is.muni.cz€¦ · Web viewis to analyse attitudes of the probation officers to this cooperation...

MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Spolupráce Probační a mediační služby s mladistvými klienty z pohledu probačních úředníků

Diplomová práce

Brno 2019

Vedoucí práce:

Mgr. et Mgr. Karel Červenka, Ph.D.

Autor práce:

Bc. Hana Kolajová

Bibliografický záznamKOLAJOVÁ, H. Spolupráce Probační a mediační služby s mladistvými klienty z pohledu

probačních úředníků. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta

pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2019. 115 s. Vedoucí práce: Karel Červenka.

AnotaceCílem diplomové práce „Spolupráce Probační a mediační služby s mladistvými klienty

z pohledu probačních úředníků“ je analýza postojů probačních úředníků vůči spolupráci

s mladistvými klienty se zaměřením na možnosti jejího zlepšení. Diplomová práce je

rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část si klade za cíl zmapovat

charakteristiku mladistvých s problémy či poruchami chování, Probační a mediační službu

a její spolupráci s mladistvými klienty a charakterizovat probačního úředníka ve vztahu

k povinnostem a osobním předpokladům pro výkon dané profese. Praktická část diplomové

práce je tvořena kvalitativním výzkumným šetření, konkrétně polosturkturovanými

rozhovory s probačními úředníky, jejichž cílem je zjistit, jak probační úředníci nahlížejí na

spolupráci s mladistvými klienty a jak tuto spolupráci hodnotí.

Klíčová slovaMladistvý s problémy/poruchami chování, kriminalita mladistvých, Probační a mediační

služba, probační úředník, mladiství

AnnotationThe goal of the thesis entitled ‘The Cooperation between Probation and Mediation Service

and the Juvenile Clients from the Perspective of the Probation Officers’ is to analyse

attitudes of the probation officers to this cooperation focusing on its improvement. The

diploma thesis is constructed of theoretical and practical parts. The theoretical part deals

with the characteristic of adolescents with behavioural problems, Probation and Mediation

Service and its cooperation with juvenile clients and subsequently it deals with

characteristic of probation officers with connection to their obligations and personal

assumptions. The practical part is based on the qualitative research, specifically a semi-

structured interviews with the probation officers, which goal is to analyse the attitudes and

evaluation of the probation officers to the cooperation with their juvenile clients.

KeywordsAdolescent with behavioural disorders, juvenile delinquency, Probation and Mediation

Service, probation officer, adolescents

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze

citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním

řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000

Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých

zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 22. ledna 2019 …………………………….

Hana Kolajová

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat především svému vedoucímu Mgr. et Mgr. Karlu

Červenkovi Ph.D. za ochotu, trpělivost a cenné rady, které mi pomohly vypracovat tuto

diplomovou práci. Dále děkuji všem úředníkům Probační a mediační služby, kteří byli

ochotni se zapojit do výzkumného šetření k diplomové práci.

ObsahI Teoretická část............................................................................................................10

1. Mladistvý s problémy a poruchami chování.............................................................10

1.1. Charakteristika vývojového období...................................................................10

1.2. Právní postavení mladistvých v ČR...................................................................14

1.3. Charakteristika osobnosti mladistvého s problémy/poruchami chování...........17

1.4. Charakteristika a příčiny kriminality mladistvých.............................................21

1.5. Shrnutí................................................................................................................26

2. Probační a mediační služba.......................................................................................27

2.1. Pojem Probační a mediační služba....................................................................27

2.2. Probace a mediace.............................................................................................29

2.3. Vznik probační a mediační služby.....................................................................32

2.4. Cíle a činnosti probační a mediační služby.......................................................35

2.5. Shrnutí................................................................................................................37

3. Úředník probační a mediační služby.........................................................................39

3.1. Pracovníci PMS.................................................................................................39

3.2. Povinnosti a zásady práce úředníka PMS..........................................................40

3.3. Osobnostní předpoklady a psychické nároky kladené na pracovníka PMS......43

3.4. Shrnutí................................................................................................................46

4. Spolupráce PMS s mladistvými klienty....................................................................48

4.1. Způsoby práce s mladistvým klientem..............................................................48

4.2. Alternativní tresty..............................................................................................51

4.3. Probační programy pro mladistvé......................................................................54

4.4. Shrnutí................................................................................................................57

II Praktická část..............................................................................................................58

5. Metodologie výzkumu..............................................................................................58

5.1. Cíl výzkumu.......................................................................................................58

5.2. Výzkumný soubor..............................................................................................59

5.3. Kvalitativní výzkum..........................................................................................60

5.4. Metody sběru dat...............................................................................................61

5.5. Metody analýzy dat............................................................................................64

5.6. Etika výzkumného šetření..................................................................................65

6. Analýza a interpretace dat.........................................................................................68

7. Závěry výzkumného šetření......................................................................................92

7.1. Vyhodnocení výzkumných otázek.....................................................................92

7.2. Doporučení pro praxi.........................................................................................95

7.3. Limity výzkumu.................................................................................................96

Závěr....................................................................................................................................98

Shrnutí................................................................................................................................100

Summary............................................................................................................................101

Literární zdroje...................................................................................................................102

Internetové zdroje……………………………………………………………………….. 107

Seznam tabulek..................................................................................................................109

Seznam příloh.....................................................................................................................110

ÚvodPráce s dětmi a dospívajícími s problémy či poruchami chování je stále aktuálnějším

tématem současné společnosti, se kterým se musíme potýkat. Zejména v pedagogické

oblasti se setkáváme s častějšími případy, kdy učitelé řeší edukační a kázeňské problémy

se žáky nad rámec školní půdy a spolupracují se školskými poradenskými zařízeními,

středisky výchovné péče, psychiatry či dalšími odborníky. Problematika problémů a

poruch chování se však nedotýká jen oblasti vzdělávání, ale také sociální práce, soudnictví

a kriminologie. Důvodem je zejména skutečnost, že uvedené problémy a poruchy chování

se mohou projevit v sociálně patologickém chování dětí a dospívajících a toto pak může

vyústit v kriminální jednání. Dle statistik Policie České republiky (2018) v posledních

letech opět postupně narůstá počet trestných činů spáchaných osobami mladšími 18 let,

tedy mladistvými a dětmi. Proto je velmi důležité zabývat se otázkou práce s dětmi a

dospívajícími, jež spáchali nějaký trestný čin, v rámci jeho řešení a pomoci s opětovným

účinným začleněním do společnosti. Právě touto oblastí se zabývá Probační a mediační

služba, tedy její úředníci specializovaní na práci s nezletilými a mladistvými.

Jako ve všech oblastech sociální práce se i zde setkáváme s vysokou vytížeností těchto

úředníků a současně s jejich nízkými počty. Jejich práce se jeví jako nepostradatelná, ale

také velmi náročná. Při své profesy se probační úředníci potkávají s osobami, které

vzhledem k důvodu vzájemného setkávání mohou být nepřizpůsobivé či nebezpečné, což

spolupráci výrazně stěžuje. Také musí stále brát v úvahu nezanedbatelnou podstatu

vývojové psychologie dětí a dospívajících. Ta ovlivňuje volbu postupů a metod při

spolupráci, jež musí odpovídat aktuální vývojové fázi jejich klientů.

Specifika práce s mladistvými a osobní zájem o tuto problematiku, stejně tak jako

současná vzrůstající potřeba práce s mladistvými v rámci zvyšování kriminality v dané

věkové kategorii jsou jedněmi z hlavních důvodů pro vytvoření předkládané diplomové

práce. Vzhledem k výrazným možnostem účinného vedení, ovlivňování a výchovy

dospívajících se jedná o velmi důležitou oblast prevence kriminality a sociálně

patologického jednání, a to i přes to, že se v případě mladistvých klientů Probační a

mediační služby jedná již o osoby, které se takového jednání dříve dopustily.

Původním záměrem diplomové práce byla komparace názorů a postojů mladistvých

klientů Probační a mediační služby a probačních úředníků specializovaných na práci

s mladistvými klienty vůči vzájemné spolupráci a její efektivitě a vůči službě samotné.

Předpokládané obtíže při získání výzkumného vzorku pro výzkumné šetření se nakonec

8

potvrdily a z původního záměru výzkumu bylo v jeho průběhu nutné upustit. Důvodem

bylo i přes předchozí domluvu nezískání přístupu k mladistvým klientům Probační a

mediační služby, a to ani po změně výzkumné metody na dotazníky, jež by klienti mohli

vyplnit v rámci pravidelných setkání s probačními úředníky.

Cílem stávajícího výzkumu je nahlédnout z perspektivy probačních úředníků na to, jak

tito vnímají spolupráci s mladistvými klienty se zaměřením na možnosti zlepšení dané

spolupráce. Výsledky výzkumu proto budou použity jako zpětná vazba pro střediska

Probační a mediační služby a probační úředníky, kteří se zúčastnili výzkumu.

Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická část se dále

člení do čtyř kapitol a shrnuje základní poznatky z oblastí vztahujících se k výzkumu a

k tématu diplomové práce. První kapitola se zabývá tématem mladistvých s problémy či

poruchami chování včetně charakteristiky daného vývojového období, příčin a znaků

kriminality mladistvých a jejich právního postavení. Druhá kapitola rozebírá problematiku

Probační a mediační služby, její vývoj a východiska a z nich vycházející cíle a činnosti

PMS. Třetí kapitola se zaměřuje na pracovníky Probační a mediační služby, kteří jsou

v přímém kontaktu s klienty. Popisuje zásady a povinnosti pracovníků PMS, jejich

osobnostní předpoklady a možná rizika spojená s výkonem této profese. Čtvrtá kapitola se

věnuje způsobům práce probačních úředníků s mladistvými klienty, přičemž zahrnuje také

tematiku alternativních trestů a probačních programů pro mladistvé.

Praktická část je založena na kvalitativním výzkumném šetření mezi úředníky Probační

a mediační služby. Člení se do tří hlavních kapitol. První z nich rozebírá metodologii, jež

byla při výzkumu použita, včetně charakteristiky výzkumného vzorku. Druhá se věnuje

analýze a interpretaci získaných dat. Ve třetí kapitole pak následuje shrnutí výzkumu a

zodpovězení stanovených výzkumných otázek.

Výstupy práce budou, jak je uvedeno výše, sloužit jako zpětná vazba pro zúčastněná

střediska Probační a mediační služby, ke zlepšení spolupráce úředníků PMS s jejich

klienty. Dále mohou být podkladem pro další výzkum v této oblasti.

9

I Teoretická část

1. Mladistvý s problémy a poruchami chování1.1. Charakteristika vývojového období

Adolescence je vývojové období charakteristické celkovou proměnou dítěte

v dospělého člověka. Tento biologický, psychický a sociální vývoj trvá průměrně 10 let

života a zahrnuje „tělesnou zralost a schopnost reprodukce, rozvoj kognitivních

schopností a introspekce, emoční vývoj, postupnou stabilizaci prožívání a regulaci

chování“ (Janošová, P., in Blatný, M., 2016, s. 99). Dochází také ke změnám

v sebepojetí, utváření dospělé identity a sebeúcty. V rámci sociálního vývoje je pak

velmi důležité přijímání role dospělého člověka, příprava na budoucí povolání a první

partnerské a sexuální zkušenosti.

Vzhledem k délce vývojového období je účelné adolescenci dále vnitřně

diferencovat. Například Vágnerová (2012) adolescenci člení do dvou fází. První fází je

raná adolescence, označovaná též jako pubescence, kterou lze datovat přibližně mezi

11.-15. rokem. Je charakteristická zejména biologickým dospíváním a dosažením

biologické dospělosti, tedy schopnosti reprodukce. Toto biologické zrání je však

spouštěčem také psychických změn, tedy vývoje myšlení směrem k abstrakci i reálně

neexistujícího, změnám emočního prožívání, potřebám získání jistoty a přijatelné pozice

ve světě. Druhou fází je pozdní adolescence, která trvá přibližně od 15 do 20 let a je

zaměřena především na sociální a psychický vývoj, tedy rozvoj a potvrzení vnitřní a

sociální identity, přijímání životních rolí a partnerství.

Macek (1999) pak adolescenci rozděluje do tří fází: časná adolescence v rozmezí

přibližně 10-13 let, střední adolescence v intervalu 14-16 let a pozdní adolescence ve

věku 17-20 let.

Uvedené věkové rozmezí je u obou zmíněných autorů bráno s určitou individuální

variabilitou, a to zejména v oblasti psychického a sociálního vývoje.

Vývoj kognitivních schopností

Počátkem dospívání dochází k výraznému rozvoji kognitivních schopností

dosažených v předchozích letech. Dospívající jsou schopni uvažovat abstraktně a

hypoteticky, rozvíjí se jejich kreativní myšlení. Nad tématy začínají přemýšlet jako o

provázaném celku a projevuje se častější argumentace. Myšlení dopívajících však

současně podléhá zvýšenému radikalismu. Jejich názory ovlivněné nedostatkem

10

zkušeností a množstvím alternativ bývají velmi vyhraněné s malým prostorem pro

kompromis. Toto je také příčinou častějších kognitivních omylů, které se projevují

vztahovačností, nálepkováním, přeháněním či bagatelizací (Thorová, K., 2015;

Vágnerová, M., 2012).

Dále se zvětšuje kapacita pracovní paměti1, dochází ke zrychlení procesu

zpracovávání informací a schopnosti přesouvat záměrnou pozornost mezi různými

objekty. Významným rozvojem prochází také oblast metagognice, kdy dospívající

získávají přesnější představu o svých vlastních kognitivních schopnostech, více o nich

přemýšlejí a lépe jich využívají. Rozvíjejí se exekutivní funkce2, což se projevuje

zejména účelnějším plánováním a přemýšlením o problému. Výraznými změnami

prochází sociálně kognitivní myšlení a rekurzivní myšlení, což se projevuje v uvažování

dospívajících o druhých lidech, vztazích mezi nimi a představách o vnímání jejich

vlastního myšlení druhými lidmi. V rámci morálního vývoje se dospívající nacházejí

většinově v konvenčním stádiu3, jen minimální část dospívajících se v tomto období

přesune do stádia postkonvenčního4. (Levine, L. E., Munsch, J., 2016; Blatný, M.,

2016).

Emoční změny

V souvislosti s biologickými změnami probíhajícími v období adolescence dochází

k oslabení autoregulace emocí a chování. Toto se projevuje zejména „nárůstem

emočních potíží, problémů v chování a častějších konfliktů s autoritami“ (Janošová, P.,

in Blatný, M., 2016, s. 102).

Nedostatek sebeovládání a neuvážené reakce vychází z nerovnoměrného dozrávání

mozkových center, jež jsou odpovědná za zpracovávání emocí a řízení chování. S tím

souvisí také fakt, že dospívající jedinci nejsou schopni v emočně náročných situacích

využít získanou kapacitu kognitivních schopností. S hormonálními změnami a emočním

vývojem je dále spojena silnější potřeba vzrušujících zážitků, které vedou k rizikovému

chování, ale také zvýšená úzkostnost a výskyt různých psychických obtíží. Příčinami

těchto úzkostí může být zejména zvýšená citlivost dospívajících k názorům svého okolí,

odlišné tempo zrání, ale také náročnější požadavky školy a okolí. V období adolescence

1 Schopnost rozumově zpracovávat přijímané informace (Blatný, M., 2016)2 Schopnost organizovat vlastní myšlení a chování za účelem dosažení zvoleného cíle (Janošová, P., in Blatný, M., 2016)3Jedinec se snaží naplňovat očekávání přátel a rodiny, dodržuje normy považované společností, autoritou za hodnotné bez ohledu na okolnosti (Vacek, P., 2008)4 Morální hodnoty utvářeny bez ohledu na vliv autority a ztotožnění se se skupinou (Vacek, P., 2008)

11

je také charakteristický zvýšený egocentrismus a pocit výlučnosti (Santrock, J., 2014;

Vágnerová, M., 2012).

Identita

Jedním z hlavních úkolů období adolescence je rozvíjet vnímání sebe jako

autonomního individua. Dospívající člověk postupně přijímá role, jež jsou spojeny

s dospělostí a volí si své osobní cíle a hodnoty. Díky nim získává pocit smyslu života,

osobního směřování a utváří si svou identitu (Janošová, P., in Blatný, M., 2016).

Proces utváření identity je dlouholetý proces, který zahrnuje množství úkolů a výzev.

Souvisí především se sebepoznáním, utvářením hodnotovém žebříčku, morální identitou

a ustálením postojů k celospolečenským či politickým otázkám.

V rámci vývoje identity pozorovala americká psycholožka Josselsonová (in

Throrová, K., 2015) u dospívajících čtyři stádia vývoje identity, kdy tento proces vývoje

nazvala individuace:

1. Fáze diferenciace (12-13 let) – dospívající si uvědomuje, že se svými názory a

postoji odlišuje od rodičů a vrstevníků. Je zvýšeně kritický vůči svému okolí.

2. Fáze získávání zkušeností a experimentování (14-15 let) – adolescent se sám

pokouší zjistit, co je pro něj nejlepší, má pocit, že sám ví vše nejlíp, snaží se

dosáhnout vlastní autonomie a vyhraňuje se proti autoritě. Je zaměřen na

okamžité uspokojení potřeb a blízkou budoucnost.

3. Fáze sblížení s přáteli (16-17 let) – dochází ke zlepšení vztahu s rodiči a

dospělými, na významu nabývají přátelské a erotické vztahy, chování

dospívajících vůči rodině a přátelům se stává zodpovědnější.

4. Konsolidace vztahu k sobě (18 let – konec dospívání) – ustálení a upevnění

názorů vztažených k vlastní osobě dospívajícího, k okolnímu světu i

budoucnosti. Formuje se pocit autonomie a jedinečnosti.

Součástí osobní identity je také vztah a příslušnost k určitým sociálním skupinám.

Tzv. skupinová identita získává v dospívání na významu a pomáhá překlenout období

nejisté identity osobní. Dospívající se často stávají součástí různých subkultur,

typických pro toto období, např. sprejeři, hoppeři, atd. a za jejich podpory jsou schopni

se vyhranit a jednat odlišně od většinové společnosti, přejímají již vytvořenou identitu

celé komunity (Thorová, K., 2015).

Socializace

Proces socializace v období adolescence je typický především potřebou odstupu od

rodičů, odmítáním jejich starostlivosti a udílení rad. Postupně ubývá sdílení svých

12

niterních záležitostí s nimi a komunikační bezprostřednost. Prohlubuje se nezávislost na

dospělých, ale přetrvává potřeba jejich blízkosti a jistoty v jejich podpoře.

Oproti ústupu významu rodičů narůstá potřeba trávení času s vrstevníky. Vrstevnická

skupina se stává stěžejní oporou při utváření identity. Přijetí touto skupinou je

v počátcích dospívaní jednou z nejdůležitějších sociálních potřeb, která zahrnuje

konformitu se skupinou a jejími členy. Nabývá potřeba navázání blízkého přátelství,

charakteristického vysokou mírou intimity, otevřenosti a vřelosti, které napomáhá

porozumět sobě, druhým i vztahům. Tyto vztahy jsou velmi intenzivní avšak zpočátku

nestálé.

Dále hraje při socializaci v dospívání významnou roli účast v různých volnočasových

aktivitách a kroužcích. Tyto organizované aktivity pomáhají zažít pozitivní zkušenost

s přátelstvím, respektem, spoluprací a smysluplným trávením volného času. Také se

s nimi pojí menší riziko zneužívání návykových látek a nevhodného (kriminálního)

chování. Krom aktivit organizovaných dospělými narůstá počet aktivit plánovaných

samotnými dospívajícími se společnými zájmy. Jedná se zejména o umělecky nebo

občansky směřované projekty.

Součástí socializace je také škola. Počátkem adolescence přechází dospívající na

druhý stupeň základní školy a v průběhu pak většinou ještě na střední školu. Toto

s sebou nese zvýšenou zátěž a vyšší míru samostatnosti. Často jsou přechody

dospívajících na novou školu spojeny s hledáním nového postavení ve třídě,

navazováním nových přátelství, vyrovnáním se s novými učiteli a jejich vyučovacími

styly i budoucí profesní orientací a životní rolí. V rámci budování samostatnosti pak

významnou roli hraje možné bydlení na internátech nebo v podnájmech (Janošová, P.,

in Blatný, M., 2016; Vágnerová, M., 2012).

Partnerství a sexualita

V období adolescence většina dospívajících zažívá první partnerské a sexuální

zkušenosti. Důvodem jsou především výrazné hormonální změny a dostatek sociálních

příležitostí, tedy různé společenské akce a aktivity. Partnerské vztahy však mají

zpočátku převážně experimentální a nestálý charakter, převažuje v nich erotická vášeň a

přitažlivost. City bývají velmi intenzivní, bouřlivé, ale také krátkodobé. Vztahy tak

často vnikají z krátkodobého citového vzplanutí, pouhé zvědavosti, či potřeby utvrdit se

o vlastní hodnotě. Vzájemná důvěrnost, intimita a partnerský závazek jsou spíše

výjimkou a dospívající se hlubšímu významu partnerství teprve učí (Thorová, K., 2015).

13

Fyzický vzhled

Adolescence je obdobím bouřlivých změn. Dochází ke zrychlenému růstu a s tím

spojenému zhoršení motorické koordinace a snadné unavitelnosti. Díky hormonálním

změnám se také rozvíjí sekundární pohlavní znaky. V souvislosti s růstem (růst

hrtanové chrupavky) se mění rozměr hlasivkové štěrbiny a dochází tak k mutaci hlasu.

Přetváří se tělesné proporce a tělo získává podobu dospělého. Zvýrazňují se rozdíly ve

stavbě těla mezi pohlavími.

V rámci zevnějšku je v období dospívání velmi důležité jeho subjektivní vnímání.

Fyzický vzhled a především tělové schéma, tedy mentální představa člověka o svém

těle, jeho vnímání a vztah k němu, mají v době dospívaní vliv na vývoj identity a jsou

nedílnou součástí prezentace osobnosti. Dospívající často svůj vzhled využívají

k získání sociální akceptace, pocitu sounáležitosti či atraktivity. Svému fyzickému

vzhledu věnují zvýšenou pozornost. Sledují zejména změny, jež jsou způsobeny

pohlavní zralostí a vyvinutím sekundárních pohlavních znaků, srovnávají se se svými

vrstevníky a většinově se snaží přiblížit obecně přijímaným standardům atraktivity, tedy

mediálně prezentovanému ideálu krásy. Zde vzniká vysoké riziko vnitřní nespokojenosti

se svým vzhledem a následně možný vnik poruch příjmu potravy, například anorexie,

bulimie či bigarexie5 (Jedlička, R., 2011; Thorová, K., 2015; Vágnerová, M., 2012).

1.2. Právní postavení mladistvých v ČR

Mladistvými jsou v České republice chápany osoby, které již završily 15 rok věku,

ale doposud nepřekročily rok 18. Toto věkové vymezení vychází z trestního zákoníku či

zákoníku práce. Občanský zákoník kategorii tzv. mladistvých nezná. Osoby do 18 let

jsou dle něj souhrnně označovány jako nezletilí (děti). Důvodem je především nutná

způsobilost k právům a povinnostem, která předpokládá určitou rozumovou a volní

vyspělost. Způsobilost v plném rozsahu vzniká až zletilostí tedy dosažením 18 roku

věku. Výjimečně však lze dle občanského zákoníku dosáhnout zletilosti již v 16 letech,

a to za předpokladu uzavření manželství. To opět vzniká pouze v případě dostatečné

rozumové vyspělosti a s povolením soudu (Schelleová, I., 2004; Vráblová, M., 2012).

V rámci základních právních ustanovení se na děti a mladistvé vztahuje Listina

základní práv a svobod, jež v podobě ústavního zákona vstoupila v platnost již v roce

1991 a od roku 1993 je součástí ústavy České republiky. Dále práva dětí a mladistvých

vychází z Úmluvy o právech dítěte, která vstoupila v platnost také v roce 1991. Tyto

5 Chorobná snaha po zvyšování svalové hmoty a tělesné krásy (Slovník cizích slov, 2018)

14

společně zajišťují dodržování jejich základních práv, ze kterých vychází také současná

legislativa České republiky, jež se k osobám v dané věkové kategorii vztahuje (Listina

základních práv a svobod, 1992; Úmluva o právech dítěte a související dokumenty,

2016).

Právní postavení mladistvých dle občanského zákoníku

Dle občanského zákoníku mají nezletilé osoby způsobilost činit „pouze takové

úkony, které jsou svou povahou přiměřené jejich věku (tedy jejich rozumové a volní

vyspělosti). Tato je pak chápána objektivně a v každém případě individuálně, aby byl

brán zřetel na ochranu zájmů nezletilých a ochranu zájmů třetích osob, které jednají

s nezletilým v dobré víře“ (Schelleová, I., 2004, s. 116). V případě, že nezletilý učiní

právní úkon, ke kterému není doposud způsobilý, nenabývá tento úkon právní platnosti.

Tyto musí za nezletilé osoby činit jejich zákonní zástupci, v případě nutnosti také se

schválením soudu. V případě protiprávního jednání nezletilých a jejich odpovědnosti za

škodu je opět posuzováno, zda byli tito schopni dostatečně své jednání ovládnout a

posoudit jeho následky. Pokud ne, jsou za jejich jednání odpovědny osoby, jež

zanedbaly náležitý dohled (Schelleová, I., 2004; Občanský zákoník, 2012).

Právní postavení mladistvých dle trestního zákoníku

Dle trestněprávních předpisů je, jak bylo uvedeno výše, stanovena kategorie

mladistvých, kdy se jedná o osoby mezi 15 a 18 rokem. Dále je rozlišováno mezi

pojmem mládež a dítě, a to následovně: dítětem se rozumí osoba mladší 15 let (pokud

zákon nestanový jinak) a jako mládež jsou pak společně označovány kategorie děti i

mladiství. Jedná se tedy o osoby do dovršení 18 let věku (Zákon č. 218/2003 Sb.).

Trestní odpovědnost mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně a její

podmínky v současnosti upravuje zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech

mládeže. Ten dále upravuje opatření, která jsou mládeži za výše uvedené protiprávní

činy ukládána, a také postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže. To

znamená, že každý protiprávný čin spáchaný osobou mladší 18 let „bude projednáván

specializovaným soudem mládeže, který bude moci vybrat takové opatření, které bude

nejvhodnější s ohledem na věk dospívajícího jeho rozumovou a mravní vyspělost a i

závažnost jím spáchaného trestného činu“ (Schelleová, I., 2004, s. 50). Měla by proto

zahrnovat prvky výchovné, léčebně-ochranné, které přispějí k ukončení páchání dalších

protiprávních činů a pomohou najít dotyčnému společenské uplatnění, ale i prvky, jež

zabezpečují vzhledem k povaze trestného činu ochranu sociálního okolí prostřednictvím

kontroly, dohledu, případně izolace. Specifickým právem mladistvých a osob do 15 let

15

je „právo na ochranu před zásahy do jeho osobní svobody a soukromí. Dále pak právo

na projednávání věci bez zbytečného odkladu a v přiměřené lhůtě“ (Schelleová, I.,

2004, s. 51).

Trestní odpovědnost mládeže za protiprávní činy se řídí věkovou hranicí 15 let, kdy

děti, tedy osoby do 15 let, nejsou trestně odpovědné a mladiství, osoby ve věku 15-18

let, nabývají relativní trestní odpovědnosti6. Výjimkou jsou pak případy, kdy dítě spáchá

čin jinak trestný, viz níže. Dále zákon stanovuje, že „mladistvý, který v době spáchání

trestného činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho

nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně

odpovědný“ (Schelleová, I., 2004, s. 53,54). Je tedy brán ohled nejen na matrikový věk

mladistvého, ale také na věk mentální, jenž zahrnuje celkovou biologickou, psychickou

i sociální úroveň jeho vyspělosti. Zákonem jsou také upraveny odlišnosti důvodu zániku

trestnosti činu mladistvých s ohledem na účinnou lítost7 a pro promlčení trestního

stíhání (Hulmáková, J., 2013; Zákon č. 218/2003 Sb.).

V rámci opatření8, která lze mladistvým za protiprávní činy uložit, se jedná o

výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření. Opět je zohledněna především

ochrana mládeže, její celkový zdravý vývoj, obnovení narušených sociálních vztahů a

prevence další kriminality. V rámci navržených opatření i samotném hodnocení

trestného činu je pak u mladistvého brán zřetel na jeho budoucí vývoj, oproti úpravám

pro dospělé, kdy se bere v potaz především minulost a okolnosti daného trestného činu.

Dále je s ohledem na mladistvého možné upustit od uložení trestního opatření, kdy je

postih mladistvého přenechán zákonnému zástupci, škole či školskému zařízení pro

výkon ústavní nebo ochranné výchovy, nebo jsou uložena jiná opatření. Jednotlivá

opatření je také možné vzájemně kombinovat.

V rámci výchovných opatření lze mladistvému uložit dohled probačního úředníka,

probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou.

Jejich účelem je usměrnění života mladistvého a tím podpora a zajištění jeho výchovy.

Ochrannými opatřeními jsou myšleny ochranné léčení, zabrání věci a uložení ochranné

výchovy. Trestní opatření, která lze mladistvému uložit, jsou obecně prospěšné práce,

6 Relativní trestní odpovědnost znamená, že mladiství by měli být za své jednání trestně odpovědni v závislosti na dosaženém stupni mravního a rozumového vývoje nejen dovršením určitého věku. (Schelleová, I., 2004). 7 Mladiství dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, případně se alespoň pokusil, projevil tak účinnou snahu po nápravě a čin současně neměl trvale nepříznivé následky pro poškozeného či společnost. (Hulmáková, J., 2013).8 V rámci terminologie se mladistvým neukládá trest ale opatření (Černíková, V., 2002).

16

peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci,

zákaz činnosti, vyhoštění, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu,

odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem a odnětí svobody

nepodmíněně. V rámci odnětí svody je pak trestní sazba mladistvým snížena na

polovinu a ukládá se jen v případě, že by jiné trestní opatření zjevně nepostačovalo

(Černíková, V., 2002; Hulmáková, J., 2013; Zákon č. 218/2003 Sb.).

Vzhledem k možným opatřením, která lze mladistvým uložit je důležitá spolupráce

s odborníky v oblastech výchovy mládeže, zájmovými sdruženími občanů, místními

komunitami a probační a mediační službou.

