B A B Y L O NČíslo 13 / ROČNÍK XIX • STUDENTSKÝ LIST PRO SENIORY • 15.- Kč na akademické půdě zdarma • 29. října 2010

Vážení čtenáři,jestli v Babylonu bývá rybník plný chyb,

tak minulé číslo přeteklo. Nový „dokonalej-ší“ systém zlobil tak, že nikdo už neměl na korektury čas a dobře nám tak, jako kdyby-chom nevěděli, že každá změna je blbá změ-na, k horšímu, ke vzteku, na nic, k pláči.

Tohle číslo je od A do Zet rumunské, protože v Rumunsku se najdou – na roz-díl od už úplně vyduchlých Čech – ještě zbytky kultury, i když to tam jde taky do háje a život se přesouvá dál do Moldávie. Taky o tom jsme hovořili s překladatelem Jiřím Našincem, který zažil v Rumunsku ještě magický časy z doby nevyučeného ševce, krále cara faraona Ceausesca – to se mu to potom překládá.

Podle Mátohy byl tamní komunismus vládou pseudonáboženského kultu, byť modlářsky vyznávajícího vědu, hmotu a ateismus. Potom by Eliade jistě skočil ja-ko slepice po flusu, kdyby ovšem nezůstal po válce raději v emigraci.

Na straně čtyři je Francesova anketa, což je torzo, protože k tomu měl být ko-mentář o stařecké demenci, což je oblí-bená parketa Placáka, který ovšem text nedodal, prohlásil všechny za dementy a odjel neznámo kam.

Na straně tři si všiml Petr Mach, že z konzervy se stal otvírák, zatímco zelení se zakonzervovali. No, jak kdy, a kde.

Tohle číslo doprovázejí kavárenské kres-by ze skicáře Tondy Sládka, který před ro-kem vstoupil do stále se rozrůstající řady kamarádů, kteří se předčasně odebrali na věčnost. K tomu viz strana šest etc.

Na straně sedm se Mircea Eliade snaží obhajovat Portugalsko Antonia de Oli-veiry Salazara, což by byl i náš názor, ale bere to příliš z gruntu, takže se nedo-stanete dál než přes 19. století, takže se vlastně nedovíme, jak to vůbec myslel.

Po právu se tak do Eliadeho navezel Norman Manea, kterého rumunští náro-dovci označili za jeruzalémského trpajzlí-ka, a citoval přitom Eliadeho vyznání: „Už dávno jsem se rozhodl, že budu zachovávat diskrétní mlčení ohledně toho, v co věřím a v co nevěřím.“ No, zaplaťpánbůh.

To by vůbec mohlo být krédo všech „poučených“ svazáků, Milana Kundery, Güntera Grasse, nebo třeba sádrové so-chy tuzemské Akademie věd.

Rumunskou přílohu ovšem otevírá rozhovor s Dumitru Ţepeneagem z ru-munského týmu korespondenčního ša-chu. „Umíte si asi představit, kolik času jsem strávil s tímto tzv. duševním spor-tem...,” stěžuje si Ţepeneag. „Když jsem prohrával, trpěl jsem jako zvíře.”

A to zdaleka není všechno. Příště, jestli nám ksicht nepolejou vitriolem, se setká-me za měsíc, cca 29. dne v listo-padu, což by mělo být pondělí, pokud to nebude jinak.

Král Ubu a jeho dvůr Rozhovor Babylonu s romanistou a překladatelem Jiřím Našincem

Zakladateli nového obsahu pojmu umění Marceli Duchampovi nelze upřít �loso�cký ponor, vskutku hlu-boký. Bezpochyby vyšel z trýznivého problému, který nastínil už biskup Georg Berkeley. Ten si uvědomil, že nelze poznat přítomnost ani nepřítomnost Boha ve světě, a to proto, že Bůh je duch a duch je neviditelný a nelze pak rozlišit svět s ním a bez něj. David Hume schéma jeho uvažování přejal a použil jej na tvrzení o nerozlišitelnost kausality a náhody. Mějme dvě stejná universa, jedno kausální, druhé nikoli, a nerozeznáme je, tvrdil. Jistě, podle Bertranda Russella hodnota �lo-so�e spočívá v nejistotě, kterou sebou přináší.

Na stejném půdorysu postavil svou myšlenku Du-champ – jak označit za umělecké dílo předmět readyma-de před použitím a potom? Vyřešil to prakticky – ode-bral se v roce 1917do newyorské výstavní síně „Society of Independent Artists“ s pisoárovou mísou a nastolil tak řadu kruciálních otázek, až hlavolamů, dodnes nevyřeše-ných (následkem čehož prudce vzrostl počet kunsthisto-riků). Uvedeme jen některé z velmi četných.

Lze povýšit na artefakt jeden konkrétní hajzl aniž by se tato čest vztahovala na všechny ostatní od něj nerozpoznatelné sériové produkty? Je artefaktem i po skončení exposice? Jaká je jeho existence v depositáři? Může být navrácen do své původní funkce? Nebyl „au-torem“ zasvěcen použitím před exposicí? (Záchodové mísy v Müllerově domu jsou zabetonovány! – na pří-kaz hygienika či kurátora?) Jakou roli hraje designér

tohoto výrobku masové potřeby? Účast Duchampa na jeho fysickém utváření byla nulová, ani by to ostatně nesvedl. Jen jej nazval „Fontánou“ a podepsal jej, byť pseudonymem R. Mutt. Oprávněně pak Karel Císař (historik a kritik umění) uvádí, že moderní umění se zabývá „tím, co bychom mohli nazvat zbavením se ře-meslné zručnosti“. Což zcela souzní s odhodláním po-stavičky Krysomora z dramatu Christiana D. Grabbe-ho: „Napíši verše právě o tom, že nedovedu veršovat!“ Jaký smysl má pak popis takovéhoto díla, neoddělitel-ná to část umělecké kritiky (bíle lazurovaná keramika trojúhelníkového tvaru, výška/šířka atd.)? Žádný, toto dílo působí aniž by muselo být viděno, stačí o něm číst nebo slyšet, i obrázku netřeba. Nepochybně by tento pisoár coby koncept mohla nahradit i nočník (něco už bylo tušeno, francouzký výraz tohoto předmětu zní „le pot aux roses“ – hrnec na růže).

Načež udeřilo. Urinidlo (takto překládám anglický termín „urinal“) bylo znovu vystaveno v Paříži a tu jis-tý místní umělec, jistě nepochybně avantgardní, se do něj vyčural. Byl ihned zažalován současným vlastníkem aparátu (Centre Pompidou) za ostouzení a vymáhána škoda vyčíslená na 200 000 euro. Nakonec zvítězila argumentace, že do konceptuálního objektu se fysicky vymočit nelze, to lze jen do jeho tuctové materiální podoby – a výrobce klozetových náčiní se k žalobě nepřipojil. Koncept je zřejmě alergický jen na koncep-ty. Na konceptuální močení si ještě počkáme, první

kroky jsou však již činěny (viz protestuální vykálení se umělců v Národní galerii). O významu onoho počinu a oprávněnosti této argumentace se ovšem dodnes mezi uměnovědci vzrušeně diskutuje. Inu veselé umění a ra-dostná věda.

Je možno uvažovat jakýsi kantovský hajzl an sich, platónskou ideu reterátu? Tedy entity stálé a neměnné? Ne, ne, musíme se smířit s tím, že ona mísa jednou artefaktem je, jindy není, že někde je a jinde zase není. V byvších Sovětech by uměním byla, nevědělo by se totiž, že slouží na močení. Jeho umělecká identita je zřejmě udržována mluvením a psaním o něm. Proto pišme! Pouze zatvrzelý mnich Luther tvrdil „zde sto-jím a nemohu jinak“, což je dnes střídáno stanoviskem „zde stojím, ale mohu stát i jinde“. Nezáleží pak vše na kurátorovi, který tento předmět do salonu připustil/ne-připustil? „Fontána“ původně připuštěna nebyla, v roce 1917 tedy ještě artefaktem by zcela ještě být neměla.

To lze řešit opět s pomocí Huma, ten se domníval, že si lze myslet i universum, jehož jedna část je podřízena kausalitě a druhá náhodě (bohužel nešťastně dodává – aniž bychom to mohli poznat). Rozlišení obou sfér pak zřejmě přísluší odborníkům-kurátorům, kteří rozho-dují o kausalitě neboli o uměleckém statusu (obdobně sociální kurátoři dobrozdávají polepšení se zločinců). V tom navazují na obhajobu Veroneseho před Svatým tribunálem svatého o�cia v roce 1573. My malíři siosobujeme právo požívat svobody, jíž používají rovněž básníci a blázni, prohlásil. Dnes si toto právo osobují i kurátoři a žadoní o naši pozornost. Tužme se!

Slavoj Č e s k ý

Rumunskou přílohu Babylonu otevírá rozhovor s Ţepeneagem. Jaké má Ţepeneag postavení v současné rumunské literatuře?

Patřil do tzv. oneiristické skupiny, která se snažila vymknout z du-sivého kánonu socialistického realismu a jako program si zvolila sno-vost. Ţepeneag je nejznámější člen této skupiny coby prozaik a Leonid Dimov jako básník.

Termín oneirismus razil už Ladislav Klíma, kterým tím útočil na „pravdu“ nebo „skutečnost“. To by se velmi hodilo i na tehdejší rumunskou zkušenost. Měli o něm rumunští oneiristé nějaké pově-domí?

Ne, to jistě neměli, pokud někdo v Rumunsku přišel do styku s dí-lem Ladislava Klímy, pak nepochybně mnohem později, prostřednic-tvím francouzských překladů Eriky Abramsové.

Jak na toto „programové snění“ reagoval režim, který vyžadoval především bdělost?

Kupodivu to procházelo. Ţepeneag v rozhovoru říká, že v té době nebyla v Rumunsku este-

tická cenzura, ale jen politická.Ano, proto si oni mohli dovolovat různé experimenty. Dá se říct, že

vlastně ze začátku, s nástupem komunistické moci, se rumunská lite-ratura ideologicky jevila jako vyprahlý úhor. Z meziválečného období neměli na co navazovat, neměli své Olbrachty, Pujmanové atd. Tam byl de facto jediný výrazně levicový autor, Alexandru Sahia, komunis-tický novinář, který zemřel na tuberkulózu ve věku sedmadvaceti let

a zanechal po sobě jednu útlou knížečku povídek. Počátkem 50. let byli oklešťováni i národní klasici, jako je Caragiale nebo Eminescu, z kterého vycházely jen útlé výbory.

Ale už na přelomu 50. a 60. let začala tzv. čtvrtá generace pováleč-ných spisovatelů pod heslem rozšiřování metody socialistického realismu rehabilitovat a vnášet do literatury symbol, parabolu a podobně a programově navazovala, i když to veřejně nehlásala, na literaturu z období mezi dvěma světovými válkami, která je výborná. Vlastně malý zázrak. To ostatně platí pro všechny ty tři státy vzniklé po první světové válce - pro Československo, pro Jugoslávii i pro Rumunsko - , že byly během dvaceti let schopny v literatuře, ve výtvarném umění, v kultuře obecně dotáhnout to, co dřív budovaly celé generace.

Jak to vypadalo v 60. letech?V letech 1965-1969 docházelo k dosti velké liberalizaci. Vzpomínám

si, jak jsem byl v Rumunsku poprvé, v roce 1969, po přijímačkách, a k dostání na každém větším nádraží byly i takové, z ideologického hlediska málo „košer“ tiskoviny, jako francouzský Le Combat. Tou do-bou už i některé místní literární časopisy, jako Secolul 20 nebo Româ-nia literară, začaly otiskovat emigranty. V roce 1969 pak vyšel knižně například obsáhlý výbor Eliadových povídek a jeho dva romány z 30. let.

Jak se to změnilo po roce 1969?Nastalo postupné utahování šroubů, protože obecně převládal po-

cit, že teď jsou na řadě „s bratrskou pomocí“ oni.

Bukurešť odmítla zúčastnit se invaze do Československa a bála se zásahu Moskvy v Rumunsku?

Ano. Utahování šroubu pak vyvrcholilo v roce sedmdesát jedna, kdy se „Velký kormidelník“ vrátil z cesty do Pekingu a Fenjanu a přive-zl si představu jakési malé kulturní revoluce.

Z asijského komunismu byl nadšený.Byl nadšený. Uviděl tam totiž to, po čem odjakživa snil. Tento zhr-

zený, nevyučený švec si zřejmě v sobě nesl třídní nenávist už z doby, kdy roznášel zakázky po ústřední bukurešťské třídě Calea Victoriei bohatým lidem, kteří tam bydleli.

Jaký to mělo dopad na kulturní scénu?Dosud mohla vycházet spousta věcí, teď se přitvrdilo, ale i tak leccos

prošlo, situace to byla, řekl bych, poněkud schizoidní. Na jedné straně například výtvarní umělci měli zákaz zpodobovat náboženské motivy, na straně druhé v téže době mohli v Rumunsku vyjít například Jaspers nebo Heidegger a Teatrul Mic, malá bukurešťská scéna, kterou bych připodobnil k našemu Divadlu Na Zábradlí, běžně uváděla hry, jako je Sartrův Ďábel a Pánbůh, hrál se Gombrowicz, adaptace Bulgakovova Mistra Markétky apod.

Režim ještě nebyl ideově na výši...Jistě, nedoučení ševcové se ideologii teprve učili. Jistá „volnost“

pokračování na straně 5

Cruciada copiilor

Tondovi Sládkovi dodatečně

čím blíže k podsvětítím horší doutníkytím horší verbež přistupuještěnice koušou vícpovídat není o čem Ivan Wernisch

Hrnec na růže V tomto čísle jsou použity obrázky ze skicáře Antonína Sládka.

Co byste dělali, kdybyste byli spiso-vatelé a najednou vám někdo zavolal, že jste vyhráli Nobela? Asi byste tomu taky hned nevěřili, stejně jako Peruánec Mario Vargas Llosa, který zachovával klid, do-kud na vlastní oči neviděl, jak v přímém přenosu v televizi porota oznamuje právě jeho jméno. Prý se nechtěl radovat před-časně, svět je totiž plný vtipálků…před lety se totiž Albertu Moraviovi přihodila taková nepříjemnost, a sice že mu zavola-li, že má Nobela, a ona to nebyla pravda. Tentokrát naštěstí ano. Z Hispanoameri-čanů tuto cenu naposledy získal Mexičan Octavio Paz v roce 1990, a Vargas Llosa si ji také zasloužil – jeho nápadité, ironicky laděné a vtipné romány, které se často nechvalně dotýkají politických čachrů všeho druhu, jsou literaturou, která by měla získávat ceny a je spíše překvapivé, že Llosa cenu nezískal už dříve.

Pravda, před lety prý jeho jméno zně-lo v ozvěnách kuloárů švédské královské akademie, jenže ozvěny utichly a už pár let se o tomto peruánském spisovateli ne-mluvilo jakožto o horkém kandidátovi. A jelikož se tolik míchá do politiky jak ve svých literárních a novinářských textech, tak i v soukromém životě, sám spisova-tel se domníval, že právě „z politických důvodů“ stojí jaksi mimo oblast zájmu. Jde proti proudu, v současnosti se naváží do castrismu na Kubě a chávezismu ve Venezuele, a není tedy občansky zrovna nenápadnou postavou. Ale jak se později ukázalo i u Nobelovky za mír, akademie letos byla odvážná. Vraťme se ale ještě k literatuře.

Když tedy Vargas Llosa nakonec uvě-řil, že má Nobela, na základě jedno-ho z jeho mnoha textů, eseje Umění lži

(El arte de mentir), v němž tvrdí, že čím lépe autor umí čtenáře přesvědčit o pravdivosti �kce, kterou tvoří, tím jejeho text kvalitnější, se tak nevědom-ky pasoval na nejlepšího lháře roku 2010, aspoň co se týče literatury, tedy „lhaní“ uměleckého. V češtině Llosa vy-šel mnohokrát, a tak kdo ho ještě ne-zná, může si nechat „věšet bulíky na nos“ třeba knihami Město a psi, Ze-lený dům, Tetička Julie a zneuzna-ný génius, Válka na konci světa, Pan-taleón a jeho ženská rota, Vypravěč Kozlova slavnost či Zlobivá holka.

Naopak třeba už zmíněný Llosův ne-oblíbenec Fidel Castro se svým bratrem či rovnou bratrstvem, by jistě uspěli ve „lha-ní obecném“ – i když podle nejnovějších zvěstí už sami své vlastní pohádce o revo-luci přestávají věřit. Že by se Kubáncům blýskalo na lepší časy? Některým jistě ano – třeba té hrstce politických vězňů, které se režim milostivě uvolil propustit z basy, ovšem je jim „na svobodě“ doporuče-no i s rodinami opustit Kubu. K těmto „šťastlivcům“ se řadí například kubánský disident Rolando Jiménez Pozada, který byl v roce 2003 zatčen kvůli svému vy-stupování proti režimu (třeba vylepování plakátů s textem, že si Kuba zaslouží svobodu a demokracii) a měl si odsedět celkem dvanáct let. Z mnoha zemí, které si rodina mohla vybrat pro svou budouc-nost, se rozhodli pro Českou republiku i proto, že podle Pozadovy manželky, nezávislé novinářky, je Česká republika jednou z nejaktivnějších zemí, pokud jde o pomoc Kubě, hlavně v oblasti lidských práv. Podle Pozady kubánský režim vydr-ží ještě nějakých pět let.

-dš-

Nejlepší lhář roku 2010

29. října 2010BABYLON č. 13. / XIX. • 2

Myslíkova 10, 120 00 PRAHA 2 tel.: 224 917 862

OTEVŘENO DENNĚ(KROMĚ SOBOT A NEDĚLÍ) 9 – 18

NÁKUP KNIH 10 – 12 14 – 16TECHNICKÁ, ODBORNÁ

A CIZOJAZYČNÁ LITERATURASKRIPTA, SLOVNÍKY, UČEBNICE

BELETRIE – POESIEGRAFIKA – FOTO – POHLEDNICE

antikvariat_kozakova@seznam.cz

FilmyPromítání filmů v sále Polského insti-tutu v Praze, Malé nám. 1 (vchod z Karlovy ulice 27), filmy v polském znění s překladem do češtiny:NOVĚ PROJEKCE OD 18.302. 11. 18.30Jasminum (2006, 107 min.), rež. Jan Jakub Kolski9. 11. 18.30Dějiny polského filmu: Popel adémant (Popiół i diament, 1958, 97 min.), rež. Andrzej Wajda16. 11. 18.30Odkaz Krzysztofa Kieślowského: Přes palubu (Za burtą, 2009, 20 min.), rež. Bartosz PaduchDekalog 3 (1988, 55 min.), rež. Krzysztof KieślowskiCyklus filmů inspirovaných Dekalo-gem u příležitosti nedožitých 70. narozenin Krzysztofa Kieślowského.23. 11. 18.30Dějiny polského filmu: Dokumentár-ní filmy 50. let „Czarna seria“ Literatura9. 11. 19.30Setkání s básníkem Tade-uszem DąbrowskýmKavárna Fra, Šafaříkova 15, Praha 2Koncerty17. 11.Den svobody: oslava 21. výročí pádu železné opony 20.45 Projekce filmu Beats of Freedom22.00 Koncert kapely Armia Rock Café, Národní 20, Praha 1 22.15 Projekce filmu Beats of FreedomVstup zdarmaCafé Nona, Nová scéna ND, Národní 4, Praha 125. 11. 19.30Symfonický orchestr hl. m. Prahy pod vedením Łukasze Borowiczebaryton: Mariusz KwiecieńSmetanova síň Obecního domu, nám. Republiky 5, Praha 1Výstavy1. 11. – 30. 11.Tváře polského designuVeletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7Polský institut15. 11. 18.00Vernisáž výstavy: Justy-na Matysiak – Art brut Polský institutDivadloDivadlo Silesia Ostrava v Praze: 15. 11 19.30Maciej Wojtyszko: Oprašovačka Malé vinohradské divadlo, Zá-hřebská 21, Praha 216. 11. 19.30Magda Fertacz: Trash StoryMalé vinohradské divadlo, Zá-hřebská 21, Praha 2Pro děti25. 11. – 31. 12. Výstava soutěžních prací „S drakem v Krakově“Městská knihovna v Praze, Ma-riánské nám. 1, Praha 127. 11. 15.00, 16.00Sobotní setkání s polštinou pro děti Čtení legend a pohádek, Andr-zejki – lidové zvyky, malováníDětské oddělení Městské knihovny v Praze, Mariánské nám. 1, Praha 1Konference25. 11. 16.00Ukrajina mezi východem a západem: historické a politologické kolokvium Polský institut Doporučujeme3. 11. 19.00Zapomenutý zvuk romantických smyčcůZahraje Vratislavský barokní orchestr Kostel Šimona a Judy, Dušní 1, Praha 113. 11. 10.30Abonentní koncert k 200. výročí narození Fryderyka ChopinaČeský spolek pro komorní hud-bu, Lichtenštejnský palác, Ma-lostranské nám. 13, Praha 1

Program na listopad 2010

Polský institut www. polskyinstitut.cz,

Malé nám. 1, 110 00 Praha 1, institut@polskyinstitut.cz

tel. informace 224 214 708, sekretariát: 224 212 274

Více informací rád poskytne koordinátor dobrovolníkůErik Čipera erik@asistence.org

739 006 382

Asistence o.s. - s člověkem s tělesným a kombinovaným postižením hledáme jeho vlastní cestu, jak se zapojit v běžném životě.

www.asistence.org

Nabízíme možnost spolupráce při pomoci studentům a absolventům Jedličkova ústavu a škol.

Jedná se o přípravu do školy, učení se cizím jazykům, doprovody na různorodé volnočasové aktivity,

přípravu na přijímací i jiné zkoušky.

INZERCE

Vážení čtenářimáte dost tuctových provozoven, stále dokola stejně blbých barů, kde je přirážka

za nudu a hloupost?

Navštivte pohostinné zařízení U Budyho!které čertvě provzuje redakce Babylonu

RUM ZA DVACETCHLEBA SE ŠKVARKAMA ZA DESET

Adresa - bez adresy, Libeňský ostrov, dále k doptání www.facebook.com/ubudyho

KOMENTÁŘE29. října 2010 BABYLON č. 13. / XIX. • 3

BABYLON Studentský list • šéfredaktor Petr Placák • redakce Josef Mlejnek jr., Jan Horník, Jan Machonin, Petr Zavadil, Erik Lukavský, Míša Zelená-Stoilova, Stanislav Škoda (zástupce

šéfredaktora), Adam Drda, básník Ticho, Ladislav Čumba, Jiří Holub, Viki Shock, Vít Zavadil, Olga Vlčková, Petr Mach, Jan Hájek • technický ředitel Vít Krajčovič (tel. 774 553 820) • distribuce Pavel

Řezníček • poslíček Jogi Mokšanand • adresa Moravská 35, 120 00 Praha 2 • e-mail ibabylon@seznam.cz tel. 606 618 153 • www.ibabylon.cz • grafická úprava a sazba z písma John Baskerville

Babylon • vydává Studentský spolek Babylon, IČO 63830523, č. ú. 1935796379 / 0800 • tisk LIBERTAS a.-s. Praha. toto číslo vyšlo s podporou Ministerstva kultury ČR

Přišel podzim, listí zežloutlo, s pod-zimem došlo i na komunální a senátní volby a Senát nám zoranžověl. Sociální demokraté v něm nyní mají nadpoloviční většinu čítající 41 senátorů a senátorek. Když k tomu připočteme dva komunisty a dva zástupce hnutí Severočeši.cz, mu-síme konstatovat, že se z pojistky demo-kracie stala bašta levice.

Blogger Jiří Paroubek se překvapivě hlasitě nepochlubil, byť by měl výjimeč-ně čím, neboť současná sociálnědemo-kratická většina v horní komoře je hlav-ně jeho dílem. V roce 2008 díky masivní protipoplatkové kampani dobyl dokonce 23 míst v Senátu (v roce 2006 pak 6), ve srovnání s tím je Bohuslav Sobotka se svými „dvanácti statečnými“ trochu břídil. Nicméně letošní výsledek dokonal historický obrat: od svého reálného usta-vení v roce 1996 byl Senát pravicovou komorou, které levice hanlivě přezdívala „panská sněmovna“, a dlouho se netajila tím, že kdyby mohla, nechala by Senát zrušit.

Jednou z hlavních senátních rolí má být úloha korektorská: Senát by měl Po-

slanecké sněmovně vracet zákony (buď celé nebo s vlastními úpravami), v nichž shledá nějaký problém nebo chybu. Sa-mozřejmě, nejde ani tak o nějaké tech-nické připomínky, ale o oponenturu po-litickou, které má napomoci i to, že se Senát obměňuje vždy jen z jedné třetiny, v jiném čase a jiným volebním systémem než Sněmovna. Ta však může Senát pře-hlasovat většinou všech poslanců (101 a více), což by pro současnou vládní ko-alici čítající 118 poslanců nemělo zname-nat vážnější problém, zachová-li si ovšem soudržnost.

Lze ale předpokládat, že levice svou senátní většinu bude využívat, byť by dosáhla jen jistých průtahů či většího politicko-mediálního „kraválu“ nad ně-kterými zákony. Je to její právo a senátní většiny dosáhla v řádných demokratic-kých volbách, čili těžko jí takové postu-py obecně vyčítat. Přesto lze faktický přerod Senátu z „panské sněmovny“ na „odborářský sovět“ považovat za něco potenciálně ohrožujícího smysl horní komory.

Jaký však smysl tento outsider mezi

českými ústavními institucemi vlastně má? Od počátku se přece na dané té-ma vedou spory, z nichž nevzešlo žádné jednoznačné stanovisko, ani teoreticky, natož pak prakticky. Trošku naivní před-stava sboru nezávislých moudrých (rady starších u ohniště před vigvamem) vzala záhy za své. Podobně jako řeči o senáto-rovi coby „regionálním ombudsmanovi“ – na něco podobného nemá skoro žád-né pravomoci. A tvrzení o Senátu coby komoře regionální reprezentace nutno též považovat za scestné, zvláště když má každý z krajů svůj parlament a své-ho hejtmana a když se do Poslanecké sněmovny volí ve čtrnácti volebních ob-vodech, totožných s kraji. Navíc, senátní volební obvody jsou často umělé útvary, narýsované kdysi nějakým úředníkem na ministerstvu vnitra – málokterý z ob-vodů tvoří nějaký opravdu „přirozený region“.

Co tedy s ním? Přece jen, představa „rady starších“ odpovídá původně za-mýšlenému poslání Senátu asi nejlépe, přičemž slovo „starší“ je třeba vnímat ve smyslu moudřejší, zkušenější, vzděla-nější. Tvůrci české ústavy se inspirovali i názory Friedricha Augusta von Hayeka, jenž navrhoval oddělit běžné zákono-dárství související s vládním provozem (daně, dávky, pobídky, poplatky, emisní

povolenky a podobně) od rozhodování o obecných normách, ustavujících zá-kladní řád pro chování jedinců i celé společnosti. Od rozhodování například o tom, zda má platit trest smrti, či niko-liv, zda má člověk právo na euthanasii, zda mají osoby stejného pohlaví právo uzavřít sňatek, zda lze muslimku nutit, aby ve škole odkládala šátek a podobně. Stejně, pokud se Poslanecká sněmovna usnáší o něčem takovém, hlasování vel-mi často prochází napříč poslaneckými kluby, a české politické strany své po-slance zpravidla nezavazují k jednotné-mu postoji. Což platilo a patrně stále platí hlavně pro ODS, která při „hod-notových“ hlasováních ponechává svým poslancům a poslankyním volnou ruku, na rozdíl od hlasování podporujících neviditelnou ruku trhu.

Hayekovo rozlišení má svou logiku, byť by se dalo namítnout, že všechno souvisí se vším, a že tudíž v realitě vlast-ně neexistují čistě hodnotové a čistě eko-nomicko-sociální zákony. Vládní sociální politika prostě odráží, otevřeně, skrytě i nevědomě, určité hodnotové postoje. Dostanou-li třeba svobodné matky přidá-no na sociálních dávkách, zazní okamži-tě kritika, že stát vlastně podporuje plo-zení nemanželských dětí, a oslabuje tak instituci manželství. Přesto je na druhou

stranu zřejmé, že debata o euthanasii překračuje běžné „pravo – levo“, rozhod-ně to české, které je vymezeno víceméně ekonomicky (trh kontra státní zásahy do ekonomiky), nikoliv hodnotově.

Pojetí Senátu jakožto komory zabýva-jící se primárně principiálními normami tudíž nepředstavuje nějakou naivní uto-pii, ostatně odpovídá mu i ústavní zá-kaz vetování zákona o státním rozpočtu. Vetovat státní rozpočet Senát výslovně nesmí.

Aby se však česká horní komora při-blížila výše popsané ideji, musel by se patrně změnit volební systém. Většinová volba napomáhá spíše kandidátům ma-instreamu, tedy, jak se letos opět uká-zalo, kandidátům velkých stran. Úloze „re�exní komory“ by však odpovídalovětší zastoupení názorových skupin, kte-ré jsou v současné společnosti spíše na okraji.

Tomu by šlo jistě napomoci, avšak vy-žadovalo by to změnu ústavy. Bohužel, pokud nějaká nastane, bude mít podobu zavedení přímé volby prezidenta. Lid tak dostane novou atrakci v lunaparku, aby lépe skousnul sociální dopady vládních reforem, ve zlepšení vládnutí se však pří-mé prezidentské klání projeví jen stěží.

Josef Mlejnek jr.

Oranžový Senát

Na konci septembra uplynulo presne dvadsať rokov od toho dňa, kedy zomrel predný česko-slovenský politický �lozof, disident a mysliteľMilan Šimečka. Je označovaný za kronikára normalizácie, nezávislého intelektuála (spisova-teľ je so svojim textom vždy sám), Husákovho odporcu číslo jedna alebo za �lozofa, ktorým saale sám necítil byť. Po Havlovi bol asi druhým najvydávanejším československým autorom v exilových vydavateľstvách, čoho prvotnou príčinou bola svetoznáma esej, vydaná tiež ako doslov ku knihe 1984 od Georga Orwela, Náš súdruh Winston Smith.

Milan Šimečka analyzoval predrevolučné dia-nie v komunistickom Československu dlhodo-bo, dopodrobna a predovšetkým bez servítok. Patril k disidentom demaskujúcim lož, mytoló-gii dejín socializmu písaním a argumentmi uka-zoval dočasnosť rovnako, ako ďalší na Sloven-sku žijúci oponenti, akými boli Dominik Tatarka, Hana Ponic-ká, Pavel Hrúz, Jozef Jablonický alebo Ján Čarnogurský.

Iný �lozof, KarelKosík napísal vo svo-jej Dialektike konkrét-ního: „Moderní �lo-zo�e objevila velkou pravdu, že se člověk nikdynerodí do ´vlastních´ poměrů, nýbrž je vždy ´vrhán´ do světa, o jehož pravosti či neautentič-nosti se musím sám přesvědčovat v boji, v pra-xi, v procesu vlastní životní historie, v níž se skutečnost osvojuje a pozměňuje, reprodukuje a přetváří.“ Šimečka túto myšlienku konkretizo-val na svoju dobu, okolie a republiku, v ktorej žil, a nakoniec ju viac ako dokonale využil aj vo svojom trinásťmesačnom väzení, kedy napísal vlastný najdôležitejší �lozo�cký odkaz Dopisy o povaze skutečnosti. Vo vytrhnutí z rodinného kruhu, vskutku úplne asketicky, sa jeho �lozo-�cké dielo zavŕšilo a väzenie Milanovi Šimečko-vi podlomilo zdravie.

Celú svoju éru disidenta Šimečka obhajuje postoj jednotlivca v zmysle rozumu, v zmysle

optimálneho vývinu a nie v súlade s ideolo-gickou predpojatosťou. Otázka, či sa od dôb socialistického Československa toto zmenilo, je stále naliehavejšia, než by si mnohí dokázali pripustiť. Stále pravdepodobne platí myšlienka zapísaná v spoločnej kapitole Milana Šimečku a Miroslava Kusého Prvý rozhovor s druhou generáciou, z knihy Veľký brat a veľká sestra: „V zásade by pre uplatnenie kritického rozumu ne-mala platiť žiadna mravná zábrana, pretože kri-tika je jedinou možnosťou, ako zabrániť tomu, aby sociálne deformácie narástli až k onomu ´kvalitatívnemu skoku´ so zničujúcimi účinka-mi. Už vôbec by nemala platiť idiotská zábrana domáceho pôvodu: pozor, súdruh, z akých po-zícií kritizuješ! Pozícia kvali�kovaného pozna-nia a rozumu je dosť mravná pozícia pre každú kritiku.“

Jeho odkaz je dosiaľ nedocenený a poloza-budnutý. Napriek tomu, že re�ektovali zmenu režimu, spo-ločnosť sa (zatiaľ) nebola schopná sto-tožniť s myšlienkami predného súčasného československého mysliteľa podobne, ako zatiaľ nedoká-

zala oceniť osobnosť a dielo Marcela Stryka, výborného �lozofa a disidenta z východu Slo-venska.

Milan Šimečka sa svojim písaním snažil do-kazovať, že vlastnosť systému – totalita, ne-končí zrušením a konštatovaním omylu, pomo-cou ktorého je schopná vlády jediná politická strana, ale obrazne zdvíhal prst k výstrahe, že ľudská povaha je podvedome naklonená tejto tendencii navrátenia totalitnej nadvlády. Re�ek-tovanie a následné ponúkanie alternatív aktuál-neho stavu by malo, podľa Šimečkovych myš-lienok, opakovane privolávať demokratickejšie časy. A práve o to sa Milan Šimečka snažil po celú dobu práce na svojom diele.

Ján Chovanec

Tristo hrmených!Slovenské okienko

Minulý týden v zahraničí se nesl ve znamení pou-ličních demonstrací ve Francii. S dojímavou součin-ností se do nich zapojují jak rodiny s piknikovými košíky a stoličkami, tak ti, kteří jsou vidět více – ra-dikální omladina zapalující auta a ničící městský in-ventář. Ve Francii se demonstruje často, takřka kvůli čemukoli, takže zaskočen mohl být snad jen cizinec, který si musel vystát frontu na benzín.

V sousedním Německu je taková tradice projevů občanského uvědomění a nespokojenosti úplně odlišná. Aby si trochu „popustila ventilek“, čeká omladina spořádaně na 1. máje, kdy za největší úspěch považuje zapálenou popelnici. Starší roční-ky k veřejnému protestu potom potřebují nějakou univerzální či nadčasovou myšlenku, například pochod proti rasismu nebo chudobě v Africe. Výše uvedenému se ale zcela vymykají události, ke kte-rým už celé léto dochází ve Stuttgartu, a které na podzim eskalovaly až k policejnímu zákroku s více než čtyřmi stovkami zraněných aktivistů. A to vše jen kvůli jednomu stavebnímu projektu – přestav-bě tamního hlavního nádraží.

Projekt se jmenuje Stuttgart21 a realizovat se za-čal letos na jaře. Spory o něj se ale vedou mnohem déle, už od roku 1995. Jeho smyslem je současné halové nádraží přemístit pod zem, učinit jej prů-jezdným a umožnit tak napojení na vysokorych-lostní tratě, zvýšit jeho kapacitu a rozsáhlé plochy seřadiště, které nyní dělí město na dvě poloviny, uvolnit pro další rozvoj města. Projekt tedy bohu-

libý, městu prospěšný a přesto vyvolávající projevy odporu nemající dosud v poválečném Německu obdoby. Po měsíce se konají pravidelné pochody odpůrců čítající tisíce osob, hlídky aktivistů po 24 hodin blokují přístup dělníkům na staveniště, přivazují se k demoličním bagrům, v nedalekém zámeckém parku si zase v korunách stromů posta-vili příbytky, aby zabránili jejich kácení. To vše i za cenu dovolených nebo neplaceného volna.

Celá věc se již ze zemské úrovně přesunula na celospolkovou, a to zvláště po zmiňovaném po-licejním zákroku, který měl uvolnit blokádu pro stavební stroje a dělníky, a při kterém byli zraněni i mnozí starci a děti, policisty nepočítaje. Spolkový ministr vnitra �omas de Maizière se nechal slyšet, že pokud tisíce dětí dostanou od svých majetných rodičů omluvenku z vyučování, aby mohly demon-strovat, je to zneužití práva na shromaždění.

A jaké jsou tedy „nové“ či staronové argumenty široké fronty odpůrců přestavby, které je vedou na barikádu?

Tím prvním jsou peníze. Podzemní umístění včetně nových napojení a budovy má přijít zhruba na deset miliard eur, tedy tolik, kolik stálo vybu-dování zbrusu nového hlavního nádraží v Berlíně. Podle aktivistů se částka dá využít mnohem lépe, samozřejmě na jiné bohulibé účely jako vzdělává-ní, sociální věci a ještě by zbylo na rekonstrukci nádraží stávajícího. Další municí pro odpůrce je částečná demolice budovy stávající, náhle mimo-

řádně cenné neoklasicistické z roku 1928. Ve světle zjitřených vášní například deník Frankfurter All-gemeine Zeitung přirovnal její zničení k destrukci baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Významnějším ar-gumentem již je komplikované geologické podloží zemské metropole. Údajně má být plné děr a pod-zemních pramenů. Zkušenosti z budování pražské-ho tunelu Blanka ukazují, že tunelování rozhodně není bez rizik. Dostatečným motivem pro mnohé je také nutnost pokácet asi 200 stromů, třebaže po dokončení přestavby dojde k rozšíření zámeckého parku a tím i ke zvýšení počtu stromů. Občanské sdružení „K21 Alternative“ dokonce prohlásilo: „Chtějí zbytečně pokácet stovky stromů, ani nacis-ti s Hitlerem by nepřišli na něco takového!“ Do té-to úrovně se strefuje i poslední téměř postmoderní důvod pro protest, a tím je kladení otázky, proč by právě Stuttgart, tedy hlavní město spolkové země Bádensko-Württembersko, měl být jedním z hlav-ních dopravních uzlů.

Vyhrocení a masovost protestů nakonec slavily částečný úspěch. Vláda spolkové země Bádensko--Württembersko se rozhodla pozastavit veškeré demoliční práce spojené s přestavbou stuttgart-ského nádraží až do březnových zemských voleb. Čistě stavební práce však mají pokračovat dál. Po-litické důsledky jsou přesto již zřejmé. Podle všech předpovědí a odhadů případ „nejdražšího nádraží světa“ zlomí současné politické reprezentaci vaz. Průzkumy signalizují historické vítězství Zelených, kteří stojí za občanským odporem proti novému nádraží a už dnes mají v Bádensku-Württembersku solidní parlamentní pozici. Dá se předpokládat, že pokud budou moci, tak projekt okamžitě zastaví.

A pointa? Tou je zjištění, že v 21. století se už neprotestuje za pokrok a změnu, ale naopak za konzervaci a status quo.

Idea pokroku byla od starověku chápána jako pomalý a nepřetržitý vzestup od nevzdělanosti a primitivnosti k poznání, ovládnutí přírody a do-sahování stále vyšší úrovně ve vědách a umění. O nezbytnosti a nevyhnutelnosti pokroku psal Platón, Seneka, svatý Augustin odůvodnil jeho přirozenou nutnost tím, že lidstvo jako celek obda-řil příslušnými schopnostmi sám Bůh. Třebaže se myšlenka nevyhnutelnosti pokroku časem sekulari-zovala, a Bůh byl nahrazen neodstranitelností ko-řenů v lidských procesech, jak hlásali evolucionisté v 19. století, na jeho vnímání v myšlení dvacátého století se změnilo pramálo. Víra v pokrok lidstva stále přetrvávala, stejně jako přetrvává mantra o nekonečném růstu HDP. Samozřejmé přijímání �loso�e pokroku se projevovalo všude, koneckon-ců i organizace jako OSN, MMF nebo Světová banka jsou jeho zářivým projevem. Vždyť co je více pokrokového, než díky poznání a „zcivilizování“ zabránit dalším válkám, kon�iktům a hospodářsky pozvednout země sžírané chudobou? Třebaže bo-hulibé cíle zůstávají, svět se přesto začíná měnit. A to včetně vnímání onoho „nezadržitelného“ po-kroku. Minimálně ve Stuttgartu.

