Jiří Černý

Dějiny lingvistiky Nakladatelství Votobia Olomouc, 1996, 517 s. Vydání první ISBN 80-85885-96-4

Úvodní kapitola

Jazyk, lingvistika a dějiny lingvistiky

0.1. Lingvistika a předmět jejího studia

…lingvistika se dělí na značné množství dílčích oborů, a to podle toho, které z jazyků nebo které části jazyka jsou předmětem jejího studia. (16)

Podle prvního kritéria tak rozlišujeme např. bohemistiku, rusistiku, anglistiku, hispanistiku

atd., nebo slavistiku, germanistiku, romanistiku apod., případně indoevropeistiku, orientalistiku, amerikanistiku atd. Tyto lingvistické obory se zabývají buď studiem jednoho jazyka, nebo studiem celé skupiny příbuzných jazyků a jejich vzájemných vztahů. Zpravidla se však do nich zahrnuje také studium příslušných literatur, případně i etnografické a jiné nelingvistické výzkumy. (16)

Podle druhé hlediska se jazykověda dělí na fonetiku a fonologii (které se zabývají zvukovou

stránkou jazyka), gramatiku (kde morfologie studuje slovní tvary a syntax větnou stavbu), lexikologii a lexikografii (slovní zásoba), sémantiku (význam), dialektologii (zeměpisné nebo společenské rozvrstvení jazyka), stylistiku (sloh ústních i písemných projevů) atd. (16)

Pokud jde o metody lingvistického výzkumu, mluvíme zejména o tzv. metodě popisné

(synchronní či synchronické, někdy také deskriptivní; jde o popis určitého stadia jazyka, zpravidla jeho současného stavu), o metodě historické (diachronní, diachronické; studuje vývoj jazyka) a o metodě srovnávací neboli komparistice; tou se obyčejně rozumí srovnávání vývoje příbuzných jazyků; lze ovšem srovnávat také stavbu jazyků bez ohledu na jejich příbuznosti i vývoj, tím se zabývá typologie a konfrontační jazykověda. (16)

Obecná lingvistika pak shrnuje a generalizuje poznatky získané při studiu jednotlivých

jazyků nebo jejich skupin, snaží se formulovat obecné zákonitosti jazyka a jeho vývoje, hledá jevy společné všem jazykům (tzv. lingvistické univerzálie), všímá si metod lingvistického studia a zabývá se i dějinami své disciplíny, tj. vlastně historickým pohledem na jazykovědné metody. (16)

Je nesnadné určit přesně postavení lingvistiky mezi ostatními vědami. Protože jazyk je

společenský jev, patří lingvistika do věd společenských. Velmi úzký vztah existuje mezi ní a literární vědou; často se s ní zahrnuje pod společný název „filologie“. Mezi nejbližší společenské

vědy patří také psychologie, sociologie, historie a filozofie. V některých případech se vytvářejí i pomezní disciplíny, jako je např. psycholingvistika nebo sociolingvistika. (16)

0.2. Jazyk a jeho základní vlastnosti

Vzhledem k složitosti jazyka je obvyklé rozlišovat tři jeho složky: řeč (langage) jazyk (langue) a promluvu (parole). Řeč je obecně lidská schopnost dorozumívat se pomocí jazyka; jazyk v užším smyslu je systém znaků a pravidel, kterým se mluvčí řídí při sdělování informací; promluva je konkrétní sdělení vytvořené na základě znalosti a respektování systému jazyka. Lingvistika se zabývá všemi těmito otázkami, avšak ve středu jejího zájmu je především jazyk v užším smyslu. (17)

Představitelé různých jazykových škol chápou jazyk různě; proto existuje značné množství

jeho definicí, které si často navzájem odporují. Jednu z nich zde uvedeme: „Jazyk je univerzální dorozumívací prostředek celospolečenské povahy, nástroj myšlení a prostředek sloužící k ukládání lidských zkušeností a k rozvíjení národních kulturních tradic. Má systémový a znakový charakter.“ (17)

Základní funkcí jazyka je nesporně jeho funkce dorozumívací, nebo také sdělovací či

komunikativní. (17) Jazyk je jev celospolečenský nebo také celonárodní, neboť je majetkem celého jazykové

společenství. (17) Jazyk je nástroj myšlení. Myšlení je zprostředkováváno mozkovou činností na základě

předchozího smyslového poznání; jazyk je pak nástroj, jímž se myšlení zobecňuje a předává dále. (17)

Jazyk slouží jako prostředek k ukládání celospolečenských a vůbec lidských zkušeností a

k jejich předávání příštím generacím. Lidstvo ukládá své zkušenosti zejména v psané podobě jazyka a předává je pomocí psané i mluvené podoby. (18)

Strukturální lingvistika zavedla do jazykovědy tezi o systémovém a znakovém charakteru.

Naprostá většina škol a směrů tuto tezi přijala, i když některé s určitými výhradami. (18)

0.3. Dorozumívání u zvířat

V živočišné říši nacházejí uplatnění prakticky výhradně signály, které nějak souvisejí s životně důležitými jevy, jako je především potrava, nebezpečí, volba životního prostředí a nutnost zachování rodu. Tyto signály mohou být různého druhu, avšak především jde o signály optické, pachové nebo akustické. (18)

Pěkný příklad optické signalizace byl pozorován u včel. Při návratu z cesty za potravou

provádějí včely bezprostředně před vstupem do úlu zvláštní tanec. Jeho analýzou se zjistilo, že jím včela sděluje svým družkám velmi přesně vzdálenost, směr i množství potravy. (18-19)

V říši hmyzu i u ostatních živočichů je neobyčejně rozšířena také signalizace pachová

(termiti). (19)

Některé druhy živočichů užívají kombinovaný způsob dorozumívání. Tak např. ryby

používají všech tří způsobů, o nichž jsme se zmínili. Některé druhy hlubinných ryb mají k dispozici signalizaci světelnou, jíž přinejmenším mohou vábit své partnery nebo zastrašovat nepřítele. (19)

…je také dokázáno, že ryby používají signalizaci akustickou. (19) Pro srovnání s lidskou řečí má ovšem význam především zkoumání signalizace akustické.

Je známo, že např. pes štěká jinak, když hlásí nebezpečí, když vítá svého pána, když pronásleduje kořist atd. V době jelení říje dochází k celým „rozhovorům“ mezi soky; odborníci dovedou velmi přesně interpretovat význam jednotlivých zvukových signálů. Dokonce i rozbor ptačího zpěvu prokázal, že ptáci jím cosi oznamují, i když přesné údaje dosud chybějí. (20)

Nejsložitější „řečí“ ve světě zvířat je patrně řeč šimpanzů, u nichž lze vedle signalizace

pohybové rozeznat 25 až 30 různých zvukových signálů, jimiž se mezi sebou prokazatelně dorozumívají. (20)

…lidská řeč je úzce spjata s myšlením, které existuje pouze u člověka. U zvířat jde vždy

pouze o vrozené pudové vlastnosti nebo o jednoduchou reakci na smyslové vnímání. Souvisí s tím i fakt, že zvířata nejsou schopna „přemýšlet“ o minulosti či budoucnosti a jejich signály se mohou týkat pouze okamžité situace, v níž se ocitnou. (20)

Z čistě lingvistického hlediska pak lze za ojedinělý jev považovat především artikulovaný

charakter lidské řeči. Nejlépe to formuloval francouzský lingvista A. Martinet ve své teorii o dvojí artikulaci lidského jazyka, v němž můžeme rozeznat jednak členění do vnějších jednotek (slov), jichž je obrovské množství, jednak členění těchto větších jednotek do jednotek základních (hlásek), jichž je v každém jazyce omezený počet. Něco podobného mezi dorozumívacími prostředky zvířat neexistuje. (20)

U některých zvířat je značně vyvinuta imitační schopnost, takže dovedou po příslušném

výcviku napodobit zvuky lidské řeči. Podařilo se naučit šimpanze i orangutany několika slovům, kterých používali správně. Pozoruhodná je také imitační schopnost papoušků a dalších ptáků. Také delfíni údajně mohou napodobit lidskou řeč, i když ji silně zrychlují. Ve všech těchto případech však jde o pouhou imitaci, nikoli o schopnost analyzovat jazyk. (20)

Porovnání lidské řeči s dorozumívacími prostředky zvířat tedy ukazuje, že se lidská řeč od

všech ostatních „řečí“ odlišuje, a to nejen nesrovnatelně větším množstvím příslušných jednotek, nýbrž především svojí úzkou spojitostí s myšlením a svou artikulovanou povahou. (21)

0.4 Tzv. primitivní jazyky

Kapitola 4

Srovnávací a historická gramatika 19. století

4.1. Stručná charakteristika

…19. století představuje z lingvistického hlediska poměrně uzavřený celek, který se sice vyvíjí, několikrát mění i směr bádání a reviduje dosavadní poznatky, avšak v podstatě jde jen o rozmnožování a zdokonalování poznatků v rámci jediného mohutného proudu srovnávací a historické gramatiky, z něhož se do určité míry vymyká jen Wilhelm von Humboldt. (88)

Srovnávací gramatika vznikla po impulsu, kterým bylo pro Evropu „objevení“ sanskrtu a

jeho příbuznosti s většinou evropských jazyků. Hned od počátku dostávalo srovnávací studium jazyků historický charakter, který pak v druhé polovině století převládl. (88)

4.2. „Objevení“ sanskrtu

…zejména v druhé polovině 18. století se objevovaly zprávy o sanskrtu, o jeho „skvělé, průzračně čisté gramatice“ a koneckonců i o jeho příbuznosti s evropskými jazyky. (88)

Pro Evropu „objevil“ sanskrt teprve anglický soudce působící v Kalkatě W. Jones. Ten r.

1786 napsal: „Sanskrt… má skvělou strukturu; je dokonalejší než řečtina, mnohotvárnější než latina, má jemnější kulturu než oba tyto jazyky a přesto má s oběma tolik společného, že tato příbuznost nemůže být dílem náhody. Žádný filolog, který prozkoumá tyto tři jazyky, nemůže popřít, že se vyvinulo z nějakého společného pramene, který už možná neexistuje.“ Toto tvrzení bezpochyby už obsahuje v zárodečném stavu některé z hlavních myšlenek srovnávací a historické gramatiky následujícího století. (88-89)

Mladá evropská lingvistika se nepoučila ani z kontaktu z „průzračnou“ morfologií sanskrtu

a s důkladnými morfologickými rozbory staroindických gramatiků. Převzala sice brzy jejich termín kořen, avšak místo toho aby ho použila k důslednějšímu popisu moderních jazyků, začala se zabývat otázkou prvotního jazyka (tzv. Ursprache) a v souvislosti s tím i otázkou „nadřazenosti“ flexivních jazyků nad ostatními. (89)

…teorie o nadřazenosti některých jazyků se v dějinách objevovaly dost často. Velké

starověké národy obyčejně považovaly svůj vlastní jazyk za dokonalý, ostatní za barbarské. Ve středověké Evropě byla dlouho latina považována za jediný dokonalý jazyk. V 19. století, jak vidíme, byla zdůrazňována dokonalost jazyků indoevropských, kterým se v kolébce srovnávací a historické mluvnice – v Německu – dodnes říká jazyky „indogermánské“. Objevovaly se i pokusy dokázat, že němčina je po sanskrtu nejdokonalejším jazykem na světě. (90)

4.3. Zakladatelé srovnávací a historické gramatiky

U kolébky srovnávací gramatiky stál především R. Rask a F. Bopp; základy historického studia jazyků položil zejména J. Grimm. (90)

Dánský filolog Rasmus Rask (1787-1832) se pod vlivem romantismu zabýval starými

skandinávskými jazyky a r. 1814 předložil rukopis „Zkoumání původu staré norštiny a islandštiny“ (Undersögelse om det gamle nordiske elle Islandske Sprogs Aprindelse). (90)

…dílo obsahovalo základy srovnávacího studia jazyků a zároveň – ještě před Grimmem – i základní myšlenky historické gramatiky. (90-91)

Německý filolog Franz Bopp (1791-1867) bývá považován za skutečného zakladatele

srovnávací gramatiky. Studoval čtyři roky orientální jazyky v Paříži, kde dokončil r. 1816 „Konjugační systém sanskrtu“ (Über das Konjugationsystem der Sanskritsprache in Vergleichung mit jenem der griechischen, lateinischen, persischen und germanischen Sprachen). Získal potom stipendium a pracoval do r. 1820 v Londýně, kde mimo jiné vyučoval sanskrtu Humboldta. Ten pro něho r. 1821 vytvořil katedru sanskrtu na univerzitě v Berlíně. (91-92)

Jeho životním cílem bylo rekonstruovat prvotní stadium jazyka, dojít studiem sanskrtu a

srovnáním jeho morfologie (zejména slovesných tvarů) s tvary jiných jazyků až k prvotním slovům – izolovaným jednoslabičným kořenům – které, jak předpokládal, nebyly libovolně přiřazovány daným pojmům, nýbrž existoval u nich přímý vztah mezi zvukem a významem. (92)

…zastával názor, že prvotní jazyk byl nejdokonalejší a že postupně jazyky upadaly do

nejasností, byly stále komplikovanější a méně „průzračné“; jazykový vývoj – to je podle něho dekadence. Bopp se také snažil převádět flexi (zvláště slovesnou) na tvary „prvotního“ abstraktního slovesa „být“. (92)

..ve své „Srovnávací gramatice“ (Vergleichende Grammatik) se postavil jako jeden z mála

německých filologů proti tehdy tak rozšířenému termínu „indo-germánský“, protože „neshledával, z jakého důvodu by se Germáni měli považovat za reprezentanty všech národů našeho kontinentu“. Sám vždy důsledně používal termín „indoevropský“. (92)

Při hledání „prvotního jazyka“ se opíral o porovnávání část velmi odlišných jazyků.

