Diablo v nakladatelstvíFANTOM Print

Dědictví krveKrálovství stínuČerná cesta

Pavoučí měsíc

Válka hříchuDědičné právoHadí šupiny

Skrytý prorok

FANTOM Print2012

Copyright © 2007 Blizzard Entertainment. All Rights Reserved. Warcraft, World of Warcraft, Diablo, StarCraft and Blizzard Entertainment are trademarks or registred trademarks of Blizzard Entertainment in the U.S. and/or other countries. All other trademarks are the property of their respective owners.Original English language published by Simon&Schuster, Inc. 2007Czech translation by FANTOM Print 2012Translation by Jan Netolička

ISBN 978-80-7398-189-1

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Poměrně dlouho jsem necítil potřebu vyjadřovat se na tomto místě ke své práci, nicméně okolnosti si to tentokrát žádají, protože: Kdo si počká, ten se dočká. Vzhledem k tomu, že ti starší z nás si počkali pořádně, dočkání stálo za to, a ještě před posledním dílem knižní trilogie Války hříchu přišla i poněkud interaktivnější verze setkání s Diablem v podobě hry. Tu jsme dostali do rukou v angličtině s manuálem přeloženým do jazyka českého. V něm se poněkud stručněji než v knihách popisuje historie světa Svatyně (Sanctuary). Kolega překladatel (nebo snad kolegyně překladatelka) dal všem klíčovým pojmům čes-kou variantu a do závorky velmi logicky přidal originální po-jmenování, aby se hráč ve hře neztratil. Ony české varianty se ovšem poněkud liší od těch, které jsme zavedli pro Válku hříchu my. Vzhledem k tomu, že nyní držíte v rukou již třetí díl trilogie a lze velmi dobře předpokládat, že jste četli předchozí dva, roz-hodl jsem se samozřejmě na ustálené terminologii nic neměnit. V poznámkách pod čarou jsem znovu uvedl původní anglické názvy, a identifi kace všech reálií v knihách, manuálu i ve hře by tak měla být velmi snadná.

Osobně mne nejednotnost v české podobě názvů mrzí a do-káži si představit, jaké by bylo mé roztrpčení, kdyby se strýček Skrblík v komiksové podobě DuckTales jmenoval třeba strej-da Zagroškudla, nicméně právě přítomnost tolik diskutovaných poznámek pod čarou v knihách a závorek v manuálu s originál-ními jmény jistě vytvoří ono vlákno žárovky, která se následně rozsvítí při hraní tak jasně, že stejně nebudete schopni její jed-notlivé části rozeznat.

Přeji skvělý zážitek, ať již se vydáte do světa Svatyně kterou-koli cestou.

Mimochodem, doba pokročila, takže v současnosti budu mnohem raději odpovídat na všechny připomínky na Faceboo-ku nebo na Google+.

Jan Netolička

PROLOG

…a když ze světa zmizel hlavní chrám Trojjednoty i její pán, rozběhli se edyremští vedení Uldyssianem, synem Dioméda, po celé zemi, aby vymazali i zbývající stopy prokleté sekty. Po-chodeň spravedlnosti vzplanula vedle pochodně pomsty a jejich plameny rychle pohltily vše, co zůstalo z Kultu Trojice.

Zbývala však ještě Katedrála Světla a v prázdnotě zející tam, kde kázali kněží Trojjednoty, objevovali se náhle misionáři vel-kého Proroka. Střetu s edyremskými se vyhýbali, však hotovi byli vždy pomáhat stavět, co bylo zbořeno, a nabídnout útěchu.

Uldyssian sám byl příliš zaslepen vlastní mocí i přesvědče-ním, že se Katedrála nemůže postavit jeho spravedlivé věci, než aby se věnoval těmto podle něj zcela podružným záležitostem. Jeho protivníky byli dosud jen fanatici a démoni, nemohl tedy chápat jemnou práci anděla Inaria, kterého masy znaly jako po-hledného a mladého vůdce sekty. Dokonce ani drak Trag’Oul a Inariův vlastní vyděděný syn, nephalem jménem Rathma, an-dělovu pomoc v boji proti Trojjednotě neviděli.

Pokud však byl jejich hřích nevidět, stejně zhřešil také Inari-us, neboť si neuvědomoval, že boje o duši světa pojmenované-ho Svatyně si všimli i další… kteří by ji mohli chtít získat jako drahocennou trofej, či ji zcela zničit.

A nikdo, dokonce ani bytost skrývající se pod maskou Proro-ka, ani Uldyssian sám, si neuvědomoval, čím se syn Diomédův postupně stává…

Z Kalanových knihsvazek dvanáctý, list první

JEDNA

Muž uprostřed pentagramu zařval jako zvíře, když mu Zorun Tzin s pomocí magie začal stahovat kůži z další části těla. Celý pruh, pečlivě odměřený čtverec o stra-

ně deset centimetrů, se bez váhání metodicky smotával do rulič-ky. Nechával za sebou krvácející stopu v podobě masa a odhale-ných šlach. Z rány stékaly po nahém mučedníkově těle pramín-ky krve, aby se připojily k již dost velké kaluži na zemi.

Cákance na kamenech vytáhlého čaroděje s hustým plnovou-sem, Kehjaňana se zcela tmavou kůží, zjevně nezajímaly. Krev z nich setře později a použije ji k jiným účelům, které neměly nic společného s jeho současným cílem. Radě klanů se podaři-lo zastavit rozmíšky na tak dlouho, aby měl on čas zjistit co nej-víc o fanaticích zamořujících zemi. Fanaticích s neuvěřitelnou mocí.

Že tihle edyremští – jak se sami nazývali – dokázali srovnat se zemí hlavní chrám Trojjednoty, nebylo podstatné. Klany ča-rodějů byly ve skutečnosti rády, že se zbavily mocné sekty, která bez toho jen odváděla pozornost lidí od nich. Sama tato skuteč-nost dala vlastně vzniknout prvním sporům mezi klany, neboť ty se musely prát o to málo vlivu, který na ně zbyl.

Ne, co klany trápilo natolik, že se byly konečně schopny na něčem shodnout, byla prostá skutečnost, že edyremští nebyli nic víc než bandou nevzdělaných pacholků. Byli to farmáři, dělníci a jim podobní, a přesto jim vůdce slíbil moc, po níž čarodějové často bolestně toužili celý život. A nejen to. Oni tuhle nově na-bytou moc používali tak bezstarostně, že tím ohrožovali mnohé kolem sebe. Bylo zřejmé, že edyremští představují nebezpečí, které je nutné rychle zažehnat.

A kdo jiný by se toho měl ujmout než klany čarodějů? Pod jejich přísným vedením by totiž bylo možné tuto záhadnou moc dál zkoumat, a hlavně využít.

„Zeptám se ještě jednou,“ řekl vzteklým hlasem Zorun.

SKRYTÝ PROROK 9

„Viděl jsi ty cizince holýma rukama srovnat se zemí celý chrám! Tak jaká slova u toho pronášeli? Jaká u toho dělali gesta?“

„J… já nevím!“ zařval zajatec. „Přísahám, že nevím!“ Ten muž byl holohlavý, a navzdory čarodějovu výslechu se stá-le relativně držel. Býval to člen chrámové stráže, jeden z mála, kterému se podařilo fanatikům proklouznout. Zorunovi zabra-lo celé týdny, než ho našel, tak hluboko všichni přeživší přísluš-níci Trojjednoty zalezli. „Přísahám! Nic… nic takového pros-tě nedělali!“

Kehjaňan udělal krátký pohyb rukou a odtrhl sloupnu-tý čtvereček kůže úplně. Zajatec vydal další výkřik plný ne-představitelné bolesti. Čaroděj v oranžovém rouchu netrpělivě čekal, až řev utichne. Konečně mohl pokračovat: „Nemůžeš předpokládat, že uvěřím, že si prostě jen tak přáli, aby se to stalo. Takhle magie nefunguje. Chce to soustředění, gesta a ro-ky cvičení.“

Zajatec však odpověděl jen hekáním. Zorun Tzin se zamra-čil a pomalu obešel pentagram. Osmistěnná místnost, v níž strá-vil celý poslední den vyslýcháním tohohle bývalého strážného, byla pedantsky uklizená a čistá. Každá lahvička, každý svitek, každý artefakt měl své místo na vyčleněné polici. Zorun věřil, že pro úspěch v magickém umění byly pořádek a čistota nezbyt-ností. Na rozdíl od některých jiných čarodějů se nenechal zava-lit haraburdím a nikdy nedovolil, aby se jeho pracovna nebo pří-bytek proměnily v zaprášené doupě plné pavučin.

