DĚJINY FILOZOFIE

1.

DĚJINY FILOZOFIE

prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc.

2.

Literatura

G.W.F.Hegel: Dějiny filozofie I, II, III. Academia, Praha 1965-1974

B.Russel: History of Western Philosophy. 1965

E.Rádl: Dějiny filozofie I, II. Votobia, Praha, 1999

H.J.Störig: Malé dějiny filozofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl. 2000

3.

R.Falckenberg: Dějiny novověké filozofie, 1898

W.Tatarkiewicz: Historia filozofii I, II, III. 1968-71

A.Kenny: Stručné dějiny západní filozofie

R.Scruton: Krátké dějiny novověké filozofie

W.Röd: Dějiny novověké filozofie. Praha : Oikoymena, 2001.

4.

I.P.Mc Greal (ed): Velké postavy západního myšlení. 1999

U.Nicola: Obrazové dějiny filozofie

Antologia z diel filozofov. I-IX

L.Benyovszky a kol.: Úvod do filozofického myšlení

5.

Periodizace vývoje filozofiePeriodizace vývoje filozofie

Starověká filozofieIV.stol. po Kristu

antická – řeckářímská

StředověkáXII., XIII.stol.

RenesančníXIV., XV.stol.

NovověkáXVI.?,XVII.stol.

Soudobápolovina XIX.stol.

6.

Antická filozofieAntická filozofie

řecká:

Předsokratovská

„klasického“ období

helénistická

římská:

ranná

pozdní – počátky křesťanství

7.

StředověkáStředověká

arabská

židovská

ranná

vrcholnáscholastika

pozdní

8.

RenesančníRenesanční

Marsillius Ficinus

1433-1499

Nicolo Machiavelli

1462-1527

Desiderius Erasmus

(Rotterdamský)

1467-1533

Giordano Bruno

1548-1600

9.

RenesanceRenesance Novověká Novověká

Pietro Pomponazzi Mikuláš Kusánský Bernardinus Telesius 1462-1524 1401-1464 1508-1588

René Descartes Francis Bacon

1596-1650 1561-1626

10.

Základní pojmy 1:Základní pojmy 1:

Ontologie – nauka o bytí

Gnozeologie – teorie poznání [agnosticismus – popírání možnosti poznání]

epistemologie – (episté – vědění) teorie (vědeckého) poznání

noetika (nus – rozum)teorie (racionálního) poznání

metafyzika – prvotní filozofie (ta meta ta fyzika)

11.

Základní pojmy 2.Základní pojmy 2.

contemplace – myšlení nezávisle na předmětnosti

opak: předmětné myšlení

ratio = prostý předmětný rozum

intelectus = vyšší typ rozumuschopný teoretického myšlení

12.

Základní pojmy 3.Základní pojmy 3.

universalia = obecné pojmy (názvy rodů, druhů)

nominalismus = universalia sunt nomina sunt flatus vocis

realismus = universalia sunt realia

aristotelismus – nominalismus – logicismus

platonismus - realismus - psychologismus

13.

Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc. , [email protected] ::

Před (mimo) řecké filozofické myšlení

Indie: Védy (3.-1. tisíciletí před Kr.)

Džinismus: Mahavira Vardhama(6.st. před Kr.)

Buddhismus: Siddhartha Gautama(asi 563-483)

14.


ČÍNA

škola jin a jang (6.st. před Kr.)

dtto Konfuciova

mohistů

legistů

cesty a síly TAOISTŮ

15.


Řecká (antická) filozofie

Předsokratovská

Klasická

Helénistická

Filozofie v období Říma

16.


(Proto filozofie)

Hesiodos (asi 7 stol. př. Kr.)

Akusiláos

Ferekýdes

Epimenidas z Syru

17.


Míletská škola – (hylozoismus)

Tháles (640-562)stoicheionarché

Anaximandros (611-546)apeiron

Anaximenes (585-524)

18.


Herakleitos z Efesu (540-480)Pantha rhei

Kratylos

19.


ELEATE

Xenofantés z Kolofonu (565-470)

Parmenidés z Eleje (540-470)

Zénón z Eleje (okolo 460)

Melissos ze Samu (okolo 440)

20.


APORIE

Dichotomie

Achilleus

Letící šíp

Stadion

21.


