Neúplné rodiny v České republice a ve vybraných evropských zemíchpraha.vupsv.cz › Fulltext...

Neúplné rodiny v České republice

a ve vybraných evropských zemích

Anna Šťastná

VÚPSV, v.v.i. Praha 2009

Publikace byla schválena ediční vědeckou radou ve složení: doc. Ing. Ladislav Průša, CSc. (VÚPSV, v.v.i. Praha) Ing. Martin Holub, Ph.D. (VÚPSV, v.v.i. Praha) Mgr. Miriam Kotrusová, Ph.D. (VÚPSV, v.v.i. Praha) Ing. Robert Jahoda, Ph.D. (MU Brno) Ing. David Prušvic, Ph.D. (MF ČR) Ing. Jan Mertl, Ph.D. (VŠFS Praha) Ing. Jan Molek, CSc. (JU, České Budějovice) Vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i. Praha 2, Palackého náměstí 4 jako svou 389. publikaci Vyšlo v roce 2009, 1. vydání, počet stran 131 Tisk: VÚPSV, v.v.i. Recenze: doc. Ing. Lucie Kozlová, Ph.D. (JU, České Budějovice) PhDr. Gabriela Munková, CSc. (Právnická fakulta UK) ISBN 978-80-7416-038-7 http://www.vupsv.cz

Abstrakt

Monografie se zabývá problematikou neúplných rodin, jejich vývojem a život-ními podmínkami ve vybraných evropských zemích. Důraz je kladen především na aspekty sociální a rodinné politiky. Studie charakterizuje populaci rodičů samoživitelů ve vybraných zemích a procesy, které ke vzniku tohoto typu rodiny vedou. Analyzuje přístup sociální a rodinné politiky k neúplným rodinám a uvádí konkrétní opatření rodinné a sociální politiky, které se neúplných rodin přímo i nepřímo dotýkají.

První část shrnuje změny probíhající v rovině domácností a pluralizujících se životních uspořádání. Je zaměřena na faktory vedoucí k zvyšujícímu se zastoupení neúplných rodin v evropských populacích (především mimomanželské plodnosti a roz-vodovosti) a na charakteristiky tohoto typu domácností. Zmíněna je také otázka soci-ální situace neúplných rodin, s destabilizací rodin jsou spojována „nová sociální rizika“.

Druhá část se věnuje přístupům rodinných politik ke skupině rodičů samoživitelů a studiu populace matek samoživitelek a jejich životních podmínek ve vybraných evropských státech. Důraz je kladen především na aspekty sociální a rodinné politiky ve vztahu k této populaci. Vedle České republiky byli pro porovnání vybráni zástupci, kteří reprezentují určité typy sociálních státu a přístupů k rodinné politice obecně i k neúplným rodinám - Německo, Francie, Velká Británie, Švédsko, Norsko a Itálie.

Klíčová slova: rodina; neúplná rodina; rodinná politika; rozvodovost; mimomanželská plodnostů podpora sociální; dávky sociální; daně; mezinárodní

Abstract

The monograph examines lone-parent families, their living conditions and the role of diverse policy approaches towards this group in selected European countries. The author characterises the lone-parent social category in selected countries and discusses the processes that have led to a steadily increasing proportion of lone-parent families in contemporary European society. The study discusses diverse social and family policy approaches as well as specific measures directly and indirectly targeted at lone-parent families.

The first part of the study summarises the changing structure of the European family and the households in which they live, the factors that are behind these changes (namely extra-marital births and divorce) and the characteristics of such types of household. This section also includes an examination of the social situation of lone-parent households focusing particularly on the emergence of new social risks.

The second part deals with the response of the welfare state and family policy approaches towards lone-parent families. An analysis of the situation in the Czech Republic is included in this international comparison; the other countries selected (Germany, France, the United Kingdom, Sweden, Norway and Italy) provide examples of differing types of welfare state as well as differing approaches towards lone-parent families.

Key words: family; lone-parent family; family policy; divorce, out-of wedlock births, state social support; social benefits; taxes; international

5

Obsah Úvod ............................................................................................................. 7 1. Proměny rodiny a rodinného uspořádání.................................................. 10

1.1 Neúplné rodiny - jejich vznik a vývoj ....................................................... 12 1.2 Domácnosti samoživitelů ....................................................................... 17

2. Sociální situace neúplných rodin.............................................................. 22 3. Typologie sociálních států ....................................................................... 27

3.1 Základní modely sociální politiky............................................................. 27 3.2 Typologie sociální politiky z hlediska rodin samoživitelů.............................. 28 3.3 Výběr zemí .......................................................................................... 31

4. Česká republika ....................................................................................... 34

4.1 Vývoj a úroveň porodnosti v České republice ............................................ 34 4.1.1 Mimomanželská plodnost............................................................... 35

4.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století..................................... 38 4.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj ................................................... 42 4.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů ..................... 46 4.5 Názory samoživitelek v České republice na rodinnou politiku a její opatření... 48

5. Švédsko................................................................................................... 50

5.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Švédsku .................................................... 50 5.1.1 Mimomanželská plodnost............................................................... 51

5.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století..................................... 52 5.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj ................................................... 53 5.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů ..................... 54

5.4.1 Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny ................................. 58 5.5 Shrnutí ............................................................................................... 61

6. Norsko..................................................................................................... 63

6.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Norsku ........................................................ 63 6.1.1 Mimomanželská plodnost............................................................... 64



7. Velká Británie.......................................................................................... 74

7.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Velké Británii.............................................. 74 7.1.1 Mimomanželská plodnost............................................................... 75



6

8. Francie .................................................................................................... 87 8.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Francii .................................................... 87

8.1.1 Mimomanželská plodnost ............................................................ 88 8.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století .................................. 89 8.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj ................................................ 90 8.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů................... 91

8.4.1 Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny............................... 93 8.5 Shrnutí............................................................................................. 98

9. Německo ................................................................................................. 99

9.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Německu .................................................. 99 9.1.1 Mimomanželská plodnost ...........................................................100

9.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století .................................101 9.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj ...............................................103 9.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů..................104

9.4.1 Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny..............................106 9.5 Shrnutí............................................................................................110

10. Itálie.....................................................................................................111

10.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Itálii ........................................................111 10.1.1 Mimomanželská plodnost .........................................................112

10.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století .................................112 10.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj ...............................................113 10.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů..................115

10.4.1 Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny............................117 10.5 Shrnutí............................................................................................121

Závěr .........................................................................................................122 Literatura ...................................................................................................125

Úvod

7

Úvod

V posledních desetiletích se v Evropě setkáváme s výraznými změnami struktury rodiny a samotné rodičovství nabývá v rámci domácností různých forem. V celoevropském měřítku můžeme hovořit o rostoucím počtu neúplných rodin. Jejich podíl se samozřejmě v jednotlivých zemích liší, vliv zde hrají kulturní odlišnosti, společenské normy stejně tak jako legislativa (například rozvodová). Ve všech zemích bez rozdílu je však naprostá většina neúplných rodin tvořena ženou žijící společně s dětmi. Vysoký výskyt domácností, v jejichž čele stojí žena, je způsoben na jedné straně rozhodnutím být svobodnou matkou bez stálého partnera, rozvodem nebo ovdověním, na druhé straně k tomu mohou vést ekonomické krize a s nimi spojená pracovní migrace, dlouhodobá migrace, vlny uprchlictví a v neposlední řadě opuštění rodiny ze strany muže [van der Avort et al., 1995: 24].

Neúplné rodiny jsou často vystaveny sociálním a kulturním tlakům ze strany společnosti a jejich akceptace se odlišuje v závislosti na důvodu jejich vzniku. V mnoha rozvinutých i rozvojových společnostech je vdovám a vdovcům žijícím s dětmi posky-tována pomoc ve formě nejrůznějších sociálních a kulturních výhod, neboť pocit potřeby pomoci těmto rodinám i jejich všeobecné přijetí je v mnoha společnostech hluboce zakořeněno. Na druhé straně se můžeme setkat s ambivalentním postojem k jiným typům neúplných rodin. Ještě v nedávné historii bylo mateřství svobodných žen spojováno v mnoha kulturách s pocitem hanby a opovržení (s tímto postojem bychom se nepochybně setkali i dnes v mnoha zemích rozličných kultur i silných nábo-ženských tradic) a tyto ženy spolu se svými dětmi byly často stigmatizovány a ostra-kizovány odsouzením [van der Avort a kol., 1995: 51]. Postoj společnosti se přinejmenším v rozvinutých státech již podstatně změnil, stále však existuje jistá dvojznačnost v přijetí, především žijí-li neúplné rodiny ze sociálních dávek. Je však nutné mít neustále na vědomí, že neúplné rodiny netvoří homogenní kategorii. Někdy jde o dobrovolně zvolenou formu rodinného soužití a nesetkáváme se s žádnými sociálními problémy. Na druhé straně by se však neměla zakrýt ani ta skutečnost, že fenomén neúplných rodin je často spojován s chudobou a izolací.

S proměnami rodinného uspořádání a s destabilizací rodiny jsou spojena nová sociální rizika, právě v neúplných rodinách se totiž setkáváme se sníženými možnostmi harmonizace pracovních a rodinných povinností a tím také s obtížnějším začleněním či udržením se na pracovním trhu. Neúplné rodiny čelí vyššímu riziku chudoby, sledována je otázka sociálního vyloučení hrozícího ve vyšší míře právě těmto rodinám.

Přístupy k rodinám samoživitelů se odlišují, diskuse o osamělém rodičovství je do jisté míry (politická) debata o rozdílných názorech na roli ženy jako zaměstnankyně nebo jako matky a reflektuje tak rozdílná politická stanoviska k organizaci neplacené pečovatelské práce. V zásadě lze rozlišit dvě hlavní linie v přístupech politik k osamě-lým rodičům z hlediska míry jejich participace na pracovním trhu. Na jedné straně stojí státy jako Francie a Švédsko, které umožňují realizovat jak rodinné, tak pracovní strategie. Na druhé straně pak země jako Norsko a Velká Británie, kde bylo typické setrvání samoživitelů pečujících o děti v domácnosti. Ovšem i v těchto zemích dochází k posunům směřujícím k „aktivizaci“ osamělých rodičů, především pak matek, a snahám redukovat vyšší míru chudoby těchto rodin prostřednictvím zaměstnanosti.

Jedním z rysů demografického vývoje populace České republiky po roce 1989 je zvyšující se počet a podíl dětí narozených mimo manželství. V roce 1990 se narodilo mimo manželství 11 tisíc dětí, tj. 8,6 % všech narozených dětí, v roce 2007 pak téměř 40 tisíc, tj. 34,5 % všech dětí. Tento vývoj byl způsoben několika faktory. Na jedné

Úvod

8

straně došlo k významnému poklesu intenzity sňatečnosti, a to jak u osob svobodných, tak rozvedených a ovdovělých, došlo však i ke snížení plodnosti vdaných žen. To znamená, že počet dětí narozených v manželství se významně snížil (ze 120 tisíc na začátku 90. let na 75 tisíc v roce 2007). Intenzita plodnosti nevdaných žen se naopak zvýšila.

To vše vedlo k růstu zastoupení dětí narozených mimo manželství. Z hlediska rodinného stavu matky se mezi roky 1990 a 2005 zdvojnásobil počet dětí narozených rozvedeným matkám, u svobodných matek byl zaznamenán nárůst více než trojná-sobný. Diferencujícím znakem, a to nejen mimomanželské plodnosti, je výše vzdělání. Podle dat české demografické statistiky se ukazuje, že nejvyšší podíl mimomanželsky narozených dětí vykazují ženy se základním vzděláním (69 % v roce 2007), naopak ženy s vysokoškolským vzděláním přivádějí děti častěji do manželského svazku (84 % v roce 2007). Uvedené rysy demografického vývoje vyvolávají otázku, proč se tak poměrně velký počet dětí rodí mimo manželství. Tyto děti se rodí buď nesezdanému páru nebo osamělé neprovdané matce (bez partnera), tedy do neúplné rodiny.

Neúplné rodiny, rodiny samoživitelek a samoživitelů, však nejsou pouze výsledkem mimomanželské plodnosti, vznikají především následkem rozvodu manžel-ství. Česká republika se řadí z hlediska úrovně rozvodovosti na čelní místa v rámci evropských zemí. Ročně dojde k rozpadu kolem 20 tisíc rodin s nezletilými dětmi, rozvodem je tak každý rok „zasaženo“ a o úplnou rodinu přijde kolem třiceti tisíc nezletilých dětí (27,5 tisíc v roce 2007).

Výše uvedené trendy v České republice odrážejí rozšíření nových forem rodinného života (nesezdané soužití, neúplná rodina po rozvodu, osamělé rodičovství) podobně jako v jiných evropských státech. Je nezbytné, aby tato situace byla reflekto-vána rodinnou, respektive sociální politikou státu. Při analýze důvodů, proč dochází k šíření nových rodinných vzorců, a způsobů, jak na tyto nové formy rodiny reagovat, je možné inspirovat se zkušenostmi jiných států v této oblasti.

Tato studie se věnuje tématu neúplných rodin, jejich vývoji a životním podmínkám ve vybraných evropských státech, přičemž důraz je kladen především na aspekty sociální politiky v interakci s tímto typem rodiny. První kapitola shrnuje změny ve formování rodiny a jejích proměnlivých strukturách, ke kterým došlo v evropských společnostech ve druhé polovině 20. století. Procesy a změny jsou patrné ve změnách probíhajících v rovině domácností a pluralizujících se životních uspořádání. Pozornost je dále věnována neúplným rodinám, faktorům vedoucím k jejich zvyšujícímu se zastou-pení v evropských populacích, především mimomanželské plodnosti a rozvodovosti, a charakteristikám tohoto typu domácností. Zaměříme se na různé typy neúplných rodin, respektive na to, jaké osoby stojí v jejich čele.

Druhá kapitola pojednává otázku sociální situace neúplných rodin, neboť s destabilizací rodin jsou spojena „nová sociální rizika“. Z komparativních výzkumů vyplývá, že neúplným rodinám hrozí vyšší riziko chudoby. Zároveň je nutné sledovat možné faktory, které jejich sociální situaci ovlivňují. Pro vybrané evropské země bude uvedeno, jaké postavení zaujímají neúplné rodiny vzhledem k pěti indikátorům sociál-ního vyloučení: úrovni vzdělání, participaci na pracovním trhu (míra ekonomické aktivity, riziko nezaměstnanosti), příjmové chudobě, riziku nízkého příjmu a dosažitel-nosti bydlení. Neúplné rodiny nejsou ani z tohoto hlediska homogenní kategorií, je třeba rozlišovat různé typy i v rámci této skupiny domácností.

Úvod

9

Třetí kapitola se věnuje přístupům rodinných politik ke skupině rodičů samoživitelů. Pracuje tedy jak s typologií sociálních států, tak s klasifikacemi přístupů k neúplným rodinám.

Studie se dále zabývá analýzou populace matek samoživitelek a jejich životních podmínek ve vybraných evropských státech. Důraz je kladen především na aspekty sociální a rodinné politiky ve vztahu k této populaci. Cílem je zejména:

1. charakterizovat populaci rodičů samoživitelů a procesy, které ke vzniku tohoto typu rodiny vedou. Pozornost je věnována především dvěma faktorům - mimomanželské plodnosti a rozpadům manželství. Od toho se dále odvíjí struktura rodin s dětmi a různé typy rodiny, k jejichž proměnám často v průběhu času (a tedy během dětství) dochází;

2. analyzovat přístup sociální a rodinné politiky k neúplným rodinám včetně případ-ných proměn konceptů v průběhu 20. století, ve kterých se mohla projevit změna rodinných forem;

3. představit konkrétní opatření sociální a rodinné politiky, ve kterých jsou nějakým způsobem zohledněny neúplné rodiny nebo které se na tento typ rodin přímo zaměřují.

Za tímto účelem jsou srovnávány vybrané evropské země; vedle České republiky byli vybráni zástupci, kteří reprezentují určité typy sociálních států a přístupů jednak k rodinné politice obecně, jednak k neúplným rodinám. Ve srovnání tedy vystupují: Německo, Francie, Velká Británie, Švédsko, Norsko a Itálie. Důvody takto koncipovaného výběru jsou uvedeny v kapitole 3.4.

České republice je věnována samostatná kapitola. Také v tomto případě jsou analyzovány procesy ovlivňující počty a vývoj neúplných rodin a sociální postavení osob stojících v jejich čele (rodinný stav, vzdělání, ekonomická aktivita, odlišnosti v závislosti na pohlaví apod.). Přístup k rodinám samoživitelů je rozlišen z hlediska třech možných forem podpory rodin - přímé finanční, nepřímé finanční a nefinanční podpory (služby). Na základě sociologických výzkumů, provedených v nedávné době v ČR a zaměřených mimo jiné na skupinu matek samoživitelek, pak prezentujeme také vnímání opatření rodinné politiky v rodinách osamělých matek.

1. Proměny rodiny a rodinného uspořádání

10


Od 60. let 20. století se ve vyspělých evropských zemích odehrávají výrazné změny v demografickém a rodinném chování, které jsou souhrnně označovány jako druhý demografický přechod [Van de Kaa, 1987]. Nejvýraznější z tohoto komplexu změn je pokles úrovně porodnosti a sňatečnosti, odkládání sňatků i porodů do vyššího věku, nárůst rozvodovosti a rozšiřování nesezdaných soužití jako jednoho z typů partnerského uspořádání.

V západních zemích se změny plodnosti shodují se základními změnami vzorců manželského chování. Do manželství vstupuje méně lidí a manželství jsou uzavírána ve vyšším věku. Tyto trendy jsou nejvíce patrné v zemích severní Evropy, kde dosahují míry sňatečnosti nejnižších hodnot, a naopak nejvyšších hodnot dosahuje věk při vstupu do manželství a mimomanželská plodnost. V porovnání s ostatními zeměmi jsou zde také více rozšířena nesezdaná soužití [Jensen, 1998]. Vlivem posunu sňatečnosti do vyššího věku dochází také k odkladu narození dětí a zároveň ke zvýšení průměrného věku matek při narození dítěte. Svoji nezastupitelnou roli v tomto ohledu sehrály nové metody antikoncepce a její rozšiřující se dostupnost.

Nové formy rodinného chování (mezi nimi nesezdaná soužití a mimomanželská plodnost) jsou tématem sociologických diskurzů, někteří autoři je interpretují jako znak procesu individualizace životních drah a vývoje západoevropských a severoamerické společnosti směrem k nové modernitě [Beck, 1992; Giddens, 1990]. V rámci transfor-mace intimních vztahů (popisovaná např. Singlym (1999) nebo Sullerotovou (1998)) ustupuje prokreační funkce a zdůrazňovány jsou aspekty sexuální přitažlivosti či sdílení intimity. Stále větší vliv má tato situace na nová uspořádání partnerských vztahů, rodičovství a konečného počtu dětí v rodinách.

Spolu se změnou politické, ekonomické a sociální situace po roce 1989 dochází k obdobným změnám v rodinném chování i ve východoevropských zemích, ve kterých byla míra sňatečnosti tradičně vyšší a věk při vstupu do prvního manželství se pohyboval na nízké úrovni.

Změny v rodinném chování z hlediska formování rodiny a její výsledné (také však proměnlivé) struktury, ke kterým došlo v evropských společnostech ve druhé polovině 20. století, lze v základních bodech shrnout do několika trendů. V rámci Evropy jsou však v průběhu změn, jejich nástupu, rychlosti i výsledku rozdíly mezi jednotlivými zeměmi či skupinami zemí. Jaké trendy jsou tedy rozpoznatelné u evropské populace? Obecně pozorujeme následující jevy:

- Odklad rodičovství na pozdější dobu, a tedy do vyššího věku. Rození dětí je v některých zemích koncentrováno do užšího časového rozpětí ve vyšším věku, především pak u žen s vyšším vzděláním. První děti se častěji rodí okolo 30. roku věku matek, na rozdíl od dříve převládající vysoké úrovni plodnosti ve věku 20-25 let.

- Pokles porodnosti. Úroveň úhrnné plodnosti v řadě zemí poklesla pod hranici 1,3 dítěte na jednu ženu, což je hranice vymezující populace s nejnižší nízkou plodností označované termínem „lowest-low fertility“ [Kohler, Billari, Ortega, 2002] (například v roce 2002 byla v České republice úhrnná plodnost 1,17, na Slovensku 1,19, oproti tomu ve Francii 1,87). Ač je tento výrazný pokles úrovně plodnosti z části zapříčiněn změnami v časování narození prvního dítěte (tedy posunem prvního porodu do vyššího věku), dochází však k všeobecnému snižování počtu dětí narozených v rodině a kohortní ukazatele plodnosti (tzn. počet dětí, které se


11

narodily jedné ženě, která je již u konce své reprodukce) vykazují postupný pokles. Spolu s tím tedy dochází ke zmenšování velikosti rodin.

- Vzrůstá celoživotní dobrovolná bezdětnost1 jakožto rozhodnutí jednotlivce nebo páru nemít děti.

- Dochází k rozvolnění vztahu mezi sňatkem a rodičovstvím, jsou země, ve kterých se více než polovina dětí rodí mimo manželský svazek (např. Norsko a Švédsko).

- Ukazatele rozvodovosti vystoupaly na doposud nikdy nepozorované hodnoty a nejsou výjimkou státy, kde se dříve či později rozvádí polovina uzavřených manželství (např. Švédsko, Česká republika).

- Poslední dva uvedené trendy se spolupodílejí na rozšiřujícím se osamělém rodičov-ství. Stále více dětí zažívá během svého dětství několik rodinných uspořádání a žije po určitou dobu pouze s jedním z rodičů nebo v rekonstruované rodině, tzn. s jedním rodičem nevlastním.

Procesy a změny spojované s druhým demografickým přechodem jsou pochopi-telně znatelné také ve změnách probíhajících v rovině domácností a pluralizujících se životních uspořádání. Fokkema a Liefbrorer (2008) na základě studia změn v životním uspořádání mužů a žen ve věku 20-74 let v Evropě od konce 80. let uvádějí, že tyto změny byly velmi výrazné, avšak zároveň diferencované jak mezi zeměmi, tak mezi věkovými skupinami i genderovou příslušností. Poukázali na pět důležitých trendů [Fokkema, Liefbrorer, 2008: 1408-1409]:

- Mladí dospělí zůstávají déle žít v domácnostech svých rodičů. Tento trend se týká především mužů a žen mezi 20. a 30. rokem věku a zemí jižní a východní Evropy. Naopak, v severských zemích a zemích západní Evropy se s tímto jevem téměř nesetkáme.

- Více lidí žije se svým partnerem/partnerkou, ale bez přítomnosti dětí, a to jak v rané dospělosti, tak ve vyšším věku. Tento trend je patrný po celé Evropě, ačkoli je zřetelnější v zemích západní a severní části kontinentu.

- Podíl mužů a žen, kteří žijí ve společné domácnosti s partnerem/partnerkou a dětmi, se v celé Evropě snižuje. V tomto se odlišují středomořské země, kde je tento trend patrný pouze u mužů a žen mladších 45 let, u starších osob naopak podíl těch, kteří sdílejí domácnost s partnerem a dětmi, narůstá (právě v důsledku odkládaného odchodu mladých dospělých dětí z domova rodičů).

- Rozšiřuje se fenomén osamělého rodičovství a podíl žen, které žijí jako samoživi-telky, v celé Evropě narůstá. Zároveň se osamělé rodičovství týká ve velké většině žen, nikoli mužů.

- Dochází ke zmenšování průměrné velikosti domácností a tento trend je obzvláště zřetelný v domácnostech mužů a žen středního věku.

Některé z uvedených trendů byly v průběhu posledních 15 let zřetelnější v některých částech Evropy, případně se odehrávaly pouze v určitých regionech. Při zohlednění odlišností, které mezi jednotlivými státy či kulturami existovaly již dříve, pak vývoj napovídá, že diferenciace životních uspořádání jednotlivců se napříč Evropou spíše zvyšuje [Fokkema, Liefbrorer, 2008]. Nejnápadnějšími charakteristikami

1 K otázce bezdětnosti v České republice více viz Sobotka 2006.


12

životních uspořádání v severní a západní Evropě je relativně nízký podíl mladých lidí, kteří žijí dohromady v domácnostech svých rodičů, a relativně vysoký podíl mužů a žen ve všech zemích, kteří žijí sami, tzn. tvoří domácnost jednotlivců. Vzhledem k častěj-šímu samostatnému bydlení mladých lidí je zde v porovnání s ostatními zeměmi také nízký podíl mužů a žen ve věku 40-60 let, kteří žijí ve společné domácnosti s dětmi. Postupný proces univerzalizace vzdělání a rostoucí participace žen na pracovním trhu může vést k tomu, že začne růst zastoupení domácností singles také ve státech jižní a východní Evropy [Pinnelli et al., 2001].

Země jižní Evropy jsou charakteristické přesně opačnými trendy, neboť jednočlenné domácnosti jsou méně časté nejen v nízkém, ale také ve vyšším věku. Mladí lidé žijí delší dobu společně s rodiči, čímž je v důsledku ovlivněn i průměrný počet členů v domácnosti, který je v jižních zemích vyšší v porovnání s první skupinou států. Země střední a východní Evropy jsou v tomto ohledu diferencovanější, státy jako Slovinsko, Maďarsko a zvláště pak Česká republika se v současné době více než v minulosti podobají zemím západní a severní Evropy. V ostatních zemích se životní uspořádání více podobá zemím jižní Evropy.

1.1 Neúplné rodiny - jejich vznik a vývoj

Neúplná rodina je tvořena jedním z rodičů a jeho nezletilým dítětem (dětmi). Můžeme rozlišit různé způsoby jejího vzniku: (1) úplná rodina vůbec nevznikne - jedná se o případ, kdy svobodná matka zůstane sama se svým dítětem; (2) úplná rodina přestane dočasně nebo trvale plnit svoji funkci - např. rodič je s dítětem dočasně sám, protože druhý rodič vykonává vojenskou službu, je ve výkonu trestu nebo trvale opustil rodinu; (3) úplná rodina zanikne, a to buď přirozenou cestou (smrtí jednoho z rodičů) nebo cestou nepřirozenou (rozvodem manželství) [Márová et al., 1975]. Posledně zmiňovaný případ je v dnešní době nejrozšířenějším při vzniku neúplných rodin.

S neúplnými rodinami se můžeme setkat v průběhu celé historie, s postupem času však docházelo k proměnám ve způsobu jejich vzniku. I v minulosti tvořily významný podíl v rámci rodinných domácností, vznikaly však především v důsledku vysoké intenzity úmrtnosti, která postihla jednoho z rodičů, a menší pravděpodobnosti druhých a dalších sňatků ovdovělých. Výjimkou nebyly ani nemanželské děti svobod-ných matek (děti jim narozené v důsledku nedokonalé antikoncepce byly nechtěné). Například data z Anglie hovoří o tom, že v průběhu třech století mezi roky 1550-1850 se podíl neúplných rodin se závislými dětmi pohyboval zhruba okolo 20 % [van der Avort et al., 1995: 48-49]. Pro vybrané společnosti v ostatních západních zemích2 se v 17. a 18. století pohybovala průměrná hodnota okolo 16 %. Také podíl neúplných rodin v čele s ženou je v evropské statistice pro minulá staletí a v americké statistice pro rok 1900 poměrně stabilní. Přibližně 70 % neúplných rodin bylo vedeno ženou a 30 % mužem [van der Avort et al., 1995], přičemž v dnešní době je tento poměr odlišný a pouze zhruba 10-15 % neúplných rodin v Evropě je vedeno mužem3 [OECD].

V prvních desetiletích 20. století pak počet neúplných rodin klesal nebo se udržoval na stabilně nízké úrovni, především vlivem zlepšujících se úmrtnostních

2 Konkrétně byly vybrány tři komunity ve Francii a v Německu a jedna komunita v Itálii, Srbsku, polském

Slezsku a v Americe. 3 Jedním z důvodů změny podílu neúplných rodin vedených ženou a mužem je stálý pokles počtu neúplných

rodin vzniklých v důsledku úmrtí jednoho z rodičů, probíhající v průběhu 20. století. Od 60. let má na této situaci svůj podíl ještě druhý faktor - došlo k nárůstu neúplných rodin vzniklých v důsledku rozvodu manželství, přičemž se stalo běžnou praxí svěřovat ve většině případů děti do péče matky.


13

poměrů, a tedy méně častému ovdovění v době, kdy byly v rodině přítomny menší děti [van der Avort et al., 1995: 50]. K opětovnému nárůstu došlo až v polovině 20. století a dnes je tak znovu dosaženo úrovně známé z historie. V dnešní době se podíl neúplných rodin se závislými dětmi pohybuje v rozmezí od 10 % v jižní Evropě (Řecko, Itálie) až k hodnotám přesahujícím 20 % na severu.

Oproti minulosti však došlo ve vzniku neúplných rodin ke strukturálním změnám. Až do poloviny 20. století se v západní společnosti s rozvody prakticky nesetkáme. Manželství bylo téměř výlučně ukončeno smrtí jednoho z partnerů. Pouze velmi malé procento neúplných rodin vzniklo na základě rozvodu [van der Avort et al., 1995: 48]. V posledních desetiletích se však s tímto pojmem setkáváme stále častěji. Dnes v rámci neúplných rodin převažují domácnosti rozvedených, odděleně žijících vdaných a ženatých a také domácnosti svobodných matek, které však své mateřství vědomě plánovaly.

Jedním z významných demografických a sociálních fenoménů je vzestup podílu dětí rodících se neprovdaným matkám. Mimomanželská plodnost, tedy podíl dětí narozených mimo manželství, vzrůstá ve všech evropských zemích, přičemž v někte-rých zemích podstatně rychlejším tempem než v jiných (viz tabulka č. 1). Nejvyšší podíl dětí narozených mimo manželství si dlouhodobě udržují 2 skandinávské státy - Švédsko a Dánsko, které zaznamenaly také velmi rychlý nárůst tohoto ukazatele v rozmezí zhruba 20 let - zatímco ještě na začátku 60. let se mimomanželská plodnost v těchto zemích pohybovala okolo 10 %, již v roce 1980 poměrně výrazně předstihly ostatní země a mimo manželství se rodila již (více než) třetina dětí. Tyto země se také v roce 1990 jako jediné pohybovaly nad hranicí 40 %, následované třetí skandinávskou zemí, Norskem (těsně pod 40 % hranicí). Tato skutečnost souvisí s dřívější akceptací mimomanželské plodnosti v severských zemích ve srovnání s ostatními státy - skandi-návské státy měly na začátku 20. století více zákonů akceptujících mimomanželskou plodnost a tyto legislativní změny přišly po dlouholeté praxi předmanželských sexuál-ních vztahů [Torremocha, 2002: 181]. V dnešní době pak spolu s Francií a Velkou Británií patří do skupiny zemí, ve kterých podíl dětí rodících se neprovdaným matkám přesahuje 40 %, někde dokonce tvoří již více než polovinu.

Na druhé straně země se silnou náboženskou tradicí, jakými jsou Itálie, Španělsko, Polsko a Řecko, si až do přelomu tisíciletí udržely úroveň mimomanželské plodnosti na jedné z nejnižších úrovní (ač ve Španělsku v posledních letech pozorujeme v tomto směru výrazné změny a podíl dětí narozených mimo manželství zde v roce 2006 již přesáhl jednu čtvrtinu).

V České republice, podobně jako v ostatních postkomunistických státech, je jedním z výrazných rysů demografického vývoje velmi rychle se zvyšující podíl dětí narozených mimo manželství. Do konce 80. let tento podíl nikdy nepřesáhl 10 % a Česká republika tak patřila k zemím s nejnižším zastoupením nemanželsky naroze-ných. Od devadesátých let však podíl mimomanželsky narozených postupně narůstal a v roce 2006 již dosáhl téměř jedné třetiny a Česká republika se tak řadí k zemím se středními či mírně vyššími hodnotami (je nutné si uvědomit, že v zemích, kde je nejvíce rozšířeno nesezdané soužití jako forma partnerského svazku, se dnes již mimo manželství rodí zhruba polovina dětí - severní Evropa, Francie).

Úroveň mimomanželské plodnosti je ovlivněna historickým a kulturním vývojem a zároveň jsou neprovdané matky značně heterogenní skupinou. Bližší specifikaci problematiky mimomanželské plodnosti proto bude věnován prostor v rámci kapitol o jednotlivých vybraných zemích.


14

Tabulka č. 1 Evropské země podle podílu dětí narozených mimo manželství v letech 1960-2006, vybrané roky, vybrané země 1960 % 1970 % 1980 % 1990 % 2000 % 2006 %

Belgie 2,1 Řecko 1,1 Řecko 1,5 Řecko 2,2 Řecko 4,0 Řecko 5,1

Bulharsko 8,0 Španělsko 1,4 Rumunsko 2,8 Rumunsko 4,0 Itálie 9,7

ČR 4,9 Itálie 2,1 Španělsko 3,9 Polsko 6,2

Dánsko 7,8 Nizozemsko 2,1 Belgie 4,1 Itálie 6,5

Finsko 4,0 Irsko 2,7 Nizozemsko 4,1 Slovensko 7,6

Francie 6,1 Belgie 2,8 Itálie 4,3 ČR 8,6

Irsko 1,6 Rumunsko 3,5 Polsko 4,8 Španělsko 9,6

Itálie 2,4 Lucembur. 4,0 ČR 5,6

Lucembur. 3,2 Polsko 5,0 Slovensko 5,7

Maďarsko 5,5 Maďarsko 5,4 Irsko 5,9

Německo 7,7 ČR 5,4 Lucembur. 6,0

Nizozemsko 1,4 Finsko 5,8 Maďarsko 7,1

Norsko 3,7 Slovensko 6,2 Portugalsko 9,2

Polsko 4,5 Francie 6,9

Portugalsko 9,5 Norsko 6,9

Řecko 1,2 Německo 7,2

Slovensko 4,7 Portugalsko 7,3

Španělsko 2,3 VB* 8,0

do 10 %

VB* 5,2 Bulharsko 8,5

Švédsko 11,3 Dánsko 11,3 Bulharsko 10,9 Nizozemsko 11,4 Polsko 12,1 Itálie 15,4

Rakousko 13,0 Rakousko 12,8 Francie 11,4 Belgie 11,6 Španělsko 17,7 Polsko 18,5

Švédsko 18,6 VB* 11,5 Bulharsko 12,4 Slovensko 18,3

Německo 11,9 Lucembur. 12,8

Finsko 13,1 Maďarsko 13,1

Norsko 14,5 Irsko 14,6

Rakousko 17,8 Portugalsko 14,7

10-19,9

%

Německo 15,3

Rakousko 23,6 ČR 21,8 Slovensko 26,0

Finsko 25,2 Lucembur. 21,9 Španělsko 26,6

VB* 27,9 Portugalsko 22,2 Lucembur. 27,2

Německo 23,4 Rumunsko 28,6

Nizozemsko 24,9 Německo 29,2

Rumunsko 25,5

20-29,9

%

Maďarsko 29,0

Dánsko 33,2 Francie 30,1 Rakousko 31,3 Portugalsko 30,7

Švédsko 39,7 Norsko 38,6 Irsko 31,5 ČR 31,7

Bulharsko 38,4 Irsko 32,0

Finsko 39,2 Nizozemsko 34,9

VB* 39,5 Maďarsko 35,0

30-39,9

%

Rakousko 36,5

Dánsko 46,4 Francie 42,6 Finsko 40,4

Švédsko 47,0 Dánsko 44,6 VB* 42,9

Norsko 49,6 Dánsko 45,7

Švédsko 55,3 Francie 48,4

Bulharsko 49,0

Norsko 51,8

40 % a více

Švédsko 55,5

Poznámka: * VB = Velká Británie

Zdroj: Eurostat


15

Druhým z fenoménů je rozvodovost, respektive její neustále se zvyšující intenzita, a to napříč evropskými zeměmi. Roussel uvádí, že rozvod je obecně vnímán jako něco běžného, a to ne z toho důvodu, že se rozšiřuje ve více skupinách ve společnosti, ale naopak z toho důvodu, že se stal logickou součástí manželství [Roussel, 1993]. Partnerství již není chápáno jako nerozlučitelný svazek, což opětovně potvrzují sociologická šetření také v české společnosti. Ta se vyznačuje jistou schizofrenií v názorech na rozvod jakožto způsob zániku manželství - na jedné straně je rozvod obecně hodnocen jako špatná věc, na druhé straně je považován za správné řešení manželských neshod, i v případě, kdy jsou v rodině děti. Ve výzkumu Rodina 2001 nejmladší respondenti obecně hodnotili rozvod jako špatnou věc, na druhé straně jej však považovali za správné řešení manželských neshod, a to i v případě, kdy jsou v rodině děti. Dvě třetiny považovaly rozvod za jediné správné řešení situace, když pár není schopen řešit své problémy. Udržet manželství kvůli dětem považovala za správné necelá čtvrtina mladých lidí [Paloncyová, 2002a].

V evropském kontextu patří Česká republika k zemím s vysokou úrovní rozvo-dovosti, spolu se skandinávskými zeměmi, Velkou Británií, Belgií nebo Rakouskem. Od počátku 60. do začátku 90. let se zde ukazatele úrovně rozvodovosti zvýšily téměř na trojnásobek. Po roce 1989 se dlouhodobý růst počtu rozvodů zastavil na vysoké úrovni okolo 30 tisíc rozvodů a tento počet se ustálil prakticky po celá 90. léta [Šťastná, 2006]. V roce 2004 dosáhl počet rozvodů bezmála svého historického maxima z roku 1996 (33 113 rozvodů), neboť bylo rozvedeno 33 060 manželství.

Porovnáme-li vývoj nejjednodušších ukazatelů rozvodovosti - hrubou míru rozvodovosti4 (počet rozvodů připadající na 1 000 obyvatel středního stavu v daném roce) - opět je možné rozlišit jednotlivé skupiny států na základě rychlosti změn a celkového vývoje (tabulka č. 2). Státy jižní Evropy si již od 60. let udržují nejnižší míru rozvodovosti (v některých z nich byl navíc rozvod povolen až později - například v Itálii v roce 1970, ve Španělsku 1981) a ani v roce 2005 nepřesáhla hrubá míra rozvodovosti hladinu 2 % (v Itálii dokonce 1 %). Naproti tomu severské státy a Velká Británie se na jednu z nejvyšších úrovní rozvodovosti v rámci sledovaných zemí dostaly v průběhu 70. let, přičemž ještě v r. 1960 se ve všech zmíněných zemích pohybovala na relativně nízké či střední úrovni. Od roku 1980 však z hlediska rozvodovosti zaujímají přední místo mezi evropskými zeměmi.

4 Ukazatel úhrnné rozvodovosti, přestože je vhodnější pro mezinárodní srovnání, zde neuvádíme z důvodu

nedostupnosti tohoto údaje za všechny sledované země a roky. V části věnované detailněji vývoji situace v jednotlivých zemích bude tento uveden při podrobnější analýze vývoje úrovně rozvodovosti v národním kontextu.


16

Tabulka č. 2 Evropské země podle úrovně rozvodovosti (hrubá míra rozvodovosti - hmr) 1960-2006, vybrané roky, vybrané země

hmr 1960 hmr 1970 hmr 1980 hmr 1990 hmr 2000 hmr 2006 hmr

Irsko x Irsko x Irsko x Irsko x Irsko 0,7 Itálie (2005) 0,8

Španělsko x Španělsko x Španělsko x Itálie 0,5 Itálie 0,7

Itálie x Itálie x Itálie 0,2 Řecko 0,6 Španělsko 0,9

Portugalsko 0,1 Portugalsko 0,1 Portugalsko 0,6 Španělsko 0,6 Řecko 1,0

Řecko 0,3 Rumunsko 0,4 Řecko 0,7 Portugalsko 0,9

Belgie 0,5 Řecko 0,4

Lucembur. 0,5 Lucembur. 0,6

Nizozemsko 0,5 Belgie 0,7

Polsko 0,5 Slovensko 0,8

VB* 0,5 Francie 0,8

Slovensko 0,6 Nizozemsko 0,8

Norsko 0,7 Norsko 0,9

Francie 0,7 VB 1,0

Finsko 0,8

Bulharsko 0,9

0,01 -1,0

Německo 1,0

Rakousko 1,1 Polsko 1,1 Polsko 1,1 Polsko 1,1 Polsko 1,1 Řecko 1,3

Švédsko 1,2 Bulharsko 1,2 Slovensko 1,3 Bulharsko 1,3 Bulharsko 1,3 Rumunsko 1,5

ČR 1,4 Německo 1,3 Rumunsko 1,5 Rumunsko 1,4 Rumunsko 1,4 Španěl.(2005) 1,7

Dánsko 1,5 Finsko 1,3 Bulharsko 1,5 Slovensko 1,7 Slovensko 1,7 Nizozemsko 1,9

Maďarsko 1,7 Rakousko 1,4 Belgie 1,5 Německo 1,9 Portugalsko 1,9 Bulharsko 1,9

Rumunsko 2,0 Švédsko 1,6 Francie 1,5 Francie 1,9 Francie 1,9 Polsko 1,9

Dánsko 1,9 Norsko 1,6 Nizozemsko 1,9

Lucembur. 1,6 Belgie 2,0

Nizozemsko 1,8

Německo 1,8

Rakousko 1,8

1,1 -2,0

Finsko 2,0

ČR 2,2 Švédsko 2,4 Lucembur. 2,0 Nizozemsko 2,2 Švédsko 2,2

Maďarsko 2,2 VB 2,6 Rakousko 2,1 Norsko 2,2 Francie 2,2

ČR 2,6 Švédsko 2,3 Maďarsko 2,3 Portugalsko 2,3

Maďarsko 2,6 Norsko 2,4 Německo 2,4 Německo 2,3

Dánsko 2,7 Maďarsko 2,4 Rakousko 2,4 Norsko 2,3

Finsko 2,6 Lucembur. 2,4 Slovensko 2,4

Dánsko 2,7 Belgie 2,6 Maďarsko 2,5

VB 2,7 Švédsko 2,6 Lucembur. 2,5

ČR 3,1 VB 2,6 Finsko 2,5

Dánsko 2,7 Rakousko 2,5

Finsko 2,7 Belgie 2,6

nad 2,0

ČR 2,9 ČR 3,1

Poznámka: * VB = Velká Británie

Zdroj: Eurostat


17

1.2 Domácnosti samoživitelů

Jak již bylo uvedeno, v řadě evropských zemí dochází v průběhu několika posledních desetiletí k poklesu průměrného počtu osob žijících v domácnosti. Zvláště vícegenerační domácnosti a domácnosti s pěti a více členy se vyskytují stále méně [Pinnelli et al., 2001]. Přetrvávající silné rodinné vazby ve vybraných zemích mohou každopádně nastolený proces oddalovat či zpomalovat (například ve státech jižní Evropy). Naproti tomu však v jiných zemích podíl jedno- a dvoučlenných domácností výrazně stoupá. Jakkoli se zde odráží jak vliv vzájemně se lišících definic domácnosti nebo dítěte, tak také demografické stárnutí populace a tím nárůst podílu domácností jednotlivců-seniorů, je jasně patrný trend vývoje směrem k méně početným rodinám.

Dalším z rozšiřujících se typů domácností jsou domácnosti samoživitelů. V jejich rámci je nutné rozlišit od neúplných rodin starého typu, vzniklých např. v důsledku nechtěného otěhotnění mladé ženy nebo úmrtí jednoho z rodičů, neúplné rodiny vzniklé jako důsledek rozvodu manželství (či rozpadu partnerství).

Podíl neúplných rodin velmi mladých matek klesal v zemích severní a západní Evropy již od 70. let v důsledku rozšiřující se, dostupné a stále častěji užívané spoleh-livé antikoncepce [Pinnelli et al., 2001]. I v tomto ohledu však existují v rámci Evropy rozdíly, zvláště Velká Británie je typická vysokou plodností adolescentních dívek a nárůstem podílu mladých matek-samoživitelek.

Stoupající rozvodovost stojí v pozadí nárůstu druhého typu neúplných rodin. Rozvedené matky-samoživitelky jsou pak z hlediska příjmu závislé buď na svém bývalém manželovi, na vlastních pracovních příjmech nebo na dávkách od státu. Tvoří skupinu, která je vystavena vyššímu riziku chudoby, a to vlivem řady objektivních a vzájemně se posilujících faktorů - existence pouze jednoho pracovního příjmu v do-mácnosti, snížených možností harmonizace pracovních a rodinných povinností, a tím také obtížnějšího začlenění se či udržení na pracovním trhu (více o sociální situaci neúplných rodin viz kapitola č. 2).

Při mezinárodním srovnání zastoupení různých typů rodin s dětmi tvoří největší problém srovnatelnost národních dat a definice dítěte, která je ve vykazovaných statistikách používána. V následujícím grafu byla pro účely porovnání dat za jednotlivé evropské země poskytovaných Eurostatem zvolena věková hranice 18 let, neboť definice závislého dítěte se v jednotlivých zemích odlišuje a nelze tak jednotně uplatnit například vymezení používané ve výstupech ze Sčítání lidu, domů a bytů v České republice. Porovnáváme-li v jednotlivých evropských zemích podíl neúplných rodin s dětmi ze všech rodin s dětmi, je možné rozlišit minimálně dvě skupiny zemí. V zemích jižní Evropy (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko) je podíl rodin samoživi-telů relativně nízký a nepřekračuje 15 % (graf č. 1). Naopak, v zemích severní Evropy, anglosaských zemích a některých postkomunistických zemích přesahuje podíl neúplných rodin 20 % (více viz kapitoly věnované jednotlivým zemím).


18

Graf č. 1 Podíl rodin samoživitelů ze všech rodin s dětmi do 18 let ve vybraných evropských zemích okolo roku 2001

Rodiny s dětmi do 18 let

0%

5%

10%

15%

20%

25%

30%

Est

onsk

o

Litv

a

ČR

Rakousk

o

Pols

ko

Finsk

o

Nors

ko

Maďars

ko

Slo

vin

sko

Dánsk

o

Irsk

o

Franci

e

Něm

eck

o

Niz

oze

msk

o

Španěls

ko

Rum

unsk

o

Port

ugals

ko

Itálie

Řeck

o

otec samoživitel

matka samoživitelka

Poznámka: Data pocházejí z období 1999-2002 podle data sčítání v jednotlivých zemích. Většinou se jedná o data ze sčítání či o data z registrů (Finsko, Norsko, Švédsko, Dánsko).

Zdroj: Eurostat

Dalším ukazatelem, ve kterém je složení domácnosti sledováno z pohledu dětí, které v ní žijí, je podíl dětí žijících v různých typech domácností. Z důvodů odlišujících se definic a obtížnější mezinárodní srovnatelnosti jsou vzhledem k dostupnosti a třídění (podle pětiletých věkových skupin) dat porovnávány děti do 15 let.

Typy domácností, porovnávané v grafu č. 2, jsou: (1) neúplná rodina, kde žije jeden z rodičů (bez partnera) se svým dítětem/dětmi. V domácnosti však mohou žít i jiné dospělé osoby žijící ve stejném obydlí (například prarodič/e dítěte) a poté 2 typy úplné rodiny, kde děti žijí s oběma svými rodiči nebo alespoň s jedním z rodičů a jeho partnerem/partnerkou. V tomto typu je rozlišena (2) manželská rodina a (3) nesezdané soužití rodiče(rodičů).5 S úplnou rodinou mohou žít ve stejné domácnosti také jiné dospělé osoby. Do výsledků nezahrnujeme děti, které žijí v „institucionálních domác-nostech“ (v ústavních zařízeních, např. v dětských domovech).

Nejvyšší podíl dětí ve věku 0-14 let žijících v úplné rodině je v zemích jižní Evropy (přičemž v Řecku a Itálii přesahuje 90 %), ovšem také například ve Švýcarsku či v Nizozemsku. Nejnižší je naopak v Estonsku, Velké Británii, ale také v České republice, v těchto zemích se pohybuje na úrovni zhruba 75-79 %. V úplných rodinách pak většina dětí žije v manželské rodině, tedy oba rodiče (případně jeden z rodičů a jeho nový partner/ka) uzavřeli manželství. Podíl dětí žijících v domácnostech, kde partneři kohabitují, je nejvyšší v Dánsku, Norsku a Estonsku, kde takto žije více než

5 V datech za Francii nelze rozlišit nesezdané soužití rodiče/rodičů.


19

17 % dětí. Ovšem také ve Velké Británii nebo Finsku představuje tato skupina více než 10 % dětí do 15 let.

Děti do 15 let věku žijí v neúplné rodině nejčastěji v Estonsku, Velké Británii a České republice (v rámci srovnávaných zemí) a jejich podíl přesahuje v těchto zemích 20 %.

Graf č. 2 Podíl dětí* podle typu rodiny ve vybraných evropských zemích, okolo roku 2001

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

Řeck

o

Itálie

Port

ugals

ko

Švýca

rsko

Niz

oze

msk

o

Rum

unsk

o

Franci

e

Něm

eck

o

Slo

vensk

o

Irsk

o

Maďars

ko

Dánsk

o

Španěls

ko

Nors

ko

Finsk

o

Slo

vin

sko

Pols

ko

Rakousk

o

Litv

a

ČR

Velk

á B

ritá

nie

Est

onsk

o

děti žijící s jedním rodičem

děti žijicí s oběma rodiči - nesezdané soužití

děti žijicí s oběma rodiči - manželé

Poznámka: * děti do 15 let věku. Data pocházejí z období 1999-2002 podle data sčítání v jednotlivých zemích. Většinou se jedná o data ze sčítání či o data z registrů (Finsko, Norsko, Švédsko, Dánsko).

Zdroj: Eurostat

Z mezinárodního srovnání vyplývá, že podíl žen samoživitelek je v populaci nízký ve věkové kategorii 20-29 let, neboť v současné době v tomto věku ženy buďto děti zatím vůbec nemají nebo rodinu teprve zakládají. Ve většině evropských zemí pak podíl samoživitelek stoupá mezi třicátnicemi a čerstvými čtyřicátnicemi, aby poté došlo opět k poklesu spolu s tím, jak dospělé děti již společnou domácnost opouštějí. Podíl žen, které žijí jako osamělé matky, stoupl od konce 80. let všude v Evropě, nárůst jejich zastoupení je pak patrný především v mladším a středním věku [Fokkema, Liefbroer, 2008]. A jsou to právě ženy, které žijí v neúplných rodinách s dětmi, osamělí otcové žijící se svými dětmi jsou ve všech věkových kategoriích, a především v mlad-ším a středním věku, zastoupeni v porovnání se ženami pouze zřídka. Ve všech zemích je totiž rozvod většinou následován v případě žen vytvořením domácnosti matky samoživitelky žijící s dětmi a v případě mužů utvořením jednočlenné domácnosti.

