1

MENDELOVA ZEM ĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRN Ě

AGRONOMICKÁ FAKULTA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

BRNO 2007 Lukáš Smyčka

2

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně

Agronomická fakulta

Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin

Vliv aplikace různých forem síry na výnos a kvalitu cukrovky

Diplomová práce

Vedoucí práce: Vypracoval:

Ing. Pavel Ryant, Ph.D. Lukáš Smyčka

Brno 2007

3

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vliv aplikace různých forem síry

na výnos a kvalitu cukrovky vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a

uvádím v přiloženém seznamu literatury.

Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen

se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.

Dne 11. 5. 2007.

podpis diplomanta……………………….

4

5

Tímto bych chtěl poděkovat Ing. Pavlu Ryantovi, Ph.D. za odborné vedení a

cenné rady, které posloužily při zpracování této práce, dále svým rodičům, že mi vůbec

umožnily studovat a všem ostatním, kteří mi byli při studiu nějakým způsobem

nápomocni.

6

1. ÚVOD…………………………………………………………………………………9

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................ 11

2.1 Cukrovka............................................................................................................... 11

2.1.1 Význam a využití cukrovky........................................................................... 11

2.1.2 Původ a historie cukrovky ............................................................................. 11

2.1.3 Základní charakteristika cukrovky................................................................. 12

2.1.4 Složení bulvy cukrovky ................................................................................. 13

2.1.5 Požadavky na půdně klimatické podmínky ................................................... 14

2.1.6 Agrotechnické požadavky cukrovky ............................................................. 15

2.2 Výživa a hnojení cukrovky................................................................................... 18

2.2.1 Nároky cukrovky na živiny............................................................................ 19

2.2.2 Hnojení organickými hnojivy ........................................................................ 33

2.2.3 Hnojení minerálními hnojivy......................................................................... 37

2.2.4 Mimokořenová výživa ................................................................................... 43

2.3 Technologická jakost a požadavky na cukrovku .................................................. 43

3 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ....................................................................................... 46

3.1 Cíl práce................................................................................................................ 46

3.2 Metodika a materiál .............................................................................................. 46

3.2.1 Metodika nádobového pokusu....................................................................... 46

3.2.2 Použité hnojivo, osiva a pesticidy.................................................................. 51

3.2.3 Použité analytické metody............................................................................. 52

3.3 Výsledky ............................................................................................................... 54

3.3.1 Výživný stav porostu během vegetace........................................................... 54

3.3.2 Kvantitativní parametry cukrovky................................................................. 59

3.3.3 Kvalitativní parametry cukrovky................................................................... 62

3.3.4 Poměr N:S...................................................................................................... 67

3.3.5 Změna chemizmu půdy po sklizni ................................................................. 68

3.4 Diskuze ................................................................................................................. 69

4 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 75

5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................ 76

Seznam tabulek ............................................................................................................. 81

Seznam grafů …………………………………………………………………………. 83

Seznam obrázků ……………………………………………………………………… 84

7

Abstrakt

Sledování vlivu aplikace různých forem síry na výnos a kvalitu cukrovky bylo

prováděno formou vegetačního nádobového pokusu ve vegetační hale v areálu MZLU

v Brně Černých Polí v roce 2005. Do pokusu byly zařazeny následující varianty: 1.

Kontrola nehnojená sírou, 2. Elementární síra aplikovaná do půdy, 3. Síran amonný, 4.

Pregips H (sádrovec) a 5. Elementární síra aplikovaná na list. Použitá odrůda byla

Compact. Během vegetace byl dvakrát proveden odběr rostlin pro následnou chemickou

analýzu na obsahy N, P, K, Ca, Mg a S. Sklizeň celého pokusu byla provedena 5. 10.

2005. U sklizených rostlin byla zjištěna hmotnost chrástu a bulev a dále byly stanoveny

kvalitativní parametry jako je digesce, obsah alfa-aminodusíku, popela, B faktor, M

faktor a MB faktor.

Nejlepších výsledků dosáhla varianta s aplikací elementární síry na list.

Vykazovala nejlepší kvantitativní a většinu kvalitativních parametrů. Projevily se zde

také fungicidní účinky elementární síry. Naopak nevhodný hnojivem byl síran amonný,

kde byla zaznamenána výrazná redukce kvality a výnosu. Varianta s elementární sírou

aplikovanou do půdy a s Pregipsem H (sádrovcem) dosáhly srovnatelných

kvalitativních parametrů, avšak varianta číslo dvě vykazovala podstatně nižší výnosy

bulev.

Klíčová slova: cukrovka, síra, elementární síra, sádrovec, síran amonný, výnos, kvalita.

8

Abstract Observation of the influence of the application of various forms of the sulfur on

the yield and quality of the crop of sugar beet was carried out in the form of the

vegetation bin experiment in the vegetation hall of the MZLU area in Brno, Černé Pole,

2005. In the experiment were involved following variants: 1. The control unfertilized by

sulfur, 2. Elementary sulfur applied in the soil, 3. Ammonium sulfate, 4. Pregips H

(gypsum) and 5. Elementary sulfur applied on the leaf. The soil used was Compact.

During vegetation was twice performed harvest of the plants for following chemical

analysis for content of N, P, K, Ca, Mg and S. The harvest of the whole experiment was

performed on 5.10.2005. On the harvested plants were taken weights of the top and root

and also were assessed qualitative parameters as is digestion, alpha – aminonitrogen and

ash content, B, M and MB factors.

The best results were obtained with variation of the application of the sulfur on

the leaf. That one displayed best quantitative and most of the qualitative parameters. In

this variation also took effect fungicide influence of the elementary sulfur. On the

contrary, improper fertilizer was ammonium sulfate, where was observed strong

reduction of the quality and yield of the crop. The variation with elementary sulfur

applied in the soil and with Pregips H (gypsum) obtained comparable qualitative

parameters, but variation number 2 displayed considerably lower yield of the roots.

Key words: sugar beet, elementary sulfur, gypsum, ammonium sulfate, yield, quality.

9

1. ÚVOD Cukrovka je po cukrové třtině druhou nejvýznamnější plodinou využívanou

pro výrobu cukru. Je pěstována ve většině zemí mírného pásma a v řadě subtropů.

V České republice má pěstování cukrovky a průmyslová výroba cukru tradici více

než 180 let. Za počátek rozvoje pěstování cukrovky a výroby řepného cukru v Čechách

a na Moravě lze považovat období kolem roku 1831. Ve druhé polovině 19. století

došlo k desetinásobnému nárůstu zpracované řepy, když jí bylo roku 1870 zpracováno

769,3 tisíce tun. Před první světovou válkou činila roční produkce cukru 14,8 % světové

výroby. I po první světové válce patřilo naše cukrovarnictví k nejproduktivnějším,

což dokládá fakt, že v provozu bylo na našem území 144 cukrovarů. Velmi rušivým

vlivem zasáhla do řepařství a cukrovarnictví II. světová válka. Po druhé světové válce

až do roku 1989 u nás cukrovarnictví spíše upadalo. Pěstoval se spíše výnosový typ

řepy, řepa se dodávala velice znečištěná a cukrovary měli zaostalé vybavení.

Po privatizaci se od roku 1990 stav cukrovarnického průmyslu v Čechách a na Moravě

zcela změnil a v poměrně krátké době dosáhl západoevropské úrovně.

Česká republika vstoupila do EU v květnu 2004 se souhrnnou kvótou 454 862 t

cukru. Pro jeho výrobu je potřeba cca 3,5 mil. tun cukrovky standardní jakosti

s cukernatostí 16 %. Sjednaná kvóta je na úrovni domácí spotřeby cukru, nerespektuje

však tradice exportu cukru z České republiky a neumožňuje plné využití potenciálu

pěstitelů cukrovky a cukrovarnických společností v České republice.

V celé České republice je v současnosti pěstována cukrovka v 900 podnicích

s průměrnou plochou cukrovky 73 ha. Tato koncentrace (obdobně v Maďarsku a

na Slovensku) je největší v EU. To přináší pěstitelům značné komparativní výhody

v nižších nákladech na pěstování s vyšší produktivitou práce.

V rámci EU patří Česká republika mezi malé producenty – s podílem na kvótě

EU pouhých 2,6 % je na osmém místě v produkci cukru celkem a na 2. místě mezi

novými členskými státy.

