UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Pedagogická fakulta

Katedra antropologie a zdravovědy

Pavla Kordulová

V. ročník – kombinované studium

Obor: Učitelství sociálních a zdravotních předmětů pro SOŠ

Přijímání studentů s kulturní odlišností

Diplomová práce

Vedoucí práce: MUDr. Milada Bezděková, Ph.D.

Olomouc 2012

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací, a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Univerzity Palackého v Olomouci a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Olomouci dne 5. dubna 2012 Pavla Kordulová

Poděkování:

Chtěla bych poděkovat vedoucí mé diplomové práce MUDr. Miladě Bezděkové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad a materiálových podkladů k práci.

Dále bych chtěla poděkovat odborné konzultantce na danou problematiku PhDr. Heleně Skarupské, Ph.D. za užitečná doporučení, připomínky a zejména vstřícný přístup.

Obsah

1 ÚVOD6

2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE8

3 TEORETICKÁ ČÁST9

3.1 Rasa z pohledu antropologie10

3.1.1 Plemeno10

3.1.2 Klasifikace plemen z hlediska historie11

3.1.3 Rasová teorie a myšlení14

3.1.4 Rasismus a jeho sociální podklady15

4 KULTURA18

4.1 Pojem Kultura18

4.1.2 Typologie pojmu kultura19

4.1.3 Střet civilizací a kultur19

4.1.4 Kulturní odlišnosti21

5 MULTIKULTURALISMUS22

5.1.1 Multikulturalita jako reálný fenomén22

5.1.2 Multikulturalismus23

5.1.3 Multikulturní výchova25

5.1.4 Multikulturní výchova v České republice27

5.1.5 Multikulturní vzdělávání na středních školách28

5.1.6 Metody multikulturní výchovy na středních odborných školách29

5.1.7 Multikulturní výchova z pohledu Evropské unie31

6 MIGRANTI A ETNICKÉ MENŠINY33

6.1 Migrace obyvatelstva33

6.2 Etnické menšiny v České republice34

6.2.1 Romové35

6.2.2 Vietnamci36

6.2.3 Ukrajinci37

6.2.4 Rusové37

7 LEGISLATIVNÍ RÁMEC NÁRODNOSTÍ MENŠINY39

7.1 Mezinárodní dokumenty39

7.2 Vnitrostátní dokumenty40

8 PŘEDSUDKY42

8.1.1 Předsudek42

8.1.2 Sociální přenos předsudků43

9 ANALYTICKÁ ČÁST45

9.1 Výzkumné šetření46

9.1.1 Charakteristika zkoumaného souboru47

9.1.2 Organizace výzkumného šetření47

9.1.3 Charakteristika zaměření výzkumu47

9.1.4 Metodika výzkumného šetření48

9.1.5 Zpracování výsledků výzkumného šetření48

10 VÝSLEDKY PRÁCE50

10.1 Výsledky otázek vztahující se k demografickým údajům50

10.2 Otázky zjišťující sociální distance vůči etnikům žijícím na území ČR51

10.3 Otázky zjišťující postoje studentů k jiným národnostem a etnikům57

10.4 Otázka zjišťující příčinu utváření předsudků vůči odlišnému etniku a národnostem62

10.5 Otázky zjišťující osobní zkušenost při konfrontaci s odlišnou národností a etnikem63

10.6 Otázky zjišťující ovlivnění interkulturní výchovu67

10.7 Hypotézy kvantitativního výzkumu70

11 DISKUSE74

12 ZÁVĚR77

13 SOUHRN80

14 ZAKLADNÍ POJMY V OBLASTI KULTURY82

15 REFERENČNÍ SEZNAM84

16 PŘÍLOHY88

1 ÚVOD

Život obohacuje poznávání jiných kulturních zvyků. Můžeme se jimi inspirovat a obohacovat.

Na základě historie naší země po 2. světové válce docházelo nejen ke změnám v oblasti centrálně řízeného hospodářství, ale především postupným změnám v legislativě tehdejší Československé socialistické republiky. Česká společnost byla kulturně izolována od ostatních zemí. Když se podíváme do historie před rokem 1989, tak nedocházelo k výraznému přílivu imigrantů do tehdejšího Československa. Mohli jsme pozorovat příchod dělníků z některých zemí na základě mezivládních dohod. Spíše docházelo k emigraci obyvatelstva z politických důvodů. Byla také patrná migrace Romů z východní části tehdejšího Československa. Naše země otevřela své brány pro imigranty až po Sametové revoluci.

Česká společnost nebyla schopná reflektovat kulturní odlišnosti nových obyvatel v počátcích devadesátých let 20. století na základě neznalosti kultur. Samozřejmě Česká republika reaguje na požadavky Evropské unie v přijetí strategických dokumentů v oblasti integrace cizinců na území ČR. Evropský fond financuje centra pro integraci příslušník 3. zemí. Cílem těchto center je zkvalitnění integračního procesu. Především zabránění segregace z majoritní společnosti z etnických a kulturních důvodů.

Starší generace se stále bojí přijímání i poznávání odlišných etnik a kultur. Raději tuto společnost nevyhledává. Mladší generace se chová opačně. Snaží se předcházet problémům mezikulturního soužití na základě studia a porozumění odlišných kultur při vzájemném soužití. Právě porozumění je nejdůležitější pro prevenci sociálně patologických jevů při setkávání s odlišnostmi v kulturních zvycích především u těch, se kterými se setkává česká společnost.

Žijeme v době, kdy mají studenti otevřené brány do světa. Mohou využívat různých studijních pobytů v zahraničí již na střední škole nebo později na škole vysoké. Nejen díky studijním pobytům, ale také díky rozvoji cestování po roce 1989 získávají studenti zkušenosti s komunikací s cizinci mezikulturního rozměru. Velmi obohacující pro život je vyrůstat v mezinárodním prostředí.

Ve výchovně - vzdělávacím procesu je nutné pečlivě se věnovat multikulturní výchově již od nejnižšího vzdělávacího stupně. Do této problematiky také uvést i rodiče dětí, jelikož výchova v rodině ovlivňuje vznik rasových a etnických předsudků.

Položila jsem si otázku, jak si stojí naši žáci středních škol? Jak přijímají studenti středních škol své spolužáky s kulturní odlišností? Jde zabránit negativním protispolečenským jevům za použití vhodné interkulturní výchovy? Jde vlastně vyučovat interkulturní výchovu tak, aby nedocházelo v životě k těmto situacím?

V teoretické části mé diplomové práce se věnuji teoretickému a definičnímu vymezení pojmu rasa z pohledu antropologie. Rozpracuji problematiku kultury, kulturní odlišnosti. Budu se věnovat problematice multikulturalismu, etnickým menšinám žijícím v ČR. Představím i krátký legislativní rámec národnostních menšin. Ve stručnosti uvedu také problematiku sociální percepce a především chyby, které jsou příčinou konfliktů a neshod při sociokulturním kontaktu.

V analytické části se budu věnovat kvantitativnímu výzkumu u vybraného vzorku středoškolské populace. Výzkum bude proveden dotazníkovou metodou. Závěrem budu prezentovat analýzu a diskusi získaných dat.

2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE

Hlavním cílem závěrečné diplomové práce je zjistit etnické a rasové postoje studentů ke studentům s kulturní odlišností na střední škole.

Dílčí úkoly práce:

· Zjistit rozdílnost vnímání mezikulturních rozdílů u studentů Střední zdravotnické školy a Gymnázia.

· Zjistit u studentů přítomnost předsudků vůči etnikům žijícím na území ČR.

· Zjistit příčinu utváření předsudků v mysli studentů vůči odlišnému etniku.

· Zjistit, zda osobní zkušenost ovlivňuje postoj k etnikům.

· Zjistit jestli díky interkulturní výchově jde předejít negativnímu chování ke studentům s kulturní odlišností.

I TEORETICKÁ ČÁST

V teoretické části mé závěrečné diplomové práce otevírám velmi důležitou a aktuální problematiku vztahující se k multikulturní výchově jako prevenci sociálně patologických jevů v oblasti interkulturních vztahů. Tuto problematiku rozebírám nejprve z biologického hlediska, následně ze sociálního. Samozřejmě nemohu opomenout oblast kultury, a také její odlišnosti. Vymezuji také pojmy v oblasti multikulturalismu a multikulturní výchovy. Uvádím menšiny, které osídlují naše území především po roce 1989. Zmiňuji i legislativní rámec národnostních menšin ve vnitrostátních a mezinárodních dokumentech. Teoretickou část ukončuji vysvětlením pojmu předsudek a zdůrazňuji nebezpečí jeho sociálního přenosu.

3 Rasa

V této kapitole se věnuji vymezení termínu rasa z antropologického hlediska tak, jak se v minulosti v této vědě utvářel.

3.1 Rasa z pohledu antropologie

Cílem této kapitoly je vymezení základních pojmů z oblasti etnické antropologie. Etnická antropologie se zabývá studiem lidských ras a antropologických typů. Především jejich vznikem, vývojem a zánikem či vymizením rasových rozdílů. Důležitým cílem této kapitoly je především zdůraznění rovnocennosti všech skupin a typů lidstva.

„Obor etnické antropologie přináší řadu vědeckých důkazů pro potlačování nevědecké podstaty rasových teorií“ (Fetter, 1966, s. 108).

3.1.1 Plemeno

Pojmenování plemeno nebo rasa bylo převzato z biologie. V antropologii má pojem rasa význam ve smyslu jednotky lidské variability. Lidská rasa se nejčastěji spojuje s určitou skupinou lidí s podobnými tělesnými a dědičnými vlastnostmi, která je původně místně ohraničená. Člověk je součtem různých znaků, které jsou vytvořeny na základě prostředí a zděděnými dispozicemi. Znaky odlišující člověka od člověka označujeme jako variabilitu znaků (Wolf, 2000).

Lidská plemena jako pododdělení jediného druhu dnes žijícího člověka Homo sapiens skutečně existují, jelikož odrážejí proces zeměpisného rozlišení lidstva v minulosti a mohou být podrobena vědeckému výzkumu. Obyvatelstvo dělí antropologové do tří kategorií: plemeno europoidní, plemeno mongoloidní a negroidní. K rozvoji kategorií přispěl významný český antropolog Aleš Hrdlička (Fetter, 1966).