V případě řízení ve věcech dětí mladších 15 let se vždy jedná o spáchání činu jinak

trestného9. Dále vzhledem k tomu, že se jedná o osoby, jež nejsou trestně odpovědné, je

řízení vedeno podle zvláštních právních předpisů upravujících občanské soudní řízení

(nelze proti nim vést trestní řízení). Během řízení je pak účastníkem také zákonný

zástupce dítěte nebo příslušný orgán sociálně právní ochrany dítěte. V rámci opatření

lze dítěti po předchozím pedagogicko-psychologickém vyšetření uložit dohled

probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného

vhodného výchovného programu v SVP, případně ochranou výchovu. Vždy je dbáno

především na výchovné působení opatření a jeho preventivní účinek. V případě

ochranné výchovy se toto opatření ukládá, pokud dítě spáchalo čin, za který trestní

zákon dovoluje uložit výjimečný trest, a současně již dítě dovršilo 12 let věku, nebo

jestliže je uložení ochranné výchovy odůvodněno povahou trestného činu a nezbytnou

nutností k zajištění řádné výchovy dítěte (Schelleová, I., 2004; Zákon č. 218/2003 Sb.;

Zákon č. 40/2009 Sb.).

1.3. Charakteristika osobnosti mladistvého s problémy/poruchami

chování

Většina dětí a dospívajících se příležitostně projevuje problémových chováním.

Jedná se především o odmlouvání, rvačky, křik, neposlušnost či hádky. Zda lze však

toto chování označit jako problémové velmi závisí krom kontextu situace také na času

výskytu problému, a to jak z hlediska jeho frekvence a délky trvání, tak také

z hlediska jednotlivých vývojových etap člověka. V určitých vývojových fázích

(zejména v období dospívání) je totiž problémové chování považováno za normální,

9 Činy, které by byly považovány za trestné v případě, že by byly spáchány starší osobou (Schelleová, I., 2004)

17

přirozené a je součástí lidského vývoje. Pokud se však toto chování projevuje ve větší a

závažnější míře, objevuje se ve většině sociálních prostředí a jeví se jako rodiči nebo

učiteli nezvladatelné, je pravděpodobné, že se již může jednat o problém chování či

poruchu chování a je nutné se touto možností zabývat (Vojtová, V., 2010).

Pojem porucha chování, z něhož výše uvedené vychází, charakterizoval Bower (in

Vojtová V., 2008, s. 83) jako:

„Neschopnost učit se – pokud ji nelze vysvětlit intelektovými, smyslovými či

zdravotními problémy

Neschopnost navazovat uspokojivé sociální vztahy s okolím

Nepřiměřené chování a emotivní reakce v běžných podmínkách

Celkový výrazný pocit neštěstí nebo deprese

Tendence vyvolávat somatické symptomy, jako je bolest, strach, a to ve

spojení se školními problémy“

Definice Sdružení pro Národní duševní zdraví a speciální vzdělávání (in Vojtová,

2010, s. 121) pak doplňuje, že porucha chování a emocí je „výrazem pro postižení, kdy

se chování a emocionální reakce žáka liší od odpovídajících věkových, kulturních nebo

etnických norem a mají nepřetržitý vliv na školní výkon, včetně akademických,

sociálních, předprofesních a osobních dovedností. Současně je toto postižení:

Něco víc než je přechodná víceméně předvídatelná reakce na stresující

události z jeho prostředí

Vyskytuje se současně nejméně ve dvou různých prostředích, z nichž alespoň

jedno souvisí se školou

Přetrvává i přes individuální intervenci v rámci vzdělávacího programu“

Bower (in Kaleja, M., 2013; Bower, E., 1969) také popsal jednotlivé etapy vývoje

poruchy chování v pěti stupních a to následovně:

1. stupeň – chování jedince reaguje na problémy denního života, vývoje a

získávání životních situací. (Mladistvý reaguje přiměřeně a očekávanými

způsoby. Jeho problémy v chování odpovídají věkovým zvláštnostem a

normám prostředí. Umí přiměřeně ovládat své reakce.)

2. stupeň – chování, jímž jedinec reaguje na krizové životní situace. (Chování

mladistvého je vzhledem k jeho momentální životní situaci vysvětlitelné –

např. úmrtí či jiná ztráta blízké osoby, dlouhodobá nemoc člena rodiny.)

18

3. stupeň – chování, kterým se jedinec vymyká očekávání. Problematicky se

přizpůsobuje změnám podmínek. (Problémy mladistvého bývají posilovány

např. změnou školy, stěhováním, častým střídáním učitelů.)

4. stupeň – zafixované a opakované nevhodné chování. (Mladistvý si zvykl na

negativní sebeobraz, jenž vnímá jako nezměnitelnou věc. Jeho chování lze

intervencí v přirozeném prostředí změnit a pomoci navázat pozitivní sociální

vztahy.)

5. stupeň – zafixované a opakované nevhodné chování s tak výraznými

symptomy, které vyžadují segregaci a intenzivní intervenci a rehabilitaci.

(Mladistvého již nelze vzdělávat v běžném prostředí školy. Při intervenci je

nutné dítě vyjmout z jeho původního sociálního prostředí.)

Vznik poruchy chování ovlivňují mnohé rizikové faktory, které se vyskytují

v různých prostředích. Jedná se o faktory na úrovni samotného dítěte, jež jsou spojeny

s jeho individuální fyzickou a psychickou konstitucí a sociální zkušeností. Jedná se

například o genetické predispozice, temperament či inteligenci. Další oblastí rizikových

faktorů je rodina dítěte, tedy narušené vztahy a fungování rodiny, násilí, závislosti či

nízký socioekonomický status. Další skupina rizikových faktorů je spojena s prostředím

školy. Zde může být rizikovým faktorem školní nezralost dítěte, nedostatečné školní

výsledky, sociální izolace, šikana či nedostatek příležitostí a úspěchu. Poslední úrovní

jsou celospolečenské faktory. Zde je možné za rizikové faktory považovat například

socioekonomické znevýhodnění, místo bydliště, hustotu zalidnění, vysokou míru

kriminality, diskriminaci, propagaci násilí v mediích a mnohá další (Vojtová, V., 2010).

V rámci charakteristiky osobnosti dítěte a mladistvého s problémy či poruchami

chování je pak vždy nutné vycházet z jeho osobnostních specifik a stupně celkového

vývoje. Lze však určit jisté společné, či podobné vlastnosti těchto osob a specifika jejich

problémů: Mladiství s problémy či poruchami chování se považují za smolaře, za stále

neúspěšné, mívají nízké sebevědomí. Neumí se radovat z drobných úspěchů. Jejich

rozhodnutí bývají impulzivní ve snaze rychle dosáhnout cíle. Převažuje u nich

krátkodobá motivace, vzdálených cílů nebývají schopni dosáhnout či je sledovat. Své

aspirace předem a opakovaně vzdávají a jejich úsilí bývá mnohdy přerušeno náhodným,

v aktuální chvíli přitažlivým podnětem. Ve vztahu ke svému okolí vyvolávají svým

chováním převážně nelibé pocity. Dále svým jednáním provokují ostatní k negativním

reakcím. Mezi vrstevníky pak nebývají oblíbeni a málokdy se stávají vůdci skupin

(Červenka, K., 2016; Vojtová, V., 2008).

19

Mladistvý v riziku

Girard (in Dewries, D., 2016, s. 306) mladistvé (děti) v riziku definuje jako „mladé

lidi nacházející se v prostředí, které zvyšuje riziko páchání trestné činnosti nebo riziko

viktimizace vzhledem k environmentálním sociálním a rodinným podmínkám, které

brání jejich osobnímu rozvoji a úspěšné sociální integraci“. Jedná se tedy o mladistvé,

kteří se v průběhu dospívání potýkají s rozličnými překážkami, riziky, jejichž

působením se může vyvíjet u mladistvého nepříznivé problémové chování. Toto při

absenci případné intervence může vést až k závažným poruchám chování. Jak je

uvedeno výše, rizika, s nimiž se mladiství potýkají, se dělí do čtyř skupin, které se ve

vývoji dítěte propojují. Jedná se o rizika spojená s osobností dítěte, rodinou, společností

a školou (Vojtová, V., 2008).

Mladistvý s problémy chování

U jedinců s problémy chování je typické, že si jsou problémů v chování vědomi, vadí

jim a chtěli by je odstranit. Normy neporušují úmyslně. Jedná se o důsledek konfliktu

mezi vnitřními potřebami mladistvého a vnějšími požadavky. V případě označení

mladistvého za problémového tímto trpí a prožívá negativní emocionální zážitek.

V rámci časové dimenze se jedná především o problémy krátkodobého rázu, které se

projevují v určitých periodách a mívají vývojové souvislosti. Často jsou výsledkem

nezvládnutých konfliktů se sociálním okolím. Nápravy problémového chování lze

docílit cílenými pedagogickými opatřeními, kdy speciálně-pedagogické metody

kompenzují nevhodné chování mladistvého a navozují nové, vhodné modely chování

(Vojtová, V., 2010; Kauffman, J., 1997).

Mladistvý s poruchou chování

V případě mladistvého s poruchou chování nedochází ke vzniku konfliktu mezi ním

a normami. Mladiství normy nepřijímá, případně je ignoruje. Za vlastní jednání

zpravidla nepociťuje vinu. V rámci časové dimenze se jedná o dlouhodobé a trvalé

porušování norem. Vývojová specifika morálního vývoje pak způsoby nežádoucího

chování více prohlubují. S ohledem na míru problému náprava chování vyžaduje

speciální péči, založenou na převedení nežádoucího chování na společensky přijatelné,

často za pomoci vyjmutí z přirozeného prostředí mladistvého (Vojtová, V., 2010).

Pojem delikvence a mladistvý delikvent

Delikvence byla primárně právním pojmem, teprve později se začala užívat

v terminologii sociálních věd. Obecně ji lze vysvětlit jako veškeré typy jednání, jež

20

porušují sociální normy chráněné právními předpisy. Ve stejném smyslu se také používá

označení delikventní chování. V užším pojetí je termín delikvence často chápán

především jako označení trestné činnosti mládeže. Oproti kriminalitě se jedná o širší

pojem, který zahrnuje přestupky, porušování morálních norem či prekriminalitu (tzn.

páchání trestné činnosti osobami mladšími 15 let). Kriminalita, případně kriminalita

mladistvých pak označuje způsob chování porušující normy trestního práva, týká se

tedy výhradně trestných činů (Jandourek, J., 2001; Kraus, B., Hrnocová, J., a kol., 2010;

Matoušek, O., Matoušková, A., 2011).

Za mladistvého delikventa je dle současné legislativy České republiky považován

každý člověk, jehož věk se pohybuje v rozmezí od 15 do 18 let, přičemž 18 roku ještě

nedosáhl, a současně se jedná o člověka společensky nepřizpůsobivého, nebo

přizpůsobivého jinak než vyžaduje společnost a společenský pořádek (Větrovec, V.,

2002; Kraus, B., Hroncová, J., a kol., 2010).

Červenka (2011) pak mladistvé delikventy definuje takto: Jedná se o skupinu lidí

s nepříznivým rodinným klimatem, domácím násilím, agresivními postupy rodičů při

nekázni a nedostatečným dozorem. Jakmile mladistvý delikvent spáchá trestný čin, bude

za něj potrestán patřičným způsobem, avšak přesto, že je trestně odpovědný, tak

ukládané sankce budou mírnějšího charakteru, nežli je tomu u dospělých a trest se sníží

na polovinu.

1.4. Charakteristika a příčiny kriminality mladistvých

Trestné činy páchané mladistvými se oproti kriminalitě dospělých liší v mnohých

ohledech. Důvodem je zejména vývoj mladistvého a celková nezralost jeho osobnosti,

kterou je třeba při charakteristice kriminality mladistvých zohlednit. Jedlička a Koťa

(1998) navíc doplňují, že mladý člověk se může vzhledem ke své dosavadní nezralosti,

nezkušenosti a specifickým problémům, jež dospívání přináší, snadněji dopustit

protiprávního činu. Způsoby páchání těchto protiprávních činů jsou determinovány

mnohými faktory, mezi něž patří například věk pachatele (tedy mladistvého), jeho

zkušenosti, osobnostní rysy apod.

Matoušek a Matoušková (2011) dále vymezují rozdíly delikventního chování mezi

chlapci a dívkami. Dle jejich tvrzení jsou trestné činy typické především pro chlapce,

což vysvětlují tím, že dívky bývají ze strany rodičů i školy pod větším dohledem.

Důsledkem je pevnější vštípení zásad vhodného chování a snížení tendencí saturovat

potřeby formou delikventního chování.

21

Charakteristika kriminality mladistvých

Dle Krause a Hroncové (2010) je pro mladistvé typické, že trestnou činnost páchají

majoritně ve skupinách a projevují se více emotivně. Také bývají často pod vlivem

alkoholu či jiných návykových látek, které posilují odvahu a sebevědomí mladistvého a

odbourávají jeho zábrany. Skopalová (2010) dále dodává, že spáchání provinění pouze

jedním člověkem je v případě mladistvých ojedinělé. Motivem pak často bývá nuda,

touha po přijetí do skupiny, či snaha převýšit ostatní členy skupiny.

V rámci skupinové trestné činnosti je dále častým jevem odevzdání předmětů

skupině a jejich přerozdělení mezi jednotlivé členy. Pro mladistvé je charakteristické

vzájemné poskytování alibi na dobu spáchání trestného činu. Současně se však mladí

lidé těmito aktivitami vzájemně chlubí a sdílejí je mezi své přátele a vrstevníky.

S emocionálním podtextem a vlivem návykových látek souvisí i nepřiměřenost

jednání mladistvých při páchání trestné činnosti. Mladí lidé jsou často v jednání

impulzivní a jejich reakce bývají neadekvátní. V důsledku se toto projevuje radikálností,

neúměrnou tvrdostí a nekompromisním řešením situace (Skopalová, J., 2010).

K dalším odlišnostem patří specifický výběr předmětu útoku, jenž je u mladistvého

určován jiným hodnotovým systémem než u pachatele dospělého. Mladí lidé často

odcizují předměty, které v daný okamžik potřebují, nebo které se jim vzhledem k jejich

věku líbí. Odložení saturace této potřeby se jim jeví jako nevýhodné. Proto také

preferují co nejrychlejší dosažení cíle i za cenu trestné činnosti. S převažující

emotivitou dále souvisí fakt, že delikventní jednání je mnohdy výsledkem aktuální

předem neočekávané příležitosti, která se pachateli naskytne. Důsledkem je pak

nedokonalost přípravy činu, nutnost improvizace a amatérské provedení. Často chybí

fáze přípravy a plánování. V případě opakování činu je pak typické, že je vykonán

stejným způsobem jako dříve (Gjuričová, J., Žárský, M., 1999).

Mezi nejčastěji mladistvými páchané protiprávní činy patří dle výzkumu SAHA (in

Sobotková, V., a kol., 2014) a výzkumu ISRD (in Moravcová, E., Podaná, Z.,

Buriánek, J., 2015) nelegální stahování z internetu a majetková provinění, tedy krádeže.

V rámci krádeží se jedná převážně o krádeže v obchodě, krádeže osobní věcí, aut,

motorek či kol. Dále je častou formou trestného jednání vandalismus, sprejerství a

výtržnictví. V rámci násilných činů jsou zmiňovány zejména skupinové bitky, loupeže,

nezákonné nošení zbraně, úmyslné ublížení na zdraví a sexuální zneužití. Méně často se

pak jedná o podvody, vyhrožování, týrání zvířat nebo prodej drog.

Příčiny kriminality mladistvých

22

V rámci literatury lze nalézt různé dělení příčin kriminality mládeže, nejčastěji je

však uváděno dělení na dvě hlavní oblasti, a to příčiny vnitřní a vnější. Vnitřní příčiny

jsou spojeny se samotnou osobností mladistvého jedince. Konkrétněji se jedná například

o vrozené osobnostní vlastnosti, dědičné dispozice, vrozená psychická onemocnění,

inteligenci, pohlaví, syndrom hyperaktivity a veškerá geneticky podmíněná

onemocnění. Vnější příčiny se pak týkají vlivů společnosti. Do této skupiny lze zařadit

negativní jevy spojené s rodinou, vrstevníky i celospolečenskou situací. Jedná se

například o nezdravé výchovné působení, nevhodný způsob využívání volného času a

s tím související negativní činnosti vrstevnické skupiny, nedostatečnou

socioekonomickou úroveň mladistvého nebo jeho rodiny, vliv médií či školy, etnickou

příslušnost a dostupnost a zneužívání návykových látek. Krom poznání jednotlivých

faktorů je současně velmi důležité uvědomit si fakt, že jednotlivé příčiny kriminality

mladistvých se vzájemné propojují a není tedy možné protiprávní činy přisuzovat pouze

jedné příčině (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011; Marešová, A., Dvořáček, Z., 2007;

Inderbitzin, M., Bates, K., Gainey R., 2015).

Vnitřní příčiny

„Prakticky všechny osobnostní vlastnosti i většina lidských postojů, a dokonce i

zájmů je dědičná“ (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011, s. 21-23). Přesto je dědičnost

jen jedním z mnoha faktorů, které mají na delikventní projevy mladistvých vliv. Ačkoli

jsou genetické vlohy zásadním předpokladem pro vznik psychické odchylky, vnější

prostředí a jeho působení určují míru jejich vlivu. Genotyp tedy pouze zvyšuje

pravděpodobnost, že chování mohou ovlivnit další činitelé, bez nichž by se delikventní

jednání neuskutečnilo (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011, s. 21-23; Vráblová, M.,

2012).

Za osobnostní vlastnosti, jež lze považovat za rizikové pro počátky trestné činnosti

mladistvých, považuje Matoušek a Matoušková (2011) trvalé vrozené osobnostní

dispozice, které staví člověka mimo normu. Takového mladistvého již od dětství

odlišuje stálá nerovnováha ve skladbě osobnostních vlastností, díky nimž se potýká

s opakovanými konflikty se sociálním prostředím. Jedná se zejména o sníženou

sebekontrolu a toleranci k chování jiných lidí, nižší odpovědnost za vlastní chování,

impulzivitu, nezralost, pocity nadřazenosti a zaměřenost na sebe. Dále však autoři

současně uvádí, že je problematické rozlišovat stálé povahové rysy mladistvého od

povahových změn vyvolaných bouřlivým dospíváním (Matoušek, O., Matoušková, A.,

2011).

23

Mezi příčiny kriminality mladistvých lze započítat míru inteligence mladistvého ve

všech jejích složkách. V důsledku omezení jsou sníženy schopnosti orientovat se

v prostředí a vztazích, předvídat chování druhých lidi, či přiměřeně reagovat na sociální

a emoční podněty. Další riziko pak vzniká ve spojitosti s vlivy z vnějšího prostředí,

jako je rodina, škola, vrstevníci či komunita (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011).

Významným vnitřním rizikovým faktorem mohou být i projevy ADHD. Jedná se o

trvalý psychomotorický neklid, hyperaktivitu, kolísání pozornosti a impulsivitu, ale také

zvýšenou neobratnost, změny nálad, záchvaty vzteku a agrese, potíže v adaptaci na

společenské prostředí a jeho normy, nepřiměřené reakce na běžné podněty či nedostatek

zábran. Tyto zejména společně se školou a zhoršenými školními výsledky vytváří

zvýšené riziko pro počátky delikventního chování mladistvých (Matoušek, O.,

Matoušková, A., 2011; Martínek, Z., 2009).

Vnější příčiny

Rodina je primární skupinou a jedním z nejvýznamnějších socializačních činitelů,

který na člověka působí. Její vliv, popřípadě jeho absence, má zásadní dopad na celý

život mladistvého. Mezi nejčastěji zmiňované rizikové faktory vycházející z rodinného

prostředí proto patří především složení rodiny a případně chybějící rodičovský vzor,

materiální zajištění rodiny a s ním spojený její socioekonomický status, výskyt deviací a

mezigenerační přenos vzorců kriminálního chování. Dále je zdůrazňován vliv

výchovného působení, disciplína, rodičovský dozor, kvalita a způsob trávení volného

času a vytvoření vřelého emocionálního vztahu mezi rodiči a jejich dětmi

(Sobotková, V. a kol., 2014; Vráblová, M., 2012).

V průběhu dospívání se mladiství postupně odpoutávají od své primární rodiny a

současně nabývají na významu jejich vrstevníci. Volného času stráveného v jejich

přítomnosti přibývá a s ním roste také jejich vliv na chování mladého člověka.

V případě nefunkční rodiny je pak tento vliv ještě výraznější a skupina poskytuje

mladistvému možnost uspokojení potřeby seberealizace a sounáležitosti. Současně je po

dospívajícím jedinci skupinou vyžadováno dodržování vnitřních norem, jinak může být

jejími členy ostrakizován. V případě vzniku delikventní skupiny se pak její členové

nejčastěji dopouští protiprávního jednání v souvislosti s obstaráváním si prostředků, jež

potřebují pro každodenní aktivity, nebo pocit nudy u členů party a hledání nových

vzrušujících zážitků (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011; Sobotková, V. a kol., 2014).

Škola je významným socializačním činitelem a mladiství v jejím prostředí tráví

velké množství času. Proto je také důležitým faktorem mezi možnými příčinami

24

delikventního chování. Jedním z rizik je míra školní zátěže spojená s povinnostmi a

školní výkonností, která je na dospívající kladena a s věkem více narůstá. Neúspěšní

žáci pak často hledají jiné způsoby, jak se projevit a uspět. Dalším rizikem spojeným

s horším výkonem je i omezení dospívajících při hledání zaměstnání či dalšího studia.

Podstatným faktorem je též spolupráce rodiny a školy a osobnost samotných učitelů a

jejich jednání s mladistvými, přesněji jejich nedostatečná komunikace s mladistvými,

častá kritika, tresty, křik či nejasný řád (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011;

Moravcová, E., Podaná, Z., Buriánek, J., 2015).

V rámci komunity, tedy sociálního prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, se za možné

příčiny kriminality mladistvých považují kulturní rizikové faktory, mezi něž patří

především zneužívání návykových látek v okolí a jejich dostupnost, nošení zbraní,

mobilita obyvatelstva, snížení významu sousedských vztahů a následný rozpad sociální

soudržnosti a menší míra sociální kontroly. Dále se jedná o rizikové faktory sociálního

vývoje, kam lze zařadit chudobu, vysokou míru nezaměstnanosti, nevyhovující bytové

podmínky a společenskou marginalizaci. Poslední skupinou jsou pak environmentální

rizika, označují rizika spojená s prostředím a propojují tak obě předchozí, jedná se

například o nedostatečně zajištěné vzdělání, absenci kontrolních orgánů, etnické složení

obyvatelstva a míru migrace. Tyto faktory společně ovlivňují správný vývoj dítěte po

všech stránkách, jeho možnosti seberealizace a dosahování vlastních práv a tím i

uspokojení základních potřeb, které jsou pak saturovány jinými, ne vhodnými způsoby

(Blatníková, Š., Netík, K., 2008).

V rámci příčin kriminality mladistvých mají nezastupitelnou roli také masmédia,

která zaplňují podstatnou část volného času mladých lidí. Jedná se zejména o hraní

počítačových her, prohlížení sociálních sítí a jiných internetových stránek, sledování

televize a mnohé další. Proto lze také působení médií považovat za důležitého

socializačního činitele ve vývoji člověka. Krom omezení v udržování a navazování

uspokojivých sociálních vztahů se svým okolím, hraje významnou roli zejména

prezentace násilí a jinak společensky nepřijatelného chování často v pozitivním směru.

Toto může následně společně s dalšími rizikovými faktory podporovat agresivní jednání

mladistvých a neschopnost reagovat přiměřeným způsobem (Matoušek, O.,

Matoušková, A., 2011; Martínek, Z., 2009).

1.5. Shrnutí

25

Kapitola pojednává o osobnosti mladistvého s poruchami či problémy v chování.

Konkrétně shrnuje obecná vývojová specifika dospívání, právní odpovědnost

mladistvých, osobnost mladistvého s poruchami či problémy v chování a specifika

kriminality mladistvých.

Mladistvým je dle současné legislativy České republiky chápána osoba, která již

dovršila 15 let a současně není starší 18 let. Dle trestního zákoníku jsou mladiství

trestně odpovědní, přičemž soudnictví ve věcech mládeže se řídí stejnojmenným

zákonem č. 218/2003 Sb., který bere ohledy na specifika daného vývojového období.

Pokud hovoříme o mladistvých, jež spáchali trestný čin, jsou tito označováni jako

mladiství delikventi. Dle současných trendů se však používá spíše termín mladiství s

problémy nebo poruchami chování. Vzhledem k věkovému rozpětí daného vývojového

období je vždy při práci s mladistvými nutné brát ohled na individualitu každého

dospívajícího a také na úroveň jeho vývoje. Vývoj se týká celé osobnosti mladistvého,

tedy jeho biologické, psychické i sociální stránky. Nejvýraznější změny se dotýkají

tělesné zralosti, kognitivních schopností (zejména myšlení), emočního vývoje, vývoje

identity a sebepojetí a vztahů se sociálním prostředím. Od těchto skutečností se pak také

odvíjí specifika kriminality mladistvých, která je převážně skupinová motivována

většinově nudou, okamžitou potřebou či touhou začlenit se do určité skupiny.

26

2. Probační a mediační služba2.1. Pojem Probační a mediační služba

Pojetí Probační a mediační služby (PMS) vychází ze zákona č. 257/2000 Sb., o

Probační a mediační službě, který nabyl účinnosti v roce 2001. Dle tohoto zákona je

služba charakterizována jako státní organizace, která provádí úkony probace a mediace

ve věcech projednávaných v trestním řízení. Zajišťuje tak kontrolu nad výkony

trestů nespojených s odnětím svobody, připravuje podklady pro jejich uložení a

umožňuje jednání mezi pachatelem a obětí za účelem urovnání následků trestného činu.

Jejím úkolem je tedy vytvářet předpoklady k tomu, „aby věc mohla být ve vhodných

případech projednána v některém ze zvláštních druhů trestního řízení, nebo mohl být

uložen a vykonán trest nespojený s odnětím svobody, anebo vazba byla nahrazena jiným

opatřením. Za tímto účelem poskytuje obviněnému odborné vedení a pomoc, sleduje a

kontroluje jeho chování a spolupracuje s rodinným a sociálním prostředím, ve kterém

žije a pracuje, s cílem, aby v budoucnu vedl řádný život“ (Zákon č. 257/2000 Sb., § 4).

Probační a mediační služba pak sama sebe charakterizuje jako „novou instituci na

poli trestní politiky, která vychází ze součinnosti dvou profesí – sociální práce a práva,

zejména trestního práva. Vyváženým propojením obou se vytváří nová multi-

disciplinární profese v systému trestní justice“ (Probační a mediační služba České

republiky, 2002-2018).

Větrovec (2002) dále doplňuje právní východiska PMS, která vycházejí z principů

restorativní justice. Jsou jimi:

Motivace pachatele k odpovědnosti za spáchaný trestný čin

Motivace pachatele k životu bez konfliktu se zákonem

Poskytnutí prostoru k participaci na odstranění následků nežádoucího chování

Eliminace efektu labelingu

Efektivní, rychlé a dostačující řešení případu

Zplnomocnění oběti, poskytnutí příležitosti stát se aktivním aktérem řešení,

poskytnutí možnosti vyjádřit své postoje k činu a představy o nápravě

způsobené újmy

Respektování zájmu společnosti a budování její ochrany, působení v oblasti

sekundární a terciální prevence

Účinná kontrola pachatelů

27

Spravedlnost jako změna vztahu mezi účastníky řízení, míra narovnání se

posuzuje dle subjektivního měřítka dostatečnosti řešení

V čele Probační a mediační služby jako nezávislé instituce stojí ředitel jmenovaný

ministrem spravedlnosti, který zajišťuje personální, finanční, materiální a hospodářské

záležitosti. Plnění úkolů ve vztahu k soudům, státním zastupitelstvím a orgánům Policie

České republiky pak provádí úředníci a asistenti v jednotlivých střediscích PMS. Ti dle

své odbornosti působí v pěti agendách, jimiž jsou mediační činnosti, probační činnosti,

obecně prospěšné práce, podmíněné propuštění s dohledem včetně domácího vězení a

agenda mladistvých. Jednotlivá střediska se pak nachází v sídlech okresních soudů,

nebo stejně postavených soudů obvodních a městských. V současnosti se v České

republice nachází 77 středisek včetně ředitelství PMS ČR v Praze (Zákon č.

257/2000 Sb.; Probační a mediační služba České republiky, 2002-2018; Štern, P.,

Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

Z výše uvedeného vyplývá, že PMS svými činnostmi působí ve velmi širokém rámci

trestního řízení a je určena jak pro dospělé tak také mladistvé a děti do 15ti let, kteří se

dostali do konfliktu se zákonem, ať již z pozice obviněného nebo odsouzeného. Dále

podporuje osoby, jež se staly oběťmi trestného činu. Celkově pak Probační a mediační

služba usiluje o účinné a společensky prospěšné řešení konfliktů. Zajišťuje efektivní a

důstojný výkon alternativních trestů a opatření s důrazem na zájmy poškozených,

ochranu celé komunity a prevenci páchání další kriminality. Zejména v případě dětí a

mladistvých pak klade důraz na oblast pomoci a podpory.

Probační a mediační služba vzhledem ke svým činnostem kromě policie ČR a soudů

spolupracuje s dalšími státními orgány a neziskovými organizacemi. Jedná se o orgány

sociálního zabezpečení, orgán sociálně-právní ochrany dětí, školy a školská zařízení,

zdravotnická zařízení, orgán pro sociální péči občanům sociálně nepřizpůsobivým,

registrované církve a náboženství, zájmové sdružení občanů, nadace a jiné humanitní

organizace. V případě potřeby spolupracují také s vězeňskou službou a justiční stráží

České republiky. Zejména ve spolupráci s nevládním sektorem (například Podané ruce,

Člověk v tísni, Sdružení pro probaci a mediaci v justici, atd.) pak vytváří probační a

resocializační programy v oblasti kriminality mládeže, které se zaměřují na nácvik

sociálních dovedností (vystupování při přijímacím pohovoru, hospodaření s financemi,

řešení dluhové situace, zvládání konfliktních situací), rekvalifikační programy a

programy pro agresivní a nedbalé řidiče. (Zákon č. 257/2000 Sb., § 5; Štern, P.,

Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

28

Legislativní ukotvení Probační a mediační služby

Jak bylo uvedeno výše Probační a mediační služba je dána zákonem č. 257/2000 Sb.,

o Probační a mediační službě, který upravuje její postavení, organizaci a činnosti. Tento

zákon se velmi úzce váže k základním trestněprávním předpisům, kterými jsou zákon

č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V rámci především

mediačních činností PMS je pak důležitý také zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných

činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších

předpisů.

