Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října

v moderních čs. a českých dějinách

Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc.

Svatováclavská tradice je kontinuálně nejstarší českou historickou tradicí. Od

10. století se kníže Václav stal středověkým „věčným panovníkem“ Čechů,

ochráncem českého státu na nebesích, později i symbolem českého bojovníka

(svatováclavské kopí bývalo neseno do boje v čele českých vojsk), jeho obraz

byl na mincích českých panovníků, na zemských i královských pečetích,

hymnou starých Čechů se stal Svatováclavský chorál. Vyvrcholením

středověkého svatováclavského kultu byla doba Karel IV., kdy česká královská

koruna se nazývala svatováclavská a země Koruny jsou zeměmi

svatováclavskými. Svatováclavská tradice byla vnímána v různých polohách.

Na prvním místě se k ní hlásili bojovní čeští katolíci, kteří ve sv. Václavu

spatřovali protektora svých snah o dominaci katolicismu v zemi. Hlásil se k ní

i Jan Hus, husité (na husitské svatováclavské korouhvi byl nápis „Na Němce,

zrádce Boží!“), J. A. Komenský i Jednota bratrská apod. Za protireformace se

sv. Václav stal symbolem legitimity katolicismu a habsburské dynastie

v českých zemích.

Uvnitř samotného katolicismu, počínaje Bohuslavem Balbínem, se sv. Václav

stal záštitou odporu vlasteneckých českých kněží proti germanizaci, a tak byl

také v 19. a 20. století znacionalizovaným německým klérem v pohraničí a

smíšených oblastech pochopen. Básník Jaroslav Durych vzpomíná, jak němečtí

katoličtí kněží a bohoslovci odmítali světit 28. září, neboť v něm viděli nikoliv

svátek zemského patrona, ale Čecha: „Nejbigotnější německé živnostnice

nutily na den sv. Václava český personál k všední celodenní práci, v mnohých

obcích nechtěl německý lid na ten den do kostela“.

Do novodobého politického života vstoupili Češi r. 1848 shromážděním a mší

pod sochou sv. Václava od Jana Jiřího Bendla na Koňském trhu. Odcizením

mezi českým národním hnutím, které svůj program demokratizovalo,

liberalizovalo a nacionálně radikalizovalo, a katolickou hierarchií, českou

historickou šlechtou i katolickým politickým stranictvím – táborem, jenž

zůstal až do posledních dnů monarchie konzervativně loajálně dynastickým,

ovlivnilo v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století podobu

svatováclavské tradice. Především katolickým světcem zůstal sv. Václav pouze

aktivním katolíkům a prohabsburským monarchistům. V českém národním

povědomí ustoupil jinému obrazu knížete Václava – vůdci blanických rytířů,

jenž mečem spasí národní práva Čechů. Tento obraz ovlivnil stylizaci sv.

Václava na novém Myslbekově pomníku na Václavském náměstí. Kromě toho

svatováclavská tradice byla v národním hnutí masivně překrývána tradicí

husitskou, která byla vnímána jako bližší tehdejším ideálům svobodného

myšlení a národního sebevědomí. Touto proměnou bylo dokonce zasaženo i

tradiční svatováclavské posvícení 28. září. Trhovci se neomezili pouze na

obrázky sv. Václava, ale nabídku i v tento den rozšířili o obrázky Jana Husa a

Jana Žižky.

Národní patos svatováclavského kultu vedl rakouské úřady při protičeské

persekuci v prvních letech první světové války k zákazu svatováclavského

chorálu a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů.

V letech 1914 - 1915 byla svatováclavská idea aktualizována českými

monarchistickými krajany v Rusku, kteří tlumočili carovi prosbu na

osvobození západních Slovanů a doufali, že „koruna sv. Václava zazáří

v paprscích koruny Romanovců“. U první čs. zahraniční vojenské jednotky -

České družiny v Rusku, z níž vznikl pluk sv. Václava, lze dokumentovat

svatováclavské motivy ve výzdobě zemljanek, polních oltářů; byl využit i

svatováclavský chorál apod. Po pádu romanovské monarchie a po podřízení

legií v Rusku Masarykově Čs. národní radě v Paříži byla v legiích

svatováclavská symbolika nahrazena soudobou či husitskou symbolikou,

odpovídající Masarykovým snahám o moderní demokratizaci.

Na sklonku války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými

monarchisty k pokusům o korunovaci Karla I. za českého krále a státoprávní

úpravy habsburské říše, a tím i k záchraně habsburské monarchie. V tomto

smyslu vedl s Karlem I. jednání katolický konzervativní politik olomoucký

advokát M. Hruban.

Při koncipování demokratické a republikánské ideje nezávislého

Československa r. 1918 T.G. Masaryk svatováclavskou tradici pominul.

Washingtonská deklarace z 18.10.1918 se z historických tradic výslovně

zmiňuje pouze o tradicích husitské a českobratrské. Některými svými atributy

se totiž svatováclavská tradice jevila jako přímý opak tehdejšího volání po

„demokracii a svobodě vždy větší a větší“. Byla chápána jako „překonaná

relikvie zašlé minulosti“ (J. Werstadt), jako záštita pro monarchistickou

autokracii, autoritářství, jako tradice, která posiluje církevní i politický

katolicismus. Tehdejší český katolicismus ovládli konzervativní

tradicionalisté, křesťanskodemokratický směr se začal rozvíjet až v průběhu

první republiky, ekumenický směr a snaha o dialog s českou sekularizovanou

společností, měla u našich katolíků ještě větší zpoždění. Nepřekvapuje, že

katolicismus se TGM jevil jako absolutní protiklad moderní demokracie. R.

1913 napsal: „Katolicismus svou podstatou je tak aristokratický, že katolický

stát a parlamentarismus je contradictio in adiecto“ (protiklad).

Později, r. 1929, připustil, že katolické německé centrum je demokratickou

stranou, ale dodal, že katolické státy jsou ideálním prostředím pro nastolení

nedemokratických diktatur, protože diktátoři mají na co navazovat.

Washingtonská deklarace, jež tvoří základ tradice 28. října, odmítla výslovně

monarchii a monarchy z boží milosti, výsady aristokracie a nadpráví církve ve

státě a společnosti. Deklarací vůle společného státu Čechů a Slováků

překročila rámec svatováclavské státnosti. Svrchovanosti a autoritě „věčného

panovníka“ neodpovídala proklamovaná škála demokratických svobod,

z nichž měla vycházet budoucí čs. ústava i přihlášení se k zásadám americké

Deklarace nezávislosti z r. 1776, včetně Lincolnova prohlášení lidských a

občanských práv.

Nicméně představa o zásadní diskontinuitě mezi svatováclavskou tradicí a

moderní státní tradicí 28. října se neujala. Domácí česká politika vyhlásila

samostatný čs. stát 28. října 1918 pod pomníkem knížete Václava. Datum 28.

října 1918 zdobí čelo pomníku. Češi tak mají jedinečné místo své identity, kde

se snoubí tradice jejich starobylé a moderní státnosti, místo národního

spontánního shromažďování.

Státní tradice 28. října v první republice zastínila svatováclavskou. 14. října

1919 prohlásilo Revoluční Národní shromáždění zákonem 28. říjen za státní

svátek. Den sv. Václava – 28. září se stal jedním z památných dnů. Vedle

masarykovské interpretace 28. října, která se pojila s představou národně

svébytné, ale též dnešními slovy občanské a otevřené společnosti, žila

Kramářova, Dykova a Rašínova integrálně nacionální interpretace 28. října,

vyzdvihující význam domácího národně osvobozeneckého boje a závazek

utvoření skutečného čs. národního státu.

Svatováclavská tradice si udržela prioritní a privilegované místo u katolické

církve, ČSL a politizujících katolických literátů. I katolický tábor se výrazně

odlišoval v interpretaci jejího obsahu. Pro konzervativní tradicionalisty,

pokládající ČSR za heretický stát židobolševíků, židoanglánů a svobodných

zednářů, ale i pro nově vznikající fašisty byla svatováclavská tradice závazkem

pro nastolení stavovského a nedemokratického státu, nejlépe monarchie.

V druhé polovině 20. let na shromáždění Národní obce fašistické běžně vlály

praporce knížete Václava. Svatováclavský motiv sloužil i k apologetice

vůdcovského principu. Křesťanskodemokratický směr, který představoval

zejména předseda ČSL, Jan Šrámek, vytrvale se snažící o vzbuzení důvěry

TGM, naopak státotvorně propojoval svatováclavskou tradici s 28. říjnem a

autoritou TGM.

Svatováclavské milénium r. 1929 znovu aktualizovalo symbol sv. Václava. Při

této příležitosti TGM precizoval své pojetí svatováclavského odkazu.

Přihlásil se k interpretaci zdůrazňující propojenost ideje svatováclavské a

husitské, ocenil význam starobylosti a civilizovanosti české státnosti 10.

století i západní orientaci knížete Václava, v níž spatřoval projev politické

prozíravosti. Vyzdvihl rovněž i některé jeho vzorové osobní vlastnosti jako

„mravnost posvěcenou pravou zbožností“. Zde věren svému tzv. pozitivnímu

náboženství nespojuje výslovně Václava s církví. Dále pak ocenil Václavovu

vzdělanost. Proti chronickému, maločeskému komplexu části české elity TGM

argumentoval principem, že není podstatné být velkým národem, ale slušným

národem a kvalifikovaným národem - v naplnění těchto zásad spatřoval

optimistickou perspektivu pro českou budoucnost.

Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu,

vedeni Beranovými agrárníky, Háchovými Národními demokraty a větší částí

českých fašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz,

demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý

výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři.

Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace

na západní demokracie, hodnoty občanského českoslovenství byly odmítnuty

jako cizorodé „kořeny zla“.

Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu

odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den.

30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky,

Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem

Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná

Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a

společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně

neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní

piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového

režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu

s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace

z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti,

pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity,

socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti,

racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované

vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus

xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický

antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a

průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.

Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní

a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak

v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském

listu „Jednota v pravdě a lásce Kristově“. Katolicismu bylo v druhé republice

opět přiznáno privilegované postavení a nadpráví, které ztratil za světské

demokracie první republiky respektující svobodu svědomí a náboženského

vyznání. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti,

militantní katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco

křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou

společností i ostatními církvemi byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a

vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictví

zákonem! chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenarušitelé

spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci

vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu

politických a kulturních čistek. Proti myšlení moderního světa, židům,

ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé

stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autoritářskými stavovskými

modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť

k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění

nacismu.

Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého

státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve

v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé

světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu.

