Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra bohemistiky

Nadpřirozené bytosti z pověstí

Luhačovického Zálesí a jejich klasifikace Supernatural creatures from legends set in Luhačovické Zálesí

and their classification

Bakalářská práce

Andrea Bublíková

Česká filologie – Žurnalistika

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc.

Olomouc 2016

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně na základě literatury

uvedené v přiloženém seznamu.

V Olomouci 4. dubna 2016 …….……………………………

Andrea Bublíková

Děkuji tímto Prof. PhDr. Dagmar Mocné, CSc. za vedení, čas a cenné rady, jež mi

poskytovala v průběhu vypracování mé bakalářské práce, a také všem, kteří mi

ochotně pomáhali ve shánění potřebné literatury.

Obsah

Úvod ........................................................................................................................ 7

1. Vymezení žánrů ................................................................................................ 8

1.1. Pověst ........................................................................................................... 8

1.1.1. Definice............................................................................................... 8

1.1.2. Vliv pověstí na české písemnictví ........................................................ 8

1.1.3. Dělení pověstí ....................................................................................10

1.1.4. Dělení záleských pověstí ....................................................................14

1.2. Pověrečná povídka .......................................................................................16

1.2.1. Definice..............................................................................................16

1.2.2. Dělení pověrečných povídek...............................................................17

1.2.3. Pověrečné povídky v praxi .................................................................18

2. Nadpřirozená bytost .........................................................................................20

3. Sběratelé pověstí na Luhačovickém Zálesí .......................................................22

3.1. Luhačovické Zálesí ......................................................................................22

3.2. Antonín Václavík .........................................................................................23

3.2.1. Život ..................................................................................................23

3.2.2. Dílo ....................................................................................................24

3.3. P. František Müller .......................................................................................25

3.3.1. Život ..................................................................................................25

3.3.2. Dílo ....................................................................................................25

3.4. Miroslav Kafka ............................................................................................26

3.4.1. Život ..................................................................................................26

3.4.2. Dílo ....................................................................................................26

4. Charakteristika nadpřirozených postavy z pověstí Luhačovického Zálesí a jejich

katalogizace ............................................................................................................28

4.1. Návrh katalogizace .......................................................................................28

4.2. Klasifikace nadpřirozených bytostí z pověstí Luhačovického Zálesí .............29

4.2.1. Adventové světla ................................................................................29

4.2.2. Bosorky a čarodějové .........................................................................29

4.2.3. Černokněžník .....................................................................................31

4.2.4. Čert ....................................................................................................31

4.2.5. Divoženky ..........................................................................................32

4.2.6. Duchové .............................................................................................33

4.2.7. Drak ...................................................................................................37

4.2.8. Had hospodář .....................................................................................37

4.2.9. Mámidla .............................................................................................38

4.2.10. Meluzína a její dcera ..........................................................................38

4.2.11. Mokrýšek ...........................................................................................39

4.2.12. Múra ..................................................................................................39

4.2.13. Nátka ..................................................................................................41

4.2.14. Obři ....................................................................................................42

4.2.15. Podhoděnec ........................................................................................43

4.2.16. Poledňák ............................................................................................44

4.2.17. Polednica a klekánica .........................................................................44

4.2.18. Rarášek ..............................................................................................45

4.2.19. Raška .................................................................................................45

4.2.20. Smrť ...................................................................................................45

4.2.21. Světlonošé ..........................................................................................46

4.2.22. Světlonošky ........................................................................................46

4.2.23. Škřítek ................................................................................................47

4.2.24. Špiritus ...............................................................................................47

4.2.25. Uvéé ...................................................................................................48

4.2.26. Vodní panna .......................................................................................48

4.2.27. Vodník ...............................................................................................48

4.2.28. Vřítenica ............................................................................................51

4.2.29. Zaříkávačé a bohyně ...........................................................................51

4.2.30. Žaba hospodyňa .................................................................................52

4.3. Záleské nadpřirozené bytosti ........................................................................52

Závěr ......................................................................................................................55

Anotace ..................................................................................................................56

Resumé ...................................................................................................................57

Použitá literatura .....................................................................................................58

Přílohy ....................................................................................................................61

Nářeční slovník ....................................................................................................61

7

Úvod Pověsti byly chápány jako neodmyslitelná součást lidové slovesnosti

a vlastenecké identity již v dobách národního obrození. Svou popularitu si udržují

dodnes. Na rozdíl od pohádek se v nich totiž setkáváme s kdysi skutečně žijícími

postavami či situacemi, které mají reálný základ. Jejich působivost se stupňuje také

prostorem, v němž se odehrávají, neboť se jedná známá místa, jež můžeme navštívit,

nebo být dokonce jejich součástí. Míru atraktivity pak několikanásobně zvyšují jevy

nadpřirozené, ve skutečném světě neexistující a nevysvětlitelné.

Dnešní čtenář (posluchač) takového vyprávění se musí podivit, co všechno

naši předci kdysi „skutečně na vlastní oči viděli a jistojistě zažili,“ a jaké roztodivné

a originální postavy dokázala jejich tehdejší fantazie stvořit.

Tato bakalářská práce se zabývá démonologickými bytostmi z lidových

pověstí a pověrečných povídek mikroregionu Luhačovické Zálesí na jihovýchodní

Moravě. Lokalita není vybrána náhodně. Sama autorka z ní pochází a příběhy

o všemožných strašidlech, zjeveních a přízracích, které se ukazovaly v blízkém

okolí, slýchávala již od dětství, především díky tanečním a hudebním pásmům

folklorního souboru Malé Zálesí z Luhačovic, jehož je do dnešní doby členkou.

Cílem bakalářské práce je tedy vytvořit soupis nadpřirozených postav, které

se objevují v pověstech a pověrečných povídkách na Luhačovickém Zálesí, jejich

literárně-teoretický rozbor a také návrh klasifikace těchto ireálných figur.

První část práce je věnována vymezení žánru pověsti a pověrečné povídky

i definici nadpřirozené bytosti jako aktéra démonologického příběhu. Další

představuje vybrané sběratele pověstí z mikroregionu Luhačovické Zálesí. Největší

pozornost je pak směřována k charakteristice konkrétních postav a návrhu jejich

klasifikace.

Jako primární pramen sloužila rozsáhlá monografie Antonína Václavíka

Luhačovské Zálesí a dále sbírky lidových vyprávění od Františka Müllera a trojdílné

Pověsti a povídačky z kraje pod Komoncem od Miroslava Kafky.

8

1. Vymezení žánrů 1.1. Pověst

1.1.1. Definice Josef Peterka (Kupcová a Křivánek, 1994. s. 38) definuje pověst jako epický

žánr lidové prózy využívající fantastických představ. Ve srovnání s pohádkou je

konkrétněji vázána časem, místem, zvláštním předmětem, osobou nebo událostí

a činí si nárok na věrohodnost, přestože je spjata s nadpřirozenými jevy. Po stránce

obsahové se pověst vyznačuje vírou v mravní světový řád, a proto zhusta vyúsťuje

v moralitu. Pro pověst je příznačný jednoduchý děj s jedinou zápletkou, objektivní

věcný styl a vypravěčská střídmost. Ve folklórním podání mívají pověsti dokonce

podobu stručného vysvětlení nebo holé zprávy (Vlašín, 1977, s. 292).

Každá pověst se odehrává v reálném časoprostoru, ať už v odlehlé minulosti,

či v době nedávné (za dob roboty, když k nám vrhla turecká vojska, za vlády císaře

Josefa aj.), skutečná jsou také místa, která pověsti zmiňují (támhle na tom kopci,

pod starou lípou za vesnicí, na nedalekém hradě aj.). Na rozdíl od pohádky, která

sloužila primárně k pobavení a potěšení posluchačů, přinášela pověst poučení

a informaci. Sirovátka proto považuje za nejdůležitější její funkci zpravodajskou,

výchovnou a věcnou (Sirovátka a Šrámková, 1986, s. 307).

1.1.2. Vliv pověstí na české písemnictví Pro zdokumentování původu a šíření středověkých pověstí chybějí vesměs

jakékoli pramenné podklady. Nejen na českém území se proto vedou o tomto procesu

spory, neboť stopy, jež nejstarší české pověsti zanechaly, jsou často ovlivněny

literární tradicí, kterou využívalo již antické písemnictví

(Mocná a Peterka, 2004, s. 511). I když mohly být pověsti vytvořeny i se všemi

fantastickými prvky relativně brzy po dané události, většina z nich vznikala

z různých kulturních a literárních podnětů až s odstupem času 1 (Československá

vlastivěda. Díl 3, 1968, s. 269).

První zmínky pověstí (o zrodu přemyslovské dynastie) obsahuje Kristiánova

legenda z 10. století (Mocná a Peterka, 2004, s. 511). „Konečně když byli postiženi

1 Z doby pobělohorské mají s negativním ideovým zaměřením původ pověsti o husitech, cyrilometodějské se datují dokonce až od 19. století (Československá vlastivěda. Díl 3, 1968, s. 269).

9

zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí

o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno

Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom

orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem

nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku“

(Kristián, 2012, str. 19). 2 Kristián v této stručné zprávě děj však nikterak nerozvíjí,

kněžnu Libuši dokonce nechává v anonymitě. Podrobněji se tímto tématem zabývá

Kosmova kronika odkazující navíc k biblickým motivům, antickým bájím či soudobé

germánské a francouzské epice. Kosmas přidává pověst o Krokovi a jeho dcerách,

dívčí válce i vypjatě akční vyprávění o lucké válce. 3 Další kronikáři pak

Kosmův základ rozšiřují – Dalimil poprvé uvádí jména hlavních postav dívčí války

(Šárka a Ctirad), Václav Hájek z Libočan doplnil chybějící část mezi bájným

Přemyslem a historicky doloženým Bořivojem4 (vláda knížete Křesomysla, příběh

o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi), také preromantický podvrh

Rukopis zelenohorský přináší nové informace týkající se soudu kněžny Libuše

(konkrétní jména dostává dvojice rozhněvaných bratrů Chrudoš a Šťáhlav).

Díky tomuto staletému literárnímu zpracovávání a rozšíření knihtisku se pak

přemyslovská pověst dostávala do všeobecné známosti ve stále košatější podobě.

Na rozdíl od jiných, úžeji zaměřených pověstí vztahujících se ke konkrétním místům,

však nikdy nežila po způsobu ústní slovesnosti (Mocná a Peterka, 2004, s. 511–512).

Osvícenci zaujímali k pověstem zamítavý postoj. Objasňovali totiž původ

nadpřirozených prvků racionalistickým způsobem, a tím se snažili bojovat

proti pověrčivosti lidu (Československá vlastivěda. Díl 3, 1968, s. 270). Zájem o sběr

pověstí začíná až na konci 18. a počátku 19. století, kdy se stává populárním

shromažďování materiálu lidové slovesnosti ve vlasteneckých kruzích. Zvláště

v historických a místních pověstech totiž sběratelé nacházeli svědectví národní

minulosti, dávných událostí a významných postav českých dějin. V pověstech

démonologických a pověrečných pak hledali bytosti i pradávného slovanského

bájesloví (Sirovátka a Šrámková, 1986, s. 307). Literárně-vědná bádání však 2 Z překladu Jaroslava Ludvíkovského 3 I přes svou fantastičnost se ovšem pověst o lucké válce netěšila takové popularitě jako pověst o knížeti Přemyslu plnící funkci národního mýtu (Mocná a Peterka, 2004, s. 511). 4 Hájkova kronika z roku 1541 se stala bohatým pramenem motivů lidových pověstí, které do 18. století nebyly odlišovány od událostí historicky doložených (svědčí o tom například Poselkyně starých příběhův českých, Beckovského úprava Hájkovy kroniky z roku 1700). Teprve až osvícenec P. Gelasius Dobner se ve svém životním díle věnoval kritickému vyvracení Hájkových smyšlenek a nepodložených pověstí (Československá vlastivěda. Díl 3, 1968, s. 270).

10

odhalují, že řadu pověstí vytvořili příslušníci jezuitského řádu v době „temna,“

během romantismu se pak některé historické motivy, vybízející k poutavému

zpracování, přesunuly do sféry lidových pověstí, například příběh Oldřicha

a pradleny Boženy nebo knížete Břetislava a Jitky (Československá vlastivěda. Díl 3,

1968, s. 270). Na konci 18. a začátku 19. století tak vzniká velké množství

pověsťových knih, mezi nejvýznamnější autory patří Božena Němcová,

Beneš Method Kulda, Matěj Mikšíček či Václav Krolmus. Vznikaly také pokusy

o veršovanou podobu, jejichž hlavním vzorem se stala Kytice Karla Jaromíra Erbena

(Sirovátka a Šrámková, 1986, s. 310). Inspiraci v národních pověstech nacházela také

řada umělců soustředěných kolem Národního divadla – hudební skladatelé

Bedřich Smetana a Zdeněk Fibich, výtvarníci Mikoláš Aleš, Josef Mánes,

Josef Václav Myslbek, literáti Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický

(Mocná a Peterka, 2004, s. 512).

K jedněm z nejvýznamnějších děl patří zpracování tzv. starých pověstí

českých Aloisem Jiráskem. Jirásek je autorem nejen tohoto pojmu, který vešel

do vědecké literatury, ale zároveň stejnojmenného beletristického díla. Zpracoval

v něm motivy, jež sám z pramenů vyzvedl, i historický materiál, který za „staré

lidové pověsti“ považoval již romantismus (Československá vlastivěda. Díl 3, 1968,

s. 271). Později na jiráskovské pojetí dějin navázal Adolf Wenig (Věnec pražských

pověstí z roku 1908) a v knize Ze starých letopisů Ivan Olbracht (ten v roce 1933

vydal také román o Nikolu Šuhajovi využívající motivů podkarpatských zbojnických

pověstí). Vzorem bylo také pro moderní rozhlasové a televizní zpracování,

což dokládá například loutkový film Jiřího Trnky z roku 1952

(Mocná a Peterka, 2004, s. 512).

Ve 20. století pak vychází řada regionálních sbírek pověstí (J. Š. Kubín –

Povídky kladenské, F. Stavař a J. Tvrdý – Povídky lidu opavského a hanáckého,

K. Pekárek – Starozlínské pověsti a lidové povídky, D. Frolec a V. Holý –

Lidové povídky ze Slovácka a další).

1.1.3. Dělení pověstí 1.1.3.1. Katalogizace pověstí

Otázkou katalogizace pověstí se českoslovenští literární vědci intenzivně

zabývali od druhé poloviny 20. století. Jako první dal podnět k jejich katalogizaci

11

Jiří Horák v roce 1954. Návrh na třídění pověstí podala také Libuše Pourová (1963)

v časopise Český lid. Absenci katalogu vysvětluje takto: „Není náhodné, že katalogy

pohádek byly vybudovány u nás5 i v ostatních zemích6, zatímco pověsti zůstávaly

stále stranou hlavního odborného zájmu. Četné monografické práce o jednotlivých

pohádkových syžetech, první vzor v mezinárodním katalogu pohádek Aarne–

Thompsonově i ustálená, mezinárodně poměrně shodná, kostra jednotlivých textů

způsobovala snadnější práci s katalogem pohádek. O to těžší práce je se soupisem

pověstí. Často lze těžko stanovit, co je ústředním motivem jednotlivých látek, mnoho

aspektů se kříží, syžety putují mezi různými skupinami, existují velké rozdíly

mezi způsobem ztvárnění každé pověsti. To všechno jsou důvody, které jsou příčinou

problémů provázejících třídění, a snad i důvody, které vedly k tomu, že dosud žádný

souhrnný mezinárodní katalog všech pověstí nebyl vypracován“

(Pourová, 1963, s. 67).

Během své práce vycházela především z potřeb tříděného materiálu, který se

snažila zpracovat do logického systému na základě zkušeností a zachování

teoretických pravidel. V předloženém návrhu zahrnuje všechen materiál, který se

u nás vyskytuje, tak, aby bylo možno každou pověst zařadit do příslušné kategorie.7

a) Pověsti místní8

Po pověrečných povídkách tvoří druhou nejobsáhlejší skupinu lidové prózy.

Základním a podstatným znakem je zde lokalita, o níž pověst vypravuje. Je však

nutno rozlišovat mezi pověstí, kde jde pouze o lokalizaci některého textu a tento

znak zde tudíž není podstatný, a pověstí, v níž prostor skutečně tvoří základ

vypravování. Obvykle se v místních pověstech prolíná řada prvků pověrečných

a historických.

b) Pověsti historické

Hlavní jádro tvoří klasifikace antifeudálních pověstí Jaroslava Kramaříka

otištěná v časopise Československá ethnografie. 9 Zahrnují pověsti o panovnících, 5 Soupis českých pohádek Václava Tille a Súpis slovenských rozprávok Jiřího Polívky (Pourová, 1963, s. 67). 6 Příkladem může být Aarne – Thomsonův katalog pohádek (Pourová, 1963, s. 67). 7 Pourová (1963) vychází z potřeb badatele, a proto v systému odkazových hesel přihlíží i k ostatním prvkům, které pojem kromě podstatného znaku obsahuje, neboť dochází k překrývání jednotlivých skupin, jemuž se při práci s folklórním materiálem nedá vyhnout. 8 Do této skupiny řadí Pourová (1963) pouze pověsti, v nichž je lokální prvek podstatným znakem. V časopise Český lid pak uvádí rozsáhlý heslář místních pověstí ilustrující postup při třídění.