V souvislosti spolupráce PMS s dětmi a mladistvými jsou činnosti PMS svázány také

se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví

ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech

mládeže) a zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění

pozdějších předpisů (Větrovec, V., 2002; Probační a mediační služba České republiky,

2002-2018).

2.2. Probace a mediace

Mediace

„Mediace jako prostředek usmíření sporných stran byla v různých formách

praktikována v zásadě od počátku lidské civilizace“ (Štern, P., Ouředníčková, L.,

Doubravová, D., 2010, s. 23). Jedná se o základní a přirozený způsob řešení problémů, a

to v rozličných oblastech. V minulém století byly mediační postupy hojně využívány

v obchodních, pracovních či rodinných záležitostech, postupně v průběhu 20. století se

však začal prosazovat nový model mediace mezi obětí a pachatelem. Ten za spoluúčasti

mediátora tehdy neobvykle umožňoval přímé setkání pachatele a objeti za účelem

projednání trestného činu. V současnosti se jedná o široce užívanou formu restorativní

justice (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

Dle zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě se mediací rozumí

„mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a

činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním

řízením. Mediaci lze provádět jen s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného“

(Zákon č. 257/2000 Sb., §2, odst. 2). Z uvedeného vyplývá, že proces mediace probíhá

29

současně s trestným řízením a vyžaduje tak navázání úzké spolupráce PMS s orgány

činnými v trestním řízení.

Kracík (in Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010, s. 40) dále dodává, že

„mediační činnosti jsou odborné postupy pracovníků PMS, které směřují k urovnání

konfliktního stavu… mezi obětí, pachatelem, případně zástupci postižené komunity za

účasti nestranného zprostředkovatele sporu – mediátora“. Role mediátora je tedy velmi

důležitá. Pracovník musí respektovat presumpci neviny a postupovat vyváženě a

nestranně. Jeho úkolem je zmapovat potřeby obou stran sporu, jedná tedy nejprve

individuálně s každým zúčastněným. Základem pro následné společné setkání je pak

získání důvěry zúčastněných a vytvoření bezpečného prostředí, které bude zajišťovat

pozornost oběma stranám. Mediátor musí také mít celý proces mediace pod kontrolou,

vést je správným směrem a nepřipustit manipulaci z jedné či druhé strany.

Pro realizaci mediace je základem souhlas pachatele i oběti trestného činu, účast je

tedy dobrovolná. V praxi proto není příliš často využívána pro nezájem oběti. Pro

mediaci jsou vhodnými případy zejména ty, kde se pachatel k činu doznal a má zájem

napravit jeho důsledky, nebo případy, kdy se obě strany znaly již před jeho spácháním.

Vhodné je také její využití v případě kriminality mladistvých, kdy lze předpokládat, že

mladistvý bude spíše projevovat upřímnou snahu po nápravě a současně bude mít

proces mediace a setkání s obětí výchovný a preventivní dopad (Štern, P.,

Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010; Veteška, J., 2015).

Probační a mediační služba dále dodává, že mediátor by měl zachovávat vstřícný a

vyvážený přístup k oběma stranám a napomáhat jim nalézt řešení, a to nejen v oblasti

náhrady škody, ale i vysvětlení příčiny trestného činu. Poškozenému tak mediace nabízí

možnost pochopení situace, okolností a zvyšuje pravděpodobnost rychlé náhrady škody.

Obviněnému umožňuje vyjádřit omluvu poškozenému, vysvětlit své jednání a odčinit

důsledky spáchaného činu. Současně je mediace propojena s trestním řízením a její

výsledky jsou v něm zohledněny (Probační a mediační služba České republiky, 2002-

2018).

Probace

Tak jako v případě mediace se počátky probace v podobě určitého dohledu nad

pachateli trestných činů či určitými sankcemi objevují již v dobách dávno minulých, a

to například v podobě vyhnanství z kmene, dohledu nad otroky, atd. V současné

humanistické podobě se objevuje až ve 20. století, kdy jsou za probační činnosti

považovány především zajištění výkonu a organizace dohledu probačního úředníka nad

30

uloženými alternativními tresty a opatřeními (Štern, P., Ouředníčková, L.,

Doubravová, D., 2010).

Podle zákona č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě je probace

charakterizována jako „organizování a vykonávání dohledu nad obviněným,

obžalovaným nebo odsouzeným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody,

včetně uložených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební

době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc

obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním

zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i

společenských vztahů“ (Zákon č. 257/2000 Sb., §2, odst. 1).

Tesař (in Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010) uvádí, že probací

neboli probačním dohledem je myšlena individuální práce pracovníka PMS s klientem

(pachatelem) formou pravidelného osobního kontaktu. Jedná se o spolupráci při

vytváření a realizaci probačního plánu dohledu a kontrolu dodržování podmínek

uložených pachateli. Účelem probace je pak sledování a kontrola chování klienta, jeho

odborné vedení a pomoc s cílem prevence další kriminality a zajištění vedení řádného

života. Pracovník tak při práci s klientem využívá nejen prostředky kontroly, ale také

pomoci.

Kontrola chování pachatele, která zajišťuje ochranu společnosti a snížení rizika

opakování trestné činnosti, je v rámci probace základním pilířem a tvoří podstatnou část

činnosti probačních úředníků. Pak následuje odborné vedení klienta a pomoc za účelem

zamezení páchání další trestné činnosti. V rámci pomoci se lze orientovat na podporu

všech oblastí, jež by mohli napomoci klientovi zařadit se úspěšně zpět do společnosti

bez rizika recidivy. Součástí je tak spolupráce pracovníků PMS se sociálním okolím

klienta nebo zprostředkování kontaktu s dalšími organizacemi a odborníky.

Úkolem pracovníků v oblasti probace je především být v kontaktu s klienty.

Nezbytnou součástí procesu je však krom výše uvedeného také spolupráce

s poškozeným, zjištění kontextu spáchání trestného činu, návštěva místa bydliště

klienta, zmapování rizik a potřeb klientů, vyhodnocování a aktualizace plánu dohledu a

pravidelné zpracovávání zpráv o jeho průběhu (Štern, P., Ouředníčková, L.,

Doubravová, D., 2010, Svoboda, 2005).

Vzhledem k tomu, že se v případě probačního dohledu jedná o soudem uložený

dohled, je klient povinen se sám, nebo na vyzvání PMS dostavit na konzultaci

31

s odborným pracovníkem. Součástí dohledu je plnění povinností klienta. Tyto jsou dle

zákona č. 40/2009 Sb., § 50 následující:

„Spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační

úředník stanoví, a plnit probační plán dohledu

Dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu probační

úředník stanoví

Informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a zdrojích

obživy, dodržování soudem uložených přiměřených omezení a přiměřených

povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených

probačním úředníkem,

Umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje.“

V případě neplnění podmínek dohledu pracovník PMS informuje soud a klientovi je

možné za porušení uložit sankce.

2.3. Vznik probační a mediační služby

Vznik Probační a mediační služby je dán stejnojmenným zákonem č. 257/2000 Sb.,

o Probační a mediační službě, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001, za účelem řešení

trestné činnosti alternativními způsoby a využití možností efektivních prostředků

restorativní justice (Zákon č. 257/2000 Sb.).

Vznik PMS v České republice

Počátky probační a mediační služby souvisely s reformou systému trestní

spravedlnosti, která započala po sametové revoluci v roce 1989 a úzce souvisela také

s rozdělením tehdejšího Československa v roce 1993. Za totalitního režimu zde

fungoval represivní trestní systém, který kladl důraz na zavržení a potrestání trestného

činu. Přesto se již v těchto dobách objevovaly snahy o prosazení změn, a to zejména

v oblasti posilování sociálně-výchovných prvků při práci s pachateli trestných činů se

zaměřením na odstranění příčin porušování právních norem. Prvními pokusy byly

pozice sociálních kurátorů v rámci postpenitenciární péče, kteří se zaměřovali na účinné

metody práce se sociálně nepřizpůsobivými a občany včetně osob propuštěných

z výkonu trestu. Na tuto činnost dále navazovali tzv. kurátoři pro mládež, kteří se

specializovali na práci s delikventní mládeží. Jejich úkolem byla zpočátku především

kontrola, až od 80. let se začal stoupat význam pomoci mladistvým. Tyto tendence však

byly přerušeny tehdejší politickou situací a normalizací. Možnost navázat na ně se

32

naskytla až po roce 1989 (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010;

Větrovec, V., 2002).

Uvolněním represivního systému po sametové revoluci se začaly objevovat další

aktivity, jež postupně daly vzniknout Probační a mediační službě. První z nich bylo

zavedení institutu alternativ, přesněji Mimosoudní alternativa pro delikventní mládež,

roku 1991. V rámci projektu se začaly využívat odklony trestního řízení, zapojení

pachatele za účelem odstranění následků činu a poškozeného za možností ovlivňovat

proces odškodnění. Poprvé tak byly využity prvky mediace mezi pachatelem a

poškozeným. S tímto souvisely také důležité legislativní změny, které směřovaly

k rozšíření škály trestů nespojených s uvězněním pachatele a dalších opatření. V roce

1993 byl zaveden první alternativní institut odklonu, tzv. diverze, a to podmíněné

zastavení trestního stíhání, v roce 1996 se jednalo o narovnání a trest obecně

prospěšných prací a v roce 1997 byly schváleny podmíněné upuštění od potrestání

s dohledem a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. Výkon

alternativních trestů je tak spojen s probací a probačním dohledem (Větrovec, V., 2002;

Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

Současně s předposledními uvedenými byly zřízeny první pozice pro pracovníky u

každého okresního soudu v České republice za účelem „zajištění administrativně-

technického výkonu obecně prospěšných prací a formální kontroly chování obviněných

v institutech s uležením zkušební doby“ (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D.,

2010, s. 12). Tato místa byla tehdy obsazována především stávajícími soudními

úředníky, kteří neměli dostatečné zkušenosti s probačními a mediačními činnostmi.

Podstatným aspektem se tak stala vhodná příprava pracovníků, kteří museli být vzdělaní

napříč právem a sociální prací. Průkopníkem v propojení sociální práce a trestní justice

a tím také výrazným hybatelem v procesu vzniku PMS, se stala katedra sociální práce

UK, jejíž absolventi byli prvními vhodně kvalifikovanými pracovníky pro tuto činnost.

Současně se také stali zakladateli neziskové organizace Sdružení pro rozvoj sociální

práce v trestní justici, která se v současnosti nazývá Sdružení pro probaci a mediaci,

o. s.

Vzhledem k úspěchům alternativních trestů a vykonávaných probačních a

mediačních činností v oblasti trestní justice bylo nutné zákonným způsobem upravit

organizační a personální strukturu výkonu těchto aktivit. Tím byly položeny základy

zákona o Probační a mediační službě, jehož návrh byl podán v roce 1999 a v roce 2000

schválen Parlamentem ČR (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

33

Východisko pro vznik PMS

Základním východiskem pro vznik Probační a mediační služby byla potřeba pohlížet

na trestný čin v celé šíři jeho kontextu. To znamená zabývat se pachatelem a důvody pro

spáchání trestné činu, jeho aktivním zapojením při odstraňování škod a účinnou

prevencí další kriminální činnosti zaměřením se na podporu sociálních vazeb pachatele

a jeho úspěšného opětovného zařazení se do řádného života. Dále koncept PMS vychází

z potřeby pomoci obětem trestného činu a navrácení určité míry spravedlnosti do rukou

poškozených, a to právě formou mediace.

Na těchto myšlenkách je postavena nová koncepce trestní justice. Jedná se o

restorativní neboli obnovující justici, která „vychází z předpokladu, že trestný čin je

sociální konflikt mezi dvěma i více jednotlivci či stranami a mezi jejich hodnotovými

normami a normami společnosti, a proto jej lze účinně řešit pouze za podmínky aktivní

participace všech dotčených, tj. oběti, pachatele a příslušného sociálního společenství.

Jen tak lze napravit nebo zmírnit škodu způsobenou trestným činem“ (Větrovec, 2002,

s. 14).

Krom výše uvedeného uvádí Větrovec (2002) následující znaky restorativní justice:

Zločin je definován jako újma (násilí) způsobené jednotlivcem jednotlivci

Pozornost je soustředěna na řešení problémů budoucí odpovědnosti a závazků

Pravidlem je dialog a diskuse

Restituce je prostředkem nápravy mezi oběma stranami

Spravedlnost je definována jako spravedlivý vztah mezi posuzovaný dle

výsledků

Pozornost je soustředěna na nápravu zločinem způsobené nespravedlnosti

Společenství se stává aktivním činitelem restorativního procesu

Stimulace sounáležitosti a vzájemnosti

Uznání a uplatnění práv oběti

Stimulace pachatele k aktivní odpovědnosti včetně nápravy způsobených

škod

Zločin je vnímán v kontextu morálních, sociálních a ekonomických aspektů

Sociální reakce zaměřeny na odstranění škodlivých důsledků v současnosti i

budoucnosti

Stigmatizace je odčinitelná snahou aktivitou pachatele při nápravě škody

Vytváření možností pro pokání a odpuštění

34

Z uvedené charakteristiky je tedy zřejmé, že restorativní justice je základním

kamenem principů a poslání PMS.

2.4. Cíle a činnosti probační a mediační služby

Jak je uvedeno výše, činnosti probační a mediační služby vychází z principů

restorativní justice. Z její základní myšlenky, tedy že trestný čin je sociálním konfliktem

mezi jednotlivci a jejich normami a normami ve společnosti, v níž žijí, a jenž lze účinně

řešit jen za aktivní účasti všech dotčených osob, vyplývá jako podstata probační a

mediační služby snaha vyhnout se sankcím spojeným s odnětím svobody, aktivní

náprava činu a prevence další kriminality (Větrovec, V., 2002; Svoboda, I., 2005).

Sama Probační a mediační služba své poslání charakterizuje jako zprostředkování

účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů, které jsou spojeny s trestnou

činností. Současně PMS usiluje o organizaci a zajištění efektivního a důstojného

výkonu alternativních trestů a opatření s důrazem na zájmy poškozených, ochranu

komunity a prevenci kriminality (Probační a mediační služba České republiky, 2002-

2018).

Dále PMS dodává, že „chce přispívat a asistovat při naplňování trestní

spravedlnosti v České republice, především vytvářením podmínek pro uplatnění

alternativních postupů v trestním řízení, zejména tzv. odklonů, a zajištění efektivního

výkonu alternativních trestů včetně nalezení účinné reakce na spáchaný trestný čin. Za

tím účelem provádí PMS probaci a mediaci, podílí se na řešení sporů mezi obviněnými

a poškozenými a svými činnostmi usiluje o urovnání konfliktních stavů v souvislosti s

trestním řízením a o obnovení respektu ke společenským normám. Nedílnou součástí

poslání PMS je prevence a snižování rizik opakování trestné činnosti“ (Výroční zpráva

PMS ČR, 2004).

Z výše uvedeného vychází tři konkrétní cíle PMS, ke kterým svou činností směřuje.

Tyto jsou následující (Probační a mediační služba České republiky, 2002-2018;

Veteška, J., 2015):

Integrace pachatele – jedná se o zapojení obviněného resp. pachatele do

běžného života společnosti s absencí dalšího porušování zákonů a norem. Vede

k obnovení respektu obviněného k právnímu stavu společnosti, k nalezení

uplatnění a seberealizaci ve společnosti.

Participace poškozeného – je chápána ve smyslu aktivního zapojení oběti do

procesu řešení následků trestné činnosti. Účast poškozeného by měla vést

35

k rychlejšímu a efektivnějšímu řešení následků a vlastnímu odškodnění.

Současně je jejím cílem snížení případných obav z pachatele a jeho chování,

které může být prostřednictvím mediace vysvětleno. Dále úspěšný proces

participace poškozeného vede k obnovení jeho pocitu bezpečí, integrity a důvěry

ve spravedlnost trestního systému.

Ochrana společnosti – jde o podíl PMS na ochraně společnosti účinným

řešením konfliktních a rizikových stavů spojených s trestním řízením a tím

prevencí páchání další kriminality. Ochranou společnosti je též myšleno

efektivní zajištěním realizace uložených alternativních trestů a opatření.

Štern (2010) dále mezi cíle zahrnuje přípravu a zajištění potřebných a dostatečných

podmínek pro uložení některého z alternativních trestů či opatření, tak aby pachateli

trestného činu odpovídaly a byl tak posílen předpoklad řádného vykonání trestu a

zamezení recidivy.

Činnosti PMS

Konkrétní činnosti probační a mediační služby tkví v zajištění mediace a probace

v rámci trestního řízení. Při této činnosti se úředníci PMS bezprostředně setkávají

s obviněnými, poškozenými i osobami z jejich sociálního okolí. Dále spolupracují se

státními orgány činnými v trestním řízení a dalšími subjekty, které se na procesu

podílejí. Z této skutečnosti pak také vycházejí činnosti PMS. Ty jsou podrobněji

popsány v zákoně o Probační a mediační službě.

Podle tohoto zákona PMS vytváří předpoklady k tomu, aby mohl být trestný čin ve

vhodných případech projednán v některém ze zvláštních druhů trestního řízení a mohl

být uložen alternativní trest. Za tím účelem také poskytuje obviněnému odborné vedení

a pomoc sleduje a kontroluje jeho chování, plnění uložených povinností a omezení a

spolupracuje s jeho rodinným a sociálním prostředím. Cílem je, aby obviněný

z trestného činu v budoucnu vedl řádný život. Činnosti tak spočívají (Zákon č. 257/2000

Sb., odst. 2):

„v obstarávání podkladů k osobě obviněného a jeho rodinnému i sociálnímu

zázemí

ve vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního

stíhání, nebo pro schválení narovnání, zejména projednání a uzavření dohody

mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody, nebo dohody o narovnání,

případně podmínek… pro tresty nespojené s odnětím svobody

36

ve vykonávání dohledu nad chováním obviněného v případech, kde bylo

rozhodnuto o nahrazení vazby probačním dohledem

ve vykonávání dohledu nad chováním obviněného v případech, kdy byl dohled

uložen, ve sledování a kontrole obviněného v průběhu zkušební doby,

v kontrole výkonu dalších trestů nespojených s odnětím svobody, včetně trestu

obecně prospěšných prací, ve sledování výkonu ochranných opatření

ve sledování a kontrole chování odsouzeného v průběhu zkušební doby

v případech, kdy bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění odsouzeného

z výkonu trestu odnětí svobody“

Dále zákon uvádí, že PMS krom výše uvedeného pomáhá poškozeným a dalším

dotčeným osobám při odstraňování následků trestného činu. Podněcuje klienta k

aktivnímu zapojení do řešení konfliktu, které spočívá v náhradě škody a smíření

s poškozeným. Současně pomáhá klientovi se začleněním do společnosti. Podílí se na

prevenci kriminality a recidivy páchání protiprávních činů. Při výkonu svých činností je

povinna o nich informovat příslušný orgán činný v trestním řízení. Důležitá je pak práce

PMS s mladistvými obviněnými a osobami jim blízkého věku, kdy se mimo výše

uvedené jedná zejména o koordinaci sociálních a terapeutických programů. Toto se týká

také klientů PMS, jež užívají omamné látky. V rámci vedení a podpory poskytuje

kontakty na různé organizace, které klientovi mohou pomoci například při hledání

bydlení, zaměstnání apod. (Větrovec, 2002; Štern, P., Ouředníčková, L.,

Doubravová, D., 2010; Zákon č. 257/2000 Sb.).

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé že činnosti PMS provádí v průběhu celého

trestního řízení, tedy začíná zahájením trestního stíhání a končí po případném výkonu

uloženého trestu.

2.5. Shrnutí

Kapitola se zabývá problematikou Probační a mediační služby. Vysvětluje význam

služby včetně jejích cílů a činností. Charakterizuje pojmy mediace a probace a stručně

shrnuje vývoj PMS v České republice.

Probační a mediační služba je dána zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační

službě a vychází z principů restorativní justice. Je charakterizována jako státní

organizace, která provádí úkony probace a mediace ve věcech projednávaných v

trestním řízení. Probací se rozumí organizace a výkon dohledu nad obviněným či

37

odsouzeným v průběhu výkonu trestů nespojených s odnětím svobody včetně pomoci

obviněnému, aby vedl řádný život, a mediací se rozumí mimosoudní řešení sporu mezi

obviněným a poškozeným. Cíly PMS je opětovná integrace pachatele do společnosti

s absencí páchání další kriminality, aktivní spoluúčast oběti na vlastním odškodnění a

ochrana společnosti ve smyslu efektivního zajištění alternativních trestů a účinné

prevence kriminality. Hlavními činnostmi PMS je výkon probace a mediace, tedy

aktivní přímá práce s klienty, jejich vedení a podpora, spolupráce s orgány činnými

v trestním řízení a dalšími spolupracujícími neziskovými organizacemi.

38

3. Úředník probační a mediační služby3.1. Pracovníci PMS

Úkoly Probační a mediační služby plní v rámci jednotlivých středisek místní

probační úředníci a asistenti. Úředníci zde vykonávají náročnější odborné úkoly a

mohou být jmenování vedoucími střediska. Asistenti zajišťují výkon administrativně-

technických a méně náročných probačních a mediačních úkonů podle pokynů úředníka.

Žatecká (2007) dodává, že v praxi se úředníci často specializují na činnost před

rozsudkem, zejména mediaci, a asistenti jsou pověřeni úkoly spojenými s probačním

dohledem a výkonem trestu obecně prospěšných prací, kde vykonávají činnost převážně

kontrolní, čili ne tak náročnou. Od toho se též odvíjí odlišnost v požadovaném vzdělání

na jednotlivé pozice (Větrovec, V., 2002; Žatecká, E., 2007).

Zákonem č. 257/2000 Sb. je stanoveno, že úředníkem se může stát pouze osoba

bezúhonná a způsobilá k právním úkonům. Dále musí mít vysokoškolské magisterské

vzdělání ve společenskovědním oboru (právo, filosofie, sociologie, psychologie,

pedagogika a další příbuzné obory) a absolvovanou odbornou zkoušku. Tu středisko

PMS umožňuje vykonat po absolvování dvanácti měsíčního kvalifikačního

vzdělávacího kurzu pro úředníky PMS, který absolvují v přípravné době na tuto funkci.

Kurz zahrnuje kombinaci teoretické výuky a praktických výcvikových programů

z oblasti práva, sociální práce a jiných společenskovědních disciplín a komunikačních

dovedností. Vysoké požadavky na odborné vzdělání jsou zde kladeny z důvodu nutnosti

interdisciplinárního přístupu k řešení problémů. Pro kvalitní výkon činností probačního

úředníka je také velmi důležitá základní znalost právní problematiky (Větrovec, V.,

2002; zákon č. 257/2000 Sb.).

Asistentem se pak dle stejného zákona může stát bezúhonná osoba starší 21 let, která

je způsobilá k právním úkonům. Na rozdíl od úředníků PMS asistentům postačuje

ukončené středoškolské vzdělání ve společenskovědní oblasti a šesti měsíční

specializační kurz, jehož absolvují v rámci daného střediska. Zaměření kurzu se dotýká

stejných oblastí jako kurz pro úředníky (Zákon č. 257/2000 Sb, § 6; Probační a

mediační služba České republiky, 2002-2018).

Všichni zaměstnanci PMS, tedy úředníci i asistenti jsou povinni se dále vzdělávat a

prohlubovat své znalosti v daném oboru. Jedná se zejména o přednášky, školení a

odborné zkoušky. Nedílnou součástí dalšího vzdělávání je také supervize. V rámci

větších středisek PMS je též možné, že se jednotliví úředníci vzhledem k odlišným

39

požadavkům na vykonávání probačních a mediačních činností specializují pouze na

jednu z uvedených oblastí. V menších střediscích toto není v rámci počtu zaměstnanců

možné (Zákon č. 257/2000 Sb., § 6; Větrovec, V., 2002; Žatecká, E., 2007).

3.2. Povinnosti a zásady práce úředníka PMS

Povinnosti pracovníka PMS

Povinnosti pracovníka Probační a mediační služby vyplývají z činností, které v rámci

služby vykonává. Ve stručnosti se jedná v rámci probačních činností o dohled nad

odsouzeným, který zahrnuje ve vztahu k němu pozitivní vedení, pomoc a kontrolu

chování včetně dodržování soudem stanovených přiměřených omezení a povinností,

vedení dokumentace a shromažďování podkladů o osobě obviněného či odsouzeného a

o jeho rodinném a sociálním zázemí, zjištění stanoviska obviněného ke spáchanému

činu, ke snaze o nápravu a možnosti uložení alternativního trestu, případně přípravu

k výkonu tohoto trestu. Do oblasti mediačních činností pak za účelem zprostředkování

alternativního řešení sporu spadá vytváření podmínek pro vedení komunikace mezi

obětí a pachatelem, zjištění stanoviska obviněného a poškozeného, zprostředkování

uzavření případné dohody mezi těmito stranami o náhradě škody nebo dohody o

narovnání a tím urovnání právních vztahů a vedení dokumentace a podkladů pro rychlé

projednání věci v přípravném řízení či před soudem. Vzhledem k přípravě materiálů ke

konkrétním případům pak v rámci probace i mediace mohou úředníci PMS nahlížet do

trestních spisů a pořizovat z nich potřebné poznámky či kopie (Větrovec, V., 2002;

Veteška, J., 2015; Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010; Matoušek, O.,

Matoušková, A., 2011).

Tyto povinnosti současně vycházejí ze zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a

mediační službě. Mezi nejzákladnější povinnosti pracovníka PMS dle něj patří

povinnost „řídit se zákony, jinými právními předpisy a pokyny předsedy senátu nebo

samosoudce a v přípravném řízení státního zástupce“ (Zákon č. 257/2000 Sb., §7,

odst. 1). Vzhledem k legislativě je pracovník též vázán Listinou základních práv a

svobod a je povinen se jí řídit. V opačném případě by došlo k odnětí věci danému

pracovníkovi. Dále musí pracovník dbát na to, aby se sám vyvaroval jednání, jež by

mohlo vézt ke zmaření trestního řízení nebo by mohlo vzbudit pochybnosti o jeho

objektivitě a nestrannosti (Žatecká, E., 2007).

V případě porušení obviněného soudem stanovených povinností a omezení je

pracovník PMS povinen o tomto informovat příslušný státní orgán, přičemž jde-li

40

o méně závažné porušení, může probační úředník obviněného upozornit na zjištěné

nedostatky a dát mu poučení o jejich nápravě a v případě opakování tohoto jednání o

nutnosti informovat soudce či státního zástupce. V rámci mediačních činností je pak

pracovník povinen příslušný orgán informovat bezodkladně. V případě mladistvých

klientů pak zákon umožňuje probačnímu úředníkovi udělit dotyčnému výstrahu.

Dále je zákonem stanoveno, že úředník PMS nemůže v téže věci současně vykonávat

jak činnosti probační, tak i mediační. Důvodem je zásada nestrannosti a vyváženého

vztahu mezi obviněným a poškozeným na straně mediace a zaměřenost na obviněného

či odsouzeného na straně probace (Zákon č. 257/2000 Sb.; Větrovec, V., 2002).

Úředníci i asistenti PMS jsou povinni v průběhu řízení i po jeho skončení zachovávat

mlčenlivost o všech věcech, jež se dozvěděli v souvislosti s výkonem své funkce. Tato

mlčenlivost se však nevztahuje k policejnímu orgánu, soudu, státnímu zástupci a

ministerstvu spravedlnosti, a to pokud se jedná o údaje nutné k plnění smluvních

závazků. V případě mediační činnosti pracovníků není možné tyto vyslýchat

k okolnostem, jež se dozvěděli při výkonu práce, s výjimkou případů, kdy jsou povinni

zamezit spáchání trestného činu nebo oznámit již čin spáchaný (Zákon č. 257/2000 Sb.;

Větrovec, V., 2002; Žatecká, E., 2007).

Zásady práce úředníka PMS

Kromě uvedených povinností musí pracovníci Probační a mediační služby dodržovat

také určité zásady, které se k jejich práci vztahují. Vzhledem k přímé spolupráci

s klienty je nutné brát v úvahu individuální specifika každého jedince, ale také specifika

skupiny či prostředí, v němž se klienti pohybují. Samozřejmostí je, že pracovníci PMS

při výkonu svých činností postupují odpovědně, objektivně a nestraně a jak vychází

z platné legislativy, respektují a chrání lidská práva a svobody a důstojnost každého

člověka.

Karabec (2003) na základě principů restorativní justice, z níž vychází činnosti

Probační a mediační služby, uvádí základní principy a zásady, které jsou pracovníci

PMS při výkonu svých činností ve vztahu ke klientům povinni dodržovat. Jedná se o

následující:

Důstojnost jednání – práce s klienty musí být vždy v souladu se základními

lidskými právy a svobodami a musí respektovat jejich důstojnost a autonomii

Zákonnost – veškeré pracovní postupy musí být v souladu s aktuálně platnou

legislativou

41

Individualizace – pracovníci PMS při práci s klienty respektují a zohledňují

individuální potřeby klientů, jejich zájmy i konkrétní okolnosti případu

Transparentnost – pracovníci PMS dostatečně informují jak orgány činné v

trestním řízení o průběhu práce s klienty, tak i klienty samotné poskytnutím jim

srozumitelných informací o právním systému a právním prostředí, v němž se v

důsledku svého činu ocitli

Přiměřenost intervence – zásah pracovníků PMS vůči klientovi nesmí překročit

rozsah a obsah pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zastupitelství

Včasnost intervence – při spolupráci s klienty kladou pracovníci PMS důraz na

včasné zahájení kontaktu s klientem

Vyváženost – PMS ve svých aktivitách prosazuje vyvážený přístup k potřebám a

zájmům obviněných, poškozených i společnosti, účelem je nalezení vzájemně

přijatelného řešení daného případu

Motivace – pracovníci PMS usilují o aktivní přístup a zapojení klientů při řešení

následků trestné činnosti. Pachatele tak podporují při hledání zdrojů a

kompetencí, jež mu pomohou změnit stávající vzorce chování, které ho dříve

přivedly do konfliktu se zákonem, a poškozenému nabízí možnost aktivně se

podílet na řešení případu a mít tak vliv na podmínky a způsob vlastního

odškodnění.

