Moderní bankovnictví – 14.11.2013

Ing. Petra Šumná, MBA strana 1

Dynamika kreditního rizika Dynamika kreditního rizika v bankáchv bankách

Moderní bankovnictví – 14.11.2013


Řízení rizik v bankách – tradice

v čase „první republiky“, plně konkurenceschopný svazek finančních institucí

(např. poštovní spořitelna, klasické akciové banky, veřejnoprávní ústavy, spořitelny,

záložny, kampeličky).

hospodářské krize třicátých let 20. století - banky byly schopné poměrně

profesionálně pracovat s bankovními riziky, avšak vzhledem k dlouhé, zhruba

čtyřicetileté komunistické éře, nemohlo na tyto zkušenosti plně navázat.

V období protektorátu došlo k výrazné centralizaci bankovnictví, a to zejména

v oblasti akciových bank. české finanční instituce byly ovládnuty německým kapitálem,

byly slučovány, likvidovány.

V době komunismu, bylo naše bankovnictví podrobeno další mohutné změně.

Bankovní systém v tomto čase představoval jen monobanku (určitá centrála), tj. Státní

banku československou a síť pouhých několika bank, soustředěných jen na určitou

funkci.


Řízení rizik v bankách po roce 1989

Bankovnictví navazovalo na systém používaný v Evropě a ve světě. To vyžadovalo,

aby se banky naučily znovu pracovat s bankovními riziky, identifikovat je, měřit je a

řídit je k minimalizaci možných škod.

Vznikalo mnoho nových bankovních subjektů, rizika spjatá s bankovní činností

často opomíjena či z nedostatku profesionality samotných bank špatně odhalována a

řízena. Banky podstupovaly příliš rizikové obchody a investice za cenu vyšší rentability,

poskytovaly špatně zajištěné úvěry.

Až série bankrotů mnoha menších bankovních ústavů v polovině devadesátých let a

zatížení bankovních bilancí množstvím nevratných ztrátových aktiv u peněžních ústavů

donutily ČNB vydat řadu opatření k obezřetnému podnikání a zavést systém klasifikace

pohledávek a vytváření opravných položek k nim..

Management bank postupně mění vlastní přístup k rizikům. Miminalizaci rizik střídá

optimalizace.


Novodobé řízení rizik

Postupná privatizace největších bank v České republice (KB, ČS, ČSOB) do rukou

zahraničních vlastníků - zkušenosti z moderního řízení bankovních rizik v zahraničí a

přispěla zároveň ke zkvalitnění celkového bankovního prostředí.

Samotným systémem řízení bankovních rizik se nezabývají jen banky samotné, ale i

vrcholný orgán České národní banka, zejména její bankovní dohled.

Téma řízení bankovních rizik nabývá více na významu - globalizace. Působnost

bank často překračuje nejen hranice svého domovského státu, ale i často celého

kontinentu. Každoročně probíhá celá řada fúzí a akvizic, kterými se banky koncentrují

do stále větších seskupení.


Definice rizik

Příklady obecných definic:

Pravděpodobnost či možnost vzniku ztráty, obecně nezdaru.

Nebezpečí chybného rozhodnutí.

Nebezpečí negativní odchylky od cíle (tzv. čisté riziko).

Možnost vzniku ztráty nebo zisku (tzv. spekulativní riziko).

Neurčitost spojená s vývojem hodnoty aktiva (tzv. investiční riziko).

Odchýlení skutečných a očekávaných výsledků.

Příklady matematicko – statistických definic:

Součin velikosti následků určité události a pravděpodobnosti jejího působení.

Střední hodnota ztrátové funkce.

Situace, kdy kvantitativní rozsah určitého jevu podléhá jistému rozdělení

pravděpodobnosti.


Členění rizik

Obecně členíme rizika na:

Dynamická či statistická – příčinou dynamických rizik jsou změny ve firmě a jejím

okolí, jako je politika, ekonomika, konkurence či spotřebitelé; příčinou statistických

rizik jsou změny mimo ekonomiku, např. nebezpečí vznikající přírodními faktory

nebo negativní znaky lidského chování, např. nepoctivé jednání či selhání

samotného lidského faktoru; na rozdíl od dynamických rizik se statistická rizika

objevují s jistým stupněm pravidelnosti, dají se proto předvídat a je snadnější se

proti nim pojistit a tím i zároveň snížit možné ztráty.