Březnový rozpad česko – slovenské státnosti r. 1939 předznamenala rovněž

vědomá devalvace a zeslabení tohoto pojmu i z české strany. Nová vládní

garnitura se vrátila k předválečné české historické

státnosti. Československou státnost zasunula do pozadí jako nový,

neorganický, umělý prvek v českém politickém myšlení, do značné míry

„vylhaný“ versailleskou mírovou konferencí. Ideolog druhé republiky E.

Vajtauer v tomto duchu utvrzoval českou veřejnost: „Pokladník ve Versailles

nám vyplatil více než měl. Vracet přeplatek, když už jsme s ním dvacet volně

naložili, je trudné. Ale co naplat!“ Koruna knížete Václava však nebyla

korunou Slováků ani Rusínů, a proto se svatováclavská státnost nestala

potřebným tmelem celostátní integrity. Příčinu laxního až mátožného

postupu prezidenta Česko-Slovenska E. Háchy ke slovenskému separatismu,

který znepokojoval skupinu českých vládních činitelů (J. Havelka. A. Eliáš, L.K.

Feireabend, V. Klumpar, H. Masařík) nalezneme v politické zpovědi E. Háchy A.

Hitlerovi v Berlíně 15. března 1939. Podle záznamu německé strany Hácha

nespatřoval v odtržení Slovenska problém, neboť „byl už dávno přesvědčen,

že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě“.

Základním atributem druhorepublikové svatováclavské státnosti byla

rezignace ze samostatnosti a nezávislosti, k níž dospěla česká politika

v průběhu první světové války. Skutečnost, že Češi, Slováci a Rusíni měli

poprvé v moderní době svůj stát, který se začal samostatně chovat i

v mezinárodních vztazích , byla vnímána jako neblahý výstřelek. Svrchovanost

prý byla hazardem nad naše síly, který ve svých důsledcích ohrozil národní

existenci Čechů. Za těchto okolností nepřekvapí, že po Mnichovu v kruzích

tradičně konzervativní české předrepublikánské elity a u části mladé

protirakouskými emocemi nezatížené generace se objevuje austroslavistická

nostalgie. Setrvání českého státu v rámci rakouského soustátí bylo prý

organické. Idealizovaný obraz rakouské monarchie byl obrazem dynamiky

českého národního rozvoje. V české habsburské provincii byla prý zachována

česká národní čistota, kdežto po nastolení ČSR byla ohrožena pronikáním

cizích živlů a cizích ideologií jako nikdy předtím. Habsburský konzervativní

sen nebylo možno znovu opakovat. Monarchie zanikla v r. 1918 a Rakouská

republika se rozplynula v Ostmarce 1938. Staré austroslavistické schéma se

přetvořilo v germanoslavismus. Češi jakožto nejvyspělejší slovanský národ,

krví německé rase nejbližší (!), měl pod německým ochranným deštníkem a

vlivem sehrát významnější úlohu než ostatní slovanská plemena, která se

stanou objektem německé geopolitické rozpínavosti. Česká veřejnost byla

vládní propagandou matena ničím nepodloženými úvahami o existenci česko-

německé spolupráce a možnosti československého přiživování na německé

expanzi. . Beranova pravice vyslovila souhlas s mnichovským řešením i se

ztrátami. Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova česko-

slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939,

v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka

a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E.

Benešem „došlo k různicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí,

stejně jako myšlenka československé nezávislosti. Nacistický vůdce později se

zadostiučiněním uvažoval o českém specifickém fenoménu, který nenalézal u

jiných národů – existenci silného proudu uvnitř české elity, který nedoceňuje

význam vlastní státní svrchovanosti: „Jak jinak si vysvětlit onu skutečnost,

že čeští důstojníci, když jsme při našem vstupu do Československa přejímali

jeho vojenskou výzbroj, nám ihned nabízeli své služby. Jak jinak by starý

rakouský úředník Hácha mohl tak správně rozumět historii samostatného

Československa a jak jinak než z nejhlubšího přesvědčení se mohl rozhodnout

k cestě k němu, k šéfovi? „Kdyby tomu tak nebylo, Češi by náš vpád vítali zcela

jinak než pláčem a nenařídili by během pouhých 45 minut předání všech i těch

nejodlehlejších služeben“.

Nové historické zdůvodnění vazalské české státnosti ve vztahu ke III. říši

vznikalo na popud premiéra R. Berana mezi agrárními publicisty (E.Vajtauer),

katolickou pravicí (Řád, Národní obnova, J. Scheinost) a v okruhu prezidenta

Háchy (medievalista J. Kliment). Svatováclavská státnost vyjadřovala

odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu sv. Václav nedá

zahynouti, zároveň utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah

k Německu. „I my musíme dnes jíti podobnou cestou“, aktualizoval

svatováclavskou tradici kanovník B. Stašek, „očekávajíce ovšem, že i dnešní

Německo bude s námi jednat s touže velkorysou generózností a taktem, jako

se choval Jindřich I. k našemu sv. Václavu a k české zemi, jíž ponechal všechny

atributy její osobitosti a samostatnosti a všechny možnosti politického,

hospodářského i kulturního rozvoje“. Beranova vláda se vyčlenila

z participace na světové politice. Němci byli označováni za jedinou možnou

spojnici Čechů s Evropou. Provincionalizace Česko-Slovenska v obručí

německé střední Evropy nalézala podporu v častém zdůrazňování české

malosti v protikladu s německou velikostí. Vládní kruhy druhé republiky

akceptovaly nacistické pojetí střední Evropy a připustily, že český národ žije

v geopolitickém podnájmu v německém životním, sídelním a hospodářském

prostoru. Vedly kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby

byly shledávány pouze na české straně. Hitlerovo Německo bylo

prezentováno české veřejnosti jako velký, silný soused, možný partner ve

spolupráci, lenní pán a ochránce zbytkového Česko-Slovenska, osvoboditel od

benešovské parlamentní demokracie a závislosti na Francii a SSSR. Obraz

Němce III. říše- nacisty- byl obrazem gentlemana, velikého učitele Čecha a

vzoru pro totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny.

Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i

mentalitu v národně socialistickém pojetí. Němec demokrat, antifašista a

Němec židovského původu se octli v kategorii národních nepřátel. Více než ke

smíření přispěla kampaň k erozi českého národního sebevědomí před 15.

březnem 1939.

K svatováclavské státnosti se přihlásili i čeští fašisté. Svatováclavský

akcent obsahovalo i provolání Českého národního výboru (Národní obec

fašistická, Vlajka, Akce národní obnovy a další) z 16. března 1939, v němž

chtěli fašisté uchopit moc. Ve svatováclavské státnosti spatřovali protiklad

první republiky, jíž pokládali za loutkový stát židů a svobodných zednářů.

Nadto demokratické principy, které tento stát aplikoval v mezinárodních

vztazích, znemožňoval realizaci českého fašistického expanzivního

imperiálního programu. Ten však mohl být naplněn ve svatováclavském

spojenectví s III. říší. Původní protiněmectví českého fašismu bylo zatlačeno

přitažlivostí ideologické spřízněnosti. Čeští fašisté však nikdy neakceptovali

svatováclavský motiv podřízenosti Němcům. Podle ideologa Vlajky A.

Cyphellyho kníže Václav nebyl poplatný tributem vůči Jindřichovi I. Z jeho

strany prý šlo pouze o dobrovolný projev čistého přátelství a ideového a

bojového kamarádství.

Druhorepubliková svatováclavská státnost plynule přešla i do

protektorátu, který likvidoval poslední znaky české státnosti.

Brzy po vyhlášení protektorátu vládním nařízením č. 219/1939 Sb. přestal být

28. říjen státním svátkem i pamětním dnem. Ve svatováclavské tradici byl

zvýrazněn moment podřízenosti, odpovídající háchovskému heslu „Být

dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše!“ Háchův okruh se

pokoušel argumentací svatováclavskou státností aktualizovat středověký

právní svazek mezi českým státem a svatou říší římskou a legitimizovat tak

české národní pojetí autonomie protektorátu. Češi měli akceptovat „ochranu

malého národa vedoucím národem“, národně socialistické „hodnoty“,

pomáhat vítězství říše ve válce a postihovat „protiprávní“ odboj. Povinnost

německého lenního pána bylo držet své závazky vůči vazalovi, tj. kulturně

národní autonomii.

Dezinterpretace svatováclavské tradice v protektorátu stále více

souzněla s říšskoněmeckými a sudetoněmeckými falzifikacemi českých

dějin. Kníže Václav posloužil k historickému zdůvodnění oprávněnosti

začlenění českých zemí do velkoněmecké říše a mravnosti

kolaborace. Již 19. března 1939 politický sekretář státního prezidenta E.

Háchy doc. J. Kliment v Národní politice v článku Obnovuje se Svatá říše

římská projevoval vazalskou pýchu, že Češi jsou součástí obnovené říše

římské německého národa jako první neněmecký národ a vyjadřoval touhu

„osvědčit i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich

předků považovat za svého nejlepšího neněmeckého člena“ a „zlatý klenot

německé říše římské“. Svatý Václav byl protektorátními činiteli stylizován

jedním dechem jako „první uvědomělý hlasatel českého dorozumění s Říší,

národní světec a dědic české země“. Obraz svatého Václava se ocitl na

protektorátní bankovce nejvyšší nominální hodnoty (5000 K), s jeho jménem

byl i spjat projekt největšího protektorátního propagandistického velkofilmu,

jenž k úlevě mnohých českých herců nebyl dokončen. V protektorátní

interpretaci svatováclavské tradice byl zvýrazňován motiv bratrovraha

Boleslava I., bránícího se mečem expanzi říše. Jeho osobnost personifikovala

údajnou marnost a sebevražednou škodlivost odboje. Mezi Boleslavem I.

Ukrutným a Benešem Krvavým (tak zněla protektorátní titulatura

československého prezidenta v exilu) byla shledána přímá

paralela. Vyvrcholením kolaborantského zneužití svatováclavské tradice

v protektorátu bylo předání klíčů od českých korunovačních klenotů E.

Háchou zastupujícímu říšskému protektoru R. Hendrichovi ve Svatováclavské

kapli chrámu sv. Víta v Praze 19. listopadu 1941.

Ceremoniál symbolizoval totální svrchovanost nacistů nad českým národem.

Ještě monstróznější akcí byl slib českého národa u pomníku sv. Václava na

Václavském náměstí v Praze dne 3. července 1942, jímž vyvrcholily masové

manifestace na náměstích českých měst proti atentátu na R. Hendricha.

