Milí spolužáci, milé spolužačky, profesoři a profesorky,začal nám nový školní rok a my už dva měsíce společně sedíme v lavicích. Je sice těžké probouzet se místo do teplých letních dnů do podzimní zkroušené nálady, ale nevěstě hlavy! Připravili jsme si pro vás první letošní vydání Karlínských listů. Každé dva měsíce Vám budeme servírovat dávku zajímavého čtení, a pokud byste něco přece jenom postrádali, neváhejte se k nám přidat!Tímto bych také ráda přivítala na našem gymnáziu studenty obou tříd prvního ročníku a nové profesory. Přeji hodně štěstí, budete ho potřebovat.V tomto čísle se můžete těšit na rozhovor s jedním z našich profesorů, dočtete se o tom, co všechno Gyperner stihl za dva měsíce navštívit, a také jsme si kvůli Vám nenechali ujít dvě exkluzivní pražské akce! Kašlete na smutné podzimní nálady, hezky se uvelebte a vychut-nejte si první vydání Karlínských listů v roce 2014/2015. Za celou redakci přeji příjemnou zábavu.

Lucie Jašová

EDITORIAL

2

Lucie Jašová

OBSAH

45-910-1516-2122-25

publicistika

gyperner cestuje

kulturní plac

rozhovory

studentský šuplík

3

ZPRÁVY Z DÁLKOVÉHO............4

ZÁJEZD DO ANGLIE....................5KOMPLEXNÍ EXKURZE..............8

STAY Z*RD PARTY VOL. 3......10ČOKOFEST..................................14

NA KUS ŘEČI S PROFESOREM REZKEN.......................................16ROZHOVOR S BABE LN..........19

MÁ V PÁTEK VOLNO...............22DESTRUKTIVNÍ.......................25

Letos jsem přešla na naší škole z den-ní na dálkovou formu vzdělávání do čtvrtého ročníku. Je to vlastně cel-kem zvláštní pocit, celé tři roky jsem potkávala divné, cizí lidi na chodbě a hleděla na ně s velikým odstupem. Teď jsem jednou z nich a začínám si po dvou měsících pomalu zvykat na polo-studentský režim, jak bych nazvala momentální stav svého žití a bytí.

Je to jiný. Člověk má najednou 6 dní volného času, kdy nemusí nic dělat, což vás sice ze začátku přímo uchvátí, ale dřív nebo později mu neschází nic jiného, než si najít práci a snažit se získaný čas využít k něčemu efek-tivnímu, když už to není vzdělávání se. Většinou se začíná ve 13:05 ve kmenové učebně dané třídy. Musím říct, že dle prozatímních poznatků jsou povětšinou ti, co chodí pozdě, profesoři, nikoliv studenti. Hodiny probíhaj dost v klidu, nevím, jak v jiných třídách, ale až na slečnu PotřebujiVědětVšechno (dokonce i na dálkovém studiu existují lidé,

kteří se snaží v profesorových zna-lostech najít jedinou mezeru otáz-kami, nad kterými normální člověk kroutí hlavou), jsou většinou všichni potichu, jak to jen jde, a nasávají cenné informace, kterých do vás profesoři hustí asi tak 5x více než za normální vyučovací hodinu - vítejte na dálkovém!

Narazíte tu na různé typy lidí, od mamin z rodiny, bývalých (i současných) drogově závislých přes sportovce až po lenochy. Já samozřejmě patřím mezi ty maminy od rodin. Když má člověk 3 malý asijský přistěhovalce zaměstnaný v kuchyni, není to žádná sranda. A co mě dálkové studium naučilo? Pos-lední hodiny jsou jako Lochnesska, všichni si myslí, že existují, ale nikdo je ve skutečnosti nikdy neviděl.

ZPRÁVY Z DÁLKOVÉHO

publicistika

4

Michaela Pejřimovská

Dne 29. 9. naše 44členná skupina vy-razila na dlouhou cestu do Anglie, při které jsme poznali našeho průvodce Pavla, též zvaného Náčelník, a jeho charakteristickou znělku, která nás posléze každé ráno vítala v auto-buse (“papapapam *mlask*”). Den na to už nás uvítala takzvaná An-glická riviéra, romantické městečko Torguay a hostitelské rodiny.

Ve středu ráno započal nám známý stereotypní režim chození do školy, ovšem s trochu jinými metodami výuky: hry, zjišťování nových in-formací (nejen) o zemi, ve které jsme se nacházeli, či zajímavosti týkající se angličtiny. Po výuce jsme zamířili do malebné Cockington Village, kde bylo možno relaxo-vat uprostřed půvabné zahrady s potůčky a rozličnými rostlinami, která byla obklopena chatičkami s doškovou střechou. Zbytek od-poledne strávený ve městě Exeter se odehrával především ve znamení nákupů a kulturních zážitků z míst-ní katedrály.

Následujícího dne odpoledne jsme po menším, leč nepříjemném inci-dentu s autobusem (autobus zvaný „Máňa” byl moc široký pro úzké an-glické cestičky, a tak bylo jediným možným řešením z našeho prob-lému vycouvat − a to sice doslova) měli jedinečnou možnost objevovat krajinu psa baskervillského, Dart-moor. Pes bohužel nebyl doma, ale odměnou nám bylo stádo divokých koní a nádherný výhled s mystickou atmosférou.