Pro české řepařství je v posledních deseti letech charakteristický soustavný růst

výnosových parametrů (výnosu kořene, cukernatosti) a pokles ploch cukrovky.

Cukrovka k výrobě cukru se v hospodářském roce 2001/2002 pěstovala na ploše

77 849 ha, v roce 2006/2007 už to bylo pouze 55 081 ha.

Narůstající výkonnost českých, moravských a slezských pěstitelů cukrovky není

náhodná. Česká republika má pro pěstování cukrovky velmi dobré půdní a klimatické

podmínky, tradici a zejména vysokou odbornou úroveň pěstitelů, schopných využít

10

nabídky nových technologií pěstování, narůstajícího genetického potenciálu osiv

cukrovky a šetrné ochrany porostů pesticidy.

České řepařství se jeví jako konkurenceschopné vůči řepařícím státům EU,

za předpokladu nastavení rovných podmínek v hospodářské soutěži. O budoucnosti

českého řepařství a cukrovarnictví nerozhoduje pouze konkurenceschopnost pěstitelů

cukrovky a cukrovarnických společností působících v ČR. Stejně závažnou váhu mají a

budou mít politická rozhodnutí.

Pro pěstitele cukrovky a pro cukrovarnické společnosti České republiky je

nezbytné vytvořit korektní srovnatelné podmínky, jak ve vztahu k pěstitelům a

cukrovarníkům EU, tak ve vztahu k pěstitelům a cukrovarníkům z nově přistoupivších

zemí, aby o budoucnosti našich řepařů a cukrovarníků rozhodla ekonomická výkonnost,

konkurenceschopnost v rovné hospodářské soutěži, nikoliv politické zvýhodnění

či znevýhodnění.

Dalšími faktory, které mohou ovlivňovat konkurenceschopnost je maximální

informovanost a znalost problémů, které se v minulosti nevyskytovaly a do budoucna je

s nimi nutno počítat. V posledních letech dochází ke snižování obsahů síry v půdě

v důsledku redukce obsahu atmosferické síry společně s odlišným způsobem hnojení a

pěstitelskými strategiemi. Zpočátku se vědecká společnost zabývala hlavně plodinami,

které jsou na tento prvek náročné (např. řepka ozimá). Postupem času s narůstajícím

deficitem síry v půdě se začíná zkoumat vliv i na ostatní plodiny jako jsou obilniny a

nebo cukrovka.

11

2. LITERÁRNÍ P ŘEHLED

2.1 Cukrovka

2.1.1 Význam a využití cukrovky

Cukrovka (Beta vulgaris L., var. Altissima Döll) je vysoce energetickou

plodinou s širokým alternativním využitím. V našich podmínkách je nejproduktivnější

polní plodinou. Její úspěšné pěstování znamená nejvyšší využití půdy, vody a sluneční

energie.

Cukrovka je pěstována především jako technická plodina. Je základní surovinou

na výrobu sacharózy. V menší míře je využívána ke krmným účelům, a to především

bulvy, chrást a vedlejší produkty z výroby cukru – cukrovarské řízky a melasa

(Pulkrábek 1993). V poslední době jsou sledovány možnosti využít cukrovku k výrobě

lihu. Z jednoho hektaru pěstované cukrovky lze vyrobit 5000 litrů alkoholu (Jůzl 2000).

2.1.2 Původ a historie cukrovky

Nejstarší forma řepy vznikla dle Lippmnanna na Sicílii ve 2. tis. př. n. l. jako

zahradní plodina. V antickém Řecku byla pěstována i jako lékařská plodina. Uvedení

řepy do kultury a výběr její listové formy proběhlo již ve třetím tisíciletí př. n. l.

v Mezopotánii. Z raného středověku pocházejí zprávy o pěstování řepy z kláštera

v St. Gallenu a ze statků Karla Velkého. Z 18. století je znám popis řepy, který podal

Linné.

V řepě objevil sladkost šťávy Francouz Olivier de Serres 1605, který shledal

obdobu se šťávou ze třtiny. Poprvé vyrobil cukr z řepy roku 1747 Marggraf. Teprve

jeho žák Achard se pokusil ve Slezsku 1796 o výrobu cukru ve velkém a v roce 1799

dostává řepa název „cukrová“. Cukrovka jako technologická plodina začala být

využívána asi před 200 lety. V tomto období začíná pokusné pěstování cukrovky

i v Čechách. V 80. letech minulého století začínají u nás šlechtit cukrovku Zapotil,

Wohanka a Proskowetz. Od roku 1912 se datuje budování šlechtitelské stanice

v Semčicích (nyní Řepařský institut), kde se proslavil šlechtěním Václav Stehlík. Jeho

Dobrovické odrůdy A, N a C se dodnes využívají jako výchozí materiál ve šlechtění.

V současném šlechtění cukrovky jsou využívány i postupy s genetickými manipulacemi

s cílem získat nové vlastnosti zlevňující technologii pěstování (Jůzl 2000).

12

2.1.3 Základní charakteristika cukrovky

2.1.3.1 Biologická charakteristika cukrovky

Cukrovka patří do čeledi merlíkovité – Chenopodicea. Cukrovka výhodně

spojuje biologické vlastnosti dvou přímých předků, ze kterých vznikla, a to řepy cvikly

(Beta cicla L.) a řepy krmné (Beta crassa Alef.). V obou uvedených druzích, a tudíž

i v cukrovce, se promítají vlastnosti jejich planých předků, kterými byla řepa přímořská

(Beta maritima L.) a řepa vytrvalá (Beta perennis Hal.) (Rybáček 1985). V cukrovce

jsou patrny základní biologické vlastnosti čeledi merlíkovitých, tj. schopnost vytvářet

větší počet kruhů cévních svazků v kulovém kořeni a v osením nadzemním stonku.

Z biologického hlediska je cukrovka mnoholetá opakovaně plodící bylina. Vytváří

plodonosné jednou plodící stonky, které po dozrání semen odumírají. Ze spících pupenů

na hlavě bulvy se v dalším roce mohou vytvořit nové stonky. Vzhledem k tomu

že se cukrovka v polní výrobě využívá jen dva roky, tak je z hospodářského hlediska

považována za dvouletou rostlinu (Jůzl 2000).

2.1.3.2 Morfologická charakteristika cukrovky

Kořenová soustava: Kořenovou soustavu rozdělujeme na koncové kořínky

s průměrem do 1 mm, kosterní kořeny s průměrem 1 – 10 mm a kořenovou část bulvy

s průměrem nad 10 mm, kterou přiřazujeme k bulvě.

Koncové kořínky: Jsou to mladé kořínky s prvotní anatomickou stavbou. Podle

vyspělosti jejich stavby a velikosti a dalších vlastností buněk se u koncových kořínků

odlišují kořenová čepička (kaliptra) a růstové zóny meristematická, prodlužovaní a zóna

kořenových vlásků.

Kosterní kořeny: Ke kosterním (skeletovým) kořenům patří všechny druhotně

ztloustlé kořeny mimo kořenovou část bulvy. Kosterní kořeny se podle prostorového

rozmístění rozdělují na kolmé (vertikální) a vodorovné (horizontální). V době sklizně

dosahují hloubky 1,5 a šířky 1,1 m.

Bulva je ústředním orgánem celé rostliny. Je nositelem pupenů, z nichž

se vytváří nadzemní stonky, a meristému v kořenových rýhách, ze kterých se vytvářejí

postraní kořeny. Morfologicky je účelově metamorfovaným sdruženým orgánem, který

vzniká postupnou přestavbou a tloustnutím tří původních samostatných orgánů, které

nacházíme u klíční rostliny (Rybáček 1985). Jsou to nadděložní část stonku (epikotyl) –

ta část bulvy, ze které vyrůstá růžice listů, hranici tvoří nejnižší věnec listových pupenů,

podděložní část stonku (hypokotyl) – část bulvy mezi hlavou a vlastním kořenem, která

13

nenese listy ani kořeny a část kořene (radix) – spodní a největší část bulvy, ze které

vyrůstají postraní kořínky, zejména v tzv. kořenové rýze (Jůzl 2000).