Předseda protektorátní vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za

uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný

poctivý Čech nemůže a také nesmí v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu

nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa

zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe

k Velkoněmecké říši a svorně zatracujeme její nepřátele!“

Adolf Hitler Háchovu a Klimentovi kolaborační státoprávní konstrukci odmítl

jako „směšné formálnosti“. Protektorátní svatováclavskou státnost chápal jako

účelový instrument ovládání českého etnika do konečného řešení české

otázky. „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa,

pokud Čechům nechá závěť“, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno

musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na

něho mohl odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme

vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe

vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit

nepřetržitě a v dlouhém časovém období“. Zjevné nerespektování

svatováclavské české národně kulturní autonomie protektorátu říší

vedlo u jejich českých vyznavačů k projevům jakéhosi kolaboračního

vzdoru, který však neměl nic společného s odbojem. Tento postoj přiživila i

naprostá lhostejnost říšských činitelů k náboženskému charismatu

svatováclavství. Se svými fundamentálními aspiracemi se musel český

katolicismus po pádu druhé republiky rychle rozloučit. J. Scheinost dospěl

k pozdnímu doznání, že za „bezbožecké“ první republiky měla katolická církev

mnohem více práv než v III. říši. V těchto kruzích, ač nevystoupily z bludného

kruhu kolaborace, stále sílil motiv svatováclavského chorálu Nedej nám

zahynouti! Byli však i jiní katolíci a Češi, kteří vyznávalistátotvorné a

obranné pojetí svatováclavské tradice, které nebylo nijak v rozporu se

státní ideou první republiky, např. poválečný český primas Josef Beran.

Premiér československé vlády v Londýně Msgre. J. Šrámek odsoudil

druhorepublikovou koncepci svatováclavské státnosti již na podzim 1938.

Soudil, že tendenčně a ahistoricky sakralizuje nadvládu německého národa

nad českým.

Svatováclavská tradice v protektorátu vyvrcholila v interpretaci E.

Moravce a jeho stoupenců. Moravec úplně rezignoval i z elementárních

národních, územních a jazykových znaků české identity. Tato linie odpovídala

představám nacistické okupační zprávy. Státní ministr pro Čechy a Moravu

K.H. Frank konstatoval na aktivu v Karlově Studánce 30. března 1944: „Od

počátků jsem dále nenechal růst jakékoliv české obrozenecké hnutí …

Nemáme zájem na českém národním socialismu nebo fašismu … České fašisty,

vlajkaře … jsem používal jen jako donašeče a agenty pro SS. Když vlajkař Rys

se stal šovinistickým, strčil jsem ho do koncentračního tábora!“

Posun svatováclavské státnosti v pojetí okupační moci a Moravcova

aktivismu spočíval v totální identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a

národně socialistickým evropanstvím. Češi se prý musí navrátit ke svému

Volkstumu (národnímu svérázu a duchu), kdy „bojovníci čeští, zároveň

s německými přišli dobývat půdu pod velikou myšlenkou Říše“. „Chorál

svatováclavský“, řečnil Moravec, „nebude už pro nás modlitbou v nouzi, nýbrž

slavnou připomínkou slibů, jež jsme dali Říši … Věrnost svatému Václavu je

věrností Říši, ke které kníže Václav měl nejlepší poměr. Jeho politika je

politikou Háchovou“. Moravcovo Kuratorium pro výchovu mládeže proměnilo

obraz knížete Václava v mytického nelítostného vůdce, který vede své árijské

Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké

Británií, USA a Sovětskému svazu. V tomto duchu, u příležitosti druhého

výročí atentátu na R. Hendricha, založil K.H. Frank 4. června 1944

vyznamenání pro příslušníky protektorátu, „kteří se osvědčili vzorným

postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“ a splnili

tak odkaz knížete Václava být věrným leníkem říše – Čestný štít Protektorátu

Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí. Vyznamenaný obdržel, kromě

smaltovaného řádu se zlatými, stříbrnými vavřínovými listy či bez nich,

diplom v němčině, který byl dílem nejlepších árijských českých výtvarníků.

Epilogem protektorátní interpretace svatováclavské tradice byla

existence Svatováclavské dobrovolnické roty v březnu až květnu

1945. Sedmdesát sedm českých mládenců bylo odhodláno položit své životy

za dohasínající nacismus.

Není třeba podrobně popisovat význam tradice 28. října za okupace

Československa. Od demonstrací 28. října 1939 proti nacistické okupaci se 28.

říjen stal slovy Jana Masaryka „symbolem trvalého odporu“ a „obnovy“ ČSR –

volné, demokratické, sociálně spravedlivé, evropské a světové“. Obnovené

Československo let 1945 – 1948 přistupovalo k svátkům 28. září a 28. října

v duchu legislativy první republiky.

Změna nastala za komunistického režimu. Datum 28. září bylo vypuštěno

z památných dnů. Národní a demokratická symbolika 28. října vzbuzovala

obavy. Neodpovídala novému heslu „Bez VŘSR by nebylo ČSR“, ani koncepci

proletářského a socialistického internacionalismu a socialistického

vlastenectví, jehož podstatným atributem byla láska k Sovětskému svazu.

Roku 1951 byl za státní svátek vyhlášen místo 28. října devátý květen jako

výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. 28. říjen přestal být

dnem výročí vzniku samostatného čs. státu, ale byl označen jako Den

znárodnění. Symbolem obnoveného národního svébytného povědomí a

protestem proti sovětské okupaci ČSR se stal 28. říjen roku 1968. Roku 1975

normalizační moc rozhodla, že 28. říjen zůstane významným dnem ČSSR, ale

bude dnem pracovním. Za perestrojky v SSSR, kdy došlo k rehabilitaci

národních specifik zemí rozvolněného sovětského bloku, byl roku 1988 28.

říjen znovu prohlášen za státní svátek jako den vzniku samostatného

československého státu.

28. říjen zůstal státním svátkem České republiky i po zániku Československa.

Jde o to, aby byl překonán současný pokleslý vztah médií i velké části politické

a státní elity ke státnímu svátku 28. října, aby symbolika 28. října napomáhala

tak, jak je tomu běžné u státních svátků jiných národů, naplňovat soudobou

českou společnost moderními demokratickými hodnotami i sebevědomým

vnímáním sebe sama i své státnosti.

Zcela novou dimenzi dostává svatováclavský kult v době nacistické okupace. Německé úřady se

snažily zneužít osobnost sv. Václava k podpoře kolaborace, sv. Václav již nebyl vzorem pro

rozumný poměr k říši (druhá republika), ale cestou k naprostému podřízení se Německu. Roku 1944

je zavedeno protektorátní vyznamenání, tzv. Svatováclavská orlice. Okupační správa je však často

využívala k diskreditaci představitelů českého národa (obdrželi je např. historik Josef Šusta či herec

Vlasta Burian). I přes německou snahu deformovat kult sv. Václava zůstal v době války sv. Václav

národním patronem, k němuž se hlásila i exilová vláda (ostatně svatováclavský chorál při

bohoslužbách byl německými úřady zakázán).

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) byla masová

mimoškolní organizace na území Protektorátu Čechy a Morava zaměřená na výchovu české

mládeže ve věku od 10 do 18 let v intencích nacionálně-socialistických idejí. Formálně byla založena

28. května 1942. Svou činnost zahájila až po roce 13. března 1943. Podobné organizace existovaly i

v dalších evropských státech (Norsko, Francie, Itálie, Španělsko a jinde). Modelem Kuratoria byla

organizace Hitlerjugend. Kuratorium v sobě koncentrovalo většinu mládežnických zájmových a

pohybových protektorátních aktivit. Hlavním ideovým cílem byla nejen převýchova, ale také podpora

tzv. protektorátního vlastenectví a spolupráce s německou říší. Činnost organizace byla ukončena v

roce 1945 po porážce nacistického Německa.

Na území Protektorátu Čechy a Morava žil v letech 1943-1945 zhruba jeden milión dětí a dospívající mládeže ve věku od 10 do 18 let. Reinhard Heydrich po svém nástupu do funkce říšského protektora ve svém projevu ze 4. února 1942 naznačil cestu, kterou se měly nacistické snahy o „převýchovu“ české mládeže ubírat.[1] Již kolem roku 1941 soustředil kolem sebe Emanuel Moravec osobnosti, které nejenže práci s mládeží rozuměly, ale také splňovaly současné protektorátní ideologické představy. Jednalo se o někdejší funkcionáře Mládeže Vlajky - MUDr. Františka Teunera, dále Ing. Eduarda Chalupu, Marii Pechovou, JUDr. Josefa Victorina, Karla Mihalíčka, Jana Málka, Jana Svobodu nebo bratry Jaroslava a Václava Krigarovy. Karel Žalud patřil mezi členy Národně socialistické gardy slovanských aktivistů.[2] Z Heydrichova popudu se vedoucím přípravného výboru stal Emanuel Moravec a organizační záležitosti svěřil Františku Teunerovi.[3] Práce přípravného výboru vyvrcholila dne 28. května 1942 (pouhý den po spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha) vydáním vládního nařízení o Povinné službě mládeže.[4] Následovalo ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem založení organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.[5]

„...podchycení české mládeže, která dosud bez vedení a z části v zahálce byla vydána vlivům destruktivní části české inteligence, bylo rovněž v zájmu Říše stejně jako českého národa. Musela být konečně usměrněna ve smyslu Říše a včleněna do pracovního procesu, zvláště když nenastoupila proti nepříteli kontinentu se zbraní v ruce jako mládež jiných národů Evropy...“

– K. H. Frank v listu Völkischer Beobachter dne 9. června 1942, [6]

Členství

Členy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se mohla stát spořádaná a rasově způsobilá protektorátní mládež ve věku od desíti do osmnácti let. Vzhledem k tomu, že se jednalo o členství povinné, osvobozeni mohli být pouze jedinci se závažnými zdravotními problémy nebo osoby, které uvedly jinou přijatelnou omluvu. Členství bylo automaticky zapovězeno jedincům „nečestného jednání, vzbuzující veřejné pohoršení“, osobám v úředním zajištění a také Židům a židovským míšencům. Účast židovských míšenců druhého stupně na činnosti Kuratoria byla dobrovolná na základě vlastní žádosti.[7]

„...Ideálním produktem kuratorní výchovy měl být prostý, pracovitý, poslušný, statečný, nesobecký a tělesně zdatný jedinec, uvědomující si nadřazenost pospolitosti nad jeho individualitou a oddaný myšlenkám národního socialismu...“

– Beer Lukáš, Dokončení přípravné fáze,

Organizační struktura[editovat | editovat zdroj]

Emanuel Moravec v uniformě Kuratoria

Školení prvních 45 instruktorů proběhlo na tzv. vůdcovské škole na zámku ve Slapech ve dnech 11. – 18.

července 1942

Zámek Habrovany - v roce 1943 sloužil jako školící výcvikové středisko Kuratoria.

