PŘÍBĚHY NESLAVNÝCH

CHUDOBA JE VŠUDE KOLEM

NEZAVÍREJME PŘED NÍ OČI

Slovo úvodem,

Sociální pracovník má lidem pomoci. Bezdomovec si za svou situaci může sám.

Často se setkávám s tímto hodnocením lidí, kteří znají sociální problematiku pouze okrajově a přiznávám, že sám jsem v době, kdy jsem neměl představu o

práci sociálního pracovníka, sklouzával k podobnému hodnocení. Odsoudit člověka je velmi jednoduché, často má však dalekosáhlé následky nejen pro jednotlivce,

ale pro celou společnost. Náprava není nikdy jednoduchá.

Jaký je bezdomovec? Většina lidí v naší společnosti má svou představu, představu založenou na informacích, které se dozví z tisku, z televize nebo z rozhlasu,

od svých známých... K hodnocení člověka přece dnes už nepotřebujeme mít vlastní zkušenost, nepotřebujeme znát osobně bezdomovce, abychom dokázali říct jaký

je, nepotřebujeme znát jeho příběh, abychom dokázali říct: můžeš si za to sám, dobře ti tak...

Vám, kteří nesouhlasí s tímto postojem, bych rád vyprávěl jeden příběh, který se podařilo částečně zachytit očima člověka, který může prohlásit „Znám několik

málo lidí, kteří ztratili střechu nad hlavou. Znám útržky z jejich osudů, protože jsem měl to štěstí poznat je osobně.“

Dnes bychom měli najít chvilku pro sebe, abychom se zastavili a zamysleli se nad osudy lidí, kteří neměli v životě tolik štěstí jako my.

V příběhu prosím nehledejte konkrétní osobu, spíše okolnosti osudu, které mohou člověka přivést na okraj naší společnosti.

Roman Tuček

Stigmata demokracie

K poznání člověka je potřeba čas, k odsouzení, nepřijetí toho druhého postačí některým první letmý pohled. Lidé, se kterými se setkávám ve své práci mají

předpoklad "být odsouzeni" bez potřeby poznat je velmi často. Lidé v obtížné sociální situaci, lidé bez přístřeší nejsou ve středu zájmu většinové společnosti.

Odvrátit se od nich se zdůvodněním: můžou si za to sami, takto žít přeci chtějí, není až tak složité. Ptát se po okolnostech jejich situace již není potřeba.

Obyvatele azylového domu na první pohled nelze poznat, naštěstí. Naštěstí proto, že má alespoň nějakou šanci ukázat jakým je skutečně člověkem a

přesvědčit dříve, než se stihnete odvrátit, nebo před ním zavřít dveře.

Barvu kůže však ukrýt nelze, a umět žít s tímto cejchem je v dnešní společnosti daleko obtížnější. Jan Keller v jedné své publikaci píše: "Narodit se v české

společnosti jako Rom není žádné velké štěstí, bez ohledu na to, nakolik dnes ona sama sebe považuje za vyspělou a demokratickou."

Právě dnes ukončuje na vlastní žádost službu azylového domu člověk, kterého jsem měl tu čest poznat osobně, člověk který život nevzdal a kterého si za to

jaký je nesmírně vážím. Přináší mi rukou psaný příběh, prý abych věděl, jaké to pro něj tady bylo...

Roman Tuček

azylový dům Břeclav

Špatný začátek s dobrým koncem - příběh uživatele azylového domu Břeclav

Můj příběh začíná podobně jako příběhy vás všech, kteří zde žijete. Bydlel jsem se setrou v městském bytě, který jednoho krásného dne koupil nový majitel a

rozhodnul se z bytů vystěhovat všechny původní nájemníky. Jednu noc jsem strávil v teplé posteli a druhou noc jsem mohl strávit buď pod mostem na kartónových

krabicích nebo přijít požádat o službu na azylový dům. Myslím si, že většina lidí by se rozhodla jako já tenkrát. Před pěti lety jsem přišel na azylový dům, otevřel

zelenou branku a zde můj příběh se špatným začátkem, ale dobrým koncem začal.

Zelená branka - vchod do azylového domu, brána do špíny a zápachu, přesně toto jsem si tenkrát myslel. Vedoucí azylového domu mi ukázal zařízení, seznámil

mě s ubytovacím řádem a pravidly, které zde platí a musí se dodržovat a poté jsem podepsal smlouvu o poskytnutí sociální služby. V ten moment jsem byl rád, že

mám střechu nad hlavou, popravdě řečeno, nějak moc jsem ho ani neposlouchal, protože v hlavě se mi pořád honila myšlenka, "kam jsem se to sakra dostal." Viděl

jsem před sebou bezdomovce, kteří žebrají na nádraží a mezi nimi sám sebe a bylo mi z toho na nic. Chtělo se mi brečet, zuřil jsem a chtěl se odsud co nejdříve dostat.