Listy: V prvním roce vegetace řepy jsou listy sestaveny v listové růžici na hlavě

bulvy. Po vzejití vyrostou vstřícně postavené děložní lístky, které později opadnou.

Pravé listy jsou sestaveny na hlavě bulvy ve spirále od vnějšku (nejstarší listy) ke středu

(nejmladší srdéčkové listy). Listy cukrovky mají silné řapíky, velmi zvlněnou čepel a

prokazují vysokou proměnlivost ve velikosti, kterou ovlivňuje také odrůda.

Rostlina řepy vytváří v průměru 44 až 55 listů. V době sklizně má 22 až 30

zelených listů. Průměrná délka růstu a činnosti jednotlivých listů je u první desítky listů

asi 60 dní, u druhé a třetí asi 80 až 95 dní a u čtvrté desítky 55 až 60 dní (Jůzl 2000).

Stonek: Stonek cukrovky podobně jako u jiných řep má tři části. Ztluštělá

hypokotylová a zkrácená a ztluštělá epikotylová část jsou součástí bulvy. Prodloužená

vrcholová část se podle svého poslání označuje jako květní stonek. Ten se vytváří

ze vzrostného vrcholu hlavy po ukončení jarovizace u rostlin se silnou apikální

dominancí. Na stonku se vytvářejí listy v dolní části s řapíky, v horní části s velmi

krátkými řapíky nebo přisedlé. V úžlabí listu vyrůstají postraní větve (Rybáček 1985).

Generativní orgány: Na větvích květního stonku se vytvářejí četná poupata,

která se pak přeměňují v květy (flores) (Rybáček 1985). Řepa je cizosprašná,

s oboupohlavnými květy, s pěti zelenými okvětními lístky, které jsou na spodu srostlé,

po 2 – 5 kvítcích po hromadě a vytvářejí klubíčko.

Klubíčko je souborem nepravých plodů (kulovitých nažek), uzavřených

ve ztvrdlém zaschlém okvětí. Botanicky je klubíčko květenství se zkrácenou osou

(stažený vrcholík). U odrůd s jednoklíčkovými klubíčky jsou květy oddělené a klubíčko

má mírně zploštělý tvar, je čočkovitého tvaru. Velikost klubíček je 2 – 4 mm. Hmotnost

tisíce semen víceklíčkových klubíček je 18 – 25 g, obrušovaného osiva je 12 – 15 g,

jednoklíčkového je 10 – 17 g.

Semeno řepy je 1 – 2 mm velké, hnědé barvy, ploché, uložené v lůžku, které

uzavírá víčko (Jůzl 2000).

2.1.4 Složení bulvy cukrovky

Složení řepy lze chápat jako výčet obsahu jednotlivých prvků (chemické složení)

nebo jako složení vztahující se k vyráběnému produktu (chemicko – technologické).

14

Z chemicko-technologického hlediska rozdělujeme látky obsažené ve sklizených

bulvách cukrovky na dřeň a řepnou šťávu (Jůzl 2000).

Řepná dřeň představuje asi 6 % masy bulvy. Hlavní část dřeně (70 – 90 %) tvoří

pentanózy, pektinové látky a celulóza. Tyto tři skupiny látek jsou zastoupeny přibližně

ve stejných poměrech. Zbytek tvoří lignin, rostlinné bílkoviny, stopové množství

jednotlivých organických látek a asi 4 % ve vodě nerozpustných anorganických látek,

převážně vápenaté a hořečnaté soli organických kyselin. Dřeň obsahuje dále asi 0,5 %

imbibiční vody. Mezi obsahem dřeně ve sklizené bulvě a její cukernatostí je přímá

kladná závislost (Rybáček 1985).

Řepná šťáva tvoří asi 92 % hmotnosti bulvy. Obsahuje hlavně cukry, organické

necukry bezdusíkaté, dusíkaté a popeloviny. Z technologického hlediska zahrnujeme

všechny látky řepné šťávy, kromě sacharózy a vody, do skupiny necukrů, i když některé

z nich patří z chemického hlediska mezi cukry např. glukóza, fruktóza a jiné cukry

(Maleř 1994). Reakce řepné šťávy se pohybuje v rozmezí pH = 5,8 – 6,7 (Rybáček

1985).

Sklizené bulvy cukrovky obsahují 0,5 – 0,8 % anorganických látek (popela).

Přibližně jde o 25 % K2O, 0,05 % Na2O, 0,07 % CaO, 0,07 % MgO, 0,01 % Fe2O5

+ Al2O3, 0,08 % P2O5, 0,01 % SiO2, 0,01 % Cl a 0,03 % SO3.

Zpracováním cukrovky v cukrovaru získáme v průměru 12,5 % bílého cukru,

5,5 % sušených řízků a 4,5 % melasy (Jůzl 2000).

2.1.5 Požadavky na půdně klimatické podmínky

Cukrovka vyžaduje půdy středně těžké, hluboké, s vysokým obsahem humusu a

s půdní reakcí neutrální až slabě alkalickou (6,3 - 7,4) (Richter 2003). Pro pěstování

cukrovky se hodí nejkvalitnější písčitohlinitá až jílovitohlinitá půda s obsahem humusu

nad 2 % a příznivým poměrem humínových kyselin ku fulvokyselinám, s vyrovnaným

vodním a vzdušným režimem, možností prokořenění půdního profilu do hloubky

minimálně 50 – 60 cm a skeletovitostí do 2 %. Nevhodná je půda zamokřená, písčitá,

skeletovitá, zhutněná, půda devastovaná a rovněž půda s obsahem reziduí pesticidů

(například sulfonylmočovin a triazinů). Na takovéto půdě se běžně projevují poruchy

výživy, které se nedají odstranit žádným hnojením (Hřivna et al. 2004).

Z bonitačních produkčních parametrů pro cukrovku vyjádřených výnosem bulev

a utříděných podle hlavních půdně klimatických jednotek (HPJ) vyplývá, že nejvyšších

15

výnosů se dosahuje v klimaregionech T3 (teplý mírně vlhký) a T2 (teplý mírně suchý),

na půdních typech hnědozem (HM), černozem (ČM), illimerizovaná půda (luvizem)

(IP) a nivní půda (fluvizem) (NP) (Jůzl 2000).

Meteorologické podmínky, zvláště pak dešťové srážky, teplota a sluneční svit,

patří k nejdůležitějším vegetačním činitelům, kteří výrazně ovlivňují růst a vývoj všech

plodin, tedy i cukrovky (Rybáček 1985). Hlavní pěstitelské oblasti mají průměrnou

teplotu vzduchu 8 až 9 °C s ročním úhrnem srážek 550 až 650 mm (za vegetace 250

až 400 mm) (Pulkrábek et Šroller 1993).

2.1.6 Agrotechnické požadavky cukrovky

2.1.6.1 Zařazení do osevního postupu

Cukrovka reaguje na různé předplodiny vcelku málo, neboť jejich vliv je

smazáván hnojením statkovými hnojivy. Běžně bez výrazných fytosanitárních opatření

by se neměla cukrovka pěstovat po sobě dříve než za 4 až 5 let. Časté pěstování

cukrovky má za následek rozšíření háďátka řepného. V osevním postupu se snažíme

omezit plodiny podporující jeho šíření, např. řepku a hořčici. Spíše pěstujeme háďátku

nepřátelské druhy například čekanku, kukuřici, vojtěšku, bob a žito (Pulkrábek et

Šroller 1993). Při sestavování osevních postupů či sledů je nutno mít na paměti,

že nikdy nejde o volné střídání plodin, že i ve velmi jednoduchých postupech platí

agronomická pravidla:

- Nejvhodnější předplodinou cukrovky jsou ozimé obilniny.

- Cukrovka je nejvhodnější předplodinou pro sladovnický ječmen.

- Zcela nevhodnou předplodinou je sama cukrovka a dále jetel, vojtěška a

kukuřice.

- Cukrovka je citlivá na herbicidy na bázi sulfonylmočoviny použité u předchozí

obilniny.

- V osevních postupech s vysokým zastoupením cukrovky jsou nevhodné odrůdy

brukvovitých meziplodin bez tolerance k nematodům (Chochola et al. 1992).

