OHNIVÝ ANDđL 1

rean

Stamp

1OHNIVÝ ANDĚL

Y r s a S i g u r đ a r d ó t t i r

O H N I V ÝA N D Ě L

OHNIVY ANDEL_TISK.indd 1 30.10.2013 11:35:16

2 YRSA SIGURĐARDÓTTIR

U NÁS UŽ VYŠLO:

Poslední rituálMrazivé světlo

Žhavý hrobLed v žilách


3OHNIVÝ ANDĚL

Yrsa Sigurđardóttir

OHNIVÝANDĚL

PřeložilEduard Světlík



V islandském originále poprvé vyšlo r. 2009 pod názvemHorfđu á mig ve Verlag Veröld v Reykjavíku© Yrsa Sigurđardóttir 2009V německém jazyce v překladu Tiny Fleckenové vydal© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2011Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Eduard Světlík, 2013

Czech edition © Metafora, 2013

All rights reserved

ISBN 978−80−7359−393−3ISBN 978-80-7359-902-7 (PDF)


5OHNIVÝ ANDĚL

Tuto knihu věnuji své babičceVilborg G. Guđjónsdóttir

(4. listopadu 1909–24. července 1982).

Yrsa


7OHNIVÝ ANDĚL

Postavy příběhu

Tóra Gudmundsdóttir – reykjavícká advokátka a matka samoživitelkaMatthias Reich – Tóřin přítel z NěmeckaSóley a Gylfi – Tóřiny dětiSigga – Gylfiho přítelkyněOrri – Tóřin malý vnuk

Bragi – Tóřin kolega v advokátní kancelářiBela – jejich sekretářka

Obyvatelé domova pro zdravotně postižené a jejich příbuzníJakob – mladý muž s Downovým syndromemGrímheidur – Jakobova matkaLísa – mladá žena v bdělém kómatuSigrídur Herdís – slepá a hluchá dívkaRagna – mladá žena se syndromem uzamčeníNatan – mentálně postižený epileptikTryggvi – autistaEinvardur – Tryggviho otecFanndís – Tryggviho matkaLena – Tryggviho sestra



Pracovníci domovaGlódís – vedoucí domovaFridleifur – noční hlídačLinda – vývojová terapeutkaAegir – Tryggviho terapeut

Další osobyJósteinn – pacient Sognu, detenčního ústavu pro psychicky nemocné zločinceAri – Jakobův advokátMargeir – rozhlasový moderátorSveinn – kameramanBerglinda, Hallia Pési – rodina, v jejímž domě straší

Poznámka překladatele: Islandská mužská jména, která mají v prvním pádě koncovku -ur, zde Einvardur a Fridleifur, ji v dalších pádech ztrácejí. Oslovování křestními jmény i v úředním a společenském styku je na Islandu běžné.


9OHNIVÝ ANDĚL

Prolog

Sobota, 8. listopadu 2008Kočka se ukryla za holý, ale hustý keř utopený v temno-tě. Byla naprosto klidná, pouze její žluté oči těkaly sem a tam; pozorně si hlídala výhled na noční tvory. Lidé, kteří jí dávali nažrat, už na to dávno zapomněli, ale koč-ka věděla, že se v temnotě schovávají bytosti, jež se vyhý-bají dennímu světlu. Zviditelňují se, teprve až zavládne noční ticho, přibližně poté, kdy se ztratí nebo převez-mou moc stíny, podle toho, jak se na to podíváme. Koč-ka využívala tuto časovou enklávu, ačkoliv se jí vždycky ježila srst, když číhala na to neviditelné, na to zlé, co si vyhlíželo vhodnou příležitost. Všichni ti, kteří se štítili denního světla, byli teď na nohou; temné kouty splynuly s nocí, vše bylo pochmurné a opuštěné. Náhle kočka zaslechla tiché prasknutí. Vystrčila dráp-ky a zaryla je do vlhké, studené hlíny. Třebaže nic nevi-děla, zůstávala bdělá, dýchala ještě pomaleji a klidněji a tiskla své štíhlé tělo k zemi tak těsně, jak to jen šlo. Studený vzduch, který po dlouhém spánku na pohov-ce dráždil její plíce, byl stále tísnivější a každé nadech-nutí zanechávalo na jejím drsném jazyku nepříjemnou pachuť. Z hrdla se jí instinktivně vydralo tiché zavrčení



a sklíčeně se chystala utéct před ohavným stvořením, které se tu někde ukrývalo, neviditelné jako majitelé hlasů z člověčího rádia. Kočka se bleskurychle otočila, vyrazila z keře a co nejrychleji prchala pryč.

Berglinda se posadila na posteli a měla jasnou hlavu. Obyčejně když se v noci probudila, vklouzávala ze snu do bdělého stavu pomalu, nyní ji však z hlubokého spánku vytrhlo něco děsivého a zapůsobilo na ni tak, jako by vůbec nespala. Manželská ložnice tonula ve tmě, za okny se rozprostírala bezhvězdná, sytě černá obloha. Světélkující ručičky budíku ukazovaly půl čtvrté. Ne-vzbudil ji pláč z dětského pokoje? Berglinda napínala uši, ale neslyšela nic jiného než tichý tikot budíku a hlu-boké oddechování svého muže. Vyklouzla zpod přikrývky, opatrně, aby Halliho ne-vzbudila. V posledních měsících toho musel prožít to-lik, že ho v žádném případě nechtěla obtěžovat. Ačkoliv se zdálo, že nejhorší mají za sebou, nějak tomu pořád nemohla uvěřit. Nechtěla už o tom s nikým mluvit, ani s manželem, neboť se obávala, že ji lidé budou považovat za hysterku a budou jí věřit ještě méně. Vždyť dokonce i Halli, který zažil totéž co ona, se stále častěji pokoušel najít věcné vysvětlení. Většinou s tím však zacházel tak daleko, až to hraničilo se směšností. Její mínění nikdy plně nepřijal, ale aspoň proti němu přestal protesto-vat. Když se totiž těch podivných událostí navršilo příliš mnoho, už mu nic jiného nezbývalo. V každém případě se mu muselo přičíst k dobru, že se za ni vždy postavil, ačkoliv to v jejich manželství v poslední době přestávalo klapat. Zdálo se sice, že nejhorší už překonali, ale Halli-mu zkrátili pracovní dobu a Berglinda, přestože se mís-to ve vládním úřadě zdálo jistější, nemohla nikdy vědět, jestli ji nepostihne snižování počtu zaměstnanců. Rychle se ve tmě rozkoukala a nehlučně opustila ložnici. Znovu si lehnout by jí nepomohlo. Chtěla vy-


11OHNIVÝ ANDĚL

pít sklenici vody, mrknout se na Pésiho a ujistit se, že spí tvrdým a hlubokým spánkem. Doufala, že to postačí k tomu, aby znovu pocítila ospalost. Pokud ne, mohla by si na počítači zahrát párkrát pasiáns nebo si zasurfovat na internetu, než jí ztěžknou víčka. Věděla, jak se ně-čím nesmyslným, stupidním rozptýlit – jinak by v tomhle domě sotva dokázala tak dlouho vydržet. Berglinda se pokusila zavřít za sebou dveře bez skřípání. Když ten dům koupili, hodlali všechny dveře vyměnit, ale nikdy na to nedošlo. V chodbě byla ledová zima, dlaždice ji pálily pod nohama a zlobila se na sebe, že se nepřinutila najít pantofle. V hloubi duše věděla, že má dosud dale-ko k tomu, aby ve tmě šátrala kolem své postele. Doufala však, že jednou k tomu dospěje. Doufala ale nebylo to správné slovo, chtěla o tom být pevně přesvědčena. Jinak by své počínání neovládala. Voda v kuchyni byla vlažná, takže ji nechala chvíli od-téct. Mezitím hleděla ven na důvěrně známou ulici a na domy sousedů na protější straně. Všude byla tma, pouze v garáži přímo naproti někdo zapomněl zhasnout. Za jedním otevřeným oknem se v mírném vánku pohupo-val ruský lustr. Jinak byly všechny domy zahaleny tem-notou. Nažloutlá záře pouličních luceren nepronikla až do zahrad, končila za chodníkem. Za ním začínala tma. Berglinda klouzala pohledem po střechách domů a za-pomněla na vodu, jak nechávala zrak těkat po Vestur-landsveguru až k místu, kde jejich ulice odbočovala směrem k okrajové čtvrti Kjalarnes. Kolem přejelo auto a Berglindě se zdálo, že slyší kvičivý zvuk, jaký vydává vůz poskakující po namoklých rýhách ve vozovce, což patr-ně přispělo k dopravní nehodě, k níž tady kdysi došlo, ačkoliv tehdy bylo docela jiné počasí. Berglinda odvráti-la oči od okna a uvědomila si, že dosud drží sklenici pod tekoucí vodou. Kéž by byli tenkrát odřekli vánoční oslavu. Vzpomí-nala si, že po ní nijak netoužila, ale nechali se od přátel