12

kterých je podle Pourové s výjimkou císaře Josefa II. velmi málo (často navíc

stejného syžetu, změněno je pouze jméno vladaře), pověsti o válkách, soudních

líčeních, čarodějnických procesech, popravách aj. Patří zde i pověsti odrážející

společenské, sociální, právní a náboženské poměry v minulosti.

c) Pověsti o původu

Tvoří jen velmi malou skupinu. Pourová uvádí jako základní oddíly zemi,

nebe, člověka, zvířata, rostliny, věci, různé.

d) Pověsti legendární

Podle syžetu je však potřeba rozlišovat pověsti s legendárními motivy

a legendy vlastní.

e) Pověsti erbovní a rodové

Vzhledem k tomu, že se řada pověstí vztahuje k jednomu místu, je opět

potřeba odlišovat látku podle jednotlivých syžetů. Zvláštní podskupinu pak tvoří

romantické povídky zjevně literárního původu.

f) Pověsti a povídky o lidech

Oddíl hraničí s vypravováním ze života, obsahuje však již ustálené látky.

Pourová vychází z návrhu J. F. Svobody a rozlišuje

I. Povídky o lidech

a) s charakteristickými tělesnými nebo dušeními vlastnostmi (chytráci,

nebojsové apod.)

b) a jejich povolání (kováři, mlynáři, advokáti apod.)

c) lidských sídlištích a kolektivech (vesnické historky, škádlení apod.)

II. Povídky o lidských osudech (neštěstí, vraždy, sebevraždy apod.)

9 Kramařík (1957) zde rozděluje dvě hlavní skupiny: látky o útlaku poddaných a látky o rozmařilém životu panstva.

13

g) Pověrečné povídky10

Za nejobsáhlejší skupinu lidové prózy považuje Pourová pověrečné povídky,

jejichž podstatným znakem je určitá pověrečná představa nebo bytost.

Podobné dělení zastává také Josef Peterka (Kupcová a Křivánek, 1994).

Na rozdíl od Pourové však posuzuje (pro tuto práci nejdůležitější) démonologické

pověsti jako samostatnou kategorii.

Dělení podle Peterky:

a) Místní pověsti, které se vztahují ke konkrétnímu objektu či lokalitě (hradu,

kapličce, studánce, kopci aj.). Vyprávějí o jejich kouzelné moci a skrytém

tajemství (například o pokladu, vojsku uvnitř hory Blaník apod.). Zpravidla

podávají naivní etymologii pojmenování místa (podle majitele, významné

události, zvolání nebo dialogu vedeného ve chvíli založení). Vysvětlují také

vznik a původ lokálních objektů (např. zkamenělé postavy).

b) Historické pověsti dokreslující prostřednictvím lidových představ společenské

poměry minulosti a bývají proto součástí starých kronik. Příkladem jsou

například Staré pověsti české od Aloise Jiráska.

c) Pověsti s reálným základem o řemeslech, zvláštních lidských osudech

(neštěstích, vraždách, zdánlivě mrtvých) i o výjimečných lidech s nápadnou

tělesnou nebo duševní vlastností (silácích, chytrácích, mrzácích).

d) Heraldické pověsti osvětlující původ šlechtických erbů, městských domovních

znamení a rodových tradic.

e) Démonické pověsti vycházející z pověr o nadpřirozených bytostech (vodnících,

klekánicích, čertech aj.) jsou početně nejrozšířenější. Inspiroval se jimi

zejména Karel Jaromír Erben v Kytici z pověstí národních.

10 Více o pověrečných povídkách také na straně 16.

14

Pověsti byly spolu s pohádkami, lidovými písněmi, říkadly a příslovími

od časů romantismu v první polovině 19. století sbírány jako ryzí projev duše národa

(Peterka, in Kupcová a Křivánek, 1994).

Problematika národní a mezinárodní katalogizace pověstí byla také hlavním

tématem ustavujícího zasedání Mezinárodní společnosti pro bádání o lidové kultuře

(Internacional Society for Folk-Narative Research) v září roku 1962 v Antverpách.

V obecném závěru se shromáždění vědců shodlo v názoru, že řešení problematiky

třídění pověstí je mnohem obtížnější než budování národních katalogů

a mezinárodního indexu pohádek. U pověstí totiž není zdaleka zjištěno, jak širokou

má konkrétní syžet mezinárodní frekvenci. Osnova pověstí je také na rozdíl

od pohádek mnohem volnější a podléhá větší měrou variabilitě. Jako první tak byl

vytyčen cíl sestavit katalogy národní11 (Jech a Sirovátka; 1963).

1.1.4. Dělení záleských pověstí Třídění pověstí se stručně věnoval také etnograf a sběratel lidové kultury

Antonín Václavík 12 (1930), který shromažďoval pověstí přímo

v regionu Luhačovické Zálesí. Ten rozdělil sesbíraný materiál do následujících

skupin:

a) pověsti historické

Zahrnují příběhy o původních obyvatelích regionu (skalníci z podzemních

jam, obři), dále pověsti z doby pohanské i křesťanské13, příběhy o zříceninách hradů

Starého Světlova a Sehradu a válečných vpádech Tatarů, Turků, Kuruců

a napoleonských vojsk.

11 Za první národní katalogy pověstí můžeme považovat Estnische Märchen- und Sagenvarianten Antti Aarneho z roku1918 (Aarne však pracoval pouze s malým počtem záznamů, katalog také nebyl přijat z důvodu nelogičnosti třídění či absence řady látek) a v roce1943 uveřejněný Katalog der niederländischen Märchen-, Sagen-, und Legendenvarianten J. R. W. Sinningheho (Pourová, 1963, s. 67). 12 Viz strana 22. 13 O nejstarším pohanském náboženství vypráví například pověst o hoře Obětové, která je zmiňována i v jiných pověstech uvedených dále. Mnohým postavám byl dán křesťanský smysl, např. staroslovanský bůh pastýřů Veles byl zaměněn svatým Vendelínem, ochráncem hlídačů stád. Prvky prvotní víry se uchovaly také ve rčeních, v nichž se objevují postavy skřítka či zkomolená varianta boha hromu Peruna, např. „Ký parom ťa sem nese?“ nebo „Aby do ťa parom tisíc strel bíl!“ (Václavík, 1930, s. 533–534).

15

b) pověsti o balvanech

Tyto se vážou ke skaliskům přezdívaným „čertovy skaly.“ Nejedná se pouze

o jedno konkrétní místo, čertovy kameny najdeme u mnohých záleských vesnic

(vrchy Rýsov, Baba a Čertův kámen u Provodova, Čertovica u Slopného apod.). Jde

o pískovcové skály, v lidovém podání kameny, které nosili čerti při stavění zdi

do nedalekého Lidečka. Při nenadálém kuropění kohouta ukrytého pod neckami je

museli nechat na místech, kde zrovna byli. Více o čertech na straně 30.

c) pověsti o původu vod, bylin, ptáků, hub14

K pověstem patří také ty o vzniku lázní v Luhačovicích.

d) pověsti vztahující se k osobě Ježíšově a Petrově

e) pověsti o „zbóníkoch“

Pověsti se týkají zbojníků ze severnějšího Valašska a z Uher, kteří přepadali

obyvatele Zálesí až do roku 1860.

f) pověsti o vzniku mariánských poutních míst

Obsahují vyprávění o zjevení či zázracích Panny Marie ve Štípě, na Hostýně,

Svatém Kopečku, v Uherském Brodě aj. V rámci regionu jsou pak nejdůležitější

pověsti o Panně Marii Provodovské z Malenisek.

g) pověsti o bílé paní a Holíkově bábě15

14 Vyprávění o tom, jak začaly na světě růst houby, se pojí také s kategorií následující. „Přišéł také svatý Petr kerúci do dědiny, a tam v jednom domňe pékla hospodyň pagáče. Jak zbadała na náspje cuzince, vynésła za něma veliký pagáč a ułomňa z něho kus, podała pánovi Ježíšovi. Ten sa hneť s Petrem o pagáč rozdělíł. Petr sa jaksi cestú při ídle zapotrošíł a ostáváł pořát pozady. A tu jedna selka, vybjehňa s kuchyně, dała mu kus vdołka. Petr pích ho do kapse. Potem šli horú a Petr sa pořát naschvál ukrucováł a dycky kraďmo pích kus vdołka do huby, aby to Pán Ježiš neviďéł. Ale Pán Ježíš dobře vjeďéł o jeho nespřejnosti a znenazdání sa ho ptá: ,Petře, co to žvášeš?ʻ Petr honem vyplúł vdołek na zem a řečňováł jagby nic. Ale Pán Ježíš mu pravíl: ,Toš dyš nic, toš nic, bješ hneť pozbírat, cos vyžúł.ʻ Petr sa vrátil a přinésł plnú zástěru hub (nejedlých, neb co jest jedlé, jest vše hřib). (Václavík, 1930, s. 412) 15 Zůstává otázkou, proč tyto pověsti nejsou zahrnuty v poslední kategorii a tvoří samostatnou skupinu. Příběh o bílé paní či Holíkové bábě se nepodařilo dohledat ani v jedné ze zkoumaných sbírek.

16

h) pověsti o pokladech

Z dochovaných zdrojů se podle Václavíka vztahuje k pokladům asi třikrát

více pověstí než k ostatním skupinám. Nejčastěji se zmiňují hořící peníze, ve většině

případů nespravedlivým způsobem nabyté a duchem nebožtíka hlídané, i poklady

ukryté na Starém Světlově a Sehradě, které hlídají různá nadpřirozená stvoření,

o nichž bude zmínka dále.

i) představy o démonech, lidech a předmětech nadaných nadpřirozenou

mocí

I u Václavíka tvoří samostatnou skupinu, která se prolíná téměř se všemi

předešlými.

Václavíkovo dělení je díky množství zkoumaného materiálu mnohem podrobnější

než klasifikace předešlé. Také zde však nacházíme určitou nemožnost zařazení

jednotlivých pověsťových syžetů do vyhraněné kategorie.

1.2. Pověrečná povídka

1.2.1. Definice Pověrečné povídky jsou přechodným stupněm mezi pohádkami (zejména

kouzelnými) a pověstmi. Patří mezi ně převážně vyprávění o zážitcích

s nadpřirozenými bytostmi, úkazy nebo jevy a o jejich působení. Ty se často dějí

v historických památkách a v tajuplných nebo neobyčejných místech v přírodě

za jistých časových okolností či při určitých příležitostech. Pověrečné povídky jsou

často označovány i jako démonologické pověsti a staly se součástí pověsťových

výzkumů. Z hlediska pravděpodobnosti a specifického způsobu podání však

nepochybně tvoří relativně samostatný žánr (Beneš, 1990, s. 288).

Na rozdíl od pověstí, v nichž převažuje objektivní styl, mají pověrečné

povídky emocionálnější a subjektivnější formu. Souvisely bezprostředně s tehdejší

úrovní poznání a duchovním systémem vesnického člověka. Hlavním motivem je

každodenní život a obyčejný svět postavený proti světu nadpřirozenému, tajemným

úkazům, silám a bytostem. Všechny pověrečné povídky čerpají ze střetnutí reálného

a ireálného světa a následného konfliktu. Základní myšlenky i představy

se bezprostředně týkají nejhlubších a elementárních zájmů prostého

17

člověka: jeho osudu, života, budoucnosti, smrti, pracovního úspěchu, či neúspěchu,

majetku a bídy, bezpečí i nebezpečí. V tom právě tkví příčina jejich poutavosti

a aktuálnosti (Leščák a Sirovátka, 1982, s. 186–187).

Pověrečné povídky se kdysi pravidelně vyprávěly na vesnických besedách,

při přástkách a sousedských sešlostech. Postupem času, když zanikala víra v osobitý

pověrečný svět nadpřirozených bytostí, iracionálních úkazů a sil, se povídky přestaly

vyprávět. V současné době se udržely převážně jen jako vzpomínky nejstarší

generace. Pouze některé náměty a představy si uchovaly delší životnost

(např. předzvěsti smrti, zjevování mrtvých apod.). Tento změněný vztah

k pověrečným povídkám lze vysvětlit různými způsoby: mnoho témat a motivů zcela

vymizelo, našla se racionální vysvětlení (bludičky jsou svatojánské mušky, hořící

bahenní plyny nebo světélkující práchnivé dřevo), vznikaly parodie představ

a příběhů (Leščák a Sirovátka, 1982, s. 189–190).

1.2.2. Dělení pověrečných povídek Tematicky Beneš (1990) dělí pověrečné povídky na tyto cykly:

a) vyprávění o démonických bytostech 16 , kam patří duchové přírody (hejkal,

lesní muž, rusalka) a domácí duchové (had ochránce, skřítek)

b) vyprávění o pokladech a jejich hlídačích

c) vyprávění o upírech, vlkodlacích a záhrobním životě

d) vyprávění o čarodějnicích a kouzelnících

Základní typy projevů a působení jsou však mezinárodní a v tomto měřítku

kolísají mezi bájemi, pověstmi, vyprávěními ze života a pohádkami

(Beneš, 1990, s. 289).

16 Démonické bytosti mají svébytný národní charakter daný místem jejich výskytu a představou lidí o jejich tvaru, pojmenování a působení v příslušných národních skupinách (Beneš, 1990, s. 289).

18

1.2.3. Pověrečné povídky v praxi Za jeden z nejdůležitějších rysů pověrečných povídek považuje Beneš (1990)

jejich ústní vyprávění, protože to obsahuje řadu výrazných mimojazykových složek

(především mimických a intonačních), které v tištěném textu nejsou zřetelné. Navíc

se při vyprávění uplatňuje působení vypravěčské situace. Vhodné prostředí

pro projevy lidové víry a pověrčivosti mající někdy velmi blízko k tabu, navozuje

tajuplný způsob přednesu, který bývá kvalitativně odlišný od přednesu pověstí

nebo vyprávění ze života. V soudobém 17 posluchačském prostředí je primárním

záměrem vypravěče pověrečných povídek postrašit své posluchače a následně se jim

vysmát nebo sdělit vlastní zkušenost s „nadpřirozenými“ jevy. Jde často o formově

a tematicky vyhraněný příběh ze života, někdy až o jakýsi druh svědecké výpovědi

sdělované velmi jednoduchou formou. Může se také jednat o pouhý popis jevu

či bytosti, o němž se spontánně hovoří, ale který se dále dějově nerozvádí. Posledním

způsobem, jak se seznámit s pověrečnými povídkami, jsou odpovědi na dotazy,

jejichž forma však již není vypravěčsky rozvedena.

Beneš popisuje průběh ústního přednesu následovně: „Mluvčí sděluje, jak se

(obvykle za tajuplných okolností, což však nemusí být podmínkou) setkal

s démonickým jevem, který se mu nejčastěji jen zjeví (a roste nebo se zvětšuje),

nebo se ozve, svede z cesty, vystraší, pronásleduje. Většina bytostí má moc jen

v přírodě, zatímco dům poskytuje plnou ochranu. Při jedné příležitosti se obvykle

zjevuje jen jedna bytost, více druhů nebo několikrát po sobě se jev nevyskytuje.

Mluvčí pomalu a monotónně uvádí situaci stručným popisem a pak rázem

a bez přípravy představí příslušné zjevení. Protože napadený utíká a nestačí se

pořádně podívat, je popis strašidla dosti neurčitý. Teprve když se se zjevením setká

opakovaně, začne registrovat záři, světlo, vysokou postavu, šeredný zjev, záhadné

zvíře, zvuk hlasu, který láká, svádí nebo jen děsí. Po jednoduchém a rychlém

rozvinutí epizody a po střetnutí se dostaví buď tragický závěr utopením, úmrtím

z vysílení po úděsu a úleku, nebo naopak relativní záchrana napadeného, který uteče

nebo se uchýlí pod ochranu kouzelného předmětu nebo mocného pomocníka“

(Beneš, 1990, s. 288).

Největší popularitě se pověrečná vyprávění těšila v 19. století a udržela se až

do poloviny 20. století, kdy postupem času mizela z lidového podání. V pozadí

17 Beneš uvádí poslední třetinu 20. století (Beneš, 1990).

19

pověrečné tradice je totiž víra v jiný svět, kterému se přestávalo věřit. Smysl

pověrečných vyprávění se týká pozemského světa – osudu člověka a rodiny,

budoucnosti, majetku, zdraví, života, smrti. Proto také měla pro člověka a společnost

někdejší vesnice veliký, životní význam (Sirovátka a Šrámková, 1986, s. 308).

20

2. Nadpřirozená bytost Dějový základ výše zmíněných pověrečných povídek tvoří vyprávění o střetu

člověka s nadpřirozenou silou. Dvojice morfologických funkcí, které známe

z kouzelných pohádek, 18 a to boj – vítězství a úkol – odměna, zde však mají

specifický charakter, neboť rovnocenným partnerem reálné postavy je bytost

démonická (mezi nimi se pohybují postavy bosorek či zaříkávačů, které jsou sice

reálnou postavu, ale jsou navíc nadány nadpřirozenou mocí). Oproti 31 funkcím

postav v kouzelných pohádkách obsahují pověrečné povídky funkcí jen 27 a jsou

rozčleněny na dva základní okruhy, a to prospěšné, nebo neprospěšné. K hlavním

posláním démonických bytostí patří strašení, škodění a další negativní projevy. Jen

malá část z nich může být lidem k prospěchu. Jejich střetnutí končí vítězstvím

jedněch nad druhými, nebo, a to je pro žánr pověrečných povídek specifické, může

skončit setkání obou světů neutrálně, jejich síly jsou vyrovnané (např. člověk se

zachrání před trestem útěkem, ale onemocní, nebo nese jiné následky svého činu).