Kracík (in Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010) dále dodává, že při

výkonu mediačních činností je pracovník PMS povinen dodržovat zásadu presumpce

neviny a nestrannost.

Vzhledem k tomu, že pracovníci PMS svými činnostmi spadají současně do oblasti

sociální práce, vztahuje se na jejich působení také Etický kodex sociálního pracovníka.

Větrovec (2002) dle něj uvádí pět základních zásad, ze kterých práce probačního

úředníka vychází:

„Sociální práce je založena na hodnotách demokracie a lidských práv.

Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho

původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, zdravotní

stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické

přesvědčení nebo podílení se na životě společnosti.

Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v míře,

aby současně nedocházelo k omezení takového práva druhých.

42

Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a dobrovolným

společenským organizacím svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při

jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků.

Sociální pracovník musí dávat přednost své profesionální odpovědnosti před

svými soukromými zájmy. Služby, které poskytuje, musí být na nejvyšší odborné

úrovni.“

3.3. Osobnostní předpoklady a psychické nároky kladené na pracovníka

PMS

Vzhledem k povaze činností úředníka PMS je tato pracovní pozice řazena mezi tzv.

pomáhající profese, které na osobnost pracovníka kladou určité nároky, jež jsou

předpokladem úspěšného plnění jeho poslání. Jako od sociálního pracovníka se od

úředníka PMS očekává schopnost pomáhat a podporovat klienty ve zvládání sociální a

emoční stránky jejich problémů, motivovat je, vést a také učit. Je tedy nezbytné, aby

měl pracovník dostatečné dovednosti, schopnosti, kompetence a vlastnosti dané cíle

naplnit. Nezanedbatelná je také skutečnost, že se navíc samotný sociální pracovník musí

vyrovnat s vlastními problémy a uvažováním o smyslu jeho života. K náročnosti profese

dále přispívá nejistota ohledně výstupů a úspěšnosti jeho práce. Vzhledem k uvedenému

náročnost pomáhajících profesí zvyšuje rizika spojená s jejich výkonem, zejména se

syndromem vyhoření (Matoušek, O., 2003; Elichová, M., 2017; Cree, V. E., 2000).

Osobnostní předpoklady

Jak uvádí Matoušek (2003) mezi základní předpoklady a dovednosti probačního

úředníka se řadí zdatnost, inteligence, přitažlivost, důvěryhodnost, komunikační

dovednosti a empatie.

V rámci zdatnosti Matoušek vychází z amerických autorů, kteří fyzickou

zdatnost při výkonu pomáhajících profesí staví na první místo. Důvodem je fakt,

že pomáhat druhým je náročná a vysilující práce. Je tedy nutné udržovat tělo v

dobré fyzické kondici a s dostatečným množstvím energie.

Dobrá inteligence, tedy všechny její složky jsou předpokladem pro další rozvoj a

touhu obohacovat své znalosti o nové teorie a praktické techniky.

Přitažlivost je zde chápána nejen jako fyzická, ale především jako názorová a

myšlenková příbuznost klienta s pracovníkem, jeho odbornost, pověst a chování

ke klientům.

43

Důvěryhodnost pracovníka se skládá, z toho jak klient jeho osobu vnímá,

přesněji jak vnímá jeho čestnost, sociální roli či otevřenost. Důležitou roli při

vytváření důvěry hraje diskrétnost pracovníka, jeho spolehlivost, porozumění a

využívání moci ve smyslu pomoci a času věnovaného klientovi.

Vzhledem k povaze činností úředníka PMS jsou nezbytné k výkonu jeho práce

komunikační schopnosti na dobré úrovni. Jedná se totiž o základní prostředek

práce s klientem a možnost navázání kontaktu s ním. Také je důležité jak se

pracovník vůči klientovi projevuje, verbálně i neverbálně, přičemž tyto jeho

projevy jsou ve vzájemném souladu. Mezi čtyři základní dovednosti, které určují

úroveň komunikačních schopností pracovníka, se řadí:

o Fyzická přítomnost – pomoc klientovi spočívá již v osobním setkávání

o Naslouchání – jedná se o schopnost přijímat signály, které od klienta

přicházejí, rozumět jim, a to v případě verbálních i neverbálních, či

otevřeně vyjádřených nebo skrytých. Důležité je tzv. zúčastněné

naslouchání kdy pracovník v průběhu naslouchání dává klientovi najevo,

že jej vnímá a rozumí mu

o Empatie – tvoří základ pro schopnost reagovat na klientovo chování a

potřeby s pochopením jeho popudů

o Analýza klientových prožitků – představuje schopnost nalézt, vyjádřit a

popsat klientovy zážitky, pocity a chování a následně na jejich základě

konstruktivně s klientem pracovat

Empatie je chápána jako forma lidské komunikace, zahrnuje nejen chápání a

porozumění klientovi a jeho světu ze strany pracovníka, ale také jeho zpětné

vyjádření. Neprojevená empatie pozbývá při vzájemné spolupráci významu a

nijak klientovi neprospívá. V roli úředníka PMS jako sociálního pracovníka

hraje důležitou roli tzv. vyšší úroveň empatie, která znamená, že pracovník je

schopen porozumět zážitkům klienta, přesto, že klient sám jim plně

neporozuměl.

Elichová (2017) přikládá dále význam tzv. měkkým dovednostem, které zahrnují

osobní, sociální a metodické kompetence. Ty znamenají schopnost pracovat na sobě

samém a přijmout sebe samého, jednat s druhými a řešit úkoly a problémové situace.

Řadí se mezi ně zralost, autenticita, přirozenost, transparentnost, schopnost reflexe

vlastních emocí i emocí druhých, sebeovládání, akceptace klienta, udržení hranic

44

profesionálního vztahu, schopnost adekvátně pracovat s mocí, autoritou a odpovědností.

Jako Matoušek (2003) uvádí Elichová (2017) též potřebné komunikační schopnosti a

empatii. Všechny tyto schopnosti společně umožňují pracovníkům PMS zvládat

mezilidské vztahy a konstruktivně jednat s jejich klienty. Elichová dále dodává

důležitost optimismu a víry v dobrý konec, která zvyšuje odolnost pracovníka vůči

apatii a depresi.

Pro kvalitní výkon činností úředníka PMS je nutná též přirozená autorita, na níž do

jisté míry závisí výsledek jeho činností. Dále se jedná o samostatnost v rozhodování a

jednání a schopnost určit v právně stanoveném rámci vhodný pracovní postup, který

odpovídá individualitě každého klienta. V neposlední řadě je důležitá schopnost řešit

nastalé konfliktní situace a umění těmto konfliktům předcházet (Štern, P.,

Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010; Veteška, J., 2015).

Psychické nároky a syndrom vyhoření

„Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků

pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu“ (Matoušek, O.,

2003). Často jím bývají postižení právě sociální pracovníci, a to zejména z důvodu

intenzivního styku s lidmi a angažovaností v zájmu klienta a následně nedostatkem

energie a času na sebe samého (Elichová, M., 2017).

Jak uvádí Gulová (2011) může být příčinou syndromu vyhoření přepracovanost,

případy, kdy chybí zřetelné změny k lepšímu, nekvalitní vedení na pracovišti a absence

supervize. Dále za možné příčiny považuje rivalitu a vzájemné soupeření mezi

spolupracovníky, nedostatek prostoru pro tvořivou práci, silnou kontrolu a nedostatečné

ohodnocení a ocenění.

Mlčák (in Elichová, M., 2017) mezi rizikové faktory dále řadí vysoký stupeň

pracovního tlaku, nevhodnou organizační strukturu a nepříznivé institucionální klima,

nejasnost a konfliktnost pracovní role, nedostatek pochopení a opory od ostatního

personálu. Ve vztahu ke klientům uvádí negativní dojem z klientů, možnost fyzického

ohrožení, délku a počet kontaktů a krizových intervencí a ve vztahu k sobě samému

nízké profesionální sebepojetí, negativní postoje k práci, nízkou pracovní spokojenost a

samostatnost, hodnotový konflikt, senzitivitu, perfekcionismus, přílišnou odpovědnost,

pocity bezmoci, neschopnost relaxace a mnohé další.

V důsledku uvedených faktorů se pak syndrom vyhoření projevuje:

45

Nezájmem až odporem vůči klientům, neangažovaným vztahem k nim, snahou

vyhýbat se intenzivním a delším kontaktům, preferencí administrativních

činností před přímým kontaktem s klientem

Lpěním na zavedených standardních postupech, úbytkem tvořivosti a ztrátou

citlivosti vůči klientům

Vyhýbáním se práci, kdy je jí věnováno minimum času a energie, angažovaností

pracovníka v mimopracovních aktivitách

Důrazem na pracovní pozici, služební postup, platové ohodnocení a další

pracovní výhody

Skepsí ohledně budoucnosti klientů a účinnosti služby

Častou pracovní neschopností, neplaceným volnem

Omezováním komunikace na pracovišti a častějším vznikem vzájemných

konfliktů

Pocity vyčerpání, depersonalizace

Ve výjimečných případech až zneužíváním klientů (Matoušek, O., 2003;

Gulová, L., 2011)

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je profese pracovníka PMS jako sociálního

pracovníka velmi psychicky i fyzicky náročná. Je proto důležité dbát na podporu

pracovníků na pracovišti, pravidelnou supervizi, kvalitní a dlouhodobou přípravu na

danou pracovní pozici a přechod do praxe a tím současně na prevenci případného

syndromu vyhoření.

3.4. Shrnutí

Kapitola se zabývá problematikou pracovníků Probační a mediační služby.

Charakterizuje zaměstnance PMS, jejich povinnosti a zásady v rámce profesních

činností a specifikuje nároky na výkon této pracovní pozice.

Na střediscích Probační a mediační služby s klienty pracují probační úředníci a

probační asistenti. V rámci kvalifikace musí mít ukončeno v případě asistentů

minimálně středoškolské vzdělání nebo v případě úředníků vysokoškolské vzdělání

v oblasti společenských věd a absolvovaný specializační kurz. Od pracovních pozic a

tím i náplně práce se odvíjí také jednotlivé povinnosti pracovníků. Obecně k nim lze

doplnit povinnost řídit se zákony a jinými právními předpisy, informování a spolupráci

s příslušnými orgány a zachovávání mlčenlivosti. Vzhledem k oblasti působení

probačních pracovníků jsou tito také povinni dodržovat zásady práce sociálních

46

pracovníků dané etickým kodexem. Ke kvalifikaci pracovníků PMS se řadí též určité

osobnostní předpoklady, které zahrnují zejména měkké dovednosti, zejména dobré

komunikační schopnosti, důvěryhodnost a příjemné vystupování, dále schopnost

empatie, inteligenci či pracovní optimismus a víru v dobrý konec spolupráce s klientem.

Vzhledem k těmto a dalším požadavkům jsou pracovníci PMS vystaveni velkému tlaku

a zvýšenému riziku syndromu vyhoření, proto je potřebná pravidelná supervize a

podpora pracovníků a kvalitní příprava na povolání včetně praktických zkušeností a

přechodu do praxe.

3.5.

47

4. Spolupráce PMS s mladistvými klienty4.1. Způsoby práce s mladistvým klientem

Práce s delikventní mládeží, tedy mladistvými klienty PMS, je úzce spojena se

způsoby práce s dětmi a mladistvými v riziku či s poruchami chování. Z tohoto důvodu

je důležité zohlednit při práci s danou cílovou skupinou také vývojovost poruchy

chování a možnosti intervence.

Obecné zásady práce s mladistvými v riziku či s poruchou chování

Základem pro práci s mladistvými je respektovat vývojovost dospívajících, jejich

individuální potřeby a specifika úrovně především psychického vývoje a úrovně projevů

chování. S tím souvisí význam učení (zejména v oblasti chování a strategií zvládání

situací a přístupu ke vzdělání) a zvýšená ovlivnitelnost mladistvých vnějšími podněty,

prostředím. Zásadní je též informovaný přístup profesionálů, způsob uchopení situace a

problémů v chování dítěte a včasný odborný zásah. Tyto faktory se společně podílí na

efektivitě a dlouhodobých účincích intervence (Vojtová, V., 2010; Rozum, J., 2011;

Červenka, K., 2011).

Červenka a Vojtová (in Červenka, K., 2011) uvádí ve vztahu k delikvenci dětí a

mládeže jako důležitý přístup vedený potřebami dítěte a jeho zájmy, který současně

nepopírá společenskou závažnost dané situace či chování a hledá cesty vedoucí ke

změně situace dítěte. Je spojen s intervencí 3P, tedy posilováním, podporou a

provázením. Dítě je chápáno jako aktivní spoluúčastník procesu změny vlastní situace.

Dává mu tak odpovědnost za rozhodování o vlastním chování a budoucnosti s vědomím

možnosti změny. Dále je intervence založena na působení v přirozeném sociálním

prostředí v rámci přirozených vazeb dítěte (Červenka, K., Vojtová, V., Kachlík, P.,

2015).

Intervence 3P vychází ze vzájemného ovlivňování vztahu jedince a jeho

společenského okolí a významu role dospělých osob v životě dítěte. Dospělí jsou

vnímáni jako zprostředkovatelé chápání života a jeho zákonitostí a vnímání sebe sama

v sociálních interakcích. Proto intervence 3P klade důraz na zkušenost, kterou

spolupracující odborníci dítěti zprostředkovávají. Dětem má dát možnost zažít

korektivní zkušenost, úspěch, posílit emocionální stav a odolnost dítěte a ukázat či

podpořit vhodné strategie zvládání problémových situací (Červenka, K., 2011;

Červenka, K., Vojtová, V., Kachlík, P., 2015).

48

Vzhledem k významu dospělých osob v životě dítěte je také důležité aktivní zapojení

blízkých a významných osob. Jak uvádí Nerudová (in Štern, P., Ouředníčková, L.,

Doubravová, D., 2010, s. 137) je pro „efektivní spolupráci s dětmi a mladistvými

důležité do problému aktivně zapojit osoby, s nimiž dítě žije, které jej ovlivňují a podílejí

se na vytváření jeho osobnosti, názorů a životního postoje“. V tomto ohledu má velký

význam spolupráce s rodinou, přáteli, školou a učiteli i širším okolím, se kterým se dítě

pravidelně setkává. Důležitá je také vrstevnická podpora, která poskytuje prostor pro

korektivní zkušenost a emocionální posílení (Červenka, K., Vojtová, V., Kachlík, P.,

2015).

Základem pro efektivní intervenci 3P je informovaný přístup profesionálů založený

na porozumění odlišnostem dítěte „s problémy a s poruchami chování a jejich specifik

v postojích a strategiích řešení problémových situací. …Na odlišnosti se dívá z pohledu

potřeb dítěte a vidí v nich nejen inspiraci pro intervenci, ale také východiska a základní

„stavební kameny“ této intervence“ (Červenka, K., 2011, s. 136).

S informovaným přístupem souvisí také multidisciplinární přístup, který dostatečnou

informovanost podporuje. Zainteresované složky se vzájemně při podpoře doplňují a

předávají si potřebné informace. Efektivní intervence a její postupy jsou tvořeny na

základě společných konzultací. Příkladem jsou Systém včasné intervence10 či případové

konference11, kdy se těchto aktivně účastní i sám klient, či jeho rodina (blízké osoby).

Při práci s rizikovou/delikventní mládeží je důležitá kooperace zejména OSPOD12,

lékaři, PMS, orgánů činných v trestním řízení, NNO13 zabývajících se sanací rodiny a

sociální prací s ohroženým dítětem, školy a jiných institucích spolupracujících s daným

dítětem (Manuál k případovým konferencím, 2011; Červenka, K., 2011).

Práce PMS s mladistvými klienty

Spolupráce pracovníků PMS s jejich mladistvými klienty je zakotvena v zákoně

č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě. V něm je uvedeno, že „probační a

mediační služba věnuje zvláštní péči mladistvým obviněným a obviněným ve věku

blízkém věku mladistvých, přispívá k ochraně práv osob poškozených trestnou činností a

ke koordinaci sociálních a terapeutických programů práce s obviněnými, zejména jde-li

10 Jedná se o systémové propojení institucí zabývajících se trestnou činností dětí a mladistvých. Je založen o na počítačovém propojení a následné spolupráci všech subjektů na území určitého města (Červenka, K., 2011).11 Plánované a koordinované multidisciplinární setkání odborníků, kteří s konkrétním dítětem pracují (Červenka, K., 2011).12 Orgán sociálně právní ochrany dítěte13 Nestátní nezisková organizace

49

o mladistvé a uživatele omamných a psychotropních látek“ (Zákon č. 257/2000 Sb.).

Dále se tato oblast činností PMS řídí zákonem č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech

mládeže.

Výše uvedená péče mladistvým klientům je na jednotlivých střediscích zajištěna

působením specialistů na práci s mládeží, kteří jsou pro výkon této činnosti speciálně

vyškoleni. Pracovníci zajišťují ve směru k mladistvým výkon uložených trestních a

výchovných opatření. Jedná se zejména o dohled probačního úředníka, probační

program a nejčastěji ukládané výchovné povinnosti vykonat společensky prospěšnou

činnost. Jako i ostatním klientům je mladistvým nabídnuta spolupráce již v rámci

přípravného řízení. Tato je směřována nejen k mladistvým pachatelům, ale i jejich

rodinám a poškozeným. Spočívá zejména v mimosoudním řešení konfliktu, tedy

mediaci a nabídce vhodných programů a výchovných opatření, která lze se souhlasem

mladistvého uložit již v rámci přípravném řízení. Aktivní zapojení a snaha mladistvého

pachatele může být následně zohledněna i v dalším průběhu řízení. (Probační a

mediační služba České republiky, 2002-2018; Štern, P., Ouředníčková, L.,


Cílem činností PMS ve vztahu k mladistvým klientům je posílit výchovné působení

na mladistvého pachatele umožňující změnu jeho náhledu na situaci a změnu chování,

tak aby se v budoucnu vyvaroval dalšího protiprávního jednání. Dále je cílem obnovení

narušených společenských vztahů a začlenění mladistvého do rodinného a sociálního

prostředí. Tomu současně, pokud to dovoluje povaha konkrétního případu, napomáhá

využití odklonů v trestním řízení, tedy využití mimosoudního řešení sporu a

alternativních trestů. V tomto ohledu se také odvíjí činnosti specializovaných

pracovníků PMS. Ti krom běžných činností zajišťují jednání s kurátory, pracovníky

OSPOD, školami a středisky výchovné péče a dalšími institucemi, pomáhají

zprostředkovat kontakt na jiné odborné služby, jako jsou psychologové či pedagogicko-

psychologické poradny, a hrají významnou roli v rámci předjednání a volby vhodných

opatření (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

Nejvýraznějším specifikem práce PMS s mladistvými klienty je specifikum cílové

skupiny (viz kap. 1). Zde je důraz kladen především na možnost tyto klienty snáze než

dospělé ovlivnit výchovou. Od toho se také odvíjí potřeba zapojení rodiny mladistvého

klienta, která je považována za základ efektivní spolupráce, kde zmíněnou rodinou jsou

myšleni nejen nejbližší členové, ale také širší okolí příbuzných a známých, kteří mají na

mladistvého vliv. Klíčové je při spolupráci respektovat rodinu jako propojený systém se

50

vzájemnými vztahy a vazbami mezi jednotlivými členy. V praxi spolupráce probíhá

šetřením v rodině, v domácnosti, rozhovory s členy domácnosti i klientem, kdy je cílem

získání informací o rodinných poměrech klienta a jeho zázemí a podpora spolupráce

členů rodiny na řešení případu. Pověřený pracovník sleduje vzájemné vztahy mezi členy

rodiny, způsoby komunikace, vztahy mezi rodiči (partnery), postavení klienta v rodině i

v rámci sourozeneckých vztahů (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010;

Matoušek, O., Matoušková, A., 2011).

Důležitá je při práci s mladistvými klienty také multidisciplinární spolupráce a

součinnost všech orgánů činných v trestním řízení. Základem je získat komplexní

informace o klientovi, neboť teprve na jejich základě lze navrhnout vhodná a cílená

opatření. Z tohoto důvodu existují tzv. týmy pro mládež, které se pravidelně scházejí při

jednotlivých střediscích PMS. Jejich členy jsou specialisté na mládež, kurátoři,

pracovníci OSPOD, zástupci policie a další. Ti se pak společně zabývají případovou

prací u jednotlivých mladistvých klientů, či dětí mladších 15 let (Veteška, J., 2015;

Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010).

Práce PMS s mladistvými klienty s sebou nese také určitá rizika, která vychází ze

specifik dané cílové skupiny. Větrovec (2002) uvádí, že se jedná zejména o

nepochopení sdělení mladistvých klientů a jejich vyjádření pocitů či postojů, které

vychází z komunikačních chyb. Jako možný důsledek pak uvádí nedůvěru a nezájem

klienta spolupracovat a nepochopení smyslu probační práce. Větrovec dále rozlišuje

rizika práce probačního úředníka ve vztahu k mladistvým na úrovni právní, kam řadí

nedostatečnou znalost platných právních předpisů a následnou neschopnost pracovníka

klienta v dané oblasti dostatečně informovat a poučit, a na úrovní osobní, kam spadá

nedodržení zásad práce sociálního pracovníka. Mezi uvedená rizika lze také uvést ta, jež

se pojí se samotným klientem. Sem se řadí především možné agresivní chování

mladistvého klienta, a to slovní i fyzické (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D.,

2010; Větrovec, V., 2002).

4.2. Alternativní tresty

Alternativními tresty, v současnosti často nazývanými též tresty vykonávané ve

společnosti, se rozumí tresty, jež nejsou spojeny s odnětím svobody. Od tradičních

trestů se liší především tím, „že nejsou zaměřeny pouze na negativní omezení práv a

svobod pachatele, ale usilují rovněž o pozitivní působení a citlivé odborné vedení.

Smyslem těchto sankcí je jednak konfrontovat pachatele s odstrašující reakcí na jeho

51

kriminální jednání v podobě trestu, a zároveň zmírnit následky spáchaného činu,

odškodnit oběť nebo společnost a posílit odpovědnost pachatele k sobě samému a

společnosti“ (Svoboda, I., 2005, s. 36). Význam zde má postoj pachatele, na jehož

ochotě je uložení alternativních trestů postaveno. Také je tento typ sankcí ukládán

pachatelům méně závažných trestných činů, kde existuje předpoklad nápravy bez další

recidivy. Často bývají využívány u mladistvých a mladých dospělých, v jejichž případě

se klade důraz na výchovné působení těchto trestů. Je tedy možné uložit vedle daného

alternativního trestu také výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Díky možnosti práce s pachatelem v jeho přirozeném sociálním prostředí se současně

předpokládá efektivnější prevence recidivy protiprávního jednání. Dále alternativní

tresty charakterizuje nutnost zapojení širší veřejnosti pro zajištění jejich výkonu a

spolupráce s Probační a mediační službou (Svoboda, I., 2005; Veteška, J., 2015;

Žatecká, E., 2007; Flore, D. a spol., 2012).

Vzhledem k výše uvedenému mají alternativní tresty oproti trestu odnětí svobody

mnohé výhody, které Cehlár (in Veteška, 2015) shrnuje následovně:

Odsouzený nebo obviněný je v rámci nápravy způsobené újmy aktivizován

Vytváří se prostor pro možnost psychosociální práce s obětí

Odsouzený neztrácí zaměstnání, nedochází k narušení rodinných,

komunitních a sociálních vazeb

Pachateli po vykonání trestu zůstává čistý trestní rejstřík a dotyčný tak není

nadále stigmatizován

Po odsouzení dochází k okamžitému začlenění do společnosti

Snáze se realizuje náprava škody

Stát není alternativními tresty finančně zatížen

Jedná se o prevenci v rámci uložených povinností a opatření

Dle současné legislativy České republiky jsou alternativními tresty konkrétně

obecně prospěšné práce, trest domácího vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a

jiné společenské akce, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci a jiné

majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz pobytu, ztráta čestných titulů nebo

vyznamenání, ztrátu vojenské hodnosti a vyhoštění (Veteška, J., 2015; Zákon

č. 40/2009 Sb.). V rámci zaměření práce na mladistvé pachatele budou dále rozebrány

pouze vybrané alternativní tresty, které se této skupiny nejvíce dotýkají.

Obecně prospěšné práce (OPP)

52

Jedná se o nejčastěji ukládaný alternativní trest v České republice. Dle zákona

č. 40/2009 Sb., trestní zákon tento trest „spočívá v povinnosti odsouzeného provést ve

stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných

prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve

prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí,

které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární

ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou

zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní

činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného“. Odsouzenému tak

nabízí možnost odpracovat si uložený trest, tedy vlastní aktivitou ve volném čase

odčinit spáchaný trestný čin, aniž by musel opustit své přirozené prostředí. Tento fakt

usnadňuje proces nápravy pachatele a jeho resocializaci a současně poskytuje možnost

symbolického zadostiučinění (Probační a mediační služba České republiky, 2002-2018;

Veteška, J., 2015; Žatecká, E., 2007).

V České republice byl trest obecně prospěšných prací jako alternativy k trestu odnětí

svobody zaveden roku 1995 trestním zákoníkem a v současnosti může být pachateli

uložen ve výměře 50-300 hodin. Zajištění výkonu trestu koordinuje PMS, přesněji

probační úředník, který průběžně ověřuje aktuální možnosti pro výkon OPP u

konkrétních poskytovatelů, s nimiž dojednává také přesný způsob a kontrolu výkonu

trestu (Zákon č. 40/2009 Sb.; Veteška, J., 2015).

Trest domácího vězení

Jedná se o alternativní trest, jenž byl s účinností zaveden 1. ledna 2010 novelou

trestního zákoníku, kde je za trestem odnětí svobody uveden jako druhý nejpřísnější.

Může být uložen samostatně nebo v součinnosti s jinými uloženými tresty. Současně je

tímto zákonem charakterizován jako trest, který „spočívá v povinnosti odsouzeného

zdržovat se po dobu výkonu tohoto trestu v určeném obydlí nebo jeho části v soudem

stanoveném časovém období, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon

zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele

zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu; poskytovatel zdravotních

služeb je povinen na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost

sdělit“ (Zákon č. 40/2009 Sb., § 60, odst. 3). Trest domácího vězení tedy odsouzenému

určuje, kdy se musí zdržovat ve stanoveném obydlí s přihlédnutí k jeho pracovním,

rodinným a osobním povinnostem. Také umožňuje navštěvování pravidelných

bohoslužeb nebo náboženských shromáždění. Odsouzený tak neztrácí své pracovní

53

místo a sociální zázemí, ale je omezeno jeho osobní volno (Probační a mediační služba

České republiky, 2002-2018; Zákon č. 40/2009 Sb.).

Trest domácího vězení může být pachateli uložen maximálně na dva roky výjimečně

až pět let, s podmínkou písemného slibu pachatele, že se ve stanovené době bude

zdržovat v obydlí na určené adrese a při výkonu kontroly trestu poskytne veškerou

potřebnou součinnost. V pracovních dnech se jedná o dobu od 20:00 do 5:00

s přihlédnutím k pracovní době pachatele a v rámci dnů pracovního volna je pachatel

povinen se ve stanoveném obydlí zdržovat po celý den. Dodržování podmínek je

následně kontrolováno osobně probačními úředníky. (Probační a mediační služba České

republiky, 2002-2018; Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010; Veteška, J.,

2015).

Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

Tento trest vstoupil v účinnost současně s trestem domácího vězení, tedy k 1. lednu

2010. Svou podstatou je určen především fotbalovým fanouškům, ale i jiným

pachatelům, kteří se dopouštějí úmyslné trestné činnosti v souvislosti s konáním

sportovních, kulturních a jiných společenských akcí (fotbalová a hokejová utkání,

koncerty a jiné). Jeho smysl tak spočívá v zákazu účasti pachatelů na soudem

stanovených akcích. Může být uložen maximálně na deset let (Štern, P.,

Ouředníčková, L., Doubravová, D., 2010; Veteška, J., 2015; Zákon č. 40/2009 Sb.).

Během výkonu trestu je odsouzený povinen spolupracovat s probačním úředníkem a

účastnit se stanovených programů sociálního výcviku a převýchovy a programů

psychologického poradenství. V případě nutnosti může probační úředník odsouzenému

uložit povinnost dostavit se v období souvisejícím s konáním zakázané akce k určenému

útvaru Policie ČR. Tím je zajištěna nemožnost účasti pachatele na stanovené akci. Pro

výkon trestu zákazu vstupu je tak klíčová spolupráce zainteresovaných subjektů, jimiž

jsou Probační a mediační služba, Policie ČR, organizátoři zakázaných akcí a

poskytovatelé dalších uložených programů (Probační a mediační služba České

republiky, 2002-2018; Veteška, J., 2015).

4.3. Probační programy pro mladistvé

Jak je uvedeno výše, dětem a mladistvým lze dle zákona č. 218/2003 Sb.,

o soudnictví ve věcech mládeže uložit výchovná, ochranná a trestní opatření. Probační

programy, jimiž se bude práce dále zabývat, jsou jednou z možností výchovného

opatření.

54

Probačním programem pro mladistvé se dle § 17 zákona č. 218/2003 Sb. rozumí

„zejména program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický

program, program zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací,

rekvalifikační nebo jiný vhodný program k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti

mladistvého, a to s různým režimem omezení v běžném způsobu života, který směřuje

k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které by bylo v rozporu se zákonem, a

k podpoře jeho vhodného sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a

poškozeným“ (Zákon č. 218/2003 Sb., § 17 odst. 1).

Vzhledem k uvedené definici je cílem probačních programů pozitivní působení na

mladistvého pachatele a změna jeho chování vedoucí k začlenění do společnosti a

vedení řádného života. Jejich působení na mladistvé by tak mělo být orientováno na

chování v souladu s platnými právními normami a s tím spojený nácvik vhodných

způsobů chování společně s integrovanými prvky pomoci, vedení, poradenství, kontroly

a terapie s ohledem na dosavadní stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého,

jeho osobnostní vlastnosti, výchovu a prostředí. Svým zaměřením mohou programy

reagovat na široký okruh příčin trestné činnosti a problémů v běžném životě, se kterými

se mladiství setkávají. Náplní tak přispívají k jejich řešení, motivují pachatele

k žádoucím změnám v chování a tím současně předcházejí recidivě trestné činnosti.