ZPRÁVY Z DÁLKOVÉHO ZÁJEZD DO ANGLIE

publicistika gyperner cestuje

5

Michaela Pejřimovská

Pátek jistě každému, kdo se zájezdu účastnil, utkvěl v paměti nejen tím, že to byl poslední den ve škole, ale také díky výletu lodí do města Dart-mouth. Plavba byla sice příjemným, ale také lehce mrazivým zážitkem, takže se při zpáteční cestě většina studentů snažila urvat pro sebe teplé místo v podpalubí. Samotný pobyt ve městě bylo možno strávit buďto procházkou, nebo rychlou prohlíd-kou stejnojmenného hradu.

Krásný celodenní výlet do Tin-tagelu nabízel mnoho: starou poštu, zříceninu bájného hradu - údajné rodiště krále Artuše s výhledem na moře - a pro ty fyzicky zdatnější několikahodinovou procházku po útesech. S těmi, kdo se procházky neúčastnili, jsme se sešli v městečku Boscastle, ve kterém nejspíš mělo svou tradici čarodějnictví, jemuž zde bylo věnováno muzeum.

Večer se každý snažil zabalit jak svůj původní, tak i nově nabytý majetek. Naštěstí se to všem podařilo a my se v brzkých ranních hodinách rozloučili s rodinami, které se o nás celý týden staraly, a vyrazili jsme Máňou směr Londýn.

V Londýně toho bylo k vidění spous-tu, bohužel ve velmi omezeném čase, stihli jsme například Big Ben, Buck-inghamský palác, Westminsterské opatství, Trafalgarské náměstí a Čínskou čtvrť. Následoval rozchod

po Oxford Street, případně výlet do Camden Town, kde si každý nakoupil, co chtěl a potřeboval, a duševně se připravil na dlouhou cestu zpět, do Čech, do Prahy, před budovu Karlínského gymnázia.

Přirozenou nevýhodou školních zájezdů bývá nedostatek času pro pořádnou prohlídku, ten náš nebyl výjimkou. Logicky se tedy spíše jednalo o ochutnávku než kom-plexní exkurzi, nicméně i tak jsme si pobyt v Anglii užili. Byli jsme ob-klopeni lidmi s britským přízvukem, v televizi jsme mohli sledovat díly svých oblíbených seriálů dřív než naši přátelé, co si je teprv dalšího dne budou stahovat s titulky, jeli jsme londýnským metrem, většina účastníků zájezdu zemi opouštěla s minimálně jednou taškou z Prima-rku, stihlo se třebas jen nakouknout do Britského muzea… Jinými slovy, spousta našich tužeb a očekávání se naplnila. Doufám, že budu mluvit za všechny, když budu tvrdit, že i přes

6

případné komplikace, související buď s transportem, hostitelskou ro-dinou nebo nastávající ponorkovou nemocí, se jednalo o opravdu pov-edenou akci, které nikdo nelituje, že se jí zúčastnil.

7

autor: Anna Myslíková, Míša Černáfoto: Lucie Jašová, Anna Buchtelová

Byla jsem požádána, abych napsala krátký článek o pětidenní komplexní exkurzi, které se zúčastnili všichni (skoro) čtvrťáci, tedy i já. A tady je. Pohodlně se usaďte a slyšte.

Už v pondělí dopoledne se ukázalo, že program, který profesoři napláno-vali, bude velmi „nabušený“ a pes-trý. Toho dne jsme se podívali do postřižinského pivovaru v Nymburce (kde jsme okoštovali velmi dobré pivo - doporučuji) a do automobilky v Mla-dé Boleslavi, kde jsem se zamilovala do modrého veterána. Prováděla nás paní, která toho o autech věděla tolik jako jiné holky o botách. Odpoledne jsme dojeli do kempu Sedmihorky. Pro toho, kdo tam nebyl či neviděl fot-ky, zde je stručný popis: velký travnatý plac s chatičkami čtyř druhů a ryb-níkem. Prostředí bylo velmi hezké.

Úterý započalo budíčkem. Do hod-iny jsme už seděli v autobusu (pan řidič má svůj bus vskutku velmi rád) a mířili si to do malebného městečka jménem Sobotka, kde jsme navštívili zámek Humprecht a Šrámkovo muze-um (zde se průvodcem stal milý starší

pán). Odpoledne bylo vyhrazeno pěší túře, která vedla údolím Plakánek, kde jsme v bahně pořádně vykoupali své boty. Cílem byl hrad Kost, tady jsme absolvovali prohlídku mučírny. Vedl ji milý, cynický a otrlý mladík, který si ve svém výkladu nejspíš dost liboval. Vřele doporučuji, nic pro „omdlívače“.

Následující den jsme nechali milého pana řidiče autobusu odpočívat. Na výlet do Jičína jsme se vypravili vlakem. Zde jsme se podívali do synagogy, udělali malé interwiev s jičínskými občany (ne všichni byli ochotní si s námi poklábosit o letošních volbách) a navštívili Valdštejnskou lodžii. A právě zde započala hra na Vetřelce.