Pythagoras ze Samu (asi 582-500)

O výchově

O správě obce

O přírodě

Mystika čísel

22.


Alkmaion z Krotónu (asi 1. pol. 5. stol.)

starší: Epicharmos (550-460)Archýtos (5. stol.)

mladší: Hippasos (5/4 stol.)Filolaos (asi okolo 440)Eudoxos (asi 407-357)

23.


Empedokles (484-424)4 živly

Anaxagorás (500-428)počátky pluralismu

24.


ATOMISMUS

Leukippos (asi 500-440)existují jen atomy a prázdno

Demokritos (asi 460-370) atom:

velikost impuls: tvar jeden atom od druhéhouspořádání - striktní determinismuspoloha - nahodilost = míra (naší)

neznalosti

25.


Společenské myšlení

Ideal: Diogenos Laertios156 knih (prací)

- řecký městský stát z toho „6“- Individualita matematických!

limitní „výjimečnost“

„Dobro nelze přikázat“ -vynutit-

26.


KLASICKÁ FILOZOFIE

Sofisté (sofos – moudrý)

starší: Gorgiás (483-373)- nic není- je-li něco, nelze to poznat- lze-li něco poznat, nelze to sdělit

27.


Prótagorás (481-411)

Člověk je mírou všech věcí- jsoucích, že jsou- nejsoucích, že nejsou

HippiasProdikosAntifon

28.


mladší: Trasymachos (1. pol. 5. stol.)Kritias přirozený řád x normaAlkidamás všichni jsou si „rovni“Lykofron spravedlnost =Polemon prospěch silnějšího

29.


Sofisté = učitelé moudrosti

Učí: retoriku (dialektiku, eristiku)Historii, „zákony obce“, (politiku)Filozofie („souhrn“ vědění)„slabší důvod učinit silnějším“Obecně: všemu co je člověku užitečné!

Největší hrozba demokracie = neznalost, nevědění

30.


Sokrates (469-399)

centrum zájmu člověk – etikasubjekt

filozofie: etikalogikafyzika

31.


Daimonion = svědomí

dobro = ctnostzákladní ctnost = mravnost

spravedlnost

ctnost je výsledkem poznání (sebepoznání)

metoda: dialogu – ironie= spory v argumentaci

maieutikaindukce - abstrakcídefinice = fixace „obecného“ v pojmu

32.


Klasifikace státních forem

Monarchie zemědělství posiluje,Tyranie řemeslo a obchodAristokracie ruší řád a „pořádek“PlutokracieDemokracie

33.


Platon (427 – 347) - akademia

díla: Obrana SokrataÚstava Zákony

ListyDialogy (34/27)

Hostina – (symposion)

34.


Čtyři „etapy“ vzniku dialogů

1.Euthyfron, Protágoras, Nenon

2.Kratylos, Faidon, (Symposion)

3.Faidros, Theaitetos, Parmenides

4.Sofistés, Filébos, Timaios, Kritiás

35.


Idea – jediné „reálné“ (skutečné) bytí

Smyslově dané – „zdánlivé“ bytí- odvozené, napodobenina,

stín

Obecné = jediné pravdivépravé podstaty

36.


Poznání:

Podobenství o jeskyni:

37.


Ideální stát:

-„přesný“ počet obyvatel (svobodných občanů)

dušeVládci (filozofové) – rozumováStrážci (vojáci) – vůle, ušlechtilá vášeňVýrobci (rolníci, řemesla) – smyslnost, pudovost

38.


Pořadí státních forem:

Aristokracie – rozum

Timokracie – vůle, síla

Oligarchie – obchod, lichva

Demokracie – lid – pudy – nešlechetnost

Tyranie – jedinec

39.


Vzdělání:

pro strážce:gymnastika,čtení, psaní, hudbaaritmetika, geometrie, astronomieteorie hudby(do určitého stupně)

pro vládce: předcháející – bez omezenífilozofie, dějiny (zákony)

40.


Umění:

-není důstojné pro občany-„napodobenina napodobeniny“-Oprávněnost: služba upevnění státu

ale: teorie umění, estetika „není“ umění

41.


Malé sokratovské „školy“:

Xenofón (asi 425-354)

Vzpomínky na SokrataSymposion (Hostina)Anabasis (Kýrova)O Kýrově vychování

42.


