Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Oddělení celoživotního vzdělávání

Závěrečná práce

Specifika práce speciálního pedagoga na

Klinice dětské neurologie v nemocnici

Motol

Vypracoval: PhDr. Petra Drálová, DiS.

Vedoucí práce: Paedr. Helena Havlisová, Ph.D.

České Budějovice 2017

Prohlášení

Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze

s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47 b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění

souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě

elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované

Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to

se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce.

Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným

ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce

i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím

s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz

provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem

na odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích dne 5. listopadu 2017 PhDr. Petra Drálová, DiS.

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PaedDr. Heleně Havlisové, Ph.D. za

cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této závěrečné

práce.

Anotace

Předložená závěrečná práce se zabývá náplní a přínosem práce speciálního

pedagoga na Klinice dětské neurologie ve Fakultní nemocnici Motol (dále jen KDN ve

FN Motol) a přibližuje specifika jeho práce. Práce vymezuje základní pojmy k dané

problematice, nastiňuje psychické potřeby nemocných dětí a psychologii nemocných.

Dále se podrobně zabývá odborností a osobností speciálních pedagogů a upozorňuje

na důležitost a nezastupitelnost jejich práce v nemocnici. Praktická část na základě

výsledků výzkumného šetření a teoretických poznatků zjišťuje , jaká jsou specifika

práce speciálního pedagoga v nemocnici na Klinice dětské neurologie a analyzuje

současný stav výuky dětských pacientů na neurologickém oddělení.

Klíčová slova

KDN, neurologická onemocnění, speciální pedagog, odbornost speciálního

pedagoga, osobnost speciálního pedagoga, psychologie a pedagogika nemocných,

multidisciplinární tým, handicap

Abstract

Presented final thesis deals with the content and benefits of the work of the

special educator at the Clinic of Pediatric Neurology at the University Hospital Motol

(hereinafter KDN in FN Motol) and details the specifics of his work. The work defines

basic terms of the issue, outlines the mental needs of sick children and psychology of

patients. It also deals in detail with the expertise and personality of the special

educators and points out the importance and irreplaceability of their work at the

hospital. Based on the research findings and theoretical knowledge the practical part

identifies the specifics of the work of the special educator at the Clinic of Pediatric

Neurology and analyses the current situation of education of pediatric patients at the

neurological department.

Keywords

KDN, neurological disease, a special educator, special educator expertise and

personality, pedagogy and patient´s psychology, a multidisciplinary team, handicap

OBSAH ÚVOD………………………………………………………………………………………………. 7 TEORETICKÁ ČÁST…………………………………………………………………………….. 9

1. Klinika dětské neurologie……………………………………………………… 9 1.1 Základní pojmy…………………………………………………………………... 9

2. Dítě a nemoc………………………………………………………………………………. 12 2.1 Nemocné dítě…………………………………………………………………….12 2.2 Vývojové aspekty prožívání nemoci…………………………………… 13 2.3 Psychické potřeby hospitalizovaného dítěte……………………….15 2.4 Podpora rodiny hospitalizovaného dítěte………………………….. 18 2.5 Úzkost a strach………………………………………………………………….. 22

3. Vzdělávání v nemocnici………………………………………………………………. 25 3.1 Speciální pedagog v nemocnici………………………………………….. 26 3.2 Profesní kompetence speciálního pedagoga…………………...... 27 3.3 Osobnostní kompetence speciálního pedagoga………………... 30 3.4 Specifika práce speciálního pedagoga na dětské

neurologii……………………………………………………………………………… 32 PRAKTICKÁ ČÁST…………………………………………………………………………….. 35 4. Cíl práce……………………………………………………………………………………… 35

4.1 Vzorek………………………………………………………………………………. 36 4.2 Výzkumné metody……………………………………………………………. 36 4.3 Terén, popis stavu výchovy a vzdělávání na KDN ve FN

Motol……………………………………………………………………………………. 38 4.4 Výzkumné otázky……………………………………………………………....41 4.5 Analýza a interpretace rozhovoru se speciální pedagožkou..42 4.6 Analýza a interpretace rozhovoru se studentkou PF UK…….. 47 4.7 Analýza a popis práce pedagoga pohledem autorky práce... 48 4.8 Shrnutí a interpretace výsledků…………………………………………. 51

4.9 Závěry výzkumu………………………………………………………………… 53

ZÁVĚR…………………………………………………………………………………………..… 54 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ…………………………………………………………. 56 SEZNAM ZKRATEK…………………………………………………………………………… 60 PŘÍLOHY…………………………………………………………………………………………. 61

7

ÚVOD

Tato závěrečná práce řeší problematiku, která je v dnešní době aktuální, avšak

laickou i odbornou pedagogickou veřejností bývá často opomíjená pro svou

výlučnost. Jedná se o výchovu a vzdělávání hospitalizovaných dětí-pacientů ve škole

při nemocnici.

V posledních letech je v České republice každoročně hospitalizováno více jak

300 000 nemocných dětí. Tyto děti se vzdělávají v základních a mateřských školách,

které existují při nemocnicích. Dnešní trend je takový, že se čím dál více všeobecně

klade důraz na vzdělávání, proto se začíná více hledět i na vzdělávání těchto dětských

pacientů. Pozornost je zaměřena i na náplň volného času v nemocničním zařízení.

Speciální pedagogika je významnou pedagogickou disciplínou. Je zaměřena na

výchovu a vzdělávání zdravotně a sociálně znevýhodněných a na jejich uplatnění na

trhu práce. Jejím cílem je maximální rozvoj osobností těchto jedinců a dosažení

maximální úrovně jejich vzdělávání a socializace. Realizace v praxi následně probíhá

prostřednictvím speciálních pedagogů, kteří spolupracují s dalšími odborníky.

Speciální pedagogové mají široké pole výběru svého zaměření. Jedno však mají

společné. Jejich snahou je pomoci svým klientům vyřešit jejich problém či alespoň

zmírnit dopady dané situace na jedince a jeho rodinu. Pokud je jejich profese

uplatňována v nemocničním zařízení, je nezbytná a zásadní spolupráce celého

multidisciplinárního týmu.

Cílem práce není zhodnotit výchovně vzdělávací proces v nemocnici, ale

popsat, přiblížit a objasnit práci speciálních pedagogů ve fakultní nemocnici Motol

(dále jen FN Motol) a jejich přínos práce v péči o děti s neurologickým onemocněním

na Klinice dětské neurologie (dále jen KDN). Závěrečná práce se snaží

o vyspecifikování náplně práce speciálních pedagogů, která je hodně o komunikaci,

profesionalitě, flexibilitě, improvizaci, kreativitě a i euforii, kdy by speciální pedagog

měl být připraven vhodným způsobem reagovat na aktuální zdravotní a psychický

stav dětských pacientů.

8

Závěrečná práce se skládá ze dvou částí, a to části teoretické a praktické.

V úvodu práce je charakterizována KDN a jsou objasněny základní pojmy, které se

dotýkají tématu práce. Vedle vymezení konkrétního pojmosloví k danému tématu se

práce v druhé kapitole zaměřuje na nemocné dítě a prožívání nemoci dítětem

v jednotlivých vývojových fázích. Dále jsou v kapitole dopodrobna objasněny

psychické potřeby hospitalizovaných dětí a následně i důležitost rodiny nemocného

dítěte. Třetí kapitola se zaměřuje na vzdělávání v nemocničním zařízení a na

odbornost a osobnost speciálního pedagoga. Praktická část prezentuje vlastní

výzkumné šetření ohledně uplatnění speciálního pedagoga v nemocničním zařízení,

konkrétně na KDN a shrnuje poznatky v daných oblastech s důrazem na specifický

kontext dětské neurologie.

9

TEORETICKÁ ČÁST

1. Klinika dětské neurologie ve Fakultní nemocnici Motol

Klinika dětské neurologie (dále jen KDN) ve FN Motol patří mezi největší

pracoviště dětské neurologie v České republice. Poskytuje diagnostiku a léčbu dětem

od 4 týdnů do 18 let věku a výjimečně i starším pacientům. Odborníci na klinice se

snaží působit i jako superkonziliární pracoviště pro všechny neurologické diagnózy

dětského věku v rámci celé České republiky. Některé diagnosticko-léčebné programy

poskytují péči i zahraničním klientům.

Diagnostika a péče je zaměřená na bolesti hlavy, kolapsové stavy,

vertebrogenní obtíže, vertigo, úrazy centrální i periferní nervové soustavy, poruchy

psychomotorického vývoje, na epileptologii a chirurgickou léčbu epilepsie,

neuroonkologii, neurosvalová onemocnění (např. dětská mozková obrna, vývojová

dysfázie), vývojové anomálie CNS a další. Délka pobytu dětských pacientů bývá

většinou střednědobá, ale někdy i dlouhodobá a velmi často se jedná o opakovaný

pobyt. V současné době klinika disponuje dvěma lůžkovými stanicemi. Celkem čítá

kolem 40 lůžek pro pacienty. Součástí kliniky je i jednotka intenzivní péče, 6 lůžek

video/EEG a polygrafického monitorování a rovněž neurologická ambulance.

Klinika a její oddělení patří ke stěžejním oddělením v působení školy, neboť

většina dětí je zde léčena dlouhodobě či opakovaně. S mladšími dětmi jsou většinou

přítomni rodiče. Dnes je trend, že rodiče mají snahu podporovat své dítě svou

přítomností a až na výjimky tomu tak opravdu je. Výuka vyžaduje pravidelné

konzultace s rodičem i ošetřujícím personálem. Je nutné dodržovat hygienické

předpisy, které omezují použití některých výukových pomůcek nebo materiálu

a celkově i metody práce.

1.1 Základní pojmy

I přes velké pokroky v medicíně a speciální pedagogice, která zažívá poslední

desetiletí velký rozkvět je však patrné, že jak mezi laickou, tak i odbornou veřejností

10

dochází k odlišnému chápání některých základních pojmů, proto je nutné tyto pojmy

vymezit tak, jak budou chápány v této práci.

Vzhledem k tématu práce je důležité specifikovat pojem neurologická

onemocnění. Jde o závažná onemocnění v dětském věku. Průběh, povaha a léčba

těchto onemocnění postihují jak fyzickou, tak psychickou stránku dítěte. Tato

onemocnění lze chápat jako handicap nebo znevýhodnění. Při vymezování pojmů

z oblasti speciální pedagogiky panuje značná terminologická nejednotnost. Handicap

a znevýhodnění můžeme klasifikovat ze tří pohledů, a to podle druhu znevýhodnění,

rozsahu znevýhodnění a podle doby vzniku. (Fischer, Škoda, 2008) Handicap vzniká

v situaci, kdy náročnost prostředí převyšuje fyzické či smyslové schopnosti jedince

(např. bariérový přístup). Může být tedy dočasným stavem způsobeným kombinací

určitých specifických potřeb jednotlivce a nevhodně řešeným prostředím, které tyto

požadavky nesplňuje. U některých neurologicky léčených pacientů je toto vymezení

pojmu handicap výstižné, neboť fyzický, ale i psychický stav dítěte se v průběhu léčby

zhoršuje i zlepšuje, a to opakovaně a tím se mění míra znevýhodnění jedince.

Onemocnění ovlivňuje možnost dosáhnout určitých výkonů. Dítě nemůže pracovat

na stejné úrovni jako zdravé dítě. Dle Vágnerové bývají jedinci s handicapem

předmětem soucitu, ale zároveň také mohou vzbuzovat odpor či hrůzu a často

vyvolávají u ostatních ostych. „Sklon k negativnímu hodnocení a z toho vyplývající

izolaci od postižených pramení z obecné dispozice reagovat na vše, co se nějakým

způsobem liší od normy, jako na možné ohrožení.“ (Vágnerová, 2008, s. 189) „Reakce

postižených lidí mohou být různé, v závislosti na typu postižení, zachovaných

schopnostech, dosažené vývojové úrovni, na zkušenostech i dalších faktorech

psychosociálního charakteru.“ (Vágnerová, 2008, s. 190) Z toho vyplývá, že lidé

s postižením mohou mít problémy se zařazením do společnosti. Již ve školním věku

může být u dětí patrna citová otupělost, kázeňské přestupky apod. Puberta pak

představuje z fyziologického hlediska mimořádně náročné období, kdy do soustavy

hodnot vstupuje nový prvek, a to snaha líbit se a vlastní zjev. Nebezpečí psychických

poruch je u jedinců s neurologickým onemocněním zvýšené. U některých jedinců se

užívá medikamentózní léčba, která bývá často spojena s psychoterapeutickými

11

zásahy. Další široký pojem je multidisciplinární tým. Multidisciplinární tým je hlavní

jednotkou pro poskytování komplexní neurologické péče. Pojem multidisciplinární

tým je rovněž široce definovatelný. Přesné složení týmu se liší v různých nemocnicích

a institucích podle diagnózy a stadia nemoci. V péči o pacienty na dětské neurologii

je kladen mimořádný důraz na komplexní integrovaný přístup, který je zajištěn

spoluprací různých odborníků. Neubaerová (2012) do rehabilitačního týmu řadí:

rehabilitačního lékaře, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, psychologa, neuropsychologa,

logopeda, sociálního pracovníka, speciálního pedagoga, dobrovolníky. Dle Živného

(2015) do týmu odborníků patří: odborný lékař, nejčastěji neurolog, fyzioterapeut,

logoped, psycholog, sociální pracovník, ortoped a neurochirurg. Z toho je patrné, že

každý člen týmu má své kompetence, které by měly být respektovány. Zástupci

jednotlivých profesí tak vnášejí do týmu své specifické znalosti a dovednosti a nové

možnosti řešení problémových situací. (Matoušek, 2008) V současné době je

vyloučeno, aby jediný lékař obsáhl všechny odbornosti, které jsou nezbytné pro bio-

psycho-sociální přístup k nemocnému. (Marek, Kalvach, 2001) Multidisciplinární tým

by měl nahlížet na pacienta holisticky. Rehabilitace pohybující se na mezioborové

úrovni, začíná zpravidla ve zdravotnickém zařízení, kdy se na péči o pacienta podílí

lékaři a ošetřující personál. Lékařskou péčí na neurologickém oddělení zájem

o dětského pacienta nekončí a jsou potřeba další odborníci, jako jsou psychologové,

sociální pracovníci, učitelé aj. Neoddělitelnou součástí týmu jsou také členové rodiny

a přátelé. V neposlední řadě, vzhledem k tématu práce, je důležité specifikovat pojem

vzdělávání nemocných. Vzděláváním nemocných je v této práci myšleno vzdělávání

hospitalizovaných dětí na Klinice dětské neurologie. Tyto děti jsou na klinice

hospitalizovány střednědobě až dlouhodobě či opakovaně a vzdělávání probíhá pod

vedením speciálních pedagogů-učitelů Základní školy a mateřské školy při FN Motol

(dále jen ZŠ a MŠ při FN Motol).