přemluvit. A pokud tomu bylo jinak, nechtěla to raději vědět – bylo totiž snazší vyrovnat se s následky, jestliže odpovědnost nesli ti, kvůli nimž se rozhodli hodit se do gala, objednat si slečnu na hlídání dětí a vyrazit za zába-vou. Od té doby už nikdy takovou pomoc nepotřebova-li. Jejich společenské aktivity se omezily na vlastní dům a místa, kam svého čtyřletého synka mohli vzít s sebou. Nedokázali si už představit, že by se večer někde bavili, zatímco o jejich dítě by pečovala najatá dívka – zejména po tom osudném večeru a následujících udá-lostech. Už tisíckrát si Berglinda lámala hlavu tím, zda by všechno proběhlo jinak, kdyby tu vánoční oslavu odřekli nebo doma nepopíjeli, aby ušetřili za aperitiv v restauraci, ale takové úvahy nikam nevedly. Pozvání přijali a připravovali se večer vyrazit z domu. Berglin-din pohled zabloudil automaticky k oknu a upřela jej na černý asfalt rychlostní silnice, která nyní obtáčela jejich čtvrť jako temná řeka. Zavřela oči a v hlavě se jí okamži-tě vynořil obraz, který onoho strašného večera spatřila: světelné majáky sanitky a policejních aut, které přezáři-ly matný přísvit lamp odrážející se na hřebenech střech protilehlých domů, na něž hustě sněžilo. Stejná jistota, s níž tehdy věděla, že se nechce vánoční oslavy zúčastnit, jí pak hned napověděla, že nehoda na rychlostní silnici souvisí s dívkou na hlídání, která měla přijít, ale dosud nedorazila. Otevřela oči a lačně se napila vody. Věděla, že tváře zoufalých dívčiných rodičů, s nimiž se po nehodě něko-likrát setkala, ji budou pronásledovat do konce života, snad až do hrobu. Berglindu a Halliho nikdo samozřej-mě neobviňoval, v žádném případě nikoliv přímo, ale Berglinda viděla v uslzených očích dívčiny matky, že je do jisté míry činí zodpovědnými za to, co se stalo, buď proto, že neměli pozvání přátel přijmout, anebo proto, že mohli pro jejich dceru zajet. Pak by ten večer nepře-cházela silnici a mohla ještě žít. Do jejich čtvrti chodí-


13OHNIVÝ ANDĚL

vala, jenom když hlídala Pésiho. Takže jen proto, že se Berglinda s Hallim chystali na návštěvu, ocitla se ta dív-ka přesně v danou dobu na daném místě, kde ji přejel bezohledný člověk, aniž se otočil a podíval, zda děvče-ti, které zůstalo ležet na silnici jako hromádka neštěstí, nemůže pomoci. Řidiče a jeho vůz nikdy nevypátrali, v době nehody nebyl na tomto úseku silnice žádný pro-voz a navzdory opakované výzvě v médiích se nepřihlásil ani žádný svědek. Dívka zemřela opuštěná na zledova-tělém asfaltu, a když si jí všiml řidič prvního vozu, který tudy po nehodě projížděl, už nedýchala. Mohl být rád, že ji nepřejel, neboť její drobné tělo už bylo zasypáno tenkou vrstvou sněhu. Berglinda opět zavřela oči a třela si je zkřehlými prsty. Jak široké to auto mohlo být? Dva metry? Tři metry? Od dívčina domu k nim to bylo nej-méně kilometr, ne-li dokonce dva. Jaký tragický osud, že přecházela silnici přesně v okamžiku, kdy tudy projížděl bezohledný řidič. Berglinda otevřela oči a vyprázdnila sklenici. Ačkoliv se kvůli této nehodě pořád trápila, nebyla hrozná smrt mladé dívky tím nejhorším. Tato tragédie se dala pocho-pit: tuna oceli a plechu narazila stokilometrovou rych-lostí do dívky vážící sotva padesát kilogramů. Důsledek byl naprosto logický. Samozřejmě to byla smutná udá-lost, přesto však součást toho, s čím člověk musí počítat. Mnohem těžší bylo vyrovnat se s tím, co následovalo: dívka, či spíše její duše, se zřejmě rozhodla dodržet slib, že pohlídá Pésiho, a jakmile se setmělo, přicházela. Asi nemohla dojít klidu, neboť zemřela nepřirozenou smr-tí. V několika filmových hororech, které Berglinda vidě-la, se z lidí, jejichž smrt zůstala neobjasněna, stali jacísi fantomové. Zpočátku Berglinda a Halli nechápali, co se děje, a chlapcovo tvrzení, že u něj byla Magga, považova-li za důsledek zaslechnutých hovorů o nehodě. Byl ještě příliš malý, aby pochopil, co je smrt. A bylo také napros-to pochopitelné, že Pési Maggu postrádal, hlídávala ho,



už když mu byl rok, a byl z ní nadšený. Berglindě se však zdálo morbidní, že chlapec neustále opakuje, jak se jí vede špatně a jak pořád naříká. Teprve tehdy nastražila uši a setřásla ze sebe letargii, jež se jí po nehodě zmocni-la. A postupně se začaly vršit tak mysteriózní, strašidelné příhody, že už se to nedalo jen tak přejít. Jen co se setmělo, v dětském pokoji se ochladilo a okenní skla se zamžila. Veškeré pokusy opravit tope-ní byly neúspěšné, instalatér přešlapoval hodinu kolem radiátoru, škrábal se na hlavě a nakonec kapituloval, za což si naúčtoval čtyři hodiny práce. Stará závěsná ozdoba nad chlapcovou postýlkou se otáčela, ačkoliv v místnosti nebyl nejmenší průvan, setrvale kolísalo napětí proudu, praskaly žárovky a musely se vyměňo-vat. Jakmile nastal den, vzduch v pokoji se stal tísnivým a nepomáhalo ani otevřít okno. Jako by člověku dochá-zel kyslík a každý nádech zanechával v ústech odpor-nou, kovovou pachuť. Pro všechny takové jevy se dalo najít logické vysvětlení. Dům už měl svoje léta a naléha-vě vyžadoval renovaci. Ostatní úkazy se ovšem v žádném případě nedaly svádět na stav domu. Ráno byli Pésiho plyšoví medvídci vzorně srovnaní, ačkoliv večer předtím leželi na jedné hromádce na podlaze. A to nebylo ještě všechno. Pési často v noci náhle vyskočil z postele, ale jeho rodiče mu nemuseli dávat napít, odnášet ho zpátky na lůžko a uklidňovat, protože ho zpravidla našli, jak rozesmátý sedí v posteli a říká jim: „Nemusíte kvůli mně vstávat, Magga na mě dává pozor.“ Poté ho brali na noc k sobě, což se patrně dívčinu duchovi nelíbilo. Stále se probouzeli, protože přikrývky jim bez zvláštního důvodu pomalu klouzaly na podlahu. Zpod postele se ozývalo škrábání, zprvu sotva slyšitelné, potom stále hlasitější a důraznější. Zvuky přestaly, jak-mile Halli vstal, nakoukl pod postel a ospale zamumlal, že to jsou jistě zatracené myši. Žádné zvířátko však ni-kdy nespatřil. Stejný chlad, jaký vládl v Pésiho pokoji,