Srovnával přitom zvláště jejich slovesné tvary, částečně se zabýval také deklinacemi. Přestože to nebylo jeho cílem – a přestože si to pravděpodobně ani neuvědomoval – položil tak solidní základy srovnávacího studia jazyků, nebo přesněji základy srovnávací gramatiky. (93)

Další německý filolog Jakob Grimm (1785-1863) je považován za zakladatele historické

gramatiky, protože ve své „Německé gramatice“ (Deutsche Grammatik) r. 1819 formuloval zákon o změně indoevropských souhlásek v germánských jazycích. Jestliže se Bopp zabýval výhradně srovnáváním morfologických systémů, Grimm nacházel zákonitosti v obdobách fonetických, a navíc je vysvětluje jako výsledek změny. (93)

Rask ukázal na vztahy mezi indoevropskými a germánskými konsonanty. Avšak teprve

Grimm z nich vyvodil patřičné závěry o fonetických změnách v germánštině. Tento historický proces vysvětlil Grimm následujícím způsobem: na určité části území, v němž se mluvilo indoevropsky, došlo v dávných dobách ke změně výslovnosti okluzívních souhlásek; z neznělých se staly frikativy, znělé okluzívy ztratily znělost; výsledkem těchto změn je jeden z nejdůležitějších rysů, jímž se germánské jazyky liší od ostatních jazyků indoevropských. Tato formulace je přijatelná i dnes, i když byla později ještě upřesněna; proto se tyto zákonitosti po zásluze nazývají „Grimmův zákon“. (94)

4.4. Wilhelm von Humboldt

Wilhelm von Humboldt (1767-1835)…byl pruským velvyslancem v Římě, ve Vídni, později v Londýně. V letech 1808-1810 vedl oddělení vzdělání na ministerstvu vnitra, o deset let později byl i ministrem. V r. 1810 založil berlínskou univerzitu. (94)

Studoval např. maďarštinu, tatarštinu, semitské jazyky, několik indiánských jazyků,

japonštinu a celou řadu dalších asijských jazyků, atd. Jeho hlavním cílem bylo vytvořit srovnávací antropologii a studium jazyků bylo pro něho pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle. (94)

Zabýval se strukturou jazyků (sám používal termín Organismus nebo Sprachbau) a snažil se

klasifikovat jazyky podle jejich struktury. V tom je předchůdcem dnešní moderní typologie. Také svým mimořádným zájmem o živé jazyky se lišil od většiny svých součastníků a je v tomto smyslu předchůdcem moderní lingvistiky. Podobně jako Bopp a další komparatisté snažil se i Humboldt vysvětlit původ jazyka, ne však jazykovou analýzou, nýbrž spíše metafyzickými úvahami. Domníval se, že jazyk je vrozená lidská vlastnost, nedílná součást lidského ducha, že vznikl současně s člověkem jako výplod jeho mozku. Takto vzniklý jazyk byl při svém vzniku nejen kompletní, ale také zcela dokonalý, později už jazyky procházely pouze dekadencí; sanskrt je proto nejdokonalejší z jazyků, že je nestarší. (95)

V duchu ideologie německého romantismu Humboldt tvrdil, že jazyk vytváří myšlení,

odráží a formuje „národního ducha“. Jazyky jsou různé proto, že se v nich zrcadlí mentalita jednotlivých národů; jinými slovy: jazyky jsou různé proto, že existují různé pohledy na svět, který není předem dán. (95)

Tuto jeho teorii rozpracoval v druhé polovině 19. století jeho žák a později profesor

berlínské univerzity Heymann Steinthal (1823-1899), autor „Uvedení do psychologie a jazykozpytu“ (Einleitung in die Psychologie und Sprachwissenschaft, 1871). Podle Steinthala je třeba studovat „psychologii národů“ právě prostřednictvím studia původu, vývoje a stupně příbuznosti či podobnosti jejich jazyků. (95)

Jazyk není podle Humboldta ergon (tj. produkt), nýbrž energeia (aktivní síla). Na tuto a na

Vicovu teorii navázali o sto let později estetičtí idealisté a neolingvisté. (95) …věnoval pozornost současným živým jazykům a díval se na ně jako na celek. Nevýhodou

byly jeho nevědecké metody, které ho často vedly ke spekulativní a málo lingvisticky fundovaným závěrům. (96)

4.5. Rozvoj srovnávací a historické gramatiky

Na díla zakladatelů komparistiky a historické gramatiky brzy navázali další filologové v Německu i v dalších evropských zemích. Doplňovali a rozmnožovali dosavadní poznatky o indoevropských jazycích, takže se tato rodina jazyků neustále rozrůstala. Postupně byl dokázán indoevropský původ íránštiny, staré egyptštiny, keltských jazyků atd. Tento proces pokračoval i v druhé polovině 19. století a částečně i později; vždy např. teprve v r. 1915 rozluštil významný český orientalista Bedřich Hrozný chetitské klínové písmo a dokázal, že i chetitština patří mezi indoevropské jazyky. (96)

Pokud jde o slavistiku, je třeba se zmínit především o dvou jejích zakladatelích. Významný

představitel národního obrození Josef Dobrovský (1753-1829) už na konci 18. století analyzoval vývoj českého jazyka v „Dějinách české řeči a literatury“ (Geschichte der bömischen Sprache und

Literatur) a právem je považován za zakladatele srovnávacího a historického studia slovanských jazyků, zejména pro své dílo „Základy staroslověnského jazyka“ (Instituiones linguae slavicae dialecti veteris) z r. 1822. Světové proslulosti dosáhl později slovinský lingvista a profesor vídeňské univerzity Franz Miklošič (1813-1891), který v letech 1852-1875 vydal čtyřdílnou „Srovnávací gramatiku slovanských jazyků“ (Vergleichende Grammatik der slawischen Sprachen). Zabýval se rovněž staroslověnštinou, slovanskými vlastními jmény, etymologií slovanských jazyků atd. (96-97)

Nový proud srovnávací gramatiky se ovšem neprosazoval zcela bez obtíží. Místy narážel na

nepochopení, neochotu přijímat nové myšlenky nebo přímo na zjevný odpor. Z toho hlediska je např. zajímavý postoj Francouzů. (97)

Nezájem klasických a románských filologů je o to nepochopitelnější, že právě latina a

románské jazyky nabízely komparistice mimořádně příznivé podmínky. Jestliže např. slavisté měli k dispozici doklady z přibližně tisíciletého období a germanisté asi ze čtrnácti staletí, pak romanisté znali texty staří než dvě tisíciletí. Kromě toho existovaly latinské texty v takovém množství, že ojedinělé slovanské a germánské doklady z prvních období se k nim jen těžko mohou přirovnávat. Tento fakt si samozřejmě nakonec vynutil rozvoj srovnávací romanistiky, avšak došlo k němu především v kolébce srovnávací a historické gramatiky – v Německu. (97)

První srovnávací mluvnici románských jazyků vydal v letech 1836-1844 Friedrich Diez

(1794-1876) pod názvem Grammatik der romanischen Sprachen, další vydal v letech 1890-1899 pod zcela stejným názvem mladogramatik Wilhelm Meyer-Lübke (1861-1936). (97)

4.6. August Schleicher

V díle Augusta Schleichera (1821-1867) byl na jedné straně dovršen vývoj srovnávací gramatiky, na druhé straně tam najdeme i poznatky, na které navázaly další lingvistické školy a směry (viz zejména jeho zájem o fonetiku a o mluvenou podobu jazyka. (99)

…publikoval řadu lingvistických děl.. „Kompendium srovnávací gramatiky indoevropských jazyků“ (Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, 1861-1862) a „Darwinovskou teorii a jazykovědu“ (Die darwinische Theorie und die Sprachwissenschaft, 1865). Zabýval se litevštinou, jazykem Pobaltských Slovanů, ale zejména se věnoval problémům jazykového vývoje, rekonstrukci prajazyka indoevropského a interpretaci jazyka jako „organismu“. (98)

Jazyk je podle Schleichera organismus, který se rodí, roste, a vyvíjí se, stárne a nakonec

umírá. Celý vývojový cyklus lze rozdělit do dvou období. V prehistorickém období se jazyk zdokonaluje, prochází stadiem izolačního typu (např. čínština) přes typ aglutinační (např. jazyky ugrofinské), až nakonec dosáhne nejdokonalejšího stadia, kdy se stává jazykem flexivním. Druhé, tj. historické období je pak charakterizováno úpadkem jazyka. (98)

Protože jazyk není podle Schleichera společenským jevem (zde sleduje Hegelovu teorii o

tom, že společenské jevy jsou pouze ty, které se týkají svobody), nýbrž výtvorem přírody (oblast nutnosti), zařazuje lingvistiku do přírodních věd. (98)

Poměrně daleko došel Schleicher také v pokusech o rekonstrukci praindoevropštiny… určoval nejarchaičtější tvary slov… které označoval hvězdičkou vždy před tvarem nahoře…. Označování takových tvarů hvězdičkou se ujalo. (99)

Schleicher se proslavil také tím, že vytvořil – opět v duchu darwinismu – schéma

historického vývoje indoevropských jazyků ve formě genealogického stromu (tzv. Stammbaum-teorie), v němž kmen představuje prajazyk indoevropský a každá část větve mezi dvěma rozvětveními odpovídá určitému jazyku. Tuto teorii však kritizoval už pět let po jeho smrti Johanes Schmidt (1843-1901), který místo toho navrhl svoji „teorii vln“ (Wellentheorie), podle níž se jazykové jevy šíří ve formě vln směrem od centra k periférii, přičemž postupně zanikají. (99)

4.7. Rozvoj experimentální fonetiky

4.8. Mladogramatikové

Mimořádný význam „Vernerova zákona“ spočíval v tom, že vysvětloval dosavadní „výjimky“ jako zákonité změny. Tento fakt se stal podkladem pro jednu ze základních pouček mladogramatiků, že totiž v hláskovém vývoji neexistují žádné výjimky. Jako první ji formuloval r. 1876 německý slavista August Leskien (1840-1916). (103)

V polovině sedmdesátých let shromáždil kolem sebe známý klasický filolog Georg Curtius (1820-1885) v Lipsku řadu svých žáků, kteří se živě zajímali o dosud nevyřešené otázky komparatistiky a historické mluvnice. Jeden z nich, Karl Brugmann (1849-1919), se stal dokonce spoluvydavatelem jeho časopisu „Studien zur griechischen und lateinischen Grammatik“. V roce 1876, za nepřítomnosti svého učitele, sám redigoval celé deváté číslo časopisu. Tehdy do něho zařadil i svůj vlastní článek o indoevropských nosovkách. Po návratu se Curtius v krátké poznámce distancoval od odvážných závěrů svého žáka a od celého článku. Sedmadvacetiletý Brugmann s ním přestal spolupracovat a založil spolu s třicetiletým Hermannem Osthoffem (1847-1909) svůj vlastní nový časopis „Morphologische Untersuchungen auf dem Gebiete der i.-e. Sprachen“. (104)

V prvním čísle v r. 1878 uveřejnili oba vydavatelé předmluvu, v níž se sami označili

ironickým názvem „mladí gramatikové“ (Junggrammatiker) a vyhlásili zrod nové lingvistiky, kterou dali do protikladu se starou lingvistikou svých učitelů. V této předmluvě i v obsáhlých pozdějších polemikách projevila mladá generace málo taktu a ohleduplnosti ke svým předchůdcům a učitelům, ti zase místo velkorysosti a snahy porozumět projevili značnou podrážděnost a snahu dokázat, že „nová“ lingvistika nepřináší naprosto nic nového a že tedy není důvodu stavět mladé do protikladu se staršími gramatiky. (104)

…mladogramatikové představují významný přínos jazykovědě 19. století. Z hlavních děl

jmenujme alespoň „Základy srovnávací gramatiky indoevropských jazyků“ (Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen), které v letech 1886-1900 vydal Brugmann spolu s Bertholdem Delbückem (1842-1922), jenž zpracoval část o syntaxi. Za základní dílo mladogramatiků jsou však považovány „Principy dějin jazyka“ (Prinzipien der Sprachgeschichte), které vydal v r. 1880 Hermann Paul (1846-1921). Podal v nich nejen všechny základní názory a teorie nového směru, ale navíc se pokusil – po vzoru Schleicherově – vytvořit další ucelený systém obecné lingvistiky z konce 19. století. (104-105)

Mladogramatikové věnovali ve svých dílech pozornost především otázkám fonetických změn a historickému pohledu na jazyk; částečně se zabývali i vztahem jazyka a myšlení. Za jejich hlavní myšlenku bývá nejčastěji považována teze o nevyhnutelnosti fonetických zákonů, která říká, že pokud se určitá hláska v jistém kontextu v daném období změnila, muselo k takové změně nutně dojít ve všech slovech, v nichž byla tato hláska ve stejném kontextu. Z tohoto pravidla uznávali mladogramatikové jedinou výjimku, totiž analogii. (105)