Oikonomikos – jak spravovat otroky a hospodářství

první práce o ekonomii

43.


Další „školy“

Megarská: EukleidesEubulides (z Milétu)Stilpón

Elidsko-eritrejská: Faidon z Elidy Menedémos z Eritreje

Kynická: AntisthenesDiogenes ze Sinopé

Kyrenská: Aristippos z KyrenyTheodorus

44.


Aristoteles 384 – 322

? 367- Platonova ak. (asi 20 let)

343 – Makedonie, PellaLykeon – Atheny

323 - Euboia

45.


Dílo

Metafyzika – Proté Philosophia (prvotní – vlastní – fil.)

Fyzika(y) - O nebi- O vzniku a zániku- Meteorologika- O vzniku zvířat- Zkoumání zvířat

46.


Společenské vědy

•Politika

•Etika Nikomachova

•Etika Eutydemova

•Retorika

•Poetika

47.


Organon - kategorie

• O vyjadřování

• První analytiky

• Druhé analytiky

• Topiky

• O sofistických důkazech

48.


Ontologie

Prvotní látka- neurčitá- potence skutečnost

není „jsoucnem“

49.


čtyři „živly“ (prvky) čtyři „vlastnosi“

-Oheň (teplé a suché) vlhké

-Vzduch (teplé a vlhké) suché

-Voda (chladné a vlhké)

-Země (chladné a suché) teplé

suché

50.


První „podstaty“ = individuální věci

Druhé „podstaty“ = „jedinečné“= druhy, rodyobecné

„jedinečné“ - spojení:

„látka“ + „forma“

51.


Podstata (úsia)essentiá

Základ všeho „jsoucího“

52.


Pohyb

„Fyziky“ = samopohyb

X

„Metafyzika“ = „první hybatel“ - pohybuje, ale není pohybován!

53.


Změna: podstaty?

(pohyb) kvantity

kvality

místa (prostoru)

ale:podstata = neměnné uprostřed změn(pohyb podstaty jen zdánlivý)

54.


Pohyb:

v prostoru – nezávislém na tělesech

v čase – „předcházející“

„následující“

55.


Příčina – causalita (kauzalita)

-látková

-formální (forma)

-účinná (působící)

-konečná (účelová)

(causa finalis)

„účel“ - entelecheia

56.


Poznání (gnozeologie)

„O duši“ – („Peri psycheos“) stupně:

- počitek

duše – vegetativní (rostliny) - představa

- smyslová -

zkušenost

- rozumová -

(umění) věda

mínění – doxá

epistémé – vědecké poznání

57.


logika – metodologie

Klasifikační

-zákon: vyloučení „třetího“ teorie

„sporu“

„sylogismu“

„negace negace“

„reductio ad absurdum“

58.


Theoria

Dva stupně:

-„předmětné“ myšlení

- „contemplace“abstraktní myšlení

Praxis -hmotná tvorba – nižší stupeň

(nikoliv „jakákoliv práce“)

-správa společenství„věci obce“

59.


Společnost – stát

člověk = „zoon politikon“

Společnost = (tři vrstvy)- velmi bohatí- střední- velmi chudí

Stát = spojení lidí za účelem dosažení blaha

60.


Typy státu:

dobré špatnémonarchie tyraniearistokracie oligarchiepolitea demokracie

Účel státu:-Zajistit maximum štěstí pro většinu lidí (svobodných, majetných).-Zabránit „nadměrnému“ hromadění majetku.

61.


Morálka (etika):

Ctnosti: Dianoetické-rozumové-intelektuální -formované vzděláním

Etické-spojené s „charakterem“-předávané „socializací“-„zvykové“

62.


Důstojný život:

Praktický

-naplněný „politickou“ činností

Teoretický (vyšší)

-naplněný „rozumovou“ aktivitou,

intelektem

63.


Umění:

- Je „napodobením“ skutečného,

jednotlivého,

ale postihuje podstatné souvislosti

(obecné) v konkrétním,

jedinečném („první“ podstaty).

64.


Helenistická filozofie

Peripatetická:

Theofrastos

Eudémos z Rhodu

Stratón z Lampasku

Androníkos Rhodský (druhá třetina 1. stol. před Kr.)

65.


Akademie:

Polemon

Krantór ze Soloi

Arkesilaos

Karneadés

66.