Čistá nebo spekulativní – u spekulativních rizik existuje možnost zisku nebo

ztráty, oproti tomu u čistých rizik ani o možnosti zisku plynoucího z daného rizika

neuvažujeme, může zde dojít pouze ke ztrátě či ne.

Celková či dílčí.


Řízení rizik

Základní postup uplatňovaný v řízení rizik:

Identifikace – zjištění jak a kde riziko vlastně vzniká.

Měření a vyhodnocování rizika – předmětem je zde kvantifikace rizika,

tj. přiřazení riziku určité hodnoty.

Sledování – úkolem je zde riziko pravidelně měřit a porovnávat jeho

skutečnou velikost s velikostí požadovanou resp. maximální povolenou.

Omezování rizika – příjímání opatření, které vedou k snížení ztrát z rizik,

které banka podstupuje, mezi tyto opatření patří zajištění, limity apod.


Finanční rizika

Finanční rizika dělíme na:

Kreditní

Tržní

Měnové

Akciové

Komoditní

Úrokové

Likvidní

Operační


Kreditní riziko

Kreditní (úvěrové) riziko je historicky nejstarším a nejvýznamnějším rizikem

ze všech finančních rizik. Spočívá v nejistotě, že klient, resp. protistrana

obchodu, dostojí svému závazku uhradit svůj dluh včas a v plné výši.

Kreditní riziko je dnes spojeno nejen s tradičními úvěrovými obchody,

s bankovními klienty, ale také s obchody na kapitálových trzích, jako jsou

emisní obchody, termínované obchody, opční obchody a jiné.

Kreditní riziko je definováno jako riziko ztráty banky vyplývající ze selhání

smluvní strany (klienta) tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek

smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany.


Kreditní riziko

Z hlediska řízení rizika rozeznáváme dvě základní součásti kreditního

rizika:

První část se nazývá inherentní riziko produktu. K inherentnímu riziku produktu

se řadí např. přímé úvěrové riziko (tj. riziko nesplacení jistiny a úroku včas a v plné

výši), riziko zajištění (nejistota ohodnocení stavu a budoucího vývoje tržní ceny

zajištěných aktiv), riziko neposkytnutí plnění v obchodech s deriváty, platební

riziko (provize a poplatky) či riziko náhradního obchodu, tj. ztráty z otevřené

pozice.

Druhé základní kreditní riziko je riziko protistrany např. vypořádací riziko

(settlement risk), riziko země (politická či makroekonomická nestabilita), riziko

transferu (omezení devizového režimu) či riziko koncentrace (nízká diverzifikace

vlastního portfolia.


Kreditní riziko

Základní příčiny vzniku kreditního rizika:

Interní příčiny - spočívají v nedostatku či špatném výběru informací.

Externí příčiny, jako jsou například celková ekonomická situace země či politická

situace.

Systémy měření a sledování úvěrového rizika - umožňují riziko vyhodnotit tak, aby

byl poskytnut nezkreslený obraz o podstupovaném riziku. Systém měření a řízení

kreditního rizika dále zajišťuje nejen sledování finanční a ekonomické situace

protistrany, ale také sledování plnění podmínek smlouvy, sledování ocenění hodnoty

zajištění aj.

Tvorba úvěrového portfolia včetně predikce jeho vývoje.

Stresové testování prováděno na základě stresových scénářů, při kterém je

zohledněn rizikový profil v oblastí řízení úvěrového rizika, velikost, struktura úvěrového

portfolia a faktory, vůči jejichž změně je úvěrové riziko nejzranitelnější.


Kreditní riziko

Při měření kreditního rizika se používá celá řada nejrůznějších faktorů:

Instituce může vycházet z historické zkušenosti,

z informací ČNB

Možno využít tzv. absolutní pozice, která je složena z jistiny či úroku (tzv. otevřená

pozice). Úvěry jsou považovány za bezrizikové, dokud jsou plněny podmínky.