Neutrálními závěry jsou pověrečné povídky ojedinělé, v jiných žánrech obsahujících

funkce démonologických postav se nevyskytují (Beneš, 1990, s. 290).

Také u pověstí lze najít obdobnou morfologickou analýzu, je zapotřebí však

zvolit nový systém funkcí, a to zavedením reálných postav, které se obvykle

vyskytují ve dvojici kladný – záporný reálný aktant, zatímco démonické postavy

nebo rekvizity vystupují v rolích rádců a pomocníků pro reálného aktanta, či jeho

odpůrců. Morfologickou dominantu tvoří funkce kladné reálné postavy, která může

překonat nepřítele nebo pomáhat spravedlnosti a získat odměnu (např. erb). Jindy se

jedná pouze o splnění zkoušky, jíž by se hlavní postava vyhnula špatnému nařčení

(např. pověst o brněnském kole), či vykonání úkolu tak, aby se ukázala

nepostradatelnost hlavního hrdiny (např. pražský orloj a jeho hodinář). Konflikt se

řeší vítězstvím reálné hlavní postavy nad reálným nepřítelem nebo nadpřirozenou

bytostí. Na rozdíl od kouzelných pohádek, kde hrají podstatnou roli, nejsou

morfologické dvojice roli boj – vítězství a úkol – řešení tolik důležité. Mohou se

však v příběhu vyskytovat. Hlavním žánrotvorným morfologickým prvkem pověstí

je reálný společenský význam funkcí škodění nebo nedostatku a jejich řešení hlavní

reálnou postavou ve prospěch společnosti (Beneš, 1990, s. 300–301).

18 Beneš (1990) vychází z Proppovy morfologie (výstavby kouzelných pohádek) a funkce postavy, tedy jednotlivých činů jednajících postav.

21

Lidová tradice vykresluje nadpřirozené bytosti a úkazy tajuplně a hrůzně.

Dává jim rovněž zvláštní jména (húkalky, lulkyně, Rýbrcoul, věšťák apod.). Démoni

působí neobvykle již svým zjevem: jsou buď nadmíru velcí, nebo neobyčejně malí

a nepatrní. Upozorňují na sebe také zvukovými projevy (pláčí, kvílí, šustí, řinčí,

naříkají, šišlají, huhňají). Místa, kde se nadpřirozené úkazy dějí, jsou vždy nějakým

způsobem mimořádná a tajuplná (hluboký les, kaplička v polích, hradní ruina).

Záleží zároveň na době, kdy ve vyprávěních k neobvyklým jevům dochází.

Nejčastěji se tak děje v noci (někdy přímo o půlnoci či „než kohout zakokrhal“).

Objevovaly se také ve dne, zvláště v přelomových hodinách (za svítání, v poledne,

po klekání, za šera). Kouzelnou moc měly i některé dny v roce – Štědrý den,

před svátkem svatých Filipa a Jakuba, na Dušičky, když se v kostele četly pašije

apod. (Sirovátka, 1986, s. 308).

22

3. Sběratelé pověstí na Luhačovickém Zálesí 3.1. Luhačovické Zálesí19

Oblast Luhačovického Zálesí se nachází na jihovýchodě České republiky

jako součást Zlínského kraje. Můžeme ji definovat jako etnografický subregion ležící

na hranicích Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je tak typickou

přechodovou oblastí, v níž se střetávaly prvky lidové kultury horského typu

(Valašska) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik

pozoruhodné lidové kultury, která odlišuje Luhačovické Zálesí od jiných

etnografických oblastí osobitým charakterem.

Jako přirozené spádové středisko regionu můžeme označit město Luhačovice,

které je z pozice největších moravských lázní jednoznačnou kulturní a společenskou

metropolí Luhačovického Zálesí.

Podél svých hranic obklopuje území celá řada dalších mikroregionů.

Ve východní části sousedí s mikroregionem Jižní Valašsko a mikroregionem

Ploština, na jihu s mikroregiony Uherskobrodsko a Bojkovsko, v západní části

s mikroregionem Za Moravú, na severu se Zlínskem a na severovýchodě

s Vizovickem.

Historicko-etnografické vymezení regionu provedl ve své monografii

Luhačovské Zálesí (1930) profesor Antonín Václavík, mimo jiné rodák z Pozlovic

a zakladatel muzea v Luhačovicích. Dle jeho zkoumání historicky patřily

k Luhačovickému Zálesí tyto obce: Luhačovice, Kladná – Žilín, Přečkovice, Rudice,

Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota,

Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno,

Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky, Doubravy, Hřivínův Újezd,

Březůvky a Zlámanec. Tyto obce spojuje podobná etnická skladba obyvatelstva,

přírodní podmínky, hospodářsko-výrobní předpoklady, sociální podmínky a další

faktory, které souhrnně ovlivňují všechny projevy lidové kultury.20

19 Označení regionu Luhačovské Zálesí použil ve své stejnojmenné monografii Antonín Václavík (1930). Později se podle gramatických pravidel začal užívat název luhačovické Zálesí (od roku 1960 je například používán v názvu Muzea luhačovického Zálesí). Dnes se prosazuje pojmenování Luhačovické Zálesí. 20 Převzato z Luhačovské Zálesí, o.p.s., luhacovskezalesi.cz, heslo „Mikroregion Luhačovské Zálesí“ [cit. 6. 3. 2016].).

23

Regionu se dotkla kolonizace valašská a patrně i kopaničářská. Luhačovické

Zálesí je tak přechodnou oblastí Valašska a Slovácka, a to jak po stránce

národopisné, tak i nářeční (Kolařík, 2010, s. 3).

3.2. Antonín Václavík

3.2.1. Život Antonín Václavík se narodil 12. července 1891 jako sedmé dítě rolníka

Josefa Václavíka z Pozlovic u Luhačovic. Jako jedinému mu mohla rodina po mnoha

odkladech poskytnout studium. Po maturitě na uherskobrodském gymnáziu začal

navštěvovat roční abiturientský kurz obchodní akademie v Praze, neboť rodinné

poměry ani zdravotní potíže mu nedovolovaly studium na univerzitě. Z existenčních

důvodů poté přijal místo úředníka v sázavských sklárnách. V nedaleké

Zruči nad Sázavou získal u Jednoty českobratrské celoživotní duchovní zázemí.

Během první světové války nastoupil povinnou vojenskou službu, z níž byl

však brzy ze zdravotních důvodů propuštěn a v roce 1916 poslán vojenskou správou

na doléčení do Luhačovic. V lázních se sblížil s doktorem Pavolem Blahem, který

mu po vzniku ČSR nabídl práci na oživení a záchraně lidové tvorby na Slovensku.

Václavík se tak v roce 1919 stal zaměstnancem ministerstva školství

a národní osvěty, později působil na Slovensku jako vrchní ministerský předseda.

S neuvěřitelnou pracovitostí a sebezapřením pracoval na terénním výzkumu

a při zaměstnání si doplňoval vzdělání. Podařilo se mu tak vystudovat zeměpis,

etnografii, etnologii, dějiny umění a získat doktorát z filozofie. Současně pracoval

na třídění národopisné sbírky Pražského hradu, zřizoval oddělení a instalaci sbírek

v mnohých slovenských muzeích (veřejností i odborníky byla pro své nadčasové

ztvárnění vysoce hodnocena především expozice v Martině) a spolupracoval

s brněnským spolkem Vesna. V roce 1933 se stal docentem Masarykovy univerzity.

Během válečného uzavření vysokých škol působil jako odborný pracovník

v uherskohradišťském Slováckém muzeu, natrvalo se také přestěhoval zpět

na Moravu. Po skončení války byl Václavík jmenován řádným profesorem

Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a ředitelem semináře pro etnografii

a etnologii. Vytvořil funkční koncepci národopisného studia a vychoval řadu

významných poválečných etnografů

24

V posledních letech života jej sužovalo nepochopení a manipulace ze strany

stalinistických ideologů, kteří zasahovali do jeho práce. Oporou mu byla víra a účast

na křesťanském obecenství. Antonín Václavík zemřel náhle 4. prosince 1959

(Petráková, In Václavík, 2004, s. 867–869).

3.2.2. Dílo K celoživotnímu zájmu o lidovou kulturu Antonína Václavíka přivedl o pět

let starší bratr František, s nímž již od mládí věnoval volné chvíle během prázdnin

záchrannému sběru a etnografickému výzkumu s úmyslem založit muzeum

v Luhačovicích. Koncem první světové války v roce 1918 tak bylo v budově

Zámečku nad lázeňskou kolonádou otevřeno Prozatímní muzeum Slováckého Zálesí,

v témže roce byla také založena Muzejní společnost v Luhačovicích,

která navazovala na sběratelskou a dokumentační činnost bratrů Václavíkových.

Nejaktivněji se do činnosti spolku zapojovala městská inteligence (např. kronikář

Jakub Balhar, učitelé Jan Zatloukal a Josef Krystýnek, ředitel lázní Václav Zajíc

a mnozí další). Pozvání ke spolupráci na zachycení lidové tvorby přijali malíři

František Hlavica a Ferdiš Duša, architekt František Faulhamr a sběratel písní

Josef Černík.

Na valné hromadě muzejní společnosti v roce 1922 představil

Antonín Václavík poprvé svůj záměr sestavit monografii a s tím spjaté pracovní

úkoly. Jeho původní záměr zpracovat celou oblast Zálesí byl zúžen na oblast asi

třiceti obcí, jejímž přirozeným centrem se stalo lázeňské město Luhačovice. Původní

náklad 3 000 výtisků s rozpočetem 375 000 korun byl z důvodu navýšení obrazové

i textové části překročen. Kvůli nevyjasněným smluvním podmínkám, krizi

na knižním trhu i finanční tísni muzejní společnosti došlo k soudním sporům

a hrozila exekuce muzejních sbírek, kterou se však podařilo odvrátit. Vydání

monografie Luhačovské Zálesí v roce 1930 se tak stalo vrcholem nejen činnosti

Muzejní společnosti v Luhačovicích ale především Václavíkova dvacetiletého bádání

a výzkumu rodného kraje.21 Na knize o 672 stranách rozčleněných do čtrnácti kapitol

se podíleli mimo jiné profesoři Masarykovy univerzity Bohumil Kužma,

František Ninger nebo Josef Mrkos. Texty doplňuje 800 ilustrací, k jejichž autorům

21 Nejednalo se o první Václavíkovu regionální monografii. Již v roce 1925 vydal Podunajskou dědinu v Československu, obsáhlou studii Chorvátského Grobu.

25

patří známí malíři jako Joža Úprka, František Hlavica, Bohuslav Jaroněk,

František Pečinka a další. Významná je také kolekce dokumentárních fotografií

záleské architektury, které Václavík ve spolupráci s luhačovickými fotografy pořídil

v průběhu dvacátých let na svých výzkumných cestách. Publikace Luhačovské Zálesí

se stala významným průkopnickým příspěvkem evropskému národopisnému bádání

a nevyčerpatelným zdrojem informací, poznatků o tradiční kultuře regionu pro příští

generace (Petráková, In Václavík, 2005, s. 868).

3.3. P. František Müller

3.3.1. Život Povídkář, sběratel pověstí a katolický kněz František Müller se narodil

8. srpna 1910 v Šubířově u Jevíčka. Po vysvěcení roku 1935 v Olomouci působil

jako duchovní správce v Újezdě u Vizovic (dnešní Újezd u Valašských Klobouk), tři

a půl roku v Hradisku u Kroměříže a posléze se stal administrátorem, později

i farářem a kronikářem v Krásensku, nejvýše položené obci vyškovského okresu.

Po zrušení tamního farního úřadu vykonával funkci administrátora v Topolanech

u Vyškova. Od 1. července 1944 vedl farní úřad v Provodově, kde zůstal až do své

smrti 1. října 1985 (Bařinka a Voštová, In Müller, 2004b, s. 6). Pochován je

na zdejším hřbitově v kněžské hrobce.

3.3.2. Dílo P. František Müller se snažil zachovat co nejvíce z lidové kultury pro budoucí

generace. Ve své literární a sběratelské činnosti se soustředil především na kraj,

z něhož pocházel (Drahansko, Plumlovsko, Konicko, Bouzovsko), ale i na oblasti,

ve kterých vykonával duchovní službu (Zlínsko, Vizovicko, Luhačovické Zálesí).

Jeho kniha Krásensko: Dějiny moravské vesničky, vandalsky zpustošené německou

okupací je dnes nejen pro obec vzácným dokumentem. V roce 2004 vydal

Ateliér IM Luhačovice pětisvazkové souborné dílo Františka Müllera, z něhož jsou

pro Luhačovické Zálesí nejvýznamnější publikace Mariánské poutní místo

v Provodově (Provodov v minulosti), Báje a pověsti (Báje a pověsti z kraje mezi

Starým a Novým Světlovem; Báje a pověsti z kraje pod Starým Světlovem 1;

Báje a pověsti z kraje pod Starým Světlovem 2; Báje a pověsti z Vizovických hor;

26

Boj za práva poddaných v horách Vizovických) a Luhačovicko – místí a pomístní

jména v dějinách a pověstech (Luhačovicko; Špásovné z kraja pod Komoncem;

Humoresky ze života cigánů a pytláků na Luhačovicku a Bojkovsku). Souhrnně čítá

Müllerovo dílo více než 1500 stran textu a je tak duchovním bohatstvím a literárním

odkazem nejenom nadšeného literáta, ale i zodpovědného badatele (Bařinka

a Voštová, In Müller, 2004b, s. 6–7).

3.4. Miroslav Kafka

3.4.1. Život Rodák z Brna Miroslav Kafka se narodil 2. června 1933 do učitelské rodiny,

což silně formovalo jeho životní dráhu. Nejen totiž oba jeho rodiče, ale celkem

24 příbuzných vyučovalo na různých typech škol – od základních po univerzitu.

Po náhlé smrti otce se čtyřletý Kafka stěhuje s matkou do Bojkovic. Později začal

navštěvovat gymnázium v Uherském Brodě, kde v roce 1951 maturoval. Pokračoval

studiem pedagogické fakulty na brněnské univerzitě, obor ruský jazyk a hudební

výchova.

V Uherském Brodě založil významný, téměř stočlenný pěvecký sbor,

v Luhačovicích pak organizoval řadu kulturních a sportovních akcí (Sportovní hry

mládeže, dětské šibřinky, turistické výlet apod.). Pod jeho vedením se oddíl ledního

hokeje probojoval v letech 1962 až 1969 až k nejvyššímu ocenění Jihomoravského

kraje. Působil v tělovýchovné jednotě Sokol, byl členem výboru a vynikal také

jako známý a oblíbený komentátor sportovních utkání. V devadesátých letech

vstoupil do Občanského fóra, byl členem Poradního sboru starších, tajemníkem

Městského národního výboru a předsedou lázeňské komise.

Miroslav Kafka zemřel 21. května 1992 (Bařinka a Žmolíková,

In Kafka, 2007, obálka knihy).

3.4.2. Dílo Zásluhou Miroslava Kafky začal vycházet Luhačovický zpravodaj, který

informoval především o dění ve městě, nechyběla však ani rubrika pro děti, junáky či

příznivce poezie a literatury. Kafka jej redigoval devatenáct let. Byl autorem také

turistického průvodce Luhačovice a okolí.

27

Jeho nejvýznamnějším dílem jsou však trojdílné Pověsti a povídačky

z kraje pod Komoncem, jejichž podklady čerpal z vypravování pamětníků, které

často navštěvoval. Jednotlivě vycházely nejdříve v časopisecky, poté postupně

formou malých sešitů (1984, 1988 a 1991). Každý svazek má svá specifika. První díl

se věnuje spíše motivům z moravských pověstí, 22 ve druhém převažují krajové

motivy a náměty z moderního života, třetí se pak vymyká stylem psaní (autor

inklinuje více ke spisovnému jazyku, náměty dává přednost klasickým příběhům).

Jednotné vydání připravilo nakladatelství Atelier IM Luhačovice, ilustracemi je

doplnili Lenka Žmolíková a František Petrák. (Bařinka a Žmolíková, In Kafka, 2007,

obálka knihy).

22 Právě tato část je nejbohatší na démonologické pověsti.

28

4. Charakteristika nadpřirozených postavy z pověstí

Luhačovického Zálesí a jejich katalogizace 4.1. Návrh katalogizace

Problematikou katalogizace pověstí se, jak již bylo zmíněno výše, zabývali

literární vědci kolem již kolem poloviny 20. století (dokladem může být například

kartotéka pověstí Jiřího Horáka z roku 1954, pracovní heslář démonologických

pověstí Dagmar Klímové, návrh třídění pověstí Libuše Pourové v časopise Český lid,

zasedání International Society for Folk Narrative Research v Libicích u Prahy

věnované katalogům). Brzy však musela myšlenka katalogizace ustoupit

„pokrokovým cílům“ a česká folkloristika se přeorientovala na výzkum dělnického

folkloru (Luffer, 2014, s. 25). V současné době se klasifikací pověstí zabývá

Jan Luffer, který v roce 2014 vydal Katalog českých démonologických pověstí. Ten

se však zaměřuje především na téma a obsahovou stránku materiálu.