A s tím se obrací i tradiční role pokrokáře a kon-zervativce. V 19. století byl konzervativcem ten, kdo nepřál změnám. V 21. století je konzervativcem ten, kdo stále věří v rozvoj a pokrok. A novodobí „po-krokáři“ se změnám naopak zuby nehty brání.

Petr Mach

Stuttgart 21 - Konec ideje pokroku

ANKETA1. Myslíte si, že naše budoucnost může přinést střet nebo válku generací? Proč?

2. Od kolika let si myslíte, že by měla být povolena euthanasie? Proč? Venca, historie, 19 1. Co tím myslíte? Vždycky probíhá nějaký střet generací. Jestli máte na mysli nějaký dramatický průběh, tak ten asi nastane. Ale to tady bude tolik problémů, že se to ztratí. A ty problémy vzniknou ne tak ze střetu genera-cí, ale ze střetu kultur. Až k nám příjdou hladoví Číňani. 2. No to je mi otázka. To nevim. To by vůbec nemělo být posuzováno věkem. Ale určitě by to měl být předem svéprávný člověk. Ne, dítě. Euthanasie by určitě neměly probíhat na běžícím pásu. Měly by se hlídat. Vít, francouzská �lologie, 20 1. Spíš ne. Nějaký kon�ikt probíhá již dnes, ale dál, jak to je, už to asinezajde. To si nedovedu představit. 2. Od plnoletosti. Pokud by měla být vůbec povolena. Já jsem totiž principiálně proti. O tom by měla rozhodo-vat ústava, je to zásadní věc. Hanka, francouzská �lologie, 26 1. To snad ne. My mladí jsme silní, a proto si dokážeme poradit i se stářím. 2. To nevím. Euthanasie podle mne vůbec nesouvisí s věkem. 3. Pověst hvězdy ročníku jsem mezi spolužáky nezískala okřídleným půvabem, ale tím, že překládám do portu-galštiny Madam Bouvary. Alena, historie, 21 1. Nevím. Těžko může něco hrozit, když to pořád probíhá. 2. Od 18. Mladší člověk nemá rozhodovací schopnosti natolik samostatné, aby mohl o své euthanasii rozhodnout. Ivona, historie, 22 1. Ne. Ale bude to záležet hodně na výchově. Ta otázka je o vzájemném porozumění, každá generace má svoje problémy. 2. To by nemělo být stanoveno věkem. Např. 80 let. To záleží na zdravotním stavu, a celé by se to mělo přesně právě ošetřit. Kdo o tom může rozhodnout, a za jakých podmínek. Honza V., historie, druhý ročník 1. Ano. Protože sociální situace není udržitelná, hlavně z nedostatku mladé pracovní síly. Stárneme. Myslím, že tahle otázka je již dnes námětem pro sci-�,a ta líčí takový střet generací ve velmi ostrých akčních barvách. 2. To nevim. To bych věkově neomezoval. Tak dobře. Dám 13 let. Nebo raději hranici tr. odpovědnosti. Dnes už má mladý člověk dost informací, aby se mohl rozhodnout, jestli se odstřihne nebo ne. Honza Procházka, historie, druhý ročník 1. Ano. Určitě se to zostří v sociálním a pracovním kontextu, možná i politickém a kvůli důchodům i hospodářském. O tom zostření svědčí i urážlivý klip Mádla s Issovou, který eufemizuje a dehonestuje celou skupinu obyvatel. Můj táta už to taky začíná sumarizovat: „Kopněte je do z...“ , „Pošlete je do p...“. 2. 18. Podle zdravotního stavu a odpovědnosti rodičů a lékařů. Když už není z žádného hlediska žádná naděje.

silence information agency

Za Milanom Šimečkom

29. října 2010BABYLON č. 13. / XIX. • 4

„Poručíme větru dešti, platí už jen v Bu-kurešti,“ skandovali demonstranti v Česko-slovensku na počátku sametové revoluce. Brzy poté, za měsíc, už ale ani to neplatilo, neboť i Rumunsko zachvátila revoluce, kte-rá Nicolae Ceausesca a jeho režim svrhla. Jako jediná z podzimních revolucí roku 1989 měla násilný charakter a jako jediná skončila smrtí stávajícího politického vůd-ce. Nicolae Ceausescu a jeho žena Elena byli 25. prosince 1989 po krátkém procesu odsouzeni k smrti a popraveni.

Tomu, že se právě Nicolae Ceausescu stane posledním stalinistickým vůdcem v Evropě dlouho nic nenasvědčovalo, na-opak. Do čela strany a režimu nastoupil v roce 1965 a získal si pověst spíše liberál-něji orientovaného komunisty. Na Západě o něm v té době dokonce vycházely oslavné články, zvláště když se Ceausescu dokázal vzepřít vlivu Moskvy do té míry, že v roce 1968 odmítl podpořit invazi do Českoslo-venska. Moskvě oponoval i v pozdějších letech: byl proti vpádu do Afghánistánu a v roce 1984 vyslalo Rumunsko jako jediná země východního bloku své sportovce na olympiádu v Los Angeles. Kvůli jeho jisté vzpurnosti vůči Kremlu si Ceausesca zá-padní státníci dlouho předcházeli i v době, kdy už plně kvetl jeho neostalinistický kult osobnosti. Přitom ještě v dubnu 1968 Ceau-sescu prohlásil: „Nepotřebujeme idoly... Marxismus-leninismus odmítal a odmítá něco takového, co nemá nic společného s ideologií dělnické třídy.“

V roce 1971 ale odjel na návštěvu Číny a Severní Koreje a tato cesta znamenala vel-ký politický obrat. Ceaucescu se nadchl čín-skou kulturní revolucí a též architekturou severokorejského Pchjongjangu. A nezůsta-lo jen u výstavby budov – začal si budovat též ohromný a drtivý kult osobnosti.

Byl označován jako „Titán titánů,“ „Du-naj myšlenek,“ „Génius karpatského prosto-ru“ či „Velký architekt moderního Rumun-ska.“ Oslavám sebe sama se Ceausescu vů-bec nebránil a sám nakonec uvěřil ve svou výjimečnost a velikost. Předmětem kultu se stala i jeho žena Elena. Ačkoli pořádně nedokončila ani základní školu, Ceausescu z ní učinil nejen místopředsedkyni vlády, ale též „vědkyni světového formátu,“ jak znělo její propagandistické označení, a to v oboru chemie.

V polovině osmdesátých let, v době vr-cholící hospodářské krize, se Elena Ceau-sescová, dle jednoho z jejích o�ciálníchpřívlastků „matka všech Rumunů,“ dokon-ce pokusila uvést do praxe svůj „vědecký program výživy pro obyvatelstvo,“ který zahrnoval 160 gramů chleba denně, 150 gramů mouky měsíčně, 0,3 litru oleje, 350 gramů cukru a 500 gramů (jakéhokoli) ma-sa na měsíc.

V roce 1983 musel Ceausescu kvůli splát-kám zahraničních dluhů omezit televizní vysílání na dvě hodiny. Od roku 1984 činila

nejvyšší povolená teplota v bytě 14 stupňů Celsia a vysavače byly zakázány pro svou přílišnou spotřebu energie. V domech se mohlo svítit jen jednou čtyřicetiwattovou žárovkou. Tedy, pokud vůbec šel proud. V zimě se například nesměla zapojovat led-nička, a kdo nešetřil, byl po výhrůžce ne-milosrdně odpojen. Po určitou dobu platil zákaz používat automobily pro soukromé účely. A osoby starší 65 let neměly nárok na lékařskou péči. Rumunům nezbylo, než se utěšovat následující anekdotou: „Kdy-bychom měli jen o trochu víc jídla, žili by-chom si jako za války.“

K této tristní situaci přispěla skutečnost, že v sedmdesátých letech narazila rumun-ská ekonomika na své hranice. Možnosti extenzivního růstu se vyčerpaly, další im-puls mohly zajistit pouze změny v kvalitě. Jak co se týče technologií, tak způsobů ří-zení ekonomiky. Ovšem přechod od státem řízeného hospodářství by vlastně znamenal rozpad celého politického systému. Ru-munská ekonomika navíc musela splácet dluhy, které země měla u západních bank. Ceausescovi se sice splacení dluhů nako-nec víceméně podařilo, ovšem za strašlivou cenu dalšího zbídačení již tak zbídačené země a za cenu drastických a nelidských opatření.

Již od svého nástupu k moci prosadil Ceausescu řadu stavebních projektů, ale největších rozměrů tato jeho aktivita dosáh-la právě až v osmdesátých letech. Podnítilo ji i zemětřesení, které v roce 1977 poničilo část rumunské metropole, avšak Ceausesco-vo řádění nelze svádět na přírodní živly. Co totiž nechal provést on sám ze své vůle, to zdaleka přesáhlo škody, jichž by byla schopna obyčejná živelná pohroma.

Ceausescu nechal v roce 1980 zdemo-lovat zhruba čtvrtinu Bukurešti. Zbořil či nechal přesunout jinam i šest synagog a asi dvacítku historických kostelů a chrámů. K nim totiž choval ideologickou nenávist,. Podobnou, jakou vykazovali sovětští bol-ševici, když po revoluci bořili chrámy či v nich nechali zřizovat muzea ateismu. Na čtyřicet tisíc obyvatel Bukurešti bylo kvůli

Ceausescovým stavebním výbojům vyhná-no ze svých domovů. Na místě museli zane-chat i domácí zvířata, hlavně psy, kteří pak zdivočeli, začali se nekontrolovaně množit a jejich smečky posléze terorizovaly celé město až do začátku jednadvacátého sto-letí. Jako v nějakém postapokalyptickém hollywoodském trháku…

Bukurešti se v době mezi světovými vál-kami říkalo Paříž Východu, avšak její vý-znamná část nyní zmizela. Měl ji nahradit jednak tři kilometry dlouhý bulvár „Vítěz-ství socialismu“, ale hlavně obrovský palác, původně nazvaný Palác republiky či Palác lidu. Měly v něm sídlit všechny státní insti-tuce, které chtěl rumunský diktátor, jenž se v roce 1974 ověnčil i titulem doživotního prezidenta, soustředit do jedné budovy.

Palác republiky, zvaný též Palác lidu, je dodnes, po americkém Pentagonu, největší stavbou na světě. Dle Guinessovy knihy rekordů je Ceausescův palác největší civilní administrativní budovou na světě, nejná-kladnější administrativní budovou a též budovou nejtěžší. Rozhodně jde o největší stavbu v Evropě a též o největší stavbu dle zásad socialistického realismu. A to prosím vznikala v osmdesátých letech minulého století, tedy v době, kdy v Sovětském svazu i v jeho jiných satelitech tomuto slohu dáv-no odzvonilo.

Ceausescu a jeho Palác lidu tak mimo jiné vyvracejí tezi, podle níž měl vývoj v ko-munistických zemích zákonitý charakter, kdy po éře vypjatého a krvavého totalita-rismu neboli stalinismu následovaly po-kusy o reformu a dlouhá období zmrtvě-lé stagnace. A kdy se míra represivnosti sovětských režimů každopádně mírnila. Ale ne všude. Rumunský případ ukazuje, že návrat zpět k budovatelské megalomá-nii a k sociálnímu inženýrství mamutích rozměrů představoval reálnou a hrozivou variantu.

Základní kámen paláce byl položen v červnu orwellovského roku 1984, v čase, kdy Rumunsko již dlouhodobě hospodář-sky stagnovalo. Megalomanský projekt pak rok co rok polykal velkou část státního rozpočtu.

Není divu, stavba leží uprostřed parku o rozloze 300 000 čtverečních metrů (bez paláce). Je 270 metrů široká, 240 metrů dlouhá, 86 metrů vysoká a dalších 92 met-rů výšky je ukryto v podzemí vybaveném obrovským parkovištěm. Celkem má 21 křídel. Ukrývá v sobě 12 nadzemních a 8 podzemních pater. Celková plocha všech podlah činí přes 300 000 čtverečních metrů, což je nejvíce v Evropě. Ceausescu, po-sedlý strachem z atentátu, nechal v paláci postavit i atomový kryt a několik tajných únikových tunelů.

V celém objektu jsou tisíce místností, některé nebyly dosud nikdy využity. Jde převážně o kanceláře, přijímací salony či sály pro konference všeho druhu. Sály mají

štukové stropy, z nichž visí mohutné lustry, a celý palác je protkán mramorovými scho-dišti a balustrádami. Dveře jsou masivní a vyřezávané.

Výčet použitých materiálů je ohromující. Celkem okolo tří milionů tun mramoru, 3 500 tun křišťálu na 480 lustrech a 1400 stropních světlech a mnoha zrcadlech, dal-ších 900 lustrů je skleněných. Dále je nutno zmínit 700 tun bronzu, bezmála milion krychlových metrů dřeva převážně v pod-lahách a čtvrt milionu čtverečních metrů koberců, 5500 tun betonu, 7000 tun oceli, 1000 tun čediče, 200 000 krychlových metrů skla a morbidních 3500 čtverečních metrů kůží. Některé haly jsou vysoké až dvacet metrů. Visí zde například i dvoutunový závěs, jenž musel být utkán až na místě.

Některé závěsy jsou protkané zlatem a stří-brem. Vše, co se na stavbu použilo, muselo mít rumunský původ.

Sloh budovy lze asi nejlépe popsat výra-zem neoklasicistní socialistický realismus. „Budova ve stylu francouzského neoklasi-cismu byla navržena mladou architektkou, jež nedávno absolvovala školu. Na Ceau-sesca udělal velký dojem její model paláce vyrobený z papíru. Nicméně, poněvadž Ceausescu do výstavby často zasahoval a svá rozhodnutí navíc často měnil, výsled-ný produkt není zdaleka tak elegantní jako původní model. Kombinace kulturní a es-tetické negramotnosti, rigidního marxismu--leninismu a tíhnutí ke gigantismu byla zni-čující,“ napsal v roce 1993 v časopisu �eGeographical Review Darrick Danta.

Zmíněná architektka se jmenuje Anca Petrescu. Narodila se v roce 1949, a v době výstavby jí tedy bylo něco přes třicet let. Stavbu řídila z pozice šéfarchitektky, pod níž spadalo dalších 700 architektů. Jiná bukurešťská architektka, Mariana Celac, však v jednom rozhovoru prohlásila: „Mů-žete si myslet, že autorkou stavby je Anca Petrescu, ale já jsem přesvědčena, že jejím skutečným autorem je Ceausescu. Palác je poučným vyjádřením vztahu mezi obyčej-nými lidmi a jejich vůdci v totalitním státě.“

Anca Petrescu se podílela též na Ceau-sescových projektech takzvané systematiza-

ce venkova, jež měla spočívat v tom, že se zničí vesnice a jejich obyvatelé, vytrženi ze svých kořenů, se sestěhují do jakýchsi ag-rárních panelákových městeček. Po Ceau-sescově pádu se Anca Petrescu na jeden čas, v letech 2004–2008, stala i poslankyní. Za extremistickou fašizující Stranu Velkého Rumunska, kterou založil a vede Corneliu Vadim Tudor, někdejší Ceausescův dvorní básník, autor řady oslavných ód na Ceause-sca i jeho ženu Elenu.

Vida, další důkaz pravdivosti lidového rčení, že vrána k vráně sedá, a též oprávně-nosti názoru, že komunismus a fašismus jsou blíženci, nikoliv, jak se dodnes často mylně soudí, protiklady. Ostatně, za dů-kaz blízkosti fašismu a komunismu může sloužit i sám „génius karpatského prostoru“ Nicolae Ceausescu, jehož režim by se dal klidně označit za fašizující nacionalistický komunismus.

Anca Petrescu jakožto poslankyně nako-nec sama zasedala v budově, kterou navrh-la, a na jejíž stavbu dohlížela. Ceausescu se dokončení paláce nedožil, stavba byla, byť dosud ne úplně, dokončena až za nového režimu. Po roce 1989 se ale v Rumunsku pochopitelně diskutovalo o tom, co si s bu-dovou počít, s tím výsledkem, že v ní nyní sídlí, kromě různých úřadů a muzeí, též obě komory parlamentu. Je to paradox – demokratické instituce postkomunistic-kého Rumunska sídlí v budově, která je obludným zhmotněním megalomanského totalitarismu.

A aby těch paradoxů nebylo málo, lze připojit ještě další. V roce 2008 Palác lidu, mezitím přejmenovaný na Parlamentní pa-lác, hostil vrcholný summit Severoatlantic-ké aliance. Ten zdaleka nevyužil plochu, kterou palác skýtá, ale podle některých no-vinářů se činitelé NATO v jeho rozlehlých prostorách často ztráceli.

I Ceausescovy tajné únikové chodby a protiatomový kryt se najednou náramně hodily. „Tyto bezpečnostní prvky budou ny-ní velmi užitečné, pokud by došlo k jakému-koli útoku na představitele NATO,“ pozna-menala v roce 2008 pyšná hlavní architektka Anca Petrescu, Ceausescův „Albert Speer v sukních.“ Inu, někteří lidé jsou patrně ne-zničitelní a uchytí se za každého režimu.

Když se rumunský básník a disident Mir-cea Dinescu 25. prosince 1989 dozvěděl o Ceausescově smrti, prý zvolal: „Jak pře-krásná zpráva, Antikrist je mrtev, v den na-rození Krista.“ Je to výrok zajisté emotivní a podmíněný dobou, v níž zazněl, nyní se zdá být i přehnaně patetický. Ale i kdy-by chtěl někdo osobu Nicolae Ceausesca a jeho činy vysvětlit výhradně empiricky, musí konstatovat, že Rumunsko vysával jako nějaký gigantický upír. Svým režimem a v užším smyslu i výstavbou svého gigan-tického paláce, který měl jeho režim oslavit a zhmotnit. Ne, komunismus nebyl poku-sem o vědecké řízení společnosti. Šlo o vlá-du šíleného a temného pseudonábožen-ského kultu, byť modlářsky vyznávajícího vědu, hmotu a ateismus.

Josef Mlejnek jr.

Pyramida Nicolae Faraonesca

Říká se, že každá vlna se nakonec roztříští o ně-jakou skálu. Skeptici a pomlouvači začali používat toto „moudro“ v souvislosti s vlnou rumunských �lmů vzniklou po roce 2000, a dovolávají se tak „ažpříliš úctyhodného věku“ tohoto hnutí. Opravdu, tvrdí „ochotníci“, deset let trvající umělecké hnutí už příliš nelze pokládat za vlnu, navíc taková vlna si dávno nemůže činit nárok na označení „nová.“ Při detailním pohledu na tento fenomén si však téměř hned všimneme, že dobrovolní hrobníci Nové vlny jsou z větší části tytéž osoby, které ji zpochybňují a útočí na ni po celou dobu její existence. Tito „es-téti,“ jejichž vkus se hbitě přizpůsobuje politické objednávce, ohrnovali od samého počátku nos nad „nepřirozeně skličujícím“ obrazem rumunské reality, jak ji na plátnech představují režiséři, kteří začali svou kariéru na počátku tohoto tisíciletí. Až potud nic nového pod sluncem. Proto by v zásadě ani nestálo za to věnovat zbytečné úsilí ani spotřebovat krásný bílý papír a tiskařskou čerň kvůli námětu stejně vyčpělému jako argumenty těch, kteří se sna-ží očernit a zlehčit první opravdu úspěšné hnutí v rumunské kinematogra�i starodavnými špinavýmimetodami laciného pomlouvání. Jenže se za deset let může změnit mnohé: nejen vlny, umělci do nich zapojení, styl umělců a osobitost stylů, ale dokonce i argumenty nactiutrhačů. Na denní světlo se totiž v posledních týdnech dostalo „čerstvé“ obvinění, eso v rukávě, zbrusu nová a mocná zbraň, která čí-hala skrytá v záloze tzv. kritiků-za-každou-cenu. No, dobře, pánové, možná, že Nová vlna měla úspěch, sesbírala řadu prestižních ocenění na velkých festi-valech a získala mezinárodní uznání – budiž! Ale – jak říká Tanase – co z toho?! Jaký to má přínos pro Rumunsko? K čemu nám je, že Caran�l, Mungiu,Puiu, Muntean, Jude, Zenideová, Netzer, Helmis, Ho�er a další mají úspěchy a ocenění? Stejně pořádnemáme „pořádnou“ kinematogra�i! Rumunské ki-nosály zejí prázdnotou! Točíme �lmy jen pro cizinu,ale doma nikoho nezajímají, protože zachycují atmo-sféru, které mají Rumuni plné zuby a nemají chuť se na to dívat ještě v kině. Musíme uznat, že máme, co do činění minimálně se změnou strategie, pokud ne s tónem kritiky. Jinak řečeno Nové vlně se vyčítá „odtržení se od rumunské reality“ (ale zároveň její zobrazování v barvách stejně černých, jaké ve skuteč-nosti jsou!), elitářství, zaměření na „cizí“ festivalové publikum a nikoli na domorodé očekávání diváků v okrajových kinech a kulturních domech. Zkrátka

nám kvůli Nové vlně chybí „zdravý mainstream,“ který bývá odjakživa funkčním jádrem a solidním základem jakékoliv silné kinematogra�e. Podívejmese tedy na problém z tohoto hlediska. Obecně hnutí typu „nová vlna“ představují reakci právě na tento druh středního proudu, na komerční či nápadovou zaostalost �lmů mířících pouze divácký úspěch a na-točených podle stokrát ověřených „receptur“. (Vzpo-meňme si, že to byl mj. také případ Francouzské nové vlny, nezapomenutelné Československé nové vlny, Druhé vlny maďarské školy, Druhého polského kina, Mladého švédského kina, Nového německého �lmu a mnoho dalších novátorských hnutí v 60. le-tech minulého století). Ale na co by mohla reagovat Rumunská nová vlna na počátku tohoto tisíciletí? Jaký byl na konci 90. let „mainstream“ v rámci kine-matogra�e, která vyprodukovala jeden celovečerní�lm v roce 1998 a v roce 1999 žádný? Rumunský�lm v posledním desetiletí 20. století byl přidušenýz jedné strany snahou některých „umělců“ uchovat si určitá privilegia a z druhé strany pokusy stejných (či jiných) osob vysvětlit nebo zamaskovat kompro-misy uzavírané s předchozím režimem. A proto tato �lmová prodkuce úspěšně završila proces vyprázd-nění rumunských kinosálů dávno před příchodem Nové vlny. A poněvadž neexistoval žádný střední proud, proti němuž by mohli umělecky protestovat a programově na něj reagovat, byli režiséři Nové vlny donuceni si ho vytvořit. (1). Jakkoliv to může znít divně, jejich �lmy nelze v žádném případě obviňovat z elitářství. Přes veškerou hořkost, trpký humor, sar-kasmus a místy depresivní stavy, které sledujeme na plátně, se jedná o „�lmy pro lidi“ a „příběhy srozu-mitelné jakémukoliv divákovi.“ To však neznamená �lmy diktované vkusem veřejnosti. Rumunské sním-ky oceněné v Cannes, Berlíně, Benátkách, Rotterda-mu nebo Locarnu si musely najít svoji „střední cestu“ mezi uměleckou kvalitou a diváckou přístupností. Ať se nám to líbí nebo ne, autoři Nové vlny vytvořili nejen „vlnu,“ nýbrž začali zaplňovat také doposud prázdný prostor v rámci rumunské kinematogra�e– onen potřebný mainstream. Možná, že stejně jako nejdepresívnější snímky italského neorealismu před téměř sedmdesáti lety, domácí �lmy posledního de-setiletí nelze rumunskými obyvateli podrážděnými a znechucenými potížemi a bídou všude kolem nich snadno přijmout nebo „snášet.“ Tyto snímky se však inspirují právě touto okolní realitou, kterou takový Mungiu, Puiu, Caran�l, Porumboiu, Muntean nebo

Mitulescu mistrovsky a s uměleckým citem zpraco-vávají, ačkoli ji nepřizpůsobují požadavkům „žánro-vého“ �lmu. Jen zdánlivě paradoxně se tito režiséřipřece jen obrací právě k domácímu obecenstvu, které na první pohled jakoby odpuzují. Zboží a prachy, Západ, Lidumilství, Zkouška, Jak jsem strávil ko-nec světa, Papír bude modrý, Byla nebo nebyla, Boogie, Nejšťastnější dívka na světě, Aurora, Když si chci pískat, pískám si, Příběhy ze zlatých let, Ki-no karavana a spousta dalších kvalitních a solidních titulů, které byly v Rumunsku v posledních letech natočeny, nevyhnaly diváky z kin z jednoduchého důvodu: neměly už koho vyhánět. Naopak, pomalu, ale jistě je přivádějí zpět. Nezaútočily na mainstream, ani ho nezničily, poněvadž nebylo co ničit. Naopak, začaly ho krok za krokem vytvářet. A vyčítat těmto �lmům a jejich tvůrcům, že tímto tempem to trvápříliš dlouho, by bylo nespravedlivé, zlovolné a sa-mozřejmě neoprávněné.

Ano, Nové rumunské vlně je deset let. Nebudeme se vyjadřovat k tomu, jestli vykazuje známky stár-nutí nebo nikoli. Je však jasné, že mladí tvůrci, kteří před deseti lety začínali, dozráli a jejich styl doznal nevyhnutelných změn minimálně v oblasti estetické vytříbenosti. Jejich snímky z poslední doby se bez-pochyby přiblížily vkusu veřejnosti a diváckým oče-káváním, aniž by však slevily z uměleckých kvalit. Jinak řečeno stabilizují mainstream, který rumunská kinematogra�e prakticky nikdy neměla. (2)

Pro dokreslení se zmíníme také o malebných „nespokojenostech“ jiného charakteru: tvůrcům Nové vlny ti samí kritici (nebo jiní – vše je možné v rámci falešně znícího sboru pomlouvačů) vyčítají právě „sklouznutí ke komerci.“ Aurora už prý nemá dramatickou sílu Smrti pana Lazaresca, Láska ve volném čase nebo Sodruzi, život je krásný zklamou ve srovnání se 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a Úterý po Vánocích je jakousi „zředěnou“ variantou �lmuPapír bude modrý nebo Boogie. Nedůslednost „kritiky“ je zřejmá – snímky, které byly v minulosti kritizovány za „příliš černé“ vidění světa, jsou dnes důvodem (čti záminkou) pro likvidaci nových pro-dukcí stejných režisérů. Navzdory skřípání zubů a útokům ze strany neúnavné artilerie pomlouvačů je přece jen konvergence mezi domácím �lmema rumunskou veřejností nepřehlédnutelná. Tvůrci Nové vlny a jejich styl se bliží vkusu a očekávání di-váků. Bude to znamenat „konec“ hnutí, onu pomy-slnou skálu, o níž se roztříští Nová vlna? To v tuto

chvíli nebudeme předjímat. Nicméně jak už bylo řečeno, úspěšní �lmaři Nové vlny byli v tomto de-setiletí donuceni vytvořit na téměř prázdném území základ, který by slučoval střední proud s uměleckou kvalitou. Možná, že někteří z nich se vydají cestou komerčně úspěšných nebo „žánrových“ �lmů (s nut-ným rizikem, že budou později lapeni do pasti manýrismu nebo že se vydají vyšlapanou cestičkou akademismu). Možná, že ostatní zůstanou do znač-né míry věrní svému současnému „drsnému“ stylu, intelektuálnímu kinu, parabolám a symbolům. Ale bez ohledu na budoucí rozhodnutí (ať už bude nastoupený trend pokračovat v příštích letech nebo brzy skončí): hnutí, které se objevilo v rumunské kinematogra�i po roce 2000, víc než splnilo svojiúlohu. Kromě plejády mezinárodních cen přinesla tato rozbouřená vlna (nebo aspoň její část) také �lmy, na které se bude chodit pro radost z dobrépodívané. Klidný, leč mocný, veletok kvalitní ko-merční kinematogra�e není tou skalou, o níž by seNová vlna mohla roztříštit, nýbrž představuje jinou podobu blahodárného přívalu čerstvé vody do do-posud téměř vyschlé oblasti.

Dan Duta

z rumunštiny přeložila Jarmila Horáková

(1) Jedná se o lekci, kterou se naučila polská kinematogra-fie v 80. letech minulého století, maďarský film ve druhé polovině 90. let a česká kinematografie po roce 2000 (výhodou Čechů byly ovšem vzory z vlastní minulosti – me-ziválečná česká kinematografie a dosud nedostatečně využitý zdroj inspirace v české Nové vlně z 60. let): kva-litní kinematografie nemůže fungovat pouze na základě symbolů, metafor a intelektuálního filmu. Základem musí být solidní jádro kvalitních komerčních filmů, které přive-dou diváky do kin. (2) Na rozdíl od Československa, kde se už ve 30. letech vytvořil slušný základ kvalitních komerčních filmů, které in-spirovaly pozdější vývoj československé a následně české kinematografie, v Rumunsku – navzdory vzniku několika výborných titulů jako např. Nezávislost Rumunska G. Brezeana, Tanasův sen B. Aldora či Bouřlivá noc J. Georgesca – se ani v předválečném, ani v mezi-valečném období nepodařilo nastolit nezbytné podmínky pro normálně fungující filmový průmysl. Ačkoliv v období socialismu dosahovala produkce až třiceti titulů za rok, kvůli cenzuře a obrovskému ideologickému tlaku na filma-ře ze strany hluboce nedemokratického režimu se ani od 50. do 90. let nedá mluvit o normálním rozvoji rumunské kinematografie na základě slušného mainstreamu.

Vlna a skála aneb Kudy protékají vody současné rumunské kinematogra�e

PUBLICISTIKA

29. října 2010 BABYLON č. 13. / XIX. • 5

byla dána také tím, že vládnoucí dvojice si osobovala právo rozhodovat o všem – od zemědělství přes vědu a techniku až po kulturu, a když něco přesahovalo její duševní obzor, a toho bylo opravdu hodně, tak mohlo leccos projít.

Mně kdysi vykládal v restauraci Svazu rumunských spisovatelů básník a pro-zaik Mircea Ciobanu – bohužel už je také na pravdě Boží, jakým způsobem u nich probíhalo schvalování edičních plánů. Pracoval v jednom velkém nakla-datelství, jehož ediční plán měla schva-lovat sama soudružka Ceauşescová. Ona plán jen prolítla, aniž by se podívala na jednotlivá díla, a prohlásila – ubrat! Seznam byl natištěn jen po jedné straně, takže to udělali z obou stran, počet stran edičního plánu se smrskl na polovinu, jeho sto čtyřicet položek zůstalo zacho-váno a prošlo to.

Když za Ceauşesca vyšly poprvé Elia-dovy monumentální Dějiny náboženského myšlení, tak jistá Zuzana Gâdea, vrch-ní soudružka přes ideologii, prohlásila, když se jí kniha dostala do ruky: Co, dějiny náboženství! Ať se sem zítra sou-druh Eliade neprodleně dostaví!

Vůbec netušila, kdo to je.Jistě. Takže model Král Ubu a jeho

dvůr... Ceauşescovo Rumunsko přesaho-valo i běžný evropský rozměr komunistic-kých režimů. Když jsem tam přijel někdy v roce 1980, tak jsem měl pocit jakéhosi vykročení z času – jako kdybych se ocitl v prostředí magického realismu latinsko-amerických spisovatelů – Márquez, Roa Bastos, Já, Nejvyšší a tak dále. Byl to neu-věřitelný zážitek. Přijel jsem do Bukurešti začátkem listopadu, mlha jak med, chtěl jsem vidět nové zázraky, ke kterým tam zrovna došlo – tedy otevření první linky metra, kam jsem se ovšem nedostal, pro-tože metro bylo zaplavené. Otevřeli jej totiž o několik týdnů dřív, aniž by byla stavba dokončena, jen proto, aby mohl soudruh Ceauşescu před jakousi delší za-hraniční cestou přestřihnout pásku.

Druhý zázrak měla být říčka Dâmbo-viţa. Každá metropole má nějakou větší řeku, Bukurešť ji nemá. Nechci míst-ní tok přirovnávat k Botiči, ale řeka to v pravém slova smyslu není. Ceauşescovi inženýři ovšem navrhli, že říčka bude téct v několika patrech nad sebou. V tom spodním budou odpadní vody, zatím-co nahoře bude proudit křišťálově čistá řeka. A jak jdu po tom nábřeží, tak se z té medové mlhy každých třicet metrů vynoří po zuby ozbrojený policista, po-případě voják, a já si říkám – proboha, co to je za manévry?!

Večer jsem byl pozván k jedné básnířce a herečce, která mi chtěla předat báseň napsanou k 10. výročí Palachova upále-ní, a tam jsem se dozvěděl, co se stalo: Někdo využil husté mlhy a pustil po řece otevřenou rakev s velkým o�ciálním por-trétem Velkého kormidelníka. A jako na potvoru se mlha zvedla ve chvíli, kdy ra-kev proplouvala středem města, takže po celém toku byla vyhlášena pohotovost. To byl opravdu reálný surrealismus.

Ceauşescův pokus oživit evropský ko-munismus duchem Orientu z toho čiší.

Jistě, ponecháme-li stranou komunis-tickou Albánii, která byla kapitola sama pro sebe. Ceauşescu zpočátku hodně těžil z politického kapitálu, který získal – při-znejme mu to – neohroženým postojem v srpnu 1968. Tenkrát po jeho projevu na ústředním bukurešťském náměstí a vy-stoupení Jiřího Hájka v OSN paradoxně i někteří intelektuálové, kteří po léta odo-lávali nátlaku, aby vstoupili do strany, najednou začali do RKS vstupovat spon-tánně – pak toho ovšem trpce litovali.

Mělo Pražské jaro mezi rumunskými intelektuály velký ohlas?

Mělo, jistě. Jak dopadl Ţepeneag?Ţepeneag napřed čerpal stipendium

v Paříži a pak tam de�nitivně zůstal. Zpo-čátku se tam neprojevoval jako literát – tvrdil, že rumunský exil je natolik roz-hádaný, že s ním nechce mít nic společ-ného, a první asi tři nebo čtyři roky hrál jen šachy, profesionálně, dokonce snad i reprezentoval Francii. Teprve když se nějak sžil s prostředím, začal publikovat pod pseudonymem Ed Pastenague fran-couzsky. Když dnes něco napíše, vychází to paralelně – francouzsky i rumunsky.

Obě jazykové verse píše sám?Ano. Kromě toho vydával i exilový

časopis Cahiers de l’Est. Vycházel fran-couzsky v letech 1975-80.

To byla emigrantská revue, nebo byla určená pro Francouze?

Pro Francouze. Rumunská emigrantská komunita měla dostatek krajanských ča-sopisů, a to nejen ve Francii, ale po celém světě – rumunský exil je početně strašně bohatý. Druhý popřevratový předseda Svazu rumunských spisovatelů Laurenţiu Ulici se k tomu snažil udělat statistiku a vyšlo mu, že v letech 1945 a 1949 odešlo ze země 50 spisovatelů, což byli ovšem takoví ti hodně konzervativně zaměření tvůrci, kteří buď inklinovali k Železné gardě, nebo byli příznivci maršála Anto-nesca. V období 1965 až 1989, tedy od ná-stupu Ceauşesca k moci, až do jeho pádu do exilu podle Uliciova odhadu odešlo na dvě stě spisovatelů, což je ohromné číslo.

Vrátil se někdo z nich po prosinci 89?Kupodivu nikdo. Ţepeneag je v Ru-

munsku pečený vařený, účastní se nej-různějších kolokvií, seminářů a tak dále. Není to tedy ten typ emigranta, který když jednou odjede, zavře za sebou vrát-ka a se starou vlastí už nechce mít nic společného. Podobně je na tom i Manea, který rovněž do Rumunska pravidelně zajíždí, zastává tam i nějaké funkce, ale nikdo z nich se nevrátil.

V čísle je úryvek z Eliadova spisu Sa-lazar a portugalská revoluce. Co byste k tomu řekl?

Tak to je podle mě víceméně marginál-ní záležitost.

Eliade Salazara chválí…No tak chválí … – vlastně ano, chválí.

Eliade působil za druhé světové války v Portugalsku na zastupitelském úřadě a usiloval o jakési rumunsko-portugalské kulturní sblížení, snažil se najít styčné body i v mentalitě obou národů...

Jaký měl Eliade vztah k Sebastianovi, který byl židovského původu?

Byli přátelé, po léta společně pracovali v redakci listu Cuvântul, oba byli žáky Nae Ionesca, který je považován za ide-ologického vůdce celé té generace roz-hněvaných mladých mužů, z nichž valná část sklouzla na pozice Železné gardy – kromě Eugena Ionesca, budoucího ot-ce absurdního divadla. Je to paradoxní, protože Mihail Sebastian nebyl jediný Žid, který v té redakci pracoval. Působil v ní například i Ion Călugăru, který se pak po roce 1947 zřekl své modernistické literární minulosti a dal se cele do služeb socialistického realismu. Osudy všech těch autorů byly velice rozmanité a je otázka, jak by dopadl sám Sebastian, kdyby bezprostředně po konci války ne-zahynul při autonehodě.

Manea ve svém eseji Felix culpa, který také přetiskujeme, cituje Eliada, podle kterého byl Mussolini tygr, který z dru-hořadého státu, jakým byla Itálie, do-kázal během patnácti let vydupat světo-vou velmoc. Jak to, že člověk, který se celý život zabýval různými tradičními kulty, nebyl schopen vidět tu strašlivou pseudonáboženskou karikaturu moder-ních masových hnutí, jako byly různé druhy fašismu? Máte pro to nějaké vy-světlení?

To je otázka. Co se týká Železné gardy, zastával Eliade představu, že to je vlast-ně obroditelské křesťanské hnutí, které smíří Rumunsko s Bohem, poněvadž už dávno neplatí, že Moskva je druhý Řím a třetího nebude, a že by se tím novým Římem mohla stát Bukurešť.

Eliade ale přece nebyl nábožensky zapálený…

Nebyl, sám dokonce přiznával, že se v pravoslaví až tolik nevyzná. Na druhou stranu je pravda, že v době, kdy pobý-val v Londýně a dozvěděl se o pokusu Železné gardy o puč – v době, kdy už legionáři seděli i ve vládě, ale bylo jim to málo –, puč, který Antonescu velice nekompromisně potlačil, a o tom, jaké se přitom děly surovosti, že byl v Bukurešti pogrom na Židy, kdy lidi věšeli na háky v místních jatkách, tak pamětníci tvrdí, že Eliade z toho byl natolik zničený, že se jeho přátelé obávali, aby nespáchal sebevraždu. On se skutečně snažil na ce-lém tom aktivistickém hnutí vidět jenom duchovní rozměr a vše ostatní mu nějak unikalo, i když je to na podiv, protože už předtím docházelo v Rumunsku ze strany příslušníků Železné gardy k poli-tickým atentátům. Jinak ale musím říci, že jsem si pročetl statě, kterými Eliade přispěl do legionářského tisku a které mu byly později vyčítány, a nikde jsem tam žádný antisemitský výpad nenašel – na rozdíl od spisů jeho souputníka Emila Ciorana, kde je to jednoznačné. Cioran se později od svých mladistvých výpadů distancoval, ale jeho kniha Ru-munsko mění tvář je tak silný kalibr, až má člověk pocit, že zdejší Árijský boj byl proti tomu nevinný plátek.

Co byste řekl k Normanu Maneaovi? Zrovna si do šuplíku překládám jeho

poslední román Doupě. Co k němu říct? Je dnes patrně nejpřekládanějším žijícím autorem rumunského jazyka. Ve Francii dostal prestižní cenu Prix Médicis Étran-ger (2006), která se uděluje za nejlepší překladovou knihu roku. Předtím ji pro srovnání získal Orhan Pamuk.

Jaká byla v Rumunsku diskuse ohled-ně Maneova eseje, ve kterém se zmínil o Eliadově „nešťastném“ působení za fašistické éry?

Ta diskuse byla pochopitelně velmi vypjatá. Nacionalistické kruhy Maneu častovaly přídomky jako jeruzalémský tr-pajzlík apod.

Manea byl židovského původu?Ano, i když on sám se vnímá jedno-

značně jako rumunský autor. Když byl zařazen do slovníku izraelských spisova-telů, tak se rozčílil s tím, že etnická pří-slušnost nerozhoduje, jeho jedinou vlastí je prý rumunský jazyk. Na newyorské Bard College přednáší středoevropské literatury, a tak své odborné statě pí-še pochopitelně anglicky, ale v případě beletrie zůstává věrný rumunštině a má natolik svébytný styl, že vždy strašně nadává na své anglické překladatele, že jeho text špatně přeložili.