Čtvrteční dopoledne bylo volnější: aktivity se odehrávaly pouze v campu. Šlo o plnění úkolů z našich „nejoblíbenějších“ předmětů, a to fyziky, biologie, matiky a chemie. Od-poledne bylo vyhrazeno procházce Hruboskalskem, které se pyšní krás-ným prostředím. A právě zde jsem byla zákeřně zabita Vetřelcem. (Díky profesore Mauere!) Večer jsme si u táboráku zazpívali Kukuřičné placky

KOMPLEXNÍ EXKURZE

gyperner cestuje

8

a Lady Karneval.

Poslední den, pátek, jsme (jen někteří) sjížděli na raftu Jizeru z Malé Skály do Dolánků. Já jsem se zúčastnila ves-elého sjíždění řeky, kde jsme kolikrát místo vody jeli po šutrech.

Nyní můj článek končí. Na místě by asi bylo hodnocení. Já osobně jsem si to fakt užila.

A vy ostatní, které exkurze teprve čeká, nenechte se zabít Vetřelcem a otírejte si boty, než vlezete do autobusu.

KOMPLEXNÍ EXKURZE

gyperner cestuje

9

Veronika Říhová

Dne 11. 10. 2014 se konala v pořadí už třetí Stay Z party v pražském Rock Café na Národní. Pro ty z vás, kteří jste o nich nikdy neslyšeli, jde o pár mladých z*rdů*, již vedou kontrover-zní stránku na Facebooku se skoro 27 tisíci lajky. Do povědomí se dostali hlavně díky tomu, že jejich ostré jazýčky a jedovatá satira útočí právě na naše politiky či jiné rádoby hvězdy českého showbusinessu. Dokážete si asi tedy představit, jak probíhají dis-kuze pod jejich příspěvky - věčný boj z*rdů a moralistů. Od toho jsou tu právě takové Stay Z party, kdy všichni moralisti zůstanou brečet doma a samotná party se pak skládá jen z těch nejlepších z*rdů v širokém okolí!

Oficiální start události byl naplánován na osmou hodinu večerní, ale dovnitř se vpouštělo už od půl sedmé. Měla jsem koupený lístek předem, tak jsem samozřejmě nemusela nikam spěchat, ale přece jen je výhodné zabrat nějaké dobré místo na sezení. S kamarádkou jsme byly na místě krátce po sedmé. Vstup stál něco přes 100 korun s tím, že za různé převleky (za debila, za

Babiše) byla větší či menší sleva na vs-tupném. Andrej Babiš, který ten den slavil svátek, se tedy party zúčastnil v několika různých verzích, nejlepší ver-zí však byl veliký kartonový obličej s šibalským úsměvem, který sloužil jako převlek jednomu ze z*rdů. Kromě An-dreje se party zúčastnil také všemmmi oblíbený bývalý mmm-prezidennt České republiky Vašík Klausů.

STAY Z*RD PARTY VOL. 3

kulturní plac

10

V Rock Café jsem byla poprvé a mu-sím uznat, že prostor je velice hezky řešen. Byly jsme s kamarádkou celkem žíznivé, tak jsme využily baru, který se nachází u vchodu hned po vaší pra-vici, a objednaly si pivo za hezkých 35 korun. Na lokaci klubu mi to připadá opravdu jako dobrá cena. Naproti baru, stejně jako za rohem, se nachází pohodlné sezení a samotný hudební sál jsme objevily o patro níže, hned vedle dalšího baru, kde se dal mimo jiné sehnat i Stay Z merch.

Klub se začal pomalu ale jistě plnit až po osmé večer, kdy byl oficiální start show Vlasty Plamínka & Boba Hoch-mana. Protože je Vlasta Plamínek na-tolik frajer, počkalo se, než se všichni příchozí dostanou dovnitř, a ve 20:45 v přeplněném sále začala všemi očekávaná show. Jeho parťák, Bob Hochman, vypadal jako vystřižený z reklamy na drogové hvězdy 70’s, us-edl s foukací harmonikou za činely a bubny, zatímco Vlasta si poradil s

pár příručními bubínky a kreativní-mi kousky. Jako první přišel všemi vytoužený hit Štěně, který se setkal s nevídaným úspěchem. Fanoušci křičeli, šíleli, skákali, štěkali, některé fanynky dokonce ukázaly hrudník (výjimečně jsem to nebyla já). Kromě Štěněte jsme si vyslechli Zebru, Mák, pár novinek, jejichž název nemohu identifikovat, protože text obsahoval fráze typu ‘ojojojojoj’ či ‘ťakaťakaťaka’. Show mě moc nadchla, smála jsem se, až mi z toho praskaly všechny vnitřnosti, a Vlasta to rozjel ve velkym stylu, že pokud v sobě neměl koňskou dávku éčka, je to prostě frajer!