A stejně pedantský byl i sám na sebe. Jeho hnědá, výborně střižená tunika i volné kalhoty byly čerstvě vyprané. Vousy měl vždy pečlivě zastřižené, a to nejen na požadovanou délku, ale také tvar. Dokonce i prošedivělé vlasy měl naolejované a sčesa-né dozadu.

Způsob, jakým žil, snad dával částečně tušit, proč tak in-tenzivně toužil po tajemství fanatiků. Představovali faktor ne-pořádku, nedbalosti, a zdálo se, že i jejich čarování je založeno spíše na emocích. Popravdě, když se na něj rada s tímhle úko-lem obrátila, byl už Zorun napůl ponořený do odhalování jejich tajemství. O tom samozřejmě nikomu neřekl, jinak by mu asi neschválili seznam požadavků, který předložil, ani neslíbili dal-ší odměnu, kdyby uspěl.

RICHARD A. KNAAK10

Ne, žádné kdyby. Zorun nechyboval.„Ty jsi viděl jejich vůdce, toho vysočana Uldyssiana-ul Dio-

méda, že ano? Je to pravda?“„A… ano! Ano!“ zařval voják, téměř jako by byl vděčný, že

může odpovědět. „Viděl jsem ho! Na vlastní oči! Říká se, že je to… teda byl… farmář!“

„Celý život se rýpal v hlíně,“ pronesl čaroděj opovržlivě. „Jako nějaké zvíře.“

Muž nad pentagramem zachrčel způsobem, který mohl být velmi dobře souhlasem.

„Taky se říká, že ten chrám srovnal se zemí úplně sám. To jsi taky viděl?“

„N… ne!“Tahle odpověď Zoruna ještě víc rozhořčila. „Tak to s tebou

jenom marním čas.“Udělal další gesto a krvácející muž najednou hekl. Voják vy-

dal zvuk, jako by se dusil. Pokusil se chytit za hrdlo, které se mu kolem ohryzku nechutně nafouklo. I kdyby však byl scho-pen pohnout rukama – což samozřejmě nebyl – nijak by mu to nepomohlo a Zoruna by nezastavil.

Ještě jedno zachrčení a vojákovo tělo najednou jen bezvlád-ně viselo. Zorun Tzin ho nechal spadnout na zem, kde se doslo-va rozpláclo přes pentagram.

„Terule!“Na jeho zavolání se do místnosti přibelhal obrovitý Kehjaňan

s příliš malou hlavou. Na sobě neměl kromě jednoduché tuniky vůbec nic. Jeho tvář připomínala jednoho z primátů, kteří byli mnohými obyvateli nížin považováni za posvátné, třebaže pro Zoruna to byly asi stejně božské bytosti jako jeho sluha. Terul byl dokonalý, pokud šlo o plnění příkazů bez zbytečných otá-zek, pro což si ho také čaroděj našel a vytáhl z úplného dna.

Terul zavrčel, což byl jeho nejlepší pokus o řeč. Na znamení pokory i pozdravu sklonil malou hlavu.

„To tělo.“ Zorun víc říkat nemusel. Sluha přesně chápal, co se od něj chce. Terul si mrtvého vojáka hodil na rameno, jako by nevážil víc než vzduch, a vůbec si nevšímal krve, kterou se celý zamazal. Obr byl naučený vždy se následně pečlivě umýt.

Terul se i s tělem odbelhal ven. Ve stokách pod městem

SKRYTÝ PROROK 11

Kehjan bylo mnoho chodeb. Všechny nakonec ústily do řeky pod hradbami. Ta ostatky odnese do zemí za městem – rovněž nazývaných Kehjan – kde se o ně postará příroda.

Zorun se podíval na kaluž krve a krvavou stopu táhnoucí se za Terulem, vyslovil zaklínadlo a nakreslil patřičné symboly. S velkým uspokojením sledoval, jak se tekutina začíná přesou-vat k pentagramu, aniž by za ní na podlaze zbyla jediná kapka. Kolik členů rady by bylo takového kousku schopno? Zorunovi trvalo deset let, než se tohle kouzlo naučil…

Ušklíbl se. Nepochyboval, že by to Uldyssian ul-Dioméd do-kázal pouhým pohledem.

Takhle se to nesmí nechat… anebo pokud ano, pak to musím být já, kdo to dokáže, a ne nějaký hloupý sedlák!

Zorun sebral plášť a vyšel z příbytku. Musel navštívit něko-lik lidí a získat od nich věci potřebné pro další práci. A to se ne-obejde bez ne zrovna čestného smlouvání, do kterého se mu ani trochu nechtělo zatahovat nikoho z těch, kdo ho najali. Některá tajemství byla pro čaroděje vzácnější než peníze nebo drahoka-my. Některá tajemství měla cenu životů.

A pokud Zorunův plán vyjde, mohl by jeden z těch životů pa-třit vysočanovi Uldyssianovi.

„Musíš si promluvit s bratrem,“ nabádal ho Rathma, v jehož ne-utrálním hlase byla nyní stopa obav. „Jak jeho moc roste, je čím dál méně obezřetný.“

„A co mu asi tak řeknu nového?“ zeptal se Mendeln a pokrčil rameny. Byli každý jiný, a zároveň si byli podobní. Rathma byl vyšší než většina lidí a s dokonalými rysy, jaké by snad dokázal vytesat jen mistr sochař. Jeho pokožka byla mnohem víc bledá než u jiných živých lidí a tuto skutečnost ještě zvýrazňoval čer-ný plášť s kápí, do něhož byl zahalen.

Ve srovnání s ním byl Mendeln ul-Dioméd normálně vyso-ký a jeho tvář nijak nevybočovala z běžného průměru. Byl to syn farmáře, třebaže sám zrovna dobrým farmářem nebyl. On si v porovnání s Rathmou připadal škaredý, zejména kvůli rozplá-clému nosu. Dokonce i jeho černé vlasy jako by byly světlejší než dokonale černá hříva jeho mentora.

Chováním, mluvou i oblečením však byli jeden druhému víc

RICHARD A. KNAAK12

bratři než Mendeln s Uldyssianem. Mendeln měl na sobě plášť i zbytek oblečení podobné Rathmovým a také jeho pokožka, jakkoli v ní ještě zůstaly stopy růžového odstínu, byla mnohem bledší, než bylo normální – obzvláště na vysočana, kteří by měli být opálení stejně jako lid z nížin. Alespoň v případě jeho bratra i Serenthii tomu tak bylo.

Že se Mendeln tolik podobal Rathmovi, však nebylo žádné překvapení. Mladší z Diomédových synů byl cíleně vybrán, aby se stal prvním smrtelníkem, který se vydá po cestě, po níž dosud kráčel jen syn anděla a démonky.

„Myslí si, že se chová prakticky,“ pokračoval Mendeln. „Znovu se doslechl, že se někde ozvali stoupenci Trojjednoty, takže se jich rozhodl zbavit hned v zárodku. Jemu to dává smysl a mnoha jiným taky. Dokonce i já to svým způsobem chápu.“

Rathmův plášť se zavlnil, i když tu vůbec nefoukalo. Men-delna často napadalo, jestli jeho oblečení není náhodou živé, ale nikdy se nezeptal.

„Jenomže takhle není schopen vidět, co dělá můj otec,“ při-pomněl mu vysoký muž. Rathma byl prastarý, patřil k jedné z prvních generací, která se zrodila na tomto světě známém ně-kolika vyvoleným jako Svatyně. Stejně jako on byli i všichni ostatní z téhle generace potomky uprchlíků z Nebeských výšin a Horoucích pekel, kteří se rozhodli neúčastnit se dál věčného konfl iktu a společně si zvolili novou formu existence.

Společně pak skutečně nějakou dobu žili na světě, který si sami stvořili a který umně zamaskovali před zraky obou říší. Je-jich společná řeč však znamenala i jejich pád. Nakonec byli je-den druhému tak blízcí, že se ze spojení zrodili ti, k nimž nále-žel Rathma – první lidé.

Zpočátku se tyhle nové lidské děti zdály být neškodné, když se však u nich začala projevovat moc – zcela odlišná od té jejich rodičů, a hlavně s nekonečným potenciálem – prohlásil je anděl Inarius, vůdce všech uprchlíků, za zrůdy. Pár jeho nejbližších ho na poslední chvíli přesvědčilo, aby nepodnikal žádný radikální krok. On i další uprchlíci se nakonec dohodli, že se odeberou do příbytků, aby o osudu svých dětí přemýšleli.

Jedna z nich se však už rozhodla. Inariova milenka, démonka jménem Lilith, postupně tajně vyvraždila jednoho démona a an-

SKRYTÝ PROROK 13

děla po druhém. V šílenství se považovala za spasitele svých dětí a tím pádem i za jedinou bytost s právem utvářet jejich dal-ší osud.