Plemeno je skupina lidí s podobnými tělesnými dědičnými vlastnostmi. Doba vzniku dnešních plemen se klade do doby vývojového přechodu pračlověka v předvěkého člověka. Lingvistický výraz rasa je odvozován od arabského slova ras, tj. hlava. Francouzský antropolog F. Bernier použil výraz la race koncem 17. století při své klasifikaci lidských plemen. Lidská plemena se od sebe liší tělesnými znaky jako je barva pleti, vlasů a očí. Dále tvarem vlasů, tělesnou výškou, tvarem hlavy a tělesnými proporcemi. Fyzické zvláštnosti, jimiž se plemena od sebe liší, jsou dědičné a poměrně málo se mění působením bezprostředního vlivu prostředí (Fetter, 1966).

Pojem plemeno se vztahuje na tělesné vlastnosti, ale národ je pojmem kulturním a historickým (Fetter, 1966).

Během historického vývoje se měnily hranice různých lidských skupin. Při kolonizační expanzi došlo k přesunu bělochů do Ameriky, Austrálie a jižní Afriky. Čínské obyvatelstvo se přesunulo do Indonésie a později na západní pobřeží Severní Ameriky (Fetter, 1966).

Aleš Hrdlička a F. Boas zjistili díky antropologickému výzkumu u amerických přistěhovalců, že došlo ke změně tělesných znaků. Došlo ke změnám výšky a tvaru mozkovny. Tyto změny nejsou v rozporu s tezí, jelikož černoši se během pobytu v Severní Americe nezměnili. Stejně jako Nizozemci v jižní Africe. Aleš Hrdlička a F. Boas zjistili díky antropologickému výzkumu u amerických přistěhovalců, že došlo ke změně tělesných znaků. Došlo ke změnám výšky a tvaru mozkovny. Tyto změny nejsou v rozporu s tezí, jelikož černoši se během pobytu v Severní Americe nezměnili. Stejně jako Nizozemci v jižní Africe (Fetter, 1966).

Specifikem v lidské populaci je proces postupného vymizení rozdílů mezi rasami z důvodu velkého míšení obyvatelstva. Současní antropologové se přiklání k názoru, že již čistá rasa neexistuje (Wolf, 2000).

3.1.2 Klasifikace plemen z hlediska historie

„Snaha klasifikovat lidský rod na základě geografického rozšíření a fenotypových znaků, jakými je barva pleti, struktura vlasů, tvar lebky a anatomické proporce těla, se ukázala absurdní. Bohužel snaha vědců diferencovat lidstvo na rasy (plemena)často sloužila k budování rasové ideologie. Především zakladatel fyzické antropologie Johann Friedrich Blumenbach neskrýval své velké sympatie k rase kavkazské (Soukup, 2005, s. 81).

Na úvod uvádím vybrané klasifikace plemen z historického pohledu. Lidstvo dělíme dle tělesných znaků na plemenné skupiny. První klasifikaci sestavil F. Bernier v roce 1684. Rozdělil lidstvo na čtyři skupiny:

· „ Evropané a západní Asiaté;

· Černoši;

· Východní Asiaté;

· Laponci;

Z tvarových znaků uvádí barvu pleti a vlasů, tvar obličeje, nosu, oční štěrbiny a tělesnou výšku“ (Fetter, 1966, s. 110).

K. Linné (1707- 1778) dělí rod člověka na druhy a poddruhy ve své

“Systema naturae“:

Homo sapiens diurnus s různou kulturou se dělí na poddruhy:

· „H. americanus s rudou barvou pleti, černými rovnými vlasy;

· H. europaeus s bílou pletí, se světlou barvou očí a vlasů;

· H. asiaticus se žlutou pletí, s černými vlasy a hnědýma očima;

· H. afer s černou pletí, s kudrnatými vlasy, se silnými rty a plochým nosem;

· H. monstrosus, člověk zrůdný, velkohlavý;

· Homo ferus, divoký člověk chodící po čtyřech a nemluvící“ (Fetter, 1966, s. 112).

J. F. Blumenbach (1752-1840) ve svém spise “ De genesis humani varietate nativa liber “ v roce 1775 uvádí pět variet:

· „ Kavkazskou vyznačující se bílou pletí, tmavou až střední barvou vlasů, oválným obličejem, zaoblenou hlavou a střední tloušťkou rtů. Náležejí sem Asiaté, Evropané s výjimkou Laponců a Finů;

· Mongolskou, k nimž patří obyvatelé Asie mimo Malajců, Laponců a Eskymáků. Mají žlutohnědou pleť, černý rovný vlas, plochý obličej;

· Etiopskou, k níž náleží obyvatelé Afriky vyjma severu. Mají kudrnatý vlas, vypouklé čelo a silné rty

· Americkou, k níž patří obyvatelé Ameriky mimo Eskymáky. Mají měděnou barvu pleti, černý a rovný vlas, vyčnívající nos a široký obličej;

· Malajskou, k níž náleží domorodé obyvatelstvo Malajského poloostrova a někteří ostrované Indonésie a Oceánie. Mají tmavohnědou pleť, černý kudrnatý vlas, silný nos a velká ústa“ (Fetter, 1966, s. 114).

Ch. Darwin ve 2. polovině 19. století se zasadil o výzkum rodu Homo. Při své práci na lodi a cestě kolem světa objasnil principy a mechanismy evoluce, kdy přinesl důkazy o živočišném původu člověka. Především o vývoji od jednoduchých forem po složitější (Soukup, 2005).

P. Broca přinesl poznatky z oblasti antropometrie ve své laboratoři v Paříži v roce 1859. Na základě výsledků kraniometrie docházelo ke kontroverzním výsledkům, kdy mají lidé bílé rasy větší mozek. Tyto výsledky byly později zneužity nacisty. (Soukup, 2005).

F. Boas věnoval svoji životní práci boji proti rasismu a výrazně se promítl do řady teoretických prací a empirických výzkumů, ve kterých se snažil prokázat neoprávněnost tvrzení o existenci vyšších a nižších ras a etnických skupin (Soukup, 2005).

Francouzský antropolog J. Deniker (1900) ve své typologii rozeznával podle tvaru vlasů šest skupin lidstva a 29 plemen (Fetter, 1966).

E. A. Hooton rozeznává ve spise “Up from the Ape“ (New York 1947) podobně jako Blumenbach velká plemena. Kavkazské, černošské, mongolské a dále primární a smíšená (Fetter, 1966).

H. V. Vallois (1955) ve svém spisu “Les races humaines“ ( Presses Universitaires De France, Paris) rozdělil lidstvo do čtyř skupin:

· „ australoidní;

· černé;

· žluté;

· bílé „(Fetter, 1966, s. 115).

Koncept rasy v moderním smyslu ve středověku a v prvních dvou až třech staletích raného novověku v západní civilizaci neexistoval. Pojem rasy se od středověku vztahoval k národní existenci a pospolitosti. Pojmy národ i rasa byl chápány jako společenství lidí spojených svým původem rodovou linií a tyto pojmy se dříve prolínaly (Budil, 2002).

O pojmu rasa hovoří Cichá a Šteigl (2005) jako o “ přežitku “ v antropologii. Zároveň udávají i spornost nejrůznějších rasových klasifikací. Především jejich nejednotnost, nejednoznačnost a zejména stírání rasových rozdílů z migračních důvodů, a také míšení obyvatel tuto spornost umocňuje. Z pohledu moderní vědy je dělení ras a rasových skupin neopodstatněné a zbytečné. Samozřejmě existují biologické rozdíly mezi lidskými skupinami, ale rozsah adaptability na měnící se prostředí rozdílný není. Lidské rasy jsou si rovnocenné.

3.1.3 Rasová teorie a myšlení

Rasová teorie zasáhla tragickým způsobem do vztahů mezi Západem a mimoevropskými populacemi a národy a ovlivnila životy milionů lidí (Budil, 2002).

„Šíření rasové ideologie v západní společnosti bylo názorným příkladem převahy symbolické imaginace nad střízlivým realismem a zdravým rozumem“ (Budil, 2006, s. 174).

Budil (2005) hovoří o vzniku rasových teorií jako o rozdělení lidstva do odlišných rasových skupin na základě biologických znaků. Rasová teorie se stává rasismem, jestliže vnitrodruhová klasifikace je využita k prosazení sociální hierarchie a k reprodukci sociální, politické a ekonomické nerovnosti.

Budil (2006) píše ve své knize o vývoji symbolické imaginace, která ovlivnila rasové myšlenky sahající do roku 9 po Kristu. Mluví zde o Germánech jako o původních obyvatelích země bez příměsí cizí krve, kteří měli nesmíšené a neporušené sňatky s příslušníky jiných národů. V knize jsou uvedeny myšlenky Cornelia Tacita, který popisuje Germány jako ušlechtilé bytosti vůči morálně zkorumpované a upadající římské civilizaci. Tacitus rozvedl myšlenku, že nová západní civilizace byla výlučně dílem Germánů. Tehdy se měla zrodit myšlenka germanismu. Autor hovoří o Tacitovu dílu Germánie jako o nejnebezpečnějším díle, kterého mělo být zneužito ve století dvacátém nacisty.

V knize je uveden text hornorýnského revolucionáře z počátku 16. století: „ My Germáni jsme svobodní a vznešení; před mnoha věky nám náležel celý svět, jemuž jsme silou vládli. S boží pomocí si svět opět podmaníme a obnovíme starý řád“ (Budil, 2002, s. 45).

Budil (2006), předkládá text rektora univerzity v Uppsale Olofa Rudbecka ze 17. století dokládajícího důkazy o legendární Atlantidě: „ Pokud se nějaký národ na světě lišil ve starých časech svým jazykem, zvyky, vzhledem, zákony a právy od jiných, pak to byli Švédové… Švédsko nebylo nikdy dobyto cizinci ani s nimi neobchodovalo do takové míry, že by bylo nuceno přijmout jejich cizí bohy, jazyky, zákony, zvyky a právo. Ale pohleďte na jiné! Kdo by nevěděl, že Němci mají ve svém jazyce mnoho cizích slov…Je pozoruhodné, že švédština, kterou nyní hovoříme, se liší pouze ve výslovnosti od starobylých jazyků, které jsou zapsány na nejuctívanějších runových kamenech“(s. 176). Podle Rudbecka veškerá moudrost Egypta, Asie, Evropy pocházela ze Skandinávie. Udává nadřazenost švédského království vůči Německu, Francii, Španělsku, Itálii. K árijské imaginaci došlo v 19. a v první polovině 20. století na základě antropologických objevů Johanna Friedricha Blumenbacha, který sestavil nauku o lidských rasách. Imaginace zrozená z čiré historické spekulace získala zdání vědeckosti. Také sociální darwinismus přispěl ke změnám německé kultury a vítězství genocidní imaginace nacistů nad politickým realismem (Budil, 2006).

