KAP/GG

SEMINÁRNÍ PRÁCE

GEOPOLITIKA ČÍNY V LETECH 1949-1991

Jakub Chabr

chabrik@students.zcu.cz

KAP, FF ZČU

2012/2013

1

Obsah

1. Úvod.......................................................................................................................................3

2. Maova éra..............................................................................................................................5

3. Éra po Maovi.......................................................................................................................10

4. Závěr....................................................................................................................................16

5. Použitá literatura a prameny.............................................................................................17

6. Přílohy..................................................................................................................................19

2

1. Úvod

Práci věnující se geopolitice Číny v letech 1949-1991 je nutné lépe rozčlenit a

navrhnout její strukturu. Byť se jedná o práci pojednávající o Číně v době bipolární

konfrontace1, z pohledu Číny to rozhodně nebylo období homogenní, ba naopak. Znakem

homogenity může být snad jen nepřerušená vláda Komunistické strany Číny (dále jen KSČ),

která Číně vládne právě od roku 1949. Období 1949-1991 je obdobím několika dílčích period.

Sinolog John Fairbank postupuje následovně: „Prvních osm let lidové republiky – od

října 1949 do konce roku 1957 – znamenalo kreativní periodu rekonstrukce, růstu a inovací.

Slušný začátek narušila tragédie v podobě Velkého skoku vpřed (1958-60), po němž

následoval ekonomický růst (1961-65) a druhá tragédie v podobě Kulturní revoluce roku

1966. Dekáda let 1966-1976 bývá (dokonce i v Číně) chápána jako „deset ztracených let“.

První a třetí periody jsou charakteristické ekonomickým růstem, obnovou země a schopnými

komunistickými organizátory, druhá a čtvrtá perioda znamenají dominanci Mao Ce-tunga

(zemřel právě roku 1976).“ (Fairbank 2006: 343) Tyto čtyři dílčí periody chápu jako jedno

období, které nazvu Érou Mao Ce-tunga. Tomuto období bude věnována druhá kapitola

práce. Třetí kapitolou práce pak bude Éra po Maovi, tedy roky 1976-1991. Tolik k časovému

rozdělení. Nyní je zapotřebí přiblížit čínský prostor.

Čína je obrovská entita. Ze západní metropole Urumči (nikoli nejzápadnější cíp) do

Pekingu na východním pobřeží (nikoli nejvýchodněji) je to 2400 km. Z nejsevernějšího města

Mohe (v provincii Chej-lung-ťiang sousedící s tehdejším SSSR) na nejjižnější cíp ostrova

Chaj-nan (nachází se pouhých 30 km od pevniny, od níž je oddělen úžinou Qiongzhou) je to

přes 1100 km. Pokud bych bral v úvahu i ostrovy Nanshu (čínské označení pro Spratlyho

ostrovy, jež si nárokují i další státy), z Chaj-nanu je to k nim dalších tisíc km. (Lin 2005: 13)

Jak tento prostor dále rozčlenit? Jako nejvhodnější se jeví rozdělení na bohatý,

otevřený východ a jihovýchod – zejména pobřeží; a chudý, marginalizovaný, uzavřený a

méně rozvinutý západ, sever a střed. „Vnější“ (pobřežní) provincie versus provincie

vnitrozemské – lze říci, že šlo vždy o soupeření. Tato dichotomie se bude ozývat v obou

kapitolách a bude na ní demonstrována pestrost čínského geografického prostoru, která však

nahrává pobřežním provinciím.

1 Rozpad SSSR zde chápu jako dlouhodobý proces, který vyvrcholil až vznikem Ruské federace v prosinci roku 1991. Proto bude i celé období 1949-91 chápáno jako období bipolarity. Na druhou stranu je toto označení příliš zjednodušené, zvlášť když se jedná o Čínu, která se i s některými dalšími aktéry (např. s Japonskem) v 80. letech vynořila, začala ohromně růst a získávat vliv, což podle některých názorů bipolaritu nabouralo a pomalu vedlo k multipolaritě. V tomto případě velmi záleží na pojetí moci USA. Podle jedněch moc USA upadá již od počátků 70. let (ropné šoky, Vietnam, konec zlatého standardu), podle jiných je to zcela naopak – USA jsou jediným hegemonem a svět je unipolární. Přesto se přidržím nejčastějšího pojetí a roky 1949-91 budu chápat jako roky bipolarity.

3

Stačí pohlédnout na jakoukoli mapu Číny a marginalizace západu a převaha východu,

je okamžitě patrná. Řečeno triviálně, vypadá každá mapa zhruba takto: západ a střed je

prázdný s občasnými symboly, východ je symboly posetý. Mapa dopravních uzlů znamená

pletence dálnic a železnic na východě, pár linek na západě. Mapa průmyslu a nerostných

surovin znamená mnoho kouřících továrniček a další symboly na jihovýchodě a pár symbolů

na západě a v centru. Hustota populace znamená vybledlé a světlé barvy na západě (s

výjimkami jako Urumči) a směrem k východu a pobřeží výrazně tmavne. Stejným stylem

tmavnou i mapy srážek, více jich je na východě, kde jsou rovněž úrodné nížiny. Střed, sever a

západ jsou tvořeny buď pouští, nebo velehorami, což opět nahrává menší rozvinutosti

provincií v těchto oblastech. Naopak od středu na východ lze najít nejdůležitější řeky, z nichž

lze jmenovat tři. Yangzi (či Yangtze) je třetí nejdelší řekou světa (po Nilu a Amazonce).

Pramení v Tibetu, protéká několika velkoměsty (Nanking a Šanghaj). U Šanghaje ústí do

Žlutého moře. Druhou nejdelší řekou v Číně je Chuang-che (Žlutá řeka) pramenící rovněž

v Tibetu a s ústím v Pochajském zálivu. Na jihu pak teče Ču-ťiang (známější jako Perlová

řeka), která i s jejími přítoky tvoří bohatou deltu poblíž metropolí či prefektur jako Kanton,

Šen-čen, Hong Kong, řeka pak ústí do Jihočínského moře. Několik velikých řek lze nalézt i na

severu či jihozápadě, nicméně ty neústí do žádného z velkých přístavů a nejsou tak přímo

napojeny na moře (a obchod) – naopak, tečou za hranice jako řeka Heilong, která se

v SSSR/Rusku stává Amurem.2 Podobné je to s vojenskými základnami, většina je umístěna,

logicky, na východě. Takto lze pokračovat a podobný trend sledovat téměř u všech

tematických map.3 Dominance „východu“ nad „západem“ je tedy evidentní, a proto se na ni

budu snažit zaměřit a všímat si jí i v obou nadefinovaných érách.