Do 1. 9. 1942 měly všechny protektorátní spolky pro mimoškolní výchovu mládeže zažádat ústředí Kuratoria o povolení k další činnosti - samozřejmě pod hlavičkou Kuratoria. Spolky, které nehodlaly v takové práci pokračovat nebo žádost nepodaly, měly do 1. 11. 1942 svoji činnost ukončit. Lhůta byla nakonec v září prodloužena do 1. 4. 1943.[9] Z původních 3 277 spolků se jich na práci Kuratoria nakonec podílelo 2 260. Tyto vybrané vlastivědné,kulturní, turistické, sportovní a tělovýchovné spolky tvořily nejnižší úroveň organizační struktury. [10]Kuratorium se sídlem v Praze bylo centrálním protektorátním úřadem[11] a do jeho čela jmenoval prezident státu předsedu - ministra školství a lidové (národní) osvěty Emanuela Moravce.[12] Ten jmenoval předsednictvo s generálním referentem Dr.Františkem Teunerem. Ústřední vedení kromě generálního referenta a hlavních pověřenců tvořily čtyři pracovní skupiny:

I. pracovní skupina - pro školení vedoucích mládeže, styk se stranami, korespondenci, finanční záležitosti, smlouvy, subvence, správní záležitosti

II. pracovní skupina - pro jednotlivá odvětví sportu, závodní sport a školení

III. pracovní skupina - pro duchovní výchovu mládeže – propagandu, kulturu, výchovu vedoucích

IV. pracovní skupina - pro sociální záležitosti, zotavovací akce s domovy mládeže a se samostatnou skupinou dívčího referátu[13]

Kuratorium zastřešovalo 11 oblastí osazených jedenácti hlavními pověřenci. Pod každou oblast spadalo osmdesát okresů v jehož čele pracoval okresní pověřenec. Okresní pověřenci pořádali jednou měsíčně celodenní (metodická, organizační a ideologická) školení pro okresní cvičitele. Placený okresní pověřenec měl k ruce štáb referentů (tělovýchovný referent, referent pro duchovní výchovu, sociální referent aj.). Na úrovni okresů trvalo budování struktury nejpomaleji - až do konce roku 1943. Na okresech fungovaly oddíly pro děti od desíti do čtrnácti let a mládež od patnácti do osmnácti let. V hodně početných oddílech se děti dělily do skupin po třiceti až osmdesáti členech. Skupiny se mohly dále členit na družstva po deseti až dvaceti.[14]

V první polovině roku 1944 došlo k úpravě organizační struktury. Oblasti a okresy byly ponechány. Novinkou se staly tzv. pospoly. Proto se také začalo říkat organizaci Kuratoria pospolová. Pospoly v sobě sdružovaly několik spolků. Nejmenší jednotku tvořil roj s deseti až patnácti členy v čele s rojným. Čtyři roje po čtyřiceti až osmdesáti tvořily družinu v čele s družinářem. Čtyři družiny (s počtem od 160 do 240 osob) utvářely oddíl v čele s oddílným. Celou strukturu pak završoval pospol složený ze čtyř oddílů (od 600 do 940 osob) v čele s pospolným. Rojným se v podstatě mohl stát nejschopnější člen roje, ale funkce družinářů, oddílných a pospolných zastávali starší cvičitelé.[15] Inspirace u Hitlerovy mládeže byla u Kuratoria viditelná. Příslušníci SS i němečtí poradci se také na výstavbě Kuratoria podíleli. Jen postup při výstavbě organizace byl odlišný.[16]

Školení kádrů[editovat | editovat zdroj]

Kuratorium vybralo v červnu 1942 pro instruktorskou práci 45 frekventantů (jiný zdroj uvádí počet 42 frekventantů[17] ). V tzv. vůdcovské škole na slapském zámku proběhl ve dnech 11. – 18. července 1942 jejich fyzický výcvik a ideová příprava.[18] Po ukončení vzdělávacího kurzu byly odměněni třítýdenním studijním pobytem v Říši. V červenci 1942 se konal také výcvikový tábor pro vedoucí povinné služby z Moravského Slovácka. Další školení už probíhala v novém výcvikovém středisku v hotelu „Čeperka” v Nouzově u Unhoště, vProtivíně a Prachově. Do konce roku 1942 se podařilo vyškolit téměř 400 instruktorů z celkového počtu 700 zájemců .[19]

Ve třech výcvikových střediscích - na Čeperce u Unhoště, v Protivíně a v Prachovských skalách pokračovaly v roce 1943 čtrnáctidenní výcvikové kurzy pro instruktory. Další výcviková střediska pak vznikla ve Stříbrné skalici, ve Světlé nad Sázavou a v Habrovanech. Dívčí instruktorky se připravovaly například v Dobrošově u Náchoda.[20] Z 27 pořádaných kurzů pracovalo v táborech kolem 2000 instruktorů. Vyšší instruktorské kurzy cílily na zaměstnance Kuratoria, okresní pověřence a cvičitele instruktorských škol.[21] Nicméně s nedostatkem vhodných vychovatelů a cvičitelů se potýkalo Kuratorium až do konce války, jednak mnozí z nich byli povoláni na práci do Říše nebo na jiné ke konci války preferované akce, ale nelze opomenout ani nezájem o spolupráci ze strany cvičitelů zakázaného Sokola,Orla a za války fungující DTJ.[22]

Znak, uniforma, pozdrav a řeč[editovat | editovat zdroj]

Znak Kuratoria byl poprvé předveden na slavnostním shromáždění ve Slaném. Pod levým křídlem svatováclavské orlice byl umístěn znak Moravy (šachovaná orlice) a pod křídlem pravým znak Čech (dvouocasý lev). Znak měl symbolizovat ochranu českých zemí Říší a respekt české mládeže k ideám nacionálního socialismu. Svatováclavská orlice odkazovala na v této době často skloňovanou svatováclavskou tradici. Uniforma Kuratoria odpovídala střihem, barvou i označením vzoru německé organizace Hitlerjugend. Řadový člen oblékal bílou košili s černou kravatou a tmavými kalhotami. Vedoucí funkcionáři a absolventi kuratorních výcvikových táborů měli stejnokroj honosnější - černé jezdecké boty a kalhoty, zelená blůza leteckého střihu s červenou páskou se znakem organizace. Uniformovaní členové se zdravili zdviženou pravicí a pozdravem: K úctě vlasti! Jednací řečí Kuratoria byla ustanovena němčina.[23]

Propaganda a časopisy[editovat | editovat zdroj]

Mezi tiskoviny pro vnitřní potřebu organizace lze řadit didakticko-metodickou příručka pro instruktory povinné služby mládeže „Náš směr“ (od března 1943 do dubna 1945).[24], měsíční rozpisy povinné služby v učňovských internátech tzv. Domovinách mládeže „Služba domoviny“ či program schůzek „Vzorný roj“[25] pro vedoucí vzorných rojů nebo program schůzek „oddílů zvláštního nasazení“ „Výcvikové směrnice ZZ“.[26] Pro potřeby kanceláře okresního pověřence vycházel ve dvou verzích (dívčí a chlapecké) časopis „Cvičitel“ a nakonec tam patřily i letáky „Tisková služba české mládeže“. Z filmové propagandy stihlo Kuratorium dokončit pořady Viděli jsme Německo, Nová mládež – nové cíle a Mládeži česká, voláme tě!.

Zteč[editovat | editovat zdroj]

První číslo ústředního listu Kuratoria „Zteč“ vyšlo 1. října 1942. Časopis vycházel v prvních letech jako čtrnáctideník ve formátu A3. Úroveň časopisu odpovídala hospodářské situaci vprotektorátu. Nejprve vycházel bohatě ilustrovaný a plný fotografií zobrazujících usměvavou mládež, vojáky na frontě, válečný průmysl nebo setkání mládeže s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními i evropskými politiky. Titulní strana se snažila pokaždé oslovit čtenáře nějakým „budovatelským“ heslem: „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ či „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“ nebo i „Říše musí vyhrát, aby malé národy žily!“. Výroční číslo 13/1944 bylo tištěné hlubotiskem se záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a z kultury. Od poloviny

roku 1944 v časopise značně ubylo obrazového materiálu a přibylo textu. V únoru 1945 přinesl list Kuratoria reportáž ze spojeneckého bombardování Prahy. Od čísla 4/1945 vycházel v poloviční velikosti jako týdeník orientovaný především na víru ve vítězství Třetí říše.[27] Hned v prvním roce 1942 se časopis ideologicky identifikoval:

„...také u mladého Čecha musí se dnes probudit jeho zdravý rasový instinkt. (…) Česká rasová podstata obsahuje dnes mnoho nordických rasových prvků, takže jsme jedním z evropských národů nejbližších národu německému. Z tohoto poznatku také musí vyplývat postoj českého mladého člověka, který musí vidět svého nejbližšího kamaráda právě v mladých lidech národa německého...“

– Zteč, roč. I, č. 5 (1942), s. 2, ZELNÍČEK, J.: Rasa a národ. In: Zteč

Správný kluk a Dívčí svět[editovat | editovat zdroj]

Pro nejmladší věkovou kategorii chlapců (cca 10-14 let) vycházel čtrnáctidenní časopis pod názvem „Správný kluk“ a pro stejně stará děvčata „Dívčí svět“. Redakce sídlila v budově ústředí Kuratoria na Senovážném náměstí čp. 24 a post vedoucího redaktora zastával dvacetiletý František Smrček. „Správný kluk” vycházel každou druhou středu nákladem 150 000 výtisků v brněnských závodech Globus.[28][pozn. 1] Týdeník pro mládež Mladý hlasatel vycházel od roku 1935 a v letech 1938-1941 v něm jako redaktor pracoval Jaroslav Foglar. Jeho příběhy Rychlé šípy časopis proslavily natolik, že v květnu 1941 vycházel v nákladu přesahujícím 200 000 výtisků.[29]Po zákazu časopisu navázala redakce Správného kluka externí spolupráci s Jaroslavem Foglarem, který vedl rubriku „Kroužky Správného kluka“. V roce 1944 redakce připravila „vzorné kroužky Správného kluka” a k tomu i „čtenářské zkoušky”. Pro kroužky s minimálně 12 členy byla účast na zkouškách povinná (pro ostatní dobrovolná) a konaly se pod dohledem okresních pověřenců. „Vzorný kluk” musel prokázat zdatnost z jednoduchého pořadového cvičení (vlevo bok, vpravo bok apod.), ze sportu (kotoul vpřed, kotoul vzad, skok do dálky z místa a s rozběhem, skok vysoký, běh a společná pohybová hra) a znalosti z nenáročných otázek z oblasti duchovní výchovy a ze školního učiva.[30] Jednou měsíčně podávaly vzorné kroužky hlášení o počtu schůzek, akcí a výletů. Všechny měly jednotný odznak s příslušným číslem a jménem jejich obce nebo města.[31][32]

Knihovna pro mládež[editovat | editovat zdroj]

Kuratorium ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis odpovědělo v lednu 1943 na rodokapsyprojektem ilustrovaných sešitů Knihovna pro mládež vycházejících dvakrát do měsíce. Jednalo se o příběhy německých vojáků svádějících hrdinské boje na frontách první i druhé světové války.[pozn. 2] Sešity vycházely v dvoutýdenních odstupech a za velmi nízkou cenu. Po určitém čase vydávalo nakladatelství Orbis 10 dohromady svázaných čísel v poloplátěné podobě.

