Téma historie
-
Upload
anna-chimaera-bimova -
Category
Documents
-
view
46 -
download
0
Transcript of Téma historie
Střední škola polygrafická Praha, s.r.o
Maturitní odborná práce
Historie knižní vazby
Duben 2009 Jitka Kotková, P2
Osnova: 1. Zdůvodnění výběru práce
2. Předchůdce písma
3. Písmo
4. Johannes Gensfleisch řečený Gutenberg
5. Materiály na psaní
6. Vývoj knihy
7. Restaurování
8. Závěr
9. Použitá literatura
10. Obrazové přílohy
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že předloženou práci jsem vypracovala samostatně, za užité
literatury uvedené v závěru práce. ……………………..
Zdůvodnění výběru tématu
Téma „historie knižní vazby“ jsem si vybrala hlavně proto, že jsem ruční
knihař a historie mě zajímala vždy o něco víc. Při svém vyučení jsem měla
možnost se setkat s různými druhy vazeb např. německou, francouzskou i
holandskou, druhy papírů: škrobový, olejový, mramorový, a zdobením.
Na různých seminářích o historických vazbách mě zaujaly, jako pro každé
období, různě specifické techniky vázání a zdobení (např. ve středověku se
provádělo těžké kování na knihu, pro baroko byla typická červená leštěná ořízka
po třech stranách).
Ale moje nejoblíbenější výzdoba na knize jsou ručně šité kapitálky.
Samozřejmě ,že šít kapitálky umím, ale jen dvěmi způsoby a navíc se mi nikdy
nepovedou tak jako na starých vazbách. Zřejmě je to způsobeno materiály, které
dříve používali. Takže se dá říci že s historií se setkáváme všude.
3
Předchůdce písma
Kde dříve byly knihy vzácností a pár svazků tvořilo knihovny, nyní je moře
knih a stavíme pro ně obrovské paláce. A proto si musíme uvědomit kolik změn
doznala kniha do své nynější podoby (i když ze začátku se tomu ani kniha říkat
nedalo). Je jasné, že bez znalostí knih by nebylo kulturní historie a neznali
bychom znalosti starých kultur. Ke knize nejprve patří vývoj historie materiálu a
písma.
V dnešní době, kdy máme k dispozici kvalitní předměty pro psaní a dokonalý
systém písma, si můžeme představit jaké primitivní nástroje před tisíciletími lidé
používali k zaznamenávání svých myšlenek a sdělení.
Nejstarší prostředky, které sloužili k těmto účelům byly symbolické
předměty (“nejstarší knihy lidstva”), byly to např. zvířecí hlavy, rohy, zuby, drápy,
také zbraně. Každý z těchto předmětů má určitý význam a sestavují se v určitém
pořadí. Už více zdokonalený tento způsob nalézáme u nejstarších kulturních
národů Asie a Ameriky.
5. – 6. tisíciletí př. n. l. sloužily šňůrky a uzly něco jako písmo v knize (jakýsi
druh uzlových knih). Z počtu šňůr a vláken byl spleten určitý obraz, který měl:
různý druh, velikost, počet a vzdálenost uzlů, sílu a délku jednotlivych šňůr a
podobně. Měly tedy určitý význam a byly prostředkem výrazu pro slova a pojmy.
4
Tato knotová díla byla u Číňanů pokládána za jistý druh tajných knih. Ale
přesto tuto formu písma či knihy nalézáme i u jiných národů, zvláště u pravěkých
např. střední a jižní Ameriky, v Mexiku, v Peru, v říši Inků před dobitím Španělů.
V knihách byly zaznamenávány dějinné události, účty a vydávána úřední nařízení.
Vedením těchto uzlových knih byli pověřeni zvláštní úředníci. Podobná uzlová
kniha byla nalezena v peruánském hrobě(viz obr. 1) vážila skoro osm liber.
Další kniha a materiál ke psaní byla známá vrubovka (rabuše, rováš), která
byla používána zvláště za účelem zaznamenávání dluhu. Když dva uzavřeli
obchod, vzali dvě stejná dřeva, z nichž jedno patřilo věřiteli, druhé dlužníku. Byla
přiložena k sobě a položka, o níž se jednalo, byla zaznamenána zářezem přes
obě dřeva. Byl-li pak dluh vyrovnán, byl zářez na obou dřevech odříznut. Od toho
je odvozené úsloví “míti u někoho vroubek”. V Anglii takové vroubky platily až do
18.století před soudem jako důkaz - kniha dlužníků.