V rámci realizace probačních programů je běžná jejich součinnost s dalšími uloženými

opatřeními.

Významným faktorem úspěšného dosažení cíle probačních programů je motivace a

zájem samotných mladistvých pachatelů a možnost dlouhodobé spolupráce, jež

poskytuje klientům potřebnou podporu, pomoc a kontrolu. Zmíněná spolupráce se

vztahuje nejen na možnost účastnit se probačního programu již v průběhu trestního

řízení, ale také spolupracovat po vynesení rozsudku i jeho následném výkonu

(Řezáč, P., Klečková, K., 2011).

Povinnost podrobit se probačnímu programu může být mladistvému uložena

v průběhu přípravného řízení, tj. před rozhodnutím ve věci samé, v rozhodnutí ve věci

samé vedle současně uložených trestních či ochranných opatření, při upuštění od

trestního opatření nebo při podmíněném upuštění od trestního opatření. Dále lze

probační program mladistvému uložit pouze v případě, jestliže je „vhodný vzhledem

k potřebám mladistvého a zájmům společnosti a má-li mladistvý dostatečnou možnost se

seznámit s jeho obsahem a souhlasí s účastí na něm“ (Řezáč, P., Klečková, K., 2011,

s. 45). Uvedený souhlas mladistvého s účastí v probačním programu je nutností pouze

55

v případě přípravného řízení, kdy mladistvý může v jeho průběhu účast kdykoli ukončit.

V případě uložení probačního programu soudem v rámci rozhodnutí se účast pro

mladistvého stává povinnou. Soud současně stanovuje konkrétní probační program a

délku jeho trvání (maximálně se jedná o tři roky). Dohledem nad výkonem probačního

programu je pověřen probační úředník. Dále není možné probační program uložit dítěti

mladšímu patnácti let (Zákon č. 218/2003 Sb.; Probační a mediační služba České

republiky, 2002-2018; Řezáč, P., Klečková, K., 2011; Veteška, J., 2015).

Jednotlivé probační programy jsou realizovány ve spolupráci PMS s neziskovými

organizacemi, která je pro kvalitní a systematickou realizaci programů nezbytná. Mezi

tyto organizace se řadí například Podané ruce, Člověk v tísni, Sdružení pro probaci a

mediaci v justici, o. s. a mnohé další. Díky této spolupráci je postupně vytvářen

komplexní a zastřešující systém na státní úrovni, v němž PMS působí především jako

koordinátor a podporovatel účelného uplatnění v praxi a neziskové organizace jako

poskytovatel jednotlivých programů (Štern, P., Ouředníčková, L., Doubravová, D.,

2010; Řezáč, P., Klečková, K., 2011).

Probační programy schvaluje ministr spravedlnosti a následně se po úspěšném

akreditačním procesu zapisují do seznamu probačních programů, jenž je vedený

Ministerstvem spravedlnosti. Akreditace zajišťuje kvalitu programů, která je ověřována

průběžnými inspekcemi. Od poskytovatelů požaduje splnění příslušných standardů, jako

jsou propracované a realizovatelné manuály, kvalifikovaný personál a ekonomické a

materiální zabezpečení. (Zákon č. 218/2003 Sb.; Štern, P., Ouředníčková, L.,


Do roku 2016 bylo na území České republiky akreditováno 14 probačních programů

pro mladistvé. Jako příklad lze uvést celorepublikové programy Právo pro každý den či

PUNKT rodina a PUNKT skupina. Dále jsou realizovány programy spadající pod

konkrétní pobočky PMS, mezi něž se řadí programy Změnit směr, Právo volby či Téčko

(Justice.cz, 2018).

Kromě uvedených probačních programů existují též programy probačního typu. Tyto

jsou dle § 18 odst. 1 zákona č. 218/2006 Sb. charakterizovány jako „programy

sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutické programy, vzdělávací,

doškolovací, rekvalifikační a jiné vhodné programy k rozvíjení sociálních dovedností a

osobnosti mladistvého, které nejsou probačními programy“. Od probačních programů

jako samostatného výchovné opatření se krom zařazení mezi výchovné povinnosti

56

odlišují tím, že nejsou schvalovány ministerstvem spravedlnosti a nespadají tak do

seznamu akreditovaných programů (Řezáč, P., Klečková, K., 2011).

4.4. Shrnutí

Kapitola shrnuje problematiku práce PMS s mladistvými klienty. Zabývá se způsoby

práce s mladistvými klienty jak obecně, tak ve vztahu k Probační a mediační službě.

Dále rozebírá alternativní tresty, které se nejvíce vztahují k problematice trestání

mladistvých, především obecně prospěšné práce, trest domácího vězení a zákaz vstupu

na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, a probační programy pro mladistvé.

Základem pro práci s mladistvými klienty je respektovat vývoj dospívajících, jejich

specifika a individuální potřeby. Důraz je kladen na význam učení, výchovu a

pozitivního ovlivňování, informovaný přístup profesionálů a včasný odborný zásah.

S tím souvisí také využití alternativních trestů v případě trestání mladistvých, které

krom užití sankcí stojí především na možnostech výchovného působení v přirozeném

prostředí dospívajících. Na výchovném působení jsou postaveny též probační programy

pro mladistvé, kterými se rozumí různé státem akreditované programy, jejichž cílem je

prevence páchání další trestné činnosti, podpora vhodných způsobů chování, posílení

sociálního zázemí a urovnání vztahů mezi pachatelem a poškozeným.

57

II Praktická část

5. Metodologie výzkumu5.1. Cíl výzkumu

Původním výzkumným cílem diplomové práce byla analýza a komparace postojů

mladistvých klientů Probační a mediační služby a probačních úředníků

specializovaných na práci s mladistvými klienty vůči vzájemné spolupráci a její

efektivitě a vůči službě samotné. Oproti původnímu plánu však nastaly potíže při

získání potřebného výzkumného souboru a následně byl z tohoto důvodu v průběhu

výzkumného šetření uvedený výzkumný cíl upraven.

Cílem stávajícího výzkumu je nahlédnout z perspektivy probačních úředníků na to,

jak tito vnímají spolupráci s mladistvými klienty se zaměřením na možnosti zlepšení

dané spolupráce. Součástí uvedeného cíle je proto popis a hodnocení průběhu

poskytování vzájemné spolupráce mezi mladistvým klientem a probačním úředníkem a

hodnocení účinnosti této spolupráce (respektive jak probační úředníci pohlížejí na

prospěch této spolupráce pro klienty). Cílem práce je pak poskytnutí výsledků výzkumu

jako zpětné vazby zúčastněným probačním úředníkům a střediskům Probační a

mediační služby za účelem zlepšení spolupráce mezi úředníky a mladistvými klienty.

Zmíněná zpětná vazba bude poskytnuta formou závěrečné zprávy, která bude společně

s odkazem k celé diplomové práci poskytnuta zúčastněným střediskům PMS a

probačním úředníkům v návaznosti na předchozí emailovou komunikaci.

Na základě uvedeného výzkumného cíle byla stanovena hlavní výzkumná otázka,

která udává směr výzkumu. Tuto dále rozvíjí několik dílčích otázek, jejichž smyslem je

hlavní výzkumnou otázku dále doplnit a zpřesnit. Výzkumné otázky jsou následující:

Hlavní výzkumná otázka

Jak nazírají probační úředníci na spolupráci s mladistvými klienty?

Vedlejší výzkumné otázky

Jak probíhá spolupráce probačních úředníků a mladistvých klientů?

Jak úředníci PMS spolupráci s mladistvými klienty hodnotí?

Jak úředníci PMS hodnotí efektivitu (přínos) spolupráce s mladistvými klienty?

58

5.2. Výzkumný soubor

Při výběru výzkumného souboru se v kvalitativním výzkumném šetření používají

tzv. nepravděpodobnostní metody výběru, kdy se pravidlo znáhodnění uplatňuje

v omezené míře nebo vůbec. Využití pravděpodobnostních metod však není zcela

vyloučeno. Konkrétní metoda většinou není pevně dána a v průběhu studie se může

měnit, nebo se může jednat přímo o kombinaci různých metod. Toto je dáno

skutečností, že až při zpracování a analýze prvně získaných dat výzkumník zjišťuje, zda

získává dostatečně bohatá a potřebná data a následně definuje, jakým způsobem budou

data dále získávána. Při výběru však platí, že by měl výzkumník využít takových metod,

které dostatečně pokryjí relevantní charakteristiky cílové skupiny tak, aby získal

potřebná data k naplnění cíle výzkumu (Miovský, M., 2006; Gavora, P., 2000).

Výzkumný soubor pro předkládanou diplomovou práci byl vybrán metodou

záměrného neboli účelového výběru. Jedná se o nejrozšířenější metodu v kvalitativním

výzkumu, jejímž cílem je vyhledání takových účastníků šetření, kteří splňují předem

stanovená kritéria a jsou ochotni se výzkumu zúčastnit. V rámci uvedené metody lze

rozlišit několik různých strategií: záměrný výběr přes instituce, prostý záměrný výběr,

stratifikovaný záměrný výběr a kvótový záměrný výběr (Miovský, M., 2006). Pro účely

výzkumu byl vzhledem ke dvěma cílovým skupinám, a to probačním úředníkům a

mladistvým klientům PMS, využit záměrný výběr přes instituce, konkrétně přes

Probační a mediační službu.

Kritériem pro výběr souboru bylo, aby se v případě úředníků jednalo o ty, kteří jsou

specializováni na práci s mladistvými klienty a již s tímto mají zkušenosti, a v případě

mladistvých klientů, aby se jednalo o osoby ve věku 15-18 let.

Oslovení účastníků výzkumu probíhalo formou emailové komunikace s jednotlivými

středisky Probační a mediační služby, kdy byly o účast postupně požádána všechna

střediska na území České republiky. Následně, dle ochoty a možností spolupráce

úředníků byl vybrán následující výzkumný soubor: šest probačních úředníků z různých

středisek Probační a mediační služby v České republice. Pro zachování anonymity

informantů nejsou v práci uvedena žádná jména ani konkrétní střediska PMS.

V případě oslovení mladistvých klientů Probační a mediační služby byla využita také

metoda záměrného výběru přes instituce. Klientům byla nabídnuta prostřednictvím

úředníků PMS možnost oslovení autorky výzkumu skrze e-mailovou komunikaci. Při

komunikaci s jednotlivými středisky byl v průběhu doplněn také dotazník pro mladistvé

klienty, který by bylo možné v rámci pravidelných konzultací na středisku PMS

59

poskytnout mladistvým k vyplnění. Výzkumný soubor tvořený mladistvými klienty

však i přes předem sjednané zprostředkování dotazníků nebyl pro výzkumné šetření

zajištěn.

5.3. Kvalitativní výzkum

Vzhledem ke zvolenému tématu diplomové práce a cílům výzkumu bylo ke sběru dat

využito kvalitativní výzkumné šetření. Tímto termínem Strauss a Corbinová (1999,

s. 10) chápou „jakýkoli výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických

procedur nebo jiných způsobů kvantifikace“. Creswell (in Hendl, J., 2005, s. 50)

kvalitativní výzkum charakterizuje jako „proces hledání porozumění založený na

různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského

problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů,

informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených

podmínkách“. Hendl (2005) dále dodává, že typický kvalitativní výzkum bývá též

označován jako pružný typ výzkumu, a to proto, že výzkumník na počátku vybírá téma

a stanovuje výzkumné otázky, jež v průběhu sběru a analýzy dat lze modifikovat nebo

doplňovat. Analýza dat a jejich sběr probíhají současně. Výzkumník tak již v průběhu

provádí analýzu a rozhoduje se, která data potřebuje. Pak dle toho pokračuje se sběrem

dalších dat.

Cílem výzkumníka je v případě kvalitativního šetření porozumět zkoumané situaci,

přičemž současně musí výzkumník udržovat odstup od situace a zvládat ji kriticky

hodnotit. Díky tomu by se měl vyhnout možnému zkreslení výsledků a získat tak platné

a spolehlivé údaje. Dále by měl být výzkumník všímavým pozorovatelem schopným

abstraktního myšlení a mít dobré komunikační schopnosti (Strauss, A., Corbinová, J.,

1999; Gavora, P., 2000).

Kvalitativní výzkum je charakteristický svou dlouhodobostí, intenzivností a

podrobným popisem situací. Jeho základními metodami jsou nestrukturované

pozorování, rozhovory a analýza textů a jiných produktů činnosti. Svou podstatou je

kvalitativní výzkumu vhodný zejména pro zkoumání podstaty něčích zkušeností

s určitým jevem. Využívá se k odhalení a porozumění podstaty méně známých či

neznámých jevů, nebo k získání nových a podrobnějších informací o jevech již

známých. (Strauss, A., Corbinová, J., 1999; Gavora, P., 2000).

60

S kvalitativním výzkumem je spojeno několik přístupů, které jsou v této oblasti

výzkumu považovány za základní. Jedná se o případovou studii, etnografický výzkum,

zakotvenou teorii a fenomenologický výzkum (Hendl, J., 2005).

5.4. Metody sběru dat

Vzhledem ke kvalitativnímu výzkumnému šetření byla pro sběr dat využita metoda

polostrukturovaných rozhovorů, nebo jak uvádí Hendl (2005) metoda rozhovorů

s návodem. Jedná se o nejrozšířenější formu rozhovoru, neboť řeší mnohé nevýhody

plně strukturovaného či nestrukturovaného rozhovoru. Tazateli pomáhá udržet směr,

ulehčuje komparaci získaných dat a jejich zobecnění, a současně ponechává

respondentovi prostor pro vlastní perspektivu a zkušenosti. Výhodou

polostrukturovaného rozhovoru je zejména flexibilita a možnost reagovat na

respondenta s respektem k jeho osobním specifikům, nevýhodou pak časová a

psychická náročnost. Výzkumník musí mít dobré znalosti o zvoleném tématu a současně

musí být schopen aktivně na respondenta reagovat. Za další problematický fakt lze

považovat i nezkušenost tazatele, který může kladením doplňujících otázek získávat

nerelevantní data či roztříštit odpovědi respondenta (Hendl, J., 2005; Miovský, M.,

2006; Jeřábek, H., 1993).

V rámci realizace vyžaduje polostrukturovaný rozhovor předem připravené schéma

(témata), které je pro tazatele závazné. Od něj se následně odvíjí jednotlivé okruhy

otázek. Pořadí otázek a jejich formulaci lze v průběhu rozhovoru měnit a přizpůsobovat

aktuálním podmínkám. Dále je možné určité otázky ponechat více na respondentovi,

aby mohl vyjádřit, co mu připadá důležité, případně je plně strukturovat. Při dotazování

je vhodné využít upřesnění a vysvětlení odpovědí účastníkem, pro jejich správné

pochopení a následnou interpretaci. Polostrukturovaný rozhovor také umožňuje kladení

doplňujících otázek a tím hlubší prozkoumání tématu (Miovský, M., 2006).

Důležitými fázemi nejen polostrukturovaného rozhovoru je jeho začátek a konec. Na

úvod dotazování je nutné prolomit možné psychické bariéry a zajistit souhlas

respondenta se záznamem rozhovoru. Současně jde o fázi, kdy by se měl tazatel naladit

na dotazovaného a zjistit jeho aktuální rozpoložení. V závěru rozhovoru pak může

výzkumník zjistit mnohá podstatná data, neboť se jedná o méně formální část

rozhovoru a respondent se může cítit více uvolněný (Hendl, J., 2005).

61

Pro kvalitní provedení rozhovoru je velmi důležitá jeho celková příprava. Jak uvádí

Hendl (2005) je důležité si po zvolení hlavního tématu výzkumu předem připravit

schéma rozhovoru, a to v následujících čtyřech krocích:

1. Sepsání vedlejších témat a okruhů otázek

2. Uspořádání témat dle logického pořadí a důležitosti, v případě citlivých témat

je řadit spíše ke konci rozhovoru

3. Promyšlení formy a pořadí otázek

4. Promyšlení vhodných prohlubujících otázek

V případě předkládané diplomové práce je jejím hlavním tématem pohled probačních

úředníků na Probační a mediační službu. Z uvedeného tématu se postupně

vykrystalizovaly následující otázky, které byly v obdobném znění kladeny všem

respondentům. Tyto byly v průběhu rozhovorů prokládány také vhodnými doplňujícími

otázkami.

Vzhledem k původně zamýšleným dvěma odlišným skupinám respondentů byly

vytvořeny okruhy otázek jak úředníky PMS (viz níže), tak také pro mladistvé klienty

(viz příloha č. 1). Základní otázky byly ve vztahu k cílovým skupinám upraveny, jejich

hlavní témata však s ohledem na výzkum a specifika skupin zůstala zachována.

Rozhovory byly zaznamenávány podrobnými průběžnými poznámkami a v případě

souhlasu respondentů také nahrávány pro následné zpracování dat.

Základní témata a okruhy otázek pro úředníky PMS:

Téma 1: Délka praxe probačních úředníků

Jak dlouho už v PMS pracujete?

Téma 2: Subjektivní vnímání PMS a profese probačního úředníka

Co pro Vás PMS znamená? (Co Vás k tomu napadne jako první

Jaké je pro Vás být pracovníkem PMS? (Co to pro Vás znamená?)

Téma 3: Náplň práce probačních úředníků

Co je v PMS náplní Vaší práce?

Téma 4: Spolupráce úředníků PMS s mladistvými klienty

Jakým způsobem Vy osobně s mladistvými klienty spolupracujete? Jak

hodnotíte spolupráci s mladistvými klienty? Změnil(a) byste na spolupráci

s klienty něco? Jak? Je něco, co Vám na způsobu spolupráce s klienty

nevyhovuje? Co?

62

Téma 5: Subjektivní vnímání efektivity spolupráce probačních úředníků

s mladistvými klienty PMS

Domníváte se, že je spolupráce PMS s mladistvými klienty účinná? Dokážete

posoudit, zda a jak klientům PMS pomohla? Je dle Vás něco, co by mohlo

efektivitu služby zvýšit?

Vzhledem k očekávanému problematickému sběru dat z důvodu nepřístupnosti

k jedné cílové skupině respondentů, tedy mladistvým klientům Probační a mediační

služby, byla metoda polostrukturovaných rozhovorů v průběhu výzkumu rozšířena o

dotazníkové šetření (viz příloha č. 2). Pro získání co nejkvalitnějších dat a přiblížení

podobě rozhovoru se zachováním kvalitativního výzkumného šetření byly otázky

v dotaznících tvořeny převážně jako otevřené otázky. Ty, jak uvádí Gavora (2000),

dávají respondentovi dostatečně velkou volnost u odpovědí. Otázka respondenta

nasměruje k určitému jevu, neurčuje však alternativní možnosti odpovědí.

Dotazovaného tak nijak neomezuje v odpovědi ani mu ji nevnucuje. Při vyplňování se

však na otevřené otázky odpovídá obtížněji než na uzavřené. Respondent musí hledat

správná slova, jak naformulovat svou odpověď a pak ji napsat. Nevýhodou při

zpracovávání otevřených odpovědí je velká míra rozličných dat, jež musí výzkumník

nejprve kategorizovat a posléze vyhodnocovat. Z tohoto důvodu se otevřené otázky

využívají především v předvýzkumech nebo v explorativních šetřeních.

Tvorba otázek v dotazníku vyžaduje velkou pozornost věnovanou každému slovu.

Babbie (in Gavora, P., 2000) uvádí devět základních pravidel, jimiž by se měl

výzkumník při vytváření otázek řídit:

1. Formulace jasné otázky, přičemž „jasné“ znamená, že jí všichni respondenti

budou rozumět, a to stejným způsobem.

2. Příliš široké znění otázek vede k volným a často nejasným odpovědím.

3. Výrazy „několik“, „obyčejně“ či „někdy“ interpretují jednotlivý respondenti

odlišně, proto je třeba se těmto výrazům pokud možno vyhýbat.

4. Vyhnout se dvojitým otázkám, otázka by se měla týkat vždy jen jedné věci.

5. Klást otázky, na něž respondenti dokážou odpovědět.

6. Otázky musí být tvořeny tak, aby byly pro respondenty smysluplné. Tím se

zvyšuje ochota a zájem respondentů a tím také validita jejich odpovědí.

7. Tvořit jednoduché a lehce pochopitelné otázky.

63

8. Vyhýbat se záporným výrazům, ty se totiž snadno přehlédnou, nebo jsou

nesprávně interpretovány.

9. Vyhýbat se otázkám, které vzbuzují předpojatost.

Znění otázek je důležité přezkoušet v předvýzkumu, ideálně formou rozhovoru, kdy

respondenti mohou vysvětlit, jak dané otázce porozuměli. Na jeho základě se pak

položky dotazníku mohou vhodně upravit. V rámci otázek zaměřených na

respondentovy názory, postoje či osobnostní rysy, je také nutné otázky formulovat tak,

aby na ně dotazovaný byl ochoten nezkresleně odpovídat. V případě dotazníků pro děti

musí být otázky formulovány jednoduše a srozumitelně dle věku a rozumových

schopností dítěte (Gavora, P., 2000). V případě diplomové práce tak byly otázky

dotazníku upraveny pro věkovou kategorii mladistvých klientů PMS ve věku 15-18 let.

Samozřejmostí bylo zajištění informovaného souhlasu zákonných zástupců s účastí

nezletilých klientů ve výzkumu.

5.5. Metody analýzy dat

Pro analýzu získaných dat byla vybrána nejprve metoda otevřeného kódování a

následně metoda zaměřeného kódování. Metodu otevřeného kódování výzkumník

provádí při prvním čtení získaných dat a jejím cílem je tematické rozkrytí textu.

V datech, ať již poznámkách, přepisech rozhovorů či dalších, lokalizuje témata, která

nalezl a přiřazuje jim určitá označení. Tímto se vytváří jednotlivé kategorie. Témata

mohou mít vztah k položeným výzkumným otázkám, k přečtené literatuře, pojmům

používaným účastníky výzkumu, nebo se jedná o nové myšlenky výzkumníka, které

v závislosti k tématu vznikají (Hendl, J., 2005).

V rámci pojmenovávání kategorií by tyto měli mít adekvátní a originální názvy. Je

proto vhodné využít například slangových výrazů užívaných respondenty. Lépe se tak

zachovává autenticita získaných dat. Pokud se však výzkumník rozhodne využít uměle

vytvořené či již jinde uvedené názvy, nese s sebou riziko, že dané pojmy budou přinášet

významy spojené s oblastí, z níž jsou přejaty.

Při rozvíjení vzniklých kategorií se nejprve začíná jejich vlastnostmi, tedy znaky či

charakteristikami dané kategorie. Tyto je následně možné dimenzionalizovat, tedy

umisťovat na nějaké škále. Určení vlastností a dimenzí následně výzkumníkovi pomáhá

identifikovat a popisovat vztahy mezi kategoriemi (Miovský, M., 2006).

Otevřené kódování lze využít různým způsobem. Může se kódovat slovo od slova,

dle odstavců či celých textů. Variantu výzkumník volí ve vztahu k problému či

64

výzkumné otázce (Hendl, J., 2005). V rámci analýzy dat k diplomové práci byla

aplikována metoda kódování po odstavcích vztahujících se k určitému okruhu otázek.

Po tematickém rozklíčování získaných dat byly tyto následně analyzovány

zaměřeným nebo též výběrovým kódováním. Při jeho průběhu jsou získaná data na

základě koncepční nebo tematické podobnosti znovu uspořádána prostřednictvím

výběru nejčastějších či významných kódů textu. Jak tedy uvádí Šubrt (2010, s. 377), při

zaměřeném kódování jsou „vybírány zásadní kódy s důležitou vypovídací hodnotou,

které pod sebe zahrnují informace opakující se ve většině rozhovorů“. Takto vybrané

kódy jsou následně vztaženy na celý analyzovaný text (Šubrt, J., 2010; Hesse-

Biber, S. N., Leavy, P., 2006).

5.6. Etika výzkumného šetření

Dodržování etických zásad je nedílnou součástí výzkumného šetření. Jak uvádí

Miovský (2006, s. 279) i „zdánlivě jednoduchá výzkumná situace může přinášet velké

množství etických otázek. Z obecného hlediska lze téma výzkumné etiky nahlížet jako

konflikt mezi právem výzkumníka zabývat se tématem, které ho zajímá a které považuje

za důležité či užitečné, a právem jednotlivců (či skupin) na soukromí“. V případě

kvalitativního výzkumu se výzkumník musí dále věnovat také etickým otázkám

souvisejícím s možností objevení nových či citlivých problémů. Existují proto různé

standardy a doporučení, jež etická pravidla ve výzkumu vymezují a kterých je třeba se

v průběhu šetření držet. Hendl (2005) uvádí následující zásady:

Získání informovaného souhlasu, což znamená, že účastník výzkumu po

plném obeznámení se s průběhem a okolnostmi šetření udělí souhlas se svou

účastí.

Specifický přístup k nezletilým, který zahrnuje souhlas zákonných zástupců o

účasti ve výzkumu, případně souhlas samotných účastníků, v případě, že jsou

schopni tento souhlas udělit.

Získání aktivního souhlasu (podpisem příslušného formuláře) nebo pasivního

souhlasu (podpis není vyžadován).

V případě zatajení informací účastníkům v průběhu studie je v závěru plně

seznámit s okolnostmi výzkumu.

Svoboda odmítnutí, což znamená, že účastníci musí být obeznámeni

s možností kdykoli účast ve výzkumu ukončit.

Udržení anonymity účastníků

65

Během výzkumu byly všechny výše uvedené zásady dodrženy. Respondenti byli

předem obeznámeni s veškerými důležitými informacemi ohledně průběhu i cíle

výzkumu, žádné okolnosti jim nebyly zatajeny. Při nejasnostech byly dotazy vždy

objasněny. Všichni účastníci a v případě nezletilých respondentů také jejich zákonní

zástupci udělili informovaný souhlas se svou účastí (viz příloha č. 3). V případě

rozhovorů byli respondenti předem upozorněni na jejich nahrávání pro následné

zpracování získaných dat. Při nesouhlasu s nahráváním byly v průběhu rozhovoru

zapisovány podrobné poznámky. Všichni respondenti byli taktéž informováni o

možnosti odmítnout kdykoli v průběhu výzkumu svou účast a tím spolupráci ukončit.

V rámci diplomové práce pak byla veškerá získaná data anonymizována.

66

Cíl výzkumu

Hlavní cíl: Dílčí cíle:

Analýza postojů probačních úředníků

vůči spolupráci s jejich mladistvými

klienty se zaměřením na možnosti jejího

zlepšení.

Popis průběhu poskytován spolupráce

s mladistvými klienty.

Hodnocení vzájemné spolupráce mezi

mladistvým klientem a úředníkem.

Hodnocení účinnosti spolupráce mezi

mladistvým klientem a úředníkem.

Poskytnutí výsledků výzkumu jako

zpětné vazby zúčastněným probačním

úředníkům a střediskům PMS.

Výzkumné otázky

Hlavní výzkumná otázka: Vedlejší výzkumné otázky:

Jak nazírají probační úředníci na

spolupráci s mladistvými klienty?

Jak probíhá spolupráce probačních

úředníků a mladistvých klientů?

Jak úředníci PMS spolupráci

s mladistvými klienty hodnotí?

Jak úředníci PMS hodnotí efektivitu

spolupráce s mladistvými klienty?

Metoda

Metoda: Techniky sběru dat:

Kvalitativní Polostrukturovaný rozhovor

Výzkumný vzorek Způsob výběru participantů:

Úředníci PMS Záměrný výběr přes instituce

Způsob analýzy dat: Etika výzkumu:

Otevřené kódování, zaměřené kódování Informovaný souhlas, anonymizace dat

Tab. 1: Přehled designu výzkumu

67

6. Analýza a interpretace datJak bylo uvedeno výše, výzkumný vzorek tvoří šest probačních úředníků (vždy se

jedná o ženy) specializovaných na práci s mladistvými klienty. Data byla sbírána

formou polostrukturovaných rozhovorů, které byly zaznamenávány podrobnými

průběžnými poznámkami a v případě souhlasu taktéž nahrávány. Při analýze jsou

jednotliví participanti označováni jako úřednice 1-6. Analýza dat, k níž byla využita

metoda otevřeného a zaměřeného kódování, je uvedena v následující části dle

jednotlivých tematických oblastí rozhovorů.

Téma 1: Délka praxe probačních úředníků

Z dat získaných k otázce vztahující se k délce praxe probačních úředníků

v oblasti práce s mladistvými klienty vyplývá, že se v této problematice pohybují

průměrně osm let a devět měsíců. Nejdelší praxi ze zúčastněných úředníků má úřednice

číslo 5, jejíž praxe činí 18 let a v Probační a mediační službě pracuje již od dob jejího

vzniku. Nejkratší dobu praxe má pak úřednice číslo 1, v jejímž případě se jedná o čtyři

roky.

Délka praxe zúčastněných úředníků není stěžejní otázkou výzkumu, může však

ovlivnit pohled úřednic na problematiku práce s (mladistvými) klienty, a to s ohledem

na jejich dosavadní zkušenosti, pracovní nasazení a energii či schopnost vyrovnat se

s neúspěchy spolupráce s jednotlivými klienty. Je tudíž možné, že se délka praxe projeví

i v dalších oblastech výzkumu.

Délka praxe

Úřednice 1 4 roky

Úřednice 2 11 let

Úřednice 3 10 let

Úřednice 4 5 let

Úřednice 5 18 let

Úřednice 6 5 let

Tab. 2: Délka praxe probačních úředníků, kteří se účastnili výzkumu

68

Téma 2: Subjektivní vnímání profese probačního úředníka

Druhá tematická oblast se zabývá subjektivním vnímáním profese probačního

úředníka a s tím spojené vnímání Probační a mediační služby jako celku. Uvedené téma

je nedílnou součástí výzkumu především z důvodu samotné podstaty profese, tedy

přímou spoluprací s klienty a jejich pozitivním vedením. Z tohoto důvodu se uvedená

oblast úzce dotýká samotného vnímání spolupráce s klienty, jež je stěžejním tématem

výzkumu.