Činnost Kuratoria[editovat | editovat zdroj]

výchova mládeže v místních organizacích a spolcích organizace sportovních mistrovství (Plavecké mistrovství mládeže (1943), Basketbalové

mistrovství mládeže (1943), Den mládeže (1943), Týden zimního sportu (1944), Letní hry mládeže (1944))

tělovýchovné kampaně (Každý hoch a dívka plavcem)

kulturní kampaně (Umění mládeži, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež)

umělecké soutěže (Ukaž co umíš)

rekreační pobyty pro učně (Odkaz Reinharda Heydricha)

sociální kampaně (Šijeme panenky, Šijeme pro nejmenší, Pomáháme maminkám)

organizace brigád a sběrové akce (např. vlakové vykládky brambor starší školní mládeže, prázdninová výpomoc na venkově)

politické - propagandistické manifestace

vydávání časopisů pro mládež (Zteč, Správný kluk, Dívčí svět)

pomoc při budování zákopů, odklízení sněhu, trosek po bombardování

Povinná služba[editovat | editovat zdroj]

Základním stavebním kamenem Kuratoria pro výchovu protektorátní mládeže se stala povinná služba podle nařízení z 28. 5. 1942.[33] Vzhledem k tomu, že se jednalo o službu povinnou, vystavovali se rodiče nebo jiní zákonní zástupci právnímu postihu, pokud mladistvého nepřihlásili do spolku pověřeného Kuratoriem.[pozn. 3][pozn. 4] V prvním roce působení šlo o jednu hodinu a teprve od poloviny roku 1944 o dvě hodiny výchovné práce týdně. Práce s mládeží se řídila „Směrnicemi pro službu mládeže“ vydaných Kuratoriem v roce 1943 [34] a měsíčníkem „Náš směr“.[pozn. 5] Povinná služba sestávala z tělesné a duchovní výchovy.

Tělesná výchova[editovat | editovat zdroj]

1. rozcvičení2. pořadová cvičení

3. „výkon“ v podobě zápasu, lehké atletiky, boxu, gymnastiky, cvičení na nářadí, plavání, bruslení, atd.

4. „bojová hra“, tedy kopaná, házená, ragby, případně lední hokej.

Duchovní výchova[editovat | editovat zdroj]

Duchovní výchově bylo zpočátku vyčleněno 35 minut z každé dvouhodinové „služby“ a její součástí bylo i provolávání hesla, kterým byla služba zahajována, například: „Stejná krev patří do společné Říše. Emanuel Moravec“ [35] nebo „Malý národ může svou existenci zachovati jedině tím, svěří-li se ochraně národa velikého, s nímž sdílí společný prostor. Byli jsme prvním neněmeckým národem, jenž tuto přírodní pravdu pochopil a jenž před celým světem projevil své čestné odhodlání, založiti svůj další osud na tomto principu. Dr. Emil Hácha“ [36][37] Mladší generaci se měla témata duchovní výchovy přibližovat zábavnou formou. U starší kategorie se stočila orientace na trénink vůle, odložení ukojení potřeb a zvládání obtížných úkolů atp. Započala se také povinná služba dívek a školení instruktorek. V regionech se rozjížděla dívčí výchova rozdílně. Tak například v okrese Moravské Budějovice můžeme o povinné výchově dívek hovořit až od listopadu 1943. Nová okresní dívčí referentka svolala 30. listopadu 1943 první pracovní poradu všech instruktorek a představila jim směrnice výchovy dívčí mládeže.[38]

Veřejné akce Kuratoria[editovat | editovat zdroj]

V sobotu 13. března 1943 se uskutečnilo v budově městského divadla ve Slaném slavnostní založení Kuratoria, které sice vzniklo na konci května 1942, ale jeho činnost byla odstartována prakticky až po ukončení přípravné fáze.[39] Prvořadým úkolem Kuratoria byla výchova mládeže. Mimo výchovné práce zajišťovalo také sociální péči o pracující, pořádalo masové sportovní akce, ale angažovalo se i v kultuře:

Každý hoch a dívka plavcem (polovina července – polovina srpna 1943), Plavecká mistrovství mládeže (léto 1943), Zotavovací akce „Odkaz Reinharda Heydricha“ (léto 1943 a 1944, zima 1944),

Den mládeže (září 1943), Umění mládeži (25. září 1943–červenec 1944), Šijeme panenky (říjen–prosinec 1943), Basketbalové mistrovství mládeže (prosinec 1943), Týden zimního sportu (1.–6. 2. 1944), Pomáháme maminkám (jaro 1944), Ukaž co umíš (březen–červenec 1944), Jarní den mládeže (7. května 1944), Týden mládeže 1944 (1.–9. července 1944), Každý hoch a dívka plavcem (druhé kolo v srpnu 1944), Šijeme pro nejmenší (září–prosinec 1944), Kulturní péče o českou mládež (říjen 1944–45).[40]

Odkaz Reinharda Heydricha[editovat | editovat zdroj]

První účastníci „Odkazu Reinharda Heydricha” směřovali také do oblastiVsetínských vrchů k

přehraděBystřička, kde mělo Kuratorium sedm hotelů.

Horská turistická chata Vsacký Cábve Vsackých Beskydech

V letech 1943-1944 se věnovalo Kuratorium rekreačním pobytům učňovské mládeže, které mělytáborový charakter. Akce nesla název „Odkaz Reinharda Heydricha“. Zotavovací pobyty pro protektorátní dělnictvo pořádala Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) pod stejným označením.[41] Dne 18. května 1943 NOÚZ zahájila zotavovací akci Odkaz Reinharda Heydricha pro více než 32 000 českých dělníků a zaměstnanců. Prvních 800 účastníků z různých podniků v Praze a z českého venkova směřovalo zvláštním vlakem do moravských lázní a letovisek: Lázně Luhačovice(hlavní středisko zotavovací akce), Bystřička u přehrady (sedm hotelů), Vsacké Beskydy na Vsetínsku, Lázně Rožnov pod Radhoštěm(zotavovny) a Prostřední Bečva (Pustevny),. V roce1943 byl „Odkaz Reinharda Heydricha“ poprvé rozšířen také pro pracující mládež - učňovský dorost a mladé dělníky a dělnice zaměstnané v těžkém a zbrojařském průmyslu.[42]

Na jaře roku 1943 proběhla příprava jednotlivých zotavovacích středisek (např. v jižních Čechách se jednalo o letní tábory Semenec u Týna nad Vltavou (táborová osada), tábor Kalich (rekreační oblast u rybníka Kalich) u Kamenice nad Lipou, Máslenku u Velešína (Jarošova táborová osada), vilu Jílek v Holkově, nebo Eš uPacova). Zotavovací tábory byly pořádány na devíti místech Čech a Moravy (sedm se jich nacházelo v Čechách a dva na Moravě, z toho čtyři tábory byly určeny čistě pro děvčata).[pozn. 6] O rekreanty se starali po dobu čtrnáctidenního turnusu školení instruktoři z výcvikových táborů Kuratoria. Denní režim začínal a končil po vzoru Hitlerjugend nástupem a vztyčením či sundáním vlajky (říšské a protektorátní) s provoláním hesla „Bojovat mohu jen za to, co miluji!“ a za zpěvu písně - v Čechách se zpívala píseň „Čechy krásné, Čechy mé“[1] a na Moravě

„Moravo, Moravo“[2]. Následovalo „heslo dne” po vzoru Hitlerjugend, například: „Život je práce, práce jest štěstí.“ (Ley). Součástí zotavovací akce byly i politické přednášky a pochodování v útvaru na veřejnosti.[43]

Den byl zpravidla vyplněn cvičením, vycházkami do lesa a pohybovými hrami. Chlapci konali v táboře a v jeho okolí pravidelné denní a noční hlídky. Skoro každý den do tábora přijížděliumělci. Podle pokynů Františka Teunera se turnus zakončoval závěrečnou slavností, která měla napomoci sblížení s místním obyvatelstvem, na kterých mládež zpívala české lidové písně, hrála sportovní hry nebo předváděla scénky z táborového života.[42] Zotavovací akci pracující mládeže absolvovalo celkem 10 480 děvčat a chlapců.[pozn. 7] Výchovná práce se zaměřovala na kázeň, dodržování programu dne a udržovaní kamarádské atmosféry na táboře. Dalším výchovným prostředkem byl silný kult národní písně, bojové hry, disciplína a udržování čistoty (vzorně čisté chatky obdržely „vlajku čistoty“).[44]

„...jistě není maličkostí podrobit 10 000 mladých učňů lékařským prohlídkám, povolat je na tábory, připravit pro ně cestovní plánky, volné jízdenky, cestou jim poskytnouti různá občerstvení a možnost zhlédnouti památnosti měst a konečně zařídit zotavovací tábory tak, aby se pracující mládež cítila dokonale spokojena. V táborech se už vystřídalo přes 10 200 účastníků – 7 490 mladých mužů a 2 739 dívek. Zamýšlený rozsah akce tím byl překročen. Dosáhla plného úspěchu. Poskytla mládeži skutečné zotavení a možnost podívat se do jiného kraje, poznat památky, cestou se zastavit v Praze a zhlédnout její krásy, v táborech se pak věnovati sportu, četbě, zpěvu. Táborové knihovny, promítání filmů, veselé kamarádské večírky, návštěvy uměleckých skupin a známých sportovců, to vše jsou zážitky, na které pracující mládež bude dlouho vzpomínati, jak svědčí stovky radostných dopisů, jež Kuratorium od účastníků dostává. Na celé akci pracuje 25 zaměstnanců ústředí Kuratoria. 42 instruktorů a 22 instruktorek. V každém táboře je školený zdravotník, stálý lékař Kuratoria objíždí všechny tábory a vyšetřuje zdravotní stav účastníků. Přímo závratné vysoké číslo bychom dostali, kdybychom zkoumali, kolik kilometrů ujeli účastníci na tábory vlakem, kolik po dobu zotavené snědli chleba, mouky, masa a brambor. Učňům, kteří převážně těžce pracují, byly i po dobu dovolené ponechány všechny přídavkové lístky, takže stravování v táborech je více než dobré. Program na táborech je pečlivě promyslen, sport, odpočinek, jídlo a zábava se vzájemně střídají a tak osvěženi tělesně i duševně se účastníci vracejí po 14 dnech opět domů, v mnoha případech se značným příbytkem na váze. O každém účastníkovi je veden sociální list, který se stane základem další činnosti Kuratoria pro dobro naší pracující mládeže, až bude zotavovací akce z fondu Reinharda Heydricha skončena...“

– Odměna a uznání českým dělníkům, Lidové noviny 19. 5. 1943, str. 2 ,Nedokončená pouť Kuratoria (VII.)