Po rozdělení na dvě éry a úvahách o soupeření provincií musím přidat ještě jednu

dimenzi, kterou tvoří faktory s vlivem na čínskou geopolitiku. Budou to faktory vnitřní

vycházející ze zásahů představitelů KSČ a také faktory vnější, zejména, avšak nikoli

výhradně, činnost a zahraniční politiky USA a SSSR jakožto dominujících subjektů v éře

bipolarity. Druhou ani třetí kapitolu však nebudu dále strukturovat do podkapitol dle vnitřních

a vnějších faktorů. To z jednoduchého důvodu – oba druhy faktorů se totiž nezřídka mísily, a

doplňovaly – a často posilovaly jisté tendence s vlivem na geopolitiku.

2. Maova éra

2 Mongabay Country Profiles. China. Geography. Dostupné zde: http://www.mongabay.com/reference/new_profiles/239ch.html. Náhled ke dni: 20. 11. 2011. 3 University of Texas Libraries. Perry-Castañeda Library Map Collection. China Maps. Dostupné zde: http://www.lib.utexas.edu/maps/china.html. Náhled ke dni: 20. 11. 2012.

4

Rok 1949, kterým začíná tato práce, je z pohledu Číny naprosto zásadní. Po obsazení

celé severní Číny komunisty překračuje Čínská lidově osvobozenecká armáda Jang-c‘ a

okupuje Šanghaj a Nanking, dříve nedobytné tvrze Čankajškova nacionalistického

Kuomintangu. Čankajšek se svými věrnými prchá na Taiwan a 1. října 1949 je v Pekingu

založena Čínská lidová republika. Když vůdce komunistů Mao Ce-tung přijížděl triumfálně

do Pekingu, jeho jednotky řídily americká vojenská vozidla a americké tanky. USA totiž

velmi štědře podporovaly Čankajška, který však sáhl pouze po podpoře materiální. Rady a

strategická doporučení Američanů paličatě ignoroval, o všem sám rozhodoval a nakonec o

americkou výbavu přišel a před komunisty musel prchnout. (Fairbank 1998: 752, Fairbank

2006: 336) Komunistická revoluce měla ukončit tzv. čínské století ponižování, které začalo

(první) Opiovou válkou roku 1840, jejímž důsledkem byla ztráta Hong Kongu. Přes ztrátu

Taiwanu a agresivní čínské invaze vedlo století ponížení až k občanské válce, která skončila

právě roku 1949. Komunistická strana mohla začít své vítězství interpretovat jako ochranu

Číny před dalším drancováním země ze strany cizích mocností. (Leonard 2008: 10). Do století

ponížení je ještě nutné zahrnout tzv. „nerovné smlouvy“ z Aigunu (1858), Pekingu (1860) a

Tarbagatai (1864), v jejichž důsledku Čína přišla o 1, 5 milionu čtverečních kilometrů

teritoria ve prospěch imperialistického caristického Ruska. Rusko (později SSSR) se k Číně

chovalo stejně jako Západ a využívalo čínské slabosti konce 19. století i později. (Lo 2008:

21-23)

Jedním z klíčových regionů hned od počátků lidové republiky bylo Mandžusko.

V roce 1945 se tento historický region stal předmětem Yaltské dohody, Roosevelt Stalinovi

Mandžusko (a další teritoria) slíbil za to, že vstoupí do války proti Japonsku. Válka však

velmi brzy skončila a během čínské občanské války se SSSR regionu vzdal.4 Když se

komunisté ujali moci, veškerá průmyslová infrastruktura byla alokována podél východního

pobřeží – v Mandžusku, Kantonu, Šanghaji a Tchien-ťinu. Mandžuský těžký průmysl byl

vybudován Japonci během okupace, ti využívali zásob uhlí a železné rudy k známým účelům.

(Hendrischke 2005: 4) Cílem komunistů tak byla rekonstrukce těchto průmyslových sídel tak,

aby mohly sloužit další industrializaci země. Během první pětiletky 1953-57 teklo největší

množství prostředků právě sem – tedy na východ.5

4 Encyclopædia Britannica. Manchuria.. Dostupné zde: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/361449/Manchuria/4543/Manchuria-since-c-1900. Náhled ke dni: 20. 11. 2012. 5 Encyclopædia Britannica. Manchuria.. Dostupné zde: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/361449/Manchuria/4543/Manchuria-since-c-1900. Náhled ke dni: 20. 11. 2012.

5

Během prvních let bylo hlavním úkolem KSČ konsolidovat území Číny, což bylo

prováděno především centralizací a nejprve konsolidací vojenskou, až poté přišla na řadu

politika a ekonomika. Komunisté dosazovali své lidi na všechny úrovně a naprosto

dominovali celé společnosti. Během prvních pěti let byla Čína rozdělena do šesti Velkých

administrativních oblastí. (Hendrischke 2005: 6) Roku 1950 se Číně podařilo inkorporovat

území více méně nezávislého Tibetu, což bylo důsledkem Korejské války. (Johnson 2008:

439) Když byla v roce 1954 definitivně zajištěna vojensko-politická kontrola nad celým

územím, regiony (např. Severozápad, Sever, Východ) byly ponechány pro vojenské účely,

nicméně hlavní administrativní jednotkou se staly provincie. (Hendrischke 2005: 6)

Nejprve se pokusím shrnout některé vnitřní faktory s vlivem na geopolitickou situaci

Číny, ústřední roli bude hrát samozřejmě Mao, který věřil, že „mysl je nadřazená hmotě“ a

tvrdil, že „pomocí obrovské energie mas je možno uskutečnit cokoli.“ V roce 1957 byl

schopen prohlásit, že „trvá-li imperialismus na válce, nezbývá nám než rozhodnout se a

bojovat až do konce a pak teprve začít budovat.“ Téhož roku ohromil podobným výrokem své

kolegy v Moskvě. „Možná že ztratíme přes 300 milionů lidí. No, a co? Válka je válka. Léta

uplynou a dáme se do práce a přivedeme na svět víc dětí než předtím.“ (Mao Ce-tung dle

