ÚSTAVNÍK datum pátek 27. března 2009 studentský časopis GJH cena 6 Kč

Jak známo, nic není dokonalé, a tak i naše škola ještě donedáv-

na neměla svůj časopis. Právě proto se dala dohromady nesou-rodá redakce, složená ze studentů napříč třídami, a výsledek jejich takřka měsíční práce leží teď před vámi. Avšak dříve, než se dostanu k samotnému obsahu, musím vysvětlit jednu věc. Jak jste si jistě všimli, časopis stojí pár korun. Bohužel to není bakšiš redaktorům, ale náklady na výro-bu, konkrétně na kopírku. Časem možná seženeme nějakého mecenáše, ale do té doby bude prodej fungovat dle prostého vzorce dvě koruny za list. A pro případné šťouraly, neplánujeme prodávat listy zvlášť. Teď ale už k tomu, co vás čeká. Jubilejní první číslo se věnuje cestování při studiu, proto v celém časopise najdete několik rozhovorů a reportáží, kupříkladu z Holands-ka či USA. Nechybí ani článek o jazykových kurzech a výměnných pobytech. Zbytek pak tvoří troška kultury, Konkrétně dvě filmové recenze, sloupek, úvaha, povíd-ka a to už je všechno. Pokud si myslíte, že tam něco chybí, máte pravdu a čekáme na vás, každý nápad, na jehož konci je článek, se cení. A proto se ozvěte. Třeba panu profesoru Bořkovcovi, který tenhle časopis zaštiťuje, a příští titulní stránka, která vyjde přesně za měsíc, může být vaše. Přeji vám příjemné čtení.

slovo úvodem

Je jim sotva jedenáct let, ale už teď si dokážou na spoustu věcí udělat vlastní

názor. O kom je řeč? No přece o našem nejmladším ročníku – primě. A tvrzení, že věk o vědomostech nerozhoduje, potvrzují už teď.Často je můžeme potkat, jak běhají po chod-bách, křičí a přetahují se o věci, které si navzájem naschvál berou. Avšak samy jsme se divily, jaký mají rozhled.

Chcete-li si z jakéhokoli důvodu vylepšit své jazykové znalosti, nejlepší způsob je

přihlásit se do jazykového kurzu. Ty poskytuje velké množství škol a institucí. Buď jde o in-stituce specializované jen na jeden určitý jazyk (British Council) nebo školy, které nabízí jazyků více (Jipka). Výběr je téměř neomezený – kurzy se konají dopoledni i odpoledne, od pondělí po sobotu a obvykle tak pětkrát denně. Kromě obyčejných kurzů, určených široké veřejnosti, se lze přihlásit na přípravné semináře.

Chorvatsko, Slovensko a Egypt. Podle průzkumu agentury STEM/MARK to jsou nejoblíbenější

země českých turistů, kterých tam míří právě dvě třetiny. A připočteme-li k nim další oblasti kolem Středozemního moře plus v zimě Rakous-ko, jsme na 99 procentech. Zbytek se rekreuje ve vzdálenějších destinacích, třeba i nebezpečnějších. Příkladem je pro Evropu odlehlejší část Afriky. ,,Ani tam turistům nic nechybí, “ říká Lucka Klo-cová (7. b), která byla i se svou sestrou Bárou (6. a) na deset dní v Gambii.

Bylo pro návštěvu Gambie nutné splnit nějaké pod-mínky, jako třeba víza?Víza ne, ale museli jsme se nechat očkovat proti malárii a žluté zimnici.

A překážky v tom se tam dostat?Hlavně najít leteckou společnost, která tě odveze. A z Prahy to přímo nejde, museli jsme do Londýna. Někoho možná překvapí, že letiště na místě je jedna velká budova a ty se klidně pohybuješ i po letištní ploše. Moc se toho na něm neděje, tam přistanou dvě letadla za týden.

Pokud vím, tak je to oblast na okraji pouště, takže tam bylo asi neobyčejné vedro...Ani ne, víc vadilo, že horko bylo pořád, od rána do večera. A dusno.

Není to místo pro mladou dívku nebezpečné?Kdybych tam byla sama, určitě bych se bála. Místní černoši mají úplně jiné zvyky, především jsou ženu zvyklí vlastnit. Přestože jsou milí, jsou i docela vlezlí, pořád si chtějí povídat a nejde se jich zbavit.

Vybavuje se ti ve spojení s místními nějaká nepříjemnost?Ale ano, večer jsem se šla projít na pláž a přimotal se ke mně jeden Gambijec. To je naprosto běžné, ale tenhle si chtěl nejprve povídat, pak mi začal lichotit a někam mě zvát... Radši jsem se z toho vyvlékla, nikdy nevíte, jak by to dopadlo.

Jak na tebe působila tamní chudoba?Tak třeba tenhle chlapec byl ze světa bohatších, což je turistická část podél pobřeží, kde máš v podstatě vše: vodu, elektřinu, klimatizaci. Ale pokud se vydáš jen kousek za město, tak tam lidé žijí bez elektřiny, bez vody, jen v chatrčích z kmenů a trav. Turista si pak připadá jako snob, ten život se nedá srovnat.

Například?Třeba voda. Když si teď v Čechách čistím zuby, tak vím, že za litr, který právě teď protekl, by tam člověk dal všechno, co má.

Martin Charvát (7. b)

Vedro v Gambii

Nejlepší novinářské snímky byly k vidění na Staroměstské radnici, kde probíha-

la od  14. listopadu 2008 do  31. ledna 2009 každoroční výstava Czech Press Photo. I letošní ročník, v pořadí čtrnáctý, byl doprovázen soutěží, jejíž výsledky vyhodnocovala mez-inárodní porota. Nejvyšší ocenění, Křišťálové oko pro rok 2008, získal fotoreportér agentury Reuters David W. Černý za svou fotografii Hro-madná havárie na dálnici D1, ke které došlo 20. března loňského roku.

