Zdroje kapitalismu ve středověku

Zdeněk Uhlíř

1. Protestantská etika a duch kapitalismu: tyranie konstruktu

Tezi o souvislosti protestantské etiky a duchu kapitalismu vyslovil původně Max Weber před první

světovou válkou1 v kontextu teoretické a metodologické představy ideálního typu jako prostředku

poznání ve společenských vědách. Formuloval ji tedy v rámci širší polemiky rakouské školy s německou

historickou školou,2 na pozadí tzv. jihoněmecké školy a jako součást bojů o historismus v německém

myšlení. Soustavně se významu Maxe Webera pro teorii a metodologii společenských věd a zejména

důležitosti jeho konceptu ideálního typu věnoval Ludwig von Mises, který vyslovil a doložil tezi, že

ideální typ není a nemůže být analytickým konceptem způsobilým pro exaktní formální zpracování, a

že tudíž nemůže být součástí teorie společenských věd (ať už v té souvislosti hovořil o praxeologii a

thymologii, nebo sociologii a ekonomii), ale že je nástrojem historického výkladu, tj. součástí

historiografie (dějepisectví) jakožto kolbiště pro soutěžení a střetání idejí, nikoli metodických (a tím

méně technickým) prostředkem historické vědy jakožto disciplíny spíše konstruující než zjišťující

historické fakty na základě fenoménů (a já bych dodal už vůbec ne historické infrastruktury jakožto za

prvé báze pro přetváření pozůstatků minulosti v prameny dějin a za druhé prostoru pro metodické,

technické a dnes i technologické procesy dovolující kombinace, jichž pak využívá historická věda pro

konstruování faktů a historiografie pro konkrétní ztvárňování idejí).

Že protestantská etika je duchem kapitalismu nemůže tudíž být tvrzením historické vědy, je zřejmé

prosto proto, že to není historický fakt. Nejde vůbec o to, že to není historický fakt v tom smyslu, že byl

falzifikován, vyvrácen, jak ukáži, ale že tento vztah je součástí nikoli definice, nýbrž interpretace

kapitalismu jakožto ideálního způsobu společenského jednání, nikoli jako sociálního systému,

společensko-ekonomické formace apod. Systém obecně totiž musí vykazovat strukturu, tj. změny

v režimu dlouhého trvání, a funkci, tj. změny v režimu krátkého trvání.3 Nic takového v případě

kapitalismu nenacházíme a nenacházíme to ani v případě feudalismu či socialismu. Společenští vědci

různých oborů tak užívají těchto termínů naprosto nepřiměřeně a vytvářejí vlastně jen imaginární

skutečnost. V případě feudalismu to už bylo rozpoznáno před zhruba čtyřiceti lety,4 v případě a

socialismu a kapitalismu se k tomu dostáváme teprve v poslední době a spíše jen v náznacích.5 Ale

vzhledem k tomu, že ani historici naštěstí nezahálejí, lze se už proti této „tyranii termínů“ směle

postavit.

Přesto však se o souvislosti, resp. o vycházení ducha kapitalismu z protestantské etiky stále hovoří jako

o jednoduché samozřejmosti.6 Mnohem závažnější však je, že se to stalo součástí – abych tak řekl –

1 Viz WEBER, Max: Protestantská etika a duch kapitalismus. In: Havelka, Miloš (Ed.): Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998, s. 145-185. 2 Viz LOUŽEK, Martin: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Politická ekonomie, , 2010, s. 689-704. 3 Viz BERTALANFFY, Ludwig von: General Systems Theory: Foundations, Development, Applications. New York: G. Braziller, 1969. 4 Viz BROWN, Elizabeth A. R.: The Tyranny of a Construct: Feudalism and Historians of Medieval Europe. In: The American Historical Review, 79/4, 1974, s. 1063-1088. 5 Viz HUERTA de SOTO, Jesús: Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie, Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2012. 6 Srv. např. PUTNOVÁ, Anna: Etika podnikání v průmyslové oblasti v České republice v transformačním období. Brno: nákladem vlastním, 2001.

české transformační propagandy.7 Kdyby to nebylo součástí masivní propagace tržního hospodářství

v Československu a v České republice v první polovině devadesátých let, nemuseli bychom se tím

pravděpodobně zvláště zabývat, protože omyly se ve vědě dějí a jsou odstraňovány, v tom

přinejmenším má spočívat věda, když už se proti tomu mnohdy prohřešuje. Jestliže však se to stane

součástí propagace a propagandy, je to mnohem závažnější, protože v tu chvíli pravdivost přestává být

pouhou shodou myšlenky či tvrzení se skutečností, ale stává se hodnotou, a to jednou z předních

(dobro – pravda – krása). V této souvislosti pak totiž zpochybnění pravdivosti působí jako zpochybnění

pravdy samé. A to je vážná věc. Můžeme nyní jen nadhodit myšlenku pro další zkoumání a další úvahy,

že totiž nepravdivost teze o protestantské etice a duchu kapitalismu zpochybnila samu „pravdu

kapitalismu“, takže se po jisté krátké přerývce znovu prosadil socialismus, tentokrát

v sociálnědemokratické verzi, ovšem se silnými komunizujícími rysy. Nechat se tyranizovat konstrukty,

resp. termíny prostě není dobrou věcí.8

2. Historismus

Tyranie konstruktu protestantské etiky a ducha kapitalismu se tudíž zakládá na pojímání kapitalismu (a

právě tak socialismu či feudalismu) jako systému. A kapitalismus chápaný jako systém vychází

z představy historismu; u ní je tedy třeba začít. Historismus je představou scientistickou, která na

humanitní vědy (arts and humanities) klade teoretické a metodologické požadavky, které byly původně

formulovány v oblasti přírodních věd (sciences). Je vlastní jak pozitivismu,9 tak marxismu.10 Představu

historismu sice vyvrátil Karl Raimund Popper11 poukazem na zásadní roli falzifikace proti verifikaci při

vědeckém výzkumu ale v důsledku toho Charles Percy Snow přišel s ideou tzv. dvou kultur,12 která je

druhým extrémem jakéhosi scientismu naruby, protože předpokládá natolik velkou, ba zásadní

odlišnost humanitních věd na jedné a přírodních věd na druhé straně, že mezi nimi není možno nalézt

řádnou spojnici. Řečeno jinak, když neuspěla snaha několika generací podřídit humanitní vědy

přírodním, teoretici rezignovali na pochopení toho co skutečně je věda a vydali se cestou přitakání

redukcionismu založenému na arbitrární selekci fenoménů i faktů pro podrobení logickým operacím.

Následkem toho jsou dnešní polemiky a skandály v oblasti klimatologie (oteplování způsobené tzv.

Lidským faktorem)13 a ekologie (kůrovcová kalamita na Šumavě jako údajný podnět pro obnovení

7 Srv. např. DITZ, Gerhard W.: Protestantská etika a tržní hospodářství. In: Ježek, Tomáš (Ed.): Liberální ekonomie: Kořen euroamerické civilizace. Praha: Prostor, 1993, s. 9-49. 8 Můžeme se samozřejmě prát, proč se tedy nevzbouří i socialisté tyranizovaní zase svými konstrukty, resp. termíny., ale vysvětlení bude jednoduché: socialističtí intelektuálové mají interiorizováno tvrzení o tzv. vědecké ideologii a všem socialistům je vlastní polylogismus, jak zjistil Ludwig von Mises: chybné myšlenky jim nevadí, jestliže jim prospívají, protože v jejich pojetí účel světí prostředky. Že to dlouhodobě nevychází, je jim jedno, protože v dlouhodobé perspektivně jsme přece stejně všichni mrtví, jak nikoli s humorem pravil Lord Keynes. 9 Srv. COMTE, Auguste: Cours de philosophie positive. I-VI. Paris: J. B. Baillière et fils, 1830-1842. 10 Viz MARX, Karl: Ekonomicko-filosoffické rukopisy z roku 1844. Praha: SNPL, 1961; MARX, Karl: Kapitál: Kritika politické ekonomie. I-III. Praha: SNPL, 1954-1956; MARX, Karl: Ke kritice politické ekonomie. Praha: SNPL, 1953. Srv. HARSTICK, Hans-Peter: Karl Marx über Formen vorkapitalistischer Produktion: Vergleichende Studien zur Geschichte des Grundeigentums 1879-80. Frankfurt a. M.: Campus, 1977 11 Viz POPPER, Karl Raimund: Bída historicismu. Praha: ISE, 1990. Srv. také POPPER, Karl Raimund: Logika vědeckého bádání. Praha: OIKOYMENH, 1997. 12 Viz SNOW, Charles Percy: The Two Cultures and the Scientific Revolution. London: Cambridge UP, 1961; SNOW, Charles Percy: The Two Cultures and a Second Look. Cambridge: Cambridge UP, 1964. 13 Srv. LOMBORG, Bjørn: Skeptický ekolog: Jaký je skutečný stav světa? Praha: Liberální institut, 2006; LOMBORG, Bjørn: Zchlaďte hlavy!: Skeptický ekolog o globálním oteplování. Praha: Dokořán, 2008; KLAUS, Václav: Modrá,

přírodního stavu bez lidského zásahu). V široké diskusi týkající se tématu metavědy, jakož teorie a

metodologie vědy však z různých úhlů pohledu Ludwig von Mises,14 Friedrich August von Hayek15 a

Thomas Samuel Kuhn16 postupně znovu vyvrátili představu nejenom historismu, ale i scientismu vůbec,

jakož i představu tzv. dvou kultur a doložili jednotu lidského rozumu a lidského poznání, a to spíše na

základě realismu než monismu.

Je třeba podotknout, že některými proudy liberálního a libertariánského myšlení dnes tolik

zdůrazňovaný metodologický individualismus a objektivismus nehrál v těchto polemikách valnou roli –

a nebude ji hrát ani dnes, protože pojem změny, který je tak důležitý pro historické myšlení a historické

bádání, chápe výhradně v objektivním, tj. fyzikalistickém, a nikoli též v subjektivním, tj. mentálním a

ideálním významu. Podstatné je, že tudíž nejde a nemůže jít pouze o individualismus, ale o

subjektivismus, který z homo oeconomicus, tj. podnikatele v nazírání klasické ekonomie, činí homo

agens marginalistické ekonomie rakouské školy.17 A tu už lze nalézt spojení s tím proudem

historiografie, který třeba u Lorda Actona18 klade důraz na lidskou činnost vůbec a neomezuje se prostě

na její uskutečněné výsledky a např. u Johana Huizingy v jeho představě homo ludens19 vidí i její hravé

a nikoli vážné důsledky, což v kulturněhistorickém smyslu rozvinul Michai Michailovič Bachtin.20 A tak

lze říci, že dějiny (res gestae) jsou reálné a že historie, tj. dějepisectví (historia rerum gestarum) je

objektivní nikoli v tom smyslu, že je pravdivé, ale v tom, že se zabývá děním, jež je následkem

subjektivních činností individuálních lidí, a tudíž že je sférou nikoli obecného (univerzálního), nýbrž

zvláštního (specifického), třebaže komplexního.21 A tak sice z hlediska scientistického historismu lze

takovéto chápání a pojetí dějin nazvat posthistorií,22 nicméně není to než jen osvobození člověka z pout

tzv. poznané nutnosti.

Historismus v Česku po těchto peripetiích a myšlenkových bojích (k čemuž je sice nutno pro úplnost

přidat ještě omezenost a uzavřenost českého prostředí v dobých komunistické vlády, ale po dalším

čtvrtstoletí to už nelze omluvit natož omlouvat) rezignoval na jakýkoli vztah k činnému vytváření idejí

a konvertoval v historickou vědu, jež řeší problémy tím, že na empirickém materiálu ověřuje teorie23

nikoli zelená planeta: Co je ohroženo – klima, nebo svoboda? Praha: Dokořán, 2007; KUTÍLEK, Miroslav: Racionálně o globálním oteplování. Praha: Dokořán, 2008. 14 Viz MISES, Ludwig von: Theory and History: An Interpretation of Social and Economic Evolution. Auburn: Ludwig von Mises Institute, 2007 (elektronické vydání). 15 Viz HAYEK, Friedrich August von: Kontrarevoluce vědy: Studie o zneužívání rozumu. Praha: Liberální institut, 1995. 16 Viz KUHN, Thomas Samuel: Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH, 1997. 17 Srv. MISES, Ludwig von: Human Action: A Treatise on Economics. New York: The Fooumdation for Economic Education, 1963 (4. vyd.). 18 Viz ACTON, John Emerich Edward Dalberg-Acton Lord: Historical Essays and Studies. Indianapolis, In: Liberty Fund, 2010 (elektronické vydání), zejména je ho polemickou recenzi na dějiny anglické civilizace Henryho Thomase Bucklea, s. 305-323 (kapitola Mr. Buckle´s Thesis and Method) a s. 324-343 (kapitola Mr. Buckle´s Philosophy of History), resp. s. 344-392 (kapitola Germn Schools of History). V českém prostředí prošla diskuse o Buckleovi bez valného zájmu, srv. MASARYK, Tomáš Garrigue: Theorie dějin dle zásad T. H. Bucklea. Praha: J. Otto, 1884. 19 Viz HUIZINGA, Johan: Homo ludens: O původu kultury ve hře. Praha: Mladá fronta, 1971. 20 Viz BACHTIN, Michail Michailovič: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Odeon, 1975. 21 Viz VEYNE, Paul: Jak se píšou dějiny. Červený Kostlec: Pavel Mervart, 2010. 22 Viz UHLÍŘ, Zdeněk: Komunikologie a posthistorie. Ikaros [online]. 2003, roč. 7, č. 1 [cit. 15.03.2014]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/1277>. urn:nbn:cz:ik‐001277. ISSN 1212-5075. 23 Srv. HORSKÝ, Jan: Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém dějepisectví. In: Dějiny – teorie – kritika, 2011, č. 2, dostupné z URL: http://www.dejinyteoriekritika.cz/DesktopDefault.aspx?TabIndex=1&TabId=2&Jid=12&Aid=161&Mid=12 [cit. 2014-03-15].

zcela podle vzoru přírodních věd (sciences). S ohromnou mnohomluvností tak prostě jen jinými slovy

vyjádřil diferenci, kterou už gollovští historikové vyjadřovali jako rozdíl mezi dějepisem a dějezpytem.

Volání po teorii, resp. teoriích je spojeno s děsem před jakýmkoli náznakem normativnosti,24 jiné pojetí

komparativní metody než srovnávání výsledků činností je nepochopitelné, takže poučení z historie je

nulové právě tak, jako je nulové poučení z dějin, třebaže situace, do kterých se česká společnost spolu

se světem dostává, se sobě podezřele podobají s těmi minulými.25 Historický věda se tak tímto

přístupem k vědeckosti dostává do tragického omylu: na rozdíl od přírodních věd, kde falzifikace teorie

má vskutku fundamentální význam, protože její srovnání s empirickou skutečností má pragmatický

význam a praktické důsledky, v dějinách, historické vědě a dějepisectví nic takového není možné,

protože se tu nacházíme ve sféře neopakovatelného. Výsledky nazírané jakožto produkty opakovatelné

sice jsou, ale lidské dějiny ani lidské činnosti v nich nespočívají. Historická věda tedy dochází k takovým

výsledkům, které nemají žádnou pragmatickou využitelnost, a to ani nemluvím o využitelnosti

praktické. Termíny, které mají vyjadřovat pojmy, z nichž jsou teorie historické vědy konstruovány,

nejsou v důsledku toho nic jiného než slova zastírající skutečnost (mentální operace zastírající

substantivní reality),26 flatus vocis. Historická věda tak sice trvá na vytváření teorii a falzifikující, resp.

verifikující empirické komparaci, zároveň však srovnání předem omezuje představou periodizace, což

ve skutečnosti znamená nesrovnatelnost a na konci je úplný agnosticismus, na který je jediný lék, totiž

přijetí obecného skupinového mínění, mainstream, konformismus, korporativismus, politická

podbízivost financujícím vrchnostem.27

3. Kapitalismus jako systém

Historická věda zakládající se, byť jen nepřímo, na historismu a vycházející z představy, že mírou její

vědeckosti je empirické ověřování teorií, dokáže pojem kapitalismu vidět jen jako systém, a tudíž

termín kapitalismus pro ni označuje jen přechodnou historickou formu, která má pouze zvláštní

(specifický), nikoli obecný (univerzální) význam. A k tomu navíc přistupuje nové tvrzení, že nic jako

přirozenost ve společnosti neexistuje, že všechno je pouze konstruktem, ať už sociálním, nebo jenom

intelektuálním.28 Ale jelikož koncept přirozenosti má za následek, že lidské představy nejsou pouhé

arbitrární konstrukty, nýbrž že se vztahují k vnější skutečnosti, která je na člověku nezávislá, znamená

to také, že pro vytváření představ nestačí pouhá verifikace (jak historická věda implicite, byť nikoli

explicite předpokládá při empirickém ověřování teorií, jež požaduje), nýbrž že musí nastoupit skutečná

metodologická falzifikace (což v bádání provozovaném historickou vědou z povahy věci není možné,

protože opakovatelnost jak lidských aktivit, tak historického dění je z důvodu nezvratnosti času

nemyslitelná). Protože tedy pojem kapitalismu, jak s ním pracuje historická věda, je také jen pouhým

konstruktem, který nelze odvodit z ničeho, co by se dalo nazvat přirozeností (poněvadž nic takového

24 Srv. TUCKER, Aviezer: Normativní filozofie dějin. In: Filozofický časopis, 41, 1993, s. 608-624. 25 Viz ZUBOV, Andrej Borisovič: Eto uže bylo. Dostupné z URL:

http://www.vedomosti.ru/opinion/news/23467291/andrej-zubov-eto-uzhe-bylo?full#cut [cit. 2014-03-07].

26 Viz MAINE, Henry Sumner: Dissertations on Early Law and Custom. Indianapolis, IN: Liberty Fund, 2010 (elektronické vydání). 27 Srv. HAYEK, Friedrich August von: Capitalism and the historians. Chicago: University of Chicago Press, 1954. 28 Srv. WATRIN, Christian: Konstruktivismus, dostupné z URL: http://www.kas.de/wf/de/71.10213/ [cit. 2014-03-17]; HAYEK, Friedrich August von: Die Irrtümer des Konstruktivismus und die Grundlagen legitimer Kritik gesellschaftlicher Gebilde. München – Salzburg: Fink, 1970; HAYEK, Friedrich August von: Die Verfassung der Freiheit. Tübingen: Mohr - Siebeck, 2005; YERGIN, Daniel – STANISLAW, Joseph: Staat oder Markt. Die Schlüsselfrage unseres Jahrhunderts. Frankfurt a. M. – New York: Campus-Verlag, 1999.

v pohledu historické vědy neexistuje), je (ať už vědomým, nebo nevědomým) ideologématem,

konceptem politické, ekonomické, sociální i kulturní ideologie. Historická věda tedy ve skutečnosti není

vědou (science), ale nepatří ani mezi jiné obdobné počínání (arts and humanities), nýbrž je spíše jen

expertní byrokracií zajišťující provoz postmoderních režimů.

Kapitalismus jako systém je pak definován několika podstatnými rysy, mezi něž patří nadhodnota,

rozšířená akumulace, volný trh a třídní útlak, kdy vlastníci výrobních prostředků (bohatí, buržoazie,

imperialisté, plutokraté, korporace ad libitum) využívají politické moci k uchování či utvrzení své

nadvlády. Ačkoli teorie nadhodnoty, kterou od Davida Ricarda převzal Karl Marx a po něm mnozí další

byla již dávno vyvrácena,29 stále znovu se objevuje, jako by měla být něčím zcela samozřejmým. Právě

tak rozdíl mezi prostou a rozšířenou akumulací je pouhý subjektivní rozdíl mezi časovými preferencemi

různých osob a nic, co by bylo možno nazvat systémovým.30 Právě tak trh v praktické skutečnosti není

jen jeden jediný, nýbrž trhy se vyskytují výhradně plurálně.31 Rovněž tak sama existence tříd

vycházejících z ekonomických vztahů je vrcholně problematická, protože se jedná spíše o fenomén

vztahů politických.32 Nadto Marx, když převzal od Françoise Guizota představu třídy,33 záměrně

ideologicky deformovat její obsah. Jasně tudíž vidíme, že pojem kapitalismu jakožto systému vůbec

není zkonstruován věrohodně, protože se zakládá na předpokladech buď zjevně nesprávných, nebo

ideologicky ovlivněných či přímo ideologicky zakotvených.

Pojem kapitalismu jakožto systému je tedy zkonstruován pro mimovědecké účely politického a

ideologického boje jako protiklad utopického ideálu skrývajícího se pod nálepkou socialismus.34 Kořeny

takového ideálu se nacházejí už v antických dobách, třebaže slovo samo je až novověkého původu.35

29 Viz BÖHM-BAWERK, Eugen von: Capital and Interest: A Critical History of Econoical Theory. London: Macmillan, 1890; BÖHM-BAWERK, Eugen von: The Positive Theory of Capital. New York: G. E. Stechert, 1930; BÖHM-BAWERK, Eugen von: Karl Marx and the Close of His System. New York: Augustus M. Kelley, 1949. 30 Viz ROTHGARD, Murray Newton: Zásady ekonomie: Od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut, 2005. 31 Viz KIRZNER, Israel Mayer: Jak fungují trhy. Praha: Liberální institut, 1998. 32 Srv. DUNOYER, Charles: L’Industrie et la morale considérées dans leurs rapports avec la liberté. Paris: A. Sautelet, 1825; DUNOYER, Charles: Nouveau traité d'économie sociale, ou Simple exposition des causes sous l'influence desquelles les hommes parviennent à user de leurs forces avec le plus de liberté, c'est-à-dire avec le plus de facilité et de puissance I-II. Paris: A. Sautelet, 1830; DUNOYER, Charles: Œuvres de Dunoyer, revues sur les manuscrits de l'auteur. I-II. Paris: Librairie Guillaumin, 1870; Dunoyer, Charles: De la Liberté d’enseignement. Paris: Journal des économistes, 1844; Dunoyer, Charles: De la Liberté du travail, ou Simple exposé des conditions dans lesquelles les forces humaines s’exercent avec le plus de puissance. Paris: Librairie Guillaumin, 1845; Dunoyer, Charles: Rapport fait au nom de la section de morale sur le concours concernant les rapports de la morale et de l’économie politique. Paris: Firmin‐Didot frères, 1860; COMTE, Charles: Traité de législation, ou Exposition des lois générales: suivant lesquelles les peuples prospèrent, dépérissent, ou restent stationnaires. Paris: Chamerot, 1835; COMTE, Charles: Traité de la propriété. Bruxelles: H. Tarlier, 1835; Blankertz, Stefan: Das libertäre Manifest: Über den Widerspruch zwischen Staat und Wohlstand. Grevenbroich: Eigentümlich frei, 2001. 33 Viz GUIZOT, François: Des moyens de gouvernement et d’opposition dans l’état actuel de la France. Du gouvernement de la France et du ministère actuel. Histoire du gouvernement représentatif en Europe . I-II. Paris: Ladvocat, 1821; GUIZOT, François: Cours d´histoire moderne: Histoire générale de la civilisation en Europe depuis la chute de l´Empire romain jusqu´a la révolution française. Paris: Pichon et Didier, 1828; GUIZOT, François: Cours d´histoire moderne: Histoire de la civilisation en France depuis la chute de l´Empire romain jusqu´a 1789. I-IV. Paris: Pichon et Didier, 1830. 34 Srv. např, MÉSZÁROS, István: Socialismus nebo barbarství: Od „amerického století“ ke křižovatce dějin. Praha: Svoboda Servis, 2009. 35 Srv. např. CHAFAREVITCH, Igor: Le phénomène socialiste. Paris: Éditions du Seuil, 1977, kde mj. říká: Socialisme, c´est la mort – s vědomím toho je třeba vnímat další polemickou publikaci na toto téma, viz BRUCKBERGER, Raymond-Léopold: Le capitalisme: mais c´est la vie! Paris: Plon, 1983.

Dnešních polemik se sice účastní spíše sociálně-ekologická nová levice,36 nicméně zasahují do nich i

představitelé rakouské ekonomické školy,37 kteří v kapitalismu (chápaném ovšem nikoli jako systém)

vidí spontánně se rozvíjející svobodnou společnost, zatímco v socialismu spatřují nemravnou snahu

svobodné lidské aktivity regulovat z důvodu jejich domnělé nedostačivosti proti konstruktivním idejím

lidského rozumu. Problémem těchto polemik je, že zpravidla není jasné, zda v nich jde o skutečné

sp§olečenskovědní teoretické, praxeologické, ekonomické či historické bádání, anebo zda se

soustřeďují pod rouškou vážného zájmu na pouhá sofismata politického boje. Vzhledem k tomu, že se

nedaří prokázat, že kapitalismus (stejně jako socialismus nebo feudalismus) je systémem ve vědeckém

významu toho slova, jsou také obtíže s jeho historickou prokazatelností v různých obdobích. Ke

kapitalismu je tudíž nutno přistupovat jinak a teprve pak bude možno se vyjádřit k jeho historickému

původu.

4. Rakouská škola

Rakouská škola má svůj počátek38 v působení vychovatele následníka trůnu arcivévody Rudolfa a

vídeňského profesora (který si musel zažádat o předčasnou penzi vyčerpán častými návštěvami

kaváren a intenzivními styky se ženami) Carla Mengera.39 Vyprofilovala se ve střetu s německou

historickou školou.40 V průběhu času se její obzor rozprostřel přes všechny sociální vědy a do značné

míry také humanitní disciplíny a soustředila se na racionalizovatelné lidské jednání vůbec.41 Jejím

ideálem je věnovat se komplexně a pokud možno simultánně studiu společenských činností v pohledu

36 Srv. např. POLANYI, Karl: Velká transformace. Brno: CDK, 2006, resp. JOHANISOVÁ, Naďa: Karl Polanyi:

Seberegulující trh je nebezpečná utopie, dostupné z URL: http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/karl-

polanyi-seberegulujici-trh-je-nebezpecna-utopie [cit. 2014-03-17].

37 Srv. např. HUERTA de SOTO, Jesús: Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie, Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2012. 38 Srv. CAMPAGNOLO, Gilles: Existe-t-il une doctrine Menger? Aux origines de la pensée économique autrichienne. Aix-en-Provence: Publications de l´université de Provence, 2011; TAYLOR, Thomas C.: The Fundamentals of Austrian Economics.[London]: Adam Smith Institute – Carl Menger Society, [1981?]; HICKS, John Richard: Carl Menger and the Austrian School of Economics. Oxford: Clarendon Press, 1973; HUERTA de SOTO, Jesús: Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán – CEVRO Institut, 2012; HOPPE, Hans-Hermann: Economic Science and the Austrian Method. Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute, 1993. 39 Viz MENGER, Carl: Erster Entwurf zu seinem Hauptwerk „Grundsätze“ geschrieben als Anmerkungen zu den „Grundsätzen der Wolkswirtschaftslehre“ von Karl Heinrich Rau. Tokio: Bibliothek der Hitotsubashi Universität, 1963; MENGER, Carl: Grundsätze der Wolkswirtschaftslehre. Wien: Braumüller, 1871; MENGER, Carl: Kleinere Schriften zur Methode und Geschichte der Volkswirtschaftslehre. [London]: [s.t.], 1935; MENGER, Carl: Zusätze zu „Grundsätze der Wolkswirtschaftslehre“. Tokio: Bibliothek der Hitotsubashi Universität, 1961; MENGER, Carl: Zur Kritik der politischen Ökonomie. Wien: Hölder, 1887; MENGER, Carl: Zur Theorie des Kapitals. Jena: G. Fischer, [1888]; MENGER, Carl: Die Irrtümer des Historismus in der deutschen Nationalökonomie. Wien: , 1884; MENGER, Carl: Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften und der politischen Ökonomie insbesondere (1883). Tübingen: Mohr, 1969; MENGER, Carl: Moral, Wille und Weltanschaung: Grundlegung zur Logik de Sitten, Wien: Springer, 1934; MENGER, Carl: Lectures to Crown Prince Rudolf of Austria. Aldershot Hnts, England – Bookfield, VT: E. Elgar, 1994. 40 Srv. RITZEL, Gerhard Albert Johannes: Schmoller versus Menger: Eine Analyse des Methodenstreits im Hinblick auf den Historismus in der Nationaloekonomie. Frankfurt a. M.: Inaugural-Dissertation, 1950; LOUŽEK, Marek: Spor o metodu mezi rakouskou školou a německou historickou školou: Nejvýznamnější metodologický spor v dějinách ekonomie. Praha: Karolinum, 2001. 41 Viz MISES, Ludwig von: Human Action: A Treatise on Economics. New York: The Fooumdation for Economic Education, 1963 (4. vyd.).

teoretickém, resp. apriorním,42 historickém, resp. aposteriorním, tj. empirickém43 a etickém, resp.

axiologickém.44 Rakouská škola se soustředí na lidské jednání jak v objektivovatelném praxeologickém

a katalaktickém významu, tak v subjektivním významu hodnotových priorit a časových preferencí.

