UNIVERZITA KARLOVAV PRAZE

Fakulta tělesné výchovy a sportu

ANATOMIE A KINEZIOLOGIE I. a II.

studijní opora pro kombinovanou formu studia

Ortotik - protetik

Vyučující:

MUDr. Václav Kvítek(kvitek@ftvs.cuni.cz)

Mgr. Zdeněk Musil

Praha 2020

Anatomie

Tématický plán kombinovaného studia

ANATOMIE A OBECNÁ KINEZIOLOGIE I. a II.

Kontaktní výuka: budou odpředneseny pouze úvodní přednášky na téma: Anatomické názvosloví, orientace, základní anatomické pojmy

Zbylých hodiny bude věnováno pouze praktickým cvičením:1) Kosti HK demonstrace2) Kosti DK demonstrace3) Osový skelet demonstrace4) Lebka demonstrace5) Klouby HK demonstrace6) Klouby DK demonstrace7) Páteř a její spojení demonstrace8) Svaly HK demonstrace9) Svaly DK demonstrace10)Svaly trupu demonstrace11)Svaly břicha demonstrace12)Svaly krku a hlavy demonstrace13)Srdce a cévní systém demonstrace14)Dýchací aparát praktický popis15)Zažívací systém praktický popis 16)Močopohlavní systém praktický popis17)Nervový systém PNS praktický popis18)Nervový systém CNS praktický popis19)Dráhy motorické, praktický popis20)Dráhy senzitivní, praktický popis21)Autonomní nervový systém praktický popis22)Kůže, smysly praktický popis

2

Anatomie

23)Opakování24) Zápočet

Samostudium:

Návody:Student může používat doporučenou literaturu, nicméně odkazujeme na medline. Téma má být zpracováno formou seminární práce v minimálním rozsahu 5 stran.

V případě nejasností je možné konzultovat problém s vyučujícím pomocí e-mailu či se přihlásit elektronicky na individuální kontaktní konzultaci v konzultačních hodinách.

Témata kapitol k samostudiu:

1. Kolenní kloub Literatura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1. 2007 (str. 293-306)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník. (str.68-69)Klíčová slova: kolenní kloub, vazy, meniskyKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Popište charakter a stavbu kolenního kloubu.2. Jaké znáte vazy v kolenním kloubu?3. Popište strukturu menisků a jejich význam. 4. K jakým pohybům dochází v kolenním kloubu a jaký je rozsah pohybu?5. Které svaly zabezpečují základní pohyby v kolenním kloubu a kde jsou jejich úpony?

2. Ramenní kloub Literatura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1. 2007 (str.238-240)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.60-61)Klíčová slova: ramenní kloub, rotátoryKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Popište charakter a stavbu ramenního kloubu.2. K jakým pohybům dochází v kolenním kloubu a jaký je rozsah pohybu?3. Které svaly zabezpečují základní pohyby v ramenním kloubu?4. Které svaly umožňujÍ vzpažení paže do úhlu 90o a který nad 90o?5. Jakou roli hrají vnitřní a zevní rotátory v ramenním kloubu?

3

Anatomie

3. Kyčelní kloubLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1. 2007 (str. 289-293)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.66-67)Klíčová slova: kyčelní kloub, kyčelní hlavice, jamka, postižení kyčelního kloubuKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Popište kyčelní kloub.2. K jakým pohybům dochází v kyčelním kloubu a jaký je rozsah pohybu?3. Které svaly zabezpečují základní pohyby v kyčelním kloubu a kde jsou jejich úpony?4. Jaké jsou nejčastější vrozená postižení kyčelního kloubu a co způsobují?5. Jakým způsobem se vyšetřuje kyčelní kloub?

4. Loketní kloubLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1. 2007 (str.241-245)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.62-63)Klíčová slova: loketní kloubKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Které kosti jsou součástí loketního kloubu?2. Popište strukturu loketního kloubu?3. Které svaly umožňují pohyby v loketním kloubu kde jsou jejich úpony?4. Jaké pohyby umožňuje loketní kloub a v jakém rozsahu?5. Jaký význam má synoviální tekutina?

5. Hlezenní kloubLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1.2007 (str.309-312)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.70-71)Klíčová slova: hlezenní kloub, vazyKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Které kosti jsou součástí hlezenního kloubu?2. Jaký charakter má hlezenní kloub? 3. Jaké struktury se podílí na stabilitě hlezenního kloubu?4. Jaké svaly umožňují pohyb v hlezenním kloubu5. Jaké pohyby umožňuje hlezenní kloub a v jakém rozsahu?

6. Axiální systém – samostatná páteřLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1.2007 (str.89-121)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.2-5)Klíčová slova:KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Kolik obratlů mají jednotlivé části páteře?2. Popište strukturu obratle?3. Jaká jsou intervertebrální spojení?4. Popište strukturu a funkci meziobratlové ploténky?5. Jakou roli má axiální systém pro člověka?

7. Pánev

4

Anatomie

Literatura: ČIHÁK, R.: Anatomie 1. 2007 (str.281-288)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.42 45)Klíčová slova:KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Které kosti tvoří pánev?2. Jaké je spojení pánevních kostí?3. Jaký strukturu mají pánevní kosti?4. Jaký je vztah pánve a  páteře? 5. Popište strukturu kloubu souvisejícího s kyčelní kostí?

8. Jaterní buňka a její stavbaLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 2. 2007 (str.127-146)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.129 – 133)Klíčová slova:KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Jaká je topografie jater vzhledem k ostatním orgánům?2. Popište jaterní strukturu? 3. Jaký je rozdíl mezi jaterními a Kupfferovými buňkami?4. Jakou strukturu má jaterní buňka?5. Jaký význam mají játra?

9. SlezinaLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3 1997 (str.165-169)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str. 268-269)Klíčová slova:KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Kde je umístěna slezina?2. Popište strukturu sleziny.3. Jakou funkci má slezina v prenatálním období?4. Jaký význam má slezina?5. Jak je krevní zásobení sleziny?

10.Lymfatický systém a jeho funkceLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3, 1997 (str. 165-169)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str.254-267)Klíčová slova: lymfatické cévy, lymfatické uzliny, ductus thoracicusKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Kde začínají lymfatické cévy?2. Jaká je struktura stěny lymfatické cévy?3. Popište strukturu lymfatické uzliny?4. Jaký je průběh hrudního mízovodu?5. Jakou význam má lymfatický systém?

11.Hematoencephalická bariéra, její stavba a funkceLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie3, 1997 (str.293-295)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str. 268-269)Klíčová slova:hematoencefalická bariéra, měkká a tvrdá plená mozková, arachnoideaKONTROLNÍ OTÁZKY:

5

Anatomie

1. Jaká je struktura hematoencephalické bariéry?2. Co zajišťuje hematoencephalická bariéra?3. Jaký význam má hematoencephalická bariéra?4. Jaké jiné bariéry v mozku znáte?

12.Stavba stěny alveolu Literatura: ČIHÁK, R.: Anatomie 2. 2007 (str.218)Klíčová slova: plicní sklípky, difuse plynůKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Jaký je český výraz pro alveolus?2. Popište stěnu alveolu.3. Na jaké struktury navazuje alveolus?4. Jak se mění stěna alveolu v souvislosti s dýchacími pohyby?5. Jaký způsob transportu se odehrává na alveolo-kapilární membráně?

13.Portokavální anastomózyLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3 1997 (str.157-161)Klíčová slova: portální systém, dolní dutá žíla, anastomózyKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Co je anastomóza?2. Jaká je struktura stěny portokavální anastomózy? 3. Jaký význam mají portokavální anastomózy?4. Liší se portokavální anastomóza od anastomózy arteriovenózních?

14.Žilní systém DKLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3, 1997 (str.147-154)Klíčová slova: žily, žilní stěna KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Kde začíná žilní systém DK?2. Čím se liší struktura žilní stěny od tepenné stěny?3. Jaké významné žíly dolních končetin znáte?4. Co umožňuje antigravitační žilní návrat?5. Jaký je rozdíl mezi povrchovými a hlubokými žilami?15.Hypothalamohypofyzární systémLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 2. 2007 (str.419-425), 3. (str. 257-260)FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník (str. 182-183)Klíčová slova:KONTROLNÍ OTÁZKY:1. Popište umístění hypotalamu vzhledem k dalším strukturám mozku.2. Jakým způsobem je spojen hypotalamus s hypofýzou?3. Kolik jader má hypotalamus?4. Která mozková komora souvisí s hypotalamem?5. Jaké části má hypofýza a jaký je jejich význam?

16.Pyramidový systémLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3, 1997 (str.420-429)Klíčová slova: gyrus precentralis, kortikospinální dráhyKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Jaké jsou jiné názvy pro pyramidový systém?

6

Anatomie

2. Kde začíná a kde končí pyramidová dráha?3. Popište její průběh.4. Jaký význam má pyramidová dráha?5. Jaké následky má přerušení této dráhy?

17. Extrapyramidový systémLiteratura: ČIHÁK, R.: Anatomie 3, 1997 (str.420-423) Klíčová slova: mimopyramidové dráhyKONTROLNÍ OTÁZKY:1. Jaký je význam extrapyramidového systému?2. Které dráhy patří k mimopyramidovému systému?3. V jaké mozkové struktuře začíná rubrospinální dráha?4. Čím se liší mimopyramidový systém od systému pyramidového?5. Jaký význam mají mimopyramidové dráhy pro motoriku člověka?

Požadavky na zápočet:- účast na cvičeních (min. 80%)- zápočtový test

Požadavky na zkoušku:- zkušební vstupní test- praktická demonstrace- ústní zkouška

Literatura:

ČIHÁK, R.: Anatomie 1, 2, 3, Praha: Grada, 2007, ISBN 80-7169 (1.), ISBN 80-247-0143-x (2.), ISBN 80-247-1132-x (3.)

FENEIS, H.: Obrázkový anatomický slovník, Praha Grada, 1996 ISBN 80-7169-197-6

DYLEVSKÝ, I.: Základy funkční anatomie člověka, Praha, Karolinum, 2007. ISBN 978-80-86571-00-3

DYLEVSKÝ, I. Obecná kineziologie člověka., Praha:Karolinum 2005.ISBN 978-80-247-1649-7

Po konzultaci s přímým   vyučujícím je možné využít on-line učební prostředí a materiály – např.

https://anatomie.lf2.cuni.cz/anatomyka-3d-anatomicky-atlashttps://www.zygotebody.com/https://anatom.cz/premium/http://www.atlascloveka.upol.cz/https://is.muni.cz/do/1451/e-learning/kineziologie/elportal/pages/analyza_v_kloubech.html

7

Anatomie

ORTOTIK A PROTETIK

textová část

ANATOMIE A OBECNÁ KINEZIOLOGIE I. a II.

připravil:

Prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc.

ÚvodText je rozdělen do identicky členěných kapitol. Práci s textem usnadňuje strukturace textu a jeho typografická úprava. V  úvodu každé kapitoly je její krátká charakteristika. Typem písma jsou odlišeny klíčové pojmy od pojmů méně zásadních, ale přesto významných.

Logo TV uvozuje části kapitol, které funkčním způsobem vykládají anatomické poznatky nebo odkazují na klinické aplikace základního textu. Problémem všech anatomických učebnic je mezinárodní latinská, resp. latinsko-řecká nomenklatura, která je základem i medicínského názvosloví. V učebním textu jsme zvolili následující didaktický postup: obecně používaný a přijímaný český název je psán nevýraznou kurzívou a oficiální název jehož znalost je nezbytná, je uveden výraznou kurzívou. (Příklad: varle, testis.) Terminologické názvy, které sice nejsou nezbytnou znalostní výbavou studenta, ale usnadňují četbu odborných textů, (např. řecké kořeny slov) mají souvislost s určitými vyšetřovacími postupy (např. kolposkopie), patologickými jednotkami nebo jsou prevencí

8

Anatomie

před záměnou českého (někdy dost exotického) názvu jsou uvedeny také výraznou kurzívou, termín je ale v  závorce. (Příklad: varle, testis (ř. orchis). Logo telefonu uvádí malý komunikační slovník zachycující alespoň některé klinické pojmy, kterým by měl student již v této fázi studia rozumět.

Učební cíleCílem textu je poskytnout základní, funkčně koncipované anatomické (morfologické) informace o stavbě lidského těla. Jejich znalost je předpokladem pro pochopení ostatních biomedicínckých oborů.

Obsah1. Stavební plán lidského těla

2. Pohybový systém

3. Trávicí systém

4. Dýchací systém

5. Oběhový systém a krev

6. Vylučovací soustava

7. Kožní systém

8. Pohlavní systém

9. Řízení činnosti organismu

1. S T A V E B N Í P L Á N L I D S K É H O T Ě L AVšechno živé je z buněk - tato pravda je stará více než dva tisíce let. Více než sto let víme, že buňka je i základní stavební a funkční jednotkou všech organismů. Jsou sice i menší částečky živé hmoty, např.viry, které vyvolávají řadu chorob, ale tyto částečky nesplňují všechna kritéria, které na živé organismy máme. Co je vlastně živé ?Živé organismy musí splňovat tři základní požadavky:

vykazovat látkovou výměnu (metabolismus), která se projevuje jejich činností;

musí být dráždivé (vzrušivé), tj. být schopné odpovídat na měnící se podmínky prostředí - reagovat, a

musí se množit (reprodukovat), tj. obnovovat svoji existenci, růst a uchovávat vlastnosti předchozích generací.

Všechny tři požadavky splňují buňky, proto jsou základními stavebními a funkčními jednotkami organismů,i základními jednotkami života.

Lidské tělo je složeno z několika biliónů buněk, které jsou buď samostatné (krvinky, pohlavní buňky) nebo se spojují do celků, kterým říkáme tkáně. Tkáně jsou složeny z buněk, které mají společný původ, podobný tvar a obvykle jednu hlavní funkci.

Lidský organismus se skládá z pěti typů tkání: epitelů, pojiv, tkáně svalové, nervové a krve.

Epitely zabezpečují především pokryv těla (povrchová vrstva kůže), a výstelku vnitřního povrchu dutých orgánů (sliznice dutin).

Pojiva jsou převládajícím typem tkání ve stavbě tzv.pasivní části pohybového systému, tj. kostry a kostních spojů. Mezi pojiva zařazujeme: vazivo, chrupavku a kost.

Svalové tkáně zabezpečují především pohyb. Jsou základem kosterních svalů, svalů stěny dutých orgánů ( např. střeva, dělohy) i stěny srdeční.

Nervová tkáň umožňuje řízení a regulace v organismu. Je základem ústřední a periferní nervové soustavy.

9

Anatomie

Krev je tekutá tkáň. Přes tuto zvláštnost splňuje všechny znaky tkání - je složená z buněk, které jsou stejného původu a plní určité základní funkce.

Každá buňka je přesný nepatrný rozměr (tisíciny milimetru), velmi složitý systém, který je složen z řady tzv. organel, zajišťujících hlavní buněčnou funkci: tvorbu bílkovin. Hlavním smyslem činnosti buněk je tedy tvorba bílkovin.

Vytvořené bílkoviny jsou využívány nejdříve k obnově organel každé buňky. Po nahromadění určitého množství bílkovin se buňka rozdělí, a zásobní bílkoviny jsou použity k výstavbě nové buňky. Hojení, obnova a růst tkání jsou pochody, které jsou zcela závislé právě na této základní buněčné funkci. Pokud buňky určité tkáně vytvářejí velké množství bílkovin a rychle se dělí, dochází i k rychlému růstu, resp. obnově tkání. Poškozená, poraněná tkáň se dobře hojí.

Schopnost buněčného dělení a tvorby bílkovin není dána pouze vnitřními vlastnostmi buněk, tj. jejich vlastním programem, který je zapsán v buněčném jádře. Pro tvorbu buněčných bílkovin je nezbytný přísun stavebních látek a odvádění rozpadových produktů. Tyto funkce zajišťuje krevní oběh. Proto má prokrvení pro hojení poškozených tkání základní význam.

Epitely, které jsou nejjednodušším typem tkání se většinou hojí dobře. Buňky, ze kterých jsou epitelové vrstvy složeny se rychle dělí, a překrývají defekty vzniklé poraněním povrchu epitelu. Drobnější kožní a slizniční oděrky se proto hojí během desítek hodin, bez podstatného narušení základních funkcí epitelu. U velkých poškození, např.při popálení kůže, musí být nejprve odloučeny rozpadlé, zničené buněčné vrstvy, a teprve potom může dojít k obnově epitelu ze zachovaných buněk při okraji rány, které se rychle množí.

Pojiva se hojí podle toho, jaká je jejich krevní zásobení a aktivita buněk. Vazivo např. v podkoží nebo mezi svaly se hojí rychle a dobře. Jizva, která se vytváří při hojení řezné rány kůží, je vlastně vazivový pruh. Dlouhé, provazcovité vazivové útvary se špatným cévním zásobením (např.šlachy), se hojí velmi špatně a zdlouhavě.

Kostní tkáň má rozsáhlou schopnost hojení, která začíná prakticky v okamžiku zlomení kosti. Chrupavky jsou naopak bezcévné a jejich látková výměna je tak pomalá, že i dělení buněk chrupavky, které je podmínkou hojení, je zdlouhavá. Náhrada zničené chrupavky je proto většinou neúplná a chrupavka zůstává defektní (kloubní povrchy !)

Svalová tkáň se vzhledem ke své zvláštní úpravě hojí obtížně, a výsledek hojení není většinou plně funkční. Řezné nebo bodné poranění kosterního svalu se sice zahojí, ale v místě poškození se neobnovuje svalová tkáň, a svalovina je nahrazena vazivem (jizvou), která nemá vlastnosti původní svalové tkáně. Srdeční sval se hojí vždy jizvou.

Nervová tkáň v centrálním nervovém systému není vůbec schopná obnovy. Nervové buňky ztrácejí schopnost dělení, a hojení nervové tkáně se proto omezuje pouze na částečnou náhradu menších úseků obvodových nervů.

Krev se jako tkáň obnovuje prakticky stále. Všechny typy krvinek vznikají v krvetvorné kostní dřeni.

Buňky a tkáně představují první dva stupně výstavby organismu. Tkáně se spojují ve vyšší stavební a funkční celky - orgány.Orgán je složen z řady tkání, z nichž jedna je obvykle pro funkci daného orgánu hlavní, určující. Sval je například orgán. Je složen ze svalové tkáně, vaziva, nervové tkáně atd. Rozhodující pro jeho pohybové funkce je pochopitelně svalová tkáň, které je ve svalu nejvíce. Podobně jsou z pěti základních tkání vytvořeny všechny orgány: žaludek, kosti, plíce, srdce, ledviny, atd.

Orgány se spojují v celky, plnící již velmi komplikované funkce - orgánové soustavy (systémy).

10

Anatomie

Lidský organismus se skládá z devíti orgánových systémů: pohybového, trávicího, vylučovacího, močového, pohlavního a cévního systému, řídících systémů organismu a  smyslových orgánů.

Řídící systémy organismu - nervový, látkový a imunitní, zabezpečují souhru, řízení a regulaci funkcí všech orgánových soustav. Zabezpečují i vztahy organismu k okolí, k okolnímu prostředí ve kterém žijeme.

Komunikační slovník

epitel (epi - nad; ř.thele - kůžička) - základní tkáň složená z těsně k sobě přiložených buněk; vystýlá dutiny (sliznice), tvoří povrchovou vrstvu kůže atd.

metabolismus (ř.metabole - přeměna) - látková výměna; přeměna látek, při které se uvolňuje energie

reprodukce (re - znovu, opět: productio - prodloužení - znovuvytvoření, rozmnožování buněk (dělení buněk); rozmnožování organismů

virus (vir) - nitrobuněčný parazit; nejjednodušší a nejmenší částečka "živé" hmoty; původce řady infekčních i některých nádorových chorob

2. P OH Y B O V Ý S Y S T É MPohybový systém má dvě složky - aktivní (kosterní svaly) a pasivní (kosti a klouby).

Aktivita a pasivita systému jsou při tomto rozdělení chápány ve vztahu k tomu, co vykonává vlastní pohyb.Z hlediska látkové výměny je i kost velmi aktivní orgán, který významným způsobem zasahuje do hospodaření s minerálními látkami.

Má-li být vykonán pohyb, musíme mít pevný, opěrný bod. Archimédes chtěl před dvěma tisíci lety pevný bod, aby pohnul Zemí. Sval potřebuje pevný úpon na kosti, aby při smrštění pohnul na svém druhém konci volnou částí končetiny, trupu apod. Pohyblivé spojení kostry zajišťují klouby.

Obecná stavba kostíKostní tkáň patří mezi oporná pojiva. Kostní tkáň se skládá z kostních buněk, vláken a mezibuněčné hmoty. Základní postavení mají, jako v každé tkáni - buňky.

Kostní buňky produkují vlákna i mezibuněčnou hmotu. Vlákna a mezibuněčná hmota jsou svojí chemickou stavbou bílkoviny. Na tyto bílkoviny se vážou drobné krystalky fosforečnanu vápenatého. V kostní tkáni je tak vázán více než jeden kilogram vápníku ! Přesto není kostra anorganický, mrtvý a statický "věšák" pro svaly a další orgány. V kostní tkáni probíhá stálá přestavba, růst, obnova a výměna minerálů, především sloučenin vápníku. (Pro činnost nervového systému, srážení krve a jiné fyziologické pochody v těle je zásoba vápníku nezbytná, a organismus prostřednictvím krve zajišťuje stálý přesun vápníku z potravy do kosti, a jeho opětné uvolňování do krve.)

Kost (os) je orgán, který se skládá z kostní tkáně, vaziva, chrupavek, cév a nervů. Uvnitř rourovitých kostí je dřeňová dutina vyplněná kostní dření. Dřeň některých kostí je krvetvorný orgán - vznikají zde krvinky.

Základními stavebními jednotkami dlouhých kostí, jakými jsou např. stehenní nebo pažní kost, jsou několik centimetrů dlouhé trubice a trámece. Trubice se účastní stavby pláště středních, rourovitých úseků kostí, a trámce jsou především v kloubních koncích (hlavicích) kostí.

Stavba stěny trubic i trámců je v podstatě stejná: svazky vazivových vláken, které se vzájemně proplétají a kříží jsou zpevněny mineralizovanou mezibuněčnou hmotou. V drobných prohlubních na povrchu trámců a trubic jsou uloženy kostní buňky.

11

Anatomie

Princip stavby trubic i trámců připomíná konstrukční princip železobetonu. Ocelové pruty nebo lana (kostní vlákna) jsou zalita betonovou směsí (mezibuněčná kostní hmota), která ztvrdne (mineralizace kosti). Betonárku, která míchá základní hmotu nahrazují kostní buňky, produkující bílkoviny vláken i mezibuněčnou hmotu.

Trubice o různém průměru jsou do sebe navlečené, a centrální trubicí prochází céva, která zajišťuje cirkulaci krve a látkovou výměnu kostní tkáně. Z konstrukčního hlediska je trubicovitá struktura nosných úseků kostí (střední, rourovité partie), které jsou zatížené především ve směru dlouhé osy, velmi výhodná. Trubice jsou tvrdé a pevné (minerální látky), ale jsou i velmi pružné (vlákna) a lehké. (Princip lešenové trubky !)

Trámce jsou složeny opět ze svazků vazivových vláken, obtáčejících se vzájemně jako vlákna konopného provazu. Na povrchu vláken se opět váží krystalky fosforečnanu vápenatého, které i této struktuře dodávají tvrdost a pevnost.

Trámce tvoří především výplň kostních (kloubních) konců. Jsou zde upraveny opět podle určitých pravidel. Jejich prostorové uspořádání lze přirovnat ke konstrukci kleneb a krovů. Křížící se trámce jsou vždy orientovány tak, aby maximální zatížení, které na kost působí (hmotnost těla nebo tah svalů) směřovalo do vrcholků křížení, tedy do míst na zatížení nejvíce odolných. Této úpravě kostních trámců říkáme kostní architektonika. O úpravě trubic a trámců platí to, co již bylo zdůrazňováno při popisu kostní tkáně. Zdánlivě stálé a neměnné kostní struktury jsou velmi plastické a schopné značné přestavby. Změna zatížení kosti např. při dlouhém znehybnění obvazem nebo pobytem na lůžku, se poměrně rychle projeví na přestavbě směru průběhu trámců i trubic. Také kostní zlomeniny, u kterých nejsou kostní úlomky orientovány do původního tvaru kost, vedou po zhojení k rozsáhlé přestavbě kosti a změně v prostorové orientaci trámců i trubic.

