ROČ

NÍK

III.

Č

ÍSLO

3/2

008

Č

AS

OP

IS K

UŘ

IMS

KÉ

FA

RN

OS

TI

Škola – dílna lidskosti Vážení rodiče, končí dny, které jste trávili na dovolené v přírodě nebo snad i u moře, vaše děti se

vracejí z táborů z prázdnin a život se pomalu vrací zpět do svých všedních obvyklých cest, které jsou naplněny starostí v zaměstnání, starostí o budoucnost, a starostí o to, aby děti měly vše potřebné a byly materiálně zajištěny. Chcete jim dopřát i počítačové hry, ba i samotné počítače, aby se už nyní učily ovládat současnou elektroniku. To vše je na místě. Ale nezapomínejme, že v ne tak dávné době vládlo přesvědčení, že mohutným a nebývalým rozvojem vědy a techniky nastane pro člověka nový zlatý věk, a že tím dosáhne lidstvo vytouženého štěstí. „O tempora, o mores.“ (Jaké to časy, jaké to mravy!)

Dnes již jsme o kousek dále a velice dobře pociťujeme, že ani tak veliký vědecký a technický pokrok není schopen zajistit člověku to „unum necesarium“ – to jediné skutečně potřebné – mír, štěstí a lásku jak ve vlastním srdci, tak v rodině a celé společnosti.

Člověka totiž nenaplní a neuspokojí bohatý stůl ani osvojení všech vědeckých poznatků, které právě získává školním vzděláním; nesmíme zapomínat, že člověk má především to nejniternější a nejhlubší – své srdce. Tak to také vidí velký francouzský spisovatel a myslitel Antoine de Saint-Exupéry, který vyslovuje hlubokou pravdu, že člověk vidí správně jen srdcem. A toto srdce nenaplní a neuspokojí ani sebedokonalejší počítače, ale jenom to, nebo spíše Ten, kdo dovede dát našemu životu skutečný, hluboký a opravdový smysl a cíl. Každý z nás, a to je vlastně hnací síla člověka, touží ať vědomě nebo podvědomě po štěstí, po pravdě a lásce. A tomu nás nenaučí věda, ale k tomu nás vede náboženství, které přivádí člověka k Tomu, který může naplnit lidské nitro a lidskou duši. I dnes mnoho lidí, přestože tak nebyli vychováni, nachází tuto cestu ke Zdroji svého bytí. Tím náš život nabývá plnosti, nachází svůj smysl, ale vede nás i k tomu, abychom se zříkali svého sobectví, neviděli jenom sebe a svoje potřeby, ale měli starost a lásku k těm, kteří jsou kolem nás.

Škola, kde děti prožívají velkou část svého života, nemá tedy zprostředkovávat jenom sumu vědomostí, ale formovat také mravní charakter – srdce – každého dítěte. A k tomu vám chtějí, drazí rodiče, napomáhat i hodiny náboženství, ve kterých se děti učí poznávat Kristovo přikázání lásky. To je vlastně smysl a cíl náboženské výuky. V našem městě bude probíhat tento školní rok náboženská výuka pro všechny ročníky základních škol (na Tyršově, Komenského a Jungmannově ulici). Přihlášky je možno vyzvednout na faře, v kostele, u ředitelů nebo zástupců a u vyučujících náboženství. Vyučovací hodiny budou upřesněny začátkem školního roku.

STRANA 2

Kdyby všechny dívky si ruce podaly, i široširé moře kruhem by objaly. A kdyby každý hoch se námořníkem stal, krásný most ze všech bárek by nad mořem se pjal. Kol světa celého by mohl vzniknout kruh, kdyby jen ruku podal druhu druh. (Paul Fort) Přeji vám i vašim dětem úspěšný start do nového školního roku. Váš farář Jiří Krpálek

Myšlenky matky Terezy z Kalkaty Nejkrásnější den? Dnes. Největší překážka? Strach Nejlehčí věc? Mýlit se Největší chyba? Vzdát se Kořen veškerého zla? Sobectví Nejlepší rozptýlení? Práce Největší neúspěch? Ztráta odvahy Nejlepší odborníci? Děti Nejzákladnější potřeba? Komunikace Nejhlubší radost? Být užiteční druhým Největší tajemství? Smrt Nejhorší vlastnost? Zlá nálada Nejnebezpečnější člověk? Lhář Nejhorší pocit? Hněv Nejkrásnější dar? Odpuštění Nejdůležitější instituce? Rodina Nejlepší cesta? Ta, která je správná Nejpříjemnější zážitek? Vnitřní pokoj Nejvlídnější přijetí? S úsměvem Nejlepší lék? Optimismus Největší uspokojení? Splněná povinnost Nejspolehlivější zdroj síly? Víra Nejpotřebnější lidé? Kněží Nejkrásnější věc na světě? Láska

STRANA 3

Panna Maria V půli srpna si připomínáme slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Je to slavnost, kdy

vyznáváme, že byla Maria vzata s tělem i duší do nebe. Maria je Bohem vyvolená, svatá a bez hříchu.

Kdo je to vlastně Maria? Maria je matkou Ježíše Krista, ale i matkou naší. Při ukřižování říká Ježíš matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ a potom učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ (Jn 19, 26-27). To je to slovo, které nám jasně ukazuje, že Maria je matkou všech. Maria je ta, která vše uchovávala ve svém srdci. Když v Káni Galilejské došlo víno, říká synovi, že už nemají víno. A Ježíš jí odpovídá: „Ještě nenastala moje hodina.“ Tady vidíme, že Maria o všem ví. Ježíš taky věděl, že už nemají víno, ale jasně říká, že ještě nenastala jeho hodina. V Káni jasně vidíme, že skrze Marii se dostaneme k Ježíši. Maria ví totéž, co její syn. Jen vše uchovává v srdci.

Při této slavnosti se čte evangelium o Navštívení Alžběty Marií. Zkusme si představit setkání těchto dvou žen. Maria vchází s láskou, úsměvem, otevřenou náručí. Jaký postoj zaujímám já při setkání s bližním? Dokáži taky kolem sebe rozdávat lásku a pokoj? Jaký by měl být můj postoj, než plný lásky, dobroty a sebedarování druhým?

Hanka

Prázdniny Brouzdat se naboso letní rosou s větrem ve vlasech s chrpou za uchem se stéblem v puse s čtyřlístkem na louce s očima otevřenýma jen tak jít pískat si písničku sednout si na patník u cesty. Zastavit se u proudu řeky času a říct: „Děkuju.“

Sylva Bártová

STRANA 4

Jak znovu najít radost Z přednášky Anselma Grüna v Brně v květnu

„Tato slova jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla úplná.“ Jan 15, 11

Říká se, že na křesťanech by měla

být vidět radost. Samo to ale nejde, nemůžeme nikomu nařizovat radost. Jak se tedy dostat ke zdroji vlastní radosti?

Je zde několik cest. Radost je vždy projevem naplněného života. Žiju-li život vědomě, radost přijde. Každé dítě má v sobě sebeuzdravující schopnost, díky které se umí po nějaké bolesti opět dostat do dobré nálady. Často sleduji, jak se během rozhovoru s lidmi, kteří za mnou přicházejí s potížemi, mění nálada. Nejdříve je tam stísněné klima, to když popisují všechno to zlé, co prožili a prožívají, má to svoje dobré důvody. Ale když je pak poprosím, aby vyprávěli, co jim v dětství přinášelo radost a oni začnou, najednou se celá místnost prosvětlí. Dnes často zažíváme, že se cítíme pod tlakem. Tomu se nevyhneme, ale můžeme si získat vnitřní odstup, můžeme si připomenout situace, kdy jsme cítili sami sebe, touha po uzdravení je v nás pořád. Každý z nás tento zdroj radosti v sobě má, to je jedna cesta.

Další cesta je žít přítomným okamžikem a umět se radovat – i z maličkostí. Radost je projevem naplněného života, je na mně, zda ve svém životě pěstuji určitou kulturu. Neznamená to, že nebudu mít starosti, ale ani to neznamená, že na nich budu ulpívat.

