V pis z p edn ek, p edm t: Obecn produkce rostlinn , autor...

FILE: document.doc, DATE: 9. 5. 2023, TIME: 9. 5. 2023, Copyright © Libor Šlik - Strana 1

Výpis z přednášek, předmět: Obecná produkce rostlinná, autor: Ing. Zitta

. Výnosové ztráty způsobené chorobami, škůdci a zaplevelením se pohybují v zemích, kde ochrana je na výši, kolem 23 %, kdežto v některých zemích východní a jihovýchodní Asie, v Latinské Americe a také v Africe, kde celková kultura je daleko nižší, dosahují ztráty 50 %.. Pod pojem patogen zahrnujeme všechny organismy včetně virů a viroidů, které nemůžeme označit za mikroorganismy. Avšak pod tento termín nespadají jiní, neživí škodliví činitelé, kteří způsobují poruchy u rostlin - v případě nedostatečné výživy mluvíme o karenci, která bývá často označována za fyziologickou chorobu.. V zásadě vždy platí, že vznik choroby a její výsledné poškození je závislé na vzájemných vztazích mezi patogenem, hostitelskou rostlinou a vlivem vnějších podmínek, tedy souhra tří podmínek.. Jako saprofyty označujeme ty organismy, které k životu využívají organické látky z neživého podkladu, buď rostlinného nebo živočišného původu. Jsou to nekrotrofové, neboť žijí na neživém podkladu, aniž by sami před tím způsobili jeho odumření. Tato skupina jen zdánlivě leží mimo přímý zájem fytopatologů, neboť zmíněné neostré hranice ve způsobu výživy zaměřují pozornost k perthotrofům. Ty jsou schopny napadnout živé pletivo nebo celý organismus tehdy, jestliže je buď místně poškozen (mrazem, poraněním) nebo celkově oslaben (výživou). Zpravidla působí pomocí toxinů - určitou část pletiva usmrtí, v ní se dále rozrůstají a obdobným způsobem pronikají dále do živých pletiv hostitele. Jsou to perthofyty.. V případě soužití, tj. při symbióze, jako je tomu u lišejníků, kde existuje soužití mezi řasami (sinice) a houbami, nebo mezi hlízkovými bakteriemi Rhizobium spp. a vikvovitými rostlinami, parazit není definován jako patogen.. Patogenita je geneticky založená schopnost jednoho organismu žít na úkor druhého a vyvolat u něj syndrom choroby.. Afinita mezi parazitem a jeho hostitelem určuje schopnost přizpůsobit se svému hostiteli, který může být prezentován pouze jediným botanickým druhem nebo jednotlivými druhy jednoho rodu či čeledi.. Pojem agresivita se odlišuje od pojmu patogenita v tom, že agresivní patogen je schopen napadnout a překonat obranné reakce hostitele a využít jej ke své výživě. Pokud patogen není dostatečně agresivní, sice pronikne do hostitelské rostliny, ale není schopen trvale překonávat její obranné reakce a zůstává spíše v latentním vztahu nebo v symbióze.. Pojem virulence je spjat s patogenitou a v podstatě vyjadřuje míru (stupeň) patogenity, tj. jak rychle proběhne patogenní proces. Viry a viroidy lze charakterizovat jako obligátní parazity, kteří pro své množení potřebují živou buňku.. Cyklus choroby má fázi, kdy patogen proniká do hostitele (penetrace), a to buď přirozenými otvory nebo přímo přes kutikulu (některé houby, háďátka) a ranami. Další významnou fází cyklu choroby je fáze založení infekce, tj. vytvoření trvalého vztahu mezi patogenem a hostitelem. V této fázi se patogen rozvíjí v hostiteli; označujeme ji jako tzv. infekční dobu, během níž zpravidla nepozorujeme žádné viditelné projevy choroby. Ty se objeví mnohem později jako symptomy (příznaky). Celková doba od proniknutí patogena do projevu prvních příznaků se nazývá inkubační doba. Poslední fází choroby je další časový úsek, v němž se tvoří rozmnožovací částice patogena - doba fruktifikační (fáze fruktifikační). Předpokladem každé infekce je kontakt patogena s hostitelskou rostlinou a tuto fázi označujeme jako první fázi choroby - fáze kontaminace.

. Ochrana proti šíření virů je založena na certifikaci zdravotního stavu osiva, sadby, matečnic roubů a oček, podnožového materiálu.


. Fytoplazmómy - jsou vnitrobuněčnými parazity ve floémových a xylémových buňkách svazků cévních. Přenášeny jsou roubováním, kokoticí, hmyzem s bodavě savým ústním ústrojím (křísy a merami). Fytoplazmata přežívají ve vektorech a v hostitelských rostlinách.. Spiroplazmózy - jsou způsobeny prokaryontními mikroorganismy vláknitého tvaru, často spirálovitě svinutého kolem své podélné osy, a jsou také bez blány buněčné. Způsobují zezelenání citrusů a zakrsnutí kukuřice.. Rickettsie jsou tyčinkovité obligátní mikroorganismy podobné gramnegativním bakteriím, napadajícím členovce a obratlovce včetně člověka. Rickettsiová buňka nemá bičíky, nedá se běžně kultivovat na syntetických půdách a je citlivá k penicilinu.. Význam škodlivosti bakterióz je v mírném pásmu sice podstatně menší než v tropech a subtropech, ale protože mnohé z nich se přenášejí sadbou, rouby, očky a semeny, čímž se stávají vysoce nebezpečné, jsou mnohé zařazeny mezi karanténní fytopatogeny. Bakterie jsou jednobuněčné prokaryotické organismy, které se rozmnožují asexuálně, jednoduchým buněčným dělením. Jaderná DNA je difúzně rozptýlena v cytoplasmě. Pohyblivost bakterií umožňují bičíky, které jsou uspořádány buď na celém povrchu, nebo na obou pólech, nebo na jednom z nich. K jejich přesné identifikaci již nestačí morfologické zvláštnosti, barvení, přítomnost nebo absence kyslíku, ale je nutno sledovat řadu jiných ukazatelů, jako jsou např. fyziologické a biochemické reakce, citlivost k antibiotikům, k bakteriocidům, vztah k bakteriofágům, sérologické reakce, monoklonní protilátky, hostitelský okruh při umělé infekci, jejich vztah k mastným kyselinám a bílkovinám a hybridizace jaderné DNA jako součást diagnostiky na molekulární úrovni.

. Houby (Fungi, Mycophyta, Mycetes) mají ze všech patogenů rostlin největší význam a mnohé z nich patří k nejnebezpečnějším patogenům vůbec. Jejich podíl na ztrátách způsobených fytopatogeny dosahuje až 60 %. Nemají chlorofyl a jsou proto odkázány na heterotrofní výživu. Existují od pohyblivých forem jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným stélkám složitější struktury se značnou rozmanitostí nejen ve výstavbě vegetativního těla, ale především v jejich nepohlavním (vegetativní forma zvaná anamorfa) a sexuálním (pohlavní forma zvaná teleomorfa) rozmnožování. Blána buněčná u hub obsahuje hlavně chitin nebo hemicelulózu a jen u některých skupin (taxonů), např. u Oomycetes, celulózu. Žijí buď na odumřelém nebo neživém organickém materiálu, nebo jako parazité rostlin, živočichů a člověka. Jen malá skupina hub (rzi, padlí a některé houby ze třídy Oomycetes) patří mezi obligátní patogeny, ale velká většina patogenů rostlin patří mezi saproparazity. Stélka u nejnižších zástupců (Plasmodiophoromycetes) představuje plazmodiální amoeboid. Houby nevytvářejí pravá pletiva, ale plektenchymy nebo dokonalejší paraplektenchymy. Jako zásobní energetický zdroj houby ve svých buňkách nikdy netvoří škrob, ale glykogen, tuky, ergosterol, popřípadě manit. Rozmnožují se pohlavními i nepohlavními sporami a hyfami, přičemž pohlavní spory slouží k udržení druhu (k překonávání nepříznivých podmínek, např. mrazu, sucha), zatímco nepohlavní spory slouží k rozšiřování během vegetace.