Objektivitu tedy v epistemologickém významu chápe jako intersubjektivitu45 a v jejím hodnotovém

významu s ní pracuje jako se symbolickou formou.46 Rakouská škola tudíž konceptualizuje lidské

jednání jako individuální aktivitu, jež má společenský význam, nikoli jako odosobněné dění ve smyslu

roesseauovské volonté générale47 nebo marxisticky interpretovaného Spinozova deterministického

výroku o svobodě jakožto poznané nutnosti.48

Důraz kladený na individuální lidskou aktivitu nemá za následek jen tzv. metodologický

individualismus49 proti kolektivismu či holismu (byť s postupem se tento rozdíl již nejeví tak příkře jako

kontradiktorní protiklad),50 ale ukazuje se jako velmi důležitý pro praktické historické bádání, protože

nejenom dovoluje oslabit obavy praktikujících historiků z teorie, ale dokáže na jedné straně jasně

koncipovat rozlišení mezi tím, co je, a tím, co být má, a na druhé straně mezi tím, co je ve smyslu

objektivace lidské činnosti, a tím, co je ve smyslu ve smyslu lidské přirozenosti, která ovšem není tzv.

biologickou podstatou člověka, nýbrž logickou strukturou lidské mysli. Rakouská škola tak takřka

s klasickou zřejmostí vyjadřuje kontinuitu idejí v diskontinuitě diskursů,51 což je velmi důležité zejména

pro studium starších historických období, kdy se snadno podléhá jednomu z největších pokušení

historismu, kterým je pokládat staré časy za málo pokročilé, tudíž za málo pokrokové, a tedy za hodné

přezíravého pohledu zakládajícího se na domněle lepším vědění. Minulost mající být přetvořena

v dějiny tak může vystoupit prostě ve své jinakosti, kterou lze sledovat bez podceňujících předsudků, a

42 Viz MISES, Ludwig von: Theory and History: An Interpretation of Social and Economic Evolution. Auburn: Ludwig von Mises Institute, 2007 (elektronické vydání); MISES, Ludwig von: Epistemological Problems of Economics. Princeton, NJ: Van Nostrand, 1960. 43 Viz HUERTA de SOTO, Jesús: Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI – Liberální institut, 2009. 44 Viz HUERTA de SOTO, Jesús: Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie, Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2012. 45 Viz HOPPE, Hans-Hermann: The Economics and Ethics of Private Property: Studies in Political Economy and Philosophy. Boston: Kluwer Academic Publishers, 1993. 46 Srv. CASSIRER, Ernst: Philosophie der smbolischen formen. I-III. Berlin: B. Cassirer, 1923-1929. 47 Srv. MAITLAND, Frederic William: A Historical Sketch of Liberty and Equality as Ideals of English Political Philosophy from the Time of Hobbes to the Time of Coleridge. In: Fisher, H. L. A.: The Collected Papers of Frederic William Maitland kin Three Volumes. Vol. I. London: Cambridge UP, 1911, s. 1-161 (elektronické vydání). 48 Viz BROUK, Bohuslav: O marxismu a svobodě vůle, dostupné z URL: http://bohuslavbrouk.wordpress.com/2013/10/24/bohuslav-brouk-o-marxismu-a-svobode-vule/ [cit. 2014-03-18]. Srv. BROUK, Bohuslav: O šalbě svobody a filosofie. Praha: Volvox Globator, 2011; BROUK, Bohuslav: Problém svobody v lidské kultuře. In: Svědectví, 3, 1960/12, s. 300-323, dostupné z URL: http://www.scriptum.cz/svedectvi/svedectvi_1960_12.pdf [cit. 2014-03-18]. 49 DI IORIO, Francesco: Nominalism and Systemism: On the non-Redusctionist Nature of Methodological Individualism. CHOPE Working Paper No. 2013-07. Center for the History of the Political Economy at Djke University, June 2013, dostupné z URL: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2289318 [cit. 2014-03-31]. 50 Viz LOUŽEK, Marek: Metodologický individualismus, nebo holismus v sociálních vědách? In: Filosofický časopis, 554, 2006/5, s. 679-700, dostupné z URL: http://filcasop.flu.cas.cz/index.php?id=casopis&cislo=5-2006&obsah=218 [cit. 2014-03-18]; VANĚK, Jiří: Příspěvek k metodologii vědy od Carla Mengera jako významný podnět pro moderní liberalismus, dostupné z URL: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/science/Vanek1-01.htm [cit. 2014-03-18]; ŠÍMA, Josef: Rozvíjející se rakouská tradice – od metodologického individualismu k hodnocení hospodářských politik, dostupné z URL: http://www.libinst.cz/clanky-a-komentare/1407-rozvijejici-se-rakouska-tradice-od-metodologickeho-individualismu-k-hodnoceni-hospodarskych-politik/#header [cit. 2014-03-18]. 51 Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: NK ČR, 2002.

tak také vidět její antropologický aspekt,52 v němž se ukazuje stejné či podobné a nikoli jiné a rozdílné,

ale při tom nepodlehnout strukturalistickému bezčasí.53 Úhrnem řečeno, tímto způsobem se dovoluje

nalézt rovnováha mezi časem a trváním, a tudíž nazírat proměnlivou minulost (res gestae) při psaní

dějin (historia rerum gestarum) sub specie aeternitatis. A to vše na základě přirozeného, nikoli

nadpřirozeného rozumu.

Rakouská škola sice připouští dvojí vědeckou metodologii, realisticko-empirickou pro společenské a

exaktní pro přírodní vědy, přece však nebo právě proto tím umožňuje koordinovat a uvést do

rovnováhy objektivní sféru výsledků a subjektivní sféru činností, které se zakládají na použití téhož

individuálního rozumu. V tom smyslu snad lze mluvit o zkoumání významu věcí (objektivní výsledky –

přírodní vědy) na jedné a významu významu věcí (subjektivní činnosti – společenské vědy) na druhé

straně. V naší souvislosti však je důležité především to, že sice lze možná periodizovat historii

ekonomiky, nikoli však politickou ekonomii a tím méně ekonomii vůbec; není tedy zvláštní politická

ekonomie kapitalismu,54 socialismu55 nebo feudalismu.56 A tak snad lze chápat jako systém ekonomii

reflektující introspekci lidské mysli s ohledem na praxeologické aktivity všeobecně či katalaktické

aktivity zvláště, ale méně už ekonomiku v její konkrétnosti a vůbec ne ekonomiku v jisté fázi

historického rozvoje tím, že se bude chápat jako vydělující se periodizační celek. Ekonomie je tedy

jenom jedna (jako vědy pravidelně bývají) a konkrétní historickou ekonomiku nelze vydělovat jako

zvláštní jev, nýbrž posuzovat ji s ohledem na ekonomii vůbec, tj. zda více nebo méně vyhovuje

praxeologickým a katalaktickým pravidlům jednání. Postupovat jinak by znamenalo zaměňovat

ekonomiku politikou. Třebaže se někdy říká, že všechno je politika, je to tvrzení levicové ideologie,

které má právě jen ideologický význam.57 A toho je třeba se ve vědě vyvarovat, protože, třebaže se

někdy tvrdí opak, vědecká ideologie není možná.58

5. Kapitalismus jako ideální typ

Po zjištěních, se kterými přišla rakouská škola, je zcela zřejmé, že kapitalismus nelze pokládat za

systém, ale že je možno mluvit o něm jenom jako o ideálním typu. A jelikož ideální typ není přesně

nasouzený pojem vycházející ze specifických diferencí a zakládající se na kontradiktorní logice, nýbrž

spíše na kontrárních škálách, nelze přesně určit, co kapitalismus je a co není, zato lze říci, která

ekonomika je více a která méně kapitalistická. Z formálního hlediska to sice působí nekorektně,

nicméně historie není a nemůže být formální disciplínou, takže pružnost škálového přístupu jí vyhovuje

více: limitnost ideálního typu dovoluje pracovat spíše s dynamickým než se statickým výkladem, což je

z důvodu časovosti – podstatného rysu dějin a dějinnosti – adekvátní historickému kladení otázek,

protože to dovoluje zjišťovat tendence a určovat trendy průběhu objektivovaných procesů dění a

nevylučovat tím subjektivní základ individuálního jednání. A je to přístup kvalitativní vyhovující

52 O dramatickém hledání takto pojatého antropologického pohledu na dějiny srv. např. GUREVIČ, Aron Jakovlevič: Historikova historie. Praha: Argo, 2007. 53 Srv. např. LÉVI-STRAUSS, Claude: Myšlení přírodních národů. Praha: Československý spisovatel, 1971. 54 Viz např. BRŮŽEK, Antonín: Politická ekonomie kapitalismu. Praha: SPN, 1980. 55 Viz např. ARAKELJAN, Artašes Arkaďjevič: Karel Marx a problémy politické ekonomie socialismu. Praha: Horizont, 1971. 56 Viz např. PORŠNĚV, Boris Fjodorovič: Nástin politické ekonomie feudalismu. Praha: SNPL, 1959; PORŠNĚV, Boris Fjodorovič: Feodalizm i narodnyje massy. Moskva: , 1964. 57 Srv. ELLUL, Jacques: Propaganda: The Formation of Men´s Attitudes. New York: Vintage Books, 1973; ELLUL, Jacques: Money and Power. Downers Grove, IL: Intter-Varsity Press, 1984. 58 Srv. MANNHEIM, Karl: Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991.

realisticko-empirické metodologii společenských věd; že jej nelze kvantifikovat a exaktně interpretovat

tudíž vůbec nevadí. Historie se zakládá na porozumění, které nevyžaduje přesnost, zato se neobejde

bez časové a hodnotové orientovanosti.

Ideální typ kapitalismu ve smyslu rakouské školy není tedy ani konceptualizací dokonalé společnosti,

ani empirickým zobecněním reálné či fakticky existující společnosti, nýbrž reflexí logické struktury

lidské mysli s ohledem na společenské jednání. Struktura jednání koincidující s logickou strukturou

lidské mysli se tak pokládá za přirozenou. Z toho nikterak nevyplývá determinismus ve vztahu ke

konkrétním skutkům lidského jednání a jejich objektivovaným výsledkům, dílům a událostem; díla a

události jsou možné (nebo naopak nemožné, tj. nemyslitelné vůbec nebo za daných podmínek a

okolností), nikoli však nutné. O buducnosti ta zajisté lze mít nejrůznější představy, lze se pokoušet ji

předjímat, lze o jednotlivých dílech a událostech spekulovat, vždy však je ve své konkrétnosti nejistá,

pokud jde o její epistemologickou povahu, a nahodilá, pokud jde o její povahu ontologickou. Vždy tedy

platí contingentia futurorum evenientium a nemůže to být jinak. Jednání kopírující logickou strukturu

lidské mysli je však nejenom jednání přirozené, ale také mravné, protože uchovává lidskou svobodu

sledovat své zájmy a schopnosti podle své odvahy a svých sil. Mravné jednání, které je v tomto pohledu

zároveň jednáním kapitalistickým, tudíž není ani žádným produktem konstruktivistického rozumu, ani

jednáním vycházejícím z volonté général, ale naopak je jednáním, které není autoritativně

regulováno,59 nýbrž určováno svým základem v individuální lidské mysli. Lidské jednání jakožto jednání

kapitalistické je jednání přirozené a svobodné. Kapitalismus tudíž není systém omezující se na jedinou

přechodnou historickou etapu, ale způsob, ke kterému směřuje (nikoli má směřovat!) lidské jednání

vůbec; je to úběžník lidského jednání, antropologická konstanta.

To je tvrzení, resp. zjištěné nepochybně velmi důležité. V posledních několika generacích se totiž

protikladem kapitalismu totiž stal socialismus. A tak připustíme-li, že socialismus je právě tak ideálním

typem jako kapitalismus a nikoli systémem, znamená to pak, že socialismus je takovým způsobem

lidského jednání, které není přirozené a svobodné, nýbrž je regulované; je produktem

konstruktivistického rozumu, vychází z volonté général. Socialismus je utopický ideál,60 který nemá co

dělat s reálnou lidskou společností, který chce reálnou lidskou společnost nahradit něčím jiným, chce

uskutečnit na zemi jakoby království boží,61 jehož je zesvětštěním. Jako utopický ideál je socialismus

negací skutečně existujících společenských vztahů a v politickém ohledu je popřením civilizace.62

Socialismus tudíž není jen negací v epistemologickém smyslu, ale také ve smyslu etickém; socialismus

je principiálně nemravný.63 A k tomu se v jistých případech připojuje protiprávnost, tj. zločinnost

některých na socialistické ideji, resp. ideologii založených režimů.64 Ačkoli samozřejmě právo a morálka

nejsou totéž, trvá i zde tradiční souvislost mezi nimi, kdy sice hřích není předmětem práva, nýbrž toliko

morálky, zato však zjevný hřích se jako zločin předmětem práva stává. Tím se souvislost teorie, historie

a etiky v pojetí rakouské školy stává prakticky zřejmou.

59 O problematice nahrazování mravnosti a morálky regulacemi srv. už WOLLSTONECRAFT, Mary: An Historical and Moral View of the French Revolution. London: J. Johnson, 1795 (elektronické vydání). 60 Srv. ŠIMEČKA, Milan: Sociálne utópie a utopisti. Bratislava: Osveta, 1963; ŠIMEČKA, Milan: Kríza utopizmu: O kontinuite a vyústení utopických názorov. Bratislava: Obzor, 1967; ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku: Příspěvek k typologii reálného socialismu. Köln: Index, 1979. 61 Viz KUEHNELT-LEDDIHN, Erik von: Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi, Praha, 2010. 62 Viz HÜLSMANN, Jörg Guido: Mises: The Last Knight of Liberalism. Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute, 2007 (elektronické vydání). 63 Viz HUERTA de SOTO, Jesús: Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie, Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2012. 64 Viz Zákon č. 198/1993 Sb. Ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, dostupný z URL: http://www.kpv.kozakov.cz/normy/zakon.htm [cit. 2014-03-20].

6. Křesťanská antropologie

Vedle historistického pojetí, které kapitalismus vidí jako systém, a pojetí rakouské školy, které jej vidí

jako ideální typ, se v poslední době objevilo ještě pojetí další, jež vychází z křesťanské antropologie a

udržuje kontinuitu idejí v diskontinuitě diskursů, protože se zakládá na hlubinné křesťanské tradici

táhnoucí se věky až od samých jeho počátků. Běžné mínění je, že apoštolská (ba možná celá

předkonstantinská církev) byla něco jako konfederace anarchokomunistickýck skupin, které měly

veškerý majetek společný. V takovém pohledu je Jidáš v pohrdání ne tolik z toho důvodu, že zradil

Ježíše, ale že chtěl být správcem společných peněz, protože tím projevoval lakotu. Křesťanství se tak

bere jako jakýsi historický předobraz socialismu a komunismu.65 Ale ukazuje se, že to je dezinterpretace

prizmatem moderní sociálně-politické ideologie.66 A také v sociálně-teologickém smyslu bylo prostředí

apoštolské a předkonstantinské církve mnohem rozmanitější, než se běžně předpokládá.67 To platí i

pro stránku organizační.68 Nově se dokonce prosazuje neteologická ekonomická interpretace Ježíšova

působení, založená na novozákonních parabolách, která právě tak popírá pohled na rané křesťanství

jako na socialistickou či anarchokomunistickou společnost.69 Křesťanství se zajisté stavělo proti pozdně

římské společnosti a proti jejímu pohanství, nikoli však proti otroctví ani proti domnělému třídnímu

útlaku. Zcela naopak, stavělo se proti římskému císařství jako sociálnímu státu navazujícímu na

tribunský režim úpadkové římské republiky.70 Křesťanství tedy v žádném případě není primárně ani

antikapitalistické ani prosocialistické (a ovšem ani naopak explicitně antisocialistické a

prokapitalistické), protože směřuje k transcendentním teologickým skutečnostem. Nicméně je na

druhou stranu zcela zřejmé, že podobně jako rakouská ekonomická škola sice nevytváří žádný základ

pro pojímání kapitalismu jako systému, zato však přináší podmínky pro chápání kapitalismu jako

svobodné lidské činnosti vázané na soukromé vlastnictví. Dokonce se dá říci, že v tom je charakteristika

křesťanství nazíraného jako civilizace.71

Zvláště tomistická antropologie ukazuje, že společnost volného trhu, tedy společnost kapitalistická je

slučitelná s křesťanským teologickým pojetím člověka.72 To platí od samých prvopočátků klasické

scholastiky tzv. velkých summ, mezi které patří zejména díla Tomáše Akvinského Summa teologie73

zaměřená na oblast nadpřirozeného rozumu, tj. teologickou a Summa proti pohanům74 zaměřená na

oblast přirozeného rozumu, tj. filozofickou, resp. metafyzickou. Podstatné jsou zejména oblasti týkající

65 Viz např. KAUTSKY, Karl: Původ křesťanství. Praha: SNPL, 1961; KÄMPE, Paul: Kristus a sociální demokracie. Praha: Zář, 1907. V zastřenější podobě RYŠKOVÁ, Mireia: Doba Ježíše Nazaretského: Historicko-teologický úvod do Nového Zákona. Praha: Karolinum, 2008. 66 Viz GRAY, Alexander: The Socialist Tradition: Moses to Lenin. London: Longmans, Green & Co., 1946 (elektronické vydání). 67 Viz DOSKOČIL, Ondřej: Křesťanství v tóze: Lactantius a počátky latinské teologie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2012. 68 Viz ČERVENKOVÁ, Denisa: Jak se křesťanství stalo náboženstvím: Recepce pojmu religion v Tertuliánově Apologetiku. Praha: Karolinum, 2012. 69 Viz GAVE, Charles: Un libéral nommé Jésus: Parabole économique. Paris: Bourin, 2005; GRÖZINGER, Robert: Jesus, der Kapitalis: Das christliche Herz der Marktwirtschaft. München:FinanzBuch-Verlag, 2012. 70 Viz HASKELL, H. J.: The New Deal in Old Rome: How the Government in the Ancient World Tried to Deal with Modern Problems. New York: Alfred A. Knopf, 1947. 71 Viz WOODS, Thomas E. Jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha: Res Claritatis, 2008. 72 Viz ZANOTTI, Gabriel J.: Antropología filosófica cristiana y economía de mercado: Sobre la base de Santo Tomás de Aquino y la Escuela Austriaca de Economía. Madrid: Unión Editorial, 2011. 73 Viz Sancti Thomae de Aquino Summa theologiae, dostupné z URL: http://www.corpusthomisticum.org/sth0000.html [cit. 2014-03-25]. 74 Viz Sancti Thomae de Aquino Summa contra Gentiles, dostupné z URL: http://www.corpusthomisticum.org/scg1001.html [cit. 2014-03-25].

se principium individuationis, lidské osoby, lidské aktivity a soukromého vlastnictví. Za prvé, pokud jde

o principium individuationis,75 zjednodušeně lze říci, že diskuse ve 13. století se týkala otázky, zda

základem, od kterého se odvíjí individuace mezi jsoucny, je jednotlivina, nebo naopak třída jednotlivin,

jedinec, nebo druh, lidská osoba, nebo lidská podstata. Šlo tedy o to, zda základním pohledem má být

individualismus, nebo kolektivismus. Ve 13. století velmi módní averroistický proud76 ve scholastickém

myšlení zdůrazňoval kolektivismus, jako dominantní mínění se však prosadil individualismus zastávaný

mj. Tomášem Akvinským.77 Za druhé, už ve vrcholném středověku nalézáme základy pro křesťanský

personalismus, v němž se lidská osoba78 stává průsečíkem vztahu k bohu, vztahu k jiným lidem a vztahu

samé k sobě. Na počátku 14. stoleté dominikánský lektor Kolda z Koldic ve svých spisech věnovaným

svatojiřské abatyši Kunhutě nastínil tuto otázku ne sice čistě racionálně, ale přece jen symbolicky a

metaforicky.79 Za třetí, scholastické ocenění lidské aktivity je následkem spojení aristotelské etiky80 a

křesťanské morální teologie, na jehož základě lze jasně rozlišit mezi subjektivní a objektivní stránkou

skutku, mezi úmyslem a nehodou, mezi hříchem a zločinem, mezi absolutním dobrem a situačním

dobrem, jakož i lze na tomto základě vidět ošemetnost snahy nahrazovat dobré lepším, resp. existující

ideálním. Konečně za čtvrté, scholastika od 14. a možná už od 13. století vykazuje ve vztahu

k kpspodářským, resp. ekonnonmickým otázkám výrazně liberálního ducha, což je známo

přinejmenším od 50. let 20. století,81 přičemž Někteří autoři 14. a 15. století (včetně českých) jsou

takřka předobrazem moderního ekonomického subjektivismu.82

Právě tak to platí i o sociálním učení katolické církve rozvíjeném od konce 19. století podnes, které se

na tomismu (byť spíše v jeho neotomistické verzi) zakládá,83 třebaže v podání českých autorů to

zpravidla tak nevypadá,84 protože značná část z nich působí, jako by si opravdu zasloužili označení

75 Viz GRACIA, Jorge J. E. (Ed.): Individuation in Scholasticism: The Later Middle Ages and the Counter-Reformation, 1150-1650. Albany, NY: State University of New York, 1994. 76 Srv. např. VAN DEN BERGH, Simon: Die Epitome der Metaphysik des Averroes. Leiden: Brill, 1970; Di GIOVANNI, Matteo: I ndividuation by Matter in Averroes´ Metaphysics, dostupné z URL: https://www.academia.edu/5469662/Individuation_by_Matter_in_Averroes_Metaphysics [cit. 2014-03-25]. 77 Srv. např. TORRELL, Jean-Pierre: La „somme de theéologie“ de saint Thomas d´Aqjuin. Paris: Éditions du Cerf, 1998; TORRELL, Jean-Pierre: Initiation à saint Thomas d´Aquin: sa personne et son eouvre. Paris: Éditions du Cerf – Fribourg: Éditions universitaires, 1993. 78 Viz např. MATOCHA, Josef Karel: Osoba v dějinném vývoji a významu. Olomouc: vlastní náklad, 1929. 79 Viz MARTÍNKOVÁ, Dana – SPUNAR, Pavel (Eds.): Frater Colda: Tractatus mystici. Praha: OIKOYMENH, 1997. 80 Viz např. SYNEK, Ladislav: Lidská přirozenost jako úkol člověka: Filosofická interpretace Etiky Nikomachovy. Praha: Togga, 2011. 81 Viz např. Viz CHAFUEN, Alejandro A.: Víra a svoboda: Ekonomické myšlení pozdních scholastiků. Praha: Wolters Kluwer Česká republika – Liberální institut, 2011. 82 Viz UHLÍŘ, Zdeněk: Traktát Jana z Příbrami De usura. In: HLAVÁČEK, Petr et al.: O felix Bohemia! Studie k dějinám české reformace. Praha: Filosofia, 2013, s. 105-118. 83 Viz ZANOTTI, Gabriel J.: Doctrína social de la Iglesía y liberalismo: ¿Antagonismo o malentendido? La Paz: Instituto de Investigaciones Socio-Económicas, 2008. Srv. ZANOTTI, Gabriel J.: Economía de mercado y doctrína social de Iglesía. Buenos Aires: Editoria de Belgrano, 1985. 84 Viz MLČOCH, Lubomír: Pozvání na cestu: Příspěvek k diskusi o člověku, společnosti a smyslu života podle sociálního učení katolické církve. Praha: Centrum pro sociální otázky při ČBK, 2007; MLČOCH, Lubomír: Ekonomie důvěry a společného dobra – Česká republika v Evropské unii: Pokus o nástin perspektivy. Praha: Karolinum, 2006; MLČOCH, Lubomír: Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2013; RYCHETNÍK, Luděk: Svobodný řád: Úvod do umění si vládnout. Praha: Vyšehrad, 2012. Ani evangelické prostředí se příliš neodlišuje, srv. TROJAN, Jakub S.: Etické vztahy v ekonomice. Praha: OIKOYMENH, 2012. Viz také RICH, Arthur – FLOSS, Karel – TROJAN, Jakub S. et al.: Etika hospodářství: Theologická perspektiva. Praha: ISE, 1994. Zvláštní je, že autoři tohoto ekonomického proudu myšlení jsou zařazování mezi tzv. ekonomické disidenty, čímž se dostávají do kontextu radikálně, až extrémně levicové ideologie, srv. např. JOHANISOVÁ, Naďa: Kde jsou peníze služebníkem, nikoliv pánem: Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a

socialistů, kteří chodí do kostela,85 nicméně takový postoj není jediný.86 Spolu se sociálním učením

katolické církve, které, třebaže to podle použité terminologie nevypadá, do značné míry souhlasí

s katolickými liberály 19. století, jako byli Claude Frédéric Bastiat, Alexis de Tocqueville, Antonio

Rosmini-Serbati či John Emerich Edward Dalberg-Acton Lord Acton a v jistém smyslu také Johann

joseph Ignaz von Döllinger, se rozcíjel i křesťanský personalismus, spjatý s osobami Jacques Maritain,

Romano Guardini, Étienne Gilson, Romano Guardini, Henri de Lubac, Karl Rahner, Bernhard Häring či

u nás Silvestr Maria Braito, Dominik Pecka, Oto Mádr. A na tomto základě dochází ke splývání

katolického personalistického sociálního a ekonomického myšlení s teoretickou a metodologickou

koncepcí rakouské školy. Ačkoli z pohledu katolického církevnictví či akademického ekonomického

mainstreamového establishmentu to působí marginálně, a proto také nepřijatelně, vytváří se tu

konsensus vyššího řádu, ve kterém se spojuje duchoví, tj. teologické a světské, tj. metafyzické a

vědecké myšlení a který je nadkonfesionální. A týká se to osob vykazujících vliv jak katolického, tak

evangelického prostředí a myšlení. Kapitalismus se v tomto širokém proudu pak spojuje s civilizací,

zatímco ne-kapitalismus nese znaky ne-civilizace: a to je důležité, protože v takovém pohledu se

ukazuje soulad s názory jak agnostika Ludwiga von Mises, tak výslovného ateisty Murraye Newtona

člověku. Volary: Stehlík, 2008; JOHANISOVÁ, Naďa: Ekonomičtí disidenti: Kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení. Volary: Stehlík, 2014. 85 Viz FENDRYCH, Martin: Kostelní socialisté, Týden.cz ze dne 30.04.2008, dostupné z URL: http://www.tyden.cz/nazory/martin-fendrych-kostelni-socialiste_56397.html#.UzJ4ToUqRSE [cit. 2014-03-26]. 86 Viz např. katolík AMBROS, Pavel v rozhovoru o apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (dostupné ve španělském originálu z URL: http://www.vatican.va/holy_father/francesco/apost_exhortations/documents/papa-francesco_esortazione-ap_20131124_evangelii-gaudium_sp.html [cit. 2014-03-30]) pro Katolický týdeník 2014, č. 12 (18.-24. března 2014), příloha Perspektivy, č. 6, s. IV: Papež není chorobně závislý na ideji sociální pomoci. Chce najít cestu k životu, najít formu pro podstatné věci. Ačkoli papež František ve své exhortaci vůbec neužívá slova kapitalismus (nebo socialismus), pro české prostředí zcela typicky dezinterpretuje její obsah evangelík HOŠEK, Pavel v rozhovoru pro Katolický týdeník 2014, č. 12 (18.-24. března 2014), příloha Perspektivy, č. 6, s. IV: Způsob, jakým František pojmenovává hříchy bezohledného kapitalismu, způsob, jakým volá církev ke skromnosti a pokoře, jakým zve ke tvořivému a pracovitému bytí pro druhé, k vycházení z hradeb církevní subkultury, způsob, jakým téměř důvěrně a srdečně hovoří k bratřím a sestrám, jimž exhortaci adresuje, působí překvapivě bezprostředním a přesvědčivým dojmem.

Rothbarda. Lze uvést jména Jesús Huerta de Soto,87 Michael Novak,88 Thomas E. Woods Jr.,89 Rodney

Stark,90 Gabriel j. Zanotti,91 Mario Šilar,92 Gary North93 a mnohá jiná.