Tato fakta byla podnětem k návrhu katalogu démonologických postav

z Luhačovického Zálesí. Soupis se soustředí na záleské postavy samotné a jejich

zařazení na základě vnější a vnitřní charakteristiky, které jsou často uváděny přímou

citací ze zdrojových materiálů. 23 Literárně-teoretický rozbor vychází z nauky

o postavě od Josefa Peterky (2007).

Každá z bytostí je klasifikována kódem podle následujícího rozdělení:

1. podle prospěšnosti prostému člověku (označení A–D)

A – bytost člověku prospěšná

B – bytost člověku škodící

C – bytost člověku prospěšná i škodící

D – bytost s neutrálním vztahem k člověku

2. podle místa výskytu (označení 1–4)

1 – postava vyskytující se v domácnostech

2 – postava žijící v přírodě

3 – postava spjatá s konkrétním místem

4 – postava místem neomezená

23 Jednotlivé zdroje citací mají svá specifika. Zatímco Antonín Václavík uvádí fonetický přepis vypravování, František Müller již nářeční podobu vypravování upravil. V pověstech od Miroslava Kafky dominuje spisovná čeština s prvky dialektu.

29

3. podle vzhledu (označení I–V)

I – bytost s podobou člověka

II – bytost zvířecí

III – bytost vzhledu zvířecího i lidského

IV – bytost podobná přírodnímu jevu

V – bytost nejasného či neznámého vzhledu

4.2. Klasifikace nadpřirozených bytostí z pověstí

Luhačovického Zálesí

4.2.1. Adventové světla (B – 2 – IV) Adventové světla24 jsou na Zálesí světelní zjevy podobné světlonošům, tedy

malá světélka létající u cest a nad loukami, jejichž specifikem je doba činnosti, a to

každé ráno v rorátové dny (během adventu). Václavík uvádí vyprávění tetičky

Bernátkové z Hřivínova Újezda: „Naši mamňenka nám pravívali, abychme sa nebáli

světéłek, dyš pújdeme na roráty, že to sú adventové svjetła. Ty sa dycky spójíja

a zaséj rozkočíja; dyš uvidíja čłovjeka, ženú sa na něho a zlíščú ho. Najlepší je

padnút před něma hubú po dołu a počkat, aš přeletíja“ (Václavík, 1930, s. 423).

Jde tedy o postavy záporné, definované ploše. Nejsou vázány ke konkrétnímu

místu. Jejich hlavní nadpřirozenou vlastností je schopnost napadnout člověka

i přes nehmotnou tělesnou stavbu.

4.2.2. Bosorky a čarodějové (B – 1 – I) Na Zálesí žilo podle dochovaných pověstí mnoho čarodějnic (též bosorek)

i čarodějů (čarodeníkú, ve Slopném a v Sehradicích také božkú, bosorú či bosorákú).

Pro klasifikaci je nutné rozlišovat mezi postavou čaroděje a černokněžníka (viz dále).

Tito nadpřirozenou silou obdaření lidé, kteří dokázali různými praktikami

za pomoci zaříkávání, bylin, přírodních vod, vnitřností zvířat či zakopávaných kostí

zemřelých škodit svým i cizím nepřátelům a jejich majetku, uměli „pokojné rodině

přičarovati rozbroj, mohli přerušiti milování mladých lidí, přivoditi nemoci, ,zmňást

rozum,ʻ někoho zohyzditi zkřivením úst nebo nosu, přivoditi ,švirgání,ʻ oka, dáti

24 Ještě v roce 1930, kdy poprvé vyšla kniha Luhačovské Zálesí, uvádí Václavík (1930), že stále 20 %

Zálešáků věří v existenci světlonošů, adventových světel i bludiček. Díky stoupající úrovni vzdělání

se tyto úkazy vysvětlují jako přírodní jevy.

30

narůsti na tváři prasečí štětinu neb nějakou ,moňkuʻ (drobný výrůstek), mohli

způsobiti i neplodnost u žen nebo zvířat, poslati na někoho blechy, červené vši, myši,

potkany, rez na obilí, způsobiti, aby sebe usilovnější práce nebyla požehnanou“

(Václavík, 1930, s. 431).

Specifikem záleských bosorek a čarodějů bylo zaplétání svých obětí za živa

do vrbových plotů. Mstili se tak i za malá nedorozumění, zvědavost či prozrazení.

Jejich moc však byla omezena určitým územím, např. hranicí farnosti, obecním

katastrem apod. (Václavík, 1930, s. 431).

Václavík (1930, s. 432) uvádí pro bosorky také dvě specifická označení:

čarodějnice „újemnica“ a „pochybiłka.“ „Újemnica“ škodila nejčastěji tím, že

přivodila dobytku újmu ve formě nemoci, s oblibou odebírala zvláště mléčné užitky.

Jako recept na „ujatý“ skot se osvědčilo klubíčko černých nití, špetka soli hozená

v mléce, či trávnice tahaná po pátečním západu slunce. „Pochybiłka“ pak byla žena,

která si stále chodila něco půjčovat. Vždy jí něco postrádala a pod touto záminkou se

všemožně snažila vniknout do stavení. Přízvisko „pochybiłka“ tak označuje nejen

ženu čarující, ale i častým vypůjčováním neustále obtěžující.

Zevnějškem se neliší od obyčejných lidí. Nejprostěji se prozradí čarodějnice

tím, že na Zelený čtvrtek pere v potoce prádlo. Složitější návody radí pozorovat

bosorky a čaroděje pomocí speciálních pomůcek (děravé vařečky, podnožního stolce,

ušité košile, upletené punčochy s otvorem v palcích) zhotovených v době od svátku

svaté Lucie do Božího narození. Také ten, kdo na Popeleční středu vyjde oblečený

naruby před východem slunce na některý blízký vrch, uvidí nad obydlím čarodějů

sršet jiskry. Totéž lze praktikovat o půlnoci na Štědrý den, kdy se nad komíny

bosorek objevují ohnivé klíče, kterými „zamykajú užitky.“ Čarodějnice a božky

může rozpoznat také kněz, pokud by se díval na shromáždění věřících

skrz monstranci, neboť všechny bosorky budou obráceny zadkem k oltáři. Stejně tak

je uvidí ministrant při přenášení misálu z pravé strany oltáře na levou a každý, kdo

by se při pozdvihování díval schýlen mezi svůj rozkrok. Podle pověsti ze Slavičína

tuto taktiku zkoušel místní hrnčíř a od té doby měl až do smrti v oku hnisavou ranku

(Václavík, 1930, s. 432).

Jedná se tedy o postavy zcela záporné, člověku škodící. Jejich přímým

opakem jsou zaříkávačé (viz dále).

31

4.2.3. Černokněžník (C – 3 – I) I když Kafka (2007) pojmy čaroděj a černokněžník nerozlišuje,

Václavík (1930) s Müllerem (2004a) tato dvě označení neztotožňují (srov. výše

Bosorky a čarodějové).

Pověsti Luhačovického Zálesí jsou na postavy černokněžníků velmi bohaté.

Podle Václavíka byl jejich mytický původ přenesen na poustevníky, častěji však

na tajné příslušníky českobratrské církve, kteří se během protireformace skrývali

v záleských lesích. Každá z postav je vždy spjata s konkrétním místem.

Černokněžníci žili na hoře Kamenné u Hřivínova Újezdu, na Obětové u Luhačovic,

na Větrníku, Čertově kameni nedaleko Provodova a v Knězově dolině u Biskupic.

Měli zlaté klíče, jimiž odemykali poklady (Václavík, 1930, s. 432), a dokázali

poroučet také drakům (Müller, 2004a, s. 54).

Je-li v pověsti černokněžník popsán, má podobu muže v dlouhém, černém

plášti s širokým kloboukem na hlavě. Obvykle drží v ruce knihu (Müller, 2004a).

Černokněžníka z Obětové navíc věrně doprovázel vlk Tesák (Kafka, 2007, s. 95).

V záleských pověstech vystupují jako dobrosrdeční pomocníci,

kteří obdarovávají chudé a poctivé lidi penězi schovanými pod lískovým keřem. Kdo

by si chtěl pro poklad přijít bez černokněžníkovy přítomnosti, lísku by nenašel

(Müller, 2004a). Kafka (2007, s. 95) uvádí také variantu, podle níž černokněžníci

uměli peníze vyrábět.

Pokud přeci jen člověku škodili (Kafka, 2007), bylo to v rámci spravedlivého

trestu, který dal pak vzniknout novým démonologickým jevům a postavám

(např. Srdéčkovi, viz dále). Z tohoto důvodu jsou řazeni do kategorie C.

4.2.4. Čert (C – 4 – II) Podoba čertů (ďasů, ďáchů, čechmanů, anciášů) na Zálesí se neliší od tradiční

lidové představy. Jde o muže s rohy, ocasem a kopytem místo chodidla. Často se

mezi lidmi objevují jako výborní řemeslníci, krejčíci a muzikanti. Jejich hlavním

úkolem bylo naplnit peklo hříšnými dušemi, proto chodili po světě a všemožnými

způsoby smrtelníky pokoušeli.

S působením čertů je spjato několik míst na Zálesí: Čertovice u Podhradí

a Slopného, kde se nachází stopy čertovských řetězů, drápů nebo zad, polní tratě

Čertovy vidličky, Čertova pec či Čertoryje (zde čert sil po poli kamení). Nejznámější

32

je Čertův kámen u Provodova, související s pověstí o vzniku skaliska u nedalekého

Lidečka25 (Václavík, 1930, s. 430).

Kafka (2007, s. 72–73) uvádí také pověst o „zapomenutém“ čertovi, který již

neměl rohy ani ocas, zůstalo mu však kopyto. Jelikož byl skvělým klarinetistou,

přijali ho do místí kapely. Teprve až když na něj při maleniské pouti padla kapka

svěcené vody, byl propuštěn a stal se obyčejným smrtelníkem.

Stejně jako v pohádkách se ďasové bojí svěcených křížů, vody, kříd a dalších

náboženských předmětů, praktik a modliteb. Václavík (1930, s. 431) zmiňuje také

amulety s bylinou Assa foetida (tzv. čertovo lejno).

Čerti se v záleských pověstech objevují samozřejmě jako postavy lidem

škodící, v mnohých vyprávěních jsou však přelstěni, za což musí smrtelníku vyplatit

dohodnutou odměnu, čímž se stávají bytostmi prospěšnými. Kafka (2007, s. 77)

popisuje příhodu sušiče ovoce Vrby, který čerta přechytračil dobře kladenými

otázkami, a také sázku krejčíka s ďáblem (s. 86) o to, kdo ušije rychleji měch – čert

prohrál, neboť si připravil dlouhou nit, zatímco krejčí šil s krátkou nití rychleji

[obdobnou pověst o čertovi a bábě uvádí i Václavík (1930, s. 411)]. Zajímavá je

rovněž Václavíkova zmínka příběhu o tom, jak kovář čertovi prsty narovnával, který

se ovšem pro příliš drastické zakončení rozhodl neuvést.

4.2.5. Divoženky (B – 2 – I) Původ divoženek (húkalek, húkalen, devel 26 ) si lid vysvětloval dvěma

způsoby. Prvním byla představa čarodějnic, které povstaly z „necud,“ tedy smilných

žen. Rozšířenější však byla varianta zemřelých závitek (svobodných matek),

jež zklamali a i s dětmi zavrhli jejich „galáni.“ V Sehradicích jsou dokonce známé i

mužské ekvivalenty húkalek, tzv. divižáci (Václavík, 1930, s. 321).

Václavík popisuje divoženky jako „roby z bíłýma rozpletenýma vlasama,

oděté bíłýma płachtama. Po hubje (ve tváři) sú pochudłé a zažłtłé až do zelena“

(Václavík, 1930, s. 321). V pověstech Miroslava Kafky (2007) mají podobu

pohledných dívek s věncem na hlavě. Müller zmiňuje podivné bytosti, které „chodily

bosy a přes ramena měly v zimě přehozenou režnou plachtu a v létě svou nahotu

přikryly průsvitným hedvábím. Dlouhé vlasy si proplétaly věnečky z divokého

25 Pověsti o balvanech jsou zmíněny v rámci Václavíkova pojetí dělení pověstí na straně 14. 26 Z cikánského devla – bůh (Václavík, 1930, s. 417).

33

kapradí. Vařívaly si čaje z lesních bylin. Ve dne byly málo živé a večer po západu

slunce se daly do zpěvu a tance“ (Müller, 2004b, s. 134).

Stejně jako se sběratelé neshodují na podobě divoženek, nejsou za jedno ani

v jejich hlavním úkolu. Húkaleny se zjevují v lese a čekají na noční pocestné (muže

i ženy), s nimiž by mohly tancovat až k smrti. Dokládá to pověst o původu názvu

Bártkova skaliska, podle které divoženky utancovaly k smrti houbaře Bártka

(Müller, 2004a, s. 93). Müller (2004a) však stejně jako Václavík (1930) uvádí také

zálibu divých žen unášet děti a vyměňovat je za podhoděnce (viz níže). Vychází z již

z výše zmíněné teorie o původu divoženek, podle níž se tak tyto zemřelé závitky mstí

mládencům a proradným ženichům. Některé varianty vyprávění však uvádí, že

divoženky kradly děti jen osobám „nezúvodněným27“ (Václavík, 1930, s. 321).

Podobně jako podhoděnec pronáší i húkalky v určitých situacích, v tomto

případě při setkání s člověkem, větu s charakteristickou strukturou: „Pamatuju

na tomto místě dvoji les a troji ves, ale takových škaredých nocležníků tu ešče

nepamatuju!“ nebo „Pamatuju tu troje hory a troje rolí, ale takovéj ohavy sem tu ešče

neviděła!“ (Václavík, 1930, s. 417).

Ať už divoženky škodily lidem unášením dětí, nebo smrtelným tancováním,

jedná se o postavy ryze záporné, které v rámci pověstí spolupracují také s jinými

nadpřirozenými bytostmi.

4.2.6. Duchové Podle lidových pověr ze Zálesí nebyl zájem lidí o vezdejší svět ukončen

smrtí. Nejpozději čtvrtý den po pohřbu se objevovali mezi příbuzným i cizími.

Přicházeli v poledne, o půlnoci či k večeru vždy s nějakými žádostmi (například

o zádušní mše nebo modlitby za zemřelé), jež měly napravit spáchané křivdy

(Václavík, 1930, s. 379).

Z duchů, tedy lidí, kteří se na světě ukazují i po smrti, vybírám ty, kteří jsou

spjati s konkrétními místy na Luhačovickém Zálesí.

4.2.6.1. Slaňan (A – 3 – I)

Duch Slaňan sídlí v hoře Obětové nad Luhačovicemi. Jeho království je

v podzemním solném dole. Stejné přízvisko měl také chalupník, který zde sůl těžil. 27 Úvod byl slavnostní obřad, jímž končilo šestinedělí, a matka mohla s dítětem vyjít ven ze zastřeného lože. Konal se přede mší svatou v kostele. Svobodným matkám však byl úvod odepírán, což se považovalo za veřejnou ostudu (Václavík, 1930, s. 318).

34

Kvůli těžké práci brzy onemocněl a těsně před smrtí odkázal svou živnost

nejstaršímu synu Přemkovi. Později se u dolu solný duch objevil v podobě stařečka,

který žádal něco k jídlu. Mladý Přemek Slaňan jej pozval domů a početná rodina se

s ním rozdělila i o to málo, co měla. Za odměnu je solný král odvedl úzkou puklinou

do své říše. Od té doby vytéká z těch míst pramen dobré, léčivé vody – slanice,

kterou místní přejmenovali na Amandku (Müller, 2004b, s. 34).

Kladná postava ducha Slaňana je úzce spjata s určitým místem, horou

Obětovou. Podle Václavíkova dělení (viz kap. 1.1.4.) by jej bylo možno zahrnout

nejen k démonologickým bytostem, ale i do kategorie pověstí o původu. Ke skupině

A jej řadí vysvobození z chudoby ve vztahu k postavě syna Přemka a zároveň

poskytnutí léčivé vody ve prospěch všech ostatních.

4.2.6.2. Dívka z růžového keře a její milý (A – 3 – I; D – 3 – I )

Nešťastná nevěsta z růžového keře se zjevovala vždy o žních v poli

nad Luhačovicemi. Objevovala se v místě zvaném Hruška vždy v poledne, kdy se

za tiché hudby a ptačího zpěvu pomalu otevíral šípkový keř a z něj vycházela veselá

dívka ve svatebních šatech. Byl to duch Lidušky Rolkové, dcery bohatého statkáře

Rolka, který jí nechtěl dovolit provdat se za chudobného Janka. Donutil Lidušku vdát

se za prostoduchého, ale velmi bohatého rychtářova syna. Při cestě na svatbu, když

se průvod na Hrušce zastavil, nešťastný Janek vystřelil z nedalekého růžového keře

a Lidušku zasáhl. Hned poté si sám vzal život. Také jeho duch se v polích ukazoval.