Po Vlastovi měl být na programu Láďa Hruška, aby nám všem ukázal, jak se vlastně pouští chleba na zem, aniž by spadl namazanou stranou, bohužel, někdo ze z*rdů mu vyhrožoval smrtí, tak Láďa zůstal doma a další program automaticky padl na mistra českého rapu, Metrixe Steel. Mimo jiné se tento mladý multitalentovaný člověk profesionálně věnuje parkouru, elec-troboogie a breakdance. V prostorech

STAY Z*RD PARTY VOL. 3

kulturní plac

11

hudebního sálu Rock Café není sice dostatek místa na parkour, ale po zk-origování publika, aby utvořilo volný prostor dva metry od pódia, se Met-rixovi povedlo dokázat nám, proč je nazýván legendou z Hroznové Lhoty a proč se jeho jméno těší takové slávě. Záchranná služba Prahy 1 ten večer sice zaznamenala pár telefonátů, že v pražském Rock Café trpí mladý muž okolo 20 let epileptickým záchvatem, vše se naštěstí ihned uklidnilo, když si volající po bližším ověření všimli, že jde o Metrixovo slavné electro-boogie, nikoli o záchvat. Ze svých pecek zazpíval například Hejtrs v rohu a Zápal plic, nechyběl však ani nějaký ten freestyle a beatbox. Jelikož Metrix není taková kapacita jako Vlasta Plamínek, žádná z dívek své přednosti tentokrát neukázala, můžu ale říct, že publikum bylo nap-rosto šílené chtíčem po mladém rap-perovi!

Po těchto dvou celkem vyčerpávajících vystoupeních se všichni vydali nabrat síly na bary a

posedět, připravit se na další výživné koncerty knížete pornofolku Záviše a SourBitch, rock’n’rollové kapely 4 dívek - jen pro zajímavost, zpěvačka kapely SourBitch, Renata, před 2 lety odmaturovala na naší škole - tolik k tomu, že lidi z gyperneru to nikdy nikam nedotáhnou. Bohužel

jsem byla moc zaměstnána okolními z*rdy a jemným popíjením, abych se zúčastnila těchto dvou koncertů, tak jsem v půl dvanácté večer odcházela z klubu jemně zklamaná sama se-bou, že můj report nebude komplet-ní, ale zároveň naplněna Vlastovým a Metrixovým poselstvím, které je prostě k nezaplacení!

12

13

Michaela Pejřimovská

Co k tomu ještě dodat? Schovejte si stovku stranou a uvidíme se

STAY Z*RD PARTY VOL.4!*aby byla reportáž co nejvíc aut-entická, veškeré zúčastněné, účinkující či pouze kolemjdoucí nazývám

přízviskem z*rd, které není v tomto případě bráno jako hanlivé označení, nýbrž jako označení pro příznivce dané stránky, daného humoru

Všichni ji milujeme. Ať už ji koušeme, cucáme nebo žužláme v kuchy-ni, obýváku, ložnici či v koupelně, zkrátka kdekoliv máme zrovna chuť, neodmyslitelně patří k životům většiny z nás a mnozí by si bez ní asi život ani nedovedli představit. Ne na-darmo se říká, že kdyby vymřel celý jeden zvířecí druh, bude to pro lidstvo (nepřeháním) daleko menší rána, než kdyby došla. O kom mluvím? Zkuste hádat. Nikdo vás nenapadá? Kdo je věrným společníkem ve všech dep-kách, stresových situacích i obyčejných chvilkách radosti? Pořád nic? Tak jo – řeč je čokoládě.

Historie čokolády je poměrně dlouhá, ale rozhodně ne nezajímavá. Dlouho před Evropany ji znaly jihoamer-ické indiánské kmeny – Aztékové, Mayové…, které z kakaových bobů vyráběly placky nebo šlehané nápoje dochucované vanilkou, dokonce prý, jak uvádí španělský conquistador Hernán Cortéz ve svých denících, nesměla ona našlehaná čokoláda chybět na dvoře aztéckého vládce Montezumy III. Nebude tedy divné, že

to byli právě Španělé, kdo do Evropy čokoládu přivezl. A když si pak jakási španělská aristokratka vzala jakéhosi francouzského aristokrata, dostala se čokoláda i do Francie a nakonec do celého světa.

Dnes, kamkoliv se hnete, je čokoláda. Muzea čokolády (v Praze jsou hned dvě), specializované obchody s ručně vyráběnou čokoládou a pralinka-mi, čokoládu najdete dokonce i v té nejobyčejnější sámošce, kterou máte v ulici; můžete si třeba zaplatit čokoládovou masáž… A výjimkou nej-sou ani různé akce spojené s čokoládou – jednou z nich byl Čokofest, který se konal koncem letošního léta.

Akce se pořádala v malebně hipster-ském prostředí Nákladového nádraží Žižkov, vně i uvnitř oprýskané haly ukrývající stařičké odstavené vagony. Když jsem na událost Čokofestu na Facebooku prvně narazila, byla v ní mimo jiné slibovaná i čokoládová fontána a další rozmařilé sny každého čokomilce. NEVĚŘTE REKLAMÁM! A nedejte na sliby. Na místo čokoládového hýření byl Čokofest

ČOKOFEST #fairtrade

kulturní plac

14

zasvěcen informování o Fair Trade čokoládě, vykupování kakaa pod cenou, dětské práci na plantážích a denním platu Bolivijců, který se pohybuje pod 2 dolary. To vše do-provázely zpěvačky z Totál Vokál zpívající v kánonu IevanPolkku od Loitumy. Čokofest překvapil (ať už negativně či pozitivně) a částečně vyrazil dech. A tak nezbývalo než si koupit jednu cihličku FT čokolády s pomerančovými lupínky a utíkat o tom všem přemýšlet domů.