Radost může vzniknout pouze tam, kde připustím svoje emoce (i ty negativní). V knize Neschopnost truchlit stojí, že ten, kdo nedokáže truchlit, v životě ztroskotá, a potom se už nedokáže radovat. To znamená, že radost a truchlení patří k sobě. Když si zakážeme emoce, nebudeme se umět ani radovat. Úplně na dně naší duše je zdroj

radosti, musíme se k němu prokousat přes všechny starosti a bolesti; jen když tím projdeme, tak se dole setkáme s radostí.

Další cesta k radosti je poznávat v životě opravdové hodnoty.

Je na nás, jak si vykládáme události, jsou tací, kteří vidí všechno černě. Když ráno svítí sluníčko, říkají: „To zas bude vedro“, když vstávají: „Zas musím do práce...“ Záleží na nás, jak události interpretujeme. Nemohu se na danou situaci podívat jinak? Nemohu poděkovat za nádherný den, za krásnou přírodu? Ještě než začne rozhovor s nějakým člověkem, se kterým se mám setkat, můžu se zablokovat a říkat si: „Co si s ním budu povídat?“ Nebo nedělat vůbec nic a těšit se na nového člověka, že přijde něco nového.

V každém člověku je prostor ticha, to místo v nás, kde přebývá Bůh, tam je vždy láska a radost. Zkušenost Boha je vždy zkušeností vnitřní radosti.

Radost z toho, že žiju, že jsem na světě jedinečný, originál. Za úspěch bychom měli děkovat, neměli bychom se povyšovat nad druhé, ale mít vděčnost a radost, že se něco povedlo.

Když zpívám, dostávám se do styku se svou vnitřní radostí, když se zpěv podaří, přichází veliká radost. Když nějaký sbor nebo orchestr cvičí dva tři týdny Mozarta, začnou se hudebníci a zpěváci chovat čím dál více jako malé děti (tak jako se choval Mozart).

Když studují Verdiho operu, dva tři páry se tam do sebe zamilují. Když lidé na vinobraní sklízí hrozny, zpívají si u toho, tím si těžkou práci usnadní.

Radost zakouším také tehdy, když dokážu radost připravit někomu jinému.

STRANA 5

Měl jsem spolubratra, zemřel v 92 letech. Když jsem měl svátek, přišel se svou trumpetou do mé kanceláře a zatroubil mně ke gratulaci, když byl starší tak už „jen“ na foukací harmoniku, u toho si zatančil. Když jsem mu děkoval, řekl, že vlastně dělá radost i sobě. Tento bratr nikdy nebyl nemocný, až dopoledne v den své smrti, šel k doktorovi, že mu nějak není dobře ... a pak odpoledne pokojně odešel k Pánu.

Radost má uzdravující moc. Ten, kdo se raduje, má větší chuť do života, radost má terapeutický účinek.

Lukáš ve Skutcích apoštolů píše: Pavel a Sila sedí ve vězení, nohy v kládě, o půlnoci začnou zpívat chvalozpěvy, vězení se otevře, kláda se rozpadne a jsou svobodni. To je úžasný obraz – začněme chválit Boha a vnější okolnosti ztrácí moc…

Jeden muž odešel na 7 měsíců do trapistického kláštera, snažil se zbavit deprese. Prožil blahodárnou dobu, ale pak se vrátil domů a deprese se po několika týdnech vrátily. Potom ve své knize píše: kláštery nejsou proto, aby tam lidé řešili své problémy, ale aby uprostřed svých problémů lidé chválili Boha.

Jakmile si uvědomím, co všechno velikého pro mě Bůh vykonal, jak mě vždy nasytí, napřimuje mě z prachu, pak mám dobrý důvod ke chvalozpěvu.

Štěstí a radost mě neuchrání od nemocí, zklamání a ztroskotání. Když to přijde, můžu sedět nad tím, jak se mi život nevede nebo to vezmu jako

sportovní výzvu, abych rychleji běžel k Bohu. Nemoc a zklamání budou vždy v životě těžké, ale už mě to přestane ovládat, ale bude to spíš pobídka na cestě k Bohu. Když onemocním, tak se zhroutí moje představa o životě, třeba jsem měl představu, že budu zdravě žít, pít, jíst a tak si zajistím zdraví, ale když se toto zhroutí, nemusím se ještě zhroutit já, jen se otevřu, abych přijal svoje skutečné bytí.

Jedna matka (70), které před 2 lety zemřel syn (38) a kteří oba pravidelně chodili do kostela, řekla, že přestane chodit do kostela, protože Bůh jí vzal jejího milovaného syna; a po světě chodí tolik lidí, kteří Boha vůbec neznají, jak to mohl Bůh dopustit? Řekl jsem jí: chápu vaší vzpouru a bolest, právem Boha obviňujete… Ale chcete u toho zůstat? Tato situace je tu proto, aby vám rozbila vaši představu o vašem životě (stárnutí po boku vašeho syna), ta je teď v troskách. Ale vy se konečně můžete otevřít a zjistit, kým skutečně jste bez vašeho syna jako samostatná bytost. Rozbil se i váš obraz o Bohu (když budu chodit do kostela, budu mít život v pohodě), najednou se můžete otevřít pro nekonečnou boží lásku. Ale pokud nedovolíme, aby se naše představy zhroutily, sami skončíme v troskách.

Toto tajemství slavíme pokaždé v eucharistii, lámeme Kristovo tělo, abychom my sami nemuseli být zlomeni, otvíráme se Otcovu tajemství.

Martin Leščinský

STRANA 6

Rozhovor s Mons. Ji řím Mikuláškem, generálním viká řem brn ěnské diecéze

Je pondělí 4. srpna 2008, památka sv. Jana Maria Vianneye. Telefonuji na sekretariát brněnského biskupství: „Mohla bych připravit rozhovor s generálním vikářem do našeho farního časopisu?“ Je mi oznámeno: „Právě se vrátil z dovolené, čeká ho spousta úkolů, ale zeptám se...“ S napětím čekám na rozhodnutí. „Ano souhlasí, má slabost pro farní časopisy, můžete ve středu?“ Vstřícnou odpovědí jsem byla příjemně překvapena. Tuto příležitost je třeba využít, říkala jsem si během přípravy na rozhovor… Jak dopadla hodinová návštěva na biskupství, posuďte sami:

„Rozhodn ě to necítím jako moc. Spíše jako bezmoc...” Když se řekne „generální vikář”,

nedokážu si moc představit náplň vaší práce. Můžete ji několika větami přiblížit?

Vikář znamená zástupce, generální ve všem. Takže jsem zástupcem biskupa ve všech věcech, kromě toho, co pramení z biskupského svěcení, např. svěcení kněží nebo žehnání olejů na Zelený čtvrtek, to nemůžu. Ale jiné věci ano. Je to dokonce navzájem provázáno tak, že když něco rozhodne jeden z nás, tak to druhý nemůže bez jeho souhlasu změnit. Říká se: „Alter ego episkopi” – „druhé já biskupovo”. To je to zásadní. Jednak zastupuji biskupa, když je jednání s někým, s nějakými partnery. Jsem moderátorem kurie – centrálního úřadu, který řídí diecézi. Mám svěřené obsazování farností kněžími. Zastupuji biskupa při pozváních na různé slavnosti ve farnostech.

Myslím, že farníci brněnské

diecéze se s Vámi často setkají jako s osobou, která zastupuje pozvaného biskupa. Jak se v této roli cítíte?

Rozdíl je v tom, když se dopředu počítá s tím, že přijedu já. A v tom, když pan biskup náhle onemocní nebo musí odjet do Říma a přijedu místo něho já. Je to pro mě někdy trošku těžší, vnímám, že farníci jsou třeba zklamaní, i když to přímo nedají najevo. Pan biskup, když ho musím zastoupit, mi říká, jeď a řekni jim,

že se za ně modlím. To mě taky posiluje, když přijedu místo něho.

Obsazování farností je docela

náročný úkol. Stáváte se vlastně takovým prostředníkem mezi přáním farnosti a přáním kněze. Jak hledáte kompromis a provádíte konečná rozhodnutí?