Johnson 2008: 531) První velkou akcí byla pozemková reforma a kolektivizace (Fisher 1971:

299) doprovázená první „myšlenkovou reformou“. Následovala taktika sta květů namířená

proti kontrarevolucionářům, psal se rok 1955 (v SSSR již vládl Chruščov a vše pomalu spělo

k roztržce). V říjnu roku 1957 ohlásil Mao tzv. Velký skok vpřed, kterým chtěl Mao „jedním

rázem přenést komunismus do stadia, kdy dokonce i stát sám odumře“, přičemž celou kampaň

zaměřil na rolníky. Mluvilo se o grandiózní politice dvou nohou, po kterých bude Čína kráčet

a „přemístí se rovnou do komun (se vzorem v pařížské komuně r. 1870). Každá komuna měla

být soběstačná, dokonce s vlastní milicí. Během roku 1958 se naprosto změnily veškeré sféry

života asi 700 milionů lidí (90 %). Podle Chruščova byl Mao blázen a svou zemi převrátil

naruby, čemuž vše nasvědčovalo. (Johnson 533-535)

Místo soběstačnosti následoval hladomor stovek milionů Číňanů. (Lin 2005: 18) Poté,

co Mao uznal své chyby, následovala krátká éra hospodářského růstu v letech 1961-1965.

(Fairbank 2006: 343) Pak se však předseda Mao vytasil s dalším „trumfem“ a rozpoutal

kulturní revoluci, v níž měla jednu z hlavních rolí herečka a Maova druhá manželka Čiang

Čing. Následoval podobný chaos jako v době velkého skoku, prim hráli analfabeti. Děti

tvořily součást tzv. rudých gard a „brejlovci“ čili intelektuálové z univerzit se stali nepřáteli.

Rozhořel se i boj uvnitř KSČ, Mao si potřeboval upevnit slábnoucí pozici. Tak se stalo, že dva

6

nejvyšší představitelé moci po Maovi byli brzy po kulturní revoluci odstraněni6, padla na ně

vina a Mao vládl až do své smrti v roce 1976. (Johnson 2008: 534-546)

Co ale znamenala tato děsivá éra pro čínské provincie? Obecně lze říci, že od roku

1949 do roku 1979 (počátek reforem a stabilizace nového vedení KSČ) rozvojové agendě

plánované z centra dominovalo budování těžkého průmyslu a tvorba nových center průmyslu

ve vnitrozemí. (Hendrischke 2005: 6, kurzíva autora) V roce 1950 uzavřela Čína Smlouvu o

přátelství, alianci a vzájemné pomoci se SSSR a započala éra přátelství symbolizovaná

přílivem sovětských technologií (včetně nukleárních) a konzultantů. (Lo 2008: 25) Spolupráce

se odrazila i v podobě první čínské pětiletky (1953-7), v jejímž rámci několik stovek

sovětských konzultantů a techniků pomáhalo Číně se stavbou 156 obřích průmyslových

komplexů v oblastech těžkého a chemického průmyslu, těžařství atd. Jednalo se o komplexy

poblíž zdrojů nerostných surovin, vždy ve vnitrozemí. Nejvíce na celé pětiletce tratily

přístavy, které se tolik rozvíjely již od konce 19. století (a k nimž se měla pozornost stočit od

začátku 80. let). S odstupem času se tato strategie a pumpování peněz do vnitrozemí ukázala

jako velmi neefektivní a „regionální politiky Maovy éry znamenaly obecně větší škody

přímořským provinciím než přínosy pro provincie vnitřní“. (Hendrischke 2005: 6) Ve finále

celá Čína v Maově éře tratila.

Nyní se budu věnovat vnějším faktorům s vlivem na geopolitiku Číny. Po konci 2.

světové války ožívají geopolitické koncepty Mackindera či Spykmana.7 Po rychlé porážce

Japonska a vývoji v Číně se v euroasijském prostoru zformovala komunistická masa

připomínající Mongolské impérium, která budila ze snů americké stratégy, zvlášť když obě

největší socialistické země, Čína a SSSR, uzavřely společnou smlouvu, a když Čína okamžitě

přispěchala na pomoc soudruhům Severní Korey, kteří rozpoutali Korejskou válku. Hrozilo,

že komunistický heartland ovládne rimland a bude dominovat světu. (Fisher 1971: 297-298)

Mackinderovi by se vůbec nelíbila možnost, že Čína bude schopna kontrolovat heartland a

navíc přidá i mořskou moc, čímž dojde k narušení rovnováhy mezi heartlandem a mořskými

mocnostmi. (Lattimore 1953: 20-22) Američané rychle převáděli rady „Dlouhého telegramu“

J. Kennana do praxe, komunismus SSSR i Číny měl být zadržován. Vznikají proto aliance

NATO, SEATO a CENTO. (Fisher 1971: 297-301) Dřívější nárazníkové zóny jako Tibet,

Sin-ťiang či Mongolsko jsou po čínské revoluci a vzniku lidové republiky inkorporovány a

mění se na zóny komunikace mezi Čínou a SSSR, který navíc vrací dle dohody z roku 1950

6 Lin Piao se stal obětí leteckého neštěstí v Mongolsku a Liu Šao-čchi „zemřel roku 1973 nahý ve vlastních výkalech na promrzlé podlaze betonové cely“. (Johnson 2008: 542, 546) 7 Původně ztělesňující “návod”, jak nedovolit spojení Německa a Japonska a jejich ovládnutí heartlandu a rimlandu.

7

Číně Mandžusko. Mezi oběma entitami vznikají nové železniční tratě. (Lattimore 1953: 22-

27) Strach Západu však nemusí trvat příliš dlouho. Mezi Čínou a Sověty se brzy začíná

projevovat animozita, zejména po smrti Stalina a již popsaných excesech Mao Ce-tunga, které

odsuzuje Chruščov, stejně jako odsoudil Stalinův kult. SSSR je brzy obviněn ze spolupráce

s nekomunistickými režimy a z pronásledování vlastních imperiálních zájmů, které se

podobají carismu. Čína se drží ideologie.