Osud, v němž byla ona paní všeho.Inaria ovšem zjevně podcenila. Když anděl její zradu odhalil,

vyhnal ji ze Svatyně a pak pozměnil gigantický krystal nazvaný Světovín* – který byl původně stvořen, aby skryl existenci toho-to světa – tak, aby udusil moc všech dětí. Ta nakonec jako by ni-kdy neexistovala.

Někteří Rathmovi vrstevníci, nazývaní nephalem, se vze-přeli… a byli zničeni. Ostatní se rozprchli po celém světě a sám Rathma se musel ukrýt na místě mimo tento svět. Během staletí většina z jeho lidu zmizela a následující generace vyrostly v ne-vědomosti. Brzy si již nikdo nepamatoval právo na moc, o kte-ré byli oloupeni.

To však již nebyla pravda… Mendeln se od Rathmy odvrátil, avšak uvažoval nad jeho

slovy. Oba stáli uprostřed kehjanské džungle, daleko od místa, kde se utábořila početná skupina Uldyssianových následovní-ků. Pach kouře, který sem přinášel vítr, nepřicházel z tábora, ný-brž z Urjhani, města půl dne odtud na jih. Uldyssian tam vypá-tral několik posledních kněží ukrytých v malém chrámu, který ihned srovnal se zemí.

„Můj bratr si existenci anděla uvědomuje velmi bolestně,“ odpověděl nakonec Mendeln. „Stejně jako si bude navždy bo-lestně uvědomovat existenci Lilith.“

Démonce se navzdory Inariovu přesvědčení, že to není mož-né, podařilo z exilu vrátit. Anděl byl natolik zaměstnán zása-hem Horoucích pekel do Svatyně, že si vůbec nevšiml Lilithi-ny manipulace se Světovínem. Tak se jí podařilo znovu probudit potenciál v mnoha lidech, kteří nyní obývali tento svět. Lilith si z nich vybrala Uldyssiana a kombinací násilí a chtíče si z něj udělala velmi mocnou loutku.

Nakonec se jí ovšem nepodařilo získat ho pro svou věc a Ul-dyssian ji v hlavním chrámu Trojjednoty přemohl. Třebaže ni-kdo v sutinách, které jediné z velkolepé stavby zbyly, nenašel

* Český ekvivalent originálního Worldstone se na fanouškovských webech uchytil velmi rychle (pozn. překl.).

RICHARD A. KNAAK14

její tělo, všichni včetně Rathmy byli přesvědčeni, že je démon-ka konečně mrtvá. Bohužel pro Uldyssiana, který kdysi miloval její lidskou podobu Lyliu, ani tohle neznamenalo, že by zmize-la úplně.

„A za to se mu mohu jen omluvit. Věděl jsem o matčině zlu, stejně jako jsem věděl o otcově touze stát se bohem… a celé ge-nerace jsem nic neudělal. Jen jsem se krčil v koutě.“

Rathma se v žádném koutě nekrčil, ale Mendeln mentora ne-hodlal utěšovat. Přesto… „Přivedu k němu znovu misionáře z Katedrály. Říkal jsi přece, že jich je několik na cestě do Urjha-ni, a my jsme odtamtud odjeli teprve včera.“

„Což také není poprvé, Mendelne. Zdá se to téměř, jako by otec znal směr Uldyssianových kroků dřív, než je on sám udě-lá.“

„O tom se taky zmíním.“ Mendeln však ani nyní neodešel. Najednou se zadíval do džungle, jako by čekal, že na něj odtam-tud vyskočí nějaké dravé zvíře.

„Já ho neschovávám,“ poznamenal Rathma s pro něj vzác-ným výrazem roztrpčení. „Nepředstírám, že nemám ponětí, kde se tvůj přítel Achilios nachází. Trag’Oul i já jsme ho opravdu hledali, ale po lovci není nikde ani stopy.“

„Ale ty jsi ho přece oživil!“„Já? Já jsem jen navodil správnou situaci. To ty jsi ho přive-

dl zpět, Mendelne. To tvůj dar a spojení se světem po smrti mu umožnily se vrátit.“

Mendeln nechtěl znovu živit starý spor, takže se od mento-ra odvrátil a odešel. Rathma na něj nevolal a člověk, který znal jeho způsoby, věděl, že už se ztratil v temnotě.

Ani jeden z nich nevyslovil nahlas domněnku vysvětlující Achiliovo zmizení. Když tuhle možnost v minulosti jedinkrát probírali, ztratil Mendeln málem chuť do života. K čemu byla snaha změnit svět, pokud ten měl přestat existovat?

Uldyssianovu bratrovi bylo až příliš jasné, co se s lovcem stalo. Rathma nezaznamenal v místě, kde se Achilios prokaza-telně naposledy vyskytoval, žádnou stopu po démonovi. Jeho absolutní nepřítomnost mohla znamenat jen dvě věci. Ta první byla možnost, že se jejich přítele nějak zmocnil Inarius, aby ho použil proti nim, což byla skutečně děsivá představa. Jakkoli se

SKRYTÝ PROROK 15

však tohle mohlo zdát strašlivé, obzvláště Serenthie, proti dru-hému možnému scénáři byl ten první vlastně docela přijatelný.

Co když jim lovce ukradl jiný anděl?Všichni věděli, co by to znamenalo. Horoucí pekla už o Sva-

tyni věděla a bylo tomu tak po několik staletí. Nechávali ji exis-tovat, neboť je zaujal potenciál lidí, kterého by případně mohli využít, aby zvrátili věčnou válku na svou stranu. Církev Troj-jednoty stvořili vládci démonů – Pekelné mocnosti – s cílem podrobit si Mendelnovu rasu a udělat z ní tupé stádo. Nebýt osobního zásahu Inaria, který Svatyni stále považoval za svou, lidstvo by už zřejmě pochodovalo do boje proti andělům.

Pokud však nyní Nebeské výšiny o tomto světě věděly, bylo jisté, že se buď zúčastní boje o nadvládu nad ním, nebo že se ho jednoduše pokusí zničit, aby nepadl do rukou démonům. Že bude mít kterákoli z variant na svědomí tisíce lidských životů, bylo oběma stranám jedno.

Je bezpodmínečně nutné najít Achilia, rozhodl se Mendeln, než došel na okraj tábora. Pro osud nás všech!

Jeho myšlenky byly rázně přerušeny neviditelnou silou, do které narazil. Zatímco si třel bolavý nos, objevily se dvě posta-vy: jedna s tmavou kůží obyvatele nížin a druhá stejně bledá jako kterýkoli jiný vysočan v porovnání s místními. Mendeln v druhém muži poznal jednoho z Parthanů – prvních Uldyssia-nových stoupenců, jejichž počty se rapidně tenčily. Zbývala jich ani ne stovka, a přitom jich původně bylo mnohonásobně více. Jako první z těch, kdo dostali příležitost seznámit se s mocí jeho bratra, museli čelit mnoha strašlivým nebezpečím, dřív než se ji skutečně naučili využívat.

„Ááá! Promiňte, mistře Mendelne,“ vyhrkl Parthan. „Ne-mohli jsme tušit, že to budete vy!“

Druhý z edyremských nervózně přikývl na souhlas. Ať již Uldyssianovi následovníci pocházeli z džunglí v nížinách či z lesů na vysočině, téměř všichni se k Mendelnovi chovali se směsí úcty a strachu. Strach pramenil z jeho nového učení, které mělo mnoho co do činění s mrtvými. Ona úcta… nuže, byl nato-lik chytrý, aby mu došlo, že pocházela jednoduše ze skutečnos-ti, že byl bratrem jejich vůdce.

Zvláštní bylo, že hrstka lidí přišla cíleně za ním, aby je učil,

RICHARD A. KNAAK16

ovšem Mendelna nechával jejich zájem chladným. Jednoduše je morbidním způsobem fascinovaly určité aspekty jeho práce… alespoň takhle to sám sobě vysvětloval.

„Nemusíte se omlouvat,“ řekl dvojici mužů. „Nikomu jsem neřekl, že jdu pryč. Plnili jste svou povinnost.“

Oba Mendelnovi uvolnili cestu a s úlevou sledovali, jak se od nich vzdaluje. Předstíral, že si toho nevšiml.

Když mladší z obou Diomédových synů prošel kolem hlíd-ky, jako by se znenadání ocitl v jiném světě. Všechno kolem něj bylo plné magie. Rozlehlý tábor zdobily nesčetné barevné sví-tící koule, jako by je někdo přichystal na oslavu. Žádná z nich ovšem nedržela na provázku. Všechny se jednoduše vznášely ve vzduchu poblíž těch, kdo je stvořili. Bylo tu i několik ohňů, jejich smyslem ale bylo poskytnout žár k vaření, nikoli světlo.