15OHNIVÝ ANDĚL

naplňoval nyní ložnici rodičů, také se tu potila okna a kolísal proud. Kromě toho se před prahem dělaly malé loužičky, které ve tmě vypadaly jako krev, ale na světle se ukázalo, že je to voda. Přišli dva pokrývači, vy-lezli na střechu, ale nenašli žádná netěsná místa. Ze zpětného pohledu bylo neuvěřitelné, jak dlouho tohle všechno snášeli, aniž by vyhledali nějakou pomoc. Jednoho rána Berglinda oznámila, že už to déle nevy-drží, že by dům měli ihned prodat bez ohledu na hos-podářskou krizi a stagnaci trhu s nemovitostmi. Když se probudila, jejich šaty visely na skříni v ložnici, a to ne jen tak nějaké, nýbrž Halliho oblek s košilí a kravatou a s ním ladící Berglindino oblečení. Byly to přesně tytéž svršky, které měli na sobě toho večera, kdy chtěli sla-vit Vánoce. Když ale včera uléhali, na skříni rozhodně nic neviselo. Halliho to poprvé vyděsilo tak hrozně jako Berglindu, což jí nahnalo ještě větší strach, než už měla. Dovedlo je to ale k názoru, že prodej domu by nemusel přinést zlepšení situace, a tak tuto lákavou možnost za-vrhli a rozhodli se raději zavolat na pomoc nějaké médi-um, aby ducha – nebo co to vlastně bylo – zahnalo. Senzibilka udala, že v Pésiho blízkosti cítí nějakou usouženou, nespokojenou duši, jejíž přítomnosti však nelze čelit. Totéž konstatovala i jasnovidka, kterou jim naléhavě doporučila Berglindina sestřenice. Obě mé-dia si dala za svůj verdikt zaplatit, jenže finanční situace rodiny nebyla tak růžová, aby mohli vyzkoušet všechny osoby, které inzerovaly své služby v novinách. Poslední východisko představoval farář náboženské obce, jehož naposled viděli při Pésiho křtu. Ten byl zpočátku opa-trný a považoval celou věc za žert. Nemohl však nevidět Berglindin zjevný strach, a proto své chování změnil, ale slíbit jim nechtěl nic. Párkrát je navštívil a zakusil na vlastní kůži chlad a elektrické napětí v Pésiho blízkosti. Poté se vydal pro radu k biskupovi a státní církev po sto letech dovolila provést obřad žehnání domu k zahnání



ducha. Poté, co prošli a požehnali všechny místnosti, biskup slavnostně prohlásil, že dívčina duše už nikdy do tohoto domu nevejde. A kdo by to byl řekl – přesně tak tomu také bylo. Obratem ruky všechno pociťovali jinak, přičemž se jen těžko dalo zjistit, co přesně se změnilo. Atmosféra v domě byla prostě taková jako dřív. Bylo samozřejmě obtížné nepátrat po projevech cizích sil ve vlastních zdech a nějakou chvíli také trvalo, než se Berglindě pře-staly třást ruce. S vědomím, že čas utržené rány zahojí, byla však s pomalým, ale trvalým zlepšováním situace spokojena. V prvním patře zavrzaly parkety. Zvuk vyšel z Pésiho pokoje. Berglinda odložila sklenici a zvolna se otočila. Náhle měla sucho v ústech a opět jí naskočila husí kůže. Zatracené reminiscence! Jak dlouho potrvá, než se defi-nitivě zotaví? Volnými kroky vyšla po schodech nahoru. Když dorazila ke dveřím do dětského pokoje, zaslechla chlapce tiše hovořit. Místo aby poslouchala, co říká, ote-vřela opatrně dveře. Pési stál na špičkách u okna a pá-travě hleděl ven. Když zaslechl vrznout dveře, zmlknul a otočil se. Když Berglinda spatřila zamžené okno, jen stěží potlačila výkřik. „Ahoj mami,“ usmál se Pési rozpačitě. Berglinda přiskočila k synovi a odtrhla ho od okna. Přitiskla ho k sobě a současně se pokoušela sklo osušit, leč vrstvička páry nezmizela. Byla na vnější straně okna. Pési pohlédl matce do očí. „Magga je venku a nemůže dovnitř. Ráda by mě hlídala.“ Ukázal k oknu a protáhl obličej. „Je trochu naštvaná.“


17OHNIVÝ ANDĚL

Kapitola pr vní

Pondělí, 4. ledna 2010Z pohledu od silnice je ten dům nevýrazný. Zahraniční turisté jej mohou považovat za statek, jehož majitelé se tu v potu tváře a v soužití s Bohem a lidmi plahočí. Mož-ná jim obytná část připadne nezvykle veliká, ale už se tím nijak nezabývají a jedou prostě dál, aniž by se ohléd-li. Je dokonce pravděpodobné, že totéž si mohou mys-let i domorodci, neboť veřejně se o tomto stavení moc nemluví. Zmíní-li se o něm občas média, pak většinou v souvislosti s tragickými osudy. Čtenáři přeskočí drása-jící texty o podivném a nepochopitelném počínání lidí, kteří tu žili, a nalistují něco potěšitelnějšího. Když pak noviny odloží, moc jim toho o místě a jeho obyvatelích v paměti neutkví; lepší je na ty lidi rychle zapomenout. Dokonce i z hlediska veřejného zájmu se význam toho-to zařízení odsunul do pozadí; o jeho důležitosti nikdo nepochybuje, ale panuje mlčenlivý souhlas, že úředníci by se do jeho provozu měli plést co nejméně. V hlou-bi duše věděla i Tóra, že nabídku, která ji sem přived-la, by odmítla, kdyby se její advokátní kanceláři dařilo o trochu lépe. Něco však podnítilo její zvědavost: byla to mysterióznost případu – nakonec se denně nestává, aby



ji o pomoc žádal pacient ústavu pro duševně nemocné zločince. Historie ústavu byla krátká: až do roku 1992 býva-li vězni s psychickými problémy drženi v zahraničních zařízeních nebo ve věznici Litla-Hraun; obě alternativy byly špatné. V cizině museli vězni překonávat jazykové bariéry i odloučení od rodiny a přátel a věznice Litla--Hraun nebyla léčebnou institucí. Tóra si dokázala dost dobře představit, že svérázné prostředí s drsnou atmo-sférou ve zdech vězení péči o psychicky nemocné zlo-čince právě neprospívá. Sedm míst tady v Sognu bylo v každém případě stále obsazeno. Zatáčka byla ostrá a auto se na drobném štěrku do-stalo do smyku. Tóra sevřela volant pevněji a soustředila se na jízdu po krátké příjezdové silnici. Nijak netouži-la po tom, aby při své první návštěvě přistála v příkopu a museli ji z něj vytáhnout. Celý ten podnik byl už tak dost zvláštní. Žena, která jí sjednala první schůzku s pa-cientem, byla sice velmi přátelská, ale dalo se poznat, že jeho žádost tu rozhodně není obvyklá. Tóra u ní postřehla jistou nervozitu, což vzhledem k životopisu muže, který se s ní chtěl setkat, nebudilo žádný podiv. Nebyl to normální pacient, který musel bojovat se spo-radickými psychickými problémy nebo který se kvůli drogám či alkoholu ocitl na šikmé ploše. Životní cesta Jósteinna Karlssona už od jeho mladých let navzdory časté pozornosti úřadů směřovala ke špatnému konci. Tóra se seznámila s jeho minulostí a nebyla to žádná zá- bavná četba. Měla ovšem přístup jenom ke dvěma přípa-dům, protože trestné činy, jichž se dopustil jako nezletilý, neměla k dispozici. Jósteinn byl obžalován z omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a pokusu o sexuální zneužití dítěte. Byl obviněn, že na ulici oslovil šestileté-ho chlapce a vylákal ho do svého bytu, ovšem s nejasným úmyslem, neboť jeden ze sousedů přivolal policii dříve, než mohlo k něčemu dojít. Tento ostražitý občan mu totiž