12

2. Dítě a nemoc

Termín nemocnice označuje všechna zdravotnická zařízení, kde dítě pobývá

někdy i dlouhodobě, kde je léčeno, ošetřováno, opatrováno, kde probíhá jeho

rekonvalescence. Závažnou psychologickou okolností je, že se tak děje mimo domov

dítěte a jeho zdravotní potíže jsou ještě navíc komplikovány převedením do

neznámého a nezvyklého prostředí. Na rozdíl od dřívějších dob jsou dnes do

nemocnice přijímány děti zpravidla v těch případech, kdy není dobře možná léčba

ambulantní. (Matějček, 2001) Všechny kliniky se přizpůsobují současnému trendu,

a to posílat děti co nejdříve do domácího prostředí a léčit, pokud je to možno,

ambulantně.

2.1 Nemocné dítě

Chronické onemocnění postihuje přibližně 7-10 % dětské populace. Chronické

onemocnění dítěte znamená závažný stres nejen pro rodinu, ale i pro dítě samo.

Přináší s sebou bolest, léčebné procedury, strach z nich i strach z cizích lidí, omezení

pohybu, trvalejší izolace od blízkých osob, vrstevníků, narušení denního režimu apod.

(Říčan, 2006).

Nemoc nepostihuje jenom jednotlivé orgány, ale celou osobnost jedince. I dítě

svoji nemoc vnímá a uvědomuje si ji. Každé somatické onemocnění znamená určité

zatížení nervové soustavy. Zvláště pak pokud je zatížení intenzivní a dlouhodobé,

znamená pro jedince kromě zátěže i změněnou situaci, s níž se musí vyrovnat. Spolu

s dítětem prožívají nemoc i jeho nejbližší – rodiče. Úzkost a nejistota rodičů, jejich

postoje, nálady se mohou dítěte silně dotýkat.

Je velmi důležité si uvědomit, v jaké úrovni psychomotorického vývoje dítě

onemocnělo. V každém období si dítě osvojuje nejenom nové poznatky a zkušenosti,

ale i pracovní techniky, způsob myšlení, které vždy navazují na poznatky získané již

dříve. Pokud se některé vývojové období přeskočí, zanedbá, může to působit proti

vývoji dítěte.

13

2.2 Vývojové aspekty prožívání nemoci

V jednotlivých vývojových fázích je z psychologického hlediska rozhodující

dostatečné uspokojování specifických vývojových potřeb, s nimiž nemoc může

interferovat, tak aby emoční a osobnostní vývoj dítěte nebyl celkově zbrzděn nebo

v některých oblastech vážněji narušen.

Novorozenecké období

Novorozenecké období trvá od narození do věku 28 dnů, tedy čtyři týdny.

Novorozenec prožívá zejména své biologické potřeby, emoce libost – nelibost, bolest.

Častý prožitek bolesti může negativně ovlivnit psychický vývoj. Důležitá je synchronie

matky a dítěte. V tomto období se mezi matkou a dítětem vytváří jedinečný vztah

důvěry, který ovlivňuje další rozvoj osobnosti dítěte. (Říčan, 2007) Proto je v tomto

období důležité, aby si matka věřila, pečovala o dítě s veškerou láskou, aby se cítilo

bezpečně a naplnilo svoji důvěru k ní samotné. Tím se vytváří jedinečný vztah mezi

matkou a dítětem. Pokud je tato synchronie matky a dítěte narušena závažným

onemocněním, může být důsledkem narušení psychického vývoje či určitá forma

deprivace. Proto je důležité poskytnutí psychické podpory matce, aby mohla být dítěti

plně k dispozici.

Kojenecké období

Za kojenecké období je považován první rok dítěte. Základním vývojovým úkolem

tohoto období je utvoření pevného vztahu dítěte k matce a na jeho základě dosažení

pocitu bazální jistoty a důvěry ve svět. Utváření specifického pouta k matce se

přibližně od 6-8 měsíců projevuje separační úzkostí, o něco později přistupuje strach

z cizích lidí. Proto je nejdůležitější maximálně omezit nezbytnou separaci dítěte od

rodiny a zavádět herní programy.

Batolecí období

Batolecí období od jednoho do tří let věku dítěte je charakterizováno jako období

prudkého rozvoje řeči a motoriky. Vlivem nemoci může dojít k opoždění

psychomotorického vývoje. Pro děti je také velmi typická velká pohybová aktivita.

V tomto období děti velmi špatně snáší pohybové omezení nutné v případě nemoci.

14

Je velmi důležité dbát o aktivizaci batolete a vytvořit mu dostatek prostoru pro

autonomii při rozhodování s pevnými hranicemi. I v tomto věku stále přetrvává strach

z cizích lidí a silná separační úzkost.

Předškolní věk

Dítě i v nemocnici potřebuje dostatečný prostor pro hru a rozvoj vlastního

podnikání. Současně narůstá potřeba dítěte porozumět světu i vlastnímu tělesnému

fungování. Vysvětlování a dostatečné informování dítěte je nezbytné, vzhledem

k rychlému rozvoji řeči a komunikace je možná i přímá příprava dítěte na zákrok či

hospitalizaci.

Mladší školní věk

Do popředí se dostává snaha dítěte o výkon ve škole i mimo ni a soupeření

s druhými dětmi. Velmi významná je motivace dítěte, skupina vrstevníků. V případě

nutné izolace, je důležité ji omezit na nejmenší nutnou míru.

Pubescence

V tomto věku se uvolňují rodinné vazby a sílí vliv skupiny vrstevníků. Toto

odpoutání bývá ztíženo u dětí s postižením, ale i u dětí vážněji nemocných, neboť role

pacienta je obecně rolí závislou. Častým problémem při léčbě dospívajících je jejich

odpor či ambivalentní postoj vůči autoritám. Pro toto období je dobré pracovat

s dítětem v nepřítomnosti rodičů. Práce s rodiči nepřestává být důležitá.

Adolescence

Dotváří se identita dospívajícího dítěte a vazby na rodinu slábnou. (Říčan, 2006)

Nemocné nebo tělesně postižené dítě je třeba nejen dobře znát, ale je třeba umět

s ním vhodně zacházet. Výchovným cílem je dopomoci k rozvoji osobnosti co

nejvyspělejší, a tak vyrovnané a harmonické, jak je to za daných okolností možné.

(Matějček, 2001)

15

2.3 Psychické potřeby hospitalizovaného dítěte

Základní potřeby dětí v nemocnici:

Přítomnost blízkého příbuzného, nejčastěji matky

Matka je pro dítě základním zdrojem jistoty a bezpečí. Odloučení od matky je pro

dítě větším zdrojem stresu než nemoc sama nebo bolest. Matka, nebo jiná blízká

osoba, je právě ta, která z dítěte sejme a převezme na sebe jeho strach, starosti

a nejistotu. Tlumočí mu informace zdravotníků známými slovy, vysvětluje mu dětí

kolem, chrání ho před nešetrnou manipulací a nevšímavostí. O to více je ale ona sama

zasažena problémy a potřebuje pomoc. Dítě si většinou brzy zvykne, zadaptuje se

a pokud má „maminku za zády“ je spokojené. Avšak matka je vysílená a unavená.

Proto je nutné matce opakovat, že její přítomnost je pro dítě nepostradatelná

a podporovat ji.

Na Klinice dětské neurologie může být v současné době rodič i přes noc. Někdy

však zůstane na oddělení dítě samo i přes den nebo po téměř celou dobu pobytu.

Důvodů může být mnoho, někteří rodiče musí být nutně v zaměstnání nebo je

zaměstnává péče o sourozence apod. Dětem, které přicházejí do nemocnice

z dětských domovů nebo ústavů sociální péče poskytuje celý tým odborníků zvláštní

pozornost a zvýšenou péči.

Bezpečné a podnětné prostředí přizpůsobené věku dítěte

Na adaptaci v nemocnici je v dnešní době kladen důraz. Většina dětských oddělení

v nemocnicích je prozářena barvami, vyzdobena obrázky, disponuje hračkami

a hrami, ale stále se zapomíná na starší děti a mladistvé. Budeme-li se snažit důsledně

naplňovat všechny základní potřeby hospitalizovaných dětí a mladistvých, zjistíme, že

prostředí je často nevhodné a nepřiměřené věku.

Kvalitní kontakt s širší rodinou a vrstevníky

Umožnit hospitalizovaným dětem pravidelný kontakt s rodinou a kamarády není

problém. Děti mají mobilní telefony a důležitou formou kontaktu zůstávají osobní

16

návštěvy známých a příbuzných. Počet návštěvníků na např. dvě osoby určuje

ošetřující personál tak, aby návštěvy výrazně nebránily chodu oddělení.

Opakované a srozumitelné informace od kompetentních zdravotnických

pracovníků

Dětem se má říkat pravda, a to přiměřeně k jejich věku. Nutný je individuální

přístup ke každému dítěti, přihlédnutí k jeho věku, aktuálnímu psychickému stavu,

duševní zralosti. Během rozhovoru je důležité pozorně naslouchat a reagovat na

nonverbální projevy. Měli bychom mluvit přiměřeně hlasitě a zřetelně vyslovovat.

Cílem je dítě zaujmout, navázat s ním kontakt, rozveselit. Teprve poté odhadnout,

kdy a jaké informace potřebuje. Informování celé rodiny musí být srozumitelné,

vícestupňové a navazující. Opět je důležitá spolupráce a jednotný postup celého

týmu.

Možnost volby, potřeba soukromí a jistoty

Nemoc a hospitalizace velmi vyčerpává a zatěžuje. I velmi malé dítě potřebuje

ovládat situaci a mít ji pod kontrolou. Musí mít možnost občas o něčem svobodně

rozhodnout, něco drobného ovlivnit (z jaké ruky mu sestřička odebere krev, jakou

barvu bude mít jeho hrneček apod.). Nesmí se stát jen pasivním objektem

zdravotníků. Dítě potřebuje zmobilizovat všechny své rezervy, aby toto období zdárně

překonalo. Není proto vhodné chtít v tomto období odstraňování případných

zlozvyků. To, co dítěti přináší klid a úlevu, to mu musíme dopřát i v nemocnici, pokud

je to možné. (Matějček, 1995)

Možnost normálně se vzdělávat a hrát si

Dle Charty práv hospitalizovaných dětí a podle Základní listiny práv a svobod

i podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo na přiměřený vývoj a růst a zároveň

i na vzdělání. Proto existují školy při nemocnicích. Poskytují vzdělání nemocným

dětem – žákům základní školy i výchovnou péči dětem předškolního věku. (Valenta,

2003)

Na KDN se opakovaně léčí i děti z dětských domovů. Docent J. Langmeier odvodil

právě z nálezů u dětí z dětských domovů svou představu čtyř základních psychických

17

potřeb a učinil z nich páteř teorie psychické deprivace. Pojímal ji jako určitou obdobu

biologických potřeb. Stejně tak jako jsou životně důležité biologické potřeby, jsou tu

i základní životně důležité potřeby psychické. I psychické potřeby musí být v pravý čas

a náležitě uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou osobnost. Jsou to:

Potřeba určitého množství, kvality a proměnlivosti vnějších podnětů

Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech

Potřeba identity, tzn. potřeba společenského uplatnění a společenské

hodnoty

Potřeba otevřené budoucnosti neboli životní perspektivy. (Matějček, 1995)

Z výše uvedeného vyplývá, jak důležité je působení speciálních pedagogů – učitelů

ZŠ a MŠ v nemocnicích. Náplni a přínosu jejich práce se podrobně věnuje praktická

část.

Jako jeden z mála odborníků se podrobně psychologií a pedagogikou nemocných

dětí zabýval profesor Matějček, který definoval základní pilíře psychologické péče

o dětské pacienty. Dle Matějčka obtížnost a zaměření výchovné práce v nemocnici

určuje několik činitelů:

Na jakém stupni vývoje se dítě nachází

Jak vyrovnanou osobností je dítě před vstupem do nemocnice (tedy jak je dítě

emočně a psychicky zralé, jaké jsou jeho osobnostní vlastnosti a jak je sociálně

vyspělé)

Jakou chorobou je postiženo. Na některých odděleních jsou nároky na

výchovnou a psychologickou práci vyšší než jinde

Jak dlouho se dítě v nemocnici zdržuje (Matějček, 1992)

Pro práci speciálních pedagogů – učitelů v nemocnici z výše uvedeného vyplývá,

že péči o dítě nelze kategorizovat dle jednoho aspektu (druh onemocnění, věk dítěte

apod.) Tyto čtyři činitele se mohou různým způsobem kombinovat a každé dítě

v nemocnici je tak osobitým vychovatelským a psychologickým případem. (Matějček,

1992)

18

Pedagogika nemocných stejně tak jako psychologie nemocných, může shrnout jen

obecné poznatky a stanovit povšechné zásady, jak správně postupovat. Cílem učitelů

na oddělení dětské neurologie je udržení vývojové úrovně dětí individuálním

a konkrétním pedagogickým působením. Důležité je přistupovat k dítěti individuálně,

neboť osobnost dětského pacienta je stejně individuální jako osobnost ostatních lidí.

Matějček uvádí, že máme-li s různými lidmi dosáhnout téhož cíle, v našem případě co

nejlepšího duševního stavu, musíme s nimi zacházet individuálně. (Matějček, 1992)

Na neurologickém oddělení to znamená dopomoci dětským pacientům k vývoji

osobnosti co nejvyspělejší tak, aby byla vyrovnaná a harmonická, jak je to dle

okolností možné. „Pedagogika nemocných je tedy takové zaměřené působení na dítě

a takové uplatnění výchovných zásad, pravidel a metod, aby se schopnosti (potence)

dítěte trpícího určitým onemocněním nebo zdravotním postižením mohly co nejlépe

rozvíjet, dítě samo, aby mohlo prožívat svůj život uspokojivě a mohlo se stát, pokud je

možno, plnohodnotným členem své společnosti.“ (Matějček, 1992)

2.4 Podpora rodiny hospitalizovaného dítěte

Reakce rodiny na sdělení diagnózy dítěte

Sdělení závažné diagnózy, i v případě těžšího onemocnění nebo tělesného

postižení dítěte, znamená pro rodiče hluboký otřes. S nastalou situací se každý člen

rodiny vyrovnává individuálním přístupem a individuálním tempem. Většinou se to

děje v tomto pořadí:

Šok – iracionální myšlení a cítění, s pocity zmatku, dezorientace

Popření – „útěk ze situace“. U rodičů převládá pocit „není to pravda“. V této

fázi se může objevit hledání opory v různých církvích nebo sektách.