Když byste srovnal diskusi kolem Eli-

adeho s nedávnou tuzemskou diskusí kolem Kundery?

Ta diskuse byla mnohem vypjatější, protože „případ“ Eliade se vynořil v ob-dobí, kdy padly staré modly, nové ješ-tě nebyly vztyčeny, a národ přitom cítil potřebu nějakých vzorů, nějakých mo-delů. Jako světoznámý autor se Eliade v té době stal národním idolem a sahat někomu na národní modly, to se přece nedělá. Takže nešlo jen o útoky z řad nacionalistů, ale pohoršen mohl být i řa-dový občan.

Mluvil jste o „magickém realismu“ rumunského komunistického režimu, který měl parapsychologické rysy. Kte-rému autorovi se podle Vás podařilo toto ovzduší nejlépe zachytit?

Myslím si, že velice dobře to zachy-til právě Norman Manea v Chuligánově návratu. Má to sice formálně označení

román, ale z 90 % jsou to paměti, i když netradičně pojaté. Postrádají například onu lineární posloupnost, pro paměti pří-značnou. Kniha má něco z románu, z ese-je, reportáže a dobová atmosféra je tam popsána dokonale, což mohu dosvědčit i na základě svých častých návštěv Ru-munska, kam jsem koncem 80. let jezdil za svou nastávající téměř každé dva měsí-ce. Občas jsem tam pobýval i služebně za Odeon, takže jsem měl možnost sledovat obecné dění i spisovatelskou obec.

Jak se ta atmosféra změnila po roce 1989?

Ta ve všech pádech skloňovaná trans-formace není ještě zdaleka u konce. Svět-lo na konci tunelu se jaksi vzdaluje...

Můžete okomentovat tyto autory…Filip Florian, to je relativně mladý au-

tor, který debutoval až po revoluci, ale dnes už je i mezinárodně úspěšný. Jeho prvotina, román Malíčky, vyšel v řadě ev-ropských zemí, mimo jiné na Slovensku. Florina Ilis z klužské university, autorka Křížové výpravy dětí, je také uznávanou au-torkou své generace. Mircea Cărtărescu je asi nejpopulárnějším současným rumun-ským autorem, jeho knihy dosahují nákla-dů srovnatelných s náklady románů Mi-chala Viewegha, jeho nejúspěšnější kniha se jmenuje Proč máme rádi ženy. Cărtăresca si přeložili Francouzi ještě před pádem že-lezné opony. Gabriela Adameşteanu je au-torka starší generace, je jí už přes šedesát. Jako spisovatelka není zrovna plodná, ale její psychologické romány jsou nesmírně poctivě napsané a pak, jde o prozaičku, která prorazila i u Gallimarda. Pro Ru-muny je Paříž pořád velmi důležitá, což je dáno historicky už od poloviny 19. století, kdy Rumuni převzali francouzský civilizační model. Kdo prorazí v Paříži, má otevřenou bránu do světa.

Jak jste se dostal k rumunštině?Zcela náhodně, není v tom žádný et-

nický původ, jak se domníval rumunský literární kritik Costin Tuchilă, který mi kdysi řekl: „To není možné, ty jsi byl ur-čitě v jednom z předchozích životů Ru-munem.“ U mě v letech mladosti vždyc-ky převažoval cit nad rozumem a na ten obor jsem se dal pod dojmem událostí z roku 1968, kdy Rumuni nejen odmítli zúčastnit se okupace Československa, ale chovali se k nám i nesmírně vstřícně. Musím ovšem přiznat, že v tom určitou úlohu přece jen hrála i jakási pragma-tická úvaha – v té době už spadla klec a nemohlo se nikam cestovat, tak jsem si říkal, že do Rumunska se přece jen člověk dostane. A nikterak toho nelituji. Dodnes zde není rumunská literatura zakotvena v obecném čtenářském pod-vědomí, a je tedy co vynášet na světlo. Moje druhá aprobace byla francouzština, občas si i něco přeložím, ale ten moment hledačství v tom není.

V které době jste byl na škole?1969 až 1974, takže jsem ještě zažil,

jak ze dveří mizely visačky se jmény, tu Goldstücker, tu Václav Černý…

Po škole jste šel do Odeonu?Po škole jsem na šel na dva roky na

vojnu, protože mě vyrazili z vojenské katedry pro paci�smus, a pak jsem na-stoupil jako jazykový redaktor do nakla-datelství Práce a posléze do Odeonu.

Jak to tam vypadalo?

V Odeonu vládla vždy svobodomy-slná atmosféra. I v beletristické redakci Práce to bylo v pohodě. Vedl ji doktor Miroslav Drápal, zasloužilý překladatel z francouzštiny, s kterým byla vždycky rozumná řeč. Začínal jsem tam ale jako jazykový redaktor, a jazykoví redaktoři byli nuceni číst i různé odborářské slá-taniny, kdy měl člověk dojem, že se stírá rozdíl mezi manuální a duševní prací, jelikož se pokoušel zčeštit nezčeštitelné. Francouzi tomu říkají la langue de bois, prkenný jazyk. Já tomu říkal basic bols-chewik. No, nelituji toho, ale svým způso-bem to byla ztracená léta.

Vydali jste v Odeonu i Eliada?Samostatně ne. Já jsem ho propašoval

do kolektivního svazku Pět rumunských novel, takže jeho jméno uniklo bdělé po-zornosti orgánů. Další nakladatelé se pak mohli na odeonské vydání odvolávat

a Eliade následně vyšel ve Vyšehradu a v Melantrichu. Ale třeba tu na indexu ani nebyl, i když koloval v samizdatu.

Fungoval v Rumunsku samizdat?V Rumunsku to bylo v mnoha ohle-

dech tužší. Psací stroje tam byly evido-vány a v určitých periodických obdo-bích se s nimi muselo jít na milici, kde se prověřovalo, jestli na tom stroji někdo nenapsal něco nepatřičného – jednotlivá písmena každého psacího stroje měla své speci�cké vady či odlišnosti, podlekterých se to dalo zjistit.

Na psací stroj byl v Rumunsku zbroj-ní pas.

De facto ano, psací stroj byl něco jako zbraň, a tak samizdat, v té podobě jak existoval u nás, tam v žádném případě nebyl. Psalo se do šuplíku a mnohdy byla obava ukazovat texty i nejbližším známým. Ptal jsem se na to kdysi bás-nířky Angely Marinescové, a ta mi řekla: „Podívejte se, situace je taková, že Václav Havel mohl ve vězení napsat Dopisy Olze. Můj manžel hájil stávkující horníky a ja-ko jejich obhájce ležel tři dny svázaný do kozelce.“ V Rumunsku to bylo zkrátka o něčem jiném.

Co si ze svých překladů nejvíc pova-žujete?

To je těžká otázka…Nebo co vás nejvíc bavilo…Nejvíc mě bavil Eliade, kterého jsem

si překládal do šuplete už v dřevních dobách totalitních, kdy to byl pro mě úžasný únik do jiných světů. Jak říkají Francouzi: s Frédérickem Tristanem je to autor, kterému jsou všechny karteziánské zásady cizí. Člověk se s ním najednou ocitl v takovém tom mytickém bezčasí a v době postupují normalizace a glajch-šaltování kultury to bylo opravdu osvo-bozující. Na Eliada jsem narazil v pod-statě náhodou. No, náhodou – měl jsem už předtím v ruce překlady některých jeho religionistických prací, jako jsou As-pekty mýtu nebo Mýtus o věčném návratu, který v překladu Evy Strebingerové také obíhal v samizdatu, ale jako na prozaika jsem na něj narazil až na fakultě, kde jsem jako pomocná vědecká síla pořádal rumunistickou knihovnu a objevil první reedice z přelomu 60. a 70. let.

Jinak si vždycky nejvíc cením toho, co ještě nevyšlo. V rámci svého sebemrs-kačství se posouvám stále víc na východ a věnuji teď větší pozornost autorům z Moldavska než z Rumunska – dnes Rumuni často „vyšívají“ podobně jako třeba Francouzi, každý staví na odiv svou erudici, musí se bahnit v Borgesovi, ohánět se Derridou apod., kdežto u těch Moldavanů člověk cítí ještě takové to žhavé magma. Situace tam byla ještě mnohem mnohem horší než v Rumun-sku a dodnes je všelijaká.

Co je moldavské žhavé téma?Poslední tři knihy, které jsem přeložil,

jsou o neblahém působení KGB v této zemi, a to i hluboko po vyhlášení mol-davské nezávislosti. Jednoznačně z nich vyplývá, kdo tam donedávná tahal a ješ-tě skrytě tahá za nitky – v ekonomické oblasti je to myslím pořád ještě zcela jednoznačné.

Vyšlo z toho něco?Vyšla jedna kniha v roce 2004. Nakla-

datelství Hejkal mi vydalo román Aurelia

Busuioca Smlouvání s ďáblem, což byla kniha průkopnická, protože on jako prv-ní uvedl do moldavské literatury postavu příslušníka NKVD. Další autorova kniha, Říkej mi Johny, kterou jsem přeložil nyní, na to tematicky navazuje, s tím rozdílem, že v prvním románu byla hlavní postava jednoznačně obětí NKVD, zatímco tady se postupně stává součástí represivního aparátu. Je tam například scéna, kdy hlav-ní hrdina přihlíží deportaci vlastních rodi-čů na Sibiř a nehne ani prstem pro jejich záchranu, dokonce má prst na spoušti, kdyby se snad otec pokusil uprchnout...

Kniha je zajímavá už tím, že zpočátku má člověk pocit, jako by šlo o jakousi moderní obdobu pikareskního románu. Hlavním hrdinou je takový dareba, který může být i sympatický, ale v okamžiku, kdy tento člověk, který má všehovšu-dy čtyři třídy obecné, zjistí, že má moc a může rozhodovat o osudech druhých, neuvěřitelně se změní. Myslím, že pro českého čtenáře může být blízký i au-torův ironizující tón. Už sám podtitul Naučení veterána KGB Verdikurova synovci je vlastně parafrází starorumunského spi-su Naučení Neagoe Basaraba synovi, jakési obdoby Machiavelliho Vladaře, ve které vzdělaný valašský panovník nabádá sy-na, jakým způsobem má vládnout.

Co s tím překladem je?Tohle kukaččí vejce jsem uložil v Mla-

dé frontě. Překládal jsem to bez smlouvy, pro klid vlastní duše, a snad jen svatý Jeroným, patron překladatelů, ví, co s tím bude. Sám vždy studenty nabádám, aby nic nepřekládali beze smlouvy, a pak… no, darmo mluvit. Dalším ohromně za-jímavým autorem je Nicolae Rusu, který je asi po čtrnácti plastických operacích, protože ho po vyhlášení moldavské ne-závislosti nějací útočníci polili vitriolem v obličeji. Tyhle zážitky se do knihy pro-mítají a o to je jeho výpověď syrovější. Manželka mi říkala, že by se nedivila to-mu, kdyby mě, až tenhle diptych pod názvem Krysiáda a Silvestr na vraku vyjde, přejel nějaký automobil s ruskou pozná-vací značkou.

Můžete říct něco bližšího okolnos-tech toho útoku?

Bližší okolnosti neznám, člověku je žinantní se na to autora blíže vyptávat.

Útočníci byli agenti Moskvy…Pravděpodobně.Vedly se o tom tehdy v Rumunsku

diskuse?Ne, to se odehrálo z kraje 90. let a Ru-

munsko mělo tehdy svých vlastních sta-rostí tolik, že to zapadlo. Navíc tam až do roku 1996 vládli postkomunisté.

Váš překlad knihy Petru Cimpoeşa Simion Výtažník získal cenu Magnesia litera. Vybral jste si knihu sám, nebo to bylo na objednávku?

Ne, ne, já zásadně nepřekládám na ob-jednávku, to už musí být, protože pak je to rumařina, i když člověk nakonec najde vztah i k těm „chlebařským“ titulům. Na-šel jsem tam momenty, o kterých jsem si myslel, že by mohly pobavit i českého čte-náře. Ten konkrétní dům, to je obraz celé rumunské společnosti a jsou tam i určité paralely k tomu, co bylo tady. Po úspěchu, který měl román v Česku, se kniha ocitla na seznamu dvaceti autorů, které Rumuni přednostně doporučují k překladu v za-hraničí. Myslel jsem, že tahle knížka může rezonovat jenom v postkomunistických ze-mích. Ukazuje se, že tomu tak není – nyní má vyjít v Itálii a v Dánsku.

Jak si na tom stojí rumunská literatu-ra v Česku?

Rumunská literatura má tady dosti ne-šťastný osud. Co do kvality je srovnatelná například s maďarskou - o tom přece jenom něco vím, protože v Odeonu jsem ji měl také na starosti. Maďarská se tady ujala, ta rumunská ne. Asi je to dáno tím, že Rumu-ni tady nebyli nikdy úplně košer. Ceauseş-cu, ač sám politik stalinského střihu, razil politiku „daleko od Moskvy“, což bylo pro zdejší předlistopadové kulturtrégry mínus, no a v současné době se řadový občan na Rumunsko dívá pořád s určitým despek-tem. O Rumunsku se tady v podstatě ne-informuje, a když, tak se přebírají zprávy z listu Evenimentul zilei, kde se dočteme o vymítání ďábla někde v horách, o svatbě cikánské princezny nebo o tom, že třetili-gový klub osadil vodní příkopy krokodýly, aby diváci nemohli vtrhnout na hřiště, ale z kultury se nedozvíme nic. Například ru-munský �lm získává již patnáct let nejrůz-nější mezinárodní ocenění, a o tom se tady v podstatě neví. Rumunsko je tu nejčastěji zmiňováno, když chytí nějakého kapsáře, který je původem rumunský Rom.

Když byste srovnal literární „provoz“ u nás a v Rumunsku.

Dění na rumunské scéně sledují nárazo-vě především přes literární časopisy, které jsou na internetu, protože na fakultu už nám toho kvůli úsporám moc nechodí. Pro mě jsou směrodatné Observatorul Cultu-ral a România literară. V porovnání s námi je na podiv, co mají v Rumunsku kvalit-ních literárních časopisů. Nevím, kde na to berou peníze, ale i v literární produkci tam není takový ten perský trh, jako je u nás: například v Berouně na hlavním ná-městí jsou tři knihkupectví, a člověk si tam v podstatě nevybere – je to taková podiv-ná čtenářská píce, čtyři knihy o Kajínkovi a podobně.

Petr Placák

dokončení ze strany 1

ROZHOVOR

29. října 2010BABYLON č. 13. / XIX. • 6

Antonín Sládek přijel do Prahy z rod-ných moravských Huštěnovic v roce 1961 se dvěma papundeklovými kufry. Bydlel na koleji, v Praze začínal sám a bez zá-zemí poskytovaného nějakým zajištěným strýčkem. Za osmatřicet pražských let obnosil, ošoupal a potrhal hodně kufrů, které podléhaly při cestách na Mora-vu, postupně stále častějších výletech do Francie a taky na poutích mezi ateliéry, když v jednom skončil nájem a bylo nut-né jít jinam. Na opouštěném místě ne-chával zázemí, které obvykle na novém místě chybělo. A na novém místě hledal nové hospody, kam se dalo odběhnout, když práce nešla.

JaromírovaJaromírova ulice prochází nuselským

údolím od viaduktu plzeňské dráhy do-lů k hotelu Union. Jsou to jiné Nusle než prostor kolem náměstí Bratří Synků, sevřené údolí drží místní víc u sebe. Do-my na Jaromírce měly v první polovině 20. století lesk na svou dobu luxusního bydlení.

Ve starém domě Sládek získal v šede-sátých letech suterénní místnost, kdysi snad sklad vína. Byl to divný prostor, studený a těžko vytopitelný, se společ-ným záchodem na dvoře. Pro vodu se chodilo přes dvůr do domovní chodby a běda, když v zimě někdo omylem za-vřel stále protékající kohoutek. Pak voda zamrzla, a když bylo štěstí, obleva přišla dřív než na jaře.

Sládek ve svém ateliéru i bydlel, ale nuselskou adresu neměl zapsanou v ob-čance, protože tenhle prostor byl ne-bytový a nezkolaudovatelný. Podobně nouzově byly využívány i sousední dvě místnosti, které časem dostal do nájmu. Z malého kutlochu se stal zajímavý pro-stor. Při spojování dvou místností na radu stavbařů – možná spíš melouchaří-cích zedníků – proboural příčku, o které se ukázalo, že je nosná. Hrozící katastro-fu odvraceli holýma rukama kamarádi z hostince U Českého lva.

Český lev byl v osmdesátých letech oblíbenou hospodou. Zahulená čtyřka se studenou kuchyní a divným vedou-cím, o kterém se šeptalo, že má dobré vztahy, a že za ně platí informováním. Ale byla tam velkopopovická desítka, což byl v době rajonizace pivovarů zá-zrak, jedna z nejzápadnějších popovic-kých výsep v kraji nakyslého smíchov-ského patoku. Scházeli se v ní místní, švec, školník, tiskař, dělník v sodovkár-ně. Bylo sem blízko z Folimanky a po večerních zápasech a trénincích se tady zastavovali volejbalisti a judisti. A Karel Texel, úporný divadelní režisér od Wol-kerů, tady nejen plival své hořké jedy, ale taky učil to, co se tehdy na gymnási-ích nebralo. Od něj jsem poprvé slyšel, jak jedna hra ruského dramatika Sucho-vo-Kobylina končí zvoláním „Vlkodlaci všech zemí, spojte se!“. Tenkrát se moc nehrála.

Kumpáni z Českého lva tehdy zachrá-nili patrový dvorní trakt před zhrou-cením. Z chodbičky mezi dvěma pů-vodními byty vznikla ložnice vyplněná dvojpostelí zvanou šuplík. Podařilo se zavést vodu a postavit koupelnu.

Ateliér začal být pomalu obyvatelný, ale byl pořád tmavý. U okna byl pracov-ní stůl, na kterém vznikaly obálky knih i �lmové plakáty. V době, kdy DTP ne-znamenalo ještě nic, se pracovalo s nůž-kami, barevnými papíry nalepovanými na podložku a na ně připevňovanými celuloidy s natištěnými písmeny. Tehdy byl A. Sládek hlavně gra�kem, na malbubylo temno.

Ke konci osmdesátých let se to měni-lo. Přišla výpověď, dům se rekonstruo-val a bylo třeba sbalit kufry a najít něco jiného.

OldřichovaOldřichova ulice je souběžná s Jaro-

mírkou. Chybí jí velkorysost městského bulváru, je to ulice skoro bez obchodů, ale má kouzlo klidu obytné ulice. Našli si v ní místo architekt Vlado Milunič i malíř a básník Michal Matzenauer. Pro PPF tady bylo těsno, a tak si hodně brzy našla své místo jinde, v betonu periferie.

V Oldřichově ulici si Sládek našel prostor v průjezdu, dvě místnosti, jedna s oknem do ulice a druhá do dvora. Byl to prostor s lepším světlem, lepším zá-zemím a nebyla v něm lezavá zima. Pryč byla romantika chudých začátků, umývá-ní v lavoru, spaní v chodbičce bez oken, chození ve svetru i v červenci a věčného svícení. Začala doba nebohaté zralosti.

Byly to pořád Nusle, k Českému lvu pár kroků. U Fáry to bylo ještě divné, ten přišel na milost až potom, co Český lev byl zavřen a stala se z něj umaštěná vývařovna.

Oldřichova ulice se zdála být místem na pořád, v ní se pomalu vracel i k volné tvorbě. Tady prožil dobu, kdy to prasklo. Dům byl prodán, přišla výpověď a další budovatelské období.

Bašta sv. JiříAntonín Sládek se přátelil se spiso-

vatelem Jiřím Muchou, který mu v hor-ších časech hodně pomáhal. Mucha mu v temné době sedmdesátých let pora-dil, aby se formálně oženil s cizinkou, aby mohl odjíždět do ciziny. V Paříži Sládek chytil druhý dech a našel si svůj styl autora črt z kaváren a bister s po-stavami s výraznými rysy v tváři vyza-řující příběh.

Mucha mu tehdy pomohl k nájmu ate-liéru v ulici Na Baště sv. Jiří. Ateliér byl konečně skutečným ateliérem s prostorem, obrovským oknem a geniem loci. Původně v něm pracoval malíř Arnošt Ho�bauer,později sochař Jan Kodet a nakonec dcera Alfonse Muchy Jaroslava.

Znovu bylo potřeba budovat. Po smrti Jaroslavy se nikdo nedostal k tomu, aby řadu let užívaný ateliér vyklidil. Zůstaly v něm nejen věci po Jaroslavě, ale našly se třeba i Ho�bauerovy plakáty. Kdoněkdy viděl ateliér nebo jej dokonce vy-klízel, umí si představit, co to obnáší. Pro Sládka bylo třetí stěhování zdvo-jené – musel sbalit své věci v Nuslích i vytřídit zděděné věci a zbavit se těch nedůležitých.

O dvou věcech bylo jasné, že se musí změnit. V koupelně byla vana s téměř

metr vysokým vstupem, která už volala po náhradě něčím praktičtějším. Nej-horší ale bylo zateplení mezi skleněným stropem a střechou. Na různě popraska-ných skleněných tabulích byly nasypány dřevěné hobliny. Střechou trochu zaté-kalo a z hoblin se tak stala těžká plesni-vějící břečka.

Ateliér se při rekonstrukci zaplnil pytli s hoblinami a sutí. Tehdy se poprvé Slá-dek setkal s vloupáním. Našel rozbité dveře, ale z ateliéru nebylo co vzít. Byl tehdy mrzutý, ale zlomyslně dodával, že by hrozně rád viděl obličeje zlodějů, když se dostali dovnitř a našli tam jen zednický zmar.

Na nový ateliér se hodně těšil. Popr-vé bydlel jinde, než pracoval. Poprvé

si mohl postavit šta�e do správnéhosvětla. Poprvé se dalo představit, že si do ateliéru pozve děvče, které by stálo modelem.

Rozmezí Hradčan a Dejvic bylo hod-ně jiné než Nusle. Bašta sv. Jiří byla dobrou adresou, snad jen sousedství ambasády džamahírie s arogantními di-plomaty vyhazujícími odpadky na dvůr

bylo protivné. Na místě ale chyběly hos-pody. Na třídě Milady Horákové bylo neútulné bistro, a tak se muselo cho-dit za trať. Dejvická sokolovna byla na řadě, když byla žízeň příliš naléhavá. Milejší byla restaurace U Veverky, která byla menší a měla podobné uspořádání jako Český lev, který v té době už po-malu končil

Bašta sv. Jiří byla Sládkovou nejmilejší zastávkou na jeho cestě z Nuslí na dru-hý břeh a zase zpátky. Bylo to ale příliš dobré místo, než aby nový majitel nena-šel někoho, kdo by ateliér uměl použít. Jiří Mucha zemřel, Martě Kadlečíkové, Muchově partnerce a Sládkově kamarád-ce, zbývalo pár let. Hradčanské období pomalu končilo.

TrojickáCesta z Hradu do Nuslí vede přes Pod-

skalí. Tam se uvolnil v podkroví ateliér

po fotografovi, který už nedokázal platit nájem. Ateliér byl bez výtahu, bylo v něm teplo, ale strašně studeno. Divný prostor. Z temné komory bylo nutné udělat svět-lou místnost, jinak snad fungovalo vše.

Jinak nic. Na toto místo chybějí vzpo-mínky.

Dole v domě byla hospoda U Plavců – tehdy zapomenutelná. V kině, které

bylo na dvoře, se už dávno nehrálo a ješ-tě nenastal čas, kdy se v něm usídlila travesti show.

BělehradskáBělehradská ulice už patří do Vino-

hrad. Její spodní část od Nuslí dělí Bo-tič, ale do Nuslí je to opravdu blízko. Nový ateliér byl v domě patřícím Praze 2. Co do stability byl nejlepší volbou pro výtvarníka chtějícího se de�nitivněusadit.

Na dvoře domu byla dílna. Čtyři vy-soká okna nedávala zdaleka tolik svět-la, jaké bylo na Baště sv. Jiří. Ve zdi na dvoře šikmo stoupal komínový prů-duch, který v zimě šlo jen těžko prohřát tak, aby táhl. Tento ateliér byl v zimě za trest, chladno a kouř z kamen na dříví. Sládek nakonec s pokorou koupil elek-trická kamna, ale i tak byla každá zima zkouškou.

V ateliéru probíhal stálý boj o pro-stor. Pohovka, na které by se tak dobře spalo, se vždy postupně zaplnila novi-nami, oblečením, obrázky a kdo ví čím. Pak se přestalo dát sedět na křesle. Na stolech se kupily kresby, štětce, fotky, časopisy. Na zemi byly krabice se štět-ci a barvami. V centru stály mohutné šta�e, které unesly i rozměrná plátna.V rohu kovová registratura pocházejí-cí z kartogra�ckého ústavu, o které setušilo, že skrývá spousty gra�k, kteréviděl jen málokdo. Nad okny, vysoko na stěně byly poličky s monogra�emia katalogy. Až někdy šel z té tíhy křído-vého papíru strach. A na stěnách visely obrazy. Berta sedící s knihou a sklen-kou v pařížském bistru, zátiší s kni-hami, Mistr s J. Šalamounem, Marta, Josef K., noční Huštěnovice. Tady jsem poprvé viděl reprezentativní průřez dílem. Nepamatuji si, že by v některém z předchozích ateliérů byly obrazy tak rozvěšeny.

V ateliéru zase nebyla voda. Záchod byl v domě, šlo se tam přes dvůr a mu-selo se dvakrát odemykat, protože v tomto domě bylo potřeba mít vše pod zámkem. Přes ulici se zabydleli lidi, kteří se chodili skrývat do dvorů se svými stříkačkami a byli celkem dost všeteční. Voda se musela nosit z venku, líp bylo si zajít někam na malé. Hlav-ním stanem byl hostinec V Bělehrad-ské, který ale po rekonstrukci dostal nového nájemce a už to tam nebylo takové, jak dřív. Excelsior, který se do-stal i do Ajvazova Druhého města, ne-vydržel, jídelní lístek byl najednou zase psaný bukvičkami a pak skončil úplně. Naproti přes ulici otevřel vinárnu Bac-co Cesare Muntoni, a to byla v posled-ní době jedna z jistot.

Antonín Sládek říkával, že nezávidí to-mu, kdo bude jednou vystěhovávat jeho ateliér, až nebude. Věděl, o čem mluví. Sám zažil čtvero stěhování, ale vždycky stěhoval odněkud někam. Vystěhovávání je něco jiného.

Na konci srpna 2009 začaly dva měsí-ce putování po špitálech. Zůstal pořád v Praze 2, ale pokoje byly takové, jak to v nemocnicích bývá. Bez soukromí a pl-né strachu z toho, co přijde. Naposledy byl v Londýnské, z okna viděl na hosti-nec U Holanů, ale tam už se nedostal. Tohle stěhování bylo bez budování, tady už čekal jen konec.

Jiří Číhal

Na konci října bývá vlhko a sychravo. Neveselý čas. Smutek se vkrádá do duší, chmury a černé myš-lenky prostupují myšlení. V kavárnách je neveselo, osobností neodlučně s ovzduším kavárny spjatých rok od roku ubývá. Před rokem odešel Antonín Slá-dek, malíř, jeden z posledních svého druhu, pro kte-rého bylo kavárenské klima živým zdrojem tvorby. Neodmyslitelné skicáky, které Tonda nosil stále po kapsách jsou jedinečnými doklady o životě v praž-ských a pařížských barech, kavárnách a obyčejných lidových hospodách. Plné vtipných glos, svěžího humoru, sžíravé ironie, laskavého porozumění pro lidské slabosti, pro přátele. Expresivní, rozevlá-

té, ale stručně jdoucí k podstatě věci. Jeho kresby nejsou karikatury, ale momentky, které se však na rozdíl od fotogra�e snaží proniknout pod povrchsituace a stavu věcí. Mnohdy pohotově lavírované, podle okolností, kávou, červeným vínem. Mnohé se staly povídkou, ve které je příběh s otevřeným koncem zpracován výtvarně - beze slov. Místo nich hovoří výrazy tváří, důraz na některé detaily interi-éru, případně zvýraznění předmětů a věcí zdánlivě bezvýznamných, které se však stávají důležitými pro příběh a posunují ho dál do oblasti, kde dobrý příběh končí a další si každý podle svého domys-lí. Nápadné a pro citlivého a noblesního Tondu příznačné: bez módní krutosti, frustrace a zloby na život, ne vždy lichotivé, ale plné pochopení a soucitu, proto na rozdíl od mnoha výplodů sou-časného umění stále živé a především lidské. Ton-da nezachycuje, co nám uniká, ale bezprostřední skutečnost, to, co nás obklopuje a trápí, zdánlivou banalitu všedního dne, která však v sobě nese i mi-nulost a zároveň budoucnost, pokud život na Zemi neskončí. Proto důležitou a méně známou oblastí tvorby, které se věnoval po celý svůj život, jsou záti-ší a krajiny. Smutné zimní krajiny z rodných Huště-novic u Uherského Hradiště s již šedivou sněhovou pokrývkou a pokřivenými stromy, které s větvemi do hola obnaženými, jako by prosily o smilování, o trochu tepla, o paprsek laskavého slunce. Na jiné krajině z téhož místa v zahradě mezi stromy zpola zavátá stará popelnice, jediná připomínka civiliza-ce, každý týden plná smetí a mnohdy zbytečných odpadů. Dokonalá melancholie, ovšem s ironickým podtextem. Zátiší s knihami nečitelných hřbetů, s výjimkou jediného s nápisem Morandi, s rozevře-ným katalogem Balthusovým, poctami oblíbeným mistrům. Obraz veliké modré kedlubny načervenalé jako líce pijanovy, hrušky se scvrklou koží posetou

pupínky jako tělo ropuchy bradavicemi. Realistic-ké – každý pijan se jednoho dne stane kedlubnou a každá hruška ropuchou.

Antonín Sládek, od Boha nadaný malíř, okouzlu-jící společník se smyslem pro ironii a humor. Odpo-vědný člověk držící slovo za každé situace. Laskavý a citlivý kamarád. Přesně před šedesáti osmi lety se narodil, před rokem, 31. října, zemřel. Toníku, moc – moc nám tu chybíš!

29. října 2010 Jan Placák

Budoucnost

Petr Král

Tondovi

Dál za Tondou, který čeká na refýži,už vyhlížejí z krajiny nové omyly a chyby,mezery v úmluvách a v tom, co je psáno,prázdná místa ve skladech.Bude třeba je přivítat, zahrnout mezery do kra-

jinya provést jimi hosty,cestou rozcenit ve vlastní puseprázdno zatáček.Nejdřív jistě pozdravit Tondu,počínaje kloboukem.

Cesta

Ivan Wernisch

Tondovi Sládkovi dodatečně čím blíže k podsvětítím zchátralejší

městečka na cestětím horší hotelya pomalejší vlaky čím blíže k podsvětítím horší doutníkytím horší verbež přistupuještěnice koušou vícpovídat není o čem a vlak se vleče

A. Sládkovi

Michal Matzenauer

Energie? Energie, dámo to není žádná legrace přesto, že vám dokáže udělat tak pěkný pro�l na zdia vy si hned myslíte že jste

Čekání na věčnost

Petr Placák

Tondovi

Mé kroky jdou za mnou sněhemslepě a bez myšlenkyjako já před nimipták přelétne nad hlavouslunce se mihne po oblozea pak opět a opětrok, dva, deset

Kamarádovi

OHLÉDNUTÍ

Antonín Sládek, budovatel ateliérů

29. října 2010 BABYLON č. 13. / XIX. • 7PUBLICISTIKA

1. kapitola

PORTUGALSKO V 19. STOLETÍ

Od napoleonské invaze Portugalsko nepoznalo klid. Dlouhá občanská válka – probouzející někdy divoké a unavující kampaně, které trvaly celé roky, jindy se zase projevující v podobě atentátů, pro-následování a masových útěků za hranice – krvavě poznamenala politické dějiny této země na jedno století. Portugalsko 19. století vypadalo, že ztratilo veškerou svou hrdost, hrdinství a tvůrčí sílu, které v období Jindřicha Mořeplavce, krále Manuela a krále Jana III. stavěly zemi do pozice královny oceánů, čímž mu umožňovaly ovládat velkou část nově objeveného světa. Řeklo by se, že to ob-rovské úsilí, které Portugalci podnikli v 15. a 16. století, silně vyčerpalo vitální a tvůrčí energii národa. Portugalsko zá-mořských objevů a kolonií, Portugalsko hrdinské, imperiální, pyšné, civilizující a bohaté, země Vasca de Gamy, Jana III. a Camõese, žilo pouze ve vzpomínkách. Dobrodružství u Alcácer-Quibiru (1580), při kterém ztratil život poslední král avis-ké dynastie Dom Šebestián, bylo srdeční mdlobou, ze které se Portugalsko nikdy nevzpamatovalo.

Tragická smrt v pravdě přinesla ztrá-tu nezávislosti. Jelikož Šebestián neza-nechal žádné potomky, dědictví trůnu přešlo pod správu nejbližšího souseda a španělští králové mohli Portugalsku vládnout dalších 60 let. K restauraci do-šlo v roce 1640, kdy se vévoda z Bra-gançy nechal korunovat králem pod jmé-nem Jan IV., a tak založil novou dynastii. Portugalsko v té době nepředstavovalo velkou moc. Zlaté období Iberského po-loostrova se uzavřelo. Hegemonie nad Evropou a ovládání četných zámořských území, které Portugalci a Španělé objevi-li, se staly předmětem touhy jiných mocí. Portugalsko i Španělsko do tohoto boje nemohly zasáhnout a pomalu ztrácely nezávislost ve vnější politice.

Diktatura Markýze Pombala (1750-1777) byla začátkem konce. Pombal se pokusit modernizovat zemi, přičemž podporoval „osvícené“ 18. století a ško-dolibě zasahoval tradiční instituce. Pevný zastánce teorie „absolutního království“ a osvícené tyranie zřídil monarchii za-loženou na Božském právu, ničící aris-tokracii, vyhánějící jezuity a napadající katolictví. V období jeho vlády pronikly do Portugalska protikatolické myšlenky, zatímco si on sám nechával zavádět zed-nářské lóže po celé zemi. Jeho víra v krá-lovský absolutismus byla tak ostrá, že dokonce uvažoval o přerušení styků s Va-tikánem, a to jen proto, aby se stal zcela svrchovaným monarchou. Ať už s nebo beze své vůle Portugalsko vstoupilo do jednoho z nejkrutějších ideologických bojů, které znají moderní dějiny. Když pombalovská diktatura skončila smrtí krále Jiřího I. v roce 1777 a královna Ma-rie I. se pokusila normalizovat rovnováhu mezi monarchií a společenskými třídami, bylo už příliš pozdě; národní jednota byla rozbitá. Francouzská revoluce a pololibe-rální ideály pronikaly na poloostrov, kde je živily a rozšiřovaly zednářské lóže.

Snad nikde jinde nemělo zednářství tak významnou úlohu. Jeho neutucha-jící činnost je velice dobře doložena. „Historie zednářství v Portugalsku byla spojena od svého začátku s historií náro-da“, napsal Borges Grainha. Zednářské lóže jsou přítomné v jakémkoli pokusu o svržení tradičních institucí. Samozřej-mě, řada lidí, kteří byli věrní ideálům Francouzské revoluce a byli přesvědčeni o nutnosti svržení monarchie a katolické vlády, zaslepeni myšlenkou absolutní svobody a abstraktního individualismu, se podílela, ať už vědomě či nevědomě, na tomto soustavném ničení institucí a duchovní přeměně národa. Faktem zůstává, že v Portugalsku bylo zednář-ství od začátku po boku revoluce a proti tradicím, po boku uzurpátorů a proti legitimnímu režimu, na straně cizinců a proti nacionalistům, na straně Francie či Anglie a proti Portugalsku. Napoleon zednářství využil díky Lannesovi a Ju-notovi, svým velvyslancům v Lisabonu, kteří mu připravili okupaci bez boje. Když generál Junot přijíždí do Lisabonu v čele ozbrojeného vojska, je vítán před-staviteli zednářských lóží. „Tato komise potvrzuje, že vstup francouzské armády a její přijetí celou zemí bez nepřítomnos-ti jakéhokoli odporu se vysvětluje díky dobrému fungování portugalských zed-nářských úřadů,“ píše dobový kronikář Fonseca Benevides. To ostatně potvrzuje i Junot v dopise Napoleonovi: „…během dne jsem přijal tolik lidí, z nichž byla většina franko-zednářů, kteří mi dobře posloužili při zklidnění obyvatelstva.“ (30. listopadu 1807)

V předvečer invaze francouzské armá-dy se vnitřní politika Portugalska dělila na „anglickou stranu“ a „francouzskou stranu.“ Ta první chtěla ozbrojený odpor, ta druhá se chtěla sklonit před Napole-

onem. Zednářství tehdy pomohlo „fran-couzské straně,“ neboť mu vyhovovala přítomnost napoleonského vojska v zemi. Vědělo totiž, že podobná invaze znamená poškození prestiže monarchie. Král Jan VI. je tak donucen vzdát se vlády a od-plout do Rio de Janeira v roce 1807. To však neznamená, že zednářství pomáhalo vždy Francii proti Anglii. Lóže spolupra-covaly s oběma zahraničními velmocemi, které podporovaly revoluci a demokracii proti královské hodnosti a tradici.

V období napoleonských válek se tedy politická ústava Portugalska omezila na „anglickou stranu“ a „francouzskou stra-nu.“ Jak daleko už byly doby, kdy portu-galská vojska bez přestání prolévala krev v křížovém tažení v severní Africe a v ko-lonizačním díle za mořem! Nyní začíná dlouhá řada ponižujících událostí. Už nemůže být řeč o smíšení cizích mocí ve vnější nebo vnitřní politice země, ný-brž jde jednoduše o vojenskou okupaci a vazalskou správu. Junot a francouzští generálové si užívají podle potřeb Říše. Angličané využívají zeměpisnou polohu Portugalska, aby ho přeměnili ve svůj strategický bod proti Napoleonovi. Obě dvě armády se živí a bojují na portu-galském území. Ale i když se po sedmi letech vojskům Wellesleyho a Beresforda podaří dostat za pyrenejské kopce, Por-tugalsko nedosahuje zpět své absolutní samostatnosti. Beresford zůstává v Por-tugalsku jako část britského expedičního sboru, přičemž přebírá absolutní práva na vládu a správu země od Jana VI., kte-rý se neodvažuje opustit Rio de Janeiro.

Francouzské nebezpečí skončilo v ro-ce 1814. „Unikli jsme francouzskému vojsku, které mezi námi rozsévalo tros-ky, krev, bídu, hrůzy a perverzní ideje. Armádě jsme unikli, ale myšlenkám ne,“ píše Alfredo Pimenta. Vskutku až nyní se začínají projevovat následky přítomnosti revolučních vojsk na poloostrově. Roku 1817, kdy se král nachází v Riu, je odha-leno spiknutí jednoho bývalého generála francouzské armády: Gomes Freire de Andrade, který mluvil špatně portugal-sky a obklopoval se výlučně zednáři.“ (Raul Brandao) Jeden z Gomesových stoupenců přiznává, že hnutí směřovalo proti královi, proti Beresfordovi a proti veřejným úřadům. V roce 1820 vypuká ozbrojené povstání v Portu, které poža-duje výměnu vlády jmenované králem a odchod Beresforda. Je to první příznak série nesčetných povstání, nepokojů, re-volucí a kontrarevolucí, přičemž nejvíce z nich je způsobených armádou anebo vedených proti ní. Král Jan VI. je nucen se vrátit do vlasti v roce 1821, po 14 le-tech své nepřítomnosti.