7. Kapitalismus jako svobodná společnost

Křesťanské myšlení, jak jsme mohli vidět, tedy v žádném případě nemá ani primárně, ani principiálně

negativní poměr ke kapitalismu, a to ani v minulosti, ani dnes. Důležité je zdůraznit, že se to týká i

87 Viz např. HUERTA de SOTO, Jesús: Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI – Liberální institut, 2009; HUERTA de SOTO, Jesús: Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán – CEVRO Institut, 2012; HUERTA de SOTO, Jesús: Socializmus, ekonomická kalkulácia a podnikanie. Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2012. 88 Viz např. NOVAK, Michael: Duch demokratického kapitalismu. Praha: Občanský institut, 1992; NOVAK, Michael: Capitalism and socialism: A Theological Inquiry. Washington, DC: American Enterprise Institute, 1979; NOVAK, Michael: The Catholic Ethic and the Spirit of Capitalism. New York: The Free Press & Maxwell Macmillan International – Toronto: Maxwell Macmillan Canada, 1993; NOVAK, Michael: Business as a Calling: Work and the Examined Life. New York: The Free Press, 1996; NOVAK, Michael: Freedom with Justice: Catholic Social Thought and Liberal Institutions. San Francisco, CA: Harper & Row, 1984; NOVAK, Michael: Filosofie svobody. Praha: Vyšehrad, 1998; NOVAK, Michael: Vyznání katolíka. Brno: CDK, 1995; NOVAK, Michael: Sociální spravedlnost. Praha: Občanský institut, 1993; NOVAK, Michael: The Universal Hunger for Liberty: Why the Clash of Civilizations is not Inevitable. New York: Basic Books, 2004 atd. atd. Srv. také SCHWARZ, Jiří: Křesťanský filosof a ekonom Michael Novak. Praha: Liberální institut, 2002. 89 Viz např. WOODS, Thomas E. Jr.: How the Catholic Church bulit the Western Civilization. Washington, DC: Regnery Publishers – Lanham, MD: National Book Network, 2005; WOODS, Thomas E. Jr.: The Church confronts Modernity: Catholic Intellectuals and the Progressive Era. New York: Columbia UP, 2004; WOODS, Thomas E. Jr.: The Church and the Market: A Catholic Defense of the Free Economy. Lanham, MD: Lexington Books, 2005; WOODS, Thomas E. Jr.: Beyond Distributism. Grand Rapids, MI: Acton Institute, 2008 atd. 90 Viz např. STARK, Rodney: The Rise of Christianity: A Sociologist reconsiders History. Princeton, NJ: Princeton UP, 1996; STARK, Rodney: The Victory of Reason: How Christianity led to Freedom, Capitalism, and Western Success. New York: Random House, 2005; STARK, Rodney: Acts of Faith: Explaining the Human Side of Religion. Berkeley, CA: University of California Press, 2000; STARK, Rodney: For the Glory of God: How Monotheism led to Reformations, Science, Witch-Hunts, and the End of Slavery. Princeton, NJ: Princeton UP, 2003; STARK, Rodney: God´s Batalions: The Case for the Crusades. New York: HarperOne, 2009; STARK, Rodney: The Triumph of Christianity: How the Jesus Movement became the World´s Largest Religion. New York: HarperOne, 2011; STARK, Rodney: One True God: Historical Consequences of Monotheism. Princeton, NJ: Princeton UP, 2001; STARK, Rodney: Cities of God: The Real Story of How Christianity became an Urban Movement and conquered Rome. San Francisco, CA: Harper San Francisco, 2006 atd. 91 Viz např. ZANOTTI, Gabriel J.: Persona humana y libertad. Santiago de Chile: Centro de Estudios Públicos, 1985; ZANOTTI, Gabriel J.: Fundamentos filosóficos y epistemológicos de la praxeología. San Miguel de Tucumán: Editorial UNSTA, 2004 atd. 92 Viz např. ŠILAR, Mario: The Practical Value of Natural Law Theory in the Work of St. Thomas Aquinas. In: Torralbe, José María – Šilar, Mario – García Martínez, Alejandro Néstor: Natural Law: Historical, Systematic and Juridical Approaches. Newcastle upon Tyne, UK: Cambridge Scholars Publications, 2008, s. 301-327; ŠILAR, Mario: Racionalidad práctica: intencionalidad, normatividad y reflexividad. Pamplona: Servicio de Publicaciones de la Universidad de Navarra, 2009 atd. 93 Viz NORTH, Gary: Tools of Dominion: The Case Laws of Exodus. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1990; NORTH, Gary: Leviticus: An Economic Commentary. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1994; NORTH, Gary: Political Polytheism: The Myth of Pluralism. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1989; NORTH, Gary: Victim´s Rights: The Biblical View of Civil Justice. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1990; NORTH, Gary: The Dominion Covenant: Genesis. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1982; NORTH, Gary: Puritan Economic Experiments. Tyler, TX: Institute for Christian Economics – Fort Worth, TX: Dominion Press, 1988; NORTH, Gary: Honest Money: The Biblical Blueprint for Money and Banking. Fort Worth, TX: Dominion Press – Nashville, TN: Thomas Nelson, 1986; NORTH, Gary: Moses and Pharaoh: Dominion Religion versus Power Religion. Tyler, TX: Institute for Christian Economics, 1985 atd. atd.

myšlení katolického, nikoli jen evangelického či protestantského, jak by se mohlo soudit z konstruktu

„protestantská etika a duch kapitalismu“. Je však zcela zřejmé, že křesťanské myšlení se zabývá

především a prvotně bohem a vztahem člověka k bohu a teprve druhotně a zprostředkovaně vztahem

člověka k člověku, resp. vztahy mezi lidmi, tj. záležitostmi sociálními, ekonomickými a kulturními.

Křesťanství je nejprve vírou jakožto aktem (fides qua creditur Augustina Hipponského, fides implicita

Tomáše Akvinského) a teprve pak vírou jakožto předmětem (fides quae creditur Augustina

Hipponského, fides explicita Tomáše Akvinského). Sociální a politicko-ekonomická forma je tudíž pro

křesťanství irelevantní potud, pokud jednomu každému člověku dovoluje svobodné hledání boha a

svobodné utváření vztahu k ostatním lidem. Svobodným hledáním a svobodným vztahem se rozumí

aktivita nepříčí se vlastnímu svědomí, kterou lze v tom smyslu považovat za snahu konat dobro, protože

sice ospravedlňuje víra,94 avšak zároveň víra bez skutků je mrtvá.95 Jde tedy o svobodu lidského srdce,

svobodu řeči i svobodu jednání podřízenou svědomí; společenské vztahy, tj. politické, ekonomické,

sociální a kulturní formy se pak posuzují podle toho, zda svoboda podřízená svědomí je v jejich rámci

uplatnitelná, tj. zda není záměrně či mimovolně, přímo nebo nepřímo potlačována, a to jak jednotlivci,

tak zejména celou společností, resp. veřejnou mocí jakožto její jak skutečné, tak domnělé

reprezentace.96

Křesťanství tak prosazuje lidskou svobodu, tj. svobodnou osobu ve svobodné společnosti. A to není jen

projev aggiornamenta po Druhém vatikánském koncilu, nýbrž je to základní vlastnost křesťanství od

dob patristických, ba apoštolských.97 Hovořit tedy o tom, že křesťanská svoboda je něco jiného než

lidská svoboda ve společnosti, je hrubým neporozuměním věci,98 nebudeme-li ovšem lidský život ve

společnosti chápat pietisticky a kvietisticky, jak to některé významné křesťanské osobnosti činí.99 Lidská

svoboda ve společnosti je založena na svobodném jednání, které není libovůlí, ale ohledem na druhé

v důsledku interakce s nimi. Svobodné společenské jednání je tudíž katalaktické, tj. založené na směně

hodnot, a reciproční, tj. založené na oboustranně přijatelném a přijatém směnném poměru, který je

vyjádřen cenou, jež je zároveň spravedlivou cenou. Přitom je nutno zdůraznit, že předmětem směny

jsou hodnoty jak materiální, tak ideální, předměty, služby a dokonce intelektuální a mravní entity.

Volný trh tudíž není prostorem pouhých vulgárních majetkových transakcí, jak by někdo mohl říci, ale

především prostorem směny idejí. V křesťanském myšlení, či přinejmenším v tomto proudu

křesťanského myšlení se volný trh stává kolbištěm idejí, které směřují k bohu, nebo se odpoutávají od

boha, právě proto, že člověk má svobodnou vůli volit mezi dobrem a zlem. Volný trh tak představuje

lidský život na tomto světě a v tomto světě, život hic et nunc, jehož následkem je pak takový či onaký

život věčný, protože ekonomika není pouhé materiální hospodaření zajišťující subsistenci ve smyslu

představy, že nejen pouhým chlebem živ jest člověk,100 ale svobodné jednání spočívající nejenom

94 Srv. Rm 1,17; Rm 3,26; Rm 5,1; Rm 9,30; Gal 2,16; Gal 5,5; Phil 3,9; Hbr 10,38. 95 Srv. Iac 2,20; Iac 2,26. 96 Viz např. HÄRING, Bernhard: Láska je víc než přikázání. Praha: Vyšehrad, 1996; HÄRING, Bernhard: V bezpečí a svoboden. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2009; HÄRING, Bernhard: Das Gesetz Christi: Moraltheologie, dargestellt für Priester und Laien. Freiburg i. B.: E. Wewel, 1954; HÄRING, Bernhard SALVOLDI, Valentino: Tolerance: Towards an Ethic of Solidarity and Peace. New York: Alba House, 1995; HÄRING, Bernhard: Frei in Christus: Moraltheologie für die Praxkis des christlichen Lebens. Freiburg i. B.: Herder, 1989; HÄRING, Bernhard: Morality is for persons. New York: Farrar, Straus and Giroux, 1971; HÄRING, Bernhard: The Liberty of the Children of God. Staten Island, NY: Alba House, 1966. 97 Srv. např. SIEDENTOP, Larry: Inventing the Individual: The Origins of western Liberalism. London: Penguin Books, 2014. 98 Viz např. ROKYTA, Jan: Doba a dílo Petra Chelčického. Blansko: Miloš Palatka – ALMI, 2013. 99 Viz např. BERGER, Arnold E. (Ed.): Luthers Werke: Kritisch durchgesehene und erläuterte Ausgabe. 1. Leizig – Wien: Bibliographisches Institut, 1917, s. 35-140 (Von den guten Werken) a 237-278 (Ein Sendbrief an den Papst Leo X. Von der Freiheit eines Christusmenschen). 100 Viz Dt 8,3; Mt 4,4; Lc 4,4.

ve výběru, co si pořídit, ale také v rozhodování, co následovat. Svobodná společnost je společností

volného trhu – a to je ovšem kapitalismus. Kapitalismus je tedy přinejmenším plně slučitelný

s křesťanstvím.

Z křesťanského pojetí vyplývá, že kapitalismus je pojmově totožný se svobodnou společností a že

křesťanské pojetí kapitalismus je zcela souběžné s pojetím rakouské školy kapitalismu jakožto ideálního

typu a naopak zcela nesouladné s historistickým, pozitivistickým či marxistickým pojetím kapitalismu

jakožto systému, resp. periodizačně jasně vymezené jednotky v dějinách lidstva. Avšak problém je

jednak v tom, že křesťanské myšlení v rámci ideových bojů kolem moderny a aggiornamenta podléhá

světským moderním a postmoderním formám výrazu, mezi něž patří historismus a sekundárně potom

kritika kapitalismu jakožto zástupného slova pro aktuálně existující realitu a přijímání socialismu

jakožto zástupného slova pro ideální stav, pro zesvětštělé království boží. Zdá se, že křesťané, kteří si

uvědomují nutnost proměnit své vyjadřování v návaznosti na dobové změny, by měli být uvážlivější

v tom, co přijímají. A problém je jednak také v tom, že dnes zhusta nebývá jasné vymezení svobody,

zda se totiž týká spontánního využívání přirozeného řádu, anebo zda se vztahuje k vytváření mimo-

přirozeného, ne-přirozeného řádu, tzn. je to problém spontánní řád versus konstruktivistický řád.101

Jestliže křesťanská antropologie vidí svět jako přirozený řád a nikoli jako řád konstruktivistický, potom

také vidí přirozenost nikoli pouze jako logickou strukturu lidské mysli, ale také jako podstatný

dvojpohlavní charakter lidských bytostí, chápe tedy pohlaví zásadně jako fyzické pohlaví sex (sexus) a

nikoli jako pohlaví sociálně vykonstruované či dokonce individuálně zvolené, gender (genus).102 Totéž

platí pro další sociální konstrukty, jako např. marxistický dichotomický pojem společenské třídy (třída

o sobě – třída pro sebe). Přece však pro takového sociální agregáty, do nichž se člověk tzv. rodí, vyvinula

katolická teologie pojem sociální spravedlnosti (podstatně odlišný od sociální spravedlnosti, jak je

chápána dnes103), a to jak ve verzi konzervativní (Luigi Taparelli d´Azeglio,104 který sociální spravedlnost

spatřoval v ochraně společenství, tzv. malých společností proti tzv. velké společnosti105), tak ve verzi

liberální (Antonio Rosmini Serbati,106 který sociální spravedlnost viděl v právu národů na sebeurčení).

Pro křesťanské, resp. katolické přitakání kapitalismu jakožto svobodné společnosti (či svobodné

společnosti jakožto kapitalismu) je tudíž enormně důležité spojení svobody jakožto daru božího, lidské

přirozenosti jakožto jak logické struktury lidské mysli, tak pohlavnosti mimo sociální konstruktivismus

a konečně sociální spravedlnosti jakožto rovnováhy mezi společností a společenstvím, tj. mezi velkou

společností a malými společnostmi. Bez křesťanské antropologie by byla historická realizace

kapitalismu dlouhodobě nemožná.

101 Viz KLOS, Jan: Spontaneous Order versus Organized Order. In: Journal of Markets and Morality, 6, 2003, č. 1, s. 161-176, dostupné z URL http://www.marketsandmorality.com/index.php/mandm/article/view/494 [cit. 2014-03-31]. 102 Viz PŘÍHODA, Petr: Homosexualita jako úděl i jako politikum. In: Katolický týdeník 2014, č. 12 (18.-24. března 2014), příloha Perspektivy, č. 6, s. I. 103 Viz BURKE, Thomas Patrick: The Concept of Justice: Is Social Justice Just? London: Bloomsbury, 2012. 104 Viz TAPARELLI d´AZEGLIO, Luigi: Della nazionalità. Firenze: P. Ducci, 1849; TAPARELLI d´AZEGLIO, Luigi: Saggio teoretico di diritto naturale appoggiato sul fatto. Napoli: All´Uffizio della Civiltà Cattolica, 1850; TAPARELLI d´AZEGLIO, Luigi: Corso elementare di diritto naturale. Modena: C. Vincenzi, 1851; TAPARELLI d´AZEGLIO, Luigi: Esamen critico degli ordini rappresentativi nella società moderna. Roma: Civiltà Cattolica, 1854. 105 Viz TÖNNIES, Ferdinand: Gemeinschaft und Gesellschaft: Abhandlung des Communismus und des Socialismus als empirischer Culturformen. Leipzig: Fues, 1887. Srv. YONAI, Derek K.: Coffee, symbolism and the free market: A divine plan for communication – and a good brew…, dostupné z URL: http://www.catholicismusa.com/coffee-symbolism-and-the-free-market/ [cit. 2014-03-31], který píše o a large impersonal society. 106 Viz ROSMINI SERBATI, Antonio: Della sommaria cagione per la quale stanno o rovinano le umane società: La società ed il suo fine. Milano: Pogliani, 1837; ROSMINI SERBATI, Antonio: Antropologia in servigio della scienza morale. Milano: Pogliani, 1838; ROSMINI SERBATI, Antonio: Il communismo ed il socialismo. Firenze: Società tipografica, 1849.

8. Historické kořeny kapitalismu

V předchozím textu jsem se snažil nastínit konceptuální problémy související s charakteristikou

kapitalismu a kapitalistické společnosti, jakož i nastínit jejich řešení. Vzhledem k tomu, že tyto otázky

zahrnují celý multidisciplinární komplex, nemá smysl je řešit detailněji než jen na této nejnižší možné

úrovni společného jmenovatele. Podstatné je, že ze stručného rozboru problematiky kapitalismu a

kapitalistické společnosti vyšla potřeba zásadně odmítnout historistické stanovisko, z něhož vychází jak

pozitivistická, tak marxistická koncepce, tak – s důrazem na formulaci problémů a jejich induktivní

empirickou falzifikaci – také koncepce tzv. historické vědy, a naopak potřeba přijmout stanovisko, ze

kterého vychází rakouská škola se svou teorií apriorní společenské vědy, jakož i tzv. antropologická

historie107 a které je blízké i celé dlouhé křesťanské tradici. Nyní se tedy mohu obrátit k historickým

kořenům kapitalismu a kapitalistické společnosti a nastínit rozmanité myšlenkové základy, jejichž

srůstání působilo na praktické aktivity lidí, takže celá společnost začala nabírat trend výrazného

kvantitativního nárůstu kapitalistický ch rysů, takže o ní s větší či menší licencí lze hovořit jako o

společnosti kapitalistické.

a. Patristika

Jakkoli nepochybné počátky individuálního svobodného jednání a kapitalistického volnotržního

přístupu k činnostem a transakcím lze hledat již v některých pasážích Starého zákona, jiné aspekty

starozákonního myšlení jsou více méně kolektivistické a blízké anarchokomunistickému altruismu.

Toto napětí se ještě v současnosti výrazně projevuje v instituci izraelského kibucu.108 Poněkud jinak je

tomu v případě Nového zákona. Ačkoli Nový zákon je výrazně spirituálnější než Starý zákon a třebaže

je důsledněji zaměřen na transcendentní svět království božího, v žádném případě nepomíjí materiální

lidské jednání, které chápe tak, že skrze vztahy k lidem se člověk právě tak vztahuje k bohu, jako když

se k němu obrací přímo. Materiální záležitosti se sice nazývají malými věcmi,109 jakož i v materiálních

záležitostech činní lidé se nazývají malými lidmi,110 nicméně malé věci v kontextu evangelia vedou

k velkým událostem spásy, které mění malé lidi ve velké.111 Jestliže však člověk nevěnuje péči těmto

malým věcem, bude mu odňato i to málo, co má, a on sám se stane ještě menším. Vyhýbat se

praktickému životu se tedy podle evangelia nevyplácí, etika a ekonomika nejsou v rozporu.112 A jelikož

ekonomikou v tomto smyslu se rozumí ekonomika volnotržní, tj. kapitalistická, je zřejmé, že vztah ke

107 O těžkém procesu vznikání a růstu tzv. antropologické historie viz např. GUREVIČ, Aron Jakovlevič: Historikova historie. Praha: Argo, 2007. 108 Viz SIMONS, Tal – INGRAM, Paul: The Kibbutz for Organizational Behavior. In: Research in Organizational Behavior, 22, 2000, s. 283-343, dostupné z URL: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S019130850022008X# [cit. 2014-04-03]. Srv. KERSHNER, Isabel: The Kibbutz Sheds Socialism and Gains Popularity. In: New York Times, 28. srpna 2007, dostupné z URL: http://www.nytimes.com/2007/08/27/world/middleeast/27kibbutz.html?pagewanted=2&_r=2 [cit. 2014-04-03]; McCarthy, Rory: Israel´s oldest kibbutz votes for privatisation. In: Guardian, 20. února 2007, dostupné z URL: http://www.nytimes.com/2007/08/27/world/middleeast/27kibbutz.html?pagewanted=2&_r=2 [cit. 2014-04-03]. 109 Srv. Mt 25,21; Mt 25,23. 110 Srv. Mt 5,19; Mt 10,42; Mt 25,40. 111 Srv. Lc 16,10; Lc 19,17. 112 O protikladnosti ekonomiky vůči etice srv. naopak MALÝ, Radomír: Jsou kapitalismus a socialismus slučitelné s katolickou sociální naukou?, dostupné z URL: http://www.stjoseph.cz/clanky/kapitalismus_socialismus_vira_radomir_maly.htm [cit. 2014-04-03].

kapitalismu už v evangeliích je relativně vstřícný, třebaže nelze říci, že by byl jednoznačně přitakávající,

protože evangelium je dobrá zpráva o spáse člověka, nikoli pozitivní informace o jeho světském štěstí.

Tato vstřícnost je však pro budoucí vývoj křesťanství zcela podstatná.

Přelomového významu je doba od vlády císaře Diokleciána (284-305) do vlády císaře Konstantina (306-

337). Nejde tu ani tak o toleranční Milánský edikt (313), jako o působení Lucia Caecilia Firmiana

Lactantia (cca 260-317). Z dnešního pohledu se dá říci, že Lactantius křesťanství globalizoval113 a

stoicizoval,114 resp. romanizoval.115 Zároveň je adaptoval obvyklému antickému pohledu na

náboženství jako sociální fenomén.116 S tím souvisí Lactantiova adaptace Ciceronovy praktické filozofie

a zejména důraz na propojení občanské spravedlnosti (iustitia civilis) se spravedlností přirozenou

(iustitia naturalis).117 Lactantiova antropologie se tak dostává do vztahu napětí mezi křesťanským a

antickým pojetím člověka.118 Spojení Jeruzaléma a Athén, tj. antická akulturace křesťanství však

rozhodně nebyla lehkým procesem a působila mnohým problémy svědomí, které museli řešit, pokud

se nechtěli zcela zbavit civilizace.119 V evangelické tradici je doba, v níž Lactantius žil, ostře kritizována

jako doba zesvětštění křesťanství, protože se do ní hlásila tzv. Konstantinova donace; jakkoli se ukázala

být podvrhem, kritika zůstala. Vidíme však, že Doba Konstantina I. Velikého však prostě znamenala

prosazení křesťanství jako typického náboženství měst římské číše, a tím také definitivně přiblížila

(křesťanskou, resp. katolickou) teologii (římskému) právu, a tedy také společnosti, v níž více méně

dominovaly katalaktické, tržní, zbožně-peněžní vztahy. Náznak, který vytvořil Quintus Septimius

Florens Tertullianus (cca 160-cca 220), tak doznal svého dovršení a křesťanství se přestalo vzpírat světu,

jak to v prvních třech stoletích své existence čas od času činívalo.

Zhruba o sto let později se Augustinus Aurelius (354-430) zabýval podstatnou časovostí člověka, která

je dána nejenom jeho místem v plynutí vnějšího času, ale také – a to zejména! – jeho vnitřním časovým

prožíváním. Základem lidského postavení ve světě tedy není jedna jediná dějinnost v obvyklém smyslu,

ale dichotomie tzv. velkých a tzv. malých dějin.120 Lidský pobyt ve světě, přítomnost, minulost,

budoucnost, tedy dějiny, se tak vzájemně vrství na sebe, jakož i paralelně probíhají vedle sebe, přičemž

to, co tyto vrstvy a proudy spojuje, jsou subjektivní činnosti individuálních lidských bytostí, přičemž

113 Viz DOSKOČIL, Ondřej: Křesťanství v tóze: Lactantius a počátky latinské teologie. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2012. 114 Viz COLISH, Marcia L.: Stoic Tradition from Antiquity to the Early Middle Ages. II. Stoicism in the Christian Latin Thought through the Sixth Century. Leiden: Brill, 1990; ANDRÉ, Jean Marie: Lactance et l´idée stoïcienne de justice. In: SOETARD, Michel (Ed.): Valeurs dans le stoïcisme: Du Portique à nos jours. Lille: Presses universitaires, 1993, s. 131-148. 115 Viz DIGESER, Elizabeth DePalma: The Making of a Christian Emppire: Lactantius and Rome. Ithaca, NY – London, England: Cornell UP, 2000. 116 Viz BUCHHEIT, Vinzenz: Die Definition der Gerechtigkeit bei Laktanz und seinen Vorgängern. In: Vigiliae christianae, 33, 1979, s. 356-374; LOI, Vincenzo: La funzione sociale della iustitia nella polemica anti-pagana di Lattanzio. In: Letterature comparate: Problemi e metodo. Bologna: Pàtron, 1981, s. 843-852; LOI, Vincenzo: La giustizia sociale nell´etica Lattanziana. In: Augustinianum, 17, 1977, s. 153-160. 117 Viz HECK, Eberhard: Iustitia civilis – iustitia naturalis: à propos du jugement de Lactance concernant les discours sur la justice dans le De re publica de Cicéron. In: FONTAINE, Jacques – PERRIN, Michel (Eds.): Lactance et son temps: Recherches actuelles. Paris: Beauchesne, 1978, s. 171-184; EGGER, Carl: De Caecilio Firmiano Lactantio Cicerone christiano. In: Latinitas, 1, 1953, s. 38-53; WOJTCZAK, Jerzy Andrzej: De Lactantio Ciceronis aemulo et sectatore. Warszawa: PAN, 1969. 118 Viz PERRIN, Michel: L´homme antique et chrétien: L´anthropologie de Lactance. Paris: Beauchesne, 1981. 119 Viz RICHARD, Gaston: Les obstacles à la liberté de conscience au IVe siècle de l´ére chrétienne. In: Revue des études anciennes, 42, 1940, s. 498-507. 120 Nemám zde však na mysli napětí mezi dějinami univerzálními a globálními, resp. národními na jedné a regionálními nebo lokálními na druhé straně, viz KALINOVÁ, Lenka: „Malé“ a „velké“ dějiny. In: Listy, 2003, č. 6, dostupné z URL: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=036&clanek=060339 [cit. 2014.04-04], nýbrž dění, tj. události a další výsledky lidských činností na jedné a lidské činnosti samotné na druhé straně.

jakoukoli činnost je vidět v trojí souvislosti myšlení (sféra subjektivní), sdělování (sféra intersubjektivní)

a konání (sféra objektivní). Z takto pojatého komplexu myšlení, sdělování a konání plyne rovnost a

reciprocita aktérů a v důsledku toho i jejich zodpovědnost, což znamená souvislost mezi rozhodnutím

a výsledkem, resp. nákladem a výnosem. Vždy tudíž musí být něco za něco, nikdy nesmí být něco za

nic. V tom je směna, ale je třeba vidět, že předmět (ve formálním, nikoli materiálním významu) směny

a jeho hodnota, resp. předměty směny a jejich hodnoty se u všech aktérů liší, nadto nemusí být pouze

materiální či ideální ve významu intelektuální a jejich hodnota nemusí být vyjádřena cenou. Augustinus

Aurelius tak na jedné straně ve spisu De civitate dei121 řeší rozporuplné sepětí dějin spásy a dějin světa

a na druhé straně se v autobiografickém spisu Confessiones122 věnuje hříchu ovlivňujícímu lidské cítění

a myšlení a následně i lidskou činnost, protože z důvodu prvotního hříchu má lidský pobyt ve světě

podstatnou charakteristiku non posse non peccare.123 Ačkoli tu vidí především souvislost mezi hříchem,

svobodou a milostí, nelze tomu rozumět jen ve striktním teologickém významu, ale naopak ve významu

veškerého praktického jednání. Augustinova antropologie je antropologií bytostné aktivity člověka.