Jan Cibulka (7. b)

redaktorčeská slečna na černém kontinentu

Czech press Photo 2008 zná vítěze Kam na cizí jazyky a zkoušky

pokračování na straně 2pokračování na straně 2

Malí šikulové

pokračování na straně 3

Máme tu výhodu, že jsme jen pozorovateli těchto hrůz...

Kolikrát jsem jako nebohá primánka zaslechla známý

křik, když jsem domů přinesla zakulacenější ohodnocení mé písemky. Měla jsem pocit, že rodičům záleží na mých známkách snad víc jak mně. Jistěže mě mrz-ela leckterá dvojka na vysvědčení (ano, byla jsem snaživka), neměla jsem ale pocit, že jednou skončím na ulici. Což mi bylo několikrát týdně připomínáno.Nyní spadám do nejvyšší třídy gymnázia a postupně se začínám připravovat na maturitu – a tudíž i na přijímací zkoušky na vysokou školu. Klidně se přiznám, že jsem rozeslala šest přihlášek. Celý život jsem „honila známky“, aby na tom vysvědčení vypadaly co nejlépe. Ovšem při vyplňování osobních údajů jsem zjistila, že žádnou z mnou vybraných škol nezajímají jakési výsledky z gymnázia. Trpce jsem si vzpomněla na mladá léta, kdy jsem se jako správná šprtka mořila nad sešity z přírodovědných předmětů. K čemu všemu mi to ale bylo? Přece jen si myslím, že někteří citlivější studenti by nemuseli učení tolik prožívat. Škola nás především vzdělává (jaké klišé) a známkami pouze subjektivně ohodnocuje. Ať si každý tvrdí, že známkování je směrodatné, nikdo mi nenamluví, že když perfektní fyzik dostane pětku, nemůže z něj být druhý Einstein. Nechci po vás, abyste hned zaběhli do nejbližší putyky a „užívali si“. To se v mládí nedělá, že. Každý by se ale měl už teď zamyslet, co přibližně hodlá v budoucnu vykonávat. Jestli v tom nebude zahrnut dějepis (nic proti dějepisu), nemusí se přece trápit všemožnými letopočty. Vždyť ta-kové ohodnocení „dobrý“ je také v podstatě… dobrý. A v budoucnu se nikdo nezeptá, co jste to měli za známky, nakonec je stejně bude zajímat vaše praxe. Kterou budou mít nulovou především ti, kteří místo opravdových zkušeností sbírali jedničky s hvězdičkou. A popravdě, Einsteinův prospěch prý taky nebyl zrovna nejlepší.

Snímek zachycuje muže a ženu zabalené do  přikrývky tisknoucí se k sobě mezi množstvím zdevastovaných automobilů. Fotografie působí velice živým dojmem, divák může při prohlížení obrázku celkem přesvědčivě vnímat zoufalou atmosféru, která na místě vládla.O úžasné síle ducha vypořádat se s vlastním údělem vypovídaly snímky Jana Šibíka pořízené v Sierra Le-one. Fotografie zobrazují tým místních fotbalistů, většinou bez pravé nohy nebo ruky, o kterou přišli jako děti, když v jejich domovině řádili revoluční povstalci, kteří chtěli usekáváním končetin dětem zastrašit své odpůrce. Hráči byli zachyceni při fotbalovém tréninku a hráli na  obyčejných berlích s úžasným nasazením, které návštěvníka dojme. Nejen, že rozum zůstával stát nad takovou krutostí spáchanou na člověku, ale po-zorovatel může být prostřednictvím těchto obrázků svědkem neuvěřitelného odhodlání neprohrát boj o šťastnější budoucnost.Bezkonkurenční snímky byly i ty, které se zabývaly životem v problémových a rozvojových oblastech. Hodně působivé byly např. fotky od  Alžběty Jun-grové dokumentující práci dětí v cihelně v pákis-

tánském Péšávaru. Jejich obličeje jako kdyby říkaly, že takhle to bylo, je a bude, že takový je život, svýma očima se dívají na  svět smutně, ale bez jakýchkoliv výčitek. Opravdu povedený je snímek malé slečny v zelených šatech, sedící mezi hromadami hlíny. Její krása kontrastuje se špinavým prostředím a svým pohledem jako by dávala najevo smíření s životním údělem.Ještě větší šok zažije divák při zhlédnutí snímků od  Tomáše Kouhlíka z kategorie Každodenní život,

zachycující nairobské „Děti ulice“. V textu doprovázejícím tento cyklus se píše, že nai-robská mládež bez domova se

často uchyluje k alkoholismu a drogám, shlukuje se do gangů a ve snaze zahnat všudypřítomnou chudobu páchá nejen krádeže, ale i ozbrojené loupeže.Výstava Czech Press Photo lidem ukazuje hlavně ty stinné stránky světa, zprostředkovává celkem živý a poutavý obraz života, který je od nás tak daleko a je tak jiný než náš. A protože my máme tu výhodu, že jsme jen pozorovateli těchto hrůz a ne jejich aktéry, měli bychom si svého štěstí nesmírně vážit a vynaložit nějaké úsilí na pomoc těm ostatním.