Dnes mohou znít tyto myšlenky jako fantazie, ale jsou odrazem myšlenek a tvorby tehdejší doby, které měly ve svém historickém kontextu nedozírné následky později v první polovině 20. století.

3.1.4 Rasismus a jeho sociální podklady

„Základem rasových teorií a rasistických doktrín je zpravidla teze o fyzické a psychické nerovnosti, nerovnocennosti lidských ras, případně o závislosti dějin lidské společnosti a kultury a na rozdílech mezi rasami a národy“(Wolf, 2000, s. 113).

Rasismus popírá rovnocennost lidských plemen. Cílem je vzbuzování pocitu méněcennosti a zamezení o boj proti utlačování (Fetter, 1966).

„Ideologové rasismu se spojovali s každým, kdo mohl podpořit jejich učení. Odvolávali se na biblické báje, dovolávali se Mohameda. Bylo zneužíváno Darwinova učení. Francouzský feudál J. A. Gobineau (1819- 1882) ve svém spise“ Essai sur l´inégalité des races humaines“ považuje rasu za jedinou příčinu rozkvětu a úpadku kultury. Čím je rasa čistší, tím dosahuje vyšší kultury. Kulturní úpadek způsobuje míšení ras. Tyto domněnky Gobineauovy rozpracoval H. S. Chamberlain, který oslavoval výhradně germánskou rasu „ (Fetter, 1966, s. 121).

Přitom Evropa může vděčit černochům za veškerou původní techniku výroby železa. Černoši projevovali neobyčejnou zručnost ve výrobě železných předmětů. V Africe byla prokázána starobylá kultura černochů. Nalézáme zde pozůstatky černošských měst, kamenné pevnosti v Zimbabwe nebo v Rhodesii. Ze státu Benin jsou světoznámě známá umělecká díla. Plemennou nerovnocennost nelze odůvodnit z kmenového vývoje člověka (Fetter, 1966).

V současné době dochází neustále k omylům na základě neznalosti pojmů rasa a etnikum. Dále k chybám v oblasti sociální percepce, kdy jsme schopni vnímat člověka černé pleti jako někoho podřadného. Lidé soudí bez vědeckého opodstatnění (Allport, 2004).

I Cichá a Šteigl (2005) udávají za příčinu rasistických postojů odlišnost. Ať fyzickou projevující se barvou pleti, vzhledem obličeje, výškou postavy, vrozenou nebo získanou tělesnou vadou. V sociokulturní oblasti je to především nespokojenost s vlastním společenským postavením, s ekonomickou situací, s politickou situací, odlišnými kulturními zvyklostmi a rituály, příslušností k odlišné náboženské skupině. Negativní roli také sehrává, že jedinec se stává cílem nesnášenlivosti, nenávisti a i fyzického pronásledování, i když se nesetkal s inkriminovanou skupinou lidí.

Průcha (2004) konstatuje, že rasismus je souhrnné označení pro jednání překračující vnímání rasových odlišností a následné vytváření agresivního chování vůči jedinci.

„Rasismus je ideologie vycházející z xenofobie. Předpokladem je fyzická a duševní nerovnost lidských plemen a rozhodující vliv rasových odlišností na dějiny a kulturu lidstva. Zastává ideologii vyšší a nižší rasy“ (Šišková, 2008, s. 13).

Šišková dále rozděluje rasismus na “tvrdý“ a “měkký“. “Měkký“ je nevyhraněný a spíše pasivní postoj. Není v rozporu s principem rovných práv a občanské společnosti České republiky. “Tvrdý“ je agresivní postoj podobající se ideologii, jako jsou nacionalismus, fašismus, apartheid, šovinismus. Nositeli jsou společenská seskupení. V krajních případech i státní orgány a instituce (Šišková, 2008).

Na počátku 80. let 20. století se objevil nový termín “ nový rasismus “ a přetrvává doposud. Jedná se o rasismus ve skryté podobě a může vyvolávat dojem mravnosti. Smyslem je znovu uchopit pojem národ a národní ráz. Definice národa je označena, jako určitý způsob života a s ním spjata homogenní kultura. Homogennost je oprávněná norma. Současně podmínka pro sociální harmonii a soudržnost členů společnosti. Jakýkoliv kulturní pluralismus je nežádoucí. Požadavek členů majority je, aby byli stejní jako my (Šišková, 2001).

Xenofobie je základem různých ideologií, jako je rasismus, nacionalismus, fašismus apod. Vzrůstá na základě sociální, ekonomické a politické krize. Bohužel se člověk “cizí“ stává průvodcem nesnází. V České republice jsou to především Romové a Vietnamci (Šišková, 2008).

Cichá a Šteigl (2005) se přiklání také k názoru, že předpokladem rasismu je xenofobie. Mluví o xenofobii jako o strachu z cizího, neznámého, nebo nějak odlišného. Obecně si člověk chrání sebe, svoji rodinu, obydlí, majetek, kulturu, náboženství před nepřáteli, kteří jsou v podobě cizích lidí. Ve svém článku “ Je rasa skutečně premisou rasismu?“ mluví o rasismu až, kdy je míra xenofobie překročena v případě, kdy náš strach z cizího, vede k opovrhování cizincem, ale i k nenávisti. Bohužel rasismus není záležitostí extrémistů, skinheadů, neonacistů, ale bohužel i rasismus všedního dne, který je velmi nebezpečný, neuvědomělý, nenápadný a bohužel se později stává pro společnost normou.

Mezi produkty rasismu můžeme zařadit rasovou diskriminaci a rasové násilí.

Rasová diskriminace je rozlišování jedinců a skupin na základě jejich příslušnosti a znehodnocování vůči majoritní společnosti. Diskriminace se projevuje na trhu práce, ve vzdělávání a bohužel i v dalších životních sférách. V České republice byla vládou zvýhodněná romská minorita, jelikož snížila požadavky na romské asistenty ve školách. Rasové násilí je násilné chování vůči lidem z odlišné skupiny. Agresor napadá odlišnou rasu a způsobuje od malých škod až po zabití či genocidy (Šišková, 2008).

Na závěr bych chtěla uvést, že rasismus z pohledu antropologie je založený na nevědeckých důkazech. Již od starověku docházelo k utiskování otroků a zotročování mezi národy. V novověku dokonce k vyvražďování národů. V 19. a ve 20. století se objevovaly velmi nebezpečné rasové teorie. Především antisemitismus a genocida Židů. Také Apartheid tzv. biologický rasismus typický pro fašismus a nacismus v Jihoafrické republice. S biologickým rasismem souvisí rasistická teorie Adolfa Hitlera o nadřazenosti “árijské rasy“ (Wolf, 2000).

4 KULTURA

Kapitola otevírá teoreticko- definiční vymezení pojmu kultura. Cílem kapitoly je zdůraznění rovnosti kultur. Neexistuje objektivní nadřazenost z hlediska antropologie. Dále také poukazuje na nutnost zachování kulturní identity před uniformitou.

4.1 Pojem Kultura

„Kultura de facto neexistuje bez člověka, bez lidského společenství, protože člověk je nejen produktem, ale také nositelem a tvůrcem kultury. V jeho činnosti se projevuje osvojená zkušenost předchozích generací a touto činností je zároveň předávána generacím dalším“ ( Petrucijová, 2005, s. 45).

Kultura pochází z latinského základu „colo colore„ a byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy („agri kultura“). Novou dimenzi pojmu kultura odkryl slavný římský filosof Marcus Tullius Cicero (106-43 př. N. l..), když v Tuskulských hovorech (45 př.n. l.) nazval filosofii kulturou ducha- cultura animi autem philosofia est. Tím dal základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Ve středověku se toto slovo používalo ve smyslu uctívání (Soukup, 2005).

Nástup renesance je i znovuzrozením antického významu pojmu kultura. Nemůžeme opomenout univerzálního renesančního umělce, Leonarda da Vinci (1452- 1519), který obohatil naši kulturu. Tento vědec prohloubil studium anatomie, pracoval v technických oborech a jeho studie, především z oboru optiky, přírodních věd a astrologie, přinesly mnoho nových poznatků. Projektoval pevnosti, navrhl helikoptéru (Crispino, 2010).

Filozofie, věda i umění se orientovaly na existenci člověka, na rozvoj jeho tvořivých schopností a vzdělanosti. Renesanční návrat k člověku vtiskl pojmu kultura novou funkci vést hraniční čáru mezi člověkem a přírodou. Člověk je chápán jako aktivní tvůrce kultury. V průběhu 18. století se pojem kultura rozšířil do děl osvícenských autorů. Jejich pojetí kultury zdůrazňuje spíše zdokonalování lidských schopností než stav a podmínky sociálního života. Drážďanský historik Klemm ve svých dílech Všeobecné kulturní dějiny lidstva a Všeobecná věda o kultuře (1843-1855) vyzdvihuje Voltaira, který hledal, co je v dějinách podstatné, totiž kulturu, tak jak se projevuje ve zvycích, ve způsobech víry a ve formách vlády (Soukup, 2005).

Etnografický atlas uvádí 1264 kultur. Atlas světových kultur udává zhruba 563 kultur. Přesný počet kultur existujících ve světě není znám ( Petrucijová, 2005).

4.1.2 Typologie pojmu kultura

Soukup (2005) uvádí, že zrození antropologického pojetí kultury neznamenalo zánik a opuštění tradičního axiologického hodnotícího významu tohoto pojmu. Ve filozofii, uměnovědných disciplínách i běžném jazyce se i nadále používá pojmu kultura v jeho původním, humanistickém hodnotícím smyslu. V současné odborné literatuře převládají tři základní přístupy k vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultura:

· „Tradiční axiologická pojetí kultury vycházející z humanistické a osvícenské tradice, používání tohoto pojmu ve filozofii a uměnovědách. Axiologická koncepce kultury je výrazně hodnotící. Omezuje rozsah třídy kulturních jevů na sféru pozitivních hodnot přispívající ke kultivaci a humanizaci člověka;

· Globální antropologické pojetí kultury zahrnuje nejen pozitivní hodnoty, ale všechny nebiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá hodnotící funkci. Být kulturním antropologem z tohoto hlediska znamená studovat způsob života typický pro určitou společnost;

· Redukcionistické pojetí kultury zahrnuje velké množství přístupů, pro které je typická snaha omezit rozsah pojmu kultura na určitý výsek sociokulturní reality. Snaha vymezit antropologický pojem kultury tak, aby zahrnoval méně a odhaloval více, je charakteristická pro přístupy rozvíjené v rámci směrů současné kognitivní a symbolické antropologie; „ (Soukup, 2005, s. 286).

