Květen 2010

NAŠI POLITIKOVÉFEJETON NA TÉMA POLITIKA ČR – TO SE POBAVÍTE

POVĚZ MI, CO ČTEŠ, A JÁ TI POVÍM, JAKÝ JSI…O KNIHÁCH

MISTROVSTVÍ SVĚTA VE FOTBALE V JARSPORTOVNÍ KOUTEK

CO PRO MĚ ZNAMENÁ SVĚT FANTAZIE?ČLÁNEK K ZAMYŠLENÍ

CHYTRÁ ČTYŘKAPŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ

2

Úvodem…

Květnové číslo Komára Vám přináší na 12 stranách porci fejetonů, zamyšlení, povídek, ale i obyčejných článků o všem, co se nás zrovna dotý-ká nebo co nás zajímá. Některé články vás možná donutí o tématech pře-mýšlet, a i to je naším cílem. V časopise si jistě každý najde své a bude se těšit na další číslo, které bude stejně napěchované zajímavými in-formacemi. Pěkné čtení Vám přeje redakce.

Obsah čísla

Názor Romana Kuly na islamizaci Evropy. Úvaha. Naši politikové. To, co už možná došlo každému, ale třeba ne. Je to nutné? Zamyšlení na naprosto všední téma. Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi… Sportovní koutek. Co se děje ve sportovní sféře…

Co pro mě znamená svět fantazie? Taková menší úvaha na dané téma. Budete

souhlasit? Chytrá čtyřka. První část příběhu na pokračování. Všechno začíná zdánlivě nenápadně, ale jak se to vyvine…

Redakce časopisu

Martin Vérteši. Student kvarty Gymnázia Havířov-Město, ul. Komenského 2. Je mu 15 let a jeho záliby jsou čtení, psaní povídek a reportáží, turistika a táboření.

Viktor Harazin. Student kvarty Gymnázia Havířov-Město, ul. Komenského 2. Je mu 16 let a jeho záliby jsou florbal, strategické hry a čtení.

Roman Kula. Student kvarty Gymnázia Havířov-Město, ul. Komenského 2. Je mu 15 let a jeho záliby jsou čtení, chemické pokusy a studium biologie.

1.číslo časopisu Komár- vyšlo 29. května 2010. Cena: zdarma k šíření. Web: www.casopiskomar.wz.cz, email: casopiskomar@seznam.cz Texty: Martin Vérteši, Roman Kula, Viktor Harazin. Grafika: Martin Vérteši.

3

Islamizace Evropy vlastní názor

Násilné pohnutky v islámské kultuře ve mne již od dětství vzbuzovaly strach, obavy z válek či pocit ničení lidské civilizace. Snad proto jsem dnes dospěl v člověka s rozsáhlým sociálním cítě-ním a touhou po ochraně vytvořených hodnot. Celé dlouhé roky žiju ve strachu před teroristickými útoky. Vždy mne však uklidnil pocit jakési „bezpečné vzdále-nosti“ mezi naším světem a jejich. A dnes je mám přivítat mezi námi v Evropě jako rovnocenné občany?

Dvacet pět milionů mus-limů, muslimy zaplavená čtvrť Molenbeek v Bruselu, bombové útoky v Madridu a Londýně,… - toto mám chá-pat jako obohacování Evrop-ské kultury? Mohu být za-jisté obviněn, že vytrhávám negativní stránky z kontextu. Pardon, o žádném pozitiv-ním dopadu na můj život a na celé evropské společen-ství nevím. A jistě nejsem jediný, protože žádný pozi-tivní dopad není. Zní to pře-hnaně, jsem si toho vědom, ale tak to je. Nechci vás ovlivnit předpokládáním nějakých teorií či stanovová-ním hypotéz. Nemám ani

tušení, k čemu celá věc po-vede. Prostě vidím něco, co se mi nelíbí, a píšu o tom.