Koncem 5. století ještě Gelasius I. (papežem 492-496) v průběhu akaciovského schismatu souvisejícího

s monofyzitismem sepsal dílo De duabus in Christo naturis124 a východořímskému císaři Anastasiovi

poslal list zvaný Duo sunt,125 v nichž rozlišuje různé moci, tj. světskou duchovní, podle jejich různých

profilujících činností,126 čímž vytvořil ideový prostor pro uplatnění svobodné lidské aktivity ve volném

prostoru, který vytvořily konkurující si moc světská a duchovní.127 Tak vzniklo – zatím jenom potenciální

– místo pro volný trh, svobodnou společnost, kapitalismus. Jestliže však vedeme v patrnosti, že

kapitalismus není systém, nýbrž prostě svobodná společnost vyznačující se jistou formou aktivit, která

není výhradně hospodářská, nýbrž je prostě směnná, katalaktická a která se vyznačuje důrazem na

časovou a hodnotovou preferenci jednotlivých aktérů, je zřejmé, že je bez takovéhoto myšlenkového

základu v zásadě nemožná, třebaže on sám je pouhou conditio sine qua non a volný trh, svobodná

121 Viz AUGUSTINUS, Aurelius: De civitate Dei. Paderborn: Schöningh, 1967. 122 Viz AUGUSTINUS, Aurelius: Confessiones. Münster: Aschendorff, 1987. 123 Viz např. ARMSTRONG, Chris: A little guide to Augustine´s thought on sin, freedom, and grace, dostupné z URL: http://gratefultothedead.wordpress.com/2011/11/01/a-little-guide-to-augustines-thought-on-sin-freedom-and-grace/ [cit. 2014-04-04]. 124 Viz THIEL, Andreas: Epistolae Romanorum pontificum genuinae et quae ad eos scriptae sunt. 1. A S. Hilaro usque ad Pelagium II. Brunsberg: E. Peter, 1868, s. 544-557. 125 Viz SCHWARTZ, Eduard: Publizistische Sammlungen zum acacianischen Schisma. München: C. H. Beck, 1934. Srv. PL,187,458D-459D, dostupné z URL: http://www.documentacatholicaomnia.eu/01p/0492-0496,_SS_Gelasius_I,_Epistolae_Et_Decreta,_MLT.pdf [cit. 2014-04-04]. 126 Srv. KNABE, Lotte: Die Gelasianische Zweigewaltentheorie bis zum Ende des Investiturstreits. Vaduz: Kraus Reprint, 1965; GMELIN, Ulrich: Auctoritas: Römischer Princeps und päpstlicher Primat: Geistige Grundlagen römischer Kirchenpolitik. Stuttgart: Kohlhammer, 1937; CHARANIS, Peter: Church and State in the Late Roman Empire: The Religious Policy f Anastasius the First, 491-518. Madison, WI: University of Wisconsin Press, 1939; ZIEGLER, Aloysius K.: Pope Gelasius I and His Teaching on the Relation of Church and State. In: Catholic Historical Review, 27, 1942, s. 412-437; DVORNIK, Francis: Pope Gelasius and Emperor Anastasius I. München: C. H. Beck, 1951; ULLMANN, Walter: Gelasius I. (492-496): Das Papsttum an de Wende der Spätantike zum Mittelalter. Stuttgart: A. Hiersemann, 1981; COTTRELL, Alan: Auctoritas and Potestas: A Reevaluation of the Correspondence of Gelasius I on Papal-Imperial Relations. In: Mediaeval Studies, 55, 1993, s. 95-109, dostupné z URL: https://brepols.metapress.com/content/921r153156j87851/resource-secured/?target=fulltext.pdf [cit. 2014-04-04]; ANASTOS, Milton V.: Constantinople and Rome. In: ANASTOS, Milton V.: Aspects of the Mind of Byzantium: Political Theory, Theology, and Ecclesiastical Relations with the See of Rome. Aldershot, Hampshire, Great Britain - Burlington, VT: Ashgate/Variorum, 2001, dostupné z URL: http://www.myriobiblos.gr/texts/english/milton1_7.html [cit. 2014-04-04]. 127 Srv. ACTON, John Emerich Edward Dalberg-Acton, First Baron: Essays on Freedom and Power. Boston, MA: Beacon Press, 1949 (elektronické vydání).

společnost, kapitalismus z něj nutně nevyplývá; od spirituální, byť prakticky zaměřené, patristiky je

k němu ještě dlouhá cesta.

b. Křesťanský humanismus

Po rozpadu antické civilizace v důsledku příliš štědrého sociálního státu128 a po tzv. stěhování národů129

se situace v Evropě postupně opět stabilizovala. Ale civilizační úpadek byl nezpochybnitelný, protože

sociální náklady a z nich plynoucí rozmařilost zcela spotřebovaly práci, která byla do té doby dlouhou

řadou generací antických národů kapitalizována a akumulována. Obdivuhodným výkonem tudíž bylo

jen to, že se mnichům vůbec podařilo uchovat povědomí o dřívější kultuře a civilizaci a zachránit

základní fond jejích intelektuálních počinů a výdobytků. Mnišská kultura130 však nejenom přenesla

zbytky staré kultury a civilizace do nového, ale dokázala k tomu vytvořit přidanou hodnotu. Řehole

benediktinského řádu131 totiž jasnou formulaci hospodaření s časem v kolektivní lidské činnosti a

využívání času pro diferencované lidské zájmy. Vzhledem k tomu, že převratné doby hroucení civilizace

a pohybu obrovských mas lidí132 přinášela ustavičná nebezpečí, v lidské mysli se uhnízdila představa

nepřátel nejenom viditelných, ale i neviditelných. A tak bylo prvním úkolem mnichů jakožto

profesionálů náboženského života zajistit ustavičně trvající modlitby, které měly zaručit boží ochranu

a pomoc; den byl rozdělen do tzv. hodinek, kdy modlitby probíhaly. Každé společenství mnichů se však

také zcela samozřejmě muselo postarat o své živobytí, o sovu subsistenci, takže části dne byly

pravidelně věnovány společné, byť nikoli nutně kolektivní, fyzické a organizační práci. A konečně –

protože každý člověk je samostatnou bytostí vyznačující se individuálním vztahem k bohu – byla část

každého dne věnována individuálním speciálním činnostem podle zájmů a schopností každého mnicha

– zájem každého mnicha na činnosti samé byl recipročně vyvažován zájmem ostatních mnichů na jejích

výsledcích, ale platilo to také v širší měřítku vztahu kláštera k jeho okolí. Opat měl sice právo i povinnost

určovat a rozdělovat také tyto individuální činnosti, nicméně nesměl to činit libovolně a svévolně, nýbrž

s moudrou rozvahou a s ohledem na jednotlivé osoby (a za nedodržování této zásady byl podle práva

odvolatelný). Je tudíž zřejmé, že mnišská kultura prostřednictvím svých komunit vykazovala

nepochybné rysy svobody – a třebaže to nebyla svoboda nárokování, jak někteří svobodu chápou dnes,

byla to svoboda volby mezi činnostmi, které brala v potaz i takové minuciózní věci, jako že všechno

128 Viz HASKELL, Henry Joseph: The New Deal in Old Rome: How Government in the Ancient World Tried to Deal with Modern Problems. New York: Alfred A. Knopf, 1947. 129 Srv. např. SVOBODA, Bedřich: Čechy v době stěhování národů. Praha: Academia, 1965; SCHLETTE, Friedrich: Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou: Kulturní dějiny Germánů do konce doby stěhování národů. Praha: Orbis, 1977; ZÍBAR, Radoslav: Období stěhování národů: Od r. 192 do r. 731. Praha: Jan Vašut, 1998; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2003; DROBERJAR, Eduard: Věk barbarů: České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha: Paseka, 2005; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila – HOOLA, Aleš – MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované, Arabové. Praha: Vyšehrad, 2006; PLEINEROVÁ, Ivana – PLEINER, Radomír – TEMPÍR, Zdeněk: Březno und germanische Siedlungen der jüngeren Völkerwanderungszeit in Böhmen. Praha: AÚ AV ČR, 2007; TEJRAL, Jaroslav: Barbare nim Wandel: Beiträge zur Kultur- und Identitätsumbildung in der Völkerwanderungszeit. Brno: Archäologisches Institut, 2007; SALAČ, Vladimír – DROBERJAR, Eduard et al.: Doba římská a stěhování národů. Praha: AÚ AV ČR, 2008; TEJRAL, Jaroslav: Einheimische und Fremde: Das norddanubische Gebiet zur Zeit der Völkerwanderung. Brno: Archäologisches Institut, 2011. 130 Viz LECLERCQ, Jean: L´amour des lettres et le désir de Dieu: initiation aux auteurs monastiques du Moyen Âge. Paris: Éditions du Cerf, 1957. 131 Viz Regula Benedicti – Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěch a sv. Markéty, 1998. 132 S tím souvisela i naprostá proměna dosavadních mocenských poměrů a z ní vyplývající antropologické důsledky, srv. CANETTI, Elias: Masa a moc. Praha: Arcadia, 1994.

chtěné nemusí být nutně dobrovolné (rozdíl voluntary – euvoluntary) a že i donucení může být

dobrovolné (voluntary coercion).133 Tato relativnost svobody byla jejím důležitým rysem tehdy a je jím

i dnes.134 Zdá se, že s touto svobodou se Evropa zrodila135 – a že s jejím opomíjením se vystavuje

nebezpečí své smrti.

Od 12. století se postupně začala kulturně prosazovat i laická společnost.136 Přes často zdůrazňovaný

rozvoj laického politického myšlení, které ve své publicistice oponovalo církevní politické teologii, které

však bylo výrazně royalisticky, tedy řekněme vrchnostensky založeno, se ukazuje jako přinejmenším

stejně důležité, ne-li důležitější, myšlení rozvíjející křesťanský humanismus, tj. proud zaměřený na

soukromé ctnosti, na záležitosti etické emancipace a ekonomického rozvoje. Důležité je zejména, že

etika a ekonomika jdou už od těchto nejranějších dob občanského humanismu (umanesimo civile)

pospolu a že nedochází k jednostrannému nadřazování etiky nad ekonomikou.137 Zakládající postavou

tu byl soudce působící v první polovině 13. století Albertano da Brescia (Albertanus Brixiensis).138 Jeho

dílo je poměrně četné139 a jeho překlady a adaptace se rozšířily po celé Evropě.140 Albertanus nikdy

133 Viz MUNGER, Michael: What is „Voluntary“? What is „Coercive“?, dostupné z URL: http://bleedingheartlibertarians.com/2013/11/what-is-voluntary-what-is-coercive/ [cit. 2014-04-05]. 134 Pojednává o tom také NOVÝ, Rostislav: Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha: Univerzita Karlova, 1972. 135 Viz DAWSON, Christopher: Zrození Evropy: Úvod do dějin evropské jednoty. Praha: Vyšehrad, 1994. Srv. PIRENNE, Henri: Mahomet et Charlemagne. Paris: F. Alcan – Bruxelles: Nouvelle société d´éditions, 1937. Jiný pohled zastávají LE GOFF, Jacques: Kultura středověké Evropy. Praha: Vyšehrad, 2005; DUROSELLE, Jean-Baptiste – ERDMANN, Karl Dietrich – LE GOFF, Jacques et al.: Evropa a Evropané. Praha: Fortuna Print, 2002; DUROSELLE, Jean-Baptiste – ERDMANN, Karl Dietrich – LE GOFF, Jacques et al.: Dějiny Evropy. Praha: Fortuna Print, 2005. 136 Viz např. LAGARDE, Georges de: La naissance de l´esprit laïque au déclin du Moyen Âge. 1-5. Saint-Paul-Trois-Châteajux [Drôme]: Éditions Béatricce – Paris: E. Droz, 1934-1946. 137 V širším pohledu srv. OSSOWSKA, Maria: Měšťanská morálka. Praha: Academia, 2012. 138 Viz CHECCHINI, Aldo: Un giudice del secolo decimoterzo: Albertano da Brescia. Venezia: C. Ferrari, 1912; BIANCHI, Francesco: Albertano da Brescia. Fribourg: [s.n.], 1975; GRAHAM, Angus A.: Albertano da Brescia: a list of sources for his works. Menstrie: A. Graham, 1988; POWELL, James M.: Albertanus of Brescia: the pursuit of happiness in the early thirteenth century. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1992; SPINELLI, Franco et al.: Albertano da Brescia: alle origini ddl razionalismo economico dell´Umanesimo civile della grande Europa. Brescia: Grafo, 1996; NUCCIO, Oscar: Albertano da Brescia: razionalismo economico ed epistemologia dell´azione umana nell ´200 italiano. Roma: Università degli studi La Sapienza, 1997; NUCCIO, Oscar: Adio all´etica protestante: umanesimo civile ed individualismo economico nella letteratura italiana – da Albertano ad Alberti. Roma: Università degli studi La Sapienza, 2003; NUCCIO, Oscar: Epistemologia della „azione umana“ e razionalismo economico nel Duecento italiano: il caso Albertano da Brescia. Cantalupa: Effatà, 2005. 139 Srv. CIAMPI, Sebastiano (Ed.): Volgarizzamento dei Trattati morali di Albertano, giudice di Brescia, da Soffredi del Grazia, notario pistojese fatto innanzi al 1278. Firenze: Allegrini – Mazzoni, 1832; SELMI, Francesco (Ed.): Dei trattati morali di Albertano da Brescia: volgarizzamento inedito fatto nel 1268 da Andrea de Grasseto. Bologna: G. Romani, 1873; FÈ D´OSTIANI, Luigi Francesco (Ed.): [Albertano da Brescia:] Sermone inedito. Brescia, 1874; SANTAGATA, Domenico: Il fiore degli ammaestramenti di Albertano da Brescia scritti da lui in latino negle anni 1238-1246. Bologna: Tipografia delle Scienze, 1875; ROLIN, Gustav: Soffredis del Grathia´s Übersetzung der philosophischen Traktate Albertano´s von Brescia. Leipzig: O. R. Reisland, 1898; FERRARI, Marta (Ed.): Sermones quattuor da Albertanus Brixiensis: Edizione curata sui codici bresciani. Lonato: Fondazione Ugo da Como, 1955; SELMI, Francesco – ALINEI, Mario (Eds.): Andrea da Grosseto: volgarizzamento dei Albertano da Brescia. Bologna: Il Mulino, 1972; JOHNSON, William Raymond (Ed.): The De arte loquendi et tacendi of Albertanus of Brescia: an edition and translation. Notre Dame, IN: University of Notre Dame Press, 1974; NUCCIO, Oscar – FÈ D´OSTIANI, Luigi Francesco (Eds.): Sermo Januensis. Brescia: Industrie grafiche Bresciane, 1994; NAVONE, Paola (Ed.): Albertano da Brescia: Liber de doctrina dicendi et tacendi: la parola del cittadino nell´Italia del Duecento. Firenze: SISMEL, 1998; LARSON, Pär – FROSINI, Giovanna (Eds.): Il trattato della dilezione d´Albertano da Brescia nel codice II IV 111 della Biblioteca nazionale centrale di Firenze. Firenze: Accademia della Crusca, 2012 (CD). 140 Srv. např. SUNDBY, Thor: Brunetto Latinos levnet og skrifter, Philippi Gualteri Moralium dogma, Albertani Brixiensis Ars loquendi et tacendi, Versio islandica c. XXVI Moralium dogmatis. Kjøbenhavn: J. Lund, 1869; SUNDBY, Thor (Ed.): Albertani Brixiensis Liber consolationis et consilii, ex quo hausta est fabula de Melibeo et Prudentia, quam anglice redditam et The Tale of Melibe inscriptam Galfridus Chaucer inter Canterbury Tales

nebyl autorem neznámým, ale po celé generace se o něj zajímali takřka výhradně jen filologové, takže

velký intertextuální význam jeho díla byl záhy rozpoznán, avšak jaký dalekosáhlý dopad má obsah jeho

spisů pro svět mimo texty, zůstávalo až do poslední doby zcela utajeno; teprve od konce 20. století to

odhalili historikové ekonomického myšlení, mezi nimi zejména Oscar Nuccio,141 který Albertana vidí

jako počátek celého mohutného proudu středověkého ekonomického myšlení anticipujícího

teoretickou společenskou vědu o lidském jednání.142 Zcela samozřejmým základem lidského jednání

pro Albertana je svoboda, která ovšem v žádném případě není libovůlí a tím méně je svévolí, ale je to

svobodná vůle jednat relativně a situačně správně, tj. s ohledem na absolutní hodnoty dobře,

s dlouhodobou perspektivou, tj. nízkou časovou preferencí, a s ohledem na věčnost, tj. se zaměřením

k bohu, který stvořil člověka a vdechl mu intenci konat skutky přinášející co nejlepší výsledky, jež jsou

zároveň prospěšné. Zde jsou důležité pojmy res publica a bonum commune, které sice nemají ve vší

určitosti definovaný význam, nicméně mají sémantické těžiště první v představě společenství nebo

společnosti (v raných dobách soustavného myšlení o společnosti se ještě mezi těmito pojmy

nerozlišovalo), nikoli v představě státu nebo dokonce státu jakožto organizované společnosti, jak to

prezentizují někteří, a druhý v představě nejnižšího, tj. společného jmenovatele souhrnu jednotlivých

soukromých či osobních dober všech členů společenství nebo společnosti, rozhodně nikoli veřejného

či společenského dobra založeného na ideji volonté général, jak to někteří ideologizují. Takováto

recepit. London: N. Trübner, 1873; SUNDBY, Thor: Della vita e delle opere di Brunetto Latini. Firenze: Successori Le Mounnier, 1884; ZINGARELLI, Nicola (Ed.): I trattati di Albertano da Brescia in dialetto veneziano. Napoli: F. Gianini, 1901; HOHENSTEIN, Leo (Ed.): Melibeus et Prudentia: der Liber consolationis et consilii des Albertano von Brescia in zwei deutschen Bearbeitungen des 15. Jahrhunderts. Breslau: Fleischmann, 1903; HOTSON, Leslie: The Tale of Melibeus and John of Gaunt. Chapel Hill, NC: University of North Carolina Press, 1921; BOSTOCK, John Knight: Albertanus Brixiensis in Germany: Being an accoount of the Middle High German translation from hic didactic treatises. London: Oxford UP, 1924; Peter Idley´s Instructions to his son. Boston: Health & Co. – London: Oxford UP, 1935; Le ménagier de Paris: traité de morale et d´économie domestique composé vers 1393 par un bourgeois parisien. Genève – Paris: Slatkine Reprints, 1982; GRAHAM, Angus A.: The German Melibeus and other vernacular versions of the works of Albertano da Brescia. Stirling: University of Stirling, 1985; REVERTERA, Loyse: Le livre de Mellibée et de Prudence: Manuscrit L 161 de la Bibliothèque cantonale et universitaire de Fribourg (Suisse). Fribourg: [s.n.], 1994; GENOUD, François: Le livre de Mellibée et de Prudence: étude de manuscrit fr 578 de la Bibliothèque nationale de Paris. Fribourg: [s.n.], 1995 ; SCHIMMER, Christina: Wie Christine de Pizan die Werke ihrer Kollegen der schreibenden Zunft, allen voran Albertano noc Brescias „Melibeus“, rezipierte. Marburg: Tectum-Verlag, 2000 (CD); BAUER, Erika (Ed.): Albertanus von Brescia: „De amore dei et proximi“ in der Übersetzung Heinrich Hallers. Salzburg: Institut für Anglistik und Amerikanistik der Universität Salzburg, 2001; CIGNI, Fabrizio: Sulla più natica traduzione francese dei tre trattati morali di Albertano da Brescia. Verona: Fiorini, 2007. 141 Viz NUCCIO, Oscar: Il pensiero economico italiano. 1. Le fonti (1050-1450): l´etica laica e la formazione dello spirito economico. 1-3. sassari: Gallizzi, 1985-1987; NUCCIO, Oscar: Diritto naturale e razionalità economica: studi sulle origini medievali dello „spirito capitalistico“. Roma: Edizione dell´Ateneo, 1989; NUCCIO, Oscar: La civiltà italiana nelle formazione della scienza economica. Milano: ETAS libri, 1995; NUCCIO, Oscar: Albertano da Brescia: razionalismo economico ed epistemologia dell´azione umana nell ´200 italiano. Roma: Università degli studi La Sapienza, 1997; NUCCIO, Oscar: Falsi e luoghi communi della storia: l´equazione „etica protestante – spirito del capitallismo“. Arezzo: Alberti, 2000; NUCCIO, Oscar: Adio all´Etica protestante: Umanesimo civile ed individuallismo economico nella letteratura italiana da Albertana ad Alberti. Roma: Università degli Studi La Sapienza, 2003; NUCCIO, Oscar: Epistemologia della „azione umana“ e razionalismo economico nel Duecento italiano: il caso Albertano da Brescia. Cantalupa: Effatà, 2005; NUCCIO, Oscar: La storia del pensiero economico italiano: come storia della genesi dello spirito capitalistico. Roma: Luiss UP, 2008. 142 Viz NUCCIO, Oscar: L´homo oeconomicus di Poggio Bracciolini: Nel 6 centenario della nascità. [s.l.]: [s.n.], 1980; NUCCIO, Oscar: Giovanni Gioviano Pontano: le morali virtù umanistice del „bene vivere“. Sassari: Gallizzi, 1991; NUCCIO, Oscar: Diomede Carafa: i problmi economici del nascente stato moderno. “. Sassari: Gallizzi, 1991; NUCCIO, Oscar: Francesco Guicciardini: finanza pubblica ed ordine sociale. Sassari: Gallizzi, 1992; NUCCIO, Oscar: Niccolò Macchiavelli: l´egoismo disciplinato. Sassari: Gallizzi, 1992; NUCCIO, Oscar: Fisiocrati i canonisti medievali o difensori del ruolo dell´agricultura nel sistema feudo-fondiario? [s.l.]: [s.n.], 2000.

svoboda je založena na reciprocitě a zodpovědnosti, na komutativní spravedlnosti. Jednání založené

na této svobodě je autoregulativní, nepotřebuje tedy vnější – vrchnostenskou – regulaci; je svou

podstatou morální, takže nepotřebuje vnější regulaci jako náhradu morálky, jak tomu tendují moderní

společnosti vzešlé ze sociálních revolucí.143

Jistou podobou křesťanského humanismu je i františkánská, resp. minoritská větev na začátku 13.

století nově vznikajících žebravých mnišských řádů. Žebraví mniši byli fenoménem jednoznačně

městským, přičemž dominikáni byli proudem spíše intelektuálským nebo intelektualistickým, zatímco

františkáni, resp. minorité proudem lidovým a neintelektualistickým. To se zřejmě projevilo i na

historické osobě jejich zakladatele sv. Františka z Assisi, jakož i na jeho prezentaci jakožto literární

postavy.144 Důležitá je v tomto ohledu zejména františkánská reforma breviáře. Nešlo při ní jenom (a

pravděpodobně ani především) o sjednocení a zestručnění modliteb a o jejich přiblížení breviáři

římskému145 (k takové unifikaci došlo spíše až ve 14. století),146 ale rozhodně také o změnu pojetí

svatosti a světectví.147 Zásadním rysem františkánské spirituallity obrážející se ve

františkánských breviářových textech o svatých je výrazná individualizace a subjektivizace a personální

aktivizace: světec přestává být pouhým exemplářem své třídy, do značné míry typizovaným, a stává se

svébytným originálem; jeho první život tudíž není důležitý jen ve vztahu k jeho životu druhému a

v důsledku toho především k jeho funkci přímluvce a roli patrona, ale stává se především inspirací

v tom, jak jeden každý sám může následovat Krista. Modlitba k takovému světci je nejenom prosbou,

ale stává se meditací o tom, jak na základě světcova příkladu žít. Zároveň takový světec dovoluje

přijmout i to, co je cizí a jiné.148 Takový individualizovaným, subjektivizovaným, personalizovaným

světcem inspirovaný život se pak rozšiřuje do praktické roviny a překračuje tak jisté napětí, které

tradičně existovalo mezi vita contemplativa a vita activa.149 A to vedlo k využívání techniky a rozvoji

technologie v městském životě. Technika a technologie jsou jednou z podmínek kapitalizace výroby a

služeb a v tom smyslu jsou i podmínkou nutnou, i když nepostačující, rozvoje kapitalismu jakožto

společnosti založené na dobrovolnosti lidského jednání.150 Františkánská mendikantská spiritualita je

143 V polemice s Edmundem Burkem o revoluci ve Francii Mary Wollstonecraft vyjádřila názor, že revoluce nedosáhla zamýšleného cíle, protože chtěla morálku nahradit regulacemi, viz WOLLSTONECRAFT, Mary: An Historical and Moral View of the Origin and Progress of the French Revolution and the Effect It Had Produced in Europe. London: Printed for J. Johnson in St. Paul´s Church-Yard, 1795 (elektronické vydání). 144 Srv. SUMMERS, William Frye: The Ideal of St. Francis and Its Impact on the Thirteenth Century Church. Richmond, VA: Union Theological Seminary in Virginia, 1945; DENNIS, Marie et al.: St. Franciss and the Foolishness of God. Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993. 145 Viz POSPÍŠIL, Ctirad Václav: Františkáni a římský breviář, dostupné z URL: http://www.sfr.cz/clanek.aspx?a=604 [cit. 2014-04-09]. 146 Viz MALINA, Bedřich: Dějiny čímského breviáře. Praha: Vyšehrad, 1939. Srv. BAJGER, Matyáš Franciszek: Česká františkánská knižní kultura: Knihovny minoritů, františkánů a kapicínů v průběhu staletí. Rigorózní práce, Ostravská univerzita, 2008, dostupné z URL: http://bajger.wz.cz/frk/ [cit. 2014-04-09] [cit. 2014-04-09]. 147 BENEŠ, Regalát, OFM: Františkánská hagiografie. I, dostupné z URL: http://www.frantiskanstvi.cz/Regalat-hagio/Hagiografie%20I%202011.pdf [cit. 2014-04-09]; BENEŠ, Regalát, OFM: Františkánská hagiografie. I, dostupné z URL: http://www.frantiskanstvi.cz/Regalat-hagio/Hagiografie%20II%202011.pdf [cit. 2014-04-09]; BENEŠ, Regalát, OFM: Úvod do františkánské hagiografie, dostupné z URL: http://www.frantiskanstvi.cz/Regalat-hagio/Hagiografie%20uvod%202011.pdf [cit. 2014-04-09]; Srv. KIECKHEFER, Richard: Unquie Souls: Fourteenth-Century Saints and Their Religious Milieu. Chicago: University of Chicago Press, 1984. 148 Srv. HLAVÁČEK, Petr – POSPÍŠIL, Ctirad Václav – BENEŠ, Petr Regalát: Františkánství v kontaktech s jiným a cizím. Praha: Filosofia, 2009. 149 V českém prostředí 2. poloviny 14. století se pak hovořilo o vita mixta, srv. MAZUR, Bruno – SEŃKO, Władysław – TATARZYŃSKI, Ryszard (Eds.): Henricus de Bitterfeld: Tractatus de vita contemplativa et aktiva. Warszawa: Institutum Thomisticum PP. Dominicanorum Varsaviensium, 2003. 150 Srv. WHITE, Townsend Jr.: Medieval Technology and Social Change. London – New York: Oxford UP, 1964; WHITE, Townsend Jr.: Machina ex Deo: Essays in the Dynamism of Western Culture. Cambridge, MA: MIT Press,

tedy zcela zřejmě proudem paralelním s křesťanským měšťanským humanismem, jak jej typipcky

reprezentuje Albertano da Brescia.

c. Tomistická scholastika

Období od druhé třetiny 13. do konce 13., resp. až do počátku 14. století se také říká období velkých

teologických summ.151 Středověká společnost v nich zhodnotila jednak prohloubený styk s orientálním

prostředím v průběku křížových výprav do Svaté země, jednak nově se prosadivší kulturní, sociální,

ekonomickou a politickou formu městského života, která sse v některých zemích, jako v Itálii, Okcitánii

či Aragonu, resp. Katalánsku, stala dominantní a ve většině dalších západo- a středovevropských

zemích přinejmenším typickou.152 Obvykle se traduje bonmot philosophia ancilla theologiae,153 ale

tomu je třeba rozumět nikoli ve významu, že by se všechno poznání mělo otrocly řídit tím, co říká

teologie, ale tak, že všechno poznání vrcholí v teologii, protože veškerý lidský život směřuje k bohu a

ústí v něm. Teologická summa tedy není jen souhrnem teologie jakožto svébytného oboru, který,

třebaže je nejobecnější ze všech oborů, přece jen je jako takový stále vlastně jen oborem speciálním,

nýbrž je jak komplexem poznání o bohu a zároveň člověku, tak teoretickým vodítkem pro lidské

jednání, konání a chování. Teologická summa tohoto období je tudíž v zásadě encyklopedií, která

reflektuje a tematizuje lidské postavení ve světě i před bohem jakožto homo agens.154 Tak jako se

člověk skládá z duše a těla, tak také jeho život probíhá ne jedné straně ve víře, čímž je míněn zejména

akt víry, a na druhé straně ve skutcích, čímž je míněna zejména produkce artificiálních předmětů, ale

také poskytování služeb, a to vše ve vztahu k jiným lidem. Vztah k bohu se tudíž projevuje skrze vztah

k lidem.

1968; WHITE, Townsend Jr.: Dynamo and Virgin Reconsidered: Essays in the Synamism of Western Culture. Cambridge, MA: MIT Press, 1971; WHITE, Townsend Jr.: The Expansion of Technology, 500-1500. London: Fontana Books, 1969; WHITE, Townsend Jr.: Who Accelerated Technological Progresds in the Western Middle Ages. London: Heinemann, 1961; WHITE, Townsend Jr.: Medieval Religion and Technology. Berkeley, CA: University of California Press, 1978; WHITE, Townsend Jr.: Medieval Technoly: Transfers and Spinoffs. Raleigh, NC: North Carolina State University, 1981; WHITE, Townsend Jr.: Technology Assessment from the Stance of a Medieval Historian. [S.l.] [s.n.], 1974. 151 Viz PIEPER, Josef: Scholastika: Osobnosti a náměty středověké filosofie. Praha: Vyšehrad, 1993; GILSON, Étienne: Bytí a někteří filosofové. Praha: OIKOYMENH, 1993; GILSON, Étienne: Bůh a filosofie. Praha: ISE, 1994; GILSON, Étienne: Jednota filosofické zkušenosti. Praha: Vyšehrad, 2011. 152 Viz PIRENNE, Henri: Středověká města: Studie z dějin hospodářských a sociálních. Praha: Historický klub, 1928; ENNEN, Edith: Frühgeschichte der europäischen Stadt. Bonn: L. Röhrscheid, 1953; ENNEN, Edith: Die europäische Stadt des Mittelalters. Göttingen: Vandenhoeck & Rupprecht, 1972; ENNEN, Edith – BESCH, Werner: Die Stadt in der europäischen Geschichte. Bonn: L. Röhrscheid, 1972; MAŁOWIST, Marian (Ed.): Badania z dziejów rzemiosła i handlu w epoce feudalizmu. Warszawa: PWN, 1954; MITTERAUER, Michael: Markt und Stadt im Mittelalter: Beiträge zur historischen Zenralitätsforschung. Stuttgart: Hiersemann, 1980; JANÁČEK, Josef: Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha: SPN, 1963; HOFFMANN, František: České město ve středověku: Život a dědictví. Praha: Panorama: 1992; KEJŘ, Jiří: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha: Karolinum, 1998. 153 Srv. BAUDOUX, Bernardus: Philosophia „Ancilla Theologiae“. In: Antonianum, 12, 1937, s. 293-326; SECKLER, Max: „Philosophia ancilla theologiae“:Über die Ursprünge und den Soinn einer einstößig gewordenen Formel. In: Theologische Quartalschrift, 171, 1991, s. 161-187. 154 V tom s klasickou scholastikou souhlasí jak mešťanský křesťanský humanismus, viz EBBERSMEYER, Sabrina: Studien zur Genese und Struktur frühhjumanistischer Moralphilosophie. Berlin – New Yourk: Walter de Gruyter, 2010, tak moderní ekonomické mylšení rakouské školy, viz SHERMER, Michael: The Minmd of the Market: Compassionate Apes, Competitive Humans, and Other Tales from Evolutionary Economies. New York: Times Books, 2008; srv. GREBEL, Thomas: Entrepreneurship: A New Perspective. London – New York: Routledge, 2004.