K obsazování farností na prvním místě musím říci, že já to navrhuji. Pak to vždy projednáváme s otcem biskupem. Konkrétní úmysl také projednávám s děkany místa, odkud kněz odchází a místa, kam má kněz přijít. A pak samozřejmě hovořím se samotnými kněžími. Nikdy se nestalo, aby kněze dekret překvapil, jak se někdy říká. Takto se to neděje.

Jaký je Váš zdroj informací o

fungování farností, práci kněží a laiků ve farnostech? Jak získáváte objektivní informace o dané situaci v konkrétní farnosti a knězi?

Každý rok probíhá ve farnosti vizitace. Přichází děkan jako zástupce biskupství. Vizitace není pouze nějaká úřední kontrola. Ale je to návštěva, kde má děkan pohovořit s knězem. Ve vizitačním protokolu jsou dotazy např. na zdravotní stav, jak se stravuje, jaká má přání a z těch věcí se dá hodně poznat. A pak už tuto práci dělám šestnáct let, tak mám dost dobrý přehled. Kromě toho často zastupuji ve farnostech nemocné

STRANA 7

kněze. Tak mám dost dobrý kontakt nejen ze slavností, ale i z běžného života.

A objevuje se u Vás strach či

obavy z rozhodnutí? To určitě. Vždycky. Aby to

rozhodnutí bylo Boží záměr. To co chce Bůh. Někdy člověku může bránit i soucit s tím knězem, obavy co na to jiní řeknou a podobně.

Lze říci, že máte určitou moc,

svými rozhodnutími měníte osudy kněží i farností… Jak se bráníte zneužití této moci?

Rozhodně to necítím jako moc. Spíše jako bezmoc. Člověk chce to dobré pro ty farnosti, někdy je to těžké rozhodnout. Co je dobré pro toho kněze a co je dobré pro tu farnost. Nikdy to není, že by byl příkaz knězi, tam půjdeš, vždy je to o rozhovoru. Ale nakonec to rozhodnutí musí někdo udělat. Kde je to sporné, konzultuji ještě s otcem biskupem.

V dubnu letošního roku jste byl

biskupem instalován do funkce děkana a prvního preláta Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla.

Kapitula je v Brně více než 700 let. Celá Morava bylo biskupství olomoucké. Brno bylo význačným místem, kde ta kapitula měla význačnější postavení. I někteří světící olomoučtí biskupové byli členové této kapituly, než vzniklo brněnské biskupství. Často tu pobýval olomoucký biskup, kardinál Ditrichstein, máme tu Ditrichsteinský palác. V té době kapitula bylo takové druhé významné centrum tady na Moravě. Úkolem kapituly je denně se modlit (každé ráno se scházíme k modlitbě ranních chval a četby) za to, co biskup dělá, za diecézi. Dalšími úkoly je zastupovat, popř. doprovázet biskupa při různých církevních událostech, slavnostech. Může mít svěřené různé úkoly: školství, církevní soud. Což se postupně buduje a utváří.

„Základ živé farnosti: kde jsou alespo ň dva nebo t ři lidé ve vzájemné lásce a

Pán Ježíš, který je tím neviditelným fará řem, je tam p řítomen mezi nimi.“ Na začátku tohoto týdne jsme si

připomněli památku faráře arského, sv. Jana Marie Vianneye, patrona kněží v duchovní správě. Připomenu jeho výrok: „Nechejte farnost dvacet let bez kněze a bude se klanět nerozumným zvířatům…” Jak je to ve farnostech bez kněze v brněnské diecézi?

Faráře má vlastně každá farnost. Jenže některá má to štěstí nebo neštěstí, že v ní sídlí. Farnosti, které nemají kněze přímo, je možné rozdělit do dvou skupin. Jednak hodně pasivní farnosti, kterým nepřítomnost kněze uškodí, prostě rezignují a zeslábne to tam. A pak farnosti, kde se laici sami zaktivizují a hledají způsob, jak by tam zavedené věci mohli udržet a mít dál. To souvisí se soběstačností farností, kterou je třeba utvářet, kterou se snažím povzbuzovat a

vést farnosti k ní. Postupně řešíme, aby byly

obsazeny ty spádové oblasti, kde je dobře, když ten kněz je k dispozici.

Provádíte hodnocení farností?

Které záležitosti jsou pro Vás směrodatné při posouzení konkrétní farnosti?

Je potřeba, aby se v té farnosti myslelo na ministranty a někdo je vedl, aby měl někdo na starosti mládež, akolyté, kteří podávají svaté přijímání. Například v jedné farnosti máme sedmnáct akolytů a ti chodí každou neděli k starým lidem se svatým přijímáním. Tito lidé tak jsou s farností pořád v kontaktu. Často se totiž stává, že staří lidé, kteří přestanou chodit do kostela, protože už nemůžou, nakonec zemřou bez svátostí, jelikož se na ně zapomene. Tímto se ten

STRANA 8

kontakt udržuje. Takto život farnosti běží ne

nezávisle na knězi, ten o všem musí vědět, ale může se stát moderátorem a vše koordinovat. To je otázka určité další formace a nového způsobu jak farnost vést a ne každý to umí jak ze strany toho kněze tak i laiků.

Často při posuzování farností

slyším termín „živá“ či „mrtvá“ farnost. Jak si tyto termíny živosti a neživosti vysvětlujete Vy?

Záleží na měřítku té živosti. Co je živá farnost? Dříve to kněží hodnotili podle počtu sv. přijímání. Třeba měli teploměr a sledovali, o kolik to narostlo… Nebo kolik už chodí věřících ke svátostem apod.

Je třeba to ale vidět jinak. Farnost je určité společenství věřících. Život té farnosti je třeba posuzovat podle živosti toho společenství. Jestli je živé nebo polomrtvé, záleží, jaké mají vztahy mezi sebou. Pokud se hádají nebo pomlouvají, tak to je prostě nemocné společenství. Jestli tam rostou ty aktivity, které vyplývají ze vzájemné lásky a zájmu jednoho o druhého, o děti, o rodiny, o nemocné, o staré lidi, o kostel... Základ živé farnosti: kde jsou alespoň dva nebo tři lidé ve vzájemné lásce a Pán Ježíš, který je tím neviditelným farářem, je tam přítomen mezi nimi.

„Církev navíc uznává, že kněží

jsou velkou hnací silou v každodenním životě místních společenství. Když jsou aktivní kněží, je aktivní církev.“ Cituji z dopisu prefekta Kongregace pro klérus k příležitosti památky sv. Jana Maria Vianneye. Lze také říci v naší diecézi, že kde je aktivní kněz, je aktivní farnost. Platí to?

Záleží na tom, jestli najde odezvu u laiků. Je to podle krajů, podle mentality, někde jsou otevření a reagují hned, a někde to trvá – jsou zdrženliví. Často věřící také mají určité předsudky. Já mám

zkušenost, když jsem byl farářem, tak jsme měli družbu i s jinými farnostmi. Tam jsme si mohli navzájem sdělit a viděli jsme, co dělají jinde a že to jde a funguje to.

Já jsem fokolarín a Chiara Lubichová (zakladatelka Hnutí fokoláre, pozn. red.) říkala: „Já jsem nechtěla nic zakládat, já jsem naslouchala Duchu Svatému a ono to rostlo. A já se snažila poznat, tak jako u rostliny, tady bude lísteček nebo poupátko, a tomu pomoct.“ A to může být u každé farnosti jinak. Tam začnou dělat s dětmi, tam s maminkami a najednou se najdou lidi i na jiné věci. Jak se začne život utvářet, má plody.

V některých farnostech mají farní

radu. Jak vnímáte vznik farních rad? Existují stanovy na zakládání farních rad?

Farní rady nejsou nařízené Kodexem. Na ekonomické rady máme pevné stanovy. Ani ekonomická a ani farní rada však nemůže být něčím samostatným, ale její předseda je duchovní správce, který ji potvrzuje. Když je přeložený kněz, farní rada končí, ale nástupce ji může potvrdit.

