PŘIJATÝ TEXT –TEXTUS RECEPTUS

Ukázka části strany 336 řeckého zákona od Erasma, jeho prvního vydání "Textus Receptus." Ukázaná je část Jan 18.

Přijatý text NZ, neboli Textus Receptus, je kompletním tištěným (ne rukou psaným) novozákonním latinským překladem řeckého textu, vydaným Desideriem Erasmem v létech 1516, 1519, 1522, 1527 a 1535 založeným na starých řeckých východních byzantských textech NZ z oblasti kolem Konstantinopole. Je to text, který byl reformátory přijatý za přesně zachovávající Boží slovo a spolehlivý. Proto ten název Přijatý text (PT), neboli Textus Receptus. Byli to však katolíci, kteří již na Tridentském koncilu v roce 1546 stanovili tištěnou Bibli latinu Vulgatu jako normu (byla vytištěna knihtiskem v roce 1456 jako vůbec první tištěná Bible) a Textus receptus označili jako zakázanou literaturu!

Tento text byl až do konce 19. století nejrozšířenějším a nejčastěji překládaným textem v Evropě i mimo Evropu. Na NZ, přeloženém do němčiny Martinem Lutherem dle PT, vydaném v roce 1522, stála reformace. NZ krále Jakuba (KJV), vydaný v roce 1611, byl rovněž přeložen dle PT. Též NZ, jenž se stal části Kralické bible, našimi předky tak drahé a milované, byl přeložený do češtiny rovněž dle PT, a to univerzitním profesorem řečtiny Janem Blahoslavem.

Jak a proč vlasně vznikl?

Od druhé poloviny 4. století do 15. století byla Bible v západní církvi přeložená do Latiny Vulgate - překlad Jerome, která byla ovlivněna zejména Alexandrijským textem. V tomto překladu našli kritici spoustu nesprávně pochopeného textu i

četné přímé chyby, což přispělo k podnětu pro vznik NZ v řečtině. Po vyřešení některých neznámých písmenek v řeckém písmu se v druhém desetiletí 16 století objevily dva tisky řeckého NZ. První vznikl ve Španělsku v roce 1514 pod vedením kardinála Francisco Jimenez de Cisneros. Ale povolení k jeho uveřejnění nedal papež Lev X. Na druhém pracoval Desiderius Erasmus (1466-1536), holandský myslitel, římsko katolický kněz a učitel řečtiny. (více o něm podrobně viz níže). Navíc byl nucen pracovat rychle, aby předběhl vydání další nově připravované tištěné Complutensian Polyglot Bible, jejíž část NZ byla již zkušebně vytištěna v roce 1514, 1520 byl vytištěn celý NZ a v roce 1522 pak celá bible jako první kompletní tištěná řecká bible, která se připravovala na rozdíl od spěchajícího Erasma již 18 let k vydání.

Erasmus použil celkem 5 řeckých rukopisů, většina z 12 století, které sehnal v té době v Basileji. Erasmus se celou dobu domníval, že tyto rukopisy pocházejí z 2.století a až později zjistil, že jsou z 11-12 století. Tyto ani nepřepisoval, protože spěchal, a dělal k nim jen poznámky. Pouze posledních 6 veršů ze Zjevení neměl v řečtině k dispozici, proto je přeložil z nekvalitního překladu latiny Vulgate zpět do řečtiny.

Rukopisy, které měl k dispozici, byly tyto:

Rukopis Století Von Soden klasifikace (v moderních termínech)

1 eap XII e: rodina 1, ap: I a3(nezáviský na byz.textu)

1 r XII Andreas (bez posl.6 veršů Zjevení)2 e XII / XIII K x (Wisse zprávy K mix / K x )2 ap XII I b1

4 ap XV7 p XI / XII O  18

Stihl to za méně než 6 měsíců a 17. dubna 1515 předal tiskárně podklady pro tisk. Na podzim 1515 se začalo tisknout a poprvé byl řecký NZ (Novum Instrumentum později jako Novum Testamenum omne) s překladem do latiny poprvé vytištěn v únoru 1516 jeho přítelem a podnikavým tiskařem Johannesem Frobenem, který na tom byl také finančně zainteresovaný. Od papeže získal Erasmus v r. 1521 na toto dílo autorizaci.

I přes typografické chyby (asi 400), které vznikly tím, jak rychle to dával dohromady se jeho NZ stal bestselerem a první výtisk se rychle vyprodal. V něm např. správně vynechal verš Jan 5x7-8, který Erasmus odmítnul a který byl doplněn v jeho druhém vydání na „příkaz“ církevních představitelů, kteří jej tam chtěli mít, protože na něj byli od cca 10 st. zvyklí a podporoval jejich učení, i když tento text nebyl součástí původního textu, ale byl jen vysvětlující glosou písaře známou jako comma joaneum (janovská vsuvka). Je nutno dodat i další příklad, když Erasmus např. dobře přeložil, ale ze špatného zdroje ve Zj 22x19 slovo „knihy života“ namísto

správného „stromu života“ (bylo to z toho důvodu, že mu chybělo posl. 6 veršů ve Zjevení a měl při překladu Zjevení pouze jeden neúplný rukopis, takže tyto verše opsal z velmi špatné Latiny Vulgate, která to překládala právě jako „knihy života“, a přeložil to zpět do řečtiny), a tak to po něm i všichni výše jmenovaní vydavatelé ve svých vydáních NZ otrocky s touto chybou opsali…

Ve svém druhém vydání z roku 1519, se pokoušel opravit chyby, ale zde se mu to ještě úplně nepodařilo a chyb bylo podobně jako v prvním vydání. Z tohoto druhého vydání překládali i Kraličtí. Prvních dvou vydání bylo celkem 3300ks výtisků, což v té době bylo celkem hodně, neboť jiných vydání NZ textů či dalších knih se tisklo průměrně max. 300-1000ks. Dá se říct, že v jeho posledním vydání v roce 1535 se Erasmův řecký text stal po doplnění( na žádost vydavatelů NZ, který v té době vyšel ve Španělsku) a opravě chyb, v dané oblasti standardem, který ještě dále dolaďovali editoři i po jeho smrti v roce 1536. V roce 1546 a 1549 vytiskl Erasmův řecký text Robert Estienne, který poprvé rozdělil text do veršů. Z roku 1550 pochází jeho nejkrásnější vydání v pořadí třetí, známé jako Editio Regia od Stephanuse s elegantním řeckým písmem, které se stalo jedním ze dvou standartních textů TR. V roce 1551 pak vydal NZ ještě počtvrté včetně označení kapitol čísly. Stephanus je jméno, pod kterým je nejlépe známý, je to latinský ekvivalent Estienne , který byl jeho francouzským příjmením.

V letech 1565-1604 vydal tištěný řecký Nový zákon v 9 verzích Theodor Beza, přítel Johna Calvina. V roce 1633 se v pořadí druhým vydaním tiskaři bratry Abrahamem a Bonaventurou Elzevir Leiden, Erasmův text stal přijatý všemi, dle jejich latinské předmluvy „Textum ergo Habeš, nunc ab omnibus receptum , v quo Nihil immutatum aut corruptum Damus, které může být přeloženo jako: (čtenář) má nyní text, který je přijímán ode všech. Bratři Elzevirové jej vydali poprvé již v roce 1624 a poté ještě i potřetí v roce 1641. Takže vydání TR z roku 1633 můžeme považovat za standardní text, který používali zejména všichni reformátoři jako nejlepší text NZ!

Textus receptus se stal dominantním řeckým textem Nového zákona pro následujících 250 let až do vydání Westcott-Hort NZ v roce 1881, kdy ztratil svoji pozici. Naposledy byl vydán 1873 v Oxfordu. Jedním z charakteristických znaků Textus Receptus je, že spíše přidává slova, které „mnozí“ badatelé považují za poznámky či glosy provedené písaři. Tyto poznámky na rozdíl od vynechaných veršů, slov apod. např. v NZ Westcott-Hort význam Ježíše Krista a dalších důležitých pravd nikdy nesnižují. S   tištěným NZ tak bylo možno přesně přeložit Písmo do jazyků lidové řeči a tato znalost Božího Slova výrazně přispěla k   reformaci v   16. století . Bez reformace bychom možná dodnes byli všichni jen otroci římských katolíků.

Erasmův text z roku 1519 použili k překladu např. Martin Luther nebo třetí vydání z roku 1522 Tyndale, který vydal první anglický tištěný NZ v   roce 1526 !

Shrnutí:

Osobně si myslím, že Textus Receptus sice není z výše uvedeného 100% původní text, ale není to ani "špatný" nebo zavádějící text, ať už teologicky nebo prakticky, jen byl možná sestaven moc narychlo a nebyly použity úplně všechny dostupné řecké texty k posouzení, které se tehdy vyskytovali v Evropě, ale které by stejně ani nebylo technicky možné tak rychle k sestavení získat. Zato byly použity nejnovější v té době nalezené texty! Na druhou stranu, proč se TR nepokusil nikdo po celou dobu až do roku 1881 výrazněji opravit (až na pár zanedbatelných pokusů), když byly k dispozici i jiné řecké texty? Nebyly tyto jiné texty v té době stejné či téměř podobné? Že by Bůh neuměl zařídit, aby již např. Valdenští, Viklef aj. reformátoři měli spolehlivou Bibli? A že bychom tak museli čekat dalších 250 let, abychom měli spolehlivější a přesnější Nový zákon? Tomu rozhodně nevěřím! Proč bychom měli čekat na další nespolehlivé výsledky „textové kritiky“? Např. NZ od spiritistů Westcotta a Horta, kteří čerpali nejvíce z chybných a také neúplných kodexů (zejména Vatikánského), který v té době už byl dobře znám a vědělo se o něm i mezi reformátory, jak je nespolehlivý a neúplný. Je zřejmé, že TR měl po celou dobu díky Bohu velký vliv na zachování Božího inspirovaného slova, a zejména přispěl k rozvoji již zmíněné reformace, bez níž bychom možná Boží Slovo dodnes neznali. TR tak můžeme s klidem prostřednictvím např. KJV Bible využívat nezměněný i dnes. Věřím, že to byl Bůh, který Erasmovi „dodal“ k vytvoření NZ jedny z nejlepších rukopisů, které byly v roce 1515 v Basileji k dispozici. Budu určitě rád pokud dnes někdo sestaví přesnější a lepší řecký NZ, který se bude ještě více podobat původnímu textu, a nebude např. snižovat jméno Ježíše Krista, ubírat spoustu důležitých slov i celých veršů apod. Zatím se tak v roce 2012 nestalo!

Desiderius Erasmus Rotterdamský ( 27. října 1467 Rotterdam – 12. července 1536 Basilej)

Stojí za to přečíst celé!

DESIDERIUS ERASMUS Z ROTTERDAMUJeho podrobný životopis, dílo a vztah k českým zemím.

Lenka Kouřilová, ročníková práce 1997, zdroj internet + doplněno a upraveno

Holandský filolog a filosof Erasmus, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon se narodil v noci z 27. na 28. října roku 1466/1469 zřejmě v Rotterdamu v Brabantsku (novější výzkumy však ukazují, že se mohl narodit též v Goudě jako Gerrit Geertsen. Mylně se domníval, že jméno Gerrit pochází ze slova „toužit“, a proto si zvolil latinizované jméno Desiderius.

Celé jméno, které Erasmus používal přinejmenším od roku 1496, znělo v latinské podobě Erasmus Desiderius Roterodamus, tedy Erasmus Desiderius Rotterdamský.

Jméno Erasmus je po svatém Erasmovi z Formie, který byl křesťanem z Antiochie – dnešní Sýrie. „Erasimos“ řecky znamená „toužený“, „očekávaný“, což přeloženo do latiny „Desiderius“ znamená totéž.

Žil v době plné zvratů – za jeho života byla objevena Amerika, uskutečňovaly se i další dobyvatelské cesty. Žil v době velkých umělců italských – Leonarda, Rafaela a Michelangela. Jeho současníky byli Albrecht Dürer, Hieronymus Bosch, otec i syn Holbeinové, z nich mladší namaloval Erasmův portrét, dále například Mikuláš Koperník. V jeho době žil Machiavelli a anglický filozof Thomas More, dvořan Jindřicha VIII. a mučedník byl jeho blízkým přítelem. Žil v době reformační a pokoušel se zaujmout vůči katolickému i protestantskému náboženství reálný a umírněný postoj.

Jeho nesezdaní rodiče otec Rotger Gerhard byl knězem, jeho matka Marghareta

Rogers byla měšťanka, dcera lékaře. Sám Erasmus přišel se „shakespearovskou“

historkou, podle které jeho otec utekl do Říma, odkud se vrátil domů vylákán

falešnou zprávou o smrti své milované, na niž reagoval závazkem celibátu a přijetím

kněžského úřadu. Matka se brzy po synově narození přestěhovala do Rotterdamu, s

nímž Erasmus spojil své jméno.