Julie Jägerová (6. c)

Ty mohou být zaměřeny nejen na zkoušky typu FCE, ale i na určité povolání. Například British Council nabízí obchodní a právnickou angličtinu, Francouzský institut navíc lékařskou francouzštinu a francouzštinu v cestovním ruchu a hotelnictví. Goetheho institut hospodářkou němčinu a němčinu pro právníky, Instituto Cervantes nabízí, kromě klasických kurzů španělštiny, ještě kurzy katalánštiny nebo baskičtiny a ještě třeba obchodní španělštinu. Školy jako Caledonian School nebo Jipka nabízí kromě obecné výuky jazyka i obchod-ní úroveň. Všechny výše zmíněné instituce poskytují přípravné kurzy k jazykovým zkouškám. Z angličtiny k PET, FCE, CAE (nejvyšší zkoušku, CPE, nabízí ještě British Council), z francouzštiny k DELF a vyšší DALF, ze španělštiny k DELE a k jazykovým zkouškám z němčiny.Zůstává ale otázka, kterou z institucí vybrat. Kvalitní kurzy jsou dražší, ale přestože pokoušíte limity kreditní karty nebo o dosti ulehčujete peněžence, tato investice se rozhodně vyplatí. Z vlastní zkušenosti mohu jedině doporučit jak British Council, tak Institut français de Prague.Raději než dvakrát týdně přes půl Prahy byste jeli, třeba v létě, někam ven? Žádný problém, nejedna agentura vám to umožní. Například na kurzy angličtiny můžete odjet tradičně do Británie, na Maltu, do USA, ale i do Kanady, do Austrálie, na Nový Zéland a dokonce i na Hawaii. Zajímavým místem pro studium francouzštiny je karibský ostrov Guadeloupe [gwadelup], jedno z nejzajímavějších míst, které znám. Tyto jazykové kurzy v zahraničí jsou vždy spojeny se spoustou výletů po okolí, po památkách, s odpoledními a večerními aktivitami (většinou sporty a soutěže) a samozřejmě s intenzivní jazykovou výukou. Ubytování je zajištěno u tamějších rodin, v univerzitních městech i na kolejích. Výhodou těchto kurzů je odříznutost od domácího prostředí, která člověka donutí, aby se v cizím jazyce začal vyjadřovat, aby v něm začal přemýšlet, osvojí si nová slovíčka a také správný přízvuk. I kdybyste se rozhodli jet na kurz s kamarády, školy uzpůsobí ubytování tak, aby ke kontaktu s vašimi krajany docházelo jen minimálně. Komu by se nelíbilo odjet v létě na měsíc na kurz angličtiny do Oxfordu, bydlet na koleji z 12. století, zlepšit si své jazykové znalosti a v rámci pobytu navštívit Londýn, Cambridge, Stonehenge, Bath,...? Tato idylická představa si ale říká o méně idylickou cenu. Ta se sice liší dle agentury, letecké společnosti, školy, ale je zapotřebí počítat zhruba s šedesáti tisíci korun.Agentur je hodně, na co tedy dát pozor při výběru kurzu? Člověk by si měl vždy důkladně přečíst, co všechno kurz nabízí, co je zahrnuto v základní ceně (týká se dopravy, učebnic, ubytování, jídla, výletů) a co si musí člověk doplatit zvlášť a také počítat s tím, že letenka není zahrnuta, protože její cena se snadno mění. Jen tak pro zajímavost, třítýdenní kurz na Hawaii vyjde finančně nastejno, jako stejně dlouhý pobyt na koleji v Ox-fordu. Záleží jen na vás, kam byste vy jeli radši.Co k tomu říci závěrem? Přihlásit se na kurz tady u nás je rozhodně přínosné, za jeden školní rok se toho naučíte skutečně hodně. Intenzivní zahraniční kurz je něco úplně jiného a troufám si říct, že si z něj odnesete mnohem víc. Navíc, lidé, se kterými se takto seznámíte, mohou zůstat vašimi přáteli na celý život. Poznáte nové místo, nové zvyky a vzpomínky a zkušenosti vám zůstanou napořád.

Monika Čelakovská (6. c)

Jazykové kurzy dokončení ze strany 1

SLOUPEK Křišťálové oko dostal Černýdokončení ze strany 1

Taky honíte známky?

PayaNouzová

(8. a)

Už na první dotaz „Víte, kdo je to Barack Obama?“ s přehledem skoro všichni odpověděli správně, ale ob-jevili se i tací, kteří jsou přesvědčeni, že je to irácký, nebo dokonce britský prezident. Mnohdy diskutovaným té-matem dnešních dnů jsou poplatky u lékaře. Přestože celá široká veřejnost řeší problém, zda by je měl za nás hradit kraj či nikoliv, naši „primán-ci“ mají v celé záležitosti jasno – necháme to na krajích („Co když u sebe nemáme zrovna peníze?“). Na-proti tomu si nejsou jisti americkým radarem na našem území a globálním oteplováním. Čestně totiž přiznávají, že těmto záležitostem moc nerozumí. Celým světem hýbe finanční krize, a proto jsme se nemohli nezeptat, zda„Změnili svůj životní styl kvůli finanční krizi?“. Někteří se ihned chopili příležitosti a postěžovali si, že dostávají menší kapesné. Mnozí však svůj styl nijak nezměnili („ Já osobně ne, ale moje rodina ano.“, „ Vůbec ne. Užívám si život krize nekrize. Zdá se mi, že tátovo postavení v bance jen zesílilo.“). Při zmínce o Kaplick-ého knihovně se většina shodla na tom, že by v Praze měla stát, ale ob-jevily se i protichůdné názory – „Ne, protože přes ni není vidět na Prahu a do přírody. Navíc se mi vůbec nelíbí. Sice mám zelenou ráda, ale tahle je taková vyblitá.“. Únor má mnoho lidí zafixovaný jako měsíc, kdy se slaví svátek všech zamilovaných, sv. Valentin. A není tomu jinak ani u studentů primy. Přestože pou-kazují na fakt, že je to americký svátek („Tento komerční, americký a prohnilý svátek by se měl zrušit!“), souhlasili s tím, že je příjemné ho oslavovat („Mám přítelkyni a je to takové zpříjemnění.“). Na konci našeho dotazníku jsme ještě zabrous-ily do oblasti soukromého života. Zajímalo nás, jakou kulturní akci v poslední době navštívili. Zazněla jednoznačná odpověď – kino (zdá se, že kdo neviděl High School Musical 3, jako by nebyl). A jak si představují nejlépe strávený večer? Asi nikoho nepřekvapí, že nejčastější odpověď byla – doma u počítače, ale našlo se i pár, kteří by večer raději strávili na pěkném představení v divadle.Nyní si sami můžete udělat obrázek, jaký je nejmladší ročník Gymnázia Jaroslava Heyrovského. Ale určitě není pochyb o tom, že v nich dříme velký potenciál. A nebojte se, z hašteření na školních chodbách jistě vyrostou. Takoví jsme byli všichni. Už jste zapomněli? M. Dvořáková, K. Macholdová (7. b)