Další formou zobrazení myšlenek a záznamů byly kresby na nádobách,
nářadích, stěnách chýších a jiných obydlí. Často byli malováni lidé, zvířata,
zbraně, nástroje…
Toto všechno předcházelo ke vzniku písma.
5
Písmo
Písmo vzniklo ve 4. tisíciletím př. n. l. v Egyptě (hieroglyfy) a Mezopotámii
(klínové písmo).
Vyšší formou vývoje bylo obrázkové písmo. V některých oblastech se
vyvinulo slovní písmo, v němž jeden obrázek představoval jedno slovo. Později
patřil obrázek i pro slova zvukově znějící. V Egyptě a Mezopotámii vzniká
slabikové písmo. Ze slabikového písma se v Egyptě vyvinula 24hlásková abeceda
(neexistovaly žádné samohlásky).
Ve 2.tisíciletím př. n. l. vzniká fénická abeceda o 22písmenech pro souhlásky.
Jedná se o abecedu, která je prapůvodcem dnešní azbuky.
Asi v 9.století př. n. l. se fénická abeceda dostává do Řecka. Ti ji zdokonalují
a vytváří dvě skupiny - tzv. východní abecedu
- tzv. západní abecedu (původcem latinky)
Nezávisle na latince se z řeckého písma vyvinulo písmo: gotiské, kopské,
arménské, gruzínské, slovanská hlaholice, kyrilice a zmiňovaná dnešní azbuka.
Římané používali pouze tzv.unciály později se vyvinla i polounciála.
Po pádu říse římské nastala velká rozdrobenost ve formě psaných písmen. V
9.století dochází ke sjednocení rukopisného písma. Podmět k tomu dal Karel
Veliký. V 11. století se tato linie začíná rozdvojovat na písma lomená (německá
písmena, textura, rotunda, švabach) a písma antikvová (15. – 16.století)
Posledním psaným antikvovým písmem byla humanistická miniskule.
6
Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg
J.G.Gutenberg (1397/1400 – 1468) je tvůrcem nové technologie tisku z výšky
zvaný knihtisk. Jedná se o tradiční spojení známých postupů rozmnožování textů
a obrazů (deskotiskem či kovovými razidly).
Gutenberg pochází z Mohuči z patricijské rodiny Gensfleischů, příjmení
převzal z názvu rodového sídla “Hofe zum Gutenberg”. Češi se však dlouhá léta
domnívali, že je původem z Čech, a to z Kutné hory (jenže byl to jen omyl
spisovatele Martina Kuthena, který chtěl pozvednout své rodné město).
O jeho mládí víme málo, snad, že studoval na univerzitě v Erfurtu a že kvůli
ostrým střetům mezi cechy a patriciáty opustil Mohuč, a to nejednou.
Prvním doloženým místem Gutenbergova pobytu je Štrasburk, kde působil
jako brusič drahokamů i zrcadel a zlatníkem. Jelikož pracoval s puncovními
razidly, znal dobře tavení kovu, to ho v polovině třicátých let přivedlo k pokusům k
odléváním kovových písmen. Tato technika byla založena na důmyslně vyřezané
formě z kovu s vyhloubenými písmeny tzv.matrice. Z ní pak v malém licím přístroji
mnohokrát odléval písmena z jiného snadněji tavitelného kovu (olovo,měď).
Nejstarší dochované artefakty vznikly až po návratu do Mohuče. První byl
roku 1448 německý Almanach. A roku 1450 vytiskl “knihy Sibylliny”, měla asi
sedmadvacet stran, z nichž byl nalezen jen zlomek. Jeho písmařská a
písmolitecká kultura je ještě na nízké úrovni. Řádky mají vlnovitá účaří a ani na
pravém okraji nejsou zachovány. Tyto památky ale postrádají jak jméno tiskaře,
tak dataci a místo tisku a nikde nebyly nalezeny zprávy o Gutenbergově tvorbě.
Zato jeho nejznámnější dílo byla Biblia latina, o ní víme bezpečně,že byla
vytvořena Gutenbergem, neboť ji nazýváme Gutenbergova bible. A nebo Bible 42
7
řádků (protože měla 40 – 42 řádků). Její typografie se přibližuje k vysokému
standardu kaligrafického rukopisného textu. Písmové odlitky vznikaly asi 3 roky.