Banka si své klienty klasifikuje např. podle ratingu, což je členění klientů, kde je

základem podrobná finanční analýza firmy či pomocí tzv. scoringu - určitého

bodového ohodnocení spotřebitelských úvěrů a hypoték. Očekávaný default rate je

pak statisticky odhadnutelná pravděpodobnost selhání a slouží jako váha

k celkové pozici, která se používá u úvěrů a hypoték.


Kreditní riziko

Sledování úvěrového rizika má za úkol zjistit trendy a změny ve vývoji rizikovosti

úvěru. Jedná se např. o: pravidelné sledování pohledávek, širší sledování rizika,

vytvoření specializovaného oddělení banky, pravidelný reporting managementu či

snahu o sjednocení risk managementu v rámci skupin.

V rámci oblasti týkající se úvěrů jsou finančními institucemi aplikovány nejčastěji

úvěrové limity, které stanoví maximální kvantitu úvěrů do daného odvětví, země, nebo

třeba pro jednotlivé osoby, které jsou např. ekonomicky spjaté. Úvěrové limity lze

považovat za nástroje řízení úvěrového rizika.

Úvěrové riziko souvisí s řadou ukazatelů, například ovlivňuje výši zisku, a to tím, že

jeho existence nutí banku tvořit opravné položky a rezervy. Ovlivňuje i likviditu, kdy

dochází k požadavku po zlikvidnění zástav banky a nutností plateb za zdroje pro

obchod. Ovlivňuje i úrokové riziko, kdy při zvyšování úroku dochází k tendenci

k nárůstu nesplacených úvěrů.


Kreditní riziko

Rozlišujeme tři základní úrovně řízení rizika, a to:

na úrovni jednotlivého obchodu,

úvěrového portfolia a

bankovního portfolia.

Složky kreditního rizika

Default risk – tj. riziko nesplnění závazku druhou stranou, kdy je odhodlaná

pravděpodobnost, s jakou nastane default, v důsledku kterého banka utrpí ztrátu.

Exposure risk – inherentní riziko, podstoupená výše ztráty, která nastane v důsledku

realizace události, s níž je spojeno úvěrové riziko.

Recovery risk – riziko zajištění, odhodlaná míra pokrytí ztráty ze zajišťovacích

instrumentů.

Migration risk – jedná se o odhodlanou pravděpodobnost, s jakou přejde dlužník

z jednoho rizikového stupně do jiného.


Kreditní riziko

Default - samotný default má celou řadu podob, může se jednat například o

nezaplacení splatného závazku, které nastává v případě, kdy zpoždění v placení

smluvně sjednaného splatného závazku přesáhne stanovenou lhůtu (3 měsíce). O

čistém ekonomickém defaultu hovoříme v případě, že tržní hodnota aktiv klesne pod

tržní hodnotu závazků (předlužení).

Míra rizika defaultu - pro stanovení míry rizika se často používá tzv. ratingové

hodnocení. Při samotném stanovení jeho hodnoty je nutno brát zřetel na

pravděpodobnost (frekvence) defaultu pro stanovené období defaultní míry. Podstatná

je i volatilita pravděpodobností defaultů, rozptyl (směrodatná odchylka) defaultních měr

(definuje neočekávanou ztrátu) a přechodové matice, tj. pravděpodobnost, s jakou se

v určitém období změní daný ratingový stupeň na jiný. Dále možné pro odhad

pravděpodobnosti defaultu použít fundamentálních charakteristik dané firmy.


Kreditní riziko

Očekávaná ztráta pravděpodobnost defaultu (defaultní míry) *

angažovanost (očekávaná výše angažovanosti (expozice) v době

defaultu) * (1 – recovery rate (míra výtěžnosti ze zajištění))

Banka může použít ke krytí ztrát vyplývající z kreditního rizika např.

opravné položky, rezervy nebo rezervní fondy. ČNB reguluje úvěrové

riziko bank pomocí kapitálové přiměřenosti, opravnými položkami

apod.


Měření a sledování kreditního rizika

Systém měření a sledování kreditního rizika vyplývajícího ze

sjednaných obchodů musí zajistit zejména:

Sledování finanční a ekonomické situace protistrany s ohledem na

typ obchodů sjednaných s touto protistranou.

Sledování plnění podmínek smlouvy protistranou.

Sledování ocenění hodnoty zajištění.