Průzkumy ukazují na velké procento muslimských imigrantů, kteří se bezpro-blémově začlenili do

společnosti. Zároveň došlo ke snížení počtu islámských fundamentalistů. Závěrem, který z těchto informací vy-vodí většina lidí, bude otáz-ka: Proč by tu nemohli být? Jistě, zcela pochopitelná reakce. Ale pokud mi o něco jde, nezačnu znepříjemňovat život svému okolí, protože by mne vyhostili. Zcela jistě muslimům o něco jde. A svůj úkol chtějí dokončit za kaž-dou cenu. K čemu by jim tedy bylo dělat nepříjem-nosti?

Mám neblahou zkuše-nost s jedním muslimem: Zpočátku se jevil jako pří-

jemný člověk. Karta se však obrátila odstupem času, kdy jsem poznal, čeho je scho-pen. Narážím na další věc, a tou je přetvářka. Ten dema-gog mne dokonale zmátl. Nevyvozuji však názor na základě jedné špatné zkuše-nosti. Když se však podíváme například na věčné kolize mezi Sunity a Šíty, ihned nám dojde, jak nepři-způsobivý národ muslimové jsou. Proto výzkumy ohledně přizpůsobivosti muslimů chápu jako nanejvýš alarmu-jící. Jestliže věčně nesmiři-telný národ najednou příjme evropské konvence a bez protestu se zařadí do jejího společenství, je jisté, že něco chystá. Otázkou však je co.

Demokracie, tolerance, anti-diskriminace,- … - tato slova pro mne dodnes zna-menají symbol svobodného smýšlení, vyjádřování vlast-ních myšlenek, hrdosti Evro-py. Díky těmto praktikám se cítím civilizovaný. Je krásné na Evropském společenství, jak dokáže ctít významy těchto slov a uplatňovat je důrazně ve všech kruzích společnosti. O to víc Evropě záleží, aby tyto praktiky po-ciťovali zejména imigranti

4

z okolních světadílu. Čili muslimové si hezky přijdou do Evropy, zde se usadí a začlení. Jejich počet si vesele narůstá. Aby ne, když evrop-ské poměry jsou pro ně ho-tovým rájem na zemi! Nikdo nic ze začátku nenamítá. Později si většina Evropy začne uvědomovat, že se jedná o muslimskou invazi. Co ale dělat? Jsou přece hodní a my zase musíme dodržovat naše praktiky. Aha. Jejich počet stále na-růstá, a my stále zatvrzeně lpíme na naších praktikách. Co takhle říct narovinu prav-du! Jakmile to někdo udělá, je odviněn z diskriminace, rasizmu, netolerance a na-vrch všeho ještě z neonacizmu. A tomu ještě napomáhají média. Dejme tomu, že je přepaden mus-lim. Média onoho dotyčného Evropana „vláčí bahnem“, obviňují a poté vyzývají Ev-ropu, aby se chovala vlídněji k našim islámským přistěho-valcům. Když je však spáchán teroristický útok, média obratně vylíčí, že se jedná o drobnou skupinku lidí, kteří nemají s našimi islámskými přistěhovalci nic společného. Vrcholem byl článek pojednávající o tero-ristickém útoku, invazi islá-mu a končící slovy: „Islami-zace je jen mýtus“. Tak se mi

zdá, že Evropa to s tím dodr-žováním praktik a lidských práv poněkud přehnala. A jelikož si to sama vymyslela, dala si tím vlastní gól.

Řada lidí si neuvědomuje, jakou moc má většina (větší skupina) nad menšinou. Ev-ropané se přirozeně cítí v Evropě jako doma. Rovněž považují za absurdní, že Ev-ropu (jejich domov) jim mů-žou muslimové vzít. Nepo-

třebují vést válku o Evropu. Stačí jim, díky velkému při-rozenému přírůstku, Evropu postupně zaplňovat. A až budou mít většinu (k čemuž dojde poměrně rychle), schválí si, co budou potře-bovat – budou vládnout. Kdo má většinu, ten vládne – demokracie.