Použil 290 písemných znaků, z toho 24 na majuskule, 24 na miniskule a zbylých
242 jsou abreviatury a slitky jako typu ba, be, bo. Sazbu pořizovalo 6 sazečů
současně a musely být zaměstnány minimálně 3 lisy, proto v dílně muselo být 20
pomocníků. Vzniklo 150 výtisků na papír a 30 na pergamen. V pozdější době
J.G.Gutenberg vytiskl ještě Bibli 36 řádků.
8
Materiály na psaní
Skoro každá plocha, jak nejtvrdší tak nejměkčí, je používána jako plocha na
psaní. Psalo se na tvrdé a vysoko položené skály, na nejtvrdší žulové desky, na
náhrobní a pamětní kameny, na dřevěné tabule, na stromovou kůru, na kosti a
podobném materiálu, na listy stromů (olivy a palmy), na tkaniny a zvířecí kůže. I
lidská kůže sloužila jako plocha na psaní (tetování), kde zjistíme, jestli je dotyčný
plnoletý nebo jestli složil zkoušku statečnosti (prostě dokumentární význam).
Ve 3.tisíciletím př. n. l. používali Asyřané a Babyloňané hliněné tabulky. Tyto
tabulky byly 2 – 3 cm tlusté a písmo (tzv.klínové) se do nich rylo speciálním
hrotem. Sušením na slunci či vypalováním v ohni se staly odolné vůči vodě.
Používali je i Egypťané.
Kámen – mramor používali staří Římané, kteří na psaní používali stěny, do
kterých se rylo nebo psalo štětcem černou barvou.
Používali se také kovové tabulky z olova a bronzu, méně i zlato. U Římanů a
Řeků nacházíme také tabulky dřevěné, kovové i ze slonovinové kosti, vyplněné
voskem, proto okraje tabulek byly vyšší než vnitřní část. Po roztavení vosku se
tabulky mohly znovu použít.
Ve 3.století př.n.l. má zvláštní význam papyrus, který byl dlouho používán.
Vyráběli ho staří Egypťané u povodí Nilu z rostliny zvané šáchor. Ze stébel této
rostliny se odlupovaly jednotlivé vrstvy, které se ukládaly na rovnou plochu v
podobě pásů vedle sebe a potom i křížem na sebe v několika vrstvách. Byl
9
vyklepáván kladívky pro úpravu jeho tloušťky. Lepkavá šťáva, která vytékála z
rostliny, vrstvy vzájemně spojila. Po vysušení na slunci se papyrus leštil kamenem
nebo zvířecím klem. Byl to už psací materiál, ale poněkud křehký a lámavý.
Pergamen byla jemně vypracovaná kůže zvířat. Nejčastěji se používala kůže
z ovcí, koz a telat. Po stažení se kůže ponořovala do vápenité vody, ve které se
nechala několik dní. Nožem se odstranila vrstva srsti a poté se kůže napínala na
rámek, ve kterém se sušila, bělila a hladila.
Papír, byl vynalezen roku 105 n.l. v Číně. Úředník císaře Tsai-Lun hledal
možnost pro lepší uskladnění destiček v knihovně, a proto zkoušel najít vhodnější
materiál pro psaní. Papír obsahoval dřevěnou kůru, konopné odpady a zbytky
rybářských sítí + příměsi hadrů, které drtil v kamenném hmoždíři na vláknitý
materiál a ředil je vodou. Takto rozředěnou suspenzi naléval na bambusové síto,
kde vznikal list papíru. Ten se po vyjmutí sušil na vzduchu. Papír byl nejen
skladný, ale i pružný a velmi dobře se na něj psalo. Postupem času se měnila i
surovina, ale princip výroby byl stále stejný.
Z Číny šla výroba papíru k Arabům, kteří znali ručně nebo vodou poháněné
papírenské mlýny, kde se hadrovitá surovina rozemlela na kaši a nalévala se na
síto, aby se zbavila vody, sušila, klížila i barvila.
Výroba papíru se do Evropy dostala až kolem 10. století, kde ji Evropané
zdokonalili. První papírenský mlýn byl ve Španělsku a u nás v Chebu. Surovinou
byly hadry.Obrovský rozvoj výroby papíru nastal po vynálezu papírenského stroje
v roce 1799 ve Francii.
10
Vývoj knihy – knižní vazby
Jako první tvar k uskladnění svých vědomostí, poznatků apod.