Po pár dnech jsem si nastavil individuální plán, vytýčil si v něm svůj osobní cíl a rozhodnul jsem se, že pro jeho splnění udělám cokoliv. Mé cokoliv znamenalo

najít si práci a opustit zelenou branku azylového domu a začít nový život. Mé cokoliv trvalo pět let a konečně jsem se dočkal. Začátek nebyl jednoduchý, ale co je v

životě jednoduchého? Jsem přesvědčený, že vše je jen o vůli člověka něčeho dosáhnout a jít si za tím. Jít si za svým snem, přáním, v mém případě cílem v

individuálním plánu.

Trvalo mi déle než měsíc, než jsem pochopil, že lidé, kteří jsou na azylovém domě musí dodržovat určitá hygienická pravidla a nemusím se bát nakažlivých

nemocí, že to nejsou ti samí lidé, co žijí pod mostem nebo na nádraží a teplou vodu nevidí co je rok dlouhý. Když jsem zjistil, že denně se tady uklízí a desinfikuje, což

se ani v běžných domácnostech tak často nedělá, uklidnil jsem se a na prostředí azylového domu a pravidla s tím spojené jsem si zvyknul. Ono mi stejně nic jiného

nezbývalo.

Časem jsem si našel práci. Nebyla to práce, o které jsem snil, ale důležité pro mě bylo pracovat a mít pravidelný příjem, osamostatnit se, nebýt závislý na

složenkách ze "sociálky". Pracovnice v sociálních službách mi pomohla nastavit splátkový kalendář na dluh, který jsem si se sebou přinesl a začal jsem pravidelně

splácet. Nebylo to vůbec nic jednoduchého. Každý den jsem chodil do práce, hradil si sám ubytování na azylovém době, splácel jsem dluh a každý měsíc po odečtení

těchto nákladů jsem zjistil, že na mé zájmy, potraviny, hygienické potřeby a oblečení mi zbývá stejná částka jako ta, kterou dostávají lidé, kteří tady celý den leželi, nic

nedělali a čekali na peníze od státu. Motivace pracovat by se u většiny lidí ztratila, u mě pravděpodobně také, ale díky některým pracovníkům azylového domu, kteří

mě tenkrát podrželi a dodali mně odvahu bojovat dál, jsem se nevzdal a pokračoval jsem. Někteří pracovníci mě podporovali, jiní mi házeli klacky pod nohy tím, že mi

neustále předkládali větu: "Máte pracovní smlouvu, vysoký příjem, nejste naše cílová skupina." Tito lidé si ale neuvědomovali, že můj příjem stačil na pokrytí nákladů

spojených s ubytováním na azylovém domě a splátku dluhu a zbytek peněz byl stejně vysoký jako sociální dávky, které brali ostatní uživatelé. Neměl jsem peníze na

to, abych si hradil komerční bydlení a ještě řešil svůj dluh.

Ze začátku jsem nesouhlasil s režimem, ubytovacím řádem, který zde panuje, ale postupem času jsem zjistil, že bez řádu by toto zařízení nemohlo fungovat.

Vadí mi, že někteří uživatelé celé dny leží v posteli, maximálně si jdou ven zapálit a poté pokračují v nic nedělání a jen čekají na pošťačku, která jednou za měsíc

přinese složenky s dávkami. Když jsem sem nastoupil měl jsem pocit, že pracovníci na mě tlačí, abych si našel práci a měl jsem jim to za zlé. Uplatnit se na trhu práce,

a pokud jste navíc "cikán", je strašně těžké. Já jsem to ale dokázal a teď jsem jim za ten nátlak vděčný. Podle mě by každý člověk, který zde bydlí měl mít ultimatům:

"Pokud si do roka nenajdete práci, neprodloužíme vám smlouvu. Máte práci, tak musíte řešit své dluhy nebo si šetřit peníze na následné bydlení a můžete zde

zůstat." Když jsem to dokázal já, může to dokázat každý z vás. Nesmíte ztrácet naději a mít pevnou vůli a odhodlání splnit si svůj vytýčený cíl.

Tímto příběhem bych rád poděkoval všem pracovníkům azylového domu, kteří mi pomohli s řešením mých problémů. Prožil jsem zde dobré i špatné chvíle.