Odstraněním výjimek chtěli povýšit jazykovědu mezi přírodní vědy. (105) Z filozofického hlediska má mladogramatický směr blízko k pozitivizmu. U nás na názroy a

práce mladogramatiků navazuje Jan Gebauer (1838-1907) ve své „Historické mluvnici jazyka českého“. (105)

5.7. Kazaňská lingvistická škola

Zakladatelem a hlavním představitelem kazaňské školy byl v sedmdesátých letech 19. století mladý polský profesor Jan Baudouin de Courtenay (1845-1929) a významným spolupracovníkem jeho krajan Nikolaj Kruszewski (1851-1887). Během několika málo let vytvořili tito dva jazykovědci svéráznou lingvistickou teorii, jejíž myšlenky patří spíše do 20. století, neboť v mnoha ohledech jei pak rozpracovala moderní lingvistika. (123-124) …zdůrazňovali, že je třeba rozlišovat jazyk určitého sociálního společenství od individuálního jazyka a na druhé straně jazykový vývoj od popisu daného současného jazyka. Tím do značné míry připravili půdu pro dvě základní Saussurovy myšlenky o protikladu langue a parole a na druhé straně protikladu diachronního a synchronního studia jazyků. Velmi pozitivní byla také jejich myšlenka o protikladu konzervativních a progresivních tendencí v jazyce. (124) Baudouin de Courtenay také jako první správně reagoval na poznatky experimentální fonetiky o velkém množství variant každé hlásky. Ukázal, že takové varianty mohou tvořit jediný jazykový znak. Na základě toho pak nejenom navrhl, aby se fonetika dělila na tzv. fyziofonetiku (tj. vlastní fonetiku) a tzv. psychofonetiku (tj. pozdější fonologii), ale dokonce použil termín foném a dal jej do protikladu s termínem hláska. Stal se tak předchůdcem fonologie, kterou později rozpracoval Saussure a zejména pražská lingvistická škola. (124) Plodná spolupráce obou mladých Poláků v Kazani bohužel netrvala dlouho. Baudouin de Courtenay byl v r. 1883 carskou vládou z Kazaně odvolán a Kruszewski už v ro. 1887 zemřel. To způsobilo, že tito hlavní představitelé kazaňské školy nepropracovali své teorie důsledně a nevytvořili ucelený obecně lingvistický systém. Na své současníky v západní Evropě prakticky neměly vliv, protože jejich myšlenky do tehdejších středisek lingvistiky nepronikly. (124) Na druhé straně je však pravda, že Baudouin de Courtenay měl velký vliv i v dalších místech svého pobytu, zejména v Petrohradě, kde působil v letech 1900-1918, a ve Varšavě, kde pracoval od r. 1918 do své smrti. V Petrohradě dokonce našel celou řadu žáků, kteří i později rozvíjeli jeho myšlenky a utvořili osobitou lingvistickou školu, jež vešla ve známost jako petrohradská a později leningradská jazykovědná škola. Jejím hlavním představitelem byl Lev Vladimírovič Ščerba (1880-1944). (124)

5.8 Filip F. Fortunatov a Moskevská škola

Ve stejném období jako kazaňská škola – tj. v polovině sedmdesátých let 19. století – vznikla v Moskvě další lingvistická škola, jejímž zakladatelem a hlavním představitelem byl profesor srovnávací mluvnice Filip Fedorovič Fortunatov (1848-1914). Patřil k těm lingvistům, kteří málo publikují; jeho názory se proto většinou dochovaly pouze v přednáškových textech a především v pracích jeho žáků a následovníků, kteří spolu s ním vytvořili moskevskou lingvistickou školu. (125)

Podobně jako mladogramatikové zabýval se také Fortunatov fonetickými změnami, avšak

vedle hledání obecných zákonitostí fonetického vývoje ukazoval v této souvislosti také na význam struktury daného jazyka a zejména na vliv historických podmínek, v nichž se jazyk vyvíjí. Na rozdíl od mladogramatiků zdůrazňoval také společenský charakter jazyka. Je znám jako autor teorie o jazykové formě, kterou dále rozpracovala strukturální jazykověda 20. století. Na základě této teorie pak vypracoval své učení o gramatických kategoriích a svoji syntaktickou teorii. Podobně jako představitelé kazaňské školy uvědomoval si Fortunatov dvojí možnost přístupu k jazyku a stal se tak rovněž předchůdcem Saussurovy teze o synchronním a diachronním studiu jazyka. (125)

Mezi jeho žáky byla celá řada dalších vynikajících lingvistů. Z domácích je třeba jmenovat

A.A. Šachmatova (1864-1920), jenž se zajímal především o nejstarší období ruštiny a o ruskou syntax, a dále D.N. Ušakov (1873-1942), pod jehož redakcí vyšel na konci třicátých let čtyřdílný „Výkladový slovník ruského jazyka“. Značný vliv měl Fortunatov i na celou řadu zahraničních jazykovědců, kteří u něho studovali na moskevské univerzitě. (125-126)

5.9. „Osamělý Američan“ W.D. Whitney

Kapitola 6

Ferdinand de Saussure a vznik strukturální lingvistiky

6.1. Vznik strukturální jazykovědy

Strukturalismus především považuje jazyk za systém, jehož jednotlivé části nelze zkoumat odděleně od funkcí, které v systému zastávají. Dále přísně rozlišuje historický pohled na jazyk od popisu jazyka v určitém okamžiku jeho vývoje. Konečně považuje jazyk za společenský jev, který má především komunikativní (tj. sdělovací, dorozumívací) funkci. (128)

Systematicky vyložit nové pojetí obecné lingvistiky teprve významný švýcarský

jazykovědec Ferdinand de Saussure (1857-1913), který je proto právem považován za zakladatele strukturalismu v jazykovědě. Na tom nic nemění fakt, že nezávisle na něm a jen o málo později hlásal podobné myšlenky i americký jazykovědec Leonard Bloomfield (1887-1949), na něhož později navázali mnozí představitelé amerického strukturalismu, zejména tzv. deskriptivisté. (128)

…Saussure dobře znal názory svých předchůdců i současníků a některých z těchto myšlenek

použil ve své obecné teorii jazyka. Tak např. pokud jde o systémovost jazyka, byl jeho předchůdce

Humboldt, jenž studoval jazyky jako celek, nikoliv jejich izolované části. Saussure sám se zmiňuje o Whitneyově teorii jazykového znaku a o představitelích kazaňské školy. V mládí studoval v Lipsku pod vedením předních mladogramatiků a zvláště zpočátku se intenzívně zabýval také fonetikou. Silný vliv na něho měla sociologie a zejména tehdejší významný francouzský sociolog Émile Durkheim (1858-1917). (128)

6.2. Saussurův život a dílo

Studoval nejprve ve svém rodném městě Ženevě, kde také v roce 1875 vstoupil na univerzitu. Po dvou semestrech studia chemie odešel do Lipska, což mělo na jeho další vývoj významný vliv. Právě v té době tam totiž došlo ke sporu mezi starší a mladou generací lingvistů, z něhož vyšel nový, mladogramatický jazykovědný směr. Lipsko se stalo nejdůležitějším střediskem lingvistiky. (130)

Už v roce 1876 se jako osmnáctiletý student stal členem „Pařížské lingvistické společnosti“,

kde také o rok později přednesl přednášku. V jedenadvaceti dokončil svou práci o systému indoevropských samohlásek (Mémoire sur le systéme primitif des voyelles dans les langues indoeuropéennes, 1879). Přinášela zcela nový pohled na indoevropské vokály, na jejich počet i vývoj. Saussure např. ukázal, že už v indoevropštině existovaly vokály e a o, dokonce že hláska e měla mimořádné důležité postavení. (Do té doby se pod vlivem sanskrtu obě tyto samohlásky považovaly za mnohem pozdější). (130-131)

…jeho teorie…byla bezezbytku potvrzena v r. 1941 na materiálu chetitštiny. (131) V r. 1880 studoval litevštinu a po návratu z Litvy se už do Lipska nevrátil a usadil se

v Paříži, kde působil až do roku 1891. Studoval tam u Bréala, který ho pověřil už r. 1881 vedením přednášek srovnávací mluvnice. V Pažíš se Saussure seznámil s celou řadou budoucích vynikajících lingvistů, na něž měl velmi pozitivní vliv. Byl to Passy, Grammont, Meillet, atd. V r. 1882 – tedy v pětadvaceti letech – se stal tajemníkem Pařížské lingvistické společnosti. Koncem osmdesátých let mu měla být přidělena katedra, avšak z administrativních důvodů k tomu nedošlo (musel by přijmout francouzské občanství) a tak v r. 1891 z Paříže odešel. (131)

Zbytek života strávil v Ženevě, kde pracoval zpočátku jako profesor srovnávací a historické

mluvnice, a v letech 1907-1911 tam ve třech přednáškových cyklech vyložil své pojetí obecné lingvistiky, které pak sehrálo v dějinách jazykovědy mimořádnou úlohu. (131)

6.3. „Kurs obecné jazykovědy“

Tři roky po Saussurově smrti, v r. 1916, vyšlo pod jeho jménem dílo Cours de linguistique génerale, které obsahovalo hlavní jeho obecně lingvistické myšlenky. Vydali je dva jeho žáci: Charles Bally a Albert Séchehaye. Při redakci tohoto díla použili svých vlastních poznámek i zápisků několika dalších posluchačů, kteří měli možnost vyslechnout některý ze tří přednáškových cyklů proslovených Saussure v letech 1907-1911 na ženevské konferenci. (132)

K nejdůležitějším částem knihy patří zvláště výklady o diachronním a synchronním přístupu

k jazyku, o protikladu langue a parole, o jazyku jako systému, o jeho společenském charakteru a o jazykových vlastnostech. (132)

6.4. Synchronní a diachronní přístup

Podle Saussura je možné přistupovat k jazyku (i k jiným předmětům studia) ze dvou různých hledisek, jak to lze vyložit s použitím jeho schématu. Šipka, neboli osa C-D, znázorňuje čas. Jazykové jevy lze studovat tak, jak jsou rozloženy na této ose, tj. jak za sebou časově následují. To je diachronní přístup k jazyku; jeho cílem je zjistit vztah určité jazykového jevu k tomu, co před ním časově předchází nebo po něm následuje. Jinými slovy: při diachronním přístupu objasňujeme jazykový vývoj. (133)

Schéma protikladu synchronie/diachronie (podle Saussure)

C

A B

D

Naproti tomu je však stejně dobře možné studovat jazykové jevy tak, jak jsou rozloženy na

ose A-B, tj. zjišťovat jejich stav v určitém okamžiku; to je přístup synchronní, jehož cílem je objasnit vztahy mezi jevy, které existují vedle sebe současně. (133)

Z metodologických důvodů je však třeba vždy oba tyto přístupně důsledně rozlišovat.

Saussure proto rozlišovat lingvistiku synchronní a lingvistiku diachronní. (133-134) Z hlediska moderní lingvistiky tedy platí Saussurův protiklad synchronie/diachronie, avšak

způsoby rozboru jazykových jevů nelze od sebe zcela oddělovat. Při studiu může lingvista posuzovat jazyk stejně dobře ze synchronního jako z diachronního hlediska, avšak zpravidla musí přihlédnout i k hledisku opačnému. (134)

V současné jazykovědě lze totiž pozorovat jasnou tendenci k přeceňování synchronních

metod studia na úkor metod diachronních. Nejvýrazněji se toto přeceňovaní projevuje v americké lingvistice, která buď zásadně podřizuje diachronní přístup synchronnímu popisu jazyka nebo dokonce vůbec vývoj jazyka nebere na vědomí. V menší míře se podceňování diachronní studia jazyků projevuje v současných evropských školách, ale i tady lze říci, že většina lingvistů dává přednost studiu synchronnímu. (134)

6.5. „Langue“ a „parole“

6.6. Jazyk jako systém

Saussure také rozlišoval dva základní druhy vztahů, které existují mezi jazykovými znaky; jsou to vztahy syntagmatické a paradigmatické. Hodnota každého znaku vyplývá jednak z jeho vztahu k ostatním částem výpovědi, tj. ze vztahů syntagmatických, jednak z jeho vztahu k jiným jazykovým znakům, které by mohly na jeho místě stát, které s ním mají něco společného nebo protichůdného, které se vybavují pomocí asociací, zkrátka z jeho vztahů paradigmatických. (137)

7.1. Vznik a charakter pražské školy

V polovině dvacátých let – přesněji 6.října 1926 – začala se v Praze scházet skupina jazykovědců, kteří založili tzv. Pražský lingvistický kroužek (PLK) a později byli v zahraničí označeni jako pražská lingvistická škola. (148)

Individuální i kolektivní práce představitelů pražské školy vyrůstaly od samého počátku

z plodné spolupráce našich i zahraničních jazykovědců. Z cizinců výrazně přispěli k vytváření základních koncepcí především R. Jakobson, N.S. Trubeckoj, S. Karcevskij. (148)

klíčovou úlohu při vytváření pražské školy měl Vilém Mathesius, který jednak už patnáct let

před jejím založením (a deset let před příchodem R. Jakobsona do Prahy) formuloval některé její hlavní zásady, jednak sám dal r. 1926 přímý podnět k založení lingvistického kroužku. Až do své smrti v r. 1945 byl pak jeho předsedou. (148)