Sledování aktuálních problémů, které bezodkladně vyžadují opatření k

nápravě.

Sledování přiměřenosti výše opravných položek a rezerv.


Analýzy a stresové testování úvěrového portfolia

Banka provádí analýzy úvěrového portfolia, včetně odhadů jeho budoucího vývoje a

stresového testování. Výsledky bere do úvahy při stanovování a ověřování

spolehlivosti postupů a limitů pro řízení úvěrového rizika.“

Stresové testování je prováděno na základě stresových scénářů. Při tvorbě

stresových scénářů banka zohledňuje svůj rizikový profil v oblasti úvěrového rizika,

zejména velikost a strukturu úvěrového portfolia, a nejvýznamnější faktory, vůči jejichž

změně je, nebo by mohlo být její úvěrové portfolio nejzranitelnější, včetně případných

nepříznivých změn v ekonomickém prostředí či finanční a ekonomické situaci

protistran.

Banka zajistí pravidelné provádění analýz a stresového testování s přihlédnutím k

velikosti, struktuře a povaze úvěrového portfolia. Výsledky analýz a stresových

testů jsou pak na závěr předkládány členům vrcholného vedení odpovědným za řízení

rizik.


Identifikace kreditního rizika (úvěrové postupy)

Identifikace úvěrového rizika:

Riziko klienta ( např. jeho ekonomická situace, kdy banka vychází ze

všech možných informací, ať už dostupných veřejně či interních

předložených od samotného klienta).

Riziko země (např. ekonomické subjekty určité zemi z hlediska

politického, ekonomického důvodu nebudou plnit své zahraniční závazky

ať již z důvodu negativního vývoje makroekonomických ukazatelů či

zhoršení politického klima v daném státě).

Riziko koncentrace (např. banka soustřeďuje úvěry do jednoho typu

klientů se shodnými ekonomickými a rizikovými charakteristikami či příliš

úzkému okruhu osob).


Měření kreditního rizika (úvěrové postupy)

Měření úvěrového rizika je zaměřeno na:

Bonitu klienta (souhrnné označení pro kvalitu právních, ekonomických a

finančních charakteristik klienta, které provede banka na základě

vyhodnocení všech rizikových faktorů uvedených výše)

Rating (proces stanovení bonity klienta a její vyjádření pomocí pevně

stanovené stupnice)

externí rating stanovený ratingovou agenturou blíže zabývající se touto

problematikou – např. AAA, BB apod.

interní rating, stanovený bankou, výchozím nástrojem je především úvěrová

analýza.


Kreditní riziko (úvěrové postupy)

Zajištění úvěrového rizika - jeho smyslem je snížit úvěrové riziko

využitím aktiv klienta pomocí určité zástavy, jejíž výše je ovlivněna

mírou rizika vyplývajícího z tohoto kontraktu pro banku či zaručení se

třetí osoby za hlavního dlužníka v dané transakci, že v případě,

pokud nedojde k plnění vyplývajícího ze smluvního svazku, učiní tak

on.

Sledování úvěrového rizika – jeho cílem je určit změny a trendy ve

vývoji rizikovosti úvěru. To znamená že, čím vyšší je úvěrové riziko,

tím častější a komplexnější by mělo být monitorování vývoje

úvěrového obchodu.


Řízení kreditního rizika v kontextu kapitálové přiměřenosti

V roce 1975 vytvořen stálý výbor bankovního dohledu (Committee on

Banking Regulation and Supervision Practices – CBRSP), který byl později

přejmenován na basilejský výbor pro bankovní dohled (Basle Committee on

Banking Supervision, dále jen „basilejský výbor“).

V roce 1988 vydal Basilejský výbor pravidla kapitálové přiměřenosti v praxi a

literatuře označované jako Basel I.

V roce 2004 schválena konečná verze nových pravidel pro výkon bankovní

činnosti a pro výkon dohledu nad bankami (International Convergence of

Capital measurement and Capital Standards, dále jen Basel II.

Basel II jsou pravidla, jejichž hlavním cílem je zvýšení bezpečnosti a stability

finančních systémů, posílení konkurenční rovnosti a umožnění používání

komplexnějších přístupů k řízení rizik pro regulatorní účely.