19OHNIVÝ ANDĚL

už dlouho nedůvěřoval a tvrdil, že Jósteinn je odpovědný za zmizení jeho dvou koček, které se pak zle zřízené našly přímo pod jeho balkonem. Ačkoliv Jósteinn byl přistižen s cizím chlapcem takřka při činu a jeden svědek ho vehe-mentně obviňoval z úmyslu hocha zneužít, vyvázl z toho poměrně přijatelně. Dítě totiž neučinilo žádnou výpověď, a to ani před soudem, ani nikde jinde. Jeden psycholog se pokusil s hošíkem promluvit, ale nic z něho nedostal; jakmile se hovor dotkl předmětné události, chlapec jen stiskl rty. Psycholog z toho usoudil, že Jósteinn chlapci vyhrožoval a nahnal mu veliký strach. Nedalo se proto jednoznačně prokázat, že se ve svém bytě na dítěti nějak provinil. Snaha obžaloby přišít Jósteinnovi sexuální zlo-čin zůstala ale marná i proto, že se na těle dítěte nenašly stopy žádného násilí. Přesto nikdo v soudní síni nevěřil Jósteinnově historce, že se hoch ztratil a on mu chtěl pomoci najít rodiče. Protože ovšem nebyly předloženy žádné jednoznačné důkazy, dostal Jósteinn šestiměsíční podmíněný trest za omezování osobní svobody. O dvanáct let později se dopustil násilí na jednom do-spívajícím mládenci a tentokrát se v obytném bloku žád-ný bdělý soused nenašel. Tóra si dokázala na tento pří-pad vzpomenout, ale rozsudek si přečetla teprve nyní, téměř po deseti letech. Byla si téměř jista, že Jósteinn chtěl mladíka zabít, ale opět zasáhl osud. Žena uklízející schodiště přišla o den dřív a zřejmě by si ničeho nevšim-la, kdyby se jako obvykle věnovala jenom vysávání pra-chu. Leč nějaké dítě zapatlalo zeď vedle Jósteinnových dveří zmrzlinou a ona to musela dlouho čistit. Když pak vypnula vysavač, zaslechla nářek a potlačované výkřiky bolesti. Po krátkém váhání se rozhodla, že raději zavolá policii, než by klepala na dveře a pátrala, co se uvnitř děje. V její výpovědi stálo, že tak hlasitý nářek nikdy ne-slyšela, takže jej musela vyvolat hrozná muka. Policie tedy vnikla do Jósteinnova bytu a tentokrát ho načapala s mladíkem v posteli.



Při čtení rozsudku Tóra narazila na podivný detail. Během vyšetřování nějaký anonym zaslal policii fotogra-fie, které patřily Jósteinnovi. Pořizoval je velmi dlouhou dobu a zřetelně ukazovaly, kolik dětí během let různým způsobem zneužíval. Tyto snímky posunuly vyšetřování o velký krok dopředu, neboť ostatní body Jósteinnovy obžaloby stačily jen na pár let za mřížemi. Po předlože-ní fotografií dostala policie také povolení k prohlídce Jósteinnova pracoviště. Pracoval tehdy u jedné počíta-čové firmy a v jeho počítači se našlo gigantické množství dětské pornografie, což umožnilo obžalobu podstatně zpřísnit. Při soudním procesu byl předložen znalecký posudek psychiatra, kvůli němuž byl Jósteinn pro těž-ké psychické poruchy zbaven odpovědnosti za své činy. Soudce rozhodl, že by měl být umístěn do ústavu pro duševně choré pachatele, dokud se nepodaří vyléčit ho tak, aby nebyl pro své okolí nebezpečný. Při podivném telefonátu s Tórou Jósteinn řekl, že by rád otevřel jeden starý případ, ale Tóra nevěděla, zda tím myslí ten první nebo druhý. Obojí bylo beztak bezú-čelné. V prvním případě byl rozsudek neuvěřitelně mír-ný a ve druhém bylo vše tak očividně jasné, že neexis-tovaly žádné záchytné body, z nichž by se dalo usoudit na špatný proces či rozsudek. Tóra si uměla představit, že Jósteinn chce nejspíš napadnout rozhodnutí o tom, že není za své jednání trestně odpovědný, a to proto, aby se buď dostal do normální věznice, nebo byl osvo-bozen. Z krátkého telefonátu se jen těžko dalo soudit, zda se jeho duševní stav zlepšil; jeho hlas zněl normálně, jen poněkud netrpělivě a povýšeně. Zřejmě byl dosud ve stejném stavu jako v den odnětí svobody. Z diagnózy psychiatra vyplývalo, že Jósteinn trpí těžkou schizofrenií a poruchami osobnosti, které se možná dají medika-menty a terapií utlumit, nikoliv však vyléčit. Tóra vystoupila z vozu a ze zadního sedadla si vzala ak-tovku, v níž měla kopie obou rozsudků a velký poznám-


21OHNIVÝ ANDĚL

kový blok. Určitě ho moc nezaplní a s největší pravděpo-dobností případ pod nějakou záminkou odmítne. Popi-sy toho, co Jósteinn s mladíkem prováděl, jí nedopřá-valy klidu, a tak nechtěla přispět k tomu, aby ten muž byl osvobozen. V zásadě měla od počátku dát od celé věci ruce pryč. Tóra zabouchla dveře auta a kráčela ke vchodu. Nebyla schopna posoudit psychický stav nějaké osoby a nevěděla, jak danou situaci vyhodnotit: buď se Jósteinn od té doby psychicky zlepšil, je plný lítosti a za-sloužil by si dostat druhou šanci, nebo je nenapravitelný kriminálník, který touží po dalších obětech. Tóra zazvonila u dveří a rozhlédla se. Viděla dva muže, jak se v naprostém klidu loudají s kbelíky v rukou k malému skleníku a mizí uvnitř. Pokud se nepletla, jeden z nich trpěl Downovým syndromem. Domovní dveře se otevřely a stála v nich žena v bílé haleně, kte-rou měla volně přehozenou přes džíny a obnošený svet- řík. Halena byla stejně utahaná jako pulovr a po ne-sčetném praní na ní logo zemské nemocnice značně vybledlo. Žena se představila jako sloužící nemocniční sestra a pozvala Tóru dál. Doprovodila ji k šatně a zdvořile s ní prohodila pár slov o cestě a o počasí. Prošla s ní budo-vou a otevřela dveře do útulného, nicméně dost sešlého pokoje, v němž se měl rozhovor odehrát. Velkým oknem bylo vidět do zahrady a na malý skleník, kde se nyní oba muži skláněli nad několika hezkými rostlinami. Žena Tóře prozradila, že provoz skleníku financuje jistá vel-korysá dáma, jejíž dvouletou dcerku před šestnácti lety zavraždil psychicky nemocný muž. Dívenka ho nezna-la a nikdy předtím jej neviděla. Velkorysost donátorky je prý po tolika letech obdivuhodná. Když Tóra tuhle historku vyslechla, nebyla už pokojem, který neskýtal velkou ochranu před možným napadením, tolik nadše-na jako předtím. Raději by s Jósteinnem komunikovala přes stěnu z neprůstřelného skla. „Jsem tu v bezpečí?“



zeptala se a přelétla zrakem vyšívané polštáře pohozené na pohovce a křeslech. „Budu hned vedle,“ ujistila ji žena s klidnou tváří. „Kdyby něco, prostě zavolej a my hned zareagujeme.“ Všimla si ale, že se Tóra dosud neuklidnila, a tak doda-la: „Jósteinn ti nic neudělá. Je tady už skoro deset let a ještě nikomu neublížil.“ A po krátkém zaváhání doda-la: „Tedy aspoň žádnému člověku.“ „A zvířatům?“ „Pokoušíme se takové chování podchytit. Nemáme tu žádná zvířata, protože se snadno stávají obětí. Jsme však na venkově, takže sem někdy nějaké pronikne z okol-ních dvorů,“ vyložila, ale další příležitost pokračovat v hovoru Tóře neposkytla. „Posaď se, prosím, přivedu Jósteinna. Je už dost napnutý.“ Když sestra odešla, Tóra uvažovala, které místo by bylo nejbezpečnější. V žádném případě nechtěla, aby si ten člověk sedl vedle ní. Ošoupané křeslo, které stá-lo trochu stranou, se zdálo nejvhodnější, a tak si Tóra odložila tašku na stolek před ním. Hodlala raději stát, až ten muž vejde do pokoje, neboť se dočetla, jak je to při prvním setkání s někým cizím důležité, chceme-li za-bránit tomu, aby náš protějšek získal v debatě převahu. Kdo sedí, ke stojícímu automaticky vzhlíží, tvrdí teorie o poměru sil. Jósteinn vstoupil do pokoje se zdravotní sestrou, ta ho představila a zopakovala, že ona zůstane v doslechu. Tóra měla dojem, že se Jósteinn při jejích slovech ušklí-bl, třebaže mluvila tónem, jako by nabízela šálek kávy. Tóra vestoje nabídla Jósteinnovi místo. Ten se s výsměš-ným výrazem posadil, ale vůbec na ni přitom nepohlédl. Byl štíhlý, a ačkoliv měl na sobě široké, plandavé oble-čení, Tóra podle šlachovitého krku a svalnatých rukou usoudila, že je silný. Vlasy měl černé a ulízané dozadu. Vypadal, jako by právě vyšel z plaveckého bazénu. Na jedné líci mu náhle naskočil výrazný rys a vytvořil v jeho