Egypťané,Řekové a Římané používali papyrusové svitky. Svitek byl 6 – 10 metrů
douhý a buď byl srolován do sebe a převázán šňůrkou, nebo měl na obou koncích
upevněn dřívka, do kterých byl také srolován a uvázán. Papyrové svitky se
nazývaly Rotulus a Volumen. Svitky však měly své nedostatky, a proto kolem roku
100 př.n.l. byly nahrazeny codexem (špalíček). Znamená to, že se svitky
rozřezaly do dvojlistů, vkládaly se do sebe a spojovaly. Vložených dvojlistů mohlo
být až 50, ale taková kniha byla těžkopádná a nešťastná pro velikost plochy na
psaní. Proto se řešila složkami po několika dvojlistech-dva dvojlisty (binio), tři
(ternio), čtyři (quaternio). Složky se skládaly za sebou a prošívaly se ve hřbetu k
sobě. Tato technika vznikla ve 4. století. Pro jejich ochranu byl ještě vytvořen obal.
V 5.století v Římské říši byla codexová kniha běžně používána už z
pergamenu. Období codexů trvalo přes 1000let.
Na naše území začíná pronikat knižní kultura až s příchodem a
prohlubováním křesťanství na přelomu 11.století. Jednalo se především o kláštery
např: v Sázavě, Olomouci,... V tu dobu se jedná čistě o bohoslužební knihy. První
zachovaný codex je rukopis zvaný GENESIS ze začátku 6.století, psaný stříbrem
na purpurovém pergamenu.
Bloková kniha vznikla tak, že Egypťané nebo Indové propojovali jednotlivé
listy šňůrou, a tak se mohly listy obracet.
11
Středověká knižní vazba
V raném středověku se knihy rozšiřovaly díky křesťanství, většinou s
náboženským podtextem, užívané při bohoslužbách. Vznikaly v klášterech,kde je
mniši opisovali, iluminovali a vázali.
V době románské měla kniha dřevěné desky, které byly ke knižnímu bloku
připevněny koženými nebo pergamenovými pruhy. Specifickou zdobnou technikou
byla malba, rytí či řezba do dřevěných desek bez potahu. Desky se mohly
pokrývat stříbrným nebo zlatým plechem.
Nová zdobná zlatnická technika, tedy výzdoba z jemných drátků drahého
kovu tzv. filigrán, byla velmi oblíbená u honosnějších vazeb spolu s destičkami ze
slonovinové kosti, které byly posázeny drahokamy, perlami nebo potaženy
vzácnými textiliemi.
Ve středověku se už definitivně používala dubová, buková, lipová nebo
smrkové prkénka.
V době gotické se desky hojně potahují tlustými kůžemi: hovězina, teletina,
vepřovice a jelenice. A proto se středevěk vyznačuje v těžkých vazbách.
Použití pergamenu se používá jen u levnějších vazeb, zejména u měkkých
obálkových vazeb. Knižní blok neni ořezán, proto kniha připomíná špalíček.
Jelikož se knihy pokládají, tak pro jejich funkčnost jsou zhotovovány kovové rohy.
Kování vede celý středověk a vytváří se i kovové spony.
Renesanční knižní vazba
V době renesance 15. – 16. století se díky vynálezu knihtisku knihy dostávají i
k širším vrstvám obyvatel. Knihvazači a knihkupci si začínají říkat knihaři, dochází
12
tedy ke spojení těchto řemesel a k velkému rozvoji tohoto oboru jako občanského
povolání.
Na počátku renesance ještě některé knihy byly potahovány bílou úsní z
vepřovice a teletiny, měly čepelové kování (spony), plechové puklice, oblý hřbet a
ke knize se připojily dřevěné desky, které vytvořily drážku. Výrazně přesahovaly
přes knižní blok desky a kompozice výzdoby byla soustředěna na přední desku,
buď ramovým, středovým(dominantním) nebo smíšeným slepotiskem.
V knižní vazbě došlo k mnoha změnám. Objevuje se lepenka (ještě spíše
slepená makulatura) místo dřevěných desek, těžké kůže jako vepřovice a
hovězina upadají a nahrazují je lehčí barvené kůže telecí a skopové. Začal se více
používat pergamen jako potahový material, lněné nitě na šití, konopí na motouzy,
pšeničný škrob a klih na lepení a kniha dostává nový tvar. Knižní blok je oblen a
ořezáván knihařským hoblíkem. Ustupuje kování a technika řezání do kůže
zaniká. Zůstává však šití na pravé vazy a objevuje se ručně šitý kapitálek. Novou
a hlavní zdobnou technikou, která se prakticky používá i dnes a významně
změnila dekoraci knihy, je zlacení lístkovým zlatem. Pro svůj půvab jak vypadala
na kůži se stala nejčastější technikou.