Struktura Basel II

Struktura Basel II

První pilíř Třetí pilířDruhý pilíř

- kapitálové požadavky k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku- metody měření rizik

Kapitálové požadavky

BASEL II

Proces dozoru Tržní disciplína

- dostatečnost kapitálu- vnitřní kontrola- Corporate Governance- zpětné testování

- pravidelné zveřejňování relevantní informací


Basel III - globální regulatorní rámec pro odolnější bankovní systémy

Odpovědí na zkušenosti s finanční krizí bylo přepracování, doplnění

a rozšíření regulatorního konceptu Nových basilejských kapitálových dohod,

známých pod pojmem Basel II. v roce 2010 tedy vznikla třetí verze

regulatorních pravidel, Basel III (plným názvem Basel III: a global regulatory

framework for more resilient banks and banking systems.)

Basel III reformuluje optimální set norem a pravidel, které by se měly stát

standardem zajištění se proti úvěrovému riziku do roku 2019.

Nové reformy mají dopad na současné standardy dohledu v rámci druhého

pilíře a posilují požadavky na tržní disciplinu a transparentnost v rámci třetího

pilíře.


Cíle koncepce Basel III

Cíle nové regulatorní koncepce Basel III jsou:

Posílení globálních kapitálových a likviditních pravidel.

Odolnější bankovní sektor.

Posílení schopnosti bankovního sektoru absorbovat šoky jakéhokoli původu.

Redukovat riziko přelévání šoků z finančního sektoru do reálné ekonomiky.

Posílení řízení rizik a řízení bank, posílit jejich transparentnost a disciplinu.

Opatření k selháním trhu, které odhalila krize – procykličnost, páka, likvidita).

V rámci reformního balíčku se Basilejský výbor zabývá opatřeními pro

systémově významné finanční instituce.


Minimální kapitálové požadavky

Základním motivem existence kapitálové přiměřenosti je, aby banka držela dostatečné

množství kapitálu, který v dobách nepříznivého vývoje slouží jako polštář pro krytí

neočekávaných ztrát.

Neočekávanou ztrátou se rozumí vychýlení skutečně realizované ztráty od ztráty očekávané.

Očekávanou ztrátou se rozumí existující ztráta, tj. ztráta, která k danému datu již vznikla, ale

doposud nebyla realizována, tj. nebyla spojena s fyzickým úbytkem určitých aktiv, nicméně je

zřejmé, že k tomu dojde.

K vyjádření očekávaných ztrát slouží opravné položky. Kapitál banky by měl být tedy

držen v takové výši, aby co nejvíce odpovídal velikosti neočekávané ztráty. Má-li být

regulatorní kapitálový požadavek stanoven relevantním způsobem, je nutné, aby se co

nejvíce blížil konceptu krytí neočekávané ztráty, a tedy ekonomickému kapitálu.

Ekonomický kapitál představuje odhad bankovních manažerů o výši kapitálu, který je

nutno udržovat pro případ neočekávaných ztrát.


Očekávaná versus neočekávaná ztráta

kryto pojištěním nepokryto

katastrofická ztráta

hust

ota

prav

děpo

dobn

osti

kryto OP kryto EK

očekávaná ztráta neočekávaná ztráta


Harmonogram zvýšení kapitálových požadavků

Rok 2012 2013 2014 2015

Základní kapitál Tier 1/ objem rizikově vážených aktiv

2% 3,50% 4% 4,50%

Tier 1 kapitál/ objem rizikově vážených aktiv

4% 4,50% 5,50% 6%

Celkový kapitál/ objem rizikově vážených aktiv

8% 8% 8% 8%

Podle vyjádření Basilejského výboru globální bankovní systém vkročil do krize s nedostatečnou

úrovní kvalitního kapitálu, a proto se nová definice kapitálu zaměřuje právě na základní kapitál,

kvalitativně nejdůležitější složku vlastního kapitálu.

Harmonogram zvýšení kapitálových požadavků uvádí tabulka


Kapitálový konzervační polštář

Rok 2016 2017 2018 2019

Kapitálový konzervační polštář 0,625% 1,250% 1,875% 2,500%

Kapitálový konzervační polštář je opatření s účelem posílit stabilitu bank. Toto opatření

vyžaduje, aby si banky vybudovaly dostatečnou kapitálovou zásobu v „dobrých“ časech,

která může být čerpána v časech „horších“, při vyšším podílu ztrátovosti.

