Kapitola IV.Cestou do Betléma nacházím památku na Pontia Piláta. Navštěvuji Betlém, vcházím do Jeskyně Narození, setkávám

se s potomky křižáků, cestuji do Hebronu a Beerševy, kde se účastním zasedání kmenového soudu. Spím v Gaze, zkoumám písčité trosky Aškalonu a sleduji umývání velbloudů v moři podle starobylého rituálu Jobova svátku.

Cesta se podobala všem ostatním v Palestině. Obloha nad ní ležela jako horká poklička. V horku zněl vytrvalý rytmus sekání kobylek v olivových hájích.

Silnice byla bílá od prachu a drceného vápence, moučného prachu, který kopyta oslů vykopávala v celých mračnech, ale měkké nohy velbloudů procházejících tiše stínem jím sotva hnuly. Po obou stranách ležely bílé zídky a za nimi se proti temnotě oblohy v ostrých bílých rýhách zdvihaly kamenité terasy osázené olivovníky. Ve štěrbinách kamenů žily malé hnědé ještěrky s ostražitými žabími hlavami. Vylezou ven, aby se vyhřívaly na slunku, leží na kameni bez pohybu, vyjma rychlého tepání jejich krků. Někdy dojdu až na yard k nim a málem se jich už dotýkám olivovou větvičku, když tu najednou jako švihnutím biče v prachu, mizí.

Horko tvořilo nervosní napětí obklopující celý svět. Všechny zvuky, až na tepavý hlas horka vydávaný kobylkami, představovaly invasi. Kdesi na kopci hrál pastýřský hošík na píšťalu rozčilující melodii bez počátku a bez konce, trochu klopýtavé pobíhání nahoru a dolů po stupnici, které znělo jako duch vodopádu. A bílá cesta pod sluncem vedla dál.

Jak jsem už řekl, podobala se jakékoliv jiné cestě v Palestině. Byla tu ale jedna věc, která ji odlišovala od všech ostatních cest na světě. Byl jsem na cestě do Betléma.

Šel jsem po ní a uvažoval nad tím, že se cestování v Palestině liší od cestování v kterékoliv jiné části světa, protože Palestina v naší imaginaci existuje dřív, než vyrazíme na cestu. Od našich nejranějších let se v naší mysli začíná utvářet vedle země pohádek, až je mnohdy těžké říct, kde jedna končí a druhá začíná. Reálná Palestina je tak vždy v konfliktu s Palestinou imaginární a to v konfliktu někdy tak tvrdém, že se mnohdy lidé imaginární Palestiny nemohou vzdát bez pocitu podobného truchlení za zesnulým. To je důvod proč někteří lidé opouští Svatou zemi rozčarovaní. Nemohou nebo nechtějí smířit skutečnost s ideálem.

Tento konflikt musí zmínit každé pravdivé pojednání o cestování v Palestině. Každý den slyšíte cestovatele, jak při návštěvě nějakého místa říká: „Zrovna takhle jsem si to nikdy nepředstavoval,“ nebo „Vždycky jsem si myslel, že to bude úplně jiné.“

Šel jsem tedy do Betléma a vzpomínal na ztichlé místo ve sněhu, kde pastýři zabalení do hustých plášťů hlídali svá stáda pod mrazivými hvězdami. Byl tam malý přístřešek, kde zvířata podupávala ve svých stáních a do studeného vzduchu vydechovala mlhu svého dechu. Na slámě poblíž jeslí, usazená ve skvostném odloučení, byla Matka se zlatým kroužkem kolem hlavy a malé Dítě. Hvězdy studeně zářily a vzduchem se nesl zvuk vzdálených zvonů.

Vím zcela jistě, že to byl obraz lemovaný pozlátkem. Byla to moje malá osobní, soukromá, představa Betléma, něco, co mě provázelo celým životem, něco, co v mé mysli vzniklo z vánočních pohlednic, které jsem dostával jako dítě, z obrázků, které jsem miloval dřív, než jsem uměl číst, něco, co zformovala moje zbožnost a úcta, jež studená severní země vrhla kolem příběhu Ježíšova narození. Každý křesťanský národ Kristův příběh přeložil do výrazů svého vlastního jazyka a uložil do kolébek ve svých stodolách. Velcí středověcí malíři, každý po svém, malovali na národním pozadí své země a své doby. A my, kdo přicházíme poprvé z  Evropy do Palestiny, přicházíme z kouzelné země mezi holé kamení a skaliska reality.

Šel jsem bezdechým horkem, bylo mi líto říct mému malému obrázku sbohem, a žár bílé silnice do Betléma se jako oheň chvěl nad vápencovými zídkami, opíral se jako dech výhně od malých šedých olivovníků a prozařoval zelení rozevírajících se fíkových listů.

Přišel jsem na místo, kde pár stromů tvořilo v prachu cestu jezírko stínu. Pod stromy byla stará studna a vedle ní kamenná nádržka, aby mohli pastýři a velbloudáři nalít vodu svým zvířatům.

Podobně jako spoustu jiných věcí v této zemi, má i tahle studna více jmen. Někteří jí říkají Mariina studna, kvůli starému příběhu, že tu jednou při pět a půl míle dlouhé cestě z Betléma do Jerusaléma odpočívala a ze studny se napila Svatá rodina. Také bývá nazývána Studna hvězdy. Legenda říká, že mudrci cestou do Betléma Hvězdu ztratili a když přišli k této studni, aby zmírnili svou žízeň, znovu ji našli, zářící ve vodě.

Pokračoval jsem kolem Studny Hvězdy dál. Po levé straně se najednou země propadla do prostoru. Svah děsivě klesal do horka a hluboko dole, kdesi daleko, jako při pohledu na zemi z letadla, ležela hnědomodrá mapa Mrtvého moře a pohoří Moábu. Přede mnou byl Betlém s útlými cypřiši vyrůstajícími nad plochými

střechami, bílými staveními zářícími mezi olivovníky a terasami padajícími do horka. Vedle cesty, obrácené proti výhledu na Moáb, byla kamenná lavice. Nebyl nad ní žádný stín a kámen byl rozpálený. Když jsem si sedal k odpočinku, proběhla kolem do úkrytu ještěrka. Na kameni byla vyryta slova. „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Pod tímto shrnutím Kristova učení další nápis oznamoval, že lavici sem na památku Williama Holmana Hunta umístila jeho manželka Edith.

Obraz Holmana Hunta Světlo světa byl nejproslulejším náboženským obrazem devatenáctého století. Museli ho znát všichni. Holman Hunt ho namaloval, když mu bylo sedmadvacet a v době, kdy se, odrazen potížemi s prodáváním svých obrazů, snažil dospět k rozhodnutí, že nechá umění být a stane se farmářem v koloniích. Tento obraz rozhodl o jeho životě. Uznání, které mu získal, mu umožnil naplnit jeho nejvytouženější cíl: žít v Palestině a malovat biblická témata v zemi, kde se Kristus narodil. Ze všech proslulých obrazů, které Holman Hunt namaloval, je snad nejznámější Obětní beránek, žalostná studie ubohého vyhladovělého tvora potulujícího se ve strašné samotě mezi solnými kopci Mrtvého moře a nesoucího na své hlavě hříchy lidstva.

Kdesi jsem tuším četl, že oblíbená vyhlídka Holmana Hunta byla ze silnice blízko Betléma a předpokládám, že lavice právě ono místo označuje. Není pochyb, že zdejší horké, odrazující panorama údolí Jordánu jeho mysli poprvé vnuklo myšlenku Obětního beránka.

Rozpálená silnice vypadala při pohledu na vyprahlé údolí a holé, bezvodé moábské pohoří chladnější. Napadlo mě, že Mrtvé moře teď musí být na dotek teplé. Palmy tam stojí ve žhnoucím tichu a voda ve vyprahlých blátivých příkopech, které vedou mezi banánovníky, jistě vysychá.

Není těžké si představit, proč mystikové vždy odcházeli hledat Pravdu do těchto hrozivých kopců. Taková lhostejnost k lidstvu jako by slibovala Boží zjevení, jejich neochota uhasit žízeň těla jako naznačuje, že mohou být ochotné ukojit žízeň duše.

Šel jsem dál, kolem hrobky s bílou kupolí, kde křesťané, Židé i muslimové uctívají Ráchel, a zrovna tam, kde se cesta větví na Hebron, jsem se podíval přes kamennou zeď a viděl něco, o čem mi jeden archeolog v Jerusalémě řekl, abych si to nenechal uniknout. Jsou to trosky akvaduktu, který vedl od Šalamounových nádrží do chrámového okrsku. Byl stavební projekt, který zapletl Piláta do finančního skandálu.

Pilát byl ustanoven prokurátorem Judeje v roce 26 po Kr. a v úřadu zůstal deset let. Tiberius, který s hořkým cynismem říkával, že pro zemi byl lepší již zbohatlý guvernér, než nový a stále ještě hrabivý, zvyklost dlouho sloužících guvernérů schvaloval. O Pilátově kariéře je známo mnohem víc, než najdeme v evangeliích. Dlouhé, i když zaujaté zprávy o ní podívají Josephus i Filón.

Pilát dával najevo aktivní nelibost vůči Židům a ohromené opovržení nad jejich náboženskými tabu. Považoval je za nebezpečné šílence a podněcovatele všemožných podvratných aktivit. Bylo mu vlastní prosté, vojácké opovržení politickými pletichami, kterými byl obklopen, a vyznačoval se i světáckou nelibostí vůči fanatismu, s nímž se setkával na každém kroku. Rychle vybuchoval hněvem a často nařizoval svým jednotkám útoky na Židy; když ale člověk čte dějiny jeho doby, přemýšlí, co jiného bylo možné udělat. Římská tolerance byla vždy vykládána jako slabost.

