Václav Černý: Literární pondělí

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2016

LITERÁRNÍ PONDĚLÍ Texty z Lidových novin

1936–1938

Václav Černý

Tento výstup vznikl v rámci projektu „Příprava vydání textů Václava Černého publikovaných v Lidových novinách v letech 1936–1941“ řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2014.

RecenzovalPhDr. Michael Špirit, Ph.D.

© Miroslav Pavlík, 2016© Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016Všechna práva vyhrazena

ISBN 978-80-7308-580-3

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Černý, VáclavLiterární pondělí : texty z Lidových novin 1936–1938 / Václav Černý. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. – 334 stran. – (Mnemosyne ; 14. svazek)Anglické resuméISBN 978–80–7308–580–3

821.162.3 * 821.133.1 * 821(4) * 82–95 * 82:316.7 * 82–027.22 * (437.3)– 1936–1938– česká literatura– francouzská literatura– evropská literatura– literární kritika – Česko – 20. století– literatura a kultura – Česko – 20. století– literární život – Česko – 20. století– eseje– texty– výbory

82 – Literatura. Literární život [11]

Obsah

Literární pondělí

Čapkovy překlady francouzských básníků 13Nová próza 15Nová próza Nezvalova 17Zapomenutí básníci 19Lyrikovo satirické extempore 21O lyrickém absolutismu 24Zapomenutí básníci 26Zapomenutí 27Dva básnické debuty 29Marnost a vykupitelství poezie 31Kulhavý poutník 34Hotel Sever 37Šaldovo nadčasové 39Knížka villonských balad 42Básně ze staré Francie 45Dr. Goebbels ruší kritiku 48Humanista Gide a stalinský komunismus 50Duch a národ 53Básnická oslava rodné hroudy 56André Malraux: Léta ponížení 59Italská beletrie v roce 1936 60Ludwig van Beethoven: Dopisy, myšlenky, vzpomínky 63R. M. Rilke: Bozi a lidé 64Henry de Montherlant: Dívky 65Zapomenutý 67Dvojí básnický překlad J. Hořejšího 69Paul Claudel a verš 72Nad knížkou marxistické kritiky 75Umění jako projev ducha 78Tváří k vesnici 81Holanova básnická kryptografie 85

Verše na zeď 88Gidova trilogie novelová 90Van der Meersch, dědic Zolův 93Sociální postavení spisovatele 95Závadova Antipoezie 97Knížka uhlazené snadnosti 101Antonio Machado česky 105Monografie o Šaldovi 107Knížka veršů rétorických 112Básnický pohled nazpět 114Baladika židovského profetismu 116Hrst lyrických knížek 120Cesta císaře Karla IV. do Francie 123Legenda o městě Ys 124Z lyrických knížek 125Monografie o Březinovi 128Kritika marxistická 131Romancero občanské války 134Nový Seifert 138Třetí díl Lidí dobré vůle 141Máchův Máj francouzsky 144Lidé dobré vůle, díl čtvrtý 147O druhé republice 150Nová kniha o Rusku 151Nový Mac Orlan 152Rumun o nás 153Tři francouzské romány 155Básníci T. G. Masarykovi 158Monografie o F. V. Krejčím 161Dva překlady z francouzštiny 164Eseje Otokara Fischera 168Nové verše Františka Nechvátala 172Dvojí překlad ze španělského 175Rusko čistek v české beletrii 177Maurois dějepiscem Anglie 181Nový překlad z Gida 183Pátý díl Lidí dobré vůle 186

Romainsovi Pokorní 189Román o francouzské Komuně a co s tím souvisí 192Příspěvky k dějinám naší poezie barokní 196Sbírka veršů socialistických 199Básník v občanské válce 201George Sand a autorka Babičky 203Dvě knížky lyriky 206Kapitola z dějin českého ducha 209Výbor z poezie primitivů 212Sedmý díl Lidí dobré vůle 215Osmý díl Lidí dobré vůle 218Dva překlady ze španělštiny 221Letošní podzim v básni 224Dvě stě odstrčených veršů 227Dvě knihy povídek 230