V současnosti se v ČR uplatňují prakticky dva základní systémy osevních

postupů. V podnicích s chovem skotu převládají osevní postupy s podílem cukrovky

mezi 11–25 %. V osevním postupu s jetelovinami je cukrovka řazena mezi obilniny a

hnojena chlévským hnojem. Při snaze pěstitelů řadit cukrovku pouze na nejlepší

16

pozemky (s ohledem na půdní podmínky, svažitost, zásobenost živinami) je častěji

řazena cukrovka po 3–4 letech na týž pozemek, než-li tomu odpovídá její zastoupení

v osevních postupech.

V provozech bez „živočišné výroby“ (bez chovu skotu) jsou osevní postupy úzce

specializovány. Zastoupení cukrovky zde může dosáhnout až 40 %, aniž by to mělo

za následek pokles výnosu. Jako organické hnojení jsou zaorávány: sláma obilnin, řepný

chrást a po sklizni předplodiny cukrovky se jako strnisková meziplodina (na zelené

hnojení) doporučují vybrané brukvovité druhy s antinematodním účinkem (Jůzl 2000).

2.1.6.2 Zpracování půdy

Okopaniny mají odlišné nároky na zpracování půdy než obilniny. Jsou citlivější

na urovnání a jemně drobtovitou strukturu povrchu ornice, hloubku orby i vyhnojení

pozemků organickými hnojivy. Hluboké zpracování půdy k okopaninám v osevním

postupu odstraňuje nebo zmírňuje procesy zhutňování ornice i podorničí, zvlášť zařídí-li

se hluboké kypření v podorničí (Kostelanský et al. 2004).

Příprava půdy a správné založení porostu má vytvořit podmínky pro vysokou

polní vzcházivost, optimální růst hlavního kořene a celé kořenové soustavy. Upravuje

optimální fyzikální a biologické vlastnosti ornice tak, aby se předseťová příprava na jaře

mohla provést co nejmělčeji, s minimálním počtem zásahů (šetření s půdní vláhou).

Nejlepší výsledky jsou dosahovány při klasickém systému tří oreb. Podmítka se provádí

ihned po sklizni předplodiny, organické hnojení a střední orba v srpnu až v září a

hluboká orba v říjnu (Zimolka et al. 2005). Snížit počet oreb lze při dodržení termínu

zaorávky organických hnojiv, na některých druzích půd a nezapleveleném pozemku

zařazením hlubokého kypření. Optimální sladění pracovních operací při podzimním

zpracování půdy je v odstupu asi 3 – 4 týdnů. Poslední orba má být ukončena

do poloviny října a do konce října při pěstování na lehkých a středně těžkých půdách.

Hloubka střední orby, kterou se doporučuje zaorat chlévský hnůj a část průmyslových

hnojiv je 18–20 cm. Hluboká orba má být 24 - 30 cm, maximálně do 45 cm.

Dalším prvkem v podzimním zpracování půdy je podrývání (dlátování)

do hloubky 40 – 45 cm. Ke zhutnění jsou náchylné těžké půdy a půdy s nízkým

obsahem humusu. Růst cukrovky je na zhutněných půdách omezen periodickým

přebytkem vody, nedostatkem vody a vzduchu. Přes vysokou energetickou náročnost je

proto odstranění zhutnělého podorničí na zhutnělých místech nezbytné.

17

Snížení počtu pracovních operací v jarní předseťové přípravě a zvýšení polní

vzcházivosti zajišťuje hrubé urovnání povrchu brázd na podzim při poslední orbě a nebo

po ní.

V současných tvrdých ekonomických podmínkách pěstování cukrovky, při

výrazném omezování nákladů je podzimní příprava půdy výrazně redukována.

Základem zůstává hluboká orba nejčastěji spojená se zaorávkou hnoje. Při výrazné

redukci podzimních prací je nezbytné dodržet již dříve uvedený nejzazší termín

pro poslední orbu (Pulkrábek et Šroller 1993).

Jarní příprava půdy smykováním a vláčením má za účel urovnat povrch půdy,

rozmělnit hrudy, upravit fyzikální vlastnosti, šetřit zimní vláhu, hubit plevele a vytvořit

kvalitní seťové lůžko v hloubce setí 30 - 40 mm. Nejvhodnějším strojem pro vlastní

předseťové kypření je mělce pracující kombinátor (radličkové brány a prutové válce),

popřípadě kompaktor. Odstup mezi kypřením a setím musí být co nejmenší (Zimolka et

al. 2005).

2.1.6.3 Odrůdy a osivo

Odrůdy cukrovky řadíme do tří základních typů:

- Výnosový typ (V), který se vyznačuje vysokým výnosem bulev, ale poměrně

malou cukernatostí.

- Cukernatý typ (C), který poskytuje nižší výnos bulev o vysoké cukernatosti

a celkově lepší technologické hodnotě.

- Normální typ (N), který zajišťuje průměrné výnosy bulev o střední

cukernatosti.

Při výběru vhodných odrůd je nutno vycházet ze seznamu odrůd, které jsou

zapsány ve státní odrůdové knize ČR, a při jejich rajonizaci také z přehledu odrůd, který

každoročně vydává ÚKZÚZ. Osivo je nejčastěji dodáváno obalované, inkrustované,

s klíčivostí 85 – 90 % a o čistotě 98 %. Je velikostně vytříděné (kalibrované) na průměr

4,5 – 5,5 mm. Vlhkost obalovaného osiva nemá být větší než 8 % (Zimolka et al. 2005).

2.1.6.4 Termín setí a výsevek

Založení a organizace porostu cukrovky je dána především vzdáleností výsevu a

šířce řádku, meziřádkovou vzdáleností 45 cm a vzešlostí porostu. Volba výsevní

vzdálenosti je jedním z nejnáročnějších rozhodnutí pěstitele cukrovky (Pulkrábek et

Šroller 1993). V současné době se cukrovka vysévá na konečnou vzdálenost

18

18 až 21 cm, což představuje výsevek na jeden hektar 1,31 až 1,06 výsevních jednotek

(Jůzl 2000). Jedna výsevní jednotka (VJ) obsahuje 100 000 semen (pelet).

Za produkční mezery se považují neobsazené úseky delší než 400 mm.

Mezerovitost porostu je procentický podíl mezer na celkové délce řádku. Shluky

představují příliš blízko rostoucí řepy tj. ve vzdálenosti menší než je 160 mm.

Za optimální je možno považovat porost s počtem 85 000 – 100 000 rostlin na jeden

hektar, s mezerovitostí do 5 % a shluky do 2 – 3 %. Kompletnost porostu by měla být

kolem 95 % (Zimolka et al. 2005).

Hlavním měřítkem pro začátek setí je dobrá zpracovatelnost půdy. Doba

možného osevu v našich podmínkách je od 20. března do 15. dubna. Časový výsev dává

předpoklady pro potřebnou délku vegetace, a tím pro dosažení příznivé technologické

jakosti, řepa se sklízí vyzrálejší a tedy i s vyšší cukernatostí. Na cukernatost bulev velmi

příznivě působí délka vegetace. Z toho pohledu je významnější termín setí než termín

sklizně, který příznivě zvyšuje cukernatost zpravidla jen do poloviny října. Teplota

půdy musí v době výsevu dosahovat v hloubce setí minimálně 5 °C (Jůzl 2000).

Hloubku setí je třeba volit tak, aby semeno mělo zajištěno dostatek vláhy k nabobtnání,

vyklíčení a vzejití, dostatek kyslíku ke zvýšenému dýchání a aby slabou vrstvou půdy

bylo chráněno před rychlým zaschnutím (Skládal et al. 1967). Správný výsev

zabezpečuje uložení semene na utužené a vláhou zásobené výsevní lůžko a současně

umožňuje i přístup vzduchu ke klíčícímu semeni (Zimolkla et al. 2005). Hloubka

výsevu je u cukrovky 25 – 30 mm, na lehčích půdách a za suchých podmínek

30 - 40 mm, na středně těžkých půdách 30 mm, za vlhka 25 -30 mm (Pulkrábek et

Šroller 1993). Pro setí cukrovky používáme přesné secí stroje. Nejvhodnější

pneumatické stroje pracující na principu podtlaku, neboť vysévají všechny kalibrace a

úpravy osiv (Jůzl 2000).