Jsou farní rady jmenované a jsou farní rady volené. Někde pan farář řekne: „Uděláme farní radu, já bych tam měl rád tyhle lidi“. A vybere si lidi, kteří jsou aktivní ve farnosti, a jmenuje farní radu. Někde probíhá volba. Nezávisí to tolik na tom, jestli jsou rady volené nebo jmenované, protože to není a nemůže být proti knězi. Ale záleží na tom, jestli tam jsou lidi, kteří chtějí něco dělat anebo jenom schůzovat, tj. rozhodovat nebo kritizovat. V podstatě je to služba. A když je založená, mnohé věci přispívají k samostatnosti farnosti. Kněz se nemusí o vše starat sám. Farní rada nemůže rozhodovat, její rozhodnutí je pouze doporučením, nikoliv závazným, pro toho faráře. A on rozhodne. I biskup má vyslechnout stanovisko kněžské rady, ale on musí rozhodnout.

STRANA 9

V řadě farností farní rady již fungují. Zkušenosti se založením a fungováním rad mohou být cenné pro farnosti, kde o založení farní rady uvažují. Sleduje se fungování farních rad a hodláte vytvořit příručku – návod, pro kněze i laiky?

Návod nemáme, chceme, aby si to farnosti dělaly podle sebe. Nemá smysl forma, ale obsah. Možná se stanovy objeví, dobrovolné. Všechno je v rukách kněze.

Nejste přímo v centru dění, ale

určitě se pravidelně zajímáte o vše, co farnosti provází. Proto mi to nedá se nezeptat, jak Vy osobně vnímáte kuřimskou farnost?

Nemůžu dát nějakou podrobnou zprávu o tom, jak ta farnost žije, to nevím. Mám určitou vlastní zkušenost z biřmování, není to tak dlouho, je to pár roků, které bylo velice živé. Cítil jsem se tam velmi dobře, biřmovanci byli velice dobře připraveni, reagovali. Ten život tam určitě je. Druhým parametrem toho života je, že to vyžadovalo pastorační asistentku na vyučování náboženství. Farnost se

tedy nějak postupně stabilizuje. Je to taková ta tichá a nenápadná práce otce Jiřího, který tam působí s vytrvalostí a skromností… A do určité míry tam doznívá i to, co tam vykonal ten pan farář předtím. Ten takovým tím lidským přístupem dokázal stmelit i to společenství. Teď se to ukázalo i v době nemoci otce Jiřího, jeho zájmu o něj a pomoci jemu a zájmu o to, jak bude farnost žít dál. Lze říci, že je to farnost, která má budoucnost.

Uvažovalo se o nějakých změnách

ve vedení kuřimské farnosti? K ctnostem člověka, který má něco

na starosti, patří také prozíravost. Je třeba myslet na věci trochu dopředu a mít připravené řešení pro situace, které mohou nastat. Protože stav otce Jiřího byl vážný, tak se uvažovalo, že by vedení farnosti převzal jiný kněz a on, pokud by mohl a byl schopný, zůstal výpomocným knězem. Jelikož se jeho zdravotní stav zlepšil, zatím není potřeba tento stav řešit, což mě vždycky dělá radost, protože je o jednu starost míň.

„Kdybych potkal kn ěze a anděla, pozdravil bych kn ěze před andělem. And ěl

je Boží p řítel, ale kn ěz je jeho zástupce… Kn ěz je láska Ježíšova Srdce. Kdo chce zničit náboženství, za číná tím, že napadne kn ěze…“ Sv. Jan Maria Vianney

Často slyšíme hlasy o malém

počtu povolání kněží. Proto mě zaujal Váš docela optimistický pohled na toto téma v článku v Katolickém týdeníku…

Jistěže, je i Božím záměrem oživit církev jako celek. Ne, aby to farář táhl jako lokomotiva a ostatní byli vagóny, které se nechají táhnout. Ale aby to byla společná farnost.

Vy sám jste prošel několika

farnostmi. Vnímáte rozdíl mezi požadavky na kněze v době, kdy jste nastupoval do své první farnosti jako novokněz (1973) a současnými?

Je to jiné, protože se změnila

společenská situace a změnily se povinnosti a úkoly, které kněz má. Kněží ubylo, mají víc farností, víc bohoslužeb na starosti. Nové povinnosti ukládají zákony díky rozvoji společnosti a Evropské unii. Je proto důležité, aby kněz našel spolupracovníky a uměl řadu věcí předat.

V minulosti za totality kněz musel počítat s tím, že bude třeba v pohraničí. Čím víc bude aktivnější, tím více mu v tom budou bránit. A musel to zvážit a odporovat určitému tlaku. A to dnes není.

Také jsme chodili na vojnu. Tam mohl člověk zesílit po stránce charakteru a kontaktu se skutečným životem.

STRANA 10

Zatímco dnes jde chlapec na gymnázium, pak do semináře a do farnosti. Tak vůbec nemusí poznat, co to je, když musí doběhnout k píchačkám a odpracovat osm hodin, zdůvodnit to a podat nějaký výkaz o práci.

Co radíte dnešním kněžím? Aby dovedl rozlišit, co je nezbytné

a co je druhořadé. Možná vidí jako hodně důležité, aby byl farní den, i když to je druhořadá věc, která může být, ale musí mít na to lidi a nevyčerpávat se na takových věcech. Důležitý je duchovní život a modlitba. Papež nedávno říkal kněžím, kněz nesmí vynechat modlitbu, vlastní setkání s Pánem, protože tam pozná to podstatné od toho méně

důležitého. Já jsem ve službě a tak se musím toho Pána zeptat, co chce. Kdo to dělá, dovede si i dnes najít ten správný přístup – třeba i s chybičkami, které dělá. Já jsem si taky zpočátku myslel, že musím všechno stihnout a všude být. Že v tom je ta aktivita. Ona je spíše v tom, jak člověk dělá důsledně ty věci, které dělat má a ne nad své síly.

Kolik let je nejstaršímu knězi

služebně činnému v naší brněnské diecézi?

Několik kněží má přes 85 let. Nejstaršímu výpomocnému páteru Kotíkovi v Křižanově je přes devadesát let.

Sv. Pavel říká: „Já jsem zaséval, jiní sklízeli.“ „Pavlovský“ rok probíhá od

29.6.2008 do 29.6.2009. Co očekáváte od roku sv. Pavla v naší diecézi?

Já si neodvažuji předpovídat, jaké budou plody. Důležité je osobní přijetí víry. Že si za tím stojím, že to není jenom výsledek toho, že patřím do nějakého prostředí a tak se přizpůsobím. Ale že prostě vím, proč tam jsem. To nemůže člověk jenom na základě vědomostí, ale na základě zkušeností. Že žije, že se v jeho životě projevuje živě Bůh, že mu to umožním. Bůh se chce projevovat, ale musíme mu to umožnit, aby se projevoval.

Když čteme listy sv. Pavla,

můžeme si uvědomit jeho rozsáhlé misijní působení. Jak konkrétně lze misijně působit dnes, v našem okolí?

My se často, když chceme šířit víru, začneme hádat s těmi, kteří nevěří. A to je chyba. Tím to prostě zabijeme. Slovo je poslední patrona. Je třeba, aby ten druhý viděl tu krásu nebo tu cenu, co to člověku dává. Prostě jít příkladem.

Teď o dovolené jsem si uvědomil, že jedna z těch oblastí, které

nevyužíváme, jsou rekreační oblasti. Přijede tam rodina nebo třeba jeden člověk, nikdo ho tam nezná a ze zvědavosti zajde do kostela. Uvědomit si, že v té chvíli jsou to moji farníci, moji bratři a sestry. To společenství, které tam je, by mělo toho člověka tak nějak obejmout. A když vidím někoho, kdo by si mohl něco odnést, tak přemýšlet nad tím, co já mu dám na cestu. Já už se s ním třeba nikdy nesetkám, a třeba za deset let to v něm může uzrát. Teď ho mám tady a teď se ode mě čeká, že mu budu zvěstovat evangelium. Nikdy to není ztracená věc. My zaséváme. Také sv. Pavel říká: „Já jsem zaséval, jiní sklízeli.“ Také neměl ty výsledky hned. Též schopnost oslovovat lidi, to je u sv. Pavla cenné.

Je čas dovolených, Vy sám jste se

nyní vrátil z dovolené. Můžete prozradit, jak jste ji prožíval, co Vás oslovilo a odnášíte si do všedních pracovních dnů plných povinností a úkolů?