Zaměříme-li se na různé typy neúplných rodin, respektive na to, jaké osoby stojí v čele a tím také jakým způsobem došlo ke vzniku neúplné rodiny se závislými dětmi (rozvodem/ rozchodem, ovdověním, úplná rodiny nikdy nevznikla…), profilují se


20

v evropském kontextu čtyři skupiny zemí6 (více viz Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007):

První skupina je tvořena státy jižní Evropy, i přesto, že největší část neúplných rodin tvoří dnes rozvedené matky, významný podíl osamělých rodičů zde stále tvoří ovdovělé ženy (15-34 %), zatímco podíl nesezdaných svobodných matek je poměrně nízký (nižší než 13 % v Itálii a ve Španělsku, pouze v Portugalsku dosahuje 22 %). Ve druhé skupině, v zemích kontinentální Evropy (Francie, Německo a Nizozemsko), je podíl rozvedených matek nejvyšší (52 % a více), nesezdaných svobodných matek je mezi 28-32 % a naopak podíl ovdovělých matek je poměrně nízký (tabulka č. 3). Polsko a Slovinsko se pohybují mezi těmito dvěma skupinami, neboť mají v rámci neúplných rodin stále ještě poměrně velký podíl vdov, zároveň je však podíl nesezda-ných svobodných matek výrazně vyšší než v Itálii a ve Španělsku. Ve čtvrté skupině, kterou tvoří Norsko, Irsko a Velká Británie, dosahuje podíl svobodných matek nejvyšší úrovně (tj. mezi 37 % - 52 %) a podíl ovdovělých matek dosahuje nejnižší úrovně.

Uvedené rozdíly mezi zeměmi z hlediska demografických charakteristik osamě-lých rodičů jsou částečně ovlivněny věkovým profilem jednotlivých typů neúplných rodin. Obecně lze říci, že věkový profil rozvedených matek je velmi podobný matkám žijícím v manželství, zatímco ovdovělé matky a osamělí otcové (mezi nimiž je ovšem poměrně vysoký podíl vdovců) jsou obecně starší, naopak osamělé neprovdané matky jsou mladší než ty vdané [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007].

Nicméně i v tomto obecném vzorci se projevují některé zajímavé regionální odlišnosti. Například velmi mladé matky (tj. méně než 25 let) představují poměrně vysoký podíl neprovdaných osamělých matek ve Velké Británii (36 %), Polsku (34 %), Irsku (28 %), Norsku a Portugalsku (20 %). V některých postkomunistických zemích, anglosaských a severských zemích se vyskytuje sice malý, nicméně nezanedbatelný podíl velmi mladých osamělých otců,7 tj. skupina, která se v jiných zemích prakticky nevyskytuje. V bývalém východním Německu je podíl velmi mladých osamělých otců (tj. do 25 let) 7 %, v Bulharsku, Irsku a Norsku 4 % a ve Spojeném království to jsou 2 %. Obdobně je tomu při sledování skupiny osamělých otců mladších než 35 let: 25 % v Dánsku, mezi 19 % a 22% v Polsku a bývalém východním Německu, 17 % ve Spojeném království [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007].

6 Nejedná se o vyčerpávající výčet a zařazení všech zemí v Evropě, uvádíme základní charakteristiky jed-

notlivých kategorií, keré jsou reprezentované vybranými zeměmi. 7 Jedná se o velmi malé vzorky, nicméně vzorec opakující se v různých zemích je pozoruhodný a otevírá

prostor k dalšímu výzkumu.


21

Tabulka č. 3 Typy rodin samoživitelů se závislými dětmi8 ve vybraných evropských zemích, v %

matky samoživitelky země

rozvedené / odloučené ovdovělé svobodné matky otcové

samoživitelé

Španělsko 40,9 33,8 12,6 12,7

Itálie 53,6 19,8 12,8 13,8

Portugalsko 51,1 15,1 22,0 11,8

Polsko 44,6 19,9 22,6 12,9

Slovinsko 44,7 14,4 27,4 13,5

Francie* 57,0 11,0 32,0 x

Německo 52,7 6,4 27,9 13,0

Nizozemsko 51,5 4,6 32,4 11,6

Norsko 42,1 2,9 36,5 18,5

Velká Británie 47,8 2,4 45,6 4,2

Irsko 31,0 6,8 52,1 10,1

Pozn.: * rodiče samoživitelé jsou uváděni podle typu dohromady za muže i ženy, kategorie tak zahrnuje rozvedené ženy i muže, vdovy a vdovce a svobodné matky a otce.

Zdroj: Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007: 18.

8 Definice závislého dítěte se v jednotlivých zemích liší: Irsko - do 15 let; Velká Británie - do 16 let nebo do

19 let v případě studia; Německo, Portugalsko, Španělsko, Slovinsko - do 18 let; Polsko, Itálie - do 18 nebo studující; Nizozemsko - do 18 let, neplatí v případě, že je starší 16 let a už je samo rodičem; Francie - do 25 let.

2. Sociální situace neúplných rodin

22


S proměnami rodiny a rodinného uspořádání a především s její destabilizací jsou spojena také „nová sociální rizika“.9 Od 80. let se tak výzkum i sociální politika v zemích EU zaměřuje na otázky chudoby, materiální deprivace a sociálního vyloučení [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008]. Výsledky výzkumů potvrzují, že v důsledku tzv. „cyklu deprivace“ dochází k mezigeneračnímu přenosu chudoby. Materiální deprivace v dětství vytváří silné předpoklady k životu v chudobě v dospělém věku a ovlivňuje negativně životní šance, vede především k nižší úrovni vzdělání a omezeným kognitivním schopnostem, důsledkem čehož bývají nízké výdělky a vysoké riziko nezaměstnanosti [například Bradbury, Jenkins a Micklewright, 2001: 2, Esping-Andersen et al. 2002, citováno z Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008].

Sociální vyloučení je vícedimenzionální koncept a při studiu problematiky mož-ného sociálního vyloučení hrozícího ve vyšší míře neúplným rodinám je nutné sledovat více faktorů, které jejich sociální situaci ovlivňují. Studie Evropské komise [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007] sledovala na srovnatelných datech pro vybrané evropské země10 pět indikátorů sociálního vyloučení: úroveň vzdělání, participaci na pracovním trhu (míru ekonomické aktivity, riziko nezaměstnanosti), příjmovou chudobu, riziko nízkého příjmu a dosažitelnost bydlení.

Výše dosaženého vzdělání rodičů samoživitelů se obecně liší podle způsobu vzniku neúplné rodiny. Z dat sice vyplývá, že ovdovělé ženy mají častěji nižní vzdělání než vdané matky, ovšem v tomto ohledu hraje důležitou úlohu věk, neboť ovdovělé ženy jsou častěji starší, tedy z generací, kde byla obecně vzdělanostní úroveň nižší (z generačního hlediska úroveň vzdělání postupně vzrůstá). Naopak, při kontrole efektu věku se vzdělanostní znevýhodnění rozvedených samoživitelek v porovnání s vdanými matkami ještě zvýrazňuje. Například mladé holandské, irské a britské rozvedené matky mají výrazně častěji pouze základní vzdělání nebo častěji opouštějí vzdělávací systém před dokončením vysokoškolského vzdělání než vdané matky. U svobodných matek, především pak v zemích, kde je relativně časté těhotenství -náctiletých dívek (jako například Velká Británie, Irsko, Itálie, bývalé východní Německo, Bulharsko), mají tyto matky výrazně vyšší riziko dosáhnout nižšího vzdělání než stejně staré vdané matky [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007]. Tento vztah mezi časným mateřstvím (resp. rodičovstvím), rozpadem partnerství a nízkým vzděláním se začíná vyskytovat také ve skupině „nových“ otců samoživitelů - spolu s tím, jak se proměňuje tato skupina směrem od ovdovělých mužů k mladým rozvedeným nebo svobodným otcům, vzrůstá také podíl otců samoživitelů s nízkým vzděláním.

Z hlediska toho, jak se může vzdělanostní znevýhodnění projevit na pracovním trhu, shledáváme opět odlišnosti podle typu osamělých rodičů. V případě vdov se sice v některých zemích ukazuje vyšší míra nezaměstnanosti než u vdaných matek (např. Irsko, Velká Británie a Itálie), často ale sociální dávky spojené s úmrtím manžela vedou k relativně nízké ekonomické aktivitě.

Situace rozvedených matek je v mnoha případech odlišná. Jejich nižší úroveň vzdělání (v porovnání s vdanými matkami) se obecně projevuje ve vyšším riziku nezaměstnanosti. Výjimkou jsou Itálie a Španělsko, kde je rozvod stále ještě častější

9 Tato rizika jsou dále spojena s dynamickým vývojem a nestabilitou na trhu práce, s rostoucí migrací, také

však s omezováním role sociálního státu [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008]. 10 Bulharsko, Dánsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Slovinsko,

Španělsko, Velká Británie.


23

ve vyšších společenských vrstvách a není tedy spojen se vzdělanostním znevýhodně-ním. U rozvedených matek samoživitelek tedy nemají sociální dávky vliv na prodloužení doby ekonomické neaktivity či odchod z ekonomické aktivity, naopak mezi rozvede-nými samoživitelkami je obecně nižní podíl ekonomicky neaktivních než u vdaných matek [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007]. Norsko a Velká Británie však z tohoto hlediska tvoří mezi sledovanými zeměmi výjimku, neboť zde velkorysá opatření směřující k osamělým rodičům vedou k jejich relativně častému odchodu z pracovního trhu.

Svobodné matky samoživitelky mají nejvyšší míru nezaměstnanosti, zároveň je však míra jejich ekonomické aktivity vyšší než u vdaných matek. Jediné výjimky tvoří opět Norsko, Velká Británie a Irsko, zatímco v Nizozemsku je míra ekonomické aktivity svobodných samoživitelek téměř stejná jako mezi matkami z úplných rodin.

Situace osamělých otců je v rámci Evropy poměrně diferencovaná, což je pravděpodobně ovlivněno výraznými rozdíly v charakteristikách této skupiny v jednot-livých zemích. Ve třech ze sledovaných zemí - Británii, Irsku a Nizozemsku - je míra nezaměstnanosti osamělých otců vyšší než v případě vdaných matek (opačně je tomu v Norsku a v zemích jižní Evropy). Ukazuje se tedy, že „noví“ osamělí otcové se potýkají se stejnými problémy jako osamělé matky. Opět platí, že existují pouze dvě země, v nichž je míra ekonomické aktivity otců samoživitelů nižší než v případě matek z úplných rodin - jsou jimi Velká Británie a Irsko.

Setrvávání samoživitelek v ekonomické neaktivitě či odchod z ekonomické aktivity do neaktivity je tedy převážně britský a irský problém, zatímco skutečným problémem ve většině evropských zemí není otázka ekonomické (ne)aktivity, ale nezaměstnanosti, která navíc není vždy spojena s nízkou úrovní dosaženého vzdělání [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007]. Pozornost by tedy měla být přesunuta od závislosti na sociálních dávkách na aktivní politiku zaměstnanosti, antidiskriminační politiku a opatření podporující harmonizaci rodinného a pracovního života, které nebudou brát jako samozřejmost přítomnost obou rodičů v rodině.

Dalšími sledovanými faktory je riziko chudoby a nízkého příjmu mezi rodiči samoživiteli. Ovdovělé matky jsou navzdory horšímu dosaženému vzdělání a častější ekonomické neaktivitě z hlediska chudoby v lepší situaci než ostatní osamělí rodiče, neboť ani jedna z uvedených věcí neústí ve vyšší riziko chudoby této skupiny. To platí spíše pro Nizozemsko a Norsko než pro státy jižní Evropy, ač právě v nich se vdovecké důchody zdají být velkorysejší. Svobodné matky jsou téměř ve všech sledovaných zemích nejvíce znevýhodněné, ovšem s výjimkou Nizozemska, kde je početná skupina dobrovolně neprovdaných matek. Riziko chudoby, kterému čelí svobodné matky, je vysoké především tam, kde tato skupina není příliš početná, tj. v jižní Evropě (s výjimkou Španělska).

Situace rozvedených matek se obecně spíše blíží situaci neprovdaných matek než ovdovělým matkám. To je zvláště nápadné v jižní Evropě, kde jsou přitom rozvedené samoživitelky zpravidla poměrně vysoce vzdělané. Projevuje se zde to, že sociální politika, je-li příliš zaměřena na početně významné skupiny znevýhodněných osob, může vytvořit alarmující mezery v zajištění potřeb méně početných, ovšem neustále se zvětšujících skupin [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007].

K zajímavým výsledkům dospěli autoři u skupiny otců samoživitelů. V jižní Evropě, kde je tato skupina tvořena převážně zralými zaměstnanými muži s poměrně dobrým vzděláním, je riziko chudoby ve srovnání s úplnými rodinami nižší (Španělsko a Portugalsko), případně shodné (Itálie). Při měnícím se složení této skupiny (posun do mladších věkových skupin k mužům svobodným nebo rozvedeným) však osamělí


24

otcové začínají být více ohroženi chudobou a jejich problémy se začínají podobat problémům rozvedených a neprovdaných matek.

Hledisko rizika nízkého příjmu do značné míry potvrzuje dosavadní výsledky: osamělé matky mají vysoké riziko nízkých příjmů a rozdíly mezi různými typy matek samoživitelek vykazují stejné trendy jako v případě vystavení riziku chudoby. Otcové samoživitelé jsou naopak poměrně dichotomizovanou skupinou, vedle podílu chudých osamělých otců je zde ještě o trochu větší podíl poměrně „bohatých“ osamělých otců, jejichž příjmy se pohybují v horních kvintilech na stupnici příjmů.

Pro porovnání míry rizika chudoby v zemích Evropské unie využijeme výsledky šetření EU-SILC z roku 2005, což jsou data vztahující se k příjmům z roku 2004 ve 24 členských státech Evropské unie (tabulka č. 4). Hranice příjmové chudoby je defino-vána v souladu s metodikou EU, která používá modifikovanou stupnici spotřebních jednotek OECD,11 a je stanovena ve výši 60 % národního vyrovnaného mediánového příjmu na spotřební jednotku [Social Inclusion and Income… 2007]. Z výsledků vybíráme pro porovnání pouze některé typy rodin - neúplné rodiny vedené rodičem samoživitelem a úplné rodiny, které se liší počtem dětí a mírou ekonomické aktivity rodičů.

Z výsledků podle uvedené metodiky vyplývá, že pod hranicí chudoby bylo v roce 2004 více než 40 % neúplných rodin v Litvě, Irsku, Řecku, ale také v České republice a Polsku. V ostatních zemích je riziko chudoby neúplných rodin nižší, ovšem nikde, krom Švédska, neklesá podíl neúplných rodin pohybujících se pod hranicí chudoby pod 20 %. Tento podíl je ve všech zemích podstatně vyšší než podíl chudé populace celkem. Naopak, úplné rodiny s 1-2 dětmi, v nichž oba rodiče pracují, jsou vystaveny relativně nižšímu riziku chudoby, a to jak v porovnání s populací celkem, tak především v porovnání se skupinou rodičů samoživitelů.

Struktura chudé populace je dána nejen mírou rizika chudoby, ale také četností určitých typů domácností nebo jedinců v populaci. Zastoupení rodin samoživitelů se v jednotlivých evropských zemích výrazně liší (viz kapitola 1). Kombinujeme-li ukazatel míry rizika chudoby s podílem neúplných rodin v dané zemi, je možné zjistit složení sociálních skupin pohybujících se v té které zemi pod hranicí chudoby. V České republice, Estonsku, Irsku nebo Litvě, kde míra rizika chudoby neúplných rodin přesahuje 40 %, tvoří rodiny samoživitelů 15-17 % z populace pod hranicí chudoby. Stejný podíl v rámci skupiny chudých zaujímají také v Belgii a Švédsku, kde je však míra rizika chudoby neúplných rodin výrazně nižší, ale tento typ rodiny je zde relativně hojně rozšířen. V Německu a Velké Británii tvoří dokonce 18-20 % chudé populace, a to ze stejného důvodu - míru rizika chudoby mají sice nižší, ovšem podíl neúplných rodin je v těchto zemích relativně vysoký. Naopak, v Itálii, Řecku nebo Španělsku, kde v porovnání s jinými zeměmi nejsou rodiny samoživitelů příliš časté, netvoří neúplné rodiny ani 5 % populace pod hranicí chudoby, a to i navzdory tomu, že je míra rizika chudoby neúplných rodin v těchto zemích poměrně vysoká [Social Inclusion and Income… 2007].

11 V tomto výpočtu je první dospělé osobě v domácnosti přiřazena váha 1, dalším dospělým osobám (osoby

starší 16 let) váha 0,5 a dětem do 16 let věku včetně váhu 0,3 [Social Inclusion and Income… 2007].


25

Tabulka č. 4 Míra rizika chudoby vybraných typů rodin

pár s 1-2 dětmi pár se 3 a více dětmi země

neúplná rodina zaměstnán

1 z rodičů* zaměstnáni oba rodiče

zaměstnán 1 z rodičů*

zaměstnáni oba rodiče

celkem

Švédsko 18,3 4,9 2,6 15,4 3,5 9,2

Finsko 20,3 4,8 1,6 12,7 4,8 11,7

Dánsko 20,9 3,8 3,2 17,8 8,4 11,9

Slovinsko 22,0 20,8 1,7 20,5 4,8 12,2

Francie 25,6 13,9 2,9 24,6 4,6 13,0

Nizozemsko 26,4 11,9 4,9 27,7 10,7 10,8

Maďarsko 27,1 30,2 8,4 44,1 15,4 13,4

Rakousko 27,3 15,6 3,1 23,8 7,5 12,3

Německo 30,4 6,8 2,5 10,6 1,2 13,1

Lotyšsko 31,2 20,8 6,1 49,0 11,4 19,3

Slovensko 31,8 20,1 9,7 33,0 15,5 13,3

Lucembursko 32,0 18,3 7,7 19,9 16,0 13,0

Portugalsko 34,3 36,5 11,6 44,0 29,8 20,3

Kypr 35,2 14,0 1,7 23,5 2,3 16,2

Itálie 35,3 24,6 3,1 43,1 7,1 19,0

Velká Británie 36,0 22,8 7,5 48,2 18,4 18,4

Belgie 36,1 14,0 1,4 21,6 3,0 14,9

Španělsko 37,3 24,6 8,0 47,9 12,5 19,8

Estonsko 39,8 16,9 4,0 21,2 8,1 18,3

Polsko 40,1 22,0 8,5 44,4 30,6 20,6

ČR 41,0 14,3 1,5 25,5 2,2 10,4

Řecko 43,3 23,1 7,0 37,1 15,6 19,7

Irsko 44,7 13,3 2,4 21,0 10,0 19,7

Litva 48,4 28,6 5,4 41,1 33,3 20,6

* případně druhý rodič zaměstnán pouze na částečný úvazek

Zdroj: Social Inclusion and Income… 2007: 48.

Dalším ukazatelem ekonomické deprivace, které čelí neúplné rodiny, je častější bydlení v nájemních bytech (s tržním nájemným). Ve sledovaných evropských zemích jsou rodiče samoživitelé ve vyšší míře zastoupeni mezi nájemníky (s výjimkou mužů samoživitelů ve Španělsku a vdov v Irsku) oproti nižšímu zastoupení mezi vlastníky bytové jednotky. Zároveň téměř ve všech sledovaných zemích mají samoživitelé snazší přístup k obecním bytům a sociálnímu bydlení (některé z forem v závislosti na pod-mínkách jednotlivých zemí). Tyto bytové politiky však mohou účinně kompenzovat jen malou část ekonomického znevýhodnění osamělých rodičů, resp. jsou dostupné pouze omezenému počtu neúplných rodin. Mezi země, kde měla bytová politika významný vliv na osamělé rodiče, patří ty s tradičně silnou politikou bydlení (která původně nebyla koncipována speciálně pro rodiny samoživitelů, i když je upřednostňovala), např. Velká Británie a Irsko. Do jisté míry také v Německu a Portugalsku má významný podíl osaměle žijících rodičů přístup k obecnímu bydlení, zatímco v ostatních zemích je podíl nižší než 15 %. Z tohoto důvodu je bytová otázka důležitým faktorem sociálního vyloučení samoživitelů [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007].


26

V České republice je příjmová chudoba domácností způsobena především vyšším počtem nezaopatřených dětí v domácnosti, nízkou vzdělanostní úrovní domácnosti, neúplností rodiny a ekonomickou neaktivitou a nezaměstnaností [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008].

Podle posledních dostupných dat bylo v České republice v roce 2007 ohroženo chudobou celkem 995 tis. osob (9,76 % všech osob), spíše osoby mladší a z hlediska ekonomické aktivity lidé nezaměstnaní [Příjmy a životní podmínky…]. Podle typu domácnosti je nejvyšší podíl ohrožených chudobou mezi neúplnými rodinami s dětmi. U domácností dvojic s dětmi je nejvyšší hodnota rizika u rodin se 3 dětmi.

V mezinárodním srovnání se ukazuje velký rozdíl mezi celkovou nízkou úrovní rizika chudoby v ČR a relativně vyšší mírou rizika chudoby dětí, relativně vysokou mírou rizika chudoby (ve vztahu k celkové míře rizika chudoby) v neúplných domác-nostech s dětmi a v domácnostech s třemi a více dětmi. Česká republika patří v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %), ovšem míra rizika chudoby dětí do 10 let je skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována v určitých typech rodin: v neúplných rodinách se pohybuje na úrovni 43-50 %, v domácnostech s nezaměstnanými/ nepracujícími členy na úrovni 43-68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23-31 % [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008: 57].

Sledujeme-li faktory, které ovlivňují příjmovou a výdajovou situaci domácností a subjektivní posouzení toho, jak jednotlivé typy domácností vycházejí se svými příjmy, pak výsledky odpovídají uvedeným informacím o příjmové chudobě, neboť nejhůře vnímají svoji schopnost vycházet s příjmem lidé v domácnostech jednotlivců s dětmi (28,6 % v roce 2005 a 24,9 % v roce 2006 vycházelo s příjmem s velkými obtížemi) [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008: 31].

Z hlediska mezinárodního srovnání je významným problémem také materiální deprivace dětí. ČR je společně s některými dalšími východoevropskými a středomoř-skými zeměmi řazena do kategorie zemí, v nichž více než 40 % obyvatel deklaruje finanční problémy ve dvou a více sledovaných oblastech materiální deprivace. Mezi zvláště ohrožené kategorie pak patří ve většině oblastí materiální deprivace hlavně domácnosti jednotlivců s dětmi [Hora, Kofroň, Sirovátka, 2008: 57].

3. Typologie sociálních států

27


3.1 Základní modely sociální politiky

Komparativní výzkum sociálních států vedl k vytváření modelů (ideálních typů), které se staly nástrojem pro srovnávání jednotlivých režimů a z nich plynoucích odlišností [Munková et al., 2005]. Známá typologie sociálních států (welfare state) G. Esping-Andersena12 je založena na tom, do jaké míry stát snižuje závislost občana na trhu práce, tj. do jaké míry garantuje jeho právo neúčastnit se trhu práce aniž by to vážně ohrozilo jeho živobytí [Matějková, Paloncyová, 2005]. Základem pro rozlišování různých režimů jsou specifika ve vzájemných vazbách mezi státem, trhem a rodinou [Munková et al. 2005]. Esping-Andersenova typologie hovoří o existenci tří režimů sociálního státu [více viz Munková et al., 2005; Matějková, Paloncyová, 2005; Musil, 1996]:

- Sociálně demokratický režim (skandinávský) je typický egalitaristickými tendencemi, snaží se poskytnout občanům rovnost relativně vysokého standardu životní úrovně. Je založený na vysokém zdanění, aktivní politice zaměstnanosti, vysoké participaci žen na trhu práce a štědré sociální politice. Sociální transfery probíhají zejména směrem k dětem, seniorům a bezmocným. Systém umožňuje svými ochranářskými rysy skloubení pracovní a rodinné sféry, cílem je umožnit ženám svobodnou volbu mezi prací a péčí o rodinu. Model je typický pro skandi-návské státy.

- Liberální režim (anglosaský) je charakteristický dominancí testované sociální pomoci neprivilegovaným skupinám, pasivní politikou zaměstnanosti, nízkým zastoupením státního sektoru na trhu práce, flexibilním pracovním trhem, slabou rolí odborů a jiných ochranářských institucí, nízkými sociálními dávkami. Dávky a bezplatné služby koncipované jako minimální mají poskytovat elementární standard chránící občana před chudobou, důsledky špatného zdravotního stavu, ztrátou bydlení a nevědomostí. Za nelegitimní je však považováno, aby systém nabízel lepší životní standard těm, kteří pobírají dávky, než těm, kteří pracují za nízké mzdy. Životní úroveň má být odvozena od práce. Rodina není v tomto režimu nijak výrazně podporována, stát intervenuje pouze v krizových situacích. Liberální režim je typický pro USA, evropskou variantou je především Velká Británie.

- Konzervativní režim (korporativistický, bismarckovský) je založen na snaze zachovat statusové diference vzniklé na trhu. Stát zasahuje tehdy, jsou-li možnosti rodiny, obce či profesního sdružení postarat se o své členy vyčerpány. Zaměřuje se především na ochranu osob, které nejsou zaměstnány z důvodu zdravotního postižení, ztráty pracovního místa, odchodu do důchodu apod. Sociální dávky jsou závislé na době pojištění a výši odváděného pojištění. V tomto systému jsou preferovány tradiční rodinné formy s dominantním postavením otce, podporována tradiční dělba rolí muže a ženy, kdy je žena ekonomicky závislá na muži - živiteli rodiny. Služby pro rodiny s dětmi nejsou vyvinuty, je podporováno mateřství a mateřská péče - ženy mají pečovat o děti a domácnost, pracovat na zkrácený úvazek. Malá státní podpora možnosti skloubit zaměstnání a rodinu má vliv na rodinné plány mladých lidí. Reprezentanty jsou Německo, Nizozemsko, Francie, ta

12 Esping-Andersenova typologie má řadu společných rysů se starší typologií Titmusse, který rozlišil

„reziduální“, „pracovně výkonový“ a „institucionálně redistribtiní“ modle sociálního státu [Musil, 1996]. Více viz Krebs 2005.


28

se však svými pronatalitními opatřeními i systémem služeb péče o děti od klasických konzervativních zemí liší.

Esping-Andersenova typologie byla různými autory přejímána a adaptována, v posled-ních letech pak vykrystalizovaly minimálně 2 další typy režimů:

- Režim prorodinně orientovaný (latinský, též model „Latinského pobřeží“ - [Liebfried 1993 citováno z Musil 1996] je svým nevměšováním podobný režimu liberálnímu, na rozdíl od něho se však spoléhá na pomoc rodiny v ochraně svých členů proti ekonomickým a sociálním rizikům [Matějková, Paloncyová, 2005]. Ekonomická aktivita žen v těchto zemích je nízká, konflikt rodiny a zaměstnání je tu velice výrazný a napomáhá u mladých žen k odkladu či odmítnutí založení vlastní rodiny. Reprezentanty jsou Itálie, Portugalsko a Španělsko.

- Pátý model, postsocialistický režim (či režim transformujících se ekonomik), si v současné době své charakteristické prvky teprve utváří. Od počátku 90. let musí jeho reprezentanti v souvislosti s přechodem na tržní ekonomiku čelit rela-tivně novým sociálním problémům, jakými jsou nezaměstnanost, chudoba, sociální vyloučení. Postupně se opouští od prvků státního paternalismu a nivelizace, nový systém musí naopak podporovat odpovědné sociální chování obyvatel, postupně se utváří soukromý sektor. Míra ekonomického zapojení žen je zde vysoká, systém sociálních dávek však v současné době často nemotivuje k pracovnímu zapojení [Matějková, Paloncyová, 2005].

3.2 Typologie sociální politiky z hlediska rodin samoži-vitelů

Rodiny samoživitelů nejsou historicky ničím novým, relativně novým fenomé-nem jsou však v kontextu akademickém, sociálním i institucionálním. Koncem 80. let byla vytvořena klasifikace politik zaměřených na tento typ rodin, která rozeznává čtyři skupiny přístupů s rozdílnými strategiemi [Kamerman a Kahn, 1988 in Torremocha 2002]. Podobně jako typologie sociálních států jsou i následující klasifikace založené na zemích severní a západní Evropy.

První přístup, autory nazvaný „strategie proti chudobě“, je typický pro Velkou Británii. Tato strategie je zaměřena na chudé obecně, ovšem rodiny samoživitelů mohou z těchto politik profitovat. Hlavními politickými opatřeními jsou sociální pomoc, rodinné dávky, systém zdravotnictví, příspěvky na bydlení a nepřímo podporované setrvání pečujícího rodiče v domácnosti, neboť matky malých dětí mohou jen velmi obtížně využívat služeb péče o děti, které nejsou příliš dostupné.

Druhý přístup, označený jako „strategie osamělé matky“, je typický pro Norsko a je charakteristický zaměřením na poskytnutí sociální pomoci matkám za účelem jejich setrvání v domácnosti. Třetí strategie, „obecná strategie děti - mladí lidé“ je zastoupena Francií. Skládá se z rodinných dávek, mateřské a rodičovské dovolené a jejím hlavním cílem je poskytnout finanční pomoc rodičům s velmi malými dětmi. Přístup je založen na myšlence harmonizace pracovní a rodinné sféry a možnosti zvládnout obě tyto oblasti. Formálním cílem francouzské rodinné politiky je postavit na stejnou úroveň ekonomické břemeno jedinců s dětmi i těch bezdětných, zajistit minimální životní standard rodin s dětmi, napomoci péči a výchově nejmenších dětí,


29

učinit pro rodiče péči a výchovu dětí srovnatelnou se zaměstnáním a podporovat vícedětné rodiny (především aby měly ještě třetí dítě13).

Poslední z vytvořených kategorií zahrnuje přístup nazvaný „harmonizace rodiny a zaměstnání“ a jejím představitelem je Švédsko. Hlavními benefity jsou v tomto systému rodinné dávky, mateřská a rodičovská dovolená a předpokladem je, že každá žena by měla pracovat.

V zásadě jde tedy rozlišit dvě hlavní linie v přístupech sociálních politik z hlediska míry participace matek na pracovním trhu. Na jedné straně stojí státy jako jsou Norsko a Velká Británie, kde je hlavním cílem setrvání samoživitelů pečujících o děti v domácnosti. Naproti tomu státy jako Francie a Švédsko umožňují realizovat jak rodinné, tak pracovní strategie.

Fraser navrhl dva modely, které reflektují rozdílné formy podpory matek v jejich péči o děti: „obecný model pečovatelky“ a „obecný model živitelky - zaměstnankyně“ [citováno z Lewis, 1997]. První z nich podporuje ženskou neformální pečovatelskou práci, druhý prostřednictvím dostupnosti služeb a zařízení celodenní péče umožňuje ženám stát se rovnocenným (vzhledem k mužům) aktérem na pracovním trhu.

Pro aplikaci na rodiny samoživitelek/samoživitelů lze tyto obecné typy upravit a v rámci vzniklých režimů péče založených na zdrojích, kterými je odměňována péče osamělých matek, rozeznávat „model pečovatelky odměňované sociálními dávkami“ a „model zaměstnaného rodiče“ [Lewis, 1997].

V tabulce č. 5 jsou uvedeny základní charakteristiky společností v závislosti na uplatňovaném modelu péče a z toho plynoucích přístupů k neúplným rodinám. Model pečovatelky předpokládá, že všechny matky plně pečují o své děti a matky z neúplných rodin mají nárok na dávky pro pečovatelku, které budou ve výši odpovídající mzdě po celé období výchovy dítěte. Model předpokládá, že osamělá matka nebude v placeném zaměstnání. Naopak, model zaměstnaného rodiče předpokládá, že všechny matky budou aktivní na pracovním trhu a služby denní péče budou dostupné (prostorově i finančně) pro všechny pracující rodiče. Předpokladem je zároveň uznání péče formou dávek pobíraných v průběhu rodičovské dovolené a péče o nemocné dítě, které jsou odvislé od zaměstnaneckého statutu. Model zaměstnaného rodiče tedy nabízí osamělým matkám účast na pracovním trhu a dávky (odvislé od ekonomické aktivity), které tuto participaci umožní.

Oba modely reflektují rozdílné politické přístupy k organizaci neplacené pečovatelské práce, oba však zároveň uznávají důležitost pečovatelství a nabízejí konzistentní řešení skrze konkrétní uplatňované politiky, které umožňují osamělým matkám vytvořit nezávislou domácnost s nízkým rizikem chudoby a marginalizace.

13 Více o francouzské rodinné polotice zaměřené na vícedětné rodiny a o vlivech vybraných opatření na úroveň porodnosti vyššího pořadí viz např. Breton, Prioux, 2005.


30

Tabulka č. 5 Režimy péče - ideální typy

model pečovatelky model rodič-zaměstnanec

- vysoká míra ekonomické závislosti vdaných žen - nízká míra ekonomické závislosti vdaných žen

- silná ideologie „muž-živitel rodiny“ - slabá ideologie „muž-živitel rodiny“

- nízká míra participace na pracovním trhu - vysoká míra participace na pracovním trhu

- matky - celodenní pečovatelky - matky - výdělečně činné osoby na plný úvazek

- hlavním zdrojem příjmů - sociální transfery - hlavním zdrojem příjmů - výdělky

výsledkem je:

- nízká míra chudoby osamělých matek - nízká míra chudoby osamělých matek

- schopnost vytvořit vlastní domácnost - schopnost vytvořit vlastní domácnost

- žádná stigmatizace - žádná stigmatizace

- příklad země: Nizozemsko - příklad země: Švédsko

Zdroj: Lewis, 1997: 15, vlastní úprava

Přístupy k rodinám samoživitelů jsou tedy odlišné, a to jak v rovině ideálních typů, tak v reálných rodinných a sociálních politikách. Důvodů je několik. Jednak je debata o této otázce do jisté míry politická a projevují se v ní argumenty ohledně legitimity jednotlivých typů rodin a partnerského soužití a redistribuce omezených ekonomických zdrojů. V zemích jako Velká Británie či Spojené státy vyvolal nárůst podílu neúplných rodin debaty mezi liberály a konzervativci, stejně tak jako mezi feministickými aktivistkami, týkající se problémů neúplných rodin a způsobů, jakými redukovat jejich chudobu a ekonomickou nejistotu [Torremocha, 2002]. Dilema (a to nejen politické) ve vztahu k osamělému rodičovství spočívá v tom, jakým způsobem analyzovat tento typ rodin se zaměřením na jejich možné ekonomické a sociální znevýhodnění a zároveň neposilovat negativní stereotypy o jejich životním stylu a hodnotách.

Zadruhé, v kontextu fiskální krize sociálního státu se objevuje téma snižování stimulů nechtěného jednání, tentokrát však ze strukturálních důvodů a podstaty sociálního státu. Ve Francii byla hlavním bodem debaty probíhající v průběhu 80. let mezi experty a sociálními pracovníky otázka pěstování závislosti, konkrétně problema-tika obráceného efektu dávky pro osamělého rodiče (API - allocation de parent isolé). Jednalo se o to, že snaha nasměrovaná k nejvíce znevýhodněným rodinám vyústila v nerovnost zacházení a v důsledku pak k riziku vytváření situací závislosti nebo přímo k podvodným praktikám žadatelů snažících se získat uvedenou dávku [Torremocha, 2002].

Zatřetí, neúplné rodiny představují výzvu pro sociální politiku hned z několika důvodů. Tematika rodin samoživitelů klade otázky týkající se zaměstnanecké struktury a genderových nerovností na pracovním trhu, zároveň také otázky po roli státu, otce i matky v péči o jejich děti. Spolu s tímto typem rodiny se vynořila otázka péče o děti a domácnost, která byla dříve pokládána za věc zcela soukromou. Příkladem může být úspěch švédských feministek ve 30. letech při otevření debaty o slučitelnosti rodiny a zaměstnání [Hobson 1993 citován z Torremocha, 2002]. Dále je to otázka role pracovního trhu jako poskytovatele existenčních prostředků pro většinu populace. Esping-Andersen (1996, citováno z [Torremocha, 2002]) zdůraznil, že poválečné sociální státy byly založeny na myšlence plné zaměstnanosti, což bylo garantováno mužským pracovníkům. Vyšší příjmy a jistota na pracovním trhu formovala model rodiny muž živitel žena v domácnosti. Sociální stát se tedy soustředil na rizika související s příjmy, ostatní rizika, jako je péče o děti či staré závislé osoby, byly v kompetenci rodiny. Úloha sociálního státu a transferů byla soustředěna na seniorský


31

věk a na početné rodiny. Ve společnosti postavené na modelu muže živitele je tedy obtížné rozvinout politiky zaměřené na neúplné rodiny. Tlak na sociální stát navíc vychází také z obecnějšího vývoje společnosti charakteristické demografickým stárnu-tím (dopady v důchodovém systému a výdajích na zdravotnictví), krizí zaměstnanosti či ekonomickými obtížemi.

Posledním důvodem, proč jsou přístupy k rodinám samoživitelů tak rozdílné, je absence mezinárodních úmluv týkajících se opatření cílených na tento typ rodin. Evropská unie zdůrazňuje strategii po vzoru Švédska, hlavním záměrem je tedy umožnit kombinaci pracovního a rodinného života pro tyto rodiny. Pro Evropský parlament by řešení ekonomických problémů osamělých matek s dětmi mělo být nalezeno v politikách garantujících rovné příležitosti pro všechny ženy bez ohledu na jejich rodinnou situaci, primárně s ohledem na přístup k práci [Evropský parlament, 1996 in Torremocha, 2002].

Vypracovaná typologie i přístupy politik byly zaměřeny především na státy severní a západní Evropy. V zemích jižní Evropy stojí toto téma spíše na okraji politického zájmu, jak uvidíme na příkladu Itálie. Je to jednak z důvodu obecného nastavení principů sociální a rodinné politiky založené na nevměšování se s hlavním důrazem kladeným na roli rodiny v ochraně svých členů proti ekonomickým a sociálním rizikům, zároveň zde však doposud nejsou neúplné rodiny příliš rozšířenou formou.

3.3 Výběr zemí

Pro následující část studie, zaměřenou na mezinárodní srovnání, byly vybrány evropské země, které reprezentují určité typy přístupů k rodinné politice obecně i k neúplným rodinám. Vedle České republiky jsou tedy sledovány neúplné rodiny ve Švédsku, Norsku, Velké Británii, Francii, Německu a v Itálii.

První dvě země jsou příkladem velkorysého sociálně-demokratického typu sociálního státu. Ve Švédsku se podstatný podíl dětí rodí mimo manželství a rozvodo-vost manželství je na vysoké úrovni. Jeden z charakteristických rysů struktury rodin s dětmi je tedy poměrně vysoké zastoupení osamělých rodičů. Kategorie rodičů samoživitelů však v podstatě chybí ve švédském politickém diskurzu, a to již od 70. let 20. století. Hlavní princip sociální politiky ve vztahu k samoživitelům je totiž jejich integrace v rámci politického rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Tento model předpokládá, že všechny matky budou aktivně participovat na pracovním trhu a že pro pracující rodiče budou dostupné služby denní péče o děti.

V norském systému sociální péče směřované na neúplné rodiny došlo v nedávné době k reformě, která změnila podmínky čerpání i výši dávky, kterou má Norsko jako jedna z mála zemí vyčleněnu speciálně pro osamělé rodiče. Impulzem k tomu bylo výrazně nadprůměrné zastoupení určitých skupin obyvatelstva s nízkou ekonomickou aktivitou a vysokou závislostí na sociálním systému, jejichž příkladem jsou právě osamělé matky, mezi skupinou chudých. V rámci reformních kroků byly zavedeny požadavky na ekonomickou aktivitu žadatelů z řad rodičů samoživitelů a byla také výrazněji omezena délka čerpání dávky.

Ve Velké Británii byly neúplné rodiny a matky samoživitelky jedním z důleži-tých politických témat po celá 90. léta 20. století, neboť podíl neúplných rodin s dětmi je zde jeden z nejvyšších v rámci evropských zemí. Po nástupu labouristické vlády v roce 1997 začala být prosazována politika podpory radičů z neúplných rodin v jejich zapojení na pracovním trhu namísto pasivního pobírání dávek. Program zacílený na podporu ekonomické aktivity rodičů samoživitelů je realizován jak formou investic do


32

lidského kapitálu, tak také poradenskými službami a usnadněním zvládnutí pracovních i rodinných povinností.

Francouzská rodinná politika má výrazně pronatalitní charakter a snaží se podporovat mladé a početné rodiny a napomáhat slučitelnosti rodinných a pracovních rolí. Francie patří k zemím, které aplikují opatření zacílená na podporu rodin samoživitelů.

Německo je konzervativní sociální stát, v němž je podporováno tradiční vnímání ženské role, rodinná politika je založena především na modelu muže-živitele rodiny a slučitelnost rodinných a pracovních rolí je zde relativně obtížná. Sjednocením východní a západní části země na počátku 90. let došlo také ke spojení dvou protichůdných přístupů k rodinné politice obecně i ve vztahu k neúplným rodinám. Pozornost se postupně přesouvá od manželské rodiny na jakékoli životní uspořádání, ve kterém žijí děti. Tento posun je výsledkem výrazných demografických změn v úrovni porodnosti i změn v genderových rolích.

Itálie a italský sociální systém v mnohém udržuje kulturní prvky patriarchálního modelu rodiny, důležitost je zde kladena především na mezigenerační vztahy a pomoc v rámci rodinné sítě. Skupina rodičů samoživitelů zde v rámci evropských zemí není příliš početná, zároveň nejsou rodiny samoživitelů jako sociální skupina explicitně ohroženy chudobou a v rámci chudé části populace tvoří spíše marginální podíl. Sociální politika se zaměřuje na manželské rodiny a na fáze rodinného života související s těhotenstvím, porodem a prvními měsíci života dítěte. Tematika osamělého rodičovství zde stojí mimo politickou diskusi.

V následujících kapitolách za vybrané země není podrobně pojednán celý systém rodinné politiky a všechna opatření a dávky týkající se rodin. Monografické studie rodinné politiky jednotlivých zemí, ve kterých jsou podrobně rozebrány jednotlivé modely podpory rodiny z hlediska systému rodinného a pracovního práva, finanční podpory rodin, daňových úlev a zařízení péče o děti, jsou obsaženy v dříve zpracované studii autorek Barbory Matějkové a Jany Paloncyové nazvané „Rodinná politika ve vybraných evropských zemích I“.14 Ve druhém, navazujícím dílu „Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice“15 pak obě autorky poskytly souhrnný pohled na rodinnou politiku ve vybraných zemích EU v konfrontaci s rodinnou politikou České republiky. Obě tyto studie poskytují podrobný, bohatý a ucelený pohled na rodinnou politiku 14 evropských zemí a České republiky.

Na uvedené studie do jisté míry touto studií navazujeme, ovšem v rámci sledovaných zemí se zaměřujeme primárně na přístupy a opaření, ve kterých jsou nějakým způsobem reflektovány neúplné rodiny. Řadí se sem jednak opatření přímo pro tento typ rodin, dále pak opatření zaměřené na rodiny obecně, v jejichž rámci je však neúplnost rodiny zohledněna (délkou, výší částky, kritérii nároku apod.).

Kapitoly za jednotlivé země jsou vypracovány v jednotné struktuře tak, aby byla usnadněna komparace obecně se prosazujících trendů se specifickým přístupem k neúplným rodinám v jednotlivých zemích:

- Vývoj a úroveň porodnosti

- Mimomanželská plodnost

14 Vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2003. 15 Vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí a Masarykova univerzita v Brně v roce 2005.


33

- Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století

- Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj

- Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů

- Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny

Po úvodní stručné charakteristice populačního vývoje se zaměřením na vývoj porodnosti od poloviny 20. století je pozornost věnována především dvěma faktorům stojícím za vznikem neúplných rodin - mimomanželské plodnosti a rozpadům manžel-ství. Dále je v každé zemi charakterizováno složení domácností a populace rodičů samoživitelů.

V další části se zaměřujeme na rodinnou politiku a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů včetně případných proměn konceptů v průběhu 20. století, za kterými je možné v některých případech spatřovat vliv dynamizujícího se uspořádání rodiny a stoupajícího podílu neúplných rodin ve společnosti. V závěru každé kapitoly jsou pak uvedena konkrétní opatření sociální a rodinné politiky, ve kterých jsou zohledněny neúplné rodiny nebo která se na tento typ rodin přímo zaměřují.

Při zpracování kapitol věnovaných konkrétním zemím byly čerpány informace jednak z mezinárodních zdrojů (např. MISSOC: Mutual Information System on Social Protection in Europe, OECD: Family Database, OECD: Taxing Wages), především však z národních zdrojů a institucí (podrobněji za každou zpracovanou zemi v seznamu literatury). Vzhledem k šíři využívaných zdrojů dat, jakož i často lišícím se kategoriza-cím či definicím v jednotlivých zemích není v některých případech možná prostá komparace mezi zeměmi, snahou však vždy bylo vykreslit situaci v konkrétní zemi za použití relevantních dat a ukazatelů a umožnit tak komparaci alespoň s ohledem na vývojové trendy a celkovou situaci.

4. Česká republika

34


4.1 Vývoj a úroveň porodnosti v České republice

V posledním desetiletí 20. století jsou v České republice patrné významné změny reprodukčního chování, které se mimo jiné projevily výrazným poklesem úrovně plodnosti a intenzity sňatečnosti a odkládáním rození dětí i uzavírání sňatku do vyššího věku. S obdobným vývojem, jaký od počátku 90. let sledujeme v České republice, se setkáváme již v polovině 60. let v západní a severní Evropě a s určitým zpožděním pak v jižní Evropě. Hlavním projevem změn v životních podmínkách mladých lidí bylo odkládání vstupu do manželství a založení rodiny do vyššího věku, přičemž důležitou úlohu sehrály moderní formy antikoncepce a umělá přerušení těhotenství.

V České republice, stejně jako v ostatních zemích střední a východní Evropy, bylo rodinné chování ovlivněno tehdejší společensko-politickou situací, populační politikou státu, omezenými možnostmi pracovní, vzdělanostní či jiné osobní sebereali-zace mimo prokreační rodinu, což jsou vše faktory, které při rozhodování aktérů o vstupu do manželství či při plánování potomka sehrávají důležitou roli. S širokými možnostmi studia a s tím souvisejícím prodlužováním délky vzdělávání a zvyšování kvalifikace se fakticky setkáváme až od devadesátých let.

Do začátku 90. let tak populace České republiky patřila společně s ostatními socialistickými zeměmi mezi populace s relativně vyšší úrovní plodnosti soustředěnou do mladého věku žen (20-24 let). Průměrný věk při narození dítěte byl velmi nízký, zejména pak u prvorodiček se pohyboval pod hodnotou 22,5 roku po celá 80. léta (graf č. 3).

Od počátku devadesátých let dochází v České republice k postupnému posou-vání fáze zakládání rodiny do vyššího věku a k výraznému poklesu transverzálních ukazatelů charakterizujících úroveň plodnosti, a to až na jednu z nejnižších úrovní v Evropě i ve světě. Od roku 1995 se hodnoty úhrnné plodnosti v České republice pohybovaly pod 1,3 dítěte na jednu ženu, což je hranice vymezující populace s nejnižší nízkou plodností označované termínem lowest-low fertility. Teprve v roce 2006 úhrnná plodnost vzrostla nad tuto hranici a její další nárůst vedl v roce 2007 až k hodnotě 1,44 dětí připadajících na 1 ženu.

Snižuje se také intenzita plodnosti v nejmladších věkových skupinách a celková změna v rozložení úrovně plodnosti podle věku se v souhrnu projevuje ve vzestupu průměrného věku matek při porodu. Mezi roky 1990 a 2007 se věk žen při narození prvního dítěte zvýšil o 4,6 roku na 27,1; u porodů bez ohledu na pořadí narození stoupl průměrný věk o 4,3 roky na 29,1 v roce 2007 [Štyglerová, 2007].

Jedním z rysů probíhajících změn v rodinném a reprodukčním chování je také rostoucí počet i podíl dětí narozených mimo manželství.


35

Graf č. 3 Úhrnná plodnost a průměrný věk matek při narození 1. dítěte, ČR, 1960-2007

20

21

22

23

24

25

26

27

281960

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005

věk

1,0

1,2

1,4

1,6

1,8

2,0

2,2

2,4

2,6

úh

rnn

á p

lod

no

st

Průměrný věk matek při narození 1. dítěte

Úhrnná plodnost

Zdroj: ČSÚ

4.1.1 Mimomanželská plodnost

V celém poválečném období v České republice představovaly děti narozené mimo manželství 4-6 % ze všech živě narozených dětí. K prvním změnám dochází až v průběhu 80. let, kdy se tento relativně stálý podíl začal mírně zvyšovat. Data za poválečné období ukazují nízký podíl mimomanželsky narozených dětí, podstatně vyšší je však podíl prvních dětí v manželství narozených do osmého měsíce od sňatku. Přičteme-li tento podíl k dětem narozeným mimo manželství, výrazně se zvýší podíl dětí narozených ženám, které otěhotněly za svobodna. Podíl prvních dětí narozených v manželství do osmého měsíce od sňatku se na začátku 50. let pohyboval okolo 1/3, během let se však zvýšil až na hodnotu přesahující 50 % (po celá 80. léta). Sňatek byl tedy často vynucen početím dítěte.

Tabulka č. 6 Počet narozených, děti narozené mimo manželství a předmanžel-ské koncepce v letech 1960-1985, vybrané roky, ČR

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985

počet živě narozených dětí 128 879 147 438 147 865 191 776 153 801 135 881

počet živě narozených dětí mimo manželství 6 306 7 396 8 023 8 677 8 640 9 894

podíl dětí narozených mimo manželství (v %) 4,9 5,0 5,4 4,5 5,6 7,3

předmanželské koncepce (v %) 39,0 43,9 47,1 48,4 51,2 55,8

Pozn.: Předmanželské koncepce = podíl prvních dětí narozených v manželství do 8 měsíců od sňatku

Zdroj: ČSÚ


36

Nejvýraznější změny pozorujeme po roce 1989; zatímco do té doby se přes 90 % dětí rodilo v manželství a mimomanželská plodnost byla na nízké úrovni, dnes se mimo manželský svazek rodičů rodí již více než třetina všech dětí (mezi dětmi prvního pořadí je tento podíl ještě vyšší - mimo manželství se v roce 2007 narodilo 43,9 % prvních dětí). Zároveň se mimomanželská plodnost přesunula z velmi mladého věku matek do podstatně širšího věkového rozpětí 18-35 let.

Nárůst můžeme sledovat také na absolutních počtech dětí narozených mimo manželství (tabulka č. 7), neboť zatímco v roce 1960 se mimo manželství narodilo 6 306 dětí z celkového počtu 128 879 živě narozených, v roce 2000 to bylo již 19 792 dětí z 90 910 živě narozených a v roce 2007 již 39 537 z 114 632 živě narozených dětí, tedy téměř 35 %.