Měl podobu černého stínu s tváří zastřenou v mlze. Následoval dívku s odstupem

třiceti kroků a nikdy s ní nepromluvil. Jev končíval úderem jedné hodiny odpolední,

kdy se Liduška vrátila do keře. Ten se zavřel a hudba utichla. Definitivně pak skončil

po několika letech úderem blesku, který keř spálil (Kafka, 2007, s. 38).

Dívku z růžového keře je možno považovat za bytost člověku prospěšnou,

neboť během své procházky po polích sbírala klásky a přidávala je k již postaveným

mandelům. Jde tedy o postavu kladnou, plošně definovanou, vázanou

ke konkrétnímu místu.

Její milý Janek naopak po získání své nadpřirozené schopnosti, tedy po smrti,

nebyl prospěšný, ani škodící, a tudíž jej lze považovat za postavu neutrální.

Hlavní démonologickou vlastností obou postav je schopnost zmizet,

konkrétně v šípkovém keři.

35

4.2.6.3. Srdéčko (A – 3 – I)

Duch takzvaného Srdéčka se zjevoval vždy od poledne do jedné hodiny

v kraji pod Komoncem jako drobný mužík v bílé haleně s těžkým balvanem na krku.

Odpykával si tak trest, který mu uložil černokněžník z Větrníku, za to, že si

nepoctivě rozšiřoval pozemky přesunováním hraničních kamenů. Každého

kolemjdoucího oslovoval: „Srdéčko moje, kam ho mám dát?“ Správnou odpověď

a tím i vysvobození mu dal až rolník Vojtěch, který pozval Srdéčka domů před

blížící se bouří, a vyzval jej, aby si těžký balvan odložil „tam, kde ho vzal.“

Za odměnu prozradil Srdéčko rolníkovi, kde má v zahradě zakopaný poklad

po pradědovi (Kafka, 2007, s. 25).

Ve vztahu k postavě rolníka Vojtěcha je duch Srdéčka prospěšnou bytostí.

Váže se ke konkrétnímu místu, v tomto případě poněkud rozsáhlejšímu než je tomu

u jiných postav.

4.2.6.4. Terezka (D – 3 – V)

Terezka byla velmi pohledná a šikovná dcera hospodského Zelinky, který si

postavil hospodu mezi (tehdy ještě nespojenými) osadami Kladnou a Žilín.

Během dožínkové zábavy si odbíhala do nedalekého potoka chladit od tance unavené

nohy. Druhý den však dostala zápal plic a zanedlouho zemřela. Od té doby se

k potůčku pravidelně vrací. I když je neviditelná, lze slyšet šlapání vody

(Kafka, 2007, s. 97)

Přestože se nabízí možnost zařadit Terezku do kategorie I, je pro svou

nadpřirozenou schopnost (neviditelnost) klasifikována skupinou V.

4.2.6.5. Slibka (B – 2 – I)

Slibky byly dívky, které zrušily slib věrnosti svému milému. Proto musely

po smrti chodit po zemi a sténáním či laskavým zpíváním lákat muže, aby s nimi

tancovali až k smrti. Objevovaly se v Oboře u Luhačovic v podobě hrozivých stařen

(Kafka, 2007, s. 15).

Jedná se tedy o postavy záporné, ploše definované s realisticko-symbolickým

pojetím obrazného ztvárnění.

36

4.2.6.6. Duch ze zlámaneckého lesa (D – 3 – I)

Zakletá duše se objevuje v lese mezi vesnicemi Zlámanec a Šarovy v podobě

muže s ohnivýma očima. „Přes ramena měl dluhy plášť z jakéjsi tmavéj látky,

na hlavě veliký černý klobúk. V ksichtě býl kosť a koža, vypadál jak umrlec“

(Müller, 2004a, s. 255).

O půlnoci se zjevuje kolemjdoucím lidem a prosí je o vysvobození, které mu

může přinést jen ten, kdo bude natolik odvážný, aby vzal velikému ohnivému psu

z huby zlatý klíč. Jelikož však zatím všichni oslovení zklamali, čeká podle pověsti

na záchranu dodnes (Müller, 2004a, s. 256).

4.2.6.7. Studený Janek (B – 3 – I)

Studený Janek je spjatý s místem, na němž dříve býval v Luhačovicích

hřbitov. Zde jednou v zimě tento velice dobrý muzikant, ale špatný člověk spadl

při přepočítávání peněz do hrobu a umrzl. Od té doby hrál každou noc od půlnoci

do jedné hodiny na housle pod smuteční vrbou. Odpykával si tak trest za svou lakotu

a prostopášný život, kvůli němuž musela jeho žena s dětmi chodit po žebrotě.

Sedával jen tak v košili a i když to byl za života statný muž, vypadal jako malý

chlapec. Lidé jej ze hřbitova slýchávali hrát vesele i smutně a řada z nich se ho ptala,

zda mu není zima, na což Janek odpovídal, že není a kdo nevěří, může si na něj

sáhnout. Toho se však nikdo neodvážil.

Jeho kletbu zlomil až jistý Lojza Kotek, který nebyl spokojený s brzkým

ukončením dožínkové taneční zábavy. Šel tedy Janka poprosit, aby na chvíli zahrál

také v hospodě u zámku. Ten souhlasil, ale vyžádal si, aby ho Lojza dolů odnesl.

Když se však Kotek snažil drobného mužíka pozvednout, ucítil, jak náhle ztěžkl,

a ve snaze s Jankem pohnout zavadil o jeho housličky a rozbil je. Janek se na ně jen

smutně podíval a pak se strašlivým smíchem skočil na Lojzu. Ráno našli Kotka ležet

pod vrbou se zlomeným vazem. A Janek se už nikdy neobjevil (Kafka, 2007, s. 9).

I když by mohl být Studený Janek klasifikován jako postava neutrální, neboť

obyčejným lidem (po nabytí nadpřirozených schopností, tj. posmrtného života a stálé

tělesné teploty v jakémkoliv počasí i ročním období) neškodil, ani neprospíval, řadím

jej z důvodu zapříčinění smrti do skupiny B, tedy k postavám záporným, člověku

škodícím.

37

4.2.7. Drak (B – 2 – II) Jedním z hlídačů podzemních pokladů na Zálesí byl drak. Podle některých

verzí šlo o vyspělého hada, jinde byl spojením hada a zlého ducha (Václavík,

2005, s. 425). Nad draky měli moc černokněžníci, kteří jim dokázali poroučet. Podle

pověsti z Dolní Lhoty jednou jistý lamač kamene pobodal hada za to, že mu ujídal

kusy slaniny od oběda. Dva roky poté potkal na cestě do práce černokněžníka, který

si šel do těchto míst vyzvednout draka. Kvůli kamenářovi však na něj musel dva roky

čekat, neboť drak byl od jeho křiváku těžce zraněný. Později zahlédl Lhoťan

černokněžníka na draku v podobě velkého černého mraku (Václavík, 1930, s. 424).

Ve Slopném bydlel drak u studánky na cestě k Chladné vodě. Dlouho

vyhlíželi černokněžníka, který by jim od draka pomohl. Jakmile se u Čertova kamene

objevil, vyslali k němu obecního policajta. Černokněžník pro jeho odvahu splnil

požadavek a draka zaříkáním vyhnal ven. „Potém ešče třikrát zahvízdal, nastalo

veličánské povětří, velikánské hadisko zasyčalo a už sa plazilo húštinú pryč, enom to

praščalo. Kadyma sa plazíl, tam byl zničený dlúhý pás lesa. Ešče dneska sa praví

téjto lesní trati Polomy“ (Müller, 2004b, s. 156).

I přesto, že drak podle zdrojových materiálů nikomu neubližoval, řadím jej

k postavám záporným, neboť vyvolával v prostých lidech strach. Ani v jedné

ze získaných pověstí však drak nevystupuje jako postava hlavní. Tuto úlohu přebírá

černokněžník, popřípadě některý s obyčejných smrtelníků.

4.2.8. Had hospodář (A – 1 – II) Had hospodář, had domácí či „gazda“ figuruje v pověstech a pověrách

spojených se stavbou domu. Byl strážcem obydlí a zajišťoval spokojenost

domácnosti, proto se považovalo za veliké neštěstí, když hada někdo zabil, neboť to

znamenalo brzkou smrt pána domu. Tam, kde byl hospodář „od nátury nedobrý,“ se

nezdržoval (Václavík, 1930, s. 100).

Nejoblíbenějším místem hada hospodáře bývala díra pod stolem, z níž

v nepřítomnosti domácích křičíval „kŕr – kŕr.“ Měl velmi rád mléko a nebál se vylézt

si pro něj ze své skrýše, jak dokládá například pověst o maměnce, která odešla

na trávu a dětem nechala na stole talíř prosné kaše polité mlékem. Když se vrátila,

viděla, jak s dětmi klidně jí i bílý had. Menší dítě tlouklo hada po hlavě a říkalo:

„Nepij enem mlétko, ale aj kašu papaj.“ Stávalo se však, že někteří domácí uviděli

38

hada v přítomnosti dětí a v náhlém rozrušení jej zabili, což jim následně přineslo

veliké neštěstí (Václavík, 1930, s. 100).

Na Zálesí však sídlili pod základními kameny domů také hadi se

zlatou korunkou a hadi se zlatým křížkem na hlavě. Komu by se podařilo korunku

od hada získat a zakopat v jizbě při ohni v zápenčí, 28 toho by bohatství nikdy

neopustilo. Hada s korunkou je možné však nachytat pouze na „pomedovaný papír.

Potom, dyš líže ten papír, korunka sa mu od něho přilepí a f téj chvíli mosí sa mu

vzít“ (Václavík, 1930, s. 100).

Had je tady postavou kladnou, antropomorfizovanou. Jeho ekvivalentem je

žaba hospodyňa (viz dále).

4.2.9. Mámidla (B – 2 – V) Václavík (1930, s. 426) popisuje mámidla (mamony, mamidla, omamy,

mamiła) jako postavy podobné lidem, nebo zvířatům, často bezhlavým či jinak

znetvořeným. Jindy jde o tajemnou sílu vtělenou do křovin, stromů, zdí apod., která

znesnadňuje člověku cestu a pozemský život. V pověstech Františka Müllera (2004a)

se objevují jako neznámá moc, která omámí člověka, a ten potom nemůže najít

správnou cestu, i když místo, na němž bloudí, dobře zná a několikrát jím procházel.

Ubránit se mamonům mohl smrtelník vybavený nějakým náboženským

předmětem. Podle pověsti ze Slopného se před jedním mladíkem vytvořila zeď,

kterou nemohl překročit. Až v doprovodu tetičky mu mámidlo ustoupilo, neboť měla

u sebe posvěcený křížek. Jiný příběh z Biskupic vypráví o maměnce, která, ačkoliv

místní les velmi dobře znala, chodila pořád po háji a nemohla se dostat ven. „Najvjec

było mamňence divné, že fšecko chrástí a gdejaké hałuze, kady sa prodírali, snažily

sa ím vyrvat z paže uzlík. F tom mněli nebeklúč a rúženec“

(Václavík, 1930, s. 426).

Mámidla spolupracují i s jinými nadpřirozenými postavami, například

s divoženkami, jimž přivedou zbloudilého pocestného k utancování (Müller, 2004b,

s. 134).

4.2.10. Meluzína a její dcera (B – 2 – IV; D – 2 – III/IV) Meluzínu bychom mohli považovat za ženský protějšek poledňáka, neboť je

také personifikací větru a kam přiletí, nadělá spoustu škody na domech i stromech. 28 Úzký prostor mezi dvěma lavicemi postavenými ze dvou stran kolem kamen. Vlastním významem je to také prkenné nárožní podnoží u truhly či skříně (Václavík, 1930, s. 100).

39

Na Zálesí se také držela pověra: „Dyš skučí meluzína, istě sa gdosi objessíł“

(Václavík, 2005, s. 424).

Netradiční je ovšem příběh její dcery. Jedna z variant vypráví, že Meluzina

byla královna, která měla tři dcery. Dvě z nich se vdaly, jen třetí nechtěla. Král, který

si ji chtěl vzít, musel slíbit, že ji každou sobotu nechá o samotě a nebude se ptát, co

po celý ten den dělá. Časem již neodolal, slib porušil a podíval se klíčovou dírkou.

Viděl svou ženu, jak se koupá, ale od pasu dolů měla tělo hada nebo ryby.

Od té doby chodil celý rozmrzelý a jednou, když se rozhněval na své syny, vyčetl

manželce, že jaká je ona sama, takoví jsou i její synové – ze samých hadích ocasů.

Jeho žena začala hned naříkat a se všemi se loučit. Nic nepomáhalo přemlouvání ani

královy prosby. Otevřela okno a třikrát obletěla zámek se žalostným kvílením,

které se od té doby vždy v ten den opakovalo. Proto lidé věří, že skučí-li takový vítr,

je to ona (Václavík, 1930, s. 422).

Na tomto příběhu je možno povšimnout si zobrazení ženy s rybí polovinou

těla, která je typická pro tradiční popis vodních panen, ale zároveň odlišná

od představ o vodních pannách na Luhačovickém Zálesí (viz dále).

4.2.11. Mokrýšek (C – 1 – V) Je známý také pod jmény mokeš nebo mokříš. Jde o démona, kterého si mohl

člověk vysedět z vejce od černé slepice. Podobně jako špiritus pak nosil svému pánu

peníze. Za odměnu si však vyžadoval vládu nad pohlavím svého majitele, kterého

pak sužoval bezděčným močením, takže ten pak chodil stále pomokřený a uvadal

k smrti (Václavík, 1930, s. 420).

Jméno dostal zřejmě podle bohyně Mokoš, slovanské obdobě Afrodité,

bohyně lásky. Mokříš se objevuje také ve rčeních „Chodí jako mokrýšek“ či „Jsi jak

mokeš,“ která se používají ve spojitosti s dětmi či bezživotnými mladíky

(Václavík, 1930, s. 420).

Mokrýška lze klasifikovat jako postavu kladnou a člověku prospěšnou, neboť

přinášel svému majiteli peníze, ale zároveň i postavu zápornou, škodil totiž člověku

svou hlavní nadpřirozenou schopností – mocí nad vylučovacím ústrojím člověka.

4.2.12. Múra (B – 1 – I) V lidové představě se jedná o ženu, která má krátké nohy, maličkou, červenou

hlavu, na nohách nemá prsty a na rukách palce. Zato má „vysoký snět (tj. trup)

40

s velikým bachorem, prsiskama jak peřinama [...] a hupsko má vydumané jagby ju

porýpały černé osýpky (neštovice). Tým těliskem sa v noci zvalí na čłovjeka a dłábí

ho, že neleza vydechnút, vále sa po něm a cicá mu prsa, až s toho už nejeden

zahynúl“ (Václavík, 1930, s. 323–324).

Na Zálesí se objevují také jako černé kočky. Známá je i proměna v kuře,

slepici nebo kohouta (Václavík, 1930).

Múra vysává zvláště malé děti, ale suší také stromy v okolí. Přijde-li se na to,

že děti, a to nejen novorozence, ale i ty starší, chodí v noci múra obtěžovat, musí jít

otec na kostelní věž, tam vzít mast, jíž se mažou zvony, a postiženému dítěti prsa

popálené od cicání namazat.29 Ovšem po cestě tam i zpět nesmí promluvit. Pokud

múra na hrudníku takovou mast ucítí, vříská, že ji je slyšet po celém domě, neboť se

mastí popálí. To dalo vzniknout rčení, že vše, co je jako zvonová mast připálené,

účinkuje proti múře. Proto také kuchařky, jimž strávníci vyčítají, že něco připálily,

odpovídají: „Enom sa to neboj zest, aspoň ťa múra nepříde v noci dłábit.“ Také

člověk, který vydrží sedět v kouři, nebo sní občas i připálený pokrm, předchází

riziku, že by si jej múra zvolila za svou oběť (Václavík, 1930, s. 324).

Velikým nebezpečím je múra také pro mládence (respektive pro svobodná

děvčata), neboť vyhlédne-li si některé ze svobodných mužů, chodí je vysávat tak

dlouho, až je připraví „o fšecku młádenčí vłádu, že stratíja chuť g žéňéní a na nic

nemožú ani hledět“ (Václavík, 1930, s. 324).

Proti múře existuje rada praktik, které zabraňují její činnosti. Aby nemohla

do příbytku, kreslí se na všech rozích a dveřích domu svěcenou křídou křížky, na stůl

se dává svěcená voda a světlo, přiklopené nádobou, kolem nichž se taktéž udělal

kruh svěcenou křídou. Celý dům se pak omotal konopnou nití. Přijde-li múra přeci

jen do stavení a ten, kdo střeží, náhle odkryje poklop ze světla, může poznat člověka,

který je v ní proměněný. Ten už pak nikdy nepřijde. Potíž je ovšem v tom, že múra

i bdícího člověka „tak zmáhá, až ho zmože,“ takže usne. Pokud se ji nepodaří vyhnat

tímto způsobem a múra přijde znovu, stačí jí ukázat stůl, nebo se zeptat: „Chceš

soli?“ A už se neukáže (Václavík, 1930, s. 324).

29 Největší moc měla mast, která se z věže vzala před východem slunce a v době, kdy jsou zvony zavázané, tj. Zelený čtvrtek, Velký pátek a na Bílou sobotu před zpěvem chvalozpěvu Gloria in excelsis Deo (Václavík, 1930, s. 323).