Při výzkumném šetření byla tematická oblast zjišťována následujícími otázkami:

Co pro Vás PMS znamená? Co Vás k tomu napadne jako první?

Jaké je pro Vás být pracovníkem PMS? Co to pro Vás znamená?

Uvedené otázky se v rámci odpovědí jednotlivých respondentů překrývají a

vzájemně doplňují.

Při uvažování o charakteristice Probační a mediační služby a profese probačního

úředníka se dle odpovědí participanti výzkumu shodují, že se jedná především o

náročnou práci. Důvodem je dle nich různorodost klientů a individuálnost spolupráce

s jednotlivými klienty a především samotná ochota klientů spolupracovat. Skutečnost,

že se jedná o náročnou práci, je podložena také faktem, že profese probačního úředníka

je řazena mezi pomáhající profese. Na dané pracovníky jsou tak kladeny vysoké nároky

spojené se schopností pomáhat a podporovat klienty ve zvládání sociální a emoční

stránky jejich problémů, motivací a vedením, a to i přes nejistotu úspěšnosti

vynaloženého úsilí. Probační pracovník proto musí mít dostatečné dovednosti,

schopnosti, kompetence a vlastnosti dané cíle naplnit. Jejich součástí je adekvátní

vzdělání, ale i osobnostní vlastnosti a vyrovnání se s vlastní životní situací a problémy

(Matoušek, O., 2003; Elichová, M., 2017).

Tři ze zúčastněných informantek uvádí, že se jedná o odpovědnou a smysluplnou

práci ve vztahu ke svým klientům. Ve výpovědích vychází z vlastní pozice při přímé

práci s klienty, kdy je jejich úkolem pozitivní vedení klientů a jejich podpora při řešení

příčiny jejich spolupráce, tedy spáchání protiprávního skutku, ale také jejich celkové

životní situace.

Další participantky také dodávají, že se jedná o pestrou práci, a to z důvodu

různorodosti klientů a jejich rodin, příčin vzájemné spolupráce a potřebě individuálně

tuto spolupráci uzpůsobovat.

69

Úřednice 1

„Určitě odpovědnost a profesionalita. Je to hodně odpovědná práce, pracujeme

s lidmi a můžeme, měli bychom, na ně mít nějaký vliv pozitivní, preventivní, takže

musíme také působit jako odborníci, profesionálové. No, a taky je to zajímavá práce,

náročná ale zajímavá. Chodí sem různí lidé s různými problémy, nikdy nenarazíte na

dva stejné lidi. Takže je vlastně i pestrá tímhle.“

Participantka svou profesi charakterizuje slovy odpovědnost a profesionalita. Tuto

charakteristiku vztahuje ke skutečnosti, že při práci se svými klienty musí působit jako

odborník v dané oblasti. Dále dodává, že se jedná o zajímavou práci z důvodu

rozličných klientů. Současně však upozorňuje, že ze stejného důvodu je tato práce také

náročná.

Úřednice 2

„Co mě napadne jako první? No, asi práce s lidmi. To je nejvýstižnější. Je to jen o

lidech, klientech, rodinách. Možná ještě náročná (práce). Přece jen každý klient je jiný,

jde s jinými problémy, zkušenostmi. A s někým se spolupracuje dobře, s jinými je to zase

horší.“

Participanka profesi úředníka PMS charakterizuje především jako práci s lidmi. Od

této charakteristiky se pak odvíjí její další specifikace profese, tedy označení náročná

práce. Shoduje se tak z předchozí informantkou. Jako důvody užitého označení uvádí,

že každý klient je jiný a přichází k pracovnici s jinými důvody a především jinými

dosavadními zkušenostmi. S některými se také spolupracuje dobře, s jinými naopak

hůře.

Úřednice 3

Úřednice charakteristiku profese spojuje s vlastní motivací volby daného povolání.

Jak sama uvádí, vždy chtěla pracovat s lidmi a současně ji zajímala sociální práce a

trestní právo, tudíž práce probačního úředníka byla správná volba. Sama říká: „Kdyby

mě to nebavilo, tak to nedělám.“ Dále dodává, že má práci ráda, kvůli její perspektivě a

pestrosti, „není to stereotyp“.

Úřednice 4

„Je to hodně individuální práce, ke každému klientovi musím přistupovat zvlášť,

každý je jiný, i když sem přijdou kvůli stejnému problému. Tím je taky náročná, hlavně,

když se mnou někteří nespolupracují, nebo když je problém hlavně v rodině, to pak celá

práce jde vniveč, protože to dítě se vrátí domů a to co děláme tady je pak k ničemu,

takže i pro mě je náročná.“

70

Informantka na první místo staví individuálnost práce, neboť ke každému klientovi

musí přistupovat zvlášť, přesto, že se k ní klienti dostanou kvůli spáchání stejného činu.

Jako předchozí participanky uvádí, že se jedná o náročnou práci. Dodává však, že

náročnost nespočívá pouze v rozličnosti práce s jednotlivými klienty, ale také

v dopadech pro participantku samotnou. Naráží především na psychickou zátěž práce, a

to z důvodu, že v některých případech je veškerá její snaha ve výsledku zbytečná.

Úřednice 5

Úřednice práci probačního úředníka a postavení PMS charakterizuje „smysluplností

v rámci trestního řízení“.

Ve své odpovědi úřednice poukazuje na samotné východisko a záměr Probační a

mediační služby, a to potřebu řešit konflikty pokud možno v celé šíři jejich kontextu a

účelně spolupracovat se všemi jeho stranami, tedy obětmi i pachateli a blízkým okolím

(Větrovec, V., 2002). Sama úřednice k tomu dodává: „A myslím, že se nám to daří“. Je

tedy zřejmé, že je s vykonávanou prací spokojená.

Úřednice 6

„Prvně si to asi spojím s odpovědností. Jsem tady proto, že chci někomu pomoct,

něco změnit, ukázat jinou cestu, snad i lepší.

Participantka svou práci spojuje s odpovědností a cílem svého snažení v rámci

profese, tedy snahou pomoci klientům žít v souladu s platnými zákony a normami

společnosti.

Na doplňující otázku v čem dle participantky tkví uvedená odpovědnost, dodává:

Ta odpovědnost je hlavně v tom, že to stojí na mě, já jsem ten, kdo se s nimi potkává,

pokud teda nemají nějaký probační program. A já teda můžu nějak řešit to, proč přišli a

proč se to stalo a co by se dalo dělat jinak, přivést je k jinému pohledu nebo je prostě

jen postrčit správným směrem.“

Z odpovědi participantky vyplývá, že odpovědnost shledává v podstatě své profese

probační úřednice a způsobu spolupráce s klienty, tedy snahou o pozitivní vedení

s umožněním nového pohledu na jejich osobní život a perspektivní rozvoj.

71

Charakteristické pojmy

Úřednice 1 Pestrost práce, profesionalita, odpovědnost, zajímavá a náročná práce

Úřednice 2 Náročná práce, práce s lidmi

Úřednice 3 Osobní motivace k výkonu profese, perspektiva, pestrost práce

Úřednice 4 Náročná a individuální práce

Úřednice 5 Smysluplnost v rámci trestního řízení

Úřednice 6 Odpovědnost

Tab. 3: Pojmy subjektivně charakterizující PMS a profesi probačního úředníka

Téma 3: Náplň práce probačních úředníků

Vzhledem k počtu zaměstnanců na jednotlivých střediscích není možné, aby se

pracovníci specializovali pouze na určitou agendu. Jak se všechny informanky shodují,

je zcela běžnou praxí, že se pracovníci pohybují ve všech oblastech práce probačního

úředníka. Jedná se tedy jak o přípravné tak i vykonávací řízení, kdy se spolupráce

s klienty odlišuje především podle dobrovolnosti spolupráce (v přípravném řízení je

spolupráce klientů dobrovolná, v rámci vykonávacího řízení je již nařízená soudem a

tudíž pro klienty povinná se stanovenými sankcemi při jejím odmítání). Toto potvrzují i

odpovědi dotazovaných, kdy všichni, krom jedné informantky, jež se pohybuje pouze

v oblasti vykonávacího řízení, shodně uvádí, že pracují v obou uvedených oblastech.

Všechny participantky výzkumu dále dodávají, že se zabývají prací ve všech

věkových kategoriích, tedy jak v agendě nezletilých a mladistvých klientů, tak také v

agendě dospělých.

72

Náplň práce

Úřednice 1 Přípravné i vykonávací řízení




Úřednice 5 Vykonávací řízení


Tab. 4: Náplň práce probačních úředníků

Téma 4: Spolupráce úředníků PMS s mladistvými klienty

Čtvrtá tematická oblast výzkumu se zabývala otázkou spolupráce úředníků Probační

a mediační služby s jejich mladistvými klienty a byla zjišťována následujícími

otázkami:

Jakým způsobem Vy osobně s mladistvými klienty spolupracujete?

Jak hodnotíte spolupráci s mladistvými klienty?

Jak? Je něco, co Vám na způsobu spolupráce s klienty nevyhovuje? Co?

Změnil(a) byste na spolupráci s klienty něco?

Tyto byly doplněny také o průběžné doplňující otázky, které téma dále rozvíjely. Pro

rozbor odpovědí byly tyto rozděleny dle uvedených tematických otázek.

Ot. 1: Jakým způsobem Vy osobně s mladistvými klienty spolupracujete?

V této otázce participantky výzkumu popisovaly, jakým způsobem spolupracují s

mladistvými klienty. Vzhledem k zákonné úpravě (zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a

mediační službě) práce a povinností pracovníků Probační a mediační služby lze

předpokládat, že odpovědi participantů se budou v základě shodovat, což se také

v odpovědích jednotlivých účastnic potvrdilo.

73

Všechny informantky uvádí, že se svými klienty spolupracují v rámci individuálních

setkání a rozhovorů týkajících se klientů. Rozhovory jsou zaměřeny jak na běžný život

klienta, tak na řešení spáchaného protiprávního činu, ve smyslu nejen jeho nápravy, ale

také pochopení a jiného způsobu řešení situace, za které byl čin spáchán. V běžném

životě se rozhovory týkají osobnosti klienta a toho jak se mu daří, dále rodiny, školy,

trávení volného času či přátel. Také je dle situace možné řešit aktuální problémy, se

kterými se klient potýká. Úředníci spolupracují s rodinou klienta, včetně návštěv v místě

bydliště klienta, a se školou, kterou klient navštěvuje.

Všechny informantky také uvádí jako samozřejmou spolupráci s dalšími orgány

zúčastněnými v individuálním případě. Z uvedených se jedná především o Orgán

sociálně právní ochrany dítěte (OSPOD) a kurátory.

Úřednice 1

„To záleží na tom, jestli se bavíme o přípravném nebo vykonávacím řízení.

V přípravném, tam je spolupráce dobrovolná. U toho vykonávacího, to je už nařízená

soudem.“

Participantka upozorňuje na rozdílnosti v práci s mladistvými klienty v přípravném a

vykonávacím řízení. Na odlišnost upozorňuje především v souvislosti s dobrovolností

spolupráce, kdy v případě přípravného řízení je spolupráce dobrovolná a klient ji může

v průběhu kdykoli ukončit. Ve vykonávacím řízení, jak participantka podotýká, je

spolupráce nařízena soudem. Stává se tak pro klienta povinnou a za odmítání docházet

na stanovená setkání následují sankce (Zákon č. 218/2003 Sb.; Řezáč, P., Klečková, K.,

2011; Veteška, J., 2015).

V přípravném řízení se snažím minimalizovat dopady na jejich život, vedu je

k odpovědnosti za spáchaný čin, k náhradě škody. Navrhuju opatření a spolupracuji se

státním zastupitelstvím i rodiči, kurátory. Výsledkem je pak většinou odklon a nějaké

výchovné opatření.

Participantka klade důraz na minimalizaci dopadů spáchaného činu na život klienta.

Její spolupráce s klienty je zde zaměřená především na výchovné vedení klientů

k odpovědnosti.

„V rámci vykonávacího řízení pracuji s nezletilými i mladistvými. Většinou mají

uložený dohled, plus nějaké výchovné opatření. Spolupracuji s rodiči, se školou,

případně s kurátory, K-centrem, dalšími organizacemi. Testuji na přítomnost OPL,

bavím se s nimi, proč drogy užívají, vedu je k abstinenci. Vedu je k řádnému životu,

74

řádné docházce do školy, motivuji k přemýšlení o své budoucnosti, co by jednou chtěli

dělat a co pro to dělají.

Participantka spolupracuje především s klienty, kteří užívají návykové látky, od toho

se tedy odvíjí také způsob práce a zaměření jejího vedení klientů. Jak uvádí,

spolupracuje s K-centry14, testuje na přítomnost OPL15. V rámci vedení klientů pak jako

významné uvádí vedení k abstinenci, k řádné docházce do školy, vedení řádného života

a zaměřením se na budoucí život klientů a co mohou pro to, aby dosáhli svých životních

cílů, udělat.

V případě přípravného a vykonávacího řízení je tedy pro participantku rozdíl

především v dobrovolnosti docházky, na čemž závisí i způsob vedení klientů. V rámci

přípravného řízení jsou klienti vedeni k odpovědnosti. Uvažování o budoucnosti a snaha

o řádný způsob života je pro práci s klientem samotným předpokladem pro jeho

dobrovolnou účast. Vedení klientů ve vykonávacím řízení však může předznamenávat

neochotu klientů spolupracovat a měnit svůj dosavadní život, proto jsou probíraná

témata zaměřena spíše k řádnému životu a přemýšlení o budoucnosti klientů.

Úřednice 2

„Jsou to setkání a rozhovory týkající se klientů. Jak se mu daří, jak plní uložené

povinnosti, jak to jde ve škole, doma, co dělá s přáteli, ve volném čase. Vždycky se jedná

o individuální případy, podle toho se taky pak mění i ta témata rozhovorů a jejich

zaměření, jestli je všechno v pořádku, nebo jestli potřebuje něco pomoct řešit.“

Participantka krom témat rozhovoru upozorňuje na nutnost individuálního přístupu

k jednotlivým klientům a na možnou podporu při řešení aktuálních situací, problémů

v životě klienta.

„Samozřejmě je tam pak taky spolupráce s rodinou a školou, OSPOD a dalšími, to

záleží zase individuálně na případu.“

Úřednice 3

Úřednice uvádí, že pracuje v rámci všech možností, které jsou dány soudem. „Jde o

setkávání s klienty a jejich rodinou. Samozřejmě taky návštěvy v rodinách, v místě kde

žijí. Spolupráce se školou a zprávy ze školy, taky tam můžeme v případě potřeby zajít a

setkat se i s učiteli.“

14 „K-centra jsou nestátní, nezisková a nezdravotnická zařízení, která zajišťují služby pro osoby ohrožené drogou, drogy užívající, uživatele s nízkou motivací k léčbě a změně životního stylu, ostatní zainteresované osoby, např. rodinu, partnery, přátele, ale i pro širokou laickou veřejnost“ (Most k naději, 2019).15 Omamné a psychotropní látky

75

Participantka upozorňuje na možnost spolupráce se školou formou nejen zpráv ze

školy, ale také možností docházky do školy a přímým setkáním s klientovými

pedagogy. Současně však uvádí, že sama návštěvy školy často nevyužívá.

Dále spolupracuje i s jinými orgány, které jsou do klientova případu zapojeny.

„Samozřejmě OSPOD, často taky K-centra, prostě to záleží, na tom s čím sem klienti

přichází.“

V rámci témat rozhovorů s klientem uvádí řešení aktuálních krizových témat, školu,

případně práci, trávení volného času, rodinu i přátele.

Úřednice 4

„No pracuji s nimi ve všech možných oblastech. Spolupracuji s rodinou těch klientů,

se školou, pracovníky OSPOD, s kurátory, i dalšími organizacemi, které jsou v tom

konkrétním případě užitečné, potřebné.“

Participantka zde vyjmenovává instituce, se kterými při práci s klienty spolupracuje.

Na otázku jak konkrétně probíhá tato spolupráce, odpovídá:

„No jedná se o návštěvy v rodině (jednou za půlroku), návštěvu školy, nebo

spolupráci při domluvených setkáních (na půdě PMS).“

Zde participantka naráží na návštěvy školy jako svou běžnou praxi. Dále doplňuje, že

návštěvy v místě bydliště klientů probíhají jednou za půl roku. Popis setkání je pak

následující:

„Jsou to individuální setkání. Bavíme se spolu o tom, jak se jim daří, co se stalo od

minulého setkání, co se děje doma, ve škole, jak tráví svůj volný čas, o kamarádech.

Řešíme společně možné krizové situace nebo témata, které klienti sami potřebují řešit.

No a při rozhovorech je pak vedu k tomu, aby přemýšleli o svojí budoucnosti, co pro ni

mohou udělat, aby jí dosáhli.“

Informantka opět shrnuje způsoby spolupráce s klienty, které uvedli již předchozí

participantky.

Úřednice 5

Participanka uvádí, že spolupráce probíhá na základě osobních konzultací,

rozhovorů, osobní návštěvy v rodině, spolupráce s rodiči a školou, včetně kurátorů, kteří

mají klienty na starosti.

Opět z dopovědi vyplývají základní způsoby, jakými úřednice spolupracují se svými

klienty. V případě spolupráce s rodinou pak informantka doplňuje, že se v rámci

vzájemných setkání jedná jak o konzultace na téma spolupráce a podpory klienta ze

76

strany rodiny, tak na vedení rodiny v případě nespolupracující rodiny či rodiny

s nevyhovujícím zázemím pro správný rozvoj mladistvého.

Úřednice 6

„Jsou to osobní konzultace, kdy ti klienty přichází za mnou na domluvená setkání.

Pak se taky setkávám s rodinou, chodíme i ke klientům domů, do rodin. Samozřejmě

musím spolupracovat i se školou, kterou klienti navštěvují. Pak ještě s kurátory a jinými

orgány, co se toho konkrétního případu týkají.“

Na otázku podrobnějšího popisu pak informantka uvádí:

„No tak to se bavíme o tom co je aktuálně potřeba řešit, o tom co je nového, jak se

mají, co se děje doma, ve škole, co dělají s kamarády a jak tráví volný čas, o tom, jestli

potřebují z jejich strany něco probrat nebo vyřešit, a tak.“

V odpovědi se tedy opět setkáváme s předchozím popisem spolupráce probačních

úředníků s jejich mladistvými klienty. Participanka v rámci rozhovorů s klientem během

setkání upozorňuje na možnost klientů obrátit se na úředníka s potřebou podpory při

řešení potřebných situací, které sami nedokáží zvládnout, nebo potřebují při řešení

podporu. V tomto ohledu mohou být probační úředníci prostředníkem, který klientovi

zprostředkovává kontakt na potřebné odborníky, které by klient v běžném životě

nekontaktoval.

Ot. 2 Jak hodnotíte spolupráci s mladistvými klienty?

V otázce hodnocení spolupráce probačních úředníků s jejich mladistvými klienty se

participantky shodují, že je velmi obtížné obecně tuto spolupráci hodnotit. Informantky

uvádí, že se spolupráce vždy odvíjí individuálně od každého případu zvlášť, přičemž

záleží na různých proměnných. Dle odpovědí se jedná o osobnost klienta a jeho zájem

spolupracovat, jeho rodinu či prostředí, ve kterém se pohybuje.

Většina participantek se dále při hodnocení spolupráce orientovala především na její

výslednou úspěšnost. Bylo pro ně těžké se vyjádřit i o jiných aspektech spolupráce.

V případě hodnocení spolupráce z hlediska úspěšnosti se pak některé informantky

vztahují také k tomu, zda se jedná o spolupráci dobrovolnou, kdy je výsledkem

spolupráce spíše dlouhodobý pozitivní účinek, či nařízenou soudem, kdy je úspěšnost

vázána především na dobu trvání spolupráce klienta s PMS.

77

Úřednice 1

„Baví mě to. Jinak se to nedá celkově hodnotit. Velkou roli hraje rodina, rodiče,

někdo spolupracuje někdo méně. Klienti jsou taky různí, dohled plní různě. Ale většina

z nich se osvědčí.“

Participantka ve své odpovědi na hodnocení spolupráce s mladistvým klientem

reflektuje významný vliv rodiny, kdy uvádí jako problematickou spolupráci s rodiči

nezletilých klientů. Ochota příslušníků rodiny spolupracovat s probačními úředníky a

dosahovat při práci stejného cíle je významným činitelem v dlouhodobém pozitivním

efektu na mladistvé klienty.

Dále informantka uvádí jako činitele při hodnocení spolupráce s klienty osobnost

klientů samotných a jejich vlastní ochotu se na spolupráci podílet. Přesto, že jsou, jak

sama participantka výzkumu uvádí, klienti různí, většina z nich se během spolupráce

osvědčí.

Dále je velmi pozitivním zjištěním, že informantku spolupráce s klienty baví, je s ní

spokojena. Je tedy pravděpodobné, že je pro svou práci zapálena a klientům věnuje ze

své strany maximální možnou podporu.

Úřednice 2

„Náročná a problematická v případě nespolupracujících klientů nebo jejich rodin.

Taky je ale perspektivní a přínosná pro ty, co spolupracují, vesměs ty, co udělali něco

z nerozvážnosti, takový ten jeden přešlap.“

Informantka v odpovědi hodnotí spolupráci s mladistvými klienty z hlediska ochoty

spolupráce klientů a jejich rodin. Zde uvádí také úzký vztah ochoty spolupracovat

s vážností spáchaného protiprávního činu. Jak z odpovědi vyplývá, v případě klientů,

kteří se provinili jednou a spíše z nerozvážnosti, je pravděpodobné, že spolupráce s nimi

bude z dlouhodobého hlediska přínosná. Při spolupráci s klienty nespolupracujícími

(jedná se zejména o neochotu docházet na setkání, komunikovat s úřednicí, pohlížet na

svou situaci také z jiné perspektivy) je pak tato pro participantku problematická. Také je

zde předpoklad, že v dlouhodobém měřítku, tedy po skončení povinnosti klienta

docházet na středisko PMS, nebude mít tato spolupráce významnější efekt.

Úřednice 3

„Rozličná, někdy přínosná, někdy i po třech měsících nebude změna.“ Respondentka

uvádí, že je rozdíl, pokud spolupracuje s klientem, který se k ní dostal z „mladické

blbosti“ – to je snadné se změnit, nebo se jedná o „psychopata“ – který je „bez

předpokladu změny“.

78

Participantka ve své odpovědi opět reflektuje rozdílnost spolupráce s klienty, kteří se

k povinnosti probačního dohledu dostali skrze spáchání činu z nerozvážnosti, kdy se

jedná především o ojedinělou záležitost, a s klienty, kteří nejsou ochotni spolupracovat.

Vzhledem k označení nespolupracujících klientů jako „psychopatů bez předpokladu

změny“ svádí toto označení k přikládání vlivu především osobnostních vlastností

klientů. Zde je však nutné uvažovat také významný vliv rodiny a její ochoty

spolupracovat a prostředí, ve kterém se mladistvý klient pohybuje. V případě, že

mladistvý je v rámci setkání s probačním úředníkem veden k uvažování nad svým

chováním a možností dosahovat svých potřeb a cílů jinými, vhodnějšími způsoby a

následně se vrátí do prostředí, kde je nový náhled zcela odsunut jako bezvýznamný a

zbytečný, je nemožné dosáhnout u klienta dlouhodobějších pozitivních efektů během

spolupráce s PMS, natož po jejím ukončení (Sobotková, V. a kol., 2014; Vráblová, M.,

2012).

Participantka ve své odpovědi dále hovoří o tom, že se v některých případech potýká

s bezvýchodností své práce, dodává však: „když se tři lidi změní, je to výhra“. Celkově

je však pohled informantky na spolupráci s mladistvými klienty pozitivní. Jak sama

uvádí, práce ji baví a naplňuje.

Úřednice 4

„Převážně ano, ale jsou případy, kdy je už od začátku jasné, že se spolupráce klientů

odvíjí pouze od toho, že ji mají nařízenou soudem, jinak by ani neprobíhala a nebude

raky ani mít dlouhého trvání.“

Informatka svou odpověď vztahuje k výsledné úspěšnosti spolupráce s mladistvým

klientem. Převážně je tedy z uvedeného hlediska spolupráce úspěšná. Informantka však

dále upozorňuje na klienty, kteří spolupracují pouze z povinnosti, kterou jim uděluje

rozhodnutí soudu. V těchto případech je z její zkušenosti spolupráce z dlouhodobého

hlediska bez efektu. Během trvající povinnosti však nepoukazuje na žádné významné

problémy, lze tedy předpokládat, že v rámci uděleného probačního dohledu mladiství

klienti spolupracují uspokojivě.

Úřednice 5

„Docházka je u nich (klientů) dobrá, problémy jsou spíše široce zaměřeny na

rodinné, školní prostředí, volnočasové aktivity. Chybí jim (klientům) řád a pravidla.“

Participantka při hodnocení spolupráce upozorňuje na problémy spojené s rodinným

a školním prostředím a absencí volnočasových aktivit. Zde se může jednat například o

nespolupráci rodiny, špatné vzory v rodině, nevhodný životní styl rodiny, nepodnětné

79

prostředí, problematické školní zázemí, školní neúspěch, trávení času v nevhodném

prostředí s problematickými přáteli apod. (Matoušek, O., Matoušková, A., 2011;

Sobotková, V. a kol., 2014). S tímto souvisí také, jak participantka poukazuje, absence

řádu a pravidel, jež si v rámci rodiny a školní docházky dospívající vytvářejí. Toto pak

celkovou spolupráci s klienty negativně ovlivňuje.

Úřednice 6

„V rámci konzultací je dobrá, jen občas z nich všechno tahám jak z chlupaté deky.

Druhá věc je pak jestli to má nějaký efekt i mimo konzultace. Hodně tady záleží na tom,

jestli mají spolupráci nařízenou soudem (ve vykonávacím řízení) nebo je dobrovolná

(v přípravném řízení)“.

Praticipantka spolupráci s klienty hodnotí jako dobrou z hlediska přímých konzultací

s klienty. Opět však upozorňuje na úspěšnost spolupráce z hlediska dlouhodobého

efektu na klienty. Jak v odpovědi uvádí, je otázkou, zda mají klienti spolupráci

nařízenou soudem, tedy v rámci vykonávacího řízení či dobrovolnou v přípravném

řízení. Ve vykonávacím řízení je výsledný pozitivní efekt převážně krátkodobějšího

charakteru, v některých případech může končit společně s ukončenou povinností

docházet pravidelně na středisko PMS, v případě přípravného řízení se vzhledem

k charakteru spáchaného činu jedná o většinově úspěšnou spolupráci s dlouhodobým

pozitivním efektem.

Hodnocení spolupráce

Úřednice 1 Převážně úspěšná, „baví mě to“

Úřednice 2 Náročná a problematická, perspektivní a přínosná

Úřednice 3 Přínosná ale i bezvýznamná

Úřednice 4 Vždy individuální, převážně úspěšná

Úřednice 5Dobrá docházka, chybí řád a pravidla, absence spolupráce při volnočasových

aktivitách

Úřednice 6 Dobrá (v rámci konzultací)

Tab. 6: Subjektivní hodnocení práce probačních úředníků

80

Ot. 3 Je něco, co Vám na způsobu spolupráce s klienty nevyhovuje? Co?

V otázce na téma nevyhovujících aspektů spolupráce s mladistvými klienty jsou

jednotlivé odpovědi rozličné. Přesto se ve více než polovině odpovědí vyskytuje

problém ohledně nedostatku času, který probační úředníci mohou věnovat svým

klientům, případně příliš velké množství klientů na jednoho úředníka, což má opět za

následek nedostatek prostoru pro přímé konzultace s klienty.

Dvě informantky také shledávají problematickou oblast spolupráce s mladistvými

klienty v jejich nespolupracující rodině, která tak zamezuje plnému působení vedení

klienta probačním úředníkem. Jedná se zejména o případy, kdy rodina neposkytuje

svým dětem vhodné rodinné, sociální a ekonomické zázemí (Matoušek, O.,

Matoušková, A., 2011; Sobotková, V. a kol., 2014).

Úřednice 1

„Klienti se mě někdy bojí, berou to jako nepříjemnou povinnost, což taky mají. Není

tam stoprocentní důvěra a důvěrný vztah. Pro mě by bylo lepší, kdybychom mohli mít

vztahy víc neformální, víc času pro sebe, víc bych mohla proniknout do jejich světa.“

Participantka uvádí jako nevyhovující při spolupráci s mladistvými klienty

nedostatečně důvěrný vztah mezi probačním úředníkem a klientem. Vzhledem

k osobním tématům, která jsou při konzultacích probírána, je pochopitelné, že nedůvěra

v probačního úředníka je velmi problematickým aspektem spolupráce, který také

omezuje možnosti úředníka při kvalitním vedení klienta. V případě, že klient nepociťuje

dostatečné bezpečí a důvěru nemusí být k úředníkovi otevřený, může zamlčovat

podstatné informace a nepřikládat odpovídající význam činnostem a rozhovorům, které

na konzultacích probíhají.

Jako řešení participantka uvádí více neformální vztahy, kdy by pro své klienty měla

více prostoru a mohla tak lépe proniknout do „jejich světa“, pochopit jejich vnímání

okolí, jejich postoje a názory, což by umožnilo také lepší a efektivnější spolupráci.

Úřednice 2

Informantka neshledává na své spolupráci s mladistvými klienty nic nevyhovujícího.

Úřednice 3

„Občas rodina nespolupracuje. To potom s dítětem můžete dělat, co chcete. Ale jinak

asi nic konkrétního. Zákony jsou relativně v pořádku, spolupráce je dobrá.“ Jako

problematické uvádí množství papírování, které ubírá prostor pro klienty během

přímých konzultací. „Stalo se, že jsem měla i 160 klient, přitom bych jich měla mít jen

30.“

81

Informantka naráží na problematiku nespolupracující rodiny klienta. V odpovědi

uvádí, že v případě nespolupracující rodiny mohou veškeré činnosti a prostor věnovaný

mladistvému klientovi přijít nazmar. Důvodem je, že dítě, byť vhodně vedené v rámci

konzultací, se vrátí do rodinného prostředí, které dítě ve spolupráci s probačním

úředníkem nepodporuje, případně dokonce popírá slovně či jednáním účelnost

konzultací.

