Jeaniene Frost v nakladatelstvíFANTOM Print

NOČNÍ LOVCI

Na půl cesty do hrobuJednou nohou v hrobě *Nenávist až za hrob *

* Připravujeme, české názvy se mohou ještě změnit

FANTOM Print2012

NOČNÍ LOVCI 1.

Copyright © 2007 Jeaniene FrostTranslation © Zuzana ĽalíkováCover © Larry Rostant

ISBN 978-80-7398-168-6

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

Mé matce,která mi věřila i ve chvílích,

kdy já si věřit přestala.

PoděkováníNejprve musím poděkovat Bohu, že mi daroval tu zvrácenou kombina-ci představivosti a smyslu pro humor. Protože obojí mám tak dlouho, co si pamatuji, vím, že z toho nemůžu vinit nikoho jiného.

Mé nejupřímnější díky patří mé úžasné agentce Rachel Vaterové, kte-rá si přečetla první, ještě nepropracovanou verzi rukopisu a řekla: „Tohle je dobré. A teď to napiš lépe.“ Bez jejího neúnavného úsilí a povzbuzo-vání by tento román nikdy nespatřil světlo světa.

Další díky patří mé editorce, Erice Tsangové, díky jejímuž neuvěřitel-nému nadšení a podpoře tu stránka s poděkováním vůbec je. Mnohokrát děkuji, Eriko. Díky tobě se můj sen vyplnil.

Nejsrdečnější díky patří také rodině, která je velkou součástí mého ži-vota. Poslední a nejdůležitější poděkování náleží mému manželovi, a to za víc věcí, než kolik bych jich sem vůbec mohla vypsat.

1. kapitola

Za mnou se rozblikala modro-červená světla a já ztuhla. Žádnému policistovi nejde dost dobře vysvětlit, co se právě nachází na kor-bě mého pick-upu. Zastavila jsem a se zadrženým dechem čekala,

až šerif přijde k mému okénku.„Zdravím. Děje se něco?“ zeptala jsem se nevinným hlasem a jen se

modlila, aby mi nic nebylo poznat na očích. Ovládej se, víš, co se stane, když se přestaneš ovládat.

„Ano, máte prasklé zadní světlo. Řidičský a technický průkaz, pro-sím.“

Zatraceně. To se muselo stát, když jsem nakládala na korbu. Chtěla jsem to mít rychle hotové a nezáleželo mi na tom, jaký nepořádek nadě-lám.

Podala jsem mu svůj pravý řidičák, ne falešný. Policista střídavě svítil baterkou na průkaz a na mě.

„Catherine Crawfi eldová. Jste dcera Justýny Crawfi eldové, že ano? Z Crawfi eldova třešňového sadu?“

„Ano, pane,“ odvětila jsem zdvořile a klidně, jako by mi o nic nešlo.„Nu, Catherine, jsou skoro čtyři ráno. Co děláte tak pozdě venku?“ Mohla bych mu říct pravdu, jenže jsem nechtěla skončit ve vězení.

Nebo ve vypolstrované cele.„Nemohla jsem spát, tak jsem se rozhodla trochu projet.“Zděšeně jsem sledovala, jak přešel ke korbě a posvítil do ní baterkou.„Co tam máte?“Ale tak normálně. Pod pytlem si vozím mrtvolu a sekeru.„Pytle s třešněmi ze sadu mých prarodičů.“ Kdyby mi srdce bušilo

o něco hlasitěji, už by ohluchl.„Skutečně?“ Baterkou mávl na plastový pytel. „Jeden se vám pro-

trhl.“„To nevadí,“ skoro jsem zapištěla. „Všechny jsou děravé. Proto vozím

třešně v tomhle starém náklaďáku. Už tak je dost špinavý.“Skoro jsem se zhroutila úlevou, když dokončil obhlídku a vrátil se

k mému okénku.„A vy se tu tedy projíždíte, protože jste nemohla spát?“ Na rtech se mu

JEANIENE FROST

10

zvlnil vědoucí úsměv. Očima mi přejel po upnutém topu a rozcuchaných vlasech. „Myslíte, že tomu uvěřím?“

Bylo jasné, na co naráží, a já měla co dělat, abych se udržela. Myslel si, že jedu z rychlovky. Bylo mi skoro dvacet tři a sousedé do mě stále rý-pali a kritizovali mě. I teď mezi námi ta slova visela. Přesně jako tvoje matka, co? Být nemanželským dítětem na tak malém městě nebylo snad-né, lidi to proti vám neustále používali. Asi by vás ani nenapadlo, že na tom v dnešní době záleží, ale v Licking Falls v Ohiu se lidé řídili vlastní-mi pravidly. Nikde jinde nenajdete zastaralejší názory.

Dalo mi hodně práce, abych naštvaně neodsekla. Když se naštvu, lid-skost ze mě opadne jako svlečená kůže z hada.

„Mohlo by to zůstat mezi námi, šerife?“ Do očí se mi vrátil lesk. Aspoň na toho mrtvého chlápka to fungovalo. „Slibuji, že už to neudělám.“

Zahákl si palce za pásek, jako by nad tím přemýšlel. Obrovské břicho mu napínalo látku košile, ale já si radši komentáře na adresu jeho pupku nebo skutečnosti, že z něj táhne pivo, nechala pro sebe. Konečně se usmál a ukázal křivě rostlý zub.

„Jeďte domů, Catherine Crawfi eldová, a nechte si to světlo opravit.“„Ano, pane!“S obrovskou úlevou jsem nastartovala a odjela. Tohle bylo těsně. Příště

musím být opatrnější.

Některým lidem utekl táta od rodiny, jiným zas ve skříni visí kostli-vec. U mě platí obojí. Nechápejte mě špatně, ne vždy jsem věděla, kdo a co jsem. Má matka, jediný další člověk, který ví o mém tajemství, mi nic neprozradila, dokud mi nebylo šestnáct. Už jako malá jsem měla schopnosti, které jiné děti neměly, ale když jsem se jí na to zeptala, rozzlobila se a řekla, ať o tom nemluvím. Naučila jsem se nechávat si věci pro sebe a skrývat, jak odlišná jsem. Komukoli jinému bych se mohla zdát divná. Bez přátel. Se zálibou toulat se venku za hlubokých nocí. S podivně bledou pokožkou. Ani mí prarodiče neměli tušení, co ve skutečnosti jsem. A stejně tak ti, které lovím

Moje víkendy obvykle probíhaly všechny stejně. Vybrala jsem si klub, kam dojedu nanejvýš za tři hodiny, a hledala nějaké vzrušení. Ne ten druh, na jaký narážel šerif, jiný. Pila jsem jak duha a čekala, až se mě ně-kdo zvláštní pokusí sbalit. Někdo, kým bych nakonec mohla pohnojit ky-tičky na zadním dvorku, pokud mě on nezabije dřív. Už jsem to dělala šest let. Možná si takhle hraju se smrtí, což je dost vtipné vzhledem k to-mu, že technicky vzato už napůl mrtvá jsem.