Další táborová zotavovací akce učňovské mládeže pod heslem „Zotavená 10 000 mladistvých“ proběhla v termínu 15. 5. – 21. 10. 1943. Následujícího roku 1944 se akce v podobném termínu opakovala.[45] Na venkovskou mládež se pamatovalo zimní zotavovací akcí.[46] V rámci odkazu Reinharda Hendricha pořádalo Kuratorium pro zemědělskou mládež od 4. ledna do 18. března roku 1944 zimní zotavovací akci „Mladý venkov“. Čtrnáctidenní kurzy zakončené třídenním zájezdem do Prahy nebo do Brna umístilo Kuratorium do turistické chaty v Prachově, Hornychovy boudy v Táboře, zotavovacích domovů u rybníka naMedlově u Nového Města na Moravě a v Blansku. Tábory Kuratorium vybavilo lyžemi a bruslemi a zajistilo kulturní rozptýlení.[47]

Každý hoch a dívka plavcem[editovat | editovat zdroj]

Bývalý plavecký bazén pod Barrandovem - stav v roce 2011. V roce 1943 zde probíhalo mistrovství v plavání

„Každý hoch a dívka plavcem” pořádané Kuratoriem.

Mimo pořádaných masových veřejných politických manifestací a sportování „na zelených hřištích“ se místní organizace Kuratoria v Čechách a na Moravě věnovaly programu sportovní a tělesné výchovy. V létě 1943 se pořádaly plavecké kurzy instruktorů v rámci protektorátní akce „každý hoch a dívka plavcem“ (28. července 1943 zahájilo Kuratorium plavecké kurzy pro 10–14leté na všech plovárnách). Kuratorium ve spolupráci s plaveckým svazem připravilo poprvé v historii českého plavectví mistrovství dorostu Čech a Moravy. Nejdříve probíhaly přebory na okresech, pak kola zemská a o víkendu 3.- 4. července 1943 se na barrandovskémplaveckém stadionu konala závěrečná mistrovství protektorátu.

Slavnostnímu zahájení přihlíželo kolem 6 000 diváků. Generální referent Kuratoria dr. Teuner po krátkém projevu uvítal řadu významných hostů, mezi nimiž byli mj. zástupce úřadu říšského protektora SS-Obersturmbannführer Franz Fischer, pražský viceprezident Zemského úřadu Horst Naudé, náměstek pražského primátora dr.Josef Pfitzner, z české strany pak předseda Kuratoria Emanuel Moravec, zástupce kanceláře státního prezidenta doc. dr. Josef Kliment, pražský primátor dr. Alois Říha, přednosta tělovýchovného odboru ministerstva vnitra, odborový rada dr. František Widimský, předseda Kulturní rady při Národním souručenství dr. Miloslav Hýsek, vedoucího sportovního oddělení Kuratoria Josef Maleček, předseda plaveckého svazu ing. Rudolf Kroc a další. Mladí Češi byli rozděleni do věkových kategorií 14–16 let a 16–18 let. Sportovní kluby z Moravy obsadily tři první místa. E. Moravec ukončil plavecké klání svým projevem.[48]

Kuratoriu samozřejmě pomáhaly s pořádáním sportovních mistrovství sportovních svazy a asociace i jejich funkcionáři. Využívalo mimo jiné i materiálního zázemí zabaveného majetku rozpuštěné Československé obce sokolské a Orla. Obdrželo 1 163 hřišť, sedm stadionů, 23 koupališť a 210 dalších objektů. I když masové sportovní aktivity probíhaly uprostřed války a za stále se zhoršujících hospodářských podmínek, přesto se jednalo o velmi úspěšné sportovní akce.[49]

Dny mládeže[editovat | editovat zdroj]

V mnoha okresech Čech a Moravy byly odstartovány v neděli 15. 8. 1943 okresnílehkoatletické přebory mladých sportovců v rámci „Dnů mládeže“. Obvodové přebory se konaly 28. a 29. srpna 1943 v osmi větších městech. Na okresních a obvodových Dnech mládeže před více než 150 000 diváky soutěžilo skoro 17 000 mladých závodníků ve věku od 10 do 18 let.

[pozn. 8] Celé sportovní klání vyvrcholilo 11. - 12. září 1943 na Strahovském stadionu v Praze.[50] Při příležitosti sportovních dnů Kuratorium zřídilo, opravilo a zpřístupnilo 200 hřišť, vybudovalo síť lehkoatletických rozhodčích a zavedlo zdravotní kartotéku 4 000 mladých závodníků a závodnic.[51] Do finále se probojovalo 1 500 chlapců a děvčat z Čech a Moravy. Dne 19. srpna 1943 se konal ve velkém sále Lucerny slavnostní sraz pražské mládeže, kde dr. Teuner jménem předsedy Kuratoria, ministra Emanuela Moravce, jmenoval nové funkcionáře: hlavního pověřence mládeže Velké Prahy Eduarda Chalupu, okresní pověřence pro pražské okresy Kopala, Langhammera, Šindlara a Valchara (dr. Teunerovi bylo při jeho příchodu ohlášeno 2 569 přítomných chlapců a 469 dívek).[52] Příští rok pořádalo Kuratorium rozšířený „Týden mládeže“ v období od 1. do 9. 7. 1944.

Umění mládeži[editovat | editovat zdroj]

Představení ve dvoraně Besedního domu v Brně se konala pod hlavičkou „České divadlo na Veveří”.

Akce s názvem „Umění mládeži“ byla slavnostně zahájena v sobotu 25. září 1943 v Praze a ve 28 českých a moravských městech najednou. Zahajovalo se skladbami Smetany, Dvořáka,Stroupežnického a jiných českých hudebních a dramatických klasiků. Předseda Kuratoria pro výchovu mládeže ministr Emanuel Moravec uvedl „Umění mládeži“ v Národním divadle v Praze. Jeho projev byl do ostatních měst přenášen rozhlasem. Generální referent Kuratoria František Teuner přivítal mezi hosty již tradičně SS-Obersturmbannführera Fischera, který se dostavil jako zástupce německého státního ministra pro Čechy a Moravu. V Národním divadle se zahajovalo Prodanou nevěstou. V Brně proběhlo slavnostní zahájení ve dvou divadlech zároveň - v Českém lidovém divadle na ulici Veveří a na Nové scéně vŽabovřeskách.[53]

Školy akci propagovaly, přijímaly přihlášky, rozdávaly vstupenky, ale také zajišťovaly dozor při představeních.[54] Za pět korun zápisného obdrželi účastníci legitimaci na deset hudebních, filmových nebo divadelních představení s úvodním výkladem, po jejímž obdržení platili minimální vstupné. Představení byla proto rozdělena na dvě věkové skupiny - od 10 do 14 a od 14 do 18 let.[pozn. 9]

„...Akce byla organizována tak, že rodiče (nebo firma) obdrželi ve zvláštním dopise přihlášku, na jejímž základě byla přihlášenému členu Kuratoriem vydána legitimace, která obsahovala 10 políček, z nichž každá opravňovala k získání zlevněné vstupenky na jeden kulturní podnik. Každý člen akce mohl tak shlédnout všechna představení. Pro mládež pak hrála nejpřednější česká divadla - Národní, Prozatímní, Divadlo na Vinohradech - a nejlepší divadla všech protektorátních měst. Koncerty se uskutečňovaly mimo jiné veSmetanově síni a účinkovala na nich Česká filharmonie...“

– Živný, Vladimír: Cesta mládeže k umění, In: Zteč, 17.9.1943, str. 4

Šijeme panenky[editovat | editovat zdroj]

Dívčí práce v Kuratoriu se rozběhla až na podzim roku 1943. Na přípravě se podílel hlavní poradce HJ pro Kuratorium Oberbannführer Eduard Schaschek s BDM Hauptmädelführerin Traude Scholz. Zrovna tak jako u chlapců záleželo nejprve na výběru a vyškolení českých spolupracovnic. Na konci roku 1943 mohla být odstartována první akce v rámci dívčí povinné služby „Šijeme panenky“.

Podobně jako dívky v BDM vyráběla děvčata hračky pro děti českých dělníků pracujících v Říši, třetinu zasílaly dětem německých vojáků na frontě a část byla rozdělena i sociálním útulkům. Okresní výstavky proběhly od 12. do 19. prosince 1943. Hlavní referentka Kuratoria Valášková, včele delegované skupiny, se setkala ve čtvrtek 16. prosince 1943 v Berlíně s říšskou referentkou Svazu německých dívek dr. Juttou Rüdiger a předala jí slavnostně část ušitých panenek. V Praze Na Příkopech v paláci u Černé růže zahájil 18. prosince dopoledne ministr lidové osvěty Emanuel Moravec se zástupci protektorátních úřadů výstavu 500 nejhezčích výrobků. Celkem dívky našily 59 000 panenek a jiných hraček. V následujícím roce se zúčastnily dívky ještě dvou podobných sociálních projektů - „Šijeme pro nejmenší” a „Pomáháme maminkám”.[55][56]

Ukaž, co umíš[editovat | editovat zdroj]

Soutěž pro chlapce a děvčata ve věku 10-18 let „Ukaž, co umíš“ odstartovalo Kuratorium 15. března 1944. Přihlášení dětských prací probíhalo 5. a 9. května u okresních pověřenců. Každý zájemce se dostavil osobně s vyplněným formulářem k evidenci. Očíslované práce pak putovaly do Prahy. Hudebníci skládali zkoušku u okresních pověřenců 10. května a vybraní soutěžící pak o vítězství zabojovali v Praze. Celkem se zúčastnilo 6 733 soutěžících s 8 701 pracemi či jinou prezentací. Na začátku července 1944 se konalo v Praze slavnostní vyhlášení výsledků. Uděleno bylo 120 cen a deset nejlepších výherců mohlo absolvovat tříleté studium na uměleckých školách s měsíčním stipendiem ve výši tisíc korun. Výsledky soutěže Kuratorium oznámilo jednak tiskem, ale také rozhlasem během největší kuratorní akce „Týdnu mládeže“ 2.-9. července 1944.[57]

Basketbalové mistrovství mládeže [editovat | editovat zdroj]

Další lehkoatletickou akcí Kuratoria ve spolupráci s volejbalovým a basketbalovým svazem se stalo první mistrovství české mládeže v košíkové ve dnech 10.-12. prosince 1943 v pražské Lucerně. Okrskové přebory od 30. října 1943, oblastní ve dnech 27. a 28. listopadu probíhající za středočeskou oblast v Hnidousích u Kladna, západočeskou ve Strakonicích, jihočeskou v Budějovicích, polabskou v Kolíně, východočeskou v Hradci Králové, brněnskou v Brně, středomoravskou v Přerově a horáckou v Moravských Budějovicích rozhodly o deseti družstvech dívek a deseti družstvech chlapců, jejichž mistrovské utkání sledovalo v Lucerně během tří dnů 20 tisíc diváků.[58]

Týden ledních sportů[editovat | editovat zdroj]

Praha - Zimní stadion Na Štvanici.