Tomáš Akvinský, třebaže chtěl svou Teologickou summu spálit,155 protože při konečném prozření

poznal, že všechno je jinak, přece je jedním z nejvýznamnějších myslitelů vůbec.156 V rámci vztahů mezi

lidmi, o kterých zevrubně pojednává, se dotýká i otázek směny. Vzhledem k tomu, že hlavní hodnotou,

ke které všechno směřuje, je bůh, je ve skutečnosti jediným přímým a bezprostředním vztahem člověka

vztah k bohu. Vztah člověka k člověku je vždy jen nepřímý a je nějakým způsobem zprostředkován. To,

co se dnes vidí jako rozpor mezi malou společností (společenství, community, Gemeinschaft) a velkou

společností (společnost, society, Gesellschaft), Tomáš takřka žádným způsobem neakcentuje.

Poněvadž i skrze ostatní lidi se lidé nepřímo vztahují k bohu, protože bůh je konečným úběžníkem

všeho, je každý lidský vztah hodnotový, tedy i vztah směnný. Zdánlivě se sice směňují věci, resp.

produkty a služby, jak bychom to vyjádřili dnešnímiu slovy, ve skutečnosti se všk směňují hodnoty,

které jsou za nimi. A jelikož lidi směňují převážně, by takřka výhradně věci umělé a nikoli přirozené a

jelikož i ke směňovaným věcem přirozeným je vždy přidána práce, takže se alespoň částečně stávají

umělými, jejich hodnota není, řečeno dnešními slovy, objektivní, nýbrž jen a jen subjektivní. Záleží tudíž

na směňujících, na jejich konkrétních potřebách, tj. aktuálních prevencích a prioritách, jakou hodnotu,

resp. jaké hodnoty směňovaným věcem vzájemně přiřknou; musí se však na ní shodnout, a to

dobrovolně, tj. bez násilí a bez klamu, bez zneužívání nouze druhé strany směnného vztahu. Tak je to

spravedlivé, a to jak podle distributivní spravedlnosti, protože každý směňuje jen to, co mu řádně

náleží, tak podle spravedlnosti komutativní, poněvadž strany směňují hodnoty za takových podmínek,

jak se na nich dobrovolně a rozumně dohodnou. Spravedlivé v tomto případě není to, co říká vrchnost,

nebo co říká společnost, nýbrž prostě to, na čem se směnné strany shodnou a co není zjevným hříchem,

tj. podle práva zločinem. Je dokonce možné shodnout se na tom, co je hříchem, není-li to hříchem

zjevným, zločinem; a i když to není správné, není to ani zakázané. Pak je ovšem třeba rozlišit takové

směnné skutky, které jsou zločinné a které spadají pod světký soud (forum contentiosum), a takové

směnné skutky, které jsou pouze hříšné a které spadají pod duchovní soud (forum conscientiae). To je

důsledek již zmíněné teorie dvou mečů papeže Gelasia, která rozlišila světskou moc (potestas) a moc

duchovní (auctoritas). Vědomí fundamentální lidské hříšnosti (non posse non peccare) v důsledku

prvotního hříchu vede k rozlišení toho, co nelze vůbec tolerovat, a toho, co za jistých okolností

tolerovat lze. V tom spočívá lidská svoboda: nikoli jenom v povinnosti konat, ale také v možnosti konat

zlo. A tak lze posléze uznat, že některé činnosti jsou v tomto ohledu indiferentní, nepřikázaní,

nezakázané, protě povolené. A to vlastně znamená, že se otvírá protor jednání v rámci spontánního

řádu stvoření a je minimalizováno v konstruktivistickém řádu. Ale to už je ovšem velmi kapitalistická

představa.

To, co bylo dosud řečeno, platí pro výměnný obchod, barter, kde se přímo směňuje věc za věc (a

nepřímo hodnota za hodnotu). V mneteologickém smyslu tedy lze mluvit o směňování přímém, kdy

zbožím jsou jen samy věci, a nestávají se jím i jsoucna, která nemají rimárně věcnou povahu, jako např.

práce. Tomáš Akvinský však připouští i vztahy nepřímé, zbožně-peněží, ba dokonce čistě peněžní.

V těchto případech, v prvním méně, ve druhém více, k věcným preferencím přistupují priority časové,

protože použití peněz, trvalé hodnoty a v obvyklém smyslu nezničitelné komodity, dovoluje mnohem

snáze odložit spotřebu s cílem získat v budoucnu recipročně větší hodnotu, vyjádřenou ve vyšší ceně,

anebo s cílem investovat nejprve peníze do aktivity, která v budoucnu přinese zisk ať už přímo (výroba),

nebo nepřímo (finanční transakce a operace). A jde-li o čisté finanční operace, vyvstává okamžitě

otázka úroku (interesse) jakožto částky, kterou jedna strana získá za to, že má nízkou časovou

preferenci, takže se vzdá okamžitého použití peněz a půjčí je druhé straně, a kterou tato druhá strana

155 Viz např. MAKOŇ, Karel: Úlohy: Výklad úloh z evangelií, 1975, s. 28, dostupné z URL: http://www.makon.cz/pdf/ULOHY.pdf [cit. 2014_04-09]. 156 Srv. KENNY, Anthony: Tomáš Akvinský. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993; PIEPER, Josef: Tomáš Akvinský: Život a dílo. Praha: Vyšehrad, 1997.

zaplatí za to, že má vysokou časovou preferenci, takže potřebuje peníze, které nemá, tudíž si je půjčí

od první strany. V aristotelské tradici peníze nemohou plodit peníze, proto se úrok považuje za

nemravný, by zakázaný. Avšak Tomáš Akvinský, jak se zdá, není tak přísný, ačkoli připouští, že člověk

nestvořil čas, který je základem úroku. Jestliže však za jistých okolností Tomáš úrok připouští, třebaže

to jasně nevysvětluje, lze se domnívat, že implicite připouští, že člověk sice nestvořil čas, ale že jeho a

jen jeho jsou očekávání v čase? Nadto jasné a stritkní rozlišení mezi půjčkou (mutuum) a depozitem

(depositum regulare, jakož i depositum irregulare), které bylo známo římskému právu, středověké

kanonické ani městské právo v gtakové jasnosti neznalo, a proto se často k úroku přistupovalo

s rozpaky, třebaže se obecně nezakazoval. Každopádně, že dnes stále ještě rozšířená merkantilistická

představa, že lichva (usura) rovná se (nadměrný) úrok (interesse) neodpovídá pravdě; lichva byla tehdy

prostě jen násilím či přímusem, podvodem či zamlčováním informací ve směnných, zpravidla zbožně-

peněžních nebo i čistě peněžních transakcích. Úhrnem, Tomáš Akvinský připouští svobodné jednání

v rámci spontánního řádu nejenom ve výměnných, barterových transakcích, alei v transakcích zbožně-

peněžních, jakož i čistě peněžních a při nich tržně dohodnuté ceny, které vyjadřují hodnoty podle

věcných preferencí a časových priorit stran, považuje v jejich subjektivitě za spravedlivé. A jelikož

spravedlnost je pro scholastiku nejvyšší politickou, tj. společenskou ctností, je tu otevřena cesta ke

kapitalismu jakožto svobodné společnosti.

d. Kanonické právo

Kanonické právo,157 zdá se, je evropskou středověkou novinkou, která evropskou, resp. západní

civilizaci odlišuje od civilizací jiných v čase i v prostoru. Funkčnost kanonického, tj. církevního práva

vyplývala z rozlišení vertikální hierarchické moci na moc fyzickou, potestas, a moc duchovní,

auctoritas.158 Kanonické právo pak platilo jednak pro příslušníky duchovního stavu včetně tzv. clerici

uxorati, v jejichž případě mělo funkci platného pozitivního práva,159 tak pro příslušníky ostatních stavů,

v jejichž případě mělo funkci etických pravidel a morálních předpisů.160 Vedle toho působil vliv

římského práva, které na jedné straně v italských městských republikách podnítilo rozvoj soukromého

práva a myšlení o něm,161 zatímco zejména ve Francii bylo zdrojem royalistické a absolutistické

157 Viz SCHULTE, Johann Friedrich von: Die Geschichte der Quellen und Literatur des canonischen Rechtsvon Gratian bis auf die Gegenwart. 1. Einleitung – Die Geschichte der Quellen und Literatur von Gratian bis auf Papst Gregor IX. Stuttgart: Enke, 1875; SCHULTE, Johann Friedrich von: Die Geschichte der Quellen und Literatur des canonischen Rechtsvon Gratian bis auf die Gegenwart. 2. Die Geschichte der Quellen und Literatur von Papst Gregor IX. Bis zum Concil von Trient. Stuttgart: Enke, 1877. 158 Srv. např. GMELIN, Ulrich: auctoritas römischer Princeps und päpstlicher Primat. Stuttgart: Kohlhammer, 1936; LÜTCKE, Karl Heinrich: „Auctoritas“ bei Augustin, mit einer Einleitun zur römischen Vorgeschichte des Begriffs. Stuttgart: W. Kohlhammer, 1968; RING, Thomas Gerhard: Auctoritas bei Tertullian, Cyprian und Ambrosius. Würzburg: Augustinus-Verlag, 1975 159 Viz KEJŘ, Jiří: Dějiny pražské právnické univerzity. Praha: Univerzita Karlova, 1995. 160 Viz KEJŘ, Jiří: Summae confessorum a jiná díla pro foro interno v rukopisech českých a moravských knihoven. Praha: Archiv AV ČR – Komise pro studium a soupis rukopisů, 2003. Srv. BOHÁČEK, Miroslav: Literatura středověkých právních škol v rukopisech kapitulní knihovny olomoucké. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960; KEJŘ, Jiří: Stát, církev a společnost v disputacích na pražské universitě v době Husově a husitské. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964. 161 Viz KRČMÁŘ, Jan: Základy Bartolovy a Baldovy teorie mezinárodního práva soukromého. Praha: Sborník věd právních a státních, 1910; URFUS, Valentin: Historické základy novodobého práva soukromého: Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. Praha: C. H. Beck – SEVT, 1994; KADLECOVÁ, Marta: Několik kapitol z českého středověkého soukromého práva. Brno: MU, 1994; ADAMOVÁ, Karolina: Dějiny soukromého

ideologie, jakož i merkantilismu.162 Všeobecně platilo zvykové právo, resp. právo zemské provozované

na zemských a případně i jiných soudech (common law),163 jakož také právo panovnické (equity)

provozované na královských resp. dvorských soudech164 a svou oblast působnosti měly i různé varianty

práva městského165 a mnohá další dílčí nebo pobočná práva. Přes tento právní pluralismus těžko

pochpitelný pro dnešní etatisty se vůbec nedá říci, že by ve středověku panoval chaos. Naopak je

možno jej chápat i jako svobodu, ovšem s jejími výhodami (pro konkrétní jednání a konkrétní případy

lze najít mnohem vhodnější pravidla) i nevýhodami (máloco je samozřejmé, naopak skoro o všem je

nutno jednak). Kanonické právo však mělo velkou přednost v tom, že fungovalo za prvé jako platné

pozitivní právo pro část společnosti, za druhé jako morální pravidla pro celou společnost a za třetí –

v návaznosti na teologii – jako prostor pro teoretické myšlení o společnosti a člověku. Proto také pojetí

lidských aktivit v kanonickém právu prodělalo od 12. do 14. století veliký vývoj, který nabourává zažité

představy o evropském a českém středověku.

Ještě ve 12. století stálo kanonické právo na tom, že úrok (interesse) je jednou z podob lichvy (usura);

je třeba zdůraznit právě to, že podle této představy se úrok rovnal nikoli lichvě, ale že byl jednou z jejích

podob. Lichvou se totiž po celý středověk rozumělo obecně směnné jednání, které je násilné a/nebo

klamné. Podle starších představ začínajících někdy u Aristotela, které převzalo kanonické právo a

přebíralo je až do 12. století, peníze jsou věcí, tj. neaktivním jsoucnem, takže se nemohou

rozmnožovat, nemohou plodit další peníze. Z toho plynulo, že úrok může pocházet nikoli z peněz, nýbrž

z nátlaku jedné ze stran, takže je zásadně nedovolený. Jakmile se začala šířit a rozvíjet městská

společnost, dospěli lidé a s nimi i kanonisté k poznání, že peníze nejsou prostou věcí jako jiné věci, že

jsou na jedné straně vzácnou všeobecně přijímanou, a tedy směnitelnou komoditou a na druhé straně

skrze cenu měřítkem hodnot jiných věcí a teprve v důsledku toho prostředkem tezaurace. Řečeno jinak,

poznali, že peníze samy o sobě nejsou bohatstvím, že jsou pouhým znakem bohatství a že skutečným

bohatstvím jsou užitečné věci (ať už jsou to spotřební předměty, nebo kapitálové statky, jak bychom

dodali dnes). Že tedy přírůstek peněz ve skutečnosti znamená přírůstek hodnoty věcí, a to buď jejich

rozmnožením (za použití peněz se vyrobí více věcí), nebo zpřítomněním (za použití peněz se budoucí

věc jakoby přenese do přítomnosti, protože na základě půjčky ji lze koupit již v přítomnosti, zatímco

šetřit a našetřit na ni by znamenalo mít ji až v bodoucnosti). Půjčená částka je tedy cena za věc samu,

zatímco úrok je cena za přenos věci z budoucnosti do přítomnosti. Tento myšlenkový model byl do 14.

století dotvořen – a je jedním ze základů kapitalistické společnosti. Byl však plně chápán a všeobecně

přijímán je v souvislosti s věcmi; v souvislosti s nevěcným jednáním si jej však ne všichni dokázali

představit, tudíž nebyl přijímán všeobecně, nýbrž jen částečně. A tak tedy také představa tzv. věčných

platů váznoucích na pozemcích a budovách, tj. na půdě, byla běžně přijímána, zatímco představa tzv.

věčných platů váznoucích čistě na osobách (což si musíme my dnes představit nikoli jako feudální

práva ve střední Evropě: Stručný nástin. Praha: C. H. Beck, 2001; KADLECOVÁ, Marta et al.: Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, 2004; KADLECOVÁ, Marta et al.: Dějiny českého soukromého práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007; ŽIDLICKÁ, Michaela: Dějiny soukromého práva: Římské právo soukromé a jeho vliv na vývoj evropského právního myšlení. Brno: Sting, 2010; VOJÁČEK, Ladislav – SCHELLE, Karel – TAUCHEN, Jaromír: Vývoj soukromého práva na území českých zemí. Brno: MU, 2012. 162 Viz URFUS, Valentin: Římskoprávní vzdělanost a její vklad do vývoje státoprávních představ: Od středověku do konce feudalismu. Brno: UJEP, 1978. 163 Srv. např. MORINEAU IDUARTE, Marta: Una introducción al common law. México: Universidad nacional autónoma de México, 1998. 164 Srv. např. KEJŘ, Jiří: Počátky dvorského soudu. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1956. 165 Srv. např. MENDL, Bedřich: Tak řečené norimberské právo v Čechách. Praha: ČAVU, 1938; MAREŠ, Jan: Magdeburské právo ve městech severozápadních Čech v předhusitské době. Disertační práce FFUK Praha, 2008, dostupná z URL: https://is.cuni.cz/webapps/UKSESSION13E1114001413E1793581367E76ADD1F/zzp/detail/68870/?back_id=5 [cit 2014-02-27].

dávku, kterou platil nevolnický bezzemek, nýbrž jako platbu, kterou byl povinen podnikatel svým

společníkům, resp. investorům) byla některými připouštěna a některými odmítána. Kanonisté do 14.

století běžně dokázali koncipovat cenu za přenos budoucí věci do přítomnosti, problém však měli

s přenosem neurčitých výstupů (konkrétně nedefinovaných výrobků či služeb), jak to nutně musí být,

jsou-li transakce čistě peněží a nikoli zbožně-peněžní. Přesto však ani takové transakce nebyly

odmítányy jednoznačně. Podstatou toho bylo, že měli potíže definovat nikoli pouze jen kvalitativní

podíl v podnikatelském sdružení (vlastnictví přesně vymazených věcé), ale také kvantitativní podíl

(podíl ve sdružení vyjádřený pouze v penězích, ale nikoli v konkrétních věcech). Tato málo rozvinutá

představivost se zakládala na málo rozvinutých vztazích ve finančním podnikání, protože hlavními

činiteli v něm ve 14. a 15. století byli nikoli bankéři, nýbrž směnárníci.166

Kanonisté však neřešili jen problém změn hodnot v čase. Zabývali se též změnami hodnot peněz nikoli

v čase, nýbrž působením různých subjektů. Zatímco změna hodnot v čase je součástí konkrétní

transakce a vyplývá z věcných preferencí a časových preferencí stran směnné dohody, takže je

spravedlivé a možná, jestliže se na ni strany dobrovolně dohodnou, v případě změny hodnoty peněz je

tomu jinak. Změna hodnota je totiž jednostranným aktem vydavatele peněž bez ohledu na souhlas

nebo nesouhlas ostatních stran, které dotyčných peněz využívají. Kardinálním problémem ve

středověku totiž bylo, zda drobné mince167 mají mít právě ten obsah drahého kovu, k němuž se

nominálně (kursovně) hlásí, anebo zda jej mohou mít nižší nebo dokonce žádný a zda je tedy možno

kovové mince považovat pouhý znak peněz, ne za peníze samotné. Za tím se skrývá dvojí otázka. Za

prvé je to konzistence celého peněžního systému, protože u mincí vyšších hodnot se považovalo za

samozřejmé, že musí obsahovat právě to množství drahého kovu, ke kterému se nominálně hlásí

(třebaže v praxi se to mnohdy nedodržovalo), takže by tento požadavek neladil s tím, že u drobných

mincí by se na něm netrvalo. S tím by snad bylo možno souhlasit, kdyby tykové drobné mince bylo

možné považovat za opravdové certifikáty a nikoli za pouhé substituty.168 Ale to možno nebylo, protože

právě rozdílu mezi nominální hodnotou mince a skutečným obsahem drahého kovu v minci využíval

její vydavatel ke svému obohacení. Nešlo a ani tedy nwemohlo jít o drobnoou minci jako pouhý znak

hodnoty, ale o neoprávněnou změnu hodnoty vydavatelem, tudíž o zásadní porušení distributivní

spravedlnosti. Kanonisté to vyjadřovali tak, že hodnotu věcí (v objektivním, tj. v intersubjektivním

významu) může měnit jen bůh, nikoli král. Jestliže to tedy vydavatelé drobných mincí činili, kanonisté

to považovali za krádež (a mohli bychom dodat za krádež s přitěžujícími okolnostmi, neboť se děla na

základě donucení, přímusu, tj. nepřímého násilí). Příznačné je, že romanisté, legisté, civilisté

připouštěli, že vydavatel mince může měnit, tzn. snižovat obsah drahého kovu v minci oproti její

nominální hodnotě – tvrdili totiž, že král může měnt hodnotu věcí (a v tom byli předchůdce

merkantilistů a dnešních socialistů).169 Z pohledu kanonistů to ovšem nutně musela být uzurpace,

protože zdrojem distributivní spravedlnosti je bůh (král může být jen jejím vykonavatelem, tj.

potvrzovatelem a zárukou). Kanonisté tudíž v zásadě kritizují to, co se dnes rozvinulo do bankovnictví

řástečných rezerv a co je základem dnešního sociálního státu.170 A zdá se, že to kritizují fundamentálněji

166 Viz HEERS, Jacques: La naissance du capitalisme au Moyen âge: Changeurs, usuriers et grand financiers. Paris: Perrin, 2012. 167 Viz SARGENT, Thomas John – VELDE, François R.: The Big Problem of Small Change. Chicago: Federal REserve Bank of Chicago, 1997. 168 Viz MISES, Ludwig von: Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel. München – Leipzig: Duncker & Humblot, 1912. Jiné pojetí srv. FEKETE, Antal E.: Where Mises went wrong, dostupné z URL: http://www.professorfekete.com/articles/aefwhenmiseswentwrong.pdf [cit. 2014-04-10]. 169 Viz WOOD, Diana: Medieval Economic Thought. Cambridge: Cambridge UP, 2002. 170 Viz HUERTA de SOTO, Jesús: Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI – Liberální institut, 2009.

a přesvědčivěji, než dnešní koncept bezúročné měny,171 který nechápe, že úrok primárně souvisí

s časovou prioritéu a nikoli se změnami hodnoty peněz vázanými na systém bankovnictví částečných

rezerv, třebaže s principem paralelní existence několika systémů v jedné ekonomice se to nevylučuje.

Je zřejmé, že kanonisté učinili mezi 12. a 14. stoletím velký krok kupředu jak v chápání lidského jednání

v rámci času, tak porozumění subjektivních hodnotových soudů v rámci lidského jednání, jakož i v trvání

na distributivní spravedlnosti jako přirozeného základu lidského jednání, který stojí nad arbitrární

vrchnostenskou manipulací s distribucí hodnot poddaným.

9. Historický vznik kapitalismu

Dosud jsem se věnoval pouze myšlenkovým ředpokladům kaptalismu a svobodné společnosti, jak se

vytvořily od konce antiky a v průběhu raného a vrcholného středověku. To je ovšem pro doložení

středověkých zdrojů a počátků kapitalismu nedostatečné, protože se to do značné míry zakládá na

logické struktuře lidské mysli jakožto přirozenosti člověka a na apriorním charakteru vědy o lidském

chování, tj. praxeologie, jakož i ekonomie, její jediné až dosud systematicky zpracované složky.172 Proto

je nutno postoupit dále a věnovat se empirickému studiu minulosti, aby bylo možno o historických

počátcích kapitalismu říci něco konkrétního. Jelikož je to téma nesmírně rozsáhlé, musel jsem je omezit

na užší oblast Česka, protože v celoevropském to zatím provést není možno pro nedostatek

předběžného zpracování. A i pro české země lze nyní učinit jen velmi stručný nástin, který bude nutno

prohloubit a rozšířit, Nicméně se domnívám, že pro počátek bude tento nástin stačit, aby bylo možno

doložit, ře Weberova teze o suvislosti protestantské etiky a ducha kapitalismu neplatí, resp. že je jen

povrchním dojmem, a že lze faktograficky doložit starší počátky kapitalismu.

a. Individualizace soukromého vlastnictví

Ve středoevropských monarchiích 10.-12. století, v Česku, Polsku a Uhersku, panoval patrimoniální

režim, který však spíše než soukromou vládou panovnické, knížecí či královské, dynastie ve státě byl

oligarchickou vládou knížecího rodu, předních družiníků a regionálních úředníků. Jako by to byly

despocie, které se svého času daly mezi řádky přirovnat k tehdy panujícím systémům reálného

socialismu173 a v jejichž případě se dalo úspěšně hovořit o relativnosti svobody.174 Režimy

patrimoniálních monarchií byly považovány v politicko-organizačním ohledu za velmi primitivní a

založené na přímém násilí bez jakékoli nutnosti věnovat pozornost ekonomickýcm a sociálním

informacím a a v ohledu hospodářském za zcela autarkní a roztříštěné a bez možnosti jakéhokoli

technického a technologického rozvoje. Teprve v poslední době se v historiografii představa o

jednoduchosti a nerozvinutosti raně středověkých středoevropských zemí začíná měnit, a to jak

171 Srv. VOTRUBA, Adam: Paradox úroků: Dějiny konceptu bezúročné měny. Praha: Doplněk – Národní muzeum, 2013. 172 Viz MISES, Ludwig von: Theory and History: An Interpretation of Social and Economic Evolution. Auburn: Ludwig von Mises Institute, 2007 (elektronické vydání). 173 Viz MODZELEWSKI, Karol: Z badań nad organizacją służebną w Polsce wczesnofeudalnej. In: Kwartalnik Historii Kultury Materialnej, 9, 1961, s. 703-739; MODZELEWSKI, Karol: Organizacja gospodarcza państwa piastowskiego, X-XIII wiek. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk: Zakład Narodowy im.Ossolińskich, 1975. 174 Viz NOVÝ, Rostislav: Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha: Univerzita Karlova, 1972.

v pohledu na jejich politickou, ekonomickou a sociální strukturu,175 tak v pohledu na přírodní i sociální

prostředí.176 Dřívější bádání totiž vycházelo z poněkud zkratkovitého předpokladu, že stát rovná se

společnost, resp. že stát je organizovaná společnost, jakož i skrytě vycházelo z marxistické či katedrově-

socialistické definice sociální třídy, podle které je třída určena vztahem k výrodbním prostředkům.

Jestliže však nebudeme předpokládat totožnost společnosti a státu a jestliže třídy budeme

charakterizovat jejich vztahem ke státu,177 potom hned uvidíme jiný obraz. Zde jej mohujen velmi

stručně načrtnout.

Pro politický, ekonomický a sociální systém středoevropských raně středověkých patrimoniálních

monarchií (přemyslovské, piastovské a arpádovské) se předpokládalo a dosud stále předpokládá, že

vše bylo soukromým vlastnictvím knížete, resp. panující dynastie. V podstatě je to marxizovaná

představa Hegelovy dialektiky pána a raba,178 která se transformovala v politckou ekonomii

feudalismu.179 Neexistenci soukromého vlastnictví (s výjimkou knížecího, resp. královské, tzn. ve

skutečnosti státního) se nepřímo snažily dokázat pomocné vědy historické, zejména diplomatika,180

ačkoli právněhistorické studium v dřívějších dobách už tuto představu vyvrátilo.181 Dnes se neexistenci

soukromého vlastnictví v té době důsledně snaží prokázat mainstreamová historická věda jak

175 Viz PETRÁČEK, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek: Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 11.-12. století. Praha: Argo, 2012. 176 Viz KLIMEK, Tomáš: Krajiny českého středověku. Praha: Dokořán, 2014. 177 Viz DUNOYER, Charles: Nouveau traité d´économie sociale, ou Simple exposition des causes sous l´influence desquelles des hommes perviennent à user de leurs forces ave cle plus de liberté, c´est-à-dire ave cle plus de facilité et de puissance. I-II. Paris: A. Sautelet, 1830. Srv. také BLANKERTZ, Stefan: Das libertäre Manifest: Über den Widerspruch zwischen Staat und Wohlstand. 2. vyd. Grevenbroich: Lichtschlag Medien und Werbung, 2002. 178 Srv. KUDRNA, Jaroslav: Studie k Hegelovu pojetí historie. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964. 179 Srv. PORŠNĚV, Boris Fjodorovič: Nástin politické ekonomie feudalismu. Praha: SNPL, 1959; PORŠNĚV, Boris Fjodorovič: Feodalilzm i narodnyje massy. Moskva: Naika, 1964. 180 Srv. např. FIALA, Zdeněk: K počátkům listin a panovnické kanceláře v Čechách. In: Sborník historický, 1, 1953, s. 27-45; FIALA, Zdeněk: K otázce funkce našich listin do konce 12. století. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 7, 1960, s. 5-134; ŠEBÁNEK, Jindřich: Das Verhältinis zur Urkunde als methodischer Faktor der diplomatischen Arbeit. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 6, 1959, s. 5.19; ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Česká listina doby přemyslovské. In: Sborník archovních prací, 6, 1956, č. 1, s. 136-211 a 6, 1956, č. 2, s. 99-160; ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Studie k české diplomatice doby přemyslovské. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959; ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Česká listina v době přemyslovské: Nástin vývoje. In: : Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 11, 1964, s. 51-72; ŠEBÁNEK, Jindřich – DUŠKOVÁ, Sáša: Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava I. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961; NOVÝ, Rostislav: Listiny pražských biskupů XI.-XIV. Století. Praha: Univerzita Karlova, 1961; NOVÝ, Rostislav: Diplomatické poznámky k donačním listinám českých klášterů a kapitul do konce 12. století. In: Studia mediaevalia Pragensia, 2, 1981, s. 125-146. 181 Srv. např. VANĚČEK, Václav: Sedláci dědici: Historicko-právní studie. Praha: Bursík a Kohout, 1926; VANĚČEK, Václav: Studie o imunitě ducovních statků v Čechách do polovice 14. století: Pokus o věcný rozbor imunitních textů. Praha: Bursík a Kohout, 1928; VANĚČEK, Vuclav: K soudní imunitě duchovních sttků na Moravě. Praha: Bursík a Kohout, 1931; VANĚČEK, Václav: Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě, 12.-15. století: Zakladatelská práva – Pozemková vrchnost – Imunita. Část první: Zakladatelská práva. Praha: Bursík a Kohout, 1933; VANĚČEK, Václav: Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě, 12.-15. století: Zakladatelská práva – Pozemková vrchnost – Imunita. Část druhá: Pozemková vrchnost – Imunita hospodářská. Praha: Bursík a Kohout, 1937; VANĚČEK, Václav: Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě, 12.-15. století: Zakladatelská práva – Pozemková vrchnost – Imunita. Část třetí: Imunita soudní. Praha: Bursík a Kohout, 1939; VANĚČEK, Václav: Dvě studie k otázce právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě. Praha: Bursík a Kohout, 1938; VANĚČEK, Václav: Glosy k tzv. Statutům Konradovým. Praha: vlastní náklad, 1941; VANĚČEK, Václav: Záhada „vdání“: Historickoprávní analysa a vývojová rekonstrukce. Praha: ČAVU, 1942.

v jednotlivých dílčích studiích,182 tak v obecnějším souhrnu.183 Ale znovu jiní znovu přesvědčivě

prokázali, že velmožské soukromé vlastnictví půdy (a dodejme, že také lidí) nejen existovalo, ale že

rozhodně nebylo marginální výjimkou.184 Jestliže tedy shrnu faktograficky přesvědčivě doložené

výsledky recentního bádání posledních několika let, pak situace v přemyslovských Čechách 10.-12.,

resp. až 13. století vypadá zcela odlišně, než jak si ji představuje mainstreamové bádání (které je vlastně

jen pohrobkem čtyřicetiletého komunistického období v Česku). Skutečně zde existoval přemyslovský

knížecí velkostatek, ten však neexistoval v centralizovaných jednotkách, nýbrž byl organizačně

rozptýkený a byl administrován v návaznosti na hradskou soustavu. Zahrnoval maximálně pětinu

(20%), možná však jen desetinu (10%) obhospodařované půdy, tj. nikoli celé výměry přemyslovského

českého knížectví. Ve srovnní s každým dalším jednotlivým soukromým majetkem byl tdy rozhodně

zdaleka největší, avšak ve srovnání s agregovanými soukromými majetky majetky zcela jistě nebyl

ekonomicky dominantní. A nebyl ani politicky dominantní v tom smyslu, že by soukromé majetky

neknížecích vlastníků nebyly skutečnými alody, nýbrž jen různými typy feudální držby. Přemyslovší

dynastové možná chtěli dosáhnout stavu, aby zůstali jedinými pány, rzhodně se jim to však nepodařilo.