NA PŮL CESTY DO HROBU

11

Přesto mi toto blízké setkání se zákonem nezabránilo jít ven i příští pá-tek. Věděla jsem totiž, že alespoň jeden člověk za to bude rád. Moje mat-ka. Nu, ona má ke své nenávisti pádný důvod. Já si jen přála, aby se to nepřeneslo na mě.

Když jsem otevřela dveře klubu, hlasitá hudba mě udeřila do tváře jako masa vody a tep se mi zrychlil. Pomalu jsem se prodírala davem ná-vštěvníků a hledala někoho, z něhož budu mít ten zvláštní, nezaměnitel-ný pocit. Klub byl narvaný k prasknutí, typický pátek. Po hodině bezcíl-ného potulování se ozvaly první tóny zklamání. Dnes tu podle všeho byli jen lidé. S povzdechem jsem si sedla k baru a poručila si gin s tonikem. Tohle mi kdysi objednal chlap, který se mě jako první v mém životě po-kusil zabít. A pak že nejsem sentimentální.

Pořád za mnou chodili nějací muži. Prý na ně jako mladá žena sama v baru křičím: Vojeď mě. Některé jsem odmítala zdvořile, jiné méně, zále-želo na tom, jak neodbytní byli. Já jsem nepřišla někoho sbalit. Zkušenost s mým prvním přítelem Dannym mě z touhy po randění vyléčila. Pokud je chlap živý, nezajímá mě. Není divu, že můj milostný život nestojí za zmínku.

Po třech dalších drincích jsem se rozhodla projít klub ještě jednou, když už mi nevyšla hra na návnadu u baru. Byla skoro půlnoc a všude ko-lem nebylo nic než alkohol, drogy a tančící lidé.

Boxy jsem našla v zadní části klubu. Jak jsem kolem nich procházela, ucítila jsem závan vzduchu. Poblíž někdo, nebo něco, stál. Zastavila jsem se a pomaličku se otočila, snažila jsem se přijít na to, odkud to přichází.

Ve stínech, stranou od světel, jsem zahlédla hlavu muže. V mihotavém osvětlení měl vlasy téměř bílé, ale pokožka se zdála hladká. Když vzhlédl a spatřil, že na něj zírám, z prohlubní a kontur těla se vynořily rysy. Obočí měl o něco tmavší než blond vlasy. I oči měl temné, tak hluboké, že jsem barvu nepoznala. Lícní kosti měl snad vytesané z mramoru a v kontrastu s límečkem košile mu pleť zářila jako diamanty.

Bingo.S falešným úsměvem a línou chůzí opilce jsem vklouzla na židli pro-

ti němu.„Nazdar, fešáku,“ řekla jsem tím nejsvůdnějším hlasem.„Teď ne.“Měl řízný tón s výrazným britským přízvukem. Chvíli jsem hloupě

mrkala, možná jsem opilejší, než si myslím, a nerozuměla jsem mu.„Promiňte?“„Mám práci.“ Znělo to netrpělivě a trochu otráveně.

JEANIENE FROST

12

Tak teď mě zmátl. Že bych se mýlila? Jen pro jistotu jsem se natáhla a lehce mu prsty přejela po ruce. Energie mu málem proskočila skrz po-kožku. Není člověk, fajn.

„Tak mě napadlo, hm…“ Zasekla jsem se, hledala tu správnou frázi. Zvláštní, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jeho druh byl pro mě obvykle snadnou kořistí. Nevěděla jsem, jak to zvládnout jako profesionál.

„Chceš si zašukat?“Slova ze mě jen vypadla a já se zděsila, co jsem to řekla. Skoro jsem si

přitiskla ruku na pusu, protože tohle slovo jsem ještě nikdy neřekla.Otočil se ke mně a rty se mu opět zvlnily pobavením. Tmavé oči mě

sjely pohledem.„Špatné načasování, zlato. Musíš počkat. Teď buď hodná červenka

a odleť pryč, najdu si tě.“S mávnutím ruky mě propustil. Roztřeseně jsem vstala a odešla a jen

kroutila hlavou nad takovým vývojem událostí. Jak ho teď mám zabít?Jako v mlhách jsem došla na dámské toalety, abych zkontrolovala, jak

vypadám. Vlasy byly v pořádku, lehce rudě se leskly, a měla jsem svůj top pro štěstí, který už aspoň dva muže přivedl do záhuby. Pak jsem do zrcadla vycenila zuby. Nic jsem mezi nimi neměla. Nakonec jsem zvedla paži a přičichla si k podpaží. Ne, nesmrděla jsem. Tak čím to tedy bylo? Najednou mě něco napadlo. Že by byl gay?

Zamyslela jsem se. Bylo to možné – jsem toho důkazem. Možná bych ho mohla chvíli pozorovat. Sledovat, jestli se někoho pokusí sbalit, muže nebo ženu. Rozhodně a s novým odhodláním jsem vyšla ven.

Byl pryč. Stůl, u kterého se krčil, zel prázdnotou a ve vzduchu jsem ani nezachytila jeho pach. S rostoucí úzkostí jsem se rozhlédla po baru, tanečním parketu i boxech. Nic. Nejspíš jsem se na toaletách zdržela pří-liš dlouho. Zaklela jsem, vrátila se zpátky k baru a objednala si nový drink. Jakkoli mi alkohol nedokázal otupit smysly, díky popíjení jsem as-poň mohla něco dělat, když už jsem měla pocit, že jsem za celý večer nic neudělala.

„Krásné dámy by nikdy neměly pít samy,“ ozval se vedle mě hlas.Otočila jsem se, abych ho odpálkovala, ale zarazila se, protože můj cti-

tel byl stejně mrtvý jako Elvis. Blond vlasy měl tak o čtyři odstíny tmav-ší, než byly vlasy toho zmizelého, a oči tyrkysové. No podívejme se, na-konec se na mě přece jen usmálo štěstí.