Týden jsem byl s kněžími v Pošumaví, v Bavorově. Byla to odpočinková dovolená. Pak jsem byl

STRANA 11

týden s mladými, to bylo tělesně i duchovně namáhavé, ale velice obohacující. Byli to mladí lidé tak 14-16 let. Já jsem za celou domu neslyšel jediné to vyňaté slovo, to znamená, že ho nepoužívají. Jsou mladí lidé, kteří mají určitou kulturní úroveň. Nikoho jsem neslyšel brblat, a to né, to nebudem, a to by se mělo. Byla to dobrá parta, ušli jsme kolem devadesáti km, jeden den jsme ušli 35 km, to už jsem toho měl plný zuby. Poslední týden jsem byl sám a chodil jsem hodně do lesa, užíval jsem si to, třeba jsem dostal úřední dopis a neotevřel jsem ho, až v pondělí ráno.

Vaše první působení bylo ve

farnosti Jedovnice, kde je farní kostel zasvěcen sv. Petru a Pavlovi. Byl jste farářem na Petrově. Sv. Petr a Pavel vás provázeli od začátku dráhy kněze…

Když jsem přišel sem na Petrov jako farář, vybavilo se mi, jak jsem se chodíval modlit do katedrály jako student nebo potom jako kněz. Pomodlit se v katedrále Věřím v Boha, Otče náš a modlitbu na úmysl Svatého Otce, může člověk získat denně částečné odpustky. Katedrála byla také místem mého kněžského svěcení. Že zde budu farářem a posléze dokonce generálním vikářem, to mě nikdy nenapadlo.

V Brně jste se narodil a zůstal mu

věrný. Jaký je Váš vztah k tomuto městu? Co se vám tu líbí a co ne?

Co vidím jako kladné, že se slaví např. Den Brna. Připomínají se věci z minulosti – ubránění se Švédům, kde je vidět přímý zásah Boží. To byl zázrak, že se 1500 obránců ubránilo dvaceti až třiceti tisícům obléhajícím. Město zůstalo nějak stmelené.

Co vnímám jako negativní z toho vnějšího, když člověk přijede do Brna, do Bratislavy, do Vídně nebo do Bruselu, všude vidí stejné reklamy, ta města ztrácejí svou svébytnost.

Město jde do krásy, věci, které

dlouhá desetiletí upadaly, se vyklubávají ze skořápky.

V Brně na příští rok připravujeme projekt noc kostelů. Byli jsme se na to podívat ve Vídni, tam byla noc kostelů, do které bylo zapojeno 450 farností z celého Rakouska.

Jsou tu určitá místa, kde je stálá zpovědní služba (Kapucíni, Máří Magdaléna), což vidím také jako velice důležité. Tím se nějak pokrývá i to, že ve farnostech často ta možnost není a je to tam nad síly poskytnout tu možnost.

Postavil se nový kostel v Žabovřeskách. Působení Salesiánů v Žabovřeskách a Líšni, vysokoškolské studentské hnutí, Petrinum…

Pořád si myslím, že tady v Brně je taková moravská atmosféra určitého společenství lidí, že se člověk necítí cizí, ale to je možná tím, že tady od malička vyrůstám, že sem patřím.

Dovolím si opět citovat sv. Jana

Maria Vianneye: “Vytáhni rybu z vody: nebude moci žít. Tak je na tom člověk bez Boha.“ Jak byste zdůvodnil potřebu Boha pro dnešního člověka?

Tady je potřeba vycházet z toho, co člověk je. To říká Bible hned na počátku: Člověk je stvořený k Božímu obrazu. Je stvořený jako Boží protějšek, jako Boží Ty. Žádná osoba se nemůže vytvářet ve vztahu k sama sobě, potřebuje ten protějšek. A pokud jeho protějšek je Bůh a pokud on má být Božím obrazem, aby ten Boží obraz mohl odrážet, tak to musí být ve vztahu k Němu. Jinak v něm zůstane něco nerozvinutého, zakrnělého, nebo jen očekávajícího, až přijde ta chvíle, kdy se ho to dotkne a pozná tady to. Člověk je vždy o něco ochuzený, když nemá ten rozměr.

Někteří kuřimští farníci a farníci

z Lipůvky Vás mohli naposledy vidět na svátek sv. Cyrila a Metoděje na Klimentku…

STRANA 12

Studoval jsem v Olomouci, kde nám vtiskli úctu k té cyrilometodějské tradici, která tam žila od dob arcibiskupa Stojana. Postupně jsem zjistil, že její kořeny jsou také v brněnské diecézi. Třeba píseň Ejhle oltář pochází z naší diecéze. Klimentek je místo, kde ta tradice Cyrila a Metoděje byla a já jsem tlačil na to, aby se to obnovilo. Od té doby tam jezdím pravidelně, jenom jeden rok jsem tam nemohl být ze zdravotních důvodů.

Jste zván často na slavnosti do

farností. Máte někdy čas a příležitost přijet do farnosti nepozván? Podařilo se Vám to za těch šestnáct let?

Udělal jsem to jednou, že jsem překvapil pana faráře, že jsem tam přijel nečekaně, když jsem měl záměr domluvit tam opravu fary. Ale myslím, že to není

moc dobré. I když tenkrát to nedopadlo nejhůř.

Oblíbený světec a čím ve Vás budí

obdiv? Sv. Jan Bosco – láska k mládeži,

sv. Klement Maria Hofbauer, rodák z naší diecéze – boj s vlastní povahou a také sv. Zdislava – úcta k rodině…

Máte nějaké oblíbené životní

krédo, heslo podle něj se řídíte, výrok z Bible, ke kterému se rád vracíte?

Radost z Hospodina je naše síla. Nehemiáš 4, 4

Píšete? Ano, takovou brožurku krátkých

úvah a posbíraných výroků. Bude se to jmenovat „Někdo tě má rád“.

Za rozhovor děkuje Elvíra

Oběť v manželství – touhy a iluze „Bůh toho nechává nečekaně mnoho na nás.“

Z přednášky pana doktora Josefa Zemana 11. července 2008 v kostele sv. Augustina v Brně, která byla součástí programu Charismatické konference.

Pojem „oběť“ je dnes vnímán téměř výhradně v nepůvodním, přeneseném,

významu a to jako následek bezpráví či násilí. Původní a duchovní význam tohoto slova nemá však s dnešní interpretací nic společného. Již ve starozákonní době byla oběť aktivním činem – rozhodnutím zříci se něčeho, co má pro mne nějakou hodnotu, ale čeho se dokážu vzdát, abych obdaroval někoho jiného. Ať už někoho blízkého anebo Boha. Oběť beránka jako celopalu znamenala zřeknutí se něčeho, co mělo pro zabezpečení základních životních potřeb rodiny zásadní význam. A tudíž i tato oběť znamenala vyjádření důvěry v Boha a v budoucnost. Na tento význam oběti navazuje Ježíš při Poslední večeři a završuje ji smírnou obětí – obětováním se – na kříži za očištění od veškerých hříchů.

Již staří proroci vyzývali k tomu, aby oběť vyjadřovala postoj našeho srdce, nikoliv aby byla pouze povrchním aktem. Na tuto výzvu opět navazuje Ježíš, který nás zve k účasti na své oběti. Ale v souladu s vnitřním postojem srdce. Postoj srdce je tedy klíčový, byť je ve starozákonní době spojen s obětí rituální, a teprve Nový zákon přenáší oběť do osobní roviny: „Vše co mám, přináším jako oběť“ (sv. Terezie z Lisieux).