Smutek, zlost, pocity viny, úzkost – hledání viny u druhých, agresivní pocity

k vlastní osobě i ostatním. Častá je sebelítost. Lékaři by měli být připraveni na

prudké emoční reakce (pláč, agrese, deprese, zlost) a zůstat rodičům

k dispozici i po náročném sdělení.

19

Stadium rovnováhy – Nastupuje až když je patrné přijetí situace. Snižuje se

úzkost a deprese a rodiče se začínají o dítě intenzivně starat a spolupracovat

při jeho léčbě.

Stadium reorganizace – je charakteristické tím, že rodiče hledají cesty do

budoucna. Tohoto stádia nedosahují všichni rodiče, u některých přetrvává

smutek a pocity viny mohou podmiňovat až ambivalentní vztah k dítěti. Pokud

rodiče tyto postoje nepřekonají, narušuje se rovnováha celého rodinného

systému bez potřebné opory pro postižené dítě. (Vágnerová, 1999)

V případě přijetí daného stavu vědomí nemoci nebo jiného zdravotního postižení

dítěte stimuluje u rodičů aktivní obranné reakce. Chtějí bojovat buď za úplné

uzdravení nebo alespoň zmírnění možných následků v celkovém zdravotním stavu

dítěte, odmítají kapitulaci. Rodiče obvykle volí tyto způsoby zvládaní této stresové

situace:

Přijetí aktivního postoje – jedná se o preferenci konfrontačního přístupu,

aktivizaci sil pro boj s nemocí nebo se zdravotním postižením.

Hledání sociální podpory – rodiče vyhledávají odborníky, kteří by mohli

přispět k vyřešení problémů, či je alespoň emočně podpořit.

Hledání konkrétních řešení-jejich cílem je nalézt alespoň minimální naději

Snaha o pozitivní ocenění – rodiče potřebují ocenění jejich dosavadního

jednání. Pokud naleznou ve svém okolí „spojence“ ve významných autoritách,

zbaví je to pocitu beznadějnosti situace. Jejich naděje tak může být podpořena

rostoucí vírou a sebedůvěrou v pozitivní výsledky snažení.

Někdy rodiče mohou reagovat postojem, který popírá nebo podceňuje závažnost

diagnózy dítěte. Bagatelizace je v tomto případě projevem určitého vyrovnávání se

se zátěží, jejím popřením. Tento postoj vysvětluje, „omlouvá“, proč se rodiče

nezabývají problémem dítěte. (Milichovský, 2010)

Je všeobecně známo, že v několika posledních desetiletích došlo ke změnám

v péči o děti v nemocnici (např. možnost pobytu rodičů přímo na většině

20

pediatrických odděleních, možnost psychologů, pedagogů, herních terapeutů,

dobrovolníků, spirituálních služeb apod.). Péče všech odborníků již není zaměřena

pouze na nemocné dítě, ale na celou rodinu.

Výhody společné péče rodičů a zdravotníků v nemocnici:

Dítě je klidnější, méně úzkostné, ve většině případů lépe spolupracuje

Rodič pomáhá s ošetřováním a zajišťováním potřeb svého dítěte

Rodiče znají své dítě nejlépe – první poznají, když je dítěti lépe či hůře apod.

Rodiče dítě povzbuzují, utěšují a posilují pocit bezpečí a důvěru k ošetřujícímu

personálu

Dítě může být také dříve propuštěno do domácí péče, neboť rodiče jsou mnohdy

poučeni a zacvičeni i do speciálních ošetřovatelských úkonů

Dítě je po návratu z nemocnice méně rozrušené a snadněji se zase přizpůsobí

rodinnému životu. (Valenta, 2003)

Rodina hraje významnou roli pro dětského pacienta. Existuje souvislost mezi

léčebným procesem a vlivem rodinných příslušníků a přátel. (Bártlová, 2005). Faktory

rodinného zázemí a vztahu s rodiči jsou jednou ze základních charakteristik

ovlivňujících reakci dítěte na traumatickou událost. (Masten, Coatsworth, 1998)

Konzistence a vřelost ve vztahu rodičů k dítěti může sloužit jako hlavní faktor

přispívající k co nejlepší adaptaci dítěte v náročné životní situaci. V drtivé většině

případů je v nemocnici nejdůležitější osobou pro dítě matka.

K této kapitole je třeba zmínit a v této práci pouze nastínit sociální změny

v rodině. Jeden z rodičů přebírá celodenní péči o dlouhodobě nemocné dítě. Často

dochází k opomíjení psychosociálních potřeb zdravých sourozenců. Tomuto tématu

se věnuje již i odborná literatura. Například autorka Kárová ve své knize Skrytí

hrdinové popisuje, jak dochází k vyčleňování zdravých sourozenců z procesu léčby.

V rodině se objevují nové konflikty, ale zároveň se může otevřít i skrytý problém.

Velmi často je vytížen i druhý rodič, který musí pečovat o sourozence a k tomu

ještě musí zabezpečit rodinu. U takových rodin dochází k mnoha změnám. Jsou to:

21

Změny ve vztahu s širší rodinou

Rodiče potřebují větší pomoc od příbuzných. Zpravidla se jedná hlavně

o prarodiče. Ti často trpí tzv. „dvojí bolestí“ a to z nemocného vnoučete a z bolesti

vlastního dítěte (rodiče). Někdy mohou být vztahy takové, že kontakty s širší rodinou

se naopak omezí.

Změny ve vztahu k okolí

Rodiče jsou odtrženi od pracovních i společenských aktivit. Dítě je izolované od

vrstevníků a kamarádů. U dětí s neurologickým onemocněním bývá někdy reakce

okolní veřejnosti zraňující. Může jít o vyhýbání se nemocnému dítěti i celé rodině,

posměšky nebo naopak nadměrný soucit. Také možnost vzdělávání dětí v běžných

předškolních nebo školních zařízeních není někdy možná.

Změny finanční situace

Zvyšují se výdaje za léky, poplatky a dojíždění. Rodina zpravidla přichází o jeden

příjem. Na základě posouzení zdravotního stavu dětského pacienta se přiznávají

sociální dávky. Nutno zmínit, že přiznán dávky a její vše jsou nejisté. Rodina je často

zatížena platbou hypoték a různých splátek.

K velkému zásahu do života jedince dochází při poruše zdraví (Tröster, 2005)

Sociální událostí jsou ekonomické důsledky nemoci, které lze rozdělit na náklady na

prevenci, léčení, ztrátu příjmu, pracovní neschopnost, rehabilitaci či reintegraci

(Tomeš, 2010) V nemocnici jsou důležité takové intervence, které napomáhají

odstranit nebo zmírnit negativní důsledky situace, které jsou způsobené hospitalizací,

nemocí či psychopatologickými jevy. (Kuzníková, 2011) Péče sociálního pracovníka je

směřována zejména na hospitalizovaného jedince, ale někdy se musí postarat také

o rodiče či děti, pokud se z důvodu onemocnění blízké osoby ocitly v tíživé sociální

situaci. (Severová, 2005)

Psychosociální pomoc zahrnuje hlavně prostor pro uvolnění emocí (pláč,

úzkost, vztek, strach, jiné neobvyklé reakce). Zde je opět vidět, jak důležitá je

spolupráce celého týmu odborníků. Speciální pedagog může leckdy v počátcích

zachytit vážný problém a rodinu odkázat na sociálního pracovníka, který v nemocnici

22

poskytuje zejména sociálně právní poradenství. Pomůže rodině vytvořit náhled na

novou situaci, hledá změny řešení, podporuje rodiče při adaptaci na změny

a spolupráci mezi sebou. V první řadě se snaží docílit toho, aby kvalita péče o dítě

nebyla ovlivněně nepříznivými změnami.

Proto je opět tak důležité, aby pedagogické působení bylo správné.

Pedagogické působení na klinice je zejména o komunikaci a empatii, a to nejen

s dětským pacientem, ale i jeho rodiči. Ne vždy je po ruce sociální pracovník,

psycholog nebo jiná kompetentní osoba, proto se rodič obrací často na speciálního

pedagoga, když má potřebu něco konzultovat, potřebuje poradit, ale i se vypovídat

nebo svěřit. Téma se nemusí týkat jen nemoci dítěte, ale rodiče trápí partnerské

vztahy, obavy, jak zvládnou provoz domácnosti a léčbu apod. Emoce, které v tu chvíli

speciální pedagog přijímá, přijímá jako skutečnost, že v dané chvíli má rodič právě

takové emoce, které má a nehodnotí jejich správnost. Speciální pedagog se snaží

vyhýbat zlehčování situace, nevhodnému vyptávání, nesrovnává situaci s jiným

pacientem, nezdůrazňuje svou osobu a svůj názor. Speciální pedagog má také svůj

časově omezený pracovní rozvrh, proto musí umět prosadit se já-výroku

a v některých případech rozhovor taktně ukončit a odložit na jinou dobu, případně se

k němu nevracet, pokud má pedagog pocit, že toho rodič zneužívá. Být dobrým

posluchačem rovněž patří k dovednostem speciálního pedagoga.

2.5 Úzkost a strach

Úzkost, strach, tréma jsou známé pocity, které doprovázejí náš život. Tyto

pocity někdy umocňují náš výkon, jindy jej naopak zcela paralyzují – pocity, při kterých

vnímáme svoji psychosomatickou jednotu (bušení srdce, třes rukou, nutkavé močení

apod.). Strach a úzkost mají mnoho podob a příznaků.

Strach je definován jako emocionální strach v přítomnosti nebo v očekávání

nějakého ohrožujícího nebo nebezpečného předmětu. Je to subjektivní prožitek

extrémního zneklidnění, touha uniknout nebo podnět zneškodnit útokem. Je

provázen řadou reakcí sympatického nervového systému. Strach je také přirozenou

23

a užitečnou emocí. Úzkost je difúzní trvalý pocit ohrožení, kdy prožívající není

schopen přesně vyjádřit, co ho konkrétně ohrožuje. Někteří psychologové tvrdí, že

strach a úzkost jsou dvě odlišné kvality – strach je reakce na aktuální ohrožení

a úzkost jako reakce na ohrožení očekávané. Strach i úzkost jsou výrazně specifické

emocionální stavy, které jsou nepříjemné, jsou provázené tělesnými změnami (např.

stísněným pocitem v hrudníku a v hrdle, třesem a slabostí ve svalech, obtížemi při

dýchání).

Přístupy ke strachu a úzkosti:

Psychodynamický přístup – uvádí se, že lidé prožívají mnoho egoobranných

mechanismů, aby se vyrovnali s úzkostí. Tyto obranné mechanismy fungují na

nevědomé úrovni.

Fyziologický přístup – hledá specifický fyziologický obraz a jeho případné

změny při zvládání úzkosti. Strach vede prostřednictvím aktivace sympatiku

k získání mimořádné energie potřebné pro boj nebo útěk.

Behaviorální přístup – předpokládá vysvětlování úzkosti a strachu procesy

učení. Klasické podmiňování při získávání strachu (spojování nových podnětů

s vrozenými projevy strachu) a operativní podmiňování při učení se zvládání

strachu.

Kognitivní přístup – zdůrazňuje roli našeho očekávání při rozvoji strachu

a učení se vyhýbat se strachu. Nesprávné hodnocení situace vede

k nepřiměřenému strachu. Repertoár obran proti úzkosti a strachu získáváme

z minulých zkušeností, například pozorováním druhých, učením, verbální

instrukce o tom, která strategie povede k redukci bolesti. (Stuchlíková, 2002)

Vliv nemoci na osobnost dítěte, psychické následky nemoci

Zdravotní postižení či nemoc znamená kromě zátěže organismu pro dítě

změněnou životní situaci, s níž se musí vyrovnat. Nemoc dítěte si uvědomuje

a prožívá i jeho nejbližší rodina. Dítěte se může neobyčejně silně dotýkat chování

rodičů. Nejistota a úzkost rodičů, jejich nálady a postoje, změny chování vůči dítěti,

jejich projevy to vše se může dítěte silně dotýkat. Vývoj osobnosti nemocných dětí

24

a dětí se zdravotním postižením se řídí týmiž psychologickými zákonitostmi jako vývoj

zdravých dětí s tím rozdílem, že u dětí akutně nemocných a dětí se zdravotním

postižením se navíc uplatňuje specifický vliv několika činitelů, jež mohou zdravému

vývoji osobnosti vytvářet určité překážky nebo některá nebezpečí. Tyto činitele je

třeba znát, abychom je, pokud možno mohli mít pod kontrolou. (Matějček, 2001)

Jedním z těchto činitelů je psychomotorická úroveň dítěte. Závažnost tohoto

činitele je velmi názorně patrna na rozdílné situaci dítěte s vrozeným postižením

a s postižením získaným až v pozdějším stadiu vývoje. Problémem dítěte s vrozeným

postižením je trvalé přizpůsobování zvláštní životní situaci. Naopak problémem dítěte

se získaným postižením v pozdějším vývojovém období je přizpůsobování životní

situaci, jež se změnila v podstatě náhle. (Matějček, 2001)

Pro každé vývojové období je charakteristické, že si dítě osvojuje nejen nové

zkušenosti a poznatky, ale i nové techniky způsobu myšlení a nazírání, které vždy

vyrůstají z poznatků dříve získaných. Není proto lhostejné, jestliže se některé

vývojové období zanedbá, přeskočí či jen náležitě stimulačně nevyužije.

Dalším činitelem je rozsah postižení. Je nutno rozeznat funkční rozsah postižení,

které má základní význam pro další život dítěte. A dále pak také společenský rozsah

nemoci, neboť každá společnost má již své normy tělesné krásy a zdatnosti. Tyto

normy se stávají měřítkem pro druhé.

I na totéž onemocnění reagují jednotlivé děti různě. Mezi významné činitele

tu zřejmě patří některé základní rysy jejich duševní výbavy, které si přinášejí na svět

jako genetický vklad po předcích (inteligence, temperament, odolnost nervového

systému, dráždivost apod.). (Matějček, 2001)

Běžná onemocnění v dětském věku zpravidla nepřináší pro děti nebezpečné

psychické komplikace. Důležité jsou první známky nemoci, které se objeví před

propuknutím choroby a obvykle jsou provázeny jistými nápadnostmi v chování dítěte.