…přínosná byla spolupráce tří ruských lingvistů R. Jakobson a jeho přítel N.S. Trubeckoj,

který zůstal i nadále profesorem vídeňské univerzity, přinesli do Prahy na svou dobu mimořádně plodné a poměrně málo známé myšlenky kazaňské a moskevské školy; S. Karcevskij vedle toho byl i přímým pojítkem pražské školy s učením F. de Saussura a ženevské školy, neboť sám v Ženevě studoval a Saussura znal osobně. (148)

V krátké době dosáhla (PLK) vynikajících výsledků a ve třicátých letech se stala

nejvlivnější jazykovědnou školou ve světovém měřítku. (149)

7.2. Zakladatel Vilém Mathesius

Jednou z nejpozoruhodnější a nejvlivnější osobností pražské školy byl nesporně Vilém Mathesius. (149)

Už v r. 1911, tj. patnáct let před založením Kroužku, přednesl Mathesius v Královské české

společnosti nauk přednášku „O potencionálnosti jevů jazykových“, která v té době sice neměla prakticky žádný ohlas, avšak obsahovala už některé základní myšlenky budoucího pražského funkcionalismu. (149)

…významný je v Mathesiově přednášce sám pojem potenciálnosti, jímž autor rozuměl kolísání (měnlivost, oscilaci) řeči v jazykovém společenství. Podle něho není stav jazyka v daném okamžiku neměnný, nýbrž naopak kolísající. Právě tato oscilace je příčinou jazykového vývoje (později pro ni Mathesius volil výstižnější termín „pružná stabilita“). (150)

Některé základní myšlenky pražského přístupu k jazykovým jevům formulovat tehdy

Mathesius dlouho před vznikem PLK. Rovněž jeho úloha při samém vzniku kroužku je rozhodující. V polovině dvacátých let se scházel s dalšími lingvisty na občasných schůzkách, na nichž se diskutovalo o palčivých otázkách soudobé jazykovědy. Dne 6. října 1926 pozval své přátele na schůzku s mladým německým lingvistou H. Beckerem. Na konci úspěšného setkání se všichni rozhodli, že se budou scházet pravidelně jednou za měsíc. Později se scházeli dvakrát měsíčně a brzy se objevilo i oficiální označení „Pražský lingvistický kroužek“ a jeho mezinárodní varianta Cercle Linguistique de Prague. (150)

7.3. Teze pražského lingvistického kroužku

Z hlediska zveřejnění hlavních zásad pražského pojetí jazykových jevů a z hlediska formulování programu nového směru měl mimořádný význam tzv. „Teze předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze 1929“ (dále jen Teze). Toto programové dílo připravila skupina předních představitelů Kroužku, zvláště Mathesius, Jakobson, Havránek a Mukařovský, avšak podílela se na něm i řada dalších členů. (151)

Teze představují kolektivní dílo, které analyzuje stav soudobé lingvistiky vůbec a vytyčuje

zásady, podle nichž chtěli členové Kroužku postupovat při zkoumání jazyka. (151) Vyplývá z nich nejen orientace na strukturální jazykovědu, ale také důraz na funkční pojetí

jazyka, které je pro pražskou lingvistickou školu tak příznačné a které ji odlišuje od většiny ostatních směrů strukturální jazykovědy. Podle tohoto pojetí je jazyk chápán jako funkční systém a rovněž každá jeho část je posuzována podle toho, jakou funkci v systému jazyka zastává. (151)

Pozornost je věnována otázkám obecně jazykovědným i slavistickým, synchronním i

vývojovým, fonologickým, gramatickým i lexikálním. Jsou zkoumány funkce jazyka, rozdíl mezi jazykem psaným a mluveným, otázky spisovného jazyka a jazykové kultury, otázky básnického jazyka, typologie atd. Z hlediska slavistiky je zvláštní pozornost věnována staroslověnštině, problematice transkripce, myšlence všeslovanského jazykového atlasu apod. (151)

7.6. Morfologie a tzv. teorie privativních protikladů

Vedle fonologie věnovali se členové Kroužku také otázkám gramatickým, zvláště morfologii. Přitom je v některých případech vidět snahu aplikovat pozitivní výsledky, jichž bylo dosaženo ve fonologii, na gramatickou rovinu jazyka. Tak např. vzniká tzv. morfonologie, tj. disciplína zabývající se fonologickou strukturou morfémů. Značná pozornost je věnována definici morfému. V pražské pojetí je morfém realizován sledem fonémů, opakuje se u velkého počtu slov a je spojen vždy s týmž věcným nebo formálním významem. (157)

Morfologie je tak po fonologii druhou disciplínou,které byla v klasickém období věnována

značná pozornost. Vedle Vladimíra Skaličky, jehož typologie jazyků je provedena na morfologickém základě, věnoval se jí také Bohuslav Havránek. Jeho dvousvazkové dílo Genera

verbi v jazycích slovanských (1928, 1937) se stalo nejvýznamnějším dílem klasického období. Morfologií staroslověnského slovesa se zabývá ve studii „Aspekt a čas ve staroslověnštině“ (Aspekt et temps en vieux slave, sborník „Mélanges Bally“, Ženeva 1939). (157)

K propracování obecných otázek morfologie přispěl do značné míry také Bohumil Trnka,

zvláště ve studii „Několik úvah o strukturální morfologii“ (Some Thoughts on Structural Morphology, sborník „Charisteria Guil. Mathesio", 1932). (157)

Největší pozornost však vzbudil Roman Jakobson svým článkem „O struktuře ruského

slovesa“ (Zur Struktur des russischen Verbums, rovněž ve sborníku „Charisteria G. Mathesio", 1932). Pokusil se v něm využít fonologické teorie privativních pozic a aplikovat ji na systém morfologický. Došel přitom k závěru, že mezi příslušnými pozicemi fonologickými a morfologickými je značný rozdíl. Pro členy fonologické privativní opozice je charakteristické, že se liší přítomností či absencí téhož znaku (např. znělá/neznělá), přičemž všechny ostatní rysy jsou jim společné. Také v morfologii jsou nejdůležitější privativní opozice, které ukazují, na jakém základě a jakými prostředky jsou budovány morfologické kategorie (stejně jako ve fonologii, i v morfologii je málo užitečné porovnávat takové členy kategorie, které se liší několika příznaky, jako např. vím/kdybych byl věděl; i zde mají zásadní význam opozice privativní, jejichž členy se liší jediným příznakem, jako např. vím/věděl jsem nebo kdybych věděl/kdybych byl věděl). (157-158)

Přitom pro morfologické privativní opozice je charakteristické, že jeden z obou členů

opozice, tzv. člen příznakový, vypovídá o přítomnosti určitého příznaku, avšak druhý z členů, tzv. člen bezpříznakový, nevypovídá nic o přítomnosti ani absenci téhož příznaku, nýbrž je vzhledem k němu neutrální. Tak např. u kategorie rodu českých substantiv je ženský rod příznakový, neboť u osob zásadně označuje pouze osoby ženského pohlaví. Naproti tomu tzv. rod mužský je bezpříznakovým členem opozice, neboť se v zásadě o ženském ani mužském pohlaví nevyjadřuje, je z hlediska tohoto příznaku neutrální. (158)

Podle Jakobsona jsou takto budovány všechny morfologické kategorie. Z toho vyplývá, že

kategorie o více členech (např. kategorii osoby u sloves nebo pádu u substantiv) převádí Jakobson vždy na několik opozic dvojčlenných (binárních), z nichž vždy jeden člen takové privativní opozice je příznakový a druhý bezpříznakový. Proto bývá jeho teorie příznakovosti (či privativních protikladů) označována jako „teorie binárních opozic“ nebo prostě jako „binarismus“. (158)

Teorie příznakovosti nebyla ostatními členy pražské školy přijata zcela bezvýhradně.

Vyskytly se kritické hlasy zaměřené zvláště proti důslednému binarismu. Tak např. někteří kritikové poukázali na to, že Jakobsonovo převádění tří gramatických osob na dvě binární (privativní) opozice je násilné. Kritické hlasy se objevují i po druhé světové válce. Tak např. M. Dokulil ukázal, že některé morfologické kategorie, jak je kategorie vidu slovanského slovesa, nemají binární (privativní) charakter, neboť oba členy opozice jsou příznakové (K otázce morfologických protikladů, „Slovo a slovesnost“, 1958). Později se k Jakobsonovu binarismu kriticky stavěl K. Horálek (Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy, „Slovo a slovesnost“, 1973) a dodnes nebyla diskuse uzavřena. (158-159)

Jakobson…mezi válkami žil v Československu, po válce v USA; veřejně vystupoval proti

okupaci Československa v r. 1968. (159) Teorie příznakovosti je nejpřínosnější morfologickou teorií klasického období pražské

školy. Je možno ji chápat také diachronně, neboť privativní struktura gramatických protikladů je úzce spojena s jazykovým vývojem. Zdá se, že příznakový člen je vždy vývojově mladší, neboť

vznikl za tím účelem, aby vnitřně diferencoval určitou oblasti jazykových jevů, popisovanou do té doby jako celek členem bezpříznakovým. (159)

Ve své době se dostalo binárnímu principu určité podpory od teorie informace, pro kterou je

převádění složitějších vztahů na dvojčlenné protiklady výhodné. Proto také R. Jakobson a celá jeho harvardská škola věnovali teorii informace značnou pozornost. V současné době se binární chápání jazykových jevů s výhodou uplatňuje v počítačové lingvistice. (159)

7.7. Aktuální členění větné

…v pražské škole byla v období mezi dvěma světovými válkami rozpracována mimořádně důležitá syntaktická teorie, která přispěla k objasnění základních otázek stavby věty a má určitý vztah i k větné sémantice. Jde o tzv. teorii o aktuálním členění větném (běžně se užívá zkratky AČ), která se do cizích jazyků překládá jako teorie o funkční větné perspektivě (v poslední době užívají tohoto Firbasova termínu také další naši lingvisté). (159)

…podrobně teorii AČ rozpracoval teprve Vilém Mathesius, který některé zásady funkčního větného rozboru publikoval už před založením Kroužku. (160)

Podle této teorie se věta dělí na dvě části. Z nich první část je tzv. východisko výpovědi, tj.

ta část, o níž se pak něco vypovídá. Sama o sobě tato část věty nevypovídá buď vůbec nic nového nebo jen velmi málo, většinou navazuje na předcházející část textu nebo jinak vyplývá z kontextu. V dnešní terminologii se dává přednost termínu téma. Druhá část věty je jádro výpovědi neboli jiným termínem réma. Je to vlastní obsah věty čili to nové, co se o tématu vypovídá. (160)

Teorie AČ má úzký vztah i k charakteristické struktuře věty v jednotlivých jazycích, z nichž

některé zdůrazňují réma tím, že je staví do druhé části věty, jiné užívají k jeho zdůraznění specifických formálních prostředků (např. fr. c´était, nebo angl. i was na začátku věty apod.), avšak pro všechny je společné, že réma nějakým způsobem výrazňují, aby bylo patrno, co je v dané větě novou informací. Aktuální členění větné je tedy jednou z jazykových univerzálií, neboť je běžné ve všech jazycích, i když prostředky mohou být různé. (160)

Mathesiova teorie AČ vznikla při funkčním porovnávání angličtiny s češtinou. Později byla

jinými členy Kroužku aplikována na další jazyky. Rozvíjení této teorie pokračuje i po druhé světové válce a přináší dobré výsledky i v současné době, jak je to patrno zvláště u Daneše a Firbase. František Daneš považuje AČ za samostatnou syntaktickou rovinu, lépe řečeno za jednu ze tří syntaktických rovin, z nich ostatní dvě jsou roviny gramatické struktury a rovina sémantické struktury věty. (161)

Do jisté míry podobné hledisko uplatňuje také J.D. Apresjan, který rozlišuje tzv.

syntaktický, denotativní a signifikační význam věty (Eksperimentaĺnoje issledovanije semantiki russkogo glagola, 1967). (161)

Funkční pojetí jazyka a generativní metodu uplatnili také autoři Petr Sgall, Eva Hajičová a

Eva Buráňová v díle Aktuální členění věty v češtině (Praha, Academia, 1980), v němž zavádějí do AČ vysoce formalizovaný jazyk a porovnáním AČ české a anglické věty řeší i otázku obecné typologie jazyků. (161)

7.8. Válečné a poválečné období

Kapitola 8

Kodaňská škola a glosématika

8.1. Počátky kodaňské školy

V třicátých letech 20. století vznikla v Dánsku tzv. kodaňská lingvistická škola, která navázala na bohaté domácí tradice a stala se vedle pražské školy nejvlivnějším směrem v rámci evropské strukturální jazykovědy. Hlavní úlohou při vzniku kodaňské školy měli především Viggo Bröndal a Luis Hjelmslev, kteří v r. 1934 založili tzv. Kodaňský lingvistický kroužek a o pět let později začali vydávat časopis „Acta Linguistica“ s podtitulem „Revue internationale de linguistique structurale“. V tomto časopise se – a také v „Travaux du Cercle Linguistique de Copenhague“, vydávaných po r. 1944 – byly pak v následujících dvaceti letech publikovány hlavní zásady kodaňského strukturalismu. (166)