Nová kostní struktura je sice obvykle pevná, ale odlišné zatížení kostních trámců se projeví přetížením a poškozením spojovacích kloubů.

Přestavba kostí je rychlejší a větší v dětství a mládí, kdy jsou kosti také pružnější. Ve stáří ubývají v kosti především organické látky - bílkoviny. Kosti se stávají křehké a snadno se lámou. Proto u starších osob dochází ke zlomeninám i při velmi malém násilí.

Na povrchu kostí je silná vazivová membrána - okostice. Okostice chybí pouze na kloubních koncích kostí, kde je kost pokryta kloubní chrupavkou. U dětí je okostice tak silná, že při zlomení kosti udrží jako pružný "obvaz" kost v původním tvaru, zdánlivě nepoškozenou.

Okostice je ke kosti připojena velmi pevně, krátkými vazy. Odtržení okostice od kosti je vždy provázeno poškozením i kostní tkáně, a přerušením

cévního zásobení kosti. Okostice je prostoupena nejen bohatými sítěmi krevních cév, ale i množstvím cítivých nervů. Úder do kosti nebo kostní zlomenina jsou proto velmi bolestivé úrazy. (Pozor! Vlastní kostní tkáň je ale necítivá - nemá cítivé nervy. Bolí okostice, která je při násilném poškození kosti vždy roztržena nebo odtržena od kosti. Bolestivé jsou proto i výrony krve pod okostici.)

Určité zvláštnosti důležité pro ošetření, vyplývají i z dalších zvláštností stavby dětské kosti.

Rozdíly ve stavbě okostice byly již uvedeny. V podstatě z nich vyplývá, že každá dětská zlomenina musí být velmi pečlivě vyšetřena a ošetřena, právě pro možné podcenění úrazového děje při zachovaném zevním tvaru kosti. Totéž platí i pro specifickou dětskou zlomeninu - zlomeninu v místě růstové chrupavky. Kost roste do délky z chrupavčitých plotének, které jsou u dlouhých kostí v místech, kde se trubicovité střední partie kostí rozšiřují do kloubních hlavic. Chrupavka se při násilí roztrhne snáze než již mineralizovaný úsek kosti, a tak vzniká typická dětská zlomenina, která při nesprávném ošetření může mít závažné důsledky pro další růst kosti i pro vznik nestejné délky končetin. Tím více platí základní pravidlo pro první pomoc při všech zlomeninách: nikdy nenapravovat zlomenou kost, provést pouze znehybnění.

Obecná stavba kloubůKlouby jsou pohyblivá spojení dvou nebo více kostí. Typický kloub má hlavici a jamku, kterou tvoří kloubní konce kostí. Mezi kloubními konci je rozepjaté kloubní pouzdro, zpevněné v zatížených místech pruhy vaziva - vazy.

12

Anatomie

Kloubní hlavice kostí mají rozmanitý tvar: kulovitý, eliptický, válcový, kladkový atd. Tvaru hlavic odpovídají kloubní jamky - buď přímo tvarem kostí (kulovitá hlavice zapadá do kulovité prohlubně), nebo je jamka domodelována chrupavkou tak, aby do sebe oba konce kostí zapadaly. (Proto nelze podle tvaru kostí na kostře automaticky posuzovat tvar kloubních konců!) Ze skutečného tvaru kloubních ploch, můžeme dost přesně odvodit typy pohybů, které je daný kloub schopen vykonávat.

Kloubní hlavice i jamky jsou povlečeny hladkou, velmi tvrdou a křehkou kloubní, tzv. sklovitou chrupavkou. Čím je kloub větší a je více zatížen, tím je kloubní chrupavka silnější. V některých kloubech (kolenní kloub) jsou mezi sousední kosti vsunuty chrupavčité destičky (menisky), které vyrovnávají nestejné zakřivení kloubních ploch.

Chrupavky jsou bezcévné tkáně. Přestože se jako všechny tkáně skládají z buněk schopných dělení, při jejich poškození nedojde k náhradě plnohodnotné chrupavky, a původně hladký povrch chrupavky se již neobnoví. Utržené kusy chrupavky mohou kloub nejen dále poškozovat, ale vniknutím do kloubní štěrbiny mezi konce kostí, kloub zablokovat. (Tzv. dutiny kloubní jsou pouze štěrbinovité prostory, které se stávají skutečnými "dutinami" až při náplni kloubu výpotkem nebo krví.

Kloubní pouzdra jsou silné vazivové membrány, které jdou od okrajů kostí a svým tahem poutají konce kostí. Povrch pouzder je ze silného, perleťovitě lesklého vaziva, které je v místech největšího zatížení pouzdra zpevněno vazy. Uvnitř je kloubní pouzdro vystláno jemnou tzv. synoviální blankou, která produkuje malé množství velmi vazké a přilnavé nitrokloubní tekutiny, která zvlhčuje povrch kloubních chrupavek a činí jej kluzný. Zajišťuje také výživu kloubních chrupavek i jejich částečnou obnovu při drobných poškozeních. Kloubní pouzdra jsou bohatě inervována cítivými nervy, a jsou silně prokrvena.

Při zranění vzniká proto z roztržených cév značný krevní výron buď do podkoží nebo do kloubní dutiny ohraničené pouzdrem, které se při větší náplni rozpíná a prudce bolí. Kloubní poranění jsou obecně velmi bolestivá a zraněný (pokud jde o prosté poranění kloubu tj. především kloubních pouzder a vazů, bez poškození kostí) sám vyhledává určitou úlevovou polohu zraněného kloubu. Tato poloha odpovídá stavu, kdy je pouzdro, resp. jeho vazy nejméně namáháno tahem

svalů, a kdy také nejméně bolí. Pro každý kloub existuje tato typická poloha, která má význam i pro dlouhodobé znehybnění kloubu, např. sádrovým obvazem.

Pro první pomoc při úrazech kloubů platí obdobná zásada, jako u kostních zlomenin: ponechat kloub v původním postavení nebo v postavení, do kterého je převede sám zraněný.

Obecná stavba kosterních svalůKosterní sval (musculus) je orgán, který se skládá ze svalových vláken (svalová tkáň), vaziva (pojivová tkáň), cév a nervů. Ke kostře se svaly upínají prostřednictvím šlach. Šlachy jsou různě silné provazce velmi tuhého vaziva.

Kosterní sval svým smrštěním - kontrakcí, vyvolává pohyb. Za smrštění, zkrácení svalu jsou odpovědná svalová vlákna, která tvoří podstatnou část hmoty každého svalu. Vlákna svalu jsou jakési válce, uvnitř kterých leží další velmi tenká vlákénka, složená ze dvou typů bílkovin - aktinu a myozínu. Na impulz, který přichází ke každému svalu cestou míšních nebo hlavových nervů se oba typy vlákének zasouvají mezi sebe. Zasunutím tisíců vlákének se celková délka válce - svalového vlákna, zkrátí. Zkrátí se i celý sval, a tahem za šlachu upínající se ke kosti, dojde k pohybu kloubně spojených úseků kostry. Pomineme-li nervový impulz, stah svalu je ukončen a  sval se svojí pružností prodlouží na původní délku.

Při smršťování vykonává sval práci. Přitom spotřebovává značné množství živin přiváděných krví. Základní význam pro látkovou výměnu svalů mají cukry, jejichž energie se pro činnost svalů nejrychleji uvolňuje.

Spojení svalu se šlachou je velmi pevné. Vlákna šlachy přecházejí do vaziva mezi svalovými vlákny v takovém rozsahu, že vytržení šlachy ze zdravého svalu je prakticky nemožné. Také připojení šlachy ke kosti je neobyčejně pevné, ale při značném přetížení svalu

13

Anatomie

(sportovní úrazy !) může dojít k odtržení šlachy v místě úponu do kosti. Jde vždy zároveň o poškození kosti.

Hlavní svalové hmotě říkáme svalové bříško. Jsou svaly, které mají i více bříšek (až čtyři), a jednu úponovou šlachu. Tento typ svalů je schopen zapojováním svých jednotlivých částí (hlav) vykonávat i značně komplikované pohyby.

Komunikační slovník

anorganický (a - zápor; ř.organon - ústroj) - týkající se neživé přírody; neživý, tj. nemající základní znaky živé hmoty

architektonika kosti (ř. architrav - vodorovný článek ležící na dvou podpěrách) - v přeneseném smyslu slova stavební úprava kostní trámčiny, maximálně odolná proti zatížení

kontrakce (contractio) - stah, smrštění svalu

musculus (mus - myš, smrštění svalu

STAVBA A  FUNKCE PÁTEŘEPáteř se skládá z 33 - 34 obratlů, meziobratlových spojů a svalů, které zajišťují pohyb páteře.

Obratle (vertebrae) jsou drobné kosti, které mají v zásadě stejnou stavbu. Základem obratle je špalíčkovité tělo, které je nejmohutnější u bederních obratlů. Z těla vybíhá oblouk ohraničující páteřní kanál, ve kterém je uložena mícha, a dva příčné výběžky představující plochu pro začátky zádových svalů. Typický obratel má čtyři kloubní výběžky (dva horní a dva dolní) a hmatný trnový výběžek.

Páteř má pět oddílů.

Krční úsek páteře tvoří sedm obratlů (C1-C7), hrudní úsek dvanáct (Th1-Th12), a bederní pět obratlů (L1-L5). Pět křížových obratlů srůstá v dospělosti v kost křížovou, ke které se připojuje čtyři až pět obratlů kostrčních spojených v kost kostrční.

Od obecného schématu stavby obratle se odlišují první dva krční obratle: nosič (atlas) a čepovec (axis). Nosič je kostěný prstýnek na jehož horní plochu nasedá lebka. Druhý obratel - čepovec, má obvyklou stavbu obratle, ale z jeho těla vybíhá kostěný zub - čep, kolem kterého se první obratel otáčí.

Obratle jsou spojeny vazy, klouby a chrupavčitými destičkami. Páteř je tak nejen velmi pohyblivý, ale zároveň i stabilní sloupec - osa těla udržující vzpřímenou polohu trupu.

Kloubní meziobratlové spoje díky zakřivení svých ploch sice neumožňují rozsáhlé pohyby mezi sousedními obratli, ale součtem drobných posunů je zajištěna poměrně značná pohyblivost především krční i bederní páteře. Nejméně pohyblivá je hrudní páteř, ke které se připojují žebra omezující pohyb.

Zvláštní úpravu má spojení mezi atlasem a čepovcem. Mezi oběma obratli je vytvořené obvyklé kloubní spojení, ale zub čepovce je obloukem atlasu ještě připojen krátkým vazem, takže je vložen do jakéhosi očka.

Při násilném záklonu hlavy (zadní náraz do vozidla !) dochází k posunu obou obratlů, odtržení zubu, který může zůstat "viset" za tímto vazem, vyklouznout nebo se uvolnit při jeho současném přetržení. (Tzv."zlomení vazu".) Uvolněný nebo odlomený zub čepovce se zabodává do míchy, a rozdrcením míšních struktur dochází k okamžité smrti. Z popsaného mechanismu poškození spoje

mezi prvními dvěma krčními obratli, jednoznačně vyplývá zákaz jakéhokoliv pohybu při podezření na poranění páteře, který by mohl vést k posunům obratlů, a k poškození míchy. Největší nebezpečí hrozí při posunech krčních a bederních obratlů. Páteřní kanál je v těchto úsecích nejméně prostorný - mícha zde má i největší objem.

14

Anatomie

Mezi obratlovými těly jsou vloženy chrupavčité meziobratlové destičky ("ploténky"), které tvoří až 25 % celkové délky páteře. Destičky jsou z velmi odolné a pružné chrupavky, která mezi obratli plní funkci jakýchsi tlumičů, které svoji pružností pohlcují nárazy při chůzi, skocích a při zvedání břemene.

Meziobratlové destičky nejsou stejně zatížené. Největší tlak působí na bederní chrupavky, které jsou také nejvyšší. Zatížení prudce vzrůstá při předklonu a záklonu trupu, především na okrajích chrupavek.

Úrazový děj, který poškozuje kostěné struktury páteře, může vést i k roztržení nebo výhřezu chrupavčité destičky. Častější je poškození při nevhodném zatížení již poškozených destiček. (Zvedání břemen!) Uvolněná chrupavka (nebo její část) stlačuje míchu nebo míšní kořeny. Kromě typické, vystřelující bolesti dochází k poruchám hybnosti a cítění, především na dolní končetiny. (První pomoc se neliší od situace při jiných poraněních páteře.)

Na tělech obratlů i na jejich výběžcích začínají početné skupiny svalů, které udržují esovité prohnutí páteře (pružný, pérovací pohyb), vzpřímenou polohu trupu a hlavy, a dovolují pohyb jednotlivých úseků páteře.

STAVBA HRUDNÍ STĚNYZákladem hrudní stěny je kostra hrudníku. Skládá se z dvanácti párů žeber, hrudních obratlů a hrudní kosti.

Žebra jsou dlouhé, poměrně komplikované zahnuté kosti, které jsou drobnými klouby připojené k tělům hrudních obratlů. Přední konce žeber se připojují buď přímo nebo prostřednictvím chrupavek k hrudní kosti. Poslední dva páry žeber zůstavají volné, a jsou zasunuty mezi začátky břišních svalů.

Hrudní kost je plochá deskovitá kost vybíhající v krátký mečovitý výběžek. K hornímu okraji hrudní kosti se připojuje klíční kost kost a některé krční svaly. Na dolním okraji hrudní kosti začínají břišní svaly.

Žebra jsou díky svému tvaru a zakřivení velmi pružné kosti, které podmiňují i mimořádnou pružnost celé hrudní stěny, zvláště u dětí. S postupujícím věkem pružnost žeber výrazně klesá, a u starých osob stačí i nepatrné násilí ke vzniku mnohočetných zlomenin.

V mezižeberních prostorech jsou krátké mezižeberní svaly, které společně s prsními svaly a svaly břišní stěny zajišťují pohyb hrudní stěny. Tahem svalů vykonávají žebra dosti složitý pohyb, který vede ke zvětšování předozadního i vertikálního rozměru hrudníku. Tento pohyb je základem vdechu. Hmotností hrudní stěny a její pružností, se po skončení vdechu vrací hrudník do původní polohy - dochází k výdechu. Je-li hrudní stěna plošně poškozena (zavřené poranění !), váznou obvykle oba typy pohybů, a bolestivé povrchní dýchání je zajišťováno pouze svaly břišní stěny, případně s účastí bránice.

Bránice je plochý sval, lehce vyklenutý do hrudníku, který se upíná na žebra a na páteř. Odděluje dutinu břišní od dutiny hrudní, a jako píst pohybující se mezi oběma dutinami má hlavní podíl na ventilaci plic, především na vdechu.

Pro posouzení rozsahu zranění hrudní stěny a případného poškození břišních orgánů je důležité si uvědomit, že vlastní dutina hrudní obsahující plíce a srdce, sahá pouze k šestému žebru (první hmatné žebro je žebro druhé !).

Zbývající žebra a svaly hrudní stěny se proto podílejí na utváření stěny břišní, a kryjí již orgány břišní dutiny. Proto je nezbytné při poranění dolní části hrudníku zvažovat i možnost poranění nitrobřišních orgánů, případně uvážit i zranění kombinované.

Na vnitřní plochu hrudní stěny naléhá pohrudnice. (Viz dále.)

15

Anatomie

HLAVA A KRKKostěným podkladem hlavy je lebka. Kostru krku vytvářejí krční obratle. (Za hranici krku a hrudníku považujeme rovinu proloženou přibližně horním okrajem hrudní kosti. Mělký zářez na okraji hrudní kosti odpovídá sedmému krčnímu obratli.)

Lebka má dva hlavní oddíly: obličejovou a mozkovou.

Obličejovou kostru tvoří: dolní čelist, horní čelist, kosti lícní, kosti patrové, slzné, nosní a kost radličná. Mozkovou část lebky tvoří: čelní kost, spánkové kosti, temenní kost, kost čichová, klínová a kost týlní.

Pro potřeby poskytnutí první pomoci při zlomeninách lebečních kostí, není nutné znát jejich popis, ale je spíše důležité vědět, jak se chová lebka jako celek.

Především je rozdíl, působí-li náraz na lebku bodově, tj. na malou plochu (např. úder předmětem nebo náraz na výčnělek), nebo jde o plošné stlačení lebky. Bodové násilí proráží nebo láme lebeční kost, zvláště v místech, kde kost není kryta svalovou vrstvou. Větší svalový kryt má lebku pouze v dolní

části spánkové a šíjové krajiny, jinde jsou kosti překryty pouze kůží a podkožím. Také síla lebečních kostí není stejná. Nejtenčí je šupina spánkové kosti (pouze 1 - 2 mm !), poměrně slabá je i šupina kosti čelní. Velmi silná je naopak kost týlní.

Při stlačení se lebka chová jako pružný dutý útvar, přibližně eliptického tvaru. Proto boční násilí může vyvolat praskliny čelní a týlní kosti, zatímco stlačení v předozadním směru poškození spánkových kostí.

Z praktického hlediska rozlišujeme na kostře hlavy lebeční klenbu a lebeční spodinu (lebeční bázi).

Lebeční klenba je tvořena šupinami čelní, týlní a obou spánkových kostí, a kostmi temenními. Klenba je u mladších osob a dětí velmi pružná.

Lebeční spodina má tvar misky, na které leží mozek. Báze je velmi členitá, nerovná a nestejně pevná. V kostech tvořících bázi je řada otvorů a kanálů, kterými procházejí hlavové nervy. Kosti baze lební (kost čelní, čichová, klínová, spánkové kosti a kost týlní) se podílejí na stavbě očnice, stropu nosní dutiny; ve spánkových kostech jsou uloženy orgány sluchu a rovnováhy. Otvorem v týlní kosti prochází mícha, která v lebeční dutině pokračuje jako prodloužená mícha a řadou center, nezbytných pro zachování základních životních funkcí (dýchání, srdeční činnost atd.). Zlomeniny báze jsou proto mimořádně závažným zraněním, které bezprostředně ohrožuje život zraněného. Z hlediska stavby báze, lze na její zlomeninu uvažovat vždy, vytéká-li z nosu zraněného krev smíšená s nažloutlým mozkomíšním mokem (přední číst báze) nebo směs krve s mokem vytékající ze zvukovodem (střední část báze). Při poruchách dýchání, teploty těla, případně srdeční činnosti je nutné myslet na poškození zadní části báze a horní krční páteře.

Lebka je s krční páteří spojena pouze dvěma výběžky týlní kosti, které se kloubně připojují k atlasu. Toto spojení je poměrně labilní a poloha hlavy je udržována především napětím šíjových a dalších krčních svalů. Jakékoliv násilí vyvolávající prudký pohyb hlavy se přenáší na krční páteř, a především na první dva až tři krční obratle, které jsou při své gracilní stavbě snadno poškozeny.

Svaly hlavy (mimické a žvýkací) a svaly krku (boční, přední a šíjové) zabezpečují především pohyb hlavy, její polohu, pohyb dolní čelisti a uzávěr štěrbiny ústní a oční (mimické svaly). Jejich úrazové poškození nepřináší žádnou zvláštní problematiku, a platí o nich to, co bylo již probráno v kapitole o obecné stavbě svalů.

Určité zvláštnosti jsou ve stavbě tzv. měkkých lebečních pokrývek.

V rozsahu lebeční klenby je na okostici přiložena plochá, poměrně silná šlacha, která kryje klenbu jako okrouhlá čapka, volně se posunující po povrchu kostí. Do této ploché šlachy

16

Anatomie

vyzařují snopce svalů v čelní, spánkové a týlní krajině, které šlachu napínají. Zevní povrch šlachy je spojen s hlubokou vrstvou kůže.

Řezné, tržné a sečné rány měkkých pokrývek hlavy nemusí vždy poškozovat lebeční kosti, ale protínají plochou šlachu v podkoží, která se tahem svalů rozestupuje, rána široce zeje a silně krvácí.

STAVBA HORNÍCH KONČETINHorní končetiny jsou k trupu připojeny závěsem, který tvoří prstenec klíčních kostí a lopatek, který je vpředu doplněn hrudní kostí. S lopatkou se v ramenním kloubu pohyblivě spojuje volná končetina, resp. pažní kost. Tento typ velmi volného spojení odpovídá základní funkci celé horní končetiny. Končetina má především úchopové funkce, což vyžaduje mimořádnou pohyblivost všech jejich článků.

Klíční kost je štíhlá, esovitě prohnutá kost, uložená v podkoží. Vnitřním koncem se klíček krátkými vazy připojuje k hrudní kosti; zevní konec je připojen k výběžku lopatky. Svoji polohou v podkoží na rozhraní krku a hrudníku je vystavena snadnému zranění při přímém násilí, pádu na rameno i při nárazu na nataženou horní končetinu. Vzhledem k závěsové funkci klíční kosti, je náraz přenesen až na skloubení s hrudní kostí, a sám klíček praská v místě největšího napětí.

Těsně za klíčkem probíhá silná podklíčková žíla, která je při roztržení kostním úlomkem může být zdrojem silného krvácení. Několik centimetrů za klíčkem probíhá mezi svaly krku silný nervový svazek (pažní pleteň) určený pro celou horní končetinu. Ostré okraje zlomené a vpáčené kosti mohou vyvolat těžké poškození inervace horní končetiny.

Lopatka je plochá trojúhelníková kost, která je kromě spojení s klíční kostí připojena k trupu pouze svaly jdoucími od lopatky k žebrům a k páteři.Do mělké jamky na její boční straně zapadá hlavice pažní kosti a vytváří se tak základ ramenního kloubu.

Ramenní kloub je nejpohyblivější, ale také nejvolnější kloub v těle. Hlavice pažní kosti je větší než jamka, a poměrně volné pouzdro neudrží hlavici v kontaktu s jamkou. Stabilitu ramenního kloubu zajišťují svaly ramenní, především déltový sval tvořící zevní obrys ramene, a zatlačující hlavici do jamky. Vykloubení ramenního kloubu, tj. vysunutí hlavice pažní kosti mimo jamku, patří mezi nejčastější úrazy ramene, zvláště po pádu na loket nebo rameno. Vysunutí hlavice se projevuje změnou tvaru ramene, bolestivostí a znemožněním pohybu.

Pažní kost je typická dlouhá kost s rourovitým tělem, které se na obou koncích rozšiřuje do kloubních hlavic. Horní, typicky polokulovitá hlavice byla popsána v souvislosti s ramenním kloubem. Hlavice se v místě přechodu do těla nápadně zužuje. Zúžené místo - tzv. chirurgický krček pažní kosti se snadno láme, především u starších osob. Střední část rourovité kosti je poměrně silná; k jejímu zlomení je již nutné značné násilí. Dolní úsek pažní kosti je od kloubního konce kosti oddělen u dětí růstovou chrupavkou. V těchto místech dochází ke zlomeninám u dětí.

Vnitřní okraj dolního konce pažní kosti vybíhá v hmatný výběžek, za kterým leží přímo v podkoží loketní nerv ("brňavka"). Odlomení vnitřního výběžku vede ke zranění nervu a následné poruše funkce svalů a citlivosti ruky.

Loketní kloub vytvářejí tři kosti: pažní kost,a dvě předloketní kosti - vřetenní kost a loketní kost. Kloub má krátké, pevné kloubní pouzdro, které je zesíleno poměrně silnými bočními vazy. Vykloubení je většinou provázeno poškozením kostry, odlomením kostních výčnělků apod.

17

Anatomie

Výjimku tvoří poškození loketního kloubu u dětí. Vřetenní kost vybíhá na konci přivráceném do kloubu v okrouhlou hlavičku, která se otáčí v zářezu loketní kosti, ke které je přidržována vazivovým poutkem ("očkem"). Odlišný tvar hlavičky u dětí a volné poutko jsou příčinou vytažení hlavičky vřetenní kosti z vazivového poutka. K úrazu dochází nejčastěji při prudkém trhnutí za předloktí na palcové straně. (Náhlý pád za ruku vedeného dítěte !).