Malí šikulovédokončení ze strany 1

Mnoho z Vás již jistě výše zmíněnou nizozem-skou lahůdku někdy ochutnalo, stejně jako

Tereza Maturová (2. B), která v Holandsku žila a studovala.

Jak ses dostala ke studiu v zahraničí?Tatínek je voják a v létě 2003 dostal nabídku pra-covat tři roky v Holandsku. To je poměrně dlouhá doba, a tak v nabídce bylo, že s sebou může vzít i rodinu. Doma nebylo o čem přemýšlet, protože jed-nak rodiče rádi cestují a zadruhé to pro mě a mou sestru znamenalo perfektně se naučit angličtinu.

Musela to být pro tebe velká změna, zvláště co se týče jazyka. Bylo složité se „aklimatizovat“?Trvalo asi půl rok porozumět a rok, než jsem začala plynule mluvit. Na škole se mnou bylo více českých dětí, takže jsme se ze začátku bavili spíše mezi se-bou. Potom nám ale došlo, že takhle se tomu jazyku nikdy pořádně nenaučíme a museli jsme se bavit i s cizinci.

Studovala jsi tedy i s dětmi z České republiky?Ano, škola měla dvě samostatné části – holandskou a mezinárodní, kde jsem byla já. A mezinárodní byla doslova, protože jsem měla jednu spolužačku z Anglie, druhou ze Španělska, třetí z Belgie ...

Po třech letech, kdy sis vytvořila nový domov, nový okruh kamarádů, musel být návrat do ČR dost těžký. Těšila ses?Vůbec. Bylo těžké si zase zvyknout a smířit se s tím, že už jsem zpátky.

Nebylo složité si po návratu osvojit české způsoby, zvláště pak ve škole?Ani ne, protože jsem v Holandsku dělala každý půlrok komisionální zkoušky z předmětů, které jsem neměla. Jediné, s čím jsem měla problém, byla che-mie. Pamatuju si, že jsem uměla názvy prvků jen v angličtině.

Na co s odstupem času nejčastěji vzpomínáš?Hlavně na ty kamarády, s kterými jsem stále v kon-taktu a také všechny ty štastné momenty, na které se nedá zapomenout. Vždyť jsem se perfektně naučila jazyk a poznala jinou zemi. Pokud bude mít někdo někdy podobnou příležitost, ať neváhá. Je mi jasné, že z toho má strach a i já se ze začátku bála. Jakmile se ale naučíte mluvit a dorozumíte se s ostatními, nic vám nechybí. Je to úplně jiný život. Holandsko je krásná čistá země, kde jsou na vás všichni příjemní a vlídní a nikdo se na vás nedívá shora. Já bych ty tři roky nikdy za nic nevyměnila.

Bára Sladkovská (6. c)

Jak chutná gouda

Dopis z USAJe pravda, že o omezený lidi v Čechách není nouze, tady je to ale takovej celoplošnej standard. Co je ale podle mě zásadní rozdíl přihrávající Američanům, že všichni si tu svojí omezenost naprosto uvědomujou.

Setkal jsem se spoustou lidí, kteří naprosto s kli-dem říkali: “Víš, já jsem hloupej Američan. Já

nevim, že Evropa je kontinent a ne země (to do-slova), protože mě to nezajímá. Já žiju tady, tam se stejně ani nikdy nepodívám a vědět to nepotřebuju. Nepomůže mi to vydělat si na auto, nezaplatí mi to nájem.” Kdežto v Čechách si spousta lidí hraje na vzdělance. Na Vánoce přijely sestřenky, bratranec, tety, strý-cové a děda, celkově asi deset novejch lidí, aby tu s náma pobyli tejden prázdin. Všichni byli z Texasu, dva z Kalifor-nie, takže jinak prázdné tiché prostory tohodle velkýho domu se naplnily hlasitym jižanskym kvá-kavym přízvukem. Jedna sestřenka jede po vysoký škole do Afriky pomáhat neziskovejm organizacím, přitom je to taková fiflina, která si pořád opakuje, že vypadá tlustá.Sice je to hrozně milá holka a tak, ale neubránil jsem se jí říct, že jet pomáhat do afriky neziskový organizaci zní skoro jako nápad naivní desetiletý americký holky pod vlivem americkejch filmů a Live Aid, a ona řekla, že to sice jo, ale že ona to bere vážně a už to má domluvený a má tam nějaký kamarády. No, stejně jsem zvědavej, jak se jí tam povede…Pak tam byl naprostej pohodář Kelly, bratranec, ve svých dvaceti letech takovej hezoun. Všechny holky na školnim basketballu ztichly, když se Kelly přihlásil na soutěž o přestávce, kde střílel míčem na koš. Kelly, ačkoliv je mu teprve dvacet, chlastal v jednom kuse a pořád vyprávěl příhody z barů a