V Brazílii zanechá jako regenta svého nejstaršího syna, dona Pedra. Mladík se živil revolučními ideologiemi, ve kterých si vysnil roli dalšího Bolívara a kterými nutil své podřízené přijímat liberální ideje. Krátce po odjezdu krále Jana do vlasti don Pedro vyhlašuje nezávislost Brazílie a on sám je prohlášen císařem (12. října 1822). Prvním příkazem, který vydal nový brazilský císař, bylo znovu-otevření Lóže Velkého Orientu. „Don Pedro nemohl zapomenout, že podle vyjádření Mareschala byl akt z 12. říj-na zcela „jejich dílem“ (Oliveilla Lima). Ztráta Brazílie je pro portugalské kolo-niální impérium největší ránou v jeho dějinách. A je přinejmenším podivné, že tato rána přišla od dědice trůnu…

Několik měsíců po portském povstání se vojenská základna při Lisabonu při-dává k revoluci. Vytváří se prozatímní vládní junta, která spravuje zemi jmé-nem krále a současně vypracovává ústa-vu podle francouzského a španělského vzoru. Krátce před svým odplutím, aby potrestal výstřelky svého syna, odpřísá-hl Jan VI. poslušnost této ústavě, která se právě vytvářela v Lisabonu. Svrcho-vanost monarchy se datuje od tohoto

okamžiku a přechází rovnou na předsta-vitele národa. Don Pedro hrál i v tomto případě hlavní roli a spřátelil se s mani-festanty, kteří ho prohlásili tribunem na náměstí Rossio v Riu de Janeiro a pře-svědčili krále, aby odstoupil.

Po příjezdu do Lisabonu je Jan VI. nucen přijmout příkazy Junty, která po-drobně stanoví, jak bude probíhat při-stání, a sice bez oslav, bez ceremonií,

pouze s jakýmsi blahopřáním Kongresu, Ústavě, konstitučnímu králi a královské rodině. Jan VI. byl zajatec provizorního kongresu, vytvořeného ze skupiny am-biciózních a osvícených zednářů, kteří hovořili při plném shromáždění o „Nej-vyšším architektovi.“ Několik měsíců poté, 1. října 1822, je král donucen opět přísahat věrnost Ústavě.

Přesto je však dobrá část obyvatel-stva proti Ústavě. Jsou to v první řadě šlechtici, kteří nevidí přínos politického vzestupu několika věcí z pochybné mi-nulosti (nejvíce z nich jsou spřáteleni s francouzskou armádou) a stejně tak stojí proti jakékoli uzurpaci, ve které tuší gilotinu. Pak jsou zde mniši a obrácení katolíci, kteří se obávali náboženských perzekucí, anebo se honosí pojmeno-váním „misionářští apoštolové,“ již ma-jí obnovit římsko-katolické křesťanství, které bylo pronásledováno a otřeseno francouzskou revolucí. Stejně tak na konstitucionalismus reaguje několik má-lo uvědomělých Portugalců, ve kterých zůstal živý politický instinkt a kteří chá-pou, že když se král zřekne svrchova-nosti, země se rozdělí na dvě strany, de-mokratické liberály a realisty. Nakonec je tu velká část národa, která je spojena s tradičními institucemi a nepropouš-tí k sobě žádné z uvedených změn; je amorfní a němá, tahle portugalská masa,

která již po sedm století královské tradi-ce usmiřuje dobro a zlo, nereagovala na pikle a reformy provedené ve středu, ale ani se jich nezúčastnila, neztotožňova-la se se zločiny a s netolerancí, které se děly. Avšak tahle lidová vrstva se těžko zbavovala generačních přežitků a kte-rýkoli vůdce protirevolučního povstání, jakýkoli osvícenec či hrdina, kterému se to lehce podařilo.

Podobně na sebe nenechali čekat pro-tirevoluční vůdci. 23. února 1823, pár měsíců po tom, co král Jan VI. odpřísáhl znovu věrnost Ústavě v Lisabonu, vypuká na severu země povstání pod vedením vé-vody z Amarante. Dav křičí „ať žije abso-

lutní král! Smrt Ústavě!“ Sotva toto hnutí utichlo, vzbouřil se vojenský regiment na jih od Lisabonu. Ve Vila Franca se ozbro-jená posádka pokouší rozpoutat podobné hnutí. Druhý králův syn, Infant Don Mi-guel, přebírá velení nad vojsky a přísahá, že „oseká panovníkovi zednářské drápy.“ Jan VI. chvíli odolává, ale posléze sli-buje, že dá zemi „nový řád.“ Slib však neuhasil protirevoluční proud, a tak se 30. dubna 1824 infant Don Miguel znovu pokouší o státní převrat jako vůdce po-vstání vojsk hlavního města. V manifestu určeném vojákům říká, že musí „zvítězit započaté dílo, kterému se vtiskne jistá sta-bilita a zničí se jednou provždy prokletá zednářská banda.“ Ve stejný den Infant prohlásí k Portugalcům: „Buď zemřeme ve slavném boji, do kterého jsme nyní za-pojeni, anebo odřízneme od kořene zlo, které nás sužuje, a zničíme pro jednou tu pekelnou zednářskou rasu předtím, než zničí ona nás.“

Ale „pekelná zednářská rasa,“ o které hovoří Infant Don Miguel, je silnější. Diplomatický sbor z Lisabonu „ruskou intervencí“ (Pimenta) rozdělí krále a voj-ska Dona Miguela, uvězní ho na jedné anglické lodi a přinutí ho, aby odvolal svého syna z funkce armádního plukov-níka. „Dubnová revoluce“ ztroskotala kvůli zásahu velkých mocností a Don Miguel dne 13. května vyplouvá na ces-

tu do zámoří. S jeho odplutím – byl to neúnavný vůdce tradiční monarchistické a katolické antirevoluce – se hnutí odpo-ru proti „obnovení“ hroutí.

Je však ještě obtížnější rozumět ges-tu krále Jana VI., který v předvečer své-ho úmrtí přenechává regentství jedné ze svých dcer, doně Isabele Marii, „poně-vadž legitimní dědictví a následník toho-to trůnu nebyli dosud takto určeni.“ 10. března 1826 král umírá; jeho smrt však byla podivná a někteří moderní histori-ci ji přiřkli tajným společnostem. Sku-tečností je, že Jan VI. otevřel sesazením Infanta a zvláště pak svou obskurní zá-větí problém, který z větší části přispěl k zruinování Portugalska; jeho závět vy-provokovala občanskou válku. Slavným obdobím pro Jana VI. byl jeho brazilský pobyt, o kterém se dá říci, že je to začátek moderního brazilského státu. Když se vrátil do Metropole, král opět projevil slabost a nerozhodnost. Přísahal věrnost Ústavě, ačkoliv si stěžoval, že ho v Riu de Janeiro při té příležitosti většina prohlá-sila za bouřliváka. Pasivně přihlížel úkla-dům svého nejstaršího syna Dona Pedra, které způsobily de�nitivní odtržení Brazí-lie od své mateřské vlasti. Veskrze souhla-sil s myšlenkami a hnutím Dona Miguela, ale neměl odvahu ho stále bránit. Mož-ná za tím bylo i podivné psychologické drama, protože královna, Dona Carlota Joaquina, byla tělem i duší po boku Dona Miguela, a král, který se časem stal pasiv-ním a abulickým, se chtěl pomstít proti vitalitě a energii své manželky a postavil se proti následníkovi trůnu.

Pravým dědicem trůnu byl nepochyb-ně Don Miguel. Don Pedro byl nyní vládcem Brazílie a zákony monarchie vylučovaly cizího občana na trůnu. Don Pedro dokonce vyhlásil válku Portugal-sku a vůči své bývalé zemi se projevil nepřátelským způsobem. A navíc, podle starých tradic se vyžadovalo, aby panov-ník bydlel v Portugalsku. Don Pedro se však už 19 let nacházel v Brazílii. Dále v nesčetných dokumentech kategoricky odmítal práva svého prvorozenectví.

Přesto regentská rada uznává v panovní-kovi Brazílie legitimního krále Portugalska – „a toto otevřelo brány občanské válce“ (Pimenta). Don Pedro se zříká práv ve prospěch své dcery dony Marie de Glorie, kterou se rozhodne provdat za Dona Mi-guela. Je to neklidná a absurdní situace, kterou nikdo nepřijímá. Brzy na to se Don Miguel vrací domů jako regent a lid ho donutí prohlásit se králem (1828). Ma-nifestace, které vedly k jeho korunovaci, mají protizednářský a xenofobní charak-ter. „Smrt všem Angličanům, kteří oloupili Portugalsko! Smrt velvyslanci (Lamb), který protěžuje zednáře! Ať žije Don Mig-uel!“ hlásaly rozhořčené davy. A ihned po usednutí Dona Miguela na trůn započnou v zemi modlitby, aby „srpnový a milovaný Panovník“ byl uchráněn „té hrozné a zne-čišťující zednářské sekty“. Jistý kazatel kři-čí v přítomnosti krále: „Já vidím zednáře všude! Vaše Milost je obklopena zednáři a zrovna teď hovoříte k jednomu z nich.“

překlad David FreiMircea Eliade (1907, Bukurešť – 1986, Chi-cago) světoznámý historik náboženství a spi-sovatel. Po studiu filosofie na Bukurešťské universitě strávil několik let na stipendijním pobytu v Indii, který měl zásadní vliv na jeho další vědecké i literární směřování. Disertační práci o józe obhájil v roce 1936. Druhou světovou válku strávil v diplomatických služ-bách ve Velké Británii a v Portugalsku, kde sepsal méně známé dílko Salazar a portugal-ská revoluce. Tímto obdobím skončila jeho novinářská a politická angažovanost a po válce se věnoval pouze vědeckému bádání – nejprve ve Francii a pak v USA. Tehdy vznikly jeho nejznámější odborné práce o ná-boženství, mýtech a mytologiích a východní filosofii, z nichž většina byla přeložena do češtiny. Eliadovo literární dílo je inspirováno jeho životními zkušenostmi z Indie a mezivá-lečného Rumunska, později navazuje na linii rumunské fantastické prózy a využívá mytolo-gické a filozofické náměty. Česky vyšly mno-hé jeho novely a povídky mj. Slečna Kristýna, Had, Tajemství doktora Honigbergera atd. a romány Maitrejí a Svatba v nebi (ve svazku Bengálská noc).

Salazar a revoluce v PortugalskuMircea Eliade, Scara, Bucureşti 2002

Dramaturgie českých divadel po současných rumun-ských hrách sahá naprosto výjimečně – skončila zna-lostmi někde u exulanta Ionesca. Úspěch zaznamenala snad jen hra o migraci za prací, resp. za lepším životem Kebab třicátnice Gianiny Carbunariu, navazující na tradici u nás populární coolness dramatiky. Tři mladí Rumuni hledají svoje štestí v Irsku, zde je ale jejich představy od reality izolují. Patnáctiletá Mădălina se namísto tanečnice a zpěvačky stává prostitukou. Z její-ho komentáře vlastní situace mrazí: „Rumunky vydržej‘ nejvíc, ne proto, že to říkám já, můžeš se zeptat každý-ho... Dělala jsem pro klienty všech možnejch národů. ´Fucking good blow job! �ere are you from?´ ´Ro-mania,´ řekla jsem vždycky.“ Inscenaci Kebab uvádí pražské Strašnické divadlo.

Současnou rumunskou dramatiku přibližuje antologie pěti her, kterou vydalo před dvěma lety nakladatelství Dybbuk. (Dybbuk také jako jeden z mála odvážně vydá-vá neprávem opomíjenou literaturu Rumunska.) Klíčem k tomuto výběru, seřazenému pod názvem Amalia dýchá zhluboka, se zdá být generační sounáležitost rumunských divadelníků narozených v šedesátých letech. Drsnost,

brutálnost a zároveň věcnost Kebabu texty vybrané do této antologie postrádají. Téma prostituce využívá i he-rečka a režisérka Lia Bugnar ve své jednoaktovce Kosti pro Ottu. Cynické dialogy dvou šlapek kódují nepřímou, až lehce surreální kritiku současné společnosti. Ženy pe-níze potřebují na zabezpečení dětí či třeba aby se mohly realizovat jako operní pěvkyně za oceánem. Krize aneb ještě jedna pohádka o lásce básníka Míhaie Ignata je studií rozpadajícího se vztahu. Většinu textu hry zabírají iones-kovsky se kupící vzájemné nadávky a urážky.

Dvě hry režisérky a novinářky Aliny Nelegy jsou zato z úplně z jiného soudku. Přestože hutné monology pro-kládané básněmi působí jako novelistický proud ženské-ho, potažmo mužského vědomí o historických událostech 20. století, obě nesou asi nejsilnější divadelní potenciál. Vyprávění válečného zločince Rudolfa Hesse Desatero přikázání podle Hesse, jako parafráze biblických přikázání Božích, je jeho osobní (�ktivní) sebe obhajobou. Desa-tero přikázání podle Hesse vyžaduje čtenářovu interpretaci a angažovaný přístup k zvráceným postojům a představ o absolutnu nacismu, stejně jako tematicky příbuzná a oceňovaná inscenace Dušana Pařízka uváděná v divadle

Komedie Goebbels/Baarová. Bohužel Nelegyna hra, pracující se stejnými principem, zatím zůstala českou di-vadelní obcí bez povšimnutí. Amália dýchá zhluboka Aliny Neleagové byla již s úspěchem uvedena v scénickém čtení ve zlínském divadle, jeho režisér Jiří Trnka další autorčinu hru Taxi Vinyl nyní inscenoval v olomouckém divadle Tramatarie. Monolog Amálie o různých stádiích života (rumunské) ženy, není komický, je to spíše poetické svě-dectví o tom, jak doba dokáže semlít ženskou duši, pro níž byl život na zemi jenom zlým snem.

Jakkoli se v českých zemích jeví současná rumunská dramatika okrajovou záležitostí, její autoři stojí za povšimnutí. Česká divadla by měla svoji pozornost od Západu obrátit na Východ, kde bude patrně mnoho společných témat.

Olga Vlčková

Bugnat, Ignat, Nelega: Amália dýchá zhluboka, 5 současných rumunských her,

překlad Jitka Lukešová, Elizabeth Kučerová, Praha 2008, Dybbuk.

Verdi byl taky jenom o takový jedný kurvě s tuberou

29. října 2010BABYLON č. 13. / XIX. • 8 INZERCE

Knihy nakladatelství ARGOMilíčova 13, 130 00 Praha 3, tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184, argo@argo.cz, www.argo.czdistribuce KOSMAS, V Zahradě 887, 252 62 Horoměřice, tel. 226 519 387 , e-mail:

KronikyFrancesco Gabrieli: Křížové výpravy očima arab-ských kronikářů Přeložil Josef Prokop, 398 Kč

Výběr z kronik sedmnácti arabských historiků líčí událos-ti spjaté s křížovými výprava-mi a dobýváním Svaté země. Mezi popisovanými událostmi nechybí dobytí Jeruzaléma, pád Tripolisu, bitva u Hattínu či dobývání Akkonu, přičemž největší prostor je věnován osobnosti sultána Saladina a třetí křížové výpravě – tyto pasáže se vyznačují zvláštní

obrazností a živostí. Sborník sestavil přední odborník na tuto tematiku a znalec arabských středověkých pramenů, italský historik Francesco Gabrieli. Texty, z nichž většina vychází česky poprvé, poskytují unikátní a pro evropského čtenáře velmi zajímavý pohled na dějiny křížových výprav z druhé strany – tedy z mus-limské perspektivy, a představují i pestrý obraz roz-ličných historiografických a literárních stylů typických pro arabské písemnictví.

DvojjazyčnéRoald Dahl: Claudův pes/Claud’s dog Přeložil Jaroslav Kořán, 158 Kč

Britský romanopisec, po-vídkář a scenárista, jeden z „nejprodávanějších“ autorů světa, byl především mistrem černého humoru. Krysy ve stohu, farma na červy a pře-devším nelítostný svět psích dostihů – to vše jsou v po-vídce Claudův pes odrazo-vé můstky pro netušená, až mrazivá rozuzlení. Jako ve většině Dahlových textů zde nejde o složitě vykonstruo-

vané absurdity, nýbrž o anekdotické příběhy, které odrážejí každodenní běžné situace. „Pouze“ jsou důsledně dovedeny k logickému konci. Kniha vychází v dárkovém provedení bilingvní edice Kanapka.

Jean Cocteau: Nezvedené děti/Les enfants terribles Přeložila Helena Slavíková, 259 Kč

Malý Paul je zraněn při koulování a musí zůstat ně-kolik dnů v posteli. Začne se o něj starat jeho sestra Elisabeth a oba sourozen-ci si v pokoji vytvoří ima-ginární svět plný fantazie a vlastních pravidel. Situa-ce se nezmění ani po smrti jejich matky – obě děti zů-stávají uzavřeny ve vesmíru své vlastní představivosti. Působivou báseň v próze

Jeana Cocteaua doplňují jeho vlastní ilustrace, kniha vychází v bilingvním vydání.

MýtusMichael Faber: Evangelium ohněPřeložil Viktor Janiš, 259 Kč

Autor si dovedně pohrá-vá s mýtem o Prométheovi – ale namísto otázky „co se stane, když lidem dá-me oheň“ si klade otázku „co se stane, když lidem dáme náboženskou prav-du, která pálí staré jisto-ty?“ Evangelium ohně je uhrančivý román o síle slov rezonujících napříč staletími a o transformující moci vyprávění od nespo-lehlivých vypravěčů. Theo Griepenkerl, skromný aka-

demik s olympským egem, při návštěvě vyrabované-ho mosulského muzea shodou okolností narazí na devět papyrových svitků, které po téměř dva tisíce let ležely skryté v duté soše. Po překladu z aramej-štiny se ukáže, že jde o páté evangelium od očitého svědka posledních dnů Ježíše Krista. Jenže když se Theo rozhodne podělit o tento senzační objev se svě-tem, ani ho nenapadne, jaký dopad bude mít toto evangelium na křesťany, Araby, vražedné maniaky a zákazníky Amazonu.

Knihy nakladatelství ARGOMilíčova 13, 130 00 Praha 3, tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184, argo@argo.cz, www.argo.czdistribuce KOSMAS, V Zahradě 887, 252 62 Horoměřice, tel. 226 519 387 , e-mail: kosmas@kosmas.cz

Betlémská 10-14, Praha 1 - Staré Město

NÁKUP MĚSÍCEPhiladelphus Zámrský, Martin: Postilla Ewangelitska / Aneb Weykladowe na Ewangelia Nedělnij / A Swatečnij / kteraž se každoročně / w Křestianstwu čytagij ... [Jezdkovice u Opavy], 1592. 2°. XXXVI, 1274 s.

Český text gotikou, latinské básně a citáty antikvou; titulní stra-na tištěna červeně a černě, pod věcným názvem dřevořez 96 x 140 mm: v oválu orámovaném věncem Kristus klesající pod křížem v krajině; na rubu titulního listu dřevořez 179 x 140 mm, datovaný 1590: v renesančním rámci znak pánů z Vrbna. V textu množství dřevořezů v ozdobných rámcích, signovaných M, HH a MG. Or-namentální linky, viněty, ozdůbky, ukazovací ručičky, plné iniciálky ve volném prostoru ve výši 2-7 řádků, versálky ve výši 1 řádku, mar-ginalie, živá záhlaví, ve vnějších hořejších rozích římské a arabské stránkování, signatury, stránkové kustody. Dobová hnědá kožená vazba se slepotiskovou rámcovou kompozicí. - Vazba mírně odřená,

spony chybí, titulní list restaurován, místy podlepené okraje či skvrny od vody, celkově však vel-mi dobrý stav, kompletní exemplář. Knihopis 7158; Jungmann IV. 1555. Autor se narodil r. 1550 v Zámrsku u Chocně, odtud Zamrscenus, Zámrský. Prvního vzdělání nabyl v Čechách, zvláště v Praze, poté působil rok jako rektor v Bystřici nad Perštejnem, r. 1575 byl ordinován ve Wittenberku, kolem r. 1579 nebo 1580 působil ve smyslu augšpurské konfese na Moravě v oblasti No-vého Jičína, kam byl v červenci r. 1581 byl povolán za českého kazatele a na císařský rozkaz v lednu 1582 opět propuštěn. Odebral se do Hranic pod ochranu Krištofa Slanského, nato jej Karel ze Žerotína povolal do Starého Jičína. Od r. 1584 byl českým kazatelem v Opavě u sv. Jiří a zde také 9. března 1592 zemřel.

antikvariat@ztichlaklika.cz, www.ztichlaklika.cz tel. +420 / 222 222 079, fax: +420 / 222 220 560

Otevfieno: pondûlí - pátek 10:00 - 18:00 hodin

P R O S TO R , n a k l a d a t e l s t v í , s . r. o . , N a d S p á d e m 1 0 , 1 4 7 0 0 Pr a h a 4 – Po d o l ítel. : 224 826 688, e -mail : prostor@eprostor.com, www.prostor-nakladatelstvi.cz

Žádejte u svého knihkupce. Nebo na www.prostor-nakladatelstvi.cz s 20% slevou!

Eda KriseováNecestou slečny H.a dnešní AfrikouAutorka navštívila černý kontinent v letech 2008 a 2009. Inspirací jí mj. byl osud neznámé mladé Češky, která sama koncem 19. století putovala tisíce kilometrů Afri-kou. Eda Kriseová se pokusila zrekonstruovat její cestu, motivaci a osobnost. Zároveň mapuje současnou černou Afriku jinak, než jsme zvyklí, jako místo střetávání a prolí-nání – minulosti a přítomnosti, dvou odlišných civilizací, mohutné energie a nezměrné bídy, krásy i špíny…vázané, 224 stran, 280 Kč

Paul AusterToulky skriptoriemRomán Paula Austera je zvláštní, tajuplná próza. Hlav-ní hrdina pan Blank se probouzí v poloprázdné míst-nosti, neví, kdo je, ani to, proč je zde. Různí návštěvníci jsou v nějakém vztahu k panu Blankovi, často dokon-ce naznačují, že právě on nese odpovědnost za to, co se jim přihodilo, ale ani tato fakta záhadu zmíněného zamčeného pokoje neosvětlují. Rysy špionážního pří-běhu a tajemné náznaky udržují čtenáře v napětí od začátku až do překvapivého konce…vázané, 156 stran, 250 Kč

Thomas BernhardVelký, nepochopitelný hladKrátké prózy a povídkySoubor Bernhardových nejranějších prozaických textů je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědeč-ka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifi kace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu.vázané, 176 stran, 250 Kč

Knihy nak-ladatelství

DemartiniMonografie sochaře Huga Demartiniho (narozen 1931 – zemřel 2010) obrazem i slovem zabírá celé dílo tohoto výrazného tvůrce, člena skupiny Zaostalí a někdejšího profesora AVU v Praze – od informelní polohy, přes struktury, demontáž tradiční sochy, prostorové demonstrace, minimalistic-ké tendence, až po poslední bílé objekty a reliéfy. Editoři: Mahulena Nešlehová a Petr Wittlich. vázaná, 192 stran, 1 667,- Kč

BiedermeierUmění a kultura v českých zemích 1814–1848

Pro velký zájem vychází druhé vydání publikace, která souhrnně představuje umělecká díla Čech a Moravy první poloviny 19. století, odrážející osobitý umělecký a myšlenkový proud – biedermeier. Postiženo je utváření a šíření

stylu ve všech oblastech výtvarné a užité tvorby (malba, grafika, kresba, náby-tek, sklo, porcelán, móda, šperk, hračka…). Kniha se zaměřuje na umělecké

bohatství biedermeieru jako stylu, který se zrodil v prostředí aristokracie a zámožného měšťanstva a postupně zasáhl široké sociální vrstvy. V duchu

rodící se občanské společnosti vyznával ideály praktičnosti a jednoduchos-ti, objevoval půvab všedních věcí a radostí i krásu přírody a přírodních

materiálů. Střízlivá elegance a věcnost – charakteristické rysy estetického cítění biedermeieru – odrážely celkovou modernizaci společnosti a staly se předzvěstí moderního designu.

Kniha byla vydána ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.vázaná, 528 stran, 2 500 Kč

Zároveň vychází v anglické verzi: BiedermeierArt and Culture in the Bohemian Lands 1814–1848

Jenský kodexfaksimile, komentář

Věrné barevné faksimile proslulého pozdně středověkého iluminovaného rukopisu z konce 15. století, jehož originál se nalézá ve sbírce rukopisů Knihovny Národní-ho muzea v Praze. Doprovází ho komentářový svazek v českém jazyce.vázaná, dva svazky v pouzdře, 456 stran, 2 800,- Kč

Zároveň vychází v anglické verzi:�e Jena Codexfacsimile, commentary

distribuce KOSMAS, www.kosmas.cz; navštivte nás na adrese: www.galleryJK.cz

Legerova 70, 120 00 Praha 2, tel.: 224 225 935, e-mail: gallery@galleryjk.cz, www.galleryJK.cz

Dumitru Ţepeneag je dnes jedním z nej-překládanějších rumunských spisovatelů, rovněž do češtiny byl přeložen jeho román Hotel Europa, přeloženo bylo i několik jeho povídek, z nichž jednu otiskujeme i v tomto čísle. Autor známý svými kritickými postoji vůči okupaci Československa v roce 1968 sám několikrát navšítvil Prahu, naposledy v roce 2009 jako host veletrhu Svět knihy. Po autor-ském čtení ve Veletržním paláci následovala výprava přes Letnou do jedné malostranské restaurace. Ten den jsme se večer rozcházeli na Národní třídě před Bluovou Nekonečnou smyčkou s tanky a bagry. A tak na ono setká-ní s naším autorem navazujeme po půldrhém roce právě zde.

Jaké vzpomínky máte na druhou svě-tovou válku a bouřlivé poválečné obdo-bí, které skončilo abdikací krále a ná-stupem komunistické diktatury?

Můžu říct, že během války a dokonce v prvních poválečných letech, jsem si žil velmi dobře – byl jsem rozmazlené dítě poměrně bohatých rodičů. Pak už bylo hůře, čím dál tím hůře... Mého tatín-ka komunisti zavřeli, poslali ho na Ka-nál (kanál propojující Dunaj s Černým mořem začal být budován v roce 1949 a pracovali na něm převážně političtí vězni, byl jakýmsi „rumunským Jáchy-movem” – pozn. překl.). Maminka poté, co utratila veškeré peníze, které ještě měla nebo které si mohla opatřit prode-jem šperků, byla nucena vzít zavděk ja-koukoliv prací, aby nám, dětem, zajistila živobytí. Nejlepší bylo, když pracovala v truhlářství. I pro ni, i pro mne. Jaké já jsem vyváděl hlouposti! Byl jsem už na gymnasiu, ale s kázní jsem si hlavu nedělal. Byl jsem dvakrát vyloučen a donucen přestoupit na jiné gymnasium. Přesto ale na to období vzpomínám rád.

Jaké bylo mládí během nejtužšího stalinismu v 50. letech?

Jak jsem už říkal, v těch „krušných” letech jsem se cítil jako ryba ve vodě. Toto moje vyjádření šokovalo některé rumunské novináře, kteří nepochopili, že se nejedná o objektivní konstatování skutečnosti. A nerad bych svůj subjektiv-ní pohled dále rozváděl, protože nechci působit dojmem, že se chlubím. Řeknu jen tolik, že nejvíce si na „tuhost” režimu stěžují doboví konformisté a kariéristé.

Na Právnickou fakultu jsem se dos-tal jen díky tomu, že jsem zatajil, že mám otce ve vězení. Ve 3. ročníku se na to přišlo a vyhodili mě. Stal se ze mě postupně metař v továrně na olej, hlídač a skladník. Pracoval jsem také v dolech v Târgu Ocna, což byl průzkumný, ni-koliv těžební důl. Tam jsem dělal něco jako kartografa. Nakonec se mi pove-dlo zapsat se na tříletý Pedagogický in-stitut. Po jeho absolvování jsem dostal místo učitele ve vesničce u Dunaje, kde se pěstovalo víno. Můžu říct, že víno a moje svým způsobem �egmatická pova-ha mi pak pomohly získat místo v jed-nom bukurešťském nakladatelství. Je-den žák mi věnoval demižon vína, který jsem měl zamčený ve skříni s učebními pomůckami. Čas od času jsem ho vytáhl a nalil jsem si skleničku. Jednoho dne mě při vyučování přepadl inspektor. Demižon byl už na zemi, vedle katedry, ale napůl plná sklenička ležela vedle třídní knihy. Inspektor přišel a beze slo-va se usadil v zadní části třídy. Já jsem pokračoval v hodině mluvnice a sem tam jsem si usrkl ze skleničky. Jak se ukázalo, inspektor byl také velkým milovníkem vína a v obci zůstal tři dny. Po několika měsících se mu povedlo najít pro mě místo korektora v jednom bukurešťském nakladatelství.

Jak jste prožíval politické a kulturní uvolnění v 60. letech? Jaké byly jeho první signály?

Gheorghiu-Dej vyhlásil před svou smrtí v roce 1963 kvasi-generální am-nestii pro politické vězně. Při této příležitosti se po devíti letech dostal z vězení i můj otec. V roce 1964 jsem popr-vé publikoval v Gazeta literară díky mému šachovému spoluhráči Sami Damianovi, který v tomto literárním časopise vedl sekci prózy. Hráli jsme šachy ve stejném klubu a jeden o druhém jsme nevěděli nic. Když jsme se potkali na chodbách časopisu, kam jsem doprovázel Leonida Dimova, jenž tam nesl nějaké básně, dí-vali jsme se na sebe překvapeně. Využil jsem situace a řekl jsem mu: „Zítra ti při-nesu nějaké povídky, abys mi je otiskl.“ Chudák Sami! Asi si říkal: co chce ještě tenhle zoufalec? Faktem je, že je vydal hned za dva týdny. V roce 1966 mi vyšel první svazek povídek, o rok později dal-ší. Měl jsem doma celý stoh rukopisů. Dimov celou bednu.

Od roku 1963 bylo znát, že ovzduší

bylo čerstvější, pročistilo se. Pamatuji si, že jsme s Dimovem u moře narazili na poezii Nichity Stănesca, která také, mys-lím, vyšla v România literară. „Tak,” řekli jsme si, „teď je řada i na nás.” Nichita Stănescu, Ana Blandiana, Baltag a další výborní básníci už publikovali, někteří už od roku 1960, byť s drobnými ústupky tzv. socialistické estetice. Pospíchali. My jsme vyčkávali, takže jsme publikovali až v roce 1964 bez sebemenší úlitby. Vy-cházeli jsme s mladšími kolegy, kteří se

o něco později připojili k naší skupině: Ivănceanu, Mazilescu, Turcea atd.

Kde jste se v 60. letech inspirovali při vzniku nového literárního směru „one-irismu”, který jste založili s básníkem Leonidem Dimovem?

V mládí jsem měl přístup k výjimečně dobré knihovně a postupně jsem přečetl německé romantiky, Kafku a francouzs-ké i rumunské surrealisty. Musím do-dat, že od dětství umím německy (znal jsem švabach dokonce dřív než latins-kou abecedu) a francouzsky. Tehdy jsem také míval sešit, kam jsem si zapisoval sny. Rychle jsem si uvědomil, že když sen věrně vyprávíte, ztrácí životnost a usychá. Tím chci říct, že bylo obtížné správně ho reprodukovat, protože obrazy z paměti rychle mizí a ty, které zůstávaly, bylo nutné přeložit do slov. Nebylo to vůbec jednoduché. Pokušení ponechat jen snové jádro a „rozvést” ostatní motivy bylo čím dál tím větší. Di-mov mi později řekl, že rým mu sloužil jen jako ospravedlnění a sen se stal „zá-konodárcem”. Paul Valéry také psal o rýmu jako o básnickém zdroji. Na rozdíl od surrealistů, kteří byli posedlí „auten-ticitou”, pro nás byl sen pouze určitým pramenem. My jsme sny nekopírovali, my jsme si je vymýšleli.

V dobových literárních recenzích ne-byl oneirismus hodnocen příliš přízni-vě. Měli jste kvůli tomu někdy vážné potíže s cenzurou?

Po roce 1963 cenzura trochu pole-vila. Sama skutečnost, že jsme mohli publikovat, toho byla důkazem. Pokud jde o kritky, ani jsme nečekali, že nás přijmou s otevřenou náručí. Vyšlo i dost článků, pokud ne přímo pochvalných, tak každopádně chápajících a uznalých. Povedlo se nám zorganizovat kulatý stůl,

jehož se zúčastnili Dimov, Ivănceanu, Turcea a já. Během „pražského jara“ a hlavně během vojenské invaze, které se Rumunsko odmítlo zúčastnit, jsem za-čal vydávat v časopise Luceafărul „teorii” oneirismu. Tehdy bylo nejliberálnější ob-dobí za celý komunismus. Je ale pravda, že po čtyřech článcích zakročila cenzura.

Musím zdůraznit, že odpovědní kul-turní činitelé režimu měli z „teorie” úpl-nou hrůzu. V praxi ostražitost trochu polevovala: báseň, novela, ba dokonce

básnická sbírka nebo svazek povídek mohly vyjít, i když neodpovídaly reálně-socialistické estetice... Ale s „teorií” to bylo mnohem horší... Ideologický mono-pol i nadále držela strana. A i když kul-turní „orgány” nebyly tak přísně bdělé jako dříve, „socialistický realismus”, tento bizardní a protichůdný teoretický konstrukt, nebyl ničím nahrazen. Nemluvě o tom, že bylo umožněno vydá-vání různých překladů, které v žádném případě neodpovídaly marxistické este-tice. V 80. letech estetická cenzura téměř zmizela. Byly tolerovány, ba dokonce podporovány „úniky” a „postmodernis-mus”. Pokud jde o oneirickou literaturu, byl zakázán pouze název. Avšak žilo se špatně. Politická cenzura byla na svém vrcholu.

Jak daleko tedy zašla svoboda v kultuře v 60. letech?

Od doby 1964/65 až do 1971/72 se nám povedlo vytvořit „oneirické uskupe-ní”, které bylo později literární kritikou a historií uznáno za jediný literární směr v době komunismu. Projevili jsme se ve správnou chvíli... Speci�cké postaveníceauşistického Rumunska v době invaze slavné Varšavské smlouvy do Českoslo-venska nám přálo. V roce 1968 navštívil Rumunsko De Gaulle, o rok později při-jel, myslím, dokonce Nixon. Ceauşescu byl donucen tvářit se jako jakýs takýs liberál. Minimálně v umění a v litera-tuře… Tím spíše, že jsme v našem díle nezpochybňovali politiku režimu. Popí-rali jsme socialistický realismus nebo re-alismus jako takový, který vlastně režim pro svou existenci příliš nepotřeboval. Byli jsme rebelové… Někteří ostatní spi-sovatelé ani nechápali, co chceme, další nás nebrali vážně. Byla to taková jemná sázka, o níž bych řekl, že jsem ji vyhrál.

V USA o mně a o oneirické skupině vy-jde kniha a antologie našich textů. Ve Francii také. I když, co to znamená vy-hrát literární sázku?

Když jste poprvé navštívil Paříž? A proč jste tam nakonec zůstal? Je známo, že Váš exil byl poněkud nedobrovolný...

Krátce poté, co jsem začal vydá-vat časopis Cahiers de l’Est, mi bylo presidentským dekretem odebráno ru-munské občanství. Časopis však byl už jen tou poslední kapkou. Od roku 1970 do roku 1975 jsem publikoval články, vyjadřoval jsem se ve Svobodné Evropě a šířil jsem informace o podvratných aktivitách Paula Gomy. Pomohl jsem mu s vydáním jeho románů v Německu a ve Francii, pobízel jsem ho, ať napíše otevřený dopis Havlovi, který bude mo-ci kdokoliv podepsat a pomáhal jsem organizovat protestní shromáždění proti jeho uvěznění (to už jsme v roce 1977). Když se rumunské politické orgány přesvědčily, že nemám v úmyslu požádat o politický azyl a zůstat de�nitivněve Francii, odebraly mi občanství. Přiznávám, že jsem to nečekal. Nějaký čas předtím se totéž stalo Solženicynovi, ale já jsem se nemohl srovnávat s tímto významným ruským disidentem.

J a k é b y b y l y Va š e v y h l í d k y v Ceauşescově Rumunsku, kdybyste nezůstal ve Francii?

Těžko říct... Záleží na tom, jak by pokračoval můj život a literární činnost. U mě doma se asi devět měsíců v roce 1971 scházel kroužek kolegů, který se po mém odjezdu přesunul k Virgilu Tăna-sovi. Po jeho emigraci do Francie se roz-padl a oneirická skupina zanikla. Dimov pokračoval ve vydávání oneirických bás-ní, ale už ho nezajímala ani skupina ani kroužek. Já jsem vlastně byl tahounem celého toho směru.

Když jste přijel do Paříže, už tam dlouhá léta žili slavní rumunští emi-granti: �lozof Emil Cioran a dramatikEugen Ionesco. Setkal jste se s nimi osobně?

Poprvé jsem přijel do Paříže v roce 1968. Tehdy jsem nejprve poznal Mirceu Eliada, který měl v Paříži byt (od roku 1957 působil trvale na universitě v Chica-gu – pozn. překl.). Jeho prostřednictvím jsem poznal také Ionesca a Ciorana.

V roce 1968 jsem v Paříži pobyl pou-ze tři měsíce. Pospíchal jsem zpátky na Východ, protože začalo „Pražské jaro” a tamější události mě zajímaly mnohem víc než „město světla”. Do Paříže jsem se vrátil v roce 1970. Pražské jaro skončilo pod koly sovětských tanků.

S Cioranem i Ionescem jsem se ví-dal poměrně často. Vzpomínám na naše toulky čtvrtí, kde bydlíval Cioran (poblíž Jardin de Luxembourg). Rád se procházel a vedl plamenné řeči o všem možném. Ionescu pil nejraději whisky, což mi rozhodně nebylo proti mysli. Cio-ran pil jenom čaj...

Poznal jste osobně v Paříži Milana Kunderu? Co si o něm a o jeho díle myslíte?

Kunderu jsem osobně nepoznal, ačkoliv jsem otiskl úryvek z jeho románu v Cahiers de l’Est. Oba jsme byli také no-minováni na ocenění „Médicis étranger”. On však získal více hlasů než já. Tím by se dalo vysvětlit, proč mi není moc sympatický... Mám rád jeho první knihy, které napsal ještě v Praze. Jeho tvorba ve francouzštině se mi líbí už méně.

V románu „Marné je umění prch-nout” se na konci vyskytuje motiv tan-ků na ulicích. Souvisí to nějak s okupa-cí Československa v roce 1968?

Samozřejmě. V Rumunsku jsem mohl vydat pouze fragment tohoto oprav-du dlouhého románu. Tanky cenzura vyškrtla. Mohly se vrátit až do francouzs-kého vydání románu, samozřejmě o dva-cet let později, když vyšel v Rumunsku.

Stejně tak se ve Vašem díle objevuje zmínka o upálení Jana Palacha. Zasáh-la Vás jeho smrt?

Palachova oběť na mě udělala velký dojem. Napsal jsem text o velkém zou-falství, ale vyhnul jsem se v něm přímým narážkám. Věnoval jsem mu ho, ale pou-ze postřednictvím iniciál: „Pro J.P.” Text vyšel ve „spisovatelské ročence” v roce 1969 a nesl název: „Heautontimorumenos – Pohřební nářek na stejné téma”.

Kdy jste poprvé navštívil Prahu? A jaký k ní máte vztah?

Prahu jsem poprvé navštívil poměrně pozdě – až v roce 1992. Dokud jsem žil v Rumunsku, necestoval jsem nikam. Poprvé jsem z vlasti odjel v roce 1968 do Paříže. Podruhé, o dva roky později, jsem jel tamtéž. Potřetí zrovna tak. Nechávali mě odjíždět jen proto, aby se mě zbavili.

To si aspoň myslím... A poté, co se jim to v roce 1975 povedlo, když mě zbavili ru-munského občanství, neodvažoval jsem se vypravit se do jiných „spřátelených ze-mí”, kam bych pravděpodobně ani nebyl vpuštěn. Na jaře roku 1989 jsem přesto byl v Budapešti na uctění výročí smrti Imre Nagye, ale to už se „socialistický tábor” pomalu hroutil.

Praha je jedním z měst, které zbožňuji. Líbí se mi město i jeho obyvatelé, s nimiž se jakž takž dorozumívám pomocí němčiny nebo francouzštiny. Neumím anglicky... Díky několika milovníkům rumunské literatury jsem v Praze dobře přijímán a necítím se tu tolik jako cizi-nec. Pravděpodobně v tom rovněž hraje důležitou roli společná zkušenost s tota-litním režimem.