V otázce předmanželských koncepcí sice ze sociologických výzkumů vyplývá, že v dnešní době jsou neformální svazky mladých lidí již všeobecně akceptovány, ale jsou vnímány převážně jako předmanželská soužití a i nadále je preferováno narození dítěte v manželství [srv. např. Fialová et al., 2000; Černá, 2005; Hamplová et al., 2007]. Pravděpodobně jsou tedy ve velké míře neformální soužití legalizována krátce před narozením dítěte, proto se stále téměř třetina dětí rodí do osmi měsíců po sňatku (i když i u tohoto ukazatele můžeme v průběhu 90. let pozorovat mírný pokles až na 30 % v roce 2006 a 2007).

Tabulka č. 7 Počet narozených, děti narozené mimo manželství a předmanžel-ské koncepce v letech 1990-2007, ČR

rok 1990 1995 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

počet živě narozených dětí

130 564 96 097 90 910 90 715 92 786 93 685 97 664 102 211 105 831 114 632

počet dětí narozených mimo manželství

11 167 14 947 19 792 21 359 23 459 26 713 29 839 32 409 35 259 39 537

podíl dětí narozených mimo manželství

8,6 15,6 21,8 23,5 25,3 28,5 30,6 31,7 33,3 34,5

předmanželské koncepce

54,4 50,8 41,6 39,5 37,6 33,6 32,2 31,7 30,1 30,4

Pozn.: Předmanželské koncepce = podíl prvních dětí narozených v manželství do 8 měsíců od sňatku

Zdroj: ČSÚ

Nárůst podílu mimomanželské plodnosti na celkové plodnosti je ovlivněn minimálně dvěma skutečnostmi. Na jedné straně sehrávají důležitou roli jisté názorové a hodnotové změny u mladé generace - zvyšující se tolerance vůči novým typům neformálních svazků, s tím související větší tolerance vůči svobodným matkám. Zároveň měl však velký vliv prudký pokles úrovně plodnosti (tabulka č. 8), a to především v druhé polovině 90. let. Zatímco v uvedeném období i nadále pokračoval pokles manželské plodnosti, růst plodnosti nevdaných žen se oproti začátku 90. let téměř zastavil. Pokles úhrnné manželské plodnosti se téměř zastavil po roce 2000, mimomanželská plodnost se naopak začala opět zvyšovat. V této situaci tedy neustále roste podíl živě narozených dětí mimo manželství z celkového počtu živě narozených dětí.


37

Tabulka č. 8 Úhrnná plodnost v manželství a mimo manželství v letech 1989 – 2005, vybrané roky, ČR (průměr na 1 ženu ve věku 15 až 49 let)

rok 1989 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005

úhrnná plodnost 1,87 1,86 1,66 1,28 1,17 1,13 1,15 1,18 1,28

úhrnná plodnost manželská 1,73 1,69 1,46 1,09 0,97 0,90 0,87 0,83 0,86 úhrnná plodnost mimomanželská

0,14 0,18 0,20 0,19 0,21 0,24 0,28 0,35 0,43

Zdroj dat: ČSÚ

Tyto změny jsou často vysvětlovány a zasazovány do kontextu tzv. druhého demografického přechodu, který je souhrnným označením změn v demografickém chování započatých v 70. letech 20. století v západoevropských a severských zemích. Nejnovější výzkumy však ukazují, že zvyšující se mimomanželská plodnost v ČR není tak zcela součástí modernizace české společnosti a typickou neprovdanou matkou není žena úspěšná, vzdělaná a emancipovaná, naopak, typickou českou neprovdanou matkou je žena se základním vzděláním z ekonomicky slabého regionu [Hamplová et al., 2007].

Mimomanželská plodnost je dnes tedy soustředěná především ve skupině mladých žen s nízkým vzděláním a v ekonomicky slabších regionech. Výše vzdělání krom toho ovlivňuje také předmanželské koncepce i to, zda matka uvede otce dítěte v rodném listě [Hamplová et al., 2007]. Z hlediska vzdělání se zde projevuje tedy jistá kontradikce, vysokoškoláci jsou v obecných postojích sice liberálnější než lidé s nízkým vzděláním, z hlediska osobních preferencí a reálného chování však patří k nejkonzer-vativnější skupině a rodí děti mimo manželství nejméně často v porovnání s ostatními vzdělanostními skupinami - ze všech prvních dětí je u vysokoškolaček nemanželsky narozených 21 % oproti 81 % u žen se základním vzděláním (v roce 2006). Naopak u vysokoškolaček je 60 % prvních dětí nejen narozeno, ale i počato v manželství (ve srovnání s pouhými 6 % prvních dětí žen se základním vzděláním) [Hamplová et al., 2007]. Od roku 2007 začaly být statisticky sledovány také údaje o otci, a to nejen u dětí narozených v manželství, ale také u nemanželských porodů. Po prvním roce sledování je tedy možné říci, že s klesající úrovní vzdělání matky roste nejen podíl mimomanželsky narozených dětí, ale také podíl nevyplněných údajů o otci. V roce 2007 ženy se základním vzděláním rodily své první dítě v 82,3 % případů mimo manželství a téměř u poloviny těchto dětí nejsou uvedeny informace o otci16 [Štyglerová, 2008].

Z hlediska motivů svobodného mateřství netvoří ženy homogenní skupinu. Výzkumy ukazují, že je možné vysledovat tři hlavní důvody toho, že přivedly na svět dítě mimo manželský svazek: neochotu partnera uzavřít manželství, liberální hodnoty a pragmatické (většinou finanční) motivy [Hamplová et al., 2007]. Nejistota ohledně budoucnosti partnerského vztahu a nesouhlas partnera se sňatkem jsou nejvýznam-nějšími důvody pro ženy s nízkým vzděláním. Neprovdané matky s vyšším vzděláním pak kladou důraz spíše na snahu udržet si vlastní nezávislost a v manželství, i když tuto instituci úplně neodmítají, spatřují zbytečnou formalitu. Pouze část neprovdaných matek tedy zcela odmítá manželství a poukazuje na výhody statusu svobodné ženy. Většina neprovdaných matek naopak považuje za ideál manželství po předchozím nesezdaném soužití na zkoušku a dlouhodobou kohabitaci preferuje pouze pětina těchto žen [Hamplová et al., 2007].

16 Z celkového počtu 39,5 tisíce dětí narozených mimo manželství byly údaje o otci dítěte uvedeny v 72,0 %

případů a u 28,0 % údaje chyběly [Štyglerová, 2008].


38

Příliš se také nepotvrzuje, že by manželství bylo nahrazováno nesezdaným soužitím a děti narozené svobodným matkám tak jako tak vyrůstaly v úplné rodině, zvláště v nízkých sociálních vrstvách se stále častěji objevují rodiny osamělých žen. Podíl osamělých matek stabilně stoupá, nejmarkantnější je tento jev opět u žen s nízkým vzděláním (v letech 2003-2006 porodila dítě nejen mimo manželství, ale též bez partnera, se kterým by žila, více než polovina žen se základním vzděláním. Pokud se naopak dítě narodilo neprovdané vysokoškolačce, většinou se nejednalo o osamělou matku, nýbrž o ženu žijící s partnerem v kohabitaci) [Hamplová et al., 2007].

4.2 Rozvodovost a její vývoj od 2. poloviny 20. století

V České republice byl rozvod jako jediná forma právního zániku manželství zaveden zákonem o právu rodinném č. 265/1949 Sb. Postupné liberalizující úpravy a v jejich důsledku stále snadnější rozvod se projevily v celém poválečném vývoji rozvodovosti. Z počáteční úrovně okolo 10 tisíc rozvodů ročně (začátkem padesátých let) došlo k prvnímu vzestupu v roce 1955, ke druhému v roce 1965 (po přijetí nového zákona o rodině) a poté se roční počty rozvodů celkem pravidelně zvyšovaly. V roce 1969 poprvé překročil absolutní počet rozvodů 20 tisíc a v roce 1984 již poprvé převýšil hranici 30 tisíc. V meziročních intervalech nebyl růst rozvodovosti pravidelný, byly roky či dvouletá období, ve kterých počet rozvodů klesl a tento pokles byl pravidelně kompenzován pozdějším nárůstem. Až do konce osmdesátých let však zcela plynule vzrůstal počet rozvodů sledovaný v pětiletých obdobích (tabulka č. 9).

Tabulka č. 9 Rozvody v ČR, 1960-1989 (absolutní počty, hrubá míra rozvodovosti a úhrnná rozvodovost, pětileté průměry)

roky 1960-64 1965-69 1970-74 1975-79 1980-84 1985-89

roční průměr rozvodů 14 039 18 036 23 553 26 080 28 496 30 623

rozvody na 1000 obyvatel 1,45 1,83 2,38 2,56 2,76 2,96

úhrnná rozvodovost 17 22 28 30 33 36

Zdroj: ČSÚ

Po roce 1989 se dlouhodobý růst počtu rozvodů zastavil na vysoké úrovni okolo 30 tisíc rozvodů a tento počet se ustálil prakticky po celá devadesátá léta. Dosavadní maximum bylo zaznamenáno v roce 1996 (33 113 rozvodů), hrubá míra rozvodovosti byla 3,21 rozvodů na 1000 obyvatel.

Dlouhodobý trend mírného růstu úrovně rozvodovosti byl přerušen v roce 1999, kdy ve srovnání s předchozími roky počet rozvodů výrazně klesl, a to na úroveň z roku 1971 (tehdy byla ale hrubá míra rozvodovosti 2,4 na rozdíl od 3,2 v roce 1999). Tento náhlý úbytek byl způsoben legislativní změnou, neboť novela zákona o rodině č. 91/1998 Sb. (měnící a doplňující zákon o rodině č. 94/1963 Sb.) s účinností od 1. srpna 1998 nově upravila podmínky, za kterých může být rozvod uskutečněn. Rozvod s nezletilými dětmi se stal oproti minulosti obtížnější. V roce 1999 bylo tedy rozvedeno o 27 % manželství méně než v předchozím roce (23 657 manželství). Postupně s tím, jak rozvádějící se manželé a především soudci zaváděli novou legislativu do praxe, se měsíční počty rozvodů opět začaly poměrně rychle zvyšovat a v roce 2001 počet rozvodů již opět překročil hranici 30 tisíc. Intenzita rozvodovosti tedy pokračovala ve svém vzestupu, který byl v letech 1999-2000 přerušen pouze dočasně. V roce 2004, pět let po novelizaci zákona, dosáhl počet rozvodů téměř na hodnotu dosavadního


39

maxima z roku 1996 - rozvedeno bylo 33 060 manželství. V posledních třech letech stagnuje na úrovni 31-31,5 tisíc rozvodů ročně.

Tabulka č. 10 Rozvody v ČR, 1990-2007 (absolutní počty, hrubá míra rozvodovosti a úhrnná rozvodovost)

rok 1990 1995 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

počet rozvodů 32 055 31 135 23 657 29 704 31 586 31 758 32 824 33 060 31 288 31 415 31 129

rozvody na 1 000 obyvatel

3,1 3,0 2,3 1,3 3,1 3,1 3,2 3,2 3,1 3,1 3,0

úhrnná rozvodovost

38,0 38,5 32 41,3 44,6 45,7 47,9 49,3 47,3 48,7 48,7

Zdroj: ČSÚ

Úroveň rozvodovosti můžeme nejpřesněji popsat pomocí ukazatele úhrnné rozvodovosti (graf č. 4), který je odvozen z ukazatelů rozvodovosti výchozích sňatkových kohort a udává, jaký podíl z původně uzavřených manželství se rozvede. Taktéž hodnota tohoto ukazatele během sledovaného období trvale stoupá. V roce 1996 poprvé překročil hranici 40 % a po propadu v roce 1999, způsobeném změnou legislativy, se v roce 2000 hodnota úhrnné rozvodovosti již opět pohybovala nad úrovní 40 % (41,2 %). V současné době končí rozvodem necelá polovina manželství, v roce 2007 dosahoval ukazatel úhrnné rozvodovosti 48,7 %. Průměrná délka, po kterou spolu rozvádějící se partneři žili v manželství, se pohybuje okolo 12 let (12,3 u manželství rozvedených v roce 2007), nejvyšší intenzity dosahuje rozvodovost mezi třetím a šestým rokem trvání manželství.

Graf č. 4 Vývoj počtu sňatků a rozvodů, úroveň úhrnné rozvodovosti v letech 1960-2007

0

10000

20000

30000

40000

50000

60000

70000

80000

90000

100000

1960

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005

počt

y sň

atků

a r

ozv

odů

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50ú

hrn

ná r

ozv

od

ovo

st

sňatkyrozvodyúhrnná rozvodovost

Zdroj: ČSÚ


40

Vysoká úroveň rozvodovosti je spojena s postupným nárůstem počtu dětí, které prožijí rozvod svých rodičů. V průběhu let 1960-1990 se téměř neměnil podíl rozvedených bezdětných manželství (která představují zhruba 30 % všech rozvede-ných manželství), zvyšovalo se však zastoupení rozvedených manželství se dvěma dětmi (podíl rozvedených manželství se dvěma dětmi byl v roce 1990 o 7 procentních bodů vyšší než v roce 1960, početní nárůst byl téměř 3,6násobný).

V 50. letech připadalo na jedno rozvádějící se manželství v průměru jedno nezletilé dítě, na konci 80. let to bylo již 1,1-1,2 dětí, resp. 1,5-1,6 dítěte v rodinách s dětmi [Kučera, 1994: 100] (tabulka č. 11). Rozvrat manželství a následující rozvod tedy nepředstavoval výjimečnou událost ani u manželů s malými dětmi, což bylo ovlivněno také vysokou intenzitou plodnosti v nízkém věku, v jejímž důsledku měla většina mladých partnerů děti již v prvních letech svého manželství, kdy zároveň manželství prochází prvními krizemi (intenzita rozvodovosti je obecně nejvyšší po 3-5 letech manželství). Od počátku 80. let tedy každoročně přicházelo o společné soužití s oběma rodiči více než 30 tisíc závislých dětí, což bylo v roce 1990 téměř 1,5 % populace závislých dětí žijících v úplných rodinách.

V 90. letech se zastoupení rozvodů manželů s nezletilými dětmi mírně snižovalo ve prospěch rozvodů bezdětných manželství. Tím, že se v posledních letech snížil počet mladých vdaných žen, které navíc odkládají narození prvního dítěte, klesal od roku 1996 počet i podíl rozvádějících se manželství s nezletilými dětmi a přibývalo rozvodů mladých i starších manželství bez dětí. Přesto však z celkového počtu rozvodů v roce 1998 tvořily rozvody manželů s dětmi téměř 67 % a od jednoho z rodičů tak bylo odloučeno více než 32 tisíc dětí. V roce 1999, po jehož celou dobu již platily legislativní změny, to bylo téměř 60 % z celkového počtu rozvodů a rozvod svých rodičů prožilo téměř 21 tisíc dětí. V roce následujícím již podíl opět stoupl nad 64 % a rozvod zasáhl více než 28 tisíc dětí. V současné době se podíl rozvádějících se manželství, ve kterých jsou přítomny děti, pohybuje stále nad 60% hranicí, i když od roku 2000 je patrný mírný pokles a naopak nárůst podílu rozvádějících se bezdětných párů (tabulka č. 11).


41

Tabulka č. 11 Rozvody podle počtu nezletilých dětí, ČR 1960-2006, vybrané roky

1960 1970 1980 1990 1995 počet dětí

abs. % abs. % abs. % abs. % abs. %

0 4 010 32,7 5 535 27,8 7 910 29,1 8 920 27,8 9 027 29,0

1 4 671 38,1 9 232 46,4 10 333 38,0 12 709 39,6 12 880 41,4

2 2 503 20,4 4 023 20,2 7 480 27,5 8 956 27,9 8 003 25,7

3+ 1 079 8,8 1 120 5,6 1 495 5,5 1 470 4,6 1 225 3,9

rozvody celkem 12 263 100 19 910 100 27 218 100 32 055 100 31 135 100

rozvody s dětmi 8 253 67,3 14 375 72,2 19 308 70,9 23 135 72,2 22 108 71,0 průměrný počet dětí - všechny rozvody

1,07 x 1,05 x 1,11 x 1,10 x 1,05 x

průměrný počet dětí - rodiny s nezletilými dětmi

1,59 x 1,45 x 1,56 x 1,53 x 1,48 x

1999 2000 2002 2004 2006 počet dětí

abs. % abs. % abs. % abs. % abs. %

0 9 480 40,1 10 637 35,8 11 346 35,7 12 255 37,1 12 412 39,5

1 8 199 34,7 11 084 37,3 11 756 37,0 11 802 35,7 11 004 35,0

2 5 248 22,2 7 015 23,6 7 667 24,1 7 993 24,2 7 085 22,6

3+ 730 3,1 968 3,3 987 3,1 1 010 3,1 914 2,9

rozvody celkem 23 657 100 29 704 100 31 756 100 33 060 100 31 415 100

rozvody s dětmi 14 177 59,9 19 067 64,2 20 410 64,3 20 805 62,9 19 003 60,5 průměrný počet dětí - všechny rozvody

0,89 x 0,95 x 0,95 x 0,94 x 0,89 x

průměrný počet dětí - rodiny s nezletilými dětmi

1,48 x 1,48 x 1,48 x 1,49 x 1,48 x

Zdroj: Kalibová, 1991: 8; Populační vývoj České republiky 2001: 31; ČSÚ-Pohyb obyvatelstva, vlastní výpočty

V důsledku snižující se úrovně plodnosti a zmenšující se velikosti rodin klesá podíl rozvádějících se párů se třemi a více dětmi: z celkového úhrnu rozvádějících se párů s dětmi představoval rozvod se třemi a více dětmi v roce 1960 více než 13 %, v roce 1980 téměř 8 % a v roce 2006 již necelých 5 %. Vliv zde může mít krom měnící se velikosti rodin také fakt, že vyšší počet dětí mají v dnešní době nejčastěji lidé silněji orientovaní na rodinu, např. lidé věřící, kteří se rozvádějí méně často. Oproti tomu narůstají rozvody manželství s jedním dítětem - 58 % rozvodů v roce 2006 oproti necelým 54 % na začátku 80. let.

Celkově přišlo v mezi lety 1990-2000 rozvodem o denní kontakt s jedním z rodičů (většinou s otcem) přes 340 tisíc dětí, což představuje téměř čtvrtinu z 1,4 milionu dětí narozených vdaným matkám v osmdesátých letech (v letech 1980-1990) - deset let zároveň představuje průměrnou délku rozváděného manželství v České republice v té době. Mezi lety 2001 a 2006 se rozvod týkal téměř 180 tisíc dětí.


42

4.3 Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj

Informace o struktuře domácností a konkrétně o struktuře rodin s dětmi (typu rodiny) lze čerpat z dat Sčítání lidu, domů a bytů. Při posledním sčítání v roce 2001 bylo zjištěno 4 270 717 cenzových domácností,17 v nichž žilo 10 230 060 obyvatel. V úplných rodinách žilo 71 % obyvatel a v úplných rodinách se závislými dětmi 41 % obyvatel. V neúplných rodinách žilo 14 % obyvatel, přičemž podíl neúplných rodin s dětmi od roku 1961 trvale narůstá a oproti tomu klesá podíl úplných rodin s dětmi (tabulka č. 12).

V průběhu 90. let, tj. mezi posledními dvěma sčítáními, se podíl úplných rodin snížil o 7,4 procentních bodů z 62 % v roce 1991 na 54,6 % v roce 2001. K tomuto poklesu došlo v důsledku poklesu počtu úplných rodin se závislými dětmi, u nichž se projevil pokles úrovně sňatečnosti zaznamenaný v průběhu 90. let a také nedostatečná kompenzace ubývajících sňatků nesezdanými soužitími.18 Naopak se zvýšil podíl neúplných rodin z celkového počtu cenzových domácností - z 10,7 % v roce 1991 na 13,5 % v roce 2001, a to hlavně v důsledku rozvodovosti a také rostoucího podílu dětí narozených mimo manželství.

Tabulka č. 12 Struktura domácností - ze sčítání 1961, 1970, 1980, 1991 a 2001, ČR (v %)

rok 1961 1970 1980 1991 2001

úplná rodina se závislými dětmi* 43,7 40,1 38,1 34,5 25,5

úplná rodina bez závislých dětí* 31,1 30,9 27,9 27,6 29,1

neúplná rodina se závislými dětmi* 3,6 4,5 5,3 6,3 8,0

neúplná rodina bez závislých dětí* 4,2 4,3 3,1 4,5 5,5

vícečlenné nerodinné domácnosti 1,4 1,1 1,4 0,4 2,0

domácnosti jednotlivců 16,0 19,1 24,2 26,9 29,9

celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0

* závislé dítě: sčítání 1961 dítě do 14 let, sčítání 1970 dítě do 15 let, sčítání 1980, 1991 a 2001 dítě ekonomicky neaktivní mladší 26 let (v roce 1980 však některé údaje publikovány za domácnosti s dětmi mladšími 15 let)

Zdroj: ČSÚ

V celém poválečném období se snižoval podíl dětí narozených ve vyšších pořadích a zároveň rostl podíl dětí narozených především v prvních dvou pořadích. Snižuje se tak počet závislých dětí v rodině, respektive v úplných rodinách. V roce 1961 bylo v úplných rodinách s dětmi v průměru 1,82 dítěte, ještě v roce 1980 to bylo

17 Pro potřeby Sčítání lidu, domů a bytů jsou v České republice definovány tzv. cenzové domácnosti, tj.

nejmenší sociální kolektivity osob bydlících v jednom bytě. Cenzové domácnosti jsou konstruované v rámci jedné hospodařící domácnosti podle příbuzenského nebo jiného vztahu jednotlivých osob zapsaných ve sčítacím archu. Jejich základem jsou příbuzenské vztahy, podle nichž se soubory osob bydlících v bytě dělí na 4 základní typy cenzových domácností: domácnosti rodinné, jejichž jádrem je úplná rodina - manželská dvojice (nebo faktické manželství druha a družky) bez dětí nebo s dětmi nebo neúplná rodina - jeden z rodičů alespoň s jedním dítětem; a ostatní domácnosti, zahrnující vícečlenné nerodinné domácnosti (2 nebo více jednotlivých osob, příbuzných i nepříbuzných, které společně hospodaří, ale netvoří rodinnou domácnost) nebo domácnost jednotlivce.

18 V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že počty nesezdaných soužití jsou ve výsledcích SLDB podhodnoceny, neboť jsou konstruovány na základě trvalého pobytu. Sčítání tedy nezachycuje ta soužití, ve kterých má každý z partnerů jiné trvalé bydliště.


43

1,80, poté došlo k poklesu až na 1,67 dětí v roce 2001 [Bartoňová, 2005]. Ubývá tedy dětí v rodině a tím se také snižuje počet sourozenců, které děti mají. Vzhledem k převládajícímu modelu dvoudětné rodiny má většina dětí zpravidla jednoho sourozence. Bez sourozence vyrůstají obvykle děti, jejichž rodiče se brzy po sňatku rozvedli, děti, jejichž rodiče uzavírali sňatek ve vyšším věku nebo děti vysokoškolsky vzdělaných matek, které mají dlouhodobě nižší počet dětí - v roce 1991 měly prvně vdané ženy ve věku 40-44 let po 15-19 letech manželství v průměru 2,02 dětí, ženy s vysokoškolským vzděláním pouze 1,94 dětí [Fialová, 1996].

Tabulka č. 13 Děti v rodinách19 - ze sčítání 1961, 1970, 1980, 1991 a 2001, ČR (v %)

počet závislých dětí*

1 2 3 4+ celkem

úplné rodiny

1961 44,2 37,5 12,5 5,7 100

1970 47,6 39,6 9,9 2,9 100

1980 36,9 49,2 11,7 2,3 100

1991 40,5 48,1 9,8 1,6 100

2001 43,4 47,4 7,7 1,5 100

neúplné rodiny

1961 67,8 22,9 6,6 2,7 100

1970 70,9 22,8 4,8 1,5 100

1980 65,5 28,3 5,1 1,1 100

1991 65,3 28,9 4,9 0,9 100

2001 64,6 29,8 4,6 1,0 100

* závislé dítě: sčítání 1961 dítě do 14 let, sčítání 1970 dítě do 15 let, sčítání 1980, 1991 a 2001 dítě ekonomicky neaktivní mladší 26 let (v roce 1980 však některé údaje publikovány za domácnosti s dětmi mladšími 15 let)

Zdroj: ČSÚ

V neúplných rodinách žije v průměru méně dětí ve srovnání s úplnými rodinami. Nejčastěji je v těchto rodinách jedno závislé dítě, naopak 3 a více jich žije pouze v necelých 6 % neúplných rodin. Dvě děti jsou v necelé třetině neúplných rodin, což je téměř o 20 procentních bodů méně než v úplných rodinách. Zatímco tedy orientaci na dvoudětnou rodinu, typickou pro českou populaci [Šťastná, 2007], reprezentují spíše úplné manželské rodiny, neúplné rodiny (spolu s kohabitacemi) setrvávají častěji u jednoho dítěte, což je často dáno přerušenou reprodukční dráhou z důvodu ztráty druhého z partnerů.

19 Sčítání lidu, domů a bytů však nikdy nezachycuje všechny děti vyrůstající v příslušné rodině, ale pouze

děti, které tam v dané chvíli byly sečteny a které byly zároveň závislé na rodičích, nebo děti do 15 let věku. Proto jsou tato čísla v průměru nižší, než jaký je počet dětí skutečně vychovaných v rodinách. Nelze ani odhadnout, kolik z dětí sečtených jako jedináčci má sourozence staršího 15 let a již nezávislého a kolik dětí je vychováváno jako skutečně jediné dítě v rodině.


44

Tabulka č. 14 Průměrný počet dětí v rodinách ze sčítání 1961, 1970, 1980, 1991 a 2001, podle typu rodin

průměrný počet 1970 1980 1991 2001

- dětí v úplných rodinách celkem 0,96 1,04 0,96 0,78

- dětí v neúplných rodinách celkem 0,70 0,89 0,83 0,85

- dětí v úplných rodinách s dětmi 1,70 1,80 1,73 1,68

- dětí v neúplných rodinách s dětmi 1,37 1,42 1,42 1,42

Zdroj: ČSÚ - Sčítání lidu, domů a bytů, 1.3. 2001, Rodiny se závislými dětmi

Ženy stojí v čele neúplných rodin s dětmi sedmkrát častěji než muži, a to v celé struktuře neúplných rodin s dětmi. Tyto ženy jsou nejčastěji rozvedené (49,4 %) a vdané (26,2 %). Dále to jsou ženy svobodné (16,9 %) a vzhledem ke stále poměrně nízké intenzitě úmrtnosti osob mladých a částečně též osob ve středním věku není překvapující, že nejméně jich je ovdovělých (7,5 %). Stojí-li v čele neúplné rodiny se závislým dětmi muž, z hlediska rodinného stavu se jedná nejčastěji o muže rozvedené (51,8 %). Dalšími, méně početnými skupinami jsou muži ženatí (28,5 %), ovdovělí (12,3 %) a svobodní (6,3 %) [Rodiny…, 2004: 14].

Z hlediska věku je nejvyšší podíl žen v čele neúplné rodiny ve věkové skupině 25-39 let, u mužů jsou nejčetnější vyšší věkové skupiny, 35-49 let. Průměrný věk ženy v čele neúplné rodiny se závislými dětmi v roce 2001 činil 35,4 roku, průměrný věk muže byla 41,7 roku [Rodiny…, 2004: 13]. Věková struktura se tak liší v závislosti na pohlaví osoby v čele neúplné rodiny, liší se však i ve srovnání s úplnými rodinami se závislými dětmi (v úplných rodinách se závislými dětmi byl průměrný věk muže 39,2 roku a průměrný věk manželky, resp. družky 36,3 roku) [Rodiny…, 2004: 13].


45

Tabulka č. 15 Neúplné rodinné domácnosti se závislými dětmi podle pohlaví, věku a rodinného stavu osoby v čele cenzové domácnosti

muži věk osoby v čele cenzové domácnosti % N svobodní ženatí rozvedení ovdovělí nezj. celkem

15 - 19 0,1 57 89,5 8,8 - - 1,8 100

20 - 24 2,2 931 58,5 30,1 7,7 1,3 2,4 100

25 - 29 6,7 2 890 23,1 42,3 31,3 1,8 1,5 100

30 - 34 12,1 5 182 9,7 34,4 50,2 3,9 1,9 100

35 - 39 18,5 7 923 4,5 28,0 59,9 6,2 1,5 100

40 - 44 22,1 9 467 2,7 25,0 61,3 10,2 0,9 100

45 - 49 20,3 8 703 2,1 25,6 55,3 16,1 0,8 100

50 - 54 11,4 4 892 1,8 27,4 45,7 24,4 0,7 100

55 - 59 4,5 1 921 1,7 28,5 38,1 30,8 0,9 100

60 - 64 1,3 562 2,1 25,3 34,9 37,0 0,7 100

65 - 69 0,6 239 2,1 24,3 33,1 39,7 0,8 100

70+ 0,3 137 - 27,0 32,1 39,4 1,5 100

nezjištěno 0,0 16 12,5 12,5 25,0 6,3 43,8 100

celkem 100,0 42 920 6,3 28,5 51,8 12,3 1,2 100

ženy věk osoby v čele cenzové domácnosti % N svobodné vdané rozvedené ovdovělé nezj. celkem

15 - 19 0,8 2 434 83,0 14,5 1,4 0,1 1,0 100

20 - 24 9,0 26 911 49,8 36,7 11,9 0,5 1,1 100

25 - 29 19,8 59 615 24,5 38,4 34,6 1,4 1,1 100

30 - 34 19,4 58 193 12,8 28,8 54,2 3,2 1,0 100

35 - 39 19,4 58 239 8,3 21,4 63,5 6,0 0,8 100

40 - 44 14,7 44 097 6,7 18,3 63,1 11,2 0,6 100

45 - 49 10,4 31 368 6,0 17,1 59,1 17,3 0,5 100

50 - 54 4,9 14 612 6,8 15,0 51,4 26,4 0,4 100

55 - 59 1,3 3 997 7,1 12,2 42,7 37,8 0,2 100

60 - 64 0,2 699 5,9 8,4 33,9 51,1 0,7 100

65 - 69 0,0 127 3,1 3,1 22,0 70,1 1,6 100

70+ 0,0 144 2,8 3,5 12,5 79,9 1,4 100

nezjištěno 0,0 49 12,2 24,5 28,6 6,1 28,6 100

celkem 100,0 300 485 16,1 26,1 49,4 7,5 0,8 100

Zdroj: ČSÚ - SLDB 2001

Z hlediska ekonomické aktivity členů domácnosti není situace neúplných rodin se závislými dětmi nikterak příznivá (v porovnání s úplnými rodinami). V 79 % úplných rodin se závislými dětmi jsou ekonomicky aktivní oba rodiče, v 19,5 % je ekonomicky aktivní jeden z rodičů a pouze minimální podíl (0,8 %) rodin má oba rodiče ekonomicky neaktivní. V neúplných rodinách je situace výrazně odlišná, neboť 17,5 % neúplných rodin se závislými dětmi má v čele osobu ekonomicky neaktivní. V absolutním vyjádření to v roce 2001 bylo téměř 60 tisíc neúplných rodin, ve kterých žilo více než 88 tisíc závislých dětí [Rodiny…, 2004: 14]. Tuto nepříznivou ekonomickou situaci ještě zostřuje skutečnost, že ve více než 90 % neúplných rodin v čele s ekono-micky neaktivní osobou není ani žádná další ekonomicky aktivní osoba [Svobodová, 2007].

Rozdíly v míře ekonomické aktivity, resp. neaktivity osob v čele neúplných rodin jsou také mezi muži a ženami. Stojí-li v čele takovéto domácnosti žena, je


46

ekonomicky neaktivní ve 34 %, naopak u mužů je to ekonomicky neaktivní „pouze“ každý čtvrtý otec (25 % rodin v čele s mužem).

Vzdělání je pak dalším faktorem, který diferencuje neúplné rodiny v závislosti na tom, zda v čele domácnosti stojí žena nebo muž. U mužů jsou významně zastoupeni otcové se středním vzděláním bez maturity, středoškolské vzdělání s maturitou, které je druhé nejčastější, je zastoupeno zhruba dvakrát méně. Středoškolské vzdělání bez maturity u mužů převažuje bez ohledu na rodinný stav. Ženy v neúplných rodinách mají naopak vzdělanostní strukturu rovnoměrnější a téměř stejně jsou zastoupeny středoškolačky bez i s maturitou. Z hlediska rodinného stavu představují výjimku svobodné ženy, mezi kterými převažuje vzdělání střední bez maturity.

4.4 Rodinná politika a její vztah ke specifikům rodin samoživitelů

Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi je založena nikoli na formě rodiny, ale na rodičovství. Podle zákona o rodině (94/1963) mají děti manželské stejné nároky jako nemanželské, je-li otec uveden v rodném listě.

Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům (pouze pokud jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží rodičovská zodpovědnost druhému rodiči a totéž platí v případě, kdy je jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven a/nebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven). Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Zákon stanoví, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má přitom právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Je-li nutné rozsah vyživovací povinnosti stanovit, přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

V systému přímé finanční podpory rodin s dětmi, který je v České republice realizován především prostřednictvím dávek státní sociální podpory, nejsou neúplné rodiny vzhledem k rodinám úplným nijak zvýhodňovány, s výjimkou sociálního příplatku. Ten je cílen na pomoc nízkopříjmovým rodinám s krytím nákladů spojených se zabezpečováním jejich potřeb. Nárok na sociální příplatek je vázán na péči o nezaopatřené dítě a na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v předchozím kalendářním čtvrtletí musí být nižší než dvojnásobek životního minima rodiny. Se zvyšujícím se příjmem rodiny se příplatek postupně snižuje. V případě osamělosti rodiče se sociální příplatek zvyšuje (zvyšuje se dále v případech, kdy je dítě dlouho-době těžce zdravotně postižené, dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě nemocné, zohledněno je také zdravotní postižení rodiče) [MPSV - Státní sociální podpora].

Mimo dávky státní sociální podpory byly zaměstnané matky samoživitelky zohledněny při výplatě peněžité pomoci v mateřství (dávka je poskytována ze systému nemocenského pojištění). Do konce roku 2007 náležela osaměle žijící ženě peněžitá pomoc v mateřství po dobu 37 týdnů, přičemž běžná délka nároku na pobírání této dávky je 28 týdnů. Od 1.1.2008 bylo toto prodloužení pro osamělé matky zrušeno, v současnosti mohou pobírat dávku 37 týdnů pouze matky při vícečetných porodech.

Osamělost rodiče je v systému nemocenského pojištění aktuálně zohledněna v podpoře při ošetřování člena rodiny. Ta se poskytuje nejvýše po dobu prvních devíti kalendářních dnů, pokud v nich trvá potřeba ošetřování (péče). Ovšem


47

osamělému zaměstnanci/zaměstnankyni,20 který/á má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku, se podpora při ošetřování člena rodiny poskytuje nejvýše po dobu prvních 16 kalendářních dnů. Výše ošetřovného činí 60 % denního vyměřovacího základu.

V případě neúplných rodin nelze opomenout ani vdovský/vdovecký a sirotčí důchod, které jsou součástí systému sociálního zabezpečení. Na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené dítě, zemřel-li a) rodič (osvojitel) dítěte nebo b) osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči rodičů a dítě na ni bylo v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli ze závažných důvodů zajistit jeho rodiče.

Zároveň musel být zesnulý rodič (osvojitel) nebo osoba pečující o dítě poživate-lem starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu nebo ke dni smrti splnit podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod anebo zemřeli následkem pracovního úrazu. Minimální doba pojištění zesnulé osoby tedy musela být 5 let. To platí také v případě vdovského/vdoveckého důchodu.

Vdovský/vdovecký důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela/ manželky. Po uplynutí této doby má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže (a) pečuje o nezaopatřené dítě, (b) pečuje o nezletilé dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči nebo o zletilé dítě, které je převážně nebo úplně bezmocné, (c) pečuje o svého převážně nebo úplně bezmocného rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti, nebo o takového rodiče, který je částečně bezmocný a starší 80 let, (d) je plně invalidní, (e) dosáhla věku 55 let (58 let v případě vdovce) nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší. Nárok na vdovský/vdovecký důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z uvedených podmínek do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod [MPSV].

Nepřímá finanční podpora prostřednictvím daňových opatření zvýhodňuje spíše úplné rodiny a především manželské páry s dětmi [Höhne 2008]. Zvýhodnění spočívá v existujících odpočtech na manžela/manželku, v letech 2005-2007 pak ve společném zdanění manželů vyživujících alespoň jedno dítě v domácnosti. Zavedením přímých odpočtů z daně v roce 200621 se zvýšila podpora rodin s nižšími příjmy, zatímco odečitatelné položky z daňového základu byly prospěšnější pro rodiny a vysokými příjmy (jedinci s vysokými příjmy mohli odečitatelnými položkami snížit daňový základ natolik, že se mohli přesunout do pásma s nižší daňovou sazbou a zaplatit nižší daň) [Höhne 2008].

Od roku 2008 začala platit tzv. rovná daň, tedy jednotná daň na úrovni 15 %, ovšem ze základu, který tvoří hrubá mzda spolu s odvody pojistného placeného za-městnavatelem. Slevy na dani zůstaly zachovány, jejich výše se ale zněkolikanásobila.

Třetí skupinou je nefinanční podpora rodin s dětmi prostřednictvím služeb pro rodiny. Rodiny vedené osamělým rodičem mají často oproti úplným rodinám snížené možnosti harmonizace pracovních a rodinných povinností a tím také obtížnější začleněním či udržením se na pracovním trhu [Kuchařová, 2007]. Z tohoto hlediska

20 Za osamělého zaměstnance se pro účely ošetřovného považuje zaměstnanec svobodný, ovdovělý nebo

rozvedený, pokud nežije s družkou (druhem) nebo v registrovaném partnerství. Za osamělého zaměst-nance se považuje i zaměstnanec, jehož manželka (manžel) je ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo je nezvěstná a bylo zahájeno řízení o prohlášení nezvěstné manželky (manžela) za mrtvou, a tento zaměstnanec nežije s družkou (druhem) [Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění].

21 U nezaopatřených dětí již od roku 2005.


48

sehrávají primární úlohu služby a zařízení denní péče o děti předškolního (jesle, mateřské školy) a mladšího školního věku v době po vyučování (školní družiny).

V případě služeb nelze hovořit o obecných formulovaných opatřeních vztahují-cích se k neúplným rodinám, nicméně v praxi se lze setkat s nějakým zohledněním tohoto typu rodin, konkrétně například při upřednostnění dětí rodičů samoživitelů při přijetí do některého z uvedených zařízení. V případě mateřských škol jsou mnohá zařízení v současné době nucena z důvodu nedostačujících kapacit zavádět kritéria pro přijímání dětí k docházce. Ač tedy mateřská škola ze zákona poskytuje vzdělávací služby, je tedy školským a nikoli sociálním zařízením, podle výzkumů téměř polovina zohledňuje jako jedno z kritérií pro přijetí dítěte rodiče samoživitele a až třetina sociální potřebnost rodiny. Děti z neúplných rodin mohou být také zvýhodňovány při platbě za docházku do mateřské školy, ač v realitě je zvýhodnění z titulu neúplnosti rodiny pouze výjimečné. Častěji je školné odpouštěno nebo snižováno dětem ze sociálně slabých rodin, nicméně do této kategorie často spadají právě neúplné rodiny.

Obdobná je situace při přijímání dětí z 1. stupně základní školy do školních družin, kdy v praxi některé školy upřednostňují při nedostačující kapacitě děti samoživitelů a/nebo zohledňují ekonomickou situaci rodiny.

V případě neúplných rodin s dětmi do tří let věku je situace se zajištěním péče složitější, neboť jeselská zařízení byla v průběhu 90. let početně výrazně zredukována a v současné době v řadě regionů úplně chybí nebo jsou pro většinu obyvatel prostorově nedostupná. Současných zhruba 50 zařízení fungujících v republice je vzhledem k tomu, že se jedná o finančně nákladnější službu, pro neúplné rodiny často nedostupných také z ekonomických důvodů.

4.5 Názory samoživitelek v České republice na rodinnou politiku a její opatření

Na základě výzkumů realizovaných v České republice můžeme také stručně zhodnotit, jaké je subjektivní vnímání opatření rodinné politiky v rodinách osamělých matek. Navzdory tomu, že se obecně názory těchto žen, týkající se efektivnosti nástrojů rodinné politiky, příliš neodlišují od žen žijících s partnerem, deklarují samoživitelky rozhodný požadavek na specifická opatření zaměřená v jejich prospěch. Podle 89 % z nich je totiž správné, aby stát ve své pomoci rodinám mimořádně zvýhodňoval osamělé matky s dětmi před úplnými rodinami s dětmi. To je vede k určité kritice současného stavu, protože 79 % samoživitelek považuje existující opatření v sociální politice řešící situaci osamělých žen s dětmi za spíše nebo zcela nedostatečná [Kuchařová, 2007].

Názory osamělých matek tak vycházejí z často obtížné životní situace, kdy jsou potřeby rodiny zajišťovány z jediného pracovního příjmu (v případě, že matka malých dětí vůbec pracuje) při současné ztížené pozici na trhu práce a ztížených možnostech zvládat plně pracovní i pečovatelské povinnosti. Osamělé matky preferují intervence státu formou finanční podpory (dávek), kterou upřednostňují před službami denní péče o děti [Kuchařová, 2007]. Ženy z neúplných rodin vnímají finanční podporu jako velmi podstatnou pro zlepšení své životní situace a většina (více jak 80 %) z nich se domnívá, že by stát měl vyplácet vyšší dávky.

Při posuzování konkrétních dávek a jejich role v rozpočtu těchto rodin vyplývá, že sociální dávky, byť i ty nabývající v absolutních číslech nižších hodnot, hrají stále velmi významnou roli. Ztráta peněžité pomoci v mateřství nebo rodičovského příspěvku


49

by pro 90 % neúplných rodin znamenala velmi negativní zásah do rodinného rozpočtu, přičemž případnou ztrátu sociálního příplatku i přídavku na dítě by samoživitelky vnímaly téměř stejně negativně jako ztrátu „mateřské“ či rodičovského příspěvku [Kuchařová, 2007; Höhne, 2008].

Daňová opatření nejsou naopak v rodinách samoživitelek vnímána jako příliš efektivní nástroj z hlediska podpory rodičovství. Svoji roli zde pravděpodobně sehrává to, že v případě neúplných rodin je zjevná omezenost vlivu daňových opatření v důsledku vázanosti na existenci pracovního příjmu a na jeho výši [Kuchařová, 2007]. Přitom v tomto typu rodin je pracovní příjem často nízký nebo zcela schází.

5. Švédsko

50

5. Švédsko

Švédsko je zemí, jež předznamenala proces, který byl později označen jako druhý demografický přechod. K výrazné transformaci vzorců rodinného chování směrem ke křehčím partnerským vztahům, odkládání založení rodiny do vyššího věku a výraznému snížení plodnosti vyššího pořadí zde začalo docházet dříve než v ostatních evropských zemích [Oláh, Bernhardt, 2008]. Švédsko však v dnešní době představuje zemi s jednou z nejvyšších měr plodnosti v rámci Evropy, neboť úhrnná plodnost se zde blíží záchovné hranici (v roce 2006 činila 1,85). Zároveň se zde velmi významný podíl dětí rodí mimo manželství a rozvodovost manželství je na vysoké úrovni. Rozšířena jsou zde nesezdaná soužití, které tvoří jiný, nicméně podle výzkumů poměrně křehký typ úplné rodiny [Oláh, 2001].

5.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Švédsku

Populace Švédska v současné době překračuje 9 milionů obyvatel (9 182 927 k poslednímu dni roku 2007) a početně tak neustále roste, především v důsledku imigrace a vysoké úrovni porodnosti.

Plodnost se v poválečném období až do poloviny 60. let udržovala na úrovni přesahující hranici prosté reprodukce (tzn. na úrovni přesahující 2,1 dítěte na jedu ženu). Od poloviny 60. let, spolu se zavedením moderních antikoncepčních metod, se počet ročně narozených dětí snižoval ze 123 tisíc v roce 1965 na 93 tisíc v první polovině 80. let. Poté se počty narozených opět zvyšovaly v důsledku toho, že silné populační ročníky žen vstupovaly do věku nejvyšší plodnosti, a to až na úroveň 124 tisíc na počátku let devadesátých.

Z hlediska intenzitních ukazatelů úhrnná plodnost klesala od poloviny 60. let z maxima 2,48 v roce 1964 na úroveň 1,7 na přelomu 70. a 80. let. V 80. letech se úhrnná plodnost zvyšovala a opět překročila hranici 2,1 dítěte na jednu ženu (2,13 v roce 1990), po poklesu v průběhu 90. let dochází v posledních letech k opětovnému nárůstu. Se současnou hodnotou úhrnné plodnosti 1,85 (v roce 2006) tak patří Švédsko z hlediska úrovně plodnosti na špici evropských zemí, mezi ty s nejvyššími hodnotami.

Pokles a silné výkyvy v ročních ukazatelích úrovně plodnosti od 60. let jsou spojeny jednak s odkládáním narození prvního dítěte, dále pak s měnícím se podílem rodin s více než dvěma dětmi, který rovněž částečně souvisí s odkladem rodičovství. V průběhu 35 let stoupl věk pro vstup do rodičovství o pět let, z průměrného věku 24 let pro matky a 26,6 let pro otce při narození prvního dítěte v roce 1970 na 29 let a 31,5 let v roce 2005 [Statistics Sweden].

Ve zvýšení úrovně porodnosti v 80. letech sehrály svoji roli pravděpodobně dva faktory, které působily současně: jednak to byla příznivá hospodářská situace a švédské rodiny si tak mohly snadněji dovolit mít (další) dítě, zároveň změny v rodinné politice Švédska vedly ke zvýhodňování těch, kteří měli děti krátce po sobě [Hoem, 2005]. Ve švédském systému, kde je výše dávek odvozena od předchozích příjmů a pro rodiče je tak výhodné, aby dobu narození svého dítěte optimalizovali vzhledem k objemu příjmu a dávek,22 vedlo zavedení tzv. rychlostní prémie („speed-

22 Rodiče jsou tedy motivováni k rozložení rození dětí v čase tak, aby jako příjemci dávek nebyli poškozeni

v důsledku snížení pracovního příjmu mezi porody.

5. Švédsko

51

premium“ [Hoem, 1990]) ve svém důsledku ke zkrácení meziporodních intervalů. Od roku 1980 měli totiž rodiče v případě, že interval mezi narozením dětí nepřesáhl 24 měsíců, nárok na dávky minimálně ve výši, jakou pobírali s předešlým dítětem, a to aniž by se museli mezi porody vracet na pracovní trh.

Pro rodiče tedy bylo výhodné načasovat si narození dítěte druhého (případně vyššího) pořadí v rámci těchto intervalů. V roce 1986 byl pak tento interval umožňující pobírání dávky bez nutnosti pracovní aktivity mezi dvěma porody zvýšen na 30 měsíců. Z těch matek, kterým se první dítě narodilo v roce 1989, mělo nejpozději do 30 měsíců své druhé dítě 45 % žen (oproti 30 % matek, které porodily své první dítě v roce 1983) [Oláh, Bernhardt, 2008]. Tímto opatřením vztahujícím se na výplatu a výši dávek bylo ovlivněno také rození dětí třetího pořadí [Anderson, 1999] a zkrácení meziporodních intervalů se projevilo napříč vzdělanostními kategoriemi [Oláh, Bernhardt, 2008]. Mezi vzdělanostními kategoriemi nebyly rozdíly nejen v rozsahu změny reprodukčního chování, ale ani v rychlosti, se kterou se rodiče adaptovali na prodloužení „výhodného“ intervalu na 2,5 roku v roce 1986.

Jedním z důvodů toho, že zmiňované opatření mělo tak výrazný účinek na dynamiku rození dětí, bylo i to, že běžná praxe švédských matek je setrvat na pracovním trhu i po narození dětí, ovšem redukovat svoji pracovní dobu. Více než 40 % zaměstnaných matek s dětmi do 7 let pracuje ve Švédsku na částečný úvazek [Statistics Sweden, 2001; Anderson, Hoem, Duvander, 2006].

Tabulka č. 16 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Švédsko

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006

počet živě narozených dětí (v tis.)

102,2 122,8 110,2 103,6 97,1 98,5 123,9 103,4 90,4 101,3 105,9

úhrnná plodnost 2,20 2,42 1,92 1,77 1,68 1,74 2,13 1,73 1,55 1,77 1,85


11,3 13,8 18,6 32,8 39,7 46,4 47,0 53,0 55,3 55,5 55,5

Zdroj: Eurostat, Statistics Sweden (www.scb.se)

Zatímco úhrnná plodnost setrvává pod úrovní prosté reprodukce od konce 60. let (s výjimkou roku 1990), většina kohort žen narozených ve 20. století dosahuje konečnou plodností úrovně okolo 2 dětí na ženu. Nejnižší plodnost měly ženy narozené v letech 1904-1905 (1,8 dětí na ženu), naopak ženy z první poloviny 30. let měly v průměru téměř 2,2 dětí. Generace žen narozené v 70. letech a později však již pravděpodobně uzavřou své reprodukční období s průměrem nedosahujícím 2 děti na ženu [Oláh, Bernhardt, 2008].


Ve Švédsku se velký podíl dětí rodí mimo manželství, od poloviny 90. let je to již více než polovina ze všech narozených dětí (55,5 % v roce 2006, přičemž dokonce dvě třetiny v případě porodů prvního pořadí [Oláh, Bernhardt, 2008]). Svůj podíl na tom mají především kohabitace jakožto rozšířený způsob partnerského soužití. Typickým vzorcem chování mladých lidí je život v nesezdaném soužití.23 Podle výsledků

23 Nový "Zákon o kohabitaci partnerů" vstoupil v platnost 1. 6. 2003 a nahradil tak "Zákon o soužití ve

společné domácnosti" z roku 1987. Za kohabitující partnery se považují dva lidé, kteří spolu trvale žijí jako pár (i sexuálně, sexuální orientace partnerů je irelevantní) a kteří sdílejí společnou domácnost (i

5. Švédsko

52

průzkumů Eurobarometr z roku 2000 a 2001 je 85 % ze všech soužití švédských mužů a žen ve věku 25-34 let tvořeno kohabitacemi a pouze malý zlomek prvních partnerství začíná v současné době jako manželství [Oláh, Bernhardt, 2008]. Vliv může být v tomto ohledu spatřován v konceptu rovnosti žen a mužů; vlastní příjmy a finanční nezávislost umožňovaly ženám ve Švédsku odložit manželství do vyššího věku bez toho, aniž by se vzdaly výhody společného soužití s partnerem.