Koule však nebyly všechno. Jak Mendeln procházel táboří-cím davem, upoutalo jeho pozornost ještě cosi. Jeden snědý ní-žiňan stvořil zářící proud energie, který se svíjel jako had. Jiný edyremský zvedl magicky do vzduchu několik menších kame-nů a pak je nechal pohybovat se, jako by s nimi žongloval ne-viditelný cirkusák. Plavovlasá parthanská žena si nechala v ru-ce zhmotnit kopí, kterým vzápětí s dokonalou přesností vrhla do poměrně vzdáleného stromu. Zbraň v něm ještě chvíli vězela a pak se rozplynula, když žena vytvořila jinou.

Tohle bylo jen několik málo příkladů. Kouzla edyremských se lišila podle jejich schopností a síly, avšak už jen skutečnost, že ti zdánlivě prostí lidé kolem něj – lidé všech společenských vrstev a profesí – ovládli moc dříve danou jen několika málo vyvoleným, Mendelna ohromovala a zároveň děsila. Obyčejní lidé jako on by měli například obdělávat pole. Neměli by z nich být mocní čarodějové.

A tohle ho trápilo, dokonce i v okamžiku, kdy spatřil, jak jeden vynalézavý mladík vytvořil pro menší sourozence – ano, v Uldyssianově „armádě“ byly i děti – zářící motýly, kteří se vzápětí rozlétli na všechny strany. Svým způsobem byli mno-zí z následovníků jeho bratra velmi naivní, pokud šlo o moc, jíž vládli. V nejlepším případě ji viděli jako nástroj, třeba moty-ku, ovšem rozhodně ne jako cosi, co by se buď mohlo brutálně obrátit proti nim samým, či proti jejich bližním.

SKRYTÝ PROROK 17

Možná jsem na ně moc přísný, uvažoval Mendeln v duchu. Bojovali za všechno, čemu věří, a museli zabíjet ty, kdo z nich chtěli mít bezduché loutky a otroky.

Jeho pochybnosti však nezmizely. Navzdory všemu Men-deln cítil, že magie je cosi, co by se mělo hlouběji studovat a po-užívat jen s velkou rozvahou. Člověk se ji musel naučit využívat a respektovat její rizika.

Pak se před ním objevila měkká uklidňující modrá záře. Mendeln zaváhal, ale vydal se k ní. Neměl důvod obávat se její-ho zdroje. Koneckonců, byl to jen Uldyssian.

Přítomnost jeho bratra bylo možné jednoduše cítit i upro-střed takového množství magie. V kruhu kolem místa, které si Uldyssian zvolil za lože, seděli či stáli edyremští ve velkém po-čtu. Mendeln bratra neviděl, avšak přesně cítil, kde je. Bez za-váhání vkročil do davu, který jeho přítomnost ihned zaregistro-val a uvolnil mu cestu.

Mendeln nedošel ještě ani do poloviny zástupu, když brat-ra zahlédl.

Jeho tělo bylo stále stejně svalnaté a široká ramena jen dokreslovala vzezření obyčejného farmáře, kterým ve skuteč-nosti samozřejmě byl. A docela dobrým. Měl vlasy barvy pís-ku a širokou čelist zarostlou krátkým vousem. Dalo se říct, že je pohledný takovým drsným způsobem, který mu velmi pomá-hal získávat důvěru lidí. Ani v nejmenším se nepodobal uhla-zeným kněžím nebo zapáleným prorokům, s nimiž měli jeho stoupenci neblahé zkušenosti. Byl jeden z nich, prostý člověk. Kdysi se mu dařilo, ale prožil i tragédii, když mu celou rodinu kromě Mendelna vzal mor. Tehdy toužil po útěše u všech mož-ných misionářů a hledal spásu pro nejbližší, ovšem dostalo se mu jen prázdných slov a žádostí o milodary. Tahle zkušenost v něm zanechala hořkou nenávist ke všem sektám, jakými byly například Trojjednota nebo Katedrála Světla, ještě před tím, než se ho obě pokusily zničit.

Uldyssian seděl na kládě a promlouval k lidem. Mendeln nemusel poslouchat, aby pochopil, že ovečkám dodává odvahu a vysvětluje, co to pro ně všechny znamená, že se vydali na stej-nou cestu jako on. Jeho slova měla ohromný účinek, ale Men-delnův bratr se jimi v poslední době až příliš často sám neřídil.

RICHARD A. KNAAK18

Jako by dovolil, aby ho ohromná moc ovládla, místo aby tomu bylo naopak.

Urjhani bylo posledním příkladem. Uldyssian měl v úmyslu místní kněží zajmout, ne povraždit. Měl v úmyslu zeptat se jich na jejich démonické pány. Když však jeden z nich na edyrem-ské zaútočil v zoufalém pokusu odvrátit nevyhnutelné – poku-su velmi snadno zneškodněném – Uldyssian mu vztekle opla-til stejnou mincí.

Kusy kněží, kteří vybuchli zevnitř, byly rozmetány všude kolem. Uldyssian jen pokrčil rameny, jako by přesně tohle měl v úmyslu od samotného počátku.

„Byla to Trojjednota,“ zněla odpověď, s níž uťal veške-ré Mendelnovy protesty. S těmi slovy Uldyssian rozkázal, aby i tenhle poslední chrám spálili a zničili tak i zbytek kdysi moc-né sekty.

Stejný muž, který s takovou lehkostí roztrhal na kusy živé bytosti a spálil jejich chrám, nyní pokynul ovečkám hlavou a dal jim najevo, že kázání skončilo. Záře zeslábla, avšak zůstá-vala dost silná, aby ji šlo vidět odkudkoli z tábora.

Zbyl jediný člověk, Serenthia, dcera kupce Cyruse, který byl první obětí Uldyssianovy moci. Přirozeně, jeho smrt tehdy nebyla Uldyssianova vina. Celou situaci zmanipulovala Lilith, aby byl výsledek co nejtragičtější. Serenthia byla nádherná žena s dlouhými černými kadeřemi a jasnýma modrýma očima. Stej-ně jako Uldyssianova, i její kdysi bledá tvář byla nyní opálená do bronzova. Na rozdíl od obou bratrů měla na sobě volné šaty typické pro obyvatele nížin. Kopí v pravé ruce bylo její neroz-lučný společník, a pokud krásu cokoli hyzdilo, alespoň v Men-delnových očích, bylo to děsivé odhodlání, jež se jí téměř neu-stále zračilo v očích.

„Mendelne.“ Uldyssian vstal a pozdravil bratra, jako by se neviděli celé dny. „Kde jsi byl?“

„Za hranicema.“„Aha.“ Bratrova radost poněkud opadla. „Kdo to byl tento-

krát? Drak, nebo ten její parchant?“Tím „její“ myslel Lilith. „Ano, Rathma. Varuje nás před

svým otcem…“Modrá aura kolem Uldyssiana se najednou jasně rozzářila, až

SKRYTÝ PROROK 19

se lidé stojící nejblíže lekli. Všechny oči se však vzápětí znovu odvrátily. „Tak jako vždycky! Von si jako myslí, že si nedávám pozor, nebo co? Rathma by nám víc pomohl, kdyby byl s náma, než když se schovává ve tmě a šeptem pořád před něčím varu-je.“

Záře nabírala na intenzitě. Mendeln cítil, jak i jeho vlastní hněv roste, ale měl ho plně pod kontrolou. „Víš, že riskuje stej-ně jako my všichni, Uldyssiane… a nenávidět ho za to, že je po-tomkem Lilith, je nesmysl. Sám toho lituje víc, než si dokážeš představit.“

Modrá záře znovu poněkud zeslábla. Uldyssian si povzde-chl. „Máš… máš pravdu. Promiň. Posledních pár dnů bylo hod-ně náročných, že jo, Mendelne?“

„Mně to připadá, jako by každý další den byl vždycky těžší než předchozí.“

„Stýská se mi po farmě.“„Mně taky, Uldyssiane. Dokonce i mně.“Serenthia se konečně rozhodla přerušit mlčení. Pohlédla na

Mendelna a zašeptala: „Nějaké zprávy o Achiliovi?“„Víš, že kdybych cokoli zjistil, hned bych ti to řekl.“Zapíchla kopí hrotem do země. Zasažené místo na okamžik

rozsvítila rudá energie. Serenthia byla nejmocnější ze všech Ul-dyssianových akolytů. Bohužel část její síly živil strach o lovce, a čím déle byl Achilios nezvěstný, tím bezohledněji se chovala. Podobná vlastnost nebyla cizí ani dalším edyremským, ovšem zdálo se, že si toho všiml pouze Mendeln, který byl mezi nimi v podstatě cizincem.