Nechci, abyste si mys-leli, že vidím tento problém černobíle. Beru na vědomí, že Evropané mají spoustu prohřešků proti islámské kul-tuře. Ale jako Evropané mu-síme svůj domov bránit. Ne-ní to pouze okrajový pro-

blém, jedná se o tichou vál-ku mezi kulturami. A ve vál-ce je třeba černobílé vní-mání, je třeba rozlišit spo-jence od nepřítele. Nesmíme jim dovolit vyhrát!

V posledním bodě člán-ku se hodlám zamyslet nad důvodem jejich expanze. Víme, že pěstují fanatické a velmi výbojné náboženství. V jejich posvátné knize (Ko-rán) mají poselství: Vést sva-

tou válku proti nevěřícím. Mají snad v úmyslu zruino-vat naši společnost jen pro-to, že nejsme, stejně jako oni, muslimové? Anebo je to jen prosté soupeření o moc? Vůdci islámských zemí si jistě uvědomují, co by získali do-bytím Evropy. Mohou tedy využít poselství jako zá-minku. Výčet možností je samozřejmě širší. Může jít o pomstu, nenávist, …. Dosti důležité však pro nás je, co budeme dělat….

Autor: Roman Kula Foto: internet

5

Naši politici Politik. Kdo je to po-

litik? Podle někoho je to člověk, který zastu-puje lid, má těžkou prá-ci a musí správně roz-hodovat. Podle mě, po-litik je pouze obyčejný člověk v dobře placené práci, který je slavný a má hodně výhod. Proč jsou politici tak slavní? Snaží se dobře vést stát, ale pořád se jen hádají, zvyšují si platy a schva-lují velice (ne)důležité zákony. Každý týden vy-stupují v televizi a slibu-jí změny, ale vždy když něco výhodného pro obyčejné lidi schválí, druhý den to zase od-volají.

Každoročně je to stejné, politické strany

se snaží vyhrát volby. Na kaž-dém kroku jsou vidět jen samé billbo-ardy o tom, že: ,,S ODS překonáme krizi“ nebo ,,Zlepšíme životní pro-středí“. Všechny sliby jsou hezké, ale je to je-nom taktika, jak získat hlasy voličů.

,,Odkud se platí propagační billboardy?“ Ze státní pokladny. ,,Odkud se vyplácejí platy politikům?“ Ze státní pokladny. Politici si asi myslí, že státní pokladna má nekoneč-ně mnoho peněz, když chtějí pořád stavět sa-mé finančně nákladné

stavby. Pouze náš státní dluh je nekonečný - činí už přes 1,3 bilionů ko-run českých. Měli by-chom začít šetřit. Ano, šetříme, zvyšují se ceny výrobků a snižují se všechny platy, kromě platů politiků, které jsou stále pořád vysoké.

Proč tedy volit? Vo-lit nemusíme, ale pokud volit nebudeme, mohl by náš stát dopadnout velice zle. Je lepší volit a vybrat si to menší zlo, ale někdy je velice těž-ké rozeznat, co je pro

nás, obyčejné lidi, nej-lepší. Platí zde tedy hes-lo: NEVOLÍŠ, ZAPLATÍŠ!

Autor: Viktor Harazin. Foto: Internet.

6

Je to nutné?

Člověk je už od útlé-ho věku nucen dělat vše-možné věci. Pod hrozbou trestu vykonává malé dítě hygienu nebo je nuceno hrát na flétnu. Je to nutné?