Podle některých pramenů měl ještě o tři roky staršího bratra Pietera. Ta okolnost, že byl nemanželským synem ho traumatizovala po celý život. Snad je tento fakt

také důvodem toho, že se Erasmus o svém mládí příliš nezmiňoval. Zprávy o jeho

otci nasvědčují tomu, že pravděpodobně o svého syna zájem nejevil. Erasmus se s

touto okolností, jako každé citově strádající dítě a nemusí jít jen o dítě, snažil

samozřejmě nějakým způsobem vyrovnat. To činil tím způsobem, že si otce

idealizoval jako milujícího své dítě a poctivě se o něj starajícího a svůj původ se

snažil ospravedlnit tím dodatkem, že se otec stal knězem až po jeho narození². Co se týká Erasmova vzdělání základní znalosti latiny a řečtiny pravděpodobně získal ve škole v Deventeru, kterou od devíti let navštěvoval i s bratrem, přičemž

asi poslední dva roky školních let navštěvoval školu v Hertogenbosch. Tuto školní

docházku mu patrně zprostředkovala jeho matka. Školu v Deventeru spravovali Bratří společného života (Fratres Vitae Communis) a Erasmus se zde seznámil s hnutím „devotio moderna“ (nová zbožnost)³. Zde se také poprvé snažil najít svůj poměr k Bohu.

Matka ale brzy zemřela na mor, když mu bylo 13 let, otec o rok později a tak byl

Erasmus se svým bratrem Petrem vychováván poručníkem4, jímž byl učitel z Goudy.

Svými poručníky pak byl poslán na dva roky do klášterní školy v Hertogenbosch. Zde byl už sám bez bratra, který souhlasil s přijetím mnišského údělu. Tyto dva roky

vždy popisoval jako ztracené léta, která jsou „zhoubou talentů“!

Poručník zřejmě obávající se přílišných nákladů na případná univerzitní studia přemluvil Erasma ke vstupu do kláštera. Erasmus tedy asi r. 1487 vstupuje do kláštera augustiniánů, nazvaným Steyn (dnes Stein) blízko Goudy. Tím, že si

Erasmus oblékl mnišský šat, který dovedně zahaloval společenské postavení

jednotlivých mnichů, měl příležitost alespoň na chvíli zapomenout na svůj původ,

který ho tolik tížil. Pobyl tam asi 6 let a kolem r. 1492 ho chudoba přinutila složit

řeholní sliby a nechat se vysvětit na kněze. Nikdy jako kněz nebyl činný! Klášter

měl velice rozsáhlou knihovnu a Erasmus se zde seznamoval s odkazem antické

kultury. Zde také začíná i Erasmova literární dráha respektive začala již asi tři roky

před vstupem do kláštera. Erasmus psal zejména formou, tehdy vlastní všem humanistům, tj. dopisem. Dopis měl v jeho době, zejména v humanistickém pojetí,

jiný význam než jak dopis chápeme dnes. To znamená, že neměl charakter pouze

soukromého sdělení, nýbrž byl samostatným literárním dílem, které bylo určeno pro

širší okruh čtenářů. To, že měl Erasmus takovou praxi s psaním dopisů z něj

nakonec učinilo uznávaného teoretika epistolografie5. Díky Erasmově korespondenci

získáváme různé podrobnější informace o jeho životě. Jeho korespondenci bohužel

ale nemůžeme chápat jako zdroj objektivních informací, neboť Erasmus svoji

korespondenci v průběhu života vydal knižně a zřejmě z důvodu, aby vydání bylo

dokonalé, dopisy různě upravoval a obměňoval.

Erasmovým prvním počinem vlastní literární tvorby je dílo, které vzniká ve Steynu, jedná se o dílo s názvem De contemptu mundi (O pohrdání světem). V

tomto díle se sice vyjadřuje pochvalně o životě „za klášterní zdí“ ovšem, jak je to již

pro Erasmovu rozporuplnou osobnost charakteristické, jeho pozdější názory na toto období života, prožitého v klášteře, jsou zcela odlišné. Dále ve Steynu začal

psát svůj spis Antibarbari (Proti barbarům)6. Název tohoto spisu je de facto

odrazem Erasmova celoživotního úsilí. Spis je psán formou dialogu. Osou celého

dialogu je řeč sekretáře Batta, jednoho z účastníků rozhovoru, a to řeč o úloze

antické literatury. Erasmus, slovy sekretáře, význam antické literatury zdůrazňuje. To,

že Erasmus vyzvedává význam antické literatury je zřejmé již z toho, že na její

obhajobu používá jejího vlastního prostředku – dialogu. Literární formu dialogu

Erasmus použije ještě v dalších svých spisech. Snad by bylo na místě osvětlit pojem

barbar, který Erasmus použil. Slovo barbar má samozřejmě pro humanistu Erasmovy

doby jiný význam, než mělo v dávném řeckém prostředí. V první řadě chápe Erasmus barbara jako nevzdělance a až v druhé řadě jako cizince, jak byl pojem chápán v Řecku. Barbarem Erasmus označuje i konzervativce. Tento

Erasmův spis nemá s antickou literaturou společnou pouze literární formu, nýbrž v

některých případech i prostředí, kde se rozhovory jednotlivých účastníků dialogu

odehrávají (např. ovocný sad-příroda). Bohužel na tomto místě není možno podat

veškerý výčet podobností, který má tento spis s antickou literaturou.

Roku 1493 se Erasmus dostal do služeb Jindřicha z Bergenu, biskupa v

Cambrai. Předtím, než se tak stalo, musel ovšem získat nejnižší kněžské svěcení a

klášter, který byl do té doby jeho domovem, musel s jeho „dočasným opuštěním“

souhlasit. Erasmus chtěl již dříve opustit klášter, neboť tamní život mu příliš, obrazně

řečeno, svazoval ruce v jeho tvorbě. Opustit klášter v Erasmově době nebyl nikterak

rozumný čin a tak Erasmus musel tento akt odkládat do té doby, než získal nějakého

podporovatele, bez něhož by v tehdejší době zřejmě nepřežil. Erasmus měl sice více

možností jak klášter opustit, např. získat nějaký výnosný úřad či univerzitní katedru,

ale to by byla stejná situace jako v klášteře čili opět omezení jeho svobodné tvorby.

A tak se Erasmus chopil příležitosti, když biskup Jindřich hledal člověka znalého latiny pro svou kancelář.

Život na burgundském vévodském dvoře se Erasmovi zalíbil a práce v

biskupské kanceláři rovněž nebyla nezajímavá. Ovšem přichází rok 1495 a s ním

vypršení lhůty služby u biskupa. Erasmus se vehementně, svým způsobem, bránil

návratu do Steynu. Nakonec se mu podařilo, díky přímluvě přítele Batta, získat od

biskupa studijní stipendium na teologickou fakultu pařížské univerzity.

Na podzim r. 1495 Erasmus odjíždí do Paříže. Erasmus se do Paříže velmi

těšil, ale zde na něj čekala řada problémů. Nejdůležitějším z nich, jak už to tak bývá,

byla otázka financí. Nepatrné stipendium téměř třiceti letému muži nepostačovalo.

Bydlel v nejasketičtější studentské koleji (Collegium Montaigu) vzhledem k celkem

nízké ceně stravy a bydlení, kterou kolej poskytovala. Pobyt v této koleji působil na

velice subtilního a přecitlivělého člověka, jakým Erasmus bezesporu byl, téměř

hrůzyplně. Ve způsobu výuky převládala formalizovaná scholastika, tj. především

memorování scholastických učebnic. Nehygienické podmínky (vlhké zdivo, zkažená strava) nakonec podlomily Erasmovo zdraví. Posléze pro onemocnění ze Sorbonny odchází.

Do Paříže se vrací roku 1496, tentokrát se však uchyluje do soukromí a živí se

jako domácí učitel bohatých mladíků. Jeho cílem bylo získat doktorát teologie. Co pro

něj a pro jeho další život bylo významné a důležité bylo to, že se v Paříži seznámil se

studenty z Anglie. Ti ho také zlákali na cestu do Anglie a to jako doprovod anglického

šlechtice Williama Blounta, pozdějšího lorda Montjoye, člena královského dvora a

vychovatele Jindřicha VIII. Do Anglie dorazili v červnu r. 1499, na pozvání lorda Montjoye, a zůstal zde do ledna r. 1500. V Anglii se Erasmovi velmi líbilo, byl

unešen životním stylem anglické šlechty na královském dvoře, kde se pohyboval jako

host významného velmože. Měl tam přednášky o apoštolu Pavlovi a o Novém zákoně, svém nejoblíbenějším tématu. Seznámil se zde s učenci a humanisty té

doby např. v Oxfordu s Janem Coletem. Coletovy názory, jeho vychovatelské metody

Erasma velice ovlivnily. Colet mu ukázal, jak lze spojit pradávnou křesťanskou víru

se zásadami humanismu a přitom se vzdát scholastických metod, tj. příliš

dogmatického přejímání textů církevních autorit a jejich výkladu, ale věnovat se sám studiu Nového zákona. V této době se Erasmus velice spřátelil s Thomasem

Morem (1478–1535), seznámil se s dalšími humanisty - anglickým učitelem

Williamem Crocynem (asi 1446–1519) a humanistou a lékařem Thomasem Linacrem

(asi 1460–1524). Podle některých pramenů ho disputace s těmito filozofy přinutily

změnit názory na jeho další směřování a rozhodl se věnovat se teologii.

Výsledkem pobytu v Anglii jsou Adagiorum collectanea7 (sbírka přísloví). Jedná se o sbírku výroků slavných osobností starověku. Zde můžeme nalézt

citáty takových mužů jako Periandra z Korintu, Bianta, Pittaka z Mytilény, Kleobúla z

Lýdie, Cheilóna ze Sparty, Solóna z Athén, dokonce i Tháleta z Milétu a mnoha

dalších. Je to jakási „encyklopedie životní moudrosti“8. Na Adagia navazují další díla např. Querela pacis (Nářek míru)9. Tento spis Erasmus předložil veřejně

až r. 1517. Zabýval se v něm myšlenkou míru, která byla Erasmově humanistické

povaze blízká. Tento spis byl dedikován Filipovi, synovi vévody burgundského

(Erasmovo rodné Brabantsko bylo od první poloviny 15. století součástí

burgundského vévodství), u příležitosti jeho uvedení do hodnosti „praesula“ a

Erasmus mu tímto chtěl připomenout, že má vždy myslet na ochranu míru. Celý spis

je psán, obdobně jako spis Chvála bláznivosti – bude zmíněn později, formou

monologu, který pronáší personifikovaný Mír. Mír si stěžuje, že nemůže mezi lidmi

nalézt útulek. Pláče nad neštěstím těch, kteří ho vyhnali, ale nehněvá se na ně, spíše

je lituje. Mír se neustále dotazuje, proč nemůže přebývat mezi lidmi, kteří jako jediní

jsou obdaření rozumem a kterým je dána řeč – hlavní prostředek přátelství. Přátelství

je lidská potřeba, kterou vyvolala příroda, neboť lidé se prostě navzájem potřebují.

Cit: „Tak není v lidských věcech nic, co by stačilo samo o sobě“. Přesto, že jsou lidé na sobě navzájem závislí, existují mezi nimi vzájemné boje. V těchto případech, tzn. ve stavech sporů a neshod, nepomáhá ani učení přírody a dokonce ani

učení Krista u křesťanů. Mír hledá svornost, ale nenachází ji ani u křesťanů, ani ve

městech, kde se přece všichni musí řídit týmiž zákony. Nenachází ji ani u prostého

lidu, ani ve vladařských palácích. A jak by mohl Mír nalézt svornost v palácích, když

právě ty jsou semeništěm válek. Mír tedy vkládá naději do učenců, ale bohužel i zde

nachází války, i když ne ty krvavé. Obrací se tedy ještě dále, a to k náboženství – svaté kotvě. Ovšem ani zde nemůže Mír zakotvit. Nemůže se uchýlit ani k mnichům,

ani do žádného kláštera. Mír snížil úroveň hledání svého cíle tak nízko, že by mu

bývalo stačilo se uchýlit mezi nějaké dva manžele. Ani zde však bohužel nenašel

místečko, i když zde byla situace o něco lepší než mezi těmi, kteří se pyšní hlásáním

dokonalé lásky. Nakonec Mír toužil najít útulek v srdci alespoň jednoho člověka, ale

ani to se mu nepodařilo. I u jednoho jedince Mír nalézá boj, a to boj mezi rozumem a

vášněmi. V další části svého monologu Mír s láskou vzpomíná na apoštola Pavla, jež ho ve svém listě Korintským tolik chválí. Mír se pyšní tím, že vlastně kvůli němu byl Syn boží poslán na zem, aby smířil svět s Otcem. Dále se Mír

zamýšlí nad tím, co vlastně lidi vede k válce a jmenuje tyto pohnutky: hněv, touhu po

majetku, touhu po slávě, touhu po titulech a další. Konstatuje, že se dokonce stalo

zvykem pokládat za bezbožné ty, kteří jsou proti válce. Mír radí jak zachovat

svornost. První radou je, ať je vladař moudrý, druhou, aby se úředníci a šlechta vždy

řídili prospěchem státu, nikoli svým vlastním. Erasmus slovy Míru dává i velmi

praktické rady jak zabránit válkám. Např. děti králů by měly uzavírat sňatky pouze

uvnitř hranic království, vladaři by se měli dohodnout a přesně vymezit hranice

spravovaného státu. Je zajímavé, že válka křesťanů proti křesťanům je zcela zavrhována, zatímco válka proti Turkům jakožto projevení se nemoci lidské povahy – vést válku – tak zcela zavrhována není. Snad je to způsobeno tehdejším

nedostatkem informací o islámském světě. Velký vliv na tvorbu tohoto díla jistě měla

osobní setkání Erasma s válečnými událostmi, a také s jejich následky, v průběhu

jeho cest, neboť pasáže o neblahých následcích válek jsou zde velmi věrně

zpracovány. A jedná se nejen o materiální důsledky válek – zničení téměř všeho, ale

i následky duchovní. Přesně jak říká Erasmus, za války zákony mlčí. Všechny

neřesti, které se vyskytují v každé společnosti, v průběhu válek přímo bují. V závěru své promluvy se Mír obrací na různé společenské vrstvy na vladaře, kněží, teology, biskupy, úředníky aj. s výzvou aby všichni v rámci svých možností a zejména v rámci moci svých stavů se podíleli na udržování míru. A na úplný závěr Mír dodává, když všichni budou tento cíl sledovat (udržování míru),

budou milí Kristu, což je vrcholem štěstí a tímto Mír již definitivně svou rozpravu končí. A co znamená mír pro Erasma osobně, mír je pro něj základní

podmínkou nápravy společenských poměrů.