O takto změněnou vazbu se pravděpodobně postaral benátský knihař Aldus
Manutius, který se stal i zakladatelem nakladatelské vazby – od roku 1494 si knihy
sám tiskl (jeden titul ve více exemplářů).
Začíná se také uplatňovat Supralibros – označení vlastníka knihy.
Typické pro renesanci byla bílá vepřovice s modrozelenou ořízkou.
13
Barokní knižní vazba
Vliv baroka na českou knižní vazbu byl opožděný v důsledku 30-ti leté války,
která měla vliv na kulturní a hospodářskou úroveň.
Vedoucí postavení v knižní vazbě měla v té době Francie, Itálie a Anglie.
Přesto se Francie stává vzorem pro všechny ostatní.
Tvar knihy zůstává zaoblen s vystupujícími vazy na hřbetu a přesahujícími
deskami (z lepenky) přes blok. Hřbet je bohatě zdoben, a dokonce jsou zdobeny i
vnitřní okraje desek. Provádí se mramorová ořízka, ale dominantní je červená
leštěná ořízka po třech stranách. Mramorovala se také kůže na potah(teletinky),
jako potah zůstává i pergamen. Objevují se vazby z pergamenu s výzdobou
tlačenou a zlacenou, s květinovými a figurálními prvky.
Objevují se ale levnější materiály na potah jako je papír. Z tohoto důvodu se
vazby kombinují a vznikají vazby polokožené, polopergamenové či papírové.
Ozdobné kování a spony na desce se již nepoužívá, zato se dává spona na
přední okraj knihy. Přídeští byly potahovány hedvábím a nebo předsádky, které
jsou z barevných pestrých papírů jako škrobové a mramorové papíry. Kapitálek se
šije hedvábnými kontrastními nitěmi. Výzdoba desek se povádí převážně zlatem.
Rokoko
Francie je stále vůdčí zemí. Potahy jsou z mořené kůže, bývalo to i hedvábí,
brokát a hlavně samet. Na textilní podklad se našívají krajky, zlacená měď, stříbro,
drahé kameny, perly, atd.
Rokoko začátkem 19.století přechází do střízlivého klasicismu (empíru).
Potahy jsou stále z mořené kůže (malinová, světle modrá, oranžová). Zlaté
14
zdobení na deskách bývá střídmé (slepotisk přetrvává). Hřbet je stále bohatě
zdoben, jen se více používají štítky z červené kůže. Nešije se na pravé vazy, jen
na roztřepené nebo rozpuštěné motouzy (zapuštěné šití). Zmenšuje se formát
knih, zůstává zlatá ořízka, objevují se nekvalitní kůže a šití na gáz skobkami v
pol.19.st.
Knižní vazba koncem 19. století
Asi od poloviny 19.století zůstává knižní vazba individualním řemeslem.
Industrace řemesla začíná objevením nového levnějšího materialu – knihařské
plátno (kaliko), které přišlo z Anglie a zároveň vytvořilo novou technologii. Knižní
blok a desky se zhotovují odděleně a až v poslední fázi se spojí (zavěsí). V této
době se vazby začínají rozdělovat na výtvarnou vazbu, nakladatelskou a
průmyslovou vazbu, která začíná využívat nových strojů: zlepšení zlatícího lisu,
řezačky papíru, skládacího stroje složek, šicího stroje nitěmi (níťovky) až po
automatické linky.
Průmyslovou knižní vazbu ovlivnilo německé Lipsko. V Lipsku vzniká celá
řada velkých knihařských závodů. V Německu také vzniklo Gutenberkovo muzeum
v Mohuči.
V roce 1873 je založeno při pražské škole zlatnické oddělení knižní vazby. V roce
1899 se zahajují odborné a mistrovské kurzy pro knihaře. V roce 1907 je založena
odborná škola pro učně.
Vazby ve 20. století
Přechod mezi 19. a 20. stoletím provází nakladatelská vydání sériově
vázaných knih tzv. mluvících vazeb. Charakteristickým rysem těchto vazeb byl
15
obrázek nebo symbol na desce, který naznačoval obsah knihy. Obrázky byly
většinou ilustrační povahy, nalepené na přední desce celoplátěné vazby. Obrázky
navrhovali i významní umělci (Mikoláš Aleš, Luděk Marót, Alfons Mucha, Viktor
Oliva, atd.).