V České republice jste znám jako au-tor románu „Hotel Europa”, kterým jste se také vrátil k psaní v rumunštině. Rozhodl jste se napsat tento román na základě Vaší cesty do Rumunska hned po revoluci v roce 1989? Nebo jste o „návratu k románu” přemýšlel už delší dobu?

V 80. letech jsem publikoval relativně málo, ale ty tři knihy, které mi vyšly, jsem napsal francouzsky. Téměř jsem ztratil naději, že se ještě dočkám změny režimu v Rumunsku. Faktem je, že jsem se toho dožil! V posledních prosincových dnech v roce 1989 mě zachvátila neskutečná euforie. Spolu se dvěma přáteli jsme tam vyrazili s kamionem léků a konzerv. Pro-jeli jsme přes Jugoslávii a Bulharsko; Dunaj jsme překročili v Giurgiu. Mohli jsme vjet do Rumunska přímo ze Srbska, ale měli jsme strach. Kolovaly nejrůznější zkazky o tom, že po Ceauşescově smrti jeho po zuby ozbrojení věrní řádí na venkově.

Východiskem románu byla tato cesta. Nevrátil jsem se tím k románu, ale k rumunštině. Romány jsem psal i fran-couzsky. Ale chtěl jsem znovu psát ru-munsky, chtěl jsem být rumunským spi-sovatelem. Byla to i svého druhu pomsta. V Rumunsku jsem za Ceauşesca vydal je-nom tři svazky novel – „tři žiletky“ – jak se smáli autoři tlustých románů, kteří inkasovali slušné peníze za svoje bichle a nechápali nebo se tvářili, že nechápou, proč píšu tak málo a dávám přednost překladům. Úcta k množství se úplně nevytratila ani v současné době.

A ještě něco. V roce 1972 jsem začal psát a publikovat ve francouzštině a těšil jsem se ve Francii jakémusi zájmu. Měl jsem štěstí, že jsem našel vydavatele, který mi vyhovoval, protože nevyhledával pro-testní spisovatele typu Solženicyna nebo Gomy, kteří by demaskovali Ceauşescův režim. Dodnes jsem ho neopustil. Do jiných jazyků jsem však nebyl překládán. Teprve poté, co jsem napsal Hotel Eu-ropa, začal jsem být vydáván i v jiných zemích: nejprve v Německu, pak ve Slo-vinsku, v Maďarsku atd. Před odjezdem do Paříže mi vyšlo několik textů (poví-dek, novel) v socialistických zemích, do-konce i v SSSR. Pak už jsem se na něco podobného ani neodvážil pomyslet. Ve „svobodných“ západních zemích byli vý-chodní spisovatelé bráni jako morčata. Které pištělo žalostněji, to mělo šanci přitáhnout pozornost. A když dotyčný podstoupil i riziko poslat rukopis k otiš-tění, měl pak navíc šanci objevit se v zá-padních knihkupectvích. Riziko však bylo značné a podstoupili ho nemnozí, takže někdy byli vydáváni ti, kteří už žá-dali o politický azyl. Psal jsem politické články do novin, hlavně na začátku, když jsem se mohl vrátit do Rumunska. Mluvil jsem na Svobodné Evropě, ale pokud jde o literaturu, zůstával jsem věrný své este-tice z mládí.

Existoval nějaký předobraz hlavní-ho hrdiny Iona z „Hotelu Europa”? Skutečně Vás po revoluci „obtěžovali” Rumuni, kteří přijížděli do Paříže?

V rumunské l i t e ra tuře zůs tává Rebreanův Ion jakýmsi prototypem ru-munského vesničana. Příjmení „Valea” pochází z výrazu „si-a luat valea” (dát vale – pozn. překl.), tedy odejít dale-ko od vesnice. Rumunský vesničan je známý svojí usedlostí, nenechá se jen tak vylákat z domova – pouze v případě vo-jenské služby, která je povinná i jinde. V současné době odchází čím dál tím více lidí. Nejen Romové... Ale i nefalšovaní rumunští vesničané, kteří raději žebrají v Paříži nebo v Římě než aby třeli bídu s nouzí doma na vsi. Doufají, že peníze vydělané žebráním (nebo prostitucí) z nich v očích ostatních obyvatel vesnice udělají boháče.

Korespondenční šach

Pokračování na straně II.

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA 13/XIX

Rozhovor s rumunským exilovým spisovatelem Dumitru Ţepeneagem

BABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

Nemohu říct, že bych byl obtěžován. Je pravda, že zpočátku přijíždělo hodně lidí, hlavně spisovate-lé, ale já jsem toužil po kontaktech a rád jsem tímto způsobem ztrácel čas. Bohužel příliš pospíchali, aby uskutečnili svoje iluze a nechápali, proč nejsou odměněni za utrpení, která snášeli v Rumunsku. Chtěli peníze, chtěli slávu a všechno co nejrychleji. Když si uvědomili, že ani v Paříži nelétají pečení holubi do pusy, jejich návštěv ubývalo a mně se povedlo dotáhnout do zdárného konce trilogii, jejíž první částí je Hotel Europa.

Začal jste psát francouzsky a věnovat se šachům po určitých sporech či nedorozuměních s rumun-skými exulanty. Co se vlastně tehdy stalo?

Je to stará historie, která ve mně doteď vyvo-lává znechucení a bolest. Po odejmutí rumuns-kého občanství presidentským dekretem jsme předstoupil před francouzské úřady a požádal jsem o politický azyl. Nechtěl jsem žádat dříve, protože jsem nechtěl ztratit možnost vrátit se do vlasti. Byl jsem odmítnut: příliš pozdě! Ani jsem nemohl nijak dokázat, že mi bylo odebráno rumunské občanství. Nakonec mi byl udělen pas pro uprchlíky, tzv. Nansenův pas. Po nějakém čase jsem požádal osobnosti rumunského exilu, aby mi poskytly pod-poru při získávání francouzského občanství. Pouze Ionesco mě podpořil. Získal jsem občanství teprve v roce 1983 s pomocí francouzských intelektuálů,

kteří se za mne postavili. Rumunští exulanti neh-nuli ani prstem, dokonce ani Goma, kterému jsem pomáhal s vydáváním knih na Západě ještě v době, kdy byl v Rumunsku pronásledován. Mno-hem později jsem zjistil, že na mě dokonce posílal udání. Není vyloučeno, že se jednalo o akci Secu-ritate, která mě chtěla zdiskreditovat. Ale nejsem si jistý...

Zastavil jsem vydávání časopisu Cahiers de l’Est, který vycházel od roku 1975. Odjel jsem na rok do Berlína na stipendium DAAD. Když jsem se vrátil, nechtěl jsem o rumunském exilu a jeho politických ak-cích ani slyšet. Pokud jde o psaní, začal jsem psát fran-couzsky. Ale ne kvůli tomu, že jsem byl rozzlobený na exil, nýbrž proto, že vydavatel mi vysvětlil, že překlady jsou drahé a moje knihy se moc dobře ne-prodávají. Knihy o šachách jsem napsal z vášně k této hře, ale i proto, že jsem tak vydělával víc než literatu-rou. Vyučoval jsem šachy ve školách a účastnil jsem se turnajů ve Francii, Německu, Itálii atd.

Jste vynikajícím šachistou a Vaše romány jsou občas psány jako šachové partie. Odkud pochází tato vášeň? Inspirovaly Vás šachy ve Vašem díle?

Šachy mě uchvátily dříve, než jsem začal psát literaturu. V Rumunsku jsem hrával v šachových soutěžích předtím, než jsem začal vydávat lite-raturu. V určitém období jsem byl v rumuns-kém týmu korespondenčního šachu. Umíte si asi představit, kolik času jsem strávil s tímto tzv. duševním sportem... Mnohem více než s literatu-

rou. Mnohem, mnohem více... A ani jsem neměl příliš talent. Když jsem prohrával, trpěl jsem jako zvíře. Je pravda, že díky šachům se mi povedlo publikovat, aniž bych se musel doprošovat po redakcích nebo podlézat straně. Přesněji řečeno díky jednomu šachovému partnerovi, který, jak se ukázalo, byl vedoucím prozaického oddělení v Gazeta literară, což byl nejdůležitější literární časo-pis v té době. Je pravda, že tehdy právě začínalo politické uvolnění (1964), o rok či dva dříve bych neměl šanci publikovat. Už několik let jsem psal do šuplíku. Psal jsem, samozřejmě, málo, protože jsem neměl čtenáře, pouze posluchače – Dimova a Sorina Mărculescu, kterým jsem čas od času předčítal svoje texty. Oni byli ve stejné situaci.

Nemohu říct, že by mě šachy ovlivnily v literatuře. Mám postavu hráče šachu a popisuju partii této hry v „Leť holube”. A to je tak všechno. Je pravda, že jsem měl velmi komplikovaný textualistický záměr, který byl založen na šachové hře. Ale upustil jsem od něho.

Měl jste nějakou zkušenost s obávanou rumun-skou tajnou policií (Securitate)?

Ano, samozřejmě. Hlavně po roce 1968, kdy Praž-ské jaro radikalizovalo část spisovatelů. Sledovali nás prostě na ulici. Na příklad francouzský kulturní atašé mi po našem setkání telefonoval, že když mě vyprovázel pohledem z balkonu, uvědomil si, že jsem sledovaný... šel za mnou nějaký člověk, který nemohl být nikdo jiný než agent Securitate. Byla to vlastně běžná věc... Myslím, že v Dimově bytě, kde

se naše skupina potkávala dost často, nainstalovali mikrofony. Dvakrát jsem byl předvolán na Securitate a vyslýchali mě se vším všudy. Potřetí jsem tam odmí-tl jít. Přesto jsem měl pas v kapse a nechali mě odjet. Chtěli se mě zbavit. Po roce 1989 se nějaký novinář šťoural v jejich archivech a našel záznam z těch dvou výslechů. Byrokracie vládla i tam! Nicméně můj spis, který musel být dost objemný, se ztratil. Alespoň tak zněla o�ciální verze, když jsem si ho chtěl před něko-lika lety vyžádat.

Ani v exilu jsem se jich samozřejmě nezbavil... Tam pracovali jiným, ra�novanějším způsobem. Na-příklad posílali dopisy francouzským úřadům a tvr-dili v nich, že jsem agentem rumunského režimu. Tak se jim povedlo prodloužit mi proces naturaliza-ce, respektive získání francouzského občanství.

Co si myslíte o intervenci francouzských úřadů proti rumunským Romům?

Podle mého názoru jde o čistě demagogickou zá-ležitost. Vládnoucí strana v čele s prezidentem Sar-kozym nedokáže obhájit svůj mandát v roce 2012, pokud nezíská podporu Le Penovy extrémně pravi-cové strany. Ta je čím dál tím silnější... Bylo vypově-zeno asi tisíc Romů. Do konce roku jich do Francie přijede dalších deset tisíc. Evropských občanů...

Je vtipné, že v jedněch rakouských novinách (Der Standard) psali, že Sarkozy je romské jméno. Možná to není pravda. Možná, že ano...

Jarmila Horáková a Tomáš Vašut

dokončení ze strany I.

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • II

Když devětasedmdesátiletý Mircea Eliade umíral v roce 1986 v Chicagu, byl slavným religionistou, profesorem Chicagské university (čestným profeso-rem Sewell I. Avery katedry na Divini-ty School a členem Komise pro sociální vědy) a známým spisovatelem. Byl au-torem přibližně padesáti knih – krát-kých próz, románů, divadelních her, esejů, studií o �loso�i a náboženství– a nespočetných článků. Čtyři svazky Dějin náboženského myšlení jsou jeho pravděpodobně nejznámějším dílem.

Poznávání, četba a psaní přitahova-ly Eliada už od raného mládí. V roce 1921, když mu bylo čtrnáct let, vyšel jeho první článek (Jak jsem objevil kámen mudrců). Po studiích �loso�ena Bukurešťské universitě odjel Eliade v roce 1928 na tři roky do Indie, kde studoval indickou kulturu a �loso�i naKalkatské universitě. Tento pobyt po-važoval za svou nejdůležitější duchov-ní zkušenost. V roce 1978 ve Zkoušce labyrintem napsal: „V Indii jsem ob-jevil to, co jsem později pojmenoval ‚náboženské kosmické vědomí‘.“

Eliade v roce 1933 obhájil na Bu-kurešťské universitě doktorskou práci o józe. Stal se asistentem Nae Ionesca, slavného profesora logiky a metafyziky, a svou akademickou kariéru započal přednáškovým cyklem Pojetí zla v indic-ké �loso�i. Eliade nepřestal obdivovatsvého profesora a přítele ani poté, kdy Nae Ionescu začal propagovat italský fašismus a německý nacismus a podpo-rovat nacionalistickou a extrémně pravi-covou organisaci Železná garda.

V roce 1938 byli někteří vůdci Želez-né gardy, včetně Nae Ionesca, uvězně-ni. Také Eliade se dostal do kon�iktus režimem a byl tři týdny internován. Přesto však byl roku 1940 jmenován kulturním atašé v Londýně. O rok později, když Rumunsko vstoupilo po boku Německa do války, Eliade mu-sel opustit Anglii a byl poslán na ru-munské velvyslanectví do Lisabonu. Po skončení války zůstal v Paříži, kde přednášel na École des Hautes Études a posléze i na dalších evropských uni-versitách, než se roku 1956 de�nitivněusadil v Chicagu.

Eliadovy Deníky a Paměti odhalují zajímavé detaily z jeho života i tvorby. Bohužel žádný z nich nemluví o jeho ideologických a politických postojích během fašistického období. Eliade ně-kde napsal, že „demysti�kovat je, ko-neckonců, příliš jednoduché“, a že dá-vá přednost „utajení, za nímž se skrývá sacrum v našem profánním světě“. „Už dávno jsem se rozhodl, že budu zacho-vávat diskrétní mlčení ohledně toho, v co věřím a v co nevěřím,“ vyznává se ve Zkoušce labyrintem.

V roce 1936 přesto napsal: „Je mi zcela jedno, jestli Mussolini je nebo není tyran. Zajímá mě jediná věc: za patnáct let dokázal tento člověk pře-měnit Itálii z druhořadého státu na jed-nu z dnešních světových velmocí.“ V té době byl neochvějným obdivovatelem Mussoliniho a vůdce Železné Gardy Cornelia Zelea Codreana. Eliade, od mládí posedlý vztahem mezi posvát-ným a profánním, stěží mohl tehdy předvídat strašné důsledky podobných názorů. Těžko říct, jak se změnily jeho názory v období po druhé světové vál-ce. Z jeho vlastních spisů však vyplývá, že byl po celý život skeptický vůči zá-padnímu modelu demokracie.

Jeho skvělé vědecké práce napomoh-ly k pochopení mýtů, archetypů a dě-

jin náboženství (to byla jeho oblíbená témata). Takže nepřekvapí, že vědec Eliade, přes svůj důsledný antikomu-nismus, v jednom rozhovoru připouští, že Mao může být považován za po-sledního císaře, obránce a vykladače právoplatné doktríny, který je v kaž-

dodenním životě odpovědným za mír a blahobyt národa, nebo že Stalinův mýtus naznačuje touhu po archety-pu, nebo že Leninův hrob, ačkoliv ve své podstatě nemá s náboženstvím nic společného, splňuje funkci nábožen-ského symbolu. K těmto výpovědím ve Zkoušce labyrintem dodává, že nee-xistuje degradace, která by neodrážela „ztracený nebo nejasně vytoužený vyš-ší stav.“

Není náhoda, že se Eliadovi, který jinak většinou postrádal smysl pro hu-mor, líbil �lm Federica Felliniho Klau-ni. Ocenil na něm to, že „znovuvytvořil velká mytická témata a použil význam-né symboly v neobvyklých podobách.“ Eliade hledal posvátno, magii a tajem-ství i tam, kde vedly k mysti�kaci.

Bylo by příjemným překvapením, kdyby se Eliade, navzdory svým před-chozím prohlášením, ve svých pozd-ních autobiogra�ckých rukopisechpokusil objasnit svoji angažovanost v totalitní ideologii. Poslední svazek deníků vydaný posmrtně v roce 1990 představuje další promarněnou šan-ci. Není vyloučeno, že se ještě něco neobjeví v jeho nevydaných spisech. Každopádně v kontextu současných politických změn ve východní Evropě vyvolaných a realizovaných spisovateli a umělci, kteří statečně bojovali proti

tyranii, je neexistence Eliadova dozná-ní smutnou skutečností.

Jak známo, v průběhu našeho století se nezanedbatelný počet intelektuálů ocitl na „nesprávné“ straně totalitní moci. Dokonce i teď, během přeměny států východní Evropy na občanské

společnosti, jsou slyšet hlasy volající po „pořádné doktríně“, „železné disci-plíně“ a po silném státu, nedotknutel-ných autoritách atd. Přízrak komické-ho tyrana se opět dožaduje přízně davů a nedává spát svým starým služební-kům, světským klaunům připraveným tleskat jeho absurdní svatosti.

Vypadá to, že boj proti kanonizaci vlády je těžký jako vždy. Kdyby Elia-de mluvil otevřeně o svém politickém zapojení do totalitní ideologie a hnutí, jeho svědectví by mělo velký ohlas. Obzvláště v dnešní době.

Relativně krátký čtvrtý svazek Dení-ku končí těsně před Eliadovou smrtí. Nijak se neliší od předchozích částí. Ani způsob zápisků se nezměnil: au-tor zaznamenává důležitější i méně důležité denní události spojené s je-ho pedagogickou, vědeckou a literární činností – setkání, cesty, konference a lidé, které potkal. Jak okomentoval Larry McMurtry předchozí díl: „Není to ani osobní deník ani společenská kronika. Ani nepůsobí dojmem, že by Eliade vynikal jako osobnost deníku nebo v pomluvách, prostě proto, že je příliš zaneprázdněn, příliš zabrán do své každodenní práce.“

Deník obsahuje dokonce jakýsi ka-lendář setkání, čímž občas i podle své-ho autora připomíná diář, nicméně za-

chycuje i chvíle melancholie až bolesti. Stárnoucí Eliade se někdy vzdává taju-plného, neosobního stylu. Tak 19. listo-padu 1983 čteme následující znepoko-jivé řádky: „Nemám sílu zvedat z polic těžké knížky ani nemůžu procházet do-kumentaci. (…) Že bych byl potrestán kvůli tomu, a prostřednictvím toho, co jsem celý život miloval: knihy a psa-ní?“ Melancholie je obvykle spojená se ztrátou energie: „Místo, abych se dal do práce, poddávám se melancholii vyvolané jako obvykle… tím, co musím hned teď udělat“ (31. března 1979).

Čtenář čtvrtého svazku Deníku si často povšimne příznaků stáří, nemocí a omezení výjimečného pracovního na-sazení, které Eliada provázelo po celý život. Předtuše blížící se smrti se brání pomocí vzpomínání často vyprávěného s olympským nadhledem.

Pokud bychom hledali společné jme-novatele horečných činností popisova-ných v Deníku, pak bychom se prav-děpodobně nakonec shodli na dvou hlavních obsesích, které Eliada pro-následovaly nejen v tomto období, ale po celý život: knížky a Rumunsko. Jak trefně zdůrazňuje Wendy Doniger ve svém obdivném doslovu ke čtvrtému svazku Deníku, pro Eliada „byly na prvním místě knihy, teprve za nimi stáli lidé.“ Drama blížícího se konce se týká spíše knížek, které už nestihne na-psat, než lidí, od nichž bude odloučen. Pasáže Deníku, které konstatují neod-vratnost konce, stejně jako ty proti-chůdné a svým způsobem komplemen-tární části textu, v nichž s naprostým klidem a pečlivostí plánuje rozdělení své knihovny, dávají dohromady obraz zachycující vědcovu podstatu. Zdá se, že jeho nejbližší stěží mohli soutěžit s knihami, s nimiž žil v blízkém kon-taktu a které byly Eliadovou celoživot-ní vášní už od mládí, kdy je doslova hltal (vypracoval si systém postupného omezování spánku na minimum a zís-kaný čas věnoval četbě a psaní), až po bezesné stáří, kdy mu kouzlo knih do-dávalo sil. Rozsáhlé znalosti získané četbou učinily z Eliada učence s ency-klopedickými vědomostmi; byl ideální osobou, které mohlo být svěřeno zpra-cování Dějin náboženství. Jeho intelek-tuální výkonnost byla mimořádná.

Pro takového badatele magie, jakým byl Eliade, existoval zvláštní zlověstný vztah mezi zánikem knih a smrtí člově-ka. Ve snu zaznamenaném 21. července 1979 se objevují typické surrealistické scény: elegantní pán z kopírovacího centra obklopen podivnými malými zvířátky, rukopis přeměňující se v oblo-žený chléb pojídaný myšmi, které nelze nijak zastavit, bezmocné zoufalství au-tora atd. Noční můra se svým způso-bem naplnila 19. prosince roku 1985, čtyři měsíce před Eliadovou smrtí, kdy podivný požár zničil jeho knihovnu v kabinetě v Meadville-Lombard Scho-ol of Religion. Sen a skutečnost se tak spojily v temném varování, že ča-su mnoho nezbývá. Ochromený stařec tváří v tvář katastrofě za chladné noci je předobrazem tragického konce.

Názor Wendy Doniger, že Eliade si cenil svoje dílo víc než svůj život, vypa-dá věrohodně. Nicméně životu přiklá-dal evidentně velkou váhu a význam, o čemž svědčí hlavně publikování mnoha svazků deníku a pamětí. Eliade nebyl, jak se mnozí mylně domnívají, učencem, který by si z knih vystavěl neproniknutelnou zeď, aby se oddělil od všeho, co přichází zvenčí.

Až do konce života psal Mircea Eli-ade literaturu a vzpomínky rumun-sky. Jeho vztah k rumunskému jazyku a kultuře, stejně jako vztahy s Rumu-ny v exilu i v Rumunsku ( je ohromu-jící s kolika Rumuny se ve svém věku setkával nebo s nimi udržoval styky – od stejně smýšlejících krajanů až po

komunistické hodnostáře, od obdivo-vatelů a badatelů jeho díla, přátel či příbuzných až po neznámé lidi) potvr-zují víc než pouhý zájem, a sice hlubší sounáležitost, která stojí za zdůraznění vzhledem k tomu, že Eliade strávil více než polovinu svého života mimo Ru-munsko a psal i v jiných jazycích než v rumunštině.

Norman Manea, prozaik a esejis-ta, se narodil roku 1936 v Burdujeni. Kvůli svému židovskému původu byl v roce 1941 deportován i s rodinou do Podněstří, odkud se vrátil po skončení války roku 1945. Gymnázium vystu-doval v Suceavě, poté absolvoval Sta-vební institut v Bukurešti. Pracoval na různých místech jako inženýr, od roku 1974 se plně věnuje jen spisovatelské činnosti. V roce 1986 odjíždí z Rumun-ska, nejprve žije dva roky v Německu; v roce 1988 se usazuje ve Spojených státech, kde získává různá stipendia a od roku 1996 působí jako profesor na Bard College v New Yorku.

Debutoval v časopise Ramuri po-vídkou „Žehlička na lásku“ (Fierul de c_lcat dragostea, 1966), první sbírka povídek mu vychází o tři roky pozdě-ji pod titulem Noc z té dlouhé stra-ny (Noaptea pe latura lung_, 1969). V následujících letech vydal několik ro-mánů, sbírky povídek a esejů. Román Černá obálka (Plicul negru, 1986) byl nucen přepsat, aby mohl vůbec vyjít. Tento incident s cenzurou byl jedním z důvodů jeho rozhodnutí k odchodu do exilu.

První Maneův román se jmenuje pří-značně - Zajatci (Captivi, 1970), lze v něm nalézt motivy a obsese, které později prolínají jeho další tvorbou (např. téma degradace a odosobnění člověka). Ve sbírce esejů Hloupého Au-gusta léta učednická (Anii de ucenicie ai lui August Prostul, 1979) se vyznává z obdivu k básníku Geo Bogzovi a jeho Knize o řece Oltu (Cartea Oltului, 1945 – symbolická báseň v próze). Všemi eseji prolíná myšlenka ospravedlnění díla postojem autora. Hloupý August je umělec, ale také šašek, excentrik, nepohodlný samotář, klaun totalitního režimu, svým způsobem jde o Maneův autoportrét.

Sbírka esejů V obrysu (Pe contur, 1984) nastiňuje morální klima dané doby, pojednává o spisovatelích, dí-lech, konfrontacích názorů. Je svým způsobem kronikou kulturních událos-tí počátku osmdesátých let minulého století.

V románu Černá obálka bývalý novi-nář Matei Gafton bádá o období druhé světové války a je natolik ponořen do starých dokumentů, že nevnímá realitu kolem sebe. Spolu s ostatními hrdiny je jen zdáním, maskou, hrou fantazie spisovatele, jenž je v knize přítomen spolu s jejími hrdiny. Obklopující sku-tečnost je matoucí, nelogická a agre-sivní, mrtvá minulost se neliší od zdi-skreditované současnosti. Postavy jsou jen částečkami reprezentujícími tento svět tragický jak pro jedince, tak pro společnost. Jedinou jistotou pro hrdiny románu je přijetí pokrytecké dvojakosti a oportunismu.

Ve sbírce esejů O klaunech: diktá-tor a umělec (Despre clovni: dictatorul _i artistul, anglicky 1992, rumunsky 1997) autor analyzuje velmi podrobně vztah umělce a o�ciální moci, spisova-tele a jeho vlastní zranitelnosti. V eseji Felix Culpa jako jeden z prvních pou-kázal na nevyjasněný vztah světozná-mého a uznávaného vědce a spisovatele Mircei Eliada k rumunskému fašisující-mu legionářskému hnutí, za což sklidil v Rumunsku na počátku 90. let bouři nevole.

přeložila Jarmila Horáková

Felix Culpa úryvek z esejeNorman Manea

BABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

Přišel sis užívat ty hlupáku? Takhle se slaví? Měl bys ..... hrát si, potýrat masky, říci: jak se máš krásná masko? Aby ti odpověděla: děkuji pane! Ale ty? Měl bys jim nastavit rámě, svěřit se jim a při-jmout je, měl bys to a tamto... ó, Marie! Ta... mi z hlavy nikdy nezmizí... A s tím vším dohromady je to šílenství... Jak je příjemné při hudbě zavřít oči a před-stavit si co kdo chce... Hrají, stále hrají, a jak zvuky doléhají, jak dopadají ve zpě-něných vlnách, jako by z nich vyvstávaly ověnčené hlavy... blonďaté, tmavé... Ma-rie! Tak! A? ... A právě proto jsem sem přišel, abych ji dostal z hlavy... abych na ni zapomněl... abych na ni zapomněl, ano!... Je tak překrásná... má takové dět-ské oči, tak zářivé oči... tak dobrotivé... pro každého. No a? Není svět plný žen? Plný ano, jako je plný masek, hrobů; jako je plný zklamání La danse Macabre... Tanec Mrtvých... Všichni se na ně díva-jí, jak se smějí, jak šustí hedvábím, jak žertují, jak šeptají své hřejivé a omamné lichotky. A co z nich bude za sto let, z každého v tomto sále? Ó, krásné oči, ó, stovky zářících očí, ó, stovky úsměvů, ó stovky mladých srdcí .. co z vás zby-de?... Marie! V těchto maskách je cosi trapného... danse Macabre... Ach, kolik ctností dosud nezemřelo a kolik srdcí! Každé z nich by mohlo učinit šťastným jednoho člověka... jednoho. Ale kdež! Jednoho?... Ty jsi krásná mrtvá, Marie, jsi krásná mrtvá... Nemáš srdce... Tvé srdce znehybnělo i na maškarním ple-se,... že jsi studená jako mramor? Nuže? Kupředu... abych zapomněl... V Ho�ma-nových povídkách někdo miluje obličej z vosku v jednom okně... Marně se klaní své Jitřence, marně se klaní své Večerni-ci... jeho jasně svítící hvězda byla pouhá panenka... cour de marbre. Marie...

Nuže? Vzhůru mezi masky...(Text je zde přerušen po prvních dvou

očíslovaných stránkách. Svazek byl pře-házený. Podle autorova číslování nachá-zíme text znovu od strany 8 do strany 15.)

Cesta k zámku... přicházím k jezeru... začíná se stmívat... nastoupuji na loďku a pomalu vyjíždím, pomalu skrz rákosí ke středu jezera, měsíc stoupá ze stole-tých lesů, staví si zářivou cestu po jis-křících vlnách... je jaro, omamná jarní noc. Uprostřed vodní hladiny usínám ve člunu... Zdá se mi však, že má víčka jsou otevřená, že nespím. Najednou spatřím, jak se z dálky z koruny jednoho stromu až k mé loďce vinou tenoučká diamanto-vá vlákna, a že po této smočené rybářské síti sestupuje bíle oblečená mladá dívka,. Je překrásná a plavovlasá... Jak pomalu kráčí, upraví si pravou rukou rozpuštěné vlasy a pomalu se přibližuje, jako by spa-la... Přijde ke mně a řekne: „Zítra k nám přijď a zeptej se na mne... a pamatuj, jmenuji se Marie...“

Byla o mnoho starší než já, možná o deset let... Sen se pomalu rozplynul a já spal až do rána... Druhý den jsem se přiblížil ke břehu, k plotu nějakého par-ku. Na jednom místě jsem ho prolomil a udělal si cestu, podlezl ho do zahrady a hle, co jsem uviděl? Krásnou zahradu s květinami, s pěšinkami pěčlivě vysypa-nými pískem, s velkými panskými jablky a... nikdo tam nebyl... Šel jsem do kop-ce... když náhle spatřím, jak se otevírá branka do zahrady a v ní žena... Zůstal jsem tedy na místě a posadil se na lavič-ku... Pomalu přicházela... byla to ona, ta kterou jsem viděl v noci, avšak ještě krásnější. Ty oči... tváře s dolíčky a vlasy byly tak světlé a jemné, ruce měla bílé a nožky měla drobné.. Ach! Nikdy na ni nezapomenu! Přišla ke mně. Podívala se na mě udiveně:

– Čí pak ty jsi, chlapče?– Mámy, řekl jsem, ani nevím, jak se

jmenoval táta...– Jestli jsi mámy, jdu za tátou, řekla,

a chytila mě za ruku...Vstoupili jsme do krásných pokojů

s kobercem na podlaze, kolem dokola byly divany... jakýsi starý pán na jednom seděl a kouřil vodní dýmku.

– Podívej, tati, koho jsem našla v zahra-

dě, řekla. Stařec mě pohladil a zeptal se, jestli umím zpívat. Uměl jsem, ale styděl jsem se... Nakonec si pamatuji, že mi dal pomeranč, pak jsem se zul a začal běhat po divanech dokola... Pán v žertu řekl:

– Vidíš, dceruško, jaký chlapík tě při-šel požádat o ruku... Chceš si Marii vzít?

– Ožením se s ní, řekl jsem, rozhodně si ji vezmu...

Potom jsem se vrátil domů, ale niko-mu jsem o svém dobrodružství nic neře-

kl. A každý den jsem tam chodil a každý den jsem se vracel od té dívky z krásné zahrady, ovšem nikdy jsem nikomu neře-kl, kde jsem byl...

Ale přišla zima a už jsem tam cho-dit nemohl... začal jsem z touhy chřad-

nout a onemocněl jsem. Byl jsem zrovna schoulený v kožichu na peci a spal jsem, abych zemřel... když tu jsem náhle usly-šel rolničky saní. Máma vešla do přádel-ny, měla na sobě šaty z černé látky a na svých maličkých ručkách rukavice.

– Kam jdeš, mami? zeptal jsem se. Ne-cháš mě zemřít samotného...

– Ne, ty moje zlatíčko, ty neumřeš, řekla s úsměvem. Jdu k sousedům na svatbu...

– Kdo se vdává? – Marie, ale tu neznáš...– Marie se vdává... maminko drahá,

Marie je moje, přislíbil mi ji její otec, umřu když nebude má.

Máma si sundala rukavici a položi-la mi ruku na čelo... potom se sehnula a dlouze se na mě zadívala tím pohle-dem, který děti uklidní.

– Odkud ji znáš? zeptala se...– Znám ji dlouho, už dlouho, řekl

jsem a zatřásl se zimou. Nebydlí tam, kde nebeská klenba prosvítá mezi duby, v té krásné zahradě?...

Máma se pokřižovala, byla totiž věřící a myslela, že blouzním...

– Mami, kam ulehnu až zemřu? zeptal jsem se jí.

– Kam, zlatíčko? Tam, kde budeme ležet všichni... na hřbitov.

Kostel se hřbitovem sousedil přímo s naší zahradou. Hned, jak máma odešla, vzal jsem pokrývku a šel na hřbitov... Venku bylo hodně jasného měsíčního světla... větve akátu byly černé, mříže od kaple se zlacenými vršky zářily a vítr se dotýkal lana zvonu... skoro rozhoupaný zvon duněl sladce, velmi sladce a melo-dicky...

– Vítr už mi zvoní, řekl jsem. Dobře jsem se zabalil, otevřel dvířka

od mříží a ulehl na velký vyvýšený ká-men... V dálce jsem viděl v průzoru, jež tvořil strom s opadaným listím, osvětle-ná okna zámku... jako bych slyšel hud-bu. Rozplakal jsem se a tiše jsem plakal, dokud jsem neusnul... Druhý den jsem se probudil na posteli, přikrytý peřina-mi a bolela mne hlava... Když se máma vrátila domů a nenašla mě, vzpomněla si, co mi řekla a hned mě šla hledat na hřbitov, kde mě také nalezla. Celé týdny jsem proležel doma v bezvědomí, něž mě poslala do školy...

– Krásný příběh... ale nemá konec...– Ale má, paní, má nesnesitelný ko-

nec...– Nuže? – Nuže uběhlo deset let, pak dvacet...

Přišel jsem do toho velkého města... Jak jsem se za tu dobu změnil... Když jednou v noci, taktéž na jaře, kráčím po prázdné ulici... a... najednou zaslechnu z jednoho okna Mariin hlas holubice... zůstal jsem ohromen... opřel jsem se naproti tomu domu... myslel jsem, že blázním... Celá ta pohádka z té noci na jezeře, ta bolest z dětství se přede mnou promítala... Byl jsem opilý, byl jsem šílený... jako bych při zvuku toho hlasu zkameněl...

– A seznámil jsi se s ní...– Jestli jsem se seznámil? To dá ro-

zum... Byla jinak vysoká, ale měla ten hlas, který se podobá holubici, měla oči plaché srny, plné lásky. Byla vysoká, ale přesto to byla ona. Ta, o které jsem si myslel, že až umře, nebude na světě už žádná jako ona.

– A ona ti neodpověděla? Ále! Je pošetilé si myslet, že tak

něžná žena by neměla svého milence. A pak... Mládí a chudoba jsou mí dva úhlavní nepřátelé... Vybrané chování, umění hovořit a okouzlit jsou věci, kte-ré jsou cizí tomu, kdo byl chudý a žil mezi normálními lidmi. K čemu ti je, že miluješ... A k čemu, že bys vymě-nil srdce za polibek, když tě nechce... A proč by tě měla chtít? Je neklidná, když se dívá na člověka, který nemá ani bohatství, ani krásu či důvtip... Láska? Láska je všude po ulicích... A já teď žárlím na minulost této ženy, žárlím na všechny, s kterými mluví, žárlím na vše, co ji obklopuje.

přeložil Kryštof Míka

Mihai Eminescu (1850-1889), rumunský bás-ník, spisovatel, publicista a občasný herec působící v druhé polovině devatenáctého sto-letí. Nejdůležitější rumunský romantický autor , působil v literárním kroužku Omladina, pro své dílo nacházel inspiraci v rumunském/moldav-ském folkloru mezi světovými autory či filosofy. Založil tradici rumunské fantastické povídky, na kterou navazoval mj. Mircea Eliade. Dílo bás-nické: Floare albastră, Luceafărul, Glossă, O, mamă... La steaua Dílo prosaické: Sarmanul Dionis, Cezara, Fât frumos din lacrimă

Výraz „chuligán“ udělal v meziválečném Rumun-sku zvláštní kariéru. Toto slovo je původně odvo-zeno od jména rodiny Hooliganů, která žila v Lon-dýně koncem 19. století, a jejíž příslušníci dávali razantně najevo nespokojenost s anglickou nadvlá-dou nad Irskem. Kromě významu „výtržník“ se také stal označením člověka nepřizpůsobivého, jenž se tím či oním způsobem nepodřizuje společenským normám a může se stát až personou non grata. Mir-cea Eliade nazval svůj román z roku 1935 o mladé rumunské meziválečné generaci Huliganii, nicméně opravdovým společenským vyděděncem se ve sku-tečnosti stal jeho židovský přítel Mihail Sebastian (vl. jménem Josef Hechter). O jejich komplikova-ném vztahu a o atmosféře v meziválečné Bukurešti podává jedinečné svědectví ve svém Deníku z let 1935 – 1944.

Jedná se o soukromé zápisky, které nebyly určeny k publikování, přesto autorův stylistický a literární talent neutají, což překvapivě usnadňuje četbu šes-tisetstránkového svazku. Po Sebastianově nečekané smrti (zemřel při dopravní nehodě v roce 1945) ukrývali jeho příbuzní rukopis Deníku doma až do roku 1961, kdy ho poslali diplomatickou poštou do Izraele. Poprvé byl v Rumunsku vydán v roce 1996, vzápětí byl přeložen do francouzštiny, angličtiny a dalších jazyků. Meziválečný prosaik a dramatik, kterého rumunská literární kritika řadí spíše k prů-měru, vyvolal větší zájem o svoji osobu a dílo pouze dvakrát, z toho podruhé posmrtně právě svými intimními záznamy.

Mihail Sebastian (nar. 1907 v Brăile) vystudoval právo a �loso�i na Bukurešťské universitě. Podob-ně jako Mircea Eliade, Emil Cioran či Constantin Noica byl žákem charismatického profesora �loso-�e Nae Ionesca, který byl vůdčí osobností mladé

generace rumunských intelektuálů. Počátkem 30. let se však nadchl pravicovými myšlenkami a stal se přívržencem jak zahraničních, tak domácího fašistického hnutí. Sebastian v té době provozoval advokátní praxi, přispíval do tisku a zároveň v roce 1934 vydal román Dva tisíce let, v němž se prostřed-nictvím osudu mladého židovského intelektuála do-tkl tehdy čím dál tím aktuálnějších antisemitských otázek. Neplánovanou publicitu mu zajistila pře-devším předmluva Nae Ionesca, jenž zdůvodňuje antisemitismus teologicky a na závěr konstatuje, že židé, jen proto, že jsou židé, nemají možnost spásy. V rumunském tisku se strhne vášnivá diskuse, do níž se zapojí také Sebastian a nakonec ji korunuje vydáním eseje Jak jsem se stal chuligánem, kde oponu-je Ionescovým názorům z předmluvy románu.

Do Sebastianova Deníku vstupujeme právě ve chvíli, kdy doznívá výše uvedená polemika, v níž nemohl zvítězit vzhledem k sympatiím rumunských intelektuálů k pravicovému legionářskému hnutí. Přesto je autor zpočátku vcelku bezstarostným osmadvacetiletým mladíkem, který se vedle nut-ných existenčních záležitostí zaobírá především svým společenským, kulturním a milostným ži-votem a cestováním, nakolik mu to jeho �nančnísituace dovoluje. Postupně však s údivem pozoruje, jak je časem bez svého sebemenšího přičinění ostrakizován, přestávají se s ním stýkat lidé jako Mircea Eliade, k němuž chová obdiv a považoval ho za svého přítele. Podobné city chová i ke svému učiteli, kterého přes veškeré rozpory nikdy nezavrhl a je hluboce zasažen jeho smrtí v březnu 1940.