Po pobytu v Anglii se vrací Erasmus do Paříže, ale ještě téhož roku (1500) ji opouští z panické hrůzy před morem, který se tam objevil. Poté cestoval po

různých místech a přitom pracoval – opisoval rukopisy, překládal, psal dopisy a

studoval řečtinu. V té době vzniká další Erasmovo významné dílo Enchiridion militis christiani (Rukověť křesťanského rytíře)10. Rukověť byla prý napsána na

podnět jedné zbožné ženy, která prostřednictvím přítele Batta požádala Erasma, aby napsal knihu rad, které měly podat obraz života opravdu zbožného křesťana a nejen to, tyto rady měly i pomoci takový život vést. Dílo určené nikoliv pro

mnichy, ale pro laiky. Svou formou tato kniha připomíná knihy vzdělávací, které byly

tehdy v 15. století velmi rozšířené. Tím, že se Erasmus opírá o evangelia, o listy apoštola Pavla, o spisy církevních spisovatelů Origena, Ambrože, Jeronýma a Augustina, se de facto vrací k literárním pramenům křesťanského myšlení, což bylo typické pro všechna reformní hnutí. Tento návrat k pramenům byl

charakteristický i pro hnutí „nová zbožnost“, kterým byl Erasmus od dob svých

školních let ovlivněn. Erasmus v Rukověti předkládá dvaadvacet pravidel, podle nichž by se měl správný křesťan řídit, a zároveň zde klade velký důraz na individuální víru. Na ukázku jak taková pravidla vypadala, bych se zde o některých

z nich zmínila. Mezi pravidla Erasmus řadí např.11: Být velmi obezřetný v „tomto“ životě, neboť na „každém rohu“ je nastražena spousta pokušení a ďáblové číhají na svou kořist. Křesťan se má podle Erasmových rad vyvarovat pohodlnosti a jakékoliv změkčilosti. Kdo se nebrání tomu, aby činil hříchy, porušuje smlouvu s Bohem, která byla uzavřena mezi ním (člověkem, který ony hříchy činí) a Bohem při křtu. A pokud se zruší smlouva člověka s Bohem, člověk nemá nárok na pokoj a pak po něm marně volá. Erasmus v textu používá

jakoby alegorie, v níž tělo považuje za hrad a člověka za jeho rytíře a tento musí

bránit svůj hrad, nepoeticky řečeno brání tělo před hříchy (odtud snad i název R…

křesťanského rytíře). Největším neštěstím je podle Erasma „smrt duše“. Člověk, který obvykle bývá tak velice opatrný na své tělo, je absolutně necitelný vůči ranám na duši. Člověk se asi podle Erasma bojí ran na těle více než na duši proto, že ty první jsou viditelné, kdežto ty druhé nikoli. Díky tomu, že rány na

duši nejsou viditelné, se jim méně věří. A Erasmus se ptá jak se tedy pozná smrt

duše? Přímo na tuto otázku neodpovídá, ale začne srovnávat nemoci těla a duše.

Nemocné tělo se pozná i tak, že člověk většinou trpí nechutenstvím. U duše je tomu

obdobně, ale s tím rozdílem, že pokrmem duše je slovo Boží. Malátnost těla se

pozná podle nemohoucnosti jeho údů, malátnost duše podle toho, že nekoná dobré

skutky, nemá sílu k tomu, aby unesla pohanu, nebo je zlomena ztrátou něčeho

hmotného např. peněz. Nemoci smyslů těla jsou viditelné např. ztráta zraku, kdežto

ztráta zraku u duše se projevuje tak, že člověk vidí činění nepravostí, ale nezakročí

vůči jejich konání. Erasmus tím vším chtěl říci asi tolik, že i když nemoci duše nejsou na první pohled patrné či zřetelné, ještě to nemusí znamenat, že neexistují a tudíž, že je duše zdráva. Zde bych si dovolila ukázku toho, jak byly asi

Erasmovi zkažené duše nepříjemné. Cit: „Slyšíš někoho, an řeči nešlechetné, pyšné,

lající, nestydaté, oplzlé mluví, an slovy vzteklými bližního haní, hleď, aby se

nedomníval, že by člověk ten živou duši měl, ležíť v hrobě srdce jeho shnilá mrcha:

odkavádž takový smradové vycházejí a blízkého každého nakažují…“. Podle Erasma zřejmě jediným základním způsobem jak přemáhat hříchy je „neodstoupit od dobrotivosti Boží“. Člověk má zachovávat střed, tj. ani nebýt zastrašen nesnadností životních úkolů ani se nespoléhat pouze na pomoc Boha. V dalším pravidle Erasmus pojednává o „zbroji“ křesťanského rytíře. Na

začátku by bylo třeba upozornit na to, že boj křesťanského rytíře je mnohem těžší

než světský boj (v duchu tehdejších vojenských možností) a to zejména z toho

důvodu, že křesťanský rytíř musí být, na rozdíl od světského bojovníka, připraven k boji stále. Světský bojovník má pak oproti němu tu výhodu, že u něj

existují různá období příměří. Křesťanský rytíř, jednoduše řečeno, nesmí nikdy odpočívat. Další součástí boje je jistě zbroj. A Erasmus říká: „Naše mysl nemá být

nikdy bez zbroje“. Při ozbrojování Erasmus nepohrdá ani díly pohanských poetů a

filosofů. Poznání jejich děl přirovnává Erasmus k mytí rukou před uchopením svatých

Písem. Z filosofů vyzvedá platoniky. Zde vlastně Erasmus nabádá k eklektismu.

Vybízí vybrat si z pohanských knih to nejlepší. Přesto všechno ale základem křesťanské zbroje zůstávají svatá Písma. Ochranným oděním v boji je podle Erasma spravedlnost. Tuto myšlenku však Erasmus přebírá z Izaiáše („Oblečen jest v spravedlnost jako pancíř…“). Mečem ducha se pak stává slovo Boží. Další pravidlo Erasmus nazval čtvrtá řehole. Zde pojednává o jediném cíli života opravdového křesťana, kterým nemůže nikdo jiný než Kristus. Kristus není nic jiného než láska, prostota, trpělivost, čistota a ďáblem je vše, co nás

od těchto věcí vzdaluje. Podle mého mínění je v tomto pravidle krásná ukázka toho, že Erasmus byl jak vynikajícím učencem, tak i stejně poctivým křesťanem . Např. cit: „Lépeť jest méně rozuměti a milovati více, než více rozuměti a

nemilovati“. Erasmus nezavrhuje žádné vrozené rozumové vlastnosti či dovednosti, ale ani získané schopnosti jako např. moc, urozenost atp., ale jen potud, pokud napomáhají k ctnosti. A tak se tato kniha vrší dalšími a dalšími

podobnými pravidly.

V r. 1501 se v Holandsku setkal s františkánským mnichem Jeanem Vitrierem, který se nadále stal jeho duchovním rádcem. Vitrier byl ctitelem apoštola Pavla, ale především jednoho z prvotních křesťanských myslitelů Órigéna. Erasmus studoval pilně náboženské spisy, především svatého Jeronýma a také pilně studoval řečtinu a v r. 1502 byl přesvědčen, že může v tomto jazyce také psát.

V r. 1505 objevil v jakémsi bruselském klášteře rukopis italského filozofa a filologa Lorenza della Vally (1406–1457) „Annotationes“ (Výpisky) k Novému zákonu, kde se mu potvrdilo jeho přesvědčení, že je nutno vrátit se k původním biblickým textům s důrazem na filologickou stránku. Druhé dílo Vallovo, kterým

se tehdy zabýval, bylo „Elegantiae“ (přibližně Uhlazenosti), což byl návod, jak dobře

psát latinsky. Erasmus uveřejnil ze spisu výtah. Vallovy spisy vyšly v Paříži v r. 1505.

Téhož roku mu vyšel první překlad z řečtiny do latiny „Declamationes“ (Řečnická cvičení) od řecky hovořícího řečníka Libania, žijícího ve 4. století n. l. Toto dílko věnoval dalšímu - očekávanému patronovi Nicolasovi Le Ruistrovi, který

mu umožnil sepsat uvítací řeč pro vládce Holandska – velkovévodu Filipa

Habsburského (1478–1506). Velkovévoda ji ocenil jako klasickou, ale Erasmus sám

ji považoval za pochlebovačné a nesmyslné hodnocení, vynucené pouze jeho

hmotnými problémy a potřebou veřejného uznání. Toto období bylo pro něj značně složité po hmotné stránce, ale tříbil se jeho již uvedený názor, že výklad základních náboženských textů nespočívá na jakékoli výměně názorů, ale na brilantních jazykových znalostech. Uvědomoval si nutnost prohloubení studia řečtiny a děl starých náboženských myslitelů.

Na podzim roku 1505 podniká Erasmus druhou cestu do Anglie. Opět

sháněl sponzora v Anglii, kde pobyl do léta 1506 a uzavřel přátelství s Richardem

Foxem, biskupem z Winchesteru (1448–1528), zakladatelem oxfordské koleje

Corpus Christi, a dále s Williamem Warhamem, arcibiskupem z Canterbury (1450–

1532). Další přátelství bylo s Johnem Fisherem z Rochesteru (1459–1535), který se

později stal mučedníkem a světcem – nechal ho stejně jako dalšího Erasmova přítele

Thomase Mora, popravit král Jindřich VIII. – za obhajování jeho ženy Kateřiny

Aragonské a věrnost katolické církvi, přes to, že byl kdysi jeho vychovatelem. Všichni

tři církevní hodnostáři se stali jakýmisi Erasmovými patrony.

Seznamuje se zde také s dalšími osobnostmi jako např. s Janem Fisherem,

rochesterským biskupem. John Fisher byl v té době prezidentem koleje Queens v

Cambridgi a chtěl na univerzitě umožnit Erasmovi obhájit doktorát teologie. Ale

Erasmus v Cambridgi dlouho nezůstal a pokusil se o splnění svého velkého snu –

navštívit Itálii. Osobní italský lékař krále Jindřicha VII. hledal v té době učence, který

by doprovodil jeho dva syny ke studiu na boloňskou univerzitu. Erasmus se svými

svěřenci se zastavil asi na dva měsíce v Paříži, kde zkontroloval vydání některých

svých překladů z řečtiny. Cestou do Itálie napsal Carmen equestre sive alpestre (Báseň o cestě na koni neboli přes Alpy). Toto dílo je zřejmě Erasmovo myšlenkově nejhlubší básnické dílo. Erasmus zde srovnává život člověka se

životem přírody. Závažný rozdíl mezi těmito dvěma životy podle Erasma spočívá v

tom, že zatímco se vývoj v přírodě opakuje, v životě člověka tomu tak není a pokud

něco ve svém životě zmešká, nelze to vrátit zpět. Tuto hlubokou úvahu snad ovlivnila

majestátnost Alp, které Erasmus do té doby neznal.

Roku 1506, přesně 4. září, Erasmus v Turíně slavnostně promoval na malé univerzitě. Konečně tak získal hodnost doktora teologie a mohl veřejně přednášet. Postupně navštívil Benátky, Boloňu, Padovu, Řím. Nejdůležitější na pobytu v Itálii bylo jednak získání doktorátu a jednak také to, že tento pobyt dal podnět ke vzniku snad nejproslulejšího Erasmova díla Chvály bláznivosti. Koncem r. 1508 se přestěhoval do univerzitní Padovy, kde se stal vychovatelem dvou nemanželských synů krále Jakuba II. Skotského. Velice se

mu tam líbilo, ale propuknutí války, vedené novým papežem Juliem II., ho vyhnalo do

Sieny. Odjel na cestu do Říma, kde se svými královskými žáky strávil velikonoční

týden. Byli také v Neapoli, odkud se mladíci vrátili domů, a Erasmus se vrátil do

Říma. Zde si vymohl osvobození od povinnosti nosit kněžský šat.

Roku 1509 se Erasmus vydal, tentokrát již potřetí, na cestu do Anglie .