Předloketní kosti jsou dvě: vřetenní kost a loketní kost. Při nataženém předloktí s dlaní vtočenou dopředu - supinaci předloktí, probíhají obě kosti zhruba rovnoběžně - vřetenní kost (radius) na palcovém okraji, loketní kost (ulna) na malíkovém okraji. Při přetáčení - pronaci předloktí (hřbet ruky dopředu) se obě kosti šikmo kříží.

Předloketní kosti jsou poměrně štíhlé, typické dlouhé kosti jejichž horní a dolní konce se podílejí na stavbě loketního, resp. zápěstního kloubu. Z úrazového hlediska má zvláštní problematiku vřetenní kost. Dolní, rozšířený konec kosti vybíhá v hmatný výběžek na palcovém okraji. Směr průběhu kostních trámečků odpovídá dlouhé ose kosti, tj. jen část křížících se trámců probíhá kolmo na směr síly působící ve směru dlouhé osy vřetenní kosti. Při nárazu na natažené předloktí (pády na náledí apod.) je síla působící na palcový okraj ruky přenesena na vřetenní kost, která praská typickým, šikmým způsobem.

Kostru ruky tvoří velké množství drobnějších kostí. Zápěstních kostí je osm, a jsou seřazeny do dvou řad po čtyřech kostech. Na zápěstní kosti navazují kosti záprstní, kterých je pět.

Kostru prstů vytvářejí články prstů. Palec je dvoučlánkový, ostatní prsty mají tři články. Zlomeniny kostí ruky se projevují místními deformitami zápěstí a prstů.

Klouby ruky jsou velmi početné. Mezi třemi desítkami kostí jsou vytvořeny desítky drobných kloubů, které zajišťují mimořádnou pohyblivost ruky. Pohyblivost ruky spočívá především v rozmanitosti pohybů ruky i jednotlivých prstů. Ruka jako orgán práce a řemeslné dovednosti, je jedním z nejdokonalejších orgánů, které se v průběhu vývoje člověka vytvořily. V celé živočišné říši je jenom pro člověka typický pohyb palce - tzv. opozice palce. Palec je jediný prst schopný postavit se proti kterémukoliv ze zbývajících čtyř prstů (udělat "špetku").

Ztráta funkce palce se proto z hlediska funkcí ruky hodnotí jako ztráta zbývajících čtyř prstů. Z uvedeného vyplývá: ruka jako orgán práce je vystavena poškození při pracovní i mimopracovní činnosti (sportovní úrazy). Každé poranění ruky je z hlediska pracovního uplatnění velmi závažným úrazem; složitý aparát ruky vyžaduje mimořádné, specializované ošetření. Ošetření ruky začíná již kvalifikovanou první pomocí ! Vzhledem k tomu, že ke kvalifikovanému ošetření zranění ruky jsou zapotřebí značné znalosti o její stavbě a funkci, je při první pomoci nezbytné zajistit alespoň správné znehybnění, případně překrytí rány. Znehybňující dlaha má sahat od lokte k okrajům prstů, a ve dlani je vhodné ji tvarovat tak, aby prsty byly v lehce drápovitém postavení. Končetina musí být na závěsu. Vzhledem k tomu, že obvykle jde o krátkodobé znehybnění, není nezbytné dlahu v dlani přesně tvarovat. Závažnější je toto pravidlo: Každé, tj. i zdánlivě nepatrné zranění ruky vyžaduje nejen řádné ošetření, ale ošetření na specializovaném pracovišti. (Úrazy ruky představují z hlediska pracovní neschopnosti závažný zdravotnický problém !)

Svaly horní končetiny se seskupují do funkčních skupin. Pro první pomoc si postačí uvědomit několik obecných pravidel.

Svaly ramenního kloubu jdou od lopatky a klíční kosti na pažní kost, a svým tahem se významným způsobem podílejí na udržení kontaktu hlavice pažní kosti s jamkou ramenního kloubu na lopatce.

Svaly paže a svaly předloktí se kromě svých fyziologických funkcí, uplatňují při zlomeninách pažní a předloketních kostí.

Tahem svalů jsou zlomené kosti různým způsobem deformovány - vychýlením, vyosením kostních úlomků. Zevně se tento vliv svalů někdy projevuje deformitami úseků zraněných končetin. Proto platí obecné pravidlo pro první ošetření všech zlomenin - nenapravovat žádnou deformaci ! K nápravě vychýlených úlomků kostí je zapotřebí nejen odborných znalostí, ale i uvolnění svalového napětí, kterého obvykle nelze v rámci první pomoci dosáhnout.

18

Anatomie

Pro poranění svalů a šlach platí obecná pravidla: Zranění sterilně překrýt a končetinu umístit na závěs.

Komunikační slovník

atlas (ř. Atlas - polobůh nesoucí nebeskou klenbu) - nosič; první krční obratel

lebeční báze (ř.basis - základ) - základna lebeční, spodina lebeční

opozice palce (oppositio) - obrácení, postavení proti; postavení palce proti ostatním prstům ruky

STAVBA BŘIŠNÍ STĚNYBřišní stěna je v přední a v boční části tvořena plochými, deskovitými svaly. Horní oddíl břišní stěny zpevňují žebra. Zadní stěnu břišní dutiny tvoří obratlová těla a svaly patřící ke svalům zad.

Na stavbě přední plochy břišní stěny se účastní dva přímé břišní svaly, párové zevní a vnitřní šikmé svaly a příčné svaly břišní.

Přímé břišní svaly spojuje ve střední rovině vazivová, tzv. bílá čára. Svoji funkcí patří břišní svaly k pomocným svalům dýchacím, a ke svalům, které při smrštění naklánějí a předklánějí trup. Břišní stěna není ve všech partiích stejně silná. K přirozeně oslabeným místům břišní stěny patří krajina pupku a tříselná krajina.

Pupek je místem kudy procházel pupečník. (Viz další kapitoly.) Po uzávěru cév spojujících placentu s plodem, zůstává ve vazivovém pruhu, který odděluje oba přímé břišní svaly drobná, různě pevná jizva. (Na kůži rozmanitě tvarovaná vkleslina.) Podkladem tříselné krajiny je tříselný vaz - zesílený okraj zevního šikmého svalu.

Nad vazem je břišní stěna zeslabena šikmo probíhající štěrbinou - tříselným kanálem, kterým u muže prochází semenný provazec a u ženy jeden z děložních vazů. (Viz další kapitoly.)

Zeslabená místa břišní stěny představují samostatnou problematiku při vzniku náhlých břišních příhod. Při zvýšeném nitrobřišním tlaku nebo při zeslabení břišní stěny (těhotenství), povoluje vazivo v pupeční jizvě nebo v ústí tříselného kanálu, a stěnou se protlačuje obsah břišní dutiny, nejčastěji kličky střevní. Vzniká kýla. Většinou se kýly vytvářejí pomalu, postupně a nepředstavují významnější problém první pomoci. Do skupiny náhlých příhod (prasklý žaludeční vřed, střevní neprůchodnost, prasklé mimoděložní těhotenství apod.) patří i náhle vzniklé kýly a kýly uskřinuté, tj. takové, u kterých je přerušeno krevní zásobení stlačením cév určených pro stěnu střeva. V těchto případech je na břišní stěně viditelný a hmatný různě velký útvar. Pohyby, které stahem břišních svalů zhoršují stav postiženého, nutí k zaujetí úlevové polohy, které je i polohou transportní.

Bodné a řezné rány břišní stěny i nevelkého rozsahu, jsou vždy nebezpečné pro možnost poškození a následného zánětu pobřišnice, a zranění nitrobřišních orgánů.

PÁNEV A DOLNÍ KONČETINYZávěs dolních končetin k trupu vytváří pletenc dolní končetiny - pánev.

Pánev tvoří pevný prstenec kostí, přes který se přenáší hmotnost trupu, horních končetin, krku a hlavy na dolní končetiny.

Kostra pánve je složena z párových kostí kyčelních, kostí sedacích a stydkých. Vzadu doplňuje kostru pánve křížová kost.

19

Anatomie

Kosti pánevního kruhu jsou na zadním obvodu vzájemně spojeny málo pohyblivými křížokyčelními klouby, a vpředu nepohyblivou, chrupavčitou sponou stydkou.

Pánev svým nálevkovitým tvarem formuje kostěnou schránku, ve které jsou uloženy vnitřní pohlavní orgány, konečné oddíly trávicí a močové soustavy. Kosti pánve jsou tedy místem úponu svalů trupu a končetiny, umožňují přenos hmotnosti trupu na pohybující se dolní končetiny a chrání pánevní orgány.

Tvarem, velikostí i prostorností dutiny pánevní se liší mužská a ženská pánev. Pánev ženy je širší a plošší - je i porodní cestou.

Lopaty kyčelních kostí se při tupém násilí lámou obvykle na větší počet úlomků. U kostí stydkých a sedacích se lámou jejich ramena. Protože se pánevní kostra chová jako tuhý kruh, může boční tlak způsobit zlomeninu stydké kosti (vpředu) nebo rozlomení spony stydké. Zlomeniny pánevních kostí jsou velmi těžkým zraněním (přejetí, zasypání apod.), které bývá sdruženo s poraněním orgánů pánve, krvácením a šokovým stavem. Pro možnost dalších zranění je nezbytné zamezit především zbytečným manipulacím se zraněným v době transportu.

Kyčelní kloub představuje pohyblivé spojení trupu s dolní končetinou. Hlavice kloubu tvořená stehenní kostí je polokulovitá a zapadá do hluboké jamky - acetabula na kostře pánve. Kloubní pouzdro je velmi pevné, a vykloubení v kyčelním kloubu je proto vždy provázeno značným násilím, které se obvykle neobejde bez poškození okrajů kloubní jamky nebo zlomení krčku stehenní kosti. (Viz dále.)

Kostra volné dolní končetiny má obdobný stavební plán jako končetina horní. Kostru stehna tvoří kost stehenní, na kterou navazují dvě kosti bércové.

Stehenní kost patří mezi nejdelší a nejmasivnější kosti těla. Horní konec kosti přechází poměrně štíhlým krčkem do polokulovité hlavice. Dolní konec kosti vybíhá ve dva mohutné hrboly, tvořící hlavice kolenního kloubu.

V mladším a středním věku vyžaduje zlomení stehenní kosti značné násilí, a je obvykle provázeno rozsáhlou odezvou v celém organismu. Stehenní kost má ve střední části poměrně rozsáhlou dřeňovou dutinu. Při zlomení středního úseku kosti se do oběhu uvolňují (roztrženými cévami) tukovité látky i skupiny tukových buněk, které jsou zanášeny do oběhu a vzniká tuková embolie. Částečně lze nebezpečí tukové embolie omezit znehybněním zlomené kosti.

Krček stehenní kosti má sice architektonickou úpravu svých trámců odpovídající značnému zatížení kosti, ale odstup krčku od těla kosti pod tupým úhlem představuje značný statický problém, závislý nejen na úpravě kostních trámců, ale především na jejich pružnosti. Pružnost kostní tkáně klesá s věkem. Zlomeniny krčku stehenní kosti jsou proto typickým úrazem starších osob, vznikajícím často i při minimálním násilí, které provází běžné pády.

Na zlomeninu krčku stehenní kosti je třeba pomýšlet i při podezření na vykloubení stehenní kosti, které nelze při poskytování první pomoci často odlišit.

Kloub kolenní je největší a také nejsložitější kloub v těle. Hlavici kloubu tvoří hrboly stehenní kosti, jamka je vlastně téměř rovná horní plocha holenní kosti. (Kost lýtková se stavby kolenního kloubu neúčastní !) Zpředu je kloub zpevněn čéškou - plochou kostí, která je vložena do šlachy čtyřhlavého stehenního svalu. (Nejde o "pravou" kost. Podobné, ale mnohem drobnější kůstky se tvoří v řadě úponových šlach.)

Protože horní plocha holenní kosti je téměř rovná, je doplněna poloměsíčitými chrupavkami, které svými zvýšenými okraji vytvářejí mělkou prohlubeň, do které zapadají hrboly stehenní kosti. Chrupavky se nazývají menisky a bývají poškozeny při rotacích bérce nebo násilném bérce. (Úrazy na lyžích !) Silné a postranními vazy zpevněné pouzdro kolenního kloubu je doplněno dvěma zkříženými vazy uvnitř kloubu, které svým tahem zajišťují kontakt holenní a stehenní kosti. Při otáčení bérce (rotaci) se oba vazy kolem sebe obtáčejí; při násilí se trhají.

20

Anatomie

Vykloubení kolenního kloubu se vzhledem k popsané stavbě neobejde bez poškození vazivových nebo chrupavčitých struktur, a časté je i krvácení do kloubní dutiny.

Bércové kosti jsou dvě: na palcové straně je kost holenní, na malíkové straně kost lýtková.

Holenní kost je silná, trojboká kost, jejíž přední hrana leží těsně pod kůží přední plochy bérce. Na holenní kost se přenáší veškerá hmotnost působící na bérec. Pro stabilitu a nosné funkce má proto holenní kost základní význam. Trojboký tvar kosti a šikmá orientace kostních trámců jsou příčinou toho, že poměrně robustní kost celkem snadno spirálně praská, a ostré hrany povrchně uložené kosti protínají kůži bérce. Vnitřní konec kosti vybíhá na přechodu bérce a nohy v tzv. vnitřní kotník, který se účastní na stavbě hlezenného kloubu.

Lýtková kost je štíhlá, dlouhá kost, která se hmatnou hlavičkou připojuje k hornímu konci kosti holenní. Dolní výběžek lýtkové kosti vybíhá v zevní kotník.

Lýtková kost nemá nosné funkce, a její povrch slouží jako plocha pro začátek svalů. Lýtková kost se láme snadno. Časté jsou i současné zlomeniny obou bércových kostí. Samostatná zlomenina lýtkové kosti (pokud nejde o krajinu zevního kotníku), nevyžaduje žádné zvláštní ošetření a obvykle výrazněji neomezuje hybnost.

Hlezenní kloub spojuje obě bércové kosti s kostí hlezenní. (Kost hlezenní je první z kostí nohy.) Hlezenní kost má rozšířenou horní plochu, která vytváří kladku, na kterou jako vidlice nasedají bércové kosti. (Vidlice z obou kostí je zpevněna silnými vazy, které bércové kosti "poutají" k sobě.)

Kloubní pouzdro hlezenního kloubu je velmi slabé. Na bočních stranách je zesíleno podélnými vazy. Pouzdro se snadno trhá a porušené cévy krvácejí. (Chybné došlápnutí - "podvrknutí" nohy.) Závažným poraněním s důsledky pro funkci celé dolní končetiny jsou zlomeniny obou kotníků - výběžků bércových kostí.

Odlomení konců kostí porušuje stabilitu končetiny, a je obvykle provázeno i poškozením kloubního pouzdra.

Kostru nohy tvoří sedm kostí zánártních, pět kostí nártních a články prstů.

Princip stavby kostry nohy a ruky je sice stejný, ale nosná funkce nohy se projevuje v robustní stavbě kostry, a v malé pohyblivosti jednotlivých kostí.

Klouby nohy jsou sice vytvořeny mezi všemi sousedícími kostmi, ale jejich vzájemný pohyb je minimální.

Svaly dolních končetin vytvářejí funkční skupiny zajišťující pohyb v jednotlivých kloubech. Kyčelní svaly jsou uloženy na vnitřní a zadní straně kyčelního kloubu, překlenují kloub, a upínají se na kost stehenní. S pomocí svalů na vnitřní straně stehna ovládají pohyby v kloubu kyčelním.

Svaly kolenního kloubu leží na přední straně stehna (např. čtyřhlavý sval stehenní) - napínají kloub; a na zadní straně stehna - ohýbají kolenní kloub.

Svaly nohy a prstů leží buď na bérci a upínají se na kostru nohy nebo jde o krátké svaly začínající i končící na kostře nohy.

Také o svalech dolní končetiny platí pro první pomoc to, co bylo řečeno již o svalech horní končetiny; svým tahem vyvolávají posun kostních úlomků, který je vzhledem k síle mohutných svalů vážným problémem při nápravě a léčení zlomenin stehenní kosti i kosti holenní. Při první pomoci jde především o znehybnění, nikoli o nápravu posunutých úlomků. Přesto při znehybnění zlomených dlouhých kostí dbáme na vytvoření alespoň mírného protitahu, který by zmírnil možnost poškození cév a nervů a vzájemné tření kostních úlomků.

21

Anatomie

Komunikační slovník

embolus (ř. embolus - vmetek, klín) - pohyblivý trombus; krevní sraženina pohybující se v krevním proudu

meniskus (ř.meniskos - kloubní destička) - srpkovitá, poloměsíčité chrupavčité destičky uvnitř kloubů

3. T R Á V I C Í S Y S T É MPRINCIPY STAVBY TRÁVICÍHO SYSTÉMUTrávicí systém tvoří dva typy orgánů:

Trávicí trubice, která prochází od dutiny ústní dutinou hrudní, břišní a pánevní. Dlouhý průběh a tvar trávicí trubice umožňuje chemické štěpení a vstřebávání přijaté potravy na dostatečně velké ploše, při maximální úspoře objemu.

Žlázy připojenými k trávicí trubici. Každý oddíl trubice má své drobné žlázy uložené přímo ve stěně trubice. K trávicí trubici jsou připojeny i velké samostatné žlázy: příušní žláza, podčelistní a podjazyková žláza, slinivka břišní a játra.

Stěna trávicí trubice se skládá ze čtyř vrstev.První vrstvou je sliznice vystýlající vnitřní povrch trubice. V některých oddílech je hladká (dutina ústní), jinde je složená v řasy (žaludek, tlusté střevo). V tenkém střevě vybíhá sliznice v drobné výběžky - klky. Druhou vrstvou trubice je podslizniční řídké vazivo, které připevňuje sliznici ke svalovině trávicí trubice. Tato vrstva brání průniku škodlivin do krevního oběhu. Třetí vrstvou je svalovina, která tvoří nejsilnější vrstvu stěny. Na začátku trubice (hltan, jícen) a na jejím konci, je svalovina odpovídající svojí stavbou svalovině kosterní (je ovládána vůlí). Zbývající - převážná část trubice má svalovinu hladkou, která je složena z protáhlých buněk. Smrštění (zkrácení) těchto buněk vede k pohybu trubice (posun tráveniny).

Smrštění hladké svaloviny není ovládáno vůlí - probíhá automaticky. Čtvrtá vrstva stěny trávicí trubice je tvořena buď lesklou, hladkou blanou - tzv. pobřišnicí, nebo je tvořena řídkým vazivem.

Žlázy trávicí trubice jsou buď drobné žlázky, které svými trubicovitými vývody ústí na povrch sliznice nebo jde o velké žlázy, které jsou k trávicí trubici připojeny samostatnými vývody. Malé i velké žlázy tvoří tekutiny obsahující především enzymy. Tyto tekutiny - trávicí šťávy, odtékají do jednotlivých oddílů trubice, kde se účastní štěpení přijaté potravy.

HLAVOVÝ A  KRČNÍ ODDÍL TRÁVICÍ TRUBICEZačátek trávicí trubice tvoří dutina ústní, oddělená patrem od dutiny nosní a vzadu komunikující s hltanem. Obsahem ústní dutiny je horní a dolní zubní oblouk a jazyk. Do dutiny ústní ústí drobné i velké slinné žlázy (žlázy příušní, podjazykové a podčelistní).

Hlavní funkcí ústní dutiny je mechanické rozmělnění přijaté potravy, její promísení se slinami a posun tráveniny do hltanu - polknutí. K dalším funkcím patří účast dutiny ústní na dýchání a tvorbě řeči.

Dutina ústní je bohatě prokrvena. Krvácení v této oblasti je nebezpečné především možností vdechnutí krve nebo krevních sraženin, a obtížemi při zástavě krvácení. Krvácení v dutině ústní je také postiženým těžko snášeno. Při bezvědomí je zapadající jazyk svým kořenem opřen o zadní stěnu hltanu a uzavírá přístup vzduchu do dýchacích cest.

Jazyk je velmi pohyblivý orgán, jehož svaly začínají mj. od vnitřní plochy dolní čelisti. Vysunutím (předsunutím) dolní čelisti dojde k tahu za kořen jazyka, který je tím odtažen od stěny hltanu a obnoví se možnost proudění vzduchu.

Dutina ústní a nosní jsou prostřednictvím hltanu spojeny průchody za, resp. nad měkkým patrem. Této komunikace je možné využít při zavádění různých trubic do trávicí trubice nebo do dýchacích cest.

22

Anatomie

Zuby jsou vsazeny (zavěšeny) v jamkách horní a dolní čelisti. Každý dospělý zub se skládá z kořene, krčku a korunky. Zubní tkáně jsou podobné kosti, pouze sklovina kryjící zubní korunku je téměř čistě anorganickou tkání.

Hltan je svalová trubice nálevkovitého tvaru, která se v horní části otvírá do dutiny nosní (nosohltan), ve střední do dutiny ústní, a dolní úsek hltanu přechází do jícnu. Nosohltan patří svojí funkcí k dýchacím cestám. Ústní část zajišťuje polykání rozmělněné potravy.

Na hranici ústního a dolního úseku se kříží dýchací cesty a trávicí trubice. Dýchací cesty odděluje hrtanová příklopka, která při polykání automaticky zavírá dýchací cesty.

Jícen je svalová trubice spojující hltan se žaludkem. V krčním úseku leží za průdušnicí; v hrudníku je těsně před páteří. Otvorem v bránici prochází jícen do břišní dutiny. Jedinou funkcí jícnu je transport polknuté potravy do žaludku.

Nepřístupnost jícnu a jeho poloha mezi důležitými orgány krku a hrudníku (mezihrudí), řadí poranění jícnu i jícnové choroby mezi velmi závažná onemocnění. Z poranění jícnu přichází v úvahu nejčastěji poleptání jícnu kyselinami a louhy, a zranění stěny jícnu při polknutí ostrých předmětů (rybí kosti). Z hlediska stavby jícnu, plyne bezprostřední nebezpečí z proděravění stěny jícnu a otevření komunikace mezi trávicí trubicí a mezihrudním prostorem, který je v okolí jícnu vyplněn pouze řídkým vazivem a ve kterém se velmi snadno a rychle šíří infekce. (V mezihrudním prostoru jsou uloženy velké cévy, nervové pleteně, srdce, plicní stopky atd.) Také vztah jícnu k průdušnici (jícen leží za průdušnicí) v krčním úseku jícnu, může být příčinou proniknutí polknutých ostrých předmětů do dýchacích cest.

BŘIŠNÍ A  PÁNEVNÍ ODDÍL TRÁVICÍ TRUBICEV břišní dutině leží největší část trávicí trubice i největší žlázy trávicí soustavy.

Žaludek je první, vakovitě rozšířený úsek trávicí trubice, který navazuje na jícen. Leží v horní a střední třetině břišní dutiny, pod brániční klenbou, překrytý na přední ploše játry. Část přední stěny naléhá v malém políčku přímo na břišní stěnu. Za žaludkem je štěrbina oddělující žaludek od levé ledviny a slinivky břišní.

V žaludku se hromadí spolykaná potrava, a po promísení se žaludeční šťávou zde začíná její štěpení a vstřebávání.

Žaludeční žlázky produkují kromě enzymů a hlenu chránícího sliznici, i velmi koncentrovanou kyselinu solnou, která především dezinfikuje polknutou potravu a brání jejímu hnití a kvašení. Při některých onemocněních žaludku stoupá tvorba kyseliny solné nebo se tvoří méně ochranného hlenu.

Koncentrovaná kyselina pak může velmi rychle (i během několika hodin !) narušit žaludeční sliznici (žaludeční vředy), a při proděravění stěny žaludku proniká žaludeční obsah do břišní dutiny.