Už svým prvním počinem si nijak nezískal srdce obyvatel Judeje. U Římanů, kteří vždy s velkým respektem dodržovali náboženské víry svých poddaných národů, bývalo zvykem, že nikdy nedovolovali jednotkám vpochodovat do Jerusaléma s obrazem císaře na standartách legií. Vždy je z respektu k mojžíšskému zákazu obrazů odšroubovali a uložili. Ovšem, když Pilát přesouval jednotky do Jerusaléma, udělal to pod pláštíkem tmy, s orly a imperiálními obrazy na vrcholu praporů.

Když se Židé ráno probudili a uviděli to, propukla ve městě vřava. Palác po pět dní obléhaly deputace a snažně prosily Piláta, aby obrazy odstranil. On pohrozil, že pokud podněcovatelé neodejdou, nařídí masakr. Šestého dne byl nucen setkat se s deputacemi, které naříkaly, že raději dobrovolně zemřou, než by snesly porušení zákonů. Pilát byl přemožen a nařídil orly sejmout.

Další a ještě vážnější konflikt vyvolal akvadukt, jehož zbytky dosud leží vedle betlémské silnice. Aby přivedl vodu ze Šalamounových nádrží k chrámu (i když jeho nepřátelé říkali, že s vodou se ve skutečnosti počítalo pro vojenské účely pro případ povstání), vyplenil Pilát ohromné fondy známé jak Korbán, uložené v pokladnici Chrámu. Vyvlastnění těchto peněz vyvolalo násilný odpor. Bouře propukla, kdy Pilát přišel ze svého sídla v Cesareji do Jerusaléma, zřejmě během každoroční velikonoční pouti, kde býval v tomto čase vždy přítomen s vojenskými posilami, pro případ, že by vznikly nepokoje. Tentokrát poslal Pilát vojáky mezi davy, převlečené za židovské poutníky. Když pak dostali signál, napadli tito vojáci Židy a potlačili narušování pořádku. Pokud k této episodě došlo během Velikonoc, pak její ozvěna zřejmě zní u sv. Lukáše, který se zmiňuje o „Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.“ Kdyby byl tento předpoklad správný, odvíjela by se

od něj jedna pozoruhodná možnost. Galilejci, které Pilát pobil, nebyli jeho poddaní, ale podléhali Herodovi Antipasovi. Nu a když Pilát předával Ježíše, Galilejce, Herodovi, dozvídáme se u Lukáše: „Toho dne se Herodes a Pilát stali přáteli; před tím totiž bylo mezi nimi nepřátelství.“

Je-li možné, že Pilát poslal Ježíše vládci Galileje jako nabídku ke smíru, výměnou za Galilejce, které při předchozí příležitosti napadl, pak člověka napadne, že stavba tohoto akvaduktu—příčina původního nepřátelství mezi Pilátem a Herodem—přispěla svým dílem k Ježíšovu Ukřižování…

Přelezl jsem zeď a prohlédl si tento pozoruhodný relikt blíž. O jeho existenci ví jen pár lidí, a pokud se o něj někdo nepostará, zbývající vodní potrubí, či spíše kamení, bude odneseno a využito jako stavební materiál. Ostatně jedním z z takových kamenů je vrchlík nedaleké Studny Tří králů kousek cesty zpět po Jerusalémské silnici.

Akvadukt vede po hraně pomezní zdi a pod domem mizí z dohledu. Tvoří ho obrovské kamenné bloky s uprostřed vyvrtanou dírou a jsou uspořádané tak, že každý kámen je svým hrdlem pevně spojen s dalším a tvoří tak souvislé kamenné koryto, kterým protékala voda.

Je-li teorie, kterou jsem předložil, rozumná, pak je tato řada kamenů jedním z nejpodivnějších a nejvýznamnějších stavebních pozůstatků na světě. V každém případě je ale málo jiných, které by si víc zasloužily místo v novém úžasném jerusalémském muzeu.

Šel jsem dál cestou do Betléma a přemýšlel přitom o opovržení, které se navršilo na Pilátově jménu. Ježíšův proces nám podává Římanův portrét v plné velikosti: povýšený, strohý, dost slabý na to, aby ho bylo možné vydírat, ale se smyslem pro spravedlnost, který ho odlišuje od Židů. Pokoušel se Ježíše zachránit. Znovu a znovu s rostoucím popuzením a pocitem beznaděje. Židé, se svým vynikajícím vhledem do slabin lidské přirozenosti, který je nikdy neopustil, přestali napadat Ježíše a zaútočili na Piláta. Ozval se křik: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův!“ Bylo to vydírání. A zpečetilo Ježíšův osud.

Když se tenhle křik ozval, Pilátův postoj se změnil. Měl dobrý důvod představit si návštěvu vlivné delegace v Římě za jeho zády a pletichařící proti němu. „Judský guverér,“ řekli by, „propustil muže, který si říkal král. Není to přítel césarův.“

Pilát za vše vděčil Tiberiovi. Stačilo by jediné císařovo slovo a přišel by o moc a možná by skončil v exilu a v nemilosti. Pilát věděl, a věděli to i Židé, že není nic snazšího než otrávit myšlenky autokrata.

A tak byl Pilát, příliš slabý a příliš světský na to, aby se postavil vyděračovu hlasu, opět Židy poražen. V posledním gestu nesouhlasu nechal přinést vodu a omyl si ruce.

V úřadu přežil dalších šest let: vlastně až do té doby, než se dopustil vážné chyby v úsudku, které využili ti, kdo na něj číhali, a zařídili jeho odvolání. V Samaří se objevil jistý podvodník a svolal Samařany na horu Gerazim, kde jim slíbil odhalit posvátné nádoby, které tam zakopal Mojžíš. U vsi zvané Tirabata se shromáždil ozbrojený zástup. Pilát, vždy ostražitě očekávající ozbrojené povstání, špatně odhadl závažnost shromáždění a vyslal vojáky, aby je rozehnali. Za velkého krveprolití se tak i stalo. Samařané se odvolali k syrskému legátovi, Pilátovu nadřízenému Villetovi, kterému poté, co zjistil, že Pilát pochybil, nezbylo než ho poslat do Říma, aby se tam zodpovídal z obvinění, která byla proti němu vznesena. Během jeho cesty do Říma zemřel císař Tiberius a ve zmatku nové vlády bylo zřejmě vyšetřování Pilátova postupu zapomenuto. A tak mizí Pilát z dějin, aby se znovu vynořil v legendě. Od nejstarších dob se uvádělo, že poté, co upadl za Caligulova panování v nemilost, spáchal sebevraždu. Tento příběh ale nemá žádné historické opodstatnění. Ve Skutcích Pilátových a Petrově evangeliu, apokryfních evangeliích sepsaných staletí po Pilátově smrti, je vyobrazen v příznivém světle a ujištěn o božím odpuštění.

Legendy ho ovšem, podobně jako Jidáše, ukazují pronásledovaného démony výčitek svědomí a zoufalství. Říká se, že jeho tělo bylo vhozeno do Tibery, ale zlí duchové byli jeho blízkostí tak zděšeni, že je sebrali a přepravili do Vienne v jižní Francii, kde bylo vhozeno do Rhony. Tam se stalo totéž. Tělo bylo proto znovu vyzvednuto a přeneseno do švýcarského Laussane, kde bylo zazděno v hluboké jámě obklopené horami. Jiný příběh vypráví, že Pilátova mrtvola byla nakonec vhozena do temného jezera v horách známého jako Pilatus a je zaznamenáno, že lidé cestující těmito opuštěnými končinami v noci byli vyděšeni bílo postavou vycházející z jezera, která jakoby si za chůze umývala ruce.

§2

Bílé domy se kopci drží pohromadě jako skupina vyplašených jeptišek. Stojí na okraji cesty a upírají pohled dolů do rozpálené jámy. Tam, kde končí pruhované terasy a začíná holá skála, poslední olivovníky jako by se zoufale snažily vyškrábat na kamenné terasy a pryč od výhně a sterility skal. Bílé domy je sledují s otevřenými ústy svých dveří a vyděšeným pohledem očí svých oken. A z modré oblohy žhne pálící slunce.

Nad plochými bílými střechami se zdvihají zvonice konventů, sirotčinců a klášterů. Horkem neustále zní zvonění zvonů. Když to nejsou zvony otců salesiánů, ozve se možná zvon sester vincentek. Na úpatí silnice vedoucí do tohoto města na kopci je cedule, která tento region absurdně usazuje v realitě: „Hranice katastru města Betléma,“ říká, „jezděte pomalu.“

Pocestný, který se k Betlému přibližuje s hlavou plnou sv. Lukáše a Botticeliho, se před touhle cedulí překvapeně zastaví, protože ho nikdy ani nenapadlo, že by mohl být Betlém omezen katastrální hranicí. Představa, že by měl Betlém mít starostu a katastrální území mu zprvu přijde jako rouhání. Když pak přestane cítit a začne myslet, dojde mu, že starosta Betléma je přece nádherný symbol. Je znamením takřka hrozivé kontinuity lidského života. Jeho předchůdci v úřadu sahají až před dobu Kristovu, do časů Starého zákona a možná do šeravých odlehlých oblastí legend. Betlém je typickou ukázkou této podivné neměnnosti těchto palestinských měst. Vlny výbojů a dobývání se přehnaly jedna za druhou, aniž by města zjevně příliš změnily. Betlém zažil Židy, Římany, Araby, křižáky, Saracény a Turky. Všichni na jeho hranicích postavili své cedule. A nyní je tu jedna v angličtině, a žádá vás, abyste „jezdili pomalu“.

Když půjdete kopcem nahoru do Betléma a rádi byste byli sami, začnou vás zdravit mladí Arabové v evropském oblečení s rudými fezy nad dychtivými tvářemi a proti vaší vůli vás budou vodit do podivných obchůdků. Tam vám budou nabízeny zbožné předměty z perleti, olivového dřeva a černého kamene, který pochází z Mrtvého moře. Když se tohle nepovede, pokusí se vám prodat svatební šaty betlémské ženy. Když se budete ptát, k čemu by vám mělo být vlastnictví něčeho tak zahambujícího, usmějí se, a začnou vám ty šaty strkat:

„Copak nemáte manželku? Ach, tyhle šaty se mladým anglickým dámám moc líbí!“ „Velmi pěkné…Podívejte se, sire…“

Zdá se ale, že je docela uspokojí, když si koupíte pohlednici.