Rodiče a vychovatelé by tyto příznaky neměli přehlédnout. V akutním stadiu se

psychické příznaky stupňují. Dítě může být utlumenější a skleslejší nebo naopak

neklidnější a dráždivější. Vymizení těchto nápadností v chování dítěte znamená

25

překonání akutního stadia a cestu k uzdravování. Z psychologického hlediska je velmi

závažnou fází nemoci rekonvalescence. Některé děti mohou být delší dobu apatické,

bez zájmu, jiné naopak neklidné. Mají také větší potřebu spánku a jsou snadno

unavitelné. (Matějček,2001)

Z výše uvedeného je důležité mít na paměti, že náročná životní situace, kam

vážná nebo dlouhodobá nemoc dítěte jednoznačně patří, ohrožuje duševní zdraví

dítěte. Z toho vyplývá, že je to více než jen nemoc sama o sobě – přítomnost nemoci,

ale že zdraví má více složek navzájem úzce propojených. Vzhledem k tématu práce je

proto třeba zabývat se otázkou, do jaké míry působení speciálního pedagoga přispívá

k této pohodě nebo ji narušuje. Speciální pedagog a jeho působení v nemocnici by

nemělo zbytečně zvyšovat míru stresu, ale naopak vytvářet pozitivní klima. I speciální

pedagog musí pečovat o své duševní zdraví, neboť jeho případná psychická

nevyrovnanost by mohla ovlivnit duševní stav dítěte. Proto jsou pro speciálního

pedagoga důležité poznatky z oblasti psychohygieny.

3. Vzdělávání v nemocnici

Pokud se zabýváme vzděláváním v nemocnici je třeba zmínit dva dokumenty

a to:

Listinu základních práv a svobod (článek 33), která je součástí Ústavy České

republiky, účinné od 1. ledna 1993, ve které je zakotveno právo na vzdělání

pro všechny.

Úmluvu o právech dítěte. V Úmluvě o právech dítěte se mimo jiné hovoří také

o cílech speciální podpory, která se týká dětí se závažným postižením

a zdravotním znevýhodněním, a které se nemohou vzdělávat v běžných

školách. Tento dokument, který se týká problematiky vzdělávání vstoupil

v platnost 6. února 1991.

Dále je nutno zmínit zákon č. 472/2011, kterým se mění zákon č. 561/2004

Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání

26

(školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se žáky se

speciálními vzdělávacími potřebami rozumí žáci se zdravotním postižením, žáci se

zdravotním znevýhodněním a žáci se sociálním znevýhodněním. Dále sem patří také

žáci nadaní a mimořádně nadaní. Těchto různých oblastní se týkají vyhlášky, které

vychází ze školského zákona:

Vyhláška č. 147/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání

dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů

mimořádně nadaných.

Vyhláška č. 116/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 72/2005 Sb.,

o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních.

Jednou z forem vzdělávání pro žáky se zdravotním znevýhodněním jsou školy při

nemocnici. „Jde o zařízení, ve kterém se mohou vzdělávat žáci se zdravotním

oslabením nebo žáci dlouhodobě nemocní v tomto zdravotnickém zařízení, pokud to

jejich zdravotní stav umožňuje. Základní školy mohou poskytovat podle svých

možností individuální konzultace ve všeobecně vzdělávacích předmětech i žákům

středních škol umístěných v tomto zdravotnickém zařízení. K zařazení do školy při

zdravotnickém zařízení se vyžaduje doporučení ošetřujícího lékaře a souhlas

zákonného zástupce žáka. Rozsah a organizaci výuky žáka určuje ředitel školy po

dohodě s ošetřujícím lékařem.“ (vyhláška č. 73/2005 Sb. § 4)

3.1 Speciální pedagog v nemocnici

Povolání speciálního pedagoga je v současné době řazeno mezi tzv.

pomáhající profese. Název pomáhající profese je obecné označení pro profese, které

jsou zaměřeny na potřeby člověka a jejich základním a podstatným rysem je jednání,

které je vůči druhým lidem zaměřeno na řešení jejich individuálních potřeb

a poskytování podpory a pomoci. V nemocnici se toto označení kromě speciálních

pedagogů týká zejména terapeutů, sociálních pracovníků, psychologů, vychovatelů

ale i lékařů.

27

Podle zákona č. 563/2004 Sb. O pedagogických pracovnících patří speciální

pedagog do skupiny pracovníků vykonávajících přímou pedagogickou činnost.

Potřebné vzdělání pro osobu speciálního pedagoga stanovuje § 18 tohoto zákona.

„Speciální pedagog získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným

studiem v akreditovaném magisterském programu v oblasti pedagogických věd

zaměřené na speciální pedagogiku.“ (zákon č. 563/2004 Sb.) Speciální pedagog musí

mít na rozdíl od pedagoga běžné základní školy i potřebné zdravotnické znalosti.

Proto při svém studiu většinou volí jednu nebo i více specializací, na které se speciální

pedagogika člení. Těmito specializacemi jsou: somatopedie, psychopedie,

surdopedie, oftalmopedie, logopedie, etopedie, speciální pedagogika osob

s kombinovaným postižením a specifické poruchy učení nebo chování.

Odborná literatura označuje speciálního pedagoga jako vysoce

kvalifikovaného pracovníka, který provádí diagnostickou, pedagogickou,

terapeutickou, logopedickou a poradenskou činnost. Při výkonu své pracovní činnosti

konkrétně hodnotí účinnost nápravných, reedukačních a kompenzačních postupů.

3.2 Profesní kompetence speciálního pedagoga

Podle zákona 563/2004 Sb. O pedagogických pracovnících jsou speciální

pedagogové považováni za pedagogické pracovníky, kteří vykonávají přímou

výchovnou činnost. Musí splňovat tyto požadavky:

Plná způsobilost k právním úkonům

Odborná kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává

Bezúhonnost

Zdravotní způsobilost

Prokázaná znalost českého jazyka (zákon 563/2004 Sb., § 3)

Popis ideálního pedagoga se v odborné literatuře také opírá o kompetence, které

můžeme posuzovat jako „Způsobilost, připravenost, vybavenost vykonávat určité

činnosti, operace, chovat se určitým způsobem, plnit určité funkce a sociální role.“

28

(Kolář a kol., 2012, s. 73). Jedná se o široký pojem, který je spojen s dnes již

samozřejmým celoživotním vzděláváním. Nezbytně nutná je také odborná praxe

budoucích speciálních pedagogů. Je důležité, aby se budoucí pedagogové potkali

i s výukou v nemocničních školách. To by mělo být možné v rámci jejich praxí.

„Studenti učitelství by měli být vedeni k hlubšímu poznání pedagogických situací

a dospět k jejich porozumění na základě sebereflexe své praxe na školách.“ (Dytrtová,

Krhutová, 2009, s.11) Většinou jsou však praxe krátké a začínající pedagog tak získá

pouze neúplné představy o výuce.

Při práci speciálních pedagogů v nemocničním zařízení nelze opomenout

problematiku etických zásad v poradenském procesu. Respektování etických zásad

a ochota službě druhým je předpokladem k výkonu práce speciálního pedagoga

v nemocnici. „V poradenském procesu jde vždy o působení na druhého člověka,

působení, které je zaměřeno ve prospěch klienta, ale které může být také

ovlivňováním nebo manipulací.“ (Hadj-Moussová, 2002, str. 18) Autorka klade důraz

na vyspělý charakter pedagoga – poradce. „Etickým normám lze naučit, ale pouze

vysoká morální úroveň jedince vede k tomu, aby je také sám skutečně dodržoval.“

(Hadj-Moussová, 2002, s.18) V souvislosti s etikou v poradenském procesu nelze

opomenout pravidlo mlčenlivosti. V etickém kodexu práv pacientů se uvádí: „Pacient

má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou

považovány za důvěrné.“ (Jankovský, 2003, s. 21) Etický kodex speciálních pedagogů

není oficiálně vymezen=chybí. Měl by obsahovat morální normy, které je nutné

dodržovat při výkonu jejich pedagogické činnosti. Toto téma je velmi široké a může

být podkladem pro další možné budoucí výzkumné šetření. Stejně tak není v odborné

literatuře vymezen osobnostní profil speciálního pedagoga.

V Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP pro ZV 2007,

s. 14) jsou vymezeny klíčové kompetence, které jsou nezbytné pro každého jedince,

aby se mohl uplatnit v sociálním a pracovním životě. Jsou to:

Kompetence k učení

Kompetence k řešení problémů

29

Kompetence komunikativní

Kompetence sociální a personální

Kompetence občanské

Kompetence pracovní

Tyto kompetence jsou dobrým základem, který lze dále rozvíjet. (Průcha 2003,

s. 13) definuje kompetenci jako: „soubor profesních dovedností a dispozic, kterými má

být vybaven učitel, aby mohl efektivně vykonávat své povolání.“ Pro zvyšování

kvalifikace speciálního pedagoga a pro celoživotní vzdělávání jsou nezbytné

kompetence k učení. Na KDN jsou stěžejní a neodmyslitelnou součástí speciálního

pedagoga kompetence komunikativní. Díky nim se učitel umí smysluplně vyjadřovat,

formulovat své myšlenky, porozumět a naslouchat ostatním. Kompetence k řešení

problémů umožňují speciálním pedagogům umět vyhledávat vhodné informace

k řešení problémů a zejména pak umět samostatně řešit a zdolávat různé problémy

a překážky v práci. Kompetence sociální a personální jsou důležité proto, jsou důležité

proto, aby učitel v nemocnici mohl plnohodnotně pracovat v multidisciplinárním

týmu v nemocnici, ohleduplně jednat s dětskými pacienty a jejich doprovody.

Kompetence občanské jsou základem schopnosti respektovat druhé. Dále také

chápat společenské normy a zákony (jejich základní principy). A v neposlední řadě

kompetence pracovní, které utvářejí vztah jedince k práci, pomáhají dodržovat

a respektovat povinnosti a závazky, pravidla.

Speciální pedagogové jsou v neustálém kontaktu s dětskými pacienty a jejich

zákonnými zástupci. Jsou součástí tak zvané sociální interakce. Proto jsou pro výkon

jejich profese velmi důležité sociální dovednosti tzv. sociální zdatnost. Autorky

Vališová, Kasíková a kol. (2007, s. 230) definují tyto dovednosti jako „přiměřené

použití motorických, duševních a emocionálních způsobů jednání, schopností, postojů

i dovedností tak, aby bylo možno se úspěšně vyrovnávat s konkrétními a důležitými

životními situacemi. Velmi úzce souvisí s uplatněním osobní nezávislosti člověka (tedy

dovedností organizovat si a řídit samostatně své osobní záležitosti) a se sociální

odpovědností (tedy odpovědností k sobě, k jiným osobám a k celé společnosti).“

30

To znamená, že speciální pedagog, jemuž jsou sociální kompetence vlastní má

pozitivní vztah k lidem, ale i k sobě samému.

3.3 Osobnostní kompetence speciálního pedagoga

Na rozdíl od psychologie, která pracuje s pojmem obecně, v pedagogice se

pojem osobnost chápe jako jeden z činitelů ve výchovně vzdělávacím procesu.

„Pedagogika chápe osobnost jako východisko, podmínku a cíl výchovy.“ (Smékal,

2009, s. 14) Pedagogika se zajímá především o rozvíjení osobnosti, osobnost

pedagoga a osobnost žáka.

V dnešní době se rozvíjí nauka o osobnosti učitele, pedeutologie. Ta rozlišuje

dva přístupy:

Normativní přístup – má určit, jaký má učitel být

Analytický přístup – má určit, jaké mají být konkrétní pedagogovy osobnostní

vlastnosti. (Kohoutek, 2002)

Z psychologického i pedagogického hlediska byly realizovány výzkumy týkající se

osobnosti pedagoga, a zvláště pak vlastností jeho osobnosti. Z výzkumů vyplynulo, že

na vlastním postoji učitele k žákům, na vlastnostech osobnosti učitele se odvíjí postoj

žáků k učiteli. Za méně důležité jsou považovány odbornost a didaktické dovednosti.

(Čáp, Mareš, 2007) Z těchto údajů je zřejmé, že osobnost učitele je mocný nástroj

k tomu, jak co nejvíce ovlivnit žáky pozitivním příkladem. Autoři Kohoutek, Ouroda,

uvádí, že osobnost učitele je nejmocnější nástroj ovlivňování žáků. Je působivější než

zvolené pedagogické metody, které záměrně směřují k výchovným účinkům. Být

pedagogickým pracovníkem znamená být v první řadě osobností. S tímto názorem se

ztotožňují i někteří další odborníci. „I když právem neustále klademe vyšší požadavky

na zkvalitnění přípravy budoucích učitelů, poslání učitele nespočívá v tom, že zvládne

učivo, nabude didaktické schopnosti, metodické obratnosti či znalostí o věcech, které

vyučuje. Splnění předepsaných požadavků na profesní vysokoškolskou přípravu je sice

nutné, ale je pouhým souborem předpokladů, nikoli zárukou dobrého učitelství.“

(Vališová, Kasíková a kol., 2007, s.15)

31

Pro speciálního pedagoga na oddělení dětské neurologie jsou zvlášť žádoucí tyto

vlastnosti:

Řešit nečekané situace, schopnost přizpůsobit se proměnlivým podmínkám

Iniciativa, aktivita, improvizace

Tvořivost, smysl pro humor, radost ze hry a učení, nápaditost, fantazie

Příjemný vzhled a dobrý zdravotní stav

Pochopení pro věkové zvláštnosti i při práci s věkově heterogenními

skupinami

Zvládání dovedností a technik účinného jednání (Kratochvílová, 2004)

Speciální pedagog na oddělení neurologie musí být též rozhodný a umět pomoci

při řešení obtížných situací nemocných dětí. I přesto, že je důležitý pozitivní

a humánní vztah k nemocným dětem, který se projevuje porozuměním a vhodným

přístupem, nesmí být pedagog přehnaně lítostivý.

Díky těmto vlastnostem a kompetencím tak může speciální pedagog naplňovat

každý den dílčí cíle vzdělávání nemocných dětí a to:

Ulehčit dítěti a potažmo celé rodině příchod do nového prostředí

Vytvořit participující vztah jak s dítětem, tak i s přítomným rodičem

Podpořit osobní pohodu a spokojenost dětského pacienta

Posílit psychiku a vůli, která má podíl na uzdravení

Dále speciální pedagog může pomoci připravit dítě vhodným způsobem na blížící

se zákrok, rozvíjet u dětí poznávání sama sebe, rozvíjet s dětmi jejich poznávací

a kreativní schopnosti apod. K tomu všemu má speciální pedagog na oddělení

neurologie velký prostor.

Speciální pedagogové často v nemocnici narazí na situace, které nelze řešit

běžnými metodami. Je nutné, aby pak využili odbornějších dovedností. Ty vyžadují

znalost principů poradenství. „Každý pedagogický pracovník by proto měl být

32

seznámen se systémem poradenství a specifickými poradenskými postupy.“ (Hadj

Moussová, 2002, s. 4) Speciálně pedagogické poradenství plní dle Z. Hadj Moussové

(2002) dvě základní funkce:

Funkci preventivní – poradenský zásah má v tomto případě pomoci

předcházet případným problémům klienta

Funkci nápravnou – tato funkce je v praxi častější. Jde při ní o řešení

konkrétních problémů klienta, které už nastaly

U náplně práce speciálního pedagoga nelze opomenout diagnostický proces.