23OHNIVÝ ANDĚL

kostnatém a poněkud záludném obličeji blýskavý prou-žek. Na Tóru se dosud nepodíval. „Jsi v pohodě?“ Navzdory zdvořilé otázce zněl jeho hlas tak, jako by se jí vysmíval. „Mívám zřídkakdy hosty, proto je pro mě velmi důležité, aby ses cítila dobře. Měli jsme se vlastně setkat v čekárně, ale ta je tak neútulná, že jsem dal přednost tomuhle pokoji.“ Zamrkal šedýma očima, zahleděl se na stolek mezi nimi a ohrnul tenké rty. „Mívám hosty jen zřídka,“ zopakoval a licoměrně se usmál. „Vlastně nikdy.“ „Neměli bychom přejít přímo k tématu?“ Tóra bývala normálně mnohem zdvořilejší, když se jako advokátka s někým seznamovala, ale Jósteinn jí byl prostě nesym-patický. Věděla, že si musí dát pozor, aby se nechovala vyloženě nepřátelsky. „Seznámila jsem se s tvými případy co nejdůkladněji, ale pořád nevím, o co ti jde. Bylo by proto lepší si to nejprve vyjasnit. Jsi tady přibližně osm let, je to tak?“ „Ano, ale přesně jsem to nepočítal. S číslicemi nejsem zadobře. Jsou jako pasti, ze kterých se dá těžko unik-nout.“ Tóra netoužila vědět, co tím myslí. Nepotřebovala další důkazy pro to, že je dosud nemocný. Jinou otázkou bylo, zda je pořád nebezpečný, ale byla si téměř jistá, že ano. „Je to přibližně osm let,“ zopakovala a viděla, že Jósteinn bezděčně přikývl. „Chceš být opět svobodným člověkem?“ „Cítím se stejně svobodný jako kdekoliv jinde.“ Jó- steinn čekal, že Tóra zaprotestuje, ale když mlčela, po-kračoval: „Svoboda má mnoho podob a nejde jenom o tlusté zdi a mříže v oknech. Svoboda, po které toužím, asi neexistuje, proto nejsem skutečně svobodný nikde. A tady to není horší než jinde.“ Tóra netušila, jak by měla udržet rozhovor v rozum-ných mezích. „Máš se tu čím zaměstnat? Nabízejí se tu náměty k využití volného času, něco vyrábět nebo tak?“



Neuměla si ale toho muže představit s nůžkami a lepi-dlem, ledaže by chtěl své oběti zalepit ústa, aby nemohla křičet, kdyby ji bodal nůžkami. Jósteinn se usmál jako špatný herec při castingu na komedii. Jeho smích ustal stejně rychle, jako začal, a pak se maličko napružil. „Dá se tu dělat leccos, někdo tu dokonce vyšívá polštáře, a jak vidíš, už dost dlouho. Já opravuju porouchané počítače, které dostáváme z mi-nisterstev a veřejných úřadů. To mi jde docela dobře.“ Ukázal pak na výjev za oknem. „Třeba Jakob pracuje ve skleníku a pěstuje bylinky a salát.“ Tóra otočila hlavu a spatřila oba muže vycházet ze skleníku. Jejich kbelíky se zdály mnohem těžší než před chvílí. Nyní bylo patrné, že Downův syndrom má ten otylejší, mladý. „Jak praktické.“ Nejraději by se Jósteinna zeptala, co ten člověk spáchal. Pokud věděla, lidé s tím-to postižením bývají vesměs přátelští a veselí. „Je to můj přítel, dobrý přítel.“ Poprvé od chvíle, kdy Jósteinn otevřel pusu, působil upřímně, ale dlouho mu to nevydrželo. Odvrátil pohled od svého kamaráda a ze-ptal se: „Je možné nějaký starý případ znovu projednat? Změnit trest v osvobozující výrok, když je odsouzený ne-vinen?“ Tóra byla na tuto otázku připravena, dokonce na ni čekala. „Ano, existují-li dostatečné důkazy pro to, že právní systém selhal.“ „Já jsem nyní bohatý člověk, vědělas to?“ Tóra zavrtěla hlavou, netušíc, zda je ten muž při zdra-vém rozumu. „Ne, já se tvými financemi nezabývala. To sis tolik vydělal opravami počítačů?“ Bylo však možné, že k tomu, aby se mohl považovat za bohatého, nepotřebo-val moc peněz. „Dědil jsem po matce. Všechno, co jsem, a všechno, co mám, pochází od ní.“ Zatvářil se přitom hrdě a Tóra si musela připomenout jeho těžké dětství a podíl dědič-nosti na jeho psychické chorobě. Pravděpodobně ho vy-


25OHNIVÝ ANDĚL

chovávala silně zatížená matka a on se stal její mužskou kopií. „Nešťastnou náhodou spadla pod auto a vyplati-li jí vysoké bolestné, protože přitom ochrnula. Krátce nato zemřela a všechno, co jí patřilo, náleží nyní mně. Její osobní věci jsem dal spálit, ale peníze jsem si pone-chal.“ „Máš finančního poručníka?“ zajímala se Tóra. „Ne, jenom poradce. Ten mě ale nikdy nenavštívil ani mi nezavolal.“ Jósteinn to vnímal naprosto lhostejně, konstatoval to pouze jako skutečnost, kterou je třeba zmínit. „Chci ty peníze využít k obnovenému projedná-ní jednoho starého případu. Jinak nevím, co si s nimi počít. Naštěstí k mému odsouzení došlo příliš dávno, než aby ten mladík, s nímž jsem měl tehdy co do činění, po mně mohl vyžadovat odškodnění. Nebo jeho rodina. Pokud vím, je dosud v lékařské péči.“ Zašklebil se, jako by to shledal vtipným. Někdo zaklepal na okno a Tóra sebou očividně trhla. Jósteinn se zdál nanejvýš spokojený. „Jakob je jen zvěda-vý, kdo to za mnou přišel. Jak už jsem řekl, neměl jsem tady dosud jedinou návštěvu.“ Ušklíbl se. „Což je samo-zřejmě pochopitelné.“ Tóra nedokázala odtrhnout pohled od okna a od usměvavé tváře s tlustými brýlemi. Mladík přiložil ruce obalené vrstvou hlíny na okenní tabuli a sjel po ní tak, že na skle zanechal hnědé pruhy. Pak Tóře vesele zamá-val. Tóra mu zamávání oplatila. „Proč je tady?“ Ta otázka jí jen tak vyklouzla, ale Jósteinna to nevy-vedlo z klidu. „Má na svědomí pět lidí. Žhářství. Celé je to příliš hektické.“ „Ach tak.“ Tóra si na to neštěstí matně vzpomínala, protože na Islandu málokdy zahynulo při požáru tolik lidí, ale ten případ zastínil bankovní krach. „Kdy se to vlastně stalo?“ „Asi před půldruhým rokem.“ Jósteinn mávl rukou,



jako by časový údaj nehrál žádnou roli. „Je mu teprve dvacet a nejspíš stráví většinu svého života tady. Lidi jako on mívají slabé srdce, možná se ani nedožije propuště-ní.“ Zdálo se, že hovor opět sklouzl do choulostivé oblasti, a tak Tóra rychle prohlásila: „Měla bych tě upozornit, že v tvém případu není dostatečně velká naděje na revoka-ci rozsudku. Byl jsi dopaden téměř při činu, dá-li se to tak říct, a nové posuzování událostí by nic nepřineslo, leda bys mohl vyrukovat s velmi dobrými protidůkazy. Rozsudek se mi zdá nenapadnutelný a ani v soudním procesu jsem nenašla žádná pochybení.“ Jósteinn se podruhé zasmál, tentokrát pronikavěji. K Tóře doletěl závan pachu z jeho úst a instinktivně ji přiměl svraštit obličej. Pach jí připomněl sousedův kom-post, jehož hnilobný stav dobře hlásil směr a sílu větru. Když se Jósteinn přestal smát, stala se jeho tvář opět bez-výraznou. „Nejde o můj případ, ale o Jakobův, o ten po-žár.“ Pročísl si slepené vlasy rukou a otřel ji o opěradlo křesla. „On to neudělal. Znám pár faktů o pozadí toho činu, které bys určitě raději neslyšela. Jakob žádný po-žár nezaložil a já bych chtěl, abys to dokázala.“ Náhle se předklonil, sáhl po Tóřině ruce a pokusil se na okamžik upoutat její pohled. Tóra pocítila na jeho dlani lepkavý gel, který na dotek působil jako mastný pot. „Některé popálené děti se ohně nebojí.“