parties. A překvapilo mě, když jsem zjistil, že tenh-le dvacetiletej chlapík, na kterýho se holky lepily ve velkym, je pořád panic. Bavili jsme se o tom a říkal, že prej kdysi dávno jako malej dal slib svý mámě, že nebude s žádnou spát před svatbou. Prej se s nim kvůli tomu rozešla jeho minulá přítelkyně a když sem se ho zeptal, jestli kvůli tomu lituje toho svýho slibu, tak řekl, že jestli jde holce jen o tohle, tak je to “whore”.Nejlepší byl děda Dealon. Je asi čtyři roky vdovec,

má něco přes osmdesát, ale je furt hrozně plnej života. Nasává whis-key, a i přesto, že skoro nevidí, je náruživej

lovec a každou chvíli slyšíme, že zastřelil nějakýho super srnce. Dělá mu problémy najít dveře, a do-kud člověk nepromluví, tak neví, kdo před nim stojí. Nejlepší bylo vidět ho hrát kulečník. Děda stál vedle stolu a bavil se, a když mu řekli, že na něj přišla řada, odložil tágo a rukama zjišťoval, kde jsou koule na stole, přičemž mu někdo říkal “stripe” nebo “solid”, podle toho, na jakou kouli šáhnul, a pak vzal tágo a skoro vždycky udělal naprosto přesnej úder. Dcery a vnoučata vyprávěj, že vždycky přijdou k němu domů a ráno v kuchyni pije kafe nějaká cizí ženská, co tam u něj strávila noc. A děda tak polovinu času, co byl u nás, pro-volal na telefonu a my jsme se shodli na tom, že náš osmdesátiletý ovdovělý Dealon v důchodu má z nás všech nejpestřejší společenský život.

Matěj Moravec (8. b)

Vnoučata vyprávěj, že vždycky přijdou k němu domů a v kuchyni pije kafe nějaká cizí ženská, co u něj strávila noc.

Film kombinuje několik animačních technik, od klasické, přes flashovou až k 3D, což je jen postranní deviza. Mno-hem zajímavější je skutečnost, že žánrově spadá do kolonky dokumentů, což už v kombinaci s animací vzbuzuje zvědavost. Autobiografický hrdina se snaží odhalit pozapomenuté vz-pomínky na válku v Libanonu, takže navštěvuje přeživší ka-marády, kteří osobně, později v rámci typických dokumen-tárních hlav, předkládají svou výpověď. Animaci využívá film k tomu, aby si mohl hrát s tím, jak nám paměť pozměňuje vz-pomínky, jak se mezi ně vpletou fantazijní představy, a navíc může mnohem víc stupňovat emocionální dopad scén, než v případě klasického dokumentu. K tomu se přiblíží až v závěru, kdy se divák dočká skutečných záběrů z míst hrůzy. Od fantazie až k realitě. Tvrdě.

Jamal, který právě sedí v horkém křesle soutěže Chcete být milionář?, toho v životě zažil hodně. Možná ne tolik, co ostatní jeho kolegové ze slumu, avšak život se s klukem ze slumu nikdy nemazlí. A Danny Boyle se to neváhá ukázat. Samozřejmě, nejedná se o nudný cestopisný dokument ani sociologickou studii, proto není možné nepracovat s určitým filmovým zjednodušením, ale všímavý člověk si odnese vědomý pocit hořkosti z toho, jak někteří lidé musí žít. Faktem zůstává, že vedle zcela nebollywoodského pohledu na život v Indii se s nadsázkou pracuje ve velké míře, hlavně v oblasti romantické li-nie. Jamal totiž soutěží právě kvůli své lásce. Záchrannou brzdou před zcela nesourodou směskou je technické zpracování, které obě dvě roviny spojuje díky promyšlenému střihu a dodává jim šmrnc kompozičně netradiční kam-erou. Vzniká kompaktní napětí mezi vzpomínkami a klasickou nervozitou ze soutěžní pozice. Naivně laděná pouť ke štěstí nemusí sednout každému, ale velká část z osmioscarové nadílky byla zasloužená.

Kulturní blokDvě filmové recenze od Adama Fialy (8. a) z MovieScreen.cz

Valčík s Bašírem90 min., r. Ari Folman

Milionář z chatrče120 minut, r. Danny Boyle

Nikdy by mě nenapadlo, že cestovat v čase je možné, dokud se to nestalo. Do roku 1425 jsem se dostala celkem jednoduše.

Stačilo, aby mi rodiče na konci letních prázdnin roku 2004 gregorián-ského kalendáře oznámili, že místo nástupu do primy na naše gym-názium poputuji do školy kdesi v Saudské Arábii. V té době jsem o ní věděla nanejvýš to, že se nachází někde v Asii, obyvatelé vyznávají is-lám a možná jsem zaslechla i zkazky o ropě, ale víc vskutku nic. Má nevědomost zřejmě prvotní šok trochu zmírnila. Informace, které v té době kolovaly v médiích o Arabech, is-lámu a terorismu jsem si se zemí vůbec nespojovala. Děsit se nebyl čas, nejdřív pro mě „do nikam“ zmizel taťka a v říjnu už jsem rozklepaná seděla ve školní uniformě před ředitelkou školy v Rijá-du. Nechápu, jak jsem mohla přežít. Já, která nesnáším změny a každé vybočení z normálu je pro mě dost náročné. Dnes už si ani nevybavuji své pocity a myšlenky, ale: „ Nová škola, nikdo mi nerozumí, nikoho neznám, horko, jak se to jen řekne, zase jsem celá rudá.“ a podobné mezi ně určitě patřily. Ovšem „Hello, I am Mirka.“ asi zabralo, protože ,skloubené se zvědavostí spolužaček (Škola byla samozřejmě od vyšších ročníků rozdělená na dívčí a chlapeckou část.), mi přineslo spoustu přítelkyň. Sice neuměly vyslovit mé jméno a o České republice nevěděly ani ň, ale byly milé a přijaly mě mezi sebe, za což jsem jim byla opravdu vděčná. Tak to bylo naštěstí všude, má největší noční můra v podobě záporné reakce na naší přítomnost se nekonala. V compoundu - od okolního muslimského světa zdí odděleném místu, kde žijí cizinci, jsme se díky přátelským lidem cítili vskutku skoro jako doma. V době, kdy jsme v zemi žili, tam bylo Čechů pramálo. O to víc však byla shledání s občany naší republiky milejší. Když už jsem u setkávání, i oslavovat se v Saudské Arábii dá. Za 10 měsíců mého pobytu v zemi, jsem zažila snad nejvíce narozeninových oslav ve svém životě. Myslím, že čím více jsou lidé utlačováni (přísná pravidla spojená především s náboženstvím), tím větší mají potřebu to někde ventilovat a taková oslava je vhodná příležitost. Ale i veselení má své hranice. Přišla – li kupříkladu chví-le na hromadné focení, dívky z nejvíce ortodoxních rodin odcházely