Vrcholem diagnostického procesu dítěte s neurologickým onemocněním je

vyzdvihnutí toho, co má dítě k dispozici a na čem se dá při práci s ním stavět, jak

vhodně a maximálně využít jeho potenciál a možnosti. Speciální pedagog – diagnostik

„musí umět získané výsledky a diagnostické závěry adekvátně uplatnit k dosažení

optimalizace výchovy a vzdělávání postižených dětí.“ (Přinosilová 1997, s. 86)

Profese speciálního pedagoga na oddělení dětské neurologie v nemocnici

zahrnuje řadu odborných činností a aktivit, je tedy velmi různorodá. Speciální

pedagog zastává několik profesních rolí. Kromě role pedagoga a vychovatele plní také

roli poradce, konzultanta a v některých případech i diagnostika, přítele, ochránce,

„manažera“. Každá sociální role je ve vztahu k dítěti s vážnějším neurologickým

onemocněním a potažmo k celé jeho rodině unikátní. S každou rolí je také spojeno

určité chování, které se týká určitého chování speciálních pedagogů. Ti tedy musí být

erudovanými osobnostmi, aby vyhověli profesním požadavkům, které se týkají jak

odborné kvalifikace včetně potřebných klíčových kompetencí, tak i osobnostních

a charakterových vlastností. Všechny zmíněné požadavky na výkon profese

speciálního pedagoga se v odborné literatuře doplňují, mají logickou návaznost

a velmi úzce spolu souvisejí.

3.4 Specifika práce speciálního pedagoga na dětské neurologii

Práce speciálního pedagoga na neurologickém oddělení se značně odlišuje od

práce pedagoga v běžné základní škole či mateřské škole. Specifika práce spočívají

33

v tom, že speciální pedagog pracuje s dětskými pacienty v pro ně nepřirozeném

prostředí a jeho přístup k dítěti je velmi individuální, protože dítě není limitováno

pouze druhem onemocnění, ale i aktuálním stavem v průběhu léčby. Proto je

nezbytný interdisciplinární přístup a respektování aktuálního psychického

a zdravotního stavu dítěte. Speciální pedagog musí také dodržovat hygienické

předpisy. Na oddělení neurologie nejsou hygienické předpisy tak striktní jako

například na oddělení dětské hematologie apod., ale i zde musí speciální pedagog

vhodně volit nejen výběr, ale i péči o pracovní pomůcky a hračky, v případě nachlazení

používat roušku a mít vydezinfikované pomůcky.

Lze shrnout, že úkoly výchovy a vzdělávání dětských pacientů na neurologické

klinice jsou náročné. Požadavky na profil a osobnost speciálního pedagoga na Klinice

dětské neurologie vyplývají jak z obecných požadavků na pedagoga, tak i ze

specifických úkolů, které má ve škole při nemocnici plnit. Aby mohlo být působení

pedagogů v nemocničním zařízení úspěšné, musí disponovat určitými předpoklady

a vlastnostmi, které jsou rozhodující pro využití získaných dovedností a vědomostí.

Děti a rodiče potřebují mít v nemocnici důvěru v pedagogy, potřebují vědět, že se na

ně mohou kdykoli obrátit a spolehnout, vědět, že budou mít pro jejich problémy

pochopení a čas.

Obecně jsou všechny pomáhající profese velmi náročné na psychiku. Osudy

dětských pacientů jsou leckdy smutné a dramatické a může se stát, že u speciálních

pedagogů dojde k takzvanému syndromu vyhoření. Proto by pro tyto pracovníky měly

existovat programy psychohygieny, například formou supervize.

Na tento problém poukazuje i zahraniční odborná literatura a periodika. Fore

(2002, č. 86, s. 36-44) poukazuje na skutečnost, že speciálním pedagogům, kteří

pracují s těžce nemocnými žáky hrozí syndrom vyhoření. Poukazuje na velké

vystavení stresové zátěži při práci s nemocnými a také na to, že velkou mírou

k syndromu vyhoření může přispět i skutečnost, že pedagogové za sebou často nevidí

výsledek své pedagogické práce a úsilí. Ke snížení nebo odstranění stresu pedagoga

přispívá schopnost sebereflexe, jejíž součástí je i dovednost zpětné vazby v profesních

sociálních vztazích. Kyriacou definuje sebereflexi jako „uvědomování si, popis,

34

analýza a hodnocení vlastních zkušeností z řešených pedagogických situací

a problémů, v nichž se dovednosti uplatňují.“ Kyriacou (2004, s. 9)

35

PRAKTICKÁ ČÁST

Práce se zabývá povoláním a posláním speciálního pedagoga na Klinice dětské

neurologie ve FN Motol. Hlavním cílem závěrečné práce není hodnotit výchovu

a vzdělávání v nemocničním zařízení, ale přiblížit, popsat a objasnit specifika práce

speciálních pedagogů v nemocnici na Klinice dětské neurologie laické i odborné

veřejnosti.

4. Cíl práce

Cílem závěrečné práce bylo pomocí vhodně zvolené metody popsat a objasnit

specifika práce speciálního pedagoga na Klinice dětské neurologie. Přiblížit o jaká

specifika se konkrétně jedná a jak na tato pravidla nahlíží sám speciální pedagog.

Práce má dále za cíl vymezit požadavky, které jsou na speciálního pedagoga při ZŠ

a MŠ ve FN Motol kladeny.

Závěrečná práce je zaměřena na dvě hlavní oblasti:

Výchovnou a vzdělávací

Osobní a psychologickou

Do výchovné a vzdělávací oblasti patří metody a formy výuky, které speciální

pedagogové využívají při své práci v nemocnici, dále také výhody a nevýhody

individuálního nebo skupinového vyučování, vzdělání a rozšiřování kvalifikace

speciálních pedagogů, jejich komunikace s kmenovými školami, zákonnými zástupci,

zdravotnickým personálem apod.

V osobní a psychologické oblasti je nutno zaměřit se na vztahy speciálního

pedagoga s žáky potažmo i jejich rodinami a opět i s lékařským personálem.

Důležitým bodem je pak motivace speciálního pedagoga v této psychicky náročné

práci a v neposlední řadě dopad tohoto povolání na osobní život speciálního

pedagoga.

36

Vytyčený výzkumný postup

Prostudování odborné literatury týkající se dané problematiky

Osobní návštěva FN Motol a rozhovor se speciální pedagožkou a studentkou

PF UK

Dotazováním, pozorováním a analýzou dat shromáždit informace o zařízení,

principech fungování speciálních pedagogů v nemocnici na Klinice dětské

neurologie, poskytování výchovy a vzdělávání, poskytování poradenských

služeb, cílech poradenství, cílové skupině klientů, zásadách práce speciálních

pedagogů, jednání s klienty a to, jakým způsobem učitelé klienty motivují.

Porovnání zjištěných informací a shrnutí

4.1 Vzorek

Tvorba reprezentativního vzorku byla dosti složitá. Výzkumný vzorek byl

reprezentován zkušenou speciální pedagožkou, která působí ve škole při nemocnici

již řadu let a dále studentkou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkumný

vzorek je doplněn o zkušenosti a analýzu výuky a volnočasových aktivit na

neurologickém oddělení autorkou práce, která na uvedené klinice několik let

pracovala jako speciální pedagog. Tento vzorek byl zvolen proto, aby bylo získáno co

nejvíce údajů, na které je zároveň pohlíženo z různých úhlů.

4.2 Výzkumné metody

Vzhledem k charakteru závěrečné práce, která má přiblížit a objasnit specifika

práce speciálního pedagoga na Klinice dětské neurologie, byla zvolena kvalitativní

technika zkoumání. Zaměřuje se na interview se speciální pedagožkou, dále analyzuje

rozhovor se studentkou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (dále jen PF UK), která

studuje obor Speciální pedagogika a byla v ZŠ a MŠ při FN Motol opakovaně na praxi.

Realizace interview proběhla od začátku srpna 2017 do konce října 2017. Práce je

doplněna o analýzu vlastních vyučovacích jednotek autorkou závěrečné práce, která

37

sama působila jako speciální pedagog na neurologickém oddělení. Pro tuto práci je

vhodné, aby výzkumná šetření nepoužívala pouze jednu výzkumnou metodu. Tím se

zajistí pohled na zkoumanou problematiku z více úhlů. Hendl (1999) popisuje

kvalitativní výzkumnou metodu jako proces hledání porozumění, který je založený na

různých metodologických tradicích zkoumaného daného lidského nebo sociálního

problému, při němž výzkumník analyzuje různé typy textů, informuje o názorech

účastníků výzkumu a vytváří tak kompletní holistický obraz. Proto byla zvolena

metoda polostrukturovaného rozhovoru se speciální pedagožkou a dále studentkou

Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a na druhé straně analýza pracovního procesu

autorky práce.

Obě respondentky, které se zúčastnily výzkumného šetření byly informovány

o důvodech, proč bude prováděno interview a souhlasily s ním.

Rozhovor/interview

Miovský (2006) popisuje interview jako „rozhovor, který je moderovaný

a prováděný s určitým cílem a účelem výzkumné studie.“ Dále Miovský rozděluje

interview podle míry strukturace do tří skupin na:

Nestrukturované

Polostrukturované

Strukturované

Polostrukturovaný rozhovor je všeobecně považován za nejrozšířenější podobu

metody interview. I v odborné literatuře převažuje tento názor. Výzkumník si vytváří

určité schéma, které specifikuje okruhy otázek. Pořadí otázek lze obvykle zaměňovat.

Během výzkumného šetření byla použita tato metoda, zejména z důvodu umožnění

variovat pořadí a improvizovat. K zaznamenání rozhovorů byl použit se souhlasem

respondentek diktafon a interview následně doslova přepsáno.

38

4.3 Terén, popis stavu výchovy a vzdělávání na KDN ve FN Motol

Speciální základní škola při 1. Dětské klinice na Praze 2 byla založena 1. 1. 1950

profesorem Švejcarem. Ten o založení školy dlouze jednal se školskými úřady, neboť

se domníval, že vyučování nemocných dětí má příznivý vliv na jejich zdravotní stav.

V době, kdy se dětská klinika přestěhovala do nově postavené motolské

nemocnice, přesídlila spolu s ní i škola a v současné době působí jako základní

a mateřská škola při dětské fakultní nemocnici. Jejími žáky jsou hospitalizované děti

ve věku 2-15 let, tedy do ukončení základního vzdělání.

Při speciální ZŠ Motol působí v současné době 25 pedagogů. Základním cílem

výuky je zprostředkovat nemocným dětem vzdělání tak, aby se po ukončení léčby

mohly vrátit do svých kmenových škol a snáze se zapojit do výuky. Naplnění tohoto

cíle závisí na délce hospitalizace, akutním stavu pacienta, komunikaci a spolupráci

s okolím a zejména je podmíněno vážností choroby dětského pacienta. Cílem je tedy

vytvořit takové podmínky pro hospitalizované děti, které jsou nejvhodnější pro

adaptaci na prostředí nemocnice. To znamená vytvořit takové prostředí v nemocnici,

aby byl umožněn dítěti přirozený rozvoj a úspěšné výchovně vzdělávací působení na

každého z nich, v souladu s podmínkami nemocnice. Cílem pedagogických pracovníků

není pouze zajištění výuky, ale dosažení co nejlepší psychické pohody dětí. Nejvyšším

cílem je především motivace dítěte k uzdravení či zlepšení jeho zdravotního

a psychického stavu a víra dítěte v návrat do běžného života a až na druhém místě

jsou potom kompetence, kterými by měl žák disponovat po zvládnutí určitého učiva.

ZŠ a MŠ při FN Motol zřízena při zdravotnickém zařízení, je ze zákona povinna mít

svůj školní vzdělávací program. I přes všechna uvedená specifika by měl ŠVP při

zdravotnickém zařízení plnit obdobnou funkci jako v běžné škole, tzn. vzdělávání dětí

musí být smysluplné, cílevědomé a efektivní. ŠVP by měl být v souladu nejen

s obsahovými, ale i formálními požadavky, které jsou kladeny na běžnou základní či

mateřskou školu. V praxi to znamená například to, že i v ŠVP pro předškolní

a mimoškolní vzdělávání při zdravotnickém zařízení je nabídka činností v podobě

integrovaných bloků, ale spektrum činností bude užší. Pro učitele je stěžejní stabilně

39

připravená nabídka aktivit, aby na jednotlivých odděleních mohli improvizovat. Ve

výuce nelze využívat stejné didaktické metody jako v běžné škole. Rovněž nelze

uskutečňovat dlouhodobější projekty, neboť skladba dětí se neustále mění a není

možné utvořit kooperativní skupiny žáků. Učitelé také často neví, v jakém počtu se

děti sejdou. Výuka bývá přerušována vizitou, odvoláním dítěte na vyšetření, odběry

apod.

Školu zřizuje Městská část Praha 5 a je financována tak jako každá jiná speciální

škola. Zařazení dětských pacientů do vzdělávacího programu mateřské nebo základní

školy a rozsah zátěže stanoví vždy ošetřující lékař po obdržení souhlasu zákonného

zástupce žáka. Pokud je dítě hospitalizováno krátkodobě, vyučuje se pouze

matematika, český jazyk a cizí jazyk. Dlouhodobě hospitalizovaní žáci s vzdělávají ve

všech předmětech. Učitelé učí žáky individuálně na pokojích nebo ve skupince.

S koncem hospitalizace pak základní škola zasílá zprávu o klasifikaci do kmenové

školy, avšak stráví-li dítě delší dobu klasifikačního období v nemocnici, vydává

nemocniční škola vysvědčení. Ke škole patří také školní družina, ve které pracují dvě

vychovatelky. Družina funguje od 9.00 hodin a poskytuje služby dětem, které o ně

mají zájem a neprobíhá u nich zrovna výuka. Obsahem práce jsou různé společenské

a terapeutické hry, v některých případech i pohybové aktivity. U dětí jsou oblíbené

výtvarné a pracovní činnosti. Dětské výtvory pak zdobí dětská oddělení a prostory

nemocnice.

Za poslední roky je ZŠ a MŠ při FN Motol spoluorganizátorem a spoluautorem

mnoha dalších vzdělávacích i mimoškolních aktivit a projektů. Na Klinice dětské

neurologie speciální pedagogové využívají také e-learning (elektronické učení). Jde

o vzdělávací metodu, která využívá informačních a komunikačních technologií.