Byli tudíž pouze primi inter pares. Rozhodně nepožívali takové vnitřní suverenity jako novověcí

absolutní monarchové a vůbec an zdaleka nemohly pomyslet na vnitřní suverenitu dnešních

demokratických parlamentních republik. Snad lze s jistou licencí takový režim nazvat aristokracií či

182 Viz ŽEMLIČKA, Josef: Kasteláni, vilikové a beneficia v netransformované transformaci. In: Český časopis historický, 106, 2008, č. 1, s. 109-136; ŽEMLIČKA, Josef: O „svobodné sooukromosti“ pozemkového vlastnictví: Krozsahu a kvalitě velmožské držby v přemyslovských Čechách. In: Český časopis historický, 107, 2009, č. 2, s. 269-308. Ostatně Žemličkovo výrazivo jednoznačně dokazuje, že jeho práce si klade ještě jiné cíle, než je rozvíjení poznání v oboru historické vědy: jak s kritickou ironií naráží na privatizaci a transformaci devadesátých let 20. století v Československu a Česku, chce nejenom pouhým výkladem minulosti, ale přímo konstruováním faktů skrze ovládnutí minulosti ovládnout také budoucnost a změnit její podobu obracením toku historického času před kruciální období transformace a privatizace. Je tak vidět, že mainstreamová čeké historická věde, zejména v pražském akademickém provedení, je spíše kryptopolitickou ideologickou činností než vědeckým bádáním. Srv. také TŘEŠTÍK, Dušan: O modelech vývoje přemyslovského státu. In: Český časopis historický, 105, 2007, č. 1, s. 122-164. 183 Viz SOMMER, Petr – TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef (Eds.): Přemyslovci: Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 184 Viz JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno: Masarykova univerzita, 2000; JAN, Libor: Několik postřehů k vývoji panovnické komory, soudů a správy. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav – MALÍŘ, Jiří (Eds.): Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002, s. 75-83; JAN, Libor: Královské vilikace za vlády Václava II. In: BOROVSKÝ, Tomáš (Ed.): Ad vitam et honorem Jaroslao Mezník. Brno: Matice moravská, 2003, s. 247-259; JAN, Libor: Václav II. A struktury panovnické moci. Brno: Matice moravská, 2006; JAN, Libor: Lenní přísahy a přísahy věrnosti na dvoře posledních Přemyslovců. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku: Problémy, názory, otázky. Brno: Matice moravská, 2006, s. 101-112; JAN, Libor: Čeleď svatého Václava: Co přežilo z velkého dědictví Přemyslovců. In: Dějiny a současnost: Kulturně historická revue, 28, 2006, č. 2, s. 30-33; JAN, Libor: Dominium generale a dominium speciale – jeden mýtus české historiografie. In: Inter lauram et olivam. Praha: Karolinum, 2007, s. 645-652; JAN, Libor: K počátkům české šlechty: Družina, beneficium, pozemkové vlastnictví. In: Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha: Filosofia, 2007, s. 45-52; JAN, Libor: Deset „purkrabích“ na dvoře Přemysla Otakara II. In: Dvory a rezidence ve středověku. 2. Skladby a kultura dvorské společnosti. Praha: HÚ AV ČR, 2008, s. 81-90; JAN, Libor: Hereditas, výsluha, kastelánie: Několik poznámek k terminologii a metodologii současné historiografie přemyslovského období. In: Časopis Matice moravské, 128, 2009, s. 461-472; JAN, Libor: Soudnictví a prameny zemského práva: Hereditates a soudy statut Konráda Oty. In: JAN, Libor – JANIŚ, Dalibor et al.: Ad iustitiam et bonum commune: Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno: Matice moravská, 2010, s. 10-22. Srv. také PANK, Rafał Marcin: Działalność fundacyjna możnowładztwa czeskiego i jej uwarunkowania społeczne, XI-XIII wiek. Kraków – Warszawa: Towarzystwo Naukowe „Societas Vistulana“, 2000; VYKYPĚL, Bohumil: Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích: Etymologie jako pomocná věda historická. Brno: Masarykova univerzita, 2004; KOWALEWSKI, Krzysztof: Rycerze, włodycy, panosze: Ludzie systemu lennego w średniowiecznych Czechach. Warszawa: Neriton – Instytut Historii PAN, 2009.

oligarchií, jejímž byl kníže představitelem jak dovnitř, tak navenek. Tuto aristokracii však jen stěží lze

nazvat šlechtou, protože jejími příslušníky byli usedlí urození i neurození (jak lze interpretovat termíny

maiores a minores ve Statutech Konrády Oty) vlastníci hodnotných vlastnitelných věcí (res mancipi

římského práva, real property anglosaského common law, tj. v zásadě pozemků, resp. půdy, stád

vysokého dobytka a lidí), ba dokonce také neusedlí obchodníci, vlastnící vzácných movitostí (jak lze

interpretovat termín mercatores ve Statutech Konráda Oty). Už v rané přemyslovské monarchii

existovalo jak soukromé vlastnictví, tak majetková diferenciace – a ačkoli zajité byly ze strany knížete

různé snahy regulovat soukromé vlastnictví a soukromé vztahy, nebyly úspěšné, neprosadily se. A tak

tedy, vyskytne-li se termín publicus, nemůžeme jej vykládat jako veřejný v dnešním významu, tj. státní,

(knížecí, královský), resp. jsoucí ve vztahu ke státu, ale jako společný či obecný, tj. zavazuíjcí všechny

členy společnosti, resp. znamenající společný jmenovatel mezi všemi členy společnosti. Rozdíl mezi

státem na jedné straně a společností na straně druhé je tak zcela jasný, takže by jej novodobí

historikové neměli zastírat pro své ideově politické cíle.

Soukromé vlastnictví je jistě nutnou podmínkou kapitalismu. Je však podmínkou nepostačující, a to ze

dvou důvodů. Za prvé, v rámci celé společnosti může vystupovat nejenom ve formě individuální, jak

tomu v prostomyslné samozřejmosti rozumíme dnes, ale také ve formě nedílné; tedy jak ve formě

osobní, tak ve fomě nedílné. Zdá se, že obě tyto formy vystupují ve Statutech Konráda Oty a že nějakým

způsobem reprodukují rozdíl mezi res nec mancipi a res mancipi římského práva, personalty (personal

property) a realty (real property) anglosaského common law,185 resp. mezi osobním vlastnictví a

soukromým vlastnictvím ve společenské teorii dob reálného socialismu. Nedílnému vlastnictví nelze

sice upřít charakter trvalé držby, avšak nedostávalo se mu dalšího podstatného rysu, nutného pro

kapitalistické společenské vztahy, totiž volnou dispozici a možnost zcizení (dominium). Důležité je, že

se soukromé vlastnictví nakonec prosadilo jako právní instituce, kterou byl politický režim

patrimoniální instituce nucem uznat a uznávat. Protože však vlastnictví velkoobchodníků v uznané

instituci vlastnictví bylo v samých počátcích vzniku českého, resp. moravského zemského práva

postaveno na stejnou úroveň jako vlastnictví velkostatkářů, byla v institucionálním rámci odstaněna

jedna z podstatných překážek vzniku kapitalismu, tj. obtíže jak s nerovností mezi různými druhy

vlastnictví, tak s jeho konkrétní prokazatelností. Vznikající zemské právo ve Statutech Konráda Oty186

tedy vytvořilo předpoklad pro volnou dispozici s majetkem, zatímco knížecí právo v Dekretech

Břetislavových187 bylo právem příkazů a zákazů bez možnosti volby, tudíž žádný předpoklad pro volnou

dispozici s majetkem v něm nebyl. Soukromé vlastnictví jako základ pro politickou svobodu,188 jakož i

185 Srv. MAITLAND, Frederick William: The Law of Real Property. In: MAITLAND, Frederick William: The Collected Papers. 1. Cambridge: Cambridge UP, 1911, s. 106-129 (elektronické vydání). 186 Srv. RAUSCHER, Rudolf: Nejstarší moravský zákon. In: Časopis pro právní a státní vědu, 24, 1941, s. 35-53; VANĚČEK, Václav: Glosx k t. zv. Statutům Konrádovým. In: Sborník věd právních a státních, 41, 1941, s. 105-159; HORÁK, Petr: K statutům Konráda Oty. In: Sborník Matice moravské, 80, 1961, s. 267-280; BAKALA, Jaroslav: K výkladu prvního ustanovení Statut Konráda Oty. In: Český stát na přelomu 12. a 13. století. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, 1993, s. 9-15; ADAMOVÁ, Karolina – SOUKUP, Ladislav: Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 27-32; JAN, Libor: Soudnictví a prameny zemského práva: Hereditates a soudy statut Konráda Oty. In: JAN, Libor – JANIŚ, Dalibor et al.: Ad iustitiam et bonum commune: Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno: Matice moravská, 2010, s. 10-22. 187 Srv. VANĚČEK, Václav: Nový text (varianta) Dekretů Břetislavových z r. 1039. In: Slavia Antiqua, 3, 1952-1953, s. 131-136; Olomoucký text Břetislavových Dekretů. In: Archivní časopis, 3, 1953, č. 1, s. 35-53; SLÁMA, Jiří: Kosmovy záměrné omyly. In: KLÁPŠTĚ, Jan – PLEŠKOVÁ, Eva – ŽEMLIČKA, Josef (Eds.): Dějiny věku nejistot: Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 261-267. 188 Srv. SHAFFER, Butler: Boundaries of Order: Private Property as a Social System. Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute, 2009 (elektronické vydání).

pro volné vztahy mezi lidmi včetně vztahů katalaktických189 tak bylo zaručeno už v samých počátcích

českého státu, ba zdá se, že bylo zaručeno mnohem silněji a pevněji než v dnešním režimu

demokratického intervencionistického sociálního státu. Přinejmenším lze říci, že vysoká materiální

úroveň života není nezbytnou podmínkou pro rozvoj kapitalismu, třebaže kapitalismus sám zvýšenou

materiální úroveň života zcela jistě přináší.

Na sociálních vztazích v přemyslovské patrimoniální monarchii si je třeba všimnout dvou

pozoruhodných věcí, kterým dosavadní bádání věnovalo jen málo pozornosti. Je zřejmé, že základní

ekonomickou kategorií je nedostatek věcí a hodnot, který se jinak jeví jako vzácnost: jenom kvůli

pociťovanému nedostatku lidé pociťují potřebu pracovat a rozmnožovat disponibilní věci a hodnoty,

jen věci a hodnoty, které jsou vzácné, je třeba vlastnit, aby se zajistilo jejich společensky optimální

využití; nevlastnění (byť by se skrývalo za společenské vlastnictví, které je principiálně neurčté, a tudíž

není ničím jiným než nepřítomností soukromého vlastnictví, je prostým odmítnutím soukromého

vlastnictví) je možné jen v případě takových věcí a hodnot, v jejichž případě není pociťován nedostatek.

Je záhodno si povšimnout, že v přemyslovské patrimoniální monarchii se nejprve jevila potřeba vlastnit

lidi, nikoli půdu: to znamená, že zatímco půda nebyla vzácná a bylo možno ji libovolně rozšiřovat,

v případě lidí to neplatilo, lidí – míněno lidí k pracovnímu využití pro tvorbu nedostatkových věcí a

hodnot – byl nedostatek. Proto se vyskytují otroci a nevolníci. Není sice možno přesněji určit jejich

počet, resp. jejich podíl na celkovém počtu obyvatelstva, nicméně nebyl zanedbatelný, snad čtvrtina.190

Ačkoli dnes se vlastnění lidí považuje za naprosto nepřístojné, ale dříve (ne tak dávno, vzpomeňme na

americký Jih či Brazílii – ostatně pomysleme na Saúdskou Arábii nebo Severní Koreu dnes) tomu tak

nebylo. Teprve později, byť ještě v periodě patrimoniální monarchie se důraz přenášel z vlastnictví lidí

na vlastnictví půdy. To vysvětluje, proč někteří historikové urputně trvají na neexistenci soukromého

vlastnictví (půdy) v těchto dávných dobách (kupodivu jim však nepřijde nesouladné, že soukromé

vlastnictví půdy v případě knížecí dynasti nejenom předpokládají, ale důrazně na něm trvají). Zkrátka,

půda se soukromě obhospodařovala, ale jelikož se nejevila jako vzácná, vlastnictví nebylo nejprve

formálně institucionalizováno, třebaže zcela reálně existovalo, a to jak svobodné (řekněme alodiální),

tak omezené (řekněme feudální). Rozmanitost forem a vztahů tohoto omezeného vlastnictví byla

taková, že dovolovala takové lidské jednání, které knížecí dynastie snažící se o patrimonializaci celé

ekonomiky a o totalizaci veškeré politické moci nejenom nechtěla, ale pravděpodobně si vůbec

nedokázala ani v nejčernějším snu představit. A ani masové vyvražďování celých skupin obyvatelstva

(Slavníkovci, Vršovci) tomuto jednání nezabránilo, což nakonec vedlo k rozpadu moci přemyslovských

knížat v té podobě, v jaké ji budovala.

Základem českého obyvatelstva byli tehdy knížecí sedláci, sedláci-dědici (heredes). Byli osobně

svobodní, platili však tributum pacis knížeti Je otázka, zda tributum pacis máme vidět jako obdobu

dnešní daně placené tzv. za ochranu, tj. za záruku veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, anebo zda

to byl prostě soukromý poplatek či dávka za užívání půdy. Ačkoli dnešní historici si zpravidla představují

daň, je dost dobře možné, že tehdejší lidé si představovali dávku. Tito sedláci byli považováni za osobně

svobodné, mohli však být tzv. darováni, což neznamenalo, že ztratili svobodu, ale že daň, polatek,

dávku (tributum pacis) již neplatili knížeti, ale tomu, komu byli darováni (zpravidla církevní instituci

nebo knížecímu úředníku či družiníkovi jako výsluha). Někdy se v takovýchto případech hovoří o

relativnosti svobody191 - a skutečně, za co asi taková svoboa stála, když se člověk nemohl aspoň

rozhodnout, komu bude platit, když už musí platit. Ale postavení těchto knížecích rolníků bylo ještě

189 Viz PIPES, Richard: Vlastnictví a svoboda. Praha: Argo, 2008. K tomu srv. PIPES, Richard: Putin a spol. – co dělat? Praha: Občanský institut, 2009. 190 Srv. PETRÁČEK, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek: Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 11.-12. století. Praha: Argo, 2012. 191 Srv. NOVÝ, Rostislav: Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha: Univerzita Karlova, 1972.

povážlivější, protože zpravidla žili v občinách, kde sice drželi svůj podíl, avšak nevlastnili jej, protože byl

ve vlastnictví občiny. Měli tudíž ještě méně možností, jak zabránit tomu, aby byli darováni: jedinou

reálnou z nich bylo vystoupit z občiny bez podílu – pak ovšem vznikala otázka, z čeho budou žít. Mohli

se stát pobudy a uchytit se na nějakém tržním místě, tzn. stát se obchodníky.192 Anebo se mohli stát

hosty (hostis) na volné půdě nějaké církevní instituce či nějakého velmože a obdělat ji či na již obdělané,

avšak právě neobsazené půdě.193 Jakmile se tedy knížecí rolníci nepodřídili dění, otevírala se před nimi

možnost nežít svobodu jako iluzi, ale skutečně svobodu žít a žít svobodou. Takový původní občinný

rolník měl možnost být, obchodníkem, tj. podnikatelem va vlastní účet, měl možnost stát se

řemeslníkem na trhovém místě a pracovat pro trh, měl i možnost přesunouzt se doblízkosti trhového

místa a stát se zemědělcem, který nepracuje pro knížete či jiného pána, ale pro své vlastní zákazníky,

kterými jsou řemeslníci a obchodníci v trhovém místě. Stadtluft macht frei, říkalo se v takovýchto

případech – byla tedy lepší (a větší) formální svoboda občinného knížecího rolníka (kolektivisty), nebo

skutečná svoboda pobudy nezapadajícího do systému (individualisty)? Tento pobuda-individualista byl

totiž protokapitalistou. Tehdy sice ještě neexistovala žádná možnost úvěru, protože ještě neexistoval

volný kapitál, jistě však už existovala akumulace kapitálu pro vlastní investice, a tudíž také rozšířená

reprodukce, vedoucí ke kapitalizaci výroby, tj. k vytváření dalších produkčních stupňů.

Vedle toho existovala zejména v rámci knížecího velkostatku tzv. služebná soustava, sestávající

zpravidla z nevolnických řemeslníků, kteří produkovali pro knížete, jeho družinu a úředníky. S jistou

licencí tak můžeme ovořit o podnikatelském státu, který vytváří trhy,194 nutno ovšem podotknout, že

své vlastní trhy a pro sebe, nikoli pro další zákazníky. Historikové raného středověku a archeologové se

zpravidla domnívají, že teprve ovládnutí Česka Přemyslovci vedlo k pokroku, protože právě jejich

vlivem docházelo ke vzniku a rozvoji trhových míst.195 To však vychází z mimovědeckých předpokladů,

192 Tak to předpokládá PIRENNE, Henri: Středověká města: Studie z dějin hospodářských a sociálních. Praha: Historický klub, 1928 193 Tak to předpokládá PETRÁČEK, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek: Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 11.-12. století. Praha: Argo, 2012. 194 Srv. MAZZUCATO, Mariana: The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths. London – New York: Anthem Press, 2013. 195 Srv. SLÁMA, Jiří: Přínos archeologie k poznání počátků přemyslovského státu. In: Sborník Národního muzea v Praze: Řada A – Historie, 37, 1983, č. 2-3, s. 159-169; SLÁMA, Jiří: Střední Čechy v raném středověku. 2. Hradiště: Příspěvky k jejich dějinám a významu. Praha: Univerzita Karlova, 1986; SLÁMA, Jiří: K počátkům hradské organizace v Čechách. In: Typologie raně feudálních slovanských států. Praha: ÚČSSD ČSAV, 1987, s. 175-190; SLÁMA, Jiří: Střední Čechy v raném středověku. 3. Archeoogie o počátcích přemyslovského státu. Praha: Univerzita Karlova, 1988; SLÁMA, Jiří: Příspěvek k dějinám nejstarších slovanských hradišť na českém území. In: Sborník Západočeského muzea v Plzni: Historie, 8, 1992, s. 171-177; SLÁMA, Jiří: Archeologie o vnitřních proměnách přemyslovského státu za vlády Břetislava I. In: Kraje słowiańskie w wieekach średnich: Profanum i sacrum. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk, 1998, s. 92-98; SLÁMA, Jiří: Burgwälle, Burgen und Burgstädte in Böhmen. In: Europas Mitte um 1000: Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie. 1. Handbuch zur Ausstellung. Stuttgart: Theiss, 2000, s. 286-288; SLÁMA, Jiří: Na okrajs výsledků archeologického výzkumu přemyslovských hradišť. In: Archeologie ve středních Čechách, 4, 2000, č. 2, s. 387-389; SLÁMA, Jiří: K problémům historické interpretace archeologických výzkumů staroslovanských hradišť v Čechch. In: Archeologie ve středních Čechách, 5, 2001, č. 2, s. 533-546; SLÁMA, Jiří: Přínos archeologie k poznání strukturálních proměn v přemyslovském státě na počátku 11. století. In: Sborník Drahomíru Kouteckému. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2002, s. 227-233; SLÁMA, Jiří: K problému historické intepretace zániku raně středověkých hradišť v Pošembeří. In: Archeologie ve středních Čechách. 8, 2004, č. 2, s. 585-589; SLÁMA, Jiří: Počátky přemyslovského státu. In: České země v raném středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 30-52; SLÁMA, Jiří: Na prahu českých dějin. Praha: Karolinum, 2006; SLÁMA, Jiří: Hospodářství, obchod a počátky mincovnictví. In: SOMMER, Petr – TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef (Eds.): Přemyslovci: Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 122-136; SLÁMA, Jiří: Přemyslovská doména na počátku 10. století. In: SOMMER, Petr – TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef (Eds.): Přemyslovci: Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 74-76; POLANSKÝ, Luboš –

na jejichž základě se intervencionistický etatismus pokládá za samozřejmost, o které se nejenom nedá

pochybovat, ale nedá se na ani na nic jiného pomyslet. Avšak intervencionistický etatismus je

egoistickým individuálním zájmem kolektivisticky zaměřených spíše pasivních lidí, nikoli racionálním

předpokladem ani výsledkem hypotetického empirického společenskovědního bádání. Empirické

zjištění komparativní historie a archeologie totiž dochází k tomu, že řemeslo a obchod nevychází

z rozvoje zemědělství, jak se domníval Adam Smith,196 nýbrž naopak řemeslo a obchod vychází

z lovecko-kořistnického hospodářství a vytváří pro sebe specializované zemědělství.197 Služebnou

soustavu museli tudíž Přemyslovci opravdu budovat na základě zotročení a znevolnění, protože

v samostatných osadách mimo trhová místa řemeslníci nemohli v žádném případě očekávat odběr

svých výrobků jinak, než mimo spontánní lidký zájem a jakoukoli možnost ekonomické kalkulace. A je

zcdela zřejmé, že služebná soustava nebyla určena pro zvyšování materiální, resp. civilizační úrovně

společnosti, nýbrž pro dobro knížecí dynastie, družiníků a úředníků. Z toho vyplývá, že ani velmožská

aristokracie či oligarchie nebyla v tomto případě beneficientem. Vidíme tudíž, že třídy, pokud o nich

vůbec můžeme mluvit, se nezakládají na vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž na vztahu ke státu,

máme-li za něj považovat patrimoniální monarchii.

Velmi zajímavou, bohužel obvykle opomíjenou sociální kategorií jsou v přemyslovské patrimoniální

monarchii nevolníci, protože ti se dělili na dvě podstatně odlišné skupiny, z nichž jedna se mohla

z nevolnictví vykoupit, zatímco druhá nikoli. Ti, co se mohli vykoupit, odevzdávali, resp. platili dávky

určité velikosti či výše a přebytek měli pro svou spotřebu, tudíž se mohli rozhodnout, zda spotřebují

všechno, nebo zda část ušetří a posléze uspoří na své vykoupení. Někteří nevolníci s možností

vykoupení dokonce dokonce vlastnili výrobní nástroje. Jestliže se tito lidé nakonec vykoupili, nezařadili

se do katgorie občinných konížecích rolníků s jejich kolektivním vlastnictvím, ale se svobodou získali i

nějaké individuální soukromé vlastnictví. I oni se pak mohli stát josty na pozemcích nějaké církevní

instituce či nějakého velmože, nebo obchodníky či řemeslníky v trhovém místě, nebo zemědělci

vázanými na tržní produkci pro trhové místo. I v jejich případě platilo, že Stadtluft macht frei. Trhové

místo samozřejmě nebylo institucí v právním významu, tzn. nebylo organizací, korporací, rozhodně

však bylo institucí ve významu ekonomickém i sociálním. Za režimu patrimoniální monarchie bylo tudíž

postavení trhových míst nejisté, Přemyslovci se evidentně snažili získat nadvládu nad nimi. Ale jelikož

tam působící, resp. usedlí lidé byli nejenom formálně svobodní, ale měli také individuální vlastnictví,

nebyli členy občiny, účastníky kolektivního systému vlastnictví. V blízkosti trhového místa se zpravidla

také vyskytovala půda vlastněná na čistě alodiálním principu. V trhových místech a jejich okolí se tedy

vyskytovaly různé druhy vlastnictví a vlastnických vztahů takovým způsobem, že se začínaly prolínat,

sociálně a ekonomicky institucionalizovat na téže úrovni, třebaže v oblasti práva tomu tak nebylo.

Právě toto reálné sbližování bylo důležité a vytvořilo podmínky pro vznik kapitalistických vztahů ještě

před vznikem města jakožto právních institucí. Nelze totiž vést žádnou hranici mezi prostou a

rozšířenou reprodukcí a nemá to ani smysl, protože nejde o zvětšování počtu stále stejných věcí, ale o

zvyšování nabídky různých hodnot. A k tomu je zapotřebí akumulace kapitálu, pro kterou už na

trhových místech v epoše patrimoniální monarchie podmínky vytvořeny byly. Rozvoj měst v českých

zemích a ve střední Evropě ve 13. století sice byl zásadním civilizačním přelomem, takže společnost 14.

století je bližší naší dnešní společnosti než společnosti 12. století,198 přece však nelze nevidět, že ve

společnosti se mezi 10. a 12. stoletím musely vytvořit podmínky, na jejichž základě by tento přelom byl

SLÁMA, Jiří – TŘEŠT´K, Dušan (Eds.): Přemyslovský státkolem roku 1000: Na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 196 Viz SMITH, Adam: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut, 2001. 197 Srv. Srv. JACOBS, Jane: Města a bohatství národů. Dolní Kounice: MOX NOX, 2012; JACOBS, Jane: Ekonomie měst. Dolní Kounice: MOX NOX, 2012. 198 Viz KLÁPŠTĚ, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

vůbec možný. Jistě to souvisí se svobodným jednáním vycházejícím z logické struktury lidské mysli

jakožto přirozenosti člověka, které je antropologickou konstantou.199

b. Zemská obec

Jestliže ekonomické a sociální instituce nejsou také právně institucionalizovány, vzniká velký problém

s jejich obecnou přijatelností a otvírá se prostor pro libovůli a v důsledku toho pro nejistotu; některé

jednání se stává obtížně proveditelným a některé transkace mohou být neuskutečnitelné.200 Je tudíž

nesmírně důležité, aby v případě, že existuje politická organizace, za kterou je nutno považovat

nejenom stát, jak se obvykle uvažuje, ale také samosprávu, byla podpora ekonomických a sociálních

institucí také politicky institucionalizovány. To ovšem neznamená, že pozitivní právo je podřízeno

politické libovůli, nýbrž že pozitivní právo musí vycházet z distributivní spravedlnosti, která stojí mimo

politickou sféru a nad ní. Prolnutí politických, ekonomických a sociálních institucí, aby vyhovovalo

volnosti lidského jednání, která vyplývá z logické struktury lidské mysli, jež je lidskou přirozeností a

antropologickou konstantou, musí nezbytně být založeno na individuální svobodě – a ta, aby byla

zaručena, musí vycházet z individuálního, nikoli kolektivního soukromého vlastnictví. Z toho vycházela

Statuta Konráda Oty,201 základ českého ústavního pořádku,202 jež provedla právní i politickou

institucionalizaci soukromého alodiálního a individuálního vlastnictví včetně záruk proti arbitrárnímu

rozhodování knížecích úředníků. Vycházela tak ze zamlčeného, ale rozpoznatelného předpokladu, že

kníže je nadán nezpochybnitelnou iurisdictio, zatímco knížecí úředník, resp. úředníci mají pouze

posuzovatelné, tudíž také zpochybnitelné gubernaculum, které onu iurisdictio provádí a vykonává,

takže jejich cílem bylo znemožnit zneužití ze strany gubernaculum. Statuta Konráda Oty vytvořila

institucionální právní a politický základ pro sdružení svobodných individuálních šlechtických (maiores)

i nešlechtických (minores) vlastníků půdy, jakož i vzácných movitých předmětů (mercatores). Toto

sdružení, z nějž se vbrzku vyvinula tzv. zemské obec, nebylo sdružením stavovským, tzn. striktně

formalizovaným, nýbrž volným, neformalizovaným. Institucionalizovaná neformálnost sbližující

alodiální a individuální soukromé vlastnictví a dovolující akumulaci je svobodným prvkem v tuze

zregulované společnosti patrimoniální monarchie. Bez toho by nemohl vzniknout šlechta jako vrstva,

resp. třída (nikoli jako stav) – a bez šlechty by nebylo kapitalismu. Z hlediska školometského historismu

to vypadá jako paradox, ale historie, která je obrazem lidského jednání a nikoli pouze jeho rpoduktů,

je plná takových paradoxů.