Britská vášeň pro spravedlnost, která je pro Araby jedním z mnoha matoucích problémů s jejich novými pány, je ve tváři starodávného Betléma jednoznačně vtištěna v podobně nové budovy: Betlémské policejní stanice.

„Spravedlnost!“ měl prý říci jeden Arab. „Za starých tureckých časů jsme zaplatili soudci peníze a předem znali výsledek, dnes platíme mnohem víc advokátovi a nevíme nic, dokud případ neskončí. A tomu vy říkáte Spravedlnost! “

Ale policejní stanice je jako nové exlibris ve velmi staré knize. Je to známka posledního vlastníka. Už sama její novost naznačuje iluzorní povahu vlastnictví. Pár kroků od ní začíná úzká hlavní ulice Betléma běžící hned nahoru a hned dolů mezi změťmi bílých domů. Myslím, že ani na Rhodu, Maltě a Kypru, kde křižáci přetrvávali na výspách a opěrných věžích, nemůže být nic tak charakteristicky a výrazně křižáckého jako je hlavní ulice v Betlémě. Zde křižáci stále žijí! Dívají se na vás svýma modrýma evropskýma očima. Sice si říkají křesťanští Arabové, ale jejich tváře jsou vlámské a francouzské a, možná, anglické. Ve stínu bílých zdí sedí staré ženy a zvedají k vám autentickou memlingovskou tvář.

Styl šatů betlémské ženy, který je rovněž unikátní, je další vzpomínkou na čas kruciát. Vdané ženy nosí vysokou pokrývku hlavy s vlajícím závojem upevněným pod bradou a vzadu spadajícím přes ramena. Má se za to, že je to styl, který se v Evropě vyvinul ve vysoké čepce s přivěšenými závoji, které nosí téměř všechny princezny v pohádkách. Nedovedu říct, zda tento styl přinesly během křížových výprav evropské ženy do Palestiny, nebo zda ho rozvinuly na Východě—verze pokrývky hlavy v podobě stříbrného rohu vymizela v Sýrii teprve nedávno—a pak byl přenesen zpět do Evropy. Ale ti, kdo se touto otázkou, a betlémskou křižáckou krví, se shodují, že jak oděvní styl, tak tvář pod čepcem jsou pozůstatky jerusalémského židovského království.

A proč by tomu tak nemělo být? Betlém je zcela křesťanské město. Před nějakým stoletím z  něj byly, z trestu za jakési povstání, muslimové zcela vypuzeni hrozným Ibrahimem Pašou. Vzpomínky na něj v Betlémě přetrvávají asi tak, jako ve Wiltshire zůstává v paměti soudce Jeffeys. Je pravda, že v poslední době se nějací muslimové vrátili, ale bylo jich velmi málo.

Křesťanská komunita, chcete-li potomci křižáků, žila v Betlémě po staletí, starala se především sama o sebe a její členové uzavírali sňatky hlavně mezi sebou a uchovávali tak nápadně evropské rysy. Ženy jsou velmi ostýchavé. S velkým důmyslem se dokáží vyhýbat turistickým fotoaparátům. Před fotoaparátem utíkají jako před čertem.

Samotné město je malé a neponičené. Hlavní ulici lemují obchody a dílny. Jsou to pouhá průčelí otevřená do ulice, která je tak úzká, že příštipkář může sedět před svou dílničkou a povídat si přes ulici se svým přítelem hokynářem, aniž by zdvihali hlas.

Dojem, který jsem z Beteléma získal, byl dojmem pokoje a půvabu. Jerusalém je napjatým

myšlenkovým konfliktem, Betlém je pokojný a myslím spokojený. Převažující islám je tu pro jednou tlumený a takřka neslyšný. Muezín je v Betlémě jediný, zvonů je tu ale mnoho.

Mnohokrát jsem si pomyslel, že kdyby byly bílé domy skryty mezi stromy nebo kdyby u bílých zdí vyrazila bougainvillea, mohl by si představovat, že jsem v nějakém městečku v Andalusii. Člověku ale nikdy není dovoleno si něco takového tak docela představovat. Průchodem domu nebo na konci ulice je vždy vidět rozpálená judská divočina.

Četl jsem onehdy příběh, napsal ho myslím H. G. Wells, ve kterém kdosi ve velmi obyčejné zdi našel dveře vedoucí do zahrady Hesperidek. Vzpomněl jsem si na to v Betlémě, když jsem narazil na dveře v jedné masivní zdi. Byly tak nízké, že dokonce i trpaslík by v nich musel sklonit hlavu, aby jimi prošel. Na druhé straně byl Chrám Narození Páně. V Betlémě vypráví, že všechny vchody do kostela byly před dávnou dobou zazděny, s výjimkou tohoto, který je tak nízký proto, aby nedovolil nevěřícím vpadnout do chrámu na koni a pobíjet modlící se lidi v kostele.

Jen co jsem ale sklonil hlavu a vstoupil, napřímil jsem se—v Římě! Byl to Řím Konstantina Velikého, nebo bych možná měl raději říct Nový Řím. Bylo to moje největší překvapení v Palestině. Očekával jsem běžný, zdobný kostel, obtížený oltář, změť schodišť a chodeb přestavované budovy a najednou jsem se ocitl ve studené, strohé římské basilice. Strop se opíral o mohutné korintské sloupy z nějakého matně rudého kamene, které rozdělovaly kostel na hlavní a vedlejší lodi. Byl jsem v kostele, který před dávnou dobou postavil Konstantin jako znamení, že se stal křesťanem. Je jistě jedním z divů Palestiny, že tento kostel přečkal nástrahy, které obrátily jiné budovy z jeho časů v prach. Zde je, jeden z nejranějších křesťanských kostelů a stojí tu více méně tak, jak vyšel z rukou stavitelů. Na zdech jsou zbytky matných zlatých mosaik.

Vzhlédl jsem ke stropu. Přemýšlel jsem, zda ještě něco zbylo z dubů, jimiž Edward IV. opravil krov a střechu Chrámu Narození. Pokácel duby a poslal pro tento účel tuny olova, které přepravila benátská republika do Jaffy. Zde zbožný dar převzali františkáni a přepravili jej do Betléma. Mám za to, že olovo roztavili Turci a použili je na kulky právě proti té republice, která je původně do Palestiny přivezla. Někde vysoko nad římskou lodí možná ale zůstává zbytek dubu z Anglie patnáctého století.

Kostel je postaven nad jeskyní, která byla jako místo Ježíšova narozená uznávána dvě staletí před tím, než se stal Řím křesťanským státem. Musely být pro křesťany posvátná už v časech císaře Hadriána. Ve snaze ji zostudit podobně, jako zostudil Golgotu, postavil nad ní císař chrám Adonisův. Konstantin jej strhl a na jeho místě postavil tento nynější kostel. Zdá se, jako by na něm bylo cosi dojemně formálního, jako by římská říše ještě docela nechápala tuto novou víru, ale poprvé jejím směrem zmateně poklekala. Člověk má dojem, že tyto pilíře jsou ve skutečnosti pilíři Jupiterova chrámu.

Zrovna se konala bohoslužba. Měl jsem dojem, že chór je plný jeptišek, ale byly to běžné betlémské ženy s vysokými pokrývkami hlavy se závoji, které jsou pro město typické. Pod hlavním oltářem je jeskyně, již tradice označuje za místo, kde se narodil Kristus. Sestupuje se do ní po schodištích postavených po obou stranách chóru. Cestou dolů jsem se musel přitisknout ke stěně malého tmavého schodiště, protože proti mně vycházeli nahoru v oblaku kadidla dva řečtí mniši s černých vousy i očima.

Třiapadesát stříbrných lamp sotva prosvěcuje šero podzemní jeskyně. Je malá, dlouhá asi čtrnáct yardů čtyři yardy široká. Stěny jsou pokryty tapiserií, která čpí po starém kadidle. Když ji odtáhnete, vidíte, že stěny jsou hrubé, kouřem zčernalé stěny jeskyně. V bledé záři třiapadesáti lamp se blýskají zlaté, stříbrné a pozlátkové ozdoby.

Dokud se v temnotě kdosi nepohnul, myslel jsem, že jsem v jeskyni sám, až jsem si pak všiml policisty, který tu vždy hlídá, aby předšel střetům mezi řeckými a arménskými kněžími. Podobně jako Chrám Božího hrobu trpí i tento kostel rozděleným vlastnictvím. Je v rukou Latinů, Řeků a Arménů.

Jednotlivé církve si svá práva střeží tak žárlivě, že i zametání prachu bývá někdy nebezpečný úkol a je tu třeba i sloup se třemi hřebíky: na jeden smí věšet obraz Latinové, na druhý Řekové, a na třetí, neutrální, nesmí žádná ze sekt věšet nic.

V podlaze je hvězda a kolem ní latinský nápis, který říká: „Zde se z Panny Marie narodil Ježíš Kristus.“ Odstranění této hvězdy vedlo ke sporu mezi Francií a Ruskem, která propukl v krymskou válku.

Takové pravdy mohou znít hrozivě, ale žijeme, žel, v nedokonalém světě. Když proto stojíte v Chrámu Narození nebo v Božím hrobu, musíte se pokusit zapomenout na lidské křehkosti, pohledět za ně na pravdu a krásu, kterou jako by zastíraly.

Jak jsem tak stál v této temné, čpící jeskyni, zapomněl jsem, obávám se, všechny, bystré a učené věci, které o Narození Páně napsali němečtí profesoři, a zdálo se mi, že slyším anglické hlasy zpívající pod mrazivou oblohou:—

O come, all ye faithful, Joyful and triumphant,

O come ye, O come ye to Bethlehem.(Jdou zástupy věrných/s jásotem a chválou/my též do Betléma pospíchejme pozn. překl.)