Žaludek není proti jícnu uzavřen žádným významným svěračem. Obsah žaludku se proto při obrácení směru svalových stahů může zpětně dostávat do jícnu a hltanu (zvracení). Přechod žaludku do prvního úseku tenkého střeva je naopak uzavřen velmi silným kruhovým svalem (vrátníkem), který propouští žaludeční tráveniny pouze v malých dávkách.

Tenké střevo má tři oddíly: dvanáctník, lačník a kyčelník. Svoji stavbou je tenké střevo typický trubicovitý orgán, zprohýbaný do kliček. Tenké střevo je u živého člověka dlouhé 2,5 - 3,5 m.

Do dvanáctníku ústí vývod žlučových cest a vývody slinivky břišní. Obě žlázy většinou ústí na malé vyvýšenině (bradavce), ležící na zadní stěně dvanáctníku.

Od obecné stavby trávicí trubice se stěna tenkého střeva liší především úpravou sliznice, která vybíhá ve slizniční řasy a v drobné paličkovité výběžky - klky.

Touto úpravou se mnohonásobně zvětšuje vnitřní povrch tenkého střeva, ve kterém dochází k hlavnímu štěpení a vstřebávání živin. Ohromné množství žláz uložených ve sliznici všech úseků tenkého střeva produkuje střevní šťávu složenou z řady enzymů. Většina

23

Anatomie

nejdůležitějších enzymů se ale do tenkého střeva dostává ve šťávě slinivky břišní. Proto má na štěpných pochodech největší podíl dvanáctník kam vývody slinivky ústí. Smrštováním hladké svaloviny ve stěně tenkého střeva, se jeho obsah stále promíchává a posunuje do tlustého střeva. Zastaví-li se pohyb svaloviny ve stěně střeva, vzniká střevní neprůchodnost, která rychle vede k celkové otravě organismu rozpadovými produkty.

Rychlost posunu a tím také doba pobytu tráveniny v žaludku i tenkém střevě je pro různé potraviny různě dlouhá. Řádově setrvávají běžné tuhé potraviny a léky v žaludku 1 - 2 hodiny. V tenkém střevě asi 4 hodiny. Tekutiny procházejí trávicí trubicí rychleji. Potraviny obsahující hodně tuků jsou tráveny velmi pomalu.

Odhad doby trávení a místa, kde se v trávicím systému nachází trávenina, má význam při otravách požitím léků, nevhodných potravin, jedů atd.

Slinivka břišní je podlouhá žláza uložená za žaludkem, v ohbí dvanáctníku. Buňky slinivky jsou dvojího druhu. Většina žlázových buněk tvoří enzymy, které v tekuté formě odtékají trubicovitým vývodem do dvanáctníku.

Šťáva slinivky břišní obsahuje všechny základní enzymy štěpící bílkoviny, cukry a tuky.

Mezi buňkami tvořícími slinivku břišní jsou roztroušeny skupiny buněk, tvořící drobné ostrůvky produkující hormon inzulín. Tento hormon významně zasahuje do látkové výměny cukrů ve tkáních. Nedostatek nebo nadbytek hormonu může vyvolat náhlé bezvědomí. (Onemocnění cukrovkou !)

Játra jsou největší žlázou v těle. Orgán o hmotnosti 1,5 kg vyplňuje celou pravou brániční klenbu. Nezvětšená játra nepřesahují u dospělého člověka dolní okraj žeber, která křehký a snadno zranitelný orgán částečně chrání před přímým nárazem. Játra jsou složená z jaterních buněk a z obrovského počtu cév, kterými játry protéká velké množství krve. (Krvácení z jater při jejich roztržení !)

Játra mají ústřední postavení v látkové výměně organismu. V podstatě jde o pochody, při kterých jaterní buňky z rozštěpených bílkovin, cukrů a tuků opět bílkoviny, cukry a tuky skládají, ale již ve formě, která je pro organismus použitelná. Jaterní buňky také likvidují jedovaté látky vznikající při štěpení základních živin, ukládají některé zásobní látky (vitamíny), účastní se přeměny léků, atd.

Odpadovým produktem jaterních buněk je žluč. Přestože jde o tekutinu obsahující především nepoužitelné a jedovaté látky vznikající rozpadem červeného krevního barviva, má žluč významné poslání při štěpení tuků.

Z jater odtéká žluč jaterními vývody (žlučovými cestami) do dvanáctníku. Žlučník ve kterém se žluč po určitou dobu hromadí, má pouze koncentrační funkci - vstřebává se zde voda a žluč houstne, stává se koncentrovanější.

Žluč, která přitekla do dvanáctníku se mísí s tráveninou, která sem přichází ze žaludku, rozptyluje tukovité látky na drobné kapénky, a umožňuje tak účinnější působení enzymů slinivky břišní, které tuky rozkládají na látky vstřebatelné v dalším úseku tenkého střeva.

Tlusté střevo navazuje na střevo tenké. První, vakovitě rozšířeným oddílem tlustého střeva v pravé kyčelní jámě, je slepé střevo. Ústí tenkého střeva do slepého střeva je opatřené kruhovým svěračem, který znemožňuje proniknutí obsahu tlustého střeva zpět, a zabraňuje i průniku hnilobných a kvasných bakterií, které žijí na sliznici tlustého střeva.

Stěna tlustého střeva je poměrně tenká. Je redukována především svalová vrstva a na sliznici chybějí klky. Stavba stěny odpovídá funkci tlustého střeva: dokončuje se zde trávení, vstřebávají se minerální látky, voda a nestravitelné zbytky potravy se formují ve stolici.

Na vakovitý úsek slepého střeva navazují tračníky: vzestupný, příčný, sestupný, esovitý a přímý (konečník). Trávenina se posunuje tlustým střevem, postupně houstne, a hromadí se v konečníku. Konečník (přímý tračník) má ve stěně kruhovitý svěrač, kterým ovládáme vyprazdňování stolice.

24

Anatomie

Na začátku tlustého střeva vytváří slepé střevo různě dlouhou výchlipku - červovitý přívěsek (appendix). Přívěsek bývá dlouhý 10 - 15 cm, a je silný asi jako tužka. Stěna přívěsku má v podstatě stejnou stavbu jako tlusté střevo. Je zde pouze větší nakupení mízní tkáně, ve které často probíhají záněty.

Zánět červovitého přívěsku patří k tzv. náhlým příhodám břišním, které neprodleně vyžadují lékařské ošetření. Prasklý červovitý přívěsek znamená otevření tlustého střeva do břišní dutina a zánět pobřišnice! (Obsah tlustého střeva - bakterie !) Přívěsek leží se slepým střevem v pravé kyčelní jámě. Zde také bývá maximum postupně narůstající bolesti (nemusí být pravidlem !) při jeho zánětu.

Komunikační slovník

appendix (appendix - přívěsek; přesně: appendix vermiformis, vermis - červ) - červovitý výběžek slepého střeva

enzym (ř. en - do; ř. zyme - kvas) - látky bílkovinné povahy podmiňující veškeré chemické pochody v živém organismu

inzulin (insula - ostrůvek)- hormon produkovaný ostrůvky ve slinivce břišní

vitamíny (vita - život) - látky neposkytující energii, ale umožňující průběh základních chemických reakcí

4. D Ý C H A C Í S Y S T É MPřísun energie je nezbytný pro každý životní projev. Lidský organismus získává energii dvojím způsobem: uvolněním z přijaté potravy a vdechováním vzdušného kyslíku. Kyslík je prvek, který velmi rychle reaguje - slučuje se s většinou látek. Slučování s kyslíkem, okysličování (oxidace) je reakce, při které se uvolňuje energie, kterou buňky tkání potřebují k zajištění všech dalších životních pochodů. Při výměně látek vznikají odpadové produkty na jejichž konci je vždy oxid uhličitý a voda.

Přívod kyslíku do organismu a odvádění oxidu uhličitého zajišťuje dýchací systém. Rozvádění kyslíku až k buňkám tkání a odvádění oxidu uhličitého zabezpečuje krev a krevní oběh.

Celý pochod dýchání (respirace) má několik fází, které na sebe navazují, a které podmiňují dosažení hlavního smyslu dýchání - přivést kyslík k buňkám a odstranit oxid uhličitý.

Dýchacími cestami je vzduch pouze přiveden do plic. Dýchací cesty jsou v podstatě trubice, kterými vzduch proudí do plic, a je fyzikálně upravován: zvlhčován, předehříván a čištěn. Složení vzduchu se v dýchacích cestách nemění, a při proudění se kyslík nedostává do styku s krví. K výměně plynů mezi vzduchem a krví dochází v plicních sklípcích, přes jejichž stěnu jsou kyslík a oxid uhličitý transportovány k červeným krvinkám.

Vlastní výměna plynů mezi krví a buňkami se uskutečňuje až ve tkáních, kam je cévním systémem rozváděna krev a kde probíhá tzv. vnitřní, tkáňové dýchání.

DÝCHACÍ CESTYVdechnutý vzduch prochází nosní dutinou (resp. ústní dutinou) do nosohltanu a při otevřené hrtanové příklopce proudí do hrtanu.

Nosní dutina je bohatě prokrvená a její stěny jsou velmi členité.

Do nosní dutiny ústí tzv. vedlejší nosní dutiny - prostory v některých kostech lebky. Největší je dutina v horní čelisti a v čelní kosti.

Silně prokrvená a hlenem povlečená sliznice nosní dutiny zabezpečuje především prohřátí a zvlhčení vdechovaného vzduchu. Na povrchu sliznice také ulpívají největší nečistoty (prach).

25

Anatomie

Hrtan je trubicovitý orgán uložený v přední části krku. Kostru hrtanu tvoří hrtanové chrupavky, které jsou vzájemně spojené drobnými klouby. Pohyb chrupavek zajišťují krátké hrtanové svaly. Největší z chrupavek je štítná chrupavka, která je na přední ploše krku viditelná i dobře hmatná. Těsně pod dolním okrajem štítné chrupavky je hmatný přední oblouk prstenčité chrupavky. Mezi oběma chrupavkami je rozepjatá krátká vazivová membrána, kterou je možné zároveň s kůží probodnout v prohlubni mezi oběma chrupavkami. Tím lze bez nebezpečí zranění jiných struktur zjednat - i když poměrně malý přístup vzduchu do dýchacích cest. (Koniotomická jehla !)

Uvnitř je hrtan vystlán sliznicí, pod kterou je množství řídkého podslizničního vaziva, které snadno zduří a ucpává průsvit dýchacích cest. (Bodnutí hmyzem, především v dutině ústní !) Hrtan je nejen trubicí, kterou proudí vzduch, ale jsou v něm v předozadním směru rozepjaté dva hlasivkové vazy pokryté sliznicí. Pohyby chrupavek jsou vazy napínány, povolovány, napínány a uvolňovány. Proudící vzduch rozechvívá okraje slizničních řas a vzniká hrtanový zvuk, který se v ozvučných prostorech ústní a nosní dutiny a ve vedlejších nosních dutinách mění na lidský hlas. Zpracováním hlasu (zuby, dásně, jazyk, rty aj.) vzniká řeč.

Průdušnice a průdušky jsou dalšími úseky dýchacích cest. Jde o typické trubicovité orgány jejichž stěnu vytvářejí podkovovité chrupavky, vazivo a hladké svaly. Uvnitř je sliznice. Průdušnice probíhá v přední části krku a za hrudní kostí se dostává do hrudníku. V hrudní dutině se dělí na pravou a levou průdušku, které vstupují do plic. Kratší a širší je pravá průduška. Proto také vdechnuté menší předměty (korále,knoflíky) častěji ucpávají pravou průdušku.

Plíce jsou párové orgány jehlancovitého tvaru, které vyplňují podstatnou část hrudní dutiny. Mezi oběma plícemi je mezihrudní prostor, ve kterém leží srdce, velké cévy, jícen a další orgány. Mezi jednotlivými útvary je vazivo s množstvím mízních uzlin. Lehce vyhloubenou základnou nasedají plíce na brániční klenby. Vrcholky plic, tzv. plicními hroty přesahují plíce horní okraje klíčních kostí a zasahují až mezi krční svaly.

Plíce nejsou nikde spojeny s hrudní stěnou. Na vnitřní ploše plic vstupují do plicní tkáně průdušky, cévy a nervy. Těmto místům říkáme plicní stopky.

Pravá plíce je větší a skládá se ze tří laloků, levá plíce ze dvou laloků.

Vlastní plicní tkáň je tvořena drobnými větvemi průdušek, cévami a vazivem. Vzduch proudí do pravé a levé plíce příslušnou průduškou, která se dále větví. Nejdříve do jednotlivých laloků, a postupně na stále užší průdušky. Průsvit průdušek je v průběhu větvení nejen stále menší, ale ve stěně ubývají chrupavky a stěnu nakonec tvoří pouze sliznice, vazivo a hladká svalovina. Konce nejjemnějších průdušek se opět mírně rozšiřují, a na širší konce nasedají polokulovité váčky - plicní sklípky. Stěnu sklípků tvoří mimořádně ploché buňky na jejichž zevní ploše se větví sítě krevních vlásečnic. Do vnitřního prostoru váčků proudí vzduch. Přes stěnu váčků a stěnu vlásečnic se dostává kyslík a oxid uhličitý do krve a naopak.

Kyslík se váže na železo obsažené v barvivu červených krvinek a oxid uhličitý se především rozpouští ve vodě krevní plazmy.

Vazba kyslíku je velmi rychlá (krev proteče plícemi asi za 3 sekundy !), a nepevná. Proto červené krevní barvivo snadno kyslík ve tkáních uvolňuje. Ve vydechovaném vzduchu je ještě poměrně hodně kyslíku (15-16%), a stejně výhodný je vyšší obsah oxidu uhličitého (5%) - viz dále.

Funkce dýchacího systému úzce navazují na funkce oběhové. Bez cirkulace krve nemá činnost dýchací soustavy žádný smysl. Proto obnova oběhových funkcí musí vždy předcházet resuscitaci dýchání!

Mechanika dýchání, tj. způsob jakým dochází k nasávání vzduchu (vdech) a vypuzování (výdech) vzduchu z plic, je dosti složitý proces, jehož narušení vede k dušení.

Nejprve je nutné si uvědomit, že plíce nejsou spojeny s hrudní stěnou, a vlastní plicní tkáň je díky množství vaziva, velmi pružná. Na povrchu plic je tenká blanka - poplicnice, která je pevně spojena s vazivem plic.

26

Anatomie

V místě plicních stopek přechází poplicnice v pohrudnici - blánu, která naopak lne k vnitřnímu povrchu hrudní stěny. Rozdíly ve stavbě pohrudnice a poplicnice nejsou nijak podstatné. Mezi oběma listy je úzká štěrbina tzv. pohrudniční dutina. V této štěrbině je mírný podtlak - ve srovnání s atmosférickým tlakem vzduchu v plicích.

Když dojde ke smrštění dýchacích svalů (bránice, prsních a mezižeberních svalů aj.), zvětší se objem hrudníku. Pohrudnice sleduje pohyb hrudní stěny, a zvětšuje se tak i prostor pohrudniční dutiny. Zvětšíme-li objem uzavřeného prostoru, klesne uvnitř prostoru tlak. Pokles tlaku v pohrudniční dutině vyvolá rozpětí plic, které tak následují hrudní stěnu, přestože s ní nejsou spojeny. Dochází k nasátí vzduchu - nádechu (inspiriu). Mechanismus výdechu je jednodušší.

Po dokončení nádechu se pružností kloubních spojů a hmotností hrudní stěny, vrací hrudník do výchozí polohy. Také rozepnuté, pružné plíce se vracejí do původního tvaru a velikosti. Vzduch je vytlačen z plic - dochází k výdechu (expiriu).

Aktivní fází dýchacího cyklu je vdech; výdech je pasivní děj, který je závislý především na pružnosti hrudní stěny a plic. Svaly se zapojují pouze při usilovném výdechu (kašel). K vdechu je zapotřebí aktivní stah dýchacích svalů, ke kterému v klidu dochází asi šestnáctkrát za minutu. Povely ke smrštění dýchacích svalů přicházejí z tzv. dýchacího centra, které je uložené v prodloužené míše. Toto centrum je v podstatě citlivé na množství oxidu uhličitého, který se v době mezi dvěma vdechy hromadí v krevní plazmě. Větší nahromadění oxidu podráždí dýchací centrum a dochází ke vdechu. Jak bylo uvedeno, v klidu k tomu dochází šestnáctkrát za minutu.

Popsaný mechanismus, kterým se uskutečňuje dýchání, je snadno zranitelný. Při proražení hrudní dutiny (bodné rány, úlomky žeber) nebo při otevření průdušek do pohrudniční dutiny může dojít k porušení těsnosti dutiny. Vnikající vzduch vyrovná tlak v plicích (atmosférický tlak), a tlak v pohrudniční dutině (podtlak). Plíce se nemůže rozepnout - vyvíjí se tzv. pneumothorax.

Oxid uhličitý není pouze odpadovou látkou. Drážděním dýchacího centra udržuje vlastně celý dýchací cyklus - navozuje vdech. Proto dýchání čistého kyslíku vede po určité době k zástavě dýchání !Při dýchání z plic do plic, je vyšší koncentrace oxidu uhličitého ve vydechovaném vzduchu výhodná - dráždí dýchací centrum zachraňovaného.

Porušení dýchacího centra v prodloužené míše (zlomeniny prvních krčních obratlů, báze lební), vede k okamžité zástavě dýchání, která je i při poskytnutí dobré první pomoci většinou návratná.

Komunikační slovník

expirace (expiratio - výdech) - výdech; pasivní fáze dýchacího cyklu

inspirace (inspiratio - vdech) - vdech, nádech; aktivní fáze dýchacího cyklu

oxidace - okysličování, přívod kyslíku

pneumothorax (ř.pneuma - vzduch, ř. thorax - hruď) - přítomnost (vniknutí) vzduchu v pohrudniční dutině

respirace (respiratio) - dýchání, výměna plynů mezi plicními sklípky a krví

5. O B Ě H O V Ý S Y S T É M A K R E VKaždý složitější organismus potřebuje oběhový systém, zásobující živinami a kyslíkem každou tkáň, a odvádějící produkty látkové výměny. U člověka je vytvořen tzv. uzavřený

27

Anatomie

oběhový systém, tj. soustava trubic, kterými protéká krev. Přečerpání krve zajišťuje svalová pumpa - srdce.

Stavba srdce a cév je v podstatě stejná.

Uvnitř cév je vrstvička plochých buněk, které jsou dokonale hladké a znemožňují srážení protékající krve. Stejná vrstva je i v srdečních dutinách - zde z ní vznikají ještě srdeční chlopně.

Nejsilnější vrstvou stěny cév i srdce tvoří hladká a srdeční svalovina. Proto jsou cévy pružné trubice, které mohou měnit svůj průsvit a regulovat tak průtok krve. Srdeční svalovina svým smrštěním přečerpává krev. Zevní vrstvu cév i srdce vytváří vazivový obal. Kolem srdce je to osrdečník.

Podle stavby cévní stěny rozlišujeme: tepny, žíly a vlásečnice.

Tepny (arterie) jsou pružné, silnostěnné trubice, ve kterých protéká okysličená krev pod vyšším tlakem. Při porušení stěny, krev vystřikuje.

Žíly (vény) mají stěnu tenkou, hadrovitou. Odkysličená krev jimi protéká pomalu, pod nízkým tlakem. Při porušení stěny vytéká krev pomalým proudem a nestříká.

Vlásečnice (kapiláry) představují nejrozsáhlejší část cévního řečiště. Jsou to tenkostěnné trubičky o velmi malém průsvitu (pod 1 mm). Krev jimi protéká pomalu, většinou pod nízkým tlakem. Až na malé vyjímky jsou kapiláry ve všech tkáních, a zabezpečují vlastní látkovou výměnu tkání. Jedině přes tenkou (jednovrstevnou) stěnu kapilár může docházet k přestupu kyslíku, živin a odpadových látek. Tepny a žíly mají stěny příliš silné a k žádnému transportu látek přes jejich stěnu v nich nedochází.

Tkáňová cirkulace je upravena takto: tepny menší tepenné větve vstupující do orgánů a tkání vlásečnice (látková výměna) drobné odvodné žíly žíly.

Žíly a tepny jsou především rozvodné trubice. Kapiláry jsou funkční částí oběhu.

Většina tkání má cévní zásobení rozsahem odpovídající nárokům na úroveň látkové výměny. Mezi zcela bezcévné tkáně patří některé struktury oka, chrupavky a některé úseky dlouhých šlach. Většina orgánů má cévní zásobení z několika tepen nebo je zásobena několika větvemi jedné tepny. Při uzávěru jedné tepny může být orgán zásoben z náhradního (tzv. kolaterálního) zdroje. Pro osud tkání i celého orgánu je také mimořádně důležité, dochází-li k uzávěru náhle nebo postupně, a jde-li o orgán, který má dostatečné náhradní zásobení. Rychlost uzávěru je důležitá, protože rozhoduje o době, která je tkáni poskytnuta na otevření kolaterálního řečiště, a tím i na obnovení přerušené tkáňové cirkulace. K orgánům velmi citlivým na uzávěr přívodných cév patří: srdeční sval, mozková tkáň a oční sítnice.

STAVBA A  FUNKCE SRDCESrdce je jednoduchá pumpa se dvěma okruhy. Je to dutý sval, který rytmickými stahy vytlačuje krev do cévního řečiště. Srdce je v hrudníku uloženo v předním mezihrudí. Přední stěna srdce leží několik centimetrů za hrudní kostí. Značným stlačením kosti a pružných žeber lze docílit podráždění srdeční stěny i vyprázdění srdečních dutin.

Širší základnou naléhá srdce na bránici; hrotem míří vlevo.

Srdce má čtyři dutiny: dvě síně a dvě komory. Síně mají poměrně slabou stěnu a vybíhají v tzv. srdeční ouška - nápadné útvary v horní části srdce.

Krev přitéká do pravé srdeční síně horní a dolní dutou žílou. Jde o nápadné, objemné žíly na pravém okraji srdce.

Horní dutá žíla sbírá krev z horních končetin, hlavy a krku.

Dolní dutá žíla prochází otvorem v bránici, a po krátkém průběhu v hrudní dutině, vstupuje do pravé síně. Přivádí krev z celé dolní poloviny těla.

Po naplnění pravé síně je krev smrštěním svaloviny stěny síně přečerpána do pravé komory. V otvoru mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň, která zabraňuje zpětnému přetékání krve z pravé komory do pravé síně.

28

Anatomie

Po naplnění pravé komory je krev vystříknuta do plicního kmene. (Pozor na název ! Stavbou stěny jde o tepnu, ale krev jí protékající je žilní, tj. odkysličená.)

Také na začátku plicního kmene je kapsovitá chlopeň, která brání zpětnému toku krve. Plicním kmene se po jeho rozvětvení dostává krev do plic, kde se okysličuje.

Okysličená krev se vrací čtyřmi plicními žilami do levé síně. (Pozor na název ! Krev zde protékající je tepenná, tj. okysličená.) Pravá komora, plicní kmen, cévy plic, plicní žíly a levá předsíň, vytvářejí jednotlivé složky tzv. malého neboli plicního oběhu. V tomto oběhu se krev okysličuje a zbaví se zde oxidu uhličitého. Hnacím motorem malého oběhu je pravá srdeční komora.

Okysličená krev z levé síně odtéká do levé komory. Mezi levou síní a komorou je dvojcípá chlopeň. Po naplnění komory následuje její stah a mohutná svalovina levé komory vypuzuje krev značnou rychlostí a pod velkým tlakem do srdečnice (aorty). Také zde je na začátku tepny kapsovitá chlopeň. Srdečnicí začíná tzv. velký neboli tělní krevní oběh. Čerpání krve ve velkém oběhu zajišťuje svalovina levé komory, která mohutností svých svalů zabezpečuje i tlak krve v tepnách. Krevní tlak klesá v závislosti na vzdálenosti určitého místa od srdce. Na pažní tepně má krevní tlak hodnotu 130-150 torrů (hodnota při smrštění), a 70-90 torrů při naplňování srdce.