Fair Trade, pokud se to k vám ještě nedoneslo, je spravedlivý obchod. V praxi to znamená, že plantážník dos-tane za svoje kakaové boby tolik, ko-lik by správně dostat měl. Fair Trade společnosti je od něho nevykoupí pod cenou, čímž významně přispějí k rozvoji jeho životní úrovně. Fair Trade navíc odmítá dětskou práci, nediskriminuje, snaží se o ekolog-icky nezávadnou výrobu a dohlíží na dobré pracovní podmínky pěstitelů. A pokud se na to podíváte v číslech (www.fairtrade.cz), zjistíte, že k Fair Trade se přidává stále víc měst a zemí po celém světě. Například v ČR je již 6 měst podporující FT a na celém světě 1452.

Nezbývá tedy než si položit otázku: Stojí mi za to ta Milka, na kterou se někde na plantáži nadřelo malé dítko a ani za to nedostalo pořádně zapla-ceno? Zamyslete se.

…hádám, že si všichni stejně řeknete, že za to ta Milka stojí. A já vám to neberu. Já měla jen napsat článek.

ČOKOFEST #fairtrade

kulturní plac

15

Lucie Hemerová

Co Vám v poslední době udělalo radost?

Radost mi v poslední době dělala hlavně rodina a celkově osobní život.

Nastává nám období podzimu, v tomto ročním období spoustu lidí přepadají deprese. Je to také Váš případ?

To mě nikdy nepotkalo. Netrpím žádnými depresemi.

Takže jste spíše optimisticky naladěný člověk?

Optimista určitě ne. Jsem založením spíše realista. Takže sklenici vidím čistě z půlky plnou.

A co by v té sklenici mělo být?

Rád piju kávu, a to hodně. Doplňuju to nějakou vodou. A co se týče alkohol-

NA KUS ŘEČI S PROFESOREM REZKEM

rozhovory

16

Vztahy profesorů a studentů jsou odjakživa vztahy křehkými a občas si dokážou projít pěknými pekly, jak jedna, tak druhá strana. My však přímo milujeme atmosféru na naší škole, a tak se snažíme dělat vše proto, aby-chom vám profesory přiblížili a ukázali, že jsou to lidi, stejně jako my. Chceš vědět, jestli je pan profesor Rezek pejskař či kočkař, vinař či pivař a jak na něj působí vlna podzimního počasí? Tak to jsi tu správně!

ických nápojů, tak mám rád bílé víno, červené mi nechutná. Na pivo moc ne-jsem.

V souvislosti s tím nás napadá otázka, odkud jste? Když mlu-víte, tak je slyšet moravský přízvuk.

Pocházím ze Zlína.

A razíte moravský názor, že sklenička vína denně je zdraví prospěšná?

Ano, i sklenička slivovice je prospěšná, ale ta mi nechutná.

Máte tam nějaké oblíbené místo?

Rád chodím do zlínské ZOO.

Kdyby někdo přijel na návštěvu do Zlína, kam byste ho vzal?

Rozhodně do Svitovského areálu, což je bývalá firma Baťa. A pak do Lešné (zlínská ZOO pozn.red.) a do okolních kopců, tam je hezká příroda. Zajímavé jsou také Vizovice, kde sídlí likérka.

A máte také nějaké oblíbené místo v Praze?

Rád chodim do lesa u nás v Krči. Taky se rád projdu po centru, hlavně kolem Vltavy, ale snažím se vyhýbat odpoled-ní špičce.

A co děláte ve svém volném čase?

Většinou si čtu, hlavně detektivky od Jefferyho Deavera. Rád si poslechnu nějakou dobrou hudbu, rád se pro-jdu. Ale že bych se cíleně věnoval nějakému koníčku to ne. Hrál jsem

deset let na klavír, ale to už mě pustilo. Už jsem dlouho nebyl, ale střílím z luku a chodím plavat. Kolikrát jdu i na šestou ráno do Podolí, ale to čistě z toho důvodu, že to mám kousek. Taky mám rád adrenalinové zážitky.

A jaké konkrétně? Třeba skok padákem?

Do padáku se mi moc nechce. Zkusil jsem si řídit letadlo a taky jsem skákal z mostu bungee jumping, jednou v Chomutově a pak na Zvíkově.

Nebál jste se?

Ani ne. Bál jsem se, když jsem si to platil, to jsem si říkal, co tam vůbec dělám. Ale potom, když už tam stojíte, tak se nebojíte.

Pojďme trošku do jiné sféry. Co Vás vedlo k tomu stát se učitelem?