27OHNIVÝ ANDĚL

Kapitola druhá

Středa, 6. ledna 2010Jmenovala se Grímheidur Thorbjarnardóttir. Byla ne-důvěřivá, energicky odmítla odložit si kabát a seděla v Tóřině přetopené kanceláři zachumlaná do čistého, ale obnošeného vlněného zimníku. Vlastnoručně plete-nou šálu, čepici a podšité kožené rukavice si okamžitě položila do klína. Její zrudlé, oteklé prsty se probíraly třásněmi křiklavě barevné šály, zatímco její oči pátraly po místě, kam by mohla ty věci odložit. „Nechceš, abych ti ten kabát pověsila na věšák?“ Byl jeden z těch zimních dnů, kdy vlhký a studený severní vítr bojoval se sluncem, ale nikdo nezískal převahu. Tóra nemohla otevřít okno, neboť silný vítr vál proti němu a i ta nejmenší škvíra by ihned proměnila malou kance-lář v lednici. Zavřená okna nebyla ovšem o moc lepší, protože nemilosrdné slunce z ní zase dělalo saunu. Tóra s Bragim, spolumajitelem kanceláře, dosud nestihli kou-pit závěsy, takže studené slunečné dny byly nesnesitelné. „Ne.“ Úsečná odpověď vyzněla dost neslušně. Grím- heidur to patrně došlo, neboť její líce, jež už byly od hor-ka rudé, zrudly ještě více. „Myslím, že ne, děkuji, to je v pořádku.“



Tóra kývla hlavou, nechala nataženou ruku klesnout a rozhodla se přikročit k tématu. „Jak už jsem ti pově-děla do telefonu, byla jsem požádána, abych případ tvé-ho syna prošetřila s ohledem na to, zda nebyl odsouzen nespravedlivě.“ Udělala malou přestávku pro případ, že by Grímheidur chtěla něco namítnout, ale ta mlčela. „Protože jsi jeho zákonným poručníkem, mohla bych se toho případu ujmout jen s tvým souhlasem. Promluvím také s prokurátorem, kterého Nejvyšší soud určil za Ja-kobova opatrovníka. Jak víš, má dohlédnout na to, že Jakobův pobyt v Sognu nebude delší, než je nezbytně nutné. Eventuální obnovení procesu by určitě uvítal.“ Grímheidur neproniknutelným pohledem mlčky zí-rala na desku stolu a Tóra si nebyla jistá, jestli ji vůbec poslouchá. „Protože vývoj tvého syna Jakoba…“ Krátce před schůzkou se Tóra snažila najít pravá slova, jimiž by Jakoba charakterizovala, aniž by mu ublížila. Nyní, když na to ale došlo, si je nemohla vybavit a musela začít znovu. „Protože Jakob má Downův syndrom, je tvoje mí-nění velmi důležité, ale promluvím samozřejmě i přímo s ním, budeš-li chtít, abychom v celé záležitosti pokračo-vali. Jak jsem už uvedla, vůbec nic by vás to nestálo, tvůj souhlas jeho finanční situaci nijak neovlivní. Už jsem ti také říkala, že se tvůj syn přátelí s oním Jósteinnem, který si bezpodmínečně přeje náklady nového řízení hradit. Považuji ale za důležité, abys věděla, že z toho muže moc moudrá nejsem. Mám pocit, že se za jeho chováním neskrývá jenom láska k bližnímu, ale v tomto okamžiku to nemohu dostatečně správně posoudit.“ „Už jsem se s ním setkala.“ Žena stiskla rty tak silně, že téměř zmizely. „Mně se vůbec nelíbí, ale Jakob ho má za dobrýho kamaráda, a on je moc dobrý znalec lidí, třeba-že je duševně narušený.“ Grímheidur zmlkla a začala se opět probírat třásněmi své šály. Tóra nevěděla, co by k tomu mohla dodat, aby to ne-bylo trapné nebo aby neprojevila nedostatečné vědo-


29OHNIVÝ ANDĚL

mosti o duševních poruchách. Hodlala se tímto téma-tem blíže zabývat, teprve až bude jasné, jestli se tahle zakázka uskuteční, a to záviselo na setkání s ženou, jež právě zpocená seděla proti ní. „Vyjděme však z toho, že Jósteinn žádné nízké pohnutky nemá. Co o tom soudíš ty? Jaký vliv může mít na tvého syna? Je velmi nejisté, zda by se pro něho něco změnilo. Nedokážu posoudit, jak by znovuotevření svého případu přijal – nemluvě o tom, že by byl zklamaný, kdyby mu to nakonec nijak nepo-mohlo.“ Grímheidur si přestala hrát s třásněmi šály a místo toho sevřela pěsti tak, že jí klouby prstů úplně zběle-ly. Pak náhle sevření povolila a schoulila se do sebe. „V době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsme se já i můj muž už dávno vzdali naděje na dítě. Oběma nám už bylo přes čtyřicet a šíleně jsme se na ně těšili. Když mi lékař poradil, abych si kvůli svému věku nechala vyšetřit plodovou vodu, vyšlo najevo, co se stalo.“ Žena se krátce nadechla a pozvedla hlavu. „Radili mi, sice ne otevřeně, ale přesto důrazně, abych si dítě nechala vzít. Ani já, ani můj muž jsme si ale neuměli takovou věc vůbec před-stavit a všechna varování, že se náš život může nadobro změnit, jsme ignorovali – vždyť právě proto jsme Jakoba chtěli. Bylo mi úplně jedno, že budu muset přestat pra-covat, ačkoliv bychom dva příjmy naléhavě potřebovali. Žádný z nás zrovna moc nevydělával. Ale potrat prostě nepřicházel v úvahu. Jakob byl naším dítětem bez ohle-du na počet chromozomů.“ Tóra tu ženu obdivovala. Byla si téměř jistá, že ona by se rozhodla jinak, ale takové srovnání kulhalo, protože ona už dvě děti měla. To, jak se Grímheidur rozhodla, mělo asi na její manželství negativní dopad, protože te-lefon, na který jí Tóra zavolala, byl registrován jenom na ni. „Jsi dosud provdaná za Jakobova otce?“ „Ten zemřel, když bylo Jakobovi deset. A to kvůli špat-ným radám a předpisům úřadů. Můj muž byl instalatér



a jeho firma ho poslala do Hveragerdi vyřídit malou za-kázku. Byl začátek května a všechny firemní vozy už měly letní pneumatiky. Předpisy ale neumějí poručit počasí, najednou se udělalo náledí, auto se převrátilo a můj muž byl namístě mrtev.“ Žena odvrátila hlavu k oknu. „Dělal si kvůli počasí starosti, a než vyjel, zavolal do-pravním policajtům, jestli smí použít zimní pneumatiky s hřeby, ale ti mu to zakázali.“ Chvíli mlčela, ale potom pokračovala: „Když bylo Jakobovi dvacet, někdo nasadil všechny páky, aby ho dostal do ústavu pro zdravotně postižené. Jeho sociální pracovník považoval za nejlep-ší, aby se od mě odstěhoval. Tenhle chytrák usoudil, že přeháním mateřskou péči tak, že by to mohlo ohrozit jeho vývoj. Stále se ptám, jak k tomu vůbec došlo, vím přece, kolik lidí tehdy na to jedno volné místo čekalo. Ze záhadných důvodů všechny odmítli, ale Jakob byl při-jat. Od té doby věřím, že ta údajná úřední pomoc měla opačný účinek. Člověk nikdy nedostane to, co chce, a nechce to, co dostane.“ „Bylas tedy proti tomu, aby šel Jakob do ústavu?“ Ta otázka byla vlastně zbytečná, ale Tóra chtěla vyloučit veš-kerá možná nedorozumění. „Ano, ovšem, a Jakob taky, ale to úřady jenom popu-dilo, takže jsem nakonec ustoupila. Kdybych věděla, co budoucnost přinese, přirozeně bych se vehement-ně bránila. Chtěla jsem mít syna prostě u sebe, protože jsem věřila, že se o něj mohu postarat lépe než někdo cizí. Brala jsem pak na něj také nižší příspěvek. Poté, co se odstěhoval, dostával velkou část jeho měsíčního výživného ústav a zbytek peněz nestačil ani na to, aby se slušně oblékal.“ „Jak dlouho už Jakob v tom domově bydlel, když vy-hořel?“ Tóra se musela přemoci, aby neřekla: když ho podpálil. „Asi půl roku, déle ne.“ „A cítil se tam dobře, nebo na to byla krátká doba?“