4.1.3 Střet civilizací a kultur

Po druhé světové válce reagovali antropologové na novou geopolitickou situaci. Byli nuceni reagovat na proměny vztahu antropolog a domorodec. Kritické přehodnocování gnozeologické funkce antropologie nastalo v Americe po válce ve Vietnamu. Také ve Francii stimuloval zvýšený zájem antropologů o studium politických procesů rozpadu koloniální soustavy a boj Alžírska o nezávislost. Ve druhé polovině 20. století dochází k rozvoji politické antropologie. Přispěla k tomu politická situace, kdy docházelo k „boji“ mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Rozpad Sovětského svazu a socialistického bloku snížil riziko politického a vojenského konfliktu mezi velmocemi, ale současně akceleroval střet odlišných civilizací a kultur. Američtí antropologové přiznali, že jako prognostici zcela selhali, když neodhadli rozpad sovětského impéria a jejich důsledky. Šok utrpěli američtí vědci a občané dne 11. 9. 2001 při teroristickém útoku na symboly ekonomické a vojenské moci Spojených států Světové obchodní centrum v New Yorku Pentagon ve Washingtonu. Amerika se cítila býti nedotknutelnou do tohoto dne. Po dnu poté si byli nuceni položit otázku, proč vlastně k této situaci došlo (Soukup, 2005).

Budoucnost lidstva je spojena s četnými etnokulturními, národnostními, civilizačními konflikty. Podle S. Huntingtona se střet civilizací odehrává na dvou úrovních: makro a mikroúrovni. Mezinárodní stabilita je ohrožena při konfliktu nesmiřitelných civilizací a vojenskými konflikty mezi skupinami. Dalším zdrojem konfliktu je narůstající snaha nezápadních civilizací formovat svět podle nezápadního vzoru ( Petrucijová, 2005).

Problém konfrontace islámské a křesťanské kultury lze analyzovat z perspektivy historie a politologie. Kořeny střetu křesťanství s islámem mají svůj původ v odlišné podstatě obou náboženství a také z nich vyrůstajících jiných typů civilizací. Muslimské pojetí islámu představuje způsob života, kdy je víra úzce spjatá s politikou. Kdežto západní křesťanská tradice odděluje politickou moc od sféry vyhrazené Bohu. Křesťanství a islám nejsou schopni asimilovat jiná božstva. Na násilných střetech mezi islámem a křesťanstvím v dějinách měly svůj podíl také demografické, ekonomické a technologické faktory. Populační exploze v muslimských zemích, těžba a vývoz arabské ropy a proměny tradiční muslimské kultury pod tlakem modernizace a globalizace ve 20. století oživily příčiny konfliktu mezi islámem a Západem. Muslimské země touží po ekonomické prosperitě a výhodách technicky vyspělé civilizace. Na druhou stranu se brání pronikání Západu do muslimského světa. V minulosti byl Orient prezentován Západu jako tajemný, iracionální, živočišný a potencionálně nebezpečný. Orientalismus vytvořil lživé typologie, ve kterých stojí proti sobě mravný a racionální proti kluzkému, nevypočitatelnému a krutému orientálci. Aby se vyřešili spory, nestačí pouhá ekonomická a politická rovnoprávnost, ale dekonstrukce kulturního diskurzu orientalismu, který v sobě odráží tradiční koloniální a postkoloniální nerovnost. V současné době si kulturní a sociální antropologie vytýčila nový úkol studia transkulturní komunikace mezi různými národy světa (Soukup, 2005).

4.1.4 Kulturní odlišnosti

Kulturní odlišnost souvisí se společenskými praktikami, jako je náboženství, manželství, jazyk nebo práce. Etnická skupina, ale i lidé z majoritní společnosti musí ideologicky, ale i společensky přijmout kulturní odlišnost. Na základě tohoto faktu může být zachována kulturní identita ( Eriksen, 2008).

„Vnější uniformita by totiž spolu se ztrátou apriorně viděných a kulturou avizovaných rozlišovacích znaků mohla být čtena právě a pouze jako tendence vedoucí ke globální společnosti zbavené etnických charakteristik „ (Bittnerová, 2005, s. 8)

Bittnerová (2005) uvádí, že v souvislosti se stále se prohlubujícími tendencemi směřujících ke stírání zřetelných kulturních odlišností a k jejich obnovení, by se dalo usuzovat, že identita člověka v oblasti etnického a kulturního ukotvování nabývá uniformní povahy.

5 MULTIKULTURALISMUS

„Svět je jedno místo, přestože zde přirozeně existují významné lokální odlišnosti. V pákistánském Paňdžábu jsou vesnice, kde můžeme zaslechnout norštinu, existují Afričané, kteří milují Beethovenovu hudbu. V USA jsou v pozdním létě jablečné plantáže plné západoindických a latinskoamerických námezdných dělníků. Hranice mezi kulturními oblastmi jsou mnohem pohyblivější. V dnešní době nelze uchránit ani kulturní hranice, ani kulturní čistotu, a právě proti tomuto vývoji vystupují fundamentalisté a kulturalisté“ (Eriksen, 2007, s. 127).

5.1.1 Multikulturalita jako reálný fenomén

„Multikulturalita je přirozený jev, kdy se setkávají příslušníci jiných kultur od nepaměti. Přebírají od sebe zvyky, správní systémy. Existují mezi kulturami bariéry v oblasti komunikace. Každá kultura zastává jiný postoj v právu, poctivosti, lásce a sexu. Evropanům byly popisovány neznámé civilizace v knihách od Marca Pola, Bratra Oldřicha a také v Herodotových dějinách. Tyto autoři jsou považováni za předchůdce odborníků zabývajícími se studiem cizích kultur. V knihách se můžeme setkat s popisem odlišných kultur ve vztahu ke kultuře naší “ (Šišková, 2008, s. 36).

Dále Šišková (2008) poukazuje na multikulturalitu jako na prostor setkávání příslušníků různých kultur, je naprosto přirozeným jevem a má naprosto konkrétní důsledky v životě člověka.

Baar (2002) uvádí, že střety civilizací kultur v historii lidstva patří a patřily mezi ty nejvážnější, a to ať uvedeme válečné konflikty (křižácká tažení na východ od Evropy, rozpad bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu, terorismus), nebo o pozitivní kulturní výměně (výměna poznatků východní a západní medicíny, vliv arabské vzdělanosti na kulturu Evropy, vliv techniky a vědy Evropy na světovou ekonomiku).

„Než začneme jednu kulturu soudit, musíme si připomenout, že podobné situace zažijeme i u nás. V každé kultuře je něco špatného, někteří naši krajané dělají věci, za které se pak stydíme před světem. Navíc některé chování není dáno kulturou, ale obecně lidskou rasou jako takovou“ (Ryšlinková, 2009,s.56).

5.1.2 Multikulturalismus

„Multikulturalismus jako teorie se vyvinula teprve v minulém století jako reflexe setkávání různých kultur, rasové genocidy a globalizace“(Šišková, 2008, s. 37).

Šišková (2008) mluví o multikulturalismu jako o myšlenkovém a politickém směru zastávající stanovisko, že v jednom státě mohou spolu žít jednotlivci i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Ve Švýcarsku se poprvé objevilo slovo multikulturalismus, které charakterizuje národ jako politicky jednotný, ale kulturně velmi rozdílný.

Petrucijová (2005) rozděluje současnou společnost:

· Monokulturní společnost zahrnující obyvatelstvo stejného etnokulturního, rasového, jazykového a náboženského původu.

· Multikulturní společnost je založena na soužití lidí s odlišným etnokulturními, jazykovým, náboženským, rasovým původem. Je to společnost založená na soužití většiny s různými menšinami.

Vznik multikulturních společností je na základě předchozího vývoje. Především díky akulturacím a migračním procesům, které probíhaly po celém světě. Každá kultura se vyvíjela postupně a předkládala své vlastní vynálezy. Od 20. století jsou kulturní kontakty velmi intenzivní a došlo k procesům jako je globalizace, unifikace a westernizace kultur světa. Akulturační procesy a změny nám nabízejí otázku o proměně kulturní identity celého lidstva ( Petrucijová, 2005).

Proces akulturace dle Petrucijové (2005):

· Konfrontace kultur je provázena vzájemným poznáváním kladů a záporů;

· Akceptace některých cizích kulturních obsahů na základě funkčnosti a atraktivnosti;

· Přijetí některých kulturních obsahů do svého systému kultury;

· Modifikace – přizpůsobení kulturního systému v souvislosti s přijetím nových kulturních obsahů;

· Akulturační reakce – vznik negativních postojů při ochraně své kultury, a také vznik pozitivních postojů při vítání kulturních změn.

Petrucijová (2005) přichází s myšlenkou přiklonění se ke kritickému multikulturnímu modelu, kdy identita je považována za proměnlivou, dynamickou, situačně podmíněnou skutečnost. V oblasti sociální je model zaměřen na integraci různých skupin. Upozorňuje na odstranění překážek při účasti na politické, ekonomické, kulturní sféře života společnosti u nedominantní identity. Do oblasti občanských identit řadí etnickou a náboženskou. Tyto identity musí být v souladu s legislativním řádem demokratického státu. Demokratická společnost by měla být edukována o principu nediskriminace ve všech sférách života.

Sartori (2005) pojednává ve své knize o včleňování příslušníků odlišných kultur. Především z islámského světa do západních demokracií. Jeho text kritizuje multikulturalismus a ukazuje nám nový pohled na migrační pohyby. Tento italský politolog představuje teorii o dobré společnosti, která se projevuje pluralismem a liberalismem. Sartori definuje pluralismus jako prosazování vlastní hodnoty, kdy rozmanitost a nesouhlasné názory patří k obohacování jedince i politické obce. Tedy otevřenou společností ve smyslu protikladů. O míře tolerance otevřenosti vůči přistěhovalectví hovoří, že by neměla otevřenost vést k sebedestrukci společnosti. Udává, že otevřená společnost není společnost bez hranic a musí mít pevné mantinely. Otevřenost je brána sloužící příslušníkům vstoupit bez nuceného členství a dodržovat normy. Nebezpečí vidí Sartori v uzavřených komunitách spojených s výbojností a agresivitou. Sartori se věnuje střetu pluralismu a multikulturalismu. Mluví o pluralismu jako usilujícím o mezikulturní mír. Naopak o multikulturalismu hovoří, že podněcuje nevraživost mezi kulturami. Poukazuje to na příkladu asimilace. Dále kritizuje politiku uznání a politiku univerzálního psaní bez ohledu na kulturní odlišnosti. Velmi mě zaujala zmínka Sartoriho úvahy o nedobrovolných identitách. Díky pluralismu můžeme z nedobrovolné identity vystoupit. Především uvádí vystoupení z náboženské obce nebo získání bilingvální výchovy. Kdežto o multikulturalismu hovoří, že je nebezpečný tím, když posiluje identity. Podle autora usiluje multikulturalismus o strukturální nerovnováhu a vede k rozpadu pluralitní komunity do uzavřených a homogenních komunit. Výsledkem multikulturalismu je pak preferenční a nerovný přístup. Při hodnocení Evropské unie dochází Sartori k názoru, že je výsledkem interkulturalismu a opírá se o ocenění hodnot právní ochrany a rovných svobod občanů jednotlivých členských zemí. Co znamená pojem interkulturalismus, autor v knize nevysvětlil.