Nevedlo mě k tomu celkem nic, neviděl jsem to jako svůj životní cíl. Já jsem chtěl jít na medicínu, ale nedostal jsem se, tak jsem původně bral chemii a biologii jako přípravu k přijímačkám na další rok. Nakonec mě to chytlo, tak jsem u toho zůstal. Dneska mě to baví a jsem spokojen.

A kdybyste si mohl vybrat zno-va, šel byste na medicínu?

Když se na to dneska zpětně podívám, tak bych u toho učení určitě zůstal. Ale když přišlo na to lámání chleba, jestli se tam znovu přihlásit, tak to jsem měl velké dilema.

NA KUS ŘEČI S PROFESOREM REZKEM

rozhovory

17

V souvislosti s chemií nás na-padá otázka, jestli řešíte obsah potravin?

Neřeším. Vím, co v těch jídlech je, takže si spíš tak podvědomě vybírám. Ale že bych si v obchodě četl etike-ty, jestli to má tohle nebo tohle, to nedělám. Všímám si, že to lidi dělají často a že hodně dají na reklamu, že je něco bez éček. Tomu se vždycky jenom směju.

A naše poslední otázka – máte zvláštní citový vztah k nějakému prvku z periodické tabulky?

Mám rád pálení síry. Přijde mi, že na to si lidi budou pamatovat, jak utíkali ze třídy.

TOPJÍDLO: těstovinyhUDEBNÍ INTERPRET: Shania TwainZVÍŘE: kočkaBARVA: černáPITÍ: Chardonnay

18

Lucie Jašová, Valentýna Horáčková

Elen, vím, že jsi žila na mnoha zajímavých místech, můžeš nám o nich něco říct a přiblížit nám, kde ses narodila?

Narodila jsem se v Bratislavě, a protože se mě mnoho lidí ptá, tak ne, nejsem Slovenka, je to jen shoda okolností. Trávila jsem tam pár let svého dětství a poté otec pracovně odjel do Moskvy, kde jsem byla do svých dvanácti let. Na střední jsem ale nastoupila už v Praze na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, takže pak už to byly vždy jen takové „pobyty“, jako například různá stipendia. Měla jsem šanci být tři měsíce v Anglii, v Notting-hamu, to bylo fajn. Také jsem získala zajímavé stipendium v San Franciscu.

A kde se ti nejvíc líbilo/líbí?

Nejvíc se mi asi líbí v Praze, přestože

tady na to neustále někdo nadává, tak já osobně si myslím, že máme štěstí, že žijeme v tak krásném městě. Myslím, že to zde není tak zlé, máme určitou svobodu a spoustu možností. Většina lidí sice nadává na politiku, ale podle mě je to všude stejné. A kde se mi líbilo? Hodně se mi líbilo v San Fran-ciscu, New Yorku, také v Lisabonu, ale úplně nejvíc se mi líbilo v Jižní Africe, v Kapském městě.

Které předměty tě na střední škole bavily?

Mě bavily spíš ty odborné předměty, měla jsem docela špatný prospěch, takže v takových těch předmětech jako je matematika, fyzika a chemie jsem plavala, což mě zpětně mrzí, protože až v dospělosti jsem přišla na to, že třeba fyzika je neskutečně zajímavá věda. Tenkrát mě to ale nezajímalo,

ROZHOVOR S BABE LN

rozhovory

19

Babe LN je jednou z vůbec prvních DJek v České republice, za DJským pultem je dnes už přes dvacet let. Kromě toho je ale také moderátorkou v Rádiu 1 (kde si ji můžete poslechnout vždy od 12:00 do 15:00), cestovatelkou, umělkyní a matkou. Rozhodla jsem se jí položit pár zvídavých otázek.

Lucie Jašová, Valentýna Horáčková

mě zajímalo kreslení podle modelů a vytváření různých návrhů na plakáty atd.

Na české elektronické scéně jsi dnes už zavedenou značkou, kdy tě vlastně začal bavit DJing a kdy jsi našla zalíbení v elektronické hudbě?

DJing mě začal zajímat, když jsem byla na vysoké škole. Někdy na začátku, těsně po revoluci, kdy se u nás ve škole vše změnilo, profesor-ský sbor se kompletně změnil. Moji kamarádi pořádali různé vánoční party, mikulášské party atd., vždy tam hrály nějaké kapely složené ze studentů a já s jedním svým

kamarádem jsme tam pouštěli muziku. Poté nás někdo oslovil, tenkrát začaly vznikat první kluby jako například klub Roxy (vznikl v roce 1993, pozn.red. ), ale ještě předtím si otevřeli dva Američané malý klub ve Slovanském domě, kde byl sál, kam jezdili hrát zahraniční DJové a já jsem se tam chodila koukat, jak hrají. Moc se mi líbilo, co dělají s gramofonama, začalo mě to zajímat a do roka jsem si pořídila své první desky, první technicsy. Pracovala jsem jako prodavačka v Maximum Underground (obchod s hudbou, pozn.red. ), abych byla přímo u zdroje, a začala se vše tak nějak učit.

20

Na jakých akcích si hrála na-posledy a na jakých budeš v nejbližší době hrát?