„Achilios se k tobě vrátí,“ vložil se do hovoru Uldyssian. „Určitě, Serry.“

Žena se však zatvářila nejistě. „Kdyby mohl, už by tu byl!“„Počkej, a uvidíš.“ Uldyssian jí položil ruku na rameno, což

by kdysi dávno znamenalo, že by kupcova dcera zrudla. Většinu dívčího života ho bezmezně milovala a lásku k Achiliovi v sobě objevila teprve krátce předtím, než ho Lucion zabil.

Uldyssian se obrátil zpět k Mendelnovi a dodal: „A jak jsem říkal, dávám na anděla pozor, ale myslíš, že nám může udělat něco, co by nedokázala Trojjednota? Rathma se schovával tak dlouho, až mu musí dělat problémy uvažovat…“

RICHARD A. KNAAK20

Z okraje tábora k nim dolehl křik vzteklých hlasů, které ne-patřily edyremským.

Uldyssian obrátil zrak k obloze. Zamračil se, spíše naštvaný než překvapený.

„Máme hosty,“ řekl Mendelnovi se Serenthiou. „Spoustu ne-zvaných hostů…“

„Trojjednotu?“ zeptala se Serenthia téměř dychtivě. Potěžka-la v rukou kopí, jako by jím chtěla vzápětí hodit.

„Nevím, ale kdo jinej by to moh bejt?“ Uldyssian zamířil do míst, odkud se ozýval křik. „Vlastně je jedno, kdo to je. Přivítá-me je stejně jako Trojjednotu.“

Cyrusova dcera se usmála a Mendelnovi se krátce vybavil výraz, který se jí ve tváři objevoval, když byla ještě posedlá Li-lith. Nedočkavě vyrazila za Uldyssianem a oba rychle nechali Mendelna daleko za sebou.

Zůstal stát, nikoli však proto, že by se chtěl vyhnout boji. Jak zvuky sílily, Mendeln uvažoval, co mohlo lidi k tak zoufalému a překvapivému útoku vést. Na Trojjednotu to nevypadalo, ta by totiž v tuhle chvíli sotva byla schopna dát dohromady větší sílu. Jedinou další možnost však představoval Inarius a Mendeln si nedokázal představit, že by anděl podnikl něco tak obyčejného. Rathma ho vždy popisoval jako bytost, která zpovzdálí mistrně manipuluje událostmi…

Mendeln zaklel a rychle se rozběhl za ostatními. Ať již byl tenhle útok navenek cokoli, bude za ním skryto něco mnohem děsivějšího – a může být příliš pozdě to zastavit.

DVA

Uldyssian se ani trochu nebál, když se co nejrychleji hnal k okraji tábora. Už byl se svými stoupenci takhle zákeř-ně napaden několikrát. Lilith se dokonce podařilo skrýt

Strážce míru a ještě děsivější morluy tak, že je spatřili, až když byli přímo u nich. A ani to jí nepomohlo, aby edyremské zničila.

Protože si byl vědom, kde se nacházejí, udělal taková bez-pečnostní opatření, aby byl tábor v bezpečí, i kdyby se někdo pokusil o podobný trik jako Lilith. Nyní se to začalo vyplácet.

Skutečně, několik řad edyremských stálo otočených do džun-gle, z níž se však nehrnuli do stříbrných zbrojí odění inkvizitoři Katedrály, nýbrž horda různorodých vandráků ne nepodobných jeho vlastní armádě. Ozbrojení byli kromě mečů a dřevorubec-kých seker také vidlemi a jinými obyčejnými nástroji, které bylo možné použít jako zbraň. Křičeli a řvali a řítili se proti čekajícím edyremským a Uldyssian z nich cítil šílený vztek.

„Tohle není ani Trojjednota, ani Katedrála. Jsou to obyčejní lidi!“ prohlásila Serenthia zbytečně. Připravila si kopí. „To pře-ce není možné! To musí být nějaká iluze, která nás má znejistit.“

Na téhle její připomínce cosi bylo, neboť iluze byla pro obě mocné sekty stejně přirozená věc jako tlukot srdce. Uldyssian hodil nejistotu za hlavu a napřáhl levou ruku.

Prostor před ním vybuchl čistým zvukem, jehož síla smet-la řady útočníků, jako by to bylo jen suché listí. Muži – i ženy, jak si Uldyssian všiml – vylétli do vzduchu, naráželi do stromů nebo mizeli zpět v temné džungli. Když umírali, vydávali straš-livé skřeky, z nichž mu naskakovala husí kůže, což mu ovšem nezabránilo udeřit znovu.

Serenthia vedle něj zamířila a hodila. Kopí prolétlo tělem jednoho muže a zabilo ještě dalšího za ním. Když oba padli k zemi, vrátila se zbraň k majitelce.

Zbytek edyremských nenechával boj jen na obou vůdcích. Další z útočníků se vznítil, aby vzápětí vrazil do svých dvou

RICHARD A. KNAAK22

druhů a zapálil je taky. Všichni tři pak způsobili ve vlastních řa-dách hotový chaos, neboť lidé kolem nich měli co dělat, aby se jim vyhnuli.

Na jiném místě se objevovaly světelné koule, které zvedaly útočníky do vzduchu a následně je shazovaly na ostatní. Cha-padla tvořená čistou energií se utahovala kolem hrdel a nemilo-srdně rdousila.

Některé ze zbraní edyremských vypadaly docela světsky, jako například luky, ovšem i v tomto případě hrála roli jejich moc, která směřovala vystřelené šípy tak dokonale, že si vždy našly cestu do srdce.

Také útočníci měli lukostřelce, avšak Uldyssian s překvape-ním zjistil, že je použili až nyní. Vysoko ve vzduchu se ozval svist a pak se na edyremské začaly snášet první šípy. Schopnosti nepřátelských střelců byly pochybné, avšak obránců bylo tolik, že se nemuseli bát, že by nezasáhli.

Uldyssian nebyl nucen ani pohnout rukou, aby se šípů zmoc-nil. Všechny se prudce otočily a zamířily zpět do džungle.

Jeden po druhém zasahovaly šípy ty, kdo zaútočili na tábor. Řada šesti mužů padla k zemi prakticky jako jeden, každý z nich měl probodnuté hrdlo.

Přepadení se brzy změnilo v debakl, neboť nikdo z edyrem-ských neutrpěl víc než škrábnutí. Štíty, které Uldyssian naučil vojáky dělat, byly pro zbraně smrtelníků neproniknutelné a on žasl, že s tímhle útočníci zjevně nepočítali. Čím dál víc to vypa-dalo, že jsou skutečně těmi, kterými se zdáli být – obyčejnými rolníky, řemeslníky a jim podobnými. Byli to přesně lidé, kteří měli toužit se k edyremským připojit, ne je vraždit.

Nicméně přišli a jejich odhodlání nyní přerostlo v zoufalství. Většina z nich měla tmavou pleť stejně jako Torajané a mnozí jejich příbuzní, ovšem našlo se mezi nimi i několik nížiňanů se světlou kůží, ve skutečnosti tak světlou, že by si je někdo mohl splést s vysočany, jakým byl i on. Něco takového viděl popr-vé, už o nich však slyšel. Říkalo se, že pochází z oblasti na sever od hlavního města, za celou dobu, kterou však strávil Uldyssian v pralesním království, ani jednoho nepotkal, pokud tedy nepo-čítal falešnou Lilithinu identitu – Lyliu.

Podoba s ním je ale neuchránila před osudem, který stihl je-

SKRYTÝ PROROK 23

jich druhy. Uldyssian je za přepadení odměnil stonásobnou smr-tí. Těla se před ním začala kupit téměř groteskním způsobem, on však necítil stud ani hanbu a ani na okamžik nezauvažoval, že by boj ukončil. Útočníci nepřestávali proudit z džungle a je-ho lidé, jistí si vítězstvím, rovněž nedávali najevo, že by chtěli ukončit, co se pomalu měnilo v řezničinu.

Za sebou zaslechl slova vyřčená v jazyce, kterému ani vzdá-leně nerozuměl. Společně s nimi se za ním objevila mdlá záře.

Jeden z mrtvých útočníků vyskočil na nohy jako loutka, již někdo prudce zvedl za nitky. Nejprve se zdálo, že se odporný válečník vrhne proti edyremským, on se však prudce otočil pro-ti bývalým spolubojovníkům.

Druhé tělo a pak i třetí udělala totéž. Vzápětí se k nim připo-jilo několik dalších.