Koncem 30. let ztrácí jeden příjem za druhým – nesmí dále publikovat ani pokračovat v advokátní praxi, jeho hry nejsou přijímány v divadlech k in-scenacím. Vedle čím dál častějších zápisků o politic-

kých a vojenských událostech z domova i ze zahra-ničí se najednou na stránkách Deníku objevuje jeho rodina, o níž se do té doby nezmínil. Válku prožívá v rodičovském bytě a musí se účastnit vojenských cvičení a nucených prací, které jsou pro příslušníky židovské menšiny povinné. Na tomto místě je nut-né podotknout, že ačkoliv v Rumunsku panovala pravicová diktatura, Židé byli postupně eliminováni ze všech sfér života. Frustrované antisemitsky nala-děné obyvatelstvo čas od času popustilo uzdu svým vášním formou pogromu, nebyly z Valašska ani z větší části Moldavska vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů (to se netýkalo území Bukovi-ny, Besarábie a východního Moldavska, kde naopak masově docházelo k vysidlování a deportacím oby-vatelstva; ze Sedmihradska připojeného na základě druhé vídeňské arbitráže k Maďarsku organizoval transporty židovského obyvatelstva do vyhlazova-cích táborů horthyovský režim).

Mihail Sebastian se dočkal i se svou rodinou pá-du Antonescova režimu a vstupu Rudé armády do Rumunska. Překvapeně komentuje, jak mnozí jeho staří známí mění ze dne na den názory a z přívržen-ců pravice se stávají levicoví aktivisté. On sám stojí opět osamoceně mimo veškeré změny, do nichž se nezapojuje, pouze je zaznamenává ve svých zápis-cích. Zbývá mu ostatně jen posledních pár měsíců života. Umírá pod koly ruského auta v nedožitých osmatřiceti letech.

Jeho divadelní hry jsou dodnes občas inscenová-ny na rumunských scénách, do češtiny byly přelože-ny tři z nich (Aféra Propas. Poslední zprávy, 1957; Be-zejmenná hvězda, 1957 a 1959; Hra na prázdniny, 1974). Na Sebastianův odkaz navázal rumunský prosaik ži-dovského původu Norman Manea, který byl za dru-hé světové války se svou rodinou v pěti letech vysíd-len z Bukoviny do nehostinného Podněstří. Přežil a stal se dalším vědomým „chuligánem“ rumunské literatury, mj. svým esejem Felix Culpa, kterým v 90.

letech rozpoutal diskusi o Eliadově legionářské minulosti. Koneckonců jeho kniha vzpomínek nese titul Chuligánův návrat a je jakýmsi symbolickým po-kračováním nelehkých osudů východoevropského židovského intelektuála.

Jarmila Horáková

Mihail Sebastian, Deník 1935-1944 Sefer, Praha, 2003. Přel. Jindřich Vacek, 652 stran

Tradice překladů z rumunské literatury je poměrně dlouhá, první se začaly objevovat ve druhé polovině 19. století v souvislosti se zahájením výuky rumunštiny na Universitě Karlově. Po první světové válce byla tato aktivita zintensivněna především díky politické podpoře v podobě uzavření Malé dohody, přesto zdaleka nelze tvrdit, že by meziválečný čtenář měl možnost seznámit se se všemi nejvýznamnějšími rumunský-mi díly své doby. Po nastolení komunistického režimu došlo sice k po-vinné orientaci na východ, ale prakticky to znamenalo překlady pře-vážně tendenčních děl, u nichž estetická stránka hrála druhořadou roli. Díky vzniku Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, začaly být systematicky překládány stěžejní díla východoevropských literatur, čímž došlo k alespoň částečnému vypl-nění mezery především pokud jde o rumunskou literaturu 19. století a meziválečnou prósu. Počet překladů se ustálil na dvou titulech za rok, které zahrnovaly rovněž překlady dětské literatury apod. Exiloví autoři o�ciálně nesměli vycházet vůbec, přesto se v 80. letech povedlo knižněpublikovat překlady několik novel Mircei Eliada.

Tento světoznámý historik náboženství, religionista a spisovatel domi-noval překlady z děl rumunských autorů v 90. letech, kdy se poptávka čtenářů obrátila směrem k do té doby omezeně dostupným západním literaturám a autorům. Za uplynulé dvacetiletí byla přeložena většina Eliadových vědeckých prací včetně obsáhlých Dějin náboženského myšlení. Z beletrie vyšlo několik svazků jeho povídek (V hájemství snu, Hádání z kamenů atd.) a Paměti, přesto Eliadovy nejvíce ceněné prósy stále čekají

na překlad a vydání (např. román Svatojánská noc). Z významných rumun-ských exulantů se překladu z francouzštiny dočkal Emil Cioran, nicméně dva svazky, které zde byly publikovány, nelze považovat za reprezenta-tivní výbor z jeho obsáhlého �loso�ckého díla. Za pozornost dále určitěstojí texty předvoje rumunské avantgardy Urmuze (vl. jménem Demetra Demetresca-Buzău) Podivné stránky, které kdysi inspirovaly nejen rumun-ské avantgardní autory, ale mj. také Eugena Ionesca. Dalším překladem, jenž by se neměl ztratit v záplavě knižní produkce poslední dekády minu-lého století, jsou Příhody z bezprostředního neskutečna a Zjizvená srdce Maxe Blechera. Poetika tohoto spisovatele židovského původu bývá srovnána s jeho slavnějšími kolegy Franzem Kafkou a Bruno Schulzem. V nepo-slední řadě stojí také za zmínku román Modesta Moraria Odysseův návrat, v němž se autor na pozadí reálií starověkého Řecka zamýšlí nad veskrze současnými obecně lidskými tématy.

Po roce 2000 se počet překladů opět pomalu začíná blížit dřívějším dvěma titulům za rok, i když existují roky „silnější“ i „slabší“. Znovu se díky překladateli Jiřímu Našincovi začíná do českých knihkupectví vracet moldavská rumunsky psaná literatura, konkrétně v překladech románu Aurelia Busuioca o dramatických osudech Besarábie ve 40. letech Smlouvání s ďáblem a sbírky povídek Než zemřel Brežněv Iuliana Ciocana. Mosaika meziválečné rumunské literatury byla doplněna o svazek Deníku Mihaila Sebastiana, vrstevníka a přítele Mircei Eliada, Eugena Ionesca a celé plejády významných osobností rumunského kulturního života 30. let. Žid Sebastian však s údivem sleduje příklon

svých intelektuálních přátel k extrémně pravicovému legionářskému hnutí, který se projevuje i na vztahu k němu. Nutno podat, že Deník je velmi čtivým svědectvím o této pohnuté době a končí po druhé světo-vé válce Sebastianovou nenadálou a zbytečnou smrtí.

Za nejúspěšnější překlad z rumunské literatury lze bezpochyby označit román Simon Výtažník Petra Cimpoeşe, který velmi trefně a s nadsázkou vykresluje postsocialistickou společnost, jakou známe i v našich zeměpisných šířkách. Román získal ocenění Magnesia litera nejen za nejlepší překlad (pro Jiřího Našince), ale stal se i Knihou ro-ku 2007. V návaznosti na to vyšel další Cimpoeşův román Christina Do-mestica a lovci duší. Zájem překladatelů však přitahují rovněž rumunští autoři, kteří žijí od dob komunistického režimu v zahraničí jako Nor-man Manea, jehož vzpomínková kniha Chuligánův návrat připomíná veškerá traumata středovýchodní Evropy: holocaust, komunistický režim a exil. Hotel Europa ve Francii žijícího Dumitra Ţepeneaga je naopak mnohovrstevnatým románem o čerstvě otevřených hranicích a putování napříč kontinentem plným absurdit, které přinesla porevo-luční doba. V posledních letech došlo i na antologii současné rumun-ské poesie, která vyšla pod názvem Tahle čtvrť je naše a dramatických textů autorů převážně střední generace Amálie dýchá zhluboka.

Tento výčet není zdaleka úplný, kromě několika knižních titulů v něm nejsou zmíněny ani překlady publikované časopisecky. Do bu-doucna však doufejme, že překladů a překladatelů z rumunštiny bude přibývat, protože tato východoevropská literatura má českému čtenáři co nabídnout a zdaleka ještě nevydala všechny svoje poklady.

Zdroji k sepsání tohoto článku byl text Jiřího Našince „Literatura română tra-dusă în limba cehă” (in: sborník z Prvního mezinárodního symposia české rumunistiky, Praha, 2005) a rukopis připravované publikace Libuše Valentové „Překlady z rumunské literatury do češtiny (1900-2010)“.

Rumunská literatura v českých překladechJarmila Horáková

Sen jedné zimní noci úryvek z povídkyMihai Eminescu

Jak jsem se stal chuligánem

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • III

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • IV BABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

Venku prší. Tolik dní už drobně, hustě a vy-trvale prší, bez ustání. A ani náznak, že pršet přestane, mraky zůstávají souvislé, ani příliš vysoko ani příliš nízko, jako by to byl jediný mrak, obrovské popelavě bílé břicho. Prší a dub vedle skladiště je nasáklý vodou, napitý, listí visí nehybné, ztěžklé, z olova; náklad, který projel za svítání, se stěží prodíral skrze zkapalněný vzduch, strojvedoucí ledabyle máchnul rukou: potopa! – a pokusil se pousmát, neodpověděl mu na ten úsměv, o němž nebylo možné říci přesně, jestli znamená účast nebo naopak iro-nii, nebo možná, že jedno i druhé; neodpověděl mu na úsměv a zůstal stát bez hnutí, schoulený v nepromokavém plášti s úplně zmáčeným pra-porkem v levé ruce, druhou ruku v kapse, žádný pozdrav, jen zvedl praporek - ten kus červené látky zmáčený deštěm a dal znamení k odjezdu o půl minuty dříve. Co na tom záleželo. Mano-lache vyšel na práh skladiště, bývalého skladiště, se starým kabátem přes ramena – starému byla zima a patrně se znovu necítil dobře – vlak se rozjel se skřípěním a lomozem a déšť dál vytrvale padal ve stejném rytmu jako dosud, vyhlédl z ok-na; jako by se trochu rozjasnilo.

Stoupl si na židli, vzal červenou čepici posa-zenou na klec a nasadil si ji na hlavu, otevřel dveře, které zaskřípěly, začal sestupovat po scho-dech. Včera večer měl Lic� chuť se sázet, že déšť přestane. Hráli karty, všichni tři, jako každý ve-čer a Lic� byl veselý, vyhrával. To si jenom mys-líš, řekl Manolache kysele a přednosta řekl, jen hraj, my to stejně neovlivníme. My sotva něco ovlivníme, bručel Lic�, neovlivníme nic, řekl se zadostiučiněním Manolache a bouchl poslední kartou o stůl, s odpuštěním, ale tyhle beru já.

Vstoupil do Licovy kanceláře a posadil se na poněkud rozviklanou židli, jedna noha byla uvol-něná, viklala se, opěradlo zrovna tak. Lic� dřímal s hlavou na stole. Probudil se. Otočil se k muži s knírem a červenou čepicí v odstínu spíše do viš-ňové a začal drmolit, rychle odříkávat všechno, co měl hlásit. Až do oběda žádný vlak. Potom přijede náklad, který má zpoždění, takže nezastavuje. Expres přijíždí jako obvykle, nic jiného nehlásili. Ať nespadneš, ta židle je úplně kaput, dodal jiným tónem. Přednosta vstal a přistoupil k židli, na které seděl Lic�, ve špinavé, nezametané místnosti plné prachu už jiná židle nebyla. Jednou rukou se opřel o opěradlo. Lic� chtěl vstát. Seď, jen klidně seď. Osobní má nejspíš zpoždění, řekl přednosta. Nevím, ještě nic nehlásili. Nějakou dobu oba ml-čeli a možná mysleli na totéž, každopádně, když se přednosta zeptal (po kolikáté již?), proč sakra ten vlak zrušili, druhý neodpověděl, jen pokrčil rameny. Otázka ostatně nevyžadovala odpověď a oba si ji dávali navzájem už asi šest měsíců, nej-prve vůbec nic nechápali, byl to poslední osobní vlak, který na jejich zastávce ještě zastavoval, na-konec spíše ze zvyku, vyčerpali všechny hypotézy, všechna vysvětlení. Na začátku, když se dozvěděli o zrušení vlaku, zuřivě se dali do sepisování snad několikastránkové petice, dělali na tom celý týden; dokonce se začali kvůli té hromské petici i hádat, Lic� požadoval, aby některé formulace byly tvrdší, místy dokonce násilné: „považujeme za akt svévo-le, že…“ nebo „je to výsměch a lumpárna…“ nebo „…rovnou dejte vytrhat i koleje…“ Jak to vytrhat? rozesmál se přednosta. No, prostě vytrhat, zbavit se jich… Přednosta vstal od stolu a začal se pro-cházet po místnosti. Petice se nedá psát, jak chce tenhle výpravčí, tenhle mladík, který teprve vyšel ze školních lavic. A potom – je třeba si přiznat! – vlak nezrušili jenom tak, z ničeho nic. Tenkrát ta nehoda… Co ta má s tím dělat? rozčílil se Lic�. Náklad vykolejil kvůli sněhu, osobní vlak jel teprve za tři hodiny. A co, nebyly nikdy žádné nehody na trati? Jedna byla, už dávno, řekl přednosta, byl jsem výpravčím na jiné stanici.

Přednosta už nic neříkal, otočil se na patě a přistoupil k oknu. Lic� také. Stále pršelo, bylo vidět les, temný, bez života. Kde asi je v tomhle dešti? Přednosta pronesl otázku šeptem se rty těs-ně u okenní tabulky, která se lehce zamlžila. Lic� sklonil hlavu. Ryl špičkou boty do jednoho z pr-ken podlahy. V lese? Možná si našel v lese skrýš… Výpravčí se vrátil ke stolu, kde byly umístěny telegra�cké přístroje, a začal odesílat telegram.

Tenkrát se pořádně pohádali, Lic� chtěl ode-jít, dát výpověď. Ale neměl pravdu. Rozohnil se a nebyl už schopen rozumně uvažovat, jen mu to řekněte taky, pane Manolache. Starý pokrčil rameny nebo se skrčil, zalomil rukama, copak by on s tím něco zmohl. Ale pravdou je, že na jejich zastávce poslední dobou už nikdo nevystupoval, od té doby, co se dalo k sanatoriu snadněji dostat z druhé strany; zdejší cesta se stala úplně nesjízd-nou a potloukala se po ní divoká zvěř. Jo jo, tak je to, jen občas nějaký myslivec nebo nějaký blázen, který se ani nezastavil na nádraží, aby se zeptal, kudy má jít dál, jaká je cesta nebo na cokoli jiného – vzal to spěšně přes les s ruksakem na zadech. Lic� vyšel a práskl dveřmi, to jsou mi způsoby, pokyvoval Manolache hlavou, tři dny si výpravčí a přednosta neřekli nic, co by výhradně nesouviselo s dodržováním jízdního řádu. Nakonec se smířili, strašně se všichni ožrali a vyzpěvovali a juchali – a co má být? Když hlá-sili nějaký ten vlak, přednosta si holt pozapínal modrý kabát uniformy, vytáhl praporek z hrdla láhve od rumu, kterou předtím vyzunkli a vyšel na nástupiště. Podívejte, jak se klátí, radoval se Lic� při pohledu z okna, jako by se toho prapor-ku držel, aby neupadl. Malolache do sebe kopnul skleničku a zachrčel: štěstí, že tenhle proletí jako blesk, nikdo ho neuvidí, nikdo se na něj nebude dívat. Potom se přednosta vrátil.

Do místnosti vstoupil i Manolache ve svém starém roztrhaném kabátu, z nějž crčela voda. Je slyšet vlky, vyjí jako v zimě, řekl a posadil se na rozviklanou židli přistavenou ke zdi. Nikdo už

nepromluvil ani slovo, Lic� hladil hřbetem ruky rukáv, přednosta si usilovně nakrucoval kníry, všichni zůstali zamyšlení. Venku stále pršelo.

Nakonec žádnou petici neposlali, bylo to zby-tečné. Možná by se to ani nikdo neobtěžoval číst, anebo kdyby by se dostala pod nos nějakého mrzutého úředníka a potom výš, trvalo by to každopádně dlouho, kdo by se tím pak ještě za-býval? S tím souhlasil i Lic�. U jednoho nákladu si od strojvedoucího koupili maďarské karty, skoro nové – jejich už byly celé otřepené – a hráli od rána do večera. Neměl jste ho pouštět, řekl Manolache míchající karty, dejte na mě, neměl. Udělal jste velkou chybu… Přednosta neodpově-děl nic, a tak promluvil Lic�, ovšem nijak zvlášť přesvědčivě. Vyrostl, řekl, kam byste ho dal? Už se nevešel do klece. Radši hraj, zabručel přednosta a teprve po dvou-třech dnech řekl taky: musel jsem ho pustit, vyrostl… Dejte na mě, vedl Ma-nolache svou, nemusel.

V kolik hodin je hlášený expres? zeptal se urost-lý muž s knírem. Lic� neodpověděl a ten druhý

nenaléhal. Nejspíš ještě nic nehlásili, a Mano-lache řekl: hrajeme? Ale bylo na něm vidět, že vlastně nemá náladu. Bolí mě tady, řekl ukazuje na levou klopu kabátu. Proč ten mokrý kabát ze sebe neshodíte, řekl přednosta. Dnes v noci jsem měl sen, řekl ještě starý. Nikdo se nezeptal, co se mu zdálo, přednosta se zvedl a přistoupil k oknu, mraky jako by už trochu prořídly. Manolache vzdychal; zdálo se mu, že je v cirkuse a svléká si po tréninku trikot. Zůstaly už jenom dva rozsví-cené re�ektory nasměrované k lóžím vlevo. Od-tamtud vyšel lev usmívající se jako člověk a beze spěchu se k němu blížil. Díval se na něj zpříma svýma žlutýma, dokonale okrouhlýma očima. Zůstali v celém cirkuse jenom sami dva. Podíval se vzhůru a střecha už nebyla, bylo vidět nebe plné hvězd, někde daleko, nahoře, úplně nahoře, nebo velmi hluboko, a dostal závrať, cirkus se začal z ničeho nic otáčet a on cítil, že pluje (ne, nebyl to let!), že padá jako přes okraj nějaké fon-tány, přes který se příliš nahnul a lev padal také nebo možná lev letěl, zvolna se snášel přes jeho tělo, které padalo do nebe jako do vody…

Mraky opravdu prořídly a nebyly už tak sou-vislé. Nad lesem se objevilo lehce narůžovělé světlo. Rukou se pevně zachytil parapetu okna a čekal. V místnosti bylo slyšet jen drobné kapky deště, ono monotónní, nervózní odkapávání a oddychování těch dvou. Manolache těžce dý-chal, téměř sípal, choulil se na židli. Lic� se oto-čil od stolu a podíval se k oknu pokoušeje se něco zahlédnout skrze široká ramena přednosty: zdálo se, že nebe se rozjasňuje. Pojďte sem na chvíli, řekl přednosta. Manolache sebou trhnul, jako vytržený ze snu. Lic� vstal a šel blíž; starý přišel později. Přednosta uchopil výpravčího za ruku, podívej, řekl, tam, nad lesem. Jo, zamručel Lic�, takže poletí. Tam už myslím ani neprší…

Tenkrát ráno zase začalo sněžit. Manolache oblečený jen v šedém svetru, se špičatou čepicí nataženou přes uši odmetal sníh z nástupiště a z kolejí a házel ho na druhou stranu, kde během posledních pár dnů vytvořil skutečný sněhový val, který mu sahal až po ramena. Přednosta se objevil v okně svého pokoje v patře s jednou tváří od pě-ny, dobré ráno, pane Manolache, křičel a mával rukou, ve které držel břitvu. Manolache zvedl hlavu k oknu, měl čepici staženou přes oči, po-koušel se ji stáhnout víc do týlu, zakopl o kolejnici nebo rovnou o lopatu, kterou měl mezi nohama, a upadl naznak do sněhu. Přednosta u okna se pobaveně smál, byl jenom v košili, ale mráz mu

nevadil, jakýpak mráz! – nad lesem se skrze mra-ky prodralo slunce. Nádherné ráno! A najednou, vida ho, Licu, vybíhá ze své kanceláře a něco kři-čí, Manolache se ještě nezvedl ze sněhu, bylo mu v něm tak dobře, přednosta se smál na celé kolo, co říkáš? Nic neslyším, a znovu se rozesmál, starý se zapřel do násady lopaty a konečně se zvedl ze země, vykolejila 4233, rozléhal se Licův hlas a ten v okně, přestože tentokráte slyšel, přiložil ruku k uchu a naklonil se přes parapet, ve druhé ruce břitvu. Náklad vykolejil, zařval Lica, expres má rozkaz zastavit a zůstat tady, až do odvolání. Jak to vykolejil? Počkej, já jdu dolu, křičel přednosta. Jenom se obleču, a utřel si pěnu, jedna tvář zůsta-la neoholená. Manolache zapíchl lopatu do hro-mady sněhu a také vešel do dopravní kanceláře za Licou. Ten bušil do telegrafu, který zběsile rachotil a klepal, cože, co to povídáš, co že se stalo? Potom přišel i přednosta s poněkud směšným ustaraným výrazem, bylo vidět, že jedna tvář je neoholená, pod uchem mu zůstal kousek pěny. Vešel dovnitř a práskl dveřmi. Na hlavě měl červenou čepici, kabát měl rozepnutý.

Vsadím se, že do zítřka bude sluníčko, řekl Lic�, když rozdával karty. Nikdo mu neodpo-věděl. Nevěříte? řekl a se zbytkem karet v ruce se náhle podíval na druhé dva a udiveně nebo spíše umíněně zopakoval: …od zítřka bude slu-

níčko. No tak, dej sem karty a nech těch teorií, řekl přednosta a také Manolache mručel něco ohledně svého revmatismu, který mu nepředpo-vídal nic dobrého. Tentokrát se váš revmatismus mýlí. Nebo ne, nemýlí se. Mění se počasí, tak je to! Bude krásně, sluníčko, proto vás to bolí. Tak hraj, řekl přednosta, my to stejně neovlivníme. My tady nic neovlivníme, bručel Lic� a trochu to oživilo Manolacheho, nic, řekl se zřejmým uspokojením vynášeje kartu na hromádku upro-střed stolu, zhola nic.

A nyní by Lic� u okna mohl prohlásit: tak jsem měl pravdu, za lesem už neprší a přestane i tady. Přednosta ho chytil za ruku, byl vzrušený jako pokaždé: podívej, tam, nad lesem. Obloha se zbarvila do růžova, jako by odrážela menší požár nebo jen oheň, hranici navršenou v lese. To bylo znamení! Určitě už neprší, zašeptal muž s knírem, a potom křečovitě sevřel rukou mladí-kovu paži. Obloha ještě více zčervenala a mezi lesními stromy vzlétl stříbřitý orel, který závratně stoupal v úzké šroubovité spirále protínaje růžo-vou a purpur oblohy. Ten ale vyrostl! podivoval se Manolache s rukou přes pusu. Pořád roste, jo, roste, pronesl mezi zuby přednosta. Orel byl vidět stále menší, kroužil teď někde ve výšce, vysoko na nebi, pozoruje odtamtud lesy porostlé kopce a mezi nimi se klikatící železniční trať. Už dlou-ho neletěl. Nebo létal, ale my ho neviděli. Možná létal v noci… V noci? V noci nemůže létat. Proč by nemohl létat v noci? Prostě nemůže. Je moc tma a není holt netopýr… Přednosta mlčel. Řeči těch dvou ho začínaly nudit. Odstoupil od okna, udělal několik kroků po místnosti, potom vyšel ven. Venku už nepršelo.

Nebyl v žádném městě od pohřbu Marie, kte-rá nechtěla být spálena v krematoriu sanatoria a ani pohřbena v sousední vesnici; musel ji od-vézt přes les k sousední zastávce a odtamtud dál vlakem. Ale to bylo možné teprve po pitvě, které nedokázal zabránit, v nemocnici tvrdě naléhali: je to v zájmu vědeckého pokroku, tvrdili, a Vy sám nemáte co ztratit. Nakonec souhlasil, sedl si na lavičku na louce naproti nemocnici a čekal, až věda poněkud pokročí. Manolache byl s ním, aby mu pomohl, Lic� zůstal na nádraží sám. Potom už to šlo rychleji, zastávka není daleko a odtamtud do prvního městečka to neměli vla-kem ani hodinku. I pohřeb proběhl velmi rychle: byli jenom sami dva, pop a hrobníci. Vrátili se ještě téhož dne večer, přivezli s sebou bednu lahví s rumem a balíček hracích karet.

Začínala zima. Deště se náhle proměnily v déšť se sněhem a sněžení a zakrátko všechno zapadalo sněhem. Téměř každý den sněžilo, asi dvakrát přijely speciální čety, aby odklidily sníh z trati, pluhy lokomotiv často nestačily. Tehdy se stala ta nehoda. Nebyla to katastrofa, o které by psaly noviny: zemřely jenom dvě osoby, později, v nemocnici, a několik dalších utrpělo různá lehčí či vážnější zranění. A nikdo nebyl vinen. Vlak vykolejil v jedné zatáčce, kde vítr nafoukal sníh, padaly veliké vločky a strojvedoucí před se-bou viděl jenom bílo. Nejel kdoví jakou rychlostí, ale trať byla v tom místě patrně pokryta ledovou krustou. Hrozné by bylo, kdyby nedokázal za-stavit expres, který jel za nákladem, protože už vyjel z poslední stanice před zastávkou a hnal se přes vytrvalé sněžení šílenou rychlostí, měl veliké zpoždění. Ale strojvedoucí si všiml návěsti stůj a zabrzdil přímo před zastávkou, kde všichni tři, v čele s vysokým mužem s kníry stáli v pozoru a rozčilením bez sebe. V oknech vagonů se objevily spíše veselé než udivené tváře cestujících. Sněžilo tak krásně! A když zjistili, oč jde – měli stát, říkali jedni, možná až do večera – většina jich vystou-pila. Tolik lidí na nástupišti nebylo ještě nikdy!… Přednosta pobíhal sem a tam nevěda, co za po-dobných okolností dělat, Lic� se bavil s průvod-čím a Manolache zmizel, ba ne, tamhle je, stojí před skladištěm a dívá se pozorně a bez pochyby zmaten všemi těmi neznámými a elegantními lidmi, kteří korzovali po nástupišti; někteří vešli do budovy zastávky, kde nezastihli nikoho, vyšli ven, uviděli přednostu, který se bezcílně motal po nástupišti, višňová čepice se mu svezla na stranu, šli za ním a požádali ho o něco k pití. Manolache! zavolal přednosta a poslední láhve rumu byly načaty. Jiní se poté, co zjistili, že vlak bude stát ještě nejméně několik hodin, vydali k le-su a nadšeně se rozhovořili o kráse zdejší krajiny, někteří měli i lyže. Manolache jim ukázal stezku, po které vyrazili ti nejmladší a nejkurážnější a pronikli po ní několik set metrů do lesa smě-rem k sanatoriu. Jenom ta krásná dáma, která nemluvila ani rumunsky ani francouzsky (byla to Švédka, tvrdil později Lic� během dlouhých diskusí, které spolu vedli), ta vysoká žena s dlou-hými plavými vlasy, oblečená v bílém svetru a modrých kalhotách, jenom ta nejdříve nechtě-la vystoupit, raději zůstala v kupé; na horním lůžku se nacházela klec, kterou později přednosta stěží vynesl po úzké chodbičce lůžkového vozu, a ona ležela natažená na dolním, s rukama pod hlavou, klidná, čekající. Jednou nebo dva-krát vstala a přistoupila k oknu na chodbičce, přednosta šel zrovna kolem, potom se vrátila do kupé, chvíli se dívala na mládě orla, které sekalo zobákem do mříží klece a ulehla zase ve stejné pozici na lůžko. Venku ostatní cestující pobíhali sem a tam nebo spolu diskutovali v malých pes-trobarevných hloučcích. Vlak měl pochopitelně i jídelní vůz a v čase oběda všechny najednou přepadl hrozný hlad, takže se nevešli do vozu a bylo nutné zanést jídlo do budovy nádraží, do bývalé čekárny a dokonce i do pokojů tří želez-ničářů, kteří neměli nic proti prokazujíce tak velkou pohostinnost. Stále se snášely stejné veliké a nadýchané vločky. Veselí bylo sice docela nea-dekvátní důvodu tohoto nečekaného zastavení, ale nezdálo se, že by se tím někdo zabýval. Právě tehdy, v čase oběda, vystoupila bez sebemenší známky neklidu (protože byla Švédka, vysvět-loval druhý den Lic�, byla zvyklá na mnohem větší chumelenice, než byla tahle) a šla přímo za přednostou, který se vyjímal mezi všemi ostat-ními díky své červené čepici a atletické postavě. Slovům, která pronesla, nemohl tento dobrý muž nijak porozumět, nevěda, co dělat – objevila se před ním tak nečekaně – zmateně si kroutil knírek. A ani pomocí posunků se nedokázali do-rozumět: ona natahovala své dlouhé ruce a lehce se pohupujíc v kolenou jimi mávala jako křídly a potom je náhle natáhla dopředu a dlaněmi ukazovala něco docela malého a znovu roztaho-vala ruce a opakovaně jimi mávala. Je nějaká divná, usoudil přednosta a podepřel si bradu hřbetem ruky. Možná má hlad, řekl si a dvěma prsty ukázal na ústa, potom směrem k žaludku, ale ona pokračovala v mávání rukama a občas se k němu nakláněla a ukazovala něco dlaněmi, něco malého, hrníček, hada nebo možná ptáka, nerozuměl. A tak jej popadla za ruku a táhla ho za sebou do vlaku, když nastupovali, obdivoval její dlouhé nohy a stehna těsně obepnutá oněmi modrými kalhotami, šel za ní po chodbičce, vešli do kupé a ona se otočila a usmála se na něj.

Udělal několik kroků k lesu, potom se zastavil. Země byla po deštích nasáklá, v některých mís-tech se boty bořily do bláta až po kotníky. Křik ptáků byl hlasitý, ostrý, krátké či dlouhé výkřiky probodávaly stejnoměrný šum korun stromů, zpod země vycházel podivný hukot. V dálce bylo slyšet nářky smíšené s mručením a chrochtá-ním, jednotvárné skřípění, neustávající škrá-bání a kromě toho rychlé údery datlích zobáků a křik sovy, ochraptělé vlčí vytí a mezitím občas na malou chvíli ticho, jen poklidné šumění listí a opět předchozí zvuky a vyděšené mávání ma-lých křídel. Raději by se měl vrátit. Téměř celou noc byl vzhůru, seděl u Manolacheho postele a nyní ho bolela hlava. Starý umře, řekl si, už mu mnoho nezbývá, a v tom okamžiku zasle-chl nad lesem šum velkých křídel a na stromy padl stín. Jak jen vyrostl, vydechl přednosta, a znovu bylo slyšet jen šumění listí, orel patrně slétl na mýtinu naproti sanatoriu, kam Lic� mermomocí chtěl odvézt i starého, ale jak se tam dostaneme, cesta byla nesjízdná, a potom, víš co, Lico – a přistoupil k výpravčímu s očima rozší-řenýma vzrušením nebo možná strachem – já nevěřím, že ještě sanatorium přijímá, chci říct, víš, že budova potřebovala opravit, byla stará… Blbost! řekl Lic� a podíval se na starého, který tiše sténal s rukou přitisknutou k hrudi, pravda je, že se bojíte. Přednosta neodpověděl nic, tepr-ve později, poté, co projel expres a znovu začalo drobně a hustě pršet a bylo slyšet kapky bubnující do plechové střechy skladiště, teprve mnohem

později, když stařík usnul a oddechoval poněkud volněji, vzal Licu stranou a prosil ho, ať odjede prvním vlakem a přivede doktora. Telefonujeme zbytečně, musíš jet ty; jsi chytrý kluk, zvládneš to. No tak, prosím tě, jeď. Jeho v tomhle stavu odvézt nemůžeme; potom se uvidí… Překvapila ho lehkost, ba spěch, s nímž Lic� souhlasil, že pro doktora pojede. Následovala útrpná noc, stařík se zmítal v posteli a naříkal ze snu nebo se budil a začínal vykládat nějaké nesouvislé věci; sem tam přesto dával nějaký útržek věty trochu smysl, převážně vykládal o svém mládí, kdy byl akrobatem v cirkuse, říkal něco o létající hrazdě zavěšené po samou střechou šapitó, o lvu, který lítal nebo přes něj padal, pluli spolu ve fontáně plné hvězd. Staříkova tvář se křečovitě napínala oním úsilím mluvit, vyprávět i ostatním… Ne-mohl mu nijak pomoci.

Otočil se na podpatku a vydal se zpátky k nádraží snaže se zapadat do bahna co možná nejméně. Znovu zaslechl, patrně ještě silněji, hlasy lesa: ostrý křik ptáků a neslyšné vlnění neviditelných těl, která se honí nebo se krčí mezi kmeny stromů. Nedokázal se ovládnout a rychle otočil hlavu. Nebyl za ním nikdo, nebylo vidět nic zvláštního.

Tam v rohu, vzdychal starý, tamhle je – a ukazoval hubenou rukou směrem k bytosti, kterou viděl jenom on sám. Druhý muž mu otíral čelo zalité potem, vzal ze stolu sklenici a podpíraje ho pomohl mu napít se. Ne, nemám strach, vážně nemám strach. Proč byste měl mít strach, říkal druhý, musíte mít trpělivost, musíte čekat. A venku v jednom kuse drobně a hustě pr-šelo; déšť vytrvale padal na střechu a listy dubu, na koleje, po nichž už neprojel žádný vlak, už dvanáct hodin žádný vlak. K ránu stařík koneč-ně usnul s jednou rukou položenou přes prsa, druhou křečovitě svíral okraj deky. Déšť ustal, už ho nebylo slyšet. Začínalo svítat. Vstoupil do místnosti s telegrafem, zmáčkl jednu páčku, po-tom druhou, otočil kno�íkem, ještě jedním, nic: telegraf mlčel. Opřel si hlavu do dlaní a zůstal tak dlouho bezmyšlenkovitě sedět, cítil, jak se propadá do vlhké temnoty nebo naopak stoupá jako utopenec, jehož tělo vyplouvá na hladinu.

Nebylo lehké vynést klec po úzké chodbičce lůžkového vozu, přestože vagon byl prázdný, všichni vystoupili, teď se buď procházeli po ná-stupišti nebo za nádražím – někteří kurážnější se vydali po cestě k lesu, měli s sebou i lyže – nebo se usadili k jídlu v čekárně nebo v Licově po-koji, protože v jídelním voze už nebylo místo. Klec narážela do stěn chodbičky a vystrašený, rozčilený pták se pokoušel roztáhnout křídla a sekal zobákem do mříží nebo skrze ně do steh-na muže naštěstí chráněného hrubou látkou modré železničářské uniformy. Žena šla za nimi a pokaždé, když muž otočil hlavu, na tváři se jí okamžitě objevil záhadný úsměv, který měla už předtím v kupé; byl naprosto zmatený, pokusil se ji obejmout, potom si uvědomil, jak je trapný, její úsměv se objevoval automaticky, jako když se otočí kno�íkem a někde uvnitř se rozsvítí malá růžová žárovička a znovu rozjasní tvář, modré oči. Ukázala mu klec a řekla něco v tom tvrdém jazyce, několik krátkých slov vyslovených zastře-ným a panovačným hlasem. Podíval se na klec, potom na ni a poslušně přikývl. Cítil se provinile pro předchozí hloupý pokus a ona ho vzala za rukáv kabátu a zvedla mu ruku a on pochopil. Nebo se mu zdálo, že tentokráte chápe, stoupl si na špičky, uchopil klec se zlatými mřížemi (že by byla vážně ze zlata?) a vynesl ji na chodbičku. Žena se na něj usmála. Zanesl klec nahoru, k sobě do pokoje sledován udivenými pohledy Liky a starého, potom se vrátil, aby přinesl vodu a maso, orel měl žízeň, málem rozbil konvici, jak se po ní hnal zobákem.

Venku pršelo, už kolikátý den stále drobně a hustě pršelo, bez ustání, mraky byly stále sou-vislé, ani příliš vysoko ani příliš nízko, jako by to byl jediný mrak, obrovské popelavě šedé břicho; pršelo a dub vedle skladiště byl nasáklý vodou, napitý, listí bylo nehybné, z olova; neprojel už žádný vlak, už dlouho neprojelo nic a Lic� se nevrátil, neměl čím. Vyšel občas na nástupiště, schoulený v nepromokavém plášti, s tím otřepe-ným praporkem, který s sebou nevědomky vzal, nejspíš ze zvyku a dlouho stál bez hnutí v dešti nepřítomně zahleděný k širé trati. Čekal. Stařík umřel s pohledem upřeným do jednoho koutu místnosti, z posledních sil zvedl hlavu, pokusil se natáhnout i ruku, ale už neměl sílu, hlava mu klesla na polštář, ruka sevřela plátno košile a zů-stala ležet na prsou; druhou mu přes prsa položil on, potom mu zatlačil oči a otevřel okno: venku se zřejmě trochu rozjasnilo.

Vstoupil do Licovy kanceláře a posadil se na židli, na stole stála všechna ta složitá aparatura pokrytá prachem. Zmáčkl páčku, otočil kno�í-kem, potom toho nechal. Tenkrát, když se dozvě-děli o zrušení vlaku, zuřivě se dali do sepisování několikastránkové petice, až se kvůli tomu začali hádat. Pohádali se, jak zákon káže, Lic� prohlá-sil, že odejde, že dává výpověď. Rozohnil se, už nevěděl, co říká, ale neměl pravdu, to si myslel i Manolache, neměl pravdu. Takže nakonec žád-nou petici neposlali, bylo by to zbytečné, možná by ji ani nikdo nečetl, a kdyby, řekněte sami, co myslíte, co by se dalo dělat, jednou bylo rozhodnu-to a basta. My to neovlivníme, i Lic� bručel: ne-ovlivníme nic, zhola nic, řekl vesele Manolache. V místnosti bylo slyšet jenom drobné kapky deště, ono monotónní, znervózňující odkapávání a těž-ké oddechování umírajícího. Ale přesto jako by mraky prořídly, nebyly už tak souvislé. Nad lesem se objevila slabá narůžovělá záře. Opřel se rukou o parapet okna a čekal.

Venku sněžilo. Deště se najednou proměnily v déšť se sněhem a sněžení a všechno brzy zapa-dalo sněhem. Sněžilo téměř každý den, stejně jako v zimě, kdy se stala ta nehoda. Nebyla to vlastně katastrofa, o které by psaly noviny; a ni-kdo nebyl vinen. Vykolejil vlak, řval Lic� na

Čekání Dumitru Ţepeneag

Pokračování na straně II.

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • VBABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

celé kolo a on tam nahoře u okna, přestože slyšel, přiložil ruku k uchu a naklonil se ven. Náklad vykolejil, křiknul ještě jed-nou Lic�, expres má rozkaz zastavit a zůstat u nás, až do od-volání. Manolache vstal ze země a zapíchl lopatu do hromady sněhu. Strojvedoucí si všiml návěsti a přestože jel šíleně rychle – měli zpoždění – zabrzdil přesně před budovou zastávky, kde všichni tři stáli v pozoru, rozčilením naprosto bez sebe. Padaly veliké vločky a bylo to tak krásné, že všichni cestující vystoupili na nástupiště. Jen ona nevystoupila, zpočátku raději zůstala v kupé, možná nevěděla, co se stalo, ani jí nikdo nerozuměl; mluvila jakýmsi tvrdým a zároveň melodickým jazykem a on pokrčil rameny, možná, že má hlad, ukázal rukou na ústa, potom na břicho, nemáte hlad? Ona však roztáhla dlouhé ru-ce a mírně se pohupujíc v kolenou jimi několikrát zamávala jako křídly. Nakonec se k němu naklonila a dala k sobě dlaně, aby ukázala, že jde o nějakého hada nebo ptáka, o mládě orla s okrouhlýma a vlhkýma očima, které držela v kleci se zlatými mřížemi na horním lůžku. Pokusil se ji obejmout, ale rychle si uvědomil, že si špatně vyložil její úsměv, onen tajemný úsměv, který se jí vždy rozzářil ve tváři tak, jako se rozsvítí žárovič-ka, když se otočí vypínačem. Nebylo lehké nést klec po úzké chodbičce lůžkového vozu, přestože chodbička byla prázdná, všichni vystoupili. Klec narážela do dveří, do stěn, byla těžká a orel se pokoušel roztáhnout křídla a sekal zobákem do mříží nebo skrze ně do stehna muže v modré železničářské uniformě. Žena zůstala vzadu a on se zastavil, aby na ni počkal.