. Fytopatologicky významný druh je Plasmodiophora brassicae - původce nádorovitosti brukvovitých rostlin, u nichž způsobuje nádory na kořenech. Jde o vnitrobuněčného patogena, který pomocí trvalých spor zamořuje půdu na delší dobu; pokud se brukvovité plodiny pěstují na stejném pozemku s odstupem 5-6 let, nedochází již ke škodlivosti. Naopak u zelinářů, kde brukvovité plodiny se pěstují prakticky každým rokem, dochází k postupnému zamořování půdy hlavně přesazováním zamořených sazenic brukvovité zeleniny; dochází k podstatnému snížení výnosu, často až k úplnému znemožnění pěstování těchto druhů zeleniny. Zásaditá půdní reakce potlačuje patogena, vápnění tudíž snižuje aktivitu hlenky kapustové. Také dusíkaté vápno má velmi silný potlačující účinek. U některých půd byl zjištěn supresivní vliv na patogena; v těchto


půdách nedochází k rozšíření hlenky. Princip tohoto jevu však se dosud nepodařilo objasnit. Určitý úspěch přináší šlechtění odrůd brukvovité zeleniny na odolnost vůči hlence kapustové.Oddělení : MYXOMYCOTA - HLENKY; Pododdělení : Myxomycotina; Třída : Myxomycetes; Řád: Plasmodiophorales; Čeleď: Plasmodiophoraceae; Rod: Plasmodiophora

. Rzi a sněti patří k hospodářsky nejvýznamnějším patogenům při pěstování obilnin. Mořením osiva lze úspěšně eliminovat škodlivost snětí a šlechtěním odrůd na odolnost lze docílit ochranu proti rzím.. Živočišní škůdci představují heterotrofní skupinu škodlivých organismů, zoologicky patřících do různých systémů podříše Protozoa, Metazoa a jejich kmenů - např. kmeny Nemathelminthes - hlístice, Mollusca - měkkýši, Arthropoda - členovci, Chordata - strunatci. Kmen Nemathelminthes je zastoupen třídou Nematoda háďátka - fytofágní hlístice, měkkýši (mlži a plži) jsou zastoupeni zástupci ze třídy Gastropoda. Kmen členovců Arthropoda má nejpočetnější zastoupení; z nich menší skupinu tvoří významní škodliví roztoči Acarina a větší skupinu tvoří nejpočetnější skupina škůdců ze třídy hmyzu Insecta. Menší počet živočišných škůdců patří mezi obratlovce z kmene Chordata a to ze třídy ptáků Aves, a ze třídy savců Mammalia jsou to škodliví hlodavci, řazení do řádu Rodentia.

. Většina těl živočišných škůdců je tvořena ze tří částí: hlavy, trupu, zadečku. Živočišní škůdci: členovci, fytofágní roztoči (Acari), hmyz, ploštice, stejnokřídlý hmyz, třásněnky, brouci, některý blanokřídlý a dvoukřídlý hmyz, larvy a housenky některých motýlů.. Často je třeba sledovat škůdce mimo porost (místa přezimování), dále sledovat faktory ovlivňující abundanci škůdce. Volba adekvátní ochrany je spojena jednak s agrotechnickými způsoby ochrany (osevní postup, stav výživy, volba odrůdy a její ranost, odolnost, prostorová vzdálenost od místa stejného porostu v minulém roce), dále s biologickými způsoby ochrany a s výběrem vhodných insekticidů. Klima působí přímo na mortalitu a natalitu a nepřímo na růst hostitelských rostlin.. Sanitární a fytosanitární opatření mohou mít mnoho podob. Může se vyžadovat, aby výrobky pocházely z oblastí prostých nemocí. Další opatření mohou zahrnovat inspekci dovážených výrobků, specifické ošetření nebo zpracování výrobků, stanovení maximálních povolených hladin reziduí pesticidů nebo schválené užívání pouze určitých aditiv v potravinách. Sanitární (týkající se zdraví lidí a zvířat) a fytosanitární (týkající se zdraví rostlin) opatření se používají u potravin vyráběných v tuzemsku a u lokálních nemocí zvířat a rostlin; týkají se také výrobků pocházejících z jiných zemí.

. Vzhledem k rozdílům v klimatu, existujících škůdcích, nemocech (škodlivých organismech) a podmínkách nezávadnosti potravin není vždy vhodné používat stejné sanitární a fytosanitární požadavky u potravin, živočišných a rostlinných výrobků, které pocházejí z různých zemí.. Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin v rámci Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO) vznikla díky prospěšnosti mezinárodní spolupráce v boji proti škodlivým organismům, napadajícím rostliny a rostlinné výrobky a proti jejich šíření a obzvláště proti jejich zavlečení přes státní hranice a vznikla z úkolem zajistit úzkou koordinaci opatření zaměřených k těmto cílům.

. Zemědělská prvovýroba je ve své podstatě vázána na půdu. Nejdůležitější vlastností půdy pro zemědělskou produkci je půdní úrodnost. Správným využíváním a obhospodařováním půdy její úrodnost roste, nebo alespoň neklesá. V průmyslu naopak hodnota stroje jeho používáním se zpravidla zmenšuje. Další vlastností půdy (ve smyslu pozemku) je její nepřemístitelnost v terénu. Půda je pro celou biosféru nenahraditelným, a tudíž drahocenným zdrojem obživy.


. Výrobní pochody v zemědělství jsou ve své podstatě procesy biologické. Tyto procesy jsou ovlivňovány ostatními přírodními faktory, zejména podnebím a počasím. Úroveň výnosů plodin během let kolísá, a to zejména z důvodu odlišného průběhu počasí v jednotlivých letech. Závislost úrovně výnosů na počasí v jednotlivých letech se říká vliv ročníku. Zemědělská výroba je oproti průmyslu charakterizována mnohdy delším výrobním cyklem. V zemědělské výrobě, a to zvláště ve výrobě rostlinné, se projevuje sezónnost práce. Potřeba práce není během roku rovnoměrně rozložena.

. Snahou člověka je poznat principy vývoje živých organismů a poznat možnosti aktivně do tohoto procesu zasahovat. Cílem je dosáhnout žádoucích vlastností kulturních rostlin, např. vysokých a stabilních výnosů, kvalitních produktů, vyššího obsahu bílkovin či některých esenciálních aminokyselin, vitamínů, alkaloidů či jiných speciálních látek, ranosti, nepoléhavosti, schopnosti rostlin využívat vyšší dávky minerálních hnojiv, odolnosti proti chorobám a škůdcům, mrazuvzdornosti apod. Rostlinná výroba klade rovněž požadavky na šlechtitele v oblasti mechanizace. Tyto požadavky jsou směrovány na získání odrůd umožňujících pěstování rostlin bez ruční práce nebo s jednoduššími způsoby obdělávání. Důležitým požadavkem je rovněž omezení sklizňových ztrát. Toho je možno dosáhnout genetickou změnou architektury a morfologie rostlin (snížení výšky stébla obilnin z důvodu zvýšení odolnosti vůči poléhání, zvýšení odolnosti klasu vůči výdrolu při sklizni a odolnosti zrn proti mechanickému poškození apod.). V některých případech se jedná o úplnou změnu habitu rostliny.

. Kulturní rostliny jsou člověkem zušlechtěné původně divoce rostoucí rostliny. Díky tomu kulturní rostliny mají již jiné vlastnosti než tomu je u rostlin téhož druhu rostoucích planě.. Ekologičtí činitelé působící na rostliny, na vegetaci, jsou vegetační činitelé, vegetační faktory. Ve starší odborné literatuře se uvádí jako nejdůležitější vegetační faktory světlo, teplo, voda, vzduch a živiny. Světlo je definováno jako záření elektromagnetické povahy, které vyvolává v oku člověka vjem vidění. Poněvadž rostliny nevidí, není vhodné tento pojem ve vztahu k rostlinám používat. Místo toho v této souvislosti je vhodnější použít pojem fotosynteticky aktivní radiace (FAR). S pojmem teplo je úzce spjata teplota. Teplo je energie a vyjadřuje se v joulech (J), kdežto teplota je veličina.. Sluneční záření je jednak povahy vlnové, jednak částicové. Pro fotosyntézu má význam jeho vlnová složka elektromagnetického vlnění. Množství dopadajícího slunečního záření, tzv. globálního záření, na porosty rostlin je možno ovlivňovat hustotou porostu (výsevním množstvím, velikostí sponu, u obilnin podporou odnožování či redukcí počtu jedinců vláčením). Úhrn energie dopadajícího globálního záření na plodiny pěstované v řádcích lze rovněž ovlivnit směrem řádků vůči světovým stranám. Jsou-li řádky vedeny ve směru sever - jih, jsou ozařovány při pohybu Slunce od východu na západ po celý den z boku, ideální stav. Volba směru řádků závisí ovšem i na svažitosti a tvaru pozemku. Na svažitém poli je daleko důležitější vést řádky po vrstevnicích, aby nebezpečí vodní eroze bylo zmenšeno. Množství procházejícího slunečního záření sklem skleníků či pařenišť je možno redukovat pokládáním rohoží. Rovněž natíráním skel bílou barvou se zvětší odraz slunečních paprsků, takže do uzavřených prostor skleníků a pařenišť projde méně energie.. Botanické druhy rostlin je možno podle fotoperiodických požadavků dělit na druhy fotoperiodicky citlivé a fotoperiodicky necitlivé, zvané neutrální. K citlivým patří: rostliny dlouhodenní : obilniny, řepa, brambory, jetel, vojtěška, bob, mák, mrkev, cibule, špenát, květák krátkodenní: konopí, rýže, třtina, bavlník, soja, topinambur, jiřina, chryzantéma intermediární (potřebují zvláštní periodu - tyto rostliny jsou vzácné): např. madie. Rostliny neutrální začínají kvést, až se u nich vytvořil určitý počet listů. K necitlivým patří: rajče, okurka, pohanka tatarská, fazol obecný, bob obecný, starček obecný, růže, některé druhy tabáku, slunečnice roční a další.