31OHNIVÝ ANDĚL

„Vůbec se necítil dobře, vedlo se mu velmi zle. Asi ne tak zle jako po požáru, když ho převezli do Sognu, ale také ne dobře. Jakob potřebuje stabilitu.“ „Mělo by pak smysl, abych tu práci přijala, nebo ne? To by Jakobův život dokonale rozvrátilo.“ Žena se na Tóru pronikavě zahleděla. Její tvář byla poznamenána životem, hluboké vrásky se táhly od oč-ních koutků ke spánkům a skládaly se do vějířků jako sluneční paprsky, jaké Tóřina dcera ve svých obrázcích kreslila na nebe. Širší a ještě hlubší vrásky jí běžely na-příč čelem, avšak navzdory vrásčitému obličeji měla oči mladičké dívky: bělmo zcela jasné a duhovky s ostrými konturami. „Dnes mi volali ze Sognu a radili mi, abych tě od převzetí toho případu odradila, kvůli Jakobovi. Nebyla jsem si pořád docela jistá, ale po tom hovoru jsem se rozhodla.“ „Jsi tedy proti?“ Tóra pocítila ulehčení i zklamání sou-časně. Často bylo dobře, že někdo jiný rozhodl za ni, ale Tóru dráždilo, že se někdo pokusil tu ženu ovlivnit – byť v dobrém úmyslu. „Ne, v žádném případě. Naopak. Byla bych ráda, kdy-bys tu práci přijala a při svém šetření na nikoho nebrala ohled, ani na mě, ani na Jakoba. Neposlouchám už rady lidí, kteří všechno vědí lépe. Od teďka máš můj souhlas.“ Tóra se tísnivě usmála. „Přesto si myslím, že by sis všechno měla ještě jednou promyslet. Je to dalekosáhlé rozhodnutí a existuje ještě řada okolností, které musíš vzít v úvahu. Měla bys zvážit všechny výhody i nevýhody, a těch bude určitě dost.“ „To už jsem udělala, moje rozhodnutí je pevné. Chci, aby ses toho ujala. Byla bych husa, kdybych to Jakobovým jménem odmítla; já bych si nikdy nemohla dovolit ob-novené prošetření toho případu zaplatit.“ Grímheidur hleděla na Tóru dětsky blankytnýma očima. „Jakob je nevinný a má právo na ospravedlnění. Nemusím už dlouho žít, a až tu nebudu, nezbude nikdo, kdo by se



o něho postaral. Udělám všechno pro to, abychom mohli zbytek našeho života strávit spolu.“ Nestalo se poprvé, že někdo tvrdil o svém příbuzném, že je nevinný a jen jako dobrosrdečný králíček z rozma-ru osudu padl do spárů zákona. Tóra musela myslet na bezelstného mladíka, kterého viděla v Sognu, a srovná-ní s králíčkem se jí zdálo docela přiléhavé. „Než se definitivně rozhodnu, ráda bych si prohlédla podklady, které jsi přinesla.“ Sledovala, jak se žena na-táhla pro staromódní složku na spisy s natrženým hřbe-tem. „Nic jsem nevyhodila, to jsem prostě nepřenesla přes srdce.“ Grímheidur položila desky na psací stůl. Byly tak těžké, až to zadunělo. „Budeš to číst zcela jinýma oči-ma než já a určitě najdeš důkazy pro to, co se mně zdá naprosto zřejmé.“ Chtěla vstát, ale zapomněla, že má v klíně šálu a čepici. Obojí spadlo na podlahu a ona se obtížně sehnula, aby to posbírala. Když se opět narov-nala, prohlásila: „Jakob ten ústav nepodpálil a nikoho nezabil. Zaslouží si vrátit se domů.“ „Doufejme.“ Víc k tomu Tóra nepodotkla. Co si ten ubohý mládenec zaslouží, se musí nejprve prokázat.

Tóra měla oči úplně vysušené, protože příliš dlouho zírala na monitor. Složku s podklady dosud neotevře-la. Na to bude potřebovat jistý čas a kromě toho měla strach, že bude obsahovat fotografie či popisy uhořelých lidí, na což ještě nebyla připravená. Proto nejdříve od-pověděla na pár e-mailů a přečetla si něco o Downově syndromu. Průvodními jevy této nemoci bývají duševní poruchy či agresivita, což by mohlo vysvětlit, proč se dal Jakob strhnout k založení požáru. Navzdory dlouhému hledání nenašla Tóra sice nic, co by tomu nasvědčovalo, dozvěděla se však například, že za Downův syndrom je zodpovědný odlišný počet chromozomů. To způsobova-lo různé problémy jako duševní retardaci, srdeční vady


33OHNIVÝ ANDĚL

a sníženou svalovou tenzi. Průměrná délka života lidí s tímto syndromem činila přibližně padesát let, přičemž v této sféře došlo k výraznému pokroku: ještě před půl stoletím to bylo pouhých pětadvacet let. Stupeň dušev-ního postižení byl značně individuální, lidé s Downovým syndromem měli IQ mezi 35 a 70. Mezi těmito hodnota-mi ležely celé světy, pročež všeobecné zprávy o Jakobovi moc nevypovídaly. Tóra se seznámila s různými zákony, jež by se Jakoba mohly týkat, a rychle zjistila, že společenský pohled na duševně postižené se velmi změnil. Zákon z roku 1936 se například nazýval Zákon o ústavech pro idioty a ten z roku 1967 Zákon o zařízeních pro duševně choré. Tehdy neexistovala jiná možnost než umístění v ústavu, nezá-visle na věku a pohlaví postiženého. Ambulantní péče ani jiná pomoc se neuplatňovaly, takže rodiče postiže-ných dětí neměli jinou volbu než je předat do péče pří-slušného ústavu. To se bohudíky změnilo, ale možnost uspokojit všechny potřeby postižených zůstávala nadále dosti vzdálená. Tóra zjistila, že asi půl procenta obyvatel Islandu trpí nějakou duševní poruchou, což bylo oprav-du hodně. Speciální domovy s terapií existovaly od roku 1980, takže nějaké poznatky už se přece jen shromáž-dit podařilo. Přitom šlo o malé skupinky, nepřesahující počet šesti osob, kterým muselo být nejméně šestnáct let a vyžadovaly trvalou péči. Výstavbu a provoz těchto zařízení financoval stát, přičemž peníze pocházely z růz-ných zdrojů. Celkem existovalo na Islandu asi devadesát takových internátních skupin, čítajících dohromady asi čtyři sta klientů. Telefon na psacím stole náhle začal třeskutě drnčet. Tóra nadskočila, protože vyzváněcí tón zněl docela jinak než obvykle. Sekretářka Bela musela změnit nastavení, aby ji vylekala. Tóra potlačila zlost a zvedla sluchátko. „Jsou tady tvoji rodiče a chtějí s tebou mluvit. Mám je poslat dál, nebo jim mám říct, že tu nejsi?“