Byla to Švédka, tvrdil Lic�, když rozdával karty, vysoká plavovlasá dáma v bílém svetru. Mohla to být jedině Švédka. Takže byla zvyklá na mnohem větší chumelenice, než byla ta-hle. Proto nespěchala ven z vozu, a když konečně vystoupila, udělala to netečně, ani se nerozhlédla kolem. Vsadím se, že to byla Švédka. Nikdo mu neodpověděl. Nevěříte? řekl a zarazil se s kartami v ruce, podíval se na ně udiveně a důrazně pro-nesl: ze-Švéd-ska! Dej sem karty a nech těch teorií, řekl muž s knírem a podíval se na klec, a Manolache, který si toho pohledu všiml, zabručel, že to byl omyl pouštět orla, neměl jste ho pouštět, to říkám já. Tehdy si stoupl k oknu. Nikdy se nemýlil. Pojďte sem, řekl a chytil Licu za ruku: podívej! Nebe nad lesem bylo purpurové a po chvíli vzlétl orel, veliký jako aeroplán a začal stoupat v široké spirále, stále širší, takže pře-létal i nad budovou zastávky. Ještě vyrostl? zeptal se Lic� a by-lo vidět, že se trochu bojí, ne snad orla, který abnormálně rostl (možná je to nějaký obří druh ze Švédska!), spíše slavnostního tónu a stěží potlačované radosti, s níž druhý pozoroval orlovy stále častější lety. Potom už Manolache nedokázal vstát z po-stele a zbylí dva se u něj střídali.

Udělal několik kroků směrem k lesu a zastavil se. Země byla

nasáklá dešti. Manolacheho pochoval hned za zastávkou; vykopal hlubokou jámu ze strachu, aby vlci neucítili mrtvolný pach a nepřišli a nevyhrabali ho prackami. Celé dopoledne stál v dešti a kopal. Od lesa bylo slyšet ostrý křik ptáků, který probodával šumění listí a rovnoměrné a monotónní bubnování deště. Z dálky přicházely výkřiky smíšené s mručením nebo chrochtáním a vystrašeným máváním malých křídel. Podivný lomoz vycházel jakoby z podzemí. Byl tam, stejně jako v lese, snad celý průmysl, továrny a dílny, které ve dne v noci neustále usilovně vykonávaly tajnou činnost. Pokračoval v cestě klid-ným, vycházkovým krokem; už neměl nic na práci, žádnou povinnost, od rána do večera měl volno. Několikrát se zhluboka nadechl. Chvíli si říkal, že by mohl dojít až k sanatoriu – kdyby trochu natáhl krok, za tři hodiny by tam byl – a zatelefono-vat, vysvětlit situaci, smrt starého, Licovo zmizení, poškození telegrafu, měl toho tolik na srdci; snad příliš mnoho takhle všeho najednou! A proč jste to nenahlásil včas? Co by mohl

odpovědět?… Sám byl nemocný, patrně se nachladil toho dne, kdy pochoval staříka, kopal hrozně hlubokou jámu… A proč už nejezdí přes zastávku vlaky? Nyní bylo na něm, aby kladl otázky a důrazně zvýšil hlas a dokonce si přísně odkašlal. Zru-šili zastávku a jeho tady nechali opuštěného, tady v té divočině, i když, upřímně řečeno, tato myšlenka ho neděsila, naopak cítil, jak z hloubi jeho vědomí vyvěrá radost, pro kterou nenacházel žádné rozumné vysvětlení. Uvědomil si, že je šťastný, jak už dlouho nebyl, možná nikdy. Jaký smysl mělo jít do sanatoria? Zřejmě už tam dávno nikdo nebyl, najde jenom holé zdi, vítr strhl část střechy a ptáci si udělali hnízda mezi zbylými trámy; lesní zvěř pronikla dovnitř, volně se procházela po pavilonech, mezi lůžky, v operačním sále; poslední nemocní vypustili duši pod horkým dechem zvířat, která jim olizovala nohy a vyhublé ruce. A i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby bylo sanatorium mezi-tím opraveno, z ciziny přivezeny nejmodernější přístroje a ne-mocní odpočívali na terase v pestrých lehátkách na slunci a byli ošetřováni vysokými plavovláskami v bílých pláštích, i pokud sanatorium naplno prosperuje a na trávníku před budovami mu navíc dodává na lesku a modernosti množství automobilů, stejně už nemá žádný smysl, aby tam chodil. Musí zůstat na zastávce, nemůže se jen tak sebrat, i když telegraf nefunguje a vlaky už nejezdí – ale možná, že během těch dnů a nocí

kdy ležel nemocný nebo spal, aby se zotavil, možná jich tehdy projelo hodně, jeden za druhým, projelo jich víc, než za týden, než za celý měsíc – každopádně musí zůstat a čekat připraven s praporkem a pravou rukou přiloženou ke štítku čepice, stále v pozoru, bez hnutí.

Venku sněžilo. Manolache ve své špičaté čepici přes uši odklízel sníh. Právě se holil nahoře ve svém pokoji a zavolal na něj, dobré ráno, pane Manolache – nad lesem se mezi mraky začalo prodírat slunce. Potom se stala ta nehoda a expres musel zastavit na zastávce. Skoro všichni cestující vystoupili z vagonů, dováděli jak děti. Krásně sněžilo, padaly veliké nadýchané vločky. Později přišla i ta plavovlasá dáma, která začala mávat rukama jako nějakými křídly a potom ho zatáhla za sebou do kupé, kde se ji pokusil políbit. Vůbec se nebránila, možná jen z jejího úsměvu pochopil, jak je směšný. A potom spatřil klec, ale stejně nepochopil. Teprve mnohem později, až když expres odjel, po mnoha nocích; poté co starý umřel a Lic�, ten užvaněný výpravčí, zmizel, nebo spíš zdrh-nul. Mnohem později.

Venku prší, kdo ví, kolik dní už drobně a hustě prší, bez ustání; ale brzy už mraky nebudou tak souvislé, že to vypadá jako jeden jediný mrak, obrovské popelavě bílé břicho; prší a dub vedle skladiště je napitý vodou; listí visí nepohnutě, těžké jako olovo. Už dávno neprojel žádný vlak, marně stojí přednosta zastávky na nástupišti v nepromokavém plášti se zplihlým praporkem v levé ruce, druhá ruka připravena k pozdravu. Přes zastávku už žádné vlaky nejezdí, mezi pražci vyrostla tráva a plevel a kolejnice začaly rezivět.

A přesto čeká; každý den se velmi pečlivě oholí, obleče si uniformu a čeká. Posadí se na lavičku na nástupišti a po-slouchá šumění lesa, zvuk kapek deště dopadajících na listy. Občas vzdálený křik a vytí. Dlouho sedí zahleděn na lesnaté kopce obklopující zastávku. Někdy déšť na nějaký čas ustane, nebe se někde nad lesem zbarví do ruda a všechny drobné zvuky jsou přehlušeny máváním obrovských křídel. Tehdy vstává z lavičky a v pozoru, s hrdlem vyschlým vzrušením sleduje let nebo kroužení orla. Jeho tvář se rozjasní jako v ex-tázi, prsty se zaklesnou do rukojeti praporku nebo do modré hrubé látky uniformy. Mnoho už nezbývá. Bude čekat trpěli-vě, připraven. Potom přestane pršet, mraky se rozestoupí, ví-tr je rozežene a nebe zůstane čisté. Vstane za svítání a jeho oči budou radostně zářit. V zrcadle se usměje stejně tak záhadně a naléhavě jako ta žena ve vlaku. Oholí se, navoní se, vykar-táčuje si velice pečlivě uniformu, která je jako nová, přestože ji poslední dobou nosí každý den, z klece sundá červenou čepici s odstínem do višňové a vyjde na nástupiště. Vstoupí do Licovy kanceláře, podívá se na zaprášený telegraf, poté přistoupí k oknu a uvidí nebe lehce narůžovělé v místě, které zná jenom on. Vyjde ven, udělá několik kroků směrem k lesu,

bude poslouchat šumění korun stromů a křik ptáků; uslyší všechny ty vzdálené nářky a kejhání a vytí, které vycházejí z podzemí, nebo spíše z hloubi lesa. Vrátí se, bude se dívat na druhý kopec naproti zastávce, bude se dívat na zrezivělé kolejnice, zarostlé travou a plevelem, posadí se na nástupišti na lavičku a bude čekat pozorně pozoruje oblohu.

Tam nad lesem bude obloha nadále měnit barvy: z růžové postupně přejde do červené, do stále ohnivější, jasnější červe-né, do nachově rudé, císařského purpuru! – a tehdy všechny hlasy lesa utichnou a bude slyšet jenom mávání stříbrných křídel obrovského orla, který vzlétne nad korunami stromů, obrovský a svým stínem halící kopce a lesy a bude stoupat stále výš, ještě výš, stříbrně zářící na purpurovém hedvábí nebe, bude kroužit, jednou, dvakrát, nespočetněkrát, nejprve vzhůru, poté dolu a jeho spirály budou stále širší, stále po-malejší, přeletí i nad zastávkou, nad tvou tváří proměněnou vzrušením s očima zvlhlýma radostí a s vysušeným hrdlem, svaly v zátylku tě bolí, jak je napínáš, abys mohl sledovat stále širší a nižší kroužení orla a náhle na všechno padne stín a ty začneš mechanickými pohyby rozepínat kno�íky své unifor-my, košile, orel přelétá stále blíže, stále níž, jeho křídla sviští a rozrážejí vzduch, větve stromů se ohýbají, dub se kácí k zemi a střechu zastávky odnáší poryv větru, stín a chlad, stříbřitá křídla stále blíže, už téměř nevidíš nebe, on, orel, je nyní tvým nebem, z posledních sil napneš hruď, celé tělo.

Ale zatím venku prší, stále drobně a hustě prší, bez…

povídku přeložil Tomáš Vašut

Dumitru Ţepeneag (nar. 1937) je jedním z nejoriginál-nějších rumunských prosaiků. V padesátých letech psal výhradně do šuplíku, poprvé publikoval až koncem šede-sátých let, kdy stál u zrodu nového literárního směru - tzv. oneirického estetismu. V Rumunsku tehdy vychází i jeho vrcholná sbírka Čekání (Aşteptare). V roce 1975 byl ne-pohodlný spisovatel během pobytu v Paříži zbaven rumun-ského občanství Ceauşescovým presidentským dekretem. Nucen zůstat v emigraci začal od osmdesátých let psát francouzsky. K psaní v rumunštině a do povědomí rumun-ských čtenářů se vrací až v devadesátých letech, kdy jsou postupně vydávány jeho romány, mj. Hotel Europa, jenž obdržel cenu UNESCO a nedávno vyšel i v češtině. Autor známý svými kritickými postoji vůči okupaci Československa v roce 1968 sám několikrát navštívil Prahu, naposledy v roce 2009 jako host veletrhu Svět knihy. Po autorském čtení ve Veletržním paláci následovala výprava přes Letnou do jedné malostranské restaurace. Ten den jsme se večer rozcházeli na Národní třídě před Bluovou Nekonečnou smyčkou s tanky a bagry. A tak na ono setkání s autorem navazujeme po půldruhém roce právě zde.

(Část III., úryvek)

„Extravagance a mystérium románu na pokračování“, i tak by se dala ve zkratce charakterizovat první část trilogie Orbitor (Oslepující, Oslňující, 1996), nejvýznamnější prósy básníka a spisovatele Mircei Cărtăresca napsané ve tvaru motýla. V jeho levém křídle se obrací k nedávné minulosti a věren svému pojetí „chymérického snu“ ji předvádí jako subjektivně pojatou halucinaci, jako Buku-rešť, v níž se pojí reálné i fantastické. V této próse se vlastně naplno rozvíjí rumunská va-rianta „druhého města“ načrtnutá již v Nos-talgii (Nostalgia, 1993, ukázka v Babylonu 10/ 2010). A stejně tak právě v Cărtărescově motýlu lze nalézt i ajvazovský motiv roze-vřené knihy obsahující tajemné písmo: „Má minulost byla klíčem… Nevěděl jsem, zda se řádky mého života (hlasy a doteky, oblaka a města, úsměvy i hlína plná žížal) čtou svisle nebo vodorovně, zleva nebo zprava,… zda je to písmo znakové či fonetické, zda je to vůbec nějaké písmo…“

Několik měsíců po vstupu tanků Var-šavské smlouvy do Československa přija-lo Ředitelství V. oddělení rumunské stát-ní bezpečnosti Securitate sérii nových opatření, část z nich si odporujících a ne-uskutečněných, spadajících do nejvyšší sféry státního utajení. V tomto období byly provedeny únosy dětí rumunských občanů (chlapců i děvčátek), byly usku-tečněny převozy krve v pneumatikách některých vojenských vozidel, pracovalo se na podzemních zařízeních (atomo-vých elektrárnách? bunkrech? protiato-mových krytech?), v domech zdánlivě opuštěných nebo obývaných cikány se objevily ultramoderní tiskárny chráně-né dvojitými zdmi. Ve čtvrti Fundeni provedla kosmické laboratoři podobná klinika kompletní plastické operace na některých občanech, u nichž bylo zjiš-těno, že mají jistou fyzickou podobu, postavu či hlas jako vůdce národa. Tito občané, kteří se po operaci stali s titá-nem titánů totožnými, byli prohlášeni za zesnulé v důsledku jistých nehod a byly jim uspořádány pohřby.

Extravagance a mystérium románu na pokračování těchto opatření, absolutní moc, kterou měli nad těmi, kteří tyto konkrétní hrůzné činy páchali: lékaři, vojáky, dělníky a kněžími, stejně jako fakt, že byli stále více chváleni stranic-kým a státním aparátem (jejich stranic-kých schůzí se občas účastnili dokonce členové Politického výkonného výboru) způsobily hluboké změny v psychologii důstojníků bezpečnosti. Většina z nich náležela k nové generaci, která strávila dětství v době války a dospělosti dosáhla poté, co vlna teroru 50. let již pominula. Často je bylo slýchat, jak mluví o „sta-rých“ jako o jakýchsi tupých neotesan-cích, sprostých tyranech, kteří v místnos-tech, které páchly jako chlívek, šlapali svým obětem po nohou a nechutně se

potili. Staří kolegové v profesi, stále více upozaďovaní, vypadali ještě stále jako venkovští burani, na nichž nechtěla nijak sedět ani uniforma. Neuměli se téměř ani podepsat, a když otevřeli pusu, aby „pro-mluvili“, nudili mladé „zobáky“ ( jako s nevolí a nenávistí mezi sebou nazývali nově příchozí) stejnými dávno známými skazkami o tom, jak ve Făgăraşi lovili nepřátele lidu. Většina těch povídaček se točila kolem cikána Alexandra Belateho, který se stal hrdinou jednotek Securitate a byl poctěn verši napsanými soudruhy spisovateli: „Belate? Tož to já vám po-vím, jak to bylo s tím Belatem. Tož ten umřel jako úplný kokot, bo ten cip vzal hned nohy na ramena a banditi ho tak akorát kliďánko mohli sejmout. Soudruh básník neznal situaci, když napsal tu bá-sičku na prapor:

Zabit zákeřně zezadubojovník z lidu netečně padl,Belate, náš hrdina nejdražší!…ani tu cigaretu dokouřit nestačil!“

Když slyšeli o Belatovi a o nepřátelích z Kanálu, kteří pochopitelně „skončili tak, že pili vlastní chcanky“, cítili mladí dů-stojníci, že je chytá amok. Nikdy by si neumazali ruce podobnými zločiny. V do-konale padnoucích oblecích vonících po levanduli navštěvovali knihkupectví za účelem koupě módních knih, navštěvovali se navzájem, s manželkami, nabídli se vždy pouze nějakou tou kávou a koňakem (neu-sazovali své hosty za stůl a nevykrmovali je polévkami), večer se spíše shromažďovali v „Selektu“ nebo v „Bohémě“… Všichni po celou dobu dospívání snili, že se stanou tím, čím jsou nyní, a vida, splnilo se. Všich-ni vášnivě četli O půlnoci spadne hvězda a Konec neviditelného špiona ztotožňujíce se s důstojníky v civilu, bez bázně a ha-ny, například s majorem Frunzou nebo kapitánem Lucianem, kteří, kvintesence Hercula Poirota a mytologického Herkula, dokázali rozluštit tajemné případy a chytat imperialistické špióny, někdejší válečné zločince navrátivši se do vlasti pod faleš-nou identitou. Snili, že se jednou nakonec také zeptají „A kdopak vy vlastně jste, pane Pietraru?“, až bude odzbrojený špion v černých brýlích sedět zdrceně v křes-le. „Neskrývá se náhodou pod tímto vy-půjčeným jménem Horst Müller, bývalý důstojník SS?“ Přičemž poté, dříve než bude moci kdokoli zasáhnout, rozkousne dotyčný ampuli s kyanidem skrytou v lím-ci košile…

(…)Nadporučík Ion Stănilă se na Ředi-

telství Securiate inteligencí příliš ne-vyznamenal. Zato se však díky selské mazanosti dokázal vyhnout nástrahám, zlomyslnostem kolegů, příliš špinavým záležitostem a těm, v nichž se člověk do-zvěděl příliš mnoho. Jeho práce byla do-sud rutinní: získal informátory v několi-ka podnicích, takže míval neustále na

stole nudná hlášení plná gramatických chyb, z nichž, ať by se člověk snažil sebe-víc, nešlo nic zužitkovat: co udělal jeden, co řekl druhý… „Včera 26. V. ´67 byla výplata a mistr Botan Ilie řekl u piva vtip o prvním tajemníkovi v pekle v kotli s hovnama. A ještě řekl, že komunismus je společnost lenochů, protože u Něm-ců se tak neulejvají jako u nás. Říká, že u nich inženýři sedí na prdeli na židli a hledí si práce a u nás je tomu naopak, že si hledí židle a prdí na práci.“…

Většina udání byla kvůli politickým vtipům. Jak máš, sakra, zavřít chlapa kvůli něčemu takovému, tím spíš když víš, že vtipy jsou vymýšleny a rozšiřová-ny zároveň s fámami z front speciálním útvarem v Buzeşti, tvými kolegy, kteří je sami taky přebírají z francouzských sbírek a přizpůsobují je… A přehrávají je jedni druhým na Čechy, Bulhary, Rusy, Poláky, takže se není co divit, že celý tábor se směje stejným vtipům, v nichž zaměňují akorát Kádára za Brežněva a Waltra Ulbrichta za Ceauşesca. Raději ať se smějí, než aby vyšli do ulic. Nebo že poslouchají „Svobodnou Evropu“. Zaprvé, neposlouchá jich moc, a potom, dokonce i ti, kteří poslouchají, tvrdí, že jsou to lži a provokace. Mládež zas bere

muzika. No, vždyť i oni musí mít nějaký ventil, jinak začnou dělat pitomosti a bu-de hůř.

Přede dvěma roky byl nečekaně zba-ven rutiny setkávání se se svými donašeči v domech konspirace (vlastně špinavých bytech některých nýtovačů, kteří jim ne-chávali klíče s dovolením, aby je použí-vali jako úkryt po celou dobu, co bývají ve fabrice: mnozí jeho kolegové používali tyto domy jako „mrdníky“ a vodili si tam spíše ženské), dostal první zvláštní úkol. Objevily se totiž informace, že v celé vý-chodní Evropě se objevily pojízdné sku-piny svobodných umělců, kočovných cir-kusáků, kteří se předváděli o poutích a na prostranstvích na okrajích sídlišť, skupiny odolávající zákonným pokusům centrali-zace artistického živlu cirkusového světa a jeho podřízení státnímu dohledu po vzoru slavného moskevského Velkého cir-kusu. Jistě, provazochodci, polykači ohně

a mečů, siláci, trpaslíci a hadí ženy existo-valy odpradávna, ale to, co se dělo nyní, se zdálo být něčím naprosto jiným. Itine-ráře asi dvaceti takových skupin sledovaly od Gdaňsku po Groznyj absurdní trasy očividně nesouvisející se zdroji okamži-tého zisku. Často přicházeli do míst trhů a jarmarků v jiném ročním období, než byla tradiční pouť. Některé vozy s plach-tou nebo plechové maringotky se s rámu-sem točily v kruhu, jiné po dlouhé přímo-čaré trase udělaly najednou velký obrat vlevo, berouce to občas přímo přes lány řepky a slunečnice. Jako na rozkaz dávaly všechny skupiny představení simultánně ve stejný den a ve stejnou hodinu, což vedlo důstojníky KGB, kteří si jako první (proč asi?) povšimli podivných přesunů cirkusáků, k tomu, že předpokládali buď existenci prvotního plánu, známého a do-držovaného všemi skupinami jako jakýsi jízdní řád, nebo permanentní komunikaci mezi nimi. Druhá hypotéza padla hned v počátku. Nezdálo se, že by docházelo k nějakému fyzickému kontaktu pomocí rádia, poštovních holubů nebo lidských vyslanců. Myšlenka prvotní konspirace, pravděpodobně proti státnímu zřízení (v tom smyslu existovaly důkazy), se stala pracovní hypotézou pro socialistické taj-né služby, přestože nebyla vyloučena ani eventualita sítě politické, vojenské nebo dokonce průmyslové špionáže (někteří cirkusáci vlastnili a používali fotogra�ckéaparáty, pravda, předpotopní, skutečné daugherotypie, takové, co vytvářely pře-vrácený obraz na neprůhledné skleněné desce). Tehdy byl sestaven generální plán na potírání tohoto fenoménu rozeslaný z Moskvy do satelitních zemí. Tehdy, v roce 1966 a nikoli o dva roky později, u nás vlastně propukla první rebelie proti Rusům, první nenadálý projev národní hrdosti: poté co si zajistilo záda u „nejvyš-šího předsedy“, odmítlo vedení Securitate velmi opatrně sovětský plán dokazujíc, že v našich speci�ckých podmínkách se uka-zuje potřeba strategie na lokální úrovni. Národní plán nesl krycí název „Operace Paltinul“, ne snad z nějakého okultního motivu, nýbrž zkrátka proto, že se za něj odpovídající důstojník jmenoval major Paltin Bădescu. Jelikož byl tak trochu fyziognomem – major získal doktorát na kriminalistice z díla Galla a Lombrosa ve spojitosti s nedávnými výzkumy ohledně „chromozomu zločinu“ –, důstojník si dal za úkol vybrat pro operaci lidi s co možná „nejlidovějšími ksichty“, kteří by dokonale zapadli do atmosféry tržiště Moşilor. Tupci s volaty, opilci s červe-nými nosy, vesničtí burani s vodnatýma očima, krátkolebí vepředu s jedním ple-chovým zubem, ženské s vyjeveným výra-zem a moučnatou tváří, mladíci s vlhkými rty a úkosnými pohledy onanistů – takto měli dle felliniovské vize majora Bădesca vypadat ideální agenti pro plánovanou misi. Vyskytl se však jistý problém, jelikož všechny tyto rysy předpokládaly zároveň mentální zaostalost: jako každý umělec, musel major nakonec přijmout fakt, že ideálu nelze v tomto světě dosáhnout. Ne-říkal snad sám Leonardo da Vinci, že jeho ruka nedokáže sledovat jeho myšlenky? „La polizia e una cosa mentale“, řekl si

s hořkým úsměvem Paltin Bădescu a pou-žil to, co měl po ruce.

Tak začal poručík (tehdy poručík) Ion Stănilă prodávat čepice z pozlátka a krepového papíru, papírové trumpety a papírové brýle v páchnoucí tlačenici tržiště Moşilor spolu s prodavači moštu a mititei na podzim šedesátého šestého. Mezi rybí tržnicí s jejím shnilým, slaným a babským puchem a tržnicí Obor neby-lo dláždění rozlehlého prostranství pro samé bahno ani vidět. Na pozadí tohoto panoramatu se bláznivě točil řetízkáč. Motor měl ukrytý za rámy pomalova-nými břišními tanečnicemi a velbloudy s lidskou tváří. Lidské moře se tlačilo pod tím větrákem se strnulými těly vla-jícími na konci vlivem odstředivé síly. I když se zdálo, že už tam není ani tolik místa, aby člověk vyndal ruku z kapsy, dav přesto postupoval v širokých prou-dech směrem k tržišti, k prodavačům moštu, k rohu sýrařů s jejich poněkud jednotvárným artiklem a směrem ke što-sům beden, kde se po 75 haléřích prodá-val v zaoblených a matných lahvích oblí-bený mošt. Oblečen do oděvu z hrubého sukna, pomačkaného, jakoby vyzvednu-tého z divadelní rekvizitárny, na hlavě s fezem a troubící z trumpety ve tvaru motýlího sosáku, která se náhle protaho-vala, když se nafoukla vzduchem, našel si i důstojník své místečko vedle baráku, ve kterém probíhala cirkusová předsta-vení. Na stolečku měl před sebou na prodej ještě míčky z barevného papíru naplněného pilinami zavěšené na gumič-ce, hliněné ptáčky natřené v odstínech jahodové a indigo s nabarvenými pírky v ocase, celuloidová joja plněná olovem a sluneční brýle z červeného celofánu. Okolostojící děti, otrhané a kvůli špat-nému počasí samý sopel, neustále zkou-šely něco ukrást nebo žadonily o čepici nebo o míček, takže poručík, kterému z toho šla hlava kolem, stěží mohl záro-veň sledovat vchod do cirkusu. Občas dal nějakému uličníkovi na hlavu čepici z krepového papíru, aby se procházel po tržišti jako živá reklama. Divil se, jak si ho tenhle podnik podmanil. Zboží dostal z inventáře Ředitelství státní bez-pečnosti, ale teď ho svrběly dlaně, aby z toho měl i nějaký ten pro�t, sebemen-ší, pro sebe, takže začal nejdříve žádat o 50 haléřů více, než byla cena stanovená jeho nadřízenými, potom dokonce o je-den lei. Smlouval s vervou, jako na trhu a pokoušel se šidit při počítání peněz. Hned první den si kolem poledne náhle uvědomil, že úplně zapomněl na svou misi. Stovky podezřelých mohly projít kolem něho, když obchodním zaujetím celý rudý ve tváři vychvaloval své zboží. V noci převaluje se ze strany na stranu pod prostěradlem vedle své ženy, jejíž pihy slabě svítily ve tmě jako mletá sko-řice na perníkové �gurce, viděl poručíkStănilă na sítnici zcela jasně hromady plechových hodinek s řemínky z pestro-barevného plastu, píšťalky fotbalových rozhodčích, míčky na gumičce, myši bě-hající po cívce a slony pohybující se va-hou pozlaceného penízku.

Přeložil Tomáš Vašut

Orbitor, levé křídloMircea Cărtărescu

dokončení z přecházející strany

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • VI BABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

Pokaždé, když se Christa ve vyprá-vění vrací do svých vzpomínek, začne být vznětlivá. Životní fáze, kdy v posteli po milování plakávala, už u ní dávno odezněla, je také pravda, že to dělají čím dál méně, její tělo usychá a je čím dál tím méně pohostinné, neporušena zůstala pouze tajemství minulosti. Za tuhle popudlivost se omluví, tak za ho-dinu, za dvě, deprese se na mně pode-psaly, pochop mě, on chápe, nerozčiluje se, nereaguje vůbec nijak, ať si raději uleví, ať řekne, co chce, než aby řídila nervózní.

“Rozzlobilo tě, když jsem řekla, že je to země na okraji světa, a stricto sensu máš pravdu... Ale věci se mají ve sku-tečnosti o trošku jinak. Cesta tam trvá dvě hodiny, ale nezapočítal jsi jízdu do Říma, cestu na letiště a zpět...”

“Víš dobře, drahá, že tě nechci una-vovat s...”

“O mě nejde, jsem zvyklá čelit těž-kostem, když je třeba... Ale ty jsi ten, který věčně naříká, že se mu nedaří, že vzdycky přeruší práci právě ve chvíli, kdy... Ty jsi ten, kdo si bude za měsíc stěžovat, že nestihne dodat knihu v ur-čený termín. Neodpovídáš, což jsem také čekala, znám ten tvůj zvyk vyhýbat se nepříjemným rozhovorům nebo je alespoň odkládat na dobu, kdy už ne-mají žádný smysl, ale já trvám na tom, abychom to probrali, i teď, pět minut po dvanácté. Už měsíc se ti snažím po-vědět pár věcí, a ty ten hovor vždycky utneš, jakmile se mi ho podaří otevřít. Ještě je čas, můžeš si to ještě rozmyslet, jak jsem ti říkala, v našem věku jsou zdravotní problémy dobrá výmluva, na naléhavé žádosti z ministerstva se také dá odvolat... Proč by ses měl dobrovol-ně vystavovat nebezpečí...?”

Dálnice bez konce, uprostřed přeťatá vedví plůtkem z oleandrů obsypaných bílými, růžovými, červenými květy. Za-lesněné vrcholy stoupající k nebi, na nich bílé skvrny středověkých vesnic, které se sem, k pramenům, vyšplhaly před stovkami a stovkami let.

* * *„Nebezpečí existovala, to nepopírám,

ale teď už je situace úplně jiná. Chci říct, že je jiná, co se mě týče... Jsem občan cizího státu, těším se ochraně své adoptivní země, navíc slovo mého býva-lého kolegy, Alexandra Stana, kterého jsi zmiňovala, tam má velkou váhu. A za něho já ručím, vždyť se známe už dvacet let, od té doby, co jsme spolu přijeli na studia... Rozdělili jsme se ve chvíli, kdy se on rozhodl vrátit, a já si vybral tady zůstat. Je inteligentní, přímo brilant-ní, drahá, i když se pro výzkum zrovna

nepřetrhl od té doby, co mu nabídli důležité funkce... No ale představ si, jaká to byla radost znovu ho po tolika letech vidět, vůbec se nezměnil, jen ze-šedivěl, samozřejmě, a pár kilo přibral, jak už se to stává... radoval jsem se, jako bych potkal dávno ztraceného bratra, a i když bylo jen málo času, své přá-telství mi prokázal dostatečně... Hned několika způsoby...”

“I já ho oceňuji, člověk s dobrým vzděláním, zcestovalý, se hned pozná... Značný rozdíl oproti těm jeho přátelům z ambasády, na které si věčně stěžuje, že se jich nemůže zbavit, ale přesto trvá na tom, abychom je zvali k nám do-mů. V tomhle ohledu nicméně zůstávám i nadále neoblomná, nezlob se. Nevím, kolik důkazů přátelství ti tenhle pán nabídl, co ale vím, je, že měl dostatek důkazů přátelství od tebe. Potřeboval pozvánku na kongres v Berlíně, a dostal ji, chtěl jet na konferenci do Bazile-je, a tys ho doporučil, chtěl stipendia pro své studenty, mezi nimiž byla i jeho dcera, a tys udělal první poslední, aby

je dostali... A pokud všichni pozvaní nedorazili včas nebo pokud všichni ne-dostali pasy, ty, můj drahý, jsi z toho byl více nervózní, než on... Moudrý Alexan-dru byl spokojený, protože jeho dcera obdržela stipendium... mladá dívka, o které jsem si jinak jistá, že si ty peníze plně zaslouží.”

Oslepující slunce. Horko. Klouzat očima po okolní krajině je stejná lahoda jako hladit prsty strukturu malířského plátna. Raduje se z citového rozechvě-

ní, jež se ho zmocňuje, když k němu přicházejí vzpomínky v jeho životě již tolik vzdálené, jako je vzdálena země, v níž trávil své dětství. Takto se mu nyní vybavují verše z Homéra, které mecha-nicky plynou, bez ohledu na vyděšenou prázdnotu, již v sobě on sám chová. Ithaka sama je nízká a nejvýš se rozklá-dá k moři / k západu, kdežto ty druhé jsou ve směru na východ, k slunci; / drsná, však mládeže pěstounka výborná - nemohu věru / nad svoji rodnou zem nic sladšího na světě spatřit.

* * *(...)

* * *

List č.12Já, PAVEL FODOR, syn Nicolae

a Eleny, narozen 1.11.1917 v Calafatu, bytem Caragialova ul. č.18, sektor 2, Bukurešť, tímto prohlašuji:

S MANEM jsem se seznámil v průbě-hu roku 1944. On dělal doktorát na Sor-boně, já jsem pracoval na rumunském vyslanectví.

Neudržoval jsem s ním žádné styky.O jeho politické činnosti mi není zná-

mo nic.Osoby, se kterými se měl stýkat ve své

zemi nebo v zahraničí, neznám, kromě jeho kolegy Alexandra Stana, se kterým přišel na vyslanectví kvůli prodloužení víza.

Říkal, že chce odjet do Ameriky.Čímž se ukazuje, že vedl činnost ne-

přátelskou naší lidově demokratické vládě.

Byl poměrně vysoký, blond vlasy, předčasně zešedivěl, modrozelené oči, dobře ovládal jazyky francouzský, ital-ský, německý a anglický.

Nejsem s ním v současné době ve sty-ku a není mi známo nic o jeho momen-tální situaci.

Toto všechno prohlašuji ze své svo-bodné vůle a nikým nedonucen.

Podepsán: Pavel Fodor

* * *

„Víš, co s timhle můžeš udělat? S tim si můžeš tak akorát vytřít prdel! Tenhle Fodor, to bude ňákej vod americkejch špionů, víme? Jestlis ho vyslýchal ty, tak co když si vzpomene, až tě uvidí, jaks ho bil holí a jak si ho šestnáct let proná-sledoval! Cos mu udělal, skřípnuls mu prsty do dveří, že stačí napsat tři řádky, nic nevim, nic sem neviděl?! A tohle má bejt podle tebe práce informátora? Tohle má bejt naše tajná válka? Sakra,

soudruhu, kolik let už pracuješ pro naší instituci a eště ses nenaučil, co to je složka? Jak má vypadat plán opatření? Pokolikátý už tě upozorňuju, že musíš pozvednout svojí profesní úroveň!“

„Ano, soudruhu plukovníku, jak řekl soudruh Nicolae Ceauşescu, pozvednutí úrovně je úkolem všeho našeho lidu a tadyhlenc je ten druhý záznam, co opatřil agent ,Ene‘.“

* * *

List č. 14-15

ZÁZNAMS profesorem TRAIANEM MANEM

jsem se seznámil skrze doporučení Vic-tora Georgesca. Poznal jsem ho v květ-nu roku 1981. Na základě doporuče-ní Victora Georgesca pro mne obstaral pobytové sigiorno v Itálii kde jsem byl jako rumunský uprchlík, potom nás vzal na „Comitato per profughi rumeni“ v Římě via Babuino 149 aby pro mě zařídil další papíry nutné k odcestování do Kanady. Při této příležitosti jsem se dověděl následující:

Ze země odcestoval na studia s ru-munským pasem v r. 1941. Zanechal po sobě snoubenku, která s ním buď ne-chtěla odjet, nebo ji s sebou nevzal.

V r. 1947 byl povolán zpátky do vlasti. Tím že odmítl, byl zbaven rumunského občanství což ho velice rozčílilo.

Dělá pravicovou politiku, protože je v komisi rumunských uprchlíků v Římě kterou provozuje. Dále chci zmínit, že jsem měl příležitost s ním a s konzulem Kanady v Římě jednoho večera v červnu r. 1984 povečeřet a při této příležitosti se mluvilo také o obstarání mého víza do Kanady.

Dále jsem se dověděl, že má známosti a dobré jméno a že má velký vliv na ital-

ském Ministerstvu školství.Díky doporučení Victora Georgesca

jakož i tomu, že jsme spolu často vedli rozhovory se mezi mnou a ním vyvinul vztah blízkých známých a z jeho strany se těším přátelství.

Dále je mi známo, že se intenzivně angažuje v komisi pro rumunské uprch-líky v Římě a poskytuje pomoc mnoha rumunským uprchlíkům.

Poměrně vysoký, brzy zešedivěl jak mi bylo řečeno, plnovous, modré oči, ženatý se ženou s dospělými dětmi.

Zdroj „Ene“

* * * Vezme ze stolu krabičku dunhillek,

zapálí si, vyfukuje kotoučky dýmu a ml-čí. Dívá se na strop, pokuřuje a mlčí; má výraz dobráckého účetního z JZD.

Zvíře je v pasti, teď už ho ze spárů nepustí. Vychutnává si představu pro-cedury, která bude následovat. Rukou pročísne své kudrnaté vlasy, které mu na čele řídnou, protože tam vyrůstá ně-jaká kost, tukový nádor nebo co, možná parohy, doufám, žes mi je nenasadila ty, řekl své ženě, a ona: Já? To vystrkuje růžky čert, co je v tobě!

Gherghina v pozoru zkameněl, připá-lil by mu, kdyby mohl, pěkně by mu za-topil, nakopat kanadama do břicha a do koulí! Ale nemůže dělat nic než stát v pozoru a polykat urážky, koho má asi za zády? Patiuşu? Doicara? Nikdo a nic už mu nepomůže: odstaví ho do odbo-ru Sledování a pátrání, než mu vystaví papíry k odchodu do penze, a pak mu nezbude nic jiného, než se procházet mezi sídlištními bloky a kopat do sebe panáky spolu s jejich správci.

„Z bláta do louže... Je to sračka, jedno jako druhý!“ Konečně vyřkl rozsudek.

„Vidim, že máš eště jeden papír, dej mi ho taky! Kdo to dělal? Poručík Matei?“

ukázku z románu Întâlnirea (Setkání) vybrala a přeložila Dora Plíšková

Gabriela Adameşteanu, nar. 2.4.1942 v Târ-gu Ocna, je jednou z významných osobností současné rumunské literární scény. Vystudo-vala obor Rumunský jazyk a literatura na Bu-kurešťské univerzitě, před r. 1989 pracovala v několika nakladatelstvích, od r. 1991 byla šéfredaktorkou politicky analytického časopisu 22, od r. 2004 vede jeho kulturní přílohu Bucureştiul Cultural. Je také členem rumunské Skupiny pro společenský dialog.Debutovala románem Drumul egal al fiecărei zile (Každodenní jednotvárná cesta), 1975, následovala sbírka povídek Dăruieşte-ţi o zi de vacanţă (Dopřej si den prázdnin), 1979, v roce 1983 jí vyšel román Dimineaţă pier-dută (Ztracené ráno), 1989 pak další sbírka povídek Vară-primăvară (Jaro-léto) a v roce 2001 román Intâlnirea (Setkání), z něhož je vybrána naše ukázka. G. Adameşteanu píše též eseje a překládá (Guy de Maupassant, Hector Bianciotti).