199 Srv. např. vznik černého trhu v Severní Koreji, HARDEN, Blaine: Útěk z tábora 14: Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji. Praha: Ikar, 2013. 200 Srv. SOTO, Hernando de: Mystérium kapitálu: Proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Praha: Rybka, 2007; VOIGT, Stefan: Institucionální ekonomie. Praha: Alfa – Liberální institut, 2008. 201 Srv. RAUSCHER, Rudolf: Nejstarší moravský zákon. In: Časopis pro právní a státní vědu, 24, 1941, s. 35-53; VANĚČEK, Václav: Glosx k t. zv. Statutům Konrádovým. In: Sborník věd právních a státních, 41, 1941, s. 105-159; HORÁK, Petr: K statutům Konráda Oty. In: Sborník Matice moravské, 80, 1961, s. 267-280; BAKALA, Jaroslav: K výkladu prvního ustanovení Statut Konráda Oty. In: Český stát na přelomu 12. a 13. století. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, 1993, s. 9-15; ADAMOVÁ, Karolina – SOUKUP, Ladislav: Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 27-32; JAN, Libor: Soudnictví a prameny zemského práva: Hereditates a soudy statut Konráda Oty. In: JAN, Libor – JANIŚ, Dalibor et al.: Ad iustitiam et bonum commune: Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno: Matice moravská, 2010, s. 10-22. 202 Srv. McILWAIN, Charles Howard: Constitutionalism: Ancient and Modern. Indianapolis: Liberty Fund, 2008 (elektronické vydání).

Ve druhé polovině 13. století vznikla instituce zemského soudu a zemských desk, jakož i nové územní

členění českých zemí, Čech i Moravy.203 V těchto institucích byla politickypodpořena nikoli sama forma

tzv. zpupného, tj. svobodného vlastnictví, nýbrž její titul spočívající ve veřejném a všeobecně platném

zápisu. Skrze instituci zemských desk bylo vlastnictví lépe chráněno, ale zároveň byla tato ochrana

omezena jen na vlastnictví striktně alodiální. Úřad zemských desk byl pomocným úřadem zemského

soudu, a tak se zemská obec, jejímiž příslušníky byly osoby provádějící pořízení před zemským soudem

a odvozující vlastnické tituly od zápisů v zemských deskách, tzv. deskovních zápisů, omezila jen na

šlechtický stav, tehdy ještě jednotný, nerozdělený na oanský a vladycký stav, tj. na vyšší a nižší šlechtu.

Sociální struktura se tedy v průběhu 1š. století začala uzavírat: na jedné straně se začal vytvářet

šlechtický stav, pro který bylo podmínkou vlastnictví zpupného, svobodného, deskového statku, ačkoli

znak stavu, tj. erb, ještě nebyl udělován panovníkem, nýbrž bylo možné vybrat si jej a určit svévolně.

Verikální mobilita tedy sice ještě nebyla vyloučena, ale byla omezena. Na prahu 14. století se tak česká

a moravská společnost stabilizovala, ale nestala se nehybnou, protože byla formalizována jen částečně

a neúplně, nikolido všech možných detailů. Zemská obec, která se takto zformovala a

institucionalizovala, byla protihráčem panovnické moci a s jistou licencí lze říci, že byla stálou opozicí

vyjadřovanoj králi a jeho arbitrárním rozhodnutím: omezovala gubernaculum a dohlížela, aby se příliš

neodchylovalo od iurisdictio. Někdo by snad v rozdělení mezi zemským soudem a královským, resp.

dvorským soudem viděl rozlišení na samosprávu a státní správu, já však myslím, že to je nevhodná

prezentizace či modernizace; jako smysluplnější se mi jeví považovat toto rozdělení (a další: kanonické

právo a církevní soudy, městské právo a městské soudy atd.) za právní polycentrismus,204 který je

203 Srv. BOUBELA, Josef: Moravské desky zemské. In: BÍLÝ, František (Ed.): Lidová čítanka moravská. Telč: E. Šolc, 1907, s. 441-456; REDLICH, Oswald: Die ältesten Nachrichten über die Prager Stadtbücher und die böhmischen Landtafel. In: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, 32, 1922, s. 165-171; VESELÝ, Jiří: Příspěvky ke kritice textu právních pramenů šestnáctého století. 1. Všehr a desky zemské. Praha: Bursík a Kohout, 1934; FIALA, Zdeněk: Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II. (1247-1253-1278). In: Sborník archivních prací, 1, 1951, č. 1, s. 165-294; MARKOV, Josef: Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení 12.-17. století. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1967; BURDOVÁ, Pavla: Desky zemské: Ukázky a rozbor vkladů nejstarších desek. Praha: Státní ústřední archiv, 1984; BURDOVÁ, Pavla: Úřad desk zemslých. In: Sborník archivních prací, 36, 1986, č. 2, s. 273-381; JAN, Libor: Vznik moravských provincií. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav (Ed.): Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali Josefu Válkovi jeho žáci a přátele k sedmdesátinám. Brno: Matice moravská, 1999, s. 227-241; JAN, Libor: Institucionalizace zemského soudu a formování šlechtické zemské obce. In: MALÍŘ, Jiří – VLČEK, Radomír (Eds.): Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek. Brno: Matice moravská, 2001, s. 33-40; JAN, Libor: Dominium generale a dominium speciale – jeden mýtus české historiografie. In: KAHUDA, Jan – ŠOUŠA, Jiří (Eds.): Inter lauram et olivam. Praha: Karolinum, 2005, s. 645-652; JAN, Libor: Domácí šlechtická opozice a přemyslovští králové 13. věku. In: NODL, Martin – WIHODA, Martin (Eds.): Rituál smíření: Konflikt a jeho řešení ve středověku. Brno: Matice moravská, 2008, s. 85-100; JANIŠ, Dalibor: Úvahy nad počátky zemsých desk na Moravě. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav (Ed.): Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali Josefu Válkovi jeho žáci a přátele k sedmdesátinám. Brno: Matice moravská, 1999, s. 243-250. 204 Viz CASEY, Gerald: Reflections on Legal Polycentrism. In: Journal of Libertarian Studies, 22, 2010, s. 22-34,

dostupné z URL: https://mises.org/journals/jls/22_1/22_1_2.pdf [cit. 2014-04-13]; WIEBE, Michael A.: Legal

polycentrism and the circularity problem, dostupné z URL:

http://anarchyofproduction.files.wordpress.com/2012/09/working-paper-legal-polycentrism-and-the-

circularity-problem.pdf [cit. 2014-04-13]; KEREKES, Carrie B. – WILLIAMSON, Claudia R.: Discovering Law:

Hayekian Competence in Medieval Iceland, dostupné z URL: http://www.nyudri.org/wp-

content/uploads/2012/03/driwp87.pdf [cit. 2014-04-13]; ZION, James W.: How the Infidels Can Save Civilization:

Traditional Irish and American Indian Law, dostupné z URL:

http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=34&ved=0CEAQFjADOB4&url=http%3A%2

F%2Fwww.woodlandleague.org%2Finfo%2Finfo%2FBrehon%2520II.doc&ei=i8JKU-

qYJcPl4gSf04DAAg&usg=AFQjCNE-IQknVzx_iQG4sSaFShvcKcXIxw&sig2=ixsRDEmrmls4LZXp4ERB-

g&bvm=bv.64542518,d.bGE [cit. 2014-04-13]; BELL, Tom W.: The Jurisprudence of Polycentric Law, dostupné

výrazem jiného pojetí státu, než je absolutistické či republikánské pojetí založené na srůstání vnější a

vnitřní suverenity. A takové pojetí – třebaže údajně „feudální“ – je kapitalismu a svobodné společnosti

rozhodně bližší než to dnešní.

V první polovině 14. století se zemská obec znovu změnila směrem k větší pružnosti. Svědčí o tom

česká, latinská a německá mutace Kroniky t. ř. Dalimila.205 Dalimilova kronika je první jazykově české

kronikou a je důležitým pramenem pro vznik a stabilizaci jak národa, tak politické společnosti, ale také

pro vznik české literatury.206 Ačkoli dříve byla Dalimilova kroniká chápána jako český originál a německý

překlad, po objevu zlomku středověkého latinského prřekladu v roce 2006 a po prozkoumání textových

vztahů ve věech jazycích se dochází spíše k závěru, že textová tradice má výrazný charakter fluidního

textu207 a že spíše než o překlady jde v tomto případě o jazykové mutace. To má velký význam pro

historickou interpretaci tohoto pramene. Ukazuje se, že postupné utváření textu Dalimilovy kroniky je

odrazem dramatického střetu, který tehdy probíhal v české společnosti a který zabránil jejímu uzavčení

a jejímu úplnému zestavovštění už v této době. Ačkoli prvotní stupeň českého textu kroniky je výrazně

jazykově- etnicky zaměřen, rozhodně nemá charakter ideové reflexe etnografického národa208 (gens,

národnost v moderním administrativním pojetí, národnost v marxistickém, resp. stalinistickém

pojetí)209 ani následkem toho vytvoření ideje kulturního národa (Kulturnation středoevropského

novověku),210 nýbrž se zcela důsledně zaměřuje na tematizaci ideje politického národa (jež má odraz

v novodobém konceptu bčanského národa) a zemské obce jakožto jeho organizační formy. Ačkoli to

na první pohled tak nempůsobí, novodobé ideje národa a nacionalismu211 jsou Dalimilovi cizí. Latinská

z URL: http://www.tomwbell.com/writings/JurisPoly.html [cit. 2014-04-13]; BACKER, Larry Catá: Governance

Polycentrism – Hierarchy and Order withiut Government in Business and Human Rights Regulation, dostupné

z URL: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2373734 [cit. 2014-04-13].

205 Viz DAŇHELKA, Jiří et. al.: (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. 1-3. Praha: Academia, 1988-1995; UHLÍŘ, Zdeněk: Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. In: Knihovna – knihovnická revue, 16, 2006, č. 2, s. 137-164; BROM, Vlastimil: Der deutsche Dalimil: Untersuchungen zur gereimten deutschen Übersezung der alttschechischen Dalimil-Chronik. Brno: Masarykova univerzita, 2006; BROM, Vlastimil (Ed.): Di tutsch kronik von Během lant. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 206 Viz např. UHLÍŘ, Zdeněk: Pojem zemské obce v tzv. Kronica Dalimilově jako základní prvek její ideologie, In: Folia historica Bohemica, 9, 1985, s. 7-32; UHLÍŘ, Zdeněk: Národnostní proměny 13. století a český nacionalismus. In: Folia historica Bohemica, 12, 1988, s. 143-170; UHLÍŘ, Zdeněk: Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. In: Knihovna – knihovnická revue, 16, 2006, č. 2, s. 137-164; MEZNÍK, Jaroslav: Problémy českého středověkého nacionalismu (do hustiské revoluce). In: 7. sjezd českých historiků, Praha 24.-26. září 1993. Praha: Historický klub, 1993, s. 123-126; MEZNÍK, Jaroslav: Němci a Češi v Kronice tak řečeného Dalimila. In: Časopis Matice moravské, 112, 1993, č. 1, s. 3-10; MEZNÍK, Jaroslav: Národní vědomí na Moravě ve 14. a na počátku 15. století. In: MALÍŘ, Jiří – VLČEK, Radovan (Eds.): Morava a české národní všdomí od středověku po dnešek. Brno: Matice moravská, 2001, s. 41-43; LEHÁR, Jan: Vznik české literatury: Pokus o rekapitulaci problematiky. In: Listy filologické, 116, 1993, č. 1, s. 18-39. 207 Viz BRYANT, John: The Fluid Text: A Theory of Revision and Editing for Book and Screen. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press, 2002; UHLÍŘ, Zdeněk: Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukoisů a hybridní knihovna. Pfraha: Národní knihovna České republiky, 2002. 208 Viz SLAVÍK, Jan: Vznik českého národa. 1-2. Praha: Pokrok, 1946-1948. 209 Viz HROCH, Miroslav: K problematice formování buržoazního národa v Evropě. In: Československý časopis historický, 9, 1961, č. 3, s. 374-395. Srv. STALIN, Iosif Vissarionovič: Marxismus a národnostní otázka. Praha: Svoboda, 1952. 210 Viz SCHMIDT, Georg: Friedrich Meineckes Kulturnation: Zum historischen Kontext nationaler Ideen in Weimar-Jena um 1800. In: Historische Zeitschrift, 284, 2007, s. 597-622. 211 Srv. ORAVEC, Martin: Dve koncepcie národa, dostupné z URL: http://www.cpssu.org/storage/Gasset-Gellner.pdf [cit. 2014.04-14]; RYCHLÍK, Jan: Individuální a kolektivní práva menšin a tzv. právo národů na sebeurčení včetně odtržení. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1995; HIRT, Tomáš. Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu, dostupné z URL: http://antropologie.zcu.cz/prehled-zakladnich-tezi-modernistickeho-pojet [cit. 2014-04-14]; ŘEZNÍK, Miloš: Formování moderního národa (Evropské „dlouhé“ 19.

a německá mutace Dalimilova textu však toto pojetí mění v tom smyslu, že důraz na etnicitu je silně

potlačen, třebaže není zcela eliminován. Do organizační forma zemské obce se ideově snaží proniknout

i etnicky německý patriciát královských měst a nakonec se mu to dačí i prakticky, a to právě z toho

důvodu, že zemská obec nebyla striktně uzavřena. Šlechta se tak stala opravdu otevřenou společností

nejenom kulturně, ale také etnicky, národnostně. Tendence k rozdělení zemské obce do stavů

(duchovní, panský, vladycký, městský) a k jejich uzavírání se objevila až později a plně se prosadila až

po husitství,212 právě tak tendence k vylučování etnicky německých, tj. německy mluvících měsťanů

jako cizozemců.213 Pro toto otevřené pojetí zemské obce byla kruciálně důležitá vrstva tzv. starého

patriciátu, která souvisle existovala od 13. do druhé poloviny 14. století, kdy zanikla vymřeném

staropatricijských rodů anebo jejich pošlechtěním a přesunem na venkov.214 Starý patriciát přinášel do

zemské obce dvojjazyčnost, a tedy také kuturní otevřenost, pozitivní vztah k penězům,215 a tudíž

antimerkantilistické přesvědčení a – nově bychom řekli – antietatistické zaměření,216 a konečně

volného ducha počínajícího liberálního smýšlení. Na rozdíl od řady měst zejména v Říši a v Rakousku

se Praha, která byla baštou starého patriciátu, nesnažila získat obchodní privilegia a monopoly a

regulační politiku začala lobbisticky prosazovat až koncem 14. století. Budeme-li zbožně-peněžní

transakce a čistě finanční operace vidět v této jejich povaze a nikoli prizmatem feudálních dávek (kde

to nelze racionálně ekonomicky zdůvodnit), uvidíme v Praze i v českých zemích ve středověku již

protokapitalistické vztahy. Ty mohly vzniknout proto, že se politika nesnažila dominovat ekonomice,

nýbrž že politika a ekonomika byly v rovnovážném postavení a vytvářely tak obraz svobody a svobodné

společnosti.217

c. Ius resistendi

Ius resistendi,218 právo na odpor proti tyranovi není v českém středověku hlouběji prozkoumáno. Ačkoli

osmdesátá šestá kapitola Kroniky tak řečené Dalimila vypráví Ot násilé, ješto král [tj. Přemysl II. Otakar]

st.). Praha: Triton, 2003; HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009; GELLNER, Ernest André. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal, 1993. 212 Srv. SEIBT, Ferdinand: Land un Herrschaft in Böhmen. In: Historische Zeitschrift, 200, 1965, s. 284-315; MEZNÍK, Jaroslav: Vývoj a systém stavovské reprezentace v českých zemích v pozdním středověu. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 44, 1997, s. 71-81. 213 Srv. ČORNEJ, Petr: Cizí, cizozemec a Němec. In: ČORNEJ, Petr: Světla a stíny husitství: Události – osobnosti – texty – tradice. Praha, 2011, s. 252-264; KAŇÁK, Bohdan: Příspěvek k analýze pojmvého spojení Měmec – cizozemec z 60. let 15. století. In: Olomooucký archovní sborník, 10, 2012, s. 39-46 214 Srv. ŠUSTA, Josef: Dvě knihy českých dějin. 1. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha: ČAVU, 1917; ŠUSTA, Josef: Dvě knihy českých dějin. 2. Počátky lucemburské: 1308-1320. Praha: ČAVU, 1919; MEZNÍK, Jaroslav: Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. století. In: Brno v minulosti a dnes, 4, 1962, s. 249-349; MEZNÍK, Jaroslav: Venkovské statky pražských měšťanů v době předhusitské a husitské. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1965; MEZNÍK, Jaroslav: Karel IV., patriciát a Čechy. In: Československý časopis historicky, 13, 1965, s. 202-217; MEZNÍK, Jaroslav: Praha před husitskou revolucí. Praha: Academia, 1990. 215 Srv. SIMMEL, Georg: Filosofie peněz. Praha: Academia, 2011. 216 Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Lichva v českých předhusitských a husitských polemikách. In: Poohří. 4. Peníze a život (v tisku). 217 Viz CARABINI, Louis E.: Nakloněni svobodě: Marný pokus o potlačení lidské přirozenosti. Praha: Ludwig von Mises Institut, 2012. 218 Srv. KERN, Fritz: Gottesgnadentum und Widerstandsrecht im früheren Mittelalter: Zum Entwicklungsgeschichte der Monarchie. Leipzig: K. F. Köhler, 1914; SCHLOSSER, Joseph: Die Lehre vom

českým pánóm činil,219 násilný odpor proti němu není doložen, resp. podání o zradě Miloty z Dědic je

nepravdivé.220 Celkově se dá jen všeobecně mluvit o domácí šlechtické opozici proti přemyslovským

králům, ale nikoli o aktivnějším odporu proti nim.221 Případ Záviše z Falkenštejna je pak spíše případem

egoistického avanturisty, který využil příležitosti svého kvaziregentství k osobnímu a příbuzenskému

obohacení a dalšímu politikaření, takže sice zdánlivě odporoval králi, ale nikoli tak, že by to bylo možno

považovat za náležité využití ius resistendi, protože stál proti integračním snahám české šlechty o

posílení zemské obce a jejího postavení jako protihráče krále v rámci politického systému.222 Vypadá

to tak, že využívat ius resistendi v pozdní přemyslovské monarchii vůbec nebyla zapotřebí, protože již

vznikající a utvářející se šlechtická zemská obec dosáhla postavení, ze kterého mohla ovlivňovat politiku

a mocenské poměry ve státě, takže se každé násilné řešení jevilo jako kontraproduktivní a zemskou

obec diskreditující. Konsensus se základními hodnotami zemské obce tak byl spíše dobrovolnou

disciplínou než subalterním konformismem. Ukazovalo se na tom, že člověk v sobě spíše nese jiskérku

synderesis, že je stvořen k obrazu božímu a nikoli potvrzení sentence homo homini lupus, která vyplývá

z reformačního myšlení o zkažení lidské podstaty (prvotním, dědičným) hříchem a kterou rozpracovává

Thomas Hobbes do podoby absolutistické politické teorie.

d. Městské hospodářství Widerstandsrecht der Untertanen gegen die legitime Fürstengewalt bei den Katholiken des 16. Jahrhunderts. Bonn: Ludwig, 1914; WEISE, Erich: Das Widerstandsrecht im Ordenslande Preußen und das mittelalterliche Europa. Göttingen: Vandenhoeck & Rupprecht, 1955; SPÖRL, Johannes: Gedanken um Widerstandsrecht und Tyrannenmord im Mittelalter. In: Widerstandsrecht und Grenzen der Staatsgewalt. München: Hochschule für politische Wissenschaften – Tutzing: Evangellische Akademie, 1956, s. 11-32; KYS, Franz Walter: Die Lehre über das Widerstandsrecht in den politischen Werken des Meisters Wilhelm von Ockham. München: F. W. Kys, 1967; KERN, Fritz: Kingship and Law in the Middle Ages: Studies. New York: Harper & Row, 1970; BATSCHE, Zwi: Studien zur politischen Theorie des deutschen Frühliberalismus. Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1981; STREITHOFEN, Heinrich Basilius: Friede im Lande: Vom Recht auf Widerstand. Bergisch Gladbach: Lübke, 1983; SEIBT, Ferdinand: Frühe Revolutionen: Widerstandsrecht und Causa Fidei. Münster: Aschendorff, 1985; BÖTTCHER, Diethelm: Ungehorsam oder Widerstand? Zum Fortleben des mittelalterlichen Widerstandsrecht in der Reformationszeit (1529-1530). Berlin: Duncker & Humblot, 1991; Klautke, Jürgen-Burkhard: Recht auf Widerstand gegen die Obrigkeit? Eine systematisch-theologische Untersuchung zu den Bestreitungs- und Rechtfertigungsbemühungen von Gewaltenwendung gegen die weltliche Macht bis zum 18. Jahrhundert. Kampen: Kok, 1994; QUIN, Eckehard: Personenrechte und Widerstandsrecht in der katholischen Widerstandslehre Frankreichs und Spaniens um 1600. Berlin: Duncker & Humblot, 1999; BEESTERMÖLLER, Gerhard – JUSTENHOVEN, Heinz-Gerhard: Friedensethik im Spätmittelalter: Theologie im Ringen um die gottgegebene Ordnung. Stuttgart: W. Kohlhammer, 1999; LEINER, Martin et al.: Gott mehr gehorchen als Menschen: Christliche Wurzeln, Zeitgeschichte und Gegenwart des Widerstands. Göttingen: Vandenhoeck & Rupprecht Unipress, 2005; MARKIEWICZ, Mariusz (Ed.): Król i prawo stanów do oporu. Kraków: Zamek Królewski na Wawelu, 2010. 219 Viz DAŇHELKA, Jiří et. al.: (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. 2. Textový materiál kapitol 53 až 103 a dplňků. Praha: Academia, 1988, s. 404-405. 220 Viz JAN, Libor: Přemysl Otakar II. – rytíř a válečník. In: JAN, Libor – KACETL, Jiří et al.: Pocta králi: K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II. Brno – Znojmo: Matice moravská, 2010, s. 127-139; JAN, Libor: Milota z Dědic: Zpráva o věrné službě a mýtu o zradě. In: NOVÁK, František (Ed.): Campana codex civitas: Miroslao Flodr octogenario. Brno: Archov města Brna, 2009, s. 248-265. 221 Viz JAN, Libor: Domácí šlechtická opozice a přemyslovští králové 13. věku. In: NODL, Martin – WIHODA, Martin (Eds.): Rituál smíření: Konflikt a jeho řešení ve středověku. Brno: Matice moravská, 2008, s. 85-100. 222 Viz JAN, Libor: Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289-1290: Památce Miloše Vystyda (+ 19. října 1914 na haličské frontě). In: Český časopis historický, 103, 2005, č. 1, s. 1-40. Srv.VANÍČEK, Vratislav: Záviš z Falkenštejna a česká šlechta. In: Acta Universitatis Nicolai Copernici – Historica, 24, 1990, s. 185-201; JAN, Libor: In ordine ruciferorum Christo militavit: K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty. In: Český časopis historický, 98, 2000, č. 3, s. 453-475.

Trhová místa vznikala již od eneolitických dob, kdy se z kořistnického lovecko-sběračského způsobu

hospodářství začala vydělovat specializovaná řemesla. Vznikala při nalezištích surovin (obsidián,

kovové rudy apod.) a při místech zpracování surovin jako místa směny řemeslných produktů a potravin.

Po rozšíření sortimentu řemeslné výroby, kdy se pouhý výměnný obchod, barter, stal pro směnu všech

disponibilních hodnot nedosatečný, jednak vyvstala nutnost užívání peněz jakožto obecného

prostředku směny, jednak se vytvořilo hospodářké zázemí trhových míst, pozdější tzv. contado,

spočívající v rostlinném zemědělství a nekočovném chovu postupně domestikovaných zvířat. Historicky

(a ostatně i logicky) se tedy jako první z velkoprostorového (Großraumwirtschaft je termín užívaný

nacistickými ekonomy, v němž mj. šlo o zemědělskou kolonizaci jako podporu průmyslu)223

kořistnického hospodářství oddělilo řemeslo a s ním spojený obchod a teprve pro potřeby řemesel a

obchodu vzniklo specializované zemědělství. V době protohistorické a v rané době historické, tj. v 9. a

10. století byla v českých zemích trhová místa již plně funkčně rozvinuta, a nepotřebovala tudíž být

organizovaně budována. Předpoklad, že nejprve byla vybudována přemyslovská hradiště, aby pod

jejich ochranou mohla vzniknout trhová místa je proto naprosto scestný. Přemyslovská hradiště

naopak byla vybudována s cílem, aby již existující trhová místa ovládla a mohla se podílet, resp.

parazitovat na jejich výnosech. V organizačním rámci přemyslovského knížecího velkostatku nebylo

funkce trhových míst zapotřebí, neboť v jejich rigidním výběrčím a přídělovém hospodářském systému

založeném do značné míry na nevolnické a výjimečně i otrocké práci to byl znepokojivě volný prvek.

Přemyslovskými knížaty, resp. jejich úředníky ovládaná a využívaná trhová místa poskytovala své

výrobky a služby obyvatelstvu mimo knížecí veolkostatek a jeho služebnou soustavu. Zdánlivě, protože

pouze formálně svobodní knížecí rolníci a nevolníci se tedy nacházeli mimo trhová místa, tzn. mimo

dobrodiní jednání jako svobodné volby mezi různými možnostmi a mimo spontánní a neorganizovanou

směnu hodnot. Dříve se tomuto postavení v systému mimo svobodu, volnost a spontaneitu říkalo

feudalismus, dnes se mu může říkat socialismus, ale povaha je vždy stejná: omezování svobodného

jednání a svobodné volby hodnot a jejich směny různými regulacemi, jakož i organizační

konstruktivismus. Dva světy, které v českých zemích v 10.-12. století existovaly, musely žít v ustavičném

napětí a neustále se dostávat do střetu. Nakonec zvítězila trhová místa a kníževí velkostatek podlehl.

V průběhu 12. století získávalo na důležitosti vlastnictví půdy a důležitost naopak ztrácelo vlastnictví

lidí. S technickým a technologickým rozvojem doprovázeným vnitřní kolonizací se pomalu, ale jistě

zvyšoval počet obyvatelstva, takže vyvstávala i potřeba vzniku a rozvoje dalších trhových míst v nově

kolonizovaných oblastech, resp. přesunutí existujících trhových míst v tradičních sídelních oblastech.

Ale jelikož si veškerou půdu postupně nárokoval nějaký vlastník, musela iniciativy nyní už vycházet od

vlastníků půdy, nikoli od spontánních squaterů. Bylo tudíž nutné jakési formální založení, takže fakticky

existující fenomén trhového místa se právně institucionalizoval v město. A tak docházelo k trvalým

pronájmům půdy jak pro obdělávání, tak pro stavbu budov (locatio) a vznikalo vázané vlastnictví224

223 Viz GÜRGE, Wilhelm – GOTKOPP, Wilhelm (Eds.): Grossraumwirtschaft: Der Weg zur europäischen Einheit. Berlin: S. Hirzel, 1931; BÜLOW, Friedrich: Grossraumwirtschaft, Weltwirtschaft und Raumordnung. Leipzig: F. Köhler, 1941; Nationale Wirtschftsordnung und Grossraumwirtschaft. Dresden: Meinhold, 1942. Srv. JAMES, Harold – TANNER, Jakob (Eds.): Enterprise in the Period of Fascism. Aldershot: Ashgate, 2002; JESSOP, Bob: Accumulation strategies, state forms and hegemonic projects. In: Kapitalistate, 10, 1983, s. 89-111, preprint version dostupná z URL: http://bobjessop.org/2014/04/15/accumulation-strategies-state-forms-and-hegemonic-projects/ [cit. 2014-04-17]. Z jiného hlediska srv. ŠÍMA, Josef: Sjednocování Evropy: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic. Praha: Liberální institut, 2008. 224 V zásadě se jednalo o common fields či lépe open fields známá i odjinud, srv. McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: The Enclosure of Open Fields: Preface to a Study of Its Impact on the Efficiency of English Agriculture in the Eighteenth Century. In: Joournal of Economic History, 32, 1972, s. 15-35, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_34.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald

odlišné od zpupného, svobodného, alodiálního, které v důsledku toho nepodléhalo zápisu do zemských

desk, nýbrž tituly k němu vycházely ze zápisů v městských knihách. Vázanost vlastnictví nalézala odraz

v tom, že se vlastníkovi půdy platil nájem, který měl ekonomicky povahu renty, tedy tzv. věčného platu.