Kulturní kronika

O žánru povídkovém… 235V. I. Němirovič ‑Dančenko zemřel 235Federico García Lorca mrtev 236Světová válka a naše revoluce maďarsky 237Výsledek lyrické soutěže nakladatelství Melantricha… 237Půl století volného verše 238Genetická psychologie umělecké tvorby… 238José Bergamín… 239Confoederatio helvetica… 239Nakladatelství Laichterovo… 240Sláva Góngory… 240Baudelaire a paní Lemairová 241Výročí smrti Wilhelma Diltheye… 241Čechy v dějinách italské kultury 242Gabriele D’Annunzio… 243Tvář… 244Překlad Máchova Máje do francouzštiny 244

Moderní poetika 244Albert Thibaudet… 245Paní Bovaryová zdramatizována 245C. F. Ramuz… 246Španělští spisovatelé v Paříži 246Výročí geniálního falzátora 247 Státní ceny uděleny 249Gustav Flaubert… 251Sborník U 252Si le grain ne meurt… 253Nobelova literární cena O’Neillovi 254Madame de Noailles… 254Francouzská Akademie… 255Šaldův zápisník… 256Dvacet let od smrti Verhaerenovy 256Čapkova Cesta na sever 259Saturn… 261Pařížské literární ceny 261Karel Engliš… 262Eugen Montfort… 263Šaldův zápisník… 263Revue Française de Prague… 264Savremeni Pogledi… 264Sborník U… 265Miguel de Unamuno zemřel 266Kvart… 267Filozof donquijotismu 267Za Richardem Weinerem 271Tři sta let od Corneillova Cida 274Okolo Rodinova Balzaca 275Čin… 276Henri Duvernois zemřel 276Puškinovští badatelé… 277André Gide o Puškinovi 277Akademie Mallarméova 278Lidé dobré vůle 279

Básníci Španělsku 282Kultura doby 282Reportér ve Španělsku 284F. X. Šalda – kritik 284Francouzský výbor z Jiřího Wolkera 288Studie o Josefu Čapkovi 289František Götz v tenatech 290Götz u Jankova 291Za F. X. Šaldou 292Podnětná kniha o pražském baroku 295Ohlasy husitského válečnictví v Evropě 297Nový a jiný Hostovský 298Sedmdesát let Paula Claudela 300Útěk do ticha a básně 302Od Maneta k Picassovi 304

Dva roky v novinách. Ediční komentář 307Chronologický soupis 312Jmenný rejstřík 323Resumé/Summary 334

Literární pondělí

literární pondělí 31

Marnost a vykupitelství poezie

Dokořán, nová básnická sbírka Františka Halasa (Praha, Melan‑trich 1936), dokresluje výrazně jeho profil. A jaký že stručně je, jaký se jeví právě na základě této knížky? Ačkoliv nás Halas na každém kroku rád ujišťuje o marnosti a pošetilosti poezie, cítíme dobře, že jí v hloubi svého nitra přisuzuje úlohu v určitém slova smyslu vykupi‑telskou: přirovnává ‑li ji v krásné úvodní básni své sbírky k bláznivé Viktorce, nedokáže tím oklamat, tuším, ani sama sebe. Ano, pravá poezie je opravdu marná tím způsobem, že tento svět nepromění, nepřestaví, není silou mocensky převratnou. Po té stránce jsou Ha‑lasovy pochybnosti o oprávněnosti poezie – tance uprostřed bídy (b. Zbroj starou…) – a jeho občasné záchvaty básnictví sociálního, k němuž se i v této knížce několika čísly vrací (b. Milenci, Verše I., Vídeň 1934, Chudému), méně projevem přesvědčení o působivosti sociálního vzdoru, vyjádřeného básní, a spíše projevem lítosti nad tím, že takové působivosti poezie nemá. Ale tato lítost, že básnická tvorba není prokazatelně platnou službou a nástrojem lidského pů‑sobení na věci, je jen rubem faktu, že Halasova poezie nebude tedy reprodukcí života. A vskutku jí není, a právem není. Co se života, sy‑rového života, jeho bolestí a mlh týče, stačí mi ty, které kolují v mých žilách. Já však potřebuji jasu, svítání nad životem. Vše životní je pro‑blém, všecko kulturní má být jeho objasňováním.