První vykročilo k nepříteli a pohled na kráčejícího nemrt-vého nakonec stačil, aby ukončil útok na tábor. Nejprve jeden a krátce nato všichni útočníci se otočili a v panice se dávali na útěk. Běželi jako smyslů zbavení a jejich jediným cílem bylo dostat se co nejdál od rodící se armády ghoulů.

Několik Uldyssianových následovníků poslalo proti vrávo-rajícím nemrtvým ohnivé koule nebo celé kmeny stromů, ale všem jim pomalu začal docházet rozsah toho, co se jim odehrá-valo před očima. Celý prostor kolem tábora byl plný mrtvých těl a ani jediné nepatřilo edyremským. Obránci začali vítězoslavně jásat.

Uldyssian se obrátil k Mendelnovi, což byl muž, který proná-šel nesrozumitelná slova. Jeho bratr vypadal téměř stejně mrtvý jako obživlá těla a v rukou svíral znepokojivou dýku, která pů-sobila, jako by byla vyřezána ze slonoviny… nebo z kosti. Men-deln ji držel hrotem k zemi. Právě ona byla zdrojem zlověstné záře.

Mladší z bratrů otočil dýku hrotem vzhůru a pronesl jediné slovo.

Směrem z džungle se ozvalo hlasité žuchnutí. Uldyssian se otočil přes rameno a spatřil, jak se oživlé mrtvoly skládají mezi ostatní těla. Někteří edyremští podvědomě udělali rukou zna-mení Trojjednoty či Katedrály. Bylo těžké zapomenout na staré zvyky tváří v tvář tak strašlivé skutečnosti.

RICHARD A. KNAAK24

„Musel jsem něco udělat,“ prohlásil Mendeln téměř nepří-tomně. „Začínalo se to měnit v hroznou a nesmyslnou tragédii.“

„Voni nás napadli. Přepadli nás ze zálohy, to sis nevšiml?“ Uldyssian však nemohl mít bratrovi za zlé, že se pokusil masa-kr zastavit, i když to vlastně bylo kvůli nepříteli. „Dostali, co si zasloužili.“

„Možná…“Uldyssian ten tón znal a rozčiloval ho čím dál víc. „Možná

vypadali jako my, ale nenech se plíst, Mendelne. Jestli to nebyla Trojjednota, tak to museli bejt služebníci Inaria.“

„Škoda, že se jich nemůžeme zeptat,“ poznamenala Seren-thia, která začala ohledávat jedno z těl. „Edyremští začínají být moc dobří, Uldyssiane. Ani jeden nepřežil.“

„To taky neměl.“ Nyní Uldyssiana překvapil jeho vlastní tón, zejména pro chlad, který v něm byl. „Ale máš pravdu, bylo by fajn, kdyby nám někdo z nich mohl říct, co byli zač. Měli moc se do poslední chvíle skrývat, to znamená démony nebo andě-ly. Ale bojovali jako rolníci nebo dělníci…“ Najednou pocho-pil, jak Mendeln uvažoval. „To nedává smysl. Museli přece vě-dět, že je roztrháme na kusy. Všichni už určitě slyšeli, co jsme udělali v Toraji i ve vostatních městech, kde jsme našli Trojjed-notu…“

„Můžu něco říct?“Skutečnost, že to byl jeho bratr, kdo nabízel vysvětlení týka-

jící se podivného přepadení, Uldyssiana znepokojovala víc, než byl ochoten dát najevo. „Co?“

Mendeln mluvil velice tiše. Ostatní edyremští stále čekali na další rozkazy. „Potřebuju být chvilku s těmi – poraženými – sám. Potřebuju si vybrat. Pak ať ostatní pohřbí nebo spálí.“

„Vybrat?“ Serenthia zbledla. „Jak to myslíš, vybrat? Proč by sis chtěl některého vybírat?“

„No, abych mu mohl položit pár otázek, přirozeně.“Uldyssian s kamennou tváří přikázal svým lidem, aby se po-

starali o mrtvé. Pak bratrovi pošeptal: „Tak běž. Vem si dva… ale jenom dva. Pomůžu ti je vodnýst někam, kde tě nikdo nebu-de rušit.“

„Co když zrovna tihle dva nebudou nic vědět. Nejlepší by bylo, kdybych jich mohl prohlédnout víc…“

SKRYTÝ PROROK 25

„Dva, Mendelne! Dva. A vostatním prostě řekni, ať na ně nešahají. Nic víc.“

Černě oděný muž si povzdechl. „Jak chceš. Radši tedy půjdu hned, dokud si mám ještě z čeho vybírat.“

Serenthia počkala, dokud Mendeln nebyl z doslechu, než na-konec řekla: „Mám ho ráda jako kamaráda a skoro jako bratra, Uldyssiane, ale mám o něj strach. Tohle není správné, pořád se zabývat kouzly, kterými se dotýká mrtvých.“

„Taky z toho nejsem nadšenej, ale zatím nic z toho, co udělal, nebylo na škodu. A hodně lidem zachránil život, včetně mě.“

„A vrátil mi Achilia, i když jen na pár krátkých chvilek…“ oči se jí zalily slzami.

„Hlídám si ho, tím si buď jistá. Jestli udělá – nebo ten zatra-cenej Rathma – cokoli, čím překročí hranici, zastavím to, Serry. Nenechám nikoho páchat zlo, dokonce ani vlastního bratra.“

Myslel to vážně, vážněji, než si sám uvědomoval. Kdyby se Mendeln dostal tak daleko, že by udělal něco děsivého – Uldys-sian si zrovna teď nedokázal představit, co by to mohlo být – starší z obou bratrů by se postaral, aby toho mladší nechal.

A kdyby to bylo nutné, tak napořád. Uldyssian by neměl ji-nou možnost.

Neexistoval způsob, jak udržet Mendelnův záměr v napros-tém utajení, avšak Uldyssian se Serenthiou dělali, co mohli, aby odvedli pozornost edyremských od černě oděného muže vybíra-jícího si dvě mrtvoly, které by se mu hodily. V okamžiku, kdy je našel, pomohl mu Uldyssian odtáhnout je z dohledu ostatních. Serenthia hlídala, aby nikdo náhodou nezabloudil směrem, kde její dva přátelé hodlali pracovat.

„To bude rozhodně stačit,“ rozhodl nakonec mladší z bra-trů. Nejprve odnesli těla z tábora a pak je po jednom položi-li na místo, o němž byl Mendeln přesvědčený, že bude nejlé-pe vyhovovat jeho potřebám. Stáli nyní na malé mýtině, snad deset minut od tábora, ovšem na Uldyssianův vkus stále ještě příliš blízko. Nedaleko tekl potok a nad mýtinou se klenuly ko-runy stromů. Hustá džungle je dobře skrývala před zraky edy-remských, i když někteří vnímavější z nich zřejmě zaznamenají energie, které Mendeln kolem sebe soustředí. Tomu bohužel ne-šlo zabránit, neboť bratr mu vysvětlil, že jakýkoli pokus oddělit

RICHARD A. KNAAK26

jejich činnost od ostatních magickou stěnou by zároveň ovliv-nil jeho práci.

Mendeln mlčky posunul obě těla, aby ležela vedle sebe. Pra-vou ruku jim položil na srdce a levou na čelo.

„Proč zrovna takhle?“ zeptal se Uldyssian a překvapil tím sám sebe.

„Rathma s Trag’Oulem mě naučili, že duše se dotýká srdce i mysli. Mám v úmyslu zavolat duše těch dvou a tohle mé volání jednoduše zesílí. Není to úplně nutné, ale mělo by to vše usnad-nit… protože samozřejmě vím, že to chceš mít co nejrychleji za sebou.“

„To bych byl rád.“Mendeln přikývl a znovu vytáhl kostěnou dýku. Uldyssian

cítil, jak je nepřirozená, jako by nepatřila na tento svět. Uldys-siana odpuzovala navzdory skutečnosti, že zachránila jeho lid i jeho samého. Mendeln s ní během poslední bitvy proti váleční-kům Trojjednoty posílal na onen svět – znovu – jednoho morlua za druhým. Zachránil neuvěřitelné množství životů… a přesto chtěl být Uldyssian vždy co nejdál od ní. Měla co dělat se smr-tí a s tím, co bylo po ní, a s něčím takovým by si žádný člověk neměl zahrávat.

S hrotem namířeným k zemi se Mendeln sklonil nad prvním tělem. Byl to muž středního věku, který byl v životě velmi prav-děpodobně farmářem stejně jako Uldyssian. Vlasy už mu ustu-povaly z čela, břicho trochu rostlo, ale byl široký a silný v rame-nou a vypadal, téměř jako by jen spal.