Nalepený obrázek je někdy bohatě lemován zdobnými technikami. Předsádky
bývaly z kvalitních papírů s ražbou připomínající letokruhy na dřevě. Knihy byly
signovány grafickým znakem nebo alespoň jménem knihárny. Úlohu mluvící vazby
přejal postupně přebal, který má zároveň význam ochranný, propagační a
reklamní.
16
Restaurování knih
Všechny knihy postupem času stárnou. Působí na ně vliv prostředí např:
kolísání teploty, vlhkost, účinky světla, prachu, biologických škůdců – plíseň a
hmyz. Jistě každý z nás viděl nebo i držel v ruce knihu, která měla alespoň
roztržený či utržený kus listu nebo rozbitý hřbet, upadlé desky, vypadlé složky
nebo neměla žádný kapitálek. Takovou knížku stačí odnést ke knihaři a ten ji
náležitě opraví (prakticky z ní udělá novou knížku). Nejprve ji rozebere, očistí,
doplní chybějící listy vhodným materiálem, nově sešije, zaklíží, ořízne, provede
ořízku a kapitélek a vytvoří nové desky, které zavěsí. Jestliže chceme lepší vazbu,
může se kniha svázat do kůže či pergamenu na způsob německé, francouzské
nebo holandské vazby.
Takovou úpravu může knihař provádět sám,ovšem musí se jednat o knihy
běžné. Nesmí to být knihy honosné, historické či evangeliáře, které mají hodnotu
let. V minulosti se stávalo, že takové vazby knihaři opravili a udělali novou
převazbu, což je špatně, protože původní autentická historická hodnota je
převazbou zlikvidována a nenávratně ztracena. Ztrácí se tak i doklad dobové
vazebné techniky a použitých materiálů. Proto i odborník, knihař, musí být pro
tuto činnost speciálně školen.
První restauátorské pracoviště u nás vzniklo v roce 1953 a bylo iniciováno
Josefem Vyskočilem, uměleckým knihařem a restaurátorem. Pracovalo se zde na
restaurování a konzervaci písemných památek pro řadu dalších institucí. Toto
17
pracoviště se roce 1995 přesunulo z Klementina do modernizovaného
restaurátorského pracoviště Centrálního depozitáře Hostivář.
K Vyskočilovým zásluhám patří uvedení do práce, v tehdejší době zcela
pionýrských restaurátorských postupů např: dolévání poškozených papírových
dokumentů papírovinou. Na této metodě spolupracoval s historikem výroby papíru
Františkem Zemanem. Na celoplošném zpevnění/impregnování papíru
spolupracuje s chemiky a je také první, který spolupracuje s papírnou ve Velkých
Losinách a výzkumným ústavem kožedělným v Otrokovicích.
Proto restaurování knihař nemůže provádět sám a potřebuje úzká propojení
s celou řadou odborníků různých oborů a to nejen s restaurátory – konzervátory,
ale i s chemiky technology, s odborníky přírodních věd a s historiky různých
odvětví. Na historických vazbách jsou zastoupeny i další materiály. Kromě papíru,
pergamenu a usně, musíme znát metody konzervace dřeva a kovů a potřebujeme
k tomu nezbytnou řemeslnou zručnost při doplňování a ošetřování desek, kování a
spon.
V Centrálním depozitáři Hostivař vznikly nové prostory pro laboratoř, sklad
chemikálií a materiálu a pro klimatizovanou místnost pro práci s pergamenem a
fotoateliér. Ateliéry a laboratoře musí mít zařízení zvyšující ochranu zdraví
restaurátorů (digestoř, lokální odsávací zařízení nad každým pracovním stolem).