ochotně vypomáhat do kuchyně. Vánoce jsme v Saudské Arábii prožili také, přestože dovoz vánočních stromků a ozdob je do země zakázán. Sehnat stromeček takzvaně pod pultem nám nedělalo problém – i v tak bohaté zemi hrají peníze důležitou roli. Větší výstřelky nám ale strach z náboženské policie, Muttawy, nedovolil. Křížek od babičky jsem necha-la doma, maminka se na ulici měnila jen v jednu z mnoha do černé abayi zahalených žen. Na alkohol a vepřové maso jsme mohli rovnou zapomenout. Během povinných modliteb, v arabštině nazývaných salá,

jako by celá země ochrnula. Z už tak prázdných ulic zmizeli lidé, na silnicích ustal obvyklý ruch, obchody a restau-race zavřely. Některé arabské televize dokonce přerušily vysílání. S islámem v této zemi vše začíná a končí. Je s ním spojeno mnoho pravidel, například zákaz focení nebo zákaz požívání jídla a pití od východu do západu slunce v měsíci Ramadánu. Tento postní měsíc slouží muslimům k očištění a podpoře víry. Samostatnou kapitolou jsou post-avení a práva žen v zemi. Saudská Ará-bie je často napadána kvůli porušování lidských práv a to hlavně pro svůj zákon

šaríja, který patří k nejkrutějším trestním zákoníkům vůbec. Krádež je trestána useknutím ruky, není výjimečný ani trest smrti provedený set-nutím hlavy. Myslím, že Saudská Arábie je tvrdá země, ale respektuje- li člověk určitá pravidla, dá se i zde žít kvalitní život. Pro mě osobně to byl asi nejrychlejší rok života. Neustále se něco měnilo, objevovaly se nové věci a navazovala nová přátelství. Hodně jsme cestovali, poznala jsem jiné kultury a rozšířila si obzory. Poslední jmenované považuji za největší přínos mého pobytu v zemi. Teď už vím, že Arabové nejsou jen vousatí teroristé a islám vyšinuté, po krvi prahnoucí náboženství, že Saudská Arábie není zaostalá země, a že i ona má, jako všechno na světě, své klady a zápory. A co se mi dnes vybaví pod pojmem Saudská Arábie? Předtím jsem si nedokázala představit skoro nic a teď je toho pro změnu tolik, že nevím, co vybrat. Odpovím tedy zcela osobně. Saudská Arábie pro mě znamená část života, zážitky, zkušenost a úžasné vzpomínky. A na závěr jeden dotaz, už jste někdy zkoušeli bobovat, případně sand-boardovat na písečných dunách? Mirka Mayerová (6. c)

Jak se žije v království?Vítejte v zemi, kde v kalendáři najdete napsaný rok 1430. Ve státě, který je kolébkou Islámu a v jehož čele stojí král. Bohatství království pochází z těžby ropy. Za krádež Vám zde useknou ruku, zato však můžete mít až čtyři manželky, pokud je všechny uživíte.

Ahoj Evi, jak bys nám mohla ve stručnosti Together představit?

Together Czech Republic je nevládní nezisková organizace určená pro mladé lidi převážně od 15 do 25 let. Je členem mezinárodní sítě orga-nizací Together (další pobočky jsou např. ve Francii, Lucembursku, Španělsku, Estonsku, Řecku atd.). Naše činnost se soustřeďuje hlavně na projekty v rámci programu Evropské Unie „Mládež v akci“ – mládežnické výměny, Ev-ropská dobrovolná služba, školení, semináře atd. Naším dalším velkým projektem je Ju-nior Internet, který bude mít letos v březnu jubilejní 10.ročník. To je soutěž pro mladé lidi do 18 let, kteří jsou aktivní na Internetu. Jako poslední bych jmenovala projekt, který se uskutečnil dokonce i na naší škole – Brýle pro Afriku. Jednalo se o charitativní sbírku starých nepoužívaných dioptrických brýlí. Ráda bych touto cestou poděkovala naší škole, že nám umožnila tuto akci na škole uspořádat.

Jak dlouho již tato organizace funguje a jak dlouho jsi její součástí?Together Czech Republic bylo založeno v roce 2005, ostatní pobočky existovaly již dříve. Já jsem se do organizace zapojila v podstatě hned po jejím založení. Nejprve jsem byla běžným účastníkem na mezinárod-ních výměnách mládeže, později vedoucí českých skupin těchto projektů v zahraničí, školitelkou, v loňském roce jsem byla hlavní organizátorkou mládežnické výměny v Praze a nyní mám na starosti hlavně koordinaci skupin pro projekty v zahraničí. V loňském roce jsem měla také na starosti již zmiňovaný projekt Brýle pro Afriku.