Epikureismus (atomismus):

Epikuros (342 - 271)

Návaznost na Demokrita

-pohyb „parenkliticky“

-důraz na jasnost a přesnost pojmů

67.


V centru pozornosti:

Etika:

nejvyšší blaženost:

-uspokojení přirozených potřeb

-dosažení duševního klidu – ataraxiá

-a štěstí - eudaimoniá

68.


V centru pozornosti:

Etika:

nejvyšší blaženost:

-uspokojení přirozených potřeb Hedonismus

-dosažení duševního klidu – ataraxiá

-a štěstí - eudaimoniá

69.


Stoicismus (řecký)

Zénón z Kitia (336 - 264)

Chrysippos ze Soloi (280 – 207)

etika – jádro „ctnost“

logika - „implikace“ - usuzování

70.


Kynická filozofie

Antisthénes (446 – 366)

Diogenes ze Sinopé (404 – 323)

Krates

71.


Pyrrhon z Elidy (360 – 270)

10 „tropů“ (tezí)

zpochybňujících poznání

smyslového i rozumového

„Zdržíme-li se veškerých soudů o věcech,

dosáhneme trvalého a nerušeného klidu.“

72.


Eklekticismus (2. stol. př. Kr.)

Filón

Antiochos

Boéthos ze Sidónu

Xemarchos

73.


Římská filozofie

Ekleticismus (Marcus Tullius Cicero)

Stoicismus

Epikureismus (hedonismus)

Skepticismus

Neoplatonismus

počátky křesťanského myšlení (filozofie)

74.


Eklekticismus

Marcus Tullius Cicero (106 – 43)

(Ecyklopedismus)

Díla: O povaze bohů - De finibus

O osudu

O povinnostech

75.


Stoicismus

Seneca (4.př.Kr. – 65 po Kr.)

Epiktetos (50-138)

Marcus Aurelius Antoninus (121-180)

76.


Seneca:

•Listy Luciliovi

•Pojednání o prozřetelnosti

•O pevnosti filozofa

•Otázky přírody

77.


Látka

Forma Centrum zájmu:

etikaSmysly

rozumové poznání

78.


1. Žít v souladu s přírodou

2. Podřízenost „osudu“

• přítomnost – krátká

• budoucnost – nejistá

• minulost – je neměnná

vyloučen vliv osudu

79.


Opustit „společenský život“

- (individualismus)

Smysl života:

- dosažení duševního klidu

- překonání strachu před smrtí

Dobře žít

Dobře zemřít

80.


Seneca

Díla:

Otázky přírody těžiště - etika

O pevnosti filozofa - dosažení duševního

O hněvu klidu

O dobrodiní - překonání strachu

před smrtí

Bůh – imanentní síla vládnoucí rozumem

- logos -

81.


Epiktetos

(Arriános z Nikomedie)

• Rozpravy Epiktetovy

• Rukověď Epiktetova

82.


Poznání přírody

- žijeme podle ní

Podřízení „dění“ (osudu)

- princip „pasivity“

rezignace na „změnu“

83.


Člověku vládne rozum

Světu světový rozum (logos)

reakce na „irracionalismus“

84.


Marcus Aurelius Antoninus

Hovory k sobě

•cíl snažení: dosažení ctnosti uzavřenost před (vnějším) světem

•podřízenost „rozumným“ zákonům

•vlastní „nitro“ jediná jistota ve věčném „plynutí“ a věčné „změně“

85.


Epiktetos (Arrianos z Níkomedie)

Díla:

Rozpravy Epiktetovy

Rukověť Epiktetova

Studium přírody

- pro životní vzor

- smíření se skutečností (s osudem)

86.


Epikureismus

Titus Lucretius Carus (95 - 55 př. Kr.)

-atomismus

duše = vzduch + teplo

-vyšší vzniká z nižšího

organické z neorganického

87.


Marcus Aurelius Antoninus

Díla:

Hovory k sobě

- jediné, co ovládáme, jsou „naše myšlenky“

Podřídit se:

světovému rozumu – „logu“ – (Bohu)

88.


Hedonismus

Smysl života: dosažení slasti

- jádrem je: poznání a vědění

89.


Římský „Epikureismus“

Titus Lucretius Carus (95 př.Kr. – 55 př.Kr.)