Vybavení ateliéru zařízení a strojů:
Vakuový klín – umožňující ošetření listů bez rozebírání bloků
Dolévací a vakuový stůl
18
Zařízení na určení hodnoty pH kyselosti papíru, teploty smrštění kolagenových
vláken
Přístroje na určení fyzikální – mechanické vlastnosti papíru
Zkušební stroj UTS – pro testování tahových vlastností papíru, kolageních
materiálu a textilu
Zkušební stroj Schoppera – ke stanovení odolnosti v přehýbání papíru
Polarizační mikroskop BX60 a stereomikroskop S7X9 – umožňuje podrobně
studovat povrch knižního materiálu a odhalovat skryté defekty či materiálové
analýzy
Přístroje k měření barevných změn
pH metry umožňují měřit pH povrchu dotykovou elektrodou i pH výluhy
Klimatizační komory – ve kterých lze nastavit požadovanou teplotu a relativní
vlhkost prostředí – pro urychlení stárnutí, stimulující přirozené degradace
materiálu
Vakuová sušárna
Systém HERCO – pro přípravu obohacení vody k odkyselení
Komora pro vlhčení papíru a pergamenu
Konzervování je metoda, při které se jen dezinfikuje, zpevňují listy, změkčí
vysušený kožený potah a další úkony, při kterých není potřeba rozebírat knihu.
Restaurování znamená obecně uvedení zvláště staré, poškozené umělecké
památky, do stavu podobnému původnímu. Obnova památky se neomezuje pouze
na konzervaci, ale vhodnou formou doplňuje chybějící drobnější a nepodstatné
části, v nutném případě se přistoupí k převazbě knihy. Restaurování knižní vazby
19
patří mezi nejnáročnější oblasti restaurování. A je nutné znát konzervování a
restaurování řady materiálů a rozlišení vazeb. Proto před tímto úkonem musíme
znát dokonalou studii knihy.
Dnešní moderní restaurátorství vychází z nových zásad – maximálně šetřit a
zachovávat původní stavebně technické a typické znaky. Přikročí-li se
k rekonstrukci převazby, je nutné vypracovat podrobný a důkladný restaurátorský
záměr.
Papír
Jako první péče papíru spočívá v odstranění prachu, nečistot, stopy po
živočišných a bakteriologických škůdcích. Provádí se v digestoři s odsáváním kvůli
zamoření ovzduší. Čistí se od středu štětci s delšími, měkkými štětinkami,
plastické gumy nebo pryže. Nožem nebo skalpelem odstraníme hrubší nečistoty.
Lepidlo odstraníme odvlhčením vlažnou destilovanou vodou. Olejové a
mastné skvrny vatovým tampónem odstraňujeme organickými rozpouštědly.
Chybějící papír v poškozené listině můžeme doplnit papírem podobné kvality,
vzhledu a zabarvení. Vlákna musí jít se směrem vláken. K přilepení kousku papíru
používáme japonský papír. Lepidlo mažeme jen v okrajích spojení (musí přesně
kopírovat chybějící část listiny). Po zaschnutí lepidla přebytečný japonský papír
odtrhneme do ztracena.
Nejpoužívanější metodou dnes je doplňování papíru tekutou papírovinou.
Papírovina se získává rozvlákněním starších ručních papírů, filtračních papírů
nebo získáním sušené papíroviny z výroby (např. Velké Losiny). K dolévání je
potřeba hladící lis a přípravek pro odtékání vody při lisování. Opravovaná listina se
položí na síto a speciálním roztokem pomocí štětců přilne (vypudí vzduch), a tím
20
se i omyje a zpevní. K nalévání papíroviny do chybějících míst se používá
speciální lžíce s výlevkou nebo při menších otvorech je vhodnější injekční
stříkačka.
Při celé, ale rozpadající se listině, můžeme provést klížení pro zpevnění.
Vhodná klížidla jsou želatina, škrob nebo metylceluloza a další. Aplikují se za
studena štětcem nebo rozprašovačem. Listiny se nechávají uschnout zavěšené a
můžeme i proces opakovat.
Technika štěpení papíru se využívá k vyztužení papírů a listin, zejména
s textem na obou stranách. List papíru se oddělí a každá jeho polovina zůstane na
filtračním papíru. Mezi obě půlky se pak speciálním lepidlem lepí japonský nebo
ruční papír. Nakonec se ve vodní lázni odlepí oba filtrační papíry a zůstane
původní list vyztužený uprostřed.
Pergamen
Další materiál pro konzervování a restaurování je pergamen, ten jen očistíme,
vyrovnáme lomy a doplníme chybějící pergamen, který lepíme přes okraj 1 až 3
mm. V místě přelepu musejí být pergameny zeslabeny. Používáme klihové lepidlo
z pergamenu, které také jako velmi zředěné, slouží k fixaci písma a kreseb.