V letech 1953 – 1954 docházelo k jednáním o vztazích mezi Čínou a Indií v oblasti

Tibetu, která vedli premiéři Čou En-laj a Néhrú. Uzavřená Smlouva o obchodu a stycích v

čínském a indickém regionu Tibet obsahovala předmluvu, kde se objevilo i Pět principů

mírového soužití. Těmito principy jsou: 1) vzájemný respekt k suverenitě a teritoriální

integritě, 2) vzájemná ne-agrese, 3) nezasahování do vnitřních věcí ostatních, 4) rovnost a

vzájemná prospěšnost a 5) mírové soužití. Čou En-laj poté na Bandungské afro-asijské

konferenci v roce 1955 navrhl implementaci těchto principů jako základ přátelství a

spolupráce států s různými společenskými systémy.8 Konference v indonéském Bandungu se

zúčastnilo 23 hlav asijských a afrických států, a také politici jako pozdější ghanský prezident

Kwame Nkrumah, kteří reprezentovali státy stále bojující proti kolonialismu (Záhořík 2010:

12-13). Po dekolonizaci většiny afrických států začíná Mao klást důraz na spojení „tří světů“

– Latinské Ameriky, Asie a Afriky (Záhořík 2010: 75). Čína nebyla zatím schopna prosazovat

své zájmy tak vehementně jako SSSR a tak z tohoto nedostatku udělala vlastní ctnost a

zdůrazňovala postup v souladu s revoluční ideologií – antiimperialismem a podporou

revoluce. (Simon 1973: 647) V roce 1960 dosahuje nevraživost mezi Chruščovem a Maem

takové úrovně, že první jmenovaný nařizuje stažení všech 1390 konzultantů a plánovačů

z Číny, čímž se zastavují i projekty industriálních komplexů ve vnitrozemí, SSSR stahuje i

dodávky technologií pro výrobu jaderné zbraně. Ke „třem světům“ se Čína přiklání z obav

strategického obklíčení, když Chruščov zpočátku vyjednává s Eisenhowerem i státy západní

Evropy (Lo 2008: 25-26)

V průběhu 60. let se vztah Číny a SSSR nadále zhoršuje. Asijská mocnost buduje již

roku 1958 vojenskou cestu v Ladaku, což dráždí Indii. Vše vyústilo v indicko-čínskou válku o

sporná pohraniční území v roce 1962 (necelých deset let po podpisu smlouvy a pěti principů).

(Fisher 1971: 302) S postupem času je i Čína nucena ustoupit od ideologie, když začíná brzy

po válce s Indií podporovat Pákistán (spojenec Západu), který bojuje s Indií v roce 1965 o

Kašmír. V SSSR panují obavy, že by Čína mohla Pákistán i Indii ovládnout, a proto tehdejší

8 Consulate-General of the People's Republic of China in Houston. The Five Principles of Peaceful Coexistence,28. 6. 2004. Dostupné zde: http://houston.china-consulate.org/eng/nv/t140964.htm (29. 2.2012).

8

sovětský předseda vlády Kosygin pozval do Taškentu zástupce Indie i Pákistánu a situaci

rychle vyřešil, šlo tak vlastně o zadržování Číny ze strany SSSR (Fisher 1971: 304, Simon

1973: 648-650) Spor Číny a Pákistánu na jedné, a SSSR a Indie na druhé straně se prohlubuje

s tím, jak se Pákistán pomalu rozpadá a vzniká Bangladéš. Pro Čínu totiž byla zásadní

integrita Pákistánu, znamenala klid na čínské západní hranici. Teoreticky měla dle ideologie

podpořit hnutí za nezávislost Bangladéše a východobengálské rebely, nicméně geopolitický

zájem se dostal jasně do popředí. Pekingu však nezbylo nic víc, než vznik Bangladéše označit

jako výplod sovětsko-indické spolupráce9, který porušuje pět principů mírového soužití (zde

přišly vhod). (Simon 1973: 648-651) Proti vzniku Bangladéše nemohl Peking nijak zasáhnout.

Jedním důvodem byla krutá zima v Himalájích, která učinila armádu naprosto imobilní a

druhým, vážnějším důvodem, bylo vyhrocení sporů se SSSR ohledně společné hranice na

severu Číny. (Simon 1973: 650) V té době probíhala kulturní revoluce, což jen zvyšovalo

nervozitu. (Pollack 1972: 245) Podél hranic se sešikovalo několik desítek divizí obou stran a

SSSR ze strachu z obrovského útoku „žluté masy“ penetrující hranici dokonce zvažoval

použití jaderných zbraní. (Lo 2008: 26) Za této situace hrozilo znovu strategické obklíčení10 a

Peking z tohoto důvodu velmi uvítal oteplení vztahu s USA, které bylo zejména dílem

diplomacie Nixona s Kissingerem. V roce 1972 navíc Čína získává křeslo v RB OSN na úkor

Taiwanu (Fairbank 1998: 753) a vydává se směrem ke spolupráci se Západem, o které bude

řeč v následující kapitole.

3. Éra po Maovi

Během 70. let se situace uvnitř Číny začala zlepšovat. Po zvěrstvech kulturní revoluce

byly rehabilitovány univerzity, na kterých se znovu začalo vyučovat. Poté, co se moci v Číně

na konci roku 1978 ujal Teng Siao-pching, začaly se dít znovu velké věci, tentokrát však měly

pro čínské obyvatele mnohem lepší důsledky. Začala obnova, konsolidace a rozvoj. Pohonem

měly být tzv. Čtyři modernizace v oblastech zemědělství, průmyslu, vědy a technologie a

9 SSSR podepsal bezpečnostní smlouvu s Indií namířenou zejména proti Číně v srpnu roku 1971 poté, co prezident Nixon oznámil návštěvu Pekingu. Na to reagovala indická premiérka I. Gándhíová a okamžitě odcestovala do Moskvy podepsat smlouvu a uzavřít alianci.10 Tento koncept se v čínské strategii vyskytuje často a na jeho základě se Čína rozhodla pro akvizici jaderné zbraně, když se ocitla v obklíčení SSSR a USA. Obě supervelmoci počet zbraní neustále navyšovaly a Peking se mohl cítit jako subjekt možného nukleárního vydírání. (Pollack 1972)