„Abych řekla pravdu, nerada piju sama.“Usmál se a blýskl po mně hezky rovnými zuby. Ale že mě máš čím raf-

nout, drahoušku.

NA PŮL CESTY DO HROBU

13

„Jsi tu sama?“„Chceš, abych tu byla sama?“ Nesměle jsem na něj zatřepetala řasami.

Tenhle už s pomocí boží sám neodejde.„To skutečně chci,“ řekl hlubokým hlasem a se širokým úsměvem.

Páni, že oni to ale s tím hlasem uměli. Většina z nich by si mohla v poho-dě vydělávat sexem po telefonu.

„Nu, tak v tom případě jsem tu sama byla. Teď jsem tu s tebou.“Sklonila jsem laškovně hlavu na stranu a odhalila tak krk. Očima mě

sledoval a olízl si rty. Tenhle je hladový, báječné.„Jak se jmenuješ, krásko?“„Cat Ravenová*.“ Zkrácenina Catherine a barva vlasů prvního muže,

který se mě pokusil zabít. Vidíte? Zas ten sentiment.Úsměv se mu ještě rozšířil. „Nezvyklé jméno.“On se jmenoval Kevin. Měl dvacet osm let a byl to architekt. Nebo to

aspoň tvrdil. Kevin se nedávno zasnoubil, ale jeho snoubenka mu dala ko-pačky a teď jen chtěl najít hezkou milou dívku a usadit se. Jak jsem to po-slouchala, snažila jsem se smíchem neudusit ve sklence s pitím. Takový kecy. Za chvíli snad vytáhne fotky svého domu s bílým plaňkovým plo-tem. Samozřejmě že odsud rozhodně nepojedu taxíkem, a jak je to hroz-né, že mě tu mí vymyšlení přátelé nechali. Jak je od něj milé, že mě odve-ze domů, a mimochodem, musí mi něco ukázat. Nu tak to jsme dva.

Ze zkušenosti vím, že je mnohem jednodušší zbavit se auta, ve kterém nebyl nikdo zabit. Takže když to na mě vybalil, otevřela jsem dveře jeho volkswagenu a s křikem a předstíranou hrůzou se rozběhla pryč. Zajel do opuštěné oblasti, to většina z nich dělává, takže jsem se nemusela bát, že mě nějaký hodný samaritán uslyší. Vydal se za mnou rozvážným krokem, evidentně potěšený, že jen vrávorám. Jak jsem se pohroužila do role, do-konce jsem zafňukala, když se nade mnou sklonil. Tvář se mu proměnila do pravé podoby. Se zlověstným úsměvem odhalil tesáky, které předtím neměl, a původně modré oči mu teď zářily děsivým zeleným světlem.

Šátrala jsem kolem sebe a přitom jednu ruku ukryla do kapsy. „Neubližuj mi!“

Poklekl a chytil mě vzadu za krk.„Bude to bolet jenom chvilku.“V tom okamžiku jsem udeřila. Nacvičeným pohybem jsem z kapsy

vytáhla zbraň a probodla mu srdce. Otáčela jsem jí v ráně, až mu čelist poklesla a zář se z očí vytratila. Nakonec jsem ho ze sebe s trhnutím od-sunula a otřela si zakrvácené ruce o kalhoty.

* Raven – angl. havran, odkaz na černou, tedy havraní barvu vlasů (pozn. překl.).

JEANIENE FROST

14

„Měl jsi pravdu.“ Z té námahy jsem se zadýchala. „Opravdu to bole-lo jen chvilku.“

Když jsem o hodně později dorazila domů, pískala jsem si. Nakonec ne-byla tahle noc jen promarněný čas. Jeden sice unikl, ale druhý už nikdy do noci nevyjde. Mamka už spala, měly jsme společnou ložnici. Řeknu jí o tom ráno. Byla to první věc, na kterou se mě každý víkend ptala. Dostala jsi jednu z těch věcí, Catherine? Nu ano, dostala! A to mě nikdo nezmlátil a ani cestou domů nezastavil. Kdo by si mohl přát víc?

Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se rozhodla zajít do stejné-ho klubu i další noc. Koneckonců, venku se volně procházel nebezpeč-ný krvesaj a já ho musím zastavit, ne? Takže jsem se do obvyklých do-mácích povinností vrhla trochu netrpělivě. V domě kromě mě a mámy žili ještě mí prarodiče. Právě jim patřil dvoupatrový skromný dům, co kdysi býval stodolou. A časem se ukázalo, že žít v trochu odlehlé ob-lasti na vlastních několika akrech půdy se docela hodí. V devět večer jsem byla ze dveří.

Znovu tu bylo plno, co taky od sobotní noci čekat jiného. Hudba byla zase šíleně nahlas a všechny obličeje prázdné. Při prvním zběžném po-hledu jsem nenašla nic zajímavého a moje dobrá nálada trochu pokles-la. Zamířila jsem k baru a tichý praskot vzduchu jsem zaslechla, až když vedle mě zazněl jeho hlas.

„Teď už si můžeme zašukat.“„Co?“Rozhlédla jsem se a připravila se, že za ta slova dotyčného pořádně se-

řvu, ale zarazila jsem se. Byl to on. Zrudla jsem, když jsem si vzpomně-la, co jsem mu předchozí noci řekla. Očividně si to sám pamatoval víc než dobře.

„Aha, ano, no…“ Co na tohle říct? „Hm, co si nejdřív dát drink? Pivo nebo…“ Mávla jsem na číšníka.

„Nezájem.“ Svěsila jsem ruku a on mi prstem přejel po čelisti. „Jdeme.“

„Teď?“ rozhlédla jsem se. Úplně mě vykolejil.„Jo, teď. Změnilas názor, zlato?“V očích se mu zračila výzva a jas, který jsem nedokázala rozluštit.

Nechtěla jsem riskovat, že ho znovu ztratím, takže jsem popadla kabelku a pokynula mu ke dveřím.

„Jdi.“„Ne, ne.“ Pobaveně se křenil. „Dámy první.“

NA PŮL CESTY DO HROBU

15

Vedla jsem ho na parkoviště a po cestě se několikrát ohlédla přes ra-meno. Když jsme byli venku, podíval se na mě s určitým očekáváním.