Úlohou poezie je formou krásy plnit volání umírajícího Goetha: Licht, mehr Licht! V naší dnešní poezii málokdo tuto pravdu tak hluboce žije jako básník Halas. To je jeho sláva. Halasova poezie je těžkým výkladem stěží srozumitelného textu, chovajícího nebez‑pečné tajemství, jímž je člověk a jeho život; jeho hledáním sebe, úsilím o sebeuskutečnění, o čirou podstatu životní. Vše, co je slepý pud, temné chtění, pomíjivá skutečnost, žádostivost horké, živé krve bez plamene vědomí, chce být vysloveno a musí být vysloveno a vtě‑leno v básnický tvar, aby bylo, aby se opravdu uvědomilo a realizo‑valo duchem a v duchu: „Zadrhni uzel slova – nade vším co chce zem…“ praví básník v Důvěře. Jinak vše zůstane nicotou. Zde je ohnisko jen stydlivě a dosud často váhavě a zámlkově přiznávané

32 texty z lidových novin 1936–1938

Halasovy víry v jakousi novou vykupitelskou funkci poezie. „Tvar duše uchovat však bez rozbití“ (b. Přiznání), tento verš říká všechno o hluboké vůli Halasovy poezie k duchovní podstatě; a řekněte zá‑roveň, mohl ‑li tento verš pronésti v naší současné poezii někdo jiný než Halas? A proti „tvaru duše“ – nicka konečnosti, pomíjivost, lichost věcí klesajících do prázdnoty času, nejsou ‑li básníkovým citem, pochopením a slovem zachyceny a učiněny trvalou skuteč‑ností, tvarem duševním. Halas má ve své nové knížce hlubokou bá‑seň, opravdu až vztekle halasovskou, jež je svorníkem celé klenby této sbírky, a přitom je čtenáři, nezasvěcenému do jeho problema‑tiky, téměř nesrozumitelná: báseň Nikde. S jízlivou strmostí tryskají tu ze slova Nikde metafory, mající sugerovat na jedné straně nicot‑nost a marnost světa a života nevykoupeného duchem (takový svět je pouhé nikde, pouhé prázdné zrcadlení), na druhé straně touhu takového světa po tvaru, duchem posvěceném, jímž by svou lichou zrcadlivost vyměnil za realitu: nyní rozumíš příkré metafoře veršů jako „Nikde chtění za zrcadlo…“

Svůj sestup do hlubin věcí uskutečňuje Halas násilím emoce na skutečnosti, krutým nucením myšlenky a prudkým formováním výrazu básnického. Aby básník mohl vyjádřit naprostou originalitu své emoce, musil by ovšem vymyslit nové myšlenky, ukovat zcela nová slova, a tedy vystavit se nebezpečí naprosté nesrozumitelnosti. Nezbývá mu než násilím nutit k nové výraznosti myšlenku už ho‑tovou, slovo už existující, až se svíjejí v křeči. Toto formující násilí je v nové Halasově sbírce hnáno bezmála ke krajní mezi. Kde ná‑silnost slova je výrazem násilně se snažící myšlenky, budiž, vše je v pořádku: myšlení je násilím, anebo ničím. Ale kde tohoto vztahu není, běží ovšem – naštěstí zřídkakde – o pouhou slovní křeč; vý‑raz odstává, odpadá od myšlenky, netají nic: například v básni Svod, v metafoře „zásnubná tma nenáhlící“ (v Samomluvě).

Bylo by omylem se domnívat, že Halas je básník abstraktní, matný, že jeho poezie je stínovou hrou pojmů. Naopak, Halas je básník prudce konkretizující a jeho lyrismus, ač upjatý k absolutnu, voní a chutná vší hořkostí této země, žhne vší její palčivostí: odtud i značná část jeho síly a útočnosti. Vizte jeho Baladu: děs ze smrti a prázdna padá zde přímo na smysly z konkrétních, hmatatelných


věcí přejatých z romantické baladiky nocí a hřbitovů; nebo jeho Pod‑zim: touha uniknout času v prostory duševní čirosti, podobné věku dětskému, nalehne tu na duši konkrétním obrazem větrného, barev‑ného podzimu atd.