Právě institut manželství nabízí vynikající prostor pro oběť „přinášet vše, co mám“. Na této úžasné příležitosti neumenšuje nic ani to, že se díky dnešnímu převažujícímu vnímání pojmu „oběť“ tato jeví jako něco negativního, nepříjemného. Jakoby se kvalita vztahu s pojmem „oběť“ nemohla snést. Ale sv. Pavel říká: „Milujte svou ženu tak, jako

STRANA 13

Kristus církev,…za kterou se obětuje“. My se v každodenním životě velmi často necháváme zmást a svést světským

pojetím oběti: „Obětuji svoje pohodlí, budu více pracovat, aby si rodina mohla dovolit lepší dovolenou“, nebo: „Obětuji se denně pro manžela a děti – potřebují přece nutně denně teplou večeři“. Kdo je ale ve skutečnosti tím, kdo má z takovýchto obětí něco získat? Kdo je příjemcem zisku z naší oběti? Pokud máme odvahu otevřít v srdci tyto naše „oběti“, pokud se odvážíme „vyjet na hlubinu“, zjistíme, že jsme tím adresátem většinou my sami. Často hovoříme o tom, co děláme – co „obětujeme“ pro druhé v rodině, v manželstvía jinde. Neděláme to vše ale nakonec jen kvůli svému zisku?

Křesťanské pojetí oběti je přece jen jiné. Opět sv. Pavel: „Přinášejte sami sebe jako oběť Bohu milou“. Svoji oběť v manželství tedy nemohu nasměrovat pouze k partnerovi, ale přímo k Bohu. A nemám očekávat, že mi na základě mé oběti musí můj partner něco poskytnout. Že má něco udělat, že má něco říct, nebo že má naopak mlčet a už vůbec ne, že se má v něčem změnit. Toto jsou právě očekávání zisku, která k oběti vůbec nepatři.

Přinášení oběti v manželství Bohu je dle doktora Zemana také bezpečnější (a zde nevidím důvod zkušenému manželskému poradci nevěřit) právě proto, že tím neočekávám žádnou změnu od partnera, ze které bych mohl něco vytěžit. On není „příjemcem“ mé oběti, tím je Bůh. Samozřejmě, že z mé oběti může moje žena, můj muž něco mít – vždyť jsme jedno tělo – ale není tím, ke komu oběť směřuji.

Přinášení oběti si žádá odvahu a sílu, ale tím nejpodstatnějším je postoj našeho srdce. A zde se opět můžeme opřít již o starozákonní proroky i o učení Kristovo, které nás vedou k milosrdenství. Milosrdenství jako vnitřní kvalita, postoj, dělá možnými, faktickými a přínosnými i drobné oběti, které by jinak v manželství mohly sloužit k manipulaci s partnerem, s partnerkou anebo k uspokojení svých potřeb. Oběti na základě postoje milosrdenství umožňují neustále vyjadřovat postoj vstřícnosti a úcty ke druhému.

Schopnost přinášet oběti v manželství je klíčová. Je cestou, jak vpustit Krista do manželství a je tím, čím se může a má odlišovat křesťanské manželství od manželství civilního.

Mirek

Farní tábor Mrákotín V červenci strávily děti a mládež z kuřimské farnosti společně deset dnů

v Mrákotíně, kde pro ně byl připravený zajímavý pohádkový program. Během tábora nás obšťastňoval skřítek Felix, který k nám denně přicházel s různým překvapením. Děti plnily různé pohádkové úkoly, které vyvrcholily nalezením pokladu. Během tábora se konaly i různé výlety do okolí. Byli jsme v Telči, Řásné, i jinde. Nepřišli jsme ani o krásné denní pohlazení na duši formou večerních slůvek.

Něco málo z ohlasu dětí: - málo osobního volna - krásné - moc chození venku - brzo večerka - příště pojedu zas - vedoucí byli dobří - bylo to krátké - super

Hanka

STRANA 14

10+5+5=30 Aneb co děti s mámou asi nezažijí

Počítali jste dobře? Anebo jste ten matematický nadpis zbaběle přeskočili? Ale je tomu tak, matematika může popsat to, co se hodí (zde právě nám). Tedy v květnu se nás vypravilo 10 z kuřimské farnosti na výlet. Snad nás vytáhlo ven jaro, snad jsme se už nemohly dočkat prázdnin anebo jsme si prostě chtěly něco nového užít. Naplánovaly jsme si – my ve věku od 3 do 7 let – tu květnovou sobotu tak, abysme nemusely moc brzy vstávat. Taky jsme se rozhodly, že se domů nevrátíme rozhodně dřív, než v neděli na oběd. A když jsme to tak zvažovaly, zjistily jsme, že s sebou musíme vzít 5 stanů, protože na „pod širákem“ to ještě úplně zralý nebylo. Všechno se zdálo úplně ideální, i počasí bylo předem dohodnuto. Jenomže těsně před výletem jsme zjistily, že tu hromadu stanů, spacáků, pláštěnek, chleba, pití, autíček, medvídků a konzerv asi neuneseme. Dlouhá a na komunikační dovednosti náročná porada nakonec vyústila ve velký, ale nutný kompromis: Vezmeme s sebou 5 tatínků jako nosičů toho všeho potřebného, platičů jízdenek

na vlak, sběračů dřeva na oheň a jeho rozdělávačů… no ale jen pod podmínkou, že nám nebudou do ničeho mluvit. Dobrá tedy, odhlasováno.

Jenže ouha! Znáte to, vemte někam tátu! Dohoda o příměří (do ničeho nemluvit) byla porušena ihned na kuřimském nádraží, když jeden z tátů chtěl koupit skupinovou jízdenku a druhý do toho mával na paní za okénkem nějakými průkazkami a dožadoval se neustále něčeho speciálního. My děti jsme se měly co držet, abychom nezavedly rázný pořádek. Raději jsme se ale přesunuly na perón, kde jsme jen vyčkávaly, jestli vůbec někam vyrazíme. No, ještěže ta paní za okénkem byla tak trpělivá! Skoro jako máma.

Cesta vlakem směrem na Tišnov byla příliš krátká na to, aby se tátové stačili vzpamatovat ze zmatků při nakládání nás, dětí, do vagónu. Nejdříve se nemohli dohodnout, zda má každý nakládat jen ty svoje děti anebo nás dělit jinak – podle barvy bundy, na holky a kluky, nebo úplně jinak. Potom jim to stejně nevycházelo, když jsme začaly

STRANA 15

nastupovat samy. Ve vlaku taky projevili určitou – no řekněme nezralost – , když jsme se rozeběhly přes několik vagónů. Místo aby seděli někde v klidu na místě, neustále nás hledali a přepočítávali. Přepočítávání jim vydrželo i po výstupu z vlaku celou cestou na tišnovskou rozhlednu. No, já to vyprávění trochu zkrátím. Celý den jsme někam šli a bylo fajn, že jsme si s kamarády a kamarádkami mohli povídat. Občas tátové vymysleli nějakou hru nebo soutěž a tak to šlo. Po cestě jsme viděli několik atrakcí jako velké mraveniště, obrovskýho lesklýho brouka, letadlo na vysílačku, koně, psy, louže, spadlé kmeny určené k přelézání a bláto určené k průzkumu. Pro většinu z těchto atrakcí však tátové nepochopitelně pochopení neměli, ať už se výzkumu mraveniště klackem či brodění louží týče. Výjimkou byl jen tunel z betonových rour pod cestou, i když i

tady bychom vydržely podstatně déle. Večer to tátové trochu napravili rozděláním ohně, opékáním všeho možného od špekáčků přes chleby a jablka až po kopřivy. Bezvadnej byl taky kolotoč na laně, kterej strejda Dan nějak nesl celou cestu s sebou, aby nás na něm večer povozil.

Noc proběhla klidně, ani hlídky jsme nemuseli držet. Jen některej z tátů moc chrápal. Naštěstí si s ním naši kamarádi, kteří k němu patří, věděli rady.

Do Kuřimi jsme se vrátili všichni (tedy 30 nohou, což je to poslední číslo z nadpisu) akorát na jedenáctou mši. No, byli jsme trochu otrhaní a od bláta, ale otec Rychlý měl pochopení.

Celkově si myslíme, že ten výlet byl prima, jen musíme být příště důslednější, aby nám tátové tak moc ten náš vejlet neovlivňovali.

Autentické dojmy dětí z výletu zapsal Mirek

STRANA 16

Přístupové cesty Zlého Ohlédnutí za jednou z přednášek na Charismatické konferenci letos v Brně

Konečně se přiblížil pátek večer a já se těšila na první přednášku otce Vojtěcha Kodeta, konající se v rámci Charismatické konference v Brně.