„Dobře. Které je tvoje auto, ať jsme odtud co nejdřív pryč?“„Moje auto? Já – já tu nejsem autem. Kde máš svoje?“ Snažila jsem se

zůstat klidná, ale uvnitř mě se rozmáhalo zoufalství. Tohle vůbec nepro-bíhalo jako obvykle a nelíbilo se mi to.

„Jsem tu na motorce. Chceš se svézt?“„Na motorce?“ Ne, to by rozhodně nešlo. Motorka nemá kufr, do kte-

rého bych pak schovala tělo, a rozhodně se mi nechtělo jet s mrtvolou za-přenou o řídítka. Navíc ani nevím, jak se motorka řídí. „Hm, tak pojede-me mým autem. Je hned tady.“

Jak jsem kráčela k autu, připomněla jsem si, že musím taky zakop-nout. Doufala jsem, že si bude myslet, že jsem na šrot.

„Myslel jsem, že tu nemáš auto,“ zavolal na mě.Na chvilku jsem se zarazila a otočila se k němu. Sakra, to jsem mu

skutečně řekla.„Zapomněla jsem, že tu je,“ zalhala jsem rozveseleným hlasem. „Asi

jsem toho vypila až moc. Chceš řídit?“„Ne, díky,“ okamžitě odpověděl. Nevím proč, ale ten jeho britský pří-

zvuk mě začínal štvát.Zkusila jsem to znovu, i když mi úsměv trochu povadl. Musel řídit.

Zbraň jsem nosila v pravé kapse kalhot, protože jsem zatím vždycky se-děla při lovu na sedadle spolujezdce.

„Vážně si myslím, že bys měl řídit. Nějak se mi točí hlava. Nechci to omotat kolem stromu.“

Nezabralo to.„Jestli to chceš nechat na jinou noc…“„Ne!“ V hlase se mi ozvalo takové zoufalství, až povytáhl obočí.

„Tedy, chci říct, dobře vypadáš a…“ Co jen mám sakra říct? „Vážně, vážně chci jít na to.“

Zdusil v sobě smích a oči mu zajiskřily. Přes košili s límečkem měl le-dabyle přehozenou denimovou bundu. Ve světle pouličních lamp se jeho lícní kosti zdály mnohem ostřejší. Ještě nikdy jsem neviděla tak dokona-le vyřezané rysy.

Přejel mě pohledem odshora dolů a pak obráceně, jazykem si olízl spodní ret.

„Tak dobrá, jedeme. Ty řídíš.“Bez dalšího slova vklouzl na sedadlo spolujezdce mého pick-upu.Jelikož jsem neměla na výběr, sedla jsem za volant, vyjela z parkoviš-

JEANIENE FROST

16

tě a zamířila na dálnici. Minuty ubíhaly, ale já netušila, co mám říct. To ticho mě znervózňovalo. Nemluvil, ale cítila jsem, jak ke mně občas za-bloudí pohledem. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a vybafl a na něj první otázku, která mě napadla.

„Jak se jmenuješ?“„Záleží na tom?“Mrkla jsem vpravo a setkala se s jeho pohledem. Oči měl tak tmavě

hnědé, že mohly být i černé. Zračila se v nich chladná výzva, téměř ti-chá pobídka. Pokud mám být upřímná, znepokojilo mě to. Všichni ostat-ní si rádi povídali.

„Jen to chci vědět. Já jsem Cat.“ Sjela jsem z dálnice a zamířila k ne-daleké štěrkové cestě, která vedla až k jezeru.

„Cat, hmmm, kočička, jo? Vypadáš spíš jako kotě.“Cukla jsem hlavou a hodila po něm otráveným pohledem. Ach, tak to-

hle si určitě užiju.„Jsem Cat,“ zopakovala jsem pevně. „Cat Ravenová.“„To ti neberu, kotě.“Bez přemýšlení jsem dupla na brzdy. „Co máš za problém, chlape?“Zvedl tmavé obočí. „Nemám žádný problém, zlato. Dál nepojedeme?

Chceš si zašoustat tady?“Ta jeho otevřenost mě už otravovala.„Hm, ne. O kus dál. Je to tam hezčí.“ Zajela jsem hlouběji do lesa.Tiše se uchechtl. „To se vsadím, kotě.“Ohlédla jsem se na něj, až když jsme zastavili na místě, kam jsem na

tenhle druh rande jezdila nejradši. Stále jen nehnutě seděl. Zatím jsem to překvapení z kalhot vytáhnout nemohla. Odkašlala jsem si a mávla ke stromům.

„Co jít ven a… zašoustat si?“ Zvláštní slovo, ale pořád lepší než šu-kat.

Tvář mu rozjasnil pobavený úšklebek, než odpověděl. „Ani ne. Co rovnou tady? Rád to dělám v autě.“

„Aha…“ Zatraceně, co teď? Tohle nepůjde. „Není tu moc místa.“ Vítězně jsem otevírala dveře na mé straně.

Neustoupil. „Je tu místa víc než dost, kotě. Já zůstávám tady.“„Neříkej mi kotě.“ Hlas jsem měla ostřejší, než se na romantickou

chvilku hodilo, ale vážně jsem už byla vytočená. Čím dřív bude mrtvý, tím líp.

Nevšímal si mě. „Sundej si oblečení, ať zjistíme, co v tobě je.“„Co prosím?“ Tohle už bylo moc.

NA PŮL CESTY DO HROBU

17

„Snad si se mnou nechceš zašoustat oblečená, že ne, kotě?“ posmíval se mi. „I když vlastně jediné, co potřebuješ dát dolů, jsou kalhotky. No tak. Ať to netrvá celou noc.“

Tak tohohle bude litovat. Doufala jsem, že ho to bude hodně bolet. S povýšeným úsměvem jsem se na něj podívala.

„Ty první.“Znovu se zakřenil, ale zuby měl teď ještě normální. „Jsi to ale stydlivý

ptáček. Na to jsem tě netipoval, když jsi za mnou přišla a prakticky o to-hle všechno žadonila. Co takhle? Uděláme to oba naráz.“

Parchant. Bylo to to nejodpornější pojmenování, na jaké jsem v tu chvíli přišla, a já si ho v duchu opakovala, zatímco jsem se mu upřeně dí-vala do očí a rozepínala si džíny. S nenucenou pomalostí si rozepnul opa-sek, pak kalhoty a vytáhl z nich košili. Tím odhalil pevné bledé břicho, na kterém mu chloupky rostly až těsně nad slabinami.

Tohle bylo mnohem dál, než jsem kdy nechala věci zajít. Strašně jsem se styděla, prsty se mi třásly, jak jsem stahovala džíny a vsouvala do nich ruce.