. Rostliny mající zelené barvivo chlorofyl dokáží v procesu fotosyntézy sluneční záření transformovat v chemickou energii organických látek tvořících jejich tělo. Tato energie je uložena ve vazbách mezi atomy, tvořícími molekuly vyprodukované v rámci procesu fotosyntézy. Rostliny pro tuto chemickou reakci využívají tzv. fotosynteticky aktivní radiaci (FAR). Tato energie je ukládána v cukrech (glycidech čili sacharidech), bílkovinách, tucích, celulóze, hemicelulózách, ligninu, pektinech, silicích, aldehydech a ketonech, esterech, terpenech, pryskyřicích, gumách a klejích, alkaloidech, glykosidech, saponinech, organických kyselinách včetně kyselin nukleových, organických barvivech, enzymech, vitaminech, rostlinných hormonech aj. Rostliny v procesu fotosyntézy získávají ze vzduchu oxid uhličitý a do atmosféry současně uvolňují molekulární kyslík. V procesu dýchání získávají z atmosféry naopak kyslík a do atmosféry uvolňují oxid uhličitý. V daleko menší míře než ze vzduchu mohou rostliny získávat uhlík též z půdy ve formě aniontu HCO3

-. Na počátku fotosyntetické reakce je výchozími látkami šest molekul oxidu uhličitého, šest molekul vody a energie záření, primárním produktem je jedna molekula glukózy a šest molekul kyslíku, tedy 6 CO2 + 6 H2O + 2 857 kJ = C6 H12 O6 + 6 O2

. Proces fotosyntézy je po biochemické stránce velmi složitý, výše uvedená rovnice je pouze sumární a uvádí jen látky do procesu vstupující a na závěr v globálu látky z procesu vystupující.

. Teplo je energie neuspořádaného pohybu molekul, vyjadřuje se v joulech (J). Rozhodujícím zdrojem tepla pro všechny organizmy je Slunce. Teplo spolu s vodou jsou nejdůležitější vegetační faktory. Teplo se šíří v prostředí vedením (kondukcí), prouděním (konvekcí), zářením (sáláním) a fázovými změnami (změna skupenství). V půdě vzniká zejména dopadem slunečního záření na povrch půdy s jeho následnou absorpcí a mikrobiálním rozkladem organické hmoty v půdě. Teplo se rovněž uvolňuje či absorbuje při skupenských změnách vody, ať již v půdě či atmosféře. Vhodná teplota je nutná pro klíčení semen rostlin, neboť rychlost enzymatických pochodů v semenech při klíčení je na této teplotě úzce závislá. Na teplotě závisí i ostatní životní pochody rostlin, jako je fotosyntéza, dýchání, příjem vody a živin, vývoj aj. Teplota půdy je rozhodujícím faktorem pro nástup jarních prací a počátek vegetace. Teplotu půdy v polních podmínkách je možno regulovat zejména prostřednictvím půdního vodního režimu. Voda se vyznačuje vysokou tepelnou kapacitou, což znamená, že k ohřátí určitého množství vody o 1 oC je třeba dodat značné množství tepelné energie. Je-li v půdě zejména na jaře větší množství vody, půda se dlouho neohřívá. Nakypřením půdy se podpoří neproduktivní výpar (evaporace), takže následně se půda dříve zahřeje. Tímto způsobem se připraví vhodnější půdní podmínky po stránce půdní vlhkosti a půdní teploty pro časnější setí na jaře. Teplotu vzduchu je možno též regulovat nepřímo volbou termínu výsevu či výsadby. Později na jaře, kdy je již tepleji, vyséváme či vysazujeme rostliny teplomilnější, např. kukuřici, okurky, rajčata, papriky apod. Čím více obsahují organické hmoty při optimálních podmínkách pro rozvoj mikroorganismů, tím více se v nich tepla uvolňuje. Teplotní půdní poměry můžeme tedy ovlivňovat animálním hnojením (tj. hnojením hnojem), aplikací kompostů, případně mulčováním. Ochranou před pozdními jarními mrazíky, ledovými muži (pro rané brambory, květy meruněk, broskvoní aj.) může být též v omezených lokalitách zakuřování. Tímto způsobem je možno omezit ztráty energie vyzařováním a tím zmenšit riziko následného prudkého ochlazování prostředí. Rovněž je možno provádět za tímto účelem závlahy. Voda díky své vysoké tepelné kapacitě má tendenci udržovat teplotu okolí na stálé výši. Teplo můžeme ovlivňovat: volbou lokality, volbou terénu (údolí - inverze), volbou světové strany. Geografické rozšíření rozličných druhů rostlin na Zemi souvisí s geografickým rozdělením teplot vzduchu v závislosti na zeměpisné šířce, nadmořské výšce a na vlivu kontinentality či oceanity.


.Podle nároků na průměrnou roční teplotu vzduchu jsou rostliny tříděny do skupin: megatermy - průměrná roční teplota vzduchu je vyšší než 20 oC; patří sem tropické rostliny a rostliny termálních pramenů; mesotermy - průměrná roční teplota vzduchu je 15 - 20 stupňů ; jedná se o rostliny subtropické; mikrotermy - průměrná roční teplota vzduchu je 0 - 14 stupňů; jsou to rostliny mírného pásu; hekistotermy - průměrná roční teplota vzduchu je nižší než 0 stupňů; patří sem rostliny subarktické, subantarktické a vysokohorské..Průměrné teploty vzduchu roční, měsíční a denní nejsou však pro život rostlin vždy dostatečně representativní. Mnohdy stačí krátkodobé působení nízkých teplot, které teplomilné rostliny či květy (u nás např. květy meruněk, broskvoní) nepřežijí, přesto průměrné teploty mají hodnoty pro rostliny vyhovující. Určitou charakteristikou potřeby teplot pro jednotlivé druhy rostlin je tzv. vegetační teplotní konstanta. .Nízké teploty (mrazy) jsou důležitým faktorem zvětrávání hornin, při kterém se uplatňuje mechanické působení většího objemu ledu oproti objemu vody téže hmotnosti ve fázi kapalné. Tento jev je rovněž důležitý při rozpadu vlhkých hrud naoraných podzimní orbou. Po jejich přemrznutí a následném zvýšení teplot vzduchu se hroudy rozpadnou..V uzavřených prostorách, jako jsou skleníky, pařeniště a folníky, je teplota snadněji regulovatelná. Problémem je zde ale rentabilita produkce zeleniny, květin, popřípadě ovoce, neboť ceny požadované za energii neustále rostou. Pro vytápění skleníků či dodávání tepla sušárnám ovoce a zeleniny je možno rovněž využít odpadního tepla. V pařeništích je využíván jako zdroj tepla hnůj. K tomu účelu byl v době početných stavů koní nejvhodnější hnůj koňský. V uzavřených prostorách se teplota rovněž reguluje větráním. Při nižších teplotách se provádí otužování sadby zelenin i květin.

. Voda je jedním z nejdůležitějších vegetačních faktorů. Vyskytuje se v půdě, živých organizmech i atmosféře. Je stavební hmotou rostlinného těla (v průměru obsahuje rostlina 70 až 80 % vody), je součástí sloučenin tvořících některé stavební složky rostlinného těla, zajišťuje určitý stupeň nasycení pletiv (hydratura), takže vyztužuje tělo (turgor buněk) a propůjčuje mu pevnost; poskytuje vodík k redukčním dějům pro fotosyntézu, má důležitý význam termoregulační, umožňuje v rostlinném těle transport roztoků, je universálním rozpouštědlem, ve fotosyntéze se zúčastňuje syntézy organických látek, je zdrojem ve fotosyntéze vznikajícího volného kyslíku. Na příjmu vody kořeny rostlin úzce závisí i příjem minerálních živin, výživa rostlin. Vodní prostředí má výhodu ve větší homogennosti, ve vyrovnanějších teplotách a koncentracích rozpuštěných látek.

. Jedním z jejích hlavních úkolů je omezit ztráty vody z půdy výparem, tzv. evaporací. Podstatou je nakypření povrchu půdy, přičemž vznikne tenká a suchá isolační vrstva půdy. Písčité půdy trpí malou schopností zadržovat vodu, mají malou vododržnost. U písčitých půd je třeba zvýšit jejich vododržnost, což je možno provést dodáváním organické hmoty do půdního profilu, ať již hnojem nebo zeleným hnojením, a též slínováním. Půdy těžké a s utuženým povrchem mají zasakovací schopnost omezenou. Jedná-li se přitom o půdy na svazích, jsou tyto půdy navíc ohroženy vodní erozí. Zasakovací schopnost těžkých půd je možno zvýšit kromě vytváření půdní drobtovité struktury pěstováním zejména víceletých pícnin též navážením hrubého písku, příp. popela. Neproduktivní výpar z půdy (evaporace) lze omezovat též hustším porostem. Při větším počtu rostlin na určité ploše současně ale vzroste výdej vody rostlinami z této plochy prostřednictvím transpirace. Obsah vody v půdě závisí též na druzích pěstovaných rostlin, které spotřebovávají různá množství vody z půdní zásoby.

. Vodu je možno porostům dodávat v rámci melioračních opatření též formou závlahy. Při použití závlah je nutné pro jednotlivé plodiny stanovit tzv. závlahový režim. Tím se rozumí stanovení pro


každou plodinu velikosti závlahové dávky, termínu jejího provedení, stanovení počtu závlahových dávek a celkového závlahového množství k plodině za celou její vegetační dobu.