Kůže
Následuje kůže, která je nejvíce poškozována vlhkým nebo nadměrně
suchým prostředím, prachem, dotyky rukou a biologickými škůdci. Při konzervaci
se nesmí podstatně měnit vzhled vazby, takže se regeneruje především kožený
potah, kde by se měla kůži vrátit její původní vlastnost – vláčnost, pevnost,
odolnost proti vlhku, barva a vzhled. Je-li kůže moc narušená, je dobré ji sejmout,
21
konzervovat a potáhnout na nové desky. Kůži regenerujme přirozenými
regeneračními prostředky (zvláčňovadly), emulgovatelnými tuky nebo syntetikami.
Při doplnění kůže se jenom stará kůže nadzvedne skalpelem a pod ní je nalepena
nová kůže, poté je zpátky přilepena.
Dřevěné desky
Úprava spočívá jen v tzv.petrifikaci, a to je napouštění dřeva zpevňující látkou
podobně jako impregnace. Chybějící kusy dřeva se doplňují tmelenými dřevěnými
pilinami, které se brousí do původního stavu.
Barevné vrstvy
Barevné vrstvy ilumunacích patří k nejvíce ohroženým částem rukopisného
svazku. Mapují se nejrůznější degenerace iluminacích a inkoustů, abychom zjistili
jevy, které ovlivňují jejich dnešní fyzický stav. Podle toho způsobu můžeme
předejít nebezpečných stavů barevné vrstvy v budoucnu. A jako u všech materiálů
i tady dochází k poškození díky klimatickým podmínkám.
V Centrálním depozitáři Hostivař vznikl tvz. „atlas pigmentů“ díky
polarizačního mikroskopu a mikrofotografického zařízení. V laboratořích lze
analyzovat mnoho barevných pigmentů na mikrochemických reakcí na nepatrném
vzorku. Tyto anylýzy knihu neničí, ale slouží pro výběr vhodné techniky fixace
poškozených míst.
Dokumentace
Nezbytnou součástí restaurování musí být důsledná dokumentace u všech
typů zásahů. Dokumentace je textová, ve formě formulářů, a obrazová. Pro archiv
22
se zhotovují černobílé fotografie a barevné diapozitivy. Snímky musíme provádět
před, během a po restaurování, neboť se nám při práci objevují zajímavé
konstrukční prvky a historické údaje, které se často ukazují až po rozebrání vazby.
Veškerá dokumentace je pečlivě evidována a archivována ve speciálních
krabicích.
23
Závěr
Opět jsem se ve své práci přesvědčila, jak je důležité znáti historii knihy a její
vývoj. Vždyť přesně na restaurátorství vidíme, co by se stalo knihám nebýt
správného ošetření a ukládání. Nedozvěděli bychom se (a to myslím ve všech
oborech), na jakém základě je vlastně vynalezena jakákoliv technologie, ani
jakého jsme původu a byli by to jen spekulace a nepodložená fakta.
Navíc, kdo by neměl radost, když by si přinesl domů knížku svázanou
v krásné vazbě.
V této práci jsem měla příležitost si přečíst nejenom krásnou literaturu, ale i
dozvědět se něco více o svém oboru, protože bych se chtěla v budoucnu
historické vazbě více věnovat. Ale i kdyby mi to nevyšlo, tak v zaměstnání jako
ruční knihař se určitě těmto vazbám nevyhnu, proto jsem ráda, že jsem poznala
některé techniky, a tím knihu až tak úplně nezničím.
Jelikož jsme všichni závislí na přáních zákazníka, což je dobře, setkávám se
s lidmi, kteří řeknou: „Já nevím, nechám to na vás, jakým způsobem to uděláte.“
Když jsem byla v Rajmanově knihařství, tak pan Rajman tam měl dříve zavedené i
knihkupectví, ale jen z brožovaných knih. Velice se mi líbila jeho myšlenka, že
zákazník se musí naučit sám vybrat, jak by chtěl knihu svázat.
24
Použitá literatura: T.H. Wolff-Friednau: Písemnictví a knižní umění starověku,
Knihtiskárna práva lidu, Praha 1913
Král, Jindřich: Moderní knihařství, Knihař, brno 1999
Voit, Petr: Encyklopedie knihy, Libri, Praha 2006
www.nkp.cz (http://www.nkp.cz/restaur/historie.htm)
25
Obrazové přílohy
Gutenbergův knihtisk .
Dřevěné desky napadené červotočem.
Požkozené desky tmeleny dřevěnými
pilinami, useň doplněna v rozích a na
hřbetě.
26
Obrázek číslo 1. Knotová kniha
starých Peruánců
Antické psací náčiní
27