Podle výsledků výzkumu Family and Fertility Survey se však naprostá většina z dětí narozených mimo manželství rodí do společného soužití obou svých rodičů - na přelomu 80. a 90. let se 90 % nemanželských dětí narodilo do nesezdaného soužití a pouze 10 % se narodilo osamělým matkám [Andersson, 2002]. Páry pak často uzavírají sňatek až po narození prvního nebo druhého dítěte. Podle téhož výzkumu pak polovina z dětí (52 %), které se narodily osamělé matce ve sledovaném období, má do 9 let věku zkušenost s životem v rodině se dvěma dospělými/rodiči [Andersson, 2002].


Ve Švédsku se počet rozvodů výrazně zvyšoval do poloviny 70. let (s maximem 26,8 tisíc rozvodů v roce 1974, což je dvojnásobek v porovnání s rokem 1970 - 12,9 tisíc - a o více než 10 tisíc rozvodů více než v předešlém roce24). Vliv měla liberalizace rozvodové legislativy (tj. zavedení rozvodu bez stanovení viny, rychlý průběh rozvodu pro bezdětné páry a pouze 6 měsíců čekací lhůty pro páry s dětmi25) a většinou tedy stoupala rozvodovost mezi bezdětnými ženami [Oláh, Bernhardt, 2008].

Na přelomu 70. a 80. let se počty rozvádějících se manželství stabilizovaly na úrovni okolo 20 tisíc rozvodů ročně, ve 2. polovině 80. let došlo dokonce k jejich snížení. Na konci 80. let a v 1. polovině 90. let se opět rozvádělo více manželství, v tomto případě se však vyšší tendence k rozvodu týkala žen-matek, v posledních letech se počet manželství zanikajících rozvodem udržuje na úrovni 20 tisíc. V intenzitním vyjádření tak rozvodem zaniká více než polovina manželství.

Tabulka č. 17 Rozvodovost v letech 1960-2006, vybrané roky, Švédsko rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006

počet rozvodů (tis.) 9,0 9,6 12,9 25,4 19,9 19,8 19,4 22,5 21,5 20,0 20,3

rozvody na 1000 obyvatel

1,2 1,2 1,6 3,1 2,4 2,4 2,3 2,6 2,4 2,2 2,2

úhrnná rozvodovost 16* 18* 23 50 42 45 44 52 55 - -

Poznámka: * www.coe.int. Za roky 2005 a 2006 není ukazatel úhrnné rozvodovosti dostupný.

Zdroj: Eurostat

náklady na její chod). Tato právní ochrana partnerství se vztahuje pouze k právu na společné bydlení a vlastnictví, zejména v období do 1 roku po zániku soužití, nedosahuje však úrovně ochrany manželských a registrovaných partnerství. Vztah kohabitace zaniká uzavřením manželství či registrovaného partnerství (i jednoho z partnerů), rozchodem a smrtí. Pokud se narodí v nesezdaném soužití dítě, za jeho péči nese výhradní zodpovědnost žena. Otcovství u dětí narozených mimo manželství se musí dodatečně potvrdit. Společná zodpovědnost vzniká rodičům až po vstupu do manželství či registrovaného partnerství. Kohabitující partneři nemohou společně adoptovat dítě [Matějková, Paloncyová, 2003].

24 V roce 1973 bylo rozvedeno 16 021 manželství. 25 Manželství je možné rozvést prakticky hned po podání žádosti obou manželů. Pokud manželé společně

vychovávají dítě (děti) do 16 let nebo o rozvod požádá pouze jeden z manželů, zákon stanovuje 6 měsíční lhůtu od podání k přehodnocení rozhodnutí [Matějková, Paloncyová, 2003].

5. Švédsko

53

Podle odhadů se však ročně rozejde až 50 tisíc párů, neboť 30 tisíc připadá na nesezdaná soužití. Intenzita rozpadu nesezdaných soužití je podle odhadu navíc asi 3krát větší než intenzita rozpadu manželství [Recent Demographic Developments in Europe, 2000].

U dětí, které se narodily do úplné rodiny (bez ohledu na to, zda byli rodiče manželé či žili v nesezdaném soužití), můžeme sledovat jejich zkušenosti s rozpadem orientační rodiny. Ve výsledcích výzkumu Family and Fertility Survey sledujeme podíl dětí, které si prošly rozpadem soužití svých rodičů. Švédsko má v porovnání s řadou jiných zemí relativně vysokou úroveň rozpadu úplných rodin s dětmi, ve věku 9 let měla již pětina dětí zkušenost s rozpadem své původní rodiny, ve věku 15 let je to 30 % dětí [Andersson, 2002]. Pokud by tedy přetrvávaly vzorce ze začátku 90. let, sledované v uvedeném šetření, zhruba třetina dětí by během svého dětství a části dospívání prošla rozpadem soužití svých rodičů. Přitom vyšší podíl dětí s touto zkušeností se vyskytuje mezi těmi, které se narodily do nesezdaného soužití svých rodičů (do věku 15 let zažilo rozpad rodiny 38 % dětí narozených v kohabitaci oproti 24 % dětí narozených v manželství [Andersson, 2002]).


Jeden z charakteristických rysů severského složení domácností, respektive rodin s dětmi, je poměrně vysoké zastoupení osamělých rodičů. Ve všech zemích je přitom počet matek samoživitelek podstatně vyšší než v případě otců. Velký počet neúplných rodin odráží časté změny v rodinných strukturách.

Sledujeme-li zastoupení jednotlivých typů rodinných domácností s dětmi ve věku 0-17 let, je v posledních více než 30 letech zřetelný pokles počtu i podílu párů s dětmi a naopak absolutní i relativní vzestup neúplných rodin (tabulka č. 18). V polovině 70. let tvořily úplné rodiny téměř 90 % všech rodinných domácností s dětmi, neúplná rodiny v čele s ženou tvořila 9,3 % rodinných domácností a otcové samoživitelé se vyskytovali pouze v 1,2 % rodin s dětmi do 17 let. Oba typy neúplných rodin se pak postupně rozšiřují, přičemž nejvýrazněji neúplné rodiny v čele s mužem - do roku 2007 se jejich počet téměř zpětinásobil a v současné době tak představují téměř 6 % ze všech rodin s dětmi. Počet i podíl neúplných rodin tvořených ženou a jejími dětmi se za sledované období zvýšil o 80 tisíc a o 7 procentních bodů na 16,6 % v roce 2007.

5. Švédsko

54

Tabulka č. 18 Rodinné domácnosti s dětmi podle typu, vybrané roky

počet (v tis.) podíl (v %) rodinné domácnosti

s dětmi (0-17 let)

1975 1980 1985 1990 2007* 1975 1980 1985 1990 2007*

neúplná rodina - muž s dítětem/

dětmi 13,5 19,1 19,8 22,4 64,2 1,2 1,8 2,0 2,3 5,8

- s dětmi ve věku 0-15 let

11,2 15,5 15,8 18,0 1,0 1,4 1,6 1,8


2,3 3,6 4,0 4,4 0,2 0,3 0,4 0,4

neúplná rodina - žena s dítětem/

dětmi 102,8 118,3 112,9 128,8 183,8 9,3 10,9 11,2 13,0 16,6


94,0 106,4 100,8 114,6 8,5 9,8 10,0 11,6


8,7 11,9 12,1 14,1 0,8 1,1 1,2 1,4

páry s dětmi 984,3 948,8 875,1 835,8 860 89,4 87,3 86,8 84,7 77,6 - s dětmi ve věku 0-15 let

910,1 867,6 795,6 760,4 82,7 79,9 78,9 77,0


74,2 81,2 79,6 75,4 6,7 7,5 7,9 7,6

celkem 1 100,5 1 086,3 1 007,8 986,9 1 108

* Údaje šetření hospodaření domácností prováděného Statistics Sweden. Údaje za roky 1975-1990 jsou ze sčítání lidu.

Zdroj: Statistics Sweden (www.scb.se), Nordic Social-Statistical Committee


Švédský sociální stát je charakteristický vysokou úrovní sociální ochrany založené na univerzalismu a solidaritě, veřejném sektoru, nízké míře nezaměstnanosti, regulaci trhu práce (z velké části založené na kolektivních smlouvách). Systém sociálního zabezpečení je charakteristický placením poměrně štědrých dávek a vysokými veřejnými výdaji vzhledem k HDP (s výdaji ve výši cca 40 % HDP v roce 1992, zatímco průměr EU byl 27,1 % HDP26). Vzhledem k začínající krizi sociálního státu na konci 90. let byly zavedeny reformy směřující k vyšší adresnosti vyplácení dávek [Matějková, Paloncyová, 2003], i přes snížení podílu veřejných výdajů na sociální zabezpečení však více než 30% podíl výdajů na HDP řadí Švédsko k zemím s nejvyššími sociálními výdaji v rámci EU [Eurostat/ESSPROS].

Rodinná politika se skládá z řady opatření, je charakteristická značnou velkorysostí a vysokou pružností. Univerzalistický přístup zajišťuje tatáž opatření, služby a dávky bez závislosti na sociálním postavení, rodinném stavu a podobně. Z hlediska transferů vztahujících se na děti zde není žádný rozdíl pro děti narozené v manželství či mimo něj [Oláh, 2008]. Sociální politika se vyznačuje také podporou žen obecně a koordinací s pružnou vzdělávací politikou a politikou zaměstnanosti [Hoem, 2005], zaměřuje se na jednotlivce, nikoli na rodinu či manželský pár. Typická je snaha o rovnost pohlaví ve všech oblastech soukromého i veřejného života, a to včetně oblasti vzdělání a pracovního trhu. Švédsko je společností, kde je model otce- 26 http://www.europarl.europa.eu/workingpapers/soci/w13/summary_en.htm#1

5. Švédsko

55

živitele nahrazen modelem pracujícího rodiče [Hobson 1995, citováno z Hobson, Takahashi, 1997]. Tento model předpokládá, že všechny matky budou aktivně participovat na pracovním trhu a že pro pracující rodiče budou dostupné služby denní péče o děti. Sladění rodinného a pracovního života bylo ženám usnadněno jednak (1) individuálním zdaněním a systémem sociálního zabezpečení, v rámci kterého je pro páry méně výhodné tradiční genderově rozdělený model práce a péče, dále pak (2) systémem rodičovské dovolené založeným na náhradě pracovního příjmu, což motivuje ženy k tomu, aby před založením rodiny participovaly na pracovním trhu a v neposlední řadě také (3) subvencovaným systémem institucionální péče o děti, který umožňuje ženám návrat do práce po rodičovské dovolené [Anderson, 2007].

Systém je také zřetelně orientován na děti, ovšem prostřednictvím toho, že je nakloněn ženám. Důraz je kladen na „stejné právo pracujících žen mít také děti“ a nikoli na „právo matek na zaměstnání“ [Hoem, 2005]. Sociální systém tak neobsa-huje nic, co by matky podporovalo v setrvání v domácnosti, ty jsou naopak motivovány k aktivnímu hledání práce a snaze si ji udržet. Podporováno je také výrazné zapojení obou rodičů do výchovy a péče o děti.

Kategorie rodičů samoživitelů, resp. matek samoživitelek od 70. let 20. století v podstatě chyběla ve švédském diskurzu a koncepci politiky. Hlavní princip sociální politiky v této zemi ve vztahu k samoživitelům je jejich integrace a zahrnutí v rámci politického rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Tím nebyla skupina matek samoživitelek stigmatizována či označena za deviantní skupinu, zároveň však přestal být viditelný ekonomický a sociální tlak na osamělé rodiče, kteří v rodině zastávají roli živitele i pečovatele [Hobson, Takahashi, 1997].

V průběhu 20. století se první výraznou změnou jeví zákon z roku 1917, který zavedl nové principy týkající se práv dětí narozených mimo manželství na to, aby znaly oba své rodiče.27 Zákon tím ukončil především anonymitu otce dítěte a byl zdůvodňován jednak právem dítěte znát svoji matku i otce, také však tím, že registrovaný otec bude také podporovat svoje nemanželské dítě, čímž dojde nejen ke zlepšení situace dětí, ale i jejich matek. Debaty a analýzy, které předcházely i následovaly přijetí tohoto zákona, zdůrazňovaly vysoké riziko chudoby a zločinnosti mezi nemanželsky narozenými dětmi a viněni byli především otcové, kteří nepřijali zodpovědnost za své děti [Hobson, Takahashi, 1997:124-125].

Podle tohoto zákona tak musel muž prokázat, že není otcem (což často znamenalo získat důkaz o tom, že měla matka dítěte v době početí styk s jiným mužem) a byla zavedena přísná pravidla pro vynucení otcovské vyživovací povinnosti. Muži uznanému soudem za otce dítěte mohlo být výživné strháváno přímo z jeho příjmu. Výběrčí dluhů mohli konfiskovat jeho majetek k zaplacení výživného, otcům nemanželských dětí navíc nebylo dovoleno opustit zemi. Součástí bylo také, že sociální pracovníci jmenovaní místní samosprávou měli dohlížet na finanční podporu a péči o nemanželsky narozené děti (což zahrnovalo také prokazování otcovství a vymáhání výživného od otce dítěte). V praxi však zákon nefungoval tak, jak bylo původně zamýšleno, neboť celý proces byl velmi těžkopádný a zdlouhavý - nejprve vysledovat otce, který neposkytoval ekonomickou podporu, poté jeho přivedení k soudu a výsledně získání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch. Také funkce sociálního pracovníka nebyla placená (ve většině tedy vykonávaná ženami), nebylo tedy dostatek 27 Tímto opatřením byla ukončena dlouhá tradice datující se již od roku 1778, která dovolovala i matce

nemanželsky narozeného dítěte zůstat v anonymitě. Švédský král chtěl v 18. století tímto způsobem předejít vraždám nemanželských dětí, jméno jejich matek tak nemuselo být zapsáno ve farních registrech [Hobson, Takahashi, 1997: 124].

5. Švédsko

56

dobrovolníků k stíhání provinivších se otců [Elgán 1990, citováno z Hobson, Takahashi, 1997: 125]. Koncem 30. let tedy sice většina dětí narozených mimo manželství znala svého otce, jejich ekonomická situace se však nijak nezlepšila.

V průběhu 30. let se hlavní politickou stranou ve Švédsku stala Sociální demokracie. Od 30. let 20. století se také vyvíjí švédská rodinná politika, u jejíhož zrodu stály tehdejší populační problémy a přesvědčení o nutnosti vyrovnání životní situace bezdětných s rodinami s dětmi a neúplných rodin s rodinami úplnými [Munková, 2005]. V této době byla zavedena opatření k ochraně práv dětí, z nichž některá se přímo či nepřímo dotýkala ekonomické situace neúplných rodin. V roce 1937 byla zavedena příjmově testovaná platba výživného pro matky samoživitelky. Rozvedeným, ovdovělým nebo svobodným matkám byla garantována platba od státu na výživu dítěte a stát se pak snažil získat alespoň část peněz od otce dítěte [Hobson, Takahashi, 1997].

Vzhledem k nízké úrovni příjmů a chudobě nemohly osamělé matky zaujmout roli živitelek bez podpory biologického otce dítěte a finanční podpory státu. Ekonomická podpora otce byla tedy součástí rodinného příjmu. Stát v tomto sehrával roli jakéhosi prostředníka, vybírajícího a přerozdělujícího tuto podporu, přičemž matky i nadále zůstávaly ekonomicky závislé na příjmech muže, ač s ním v případě neúplných rodin nemusely přímo vyjednávat. Osamělým matkám, které nemohly uvést otce svého dítěte nebo které toto odmítly, však bylo výživné odepřeno a ty z nich, které byly chudé, musely spoléhat na sociální pomoc. Ustanovení zákona, ukládající matkám uvést otce dítěte, aby měly nárok na proplacení výživného, se nezměnilo do 70. let 20. století [Hobson, Takahashi, 1997].

Na jednu stranu tedy byly osamělé matky vnímány jako hlavní zdroj podpory pro své děti s dvojí úlohou živitelky a pečovatelky, na druhé straně byly označovány jako někdo, kdo se neumí o sebe postarat a kdo vyžaduje kontrolu. Do doby, než bylo všem dětem v domácnosti narozeným mimo manželství alespoň 16 let, a to ať žili jejich rodiče v nesezdaném soužití nebo odděleně, byl jim přiřazen sociální pracovník, který každý měsíc informoval o tom, jak zvládají ekonomiku své domácnosti a jakým způsobem nakládají se státními příspěvky [Hobson, Takahashi, 1997: 126].

V redistributivní rodinné politice 30. let byly samoživitelkám dány stejné výhody jako vdaným matkám - jako matky měly nárok na před- a poporodní péči zdarma, stejně jako chudým matkám jim byla dávána příjmově testovaná dávka, která byla v důsledku zaměřena na pracující matky a podporovala je, aby měly více dětí. Jako občané země pak byly stejně jako vdané matky zákonem chráněny před propuštěním z práce z důvodu těhotenství nebo sňatku [Hobson, Takahashi, 1997: 127].

Švédské osamělé matky byly vždy živitelkami svých rodin a počínaje první dekádou 20. století stát převzal zodpovědnost za ochranu jejich dětí. Ovšem v 70. letech se spolu s rozvinutím již zmíněného modelu zaměstnaného rodiče výrazně změnila interpretace potřeb matek samoživitelek a způsob jejich začlenění do sociální politiky. Bylo odstraněno jak jisté stigma osamělých matek, tak odlišování manželských a nemanželských dětí. Vliv na celou tuto změnu měly dva trendy - (1) změna modelu muže-živitele a mužské mzdy v rámci výrazných změn daňových zákonů a přepraco-vání zákonů týkajících se manželství a výchovy dětí; (2) příklon k univerzálním dávkám a opatřením pro děti a pracující rodiče.

V 70. letech proběhla řada reforem zaměřujících se na odstranění nebo přinejmenším zmírnění genderových nerovností jak na pracovním trhu, tak v zajištění péče o členy rodiny. Výraznou úlohu měla v tomto ohledu daňová reforma, neboť

5. Švédsko

57

zatímco doposavad daňové zákony zvýhodňovaly rodinu pracujícího muže a ekono-micky závislé ženy,28 zavedení individuálního zdanění v podstatě penalizovalo rodinu pouze s jedním výdělečně činným členem. V roce 1971 zaniklo společné zdanění a od té doby došlo k výraznému zvýšení participace žen žijících s partnerem na pracovním trhu (ze 66 % na 82 % v roce 2001 - procento zahrnuje vdané ženy i ženy žijící v nesezdaném soužití [Matějková, Paloncyová, 2003]). Oddělené zdanění manželů a progresivní míra zdanění platná od 70. let vedla k rovnoměrnější participaci mužů a žen na pracovním trhu včetně času stráveného v zaměstnání a k rovnoměrnější dělbě povinností v domácnosti [Sundström, Stafford, 1992]. Daňové změny zvýšily také atraktivitu práce na částečný úvazek, zejména pro ženy, podíl zaměstnaných žen pracujících na zkrácený úvazek se zvýšil z 38 % v roce 1970 na 47 % v roce 1982 [Sundström, Stafford, 1992].

Součástí pobídek ulehčujících ženám vstup na pracovní trh pak byla rozsáhlá síť zařízení denní péče o děti, placená rodičovská dovolená a právo pracovat na částečný úvazek v době, kdy jsou děti velmi malé.

Všechny tyto reformy následovaly desetiletí debat o tom, jaká by měla být role sociální politiky vzhledem k rodinným formám, tedy zda má být zaměřená na rodinu nebo na jednotlivce a zda má být cílem redistribuce zdrojů ve snaze redukovat nerovnosti mezi rodinami nebo uvnitř rodin. V roce 1972 bylo hlavním závěrem zprávy Komise pro rodinu a manželství, že politika by měla být neutrální vzhledem k různým typům rodin a že to, jakým způsobem rodiče organizují svůj vztah a soužití, by nemělo ovlivnit jejich práva a povinnosti vůči vlastním dětem. Střídavá péče byla předložena jako standardní uspořádání pro rozvedené rodiče a ti rodiče, kteří neuzavřeli sňatek, získali stejné právo na střídavou péči. Odstraněno bylo jak formální odlišování manželsky a nemanželsky narozených dětí (v roce 1977 získaly děti narozené mimo manželství stejná práva a stejné právní postavení jako děti narozené sezdaným rodičům), tak rozlišování mezi sezdanými a nesezdanými rodiči [Hobson, Takahashi, 1997: 129].

Postupem času se stávalo také běžnější, že bylo biologickým otcům dětí dovoleno, aby si ponechávali větší část příjmu pro potřeby své nové rodiny. Od začátku 70. let mohli takovíto otcové získat možnost snížit výživné svému nemanželskému dítěti, a to z mnoha důvodů. Zároveň bylo posilováno právo osamělé matky na formování autonomní domácnosti a jedním z doporučení bylo také zrušení nutnosti uvést otce dítěte pro nárok na finanční podporu. V 70. letech pak bylo také upuštěno od „přidělování“ sociálních pracovnic matkám samoživitelkám [Hobson, Takahashi, 1997: 129, 130].

Všechna tato doporučení a změny byly vyústěním procesů, které ve společnosti již nějakou dobu probíhaly, ať se jednalo o změny uspořádání rodinného života a manželského chování, rozšiřující se nesezdaná soužití, vzestup ekonomické aktivity žen či změny s přesahem do dalších oblastí individuálního a rodinného života, které jsou demografy označovány jako druhý demografický přechod [Van de Kaa, 1987].

Druhým z faktorů ovlivňujících rodiny samoživitelů bylo univerzalistické pojetí dávek a služeb. V rámci rodinné politiky se toto směřování projevuje již od poloviny 20. století, konkrétně od zavedení systému dětských přídavků v roce 1947. Tato univerzální dávka částečně zpochybnila logiku příjmově testované platby výživného pro matky samoživitelky. To bylo sice v průběhu 50. let zvýšeno, nicméně logika, že otcové mají podporovat své děti a ženy jsou tak vázány ekonomicky na své bývalé

28 Společné zdanění manželů se ve Švédsku uplatňovalo od roku 1902, v roce 1952 byla zavedena možnost

odděleného zdanění [Sundström, 1991 citováno z Matějková, Paloncyová, 2003].

5. Švédsko

58

partnery, přetrvala. V roce 1964 však došlo ke změně a hodnota státního benefitu byla zvýšena nad zákonem určenou hranici výše platby výživného. Krom zvýšení začala být také dávka indexována vzhledem k inflaci. Dávka tedy získala formu občanského práva, které zajišťovalo dětem z neúplných rodin lepší životní standard.

Další důležitou součástí univerzalistického pojetí bylo rozšíření státem subven-covaných institucionálních forem péče o děti. Výrazné investice do obecních služeb péče o děti byly vedeny snahou zajistit péči na vysoké úrovni a ukončit tak výrazné rozdíly mezi veřejnými službami péče o děti chudých žen (mezi nimiž bylo mnoho osamělých matek) a soukromými službami péče o děti pro většinu rodin [Hobson, Takahashi, 1997: 131].

5.4.1 Konkrétní opatření zohledňující neúplné rodiny

Od konce 70. let 20. století tedy byly nastoleny podmínky, a to jak na straně sociálních služeb, tak na straně opatření a dávek, pro to, aby mohl fungovat model pracujícího rodiče. V současné době je většina dávek univerzální. Neúplnost rodiny je nicméně zohledněna v systému rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku, konkrétně v nároku na její délku, dále pak v příspěvku na bydlení.

Systém rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku

V systému rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku je neúplnost rodiny zohledněna v délce nároku, neboť dny, které jsou normálně vyhrazeny výlučně pro druhého z rodičů, může čerpat rodič samoživitel sám.

Rodičovský příspěvek náleží rodičům, kteří pečují o vlastní nebo adoptované dítě. Od roku 2002 získává rodič nárok na 480 dnů rodičovské dovolené (u dětí narozených před rokem 2002 to bylo 450 dní). Existují 3 úrovně rodičovského příspěvku, jedna je odvozena od předcházející výše příjmů, druhé dvě jsou stanovené fixní částkou na den:

• První, dávka nemocenského pojištění, je odvozena od pracovního příjmu a její výše činí 80 % pracovního příjmu.

• Rodičům s nízkými či nulovými příjmy náleží fixní základní dávka ve výši 180 SEK29 na den.

Obě tyto dávky náleží rodičům po dobu 390 dní. V průběhu tohoto období však platí rozdílná pravidla. Pro výši dávky během prvních 180 dní platí, že pokud chce rodič pobírat příspěvek odvozený od výše svého příjmu, musel mít v průběhu 240 dní před očekávaným termínem porodu nárok na dávky nemocenského pojištění (odvozené od ročního příjmu) přesahující 180 SEK na den. Není-li tato podmínka splněna, pobírá prvních 180 dní dávku ve výši základní dávky (tj. 180 SEK na den). Toto pravidlo se již nevztahuje na dalších 210 dní. Teoreticky je tedy možné, že pokud rodič pobírá prvních 180 dní příspěvek v základní výši, může po dalších 210 dní pobírat příspěvek odvozený od výše platu, přesahuje-li tento výši základní dávky.

• Třetí dávkou je tzv. minimální dávka, která je vyplácena po dobu 90 dnů, jedná se o univerzální dávku ve výši 180 SEK za den pro děti narozené po 1.7.2006 a 60 SEK pro děti narozené před tímto datem [Försäkringskassan’s - The Swedish Social Insurance Agency, 2008].

29 Roční průměr za 2008 1 EUR = 9,61 SEK.

5. Švédsko

59

Pokud se rodiče v péči o dítě střídají, má každý z nich právo čerpat rodičovskou dovolenou a rodičovský příspěvek stejnou měrou, tedy každý 240 dní. Je možné přesunout až 420 dnů rodičovské dovolené na partnera, nicméně období 60 dnů je vyhrazeno k péči o dítě každému z rodičů. Pokud si druhý z rodičů tuto dobu nevybere, nárok na její čerpání zaniká. V případě rodiče samoživitele má tento rodič sám nárok na celých 480 dní.

Příspěvek na bydlení

Příspěvek na bydlení mohou dostávat rodiny s dětmi a také bezdětní mladí lidé ve věku mezi 18-29 lety. Rodiny s dětmi30 mohou získat příspěvek na náklady na bydlení, samostatný grant pro děti žijící doma a příspěvek pro děti, které doma žijí pouze občas. Výše příspěvku závisí mimo jiné na velikosti domácnosti, resp. počtu dětí, příjmu, nákladech na bydlení a velikosti bytu. V případě neúplných rodin záleží také na tom, kdo má dítě v péči a kde dítě většinu času žije (zda dítě žije většinu času s žadatelem, střídavě s oběma rodiči nebo většinu času s druhým rodičem).

Obecně nemohou získat příspěvek na bydlení ty domácnosti, které platí za bydlení méně než 2 000 SEK za měsíc (stav za rok 2008), pokud má žadatel nebo jeho manžel(ka) /partner(ka) příjem vyšší než 354 000 SEK za rok. Dále není nárok na příspěvek na bydlení, jehož výše by podle výpočtu nedosahovala 100 SEK měsíčně [Försäkringskassan].

Existuje horní limit na výši nákladů na bydlení a také na velikost bytu/domu, na kterou lze získat příspěvek. Limity jsou odstupňovány podle počtu dětí v domácnosti. Systém je však nastaven tak, že pokud žadatel z těchto důvodů nedostane příspěvek, celkovou výši nákladů na bydlení, dostane jej alespoň do určité stanovené částky.

Maximální výše přídavků na bydlení pro rodiny, ve kterých dítě (děti) žije po většinu času, je 2 600 SEK ročně pro domácnosti s jedním dítětem, 3 200 SEK ročně pro domácnosti se dvěma dětmi a 4 000 SEK v případě tří a více dětí. Pokud děti žijí s žadatelem pouze občas, periodicky, a nejsou v registru obyvatel zapsány v bydlišti žadatele, snižuje se maximální výše příspěvku na bydlení na 1 900 SEK ročně v případě jednoho dítěte, 2 300 SEK ročně u dvou dětí a 2 700 SEK ročně u tří dětí [Försäkringskassan].

Výživné na dítě nepřítomného rodiče

Žijí-li rodiče odděleně, vzniká dítěti nárok na výživné od toho z rodičů, se kterým nesdílí společnou domácnost. Povinnost rodiče podporovat svoje děti přitom trvá do jejich 18 let věku nebo do 21 let v případě, že studují.

Výše výživného na dítě závisí na potřebách dítěte a finanční situaci rodiče. Otázku výživného je možné řešit dohodou mezi rodiči. Pokud však rodič výživné na dítě neplatí, má dítě nárok na podporu výživného31, která do určité míry chybějící částku kompenzuje. Na tuto částku má nárok rodič žijící s dítětem v případě, že:

- druhý rodič na dítě nic neplatí,

- druhý rodič platí částku nižší než 1 273 SEK měsíčně,

- druhý rodič nezajistí, že dítě dostane odpovídající výživné jinou formou.

30 Děti do 18 let, nebo je-li dítě starší 18 let a pobírá podporu pro studenty na střední škole nebo má nárok

na pobírání přídavku na dítě. 31 Částky a podmínky platné v roce 2008.

5. Švédsko

60

Existují tři formy podpory výživného: Plná podpora výživného, doplňkový příspěvek a podpora výživného pro střídavé bydlení. Navíc mladí lidé ve věku mezi 18 a 20 roky mohou požádat o rozšířenou podporu výživného pro studenty.

Pokud rodič, který má platit výživné, platí méně než 1 273 SEK za měsíc, neplatí vůbec nebo neplatí včas, má dítě nárok na plnou podporu výživného, která je v maximální výši 1 273 SEK za měsíc a je hrazena přímo osobě, s níž dítě žije. Pokud je vyplácena plná podpora výživného, musí neplatící rodič tyto dlužné částky uhradit32 (a to instituci, která je vyplácí - Försäkringskassan - Agentura švédského sociálního pojištění - The Swedish Social Insurance Agency).

Doplňkový příspěvek je placen v případě, kdy rodič nemůže platit výživné ve výši 1 273 SEK měsíčně. Dítě má v tomto případě nárok na příspěvek, který výši výživného dorovná do této částky. V tomto případě nemusí rodič platící výživné uhradit příspěvek Agentuře.

V případě, že dítě žije ve střídavé péči a bydlí u každého z rodičů přibližně stejnou dobu, mohou rodiče dostávat příjmově testovanou dávku, která je označována jako podpora výživného pro střídavé bydlení a dostávají ji oba rodiče. O dávku žádá každý z rodičů jednotlivě, její výše závisí na příjmech rodiče. Maximální výše této částky je 636 SEK měsíčně na jedno dítě a ani v tomto případě ji rodiče nevrací Agentuře.

V okamžiku, kdy dítě dosáhne 18 let, je podpora výživného vyplácena přímo jemu a v tomto věku již také dítě samo podává žádost o podporu. V případě, že dítě studuje v denním studiu, má nárok na rozšířenou podporu výživného.

Rodič, který platí podporu výživného, má nárok na odpočty za dny, kdy dítě žije v jeho domácnosti. Na snížení výživného má nárok, když dítě zůstává přes noc po dobu nejméně pěti po sobě jdoucích dnů (5 x 24hodinové období). Nicméně nárok nezaniká ani při přenocování v různých dnech, pokud k němu dochází nejméně šestkrát měsíčně.

V roce 2007 pobíralo ve Švédsku podporu výživného 13 % dětí ze všech dětí ve věkové skupině 0-19 let. Tento podíl se snížil z původních 16 % v letech 1995 i 2000 [Nordic Social-Statistical Committee, 2008]).

Výživné na bývalého manžela/manželku

Po rozvodu je na každém z partnerů, aby se o sebe po finanční a materiální stránce postaral. Ocitne-li se však jeden z partnerů po rozvodu ve finanční či hmotné nouzi, může druhému partnerovi vzniknout povinnost po tzv. přechodné období mu finančně přispívat, nejvýše však tři roky. Pokud je bývalý manžel nebo manželka ve finanční nebo hmotné nouzi po rozpadu dlouhotrvajícího manželství, může získat výživné na delší dobu než jen na přechodné období. To platí také v případě „výjimečných důvodů“.

Výše finanční částky je stanovena na základě dohody partnerů nebo rozhodnutím soudu; odráží vývoj cenové hladiny a je také průběžně valorizovaná. Povinnost přispívat na životní náklady bývalého manžela/manželky nemusí automaticky zaniknout ani v případě, že tento uzavře nové manželství či žije s novým partnerem. V tomto případě se však znovu posuzuje jeho finanční nouze, stejně tak je tomu v případě jiných životních změn.

32 Agentura švédského sociálního pojištění v tomto případě rozhodne, jakou částku ji má rodič uhradit, a to

v závislosti na jeho příjmech a počtu dětí. Rodič však Agentuře nikdy nevrací víc než 1 273 SEK měsíčně. Rodič má nárok na odpočty za dny, kdy dítě žije v jeho domácnosti.

5. Švédsko

61

Ten z bývalých manželů, který je povinen platit výživné na druhého z manželů, může odečíst vyplacený příspěvek ze svých daní. Naopak, druhý z manželů musí obdržený příspěvek zdaňovat [Family law, 2007].

Pozůstalostní důchody

Na to, aby měli pozůstalí v případě úmrtí nárok na pozůstalostní důchod, musí zesnulá osoba splňovat podmínku minimální doby sociálního pojištění, která je 3 roky [MISSOC 2007].

Na pozůstalostní důchod má nárok manžel/ka zemřelé/ho, v určitých případech také partner/ka, který/á se zesnulou osobou žil/a.33 Tito partneři museli se zesnulým žít alespoň 5 let ve společné domácnosti a nesmí jim být více než 65 let (tedy nesmějí pobírat jiný důchod). Rozvedený bývalý manžel/ka nemá na pozůstalostní důchod nárok (pokud nežili partneři opět dohromady, viz poznámka 33). Pozůstalostní důchod je vyplácen manželovi/manželce (příp. partnerovi/partnerce) po dobu maximálně 12 měsíců nebo po dobu, dokud se pozůstalý stará o závislé dítě mladší 12 let [MISSOC 2007].

Ve všech severských zemích byl prostřednictvím základního důchodového systému a zaměstnaneckého důchodového systému zaveden důchod pro děti mladší 18 let, pokud jeden nebo oba rodiče zemřeli. Pokud dítě studuje, pobírá sirotčí důchod až do června roku, ve kterém dosáhne 20 let věku.

Doplňkový zaměstnanecký důchodový systém poskytuje rovněž sirotčí důchod. Důchod, který je poskytován z důvodu studia mladým lidem ve věkové skupině 18-20 let, je vyplácen podle zákona o sociální pomoci [Nordic Social-Statistical Committee, 2008].

V roce 2007 pobíralo sirotčí důchod, jehož průměrná výše před zdaněním činila 2 531 SEK,34 31,3 tisíc dětí, což bylo 1,44 % dětí z věkové skupiny 0-19 let. Toto číslo je relativně stabilní, v roce 1995 to bylo 31,2 tisíc dětí, v roce 2006 pak 32,0 tisíc dětí.

Důchody podléhají zdanění.

V daňovém systému není typ rodiny nijak zohledněn. Ve Švédsku se neuplatňuje ani společné zdanění ani odpočty na závislé dítě či na manžela/ku, partnera/ku. Zdaňován je jednotlivec, odpočet na poplatníka je stanoven v závislosti na výši příjmu.

5.5 Shrnutí

Švédský model sociálního zabezpečení vykazuje vysokou míru redistribuce příjmů. Jsou zde vytvářeny podmínky (na straně služeb, opatření i dávek) pro funkčnost modelu pracujícího rodiče. Také z hlediska rodin samoživitelů se sociální politika Švédska řadí do modelů umožňujících harmonizaci rodinných a pracovních povinností. Hlavní princip sociální politiky ve vztahu k samoživitelům je tedy jejich integrace a zahrnutí do rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Není zde podporován

33 Osoba, která se zesnulým/zesnulou trvale žila, má nárok na pozůstalostní důchod v případě, že byli dříve

manželé, nebo žena, která byla se zesnulým partnerem v době jeho úmrtí těhotná [MISSOC 2007]. 34 Roční průměr za 2007 1 EUR = 9,25 SEK

5. Švédsko

62

konkrétní typ rodiny, univerzalistická opatření vztahující se k rodinám s dětmi tak podporují především přechody mezi jednotlivými fázemi života.

V současné době je tedy většina dávek univerzální. Neúplnost rodiny je zohled-něna v systému rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku (konkrétně v nároku na její délku) a v příspěvku na bydlení.

V případě neúplnosti rodiny se uplatňuje podpora výživného na děti, tedy státní opatření pro případ, kdy jeden z rodičů po rozpadu manželství není schopen či odmítá platit výživné.

6. Norsko

63

6. Norsko

Velkorysý severský model sociálního státu (Norsko je příkladem tzv. sociálně-demokratického typu sociálního státu) se snaží poskytnout občanům rovnost relativně vysokého standardu životní úrovně. V poslední době však začalo být zřejmé, že určité skupiny obyvatelstva s nízkou ekonomickou aktivitou a vysokou závislostí na sociálním systému, jejichž příkladem jsou právě osamělé matky, byly výrazně nadprůměrně zastoupeny mezi skupinou chudých. Tato situace vedla v norském systému sociální péče pro osamělé matky k reformě, která změnila podmínky čerpání i výši dávky, kterou má Norsko jako jedna z mála zemí vyčleněnu speciálně pro osamělé rodiče. Byly zavedeny požadavky na ekonomickou aktivitu a časové omezení čerpání dávky, vzrostla zároveň její výše.

6.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Norsku

Z dlouhodobého hlediska se norská populace početně zvětšuje, jestliže mělo Norsko v roce 1942 tři miliony obyvatel, v roce 1975 to bylo již o 1 milion víc. Současná populace tohoto státu čítá 4,7 milionu lidí.

Podobně jako v řade ostatních zemí se také v Norsku v uplynulých 40 letech střídala období vzestupu i poklesu úrovně porodnosti. Vývoj od poloviny 20. století lze tedy rozdělit do několika období. Období vzestupu končí v roce 1969 a v následujících letech se počet narozených dětí každoročně snižoval (až do roku 1977, kdy se narodilo 50,9 tisíc dětí). V následujících osmi letech pak počty narozených stagnovaly na úrovni 51 tisíc a v druhé polovině 80. let opět následovalo období růstu. V 90. letech počty narozených opět stagnovaly (na úrovni 60 tisíc), což přetrvalo i na začátku nového tisíciletí. V roce 2007, obdobně jako v roce předešlém, se v Norsku narodilo 58,5 tisíce dětí.

Podobně odráží uvedená období vývoj ukazatele úhrnné plodnosti (úp). Do první poloviny 70. let překračovala úroveň plodnosti 2,1, přičemž ještě v 60. letech se její vysoké hodnoty blížily 3 dětem na jednu ženu. Po výrazném snížení na 1,75 v roce 1977 v následujících 8 letech úhrnná plodnost nadále klesala, ovšem mírně. Od poloviny 80. let se trend obrátil a došlo k nárůstu intenzitního ukazatele (1,93 v roce 1990). V průběhu 90. let pak hodnoty oscilují na úrovni 1,8-1,9, v letech 2001-2003 poklesly těsně pod úroveň 1,8, vývoj posledních tří let však vykazuje opětovný mírný vzestup úrovně plodnosti na 1,9 dítěte na jednu ženu (shodně v letech 2006 i 2007).

Stoupající úroveň plodnosti od poloviny 80. let, a to ve všech severských zemích, vzbudila zájem vědců a politiků daleko za hranicemi regionu. Důvodem je samozřejmě to, že tento model byl v ostrém kontrastu se zkušeností z většiny jiných evropských zemí, kde pokračoval pokles plodnosti až k nebývale nízké úrovni (Rønsen, 2004). Nejvýraznější pokles byl v 90. letech zaznamenán zejména na jihu a na východě Evropy.

Současná úroveň plodnosti tedy řadí Norsko, podobně jako ostatní skandinávské země, do skupiny zemí s nejvyšší úrovní plodnosti v Evropě. Plodnost je zároveň realizována ve vyšším věku, průměrný věk prvorodiček již 3 roky stagnuje na 28,1 letech.

6. Norsko

64

Tabulka č. 19 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Norsko

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006


61,9 66,3 64,6 56,3 51,0 51,1 60,9 60,3 59,2 56,8 58,5

úhrnná plodnost 2,91 2,94 2,50 1,98 1,72 1,68 1,93 1,87 1,85 1,84 1,90


3,7 4,6 6,9 10,3 14,5 25,8 38,6 47,6 49,6 51,9 53,2

Zdroj: Eurostat, Statistics Norway


Norsko patří mezi země s nejvyšší úrovní mimomanželské plodnosti, v dnešní době přesahuje podíl dětí narozených mimo manželství polovinu. Kromě údajů o narozených dětech z hlediska legitimity svazku jejich matky sleduje norská statistika (údaje ze Statistics Norway) typ partnerství, resp. obecně rodinné poměry, do kterých jsou děti přiváděny. V roce 2007 se tedy 45 % dětí narodilo sezdaným rodičům, 44 % dětí mělo rodiče žijící v nesezdaném soužití a 11 % dětí se narodilo osamělé matce.

Nesezdaná soužití jsou poměrně rozšířeným typem partnerského uspořádání, podle výsledků sčítání z roku 2001 žije v kohabitaci 20 % párů. Nesezdaná soužití jsou nejčastější u mladých osob, ve věku 20-29 let, v této věkové skupině tvoří nesezdané páry 60 % všech párů, ve věkové skupině 30-39 let žije nesezdaně 32 % párů (sčítání obyvatelstva 2001, http://www.ssb.no/english/subjects/02/01/fobhushold_en/).


Vedle vysokého podílu nesezdaných párů je v Norsku také vysoká úroveň rozvodovosti manželství. Kromě rozvodů jsou sledovány také rozluky, neboť tímto způsobem zaniká více manželství než rozvodem, v roce 2006 zaniklo rozvodem 10,6 tisíc manželství, rozlukou pak 12,1 tisíc.

Pokud jeden z manželů požádá o rozluku manželství, předloží žádost na místní prefekturu. Nemusí přitom být uveden žádný důvod, stačí pouze uvést, že žadatel již nechce žít se svým partnerem/partnerkou v manželském svazku. Do 8 týdnů je manželům doručen „list o rozluce“. Po uplynutí jednoho roku pak může jeden z manželů požádat o rozvod. Rozvod jako následek rozluky manželství je také nejčastějším a nejjednodušším případem rozvodu. Rozluka zaniká tehdy, pokud spolu manželé začnou znovu dlouhodobě žít. Rozloučení manželé nemohou uzavřít další sňatek a jejich majetkové a rodičovské vztahy jsou upraveny jako v případu rozvodu [Matějková, Paloncyová, 2003].

Spolu s narůstající úrovní rozvodovosti se také od 70. let zvyšuje počet dětí postižených rozvodem svých rodičů a v roce 2006 tvořil dvojnásobek v porovnání s ročními průměry v 1. polovině 70. let. Z hlediska dětí, které vlivem nestability rodičovského svazku každý rok „ztratí“ jednoho z rodičů, je jich rozlukou „zasaženo“ více než rozvodem manželství. Například v roce 2006 bylo rozvodem postiženo 11 tisíc dětí, rozlukou o 2,7 tisíce více.

6. Norsko

65

Tabulka č. 20 Rozvodovost v letech 1960-2006, vybrané roky, Norsko

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006 počet rozvodů (tis.)

2,4 2,6 3,4 5,6 6,6 8,2 10,2 10,4 10,1 11,0 10,6


0,7 0,7 0,9 1,4 1,6 2,0 2,4 2,4 2,2 2,4 2,3


10 10 13 21 25 33 43 46 47 50 48

rok 1961 -65

1966 -70

1971 -75

1976 -80

1981 -85

1986 -90

1991 -95

1996-2000

2001-2005

2005 2006

rozluka (tis., roční průměry)

2,5 3,4 6,0 7,8 9,8 11,5 12,1 11,8 12,9 12,8 12,1

Pozn.: údaje o rozvodech a rozluce pokud je manžel rezidentem v Norsku

Zdroj: Statistics Norway

Tabulka č. 21 Počet dětí do 18 let* v rozvedených rodinách v letech 1971-2006** a v manželstvích zaniklých rozlukou v letech 1999-2007

rok/ roční průměry

1971-75 1976-80 1981-85 1986-90 1991-95 1996 -2000

2001 -2005

2006

rozvedená manželství

5 318 7 527 8 621 9 161 10 702 9 867 11 617 11 021

rok 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 manželství zaniklá rozlukou

13 915 15 397 16 197 16 209 15 863 15 919 15 144 13 747

Poznámka: * do roku 1979 děti do 16 let věku. ** pro období 1971-85 údaje o rozvodech a rozluce pokud je alespoň jeden z manželů rezidentem v Norsku. Od roku 1986 údaje za manželství, kde je otec/manžel rezidentem v Norsku době rozvodu/rozluky.

Zdroj: Statistics Norway


Počet dětí, jejichž rodiče jsou sezdaní, stále klesá, naproti tomu počet dětí žijících s nesezdanými rodiči narůstá. Z hlediska úplnosti rodiny žijí tři čtvrtiny dětí35 s oběma svými rodiči, čtvrtina pak pouze s jedním z rodičů. Na začátku roku 2008 žilo v Norsku 1 089 000 dětí. 57 % dětí žijících s rodiči/rodičem mělo rodiče sezdané (oproti 62 % v roce 2001). Přes 17 % mělo rodiče žijící nesezdaně, což je oproti roku 2001 nárůst o 2 procentní body. Zvyšuje se také podíl dětí žijících pouze s jedním rodičem, během období 2001 až 2008 stoupl z 23 % na 25 %.

Sledujeme-li nesezdaná soužití a přítomnost dětí v nich, pak nejčastější je tento typ svazku tam, kde jsou děti ještě velmi malé - 42 % dětí do jednoho roku žije v rodině, kde rodiče nejsou sezdaní. Mezi pětiletými dětmi je to 21 % a u dětí ve věku 17 let žije nesezdaně již pouze 6 % rodičů (graf č. 5). Důvodů těchto rozdílů je několik, předně bylo před 17 lety (tedy pro rodiče nejstarších porovnávaných dětí) podstatně častější uzavřít sňatek, než žít v kohabitaci, dále řada partnerů postupem času uzavírá sňatek, v neposlední řadě také řada těchto partnerství nepřetrvá a rodiče se rozejdou.

35 Děti jsou v následující části definovány věkem - dětmi se rozumí osoby ve věku 0-17 let, které žijí

alespoň s jedním z rodičů (ti, kterým se před 18. rokem věku narodilo dítě nebo uzavřeli sňatek, nejsou zahrnuti, stejně tak jako osoby ve věku 0-17 let, které nežijí v domácnosti rodičů).

6. Norsko

66

56%

6%

23%

15%

Graf č. 5 Děti podle věku a typu rodiny, ve které žijí, Norsko 1.1.2008

46%

42%

10%2%

manželé

nesezdaní partneři

neúplná rodiny (matka nebootec samoživitel)

rekonstruovaná rodina (jeden zrodičů a jeho novýpartner/partnerka)

Zdroj. Statistics Norway

Z hlediska složení domácností je rovněž patrný nárůst podílu neúplných rodin salespoň jedním dítětem mladším 18 let (tabulka č. 22). Ty tvořily na začátku 80. let20. století necelá 4 % ze všech domácností (uvažujeme domácnosti, ve kterých žilapouze jedna rodina, či domácnosti jednotlivce, nezahrnujeme tedy domácnosti tvořenévíce rodinami), v roce 2006 to bylo již 6 %. Nárůst je zřetelnější, uvažujeme-li pouzerodiny s nejmladším dítětem ve věku 0-17 let, v rámci této skupiny došlo během 25 let

Děti ve věku 0 let

Děti ve věku 17 let

6. Norsko

67

k zdvojnásobení zastoupení neúplných rodin, které v roce 2006 již činily 20 % ze všech rodin s dětmi.

Tabulka č. 22 Domácnosti a rodiny s dětmi podle typu, vybrané roky domácnosti tvořené jednou rodinou 1980 1990 2001 2006

domácnost jednotlivce 29,8 36,0 38,9 39,7

páry* bez dětí 21,5 20,4 21,7 21,9

páry s dětmi (nejmladší dítě 0-17 let) 33,9 26,5 23,8 23,4

neúplná rodina s dětmi (nejmladší dítě 0-17 let) 3,8 5,3 5,6 6,0

domácnost s dospělými dětmi (nejmladší dítě 18 a více let) 11,1 11,9 10,0 9,0

celkem 1 430 415 1 671 830 1 903 367 1 973 996

rodina s dětmi (nejmladší dítě 0-17 let) 539 658 531 302 559 937 579 711

úplná rodina 89,9 83,3 80,9 79,6

neúplná rodina 10,1 16,7 19,1 20,4

Poznámka. * manželé, kohabitující partneři a registrovaní partneři.

Zdroj: Populační cenzy a statistika rodin a domácností 2005, Statistics Norway.

V roce 2003 byl v Norsku zaveden nový soubor pravidel pro placení výživného na dítě. Reforma zavádí silnou motivaci pro nepečujícího rodiče, aby trávil se svými dětmi více času. Podle průzkumu „Contact arrangements and child maintenance 2004“ mělo 10 % rodičů žijících odděleně dítě ve střídavé péči. V 82 % případů žije dítě s matkou a v 8 % s otcem. Střídavá péče je mnohem častější v případě, že je dítě registrováno u svého otce (na adrese otce) [Statiscic Norway]. Většina rodičů, kteří nemají dítě svěřeno do výchovy, je s ním podle uvedeného výzkumu v pravidelném kontaktu (v roce 2004 93 % respondentů uvedlo, že rodič, který nemá dítě svěřeno do výchovy, byl s dítětem v posledním roce v kontaktu, 79 % potvrdilo kontakt během posledního měsíce).


Norsko reprezentuje sociálně demokratický model sociálního státu s univerzál-ním sociálním zabezpečením, relativně štědrými dávkami a službami, které jsou většinou poskytovány státními agenturami [Matějková, Paloncyová, 2003]. Tento systém funguje díky vysoké míře zdanění a plné zaměstnanosti podmiňující výběr daní. V severských státech se proto setkáme s aktivní politikou zaměstnanosti a vysokou ekonomickou aktivitou žen a starších osob. Přesto se však Norsko z genderového hlediska od ostatních severských zemí v jistém smyslu odlišuje, neboť je zde kladen větší důraz na tradiční rodinné hodnoty včetně role matky jako pečovatelky [Duncan, Strell, 2004].