Srdce pracuje automaticky. Ve svalovně srdeční je zvláštní řídící systém, který vyšle asi sedmdesátkrát za minutu elektrický impulz do srdeční svaloviny, která se smrští a přečerpá krev. Nervový systém může svým působením srdeční rytmus zpomalit nebo zrychlit, ale jenom v určitém rozsahu. Nervový systém tak umožňuje přizpůsobit výkon srdce např. fyzickému zatížení, protože při svalové námaze musí srdce přečerpávat více krve než v klidu. (Nabídka kyslíku a živin pracujícím svalům !)

Srdeční sval - myokard, je mimořádně zatížený sval. Každým stahem vypudí srdce 60-80 ml krve do srdečnice a do plícnice. Při klidové akci, tj. asi při 70 stazích za minutu, je to asi 5 litrů krve. Téměř veškerá krev těla je tedy přečerpaná během jedné minuty ! Při námaze toto množství mnohonásobně roste. Přitom činnost srdce je nepřetržitá, bez možnosti delší přestávky.

K zajištění takového výkonu má srdeční sval velmi dobré krevní zásobení zabezpečující vysokou úroveň látkové výměny svalu. Sval dostává dobře okysličenou krev větvemi věnčitých tepen. Pravá a levá věnčitá tepna odstupují ze začátku aorty, a každá z obou tepen zásobuje zhruba příslušnou polovinu srdce.

Přes mnohonásobné propojení větví obou tepen (kolaterální oběh), ucpání některé z nich nebo jejich větví vede k nedokrevnosti srdečního svalu a k rozpadu svalové tkáně, který se v nejlepším případě může zhojit jizvou. (Rozpad srdečního svalu - infarkt myokardu !)

VELKÝ KREVNÍ OBĚHTepny lidského těla jsou v podstatě přímými nebo nepřímými větvemi aorty - srdečnice. Aorta se po svém začátku v levé komoře obloukovitě zatáčí doleva, dozadu k páteři. Z oblouku aorty vystupují velké cévy jdoucí na horní končetiny, a tepny určené pro zásobení orgánů hlavy a krku.

Oblouk aorty přechází do hrudní aorty probíhající podél hrudní páteře.

Hrudní aorta pokračuje průchodem bránicí do břišní dutiny jako břišní aorta.

Břišní aorta jde opět podél páteře a asi ve výši prvního bederního obratle se štěpí na dvě společné kyčelní tepny.

Břišní aorta vysílá silné párové větve k oběma ledvinám, nadledvinám a pohlavním žlázám, a větve pro všechny nepárové orgány břišní dutiny.

Oblouk aorty a hrudní aorta jsou z hlediska poskytnutí první pomoci při krvácení, zcela nepřístupné. Břišní aorta je uložena značně hluboko, vzadu u páteře, a je kryta orgány břišní dutiny. Stlačením aorty přes břišní stěnu je sice možné, ale vyžaduje značnou sílu, a není bez nebezpečí pro orgány břišní dutiny.

Společné kyčelní tepny se po krátkém průběhu dělí na vnitřní a zevní kyčelní tepnu.

29

Anatomie

Vnitřní kyčelní tepna přivádí krev především k pánevním orgánům (pohlavní orgány, orgány močového a trávicího systému). Tepna není z povrchu dosažitelná.

Zevní kyčelní tepna pokračuje na dolní končetinu. Průchodem pod tříselným vazem mění svůj název, a pokračuje jako stehenní tepna.

Stehenní tepna probíhá na vnitřní straně stehna do zákolenní jámy. Touto tepnou je přiváděna krev pro celou dolní končetinu. Tlakový bod stehenní tepny leží pod středem tříselného vazu. Stištěním tepny proti hornímu okraji stydké kosti lze proto přerušit přítok krve na celou dolní končetinu.

Stehenní tepna se v zákolenní jámě dělí na přední a zadní bércovou tepnu.

Přední bércová tepna zásobuje přední plochu bérce a hřbet nohy. Zadní bércová tepna přivádí krev na zadní stranu bérce a za vnitřním kotníkem do plosky nohy.

Horní končetiny jsou zásobeny krví z podklíčkových tepen.

Podklíčkové tepny jsou přímými větvemi aortálního oblouku. Probíhají mezi tenkými kloněnými svaly krku a vstupují do pravé a levé podpažní jámy.

Na horní končetině pokračují jako pažní tepny.

Pažní tepny procházejí mezi svaly na vnitřním obvodu paže, kde je také tlakový bod pro přerušení přítoku krve na horní končetinu. V loketní jamce se dělí pažní tepny na vřetenní a loketní tepnu. Na předloktí probíhají obě souběžně se stejnojmennými kostmi.

Vřetenní tepna je hmatná i stlačitelná proti kosti na přední ploše zápěstí, kde lze také nejsnáze sledovat tepovou vlnu, která je projevem srdeční činnosti. Vřetenní i loketní tepny se ve dlani spojují, a v podkoží dlaně vytvářejí tepenný oblouk, ze kterého jsou zásobeny prsty. Na prstech probíhají tepny po bočních okrajích prstů, kde je lze také proti kostěnému podkladu stlačit.

Hlava a krk dostává velmi silné tepenné větve přímo z aortálního oblouku. Orgány hlavy - především mozek, tak dostávají velké množství dobře okysličené krve přiváděné pod značným tlakem. Z vrcholu aortálního oblouku odstupují pravá a levá společná krkavice.

Společná krkavice se asi ve výši štítné chrupavky dělí na vnitřní a zevní krkavici.

Vnitřní krkavice vstupuje kostěným kanálem do lebky, kde se větví na cévy určené pro mozek, oko a ucho.

Mozkové buňky jsou mimořádně citlivé na nedostatek kyslíku. Při úplném přerušení cévního zásobení mozku dochází během 20 - 30 sekund k bezvědomí, a po pěti minutách již k nenapravitelným změnám (rozpadu) buněk mozkové tkáně.

Zevní krkavice přivádí krev pro orgány krku a obličeje.

Žilní oběh začíná ve tkáních na úrovni kapilár. Odkysličená krev protéká přibližně druhou polovinou kapilárního řečiště do stále větších žil, a nakonec do dolní a horní duté žíly. Žíly, zvláště na končetinách, většinou doprovázejí tepny. Místních odchylek od tohoto pravidla je mnoho, ale pro výkony první pomoci nemají podstatnější význam.

S krevním oběhem je úzce spjat mízní oběh.

Míza je v podstatě tkáňová, mezibuněčná tekutina vyplňující mikroskopické štěrbiny v tkáních.

K buňkám proniká míza přes stěny vlásečnic a její nadbytek je odváděn zvláštními mízními kapilárami, zpět do krve. V tkáních tak existuje trvalý, i když velmi pomalý pohyb tkáňové tekutiny, která při přenášení některých látek doplňuje funkce krve. Nahromadění mízy ve tkáni vyvolává její otok. Do průběhu mízních vlásečnic i větších mízních cév (nejsou bez zvláštních opatření běžně vidět - míza je totiž téměř bezbarvá), jsou vsunuty mízní uzliny. V uzlinách se míza "filtruje" - jsou zde zachytávány choroboplodné zárodky, ale i nádorové

30

Anatomie

buňky, které zde mohou dále růst. Znalost uložení mízních uzlin a metod jejich vyšetření je proto velmi důležité pro včasný záchyt nádorového onemocnění a jeho odlišení od běžných zánětů.

Míza se pohybuje především činností kosterního svalstva, které "vymačkává" mízu do žilní krve. Oběh mízy lze urychlit svalovým pohybem a masáží.

Komunikační slovník

aorta - srdečnice; tepna vystupující z levé srdeční komory; která pomocí svých větví rozvádí okysličenou krev do tkání

arteria (ř. aer - vzduch; původně trubice, která rozvádí vzduch - oživovací princip) - tepna; pružná trubice rozvádějící okysličenou krev

infarkt (infarcire - naplnit krvinkami) - odumření tkáně (rozpad tkáně) po uzavření tepny přivádějící do orgánu krev

myokard (ř. mys - sval; ř. kardie - srdce) - střední srdeční stěny; srdeční sval

STAVBA KRVEKrev je tekutá tkáň, která plní v organismu mnohočetné funkce: přivádí kyslík ke tkáním a odvádí oxid uhličitý, rozvádí ke tkáním stavební látky a odvádí produkty látkové výměny, podílí se na udržení stálé tělesné teploty a má zásadní význam při obraně organismu. Množství krve je závislé na hmotnosti člověka a představuje asi 7% hmotnosti těla. (Tj. člověk o hmotnosti 70 kg má 5 - 6 litrů krve.) Ztráty krve do 500 ml jsou snášeny bez větších obtíží - doplní se během několika hodin. Náhlé ztráty přesahující 1500 ml jsou již nebezpečné.

Krev se skládá ze dvou složek: tekuté krevní plazmy a krvinek.

Plazma je nažloutlá, lepkavá tekutina, která se skládá z vody, bílkovin, minerálních solí a látek, které jsou přenášeny krví ke tkáním (vitamínů, hormonů, cukrů atd.) Objem plazmy představuje 55-60 % objemu krve, tj. 2,8-3,0 litru plazmy při 5 - 6 litrech krve.

Krvinky - bílé a červené, jsou krevní buňky, které volně plavou v plazmě. Všechny typy krvinek vznikají v krvetvorné kostní dřeni.

Krvetvorná dřeň je u dospělého člověka orgán poměrně velký - 1 až 1,5 kg, ale jde o orgán, který je rozptýlen do dřeňových dutin řady kostí. V dospělosti jde především o hrany některých kostí (kyčelní kost), trnové výběžky obratlů, hrudní kost atd.

Zničení nebo poškození krvetvotné kostní dřeně (některé typy léků, radioaktivní záření), vede k zástavě tvorby krvinek a k těžkému poškození především obranyschopnosti organismu.

Červené krvinky (erytrocyty) jsou buňky s životností omezenou maximálně na 110 - 120 dní. Jde o buňky, které v průběhu zrání v kostní dřeni ztrácejí jádro, tj. řídící centrum buňky. Proto se nemohou dělit - rozmnožovat se. Hlavní funkcí erytrocytů je přenos kyslíku v organismu. Červené krvinky obsahují červené krevní barvivo - hemoglobin, které v plicích váže kyslík, a roznáší jej k buňkám tkání. Protože v jednom krychlovém milimetru krve je asi pět milionů červených krvinek (podle mezinárodní soustavy jednotek 4,2-5.1012/l), je v krvi i značné množství hemoglobinu - asi 1 kg ! Schopnost krve přenášet kyslík je tedy značná. Uvedené množství hemoglobinu může vázat více než jeden litr kyslíku, a povrch všech červených krvinek v oběhu je asi 2 500 m2 !

Na hemoglobin se velmi ochotně váže i oxid uhelnatý. Obsazuje "volná místa" u hemoglobinu, na která se nemůže vázat kyslík - vazba je navíc značně pevná. Dochází k vnitřnímu dušení, protože tkáně dostávají nedostatečné množství kyslíku.

31

Anatomie

Bílé krvinky (leukocyty) jsou pravé buňky mající jádro. Jsou tedy schopné dělení. Hlavní funkce bílých krvinek souvisejí se zajištěním obranyschopnosti organismu. V jednom krychlovém milimetru krve je 7 - 10 tisíc bílých krvinek různých typů (7 - 10.106/l). Podle přítomnosti nebo nepřítomnosti různě barvitelných hrudek (zrníček) uvnitř leukocytů, rozlišujeme bílé krvinky s granuly - granulocyty, a bílé krvinky bez hrudek - agranulocyty.

Obranyschopnost organismu zabezpečují bílé krvinky v podstatě dvojím způsobem:

pohlcováním a následným rozložením mikroorganismů nebo jiných cizorodých látek;

tvorbou protilátek, které chrání organismus, např. tak, že zabraňují rozmnožování choroboplodných organismů.

Bílé krvinky se mohou aktivně pohybovat, prostupují stěnou cév mimo řečiště, a dostávají se tak do tkání k místům zranění a místům, kde dochází k průniku mikroorganismů do těla.

Krevní destičky nejsou skutečné buňky, ale úlomky, odškrcující se části těl obrovských buněk ležících v kostní dřeni. Jsou mnohem menší než krvinky. Destičky se s krví dostávají do míst, kde dojde k porušení cévní stěny. Nárazem na okraje poškozených cév se velmi křehké destičky lámou a rozbíjejí. Obsah se vylévá do krve a látky uvolňované do krve zahajují krevní srážení. Zpomalení krevního proudu v místě poškození (zúžení cév, ztištění rány), podporuje reakce vedoucí k vytvoření krevní sraženiny - trombu, a k zástavě krvácení. Pochody směřující k zástavě krvácení trvají asi 1-3 minuty.

K zástavě krvácení je kromě destiček nutná přítomnost několika desítek látek, které se složitého pochodu účastní. Velmi důležité je dostatečné množství vápníku a vitamínu K v plazmě.

V podmínkách první pomoci je možné urychlit srážecí reakce pouze zpomalením krevního toku v místě poškození, a ochranou (neodstraňováním) krevní sraženiny, která se již vytvořila.

Ke krevnímu srážení může docházet i uvnitř cév - tam, kde je porušen jejich hladký vnitřní povrch. Celý pochod je podobný srážení krve při roztržení cévní stěny. Ve vnitřním průsvitu cévy se vytvoří krevní sraženinu - trombus, který může úplně uzavřít průtok krve do příslušné krajiny nebo k určitému orgánu. Tkáň, která je zbavena krevního zásobení se rozpadá. Krevní sraženina se může v krevním proudu utrhnout a je nesena krví až na místo, které je užší než objem sraženiny. Pohybující se krevní zátka - embolus, ucpává průsvit menších cév (mozkové cévy, věnčité cévy, srdce), a opět přeruší přívod krve. Mnohočetné emboly mohou vyřadit i velmi rozsáhlé oblasti řečiště (plíce). Embolizace může být důsledkem mnohočetných kostních zlomenin nebo i zlomenin velkých kostí (stehenní kost). V těchto případech nejde vždy o krevní sraženiny, ale i o skupiny tukových buněk uvolňovaných do krevního proudu z poškozených dřeňových dutin.

SLEZINASlezina je nepárový orgán, uložený v levé brániční klenbě. Slezina je velká asi 12 x 6 x 3 cm, a má vztah k bránici, levé ledvině, žaludku a k tlustému střevu. Za slezinou je deváté, desáté a jedenácté žebro. Nezvětšená slezina není hmatná. Jde o velmi křehký orgán, a při úderech do bederní krajiny se slezina snadno trhá. Roztržení pouzdra sleziny je provázeno silným krvácením do břišní dutiny.

Ve slezině zanikají opotřebované a poškozené červené krvinky. Ostatní funkce sleziny nejsou buď u člověka spolehlivě prokázány nebo nemají větší význam.

Komunikační slovník

erytrocyt (ř. erythros - červený) - červená krvinka; bezjaderná krevní buňka obsahující červené krevní barvivo

32

Anatomie

granulocyty (granulum - zrnko); ř. kytos - buňka) - druh bílých krvinek obsahující barvitelná zrnka (agranulocyty - druh bílých krvinek, který neobsahuje barvitelná zrnka; a - zápor)

leukocyt (ř. leukos - bílý; ř.kytos - buňka) bílá krvinka

trombocyt (ř.thrombos - krevní sraženina; ř. kytos - buňka) - krevní destička; úlomek těla obrovské buňky kostní dřeně

trombus (ř. thrombos - krevní sraženina) - krev sražená v cévě; krevní zátka uzavírající průsvit cévy

6. V Y L U Č O V A C Í S O U S T A V APodmínkou života buněk a tkání organismu je udržení stálého vnitřního prostředí. V průběhu látkové výměny nepřetržitě vznikají látky, které jsou pro organismus buď nepotřebné nebo přímo škodlivé. Těchto látek se zbavujeme vyloučením. Odstranění odpadových látek z těla zajišťují: ledviny, trávicí ústrojí, játra, plíce a kůže.

Trávicí systém vylučuje stolicí především nestrávené zbytky potravy. Denní množství pevných zbytků se pohybuje (podle typu stravy) od 150 - 500 gramů. Stolicí se také ztrácí asi 100 ml vody. Játry jsou do dvanáctníku vylučována žlučová barviva - vznikají z rozpadlého červeného krevního barviva.

Dýcháním je z těla odstraňován oxid uhličitý a voda. Ve vydechovaném vzduchu ztrácíme denně asi půl litru vody ve formě vodních par.

Kůže svoji plochou a hmotností představuje největší orgán těla. Má velmi významné vylučovací funkce. Mazovými žlázami jsou vylučovány tukovité látky, potními žlázami ztrácí organismus kromě solí průměrně asi půl litru vody denně. (Ztráty jsou závislé na teplotě okolí a mohou dosáhnout až 10 litrů za den !)

Ústřední postavení při odstraňování odpadových látek mají ledviny, které zároveň regulují stálé množství tekutin v organismu. Denně se ledvinami vyloučí asi 1 - 1,5 litru vody v podobě moči.

STAVBA A  FUNKCE LEDVINLedvina je párová žláza typického fazolovitého tvaru, uložená po obou stranách bederní páteře. Ledviny jsou obaleny tukovým polštářem, který tvoří mechanickou ochranu poměrně křehkého orgánu. K břišní aortě jsou připojeny ledvinovými tepnami. Na řezu ledvinou můžeme rozlišit světlejší korovou a tmavší dřeňovou vrstvu.

Dřeň obsahuje vazivo, cévy a pánvičku ledvinnou.

Kůra je na povrchu ledviny kryta pevným vazivovým pouzdrem.

Korová vrstva každé ledviny obsahuje asi jeden milión mikroskopických stavebních a funkčních jednotek ledvin - tzv. nefronů. V každé ledvině je asi jeden milón nefronů.

Nefron se skládá ze dvou částí: z cévního klubíčka a z ledvinových kanálků.

Klubíčko cévní (větví ledvinové tepny) je vmáčknuto do slepého začátku ledvinových kanálků. Kolem klubka se tak vytváří dvojvrstevné pouzdro z jehož dutiny vychází kanálek, který se za průchodu kůrou a dření ledviny mnohonásobně stáčí. Jednotlivé oddíly kanálku mají různou stavbu i různě specializované funkce.

Kanálky nefronů procházejí dření ledviny, kde se jejich koncové úseky vzájemně spojují, a tzv. sběracími kanálky ústí do kalichů ledvin. (Viz dále.) Vlásečnicemi klubíčka protéká krev, která se v ledvině zbavuje látek, které se přes stěnu kapilár a vnitřní stěnu pouzdra dostávají do štěrbiny pouzdra, a odtud do kanálků ledvin.

33

Anatomie

Funkce klubíčka a váčku připomíná filtr, kterým jsou propouštěny pouze látky, které mají menší molekulovou hmotnost. Stěna kapilár např. nepropouští za normálních okolností buňky (červené, bílé krvinky) ani bílkoviny krevní plazmy.

Množství plazmy přefiltrované v nefronech obou ledvin je ale i přes toto omezení, obrovské. Každý den až 180 litrů ! Toto množství je dvakrát až třikrát větší než průměrná hmotnost lidského těla. Více než 99 % přefiltrované tekutiny se ale v kanálcích vstřebává zpět, takže denní množství moči je podstatně menší: 1 - 1,5 litru.

Jaký je smysl těchto pochodů ?

Při množství látek, které jsou obsaženy v krevní plazmě, je v podstatě nemožné, aby jejich "třídění" prováděly jenom buňky stěny vlásečnic nebo buňky stěny váčku. Při průtoku cévním klubíčkem je pouze zabráněno tomu, aby se do kanálků nedostaly látky, které jsou pro organismus velmi cenné (bílkoviny) nebo mohou pokračovat v plnění dalších funkcí (krevní buňky). Výběr dalších látek (minerálů, vody atd.), je prováděn především buňkami stěny kanálků, které "vracejí" použitelné minerály (Na,K,Ca atd.), vodu a další látky (např. cukry), zpět do krevního oběhu.

Tekutina prošlá kanálky nefronu se nazývá moč. Odkapává z kanálků do kalichů, a postupně naplňuje pánvičku ledviny. Moč se tvoří nepřetržitě, a její složení i denní množství kolísá podle potřeb organismu, a je závislé především na množství přijaté tekutiny a na složení potravy.

Světlá, slámová barva čerstvé moči je podmíněna močovými barvivy, které vznikají z rozpadajícího se krevního barviva.

Na činnost ledvin mají vliv výkyvy funkcí celého organismu. Nejvýznamnější jsou změny krevního tlaku, které se v ledvinách projevují především v klubíčku vlásečnic, kde dochází k filtraci krevní plazmy. Při větším poklesu krevního tlaku (šokové stavy ! ), se filtrační činnost ledvin zastavuje - a zastavuje se i tvorba a vylučování moči. Močí se odstraňují odpadové, často velmi toxické látky. Ledviny se také významně podílejí na neutralizaci kyselých látek, které vznikají při většině chemických reakcí probíhajících ve tkáních. Zástava činnosti ledvin znamená proto velmi těžké postižení celého organismu, rozvrat stability vnitřního prostředí a zaplavení oběhu odpadovými látkami, které nemohou být jinak vyloučeny.

VÝVODNÉ MOČOVÉ CESTYSběrací kanálky ústí drobnými otvůrky do ledvinových kalichů. Kalichy jsou drobné, nálevkovitě rozšířené trubičky, spojující se do oploštělé ledvinové pánvičky.

Z pánviček vystupují tenké trubice - močovody, spojující pravou a levou ledvinu s močovým měchýřem. Moč odkapávající ze sběracích kanálků do kalichů a pánviček, se v pánvičkách hromadí. Dosahne-li náplň pánvičky asi 2 ml, dojde ke stahu hladké svaloviny ve stěně pánvičky, a dávka moči je posunuta močovody do močového měchýře. Tyto stahy se opakují 1 - 5 krát za minutu.

Močovody jsou trubice dlouhé asi 30 cm. Probíhají při zadní stěně trupu, podél páteře a šikmo zezadu ústí do močového měchýře.

Močový měchýř je svalový dutý orgán, měnící svůj tvar podle náplně moči, která se zde před vyprázdněním hromadí. Močový měchýř je u obou pohlaví uložen v pánvi za stydkou sponou. Za močovým měchýřem leží u ženy děloha, u muže konečník.

Z toho, co bylo řečeno o tvorbě moči vyplývá, že močový měchýř se plní postupně. Zpětnému přetékání moči do močovodů brání svalovina stěny měchýře, která obaluje koncový úsek močovodů.

Ve dnu močového měchýře začíná močová trubice. Část svaloviny dna měchýře přechází i na močovou trubici, kde vytváří tzv. vnitřní svěrač močové trubice, který není ovladatelný vůlí.

Náplň močového měchýře nepřesahuje obvykle 300 - 500 ml. Při náplni 150 - 200 ml se dostavuje nucení na moč, a při objemu 300 - 350 ml se močový měchýř vyprazdňuje. Prázdný měchýř nepřesahuje horní okraj spony. Teprve náplň asi 200 ml se projeví vyklenováním měchýře nad sponou.

34

Anatomie

Vyprazdňování močového měchýře (mikce) je složitý děj, ne kterém se účastní různé svaly a svalové skupiny. Vyprazdňování je řízeno útrobními nervy z bederní míchy. Část vyprazdňování je mimovolní děj. Vůlí je ovládán pouze tzv. zevní svěrač močové trubice. Svěrač je v místě, kde trubice prochází svalovým pánevním dnem. Jeho uvolněním a smrštěním svaloviny měchýře je zahájeno močení. Člověk se v dětství naučí ovládat smrštění tohoto svalu, a tím i potlačovat močení.

Poškození dolního úseku bederní míchy (úrazy páteře) vede k poruchám celého mechanismu močení a k neschopnosti vyprazdňovat močový měchýř (vznik infekce !) nebo naopak k neschopnosti udržet moč.

Mužská močová trubice vystupuje ze dna močového měchýře. Je dlouhá 20 - 25 cm. Probíhá předstojnou žlázou a po průchodu svalovým dnem pánevním vstupuje do pohlavního údu. V úseku od předstojné žlázy k zevnímu ústí na konci pohlavního údu, je močová trubice společnou vývodnou cestou močových i pohlavních orgánů. (Více viz dále.)