„Podívej se, zlato, co pro tebe mám.“Shlédla jsem a viděla, jak se objal prsty. Pak jsem se rychle odvrátila.

Kůl jsem měla téměř na dosah, potřebovala jsem jen vteřinu…Ta moje zatracená cudnost. Jak jsem se odvracela, abych mu nezírala

na slabiny, přehlédla jsem, jak pevně sevřel dlaň. Neuvěřitelnou rychlos-tí mi jeho pěst dopadla na spánek. Jen slabý záblesk světla, pak ochromu-jící bolest a nakonec ticho.

2. kapitola

Něco mi bez ustání dloubalo do mozku. Mučivě pomalu jsem ote-vřela oči a zamžourala do světla lampy. Vedle ní by i slunce bled-lo. Ruce jsem měla nad hlavou, zápěstí bolela a hlava mi třeštila

tak, že jsem se dokázala jen předklonit a vyzvracet.„Myšlím, že šem viděl košišku.“Výsměšný hlásek dokázal bolest hlavy skrze jediný okamžik naprostých

muk rozehnat. Když jsem kousek od sebe uviděla upíra, zachvěla jsem se.„Viděl, viděl šem košišku!“Jakmile skončil s imitací kanárka Tweetyho, nepříjemně se na mě

ušklíbl. Snažila jsem se od něj dostat dál a uvědomila si, že mám ruce připoutané ke zdi. I nohy jsem měla svázané. Svlékl mi top i kalhoty, se-děla jsem tam jen v podprsence a kalhotkách. I moje značkové rukavice byly pryč. Kruci.

„A teď, zlato, přejdeme k obchodním záležitostem.“ Z hlasu mu zmi-zel škádlivý podtón a oči mu ztvrdly na kámen. „Pro koho pracuješ?“

To mě tak překvapilo, že jsem odpověděla až po chvíli. „Nepracuju pro nikoho.“

„Ale hovno.“ Vyslovil to tak zřetelně, že jsem se nad tím ani nepoza-stavila a bylo mi jasné, že mi nevěří. Přikrčila jsem se, když se ke mně přisunul.

„Pro koho pracuješ?“ Hrozba v jeho hlase teď byla zřetelnější.„Pro nikoho.“Hlava mi padla dozadu, jak mi vrazil facku. Do očí mi vhrkly slzy, ale

nedovolila jsem jim skanout na tvář. Jestli mám umřít, pak se před ním neponížím.

„Táhni k čertu.“Okamžitě mi zazvonilo v uších. V ústech jsem ucítila krev.„Tak ještě jednou, pro koho pracuješ?“„Pro nikoho, ty oslí zadku!“Překvapeně zamrkal, pak se zhoupl na patách a rozesmál se tak, až

mi znovu zazvonilo v uších. Když se zas ovládal, naklonil se ke mně, až měl ústa jen pár centimetrů od mé tváře. Ve světle lampy se mu zablýsk-ly tesáky.

NA PŮL CESTY DO HROBU

19

„Vím, že lžeš.“Jen šeptal. Pak sklonil hlavu a otřel se mi ústy o krk. Držela jsem se,

nehnutě čekala a modlila se za sílu, abych nežadonila o život.O pokožku se mi otřel studený dech. „Vím, že lžeš,“ zopakoval.

„Protože včera v noci jsem hledal jednoho chlápka. A když jsem ho na-šel, uviděl jsem taky hezkou zrzku, která se o mě celý večer otírala, jak s ním odchází. Šel jsem za nimi, myslel jsem si, že ho dostanu, zatímco bude zaměstnaný něčím jiným. A místo toho jsem tě viděl, jak jsi mu pro-hnala kůl srdcem. A jaký to byl kůl!“ Před očima mi vítězně zamával mojí upravenou zbraní. „Zvenčí dřevo, zevnitř stříbro. Tomu se říká americké zboží! Puf, a šel, chudák, k zemi. Ale u toho jsi neskončila. Naložilas ho do kufru a odvezla ke svému náklaďáku, kde jsi mu vyřízla srdce a pak ho rozřezala na kusy. Cestou domů sis pak broukala hezkou písničku. Jak jsi to zatraceně udělala, hm? Že pro nikoho nepracuješ? Tak proč, když si přičichnu sem…“ přitiskl nos k mé klíční kosti a zhluboka se nadechl, „cítím něco jiného než jen člověka? Slabě, ale nedá se to s ničím zaměnit. Upír. Máš upírského šéfa, že jo. Dává ti svou krev, je to tak? Díky tomu jsi silnější, rychlejší, ale pořád jenom člověk. A my, ubozí upíři, pak ne-víme, s čím si zahráváme. Vidíme v tobě jen… jídlo.“

Jeden prst mi přitiskl na poskakující tepnu na krku.„A teď naposledy, než zapomenu na vychování, se ptám, kdo je tvůj

šéf.“Podívala jsem se na něj s vědomím, že to je poslední tvář, jakou v ži-

votě uvidím. Projela mnou hořkost a já ji radši zastrčila někam dozadu. Nebudu ničeho litovat. Možná bude svět díky tomu, co jsem udělala, lep-ším místem k životu. To jediné jsem si přála, a proto před smrtí řeknu ka-tovi pravdu.

„Nemám žádného šéfa.“ S každým slovem jsem na něj vyplivla jed. Neměla jsem důvod být na něj milá a zdvořilá. „Chceš vědět, proč jsem cítit jako člověk i jako upír? Protože přesně to jsem. Před lety šla moje matka na schůzku s někým, o kom si myslela, že je to milý a slušný muž. Byl to upír a znásilnil ji. Pět měsíců nato jsem se narodila já, sice před-časně, ale plně vyvinutá a s několika zvláštními schopnostmi navíc. Když mi pověděla o otci, slíbila jsem jí, že pro ni zabiju každého upíra, které-ho potkám. Aby pak už nikdo nemusel trpět, jak trpěla ona. Matka se od té doby bojí opustit dům! Lovím kvůli ní a jediná věc, které lituju, když mám teď umřít, je, že jsem s sebou nevzala víc takových jako ty!“

Hlas se mi stále zvedal, až jsem ke konci téměř křičela, chrlila jsem mu slova do tváře. Zavřela jsem oči a čekala na výstřel.