9

obrany. (Fairbank 2006: 343) Z maoistické, izolované, chudé, rurální a politicky velmi

nestabilní se stala poměrně otevřená, stabilní, rychle se urbanizující a modernizující země. Od

rigidního socialismu se Čína posunula během několika let k velmi svébytnému druhu

kapitalismu. Během poslední čtvrtiny 20. století byla Čína dlouho nejrychleji rostoucí

ekonomikou světa, trend růstu pokračuje. Ekonomický růst byl dokonce nejrychlejší

v dějinách. Tato obrovská změna bývá připisována zejména reformám, jež zavedl právě Teng,

jehož autorita pramenila z jeho příslušnosti k revoluční generaci a z husté sítě kontaktů ve

všech sférách strany i armády. Reformy nepřinesly ale pouze ekonomický boom a vysoké

tempo rozvoje. Reformy přinesly a zdůraznily vzdělání pro mladé (tedy naprostý zvrat ve

srovnání s kulturní revolucí), základní zdravotnickou péči a zlepšení statusu žen ve

společnosti. Řečeno lapidárně, lidé přestali hladovět, jejich zdravotní stav se výrazně zlepšil

stejně jako úroveň vzdělání. (Goldman 2006: 406) A protože se práce týká Číny, šlo

samozřejmě o stovky milionů lidí. Domnívám se však, že se příliš nemluví o vlivu geografie

na čínskou proměnu za vlády Tenga. Jaký vliv měl západ a jaký východ? Co přesně stálo za

fenomenálním úspěchem ekonomických reforem? Mohu si dokonce položit otázku, kde byl

tento úspěch vytvářen? Ještě před tím se ale budu věnovat prozatím poslednímu velkému

pozemnímu konfliktu, kterého se Čína zúčastnila. Tím byla krátká válka s Vietnamem na

počátku roku 1979.

Z pohledu Číny se jednalo o „evergreen“ v podobě možnosti strategického obklíčení.

Vše začalo pádem jižního Vietnamu, který znamenal sjednocení země pod vládou komunistů,

kteří ovládali celou Indočínu (i Laos a Kambodžu). Se sjednocením Vietnamu se výrazně

proměnila jeho role v celém regionu JV Asie. Zatímco dříve byl vnímán pouze jako jakýsi

„badmintonový míček“ létající tu na stranu Číny, tu na stranu SSSR, od počátků čínsko-

sovětské roztržky zaujímal nezávislé stanovisko a pouze občas se přiklonil k jedné či druhé

straně – samozřejmě s cílem vytěžit co nejvíce pro sebe. Se sjednocením jeho vliv v oblasti

ještě vzrostl. (Pike 1979: 21-27)

V roce 1979 se však Vietnam jednoznačně přiklonil k SSSR. Katalyzátorem této

aliance byla především válka Vietnamu v Kambodži – která vypukla po třech letech

provokací z obou stran. Válka však nebyla pouze manifestem obav Vietnamu o lidská práva

kambodžských obyvatel, které začali likvidovat Rudí Khmerové, ale znamenala rovněž snahu

zabrat území kolem špatně vytyčených hranic a především souboj dvou větví komunismu, dle

Vietnamu komunismu správného (Vietnam) a komunismu příliš radikálního (Kambodža).

Pike (1979: 30) dokonce hovoří o jistém druhu zástupné války mezi SSSR a Čínou, o studené

válce mezi komunisty. Obě strany do Vietnamu respektive Kambodži „investují národní ego“

10

a neustále se zvětšuje důležitost jejich role poradců. Zatímco Vietnam se již od 30. let snažil

vytvořit cosi jako Federaci (komunistické) Indočíny, která by zahrnovala Vietnam, Kambodžu

a Laos, a postupně se tento model proměnil ve „special relationship“, kdy soudruzi v Phnom

Penh a Vientiane měli být jakýmisi bratranci soudruhů z Hanoje a veškerá politika měla být

s Hanojí konzultována; v Kambodži po nástupu Pol Pota začaly být institucionalizovány anti-

vietnamské politiky. Pol Pot Vietnam a závislost na něm nesnášel, „očistil“ kambodžskou

stranu od pro-vietnamských zrádců a systematicky vymýtil veškerý vliv Hanoje. Vietnamská

invaze do Kambodži znamenala šok pro celou jihovýchodní Asii a především definitivní

zničení vztahu Hanoje s Pekingem. Rozhodnutí Vietnamu z listopadu 1978 podepsat šest

smluv se SSSR pak bylo Čínou vnímáno jako vojenská aliance těchto dvou států a tudíž

obrovské nebezpečí. (Pike 1979: 21-35) Na druhou stranu se mohla Čína spolehnout na

podporu USA. Takzvaná Brownova mise v lednu 1980 dala Pekingu explicitně najevo, že

USA by velmi uvítaly čínskou vojenskou pomoc proti Vietnamu v jakékoli podobě, pokud by

vietnamská armáda překročila teritorium Kambodži a vstoupila do Thajska. (Kim 1981: 438)

Z výše uvedeného plyne, že v JV Asii se před vypuknutím konfliktů Vietnam-

Kambodža a Vietnam-Čína velmi dramaticky proměnily percepce jednotlivých aktérů směrem

k velké podezřívavosti a nedůvěře. Čína tvrdila, že od smrti Ho Či Mina (1969) se Vietnam

stále více přiklání k Moskvě. Ve Vietnamu navíc docházelo k znárodňování a konfiskaci

majetku čínských občanů žijících v zemi žijících, což bylo samozřejmě Pekingem

interpretováno jako snaha vymýtit veškerý čínský vliv v zemi. To ještě byla Čína ochotna

tolerovat, nicméně invaze do Kambodži byla již příliš. V očích čínského vedení celá akce

spěla k regionální hegemonii Vietnamu a jeho aliance se SSSR vedla k jasnému závěru