Zimní stadion v Praze na Štvanici byl v prvním únorovém týdnu roku 1944 svědkem vyvrcholení zimních sportovních aktivit Kuratoria. „Zimní den mládeže” a „Týden ledních sportů“ spojený s mistrovstvím v ledním hokeji a krasobruslenípořádalo Kuratorium ve spolupráci s hokejovým a bruslařským svazem. Vyřazovací turnaje probíhaly nejprve na okrscích a ve dvanácti oblastech. Hokejového přeboru se účastnilo v Čechách a na Moravě 1 169 družstev. Na Zimní stadión na Štvanici se probojovalo 12 oblastních vítězů. Nedělní finále 6. února 1944 hýřilo od rána do večera utkáními hokejových mužstev a krasobruslařskými vystoupeními. Pro návštěvníky Prahy Kuratorium

připravilo také představení v divadlech a kinech či tělovýchovnou přednášku. Zrovna tak probíhal v lednu a únoru týden hokejových přeborů německé mládeže, na který navazovala další zimní aktivita Kuratoria „Týden zimních sportů pro mládež“. Popularitu hokeje v českých zemích i za protektorátu potvrzují údaje z roku 1943. Svaz ledního hokeje čítal na 800 klubů, přibližně 14 000 hráčů a 6 000 dorostenců.[59]

Dílo domovin mládeže[editovat | editovat zdroj]

V úterý 12. října 1943 byl v budově poštovní technické ústředny v Praze na Letné slavnostně otevřen Ústav pro výchovu a školení telegrafních učňů českomoravské pošty. Nešlo jen o otevření ústavu, jednalo se o nový projekt pro vyškolení celého poštovního personálu. Tím také Kuratorium odstartovalo výchovnou činnost ve všech učňovských domovech v Čechách a na Moravě. Poštovní ústav s novou ústřednou o rozloze 4 000 čtverečních metrů obdržel také vybavené dílny, pět učeben, knihovnu a zařízenou vzorkovnu. K ústavu patřil i učňovský domov, kde učňové nejen bydleli, ale také se zde stravovali. Finanční úhradu za provoz ústavu a internátu převzala Poštovní správa. Vedení bylo svěřeno vrchnímu komisaři inženýru Břízovi. Post poradce zastával vrchní telegrafní inspektor Langner z Lipska. Pojmout mohl ústav kolem 50 učňů po dobu tři a půl roku. K prosinci 1944 se Kuratoriu podařilo vybudovat na území protektorátu 18 učňovských internátů.[60]

Prováděcím nařízením Kuratoria z 25. února 1944 (čís. 62 Sb.) rozšířil předseda Kuratoria nařízení z května 1942 (čís. 188 Sb.) o povinné službě mládeže, která se vztahovala na výchovnou práci mimo rodičovský dům a dobu mimoškolní, na další ústavy a zařízení k výchově mládeže.[61] Pod prováděcí nařízení dále spadaly: učňovské domovy, internáty škol, ústavů a podniků, žákovské domovy, ubytovny pro mladistvé pracovní síly v podnicích, učňovské a žákovské noclehárny, přenocovací domovy mládeže, zotavovací domovy mládeže, ozdravovací domovy mládeže, zotavovací tábory mládeže, prázdninové kolonie a ostatní zotavovací zařízení, noclehárny mládeže, učňovské a žákovské besídky. Výchovná zařízení, která chtěla povinnou službu provozovat, musela podat žádost do 15. dubna 1944.[62][63]

Sociální výchovou mládeže byl na ústředí Kuratoria pověřen vedoucí čtvrté skupiny Karel Žalud. Ten do čela „Díla domovů mládeže” povolal Josefa Očadlíka (okresního pověřence zeSušice). Sociální práce se naplno rozjela až počátkem roku 1944. Pro pracovníky ze sociální péče o mládež, Sociální pomoci a ostatních sociálních organizací otevřelo Kuratorium 10. ledna 1944 dva speciální tábory ve škole na Čeperce. První čtrnáctidenní tábor pro vyškolení 45 sociálních referentů do okresů a druhý tříměsíční pro vedoucí a výchovný personál. První výuka nových kádrů byla ukončena 31. března 1944. Studium sestávající z teoretické části (nauka o výchově v domově, právo mládeže, zdravotnictví, psychologie, pedagogika, etikapovolání, výchova k povolání a politické školení), praxe v dílnách či na pokračovacích školách a z návštěv ve vzorných domovinách bylo ukončeno zkouškami s vysvědčením vychovatele.[64][63]

Spolupráce s HJ[editovat | editovat zdroj]

Na poměrně malém území protektorátu existovaly v období druhé světové války dva důležité výchovné projekty. Pro německé děti KLV - Kinderlandverschickung a pro české děti „Kuratorium pro výchovu mládeže”. Radka Šustrová svojí sondou do táborového prostředí ukázala, že i na nejnižší úrovni docházelo k čilé spolupráci mezi zřizovateli KLV táborů a českými živnostníky.[65] V listopadu 1943 přesídlila berlínská říšská školní zařízení pro KLV vedoucí (KLV-Schule für Lagermannschaftsführer, KLV-Schule für Lagerleiter/Lagerleiterinnen) ze slezské Ścinawy do Poděbrad. Nad oběma projekty držel ochranou ruku K. H. Frank a o úspěšnost obou NS-výchovných instrumentů se neustále zasazoval. Je tedy nasnadě, že nejen vysocí funkcionáři HJ, BDM a Kuratoria vzájemně kooperovali.[65]

Rakouské Alpy - nádraží Krimml, kam v prosinci roku 1943 dorazilo 40 českých účastníků lyžařského

výcvikového kurzu Kuratoria.

Zámek v Klecanech u Prahy - místo oblastní vyšší vůdcovské školyHitlerovy mládeže v roce 1944.

V prosinci 1943 poskytlo Kuratoriu vedení pražské HJ pro desetidenní lyžařský výcvikový kurz horskou chatu „Filzsteinhütte”[66] v Alpách u Zell am See v nadmořské výšce 1 700 metrů. Svaz lyžařů vybral schopné lyžaře z Pošumaví, Novoměstska, Krkonoša Beskyd z řad okresních pověřenců, tělovýchovných referentů a instruktorů. Vlak vyjížděl z Prahy a čtyřicet instruktorů na své cestě do Alp absolvovalo přestupy v Linci, Salzburgu aRosenheimu. V cílové stanici v rakouském Krimmluje přivítal cvičitel lyžařství u HJ Franze China. Mimo lyžařského výcviku pod jeho vedením vystoupali také na Königsleiten ve výši 3 000 metrů n. m. a při zpáteční cestě navštívili město Vídeň.[67]

V týdnu od 14. do 19. února 1944 proběhl v Praze praktický výcvik účastníků školy pro vedoucí domovů mládeže na Čeperce. Nejprve navštívili německé učňovské dílny, odpoledne si prohlédli domov Hitler-Jugend a večer proběhl spřátelený večírek. První březnový týden roku 1944 se konal brněnský pracovní sjezd Kuratoria a všichni okresní pověřenci si mohli projít „Německý učňovský domov” v Brně na ulici Údolní. Budoucí vedoucí českých domovin učňů zde po několik dní absolvovali praxi.[68]

Na zámku v Klecanech u Prahy byla zřízena oblastní vyšší vůdcovská škola Hitlerovy mládeže pro třínedělní vzdělávací kurzy, po kterých vzdělávání pokračovalo na Říšské akademii pro vedení mládeže HJ. Vedení Kuratoria v čele s jeho předsedou ministrem Moravcem a generálním referentem Teunerem navštívilo Klecany 27. března 1944. Hosty na škole přijali HJ-Gebietsführer Fritz Knoop a BDM-Gebietsmädelführerin Erika Ebel. Návštěva se konala u příležitosti profesního závodu povolání německé mládeže, jehož župní zahájení proběhlo koncem března 1944 v malém sále Rudolfina. Župním pověřencem DAF pro „válečný závod v povolání“ byl jmenován HJ-Oberbannführer Gladrow. V regionech česká mládež pomáhala například při budování KLV-Heimu na Křivoklátsku, kde chlapci ve věku 12-16 let nacpávali slamníky, sestavovali postele, uklízeli místnosti a upravovali prostory budoucí KLV ubytovny.[69]

Evropský svaz mládeže[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 14.–18. září 1942 se konal zakládací sjezd „Evropského svazu mládeže“ ve Vídni. Setkání národních mládežnických organizací ze 13 evropských zemí (Německa, Itálie,Španělska, Dánska, Finska, Belgie, Nizozemska, Norska, Rumunska, Maďarska, Bulharska,Chorvatska a Slovenska) a Japonska se uskutečnilo pod patronátem říšského vedoucího mládeže NSDAP a župního vedoucího a místodržitele Vídně Baldura von Schiracha (funkci říšského vedoucího mládeže převzal v roce 1940 Arthur Axmann). Česká delegace Kuratoria nepatřila vzhledem k jejímu krátkému působení k zakládajícím členům a přijela do Vídně s říšskou delegací. S členstvím Kuratoria se počítalo až následujícího roku. Během sjezdu přistoupilo (15. zakládající člen) Portugalsko. Založení evropské svazu se odehrávalo ve vídeňském župním domě na Ringstrasse. Vedoucími předsednictva nově založeného evropského svazu mládeže se stali Arthur Axmann a Gilo Vidussoni (generální tajemník fašistické strany). V rámci svazu fungovalo i pracovní společenství „Ženská mládež“, v jehož čele stály Jutta Rüdigerová za německý Bund deutscher Mädel (BDM), Pilar Primo de Riveraze Španělska a Penelope Testa z Itálie.[70] 