. Velikosti 1 mm sloupce dešťových srážek odpovídá na ploše jednoho hektaru 10 m3 vody.

. Vzduch je směs plynů zemského ovzduší, atmosféry. Ze vzduchu získávají rostliny pro fotosyntézu CO2 a pro dýchání O2 . Vzduch se rovněž vyskytuje v půdě, kde je důležitý pro rozvoj aerobních mikroorganismů a pro dýchání živých kořenů. Je nezbytný též pro dýchání klíčících semen. Je-li v půdě vzduchu nedostatek, klíčící semena musí přejít na anaerobní dýchání, které je energeticky méně výhodné a při kterém vzniká v buňkách etylalkohol. Při značném nedostatku vzduchu v půdě rostlina až hyne. Při nedostatku vzduchu v půdě se na úkor mikroorganismů aerobních rozvíjejí mikroorganismy anaerobní. Dostatek vzduchu v půdě má rovněž význam pro pochody zvětrávací a půdotvorné, dostatek kyslíku pro pochody oxidační jak půdní hmoty anorganické, tak hmoty organické. Oxid uhličitý v půdě spolu s vodou vytváří slabou kyselinu uhličitou, která se podílí na zvětrávání hornin a na tvorbě půdního pH. Oxid uhličitý v půdě vzniká dýcháním půdního edafonu (živých organizmů), dýcháním kořenů a rozkladem organických látek. Pomocí radioaktivního izotopu C 14 bylo potvrzeno, že rostliny mohou uhlík získávat nejen z atmosféry ve formě CO2 , ale rovněž kořeny z půdního roztoku ve formě aniontu HCO3

- . Příjem uhlíku z ovzduší je ale podstatně vyšší než příjem z půdy. Aerace půdy má rovněž význam pro rychlejší odbourávání reziduí v půdě, pro rychlejší odbourávání inhibičních látek produkovaných kořeny některých rostlin či vznikajících jako produkty rozkladu posklizňových zbytků.

. Je nezbytné zajistit pro pěstované rostliny dostatečné provzdušnění půd různými agrotechnickými opatřeními (orbou, podmítkou, hloubkovým kypřením, vláčením, plečkováním, podrýváním aj.).. Ve sklizené biomase pěstovaných rostlin a v produkci chovaných zvířat jsou při prodeji odváženy za hranice podniku živiny obsažené v těchto produktech. Tyto živiny musí být pro další produkci v prostředí znovu obnoveny. Živiny pro rostliny se v půdě uvolňují zvětráváním půdního tělesa, mineralizací organické půdní hmoty, do půdy se rovněž dostávají některé prvky spadem z atmosféry (např. síra ve formě SO2) i jejím vymýváním (např. N ve formě NH3 nebo HNO3), pomocí nitrogenních bakterií (zejména rod Rhizobium a Azotobacter). Nejdůležitějším obohacováním půd živinami je ale v zemědělství záměrné dodávání živin ve formě anorganických a organických hnojiv.

. Zemědělský podnik je tedy podle výše uvedeného třídění systémů systémem otevřeným, neboť má hodně vazeb na okolí. Prodává svoje produkty, které jsou odváženy za hranice podniku, nakupuje osiva, hnojiva v okolí a přes jeho hranici putují tyto hmoty opačným směrem opět do podniku. Je dále systémem dynamickým, neboť jeho stav se v čase mění, je systémem složitým a povahou biologicko - technickým.

. Ekosystém je systém, v němž jsou ve vzájemných vztazích všechna společenstva organizmů spolu s komplexem všech fyzikálních a chemických faktorů, které vytvářejí prostředí těchto organizmů. Ekosystém je společenstvo organismů žijících v určitém prostoru spolu s jejich abiotickým prostředím. Přitom mezi prvky tohoto systému jsou vytvořeny četné vzájemné vazby. V ekosystému neustále existuje tok energie, biotická rozmanitost a koloběh látek v systému. V ekosystému se nacházejí látky: anorganické, organické existující vně živých organismů, autotrofní organismy vytvářející organické živiny z jednoduchých anorganických látek konzumenti a makrokonzumenti, reducenti - mikrokonzumenti, fyzikální a chemické faktory prostředí, organizmy živící se jinými živými organizmy, organizmy živící se ústrojnou mrtvou hmotou.


Přirozený ekosystém je systém neovlivněný činností člověka, umělý ekosystém je jím vytvořený. Ekosystémy, právě tak jako populace, organizmy i živé buňky, mají schopnost samy se regulovat a udržovat ve stacionárním stavu. Ekosystémy z hlediska třídění systémů je možno zařadit mezi složité, otevřené dynamické a strukturované hierarchické systémy. Tyto systémy mají schopnost udržovat dynamickou rovnováhu pomocí regulací a řízení na různých úrovních a mohou tak reagovat na změny vnějšího prostředí, popřípadě přizpůsobit se četným vlastním aktivitám systému. Vyznačuje se různým stupněm autoregulace, schopností autoreprodukce a evoluce.. Živá organická hmota a v ní obsažená energie primárních producentů je konzumována posloupností následných heterotrofních organizmů. V této spojitosti se mluví o potravních řetězcích.

. Pod pojmem agroekosystém se rozumí ekosystém, který je ovlivňován zemědělskou činností člověka. Působení člověka na agroekosystém může být samozřejmě jak positivní, tak ale také negativní. V těchto systémech se vyskytují společenstva rostlin, živočichů a mikrobní společenstva. Zásahy zemědělce do vývoje agroekosystému jsou většinou velmi radikální a provádějí se v krátkém časovém intervalu. Jako příklad zásahů do agroekosystému uveďme činnost zemědělce při pěstování plodin na poli. Před založením porostu se provede na poli minerální, popřípadě animální hnojení, čímž se radikálně změní obsah živin v půdě. Při klasicky provedené předseťové přípravě současně ničíme plevelné rostliny (zásah do fytocenózy). Předseťovou přípravou rovněž ovlivníme v půdě její vodní, vzdušný a tepelný režim. Dojde ke změně poměru mezi aerobními a anaerobními mikroorganismy. Po zasetí vzejde porost, který až na plevele je většinou monokulturou (z prostorového hlediska), tzv. monocenozou. Porost jetelovin se během vegetace několikrát seče. Každá seč, kdy je odstraněna většina nadzemní fytomasy porostu, je samozřejmě radikálním zásahem do celé biocenozy, vývojové cykly četných organizmů jsou tím přerušeny nebo přinejmenším narušeny. Náhlým odstraněním nadzemní fytomasy sluneční záření dopadá až na povrch půdy, čímž jsou ovlivněny prvky energetické bilance tohoto povrchu, náhle jsou změněny prvky vodní bilance půdy a dojde naráz ke změně porostového mikroklimatu. Při aplikacích pesticidů jsou výběrově (mělo by to být vždy až po překročení tzv. prahů škodlivosti choroby, škůdce nebo plevelů) ničeny některé druhy citlivých organizmů (např.: plísní, larev brouků, plevelů), jejichž místo často nahradí organizmy vůči těmto pesticidům odolné. Dalším radikálním zásahem na poli je případná podmítka a orba. Nevhodným způsobem hospodaření na svažitých pozemcích může dojít díky vodní erozi až ke splavení veškeré ornice s pole, což má za následek zničení půdní úrodnosti na tomto pozemku. Zemědělec si musí být vědom všech následků, které každý jím provedený zásah bude mít jak na jeho poli, tak i v okolní krajině.

. Jedním z problémů řešených v zemědělských vědách je stanovení závislosti výnosů jednotlivých plodin na hodnotách vegetačních faktorů. Množství sklízené biomasy závisí na velkém počtu různých faktorů, například na: množství vody v půdě, teplotě vzduchu ve stupních Celsia, teplotě půdy v určité hloubce, obsahu přístupného dusíku v půdě, obsahu přístupného fosforu v půdě, půdní kyselosti (pH) atd. Výnos je tedy matematicky funkcí n nezávisle proměnných. Během vývoje a růstu rostlin dochází ke změnám jak v nárocích rostliny, tak i v hodnotách jednotlivých faktorů.

. Náš stát se nachází na přechodu mezi vlivy klimatu oceánského a kontinentálního. Směrem k východu přibývá v našem státě kontinentality. Rovněž zastoupení půd, a to jak po stránce druhové, tak typové je velmi pestré. Z toho pak plynou velmi rozdílné stanovištní podmínky pro uspokojování nároků pěstovaných plodin. Vhodné rozmístění zemědělské výroby z hlediska přírodních podmínek je proto velmi důležitým předpokladem pro možnost optimálního využití půdního fondu.


. Soustava nových zemědělských výrobních oblastí a podoblastí člení zemědělsky využívané území České republiky do 5 výrobních oblastí a do 21 podoblastí. Z hlediska agroekologických a ekonomických charakteristik území jsou vymezeny následující zemědělské výrobní oblasti :kukuřičná (K), typ kukuřično - řepařsko - obilnářský; řepařská (Ř), typ řepařsko - obilnářský, obilnářská (O), typ obilnářsko - krmivářský; bramborářská (B), typ bramborářsko - obilnářský, pícninářská (P), typ pícninářský s rozhodujícím zaměřením na chov skotu.