V rámci severských zemí je Norsko specifické také z hlediska dávek pro rodiče samoživitele, neboť je jedinou zemí se štědrým sociálním schématem zaměřeným výhradně na osamělé rodiče. První národní úprava dávek pro osamělé rodiče vstoupila v platnost v roce 1965 zákonem upravujícím sociální dávky pro vdovy a matky („Benefits for Widows and Mothers Act“). Zákon se vztahoval nejprve pouze na neprovdané matky a vdovy, nezahrnoval tedy rozvedené matky, matky po rozluce

6. Norsko

68

manželství ani otce samoživitele [Kjeldstad, Rønsen, 2002]. V roce 1967 byl tento zákon začleněn do zákona o národním pojištění („National Insurance Act“), ovšem stále se možnost pobírání dávek nevztahovala na původně vyloučené skupiny matek a otce samoživitele. Stát zprvu nepovažoval rozvedené a odloučeně žijící matky a jejich děti za svoji zodpovědnost. Jejich výživné mělo být primárně zabezpečeno prostřednictvím výživného od bývalého manžela a otce dítěte [Kjønstad, Syse, 1997 citováno z Kjeldstad, Rønsen, 2002]. V roce 1972 však bylo právo na sociální dávku rozšířeno i na rozvedené a odloučeně žijící matky. Od roku 1981 byl zákon rozšířen a namísto „matek“ se začal vztahovat na osamělé rodiče bez ohledu na pohlaví a rodinný stav [Kjeldstad, Rønsen, 2002].

Dávka nesoucí v překladu název „přechodná dávka“ („overgangsstønad“- „transitional benefit“) poskytuje a zaručuje minimální příjem pouze rodičům samoži-vitelům. Tato dávka zaznamenala v nedávné době významné změny týkající se podmínek jejího čerpání i její výše. Reforma, která vstoupila v platnost od 1.1.1998 (v rámci zákona o národním pojištění „1998 National Insurance Act“ [Skevik, 2006]), reflektovala obecné změny v Norské sociální politice zaváděné na základě principu orientace na placenou práci namísto sociálních jistot [Duncan, Strell, 2004]. Zatímco před reformou sociální politika obecně, a především pak konkrétní dávka pro rodiče samoživitele („přechodná dávka“), stavěla tuto skupinu, hlavně matky samoživitelky, do role domácích pečovatelek o děti, od roku 1998 již sociální politika spatřovala v těchto matkách zaměstnankyně (po prvních 3 letech mateřství). Tyto politické změny byly patrně odpovědí na diskurzy 90. let. Jedním z nich byl diskurz „sociální hrozby“, který pojímal samoživitelky závislé na sociálních dávkách jako nezodpovědné a nezasluhující si tyto benefity. Diskurz „sociálního problému“ se opíral především o práva žen a genderovou rovnost (ve smyslu umožnit samoživitelkám participovat na pracovním trhu) a zdůrazňování významu příjmu ze zaměstnání při redukci chudoby a závislosti [Duncan, Strell, 2004].

Před uvedenou reformou nebylo čerpání dávky podmíněno žádnou ekonomickou aktivitou, krom toho byla tato dávka z hlediska participace na pracovním trhu silně demotivační, neboť její výše rychle a výrazně klesala spolu se zvyšujícím se pracovním příjmem. Zároveň také její označení jako dávky „přechodné, dočasné“ bylo zavádějící, protože osamělí rodiče mohli tuto dávku čerpat až po dobu 10 let. Tyto velmi slabé pobídky k ekonomické aktivitě, které v sobě uvedená dávka obsahovala, mohou být jedním z důvodů, proč byla v Norsku v polovině 90. let téměř o 10 % nižší míra zaměstnanosti osamělých matek ve srovnání se sousedím Švédskem a Dánskem [Mogstad, Pronzato, 2008].

Cílem reformy z roku 1998 bylo zlepšit zapojení osamělých matek na trhu práce a jejich úroveň vzdělání a touto cestou pak zvýšit jejich schopnost soběstačnosti a vymanění se z chudoby [Mogstad, Pronzato, 2008]. Byla zavedena řada nových podmínek pro oprávněnost čerpání této dávky:

1. byl zaveden požadavek na zaměstnání nebo studium (i když pouze pro osamělé matky s nejmladším dítětem ve věku nejméně 3 let),

2. byla snížena horní věková hranice nejmladšího dítěte a byla omezena maximální možná doba čerpání dávky,

3. byla zvýšena maximální vyplácená částka zhruba o 20 %,

4. osamělé matky s dětmi do 3 let věku získaly nárok na příplatek k rodinným přídavkům v případě, že dostávají „přechodnou dávku“ v její maximální výši.

6. Norsko

69

Zároveň s reformou bylo ustaveno také přechodné období, po které rodiče samoživitelé, kteří byli oprávněni a požádali o dávku do 1.1.1998, mohli i nadále dostávat dávku podle pravidel platných před reformou. Toto přechodné období trvalo do konce roku 2000, od 1. ledna 2001 jsou dávky přidělovány výhradně v souladu s novými pravidly.

Tabulka č. 23 Hlavní charakteristiky reformy „přechodné dávky“ (kurz Norské koruny k Euru brán v roce 1998)

před reformou po reformě

maximální výše dávky 695 € / měsíc 855 € / měsíc

míra redukce dávky dávka snížena o 40 % výdělku přesahujícího 215 € měsíčně

dávka snížena o 40 % výdělku přesahujícího 230 € měsíčně

požadavky na pracovní aktivitu

- jsou-li nejmladšímu dítěti alespoň 3 roky,

rodič samoživitel musí být zaměstnán alespoň na poloviční úvazek nebo studovat

časový limit - maximálně 3 roky pobírání dávky

věkový limit nejmladší dítě mladší než 9-10 let

(4. ročník základní školy) nejmladší dítě mladší 8 let

doplňkové rodinné přídavky

- 72 € / měsíc pro osamělého rodiče

s dítětem mladším 3 let, který pobírá "přechodnou dávku“ v maximální výši

Zdroj: Mogstad, Pronzato, 2008: 6

V současné době je maximální hodnota „přechodné dávky“ rovna 1,85násobku tzv. základní částky36 a činí tedy ročně 123 602 NOK.37 Toto maximum je redukováno o 40 % části mzdy, kterou samoživitel přesahuje polovinu základní částky [Ministry of Labour and Social Inclusion]. V případě, že rodič samoživitel studuje, může být období pobírání dávky prodlouženo o 2 roky. Pro osamělé rodiče, kteří mají 2 a více dětí nebo kteří se v tomto postavení ocitli již před 18. rokem věku, může být taktéž délka pobírání dávky prodloužena o 3 roky [Ministry of Labour and Social Inclusion]. Tato dávka podléhá zdanění.


Neúplným rodinám jsou určeny další dávky, případně je v některých dávkách a opatřeních neúplnost rodiny zohledněna. Tyto dávky jsou popsané v následující části.

Doplňkový rodinný přídavek vyplácený rodiči samoživiteli s dítětem mladším 3 roky, který pobírá „přechodnou dávku“ v maximální hodnotě, byl za rok 2008 ve výši 7 920 NOK bez ohledu na počet dětí [Ministry of Labour and Social Inclusion].

Rodič samoživitel38 má nárok také na podporu při studiu (která však nesmí být čerpána spolu s přechodnou dávkou) a na příspěvek na hlídání dětí samoživitele. Tato dávka je určena rodiči, který pečuje o dítě a zároveň pracuje či

36 Rozhodujícím faktorem pro výpočet dávek je tzv. "základní částka". Její výše byla ke dni 1.1.2008

66 812 NOK. I když se v ročním průměru nerovná výši ze začátku roku, uvedené výše dávek, které jsou násobkem této základní částky, jsou vztaženy k 1.1.2008.

37 Počítáno průměrným směnným kurzem roku 2008, 1 € = 8,219 NOK [Norges Bank]. 38 Na dávky pro osamělé rodiče nemá nárok samoživitel, který v posledních 18 měsících alespoň 12 měsíců

žil ve společné domácnosti s partnerem/partnerkou.

6. Norsko

70

studuje mimo domov a je nucen zajistit po tuto dobu hlídání dětí jinou osobou. Dávka se rovná 64 % doložených nákladů na péči o děti, ovšem má svoji maximální hranici v závislosti na počtu dětí (hodnoty z roku 2008):

- jedno dítě - 37 020 NOK ročně

- dvě děti - 48 300 NOK ročně

- tři a více dětí - 54 744 NOK ročně

Na dávku nemá nárok rodič samoživitel, jehož příjem přesahuje šestinásobek „základní částky“.

V srpnu 1998 pak byla zavedena reforma dávek určených na péči o dítě, což představuje finanční podporu vdaných a osamělých matek s dětmi ve věku 1 nebo 2 let, které nevyužívají nebo využívají pouze částečně státem dotované zařízení denní péče o děti. Od srpna do prosince 1998 bylo toto schéma zavedeno pouze pro děti ve věku 1 roku, ovšem poté bylo rozšířeno také na dvouleté děti. V roce 1998 byla maximální měsíční výše této dávky zhruba v hodnotě 360 € na jedno dítě. Výše dávky je snižována v závislosti na počtu hodin, které dítě stráví ve státních zařízeních denní péče [Mogstad, Pronzato, 2008]. V současné době (data z roku 2008) činí ročně přídavek na péči o děti 39 636 NOK na 1 dítě a jedná se o nezdanitelnou dávku. Navštěvuje-li dítě částečně institucionální zařízení péče, je výše dávky odstupňovaná podle délky docházky:

Do 8 hodin za týden - 80 % z celkové částky, 9-16 hodin za týden - 60 % částky, 17-24 hodin za týden - 40 % částky, 25-32 hodin týdně - 20 % částky. V případě 33 a více hodin nevzniká nárok na příspěvek na péči [OECD, 2006].

Krom uvedených dávek je dále neúplnost rodiny zohledněna v přídavcích na děti (na každé dítě do věku 18 let). Rodiče samoživitelé dostávají přídavky na počet dětí zvýšený o jedno (například dvoudětná neúplná rodina dostává přídavky na 3 děti). Roční výše přídavku byla v roce 2008 11 640 NOK.

Rodič samoživitel má v případě, že druhý rodič na dítě mladší 18 let neplatí výživné (které musí být vymáháno prostřednictvím agentury - The Maintenance Contribution Collecting Agency), nárok na náhradu výživného ve výši, která je příjmově testovaná. V maximální výši (1 270 NOK měsíčně) dostávají náhradu výživného pouze samoživitelé, jejichž roční příjem nepřesahuje 143 201 NOK. Dále je částka odstupňována ve výši 75 % a 50 %. Rodič, jehož roční příjem přesahuje 406 400 NOK nemá na náhradu výživného pro dítě nárok [Ministry of Labour and Social Inclusion, 2008].

V roce 2007 pobíralo v Norsku náhradu výživného 13 % dětí ze všech dětí ve věku od 0 do 18 let. Tento podíl se v posledních letech mírně snižoval, v roce 1995 to bylo 16 % dětí, v roce 2000 již 18 % a v roce 2006 14 % dětí v daném věku [Nordic Social-Statistical Committee, 2008].

Pojištěný zaměstnanec, který je nepřítomen v práci z důvodu nutnosti péče o nemocné dítě mladší 12 let (mladší 18 let v případě, že je dítě zdravotně postižené nebo chronicky nemocné), má nárok na peněžité dávky po dobu maximálně 10 dní v roce (15 dní, má-li 3 a více dětí). Tato doba je rezervovaná pro každého z rodičů. V případě rodičů samoživitelů je to 20 dní ročně (30 dní, má-li samoživitel 3 a více dětí). Dalších 10 dní je pak navíc (u samoživitelů 20 dní navíc) pro každé zdravotně postižené nebo chronicky nemocné dítě. Během této doby dostává zaměstnanec 100 % své mzdy. Dávka je placená zaměstnavatelem, který má nárok na její náhradu v případě, je-li zaměstnanec nepřítomen déle než je roční povolená doba, nebo je-li dítě starší než 12 let [MISSOC 2007].

6. Norsko

71


Pro nárok na pozůstalostí důchod musela zesnulá osoba splnit podmínku tří let sociálního pojištění v období předcházejícím úmrtí [MISSOC 2007]. Na pozůstalostní důchod má nárok (1) manžel/manželka, za určitých podmínek také (2) rozvedený/á bývalý/á manžel/ka, také (3) partner/ka, který/á žil/a se zesnulým za předpokladu, že byli dříve manželi nebo mají společné dítě/děti, (4) partner, který uzavřel se zesnulým registrované partnerství a (5) děti [MISSOC 2007].

Manžel/ka má nárok na pozůstalostní důchod, je-li mladší 67 let a manželství se zesnulým trvalo alespoň 5 let nebo mají společné děti. Rozvedený/á manžel/ka má nárok na pozůstalostní důchod po bývalé/m manželce/ovi v případě, že neuzavřel/a nové manželství a od rozvodu neuplynulo více než 5 let nebo na sebe pobíral od zesnulého výživné. Zároveň muselo manželství se zesnulým/zesnulou trvat minimálně 25 let, 15 let pokud měli společné děti [MISSOC 2007].

Důchod pro dítě, jemuž některý z rodičů zemřel, je zaveden prostřednictvím základního důchodového systému a zaměstnaneckého důchodového systému a posky-tuje se dětem mladším 18 let, pokud jeden nebo oba rodiče zemřeli. Pokud dítě studuje, může mu být vyplácen důchod až do jeho 21. narozenin. Doplňkový zaměstnanecký důchodový systém poskytuje rovněž dítěti důchod, ovšem pouze v případě, že došlo k úmrtí obou rodičů [Nordic Social-Statistical Committee, 2008].

V roce 2007 pobíralo sirotčí důchod, jehož průměrná výše před zdaněním činila v prosinci 2 118 NOK (188 €), 13,8 tisíc dětí, což bylo 1,25 % dětí z věkové skupiny 0-17 let. Tento počet se v čase příliš nemění, v roce 1995 to bylo 13,7 tisíc dětí, v roce 2006 pak 14,0 tisíc dětí.

Důchody podléhají zdanění.

Daně

V Norsku je zdanitelný příjem složen z osobního příjmu a běžného příjmu. Osobní příjem je pracovní příjem a příjem z důchodů (zahrnující podporu nezaměst-nanosti a přechodnou dávku u samoživitelů). Jeho hrubá výše nemůže být snížena odpočitatelnými položkami. Tento příjem je zdaněn progresivně (tabulka č. 24). Daňovou jednotkou je většinou jedinec (daňové schéma 1), manželé však mohou zdanit příjmy společně, v tomto případě pro ně platí daňové schéma 2, které se vztahuje i na samoživitele [OECD, 2006]. Toto odlišné daňové schéma se projevuje ve vyšší odečitatelné položce běžného příjmu, dříve pro něj platily také vyšší prahy při progresivním zdanění, toto však bylo od 1. 1. 2006 zrušeno [OECD, 2007].

Tabulka č. 24 Zdanění příjmů fyzických osob - centrální úroveň, 2008

míra zdanění limit

0 do 400 000 NOK

9% 400 000 - 650 000 NOK

12% nad 650 000 NOK

Zdroj: Ministerstvo financí - http://www.regjeringen.no/en/dep/fin/Selected-topics/The-National-Budget/ Direct-and-Indirect-Taxes---Main-Feature.html?id=485144

6. Norsko

72

Běžný příjem pak představuje veškeré zdanitelné příjmy po odpočtu odpoči-tatelných položek. Na tuto část je uvalena rovná daň 28 %, která je rozdělena do dvou částí - 16,2 % je místní daň (správní obvod), 11,8 % centrální daň [OECD, 2006]. Centrální státní daně jsou uvaleny jak na osobní, tak na běžný příjem, zatímco místními daněmi je zatížen pouze běžný příjem.

Mezi odečitatelné položky běžného příjmu patří: základní nezdanitelná položka na zaměstnance (37 000 NOK v daňovém schématu 1 a 74 000 NOK v daňovém schématu 2); 36 % pracovního příjmu39 (včetně podpory v nezaměstnanosti) s minimem 4 000 NOK a maximem 63 800 NOK; 26 % u důchodů včetně přechodné dávky pro samoživitele (odečitatelná položka je ohraničena minimem 4 000 NOK a maximem 53 400 NOK). Pokud rodina doloží náklady na péči a východu dětí mladších 12 let, může si pár odečíst až 25 000 NOK za jedno dítě, 5 000 NOK za každé další dítě [Ministerstvo financí 2008].

Rodič samoživitel, který pobírá pouze „přechodnou dávku“, neplatí většinou daně z příjmů (podle zvláštního omezení daňové povinnosti, toto omezení platí i pro starobní důchodce). Jednotlivec, který má nárok na omezení daňové povinnosti, neplatí daň na čistý příjem nižší než 99 600 NOK. Příjem převyšující tuto hranici je pak zdaněn 55 %. Vzhledem k existenci základní daňové úlevy u přechodné dávky neplatí rodič samoživitel daně, pokud je jeho celkový příjem nižší než 134 595 NOK (= 99 600 NOK / (1-0,26)).

6.5 Shrnutí

Podobně jako Švédsko je Norsko zástupcem sociálně demokratického modelu sociálního státu s univerzálním sociálním zabezpečením, relativně štědrými dávkami a službami a vysokou mírou zdanění a vysokou zaměstnaností mužů i žen. V obecné rovině se Norsko od ostatních severských zemí v jistém smyslu odlišuje vyšším důrazem kladeným na tradiční rodinné hodnoty včetně role matky jako pečovatelky, ve vztahu k rodinám samoživitelů pak tím, že je jedinou severskou zemí se štědrým sociálním schématem zaměřeným výhradně na osamělé rodiče.

Výhradně pro rodiče samoživitele je určena „přechodná dávka“ poskytující a zaručující jim minimální příjem. Tato dávka prošla v průběhu času změnami, které byly odrazem reforem usilujících o zlepšení zapojení osamělých matek na trhu práce, a tím také zvýšení jejich soběstačnosti a možnosti dostat se z chudoby.

V typologiích sociální politiky (viz kapitola 3.2) bylo Norsko řazeno do skupiny států, kde byl systém charakteristický poskytováním sociální pomoci osamělým matkám pečujícím o děti za účelem jejich setrvání v domácnosti. V průběhu 90. let došlo v norské sociální politice ke změnám, které byly vedené principem orientace na placenou práci namísto sociálních jistot. Rodiče samoživitelé byli před touto reformou stavěni do role domácích pečovatelů o děti (především matky). Od roku 1998 se sociální politika snaží pohlížet i na tyto matky po prvních letech mateřství jako na zaměstnankyně.

Rodič samoživitel má tak nárok na dávky podporující jej v období studia či příspěvek na hlídání dětí v případě, kdy studuje či pracuje mimo domov.

39 Jedinec si může místo procenta z příjmu zvolit odečet paušální částky 31 800 NOK (v roce 2008), je-li

tato částka vyšší než procento příjmu [Ministerstvo financí].

6. Norsko

73

Také v Norsku, podobně jako ve Švédsku, se v případě, že druhý rodič na dítě mladší 18 let neplatí výživné, uplatňuje institut náhrady výživného. Při vymáhání výživného se postupuje prostřednictvím agentury.

7. Velká Británie

74

7. Velká Británie

Velká Británie zaznamenala v posledních 30 letech výrazný nárůst počtu neúplných rodin, a to jak v důsledku zvyšující se úrovně rozvodovosti, tak také rozšíření osamělého mateřství. Zvláště mimomanželská plodnost vedla mezi veřejností k znepokojení, v 90. letech byly rodiny osamělých matek charakterizovány ne pouze jako sociální problém, ale přímo jako sociální hrozba ve vztahu k objemu veřejných prostředků vyplácených tomuto typu rodin [Lewis, 1997].

V poválečném období došlo ke dvěma hlavním změnám v rodinném a sňatko-vém chování - zaprvé došlo k oddělení sexuálního života a sňatku, což vedlo k nárůstu mimomanželské plodnosti i předmanželských koncepcí. Zadruhé došlo od začátku 70. let k výrazným změnám na sňatkovém trhu, snižovala se úroveň sňatečnosti a méně uzavíraných sňatků bylo posunuto do vyššího věku. Spolu s tím výrazně vzrostla úroveň rozvodovosti a rozšířila se nesezdaná soužití.

7.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Velké Británii

Britská populace stále početně roste, zároveň také stárne a diverzifikuje se. V roce 2006 dosáhla 60,6 milionů a prognózy ukazují, že do roku 2021 bude počet lidí ve věku 65 a více let pravděpodobně vyšší než počet dětí ve věku do 16 let. Populační změny jsou dány přirozenou měnou (tedy rozením a umíráním), migrací a diverzitou, kterou to přináší. V Anglii a Walesu se v roce 2006 jedno z pěti dětí (22 %) narodilo matkám, které se nenarodily ve Velké Británii. O desetiletí dříve činil tento podíl 13 % [Social Trends].

Na počty narozených ve Velké Británii v průběhu 20. století měly zásadní vliv obě světové války. Po obou z nich nastal baby-boom - po první světové válce sice opožděný o 2 roky z důvodu chřipkové epidemie v letech 1918-1919, nicméně již v roce 1920 se narodilo více než 1,1 miliónu dětí (oproti méně než 800 tisícům ročně narozených ve válečných letech 1917 a 1918). Poté počty narozených opět klesaly až na 790 tisíc v roce 1933, ovšem po konci druhé světové války došlo opět k nárůstu na víc než 1 milion narozených. Další silná vlna narozených pochází z roku 1964, kdy se po předešlém poklesu v průběhu 50. let narodilo opět (do třetice) více než 1 milion dětí. Poté se počet ročně narozených snižoval na minimum v roce 1977 (654 tisíc).

V dalším období, kdy začaly do věku nejvyšší reprodukce vstupovat silné populační ročníky žen z první poloviny 60. let, docházelo meziročně k opětov-nému růstu počtu narozených (až na maximum v r. 1990: 798 tisíc). V 90. letech se trend obrací, jednak vlivem početně slabších ročníků žen, také však v důsledku nižší intenzity porodnosti. Výsledkem bylo, že v roce 2001 dosáhl počet narozených svého minima okolo 670 tisíc, hladiny, která nebyla překročena od roku 1977. V roce 2006 se ve Velké Británii narodilo 749 tisíc dětí, což je v porovnání s přelomem tisíciletí nárůst téměř o 12 %. Prognózy předpokládají i nadále růst počtu narozených (do roku 2016 by měl překročit hranici 800 tisíc), což by mělo být ovlivněno stoupajícím podílem dětí narozených matkám, které nepocházejí z Velké Británie (v roce 1996 se 13 % dětí v Anglii a Walesu narodilo ženám, které se ve Velké Británii samy nenarodily, tento podíl narostl do roku 2006 na celých 22 %).

Pokles porodnosti ve druhé polovině 60. let a v 70. letech se z hlediska intenzity plodnosti žen odrazil v poklesu úhrnné plodnosti z vysoké hodnoty 2,95 (1964) na 1,69 (1977). Ve 2. polovině 80. let se plodnost zvýšila na 1,8 dětí připadajících na

7. Velká Británie

75

jednu ženu a na této hladině se udržela až do let 90. Po poklesu na přelomu tisíciletí se v posledních letech úhrnná plodnost opět zvyšuje - 1,84 v roce 2006, což je v kontextu evropských zemí, především pak zemí střední, východní a jižní Evropy, hodnota velmi vysoká.

Změny v transverzálních ukazatelích plodnosti jsou ovlivněny na jedné straně změnou časování porodů - mezi roky 1971 a 2006 se průměrný věk matek při porodu zvýšil o více než 3 roky z 26,2 let na 29,5 let, v případě prvorodiček pak o 4 roky z 23,6 na 27,7 let (data za Anglii a Wales). Docházelo ke snižování plodnosti žen ve věku 20-24 let, od 80. let se rovněž snižuje plodnost ve věku 25-29 let a naopak se zvyšuje plodnost žen ve věku 30-34 let [Social Trends]. Ta však zatím nekompenzuje pokles v mladších skupinách. Na druhé straně dochází také ke snižování očekávané konečné plodnosti, a to především žen narozených v 60. letech.

Přes obecný trend posunu plodnosti do vyššího věku je jedním z rysů typických pro Velkou Británii vysoká úroveň plodnosti velmi mladých dívek - v roce 2005 bylo v Anglii a Walesu více než 102 000 koncepcí dívek mladších 20 let. Podíl koncepcí končících mateřstvím se liší v závislosti na věku, u dívek mladších 16 let to v roce 2005 bylo 43 %, mezi dívkami 16 a 17letými to bylo více než 50 % a u 18 a 19letých více než 60 % koncepcí, které vyústily v mateřství. Plodnost velmi mladých dívek se také projevuje v podílu dětí narozených mimo manželství - 15 % z těchto dětí (46 500 dětí) se narodilo matkám mladším 20 let.

Tabulka č. 25 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Velká Británie

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006


918,3 997,3 903,9 697,5 753,7 750,7 798,6 732,0 679,0 722,5 748,6

úhrnná plodnost 2,72 2,89 2,43 1,81 1,9 1,79 1,83 1,71 1,64 1,79 1,84


5,2 7,3 8,0 9,0 11,5 18,9 27,9 33,6 39,5 42,9 43,7

Zdroj: Eurostat, Social Trends


Velká Británie patří k zemím s vysokou úrovní mimomanželské plodnosti. V poválečných letech byl podíl dětí narozených mimo manželství nízký, k nárůstu však došlo již v průběhu 60. a 70. let. Dnes se rodí mimo manželství již více než 40 % dětí (oproti 25 % v závěru 80. let). Nárůst mimomanželské plodnosti je však do značné míry způsoben nárůstem počtu dětí narozených kohabitujícím partnerům. Více než 80 % z nemanželských dětí se rodí do úplné rodiny - oba rodiče se k dítěti přihlásili a uvedli společné místo bydliště (oproti méně než polovině společných registrací ještě na začátku 70. let, v té době se však mimo manželství rodino necelých 10 % dětí). Podíl dětí registrovaných pouze jedním rodičem zůstává v průběhu 90. let poměrně stabilní na úrovni 7-8 % ze všech narozených dětí. Od konce 90. let dochází k mírnému poklesu a v roce 2006 bylo pouze jedním rodičem registrováno 6,8 % narozených dětí.

Neprovdané matky jsou obecně mladší, zatímco vdané ženy byly při porodu v roce 2006 v průměru staré 31,4 let, neprovdané ženy měly dítě v průměru ve 27 letech.

7. Velká Británie

76

Tabulka č. 26 Děti narozené mimo manželství, 1991-2006, vybrané roky

rok 1990 1992 1993 1995 1997 1999 2000 2002 2004 2005 2006 podíl dětí narozených mimo manželství

27,9 30,8 31,8 33,6 36,8 38,8 39,5 40,6 42,3 42,9 43,7

registrovány oběma rodiči 20,1 23,3 24,3 26,2 28,9 31,0 31,9 33,4 35,2 36,0 36,9

registrovány pouze matkou 7,8 7,5 7,5 7,4 7,9 7,8 7,6 7,3 7,1 7,0 6,8

Zdroj: Social Trends


Manželství ve Velké Británii lze ukončit pouze rozvodem nebo smrtí jednoho z partnerů. Reforma rozvodového práva v Anglii a Walesu (Divorce Reform Act 1969) vstoupila v platnost roku 1971. Byl zavedl jediný důvod rozvodu - nenapravitelný rozvrat (irretrievable breakdown), který může být prokázán jedním nebo více z pěti důvodů:

- Jeden z manželů se dopustil cizoložství.

- Nerozumné chování.

- Manžel(ka) opustil(a) manželku(a) 2 roky před podáním žádosti o rozvod a neudržuje s ní (ním) kontakt.

- Manželé žili odděleně nejméně 2 roky před podáním žádosti o rozvod. Oba partneři se domluvili a s rozvodem z uvedeného důvodu souhlasí. V opačném případě oddělené bydlení nelze považovat za důvod rozvodu.

- Manželé žili odděleně po dobu nejméně 5 let před podáním žádosti. Souhlas obou partnerů s rozvodem není již podmínkou.

Zákon o manželství a rodinně (Matrimonial and Family Proceeding Act 1984) nabyl v Anglii a Walesu účinnost 12.10.1984 a přinesl dvě hlavní změny. První se týkala minimální doby trvání manželství před rozvodem, která byla z dřívějších tří let zkrácena na 12 měsíců. Druhou změnou je to, že zákon již nepožaduje, aby se soudy snažily vzájemným finančním vypořádáním manželů dosáhnout toho, aby obě strany byly po rozvodu finančně zajištěny tak, jak by byly, kdyby nedošlo k rozpadu manželství. Soudy mají klást větší důraz na to, aby byly obě strany po rozvodu z hlediska financí soběstačné.

Pokud se partneři vzájemně domluvili ohledně dělení majetku a péče o děti, rozvod může probíhat před právním zástupcem. V opačném případě rozhoduje o rozvodu soud.

Velká Británie se vysokou úrovní rozvodovosti pohybuje na předních místech v rámci zemí Evropské unie. Počty rozvodů se během let 1958-1969 víc než zdvojnásobily z ročních hodnot okolo 24 tisíc na 56 tisíc. Od roku 1969 byl rozvod legalizován také v Severním Irsku a mezi roky 1970 a 1972 stouply počty rozvodů ve spojeném království z 63 tisíc na 125 tisíc. Tento nárůst byl částečně zapříčiněn novelizací rozvodového práva v Anglii a Walesu (Divorce Reform Act 1969), která vstoupila v platnost roku 1971. Počty rozvodů postupně stoupaly a v roce 1993 dosahovaly již 180 tisíc. Na začátku nového tisíciletí se s jistými výkyvy pohybují nad hodnotou 150 tisíc rozvodů ročně, což je 2,6 rozvodů na 1 000 obyvatel středního stavu. Rozvodem tak končí přibližně 40 % manželství, a to v průměru po 11 letech manželství [Social Trends].

7. Velká Británie

77

Tabulka č. 27 Rozvodovost, 1960-2005, vybrané roky

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005

počet rozvodů (tis.) 25,8 40,6 63,2 129,3 159,7 175,3 165,6 170,1 154,6 155,1 rozvody na 1000 obyvatel

0,5 0,7 1,1 2,3 2,8 3,1 2,9 2,9 2,6 2,6

úhrnná rozvodovost1 - 11 16 32 39 44 42 45 - -

Poznámka: 1 bez Skotska a Severního Irska. Data o rozvodovosti v letech 1960–1970 jsou pouze za Velkou Británii, v Severním Irsku byl rozvod legalizován od r. 1969. Údaje včetně anulovaných sňatků.

Zdroj: Eurostat 2000, 2002, Social Trends.


V roce 1971 žilo víc než 54 milionů obyvatel v 18,6 milionech domácností, průměrný počet osob v jedné domácnosti byl 2,9. Do roku 2006 se počet obyvatel zvýšil o 4,5 milionu, počet domácností však vzrostl o 5,8 milionů a průměrný počet osob v domácnosti poklesl na 2,4. Důvodem bylo postupné snižování velikosti domácností, nárůst jednočlenných domácností i neúplných rodin. Růst úrovně rozvodovosti, vzestup nesezdaných soužití a mimomanželské plodnosti ve výsledku přispěl k tomu, že mezi roky 1971 a 2007 se podíl neúplných rodin se závislými dětmi více než zdvojnásobil (tabulka č. 28).

Tabulka č. 28 Domácnosti podle typu domácnosti a rodiny, Velká Británie, 1971-2007, vybrané roky

rok 19711 19811 19911 20012 20072

počet domácností (v mil.) 18,6 20,2 22,4 23,8 24,4

jednočlenná domácnost 18 22 27 29 29

jedna rodina v domácnosti

pár bez dětí 27 26 28 29 28

pár se závislými dětmi3 35 31 25 23 21

pár s dětmi, z nichž ani jedno není závislé 8 8 8 6 7

neúplná rodina se závislými dětmi3 3 5 6 7 7 neúplná rodina s dětmi, z nichž ani jedno není závislé

4 4 4 3 3

vícečlenná nerodinná domácnost 4 5 3 3 3

zastoupení jednotlivých typů domácností (%)

více rodin v domácnosti 1 1 1 1 1

Pozn.: 1 údaje ze sčítání lidu, 2údaje se vztahují ke druhému čtvrtletí daného roku (Výběrové šetření pracovních sil - Labour Force Survey), 3 mohou být přítomny také nezávislé děti. Pokud součty nedávají 100 %, je to způsobeno pravděpodobně zaokrouhlováním - převzato ze zdroje.

Zdroj: Social Trends, No. 8, 2008. Office for National Statistics.

Zaměříme-li se pouze na rodiny se závislými dětmi,40 pak na počátku 70. let tvořily domácnosti matek samoživitelek méně než 8 % ze všech rodin se závislými dětmi. Tento podíl se do roku 2000 téměř ztrojnásobil a z těchto rodin je nyní každá čtvrtá neúplná v čele s ženou [Haskey, 2002]. Nárůst podílu dětí rodících se mimo

40 závislé dítě = dítě do 16 let nebo do 19 let v případě denního studia

7. Velká Británie

78

manželský svazek měl bezesporu vliv na rostoucí zastoupení svobodných osaměle žijících matek, především během druhé poloviny 80. let, kdy jejich podíl rostl nejrychleji. Nárůst podílu rodin osaměle žijících matek se závislými dětmi je nicméně patrný také ve druhé polovině 90. let (tabulka č. 29). V roce 1996 tvořily tyto domácnosti 7 % z domácností s dětmi a třetinu ze všech neúplných rodin, v roce 2000 to bylo již 11 % ze všech domácností a více než 40 % z neúplných rodin.

Zastoupení rodin, v jejichž čele stojí rozvedená žena, žena po rozchodu s partnerem nebo ovdovělá matka, bylo na začátku 70. let poměrně vyrovnané a každý z uvedených typů představoval zhruba 2 % ze všech rodin s dětmi. Také tyto podíly se do roku 2000 proměnily, klesl podíl neúplných rodin v čele s ovdovělou ženou, naopak podíly rozvedených matek postupně převyšovaly zastoupení žen po rozchodu.

V roce 2000 tak byl počet neúplných rodin se závislými dětmi odhadován na 1,75 milionu a počet dětí žijících v těchto rodinách dosahoval 2,9 milionu [Haskey, 2002].

Tabulka č. 29 Rodiny se závislými dětmi1, Velká Británie, 1996 a 2000, v %

rok 1996 2000 1996 2000

rodiny matek samoživitelek 90 88 19 24

svobodná (single) 34 41 7,1 11,0

po rozchodu 22 18 4,6 4,8

rozvedená 29 26 6,0 6,9 samoživitelky podle rodinného stavu

ovdovělá 5 3 1,1 0,8

rodiny otců samoživitelů 11 12 2 3

úplné rodiny 79 74

neúplné rodiny se závislými dětmi celkem 100 100

rodiny se závislými dětmi celkem 100 100

Pozn.: 1 závislé dítě = dítě do 16 let nebo do 19 let v případě denního studia. Souček procent nemusí dávat dohromady 100 % z důvodu zaokrouhlení.

Zdroj: Haskey, 2002.


Britský liberální model sociálního státu poskytuje sociální ochranu zejména rodinám na hranici chudoby, většina dávek podléhá testování příjmu [více viz Matějková, Paloncyová, 2004]. Labouristický princip, na kterém je založena koncepce dávek a služeb, spočívá v přinucení lidí jít do rizika, které představuje práce, oproti snadnějšímu pasivnímu přijímání dávek. Nástroj, jak toho dosáhnout, vidí v investování do lidského kapitálu, zvýšení mobility pracujících a slaďování práce s výchovou dětí [Munková, 2005]. Cílem podpory je aktivní zapojení lidí na pracovním trhu a relativní zvyšování jejich příjmu [Matějková, Paloncyová, 2004].

7. Velká Británie

79

Labouristická vláda (nástup v r. 1997) se začala intenzivněji zajímat o rodinu a její problémy a zaměřila tak rodinnou politiku především na:

- upřednostňování zájmů dítěte,

- stabilitu a bezpečnost pro děti,

- podporu všech typů rodinných forem - zákony o podpoře dětí z r. 1990 a 1995 nerozlišují mezi sezdanými a nesezdanými partnery,

- podporu rodičů, aby mohli lépe podporovat děti (nikoli snaha nahradit rodiče),

- tvorba programů proti chudobě dětí prostřednictvím systému dávek a daní [Munková, 2005].

Svobodné matky bylo jedno z důležitých politických témat po celá 90. léta. Diskuse kolem rodiny byla založena na ekonomických a morálních argumentech. Sociální stát snažící se o nahrazení rodiny vede ve svém důsledku k tomu, že otcové opouštějí své rodiny, dívky se stávají svobodnými matkami a stát to vše financuje, což zvyšuje daňové zatížení a ekonomické problémy [Munková, 2005].

Již v 80. letech začala být pozornost zákonodárců v otázkách neúplných rodin soustředěna na muže jakožto zdroj příjmů pro osamělé matky. Během 70. let totiž vzbudilo kontroverzi pravidlo uplatňované v praxi, podle kterého se měl muž starat o svoji novou rodinu a podporu jeho původní rodiny přebíral stát [Lewis, 1997]. Toto pravidlo bylo ve shodě s modelem muže-živitele rodiny, který tedy byl povinen živit tu ženu, se kterou právě sdílel společnou domácnost. V 80. letech nabývala na významu otázka muže živitele z titulu otcovství, nikoli z titulu sdílení společné domácnosti. Přesto však na konci 80. let pouze jedna ze tří osamělých matek dostávala pravidelné výživné, většina tedy dále pobírala státní dávky. Problémy s nárůstem podílu osob pobírajících podporu příjmu vyústily v r. 1991 v zákon o dětské podpoře (Child Support Act41), který směřoval k zajištění výraznější podpory osamělých matek a jejich dětí ze strany biologického otce dítěte.

Změny politického přístupu v průběhu 80. let vedly k tomu, že osamělé matky začaly být více vnímány jako sociální problém či dokonce jako sociální hrozba. Změny v sociálním zabezpečení zavedené na začátku 90. let v souvislosti se zákonem o dětské podpoře obsahovaly pobídky k participaci osamělých matek na pracovním trhu, přesto však z hlediska jejich pracovního zapojení docházelo spíše k poklesu (oproti rostoucí participaci vdaných matek na pracovním trhu), především z důvodu obtížného hledání dostupné péče o děti. Bradshaw a Millar [citováno z Lewis, 1997] uvádějí, že pokud by všem osamělým matkám, které v jejich rozsáhlém výzkumu vyjádřily přání pracovat, byla tato práce umožněna, jejich zastoupení na pracovním trhu by bylo stejné jako v případě vdaných matek. Dalším důležitým momentem ve vnímání neúplných rodin byla veřejná debata o významu role otce v průběhu socializace dítěte, jejíž úspěšný průběh byl v tomto diskurzu podmiňován aktivním zapojením obou rodičů. Osamělým matkám tak byla dávána zodpovědnost za nezodpovědné (v lepším případě) nebo dokonce kriminální chování nadcházející generace mužů [Lewis, 1997].

Labouristická vláda po svém nástupu v r. 1997 začala více prosazovat politiku povzbuzování a podpory rodičů z neúplných rodin v jejich zapojení se na pracovním trhu. Byla zavedena opatření jako program „akce pro osamělé rodiče“, opatření v daňová soustavě „dávka z daní dítěti“ a „dávka z daní pracujícímu“ nebo například

41 Podle tohoto zákona musely všechny ženy, které pobíraly určité sociální dávky (podporu příjmů, Family

Credit a další), zmocnit nově vzniklý úřad, aby převzal vymáhání těchto peněz [Munková, 2005]. Akce však skončila selháním, agenda byla příliš složitá [Munková, 2005], proti novým legislativním pravidlům protestovali nejen muži, ale také jejich nové manželky [Lewis, 1997].

7. Velká Británie

80

národní strategie vůči dětem. Cílem vlády v této oblasti se stalo zvýšení participace osamělých rodičů na pracovním trhu na 70 % do roku 2010 [Spencer-Dave, 2005]. Ekonomická aktivita je chápána jako nejlepší cesta k redukci chudoby, vláda podněcuje rodiče k participaci na pracovním trhu a volba pracovat je vnímána jednak jako morálně správná, jednak jako ekonomicky výhodná vzhledem k daňovým pobídkám, podpoře služeb péče o děti i dostupnosti poradenských služeb.

V červenci 2007 byla vládou zveřejněna Zelená kniha „In work, better off“, která představila další kroky ke zvýšení zaměstnanosti obecně a navrhla způsoby, jakými se přiblížit k 80% míře zaměstnanosti [DWP, 2007a]. Jsou zde obsaženy také návrhy na další podporu osamělých rodičů s menšími dětmi při získávání a udržení si zaměstnání. Podle uveřejněných údajů došlo od roku 1997 k růstu míry ekonomické aktivity rodičů samoživitelů (ze 44,7 % v roce 1997 na 57,2 % v roce 2007), ovšem i tak zůstává míra jejich participace na pracovním trhu nízká. Polovina dětí z neúplných rodin stále žije pod hranicí chudoby [DWP, 2007b: 16]. Vláda tedy spatřuje v participaci rodičů na pracovním trhu základní mechanismus, který vyvede tyto rodiny a děti v nich žijící z chudoby. Součástí návrhů je také prodloužení a rozšíření programu „akce pro osamělé rodiče“ (New Deal for Lone Parents), který se zaměřuje speciálně na podporu ekonomické aktivity živitelů v neúplných rodinách. V rámci tohoto pro-gramu je zdarma poskytováno poradenství uchazečům o vstup na pracovní trh. Vedle podpory zapojení do práce by také jednou z možností pomoci mělo být snazší umístění dítěte (dětí) do předškolních zařízení. Více o programu a konkrétních opatřeních je uvedeno v následující části.


V současné době existují jak opatření zacílená přímo na rodiny samoživitelů, tak opatření pro rodiny s dětmi obecně, ve kterých jsou však neúplné rodiny různým způsobem zohledněny.

Přídavek na dítě (Child Benefit)

Přídavek na dítě je vyplácen podle zákona o příspěvcích a dávkách sociálního zabezpečení z roku 1992 a je vyplácen plošně, bez ohledu na výši příjmů rodičů. Přídavek náleží rodiči závislého dítěte, tj. dítěte mladšího 16 let, v případě dítěte studujícího v denním studiu do jeho 20. narozenin [MISSOC, 2008].

Na přídavek na dítě může mít nárok také rodič, který s dítětem nežije ve společné domácnosti. Pokud dítě žije s někým jiným, může rodič požadovat přídavek pouze v případě, že (1) platí výživné na dítě a výše výživného je přinejmenším stejná jako výše přídavku, který na dítě dostane a (2) osoba, která dítě vychovává, nežádá o přídavek na dítě pro sebe. Nárok na přídavek na dítě může mít také osoba, která není rodičem dítěte, ale která je za dítě odpovědná.

Výše přídavku na dítě je částečně odstupňována podle počtu, a tedy pořadí dětí v rodině:

- 18,80 £ týdně pro nejstarší nebo jediné dítě (od 5.1. 2009 zvýšení na 20 £ týdně),

- 12,55 £ týdně pro každé další dítě (od 5.1. 2009 zvýšení na 13,20 £ týdně).

Poručník dítěte, který se stará o osiřelé dítě, dostává 13,45 £ týdně za každé dítě (od 6. dubna 2009 se chystá zvýšení na 14,10 £).

7. Velká Británie

81

Vyšší sazba přídavku pro dítě osamělého rodiče - Child Benefit (Lone Parent) - byla zrušena pro nově žádající rodiče od června 1998, přesto ještě někteří ze samoživitelů, kteří splňují stanovené nároky, mohou pobírat přídavek ve zvýšené výši. Neúplnost rodiny byla podle starých pravidel zohledněna v případě nejstaršího dítěte a osamělému rodiči tak náležela týdenní částka na dítě zhruba o třetinu vyšší v porovnání s částkou pro dítě z úplné rodiny. V roce 1997 to bylo 17,10 £ pro nejstarší dítě samoživitele oproti 11,05 £ pro nejstarší dítě rodičovského páru (na další děti to činilo shodně 9 £ týdně).

Zvýšený přídavek na dítě osamělého rodiče byl představen 7. dubna 1997 a byla jím nahrazena jiná dávka určená samoživitelům (která byla vyplácena doplňkově k přídavkům na dítě). Následně byla od 6. července 1998 zavedena nová legislativa s cílem omezit vyplácení přídavku na dítě osamělého rodiče pouze pro osoby, které požádaly o tuto dávku od 6. července 1998. Rodiče, kteří požádali před uvedeným datem, pobírají přídavek na děti osamělého rodiče tak dlouho, dokud splňují podmínky jeho nároku. Jakmile však dojde ke ztrátě nároku, a to z jakéhokoliv důvodu, nelze jej opět později uplatnit.

Pro nárok na přídavky na děti osamělého rodiče musí být splněny všechny základní podmínky:

- Nárok na přídavek na děti trvá nepřetržitě od 5. července 1998 pro alespoň jedno dítě nebo mladistvého, kteří žijí s rodičem.

- Rodič je osamělým rodičem nepřetržitě od 5. července 1998.

- Rodič nemá nárok na navýšení ani jedné z uvedených dávek (ani pro sebe ani pro své dítě): dávky pro ovdovělé a vdovský důchod, starobní důchod, invalidní důchod, příspěvek na péči.

Výživné (Child Support Maintenance)

Podle zákona o výživném, důchodu a sociálním zabezpečení je počínaje 3. březnem 2003 v platnosti nové schéma placení výživného na dítě nepřítomného rodiče. Výživné na dítě je pravidelná finanční podpora, která pomáhá k hrazení každodenních životních nákladů dítěte. Platí je ten z rodičů, který nepečuje o dítě na denní bázi, tomu z rodičů, který zastává hlavní díl péče o dítě. V některých případech osoba, která přijímá výživné, může být prarodič nebo poručník dítěte. Výživné se platí na dítě mladší 16 let, v případě středoškolského denního studia mladší 19 let.

Existují 3 způsoby, jakými ujednat platbu výživného: (1) rodiče se mohou sami na platbě dohodnout, (2) výživné může být stanoveno soudním rozhodnutím nebo (3) za pomoci agentury (Child Support Agency42). Ať je způsob určení výživného jakýkoli, nejsnazší možnost placení pro nepřítomného rodiče je hrazení výživného na dítě přímo druhému z rodičů. Je zde i možnost zprostředkování od agentury, která platbu od nepřítomného rodiče přijme a předá ji přímo rodiči, který o dítě pečuje.

Výše hrazené částky je odvozena od čistého týdenního příjmu nepřítomného rodiče (příjmem se v tomto případě rozumí výdělek, důchod i jiné dávky). Podle výše příjmu se uplatňují 4 různé sazby a od nich odvislé výpočty výše výživného [Child Support Agency, 2007, 2008]:

42 Child Support Agency (CSA) je vládní služba zajišťovaná Komisí pro výživné a jeho vymáhání. Její úlohou

je zajistit, aby rodiče, kteří nežijí se svými dětmi, přispívali na jejich potřeby. Může také v konkrétních případech stanovovat výši výživného a kontrolovat jeho platby. Pokud není správná částka řádně zaplacena ve stanovené době, muže CSA přistoupit k příslušným právním krokům či soudní žalobě.

7. Velká Británie

82

- základní sazba při příjmu přesahujícím 200 £ týdně (maximální částka, kterou lze použít pro výpočet výše výživného, je 2 000 £ týdně, pokud nepřítomný rodič vydělává více, může rodič pečující o dítě požadovat soudní cestou vyšší výživné)

- Pokud příjem nepřítomného rodiče přesahuje limit 200 £ za týden, výše výživného spadá do základní sazby a je tvořena podílem čistého příjmu nepřítomného rodiče:

- 15 % na jedno dítě, 20 % na dvě děti, 25 % na tři a více dětí.

- snížená sazba při příjmu 100-200 £ týdně

- Ve snížené sazbě je výživné vyměřeno: paušálně 5 £ + procentuální podíl z části příjmu přesahující 100 £. Procentní výměra je opět odvislá od počtu dětí, 25 % na 1 dítě, 35 % na 2 děti a 45 % na 3 a více dětí.

- paušální sazba při příjmu 5-50 £ týdně. Paušální sazbu platí také ten rodič, který dostává určité dávky (podporu k příjmu, příspěvek v nezaměstnanosti, starobní důchod, válečný důchod atd.). V tom případě bývá výživné strháváno přímo z dané dávky. Výše paušálního výživného je 5 £ bez ohledu na počet dětí. Pokud nepřítomný rodič dostává nějaké dávky, ale jeho jiný příjem přesahuje 100 £, může rodič pečující o dítě/děti požádat o navýšení paušální částky výživného.

- nulová sazba, nedosahuje-li týdenní příjem 5 £. Rodič také nemusí platit výživné na dítě v případě, že je student, mladší 16 let, ve vězení nebo žije v ústavu či nemocnici.

Výši platby výživného je možné upravit také s ohledem na počet dalších dětí, které žijí s nepřítomným rodičem a na které on nebo jeho partner/ka dostávají dětské přídavky, počet dětí, na které nepřítomný rodič musí platit výživné, a také s ohledem na to, zda dítě, na které má platit výživné, tráví u nepřítomného rodiče alespoň jednu noc v týdnu.

V roce 2008 proběhly změny v systému výživného, které se týkají především neúplných rodin, ve kterých rodič pečující o dítě pobírá nějaké dávky. Před touto změnou museli ti rodiče, kteří se starali o dítě a pobírali dávky, dojednávat platbu výživného skrze Child Support Agency a nebyla možná pouze soukromá dohoda s druhým z rodičů. Zde došlo ke změně a od 27. října 2008 si mohou všichni rodiče vybrat podle vlastního uvážení, zda ujednají výplatu výživného za pomoci agentury nebo soukromou dohodou s druhým rodičem. Pokud pečující rodič pobírá další příjmově testované dávky, může podle nových podmínek pobírat výživné ve vyšší výši, aniž by byl ovlivněn nárok na tyto dávky (před změnou mohl pečující rodič pobírat výživné nejvýše 10 £ týdně, aby nebyla ovlivněna výše dalších pobíraných dávek, nyní je tato hranice posunuta na 20 £ týdně).


Podmínkou na straně zesnulého je obecně platba pojistného po dobu minimálně 25 % z roků, které byl člověk ve věku ekonomické aktivity (tzn. od věku 16 let do posledního zdaňovacího období před úmrtím jedince), nebo pobíral v době úmrtí důchod [MISSOC 2007].

V případě úmrtí jednoho z rodičů má druhý rodič nárok na dávku pro ovdovělého rodiče (Widowed Parent's Allowance) v případě, že má závislé dítě, na které dostává rodičovský příspěvek. Maximální výše dávky je 90,70 £ týdně. Pro nárok na uvedenou dávku musí být splněny následující podmínky:

7. Velká Británie

83

• rodič vychovává dítě mladší 19 let (nebo mladší 20 let v případech, kdy na něj pobírá přídavek na dítě),

• rodič nedosahuje důchodového věku (60 let pro ženy a 65 let pro muže),

• zemřelý manžel/manželka (registrovaný partner/partnerka) odváděl sociální pojištění.