Rodiče v nejlepší víře vedou děti k návykům, které by si asi jinak neosvojili, a používají k tomu někdy dost podlé prostředky. Nedovolit třeba Kubíkovi, aby šel s Frantíkem na písek, to je zločin, který si zaslouží mi-nimálně půl dne trucování. Rodiče v tuto chvíli chrání pocit, že to vše dělají jen pro jeho dobro – vždyť čistit si zuby se naučit musí. Nebylo by ale lepší a hlavně efektiv-nější, donutit dítě dělat to, co má, bez donucovacích prostředků? Napadlo někdy někoho, co všechno je dítě schopno udělat, aby získalo slíbenou odměnu? A ne-mluvě o tom, že by si např. čištění zubů určitě nevštípilo jako věc nenávistné pokory a slabošského ústupu před vydíráním. Hned o něco později jsme nuceni chodit do školy. Tuto dobu si většina lidí vy-bavuje jako nejlepší léta dět-ství, která ale byla kažena „zabásnutím na podmínku“, díky čemuž museli každo-

denně docházet na půl dne na kontroly, a doma byli nu-ceni vykonávat „veřejně pro-spěšné práce“. Málokdo si přitom vzpomene na dobu před první třídou. Skoro

všichni se tehdy do školy těšili. Jak je to možné? Bylo jim totiž řečeno, že už mo-hou jít do školy, nikoliv že už musí jít do školy. Bavilo nás to tak dlouho, dokud se nám nevštípil pocit, že škola je čirá povinnost, a navíc ještě závazek na více než deset let. Teprve když je člověk starší, tak pochopí, že i toto násilí na něm bylo vykoná-váno k jeho dobru. Ale jeho pohled na školu už to ne-změní. Jak v porovnání s tím mluví o kurzu hry na kytaru, na který se sám přihlásil, ale do kterého musí vkládat na-prosto stejné úsilí, jako do přípravy na vyučování? Škola

je horší, protože tam musí chodit, a kdyby nemusel, ani by tam „nepáchl“, zato hraní na kytaru ho baví, a chce se vypracovat na dobrou úro-veň. Sám si dal tento cíl, a pokud má vůli, půjde si za ním, a bude ho to bavit. A stejně, většina lidí by do ško-ly stejně šla, i kdyby ne-musela, ale jen na předměty, které je baví, a kterým se chce věnovat.

Pravdou ovšem je, že kdybychom nebyli nuceni učit se už v mládí (vlastně dřít jako koně), a my by-chom se na to „vykašlali“, mohlo by nás to později mr-zet, protože bychom třeba nedostali svou vysněnou práci. Možná by to ale chtělo změnu, neučit se nejprve číst a psát, ale pochopit nejdřív, proč se to budeme učit. Svět by byl možná příjemnější. A možná taky ne…

Autor: Martin Vérteši

Oslovil vás tento či jiný článek? Můžete o něm diskutovat na webu! Vše o Komáru na www.casopiskomar.wz.cz!

7

Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi… Že se v dnešní době málo čte, to je známá a už po-měrně dost „profláknutá“ věc. Ale i přesto je pořád dost takových, kteří nevědí, kterou knihu popadnout dřív, hledají chvilky pro čtení

doslova všude, skoro nespí, aby nepřišli o čas a že ostatní jejich vrstevníci tohle nedě-lají, to je jim jedno. Každý čtenář má již většinou svůj vytříbený styl, od kterého málokdy odbo-

čuje. Ten mám i já, přesto ale občas sáhnu po naprosto jiné knize. Dnes bych vám rád představil několik titulů, které jsem v poslední době četl, a nějakým způsobem mě zaujali.

Návrat domů, Anna Enquistová. Britská autorka (překlad Petra Schurová) v knize popisuje do značné míry psychologicky všední život Elizabeth Coo-kové, manželky slavného mořeplavce Jamese Cooka. Zajímavé je, že čtenář má z příběhu dojem, jako by autorka u všeho, co popisuje, byla, a vše se skutečně odehrálo podle jejích slov. Můžeme také vypozorovat známky doby, jako např. nutnost jít v otcových stopách. Hodně smutně naopak pů-sobí fakt, že během celé knihy postupně umírají všichni v okruhu hlavní hrdinky, a to je přitom jedna z mála věcí, u kterých se autorka držela sku-tečnosti.