JEANIENE FROST

20

Nic. Žádný zvuk, žádná rána, žádná bolest. Po chvíli jsem oči pootev-řela a spatřila, že stojí přesně tam, kde byl. Poťukával si prstem o líc a dí-val se na mě s výrazem, který se dal popsat pouze jako přemýšlivý.

„No?“ Do hlasu se mi vkradl strach a odevzdání. „Tak už mě zabij, ty pijavice!“

Tím jsem si vysloužila jen pobavený úšklebek. „Oslí zadek. Pijavice. Takhle mluvíš i se svou matkou?“

„Ani se neopovažuj hovořit o mé matce, ty vrahu! Tvůj druh nemá právo na ni ani pomyslet!“

Na rtech mu hrál lehký úsměv. „Hrnec hrnci káže*. Viděl jsem, jak za-bíjíš. A pokud je pravda, co říkáš, pak jsi stejného druhu jako já.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem jako ty. Tvůj druh jsou stvůry, lovíte nevinné lidi a ani za mák vás nezajímají životy, co zničíte. Upíři, které jsem zabila, na mě zaútočili. Byla jenom jejich smůla, že jsem na to byla připravená. Možná mám v žilách něco z té vaší prokleté krve, ale alespoň ji využívám, abych…“

„Zmlkni už,“ přerušil mě podrážděným hlasem, jakým matky kára-jí děti. „Jenom blábolíš. Žádné překvapení, že ti šli ti chlapi po krku. Ani se jim nedivím.“

Beze slova jsem na něj zírala. Teď už jsem plně chápala úsloví není urážky bez rány. Nejdřív mě několikrát uhodil a teď mě tu předtím, než mě zabije, ještě uráží.

„Vážně je mi líto, že ti musím skočit do těch nářků nad mrtvými upí-ry, ale zabiješ mě už, nebo jak to bude?“ Statečná holka, pochválila jsem se. Aspoň jsem už nefňukala.

Rychleji, než jsem stačila mrknout, se mi jeho ústa přitiskla na tepnu na krku. Vše uvnitř mě ztuhlo, když jsem ucítila nezaměnitelný dotek zubů. Prosím, nenech mě žadonit. Nenech mě prosit o život.

Najednou se odtáhl a já se jen třásla úlevou i strachem zároveň. Zvedl jedno obočí.

„Nemůžeš se dočkat smrti? Nezabiju tě, dokud mi neodpovíš na pár otázek.“

„Proč myslíš, že to udělám?“Než zareagoval, rty se mu opět zvlnily posměškem.„Věř mi, bude ti příjemnější, když to uděláš.“Odkašlala jsem si a pokusila se zpomalit zběsilý tlukot srdce. Není tře-

ba, aby znělo hlasitě jako zvon.

* …oba černí jako saze. Přísloví, které má český ekvivalent ve známém „Zameť si před vlastním prahem.“ (pozn. překl.).

NA PŮL CESTY DO HROBU

21

„Co chceš vědět? Možná ti to povím.“Malý úsměv se mu trochu rozšířil. Hezké vědět, že aspoň jeden z nás

si to užívá.„Statečné malé koťátko, to se musí nechat. Dobrá, nu, dejme tomu, že

ti věřím, že jsi potomek člověka a upíra. Sice jsem o tom nikdy neslyšel, ale k tomu se ještě vrátíme. Řekněme, že ti také věřím, že objíždíš kluby a lovíš nás, proradné mrtvé, abys pomstila matku. Otázka je, odkud víš, jak nás zabít? Není to veřejné tajemství. Většina lidí pořád věří, že nás stačí probodnout dřevěným klackem. Ale ty ne. Říkáš, že ses nikdy ne-paktovala se žádným upírem, kromě doby, kdys jim šla po krku?“

Uprostřed všeho, co se v posledních hodinách dělo, se životem na hra-ně a propastí smrti před sebou, jsem vyhrkla první slova, která mi přišla na mysl.

„Máš tu něco na pití? Žádné sraženiny, myslím nulu negativní ani bé pozitivní?“

Pobaveně si odfrkl. „Máš žízeň, zlato? To je ale náhoda. Já taky.“S těmi děsuplnými slovy vytáhl z kapsy bundy placatku, přiložil mi ji

ke rtům a naklonil. Ruce jsem měla pořád svázané, tudíž nepoužitelné, tak jsem stiskla hrdlo zuby a držela si ji. V lahvičce byla whisky, propa-lovala mi cestu hrdlem, ale já pila dál, do poslední kapky. S povzdechem jsem uvolnila skus a placatka mu spadla do dlaní.

Držel ji dnem vzhůru, očividně překvapený, že v ní nic nezbylo. „Kdybych věděl, že piješ jako duha, přinesl bych něco levnějšího. Chceš odejít se vší parádou, co?“

Pokrčila jsem rameny, jak mi to jen pouta dovolila.„O co jde? Budu ti pak chutnat hůř? Určitě se budu převracet v hro-

bě strachem, že ti moje krev nechutnala. Doufám, že se mojí krví udu-síš, hajzle!“

To ho jen rozesmálo. „Hezky řečeno, kotě, ale dost otálení. Jak víš, co na upíry platí, když ti to nikdo z nás neřekl?“

Další rádoby lhostejné pokrčení ramen. „Kdysi jsem to netušila. Poté co mi matka řekla pravdu o otci, přečetla jsem si o… vašem druhu stov-ky, snad i víc knih. A v každé bylo něco jiného. Někde se psalo o kří-žích, slunci, dřevu nebo stříbru. Vlastně jsem měla docela štěstí. Jednu noc si mě nějaký upír vyhlídl v klubu a vzal mě na projížďku. Jasně, byl milý, vlastně nemohl být příjemnější, dokud se mě nepokusil vysát za-živa. Došlo mi, že ho buď musím zabít, nebo on zabije mě, a jediné, co jsem u sebe tehdy měla, byla dýka s křížem na jílci. Zabralo to, ačko-li mi to dalo docela dost práce. Ale díky tomu jsem se dozvěděla, že na

JEANIENE FROST

22

vás platí stříbro. Později jsem se stejným způsobem poučila, že dřevo na vás nefunguje vůbec. Na tu noc mám památku, hezkou jizvu na stehně. Když jsem na toho upíra vytáhla kůl, vysmál se mi. Došlo mi, že se dře-va nebojí. Pár dní nato jsem doma pekla jablka v karamelu a napadlo mě schovat stříbro do něčeho, co se bude upírům zdát neškodné. Nakonec to nebylo ani těžké. Většina z vás mi obvykle jen hledí na krk, takže se ne-staráte o to, co dělají moje ruce – a co v nich mám za špičatého kamará-da. To je vše.“

Pomalu pokýval hlavou, jako by mě nechápal. Nakonec do mě zapíchl pronikavý pohled a vybuchl: „To mi fakt říkáš, že ses naučila zabíjet upí-ry díky knihám a zatraceným jablkům v karamelu? Chápu to správně?“

Začal přede mnou přecházet rychlými, úspornými kroky. „Je jedině dobře, že většina téhle generace téměř nečte, jinak bychom měli na krku vážný problém. Sakra!“ Hodil hlavou dozadu a rozesmál se zhluboka a dunivými výbuchy čirého veselí. „To je to nejvtipnější, co jsem za po-slední desítky let slyšel!“ Stále se pochechtával, když se ke mně znovu otočil.