Při zakládání nové jazykovědné školy sehrály vedle tradic dánské filologie důležitou úlohu

také myšlenky F. de Saussura, Teze pražského lingvistického kroužku a v neposlední řadě i myšlenky starších i soudobých filozofů a především logiků. (166)

Vliv filozofie a zvláště logiky – především vliv rakouského logika R. Carnapa – je vidět

v tom, že se autoři nové školy od počátku snažili vytvořit s využitím aparátu moderní logiky novou lingvistickou teorii, která by pracovala s přesně vymezenými poučkami a s jasně definovanými termíny. (166)

8.2. Zakladatel glosématiky Luis Hjelmslev L. Hjelmslev (1899-1965) patřil bezpochyby k největším postavám lingvistiky 20. století. Na rozdíl od Bryndala, jehož jazykovědné názory stály jednak někde uprostřed mezi filozofií a lingvistikou, jednak mezi tradiční filologií a moderní strukturální jazykovědou, vytvořil Hjelmslev zcela novou lingvistickou teorii, pro kterou sám použil označení glosématika (od řeckého glosa = jazyk). (167) Od r. 1933 spolupracoval s H.J. Udallem na vypracování zásad nové fonologie, kterou oba zprvu nazývali fonématikou. Pod tímto názvem přednesli své teorie ještě v r. 1935 na fonetickém kongresu v Londýně. Avšak už o rok později, na lingvistickém kongresu v Kodani v r. 1936, rozšířili své teorie i na oblast gramatiky a začali užívat nového názvu glosématika. (167) Hjelmslev vydal několik děl, z nichž zvláštní význam měla především útlá kniha vydaná r. 1943 pod názvem Omkring sprogteoriens grundlaeggelse. Dánský originál byl ovšem poměrně málo přístupný zahraničním zájemcům a pozornost vzbudil až anglický překlad publikovaný o deset let později ve Spojených státech pod názvem Prolegomena to a Theory of Language („Prolegomena k teorii jazyka“, 1953). (168)

Z dalších Hjelmslevových děl jmenujme ještě alespoň „Základy obecné jazykovědy“

(Principes de grammaire générale, 1928), „Kategorie pádů“ (La catégorie des cas, I 1935, II 1937) a „Jazyk“ (Sproget, 1963), který vyšel i v českém překladu (Jazyk, 1971). Žádné z těchto děl se však nevyrovná jeho „Prolegomenům" Pod tímto nepřesným názvem (výstižnější název českého překladu „Základy teorie jazyka“) byla na 112 stránkách textu podána zcela nová lingvistická teorie, která se pod názvem glosématika stala hlavním přínosem kodaňské školy. (168)

10.3 Zakladatel deskriptivismu L. Bloomfield

Za nejvýznamnějšího zakladatele a představitele amerického strukturalismu je považován Leonard Bloomfield. Jeho vliv byl tak silný, že celou americkou jazykovědu v období od poloviny dvacátých do poloviny padesátých let je možnost označit jako převážně bloomfieldovskou nebo pobloomfieldovskou. (204)

Napsal celou řadu knih a článků, z nichž uvedeme alespoň tři.: „Úvod do studia jazyka“

(Introduction to the Study of Language, 1914), „Soubor pravidel pro teorii jazyka“ (A Set of Postulates for the Science of Language, 1926) a o dvanáct let později než Sapir vydal knihu se stejným názvem „Jazyk“ (Language, 1933). V prvním díle ještě navazuje na Wundtovu psychologii, v dalších pak odmítá psychologická hlediska a snaží se – na rozdíl od Sapira – „zvědečtit“ jazykovědu, tj. oprostit ji od ostatních vlivů a opřít ji o výhradní studium jazyka. (204)

…důkladně propracovanou a originální jazykovou teorii předkládá až v obsáhlé knize

Language, která se stala biblí amerických strukturalistů; až do poloviny 50. let ji považovali za „nepřekonatelné a nejvýznamnější lingvistické dílo dvacátého století“. (205)

Přes snahu oprostit se od vlivu psychologie a používat výhradně lingvistických metod lze u

Bloomfielda rozeznat zřetelný vliv behaviorismu. (205) Ve své teorii jazyka Bloomfield použil behavioristického schématu S → R (stimul

vyvolávající reakci) a upravil je pro potřeby jazykovědy. (205) Celé schéma vypadá takto: S → r…s → R, kde velká písmena označují vnější okolnosti,

malá písmena jazykové (sdělovací) okolnosti a šipky představují pochody v nervovém systému. Podle Bloomfielda se má jazykověda zabývat pouze střední částí schématu (r…s). (205)

V polovině 50. let bylo toto schéma několikrát kritizováno (Ch. F. Hockett, J. Whatmough)

jako příliš mechanické (neber v úvahu lidskou inteligenci) a dnes je sami američtí lingvisté považují za překonané. Naproti tomu i dnes můžeme souhlasit s Bloomfieldovým závěrem, že lidská společnost mohla dospět k dělbě práce a může fungovat právě díky jazyku. (205)

V porovnání s Bloomfieldovou obecnou teorií jazyka, která v mnohém ohledu zastarala, je

daleko přínosnější jeho přísně vědecký popis gramatických jevů. Představuje velmi podrobný a originální rozbor gramatiky. (205)

Bloomfield je také zakladatelem americké fonologie, kterou přísně odlišuje od fonetiky.

Jeho pojetí fonému je blízké pojetí pražské školy, je však širší (např. i přízvuk a intonace jsou

považovány za fonémy, kdežto v pražské škole jsou klasifikovány zvlášť jako tzv. prosodémy). Takto širší pojetí se v americké fonologii udržuje dodnes. (206)

Dokonalý popis jazyka, který byl Bloomfieldovým cílem (a který se mu po formální stránce

do značné míry podařil), dal název i celé americké strukturální jazykovědě, jež bývá označována jako deskriptivní – tj. „popisná“. Její hlavní výhodou je snaha o dokonalý popis všech jazykových tvarů, nevýhodou je nezájem o lexikální obsah. (206)

Kapitola 11

Generativní a transformační mluvnice

11.1. Noam Chomsky a dvě varianty generativní mluvnice

Noam Chomsky (čti „čomsky“) – zakladatel generativní a transformační mluvnice, tj. jazykovědné školy, která dnes převládá ve Spojených státech a má značný vliv i v dalších zemích. (218)

Vedle lingvistiky se věnoval také historii, filozofii, sociologii a politice. Koncem šedesátých

let byl už znám nejen jako významný vědec, nýbrž také jako jeden z nejostřejších kritiků amerického politického a sociálního života. Zvláště ostře vystoupil v díle „Americká moc a noví mandaríni“ (American power and the new mandarins, 1967) proti americké válce ve Vietnamu. (218)

…Chomsky vydal koncem padesátých let knihu „Syntaktické struktury“ (Syntactic

structures, 1957) . V tomto díle navrhl zcela nový přístup k jazyku, který je považován za první variantu

mluvnice, jež se nazývá generativní nebo transformační, případně se označuje oběma názvy. (218) Termín generativní znamená, že jde o takový druh mluvnice, která se dívá na jazyk jako na

tvůrčí proces, v němž se jednotlivé věty generují (tj. vytvářejí) podle předem daných pravidel. Souhrnem těchto pravidel považuje Chomsky za gramatiku jazyka. Pravidel i jazykových jednotek je podle něho omezený počet, umožňují mu však „generovat“ neomezené množství vět podle okamžité potřeby mluvčího. (218-219)

…zavádí pojem „jádrových vět“ (kernel sentences), tj. několika základních jednoduchých

vět, z nichž jsou všechny ostatní věty a všechna souvětí odvozeny pomocí transformačních pravidel. Proto se jeho teorie nazývá generativní a transformační mluvnice. (219)

Zcela v duchu americké tradice pokusil se Chomsky odhlédnout od jazykového obsahu:

první varianta jeho teorie je čistě formální. Byl proto několikrát kritizován a v polovině šedesátých let přišel s druhou variantou generativní a transformační mluvnice, v níž přepracoval své původní pojetí syntaktické složky, prohloubil pojetí fonetické složky a navíc zařadil i složku sémantickou (viz zvláště: Aspects of the theory of syntax, 1965; Topics in the theory of generative grammar, 1966; pro fonetiku: Noam Chomsky – Morris Halle, The sound pattern of English, 1968). Druhá

varianta vyvrací značnou část tvrzení obsažených v původní podobě transformační mluvnice z r. 1957. Obě varianty jsou však z hlediska obecné lingvistiky zajímavé. (219)

11.2. První období: „syntaktické struktury“

…Chomsky rozebírá tzv. „mluvnici frázové struktury“ (phrase structure grammar), kterou je možno označit také jako „syntagmatickou mluvnici“. Vypracoval ji sám na základě teorie bezprostředních složek. Ukazuje, jak je možno odvodit (derivovat) z věty S řetězec NP + VP atd., až k derivaci koncového řetězce, např. the man hit the ball („muž zasáhl míč“). Dále zavádí pojem frázového ukazatele (Phrase-marker nebo také P-marker), který má formu stromu a ukazuje, v jakém pořadí a v jakých vzájemných vztazích jsou všechny složky věty. (220-221)

Tento druh mluvnice má rekurzívní charakter. Rekurzívnost spočív v tom, že kterýkoliv

prvek stromu se může znovu objevit v jeho nižší části (např. jedním z prvků věty S může být opět jiná věta S). (221)

…Chomsky navrhuje třetí typ gramatiky, v níž se bude frázová struktura aplikovat pouze u

několika základních tzv. „jádrových vět“ (kernel sentences), kdežto všechny ostatní věty se budou považovat za jejich obměny či transformace, které budou popsány pomocí tzv. „transformačních pravidel“. Poprvé se zde setkávám s generativní mluvnicí doplněnou o transformační složku. (221)

11.3. Jádrové věty a transformace

V pojetí Chomského je třeba stanovit „jádrové věty“ jazyka takovým způsobem, aby bylo snadné generovat je pomocí frázové struktury. Tyto jednoduché jádrové věty se považují za axiomy celého systému. Všechny ostatní věty jazyka jsou pak odvozeny od vět jádrových pomocí transformačních pravidel. Je zřejmé, že se Chomsky snaží vytvořit pro potřeby jazykovědy obdobu matematického deduktivního systému, který se skládá: a) ze souboru znaků a symbolů logické povahy; b) z axiomů daného systému; c) z pravidel, která dedukují z axiomů další pravidla a teze a vytvářejí tak celý systém. (221)

Chomsky sám vypracoval soubor symbolů, přičemž některé převzal od deskriptivistů, jiné

zařadil nově, všechny však přesně definuje. Za axiomy mu slouží jádrové věty, proto se ani nesnaží blíže je vysvětlovat (axiomy jsou obecně přijímané pravdy systému). Konečně pomocí transformačních pravidel se z těchto axiomů dedukují všechny ostatní věty jazyka. (222)

„Gramatická transformace“ je v generativní mluvnici funkční proces, kterým se osvětluje

vztah mezi základní (bázovou) konstrukcí a konstrukcí odvozenou (derivovanou). Transformační pravidlo lze aplikovat buď na jádrovou větu nebo na větu transformovanou už jiným pravidlem. Některé transformace jsou povinné, jiné volitelné. Transformace záporu vytváří z věty kladné větu zápornou, transformace pasivní vytváří z věty aktivní větu pasivní, atd. (222)

První variantu jeho generativní mluvnice bychom tedy mohli shrnout takto: při konstrukci

věty (1) se vychází z určitého počtu symbolů, které se řadí podle přijatých axiomů (jádrových vět) a za pomoci přepisovaných pravidel odhalují základní frázovou strukturu; (2) na získané koncové řetězce se aplikují povinná, případně i volitelná transformační pravidla, jimiž se změní pořadí

některých symbolů, případně se doplní nebo vypustí některé morfémy; (3) konečně fonologická pravidla změní sled získaných symbolů na fonetickou podobu věty. (223)

11.4. Druhé období: zavedení sémantické složky

První verze Chomského generativní a transformační mluvnice vzbudila značný zájem, ale také četné námitky. Kritikové poukazovali na to, že např. záporné, tázací a rozkazovací věty jsou v jazyce tak časté a rozmanité, že není správné odvozovat je pomocí transformačních pravidel od jádrových vět, nýbrž že je třeba považovat je rovněž za jádrové věty. (223)

Dále se zřetelně ukázalo, že některé věty jsou dvojznačné nebo dokonce mají významů

několik, přičemž formální rozbor není schopen takové příklady sám o sobě rozřešit. (223) Jak je vidět, většina kritických poznámek byla namířena proti přílišnému formalismu první

varianty transformační mluvnice, tj. jinými slovy proti absolutnímu podcenění sémantické složky. Chomsky kritiku přijal a v r. 1965 a v následujících letech uveřejnil v několika publikacích novou verzi generativní a transformační mluvnice, v níž se už zabývá vedle ostatních složek také sémantickou stránkou jazykového rozboru. (223)

V nové verzi upustil Chomsky od tzv. jádrových vět a zavedl několik termínů nových. Ze

sémantického hlediska je nejdůležitější jeho rozlišení mezi tzv. hloubkovou a povrchovou strukturou. Podle něho tvoří povrchovou strukturu věty ta struktura, která je konečným výsledkem transformací a na níž ještě nebyla aplikována morfologická pravidla, jež by ji změnila v konkrétní sledy morfémů či fonémů. Naproti tomu tzv. hloubková struktura obsahuje všechna data, která umožňují určit sémantický obsah věty. Je to soubor všech sémantických prvků věty, tedy vlastní význam sdělení. (223)