Tóře ale bylo naprosto jasné, že rodiče přitom stojí přímo před Belou, takže by sotva mohla předstírat něco jiného. „Pošli je za mnou.“ Bylo zbytečné se na Belu vztekat, protože věděla, že jak by s tím jednou začala, nemělo by to nikdy konce. Za chvíli se Tóřini rodiče objevili ve dveřích. Působili nervózně a neuvolnili se ani během pár slov pronese-ných o počasí a ledovém severním větru. Sotva se otec dostal k tématu, Tóra ihned pochopila, proč je tak ner-vózní. „Vy tedy nemůžete splácet úvěr?“ Tóra sáhla po smlouvě s bankou a potlačila povzdech. „Copak jste ne-počítali s tím, že k tomu může dojít, když jste ten dům kupovali?“ Nemovitostí, zatíženou gigantickou půjčkou, byla exkluzivní letní vilka ve Španělsku. Kupní cena se zdála Tóře moc vysoká, ačkoliv se kurs eura na rozdíl od koruny dvojnásobně nezvýšil. „Splátky jsou pořádně tvrdé, především pro důchodce.“ „Chtěli bychom ten dům pronajímat a z toho hradit splátky. O to se měli postarat dřívější majitelé,“ vysvětlo-val otec, zatímco matka horlivě přisvědčovala. Tóra zaskřípala zuby. „Aha.“ Mezitím pátrala zrakem v kupní smlouvě po odpovídajících paragrafech. „Podle textu smlouvy je nemovitost kompletně financována z úvěru, což je značně riskantní, i když pomineme příz-nivý vývoj směnných kursů. Kromě toho je problematic-ké, jestli příjmy z pronájmů vůbec pokryjí výši splátek. Když k tomu navíc připočteme hospodářskou krizi a kle-sající počet turistů ve Španělsku…“ Tóra upřela na rodi-če pronikavý pohled. „Jak to vůbec s pronajímáním vily vypadá? Stačí takhle získané peníze na splácení úvěru?“ Oba se ocitli v trapných rozpacích a nehnutě dřepěli na nepohodlných židlích. „No, vlastně…“ „Jakou část úvěru tím pokryjete? Všechno? Polovinu? Třetinu?“ Dál už Tóra ubírat nechtěla. „Co s tím teď nadělám? Proč jste mi neřekli dřív, že jste koupili letní


35OHNIVÝ ANDĚL

dům ve Španělsku? Teď jste opravdu v bryndě, z téhle kupní smlouvy se už nevyvlíknete.“ „Nechtěli jsme tě tím tehdy obtěžovat. Mysleli jsme, že bys mohla úvěr změnit v pevnou půjčku nebo něco takového…“ Její otec se sklíčeně pousmál. Zřejmě si byl vědom, že to není možné, zatímco její matka se dosud mylně domnívala, že je to realistický návrh, a kývala hla-vou ještě horlivěji. „To nejde.“ Tóra neměla chuť se touto absurdní ideou zabývat déle, než bylo nutné. „Doufám, že dosavadní splátky jste pravidelně hradili, jinak by to s vámi bylo ješ-tě horší. Museli byste co nejrychleji zaplatit aspoň něco, abyste nebyli nuceni přiznat platební neschopnost.“ „Opravdu se s tím nedá nic dělat? Třeba najít nějakou díru v zákonech?“ „Nic, o čem bych věděla. Právníci, kteří takové smlou-vy koncipují, nejsou blbí, a banka vám půjčila peníze v dobré víře ve vaši solventnost. Majitelé, kteří vás ke koupi ukecali, byli taky velmi opatrní. Ve smlouvě stojí zcela jasně, že nepřejímají žádnou odpovědnost za to, zda je dům pronajímatelný či nikoliv.“ Tóra odsunula papíry stranou a přiměla se ke klidu. „Museli jste pře-ce hledat nějaké řešení. Vím, že jste ten dům nabídli k prodeji, a to je dobré, ale určitě to nepůjde tak rychle a nedostanete za něj zdaleka tolik, kolik jste zaplatili. Španělský trh s nemovitostmi je stejně mrtvý jako ten islandský.“ Tóra si hluboce povzdechla. Její rodiče ne-byli prvními lidmi, kteří se u ní objevili a zatoužili po magickém vyřešení svých nepřekonatelných finančních problémů. „Jak jste si to vlastně představovali?“ „Hmmm, měli bychom takový nápad.“ Podívali se je-den na druhého. „Ten pitomý barák ve Španělsku se dá pronajímat jen po týdnech, ale náš dům tady na Islan-du je také na prodej a už jsme dostali dobrou nabídku, která by nám umožňovala splácet úvěr tak dlouho, než dosáhneme realistické ceny za tu španělskou vilku. Našli



jsme taky vhodný byt za rozumnou cenu, abychom mohli celou záležitost realizovat. Jediný problém je v tom, že bychom náš dům museli prodat hned, ale byt je k dis-pozici až za dva měsíce. To znamená, že když to všechno takhle provedeme…“ Tóřina matka přestala přitakávat a napjatě sledovala, jak její dcera zareaguje. „A kde budete do té doby bydlet?“ Tóra polkla. Byla jedináček. „Nu, mysleli jsme, že bychom se zatím nakvartýrovali k tobě.“ Načež se oba zeširoka usmáli. „Přišlo by nám to vhod a přitom bychom vám mohli pomoct s něčím v domácnosti.“ Tóra si nevzpomínala, že by se někdy ocitla v tak oše-metné situaci. Samozřejmě věděla, že musí rodičům po-moci. Celý život ji podporovali, a měli tak na její pocho-pení nárok. Morální nesnáz, v níž se nalézala, souvisela s poměry panujícími v jejím domě. Byl sice dostatečně velký, ale bylo tu prostě příliš mnoho rodinných pří-slušníků: vedle ní její dvě děti, desetiletá Sóley a devate-náctiletý Gylfi, dále jeho přítelkyně Sigga a jejich téměř tříletý syn Orri. A nedávno přibyl ještě Tóřin německý přítel Matthias, se kterým už pár let žila. Jestli se k nim nastěhuje ještě čtvrtá generace, nezbude Tóře s Matthia-sem už vůbec žádný prostor pro soukromý život. „Chápu,“ byl tedy její jediný komentář. „Bylo by to přirozeně jen nouzové řešení, možná by to nebyly ani celé dva měsíce,“ zamumlal otec a snažil se působit suverénně. „Najdu si nějakou práci a můžeme se třeba taky uchýlit do hotelu nebo si na přechodnou dobu pronajmout zařízený byt.“ Zprávy o stoupajícím počtu nezaměstnaných zřejmě nezaregistroval. Tóra ho nechtěla rozzlobit odkazem na to, že od chvíle, kdy odešel do důchodu, se časy změnily. Kromě toho nebyla toho času žádná poptávka po lidech, kteří celý život pracovali v bance, ani když to na kon-ci kariéry dotáhli na místo vedoucího filiálky. Její otec


37OHNIVÝ ANDĚL

v podstatě neuměl nic jiného než starat se o peníze ji-ných lidí; o to nepochopitelnější ovšem bylo, proč se dal strhnout k tak beznadějnému obchodu. Kromě toho se její rodiče nechali nachytat dvakrát – vložili své úspory do akciového fondu, v němž se peníze měly vysoko zúro-čit údajně bez jakéhokoliv rizika, a ještě k tomu si dali vnutit úvěr na všechno, po čem srdce zatouží. Finan-ce, které do fondu vložili, se ovšem ztenčily na třetinu původní částky a nyní splakali nad výdělkem. Veškeré úspory se vypařily a dusily je dluhy vůči bance. Poté, co rodiče objasnili svoji deprimující situaci, Tóra pochopila, proč byli tak nervózní. Nejprve myslela, že s ní chtějí mluvit o své závěti – směšná myšlenka vzhle-dem k tomu, co by někdy v budoucnosti mohla zdě-dit. „Nějaké řešení už najdeme,“ utrousila a přiměla se k úsměvu. „Vím, jak máte doma těsno, ale můžeme se nastěho-vat třeba do garáže,“ navrhl dychtivě její otec. „Doká-zal bych ji zařídit tak, aby se v ní dalo bydlet. Gylfi by mi s tím určitě pomohl a tvůj přítel, ten Němec, možná také.“ Tóřini rodiče Matthiase příliš nadšeně nepřijíma-li a měli pro to dva důvody: za prvé nemluvili německy a anglicky jen špatně a za druhé se obávali, že by mohl jejich jedinou dceru, vnoučata a pravnouče odvést z Is-landu. Podezírali ho z toho proto, že nová banka, budo-vaná na ruinách té staré, mu žádné místo nenabídla. Byl pro ně příliš nákladný a navíc cizinec. Matthias zatím žádnou vhodnou práci nenašel a vyhlídky rozhodně ne-měl růžové. Tóřin otec se opět usmál, tentokrát však méně optimis-ticky. „Bylo by to, jak jsem už řekl, pouze na přechodnou dobu. Jsem přesvědčen, že koruna půjde opět nahoru, takže bychom mohli odjet do Španělska a strávit nějaký čas v našem domě, ale momentálně si to zkrátka nemů-žeme dovolit.“ Chtěl si hledat práci, ale přitom nejprve odjet na dovolenou…


OHNIVÝ ANDđL 1

Documents

Transcript of OHNIVÝ ANDđL 1