Kam nejdál měli mladí lidé možnost vycesto-vat, který zájezd/workshop byl nejzajímavější/nejplodnější?Program Mládež v akci se soustředí hlavně na projekty v zemích EU, mimoto se ale uskutečňují projekty i v tzv partnerských zemích. Tak se naši členové dostali např. i do Makedonie, Ázerbajdžánu, Gruzie. Já osobně jsem byla nejdále na jednom projektu v Rusku. Celkově jsem se zúčastnila zhruba dvou desítek

projektů jak u nás, tak i v zahraničí. Každý pro-jekt má jiné zaměření, je v jiném prostředí, sej-dou se jiní lidé, takže je těžké je navzájem poro-vnávat. Paradoxně mi ale asi nejvíc dal projekt „Let´s dance!“, který se uskutečnil v Praze v říjnu 2007. Jakožto hlavní organizátorka jsem s ním měla mnoho práce, ale kromě velkého stresu jsem si odnesla i mnoho zkušeností do budoucna.

Jak se může jednotlivec do Togetheru zapojit?V současné době máme již poměrně hodně členů a tak další už aktivně nehledáme. Pokud ale někoho Together opravdu zaujal a má velký zájem se zapojit, může mě kontaktovat (eva@peterka.cz), zařadíme ho do databáze a třeba se najde volné místo v některém z projektů. Pokud je někdo příznivcem Intenetu (a např. vytváří vlastní www stránky), doporučuju mu podívat se na stránky www.juniorinternet.cz. Letošní kolo je sice již uzavřeno, ale může to být inspirace pro příští rok.

Jaké jsou plány Togetheru do budoucnosti?Chtěli bychom se stále účastnit projektů v zahraničí, vysílat tam skupiny našich členů. Rádi bychom také uspořádali další projekt v Čechách, ale to je dosti administrativně kom-plikované, takže to zatím necháváme otevřené.

Větší plány máme s Juniorinternetem. Tomuto projektu se opravdu daří, těší se velké oblibě a v posledních letech se rozšířil do dalších zemí EU – Slovensko, Polsko, Maďarsko, Francie. Doufáme, že tomu bude i nadále.

Slyšela jsem, že máš vlastní zkušenost s dlouhodobějším studijním pobytem v Německu, mohla bys nám o něm něco říct?

Letos v listopadu jsem byla vybrána Goethe-Institutem a získala jsem opravdu skvělé sti-pendium na 4-týdenní intenzivní jazykový kurz v Berlíně. Vedle výuky němčiny jsme měli i bohatý kulturní program – přednášky, různé prohlídky, takže jsem se celý ten měsíc vůbec nezastavila a na jeho konci jsem si mohla složit jazykovou zkoušku, která se mi nyní hodí při přihláškách na VŠ.

Naladil tě tvůj pobyt v Německu na další studium v této zemi nebo jinde v zahraničí?Po pravdě mě naladil až moc (smích). Stu-dovat v zahraničí je můj sen již odmala a po měsíci v Německu jsem opravdu vážně uvažovala o studiu na jedné univerzitě v Berlíně. Nakonec jsem se ale kvůli velké obtížnosti rozhodla to nezkoušet nebo minimálně to posunout o jeden rok. Na VŠ je ale hodně možností jak vyjet do zahraničí,

takže určitě se budu snažit takové příležitosti maximálně využít.

Co bys doporučila nebo vzkázala mladým lidem, kteří chtějí cestovat a prověřovat své jazykové znalosti?Aby do toho určitě šli! V dnešní době je ob-rovská spousta příležitostí pro mladé lidi, jak mohou vycestovat – workcampy, stipendia, mládežnické výměny atd. Ale záleží to jen na nich samotných, musí být trochu aktivní, sami si hledat informace a nebát se využívat dané možnosti. Nic vám nespadne do klína. Na rozdíl od doby, kdy naši rodiče byly tak staří jako my dnes, máme hranice otevřené. Takže bychom toho měli využít, chytnout příležitost za pačesy a být vděční za každou takovou možnost.

Němý Pez (9 .c)

Co se dá dokázat “TOGETHER“Cestovat, poznávat, bavit se. Tohle a ještě o mnoho navíc nabízí jedna nadnárodní organizace pro mladé. Ústavník vyzpovídal Evičku Peterkovou (8. a), vedoucí programů výměny mládeže u nás i v zahraničí.

Vědci říkají, že bychom měli svůj čas trávit aktivně a smysluplně. Smysluplné aktivity by mohla představovat škola, dá-li se však

o učení se latinských názvů kostí zpaměti mluvit jako o smysluplné činnosti. To je i s cestou nějakých osm hodin. Jak se můžeme doslechnout ze zpráv či dočíst z novin, mládež je nesportovní a obézní. Bylo by tedy záhodno tomu předcházet a věnovat se nějakému sportu, řekněme tak dvě hodiny. Zároveň bychom také neměli kulturně zaostávat a chodit do kina, divadla, na koncerty nebo výstavy. Další tři hodiny? To už je ve hře třináct hodin. Mezi kulturní výchovu patří samozřejmě také četba – hodina. Stejně tak je nezdravé být celý den zavřený v místnosti, a tak se nabízí výlety do přírody. Než však takový průměrný Pražák najde kus zeleně – věřte mi, že to není úkol tak snadný – zabere to dobře další tři hodiny. A málem bych zapomněla! Měli bychom se všestranně ro-