. V poválečných letech bylo území tehdejšího Československa rozděleno z hlediska zemědělské výroby do 4 výrobních typů s 12 podtypy (subtypy). Jednotlivé typy byly charakterizovány reliéfem terénu, nadmořskou výškou, průměrnou roční teplotou vzduchu, průměrným ročním úhrnem srážek a genetickým půdním typem. Výrobní typy byly pojmenovány podle hlavní okopaniny, která v nich měla nejlepší podmínky pro pěstování. Byly to výrobní typ kukuřičný, řepařský a bramborářský. Kromě těchto tří typů byl vymezen jako čtvrtý typ horský.

. Monokultura z časového hlediska znamená opakované pěstování plodiny spojitě řadu let po sobě na témže pozemku s celou pěstební technologií. To znamená, že u jednoletých plodin je každým rokem tato plodina vysévána (vysazována) a každým rokem je její porost zrušen. . Výsledky těchto pokusů ukazují, že u monokulturně pěstovaných a nehnojených plodin dochází zpravidla k prudkému poklesu výnosů. Tento nízký výnos se v dalších letech stabilizuje. Organické hnojení tento pokles výnosů zmírňuje, u mála plodin dochází dokonce ke zvýšení výnosů. Většinou však plodiny reagují na opakované pěstování, a to i při vysoké úrovni hnojení a agrotechniky, nižšími výnosy a vyšším výskytem chorob a škůdců. Pěstování monokultur (z časového hlediska) se u nás používá celkem výjimečně, neboť dochází většinou ke snižování půdní úrodnosti, obsahu humusu v půdě, ke snižování výnosů a zvyšování výrobních nákladů.

. Pěstování plodin je nutno provádět v souladu s přírodou, a správně sestavené osevní postupy z přírodních podmínek právě vycházejí. Použití osevních postupů je v podstatě organisační opatření v rámci rostlinné výroby podniku. Z hlediska požadavků na každoroční stabilitu ekonomických výsledků rostlinné výroby i z hlediska požadavků na diverzitu rostlin se dnes doporučuje pěstovat v každém podniku nejméně 4 až 5 plodin. Užší specializace nese s sebou již určité riziko, avšak znamená lepší využití strojů, nářadí apod. Ke zvýšení diverzity - pestrosti osevních postupů - přispějí i v současné době zaváděné tzv. energetické a průmyslové rostliny, jejichž umístění v osevních postupech je třeba zohlednit.

. Důvodem pro střídání plodin je, nevyčerpávat jednostranně jejich prostředí opakovaným pěstováním jedné a téže plodiny. Z toho plyne, že v osevním postupu bychom po sobě měli řadit plodiny, které se pokud možno co nejvíce ve svých nárocích na stanoviště liší. plodiny se liší svými nároky na vodu; plodiny na jedné straně z půdy odčerpávají živiny, na druhé straně zanechávají na poli posklizňové zbytky, po jejich mineralizaci jsou uvolněné živiny k dispozici dalším plodinám (každá rostlina má jiný vztah k těmto zbytkům); každá z pěstovaných plodin má tendenci zlepšovat strukturu půdy, ne každá má však možnost tuto schopnost realizovat; rozlišujeme plodiny mělce kořenící, kořenící středně hluboko a hluboce kořenící (hloubka kořenového systému je kromě genetického základu rostliny ovlivněna půdní úrodností, druhem a hloubkou půdy, stupněm jejího utužení, půdní vlhkostí a teplotou, výškou hladiny podzemní vody); vztah plodin k plevelům (podle zápoje); vztah plodin k rozvoji specifických chorob a škůdců; vztah plodin ke hnojení statkovými hnojivy (nejnáročnější na animální hnojení jsou okopaniny, to musíme provádět také u vytrvalých plodin); vztah k délce meziporostního období; vztah rostlin k půdní únavě.


. Polní plodiny jsou do osevních postupů zařazovány podle jejich nároků na stanoviště a na vhodnou předplodinu. # pšenice ozim: nejdůležitější plodina, nejnáročnější na dobrou předplodinu, nevhodná jako krycí plodina pro podsev; pšenice jař: lepší tolerance obilné předplodiny než u ozimu, vhodná jako krycí plodina; ječmen jař: zařazujeme ho podle hodnoty předplodiny a podle stanovištních podmínek, za předpokladu úpravy dávek minerálních hnojiv, nesmí následovat po jetelovinách a luskovinách, kvůli vysokému obsahu dusíku; ječmen ozim: pro chladnější oblasti, krycí plodina pro jeteloviny; žito ozim: střední a vyšší polohy, méně úrodné půdy, předplodina pro len; oves: fytosanitární význam, vitamin E, krycí plodina podsevů jetelovin #. Luskoviny jsou v osevních postupech řazeny k plodinám zlepšujícím. Díky nitrogenním bakteriím, obohacují půdu dusíkem. Luskoviny mají rovněž vyšší schopnost osvojovat si živiny z pevnějších půdních vazeb, což se týká zejména fosforu. Rovněž se podílejí na zlepšování půdní struktury. Svojí nadzemní biomasou chrání půdu před nadměrným vysycháním, před mechanickým účinkem prudkých dešťů a vytvářejí tzv. stínovou zralost půdy. Posklizňové zbytky luskovin mají příznivý poměr C : N, čímž pozitivně ovlivňují výnosy ozimých obilovin. # hrách: nejlepší předplodiny jsou animálně hnojené okopaniny, vhodný pro podsev jetelovin; bob: nenáročný na předplodinu, kromě luskovin a bobu (odstup 3 roky), následuje nejčastěji po obilovinách #

. Okopaniny organicky hnojené a ošetřované jsou řazeny mezi plodiny zlepšující. # cukrová řepa: hlouběji kořenící rostlina, hlubší orba, většinou po obilninách, nedává se po vojtěšce, která odčerpává velké množství vody, zanechává velké množství kořenů, a má s cukrovkou podobné některé nemoci, vhodná předplodina pro jař; krmná řepa: koření mělčeji než cukrovka, dobrá předplodina pro obilniny; Krmná mrkev se pěstuje jako hlavní plodina mezi dvěma obilninami, nebo jako podplodina podsevem do luskovinoobilné směsky, obilniny na hmotu či do máku; brambory: pěstujeme na lehkých až středních půdách dostatečně zásobených humusem, umožňují pěstovat ještě druhou plodinu nebo letní meziplodinu; kukuřice: řadíme ji nejčastěji po obilnině, snáší dobře i opakované pěstování, organicky hnojení patří ke zlepšujícím plodinám #

. Olejniny patří ke zlepšujícím plodinám, neboť se většinou animálně hnojí. Některé z nich lépe využívají živiny ze staré půdní síly. # řepka ozimá: nejdůležitější olejnina, je náročná na včasnou sklizeň předplodiny (předplodiny: nejvhodnější uvolňují pole do konce července - luskoobilné směsky na zeleno, ozimý ječmen, rané brambory; použitelné předplodiny: sklízené v první polovině srpna; řepka působí jako přerušovač obilních sledů; mák je jarní olejnina, vyžadující hlubší půdy se zásobou živin, jako předplodina jsou vhodné animálně hnojené okopaniny, využití na výrobu léčiv; slunečnice rolní se používá do směsek, jako energetická plodina, na silážování a ke krmení, zařazuje se v osevním postupu mezi obilniny; hořčice bílá je vhodná jako náhradní jarní olejnina za vyzimovanou řepku #

. Přadné rostliny jsou pěstovány za účelem získání textilních vláken. # len setý: vyšší polohy, citlivý na zaplevelení, předplodiny jsou jetel a ozimé žito; konopí seté: nenáročná rostlina, po okopaninách, hrachu, bobu, jetelovinách, mezi dvě obilniny, po obilnině je nutné animálně hnojit, využití k topení - vysoký výnos sušiny #

. Víceleté pícniny obohacují půdu dusíkem, poskytují velké množství kořenové a strništní hmoty, příznivé ovlivňují výnosy dalších plodin, vytvářejí půdní drobtovitou a vodostálost strukturu, mají značnou resorbční schopnost, schopnost vynášet živiny z větších hloubek půdy, po rozpadu kořenů vznikají v půdě kanálky, tzv. biologická drenáž, pozitivně ovlivňují půdní mikroflóru, dobře zapojené porosty mají schopnost potlačovat plevele, v půdě působí fytosanitárně, mají značné


nároky na vodu, vojtěška poskytuje v roce běžně tři seče, jetelotráva a jetel seče dvě, víceleté pícniny je možno v osevních postupech zakládat formou podsevu do krycí plodiny.