Jak odlišná je tato maličká temná jeskyně pod kostelem od jeslí a stájí naší představivosti! Jako dítě jsem si ji představoval jako doškovanou anglickou stodolu s dřevěnými žlaby na oves a seno a velkou hromadou krmení, na které poklekli mudrci od Východu, aby se poklonili „novorozenému Dítěti“ Dlouhými cestami paměti jako bych slyšel koledníky, jak v tichu vánoční noci zpívají:—

„Zatímco pastýři v noci hlídali stáda/rozesazení po zemi/Přišel anděl Páně/a kolem zářila Boží sláva“.

Na temných schodech bylo slyšet rytmický cinkavý zvuk. Do jeskyně s rozhoupanou kadidelnicí zvolna vešel řecký kněz s vousy nakadeřenými tak, jak je nosívali asyrští králové. Kadidlo se válelo v oblacích kolem a vznášelo se v plamenech svíček. Okouřil oltář a Hvězdu. Pak, nanejvýš věcně, poklekl a vyšel zpět do světla kostela.

Pod kostelem je bludiště podzemních chodeb. V jedné z nich, temné skalní komoře, vedl sv. Jeroným řadu svých ostrých polemik a překládal tam Vulgátu.

Našel jsem ale cestu zpět do jeskyně, kde poletovalo kadidlo ve světle lamp. Byla plná školáků, tiše stojících po dvou na schodišti. Předstupovali, poklekali a rychle políbili kámen poblíž hvězdy. Jejich tvářičky byly ves světle svíček velice vážné. Někteří pevně zavřeli oči a zašeptali modlitbu.

Sotva poslední z dětí zmizelo, slyšel jsem zase cinkání kadidelnice a do šera jeskyně znovu vešel řecký kněz vyhlížející jako asyrský král.

§ 3

V Betlémě je mnoho starých domů postavených nad jeskyněmi ve vápencové skále. Ty jsou přesně stejné jako posvátná jeskyně pod hlavním oltářem Chrámu Narození a jsou pravděpodobně stejně starodávné. Nikdo, kdo tyto domy viděl, nemá pochybností o tom, že se Ježíš narodil v jedné z nich a ne ve chlévě evropské tradice.

Mám za to, že myšlenka, že se Kristus narodil ve chlévě, vzešla z toho, že Lukáš použil slovo jesle. Pro západní mysl to předpokládá chlév nebo stodolu, nebo jinou samostatně stojící hospodářskou budovu oddělenou od domu a sloužící jako přístřešek pro zvířata. Nic z toho, co sv. Lukáš píše, ale takovou úvahu neospravedlňuje.

Tyto primitivní domy v Betlémě mi dávají naprosto novou představu o scéně Narození. Jsou to domy o jedné místnosti postavené nad jeskyněmi. Zda jsou tyto jeskyně přirozené nebo umělé, nevím, jsou na stejné úrovni s cestou, ale do domů se vstupuje po kamenném schodišti, s možná patnácti nebo dvaceti stupni. Jeskyně se dosud používají pro ustájení zvířat, která vchází z úrovně cesty. Ve většině z nich bývají kamenné žlaby, nebo ve skále vysekané koryto a železné kruhy, k nimž se zvířata na noc uvazují.

Rodina bydlí v horní místnosti, oddělené od jeskyně, kde spí zvířata jen silou podlahy.

Nu a pokud Ježíš s Marií navštívili „hostinec“ či zájezdní útulek v Betlémě a zjistili, že je plný, pak by nebylo už žádného chléva, kam by mohli jít, protože tyto „hostince“ neboli khany byly v Kristově době toliko otevřenými prostorami, obklopenými vysokými zdmi a podloubími, pod jejichž oblouky byly místnosti pro pocestné. Zvířata nebyla ustájena v evropském smyslu slova, ale byla shromážděna uprostřed ohrady. Řecké slovo katalyma používané sv. Lukášem a překládané jako „hostinec“ či zájezdní útulek, by bylo přesněji vyjádřeno jako „hostinský pokoj.“

Myslím proto, že si musíme představovat, že k Narození Páně došlo v jednom z těchto betlémských domů s jeskyněmi.

Hostinský pokoj, nebo-li horní místnost, který se podle židovského obyčeje nabízel cestujícím Židům, byl již zjevně obsazen a hostitel proto udělal, co mohl, a nabídl Svaté rodině útulek v dolní místnosti čili v jeskyni.

Je zajímavé vzpomenout si v této souvislosti, že podle nejstarší církevní tradice se Kristus nenarodil ani ve chlévě, ani v zájezdním útulku, ale v jeskyni. Justin Mučedník, narozený kolem roku 100 po Kr. opakuje tradici aktuální ve své době, že když Josef nenašel v Betlémě nocleh, objevil nedaleko jeskyni. Zdá se ale, že ještě před Justinem byla jeskyně pod Chrámem Narození uctívána jako místo Kristova narození. Není nerozumné předpokládat, že jeskyně pod kostelem bývaly svého času nad zemí a tvořily spodní podlaží, či suterény obývaných domů.

Svatý Matouš ve svém popisu Ježíšovo narození říká:

„Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu.“

Jeden z domů, které jsem navštívil, mohl od Kristových časů zůstat beze změny. Muž zrovna obstarával zvířata, dva osly a oslátko, uvázaná ke kameni ve skále. V místnosti nahoře žena prosívala v sítu nějaké drobné zrní, vypadalo jako proso. Čas od času promluvila s manželem, který měl práci dole.

Podobně jako většina místností na Východě byl obývací pokoj bez nábytku. V koutě byla srolovaná a mimo dohled zastrčená rohožová lůžka.

Napadlo mě, že druhu stavby, v níž se narodil Kristus, má asi nejblíž connemarská chalupa. Vzpomínám si, že jsem jednou šel na pohřební hostinu do bílé chalupy, která se docela podobala betlémským domům, jen měla vše na jednom patře. Obytná část byla od zvířecího příbytku oddělena sloupkem a přepážkou z pytloviny. Zatímco jsme seděli u drnového ohniště, zřetelně k nám doléhalo dupání zvířat. Vzpomínám si, že mě tehdy napadlo, že se možná Narození Páně odehrálo v podobně skromném prostředí.

§4

Setkal jsem se v Betlémě s přítelem, který prožil většinu života v Jerusalémě a mluví dokonale arabsky a společně jsme prozkoumávali uličky a dvorky. Zatímco jsme si v jedné temné kryptě prohlíželi římský mlýn, vyšlo po schodech na jedné straně dvora děvče a dalo se s námi do řeči. Můj přítel najednou přešel do arabštiny, začal prsty štípat do vzduchu, dával hlavu na stranu a rukama dělal jemná gesta.

Dívka se smála a smála.

„O čem se to bavíte?“ ptal jsem se?

„Prosím ji, aby nás nechala vejít do domu,“ řekl. „Šla se zeptat svého otce.“

Dívka vyšla znovu ven a naklonila se z balkonu. Bylo to nejroztomilejší děvče, jaké jsem v Palestině viděl. Myslím, že jí bylo asi osmnáct. Potěšilo mě zjištění, že v Palestině stále žijí ženy, které dělají čest Šalamounovým písním.

„Říká,“ vysvětloval můj přítel, „že musíme počkat, až odejde švec, protože to je strašná klepna a kdyby do domu vešli cizí muži, do pěti minut by to věděl celý Betlém. Máme ale pozvání vejít.“

A tak jsme se potloukali po dvoře a předstírali zájem o staré kamení, dokud jsme nezahlédli ševce scházejícího po schodech s párem starých bot. Pak jsme vyšli po schodech a vstoupili do domu.

Byla tam vnější místnost, či předsíň a pokojem po každé straně. Nebyl v nich skoro žádný nábytek. Rodina byla skromná a chudá. Pracovali na polích. Otec byl šedovousý starý Arab v hnědé galábii a matka odpočívala na rohoži zakryté pokrývkou.

Dívka přivedla starší sestru a krásné děťátko se žlutými vlasy. Všichni jsme se posadili na zem, a můj přítel si povídal, jako by ty lidi znal celé roky. Pokoj se otřásal smíchem.

„Ukážu ti,“ řekl. „co nosí betlémské ženy pod svými závoji. Řeknu starší dívce, která je vdova, aby si oblékla svatební šaty.“

Nedokážu říct, jakým nepokrytým lichocením nebo kouzlem vystupování toho dosáhl. Překvapivou skutečností ale je, že roztomile se červenající dívka zmizela a šla si obléci svatební šaty.

„Jak můžeš takhle přijít do cizího domu a začít lidem něco takhle nařizovat?“ ptal jsem se.

„Ach,“ řekl, „Arabové jsou mimořádně milí lidé a je velmi snadné je ovládat, když víš, jak na ně.“

Mladší sestra, která by myslím mohla být výborným modelem pro Rút, nás mezitím bavila bystrým proudem řeči, dokud se neobjevila její sestra v silně vyšívaném oděvu se svým znekbem, neboli řetězem a vysokým betlémským čepcem s vlajícím bílým závojem. Ochotně závoj sejmula a ukázala mi, že věžička,ze které visí, je malý červený fez, který na hlavně drží zpříma dva provázky, které se svazují pod bradou. Fez je ze všech stran obšitý řadami a řadami penízků. Znekb visí z čepce a obsahuje deset penízů s ústředním přívěskem.