Díla:

O přírodě

- atomy a prázdno

Od jednoduššího ke složitějšímu

- epikurejské ideály -

90.


Skepticismus

2.pol. 1.stol. př.Kr. – 2.stol. po Kr.

Aidesidemos z Knossu Agrippa

-Osm knih řečí pyrrhonských 5 (nových)

apolegetika „tropů“ „tropů“

91.


Římský skepticismus

Ainesidémos z Knossu (asi 1. stol. př.Kr.)

„Osm knih řečí pyrrhonských“

Agrippa: 5 nových „tropů“

Sextus Empiricus:Základy pyrrhonismuProti dogmatikůmProti matematikům

„kritika“ pojmů stávajícího vědění

92.


Sextus Empiricus

Základy pyrrhonismu

- Proti dogmatikům Kritika „dogmatismu“

- Proti matematikům ostatních filozofií

Kritická analýza pojmů

93.


Neoplatonismus

Ammonios Sakkas (175 - 242)

Plotinos (205 – 270)

Porfyrios (232 – 304)

Jamblichos (konec 3. a poč. 4. stol.)

Proklos (412-485)

94.


Plotinos

nadsmyslový

nadrozumový božský princip

nadpřirozený je „nepoznatelný“

uchopitelný pouze

„duchovním proniknutím“

extázi

95.


Contemplace

Plotinos Aristoteles

„extáze“ „intelectus“

(mystika) vyšší stupeň

„ratia“

96.


Hierarchie jsoucen

božský princip

božský rozum

božská duše pojmy

podle „stupně“

příroda abstrakce

97.


Etiká

Platonova soustava ideí

Dobro – jen duchovní

Duše – jen contemplativní

(intelektuální) potlačení

všeho

tělesného

vše „hmotné“ (i „pudové“)

je špatné

asketismus

98.


Proklos (Atheny)

Dialogy:

triada: 1) obsažení vytvářeného ve vytvářejícím

2) vydělení se již vytvořeného z vytvářejícího

3) návrat vytvořeného do vytvářejícího

99.


Křesťanské myšlení (filozofie)

Apologetika

Patristika – mladší

– starší

100.


„ŘÍMSKÁ“ DOBA

•Obsahově (s výjimkou „Křesťanství“)

nepřekonává rámec „řeckého“ filozofování.

•Tytéž „směry“ a „proudy“ filozofie jako v

Řecku.

101.


Stoicismus

Seneca (4 př.Kr. – 65 po Kr.)

Epiktetos (50 – 138)

Marcus Aurelius Antoninus (121 – 180)

102.


Křesťanství:

(Evangelisté)

Gnostikové

Patristika - mladší (Apologetové)

- starší

103.


Gnosticismus

předkřesťanské

mimokřesťanské myšlení

mimoracionální perské

- zoroastrismus

dualní: světlo x tma židovské

dobro x zlo - mesianismus

Původ zla.

104.


Patristika (mladší)

apologetika

Tertullianus

Quintus Septimus (asi 160 – po 230)

Dílo: Apologeticum

neslučitelnost víry a rozumu

Credo quia absurdum

105.


Alexandrijská škola

Titus Flavius Clemens

Origines trojice boží

Areios - shoda víry

Athanasios s rozumem

106.


Aurelius Augustinus (354 – 430)

Díla: Confessiones

De trinitate Systemizace víry

De civitate Dei

Rozum je „doplněním“ víry.

civitas Dei x civitas terrena

107.


STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE

Ranná Scholastika

Jan Scotus Eurigena (okolo 810 - 877)

Dílo: De praedestinationeDe divisione naturae

Kritika dvojí „předurčenosti“ (sv. Augustin)

4 stupně přírody: nestvořená a tvořící (Bůh)stvořená a tvořící (rozum)stvořená a netvořící

(příroda)nestvořená a netvořící (Bůh)

108.


Teologie:

Pozitivní – Bůh je počátkem i koncem

tedy vším

Negativní – co Bůh není

nepoznáváme Boha (podstatu),

ale jeho projevy

109.


Universalie

Nominalismus:

Universalia sunt „flatus vocis“

nomina

Realismus:

Universalia sunt realia

110.


Anselm z Cantenbury (1033 – 1109)

Dílo:

Monologium

Proslogion

(umírněný realismus)

Credo ut intelligam

(věřím, abych pochopil)

111.