2.2 Výživa a hnojení cukrovky

Výživa cukrové řepy je jedním ze základních faktorů, která rozhodující mírou

ovlivňuje tvorbu a kvalitu úrody. Proto k řízení tohoto faktoru je třeba přistupovat

cílevědomě na základě poznání i ostatních faktorů podílejících se na tvorbě úrody

(půdních, klimatických a dalších) (Fecenko et Bališ 2002). Prolínají se zde krátkodobé

i dlouhodobé efekty. Krátkodobé se týkají především dusíkatého hnojení a hnojení

mikroelementy. Dlouhodobé se týkají hlavně půdní reakce, půdní organické hmoty a

zásoby fosforu, draslíku a manganu v půdě (Pulkrábek et al. 1993, Urban et al. 2003).

19

Výživou a hnojením můžeme působit na hmotnost bulev, obsah cukru a poměr mezi

hmotností bulev a chrástu (Richter 2003).

Základem hnojení cukrovky jsou stále klasická stájová hnojiva. K cukrovce lze

použít i jiných organických hnojiv, zejména kejdu, zelené hnojení, slámu, nejlépe

v kombinacích - např. sláma + močůvka (kejda) + zelené hnojení.

Významným opatřením je vápnění, kterým zajišťujeme cukrovce příznivou

hodnotu půdní reakce, ale i vápník pro rostliny (Vaněk et al. 2002).

2.2.1 Nároky cukrovky na živiny

Rostliny cukrovky rostou zpočátku pomalu. Podle podmínek potřebuje cukrovka

asi 14 dní na vzcházení, během dalších 3 týdnů se vytvoří první pár pravých listů a

asi za měsíc (konec června až začátek července) listy zakrývají celý povrch půdy

(řádky). Růst vrcholí v polovině srpna. Tvorba kořenů je zpožděna a hlavní nárůst

hmotnosti bulev nastává ve druhé polovině vegetace, kdy je růst listů nežádoucí.

V první polovině vegetace je proto zapotřebí veškerá agrotechnická opatření včetně

hnojení směřovat k tomu, aby byla podpořena tvorba listů a ve druhé polovině vegetace

růst bulev a tvorba cukru.

Příjem živin cukrovkou je na počátku vegetace pozvolný, v období nárůstu

nadzemní biomasy a kořenů je velmi intenzivní a ve druhé polovině vegetace je

již nepatrný. Převážnou část živin příjme cukrovka od počátku června asi do poloviny

srpna. Nejvíce je přijímáno draslíku a dusíku. Cukrovka přijímá i velké množství

sodíku, zvláště v první polovině vegetace (Vaněk et al. 2002).

Dávky živin k cukrovce jsou určovány v systému založeném na analýzách půdy

(metodou EUF, AZP), na aktuálním stanovení jarní zásoby dusíku v půdě a

na rozborech rostlin. U cukrovky je propagována zejména metoda elektroultrafiltrace

(EUF), kterou se určí potřeba základního hnojení P, K, Ca a Mg, podzimní hnojení N a

první prognóza potřeby jarního hnojení N. Na pozemcích, kde nejsou k dispozici

výsledky rozborů EUF, lze stanovit optimální dávky jednotlivých živin na základě

jejich obsahu zjištěného při agrotechnickém zkoušení půd (AZP) (Zimolka et al. 2005).

Odběr živin cukrovkou záleží na agroekologických podmínkách, pěstovaném

kultivaru a výnosu. V průměru odčerpá cukrovka na 1 tunu bulev s odpovídajícím

výnosem chrástu 4,4 kg N, 0,7 kg P, 5,6 kg K, 2,0 kg Ca, 0,8 kg Mg a 0,9 kg Na

(Hřivna et al. 2004).

20

Je zřejmé, že větší část živin je obsažena v chrástu, takže v případě zaorávky

chrástu zůstává větší část živin na pozemku a skutečný export živin z pozemku je

výrazně nižší než celkový odběr (Vaňek et al. 2002).

Pro cukrovku je velmi důležitý dostatek lehce přijatelných živin, zvláště fosforu,

již na počátku vegetace. Z přijatelných živin jsou dusík i fosfor ukládány stejným dílem

do bulev i chrástu, zatímco draslík zůstává v převážné míře v chrástu. Ve výživě

cukrovky se velmi příznivě uplatňují i další prvky (Na, Cl) a z mikroelementů bór a

mangan (Hřivna et al. 2004).

Při vysokém výnosu biomasy odebírá cukrovka i velké množství živin z půdy.

Jakýkoliv luxusní příjem živin (tj. příjem vyšší než nezbytně nutný) však je škodlivý,

zhoršuje ekonomiku a zejména zatěžuje zpracování na cukr. Hnojení je tedy otázkou

optimalizace, nalezení nejlepší kombinace mezi příznivými a nežádoucími účinky

hnojiv (Chochola et al. 1992).

Velkou většinu živin přijímá cukrovka z půdní zásoby. Prvním předpokladem je

proto půdní prostředí s vyrovnaným vodním a vzdušným režimem, v němž může

prokořenit profil alespoň do hloubky 60 cm. Výživa cukrovky je tak předurčována

základní agrotechnikou, kvalitou zpracování půdy, osevním postupem a organickým

hnojením. Teprve za těchto předpokladů dochází k efektivnímu využití zásoby živin

i přímého hnojení. Na utužených, zamokřených, či jinak devastovaných půdách jsou

běžné poruchy výživy, které se však žádným hnojením neodstraní (Chochola et al.

1992).

2.2.1.1 Dusík

Dusík s uhlíkem představuje jeden z nejvýznamnějších prvků v koloběhu živin

v přírodě. Mají rozhodující postavení ve všech živých soustavách a značný vliv

na životní prostředí (Vaněk et al. 2002). Dusík je nezbytnou součástí bílkovin,

aminokyselin, nukleových kyselin, řady hormonů, chlorofylu a dalších organických

sloučenin. Je tedy u cukrové řepy, stejně jako u ostatních rostlin jednou

z nejvýznamnějších živin potřebných pro tvorbu sacharózy a pro mnohé další reakce

zahrnující rovněž využití sacharózy jako zdroje energie pro růst rostliny (Jozefyová et

Urban 2004).

V rostlinách se jeho obsah pohybuje ve značném rozmezí v závislosti na druhu

orgánu a stáří rostliny. V počátečních fázích vývoje je jeho obsah vysoký a s tvorbou

biomasy postupně klesá (Richter 2004).

21

Optimální dávky dusíku mají rozdílnou hodnotu pro jednotlivá produkční a

kvalitativní kritéria. S množstvím dusíku se zvyšuje výnos celkové sušiny. Zatímco

výnos chrástu se zvyšuje téměř konstantně i při nadměrných dávkách dusíku, výnos

bulev stoupá pouze po určitou optimální hladinu. Cukernatost je obvykle nejvyšší

u nehnojených rostlin, nebo při velmi malých dávkách dusíkatých hnojiv. Výnosy cukru

a rafinády se proto s dávkou dusíku nejprve zvyšují, ale při vyšších dávkách oba

ukazatele klesají. Nezanedbatelný je také fakt, že vyšší dávky dusíku zvyšují náklady

na produkci, a tím zhoršují ekonomiku pěstování (Jozefyová et Urban 2004).

Cukrovka přijímá dusík většinou v nitrátové formě, která příznivě ovlivňuje

nárůst biomasy celé rostliny. Nitráty jsou velmi rychle transportovány do listů, kde je

lokalizována větší část nitrátreduktázové aktivity (Zimolka et al. 2005). Amoniak

vznikající po redukci nitrátů, je včleňován do organických vazeb aminačními a

transaminačními reakcemi, v nichž jako akceptory vystupují oxokyseliny.

Metabolismus dusíku svou spotřebou asimilátů a biochemicky využitelné energie

v cukrovce je v určité konkurenci k metabolismu sacharidů. V podmínkách nadměrného

příjmu dusíku ztrácí rostlina zvýšené množství energie.

Centrem dusíkatého metabolismu i místem převážného využití vznikajících

bílkovin jsou listy, které vlivem přívodu dusíku rychle rostou. Potřeba dusíku je proto

dána nezbytně nutným rozsahem listového aparátu pro využití slunečního záření

bez výrazného vzájemného zastiňování. Každé další množství znamená pro rostlinu

ztrátu energie a ztráty asimilátů, které by jinak bylo možno uložit jako sacharózu

(Rybáček et al. 1985).