Sartori (2005) i Eriksen (2007) zastávají stejný názor, že samostatné etnické skupiny mají právo se kulturně lišit od většinové společnosti, a také mají právo na svoji kulturu.

Dále Eriksen (2007) přistupuje k tématům etnické identity, národní identity a meziskupinového konfliktu na úrovni empirického materiálu, kdy čerpá zkušenosti z mimoevropských oblastí, tak z evropských společností, díky čemuž se mohou objevit i spojitosti mezi současnými etnickými projekty a evropskými nacionalismy 19. století a počátku 20. století. Zaujala mě šestá esej Respekt a pohrdání, ve které hovoří autor o hnací síle ponížení mezi západní společností a islámem. Evropané přistupují dle autora k orientu jako opaku sebe sama. Tuto koncepci Eriksen využívá při interpretaci situace přistěhovalců z příslušných oblastí do evropských zemí, jakož i při reflektování současných integračních politik a praxí překonat tento orientální problém. V další kapitole autor kritizuje koncept kultury UNESCO a to především, co se práva týká a také ohraničení kulturních skupin. Hovoří o kultuře, ze které se může stát klec do které je člověk uvězněn na základě určitých fyzických znaků bez možnosti se jí zříci.

Problematika multikulturalismu velmi složitá ze všech stran. Na jedné straně nelze uchránit ani kulturní hranice, ani kulturní čistotu, na straně druhé původní kultura může být jako klec u přistěhovalců, pokud chtějí ze své původní vystoupit podle Eriksena. Sartori kritizuje multikulturalismus jako neustálé připomínání rozdílů poukazování na ně a preferuje pluralismus.

5.1.3 Multikulturní výchova

„Multikulturní výchova je edukační činnost zaměřená na to, aby učila lidi z různých etnik, národů, rasových a náboženských skupin spolu žít, vzájemně se respektovat spolupracovat. Provádí se na základě různých programů ve školách v mimoškolních zařízeních, při osvětových akcích, v reklamních kampaních, v politických opatřeních. Jsou s ní spojovány velké naděje i značné finanční prostředky, ale její skutečné efekty nejsou spolehlivě prokazovány“ (Průcha, 2006, s. 264).

Pedagogický pojem, multikulturní výchova, vstoupil začátkem 90. let 20. století do tehdejší Československé republiky. V současné době je multikulturní výchova zařazena do rámcových vzdělávacích programů, a také do školních vzdělávacích programů základních, středních a vyšších odborných škol ( Buryánek, 2004).

Průcha (2006) mluví o tom, že multikulturní výchova je v odborných publikacích specifikována různorodě a z vědeckého hlediska tvoří nejednotný pojem. V této souvislosti se setkáváme s alternativními pojmy, které jsou chápány jako synonyma tohoto pojmu: interkulturní výchova a pedagogika, multikulturní vzdělávání, globální výchova, výchova k světoobčanství. Všeobecně pod pojmem multikulturní výchova zahrnujeme výchovu, vzdělávání a chápání lidí při respektování jejich národností a kultur. Multikulturní výchova zahrnuje výchovu, vzdělávání a chápání lidí při respektování jejich národností a kultur. Především se věnuje rozvoji osobnosti, výchově demokratického občana, integraci žáků se sociálním znevýhodněním, výchově k toleranci a proti rasismu.

„Multikulturní výchova vyjadřuje snahy vytvářet prostřednictví vzdělávacích programů způsobilost lidí chápat a respektovat jiné kultury než svou vlastní. Má značný praktický význam vzhledem k vytváření postojů vůči imigrantům, příslušníkům jiných národů a ras“ ( Průcha, 2009, s. 396).

Šišková (2008) chápe multikulturní výchovu jako výchovu k životu v multikulturní společnosti, která je etnicky, kulturně a sociálně variabilní. Slouží jako příprava na sociální, politickou a ekonomickou realitu, kterou žáci používají v kulturně odlišných stycích s ostatními lidmi. Zaměřuje se na přípravu jedince k bezkonfliktnímu způsobu života ve společnosti, ve které žijí vedle sebe sociokulturní skupiny se specifickými systémy tradic, postojů a hodnot. Vzájemné soužití by mělo být založeno na principech rovnosti, tolerance, respektu, dialogu a konstruktivní spolupráci.

Průcha (2001) dělí multikulturní výchovu:

1.) Oblast vědecké teorie utvářející napříč vědami jako je psychologie, filozofie, sociologie,antropologie, religionistika, kulturologie. Jedná se o transdisciplinární teorii.

2.) Oblast výzkumu zásobující teorii i praxi poznatky o multikulturní realitě, v níž se rozvíjí současná civilizace.

3.) Oblast infrastruktury vytvářející organizační a informační základnu pro teorii, výzkum a realizaci multikulturní výchovy.

4.) Oblast praxe, edukační a osvětové činnosti, realizované ve školách a v institucích celoživotního vzdělávání za účelem sbližování a spolupráce mezi etniky, národy, kulturami, rasami.

Obecně se dá shrnout, že multikulturní výchova znamená existenci několika kultur vedle sebe. Nezahrnuje vzájemné styky, kulturní výměny, spolupráci a dialog. Multikulturní výchova především vede k pochopení jiné kultury porozumění odlišnému způsobu života respektující rozdíly jako hodnotu a podporující solidaritu. Kdežto interkulturní vzdělávání zahrnuje mezikulturní vzájemnost, vzájemné interakce a vztahy odlišných sociokulturních skupin ve vzdělávání (Sekot, 2006).

Buryánek (2004) hovoří o interkulturním vzdělávání jako o pojmu, který je využíván v aktuální školské legislativě v rámcových vzdělávacích programech a pro pedagogy se stal již běžným odborným termínem, se kterým umí pracovat. Interkulturní vzdělávání umožňuje jedinci rozvíjet chápání a přijímání různorodosti. Což je pozitivní jev a díky němu snáze hodnotí rozdíly mezi lidmi z různých kultur. Odlišnost by neměla být chápána jako zdroj konfliktů, ale jako prostředek k obohacení. Interkulturní vzdělávání přispívá k vytváření respektujících vztahů mezi různými kulturami. Měli bychom pak předejít negativním událostem jako je rasismus, xenofobie v majoritní skupině, ale také mezi menšinami, jako je aimilace, akulturace, ztráta kulturních hodnot, ztráta individuální identity, opovrhování vlastní kulturou, násilná integrace a adaptace. Interkulturní vzdělávání vede studenty k respektování rostoucí kulturní rozmanitosti a otevírá cestu různým způsobům života, myšlení a chápání světa. Studenti se učí komunikovat a spolupracovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin. Kritická analýza a pochopení odlišnosti by měly utvářet motivaci ke vzdělávání a interkulturním výměnám jako důsledek pocitu solidarity a schopnosti reflektovat sociální a ekonomické nerovnosti mezi majoritní a minoritní skupinou.

5.1.4 Multikulturní výchova v České republice

Když otevřeme okno minulosti dějin České republiky, tak dospějeme k názoru, že naše země si vytvářela svoji národní identitu a národní nacionalismus od 19. století. V roce 1918 vzniklo Československo s velmi kulturně smíšeným obyvatelstvem. Cílem vzniku republiky bylo posílení slovanské kulturní etnity s československou národností a jazykem. Následkem změn v roce 1945 došlo k uzavření naší společnosti až do roku 1989 (Klimek, 2000).

Bittnerová (2005) poukazuje na fakt, kdy po roce 1990 došlo k přistěhování jedinců z východní a jihovýchodní Evropy, z arabských, asijských a afrických zemí, zemí západní Evropy, a také z jihoamerického a severoamerického kontinentu. Cílem příchozích cizinců bylo soužití s českou společností. Cizinci se především uchylují do větších měst nebo do pohraničí. Přistěhovalci jsou si vědomi nutnosti přizpůsobení se české společnosti, ale stávají se svébytnými etnickými a kulturními subjekty. Soužití české společnosti a jiných etnik se stává každodenní rutinou, kdy si zvykáme na rozdíly kultur, na odlišné jednání a chování.

Česká republika samozřejmě reflektuje demografickou a sociální skladbu příslušníků etnických a imigračních skupin. Z ekonomického hlediska také jejich pracovní zařazení, uplatnění se na trhu práce. Ze sociální stránky jejich postavení a společenský status. Chybí však informace o postoji k vlastní identitě a jejich vůli k integraci (Bittnerová, 2005).

Multikulturní centrum Praha uvádí na svých webových stránkách možnosti změnit vztahy české společnosti k menšinám na základě vzdělání, a také díky médiím

5.1.5 Multikulturní vzdělávání na středních školách

Vzdělávací soustava našeho školství je tvořena oblastí sociální, politickou, hospodářskou, environmentální a kulturní. Cílem vzdělávací soustavy je výchova k partnerství, spolupráci, solidaritě v evropské a globalizující společnosti. Žáci a studenti by se měli učit usilovat o život bez konfliktu. Měli by eliminovat negace proti jiné kultuře a menšinám v České republice (Bílá kniha, 2001).

Marádová (2006) považuje multikulturní vzdělávání za jeden z nástrojů k vytváření multikulturní společnosti, který je založen na principu vzájemné rovnosti a rovnoprávnosti jedinců a skupin. Marádová poukazuje na stereotypy nevhodného chování k minoritám, které získávají žáci a studenti od dětství a bohužel i v rámci výchovného působení školy. Multikulturní porozumění umožňuje realizovat současná školská legislativa založená na zprostředkování vlastního kulturního zakotvení, ale především k porozumění odlišných kultur, a také rozvíjení smyslu pro spravedlnost, solidaritu a toleranci.