Mendeln mu namířil hrotem dýky přímo na srdce. Uldyssian zatajil dech, avšak jeho bratr začal nad mužovou hrudí jen kres-lit runy, které vždy krátce zaplály jasným bílým světlem, aby vzápětí pohasly do matné stříbrné. Mendeln takových nakres-lil pět.

Když byl hotový, zopakoval stejný proces nad čelem, ovšem s jinými runami. Následně se přesunul k druhému tělu, které pa-třilo ženě snad jen dvacetileté. Byla štíhlá s drobnou tváří a Ul-dyssian se nemohl zbavit dojmu, že je na něco takového přeci jen příliš mladá. Byla skutečně tou, kterou se zdála být? Pokud ano, znepokojovaly ho důsledky snad ještě víc.

„Prosím tě, Uldyssiane, ustup.“ Když starší bratr poslechl,

SKRYTÝ PROROK 27

zaujal Mendeln místo v nohách obou těl. Nyní zvedl dýku hro-tem vzhůru. Z úst mu začala proudit slova, která se prostřednic-tvím magie naučil od Rathmy a z nichž Uldyssianovi naskako-vala husí kůže.

Nad oběma těly se objevily malé záblesky magické energie. Aniž by Mendeln přestal odříkávat, poklekl. Natáhl se tak, aby hrotem dýky dosáhl na ruku, kterou měl muž položenou na srdci.

Uldyssian se vyděsil, jakmile spatřil, že čepel dýky do sebe nasává tenký pramínek krve. Tu už nečekal. Než ovšem mohl něco říct, zopakoval Mendeln stejný proces u ženy. Bylo podiv-né, že když bratr zářící dýku stáhl, zdála se být zcela neposkvr-něná.

Mendeln vyslovil ještě cosi a pak počkal. Nečekal dlouho. Nad oběma těly se udělala mlha, která nemohla být přirozená. Z ní vyrostla chapadla a několik se jich omotalo kolem každé mírně krvácející ruky.

Krev, která už stačila vytvořit malé kaluže, se začala ztrá-cet, jako by rychle vysychala – nebo jako by ji cosi vstřebalo do sebe.

„Mendelne…“Jeho bratr už znovu cosi říkal a mávnutím ruky ho utišil. Na-

půl sražená krev dál mizela, až zbyly jen otevřené rány.A když zmizela i poslední rudá kapka, začala mlha nad těly

získávat konkrétní tvar – ne, dva tvary.Jeden vzdáleně mužský a druhý zřejmě ženský.Oba muži nyní stáli v naprosté tichosti a Uldyssian spoléhal

na to, že Mendeln ví, co má dělat. Mlhavá těla se poněkud pro-pojila, což bratra zjevně roztrpčilo.

„Mělo to vyjít lépe,“ pokáral sám sebe. „Měli být oba zřetel-nější, víc připomínat sebe sama zaživa.“

„Můžou nám teď vodpovídat?“ skočil mu Uldyssian do řeči, protože to chtěl mít co nejrychleji za sebou. „O nic jinýho nám nejde, ne?“

„Je to to nejdůležitější.“ Mendeln znovu zavrtěl nad výsled-kem své práce hlavou a pak ukázal dýkou na mužský stín. „Ja-kým jménem jsi byl zván?“

Nejprve bylo slyšet jen šumění větru, ale to se pak proměni-lo ve slova.

RICHARD A. KNAAK28

Hadeen… Hadeen.Spokojený s tímto úspěchem Mendeln pokračoval. „Odkud

jste přišli?“T… Toraja… Toraja… „Toraja?“ Uldyssian se zamračil. „Takovej kus?“„Je to daleko, souhlasím.“ Mladší z bratrů se pak zeptal du-

cha: „Čím jsi byl? Byl jsi služebníkem Trojjednoty?“Chvilka zaváhání, jako by stín považoval Mendelnovu otáz-

ku za příliš složitou. Oral jsem půdu a pěstoval obilí… stejně jako můj otec… a jeho otec…

„Dost! Odpověz na otázku o Trojjednotě. Byl jsi její služeb-ník?“

Ne… „Určitě lže, Mendelne. Proč by se jinak táhl takovej kus, aby

nás zabil?“Mendeln pokrčil rameny a zeptal se ducha: „Jestli nesloužíte

Trojjednotě, proč jste na nás zaútočili?“Znovu chvilka zaváhání… a pak: Abychom zachránili zem…

zachránili Kehjan… Jeho odpověď připadala Uldyssianovi absurdní. „Von chtěl

zachránit Kehjan před náma? Vždyť to je naopak! My zachra-ňujem Kehjan!“

„Klid, buď trpělivý.“ Navzdory těmto slovům však ani Men-deln duchově odpovědi nerozuměl. Poškrábal se na bradě a pak se obrátil k ženskému stínu. „Ty. Jakým jménem jsi byla zvá-na?“

Vidrisi… „A ty jsi také přišla zachránit Kehjan před lidmi v táboře?“Její odpověď byla stejně rychlá jako jednoznačná. Ano… Než mohl Uldyssian znovu něco říct, Mendeln se Vidrisiina

ducha zeptal: „Co tě přimělo přijít sem? Proč ses připojila ke všem těmhle lidem?“

Věděli jsme… věděli jsme, že musíme… „Ne! Ptám se… ptám se… kdo s tou myšlenkou přišel jako

první?“Duch neodpověděl. Ve skutečnosti nyní oba přízraky ztratily

cosi ze své podoby. Mendeln rychle začal odříkávat další nesro-zumitelná slova.

SKRYTÝ PROROK 29

„Co se děje?“ zeptal se Uldyssian nervózně. „Co je?“„Teď ne!“ Bratr nakreslil do vzduchu několik symbolů a vět-

šinu z nich zaměřil na ducha ženy. Její obrysy znovu získaly konkrétní tvar, dokonce zřetelnější než předtím.

Hadeenův duch se ovšem proměnil v mlhu, která se vzápě-tí rozplynula.

„O toho muže jsem přišel,“ pronesl Mendeln vztekle. „Ale ji ještě kouzlo drží.“ Stále stejně vzteklým hlasem se na zbývající-ho ducha obořil: „Kdo vyprovokoval tuhle bitvu? Kdo vás sem poslal?“

Nejprve se odpovědi nedočkal, avšak Vidrisiin duch nezmi-zel. Mendeln nakreslil další runy a pronesl zase slova.

Konečně. …vzpomínám si na misionáře… říkal, že je to tra-gédie… co ti fanatici způsobili… kolik nevinných lidí bylo po-vražděno…

„Nevinných?“ vyhrkl Uldyssian. „Trojjednota?“Tolik nevinných… mezi zlem fanatiků a lží Trojjednoty…

vzpomínám si, jak byl misionář smutný… přál si, aby někdo něco udělal…

„Dost,“ přikázal Mendeln duchovi. Ten ztichl, ale ani nyní nezmizel.

Oba bratři se na sebe podívali, neboť měli odpověď.„Rathma nás varoval, že jeho otec bude ovlivňovat události

zpovzdálí,“ připomněl Mendeln.Uldyssian se na něj přísně podíval, třebaže se na bratra vů-

bec nezlobil, že tohle téma znovu nadhodil. Byl vzteklý sám na sebe, že podcenil míru Inariovy důslednosti a lstivosti.

„Anděl se prostě rozhodl, že všechny poštve proti nám, co? Všude, kde jsme vybojovali vítězství, hned dorazili jeho misio-náři, postarali se vo raněný, nasytili hladový a napumpovali jim do hlavy představu, že my jsme ti zlí!“

„I když jsme se snažili, naše ruce nejsou úplně čisté. Inari-us jistě všechny naše politováníhodné přešlapy patřičně zveli-čil, takže ti, kdo přežili, neviděli nic jiného.“

Uldyssian hlasitě zaklel. Nebylo pochyb, že Mendeln měl pravdu. Uldyssian si myslel, že v Toraji a ostatních městech lidé poznali skutečnou pravdu o Trojjednotě i Katedrále. Ne-čekal, že na něj ti, které tam zanechá, budou vzpomínat s lás-

RICHARD A. KNAAK30

kou, ale jistě by si zasloužil přinejmenším úctu nebo něco ta-kového.

Uvědomil si však, že lidská povaha má vždycky blízko k podezřívavosti, kterou uměli Prorokovi služebníci velmi dobře sytit.

Začínala se v něm vařit krev. Žár vybuchl tak prudce, až zce-la zatemnil jeho zdravý rozum. Pochopil, jak bylo bláhové do-mnívat se, že by ho mohl Inarius nechat řídit tok událostí. Proč by měl dát anděl smrtelníkovi takové právo? Stačil jediný lstivý tah, a Inarius téměř zvítězil. Přivést tolik obyčejných lidí do sta-vu, kdy je vztek přinutil vydat se džunglí, aby se postavili mno-hem mocnějšímu nepříteli, to byla síla, která Uldyssianem za-mávala.