41

Další radou pro múrou obtěžované muže je spávat ve vestě či kabátu, který si

zapnou zezadu. Stává se však, že tato taktika nepomůže, múra se vestou prokouše

a cicá dál.

Jestliže múru někdo chytí, promění se mu v rukách v myš, chytne-li tu myš,

promění se v jehlu. Pak stačí nevléct do této jehle nit a pověsit ji na zeď. Ráno tam

bude viset stará baba (Václavík, 1930, s. 325).

Následující citace představuje dva zajímavé recepty proti múře, které uvádí

Antonín Václavík: „Podle Marie Petrášové, 50leté, z Dolní Lhoty ,jednúc chodiła

múra cecat jednoho z Dolní Lhotky, a ten si s ňú už nevjeďél rady, protože už mňéł

cecíky velice nabjehnuté a bradáfky už jag dyž roba kójí. Toš šéł g jednom chłapovi

do Slopného na radu, co má jako s potvorú dělat. Ten mu poradíł, že aby si ďál na ňú

enom pozor, jag ze sebe střeva vybluje. Ona než ide cecat čłovjeka, toš mosí napřet

střeva ze sebe vyblut – toš aby í ich hodíł do plef a že bude mňet od ní pokoj. A aj sa

tak stalo! Múra přišła, umétła si młatevňu a střeva vybluła. On sa zakradł, střeviska

hodíł do plef a šel si lehnút zas na své. Necháł jú jaksapatří nacecat a jak odešła, toš

sa šéł podívat, co sa stalo. Vidí střeviska f plevách a mŕtvé ropsko u nich ležat. Ot téj

doby mňéł od ní pokoj a dovjeďél sa aj, gdo to býłʻ (Podle vypravování Ignáce

Kolaříka to v jiném případě byla nejkrásnější dívka z obce).

Strýc Bernátek z Hřivínova Újezda vypravoval: V Malenovicích také chodiła

múra ceckat jednoho mładíka. Ten v noci velice stonáváł a kvíčáváł. Ráno nevěděl

o ničem. Přece se pak později upamatoval, a prosil domácí, aby ho hlídali. Když zase

stonával, rozžali v noci několikráte světlo, ale nic prý neviděli. Teprve později si

kdosi všiml malé, tenké slámky na pokrývce. Maně ji vzal, a jak si s ní hrál, stočil ji

dokolečka, zastrčiv slabší konec do silnějšího. Vyhodil ji oknem. Ráno, nalezli pod

oknem babu, která měla hlavu píchnutou v zadku“ (Václavík, 1930, str. 324).

Jde tedy o postavu zápornou, jejíž hlavní nadpřirozenou schopností je měnit

se ve zvířata i věci a ovládat tělesnou sílu smrtelníků.

4.2.13. Nátka (B – 1 – V) Nátka, zvaná též nátcha či nátčisko, je personifikovaná, velmi bolestivá

nemoc, která se projevuje opuchlou tváří. Chodívá po vesnici a klepe na okenice.

Kdo se ozve, hned ji dostane. Nátka přilétá i větrem, člověk ji může dostat

dokonce i „ofukne-i ho rapňačka, had či łaska, po čemž hned oteče tvář“

(Václavík, 1930, s. 305). Nátčisko se ovšem neléčí, ale „vyháňá.“ Jak nepříjemné

42

může být toto napadení nátkou a její následné vyhánění dokládá vyprávění

sedmdesátileté babičky Skovajsové: „A tu vám to vołá: Marjáno! Marjáno!

Marjáno!!! Och, Pane Bože, co ňa to enom volá – snáť né smrť, pravím si, ale ono to

vołało tým samým hłasem po druhéj a hłasiťéj po třetí. A toš vołám: Gdo je! – Co

chceš? Najednúc ňa cosi smýkło za pahnostem na pravéj ruce a ludé milí, pjet neděl

ně vám s toho hnojiska valiło cicúrem. Napřet to było tvrdé, nic ináč jak kameň.

Kúřili to aj nátkovicú,30 poscané hadry přikłádali, ale nemohło sa to provalit, aš ně

na to začałi přikłádat krombožince (též otpuščence, tj. lidské výkaly)“

(Václavík, 2005, s. 302).

Jiná příhoda zase vypráví o jisté Rosce z Horní Lhoty, která spávala ve chlévě

bez hřebenu (ten před nátčiskem chrání) a s nezaopatřenou hlavou, takže ji vítr

ofoukl, dostala nátku a celý obličej jí zahnisal. Když už ani husí sádlo nepomáhalo,

rozhodla se navštívit dědáčka Kuželových. Ten Rosku položil na legátku, zapálil

svíčku a zavázal jí oči. „Potem vzali chłapské gatě a pjekně í nohavice přehodili

přes pleca po zádoch, aby í rozporek pjekně sedl na nos. Rozka drží, jak hłuchý

dveři. ,Toš fčíl mosíš za mňú hłasito pravit, co budu předřikovat, snáť ti to pukne.ʻ

Toš dědáček předřikujú pjekně pomáły a tłstým hłasem: ,Nátko!ʻ Roska po ních

pjekně z vysoka na teňučko: ,Nátko!ʻ Dědáček: ,Nátčisko,ʻ Rozka ešče teňéj,

,Nátčisko,ʻ dědáček: ,Potřebovała bych,ʻ Rozka zas na teňučko a aj si hłavú kývła:

,Potřebovala bych,ʻ dědáček: ,Hodné,ʻ Rozka: ,Hodné,ʻ a to uš pískla velice

z vysoka. Dědáček: ,Chłapisko!ʻ No, ale toho sa už Roska lekła a křičí: ,Ne – ne –

né –, kmocháčku, enom to né!ʻ A rozpáliła sa jak pivoňka. Ale dyš sa tak

spravedlivo zaříkała a zakříkła, toš nátka sama pukła a vytékła, a Roska si

vykračovała do kopca k Homoli zdravá jak kylisár. Toš tak sa nátka zažehnává. Ale

chłapovi snáť zas účinkuje ropská košula“ (Václavík, 2005, str. 302).

4.2.14. Obři (D – 2 – I) Obry zmiňuje jen krátce Antonín Václavík. Podle místních byli obři jedni

z prvních obyvatel Zálesí. Jejich vnější charakteristiku neuvádí, lze však

předpokládat, že i na Luhačovicku byli v pověstech zobrazováni tradičním

způsobem, což částečně dokazuje i toto vyprávění: Žena toho nejvyššího z obrů šla

kdysi k Pradliskům. Zde oral s koňmi jistý Blahoš. Jakmile ho uviděla, vzala ho

30 Čistec rolní (Stachys arvensis), který používaly proti nátce ženy. Čistec německý (Stachys germanica) se pak doporučoval mužům (Václavík, 2005).

43

i s pluhem a zvířaty do klína a donesla domů. Když se její muž ptal, co si to nese,

odpověděla mu, že našla nějakého červa, který vrtal do země. Její muž jí přikázal,

aby ho zanesla zpět, a Blahoš si mohl orat klidně dále (Václavík, 2005, s. 411).

Ze skromného, sebraného materiálu, který máme k dispozici, lze obry

charakterizovat ve vztahu k člověku jako postavy neutrální, tedy ani škodící, ani

smrtelníkům prospěšné.

4.2.15. Podhoděnec (B – 1 – I) Nejvíce ekvivalentů nalezneme u označení podhoděnce – podvrženec,

podvržéňa, srastek, škrček, skrčenec, divúch, zrazek, zrášča, spratek. Jde o tvora

nepoctivě, hříšně, až démonicky zplozeného, který je pak celý život „zakrněłý,“

tzn. duševně i tělesně méněcenný, nevzhledný, zlobný, přinášející škody a neštěstí.

Je vyvrhelem a přítěží společnosti. Podle záleských pověr spojených s narozením

dítěte vymění šestinedělce, která opustí své lože před určenou dobou, miminko

v kolébce za podvržence divoženka31 (Václavík, 1930, s. 321).

Zevnějšek divúcha se v každé obci mírně liší. V Sehradicích a Slopném má

podvrženec „veličajznú hlavu, očiska vyvalené, žádné prsa, žádný snět, je to enem

hlafsko s řickem na krátkých noškách. Ruky sú tak dłhé jag nohy, z huby mu tečú

sliny, z nosa mu vysíja brbně (brbeň = balonek u nosu), sopla jak klence (klenec neb

křenec i střechýl – ledový rampouch). Neřečňuje, enom cosi huhňá, za každým utěká

a chce ho bit“ (Václavík, 2005, s. 323). V Podhradí podvrženec velmi silně křičí, má

krátké nožky, dlouhý krk, velikou hlavu a „očiska vypúlené jak divoké káňa.“ Skáče

po nábytku, převrací stoličky, rozbíjí nádobí a chichotá se na každého návštěvníka.

(Müller, 2004a, s. 76). Ve zkazkách z Horní Lhoty je srastek již zarostlý chlupy jako

dospělý člověk, nemluví, nechodí, šilhá a pomrkává, bezměrně jí a pije jako bezedná

studna, „poscává sa to, posírá, a bár je tom už aj třinást rokú a je to pořát takové

g ničem budiž zrášča“ (Václavík, 2005, s. 323).

Podvrženec si velmi rád hraje s vaječnými skořápkami, které si plní i vodou,

a u toho vykřikuje: „Mhm, mhm, jak su starý čert, přeca sem ešče takových hrncú

neviďéł!“ (Václavík, 1930, s. 321) nebo „Už su moc starý divoch, ale takového hrnce

sem eště nepřeskakovalo!“ (Müller, 2004a).

Aby dítě nemohlo být za podvržence vyměněno, nesměla matka po dobu šesti

týdnů po porodu vyjít ze zastřeného lože. Odešla-li však, aniž by dítěti položila 31 O divoženkách je blíže pojednáno v kapitole 4.2.5.

44

na peřinku růženec, který dítě před divoženkami chránil, a podhozenec se přeci jen

do kolébky dostal, nezbývalo rodičům (a i jiným příbuzným a známým), aby se

k divúchovi chovali mile a s úctou, neboť divoženky každou nelaskavost oplácely

na pravém dítěti. Podle vyprávění z Podhradí jednou domácí sledovali, jak zrášča

dělá nepořádek po jizbě. Vkročili dovnitř a tak dlouho zrazka bili, dokud jim něco

nepřineslo zase vlastní dítě. To však bylo zbité dvakrát tolik (Václavík, 1930, s. 320).

Pokud chtěli rodiče získat zpátky své dítě, museli se i s podvržencem vypravit

na pouť, protože tam je divoženka s dítětem nepustila. Müller (2004a, s. 76) uvádí

příběh manželů Skřivánkových z Podhradí, kteří se vydali k Panně Marii Sněžné

na Maleniska. Po cestě potkali stařenku. Když se jich zeptala, kam jdou, podhozenec

začal v putně divoce křičet a skákat, až to otec nevydržel, zrášča odhodil

a i s manželkou utíkal zpátky domů, kde na ně v kolébce čekala opět jejich dcerka.

Václavík (1930, s. 321) zmiňuje rodiče, jímž bylo dítě vyměněno přímo na cestě

do Čenstochové.

Jde tedy o postavu zcela zápornou a člověku škodící. I když není podhozenec

vybaven zvláštní nadpřirozenou silou, jeho démonologický původ je zřejmý.

4.2.16. Poledňák (B – 2 – IV) Postavu poledňáka uvádí v monografii Luhačovské Zálesí Antonín Václavík

(1930, s. 417). I když by se mohlo zdát, že jde o mužský ekvivalent k polednici,

nemá poledňák žádnou konkrétní podobu. Projevuje se jako zlá moc, která o žních

rozhazuje v poledních větrech mandele a strhuje do výše nesvázané obilné pokládky.

4.2.17. Polednica a klekánica (B – 2 – I) Díky básni Karla Jaromíra Erbena není polednice v obecném povědomí

neznámou postavou. Podle Václavíka (1930, s. 417) jde v lidové představě Zálešáků

o ženu oděnou bílým nebo popelavým „kobercem“, do něhož sbírá neposlušné

a toulavé děti. Kafka (2007, s. 24) ji popisuje jako stařenu s hlavou zavinutou

v šátku, křivým nosem a velkou bradavicí na tváři, která měla „křivé nohy, vrásčité

hubené ruce a na nich dlouhé zahnuté drápy. Pramen bílých vlasů se lepil na obličej

a dodával postavě děsivý vzhled“ Objevuje se vždy se zvukem poledních zvonů.

45

Stejnou vnitřní i vnější charakteristiku má i klekánica, na rozdíl od polednice

však chytá děti, které nestihly přijít včas domů, při večerním klekání

(Václavík, 1930, s. 417).

Klekánica i polednica jsou tak postavami zápornými, plošně definovanými.

4.2.18. Rarášek (B – 1 – V) Rarášek (též rarach) je postavou zcela zápornou. Neslouží jako jinde člověku

k prospěchu přinášením peněz do domácnosti, působí naopak veliké rozbroje

a hádky. Postavu raracha přejala také pořekadla, například: „U Vajdíkú bude pekło –

ohnivý rarach létał nat komínem“ (Václavík, 1930, s. 417).

O podobě rarášků nemáme žádné přesné informace. Podle Václavíka měl

neurčitou podobu, „ale znatelný býł, nejčastěji jak paus ohnivý létával nat chalupú“

(Václavík, 1930, str. 417).

4.2.19. Raška (B – 2 – III) Také podoba rašky není popisována jednotně, přesto však existuje o jeho

zevnějšku více zpráv než u rarášků. Nejčastěji jej líčí jako čtyřnohé zvíře (podobné

slovinskému pastoglavci), řidčeji jako malého šotka pokrytého slepičím peřím. Tento

démon chodívá navečer kolem polí a osad, podle některých představ požírá i lidi.

Pasáci, svolávající se navečer z pastvy domů, na sebe volávali: „Požeň už dóm, lebo

ťa zežere raška“ (Václavík, 1930. s. 417).

Někteří starší Zálešáci naopak považují rašku za raráškovu ženu.

(Václavík, 1930). Josef Kolařík (2010) ve svém Nářečním slovníku

Luhačovického Zálesí překládá rašku dokonce jako klekánici.

4.2.20. Smrť (C – 2 – I) Personifikovaná smrt má podobu bíle oděné ženy. Lidem se zjevuje v přírodě,

navštěvuje je však i přímo v domácnostech. Ne vždy ale přichází hned plnit „svůj

úkol,“ nýbrž také připravuje člověka na jeho brzký skon: „Naši babjénka procítli

jednúc v noci a viděli za stołem sedět bíłú paňu, a tá ím řekła: ,Čekaj sa, do pjeti rokú

umřeš,ʻ a umřeli punktum“ (Václavík, 1930, s. 375).

Smrť však nemusí být postavou pouze zápornou. Podle pověsti, již

zaznamenal Antonín Václavík (2005, s. 377), prosila u cesty kdysi smrť jistého

dědečka Bogára, aby ji svezl ve formanském voze. Za odměnu mu prý dobře zaplatí.

Když jí stařeček pomáhal na vůz, lekl se, neboť žena byla samá kost. Strachy ujížděl

46

k dědině, ale smrť mu po chvíli poručila: „Dosť, mosím ít tot do młýna.“ Za odvoz

dala dědečkovi štyrku a slíbila mu, že bude ještě dlouho na světě. V tu noc ve mlýně

zemřel mlynář. Ale stařeček dostal skutečně to, co žena v bílém předpověděla. Dožil

se 105 let a kdykoliv si za štyrku něco koupil, ocitla se mu znovu v kapse.

4.2.21. Světlonošé (B – 2 – IV) Tyto nadpřirozené jevy mají obvykle podobu velkých světel objevujících se

v povětří na křižovatkách nebo nad lukami. Na Zálesí se podobná světélka zjevovala

poměrně často. Pronásledují mimojdoucího a omamují ho někdy až do východu

slunce. Vzepřít se jim dá teprve tehdy, „dyš človjek hřeší protivá Pánu Bohu.“ Proto

se má za to, že světlonošé jsou padlí andělé, kteří po svržení z nebe spadli na suchou

zem (Václavík, 1930, s. 422). Nelze se nepovšimnout, že se jedná o jednu z mála

záleských nadpřirozených postav, před níž se člověk neubrání pomocí modliteb

či důvěry v Boha, ale přesně opačným způsobem, tedy kletbami a nadávkami

(stejným způsobem se dá také ubránit škodlivým vlivům vodníka, viz dále).

Světlonošé na sebe dokážou vzít podobu plakajícího světla či člověka, jak to

dokládá například vyprávění F. Máčalové z Hřivínova Újezda: „Nad Holomněmi [...]

jel jednou jakýs forman a viděl tam pět babiček, jak seděly a dělily se o slámu. Jak

přijel blízko, zapálily slámu a házely mu ji na záda. Když už slámy neměly, posedaly

si mu na záda a bily ho dotud, až počal klnout. Potom světlonoši utekli“

(Václavík, 1930, s. 423).

Z Rudic jsou známé také přeměny v malé děti, které v noci tančí kolem velikého

hořícího dubu. Ráno je místo ohněm netknuté a po nočním reji není nikde ani

památky. Světlonošé dokonce nasedali na vůz, jímž jel duchovní zaopatřovat

nemocného (Václavík, 1930, s. 423).

Na Malenisku se objevovali jako „jedenást svjeteł velikých jak pivné bečky.