. Meziplodiny jsou pěstovány v meziporostním období, umožňují intenzívnější využití půdního fondu, zvyšují využití dopadajícího globálního záření za vegetační období, udržují půdní strukturu, obohacují krmivovou základnu podniku objemovou pící, uvolňují živiny z hůře přístupných forem, omezují ztráty živin z půdy vyplavováním, na svažitých pozemcích omezují škodlivé účinky vodní eroze, snižují zaplevelenost půd, vylepšují bilanci organické hmoty v půdě, zejména pokud jsou pěstovány na zelené hnojení. V osevních postupech s větším zastoupením obilnin působí jako přerušovací plodiny obilních sledů, nadzemní hmota meziplodin zastiňuje půdu a vytváří tak stínovou zralost půdy, rozdělujeme je do tří skupin - meziplodiny ozimé (sejí se koncem léta a jsou sklízeny na hmotu na jaře příštího roku, výnosy jsou v celku jisté a na jaře je to první zelená píce, jsou nenáročné na předplodinu, ale vyžadují včasný výsev); letní (výsev je v létě a jsou sklízeny nebo zaorávány ještě na podzim téhož roku (limitujícím faktorem je zde nástup průměrných teplot nižších než 8 stupňů Celsia); podsevové (podsévají se na jaře do krycí plodiny a sklízejí se nebo se spásají, vhodné jsou trávy a jeteloviny).

. Osevní postup je stálý způsob střídání pěstovaných plodin, či skupin plodin během n let na n honech. Základní jednotkou střídání je jedna plodina či skupina plodin pěstovaných na jednom honu. V rámci konkrétního osevního postupu jednotlivé hony mají stejnou výměru. Množství osevních postupů závisí na počtu různých půdních druhů v podniku, na různé kvalitě půdy, na různé sklonitosti pozemků, na možnosti a nemožnosti provádět na některých pozemcích závlahu, na rozmístění center živočišné výroby apod. Úkolem je: 1) zvyšovat nebo alespoň udržovat optimální hektarové výnosy, vysokou půdní úrodnost; 2) položit předpoklady k dosažení vysoké kvality sklízených produktů; 4) vytvářet optimální organizační strukturu rostlinné výroby podniku; 5) umožnit provádění a organizaci takových pracovních operací na honech osevního postupu, aby tato činnost byla v maximálním souladu s ekologickými požadavky; 6) pokrýt v požadované míře požadavky živočišné výroby zemědělského podniku.. Od optimálně sestavených osevních postupů a jejich struktury plodin se odvíjí i organizace systému animálního a minerálního hnojení pro celé období osevního postupu, obdobně regulace zaplevelení, ochrana proti chorobám a škůdcům, celý systém zpracování půdy, délky meziporostních období, výskyt pracovních špiček, potřeba zemědělské techniky - druh a počet zemědělských strojů, systém závlah, potřeba lidské práce aj.

. Činitelé rozhodující o následném působení plodin: vliv na stav půdní vláhy, stav živin v půdě, množství, kvalita, rychlost rozkladu a specifické působení hmoty zbytků, vliv na fyzikální stav půdy, vliv na rozvoj chorob, škůdců a plevelů, technologie pěstování a sklizně plodiny, vliv herbicidů, doba sklizně a velikost výnosů předplodiny, zvláštní požadavky na jakost produktů.. V prvé řadě je třeba si ujasnit, které plodiny máme v úmyslu pěstovat, a to vzhledem ke klimatickým, půdním, ortografickým a ekonomickým podmínkám podniku a požadavkům současného trhu. Obecně lze říci, že bychom měli pěstovat v konkrétním podniku takové plodiny, které lze dobře prodat a u nichž je vysoká pravděpodobnost, že bude překročen tzv. práh ekonomické rentability. Dále je nutné stanovit osevní plochy těchto plodin.. Při volbě počtu honů v osevním postupu je třeba též zohlednit minimálně nutný odstup při opakovaném pěstování po sobě nesnášenlivé plodiny. Je třeba si uvědomit, že je-li například jedna plodina pěstována v osevním postupu po sobě na dvou různých honech, pak je nutné ověřit pro ni dva odstupy. Osevní postupy je možno dělit rovněž na pevné a volné. V pevném osevním postupu je struktura plodin neměnná a nemění se ani pořadí plodin a doba rotace osevního postupu. Ve volných osevních postupech se v závislosti na požadavcích trhu dodržují agrotechnické zásady


střídání skupin plodin, přičemž v některých letech na některých honech se určité konkrétní plodiny mohou změnit.

. Odstupy jednotlivých rostlin po sobě: hrách - 4 roky, bob - 3, cukrovka - 4, brambory (podle směru pěstování) - 3 až 5 let, len - 6 až 8 let, brukvovité - 4 až 5 let.

. Osevní postupy je možno třídit do dvou hlavních skupin, a to na polní osevní postupy a na osevní postupy speciální, tyto dvě skupiny se pak dále dělí.

. Výrobnost osevních postupů vyjadřuje množství produktů vyrobených na všech honech osevního postupu během jednoletého období, převedené na společnou veličinu. Tato jednoletá období mohou být mezi jednotlivými hony vůči sobě časově posunuta. Při hodnocení výrobnosti osevních postupů se vychází z hektarových výnosů plodin. Výrobnost osevního postupu závisí na druzích pěstovaných plodin, na jejich užitkovém směru, na termínu setí, sázení a sklizně, na výměrách těchto plodin v rámci osevního postupu a na míře využití meziporostních období k pěstování meziplodin. Při určování výrobnosti osevního postupu je nutno udat, co bylo do produkce zahrnováno - zda se jedná o celkovou vyprodukovanou biomasu (nadzemní i podzemní bez sklizňových ztrát či se ztrátami) nebo jen o hlavní produkty, o hlavní a vedlejší produkty, jsou-li započítány posklizňové zbytky, kořenová hmota apod. Hodnocení výrobnosti osevních postupů: 1) podle množství vyprodukované sušiny, 2) podle množství vyprodukovaných obilních jednotek, 3) podle množství uložené energie ve vyprodukované biomase, 4) podle množství uhlíku v biomase.

. Zpracování půdy, spolu s ostatními agrotechnickými opatřeními, upravuje podmínky pro růst a vývoj plodin a reguluje změny bioenergetických pochodů v půdě. Představuje mechanické zásahy, které v půdě významně ovlivňují: hospodaření s půdní vláhou a vzdušný režim; rozvoj půdních mikrobů aerobních, důležitých pro mineralizaci organických látek; humifikační pochody; rozvoj chorob a škůdců plodin (zvyšují antifytopatogenní potenciál půdy).. Zpracování půdy je významný faktor, kterým regulujeme zaplevelenost polí a v současné době při ekologizaci výroby jeho význam narůstá. Zpracováním půdy se zapravují do půdy organická i průmyslová hnojiva včetně vápenatých hmot, strniskové směsky na zelené hnojení, posklizňové zbytky, meliorační hmoty jako slín na lehké půdy, písky na těžké půdy a některé pesticidy. Zpracováním půdy se ruší staré porosty a připravuje se půda pro setí a sázení, tj. pro zakládání porostů nových (vhodné seťové lůžko). Při zpracování půdy musíme brát v úvahu druh půdy, který je dán zrnitostí půdy. Kromě zrnitosti půdy (zastoupení minerálních částic podle velikosti) rozhoduje o zpracovatelnosti půdy obsah humusu a momentální vlhkost půdy. Zpracovatelnost půd je závislá na obsahu jílnatých částic a vlhkosti.

. Zrnitost půdy ovlivňuje i její úrodnost a promítá se do téměř všech půdních vlastností jako je: struktura půdy, objemová hmotnost, pórovitost, obsah půdních koloidů, poutání a propouštění (infiltrace) vody, provzdušněnost, oteplování půdy, biologická činnost a přeměna organické hmoty v půdě (mineralizace a humifkace). Úrodnost půdy se zpravidla snižuje s vyšším obsahem jílnatých částic nad 60 %, ale rovněž s nižším obsahem jílnatých částic pod 10 %. Tyto extrémně těžké a extrémně lehké půdy lze zúrodňovat melioracemi, tj. zlepšováním fyzikálních vlastností - např. lehké půdy se slínují a vápní zásadně uhličitanovou formou, nejlépe dolomitickými vápenci a těžké půdy se zlehčují navážením písku, popílku a vápní oxidovou formou vápníku CaO. Obsah humusu je jedním z ukazatelů úrodnosti půdy, ale současně výrazně ovlivňuje i zpracovatelnost půd. Humus se uplatňuje při strukturotvorných pochodech, při poutání vody a živin a při uvolňování živin v půdě. Humus usnadňuje zpracovatelnost půd tím, že na těžkých půdách usnadňuje rozpojování půdních jílovitých agregátů, na lehkých půdách naopak stmeluje písčité částice v půdní agregáty,


udržuje vyšší vlhkost půdy a prodlužuje dobu trvání strukturního stavu půdy i po jejím zpracování (zejména půdní mikroagregáty).

. Většina našich půd obsahuje do 2 % humusu a proto dodávání organické hmoty do půdy mimo kořenových a posklizňových zbytků ve všech formách má rozhodující a zásadní význam. Zvyšování obsahu humusu je však proces dlouhodobý a proto udržování hladiny humusu v půdách je jedním z hlavních úkolů každého zemědělce.

. Zpracování půdy zahrnuje: základní zpracování půdy, příprava půdy před setím a sázením, kultivace půdy ve vegetaci, minimální zpracování půdy, půdoochranné systémy.