Žár v něm stále narůstal. Uldyssian už to nemohl vydržet.Upřeně pohlédl na obě těla.Mendeln stačil uskočit právě včas. Kolem mrtvol vyšlehl

oheň a během několika vteřin je spálil na popel. Plameny rostly dál, až začaly okusovat okolní stromy. Celé prostranství se brzy změnilo v inferno, živené Uldyssianovým vztekem.

Ženin duch se rozplynul se žalostným zakvílením. Kdosi chytil Uldyssiana za rukáv, ale jemu chvíli trvalo, než si uvědo-mil, že je to jeho bratr i že mu cosi křičí do ucha.

„Musíš toho nechat, Uldyssiane! Přestaň, než zapálíš celou džungli!“

Ale on toho nechat nechtěl, neboť čím víc plameny spalova-ly krajinu okolo něj, tím se cítil lépe. Setřásl ze sebe Mendelno-vu ruku a snad v tom byla i trocha opovržení.

Pak ho do hrudi zasáhlo cosi tvrdého a tělem mu projela nová bolest. Uldyssian se podíval dolů a zjistil, že mu z těla trčí šíp. Vzdáleně si uvědomoval, že není jen tak obyčejný, ale že ho zná.

A je pokrytý hlínou.Uldyssian se zhroutil.

Zabiják běžel hustou džunglí s ladností hodnou nejhbitějšího predátora. Rozběhl se snad ještě dřív, než vystřelil. Určitě to však nebylo proto, aby ho nepoznali. K tomu stačil jeho šíp špi-navý od hlíny.

SKRYTÝ PROROK 31

Achilios běžel. Ne protože by chtěl, ale protože se to od něj žádalo. Vystřelil, jak měl přikázáno, ale tím to nekončilo. Ani v nejmenším.

Ještě zbývala Serenthia… Se svými jemnými, téměř jestřábími rysy byl v době, kdy na

tom ještě záleželo, považován za pohledného muže. Byl štíhlý, s plavými vlasy, a jeho loveckým schopnostem a pohyblivosti se nikdo nevyrovnal. Po Achiliovi toužila nejedna mladá dívka z vesnice Seramu i okolí. On však měl oči jen pro jednu. Tehdy mu skutečnost, že se Serenthia naopak dívala jen po Uldyssia-novi, připadala jako největší tragédie.

Smrt mu ukázala i jiný možný pohled na věc.Zastavil se, aby se zaposlouchal. Rukou bílou jako měsíc se

opřel o strom. Když nezaznamenal žádné zvuky pronásledova-telů, nechal se ovládnout lidským zvykem a zamyšleně se po-škrábal na bradě. To ho pro změnu přimělo podívat se zrakem, co nerozlišoval den a noc, na částečky hlíny, které mu pokrýva-ly hřbet ruky.

V náhlém záchvatu vzteku hodil luk na zem a začal si hlí-nu zuřivě utírat. I když cítil, že se jí zbavuje, na ruce to nebylo poznat stejně jako na té, kterou hlínu sundával. Achilios se ne-musel dívat na vlastní tvář, aby věděl, že tam je situace stejná. Celé jeho tělo, dokonce i zelenohnědé lovecké šaty, bylo špina-vé, jako by se právě vyhrabal z hrobu. Bylo jedno, jak usilovně se snažil očistit, vždy se objevila další hlína, další špína.

Nyní však bylo všechno ještě horší. Nesnažil se očistit jen tělo, ale také svědomí.

Právě zastřelil nejlepšího přítele, a i když to nebyl jeho ná-pad, strašlivost činu to nijak nezmenšovalo. Ano, dostal pří-kaz, jenže on se ani nepokusil neuposlechnout. Soustředil se, namířil, a třebaže v něm všechno křičelo, aby nestřílel, pána poslechl.

Achilios zvedl luk ze země a znovu se podíval za sebe. Bylo jedno, jestli světlo, které spatřil, pocházelo od plamenů, jež ve vzteku zapálil Uldyssian, nebo od ohňů v táboře. Když viděl světlo, byl stále příliš blízko. Musel utíkat dál.

Ale kam běžím? Kam?Měl jedinou odpověď, na kterou se bál byť jen pomyslet.

RICHARD A. KNAAK32

Achilios měl běžet, dokud stále existovala možnost, že ho na-jdou. Pak už ne. Dostal příkaz, aby zůstal poblíž, ale ne příliš blízko. Koneckonců, další na řadě byla Serenthia. Další…

Zasažen touhle děsivou představou se pokusil vykřiknout, avšak žádný zvuk nevyšel. To samozřejmě nemělo co dě-lat s ohromnou dírou orámovanou krvavým strupem, kterou měl v krku. Magie, jež ho oživila, mu dala i hlas, avšak o ten ho připravil, alespoň pro tuto chvíli, pán, který ho nyní zce-la ovládal.

Neměl tedy jinou možnost. Běžel dál. Jeho tempo by brzy k smrti vyčerpalo leckterého koně, avšak on nepotřeboval dý-chat, a tak bylo snadné klást velmi rychle jednu nohu před dru-hou. Achilios se jen vyhýbal stromům, protahoval se mezi nimi a přeskakoval padlé kmeny stejně lehce, jako to dělal, když byl naživu.

Avšak ani v téhle rychlosti necítil jediný závan větru. I tato malá útěcha mu byla odepřena.

A pak se lovec zničehonic zastavil. Nebylo to ovšem z jeho vůle a stalo se to tak prudce, až málem upadl. Věděl, co to zna-mená. Byl na konci neviditelné nitky. Nyní se stačilo podívat za sebe a zjistit, že už neuvidí ani stopu po světle.

Jedna z věcí, kterou mu ani smrt neodepřela, byla možnost od plic si zanadávat. Když byl nyní dost daleko, mohl znovu mluvit. Achilios si s chutí zaklel. Jeho hlas se nedostane k niko-mu v Uldyssianově okolí – vlastně ho neuslyší nikdo kromě ně-kolika zvířat – ale byla to jedna z věcí, která mu skoro vracela pocit, že je živý.

Slova mu však ještě málem ani nevyšla z úst, když se před ním objevilo oslepující a nepřirozeně modré světlo. Achilios znovu zaklel. Pokusil se nasadit rychle šíp na tětivu, i když moc dobře věděl, že tady něco podobného nepomůže.

Uprostřed světla se objevila postava s křídly tvořenými pra-meny energie a stříbromodrým kyrysem na hrudi. Zbytek nebyl v záři rozeznatelný.

„Vykonal jsem… váš ohavný skutek…“ zachraptěl lovec. „Nechte mě umřít…“

POJĎ… přikázala mu přízračná bytost a pokynula mu rukou v kovové rukavici.

SKRYTÝ PROROK 33

„Sakra, vždyť jsem to udělal!“ obořil se na něj Achilios. Nyní skutečně zvedl luk a nasadil šíp. „Tímhle jsem zabil nejlepší-ho přítele. Byl skoro jako moje krev.“ Lovec se drsně zasmál. „Krev… a teď jsem mu pustil žilou…“

Avšak okřídlená bytost nedala najevo žádný soucit. Achilio-vo zoufalství nakonec dosáhlo takové míry, že vystřelil. Šíp se zabořil přesně do místa, kam ho chtěl poslat, přesně nad kyrys a tam, kde mělo být hrdlo.

Avšak stejně, jako když se věznitele pokusil zabít naposledy, prolétl šíp skrz, aniž by třeba jen zpomalil. Achilios potřetí za-klel. Tentýž netvor mu kdysi očaroval šípy, aby s nimi dokázal zabít ohromného démona Thonose s chapadly. Stejně jako je za-čaroval, aby pronikly jakýmkoli ochranným kouzlem, jímž by se mohl chránit Uldyssian.

A tak se Achilios modlil, že by mohly fungovat i proti nebes-ké bytosti.

Duch však zopakoval rozkaz, jako by se nic nestalo. POJĎ… JEŠTĚ ZDALEKA NEJSME HOTOVI.

Pro Achilia to mohlo znamenat jedinou věc. „Ji ne! Seren-thiu ne…“

Ústa se mu proti jeho vůli zavřela. Lovcovy nohy vyrazily samy od sebe kupředu. Stejným způsobem se mu paže svěsily podél těla. Luk zůstal v jedné ruce, zcela neškodný.

Neschopen cokoli udělat musel nemrtvý lovec poslechnout a následovat anděla hlouběji do džungle.