„Ty peníze představují nevěstino věno,“ vysvětlil můj přítel, „a je možné, že ilustrují Pánovo podobenství o ztraceném penízi. Pamatuješ si přece, jak zní: Má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A tak dál. Nu, proč by jí tak záleželo na tom, aby našla jednu minci z deseti?“

„Vždycky jsem to považoval za pochvalu ženské pečlivosti.“

„Tak to vidí většina lidí. Je na tom ale něco víc. V Ježíšově době se všívalo deset drachem, neboli deset kousků stříbra, do čepce vdaných žen a ztráta jedné z nich vrhala hrozně špatné světlo na její pečlivost a možná i

na její manželskou úctu k jejímu muži. Také by to v ní mohlo vyvolat pověrečný strach, který se zmocňuje moderní ženy, když ztratí snubní prsten. To je důvod, proč žena v podobenství vzala lampu a tak úzkostlivě prohledala celý dům…“

Rodina byla příliš chudá, než aby nám mohla nabídnout kávu, nahradili to ale svými okouzlujícími způsoby a svým dojmem ušlechtilého rodu. Starý muž s námi mluvil o blížící se sklizni a chudobnosti doby. Jeho žena, unavená pro dni práce na ječném poli si s námi povídala ze svého lůžka na podlaze.

„Můžu ti ukázat vysvětlení ještě jednoho podobenství,“ řekl můj přítel. „Vidíš tady rohožové lůžko. Když je arabská rodina mladá, otec, matka a všechny děti si rozbalí velkou rohož a spí na ní, všichni v řadě vedle sebe. Vzpomeň si na podobenství o cizinci. Ježíš líčí obraz muže, na kterého poté, co se už se uložil k odpočinku, klepe přítel a chce po něm tři bochníky. Muž odpoví, že cizímu člověku už nemůže otevřít, protože „dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.“ Vidíš, že podobně jako feláh v dnešní Palestině, ani muž z podobenství nemohl poté, co ulehl, vstát bez toho, aby probudil celou rodinu.“

Rozloučili jsme se a sešli po schodech. Děvčata se nakláněla přes balkon, mladá jako Rút a druhá se svým křižáckým závojem a jejich smích nás provázel do úzkých uliček, jimiž procházeli osli naložení svými náklady.

§5

V Jerusalémě jsem si najal vůz řízený tichým Arménem. Znal každý kout celého kraje a bylo mi řečeno, že je to výtečný člověk k najmutí na cestu trvající řadu týdnů.

Jednoho rána se pro mě zastavil a vyklouzli jsme z Betléma hned po svítání, v čase, kdy pastýři vyhání svá stáda na pastvu.

Silnice do Hebronu vede z Betléma na jih do pustiny hnědých kopců. Po pár mílích po této silnici dorazíte do údolí, kde vedle cesty stojí hranatá budova připomínající starý hrad.

Je to jeden z mnoha zájezdních útulků, neboli khanů, postavených před staletími na opuštěných cestách v Palestině na ochranu pocestných před beduíny.

Tento, Kalate el-Burak „Hrad u nádrží“, byl postaven zde proto, aby ho kupci s hrozny a další lidé na cestě z Hebronu na jerusalémské trhy mohli dosáhnout před soumrakem, strávit v něm bezpečnou noc a dorazit do Jerusaléma včas pro ranní trh. Také cestou zpět dosáhli bezpečně jeho zdí před soumrakem.

Za khanem jsou slavné Šalamounovy nádrže. Sešel jsem k nim, a cestou sledoval skupinu dívek, které mohly vystoupit přímo ze Starého zákona, jak čerpají vodu z pramenu nedaleko khanu. Bohužel elegantní džbány na vodu, které arabská děvčata nosívala na hlavách, převážně nahradily kanystry od benzínu.

Šalamounovy nádrže jsou tři velké zásobníky stojící v údolí, kde šťavnatost a plodnost tvoří pozoruhodný kontrast k holým kopcům, které se zvedají všude kolem. Není pochyb o tom, že Šalamoun myslil na toto místo, když zpíval: „Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice,  založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví,  zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.“

Právě do této oblasti jezdíval za úsvitu, zabalený do bílého pláště a doprovázený stráží na vozech.

Nádrže se dosud využívají a jednou z prvních věcí, kterou britská správa provedla poté, co se válce ujala své práce v Palestině, bylo vyčištění starých reservoárů—v jednom byla kvetoucí rajčatová školka—a jejich uvedení do nového provozu.

Zajímal mě podzemní pramen zvaný Ain Salih. Je zakrytý zdivem, můžete ale po asi šestadvaceti schodech sestoupit do chladné temnoty, kde ze skály vyvěrá voda z několika pramenů. V této starodávné kryté studni si člověk uvědomí, proč Šalamoun ve své skvostné písni lásky připodobnil svou choť k uzavřenému prameni. Možná měl na mysli právě tento pramen, když psal:

Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto, uzavřený val, zapečetěný pramen. Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem hennou i nardem,  s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí, se vším kadidlovým stromovím, myrhou a aloe, se všemi balzámy nejlepšími. Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu.“

Zahrada uzavřená či zapečetěný pramen, bránící znečištění nebo krádeži vzácné tekutiny, byl dokonalý obraz čistoty.

Silnice pak vede dalších dvanáct nebo čtrnáct mil pustinou kopců a snědých vádí. Tu a tam se propadají strže a do chmurné pustiny vybíhají stezky. Přes silnici pohání svá stáda pastýři. Na trávě vyrůstající v trhlinách skal se pasou stáda černých koz.

Silnice se najednou shýbá dolů do plodného údolí, kde se střídají pruhy svěží zeleně obdělávané půdy s obnažeností drsných skal, údolí, jehož kopce jsou opentleny až po vršky terasami révy, olivovníků a fíkovníků. A v této dutině leží Hebron, jedno z nejstarších měst na světě, malé, šedé, z kamene vystavěné místo s bílými kupolemi zářícími ve slunci.

Hebron vstupuje do dějin s Abrahámem, který chce pochovat svou ženu Sáru a kupuje zde, po nádherném smlouvání, makpelskou jeskyni. Ta se stala rodinnou hrobkou, do které postupně odešel sám Abrahám, Rebeka, Lea a nakonec Jákob, jehož tělo bylo přeneseno z Egypta.

Tato jeskyně dosud existuje pod mešitou, která je pro muslimy jedním z nejposvátnějších míst na světě. Zdi mešity mají mohutné proporce Zdi nářků a podobně jako u ní i zde Židé nejméně po pět staletí truchlili a naříkali.

Až do války nesměli křesťané do mešity vstoupit vůbec a ještě před několika lety muselo být povolení ke vstupu podepsané Velkým muftím. Nyní jsou ovšem dveře, byť ne zrovna ochotně, otevřeny za pět šilinků vstupného.

Najdeme tu otevřené nádvoří a stavbu podobnou kostelu, z níž vedou dvě chodby do makpelské jeskyně. V mešitě nad ní je šest obrovských kenotafů, o nichž se říká, že stojí přímo nad hroby patriarchů. Náhrobky Abrahama, Izáka a Jákoba pokrývá zelená a zlatá látka, náhrobky Sáry, Rebeky a Ley látka karmínová.

Před otvorem, který prý vede do posvátné jeskyně, sedí dva písaři a za šilink píší modlitby, které pak pouští dovnitř, patrně na hrob patriarchy.

Mám za to, že je faktem, že do jeskyně od dob, kdy tam vešli křižáci a viděli v temnotě tlející kosti starozákonních náčelníků, nikdo nevstoupil. Křižáci kosti omyli ve víně, s úctou je znovu uložili zpět a hrobku uzavřeli těžkými železnými svory, které jsou na svém místě dosud.

Poté, co jsem setřásl nevytrvalejší skupinu průvodců, kterou jsem v Palestině potkal, vypravil jsem se provést ukvapený čin a projít si Hebron sám. Pohltila mě temná a zlověstná ulice s  loubími, která vypadala, že ji kdysi v odlehlém čase kdosi vyprojektoval k sérii rychlých vražd. Otevíraly se z ní podezřelé dveře nabízející pohled na vlhké kamenné schody. Byly tu také pachy, některé jemné a tiché, jiné se podobaly sólu na kornet.

Zrovna když jsem měl dojem, že jsem se ztratil a jímala mě podezření o žebrákovi, který šel za mnou, objevil se nejvytrvalejší z průvodců, které jsem před pár chvílemi důstojně napomenul, vyšel zpoza rohu, dotkl se svého čela a hrudi a řekl: „Naharic saide,“ což znamená: „Ať je váš den požehnán.“

To na mně bylo příliš, a tak jsem ho najal, aby mně městem provedl. Když jsem byl při tom, zjistil jsem, že anglicky ovládá jen pár slov, jeho oblíbené bylo„šilink“.

Pomocí gest, grimas a pokyvování hlavou jsme se ale dorozuměli docela dobře.

Hebron je plný výroby a to výroby, která se tu odbývá už od časů krále Davida. Přišli jsme k otevřenému klenutému průchodu, kde tři muži dřepěli před pecí. Měli fryžské čapky a vypadali jako Féničané ze starobylých reliéfů na náhrobcích. V peci bylo roztavené sklo. Tři muž podobní gnomům strkali do pece dlouhé tyče a dvěma nebo třemi rychlými pohyby smíchávali několik barevných skel do malých kulatých korálků podobných velbloudímu oku, které se po celé Palestině nosí jako talismany.

Tito skláři foukají jasně červené, modré a zelené lahve a vytváří všelijaké skleněné poháry. Místo, kde po staletí pracují, vypadá jako krypta starého kostela. Zjevně neměli zájem cokoliv prodávat a poté, co po mně střelili pohledem, pokračovali ve svých rytmických pohybech a výrobě drobných modrých talismanů.

V dalším tmavém sklepě jsme viděli slepého muže, který předl kozí srst. Hebron je velkým kožedělným centrem a srst ze surové kůže se přede do vláken a tká od hrubé pytloviny. Všichni přadláci a většina tkalců jsou slepci.