Toto nové pojetí způsobilo, že také transformace dostaly novou podobu. Jejich funkcí už

není vytvářet z několika jádrových vět všechny ostatní věty jazyka. Ve druhé verzi generativní mluvnice slouží transformace k tomu, aby změnily hloubkovou strukturu na strukturu povrchovou. Jinými slovy: mají umožnit, abychom od sémantického obsahu věty došli ke konkrétnímu zvukovému řetězci, tj. k fonetické podobě věty. (223-224)

Generativní mluvnice se v nové verzi skládá ze tří složek: sémantické, syntaktické a

fonologické. Sémantická složka je zavedena nově. Je to systém pravidel, která mají umožnit sémantickou interpretaci hloubkové struktury věty. Syntaktická složka obsahuje jednak soubor přepisovacích pravidel, která mají zachytit hloubkovou strukturu věty, jednak soubor transformačních pravidel, která mají změnit hloubkovou strukturu na strukturu povrchovou. Fonologická složka má změnit povrchovou strukturu na konkrétní zvukovou podobu věty. (224)

Je třeba poznamenat, že centrální postavení má i ve druhé variantě složka syntaktická. Tu

zpracovává Chomsky důkladně, neboť ji považuje za jedinou tvůrčí složku (ostatní dvě mají podle něho pouze interpretační charakter). Naproti tomu jeho zpracování složky sémantické a fonologické je daleko mlhavější a značně neúplné. (224)

11.5. Hloubková a povrchová struktura

11.8. Současný stav a perspektivy generativní a transformační mluvnice

V Československu je průkopníkem generativní mluvnice především Petr Sgall spolu s Evou Hajičovou, Jarmilou Panevovou a dalšími spolupracovníky. Je rovněž naším předním znalcem v otázkách matematické a strojové lingvistiky (viz zasvěcený populární úvod Cesty moderní jazykovědy, Praha 1964, a novější kolektivní práci Učíme stroje česky, Praha 1982) a zejména v otázkách strojového překladu. Svoji funkční generativní teorii vyložil především v díle Generativní popis jazyka a česká deklinace (1967) a v kolektivně zpracovaném díle A functional approach to syntax in generative description of language (1969). Také jeho teorie se značně liší od původních myšlenek Chomského, zvláště v tom, že gramatiku chápe komplexněji. Vedle generativní složky rozeznává i tzv. složky transduktivní, které slouží k přenesení příslušných prvků do jiné roviny. (231)

Kapitola 13

Kvantitativní lingvistika a teorie informace

13.1. Jazykověda a matematika Termínem „matematická lingvistika“ se dnes zpravidla označuje pomezní disciplína, která má podle některých lingvistů přibližně stejně blízko k matematice i jazykovědě, podle jiných je to spíše ta část lingvistiky, která užívá matematických metod. Vznikla na konci padesátých a na začátku šedesátých let našeho století. Často se jako počátek matematické lingvistiky uvádí rok 1957, tj. rok VIII. mezinárodního lingvistického kongresu v Oslo. (248) Některých matematických metod se ovšem v jazykovědě užívalo už mnohem dříve, zvláště po celé 20. století, ale i ke konci století 19. Byly to však výhradně takové metody, které bychom dnes označili jako kvantitativní nebo statistické. To znamená, že ze dvou dnes běžně uznávaných odvětví matematické lingvistiky navazuje lingvistika kvantitativní jako jediná na určitou tradici. Druhé odvětí matematické lingvistiky, tj. lingvistika algebraická, spolu s lingvistikou strojovou (tj. aplikací dvou odvětví matematické jazykovědy), vznikla teprve koncem padesátých let v souvislosti se vznikem jiných moderních pomezních disciplín, především moderní logiky, a s rozvojem výpočetní techniky. Avšak konec padesátých let byl určitým mezníkem i pro samu kvantitativní lingvistiku, protože v té době byla do jisté míry ovlivněna vznikem matematické teorie informace. (248)

13.2. Počátky kvantitativní jazykovědy a pojem frekvence

Kapitola 14

Algebraická lingvistika a formální logika

14.1. Vznik a obsah algebraické lingvistiky

…matematika se zejména od druhé poloviny 19. století prudce rozvíjela a v souvislosti s rozvojem formální logiky dosáhla značně vysokého stupně abstrakce, který umožňuje její využití jako jednoho z obecných základů vědecké teorie vůbec. Proto dochází k matematizaci celé řady vědních odvětví a také v jazykovědě se objevují takové matematické metody a postupy, které už nemají kvantitativní charakter. Tyto nové, nekvantitativní metody v jazykovědě se dnes označují většinou termínem algebraická lingvistika. (280) Algebraická lingvistika se začala formovat v druhé polovině padesátých let, termín „algebraická lingvistika“ byl navržen L. Bar-Hillelem. Rychle se rozšířil a je dnes běžně užíván v celém lingvistickém světě (u nás viz už sborník Cesty moderní jazykovědy z r. 1964). Někteří matematikové a lingvisté v bývalém Sovětském svazu dodnes užívají o něco starší termín teorie jazykových modelů, jímž se označuje totéž. (280) Do algebraické lingvistiky se dnes zahrnuje celá řada metod, které se mezi sebou mohou značně lišit. Společné je jim to, že se s využitím formální logiky snaží o exaktní popis funkční hodnoty těch jednotek, s nimiž se operuje při analýze přirozených jazyků. (280) Algebraická lingvistika se opírá o rozbor uspořádaných řetězců syntaktických jednotek. Typickým a nejsoustavněji propracovaným příkladem je generativní mluvnice N. Chomského…další generativní teorie – funkční generativní popis jazyka, vypracovaný P. Sgallem a jeho spolupracovníky, nebo aplikačně generativní model jazyka, vypracovaný S.K. Šaumjanem. (280)

14.2. Moderní formální logika

Formální logika je věda, která studuje podmínky, za nichž jedny výroky vyplývají z druhých. Za jejího zakladatele je považován Aristoteles, který vypracoval tzv. sylogistiku, tj. učení o zvláštním druhu úsudku, o tzv. sylogismu (každý sylogismus se skládá ze dvou premis a ze závěru, který z nich vyplývá, tedy celkem tří výroků). Tento deduktivní postup dále rozpracovali ve starověku stoikové a ve středověku scholastikové, zejména Duns Scotus, William Occam, Raimundus Lullus aj. (281)

V 16. století se pokusil Francis Bacon poprvé formulovat pravidla induktivních úsudků.

Jeho pokračovatelem byl v tomto ohledu ještě v 19. století John Stuart Mill. Ke kvalitativnímu zvratu došlo v druhé polovině 19. století, kdy se rozvinula tzv. symbolická nebo také matematická logika, která je také východiskem současné formální logiky. (281)

Logikové i matematikové došli v druhé polovině 19. století…shodně k závěru, že potřebám

vědy by mohl vyhovovat jedině takový komunikativní systém, který by se skládal z abstraktních jednotek, tj. symbolů, uspořádaných vhodným způsobem, tj. tak, aby byla zajištěna maximální přesnost vědeckého sdělení. Pro takový systém byl zvolen název metajazyk nebo také logická algebra. (281)

Na začátku 20. století vybudovali lingvistický matematik a logik David Hilbert metajazyk

matematiky – jinými slovy metamatematiku. Na druhé straně polští logikové a filozofové sdružení v zv. lvovsko-varšavské škole, zejména K. Ajdukiewicz, J. Lukasiewicz, A. Tarski aj. vytvořili v období mezi dvěma světovými válkami metajazyk logiky – jinými slovy metalogiku. (281)

Později byl společným úsilím matematiků a logiků vytvořen obecný metajazyk, společný

pro matematiku i logiku, a vznikla tak nová vědní disciplína, která se zpočátku označovala jako logistika, dnes se však pro ni používá spíš názvu matematická logika. Stručně řečeno, je to logika používající matematické metodologie. Studuje zejména tzv. logické kalkuly, jejich formální výstavbu, předpoklady, povahu, možnosti jejich využití apod. (281-282)

George Boole vytvořil v polovině 19. století vůbec první systém matematické logiky,

známý dnes pod názvem booleovská algebra nebo také algebra logiky, Johann Gottlob Frege, jenž v roce 1879 zavedl např. pojmy a termíny výroková funkce, pravdivostí funkce a kvantifikátor, a konečně Bertrand Russell, jenž spolu s A.N. Whiteheadem vydal v letech 1910-13 mimořádně důležité dílo Principia Mathematica, v němž odvodil matematiku z několika logických axiomů. (282)

…rakouský filozof Ludwig Wittgenstein vydal v roce 1921 známý spis Tractatus logico-

philosophicus, v němž redukoval úkoly filozofie na logickou analýzu jazyka a prakticky všechny ostatní filozofické otázky označil za „metafyzické pseudoproblémy“, od nichž je nutno filozofii očistit. Toto jeho dílo se stalo teoretickým východiskem novopozitivismu, zejména pozitivisticky orientovaných logiků. (282)

Navázali na něho zvláště představitelé „Vídeňského kruhu“. Z jeho představitelů jmenujme

alespoň Rudolfa Carnapa, který v práci „Logická syntax jazyka“ (Die logische Syntax der Sprache, Vídeň 1934) jako první zavedl abstraktní symbolickou metodologii do oblasti skladby, a dále Hanse Reichenbacha, který se teoreticky zabýval jazykem v práci „Základy symbolické logiky“ (Elements of Symbolic Logic, New York, 1948). Čelným představitelem vídeňské školy byl i Ernst Cassirer, který v prvním díle své „Filozofie symbolických forem“ (Philosophie der symbolischen Formen I, Die Sprache, Berlín 1923) podal úvod do symbolické logiky. (282)

...jejich filozofickým východiskem byl empiriokriticismus a pozitivismus rakouského

filozofa Ernsta Macha, jehož kritiku podal v r. 1908 V.I. Lenin v díle „Materialismus a empiriokriticismus“. Novopozitivistická orientace představitelů vídeňské školy způsobila, že v konfrontaci s logikou dialektickou byla v SSSR a v bývalých socialistických zemích často odsuzována celá formální logika. (282)

Současná formální logika má vypracovány základní logické systémy, tj. především dnes už

klasický výrokový kalkul, pracující s operacemi konjunkce (A et B), negace (non-A), disjunkce (A nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B). Pro označení těchto operací byly zavedeny jednoduché symboly („stříška“, ~, „obrácená stříška“, „napravo položená hyperbola“, ≡), které nám zde mohou sloužit jako příklad jednoznačně definovaných symbolů, jimiž jsou označovány více nebo méně složité operace. (283)

Dalším už klasickým logickým systémem je tzv. predikátový kalkul, pracující už s pojmy

predikát, argument, operátor, kvantifikátor aj. (283) Společným úsilím matematiků a logiků vznikla např. teorie algoritmů, tj. přesných

formalizovaných předpisů, podle nichž je třeba v daném pořadí vykonat příslušné operace, což vede k řešení daného problému. Teorie algoritmů má mimořádný význam pro výpočetní techniku a kybernetiku. (283)

Komentář [KV1]: doporučujeme k bližšímu studiu zejména Zichovu „Moderní logiku“ a Janákovy „Základy formální logiky“

14.3. Matematické modely a jazykověda

14.6. Závislostní gramatika a teorie grafů

…závislostní gramatika vznikla v souvislosti s potřebami strojového překladu jako silně formalizovaná teorie, která důsledně využívá aparátu moderní matematiky, zvláště pak matematické teorie grafů. Ta se stala samostatnou teorií v polovině třicátých let našeho století, avšak velmi intenzívně se rozvíjí zvláště od šedesátých let v souvislosti s potřebami strojové lingvistiky i jiných oborů. Často se považuje za součást kombinatoriky. (297)

Za její velkou přednost lze považovat fakt, že i poměrně složité jevy zobrazuje velmi

názorným způsobem. Vlivem tradice má k závislostnímu pojetí i k využití grafů blízko i celá řada našich současných lingvistů; za všechny jmenujme alespoň Františka Daneše v oblasti syntaxe a M. Dokulila v oblasti tvoření slov. (297)

15.1. Vznik a postavení strojové lingvistiky

Koncem padesátých let vzniklo v souvislosti s rozvojem kvantitativní a algebraické lingvistiky, kybernetiky a jiných pomezních disciplín další odvětví jazykovědy, které se zpravidla označuje termínem strojová lingvistika. Tento název vystihuje fakt, že jde v tomto případě o strojové zpracování jazyka, které se původně provádělo na poměrně jednoduchých a levných děrnoštítkových strojích, dnes převážně na složitých a nákladných počítačích (odtud anglický název této disciplíny Computational Linguistics). (302)

Především souvisí s neobyčejně rychlým růstem vědeckých a technických informací.