O dávku může požádat také ten, jehož manžel/ka (registrovaný partner/ka) zemřel/a v důsledku své pracovní činnosti, a to i v případě, kdy zemřelý neplatil pojištění. Dále pak žena, která čeká se zesnulým dítě (u registrovaného partnerství také v případě asistované reprodukce).

Na dávku naopak nemá nárok rodič v případě rozvodu se zesnulým/zesnulou (zrušení registrovaného partnerství), opětovného uzavření sňatku nebo v případě, že je ve vězení.

Osoba, která se stará o osiřelé dítě, které ztratilo oba rodiče, má nárok na výplatu 13,45 ₤ týdně představující dávku opatrovníkovi (Guardian's Allowance). Pro nárok na uvedenou dávku musel alespoň jeden z rodičů dítěte splňovat podmínku pobytu,43 příjemce musí mít nárok na přídavky na děti (na osiřelé dítě). Ve výjimeč-ných případech je tato dávka opatrovníkovi vyplácena také v případě, že zemřel pouze jeden z rodičů dítěte (například pokud není známo, kde se nachází druhý z rodičů).

Zákon vztahující se k možnosti čerpat volno v případě mimořádných rodinných událostí poskytuje rámec, v němž je zaměstnaným osamělým matkám zaručena potenciální schopnost poskytnout péči nemocnému dítěti. Zaměstnanec má právo na přiměřenou dobu čerpat volno tak, aby mohl podniknout náležité kroky v případě nemoci nebo zranění závislého dítěte, pokud nepředvídaně selhaly jiné způsoby péče nebo pokud událost nastala v době, kdy bylo dítě ve škole. V takových situacích musí zaměstnanec sdělit svému zaměstnavateli důvod a také předpokládanou délku absence. Právní rámec umožňuje zaměstnavatelům rozhodovat o podmínkách, za kterých může být dovolená čerpána, a také o tom, zda bude či nebude zaměstnanci finančně kompenzována [Spenser-Dawe, 2005].

Z uvedeného právního předpisu vyplývá řada obtíží. I když je velmi vzácné, že zaměstnanec nedostane povolení čerpat toto volno, takovéto volno je v praxi obecně neplacené [Spenser-Dawe, 2005]. Krom toho neexistuje žádná právní definice toho, co je to přiměřené množství času, předpokládá se, že bude záviset na okolnostech každého případu, a že by měla být dostatečná doba k tomu, aby mohl být zajištěn jiný způsob péče.

Nicméně zůstává zde otevřený prostor pro subjektivní interpretaci a je živnou půdou řady sporů [Spenser-Dawe, 2005]. Za třetí, legislativa se opírá o zásadu, že sladění rodinných povinností s potřebami placené práce je především soukromou záležitostí a že opatření na podporu pracujících rodičů jsou záležitostí individuálního nebo kolektivního vyjednávání. Nicméně studiemi identifikované potíže při vyjednávání osamělých matek s jejich zaměstnavateli naznačují, že tento proces jednání nebývá zdaleka přímočarý a že ekonomická zranitelnost osamělých matek na trhu práce může dále oslabovat jejich vyjednávací sílu [Spenser-Dawe, 2005].

43 Jeden z rodičů se buťto narodil ve Velké Británii, byl z Evropského hospodářského prostoru (EHP) či ze

Švýcarska nebo pobýval ve Velké Británii alespoň 52 týdnů v průběhu jakýchkoli 2 let od doby, kdy dosáhl 16 let.

7. Velká Británie

84

Další skupina dávek, ve kterých je zohledněna neúplnost rodiny, je vázána na situaci, kdy jednotlivec nepracuje či pracuje pouze omezenou dobu.

Příspěvek uchazečům o zaměstnání (Jobseeker's Allowance) je hlavní dávkou pro lidi, kteří jsou bez práce nebo pracují méně než 16 hodin týdně a kteří splňují podmínky schopnosti pracovat, aktivního hledání práce a nedosahují stanoveného důchodového věku. Existují 2 typy tohoto příspěvku. (1) První je založen na odváděném pojistném v příslušném zdaňovacím období. (2) Druhý je založen na výši příjmu a úspor. Mohou jej obdržet ti, kteří nemají zaplacené požadované pojistné a mají nízké příjmy.

Příspěvek vyplácený na základě odváděného pojistného má maximální týdenní výši odstupňovanou podle věku žadatele: 47,95 £ do 24 let a 60,50 £ pro osoby ve věku 25 let a více. V příspěvku založeném na výši příjmu je zohledňována situace žadatele. Maximální týdenní výše je stanovena v závislosti na věku a typu rodiny následovně:

Tabulka č. 30 Maximální týdenní výše příspěvku uchazečům o zaměstnání a podpory příjmu

jednotlivec osamělý rodič pár

věk 16-17 47,95 £ x

věk 18-24 47,95 £

věk 25 a více 60,50 £ 60,50 £ 94,95 £

Zdroj: http://www.jobcentreplus.gov.uk

Výše příspěvku může být redukována, pokud má žadatel příjem ze zaměstnání na částečný úvazek. Příspěvek je redukován také v případě, že má žadatel úspory přesahující 6 000 £ (Má-li úspory přesahující 16 000 £, nebude mít pravděpodobně nárok na žádný příspěvek)

Podpora příjmu (Income Support) představuje speciální finanční pomoc lidem s nízkými příjmy a je určena těm, kteří nejsou nezaměstnaní, tedy především nemocným nebo postiženým osobám, osamělým rodičům odpovědným za dítě mladší 12 let, pečovatelům nebo nevidomým lidem. Tato podpora je věkově omezená (pro lidi ve věku 16 až 59 let) a je pro lidi s nízkými příjmy pracujícími méně než 16 hodin týdně, ale zároveň pro ty, kteří nejsou zapsáni v celodenním studiu, nedostávají podporu v nezaměstnanosti, nemají úspory ve výši alespoň 16 000 £ a žijí ve Velké Británii.

Podpora příjmu je dávka, která se skládá ze tří různých částí: osobní příspěvky, prémie (například v případě postižení, péče o bezmocnou osobu) a příspěvek na úhradu nákladů na bydlení. Týdenní výše osobního příspěvku je stejná jako maximální výše příspěvku uchazečům o zaměstnání, je tedy taktéž závislá na věku a typu rodiny (viz tabulka č. 30).

Jak již bylo uvedeno, součástí reforem na pomoc neúplný rodinám bylo zavedení programu, jehož cílem je zvýšit pracovní připravenost a tím také šance na zaměstnání rodičů z těchto rodin. V červenci 2007 pak byly představeny další kroky ke zvýšení zaměstnanosti a navrženy způsoby, jakými se přiblížit k 80 % míře zaměstna-nosti [DWP, 2007a]. Zdůrazňováno je přitom, že příprava na participaci na pracovním trhu má být přirozeným přechodem spíše než náhlou změnou. Toho má být dosaženo

7. Velká Británie

85

například ověřováním pracovních dovedností a účastí na školeních zaměřených na ty oblasti, ve kterých byly identifikovány nedostatky či překážky pro nastoupení do zaměstnání. Snahou je také zavést pilotní projekty na podporu osamělých rodičů s dětmi do 5 let, v rámci kterých by byly rozvíjeny dovednosti potřebné k hledání práce.

Vládní návrh počítal také s novými pravidly pro osamělé rodiče se staršími dětmi, které začnou být uplatňovány od konce roku 2008. Podle nich by měli práceschopní osamělí rodiče, kteří v současné době pobírají podporu příjmů pouze z titulu osamělého rodičovství (a tedy aktivně nehledají zaměstnání), žádat o příspěv-kem uchazečům o zaměstnání (Jobseeker’s Allowance), podmínkou jeho pobírání je mimo jiné aktivní hledání zaměstnání. Toto pravidlo se má uplatňovat od listopadu 2008 pro osamělé rodiče, jejichž nejmladší dítě je ve věku 12 let nebo starší, od října 2009 je-li nejmladšímu dítěti 10 nebo více let a od října 2010 pro rodiče dětí 7letých nebo starších. Tyto změny se budou vztahovat pouze na osamělé rodiče, kteří jsou schopni pracovat. Osamělí rodiče, kteří žádají o podporu příjmů i z jiných důvodů, budou mít i nadále nárok na tuto podporu příjmů nebo na jiné, individuální situaci odpovídající dávky.

Navrhované změny se zaměřují na usnadnění přechodu ze stavu, kdy rodiče samoživitelé zůstávají na dávkách, do stavu pracovní aktivity. Patří sem také rozšíření a prodloužení programu Akce pro osamělé rodiče (New Deal for Lone Parents), v rámci kterého jsou rodičům hledajícím práci poskytovány odborné konzultace, pohovory, rozvíjení dovedností a pomoc s orientací na místním trhu práce. Rozhodne-li se samoživitel tento program využít, osobní poradce s ním učiní všechny potřebné kroky hledání a ucházení se o práci. Poradce taktéž může radit a pomáhat se zajištěním péče o děti a odborné přípravy. Zároveň je schopen analyzovat, jak budou v případě, že rodič začne pracovat, ovlivněny různé dávky, které dostává. Poradce také pomáhá s žádostí o pracovní výhody a úlevy na dani. Tento program je určen pro osamělé rodiče, kteří vychovávají dítě/děti (nejmladšímu z nich je méně než 16 let) a kteří nepracují nebo pracují méně než 16 hodin týdně [Jobcentre Plus, 2008].

V rámci tohoto programu je v současné době osamělým rodičům (a ostatním nezaměstnaným) dána šance vyzkoušet si práci po dobu až 30 dnů, aniž by ztratili nárok na pobírání dávek (podpory příjmů, příspěvek uchazečům o zaměstnání). Krom toho jim může být uhrazeno také cestovné a strava do výše 3 £ denně (stav platný k březnu 2008).

Pro osamělé rodiče, kteří přestanou pobírat dávky (podporu příjmu, příspěvek pro uchazeče o práci nebo jejich kombinaci, pobírali-li tyto dávky po dobu alespoň jednoho roku) a začnou pracovat alespoň 16 hodin týdně, je vyplácen bonusu 40 £ týdně (v Londýně 60 £), a to po dobu 52 týdnů (In Work Credit). Vedle tohoto finančního bonusu mohou ti, kteří pobírali dávky44 nepřetržitě déle než 6 měsíců a začnou pracovat na více než 16 hodin týdně, získat jednorázovou částku (Job Grant) 250 liber v případě samoživitelů nebo páru s dítětem (100 liber v případě bezdětného jednotlivce nebo jednoho z partnerů v případě bezdětného páru).

Dalšími opatřeními směřujícími k podpoře a zvýhodnění placeného zaměstnání

jsou dávky navázané na zaměstnání (a tedy odvádění daní - tax credits), které jsou založeny na příjmu v daném zdaňovacím období a individuální situaci žadatele. Jejich výše závisí na řadě okolností - na počtu dětí žijících ve společné domácnosti, ekonomické aktivitě a velikosti úvazku, nákladech na péči o děti či postižení dítěte.

44 Podporu příjmu, příspěvek pro uchazeče o práci, dávky pro zdravotně postižené.

7. Velká Británie

86

Odvislé jsou také od výše příjmu, jelikož jsou zaměřeny na nízkopříjmové skupiny a na redukci chudoby. Se vzrůstajícím příjmem klesá výše dávky. Páry mají povinnost uplatňovat nárok na daňové dávky společně, bez ohledu na fakt, zda žijí v manželství či nesezdaném soužití (po dobu minimálně 2 měsíců). Pro splnění podmínky nároku na daňovou dávku se započítává společný příjem partnerů [Matějková, Paloncyová, 2004].

U pracujících podmiňuje nárok na dávku (Working Tax Credit) vedle výše příjmu také minimální stanovený počet odpracovaných hodin v týdnu (16, respektive 30 v případě, že je žadatel starší 25 let a nemá děti nebo není postižený) [OECD, 2006]. Pracující, kteří se starají o dítě/děti, mají vedle dávky určené jim (Working Tax Credit) nárok ještě na dávku vztahující se na dítě (Child Tax Credit45). Tuto příjmově testovanou dávku však může pobírat rodič bez ohledu na to, zda pracuje. Dávku pobírá na 90 % rodin s dětmi [Directgov, 2008]. Krom jiných charakteristik se v její výši zohledňuje i osamělost rodiče.

Mimo to mohou pracující rodiče46 získat zpět až 80 % týdenních nákladů vynaložených na institucionální péči o děti, ovšem při stanovení maximálního limitu 175 £ týdně v případě jednoho dítěte a 300 £ týdně pro 2 a více dětí.

7.5 Shrnutí

V britském liberálním modelu sociálního státu podléhá většina dávek testování příjmu, cílem podpory je aktivní zapojení lidí na pracovním trhu a tím zvyšování jejich příjmu, sociální ochrana je poskytována zejména rodinám na hranici chudoby.

Neúplné rodiny a především pak svobodné matky jsou jedno z důležitých politických témat. Labouristická vláda po svém nástupu v r. 1997 začala více prosazo-vat politiku podpory rodičů z neúplných rodin v jejich zapojení se na pracovním trhu. Byla zaveden program „akce pro osamělé rodiče“ i opatření v daňové oblasti s cílem zvýšit participaci osamělých rodičů na pracovním trhu. Vedle podpory pracovního zapojení by také jednou z možností pomoci mělo být snazší umístění dítěte (dětí) do předškolních zařízení.

Také zde tedy, podobně jako v případě Norska, byl britský systém původně řazen jako systém podporující setrvání samoživitelů pečujících o děti v domácnosti, v posledních letech se zde však prosazuje aktivizační politika se snahou zvýšit účast rodičů samoživitelů na pracovním trhu.

Z hlediska platby výživného na děti z neúplných rodin v Británii funguje agentura, jejíž úlohou je zajistit, aby rodiče, kteří nežijí se svými dětmi, přispívali na jejich potřeby. Agentura může také v konkrétních případech stanovovat výši výživného a kontrolovat jeho platby.

45 Tím byla nahrazena odečitatelná položka na dítě v daňovém systému. 46 Osamělý rodič musí pracovat alespoň 16 hodin týdně, v úplné rodině musí každý z partnerů pracovat

minimálně 16 hodin týdně.

8. Francie

87

8. Francie

Neúplné rodiny, ve kterých jeden z rodičů vychovává dítě sám bez partnera, představují stále významnější podíl rodin s dětmi ve Francii. Podobně jako v jiných západo- a severoevropských zemích se zde v tomto ohledu projevují základní trendy změn rodinného, reprodukčního a partnerského chování. Rodinná politika se ve Francii velmi rozšířila po druhé světové válce, má výrazně pronatalitní charakter a snaží se v současné době favorizovat mladé a početné rodiny a napomáhat slučitelnosti rodinných a pracovních povinností [Rys, 2005]. Cílem francouzské rodinné politiky je zajistit, aby životní úroveň těch, kdo mají děti, nebyla propastně nižší než životní úroveň lidí bezdětných. Druhým cílem je zajistit minimální životní úroveň pro všechny děti [Matějková, Paloncyová, 2003]. Francie patří k zemím, které aplikují opatření zacílená na podporu rodin samoživitelů.

8.1 Vývoj a úroveň porodnosti ve Francii

Počet obyvatel činil k 1.1.2008 63,8 milionu lidí, z čehož 1,9 milionu žilo v zámořských departementech47 a teritoriích,48 61,9 milionu tedy žilo ve Francii a na Korsice. Údaje v následující kapitole se budou týkat pouze evropské části, tzv. metropolitní Francie.

V 60. letech se počet živě narozených dětí pohyboval nad hranicí 800 tisíc ročně. V 1. polovině 70. let došlo k poklesu ročního počtu narozených a minima bylo dosaženo v roce 1976, kdy se narodilo 720 tisíc dětí. Do začátku 90. let se pak rodilo v průměru 750 tisíc dětí ročně. K dalšímu poklesu v počtech narozených došlo v 1. polovině 90. let, nejméně dětí se narodilo v letech 1993 a 1994 (712 tisíc). Od druhé poloviny 90. let však dochází k opětovnému vzestupu narozených, a to i přes početní úbytek žen v reprodukčním věku (15-49 let).

Úhrnná plodnost se až do poloviny 70. let pohybovala nad úrovní 2 děti na jednu ženu (ve sledovaném období s maximem 2,9 dětí na jednu ženu v roce 1964), na úroveň 1,8 klesla ve 2. polovině 70. let a udržela se na ní, s mírnými oscilacemi, až do konce 90. let. Od přelomu tisíciletí pak dochází k opětovnému nárůstu a počet dětí připadajících na jednu ženu se opět přiblížil k hranici 2 (1,98 v roce 2006, podle předběžných výsledků 1,96 v roce 2007). Je nutné zdůraznit, že na rozdíl od prudkého a velmi rychlého poklesu úrovně plodnosti v zemích střední a východní Evropy ve Francii po sledované období hodnota úhrnné plodnosti nikdy neklesla pod 1,66 dětí na jednu ženu, což je minimum z let 1993 a 1994 (srovnej s 1,13 v České republice v roce 1999).

Ve Francii je tedy porodnost stále poměrně vysoká, a to navzdory tendenci mladých lidí odkládat vstup do rodičovské fáze na pozdější dobu, oslabování instituce manželství, resp. klesající úrovni sňatečnosti a rozšiřujícím se jiným formám soužití a rozšíření spolehlivých metod antikoncepce, tedy obdobným procesům jako jinde v Evropě. Vysoká úroveň porodnosti ve Francii je často přikládána vlivu migrace a zastoupení imigrantů v populaci, tento předpoklad však odborníci ve skutečnosti vyvracejí [srovnej např. Toulemon, 2003, 2006; Toulemon et al. 2008]. Výsledky analýz ukazují, že úroveň plodnosti by v 90. letech byla o pouhých 0,07 dítěte na ženu

47 Quadeloupe, Guyane, Martinique, Réunion. 48 Mayotte, Wallisovy ostrovy, Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Saint Pierre a Miquelon.

8. Francie

88

nižší, pokud by byla vypočtena pouze za ženy narozené ve Francii [Toulemon, 2006]. Krom toho dcery imigrantů, které se již narodily ve Francii, přebírají chování autochtonní populace a mají stejnou úhrnnou plodnost jako ženy, jejichž matky se narodily ve Francii [Toulemon 2003]. Totéž se ukazuje v případě začátku nového tisíciletí, přestože mezi roky 2000 a 2005 vzrostla úroveň migrace, úroveň úhrnné plodnosti (1,92 v roce 2005) by byla vyšší než 1,8 i v případě, když by byla počítána pouze pro ženy narozené ve Francii [více viz Toulemon et al. 2008].

Hlavním důvodem pro vysokou úroveň porodnosti ve Francii (v rámci Evropy) je vysoká úroveň plodnosti žen ve věku 30 až 40 let, tedy ve věku, kdy zároveň většina žen pracuje. Francie zažívá téměř stejné demografické a sociální změny v rodinném chování jako ostatní země, ale porodnost zůstává stabilní, protože ženy dokáží mít děti, aniž by se vdaly, a pokračují v práci (nebo se po krátké době vracejí do práce) po každém porodu [Toulemon et. al, 2008: 546].

Tabulka č. 31 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Francie

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006


816,3 862,3 847,8 745,1 800,4 768,4 762,4 729,6 774,8 774,4 796,9

úhrnná plodnost 2,73 2,84 2,47 1,93 1,95 1,81 1,78 1,70 1,87 1,92 1,98


6,1 5,9 6,9 8,5 11,4 19,6 30,1 37,6 42,6 47,4 49,5

Zdroj: Eurostat, Insee


Z hlediska legitimity narozených dětí patří Francie mezi země s nejvyšším podílem dětí, které se rodí mimo manželství [Toulemon et al., 2008], zároveň patří mezi země s vysokým zastoupením párů žijících v nesezdaném soužití. K rozšíření kohabitací došlo především v posledních 20 letech. Podle údajů z roku 2000 žilo ve Francii 2,5 miliónu nesezdaných párů, což představovalo 17 % ze všech párů (o 1 milión více než v roce 1990). Téměř jedna polovina těchto párů měla alespoň jedno dítě. Ve Francii statistika sleduje i to, zda snoubenci při sňatku legitimizují již narozené děti. V průběhu 90. let se podíl těchto sňatků zvýšil z 19 % na 29 % [Matějková, Paloncyová, 2003].

V roce 1999 byl francouzským parlamentem po celospolečenské diskusi schválen nový zákon týkající se forem soužití nazývaný le Pacte civil de solidarité. (PACS -.Občanská smlouva o solidaritě.). Přijetí PACS bylo jednak reakcí na zvyšující se počet nesezdaných soužití, na druhé straně do značné míry přispěl také k rovnoprávnosti homosexuálů s heterosexuálními páry. PACS mohou uzavřít dvě fyzické dospělé osoby stejného nebo různého pohlaví, které chtějí uspořádat svůj společný život definovaný společnými zájmy a společným bydlištěm [Ministère de la Justice; Matějková, Paloncyová, 2003]. Partneři, kteří uzavřeli PACS, nemohou adoptovat dítě a nemohou podstoupit asistovanou reprodukci.

Uzavření PACS nezavazuje partnery k povinnosti věrnosti ani k povinnosti morální podpory, zavazuje je naopak ke vzájemné materiální pomoci. Tu se stát snaží ocenit tím, že povoluje těmto nesezdaným párům stejně jako manželům společné

8. Francie

89

zdanění příjmů (ovšem až po 3 letech od podepsání smlouvy z důvodu zamezení uzavírání fiktivních smluv). Majetkové vztahy mezi partnery jsou touto smlouvou definovány. Uzavřením PACS zaniká nárok na příspěvek pro samoživitele s dětmi, vdovský důchod a vzniká naopak nárok na pohřebné.

PACS může zaniknout čtyřmi různými způsoby: na základě společného souhlasu obou partnerů nebo na základě žádosti jednoho z partnerů. PACS zaniká také okamžikem uzavření sňatku mezi partnery (případně sňatku jednoho z partnerů). PACS je také automaticky ukončen úmrtím jednoho z partnerů. Pozůstalý partner nemá žádný právní nárok na dědictví po zemřelém, nebyla-li sepsána závěť [Ministère de la Justice; Matějková, Paloncyová, 2003]. Od 22. srpna 2007 je pozůstalý partner/ka osvobozen/a od dědické daně, podobně jako je tomu v případě manželství [Ministère de la Justice].


Po druhé světové válce klesly roční počty rozvodů z 64 tisíc rozvodů v roce 1946 na hodnotu okolo 30 tisíc (31 tisíc v roce 1953) a na této úrovni setrvaly do poloviny 60. let. Od roku 1964 se roční počet rozvádějících se manželství zvyšoval až na 108 tisíc v roce 1986. V následujících letech se roční počet rozvodů udržoval na úrovni mezi 106 a 108 tisíci, v roce 1993 překročil hodnotu 110 tisíc a v roce 1995 se rozvedlo téměř 120 tisíc manželství. Další enormní nárůst rozvodovosti pozorujeme v posledních letech, a to nejen na absolutních počtech rozvedených manželství, ale také na ukazateli úhrnné rozvodovosti, který udává, jaký podíl z původně uzavřených sňatků skončí rozvodem. V současné době se tedy rozvádí téměř polovina manželství.

Poté, co nový rozvodový zákon z roku 2004 vstoupil k 1. lednu 2005 v platnost, počet rozvodů meziročně stoupl téměř o 16 % až na 152 tisíc v roce 2005. V posledním sledovaném roce se sice rozvedlo opět méně manželství, nicméně jejich počet stále převyšoval hodnoty před účinností nového zákona. Nová legislativa zavedla rozvod po vzájemné dohodě obou manželů s jediným slyšením před soudcem, namísto dříve požadovaných dvou. Tím došlo k výraznému zkrácení řízení u tohoto typu rozvodů, což způsobilo dočasný početní výkyv. Podle nového zákona může také jeden z manželů podat žádost o rozvod z důvodu „nenapravitelného rozvratu manželství", který nahrazuje rozvod z důvodu „rozpadu manželského života", a to po dvou letech odloučení namísto dřívějších šesti. Celkově byla tedy rozvodová řízení zjednodušena a ač nový zákon zachovává v některých případech princip viny, řízení jsou méně konfliktní [Prioux, 2007].

Existují tedy čtyři typy rozvodu: rozvod po vzájemné dohodě manželů (pokud se dohodnou na zásadě rozvodu i všech jeho důsledcích), rozvod za přijetí principu rozpadu manželství (souhlasný rozvod „divorce accepté“),49 rozvod na základě viny a rozvod z důvodu nenapravitelného rozvratu manželství [zákon 2004/439 z 26.května o rozvodu]. V praxi tedy poklesl podíl rozvodů na principu viny a zvýšil se podíl souhlasných rozvodů nebo rozvodů z důvodu „nenapravitelného rozvratu manželství". Postup, který manželé při rozvodovém řízení volí, poměrně úzce souvisí s přítomností dětí v rodině. Pokud nemají manželé žádné nezletilé děti, je rozvod na principu viny méně frekventovaný a manželé dávají přednost rozvodu na základě vzájemné dohody (61 % případů v roce 2006), také podíl rozvodů zapříčiněných „nenapravitelným rozvratem“ je mírně nadhodnocen (7 %). Naopak, čím více je v rodině nezletilých dětí,

49 Manželé se shodnou na principech rozvodu, ale neshodnou se na otázkách výchovy dětí a svěření do péče

a o rozdělení majetku. O těchto otázkách tedy musí rozhodnout soud.

8. Francie

90

tím častější je rozvod na principu viny nebo rozvod za přijetí principu rozpadu manželství, kde musí o majetku a svěření dětí rozhodovat soud. Stejně tak existuje korelace formy rozvodu s délkou trvání manželství - vzájemná dohoda je zdaleka nejčastější volbou pro páry, jejichž manželství trvalo krátkou dobu; tyto páry jsou také častěji bezdětné. Naopak, je méně častá pro dlouhotrvající manželství, kde je častějším oficiálním důvodem „nenapravitelný rozvrat“ [Prioux, 2007].

Tabulka č. 32 Rozvodovost v letech 1960-2006, vybrané roky, Francie

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006

počet rozvodů (tis.) 30,2 34,9 38,9 55,6 81,1 107,5 105,8 119,2 114,0 152,0 136,0 rozvody na 1000 obyvatel

0,7 0,7 0,8 1,1 1,5 1,9 1,9 2,1 1,9 2,5 2,2

úhrnná rozvodovost 10 11 12 16 22 30 32 38 38 52 47

Zdroj: Eurostat, Insee

Ve Francii existuje vedle rozvodu manželství také rozluka. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že rozluka z právního hlediska neukončuje manželství, tzn. jsou zachovány povinnosti z manželství plynoucí (např. povinnost věrnosti, materiální či morální pomoci). Rozluka je chápána jako určitá přechodná etapa krize manželství, která může vyústit buď v jeho obnovení nebo v rozvod [Matějková, Paloncyová, 2003]. Na žádost jednoho z manželů se rozhodnutí o rozluce ze zákona změní v rozhodnutí o rozvodu, pokud rozluka trvala po dobu tří let. Soudce tak ohlásí rozvod a stanoví jeho důsledky. Pokud byla rozluka vyhlášena na společnou žádost, lze ji změnit na rozvod pouze novou společnou žádostí.


Ve Francii se rozšiřují nové rodinné formy, mezi které patří jak neúplné rodiny, sestávající z jednoho rodiče vychovávajícího své dítě (děti) bez partnera/partnerky, tak rekonstruované rodiny (tvořené jedním z rodičů dítěte a novým partnerem/ partnerkou). V těchto typech jsou pak výraznější genderové rozdíly než v nukleárních rodinách tvořených dvěma rodiči a jejich dětmi. Osamělí rodiče jsou nejčastěji svobodné matky: 9 % žen a 2 % mužů ve věku 18-49 let žije s dětmi a bez partnera, rekonstruované rodiny častěji tvoří matka dítěte a nevlastní otec, nikoli otec a nevlastní matka [Toulemon et. al, 2008].

Rodiny samoživitelů tedy představují stále významnější podíl rodin s dětmi. Mezi dvěma sčítáními v 90. letech, tj. mezi roky 1990 a 1999, vzrostl jejich počet z 1,6 milionu bezmála na 2 miliony (1 982 tisíc). Sledujeme-li nárůst neúplných rodin pouze tam, kde je v domácnosti alespoň 1 dítě mladší 25 let, pak se počet tohoto typu rodin zvýšil mezi roky 1990 a 1999 z 1 175 tisíc na 1 494 tisíc (tabulka č. 33). Zároveň s tím však zůstal počet rodin celkem s alespoň jedním dítětem do 25 let relativně stabilní, podíl neúplných rodin tak vzrostl z 13,2 % v roce 1990 na 17,4 % v roce 1999. Přitom ještě v letech předešlých sčítání (1968-1982) zůstával tento podíl stabilní na úrovni okolo 10 %. Z celkového počtu domácností sečtených při cenzu tvořily rodiny samoživitelů 7,4 %.

8. Francie

91

Tabulka č. 33 Domácnosti a rodiny s dětmi podle jednotlivých typů, vybrané roky

1968 1975 1982 1990 1999 počet domácností (v mil.)

15,8 17,7 19,6 21,5 23,8

jednočlenná - muž 6,4 7,4 8,5 10,1 12,5

jednočlenná - žena 13,8 14,8 16,0 17,1 18,5

neúplná rodina 2,9 3,0 3,6 6,6 7,4

pár bez dětí 21,1 22,3 23,3 23,7 24,8

pár s dětmi 36,0 36,5 36,1 36,4 31,5

zastoupení jednotlivých typů domácností (%)

vícečlenná domácnost 19,8 16,0 12,5 6,1 5,3

neúplná rodina 719 700 776 260 887 040 1 175 444 1 493 700

pár s dětmi 6 996 820 7 523 400 7 812 200 7 731 372 7 110 800

rodiny s dětmi celkem 7 716 520 8 299 660 8 699 240 8 906 816 8 604 500 rodiny s dětmi*

podíl neúplných rodin (%) 9,3 9,4 10,2 13,2 17,4

Pozn.: * rodiny s alespoň jedním dítětem mladším 25 let

Zdroj: Insee - sčítání lidu

Sledujeme-li typy rodin z perspektivy dětské populace, tak v roce 1999 žilo 16,3 milionů dětí do věku 25 let v domácnosti s rodiči, z toho 1,6 milionu, tzn. každé desáté, žilo v rekonstruované rodině, přičemž 1 milion pouze s jedním ze svých rodičů (a jejich novým partnerem) a 600 tisíc ještě s nevlastními sourozenci (se kterými měly společného jen jednoho z rodičů). 2,7 milionu dětí, tj. každé šesté dítě, žilo v neúplné rodině pouze s jedním rodičem. Jejich podíl roste spolu s věkem: 10 % dětí mladších 3 let žilo pouze s jedním z rodičů, ovšem ve věkové skupině 18-24 let to bylo již 24 %. Sedm z deseti dětí přitom žije se svojí biologickou matkou [Archambault, 2007].

Podle nejnovějších dostupných údajů žilo v roce 2005 63 % dětí do 18 let se sezdanými rodiči. Zároveň se ale stále častěji setkáváme s tím, že děti žijí v rodině, kde rodiče kohabitují (18 %). V rodině samoživitele žilo v roce 2005 16 % dětí do 18 let [INSEE].


Francie klade důraz na rodinnou problematiku a současná francouzská rodinná politika je výsledkem kompromisu mezi snahou o zvyšování porodnosti, podporou příjmu rodin a snahou o rovnováhu mezi prací a rodinou [Pailhé et al., 2008]. Zahrnuje tedy širokou škálu opatření založených na různých ideologických hlediscích. Spojuje opatření podporující zaměstnanost žen s ostatními, zaměřujícími se na početné rodiny. Rodinné dávky jasně podporují rodiny s více dětmi a rodiny s nízkými příjmy. Systém sociálních dávek zohledňuje různé životní situace, jako je např. bydlení, stěhování, náklady spojené se vzděláváním dětí apod. [více viz Matějková, Paloncyová, 2003].

O snaze umožnit rodičům lépe skloubit pracovní a rodinný život svědčí jak podpora individuální profesionální (licencované) péče o děti, tak nabídka předškolních zařízení pro děti starší 3 let, která relativně dobře uspokojuje poptávku. Stát sice bere v potaz různé formy rodinného uspořádání (např. příspěvkem samoživitelům), patrný

8. Francie

92

je však spíše konzervativní přístup k rodině projevující se mimo jiné snahou daňově znevýhodnit rodiny nesezdaných rodičů.

Tento dlouhodobý komplexní systém opatření bude pravděpodobně důležitým faktorem stojícím za současnou vysokou úrovní porodnosti. Ovšem množství opatření a komplexita systému příliš nedovoluje kvantifikovat celkový vliv rodinné politiky na plodnost ve Francii [Pailhé et al., 2008].

Podle Esping-Andersonovy typologie sociálních států (viz kapitola 3.1) je Francie (spolu s Německem) řazena do konzervativních režimů, které jsou typické zaměřením politiky na zachování tradičních rodinných forem, poskytování a zajištění péče většinou leží na rodině. V jiných klasifikacích však může být Francie vzhledem ke komplexnosti své rodinné a sociální politiky řazena po bok jiných zemí, vzhledem k vlivu rodinné a sociální politiky na zaměstnanost žen například blíže k severským zemím. Z tohoto hlediska řadí Gornick et al. (1997) Francii vedle Belgie, Dánska, Finska a Švédska, neboť ve všech těchto zemích je podporováno setrvání žen na trhu práce i po narození dětí (naopak v Německu, Nizozemsku a Itálii jsou matky spíše nuceny opustit pracovní trh v době, kdy mají dítě předškolního věku).

Hantrais [2004, citováno z Pailhé et al., 2008] staví francouzsky mluvící země také společně se severskými státy z důvodu silné státní podpory a zajištění péče o členy rodiny (označuje je jako defamilializované). Anglicky a německy mluvící země a Nizozemsko označuje jako částečně familializované a jižní země jsou skupina, kde péče leží na rodinách.

Současná rodinná politika se výrazně zaměřuje na otázky harmonizace práce a rodiny, profesní aktivita žen a rodičovství nesmějí být v tomto pohledu konkurující si sféry [Ministère …2005]. Rodinná politika je určena na podporu svobodné volby matek (i otců) při výchově dětí pokračovat v práci nebo přerušit pracovní aktivitu a rodiče by neměli být svoji volbou penalizováni. Výsledem je poměrně velkorysý a pestrý systém rodinných dávek, ovšem také poměrně vysoké veřejné výdaje určené rodinám. Podle dat Eurostatu tvoří sociální dávky určené rodinám a dětem50 2,5 % HDP Francie, což je nad průměrem EU-25 (2,1 % v roce 2006). Vyšší výdaje mají už jen severské země (Dánsko, Norsko, Švédsko) a Rakousko s Německem.

Jak již bylo uvedeno, vysoký podíl dětí se ve Francii rodí mimo manželství. Zákon z roku 1972 přiznává dětem narozeným mimo manželství stejná práva a povinnosti jako dětem narozeným v manželství. Obdobně tomu bylo již v době Francouzské revoluce, ovšem posléze občanský zákoník z roku 1804 zvýhodnil děti narozené v manželství, především v otázkách dědictví. Na začátku 20. století (1912) pak bylo nemanželským dětem umožněno iniciovat proceduru určení otcovství i přes nesouhlas domnělého otce. Děti nemanželské, jejichž otec žil v době jejich narození v manželství s jinou ženou (nikoli s jejich matkou), mají možnost požadovat výživné od svého biologického otce až od roku 1955. Série zákonů (1907, 1915, 1924, 1956) také postupně zjednodušila proceduru tzv. legitimizace dítěte sňatkem rodičů po jeho narození [Matějková, Paloncyová, 2003].

Nemanželské a manželské děti byly tedy zákonem z roku 1972 zrovnoprávněny, ovšem ty děti, které byly počaty v okamžiku, kdy jeden z rodičů žil v manželství s jinou osobou než s druhým rodičem, měly nižší status především z pohledu dědického práva než ostatní děti (toto opatření bylo vedeno s cílem chránit rodinu, která utrpěla nevěrou jednoho z rodičů). Tyto předpisy byly kritizovány Evropským soudním dvorem o právech člověka a z tohoto důvodu přijal francouzský parlament v únoru 2001

50 Celkové sociální výdaje přesahují 31 % HDP, průměr EU-25 byl přitom v roce 2006 27 % [databáze

Eurostatu].

8. Francie

93

novelu zaručující stejná dědická práva všem dětem bez ohledu na okolnosti jejich početí [Matějková, Paloncyová, 2003].


Francie zohledňuje neúplnost rodiny v některých dávkách určených rodinám obecně, aplikují však také opatření určená pouze této skupině - příspěvek samoživiteli a příspěvek na podporu rodiny.

Dávky, ve kterých je zohledněna neúplnost rodiny

V příjmově testovaných dávkách je neúplnost rodiny zohledněna výší maximál-ního ročního příjmu, která zakládá (vedle dalších podmínek) nárok na uvedenou dávku.

Od 1.1.2004 platí pro těhotné ženy a narozené či adoptované děti nový systém rodinných dávek. Porodné, které bylo dříve vypláceno formou měsíční dávky od 5. měsíce těhotenství do 3. narozenin dítěte [viz Matějková, Paloncyová, 2003: 46-47], je nahrazeno jednorázovou částkou. Pro obdržení dávky musí žena oznámit těhotenství pokladně rodinných dávek (Caf) a zdravotní pojišťovně do 14. týdne těhotenství. Nárok na dávku je posuzován podle příjmu rodiny ve stanoveném předešlém období. Hranice odvozované z ročních příjmů roku 2007 jsou uvedeny v tabulce č. 34.

V 6. měsíci těhotenství nebo v okamžiku adopce je žádost o dávku přezkou-mána. Výše dávky je 889,72 € za každé narozené dítě, v případě adoptovaného dítěte 1 779,43 € za každé dítě. Porodné je vypláceno v 7. měsíci těhotenství nebo v měsíci následujícím po adopci.

Tabulka č. 34 Limity příjmu pro porodné - roční pracovní příjem za rok 2007 (€)

počet dětí pár s jedním příjmem rodič samoživitel nebo pár

se dvěma příjmy 1 32 813 43 363

2 39 376 49 926

3 47 251 57 801

na každé další dítě 7 875 7 875

Zdroj: CAF

Po narození do tří let věku51 dítěte náleží rodiči měsíční dávka (tzv. základní dávka - allocation de base). Pro nárok na tuto dávku však musí být splněna povinnost lékařských prohlídek dítěte v prvních 8 dnech po porodu, v 9.-10. měsíci a ve 24.-25. měsíci věku dítěte. Podmínkou je také maximální příjem rodiny, kritéria jsou shodná jako v případě porodného (viz tabulka č. 34). Výše příspěvku je 177,95 € měsíčně na rodinu, v případě vícečetného porodu (či adopce) se částky kumulují.

Dalšími dávkami, kde je zohledněna neúplnost rodiny ve srovnání s úplnou rodinou s jedním pracovním příjmem, jsou dávky cílené na určité skupiny - na početné rodiny a rodiny pečující o nemocné dítě. Také zde je rodina samoživitele zohledněna

51 V případě adopce po 3 následující roky (maximálně však do 20 let věku adoptovaného dítěte).

8. Francie

94

stanoveným maximálním limitem příjmu zakládajícím nárok na dávku, částečně také výší samotné dávky (v případě péče o nemocné dítě).

Pro rodiny se třemi a více dětmi staršími 3 let je určen rodinný doplněk (complément familial). Nárok na tuto dávku vzniká měsíc po třetích narozeninách třetího, čtvrtého či dalšího dítěte v pořadí. V současné době na něj mají nárok samoživitelé nebo ty úplné rodiny, jejichž měsíční pracovní příjem dosahuje alespoň 4 102,44 €. Zároveň jsou stanoveny horní roční limity pracovních příjmů za rok 2007, které nesmějí být pro výplatu dávky překročeny (viz tabulka). Měsíční výše této dávky činí 161,29 €. Jestliže příjem rodiny přesahuje horní mez uvedenou v tabulce č. 35 o méně než 1 869,84 €, je dávka vyplácena v odpovídající snížené hodnotě.

Tabulka č. 35 Limity příjmu pro rodinný doplněk - roční pracovní příjem za rok 2007 (€)

počet dětí pár s jedním příjmem rodič samoživitel nebo pár se dvěma

příjmy 3 34 489 42 191

4 40 237 47 939

na každé další dítě 5 748 5 748

Zdroj: CAF

Je-li jedno z dětí v péči vážně nemocné, zraněné či tělesně postižené, má rodič nárok na celodenní péči o něj a pobírání dávek (Allocation journalière de présence parentele-AJPP). Zaměstnaný rodič má nárok na dovolenou, nezaměstnaným je pak při platbě AJPP automaticky přerušeno pobírání podpory v nezaměstnanosti. Délka pobírání je 6 měsíců a je obnovitelná po dobu 3 let. Po dobu těchto tří let je však povoleno čerpat maximálně 310 dní. Dávka je vyplácena za pracovní dny, maximálně tedy 22 příspěvků měsíčně. Denní výše se liší v závislosti na rodinné situaci žadatele: rodič žijící v páru 41,17 €, osamělý rodič € 48,92.

Krom toho může být vyplacena dodatečná částka ve výši 105,30 € za měsíc, pokud vynaložené náklady související se zdravotním stavem dítěte přesahují hranici 105,82 €. Příjmy rodiny (počítané za rok 2007) však nesmějí přesahovat hranice stanovené v závislosti na typu rodiny a počtu dětí:

Tabulka č. 36 Limity příjmu pro nárok na dávku na dodatečné náklady - roční pracovní příjem za rok 2007 (€)

počet dětí pár s jedním příjmem rodič samoživitel nebo pár

se dvěma příjmy 1 23 951 31 653

2 28 741 36 443

3 34 489 42 191

za každé další dítě 5 748 5 748

Zdroj: CAF

8. Francie

95

Dávky cílené na samoživitele

Pro těhotné ženy bez partnera a rodiče samoživitele,52 kteří se sami starají o děti po dobu kratší než 18 měsíců, je určen příspěvek samoživiteli (allocation de parent isolé-API). Nárok mají rodiny, jejichž měsíční příjem za poslední 3 měsíce nepřekročil maximální výši tohoto příspěvku.

Samotná měsíční výše příspěvku samoživiteli závisí na počtu vychovávaných dětí a je počítána jako rozdíl mezi maximální výší příspěvku a příjmy rodiny (plat, výživné, některé dávky), zvyšují se také v případě přídavku na bydlení o 54,56 € u těhotných, 109,11 € u samoživitelů s jedním dítětem, 135,03 € u samoživitelů se dvěma a více dětmi). Maximální výše příspěvku samoživiteli činí:

• 583,80 € měsíčně pro těhotné,

• 778,40 € u samoživitelů s jedním dítětem,

• při dvou a více dětech je částka na jedno dítě zvyšována o 194,60 € za každé další dítě.

V případě nástupu do zaměstnání není při výpočtu příspěvku samoživiteli brán v úvahu pracovní příjem za měsíc nástupu a za dva následující měsíce.

Poté, v závislosti na délce trvání pracovní aktivity:

• rodič pracuje méně než 78 hodin měsíčně - v dalších 9 měsících je při výpočtu příspěvku bráno v úvahu pouze 50 % příjmu,

• rodič pracuje 78 hodin měsíčně a více – při výpočtu příspěvku samoživiteli jsou brány pracovní příjmy v celé výši. Rodič v tomto případě může, krom uvedené dávky, žádat o prémii za návrat do práce (Prime de retour à l'emploi), což je jednorázová dávka ve výši 1 000 €, pokud jeho výdělečná aktivita, kterou započal, trvá alespoň 4 měsíce. Od 4. měsíce po započetí výdělečné aktivity může po dobu maximálně 9 měsíců pobírat měsíční paušální dávku (Prime forfaitaire), jejíž výše je 225 € v případě rodičů pobírajících příspěvek samoživiteli.53

Příspěvek samoživiteli je vyplácen po dobu 12 měsíců, jestliže o něj rodič zažádá během prvních 6 měsíců od okamžiku, kdy se stal samoživitelem. V případě dětí mladších 3 let je příspěvek vyplácen až do jejich 3. narozenin.

Další z dávek je příspěvek na podporu rodiny (allocation de soutien familial),

který je určen samoživitelům s alespoň jedním dítětem nebo rodinám, které adoptovaly dítě. Nárok na tuto dávku vzniká automaticky v případě sirotků54 a u dětí, které jeden z rodičů oficiálně neprohlásil za vlastní. Dále náleží tato dávka v případech, kdy jeden z rodičů neplní vyživovací povinnost a nepřispívá tak na výživu a výchovu dítěte (a to po dobu alespoň dvou po sobě následujících měsíců). Výše příspěvku na podporu rodiny činí 87,14 € měsíčně u dětí v péči jednoho z rodičů a 116,18 € u dětí-sirotků.

Rodič, se kterým dítě/děti nežijí, platí druhému z rodičů výživné na dítě. Pokud mají rodiče střídavou péči a dítě žije střídavě u obou z nich, může být výživné vyměřeno v případě, že existuje významný rozdíl v příjmech mezi rodiči. Nicméně

52 Bez ohledu na to, zda se jedná o osobu svobodnou, ovdovělou, rozvedenou či odloučenou. 53 Pro jednotlivce s příjmy ve výši životního minima (RMI-Revenu Minimum d’Insertion) je výše dávky 150 €,

225 € pro jednu osobu s dítětem nebo pár s nebo bez dítěte. 54 Ve Francii není zaveden sirotčí důchod, nahrazuje jej právě tento příspěvek [MISSOC 2007].

8. Francie

96

takovéto výživné bude nižší, a to podle rozsahu, v jakém se každý z rodičů podílí na péči a ubytování dítěte.55

V případě, že rodič výživné na dítě neplatí, existuje několik způsobů, jak platbu vymoci. Obdobně je tomu v případě, pokud je výživné placeno pouze nepravidelně. Nejjednodušší způsob vymáhání dlužné částky je prostřednictvím agentury nebo přímou platbu.56 Existují však i jiné možné cesty. Agentury (obvykle se jedná o pokladny rodinných dávek-CAF) mohou krom vymáhání dlužné částky také zaplatit věřiteli příspěvek na podporu rodiny jako zálohu na dlužné výživné. Je-li poskytován tento příspěvek, musí rodič doložit soudní rozhodnutí ustanovující výživné a musí žít sám (nesmí žit v opakovaném manželství ani kohabitaci).

Přímá platba představuje nejjednodušší a nejrychlejší způsob vymáhání výživného. Umožňuje obdržet výplatu výživného od třetí strany (například od zaměst-navatele, dlužníkovy banky nebo skrze vyplácené dávky), která disponuje dlužnou částkou druhého rodiče. Pro použití tohoto postupu se musí věřitel obrátit na soudního vykonavatele v místě svého pobytu, poskytnout mu příslušná soudní rozhodnutí ohledně výživného a informace o dlužníkovi. Náklady řízení nese dlužník.

Pokud žádný z postupů nevedl k výplatě dlužného výživného, může rodič požádat a výživné pak může vymáhat stát (prostřednictvím soudu). Pokud totiž rodič neplatí po více než 2 měsíce výživné, na které má druhý z rodičů nebo děti nárok, dopustil se trestného činu opuštění rodiny, za který je možné uložit odnětí svobody až na 2 roky a pokutu až 15 000 € [Ministère de la Justice].

Vedle výživného na dítě existuje také vyrovnávací příspěvek, kterým je možné kompenzovat pokles životní úrovně jednoho z bývalých manželů. Ať už jde o jakýkoli typ rozvodu, jeden z manželů může požádat o vyrovnávací příspěvek. Ten má obvykle formu paušální částky, přenechání movitých či nemovitých věcí či práva na užívání atd., nebo splátkami (maximálně po dobu 8 let). Tyto způsoby lze kombinovat [Ministère de la Justice].


V rámci obecného (univerzálního) schématu sociálního pojištění pro zaměst-nance je zaveden vdovský/vdovecký důchod, na který má nárok také rozvedený manžel/manželka zesnulé/ho. V tomto případě musí být pozůstalému více než 52 let. Nárok má také invalidní vdovec/vdova, který je mladší 55 let. Sirotčí důchody nejsou v tomto schématu zavedeny, nahrazuje je příspěvek na podporu rodiny. V doplňkovém schématu jsou pak pozůstalostní důchody jak pro manžela/ku (včetně bývalých rozvedených manželů/manželek v případě, že neuzavřeli další manželství) starší/ho 55 let, tak sirotčí důchody pro děti do 21 let57 (v případě do 25 let). Ani v jednom ze schémat není zaveden pozůstalostní důchod pro partnery v nesezdaném soužití [MISSOC 2007].

Zesnulý musel pro nároky pozůstalých na důchod splňovat: v obecném schématu musel být příjemcem starobního nebo invalidního důchodu. Pro důchody z doplňkového systému musel být účasten povinných doplňkových schémat [MISSOC 2007]. Pozůstalostní důchod je předmětem zdanění.

55 http://www.easydroit.fr/ 56 Ministère de la Justice: http://www.justice.gouv.fr/ 57 Pro zdravotně postižené děti není stanoven věkový limit.

8. Francie

97

Daňový systém Francie a princip zdanění příjmů rodin bere v úvahu počet osob, jež jsou závislé na příjmu rodiny. Manželé jsou zdaněni dohromady[OECD].

Hrubá výše daně se vypočítává v závislosti na tzv. rodinném podílu („le quotient familial”): Zdanitelný roční příjem je rozdělen podle počtu částí odpovídajících konkrétní situaci rodiny (viz tabulka č. 37). Na takto rozdělený příjem se aplikují progresivní míry zdanění podle daňových pásem (tabulka č. 38), výsledek je poté opět vynásoben příslušným počtem částí.

Počet částí se stanoven podle rodinné situace poplatníka a počtu závislých osob, kterými jsou svobodné děti mladší 21 let (25 let v případě studia), muži vykonávající vojenskou službu a zdravotně postižení lidé, kteří žijí s poplatníkem v jedné domác-nosti. Jedna část připadá na jednotlivce, 0,5 části na každé závislé dítě, další 0,5 části na závislé dítě třetího a vyššího pořadí, další 0,5 části za každé dítě rodiče samoživitele [OECD, 2007].