Ostrov Uctívačů Ginga, Svatopluk Hrnčíř. Autor v podstatě tak trochu na-vázal na úspěšnou trilogii Rychlých Šípů (Jaroslav Foglar). Hlavními hrdiny jsou tři kluci a jedno děvče, kteří se o prázdninách snaží přijít na kloub vše-

lijakým záhadám, šifrám a tajným místům zaniklé organi-zace Uctívačů Ginga. Příběh je vsazen do obyčejné malé vesničky, ve které se kdysi odehrávaly všelijaké výpravy a rituály, po kterých může nyní parta pátrat. Příběhy po-kračují v knihách Poklad Uctívačů Ginga a Maják Uctívačů Ginga a přinášejí tolik skvělého dobrodružství, které se navíc dá skutečně zažít!

Dálná brána, Robert Scott a Jay Gordon. Více než pěti set stránková kni-ha se mi dostala do rukou náhodou, a nelituji toho. Četba prvních pade-sáti stran může někoho odradit, když je plná záhadně umírajících lidí a neznámého zla. Příběh ale posléze odhaluje příčiny a poutavý příběh dvou mladíků, kteří se skrz gobelín dostanou do jiného světa, který je ovládán zlem a hrozí mu ještě větší nebezpečí, začíná být velice zajímavý. Jak porazit prince Malagona, který tyranizuje celý svět již přes 500 dvoj-luní a hodlá do něj vypustit samotnou postatu zla? Co lze knize vytknout je začátek, který čtenář nechápe, a tudíž si z něj nic nezapamatuje, což je v pozdějším vývoji příběhu dost škoda.

8

Cvoci, Miloš Zapletal. Volným pokračováním knih Sedmička a Ostrov přátel-ství je příběh skautů, kteří se vydají v zimě na běžkách na túru z Jizerských hor až na Slovensko. Nechybí samozřejmě množství příhod, někdy dech be-roucích, bez kterých by to nebylo ono. Jak to dopadá, když se parta cvoků o něco vsadí….

Hrrr na ně!, Lubomír Man. Kniha navazuje na dílo Sen na dosah, které pojednává o strastiplné cestě Pavla Polcara do fotbalového mužstva a jejich úspěších v turnaji. V tomto díle nahrazuje fotbalové pro-středí hlídání místního parku před partou vandalů, kteří soustavně ničí vzácné sochy. Ke konci nechybí ani trocha detektivského napětí, když fot-balisté vše vyřeší a stanou se hrdiny města.

Na palubě Resolution, Peter Aughton. Kniha je v podstatě kompletním prů-vodcem Cookovou druhou námořní výpravou, kterou podnikl v letech 1772 – 1775. Hlavně ale přibližuje kultury a odlišnosti tichomořských národů, všední život posádky na palubě a naznačuje, že objevování nových končin světa nebyla rozhodně procházka růžovým sadem.

Záhada hlavolamu, Jaroslav Foglar. Slavný klub Rychlých šípů prozkoumává Stínadla a odhaluje jeho tajemství. V pokračováních Stínadla se bouří a Ta-jemství Velkého Vonta Rychlé šípy stále více pronikají do dění ve čtvrti Von-tů a zažívají nevídaná dobrodružství. Boje o ježka v kleci, symbol Vontů, první Vontskou kroniku nebo klubovního psa, to jsou Stínadla.

Rok malých dobrodružství, Miloš Zapletal. Kniha je rozdělena na dvanáct měsíců, přičemž na každý měsíc je připraveno velké množství zkoušek zdat-nosti, síly, obratnosti a vytrvalosti, hříček a hlavolamů. Nejtěžší boj je překo-návání sebe sama. Výsledky, zapisované do zvláštního sešitku, vybízejí ke stále lepším a lepším výsledkům!