Druhou oblastí, kterou participantka zmiňuje, je velké množství spojené s vedením

každého případu a současně příliš velký počet klientů na jednoho probačního úředníka.

Důsledkem je pak nedostatek prostoru, který mohou úředníci svým klientům věnovat.

Tato skutečnost pak omezuje účinnost spolupráce, poněvadž konzultace časově

neumožňují probrat potřebná témata a situace, které je nutné řešit. Také neposkytují

dostatek prostoru pro hledání vhodných způsobů řešení situací, se kterými se mladistvý

setkává, včetně řešení spáchaného činu, kvůli němuž se mladistvý stal klientem PMS.

Úřednice 4

„Málo času na moc klientů. Ke každému případu mám spoustu papírování okolo no

a ve výsledku se více věnuju právě tomuhle místo těm samotným klientům. Není pro ně

tolik času kvůli tomu.“

Informantka opět naráží na skutečnost, že pracovníci Probační a mediační služby

jsou zahlceni velkým počtem klientů, přičemž vedení každého případu vyžaduje také

vymezení prostoru pro množství papírování, které je s tímto spojeno. Na samotné

klienty a přímé konzultace s nimi tak zbývá omezený čas, který by při změně stávající

situace mohl být navýšen a pomohl tak zefektivnit spolupráci s klienty.

Úřednice 5

Respondentka uvádí jako nevyhovující nízké postihy, v případě, že klienti

nespolupracují. Druhou problematickou oblast shledává v malém množství návazných

programů pro mladistvé delikventy, kteří již ukončili spolupráci s Probační a mediační

službou.

Respondentka problematickou oblast spolupráce s mladistvými klienty vnímá

v oblasti nedostatečných postihů klientů v případě, že tito nespolupracují, a to

především neplněním uložených povinnosti. Tyto postihy, jak respondentka uvádí

například v oblasti školy (vlastního studia), práce či pomoci v neziskových

organizacích, by klienty přiměly k plnění uložených povinností, přičemž jejich plnění

by mohlo jejich osobnost rozvíjet a podporovat.

82

Druhou nevyhovují oblastí, kterou respondentka uvedla, je nedostatečná návaznost

programů pro mladistvé, jež ukončili spolupráci s Probační a mediační službou.

Navazující programy by odcházejícím klientům PMS umožnily delší spolupráci a

vedení v případě potřeby. Poskytly by možnost podpory například v oblastech, které

nebyly v rámci konzultací s probačním úředníkem dostatečně vyřešeny, či podpory při

stávajících krizových situacích. Tyto navazující programy by také mohly některým

klientům PMS pomoci v plynulejším přechodu opět do řádného života.

Úřednice 6

„Nedostatek prostoru pro to věnovat se klientům. To je největší problém. Taky

nespolupracující rodina, ale na tom se těžko něco mění.“

Jako předchozí informantky i tato naráží na nedostatek času, který by bylo potřebné

věnovat klientům. Současně se také přiklání k významu rodiny a míry její spolupráce,

která je potřebná k účinné spolupráci se samotným mladistvým klientem. K této oblasti

však dodává, že v případě nespolupracující rodiny je problematické na této skutečnosti

něco změnit.

Nevyhovující oblasti spolupráce

Úřednice 1 Strach a absence důvěry ze strany klientů

Úřednice 2

Úřednice 3 Velké množství papírování, nedostatek času pro klienty

Úřednice 4 Málo prostoru pro přímou práci s klienty a rodinou

Úřednice 5 Nízké postihy, malé množství návazných programů pro ml. delikventy

Úřednice 6 Málo prostoru pro přímou spolupráci s klienty, nespolupracující rodina

Tab. 7: Subjektivně nevyhovující oblasti spolupráce s mladistvými klienty

83

Ot. 4 Změnil(a) byste na spolupráci s klienty něco? Jak?

Uvedená otázka navazuje na předchozí zabývající se nevyhovujícími oblastmi

spolupráce probačních úředníků s jejich mladistvými klienty. Odpovědi jsou zde

podobné jako v předchozím tématu, případně je dále rozvíjejí.

Polovina informantek opět shodně upozorňuje na nedostatek času, který mohou

věnovat svým klientům. Proto tuto skutečnost uvádí jako jeden z aspektů spolupráce,

který by rádi změnili.

Úřednice 1

„Ano. Ráda bych na ně měla více času. To by ale znamenalo menší administrativní

zátěž, menší počet celkových spisů.“

První informantka ve své odpovědi uvádí, že by na spolupráci s klienty změnila

dosavadní časovou dotaci přímých konzultací, kterou může v rámci pracovních

povinností klientům věnovat. Současně dodává, že toto by bylo možné v případě, že by

měla na starosti menší počet spisů, tím pádem také menší administrativní zátěž.

Infromantky často uvádí jako problematické právě velké množství administrativy,

kdy jak někteří výstižně poznamenávají „musím na každou prkotinu mít papír“. Tato

skutečnost pak dle jejich názoru významně ovlivňuje prostor, ve kterém se mohou

klientův věnovat. Participantky k tomu uvádí, že až polovinu času věnovaného vedení

jednoho případu tvoří právě administrativa.

Úřednice 2

„Ne, v rámci systému si myslím, že je asi všechno v současnosti dobře ošetřené. No a

v práci s klienty to dělám všechno nejlépe, jak umím. Samozřejmě, ano stane se, že po

setkání bych něco udělala jinak, ale není to nic, co by se dalo nějak celkově měnit.“

Vzhledem k tomu, že informantka i v předchozí otázce zaměřené na to, zda na

spolupráci s mladistvými klienty shledává nějaké nevhodné oblasti, odpovídá negativně,

i v této otázce je její odpověď podobná. Doplňuje, že způsoby spolupráce, které jsou

dány zákonem (z. č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě), jsou v současné době

dostatečně ošetřeny, tudíž je dle jejího názoru způsob spolupráce vyhovující.

V rámci vlastní sebereflexe, dodává, že se samozřejmě vždy najde nějaká situace,

kterou by po konzultaci s klientem mohla udělat jinak či lépe. Dle slov informantky se

však nejedená o nic, co by se dalo měnit obecně na celkové spolupráci s mladistvými

klienty.

84

Úřednice 3

„Jen v rámci individuálních případů. …Například když klient nemluví, to je pak

těžká spolupráce“

Informantka ve své odpovědi uvádí, že změna by se v rámci spolupráce

s mladistvými klienty týkala pouze individuálních případů. Opět se tedy nejedná o

celkovou změnu spolupráce.

Jako příklad situace, kterou by ráda změnila, uvádí konzultace, v nichž se setkává

s klienty, kteří s úřednicí nekomunikují, jsou málomluvní. Jak sama uvádí, spolupráce

s takovými klienty je pak náročná. V odpovědi však současně dodává, že se jedná o

oblasti, které sama jen těžko může změnit.

Úřednice 4

„No to už je z toho, že na ně nemám moc času, takže ano. Ráda bych na ně měla více

času, což by ale znamenalo méně případů, což se nestane. Jinak jde spíš o individuální

případy, kdy bych něco měnila. Často jde o to, aby ti klienti a rodina více

spolupracovali.“

Respondentka se opět obrací k problematice nedostatku času na přímou spolupráci

s mladistvými klienty. Jako řešení dané situace uvádí snížení počtu případů na jednoho

úředníka. Hned vzápětí však dodává, že se jedná o neuskutečnitelnou situaci. Důvodem

je především nedostačující počet probačních pracovníků, který však nelze snadno

navýšit. Důvodem jsou především finance, a to jak ze strany státu ve formě vymezení

potřebné částky na platy těchto zaměstnanců, tak ze strany případných pracovníků, pro

něž nabízený plat nemusí být dostatečnou odměnou za odvedenou práci těchto úředníků.

Samotní účastníci výzkumu poukazují na platy, které dle jejich názoru nejsou

dostačující, k práci je váže především smysluplnost této profese a zájem o danou

problematiku.

Druhá oblast, kterou by na spolupráci s mladistvými klienty respondentka změnila,

se týká individuálních případů. Zde uvádí především problematiku spolupráce rodiny a

klientů samotných. V odpovědi upozorňuje zejména na jejich ochotu spolupracovat a ze

strany rodiny také ochotu podporovat mladistvého člena rodiny v pozitivní změně

v jeho chování a způsobu života.

Úřednice 5

„Postihy za nedodržování vytyčených cílů“

Respondentka se zde vrací k odpovědi na předchozí otázku, kdy jako nevyhovující

uvedla nedostatečné postihy klientů za nedodržování vytyčených cílů. Tyto postihy by,

85

jak je uvedeno výše, změnila, nebo přesněji zvýšila. Dle předešlé odpovědi by se

jednalo o zavedení sankcí v podobě pracovních či studijních povinností nebo pomoc

v neziskových organizacích.

Úřednice 6

„To vychází už z toho nedostatku času. Takže určitě bych změnila to, kolik času

věnuju klientům a kolik papírování při vedení případu. Na klienty by pak bylo více času.

Dobré by byly častější schůzky s klienty a taky s jejich rodinou.“

Informantka v odpovědi opět reflektuje nedostatek prostoru pro přímé konzultace

s klienty. Zaměřuje se především na změnu času, který věnuje administrativě při vedení

případu na úkor klientů samotných.

Dále uvádí, že by bylo vhodné zvýšit četnost konzultací jak s mladistvými klienty,

tak také s jejich rodinami. Tato častější setkání by umožňovala lepší porozumění

klientům, jejich rodinám a prostředí, ve kterém se pohybují. Také by mohla pomoci

upevnit vztah mezi probačním úředníkem a mladistvými klientem a prohloubit důvěru

mladistvého vůči pracovníkovi. Tím by současně se samotným faktem četnějších

konzultací podpořila výchovné působení probačního úředníka na mladistvého klienta.

Změna ve spolupráci

Úřednice 1 Více času pro klienty, méně administrativy, méně klientů

Úřednice 2

Úřednice 3 Málomluvnost klientů

Úřednice 4 Více času pro klienty, méně případů, lepší spolupráce s rodinou

Úřednice 5 Postihy za nedodržování vytyčených cílů

Úřednice 6 Více času pro práci s klienty, častější spolupráce s rodinou

Tab. 8: Subjektivní potřeba změny v rámci spolupráce s mladistvými klienty

86

Téma 5: Subjektivní vnímání efektivity spolupráce probačních úředníků

s mladistvými klienty PMS

Pátá tematická oblast výzkumu se zaměřovala na otázku efektivity spolupráce

probačních úředníků s jejich mladistvými klienty. Téma bylo opět zjišťováno několika

základními otázkami, které byly v průběhu rozhovoru doplňovány o další, nově

vyvstávající. Těmi základními jsou:

Domníváte se, že je spolupráce PMS s mladistvými klienty účinná?

Dokážete posoudit, jak klientům spolupráce s PMS pomohla?

Je dle Vás něco, co by mohlo efektivitu služby zvýšit?

Vzhledem k uvažovaným podtématům byly jednotlivé odpovědi respondentů pro

rozbor rozděleny dle uvedených otázek.

Ot. 1 Domníváte se, že je spolupráce PMS s mladistvými klienty účinná?

Na uvedenou otázku všichni participanti výzkumu odpověděli kladně, tedy že je dle

jejich názoru spolupráce s mladistvými klienty účinná. Někteří toto tvrzení ještě dále

upřesňují, a to tak, že je spolupráce účinná alespoň po dobu trvání probačního dohledu.

Důvodem tohoto tvrzení je především fakt, že informantky nemají možnost posoudit

delší pozitivní účinek spolupráce mladistvých klientů s PMS, neboť po ukončení

probačního dohledu se již dále nesetkávají.

Ot. 2 Dokážete posoudit, jak klientům spolupráce s PMS pomohla?

Informantky se ve svých odpovědích k otázce převážně shodují. Čtyři z šesti uvádí,

že spolupráce s PMS mladistvým klientům pomohla především v zamyšlení se nad

vlastním životem a jeho srovnáním, ve vytvoření si priorit a hodnot. Další dvě se ve

svých odpovědích vztahují k pomoci klientům uvědomit si vlastní závadové chování a

jeho důsledky. Toto je pak předpokladem k úspěšné změně chování klienta.

Opět však informantky upozorňují na skutečnost, že možnost posoudit účinek mají

pouze z doby probačního dohledu. Předpoklad déletrvajícího pozitivního účinku je

převážně jejich dohadem založeným na předchozích konzultacích.

87

Úřednice 1

„Určitě některým pomohla v abstinenci alespoň po dobu dohledu. Najednou si

uvědomili jiné vnímání světa a života. Dokázali si pak srovnat svoje životní priority,

nebo se nad nimi alespoň zamyslet.“

Respondentka v odpovědi uvádí, že prospěch spolupráce shledává nejprve

v abstinenci klientů trvající minimálně po dobu probačního dohledu. Právě tato

abstinence a pozitivní vedení probačním úředník pak umožnilo mladistvým klientům

jiný náhled na svět a svůj dosavadní i budoucí život. Díky tomu se mohou následně

zamyslet nad svými životními prioritami a tím, čeho by jednou chtěli dosáhnout.

Úřednice 2

„No to je individuální, ale pro většinu klientů aspoň během toho dohledu ano. Mohli

se podívat na svůj život a svoje hodnoty, měli tak možnost si je srovnat a zhodnotit.“

Respondentka se v odpovědi vztahuje k tomu, že prospěch spolupráce pro klienty

trval minimálně po dobu probačního dohledu. Uvádí však, že celkové hodnocení

úspěšnosti a prospěchu spolupráce mladistvých klientů s PMS je problematické. Vždy

záleží na konkrétním případu. Hodnocení je tedy spíše individuální.

Jako konkrétní příklad pozitivního účinku spolupráce uvádí opět umožnění jiného

náhledu na svůj dosavadní život a životní hodnoty. Konzultace s probačním úředníkem

mohou klientům pomoci tyto hodnoty srovnat a zhodnotit. Na tomto základě je následně

možné dosáhnout také změny v klientově chování a zamýšlením se nad pozitivními i

negativními důsledky chování, případně se zaměřit na dosahování cílů pro budoucí

život.

Úřednice 3

Respondentka uvádí, že sice spolupráce mladistvých klientů a probačních úředníků

není účinná ve všech případech, ale některým klientům, a to především těm, kteří se ke

spolupráci s PMS dostali především spácháním činu spíše z nerozvážnosti, pomohla

uvědomit si dopady vlastního chování.

Respondentka ve své odpovědi reflektuje skutečnost, že při hodnocení úspěšnosti

závisí na kontextu situace, za které se klient ke spolupráci s PMS dostal a na jeho

osobnostních vlastnostech. Tyto skutečnosti mají velký význam zejména v jeho ochotě

spolupracovat a pozitivní odezvě na vedení probačního úředníka.

88

Úřednice 4

„Většině klientů si myslím pomohla, aspoň v rámci trvání dohledu. Urovnali svůj

život, aspoň do určité míry, srovnali si, co v životě chtějí a to co jsou pro to ochotni

udělat.“

Informantka ve své odpovědi opět upozorňuje na pozitivní efekt spolupráce po dobu

trvání probačního dohledu. V rámci výsledků spolupráce poukazuje na podporu vedení

probačním úředník při vlastním srovnání klientova života. Také podporu vnímá do

budoucna, kdy klientům spolupráce pomáhá utřídit si vlastní životní očekávání a cíle a

současně uvědomit si, co pro jejich dosažení musejí udělat a zda jsou ochotni to udělat.

Úřednice 5

„Některým zcela jistě ano, dostali šanci si uvědomit závadovové chování.“

Z odpovědi respondentky je zřejmé, že spolupráce mladistvých klientů s probačním

úředníkem nemusí mít vždy pozitivní odezvu. Přesto respondentka uvádí, že některým

spolupráce jistě pomohla.

Uvedený pozitivní efekt spočívá v podpoře klientů uvědomit si jejich závadové

chování a jeho důsledky. Pozitivním vedením probačního úředníka je možné pomoci

klientovi sledovat důsledky jeho chování a ukázat mu důsledky vhodného chování a

reakcí v určitých situacích a tím závadové chování napravit, nebo alespoň nabídnout

nový pohled na situaci.

Dále respondentka doplňuje jako pozitivní efekt spolupráce poskytnutí klientům

kontakty a možnosti spolupráce s širším systémem odborníků. V případě potřeby

mohou probační úředníci klienty odkázat na potřebné odborníky, případně jim tyto

kontakty také pomoci zprostředkovat.

Úřednice 6

„Některým klientům určitě pomohla k vytvoření pravidel, srovnání hodnot v životě.“

Informantka opět v odpovědi reflektuje skutečnost, že spolupráce mezi mladistvým

klientem a probačním úředníkem nemá vždy pozitivní účinek. Opět zde velmi záleží na

osobnosti klienta a jeho ochotě spolupracovat, stejně tak jako na jeho rodinném a

sociálním zázemí.

Jako pozitivní efekt spolupráce informantka uvádí podporu při vytvoření pravidel

v životě klienta. V případě mladistvých, kteří s PMS spolupracují, je pravděpodobné, že

v mnoha případech tito klienti nemají nastavena pravidla pro své chování i pro plnění

svých povinností, úkolů. Dále jim vedení během pravidelných konzultací pomáhá

srovnat si hodnotový žebříček a životní cíle.

89

Prospěch pro klienty

Úřednice 1 Abstinence, jiné vnímání světa a života, srovnání životních priorit

Úřednice 2 Srovnání životních hodnot

Úřednice 3 Uvědomění si vlastního chování a jeho dopadů

Úřednice 4 Srovnat životní postoj, perspektivy a vlastní možnosti

Úřednice 5 Uvědomění závadového chování, spolupráce v širším systému podpory

Úřednice 6 Vytvoření pravidel, srovnání hodnot

Tab. 9: Oblasti prospěchu spolupráce s probačními úředníky pro mladistvé klienty

Ot. 3 Je dle Vás něco, co by mohlo efektivitu služby zvýšit?

Na otázku, zda je možné nějakým způsobem efektivitu spolupráce mladistvých

klientů s probačními úředníky zvýšit, se všichni informantky shodují, že by bylo

prospěšné moci věnovat každému klientovi větší časový prostor pro osobní konzultace,

které by tak mohly být více intenzivní. Jako způsoby dosažení této změny uvádí

informantky ve svých odpovědích navýšení pracovníků Probační a mediační služby,

menší počet případů na jednoho pracovníka, či méně administrativy spojené s vedením

případů.

Úřednice 1

„Navýšení počtu pracovníků“

Úřednice 2

„Víc pracovníků, míň administrativy, abychom nemuseli na každou drobnost mít

papíry a dlouhou administrativu.“

Úřednice 3

„Míň klientů a větší intenzitu, kterou bychom pak mohli těm klientům věnovat.“

Úřednice 4

90

„Víc pracovníků, pak bychom mohli klientům věnovat i víc času.“

Úřednice 5

„Omezené množství případů na pracovníka.“

Úřednice 6

„Méně klientů a více času na ně.“

91

7. Závěry výzkumného šetřeníJak je uvedeno výše, výzkumným cílem diplomové práce je analýza postojů

probačních úředníků vůči spolupráci s jejich mladistvými klienty se zaměřením na

možnosti jejího zlepšení. Na základě uvedeného cíle byly stanoveny výzkumné otázky,

na něž odpovídá následující část diplomové práce. Současně také odpovědi rozbor

výzkumu shrnují. Tímto je naplněna podstata stanoveného výzkumného cíle.

7.1. Vyhodnocení výzkumných otázek

Jak probíhá spolupráce probačních úředníků a mladistvých klientů?

Všechny informantky se shodují, že vzhledem k počtu zaměstnanců na jednotlivých

střediscích není možné, aby se specializovali pouze na práci s mladistvými klienty. Dále

uvádějí, že se při spolupráci s mladistvými klienty pohybují jak v přípravném tak také

vykonávacím řízení, což s sebou nese specifika daná především dobrovolností

v docházce klientů. (Tato jsou blíže rozebrána níže v otázce k hodnocení spolupráce

s klienty.)

Spolupráce s mladistvými klienty se dle odpovědí informantek dělí do několika

propojených oblastí. První oblastí je přímá spolupráce s mladistvými klienty probíhající

formou konzultací na půdě Probační a mediační služby. Tato setkání jsou tvořena

rozhovory na téma aktuální osobní spokojenosti klienta, jeho rodiny, školy či práce,

trávení volného času a přátel, ale také orientace na budoucí život klienta, životní cíle a

perspektivy, vedení k odpovědnosti za vlastní chování a strategie zvládání

problémových situací. Součástí rozhovorů je též řešení spáchaného protiprávního činu,

ve smyslu nejen jeho nápravy, ale také pochopení a jiného způsobu řešení situace, za

které byl čin spáchán.

Druhou oblastí spolupráce je spolupráce s rodinou, která probíhá opět formou

konzultací s rodinou. Tyto jsou zaměřeny jak na podporu práce rodiny s mladistvým

klientem, tak na práci se samotnou rodinou (zejména v případech nespolupracujících

rodin, či rodin s nevyhovujícím zázemím). Další možností spolupráce s rodinou jsou

návštěvy v rodině, které se konají jednou za půl roku.

Samozřejmostí je spolupráce se školou mladistvého klienta. Zde se spolupráce

zaměřuje především na podávání zpráv o průběhu vzdělávání klienta. Jedná se jak o

celkový prospěch klienta, tak také docházku do školy, jeho chování, případně budoucí

92

zaměření vzdělání či volba povolání. V případě potřeby mohou probační úředníci školu

také navštívit a osobně případ konzultovat s učiteli mladistvého klienta.

Další oblastí je spolupráce se zainteresovanými institucemi. Nejčastěji se jedná o

Orgán sociálně právní ochrany dítěte, kurátory či K-centra.

Jak úředníci PMS spolupráci s mladistvými klienty hodnotí?

Informantky se shodují, že je velmi obtížné obecně spolupráci s mladistvými klienty

hodnotit. Vždy se spolupráce odvíjí individuálně od každého případu zvlášť a záleží zde

na několika aspektech. Významným faktorem je samotný mladistvý klient a jeho ochota

spolupracovat. V případě, že je klient ochotný spolupracovat a aktivně se podílet na

konzultacích s probačním pracovníkem, je tato spolupráce následně hodnocena

informantkami kladně nebo úspěšně, v případě nespolupracujících, či nekomunikujících

klientů pak jako neúčinná, náročná. Druhým aspektem je spolupráce rodiny. Opět se

jedná o její ochotu spolupracovat na vedení klienta k plnění jeho povinností či vhodné

výchově. Jako v předchozím případě se pak dle ochoty spolupráce odvíjí i její

hodnocení.

Podobně jako výše informantky uvádí při hodnocení spolupráce rozdíl mezi

spoluprací s klientem v přípravném a vykonávacím řízení, jenž opět souvisí s ochotou

klientů aktivně se podílet na spolupráci s probačními úředníky. V odpovědích se

shodují, že v případě klientů v přípravném řízení je jejich spolupráce dobrovolná, tudíž

také jejich zájem a ochota spolupracovat je vyšší. Spolupráce je pak hodnocena

převážně lépe.

Z výše uvedeného je dále při hodnocení spolupráce zřejmé, že významnou roli hraje

z pohledu probačních úředníků vnímání její úspěšnosti, tedy zda klientům byla ku

prospěchu, či nikoli.

Přes problematické zobecnění hodnocení je spolupráce s mladistvými klienty

vnímána kladně či úspěšně. Potřeba změny ve spolupráci vychází dle výzkumu

především z potřeby věnovat klientům více prostoru pro častější a intenzivnější přímé

konzultace a vytvoření důvěrnějšího vztahu pro lepší porozumění klientům.

Jak úředníci PMS hodnotí efektivnost (přínos) služeb PMS pro mladistvé

klienty?

Z výzkumu je patrné, že dle informantek je spolupráce s Probační a mediační

službou pro většinu mladistvých klientů přínosná. Tento přínos je však definován pouze

93

na dobu trvání probačního dohledu. Předpoklad déletrvajícího pozitivního účinku na

mladistvé klienty je převážně dohadem informantek, jenž vychází z předchozích

konzultací. Přesto je pro informantky i toto úspěchem.

Přínos je dle výzkumu probačními úředníky shledáván především v pomoci klientům

zamyslet se nad vlastním životem a způsobem, jakým jej klienti doposud vedli. Vedení

probačními úředníky klientům umožňuje urovnat si, případně vytvořit si životní priority

a hodnoty. Také může klientům pomoci si ujasnit, co od svého života očekávají a kam

chtějí směřovat, případně co pro dosažení těchto cílů mají udělat. Pomoc je tedy

orientována především na budoucí směřování klientů.

Dále z výzkumu vyplývá, že spolupráce s Probační a mediační službou mladistvé

klienty podporuje v uvědomění si vlastního chování a jeho pozitivních či negativních

důsledků. Pomocí vedení probačním úředníkem je tak klientům umožněno uvědomit si

vlastní závadové chování a převzít za něj zodpovědnost, což je prvním krokem k jeho

pozitivní změně.

Dále je spolupráce s PMS pro klienty účinná z pohledu navazující péče vhodnými

odborníky. Probační úředník může mladistvému klientovi či jeho rodině pomoci

zprostředkovat kontakt na potřebné odborníky, které by klient sám nevyhledal, případně

by jej nenapadlo je samostatně kontaktovat.

Pro zvýšení efektivity vzájemné spolupráce mladistvých klientů a Probační a

mediační služby je dle informantů nutné věnovat klientům více času a intenzivnější

(častější) spolupráci jak se samotnými klienty, tak také s jejich rodinou. Způsoby jak

tohoto dosáhnout jsou dle odpovědí informantek omezení množství případů na

probačního úředníka a menší množství administrativních úkonů spojených s vedením

případu.

Jak nazírají probační úředníci na spolupráci s mladistvými klienty?

V reflexi hlavní výzkumné otázky je krom výše uvedeného z odpovědí informantek

patrné, že je vzájemná spolupráce vnímána jako přínosná a pozitivní oblast práce

s mladistvými, kteří se provinili spácháním protiprávního činu. Přestože je tato práce

pro informantky náročná, a to jak z pohledu individuálního přístupu ke každému

klientovi, tak také z hlediska osobního zvládání tlaku práce, případně syndromu

vyhoření, je dle nich smysluplná a díky pozitivnímu přínosu pro klienty také účinná.

V pohledu na spolupráci probačních úředníků a případné potřeby změny této

spolupráce je z výzkumu dále patrný rozdíl mezi informantkou s nejdelší praxí a

94

ostatními informantkami se zkušenostmi v řádu několika let. Na této skutečnosti se

pravděpodobně odráží fakt, že nejdéle pracující informanka se v dané profesní oblasti

pohybuje již od doby vzniku Probační a mediační služby, je tedy více vázána na smysl a

cíle, se kterými Probační a mediační služba vznikala. Ve svých odpovědích pak více než

ostatní reflektuje právě smysl a cíle probační služby a smysluplnost práce probačního

úředníka v trestním řízení s mladistvými. Také se oproti ostatním informantkám dotýká

provázanosti probační služby s dalšími odborníky a potřebou navazujících programů

pro mladistvé, jež ukončili spolupráci s probační službou.

7.2. Doporučení pro praxi

Z provedeného výzkumu vyplývají následující doporučení pro praxi:

Více prostoru pro přímé konzultace s klienty

Přímé konzultace s mladistvými klienty jsou základem spolupráce s probačními

úředníky. Z výzkumu je však patrná nespokojenost pracovníků s časovým prostorem,

který mohou z důvodu své vytíženosti mladistvým klientům věnovat. Tato skutečnost

pak omezuje účinnost vzájemné spolupráce, poněvadž konzultace časově (jak v rámci

délky jednoho setkání, tak také četnosti setkání) neumožňují probrat potřebná témata a

situace, jež je třeba řešit. Také neposkytují dostatek prostoru pro hledání vhodných

způsobů řešení situací, se kterými se mladistvý setkává, včetně řešení spáchaného činu,

pro nějž se mladistvý stal klientem PMS. Stávající situace pak ovlivňuje celkovou

efektivitu služby v rámci prevence páchání další kriminality mladistvým klientem a jeho

opětovné vedení řádné života. Z tohoto důvodu je potřebné klientům věnovat v rámci

spolupráce více prostoru pro pravidelnější konzultace a intenzivnější práci s každým

klientem, která by umožnila dostatečné řešení potřebných témat.

Vytvoření důvěrnějšího vztahu s klienty

S potřebou výše uvedené intenzivní a častější spolupráce souvisí také potřeba

navázat s klienty během konzultací důvěrný vztah, který by umožnil klientům se při

konzultacích uvolnit a otevřeně řešit i nepříjemná osobní témata.

Vzhledem k postavení mladistvého klienta vůči probačnímu úředníkovi a málo

častým konzultacím je nedůvěra v probačního úředníka pochopitelná. Toto nicméně

nemění nic na skutečnosti, že se jedná o velmi problematický aspekt spolupráce, který

také omezuje možnosti úředníka při kvalitním vedení klienta. Jedná se zejména o

situace, kdy klient může zamlčovat podstatné informace a nepřikládat odpovídající

95

význam činnostem a rozhovorům, které na konzultacích probíhají. Vedení klienta je

v takovém případě méně účinné.

Z tohoto důvodu je důležité s klienty vytvořit bezpečný prostor pro setkávání a

vybudovat důvěrný vztah, který by dovolil klientovi hovořit o problematických

osobních tématech a současně umožnil úředníkovi nahlédnout na situaci mladistvého

klienta z jeho úhlu pohledu. Díky tomu by úředník mohl lépe pochopit postoje, názory a

celkové vnímání světa mladistvým za účelem efektivnější spolupráce.

Navazující programy pro mladistvé klienty po ukončení spolupráce s PMS

Z výzkumu v současnosti vyplývá jako nevyhovující ukončení spolupráce

s mladistvými klienty bez možnosti navazujících podpůrných programů. Vytvoření

těchto programů by odcházejícím mladistvým klientům mohlo poskytnout delší

spolupráci a vedení v případě individuální potřeby. Jednalo by se například o podporu

v oblastech, které nebyly v průběhu konzultací s probačním úředníkem dostatečně

vyřešeny, či podpory při nových krizových situacích, s nimiž se mladistvý setkává při

snaze opět vést řádný život a dosahovat svých vytyčených cílů.