Ženská močová trubice probíhá v prostoru mezi přední stěnou poševní a dolním okrajem stydké spony. Je poměrně krátká: 4 - 5 cm. Ústí v poševním vchodu. Močová trubice je u ženy pouze vývodnou močovou cestou. Může být snadno zraněna při porodu nebo při zlomeninách pánevních kostí. (Platí i pro močovou trubici muže !) Malá délka močové trubice usnadňuje u žen vznik močových infekcí.

Komunikační slovník

gynekologie (ř. gyne - žena, ř. logos - věda, nauka) - ženské lékařství

mikce (micturiere - močiti) - močení, vyprazdňování močového měchýře řízené z centra v bederní míše

nefron (ř. nefros - ledvina) - funkční a stavební jednotka ledvin; cévní klubíčko + váček + kanálky ledvin

7. K O Ž N Í Ú S T R O J Í

Kůže je největší orgán lidského těla.Plocha kůže je asi 1,5-1,8 m2 a má hmotnost přibližně 4,5 kg.

Skládá se ze tří vrstev: pokožky, škáry a podkožního vaziva.

Pokožka je složena z několika vrstev plochých buněk, které na povrchu odumírají, rohovatí a olupují se. Zrohovatělé, olupující se buňky jsou nahrazovány buňkami z hlubších vrstev, které se rychle dělí. Z hlubších vrstev se doplňují i defekty vznikající v kůži drobnými oděrkami a zraněním kůže. Povrchové buňky pokožky kromě své mechanické odolnosti obsahují i bílkovinu, která je těžko rozpustná ve vodě. Kůže je proto pro vodu prakticky nepropustná.

Zvláštní vazivové buňky v hlubších vrstvách pokožky obsahují zrna tmavohnědého barviva - kožního pigmentu. Barva kůže závisí na množství tohoto pigmentu, na hloubce jeho uložení a na prokrvení. Kožní barvivo pohlcuje ultrafialovou složku slunečního záření, které by jinak poškozovalo citlivé buňky hlubších vrstev.

Škára je vazivovu vrstvou kůže. Skládá se z vazivových buněk a vláken vaziva. Mezi proplétajícími se vlákny je množství tukových buněk. Pružná elastická vlákna škáry jsou orientována vždy do určitých směrů, odpovídajících směru mechanického zatížení kůže v dané krajině. Vlákna zabezpečují pružnost, roztažitelnost, pevnost a štěpitelnost kůže v určitých směrech. (Tyto směry musí být respektovány např. při volbě kožních řezů. Nejsou-li respektovány, dochází jinak při hojení k tvorbě rozsáhlé jizvy, která je nepevná, deformuje kožní reliéf a je kosmeticky nepřijatelná.)

Ve škáře probíhají krevní a mízní cévy a nervy. Jsou zde uloženy váčky vlasů a chlupů, potní a mazové žlázy. V cévách kůže může být zadrženo značné množství krve - až 1 litr!

35

Anatomie

Ve škáře jsou i četná nervová zakončení - přijímače (receptory), které umožňují vnímání bolesti, tepla, chladu a hmatových počitků. Rozložení těchto receptorů není v kůži rovnoměrné a také jejich počet je pro jednotlivé typy podnětů různý.

Ve škáře jsou i dva typy kožních žláz: mazové žlázy a potní žlázy.

Mazové žlázy jsou ve škáře vedle vlasů nebo chlupů. Tyto žlázy chybějí v kůži dlaně a plosky nohy. Mazové žlázy ústí krátkými vývody do pochvy vlasu nebo chlupu, a štěrbinou mezi povrchem vlasu a stěnou pochvy se polotekutý maz dostává na povrch kůže, kde vytváří ochranný film. Maz špatně propouští vodu, chrání kůži před vysycháním a činí ji vláčnou.

Potní žlázy jsou v kůži rozloženy velmi nerovnoměrně. Z celkového počtu asi 2,5 miliónu žlázek je jich nejvíce v kůži dlaně, čela a na plosce nohou. Klubíčkovitě stočené žlázy ústí samostatnými vývody na povrchu kůže. (Tato ústí jsou zvláště nápadná např. na nosných křídlech.)

Pot se tvoří z tkáňového moku. Obsahuje především vodu a chlorid sodný. Denní množství potu je velmi různé a zcela závisí na rozdílu teploty těla a okolního prostředí. Podle teploty okolí, vlhkosti ovzduší a příjmu tekutiny kolísá od jednoho do deseti i více litrů. Potní žlázy se tak svojí funkcí významně uplatňují při řízení tělesné teploty a zasahují do hospodaření vodou v těle.

Podkožní vazivo je tvořeno sítěmi vazivových vláken, mezi kterými jsou roztroušeny vazivové buňky. Poměrně řídké podkožní vazivo umožňuje posun kůže, a v buňkách podkoží se může ukládat i značné množství tukových kapének.

Rozsáhlé funkce kůže můžeme shrnout:

1. Kůže tvoří mechanickou ochranu těla; brání vnikání různých škodlivých látek do vnitřního prostředí organismu;

2. Kůže plní různé smyslové funkce. V kůži je uloženo množství receptorů pro vnímání tepla, chladu, hmatových vjemů a bolesti;

3. Kůže se významně podílí na udržení teploty těla. Kůže i podkožní vazivo mají dobré izolační vlastnosti chránící organismus před většími tepelnými ztrátami;

4. Kůže má i významné skladovací funkce. V podkoží je uloženo množství tuku, který je energetickou zásobárnou organismu. V kůži jsou uloženy vitamíny rozpustné v tucích: A, D, E, K. Vzniká zde i množství určité vitamínu D.

5. Kůže patří mezi významné vylučovací orgány. Pot i maz tvořené a vylučované kožními žlázami chrání kůži a omezují růst mikroorganismů. Mají i slabé dezinfekční účinky.

6. Vstřebávací funkce kůže - pokud je kůže neporušená, jsou poměrně malé. Chceme-li do organismu vpravit kůží léčebné látky (masti, obklady apod.), musíme použít nosič, který naruší mazový film nebo použít tukovitou látku, kterou je možné do kůže vetřít.

Mnohotvárné funkce, plošná velikost a hmotnost kůže jsou hlavním důvodem toho, proč větší poškození kůže je velmi závažným zraněním. Je-li kůže poškozena např. popálením, stává se významnou plochou pro vstřebávání rozpadových látek a mikroorganismů, které rychle narušují stálost vnitřního prostředí.

Popáleniny přesahující 15 % povrchu těla jsou již velmi závažným poraněním, které ohrožuje celý organismus. (Plocha kůže dlaně reprezentuje asi 1 % povrchu těla.)

Komunikační slovník

epidermis (ř. epi - nad, shora; ř. derma - kůže) - pokožka, zevní povrchová vrstva kůže

receptor (recipio - přijímání) - přijímač, čidlo; orgán k přijímání vzruchů z vnějšího prostředí nebo z nitra organismu

ultrafialové záření (UV záření; ultra - nad, přes obvyklou míru) - záření, jehož vlnová délka je kratší než viditelné fialové světlo; neviditelná složka slunečního záření

36

Anatomie

8. P O H L A V N Í S Y S T É MNový jedinec vzniká spojením dvou pohlavních buněk - vajíčka a spermie. Vajíčka jsou ženská (samičí) pohlavní buňky; spermie jsou pohlavní buňky mužské (samčí).

Pohlavní (zárodečné) buňky produkují pohlavní žlázy. U mužů jsou pohlavními žlázami varlata. Ženskými pohlavními žlázami jsou vaječníky. Tvorba pohlavních buněk začíná u obou pohlaví v období pohlavího dospívání (puberty). U žen končí v období tzv. klimakteria (tj.mezi 45 - 50 lety); u mužů pokračuje do poměrně vysokého věku.

POHLAVNÍ SYSTÉM MUŽEVarlata jsou párové vejčité orgány 4 - 5 cm dlouhé, a 2 - 3 cm široké. Jsou uložena mimo břišní dutinu v šourku. Varlata obaluje na povrchu silné vazivové pouzdro, od kterého odstupují přepážky rozdělující vnitřní prostor varlete na několik oddílů. V těchto oddílech varlete jsou stočené semenotvorné kanálky, které se při zadním okraji varlete spojují a společně ústí do kanálků nadvarlete. (Nadvarle je prvním úsekem vývodných pohlavních cest.)

Semenotvorné kanálky mají ve své stěně dva typy buněk:

semenné buňky (spermie), a

buňky produkující mužský pohlavní hormon - testosteron. Varlata jsou tedy zároveň pohlavní žlázou (produkují pohlavní buňky) i žlázou s vnitřní sekrecí (produkují hormony).

Spermie procházejí u dospělého muže poměrně složitým vývojem, který u každé buňky trvá 72 - 74 dnů. Podstatou zrání spermií jsou změny, které v jádru buňky sníží množství dědičné informace na polovinu. (Totéž probíhá i při zrání vajíčka. Spojením dvou pohlavních buněk se informace opět kompletuje.) Další změny umožňují spermiím získat pohyblivost (bičík), která je nezbytná pro oplození vajíčka.

Pro normální průběh tvorby a zrání spermií je nezbytná přesná regulace teploty ve varleti. Spermie dozrávají pouze při teplotě asi o 40C nižší, než je teplota v břišní dutině (380C). Proto při zadržení varlete v břišní dutině (vývojová vada) je zrání spermií narušeno, a při oboustranném postižení je muž neplodný.

Spermií se tvoří obrovské množství. Při pohlavním styku se uvolňuje 300-350 miliónů pohlavních buněk ! K oplození je ovšem nutná pouze jediná spermie. (Vysvětlení - viz popis oplození.)

Mužský pohlavní hormon - testosteron, ovlivňuje v období pohlavního dospívání růst pohlavních orgánů a utváření tzv. druhotných pohlavních znaků: typu postavy, způsobu ukládání podkožního tuku, rozvoje svalstva, ochlupení atd. V dospělosti udržuje testosteron tvorbu spermií, zastavuje délkový růst těla, a ovlivňuje funkce některých částí centrálního nervového systému. (V podstatě vyvolává sexuální orientaci a aktivitu typickou pro muže.)

Vývodné pohlavní cesty začínají nadvarletem.

Nadvarle leží na horní a zadní ploše varlete. Dozrávající pohlavní buňky se v kanálcích nadvarlete mísí s hlenovitými produkty buněk vystýlajících kanálky. Spermie se zde nejen shromažďují, ale získávají i schopnost samostatného pohybu, a látky nezbytné pro vlastní látkovou výměnu. Mohou zde přežívat asi 40 dnů.

Vývodem nadvarlete je chámovod, spojující nadvarle s močovou trubicí.

Chámovod je trubice dlouhá asi 40 cm. Probíhá od nadvarlete šourkem do zevního ústí tříselného kanálu, prochází tříselným kanálem do břišní dutiny, zatáčí se do pánve a ústí pod močovým měchýřem do močové trubice, která zde probíhá prostatou. Ve stěně chámovodu je množství spirálně upravené hladké svaloviny, která svým smrštěním při pohlavním dráždění nasává a vypuzuje spermie z nadvarlete do močové trubice. Před vyústěním chámovodů do močové trubice ústí do chámovodů i drobné semenné váčky produkující látky zvyšující pohyblivost spermií.

37

Anatomie

Předstojná žláza (prostata) leží pod dnem močového měchýře. Má velikost kaštanu. Středem prostaty probíhá močová trubice. Vlastní tkáň předstojné žlázy se skládá z drobných žlázek a hladké svaloviny.

Při pohlavním dráždění se smršťuje hladká svalovina prostaty, a do močové trubice je ze žlázek vylučována mléčně zkalená tekutina, která opět zabezpečuje pohyblivost a výživu spermií procházejících chámovodem do močové trubice.

Spermie jsou spolu s produkty žláz pohlavního systému vystřikovány ze zevního ústí močové trubice probíhající pohlavním údem.

Zevní pohlavní orgány tvoří pohlavní úd a šourek.

Pohlavní úd je tvořen jedním nepárovým a jedním párovým topořivým tělesem. Močová trubice prochází nepárovým tělesem.

Topořivá tělesa jsou z tkáně houbovitého vzhledu s bohatým cévním zásobením. Naplní-li se drobné dutinky topořivých těles větším množstvím protékající krve, napíná se vazivový obal těles a dojde k napřímení pyje - k erekci. Rozšířením odvodných cév, klesne v topořivých tělesech krevní tlak, krev odteče a ztopoření pomine.

Kromě topořivých těles orientovaných rovnoběžně s močovou trubicí, je kolem zevního ústí močové trubice houbovitá hmota límcovitého tvaru - žalud. Pyj je krytý kůží, která v oblasti žaludu tvoří volně posunlivý kryt - předkožku.

Šourek je vak, jehož stěnu tvoří ochlupená kůže s vrstvou hladké svaloviny a obaly varlete. Šourek je uvnitř rozdělen na dva samostatné prostory, ve kterých leží pravé a levé varle s nadvarlaty a začátky obou chámovodů. V šourku uložená varlata mají nižší teplotu než je teplota těla - význam teploty pro tvorbu spermií byl probrán.

POHLAVNÍ SYSTÉM ŽENYVaječníky jsou párové pohlavní žlázy, ležící na bočních stěnách pánevní dutiny. Ke stěnám jsou připevněny řasou pobřišnice, která přechází i na část povrchu vaječníku. U dospělé ženy má vaječník velikost větší švestky.

Vaječník se skládá z kůry a dřeně.

Dřeň tvoří vazivo, cévy, nervy a malé množství hladké svaloviny. Kůra je hlavní funkční částí vaječníku. V kůře jsou při narození uložena nezralá vajíčka, k jejichž postupnému dozrávaní dochází až v pubertě. Množstvím dozrávajících vajíček se dost podstatně tvorba mužských a ženských pohlavních buněk liší. Proti sta miliónům spermií, dozrává za celý život ženy pouze asi 400 vajíček.

Zralé vajíčko je kulovitá, samostatně nepohyblivá buňka s jádrem, ve kterém je poloviční množství dědičné informace. (Jde o stejnou situaci jako u spermie, ale stavbou se obě buňky značně liší.)

Zrání vajíčka je pochod, při kterém se zvláštním typem buněčného dělení sníží množství dědičné informace, dokončí se tvorba zásobních látek, které jsou ve vajíčku, a vytvoří se obaly vajíčka, které produkují hormony.

Vajíčka dozrávají ve zhruba měsíčních cyklech (26 - 32 dnů). Tento, tzv. vaječníkový cyklus není sice totožný s menstruačním cyklem, ale má s ním mnoho společného. (Viz dále.) Zralé vajíčko je z vaječníku uvolněno tak, že praskne váček (obaly) ve kterém se vajíčko v kůře vaječníku vyvíjí, a uvolněná buňka je zachycena do vejcovodu. Vyprázdněný váček se slepí a buňky obalů produkují dále hormony.

Ve vaječníku jsou produkovány dva typy hormonů: estrogeny a tzv. těhotenský hormon.

Estrogen je typicky ženský pohlavní hormon, který ovlivňuje činnost centrálního nervového systému a podmiňují pohlavní chování a cítění ženského typu. Estrogen ovlivňuje i růst prsů, ukládání tuku a utváření dalších druhotných pohlavních znaků. Produkují jej buňky stěny váčku před uvolněním vajíčka.

38

Anatomie

Těhotenský hormon - progesteron, se uplatňuje pouze v případě oplození vajíčka. (Produkují ho buňky obalů váčku až po uvolnění vajíčka.) Nedojde-li k oplození, tvorba tohoto hormonu prudce klesá.

Vejcovody jsou trubice, volně zavěšené na boční stěně pánve. Jsou dlouhé asi 13 cm. Vnitřní ústí vejcovodů je otevřené do dutiny břišní; zevní ústí se otevírá do dělohy. Stěna vejcovodu je tvořena spirálně orientovanou hladkou svalovinou, která svým smršťováním nasává vajíčko směrem od vaječníku do dělohy. Vnitřní povrch vejcovodu je pokryt sliznicí.

Funkce vejcovodů je především transportní. Z kůry vaječníku se uvolní zralé vajíčko, které je vejcovodem posunováno směrem do děložní dutiny. Jsou-li ve vejcovodu spermie, dochází zde k oplození a k časnému vývoji zárodku. Do dělohy přichází zárodek už ve stadiu několika desítek buněk. Není-li vajíčko oplozeno, zaniká a je sliznicí vejcovodu vstřebáno.

K oplození tedy dochází ve vejcovodu, kam pronikají spermie z pochvy přes dělohu. Z obrovského množství spermií uvolněných při pohlavním styku, se do vejcovodů dostává již podstatně menší počet buněk, ale i po této redukci je vajíčko obklopeno několika tisíci spermiemi.

Z nich proniká do vajíčka pouze jediná spermie. Jde-li pouze o náhodný výběr nebo je-li spermie "vybrána", není ještě zcela jasné, ale řada okolností svědčí pro určitý výběr.

Děloha je svalový orgán hruškovitého tvar, uložený mezi močovým měchýřem a konečníkem. Uvnitř dělohy je štěrbinovitá dutina, spojená v tzv. děložních rozích s oběma vejcovody. Dutina dělohy ústí do pochvy. U netěhotné ženy je celá děložní dutina velmi úzká; přední a zadní stěny děložní na sebe naléhají.

Děloha se skládá z těla, děložního dna s rohy a z krčku, na který se upíná pochva.

Stěna dělohy se skládá ze tří vrstev: sliznice, svaloviny a vaziva.

Sliznice prodělává pravidelně se opakující cyklické změny - menstruační cyklus. Smyslem tohoto cyklu, jehož délka kolísá od 24 - 32 dnů je připravit sliznici na příchod oplozeného vajíčka (resp.zárodku), které se na sliznici zachytí a dále vyvíjí. Cyklické změny děložní sliznice jsou řízeny hormonálně. Podstatou těchto změn je růst síly (tlouštky) sliznice (dělení buněk) a produkce hlenu žlázkami sliznice.

Mezi vaječníkovým a menstruačním cyklem je úzký časový vztah. K uvolnění vajíčka z vaječníku musí docházet přibližně uprostřed menstruačního cyklu, tj. v době, kdy se sliznice dělohy již blíží k vrcholu své výkonnosti, tj. mezi 18 - 22 dnem cyklu. Dojde-li k oplození, dostává se zárodek posunovaný vejcovodem do děložní dutiny, kde jsou právě optimální podmínky pro jeho další vývoj.

Z toho co bylo uvedeno, také vyplývá, že k oplození a následnému úspěšnému vývoji zárodku může dojít pouze v poměrně úzkém časovém období - uprostřed menstruačního cyklu.

Většina menstruačních cyklů je vlastně zbytečnou přípravou děložní sliznice na těhotenství. Jestli-že dojde k oplození, zůstane menstruační cyklus zastaven ve své vrcholné fázi až do porodu. Nedojde-li k oplození - sliznice je odstraněna a cyklus se opakuje.

Těhotenství (gravidita) je období, kdy v děloze matky probíhá vývoj zárodku a plodu. Těhotenství začíná oplozením vajíčka a končí porodem. Délka gravidity je průměrně 270 dní. Těhotenství představuje velké zatížení organismu ženy. Rostoucí plod vyvolává zvětšení dělohy, která se postupně vyklenuje do břišní dutiny, kde roztlačuje střevní kličky.

V závěru těhotenství dosahuje děloha až k mečovitému výběžku hrudní kosti. Zvětšuje se i hmotnost těhotné ženy (v průměru o 10 kg), a tím vzrůstá zatížení pohybového, oběhového a vylučovacího systému. Vyvíjí se také nový orgán, který zabezpečuje výživu a dýchání plodu - lůžko (plodový koláč).

39

Anatomie

Pro zdravou ženu je normálně probíhající těhotenství fyziologický děj, který je po fyzické stránce nejlépe snášen mezi devatenáctým až pětadvacátým rokem. S určitým omezením fyzické aktivity, dietními zásadami a některými dalšími požadavky na úpravu životosprávy a hygieny, jsou těhotné seznamovány v poradnách. Těhotenství je ukončeno porodem.

V předchozím textu bylo vysvětleno, že k oplození dochází ve vejcovodu a zde je také zahájen vývoj zárodku. Asi 5. den po oplození se dostává zárodek na děložní sliznici, kde pokračuje jeho normální vývoj končící porodem.

Nedostane-li se zárodek do děložní dutiny, nejčastěji pro neprůchodnost vejcovodu (slepení stěn po proběhlém zánětu), může pokračovat jeho vývoj ve vejcovodu nebo dokonce v břišní dutině. (Vajíčko neprošlo do vejcovodu a bylo oplozeno spermiemi, které se dostaly vnitřním ústím až do břišní dutiny. Spermie jsou velmi malé buňky - podstatně menší než je vajíčko!) Stěna vejcovodu a její cévní zásobení nestačí na dostatečnou výživu rychle rostoucího zárodku a plodu.

Vyvíjející se lůžko prorůstá stěnou cév, které jdou k vejcovodu, až naruší některou z větších tepen a dojde k prudkému krvácení do břišní dutiny. (Tzv. prasknutí mimoděložního těhotenství.) K této příhodě dochází nejčastěji v druhém až třetím měsíci těhotenství, kdy je již velikost plodu a jeho nároky na výživu tak veliké, že je vejcovod ani jeho okolí nemohou uspokojit. Krvácení je obvykle masivní a bývá provázeno těžkým šokovým stavem. Rozlišení zdroje krvácení je v podmínkách první pomoci obtížné - mohou pomoci údaje o možné graviditě, případně podobných situacích v minulosti.

Pochva spojuje děložní dutinu se zevními pohlavními orgány. Pochva je svalová trubice, která se připíná k děložnímu krčku. Je orgánem pohlavního spojení a porodní cestou. Mezi pochvou a stydkou sponou probíhá močová trubice. Za pochvou leží konečník. Na sliznici poševní žijí mikroorganismy štěpící hlen povlékající sliznici. Vznikající kyselina mléčná vytváří v pochvě kyselé prostředí, které je ochranou proti choroboplodným zárodkům, pronikajícím do pochvy přes zevní pohlavní orgány.

Zevní pohlavní orgány ženy tvoří velké stydké pysky, malé stydké pysky, žlázy poševního vchodu a topořivé tkáně.

Velké stydké pysky jsou kožní řasy vyplněné tukem, které na vnitřní straně přecházejí v menší slizniční řasy - malé stydké pysky. Velké a malé pysky ohraničují vchod do pochvy. Pod sliznicí poševního vchodu jsou uloženy žlázy poševního vchodu. Žlázy produkují tekutinu zvlhčující poševní vchod. Nad poševním vchodem, několik milimetrů nad ústím močové trubice, je topořivé těleso - poštěváček, odpovídající svou stavbou topořivým tělesům pyje. Po obou stranách poševního vchodu leží další topořivá tělesa kapkovitého tvaru, tvořená širokými žilními pleteněmi.

Topořivá tělesa ženy jsou při pohlavním dráždění plněna krví a zvětšují svůj objem, podobně jako odpovídající tkáně pohlavního údu u muže. Pro uskutečnění pohlavního styku, případně pro oplození, nemají podstatný význam.

Komunikační slovník

erekce (erectio - ztuhnutí) - ztopoření; schopnost ztuhnutí měkké tkáně přeplněné krví

gravidita (gravis - těžký, gravidus - těhotný) - těhotenství

hormon (ř. hormao - vzbuzuji, poháním) - označení pro účinné látky uvolňované do vnitřního prostředí (např.krve) organismu

klimakterium (ř. klimakter - stupeň) - přechod; období v životě ženy, ve kterém přestávají dozrávat vajíčka a zastavují se menstruační cykly.

prostata - předstojná žláza; žláza pod močovým měchýřem, kterou probíhá močová trubice

puberta (pubes - chmýří, ochlupení) - věk dospívání a pohlavního dozrávání

spermie (spermium) - semeno, mužské pohlavní, zárodečné buňky

40

Anatomie

testosteron (testis - varle) - hormon vytvářený zvláštními buňkami varlete; pohlavní hormon řídící růst a vývoj pohlavních orgánů a druhotných znaků

9. Ř Í Z E N Í Č I N N O S T I O R G A N I S M UPodmínkou existence každého organismu je schopnost přizpůsobovat se měnícím se vnitřním a vnějším životním podmínkám.