Staré známé pořekadlo říká, že "vše zlé je pro něco dobré" a s tím nemůžu nesouhlasit. Pět let strávených na azylovém domě je pro mě velkým ponaučením a

zkušeností do dalšího života, nového začátku. Určitě mi bude pár lidí chybět a na některé zapomenu dřív, než se za mnou zelená branka zavře napořád, ale tak už to

v životě chodí.

S pomocí azylového domu se mi splnil můj sen, cíl - mám práci i bydlení ve Vídni.

DANIELA

Jsou čtyři hodiny ráno. Zrovna mě vyvedli z nádraží. Je hrozná zima. Bodejť ne, je listopad. Musím se trošku probrat a rychle něco vymyslet. Cítím, jak se třesu zimou,

mám hrozný hlad, jazyk se mi lepí na patro, že nemůžu pořádně mluvit. Hajzli, kdyby si mě nevšimli, mohla jsem spát až do rána, pak bych určitě něco vymyslela.

Potřebuju nutně pecku.

Před nádražím stojí čtyři auta. Taxikáři. V posledním se rozsvěcuje malinké červené světýlko a vždy když zhasne, vyvalí se z pootevřeného okýnka proužek kouře.

„Máš cigáro?“. Sprostě mě vyhnal od auta, ale vrátila jsem mu to, plivla na auto a utekla. Chlapi jsou hajzli.

Začalo to už v děcáku. Bili mě, kluci na mě šahali, když jsem to řekla, zase mě zbili. Naučila jsem se to, naučila jsem se bránit, většinou mě přeprali, ale už nikdy to

nebylo zadarmo. Naučila jsem se bít, škrábat, kopat a kousat. No a co! Když se vás bojí, dají vám pokoj.

Pak si mě vzali pěstouni, bylo mi osm. A já myslela, že konečně začnu žít, že začnu žít normálně jako ostatní děti, že budu mít rodinu, i když ne tu pravou, tu... Proč se

na mě moje máma vysrala a dala mě do děcáku? Proč? Za všechno může ona... Bůh ví, kde je jí konec. To mi vysvětlí až jí najdu, a já ji najdu. Jednou… Potřebuju

pecku, dám si a bude mi zase fajn a všechno, všechno zvládnu. Je mi zima.

Pěstouni byli fajn, aspoň ze začátku. Koupili mi všechno, co jsem chtěla, pěkné věci, muziku, miluju muziku, mohla bych jí poslouchat celé hodiny. Bylo to snad poprvé,

kdy jsem se cítila hezky. Nezasloužím si žít a nevím, jestli ještě vůbec chci. Prý to byla moje vina, aspoň to řekla macecha, když mě vrátila zpátky do děcáku. Bylo mi

dvanáct. Ale stejně ten poslední rok u pěstounů nestál za nic. Otčím nebyl skoro vůbec doma, prý na montážích, jenže se nakonec provalilo, že montáže byla o pět let

od něj mladší špinavá blondýna, kterou si narazil a od nás odešel. To přece nebyla moje vina, nenávidím macechu... Proč to řekla…? Proč...?

Je mi čtrnáct a jsem u babky. Není to moje skutečná babička, tu neznám, je od macechy. Zase je na mě hodná, jenže já už vám nikomu nevěřím. Jsem v tom sama.

Včera jsem narazila venku na frajera, Tony se jmenuje, který mi řekl, že zná mou pravou mámu, že ví, kde jí hledat. Zítra s ním jdu ven, určitě se něco dozvím...

Chlapi jsou hajzli, i ti malí. Tehdy jsem se od Tonyho o mámě nedozvěděla nic. Zatáhl mě na kér a nastřelil mě. Poprvé v životě jsem dostala pecku, asi potom i

znásilnil, nechci na to myslet. Pervitin je síla a já ho chci, potřebuji ho. Je to jiný svět, svět kde jsem teď já.

Je tři čtvrtě na pět a já stále procházím pusté ulice, občas někdo projde, zabalený do pořádného kožichu nebo bundy, tupě zírajíc před sebe. Nesnáším lidi. Každý

myslí hlavně na sebe. Nevšimnou si vás, když ležíte v kaluži vlastní krve někde na zemi, kopnou si, nebo překročí – jenže to vyjde skoro nastejno. Potřebuju nutně

pecku, je to cesta z tohohle světa, alespoň na chvíli.