Teď budeme někdy začátkem lis-topadu pořádat v Crossu takový večírek jménem SonicJourney a v podstatě nám jde o to spo-jit více stylů, aby to prostě nebyl jen například drum and bassový večírek, ale bylo to více různorodé. Objeví se zde Vladimír 518, Vložte Kočku, Pat Fulgoni, Snookey, Tom Herian a další. Chceme spojit DJe s muzikanty, takže doporučuji, bude to zajímavé.

Jak dlouho už působíš na Ra-diu 1? Stále tě to baví?

Baví mě to moc, to je jedna z nejhezčích věcí, co mě kdy pot-kala, za to jsem strašně vděčná. Na Radiu 1 jsem již čtrnáctým rokem a je to takové, že když se napojíš s těmi lidmi, co tě poslouchají, a oni ti říkají, že měli dnes špatný den a díky tomu, že tě poslouchají, tak je jim lépe, tak to člověka hrozně mo-tivuje.

Který hudební styl momen-tálně preferuješ?

Já nikdy nepreferuji jen jeden určitý styl a je mi jasné, že lidé mají tendenci škatulkovat a já jsem zaškatulkovaná do toho d&b, ale mě baví hudba a já vždy říkám,

že hudba se rozděluje na dobrou a špatnou, a to napříč styly. Baví mě experimentovat a líbí se mi, když někdo bere něco z jednoho stylu a zkouší z toho vytvořit něco nového, co nikdo nikdy předtím neudělal. Osobně jsem velkým fanouškem takových těch mixů starého jazzu se současnou elektronikou.

Vlastníš něco, co Ti podle tebe přináší štěstí?

Tak to je záludná otázka! No, určitě mi přináší štěstí, že mám děti a rodinu, protože bez nich by se ten život vyvíjel asi dost smutně. Ale ty děti samozřejmě nevlastním, ty mám spíše vždy na chvilku půjčené, abych se o ně starala. A jestli myslíš věc, tak to je asi můj řetízek s Bud-dhou, jednou se mi dokonce ztratil a bylo nepravděpodobné, že by se mohl najít, ale našel se a vrátil se mi zpět.

Děkuji Ti moc za rozhovor a doufám, že budeš nadále pokračovat v tom, co děláš!

21

Monika Dacková

Pokud by se někdo chtěl zeptat, bylo mi skvěle, opravdu skvěle. Obličej jsem musela mít zašpiněný od toho nejhrůznějšího svinstva, které se dá v hlíně najít, a po botě si mi to štrádovala žížala. Ano, rozhodně jsem v tu chvíli mohla lámat srdce nevinným mladíčkům.

Ale to je vedlejší. V tu chvíli bylo spíš důležité to, co jsem měla před sebou. Krátce řečeno, byla to kostra. Dlouze řečeno to byl obrovský problém v bahně.

Od večera jsem tam seděla jen při baterce a nervózně se rozhlížela, jestli to náhodou nezahlédne někdo z vesnice. Naštěstí nade mnou ten den stáli všichni svatí (metaforicky řečeno, ti už nad nikým nikdy stát nebudou). K vykopávkám se nikdo nepřiblížil a práce mi šla první hodinku od ruky. Jenže jak to tak chodí, brzy se z toho stala dřina a pak se z toho postupně stalo několikahodinové mučení, díky kterému jsem měla celou lopatu od krve.

Znechuceně jsem lopatu odhodila k baterce a podívala se na dlaně – ranka ze začátku večera se stihla zanítit a stav mozolů byl alarmující. Pohlédla jsem na hrob. Pět hodin a jediné, co bylo vidět? Pánev a osm párů žeber.

Únavu jsem cítila, ironicky, až v kostech. Bylo mi jasné, že jestli ještě jednou budu muset sáhnout na tu proklatou lopatu, zblázním se.

Jenže co jiného udělat? Magii jsem si schovávala na potom, použít ji tak brzo se mi nechtělo. Vzdychla jsem, popadla baterku a nastavila ji na prudší záři. Kužel světla dopadl na špinavou kostru a mokrou půdu pod ní a odhalil mi strašlivý pohled.

„To snad ne,“ zasténala jsem a sfoukla černé vlasy z tváře. Hned bylo vidět, v čem je problém. Kostra muže, tak století a půl stará, byla usazená vyloženě hloupým způsobem, který jsem neočekávala ani u těch fanatiků, co mají Štístka za modlu. Hrob byl hluboký, to ano, ale byl pojat stylem „trůn“, a kdybych nebyla strašpytel a nebála se vesnice dva kilometry odsud, zjistila jsem to už dřív. „Takže kašlu na

studentský šuplík

22

MÁ V PÁTEK VOLNO

lebku, hrudník mi stačí,“ pomyslela jsem si naštvaně, seskočila do hrobu a klekla si před mrtvolu.

Rychle jsem si ostatky prohlédla. Z toho, co bylo vidět, jsem usoudila, že ten muž (buď, nebo žena neschopná porodu, ale to je velmi nepravděpodobné) byl k účelu věci vybrán hned po narození. Na svět vzešel postižený, možná byl i de-mentní, nedivila bych se. Kolik zla ten kult asi spáchal? (Kolik jsem spáchala já?)