Nejvyšší potřeba dusíku je v prvé polovině vegetace, později je vyšší příjem

dusíku nežádoucí – snižuje intenzitu fotosyntézy, hlavně starších listů, podporuje tvorbu

nových listů, čímž stoupá spotřeba cukru na jejich růst.

Výnos bílého cukru je v dobré korelaci s odběrem dusíku asi do 180 kg a

od 220 kg dusíku z hektaru se výnos bílého cukru již nezvyšuje. Je tedy zřejmé, že

množství dusíku v průmyslových hnojivech by mělo spolu s dusíkem, který poskytuje

půda a organická hnojiva, činit v období květen – srpen okolo 200 až 220 kg dusíku na

hektar (Vaněk et al. 2002).

Nedostatek dusíku od počátku vegetace má za následek omezení tvorby

stavebních a funkčních bílkovin, což se projevuje omezením růstu rostlin a tvorby všech

podstatných orgánů rostlin. Omezená tvorba listů a také chlorofylu vede ke snížení

fotosyntézy, a tím k nižší tvorbě produkce biomasy, což má za následek omezení tvorby

22

kořenů a jejich energetické zásobování (Vaněk et al. 2002). U cukrovky je provázen

určitým zesvětlením listů, přičemž mladší listy jsou zelenější (rozdíl ovšem není

tak patrný jako při nedostatku hořčíku). Listy jsou malé, s tenkými řapíky, vnější listy

rychle stárnou.

Nadbytek dusíku charakterizuje temně zelená barva listů a velké zvlnění čepelí.

Nadměrná tvorba chrástu vede ke zvyšování podílu řapíků, které jsou dlouhé a

mohutné, protože v nižších patrech se listy vzájemně zastiňují (Rybáček et al. 1985).

2.2.1.2 Fosfor

Zásoba fosforu v půdě je vytvářena především jeho málo rozpustnými

sloučeninami s vápníkem, hliníkem a železem. Zatímco fosforečnany hlinité a železité

mají větší význam při kyselé půdní reakci, při neutrální nebo zásadité reakci jsou

rozpustnější fosforečnany vápenaté (Rybáček et al. 1985).

V půdě jsou tři základní formy fosforu. Přístupný fosfor, mobilní fosfor a labilní

fosfor. Mezi množstvím fosforu a jeho formami existuje rovnováha (Macháček et al.

2001).

Fosfor je přijímán rostlinami ve formě iontů kyseliny trihydrogenfosforečné,

převážně ve formě H2PO4- a HPO4

2-. Protože v půdním roztoku je fosforu velmi málo, je

důležité, aby po odčerpání fosforu z roztoku se tento dostatečně rychle doplňoval

z pevné fáze. Vytvoření bohaté kořenové soustavy je důležitým předpokladem pro

příjem fosforu. Proto také kritické období příjmu fosforu je počátek vegetace, kdy se

vyčerpají zásoby fosforu ze semen, rostlina postupně přechází na autotrofní výživu a

nemá ještě dostatečný kořenový systém, který by zvláště na stanovištích s nižším

obsahem fosforu zajistil dostatek fosforu pro rostlinu (Vaněk et al. 2002).

Fosfor je přijímán rostlinami rovnoměrně až do srpna a jeho příjem není

zanedbatelný ani v září, neboť v tomto období má být uhrazena vzrůstající potřeba

energie na tvorbu a transport sacharózy do bulev (Zimolka et al. 2005).

V organismu se uplatňuje především tzv. fosforečná skupina. Její přenos –

biochemická fosforylace – je základem přenosu energie v rostlině (Jůzl 2000). Při tomto

přenosu se totiž na jedné straně uvolňuje a na druhé spotřebovává (ukládá) značné

množství energie. Tyto pochody jsou u cukrovky velmi významné (Rybáček et al.

1985). Fosforečná kyselina v živých systémech snadno reaguje s organickými látkami

(s jejich OH skupinami) za vzniku organofosfátů. Jsou to hlavně estery cukrů, glycerolu

aj. Velmi významné jsou nukleotidy – fosforečné estery heteroglykosidů, jejichž

23

cukernou složku tvoří ribóza a necukernou složku purinová nebo pyrimidová báze.

Nukleotidy jsou velmi rozšířené složky organismů a plní v nich řadu funkcí:

- jsou stavebními jednotkami nukleových kyselin,

- aktivují meziprodukty v řadě biosyntéz,

- nukleosidpolyfosfáty jsou přenašeči energie v biologických systémech

(ATP, ADP),

- adenosinové nukleotidy jsou součástí důležitých kofaktorů enzymů

(Vaněk et al. 2002).

Působení fosforu na jakost cukrovky není možno vyjádřit tak jednoduše jako

u dusíku. Fosfor ovlivňuje metabolismus cukrovky velmi univerzálně. Energetická

stránka je však rozhodující jak při tvorbě cukrů a jejich ukládání, tak i při tvorbě

dusíkatých látek. Fosfor umožňuje jak zabudování asimilátů do dusíkatých látek,

tak i žádanou syntézu a transport cukrů. Není tedy možno chápat fosfor jako určitou

protiváhu k negativnímu působení dusíku na jakost. Naopak, za přiměřeného hnojení

dusíkem působí dostatečná výživa fosforem příznivě na rychlý růst chrástu a ve druhé

fázi na výnos cukru (Rybáček et al. 1985).

Při nedostatku fosforu se zpomalují metabolické procesy, dýchání a růst listů

(Kováčová 2003). Typická je pro rostliny temně zelená barva listů. Na starších listech

se často objevuje načervenalé zbarvení. Řapíky jsou vztyčené. Může se objevit

i červenohnědá nekrosa bez předchozího zežloutnutí, na čepelích listů bývá patrná

hnědá síťovitá kresba. Na kořenech rostlin se často projevuje vousatost (Zimolka et al.

2005).

Nedostatek fosforu se zvlášť projevuje při nízkých teplotách, kdy se jeho příjem

značně omezuje (Kováčová 2003).

2.2.1.3 Draslík a sodík

Celkový obsah draslíku v půdě dosahuje hodnot až kolem 3 % a je silně závislý

na mateční hornině. Obecně půdy písčité a rašelinovité obsahují méně draslíku než půdy

jílovité (Richter 1996).

Draslík je v půdě sorbován elektrostatickými silami na povrchu záporně

nabitých půdních koloidů, v mezivrstevních prostorech jílových minerálů a chemicky

i v krystalové mřížce jílových minerálů. Tyto vazby mají ve vyjmenovaném pořadí

stoupající sílu. Do půdního roztoku přecházejí kationy ze sorpčních povrchů v závislosti

jednak na jejich koncentraci na těchto površích, jednak na jejich aktivitě v roztoku.

24

Tento faktor může být příčinou poruch ve výživě, pokud dojde k velkému posunutí

rovnováhy ve prospěch jednoho kationu (Rybáček et al. 1985).

Draslík je živinou, na kterou je cukrovka nejvíce náročná. Rostlinami cukrovky

je přijímán v průběhu celé vegetace. Kumuluje se ve větší míře v listech, i když i kořeny

ho obsahují značné množství (Hřivna et al. 2003). Dostatečný příjem draslíku je

zároveň nutným předpokladem pro potřebný odběr a aktivní působnost dusíku

(Grzebisz et al. 2005). Draslík je přijímán rostlinami jako kationt K+. Jeho příjem

se uskutečňuje jak aktivně (převládá při nižších koncentracích draslíku v půdním

roztoku), tak i pasivně. Při vysokých koncentracích draslíku v půdním roztoku může

docházet ke zvýšenému příjmu draslíku, což je nazýváno luxusní konzum a vede

k omezení příjmu jiných kationů (Na, Ca, Mg) (Vaněk et al. 2002).

Draslík ovlivňuje příznivě cukernatost sklizených bulev. Je však zároveň

i podstatnou součástí rozpustného popela cukrovky, a tím působí negativně

při cukrovarnickém zpracování (Zimolka et al. 2005).