Sedím na nějakém úřadě, je osm nebo devět, ztratila jsem dávno přehled o čase, vlastně ani nevím, kterého je. Je listopad a venku pěkná zima. Sebrali mě měšťáci

a dovedli sem Vůbec nevím proč. Kdyby mě nechali na nádraží, mohla jsem mít klid. Proč se najednou všichni tak starají? Stejně jsem jim ukradená, tak na co si pořád

hrají? Našli mě v parku, kde jsem asi usnula na lavičce. Sedím v nějaké kanceláři a paní se mě vyptává kdo jsem, co tady dělám, na minulost, na všechno. Vůbec

nevím, co po mě chce, chci mít klid, v hlavě mi třeští, mám hrozný hlad a potřebuju to. Potřebuju nutně pecku, abych mohla začít zase fungovat a myslet. „Dejte mi

všichni prosím pokoj“ křičím na úřednici. Chvilku je ticho, asi o něčem přemýšlí a pak začíná všechno nanovo. Někam volá. „Máš kde spát, bydlíš někde?“ ptá se mě.

Znovu jí opakuju, že k babce už nejdu, je mi osmnáct a můžu si dělat co chci.

Jsem na azyláku. Poslali mě a já šla. Dali mi najíst, je tady teplo. Zase mluvím s nějakýma lidma. Sedím v kanceláři s nějakým chlapem, prý vedoucí. Je jiný. Nesnáším

chlapy, ale on mi nevadí, ani nevím proč. Všichni jsou tady nějací jiní, všichni se snaží mi pomoct a nemluví o tom. Říkám mu to. Říkám mu, že jediné co teď potřebuju

je pecka a najít mou mámu, musím s ní mluvit, musím se jí zeptat, proč mě nechala. Ukazuju mu svůj deník. Je tam všechno, celý můj život zapsaný jak ho cítím, ale

nikdo mu nemůže rozumět, je to má šifra, je to můj svět, je to jen a jen můj svět schovaný v černých deskách. Ptá se, čte ho a ptá se na věci z deníku. Jak to, že se ptá

na mé věci z deníku, deníku přece rozumím jenom já? Líbí se mi, možná mi snad i někdy porozumí. Baví mě za ním chodit, poslouchá co říkám, trávím u něj hodiny

a mluvím. A on mě poslouchá. Mám jídlo a je tady teplo. Příjemná změna.

Je březen. Jsem zase na ulici, vyhodili mě, hajzli. Všichni jsou hajzli, protože mi nerozumí a nechtějí mi dát pokoj. Mám hlad. Mám hlad a je mi zima. Sehnala jsem

borce, který má a dá mi, vlastně teď už ne jedině za peníze. Je to taky hajzl. Ze začátku mi dával za to, že jsem to s ním dělala, teď chce prachy, každý chce jenom

prachy. Nebaví mě to, nebaví mě žít.

Je léto. V říjnu mi bude devatenáct. Stojím na odpočívadle a čekám. Jdu za tři sta a někdy mám i dvanáct set za noc. No a co. Nenávidím se, nenávidím své tělo, ale

mám dost na pecku kdykoliv chci, to je to hlavní. Asi jsem těhotná. Ale dám to pryč, už jsem se ptala a jde to, nechají si to v porodnici. Pochopí to, i já jsem to

pochopila. Matku už nehledám... (r.t.)

VÁCLAV

Jsem na sebe pyšný. Je jaro roku 1993 a já si konečně koupil nový model Hondy. Snil jsem o tom autíčku už dobře tři roky a konečně se v něm vezu, je pravda na leasing, ale ten hravě zvládnu. Jsem majitelem tří obchůdků, které nesou zlatá vejce. Je mi čtyřicet, vypadám k světu, mám nové auto, novou ženu, skvělý příjem a cítím se na dvacet. Život je skvělý. Před deseti lety jsem vstával na šestou a dřel u soustruhu. Dnes o sobě s hrdostí mohu prohlásit, že jsem úspěšný podnikatel. Zastavuji u obchodu něco málo nakoupit, na oslavu. Pozval jsem zase pár přátel na sobotní partičku pokeru, tak nějakou tu Tulamorku, doutníky, a něco k snědku na gril. Vracím nákupní košík zpátky do stojanu a rozčílím se. Přitočí se ke mně špinavý bezdomovec a chce dvacku, prý na chleba. „Táhni někam dělat ty špindíro, platím daně ze kterých tě vydržuju víc, než si zasloužíš!“, to ví že jo, dvacku, kam bych s takovou došel. Měli jsme všichni stejnou šanci.