Zůstal zde čtyři roky, působil i na univerzitě v Cambridgi. V Londýně, v domě Tomáše Mora, byla sepsána Encomion Moriae id es Stultitiae laus neboli Chvála bláznivosti, ačkoli ji Erasmus promýšlel již při cestě do Anglie, jak o tom

svědčí dedikace. V domě Tomáše Mora byla tedy sepsána a jemu byla také

věnována12. Chvála je monologem personifikované Bláznivosti. Začíná tím, že paní

Stultitia se odebírá za katedru, aby zde proslovila řeč, respektive chválu na sebe

samu. Vychvaluje se, že je to ona, která se svými služebnicemi Lichotivostí a

Sebeláskou udržuje chod světa. K této náročné činnosti má však k dispozici více

služebnic např. Lenost, Rozkoš, Šílenost, Poživačnost, Žert, Hluboký Spánek a další.

Chvála velmi zdůrazňuje svůj pozitivní vliv na utváření harmonických vztahů mezi

lidmi. A podle ní samé, je to zase pouze ona, která přináší lidem štěstí. Podle její

zkušenosti jsou lidé šťastní jen díky tomu, že podléhají vášním a příliš se nezdržují s

rozumem. A protože Bláznivost postupuje akademicky, ihned ke svému tvrzení

dodává důkazy. Činí to tím způsobem, že uspořádává přehlídku různých stavů, které

byly jí samou poblouzněny. Nechybí zde snad ani jediná společenská vrstva Erasmovy doby, které by se ironicky nedotkl. Ironizuje mnichy, zejména jim vytýká jejich zahálčivý život. Univerzitní učence kritizuje za jejich neplodné

polemiky, které se zabývají malichernostmi a nikam nevedou, lépe řečeno nemají

žádný přínos pro skutečně vědeckou práci. Erasmus, samozřejmě kritickými slovy Bláznivosti, si troufl i na papeže, knížata a panovníky, prostě vůbec na mocné jeho světa. Ústy Bláznivosti se vysmívá všem špatným lidským vlastnostem. Po

vydání se proti spisu zvedla vlna odporu, jejímž srdcem byli ti, kteří se ve spise

poznali. Na tento stav možno aplikovat jedno staré přísloví: potrefená husa nejvíc „kejhá“. Chvála ale není pouze satirou, Erasmus zde vyúčtovává i s vlastním

nitrem. Erasmus si byl velmi dobře vědom svého přílišného „rozumářství“, které jej de facto vylučovalo ze skutečného života. A byl to opět rozum, který mu

bránil v opravdové tvůrčí práci, neboť když se skutečně něco tvoří, je k tomu

zapotřebí i jisté dávky posedlosti. Při tvorbě tohoto spisku si asi poněkud hlouběji

uvědomil, co mu tak bytostně schází, aby se úplně sebeodevzdal tvůrčí práci. I když

Erasmus vložil do Chváli kousek své pochybnosti o sobě samém, přesto tento spisek

zůstává především pamfletem a jako takový je chápán. Co se týká obecného názoru na existenci a působení církve v Erasmově době, tak lidé, kteří se vraceli z Říma, kde viděli nemravný život papežů a kardinálů, skutečně

požadovali reformu církve. Řím si ovšem nenechal líbit jakoukoli výtku a své karatele okamžitě odkazoval na hranici. Erasmus, jako jeden z mála, umí opravdu

mistrně používat své ironie. Veselost Bláznivosti na některých místech sklouzává v

naprostou vážnost a právě v těchto místech si Erasmus dovoluje vyslovit, co by si

nikdo jiný, ze strachu o svůj život, nedovolil. Zdá se, že je tu jasně propagována církevní reforma, ale Erasmovi přitom nejde o absolutní vzdor vůči církvi, usiluje pouze o její čistotu. Erasmus se tak tímto svým postojem dostává do čela reformace. Správně cítil, že nezáleží na vnějších formách zbožnosti (půsty, poutě, uctívání ostatků svatých apod.), ale že pravou podstatou zbožnosti je její vnitřní opravdové prožívání.

John Fisher, jako kancléř cambridgeské univerzity umožnil Erasmovi, aby se r. 1511 stal profesorem řečtiny. Měl čas pro svá studia, věnoval se dopisům svatého Jeronýma, překladům Nového zákona. Cambridge považoval za barbarský a stýskalo se mu zde. Postrádal Coleta, Mora a italského humanistu a

básníka Andreu Ammonia (1478–1517), který byl latinským sekretářem Jindřicha VIII.

a se kterým bydlel Erasmus v Londýně u Mora.

Za anglického pobytu v Cambridgi se projevily i Erasmovy pedagogické zájmy.

R. 1512 v Anglii vychází spis Copia verborum (Bohatství slov). Tento spis

Erasmus věnoval svému dávnému příteli Janu Coletovi13 a měl mu sloužit jako

učebnice pro jeho školu. Cílem této učebnice nebylo podat nějaký návod ustálené

správné stylistiky, ale šlo jen o přehled různých stylů s ukázkami autorů, kteří tyto

styly používali. Až druhou část spisu je možno považovat za jakýsi návod jak

sestavovat promluvy. Je mu připisován dialog mezi papežem Juliem II. a svatým Petrem při papežově smrti (v r. 1513), kdy se papež do nebe snaží dostat stejnými způsoby, jako se choval na zemi. Erasmus byl totiž svědkem papežova triumfálního vjezdu do pokořené Padovy.

Erasmus byl stále ve finanční tísni. S pomocí svých přátel získal malou penzi z

fary v Aldingtonu v Kentu. Rád opustil Cambridge a v zimě 1514 byl opět v Londýně,

ale v jakoukoli královskou podporu už přestal doufat.

Erasmus si velmi vážil možností, které mu poskytla Anglie, ale r. 1514 se vrací

na pevninu. Je opět „naháněn“ opatem kláštera v Steynu k návratu. Opat Erasmovi

připomíná povinnosti vůči klášteru. Erasmus, jak je pro něj typické, odpovídá listem, v

němž se vymlouvá na papežské dovolení nenosit řádový oděv, na špatný zdravotní

stav, ale slibuje, že jak jen to bude možné, klášter navštíví.

Erasmus opět cestuje přes Antverpy, Bergen, Lovaň, Lutych, Mohuč, Štrasburk. Všude je vítán jako nejznámější osobnost, zvláště v německých zemích, kde si získal velkou popularitu svými didaktickými spisy. Roku 1515 přijíždí Erasmus do Basileje, zde se seznamuje s kroužkem humanistů, jehož ústřední postavou je tiskař Johannus Frobenius (1460-1527). Vzniká mezi nimi

vztah, který je vyvážený na obou stranách. Díky Erasmovým spiskům, které nechává

u Frobenia tisknout, i v laciných exemplářích, se Frobeniova tiskárna stává brzy

významných střediskem humanistické knihy. Frobenius zase Erasmovi poskytuje

útočiště, kdykoli se vyskytnou nějaké nepříjemnosti. U Frobenia se také s Erasmem setkávají čeští návštěvníci. Také zde vyšlo vydání Nového zákona (Novum Testamentum omne). Tuto edici řeckého textu Nového zákona s paralelním latinským překladem věnoval Erasmus papeži Lvu X. (pontifikát 1513-21). Při této edici došlo k malému nedopatření, které ale nijak neznehodnotilo vydání. Erasmus se totiž domníval, že řecké rukopisy, o něž se při překladu opíral pochází z 2. století n. l., ovšem podle pozdějšího zkoumání tyto rukopisy pocházely pravděpodobně až ze století jedenáctého. To sice narušilo původní Erasmův záměr vrátit biblickému textu jeho původní podobu (podle požadavků tehdejších reformátorů „ad fontes“), nicméně přesto Erasmova práce nadále zůstala velkým počinem úsilí o návrat k původnímu textu Nového zákona. Erasmus později závažnější nedostatky tohoto díla opravil a s těmito opravami se posléze stalo podkladem pro reformační překlady Nového zákona do národních jazyků14.

V předmluvě k Novému zákonu vyložil svou ,philosophia Christi’, křesťanský životní postoj, odvozený z horského kázání. Má zavládnout prostý, střízlivý duch evangelia a vymizet balast církevních tradic. ,Tollantur abusus, non substantia.’ Odstranit zlořády, ale nedotknout se podstaty křesťanské víry, to bylo jeho heslo. Erasmus s předstihem postihoval palčivé otázky doby a spojoval naléhavost reformy s evangeliem. Oči všech byly upřeny na něj. Bude mužem, který uvede do pohybu dávno touženou reformu? Humanisté mu jásali vstříc. Celý svět byl ochoten mu naslouchat. Zásady opravdové reformy celého křesťanského života, jež hlásal, vyvozované z pramene, tj. z Písma sv. a prosté,

čisté biblické teologie, přesně odpovídaly všeobecné touze. Erasmovy praktické reformní návrhy nacházely nadšený souhlas.

Podle Erasma je v Novém zákoně „Kristus hovořící, uzdravující, umírající a z mrtvých vstávající plně přítomen tak, že by ho nemohl lépe vidět lépe ani ten, kdo by na něho hleděl tělesnýma očima. Každý, kdo bude nad těmito knihami Nového zákona ,filosofovat’ s cílem dosáhnout své vlastní proměny, zjistí, že v nich je dokonale obsaženo vše, co má nějaký význam pro blaženost a jakoukoli podstatnou otázku lidského života. Pokud budeme číst spisy, které Kristem dýchají, žhnou a žijí, které učí a ukazují pravou zbožnost, budeme jimi alespoň do jisté míry sami prostoupeni.’ Toto studium Písma se přitom zdaleka nemá omezovat na theology-odborníky: ,Nikomu není zapovězeno být theologem.’ Kristus neučil nic, co by bylo vyhrazeno jen úzkému kroužku specialistů, a Erasmus se zasazuje za překlad Písma do jazyků všech národů, aby si je mohli přečíst nejenom Skotové a Iberové, ale i Turci a Saracéni. ,Přál bych si, aby i ta nejprostší žena četla evangelium a Pavlovy epištoly… Kdyby si tak i rolník při práci s pluhem něco zanotoval z Písma a tkadlec si z něho pobrukoval při klapotu svého člunku!’“

R. 1516 vydává Instituo principis christiani (Výchova křesťanského vládce), tento spis Erasmus věnoval budoucímu císaři Karlu V. Erasmus se v něm

důkladně zabývá výchovou budoucího knížete. Tato výchova má být obdobná jako

výchova kteréhokoli mladého člověka, jen s tím rozdílem, že na budoucího knížete

jsou kladeny zvýšené nároky, a to takové aby byly analogické pozdějším nárokům na

něj kladeným v dospělosti. Mladý kníže má mít neustále na mysli obraz ideálního

panovníka. Hlavní důraz je ve výchově kladen na umírněnost. Panovník by měl mít podle Erasma zodpovědnost za ochranu poddaných. Je zajímavé, že toto

dílo vychází právě v době, kdy vychází i dílo Niccola Machiavelliho Vladař a rovněž

ve stejném roce (1516) vychází i Utopie Tomáše Mora.

Dalším pacifistickým spisem byla „Quarela pacis“ (Žaloba Míru) – opět monolog

Míru na svou obhajobu, která vyšla v r. 1517. Uvedl zde i své zásady, jak zachovat mír, ale i své zkušenosti z mnohých cest, protože se setkal s následky války, které byly povahy hmotné, ale velmi podstatné byly následky duchovní.

Roku 1517 se odehrála v Erasmově osobním životě významná událost. Tato

událost měla svůj počátek v r. 1516, kdy se Erasmus obrátil s žádostí o „dispens od

překážky nemanželského původu“ na papeže Lva X. Erasmovi na vyhovění této

žádosti velmi záleželo, protože jak jsem výše uvedla to, že byl nemanželského

původu Erasma trápilo po celý jeho život a dalším důvodem jeho odvahy požádat o

dispens byla vidina dosažení celospolečenského uznání. Lev X. 26. ledna 1517

žádosti vyhověl. Téhož roku v létě vychází spis Julius exclusus e coelis (Julius, jemuž byla nebesa uzavřena), což byla satira na Lvova předchůdce papeže Julia II. (pontifikát 1503-13). Rok 1517 se vůbec zdál být pro Erasma příznivý,

protože získal nabídku z Lovaně, aby se stal členem tamní teologické fakulty.

Erasmus nabídku přijal a pouští se s nadšením do práce. Vyučuje, píše učební texty,

získává učitelské síly a zastává mnohé jiné prozaické práce, jež souvisí s jeho

nynější funkcí. Nejdůležitějším úkolem, který dostal, bylo vypracovaní studijního

programu pro nově založenou Kolej tří jazyků (Collegium trilingue). V teologické přípravě Erasmus spíše zdůrazňuje studium tří základních jazyků (hebrejštiny, latiny a řečtiny), než scholastické disputace. Jeho teologická koncepce vzorové teologické školy ovšem nebyla ušetřena výtek ze stran konzervativních učenců.