čínských stratégů – že Čína má být z JV Asie naprosto vytlačena a navíc strategicky

obklíčena. To vše vedlo k shromažďování armád podél čínsko-vietnamských hranic a ke

krátké pohraniční válce v únoru a březnu roku 1979. Nic se však nevyřešilo a Čína se musela

stáhnout. (Pike 1979: 21-35) Pokud bylo cílem války zastavit také agresi Vietnamu

v Kambodži – což se vůbec nepodařilo – lze válku Číny s Vietnamem interpretovat také jako

neúspěch a porážku Pekingu, jak činí např. Marc Lanteigne (2009: 120) Již 16. března 1979

však byli všichni čínští vojáci z Vietnamu pryč a 22. června si obě země vyměnili válečné

zajatce, v červenci Moskva kvituje nabídku rozhovorů s cílem zlepšení vztahů ze strany

Pekingu a v srpnu americký viceprezident Walter Mondale slavnostně otevírá americký

konzulát v Číně, první po třiceti letech. (Boland-Crewe – Lea 2005: 33) Po skončení čínsko-

vietnamské války končí období větších vojenských střetů, ve kterých se Čína angažuje. V roce

1984 se například řeší sporné hranice s Bhútánem, nicméně nástrojem jsou diskuse, nikoli

11

vojenská moc. Roku 1987 je zrušen výjimečný stav na Taiwanu a počátkem 90. let se Peking

snaží navazovat oficiální vztahy s dalšími státy JV Asie. (Boland-Crewe – Lea 2005: 38-39)

Po roce 1979 tedy končí období výrazných čínských vojenských zásahů, nepočítáme-li další

ze série pohraničních rozmíšek s Indií roku 1987, která však rozhodně nedosahovala

dramatických rozměrů. Za snad jedinou výjimku mohou být považovány spory Číny a dalších

několika států v Jihočínském moři. Před rokem 1979 se již několik incidentů odehrálo,

nicméně po přijetí známé konvence OSN o mořském právu (UNCLOS III) v roce 1982, která

zavedla koncept exkluzivní ekonomické zóny11, byl největším konfliktem střet s Vietnamem u

Johnson Reef (Spratlyho ostrovy), který si vyžádal zhruba 70 obětí. (Fairbank 1998: 753)

Konflikt v Jihočínském moři pokračuje i nadále, nicméně k ozbrojeným střetům dochází spíše

sporadicky.12

Po roce 1979 se Čína v zahraniční politice přestává řídit ideologií a nastupuje

pragmatismus. Nové vedení v čele s Tengem připravuje reformy. Aby tyto reformy přinesly

kýžené ovoce, Čína i její okolí musí být co nejstabilnější.

Samotné ekonomické reformy byly zahájeny v roce 1981. (Fairbank 1998: 753) Od té

doby centrální vláda zavedla ekonomickou devoluci v několika provinciích a podpořila

lokální ekonomickou autonomii. Provincie a velká města dostaly dostatek prostoru a mohly se

bez zásahů centra angažovat ve vztazích překračujících administrativní hranice Číny, ale

rovněž ve vztazích transnacionálních. Přímořské provincie a metropole začaly bohatnout a

růst opravdu krkolomným tempem, západ a střed na tom byly o poznání hůře, nicméně

v ústavě neexistuje žádná kapitola upravující vztah regionů či provincií, vše tedy musí řešit

Peking, který dokonce obrovský rozdíl v rozvoji vnitřních a přímořských provincií několikrát

označil za hrozbu národní jednotě, během 80. let Peking dokonce vytvořil tzv. Velké regiony

rozvoje, v jejichž rámci měla být překonávána nerovnoměrnost mezi provinciemi skrze

distribuci investic a technologií směrem z bohatých do chudých provincií, kvůli velmi nízké

geografické kohezi však byly tyto regiony nefunkční, nehledě na to, že vše záviselo na

vládách bohatých provincií, kterým se dotovat chudé příliš nechtělo. (Hendrischke 2005: 3, 8)

Podle ústavy (již čtvrtá od roku 1949), která byla přijata v prosinci roku 1982, tedy

velmi brzy po startu ekonomických reforem, je Čína unitárním státem. Z administrativních

důvodů je však rozdělena do 22 provincií, autonomních regionů, čtyř samosprávných měst.

V 90. letech byly přidány ještě dva zvláštní administrativní regiony – Macao a Hong Kong.

11 Eurasia Review. The South China Sea Disputes: How Countries Can Clarify Their Maritime Claims – Analysis. Dostupné zde: http://www.eurasiareview.com/08082012-the-south-china-sea-disputes-how-countries-can-clarify-their-maritime-claims-analysis/. Náhled ke dni: 22. 11. 2012. 12 Pro znázornění překrývajících se nároků zainteresovaných států v Jihočínském moři slouží příloha č. 1.

12

Taiwan je v ústavě popsán jako 23. provincie, byť není pod kontrolou Pekingu. (Boland-

Crewes – Lea 2005: 37, 61)

Mark Leonard tvrdí, že ekonomické reformy začaly již v roce 1979 – na venkově.

Došlo k rozpuštění lidových komun. Velké kolektivní farmy byly zrušeny a nahrazeny

malými jednotkami, ve kterých byla půda držena pouze rodinou, která se mohla rozhodovat,

co bude pěstovat a především si mohla ponechat zisk z vlastní práce. Postupem času začaly po

celém čínském venkově vznikat malé soukromé továrny a podniky, z jejichž zisků těžily

lokální vlády, které pak mohly lépe nastartovat lokální rozvoj. To byl však jen počátek

obrovské změny. Ekonomičtí plánovači v čele s prominentním ekonomem Zhangem

Weiyingem se začali z venkova dívat směrem k pobřežním provinciím východu. (Leonard

2008: 24-25)

Budování kapitalismu á la Čína mohlo začít a hlavním katalyzátorem se měly stát tzv.