Postihy pro klienty za nedodržování stanovených povinností

V případě nespolupracujících mladistvých klientů se může jako užitečné jevit také

vyšší využití postihů za neplnění stanovených povinností. Účel těchto postihů by se

však neměl zaměřovat pouze na potrestání za prohřešky a motivaci k plnění povinností,

ale jejich plnění by mělo vést k osobnostnímu rozvoji mladistvého klienta. Proto by

bylo vhodné tyto „sankce“ orientovat na oblasti školy a vlastního studia, práce či

pomoci v různých institucích a neziskových organizacích.

Některá výše uvedená doporučení jsou v praxi vázána se snížením množství případů

spadajících na jednoho probačního úředníka. Změna této situace by však znamenala

navýšení počtu pracovníků Probační a mediační služby, což je v současnosti velmi

problematické.

7.3. Limity výzkumu

V kvalitativním výzkumu je při hodnocení kvality výsledků nutné přihlédnout ke

specifikům tohoto typu výzkumu. Pravidla pro hodnocení nemohou být aplikována

mechanicky, nýbrž stejně jako samotný výzkum mají být otevřená. K problematice

hodnocení výsledků je pak v kvalitativním výzkumu možné přistupovat ze dvou pozic.

První je přeformulování hodnocení v kvantitativním výzkumu, tedy validity, reliability,

96

objektivity a zobecnitelnosti. Druhou je konstrukce nových kritérií, které ještě více

zohledňují specifika kvalitativního výzkumu (Hendl, J., 2005).

Při uvažování validity kvalitativního výzkumu tato úzce souvisí se samotným

výzkumníkem, jehož subjektivita může výsledky výzkumu zkreslovat. Zde záleží na

výzkumníkově perspektivě, dosavadních zkušenostech, jeho přesném popisu

zkoumaných jevů a interpretaci získaných dat (Hedl, J., 2005). Tato zkreslení byla při

výzkumu minimalizována zvukovým a psaným záznamem jednotlivých rozhovorů a

průběžným objasňováním získaných informací.

Další limity výzkumu se odvíjejí především od zvoleného výzkumného souboru.

Vzhledem k pracovní vytíženosti probačních úředníků byla spolupráce s nimi velmi

problematická. Nejprve se jednalo o náročné získávání dostatečného počtu

spolupracujících informantů. Vzhledem ke kvalitativnímu typu výzkumu se však

velikost získaného výzkumného souboru nejeví jako zásadní limit prováděného šetření.

Dalším omezením při výzkumu byla nemožnost setkat se s informanty opakovaně a

ujasnit si či doplnit nově vyvstávající otázky a témata, která nebyla při prvním

rozhovoru dostatečně probrána. Pro získání přesnějších a ucelenějších dat by tedy bylo

vhodné opakované setkání s těmito informanty.

Se získáním přesnějších dat souvisí také forma vedení rozhovorů. Některé otázky

šetření mohly být formulovány jiným způsobem tak, aby informanty vedly k širšímu a

také hlubšímu rozvedení svých odpovědí. Současně by bylo vhodné se více v průběhu

rozhovorů doptávat na objevující se témata, protože i tato se mohou při hlubší analýze

jevit užitečná.

Zásadním limitem práce, jenž následně zapříčinil změnu původně zamýšleného

výzkumného šetření a jeho cíle, však byla nedostupnost k části výzkumného souboru,

tedy informantům v podobě mladistvých klientů Probační a mediační služby.

Spolupráce s mladistvými klienty znamenala podstatnou část původně zamýšleného

výzkumného šetření, přesto je však výzkum v aktuálně předkládané podobě užitečný a

nabídl první krok k původnímu cíli práce, který je dle mého názoru vhodným námětem

pro další výzkum.

97

ZávěrDiplomová práce se zabývá problematikou spolupráce probačních úředníků s jejich

mladistvými klienty. Hlavním cílem práce bylo na základě teoretických poznatků a

výzkumného šetření nahlédnout na vnímání spolupráce probačních úředníků s

mladistvými klienty z pohledu těchto úředníků se zaměřením na možnosti zlepšení dané

spolupráce. Součástí uvedeného cíle byl proto popis a hodnocení průběhu poskytování

vzájemné spolupráce mezi mladistvým klientem a úředníkem a hodnocení její účinnosti,

tedy jak probační úředníci pohlížejí na její prospěch pro mladistvé klienty.

Výše uvedeného hlavního výzkumného cíle, tedy nahlédnutí na vnímání spolupráce

probačních úředníků s mladistvými klienty z pohledu těchto úředníků a na základě

zjištěných informací poskytnutí podnětů a doporučení pro zlepšení této spolupráce a

jejího průběhu, bylo dosaženo definováním a vyhodnocením výzkumných otázek.

Hlavní výzkumnou metodou byl v rámci kvalitativního výzkumu polostrukturovaný

rozhovor s šesti probačními úředníky z různých středisek Probační a mediační služby

v České republice.

Z teoretických podkladů práce, tak také dle výzkumného šetření je zřejmé, jak

významnou oblast Probační a mediační služba sehrává při práci s mladistvými. Díky

spolupráci s probačním úředníkem se mladistvým dostává potřebné vedení a reflexe

vlastního chování i s jeho důsledky. Nejedná se o pouhé potrestání, ale o pomoc při

nápravě a uvědomění si problémových situací a v nich užití závadového chování. Díky

tomuto mají klienti možnost za pomoci probačního úředníka pohlédnout na své

dosavadní jednání a celkový způsob života a účinně dosáhnout zlepšení v této oblasti.

Toto potvrzují i výsledky výzkumu, kdy dotazovaní probační úředníci reflektují jako

podpůrnou oblast spolupráce s Probační a mediační službou právě reflexi vlastního

chování, uvědomění si jeho důsledků a přijetí odpovědnosti za ně. Dále uvádí mezi

pozitivní dopady spolupráce vytvoření řádu a pravidel a umožnění srovnání si životních

hodnot a priorit s možnostmi jak životních cílů dosáhnout. Významnou oblastí pomoci

je pak také zprostředkování širší odborné pomoci mladistvým klientům, ke které by se

bez spolupráce s Probační a mediační službou nemuseli tito klienti dostat.

Přes uvedená pozitiva vzájemné spolupráce mladistvých klientů s Probační a

mediační službou z výzkumu vyplývají také určité nedostatky této spolupráce. Jedná se

především o nedostatek času, který mohou probační úředníci mladistvým klientům a

jejich rodinám věnovat, což také omezuje zamýšlený účinek spolupráce. Dále se jako

98

nedostatek jeví málo důvěrný vztah mezi probačním úředníkem a jeho mladistvým

klientem. Tato nedůvěra pak zamezuje intenzivní a otevřené spolupráci, díky které by

byla vzájemná spolupráce snazší a účinnější. Mezi nedostatky se též řadí nízké, či

nedostatečné postihy klientů za nedodržování vytyčených cílů a chybějící návaznost

programů pro klienty, jež spolupráci s Probační a mediační službou již ukončili.

V rámci nedostatků z výzkumu vyplývají také oblasti, které by bylo v rámci

spolupráce s mladistvými klienty vhodné zlepšit. Jedná se vzhledem k nedostatku času

pro intenzivní a častou práci s klienty a jejich rodinami o navýšení počtu probačních

pracovníků, snížení množství případů na jednoho pracovníka a snížení množství

administrativních úkonů. Tyto změny jsou však dle informantek vzhledem k stávající

situaci nereálné.

Z výzkumu nicméně vyplývají též změny, které jsou snáze dosažitelné. První z nich

je změna v oblasti postihů klientů za neplnění uložených povinností, kde jako možné

řešení vychází zvýšení těchto postihů, a to například v rámci školy (vlastního studia),

práce či pomoci v neziskových organizacích. Dále se jedná o oblast navazujících

programů, pro mladistvé, kteří již ukončili spolupráci s Probační a mediační službou.

Zde se naskýtá prostor pro vytvoření nové instituce, organizace, která by se právě touto

problematikou zabývala.

99

ShrnutíDiplomová práce „Spolupráce Probační a mediační služby s mladistvými klienty

z pohledu probačních úředníků“ se zabývá postoji probačních úředníků vůči Probační a

mediační službě a hodnocením a efektivitou spolupráce probačních úředníků

s mladistvými klienty PMS.

Hlavním cílem diplomové práce je analýza postojů probačních úředníků vůči

spolupráci s jejich mladistvými klienty se zaměřením na možnosti jejího zlepšení. Pro

dosažení daného cíle byl použit kvalitativní design výzkumu, konkrétně metoda

polostrukturovaných rozhovorů s probačními úředníky. K analýze získaných dat bylo

následně využito otevřené a zaměřené kódování.

Práce je tvořena teoretickou a praktickou částí. Teoretická část je členěna do čtyř

kapitol. První kapitola shrnuje poznatky o osobnosti mladistvé s problémy/poruchami

chování. Druhou kapitolu tvoří informace o Probační a mediační službě. Třetí kapitola

se zabývá specifickou rolí Probační a mediační služby ve spolupráci s mladistvými

klienty a poslední kapitola charakterizuje probačního úředníka ve spojení s jeho

povinnostmi a osobnostní předpoklady pro výkon dané profese. Praktická část práce je

založena na polostrukturovaných rozhovorech s probačními úředníky.

Závěr práce obsahuje shrnutí výsledků a doporučení probačních úředníků pro

zlepšení spolupráce s jejich mladistvými klienty a limity prováděného výzkumu.

100

SummaryThe diploma thesis entitled ‘The Cooperation between Probation and Mediation

Service and the Juvenile Clients from the Perspective of the Probation Officers’ deals

with the attitudes of probation officers to the Probation and Mediation Service and its

evaluation and effectiveness of the cooperation between PMS’s juvenile clients and

probation officers.

The main goal of this thesis is to analyse attitudes of the probation officers to the

cooperation between PMS’s juvenile clients and probation officers focusing on its

improvement. The qualitative research, specifically a semi-structured interview with the

probation officers analyse by an opening and focused coding, is used to achieve the

objectives.

The theoretical part of the thesis consists of four chapters. The first chapter

summarizes knowledge about the personality of adolescents with behavioural problems

and disorders. The second chapter contains information about the Probation and

Mediation Service in general. The third chapter is about the specific role of the

Probation and Mediation Service in dealing with the juvenile clients and the last chapter

characterises probation officers with connection to their obligations and personal

assumptions for this profession. The practical part is based on the semi-structured

interviews with probation officers.

The conclusion of the thesis includes the summary of the results and the

recommendations from the probation officers to improve the cooperation between them

and their juvenile clients and the limits of the research.

101

Literární zdroje

BLATNÍKOVÁ, Šárka a Karel NETÍK. Predikce vývoje pachatele. Praha: Institut pro

kriminologii a sociální prevenci, 2008. Studie (Institut pro kriminologii a sociální

prevenci). ISBN 978-80-7338-075-5.

BLATNÝ, Marek, ed. Psychologie celoživotního vývoje. Praha: Univerzita Karlova,

nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-802-4634-623.

BOWER, Eli Michael. Early identification of emotionally handicapped children in

school. 2d ed. Springfield, Ill.: C. C. Thomas, 1969.

CREE, Viviene E. Sociology for social workers and probation officers. New York:

Routledge, 2000. ISBN 04-151-5016-7.

ČERNÍKOVÁ, Vratislava. Prekriminalita dětí a kriminalita mladistvých, kterým byla

uložena ochranná opatření: [trestně právní, sociálně psychologické, pedagogické a

léčebné aspekty]. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002.

ČERVENKA, Karel. Perspektivy práce s delikventní mládeží: [sborník příspěvků z

konference : Brno 25.-26.5.2011]. Brno: Občanské sdružení Ratolest Brno, 2011. ISBN

978-80-260-0137-9.

ČERVENKA, Karel, Věra VOJTOVÁ a Petr KACHLÍK. Faktory resilience v

intervenci 3P jako koncept inkluzivních strategií v etopedii: Inclusive strategies in

education of children with behavioural difficulties/disorders - the factors of resiliency in

3P intervention. Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-8131-4.

ELICHOVÁ, Markéta. Sociální práce: aktuální otázky. Praha: Grada, 2017. ISBN

9788027100804.

FLORE, D., Stéphanie BOSLY, Amandine HONHON a Jacqueline MAGGIO.

Probation measures and alternative sanctions in the European Union. Portland

[Oregon]: Intersentia, [2012]. ISBN 978-1-78068-043-9.

GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000, 207 s. Edice

pedagogické literatury. ISBN 80-859-3179-6.

GJURIČOVÁ, Jitka a Martin ŽÁRSKÝ. Vývoj kriminality v České republice se

zvláštním zřetelem na kriminalitu dětí a mládeže. Kriminalistika: čtvrtletník pro

kriminalistickou teorii a praxi. 1999, č. 1. s. 3–26. ISSN: 1210-9150.

102

GULOVÁ, Lenka. Sociální práce: pro pedagogické obory. Praha: Grada, 2011.

Pedagogika (Grada). ISBN 9788024733791.

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál,

2005, 407 s. ISBN 80-736-7040-2.

HULMÁKOVÁ, Jana. Trestání delikventní mládeže. V Praze: C.H. Beck, 2013.

Beckova edice právní instituty. ISBN 978-807-4004-506.

INDERBITZIN, Michelle Lee., Kristin Ann. BATES a Randy R.

GAINEY. Perspectives on deviance and social control. Los Angeles: SAGE, 2015.

ISBN 978-145-2288-857.

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-717-8535-0.

JEDLIČKA, Richard a Jaroslav KOŤA. Aktuální problémy výchovy: analýza a prevence

sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 169 s.

ISBN 382-233-97.

JEDLIČKA, Richard. Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie.

Praha: Portál, 2011. ISBN 978-807-3677-886.

JEŘÁBEK, H. Úvod do sociologického výzkumu. Dot. Praha: Karolinum, 1993. ISBN

80-7066-662-5.

KALEJA, Martin. Etopedická propedeutika v inkluzivní speciální pedagogice. Ostrava:

Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2013. ISBN 978-807-4643-965.

KARABEC, Zdeněk. Restorativní justice: sborník příspěvků dokumentů. Praha: Institut

pro kriminologii a sociální prevenci, 2003. Studie (Institut pro kriminologii a sociální

prevenci). ISBN 80-733-8021-8.

KAUFFMAN, James M. Characteristics of emotional and behavioral disorders of

children and youth. 6th ed. Upper Saddle River, N.J.: Merrill, c1997. ISBN 01-351-

5974-1.

KLOEP, Marion. Development from adolescence to early adulthood: a dynamic

systemic approach to transitions and transformations. New York, 2016. ISBN 978-0-

415-64009-1.

KRAUS, Blahoslav a Jolana HRONCOVÁ. Sociální patologie. Vyd. 2. Hradec

Králové: Gaudeamus, 2010. ISBN 978-80-7435-080-1.

103

LEVINE, Laura E. a Joyce. MUNSCH. Child development from infancy to adolescence:

an active learning approach. Thousand Oaks, California: SAGE, 2016. ISBN 978-145-

2288-819.

MACEK, Petr. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících.

Praha: Portál, 1999. ISBN 80-717-8348-X.

Manuál k případovým konferencím. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2011.

ISBN 9788074210389.

MAREŠOVÁ, Alena a kol. Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k

omezení jejich vzniku. Vyd. 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.

154, 33 s. Studie. ISBN 80-86008-34-7.

MAREŠOVÁ Alena a Zdeněk DVOŘÁČEK. Aktuální poznatky z činnosti služby

Kriminální policie a vyšetřování na úseku mládeže. 1. vyd. Praha: Vydavatelství PA

ČR, 2007, s. 13−20. ISBN 978-80-7251-248-5.

MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2009.

Pedagogika (Grada). ISBN 978-802-4723-105.

MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN

8071785482.

MATOUŠEK, Oldřich a Andrea MATOUŠKOVÁ. Mládež a delikvence: možné

příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. Vyd. 3., aktualiz. Praha:

Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-825-8.

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha:

Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 8024713624.

MORAVCOVÁ, Eva, Zuzana PODANÁ a Jiří BURIÁNEK. Delikvence mládeže:

trendy a souvislosti. Praha: Triton, 2015. ISBN 978-807-3878-603.

RAYNOR, Peter. Effective probation practice. London: Macmillan, 1994. ISBN 0-333-

58524-0.

ROZUM, Jan. Probační programy pro mladistvé. Praha: Institut pro kriminologii a

sociální prevenci, 2011. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN

978-807-3381-141.

104

ŘEZÁČ, Pavel a Kateřina KLEČKOVÁ. Perspektivy práce s delikventními adolescenty.

Brno: Občanské sdružení Ratolest Brno, 2011.

SANTROCK, John W. Adolescence. Fifteenth edition. New York, NY: McGraw-Hill

Education, 2014. ISBN 978-0078035487.

SCHELLEOVÁ, Ilona. Právní postavení mladistvých. Praha: Eurolex Bohemia, 2004.

ISBN 80-864-3282-3.

SKOPALOVÁ, Jitka. Záblesky bezpečí dítěte. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v

Olomouci, 2010. 38 s. ISBN 978-80-244-2567-2.

SOBOTKOVÁ, Veronika. Rizikové a antisociální chování v adolescenci. Praha: Grada,

2014. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4740-423.

STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. 1.vyd. Boskovice:

Albert. 1999. 228 s. ISBN 80-85834-60-X.

SVOBODA, Ivo. Úvod do studia Mediace a probace. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve

Zlíně, 2005. ISBN 80-731-8261-0.

ŠTERN, Pavel, OUŘEDNÍČKOVÁ, Lenka a Dagmar DOUBRAVOVÁ, ed. Probace a

mediace: možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-757-2.

THOROVÁ, Kateřina. Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po

smrt. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-802-6207-146.

TRUHLÁŘOVÁ, Zuzana a MARTIN SMUTEK (EDS.). Riziková mládež v současné

společnosti: sborník příspěvků z konference s mezinárodní účastí konané pod záštitou

projektu PHARE 2003 RLZ - opatření 2.1 Program podpory aktivit zaměřených na

integraci sociálně znevýhodněných obyvatel ve spolupráci Královéhradeckého kraje a

katedry sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec

Králové. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006. ISBN 80-704-1044-2.

Úmluva o právech dítěte a související dokumenty. Praha: Ministerstvo práce a sociálních

věcí ČR, 2016. ISBN 978-80-7421-120-1.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vyd. 2., dopl. a

přeprac. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-802-4621-531.

VETEŠKA, Jaroslav. Mediace a probace v kontextu sociální andragogiky. Praha:

Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-898-7.

105

VĚTROVEC, Vladislav. Zákon o mediaci a probaci: komentář. Praha: Eurolex

Bohemia, 2002. Komentované zákony (Eurolex Bohemia). ISBN 80-864-3232-7.

VOJTOVÁ, Věra. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako

perspektiva kvality života v dospělosti. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-

802-1051-591.

VOJTOVÁ, Věra. Kapitoly z etopedie I. 2., přeprac. a rozš. vyd. Brno: Masarykova

univerzita, 2008. ISBN 978-802-1045-736.

VOJTOVÁ, Věra a Karel ČERVENKA. Edukační potřeby dětí v riziku a s poruchami

chování: Educational needs of children at risk and with behavioural disorders. Brno:

Masarykova univerzita, 2012. ISBN 9788021061347.

VRÁBLOVÁ, Miroslava. Kriminologické a trestnoprávne aspekty trestnej činnosti

mládeže. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. Autorské publikácie.

ISBN 978-807-3803-711.

ŽATECKÁ, Eva. Postavení a úkoly Probační a mediační služby. Ostrava: Key

Publishing, 2007. Právo (Key Publishing). ISBN 978-808-7071-557.

106

Internetové zdroje

DEVRIES, Dawn. Developing a Physical Activity and Nutrition After-School Program

With Youth at Risk. Therapeutic Recreation Journal [online]. 2016, 50(4), 304-326 [cit.

2019-01-27]. ISSN 00405914. Dostupné z:

<http://search.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/login.aspx?

direct=true&db=s3h&AN=119 790355&lang=cs>.

HESSE-BIBER, Sharlene Nagy a Patricia LEAVY. The practice of qualitative

research [online]. Thousand Oaks: SAGE Publications, 2006 [cit. 2019-02-10]. ISBN

07-619-2827-8. Dostupné z: <https://books.google.cz/books?

id=1v5GV3YlS60C&printsec=frontcover&dq=The+Practice+of+Qualitative+Research

&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwidttqAkbHgAhVIZlAKHaYPCsYQ6AEIMjAB#v=onep

age&q=The%20Practice%20of%20Qualitative%20Research&f=false>.

Listina základních práv a svobod [online]. In Sbírka zákonů České republiky. 1992, roč.

1993, usnesení předsednictva České národní rady. [cit. 2018-04-15] Dostupné z:

<https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html>.

Most k naději [online]. Most, ©2011 [cit. 2019-01-15]. Dostupné z:

<http://www.mostknadeji.eu>.

Probační a mediační služba ČR [online]. ©2017 [cit. 2018-04-09]. Dostupné z:

<https://www.pmscr.cz>.

Salma Patel [online]. United Kingdom: Salma Patel, ©2018 [cit. 2019-02-10].

Dostupné z: <http://salmapatel.co.uk>.

Slovník cizích slov [online]. ©2018 [cit. 2018-05-18]. Dostupné z: <http://slovnik-

cizich-slov.abz.cz>.

Statistiky - kriminalita. Policie České republiky [online]. Praha: Policie ČR, ©2018 [cit.

2018-10-28]. Dostupné z: <http://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx>.

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie: Aktuální a každodenní [online]. V Praze: Karolinum,

2010 [cit. 2019-02-10]. ISBN 978-80-246-1789-3. Dostupné z:

<https://books.google.cz/books?

id=ABTXBQAAQBAJ&printsec=frontcover&dq=Soudobá+sociologie+IV.

+Aktuální+a+každodenní&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiC7uiukLHgAhVOK1AKHaO

107

https://books.google.cz/books?id=ABTXBQAAQBAJ&printsec=frontcover&dq=Soudob%C3%A1+sociologie+IV.+Aktu%C3%A1ln%C3%AD+a+ka%C5%BEdodenn%C3%AD&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiC7uiukLHgAhVOK1AKHaOuD2YQ6AEIKTAA#v=onepage&q=Soudob%C3%A1%20sociologie%20IV.%20Aktu%C3%A1ln%C3%AD%20a%20ka%C5%BEdodenn%C3%AD&f=false


http://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx

http://salmapatel.co.uk/

uD2YQ6AEIKTAA#v=onepage&q=Soudobá%20sociologie%20IV.%20Aktuální%20a

%20každodenní&f=false>.

Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o

zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších

předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a

mediační službě) [online]. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000, částka 74.

Dostupné z: <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-257>.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. In Sbírka zákonů České republiky.

2012, částka 33. Dostupné z: <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89>.

Zákon č.218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve

věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

[online]. In Sbírka zákonů České republiky. 2003, částka 79. Dostupné z:

<https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2003-218>.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník [online]. In Sbírka zákonů České republiky. 2009,

částka 11. Dostupné z: <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40>.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce [online]. In Sbírka zákonů České republiky. 2006,

částka 84. Dostupné z: <https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-262>.

108



Seznam tabulekTab. 1: Přehled designu výzkumu........................................................................................67

Tab. 2: Délka praxe probačních úředníků, kteří se účastnili výzkumu................................68

Tab. 3: Pojmy subjektivně charakterizující PMS a profesi probačního úředníka................72

Tab. 4: Náplň práce probačních úředníků............................................................................73

Tab. 6: Subjektivní hodnocení práce probačních úředníků..................................................80

Tab. 7: Subjektivně nevyhovující oblasti spolupráce s mladistvými klienty.......................83

Tab. 8: Subjektivní potřeba změny v rámci spolupráce s mladistvými klienty...................86

Tab. 9: Oblasti prospěchu spolupráce s probačními úředníky pro mladistvé klienty..........90

109

Seznam přílohPříloha č. 1: Základní témata a okruhy otázek pro mladistvé klienty PMS

Příloha č. 2: Dotazník pro mladistvé klienty

Příloha č. 3: Informovaný souhlas s účastí na výzkumném šetření a s využitím

výzkumného rozhovoru

110

PřílohyPříloha č. 1: Základní témata a okruhy otázek pro mladistvé klienty PMS:

Téma 1: Délka spolupráce mladistvých klientů s PMS

Jak dlouho už s PMS spolupracuješ? Je to pro Tebe první spolupráce?

Téma 2: Subjektivní vnímání PMS

Co pro Tebe PMS znamená? (Co tě k tomu napadne jako první?)

Téma 3: Subjektivní vnímání role (pozice) klienta PMS

Jaké je pro Tebe být klientem PMS? (Co to pro tebe znamená?)

Téma 4: Spolupráce mladistvých klientů s úředníky PMS

Jakým způsobem s PMS spolupracuješ? Ve smyslu do jakého programu PMS jsi

zapojen?

Jak Tvá spolupráce s PMS probíhá?

Jak hodnotíš spolupráci s úředníky PMS? Změnil(a) bys na spolupráci s PMS

něco? Jak? Je něco, co Ti na spolupráci s PMS nevyhovuje? Co?

Téma 5: Subjektivní vnímání efektivity spolupráce mladistvých klientů s PMS

Myslíš si, že je spolupráce s PMS účinná? Pomohla Ti v něčem, případně

v čem? Je dle Tebe něco, co by mohlo zvýšit efektivitu služby?

Příloha č. 2: Dotazník pro mladistvé klienty

Ahoj, dobrý den,

obracím se na Tebe s prosbou o spolupráci při výzkumu k mé diplomové práci.

Jsem studentka Masarykovy univerzity a v rámci diplomové práce se zabývám

problematikou Probační a mediační služby, konkrétně postoji probačních úředníků a

mladistvých klientů PMS (tedy Tebe) vůči vzájemné spolupráci a průběhu poskytování

spolupráce.

Cílem mého výzkumu je analyzovat, jak jednotliví účastníci na vzájemnou spolupráci

pohlížejí, a porovnat názory mezi klienty a úředníky. Zjištěnými výsledky pak přispět

ke zlepšení vzájemné spolupráce a poskytování služeb.

Tvá pomoc spočívá ve vyplnění následujícího dotazníku o tom, jak probíhá Tvoje

spolupráce s Probační a mediační službou. Veškeré informace, které mi poskytneš,

budou sloužit jen jako podklady k výzkumu a budou zcela anonymní.

Předem Ti děkuji za Tvou ochotu a čas.

Hana Kolajová

DOTAZNÍK

1. Kolik je Ti let?

2. Co pro Tebe PMS znamená? (Co tě k tomu napadne jako první?)

3. Jak dlouho už s PMS spolupracuješ?

4. Je to pro Tebe první spolupráce s touto službou?

5. Jaké je pro Tebe být klientem PMS? (Co to pro tebe znamená?)

6. Jakým způsobem s PMS spolupracuješ? Ve smyslu do jakého programu PMS jsi

zapojen?

7. Jak tato spolupráce probíhá?

Docházíš na středisko?

Jak často na středisko docházíš?

Co zde s pracovníky PMS děláš?

Navštívili pracovníci v rámci spolupráce Tvé bydliště?

Pokud ANO, jak tato návštěva probíhala?

Máš v rámci spolupráce s PMS nějaké povinnosti, omezení? Jaké?

Doplň, cokoli dalšího Tě ke spolupráci napadne:

8. Jak hodnotíš spolupráci s úředníky PMS?

9. Změnil(a) bys na spolupráci s PMS něco? Jak?

10. Je něco, co Ti na spolupráci s PMS nevyhovuje? Co?

11. Myslíš si, že je spolupráce s PMS účinná? Pomohla Ti v něčem, případně v čem?

12. Je dle Tebe něco, co by mohlo zvýšit efektivitu služby?

Ještě jednou Ti děkuji za tvou spolupráci a čas

Příloha č. 3: Informovaný souhlas s účastí na výzkumném šetření a s využitím

výzkumného rozhovoru

INFORMOVANÝ SOUHLAS S ÚČASTÍ NA VÝZKUMNÉM

ŠETŘENÍ A S VYUŽITÍM VÝZKUMNÉHO ROZHOVORU

zaznamenaného pro účely výzkumu k diplomové práci

Spolupráce Probační a mediační služby s mladistvými klienty z

pohledu probačních úředníků

Výzkumné šetření je realizováno pro účely zpracování diplomové práce, která je

psána v rámci studia oboru Sociální pedagogika a volný čas na Pedagogické fakultě

Masarykovy univerzity v Brně studentkou Bc. Hanou Kolajovou.

Cílem diplomové práce a souvisejícího výzkumného šetření je na základě

teoretických poznatků z oblasti Probační a mediační služby a zvláštností práce

s mladistvými klienty nahlédnout na vnímání spolupráce probačních úředníků s

mladistvými klienty z pohledu těchto úředníků se zaměřením na možnosti zlepšení dané

spolupráce. Tím následně na základě zjištěných informací poskytnout možné podněty

pro zlepšení spolupráce a jejího průběhu, které by umožnili zvýšení efektivity

spolupráce s pozitivním dopadem na vedení řádného života mladistvých klientů. Pro

účely výzkumu je důležité získat informace o průběhu spolupráce úředníků PMS

s mladistvými klienty a jejího hodnocení. Výstupem rozhovoru jsou tedy informace,

které se týkají popisu průběhu konzultací s mladistvými klienty a dalších forem

spolupráce, hodnocení průběhu spolupráce a její efektivity na prevenci další kriminality

mladistvých a jejich opětovné zapojení do společnosti a vedení řádného života.

Pro účely výzkumu a analýzy rozhovorů nejsou důležité Vaše osobní informace

(jméno, bydliště, místo výkonu praxe, věk, …). Rozhovor bude při zpracování

anonymizován a veškeré výstupy z něj uvedené v diplomové práci budou uváděny a

citovány anonymně. Nakládáno s nimi poté bude bez návaznosti a vazby na Vaši osobu

či zařízení, ve kterém pracujete.

Svým podpisem souhlasím s poskytnutím a zpracováním informací v rozhovoru

Bc. Haně Kolajové pro účely výzkumného šetření, jež je popsáno výše.

V …………………………… Podpis výzkumníka

Dne ………………………… Bc. Hana Kolajová

Podpis ……………………… ……………………

is.muni.cz€¦ · Web viewis to analyse attitudes of the probation officers to this cooperation...

Documents

Transcript of is.muni.cz€¦ · Web viewis to analyse attitudes of the probation officers to this cooperation...