Ty létały od sebe a zaséj k sobje“ provázené mohutným hlukem

(Václavík, 1930, s. 423).

4.2.22. Světlonošky (C – 2 – IV) Stejně jako v případě dvojice polednice – poledňák se nabízí teorie, že by

světlonošky (nebo též bludičky) mohly být ženským protějškem světlonošů. Není

tomu tak. V lidové pověrčivosti jde o duše zemřelých sousedů, kteří se soudili

o meze a neshodli se. Po smrti pak jejich duše běhají po mezích a bijí se o ně. Kdo

47

k nim přijde, toho „zlískajú až je od krvje zmalovaný.“ Jsou menší než adventová

světla a panuje všeobecné přesvědčení, že bludičky „napravujú nespravedlivo

odorané meze“ (Václavík, 1930, s. 423).

4.2.23. Škřítek (B – 1 – I) Škřítkové se příliš nelišili od špiritusů. Jejich dřevěné figurky si lidé stavěli

do pravého rohu vchodu v příbytku na poličkovitě zapraveném prkně, aby chránily

jejich obydlí. Svým stářím a zřejmě i častým uctíváním však bývali značně

umounění. Proto se na Zálesí udržely pro ušmudlaného člověka přezdívky „škřítek“,

„zaškřítanec“, „škřit“, „úškřita,“ objevovaly se také v posměšných písničkách

a popěvcích na mladé muže: Dolina, dolina, na dolině kvítek, už-i sa oženíł ten

Máčałúj škřítek (Václavík, 1930, s. 416).

Poněvadž recept na vylíhnutí skřítka je obdobný jako u špiritusa, je

pravděpodobné, že církev na něj přivěsila hanšpíglovské povídačky, aby znechutila

ctění pohanských skřítků (Václavík, 1930, s. 416).

4.2.24. Špiritus (C – 1 – I) Špiritus (nebo také špírek či hanšpigl) byl malý skřítek, který nosil svému

majiteli peníze. Kdo si přál špírka mít, musel nosit devět dní vraní vejce (nebo první

vejce od mladé černé slepice) pod holým podpaždím. Celou tu dobu nesměl nikam

chodit, zvláště ne do kostela, s nikým nesměl mluvit, nemohl jíst určitá jídla, nesměl

se umývat, česat, ani modlit. Podle obyvatel Rudic se prý špiritus vylíhne

ze „zneska“, posledního vejce, které snesla černá slepic, se kterým se musí sedět

devět dní za komínem a s nikým se nesmí mluvit (Václavík, 1930, s. 415)

Kdo si však takového špírka opatřil, nesnadno se ho pak zbavoval. Hanšpigl

totiž prováděl různé zlomyslnosti. „Jednou jim zadávil děcko v kolébce.“ Bylo nutné

jej krmit pouze mlékem od černé krávy, která nesměla mít ani chloupku bílého. Jen

tehdy, když špiritus nalezl člověka, který jej k sobě s ochotou přijal, uvykl si špírek

v novém domě. Jinak se stále ke svému pánovi vracel a mstil se na majetku

i obyvatelích domácnosti. (Václavík, 1930, s. 416)

Ve vztahu k postavě majitele špírka je špiritus postavou kladnou díky své

nadpřirozené schopnosti obstarávat peníze. Zároveň však plní i funkci záporné

bytosti, neboť dokáže svému pánovi zle škodit.

48

4.2.25. Uvéé (B – 3 – V) Takzvané „Uvéé“ je spjato s mlýnským náhonem v Dolní Lhotě. Dříve zde

býval úzký potůček, který však časem vytvořil hluboký žleb. Aby voda dále břehy

nevymílala, postavil v těch místech mlynář vantroky. Zlobivým dětem se pak

říkávalo: „Počkaj, šak já ťa zavleču na vantroky, tam ťa úvé zežere! “ nebo „Čuješ,

jak tam úvé křičí: Uvéé, uvéé, nedali mně mamňénka košuléé!“

Aby se v zimě nechodily děti do těchto míst klouzat po ledě, strašily se:

„Děcka, nechodívajte těma luhama, je tam gdesi bezedná studánka, žádný neví,

f kerém místě je a f téj je uvéé. Jak tam kerýsi vletíte, toš ani čért vas nevytahne“

(Václavík, 1930, s. 427–428).

Jedná se o postavu zápornou, jejíž vnější charakteristiku nelze pro nedostatek

podkladů podat.

4.2.26. Vodní panna (D – 2 – III) Konkrétní podobu vodní panny nalezneme jen v pověstech, které si vyprávěli

obyvatelé Slopného. „Od vrchu je pú čłovjek, od zemně tajak kravský ocas.“

Objevovala se údajně v záleských vodách často. Václavík však přináší i teorii, že

pro nedostatek dokladů mohla vejít ve známost literární cestou

(Václavík, 1930, s. 417).

Vodní panna je podle lidových představ zakletá dívka, „kerá sa vdała a zatajila, že je

štyra,“ tj. trpící lesbickou láskou, popřípadě hermafroditka (Václavík, 1930, s. 417).

Vodní panna je ve vztahu ke smrtelníkům postavou neutrální, v sesbíraných

materiálech nebyla nalezena žádná její vlastnost člověku škodící, či prospěšná.

4.2.27. Vodník (C – 3 – I) Kvantitativně i kvalitativně nejbohatší je zřejmě materiál týkající se pověstí

o záleských vodnících. Hastrmanů (bestrmanů, hastrbanů či vodních mužů) žije

vlivem značného množství mlýnů na řece Šťávnici (též Ščávnici, Horní Olšavě),

mokřadů a močidel u menších obcí či dokonce lázeňskému prostředí v Luhačovicích

početná skupina. „Tych zelenáčů v Olšavě byla celá famílija. Rozlézli sa po říčce jak

potkáni“ (Müller, 2004a, s. 36). Každý z nich však měl své stálé místo.

Nejčastěji je vodník zobrazován jako mužíček oděný v zeleném. „Byli malé

postavy, „po hubje drobní,“ měli zelenavé oči, místo šlap někdy kopýtka a vyzáblé,

49

křivé prsty. Oblečení byli nejčastěji v zálesáckou župici32, ale barvy zelené, z jejíhož

levého šosu (někdy i z levého ucha), stále ,klupkałaʻ voda. Na hlavě mívali zelený

klobouček“ (Václavík, 2005, s. 420). I mezi vodníky se našli „parádníci,“ kteří

pečlivě dbali o svůj zevnějšek. „Provodovský (hastrman) býl veliký krasavec. Držál

moc na parádu. Všeci to povidali, co ho viděli. (…) Rybím tukem si mastívál dlúhé

vlasy a fúsa kartáčovál jakúsi vodní střepinú. Na hlavě nosil nekdy placatú zelenkavú

čepicu a na dlúhém fraku ze žabincového okřaku sa mu leskly dvě řady

permútrových knoflíků, vyklepaných z vodních škeblí. Aj na vycházky chodivál

tento zelený švihák“ (Müller, 2004a, s. 103). Miroslav Kafka (2007, s. 11) uvádí

vodníka Emka, jenž „nosil zelené kalhoty a starý otrhaný kabátek, který vyměňoval

několikrát za rok za pěkný, žlutými pásky lemovaný. Nikdo nevěděl proč, asi to byly

nějaké vodnické svátky.“ Pod Jestřabím zase žil vodní muž Paša. V ústech měl stále

zapálenou fajfku a na hlavě nosil špičatý klobouček bez obruby, který kdysi vzal

nějakému tureckému hodnostáři. Proto mu lidé říkávali po turecky Paša

(Kafka, 2007, s. 19). Známý je také popis luhačovického hastrmana Vodana, který

sedával v lázních u soutoku Šťávnice a Pozlovického potoka: „Nebýl moc šumný.

Očiska měl žabí. A dyž jich na nekoho vykúlil, byly jak taléře. Huhňál jak Zápecúj

cap, napadál na levú nohu a v krpcích mu furt špéchala voda“ (Müller, 2004a, s. 13).

Hastrmani na sebe s oblibou brali podobu zvířat (nejčastěji koní), dětí či hraček

plujících po vodě (Václavík, 1930, s. 418).

V záleských povídačkách se objevují také vodní ženy (jedná se však o jiné

bytosti než vodní panny uvedené výše) a jejich děti. Pozoruhodná je zřejmá odolnost

vodních dětí při jejich využití jako obranného nástroje: „Jeden služebný pásával

v noci koně na lukách. Jak tak jednou pásl, spatřil na břehu potoka sedět vodníka. Šel

blíž a ,pacíł ho klockem.ʻ Vodník ,zamrmłáłʻ a žbluňk do vody. Na druhou noc byla

na tom místě jakási žena. Chovala malé děcko a pomalu se k pacholkovi blížila.

Když se přiblížila až k němu, chytila děcko za nohy a tím děckem ho tak bila, až

zůstal ležet jak snop. Říkala, že její muž ležel 14 dní, ale on že to odleží 14 neděl“

(Václavík, 2005, s. 423).

Ani vodní bytosti z Luhačovicka se však neubránily lásce k obyčejným lidem

a i pro Zálešáky byla obě pohlaví vodníků přitažlivá. Václavík uvádí pověst o dívce

ze Sehradic, za níž tři roky chodil nápadník, ale pořád se neměl ke svatbě. Když se

32 Kabát z modrého sukna dosahující délkou ke kolenům.

50

jednou již nahněvala a řekla mládenci, ať už jí nechodí na oči, pokud si ji nechce

vzít, mužík se jen zachechtal. „F téj ale vidí, že má chłapík koňské kopyta a že mu

teče z levého ucha voda a ze šosa mu voda klupká. Panénko Marija, s kým sem to

enom léhávała, zařvała. Lehła a na třetí deň umřeła“ (Václavík, 2005, s. 424). Také

v hornolhotecké farnosti farnosti chodily k muzice překrásné hastrmanky, které se

však před půlnocí ztratily neznámo kam. Jednou je ale chlapci v hospodě zdrželi,

za což je museli k vodě doprovodit. „A budete vidět, co s nama náš otec uděłá.

Výdú-i na vodu bíłé kłokoče, tož bude s nama dobře a uvidíme sa u muzigy zas, ale

jak vúdú krvavé, tož nás tata poškrtí. Jak přišli ke žbłku, toš miłé hastrmánky

pohépaly do vody a chłapci za chvílu viděli, jak sa kołuje voda krvjú“

(Václavík, 2005, s. 422) V Pradlisku (Müller, 2004a, s. 106) a v Pozlovicích (Kafka,

2007, s. 99) lákali vodní muži svobodná děvčata na mašličky, které visely na olších,

či jim je uvazovali přímo do vlasů a získávali tak nad nimi moc.

Nelze jednoznačně určit, zda je vodník postavou zápornou, či kladnou.

V pověstech se vyskytují hastrmani jako ryzí dobráci, kteří pomáhají ve mlýnech

i v domácnostech: „Ze starú Ziščenú vaříváł, nosíł í vodu, na oheň přikłádáł a krúžláł

aj zemňáky“ (Václavík, 2005, s. 423). Jako odměnu za pravidelné podarování koláči

zase uhasí požár nedalekého stavení, což mu ovšem vyslouží kritiku ostatních

vodnických sousedů (Kafka, 2007, s. 12). Václavík (1930) i Müller (2004a) uvádějí

také pověst o hastrmanovi, který za pěkné pozdravení daroval kolemjdoucímu

zázračný botek, jenž nelze zničit. Protože byl však při práci vyrušen, věnoval pouze

jeden: „Václav Dudůj nemohl botek nikdy rozedrat. Deset iných rozbíl už na druhéj

noze, než malučko zešlapál botek. kerý mu darovál ludkovský švec od Paníhůrky“

(Müller, 2004a, s. 143).

Objevují se však i záporné postavy vodníků. Proti takovým pomáhaly

posvěcené kříže, křídy i hlas kostelních zvonů, 33 ze světských věcí pak byl

nejúčinnější česnek a dvakrát pečený chléb (Václavík, 1930, s. 418). Formani, kteří

projížděli kolem vodnických obydlí a chtěli tudy bez problémů projet, obdarovávali

vodní muže koláči (Kafka, 2007). Pověstí, v nichž by hastrmanovým posláním bylo

topit lidi, se v nashromážděném materiálu (celkem 37 pověstí o hastrmanech)

33 S kostelními zvony souvisí také zákaz zvonění umíráčkem člověku, kterého vodník utopil, neboť by pak tímto zvonkem našla zahánět bouřka. Podle pověsti ze sběrů Antonína Václavíka se této chyby dopustili obyvatelé Pozlovic. „A toš ot téj doby nemožú Pozłovjané zvónit protivá búřce, lebo jag jednúc zvonkem zvóní utopencovi, a zvónił by ním, přivédł by enom do kraja krúpy a lebo všelijaké neščestí“ (Václavík, 1930, s. 421).

51

nachází pouze pět (Václavík, 1930; Kafka, 2007; Müller, 2004a). Záleští vodníci

spíše prováděli lidem různé nezbednosti a naschvály. „Nenechá nikoho na pokoju,

kdo sa přiblíží k jeho vodnímu revíru. Myslím nemá co dělat a proto dopaluje lidi.

Moc dobře mu v bažinách néni, dyž vylézá furt z vody a furt přemýšlá, kom by

provédl něco špatného“ (Müller, 2004a, s. 144). Hastrmani škodili především

mlynářům, jimž zastavovali (Müller, 2004a) nebo vynášeli na komín

(Václavík, 1930) mlýnská kola. Proti tomuto vodnickému počínání pomáhalo (stejně

jako u světlonošů) klení a nadávání, kterého chtěli hastrmani u lidí dosáhnout.34

Vodní muži také s oblibou koupali pradleny, které přišly k vodě oprat prádlo.

„Šak on býl zvyklý už na bárjakú špinu, ale neměl to rád, dyš sa mu tam čmáchaly

a žádná si s ním pořečňovala“ (Müller, 2004a, s. 105). Tomu, kdo se vodníkovi

postavil, mstil se hastrman ránou, z jejíž jizvy pak do smrti kapala voda

(Kafka, 2007; Václavík, 1930).

Na postavy vodníků lze tedy nahlížet z různých úhlů, ať už z hlediska etické

funkce či míry konkrétního vyobrazení.

4.2.28. Vřítenica (B – 4 – II) Vřítenica (i vřítelnica) má podobu zmije s korunkou, která hlídá skryté

poklady. Aby ji člověk odlákal, musí jí darem přinést tři dny starý skrojek chleba

a pár vajec. Had odleze po přečtení vybraného zbožného čtení z modlitební knížky,

které však musí být předneseno pozpátku (Kafka, 2007, s. 105).

Václavík označuje za vřítenici slepýše, který je schopný „po čuchu“

pronásledovat člověka až devět dní, dokud ho neuštkne. Podle pověsti z Řetechova

původně vřítenica viděla, ale zprotivila se Pánu Bohu, a ten jí odňal zrak i sluch.

„Pámbu stvoříł vřítenicu a ptáł sa í, jaká pomoc bude ot uščípnutí, ona otpovjeděła,

že enom rýč a motyka (smrt)“ (Václavík, 1930, s. 422).

4.2.29. Zaříkávačé a bohyně (A – 1 – I) Zaříkávačé (zaříkačé) byli lidé s mocí mařit zlé dílo výše uvedených bosorek

a čarodějů. Pomáhali jen podmínečně, pokud sami chtěli. Šlo o všeobecně známé

spoluobčany a sousedy, kteří pro své schopnosti užívali určité úcty a důvěry. Pomocí

různých bylin, knih a tajných říkadel uměli například odvádět bouřku či uzdravovat

34 Vysvětlením může být vyprávění Anny Miklové, podle níž jsou strašáci (přeludy) a vodníci padlí andělé. „Pršali štyrycet dní a nocí na zem. Keří spadli do vody, stali sa bestrmanama, keří do tŕní, strašákama (Václavík, 1930, s. 418).

52

lidi i dobytek. Zažehnávali také modlitbami, vodou a znamením kříže, což podle

názoru některých pomáhalo více než přímluvy kněze (Václavík, 1930, s. 432).

Větší moc než zaříkávačé pak měly bohyně nebo božci35. Uměli také škodit

lidem, ale pokud mohli, zlé věci napravovali a jejich následkům předcházeli.

Podobné bohyně, požívající slavné pověsti i na Zálesí, žily na nedalekých

Kopanicích. Mezi nejznámější patřili vulgo Zacharijáš, Machala a Elšík ze Slopného

(Václavík, 1930), Kateřina Divoká a Pavel Hatenka (Kafka, 2007).

Později však poslání a pravomoc se zaříkávačů a božků přestala rozlišovat

a výjimečným se stal každý, kdo věděl více než průměrný Zálešák (Václavík, 1930).

Jde tedy o postavy primárně kladné, které však mohou člověku škodit, proto

jsou zařazeni do skupiny C.

4.2.30. Žaba hospodyňa (A – 1 – II) Žaby hospodyně se objevovaly v pověrách na Velkoořechovsku, kde sídlily

pod každým prahem domu. Byly strážkyněmi domu stejně jako had hospodář

(viz výše). Pokud by ji někdo zabil, znamenalo by to, že hospodář, nebo hospodyně

do roka zemře (Václavík, 1930, s. 100).

4.3. Záleské nadpřirozené bytosti Předchozí klasifikace umožňuje shrnout funkce démonologických postav

pověstí Luhačovického Zálesí a vyvodit obecnější závěry.