Draslík se podílí zejména na vodním provozu rostliny a vystupuje jako aktivátor

enzymů glycidového metabolismu (Rybáček et al. 1985). Jeho pohyblivost v rostlině

umožňuje transport i ostatních látek především do kořenů. S ohledem na skutečnost,

že se vyskytuje v iontové formě, výrazným způsobem ovlivňuje osmotický tlak, a tím

i turgor buněk, které nutně souvisejí s hospodařením s vodou. Podporuje jednak příjem

vody kořeny a dále její průchod z parenchymatických buněk do xylému (dřevní cévní

svazky). Současně se snižuje transpirace (přítomnost draslíku ve svěracích buňkách

průduchů ovlivňuje otevírání a zavírání průduchů), a proto rostlina využívá vodu lépe

na produkci látek. Při dobrém zásobení rostlin draslíkem se snižuje transpirační

koeficient (množství vody potřebné na produkci sušiny).

Draslík také výrazně ovlivňuje fotosyntézu – transport elektronů v thylakoidních

membránách chloroplastů. Při dostatečném zásobení rostlin draslíkem je tedy příznivě

ovlivněna fotoredukce a fosforylace, a tím i vyšší poutání energie do ATP – je vyšší

fotosyntéza – vytvoří se více energeticky bohatých látek (primárně glukózy). Je také

příznivější poměr mezi asimilací a disimilací ve prospěch asimilace – je vyšší tzv. čistá

asimilace (Vaněk et al. 2002).

Při nedostatku draslíku se objevuje nejprve zvýšené zavadání cukrovky

při vysokých poledních teplotách. Nedostatek draslíku v půdě může prodlužovat růst

chrástu, což se projevuje v nižším výnosu bulev (Grzebisz et al. 2005). Vyšší nedostatek

se projevuje morfologickými příznaky: listy se podvinují (kroutí se rubem dovnitř),

25

modrozeleně se zbarvují kolem cévních svazků, barva čepelí se podstatně mění

na olivově zelenou až bronzovou, objevují se nekrotické temně žluté skvrny ve tvaru

trojúhelníků se základnou k okraji listů, vzniklé nekrotické pletivo je pevné a elastické,

nekroutí se, ani se nerozpadá (Rybáček et al. 1985).

Rostliny s nadbytkem draslíku jsou sytě zelené, bujně rostou a pozvolněji

jim zasychají a odumírají starší listy. Většinou dojde k lokálnímu poškození až úplnému

spálení rostlin (Vaněk et al. 2002). Nadbytek draslíku vede k jeho luxusnímu příjmu

rostlinou a může se projevit vedlejšími antagonistickými nebo synergickými účinky.

Nadbytek K+ iontů v živném prostředí brzdí příjem Mg2+, Ca2+, Zn2+, Mn2+, Na+ aj.

V důsledku toho se na rostlině mohou projevit příznaky jejich nedostatku. Naopak při

nedostatku K+ se zvyšuje příjem Cl-, NO3– (Richter 2004).

S o d í k je v účinku na fyziologii rostliny cukrovky podobný draslíku, a proto

jsou oba v jejím metabolismu do určité míry zastupitelné, především ve svém působení

na vodní provoz rostliny. Zvyšují odolnost proti suchu. Při dobrém zásobení rostlin

těmito prvky se snižuje zavadání listů cukrovky během poledních veder (Rybáček et al.

1985).

2.2.1.4 Vápník

Vápník v půdě se nachází jako dvojmocný kationt půdního roztoku anebo

výměnný iont sorpčního komplexu. Mimo to v půdě jsou početné primární a sekundární

minerály obsahující vápník, který se buď sorbuje půdou anebo se vysráží jako

sekundární minerál. Celkový obsah vápníku v půdě se pohybuje ve velkém rozpětí,

v závislosti na půdním typu od 0,15 do 6 a více procent. Málo rozpustné jsou sírany a

uhličitany, velmi dobře rozpustné jsou dusičnany a chloridy (Fecenko et Ložek 2000).

Vápník je přijímán rostlinou jako kationt Ca2+ z půdního roztoku. Vlastní příjem

se uskutečňuje hlavně pasivně kořenovými špičkami. Aktivní příjem vápníku a jeho

průchod membránami je omezený. Také jeho pohyblivost a transport v rostlině jsou

značně omezené, uskutečňují se téměř výhradně transpiračním proudem. Ve starších

buňkách a pletivech se hromadí ve vakuole ve formě oxalátu či jiných těžko

rozpustných solích. Reutilizace těchto sloučenin nebyla zjištěna, z čehož vyplývá

nutnost pravidelného zásobování mladých pletiv nově přijímaným vápníkem z půdy

či živného roztoku. Příjem Ca2+ může být významně ovlivněn přítomností jiných iontů.

Kationty H+, NH4+, Mg2+, Mn2+, ale hlavně K+, pokud se nacházejí v nadměrném

množství v půdním roztoku, významně omezují příjem Ca2+. Přitom sám Ca2+ působí

26

pozitivně na příjem většiny iontů. Z tohoto hlediska je považována přítomnost

dostatečného množství Ca2+ v živném prostředí za nutnou podmínku harmonické výživy

rostlin (Vaněk et al. 2002).

Cukrovka je plodina, které vyhovuje neutrální půdní reakce. Na kyselých půdách

se nedoporučuje vůbec pěstovat. Cukrovka velmi dobře reaguje na vápnění, kterým

zajišťujeme optimální hodnotu pH půdy (kolem 7,0), ale i nezbytný vápník pro potřebu

rostlin. Není-li půdní reakce v pořádku, snižuje se výrazným způsobem přírůstek sušiny

kořene i listů. Cukrovka v průměru odčerpá na 1 ha až 72 kg vápníku chrástem a 16 kg

vápníku bulvami. Nejvíce vápníku se v listech a řapících kumuluje v průběhu měsíce

srpna, v bulvách naopak před sklizní. Přitom koncentrace vápníku v listech se podle

pokusů v Broom´s Barn pohybuje v rozmezí 0,7 - 1,6 % a v kořenech 0,16 - 0,35 %

(Hřivna et al. 2003).

Nedostatek vápníku v prostředí se projevuje hlavně nepřímo – ovlivněním

půdních vlastností. Je–li nižší zastoupení vápníku v sorpčním komplexu (mělo by tvořit

60 – 80 % celkové sorpční kapacity), sníží se hodnota výměnné půdní reakce a poklesne

obsah vápníku v půdním roztoku, čímž se všeobecně zhorší podmínky pro růst rostlin.

Nadbytek vápníku v půdě většinou nevadí. Je žádoucí, aby v půdním roztoku

byl dostatek vápníku pro zajištění harmonické výživy rostlin. Nadbytek vápníku

v prostředí působí negativně na rostliny jen v souvislosti s vysokou hodnotou výměnné

půdní reakce – na stanovištích s vysokým podílem uhličitanů či zasolených půdách a po

radikálním vápnění, kdy dochází k omezení rozpustnosti řady sloučenin, hlavně těžkých

kovů – nejvíce Fe a Mn ale i B aj. Sníženou rozpustností je často vyvolán její

nedostatek (Vaněk et al. 2002).

2.2.1.5 Hořčík

Hořčík je centrálním atomem molekuly chlorofylu a působí i v aktivaci enzymů

podílejících se na metabolismu cukrů (Rybáček et al. 1985). V procesu fotosyntézy

umožňuje hořčík za působení světla oxidaci chlorofylu, bez níž by fotosyntéza zelených

rostlin nebyla možná. Kromě 10 - 30 % podílu chlorofylu je hořčík vázán v protoplazmě

a ve formě anorganických solí je přítomen v buněčné šťávě (Baier et al. 1996). Hořčík

dále působí na syntézu bílkovin. Ovlivňuje enzymatické oddělení polypeptidických

řetězců od ribozomů, a tím syntézu bílkovin. Při nedostatku hořčíku je proto v pletivech

rostlin zvýšený obsah aminokyselin a peptidů (Vaněk et al. 2002).

27

Hořčík přijímají rostliny jako kationt Mg2+ převážně pasivně, tj. na základě

elektrochemického gradientu. Příjem je značně ovlivňován koncentrací jednotlivých

iontů v půdním roztoku. Výrazně antagonisticky působí K+. Také amonný iont omezuje

příjem hořčíku a naopak nitrátový aniont podporuje příjem všech kationů, včetně

hořčíku (Vaněk et al. 2002).