Troufám si říci, že hloubkou a opravdovostí básnické emoce i tvořivým úsilím o nový výraz staví se František Halas po bok Josefa Hory v čelo mladé naší lyriky.

2. 11. 1936


Umění jako projev ducha

Krásnou a cennou knihou je výběr ze studií našeho proslulého kra‑jana, Maxe Dvořáka, profesora dějin umění na vídeňské univerzitě, který nedávno vyšel pod názvem Umění jako projev ducha v Laich‑terově knihovně Umění a řemesla řízené Antonínem Matějíčkem (Praha 1936); překladatelkou byla Věra Urbanová, úvodní slovo k dílu, provázenému čtyřicíti dvěma obrazovými přílohami, napsal Jaromír Pečírka.

Především sama studie Pečírkova, zaujímající plných dvaadeva‑desát stránek, je velmi zdařilá, představujíc, tuším, nejlepší náš hold zesnulému mistru. Čerpajíc stejnou měrou z dopisů Dvořákových Gollovi a Šustovi, ze studia Dvořákových spisů i rozlehlé literatury o něm, konečně i z vlastních Pečírkových vzpomínek na léta strávená ve Vídni, studie tato sleduje Dvořáka od mládí na univerzitu, odva‑žuje vliv, jímž na něj působili čeští jeho učitelé, zmiňuje se o prvních pokusech literárních a vědeckých, provází jej na univerzitu vídeň‑skou: zde začíná v Dvořákově životě obrat působením představitelů vídeňské školy historicko ‑umělecké, zvláště Wickhoffa, jehož vliv je přesně vymezen. Hlavní částí studie je však velmi pečlivá přehlídka všech Dvořákových průbojných prací z dějin umění, jejich pěkné ocenění, vylíčení okolností, za nichž vznikla; a potom poučný roz‑bor základních principů vídeňské školy výtvarnických historiků, výklad jejich pojetí vývoje uměleckého, ocenění jejich zásad meto‑dických, přesné odvážení toho, čím k obecným teoriím školy i prak‑ticky badatelským výbojem jejím přispěli Wickhoff, Riegl, konečně i sám Dvořák, zároveň žák její a dovršitel. Tuto část studie pokládám za nejpodstatnější jádro její a na ni především upozorňuji: přesahuje významem obor dějin umění výtvarného a je stejně zajímavá a po‑učná pro historika literárního, kritika umění slovesného, pro histo‑rika jakékoliv stránky duchovní tvorby lidské, jako pro výtvarníka. Vřelým a bystrým způsobem, jenž ani na okamžik nedá pohasnouti vaší pozornosti a vašemu zájmu, provází Pečírka dílo a život Dvo‑řákův dále, od jeho jmenování řádným profesorem až po jeho smrt roku 1921, spojuje analýzu jeho děl s bdělým sledováním změn, jimiž


v té době prošlo Dvořákovo pojetí umění: dějiny umění byly proň na počátku jeho dráhy především historií různých postupných ře‑šení, jichž se dostalo problémům a úkolům umělecké formy; jeho práce nejzralejší však zapínají dějiny výtvarné do obecné historie duchovní, po bok dějinám poezie, filozofie a náboženství, pojíma‑jíce výtvarné umění jako svérázný, osobitý výraz idejí a touh, lidstvo ovládajících. Studie Pečírkova je hodna toho, co po ní následuje.