Ze součtu výsledků jednotlivých kategorií vyplývá, že více než polovina

uvedených bytostí má v rámci etické funkce roli ryze zápornou. Zastoupení výhradně

kladných postav se pohybuje kolem pouhých 16 %. Tento fakt lze zřejmě vysvětlit

tím, že ireálné postavy mají plnit především prakticky využitelné a výchovné poslání.

Tento účel podporuje vyprávění o jednání záporných figur či následcích po setkání

s nimi mnohem výrazněji, než tomu může být v případě postav kladných. U pohádek

je tento aspekt zřejmý, v pověstech je působivější tím, že, záporné bytosti se

vyskytují v příjemci známém prostoru. V rámci pověrečné povídky jsou často

spojeny také s jinými, reálnými postavami. Tak například dolnolhotské uvéé, které

chytá děti v místech, kde je nebezpečné se pohybovat, slouží jako vhodný ekvivalent

k výstrahám i zákazům rodičů a vychovatelů. Stejnou funkci plní také klekánice,

polednice, adventové světla, čert aj. 35 Později se rozšířilo také označení bosoři, čímž se setřel rozdíl mezi božky a čaroději.

53

Řada bytostí zastupuje rovněž praktické, tradicí a historií ověřené rady, které

svou personifikací získávají všeobecného uznání a větší důležitosti. Vzorem může

být postava divoženky, jež je ztělesněným varováním ženě po porodu, aby se

především ze zdravotních důvodů nevzdalovala v zájmu svém i svého dítěte

ze zastřeného lože. Stejně tak sloužilo hrozivé líčení nátky jako prevence nemocí.

Zároveň je patrné, že nadpřirozené postavy plnily také funkci zábavní.

Rozmanitost, nápaditost a originalita při tvorbě vnější i vnitřní podoby některých

bytostí podporovala nejen fantazii, ale stávala se i zdrojem všeobecného veselí

a rozptýlení od každodenních starostí. Dokládá to rovněž předešlá klasifikace. Více

než polovina postav má základ v lidské podobě. Uměním folklorní tvořivosti se však

stávají bizarními kreaturami s různou mírou deformace a to jak zevnějšku, tak

vlastního jednání. Lidová představivost patrně neuznává žádné hranice a zvyšující se

absurdnost bytostí podporuje jejich popularitu. Tento aspekt je jednou

z nejdůležitějších součástí vzniku i vývoje literárního života nadpřirozených postav.

Nelze si rovněž nepovšimnout využívání démonologických bytostí jako

nástroje nepřímého pojmenovávání různých společenských problémů, osobních

nezdarů a nevysvětlitelných jevů. Zkazkám o múře a vodní panně zřejmě

předcházela dobou tabuizovaná a morálně odsuzovaná promiskuita a homosexualita,

lidská závist dala vzniknout příběhům o špiritusech a mokrýšcích, inteligentnější lidé

z obce se stávali zaříkávači. Patrně také tehdy špatně vysvětlitelné tělesné či mentální

postižení dětí bylo podnětem k povídačkám o vyměněných dětech a podvržencích.

Špatná úroveň vzdělanosti podporovala pověsti, jejichž hlavními postavami

byly světlonoši, húkalky, poledňáci, meluzíny, tedy personifikované jevy dnes již

vědecky objasněné.

Vliv na vznik démonologických bytostí a přisuzování záporných i kladných

vlastností měla bezpochyby také církev, která se pokoušela vymýtit z tradice

zakořeněné pohanské kulty. Tuto teorii dokládá Antonín Václavík (1930) například

na postavách škřítků jakožto ochránců domácností (viz kap. 4.2.23.).

Míra konkrétnosti u charakteristik jednotlivých bytostí se odvíjí od přístupu

každého sběratele a výsledků jeho práce. Zatímco Antonín Václavík se snažil

nadpřirozené bytosti shromáždit, popsat a případně uvést do kontextu v rámci

konkrétních pověstí na základě vyprávění místních obyvatel a pamětníků

v nezměněné podobě přesně tak, jak je zachytil (o čemž svědčí zvláště pečlivý

54

fonetický přepis), František Müller popularizoval prostřednictvím svých sbírek

především pověsti samotné. Největší důraz na literárnost pak kladl Miroslav Kafka.

Zmínky o některých stvořeních nalezneme ve všech sbírkách

i v několikanásobném provedení a to s různým důrazem na jejich vykreslení

i důležitost role v rámci příběhu. Jasným příkladem můžou být postavy vodníka

nebo čerta, u nichž se dochovala celá řada pověstí i s různými variantami praktik

užívaných proti jejich působení. Také černokněžníci se pohybují ve vymezeném,

známém prostoru a jsou detailněji popsáni v několika pověstech všech sbírek.

Zároveň se objevují v rolích postav vedlejších i hlavních.

Oproti tomu jiné bytosti, většinou spjaté s určitým místem v záleském

regionu, zmiňuje pouze jeden z literátů a často nejsou doloženy ani konkrétní

pověstí. Paradoxně tak například postava ducha Slaňana, kterou lze považovat

za důležitou ve spojitosti s původem luhačovických lázní, je rozpracována jen

v jedné ze sbírek a nedrží se ani ve všeobecné známosti.

Není také neobvyklé, že se v jedné pověsti objevuje i více démonologických

postav najednou. Neznamená to však, že by na některé z bytostí byl kladen větší

důraz, a tak jim bylo přisuzováno v rámci regionální literatury důležitější postavení.

Jde spíše o obraz práce zmiňovaných sběratelů, schopnosti zachytit vypravování

starousedlíků a také užití míry literárnosti v jednotlivých pověstech a pověrečných

povídkách. Nosným aspektem je množství sesbíraného a dochovaného materiálu,

proto u některých postav nacházíme pouze zmínku o jejich existenci, jiné jsou bohatě

podloženy pověstmi i návody proti jejich vlivu.

Stejně jako se častým ústním podáním lidové postavy v pověstech různily

a každý z vypravěčů si pro poutavost přednesu jejich podobu přizpůsoboval vlastní

představě, docházelo také k procesu stírání rozdílů mezi bytostmi, a ty tak splynuly

v jednu. Důkazem jsou například bosoráci a černokněžníci, podobnost nelézáme také

u divoženky a slibky.

Záleské vyobrazení a chápání nadpřirozených figur se také v řadě případů liší

od tradičního pojetí. Vodní panna nemá podobu ženy s rybím ocasem, poledňák není

mužským ekvivalentem polednice, hadi nepředstavují nebezpečí, nýbrž přinášejí

štěstí, slibka vypadá jako hrozivá stařena, čímž se odlišuje od představ na Valašsku.

To dodává pověstem z Luhačovického Zálesí osobité kouzlo, jehož zobrazení bylo

jedním z cílů této práce.

55

Závěr Bakalářská práce nyní nabízí katalog nadpřirozených postav, které se

objevovaly v pověstech a pověrečných povídkách obyvatel Luhačovického Zálesí,

což byl primární cíl práce stanovený již v úvodu.

První kapitola se věnuje vlivu pověstí na české písemnictví a především

literárně-vědnému vymezení žánru pověsti i pověrečné povídky. Teorie se však,

podle našeho zjištění, na přesné hranici mezi těmito dvěma pojmy neshodují. Některá

rozdíl mezi pověstí a pověrečnou povídkou stírá, jiná jeden termín nadřazuje

druhému, nacházíme také dvě různé definice této prózy. Stejně tak dělení pověstí

není jednotné. Jedním z klíčových témat je i problematika katalogizace pověsťového

materiálu, jež byla podnětem k využití našeho dalšího přístupu k danému tématu.

Kapitola druhá definuje nadpřirozenou bytost z literárně-teoretického

hlediska, její morfologii a funkci v příběhu.

Úvodem do praktické části je kapitola třetí, která představuje mikroregion

Luhačovické Zálesí a vybrané sběratele místních lidových pověstí, v nichž

figurují démonologické postavy.

Práci zakončuje návrh na klasifikaci nadpřirozených postav záleských pověstí

podle vlastního katalogizačního přístupu a především vnější a vnitřní charakteristika

jednotlivých bytostí. Tento katalog pak umožňuje závěrečné obecnější shrnutí funkcí

démonologických postav z pověstí Luhačovického Zálesí.

Jistě by bylo možné sestavený soupis dále rozšiřovat nejen o pověsti dosud

knižně nepublikované, ale i nově vznikající, což ovšem není náplní práce literárního

vědce, nýbrž etnografa. Věříme však, že tato práce přispěje alespoň částečně

k popularizaci regionální literatury a zájmu o lidovou slovesnost.

56

Anotace Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra bohemistiky

Autorka: Andrea Bublíková

Název: Nadpřirozené bytosti z pověstí Luhačovického Zálesí a jejich katalogizace

Supernatural creatures from legends set in Luhačovické Zálesí and

their classification

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Dagmar Mocná, CSc.

Počet znaků: 103 711

Počet příloh: 1 nářeční slovník

Počet titulů použité literatury: 16 publikací, 3 časopisecké příspěvky,

1 internetový zdroj

Klíčová slova: Luhačovické Zálesí, pověsti, pověrečné povídky,

nadpřirozené bytosti, katalogizace

Anotace: Hlavním cílem bakalářské práce je sestavit soupis nadpřirozených bytostí

z pověstí regionu Luhačovické Zálesí. V první části se autorka věnuje vymezení

žánru pověsti a pověrečné povídky, přístupům k jejich dělení, a dále pak literárně-

vědné definicí nadpřirozené postavy. Druhá část představuje region, vybrané

sběratele záleských pověstí a charakteristiku jednotlivých démonologických bytostí

spolu se závěrečným obecným shrnutím. Součástí práce je také návrh klasifikace

nadpřirozených postav.

57

Resumé

The aim of this final thesis is a composition of a list of supernatural creatures

from legends which are set in the region of Luhačovické Zálesí and their literary

theoretical characteristics.

In the first part the focus is put on literary critical definition of a legend and

legendary story. However, there are different approaches towards the literary works.

Some theories do not distinguish between a legend and legendary story, others say

that a legend is a superior to a legendary story, the definitions differ as well as

the attitude towards this prose. There is no unified division of legends either.

The impact of legends on the Czech literature and problems in cataloguing legendary

works are discussed in this chapter. In the second chapter supernatural creatures are

defined from the literary theoretical point of view with focus on their morphology

and function within the composition.

The third chapter represents the introduction to the empirical part of the thesis

and the region of Luhačovické Zálesí together with the local folk legends collectors

isintroduced.

In the end of the work the author proposes a classification of the supernatural

creatures that occur in the local legends. This classification is based on her own

cataloguing approach. Mainly the internal and external characteristics of single

creatures are given. This catalogue allows final and more general summary

of functions of demonological creatures from legends of Luhačovické Zálesí.

The list could be extended even more by adding not only legends which have

not been published yet but also legends which are being made nevertheless this is not

a work for a literary critic but an ethnographer. The main contributions to

the scientific purposes as well as to the public are, however, popularisation

of regional literature and encourage interest in folk literature.

58

Použitá literatura Publikace: BENEŠ, Bohuslav, 1990. Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře.

Vyd. 1. Praha: Odeon, ISBN 8020701818.

Československá vlastivěda. Díl 3, Lidová kultura, 1968. Vyd. 1. Editor

Ladislav BREJLA, editor Josef MACEK, editor Miroslav BLAŽEK. Praha: Orbis.

KAFKA, Miroslav, 2007. Pověsti a povídačky z kraje pod Komoncem. Vyd. 1.

Luhačovice: Atelier IM, ISBN 978-80-85948-65-3.

KOLAŘÍK, Josef, 2010. Nářeční slovník Luhačovického Zálesí. Vyd. 1. Luhačovice: Město Luhačovice, ISBN 978-80-254-7665-9.

KRISTIÁN, 2012. Kristiánova legenda: život a umučení svatého Václava a jeho

báby svaté Ludmily = Legenda Christiani : vita et passio sancti Wenceslai et sanctae

Ludmilae avae eius. Vyd. ve Vyšehradu 2. Praha: Vyšehrad, ISBN 978-80-7429-

291-0.

KUPCOVÁ, Helena a Vladimír KŘIVÁNEK, 1994. Malý slovník literárních pojmů

a autorů: Texty k literární výchově pro 6.–9. ročník ZŠ a nižší třídy gymnázií. Vyd. 1.

Praha: Scientia, ISBN 80-85827-15-8.

LEŠČÁK, Milan a Oldřich SIROVÁTKA, 1982. Folklór a folkloristika: (o ľudovej slovesnosti). Bratislava: Smena,

LUFFER, Jan, 2014. Katalog českých démonologických pověstí. Vyd. 1. Praha:

Academia, ISBN 978-80-200-2383-4.

MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. 2004, Encyklopedie literárních žánrů. Vyd. 1.

Praha: Paseka, ISBN 807185669X.

59

MÜLLER, František, 2004a. Báje a pověsti: Z kraje mezi Starým Světlovem

a Novým Světlovem; Z kraje pod Starým Světlovem I.; Z kraje pod Starým Světlovem

II.; Z vizovických hor; Boj za práva poddaných v horách Vizovických. Luhačovice:

Atelier IM Luhačovice. ISBN 80-85948-54-0.

MÜLLER, František, 2004b. Luhačovicko: místní a pomístní jména v dějinách

a pověstech; Špásovné z kraja pod Komoncem; Humoresky z dějin cigánů a pytláků

na Luhačovicku a Bojkovicku. Luhačovice: Atelier IM, ISBN 80-85948-55-9.

PETERKA, Josef, 2007. Teorie literatury pro učitele. Vyd. 3. Jíloviště: Mercury Music & Entertainment, ISBN 978-80-239-9284-7.

SIROVÁTKA, Oldřich a Marta ŠRÁMKOVÁ, 1986. Živá voda: lidové pověsti

z Čech, Moravy a Slezska. Vyd. 1. Praha: Albatros.

VÁCLAVÍK, Antonín, 1930. Luhačovské Zálesí: příspěvek k národopisné hranici

Valašska, Slovenska a Hané. Vyd. 1. Luhačovice: Musejní společnost.

VÁCLAVÍK, Antonín, 2005. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici

Valašska, Slovenska a Hané. Vyd. 2., nezměn. Luhačovice: Atelier IM ve spolupráci

s Mikroregionem Luhačovské Zálesí, ISBN 80-85948-58-3.

VLAŠÍN, Štěpán, 1977. Slovník literární teorie. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel.

Časopisecké příspěvky JECH, Jaromír a Oldřich SIROVÁTKA. Dva mezinárodní kongresy v Belgii. Český

lid. 1963, 50(2), s. 126–127.

KRAMAŘÍK, Jaroslav. Klasifikace látek českých antifeudálních

pověstí. Československá ethnografie. 1957, 5(4), s. 327–332.

POUROVÁ, Libuše. K otázkám třídění pověstí. Český lid. 1963, 50(2), s. 67–73.

60

Internetové zdroje http://www.luhacovskezalesi.cz/mikroregion/

61

Přílohy Nářeční slovník Převzato z Nářečního slovníku Luhačovického Zálesí od Josefa Kolaříka.

bár – lec, leda

bárjaký, -á, -é, zájm. – lecjaký, ledajaký

blut, -ju, -eš, -ú, nedok. – zvracet, vrhnout

cicúr, -a, m. – proud

čut, - čuju, -eš, -ú, nedok. – 1. slyšet, 2. cítit

galán, -a, m. – milenec, snoubenec

gatě, -í, pomnož. – kalhoty

hřešit, -ím, -íš, -íja, nedok. – 1. hřešit, 2. vyčítat něco, 3. klnout

kerúci, kerúsi, adv. – kdysi

klocek, -cka, m. – hůl, klacek

łaska, -y, f. – lasice kolčava

legátka, -y, f. – židle s opěradlem

nespřejnost → nespřejný, -á, -é, adj. – nepřející

ostat, -nu, -eš, -ú, dok. – 1. zůstat, 2. zabřeznout

pacit, -ím, -íš, -íja, dok. (i zvrat.) – uhodit

pagáč, -a, m. – koláč, buchta, těstoviny

pahnost, -a, m. – nehet i kopyto sudokopytníků

pauz, -a, m. – pavéza

pohépat, -u, -eš, -ú, dok. – poskákat

pokládka, -y, f. – na zem položená náruč obilí

poscaný → scat, sčím, -íš, -íja, nedok. – močit

pú, čísl. – půl

rapňačka, -y, f. – ropucha

roba → ropsko, robisko, -a, n. – silná žena

řečňovat, řečnovat, -uju, -eš, -ú, nedok. – mluvit

štyrka, -y, f. – starý peníz

švirgání → švirgat, -ám, -áš, -ajú, nedok. – šilhat

včil → fčíl, adv. – nyní, teď

vdolek, -lka, m. – velký kulatý koláč na Valašsku zvaný „frgál“

62

vyplut, -ju, -eš, -ú, dok. – vyplivnout

zapotrošit sa, -ím, -íš, -íja sa, dok. – zdržet se

zbatat, -ám, -áš, -ajú, dok. – uvidět, zpozorovat

zliščú → zlískat, -ám, .áš, -ajú, dok. - zliskat

žváchat, -šu, -eš, -ú/ -ám, -áš, -ajú, nedok. – přežvykovat