Odhaduje se totiž, že se v současné době množství těchto informací zdvojnásobí během každých asi patnácti let. (302)

…dnešní vědecký pracovník už většinou není schopen sledovat stále rostoucí záplavu

odborných článků a jiných publikací, které v jeho oboru vycházejí. Právě z těchto důvodů se odborníci z různých vědních odvětví snaží nalézt co nejvhodnější systém automatického (tedy strojového) ukládání vyhledávání informací. (302)

Informace jsou publikovány v různých jazycích, a proto prudký růst informací klade stále

rostoucí nároky i na množství překladů a překladatelů. (302) V obou případech má lingvistika spolu s matematikou klíčové postavení. Pro ukládání a

vyhledávání informací je např. nutné sestavovat příslušné informační jazyky, pro strojový překlad pak provést dokonalou analýzu výchozího jazyka, sestavit buď tzv. převodní jazyk nebo jiným způsobem umožnit strojové převádění jednoho jazyka na druhý, a vypracovat i metody syntézy jazyka cílového. (302)

Stručně bychom postavení strojové lingvistiky mezi ostatními disciplínami mohli

charakterizovat asi takto: v rámci matematické lingvistiky existují dva teoreticky zaměřené obory,

tj. lingvistika kvantitativní a algebraická; jejich praktickou aplikací je pak především lingvistika strojová, která se někdy také označuje názvem aplikovaná (matematická) lingvistika. (302-303)

15.6. Dvojková soustava

Technické řešení počítače vyžaduje, aby jednotlivá čísla, slova nebo celé instrukce, s nimiž pracuje, byly zobrazeny ve dvojkové soustavě. Je to dáno tím, že na magnetické pásce nebo ve feromagnetické paměti dané místo buď je nebo není zmagnetizováno, elektrický impuls danou cestou buď prochází nebo neprochází atd. (309)

V praktickém životě jsme zvyklí počítat v desítkové soustavě. To je pouhá konvence a do

značné míry jev náhodný, způsobený tím, že máme deset prstů a že si jimi při počítání pomáháme. Všimněme si, že k zapsání libovolně velkého čísla vystačíme v desítkové soustavě s deseti čísly 0-9. Máme-li napsat „deset“, píšeme v příslušném řádu 0 a do vyššího řádu přeneseme 1, protože vyšší řád obsahuje desetkrát větší hodnoty. Tak například číslo „dvě stě čtyřicet tři“ píšeme v desítkové soustavě jako 243, což znamená: 2 x 100 + 4 x 10 + 3 x 1. Na posledním místě jsou tedy jednotky a na každém dalším místě vlevo vždy desetkrát tolik než na místě předcházejícím (proto desítková soustava). (309-310)

Kdybychom počítali např. v pětkové soustavě, pak bychom užívali jen číslic 0-4; při zápisu

by na posledním místě byly opět jednotky, avšak na druhém místě zprava místo „desítek“ už „pětky“, na třetím místo „stovek“ „pětadvacítky“, na čtvrtém „stopětadvacítky“ (protože 125 = 5 x 25 = 53) a na každém dalším vždy pětinásobky předcházejících hodnot. V pětkové soustavě by tedy číslo napsané jako 243 znamenalo (2 x 25) + (4 x 5) + (3 x 1), tj. 50 + 20 + 3, a označovalo by tedy hodnotu „sedmdesát tři“ či 73 zapsané v desítkové soustavě. Naopak hodnotu „dvě stě čtyřicet tři“ bychom v pětkové soustavě museli zapsat jako 1433, což znamená: (1 x 125) + (4 x 25) + (3 x 5) + (3 x 1). (310)

V dvojkové soustavě máme k dispozici pouze číslice 0 a 1 (vžilo se psaní I) a při zápisu

libovolného čísla označuje poslední číslice opět jednotky, druhá zprava však už „dvojky“, třetí „čtyřky“, čtvrtá „osmičky“ a na každém dalším místě vlevo – tj. v každém vyšším řádu – jsou vždy dvojnásobky předcházejících hodnot. V dvojkové soustavě tedy zápis 243 neexistuje, protože ani jednu z uvedených číslic nemáme k dispozici. Hodnotu „dvě stě čtyřicet tři“ napíšeme v dvojkové soustavě jkao IIII00II, tj. (1 x 128) + (1 x 64) + (1 x 32) + (1 x 16) + (0 x 8) + (0 x 4) + (1 x 2) + (1 x 1). Hodnotu „dvě stě čtyřicet tři“ tedy můžeme zapsat v různých soustavách jako: 24310 nebo 14335 nebo IIII00II2, kde dolní indexy označují, v které soustavě byl zápis proveden. (310)

Pro praktický život by nám dvojková soustava stěží vyhovovala; vždyť k zápisu téže

hodnoty potřebujeme v desítkové soustavě pouze třímístné číslo, kdežto v soustavě dvojkové už číslo osmimístné. Pro počítač, který provádí miliony operací za sekundu, však taková věc nehraje prakticky žádnou roli. Důležité je naopak to, že v dvojkové soustavě vystačíme s pouhými dvěma číslicemi (0 a 1), kterých můžeme využít pro rozlišení základních prvků logické informace (říká se jí také booleovská, podle G. Boolea), to znamená k rozlišení vztahu: platí (I) – neplatí (0), nebo také ano (I) – ne (0). (310)

Viděli jsme, že i druhý typ informace, tzv. informaci číselnou nebo také numerickou,

můžeme snadno zobrazit v dvojkové soustavě. A dodejme ještě, že i třetí a poslední typ informace, tzv. informace alfabetická, tj. řetězy písmen nebo jiných značek, se dá převést na dvojkovou soustavu. (310)

Základní jednotkou teorie informace – 1 bit – lze definovat jako jedno rozlišení typu ano –

ne, nebo také jako jeden krok dvojkové soustavy. Číslo „dvě stě čtyřicet tři“ zapsané v dvojkové soustavě jako IIII00II, vyžaduje osm kroků, tedy 8 bitů informace. (310)

Pro ilustraci těchto souvislostí si uvedeme názorný a srozumitelný příklad. Každý člověk

má otce a matku. Z toho vyplývá, že kdokoli z nás má 2 rodiče, 4 prarodiče a 8 praprarodičů. Ve čtvrté generaci má každý z nás už 16 přímých předků, v páté 32, v šesté 64, v sedmé 128, v osmé 256 a v desáté 1024 přímých prarodičů. Kdybychom vzali průměrný generační rozdíl 25 let a vyšli od r. 1995, znamenalo by to, že v roce 1745, tj. před 250 lety, měl každý z nás 1024 žijících prarodičů desáté generace. (310-311)

Je samozřejmé, že o dalších 250 let zpět, tedy v r. 1495, měl každý z nich opět 1024

přímých předků. To by znamenalo, že každý z nás měl v 20. generaci před 500 lety 1024 x 1024, tj. 1 048 576 přímých prapředků. A protože každý z nich měl o 500 let dříve rovněž takový počet prapředků, znamenalo by to, že před 1000 lety, tedy v r. 995, měl každý z nás ve 40. generaci celkem 1 048 576 x 1 048 576 přímých prarodičů, což je samozřejmě mnohonásobně více než kolik lidé tehdy na Zemi žilo. (311)

…pomocí pouhých deseti kroků dvojkového systému můžeme přesně určit kteréhokoli

z 1024 našich prapředků z desáté generace. Tak kdybychom označili číslicemi I matku a 0 otce, pak např. v desetimístném čísle dvojkové soustavy 0II00I00II bude znamenat poslední číslice naši matkku, předposlední její matku, třetí od konce jejího otce atd.; všimněme si toho, že jde o konkrétní osoby, a to znamená, že bychom desetimístným číslem skutečně mohli určit kteroukoli osobu z desáté generace, i když bychom její totožnost dnes už těžko v matrikách zjistili. (311)

Rozhodnutí typu I nebo 0, tj. v našem případě „matka – otec“, a podobně „platí – neplatí“ či

„ano – ne“, představuje 1 bit informace. Deset rozhodnutí tohoto typu, kterými je možno identifikovat už 1024 prvků, pak představuje deset bitů informace. Viděli jsme, že 20 bitů už identifikuje každou z 1 048 576 jednotek a 40 bitů umožňuje rozlišit mnoho miliard jednotek. (311)

Využití dvojkového principu v počítačích je velmi široké. Tak např. paměť počítače se

skládá z buněk, tj. skupin jednobitových paměťových prvků. Obsah buňky se nazývá slovo a jeho délka je určena počtem bitů. Čím je slovo delší, tím větší čísla můžeme zobrazit, ale tím je také paměť stroje dražší a o něco pomalejší. Moderní počítače obyčejně pracují s délkou slova buď 24 bitů, stačí-li nám pracovat s miliony elementárních jednotek, nebo 32 bitů, potřebujeme-li pracovat s miliardami jednotek. (311)

S principem dvojkové soustavy úzce souvisí také lingvistická binární teorie, a to v tom

smyslu, že všechny jazykové kategorie, které mají binární povahu, lze snadno kódovat v dvojkové soustavě. Pokud zjevně binární povahu nemají, převádějí se takové složitější kategorie ve strojové lingvistice a v teorii informace často na kategorii binární z praktických důvodů, totiž právě proto, aby s nimi bylo možno v počítačích pracovat. (311)

15.7. Algoritmy a programovací jazyky

15.8. Strojový překlad

V Československu byly práce na strojovém překladu zahájeny už v r. 1957 a první pokusný překlad z angličtiny do češtiny se uskutečnil v lednu 1960 na československém počítači SAPO (šlo o několik desítek slov). Kolektiv pracující ve složení P. Sgall, E. Hajičová, J. Panevová, P. Piťha, Z. Kirschner aj. původně na filozofické fakultě UK musel z politických důvodů odejít na fakultu matematicko-fyzikální, teprve po pádu komunistického režimu se vrátil na filozofickou fakultu. (319)

17.9. Textová lingvistika

V sedmdesátých letech vystoupilo několik lingvistů s tvrzením, že… základní jednotkou, s níž by měla lingvistika pracovat je text. začala se tak rozvíjet nová disciplína, tzv. textová lingvistika nebo lingvistika textu. Mezi její zakladatele a propagátory patří především holandský lingvista Teun A. van Dijk, dále J.S. Petöfi, pracující v Bielfieldu, a konečně Rakušan W.U. Dressler. U nás se textovou lingvistikou zabývali zejména K. Hausenblas, František Daneš a další. (375)

18.2. Vývoj sociolingvistiky a její hranice

Vznik moderní sociolingvistiky spadá do druhé poloviny padesátých let 20. století. (391) Významnými představiteli prvního období byli především Joshua A. Fishman a William

Labov. První z nich se věnoval zejména otázkám bilingvismu a diglosie, jazykové politiky a jazykového plánování, a to se zvláštním zřetelem k rozvojovým zemím. Naproti tomu W. Labov rozpracoval teorii lingvistické stratifikace a její závislosti na společenských faktorech, a proslavil se zejména sociolingvistickou interpretací jazykových změn, analýzou mluvené angličtiny v New Yorku a důsledným i důmyslným zpracováním sociolingvistických metod, v nichž prosadil i přístupy statistické. (391)

Z britských sociologů vynikli zejména M.A.K. Halliday, který se v rámci obecné

jazykovědy dívá na jazyk z hlediska sociálně sémiotického, a B. Bernstein, autor diskutované teorie o přímé závislosti lingvistických schopností a dovedností na příslušnosti mluvčího k určité společenské třídě. (391)

Mezi přední sovětské sociolingvisty patřili zvláště A.D. Švejcar a orientalista L. B.

Nikolskij. Oba uplatňovali znalosti problematiky mnohonárodnostního státu a jazykové situace v zemích Dálného východu. Samostatně vydali v sedmdesátých letech publikace věnované různým otázkám této nové disciplíny a společně pak v roce 1978 Úvod do sociolingvistiky, jehož český překlad (1983) je první práce, která soustavně uvádí české čtenáře do problematiky této disciplíny. (392)

Sociolingvistika se stále více pěstuje i v dalších zemích, zvláště ve Francii, Itálii, Německu,

Polsku atd. U nás jsou její výsledky zatím velmi skromné. Populárně vědeckým úvodem do ní z hlediska potřeb socialistické společnosti byla např. kniha J. Skácela a kol. Rok 2000 – jazyk jako most a propast (1982). (392)

…nejdůležitější otázky, které do sociolingvistiky patří…rozvrstvení národního jazyka

v závislosti na sociálních faktorech, problematika bilingvismu a diglosie, sociolingvistický pohled na jazykové změny a otázky jazykové politiky a jazykového plánování…etnolingvistika. (392)

Pokud jde o hranice sociolingvistiky, lze říci, že má poměrně blízko k psycholingvistice,

s níž se někdy překrývá. Někteří představitelé sociolingvistiky rozlišují tzv. makro- a mikrosociolingvistiku (nebo také makrorovinu a mikrorovinu této disciplíny). Předpona makro- znamená, že jde o zkoumání jazyka velkých jazykových společenství (např. národů), kdežto mikro- znamená, že se jedná o jazyk malých skupin obyvatelstva (např. dvojic, rodiny, atd.). (392)

Interdisciplinární charakter sociolingvistiky je zřejmý už z toho, že jde o využití

sociologických metod v lingvistice. (392)

18.3. Struktura společnosti a jazyk

18.9. Jazyková politika

V sociolingvistice se často pracuje s pojmy a termíny jazykové plánování, jazykové konstruktérství nebo jazyková politika. (408)

Týkají se takových jevů jako je zavádění písma u jazyků, které ho dosud nemají, provádění

pravopisných reforem, a především řízení nebo ovlivňování jazykové situace v mnohonárodnostních státech, kde vedle sebe žijí různé etnické celky značně se lišící nejen jazykem, ale i kulturní a ekonomickou úrovní, počtem obyvatelstva atd. (408)

Teoreticky řečeno, mnohonárodnostní stát má zpravidla zájem na jazykové unifikaci

(sjednocování), a to jednak z důvodů praktických (vzájemné dorozumívání v rámci státu), jednak často z důvodů ideologických (prostřednictvím jazyka se často vnucuje národnostním menšinám i kultura a ideologie vládnoucí třídy nebo nejpočetnějšího národa). (408)

Prakticky celé obyvatelstvo Spojených států se skládá z přistěhovalců nebo jejich potomků.