. Příprava půdy umožňuje včasné a kvalitní zasetí nebo zasázení plodin a vytváří příznivé podmínky pro vzcházení rostlin a jejich další růst a vývoj v prvních fázích vegetace. Příprava by měla splňovat určité požadavky: urovnat pole a zmenšit plochu povrchu půdy, vytvořit na povrchu půdy izolační vrstvu k ochraně půdní vláhy, dokončit úpravu agregátového složení půdy - půdní strukturu vhodnou pro rychlé vyklíčení osiva nebo sadby.

. Dostatečné rozdrobení půdy v povrchové vrstvě je podmínkou úspěšného zasetí, vzcházení i zapojení porostu. Požadovaná velikost půdních agregátů je závislá na druhu plodiny. Plodiny s drobnými semeny (mák, řepka, košťálové zeleniny, mrkev atd.) vyžadují jemnější agregátové složení půdy, neboť jsou sety do malé hloubky. K lepšímu přezimování ozimů jsou vhodnější větší půdní agregáty až hrudky.

. Regulace zaplevelení polí a luk, se stává stále složitější, přestože jsou k dispozici vysoce účinné chemické prostředky. Plevele se mohou rozmnožovat generativně (semena, plody, výtrusy) a vegetativně (části rostliny). Vyplatí se znát historii svých pozemků po stránce předplodin, které vlastně určují doprovodné druhy plevelů. Půdní zásoba semen je dlouhodobá.

. Změny v zaplevelení našich polí ve prospěch rozšíření tzv. odolných a agresivních plevelů jsou způsobeny především těmito okolnostmi: uplatňování časného jarního setí všech plodin s podceňováním regulace zaplevelení odstupňovanou předseťovou přípravou a kultivací během vegetace, zvýšilo se zastoupení ozimů a ozimé řepky na orné půdě s dřívějším termínem setí, minimalizací zpracování půdy a válením hladkými válci po zasetí, což podpořilo hromadné vzcházení přezimujících jednoletých plevelů (chundelka metlice, svízel přítula, heřmánkovec přímořský, rozrazily, ptačinec žabinec, hluchavky aj.), osevní postupy se zjednodušily a skládají se z menšího počtu plodin, současné technologie sklizně žacími mlátičkami umožňují vysemenění plně dozrálých plevelů již na poli, změny ve výrobě statkových hnojiv způsobily, že semena těch druhů plevelů, která jsou schopna projít neporušena trávicím ústrojím zvířat, přehnojování močůvkou a kejdou způsobuje tzv. ruderalizaci polí a rozšíření agresivních plevelů i na méně úrodné půdy.

. Je možno systém hubení plevelů rozčlenit na: vlastní diagnostiku, preventivní a přímé opatření- ad diagnostika) poznání plevelů ve všech růstových fázích, tj. včetně rozmnožovacích orgánů a klíčních rostlin, poznání biologie zastoupených plevelů a jejich změn (životní cyklus, intenzita rozmnožování, dornance a dlouhověkost semen, periodicita vzcházení aj.), evidence rozšíření plevelů na všech pozemcích v delším časovém úseku, včetně dynamiky potenciální zásoby semen a jiných způsobů rozmnožování, poznání všech zdrojů zaplevelení (půdní zásoba, osivo, statková


hnojiva, ohniska zaplevelení v okolí orné půdy aj.) s cílem jejich vyloučení, prognóza zaplevelení následných plodin na daném pozemku s návrhem regulace atp. - ad preventivní opatření) omezování zdrojů zaplevelení. Základním regulačním faktorem je cílevědomé střídání plodin. Určitý plevelný druh se může konkurenčně uplatnit v jednotlivých plodinách především tehdy, když je jeho životní rytmus sladěn s danou plodinou a technologií pěstování. Jednostranné zařazování stejných plodin za sebou zapříčiňuje přemnožení některých druhů plevelů.

. V současné době se část pozemků uvádí do klidu, ponechávají se ladem (půda si odpočine a bude znovu doplněna živinami přirozeným geochemickým rozkladem a přemnožené plevelné druhy budou v sukcesi nahrazeny druhy jinými, které nebudou škodlivé). Tyto úhory je třeba z hlediska regulace zaplevelení vést dvěma způsoby: cílevědomým zatravněním a pravidelným kosením těchto ploch, pravidelným kosením nezatravněných ploch » Vyčleněné zaplevelené pozemky jsou zdrojem zaplevelení okolní zemědělské půdy.

. Půda ponechaná v meziporostním období, zvláště v letních měsících, ladem, podléhá nejen intenzívní mineralizaci a úniku rozpustných živin do podzemních vod, ale může být silně zaplevelována. Dobře zvolená a založená meziplodina může současně plnit několik funkcí: může zabránit zaplevelení, biologicky sorbovat rozpustné živiny v půdě, přerušit rozmnožování chorob a škůdců vhodně voleným druhem meziplodiny, potlačit škodlivý vliv rostlin ze sklizňových ztrát (ozimé obilniny, ozimá řepka) pro následné plodiny, vytvořit kvalitní biomasu pro krmné účely nebo pro obohacení organické hmoty v půdě. Jako meziplodinu volíme především druhy s krátkou vegetační dobou. V některých případech dáváme přednost tzv. podsevovým meziplodinám (travám, jetelovinám), které snáze překlenou sucho po sklizni hlavní plodiny a mají vynikající protierozní účinek. Strništní meziplodiny mohou mít i negativní účinek v případě, že bylo v letním období kritické sucho a zasetá semena se stanou zaplevelujícími rostlinami následných plodin. » Používání osiva zbaveného semen plevelů - i při vysoké úrovni čistění osiva v čistících stanicích osiv se určité množství semen plevelů může objevit i ve vyčistěném osivu příslušné kvality, dané ČSN. V obilninách jde o svízel přítulu, oves hluchý aj., v jetelovinách a travách o šťovík tupolistý, laskavec ohnutý, heřmánkovec nevonný, merlík bílý, pýr plazivý aj. Podobně tomu je u osiva jiných plodin.» Používání nezávadných statkových hnojiv - dosud se běžně v chlévském hnoji a kejdě vyskytují semena plevelů (merlíky, laskavce, ježatka kuří noha, rdesno blešník aj.) a kromě toho na polních hnojištích a jejich okolí vznikají ohniska zaplevelení orné půdy. V dobře zrajícím hnoji neudrží většina semen plevelů životnost déle než půl roku.» Systém zpracování půdy - patří k nejzákladnějším preventivním opatřením proto, že nejen hubí plevele mechanicky (viz přímé metody mechanické), ale rovněž reguluje vláhový, vzdušný a tepelný režim v půdě, který by především měl podpořit konkurenční schopnost kulturních rostlin.

.K základním preventivním způsobům regulace zaplevelení patří dodržování technologické kázně pěstování plodin, tj. agrotechnická lhůta setí po nejlepší předplodině, norma výsevu, hloubka setí, výživa a hnojení, ošetření během vegetace, bezztrátová sklizeň apod., což podporuje konkurenční schopnost porostů. ad přímé opatření) mechanické metody představují promyšlený systém hubení plevelů plečkováním, vláčením a jinými kultivačními zásahy během vegetace a při zakládání porostů Při hlubší orbě jsou semena rozptýlena do větší hloubky a mnohá z nich ztrácejí životnost nebo si delší dobu podrží dornanci a uplatní se ve zvýšené míře po orbě k následným plodinám. U vytrvalých výběžkatých plevelů mechanické zákroky porušují celistvost kořenového systému a tím snižují konkurenční tlak na kulturní rostliny, přestože v některých případech se tím zvyšuje regenerační schopnost a může dojít i k namnožení plevele ( příklad pýru plazivého). fyzikální metody zahrnují všechny způsoby využívající k regulaci zaplevelení pouze -fyzikální” faktory,


jakými jsou např. teplota, vlhkost, ultrazvuk, silová pole (gravitační, elektrické, magnetické), laser, elektromagnetické záření apod. Osvědčily se levné plamenometné agregáty pro meziřádkovou kultivaci a zvláště pak ošetření kompostů a ohnisek zaplevelení v okolí orných půd. Zdrojem může být i bioplyn, vyrobený v zemědělském podniku. biologické metody představují hubení plevelných rostlin záměrným využíváním živých antagonistických organizmů (hub, mikroorganismů, fytofágního hmyzu, roztočů apod.) s cílem snížit populace plevelných druhů pod ekonomický práh škodlivosti. Tyto metody se zatím moc nepoužívají, také proto, že: převážná část přirozených nepřátel plevelů jsou polyfágové a snadno přecházejí na kulturní rostliny. chemické metody zahrnují použití moderních herbicidů, aplikovaných často i v několikagramových dávkách na hektar, bez nichž se v nejbližších letech u většiny plodin nelze obejít. Při dodržení předepsaných metodik aplikace je použití herbicidů ekologicky únosné.