Multikulturní výchova rozvíjí chápání a přijímání odlišností. Dotýká se mezilidských vztahů v prostředí, kde se setkávají lidé z různých sociálních a kulturních skupin a vyučující musí vytvořit klima, ve kterém se budou všichni cítit dobře (Šišková, 2008).

Soudková (2008) považuje multikulturní výchovu zásadní ve vzdělávacím procesu z důvodu přípravy na život v prostředí ve vzájemné interakci s příslušníky jiných národností, etnik, náboženství. Dle autorky by se měla prolínat celým výchovným a vzdělávacím prostředím školy a dotýkat se mezilidských vztahů ve škole.

Šišková (2008) uvádí ve své publikaci základní obecné cíle multikulturní výchovy:

· Předat žákům zajímavé informace o jiných kulturách ve vazbě na kulturu vlastní;

· Vychovávat k toleranci a proti rasismu na základě ukázky pozitivních příkladů a popisem reality;

· Vzdělávat o tom, co se děje při setkávání příslušníků různých kultur;

· Podporovat sociální a kulturní identitu žáků domácích i cizích.

5.1.6 Metody multikulturní výchovy na středních odborných školách

Vzdělávací proces nesmí být prosazován metodou autoritativní výchovy, nýbrž se mají prosazovat hodnoty tolerance, respektu a solidarity. Díky multikulturní výchově by si žáci měli utvářet postoje, vytvářet dovednosti a schopnosti při komunikaci s lidmi s kulturní odlišností. Dále také býti schopni pracovat s informacemi, které se k nim dostávají z médií, z rodiny a blízkých. Vlastní podstatou multikulturní výchovy je porozumění lidem s odlišností. Ta je dána rasou, národností, jazykem, kulturou, náboženstvím, zkušeností ( Morvayová, 2008)

Při studiu metod multikulturní výchovy mě zaujala metoda „ práce s příběhy“, kterou uvádí Morvayová (2008). Příběhy provází člověka od narození. Dobro a zlo se v raném věku učí rozpoznávat pomocí pohádek. Díky vyprávění předávají generace prožitky a zkušenosti druhým. Na tomto základě si vytváříme základy hodnotového systému a kultury. Vyprávění příběhů nás nutí reagovat a zrcadlit v nich své vlastní zkušenosti a brát si z něho příklad. Příběh vytváří velký prostor pro hledání vztahu k odlišné zkušenosti.

Žáky baví modelové situace, „hraní rolí“. Berou to jako únik od běžné výuky podávané výkladem. V knize „Výchova k toleranci a proti rasismu“, udává Šišková (2008) modelové situace k procvičení multikulturní výchovy. Než začneme prakticky procvičovat modelové situace, musíme si jako pedagogové položit tyto otázky:

· Ocitli jsme se v pozici cizince?

· Pocítili jsme interkulturní rozdíly nebo meziskupinové rozdíly?

· Čím vším nás může obohatit poznávání jiných kultur?

· Kdy je nebezpečné označování a zařazování skupin ke škodě?

· Kdy může být naopak velmi potřebné a užitečné?

Šišková (2008) uvádí desatero modelových situací:

· Žáci a studenti by měli být při hrách uvolněni;

· Atmosféra by měla být plná pohody, respektu a bezpečí;

· Každý má svou „pravdu“ a své vidění světa. Neberme mu je, ale rozšiřme mu pohled na problém a lidi kolem o další pravdy a jiná vidění;

· Zvážit materiál a pomůcky pro žáky;

· Každou hru uvádět s přesným cílem. Žáci by měli být informování o přínosu hry;

· Nesprávné odpovědi dětí nekritizujeme;

· Nebát se podávat otázky;

· Po každé hře by měla následovat diskuse;

· Nebát se pocitů a citového vyjádření.

Zaměřila jsem se na realizaci multikulturní výchovy v praxi. Pro přehled uvádím cíle multikulturní výchovy, ale bohužel jsem nedostala informace o vyhodnocení z Gymnázia Nymburk.

V pojetí Školního vzdělávacího plánu Gymnázia Nymburk je multikulturní výchova realizována a rozpracována v osnovách každého předmětu.

Náplň cílů multikulturní výchovy:

Uplatňování demokratických, antixenofobních principů ve všech oblastech života školy.

Gymnázium v Nymburce uvádí zásady multikulturní výchovy ve svém Školním vzdělávacím plánu:

· Zařazování metod a forem práce, které podporují vnímání odlišností ne jako potencionálního konfliktu, ale jako příležitosti k vlastnímu obohacení;

· Zařazování takových aktivit do výuky, které učí přijímat druhé jedince jako jedince se stejnými právy, uvědomovat si možné dopady svých verbálních a neverbálních projevů a právo všech lidí žít společně a podílet se na spolupráci;

· Zařazování témat vedoucích k poznávání rozmanitostí různých kultur, tradic, hodnot a uvědomění si své vlastní identity;

· Studentské výměny, zahraniční zájezdy, besedy s příslušníky jiných národů či etnik;

· Zařazování společných témat primární prevence s multikulturní výchovou jako je intolerance, šikana, násilí do učebních osnov jednotlivých předmětů, ale i volnočasových aktivit školy;

· Zapojení se do humanitárních akcí vedoucích k výchově k solidaritě (www.gymnymburk.cz, 2010).

Morvayová (2008) uvádí také nutnost přemýšlení o aspektech práce pedagoga při výběru metod. Důvodem je specifická oblast multikulturní výchovy, jelikož zahrnuje celého člověka. Především jeho postoje, názory, životní zkušenosti. Při nereflektovaném zařazování do hodin se může v důsledku obrátit přímo proti učiteli nebo dokonce proti některým žákům. Místo porozumění dochází k rozdělení.

5.1.7 Multikulturní výchova z pohledu Evropské unie

V rámci Evropy se problematice soužití různých národů a etnik věnují dlouhodobě. Především bych chtěla vyjmenovat Radu Evropy, Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Evropskou unii, UNESCO, Evropskou komisi.

Stěžejním dokumentem Rady Evropy je kniha Teaching about Europe zaměřující se na vytváření evropské identity. Záměrem je realizace multikulturní výchovy ve všech školách. Multikulturní výchova se prolíná všemi předměty. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydala sborník Multicultural Education sloužící k předání způsobů multikulturní výchovy ve školním prostředí (Němečková, 2003).

Evropská unie tvoří dokumenty a financuje programy a projekty pro podporu realizace multikulturní výchovy. Tato tvorba obsahuje principy a požadavky na realizaci multikulturní výchovy. Stěžejním dokumentem, který poskytuje představu o realizaci multikulturní výchovy v Evropské unii je Intercultural Education in the European Union: Local, Regional and Interregional Activities. Dokument obsahuje praktické případy politiky multikulturní výchovy na regionální úrovni. Do výuky je zanesena inovace zaměřená především na výuku jazyků v multikulturní společnosti, integraci imigrantů, potírání rasismu a xenofobie, podporu multikulturního přístupu ve školním vyučování (Průcha, 2006).

Dále Průcha (2006) podotýká k realizaci multikulturní výchovy provázení problémů. Projekt umožňuje učitelům kompenzovat nedostatky učebnic v západoevropských zemích. Realizace programu je ovlivněná mnoha skutečnostmi. Především přístupem učitelů a jejich přijetím programů. Programy obsahují metodický návod, který představuje kulturu různých evropských národů. Výukové materiály jsou rozpracovány na konkrétním případu čtyř evropských zemí, jako je Rakousko, Švýcarsko, Belgie a Nizozemsko. Žákům jsou vysvětlovány shodné a rozdílně aspekty uvedených rysů v jednotlivých zemích.

6 MIGRANTI A ETNICKÉ MENŠINY

Světovým trendem je pohyb obyvatelstva nejčastěji z ekonomických důvodů, ale i dalších. V této kapitole se nejprve věnuji problematice migrantů ve světě. Následně uvádím statistické údaje o žijících cizincích v České republice a zmiňuji nejčastější žijící menšiny na našem území.

6.1 Migrace obyvatelstva

Šišková (2001) odhaduje, že dnes žije asi 150 milionů lidí mimo svou mateřskou zemi. Rozmístění mezinárodních migrantů je nerovnoměrné. V Německu, Francii, Velké Británii, Itálii, Japonsku, Kanadě a Spojených státech mají na svých územích asi jednu třetinu světové populace imigrantů. Dynamiku růstu této populace je vysoká cca 2- 4 miliony migrantů za rok. Z celkového počtu celosvětové migrační komunity představují cca 30 milionů utečenci či další obyvatelstvo nuceně vysídlené.

Šišková (2001) dále poukazuje, že většinu migrantů tvoří pracovně a ekonomicky aktivní migranti, kteří jsou zastoupeni ve smluvních pracovních pobytech, ale také v ilegálních pobytech. V 90. letech 20. století byl počet ilegálně žijících cizinců v západoevropských zemích mezi 3,5-5,5 miliony. Velká část migrantů se stěhuje na krátkou vzdálenost do sousedních zemí nebo zpětně migruje.

Mezi hlavní příčiny migrace patří bohatství, síla ekonomik, míra demokracie a politická stabilita. Velký vliv má také vypuzující faktor z mateřské země jako je demografický tlak, ekologické katastrofy, lidská touha po nepoznaném. Migraci obyvatel cílových zemí brání stát na základě imigrační politiky (Šišková, 2001).

Šišková (2001) uvádí ve své knize aspekty Sassenova procesu (1997), které zní:

· „ Přesun rozličných pravomocí státu do rukou nadnárodních organizací, jakými je Evropská unie nebo vtělení do kodexu mezinárodních lidských práv;

· Privatizace aktivit veřejné ekonomická deregulace vedoucí k privatizaci různých řídících a regulačních funkcí, včetně těch, jež přímo ovlivňují migrační proces“.

Dle mého názoru je krátkodobá migrace velmi příznivá a slouží jako velmi pozitivní investice do lidského kapitálu.

Lidský kapitál jedince má příznivý efekt i pro celou ekonomiku. Čím větší zásobou lidského kapitálu člověk disponuje, tím větší efekt přináší na dlouhodobý ekonomický růst v podobě produkce statků a služeb nebo zvyšování technologického pokroku. Evropská komise nazírá na lidský kapitál jako na soubor znalostí, dovedností, kompetencí a předností formující ekonomickou, sociální a osobnostní stránku jedince. Lidský kapitál vymezuje kvalitu pracovníka. Znalosti a dovednosti jsou hlavním zdrojem bohatství lidí. V rámci školení v zaměstnání a celoživotního vzdělávání je nutná schopnost jedinců využívat nejnovější technologie a rozšiřovat svou kvalifikaci nad rámec své specializace. (Šimek, 2005)

Zkušenosti migrujícího jedince nabyté prací a životem ve vyspělé ekonomice, který se vrací do mateřské země, vyvolává změny v motivaci a osobních přístupech. Pokud se migrant usadí natrvalo v cizí zemi, podstoupí dlouhodobý proces adaptace. Adaptace je ovlivněna imigrační politikou země, přístupem majoritní společnosti k imigrantům, a také migranty. Celý imigrační proces lze považovat za proces hluboce zasahující do života člověka. Dochází k adaptaci na úrovni biologické, psychologické, morální, politické, právní, ekonomické, sociální, geografické a kulturní (Šišková, 2001).