Vnější prostředí se obvykle rychle mění; přitom vnitřní prostředí organismu musí být stálé. Tyto protichůdné tendence vyrovnávají řídící a regulační soustavy. U člověka jsou pro řízení funkcí vytvořeny dva orgánové systémy: systém látkového řízení a nervový řídící systém. Oba typy řízení se doplňují a vzájemně ovlivňují. V lidském organismu je látkovému řízení nadřazeno řízení nervové.

Nezbytnou podmínkou řízení a regulací je přenos a zpracování informací. Pod slovem informace se obvykle rozumí zprávy. V organismu jsou "zprávami" např.hladina krevního cukru, napětí ve svalu, teplota, množství vápníku v krvi atd. Informace jsou přenášeny signály.

Signály přijímají a předávají speciální přijímače - receptory, které jsou roztroušené po celém organismu. Pomocí receptorů jsou ústředí látkového a nervového systému informovány o odchylkách, ke kterým uvnitř i vně organismu dochází. Na základě těchto informací řídící ústředí opravují (regulují), usměrňují vzniklou situaci. Část těchto informací se ukládá i do paměti, k pozdějšímu nebo opakovanému využití.

Bez receptorů nelze informace přijímat - bez informací nelze řídit.

LÁTKOVÉ ŘÍZENÍ ORGANISMULátkové řízení (chemické, humorální) organismu je vývojově původnějším, starším typem řízení. Je zabezpečováno specializovaným typem žláz, tzv. žlázami s vnitřním vyměšováním. Tyto žlázy vylučují své produkty - hormony přímo do krevního oběhu. Proto jim říkáme žlázy s vnitřním vyměšováním neboli žlázy endokrinní.

Z chemického hlediska jsou hormony velmi různorodé látky. Nejčastěji jde o bílkoviny a látky odvozené od tuků. Pro hormony je příznačná jejich vysoká účinnost i v nepatrném množství, a nenapodobitelnost jejich účinku jiným typem látky.

Mechanismus účinku hormonů je velmi složitý a rozmanitý, ale obecně můžeme říci, že hormony většinou ovlivňují klíčová místa látkové výměny buněk a tkání.

Vztah nervového a endokrinního systému je oboustranný. Řada hormonů ovlivňuje činnost centrálního nervového systému (např. pohlavní hormony); některé žlázy s vnitřním vyměšováním jsou naopak přímo řízeny nervovým systémem (např. dřeň nadledvin).

Některé buňky centrálního nervového systému mají schopnost tvořit buď přímo hormony nebo látky hormonům podobné. Některé části mozku se tedy chovají jako žlázová tkáň - jako endokrinní žláza.

Velmi komplikovanou problematikou funkcí žláz s vnitřní sekrecí a jejich vzájemných vztahů, musíme zjednodušit pouze na základní údaje.

Podvěsek mozkový je asi jeden centimetr veliká žláza, která je krátkou stopkou spojená s mezimozkem. Vlastní žláza leží v tureckém sedle klínové kosti. Podle mikroskopické stavby lze na podvěsku rozlišit přední, střední a zadní lalok. Přední lalok je cévami spojen s mezimozkem, jehož buňky vytvářejí regulační hormony, které jsou krví přenášeny do předního laloku podvěsku, kde brzdí nebo podporují tvorbu hormonů předního laloku.

Přední lalok produkuje šest základních hormonů

1. Růstový hormon zlepšuje využití bílkovina v organismu, podporuje růst těla a hojení poškozených tkání.

2. Hormon řídící růst mléčné žlázy. Tento hormon zahajuje a udržuje po porodu tvorbu mléka.

41

Anatomie

3. Hormon řídící činnost kůry nadledvin podporuje tvorbu hormonů a řídí normální funkci této endokrinní žlázy.

4. Hormon řídící činnost štítné žlázy vyvolává zvýšený růst buněk štítné žlázy a zvyšuje tvorbu hormonů štítné žlázy.

5. Hormon regulující růst vaječníkových váčků a řídící dozrávání váčků. Stěna váčků je tvořena buňkami, které produkují hormony. Jejich tvorbu reguluje právě uvedený hormon předního laloku mozkového podvěsku.

6. Hormon regulující uvolnění vajíčka. Jde o další hormon, který zasahuje do řízení vaječníku. Snad vyvolává prasknutí stěny váčku, ve kterém se vyvíjí vajíčko. Nesporná je jeho účast na tvorbě progesteronu, který tvoří buňky stěny váčku po uvolnění vajíčka.

Střední lalok mozkového podvěsku produkuje sice řadu látek, ale jejich význam pro člověka nebyl přesvědčivě prokázán.

Zadní lalok uvolňuje do oběhu dva hormony, které ale vznikají v mezimozku, a jsou v zadním laloku pouze uloženy.

1. Hormon regulující vylučování vody v organismu. Jde o látku, která zvyšuje propustnost stěny ledvinových kanálků. Vstřebáváním vody zpět do oběhu se snižuje množství moči, a zabraňuje se tak ztrátám vody v organismu.

2. Hormon působící na svalstvo dělohy. Tento hormon vyvolává rytmické stahy dělohy při pohlavním dráždění, a zejména při porodu. Jde o látku, která vlastně vyvolává porod a navozením rytmických stahů umožňuje vypuzení plodu z děložní dutiny.

Nadledviny jsou párové endokrinní žlázy uložené na horním pólu ledvin. Mají tvar malých pyramid s tupými vrcholy. Mikroskopicky lze v nadledvinách rozlišit kůru a dřeň.

Kůra nadledvin se skládá z řady buněk produkujících různé typy hormonů, které můžeme rozdělit do tří skupin.

1. Hormony tlumící zánětlivé projevy a mající vliv na látkovou výměnu tkání. Tyto hormony - uměle připravované, se často užívají při léčbě, např. při potlačování projevů přecitlivělosti organismu.

2. Hormony regulují hospodaření s minerálními látkami. Vlivem těchto látek dochází v organismu k zadržování vosy a sodíku, a zasahují tak do udržování stálé hladiny tkáňových tekutin.

3. Pohlavní hormony produkují nadledviny v celkově nepatrném množství, které nemá za běžných okolností ve zdravém organismu větší význam.

Dřeň nadledvin je složená z buněk, které se podobají nervovým buňkám. Tyto buňky tvoří dva typy hormonů, které velmi účinně ovlivňují především srdeční sval a svalstvo cév. Obě látky se používají např. v léčbě šokových stavů, ale jejich užití není bez nebezpečí. Jsou proto vyhrazeny pouze pro lékařskou první pomoc.

Štítná žláza je párová endokrinní žláza, jejíž dva laloky leží po stranách štítné chrupavky hrtanu. Oba laloky jsou spojeny úzkým můstkem žlázové tkáně. Laloky žlázy jsou kryty plochými krčními svaly.

Buňky žlázy vytvářejí uzavřené váčky vyplněné hormony. Hormony štítné žlázy zasahují do látkové výměny, tvorby tepla v organismu a do růstových a vývojových pochodů.

Tyto hormony zvyšují látkovou výměnu organismu, zvyšují tvorbu tepla a povzbuzují tvorbu bílkovin. Poslední funkce se projevuje zprostředkovaně - podporou růstu organismu pro který jsou bílkoviny nezbytnými stavebními kameny. Vývojový význam hormonů štítné žlázy spočívá v tom, že hormony v dětství ovlivňují dozrávání tkáně centrálního nervového systému.

Příštítné žlázy jsou čtyři malá tělíska ležící při horních a dolních pólech štítné žlázy. Tělíska jsou uložena na povrchu žlázy nebo jsou zanořena do žlázové hmoty. Buňky příštítných žlá-

42

Anatomie

zek produkují hormon, který v ledvinách zabraňuje nadměrnému vylučování (ztrátám) vápníku a v kostní tkáni aktivuje zvláštní "bourací" buňky, které rozrušují kostní hmotu a uvolňují z kostí vápník a fosfor, které přecházejí z kostí do krve. Každá kost je tak v trvalém procesu přestavby. Přesná regulace hladiny vápníku v krvi je velmi důležitá. Vápník je nezbytný pro zajištění nervové a svalové dráždivosti; pro činnost srdečního a kosterního sva-lu a pro zachování normálního průběhu krevního srážení.

Ostrůvky slinivky břišní jsou shluky buněk, roztroušené v hmotě slinivky břišní. Ostrůvky jsou velké asi 0,3mm, a ve slinivce je jich kolem jednoho miliónu. (Hmotnost celého miliónu ostrůvků je pouze 1 gram !) Základním hormonem ostrůvků slinivky je inzulín. Hlavní funkcí inzulínu v těle je regulace hladiny cukru v krvi. Podstatou této regulace je schopnost inzulínu zvyšovat propustnost tkáňových buněk pro cukr. Inzulín tím umožňuje využití cukru v látkové výměně buňky.

Chybí-li inzulín, nemůže cukr pronikat do buněk a je narušena látková výměna tkání. Trvá-li nedostatek hormonu delší dobu, vyvíjí se těžké poruchy funkcí řady tkání a orgánů. Pro látkovou výměnu má zásadní význam stálá hladina cukru v krvi. Inzulín působí přestup cukru z krve do buněk. Znamená to, že zvýší-li se množství inzulínu v krvi, přejde více cukru do tkání a jeho hladina v krvi poklesne. Při nedostatku inzulínu se cukr naopak v krvi hromadí a jeho hladina je v krvi vysoká. (Tento stav je běžný u onemocnění cukrovkou.)

Podáváme-li inzulín nebo užívá-li nemocný cukrovkou některý inzulínový přípravek, hrozí nebezpečí nevyváženosti mezi příjmem cukru v potravě (dietní chyba) a použitou dávkou inzulínu.

Při nedostatku i při nadbytku inzulínu dochází nakonec k bezvědomí. Příčiny tohoto bezvědomí i jeho léčení jsou ovšem zcela rozdílné. Při nedostatku inzulínu je třeba inzulín podat, při jeho nadbytku je nutné podávat naopak cukr. Rozlišit u neznámé osoby, jde-li o jeden nebo druhý typ bezvědomí, je v terénu velmi nesnadné. Orientaci někdy poskytnou údaje nebo léky, které nemocní cukrovkou nosí při sobě.

Protože kvalifikovaná první pomoc vyžaduje znalost injekční techniky a použití inzulínových preparátů a roztoku cukru, je nutné i při důvodném podezření na komplikaci při onemocnění cukrovkou, postupovat jako při jiném akutním stavu bezvědomí a nepokoušet se o léčbu.

K žlázám s vnitřní sekrecí patří i žlázy pohlavní a plodové lůžko. Hormony produkované pohlavními žlázami byly již probrány při popisu stavby a funkce pohlavního systému muže a ženy.

Zvláštní buňky plodového lůžka produkují progesteron. Je tedy i placenta vlastně endokrinní žlázou s dočasnou funkcí - produkuje hormon pouze několik měsíců těhotenství. Účinek placentálního hormonu je stejný jako u progesteronu produkovaného buňkami prasklého vaječníkového váčku - udržuje děložní sliznici ve stavu, který je optimální pro výživu zárodku a uchycení lůžka.

Komunikační slovník

endokrinní (ř. endo - uvnitř, ř. krino - odděluji, rozděluji) - s vnitřním vyměšováním; žlázy endokrinní - žlázy s vnitřním vyměšováním. tj. produkující látky do krevního oběhu

inzulín (insula - ostrůvek) - hormon produkovaný ostrůvky ve slinivce břišní

receptor (recipio - přijímám) - čidlo, vnímavý ústroj; orgán schopný přijímat podněty z okolí nebo z nitra organismu

10. N E R V O V É Ř Í Z E N Í O R G A N I S M UZÁKLADNÍ POJMYJednou z nejobecnějších vlastností živé hmoty je schopnost odpovídat na změny vnějšího a vnitřního prostředí. Živá hmota je dráždivá.

43

Anatomie

Podněty jsou změny vnitřního nebo vnějšího prostředí, které zaznamenávají specializované orgány - čidla neboli receptory. Z receptorů jsou podněty - informace (např. změny teploty, bolest) převáděny nervovými vlákny (nervy) do center v míše nebo mozku. Po zpracování těchto podnětů v centrálním nervovém systému (mozek, mícha), jsou informace buď uloženy (paměť) nebo jsou odpovědi převedeny opět nervovými vlákny na výkonné orgány - svaly.

Je nutné si uvědomit, že veškeré výkony, "projevy činnosti", funkce atd., jsou vždy spojeny se svalovou funkcí. Smrštění svalu (-lů) vyvolává pohyb končetiny, srdce, střev, vede ke zúžení cév, pohybu oka atd. Každý životní projev je vlastně spojen s pohybem, tj. se svalovou činností.

Nervová soustava (systém) je řídícím a spojovacím systémem uvnitř organismu. Nervový systém je uspořádán stupňovitě - hierarchicky. Jeho ústřední, centrální částí je mícha a mozek, tvořící tzv. centrální nervový systém.

Centrální nervový systém je oboustranně spojen s periferií (obvodem) organismu. Této spojovací, obvodové části nervstva říkáme obvodový neboli periferní nervový systém (obvodové, periferní nervy). Patří k nim míšní nervy, hlavové nervy, a tzv. autonomní nervový systém, který zabezpečuje inervaci hladkého svalstva orgánů.

Základní stavební i funkční jednotkou nervové tkáně je nervová buňka neboli neuron.Základní stavební i funkční jednotkou nervové tkáně je nervová buňka neboli neuron. Neuron se skládá z těla nervové buňky a jejich výběžků. Nervové buňky (těla) leží vždy v centrálním nervovém systému nebo v jeho těsném sousedství.

Výběžky nervových buněk jsou dvojího typu. Jednotný, obvykle dlouhý výběžek - axon vede podráždění (podněty) odstředivě, tj. od těla buňky. (Např. z buňky ke svalu.)

Rozvětvené, krátké, keříčkovité výběžky - dendrity vedou dostředivě, tj. od čidla (receptoru) do buňky uložené v centrálním nervovém systému. (Např. pocit tepla na kůži prstů je veden do míchy, a případně i dále do mozku.)

Zjednodušeně můžeme říci, že jednotné, dlouhé výběžky vedou povely ke svalům (povely ke smrštění svalů); krátké, keříčkovité výběžky vedou informace typu bolesti, tepla, chladu, hmatu.

Výběžkům nervových buněk (axonům, dendritům) říkáme nervová vlákna. Chceme-li rozlišit směr vedení, mluvíme o vláknech dostředivých a odstředivých.

Výběžky nervových buněk vytvářejí svazky vláken - nervy. Nervy probíhající např. na končetinách jsou složené z několika tisíc vláken - výběžků nervových buněk, které leží v míše nebo blízko míchy v páteřním kanálu. Část vláken nervu vede přitom podněty dostředivě (od receptoru do míchy); část odstředivě (od míchy ke svalům). Všechny obvodové nervy jsou proto nervy smíšené, tj. obsahují odstředivá i dostředivá vlákna.

Na povrchu nervových vláken jsou ve většině případů vytvořeny obaly - pochvy. Vodivost (rychlost vedení) vláken je závislá na síle pochvy - čím silnější pochva, tím rychleji vede vlákno podnět. Pochvy mají také značný význam pro hojení poraněných nervů. (Viz dále.)

Co je to podnět - vzruch (informace), kterou nervové vlákno vede?

Co vlastně nerv dostředivě nebo odstředivě převádí ?

Podstatou vzruchu (podnětu, podráždění) je zvláštní látková výměna nervových vláken, která vede k nerovnoměrnému rozložení elektricky nabitých atomů sodíku, draslíku a chlóru. Draslík a sodík mají kladný náboj, chlór má náboj záporný. Nerovnoměrné rozložení těchto iontů uvnitř a vně vlákna se projevuje vznikem elektrického napětí mezi povrchem a vnitřkem vlákna.(Tzv. nervové vlákno je vždy výběžkem těla neuronu.) Díky nezvyklému rozložení elektrických nábojů je nerv (soubor vláken) ve velmi labilním stavu. Podráždění některého výběžku vede k rychlému přestupu různě nabitých částic dovnitř a ven vlákna, což je provázeno výkyvem elektrického napětí, které se rychle šíří po nervovém vláknu. Tato změna elektrického napětí nervu probíhající v nervu je to, čemu říkáme vzruch, podráždění nervu apod. Po proběhnutí vzruchu jsou nabité částice opět "přepumpovány" do původní "polohy" a nerv je opět připraven vést další vzruch. Vzhledem k popsanému mechanismu vzniku vzruchu, potřebují nervy určitou dobu (2 - 3 tisíciny sekundy), aby se znovu připravily na nové podráždění. Než tato doba uplyne, nelze nervy sebe silnějším podnětem podráždit. Rychlost

44

Anatomie

vedení vzruchů je závislá na typu nervů, síle vláken a na přítomnosti nervových pochev. (Např. ke kosterním svalům jsou vzruchy vyvolávající svalové smrštění vedeny rychlostí 80 - 120 m za sekundu.)

RECEPTORYV předchozí části jsme si vysvětlili, že přijímání podnětů je schopnost, kterou má nervová tkáň a receptory - přijímače (čidla).

Podnět - informace - musí být nejdříve "přiložen", má-li být pro organismus srozumitelný. (Podnět musí být vnímatelný - podobně jako člověk rozumí jen té řeči, kterou umí !)

Receptory, čidla, smysly nám umožňují přijímat "překládat" mechanické, tepelné, chemické a světelné podněty (počitky).

Mechanické receptory nám dovolují zaznamenávat změny tlaku (dotyk), napětí a natažení. Tlakové receptory jsou v kůži a ve sliznicích. Napětí a natažení vnímají svalová vřeténka, šlachová a kloubní tělíska. Mezi mechanická čidla patří i zvukové receptory ve vnitřním uchu (chvění), a receptory rovnovážného ústrojí (proudění tekutiny ve vnitřním uchu).

Tepelné receptory jsou specializované na přijímání tepelných podnětů. Jsou to určité typy nervových vláken pro přijímání chladu nebo tepla, uložená v kůži a ve sliznici různých orgánů.

Chemické receptory jsou přijímače chuťových, čichových, orgánových a bolestivých podnětů. Chuťové receptory jsou převážně v ústní dutině; čichové ve sliznici nosní dutiny, a zbývající chemické receptory jsou rozptýleny prakticky v celém organismu.

Radioreceptory jsou pouze tyčinky a čípky v sítnici oka. Reagují na světelné (elektromagnetické) vlny.

Receptory mají vždy dvě hlavní stavební a funkční složky. Smyslové buňky "čtou" příslušný podnět. Četbu můžeme přirovnat k člověku, který se naučil jeden typ písma. Dostane-li text v tomto písmu, přečte jej. Jiný typ písma je pro něj nesrozumitelný. Smyslová buňka hmatového receptoru nedovede např. "číst" světelné (elektromagnetické) záření, ale dovedou je "číst" tyčinky oční sítnice.

Druhou složkou každého receptoru je nervové vlákno, ve kterém se "přečtený" podnět převádí na elektrochemický děj, který je podstatou vzruchu. Vzniklý vzruch je nervovým vláknem převeden do centrálního nervového systému.

Zvláštní význam má v organismu bolest. Bolest je smyslový vjem, který je signálem poruchy funkce - poškození, zranění, onemocnění.

Bolest vlastně chrání organismus před stupňováním poruchy a má proto signální význam. Nevzniká na určitý "bolestivý" podnět. Může být vyvolána chladovým, tepelným, chemickým, tlakovým i elektrickým drážděním. Bolest nemá ani složitější "receptory bolesti". Vnímání bolesti slouží tzv. volná nervová zakončení, která se keříčkovitě větví mezi buňkami kůže, ve svalech a kloubních pouzdrech i ve stěně trávicí trubice, srdce a cév. Je pouze několik tkání a orgánů, které nemají volná nervová zakončení pro příjem bolesti, a které proto "nebolí". Jde o: kostní tkáň, chrupavky, tkáň centrálního nervového systému, některé tkáně oka a některé buněčné orgány - játra, ledviny - pokud bolestivý podnět nevychází z jejich vazivových obalů.

Výčet tzv. "nebolestivých" orgánů je sice velmi obecný, ale přesné rozlišování některých skutečností může mít v praxi i svůj význam. Je pochopitelné, že zlomená kost prudce bolí. Kostní tkáň je ale nebolestivá !? Bolestivost kostí se projevuje tehdy, zasáhne-li poškození okostici, ve které je (na rozdíl od vlastní kostní tkáně) velké množství nervových zakončení pro bolest. Podobně je tomu i u ostatních orgánů. V praxi to může znamenat, že procesy poškozující např. kost uvnitř (kostní nádory!) zůstávají dlouho "němé", nebolestivé, a projeví se až zlomeninou těžce poškozené, ale "nebolestivé" kosti.

Bolestivé počitky nejsou vnímány ze všech krajin těla stejně. Bolest má různý charakter i rozdílnou kvalitu. Je různě vnímána a snášena. Z praktického hlediska dělíme bolest na: povrchovou (kožní), hlubokou (svaly, kloubní pouzdra) a orgánovou bolest. Obecně lze říci, že je lépe snášena bolest povrchová než bolest hluboká a orgánová. Zničující charakter mají některé typy orgánových bolestí, např. bolest slinivky břišní, vývodných močových cest a

45

Anatomie

srdečního svalu. Hluboké a orgánové bolesti jsou většinou nepřesně ohraničené a bývají doprovázené celkovou nevolností. Hůře se snáší bolest v oblasti hlavy než bolesti vycházející třeba z těžce zraněné končetiny. Bolest má sice ochranný a signální význam, ale její vhodné léčebné tlumení není jen etickým požadavkem, ale je i důležitou součástí první pomoci (součást protišokových opatření) a podílí se na úspěchu každé léčby.

Sluchový orgán se skládá ze zevního a středního ucha a z hlemýždě vnitřního ucha. Vlastní sluchový receptor je uložen v hlemýždi. Zvuk vzniká kmitáním pevných těles. Kmitání zdroje je přenášeno vlněním prostředím - vzduch, vody nebo pevných těles, k zevnímu uchu.

Zevní ucho tvoří chrupavka mušlovitého tvaru pokrytá kůží. Boltec se nálevkovitě zužuje a přechází do trubice zevního zvukovodu. Zvukovod končí bubínkem, který je nálevkovitě vpáčen do středního ucha. Na vnitřní plochu bubínku se připojuje středoušní kůstka - kladívko. Zvukové vlny přiváděné zevním zvukovodem rozechvívají bubínek, který převádí kmity na středoušní kůstky.

Středoušní dutina je malý, komůrkovitý prostor uvnitř spánkové kosti. Dutina je spojena sluchovou trubicí s nosohltanem. Tato trubice vyrovnává tlak vzduchu ve středoušní dutině. (Proto zduření nosohltanové sliznice při rýmě vede ke zhoršení sluchu.) Středoušní kůstky jsou tři: kladívko, kovadlinka a třmínek. Kladívko je pevně připojené k vnitřní ploše bubínku a pohyblivě se spojuje s kovadlinkou. Kůstky tvoří řetězec tří vzájemně pohyblivých článků, kterými jsou zvukové kmity přeneseny až na třmínek. Třmínek je vsazen do tzv. oválného okénka, přes které se kmity šíří na hlemýžď ve vnitřním uchu.

Vnitřní ucho je zcela uzavřený prostor uvnitř spánkové kosti, ve kterém mj. leží blanitý hlemýžď. Uvnitř hlemýždě je uložen vlastní sluchový receptor. Hlemýžď je vazivová, slepě uzavřená trubička, zavinutá do tvaru ulity. Uvnitř hlemýždě jsou zvláštní vláskové buňky, které tvoří vlastní sluchový receptor. Zvukové vlny pohybující třmínkem rozkmitávají tekutinu, která je kolem hlemýždě, a přes stěnu hlemýždě rozkmitá i tekutinu uvnitř hlemýždě. Pohyb tekutiny dráždí vláskové buňky, a vznikající elektrické vzruchy jsou vedeny do mozkové kůry.