A to je ovšem výborné. Z pěti svazků posmrtného vydání sebra‑ných spisů Dvořákových vybráno tu a zdařile přeloženo deset stu‑dií, kratších i delších, z nichž hned prvá: Aliscamps, napsaná už roku 1903 a týkající se proslulé aleje kamenných rakví vedoucí ke kapli svatého Honorata v jihofrancouzském Arles, vás překvapí novou a duchaplnou představou vývoje uměleckých tvarů, použitou dů‑myslně k vysvětlení středověké barbarizace umění antického. A stati další, kromě poslední, vhodně vybrané, abychom mohli nahlédnout i do metodicko ‑teoretické dílny ducha Dvořákova, nás vedou pevně od Giottových maleb gotických z počátku čtrnáctého věku k Bru‑nelleschimu a jeho roli ve florentském umění, k novému typu du‑chovního univerzalismu, vyjádřenému Dürerem, k Bruegelovi star‑šímu, v jehož díle vítězí zkušenost nad zjevením v oblasti životního názoru, odtud se vracíme do Itálie, abychom v jezuitském chrámu Il Gesù v Římě pochopili proměnu uměleckého ducha a cíle, která měla vésti k baroku, studujeme velkého dědice Michelangelova Tintoretta, jsme svědky vzniku barokního umění a seznamujeme se s ním blíže v osobě a tvorbě Berniniho. Tento výbor z Dvořáko‑vých děl není jen řadou překrásných kritických a v mnohém i pře‑hodnotitelských portrétů šesti výsostných mistrů výtvarných umění, mezi nimiž Italové, jak je u Dvořáka pochopitelné, zaujímají vůdčí místo; je nejenom skvělým zasvěcením do italského umění, jehož tři významné historické momenty: gotika, renesance, baroko, jsou zde zachyceny ve svých podstatných rysech třemi mohutnými posta‑vami tvůrčími; výbor je uspořádán tak, aby podával přibližný obraz vývoje výtvarného umění evropského od gotiky přes renesanci až po dobu barokní, jakési dějiny velkých uměleckých problémů celé této doby, zachycených vždy ve chvíli, kdy jim významný génius dává platné rozřešení a určuje tak směr dalšího vývoje, a zasazených


do široce pojatého a hluboce proniknutého rámce obecného vývoje lidského ducha a jeho problémů. Je to, opakujeme, dílo významné, ti, kdo nám je zprostředkovali, se zasloužili a knize přejeme úspěch stejně v kruzích odborných zájemců jako mezi uměnímilovným čte‑nářstvem ostatním.

22. 2. 1937


Rusko čistek v české beletrii

Jiří Weil: Moskva ‑hranice. Román, Praha, Družstevní práce 1937, Živé knihy A, sv. 157

Člen někdejšího Devětsilu, mladý beletrista a komunistický novinář Jiří Weil, vytěžil ze zážitků svého dlouhého pobytu v Rusku a ze své zevrubné znalosti sovětské reality knihu, kterou nemohu leč na‑šemu čtenářstvu doporučiti. Ne snad pro její umělecké kvality, roz‑hodně ne pro ně v první řadě, ačkoliv i po té stránce podal Weil vý‑kon, za který se věru nemusí rdít. Ale kniha je, zdá se mi, významná především svou hodnotou dokumentární, její smysl a znamenitost leží v autentičnosti, bezprostřednosti autorovy lidské zkušenosti a v zřejmé upřímnosti, s níž nám ji podává.

Weil říká své knize román. Ne zrovna přesně. Ve skutečnosti běží spíše o tři obrazy (ani novely bych jim neřekl), spojené sice jednotou dějiště (jímž je Moskva) a jednotou prožívané reality (jíž je sociální uspořádání dnešního Ruska, s nímž se tři hrdinové trojím různým způsobem vyrovnávají), do jisté míry i jednotou herců (hrdinové všech tří obrazů se navzájem znají a navštěvují), ale přece jen v pod‑statě samostatné, neboť v každém z nich řeší osobitý a zvláštní lid‑ský osud, a jsou ‑li všechny tři případy sociálně zaměřeny a situovány stejně, psychologicky jsou velmi rozdílné a jediné společné mravní výslednice, jíž čekáme od románu, kniha nemá. Je tu nejprve pří‑běh mladé Ri, měšťácké židovky odkudsi z Moravy, jež se účastní výstavby obnovené palestinské vlasti, ztroskotá tam citově, dostane se do Moskvy jako žena cizího technického odborníka a zde prožívá pomalý a namáhavý proces nového sociálního zařazování, končící se usilovnou a nadšenou účastí na díle pětiletky a diplomem úder‑nice. Pak je tu historie Jana Fischera, člena komunistické strany čes‑koslovenské, jenž pracuje v Moskvě jako překladatel ve službách sovětů a je nudnou, neradostnou mašinerií „osvobozené“ práce i úskočností a intrikou stranické byrokracie uštván, vyloučen ze strany a odhozen kamsi na okraj života; posléze tu je příběh ru‑munského komunisty Herzoga, askety velkého díla, jdoucího pro