Báječná léta pod psa, Michal Viewegh. Tato kniha je už sice dostatečně známá, ale přesto ji zde uvedu. Podivuhodný životní příběh člověka, který se nedá oblomit a platí za to kru-tou daň. Jak režim dokáže člověka psychicky zdecimovat, někdy dokonce dovést jeho osobní přesvědčení k obrazu svému. Jakmile člověk nevstoupí do strany, celá jeho rodina trpí a je vystavována všem možným ponížením.

Autor: Martin Vérteši Obálky knih: internet

9

MS ve fotbale 2010 v JAR

Na tomto již 19. Mistrovství světa se před-staví ty největší fotbalové hvězdy, ovšem česká re-prezentace se ho neusku-teční. Turnaj bude probí-hat od 11. června do 11. července, to znamená 31 dní napětí a nadšení. Týmy jsou rozděleny do osmi skupin:

Skupina A -Jihoafrická

republika, Mexiko, Uru-guay a Francie. V této sku-pině jsou za favority pova-žovány týmy Francie a Me-xika.

Skupina B - Argentina,

Nigérie, Jižní Korea a Řec-ko. Za největší favority ze skupiny B na postup do osmifinále jsou považová-ny týmy Argentiny a Nigé-rie. Skupina C - Anglie,

Spojené státy americké, Alžírsko a Slovinsko. Za favority skupiny C na po-stup do osmifinále jsou považovány týmy Anglie a USA.

Skupina D- Německo,

Austrálie, Srbsko a Ghana. Favorité Německo a Gha-

na.

Skupina E- Nizozem-

sko, Dánsko, Japonsko a Kamerun. Za favority ze skupiny E na postup do osmifinále jsou považová-ny týmy Nizozemska a Ka-merunu.

Skupina F- Itálie, Pa-

raguay, Nový Zéland a Slo-vensko. Za favority skupiny F na postup do osmifinále jsou považovány týmy Itá-lie a naši sousedé ze Slo-venska.

Skupina G- Brazílie,

Severní Korea, Pobřeží slo-noviny a Portugalsko. Fa-voritem na postup je Por-tugalsko a Brazílie, která je favoritem na vítězství ce-lého MS.

Skupina H-

Hrát se bude na de-seti hřištích: Soccer City, Green Point Stadium, Moses Mabidha Stadium, Ellis Park Stadium, Loftus

Versfeld Stadium, Nelson Mandela Bay Stadium, Free State Stadium,

Mbombela Stadium, Peter Mokaba Stadium a Royal Bafokeng Stadium. Celkem se na těchto hřištích ode-hraje šedesát čtyři zápasů. Poslední finálový zápas se bude hrát 11. července ve 20:30. Všechny zápasy ať živě nebo v repríze můžete sledovat na kanálu ČT4 sport nebo ČT2.

Španělsko,

Švýcarsko, Honduras a Chi-le. Za favority ze skupiny H na postup do osmifinále jsou považovány týmy Španělska a Švýcarska.

Pokud jste opravdo-ví fotbaloví fanoušci určitě si nenechte z mistrovství ujít ani jeden zápas. Ne-máme sice na MS svůj tým, ale doufám, že budete společně semnou fandit alespoň slovenskému ná-rodnímu týmu. Přeji pří-jemnou zábavu.

Autor: Viktor Harazin

10

Co pro mě znamená svět fantazie? Svět fantazie, to je ne-

definovatelný svět bez hranic, zákonů, nařízení, bariér. Je to svět, který nenabývá žádné obecné vizuální podoby a který nelze charakterizovat. Každý si vytváří a spravuje tento svůj svět podle sebe, nikdy nikdo nemůže vědět, jak vypadá ten-to svět v myšlenkách někoho jiného. Pro každého je to místo, do kterého může ukrýt svá nejtajnější přání, své představy a sny a do kterého má přístup jen on.