. Herbicidy se dělí na dvě hlavní skupiny, tj. neselektivní (totální) a selektivní (výběrové). Použití herbicidů se podstatně liší od aplikace ostatních pesticidů a morforegulátorů v tom, že nezáleží tolik na koncentraci postřikové kapaliny (jíchy), ale na přesném dávkování přípravku na jednotku plochy a jejím rovnoměrném rozptýlení, k čemuž postřiková kapalina (voda) slouží. Platí to především při plošné aplikaci na trávník, chodníky a zvláště pak na kulturní rostliny. Ošetřujeme-li pouze jednotlivé nežádoucí rostliny nebo jejich části štětcem, tamponkem, injekční stříkačkou, knotovým aplikátorem apod., je zpravidla na etiketě obchodního balení (kromě dávky na jednotku plochy) předepsána koncentrace, nejčastěji ředění s vodou v poměru 1:1 až 1:10. I v tomto případě je nutné nepředávkovat a dodržet zásadu, aby postřiková kapalina z rostlin nestékala, aplikátor neukapával, nebyly potřísněny sousední rostliny.

. Za minulého režimu vedla vysoká intenzita uplatňované agrotechniky, za účelem dosahování maximálních výnosů, ke škodám na životním prostředí. Gigantomanie, velké hony, rozorávání mezí, rušení remízků mělo za následek zvětšování škod na půdním fondu v důsledku vodní eroze. Časté přejezdy těžkou mechanizací při značně vysokých dávkách průmyslových hnojiv a současném deficitu organické hmoty v půdách vedlo ke zhoršování jejich fyzikálního stavu včetně následného utužení. Velké koncentrace zvířat, nedořešené technologie ustájení, nízký obsah sušiny kejdy, nedostatečné kapacity jímek vyvolaly závažné problémy v aplikaci kejdy. Užitkovost zvířat, zejména skotu, neodpovídala výrobním možnostem.

. Strukturální skladba rostlinné výroby a celá soustava hospodaření musí však co nejvíce odpovídat půdně - klimatickým podmínkám.

. Jednou z propagovaných současných forem zemědělství je tzv. integrovaná rostlinná výroba. Je to výroba, v níž se na agrotechnické zásahy nedíváme jednotlivě, ale které jsou chápány jako jeden systém, jako jeden celek. Nejde zde jen o jednostranně pojatou výživu rostlin, regulaci chorob, škůdců a plevelů pouze chemickými prostředky, ale o jednoznačně ekologicky a systémově chápaný způsob hospodaření. Integrovaná rostlinná výroba uplatňuje např. použití pesticidů cíleně, až po překročení tzv. prahů škodlivosti. Vyžaduje omezit šablonovitost ve hnojení, ve zpracování půdy, ochraně rostlin, ve stejném systému výroby v různých výrobních podmínkách. Cílem integrované rostlinné výroby je dosahovat ekologicky a ekonomicky únosných výnosů, přičemž bere maximální zřetel na životní prostředí a minimalizuje vstupy cizorodých látek do potravních řetězců.

. Energetické toky v rostlinné výrobě jsou soustředěny: stanovení sumy energie slunečního záření dopadajícího na porost za vegetační dobu plodiny; stanovení metabolizované energie porostem


plodiny v procesu fotosyntézy k datu sklizně; stanovení celkové energie vložené člověkem do technologického postupu pěstování plodiny.

. Všechny zbytky biomasy představují velkou energetickou rezervu, ve výši až 5 % běžné potřeby energie. Energetické plodiny mohou produkovat dalších 5 % budoucích potřeb energie. Pěstování energetických rostlin má značný význam i v krajině narušené důlní a energetickou činností, kde tyto rostliny plní důležitou funkci stálé zeleně a podílejí se tak na ekologické stabilizaci krajiny. Rostliny pěstované k energetickým účelům mají tu kladnou vlastnost, že odčerpávají škodlivé látky z prostředí, aniž se tyto dostanou do potravních řetězců. Rostliny mohou energii poskytovat různými způsoby. Je to formou produkce etanolu, oleje jakožto pohonné hmoty, bioplynu, využitím vodíku, pyrolýzy, využitím spalování biomasy aj. Rostlinné oleje je možno použít rovněž jako maziva a jako hydraulické oleje.

. Existují postupy pro výrobu etanolu z řepy, čiroku cukrového, topinamburu, čekanky, brambor, kukuřice, pšenice a ječmene. Výroba etanolu na bázi fosilních surovin přes etylén je však levnější. Etanol je základní sloučeninou pro chemický průmysl. Kromě toho se používá jako příměs do paliv nebo jako čisté palivo (nyní ještě ekonomicky nevýhodné)

. Rostlinné oleje po esterifikaci je možno přímo použít jako pohonnou látku v dieselových motorech. Pro využití chemicky nezpracovaného rostlinného oleje jako pohonné hmoty musí být k dispozici speciální motor. Řepka je v současné době nejdůležitější plodinou, pro níž připadá v úvahu využití jejího oleje jakožto pohonné hmoty ve střední Evropě.

. K energetickým účelům je možno využít biomasu jako pevného paliva nebo na výrobu bioplynu. Pro uvolňování energie spalováním biomasy je vhodné pěstovat rychle rostoucí dřeviny (např. vrbu, topol) nebo některé výkonné druhy obilnin (ozimou pšenici, ozimý ječmen, tritikale, kukuřici, některé druhy čiroků). Pro využití jako pevného paliva nebo pro produkci bioplynu mohou sloužit některé druhy trav. Uvolněnou energii spalováním biomasy je možno rovněž transformovat na elektrickou energii v elektrárnách nebo používat na výrobu tepla v teplárnách. K tomu účelu je třeba zajistit produkci biomasy v okolí těchto zařízení tak, aby bylo její dostatečné množství k dispozici po celý rok.

. Průmyslové rostliny jsou zdroji surovin pro průmysl. Jedná se zejména o produkci cukrů, škrobu, rostlinných olejů a tuků, rostlinných vláken, bílkovin, barviv, tříslovin a farmak. K výrobě cukrů je možno kromě cukrovky, krmné řepy a cukrové třtiny využít též čiroku cukrového, topinamburu a čekanky. Dvě posledně jmenované plodiny produkují jako cukernou látku inulin, ostatní zde jmenované plodiny disacharid sacharozu. Inulin je polysacharid. K výrobě škrobu se na světě nejvíce používá kukuřice, pak pšenice. Ve střední Evropě se vyrábí škrob dosud převážně z brambor. Dřeňové hrachy jsou perspektivní surovinou jakožto zdroj vynikajícího škrobu pro výrobu umělých hmot. Vhodnými plodinami pro výrobu rostlinných olejů jsou ve střední Evropě řepka, slunečnice, len olejný, hořčice, krambe a lnička setá.

OBSAH:1) Ekologické faktory obecně 2) Význam slunečního záření a světla v rostlinné výrobě 3) Teplo a teplota jako vegetační faktor 4) Voda jako vegetační faktor a možnosti regulace v zemědělství 5) Pole jako agrosystém, potravní řetězce 6) Rozdělení území ČR do výrobních oblastí, rajonizace


7) Základní pojmy v teorii osevních postupů 8) Rozdělení monokultur a jejich význam 9) Důvody střídání plodin10) Problematika půdní únavy11) Požadavky obilnin na zařazení do osevního postupu12) Požadavky luskovin na zařazení do osevního postupu13) Požadavky okopanin na zařazení do osevního postupu14) Požadavky olejnin a přadných rostlin na zařazení do osevního postupu15) Význam víceletých pícnin v osevních postupech16) Problematika meziplodin17) Činitelé rozhodující o následném působení plodin v osevních postupech18) Úkoly osevních postupů (ekonomické, organické, biologické)19) Rozdělení předplodin, předplodinová metoda20) Typy osevních postupů21) Problematika závlahářských osevních postupů22) Problematika protierozních osevních postupů23) Způsoby hodnocení výrobnosti osevních postupů24) Faktory ovlivňující úrodnost půdy25) Technologické vlastnosti půdy26) Úkoly a zásady podmítky (27)28) Úkoly a rozdělení orby, způsoby orby (29)30) Orba víceletých pícnin, zaorávání hnoje a zeleného hnojení31) Prohlubování , podrýhování a hloubkové kypření32) Úkoly a požadavky na přípravu půdy před setím a sázením33) Smykování a vláčení34) Válení a hlubší kypření půdy35) Kultivace půdy během vegetace36) Minimální zpracování půdy37) Plevele a jejich význam k agrofytocenozám38) Významné plevele v ČR39) Škodlivost a užitečnost plevelů40) Biologické vlastnosti plevelů, jejich rozmnožování41) Rozšiřování plevelů42) Rozdělení plevelů43) Zásady regulace plevelů v integrované rostlinné výrobě44) Způsoby regulace zaplevelení v rostlinné výrobě45) Rozdělení herbicidů46) Přehled skupin pesticidů47) Zemědělský podnik z hlediska teorie systémů48) Historie způsobů hospodaření na půdě49) Směry hospodaření v zemědělství v současnosti50) Energetická analýza v rostlinné výrobě51) Problematika energetických a průmyslových plodin52) Škody způsobované zemědělskou činností v krajině

Microsoft Word (pravopis): 17.6.1998End of file.

V pis z p edn ek, p edm t: Obecn produkce rostlinn , autor...

Documents

Transcript of V pis z p edn ek, p edm t: Obecn produkce rostlinn , autor...