Důkaz existence Boha

Existuje-li vlastnost

- existuje i to, co je jejím nositelem- existuje i to, od čeho se odlišuje.

Ontologický důkaz existence Boha

myslitelné „nejvyšší jsoucno“jsoucno, k němuž neexistuje myslitelné „vyšší“)

proto je „nejvyšší“ jsoucno „reálné“

112.


Jan Roscelinus (asi 1050 – 1210)

striktní nominalismus

X

triteistická doktrina

apriorní koncepce

113.


Vilém ze Champeaux (asi 1070 – 1211)

striktní realismus

„idea“ je skutečná

individum je „jevové“

- fiktivní

114.


Pierre Abellard (asi 1079 – 1242)

„konceptulalismus“

Dílo:

O božské jednotě a trojitosti

universalia sunt in rebus

115.


universalia sunt „post“ res

nominalismus

universalia sunt „ante“ res

realismus

„poznávám, v co věřím“

116.


Arabská (středověká) filozofie

Al-Kindí (800 – 870)

(současník Jana Scota Eurigeny)

Al-Fárábí (870-950)

aristotelismus

novoplatonismus

117.


Ibn Sína (980 – 1037) – Avicena

Dílo: Komentáře k Aristotelovi

Kniha uzdravení

Zákon medicíny

: Hmotný svět = věcná možnost

forma: realnáskutečnost

118.


Universalia:

ante res (realismus)

in res (konceptualismus)

post res (nominalismus)

lze zvolit „přístup“

119.


Ibn Rušd (1126 – 1198) – Averroes

Komentáře k Aristotelovi

hmotný svět je daný (věčný)

potencionálně obsahuje všechny formy

120.


Postupný vývoj – gradualizace

hierarchizace

(forem – individuality)

Rozum: pasivní – individuální

smyslové idee

- omezený

aktivní – nadindividuální

věčný, rozum

121.


Teorie „dvojí“ pravdy

- teologie – „zjevená“

- věda, filozofie –

„poznaná“

122.


Židovská (středověká) filozofie

tzv.: Kabbala (výklad „Starého

zákona“) mysticismus proti

aristotelismu

Ibn-Gabirol (asi okolo pol.11.stol.)-

Avicebron

Moše ben Maimún (1135 – 1204)

Moses Maimonides

(shoda „víry“ s poznámím)

123.


Alexandr z Halesu (1170 – 1245)

Summa universal theologial

Jan Fidanza – Bonaventura (1221 –

1274)

- teorie světla – (extáze)

- teorie zárodečných důvodů

(platonismus)

124.


Vrcholná scholastika

Albert Veliký (1193 – 1280)

vliv aristotelismu

přírodní vědy (zoologie, alchymie)

konceptualismus: „universalia in res“

125.


Tomáš Akvinský (1225 ? – 1274)

dílo: Komentáře k Aristotelovým dílům

Drobné filozofické spisy

(Proti averroistům)

Teologické spisy

Summa theologiae

Apologické a polemické spisy

126.


„ umírněný realismus“

- „universalie“ jsou jako idee „před“

věcmi (jednotlivostmi)

ale

„vstupují“ do nich – jsou poznávány jejich

„ prostřednictvím“

127.


věc (res) jednotlivost

essentia (podstata)

<

existentia (časově omezená)

Bůh je essentia (výhradně)

je „jednoduché bytí“

věc (tvor) je „bytí“ složené

128.


oddělení sféry (víry) theologie

a vědy (filozofie)

theologie se zabývá Bohem

filozofie (věda) hmotným světem

Pravé (stálé – neměnné) poznání

je „pravda“ t.j. Bůh

129.


Poznání Boha je „nadrozumové“ ale nikoliv

„protirozumové“ !

Poznání rozumové (hmotného světa) je o

„něčem jiném“ ne o „Bohu“

tedy: nemohou být ve „sporu“

130.


Následnictví:

Fr. Bacon: - kriticky odmítá

D. Diderot – pochybuje

Lev XIII. – Encykl. Aeterni partis 1879

oficiální filozofie

- Neotomismus

131.


Roger Bacon (1210 – 1294)

dílo: Opus maius

Opus minus

Opus tertium – přepracování

O užitečnosti věd

132.