Smyslem tohoto typu výuky je maximálně, a přitom smysluplně využít nástrojů

informačních technologií s cílem zdokonalit, zefektivnit a zpřístupnit vzdělávání co

největšímu okruhu žáků. Pro speciální pedagogy znamenaly začátky e-learningu

vytváření vlastních materiálů pro výuku jednotlivých žáků. Výsledky časem potvrdily,

že pro vzdělávání žáků a studentů se zdravotním znevýhodněním je využití

informačních technologií pozitivní. V současné době je dovednost ovládat počítačové

40

technologie nepostradatelná. E-learning podporuje a motivuje žáky ke školní práci,

která probíhá na rozdíl od zdravých vrstevníků ve změněných podmínkách. Nutno

uvést, že e-learning je pouze podpůrný prostředek při zajišťování vzdělávání pacientů

při jejich dlouhodobé hospitalizaci. Učitelé mají od žáků zpětnou vazbu, že je plní

úkoly z domácího prostředí rádi, mohou pracovat vlastním tempem apod. Přesto

sebedokonalejší technika nedokáže nahradit rozvoj komunikačních dovedností,

motivaci učitelem a sociální kontakt. Úloha učitele v podmínkách nemocnice je

nezastupitelná. Pedagog vychází z vývojových zvláštností žáka, zachovává pravidla

psychologického a psychoterapeutického přístupu. Děti a rodiče ocenili projekt Výuka

jazyků s rodilým mluvčím nebo projekty: Prázdninová škola, Zůstat v kontaktu, Škola

za školou. Hlavním cílem projektů je zvýšení kvality výuky v nemocničních školách.

Jde zejména o zavedení moderních výukových metod a užívání informačních

technologií do vzdělávání a umožnění dlouhodobě nemocným dětem udržet kontakt

s normálním světem. Speciální pedagogové se v rámci projektů vzdělávají v cyklu

specializovaných seminářů zaměřených na nové trendy ve vzdělávání dlouhodobě

nemocných, pedagogicko-psychologickou diagnostikou a oživením zaběhnutých

forem práce.

Na KDN představuje výchova a vzdělávání důležitou část v náplni volného času.

Kromě učení je na tomto oddělení veliký důraz kladen na volnočasové aktivity.

Volnočasové aktivity u dětí s neurologickým onemocněním jsou specifické zejména

tím, že jsou úzce spjaty, ba dokonce jsou součástí psychologické péče o nemocné děti.

Studie dokázaly a dokazují, že volnočasové aktivity v nemocnici, které jsou navíc

vhodným pedagogickým způsobem usměrňované, zlepšují psychický a fyzický stav

nemocných a celkově napomáhají v léčebném procesu, čímž přispívají k celkovému

uzdravení.

Volnočasové aktivity lze dělit podle různých hledisek. Na neurologickém oddělení

je na ně kladen velký důraz. Kromě speciálních pedagogů, zejména speciálního

pedagoga pro mateřskou školu a družinu, má klinika svého herního terapeuta. Mezi

jeho hlavní pracovní náplň patří právě volnočasové aktivity s dětmi na oddělení. Cílem

této terapie je odvést pozornost pacienta od nemoci a dalších nepříjemných okolností

41

a prožitků jako je delší pobyt v nemocnici, zákroky zdravotnického personálu,

lékařská vyšetření apod.

Nejčastěji využívané aktivity na Klinice dětské neurologie:

Arteterapie

U dětí využívá výtvarných projevů jako hlavních prostředků ovlivňování a poznání

lidské psychiky. Speciální pedagog vymýšlí takové aktivity, které se dají realizovat,

zajišťuje vhodné pomůcky a výtvarné potřeby.

Muzikoterapie

Na neurologickém oddělení jsou k dispozici CD přehrávače. Dále má speciální

pedagog klávesy, Orfovy nástroje a své materiály. Speciální pedagogové většinou

improvizují, vycházejí ze skutečnosti, že hudba a zpěv harmonizují duši a tělo

a přinášejí hlavně radost. Proto jsou na KDN hudební aktivity používány jako emoční

ventil.

Dramaterapie

Dramaterapie je záměrné používání dramatických a divadelních postupů, které

evokují k prožívání emocí. Na KDN jde o využívanou aktivitu u dětí zejména

předškolního věku, neboť skrz loutku zpravidla naváží kontakt i úzkostné a stydlivější

děti.

Zooterapie

Zooterapie využívá pozitivního vlivu zvířat při léčbě. Na KDN dochází pravidelně

jednou týdně canisterapeut. Jeho návštěva je vždy přijata s nadšením.

4.4 Výzkumné otázky

Výzkumné otázky byly pečlivě prodiskutovány se speciální pedagožkou

a studentkou PF UK. Otázky byly formulovány tak, aby byly konkrétní a co nejvíce

vypovídající o dané problematice.

42

Jaká specifika jsou požadována po speciálním pedagogovi při výchovně

a vzdělávání u dětí a žáků na KDN ve FN Motol?

Ovlivňuje povolání speciálního pedagoga ve škole při nemocnici jeho osobní

život? Pokud ano, jakým způsobem?

Jaký dopad na psychiku speciálního pedagoga má povolání v ZŠ a MŠ při FN

Motol?

4.5 Analýza a interpretace rozhovoru se speciální pedagožkou

Na začátků rozhovoru respondentka uvádí, že její původní profese je učitelka

v běžné základní škole. „Pracovala jsem jako paní učitelka v mateřské škole a později

i v základní škole běžného typu. Ale protože mě silným způsobem táhlo nemocniční

prostředí a touha pomáhat a ulevovat od bolesti, rozhodla jsem se vystudovat si ještě

speciální pedagogiku, která byla pro tuto práci i nezbytná. Zároveň jsem se již chodila

ptát tady do Motola, zda není volné místo. Až po několika letech se místo uvolnilo

a já mohla nastoupit.“

Respondentka uvádí, že po doplnění vzdělání o obor speciální pedagogiky

nastoupila do nemocnice, nejdříve jako učitelka mateřské školy, kterou dělala 6 let.

Teprve potom se stala učitelkou. Tuto profesi vykonává 16 let.

Co se týká vzdělání pedagogických pracovníků působících ve škole při nemocnici

přiklání se tázaná osoba nejen k absolvování studia speciální pedagogiky, ale

zdůrazňuje, že jsou důležité i znalosti v oblasti zdravotnické. „Přistupujeme zde

k dětem úplně jinak než ke zdravým dětem ve škole. (…) Některé mé kolegyně nejdříve

vystudovaly na zdravotní sestry a já vidím, že tyto znalosti se jim velice hodí i při práci

učitelek. A pak samozřejmě pedagogické vzdělání je důležité. A také je hodně dobré

mít poznatky i z psychologie.“ (…) Respondentka považuje znalosti z oboru

psychologie při této práci skoro za ty nejdůležitější. „Toto je velmi široký obor, učitel

musí komunikovat se všemi, musí umět vyjít s kolegyněmi, zdravotnickým

personálem, dělat svou práci dobře a tak, aby nenarušoval chod oddělení. Jedná se

v tomto smyslu o náročnou práci a všechny životní zkušenosti jsou zde zúročeny.“

43

Tázaná respondentka na otázku „na jakém oddělení jste dosud pracovala“

odpovídá následovně: „jako učitelka mateřské školy jsem začínala na oddělení

ortopedie, pediatrie a neurologie. Později jsem pracovala na ORL a dlouhodobě jsem

zaskakovala za nemocnou kolegyni na dalších odděleních (oční, neurochirurgie,

onkologie). Poslední roky pracuji na neurologii a na Transplantační jednotce kostní

dřeně. Zpravidla má každý speciální pedagog tři svá oddělení, která musí stihnout

každý den obejít a postarat se o všechny děti. Já mám oddělení dvě, protože práce na

Transplantační jednotce je velmi specifická, jsou tam přísné hygienické předpisy, za

dětmi se chodí výhradně individuálně na pokoje, hodně času zabere péče o pomůcky

pro děti, hlavně jejich sterilizace ve speciální peci apod.“.

Respondentka upozorňuje na problematiku velkého množství dětských pacientů

a oddělení na jednu učitelku. Tato otázka je dle respondentky absolutně nedořešená.

Na otázku, jak se přidělují jednotlivá oddělení pedagogům, odpovídá následovně:

„administrativa se zvýšila, stále zapisujeme děti, počítáme průměry, vyplňujeme

tabulky. Pořád na sesterně zapisujeme jména dětí, ty pak přepisujeme do dalších

seznamů a následně i do počítače. Já to považuji za nesmyslné. Je přece jasné, že

někdy je dětí více a někdy naopak. Pro mě není důležité, jestli mám na oddělení dětí

pět nebo deset. Když má učitelka více oddělení nebo supluje, často jen zadá na

oddělení dětem práci a běží dál.“ Také se zmiňuje, že toto řešení nevyhovuje nikomu.

K čemu je učitelka, která pouze proletí oddělením, protože se řídí nesmyslnými

tabulkami. „To mě právě mrzí, musel to vymyslet někdo, kdo tomu vůbec nerozumí,

vůbec netuší, jak vše probíhá v praxi a co je pro ty děti nejdůležitější. (…) Měl by jít

takový člověk nejprve do terénu a vidět vše na vlastní oči. Aby viděl, co je pro ty děti

nejdůležitější. A to je to, aby se cítily v bezpečí, utišily se, snažit se je zabavit, aby se

cítily šťastné. Vystihnout, co je baví, co jim jde, když je jedna činnost přestane bavit,

abych je mohla zaměstnat něčím jiným. Zároveň jím ale za každou cenu

nepodstrojovat a tzv. nesloužit. Důležité a pěkné je zapojit i maminky i tatínky, pokud

chtějí. Nebo jim naopak ulevit tím, že si dojdou něco vyřídit, nakoupit nebo jen

odpočinout na kávu. Ale to právě teď moc nejde.“

44

Pracovní doba přímé práce s dětmi na jednotlivých odděleních začíná v 8:30 hodin

ráno a končí ve 12 hodin, učitelky mateřské školy končí ve 12:45. Poté je ještě

odpolední výuka. Učitelky ZŠ mají odpolední vyučování 1x týdně do 15:00 hodin,

učitelky MŠ 2x týdně do 15:00, vychovatelky do 16:00 hodin. Jak uvádí tázaná osoba

„poté se věnujeme papírování a dokumentaci, chystáme si učivo, pomůcky, pracovní

listy na další den.

Náplň práce speciálního pedagoga ve škole při nemocnici shrnuje respondentka

takto: „Hlavní náplní naší práce je vzdělání. Ale nejprve se dívám, co dítě potřebuje,

jak se cítí, zda je vystrašené, úzkostné nebo má bolesti. V tom případě je nesmysl

vnucovat mu učení. Často se spíše potřebuje vypovídat, pohladit. I rodič potřebuje

často mluvit. Proto si myslím, že toto by bylo zapotřebí změnit, nelpět na nějakých

nesmyslných příkazech a plnit zejména to lidské a opravdu potřebné. Někdy dám

přednost hře s dítětem před učením. Když jsou děti v nemocnici dlouho a pokud je jim

dobře, často se nudí. Zejména mladší děti rády tvoří nebo si hrají. Právě hra a tvořivé

činnosti, dokáží dítě uvolnit a díky tomu zapomene aspoň na chvíli na cizí prostředí

a bolest. Je to pro dítě takový ventil, který mu umožňuje lépe se vyrovnat s těžkou

situací.“

To samé administrativa ve škole při nemocnici podle slov respondentky zabírá

velké množství času, který by se mohl věnovat dětem. Zhruba před 20 lety byla také

administrativa, ale nyní je všeho ještě víc. Respondentka podotýká: „Chápu, že určitá

kontrola musí být a je důležitá, ale všeho nějak rozumně a s mírou. Já každé dítě píšu

několikrát do různých seznamů, a to je v nemocnici třeba jen 3 dny. Také musí mít

svolení ke vzdělávání. Někteří rodiče vůbec nevědí, co se po nich chce vyplnit, o škole

v nemocnici nikdy neslyšeli, mají jiné starosti, leckdy nevědí, co je čeká a nechtějí nic

vyplňovat. Přitom děti v nemocnici školu i školku ocení a na učitelky se zpravidla těší.

Navíc, když jedno dítě má souhlas a druhé ne, je těžké věnovat se jednomu dítěti

a druhému ne. V tomto je dobrá spolupráce se sestřičkami. Většinou samy povědí

rodičům o výhodách školy či školky v nemocnici. To na rodiče působí dobře, když vidí

podporu ze strany zdravotního personálu a neváhají podepsat souhlas s učením.“

45

Na otázku, zda je zajištěna ze strany pedagogů na odděleních péče také dětem,

které ještě nedosáhly věku 3 let, nebo naopak jsou starší 15 let věku odpovídá tázaná

osoba kladně: „Ano, snažíme se věnovat úplně všem dětem. Pro ty nejmenší jsou tady

čtyři paní učitelky z mateřské školy a pro ty větší my ze školy. Pro středoškoláky máme

zakoupeny různé učebnice, encyklopedie, notebooky, výukové programy na počítačích

apod. I tito studenti potřebují souhlas rodičů s výukou v nemocnici.

Náplní práce speciálních pedagogů ve škole při nemocnici je také spolupráce

s rodiči hospitalizovaných dětí…“rodiče jsou pro nás nejdůležitějšími partnery,

kontakt s nimi navazujeme co nejdříve. Dále paní učitelka vysvětluje, že ne vždy se

s rodiči setkává.

Další důležitou oblastí je spolupráce ZŠ při nemocnici s kmenovou školou. Jak se

tázaná osoba zmiňuje, neprobíhá kontaktování kmenové školy u všech žáků. „Máme

povinnost kontaktovat kmenovou školu až po 14- ti dnech hospitalizace dítěte. Naší

povinností je vést Záznam o výuce žáků. Záznam vedeme u každého dítěte, neboť na

začátku nikdy nevíme, jak dlouho se v nemocnici zdrží. Učitelky vždy dle rozvrhu píší,

jaká látka byla probrána a také hodnocení žáka. Po 14 dnech se dokumentace posílá

do kmenových škol jednotlivých žáků. Tím spolupráce s kmenovou školou zpravidla

končí, zpětná vazba ze strany kmenové školy většinou není a ani není nutná.

Speciální pedagog se také někdy setkává s problémy takového rázu, které

přesahují jeho kompetence a nejsou přímo náplní jeho profese. I tyto problémy je

nutno umět zvládnout, případně odkázat na dalšího odborníka. „Na těch těžších

odděleních, to jsou v naší nemocnici vlastně skoro všechna, máme psychosociální tým.

Tam patří lékař, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a někde i herní

terapeut. Je důležitá spolupráce všech, aby péče o dítě byla co nejlepší. Jednotliví

pracovníci týmu se scházejí k pravidelným schůzkám, kde řeší aktuální problémy

pacientů“. Tzn. musí umět pracovat v týmu, kde nejsou jen pedagogové, jak to bývá

obvyklé ve školách.