Zvláštní ekonomické zóny (dále jen ZEZ, viz příloha č. 2), jež lze chápat jako „okna

s výhledem na okolní svět, generátory ekonomického rozvoje a zkušební laboratoře

ekonomických reforem“. (Wong 1987: 27) Jako první ZEZ byl vybrán Šen-čen. Ještě na

počátku 80. let to byla rybářská vesnice s několika tisíci obyvateli, nicméně během několika

let se z vesnice stala megalopole a „emblém čínského kapitalismu“, jež Mark Leonard (2008:

24-25) nazývá „kapitalismem Perlové řeky“. Šen-čen byl vybrán pro svou blízkost k Hong

Kongu a jeho vedení si mohlo v rámci ZEZ užívat četné daňové úlevy a svobodu od vládních

regulací (ekonomická devoluce). Otevření ZEZ světu znamenalo klíčový úspěch

v nastartování čínského rozvoje. (Leonard 2008: 26)

Strategie ekonomické nezávislosti v éře Mao Ce-tunga, která zatarasila přístup

zahraničním investicím, nahradila strategie liberalizace ekonomiky, otevírání se světu a

budování kapitalismu, s čímž souvisel i obrovský příliv zahraničních investic, příchod

zahraničních (západních) korporací a následně také rozvoj čínského soukromého sektoru

především v podobě joint-venture projektů. V roce 1984 dokázaly čtyři ZEZ přitáhnout 26 %

všech přímých zahraničních investic do Číny. Teng navíc ujišťoval, že otevírání bude

pokračovat i nadále, jelikož je to nutné pro naplnění Čtyř modernizací. (Wong 1987: 27-29)

Obrovský vzestup přímořských provincií, kde se většina ZEZ nachází, začal ospravedlňovat

argumenty reformátorů, kteří velmi tvrdě kritizovali „konzervatismus vnitřních provincií,

který bránil čínské konkurenceschopnosti a soutěži s přímořskými civilizacemi jako Francie,

Velká Británie, Japonsko a USA, které se plně otevřely trhům, inovacím a obchodu“.

(Leonard 2008: 26-27) Čína tedy potřebovala know-how, technologie, zahraniční investice a

také trh, na který by mohla vyvážet své zboží i služby vyrobené nejčastěji v okolí ZEZ. Co to

13

znamenalo pro geopolitiku, v tomto případě geopolitiku globální? Čína se musela odvrátit od

Maova důrazu na tři světy - Afriku, Latinskou Ameriku, Asii – a vyměnit ho za příklon k

Západu, tedy k USA, západní Evropě a k západnímu spojenci Japonsku. (Taylor 1998: 443-

444)

Maovy tři světy se začaly pomalu ztrácet z čínských novinových článků. Již mezi lety

1977-1979 se obchod Číny s USA, Japonskem a západem Evropy zvětšil o 100 %, stále

výraznější strategické, ekonomické a politické (tudíž i geopolitické) začleňování Číny do této

„triády“ či globální koalice z Číny de facto udělaly člena této koalice. Pokud by měla být

geopolitika chápána metaforicky jako osa, Čína se posunula k Západu. Další osu pak tvoří

rozvoj, při jehož naplňování se Čína přiklonila k Severu. (Kim 1987: 437)

Aby do sebe skládačka celé třetí kapitoly zapadla, je ještě nutné doplnit dvě události a

jejich implikace, jmenovitě sovětský vpád do Afghánistánu na konci roku 1979 a čínský

masakr na pekingském Náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Sovětská vojenská intervence

jen prohloubila strategické a geopolitické sbližování Číny s USA. Oba státy se v mnoha

oblastech a při řešení mnoha geopolitických problémů řídily podobnými imperativy.

Spolupráci Číny s USA bylo možno pozorovat při Etiopsko-somálské válce o Ogaden,

v otázce Indočínského konfliktu, v otázce světového odzbrojování, po kterém volal SSSR, při

americko-íránské krizi a v dalších otázkách. (Kim 1987: 439) Sovětsko-čínská roztržka tedy

znamenala jakousi první fázi sbližování Pekingu s Washingtonem. Vpád Sovětů do

strategicky situovaného Afghánistánu sbližování jen prohloubil. Nicméně o necelých deset let

později měl vztah Číny s USA (Západem) udělat opět velký kotrmelec.

V polovině roku 1989 došlo v Číně k notoricky známému potlačení protivládních

demonstrací na Náměstí Nebeského klidu, jež vedli především studenti bojující za

demokratizaci. To však uvrhlo Čínu do mezinárodní izolace a především kritika Západu byla

dost tvrdá. Celá věc způsobila paniku také v blízkém okolí Číny, zejména u členů uskupení

ASEAN. Ti si mohli klást naprosto legitimně otázky, jestli se bude Čína chovat se stejnou

agresivitou i navenek. K žádné čínské agresi vůči okolí však nedošlo. Vláda Ťiang Ce-mina se

velmi rychle snažila Čínu zapojit do nejbližšího okolí, izolace nebyla ku prospěchu (o čemž se

země přesvědčila za vlády Mao Ce-tunga). Byla tak započata éra zahraniční politiky, která

byla ohleduplná a přátelská vůči asijským sousedům – tzv. periferní diplomacie soustředící se

výhradně na Asii. (Lanteigne 2009: 109)

Geopolitika Číny jakoby opsala kružnici a od Západu (Severu) se přiklonila zpět

k Asii a později i Africe (Jihu). K tomu všemu se přidal i Michail Gorbačov, který v roce

1989 vyjádřil touhu vylepšit vztah s Čínou a zdůraznil potřebu dobrých sousedských vztahů

14

mezi největšími socialistickými státy. Společná hranice se měla stát zónou prosperity a

Gorbačov zašel dokonce tak daleko, že jako první od dob „nerovných smluv“ nabídl Číně

teritoriální ústupek v podobě návrhu na změnu hranice, která měla vést středem toku řeky

Amur, nikoli podél čínského břehu řeky. (Lo 2008: 27)

Nicméně Gorbačovův návrh přišel poměrně pozdě, Sovětský svaz se rozpadal. Nejvíce

rozpadu litovala Čína. Přes všechny jeho nedostatky to byl soused, jehož chování šlo poměrně

dobře předvídat. (Lo: 2008: 28-29) Zde končí třetí kapitola, která sledovala geopolitiku Číny

let 1976-1991.