„Jak jsi poznala, že je upír? Vědělas to, nebo jsi o tom neměla ani tu-šení, dokud se nerozhodl pobavit se s tvojí tepnou?“

Pobavit se s tepnou? No, i tak se to dá říct. „Upřímně, nevím, jak jsem to poznala. Prostě jsem to věděla. I když ti můžu říct, že tvůj druh vypa-dá jinak. Všichni se od lidí určitým způsobem lišíte. Vaše pokožka je ta-ková… éterická, jestli se to tak dá říct. Pohybujete se jinak, máte pohy-by mnohem účelnější. A když jsem poblíž vás, cítím to ve vzduchu, je to jako statická elektřina. Spokojený? Slyšels, co jsi chtěl vědět?“ Zoufale jsem se snažila sebrat poslední zbytky odvahy, ale tenhle náš rozhovor mi ji téměř všechnu vzal. Teď už jsem se zmohla jen na drzost.

„Skoro. Kolik upírů jsi zabila? A nelži mi, poznám to.“S pevně stisknutými rty jsem přemýšlela, jestli lež risknout. Bylo by

pro mě lepší, kdyby si myslel, že jsem jich zabila jen pár? Možná by v tom nebyl žádný rozdíl. Jestli dokáže poznat, že mu lžu, možná by mě nejen zabil. Je tolik věcí horších než smrt…

„Šestnáct, když připočtu i tvého kámoše ze včerejška.“ Nakonec vy-hrála upřímnost.

„Šestnáct?“ nevěřícně zopakoval a znovu mě přejel pohledem. „Tys dostala šestnáct upírů jen díky kůlu a hlubokému výstřihu? Teď se za svůj druh docela stydím.“

„A zabila bych vás víc, kdybych nebyla moc mladá na to, aby mě pus-tili do barů, kde se upíři srocovali, a to nemluvím o době, kdy jsem se mu-

NA PŮL CESTY DO HROBU

23

sela starat o nemocného dědečka!“ rozohnila jsem se. Toliko ke snaze ne-naštvat ho ještě víc.

Najednou zmizel, ponechávaje za sebou jen rozmazanou šmouhu a mě, jak jsem dál upřeně pozorovala místo, kde ještě před chvílí stál. No, rozhodně se dokáže pohybovat hodně rychle. Vlastně rychleji než jaký-koli upír, kterého jsem kdy viděla. Proklela jsem svoji netrpělivost. Kéž bych jen počkala na další víkend, než se zase vypravím na lov. Kéž by.

Ale teď jsem byla chvíli sama, tak jsem toho využila a rozhlédla se po místě, kde mě držel. Jako první jsem si uvědomila, že musím být v jesky-ni. V pozadí jsem slyšela kapky vody dopadající na kámen a i pro mé oči tu byla tma. Jediná lampa v jeskyni osvětlovala jen bezprostřední okolí. Zbytek se utápěl v temnotě jako z mých nejhorších nočních můr. Kdesi v dálce jsem slyšela ozvěny jeho kroků, ale nedokázala jsem určit, jak daleko je. Rozhodla jsem se zkusit štěstí, chytila řetězy od pout a vší si-lou zatáhla. Z obočí mi kapal pot, nohy se mi napínaly námahou, sílu ve všech svalech jsem soustředila na jediný cíl.

Hluboko v kameni zaskřípala ocel, řetězy lehce třískly a pak i to jediné světlo zhaslo. Z temnoty zazněl smích, jenž mi potvrdil mou porážku.

„Je mi líto, ale těch se nezbavíš. Ani se nepohnou – jako ty. Ačkoli je dobře, žes to zkusila. Vážně bych byl nerad, kdybych tvého ducha zlomil tak brzy. Zatím jsme si neužili dost zábavy.“

„Nenávidím tě!“ Aby neviděl, že mám na krajíčku, odvrátila jsem se od něj a zavřela oči. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé…

„Čas vypršel, zlato.“…přijď království Tvé, buď vůle Tvá…Oči jsem měla pevně zavřené, ale cítila jsem, jak se blíží, až se mi při-

tiskl k noze. Nemohla jsem si pomoct, dech mi ztěžkl. Rukama mi vjel do vlasů a pomalu mi je shrnul ze zátylku.

…jak v nebi, tak i na zemi…Přejel mi ústy po hrdle, jazykem mi olízl místo, kde mi pod kůží divo-

ce bil tep. Zády jsem se přitiskla ke skále, jako bych se do ní chtěla vsák-nout, ale studený tvrdý kámen mi nenabízel žádnou ochranu. Cítila jsem na kůži nad odhalenou a nyní zranitelnou tepnou dotek ostrých zubů. Přejížděl mi nosem po krku tak, jak se hladový lev tiskne k hrdlu gazely, která nemá kam utéct.

„Dávám ti poslední šanci, kotě. Pro koho pracuješ? Pověz mi pravdu, a já tě nechám žít.“

„Řekla jsem ti pravdu.“ Ten pisklavý šepot nemohl být můj hlas.

JEANIENE FROST

24

V hlavě mi duněl puls mého srdce. Měla jsem pořád zavřené oči? Ne, v temnotě jsem spatřila bledou zář zelených očí. Očí upíra.

„Nevěřím ti…“ S těmi měkce vyslovenými slovy jako by spustil se-keru.

Amen…„Do prdele, podívej se na svoje oči!“Tak jsem se ponořila do modlitby, až jsem necítila, že se odtáhl.