Přesto se Erasmus v tomto období svého života zcela věnuje teologii. Také se seznamuje s Martinem Lutherem. První kontakt mezi Erasmem a Lutherem probíhal, jak jinak, písemně v květnu 1519. Luther Erasma ujišťuje o své úctě. S Lutherovými zásadami Erasmus vcelku souhlasil, ale nemohl souhlasit s formami jejich prosazování, což je s ohledem na Erasmovu povahu pochopitelné. Luther i Erasmus patří k bezpočtu křesťanů, pro které se věcí jejich srdce stala láska k ukřižovanému Kristu, v jehož smrti za naši spásu nás zasáhla láska Boží. Zdá se však také, že oba, ač kněží, se s ním v duchu spirituality devotio moderna setkávali víc v niterné víře a ve slovech Písma než ve svátostech a životě církevního společenství. Martin Luther (na rozdíl od Erasma) dospěl až k principům „pouhá milost“ (sola gratia), „pouhá víra“ (sola fides) a „pouhé Písmo“ (sola Scriptura), jejichž platnost by byla představitelná i bez církve a svátostí (ze kterých navíc Luther ponechal jen ty nezpochybnitelně uvedené v Bibli).

Erasmus zůstal věrný své představě umírněné obnovy v rámci katolické církve. Erasmus na první Lutherův dopis odpovídá dosti chladně a zdůrazňuje mu svůj postoj – za každou cenu zůstat neutrální. Tato chladnost byla zřejmě ovlivněna již uskutečněnými výpady vůči Erasmovi jako vůči přívrženci Luthera. Přesto, že chtěl Erasmus zůstat neutrální, do sporu se zapletl a to tím způsobem, že když lovaňská univerzita na základě papežské buly „Exsurge Domine“, kterou papež vydal pod tlakem německých odpůrců, exkomunikující Luthera (1520) dala veřejně spálit jeho knihy. V bule se Lutherovi hrozilo klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Erasmus, obrazně řečeno, hořící hranici a prohlášení Luthera za kacíře veřejně odsoudil a na druhý den byl okamžitě vyloučen z řad profesorů teologické fakulty lovaňské univerzity. Erasmus byl nucen vůči Lutherovi zaujmout jasné stanovisko. Přesto ale ještě podniká pokusy o smíření Luthera s jeho protivníky a to v letáku Axiomata pro causa Lutheri (Zásady k Lutherovu sporu). Jeho návrh však nebyl přijatelný ani pro jednu stranu. Luther sice oceňoval Erasmovu snahu o smír, ale nebyl si jist účinností „literární reformy“. Tehdy se také od Erasma očekávalo, že se alespoň dostaví na sněm do Wormsu r. 1521, kam byl Luther pozván říšskými knížaty, aby se zodpovídal ze svého učení. Erasmus se však nedostavil, což vyvolalo na obou stranách zklamání. Mnozí si Erasmův postoj vysvětlovali jako váhavý. Ale Erasmova osobnost byla složitá, vše posuzoval a činil ze svého vnitřního hlubokého přesvědčení a tehdy mu z jeho přesvědčení vyplývalo, že se bohužel prostě nemůže ztotožnit ani s jednou stranou. Dodnes převládají spory o tom, jaké stanovisko Erasmus vlastně zastával. Jisté asi zůstává to, že poté, co Luther okázale spálil papežské exkomunikační listy, bylo Erasmovi jasné, že jeho představa o umírněné nápravě církve nenalezne naplnění. A tehdy asi také Erasmus nabyl s konečnou platností jistoty, že zde již není co smiřovat a postavil se otevřeně a ostřeji proti původci sporu, a to se svými Epistolae ad diversos (Listy různým adresátům). Zřejmě k tomuto veřejnému vystoupení proti Lutherovi přispělo i to, že si Erasmus uvědomil, že kdyby se k Lutherovi přihlásil, znamenalo by to rozchod s římskou církví a z toho by pro Erasma vyplývaly neblahé existenční důsledky. Pro svůj nerozhodný postoj začal

Erasmus ztrácet i přízeň německých humanistů.

V době rozpadu Evropy na dva nesnášenlivé nábožensko politické bloky se stal představitelem „třetí cesty“, kterou dnes nelze označit jinak než jako ekumenickou. Byla založena mj. na rozlišování mezi základními články víry, s nimiž

křesťanství stojí a padá, a dogmaty nižšího řádu, jejichž nesdílení by nemělo vést k

něčí exkomunikaci či ke zničení takové hodnoty, jakou je jednota církve. Tuto myšlenku Erasmus roku 1524 rozvinul ve spisu „Zkoumání víry“, představujícím dialog mezi luteránem a katolíkem. V tomto Erasmově textu katolík, původně vůči „heretikovi“ negativně předpojatý, přezkušuje luterána z víry, přičemž vychází najevo, že luterán ve skutečnosti plně přijímá apoštolské vyznání víry a v důsledku toho shledává své stanovisko ortodoxním. K témuž hodnocení posléze s překvapením dospívá i jeho katolický partner.

Jako stoupenec „třetí cesty“ se ovšem Erasmus Rotterdamský ocitl ve dvojím

ohni. Oba tábory se jej snažily buď získat pro svou věc, anebo ho poplivat jako slabocha, který evangelium ze zbabělosti zrazuje. Erasmus několik let odolával

žádostem papežů a katolických králů, aby se nevystavoval podezření z luterské

hereze a napsal proti Lutherovi polemický spis. Nakonec jej však k témuž přiměli samotní luteráni, jako byl Ulrich von Hutten, který jej označil za bezcharakterního intrikána, stojícího vždy na straně vítězů, jenž „sice zná pravdu, která je na Lutherově straně, ale ze zbabělosti a slabosti přebíhá na druhou stranu fronty“.

Erasmus v roce 1524 reagoval spisem De libero arbitrio diatribé sive collatio (Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli). Jednalo se o traktát, v němž Erasmus postupně shrnul různé názory na svobodnou vůli a nakonec připojil i svůj vlastní. Jeho názor vycházel z toho, že člověk je u něj etická bytost, která se sama může rozhodovat pro dobro. Smysl života pak tkví v usilování o dobro a mravní život a dal tak najevo, že se s Lutherovými vyhraněnými stanovisky nemůže ztotožnit. Lutherovi se podle jeho přesvědčení „dostalo zjevení, že jedině absolutní svoboda Boha Otce soudí, zavrhuje a zachraňuje podle svého vlastního uznání“. Ohledně lidské svobodné

vůle ve vztahu k Bohu jeho ústřední teze (odsouzená bulou „Exsurge Domine“)

zněla: „Svobodná vůle je po prvotním hříchu záležitostí pouhého jména (res de solo

titulo), a pokud činí, co je v její moci, páchá smrtelný hřích.“ Erasmus podobná tvrzení označoval za Lutherovy „paradoxy“. Už roku 1521 se distancoval od

tvrzení Martina Luthera, že „všechno, co činíme, je hřích“, roku 1523 v dopisu curyšskému reformátorovi Zwinglimu mluvil o Lutherově učení o hříchu a ospravedlnění jako o „očividně absurdních hádankách“. Erasmus Rotterdamský

ovšem o svobodné vůli vůbec nemluví ve smyslu, který tomuto výrazu dává sekulární

antropologie. Zdá se dokonce, že se míjí i s Lutherovým teologicko-antropologickým východiskem, kladoucím důraz na to, že zkažená lidská přirozenost není s to konat dobro. Erasmus chce především hájit vznešený obraz Boha, který člověka obdařil velkou důstojností, zahrnující možnost svobodné volby, a kterému nelze rouhavě připisovat odpovědnost za krutosti a nespravedlnosti páchané lidmi. V žádném případě však nezpochybňuje Lutherův důraz na Boží milost a dokonce ani netvrdí, že by s ní člověk mohl spolupracovat na své spáse. Věřící člověk se nicméně s Otcovou pomocí může učit volit dobro a odmítat zlo tak, jako se batole za pomoci svého otce učí chodit.

Snad by se dalo říci, že oproti Lutherovu pojetí, ve kterém absolutní Boží svoboda vylučuje svobodu lidskou, v Erasmově pojetí Boží svoboda naopak lidskou svobodu umožňuje.

Tento traktát dal základ polemiky mezi Erasmem a Lutherem, neboť v prosinci roku 1525 Luther Erasmovi odpovídá svým De servo arbituo (O nesvobodné /zotročené/ vůli). Zde Luther předložil svůj názor. Lidská vůle je podle něj hříšná a lidské usilovaní je proto marné a označil jej za skeptika pohrdajícího ujištěním Ducha svatého. Lidská vůle se podle Luthera podobá oslu, vedenému buď vůlí Boží anebo vůlí satanovou. Tato zdánlivě neradostná antropologie je pro něj nesmírně útěšná: „Já sám za sebe rozhodně mohu vyznat, že i kdyby to bylo možné, nechtěl bych mít svobodnou vůli, ani bych nechtěl, aby bylo v mých rukou ponecháno cokoli, čím bych mohl sám usilovat o spásu. Nejde jen o to, že tváří v tvář tolika protivenstvím a nebezpečenstvím a útoku tolika démonů bych nebyl schopen se postavit na odpor a vytrvat, protože jeden jediný démon je mocnější než všichni lidé dohromady, takže by žádný člověk nemohl být spasen. I kdybych totiž nemusel čelit žádným nebezpečenstvím a protivenstvím, i kdyby nebyli žádní démoni, byl bych přece jen stále nucen usilovat nanejisto a svádět boj s větrnými mlýny. Ale nyní, když Bůh mou spásu vyňal z možností mé svobodné vůle, vzal ji do svých vlastních

rukou a slíbil, že mě spasí nikoli na základě mých skutků či mého života, ale ze své vlastní milosti a milosrdenství, nyní jsem ubezpečen a mohu si být jistý, protože on je věrný a nelže, on je tak mocný a velký, že ho žádní démoni a žádná protivenství nebudou moci zlomit a mě mu vyrvat…“

A opět r. 1526 Erasmus odpovídá spisem Hyperaspistes. Diatribé adversus servum arbitrium Martini Lutheri (Hyperaspistes. Rozprava proti nesvobodné /zotročené/ vůli Martina Luthera, „Štítonoš hájící Diatribu proti Zotročené vůli). Zde již Erasmus ke svým názorům nic nového nepřikládá, ale jen opakuje svoji definici svobodné vůle a znovu zdůraznil, že jeho skeptický přístup se týká jen sporných otázek typu role svobodné vůle ve vztahu ke spáse, v žádném případě však ne ústředních článků víry, ke kterým se naopak staví tak neskepticky, že by pro ně neváhal obětovat život.

Co se týče samotné teologické antropologie, obvinil Martin Luthera, že totální negací lidské svobodné vůle „stírá rozdíl mezi člověkem a zvířetem“. Na rozdíl od Luthera, pro kterého bylo vše „buď – anebo“ (buď Boží, anebo ďáblovo), Erasmus vyjádřil názor, že většina lidí je někde uprostřed mezi říší Boží a říší satanovou a „je takříkajíc na cestě k Božímu království, pokud v nich pozvolna sílí Kristus“.

Polemika nebyla završena, neboť ani jeden z jejich účastníků se nechtěl dát přesvědčit argumenty druhého. Po vydání „Štítonoše“ už literární polemika mezi Erasmem Rotterdamským a Martinem Lutherem dál nepokračovala. Lutherovi už Erasmus nestál za odpověď. Byl jím jen nadále nazýván „ateistou“, „nekřesťanem“ a dokonce „největším Kristovým nepřítelem. Přítelem Erasma naopak zůstal Filip Melanchthon, který byl v hloubi duše

erasmiánem. S Erasmem udržoval přátelské styky a projevoval mu úctu i v době, kdy

Martin Luther (jehož pravou rukou jinak Melanchthon byl) Erasma už jen častoval

nadávkami.

Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky svého života jsou zatíženy spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory je význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus

Ulricha obviňuje, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran.

V l. 1521-28 pobýval Erasmus v Basileji. Začátkem 16. století se stala Basilej součástí švýcarské federace, nezávislé na římském císařství. To

zajišťovalo i klidnější prostředí z hlediska náboženských názorů. Erasmus se tam na

podzim r. 1521 uchýlil. Zde vznikly Obvyklé hovory15. Tento spis se řadí mezi nejvýznamnější Erasmovy spisy. Je zpracován ve formě dialogů a obsahuje

celkem osmdesát rozmluv. Erasmus byl výborný pozorovatel a na svých cestách měl

možnost se setkat s lidmi různých společenských vrstev. Výsledky těchto pozorování

a svoje dedukce (ne ve smyslu odborné metody) dokázal v této knize mistrně zúročit.

Nejenže poukazoval na směšnost některých způsobů lidského chování a jednání, ale

zároveň tyto lidičky v tom nenechal a podával návody jak je napravit. Z tohoto

hlediska je možné tedy říci, že Hovory měly i výchovný význam. Nelatiníkům a těm,

kdož latinu neovládají zase, až tak skvěle Hovory zpřístupnil Jaroslav Dvořáček, a to

v počtu devíti hovorů (Martin Svatoš svým překladem tento počet ještě o něco

rozšířil). Mezi nimi je zastoupen např. rozhovor Eulálie a Xantippy s názvem Žena si

naříká na muže, ve kterém se Xantippa, charakterově ne nepodobná Sókratově

ženě, snaží získat informace, jak to udělat, aby byla v manželství šťastná. Krásný je

rozhovor s názvem Opat a učená žena, ve kterém vystupuje opat Antronius a

Magdalia, žena, která je skutečně moudrá, což dokazují její odpovědi opatovi. Např.