4. Závěr

Čínská geopolitika mezi lety 1949-1991 byla plná neuvěřitelných zvratů. Během vlády

Mao Ce-tunga se asijský obr musel potýkat nejprve s konsolidací celého území a také s

tlakem ze strany USA, Západu či Svobodného světa. Ten viděl potenciální (a od roku 1950 i

reálnou) alianci Číny a Sovětského svazu jako ohrožení své vlastní existence a začal

komunismus, tedy i Čínu zadržovat. Celá Maova éra je charakterizována odklonem od

přímořských provincií a přístavů napojených na mezinárodní obchod směrem k vnitrozemí,

kde byly ve spolupráci se Sověty budovány megalomanské průmyslové komplexy. Bylo

15

zasahováno do života stovek milionů lidí a zamýšlená soběstačnost se zvrhla v hladomor,

chaos a teror velkého skoku a kulturní revoluce. Čína se v této době odmítla definovat jako

přímořská velmoc, bylo ji možno vnímat spíše jako telurokracii založenou na důsledném

plnění geopolitiky dle ideologických principů.

Vše se začalo měnit obrovskou rychlostí po Maově smrti, nástupu Tenga Siao-pchinga

a jeho ekonomických reforem, které šly ruku v ruce s kvartetem modernizací.

Z vnitrozemských eskapád se pozornost vrátila k pobřeží, kde začal být generován růst

táhnoucí celou zemi, nicméně rozdíly mezi východem a západem se začaly prohlubovat.

Myslím, že nelze mluvit tak úplně o přechodu k talasokracii. Západ se snažil zabránit Číně

v ovládnutí rimlandu a její moc tak byla samozřejmě limitována, přesto je příklon k moři

evidentní. V geopolitice Číny hrály a hrají ohromnou roli percepce dalších států, které staví na

historických zkušenostech. Důležitou roli ve sledovaném období hrály regiony tzv. vnitřní

Asie (Lattimore 1953), v souvislosti s Čínou to byly především Sin-ťiang, Tibet a Mongolsko

jakožto hraniční pásmo a nárazník/zóna komunikace se SSSR (v závislosti na percepcích a

historickém období). Po prvních dekádách, kdy prim hrála ideologie a příklon k revolučním

hnutím třetího světa se Čína musela přiklonit k USA a Západu, zejména po roztržce se SSSR.

Geopolitickým imperativem jí v těchto zvratech vždy byla nežádoucí možnost strategického

obklíčení.

5. Použitá literatura a prameny

Literatura

Boland-Crewe, Tara – Lea, David (eds.) (2005). The Territories of the People’s Republic of China. Europa Publications, Taylor & Francis e-Library.

Fairbank, John (1998). Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Fairbank, John (2006). China. A New History. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press.

16

Fisher, Charles A. (1971). Containing China? II. Concepts and Applications of Containment. The Geographical Journal, Vol. 137, No. 3, s. 281-310.

Goldman, Merle (2006). The Post-Mao Reform Era, in: Fairbank, John. China. A New History. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press, s. 406-456.

Hendrischke, Hans (2005). Economic Regionalism in the People’s Republic of China, in: Boland-Crewe, Tara – Lea, David (eds.). The Territories of the People’s Republic of China. Europa Publications, Taylor & Francis e-Library, s. 3-12.

Johnson, Paul (2008). Dějiny dvacátého století. Praha: Rozmluvy.

Kim, Samuel S. (1981). Whither Post-Mao Chinese Global Policy? International Organization, Vol. 35, No. 3, s. 433-465.

Lanteigne, Marc (2009). Chinese Foreign Policy. An Introduction. New York: Routledge.

Lattimore, Owen (1953). The New Political Geography of Inner Asia. The Geographical Journal, Vol. 119, No. 1, s. 17-30.

Leonard, Mark (2008). What Does China Think? London: Fourth Estate.

Lin, Chun (2005). Governing China: Unity, Control, Decentralization and Global Integration, in: Boland-Crewe, Tara – Lea, David (eds.). The Territories of the People’s Republic of China. Europa Publications, Taylor & Francis e-Library, s. 13-22.

Lo, Bobo (2008). Axis of Convenience. Moscow, Beijing and the New Geopolitics. London: Chatham House.

Pike, Douglas (1979). Communist vs. Communist in Southeast Asia. International Security, Vol. 4, No. 1, s. 20-38.

Pollack, Jonathan D. (1972). Chinese Attitudes towards Nuclear Weapons, 1964-9. The China Quarterly. Vol. 50, s. 244-271.

Simon, Sheldon W. (1973). China, the Soviet Union, and the Subcontinental Balance. Asian Survey, Vol. 13, No. 7, s. 647-658.

Taylor, Ian (1998). China’s Foreign Policy Towards Africa in the 1990s. TheJournal of Modern African Studies. Vol. 36, No. 3, s. 443-460.

Wong, Kwang-Yiu (1987). China's Special Economic Zone Experiment: An Appraisal. Geografiska Annaler. Series B, Human Geography, Vol. 69, No. 1, s. 27-40.

Záhořík, Jan (2010). Subsaharská Afrika. A světové mocnosti v éře globalizace. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny.

Prameny

17

Consulate-General of the People's Republic of China in Houston. The Five Principles of Peaceful Coexistence. Dostupné zde: http://houston.china-consulate.org/.

Eurasia Review. The South China Sea Disputes: How Countries Can Clarify Their Maritime Claims – Analysis. Dostupné zde: http://www.eurasiareview.com/.

Flickr. South China Sea Claims. Dostupné zde: http://www.flickr.com/.

Hofstra University. China SEZ. Dostupné zde: http://people.hofstra.edu/

Mongabay Country Profiles. China. Geography. Dostupné zde: http://www.mongabay.com/.

University of Texas Libraries. Perry-Castañeda Library Map Collection. China Maps. Dostupné zde: http://www.lib.utexas.edu/.

6. Přílohy

Příloha č. 1. Nároky Číny a dalších států v Jihočínském moři.

18

Flickr. South China Sea Claims. Dostupné zde:

http://farm6.static.flickr.com/5059/5413010557_b35a04c334.jpg . Náhled ke dni: 24. 11.

2012.

Příloha č. 2. Zvláštní ekonomické zóny v Číně.

Hofstra University. China SEZ. Dostupné zde:

http://people.hofstra.edu/geotrans/eng/ch5en/conc5en/img/china_SEZ.png. Náhled ke dni: 24.

11. 2012.

19