Když jsem poprvé vstoupila do prostoru pavilonu F, byla jsem velice překvapena. Čím? Tím mnohem. Skutečnost, že každý, kdo tu prostě je, přišel občerstvit svoji duši vyprahlou po Bohu stejně jako já, mne naplnila radostí. Obvykle se, tak jako každý z nás, necítím příliš dobře v davu lidí nacházejícím se v jednom uzavřeném místě. Tady to bylo něco jiného a já se naopak cítila moc fajn, jako na pomyslné lodi, kde všichni cestující plují do jednoho přístavu.

Jak už název příspěvku napovídá, byla řeč o věcech, o nichž se člověk nejraději nebaví, nechce je řešit a odsouvá je kamsi dozadu. A přitom jsou součástí života každého z nás a tudíž se nás týkají velmi. Je dokonce nutné o nich mluvit, protože jak obecně víme, když se o problému nemluví, on sám se nevyřeší. Trvá pořád, jen je možná úpornější. Vojtěch Kodet zdůrazňuje, že tam, kde je silná duchovní atmosféra, se Zlý ozývá vždycky. Nemáme se tedy zaleknout, to je prostě fakt. Už při Poslední večeři Páně zde ďábel vstupuje do jednoho z apoštolů, aby započal své zlé dílo. Neboť tam, kde je Boží moc, tam se zároveň odkrývá temnota a zlo. Mějme ale jasně na paměti, že žádné zlo se nemůže Ježíšovi vyrovnat. A když se zlo ukáže, musíme se mu postavit čelem a to v moci Boží. My přece chceme, aby zlo nemělo navrch, toužíme po životě v naději. Toužíme po tom, aby se náš život měnil, abychom nestáli na mrtvém bodě, zla se zbavili a snažili se proti němu účinně bojovat.

Ježíš přišel, aby zlo zmařil, aby mu učinil přítrž. Aby mohl jednat, potřebuje každého z nás.

Jako nejčastější přístupové cesty Zlého byly p. Kodetem zmíněny:

Hřích Hřích je zlo, se kterým si člověk neví rady. Každý člověk je sám od sebe více méně

pyšný či ješitný a nechává věci plynout. Naším úkolem je naslouchat pravdě o sobě, kterou nám říká Ježíš, ale tato pravda zároveň neponižuje. Mějme na paměti, že Pán Ježíš odpouští vždy, všechno a hned. Co je a co není hřích, určuje zase jenom Bůh. Ptejme se Boha, co je dobro a co je zlo, protože on je ta nejvyšší autorita. Sami si odpustit nemůžeme (pouze z psychologického hlediska). Pokud nám někdo ublížil, musíme se snažit druhému odpustit, neuzavírat se do sebe. Protože neodpuštění nám brání v přijetí lásky Boží. Velkým současným problémem je sexualita. Ďábel tuto oblast obzvláště zatížil svým vlivem. Vznikl nám kult sexuality, bezbřehé a nevázané svobody a stejně jako násilí či vražda zatěžují následně celé generace. Patří sem i chamtivost a mamon.

Prokletí a svazující pomsta Pokud člověk chce ublížit ještě více, nežli je v jeho silách a druhého prokleje, modlí

se k ďáblu.Týká se to vztahů, zdraví, majetku apod. Pokud dotyčný sám kletbu neodvolá, je potřeba požádat kněze o rozvázání z kletby. Zároveň poprosit za odpuštění či odpustit.

STRANA 17

Rodové zát ěže Zde obvykle postižení sahá až do několika generací. Týkají se vražd, sebevražd,

potratů, zmizelých lidí, kteří nebyli řádně pohřbeni – za ty je nutné sloužit mši svatou; dále je to účast našich předků na satanských seancích, zvrácený nebo nevázaný sex, domácí násilí, útlak, závislosti. Tato postižení se táhnou celými generacemi. Projevují se různými „nepřízněmi osudu“ jako náhlá úmrtí, nešťastné náhody, nemoci, letitá zoufalá finanční situace, neplodnost, ztráty zaměstnání, dokud se nenajde někdo, kdo se začne modlit a situaci chce řešit a změnit. Prosíme opět o sloužení mše svaté za uzdravení rodinných kořenů. Obnovujeme víru za naše předky, prosíme za zrušení smluv se Zlým a obnovujeme smlouvu s Kristem. Nesoudíme předky, protože oni sami trpěli.

Vnit řní zranění V drtivé většině si jej odnášíme od nejbližších lidí, čili rodičů. Nemalý vliv má i

prenatální období. Mezi tato nejčastější zranění patří přílišná přísnost ze strany rodičů, souzení, vytváření atmosféry strachu, perfekcionismus, soupeření rodiče s dítětem. Lidé pak mají pocit osamělosti, opuštěnosti, trpí úzkostlivostí. Opět prosíme za uzdravení, odpouštíme, neboť plné uzdravení může způsobit jen Ježíš.

Modlá řství Dnešní doba, která je typická pro vnitřní osamělost, přináší spoustu nástrah ve

formě okultismu. Ohrožena je zejména mládež díky nadměrnému volnému času, jenž mnohdy nevyužívá pro společné dobro (třeba pro společnou práci celé rodiny na zahradě…)

Současný ideál člověka je touha po lidském štěstí tady na zemi za každou cenu a hned. Člověk se zapomíná ptát, co je dobré a co zlé. Nemá problém s esoterickými metodami (práce s energiemi), astrologií, numerologií, alternativní medicínou, New Age, kyvadýlkem, keltskými mandalami, dalšími okultními předměty, je fascinován jinými náboženstvími. Každým čerpáním energie magickým způsobem vstupujeme do světa magie. Následkem je pak duševní otupělost, odpor k vnitřní modlitbě, narušené vztahy, smutek, fobie, strach, deprese.

Každý z výše uvedených bodů by stál za samostatnou přednášku, jelikož téma bylo více než hutné. Po závěrečné modlitbě p. Kodeta za nás všechny jsme se rozešli domů a cítili se zasaženi vyřčenými slovy, která možná pro mnohé z nás byla vysvobozující ve smyslu pojmenování toho, co nás již dlouho trápilo, avšak bylo zatlačeno někam hluboko dovnitř. Na jedné straně jsme možná odcházeli s bolestí v srdci, na druhé s radostným a osvobozujícím zjištěním, že v moci Boží a Kristově milosti můžeme věci změnit. Věřím, že každému, kdo přišel naslouchat, pomohla slova otce Vojtěcha s pokorou přijmout selhání vlastní i těch okolo nás.

P. Vojtěch Kodet ke své přednášce doporučil následující literaturu: Uzdravení rodových kořenů – Kenneth McAll Ježíš lékař těla i duše – Elias Vella

Katka

STRANA 18

Dědictví otc ů zachovej nám Pane... Pouť ke „Klimentku“

V den státního a církevního svátku sv. Cyrila a Metoděje řada věřících putuje na Velehrad, kde se koná Národní pouť (letos již podeváté). Také kuřimští farníci mají v tento den příležitost zúčastnit se pouti a oslavné bohoslužby k slovanským věrozvěstům a spolupatronům Evropy, stačí však přejít pouze jeden kopec. Od roku 1994 byla obnovena tradice poutí ke „Klimentku“. I letos procesí pouti za doprovodu muzikantů a zpěvu písní vycházelo od kamenného kříže u silnice mezi Lipůvkou a Nuzířovem a poté lesní cestou na místo bývalého kostela, kde se konala mše svatá, kterou pravidelně celebruje Mons. Jiří Mikulášek (viz rozhovor na str. 6).

Tento rok jsem na pouti na „Klimentku“ byla poprvé. Také mě velmi potěšilo, že se v parném letním odpoledni odhodlalo zúčastnit pouti několik kuřimských farníků.