Pro mě znamená svět fantazie totéž, co v jádru pro každého, ale zároveň má své specifikum, jaké nemá fantazie nikoho jiného na světě. Pokud se do ní ponořím, dokážu coko-liv. Fantazie je pro mě ne-postradatelnou složkou osob-nosti, protože se od útlého věku podílí na formování mých názorů. Vše, co si ve světě fan-tazie vybájím, sice v danou chvíli reálné není a v mém pří-padě mnohdy ani nikdy reálné nebude, zato však můžu podle toho směřovat své další cíle a snažit se jim přiblížit.

Ještě větší význam má svět fantazie v tom případě, když někdo dokáže předat část svého světa jiným lidem, obo-hatit ten jejich svět a dát tak třeba tomu jejich světu jiný rozměr. Nikdy by nevznikly ty

zajímavé fantastické knihy, nebýt jistě fascinujících světů fantazie autorů.

Svět fantazie také poskytuje útočiště, když se člověk zrovna necítí nejlépe v reálném světě, a tehdy pro něj svět fantazie nabývá těch nejreálnějších rozměrů. Bez něj by byl v danou chvíli zcela ztra-cen a jen díky němu dokáže přestát například tíživé životní období. Je skvělé, když se ně-kdo dokáže pro nějaký svět fantazie (nemusí být ani pů-vodně „jeho“) nadchnout a hledat a tvořit střípky tohoto světa ve svém životě. Takový člověk má jasno ve svých snech a ideálech a daleko snadněji rozliší hranice dobra a zla, hra-nice „jiných druhů“ fantazie.

Ještě daleko lépe je na-jít si však takový svět fantazie, který je uskutečnitelný a může pro člověka znamenat celoži-votní pouť směrem k němu. Jeden z těchto světů jsem si zvolil za svůj já, a pokud si je člověk jist správností tohoto světa, tak není nic lepšího pro vývoj osobnosti, než se snažit vytvářet takový svět kolem sebe. Určité naplnění v tomto směru nabízejí například někte-ré dnešní organizace pro děti a mládež a myslím si, že některé opravdu dovedou člověka ob-klopit tolika prvky ze světa

fantazie, že už potom pro něj nic není překážkou a cíle-vědomě si jde za svými sny.

Ať už má člověk svůj svět fantazie, jaký chce, ať v něm má třeba super roboty, život v pravěké civilizaci nebo „jen“ skvělé dobrodružství s kamarády za městem či v lese - vždy je důležité, jestli v tento svět člověk skutečně věří a jestli je přesvědčen o jeho správnosti. Pak už chybí jen několik kroků k jeho skuteč-nému vytvoření. Těchto několik kroků může sice trvat i celý život, ale čím déle trvají, tím více naplňují člověka pocitem naplnění svých ideálů a poci-tem dosažení svého celoživot-ního cíle - zbudováním fantas-tického světa.

Samozřejmě nesmí člo-věk při budování světa fantazie zapomenout na skutečný svět a musí vždy mít jakousi hranici mezi těmito světy. Ta se však nedá jednoznačně stanovit, tu si každý musí najít sám. V sobě. Bez světa fantazie by nikdy nevznikl ani dnešní svět. Vše, co existuje, si nejprve mu-sel někdo vysnít a poté vážit mnohdy strastiplnou cestu k naplnění tohoto snu. Bez světa fantazie by se nikdo neo-bešel a každý ho v sobě má, záleží na něm, jakým směrem ho bude dále směřovat a jak ho dokáže využít.

Autor: Martin Vérteši

11

Chytrá čtyřka Příběh na pokračování, část: 1., píše Martin Vérteši

Jednoho chmurného dne se parta pouličních vandalů rozhodla, že trochu potrápí ko-lemjdoucího hocha. Byl to Petr. Byl známý jako chytrolín. Kráčel pomalým krokem a prozpěvo-val si nějakou písničku. Bylo mu devět let. Pouliční banda se skládala ze samých dvanáctile-tých chlapců. Bylo jich asi de-set. Teď se dali do poklusu a spiklenecky na sebe hleděli. Petr to však zpozoroval a dal se na útěk. Banda ho začala pro-následovat. Zatáčel, kličkoval, zkoušel vše, ale nesetřásl je ať dělal co dělal.