V třetím průchodu jsem pozoroval hrnčíře u kruhu. Hrnčířovy kouzelné ruce utvářely mokrý hrnec poletující na kruhu, tu jej vytáhly do výlevky, tu je jej zploštily nebo po libosti protáhly. Pomocník čekal, až každá nádoba dostane tvar a pak ji přidal na ohromnou hromadu dalších, které již čekaly na pec.

Pak jsme došli do nákupní ulice se zbožím navršeným v hromadách na pultech stánků a každý prodejce seděl u své hromádky potravin. Hebron je velkou ovocnářskou oblastí. Je dobře zavlažovaný a má bohatou půdu. Je mimořádně zajímavou skutečností, že nejlepší hrozny pěstované v okolí Hebronu pochází z místa zvaného

Ain Eskali, což je moderní arabský název úvalu Eškólu, z nějž se Mojžíšovi zvědové vrátili s velkými trsy hroznů, které nesli na tyčích.

„Přišli až k úvalu Eškolu, kde uřízli ratolest s jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na sochoru, a několik granátových jablek a fíků.“

Totéž by se dalo docela dobře napsat o dnešním Hebronu.

„Nuž, nashledanou,“ řekl jsem vytrvalému průvodci.

„Vy šít v London?“ zeptal se.

„Ano, žiji tam. Co víte o Londýně?“

„Já vím všeckoli. Já bádatel. Učený ve škole. Londýn je velký, velký, velký,“ a tu se po jeho tváři rozhostil výraz velké úcty a dodal, „a hojnost deště.“

Nám to přijde jako vtip, ale pro Palestince, jehož úrodu tak často pálí a ničí slunce, jeho réva vadne z nedostatku deště, jehož cisterny jsou prázdné, a jehož zvířata hynou žízní, není déšť nikdy žertem, ale vždy požehnáním.

§6

Zatímco jsem odjížděl z Hebronu, představoval jsem si nějakého učitele, jak se snaží třídě arabských kluků vylíčit divy Londýna a pokouší se jim do hlav natlouct úžasný fakt, že kdesi je rajské město, kde je vždy „hojnost deště“.

Ubíhala míle a za mílí a já neviděl nic, než hnědou zemi a nad ní žhnoucí slunce. Byly tu nízké výběžky kopců, rozpálené a hnědé a kuželovité „tely“ pod nimiž leží města, který znal Abraham. Moje auto vrávoralo po cestě postavené pro velbloudy ke klukům v kabátech z ovčí kůže, kteří hnali po holé půdě kozy.

Tu a tam přerušovaly pustinu beudínské černé stany z kozí srsti, pár uvázaných koní a několik velbloudic s jejich dlouhonohými dětmi a možná stádečko ovcí, které s nosem u země hledaly ve vyprahlé půdě nějakou zatoulanou trávu.

Je to divoký kmenový kraj s drahocennými studnami, stády a rodinnými rozmíškami, které tak dobře známe ze stránek Genese. Je neobyčejné objevit kus země, který se od Abrahamových časů nijak podstatně nezměnil.

Šejkové se svými ženami a syny, tak jako Abraham se Sárou a Izákem, se nadále touto žhnoucí vyprahlou zemí přesouvají od studny ke studni. Synové žárlí na bratry stejně jako Esau na Jákoba, a někdy dokonce i naplní hrozbu z Genese: „Jednoho dne zabiji svého bratra Jákoba.“

A cesta vede dál pustinou do malé oázy Beršeby.

V Beršebě není nic, než pár roztroušených stromů, mešita, pár malých chatrčí, studna, kterou znal už Abraham, vládní dům, a vzpomínka na válku v podobě hřbitova britských padlých: a ve vyprahlé skupině stromů busta lorda Allenbyho.

Beduíni, kteří se zatoulají do Beršeby, kde hledají kmenovou spravedlnost, či nakupují na úvěr než skončí sklizeň ječmene, Allenbyho obdivují tak, jak obdivují všechny válečníky, bustu ale nenávidí.

„Neměli jsme žádné štěstí,“ říkají, „od té doby, co rukama udělaný obraz přišel do Bir es Seby…“

Aláh pouštního beduína je totiž v mnohém podobný Jahvemu Starého zákona, a šejkové pevně a doslovně věří v „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“

Pokud tedy ječná pole sežehnou vedra, nepřijde déšť, pomřou-li beránci, když choroba pobije kozy nebo velbloudy, a navštíví-li smrt stany z kozí srsti, odvrací muži procházející se po beršebských vyprahlých píscích jako králové pověrečně zrak, když mají projít kolem Allenbyho busty

Zašel jsem s průvodním dopisem do budovy beršebského soudu za jedním z nejromantičtějších mužů v Palestině, Arifem el Arifem, guvernérem beršebského distriktu, který je velký jako polovina Walesu. Za války bojoval Arif s Turky proti nám a byl zajat Rus: uprchl do Číny, kde se po sérii mimořádných dobrodružství spojil s s Brity a nakonec se stal šéfredaktorem novin v Jerusalémě. Řekl, napsal, nebo provedl něco, co vedlo k jeho uvěznění britskými úřady. Unikl a přes poušť se pěšky dostal do Jericha, kde přebrodil Jordán a vypravil se do moabských kopců. Beduínské kmeny ho ukryly a spřátelily se s ním.

Stal se z něj arabský Bonnie Prince Charlie a jeho úkryt nedokázalo odhalit ani to nejdůkladnější vládní

vyšetřování. Prostě zmizel. Sir Herbert Samuel, pozdější Vysoký komisař, se vypravil do pouště s malým útvarem stráží. Pouštní šejkové nebyli nijak přátelští a na Es Salt , v divokých kopcích v Zajordání, obcházely pověsti, že Arif el Arif je někde blízko.

Někteří z přítomných úředních činitelů chtěli kraj prozkoumat a zajmout ho, ale stačilo na okamžik se zamyslet, aby jim bylo jasné, že to vyvolá problémy. Hrstka vojáků by byla bezmocná proti tisícům ozbrojených Arabů. Místní šejchové ovšem předložili Vysokému komisaři petici. Předstoupili se spojenými pažemi a prosili ho, aby Arifa omilostnil. K jejich bezmezné radosti se tak stalo a Arif, který se celou dobu skrýval v zástupu, byl za vteřinu vyzvednut na ramena svých arabských přátel a přinesen k tribuně, aby s královým představitelem uzavřel mír.

Od té chvíle se Arif el Arif stal nejoceňovanějším a nejspolehlivějším členem palestinské správy. Jeho vláda nad pouštními kmeny v distriktu Beršeby je triumfem osobnosti, protože těmto lidem nemůže vládnout nikdo, kdo současně nemá jejich důvěru a obdiv.

Jeho nejpozoruhodnějším počinem bylo provedení censu beduínů. Pouštní kmeny byly spočteny vůbec poprvé v historii, protože podobně jako stačí Israelité, měli vůči censu silné předsudky. „Alláh ví, kolik nás je,“ argumentují, „proč nás tedy počítat?“ Přesně stejný postoj zaujali Israelité, kteří za mor, jímž byli postiženi za krále Davida, svalovali vinu právě na něj, kvůli pokusu je sečíst.

Arif ale překonal staletí předsudků a třebaže nepředstíral, že by jeho census byl přesný, bylo to vůbec po prvé, kdy byla beduínská populace alespoň přibližně odhadnuta. Ti, kdo znají beduíny a jejich předsudky to považují za ohromující počin.

Soud sídlil v dosti velké kamenné budově stojící osaměle ve vyprahlém písku. Všude po schodech seděli zuřivě vyhlížející pouštní beduíni. Kolem se procházeli šedovousí šejkové jako důstojní assasínové se zahnutými šavlemi přehozenými kolem těla.

Zrovna když jsem vcházel dovnitř, vycházeli ven ruku v ruce dva beduíni rozmlouvající spolu nanejvýš laskavým způsobem. Dozvěděl jsem se, že kmenový soud má své každotýdenní zasedán a že ti dva byli stranami právě rozhodnutého sporu. Třebaže ještě před okamžikem byli zuřivými nepřáteli, jakmile padl rozsudek, stali se z nich přátelé a šli společně na kávu

Hala, schodiště a místnosti v patře byly plné beduínů schýlených na patách a čekajících, až se jejich věc dostane na pořad jednání soudců.

Arif, oblečený jako beduínský šejk, mě přijal v místnosti chráněné okenicemi proti slunci. Na zdi visela mapa „jeho“ pouště. Mluvil se mnou velmi dobrou angličtinou, kterou se naučil během jednoho ze svých zajetí.

„Zajímá mně, jak se vám povedlo sečíst beduíny,“ řekl jsem.

„Nebylo to snadné!“ usmál se Arif. „Jakmile vešel můj úmysl ve známost, pět tisíc se jich sbalilo a uteklo na Sinaj. Celé kmeny se začaly skrývat. Trvalo mi osm měsíců, než jsem je přesvědčil. Musel jsem se vypravit za nimi a žít s nimi, spát a jíst s nimi. Nakonec je přesvědčila myšlenka, že pokud bude vláda znát jejich počty, pak bude zřejmé, že v distriktu Beršeba není místo pro sionsty.“

Zatímco jsme mluvili, vešel vznešený starý šejk, kterému se pasu pohupoval meč se slonovinovou rukojetí. Pustil se do vážného hovoru s guvernérem.

„Omluvte mne,“ řekl Arif, „ale musím si jít sednout k soudu. Možná by pro vás bylo zajímavé se jít také podívat? Jiný takový soudní dvůr na světě nenajdete. Zasedáme jednou týdně, abychom urovnávali spory a pře pouště. Na tyto spory nelze používat britské právo, protože problémy evropských národů se v poušti neobjevují. Tento soud vykládá tradiční právo pouště, právo patriarchů, podle kterého před zbudováním tohoto ústředního soudu soudili šejkové ve svých stanech. Ale pojďme už! Pár případů pro vás přeložím a uvidíme, jak je rozhodujeme.“

Vešli jsme do místnosti v patře, kde se mezi sebou bavilo asi čtyřicet beduínů. Seděli u stolů v pěti hlavních skupinách. Horké, oslepující světlo pouště zastavovaly zelené dřevěné okenice. Na jednom konci místnosti byla soudcovská stolice a k ní mně guvernér přivedl, Usadili jsme se a společně pozorovali mimořádnou scénu.