Tito přistěhovalci přišli a dodnes přicházejí z nejrůznějších zemí a kontinentů, a přinášejí s sebou i velmi odlišné jazyky a kulturu. Hned v první nebo několika nejbližších generacích se však tyto různorodé etnické celky přetvářejí v tzv. „mísícím hrnci“ (melting pot) a vytvářejí novodobý americký národ, jehož jediným jazykem je angličtina, dnes už do značné míry její samostatná americká varianta. (409)

Jazykově, kulturně a etnicky velmi složitá situace byla a je v bývalém Sovětském svazu, na

jehož území žilo před říjnovou revolucí více než 130 národů a národností, mezi jejichž kulturní vyspělostí byly tehdy propastné rozdíly (např. jen dvacet z těchto jazyků měly písmo). Proto od samého počátku věnoval zejména V.I. Lenin velkou pozornost národnostním a jazykovým otázkám (např. v „Deklaraci práv národů Ruska“), později kritizoval násilné zavádění ruštiny do neruských etnických celků, zasazoval se o zřizování autonomních oblastí, o prosazování jazyků republik, právo rodičů vzdělávat děti v mateřském jazyce atd. (409)

Pro mnohé jazyky bylo v Sovětském svazu vypracováno písmo a v letech 1966-1968 bylo

pod redakcí akademika Vinogradova publikováno monumentální dílo „Jazyky národů SSSR“,

v němž kolektiv autorů systematicky zpracoval 127 jazyků. Přesto byl v SSSR masově rozšířen bilingvismus kombinovaný s diglosie, neboť značná část obyvatelstva tam používala vedle svého mateřského jazyka i ruštinu, zvláště v kontaktu s jinými etnickými celky. (409)

Velkým problémem je řešení národnostních, kulturních a jazykových otázek v bývalých

koloniích. Kolonizátoři si většinou rozdělovali podmaněné území u zelného stolu (mnohdy proto hranice sledovaly poledníky a rovnoběžky) a vůbec nebrali ohled na počet, rozdělení, jazyky a kulturu domorodých kmenů a národnostní. (409)

Toto koloniální dědictví se neblaze projevilo při rozpadu koloniálního systému, k němuž

došlo okolo roku 1960. Nově vytvořené nezávislé státy mohly jen s velkými obtížemi prosazovat některý „domorodý“ jazyk jako jazyk úřední a většinou byly po několika marných pokusech nuceny vrátit se k jazyku bývalých kolonizátorů. Z těchto důvodů je dnes např. v Angole oficiálním a jediným „celonárodním jazykem“ portugalština a v Indii angličtina. (409)

Výrazem jazykové politiky v našich podmínkách byla v třicátých letech rozpínavost

zfanatizované části německé menšiny, inspirované a řízené hitlerovským Německem, která si vědomě kladla stále rostoucí a v zásadě nesplnitelné požadavky, a výrazně tak přispěla k rozbití předválečného Československa. (410)

Kapitola 19

Sémantika, sémiotika

19.9. Typy sémiotik a metajazyky

V moderní logice upozornili někteří autoři (R. Carnap, B. Russell, představitelé lvovsko-varšavké školy aj.) na nutnost rozlišovat tzv. „jazyk-objekt“ od tzv. „metajazyka“. Přirozené (i symbolické a formální) jazyky mohou na jedné straně sloužit k popisu nejrůznějších jevů, na druhé straně však i k popisu sebe samých. (431)

Logikové upozornili na fakt, že je v takových případech nutno rozlišovat mezi jazykem-

objektem a metajazykem, který především musí obsahovat všechny pojmy jazyka-objektu, ale navíc i určitý aparát sloužící k jeho popisu. Metajazyk (pokud by byl v úplnosti vybudován) by tedy byl bohatší než příslušný jazyk-objekt. Kdyby se nerespektoval rozdíl, který mezi nimi existuje, vedlo by to k nedorozumění, k logickým paradoxům apod. (431)

Kapitola 20

Filozofie jazyka

20.1. Filozofie a lingvistika

Celá řada filozofů zasáhla do základních otázek filozofie jazyka v 17. století. Byl to např. zakladatel anglického empirismu Francis Bacon, který v díle „Nové Organon“ uvažuje o překážkách správného myšlení, tzv. „idolech“, z nichž tzv. „idola fori“ (trhu) mají úzký vztah k filozofii jazyka (jsou to klamy, které v sobě skrývá lidská řeč, prázdná slova, která vytvářejí falešné problémy, neboť jsou překážkou mezi člověkem a skutečností). (440)

Mezi filozofy jazyka patří i J.A. Komenský, zvláště svými úvahami o nutnosti sestrojit

umělý jazyk, a také autoři tzv. „Gramatiky Port-Royal“, kteří navázali na Descartův racionalismus a snažili se najít v gramatických pravidlech obdobu zákonů logického myšlení. (440)

Za klasika filozofie jazyka je však považován zejména John Locke (1632-1704), který v

„Eseji o lidském dorozumívání“ (Essay Concerning Human Understanding, 1690) zastává tezi o konvenčním charakteru idejí, o přímém vztahu slov k idejím (pojmům) a nepřímém vztahu k věcem, a rozpracovává i další sémiotické otázky, zejména otázky významu. (440)

Pro 18. a 19. století je z hlediska filozofie jazyka významný především romantismus, podle

něhož jazyk není pouze nástrojem logického myšlení, jak tvrdili realisté, nýbrž má úzký vztah k citovým procesům, ke kulturní činnosti apod. Mezi prvními, kdo takové pojetí jazyka prosazovali, byl J.G. Herder, avšak podrobně je rozpracoval zejména Wilhelm von Humboldt. Ten má ve filozofii jazyka zvláštní místo, neboť svými názory ovlivnil nejen několik generací filozofů 19. století, ale i celou řadu filozofů 20. století, zejména zastánců tzv. neohumboldtismu. (440)

Značný vliv měly na filozofii také revoluční změny v oblasti přírodních věd, zejména

v pojmovém aparátu soudobé fyziky, kde nové poznatky v oboru teorie relativity a kvantové mechaniky nutily filozofy zamyslet se nad úlohou jazyka při formulování přírodních teorií. Přecenění této úlohy vedlo např. k tzv. konvencionalismu, tj. k názoru, že matematické, fyzikální a jiné zákony mají konvenční charakter (zakladatel konvencionalismu, francouzský fyzik a matematik Henri Poincaré, tvrdil, že vědecké pojmy, teorie a hypotézy vznikají na základě mlčky uzavřené dohody mezi vědci). (441)

Také četní lingvisté došli při zobecňování svých jazykovědných teorií k otázkám filozofie

jazyka. Tak např. Noam Chomsky nachází dodatečně oporu pro svou generativní mluvnici u W. Humboldta a pro pojmy „hloubková a povrchová struktura“ u L. Wittgensteina a dokonce u R. Descarta (Cartesian Linguistics, 1966). (441)

20.3. Jazyk a myšlení

Účastníci Platonova dialogu „Kratylos“, kteří filozofovali mezi jiným také o vztahu jazyka a myšlení, nedospěli nakonec k uspokojivému řešení této složité otázky. Dnešní situace ve filozofii jazyka je do značné míry obdobná. (443)

Mnohé filozofické a lingvistické směry zastávají tezi o jednotě jazyka a myšlení. (443) …je jasné, že jazyk nemůže existovat bez myšlení, a to jak z hlediska synchronního (tj.

v procesu vytváření výpovědi), tak i z hlediska vývoje lidské společnosti (už v nejprimitivnější podobě se jazyk musel nutně opírat o myšlení, totiž o jeho stejně primitivní formu). Lze z toho vyvodit závěr, že se jazyk a myšlení rozvíjely v těsné souvislosti. (443)

Také myšlení je v naprosté většině případů vázáno bezprostředně na jazyk, zdá se však, že mohou existovat případy, kdy tomu tak není. Existuje totiž myšlení obrazné, epizodické, matematické apod., které nemusí být nutně provázeno odpovídajícími strukturami jazykovými, tj. příslušnými pojmy, osudy či větami, alespoň ne bezprostředně. Někteří lingvisté, psychologové a filozofové zastávají názor, že se myšlení i v těchto případech opírá o jazyk, i když pouze zprostředkovaně. Z toho by vyplývalo, že myšlení je vždy (alespoň zprostředkovaně) závislé na jazyce. (443-444)

Lidské myšlení má aspekty fyziologické (těmi se zabýval I.P. Pavlov), je společenským

produktem, je to činnost mozku, která se realizuje v rozmanitých strukturách (zvláště významové, logické a jazykové), podléhá určitým logickým zákonům atd. Ještě složitější vztahy bychom museli zkoumat, kdybych brali v úvahu, že nejde jen o vztah jazyka k myšlení, ale vědomí vůbec, včetně jeho stránky citové atd. (444)

Z lingvistického hlediska je zajímavá problematika tzv. vnitřní řeči, kterou se zabývali na

přelomu dvacátých a třicátých let sovětští psychologové L. Vygotskij a V.N. Vološinov, později také neurolog A.R. Lurija. Pro vnitřní řeč je charakteristické, že není určena žádnému adresátovi, a nemá proto žádnou odpovídající zvukovou (nebo psanou) podobu. Někteří lingvisté a psychologové z toho vyvozují, že tedy ani neplní komunikativní funkci a slouží pouze k účelům kognitivním, tj. poznávacím; jiní ovšem namítají, že jde o sdělování sobě samému (viz např. polemiku mezi K. Horálkem aj. Vachkem, Slovo a slovesnost, 1982-1983). (444)

Dosavadní výzkumy naznačují, že se vnitřní řeč podstatně liší od mluvené i psané podoby

jazyka, a to především tím, že má zkratkovitý charakter, je neúplná, často jen útržkovitá, nebo dokonce chaoticky přeskakuje z jednoho předmětu na druhý. Podporovalo by to názor, že se myšlení nemusí bezprostředně opírat o odpovídající struktury jazykové. (444)

20.7. Ludwig Wittgenstein a neopozitivismus

Pro filozofické směry a školy, které si vytkly za cíl zkoumat především otázky jazyka, navrhl. A. Schaff shrnující název: sémantická filozofie. Patří mezi ně např. sémantická analýza lvovsko-varšavské školy, symbolismus Cassirerovy školy atd., ale především směr, který začínal logickým atomismem B. Russella a dosahuje vrcholu v díle L. Wittgensteina a v pracích jeho následovníků v rámci neopozitivismu. (451)

Podle Russellova logického atomismu je svět složen z atomických faktů a jevů, které jsou

na sobě nezávislé. Jakýkoli vztah mezi nimi je pouze výtvor našeho rozumu, který takové fakty hodnotí a vnáší do nich pomocí jazyka určitý řád. Atomickým faktům odpovídají v jazyce atomické věty, tj. elementární věty, které se nedají dále redukovat, ale tvoří součást složených vět molekulárních. Atomické věty jsou základem poznání. (451)

Toto Russellovo pojetí převzal a dále rozpracoval jeho žák, rakouský filozof Ludwig

Wittgenstein, ve svém hlavním díle Tractatus logico-philosophicus (1921), které se stalo teoretickým základem neopozitivismu. V „Traktátu“ jsou obsaženy všechny základní myšlenky sémantické filozofie, především to, že jazyk je jediným předmětem filozofie, že jejím úkolem je objasnit smysl jazyka vědy a že vše ostatní jsou pouze pseudoproblémy a nesmyslná metafyzika. (451)

Wittgensteinovo učení se právem označuje třemi základními termíny: 1) empirismus (jediným pramenem poznání je zkušenost); 2) subjektivní idealismus (obraz světa se konstruuje v závislosti na individuálním vědomí; na subjektu nezávislá skutečnost neexistuje); 3) solipsismus (jedinou realitou je individuální „já“, ostatní svět existuje pouze v představách solipsisty). (451)

Neopozitivisté (včetně Wittgensteina) se inspirovali u anglických empiristů 18. století a

zejména u předcházející etapy pozitivistického učení, tzv. empiriokriticismu z konce 19. století. Přitom angličtí empiristé, zejména G. Berkeley a D. Hume, jako vůbec první filozofové rozpracovali subjektivně idealistickou teorii poznání o tom, že existuje pouze poznání smyslové (nikoli rozumové) a že věci (hmota) neexistují mimo naše vědomí (ducha), i když D. Hume došel už k popření hmotné i duševní substance. (452)

…neopozitivisté…jednalo se v naprosté většině o významné představitele exaktních věd,

kteří si kladli za cíl očistit vědu od všech metafyzických, idealistických, iracionálních a mystických příměsí. Domnívali se, že toho dosáhnou redukování filozofie na logickou analýzu jazyka vědy a že tak překonají idealismus i materialismus. (452)

20.8. Strukturalismus jako filozofický směr