Po dlouhé honičce už byli těsně za ním, když se ocitli ve slepé ulici. Petr hledal únik, byly tam však jen jedny dveře, zamčené. To už se pronásledo-vatelé shromáždili a zatarasili východ ze slepé ulice. Potom se pomalu přibližovali k vystrašenému Petrovi. Ten stále couval dozadu, až spoči-nul u zdi. Nevěděl co dál. Tlu-kot srdce se mu náhle zrychlil a nemohl vydat ani hlásku. Van-dalové si začali chystat pěsti. Najednou se otevřely dveře a vykoukla z nich hlava jakéhosi hocha. Rozhlížel se po ulici a za chvíli zřejmě pochopil, co se děje. Vystoupil ze dveří a chtěl něco říct, ale to už banda ne-vydržela a rozběhla se proti Petrovi. Neznámý chlapec vy-

běhl ze dveří, chytnul Petra za tričko a vtáhl ho dovnitř.

Začaly se ozývat rány na dveře. Byly slyšet kopance, dokonce rány něčím kovovým. Dveře však nápor vydržely a po chvilce napětí si oba hoši mohli oddychnout. Teprve teď si Petr pořádně uvědomil, kde vůbec je a co se stalo. Oba chlapci se na sebe podívali a na obou bylo vidět i z dálky, že neví co říct. Nejdříve se odhodlal něco říct Petr, a po velkém nadechnutí řekl: „Děkuji ti.“

Po těchto slovech zavládla chvíle ticha. Druhý chlapec se pousmál a řekl: „Nevím za co.“

„Přece jsi mě zachránil!“ odvětil odhodlaně Petr.

„No to je sice možné, ale vůbec nevím z čeho.“ Řekl zase ten druhý.

A takto vedli dlouhou de-batu. Petr mu popisoval, co se stalo a přitom se dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Nako-nec odcházel s pocitem uspo-kojení. Ze zdárně nepříjemné situace se vyklubaly pro Petra nejlepší okamžiky posledních dnů. Získal nového kamaráda, Lukáše.

Příští den Petr za Lukášem znovu přišel. Tentokrát šli spo-

lečně k Petrovi domů. Lukáš ještě nevěděl, kde Petr bydlí. Když dorazili do Nábřezské ulice, řekl Petr: „Tak tady byd-lím“ a ukázal ještě na dům před sebou.

Vešli do dveří a Lukáš div nevykřikl údivem. Chodba, do které vstoupili, byla velmi pro-storná a bylo v ní pět výtaho-vých dveří. V mezerách mezi nimi byly lavičky. Petr jeho údiv zpozoroval, a vše mu vysvětlil: „Z tohohle jednoho domu je-dou výtahy do všech křídel domu. Ráno je tu vždycky hez-ký rušno.“

„Téda, to je žůžo!“ řekl Lukáš. Zamířili ke dveřím nej-blíže k levé stěně. Petr zmáčkl červené tlačítko a rozsvítila se malá šipečka dolů. Když výtah přijel, oba nastoupili a jeli vzhůru. Ve čtvrtém patře se výtah zastavil. Vystoupili a za-mířili ke dveřím. Za těmi se skrývala chodba se dveřmi. Petr zamířil k jedněm dveřím a Lukáš ho následoval. Za chvíli byli vevnitř. Doma nikdo nebyl, takže měli prostor pro sezná-mení. Petr ukázal Lukášovi celý byt a potom si povídali. Zane-dlouho se museli rozloučit, protože Lukáš musel domů. Oba byli nadšeni.