S povzdychem jsem se postavila a sebrala láhev s čistou vodou. Odšroubovala jsem víčko a položila si ji tak, aby byla kdykoli po ruce. Jde se na to.

Zabořila jsem pravou ruku pod hrudní koš a začala odstraňovat přebytečnou hlínu.

Trik v rituálech s krvavou obětí je takovýhle: pokud mrtvolu pořádně nezabezpečíš kouzly, jsi v maléru, protože se vystavuješ nebezpečí, že nějaký Nekromant, který nemá v pátek nic lepšího na práci, oběť najde a jejich vrahy zamkne ve smrtelném světě. Tady nějaký hlupák úplně zapomněl, že Nekro-manti existují, a na jakoukoli ochranu se vybodl. Má hold smolíka.

Už jsem byla skoro hotová, když moje prsty narazily na stonožku. Odpornou, černě zbarvenou věc, která si vteřinu nato vyzkoušela salto přes keř. Na vteřinu se mi zastavilo srdce. Nikdy jsem to neměla ráda - narazit na tyhle hnusné potvo-ry v půdě, když myslíte na správná magická slova a nechcete být rozptylováni.

Než jsem měla hotovo, vyhodila jsem ještě další tři brouky. Natáhla jsem se pro vodu a nejdřív se důkladně napila. Poté jsem musela omýt hrudní kost a dva páry žeber. Z kapsy u džínsů jsem vytáhla kapesní nůž a rychlými, přesnými pohyby jsem do žeber vyryla několik run.

Hotovo. A představení může začít.

Nekromantem se člověk nenaučí. Jistě, většinu svých životů tráví ve společnosti knih, ale musí to mít v sobě. Pokud to člověk nemá v duši, nepůjde mu to. Ale jakmile víte, jak nasměrovat energii, je to jednodu-ché. Zaříkávání je jiná věc Horší než se naučit básničku do školy.

studentský šuplík

23

Nejdřív jsem si pomocí kouzel musela sehnat armádu duchů. Ne nijak velkou, ale když chcete budit mrtvé, je dobré mít zálohu, i když je z druhé strany dění. Zakrátko už jsem spatřila, jak se kolem mě staví do hvězdy.

Jakmile byli všichni seřazeni, musela jsem chytře zvolit slova z Knihy. Po několika minutách neustálého skládání veršů jsem zahlédla Svět a nade mnou neviděny kroužily duše těch ubožáků, kterým Štístko nasliboval Nebe.

Přestala jsem se zaříkáváním a nožíkem si otevřela podebranou ránu na ruce. Doma si to budu muset pořádně vydezinfikovat. Už jsem umřela na míň.

Runy na žebrech mrtvoly, jak ucítily krev, zažhnuly rudou barvou. Nechala jsem tedy krev dopadnout na žebra a tiše sledovala průběh rituálu.

Magie zakroužila ve vzduchu a vnikla do kostí oběti. Uvnitř hrudního koše se zatřepotala mlha. Krev se obtočila kolem kostí a do oparu spadly přesně tři ka-pky, které vytvořily pár nejasných obrazců. Po chvíli se zaostřily. Naklonila jsem se a počítala, nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem napočítala celkem osm duší, které jsem dokázala uzamknout. Páni, to tehdy musel být mejdan. Vlastně, fuj. Hnus.

„Chci to jméno,“ vyslala jsem myšlenku, ale všech osm mlčelo. Frustrovaně jsem vydechla. Vybraly si špatného člověka. Mě nikdo neignoruje beztrestně.

Nožem jsem vyřezala další runy. Duše se zkroutily bolestí, jedna dokonce ukáza-la svou zdeformovanou tvář, ale nemluvily. Na druhou stranu to bylo dobře, už dlouho jsem si na ničem nevybíjela vztek.

Už není nikdo, kdo by mě zastavil. Bohové padli. A brzy padne i Štístko. A s ním i celý svět.

24

Adéla Radilová

Chci polejt Florenc benzínem,

chci zapálit metro,

cigaretu upustím,

snad nám bude teplo.

GIB MIR BENZIN!

studentský šuplík

25

Adéla Radilová

Lucie Hemerová

DESTRUKTIVNÍ

26

ANKETAJak servírujete hranolky s kečupem/tatarkou?

odpověď 1: Omáčku mám na kraji talířeodpověď 2: Omáčku mám na hranolkách

Své odpovědi nám vhoďte do krabice, která se nachází u nástěnky ve druhém patře vedle automatu.

REDAKCE

27

šéfredaktor: Lucie Jašováredakce: Valentýna Horáčková / Michaela Černá / Anna Myslíková / Adéla Radilová / Monika Dacková / Michaela Pejřimovská / Veronika Říhová / Lucie Hemerovágrafika: Eliška Pokornáilustrace: Markéta Kupkovákorektura: Mgr. Helena Pelantováemail: redakcegyperner@email.cz

Jsme i na Facebooku!

Vydavatel: Studenti Karlínského gymnázia, Pernerova 25, Praha 8.Časopis Karlínské listy vznikl za podpory SRPŠ Karlínského gymná-zia.