Hlavní věda: experimentální

opírá se o matematiku

a „zkušenost“ – vnitřní, vnější.

Aristoteles, Avicenna, Averroes

– nejvýznamnější myslitelé

133.


Proti „scholastikům“

neznalost: jazyků

- matematiky (základ všech věd)

Odvolání na „autority“.

134.


Duns Scotus (1270 – 1308)

dílo: Komentáře k Aristotelovi

Opus Oxoniense (Petr. Lombard)

Opus Parisiense

kriticky proti Tomáši Akvinskému

135.


Mírný relismus, ale účelem (smyslem,

cílem) vývoje je vždy jednotlivé

Důraz na: jednotlivé – empirii

metody – logiku

(zákon Dunse Scota)

136.


William Occam (1290 – 1350)

stoupenec nominalismu:

problematika jazyka:

jméno – znak

předmět – objekt

„Occamova břitva“ – nezdvojování „entit“.

137.


Renesance, Reformace, Humanismus

Dante Alighieri (1265 – 1321)

Komedie (božská)

Hostina

De monarchia

Marsilius z Padovy (1278 – 1343)

Defensor pacis

Francesco Petrarca (1304-1374)

O své vlastní nevědomosti a nevědomosti

druhých

138.


Marsilius Ficinus (1433 – 1495)

- Platonské bohosloví o nesmrtelnosti

duše

religio universalis

jednotlivá náboženství jsou jeho

„vnějším“ projevem

139.


Pico de Mirandola (1463 – 1495)

Conclusiones philosophicae,

cabalisticae et theologicae

900 tezí

svět vzniká z (původního) chaosu

integrací, která je dílem Boha

proto: Bůh je v přírodě (pantheismus)

140.


Pietro Pomonazzi (1462 – 1525)

Traktáty: O nesmrtelnosti duše

O příčinách přírodních jevů

O osudu, svobodě vůle, …

tendence: rozumové objasnění poznání

rozum a zkušenost (empirie)

smysl člověka = poznání

141.


Reformace

John Wielif (1330 – 1384)

Jan Hus (1369 – 1416)

Martin Luther (1483 – 1546)

Philip Melanthon (1497 – 1560)

Ulrich Zwingli (1484 – 1531)

Jan Kalvín (1509 – 1564)

142.


Desiderius Erasmus Rotterdamský

(1469 – 1536)

Chvála bláznivosti

náprava církve náprava společnosti

zpět k původnímu křesťanství

143.


Michel de Montaigne (1533 - 1592)

eseje – kritika poměrů

proti akademismu – samostatné uvažování

individualismus – proti předsudkům

144.


Nová přírodověda:

Leonardo da Vinci (1452 – 1519)

Mikuláš Koperník (1473 – 1543)

Jan Kepler (1571 – 1630)

Galileo Galilei (1564 – 1642)

145.


Bernardinus Telesius (1509 – 1583)

O podstatě věcí podle jejich vlastních

principů

Filosofie přírody

- theismus

146.


Giordáno Bruno (1548 – 1600)

O příčině, principu a jednom

O nekonečnu, universu a světech

160 článků proti matematikům a filozofům

látka (hmota) nemůže existovat bez formy

147.


Kosmologie - heliocentrismus

fyzikální stejnorodost (jednota) vesmíru

ale: nekonečno je mimo jakoukoli

„představivost“

148.


Niccolo Machiavelli (1469 – 1527)

Vladař

Úvahy o prvních 10 knihách Tita Livia

Florentské letopisy

Návod „jak vládnout“

politika není: theologií

etikou

149.


Jean Bodin (1530 - 1569)

Šest knih o státu

ne-náboženské zdůvodnění práva, moci

„rodina základ státu“

geografická (naturalistická) typologie státu

150.


Hugo Grotius - de Groot (1583 – 1645)

Svobodné moře

Tři knihy o právu válečném a mírovém

„ratio“ – základ i norma pro řešení sporů

151.


PRE – UTOPISTÉ

Thomas More – Morus (1475 – 1535)

„Utopia“ (Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná zábavná

o nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii)

Tomasso Campanella (1568 – 1639)

Sluneční stát

O křesťanské monarchii

O církevní vládě

O španělské monarchii

DĚJINY FILOZOFIE

Documents

Transcript of DĚJINY FILOZOFIE