6.2 Etnické menšiny v České republice

Když otevřeme okno minulosti, tak přicházíme k závěru, že česká společnost nebyla nikdy homogenní. Byla především pod vlivem germánského obyvatelstva, které mělo velký ekonomický a politický vliv a to již od 5. století. K velké restrukturalizaci obyvatelstva došlo až po roce 1945 (www.migraceonline.cz).

Na základě sčítání lidu v roce 2001 se z celkového počtu 10 292 923 obyvatel hlásilo nejvíce k české, moravské, slezské, slovenské, polské, německé, romské skupině. V menší míře byla i zastoupena řecká, maďarská, bulharská skupina (www.czso.cz.).

Počet cizinců v České republice podalo k datu 1. 10. 2010 Ředitelství služby cizinecké policie Ministerstva vnitra České republiky. V evidenci uvádí 425 568 cizinců. Podílejí se tak na 4% na populaci České republiky. Nejčastěji byli zastoupeni občané Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruska, Polska, Německa. V menším zastoupení i občané Rumunska, Rakouska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Makedonie (www.czso.cz).

V Mladé frontě DNES uvedl Švec (2011) údaje o poklesu přistěhovalců za posledních deset let. Kvůli hospodářské krizi a české byrokracii k nám cizinci přestávají migrovat. Nejčastěji se k nám stěhovali Slováci, Rusové, Ukrajinci a Němci. Zatímco ještě před čtyřmi lety se k nám přistěhovalo 104 000, loni to bylo jen málo přes 30 000. Vyplývá to z čerstvých údajů Českého statistického úřadu. Zavinila to zejména hospodářská krize, kvůli které není nadbytek pracovních míst ani ve vyspělých zemích. Svou roli však hraje i velmi složitý byrokratický systém při udělování povolení k pobytu. Od ledna se úřední postup ještě výrazně zpřísnil. Změnil se totiž zákon o pobytu cizinců, který zasáhl hlavně zahraniční podnikatele. Dopad novely zákona je znát třeba v Karlových Varech, kde žije rozsáhlá ruská menšina. Od začátku roku město opustily stovky cizinců. Dříve stačilo doložit úředníkům potvrzení, že má cizinec za co žít. Nyní je třeba dokládat potvrzení o pravidelném měsíčním příjmu. Cizinci přitom drží počet obyvatel České republiky v kladných číslech. Dohromady zde legálně trvale nebo dlouhodobě žije 425 000 cizinců ze 174 států světa. Výsledky jsou vyobrazeny v tabulce 1.

Tabulka 1. Počet cizinců v České republice v roce 2011

Ukrajina

124 339

Slovensko

71 780

Vietnam

60 301

Rusko

31 939

Polsko

18 242

Německo

13 871

Moldavsko

8 872

Bulharsko

6 927

Spojené státy americké

6 074

Mongolsko

5 576

Čína

5 473

Rumunsko

4 415

Bělorusko

4 364

Zdroj: Počet cizinců v České republice, Český statistický úřad, 2011

6.2.1 Romové

Wolf (2000) udává o Romech, že žijí ve světě již od starověku. Do Evropy přišli z Indie jako kočovníci. Mezi první státy, které osídlili, patří Arábie a Egypt. V současné době žijí po celém světě. V Evropě se jich mnoho usadilo v Polsku, Německu, Rumunsku, Maďarsku a Itálii. Kulturní integrace Romů v Evropě je problematická. Německými fašisty byli prohlášeni za nežádoucí v období druhé světové války. Po roce 1989 získali v České republice svoji národnost.

Romství je hodnota, znalost jazyka a tradic, zdvořilost, úcta ke starším, pohostinnost a solidarita. Romové se mezi sebou dělí do mnoha skupin, mají odlišné historické zázemí a zkušenosti, nevytváří společná manželství a nestýkají se. Majoritní společnost nečinní žádné rozdíly mezi těmito skupinami a Romové to těžce nesou. Největší prioritou je pro Roma rodina (Šišková, 2001).

Ivanová (2005, s. 134) uvádí rozdíly při porovnání psychosociální úrovně s českou majoritní společností:

· „Temperamentová odlišnost v emotivitě: snadnější vzrušivost, impulzivnost, výbušnost, vyšší intenzita prožívání emocí a nedostatečné ovládaní citů;

· Nízká sebereflexe projevující se neschopností k osobnostním změnám, Nemají tendence k introspekci, sebepoznávání a sebehodnocení;

· Prakticizmus a orientace na současnost je hlavní. Prožívají aktuální emoce. Jsou snadno ovlivnitelní, nadchnou se pro iluze;

· Myšlení je zaměřeno na bezprostřední užitek a prožitek. Dokážou řešit aktuální potřeby sami sebe a rodiny;

· Inteligence. Převládá zde myšlenka, že není třeba znát něco, z čeho není užitek. Přístup k plnění úkolu vychází z nízké motivace a trpělivosti. Často se projevuje malá svědomitost při plnění úkolů;

· Emoce hrají hlavní prim. Jsou důležitější než vůle;

· Vůle a sebeovládání jsou méně rozvinuté.“

Fafejta (2006) udává v soužití Romů s Čechy nemalé problémy. Chování obou skupin určují předsudky a nevyřešené konflikty. Romové uznávají jiné hodnoty, na druhou stranu majoritní společnost nutí Romy k asimilaci. Integrace Romů do majoritní společnosti přináší zničení starých hodnot bez přijetí hodnot nových.

6.2.2 Vietnamci

Vietnamci k nám přicházejí od 90. let 20. století především za obchodní činností. Vietnam se nachází v jihovýchodní Asii u jihočínského moře. Hlavní městem je Hanoj. Domluvíte se zde vietnamštinou a také s dialekty Bac, Nam a Hue. Můžete se domluvit také francouzsky a čínsky. V hodnotovém systému stojí na prvním místě patriarchální rodina, která je převážně rozšířená. V rodině rozhoduje muž a žena je podřízená. Syn přebírá místo po otci. Rodina učí své děti velkému sebeovládání. Ve výchově je kladen důraz na úspěšnost, nezávislost a samostatnost. Vietnamská komunita je uzavřená.

Vzdělání stojí na přední příčce hodnot (Ivanová et al., 2005).

Šišková (2001) poukazuje na odlišnosti vietnamského chování vůči majoritní české společnosti. Vietnamci vnímají jinak úsměv na tváři. Úsměv znamená pro Asiaty omluvu i zahanbení. Česká společnost udává předsudky vůči vzhledu a to především co se týká výšky. Dále majoritní společnost udává i výtky vůči objetí. Citové vnímání Asijců je velmi odlišné od českého.

6.2.3 Ukrajinci

Na počátku dvacátého století se ukrajinští vysokoškoláci podíleli na tvorbě kulturního života v Čechách. Po první světové válce se počet Ukrajinců zvýšil. Druhá uprchlická vlna přišla po druhé světové válce. Uprchlíci získali české občanství a asimilovali se. Po roce 1989 přišli další skupiny Ukrajinců. Využívají krátkodobých a dlouhodobých pobytů, aby zajistili lepší finanční situaci sobě a svým příbuzným. Současnou Ukrajinskou republiku tvoří Ukrajinci, Rusové, Bělorusové a Židé. Odcházejí ze své domoviny do západních států z důvodu špatných životních podmínek.

Špatná sociální situace vede k snižování počtů dětí v rodinách. Ukrajinci se vzdělávají na středních i vysokých školách v České republice (Ivanová et al., 2005).

6.2.4 Rusové

Po rozpadu SSSR vznikla Ruská republika s hlavním městem Moskva. Rusko je největší stát světa. Rusové mají v oblibě společenská setkání. Vyznačují se nedochvilností. Rádi oslavují a dostávají dárky. Neusmívají se. Ruským zdravotním a společenským problémem je proslavená vysoká tolerance k alkoholu. Při stolování nepoužívají talíře, ale mísy, aby se každý obsloužil sám. Při jídle hlučně probírají rodinné problémy, společenské události, sport a děti. Podávání jídla je pro ně zábavou.

Relaxace je příjemným trávením času Rusů, avšak dokážou intenzivně pracovat. Jsou velmi loajální ke svému nadřízenému. Neříkají si o navýšení platu. Upřednostňují neformální vztahy na pracovišti. Snaží se svými spolupracovníky navštěvovat kulturní akce (Ivanová et al., 2005).

Od roku 1968 se objevil u české společnosti negativismus vůči všemu pocházejícímu z Ruska na základě vpádu spojeneckých vojsk. Následný vpád o pár desítek let později ruské mafie nepřidal na oblíbenosti u české společnosti. Ruská migrace je výsledkem špatné socioekonomické situace v Rusku (Šišková, 2001).

7 LEGISLATIVNÍ RÁMEC NÁRODNOSTÍ MENŠINY

Právní předpisy zabývající se rasovou diskriminací, rasovým násilím a právy menšin rozdělujeme na oblast mezinárodní a vnitrostátní.

7.1 Mezinárodní dokumenty

Přehled nejdůležitějších mezinárodních dokumentů uvádí Šišková (2008):

· Deklarace o právech osob příslušejících k národnostním, náboženským a jazykovým menšinám (OSN, 1992).

· Mezinárodní pakt o ochraně občanských a politických práv (OSN, 1966). Dokument byl schválen Valným shromážděním OSN 16. 12. 1966 a převedl Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod do formy mezinárodní smlouvy. V České republice byl uveden pod č. 120/1976 Sb. Tento dokument prezentuje závazné zakotvení platných právních předpisů, občanských, politických práv a svobod a kontrolních mechanismů.

· Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (OSN, 1965). Mezinárodní smlouva o lidských právech dle Šiškové (2008) zavazuje státy, aby v ní obsažená práva zabezpečily svými vnitřními zákony a případně i dalšími nelegislativními prostředky. V České republice byla tato Úmluva vydána pod č. 95/1974 Sb.

· Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. V České republice byla přijata 18. 3. 1992, a vyhlášena pod 209/ 1992 Sb. Tato úmluva má zaručovat základní lidská práva. Je zde zakotveno i právo menšin jednat při úředním styku ve svém jazyce, stejně jako právo na tlumočníka. Úmluva je snad nejvýznamnější mezinárodní smlouvou a to zejména proto, že soudní kontrolu jejího dodržování zajišťuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

· Charta základních práv Evropské unie. Charta je založena na základě Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950 a Evropské sociální charty z roku 1989. Charta je založena na ústavních tradicích členských států a také na různých deklaracích Evropského parlamentu. Velkým významem charty spočívá v zahrnutí osobních, občanských, politických, ekonomických, sociálních práv a svobod. Ustanovení se vztahuje pouze na instituce a orgány Evropské unie, na členské státy se vztahuje pouze v případě, kdy dochází k aplikaci práva Unie.

· Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (1950). Tato úmluva slouží jako klíčový dokument v garanci práv národnostních menšin. Česká republika úmluvu podepsala 28. 4. 1995 a v platnosti vstoupila dne 1.4 1998. Státy, které přijaly tuto úmluvu, se zavazují k podpoře podmínek nezbytných k ochraně a rozvíjení kultury a zajištění ochrany identity národnostních menšin, jazyka, vyznání a tradic. Dále příjmat opatření na ochranu osob, které jsou ohrožené akty diskriminace, nepřátelství nebo násilí a to v důsledku své kulturní, etnické, jazykové a náboženské identity. Státy se zavazují k zajištění příslušníkům národnostních menšin svobody sdružovací, shromažďovací, svobodě slova a vyznání. Umožní užívání menšinových jazyků v soukromí, na veřejnosti i v úředním styku, uznají právo užívat jména v menšinovém jazyku. Zajistí podmínky pro výuku menšinových jazyků a umožní vzdělávání v těchto jazycích.

· Evropská charta regionálních a menšinových jazyků. V České republice je charta závazná od roku 2007 a cílem je chránit a podporovat užívání historických regionálních či menšinových jazyků v osobním i veřejném životě. Česká republika se zavázala k ochraně polštiny a slovenštiny v oblastech vzdělávání, soudních orgánů, orgánů veřejné správy, v hromadných sdělovacích prostředcích, v kultuře, hospodářském a sociálním životě a příhraniční výměně. Jsou stanoveny podmínky pro užívání menšinových jazyků.

7.2 Vnitrostátní dokumenty

Stručný přehled vnitrostátní legislativy k problematice menšin uvádí Budilová (2005):

· Listina základních práv a svobod. Listina zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílů pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k etnické či národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále je zakázána diskriminace z národnostních, rasových, etnických a jiných důvodů. Pokud jde o základní práva a svobody. Listina uvádí, že každý má právo se svobodně rozhodnout o své národnosti.

· Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Ustanovení práv menšin slouží k ochraně kulturní, náboženské či fyzické odlišnosti, která je často příčinou segregace ze společnosti a diskriminace.

· Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství v ČR. Zákon upravuje možnosti získání občanství.

· Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Zákon definuje cizince jako fyzické osoby. Dále rozděluje cizince na základě občanství Evropské unii a cizince třetích zemí. V zákonu jsou zakotveny podmínky trvalého pobytu, informace o cestovních dokladech, průkazech totožnosti, správního vyhoštění ze země. V zákonu jsou zakotveny kompetence cizinecké policie a ministerstva zahraničí.

· Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů. Zákon upravuje právní postavení cizinců, kteří požádali o azyl, občanům kterým byl udělen azyl, pobyt na území, práva a povinnosti azylanta. V zákonu jsou vymezeny podmínky průběhu řízení o azyl, státní integrační program, přijímací, pobytová a azylová integrační střediska. Zákon byl novelizován po vstupu České republiky do Schengenu.

Vzhledem k faktu, kdy v České republice žije legálně trvale nebo dlouhodobě 425 000 cizinců ze 174 států světa je velmi důležitá právní ochrana. Legislativní rámec národnostní menšiny plní úkoly jako je ochrana kulturní, náboženské a fyzické odlišnosti, která by mohla být příčinou segregace a vzniku diskriminace. Nemohu opomenout ani ochranu České republiky, která má ve svých zákonech zakotveny normy v oblasti podmínek trvalých pobytů, správních vyhoštěních ze země, kompetence ministerstva zahraničí a cizinecké policie. Česká republika reflektuje také na požadavky Evropské unie v oblasti přijetí strategických dokumentů týkající se integrace cizinců.

8 PŘEDSUDKY

Výzkumy veřejného mínění v devadesátých letech 20. století uváděly vysoké negativní postoje vůči jinému etniku. Předsedkyně Asociace mediátorů ČR, Tatjana Šišková, uvádí až 85 % populace. Díky rozvoji turistiky a možnosti studia v zahraničí došlo k poklesu negace. Bohužel v současné době existují extremistické skupiny odmítající jiné etnické skupiny, i přes výchovné působení školy. Lidé odmítají jakékoliv odklony od “ české normy“ z důvodu svého vlastního strachu (Šišková, 2008).

8.1.1 Předsudek

Allport (2004) hovoří o předsudku jako o předčasném, nepodloženém a emocionálně ovlivněném úsudku. Dále Allport udává i jednu z definic etnického předsudku: „ Odmítavý až nepřátelský postoj vůči člověku, který patří do určité skupiny, jen proto, že do této skupiny patří, a má se tudíž za to, že má nežádoucí vlastnosti připisované této skupině“ (Allport, 2004, s. 39).

Předsudky se mohou projevovat v několika úrovních:

· „ Osočování se projevuje u lidí, kteří mají předsudky a mluví o nich svobodně v rozhovoru se stejně smýšlejícími lidmi. Ve svých nesympatiích nikdy nezajdou dále;

· Vyhýbání se objevuje, pokud je předsudek silnější. Vede k vyhýbání příslušníkům skupiny;

· Diskriminace se projevuje vylučováním všech příslušníků nežádoucích skupin;

· Fyzické napadání na základě stupňování emocí může vést k násilným nebo polonásilným činům;

· Vyhlazování je nejvyšší stupeň násilného projevu předsudků. Mezi vyhlazování řadíme lynčování, progromy, masakry a hitlerovské genocidní programy“(Allport, 2004, s. 40)

Pojmem předsudek také souvisí pojmy: názor a postoj. Názory jsou výroky, u kterých přepokládáme pravdivost. Postoje jsou hodnotící, určují přímé pocity k určité záležitosti projevující se v komunikaci ( Fischbein et al., 1975)

Postoje se utvářejí během sociálního učení. Mezi zdroje řadíme specifické zkušenosti, sociální komunikace, modely, institucionální faktory, masmédia. Osoby s postoji ambivalentními nebo neutrálními jsou snáze ovlivnitelní. Mínění většiny má větší sílu a vliv než mínění odborníku ( Šišková,2008).

8.1.2 Sociální přenos předsudků

Ve společnosti dochází k sociálnímu přenosu předsudků. Každá sociální skupina má své sociální normy, které jsou dané a dodržují se. Bohužel se může jednat i o rasové předsudky. Člověk velmi často diskriminuje lidi, protože se to naučil v rámci sociálního učení ve skupině. Po takovém jednání, skupina vydává souhlas k negativnímu až zavrhujícímu chování k “cizí osobě” (Tavel, 2009).

„Jde o běžný a přirozený sklon generalizovat, vytvářet si představy a kategorie, jejichž obsahem je zjednodušený svět zkušeností. Racionální kategorie se drží zkušeností z první ruky, ale stejně ochotně si člověk vytváří kategorie iracionální. V těch nemusí být ani zrnko pravdy, protože se mohou skládat jen z toho, co se povídá, z emocionálních projekcí a fantazie. Jedním druhem kategorizace, který nás obzvlášť silně predisponuje k vytváření bezdůvodných předčasných úsudků, jsou naše osobní hodnoty. Tyto hodnoty, podstata veškeré lidské existence, nás mohou snadno dovést k láskyplným předsudkům. Nenávistné předsudky jsou předsudky druhotné, ale mohou se objevit-a také se často objevují-jako odraz pozitivních hodnot“ (Allport, 2004, s. 576).

„Úroda je špatná a krávy mi nedonosí telata. Nikdo si už s nikým nerozumí. Jako by někdo vesnici uřknul. Provedl to ten kulhavec, to je jasné. Přišel jednoho krásného dne, nikdo neví odkud, a usadil se, jako by tu byl doma. Troufl si dokonce oženit s nejbohatší dědičkou ze vsi a mít s ní dvě děti! Prý se tam u nich dějí pěkné věci! Cizince podezřívají, že provedl něco nepěkného prvnímu muži své ženy, jakémusi místnímu vůdci, který zahynul za podivných okolností – nový příchozí ho ve všem velmi rychle zastoupil. Jednoho dne toho měli chlapi ze vsi dost, popadli vidle a toho podivného chlapa vystrnadil“ (Girard, 1997.s.38 In Tavel).

Allport (2004) uvádí, že místní lidé se bohužel nezbaví pocitu frustrace, ale použijí tuto teorii obětního beránka k potlačení svého hněvu. Opravdový viník zůstává a není rozpoznán. Pokud se člověk odlišuje od ostatních je obviněn a donucen k opuštění kolektivu. Pokud se objeví zastánce „cizí osoby“, je vyloučen také, jelikož porušil sociální normy své skupiny.

Nakonečný (2004) uvádí následující tendence:

· „Přisuzovat lidem s tmavou pletí nepřátelskost či nedostatek přátelskosti a nedostatek smyslu pro humor;

· Blondýnům připisovat různé příznivé kvality. V literatuře je tendence zobrazovat hrdiny jako blondýny a „zlé osoby„ jako černovlasé a tmavé pleti;

· Přisuzovat černošskému obličeji pověrčivost, náboženskost a lehkomyslnost “(Nakonečný,2004, s.88).

Sociální přenos předsudků je ovlivněn výchovou v rodině, kdy rodiče nepřímo přenášejí na dítě vlastní postoje. Rodiče učící své děti předsudky, podporují pěstování předsudků. Školní výchova působí na dítě ve formě akceptace všech ras a náboženství. Již v pubertě mohou sice děti verbálně akceptovat jiné etnikum, ale chováním zavrhovat. Od patnáctého věku života již děti napodobují styl dospělých a zároveň se mění mluva i chování jedince ( Allport, 2004).

II Empirická část

9 ANALYTICKÁ ČÁST

Analytická část mé závěrečné diplomové práce je zaměřena na prezentaci výsledků kvantitativního výzkumnéh