Likvidace a vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Kuratorium fungovalo až do květnových dnů roku 1945. Bezprostředně po válce se jeho likvidace ujalo ministerstvo školství, které v některých otázkách spolupracovalo sministerstvem vnitra. Odevzdáním spisového materiálu dne 28. srpna 1945 ministerstvu vnitra byla ukončena činnost vyšetřovací komise pro likvidaci Kuratoria. Právním základem pro likvidaci Kuratoria se stalo až vládní nařízení č. 110 Sb. a nařízení z 30. dubna 1946, které rušilo nebo měnilo rozhodnutí o správních úřadech z doby existence protektorátu a o úřadech zřízených v této době. Z celkového počtu asi 1 500 osob, které byly v zaměstnaneckém poměru bývalého Kuratoria, si podalo přibližně 800 osob žádost o vydání „očistného listu“, přičemž asi v 500 případech bylo k datu 27. srpna 1945 žádostem vyhověno. Mimo to byla zkoumána provinění tzv. čestných (tj. neplacených) spolupracovníků Kuratoria. Na Místní národní výbory bylo rozesláno asi 9 000 dotazníků a ke konci léta 1945 jich dorazila více než polovina vyplněná zpět se zprávami o 25 000 instruktorech.[71]

V rámci poválečné „národní očisty” stanuli před Národními lidovými soudy význační činovníci Kuratoria pro výchovu mládeže: František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, Josef Viktorin, Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. K trestu smrtibyli odsouzeni: dr. František Teuner (odsouzen v nepřítomnosti), Karel Mihalíček (odsouzen v nepřítomnosti), Eduard Chalupa a Jan Svoboda. Josef Viktorin dostal doživotí v těžkémžaláři. Karel Žalud byl odsouzen k žaláři na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let a Václav Krigar na 4 roky. Emanuel Moravec spáchal sebevraždu.[72]

Jan Svoboda (1921-2011) podnikl na konci války 28. dubna 1945 společně s Jiřím Málkem,Vladimírem Kauckým, Jozefem Belanem, Ladislavem Deptou a jistým Danihelem pokus o atentát na Eduarda Beneše, který se již v této době nacházel na Slovensku v Košicích. Na jaře 1947 byl odsouzen k trestu smrti. Pár měsíců na to zmírnil prezident Beneš Svobodovi trest na doživotí a po 17 letech v roce 1963 byl propuštěn. Svoboda zemřel 6. prosince 2011 zcela v ústraní a ani se svou ženou nikdy o okolnostech jeho „úniku před popravou” nehovořil. Zrovna tak zmírnil Beneš trest smrti na doživotí i Eduardu Chalupovi.[73][74]Chalupa, který měl být v roce 1970 propuštěn, zemřel 17. 9. 1960 ve vězení. Rodina se nesměla zúčastnit kremace a nesměla obdržet ani urnu.[75]

Historiografie[editovat | editovat zdroj]

K zmapování historie a činnosti Kuratoria neexistuje mnoho nezávislých zdrojů.[76] Na německé půdě je problematika českého Kuratoria opomíjena zcela[76] a československývýklad dějin vycházející z komunistické ideologie se o Kuratoriu nezmiňoval (až na čtrnáct stránek v knize Miloslava Moulise „Mládež proti okupantům“ z roku 1966) vůbec.[76] Ale i posametové revoluci je stále oblast činnosti a respektive jejího vlivu na české obyvatelstvo neprobádána. Tomáš Pasák („Český

fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“ z roku 1999), Jan Gebhart a Jan Kuklík („Dramatické i všední dny protektorátu“ z roku 1996) neboMichael Borovička („Kolaboranti 1939-1945“ z roku 2007) často ve svých knihách Moulise citují nebo z jeho díla vychází. I když jsou díla oproštěna od komunistické manipulace, širokáfaktografie i v těchto dílech pokulhává.[76]

Vhled do celé problematiky usnadňují díla Jana Špringla („Protektorátní vzor mladého člověka“) a Leoše Nikrmajera („Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945“) a čtenář si tak může udělat o činnosti Kuratoria širší představu.[76] Pozitivně hodnotí tyto práce i Lukáš Beer, který odstartoval v roce 2009 na svém blogu projekt „Nedokončená pouť Kuratoria“ a uvádí: „...že práce nejsou ve srovnání s první skupinou autorů v takové velké míře zatíženy zbytečnými ideologicky a subjektivnězabarvenými pasážemi a tomu sloužícímu slovníkem”.[76] Radka Šustrová („České a německé děti v Protektorátu Čechy a Morava” z roku 2010 a „Pod ochranou protektorátu. Kinderlandverschickung v Čechách a na Moravě” z roku 2012), která zkoumala problematiku protektorátní nacionalistické výchovy mládeže (jak u KLV tak i Kuratoria) uvádí:

„Celková snaha vedení Kuratoria ovšem narážela na odtažitý přístup české společnosti, která nechtěla mládež do  Kuratoria začlenit. To byl také jeden z jeho hlavních neúspěchů. Projekt Kuratoria proto nelze z pohledu organizátorů označit za zdařilý, přesto je třeba ho vnímat jako jeden z výrazných pokusů o systematickou germanizaci české společnosti. I tak je však nutné mít na paměti okolnosti, které jeho vznik provázely. Otázka, zda Kuratorium vůbec mělo šanci uspět, je dosud nezodpovězena.”

– Sborník ÚSTR, Válečný prožitek české společnosti v konfrontaci s nacistickou okupací, 2012[77]

Špatné načasování nezpochybňuje ani Lukáš Beer:

„Situace pro podchycení české mládeže v Protektorátu v rámci výchovy v nacionálněsocialistickém duchu však na rozdíl od té v Německu v prvních pěti mírových letech byla již z několika známých důvodů nesrovnatelně těžší a komplikovanější. Ale ani „timing“ pro zahájení činnosti Kuratoria snad nemohl být horší. Krátkou dobu po vydání vládního nařízení o povinné službě mládeže v květnu 1942 zemřel jak známo na následky smrtelného atentátu Reinhard Heydrich a zatímco se tím však nenaplnila očekávání londýnského exilu, který doufal, že tímto krokem zmobilizuje obyvatelstvo Protektorátu k intenzivnějšímu protiněmeckému odporu nebo dokonce k "povstání", dostavily se alespoň každopádně očekávané odvetné represe z německé strany, se kterými exil počítal. Získat všeobecné sympatie k převýchovným záměrům české mládeže bylo tedy za takovýchto výchozích podmínek obzvlášť obtížné.”

– Lukáš Beer: Nedokončená pouť Kuratoria II.[78]

Historická sonda Radky Šustrové do života KLV přináší nepopiratelné důkazy o participaci„obyčejného” českého obyvatelstva na říšském projektu KLV[65] a vzhledem k tomu, že i Kuratorium v oblasti zřizování KLV-táborů spolupracovalo [65], odkrývá Šustrová další oblast, která na zpracování čeká. Do jaké míry se české protektorátní obyvatelstvo například v oblasti zásobování, pronajímaní či poskytování ubytovacích prostor, ale také ve školících střediscích či táborech (například úklid, stravování, atd.), na zdárném fungování činnosti Kuratoria podílelo, není široké veřejnosti dosud známo. Radka Šustrová uzavírá také svou práci konstatováním, že „komplexní zpracování této problematiky tak nadále zůstává výzvou pro české historiky.”[65]

Pro přežití nacismu a ideologie národního socialismu bylo bezpodmínečně nutné, aby si nacistický režim vychoval další nástupce propagované ideologie, ať už se jednalo o vojáky nebo podporovatele v jakékoliv formě, kteří by jeho další životaschopnost garantovali. I když se Kuratorium věnovalo mimoškolní zájmové činnosti mládeže, se kterou byla neoddělitelně spojena i jeho národně socialistická výchovná a vzdělávací činnost českého kolaburujícíhoobyvatelstva, diktát nad převýchovou mládeže drželi němečtí poradci z Hitlerjugend.[77]

Právní nařízení[editovat | editovat zdroj]

188. Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. května 1942, kterým se stanoví zásady pro povinnou službu mládeže. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.

189. Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. května 1942, o rozsahu povinné služby mládeže. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.

62. Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 25. února 1944, doplnění nařízení z 30. května 1942, o povinné službě mimo rodičovský dům a vyučovací dobu škol, dále pro ústavy a zařízení sloužící výchově mládeže. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.

63. Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 26. února 1944, doplnění nařízení z 30. května 1942, o zřízení Díla domovů mládeže zahrnující v sobě - domoviny mládeže, zotavovací domovy mládeže a ubytovací domovy mládeže. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.

Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (německy Ehrenschild des Protektorats Böhmen und Mähren), krátce zvaný „Svatováclavská orlice“ bylo jediné vyznamenání Protektorátu Čechy a Morava, založené 4. června 1944, tedy v den druhého výročí smrti Reinharda Heydricha, a založil jej německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank.

Heydrich sám v roce 1942 zřízení samostatného protektorátního vyznamenání odmítal, protože řády a vyznamenání jsou atributy samostatného státu. Nicméně rok před koncem války, kdy Německoprohrávalo válku, bylo nutné povzbudit upadající morálku kolaborantů a proto bylo zřízeno uvedené vyznamenání. V názvu nacisté použili jméno knížetesv. Václava, kterého vydávali za „věrného leníka Německé říše“. Podobně použili i plamennou orlici, která byla původním znakem Přemyslovců, a legendárně se připisovala již sv. Václavu a je jeho symbolem.

Autorem výtvarného zpracování byl Max Švabinský. Vyznamenání mělo tři stupně: I. "Čestný štít ve zlatě" - stříbrný štít se zlatým věncem, bylo uděleno asi 30 kusů, II. "Čestný štít ve stříbře" - stříbrný štít se stříbrným věncem, bylo uděleno asi 100 kusů III. "Čestný štít" - stříbrný štít, bylo uděleno asi 800 kusů.

Poprvé vyznamenání uděloval K. H. Frank osobně 17. června 1944 nejvyšším protektorátním představitelům, jako byl předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí, podruhé ho již udělovali jeho spolupracovníci 13. července 1944 v den narozenin protektorátního prezidenta Emila Háchy, potřetí 28. září 1944 na svátek sv. Václava a 21. října 1944 vyznamenal 88 pracovníků Kuratoria pro výchovu mládeže. Na přelomu 1944 a 1945 bylo rozděleno ještě několik stovek vyznamenání prostřednictvím okresních a zemských úřadů, většinou za nepolitické záležitosti typu umělecké činnosti, zemědělské dodávky a dobré výsledky v průmyslu.

Mezi vyznamenané patřili například Vlasta Burian, Václav Talich a Otakar Vávra. Když se jednou Arnošt Lustig ptal Otakara Vávry, proč přijal toto vyznamenání, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.