Tyto dodatečné kapitálové zásoby by měly zamezit porušení minimálních kapitálových

požadavků. Mimo období zátěže by banky měly vytvářet kapitálovou zásobu nad regulatorní

minimum.

Tento konzervační polštář má být zaveden od 1.1.2016 a plně v účinnosti bude od 1.1.2019.


Proticyklický polštář

Rok 2016 2017 2018 2019

Základní kapitál Tier 1/ objem rizikově vážených aktiv

0 - 0,625% 0 - 1,25% 0 - 1,875% 0 - 2,5%

Ztráty bankovního sektoru v době poklesu tím větší, čím nadměrnější byl růst úvěrů v předešlém

období. Tyto ztráty pak způsobují nestabilitu finančního sektoru, která může přispět k negativnímu

dopadu na reálnou ekonomiku. Ekonomická stagnace nebo recese má pak zpětně negativní

dopad i na bankovní sektor.

Tento polštář bude vytvářen na nepravidelné bázi, s cílem vytvořit dodatečné kapitálové

zásoby k ochraně proti budoucím ztrátám.

Způsob jeho tvorby je obdobný jako u kapitálového konzervačního polštáře. V případě

„nepříznivého vývoje“, tedy nadměrného růstu úvěrů v ekonomice bude muset být banka

připravena navýšit základní kapitál Tier 1 až o 2,5% RVA. Proticyklický polštář bude zaváděn

postupně a bude se pohybovat v rozmezích uvedených v tabulce


Růst požadavků na kvalitní kapitál a kapitálovou přiměřenost v letech 2010-2019.


Makroekonomické determinanty kreditního rizika

Inflační očekávání

Komerční banky vyhodnocují riziko spojené s poskytováním úvěrů

různým žadatelům na základě jejich úvěruschopnosti a stanoví při vyšším

riziku vyšší úrokové míry. Jestliže riziko přesáhne přijatelnou míru,

přestanou být banky ochotny poskytnout úvěr při jakkoli vysoké úrokové

míře.

Přílišné soustředění se na boj s inflací spojené s úsilím zvyšovat

krátkodobé úrokové sazby může zkomplikovat přístup malých a středních

firem k úvěrům, zdražovat hypotéky i spotřební úvěry domácnostem.

Důsledkem by pak bylo zpomalování hospodářského růstu, což může mít

zvláště negativní dopad na méně vyspělé členské země, případně

regiony EU.



Cyklický výstup

Důvody a souvislosti kreditního rizika, bankovní ziskovosti a její

procyklicity:

Půjčování většinou klesá v průběhu cyklických poklesů, a takováto

období jsou běžně spojená s poklesem rizika.

Poptávka po transakcích na úvěrových a akciových trzích by byla značně

zesílena v průběhu ekonomického boomu a úrokové marže by mohly sílit.

Proto by tedy výnosy mohly růst rychleji než náklady vedoucí ke zvýšení

zisků, naproti tomu by mohly zůstat v platnosti v průběhu ekonomických

zpomalení.



Opravné položky a rezervy

Od roku 2008 banky uplatňují princip sdílení při klasifikaci spolužadatele a ručitele u

pohledávek se selháním, v souladu s pravidly Basel II.

Opravné položky jsou vytvářeny na základě současné hodnoty očekávaných

budoucích peněžních toků bance a po zvážení všech dostupných informací, včetně

odhadu hodnoty zajištění a očekávané délky procesu inkasa pohledávky.

Opravné položky k ostatním pohledávkám jsou vytvářeny na základě variantních

statistických modelů. (např. EL (Expected Loss) a ELBE (Expected Loss Best

Estimation) s přihlédnutím ke specifikům daných pohledávek (klientského segmentu,

typu produktu, klasifikaci rizika). V těchto modelech jsou hodnoty EL a ELBE

parametrizovány na základě pozorování posledních ztrát, nových rizikových faktorů

a s ohledem na fázi hospodářského cyklu.