zvíjet a tedy si udržovat nějaké koníčky, jako třeba kreslení, hraní na housle nebo na klavír. To jsou další dvě hodiny. Ano, počítáte správně, jsme na devatenácti hodinách. No jistě, kamarádi. Člověk, jakožto tvor společenský, potřebuje nějaký kontakt s jinými lidmi, i kdyby jen třeba jednu jedinou hodinu. A kromě společenského kontaktu také potřebuje jíst. Vezmeme-li to hopem, dá se to za hodinu stihnout (do tohoto času ovšem nezapočítávám čas strávený u lékaře s žaludečními vředy). No a abychom na všechny tyhle koníčky a jiné požadavky měli finance, není od věci mít brigádu, což budou tak aspoň tři hodiny, aby to k něčemu bylo. Máte snad pocit, že vám to zabere celý den a nemáte čas na učení a – nedej bože! – na spaní? Nezoufejte! Co nestihnete ve dne, doděláte v noci! Dáša Hanzlíková (7. b)

Celý den a celou noc

Maturitní ples skončil. Afterparty nenaplnila naše očekávání, tak jsme se s Adamem v jednu sebrali a vydali se na spanilou jízdu

nočními tramvajemi přes Prahu. Po několika přestupech jsme skončili u Motola, odkud měl jet autobus na Luka. Bohužel nám ujel a hodi-nový interval při mínus pěti stupních celsia byl na Adama příliš. Čekat na další tramvaj se nám také nechtělo, tak jsme se vydali podél silnice pěšky až do Řep, kde měla jet další noční linka.

Byla temná mrazivá noc. Na jedné straně opuštěná silnice s kolejemi, na druhé chodník, v pravidelných odstupech osvětlovaný pošmourným světlem lamp. Nad ním se zvedá skalní sráz, porostlý holými stromy. Šli jsme po chodníku, pozorovali motolské krematorium na protější straně a snažili se přemoct únavu po dlouhém a náročném večeru. Kolem nás projel starý ošuntělý au-tobus. Seděli v něm lidé, žluté světlo poblikávalo v uličce. Někteří na nás otočili hlavu. Neměli tváře.

„Adíku?“„Ano?“„Zdálo se mi to, nebo ty lidi v tom autobuse neměli tváře?“„Cože?“„No, ten co tady teď projel.“„Co to povídáš?“„Vím určitě, že jsem viděl, že nemaj‘ tváře, vole.“„No jo, jasně. Nech toho.“„Otočili se a viděl sem to.“„Fakt s tim přestaň.“„Máš strach?“„To už neni sranda.“„Máš strach?“

Šli jsme dál.

„Tady nad srázem je park. Kousek dál je zatáčka co do toho parku vede a dál už neni jediný světlo. Jen samý holý stromy.“„No, a co jako?“„Ten autobus tam zastavil. Určitě.“„To je blbost.“„Zastavil. Ty lidi bez tváře vystoupili a vylezli na stromy. V týhle tmě si jich tam nikdo nevšimne.“„Hele, nech toho.“„Budou tam. V korunách, mezi holejma větvema. Budou tam, vole.“

Šli jsme dál. Oba nás ta představa děsila, bylo to k nesnesení.Blížili jsme se k zatáčce. Instinktivně jsme se posunuli ke kraji chod-níku. Byl jsem první, kdo se do zatáčky podíval.Žádný autobus tam nestál.„Vidíš, nic tady neni.“Mlčel jsem.

Doma v posteli jsem ležel a přemýšlel. Celý zbytek cesty mě ta představa o lidech bez tváře, kteří se skrývají v korunách stromů naproti kre-matoriu, neuvěřitelně děsila. Terry Pratchett v jedné své knize rozvádí myšlenku, že lidé jsou natolik svázaní tím, v co věří že je možné, že co-

koliv, co se této představě vymyká, jednoduše nevidí. Ta vize, kterou jsem na té cestě měl, nebyla možná. Nebo přinejmenším byla velmi nepravděpodobná. Ale je tohle důkaz, že tam ten autobus nebyl? Nebo jsme ho jen neviděli, protože jsme věděli, že ho neuvidíme? Co když právě tohle je to, co lidé bez tváře ve své naprosté nehybnosti a dokonalé tichosti sledují?

Sledují, to je to správné slovo.Oni sledují a my se jich bojíme. Ne, dokonce cítíme smrtelnou hrůzu, když jsou na blízku, ale my víme, že nejsou, proto je nevidíme. Tím pá-dem necítíme vlastně nic a logika opět vítězí. A nebo vítězí ten, kdo dál v klidu sleduje?

Bál jsem se.Bál jsem se nočního autobusu. Není

ovšem jediný důvod, proč by nemohl jezdit.Bál jsem se, že by zastavil v temnotě mezi stromy, lidé by z něj vystou-pili a vylezli do holých korun stromů, i když to přece není nic nepovo-leného, dokonce ani pohoršujícího.Bál jsem se lidí bez tváře, přestože ani podle zákona není zakázané tvář nemít. Tak proč se při té vzpomínce stále tak děsím?

Honza Mikulec (8. a)

Tato povídka není vymyšlená.Je to přesný popis toho, co se skutečně stalo.

l i d é b e z t v á ř e

Ústavník, časopis studentů Gymnázia Jaroslava Heyrovského, číslo 1/2009, vydáno 27. 3. 2009, odpovědný redaktor, sazba: Jan Cibulka, ilustrace: Kateřina Pokorná, korektury: Martin Charvát, Kristýna Lexová a Kateřina Indrová, odborný dozor: Mgr. Martin Bořkovec, www.gymjh.cz

Tady je volný kus místa. Chcete ho? Redakce Ústavníku hledá redaktory, korektory, grafiky i občasné přispěvatele. Pište na e - mail ciba@klikni.cz.

příběh z maturitního plesu