Setkání ukázka ze �ejnojmenného románuGabriela Adameşteanu

V moři se postupně odrážela perleťová barva na západě, pak popelavé stíny večera, setmělá tvář noci, zasněný východ a nádherná modř nového rána. vládce Vodní hladinu rozmanitou jako roční období nerušeně sledoval panovník, který byl i nebyl panov-níkem, generálové, politici, ministři, rádci, tajemníci a mnozí další, kteří také byli i nebyli tím, čím si mys-leli, že jsou. Mnozí z nich viděli moře poprvé v živo-tě. Kvůli tomu se někteří důstojníci a služebníci se-hnuli a dali si kámen do pusy (malý, samozřejmě, o velikosti višně nebo rozinky). Jiní ho dobře znali z cest a obrazů. Jeden z nich ho vnímal jako ženu, s níž sdílel dlouhá léta lože. Byl to bojar, který se dí-ky svému věku stal za chladného podzimu rovnou premiérem, poté co se v životě zabýval inženýrstvím, tajnými společnostmi, revolucí a literaturou, správ-cováním a vínem, ale ponejvíce byl znám jako býva-lý bej Samosu. Až do oběda následujícího dne desá-tého měsíce pozorovali ze souše vlny, které mizely a měnily se v pěnu. Pak kolem poledního už sledo-vali jejich zrození a zánik z širého moře. Nejprve z můstku a pak palubními okénky galéry „Yssedin“. Toto nekonečné vlnění, v němž se rozpouštěly pa-prsky slunce a přeměňovaly se na světelná kola, oča-rovávalo nejen duše, nýbrž i žaludky. Na palubě pla-chetnice se dvěma stěžni, jedné z pádišáhova obrov-ského loďstva, kde je přivítal a doprovázel generál adjunkt, bylo dost takových, kteří se sháněli po rendlících, džberech a lavorech, aby nenápadně se sténáním vyvrhli to, co v nich zbylo z oběda. Zubaře plavba těšila, ale když viděl ostatní, nemohl si ne-vzpomenout na to, jak přeplouval tamto jezero se třemi názvy (Bodensee, Schwäbisches Meer a Kon-stanz) a jak při tom trpěl. Avšak na rozdíl od helvét-ské plavby, kdy si vybral vodu a čerstvý vzduch mís-to vědra a rohu místnosti, tady se nikdo neodvážil nahnout se přes zábradlí, aby neznečistil modrou hladinu a nerozzlobil námořníky osmanského loď-stva. Bospor se jim ukázal po dalších dvou výcho-dech slunce. Jedněm jako zázrak, ostatním jako je-den z přístavů zaplavený koráby a bárkami a obklo-pený pevninou všeho druhu: letními sídly pokrytými říjnovou námrazou, plážemi a vyprahlými stráněmi, zažloutlými sady, vinicemi a rybářskými sídly. Blíz-

ko bylo velké město, jeho dech připomínal závan vě-tru, takže Joseph Strauss, který vyměňoval chladivý kapesník na kuchařově čele, věděl, co má dělat. Ote-vřel rudou tašku z telecí kůže, z níž už dříve, někdy v červnu, seškrábal písmeno S, popadl skalpel a na-řízl okraj podšívky. Vespod, přímo v místě, které prohledával ukazováčkem, nahmatal to, co si byl jist, že nahmatá. Pak se vrátil k bledému dlouháno-vi, Calistrachovi, který mu dokázal vysvětlit, co je to libeček, ale zasekl se u kmínu, medvědího česneku a mořské nemoci. Teprve ve Sladkovodním paláci, v místnosti pro služebnictvo, Joseph vytáhl zpod podšívky tašky malý hnědý váček a přemístil ho do náprsní kapsy. Četl Leibnitze, jeho slova o optimis-mu a přemýšlel o své matce a sestře a o Gertrudě a Irmě (které si ten čaj tak oblíbily, až se vnořily do blažené netečnosti a nevšímaly si ani ohně ani dý-mu). Zapálil vonné tyčinky, které našel ve stolku, jednu na památku každé z nich. Když přišla zpráva, že velebný sultán je připraven přijmout knížete, prá-vě sypal do vařící vody čtvrt lžičky jemného prášku z hnědého váčku. Byl to prášek z Amanita muscaria, který si sám připravil. Nejprve nasbíral červené hou-by s bílými puntíky na kloboučku, pak jim oloupal plachetky a usušil je v průvanu a stínu na půdě ber-línského penzionu. Nakonec je namlel nadrobno a dobře rozdrtil. Princ Karl Ludwig se napil horké tekutiny, pomaluji ji usrkával a na návštěvu, z níž měl třasavku, se vydal teprve poté, co vyprázdnil šá-lek. Znovu se chvíli plavil plachetnicí „Yssedin“ z asijského na evropský břeh a poté, co loď zakotvila u břehů, se přemístil do kaiku se dvanácti veslaři, jenž byl vyložený sametem. Měl na sobě sváteční uniformu generála Spojených knížectví. Najednou si potřeboval zavýsknout. Nebránil se tomu a výskl si (k údivu politiků, ministrů, důstojníků a rádců). Teprve teď se jim plně vyjevilo ticho moře a vzdu-chu. Spatřili v dáli bílý palác táhnoucí se v délce šes-ti set metrů podél úžiny. Jeho obrysy a výzdoba pů-sobily povědomě (poněvadž mnohé rysy byly vypůj-čeny z Versailles a hojně kopírovaly architekturu Neues Palais Sanssouci). Hruď se mu naplnila niko-liv slanou vůní vánku, nýbrž vzduchem z dětství. Naprosto nevnímal poslední rady adjunkta a rekapi-

tulaci povinného ceremoniálu přijetí u pádišáha. Za-pomněl na bolesti dásní a sledoval mořské řasy a racky. V Dolmabahçe Sarayi na jednom z prostran-ství vyložených mramorem byl tento pruský, i když svým způsobem valašský, princ, který přijel ze zemí na sever od Dunaje, pozdraven strážní četou. Zdálo se mu, že žádný z vojáků s šarlatovým fezem se ne-podobá jeho olověnému vojáčkovi. Vedli ho světlou chodbou, na jejímž konci ho očekával sultán Abdu-laziz s klidným a uklidňujícím výrazem ve tváři. Si-esta a polední události ho pravděpodobně dobře na-ladily. Stál ve dveřích na prahu a podával mu ruku. A od této chvíle, kdy čaj z Amanita muscaria nebo z Fliegenpilz naplno projevil své účinky, nic se neo-dehrálo tak, jak by mělo podle pravidel a rituálů. Carol nepoklekl a nepolíbil velkomyslně nabízenou ruku. Pouze pokývl hlavou a kamarádsky ji stisknul (jako v kasárnách dragounského pluku). Neposadil se do křesla pro něj vyhrazeného, nýbrž ho odsunul stranou a seděl vedle sultána (na měkké, odpočinko-vé pohovce). Ukázalo se, že je hovorný, velmi ho-vorný. Na otázky odpovídal rozsáhle a složitě a sám se zajímal o pádišáhovy názory (spíše než osvícený vládce ho více zaujal muž obdařený harémem). Ani trochu ho nevzrušilo, když mu byl předán jmenova-cí dekret (ta vytoužená kouzelná listina s pečetí, kte-rá mu konečně udělovala panovnické pravomoci). Odložil ho na stůl a pokračoval v popisu operního představení (Die Zauber�öte, v Brémách). Nepočkal, až Abdulaziz vstoupí, jak měl v úmyslu, do předpo-koje, aby mu byli představeni čelní představitelé po-selstva z Bukurešti (nýbrž si pospíšil, aby zavolal ministry do salónu a žádal, aby se ministr zahraničí, nikoliv premiér, chopil dekretu a vzal ho s sebou). Prohlásil, že je okouzlený Bosporem a Istanbulem, především racky, mořskými řasami a zářivými stře-chami. Pokud v tu chvíli jeho chování vyvolalo mezi jeho poddanými údiv a obavy, zanedlouho a pak později bude vykládáno jako důstojné, odvážné, ob-ratné a jedinečné, jako znamení vznešenosti krve a oddanosti k zemi. Než však došlo na obvyklé dim-bovické chvalořečení, než zaplápolal a rozhořel se vlastenecký zápal, než mohla být pochlebováním za-retušována scéna při přijetí a než se stihla dát do po-hybu záplava metafor, hyperbol a epitet, Karl Lud-wig upadl do hlubokého spánku. Zdálo se mu o jíz-dě na jakémsi šedivém poníkovi, pak střílel brokov-nicí na nějaké dřevěné cíle, které měly napodobovat zajíce, divočáky a lišky. Vzbudil se navečer, ne v zá-meckém parku v Sigmaringenu, nýbrž v prostorném pokoji Sladkovodního paláce. Na sekretáři vedle ok-na ho čekal vladařský dekret v kožených deskách

protkávaných a zdobených zlatem, s voskovanými stránkami, dokonalým krasopisem osmanských písa-řů, pečetěmi Vznešené Porty a nakadeřeným sultá-novým podpisem. Děsně ho bolela hlava a navíc se probral i bolavý zub moudrosti. Přestože trval na podání nového šálku toho nasládlého čaje nebo ale-spoň na prozrazení jeho složení, musel se další tý-den spokojit pouze s výtažkem z vlaštovičníku. Dis-kutoval s diplomaty a velvyslanci, kteří k němu přišli na audienci, procházel se nerušeně po Cařihradu a několikrát se pokoušel spočítat mešity, ale neustále ho mátly minarety, u jedné mešity mohl jich mohlo být i více než jeden. Ještě dvakrát navštívil všemo-houcího Abdulazize s dary a plný zdrženlivosti. Ne-odvážil se vyslovit přání prohlédnout si ptačí pavi-lon a obrovský přijímací sál v Dolmabahçe Sarayi s padesáti šesti kamennými sloupy a gigantickým lustrem, který vážil čtyři a půl tuny. Ve podobně štědrém duchu a atmosféře přátelských gest dostal Carol šavli z Damašku a pět arabských hřebců, byl vyznamenán osmanským řádem a byl pozván, aby se zúčastnil vojenské přehlídky. Ve studeném dešti předvedl princ Jusuf svůj prapor. Bylo mu jedenáct let, měl tenký hlásek a dva vyšší důstojníci vedli jeho koně. Déšť pak ještě zesílil a umožnil pokladníkům smočit násadky v kalamářích, svěřit veškerou útratu papíru a sečíst ji. Položku po položce, včetně bakši-šů. Návštěva Istanbulu stála 20 000 dukátů, tedy 240 000 franků. Ale cena získaného dekretu byla vět-ší, mnohem větší, protože počínaje tímto rokem, osmnáct set šedesát šest od narození Spasitele, se ci-telně zvýšila daň odváděná Knížectvími.

V zeleném vagonu během zpáteční cesty se Herr Strauss jen tak zajímal, jako kdyby chtěl nějak ukrá-tit dlouhou chvíli, jestli kuchař slyšel o jedovaté červené houbě s bílými puntíky, která se německy jmenuje Fliegenpilz. Postupně se mezi řečí dostali k tomu, že se jmenuje muchomůrka červená.

úryvek z románu Zilele regelui (Dny krále) vybrala a přeložila Jarmila Horáková

Filip Florian (nar. 1968 v Bukurešti), spisovatel, novinář. Jeho debut Malíčky (Degete mici) z roku 2005 získal ně-

kolik prestižních rumunských literárních cen a byl přeložen mj. do angličtiny, němčiny či slovenštiny. Se svým bratrem

Mateiem napsal román Chlapci ze třídy Băiu� (Băiuţeii). Historický román Královy dny (Zilele regelui) z roku 2008

vypráví příběh knížete Karla Ludwiga Hohenzollerna, pozdějšího rumunského krále Carola I. a jeho německého

zubaře Josepha Strausse.

Dny krále úryvek z románuFilip Florian

LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA • VIIBABYLON č. 13/XIX 29. října 2010

Pozor u třetí koleje ! Pozor u třetí koleje ! Ze směru Oradea přijíždí mimořádný spěš-ný vlak ! Pozor u třetí koleje ! Pozor u třetí koleje ! Ze směru Oradea přijíždí mimořád-ný rekreační spěšný vlak ! K vlaku budou připojeny vozy z Baia Mare a Satu Mare ! Pozor u třetí koleje ! Pozor u třetí koleje !

Bukurešťský rychlík ohlášený megafo-nem několik minut před mimořádným spěšným vlakem byl v rozpáleném letním vzduchu pozvolna posunován po druhé koleji, Pavel se na něj dlouho díval, po-tom se nepřítomně navrátil do ruchu ná-draží způsobeného příjezdem těchto dvou vlaků, Nezúčastněnému pozorovateli by připadaly brownovské pohyby cestujících chaotické a očividně postrádající smys-lu, tedy nesmyslné, stejnému vnějšímu pohledu by připadaly téměř jako běsnění částic v prvních minutách kosmu, kdy prvotní formy hmoty nebo, v souladu s ná-boženskými představami, božské tvůrčí záměry ještě neodrážely existenci nějakého racionálního, popřípadě božského plánu, ale stejně jako se pohled nepředvídanými vzdálenostmi osvobozený od lidského vi-zuálního prizmatu dokáže ve veškerenstvu přizpůsobit zkoumání několika izolova-ných jevů tím, že vybírá z reality části, na jejichž pozorování může být zaostřen podobně jako filmová kamera, stejně tak v závislosti na poznávacích schopnostech lidských smyslů a v konkrétně uspořáda-ném systému prostorových a časových sou-řadnic, v nichž se pozorný pozorovatel nachází, nabývá obraz skutečnosti smyslu a konzistence projevující se elementární prostotou vněmů a vědomí, Žlutý prapo-rek vlající ze dveří jednoho vagónu vlaku posunovaného po druhé koleji signalizoval přistavení rychlíku do Bukurešti, vlaku, jimž se bude vracet do hlavního města Pa-vel, jenž na stejném nádraží přede dvěma dny, přesněji v neděli, vystoupil na stejné nástupiště, kde na něj již čekal Dan Pan-tea, bývalý kolega z fakulty, Deprimovala ho nádraží, nelíbila se mu nikdy! Kamkoli se podíváš, je vidět mladé s horami ruksa-ků na zádech mířící do předpokládaných prázdninových destinací, ale Pavel se ne-nechává uchvátit nostalgií, k níž ho juve-nilní atmosféra nádraží ponouká, snaží se soustředit na profesní problémy, které přijel vyjasnit do Kluže, povolal jej Dan Pantea, dobrý přítel a redaktor zdejšího hlavního deníků, s nímž spolupracoval už dobrých pár let na odhalení západní větve mezinárodního obchodu s dětmi, Dan mu dal k dispozici vše, co v poslední době zjistil, nová svědectví některých z ro-dičů, kteří prodali své děti do zahraničí, patřičné fotografie poskytnuté informátory a především nové informace, které jim umožnily odhalení totožnosti toho, jemuž se v rámci sítě říkalo Plukovník, avšak bo-hužel, ve víře, že mají na mušce jednoho z velkých bossů celého podniku, oba novi-náři a přátelé zjistili, že dotyčný je pou-hým kamínkem v základně pyramidy, jejíž vrcholek se ztrácel někde v mlhách velkých nezdanitelných a zároveň nedotknutelných profitů, a jestliže přesto přijel až do Klu-že, kromě toho, že měl radost ze setkání s Danem, v duchu již skládal nový námět do úvodníku deníku, který zamýšlel sepsat ve vlaku na notebooku, po této myšlence vyvěrající z hloubi jeho profesního vědomí se Pavel lehce dotkl prsty čísel vyražených do žlutavého kovu kódovaného zámku ak-tovky, která spočívala vedle něj na lavič-ce, aktovky, v níž měl všechny dokumenty a notebook, jímž zaznamenával objektivní míru reality,

Ženská ruka s nehty nalakovanými rů-žovou, průsvitnou růžovou, hladí s tichou melancholií obrovský kufr z těžkého materi-álu, samsonite, který spočívá během čekání na rychlík do Bukurešti u jejích nohou, Je to poprvé, kdy kufr použila, koupila ho teprve před několika dny, dotýkala se jeho elegantního madla téměř s erotickým rozechvěním, zasněně myslela na civilizo-vanější svět, v němž jsou takovéto předměty znakem samozřejmosti a nikoli zbytečného luxusu, na svět, do kterého odletí v neděli s british airways, na svět, který zahrnoval fascinující New York z knížek a časopisů a který se nacházel ve vysněné Americe, myslela na nový svět ! Svět, ve kterém pří-tomnost nenasytně vstřebávala jakoukoli stopu minulosti, viděla dosud mladého mu-že s aktovkou na lavici, určitě také čekal na rychlík do Bukurešti, chtělo se jí na něj promluvit, jen tak, aby rozpletla pavoučí síť smutku, která hrozila, že se upřede v její duši při pomyšlení, že de�nitivně opustí město, ve kterém žila, chtělo se jí sdělit někomu příhodu, která ji odváděla do New Yorku, aby tam začala nový život, tiše se usmála, jenom tak, na muže, který se na ni nedívá, na žlutý praporek, který se třepotá ve dveřích vlaku, na hodiny na nástupišti a na domněle modrou oblohu, pouze do-mněle, protože její sluneční brýle ji zbar-vují v téměř černém odstínu čoček, které jí zakrývají oči, mezi tím se rychlík s kovovým sténáním zastavil na ohlášené koleji, číslo dva, ze staničního megafonu stále zazníval neosobní hlas drážního zaměstnance,

Pozor u třetí koleje ! Na třetí kolej přijíž-dí ze směru Oradea mimořádný spěšný vlak ! Pozor u třetí koleje ! Pozor u třetí koleje ! Ze směru Oradea přijíždí mimořádný spěš-ný vlak ! Pozor u třetí koleje !

Na stejném nástupišti mezi kolejemi čís-lo dva a tři dostává nervózní Octavian od své matky kdo ví pokolikáté již stejné cen-né rodičovské rady, Zuby si myj pokaždé večer a ráno, když se probudíš, dávej po-zor, kam dáváš peníze, neutrať je všechny první den a hlavně, ale Octavian už nesly-šel, co chtěla matka tím hlavně zdůraznit, protože duchem byl mimo, u Bogdana, ještě neviděl Bogdana, svého přítele a sou-seda v lavici, Proč tady ještě není Bogdan ? zeptal se matky, měl by už tady být ! Tamhle je Diana s rodiči ! celá šestá třída si dala sraz u východu z podchodu, nesná-šel Dianu, byla premiantkou třídy a jaké dělávala obličeje, fajnovka ! ale v táboře bude bezva ! rozveselil se Octavian, Už přišla i třídní ! vidí ji přicházet mezi ces-tujícími, kteří vycházejí z podchodu, zr-zavé vlasy, mají nejšpicovější třídní z celé školy ! Rukulíbám ! otec Diany posílá ruce Octavianovy matky vzdušný, pouze slovní polibek, Bogdan je tady! vyskočil radostně Octavian, aby vyšel v ústrety příteli a sou-sedovi v lavici, když mu nějaký chlapec jeho postavy, jeden z těch, kteří žebrají na ulicích a po autobusech, málem podrazil nohy, Dávej bacha, vole ! křiknul na něj zlostně chlapec, který do něho strčil a na dodatek mu věnoval i ohavnou nadávku, Si ho sežer ! něco z násilnosti, s níž byl onen tak důležitý prvek mužské tělesné konstituce určen světu gastronomie, způ-sobilo, že Octavian sebou trhnul, Copak se dá jíst ? ! pobuda nemohl mít víc roků než on, tedy ne víc než dvanáct,

Co je to asi za vlak, ptal se v duchu Cal-man, podrážděný srážkou s dobře živeným usmrkancem, otřepávaje se, jakoby mu do-tek toho druhého ulpěl na kůži jako lepkavý nepříjemný pocit, potom ještě potáhl kouř ze špačka cigarety zvednuté ze země, poznal ji po čichu, časem se naučil rozeznávat ci-garety podle vůně a chuti, Marlboro ! měl schopnost poznat cigaretu hned po prvním šluku, marlboro ! odhodil ho nějaký dobře oblečený chlápek, který právě nastoupil do vlaku a cigaretu už nedokouřil, tohle se Calmanovi na nádražích líbilo, že měl čas-to příležitost nacházet dobré, sotva načaté cigarety, Marlboro ! číst se nenaučil, jistě, ani to umět nepotřeboval, ostatně neexisto-vala cigareta, kterou by někdy neměl v puse a nepoznal ji, když ji kouřil podruhé, Cal-man na nástupišti mezi kolejemi číslo dva a tři váhal kam se vypravit, věděl jen, že se musí vrátit do Bukurešti ! Pozor u třetí ko-leje ! Ze směru Oradea přijíždí mimořádný spěšný vlak do Mangalie,

Hlášení s taničního rozhlasu s ly še l i Ciungu stojící zády opřený o stánek s cukrovinkami a pozorující vlaky jako by tam stál jenom tak náhodou, zaopat-řil se v Kluži nějakými nažebranými pe-nězi, jestli se vrátí do Brašova, všechny peníze mu vezme jeho otec, aby je propil a jeho vykopal z domu pro další, někdo mu řekl, že vlak z druhé koleje odjíždí do Bukurešti, nastoupil by, ale průvodčí v rychlíku jsou hajzlové, v pátek večer mu jeden sebral všechno pivo Caraiman, tak mu říkali všichni, Caraiman, prodával ve vlacích pivo Caraiman, a konduktér mu ho vzal, teď to bude muset zaplatit patronovi z vlastní kapsy, raději počká na osobák ! v osobáku mají průvodčí pro žeb-ráky větší pochopení, konec konců nikam

nespěchal a mezi tím by mohl na nádraží obrátit pár kapes nebo čmajznout nějakou tu kabelku, v létě se lidé oblékají mnohem skrovněji, nemají moc kapes k dispozici, naproti tomu je léto nejlepším obdobím krádeží mobilních telefonů,

Jemný zvuk mobilního telefonu sam-sung, nejnovější model, zazníval z kapsy nažehlených béžových kalhot Alexandra Aldemana, právě chtěl nastoupit do rych-líku, do vozu číslo pět, když tu, Haló ! Ano ! Já ! Právě nastupuji do vlaku, v Kluži, nevím přesně, v kolik hodin při-jíždí do Bukurešti, ale zavolám ti poz-ději, dobře ! Jistě ! Ano ! O.K. ! unesen důležitostí své osoby, telefonu s digitální kamerou a především světle béžových kal-hot, bezvadné košile, zasunul Alexandru Aldeman telefon do kapsy, potom se pra-vou rukou chytil držadla dveří vagónu číslo pět rychlíku do Bukurešti a ladně se vyhoupl po schůdcích, rovněž vagón číslo pět hledala očima Sabina, přes rameno měla pouze ruksak s nejnutnějšími věcmi, doufaje, že druhý den večer bude zpátky, už se viděla jak se vrací z hlavního města po zítřejším dnu, po zítřejším postávání ve frontě na velvyslanectví, jelikož úče-

lem její návštěvy v Bukurešti bylo podání žádosti o vystěhování do Kanady, na dru-hý den měla domluven pohovor, v 11 ho-din, žádost byla kompletní, včetně všech potřebných příloh, přesto se nemohla zba-vit obav, kterými ji tento životní krok, k němuž se zítra odhodlá, tížil, Vagón číslo pět ! řekla si ještě jednou při pohle-du na jízdenku, Calman neměl jízdenku na rychlík a ani na jiné vlaky, jízdenky nekupoval nikdy, vlastně ani nevěděl, jak taková jízdenka vůbec vypadá ! ale vyhlí-žel na nástupišti mezi kolejemi číslo dva a tři někoho známého, někoho jako on, žebrající pobudové cestují stále sem a tam a setkávají se hlavně na nádražích, ale nikoho nezahlédl, všiml si pouze mimo-řádného spěšného vlaku do Mangalie, který po třetí koleji nalevo od něj vjížděl s kovovým skřípěním kol do stanice, trh-nul sebou, když mezi cestujícími, kteří se po příjezdu vlaku dali náhle do pohybu, uviděl Ciunga opřeného o stánek s cuk-rovinkami a pokusil se k němu dostat, protáhl se mrštně mezi zavazadly zved-nutými ze země, mezi dětmi a rozčileně pobíhajícími dospělými, a když se dostal až k Ciungovi radostně mu stiskl ruku,

Paní Cristeová se zachvívala blahem, blahem těžce skrývaným, když jí otec Aliny chodící do jedné třídy s jejím synem Octa-vianem velice delikátně stiskl ruku, vždy ji zajímal tento muž, který jediný přicházel na všechny rodičovské schůzky, tím spíše že otcové dětí byli vůči takovýmto školním aktivitám všeobecně lhostejní, například její manžel by si možná ani nevzpomněl, do které třídy jejich syn chodí či jaký má jeho syn školní prospěch, Mami, zabalila jsi mi ty potápěčské brýle ? paní Cristeová se pokusila vybavit si, zda vložila do ruksa-ku napěchovaného dle představ starostlivé matky všemi nezbytnými věcmi i potápěč-ské brýle svého syna, pan Bratu, objekt výše zmíněných meditací paní Cristeové, se zdál být rovněž zaměstnán nějakou myšlen-kou a sice, aby nezapomněl připomenout třídní učitelce dcery, aby dávala na Alinu pozor, aby ji nepouštěla do vody, jelikož dcerka se vody poněkud bála od té doby, co byli naposled u moře, všichni tři, před čtyřmi lety, poslední rodinné prázdniny, kdy se Alina málem utopila, samozřejmě že Helga, jeho tehdejší manželka, nynější ex-manželka, obvinila z nedbalosti jeho, že se to všechno stalo kvůli němu a že, ale pásmo vzpomínek bylo u něj přerušeno výrazem těžkého zoufalství ve tváři paní Cristeové, Ne ! nepřibalila synovy potápěčské brýle, taková nedbalost! pomyslel si pan Bratu, jsem přesvědčen, že mu zabalila hromadu zbytečností, ale na to, co si chlapec přál ze všeho nejvíc, na potápěčské brýle, na to za-pomněla ! Ty ženy ! Jak je těžké přimět je, aby se soustředily na věci skutečně důležité ! rozjímal se zadostiučiněním pan Bratu pře-svědčuje se opět, že jeho názory na něžné pohlaví jsou naprosto a zcela oprávněné, chlapec měl v očích velikánské slzy, málem se dal do pláče, ale přece nebude bulit ! vždyť je tady i Bogdan a před Bogdanem a spolužáky nebude ukazovat svou dětskou slabost, zato Sonina babička se neostýcha-la, když jí slzy stékaly po tvářích, svou nej-milejší vnučku neuvidí celé dva týdny, co si jen počne samotinká, poprvé takto jede da-leko z domu, bez doprovodu, Sonia je velká ! pokoušela se ji uklidnit třídní se zrzavými vlasy, jsou tady i děti z nižších tříd, které taky jedou s námi k moři ! a mladá učitel-ka pohodila nad hlavami dětí vlasy vzadu sepnutými oranžovou stuhou, rozhodla, že se do vlaku nastoupí, až se sejde celá třída, jela poprvé s dětmi k moři, ukončila jako třídní učitelka druhý rok, její třída šla do sedmičky, milovala děti, děti milo-valy ji, Slečno učitelko ! Slečno učitelko! ze všech stran k ní doléhaly jejich veselé hlasy, začínala však mít trochu strach, když po-myslela jakou má vůči nim zodpovědnost, možná byla příliš mladá a příliš nadšená, sama s tolika dětmi u moře !

přeložil Tomáš Vašut

Florina Ilis svůj román Dětská křížová výprava (Cruciada copiilor), jenž se stal v Rumunsku knihou roku 2005, nazvala „ro-mán-vodopád“. Spolu s předchozími dvěma romány Sestoupení z kříže (Coborârea de pe cruce, 2001) a Povolání Matějovo (Che-marea lui Matei, 2002) tvoří závěrečnou část trilogie, která nanovo interpretuje dáv-né mýty stvoření a běhu světa. Ve třetím díle je ústředním motivem dilema tohoto stvoření ve světě od základu změněném, ve světě, který vlastně není ničím jiným než poněkud bizarní směsicí všudypřítomného „ideálu“ v podobě virtuální reality namíchaného se skvěle zachycenou dekadentně-melancholic-kou realitou Rumunska na přelomu tisíciletí. A protože „něco už se snad konečně musí stát“, bude z toho bitva, tedy „bitva“ v té nejlepší rumunské režii caragialovského gro-teskního realismu, ionescovského teatrálního absurdna a tepeneagovského literárního onirismu. Nicméně zatím jsou dvě hodiny dvacet čtyři minut a z nádraží v sedmihrad-ské Kluži vlaky odjíždějí stále ještě podle platného jízdního řádu…

Dětská křížová výprava začátek románuFlorina Ilis

Ak sa zmieni meno Dumitru Tepeneag (1937), ponúka sa zároveň aj akýsi osobnostný druh paralely s oveľa známejším, no rovnako exilovým Milanom Kunderom. Obaja spisovatelia a esejisti sa pod ťar-chou politických okolností vo svojej krajine, v koneč-nom dôsledku, uchýlili do Francúzska, jazyk tohto národa sa im postupne stáva nástrojom k tvorbe. Tepeneag sa však ku svojej rodnej reči navracia – tak-tiež vďaka svojej prekladateľskej činnosti – častejšie, no i jeho prózy sú logicky v Rumunsku o�ciálne vydá-vané až po revolučnom roku 1989. I keď publikovanie (pseudonym Ed Pastenauge), tohto Ceaušeskom ob-čianstva zbaveného Rumuna, sa nachádza vlastne už v období po štvrtej desaťročnici a považovaný je za jedného z najvýznamnejších rumunských spisovateľov i prekladateľov, značného svetového ohlasu sa mu dostáva predovšetkým v materčine napísaným romá-nom Hotel Europa z roku 1996. Nasledujú preklady knihy do francúzskeho, nemeckého či anglického jazyka a tam niekde je možno podobnosť s Kunderom ukončiť. Česky Tepeneagov najznámejší román vydalo v roku 2008 vydavateľstvo Dybbuk.

Keď už som spomínal paralelnosť medzi Tepenea-gom a Kunderom, tak naopak zrejme najzjavnejším rozdielom medzi rumunským Francúzom a českým Francúzom je v Tepeneagovej ochote, aspoň čiastoč-ného, poodhalenia autorovho súkromného života. Tak sa to deje i v knihe Hotel Europa. Hneď na pr-vých stránkach tristostranového románu je čitateľovi predkladaný autorov, najskôr fyzický a potom aj duševný popis vlastnej osoby. Vďaka klasickej scéne

so zrkadlom sú na verejnosť vystavované vaky pod očami, vrásky, nadváha ale aj pochybovanie. Toto sa javí byť rozpakmi voči sebe samému, vlastný cha-rakter je podrobovaný autoanalýze, spytovaniu sa, hľadaniu, i keď nie zmyslu existencie ale skôr dôvodu obhájenia vlastných činov, pretože okolie – vrátane manželky mierne negovanej do role permanentného oponenta – barličku neposkytuje.

Autor, rozprávač a hlavná postava exilového spiso-vateľa v jedinej osobe sa snaží tvoriť novú knihu, pre-mýšľa nad jednotlivými scénami a do toho je neustále atakovaný zo všetkých strán „normálnymi“ životnými situáciami každého smrteľníka, čo je mnohokrát na nevydržanie. Text sa takto začína vrstviť a pre-pojením jednotlivých príbehov tak vzniká román. V kruhových časových líniách sa navracajú obdobné, či dokonca totožné pocity, ktoré veľakrát iba takto jediným spôsobom dokážu čitateľovi (či autorovi?) potvrdiť odpoveď na hádanku, kde sa práve v deji vyskytuje. Či vo francúzskom spisovateľovom byte s jeho ženou, na ulici Bukurešti so štrajkujúcimi sku-pinkami rumunskej mládeže na sklonku roku 1989, alebo jednoducho vo sne autora, prelínajúcom sa obdobne ako spisovateľov „reálny život“ so situáciou v Rumunsku. Takto Tepeneag využíva maniere este-tického onirismu, smeru, ktorého bol v Rumunsku jedným zo zakladateľov ešte pred svojim odchodom do Francúzska. Toto využívanie snenia v bdení je v knihe Hotel Europa skutočne veľmi vďačným spô-sobom fabulácie a komunikácie autora s čitateľom, ale ten sa musí mať neustále na pozore, aby ho Teo-

peneag nenapálil a nezamenil snenie za skutočnosť. Nakoniec však spisovateľa do reality vždy tvrdou sarkasticko-skeptickou ranou stiahne späť záruka da-ného faktu, stelesnená v rozprávačovej manželke.

Na svojej ceste realitou i ilúziou sa narátor stretáva s množstvom postáv, ktoré na základe konkrétnych situácií autor románu majstrovsky vykresľuje vo všetkej nenápadnosti – čitateľa totiž musím primárne zaujímať dej a jeho detaily, nie drobnosti konkrétnej �gúry,aspoň takto sa zdá byť nútený. Jednotlivé osoby sú vykreslené ako (predovšetkým) postavy, svojim spô-sobom, na okraji spoločnosti, avšak bez (možno) oča-kávaného romantického akcentu. Na ukážku – pasák, ma�án, tajný agent etc. Tieto �gúrky však dodávajú ro-mánu príjemný bizarný podtext, čo pobaví ako čitateľa, tak zjavne aj autora. Ten potom niektorým pripisuje ďalšie rozmery a tak mätie, čo to dá. Súčinnosť rôznych príbehov z, mnohokrát, nesúrodých časopriestorov sa tak vďaka Tepeneagovej fantázii a zmyslu pre kombiná-ciu prejavuje značne plasticky a až podozrivo súrodo.

Hotel Europa zjavne teda nie je budovou, kde by sa ktosi z vysnívaných či skutočných postáv ubytoval, javí sa byť kontinentálnym domovom autora s rozdvojeným vlastenectvom a tak možno jednoduchšou či o to zlo-žitejšou (?) identi�káciou, no rovnako aj platformoucharakterov a situácií, ktoré ohraničuje „iba“ mantinel európskeho času a priestoru. Môžu to byť reálne čudné osoby a momenty, ktoré Dumitru Tepeneag vo svojom živote stretol, alebo fantasticky obyčajný ľudia a doby, čo si vysníval, keď si trebárs s rukami vo vreckách vy-kračoval po nejakej francúzskej uličke.

Ján Chovanec

Tepeneag, Dumitru, Hotel Europa přeložil Tomáš Vašut, Dybbuk, Praha 2008, 320 stran

Všetci doma, všade a vždy

Frances MayesováLa bella ToscanaSladký italský život

Autorka, jejíž podmanivé vyprávění o objevování toskán-ského životního stylu, kultury, historie a kuchyně v kni-ze Pod toskánským sluncem si oblíbili i čeští čtenáři, se ke svým příznivcům vrací neméně poutavým pokračová-ním dobrodružství, jímž se jí stalo restaurování staré ven-kovské usedlosti poblíž toskánské Cortony a poznávání okolního kraje a jeho obyvatel. Popisy úskalí i humorných stránek rekonstrukce dlouhá léta opuštěného domu a za-hrady doprovází tentokrát Mayesová ve větší míře zápis-ky a postřehy z cest do širšího okolí i dalších částí Itálie.

Z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová, váz., 290 stran

Antoine VitkineMein KampfPříběh jedné knihy

Jak se zrodil jeden z nejprodávanějších, ale také nejděsivěj-ších politických textů všech dob a jaký byl jeho osud? Do roku 1945 byl Mein Kampf v Německu distribuován v dva-nácti milionech výtisků, ve stovkách tisíců výtisků v dva-cítce dalších zemí a ještě dnes se prodává po celém světě. Přestože se z „bible nacismu“ stal bestseller, jeho příběh jen málokdo zná.Z francouzštiny přeložila Lenka Holubová Mikolášová, váz., 248 stran

Gerald M. EdelmanŠirší než oblohaFenomenální dar vědomí

Nositel Nobelovy ceny Hannes Alfvén kdysi řekl, že věda se vyvíjí ve třech hlavních směrech: že zkoumá největší, nejmenší a nejsložitější. A o tom nejsložitějším světě, světě vědomí a sebeuvědomování, pojednává ve své nejnovější knize, určené pro nejširší veřejnost, Gerald M. Edelman. Provádí čtenáře klíčovými kapitolami soudobé neurovědy a kognitivní vědy, ukazuje, jak pracuje mozek a jak se nava-zuje spojení mezi tělem a myslí. Z angličtiny přeložil Lukáš Děd, váz., 160 stran

Piero MelograniMozartŽivotopis

Poutavě psaná biogra�e Wolfganga Amadea Mozarta z perapředního italského historika sleduje životní příběh slavného skladatele od jeho prvních koncertních vystoupení v roli „zázračného dítěte“ a cest po Rakousku, Německu, Francii a Anglii přes vrcholné tvůrčí období vídeňských let až k je-ho předčasné smrti a posmrtným osudům jeho díla. Autor staví své chronologicky koncipované vyprávění především na doložených historických faktech, prokládaných četnými úryvky z korespondence Leopolda a Wolfganga Mozarto-vých.

Z italštiny přeložila Marie Kronbergerová, váz., 290 stran

Pavla StátníkováTrhy a tržiště

„Okolo i vnitř podloubí panuje od ranních hodin veliký, hlučný život. Tu se smlouvá a prodává, volá, vadí a prosí – smíšenina nejrozmanitějších postav: vykrmená drůbežnice a hubené selky, řemeslnice v klobouku a ouřadnice v pro-stém čepečku, mladí hospodští a staří hospodáři, chátra obojího pohlaví, toulaví prodavači a žebráci.“ Takto popsal tržiště našich předků Josef Kajetán Tyl. Kniha historičky Pavly Státníkové nás sem přivádí zpět – na tržiště a do zmi-zelých nebo přestavěných budov tržnic staré Prahy. Váz., 240 stran, 210 čb i barevných fotogra�í

Pavel Šrut – Galina MiklínováLichožrouti se vracejí

Komu se nikdy neztratila ponožka, tomu se ztratí ještě dneska. Kdo si myslí, že za to může pračka, pes, nepořád-ná manželka či manžel, nebo dokonce děti, ten je na vel-kém omylu. Za to, že nám z páru ponožek občas zůstávají jen licháče, můžou lichožrouti. Malý lichožrout Hihlík se po mnoha peripetiích rozhodl, že odjede do Afriky hledat své rodiče. Jeho nejlepší kamarád a bratranec Ramík se stal ředitelem penziónu Nový život, kte-rý profesor Kadeřábek zřídil jako výchovný ústav pro Kojoty, lichožrouty z rozprášeného gangu Kudly Dederona.Váz., 184 stran

Vladimír VotýpkaAristokratŽivot Zdeňka Sternberga

Publikace zachycuje osudy člena významného českého šlechtického rodu na pozadí politických událostí 20. století. Zdeněk Sternberg, prožil svůj život ve třech společenských etážích. Mládí strávil mezi privilegovanou aristokracií, po kon�skaci rodového majetku propadl rovnou do společen-ského suterénu mezi politické vyděděnce a pět let pracoval v dolech. V roce 1968 emigroval do Rakouska. Po roce 1990 se vrátil do míst svého dětství – na středověký hrad v Posá-zaví. Váz., 308 stran

Frank BoldtCheb, město evropských dějinEsej o česko-německé koexistenci

Chebsko (něm. Egerland) má z historického hlediska zvlášt-ní postavení v dějinách českých zemí. Jeho dnešní obyvatelé zde nemají kořeny z doby před rokem 1945 a vztah k minu-losti regionu si teprve vytvářejí. Boldtova kniha chce v prvé řadě postihnout genia loci – topogra�cký a kulturní nástin historického vývoje Chebska, který je určen jeho obyvate-lům, návštěvníkům z České republiky i z blízkého zahraničí. Z němčiny přeložil Vladimír Cinke, váz., 308 stran

Philippe ClaudelŠedé duše

V mrazivém ránu zimy roku 1917 je v severofrancouzském městečku, ležícím nedaleko frontových bojů první světové války, nalezeno tělo zavražděné desetileté dívky, dcery majitele místního hostince. Vyšetřování tragédie nikdy ne-dospěje k přesvědčivému závěru a případ dále komplikuje řada nejasností kolem jednotlivých aktérů včetně samotné-ho vypravěče, bývalého policisty, jehož svědomí tíží vlastní nepřiznané provinění. Je pachatelem tajemný a do samoty uzavřený prokurátor Destinat, či mladý bretonský dezertér, na nějž se upře nelítostná pozornost vyšetřovatelů? Z francouzštiny přeložila Zora Obstová, váz., 230 stran

Salvo SottileTemnější než půlnocRomán z prostředí sicilské ma�e

Nino Giaconia má pověst nelítostného a krutého zabijáka zcela oddaného zájmům corleonské ma�e a jejímu šéfovi Gasparu Occhiuzzovi. Ale i on má citlivé místo: manžel-ku Rosu Martinezovou, ktera patří ke klanu „poražených“ z Palerma. Krásná a nešťastná Rosa si ho vzala spíš proto, aby utekla z dusivého područí svého otce, než kvůli lásce. Tímto rozhodnutím si udělala ze života peklo.Z italštiny přeložil Ivo Krobot, váz., 328 str.

Chopinova 4, 120 00 Praha 2Tel.:222 710 750–3,E-mail: paseka@paseka.czwww.paseka.cz

Knihy nakladatelství Paseka žádejte u svých knihkupů nebo na adrese: Nakladatelství Paseka, obchodní oddělení, Chopinova 4, 120 00 Praha 2, tel. 222 710 750-3, e-mail: paseka@paseka.cz. Aktuální informace o knihách nakladatelství Paseka a speciální měsíční nabídku vybraných titulů s výraznou slevou najdete na www.paseka.cz.

Veškerou produkci nakladatelství Paseka obrdžíte v knihkupectví Fišer, Kaprova 10, 110 00 Praha 1, tel. 222 320 730, e-mail: knihyfiser@knihyfiser.cz.