Jsem v jednom kole, obchodu se nedaří a já musel dva obchody „pustit“, obraty sotva pokryly nájem, který rostl rok od roku k nebeským částkám. Ale naštěstí se třetí obchod drží, navíc se mi podařilo něco málo našetřit. Je podzim 2008, je mi pětapadesát a pět let do důchodu už doklepu, pak si koupím domeček někde mimo město a začnu si užívat. Svoje děti nemám, má druhá žena má syna z prvního manželství, ale naštěstí k nám chodí jen velmi zřídka. Pravda, než jsem toho docílil proběhla mezi námi nejedna hádka, ale Hana pochopila, že si prostě nepřeji, aby si k nám její vykutálený synáček chodil neustále „půjčovat“. To já jsem vydělal a utratí se za domek a nebude cpát moje peníze svému vykutálenému synáčkovi. Poslední dobou mi nebývá dobře. Jsem unavený z práce, z hádek doma, ze starostí, které na mě leží jako stokilový balvan. Kšeftu se poslední půlrok musím věnovat od rána do večera, aby bylo alespoň na nájem. Otevřel jsem i přes víkendy, aspoň je nějaká ta stokoruna navíc.

Co se stalo a kde to jsem?, zkouším se postavit, ale nejde to. Dívám se do bílého stropu, nemůžu se pohnout a je mi hrozně. V hlavě mi hučí jako v úle, hrozně

mě bolí tělo, nemůžu polknout, chci pít, prosím pít... Z dálky slyším parní lokomotivu, která pravidelně oddechuje a bublá. Najednou se vše kolem roztočilo a zmizelo ve tmě, asi ztrácím vědomí.

Otevírám oči, bílý strop, který jsem už viděl. Pokouším otočit hlavou, ...nic. Mám hroznou žízeň. Proboha co dělám ve špitále? Najednou se nade mnou zjevuje postava zdravotní sestry. Pokouším se promluvit, ale uvědomuji si, že mám v puse roubík. Snažím se ho vytlačit jazykem, nejde to. Zase slyším tu lokomotivu, zase ztrácím vědomí.

Je 20. prosince 2008. Ležím na jednotce intenzivní péče a je mi jasné, že umřu. Asi před měsícem mě odvezli přímo z mého kšeftu sem, mozková mrtvice. Navíc mi dnes při vizitě oznámili, že mám silnou cukrovku, ledviny nezačaly pracovat jak by měly a další věci, kterým jsem nerozuměl. Z výrazu jejich tváří je mi však jasné, že co mi vlastně všechno je, snad ani vědět nechci. Dva týdny jsem byl v bezvědomí a asi je malý zázrak, že jsem ještě tady. Aspoň se už můžu trochu pohnout. Včera mi vytáhli roubík a dali pryč tu lokomotivu, která mě ve snech strašila. Byl to přístroj, který za mě dýchal. Teď dýchá na druhé straně pokoje za někoho jiného. Jsem už jen na EKG a na kapačkách. Moje nejsmutnější Vánoce...

Byla tu Hana s notářem, podepsal jsem jí všechno co potřebovala, aby mohla převzít a udržet obchod. Je to hodná žena, vždy jsem věděl, že se umí postarat.

Právě mě propustili z nemocnice. Je říjen 2009 a já jsem to přežil. Bohužel. Vím že říct bohužel v této situaci je asi víc, než rouhání, ale stejně... Stojím před

špitálem, rozhlížím se kolem a nevím ani kam půjdu. Hana mi před měsícem napsala do nemocnice dopis. Když přestala chodit na návštěvy, měl jsem nejdříve strach, jestli se jí něco nestalo, volal jsem jí snad milionkrát, ale nebrala to. Byl jsem zmatený, měl jsem o ni strach. Ten dopis vše vysvětlil. Četl jsem ho jako v mrákotách... „Václave, Víš že co se stalo...nebylo to stejně mezi námi poslední dobou...a Karel je hodný člověk, moc mi pomohl, bydlí se mnou...požádala jsem o rozvod..., vím, že to pochopíš. Hana“

Ten poslední měsíc byl asi nejhorší, vlastně rok, kdy se to už zastaví? Kolikrát jsem si pokládal tuhle otázku? Ztratil jsem všechno... Stojím před obchodem. Nepřítomně hledím do vitríny na svůj odraz. Nepoznávám ho, tohle přece nejsem já. Najednou vzpomínám na dobu, kdy jsem v tomto obchodě nakupoval. V kapse hledám klíčky od své nové Hondy, nejsou tam. Nic už není jak bylo. Všechno je najedou jinak.

Míjí mne nějaká paní s nákupním košíkem, něco mi podává a odchází. Pomalu přicházím k sobě, vzpomínky se vytrácejí a na mě doléhá opět tíseň současnosti. Dívám se do své dlaně, ve které leží kovová mince. Dvacetikoruna.

Ta kovová mince v mé dlani, ten obraz ve vitríně obchodu, dnešní chladný večer, můj život... Ano, jsem bezdomovec...