Skupina před námi představovala zlomek sporů předložených soudu k rozhodnutí tento týden. Venku v čekárnách, všude cestou dolů až do suterénu a na zápraží venku, kde malebně seděli vedle svých uvázaných velbloudů a koní, byli žalobci a obžalovaní: v ničem totiž nemá beduín takové zalíbení, jako v soudních sporech. Zákon pro něj není ani tak věcí spravedlnosti jako msty.

Z navenek prázdné pouště vyjede každý týden tatáž divoce vyhlížející horda stran sporu. Přichází jako

nejlepší přátelé, svedou slovní bitvy a budou si připisovat ty nejhorší úmysly, ale jakmile je věc rozhodnuta, odchází společně v dokonalé vzájemné přízni.

Zákon, podle kterého tento soud rozhoduje, je starší než mnohé knihy Starého zákona, je to staré kmenové právo, které se v poušti dodržovalo staletí před tím, než děti Israele prchly z Egypta.

Soudců je patnáct. Všichni jsou to šejkové různých místních kmenů a jsou to převážně staří muži, kteří nosí jako odznak svého úřadu obrovské šavle se slonovinovými rukojetěmi. Každou věc soudí tři šejkové. Jednoho vybírá žalobce, druhého žalovaný a třetí zastupuje vznešenost britské vlády. U malých stolků v soudní budově se obyčejně současně projednává až pět případů a zpravidla je možné jich vyřídit za den až osmdesát. Tu a tam ovšem narazí na nějaký obtížný případ, který s odročeními trvá celé roky.

Základním rozdílem mezi pouštním právem a právem, jak ho známe my, je v tom, že se ze zločinu odpovídá celý kmen a ne jen jednotlivý provinilec. Důvod pro to je celkem zřejmý. V pouštích Sinaje a Zajordání může zločinec téměř vždy uprchnout. Pokud byste měli trestat jedince, pak byste museli mobilizovat armádu a pročesávat poušť po celé roky, abyste ho dostali na lavici obžalovaných! Zločinec proto znamená problémy—mezi beduíny totiž zločin neznamená zbavení cti—jednak pro svůj kmen, jednak pro svou rodinu.

Nejběžnějším proviněním jsou nájezdy na zvířata, krevní msty či vraždy, porušení pouštní etikety a spory o půdu, peníze a tak dál. Ženy před pouštní soudy předstupují jen velmi ojediněle a zločiny proti nim se takřka nevyskytují. Pokuta za obtěžování beduínské ženy je polovinou pokuty za vraždu, tedy asi dvacet jízdních velbloudů, vyjma případů, kdy se odehraje v noci, kdy pokuta činí jen deset velbloudů.

„Má to ten důvod,“ vysvětlil guvernér, „že ve dne by děvče bylo samo, čerpalo vodu ze studny, nebo pracovalo v poušti, kdežto v noci by to byla jen její vlastní chyba, pokud by nebyla v bezpečí rodinného stanu.“

Spory projednávané pod námi byly rozmanité. Jeden muž žaloval přítele, že si půjčil—ne ukradl—ovci. Je uznávaným zákonem pouště, že pokud se u vchodu do vašeho stanu objeví cizinec a vaše ovce se pasou někde daleko, máte kvůli naplnění starodávných zákonů pohostinnosti právo půjčit si ovci od souseda a porazit ji,abyste mohli uctít svého hosta.

Nu a host má u beduína právo zůstat bez ptaní tři dny. Během té doby je jeho život posvátný a člověk, od kterého byla ovce zapůjčena, nemá právo chtít jinou ovci náhradou zpět. Jakmile ale host odejde, musí se podle pouštní etikety ten, kdo si ovci půjčil, dostavit ke stanu svého přítele a říci „Zde je ovce, kterou ti vracím náhradou za tu, kterou jsem si vzal.“

Pokud tak neučiní, má na vrácení ovce čtrnáct dnů. Pokud ani tehdy nevyhoví, může být povinen vrátit až čtyři ovce.

Další případ se týkal etikety. Jeden muž vešel bez dovolení do stanu jiného muže a pohlédl na jeho manželku. To bylo považováno za vážné provinění a všichni z toho byli velmi rozrušení. I soudci vypadali rozčíleně.

Třetí případ měl cosi společného s krevní mstou. Ty se vyskytují o celé poušti a téměř každá rodina nějakou vede nebo ji má dočasně přerušenou. Když se krevní msty vymknou z ruky, šíří se jak chřipková epidemie a končí bitkami celých kmenů a vzájemným odháněním velbloudů.

Dobrá, sportovní krevní msta je v poušti více méně tím, čím je pro nás kriket nebo fotbal. Vražda jednoho beduína druhým je potrestána—pokud lze hru zastavit bez odvetného utkání—pokutou pěti velbloudů uvalenou na kmen. Vrah je oběšen jen tehdy, pokud zabije někoho z vnějšku a podaří se ho dopadnout, což se stává jen velmi ojediněle.

Jednotlivý vrah se často ukrývá u nepřátelského kmene a není už nikdy spatřen. Člen rodiny zavražděného někdy opustí domov, manželku a vše ostatní a zasvětí svůj život snaze vystopovat provinilce. Docela často bývá nalezeno v nějakém pustém vádí hrozivě rozsekané tělo a po pár měsících vklouzne lovec tiše domů a vyhlíží sice pohuble, ale spokojeně. A nikdo se na nic neptá.

„Oko za oko a zub za zub.“

Debaty u stolků najednou přerušil rozzlobený starý beuduín s vyzáblou tváří a řídkým vousem, který se zvedl a vztekle vřískal na soudce. Guvernér uhodil do lavice kladívkem, ale starý muž vyrazil vpřed a kolem úst mu od vzteku vyrazila pěna.

Ukázalo se, že tento stařec obvinil mladého beduína ze svého kmene z krádeže 400 liber, o kterých starý muž tvrdil, že je měl schované v hrnci. Obhajoba zněla, že starý muž neměl nikdy ani čtyři libry, natož čtyři sta. A v tu chvíli starý pán začal vřískat vzteky.

„Dožaduje se zkoušky ohněm,“ řekl Arif el Arif. „Myslím, že v tomhle případě bychom ji neměli

dovolit.“

„Nechcete mi tvrdit, že zkoušku ohněm připouštíte?“

„Je to vůbec nejuznávanější verdikt. Zkoušku ohněm respektuje celá poušť,“ odpověděl. „Muži, kteří ji provádí, jsou známí jako mobishaa a zkouška sama bishaaa. V celé Arábii jsou takoví muži jen dva, jeden na Sinaji a druhý v Hedjazu. My využíváme muže ze Sinaje.

Zkouška se koná takto. Mobishaa nejprve žádá doznání. Pokud nepadne, vezme oheň a rozpálí v něm železo do běla, až je pokryto bílými jiskrami. Pak vybere svou odměnu! Ta činí deset liber. Žalobce i žalovaný zaplatí po pěti librách a on pak na konci zkoušky vrátí polovinu poplatku nevinné straně.

Obviněný předstoupí, dostane vodu k vypláchnutí úst a pak je vyzván, aby do ruda rozpálené železo třikrát olízl. Na konci této zkoušky pak Mobishaa prozkoumá jeho jazyk a vynese rozsudek. Je to mimořádná záležitost—a vy si budete myslet, že si vymýšlím—ale viděl jsem muže, kteří zkouškou prošli nedotčeni.“

„To ale přece nemůže mít nic společného s tím, zda jsou vinní nebo nevinní!“

„Naopak, věřím, že má. Provinilec je tak vyděšen, že mu ústa vyschnou a on se příšerně spálí. Nevinnému ale tečou sliny dál a jeho jazyk po zkoušce vykazuje jen jistou zarudlost. Tak či tak, výrok Mobishaaa není nikdy zpochybňován. Je to výrok Alláhův…“

Vyšli jsme ven a usedli ve stínu. Dva nebo tři přední šejkové přišli, postavili se kolem a stáli tam důstojně, sošně, s rukama na jilcích svých mečů. Měl jsem dojem, že otec Abraham, který kopal beršebské studny jen pár kroků od místa, kde jsme seděli, byl zrovna takový člověk jako tito kmenoví náčelníci, se stejnýma bystrýma, ale nekomplikovanýma očima, se stejnými představami o životě a chování.

Zatímco jsme mluvili, vyšli ze soudní budovy dva beduíni. Přešli přes oslepující slunečný úsek ke stromům po straně budovy. K plotu tam byl uvázaný kůň a v písku seděl velbloud. Jeden z nich sedl na velblouda, druhý na koně. Zjevně to byli velcí přátelé. Poznal jsem v nich dva zuřivé nepřátele ze soudní síně: jeden z nich byl muž, který svého přítele vinil, že bez dovolení vešel do jeho stanu a pohlédl na jeho ženu, druhý byl žalovaný.

Oba vyrazili spolu jako nejlepší přátelé a zmizeli z dohledu za kaktusovým plotem.

„Hra a sada,“ řekl jsem.

Guvernér se zeptal, co jsem tím mínil.

„Znamená to, že někdo vyhrál utkání,“ vysvětlil jsem, „ale on mu rád jednoho dne vrátí.“

Bylo to přeloženo šejkům, kteří s rukama na svých jilcích ze slonoviny, vážně pokývali hlavou.

§7

Přejel jsem autem přes poušť z Beršeby a strávil noc v táboře sira Flinderse Petria na okraji Gazy. Archeologický veterán se svým obvyklým čarodějným umem nalezl kopec poblíž písečných dun a moře, ve kterém jsou trosky mnoha měst, která byla v Abrahámových časech již stará.