ně na smrt do socialistického podzemí v Hitlerově Německu. Tyto tři osudy jsou matně spojeny: Fischer je milencem Ri, kteréžto spo‑jení je pro dějovou konstrukci naprosto nedůsažné, pouhý „truc“ k vyvolání dojmu jednoty a spojitosti. Spojení osudu Fischerova a Herzogova je důsažnější, ale nepravděpodobné a za vlasy přita‑žené: Fischer se účastní tajemné akce na Herzogovu záchranu, ale je povinen (komu?) zachovávat mlčení jako v starém románě o konspi‑rátorech a je vyloučen ze strany vlastně proto, že se straně zavázal, že straně nezjeví, jakou službu straně prokázal. To je ovšem trochu naivní a Fischerovo neštěstí je tím nepříjemně sentimentalizováno: nevinný, jenž zasloužil pochvalu, je utlačen. Oho, tady je tklivého příběhu z dojemných starých Familienrománů jen půl: podle vší je‑jich logiky má vyjít nakonec pravda na povrch jako olej nad vodu a hodný hošíček má dostat cukrátko! Takto úsilí spojit stůj co stůj v jakous takous „jednotu románovou“ tři výseky ze života falšuje ti situaci dějovou! A nakonec to přece není román. Ale vizme již psy‑chologickou typičnost hrdin: Ri, Fischer, Herzog. Sociálně neuvědo‑mělá měšťačka ze Západu; řadový vojáček západního komunismu, upřímný straník, třebas žádný hrdina a nadto trochu inteligentský; starý bojovník revolučního socialismu vyšlý z řad dělnictva. A trojici typů odpovídá trojice procesů, podnícených novou ruskou realitou: proces obrození lidské bytosti; proces jejího utlačení, rozkladu, po‑nížení; proces dobrovolného hrdinského sebeobětování a apoteózy zároveň. Nu, to není právě špatně koncipováno a ona trojice typů, jež je podle Weila zajímavé konfrontovat s novou sociální zkuše‑ností, rodící se v Rusku, není špatně volena! Ale postava Herzogova představuje rozhodně lidský typ výjimečný a z jeho vztahu k ruské skutečnosti nemůžeme vyvodit obecně platných pravidel. Je mimoto načrtnuta dost chvatně a v knize slouží hlavně k tomu, aby se jejím vlivem zauzlil osud Fischerův a projevila duše Fischerova. Ani ruská zkušenost Ri a její závěry nemohou pro čtenáře být směrodatné: při‑chází do Ruska bez sociálního uvědomění, ba přímo bez názorů. Je to tvárná amorfní hmota, již prostředí po svém fazonuje. Průběh jejího formování je zajímavý a to je vše: její konverze je pro čtenáře bez důsledků. I zůstává psychologicky nejdůsažnější a lidsky nej‑platnější příběh knihy osud Fischerův. Ten věru prožíváme všichni


s ním. Je mu i věnováno nejvíce místa, úměrně významu, jejž jeho zkušenosti autor zřejmě přičítá. Snad v něm je i kus bolestné auto‑biografie, ale po tom nemáme právo pátrat. Potud poznámky k psy‑chologické stránce knihy.