Nevěřícně na mě s otevřenou pusou zíral, z úst mu trčely obrovské špi-čáky, tvář mu ozařovalo zelené světlo mých očí. Ty jeho teď zářily stejně pronikavým odstínem, dva pohledy totožného odstínu smaragdové zele-né se navzájem bez hnutí pozorovaly.

„Podívej se na svoje zatracené oči!“Z obou stran mě popadl za tváře, jako by se bál, že to zmizí. Mysl jsem

stále měla zamlženou balancováním na okraji propasti své smrtelnosti, že jsem odpověď zamumlala.

„Nepotřebuju se na ně dívat, už jsem je viděla. Mění se ze šedé na ze-lenou, jakmile se výrazně rozruším. Jsi už spokojený? Užiješ si tak svůj oběd víc?“

Najednou mě pustil, jako by ho dotek mé pokožky pálil. Zatahala jsem za pouta, zaplavil mě adrenalin a probudil mě z letargie.

Od kamenných zdí se odrážely jeho rychlé kroky.„Do hajzlu, říkáš pravdu. Všechno to je pravda. Máš puls, ale takhle

zeleně září oči jen upírům. Tomu bych nikdy nevěřil.“„Jsem ráda, že jsi tak nadšený.“ Pohlédla jsem na něj skrz oponu vla-

sů, které mi mezitím spadly zpátky na záda. V téměř dokonalé temnotě jsem viděla, jak nabuzený je, kroky rychlé a energické, oči mu potemně-ly ze sžíravé zeleně do pronikavé hnědi.

„No to je dokonalé. Vlastně to nemohlo přijít v lepší chvíli.“„Co nemohlo přijít v lepší chvíli? Buď mě zabij, nebo mě propusť. Už

mě to unavuje.“V jedné šmouze prosvištěl kolem mě a znovu rozsvítil lampu. Záře se

okolo rozlila jako voda. Stál na hranici světla a stínu jako nádherný pří-zrak, podobný padlému andělu.

„Víš, že činy mluví hlasitěji než slova?“„Cože?“ Slovo zmatek nedokázalo popsat, co jsem cítila. Ještě před

pár vteřinami jsem čekala na smrt a teď mi dával hádanky.„Můžu tě zabít, nebo tě nechat jít, ale pokud tě propustím, budu mít

několik podmínek. Je to na tobě, tvá volba. Nemůžu tě nechat jít jen tak, mohla by ses mě pokusit zabít.“

NA PŮL CESTY DO HROBU

25

„Promyslel sis to.“ Ani na chvíli jsem mu nevěřila, že by mě pustil. Jen si se mnou hrál.

„Jak vidíš,“ pokračoval, jako bych nic neřekla, „jsme na stejné lodi, zlato. Ty lovíš upíry. Já lovím upíry. Každý pro to máme vlastní důvody a každý máme vlastní překážky. Upír dokáže vycítit, co jsem, takže je pro mě těžké je zabít, aniž bych je musel honit. Ty to máš na druhou stranu díky smíšené krvi jednodušší, ale nejsi dost silná, abys dostala velké ryby. Možná jsi měla doteď štěstí na zelenáče, vsadím se, že většina z nich ne-byla po smrti víc než dvacet let, takže žili bez ochránců jen krátce. Ale takový upír mistr… jako já…“ ztišil hlas do šepotu, „ani se dvěma kůly bys mě nedostala. Do minuty bych si vybíral zbytky tvého masa ze zubů. Tudíž nabízím dohodu. Ty budeš pokračovat v tom, co miluješ nejvíc – v lovu upírů. Ale budeš lovit ty, po kterých jdu já. Bez výjimky. Budeš návnada. A já háček. Je to báječný nápad.“

Tohle celé musel být sen. Zlý, hodně zlý sen z toho obrovského množ-ství ginu s tonikem. A teď to mám, smlouvu s ďáblem. Bude cenou moje duše? Netrpělivě a zároveň se skrytou hrozbou čekal, co na to řeknu. Pokud bych odmítla, bylo mi jasné, co by se stalo. Sklo zase schovejte, barmane, já budu pít z lahve! Je hodina H a krk mám na špalku. Pokud mu to odsouhlasím, pak uzavřu partnerství s čistým zlem.

Zaťukal špičkou boty do skály. „Nemám na to celou noc. Čím déle si to budeš promýšlet, tím hladovější budu. Taky si to možná za minutu roz-myslím.“

„Udělám to,“ odpověděla jsem bez rozmyslu. Pokud bych nad tím měla kontrolu, pak bych ta slova nikdy neřekla. „Ale mám vlastní podmínku.“

„Skutečně?“ To ho znovu rozesmálo. Páni, ten chlap se rád baví. „Nejsi v pozici, kdy by sis mohla klást podmínky.“

Vystrčila jsem bradu. Pýcha, nebo pád, vyberte si. „Činy mluví hlasi-těji než slova. Řekl jsi, že bych proti tobě neměla ani se dvěma zbraněmi sebemenší šanci. S tím nesouhlasím. Sundej mi pouta, dej mi moje zbra-ně, a uvidíme. Vítěz bere vše.“

Teď se mu v očích objevila jiskřička zájmu a pak se mu na rty vrátil úsměšek. „A co budeš chtít, když vyhraješ?“

„Tvoji smrt,“ řekla jsem na rovinu. „Jestli tě porazím, pak tě nepotře-buju. Jak jsi řekl, pokud odtud odejdu, půjdeš po mně. Vyhraješ, a budu hrát podle tvých pravidel.“

„Víš, drahoušku,“ promluvil rozvážně, „když tě tu mám takhle uváza-nou, mohl bych si prostě cucnout z tvého krku a pak si jít po svém. Takhle jen mrháš vlastním štěstím.“

JEANIENE FROST

26

„Nezdáš se mi jako typ, co si víc užije drink ze žíly někoho, kdo se nemá jak bránit,“ opáčila jsem směle. „Ty se mi zdáš jako typ, co dává přednost nebezpečí. Proč by jinak upír lovil upíry? Tak co? Trefi la jsem se, nebo ne?“ Dech se mi zadrhl. Tohle byl okamžik pravdy.

Pomalu ke mně vykročil a upřeně se na mě zahleděl. Se zvednutým obočím vytáhl z kapsy kovový klíček a na šňůrce mi ho spustil před obli-čej. Pak ho vložil do zámku na poutech a otočil. Okovy spadly s třísknu-tím na kamennou zem.

„Tak zjistíme, co v tobě je,“ řekl nakonec. Už podruhé během jedné noci.