Antronius: Často jsem slýchal, jak se všeobecně říká, že moudrá žena je dvojnásob

hloupá. Magdalia: Tohle ovšem říkají, ale hlupáci. Ženě, která je opravdu moudrá,

nepřipadá, že je moudrá. Naopak, které připadá, že je moudrá, ačkoliv moudrá vůbec

není, ta je právě dvojnásob hloupá. Podobně bych mohla jmenovat další rozhovory a

další účastníky rozhovorů. Ale musím zmínit ještě jednu zajímavost, a to jména

postav Hovorů (většinou jde o jména řeckého původu) jsou příznačná k charakteru a

k povaze těchto postav, např. již zmíněná Eulálie znamená pěkně mluvící,

pravdomluvná, nebo jméno Antronius symbolizuje oslovství atp.

V Basileji Erasmus vydával i díla nejstarších církevních spisovatelů např. sv. Jeronýma, sv. Jana. Také zde vydával i antické autory jako Plútarcha, Cicerona, Ovidia, Plinia a další. Na některých edicích pracoval již dříve a některá, nyní

vydávaná v Basileji, jsou již několikátými vydáními. Ediční práce na dílech antických

klasiků Erasma přivedla opět k zájmu o jazyk a k zájmu o teoretické úvahy o jazyku

vůbec. Z tohoto popudu zřejmě vychází r. 1528 také spis O správné výslovnosti latiny a řečtiny a jazykovědný spis Ciceronianus (rovněž 1528). Tyto snahy se

ztotožňovaly s jeho představou o obnovení ušlechtilé vzdělanosti. Erasmus byl

přesvědčen o spojitosti vzdělanosti a mravnosti. V závěru svého pobytu v Basileji

také sepisoval další vzdělávací spisy. R. 1526 vychází dílo De matrimonio (O manželství), které věnoval Kateřině – anglické královně. Erasmus se v něm

věnoval oslavě mravného manželského života. O tři roky později (1529) věnoval Marii (uherská královna) spis Vidua christiana (Vdova křesťanská). Název

Vdova souhlasil se skutečným tehdejším Mariiným stavem, neboť její manžel Ludvík

padl v bitvě u Moháče. Erasmus se v tomto díle pokoušel vyjádřit Marii útěchu. Roku 1527 Erasma postihla velká rána, zemřel jeho přítel Frobenius. Tato tragédie nezůstala sama, ale přibrala si společnici, město Basilej už totiž nemohlo déle odolávat náporu nového vyznání a ztratilo převahu katolické strany. On se morálně cítil zavázán svému původnímu náboženství – katolickému. Po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho na protest odchází.

S tím vším se Erasmus nemůže vyrovnat a tak roku 1529 (v dubnu) Basilej opouští a uchyluje se do Freiburgu (Freiburg im Breisgau), který byl pod vládou

Habsburků, a Erasmus byl tudíž chráněn před útoky luteránských fanatiků. Město jej

vřele uvítalo, městská rada mu pronajala prostorný dům a Erasmus byl dokonce

přijat na univerzitu. Ve Freiburgu zůstal šest let, ale dostal se zde do existenčních těžkostí. Přesto, že svůj čas musel věnovat různým příležitostným

pracem, kterými si přivydělával, napsal zde ještě celou řadu knih. Např. De pueris statim ac liberaliter instituendis (O včasném a dobrém vychování dětí, 1529), toto dílo navazuje na De civilitate morum puerilium (O slušném chování dětí, 1526). Erasmus zde podává svoje představy o výchově. Ta má podle něj začít už od útlého věku dítěte a její uskutečňování má být pro dítě hrou. (To samé napsal

Komenský až cca 100 let po něm). Starší spis O slušném chování dětí byl věnován

Jindřichu Burgundskému a to ne z toho důvodu, že by tento mladý vznešený muž

obdobné lekce potřeboval, nýbrž proto, aby Erasmus touto dedikací podnítil ostatní

děti k ochotě učit se. Vzdělávání mládeže pro Erasma začíná právě navykáním dětí na slušné chování. Erasmus zde velmi podrobně popisuje, co vše náleží k

dobrému vychování. Začíná se zde popisem péče o zevnějšek, a to nejen o

zevnějšek ve smyslu odívání, nýbrž i zevnějšek ve smyslu mimiky, gest, držení těla,

chůze apod. K tomu Erasmus připojuje rady, jak se chovat při různých úkonech,

které vyplývají z biologických potřeb člověka např. při zívání, kýchání či smíchu.

Další obsah spisu vyplývá již z názvu jednotlivých kapitolek např. o odívání, o

chování v chrámu, o chování o hostinách, při setkání, při hrách atp. Tento výchovný spisek je velmi realistický, neklade na děti přemrštěné požadavky, pouze od nich žádá, aby se uměly chovat, přiměřeně svému věku, ve společnosti dospělých.

V r. 1530 se zabýval díly světců – svatého Jana Zlatoústého (Johannes

Chrysostomos), dále svatého Basila z Césareje, což vyšlo v r. 1532 a první vydání Órigénových spisů vyšlo v r. 1536.

Z tohoto období je například spis „Liber de sarcienda ecclesiae concordia“ (Kniha o obnovení jednoty církve), která vyšla v Basileji v r. 1533 a opět vzbudila protichůdné kritiky i názory a která by mohla být považována za jeho ekumenickou závěť. Vyzval v ní teology, aby se shodli na definování věcí nezbytných, jako jsou Boží láska, která vylučuje odměnu i zásluhu, milost, přirozenost, ospravedlňující víra a ke spáse sloužící skutky, a oddělili je od otázek méně podstatných, ve kterých postačí vzájemná tolerance. Katolická církev by měla ke znovusjednocení přispět potlačením všeho, co v jejím životě zavání pověrčivostí, a představitelé reformace zase uznáním práv tradice. Všichni by si podle Erasma měli dávat pozor na zraňování, očerňování, vylučování a proklínání druhých. Pak se Bůh jistě smiluje nad tímto společným úsilím o pokoru, lásku a křesťanské sebezapření…Erasmus Rotterdamský vždy

zastával katolicitu (obecnost) církve, zahrnující všechen křesťanský lid s pluralitou

kultur, zvyků a obřadů. Byl „mluvčí těch, kdo milovali jednotu těla Kristova a trpěli

jejím trháním z kterékoliv strany“. A prostřednictvím svých spisů jím zůstává dodnes.

Z antických spisů uveřejnil Ptolemaiovu „De geographia“ (O zeměpisu), v r. 1531

se zabýval celým dílem Aristotelovým, r. 1533 vydal Suetoniovy „De vita Ceasarum“

(překládáno Životy dvanácti císařů).

V závěru Erasmova života bylo nejvýznamnějším dílem Ecclesiastes (Kniha o kazateli). Toto dílo vyšlo roku 1535 a bylo věnováno památce rochesterského biskupa Jana Fischera. Tento spis je spíše úvahou o kazatelství,

kde jsou podrobně rozebírány nároky, které jsou na činnost kazatele kladeny. Rok před vydáním Kazatele (1534) vyšlo ještě pojednání De praeparatione ad

mortem (O připravování se na smrt). Erasmus zde cítí povinnost poskytnout útěchu všem, kdo jsou, nebo se cítí blízko smrti. Hlavní teze této knihy spočívá vlastně v konstatování, že zbožný člověk by se smrti neměl bát.

Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snaží usmířit. V některých svých snahách bývá považován též za předchůdce

osvícenství.

Erasmus se v první polovině roku 1535 rozhodl, že se vrátí domů do Brabantska. Svoje rozhodnutí uvedl do skutečnosti, vydal se přes Basilej, ale cesta

byla pro něj již příliš namáhavá a tak se zde kvůli únavě zastavil. Zde v Basileji, kde se rozhodl přečkat zimu a na jaro se vrátit domů do Brabantská, svého rodiště, se dozvídá ony kruté zprávy o popravě sekerou Tomáše Mora a Jana Fishera.

Na smrt Jana Fishera Erasmus reagoval, jak už jsem výše uvedla, dílem

Ecclesiastes. Erasmus v Basileji bydlel v domě syna svého dávného přítele Frobenia, do poslední chvíle pracoval. Netušil, že Basilej, kde se domníval, že si jen na chvíli odpočine, bude místem jeho věčného odpočinku. Poslední, co Erasmus napsal, byla zřejmě jeho závěť. Nejdůležitější informací v ní bylo, alespoň pro mne, že svoji knihovnu odkázal Janu Łaskému16. Jan Łaski totiž při svém pobytu v Basileji na svůj náklad nejen vydržoval Erasmův dům, ale zakoupil mu i jeho knihovnu. Z této knihovny se pak v Polsku dochovalo jen velmi

málo, byla totiž rozptýlena při Łaského cestách a zahraničních pobytech v letech

1539-56.

Erasmus Rotterdamský zemřel v noci na dvanáctého července roku 1536 bez obřadů, ale s vyslovením božího jména. Pravděpodobnou příčinou jeho smrti byla úplavice. Erasma na jeho poslední cestě doprovodili jeho přátelé, představitelé města Basileje, představitelé univerzity a duchovenstva. Přes to, že byl do poslední chvíle katolíkem, byl se všemi poctami pochován v tehdy protestantské basilejské katedrále (Dóm), kde je dodnes zachován jeho náhrobek.

Erasmus do poslední chvíle psal a rozmlouval se svými přáteli elegantní humanistickou latinou, svá úplně poslední slova „lieve God“ (milý Bože) však

zašeptal ve své mateřštině. Zemřel jako člověk věrný až do konce jediné církvi – „ne církvi, jaká byla, nýbrž církvi, jak ji Ježíš zamýšlel“

Podle jeho poslední vůle bylo dědictví užito pro vydání jeho díla, část byla určena na

podporu chudých neprovdaných dívek a na podporu basilejských studentů. Jeho dílo ctěné, ale i v r. 1559 papežským rozhodnutím zakázané – mělo podobný osud jako on sám – jednou dole, jednou nahoře. Jeho pomníky jsou v jeho

rodném Rotterdamu a v Goudě; v Rotterdamu byl postaven už v r. 1557. Jeho

jménem je pojmenováno několik škol, jak v Rotterdamu i jinde v Holandsku, tak v

belgických Flandrech, ale i v americkém Brooklynu. V Rotterdamu má ročně oslavy

třikrát – 28. října narození, 11. července význam díla a 1. dubna je oslava „Chvály

bláznivosti“.

Na augsburském sněmu tak byla přičiněním Erasmovy neschopnosti nejen psát,

ale také jednat promarněna naděje na znovusjednocení západních křesťanů, zatímco

na konkláve z roku 1549 bylo přičiněním téže neschopnosti erasmiána Pola

rozhodnuto o protiprotestantském a antihumanistickém směru katolické reformy.

Papežství směřovalo k pontifikátu fanatického Pavla IV. (1555–1559) – muže, který nechal erasmovsky smýšlejí kardinály pronásledovat inkvizicí – a Tridentský koncil (1545–1563) jen dovršil rozdělení mezi katolíky a protestanty. Erasmovy spisy byly dokonce na tomto koncilu dány na index zakázaných knih…

Erasmus byl v českých zemích známý už za svého života. Seznámení s ním

bylo možné jak osobně, to učinili členové jednoty bratrské, nebo byl v našich zemích

znám jednak z latinských originálů a jednak také českými překlady. Celkový přehled českých překladů vytištěných v 16. a na začátku 17. století přináší ve spolupráci s dr. M. Svatošem Mirjam Bohatcová ve svém článku Zpráva o českých překladech Erasma vytištěných v 16. – 17. století (viz literatura). Zde je

popsána činnost překladatelů i jednotlivých tiskařů. Podrobně je zde i vylíčeno, kde

se případné exempláře překladů Erasmova díla našly (v jakých knihovnách apod.).

Erasmovy styky máme dobře zachyceny v jeho korespondenci, zejména s českými humanisty jako byl Jan Šlechta ze Všehrd, který dokonce nabídl Erasmovi návštěvu Prahy. Tu ale Erasmus ze strachu před tehdejšími tamními poměry, jak to vyplývá z dopisu, odmítl. Ovšem neodmítl nabídku olomouckého biskupa Stanislava Thurza (episkopát 1497-1540). Se

Stanislavem a s jeho bratrem Janem, vratislavským biskupem, udržoval Erasmus dlouhou dobu písemný styk. Dalším významným českým humanistou, s kterým Erasmus dokonce spolupracoval, byl Zikmund Hrubý z Jelení (1497-1554). Zikmund se s Erasmem seznámil v Basileji, kam přišel ve dvacátých letech 16. století. Pracoval ve Frobeniově tiskárně jako, dnes bychom řekli, korektor. Zikmundův otec Řehoř Hrubý z Jelení (+1514) si Erasma cenil jako

vynikajícího humanistického autora. Prvním dílem, které bylo v Čechách vytištěno byla Rukověť křesťanského rytíře. Toto dílko přeložil a vydal tiskař Oldřich Velenský z Mnichova a to roku 1519 pod názvem Přeutěšená a mnoho prospěšná kněha Erazima Roterodamského o rytieři křesťanském. Velenský se s tímto Erasmovým dílem setkal, když absolvoval studia ve Vitemberku. Velenský později vydal i další Erasmova díla. Nejpřekládanější Erasmovou knihou asi zůstávají Výroky řeckých mudrců. Adagia byla asi pravděpodobně

podnětem Komenskému k sepsání sbírky přísloví Moudrost starých Čechů. Jan Amos Komenský byl ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce zřejmě ovlivněn Erasmovým spisem Chvála bláznivosti (podle J. Kyráška) i spisem Querela pacis (podle M. Svatoše). Komenský byl jistě nezanedbatelně také ovlivněn

Erasmovými myšlenkami na výchovu. Zejména konkrétní myšlenkou: škola hrou.