Řekli jsme, že v knize vidíme především dokument nebo, chcete ‑li, svědectví. Svědectví o osudu člověka v sovětském Rusku. Nuže, takových svědectví zde bylo již více, nedávno zvláště významné svědectví Gidovo. Snad nelhu, řeknu ‑li, že jsme byli velmi mnozí, kteří – věříce upřímnosti Gidově a odmítajíce nadávky, jimiž jej jeho bývalí hostitelé zahrnuli – přece jsme doufali v koutku svých srdcí, že se mýlil. Koneckonců, byl v Rusku tak krátko! Nezná rusky, byl jen turistou, nežil s Rusy dnešním ruským životem. Weil ano! A přece, běda, jeho svědectví příliš neliší se od Gidova. V tom je jeho významnost. Ó, vím dobře, že jeho kniha není polemikou, totiž vědomou, úmyslnou polemikou. Je krásné a svědčí ke cti Weilovi, jak tvrdošíjně a všemu navzdory lne k věci sovětů. Chce pravdu, chce jen říci pravdu a je přesvědčen, že tato pravda nemůže konec‑konců vyznít a účinkovat jinak než jako justifikace toho, co se dnes v Moskvě děje. Věříme rádi, že napsal pravdu. Cítíme to, až nás chvílemi mrazí. Ale jinak, co se účinků té pravdy týče, Weil neví, co napsal. Je si vědom, že obraz, jenž se jako leitmotiv v celé knize stále vrací, je sychravé, deštivé a pošmourné ráno, kdy se zdá život těžký a neradostný, zkažený a marný? Takový den je vhodným pozadím k lidskému mumraji, plnému lži a násilí. Čistky, čistky a zase čistky, prováděné krutými byrokraty, vypínavost a nadutost malých tyranů v továrně a v úřadě, na ulici rvačka o kus místa v tramvaji, v krámě rvačka o kus chleba, dřina bez radosti, kam se hneš, všude podezří‑vání, bázlivost, nejistota, podlézání, ochota zapřít zítra nejlepšího včerejšího přítele a kát se plačtivě z nespáchaných zločinů. Nejsem sociolog; ale zdá se mi, že stačí být normálně myslícím lidským mozkem, abyste nahlédl, že posledním kritériem a měřítkem poli‑tického režimu nebo hospodářské organizace je odpověď na otázku: co jste udělali z člověka? Nuže, čtete ‑li Weilovu knihu, máte dojem, že na tomto světě není země, kde by byl člověk do té míry pouhým úředním osvědčením s razítkem na konci jako v Rusku. Ačli není strašlivým cárem bez důstojnosti, poplivaným a odhozeným, zbave‑


ným nejen důvodů, ale i možností žít, jaké vyrábějí čistky a svatá so‑větská byrokracie. Pro tohoto člověka není dovolání, ba ani ne práva na dovolání. A jak by také bylo, je ‑li přijato za zákon, že vše, co se děje, děje se jak nejlépe a nejspravedlivěji možno?

10. 1. 1938


Resumé/SummaryIn the 1930s and 1940s, Václav Černýʼs name is primarily linked to Kritický měsíčník, it was not however the only periodic where he continuously and regularly published his critical works at the time. Between 1936–1938 he used to present his views and judgements as a chief of Lidové noviny’s critic section Literární pondělí (“Literary Monday”). It was not only works of literary criticism he published there – but also notices on events in both Czech and foreign culture (exhibitions, theatre performances, upcoming book releases), he commented on literary and social events, commemorated forgotten poets through brief profiles. Contemporary Czech literature however remained his focal point – he wrote regularly about the works of all the significant authors of the 1930s. Therefore he reflected on most of the contemporary poetry (Vladimír Holan, Vítězslav Nezval, Vilém Závada, František Halas, etc.) and fiction (Josef Čapek, Egon Hostovský, Ivan Olbracht, Jiří Weil, Jan Čep, etc.). Along with Czech literature he also followed developments in French culture. He wrote about both new French releases and their Czech translations, notified not only of fiction, but also specialized contributions in literary periodicals. In the field of fiction Václav Černý felt that it’s the novel sequences that can express the spirit of the era in the most convincing fashion; in Lidové noviny Černý followed one of these, Jules Romains’ roman‑fleuve Men of Good Will, volume by volume. The Spanish Civil War inspired his efforts to promote Spanish culture and he repeatedly mentioned such authors as Antonio Machado, Federico García Lorca, José Ortega y Gasset and Miguel de Unamuno; Černý however also commemorated the timeless legacy of Don Quijote or Góngora’s poetry. Therefore, the presented works from Lidové noviny not only provide the evidence of Černý’s continuous preoccupation as a critic, but also present a comprehensive report on Czech and European literature of the 1930s.

Václav Černý Literární pondělíTexty z Lidových novin 1936–1938

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta,nám. Jana Palacha 2, Praha 1,jako 14. svazek ediční řady Mnemosyne

Ediční příprava, komentář a rejstřík Klára SoukupováJazyková redakce Zdena WiendlováTypografická osnova František ŠtormSazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz)Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České BudějoviceVydání první, Praha 2016

Václav Černý: Literární pondělí

Documents

Transcript of Václav Černý: Literární pondělí