Vnímání polohy a pohybu těla je výsledkem činnosti řady receptorů. Jsou to především receptory kožní citlivosti, receptory pro napětí ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech. Rozhodující význam má čidlo polohy a pohybu ve vnitřním uchu. Jde o soubor váčků a polokruhovitých kanálků, které leží ve spánkové kosti v těsné blízkosti hlemýždě.Orgány pro vnímání polohy hlavy tvoří dva blanité váčky naplněné tekutinou. Na vnitřní ploše stěn obou váčků jsou malá políčka složená ze smyslových buněk - receptorů polohy. Vláskové výběžky těchto buněk jsou zanořené do rosolovité hmoty, na jejímž povrchu leží drobné krystalky nerostných látek. Při změně polohy hlavy se tato rosolovitá hmota nepatrně pohybuje a dráždí výběžky buněk.

Orgány pro vnímání pohybu hlavy tvoří tři polokruhovité kanálky ležící ve třech, na sebe kolmých rovinách. V rozšířených úsecích kanálků jsou na stěně kanálků vysoké buňky s tenkými výběžky - receptory pohybu. Tyto buňky dráždí pohyb tekutiny uvnitř kanálků. Proudění tekutiny je vyvoláno rotačním pohybem hlavy. Souhrou funkce všech tří dvojic kanálků (vpravo a vlevo) je získávána úplná informace o pohybu hlavy. Vzruchy pocházející z receptorů blanitých váčků a polokruhovitých kanálků jsou převáděny nervy do mozkové kůry, kde jsou analyzovány.

Zrakovým orgánem je oční koule. Zrakový orgán umožňuje vnímat nejen světlo, ale i tvar, pohyb a prostorové rozložení předmětů. Oční koule je uložena v dutině očnice, kterou ohraničují lebeční kosti. Vchod do očnice uzavírají víčka.

Stěnu oka tvoří tři obaly: zevní vazivová bělima, střední - cévnatka, a vnitřní sítnice s receptory.

Zevní silná vazivová blána - bělima, tvoří pevný obal oční koule. V předním úseku přechází bělima do průhledné rohovky. Rohovka je složena z tenkých vazivových plotének, hustě na sebe přiložených. Tvarem se podobá hodinovému sklíčku.

Střední obal oka - cévnatka je velmi bohatá na cévy, které zásobují především sítnici. Cévnatka vpředu pokračuje jako zřasený prstenec - řasnaté tělísko, volně visící mezi bělimou s rohovkou. Podkladem řasnatého tělíska je drobný hladký sval. Od okrajů tělíska vybíhají

46

Anatomie

tenká vlákna, která se připojují k pouzdru čočky. Smrštěním svalu povolí tah vláken a čočka se vlastní pružností vyklene. Při uvolnění svalu se čočka oploští. Mění se tak její světelná lomivost. Od řasnatého tělíska odstupuje kruhový terčík uložený před čočkou - duhovka. Uprostřed duhovky je kruhový otvor - zornice. Svaly duhovky zužují a rozšiřují zornici; regulují tak vstup světla do dalších oddílů oka.

Vnitřní obal oka tvoří sítnice. Pouze v sítnici jsou receptory schopné reagovat na světelné záření. Stavba sítnice je velmi složitá - skládá se z řady buněčných vrstev. Nejdůležitější - receptorovou vrstvou jsou tyčinky a čípky.

Tyčinek je asi 120 miliónu a slouží pro vnímání světla. Čípky, kterých je pouze 6 miliónů jsou receptory barevného vidění. V sítnici začínají vlákna zrakového nervu, kterými jsou elektrické podněty vyvolané v receptorech dopadem světla, převáděny do mozku.

Vnitřní prostory oční koule vyplňuje komorová voda a sklivec.

Komory oční jsou štěrbinovité prostory mezi rohovkou a duhovkou (přední komora), a mezi duhovkou a přední plochou čočky (zadní komora). V komorách cirkuluje komorová voda, která se tvoří z krevní plazmy.

Sklivec je huspeninovitá průhledná hmota, která vyplňuje většinu vnitřního prostoru oční koule.

Obraz vytvořený na sítnici je plochý. Teprve dva obrazy vytvořené na sítnici pravého a levého oka, umožňuje prostorové, trojrozměrné vidění. (Zřejmě jde o proces podobný stereoskopické, plastické fotografii. Dva stejné, ale nepatrně prostorově posunuté obrazy se v mozkové kůře skládají v jeden výsledný, plastický obraz.) Podmínkou prostorového vidění je dokonalý pohyb očních koulí, který zajišťuje šest okohybných svalů. Tyto svaly leží v očnici a upínají se na bělimu.

Činnost oka je zabezpečována přídatnými orgány, které oko mechanicky a chemicky chrání před poškozením.

Víčka ohraničují oční štěrbinu a uzavírají očnici. Podkladem víček jsou vazivové ploténky, na které se upínají snopečky kruhového očního svalu. Vnější povrch víček je kryt jemnou kůží, která při okrajích přechází do tenké slizniční blanky - spojivky.

Spojivka je růžová blanka, přecházející z vnitřní plochy víček na přední část bělimy. Končí při okrajích rohovky.

Chemickou ochranu a omývání předních úseků oční koule zajišťuje slzné ústrojí.

Slzná žláza je uložena při zevním okraji očnice. Slzy, které mají i slabý protibakteriální účinek, vytékají drobnými vývody na spojivku horního víčka a jsou mrkáním roztírány po bělimě a rohovce. Přední část oka je tak zvlhčována, a je s ní smýván prach. Slzy se hromadí v malé spojivkové prohlubni ve vnitřním koutku oka, odkud drobnými kanálky odtékají do slzného váčku. Slzný váček leží pod kůží vnitřního koutku. Z váčku jde kanálek odvádějící slzy do nosní dutiny.

CENTRÁLNÍ NERVOVÝ SYSTÉMHřbetní mícha je sloupec nervové tkáně v páteřním kanálu. Horní konec míchy ohraničuje rovina týlního otvoru. V lebeční dutině na míchu plynule navazuje první oddíl mozkového kmene - prodloužená mícha. Dolní konec míchy se kuželovitě ztenčuje a končí u druhého bederního obratle.

Hřbetní mícha je dlouhá asi 45 cm, a je silná asi jako palec. Podle toho, ve kterém úseku páteřního kanálu mícha leží, mluvíme o krční, hrudní a bederní míše.

Na předním obvodu míchy probíhá hluboký zářez, který spolu se zářezem na zadním obvodu naznačuje rozdělení míchy na dvě poloviny. Z předního obvodu každé poloviny vystupují tzv. hybná (motorická) vlákna, která jsou určena především pro inervaci kosterních (část vláken i pro inervaci hladkých) svalů. Tato vlákna tvoří přední míšní kořeny.

Do zadního obvodu míchy vstupují vlákna, která jdou do receptorů. Jsou to tzv. cítivá (senzitivní) vlákna. Cítivá vlákna vytvářejí zadní míšní kořeny. V páteřním kanálu, kde mícha

47

Anatomie

leží, nejsou tedy vytvořeny míšní nervy; jsou zde pouze přední a zadní míšní kořeny. Spojením (přiložením) obou druhů vláken vznikne v meziobratlovém otvoru teprve míšní nerv, který se tedy skládá z hybných a cítivých vláken (axonů, dendritů).

Hybná vlákna vedou povely ke svalům, které vyvolávají jejich smrštění. Cítivá vlákna přivádějí do míchy informace od různých typů receptorů.

Na příčném řezu míchou lze rozlišit šedou a bílou míšní hmotu. Střední partie míchy vyplňuje šedá míšní hmota složená především z nervových buněk. (Výběžky těchto buněk tvoří hybná nervová vlákna, a u těchto buněk končí vlákna cítivá.) Plášťová vrstva míchy je bílá - tvoří ji tzv. dráhy.

Nervové dráhy jsou spoje (vlákna - výběžky nervových buněk) uvnitř centrálního nervového systému, které zabezpečují rozvod vzruchů mezi jednotlivými oddíly centrálního nervstva. (Jakési "nervy" v míše a v dalších částech nervové soustavy.)

Mícha je důležitým reflexním ústředím. (Reflex je odpověď organismu na dráždění receptorů, zprostředkovaná nervovou soustavou.)

Reflexně mícha zabezpečuje např. klidové napětí ve svalech i jednoduché svalové pohyby, především obranného charakteru. (Např. rychlý obranný pohyb vyvolaný bolestivým podnětem.) Mícha řídí i vyprazdňování močového měchýře, konečníku apod. Ve své činnosti je mícha podřízena vyšším oddílům centrálního nervového systému.

Poškození míchy (různé úrazy páteře, posuny obratlů, výhřezy meziobratlových destiček atd.) vedou k výpadkům hybné i cítivé inervace (neschopnost pohybu vyvolaná přerušením inervace určitých svalových skupin), i k těžkým poruchám reflexních funkcí míchy. Mezi nejtěžší poškození patří poruchy močení a vyprazdňování stolice.

Míšní nervy vznikají spojením předních a zadních míšních kořenů. Vlákna se k sobě přikládají těsně před vstupem do meziobratlových otvorů. Z otvorů již vystupují míšní nervy.

Míšních nervů je 31 párů.Podle místa výstupu z páteřního kanálu rozlišujeme pět skupin míšních nervů.

Krční nervy (8 párů) jsou určeny pro inervaci horní končetiny, hlavy a krku. Z úrazového hlediska je velmi významná silná pažní pleteň, která probíhá mezi krčními svaly za klíční kost a vstupuje do podpažní jámy. Z pleteně vznikají všechny nervy inervující kůži a svaly horní končetiny.

Přerušení pleteně (bodné rány, tříštivé zlomeniny klíční kosti apod.) vede k různě rozsáhlým výpadkům svalové funkce horní končetiny a poruchám citlivosti.

Z pažní pleteně odstupuje podpažní nerv, který mj. inervuje déltový sval. Poškození nervu při zlomenině krčku pažní kosti, má za následek neschopnost odtažení horní končetiny a většinou i vykloubení hlavice pažní kosti pro obrnu déltového svalu. Na přechodu paže a předloktí bývá nejčastěji zraněn loketní nerv, probíhající ve žlábku za vnitřním výběžkem pažní kosti (tzv. "brňavka"). Zbývající nervy jsou vystaveny poškození především v zápěstí, kde poměrně povrchově přebíhají z předloktí do dlaně. Jde především o loketní nerv, vřetenní nerv a mezi nimi ležící středový nerv. Tyto nervy mohou být přeťaty při řezných zraněních dlaně a zápěstí, obvykle zároveň s provazcovitými šlachami předloketních svalů. Uvedené nervy inervují předloketní svaly a krátké svaly ruky.

Hrudní nervy (12 párů) jsou určeny pro mezižeberní (dýchání) svaly hrudníku a kůži zad a hrudníku.

Bederní nervy (5 párů) inervují kůži a svaly břicha, svaly stehna a pánve. Na přední plochu stehna jde poměrně silný stehenní nerv, který především inervuje čtyřhlavý stehenní sval.

Křížové nervy (5 párů) jsou určeny pro svaly a kůži dolní končetiny, hýžďové svaly a svaly hráze. Z křížových nervů se konstituuje nerv sedací. Tento nejsilnější nerv v těle probíhá pod hýžďovými svaly na zadní stranu stehna a štěpí se na holenní nerv a lýtkový nerv.

48

Anatomie

Poškození kořenů sedacího nervu (např. náhlým výhřezem meziobratlové ploténky) je provázeno rozsáhlou poruchou kožního čití, prudkými bolestmi a obrnou řady svalových skupin dolní končetiny. Lýtkový nerv zajišťuje především inervaci svalů na přední a zevní straně bérce. Nerv probíhá za hlavicí lýtkové kosti, jejíž odlomení vede ke zranění nervu a k obrně svalů. Noha přepadává špičkou dolů a bortí se nožní klenba.

Mozkový kmen se skládá z prodloužené míchy a ze středního mozku.

Prodloužená mícha leží v přímém pokračování hřbetní míchy. Dopředu se kapkovitě rozšiřuje a zanořuje se do hmoty tzv. Varolova mostu.

Most obkružuje dolní plochu prodloužené míchy jako mohutný límec. Boční, zúžené vaky mostu jdou do mozečku. Před mostem je uložen střední mozek, který je s prodlouženou míchou spojen drahami.

Na horní plochu prodloužené míchy naléhá mozeček.

Prodloužená mícha i most jsou složeny z šedé hmoty - nervových buněk, a z bílé hmoty, kterou tvoří dráhy. Nervové buňky se shlukují do větších celků - center, která různými mechanismy řídí základní životní funkce - především dýchání a srdeční činnost. Poranění prodloužené míchy má proto obvykle smrtelné důsledky. Z prodloužené míchy jsou také zabezpečovány základní reflexy zajišťující sání, polykání, slinění, reflex kašle, kýchání a zvracení.

V prodloužené míše začíná, resp. končí většina z dvanácti hlavových nervů. Tyto nervy mají v zásadě stejnou stavbu jako míšní nervy. Zajišťují inervaci svalů, kůže a dutin hlavy a krku. Některé z hlavových nervů (zrakový nerv, čichový a sluchově rovnovážný nerv) mají zvláštní charakter. Vedou zrakové, čichové a sluchové podněty do příslušných kmenových center. Tím se liší např. od nervů, které inervují žvýkací, mimické nebo šíjové svaly.

Střední mozek je krátký oddíl kmene, který je uložen mezi mostem a mezimozkem. Ze středního mozku jsou řízeny především reflexní pohyby očí za prudkým světlem, a pohyb hlavy za zdrojem silného zvuku. (V podstatě jde o obranné reflexy.)

Mozeček se skládá ze dvou polokoulí a spojovacího, tzv. mozečkového červu. Na povrchu mozečku je silně rozbrázděná mozečková kůra, pod kterou je bílá hmota.

Kůra mozečku má zcela odlišnou stavbu i funkci než mozková kůra. Především nemá schopnost uchovávat paměťové stopy. Mozeček je spojen s mozkovou kůrou, s mozkovým kmenem a s míchou.

Hlavním zdrojem informací pro mozeček jsou orgány rovnováhy a pohybu ve vnitřním uchu a mícha. Odtud přicházejí údaje o poloze a pohybu hlavy a pohybové aktivitě končetin a trupu. Na základě těchto informací řídí kůra mozečku napětí ve svalech, zabezpečuje pohybovou koordinaci a rovnováhu těla.

Mezimozek je tvořen párovými, vejčitými hmotami nervové tkáně. Dělí se na řadu částí, které zajišťují dosti rozmanité funkce.

Jedna z částí mezimozku kontroluje, propouští nebo tlumí cítivé vzruchy procházející centrálním nervovým systémem do mozkové kůry. Mezimozek se tak stává branou našeho vědomí. Co nepropustí - to si neuvědomujeme.

Další část mezimozku řídí autonomní nervový systém. Jde o systém nervových vláken, které inervují hladkou svalovinu. Protože hladké svalstvo tvoří především část stěny orgánů, řídí toto nervstvo především činnost orgánů (pohyb střeva, průsvit cév, srdeční akci atd.). Autonomní nervová vlákna probíhají většinou v rámci míšních a hlavových nervů; jen vyjímečně jdou k orgánům samostatně.

Nervové buňky mezimozku tvoří i určité "předstupně" hormonů. Prostřednictvím těchto hormonů zasahuje mezimozek do řízení podvěsku mozkového, a tím nepřímo do řízení celého systému žláz s vnitřním vyměšováním.

49

Anatomie

Mozková kůra je u člověka vývojově nejmladší částí centrálního nervového systému. Kůra tvoří povrchovou vrstvu koncového mozku. Pokrývá obě mozkové polokoule (hemisféry), na kterých vytváří 2 - 5 mm silný plášť.

Kůra je nejvyšším řídícím centrem pro většinu funkcí, které nervová soustava zabezpečuje. Skládá se ze 13 - 15 miliard nervových buněk, které svými, vzájemně propojenými výběžky tvoří prostorovou síť. Uvážíme-li, že jedna nervová buňka se může spojovat v průměru s 5 - 7 tisíci výběžky jiných buněk, dostáváme určitou představu o množství reflexních oblouků, které se mohou v kůře vytvářet. Přitom spoje kůry jsou "plastické", tzn. že nemusí být trvalé a buňky se mohou "přepojovat".

Pod mozkovou kůrou je mnohonásobně silnější bílá hmota.Bílá hmota je složena z drah, tj. vláken do kůry přicházejících, a vláken vystupujících z kůry.

Kůra je zprohýbána do mnoha závitů - gyrů. Podle zářezů a rýh, které plochu kůry značně zvětšují, můžeme kůru každé hemisféry rozčlenit do čtyř laloků: čelního, temenního, týlního a spánkového.

Podle počtu buněčných vrstev a typů buněk, které kůru tvoří, členíme dále mozkovou kůru na řadu oblastí a políček. K většině těchto políček můžeme přiřadit určité funkce, jejichž řízení zajišťují neurony políček. Pro řízení složitějších funkcí se jednotlivé korové oblasti spojují a kůra se při řízení uplatňuje jako celek.

Pro základní představu o neobyčejně komplikované funkci mozku, si uvedeme přehled některých korových center, které zajišťují alespoň hlavní funkce.

Centrum pro řízení hybnosti leží v kůře temenního a v části čelního laloku. (Laloky se jmenují podle kostí pod kterými úsek kůry převážně leží.)

Od buněk této kůry jdou dlouhé výběžky (dráhy), procházející mozkovým kmenem a míchou. V míše se tyto tzv. pyramidové dráhy přepojují na vlákna obvodových nervů, která inervují kosterní svaly.

Z jednotlivých políček temenního a čelního laloku jsou pomocí těchto dráh řízeny vědomé, chtěné, a rychlé pohyby těla.

Při krvácení do mozkové tkáně (tzv. mozková matrice) dochází k roztříštění vláken popsané dráhy, a ke ztrátě hybnosti - na opačné straně těla než je místo krvácení. (Dráha se na rozhraní kmene a míchy kříží !)

Centrum pro kožní citlivost je uloženo v těsné blízkosti předchozího centra. Zabírá korové oblasti v zadním úseku temenního laloku. V kůře této oblasti končí dráhy přivádějící vzruchy od receptorů pro bolest, teplo, chlad, tlak a dotyk. V centru dochází k "uvědomování si svého těla"; k vnímání podnětů z nejrůznějších receptorů, včetně bolesti.

Zrakové centrum pokrývá kůru týlního laloku. V kůře této oblasti končí vlákna zrakové dráhy. (Spojuje zrakové receptory sítnice s kůrou.) Ve zrakovém centru dochází k syntéze obrazu zaznamenávaných receptory sítnice. Značně zjednodušeně si funkci zrakového centra můžeme představit jako televizní obrazovku, na které se skládá obraz rozložený snímací kamerou (oko, sítnice) do soustavy bodů.

Sluchové a rovnovážné centrum je uloženo v kůře spánkového laloku. Končí zde sluchová dráha a dráha polohy a pohybu těla. (Sluchová dráha spojuje receptory hlemýždě s kůrou centra.)

Čichové centrum zaujímá kůru na spodní a vnitřní ploše čelních laloků. K buňkám kůry čichového centra vedou vlákna čichové dráhy, a v jeho blízkosti končí i dráhy, kterými jsou vedeny chuťové podněty.

Mozkovou kůru jsme si v případě zrakového centra přirovnali k televizní obrazovce. Toto přirovnání můžeme rozšířit na celou kůru. Do kůry se neustále promítá obraz vnějšího světa i vnitřního prostředí organismu. Projekce je výsledkem funkce receptorů, které zaplavují mozkovou kůru množstvím informací. Centrální nervový systém se této záplavě brání "filtrací" podnětů. Vzruchy jsou filtrovány již na úrovni receptorů a dále pak ve všech oddílech nervového systému. Množství informací, které proniknou až do kůry, je pak již značně omezené. Kůra pak s konečnou platností musí vybrat jen ty podněty, které mají pro organismus nějaký význam. Dělá to v podstatě pomocí dvou pochodů.

50

Anatomie

V první fázi kůra podněty rozkládá - analyzuje. Poznatky získané analýzou, porovnává kůra s informacemi uloženými v paměti, a podle výsledků analýzy spojuje různé korové oblasti.

Výsledkem těchto spojení je volba odpovídající odpovědi - reakce. Odpověď se projevuje chováním člověka. Druhou hlavní funkcí mozkové kůry je tedy skladba - syntéza výsledků získaných rozborem informací.

Podstatou skladebných funkcí mozkové kůry je schopnost vytvářet spojení mezi jednotlivými neurony kůry, a vytvářet spojení mezi různými oblastmi kůry a nižšími oddíly centrálního nervového systému.

Analýza a syntéza vzruchů mozkovou kůrou a vytváření spojů různého typu, je i podstatou toho, čemu říkáme vyšší nervová činnost: myšlení, paměti, řeči, chování, instinktů atd. Velmi zjednodušeně si analyticko - syntetickou činnost mozkové kůry můžeme přiblížit na příkladu: Dítě, které se narodí se zákalem čočky, je slepé. Je-li zákal operativně odstraněn, dítě ještě nějakou dobu nevidí. Musí se učit "vidět". Analýza a syntéza ve zrakové kůře dítěte do operace neprobíhala. Nepřicházely vzruchy do receptorů. Obnoví-li se přívod vzruchů, kůra se musí "naučit" analýze a syntéze. Musí se též vytvořit spoje, které jsou podstatou toho, že "rozumíme viděnému".

Mozek je neobyčejně citlivý na zásobení krví, tj. kyslíkem a živinami. Krev je k mozku přiváděna vnitřními krkavicemi (viz krevní oběh) a dvěma páteřními tepnami.

Mozkové tepny (tj. větve krkavic a páteřních tepen) se sice spolu velmi bohatě spojují, ale otevření spojek je závislé na rychlosti uzávěru. Mozkové tkáni proto při každém uzavření cévního zásobení hrozí nedokrevnost a rozpad. Mozkem, který má hmotnost asi 1400 gramů, proteče za minutu asi 800 gramů krve. Úplné přerušení přívodu krve do mozku působí za deset sekund bezvědomí ! Mozek, který má hmotnost pouze 2 % hmotnosti těla, spotřebuje 20% kyslíku přijatého organismem.

Nervové buňky mozkové kůry (neurony) jsou schopné přežívat bez kyslíku pouze asi pět minut; buňky kmene 20 - 30 minut.

Základním zdrojem energie pro mozek je cukr (glukóza). Klesá-li hladina cukru v krvi (viz inzulín) dochází poměrně brzy k těžkým změnám v činnosti centrálního nervového systému. (Tyto změny, např. u diabetiků začínají zmateností a končí bezvědomím s křečemi.)

Mozek a hřbetní mícha mají na svém povrchu tři obaly: zevní, vazivovou tvrdou plenu; střední, jemnou pavučnici, a vnitřní, cévnatou omozečnici. Mezi omozečnicí a pavučnicí je úzký prostor, ve kterém protéká kolem centrálního nervstva mozkomíšní mok. Mozkové a míšní obaly s mozkomíšním mokem, tvoří významnou mechanickou a chemickou ochrannou bariéru centrálního nervstva. Mozkomíšní mok je svým složením podobný krevní plazmě zbavené bílkovin.

Mok vzniká v cévních pleteních uložených v mozkových komorách.

Mozkové komory jsou dutiny uvnitř centrálního nervového systému. V hemisférách jsou dvě postranní komory, které jsou otvory spojeny s tzv. třetí komorou, která leží v mezimozku. Ze třetí komory jde úzký kanálek spojující třetí komoru s tzv. čtvrtou komorou, tj. prostorem mezi horní plochou prodloužené míchy a spodní plochou mozečku. Ze čtvrté komory vytéká mok do prostoru mezi plenami. Při poranění lebeční báze se dostává mok roztrženými obaly do nosní dutiny nebo může vytékat ze zevního zvukovodu.

Komunikační slovník

glukóza (glycosum - cukr, ř. glykys - sladký) - cukr hroznový

gyrus - kruh, zákrut, závit mozkové tkáně

hemisféra (ř.hemi - polovina, ř. sphaira - koule) - polokoule; polokoule mozková

51

Anatomie

52