Rating, ratingové agentury

Při kvantifikaci úvěrového rizika banka vychází z kvantitativních a kvalitativních kritérií,

jejichž výsledkem je stanovení ratingů.

Rating je nezávislé hodnocení, jehož cílem je zjistit, a to na základě komplexního

rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu, jak je tento subjekt schopen a

ochoten dostát včas a v plné výši všem svým splatným závazkům.

Závěrečným výstupem každého ratingu je ratingová známka. Ta udává

pravděpodobnost, že příslušný subjekt dostojí včas svým závazkům.

Ratingové agentury bankám většinou přidělují rating vyjadřující samostatné riziko

selhání. Bankovní sektor má relativně nízké riziko selhání např. v porovnání

se sektorem podniků. Důvodem je to, že banky jsou předmětem státní regulace a

dohledu a existuje potenciální možnost podpory ze strany státu v případě, že se banka

dostane do potíží. Tato podpora je v ratingu bank zohledněna.



Rating

Externí - vnější úvěrová hodnocení provádí specializované externí

ratingové agentury, které stanovují úvěrová a investiční rizika pro velké

mezinárodní společnosti, státy a ekonomická odvětví. Hodnocení, která

vydávají, jsou obvykle ve formě pozice na ratingové škále agentury.

Interní - vytváří banky samy na základě znalostí svých klientů. Interní

rating je zpracováván interními analytiky ve spolupráci s oddělením řízení

rizik. U klientů fyzických osob se provádí bodové hodnocení tzv. scoring.

Na základě předložených daňových přiznání, majetkových poměrů a

potvrzených příjmů ze zaměstnání je určena bonita klienta.


Český bankovní sektor a kreditní riziko

V současné době představuje kreditní riziko jedno ze zásadních

témat pro české bankovnictví, a to z důvodu recese, která přináší

rostoucí počet insolvencí a úpadků tuzemských podniků.

Ubývá úvěrovatelných projektů a jiných příležitostí k úvěrové aktivitě

bank.

České banky jsou v mnoha ohledech ovlivněny obchodní a finanční

politikou svých zahraničních mateřských bank.

Pro český bankovní sektor bylo na začátku finanční krize typické, že

měl dostatek likvidity.


Český bankovní sektor a kreditní riziko

České banky měly a stále mají dostatek cizích zdrojů v podobě

klientských vkladů pro financování svých podnikatelských aktivit

Český bankovní sektor je relativně izolovaný.

V roce 2008 byl poměr klientských depozit k úvěrům nejvyšší z celé

Evropské unie.

Ziskovost bankovního sektoru klesá, což je spojeno také s příchodem

nových bank na trh, které soupeří o depozita klientů

Celkový objem depozit v českém bankovním sektoru vzrostl a poměr

úvěrů ke vkladům se pohybuje kolem 80 procent, což je naopak

jedna z nejnižších hodnot v Evropské unii.


Český bankovní sektor a úvěrové riziko

Jedním z největších problémů českého bankovního sektoru je podíl

nesplacených úvěrů.

Vývoj úvěrů v selhání za poslední 4 roky je zachycen v následující

tabulce:


Struktura úvěrů v selhání v % v letech 2008 – 2011.

Dobře zajištěné úvěry

domácnostem a podnikům

Zcela nezajištěné úvěry

domácnostem a podnikům Ostatní úvěry

Úvěry v selhání celkem

2008 26,4 38,6 35 100

2009 31 32,5 36,5 100

2010 35,1 31,5 33,4 100

2011 36,8 30,6 32,6 100

Nestandardní Pochybné ZtrátovéÚvěry v selhání

celkem

2008 31,3 15 53,6 100

2009 37,8 21 41,2 100

2010 39,2 13,4 47,4 100

2011 32,8 14,1 53,1 100

Bez prodlení Prodlení do 3M Prodlení nad 3MÚvěry v selhání

celkem

2008 45,2 9,2 45,6 100

2009 52,9 8,7 38,4 100

2010 51,8 9,6 38,6 100

2011 46 9,3 44,8 100


Dluhová krize eurozóny

Od roku 2009 se postupně šíří finanční respektive dluhová krize, jejíž příčinou

je vysoký veřejný dluh části eurozóny.

Prvním členským státem zasaženým dluhovou krizí bylo v dubnu 2010 Řecko.