Když jsem po mši svaté seděla pod křížem, který by tu uprostřed polí a lesa nikdo nehledal, kochala jsem se krásným výhledem do okolí. Uvědomila jsem si, že o „Klimentku“ vlastně nic nevím. Začala jsem pátrat a zjistila, že o tomto místě byla napsána kniha. Díky ní vás mohu seznámit se stručnou historií tohoto poutního místa:

Místo „Klimentek“ se nazývá dle kostela sv. Klimenta, jehož základy jsou dodnes zachovány na tomto návrší. Kostelík příslušel k zaniklé středověké osadě, doložené v jeho sousedství archeologickými nálezy ze 12.-15. stol.. Dnes neznáme její jméno a proto o ní nemáme žádné písemné zprávy. Osada stála v mírném sedle jihovýchodně od kostela. Předpokládá se, že zanikla za husitských nepokojů.

První písemnou zprávu o kostele sv. Klimenta máme až z roku 1655, kdy se při visitaci řešilo, který z obou kostelů je farní, zda sv. Kliment, kde se pohřbívá, nebo sv. Cecilie, kde se křtí. Vyhrál tehdy sv. Kliment a ještě ve dvacátých letech osmnáctého století poroučí brněnský magistrát, že farní mše sv. v neděli musí být u sv. Klimenta.

Za Josefa II. však končí „život“ tohoto kostela. Při svých reformách poslal Josef II. nejprve poustevníka, který hlídal kostel sv. Klimenta a staral se o něj, do „výroby“ a potom dal pokyn, že se mají zrušit všechny kostely, které stojí o samotě a o které se nikdo nestará. V důsledku toho zrušil krajský úřad v Brně výnosem č. 256 ze dne 21. ledna 1787 kostel u Klimenta. Dosavadní kostel sv. Cecílie na Lipůvce se stal kostelem farním a dědil všechen majetek původního kostela sv. Klimenta. Po zrušení přišel pokyn, aby se kostel strhl, a protože se tehdy zřizoval hřbitov kolem kostela sv. Cecílie, odváželo se zdivo a stavěl se z něho taras při kostele sv. Cecílie.

Některé napadne otázka, jakou vlastně má souvislost „Klimentek“ s cyrilometodějskou tradicí? Ta vychází ze jména sv. Klimenta, po apoštolech třetího římského biskupa a mučedníka, jehož domnělé ostatky našel Konstantin na své první misijní cestě. Spolu s Metodějem se pak stali horlivými ctiteli sv. Klimenta a svou úctu k němu vyjadřovali zasvěcením nově postavených misijních kostelů.

Pro ty z vás, kteří se rozhodnete putovat pěšky z Kuřimi na „Klimentek“ navrhuji jednu z možných tras: Ze Zlobice pokračujeme po panelové silničce po červené značce k myslivecké chatě vlevo od cesty. Cesta vede kolem ovocného sadu, pod ním přijdeme k malé bažince. Projdeme stromořadím ořešáků a třešní lemujících cestu. Zde se otevírá výhled vpravo na Babí lom (nejvyšší bod 562 m n. m.). Poté se dáme vlevo asi 600 m a blížíme se ke sv. Klimentovi, který leží na travnatém vršku.

Určitě stojí za to se na „Klimentek“ podívat. Ať už si tam zajdete v rámci některé nedělní vycházky nebo přijdete příští rok na tradiční pouť.

Elvíra

STRANA 19

Nedělní mše o jedenácté – d ěti s sebou! Dne 7. září 2008, 23. neděli v mezidobí, budou zahájeny ned ělní mše o

jedenácté s katechezí pro d ěti. Co to znamená? Po evangeliu děti odejdou společně s katechetkou do oratoře. Tady se budeme snažit dětem přiblížit slavení mše svaté, vysvětlit jim čtení, evangelium. Po přinesení darů k oltáři se vrátí zpět do lavic. Věříme, že se nám podaří děti vést tak, aby jejich víra byla znamením ochoty, lásky, úcty a pomoci druhým a staly tak dobrým příkladem pro ostatní. Povzbudit je, aby pro ně nedělní mše nebyla nutné zlo a začaly se do kostela těšit. Aby katecheze měly smysl a byly přínosem, dovolujeme si i vás požádat o spolupráci. Ta spočívá především v zájmu o to, co si vaše dítě z katechezí odnáší, jestli se mu tam líbí, zda má do příště splnit nějaký úkol… Na všechny děti (mladší, mohou přijít v doprovodu rodičů) se opět těší

katechetky Hanka a Jana (Elvíra)

Kulturn ě-duchovní d ění Teologický kurz 2008/2009 Biskupství brněnské otevře další ročník Teologického kurzu, který je určen

k náboženskému vzdělávání dospělých. Přihlášky se podávají na Diecézním katechetickém centru v Brně nejpozději do 10.

9. 2008. Formulář přihlášky a podrobnější informace o organizaci a podmínkách přijetí lze nalézt na http://www.biskupstvi.cz/kc.

Jazykové kurzy 2008/2009 Cyrilometodějská teologická fakulta UP v Olomouci nabízí jazykové kurzy určené

pro veřejnost. Výuku latiny, novozákonní řečtiny a biblické hebrejštiny povedou vyučující Katedry biblických věd. Výuka, která bude probíhat blokovou formou, bude rozdělena do pěti víkendů v průběhu zimního semestru 2008/9. Po složení závěrečné zkoušky obdrží studenti osvědčení o absolvování kurzu; v případě zájmu bude otevřen pokračovací kurz. Podrobnější informace a formulář přihlášky jsou k dispozici na internetových stránkách fakulty: http://www.upol.cz/fakulty/cmtf/celozivotni-vzdelavani/.

Poutní bohoslužby v katedrále na Petrov ě v roce 2008

Kněží a věřící nejen z brněnské diecéze jsou zváni na pravidelné poutní bohoslužby, které se konají každý první čtvrtek v měsíci. Začátek v 16:30 s možností soukromé adorace, v 17:00 následuje společná adorace a v 17:30 vrcholí modlitební a adorační program eucharistickou bohoslužbou.

Září: za školy, zejména církevní, aby formovaly mladé lidi k přijetí odpovědnosti za svůj život i život druhých

Říjen: za obnovení a posílení víry

Listopad: za nová povolání ke kněžství

Prosinec: za obnovu rodin, za povolání k manželství a rodinnému životu.

STRANA 20

8. 9., 15:00. Zahájení Klub ů aktivních senior ů – KLAS

Slavnostní zahájení se uskuteční ve společenském sále Centra pro rodinu a sociální péči v Brně, ul. Josefská 1. Zvána je i široká veřejnost z řad seniorů i zájemců o zavedení programu KLAS do svých farností a obcí.

7. – 11. 9. Duchovní cvi čení pro muže a ženy (františkánská spiritualita),

P. A. Dabrowski, OFM 14. – 18. 10. Exercicie s Pannou Marií, P. J. Hladiš, SJ 19. – 23. 10. Ignaciánské exercicie, P. S. Peroutka, SJ 24. – 26. 10. Víkend pro seniory (Centrum pro rodinu), P. S. Peroutka, SJ 26. – 29. 10. Duchovní cvi čení pro všechny, P. M. Kabrda, SDB Pořádá Poutní a exerciční dům Stojanov, Velehrad Kontakt: velehrad@stojanov.cz, tel.: 572 571 531, www.stojanov.cz

11. 10. Slavnost chrámových sbor ů 4 zemí v Brn ě Jednota Musica sacra pořádá SLAVNOST SBORŮ, při které se v moravské metropoli

představí kolem dvaceti chrámových sborů ze čtyř zemí – České republiky, Maďarska, Rakouska a Slovenska.

Program pro veřejnost: 14.00 – 15.15 vystoupení sborů ve čtyřech brněnských kostelech: u sv. Jakuba, sv.

Tomáše, v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie a v minoritském kostele sv. Janů. V každém kostele bude zpívat cca pět sborů, a to zástupci každé zúčastněné země.

16.00 pontifikální bohoslužba v katedrále sv. Petra a Pavla celebrovaná brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem.

Při závěrečné bohoslužbě uslyšíte všechny čtyři jazyky zúčastněných zemí, a to jak „sólově“, tak společně. Pro všechny přítomné se připravuje čtyřjazyčný průvodce bohoslužbou.

Katka

Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 5. 10. 2008 Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová, Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Jana Němečková - Elvíra, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák Příspěvky prosím zasílejte na e-mail: casopispetrklic@centrum.cz, nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.sweb.cz/fara.kurim