Jeho objevy jsou pro každého, kdo si myslí, že rok 1000 př. Kr. velmi dávná minulost, hodně matoucí. Na svém kopci u Gazy se profesor Petrie podobal muži, který směřuje mohutné pátrací světlo do minulosti považované za temnou a neproniknutelnou. Kdykoliv ale on obrátí své světlo na temné prehistorické věky, jsou vidět lidé a armády a lodi a ženy, které si připínají do uší zlaté kruhy. Když děti Israele prchaly z Egypta, na tomto kopci se již rozvinuly a upadly energické civilisace.

Vyšli jsme na kopec a prohlíželi si ruiny tří na sobě postavených paláců. První byl vystavěn v 3100 let př. Kr., druhý 2500 př. Kr. a třetí—s koňskou kostrou označující oběť při zakládání stavby—2200 př. Kr. Co mě ohromilo ještě víc, než 3100 let před Kristem postavená koupelna a dokonale dochované blátěné vstupy, jimiž mohl procházet Abrahám, byly keltské náušnice z irského zlata, které vypadaly přesně jako prehistorické zlaté ozdoby v dublinském museu.

Jak se dostaly do Gazy? Která dobrodružná galéra je přivezla sem na toto místo dřív, než nadešly časy Saula či Davida?

Ráno jsem se vydal na cestu do Aškalonu. Silnice vedla čtrnáct nebo patnáct mil plochým, zeleným krajem. Potkával jsem obvyklé řady velbloudů svázaných provazy dohromady, líně se ploužící po okraji cesty a obvyklé přetížené osly. Zelená pole, na nichž vyrůstal oves a ječmen byla po holých, slunkem vybělených pouštích jihu, vítaným pohledem. Nedaleko El Mejdel jsem potkal dokonalý ráj obdělávané půdy a na pole česneku jsem se díval s větší pozorností, než člověk obvykle takovým pohledům věnuje.

Česnek se kolem Aškalonu pěstoval tisíce let. Římané je měli rádi a říkali jim ascalonium, z  čehož vzniklo slovo echalote, v angličtině shallot (šalotka). Netušil jsem, že se tu ona historická cibulka stále pěstuje.

Když jsem opustil hlavní silnici a zamířil k pobřeží, narazil jsem na stovky Arabů v jásavých svátečných šatech. Všechny cesty jich byly plné a všichni mířili k mořskému pobřeží.

Byly mezi nimi rodiny na velbloudech a oslech, ženy oděné v zářivé modré a červené. Nikdy dřív jsem v Palestině neviděl tolik krásných dívek, s jediným nedostatkem, že téměř všechny šilhaly. Když jsem vyjel na mírný kopeček, ze kterého byl rozhled po pláni, viděl jsem, jak na míle kolem doslova tisícovky místních obyvatel míří k pobřeží moře u Aškalonu. Ženy a děti nebývá v Palestině příliš často vidět jet na velbloudech, protože tato zvířata jsou vždy vyhrazena pro těžkou práci. Tady ale byly tisíce velbloudů a každý vezl náklad malých hnědých dětiček. Byl to příjemný pohled, protože fellahim se při svých častých svátcích uvolní, oblečou své nejpestřejší šaty, tančí a zpívají a chovají se, jako by je nic na světě netrápilo. Jen velbloudi si zachovali svou netečnou povýšenost. Většina byla oholena, natřena olejem a umazaná blátem. Toto holení velbloudů se odehrává, než nastanou silná vedra.

Svou první myšlenku, že se slaví nějaký vesnický svátek, jsem zapudil, jen co jsem se přiblížil k Aškalonu. Po úzkých silničkách k písčitým dunám proudilo obyvatelstvo celého distriktu.

„Slaví se svátek Nebi Ayub,“ dozvěděl jsem se poté, co jsem se zeptal asi třiceti Arabů, kteří anglicky nerozuměli ani slovo.

Dozvěděl jsem se, že Ayub byl dávný prorok, který se koupelí v moři vyléčil z vředů a proto jednou za rok, v den jeho svátku, jdou se všichni koupat. Došlo mi, že tenhle Ayub nebude nikdo jiný, než Jób.

Město, které bývalo Aškalonem, je ztraceno pod písečnými dunami. Vlny Středozemního moře se rozbíjí v bílé pěně o míle úžasně tvrdého písku. Tu a tam z písku trčí mohutné staré zdi z černého kamene, které vystavěly anglické ruce, protože jsou to zdi, které byly znovu postaveny, když se v roce 1191 zmocnil Aškalonu Richard Lví srdce.

Jsou tu i další památky na minulost Aškalonu. Všude je v půdě spoustu římské keramiky a kousků rozbitého zeleného skla. Poblíž vodního kola, jímž otáčí velbloud šourající se nekonečným kruhem, jsou rozbité sochy vykopané z Aškalonu vystavěného Herodem. Můžeme si jen představovat, jaké další poklady jsou pochovány pod těmito horami zlatého písku.

Vydal jsem se jednou úzkou cestou přes duny a vyšel na pobřeží. Na míle kolem byl po okraji Středozemního moře rozprostřen jeden z nejvíc ohromujících pohledů, jaké jsem kdy spatřil.

Stovky velbloudů tu dostávaly svou každoroční lázeň. Vzadu na písečných dunách seděly davy žen a dětí, které se sem vypravily z jedné každé vsi v distriktu: muži a hoši se věnovali vážnému procesu mytí velbloudů. Nikdo z umývačů na sobě samozřejmě neměl žádný koupací úbor a se sluncem odrážejícím se od jejich hnědých těl vypadali úžasně.

Ve skupinách po pěti nebo šesti táhli, postrkovali a tlačili své velbloudy do tříštících se vln. Někteří velbloudi vzdorovali. Někteří začínali kopat. Někteří se dokonce utrhli a pelášili zpět k ženám, pronásledováni zdivočelými a vzteklými kluky.

Na druhé straně, mnohá ze zvířat, když se je podařilo přesvědčit, aby si sedly do moře, si to začala užívat. Odmítala se hnout! Dostat je ven a pryč bylo stejně těžké jako dostat je sem. Seděla na samém okraji moře se svými absurdně povýšenými hlavami vysoko zdviženými nad postupující vlny.

Jakmile se zvířata usadila ve vodě, přispěchali k nim nazí muži s noži, se kterými oškrabali ztvrdlé bláto. Bylo to náramné podívání, protože podobně jako osel, ani velbloud, se v životě příliš velké pozornosti nedočká.

Později jsem se dozvěděl, že svátek Nebi Ayub je jedinou příležitostí, kdy si Arabové dopřejí smíšeného koupání. Slyšel jsem, že večer vstupují do moře tisíce mužů a žen. Ženy utvoří malé samostatné skupinky a vběhnou neoděné do moře. Muži vběhnou do vody na jiných částech pobřeží.

Svátek Nebi Ayub je zřejmě obřadním čištěním, jehož původ skrývají samotné mlhy času.

Cestoval jsem úrodnou plání posetou arabskými vískami obehnanými kaktusovými ploty. Zdálo se mi, že zdejší lidé by klidně mohli tělesně vystoupit ze stránek Starého zákona. Jednou z  nejzajímavějších věcí na Palestině je, že v některých distriktech, zejména těch jižně od linie mezi Jerusalémem a Jaffou, jsou fellahim potomky Kananejců. Známky jejich dávného původu jsou vidět v jejich rysech a zvycích. Dobyvatelé, kteří hřměli zemí, s nimi nehnuli.

Trochu jsem si zajel, abych viděl milou vesničku Ain Karem, která leží nedaleko Jerusaléma v hnědých

kopcích osázených révou a olivami. Sousední vrchol, jednu z nejvyšších hor v Judeji, korunuje Nebi Samwil tradiční hrobka proroka Samuela. Středověký poutník ji znali jako Horu radosti, protože z její výšky mohl poprvé zahlédnout Svaté město.

Starodávná tradice uvádí Ain Karem jako rodiště Předchůdce a františkáni ve svém kostele ukazují jeskyni, kde se Jan Křtitel narodil.

Když jsem šplhal do strmého kopce k ruskému kostelu, na chvíli jsem se zastavil, abych se podíval na zahradníka při práci. Jeho půdu zavlažovala řada kanálků vyrytých do země a na různých strategických místech přehražených navršenou zeminou. Kdykoliv chtěl zavlažit nový kus zahrady, prostě zvedl svou bosou nohu a zeminu někde prokopl, aby se voda mohla rozběhnout do nových míst. Rozeznal jsem v tom počínání popis Egypta v Deutoronomiu jako země „kterou jsi oséval semenem a zavlažoval šlapáním jako zelinářskou zahradu.“

Chudoba ruské církve je dnes jednou z nejžalostnějších věcí ve Svaté zemi. Na Ain Karem je komunita ruských jeptišek, z nichž každá žije z příspěvku deseti šilinků měsíčně. Stravou je jim čaj a hnědý chleba. Jsou to oddané ženy, jejichž neštěstí jak se zdá způsobila, že plamen jejich zbožnosti září ještě jasněji. Jejich kostel, na rozdíl od některých zaprášených tmavých míst v rukou mnichů, září čistotou. Chudé, napůl hladovějící ženy, jej zahrnují vášnivou láskou a něžností. Abatyše, s bledou tváří ovázanou černým závojem a korunovanou vysokou kulatou pokrývkou hlavy ruské církve, by mohla sedět modelem pro Madonu, a když stará venkovanka poklekla, aby jí políbila ruku, vytvořil její andělský úsměv a jemnost s níž starou ženu zdvihala z kleku obraz, na který nikdy nezapomenu…

Do Jerusaléma jsem přijel s padajícím soumrakem. Ráno, přesně v pět, začal zvonit zvon v konventu naproti. Vstal jsem, oblékl se a prošel hrůzným rituálem balení, protože jsem před sebou měl dlouhý den. Za pár hodin jsem vyrážel po hlavní silnici k severu.