V roce 2010 schválena Řecku tříletá pomoc 110 miliard eur, z toho od

eurozóny 80 miliard eur a zbytek od Mezinárodního měnového fondu.

Bezprostředně poté byl vytvořen Evropský fond finanční stability (ESFS) –

systém garancí za úvěry v objemu 440 miliard eur, který začal oficiálně

fungovat jako společnost pod lucemburským právem 4. srpna 2010.

V listopadu 2010 následovalo Irsko

V dubnu 2011 Portugalsko.

S dluhovou krizí se dále potýká Španělsko, Itálie, Slovinsko a Kypr.



Mimořádný summit eurozóny 21. července 2011 navýšil garance EFSF za

úvěry na 780 miliard eur a schválil nové nástroje pro tento fond.

Zároveň podepsána dohoda o vzniku Evropského stabilizačního mechanismu

(ESM) který počítá se zárukami 700 miliard eur i zemím EU mimo eurozónu.

Záchranný fond eurozóny (European Stability Mechanism - ESM) začal

fungovat 8. října 2012.

Jde o klíčový nástroj k boji s dluhovou krizí, může půjčovat až 500 miliard eur.

ESM může přímo rekapitalizovat banky v potížích, což umožní, že se nebude

zhoršovat zadlužení daného státu. Jednou z podmínek je vytvoření nového

bankovního dohledu, který by měl dát nové pravomoci Evropské centrální

bance.



Trvající dluhová krize ohrožuje samotnou existenci eurozóny a není jasné, jak

by její případný rozpad ovlivnil již dosaženou úroveň integrace v jiných

oblastech, a případně zda není v sázce existence samotné Evropské unie.

Dopadům krize se nevyhne ani česká ekonomika.

Hlavním kanálem šíření je zahraniční obchod, kdy značná otevřenost naší

ekonomiky a vysoký podíl cyklicky citlivých oborů na vývozu představují slabé

místo.

Naproti tomu bankovní sektor České republiky je v dobré kondici, což

potvrzují i zátěžové testy České národní banky, a měl by tak působit jako

tlumič šoků.


Zdroje

Basel Committee on Banking Supervision. Prosinec 2010, revize červen 2011. Basel

III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems, Bank

for international settlement. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs189.pdf.

Česká národní banka. 2001. Zpráva o finanční stabilitě 2010/2011. Dostupné z:

http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/

fs_2010-2011/fs_2010-2011.pdf.

Česká národní banka. 2012. Zátěžové testy bankovního sektoru ČR. Dostupné z:

http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/

zatezove_testy/2011/zatezove_testy_vysledky_2011_4q.pdf.

FRAIT, J., KOMÁRKOVÁ, Z. 2008. Nástroje pro tlumení výkyvů v úvěrové dynamice

v průběhu hospodářského cyklu. Dostupné z:

http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/

fs_2008-2009/FS_2008-2009_clanek_1.pdf.


Zdroje

HELÍSEK, M.: Měnové krize (empirie a teorie). 2004. Praha, Professional Publishing.

ISBN 80-86419-82-7.

JÍLEK J.: 2000. Finanční rizika. Praha, Grada Publishing. ISBN 80-7169-579-3.

KAŠPAROVSKÁ, V. A KOL. 2006. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Praha,

C.H.Beck. ISBN 80-7179-381-7.

LAUŠMANOVÁ, M. 17.02.2011. Basel III může pozitivně ovlivnit řízení bank.

Bankovnictví. ISSN 1213 - 7693. Dostupné z: http://bankovnictvi.ihned.cz/c1-

50251200-basel-iii-muze-pozitivne-ovlivnit-rizeni-bank.

SMEJKAL, V., RAIS, K. 2010. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. Praha,

Grada Publishing, a.s. ISBN 978-80-247-3051-6.

Sbírka zákonů ČR, Částka 46, Vyhláška č. 123/2007 Sb., str.1520

VINŠ, P. 2005. Rating. 1. vyd. Praha, C. H. Beck. ISBN 80-7179-807-X.

Děkuji za pozornost!

Moderní bankovnictví – 14.11.2013

Documents

Transcript of Moderní bankovnictví – 14.11.2013