Na otázku spolupráce speciálního pedagoga s ošetřujícími lékaři dětí odpovídá

respondentka takto: „Hodně to záleží na vztazích. To se různí na jednotlivých

46

odděleních.“ I zde paní učitelka odkazuje na dřívější dobu. „Dříve se více

komunikovalo, učitelka byla většinou na jednom oddělení, někdy se tam střídala

i s vychovatelkou, byla v těsnějším kontaktu s ošetřujícím personálem. Děti byly

v nemocnici bez rodičů a delší dobu. Dnes je trend, co nejdříve děti propustit domů.

I o diagnóze dítěte jsme byli jako pedagogičtí pracovníci podrobněji informováni.

Učitelé byli často zváni na velké vizity. Samotného dítěte se nemohu zeptat, co mu je.

Někdy tápu a improvizuji. Většinou se rodiče sami rozpovídají o problémech

s nemocí.“

Co se týče vlivu profese speciálního pedagoga v základní škole při nemocnici na

jeho osobní život se respondentka vyjadřuje následovně: „Tato práce vám ujasní

žebříček hodnot. Někdy je až dojemné, jak děti, které nemohou dělat to, co zdravé

děti, tolik chtějí a tolik se snaží něco vytvořit, něco se naučit. Na děti myslím často

i mimo práci. I doma si připravuji aktivity na další den a přemýšlím, jak které konkrétní

dítě potěšit a zpestřit mu pobyt v nemocnici. Již několik let také pravidelně jezdím

v rámci nemocnice na ozdravný pobyt – takový nemocniční tábor pro děti. Já sama si

to moc nepřipouštím, ale vidím to u některých mých kolegyň, že je tato práce

poznamenává v tom, že jsou úzkostné, co se týká jejich vlastních dětí a vnoučat. Při

běžném onemocnění jsou i nich mnohem víc úzkostné a bojácné, neboť při své práci

naráží na ty nejhorší diagnózy a nemoce.“

Zůstává speciální pedagog v kontaktu s dítětem a jeho rodinou i po ukončení

léčby? : „To záleží, na některých odděleních, kde jsou děti dlouhodobě nebo

opakovaně léčeny, tak zpravidla ano. Je to dáno i technikou. Rodiče jsou často

v kontaktu s učiteli i přes facebook, e-mail a podobně. Často také přivezou do

nemocnice dárky nebo výtvarný materiál. Dnes se zkracuje doba pobytu v nemocnici

a hodně dětí je první den přijato, druhý den podstoupí zákrok a třetí den odchází

domů“. Dále paní učitelka upozorňuje na to, že některé kolegyně navazují osobnější

vztahy častěji, jiné se jim naopak brání. Podle jejího názoru ani jedno ani druhé není

špatně. Hodně záleží i na tom, jaké mají pedagožky zázemí ve své vlastní rodině a na

jejich osobnosti celkově. Chápe i to, že některá kolegyně dobře odučí, zavře dveře

a na práci již nemyslí.

47

4.6 Analýza a interpretace rozhovoru se studentkou PF UK

Na otázku, proč se rozhodla pro svou praxi právě pro školu při nemocnici

odpovídá tázaná takto: „O tom, že taková škola vůbec existuje, jsem věděla od

maminky, které pracuje ve FN Motol jako zdravotní sestřička. Na internetových

stránkách jsem si našla kontakt a oslovila vedení školy, zda bych mohla na praxi.“

Studentka uvádí, že téměř žádní spolužáci neměli o takové škole ani tušení a o škole

se dozvěděli až z její prezentace, kterou si připravila. Studenti na tato pracoviště

nechodí na praxe tak často, je to problém z hlediska rizik, například zanesení infekce.

Na otázku, jak probíhala Vaše praxe ve škole při nemocnici respondentka-

studentka uvádí: „První den mě paní ředitelka seznámila celkově s chodem školy

a dokumentací školy. Poté mě paní zástupkyně provedla po nemocnici a zodpověděla

mi moje dotazy. Vzhledem k tomu, že jsem už byla na praxi v této škole podruhé

a měla jsem za sebou náslech na různých odděleních, vybrala jsem si KDN s tím, že si

práci více vyzkouším prakticky pod dohledem paní učitelky.“

Průběh výuky shrnuje studentka takto: „V půl deváté jme přišly na oddělení. Paní

učitelka se šla podívat na sesternu na nástěnku, aby zjistila, kdo z pacientů je nový

nebo kdo naopak odešel domů. Sestřička paní učitelku informovala, že na jednom

pokoji jsou dvě děti, které půjdou za chvíli na operaci. Také jí předala informaci, že na

Jednotce intenzivní péče je holčička, která už se může a chce učit. Také to, že je tam

pacientka bez rodičů. Společně se dohodly na zhruba půl hodině učení. Paní učitelka

si zapsala nové děti a pak jsme společně obešly všechny pokoje na oddělení. Novým

dětem se paní učitelka představila a nabídla jim výuku po dobu jejich pobytu. V devět

hodin jsme již seděly společně se třemi dětmi u stolečku na herně, která je na oddělení.

Paní učitelka už znala děti z minulého týdne a měla pro ně připravené pracovní listy.

Děti měly z domova i své učebnice, které se lišily a společně s pedagožkou udělaly

některá cvičení z matematiky. Všimla jsem si, že na pokoje přišla další speciální

pedagožka, která se věnovala dětem z druhého stupně a vyučovala je na pokoji

u lůžka. V deset hodin jsme opustily oddělení s tím, že od půl jedenácté přijde za dětmi

paní učitelka z mateřské školy a také děti na prvním stupni se budou moci zapojit

a něco si vyrobit nebo namalovat.“

48

Na otázku, co respondentku na praxi překvapilo nebo zaujalo, ať již pozitivně či

negativně, nastiňuje situaci studentka takto: „Úplně na začátku již při první praxi mě

překvapilo, že výchově a vzdělávání je věnováno tolik pozornosti, tolik pečlivé přípravy

a je tak profesionální. Myslela jsem, že je to víc volné, že se to tolik neřeší. Rozhodně

jsem netušila, co je s tím spojené administrativy, co vše musí učitelky vyplňovat

a vypisovat. Také to, jak striktně dodržují stanovený rozvrh a kolik musí oběhnout za

den dětí. Jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet volnočasovou aktivitu s dětmi.

Překvapilo mě, kolik času věnují učitelky přípravě těchto činností a jak je náročné

pracovat s nesourodou skupinkou dětí a všem se věnovat a udržet jejich pozornost.

Líbilo se mi, že se do práce s dětmi zapojily i dvě maminky, bez jejich pomoci by to ani

nešlo. Při praxi jsem také měla možnost zúčastnit se dne, kdy se jen tvořilo. Děti, nejen

z neurologického oddělení, se od deseti hodin mohly dostavit s doprovodem do

10. patra, kde je prostorná chodba a čekaly tam na ně paní učitelky s připravenými

aktivitami. Vzhledem k tomu, že byl konec září, bylo tvoření zaměřeno na podzimní

tématiku. Děti si tak mohly vyrobit různé drobné dárky jako například sádrové odlitky,

dýně, zápichy do květináčů, podzimní skřítky, podzimní svícny. Pak je rodiče, paní

učitelky nebo zdravotníci odvedli zpět na oddělení.“

4.7 Analýza a popis práce pedagoga pohledem autorky práce

Autorka závěrečné práce sama pracovala tři roky na Klinice dětské neurologie jako

speciální pedagog se zaměřením zejména na předškolní výchovu a vzdělávání a uvádí:

„V průběhu své praxe na této klinice jsem se setkala s obrovským množstvím klientů.

Každý klient byl jedinečnou bytostí, jež mě ovlivnila a zapůsobila na mě. Stejně tak já,

jako speciální pedagog, působila na své klienty – dětské pacienty a jejich rodiče.

Pomáhala jsem jim v orientaci v životě, některým jsem pomohla přizpůsobit se

společenským požadavkům a žít v souladu s nimi. Moje práce byla jak individuální, tak

i skupinová. Na oddělení se často podařilo utvořit větší skupinu o počtu 6-12 dětí.

Individuální práce spočívala v navázání kontaktu rozhovorem a nabídkou činností.

Snažila jsem se s dítětem i rodičem komunikovat nenásilnou formou, zajímala jsem se

o to, jak se cítí a snažila jsem se pochopit jejich náladu a rozpoložení. Od toho se pak

49

odvíjela zájmová činnost či výuka. Vzhledem k tomu, že dítě nemohlo obvykle opustit

lůžko, bylo zapotřebí takové nabídky, aby dítě oslovila, byla v tu chvíli reálná a také

zároveň splňovala hygienická opatření. V případě, že bylo dítě negativistické až

depresivní, ponechala jsem mu volbu, zda chce moji přítomnost využít nebo chce být

samo s tím, že moje nabídka platí a mohu se zastavit později nebo následující den.

Záleželo i na tom, zda je dítě v nemocnici samo, zda rodiče dochází jen na návštěvy

nebo jsou přítomni po celou dobu pobytu. Mnohokrát jsem se na oddělení setkala

s dětmi z dětských domovů či ze sociálně znevýhodněného prostředí. Takové děti jsem

navštěvovala pravidelně a pobyt u jejich lůžka nebo v herně jsem mohla prodloužit.

Obvykle jsem záporný stav dětí konzultovala s lékařem, zdravotní sestrou či klinickým

psychologem na oddělení.

Jak jsem již výše zmínila, často jsem pracovala na herně s heterogenní skupinou

dětí ve věku 3-12 let s tím, že se často přidaly i starší děti. Pokud se jednalo

o volnočasové aktivity, mohly si děti vybrat, jakou činnost si zvolí. Pokud dítě nechtělo

pracovat a pouze pozorovalo, co dělali ostatní. Obvykle se zapojilo samo později.

Pokud jsem vypozorovala, že je dítě váhavé, dala jsem mu na výběr dvě možnosti,

kterými jsme se ten den zabývali, například malování vodovými barvami, navlékání

korálků. V některém případě jsem činnost přizpůsobila z důvodu nutnosti, neboť dítě

mělo na ruce sádru či kanylu a nemohlo efektivně používat obě ruce.

Osobně byla pro mne práce na neurologickém oddělení jedna z nejtěžších oproti

jiným oddělením. Bylo to dáno závažností většiny onemocnění nebo postižení. Děti

s neurologickým onemocněním v předškolním věku často neprojevovaly spontánní

zájem o nové dovednosti a poznatky. Proto jsem je o to více musela motivovat

k aktivity a činnosti jsme často opakovali. Pro rozvoj pohybových a motorických

dovedností jsem se snažila u pacientů s neurologickým onemocněním v této věkové

skupině využívat všech výchovných oblastí. Rozvíjela jsem grafomotorické dovednosti,

které pomáhají zlepšovat jemnou motoriku, jež zase stimuluje rozvoj myšlení a tím i

rozvoj řeči. Často jsem využívala pracovních a výtvarných aktivit, které trénují

motorickou zručnost. Pokud to, alespoň v omezené míře šlo, využívala jsem

i pohybové aktivity, které zlepšují pohybovou koordinaci a přesnost pohybů. Tyto

50

schopnosti se pak uplatňují i v oblasti sebeobsluhy. Při své práci na tomto oddělení

jsem se zaměřila na to, že psychomotorický rozvoj je neodmyslitelnou součástí

celkového rozvoje a kultivace osobnosti.“

Děti, které jsou zdravé, se velice rychle učí nápodobou. U dětí se specifickými

vzdělávacími potřebami (tedy i u dětí hospitalizovaných na neurologickém oddělení)

je třeba přisuzovat této oblasti zvláštní význam. „Psychomotorika vyjadřuje úzké

spojení, souvislost, návaznost, prolínání psychiky (duševních procesů) a motoriky

(tělesných procesů a pohybu).“ (Szabová, 1999, s. 34) Při psychomotorickém rozvoji

jsem využívala mnoho metod a postupů práce. Metody jsem volila dle hloubky

postižení či onemocnění, s přihlédnutím k aktuálnímu stavu jedince. Vždy jsem se

snažila střídat různorodé přístupy a metody, aby práce s dětmi byla motivující

a pestrá. Nejčastěji jsem využívala metodu psychomotorických her. Při konkrétních

činnostech a hrách se děti seznamují s různorodými pojmy, učí se a zároveň procvičují

velké množství úkonů. „Hry poskytují možnost poznávat sebe, své možnosti

a schopnosti, zkoumat vlastnosti prostoru a prostorové vztahy, poznávat jiné lidi, učit

se komunikovat, spolupracovat.“ (Szabová, 1999, s. 35)

Právě v rámci stimulačních psychomotorických her se děti učí prožívat a poznávat

různé emoce, komunikovat s ostatními ve skupině, navazovat sociální kontakty. Tím,

že se snaží spolupracovat se motivuje jejich prosociální chování. Je také třeba

vyzdvihnout významný integrující charakter psychomotorických her. Při práci s dětmi

ve skupinách jsem byl velmi mile překvapena pozorováním, jak se k sobě hezky

chovaly a dovedly si vzájemně pomoci. Z části to bylo dáno i nemocničním

prostředím. Nesetkala jsem se s výrazně negativním přístupem nebo vulgaritou mezi

dětmi. Jak víme, v sociálním prostředí neexistují jen pocity náklonnosti a uznání. Zde

si speciální pedagog musí dávat pozor, aby neudělal chybu například v tom, že

znevýhodní některé dítě v domnění, že třeba zrovna nepotřebuje tolik jeho podpory.

Vzhledem k sociálním vztahům bych nechtěla opomenout význam věkově shodných

dětí ve skupině. Je to srovnatelné s faktem, že dívky si rády hrají s dívkami a chlapci

zase s chlapci. Proto i na oddělení se zdravotní personál snaží, pokud to jen podmínky

51

trochu dovolí, umístit na pokoj stejně staré děti. Někdy i já, jako speciální pedagog,

jsem si musela skupinu dětí rozdělit do skupinek dle věku.

Při mém působení na neurologické klinice se mi při komunikaci s dětskými pacienty

osvědčily tyto zásady:

Je potřeba mluvit v jednoduchých větách

Být konkrétní a uvádět jednoduché příklady

Vyvarovat se abstraktním pojmům a cizím slovům

Mluvit pomalu a přirozeně

Být trpělivý, poskytnout dítěti čas na odpověď

Udržovat oční kontakt, gestikulovat apod.

Domnívám se, že úplně nejdůležitější na tomto oddělení v práci speciálního

pedagoga je pravidelná speciálně pedagogická intervence. To konkrétně znamená

poradenství v oblasti vhodných metod a postupů v práci s dítětem/žákem. Samotná

speciálně pedagogická intervence po zjištění diagnózy a aktuální míry dovedností

a schopností spočívá v tom, že speciální pedagog s dítětem intenzivně pracuje

a rozvíjí problémové oblasti. Při dlouhodobém či opakovaném pobytu, který je na této

klinice častý, speciální pedagog opakovaně zjišťuje míru schopností klienta a také dílčí

pokroky v jednotlivých oblastech. Na jejich základě pak může stanovit další plán

rozvoje dítěte. Od speciálně pedagogické diagnostiky se odvíjí další působení na

dětské pacienty a jejich zákonné zástupce.