Komenský ve svých názorech na výchovu dokonce Erasma cituje jako autoritu, ale existuje jeden bod (zatím byl zjištěn pouze tento), kde se s Erasmem rozchází, a to v otázce, zda se má latina a řečtina vyučovat společně. Erasmus tuto otázku řeší kladně, neboť se jedná o příbuzné jazyky, zatímco Komenský je v tomto bodě věrný své zásadě, že při výuce se má věnovat pozornost jedné věci. Komenský je patrně jedním ze zástupců doložitelného vlivu Erasma na

humanisty v Čechách. Erasmův vliv byl asi nejvýraznější u měšťanské vrstvy, což

dokládají exempláře jeho děl zachované v knihovnách českých měšťanů, které byly

objeveny v soupisech inventářů pozůstalostí jednotlivých měst. Erasmovo dílo si ale

našlo cestu i k dalším společenským vrstvám, zejména k duchovenstvu a k šlechtě.

Je pozoruhodné, že v univerzitním prostředí hledaly jeho myšlenky místo jen ztěží. A přiznejme si, že od Erasmových dob se situace nijak zvlášť nezměnila .

Snad je to tím, že jeho myšlenky o lidech jsou spíše jakýmisi axiomaty, jež se

vymykají vlivu „vědy“, nemůže s nimi ani souhlasit, protože k tomu jí chybí důkazy a

nemůže je, z téhož důvodu, ani vyvrátit.

Přes všechen patos, který čpí z Erasmových přídomků, jako „kníže humanistů“ apod. Erasmus zůstává skutečnou a velikou osobností evropského humanismu. Tuto pozici si vydobyl svým lidským postojem a svou neúnavnou pracovitostí. Jistě nemalý podíl na tom měla i jeho ušlechtilá vzdělanost. O tom,

že Erasmus byl a je stále živý, svědčí celá plejáda významných učenců a

spisovatelů. Za všechny alespoň několik jmen M. de Montaigne, F. Schiller, I. Kant,

R. Rolland a v neposlední řadě Stefan Zweig. Stefan Zweig nám Erasma přiblížil v

nezapomenutelném románě Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Tento portrét

vyniká ze všech Zweigových kulturně historických, psychologických a historických

portrétů snad proto, že do něj Zweig zahalil sám sebe. Není to jen jedna z dalších

knih literatury faktu, je to nejosobnější Zweigovo dílo. Za něj patří Zweigovi náš dík a

jak jinak tento dík vyjádřit, než tím, že mu předám závěrečné slovo.

Erasmus se stal nejslavnějším představitelem biblického humanismu. Ten se na rozdíl od světsky zaměřeného renesančního humanismu, který svou pozornost obracel k „pohanské“ antice, vracel k antice křesťanské – k řeckému originálu Nového zákona, ke spisům církevních otců a vůbec ke křesťanské zbožnosti prvních staletí církevních dějin. Právě zde našel Erasmus jediný možný základ jednoty křesťanů a lék na všechny rozkoly. Paul Johnson o tom v knize „Dějiny křesťanství“ píše:

„Ve svém komentáři k Hilariovi z Poitiers se /Erasmus/ táže: Což není možné být zajedno s Otcem, Synem a Duchem svatým, aniž bychom byli schopni filosoficky vysvětlit rozdíly mezi nimi, jakož i mezi zrozením Syna a vyzařováním Ducha svatého?’ To byla vskutku rozumná, leč také troufalá otázka –

Erasmus tak konstatoval, že právě jen tolik lze říci k rozepři, jež vyústila v

arianismus, monofyzitské schizma a islám, i k onomu osudovému slovu, které od

roku 1054 rozdělovalo Východ a Západ a které způsobilo, že /katolický/ křesťanský

svět přišel o Byzantské impérium. Erasmus se tu ale nezastavil: odmítl význam velké

většiny teologických úvah a formulací a místo toho opětně postuloval ctnosti, které

Ježíš nastínil v Novém zákoně a které pro něj samého byly podstatou

křesťanství: ,Jestliže nevíte, zda Duch vychází z Otce a zda má Syn jeden či dva počátky, nebudete zatraceni; zatracení však neuniknete, nepěstujete-li plody ducha: lásku, radost, klid, snášenlivost, laskavost, dobrotu, trpělivost, milosrdenství, víru, skromnost, zdrženlivost a cudnost.’“

V době zesvětštělého renesančního papežství Erasmus usiloval o obnovu církve v duchu evangelia. Vždy přitom trval na tom, že má jít o pokojnou vnitrocírkevní reformu a že reformovaná církev musí být jedna. Jeho nejslavnější dílo „Chvála bláznivosti“ z roku 1511 však přesto může být považována za rozbušku reformace. Odkryla hluboký rozpor mezi běžným fungováním církevních struktur tehdejší doby a poselstvím o kříži, které je podle Erasmem zdůrazněných slov svatého Pavla „bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě“.

dům Erasma v Anderlechtu kde pobýval od května do října roku 1521, tady mohl v klidu pracovat na třetím vydání svého Novum testamentum. Erasmovo muzeum je tu od roku 1932. Erasmus obýval jednu místnost v přízemí s krbem, kde spal a pracoval. Okna měl do zahrady. Z 16. století se bohužel žádné zařízení pokoje nedochovalo. Do práce jezdil na koni do Bruselu (asi 5km) ke královskému dvoru, protože byl vychovatelem Karla V. Zároveň však také přednášel na univerzitě v Lovani.“

Některé výroky Erasma:

Proto za našich časů tím více obdivuji jemnocitnost uší, jež nedovedou snášet už skoro nic jiného než slavnostní tituly.

***

Snesou i ty nejrouhavější výroky proti Kristu nežli ten nejnevinnější vtip na papeže nebo panovníka, zejména ovšem o věcech majetkových.

***

Jsou mi naprosto lhostejní ti mudrcové, kteří halasně prohlašují za vrchol hlouposti a zpupnosti, jestliže někdo pěje chválu sám na sebe. Řídím se otřepaným lidovým příslovím: Kdo nenalezne jiného chvalořečníka, se smí chválit sám.

***

Dnes přece záleží při posuzování urozenosti hlavně na tom, kde poprvé se ozvalo tvé vrnění.

***

Třikrát svatí papežové, ba nakonec i celý ten zástup básnických bohů, tak početný, že se už sotva vejde na Olymp, třebaže je to hora velice prostorná.

***

A kdyby snad některá žena chtěla vypadat jako moudrá, nedosáhne tím nic jiného, než že bude vypadat dvojnásobně hloupá.

***

Opice zůstane opicí, když se oblékne v purpur.

***

Jaké přání mají ženy v tomto životě, než aby se co nejvíce líbily mužům? Jaký jiný smysl má všechno to parádění, ta spousta líčidel, koupelí, účesů, mastí, voňavek a různých umělých prostředků, jak upravit, nalíčit a zkrášlit svou tvář, oči a pleť?

***

Není na světě člověka, aby byl bez velkých chyb; mimoto každý má jiné názory a jiné tužby, a celý život je pln poklesků, omylů a nepříjemností.

***

Běda, jak málo sňatků by bylo uzavíráno, kdyby se ženich chytře snažil vypátrat, jaká milostná dobrodružství prožila ta na pohled tak něžná a stydlivá panenka už dávno před svatbou. Avšak není vlastně daleko větším štěstím žít v takovém klamu, než se sžírat věčnou žárlivostí a dělat ze všeho tragédii?

***

Dám vám otázku: může někdo, kdo sám sebe nenávidí, někoho jiného milovat? Může někdo, kdo se nesrovnává sám se sebou, žít ve shodě s jiným? Může někdo, kdo je sám sobě protivný a obtížný, někomu jinému udělat radost? Na tyto otázky, myslím, může odpovědět kladně jen ten, kdo je ještě hloupější než sama hloupost.

***

Příroda, často spíše macecha než matka, zasila do povahy lidí tu zlou vlastnost, že jsou nespokojeni sami se sebou a obdivují se všemu, co vidí u druhých.

***

Homér: I hlupák je po činu moudrý.

***

Ostatně co jiného jest celý lidský život než jakási divadelní hra, v níž každý vystupuje pod jinou maskou a hraje svou roli tak dlouho, dokud ho režisér neodvolá z jeviště?

***

Když ti spadne na hlavu kámen, je to opravdové zlo; ale ostatní věci, jako například hanba, ostuda, výtky a pomluvy, škodí člověku jen natolik, nakolik si jejich škodlivost uvědomuje. Kdo si zlo

neuvědomuje, pro toho ani neexistuje. Co je ti po tom, že celé publikum syčí a hvízdá, jen když ty sám si tleskáš?

***

Kůň neznalý mluvnice není nešťastný, zrovna tak bláznivý člověk není nešťastný, protože bláznivost je v souhlasu s lidskou povahou.

***

Pověrčiví Chaldeové a zahálčiví a lehkomyslní Řekové vynalezli vědy. Jsou to opravdu mučící nástroje pro lidského ducha; vždyť jen samotná gramatika stačí víc než dost zaplnit celý život hrozným trápením.

**

Právníci a filosofové mají povolání oslí. Nicméně všechny věci, ať svrchovaně důležité či naopak zcela bezvýznamné, se provádějí podle dobrozdání těch oslů a jejich statky neustále rostou.

***

Teolog prošťourává všechny knihy bohovědného obsahu a vytrvale vede válku proti štěnicím a vším.

***

Euripidés: Mudrci mají dva jazyky: jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné. Dovedou z černého udělat bílé, týmiž ústy vydechovat současně studený dech i horký a něco jiného mít ukryto v srdci než vyjevovat slovy.

***

Lidé se rádi baví posloucháním nebo vyprávěním zázračných příhod a smyšlených dobrodružství a nikdy nemají dost takových příběhů, kde je řeč o hrůzostrašných zjeveních, o strašidlech, příšerách, kostlivcích, o podsvětí a nesčetných jiných zázračných úkazech; a čím méně jsou pravděpodobné, tím ochotněji jim věří, tím příjemněji lechtají jejich uši. Takové povídačky nejen podivuhodně slouží k ukrácení dlouhé chvíle, nýbrž jsou i zdrojem zisku, zejména kněžím a kazatelům.

***

Spoléhají na několik magických posunků a modlitbiček, jež vymyslel nějaký zbožný podvodník buď pro své pobavení nebo pro zisk. Slibují si od nich všechno možné: bohatství, důstojenství, rozkoše, hojnost jídla a pití, stálé zdraví, dlouhý život, svěží stáří a nakonec v nebi křeslo hned vedle samého Krista - ale s tímto posledním štěstím není třeba příliš pospíchat, na nebeské slasti je dost a dost času teprve potom, až se s těžkým srdcem rozloučí s rozkošemi tohoto světa, jichž se drží zuby nehty.

***

Každodenně odříkají oněch sedm veršů z posvátných žalmů a věří, že si tím zajistili věčnou blaženost. Ty verše prý prozradil svatému Bernardovi jeden ďábel.

***

Je to zvláštní, že Panna Maria má téměř větší moc než její syn.

***

Jen největší blázni se totiž domnívají, že štěstí člověka spočívá přímo ve věcech. Nikoli, štěstí člověka spočívá v mínění o věcech, v tom, co si kdo o nich myslí, a jak se na ně dívá. Neboť lidské věci jsou tak nejasné a rozmanité, že o ničem neexistuje jasné vědění; a i když se o něčem dá získat přesné vědění, pak to nezřídka lidskému štěstí spíše škodí.

***

Bohové zpravidla věnují dopolední střízlivé hodiny bouřlivým poradám, když se však vlivem vína dostanou do nálady a nechce se jim jednat o věcech vážných, tu se posadí na nejvyšším místě nebeské klenby a se skloněnými čely pozorují, co tropí lidé. Žádná jiná podívaná je netěší více. Věčný bože, je to ale divadlo! Jak pestré je to hemžení bláznů!

***

Celkem je možno říci: Kdyby ses mohl podívat na tento lidský zmatek a na to hemžení odněkud z Měsíce, myslil bys, že máš před očima ohromný roj much nebo komárů, kteří mezi sebou vedou hádky a války, strojí si úklady, loupí, baví se, laškují, rodí se, slábnou a umírají. Je takřka neuvěřitelné, jaké vášně a jaké tragédie dovede vyvolat to titěrné zvířátko, jemuž je souzeno žíti tak krátce. Vždyť často i dosti slabá vichřice války nebo mory uchvátí a zničí mnoho tisíc smrtelníků.