Je nadbytečné hovořit o feudální dávce, protože to byla jen a jen pozemková renta, která mohla být

zcizena, směněna atp. Právní režim měst různého založení se v průběhu 14. století začal sbližovat, takže

formální postavení měšťanů se jistým způsobem unifikovalo, ale materiálně se rozhodně

nenivelizovalo: jednak královská města byla veskrze větší než poddanská, takže jejich měšťané byli také

zpravidla značně bohatší než měšťané měst poddanských, jednak královská města – na rozdíl od

poddanských – pro sebe nakonec prosadila politická práva, tj. účast na zemském sněmu atd., byť ve

srovnání s jinými stavy omezená. Jejich svoboda volby a svoboda jednání byla tudíž přes formální

unifikaci výrazně menší, než jaké požívai měšťané královských měst. Starý patriciát královských měst

se aktivně prosadil v zemské obci, zatímco další měšťané ať už královských, nebo poddanských měst

nikoli. Právě tak ovšem platí, že ze šlechticů se v zemské obci uplatňovali spíše jen, byť nikoli výhradně,

páni a nikoli vladykové. Fakticky tedy existovala elita, které překračovala jednotlivé stavy a prolínala

jimi, což se v pozdější době projevilo ještě na další vrstvě, kterou byli měšťanští erbovníci. Konrétní

historické peripetie byly složitější, ve 13. století byly spíše spory mezi šlechtou a městy, resp. měšťany,

ve 14. století spory více méně ustaly, v 15. století se zase obnovily. Zejména ve 14. století tedy

existovalo to, co se dá nazvat otevřenou společností: svoboda jednání a volnost směny nebyla

zpochybňována, sociální mobilita byla možná a byla relativně vysoká, zemská obec nebyla uzavřená,

její hranice nebyla neprostupná. V každé městské farnosti byla škola, řada šlechticů a měšťanů, ale i

venkovanů studovala na univerzitě, byť většinou bez dosažení gradu, začaly se objevovat i soukromé

odborné školy. Lidé úspěšně prošlí školami nacházeli uplatnění jako úředníci nebo ve svobodných

povoláních (tzv. malí intelektuálové), ze svých příjmů a z dědictví si zakupovali tzv. věčné platy a stávali

se tak rentiéry, tj. gentlemany s vlastním příjmem, stávala se z nich vrstva nikoli nepodobná novověkým

profesionálům a dnešním symbolickým analytikům.225 A vedle toho samozřejmě existovala velmi různá

N.]: The Persistencce of English Common Fields. In: JONES, E. L. – PARKER, Willian (Eds.): European Peasants and Their Markets: Essays in Agrarian Economic History. Princeton: Princeton UP, 1975, s. 73-119., dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/graham/common_fields.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: The Economics of Enclosure: A Market Analysis. In: JONES, E. L. – PARKER, Willian (Eds.): European Peasants and Their Markets: Essays in Agrarian Economic History. Princeton: Princeton UP, 1975, s. 123-160, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_37.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: English Open Field as Behavior Towards Risk. In: Research in Economic History, 1, 1976, s. 124-170, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/graham/risk.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSEY, Deirdre [= Donald N.]: Theses on Enclosure. In: Papers Presented to the Economic History Society Conference at Canterbury, 1983. Agricultural History Society, s. 56-72, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_45.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.] – NASH, John: Corn at Interest: The Extent and Cost of Grane Storage in Medieval England. In: American Economic Review, 74, 1984, č. 1, s. 174-187, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/graham/nash.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: The Open Fields of England: Rent, Risk, and the Rate of Interest, 1300-1815. In: GALENSON, David W. (Ed.): Markets in History: Economic Studies of the Past. Cambridge: Cambridge UP, 1989, s. 5-51, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_50.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: The Prudent Peasant: New Findings on Open Fields. In: Journal of Economic History, 51, 1991, č. 2, s. 343-355, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_51.pdf [cit. 2014-04-21]; McCLOSKEY, Deirdre [= Donald N.]: Allen´s Enclosure and the Yeoman: The View from Tory Fundamentalism, dostupné z URL: http://www.deirdremccloskey.com/docs/pdf/Article_52.pdf [cit. 2014-04-21]. 225 Takovou osobou vykonávající povolání symbolického analytika a žijící z věčných platů, a tudíž finančně nezávislou na svém zaměstnání novoměstského písaře, byl Prokop Písař, viz PAVLICOVÁ, Silvia: Prokop, písař Nového Města pražského. In: Miscellanea Pragensia, 17, 1998, s. 135-143; UHLÍŘ, Zdeněk: Prokop Písař: úředník, nebo intelektuál? In: Documenta Pragensia, 27, 2008, s. 69-78, 1068-1069; JÍŠOVÁ, Kateřina: Novoměstský písař Prokop. Kateřina Jíšová. In: Historia Slavorum Occidentis, 2, 2012, 143-150.

materiální produkce a mnooho rozmanitých služeb. To zajisté nebyla materiálně nevyvinutá, chudá a

nuzná, nevzdělaná a rigidní společnost, jak by si ji někteří chtěli představovat.

S bohatou dělbou práce souvisí také relativně vysoká kapitalizovanost výroby, obcodu a služeb, tzn.

v ekonomice se zvětšoval počet stupňů vedoucích ke spotřebě, přičemž spotřebou míním nejenom

zajišťování prosté subsistence a poté komfortu až luxusu v materiální sféře, ale konzumaci či recepci

jakýchkoli hodnot, materiálních i ideálních, jež vznikly jak z činnosti extraverzivních, tj. komerčně

kalkulovatelných, tak introverzivních, tj. komerčně nekalkulovatelných. Již středověcí scholastici totiž

rozpoznali rozdíl mezi těmito činnostmi, když rozlišovali mezi činnostmi zamšřenými na zisk a činnostmi

vycházejícími z křesťanské lásky, nestavěli je včak proti sobě, nýbrž vedle sebe. Na rozdíl od většiny

dnešních filozofů a sociálních vědců tak neviděli redukcionisticky antagonismus mezi altruismem a

egoismem, nýbrž chápali, že to jsou dvě stránky, rub a líc jediného lidského jednání. Právě tak

nerozlišovali mezu vulgárním majetkem a vznešenými hodnotami, nýbrž to chálali jen jako dva aspekty

jednoho lidského světa. A tak také nerozlišovali mezi politikou a ekonomikou jako opozity, nýbrž vyděli

trojici etiky (osobní jednání), ekonomiky (soukromé jednání) a politiky (veřejné jednání), přičemž

termín „veřejné“ pro ně neznamenal „státní“ nebo „související se státem“ či „záležitost, kdy jednou ze

stran je stát“, nýbrž prostě jako „zavazující všechny členy společnosti“ (zatímco termín soukromé

znamenal „zavazující pouze strany dohody“ a termín osobní „zavazující lidské individuum“). Vyřešením

napětí mezi vita contemplativa a vita activa vytvořením nové představy vita mixta spojující oddělené

sakrální a profánní226 (tak jako už evangelista Lukáš řekl dvojznačně, že království boží je „ve vás“ i

„mezi vámi“)227 se teprve opravdu do hloubky prosadil křesťanský pohled na svět i v praktickém ohledu.

A tento pohled je „kapitalistický“ v tom smyslu, že znává svobodu lidského jednání v ideální i materiální

sféře, protože člověk je složen jak z duše, tak z těla, že uznává subjektivitu hodnot v rámci jednání,

protože lidské potřeby jsou individuálně konkrétní, a že při jednání je rozhodující vztah k bohu v každou

chvíli znovu, pro tože fides qua creditur je personální (třebaže fides quae creditur se jeví být objektivní,

protože je interpersonální).

I česká, netoliko italská společnost 14. století byla protokapitalistická také ekonomicky,228 nejenom

kulturně a sociálně. Tzv. věčně platy byly rentou z půdy (nikoli feudálními dávkami!). Proto je

prosazovatelé počínajícího levicového myšlení, jako byl např. Jakoubek ze Stříbra,229 striktně odmítali:

jasně chápali, že oběma stranám dávají svobodu jednat podle zvoleného způsobu života, protože to

neznamenalo, že jednají „správně“ nebo dokonce „dobře“. Značná část věčných platů pravděpodobně

vznikla z nesplácených hypoték, kdy tedy nemovitost padla na věřitele a ten ji svěřil dlužníkovi do

trvalého nájmu. Proto se potom také daly zcizovat pouze věčné platy váznoucí na nemovitosti a nikoli

nemovitost sama. Počínající levicové myšlení dokázalo chápat čas pouze v jeho objektivním významu,

tj. fyzikalisticky, tzn. predestinaci rozumělo tak, že je temporální, tj. bůh se jednou uradil a právě to

nastane a nic jiného, a nedovedlo si naopak představit, že predestinace se vztahuje k takové věčnosti,

která není nekonečným sledem řaasových okamžiků, ale časovou simultaneitou, kdy nekonečné

množství časových okamžiků se kontrahuje v jeden jediný, a že tedy důležité je konkrétní časová

preference určité osoby, aby vůbec něco v daném okamžiku nastalo, a nakonec tedy, že to, co bylo

přejímáno a původně chtěno, se může změnit. Levicové myšlení má zkrátka od svého počátku potíže

226 Srv. MAZUR, Bruno – SEŃKO, Władysław – TATARZYŃSKI, Ryszard (Eds.): Henricus de Bitterfeld: Tractatus de vita contemplativa et aktiva. Warszawa: Institutum Thomisticum PP. Dominicanorum Varsaviensium, 2003. 227 Srv. KRATOCHVÍL, Zdeněk: Prolínání světů: Středoplatónská filosofie v náboženských prudech pozdní antiky. Praha: Herrmann a synové, 1991. 228 O finančních transakcích srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Lichva v českých předhusitských a husitských polemikách. In: Poohří. 4. Peníze a život (v tisku). 229 Viz KUEHNELT-LEDDIHN, Erich: Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer Česká republika – CEVRO Institut, 2010.

přijmout změnu, která je spontánní, neplánovaná. Věčné platy však jsou projevem právě těchto

spontánních změn, a proto je lidé s antikapitalistickou mentalitou odmítali tehdy a odmítají je i dnes.

Konstruktivistické plánovací myšlení na rozdíl od kritického spontánního myšlení má zasadní potíž

přijmout jednání, které vychází z momentálního situačníhi hodnocení, a jeho výsledky, které jsou

nejenom neplánované, ale také nezamýšlené a dokonce aktuálně nepředstavitelné. Rozdílné pojetí

věčnosti, časových preferencí a věcných priorit je tedy v základu rozdílného pojetí věčných platů jako

jednoho z profilujících prvků protokapitalistické ekonomiky v českých ve 14. a na počátku 15. století.

Kapitalistická a naproti ní antikapitalistická mentalita je tak už vlastní vrcholnému a pozdnímu

středověku, nikoli až protestantské reformaci. Nebereme-li v potaz pouhou vnější jevovou stránku

organizačních a technických forem kulturního, sociálního a ekonomického života, zjišťujeme, že

tendence ke kapitalismu je vlastní už středověku proto, že je antropologickou konstantou vycházející

z logické struktury lidské mysli jakožto přirozenosti člověka.

Tzv. věčné platy mohly být vázány nejenom na nemovitosti, ale také na osoby. V tomto případě i někteří

z těch, kteří připouštěli věčné platy váznoucí na nemovitostech, věčné platy odmítali, protože

nedokázali koncipovat jejich skutečných předmět; připomínaly jim násilně vymáhané tzv. feudální

dávky placené nevolníky. Takové dávky však už byly ve 14. století považovány za nepřípustné, protože

předpokládaly vlastnictví člověka člověkem, a to podle tehdejších představ bylo přinejmenším

nemravné, ne-li přímo zločinné. Přesto ovšem někteří věčné platy váznoucí na lidech připouštěli,

protože vycházeli z jiného předpokladu, třebaže jej nedokázali jasně racionalizovat a formulovat. Lze

si představit dva vztahy, kde takový věčný plat byl přípustný. První případ se týká vyplácení společníka,

který nevstupuje do společného podnikání žádným konkrétně určitelným předmětem, nýbrž pouhou

abstraktní peněžní částkou, za kterou se nějaký – v době poskytnutí částky ještě neurčitý – předmět

teprve pořídí. Mohli bychom si to představit jako dnešní vztah akcionáře nebo investora k podnikateli,

který je zároveň ředitelem podniku. Příslušná částka není půjčkou, nýbrž vkladem do podniku, tudíž se

nevrací s úrokem, nýbrž konvertuje v perpetualitu, věčný plat. Plátce věčného platu tudíž není pijavicí

vysávaným chudákem, ale úspěšným podnikatelem vyplácejícím svého akcionáře či investora.

Vzhledem k tomu, že i někteří přitakávači protokapitalistickým vztahům takový věčný plat odmítali,

musíme si uvědomit, že se jednalo o fenomén nový, dříve neznámý – a s přijetím novinek je vždy potíž,

než zevšední a lidé si na ně zvyknou. Druhý případ se týká zaměstnance, který není členem domácnosti,

familia, podnikatele (řemeslníka, obchodníka, symbolického analytika). Mohli bychom si to představit

jako dnešné vztah zaměstnance na dobu neurčitou k zaměstnavateli: zaměstnanec se zavazuje něco

více méně určitého, tzn. více méně neurčitého vykonat a zaměstnavatel se zavazuje mu za to

pravidelně platit určitou částku. I zde je to abstraktní vztah kvantity a nikoli konkrétní vztah kvality.

Rozvolnění osobního vztahu a jeho transformace na pouhou abstraktní roli nebo dokonce jen funkci

bylo ve 14. století pravděpodobně ještě obtížně představitelné, a tudíž bylo některými odmítáno. Ale

musíme si být vědomi, že i marxisté vidí takový vztah jako odcizení od lidské podstaty a jako ne-lidské,

ba přímo nelidské zvěcnění. Ale i z tohoto vztahu vyzařuje kapitalistický duch. A podobně vyzařuje

kapitalistickž duch z půjčování věci za úplatu, a přece se to začalo v průběhu 14. století v 4eských

zemích běžně připouštět. Protokapiatlistické komerční vztahy byly od druhé poloviny 14. století běž i

v písařských a iluminátorských dílnách nebo třeba při zaměstnávání sochařů a kameníků ve stavebních

hutích. O středověkých zdrojích a kořenech kapitalismu tedy nemůže být pochyb.

10. Závěr: pohled revizionistického dějepisectví

Dějepisectví, které není historistické a které se vymyká z politicko korektních a konformních

mainstreamových modelů, můžeme nazvat dějepisectvím revizionistickým. V dějepisectví musí být

ustavičně prováděna revize dosavadních koncepcí, předtav a poznatků, právě tak jako ecclesia est

semper reformanda.230 Při nyní provedené se revizi se ukazuje, že ztotožňování protestatnské etiky a

ducha kapitalismu neobstálo, protože stojí – zejména ve své epigonské podobě – na konfúzi historismu

s ideálním typem, což nemůže obstát ani teoreticky, ale ani empiricky. Nezáleží na tom, že za jistých

okolností lze ztotožnění ducha kapitalismu s protestantskou etikou verifikovat, protože v uzavřeném

schématu historismu lze nakonec verifikovat, když ne cokoli, tak leccos. Důležité však je, že se

ztotožnění ducha kapitalismu s protestantskou etikou podařilo falzifikovat, a to hned několikerým

způsobem. S tyranií tohoto konstruktu se snad koečně rozloučíme. Nakonec mohu vyslovit někoik

obecnějších hypotéz či tezí, které jsou součástí revizionistického historiografického programu a jejichž

ověřování se může věnovat další bádání.

a. Kapitalismus vs. socialismus

Dnes se mluví o protikladu kapitalismu jakožto svobodné, indivuální svobodu v lidském jednání a

svobodné soukromé vlastnictví připouštějící společnosti na jedné a socialismu jakožto nesvobodné

společnosti omezující indiviuákní svobodu v lidském jednání i svobodné soukromé vlastnictví na druhé

straně.231 V zásadě tedy jde o protiklad svobody a nesvobody,232 resp. rozpor mezi svobodou v jednání

a jistotou ve výsledku jednání.233 Přesně týž protiklad a týž rozpor vidělo anglické dějepisectví 19. století

v antagonismu komerční a feudální společnosti. Jestlliže se dnes znovu muví o pozitivním významu

komečního ducha, potom můžeme alespoň předběžně uzavřít, ža jako jsou v takovém abstraktním

pohledu na jedné straně zaměnitelné kapitalismus a komerční společnost, právě tak jsou v tomto

pohledu zaměnitelné socialismus a feudalismus. Neznamená to sice, že by byly věcně identické, shodné

a totožné, nicméně jsou strukturálně analogické a komplementární Jsou tu tedy dvě analogické či

230 Viz NICKLESS, R. Walter: The Church is Always in Need of Renewal - Ecclesia Semper Reformanda,

dostupné z URL: https://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=9162 [cit. 2014-

04-17]; CONLEY, James D.: Ecclesia Semper Reformanda Est, dostupné z URL:

http://www.catholicpulse.com/en/columnists/conley/022813.html [cit. 2014-04-17]. Srv. LINDBERG,

Carter: The Third Reformation: Charismatic Movements and the Lutheran Tradition. Macpn, GA:

Mercer UP, 1983; MALÝ, Radomír: Satanský neomodernismus a liberalismus pronikl do samého středu Církve,

zničit ji ale nedokáže. Studie o II. vatikánském koncilu, dostupné z URL:

http://euportal.parlamentnilisty.cz/PrintArticle/10540-satansky-neomodernismus-a-liberalismus-pronikl-do-

sameho-stredu-cirkve-znicit-ji-ale-nedokaze-studie-o-ii-vatikanskem-koncilu.aspx [cit. 2014-04-17].

231 Viz např. WILLIAMS, Walter E.: Liberty versus the Tyranny of Socialism. Controversial Essays. Stanford, CA: Hoover Institution Press, 2008. 232 V ostré a naprosto zřejmé podobě viz SCHOENFELD, Gabriel: Dvacet čtyři lži o studené válce, dostupné z URL: http://www.obcinst.cz/dvacet-ctyri-lzi-o-studene-valce/comment-page-1/ [cit. 2014-04-17]. 233 Srv. SANDEL, Michael J.: Markets and Morals in e Global Age. Chautanqua, NY – Prince Frederick, MD: Recorded Books, 2000; SANDEL, Michael J.: What Money Can´t Buy: Tho Moral Limits of Markets. New York: Farrar, Straus and Girooux, 2012; COWEN, Tyler: Average is Over: Powering America beyond rrhe Age of Great Stagnation. New York: Dutton, 2013. K tomu viz HUDÍK, Marek: Čeká nás svět free-stylových šachistů? In: Terra libera, 15, 2013, č. 2, s. 2-3, dostupné z URL: http://www.mises.cz/terralibera/2014_03_vol_15_no_2.pdf [cit. 2014-04-17]; HOUDEK, Petr: Éra vzestupu trhů: Triumf či předzvěst pádu? In: Terra libera, 15, 2013, č. 2, s. 1 a 4-5, dostupné z URL: http://www.mises.cz/terralibera/2014_03_vol_15_no_2.pdf [cit. 2014-04-17].

komplementární dvojice opozit. Z toho ovšem vyplývá, že dnešek a doby dávno minulé jsou vzájemně

srovnatelné a posuditelné. Historie je tedy nejenom věda o změně a změnách, ale též věda o možnosti

a možnostech, a to nikoli ve smyslu dnes oblíbené alternativní historie (leckdy spojené se science

fiction)234 co by bylo, kdyby…, ale ve smyslu co se stalo, když ne… - a v důsledku toho také co se stane,

když ne…

b. Dynamičnost vs. statičnost

Nejenom věcné priority, ale také časové preference souvisí s věčností a určují lidské jednání. Důraz na

nízkou časovou preferenci, tj. ohled na vzdálenou budoucnost a dlouhá časová perspektiva vede

k dynamickému přístupu k jednání, třebaže budoucnost je v tomto pohledu vždy nejistá a panuje v ní

contingentia rerum evenientium.235 Naopak důraz na vysokou časovou preferenci, tj. ohled především

na přítomnost a nejbližší budoucnost a mínění, že v dlouhé časové perspektivě jsme všichni mrtví,236

vede ke statickému přístupu k jednání právě proto, že budoucnost je v tomto pohledu vždy nejistá a

panuje v ní contingentia rerum evenientium. Přístup k jednání a přístup k dějinám se tak od sebe vůbec

neliší: proti sobě stojí nikoli dějepisci a faktopisci,237 ale lidé zabývající se lidským jednáním jakožto

trhem hodnot a kolbištěm idejí na jedné straně a lidé zabývající se výsledky lidského jednání jako

pouhými zkamenělinami na straně druhé.238 Rozpor tu není jem mezi res gestae a historia rerum

gestarum, ale mezi poučením z toho, co je žádoucí opakovat, a poučením z toho, co je žádoucí

neopakovat. Jde tudíž o výklad toho, co znamená, když se řekne historia magistra vitae.239

234 Srv. ŠVEC, Štefan: Postmoderní média pro děti jako zdroj alternativní historie, dostupné z URL: http://stefansvec.cz/post/20793475405/postmoderni-media-pro-deti-jako-zdroj-alternativni [cit. 2014-04-17]. 235 K středověkým diskusím na toto téma srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Mistři a studenti Karlovy univerzity ve středověku a jejich dílo v dobovém kontextu. Praha: Národní knihovna České republiky, 1998. 236 Srv. ŠÍMA, Josef: Fiskální disciplína jako žádoucí reakce veřejných rozpočtů na nepříznivý

hospodářský vývoj, dostupné z URL: http://www.libinst.cz/clanky-a-komentare/1137-fiskalni-

disciplina-jako-zadouci-reakce-verejnych-rozpoctu-na-nepriznivy-hospodarsky-vyvoj/ [cit. 2014-04-

17]. Viz KEYNES, John Maynard: A Tract on Monetary Reform. London Macmillan, 1923: But this long run

is a misleading guide to current affairs. In the long run we are all dead. Economists set themselves too easy, too

useless a task if in tempestuous seasons they can only tell us that when the storm is long past the ocean is flat

again. Srv. WOLFSON, Mueeay – BURANELLI, Vincent: In the Long Run We Are All Dead: A Macroeconomics

Murder Mystery. New York: St. Martin´s Press, 1984.

237 Viz TŘEŠTÍK, Dušan: Faktopisci a dějepisci, dostupné z URL: http://www.pf.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/teorie-prava/Trestik.pdf [cit. 2014-04-17]. 238 Viz ACTON, John Emerich Edward Dalberg-Acton Lord: Historical Essays and Studies. Indianapolis, In: Liberty Fund, 2010 (elektronické vydání), zejména je ho polemickou recenzi na dějiny anglické civilizace Henryho Thomase Bucklea, s. 305-323 (kapitola Mr. Buckle´s Thesis and Method) a s. 324-343 (kapitola Mr. Buckle´s Philosophy of History), resp. s. 344-392 (kapitola Germn Schools of History). 239 Viz PIDERIT, Karl Wilhelm (Ed.): Cicero: De oratore. 2. vyd. Leipzig: Teubner, 1862, s. 110: Historia vero testis

temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis, qua voce alia nisi oratoris immortalitati commendatur? Srv. LANDFESTER, Rüdiger: Historia magistra vitae: Untersuchungen zur humanistischen Geschichtstheorie des 14. bis 16. Jahrhunderts. Genève: Droz, 1972; NOORDA, Sijbolt Jan: Historia vitae magistra: Een beoordeling van de gechiedenis van de uitleg van Lucas 4, 16-30 als bijdrage aan de hermeneutische discussie. Amsterdam: VU Uitgeverij, 1989; TEICH, Mikuláš: Historia magistra vitae? Innsbruck: Studien-Verlag, 2005; SIMONITI, Iztok: Historia magistra mortis: Eseji. Ljubljana: Slovenska matica, 2010; KESSLER, Mario: Historia magistra vitae? Über Geschichtswissenschaft und politische Bildung. Berlin: Trafo, 2010; FONTANA, Pietro: Vitae

c. Otevřenost vs. uzavřenost

K zásadním rozpoznáním v lidském životě patří, že zcela radikální jinakostí je druhé pohlaví a že

mnohem menší odlišností je jiné místo v čase nebo prostoru.240 Pokoušet se tudíž tvrdit, že gender je

sociálním konstruktem241 a že odstaněním tohoto neblahého konstruktu sexus nebude hrát roli,

znamená také pokoušet se tvrdit, že otevřenost jinakosti je ve skutečnosti nejenom nadbytečná, ale

přímo neblahá a nežádoucí, třebaže dikurs jinakosti se zdá kvést jako nikdy dříve. Ale tak jako to dnes

budou LeserInnen, kdo budou snad číst tento příspěvek, tak v oněch protokapitalistických dobách

personae, qui sive quae obtinuissent eum et legissent: už v 15. století totiž docházelo k takovýmto

bizarnostem. A tak jinakost je třeba brát opravdu vážně a ne o ní jen politicky korektně, tzn. pokrytecky

mluvit. Jinakost ovšem předpokládá stejnost, bez ní je nepochopitelná – a naopak. Toto je jen extrémní

příklad, jak klamná konceptualizace uzavírá lidskou mysl a brání jí otevřít se různým podnětům. Veškerá

snaha regulovat lidské jednání vede tímto směrem k uzavřenosti. Proto je žádoucí otevřít mysl také

podnětům z jiných dob a míst bez konstruktivistických předsudků, aby se i minulost stala

pochopitelnější a nebyla jen předmětem odmítavého podivu.

d. Individualismus vs. kolektivismus

Kapitalistický důraz na svobodu lidského jednání souvisí s metodologickým individualismem, zatímco

socialistický důraz na volonté général, jemuž se má lidské jednání podřídit, vede ke kolektivismu, který

člověka přibližuje tzv. lidské podstatě tím, že v ní lidského jednotlivce nechá rozplynout, aby jí nebyl

odcizen. To je napětí, které se řešilo už dříve ve 13. století jakožto součást otázky tykající se principium

individuationis,242 zda je to látka, nebo forma: odpověď, že to je látka, vedla ke kolektivismu, zatímco

odpověď, že to je forma, vedla naopak k individualismu. Vzhledem k tom, že dnes už je pro nás odpověď

magistra historia. Cagliari: La riflessione, 2010; GRAEVE, Hans: Deutsche Geschichte und Ethik“ Historia sola magistra. Leipzig: Engelsdorfer, 2011. 240 Srv. např. LÉVINAS, Emmanuel: Etika a nekonečno. Praha: ISE, 1994; LÉVINAS, Emmanuel: Totalita a nekonečno: Esej o exterioritě. Praha: OIKOYMENH, 1997; LÉVINAS, Emmanuel: Čas a jiné. Praha – Libere, Dauphin, 1997. 241 Srv. např. TENNENHAUS, Riane: Číše a meč, agrese a láska, aneb Žena a muž v průběhu staletí. Praha: Nakladatelství Lidové novuny, 1995; BOURDIEU, Pierre: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000; CURRAN, Daniel J. – RENGELLI, Claire M.: Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum, 2003; VODRÁŽKA, Mirek: Filosofie tělesnosti dějin. Praha: Hermann a synové, 2013. 242 V obecnější rovině srv. např. KÖHLER, Hans: Das Principium individuationis, zugleich als Versuch einer Ausrichtung der Probleme der Betriebswirtschaftslehre im Absoluten. Hamburg: C. Holler, 1949; ECKERT, Willehad Paul: Thomas von Aquino – Interpretation und Rezeption: Studien und Texte. Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1974; MARCIN, Raymond B.: In search of Schopenhauer´s quantum-mystical theory of justice. Washington, DC: Catholic University of America Press, 2006; FORSTROM, Joanna K.: John Locke and personal identity: immortality and bodily resurrection in 17th-century philosophy. London – New York: Continuum, 2010; LUMMERT, Horst: Principium individuationis. Norderstedt: Books On Demand, 2011.

v intencích hylemorfismu zcela neuspokojivá nebo přímo nesrozumitelná, musí se odpověď hledat

znovu a pravděpodobně tomu tak bude i v budoucnosti. Kdo zvolí kolektivismus, podřídí se a doufá, že

se mu podačí uniknout zodpovědnosti za své jednání. Kdo naopak zvolí individualismus, doufá, že bude

moci svým jednáním alespoň do něčeho drobného zasáhnout i za cenu toho, že se vystavuje

odpovědnosti. Svoboda a jistota, odpovědnost a nezodpovědnost – svoboda, nebo strach,243 to je to

celé.

243 Viz ŠAMALÍK, František: Ústava sevřená v protikladech restaurace. Praha: Masarykova dělnická akademie – Brno: Doplněk, 2008. Srv DELUMEAU, Jean: Hřích a strach: Podit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Praha: Volvox Globator, 1998; DELUMEAU, Jean: Strach na Západě ve 14.-18. stletí: Obležená obec. 1.-2. Praha: Argo, 1997-1999. Srv. také HIGGS, Robert: Politická ekonomice strachu. Praha: Alfa Publishing – Liberální institut, 2006.