Tabulka č. 37 Počet částí v závislosti na počtu závislých osob a složení rodiny počet závislých osob

rodinná situace 0 1 2 3 4

manželský pár 2 části 2,5 části 3 části 4 části 5 částí

vdova/vdovec 1 část 2,5 části 3 části 4 části 5 částí osoba svobodná, rozvedená, která nežije v nesezdaném soužití

1 část 2 části 2,5 části 3,5 části 4,5 částí

osoba svobodná, rozvedená, která žije v nesezdaném soužití

1 část 1,5 části 2 části 3 části 4 části

Zdroj: Matějková, Paloncyová, 2003; http://www.patrimoine.com/YAHOO/guides/fiscalite/FIS24.html

Tabulka č. 38 Daňová pásma pro výši příjmu odpovídající jedné části rodinného podílu a míra zdanění v roce 2008

výše daně daňová pásma v roce 2008 (výše příjmů připadající na 1 část)

míra zdanění za každé pásmo kumulativní

0 - 5 852 € 0 % 0 0

5 852 € - 11 673 € 5,5 % 320,16 € 320,16 €

11 673 € - 25 926 € 14,0 % 1 995,42 € 2 315,58 €

25 926 € - 69 505 € 30,0 % 13 073,50 € 15 389,28 €

69 505 € a více 40,0 % různé různé

Zdroj: http://www.patrimoine.com/YAHOO/guides/fiscalite/FIS24.html

Pro ilustraci porovnáme zdanění úplné a neúplné rodiny. Uvedeným příkladem

zdanění bude manželský pár s jedním dítětem a porovnání 2 typů neúplných rodin - ovdovělého rodiče s 1 dítětem a rozvedeného/svobodného rodiče s 1 dítětem, který nežije v dalším nesezdaném soužití.

Ve všech příkladech bude zdanitelný roční příjem 1 dospělého rodiče 70 000 €.

Manželský pár: tento příjem má každý z rodičů, dohromady je tedy výše zdanitelných příjmů 140 000 € za rok 2008. Jelikož žijí v domácnosti s 1 závislým dítětem, je počet částí roven 2,5, a tedy výše příjmu připadající na 1 část je 56 000 € (140 000 €/2,5). Výpočet hrubé daně se řídí daňovými pásmy uvedenými v tabulce 38, výsledná výše za jednu část je 11 337,78 € = 320,16 + 1 995,42 + (56 000- 25 926)*0,30.

8. Francie

98

Výsledná hrubá daň = (11 337,78 € x 2,5) = 28 344,45 €.

Ovdovělý rodič s 1 dítětem: příjem rodiče je 70 000 €, počet částí je roven 2,5. Výše příjmu připadající na 1 část je 28 000 €. Hrubá daň připadající na 1 část je 2 937,78 = 320,16 + 1 995,42 + (28 000 - 25 926)*0,30

Výsledná hrubá daň = (2 937,78 € x 2,5) = 7 344,45 €.

Rozvedený/svobodný rodič (nekohabitující) s 1 dítětem: příjem rodiče je 70 000 €, počet částí je roven 2. Výše příjmu připadající na 1 část je 35 000 €. Hrubá daň připadající na 1 část je 5 037,78 = 320,16 + 1 995,42 + (35 000 - 25 926)*0,30

Výsledná hrubá daň = (5 037,78 € x 2) = 10 075,56 €.

Tyto výpočty ukazují, že neúplné rodiny jsou daňovými mechanismy zvýhod-něny oproti manželským svazkům s dětmi, v rámci neúplných rodin je pak zvýhodněna neúplná rodina vzniklá v důsledku úmrtí jednoho z rodičů.

Pro nesezdané páry s dětmi bylo před rokem 1996 výhodnější neuzavřít sňatek. Toto výhodné zdanění bylo zrušeno [Matějková, Paloncyová 2003] a v současné době nejsou mezi úplnou rodinou nesezdaného a sezdaného páru výrazné rozdíly. Naopak je lehce zvýhodněna manželská rodina se závislými dětmi.

Daň může být dále snížena o odpočty nákladů na péči o malé děti-až o 25 % nákladů spojených s hlídáním dětí do 7 let pečovatelkou mimo domov dětí a až o 50 % nákladů spojených s hlídáním dětí pečovatelkou v místě jejich bydliště [OECD].

8.5 Shrnutí

Francie klade na rodinnou problematiku značný důraz, rodinné dávky podporují rodiny s více dětmi a rodiny s nízkými příjmy. V rámci systému sociálních dávek se přihlíží k různým životním situacím (např. bydlení, náklady spojené se vzděláváním dětí) a prosazovány jsou zde principy umožňující rodičům kombinovat profesní a rodinný život.

Patrný je spíše konzervativní přístup k rodině [Matějková, Paloncyová 2003], i tak je však pozornost věnována různý rodinným formám a mezi nimi také neúplným rodinám. Dvě z dávek jsou určeny přímo pro rodiče samoživitele (příspěvek samoživi-teli a příspěvek na podporu rodiny), v dalších dávkách ale také v daňovém systému je neúplnost rodiny zohledněna. Daňovými mechanismy jsou neúplné rodiny zvýhodněny oproti manželským svazkům s dětmi, především pak jedná-li se o neúplnou rodinu vzniklou v důsledku úmrtí jednoho z rodičů.

Přístup rodinné politiky obecně i politiky zaměřené na rodiny samoživitelů je tak založen na myšlence harmonizace sfér práce a rodiny a podpoře při zvládání obou těchto oblastí.

Také ve Francii existují agentury, které mohou krom vymáhání dlužné částky výživného na dítě od druhého rodiče také zaplatit věřiteli příspěvek na podporu rodiny jako zálohu na dlužné výživné.

9. Německo

99

9. Německo

Německo se stalo v Esping-Andersenově typologii sociální politiky příkladem pro model konzervativního sociálního státu (viz kapitola 3.1). V situaci, kdy Německo čelí velmi nízké úrovni porodnosti, se stejně jako v řadě ostatních vyspělých zemí dostávají děti na čelní místo v politickém programu a pozornost veřejnosti se přesouvá od „manželské rodiny“ na jakékoli životní uspořádání, ve kterém žijí děti („rodina je to, kde jsou/žijí děti“). Nové zaměření na děti také odpovídá změnám v genderových rolích, v době rostoucí individualizace se děti dostaly do popředí jako zranitelné subjekty voleb svých rodičů, ovšem na druhé straně také jako potenciál pro rozvoj „znalostní společnosti“ [Ostner, Schmidt, 2004].

Sjednocení Německa sloučilo také dva protichůdné přístupy k rodinné politice. Zatímco bývalá NDR si vybudovala širokou škálu opatření, západní Německo, v ostré reakci na předchozí nacistický zásah do občanských práv párů a rodičů, jakož i na rozvíjejících se socialistický režim v NDR, založilo rodinnou politiku na posílení práv páru, stejně jako rodičů rozhodovat o manželských a rodinných záležitostech. Populační politika byla v bývalém západním Německu tabu [Ostner et al., 2004].

9.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Německu

Německo patří mezi nejlidnatější země v Evropě se současným počtem obyvatel přesahujícím 82 milionu lidí (2007). Počet obyvatel Německa v posledních letech klesá (z maxima 82,54 milionu v roce 2003) v důsledku klesající imigrace a přetrvávající nízké úrovni porodnosti.

Z hlediska demografických procesů a jejich vývoje je nutné odlišovat bývalé východní a západní Německo, ač údaje uváděné v tabulkách jsou přepočtené na území dnešní spolkové republiky. Porodnost měla v obou částech Německa až do poloviny 60. let velice podobný vývoj. Po počátečním nárůstu, ve kterém se výrazně projevilo odkládání porodů během druhé světové války, ekonomická obnova země a klima označované jako “zlatý věk manželství“ [Dorbritz, 2008], začalo v roce 1965 docházet v obou částech země ke snižování počtu narozených dětí. Pokles úrovně porodnosti byl relativně rychlý, i když v každé části byl zapříčiněn jinými faktory. V západním Německu bylo snížení porodnosti důsledkem širších změn reprodukčního a rodinného chování souhrnně označovaných jako druhý demografický přechod, ve východním Německu měla vliv legalizace potratů v roce 1972 [Husák, 2007].

Období poklesu, kdy se plodnost snížila pod hranici prosté reprodukce,58 skončilo v západním Německu v polovině 70. let 20. století a od té doby až do současnosti se na tomto území úhrnná plodnost (úp) stabilizovala okolo 1,4 dětí na jednu ženu.

Ve východním Německu došlo na počátku 70. let k důležitým legislativním změnám, které se odrazily v reprodukčním chování. V letech 1975-1980 došlo v důsledku pronatalitních opatření (důležitá zde byla opatření jako dětské přídavky pro každé dítě, prodloužení mateřské dovolené, zvýšení porodného, bezúročná novoman-želská půjčka či dostupnost bydlení [Dorbritz, 2008; Kreyenfeld 2004]) k rychlému vzestupu úrovně plodnosti až na hodnoty úp 2 děti na 1 ženu. Efekt těchto opatření

58 V roce 1975 se západní Německo stalo první zemí v Evropě, kde úhrnná plodnost poklesla pod hodnotu

1,5 [Dorbritz, 2008: 559].

9. Německo

100

však netrval příliš dlouho, po roce 1980 začala úroveň plodnosti opět klesat a v roce 1990 byla na hodnotě 1,52. Nevídaných změn doznala úroveň plodnosti na území bývalého východního Německa po sjednocení obou částí, kdy výrazným odkládáním rození dětí do vyššího věku došlo k propadu plodnosti a úhrnná plodnost klesla až na 0,77 v letech 1993-1994. Tato situace byla některými autory označena termínem „demografický šok“ [Eberstadt 1994 citováno z Dorbritz 2008].

Od poloviny 90. let začaly počty narozených opět mírně stoupat spolu s postupnou realizací odkládaných porodů ve východní části a obě části země se z hlediska reprodukčního chování postupně sbližují. V roce 2000 dosahovala úhrnná plodnost v západních zemích 1,41 a ve východních 1,21.

V současné době je porodnost v Německu stále nízká, přičemž její hodnoty se ve východní a západní části již téměř vyrovnaly - v roce 2006 dosahovala úhrnná plodnost ve Spolkové republice Německo 1,33; ve východní části 1,30 a v západní 1,34 [Dorbritz, 2008]. Zatímco v roce 2000 se narodilo 767 tisíc dětí, v roce 2007 jejich počet poklesl na 685 tisíc v důsledku nižšího počtu žen ve fertilním věku. Stále přitom pokračuje trend odkládání porodů a zakládání rodiny do vyššího věku a průměrný věk žen při porodu již dosahuje 31,2 let. Sledujeme-li porody žen v současném manželství, pak průměrný věk při narození prvního dítěte je 29,9 let.

Tabulka č. 39 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Německo

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006 počet živě naro-zených dětí (v tis.)

1 261,6 1 325,4 1 047,7 782,3 865,8 813,8 905,7 765,2 767,0 685,8 672,7

úhrnná plodnost 2,37 2,50 2,03 1,48 1,56 1,37 1,45 1,25 1,38 1,34 1,33 podíl dětí naro-zených mimo manželství

7,6 5,8 7,2 8,5 11,9 16,2 15,3 16,1 23,4 29,2 30,0

Zdroj: Eurostat


Od počátku 90. let výrazně narůstá podíl dětí narozených mimo manželství. Zatímco v roce 1990 to bylo 15 % z narozených dětí, v roce 2006 to byl již dvojnásobek a poslední údaje z roku 2007 hovoří o 31 % nemanželsky narozených dětí. V bývalém východním Německu je však tento podíl mnohonásobně vyšší a v roce 2007 zde 60 % ze všech narozených přivedly na svět neprovdané matky (oproti zhruba čtvrtině z dětí narozených v západní části země).

Pro západní Německo je typickým vzorcem rodinného chování užší propojení mezi sňatkem a narozením dítěte. V roce 2006 se v bývalém západním Německu narodilo 24 % dětí mimo manželství, přitom až do začátku 90. let byl tento podíl výrazně nižší (6,3 % v roce 1960 a 10,5 % v roce 1990). K poněkud rychlejšímu nárůstu podílu mimomanželských porodů došlo až v posledních letech. I tak však současná hodnota zůstává v evropském srovnání na relativně nízké úrovni.

Zcela odlišná situace byla ve východním Německu, kde začal podíl nemanželsky narozených narůstat již v 70. letech, v čemž zřejmě sehrála důležitou úlohu tehdejší populační politika [Dorbritz, 2008]. V roce 1985 dosahoval podíl živě narozených mimo manželství již téměř 35 %. Takto vysoký podíl byl výsledkem odkládání vstupu

9. Německo

101

do manželství, neboť svobodné matky byly podporované opatřeními rodinné politiky jako například preferenčním přidělováním bydlení a místa v jeslích, mohly také uplatňovat nárok na placené volno z práce v případě onemocnění dítěte (od roku 1972 [Kreyenfeld 2004]). Ve snaze získat tyto výhody tak partneři uzavírali sňatek teprve v době, kdy jim již nárok na ně vypršel (když dítě dosáhlo jednoho roku věku). V okamžiku, kdy se přestalo toto zvýhodnění svobodných matek uplatňovat, se předpokládalo snížení podílu dětí rodících se mimo manželství, tento předpoklad se však v 90. letech nepotvrdil, naopak vzestupný trend pokračoval. V posledních letech se tedy zhruba 60 % dětí v bývalém východním Německu rodí nesezdaným matkám [Dorbritz, 2008].


Od 60. let v Německu stoupá rozvodovost, tento vzestupný trend byl přerušen jednou v 70. letech v západním Německu a na počátku 90. let pak ve východní části země, přičemž obojí bylo způsobeno změnami v rozvodové legislativě. V roce 1977 došlo ke změně v západním Německu, kdy byl v rozvodové legislativě princip viny nahrazen principem neslučitelnosti. Zásadním aspektem zde bylo, že rozvodový soud se již nesnažil zjistit viníka rozvodu, ale snažil se pouze zjistit stav neslučitelnosti. Dále byl potřebný rok odloučeného žití před rozvodem, čímž bylo způsobeno zpoždění v dokončení rozvodových soudů v okamžiku, kdy zákon vešel v platnost.

Obdobná situace nastala poté v roce 1991 v bývalé NDR, kdy převod západoněmeckého rozvodového práva na východní Německo, a tím také předepsání roku odloučení před rozvodovým řízením, vedl ke krátkodobému zpoždění v dokončení rozvodových kauz, a tím ke krátkodobému poklesu úrovně rozvodovosti [Dorbritz, 2008].

Úhrnná rozvodovost dosahovala v roce 2004 ve Spolkové republice jako celku hodnoty 42,5 %, v západní části země to bylo 43,6 % a ve východní 37,4 % [Dorbritz, 2008]. Vyšší úroveň rozvodovosti v bývalém západním Německu je spojována mimo jiné s vysokou mírou zaměstnanosti žen. Analýzy dat šetření z roku 1992 ukazují, že východoněmecké ženy mají výrazně vyšší riziko rozvodu, které je ovlivněno především jejich vyšší ekonomickou aktivitou, častější zkušeností s rozvodem ve své orientační rodině (tj. rozvodem svých rodičů) a nižší religiozitou. V obou částech země byla zaměstnanost žen spojena s vyšším rizikem rozvodu, ovšem tento vliv byl silnější právě ve východním Německu [Böttcher 2006, citováno z Dorbritz 2008].

Počet rozvodů dosáhl v poválečném období vrcholu v roce 2003, kdy bylo rozvedeno 213 975 manželství, poté počet rozvodů poklesl o více než desetinu na 190 928 v roce 2006 [Eurostat]. Také úhrnná rozvodovost od poloviny 90. let do roku 2003 vzrostla na 42 %, následoval její mírný pokles pod 0,4 v roce 2006. Z hlediska délky trvání manželství se nejvíce manželství rozvádí po šesti letech trvání svazku a doba trvání manželství se z tohoto hlediska stále prodlužuje, v průměru k rozvodu dochází po 13,1 letech manželství [Dorbritz, 2008].

9. Německo

102

Tabulka č. 40 Rozvodovost v letech 1960-2006, vybrané roky, Německo

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006

počet rozvodů (tis.)

73,4 85,3 103,9 148,5 141,0 179,4 154,8 169,4 194,4 201,7 190,9


1,0 1,1 1,3 1,9 1,8 2,3 2,0 2,1 2,4 2,4 2,3


11 12 15 23 23 32 28 32 40 - -

Zdroj: Eurostat, Dorbritz, 2008

Přibližně v polovině z rozvedených manželství je alespoň jedno dítě do 18 let a tento podíl je od poloviny 90. let v podstatě stabilní [Statistisches Bundesamt Deutschland]. Rozvodem je tedy ročně zasaženo okolo 150 tisíc dětí. Již ve 2. polovině 80. let se rozvod týkal 140-150 tisíc dětí, pokles na zhruba 100 tisíc v letech 1991 a 1992 byl ovlivněn výše uvedenými legislativními změnami (graf č. 6). Poté se počty dětí z rozvedených manželství rychle dostaly opět na hodnoty okolo 150 tisíc ročně, v letech 2003 a 2004 se pohybovaly již na 170 tisících.

Graf č. 6 Počet rozvodů, rozvodů s dětmi a dětí zasažených rozvodem

0

50000

100000

150000

200000

250000

1985

1986

1987

1988

1989

1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Rozvody Rozvody s dětmi Děti zasažené rozvodem

Zdroj: Statistisches Bundesamt Deutschland

9. Německo

103


Podle údajů Spolkového statistického úřadu činil počet dětí ve věku do 18 let vyrůstajících v rodině osamělé matky nebo otce téměř 2,2 milionů v květnu 2003 (údaje vyplývají z největšího zjišťování v domácnostech - Mikrocenzu). Bylo to tedy téměř každé sedmé dítě (15 %) z přibližně 14,9 milionu nezletilých dětí v Německu. Podíl nezletilých dětí žijících s osamělým rodičem se tak od roku 1996 zvýšil o tři procentní body, a to i přes klesající celkový počet dětí. V rámci neúplných rodin je pak 91 % domácností tvořeno osamělou matkou s dětmi.

Rozdíly jsou patrné mezi západní a východní částí země, 82 % ze západoně-meckých a 64 % z východoněmeckých dětí mladších 18 let žilo v roce 2003 v domácnosti manželského páru; 4,8 %, respektive 15,3 % v domácnosti nesezdaných rodičů a 13,6 % respektive 20,7 % s osamělým rodičem (tabulka č. 41). Osamělé rodičovství se tedy zdá být častější ve východní části země.

Tabulka č. 41 Děti do 18 let podle typu rodiny a regionu, Německo 1996 a 2003 (v %)

západní část východní část Německo typ rodiny, ve které děti žijí:

1996 2003 1996 2003 1996 2003

manželský pár 86,1 81,6 74,9 64,0 83,9 79,0

nesezdané soužití 2,7 4,8 9,9 15,3 4,2 6,4

osamělý rodič 11,1 13,6 15,2 20,7 11,9 14,7

Zdroj: Leben…2004, vlastní výpočty z dat Mikrocenzu

Podle věku dětí v rodině je patrné, že nejčastěji žijí v úplné rodině nejmenší

děti do 4 let věku. Mezi staršími dětmi postupně narůstá zastoupení těch, které žijí pouze s jedním z rodičů. A to jak na úkor klesajícího podílu dětí žijících se sezdanými rodiči, tak na úkor těch, jejichž rodiče žijí v kohabitaci. Zatímco tedy v roce 2001 žilo v neúplné rodině s jedním rodičem necelých 11 % nejmenších dětí, mezi 15. a 19. rokem věku to bylo již 15 % (tabulka č. 42).

Tabulka č. 42 Děti ve věku 0-19 let podle typu rodiny, ve které žijí, Německo 2001 (v %)

věk typ rodiny

0-4 5-9 10-14 15-19 celkem 0-19 let

úplná rodina - děti žijící s oběma rodiči v: 89,2 85,9 83,8 78,5 84,1

manželství 81,0 81,3 79,2 75,1 79,0

nesezdaném soužití 8,2 4,6 4,6 3,5 5,1

neúplná rodina - děti žijící s jedním rodičem 10,6 13,7 15,5 15,1 13,8

celkem (abs.) 3 853 300 3 966 100 4 675 000 4 565 500 17 059 900

Poznámka: dopočet do 100 % tvoří kategorie „ostatní“.

Zdroj: Eurostat

9. Německo

104

Osamělé rodičovství je podstatně častější u žen, ve věkové skupině 35-39 let59 mělo s tímto způsobem životního uspořádání zkušenost 10,1 % žen v bývalém západním Německu a 16,3 % žen ve východní části země [Dorbritz, 2008]. Je to především důsledek vysoké úrovně rozvodovosti a do značné míry může být pro část samoživitelek toto období přechodným životním uspořádáním do doby, než vytvoří nové partnerství. Otců samoživitelů je naproti tomu v Německu, stejně jako v ostatních sledovaných zemích, velmi málo, ve sledované věkové skupině je jich pouze 1,1 % v západní části země a 1,8 % na východě (tabulka č. 43).

Stejně tak je nízký podíl lidí žijících v kohabitaci s dětmi, a to především v západní části (okolo 4 %), ve východní části se pohybuje okolo 13 %. Podíl lidí žijících v nesezdaném soužití s dětmi však zůstává nízký ve všech věkových kategoriích, zatímco v roce 2004 žilo v kohabitaci s dítětem (dětmi) v celém Německu necelých 6 % osob, ve věku 40-44 to byla pouze 4 %. Pokud si tedy páry pořizují dítě, žijí v naprosté většině v manželství.

Tabulka č. 43 Ženy a muži ve věku 35-39 let podle forem životního uspořádání, Německo 2004 (v%)

Západ Východ Západ Východ forma životního uspořádání

ženy muži

manželství s dětmi 58,9 56,6 52,5 47,7

nesezdané soužití s dětmi 4,2 12,6 4,3 13,6

rodič samoživitel 10,1 16,3 1,1 1,8

manželství bez dětí 9,6 4,3 10,3 4,6

nesezdané soužití bez dětí 5,0 3,3 7,0 5,3

domácnost jednotlivce 12,1 6,6 24,9 26,9

Zdroj: Dorbritz, 2008: 580 (data z Mikrocensu 2004)


Německé rodinná politika je založena především na modelu muže-živitele rodiny, ve kterém je na jednu stranu slučitelnost rodinných a pracovních rolí obtížná, na druhé straně je relativně velké množství peněz investováno do manželství a rodiny. Německo je konzervativní sociální stát, v němž je tradiční vnímání ženské role podporováno rodinnou politikou. To vytváří situaci, v níž se mnohé ženy musí rozhodnout mezi rolí matek a výdělečnou činností, ovšem za současné sílící emanci-pace žen a sílící orientace na výdělečnou činnost [Dorbritz, 2008].

Problém v takto koncipované rodinné politice lze spatřovat v tom, že toto tradiční chápání bylo po mnoho let zachováno, zároveň však stačila proběhnout změna na straně žen, především v aspiracích generace vysoce vzdělaných žen na participaci na trhu práce, která však nebyla v rodinné politice reflektována a ženy byly i nadále vnímány jako výhradní pečovatelky a muži jako živitelé rodiny. A na ženách také zůstávalo, jakým způsobem zvládnout spolu se svým zaměstnáním rodinné povinnosti.

59 Z hlediska pětiletých věkových skupin dosahuje nejvyšší úrovně podíl osamělých rodičů ve věkové skupině

40-44 let.

9. Německo

105

Změna tohoto modelu tedy předpokládá splnění dvou hlavních úkolů: je nutné umožnit ženám harmonizovat jejich pracovní i rodinné aspirace a opustit od tradičního vnímání genderových rolí. Takováto změna paradigmatu se v německé rodinné politice začala objevovat. Mimo jiné byly jedním z důvodů demografické změny, především výrazný pokles porodnosti a s ním spojené stárnutí populace a jeho budoucí dopad (nejen na) systém sociálního zabezpečení, důchodový a zdravotní systém, a také vysoký podíl bezdětných a s tím do budoucna související problém se zajištěním péče o ně v podmínkách individuálního i demografického stárnutí [Dorbritz, 2008]. Prioritou vlády se tak stalo posílení role otce při výchově dítěte a sladění práce a péče o rodinu. V roce 2003 vstoupil v platnost zákon o rodičovském příspěvku, který tvoří jádro pro- rodinných opatření [Matějková, Paloncyová, 2003]. Byl zaveden také nárok na práci na částečný úvazek pro oba rodiče. Legislativa tak umožňuje slučitelnost rodinného a pracovního života a péči o dítě pro oba rodiče.

Sjednocením Německa v roce 1990 došlo zároveň ke spojení dvou protichůd-ných přístupů k rodinné politice - východoněmeckého modelu „socialistického státu nahrazujícího otce“ a západoněmeckého modelu „silného manžela-živitele, avšak málo zaangažovaného otce“ [Ostner at al., 2004]. Zatímco západní Německo od svého vzniku posilovalo závislost žen na manželovi a živiteli, na východě režim spojoval emancipaci s ekonomickou aktivitu žen a očekával, že ženy budou jak zaměstnankyně, tak matky. Východoněmecká politika se tak zaměřovala na děti matek, kterým byla zajišťována veřejná péče v souladu se socialistickými principy a za účelem toho, aby mohly ženy pracovat. Od začátku 70. let pak začala být politika směřovaná na děti otevřeně pronatalitní. Před pádem Berlínské zdi pak socialistický stát přímo i nepřímo hradil 80 % nákladů na děti - formou dávek, veřejných služeb péče, prázdninových zařízení apod. [Ostner, 1997; Ostner at al., 2004].

Naproti tomu v západním Německu byla rodinná politika koncipována jako svým způsobem protiklad k pronatalitně orientované politice a intervenci do privátní sféry manželství a rodiny na východě. Rodinná politika v západním Německu byla zaměřena spíše na horizontální než na vertikální redistribuci (od bezdětných k rodinám s dětmi, nikoli od vysokopříjmových k nízkopříjmovým) a podporovala spíše rovné příležitosti, nikoli rovné výsledky. Rodiny měly bez ohledu na výši svého příjmu nárok na přídavky na děti (v jednotné výši) a na slevy na dani za dítě [Ostner, 1997].

Z hlediska rodinné politiky ve vztahu k neúplným rodinám je možné pozorovat také jisté odlišnosti mezi dvěma částmi země. Ve východním Německu bylo v roce 1950 uzákoněno (zákonem o ochraně dětí a matek), že narození mimo manželství není důvodem stigmatizace, již o rok dříve byla diskriminace nemanželských dětí postavena ústavou mimo zákon [Ostner, 1997]. V západním Německu k něčemu podobnému došlo až v roce 1969 zákonem o legálním statutu nemanželských dětí. Do té doby se uplatňovalo pravidlo o původu (Abstammungsregels), které se v podstatě nezměnilo od roku 1900. Německý občanský zákoník z roku 1900 totiž vylučoval jakoukoliv spřízněnost mezi domnělým otcem a dětmi, které se narodily mimo manželství. Pro takového otce tedy neplynuly žádné povinnosti. Manželství, nikoli biologický původ sám o sobě, zakládalo vzájemné příbuzenské vztahy. Legitimita dítěte naopak nekončila rozvodem nebo úmrtím otce; rozvedený otec i nadále platil na své legitimní děti, sirotci mohli žádat zvláštní dávky a bylo zaručeno právo dědit. V následujících desetiletích se postavení nemanželských dětí mírně zlepšilo, mohly, resp. jejich matky mohly nároko-vat alespoň částečnou podporu od otce dětí, pokud ten své otcovství uznal.

Lze tedy hovořit o logice "silné (a velmi institucionalizované) manželské a rodinné povinnosti". Manželé a manželky, rodiče a děti se o sebe ze zákona vzájemně postarají v případě potřeby a po dobu nezbytně nutnou. Dítě se narodilo

9. Německo

106

dvěma rodičům různého pohlaví, kteří tvoří pár, a oba mají povinnost o něj pečovat. Dítě má naopak právo na péči svých rodičů a na jejich zdroje. Ženatí muži jsou otcové dětí s plnými právy otcovství. Právo tedy považovalo děti narozené mimo manželství za děti bez otce; bylo argumentováno, že v opačném případě by se otec s matkou dítěte oženil, a tím „uznal“ své děti [Ostner, 1997].

Teprve zákon z roku 1969 o právním postavení nemanželských dětí tedy udělil muži, který měl nemanželské dítě, statut „otce“. Formálně se tak vytvořil vztah otce s jeho dětmi, i když jen prostřednictvím povinností, nikoli práv. Matka dítěte mohla zároveň rozhodnout (někdy i zcela libovolně) o výhradní nebo střídavé péči nebo o kontaktech mezi otcem a jeho dětmi. Otcům vzniká povinnost pravidelně platit výživné, dítě má právo dědit. Platby výživného začaly být přísně kontrolovány Úřadem mládeže, institucí, jež vznikla ve 20. letech 20. století za účelem ochrany zájmů dětí [Ostner, 2004].

Zákonné reformy a s nimi související rodinná politika tak postupně provedly transformaci od manžela-živitele k otci-poskytovateli, který finančně podporuje své děti po dobu, po kterou je to nezbytné [Ostner, 1997]. Takový otec žije většinou společně se svojí rodinou, ovšem není to nutná podmínka k tomu, aby byl za svoji rodinu zodpovědný. Každopádně pokud je i nadále německou normou matka pečující osobně o malé děti doma, v čemž hraje svoji roli také nedostatek místa pro děti v zařízeních denní péče (především na západě země) a dlouhá rodičovská dovolená, i nadále přetrvává silný model otce-poskytovatele, resp. muže-živitele, a to ve všech formách rodin, nejen těch neúplných.


Německo nemá politiku přímo směřovanou na rodiče samoživitele, této skupiny se ovšem týkají některá opatření, která mohou využívat či v rámci kterých je nebo donedávna byla zohledněna jejich specifická situace.

Rodičovský příspěvek (Elterngeld) - pro děti narozené od 1.1.2007

Federální vláda stanovila nové opatření orientované na rodinu ve spolkovém zákoně o rodičovském příspěvku a rodičovské dovolené (Bundeselterngeld-und Elternzeitgesetz - BEEG), který nabyl účinnosti 1. ledna 2007. Rodičovský příspěvek podporuje rodiče během prvních 12-14 měsíců rodičovství. Jeden rodič může získat rodičovský příspěvek v maximální délce dvanácti měsíců. Oba rodiče mají nárok na 14 měsíců, 2 měsíce jsou tedy vždy rezervovány pro druhého z rodičů.

Pracovníci, kteří přestali z důvodu narození dítěte pracovat nebo snižují svoji pracovní dobu maximálně na 30 hodin týdně, mají nárok získat náhradu příjmu rovnající se 67 % jeho čisté výše, maximálně však 1 800 €. I v případě, že nedochází ke ztrátě příjmu z výdělečné činnosti, činí rodičovský příspěvek minimálně 300 €. Pokud byl čistý pracovní příjem rodiče nižší než 1 000 € měsíčně, náhrada mzdy při pobírání rodičovského příspěvku se zvyšuje až na 100 % (zvýšení o 0,1 % za každé 2 €, o které je příjem rodiče nižší než 1 000 €). Velké rodiny mohou obdržet další bonus ve výši 10 % rodičovského příspěvku, minimálně však 75 EUR, a to v případě, že doba mezi narozením dětí byla příliš krátká k návratu do práce [MISSOC, 2008].

Takto definovaná pravidla pro nový rodičovský příspěvek (Elterngeld) platí pro děti narozené od 1. ledna 2007. Pro děti, které se narodily do 31. prosince 2006,

9. Německo

107

platila jiná pravidla a v takto stanoveném příspěvku na výchovu dětí (Erziehungsgeld) byli zohledněni rodiče samoživitelé.

Příspěvek na výchovu dítěte (Erziehungsgeld) - pro děti narozené do 31.12. 2006

Rodičovský příspěvek60 je dávka vyplácená rodičům (matkám nebo otcům), kteří sami ve své domácnosti pečují o dítě, které nepřesáhlo věk 2 let a kteří z důvodů péče o ně nepracují nebo je jejich pracovní aktivita omezena (maximálně 30 hodin týdně).

Dávka je příjmově testovaná, respektive rodiče s čistým ročním příjmem přesahujícím stanovenou hranici nemají na příspěvek nárok. Během prvních 6 měsíců pobírání dávky je roční strop průměrného čistého příjmu stanoven na 30 000 € pro rodičovský pár, v případě rodiče samoživitele je to příjem 23 000 €. Příjmová hranice se u každého dalšího dítěte zvyšuje vždy o 3 140 €. Pokud příjem rodiny nepřekročí takto stanovené limity, pobírají rodičovský příspěvek ve formě měsíčního příspěvku ve výši 300 €. Při jeho překročení zaniká nárok na dávku.

Ve snaze zohlednit individuální potřeby i situaci rodiny existuje možnost čerpat tento příspěvek po kratší dobu ve vyšší hodnotě. V tom případě se rodiče rozhodnou pobírat příspěvek ve výši 450 € měsíčně po dobu jednoho roku. V tomto případě je hranice čistého ročního příjmu stanovena pro pár na 22 086 € a pro rodiče samoživitele na 19 086 €. Příjmová hranice pro každé další dítě se zvyšuje o 3 140 €. Zde opět pokud dojde k překročení stanoveného limitu, nárok na dávku zaniká.

Od sedmého měsíce je limit příjmu pro pobírání dávky 16 500 € pro rodičovský pár a 13 500 € pro samoživitele. Příjmová hranice se pro každé další dítě zvyšuje o 3 140 €. V případě, že rodina nepřekročí příjmovou hranici, dostává přídavek v nezkrácené výši (300 €, resp. 450 € měsíčně). Při překročení hranice již v tomto období nárok na dávku nezaniká jako v prvních šesti měsících, výše dávky se však snižuje, a to o 5,2 % z příjmu nad danou hranici (při pobírání příspěvku do 2 let věku dítěte), resp. o 7,2 % (při pobírání zvýšené částky).

60 Popisovaná právní úprava a podmínky se vztahují na děti narozené od 31. prosince 2006

[Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend, 2008].

9. Německo

108

Tabulka č. 44 Rodičovský příspěvek (Erziehungsgeld) a limity příjmu pro jeho čerpání od 1. do 6. měsíce života dítěte, podle počtu dětí, typu rodiny a výše pobírané částky

počet dětí pravidelný příspěvek zvýšená částka, rychlejší

čerpání výše příspěvku 300 € 450 €

typ rodiny roční limit čistého příjmu

oba rodiče 30 000 € 22 086 €

rodič samoživitel 1

23 000 € 19 086 €

oba rodiče 33 140 € 25 226 €


26 140 € 22 226 €

oba rodiče 36 280 € 28 366 €


29 280 € 25 366 €

oba rodiče 39 420 € 31 506 €


32 560 € 28 506 €

Zdroj: Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend. http://www.bmfsfj.de/bmfsfj/static/broschueren/erziehungsgeld/erziehungsgeld.htm#Erziehungsgeld

Tabulka č. 45 Rodičovský příspěvek (Erziehungsgeld) a limity příjmu pro jeho čerpání od 7. měsíce života dítěte, podle počtu dětí, typu rodiny a výše pobírané částky

počet dětí pravidelný příspěvek zvýšená částka, rychlejší

čerpání maximální výše příspěvku

300 € 450 € (pouze do 1 roku věku)

typ rodiny roční limit čistého příjmu

oba rodiče 16 500 € 22 086 €


13 500 € 19 086 €

oba rodiče 19 640 € 25 226 €


16 640 € 22 226 €

oba rodiče 22 780 € 28 366 €


19 780 € 25 366 €

oba rodiče 25 920 € 31 506 €


22 920 € 28 506 €

Zdroj: Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend. http://www.bmfsfj.de/bmfsfj/static/broschueren/erziehungsgeld/erziehungsgeld.htm#Erziehungsgeld

Záloha na výživné na dítě (Unterhaltsvorschuss)

Záloha výživného na dítě od státu byla zavedena od 1.1.1980 aby usnadnila rodiči samoživiteli výchovu dítěte, se kterým žije ve společné domácnosti, v případě, že od druhého rodiče nedostává na dítě výživné (případně není placeno včas). Záloha se dále vyplácí také v případě, že její výše placená druhým rodičem nedosahuje úroveň životního minima odvozeného od věku dítěte [Matějková, Paloncyová, 2003]. Záloha na výživné garantuje minimální výživné dítěti do věku 12 let, maximálně však po dobu 6 let. Tato záloha je vyplácena bez ohledu na výši příjmů pečujícího rodiče.

Výše zálohy na výživné se odlišuje v závislosti na věku dítěte a od 1.1.2008 byla v následující maximální výši:

9. Německo

109

- pro děti ve věku do 6 let - 125 € za měsíc,

- pro starší děti do 12 let - 168 € za měsíc.

Od uvedených částek se odečítá výživné od druhého rodiče nebo sirotčí důchod, který dítě dostane po smrti druhého rodiče. Neodečítají se naopak ostatní příjmy na dítě a ani se nezohledňuje výše příjmů pečujícího rodiče [Bundesministerium…, 2008].

Ošetřování dítěte v době nemoci

V případě nemoci dítěte mladšího 12 let má rodič ročně nárok na 10 pracovních dní jeho ošetřování při pobírání dávek nemocenského pojištění (Krankengeld). Pro rodiče samoživitele se toto období prodlužuje na 20 pracovních dní. V případě více dětí v rodině však nesmí ročně počet dnů ošetřování přesáhnout 25 pracovních dní, v případě osamělého rodiče 50 dní. Po tuto dobu pobírá rodič dávku nemocenského pojištění ve výši 70 % nominální hrubé mzdy (za poslední 3 měsíce), částka však nesmí převyšovat 90 % čisté mzdy [MISSOC, 2008].


Pro nárok na vyplacení pozůstalostního důchodu musela zesnulá osoba splňovat podmínku 5 let pojištění. Podmínka pěti let může být pokládána za splněnou také v případě úmrtí v důsledku pracovního úrazu nebo úmrtí v krátkém čase po ukončení vzdělání [MISSOC 2007].

Na vdovský/vdovecký důchod má nárok manžel/ka, pokud manželství (nebo registrované partnerství) se zesnulým trvalo alespoň jeden rok. Pokud je ovdovělé osobě alespoň 45 let, jedná se o osobu s omezenou pracovní schopností nebo pečuje o dítě mladší 18 let, vzniká nárok na vyšší důchod, v jiných případech obdrží pozůstalý nižší důchod (za určitých podmínek také pouze po omezenou dobu). Pozůstalostní důchod může za určitých podmínek obdržet také bývalý/á manžel/ka, který/á se se zesnulým/ou rozvedl/a [MISSOC 2007].

Děti zemřelého rodiče (včetně adoptovaných dětí, nevlastních a dětí svěřených do péče) mají bezpodmínečný nárok na sirotčí důchod (Waisenrente) do 18 let věku nebo do 27 let věku v případě studia či profesní přípravy nebo v případě zdravotně postiženého dítěte, které není schopno se samo živit [MISSOC 2007]. V případě dalšího studia, období vojenské nebo náhradní vojenské (civilní) služby může být období nároku prodlouženo i po 27. roce věku. Podmínkou je, aby zemřelá osoba platila alespoň 5 let sociální pojištění (období pro nárok se považuje za splněné také v případě, že osoba zemřela krátce po dokončení studia nebo na následky pracovního úrazu).

Výše sirotčího důchodu pro dítě, které ztratilo jednoho z rodičů, je 10 % důchodu zemřelého rodiče, u dětí, které ztratily oba rodiče, je to 20 % důchodů obou rodičů + příplatek k sirotčímu důchodu. Sirotčí důchod se snižuje max. o 10,8 % v případě, že pojištěná osoba (rodič) zemřela před věkem 63 let.

Vlastní příjmy nebo náhrada příjmů pro osiřelé děti ve věku 18 let jsou při výpočtu sirotčího důchodu brány v úvahu ze 40 % v případě, že přesahují stanovenou částku (od 1. července 2003: € 459,89 ve starých spolkových zemích a € 404,27 v nových spolkových zemích). Pro sirotky narozené od 1.1.2002 je brána v úvahu také výše příjmů z majetku [MISSOC 2007].

9. Německo

110

Daně

Vedle uvedených opatření se na osamělé rodiče vztahují také daňová zvýhodnění. V rámci daňového systému mají vedle daňové úlevy na každé z dětí, kterou uplatňují i rodiče z úplných rodin, nárok na daňovou úlevu pro osamělé rodiče, což je příspěvek ve výši 1 308 € pro daňové poplatníky, kteří žijí sami s nejméně jedním dítětem (stav z roku 2006). Daňové úlevy na děti jsou ve výši 1 848 € na první, druhé a třetí dítě a 2 148 € na čtvrté a každé další dítě. Pro společné zdanění manželů se částka zdvojnásobuje, zdvojnásobuje se také v případě rodiče samoživitele v případě, že druhý z rodičů neplatí výživné [OECD, 2006].

9.5 Shrnutí

V konzervativním režimu sociálního státu typickém pro Německo zasahuje stát pouze tehdy, jsou-li možnosti rodiny, obce či profesního sdružení postarat se o své členy vyčerpány. Zaměřuje se především na ochranu osob, které nejsou zaměstnány z důvodu zdravotního postižení, ztráty pracovního místa, odchodu do důchodu apod. Zároveň jsou preferovány tradiční rodinné formy s dominantním postavením otce a tradiční dělba rolí muže a ženy, při nedostatečně rozvinutých službách pro rodiny s dětmi. Tomu odpovídá také neexistence politiky explicitně zaměřené na rodiče samoživitele. Neúplnost rodiny je však přesto částečně zohledněna, a to v daňovém systému (formou daňové úlevy pro osamělé rodiče) a při nároku na ošetřování dítěte v době nemoci.

V Německu má dále rodič samoživitel v případě, že od druhého rodiče nedostává na dítě výživné (případně není placeno včas), možnost dostávat zálohu výživného na dítě od státu. Záloha se vyplácí také v případě, že její výše placená druhým rodičem nedosahuje úrovně životního minima odvozeného od věku dítěte.

10. Itálie

111

10. Itálie

V Itálii stojí tematika osamělého rodičovství jak mimo zájem sociologů, tak mimo politickou diskusi [Bimbi, 1997]. Jednak v porovnání s ostatními státy není skupina osamělých matek nikterak početná, což u otců samoživitelů platí dvojnásob, zároveň nejsou samoživitelky jako sociální skupina explicitně ohroženy chudobou [Bimbi, 1997]. Krom toho si italský sociální systém v mnohém udržel kulturní prvky patriarchálního modelu rodiny s nemalou důležitostí kladenou především na mezigene-rační vztahy a pomoc v rámci rodinné sítě. Výrazný pokles úrovně plodnosti se v Itálii odehrál bez jakýchkoli výrazných změn ve formování rodiny. Jedinci stále preferují uzavření (církevního) sňatku v okamžiku, kdy odcházejí z domova svých rodičů, a míry rozpadu manželství a formování nových rodin jsou velmi nízké [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

10.1 Vývoj a úroveň porodnosti v Itálii

Počet obyvatel Itálie dosahuje necelých 60 milionů (59,6 milionu k 1.1.2008) a k poklesu dosud nedochází pouze z důvodů kladného migračního salda, neboť v Itálii byl přirozený přírůstek obyvatel záporný již v polovině 90. let (od roku 1993 byl poprvé opět kladný až v roce 2004).

V současné době patří Itálie k zemím s nejnižší úrovní plodnosti v Evropě. Ukazatel úhrnné plodnosti (úp) poklesl pod hodnotu 2 děti na ženu v roce 1977, pod hodnotu 1,5 dětí na ženu v polovině 80. let (1984) a pod hranici 1,3 vymezující „nejnižší-nízkou plodnost“ v roce 1993. V následujícím desetiletí se pak hodnota úp pohybovala okolo 1,25 dětí na ženu, přičemž nejnižší úrovně dosáhla v roce 1998, kdy na jednu ženu v reprodukčním věku připadalo 1,15 dítěte. Poslední roky pak ukazují mírný vzestup ukazatele, nicméně celkové snižování úrovně plodnosti je patrné také z generačních ukazatelů. Zatímco konečná plodnost žen narozených v roce 1935 dosahovala 2,28 dětí, kohortní ukazatel za ženy narozené o 30 let později, tj. v roce 1965, hovoří pouze o 1,49 dětech na jednu ženu [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

Hlavní příčiny zaznamenaného snižování úrovně plodnosti lze shrnout do několika bodů: především docházelo ke stálému snižování úrovně plodnosti ve 3. a vyšším pořadí, k čemuž se v poslední době připojuje také snižující se tendence mít druhé dítě. Zvyšuje se také podíl bezdětných žen, zatímco v generaci 1945 to bylo 10,2 %, v generaci 1965 dosahuje bezdětnost (zatím) 20 %. Rozložení žen podle počtu dětí tedy doznalo podstatných změn, v generaci 1960 byl podíl žen se dvěma dětmi (37,2 %) převýšen sumou žen bezdětných (20,5 %) a žen pouze s jedním dítětem (24,2 %). Druhým z výrazných vlivů jsou pak změny v časování vstupu do rodičovství a odkládání narození prvního dítěte [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

10. Itálie

112

Tabulka č. 46 Porodnost v letech 1960-2006, vybrané roky, Itálie

rok 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2006


910,2 990,5 901,5 827,9 640,4 577,3 569,3 525,6 543,1 554,0 560,0

úhrnná plodnost 2,41 2,66 2,43 2,21 1,64 1,42 1,33 1,19 1,26 1,32 1,35


2,4 2,0 2,1 2,6 4,3 5,4 6,5 8,1 9,7 15,4 18,6

Zdroj: Eurostat, European Demographic Data Sheet 2008


V zemi se silnou katolickou tradicí, jako je Itálie, je podíl dětí narozených neprovdaným ženám nízký (tabulka č. 46). Děti jsou z velké většiny přiváděny na svět v manželství, a to i v případě, že jsou počaty před sňatkem. Od 60. let se podíl dětí narozených mimo manželství pohyboval dvě desetiletí okolo 2-5 %. I když i tento ukazatel zaznamenal od 90. let nárůst - ještě na přelomu tisíciletí bylo nemanželské každé 10 narozené dítě, v roce 2006 to bylo již 15 % - v současné době je to však stále jedna z nejnižších hodnot v Evropě.


V otázce rozvodovosti se jasně odrážejí kulturní a společenské danosti sledované země. Rozvod manželství nebyl v katolické Itálii dlouho možný, uzákoněn byl až v roce 1970 [Kotous, 2005]. Úroveň rozvodovosti je však, v porovnání s ostat-ními evropskými zeměmi, velmi nízká a pokud již k rozvodu manželství dojde, je to v průměru po výrazně delší době trvání.

V Itálii existuje vedle rozvodu také soudní rozluka. Soud musí na základě důvodů k rozvodu (viz níže) prokázat, že je manželství nenapravitelně rozvráceno, což je společný základ všech důvodů k rozvodu. To je nutné i tehdy, pokud strany požádají o rozvod společně. Dohoda mezi manželi není sama o sobě důvodem k rozvodu, v Itálii proto neexistuje nic jako rozvod po vzájemné dohodě [Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci]. Mezi opodstatněné důvody rozvodu patří: odsouzení druhého manžela pro závažnou trestnou činnost před nebo po sňatku, nabytí právní moci rozvodu uskutečněného v cizině (manžel/ka měl/a před svatbou jiné státní občanství než italské), nenaplnění sexuální a prokreační funkce manželství, incest či usmrcení dítěte [Matějková, Paloncyová, 2003].

Rozvedeno může být manželství také v případě, že pár žije odloučeně z rozhodnutí soudu nebo po vzájemné dohodě po dobu nejméně tří let od doby, kdy předstoupil před soud v rozlukovém řízení (původně 7, do roku 1987 5 let). Toto odloučení může být tzv. smluvené (od roku 1975), tj. manželé se shodli na úpravě režimu péče o společné děti, na úpravě bytových poměrů a na placení výživného dětem a tomu z manželů, jehož životní úroveň se v důsledku odloučení výrazně sníží. V pří-padě, že mezi manželi nedošlo v tomto ohledu ke konsenzu, rozhoduje o uvedených věcech soud [Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci; Matějková, Paloncyová, 2003].

Soud rozvede manželství uzavřená podle občanského zákoníku nebo zprostí pár od občanských účinků manželského svazku, pokud bylo manželství uzavřeno v kostele

10. Itálie

113

a pokud bylo řádně zapsáno do matriční knihy [Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci].

Tabulka č. 47 Rozvodovost v letech 1960-2005, vybrané roky, Itálie

rok 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005

počet rozvodů (tis.) 10,6 11,8 15,7 27,7 27,0 37,6 47,0

rozvody na 1 000 obyv. 0,2 0,2 0,3 0,5 0,5 0,7 0,8

úhrnná rozvodovost 3 3 4 8 8 12 (2001) -

Pozn.: rozvod byl v Itálii uzákoněn v roce 1970.

Zdroj: Eurostat


Pokles úrovně plodnosti se odehrál bez jakýchkoli výrazných změn ve formování a struktuře rodin. Většinu domácností stále tvoří sezdané páry s dětmi nebo bez dětí. Všechny ostatní formy nových partnerských či životních uspořádání v podstatě neexistovaly až do počátku 90. let, a to především díky velmi pomalu se rozšiřujícím nesezdaným soužitím, nízké rozvodovosti manželství i nepříliš častému následnému vzniku rekonstruovaných rodin [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

V posledním desetiletí je však možné vysledovat jisté změny, podíl domácností jednotlivců a párů žijících bez dětí v populaci narůstá (důležitou roli zde ovšem hraje demografické stárnutí populace), zvyšuje se také podíl nesezdaných soužití a rekon-struovaných rodin po rozvodu. Nejznatelnější změnou je však pokles sňatečnosti, ovlivněný odkládáním sňatku, ale také odkládáním odchodu od rodičů do vyššího věku u mladých generací.

Právě z důvodu, že děti zůstávají žít v domácnosti rodičů většinou až do svého vlastního sňatku a jsou rodiči také po celou tuto dobu finančně podporovány, je složité jasně vymezit matky samoživitelky pouze limitem 18 let věku dítěte. Rozdíl je demonstrován v následující tabulce (tabulka č. 48). Rodiny samoživitelek tvořily vyšší podíl na celkovém počtu rodin, jsou-li děti definovány pouze závislostí a nikoli zároveň věkem (8 % v roce 1990), sledujeme-li pouze rodiny s dětmi do 18 let, podíl rodin matek samoživitelek je nižní (necelých 6 % v roce 1990).

Obecně vzhledem v nízké úrovni rozvodovosti i mimomanželské plodnosti tedy není překvapující nízký počet matek samoživitelek ani to, že většinu z nich tvoří ovdovělé ženy. Jediný společný rys, který mají neúplné rodiny v Itálii a v jiných státech, je naprostá převaha matek samoživitelek nad otci samoživiteli. Jelikož se v Itálii jedná nejčastěji o matky ovdovělé a také proto, že děti obecně zůstávají žít v domácnosti rodičů poměrně dlouhou dobu, jsou italské samoživitelky také v průměru starší než v ostatních zemích [Bimbi, 1997].