4.8 Shrnutí a interpretace výsledků

Z vyhodnocení rozhovorů vyplývá, že speciální pedagog v nemocnici plní několik

rolí. Na oddělení dětské neurologie zastává funkci:

Léčebnou – snaží se dítě pozitivně ovlivňovat a odvádět pozornost od jeho

nemoci a nemocničního prostředí

52

Pedagogickou a vychovatelskou – zajišťuje dítěti možnost vzdělávání

a výchovy

Psychologickou – poskytuje citové zázemí v nemocnici dítěti a rodině

Sociální – je nápomocen rodičům pomocí nebo radou s vyplněním různých

formulářů, dále může rodiče nasměrovat k dalším odborníkům. Tím, že

umožní dítěti vzdělávání v nemocnici, vytváří lepší předpoklady pro jeho

začlenění do společnosti po skončení léčby.

Z toho vyplývá, že přínos práce speciálního pedagoga je třeba hledat ve více

rovinách. Na prvním místě je činnost vychovatelská a pedagogická, dále jde

o samotné zabavení dítěte, to znamená jeho aktivizaci, rozptýlení, odpoutání

myšlenek od nemoci, ale i o vítanou pomoc pro rodiče v tom smyslu, že mohou na

čas opustit oddělení a věnovat se jiným činnostem. Hlavní úloha speciálních

pedagogů na KDN ve FN Motol spočívá v tom, že při své práci se snaží kladně působit

na psychiku dítěte tak, aby pobyt v nemocnici snášelo co nejlépe, aby získalo důvěru

k lékařům a ošetřujícímu personálu, což následně ovlivní i léčebný proces. Lze

konstatovat, že vzdělávání v nemocnici má také psychoterapeutický charakter. Na

KDN je hojně využívána arteterapie, muzikoterapie i canisterapie, na které ve velké

míře participují speciální pedagogové. Cílem je zapojení dětí do těchto činností,

podpora jejich seberealizace a tvořivosti. Svými poznatky, radami, postřehy mohou

speciální pedagogové na neurologickém oddělení pomoci k lepšímu rozvoji dětských

pacientů. Vždy je však třeba mít na paměti, že cílem pobytu v nemocnici je léčení

a uzdravení hospitalizovaných dětí a tomuto cíli se podřizuje i výchova a vzdělávání.

Léčebné zákroky proto nelze chápat jako narušování výchovně vzdělávací práce

s dítětem (Opatřilová, Zámečníková, 2007). Z celé práce je patrné, že speciální

pedagog v nemocnici musí mít svou práci rád, mít dobré srdce a práci brát jako

poslání. Plevová zdůrazňuje skutečnost, že ne všechny děti mají v nemocnici rodiče.

V tomto případě jsou jim k dispozici speciální pedagogové, kteří se dětem věnují před

zákroky, kdy odvádí pozornost různými činnostmi, ale také dítě utěšují v jeho

bolestech. (Plevová, 1997).

53

4.9 Závěry výzkumu

Ze závěrů provedeného výzkumného šetření je možno stanovit určitá doporučení

pro praxi:

Aktuálně se současným trendem v nemocničních zařízeních jsou speciální

pedagogové týmovými hráči. Disponují určitými znalostmi a dovednostmi,

které dávají při týmové práci k dispozici. Jak je zmiňováno v celé práci,

spolupracují s dalšími odborníky a tím se učí jeden od druhého. Ostatní

pracovníci, klienti a zákonní zástupci na oddělení chápou speciálního

pedagoga i jako poradce. Proto je dobré, aby speciální pedagogové

disponovali dobrými komunikačními schopnostmi, spolehlivostí, citlivostí

a empatií.

Speciální pedagog na neurologickém oddělení musí velmi často improvizovat.

Aktivita, která se jeví jeden den jako vhodná, může být pro dítě druhý den

náročná a tudíž nevyhovující. Proto je důležité mít připravenou stabilní zásobu

jednorázových aktivit. Celkově jsou na Klinice dětské neurologie oblíbené

výtvarné či pracovní aktivity, ale pro některé pacienty, zvlášť starší žáky

mohou být nezajímavé. Bylo by proto přínosné, vytvářet takové aktivity, které

mohou být pacientovi i později nějak užitečné nebo budou mít určitý časový

přesah.

Na základě výše uvedeného je patrné, že speciální pedagog plní nejčastěji

funkci výchovnou a vzdělávací. Vzhledem k typu onemocnění a charakteru

léčby na neurologickém oddělení lze vidět určitou cestu v propojování učení

a volnočasových aktivit tak, aby se děti a žáci vzdělávali nenásilnou a hravou

formou. Učení na neurologické klinice je pro děti často náročné a formou hry

je pro ně přijatelnější.

54

ZÁVĚR

Téma závěrečné práce se mi zpracovávalo velmi dobře. Je to dáno zejména

podrobnou znalostí prostředí, velmi dobrou spoluprací s ostatními pedagogickými

kolegy a zdravotnickým personálem. K tématu mé práce se mnoho odborné literatury

nevztahuje, proto jsem zvolila převážně pedagogické a psychologické publikace.

Při psaní práce jsem zjistila nebo si připomněla několik zásadních poznatků. Již

samotné zjištění, že vlastní dítě je postižené nebo má závažné onemocnění, ať se

jedná o dětskou mozkovou obrnu, epilepsii, autismus, boreliózu aj., způsobí ohromný

zásah do života celé rodiny. Poznatky uváděné v práci, kdy rodiče od okamžiku zjištění

vážné diagnózy jejich dítěte procházejí v rámci své psychiky několika fázemi, byly

potvrzeny odbornými i zahraničními studiemi. Rodiče se naráz ocitnou v těžké životní

situaci, která je plná obav a nejistoty, přesto se snaží své emoce před dítětem nedat

najevo a být mu především oporou. Prožívání nemoci se od stanovení diagnózy

s postupem času mění. Přesto je dobré mít na paměti, že s faktem nemoci se každá

rodina a také každý člen rodiny vyrovnává individuálně, a to jak způsobem, tak

i tempem.

V dnešní době máme velmi dobré poznatky o léčebných metodách. Je kladen

velký důraz na kvalitu života nemocných, máme dokonale a odborně vybavené týmy

odborníků, lékaři jezdí na nejmodernější a nejlepší kliniky na stáže, máme dostatek

léků aj. To vše bereme pomalu jako standard. Nutno si uvědomit, že to, co zůstává

neměnné je pacient. Proto je třeba mít na paměti, že pacient může trpět a to fyzicky

– bolest, omezení pohybu, únava aj., sociálně – vztahy v rodině, zájmy aj. a psychicky

– krize aj. Proto je třeba mít na paměti, že psychická bolest pacienta je největší, někdy

se nedá odstranit tak snadno jako bolest fyzická. A proto i když budou nejmodernější

postupy v medicíně, pacient budu pořád člověk, který může mít psychické problémy,

které jsou tvrdé a těžké. Všichni si přejí tu nejmodernější léčbu, paradoxně

i v případech, kdy je jim lékařem vysvětleno, že u jejich onemocnění není tento

postup vhodný. Každý chce mít pro sebe jednoho pana doktora, paní doktorku,

55

hodnou sestřičku, což není možné. Ošetřující personál i lékaři se u dětských pacientů

střídají.

Většina dětských pacientů pociťuje obavy, že budou bolestně trpět, že budu

sami, adolescenti mají často obavy, že budou fyzicky stigmatizováni. A úplně každý

pacient si přeje kvalitní komunikaci, vlídné zacházení a empatii. A v tom je velký smysl

a přínos práce speciálních pedagogů.

Na základě rozhovoru se speciální pedagožkou, která působí na

neurologickém oddělení, studentkou pedagogické fakulty, která byla na tomto

oddělení na praxi lze tvrdit, že role a přínos práce speciálních pedagogů

v nemocničním prostředí je nepostradatelná jak pro děti, tak i pro jejich rodiče.

Výchova i vzdělávání dětských pacientů představuje významnou část v náplni jejich

volného času. Ten je specifický především v tom, že je úzce spjat a někdy je dokonce

i součástí psychologické péče o nemocné. Je známo a různé studie nám to dokazují,

že činnosti konané ve volném čase na základě dobrovolné účasti, které jsou navíc

vhodně motivované a usměrňované vhodným pedagogickým působením a taktem,

napomáhají v léčebném procesu, zlepšují zdravotní stav dětského pacienta

a přispívají tak k celkovému uzdravení.

56

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

ČÁP, Jan a Jiří MAREŠ. Psychologie pro učitele. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 9788073672737.

DYTRTOVÁ, Radmila a Marie KRHUTOVÁ. Učitel: příprava na profesi. Praha: Grada, 2009. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-2863-6.

FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Speciální pedagogika: edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-807387-014-0.

FORE, C.; MARTIN, Ch.; BENDER, NW. Teacher Burnout In Special Education: The Causes and The Recommended Solutions. The High School Journal; 2002.

HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana. Úvod do speciálního poradenství. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002. Studijní texty pro distanční studium. ISBN 80-7083-659-8.

HENDL, Jan. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-246-0030-7.

JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-329-6.

KOHOUTEK, Rudolf. Základy užité psychologie. Brno: CERM, 2002. ISBN 80-214-2203-3.

KOLÁŘ, Zdeněk. Výkladový slovník z pedagogiky: 583 vybraných hesel. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3710-2.

KRATOCHVÍLOVÁ, Emília. Pedagogika voľného času: výchova v čase mimo vyučovania v pedagogickej teórii a v praxi. Bratislava: Vydavateľstvo UK, 2004. ISBN 8022319309.

KUZNÍKOVÁ, Iva. Sociální práce ve zdravotnictví. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3676-1.

KYRIACOU, Chris. Klíčové dovednosti učitele: cesty k lepšímu vyučování. 2. vyd. Přeložil Dominik DVOŘÁK, přeložil Milan KOLDINSKÝ. Praha: Portál, 2004. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-965-8.

MAREK, Josef, Petr SUCHARDA a Zdeněk KALVACH. Propedeutika klinické medicíny. Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7254-174-9.

57

MASTEN, A., and COATSWORTH, J. The development of competence in favorable and unfavorable environments: Lessons from research on successful children. American Psychologist, 1998. Dostupné z: http://www.nationalresilienceresource.com /CAPT_Competence_and_Resilience_F_2012.pdf

MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. Vyd. 2. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-058-8.

MATĚJČEK, Zdeněk. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992. Psychologická literatura. ISBN 80-04-25236-2.

MATĚJČEK, Zdeněk. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3. přeprac. vyd. Jinočany: H & H, 2001. ISBN 80-86022-92-7.

MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. ISBN 9788073675028.

MILICHOVSKÝ, Luboš. Kapitoly ze somatopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. ISBN 978-80-7452-001-3.

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4.

NEUBAUEROVÁ, Lenka, Miroslava JAVORSKÁ a Karel NEUBAUER. Ucelená rehabilitace osob s postižením centrální nervové soustavy. Vyd. 2., upr. Hradec Králové: Gaudeamus, 2012. ISBN 9788074351747.

OPATŘILOVÁ, Dagmar a Dana ZÁMEČNÍKOVÁ. Somatopedie: texty k distančnímu

vzdělávání. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-137-9.

PLEVOVÁ, Marie. Dítě v nemocnici. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN

8021015519.

PRŮCHA, Jan, Jiří MAREŠ a Eliška WALTEROVÁ. Pedagogický slovník. 4. aktualiz. vyd.

Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8.

PŘINOSILOVÁ, Dagmar. Vybrané okruhy speciálně pedagogické diagnostiky a její využití v praxi speciální pedagogiky. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1595-0.

ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: [obor v pohybu]. Praha: Grada, 2007. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1174-4.

ŘÍČAN, Pavel a Dana KREJČÍŘOVÁ. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada, 1995. ISBN 8071691682.

58

SEVEROVÁ, Jana. Sociální práce ve zdravotnictví. In: Sestra [online]. 11. 9. 2005, č. 9 [cit. 2012-2-5]. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/sestra/socialni-prace-ve-zdravotnictvi-293810.

SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. 3., opr. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009. Studium (Barrister & Principal). ISBN 978-80-87029-62-6.

STUCHLÍKOVÁ, Iva. Základy psychologie emocí. Praha: Portál, 2002. ISBN 8071785539.

SZABOVÁ, Magdaléna. Cvičení pro rozvoj psychomotoriky. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-276-9.

TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-680-3.

TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2005. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-856-8.

Upravený Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávaní (RVP ZV) 2016 Dostupné z: http://www.msmt.cz/file/37052/

VÁGNEROVÁ, Marie. Úvod do psychologie. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-421-7.

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu. Vyd. 2. opr. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003. ISBN 80-7083-772-1.

VÁGNEROVÁ, Marie a Jarmila KLÉGROVÁ. Poradenská psychologická diagnostika dětí a dospívajících. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1538-7.

VALENTA, Milan. Herní specialista v somatopedii. 2. přeprac. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0763-9.

VALIŠOVÁ, Alena a Hana KASÍKOVÁ. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1734-0.

VYHLÁŠKA MŠMT ČR č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných Dostupné z: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/klicove-dokumenty-ke-spolecnemu-vzdelavani-3

VYHLÁŠKA MŠMT ČR č. 72/2005 Sb. (ve znění novely vyhlášky č. 116/2011 Sb.) o poskytování služeb ve školách a ve školských poradenských zařízeních. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlasky-ke-skolskemu-zakonu

59

VYHLÁŠKA MŠMT ČR č. 73/2005 Sb. (ve znění novely vyhlášky č. 147/2011 Sb.) o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a děti, žáků a studentů mimořádně nadaných. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlasky-ke-skolskemu-zakonu

ZÁKON č. 561/2004 Sb. (v novelizovaném znění 82/2015 Sb.), o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Dostupné z http://www.msmt.cz/dokumenty

ZÁKON Č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících. Dostupné z http://www.msmt.cz/dokumenty-3/novela-zakona-o-pedagogickych-pracovnicich

60

SEZNAM ZKRATEK

FN – Fakultní nemocnice

KDN – Klinika dětské neurologie

PF UK – Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy

RVP – Rámcově vzdělávací program

ŠVP – Školní vzdělávací program

ZŠ a MŠ při FN Motol – Základní škola a Mateřská škola při FN Motol

61

PŘÍLOHY

Fotografie práce speciálních pedagogů s dětmi na KDN

62

63

Fotografie byly pořízeny se souhlasem zákonných zástupců dětí.