***

Nejhloupější a nejšpinavější plemeno jsou však kupci, poněvadž provozují věc ze všech nejšpinavější a užívají přitom nejšpinavějších metod; ačkoliv na každém kroku lžou, křivě přísahají, kradou, šidí a podvádějí, přece sebe samy považují za výkvět společnosti, protože mají ruce plné zlatých prstenů.

***

Učitelé v těch svých školách, správněji řečeno kobkách a ještě správněji mučírnách a katovnách, ustavičně trpí hladem a špínou, vyčerpáni tou robotou se spoustou žáků rychle stárnou, od samého křiku hluchnou, ve smradu a nečistotě chřadnou. Přesto si myslí, že jsou první na světě. Jak jsou nadšeni sami sebou, když děsí ustrašený dav žáčků výhružnou tváří a hlasem, když ty ubožáky řežou metlami, pruty a řemeny a když podle své libovůle řádí jako diví, podobni tomu příslovečnému oslu ve lví kůži. Přitom jim ta špína připadá jako vrchol čistoty, ten smrad jako vůně kadidla a ta ubohá otročina jako kralování, takže by tu svou tyranovládu nechtěli vyměnit ani za vládu Dionýsiovu.

Vtloukají žákům do hlav jen samé nesmysly.

***

Básníků veškeré snažení má jen jediný cíl: obalamutit uši hlupáků holými tlachy a směšnými bajkami. A přece si od nich ku podivu nejen sami slibují nesmrtelnost a božský život, nýbrž prostřednictvím svých básní přislibují totéž i jiným.

***

Spisovatelé: Co jiného jsou, věčný bože, ta jejich jména než opravdu jen prázdná jména? Jak neopatrnému počtu lidí jsou známa, uvědomíš-li si jen tu ohromnou velikost světa!

***

Právníci jedním dechem ze sebe vychrlí a dohromady spletou spoustu zákonů, ať už patří k věci nebo ne. Hromadí výklad na výklad, poznámku na poznámku a úspěšně tak vyvolávají dojem, že jejich věda je úžasně obtížná věc.

***

Filosofové budící úctu svým vousem hlásají do světa, že jen oni sami mají rozum, kdežto všichni ostatní smrtelníci se tu potácejí jako stíny. Je to lid žvanivý a každý z nich by mohl ve žvanivosti závodit s dvaceti vybranými ženami. Dovedou se s největší úporností bít o každou bezvýznamnou maličkost a v příliš prudkém zápalu boje za pravdu se jim pravda zpravidla ztratí. Prohlašují, že ví všechno, jako by k nám zavítali přímo z porady bohů.

***

Snad nejlépe by bylo přejít úplným mlčením teology, nehýbat touto bažinou a nedotýkat se této smrduté květiny. Na všechny ostatní lidi shlížejí zvysoka jako na nějaký po zemi se ploužící dobytek a cítí nad nimi skoro jakousi lítost. Obklopeni pevnou hradbou definic, závěrů, dedukcí, vyzbrojeni spoustou nově vymyšlených a nestvůrných slov, zcela libovolně a po svém vykládají nejhlubší tajemství: jakým způsobem byl stvořen a uspořádán svět; kterou dráhou přešla ona poskvrna dědičného hříchu na potomstvo; kterými způsoby, v jaké velikosti a za jaký čas bylo v životě Panny dokonáno Kristovo vtělení. Řeší i takovéto otázky: Je možno stanovit nějaký čas na božském zplození? Má Kristus více než jedno synovství? Může se říci věta „Bůh otec nenávidí syna“? Mohl Bůh na sebe vzít podobu ženy nebo ďábla nebo osla nebo tykve nebo křemene? A jakým způsobem by byla tykev mohla kázat, činit zázraky a být ukřižována? Co by byl žehnal Petr, kdyby byl žehnal ve chvíli, kdy Kristovo tělo ještě bylo na kříži? Bude dovoleno po zmrtvýchvstání jíst a pít? (Už teď mají starosti, nebudou-li mít hlad a žízeň.) K tomu přistupují ještě jejich sentence, které jsou tak paradoxní a protismyslné, že ony výroky stoiků, jimž se říká Paradoxa, vypadají ve srovnání s nimi jako ubohé jarmareční nejapnosti.

Subtilnost těchto velmi subtilních subtilností je ještě zvyšována velkým počtem různých škol a směrů. Ve všech těchto školách je tolik učenosti a tolik obtížnosti, že by patrně i apoštolové potřebovali nového seslání Ducha svatého, kdyby byli přinuceni disputovat o podobných věcech s touto novou kastou teologů.

A zatímco ve školách pěstují samé takovéto hlouposti, myslí si o sobě, že právě tak jak Atlas drží na svých ramenou nebeskou klenbu, tak že oni podpírají pilíři svých sylogismů celou církev, jež by se jinak musela zřítit.

Jakou blaženost pociťují, když podle své libosti, brzy tak, brzy zas onak formují tajemství Písma, jako by byla z vosku.

***

Vidí sami v sobě teology teprve tehdy, hemží-li se jejich řeč barbarskými a nevkusnými výrazy; a když komolí slova tak, že jim může rozumět zase jen nějaký koktal, nazývají to záměrnou chytrostí, poněvadž obyčejný lid jim nerozumí.

***

Teologové si počínají s tak roztomilou nestydatostí, že jim častokrát závidí i právníci!

***

Papežové zastupují na zemi Krista. Měli by jít ve stopách jeho života a měli by napodobovat jeho chudobu. Tolik bohatství, tolik poct, tolik moci, tolik vítězství, tolik úřadů, tolik peněžních správ, tolik poplatků, tolik koní, mezků a sluhů, tolik rozkoší - a to všechno by ztratili.

***

Třebaže Petr v evangeliu praví: „My jsme opustili všechno a následovali jsme tebe“, přece nazývají jeho dědictvím pole, města, poplatky, cla a moc a z vroucí lásky ke Kristu bojují ohněm a mečem za toto dědictví, a to s nesmírným proléváním křesťanské krve, myslí si, že teprve tehdy apoštolsky brání Církev, Kristovu nevěstu, když statečně potírají, jak říkají, její nepřátele. Jako by ve skutečnosti byli nějací horší nepřátelé církve než bezbožní papežové.

***

A protože křesťanská církev krví byla založena, krví utvrzena a krví rozmnožena, proto papežové teď bojují mečem.

***

Mudrc pohrdá penězi, a proto ony se zas horlivě vyhýbají jemu.

***

Kristus jel raději na oslu, ačkoliv, kdyby se mu zlíbilo, bezpečně se mohl posadit třeba na hřbet lva.

***

Kristus nazývá své vyvolené pro život věčný ovcemi. A nad ovci není zvířete hloupějšího. A přece Kristus prohlašuje sebe za pastýře tohoto stáda; ba dokonce našel zalíbení ve jméně beránek, když ho Jan Křtitel označil slovy: „Ejhle, beránek boží.“

***

Svatý Bernard nazývá onu horu, kterou si Lucifer vyvolil za své sídlo, „horou vědění“.

Poznámky:

1. Co se týká dnu narození Erasma je více než jistý, ale rok se pohybuje od 1466 do 1469. Ve své práci budu používat rok 1466 jako výchozí pro další časovou orientaci v jeho životě.

2. Svatoš, Michal; Svatoš, Martin: Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha: Vyšehrad 1985, str. 99-103, překlad vlastního životopisu pořízený z edice P. S. Allena (Opus epistolarum Erasmi Roterodami I-IX. Oxford 1906-1903, sv. I. Oxford 1906).

3. Toto hnutí usilovalo zejména o prohloubení osobního duchovního života a o rozšíření humanistického vzdělání.

4. Podle Erasmova vlastního životopisu jeho otec Gerard ustanovil tři pěstouny, kterým důvěřoval.

5. Epistolografie je nauka o formálně a obsahově dokonalém psaní dopisů.

6. Tiskem vyšlo r. 1520 u tiskaře Frobenia v Basileji, za Erasmova života vyšlo celkem 10 krát.

7. První vydání r. 1500 pod názvem Collectanea Adagiorum.

8. Původně obsahovala asi 800 výroků; v dalších vydáních, která dosáhla počtu mnoha desítek, tyto sentence dosáhly čísla 5 251.

9. Querela pacis undique gentium eiectae profligataeque; česky: Žalozpěv míru odevšad na světě vyháněného a trýzněného, přeložil J. Kopecký za spolupráce J. Červenky a J. Kyráška, in: Humanismi et pacis praedicator – Hlasatel humanistických a mírových myšlenek. Praha: SPN 1958.

10. První vydání Antverpy 1503; poprvé česky: Přeutěšená a mnoho prospěšná kněha Erazima Roterodamského o rytieři křesťanském. Bělá pod Bezdězem 1519.

11. Staročeský překlad: Ruční knížka o rytíři křesťanském. Praha 1787; v načrtnutí obsahu jsem se pokusila, pokud to bylo možné, převét text do soudobé češtiny.

12. Tiskem vyšla Chvála v Paříži r. 1511, pak v dalších městech (Štrasburk, Antverpy, Basilej atd.) a za Erasmova života se dočkala 27 vydání.

13. John Colet * asi 1467, + 1519, přední představitel humanismu v Anglii. Vystudoval v Itálii, pak se stal profesorem v Oxfordu. R. 1504 se stal děkanem v St. Paulu, tamtéž roku 1508 založil vzorovou humanistickou školu.

14. Např. v českém prostředí se jednalo o překlad utrakvistických kněží Beneše Optáta a Petra Gzela.

15. Poprvé vyšly r. 1522 a to pod názvem Colloquiorum familiarium Formulae – Vzory obvyklých hovorů, pak již zkráceně Colloquia familiaria, u nás byla přeložena pouze část Jaroslavem Dvořáčkem a tento překlad vyšel v Praze roku 1913 pod názvem Důvěrné hovory.

16. Jan Łaski (1499-1560). Jeden z vůdců tzv. revolučních reformátorů v Polsku. O tom, jaký byl vztah Erasma k Polsku, existuje bohatá korespondence (Korespondencja Erazma z Rotterdamu z Polakami. Warszawa: Panstwowy Instytut Wydawniczy 1965, přel. Maria Cytowska). Bohužel toto téma se mi již nepodařilo zpracovat.

Literatura:

Rotterdamský, Erasmus: Chvála bláznivosti. Praha: Odeon 1966, př. Rudolf Mertlík;

Rotterdamský, Erasmus: List Martinu Dorpiovi. In: Chvála bláznivosti. Praha: Mladá fronta

1986, př. Josef Hejnic;

Rotterdamský, Erasmus: Důvěrné hovory. (Výbor). Praha: J. Otto 1913, př. Jaroslav Dvořáček;

Rotterdamský, Erasmus: Querela pacis undique gentium eiectae profligataeque. In:

Humanismi et pacis praedicator. (Žalozpěv míru odevšad na světě vyháněného a trýzněného.

In: Hlasatel humanistických a mírových myšlenek). Praha: SPN 1958, př. J. Kopecký za

spolupráce J. Červenky a J. Kyráška;

Rotterdamský, Erasmus: De civilitate morum puerilium. In: Humanismi et pacis praedicator.

(O slušném chování dětí. In: Hlasatel humanistických a mírových myšlenek). Praha: SPN

1958, př. O. Chlup a J. Kopecký za spolupráce J. Červenky;

Svatoš, Michal; Svatoš Martin: Živá tvář Erasma Rotterdamského. Praha: Vyšehrad 1985 (s

rozsáhlým výborem z textů);

Zweig, Stefan: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Praha: Jan Laichter 1937, př. Josef

Hrdlička, Klement Králík;

Zweig, Stefan: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Praha: Aurora 1997, př. Věra

Macháčková-Riegerová;

Příspěvky z XIII. komeniologického kolokvia v Uherském Brodě 16.-19. září 1986, in: Sborník –

Erasmus Rotterdamský, Johann Valentin Andreae a Jan Amos Komenský – Soudobé mírové a

sociálně nápravné snažení a jeho aktuálnost:

Bohatcová, Mirjam: Zpráva o českých překladech Erasma vytištěných v 16.-17. století;

Kouřil, Miloš: Vztah olomouckých biskupů k Erasmu Rotterdamskému;

Kožmínová, Drahomíra: K etice u Erasma a Komenského;

Petrů, Eduard: Parodie v díle E. Rotterdamského a J. A. Komenského;

Steiner, Martin: E. Rotterdamský ve spisech J. A. Komenského;

Bečková, Marta: Erasmus Rotterdamský a Komenský v polském prostředí;

Čapková, Dagmar: D. Erasmus Rotterdamský, J. V. Andreae a J. A. Komenský v úsilí o mír a

lidství.

Zdroj: internet

What is the Textus Receptus, By Dr. Herbert Samworth

The King James Version and the Textus Receptus,Their history, accuracy, and relevance today, by Robert Nguyen Cramer, BibleTexts.co

The Textus Receptus, by http://www.skypoint.com/members/waltzmn/TR.html

http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2011070010

http://vitmachalek.blog.idnes.cz/c/213157/Erasmus-Rotterdamsky-a-Martin-Luther-cast-I.html

http://vitmachalek.blog.idnes.cz/c/235917/Erasmus-Rotterdamsky-a-Martin-Luther-cast-II.html

.19.2)