10. Itálie

114

Tabulka č. 48 Matky samoživitelky podle zastoupení v rámci rodin a podle rodinného stavu, 1983-1990

1983 1988 1990

počet rodin matek samoživitelek (v tis.) 1 169 1 302 1 319

podíl matek samoživitelek se závislými dětmi* ze všech rodin se závis-lými dětmi (v %)

6,3** 6,5 8,0

podíl matek samoživitelek s dětmi do 18 let ze všech rodin s dětmi do 18 let (v %)

4,7 5,4 5,9

svobodné 6,0 7,0 6,3

odloučené 18,6 18,5 20,7

rozvedené 4,0 5,0 5,3

samoživitelky podle rodinného stavu (v %)

ovdovělé 71,4 69,5 67,7

Pozn.: * děti závislé na příjmu rodiče, bez ohledu na jejich věk, ** kohabitující děti do 25 let věku

Zdroj: Bimbi, 1997

Data ze sčítání v roce 2001 v Itálii nedovolují rozlišit závislé děti jako předchá-zející tabulka, nicméně je možné porovnat struktury rodin s dětmi do 18 let věku a také strukturu rodin, kde je věk dětí rozšířen i na vyšší věkovou kategorii a kde jsou děti do 25 let věku. Neúplné rodiny tvoří 11 % z rodin s dětmi do 18 let, 12,4 % porovnáváme-li rodiny s dětmi do 25 let (tabulka č. 49). Počet i podíl matek samoživitelek tedy i nadále stoupá, i když úplné rodiny tvoří stále téměř 90 % z rodin s dětmi. Zároveň nejsou v rámci úplných rodin s dětmi příliš zastoupeny kohabitující páry.

Tabulka č. 49 Rodiny s dětmi do 18 let a 25 let, podle typu, 2001, v %

typ rodiny rodiny s dětmi do 18 let

věku rodiny s dětmi do 25 let

věku otec s dítětem/dětmi 1,6 2,1

neúplná rodina matka s dítětem/dětmi 9,4 10,3

manželský pár 85,8 85,0 úplná rodiny

nesezdané soužití 3,1 2,6

N 6 296 721 8 402 429

Zdroj: Eurostat

V Itálii je velmi podstatný důraz kladený na mezigenerační vztahy a pomoc v rámci příbuzenských vazeb. Zároveň je důležitým předpokladem každodenní výpo-moci v rámci rodiny vzdálenost, respektive blízkost bydliště příbuzných. Z následující tabulky je zřejmé, že rodiče samoživitelé bydlí častěji než rodiny s dětmi přímo ve stejné domácnosti s příbuznými (především svobodné matky), případně ve stejném domě. Celkově však všechny uvedené typy rodin mají k širší rodině geograficky blízko, ve vzdálenosti větší než 50 kilometrů bydlí pouze okolo 15 % rodin s dětmi (podle typu rodiny, tabulka č. 50). Z tohoto hlediska je pak také pro osamělé rodiče snazší zajistit si pomoc s péčí o děti v rámci rodiny. Více jak polovině rozvedených samoživitelek (54 %) nebo svobodných matek (65 %) pomáhají příbuzní (případně lokální komunita) s péčí o děti alespoň jednou týdně [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007]. Ovšem v případě úplných rodin není situace nijak odlišná, také zde je příbuzenská výpomoc častá a četná (56 %).

10. Itálie

115

Tabulka č. 50 Blízkost bydliště samoživitelů a jejich příbuzných, v %

domácnosti se závislými dětmi ve stejné

domácnosti ve stejném

domě

ve vzdálenosti do 1 km nebo ve stejné obci

do 50 km

nad 50 km

úplné rodiny se závislými dětmi 2,4 9,8 47,0 26,1 14,7 rozvedené matky (příp. odloučené)

15,6 14,3 40,2 16,2 13,7

ovdovělé matky 3,5 5,2 56,9 19,0 15,5

svobodné matky 37,4 7,7 27,5 14,3 13,2

otcové samoživitelé 21,1 14,0 36,8 17,5 10,5

Zdroj: Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007


Orientací a vývojem rodinné politiky se Itálie řadí k latinskému (středomoř-skému) modelu (viz kapitola 3.1) a toto zaměření lze vysvětlit z historických, politických i ideologických důvodů. Jednak je zde velmi dlouhá tradice silných rodinných vazeb, málo početné jsou veřejné instituce a existují výrazné územní rozdíly. Model rodiny je vystavěn na tradičních a patriarchálních vztazích, z nichž některé přetrvávají dodnes. Důležitým momentem je zkušenost země s fašismem, v jehož rámci byly formulovány explicitní populační a rodinné politiky za účelem zvýšení porodnosti, posílení pravomoci manžel-otec a podřízení rodiny politickým cílům a zásadám režimu [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

Sociální politika se zaměřuje na manželské rodiny a na fáze rodinného života související s těhotenstvím, porodem a prvními měsíci života dítěte, zatímco otázky formování rodiny a různé možnosti rodičovství jsou považovány za soukromou věc každého jedince [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008: 665]. V katolické zemi, která je téměř půl století pod vedením politické strany s katolickou ideologií, se zdá nedostatek pozornosti k období dětství a dospívání paradoxní.

Až do 60. let 20. století byla řada služeb pro děti a starší osoby řízena (přímo či nepřímo) katolickou církví, která usilovala o udržení kontroly nad touto oblastí, čímž omezovala rozvoj veřejných služeb. Nicméně v 70. letech se začaly rozvíjet veřejné sociální služby směrované na ženy a rodiny. Bylo to v období rostoucí zaměstnanosti žen, působení feministického hnutí, levicového zaměření některých místních samospráv a levostředově orientované vlády. Na konci 70. let Katolická strana a Komunistická strana nalezly v některých otázkách na krátkou dobu kompromis. V této době byly zavedeny státní zařízení denní péče o děti ve věku 3-5 let (1969) a také komunální zařízení pro děti do 3 let věku (1971). Dalším důležitým opatřením z této doby byla povinná a volitelná mateřská dovolená pro zaměstnané ženy (1971), rozvodové právo (1970), nová rodinná legislativa (1975), která ustanovila právní rovnost mezi mužem a ženou a dětmi narozenými v manželství a mimo manželství, zákon o genderově rovných příležitostech na pracovišti, který do určité míry umožňuje i otcům využívat volitelné rodičovské dovolené (1977). V těchto letech byla také zavedena legalizace potratů (1978) a instituce národního systému zdravotní péče (1978) [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008: 696].

Povědomí zákonodárců o důležitosti politik a opatření podporujících rodiny, především pak rodiny s dětmi, je poměrně nedávnou skutečností a datuje se do druhé

10. Itálie

116

poloviny 80. let. V tomto období začaly politické strany uvažovat o uzákonění určitých pravidel týkajících se rodinného chování. Souhrnně lze identifikovat 4 hlavní cíle:

1. podpora rodin skrze sociální služby, zacílené především na děti a seniory,

2. podpora harmonizace práce a rodiny, podpora genderové rovnosti,

3. odmítání potratů a podpora mateřství,

4. reforma systému rodinných daní zacílená na snížení daní pro rodiny s dětmi.

První dva cíle byly propagovány levicově směřujícími stranami a místními samosprávami, zbytek byl podporován katolickou stranou (Democrazia Christiana) a pravicově orientovanými stranami [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008: 696].

Rodinná politika pak tvořila důležitou část programů politických stran v průběhu 90. let a na přelomu tisíciletí a otázka výrazného poklesu úrovně plodnosti a s tím souvisejících možností tento pokles zvrátit byla tématem napříč politickou scénou. Pravostředové strany spatřovaly řešení prostřednictvím finanční pomoci a snížení daní pro rodiny s dětmi, levostředová uskupení požadovala finanční podporu pro rodiny a zavedení opatření zaměřených na slaďování rodinného a pracovního života jako např. širší uplatnění rodičovské dovolené a rozvoj služeb pro děti.

Jednou z iniciativ na podporu porodnosti zavedených pravostředovou vládou (2001-06) byl bonus 1 000 Euro za každé dítě druhého či vyššího pořadí. V důsledku nedostatku financí nebyla tato možnost dostupná v letech 2004 a 2005, v roce 2006 však byla znovu zavedena pro prvorozené děti. Nově zvolená vláda (ve funkci od dubna 2006) v čele s levostředovou koalicí pak slíbila velké množství opatření, která mají za cíl vytvořit síť občanských práv zaměřených nejen na individuum, ale také na rodinu. Hlavním cílem opatření by měla být podpora mladých lidí stát se nezávislými na svých rodičích a ve schopnosti založit vlastní rodinu. Dále pak podpora žen v právu na práci, aniž by se musely vzdát mateřství, sladění pracovního a rodinného života a řešení bytové problematiky [programové prohlášení vlády, citováno z De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008].

Systematickou sociální politiku zaměřenou na skupinu samoživitelů je možné vysledovat v Itálii v letech 1922-1945, tedy v období fašizmu. Fašistická politika vztahující se k rodině a reprodukci se vyznačovala především silnou tendencí státních intervencí do reprodukce (s cílem početního růstu a obrany rasy), zdůrazňováním ženské mateřské role (s tím související diskriminaci žen na pracovním trhu a ve vzdělání) a definicí manželství a reprodukce jako předmětu obecného zájmu [Bimbi, 1997]. V roce 1925 byl založen Národní ústav mateřství a dětství (ONMI), který měl pomáhat především těhotným ženám, svobodným matkám a vdovám, ale pomáhal také vdaným ženám, které opustil manžel nebo jejichž manžel byl ve vězení nebo nebyl schopen se o rodinu postarat. Tento ústav dbal jednak na propopulační politiku ve prospěch národa, jednak na „normalizaci“ a kontrolu individuálních soukromých životů. Ideou bylo, že „padlé ženy“ a nezdárné matky je možné změnit v pečující matky a manželky, budou-li spolupracovat s veřejnými orgány.

Po konci války pak byla propopulační politika státu opuštěna, stejně tak jako pozbyla legitimitu jakákoli přímá intervence státu do soukromého života občanů. Státní politika podporovala model muže-živitele, nejdůležitějším opatřením do 2. poloviny 60. let byl příspěvek na závislého člena rodiny, který byl vyplácen hlavě domácnosti. Zaměstnané ženy se závislými dětmi (nebo jinými příbuznými) jej mohly získat pouze v případě, že byly ovdovělé, opuštěné manželem, neprovdané matky dětí, jež otec neuznal za vlastní nebo ženy s invalidním manželem [Bimbi, 1997].

10. Itálie

117

V 70. letech došlo z hlediska sociální politiky k decentralizaci a hlavní odpovědnost za sociální politiku včetně finanční podpory a sociálních služeb přešla na místní samo-správy. V celém období však nebylo o rodinách samoživitelů zmínky, v konzervativních 50. a 60. letech byly osamělé matky pro politické strany z morálního hlediska trapné téma. Katolické strany kritizovaly jakoukoli odchylku od normy manželské rodiny, levice částečně sdílela tento názor, zároveň byly nemanželské porody často prezentovány jako příklady nežádoucích vlivů participace žen na pracovním trhu [Bimbi, 1997].

V období do 70. let došlo také k tomu, že se sociální pomoc začala zaměřovat od chudých matek spíše na ohrožené děti a sirotky. Maky samoživitelky tedy nejsou v sociálním systému samostatným tématem, jednak se některá opatření přesunula od matek na nemanželské děti, částečně jsou také některá opatření pro osamělé matky samosprávami interpretovány jako součást genderově neutrálního přístupu a jsou používána obecněji jako podpora dětí v rodinách s nízkými příjmy. V neposlední řadě jsou samoživitelky začleněny do systému dávek a služeb vyhrazeného pro pracující matky (jesle) nebo organizovaného univerzálně (mateřské školy, zdravotní služby) [Bimbi, 1997].


S ohledem na rodinné dávky jsou v Itálii nejdůležitější rodinné přídavky (assegni per il nucleo familiare), což jsou příjmově testované dávky (na základě příjmu domácnosti) a jsou vyhrazeny pro zaměstnance (nebo příjemce dávek včetně důchodců a nezaměstnaných, na něž se vztahuje pojištění v nezaměstnanosti). Existují zde také univerzální rodinné dávky, příspěvek v mateřství a přídavky na domácnosti s alespoň třemi dětmi, které byly zavedeny v roce 1998 a upraveny v roce 2001. Tyto dávky jsou taktéž testovány prostřednictvím tzv. ukazatele ekonomické situace domácnosti (indicatore della situazione economica, ISE) zavedeného v roce 1998 jako obecný nástroj pro hodnocení nároků na sociální dávky [OECD, 2006].

Neexistují zde dávky vyhrazené pro rodiče samoživitele, nicméně neúplnost rodiny je zohledňována jak v některých dávkách pro rodiny, tak v daňovém systému, jehož úlevy jsou z hlediska rodin ve výsledku důležitější než peněžní dávky [OECD, 2006].

Rodinné přídavky jsou testovány na základě celkového zdanitelného příjmu domácnosti. Za domácnost se v tomto případě bere: příjemce dávky, jeho/její partner/ka a jeho/její závislé děti ve věku do 18 let.61 Schéma rodinných přídavků garantuje peněžní dávku rodinám zaměstnanců/zaměstnankyň, dříve zaměstnaných důchodců nebo příjemců podpory v nezaměstnanosti. Ve výši dávek i příjmových kategoriích je zohledněna také úplnost a neúplnost rodiny (viz tabulka č. 52).

Výše vyplácené dávky se liší v závislosti na počtu členů v rodině a je nepřímo úměrná celkovému zdanitelnému příjmu domácnosti. Dávka je zaměstnanci vyplácena Národním úřadem sociálního zabezpečení (Instituto Nazionale Previdenza Sociale - INPS). Zároveň jsou příjmové kategorie každoročně upravovány podle indexu spotřebních cen (v tabulkách č. 51 a č. 52 uvádíme pro příklad údaje poskytované OECD za rok 200662).

61 Nicméně nízkopříjmové páry bez dětí mají také nárok na tuto dávku. 62 Systém a odstupňování dávek podle typu rodiny, počtu členů a výše příjmu je v současné době výrazně složitější, neboť je zde ještě zohledňováno postižení dítěte a intervaly příjmů jsou kratší. Podrobnější

10. Itálie

118

Zaměstnanci, kteří pracují pouze částečně, obdrží celou částku v případě, pracují-li v týdnu alespoň 24 hodin. Odpracují-li za týden méně, je výše přídavku redukována v závislosti na počtu odpracovaných dní. Pracuje-li však někdo každý den několik hodin, není částka redukována, podstatnější je zde spíše počet dní nežli počet hodin.

Tabulka č. 51 Rodinné přídavky pro manželské páry s alespoň jedním dítětem (EUR za měsíc)

počet členů domácnosti zdanitelný příjem domácnosti 3 4 5 6 7

0 - 12 437,25 130,66 250,48 358,94 492,18 619,75

12 437,26 - 15 389,99 114,65 220,53 339,83 481,34 600,64

15 390,00 - 18 342,15 92,45 190,57 312,97 473,07 584,11

18 342,16 - 21 293,16 65,59 158,04 283,02 453,97 565,00

21 293,17 - 24 246,48 43,90 111,55 241,70 407,48 507,68

24 246,49 – 27 198,63 25,82 81,60 217,43 390,96 488,57

27 198,64 – 30 151,94 15,49 57,33 176,63 364,10 466,88

30 151,95 – 33 102,97 15,49 38,73 135,83 339,31 439,50

33 102,98 – 36 055,14 12,91 25,82 102,77 317,62 426,08

36 055,15 – 39 006,72 12,91 25,82 91,93 225,18 398,70

39 006,73 – 41 960,62 12,91 23,24 91,93 154,42 292,83

41 960,63 – 44 912,76 23,24 78,50 154,42 218,98

44 912,77 – 47 865,52 23,24 78,50 132,21 218,98

47 865,63 – 50 817,67 78,50 132,21 189,02

50 817,68 – 53 771,00 132,21 189,02

53 771,01 – 56 724,32 189,03

Pozn.: Pro rodiny s více než 7 členy je rodinný přídavek navýšen o 10 % sumy uvedené ve sloupci pro sedmičlenné rodiny + 53,71 EUR pro každé další dítě.

Zdroj: OECD - Benefits and Wages, Italy 2006

informace včetně tabulek jsou dostupné na INPS (Instituto Nazionale Previdenza Sociale): http://www. inps.it/ bussola/ visualizzadoc.aspx?sVirtuaLURL=/doc/TuttoINPS/Prestazioni/Le_prestazioni_a_sostegno_ del_reddito/L_assegno_per_il_nucleo_familiare/index.htm&iIDDalPortale=4799&bLight=true

10. Itálie

119

Tabulka č. 52 Rodinné přídavky pro rodiny samoživitelů (EUR za měsíc) počet členů domácnosti zdanitelný příjem

domácnosti 2 3 4 5 6 7

0 – 14 405,35 99,68 184,89 412,13 554,16 724,59 891,92

14 405,36-17 358,11 79,53 164,75 372,37 531,43 715,81 869,2

17 358,12-20 309,10 54,23 136,34 332,6 491,67 701,86 843,89

20 309,11-23 261,85 23,24 102,26 289,73 454,48 676,04 821,17

23 261,86-26 215,18 20,66 73,85 230,34 403,35 616,65 744,21

26 215,19-29 167,34 20,66 48,55 190,57 369,27 593,93 721,49

29 167,35-32 119,48 34,09 159,07 315,56 559,84 693,09

32 119,49-35 071,66 34,09 136,34 261,33 528,34 659

35 071,67-38 023,24 28,41 119,3 221,56 499,93 639,37

38 023,25-40 977,14 28,41 119,3 204,52 378,05 605,29

40 977,15-43 929,87 28,41 102,26 204,52 284,05 465,84

43 929,88-46 880,88 102,26 176,11 284,05 369,27

46 880,89-49 834,21 102,26 176,11 244,28 369,27

49 834,22-52 786,94 176,11 244,28 318,14

52 786,95-55 740,25 244,28 318,14

55 740,26-58 692,41 318,14

Pozn.: Pro rodiny s více než 7 členy je rodinný přídavek navýšen o 10 % sumy uvedené ve sloupci pro sedmičlenné rodiny + 53,71 EUR pro každé další dítě


Příspěvek v mateřství je poskytovaný samosprávou a určený matkám dětí mladších 1 roku. Výše příspěvku je 288,75 EUR měsíčně za každé dítě, je možné pobírat jej maximálně po dobu pěti měsíců (souhrnná částka je tedy 1443,75 EUR) a je poskytován matkám,63 které nejsou sociálně pojištěny a jejichž ISE (ukazatel ekonomické situace domácnosti) nedosahuje prahu, který byl zákonem stanoven pro referenční 3 člennou rodinu - v tomto případě by matka v roce 2006 obdržela příspěvek v mateřství, pokud by byl ISE nižší než 30 099,59 EUR. Práh je posouván koeficienty uvedenými v tabulce č. 53 v závislosti na počtu členů rodiny a je zde zohledněná také neúplnost rodiny. Například pro 4člennou rodinu roste maximální výše ISE na 36 420,5 EUR (30 099,59 x 2,46/2,04). Samoživitelky jsou zde zohledněny vyšší hodnotou parametru, neboť v případě neúplných rodin se hodnota parametru zvyšuje o 0,2. Dále se parametr zvyšuje o 0,5 za každé postižené dítě a 0,2 v případě, že oba rodiče pracují.

63 V praxi jsou příjemkyněmi především nezaměstnané ženy v domácnosti a ty, které hledají zaměstnání

[OECD, 2006].

10. Itálie

120

Tabulka č. 53 Parametry pro použití ISE* při výpočtu výše příspěvku v mateřství

počet členů rodiny parametr

1 1

2 1,57

3 2,04

4 2,46

5 2,85

Pozn.: Pro rodiny s více než 5 členy narůstá parametr o 0,35 pro každého dalšího člena. *ukazatel ekonomické situace domácnosti


Vyživovací povinnost

Vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče v případě rozluky i rozvodu, nezávisle na tom, který z nich je má svěřeny do péče. Rodiče mají vyživovací povinnost jak k nezletilým dětem, tak i ke zletilým dětem, dokud nejsou ekonomicky nezávislé. Zletilé děti jsou také oprávněné k výživě, pokud se nacházejí v potřebné situaci.

Při povolení rozvodu nařídí soud na žádost strany pravidelné platby výživného tomu z manželů, který nemá dostatečné prostředky nebo který si je objektivně nemůže zajistit. Vyživovací povinnost končí, pokud příjemce znovu uzavře manželství. V případech, kdy se obě strany dohodnou, lze majetkové vyrovnání provést jedinou transakcí převodem vlastnických práv k majetku ve prospěch přijímajícího z manželů.

V případě soudní rozluky bez zavinění může kterýkoli z manželů, který nemá dostatečný příjem a nachází se v horší finanční situaci, nárokovat platby výživného od druhého manžela, což umožní, aby si oba manželé udrželi stejnou životní úroveň, jakou měli před rozlukou. Ten z manželů, který rozluku zavinil, může výživné získat pouze v případě, že se nachází v potřebné situaci.

Podle trestního zákoníku je nedodržení vyživovací povinnosti vůči druhému z manželů nebo vůči dětem trestným činem [Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci].


Pozůstalostní důchod může být vyplácen v případě, že zesnulá osoba pobírala starobní nebo invalidní důchod nebo platila sociální pojištění alespoň 15 let, případně 5 let pojištění a z toho 3 roky v posledních 5 letech před úmrtím. V případě, že k úmrtí došlo v práci a pozůstalí nemají nárok na žádný pozůstalostní důchod, je jim vyplácen důchod bez ohledu na uvedené podmínky délky placení pojištění. Nárok na pozůsta-lostní důchod mají manžel/ka, rozvedený/á manžel/ka (v důsledku rozhodnutí soudce), děti, v případě absence těchto tří skupin, pak rodiče a sourozenci zesnulého, popřípadě ekonomicky závislá vnoučata [MISSOC 2007].

V případě úmrtí jednoho či obou rodičů mají děti do věku 18 let (do 21 let při denním studiu, do 26 let při studiu na vysoké škole) nárok na sirotčí důchod. Pokud v rodině po zemřelém pobírá druhý z rodičů pozůstalostní důchod,64 děti mají nárok na 20 % z výše starobního (nebo invalidního) důchodu zemřelého rodiče. Pro 3 nebo více 64 Pozůstalostní důchod pro manžela/manželku je ve výši 60 % starobního (invalidního) důchodu zemřelého

manžela/manželky, v závislosti na příjmu pozůstalého je redukován o 25 %, 40 % nebo 50 % [MISSOC].

10. Itálie

121

dětí je to však 40 % děleno počtem dětí, a to bez nároku na rodinné přídavky, pokud druhý z rodičů nepracuje. Nemá-li druhý rodič pozůstalostní důchod, činí sirotčí důchod 40 % na dítě. Pro 3 nebo více dětí 100 % důchodu děleno počtem dětí [MISSOC 2007].

Ztratilo-li dítě oba rodiče, je výše sirotčího důchodu 40 % na jedno dítě. Pro 3 a více dětí 100 % děleno počtem dětí.

Od 1. září 1995 se sirotčí důchod zvyšuje na 70 %, pokud je dítě jediným příjemcem důchodu po zemřelém.

V daňové oblasti došlo k reformě daně z příjmů, která započala v roce 2003 zákonem zavádějícím „oblast bez daně“, která je výsledkem daňové úlevy. Zdaňován je vždycky jednotlivec (neexistuje společné zdanění manželů), ovšem daňové úlevy související s rodinou jsou velmi důležité, celkově jsou podstatnější než výše zmíněné rodinné dávky. Daňová politika umožňuje poměrně výrazně snížit daně v případě, že v rodině žijí závislí členové (jejichž příjem nepřesahuje 2 840,51 EUR, 2006) [OECD].

Z hlediska rodiče samoživitele-daňového poplatníka zákon stanoví, že daňové úlevy na první dítě se rovnají výši daňových úlev, které v úplné rodině připadají na závislého manžela/manželku. Ty jsou totiž vyšší než úlevy na vyživované dítě (3 200 EUR na závislého manžela/manželku nebo závislé první dítě samoživitele oproti 2 900 EUR na závislé dítě).

Tabulka č. 54 Odečitatelné položky z daně na závislé rodinné příslušníky

závislí rodinní příslušníci maximální snížení daně (EUR)

manžel/manželka 3200

dítě 2900

dítě mladší 3 let 3450

první dítě (rodič samoživitel) 3200

postižené dítě 3700

jiný závislý příbuzný 2900


10.5 Shrnutí

Italský sociální systém si v mnohém udržel kulturní prvky patriarchálního modelu rodiny s důležitostí kladenou na mezigenerační vztahy a pomoc v rámci rodiny. V porovnání s ostatními státy zde není vysoký podíl neúplných rodin a tematika osamělého rodičovství zde tak stojí spíše stranou politického zájmu.

Sociální pomoc se začala zaměřovat od chudých matek spíše na ohrožené děti a sirotky. Některá opatření jsou používána obecněji jako podpora dětí v rodinách s nízkými příjmy. Rodiče samoživitelé jsou také začleněni do systému dávek a služeb vyhrazeného pro pracující matky (jesle) nebo organizovaného univerzálně (mateřské školy, zdravotní služby).

V Itálii nejsou pro rodiče samoživitele vyhrazeny speciální dávky. Neúplnost rodiny je však zohledňována jak v některých dávkách pro rodiny, tak v daňovém systému. Ve výsledku jsou právě daňové úlevy z hlediska rodin důležitější než peněžní dávky.

Závěr

122

Závěr

Studie je věnována tématu neúplných rodin, které představují jednu z rozšiřují-cích se forem domácností v řadě evropských zemí. Vedle neúplných rodin starého typu, které byly jako jedna z forem rodinného uspořádání v historii vždy přítomné a které vznikaly především v důsledku úmrtí jednoho z rodičů, se v průběhu 20. století stále častěji setkáváme s neúplnými rodinami vzniklými jako důsledek rozvodu manželství (či rozpadu partnerství). Tento druhý typ dnes v rámci neúplných rodin převažuje. Rozvedené matky samoživitelky jsou pak z hlediska příjmu závislé buď na svém bývalém manželovi, na vlastních pracovních příjmech nebo na dávkách od státu. Tvoří skupinu, která je vystavena vyššímu riziku chudoby, a to vlivem řady objektiv-ních a vzájemně se posilujících faktorů - existence pouze jednoho pracovního příjmu v domácnosti, snížených možností harmonizace pracovních a rodinných povinností, a tím také obtížnějšího začlenění se či udržení na pracovním trhu.

Také vybrané indikátory sociálního vyloučení, kterými jsou úroveň vzdělání, participace na pracovním trhu (konkrétně míra ekonomické aktivity a riziko nezaměst-nanosti), příjmová chudoba, riziko nízkého příjmu a dosažitelnost bydlení, v řadě zemí poukazují na horší postavení neúplných rodin. Zároveň se ukazuje, že vedle regionálních odlišností existují rozdíly v rámci skupiny neúplných rodin především v závislosti na typu neúplné rodiny (zda se jedná o matku samoživitelku nebo otce samoživitele) a způsobu jejího vzniku (zda v čele stojí osoba svobodná, rozvedená nebo ovdovělá).

Na základě uvedených příkladů vybraných zemí ze severní, západní i jižní Evropy je možné klasifikovat hlavní typy politických opatření vzhledem v rodinám samoživitelů. Prvním je podpora výživného na děti, což jsou státní opatření uplatňující se v případě rozpadu manželství, jinými slovy stát sehrává úlohu v případě, kdy druhý z rodičů dětí není schopen platit výživné a rozpad manželství je tedy pojímán jako veřejné téma. Druhým je strategie proti chudobě, kdy neúplné rodiny dostávají dávky či podporu v případě, že patří do chudé části populace. Třetím typem politik jsou opatření, která jsou cílená přímo na samoživitele, především na podporu jejich ekonomické aktivity.

Důležitým prvkem v otázce, jakým způsobem přistupovat k institutu výživného na dítě od nepřítomného rodiče, respektive jeho vybírání v případech, kdy rodič výživné nemůže nebo odmítá platit, je role agentur chápaných nikoli jako prostředek pro využití veřejných prostředků, ale jako alternativa k soudnímu řízení při řešení sporů mezi rodičem pečujícím o dítě a jeho bývalým partnerem/partnerkou. Efekt agentur spočívá jednak v uznání specifického sociálního rizika zasluhujícího ochranu, také však v tom, že agentury tohoto typu mohou sehrávat určitou roli ve zmírňování případných sporů mezi oběma rodiči a usnadňovat tak větší zapojení druhého, nepřítomného rodiče do péče a výchovy dětí. Tato praxe je v některých evropských zemích běžná, mezi námi srovnávanými zeměmi je to především Švédsko, Norsko, Velká Británie, Francie. V Německu dostává rodič na závislé dítě zálohu na výživné v případě, že druhý z rodičů výživné neplatí.

Transformace směrem k univerzalistickým opatřením vztahujícím se k rodinám s dětmi obecně reaguje na transformaci rodinného života a nové typy životního uspořádání a podporuje tak především přechody mezi jednotlivými fázemi života, nikoli konkrétní typ rodiny. Příkladem je v tomto ohledu Švédsko, jehož princip sociální politiky ve vztahu k samoživitelům je jejich integrace a zahrnutí v rámci politického

Závěr

123

rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Ve Švédsku jsou zároveň neúplné rodiny nejméně vystaveny riziku chudoby.

Některé rodinné politiky mají opatření cílená přímo na rodiče samoživitele (ve srovnávaných zemích je takovým příkladem především Francie), ovšem tato opatření jsou začleněna do širšího, mnohostranného rámce politik podpory rodin s dětmi. Zavedení zvláštních opatření (nebo výhodnějších podmínek) pro neúplné rodiny se tak děje jako součást konzistentních opatření pro všechny rodiče.

V zemích s nízkou mírou účasti samoživitelů (především matek) na trhu práce a s modely solidarity se zrodila aktivační politika snažící se zmírnit vyšší riziko chudoby neúplných rodin prostřednictvím podpory aktivní účasti rodičů na pracovním trhu. Setrvávání samoživitelek v ekonomické neaktivitě či odchod z ekonomické aktivity do neaktivity je převážně britský problém, zatímco skutečným problémem ve většině evropských zemí není otázka ekonomické (ne)aktivity, ale nezaměstnanosti, která navíc není vždy spojena s nízkou úrovní dosaženého vzdělání [Study on Poverty and Social Exclusion…, 2007]. Velká Británie, ale také Norsko, přistoupily v posledním desetiletí v reformám a programům, které jsou zaměřeny na podporu ekonomické aktivity rodičů samoživitelů, a tím na snížení jejich závislosti na sociálních dávkách. V poslední době totiž začalo být v obou státech zřejmé, že určité skupiny obyvatelstva s nízkou ekonomickou aktivitou a vysokou závislostí na sociálním systému byly výrazně nadprůměrně zastoupeny mezi skupinou chudých. Tato situace se týkala právě osamělých rodičů, především matek. V Norsku tedy koncem 90. let proběhla reforma dávek určených samoživitelům, ve Velké Británii labouristická vláda zavedla program pro osamělé rodiče.

Pozornost tedy byla přesunuta od závislosti na sociálních dávkách na aktivní politiku zaměstnanosti. Zároveň je však zřejmé, že není možné prosazovat aktivizační přístup v zemích se zcela odlišným vnímáním rodinných povinností a rozdílnými příčinami chudoby. Například v zemích jižní Evropy rodiče samoživitelé pracují ve vyšší míře, než je míra ekonomické aktivity žen obecně. Usnadnění přístupu na trh práce pro rodiče samoživitele (ať už ženy nebo muže) by se pak mělo uskutečňovat především prostřednictvím zlepšení kvality pracovních míst, ke kterým mají tito rodiče přístup (studie evropské komise uvádí, že osamělé matky čelí na pracovním trhu problému pasti nekvalitních a špatně placených pracovních míst [Study on Poverty and Social Exclusion 2007]), antidiskriminační politiky a opatření podporujících harmonizaci rodinného a pracovního života, která nebudou brát jako samozřejmost přítomnost obou rodičů v rodině.

Dalším z opatření, které nelze v tématu neúplných rodin opomenout, jsou vdovské a sirotčí důchody. V mezinárodním srovnání se ukazuje, že v některých zemích byly pozůstalostní důchody sníženy, limitovány nebo zrušeny a substituovány opatřeními pro osamělé rodiče a jejich děti, a to bez ohledu na to, co bylo důvodem vzniku neúplné rodiny. Ve Francii není v rámci obecného (univerzálního) schématu sociálního pojištění pro zaměstnance sirotčí důchod zaveden, vdovský/vdovecký důchod náleží pozůstalému staršímu 52 let. Namísto toho je zde zavedena řada dávek pro rodiče samoživitele a jejich děti (především příspěvek samoživiteli a příspěvek na podporu rodiny). Ve Velké Británii jsou peníze vypláceny druhému z rodičů, případně osobě, která se o osiřelé dítě stará, nárok na dávku je tedy spíše rodinným právem (nikoli individuálním nárokem dítěte).

Rodinná a sociální politika vztahující se k neúplným rodinám nemůže předsta-vovat jednotný či standardizovaný přístup ve všech zemích. Z mezinárodního srovnání je zřejmé, že pozice neúplných rodin a přístupy k nim se vyvíjely často dlouhou dobu, v řadě samostatných etap spolu s tím, jak se proměňovala samotná rodina. Tento

Závěr

124

vývoj, jak dokládají příklady zemí uvedených v této studii, je často specifický pro jednotlivé země a odráží se v něm jak kulturní a sociální normy daného regionu, tak celá koncepce sociální a rodinné politiky.

Literatura

125

Literatura

Andersson, G. 1999. „Childbearing trends in Sweden 1961-1997.” European Journal of Population, 15(1): 1-24.

Andersson, G. 2007. „A Review of Policies and Practices Related to the “Highest-Low” Fertility of Sweden“ Stockholm Research Reports in Demography 2007:1 http://www.suda.su.se/SRRD/SRRD_2007_1.pdf

Andersson, G., Hoem, Jan M., Duvander, A.Z. 2006. „Social differentials in speed-premium effects in childbearing in Sweden“. Demographic Research, 14 (4): 51-70. Dostupné na http://www.demographic-research.org/volumes/vol14/4/14-4.pdf

Archambault Paul. 2007. Les enfants de familles désunies en France. Leurs trajectoires, leur devenir. Paris: INED.

Bartoňová, D. 2005. Vývoj cenzových domácností v České republice v poslední třetině 20. století. Demografie, 47 (1): 1-12.

Beck, U. 1992. Risk Society: Towards a New Modernity. London: Sage Publications.

Bimbi, F. 1997. „Lone Mothers in Italy: a Hidden and Embarrassing Issue in a Familist Welfare Regime. Pp. 171-202 In Lewis, J. (ed.) Lone Mothers in European Welfare Regimes. Shifting Policy Logics. London: Jessica Kingsley Publishers..

Breton, D., F. Prioux. 2005. “Two children or three? Influence of family policy and sociodemographic factors.” Population 60(4): 415-446.

Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend. 2008. Der Unterhaltsvorschuss, Eine Hilfe für Alleinerziehende. Dostupné na: http://www.bmfsfj.de/bmfsfj/generator/RedaktionBMFSFJ/Broschuerenstelle/Pdf-Anlagen/Der-Unterhaltsvorschuss,property=pdf,bereich=bmfsfj,sprache=de,rwb= true.pdf

CAF - Caisse d'Allocations Familiales (Pokladna rodinných dávek) - www.caf.fr

Child Support Agency. 2007. How is child maintenance worked out?

Child Support Agency. 2008. What is child maintenance and how does it affect me? http://www.csa.gov.uk/en/maintenance/about.asp

Černá, K. 2005. Pohled na kohabitaci a rodinu v České republice a Velké Británii z hlediska Evropské studie hodnot. Demografie 47(2): 87-95.

De Rose, A., Racioppi, F., Zanatta, A.L. 2008. „Italy: Delayed adaptation of social institutions to changes in family behaviour.“ Demographic Research 19(19): 665-704.

Dorbritz, J. 2008. „Germany: Family diversity with low actual and desired fertility“. Demographic Research, 19(17): 557-598.

Duncan, S., Strell, M. 2004. „Combining lone otherhood and paid work: the racionality mistake in Norwegian social policy“. Journal of European Social Policy, 14(1): 41-54.

Directgov - the official government website for Citizen, http://www.direct.gov.uk/en/index.htm

Literatura

126

DWP, 2007a. In work, better off: next steps to full employment. Department for Work and Pensions. http://www.dwp.gov.uk/welfarereform/in-work-better-off/in-work-better-off.pdf

DWP, 2007b. Ready for work: full employment in our generation. Department for Work and Pensions. http://www.dwp.gov.uk/welfarereform/readyforwork/readyforwork.pdf

Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci. http://ec.europa.eu/civiljustice/index_cs.htm

Family law. Information on the rules. 2007. Sweden: Ministry of Justice. Dostupné na: http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/07/96/97/42c339cc.pdf

Fialová, L. 1996. Demografie o dětech v České republice v 80. letech. Demografie, 38(2): 90-104.

Fialová, L., Horská, P., Kučera, M. 1995. Současné a perspektivní proměny rodiny, manželství a rodičovství. Praha: Nadace pro výzkum sociální transformace.

Fialová, L., Hamplová, D., Kučera, M., Vymětalová, S. 2000. Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON.

Fokkema, T., Liefbrorer, A.C. 2008. „Trends in living arrangements in Europe: Konvergence or divergence?“. Demographic Research, 19(36): 1351-1418.

Försäkringskassan - The Swedish Social Insurance Agency, http://www.forsakringskassan.se/sprak/eng/

Giddens, A. 1990. The Consequences of Modernity. Cambridge: Policy Press.

Gornick, J., M. Meyers, and K. Ross. 1997. “Supporting the employment of mothers: policy variation across fourteen welfare states.” Journal of European Social Policy 7(1): 45-70.

Hamplová, D. (ed.), Chaloupková, J., Soukupová, E., Sunega, P., Zeman, K. 2007. Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Haskey, J. 2002. One-parent families an dthe dependent children living in them in Great Britain. Populatin trends 109.

HM Revenue & Customs – Child Benefit, http://www.hmrc.gov.uk/childbenefit/index.htm

Hobson, B., Takahashi, M. 1997. „The Parent-Worker Model: Lone Motherst in Sweden.“ Pp. 121-139 In Lewis, J. (ed.) Lone Mothers in European Welfare Regimes. Shifting Policy Logics. London: Jessica Kingsley Publishers.

Hoem, Jan M. 1990. „Social policy and recent fertility change in Sweden.“ Population and Development Review 16 (4): 735-748.

Hoem, Jan M. 2005. „Why does Sweden have such high fertility?“ Demographic Research, 13 (22): 559-572. Dostupné na: http://www.demographic-research.org/ volumes/vol13/22/13-22.pdf

Höhne, S. 2008. Podpora rodin s dětmi a vliv peněžních transferů na formu rodinného soužití. Praha, VÚPSV, v.v.i.

Literatura

127

Hora, O., Kofroň, P., Sirovátka, T. 2008. Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice s důrazem na situaci dětí podle výsledků šetření SILC. Praha: VÚPSV, v.v.i.

Husák, T. 2007. Vývoj porodnosti regionů Německa po roce 1950. Demografie.info, http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=507

Jensen, A-M. (1998), Partnership and parenthood in contemporary Europe: A review of recent findings, European Journal of Population, Vol. 14(1), pp. 89-99.

Jobcentre Plus, 2008 - http://www.jobcentreplus.gov.uk/JCP/index.html

Kjeldstad, R., Rønsen, M. 2002. „Welfare Rules, Business Cycles and the Employment of Single Parents.“ Statistics Norway, Department of Social Statistics

Kohler, H. P., F. C. Billari, J. A. Ortega 2002. „The emergence of lowest-low fertility in Europe during the 1990s.“ Population and Development Review 28(4): 641-680.

Kotous, J. „Sociální politika v Itálii.“ In Munková G. a kol. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum 2005

Krebs, V. 2005. Sociální politika. Praha: ASPI.

Kreyenfeld, M. 2004. „Fertility Decisions in the FRG and GDR: An Analysis with Data from the German Fertility and Family Survey.“ Demographic Research, Special collection 3(11): 275-318. http://www.demographic-research.org/special/3/11/s3-11.pdf

Kuchařová, V. 2007. Rodina a zaměstnání V. Neúplné rodiny. Praha, VÚPSV, v.v.i.

Leben and arbeiten in Deutschland. Ergebnisse des Mikrozensus 2003. 2004. Wiesbaden: Statistisches Bundesamt.

Lewis, J. (ed) 1997. Lone Mothers in European Welfare Regimes. Shifting Policy Logics. Londol/Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers 1997.

Lewis, J. 1997. Lone Mothers: Britisch case. In. Lewis, J. (ed.) Lone Mothers in European Wekfare Regimes. Shifting Policy Logics. Londol/Philadelphia: Jessica Kingsley Publisher.

Márová, Z., Matějček, Z., Radvanová, S. 1975. Výchova dětí v neúplné rodině. Praha: SPN.

Matějková, B., Paloncyová, J. 2003. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích I. Praha: VÚPSV.

Matějková, B., Paloncyová, J. 2005. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice. Brno: VÚPSV a Masarykova univerzita v Brně.

Ministère des Solidarités, de la Santé et de la Famille. 2005. Conférence de la famille 2005. http://www.travail-solidarite.gouv.fr/IMG/pdf/conf_famille_2005dossier_presse.pdf

MISSOC - Info 1/ 2008: Evolution of social protection in 2007 - United Kingdom. http://ec.europa.eu/employment_social/missoc/2008/01/2008_1_uk_en.pdf

MISSOC - Info 1/ 2008: Evolution of social protection in 2007, Germany. Dostupné na: http://ec.europa.eu/employment_social/missoc/2008/01/2008_1_de_en.pdf

Literatura

128

Mogstad, M., Pronzato, Ch. 2008. „Are Lone Mothers Responsive to Policy Changes? The Effects of a Norwegian Workfare Reform on Earnings, Education, and Poverty.“ Discussion Papers No. 533, March 2008, Statistics Norway, Research Department.

Možný, I. 1999. Sociologie rodiny. Praha: SLON.

MPSV-Státní sociální podpora. http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp

Munková, G. a kol. 2005. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum.

Munková, G. 2005. „Sociální politika ve Švédsku“ Pp. 107-102 in Munková, G. a kol. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum.

Musil, L. (ed.). 1996. Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk

Nordic Social-Statistical Committee 2008. Social Protection in the Nordic Countries, 2006/2007. Dostupné na http://nososco-eng.nom-nos.dk/filer/publikationer/Trygtext %202006%20GB.pdf

OECD, 2007. Taxing Wages 2005-2006. Paris: OECD Publishing.

Oláh, L.Sz. 2001. „Gender and family stability: Dissolution of the first parental union in Sweden and Hungary.” Demographic Research, 4(2): 26-96, Dostupné na: http://www.demographic-research.org/volumes/vol4/2/4-2.pdf

Oláh, Livia Sz., Bernhardt, Eva M. 2008. „Sweden: Combining childbearing and gender equality.“ Demographic Research, 19(28): 1105-1144. Dostupné na: http://www.demographic-research.org/Volumes/Vol19/28/

Ostner, I. 1997. „Lone Mothers in Germany Efore and After Unification.“ Pp. 21-49 In Lewis, J. (ed.) Lone Mothers in European Welfare Regimes. Shifting Policy Logics. London: Jessica Kingsley Publisher.

Ostner, I., Schmidt. Ch. 2004. „National report section 1: Demography of the Family - Germany.“ University of York. Project: Welfare policies and employment in the context of family change. http://php.york.ac.uk/inst/spru/research/summs/welempfc.php

Ostner, I., Reif, M., Turba, H., Schmidt, Ch. 2004. Family Policies in Germany University of York. Project: Welfare policies and employment in the context of family change. http://www.york.ac.uk/inst/spru/research/nordic/gerpoli.PDF

Pailhé, A., Rossier, C., Toulemon, L. 2008. French family policy: long tradition and diversified measures. Vienna Yearbook of Population Research 2008: 149-164.

Paloncyová, J. 2002a. Změny české rodiny: mladá generace a demografický vývoj. Praha, VÚPSV.

Pinnelli, A., Hoffmann-Nowotny, H. J., Fux, B. 2001. Fertility and new types of households and family formation in Europe. Council of Europe Publishing.

Prioux, F. 2007. Recent Demographic Developments in France: Fertility at a More Than 30-Year High. Population-E, 62 (3): 415-456

Příjmy a životní podmínky domácností v roce 2007. ČSÚ. http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/p/3012-08

Recent Demographic Developments in Europe. 2000. Council of Europe.

Rodiny se závislými dětmi. 2004. ČSÚ http://www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/4124-04

Literatura

129

Rønsen, M. 2004. Fertility and family policy in Norway - A reflection on trends and possible connections. Demographic Research, 10: 265-286.

Roussel, L. 1993. Sociographie du divorce et divorcialité, Population, 4:919-938.

Rys, V. 2005. Sociální politika ve Franci. In: Munková, G. a kol. 2005. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum 2005.

Skevik. A. 2006. „Working Their Way Out of Poverty? Lone Mothers in Policies and Labour Markets.“ In: Bradshaw, J., Hatland, A. (eds.). Social Policy, Employment and Family Change in Comparative Perspective. Cheltenham(UK)/Northampton(US): Edward Elgar Publishing.

Sobotka, T. 2006. „Bezdětnost v České republice.“ In: Hamplová D., Šalamounová, P., Šamanová, G. (eds.): Životní cyklus - sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Social Inclusion and Income - Distribution in the European Union - 2007. 2007. European Commission.

Social Trends. Office for National Statistics www.statistics.gov.uk

Spencer-Dawe, E. 2005. Lone Mothers in Employment: Seeking Rational Solutions to Role Strain. Journal o Social Welfare and Family Law. 27(3-4): 251-264.

Statistisches Bundesamt Deutschland, http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/

Sullerotová, E. 1998. Krize rodiny. Praha: Karolinum.

Sundström, M., Stafford, F.P. 1992. „Female labour force participation, fertility and public policy in Sweden.“ European Journal of Population 8: 199-215.

Study on Poverty and Social Exclusion among Lone Parent Households. 2007. European Commision.

Šťastná, A. 2006. „Rozvody a děti - vliv rozvodu rodičů na životní dráhu dětí.“ In: Hamplová, D., Šalamounová, P., Šamanová, G. (eds.): Životní cyklus - sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Štyglerová, T. 2008. Vývoj obyvatelstva v České republice v roce 2007. Demografie, 50(3): 153–172.

Torremocha, I. M. 2002. „Lone-parenthood and Social Policies for Lone-parent Families in Europe.“ In: Kaufmann, F. X, Kuijsten, A., Schulze, H. J., Strohmeier, K. P. (eds.): Family Life and Family Policies in Europe. Vol. 2. Oxford University Press.

Toulemon Laurent. 2003. La fécondité en France depuis 25 ans. Haut conseil de la population et de la famille: http://www.ladocumentationfrancaise.fr/rapports-publics/034000116/index.shtml

Toulemon L. 2006. Fertility Among Immigrant Women and Men in France: New Data, a New Approac. Příspěvek prezentovaný na konferenci Population Association of American 2006, Los Angeles, California, (March 30.3. - 1.4.2006) http://paa2006.princeton.edu/download.aspx?submissionId=61103

Toulemon, Laurent - Ariane Pailhé - Clémentine Rossier. 2008. France: High and stable fertility. Demographic Research, 19(16): 503-556.

Van de Kaa, D. J. 1987. „Europe’s Second Demographic Transition.“ Population Bulletin 42 (1): 1–57.

Literatura

130

Van de Avort, A., K. Hoog de, P. Kalle (Eds.) 1995. Single Parent Families, The Hague: The Netherlands Family Council.

Zákony Česká republika

Zákon o rodině a související předpisy. 2001. Praha: Sagit.

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

Instituce v jednotlivých zemích

Velká Británie

Department for Work and Pensions (DWP) http://www.dwp.gov.uk/

Directgov - the official government website for Citizen, http://www.direct.gov.uk/en/index.htm

Jobcentre Plus, 2008 - http://www.jobcentreplus.gov.uk/JCP/index.html

HM Revenue & Customs - Child Benefit, http://www.hmrc.gov.uk/childbenefit/index.htm

UK National Statistics http://www.statistics.gov.uk/

Švédsko

Statistic Sweden. http://www.scb.se/default____2154.aspx

Norsko

Ministry of Finance. http://www.regjeringen.no/en/dep/fin.html?id=216

Ministry of Labour and Social Inclusion. The Norwegian Social Insurance Scheme 2008 dostupné na: http://www.regjeringen.no/upload/AID/publikasjoner/veiledninger_og_brosjyrer/2008/dnts_eng.pdf

Statistic Norway http://www.ssb.no/english/

Francie

CAF – Caisse d'Allocations Familiales (Pokladna rodinných dávek)- www.caf.fr

INED. http://www.ined.fr/en/homepage_of_ined_website/

INSEE http://www.insee.fr/en/

Zákon 2004/439 z 26.května o rozvodu http://www.legislation.cnav.fr/textes/loi/TLR-LOI_2004439_26052004.htm

Literatura

131

Německo

Bundesministerium für Familie, Senioren, Frauen und Jugend. 2008. Der Unterhaltsvorschuss, Eine Hilfe für Alleinerziehende. Dostupné na: http://www.bmfsfj.de/bmfsfj/generator/RedaktionBMFSFJ/Broschuerenstelle/Pdf-Anlagen/Der-Unterhaltsvorschuss,property=pdf,bereich=bmfsfj,sprache=de,rwb=true. pdf

Statistisches Bundesamt Deutschland, http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/

Itálie

Instituto Nazionale Previdenza Sociale – INPS, http://www.inps.it/home/default.asp

Mezinárodní instituce

Eurostat http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page?_pageid=1090,30070682,1090_33076576&_dad=portal&_schema=PORTAL

MISSOC - informační systém o sociální ochraně členských zemí EU (Missoc Tables stav k 1.1.2007) http://ec.europa.eu/employment_social/spsi/missoc_en.htm

OECD - Family Database http://www.oecd.org/document/4/0,3343,en_2649_34819_37836996_1_1_1_37419,00.html

OECD, Country chapter - Benefits and Wages, France 2006, dostupné z:

http://www.oecd.org/dataoecd/15/24/41578314.pdf

OECD, Country chapter - Benefits and Wages, Germany 2006, dostupné z:


OECD, Country chapter - Benefits and Wages, Italy 2006, dostupné z:


OECD, Country chapter - Benefits and Wages, Norway 2006, dostupné z: http://www.oecd.org/dataoecd/15/37/41578957.pdf

OECD, Country chapter - Benefits and Wages, Sweden 2006, dostupné z:


OECD, Country chapter - Benefits and Wages, United Kingdom 2006, dostupné z:


Neúplné rodiny v České republice a ve vybraných evropských zemíchpraha.vupsv.cz › Fulltext...

Documents

Transcript of Neúplné rodiny v České republice a ve vybraných evropských zemíchpraha.vupsv.cz › Fulltext...