Cukrovka je velmi náročnou na hořčík. Spotřeba hořčíku pro růst a vývoj rostlin

je dokonce vyšší než u fosforu. Hořčík je čerpán a translokován do všech částí rostlin.

V počátku vegetace se nejvíce kumuluje v listech a později tj. v druhé polovině

vegetace v bulvách cukrovky (Hřivna et al. 2003).

Příjem hořčíku rostlinami je rovnoměrný během vegetace a vrcholí těsně

před zralostí a sklizní. V dynamice jeho příjmu nejsou tedy výrazná období jeho příjmu,

ani pokles ke konci vegetace, jako například u draslíku či dusíku (Vaněk et al. 2002).

Příčiny nedostatku hořčíku v rostlinách jsou především: nízký obsah přijatelného

hořčíku v půdě, obvykle na lehkých půdách, vysoký obsah přijatelného draslíku v půdě

a nízká hodnota výměnné půdní reakce (pH < 4,5). Příjem hořčíku je inhibován

vysokým obsahem hliníku, manganu a vodíku v půdním roztoku (Vaněk et al. 1995).

Nedostatek hořčíku se projevuje především v latentní formě. Rostlina při omezeném

příjmu hořčíku nejprve mobilizuje rezervy, především z organických látek, a teprve při

výraznějším a dlouhotrvajícím nedostatku hořčíku se projevují zjevné příznaky jeho

nedostatku (Vaněk et al. 2002).

Nedostatek hořčíku působí nedostatečnou tvorbu chlorofylu. Pokud se tento

nedostatek vyskytne v ranných vývojových fázích, může se stát, že jej v průběhu

vegetace již nelze vyrovnat (Flohrová 1996).

Prvními příznaky nedostatku hořčíku jsou ohraničené žluté skvrny s průměrem

1-2 cm v okrajích středně starých listů. Žluté skvrny se šíří mezi žilnatinou a v několika

týdnech listy nekrotizují (Kristek et al. 2003). Okolí cévních svazků zůstává zelené.

Typické je ostré rozhraní mezi zelenými a žlutými ploškami. Ve žlutých ploškách jsou

listy tlustší. Listy vypadají jako rozervané (Rybáček et al. 1985).

2.2.1.6 Síra

V minulosti byly dávky síry do agrosystému více než dostačující, a proto hlavní

pozornost se soustřeďovala na sledování škodlivých vlivů „kyselých dešťů“ včetně

vysokých koncentrací oxidu siřičitého na různé plodiny. Od 80. let dochází v zemích

západní Evropy k poklesu dávek této živiny z atmosférických depozic i z průmyslových

28

hnojiv a při vysoké intenzitě hnojení dusíkem začal její nedostatek negativně působit

na množství i kvalitu rostlinné produkce (Zelený et Zelená 1996). Proto jedním

z problémů, které praxe musí začít řešit je i nedostatek síry ve výživě rostlin. Znalost

problematiky síry jako živiny je základním předpokladem úspěšného pěstování většiny

tržních plodin (Pilař 2003).

Graf 1 Vývoj celkových emisí SO2 ze stacionárních zdrojů (REZZO 1-3) po roce 1985

0

500

1000

1500

2000

2500

1985 1988 1991 1994 1997 1999 2001 2002

Mt S

O2.

rok

-1

0

20

40

60

80

100

120

140

160

kg S

na

ha.r

ok-1

Síra ve formě sloučenin je významným makroprvkem pro rostlinný a živočišný

organismus. Je součástí aminokyselin cysteinu a methioninu a následně mnoha bílkovin,

početných silic, enzymů, prostetických skupin, několika koenzymů a vitamínů

(Hubáček et al. 1988, Zelený et Zelená 1996).

Síra v půdě: Celkový obsah síry v půdách kolísá ve značném rozmezí, většinou

od 100 do 500 ppm. Písčité půdy mohou však obsahovat i méně než 100 ppm síry,

zatímco organické půdy i nad 0,5 %. Dostupnost síry pro rostliny ovlivňují procesy

imobilizace, mobilizace (mineralizace) a vymývaní. V půdách se vyskytuje

v anorganické a organické formě. Poměr mezi obsahem organické a anorganické síry

značně kolísá a závisí hlavně na půdním druhu a hloubce odběru vzorku.

Z anorganických sloučeni síry se v půdách nacházejí sulfáty, sulfidy,

polysuslfidy, sulfity, thiosulfity a elementární síra. V dobře provzdušněných půdách

se většina anorganické síry vyskytuje v síranové formě a obsah redukovaných sloučenin

síry nepřevyšuje 1 %. V aridních oblastech mohou půdy obsahovat velká množství solí

jako CaSO4, MgSO4, Na2SO4 (Freney 1961, Tabatabai 1982, Blair et al. 1993).

29

V organických sloučeninách může být síra vázána na uhlík přímo nebo

přes kyslík, dusík a nebo další síru. Vazby C-O-S, C-N-S a C-S-S jsou nejlabilnějšími

frakcemi půdní organické hmoty a slouží jako zásobárna síry pro rostliny. Při sušení a

vyšší teplotě se z těchto vazeb síra uvolňuje a je oxidována na sírany (Barrow 1961).

Za nejdůležitější zdroje síry, vznikající při mikrobiálním rozkladu organické

hmoty, považuje FRENEY (1967) čerstvé rostlinné nebo živočišné zbytky, půdní

biomasu včetně mikroorganismů a humus. Mikrobiální biomasa hraje důležitou roli

v transformacích všech forem síry, zatímco mikrobiální aktivita usměrňuje tok síry mezi

minerální formou (sírany), labilní organickou sírou a trvalou organickou sírou (Sylvia et

al. 1999).

Rostliny nejsou schopny využívat síru vázanou v organických sloučeninách,

proto musí být v půdě přeměněna na formu síranovou, lehce dostupnou pro rostliny.

Mineralizace může probíhat různými způsoby a je ovlivněna složením substrátu,

výměnnou půdní reakcí, teplotou a vlhkostí. Nejběžnější jsou enzymatická hydrolýza a

mikrobiální mineralizace. Enzymatická hydrolýza probíhá při rozkladu sirných esterů a

podílí se na nich celá řada sulfataz. Mikrobiální mineralizace je nejčastější u vazeb síry

v redukované podobě aminokyselin. Mineralizace sirných esterů probíhá podle

následujícího schématu (Tlustoš et al. 2001).

R – C – O SO3 → R – C – OH – H+ + SO4

Schéma mineralizace redukovaných organických sloučenin síry:

H2O

1. HS-CH2-CH-COOH HO-CH2-CH-COOH + H2S

| |

NH2 NH2

2. H2S H2 + S

3. S + O2 + H2O H2SO3 + ½ O2 H2SO4

Imobilizace síranu do organických forem je řízena mikrobiální aktivitou a

ovlivňuje ji druh substrátu. Jestliže přidáme do půdy organické uhlíkaté látky,

tak značně zvýšíme inkorporaci síranů do organických sloučenin (Zelený et Zelená

1996).

30

Imobilizace síry pozitivně koreluje s poměrem C : S v substrátu. Zaorávka slámy

obilnin, které mají široký poměr C : S, může během krátké doby zvýšit imobilizaci síry

a snížit její dostupnost rostlinám (Wu et al. 1993).

Vymývání síranů je hlavní příčinou zrát síry z ornice. Ke značným ztrátám síry

může docházet i vymýváním různých ve vodě rozpustných organických sloučenin síry.

Na intenzitu vymývání působí řada faktorů, jako jsou půdy a její vododržnost,

klimatické a povětrnostní podmínky, intenzita pěstování plodin a celý systém

hospodaření na půdě. Nedostatek síry u rostlin se vyskytuje hlavně na lehkých písčitých

půdách v oblastech s dostatkem srážek, kde mobilní síranové ionty jsou rychle

vymývány. KIRCHMAN et al. (1996) uvádějí ve Švédsku na orných půdách

nehnojených sírou ztráty síry vyplavením 24 - 33 kg/ha, zatímco po každoroční aplikaci

síry 91 kg/ha v síranu amonném může vyplavení síry dosáhnout až 113 kg/ha.

Na základě 35 let trvajícího polního pokusu zjistily, že v půdě nehnojené sírou klesá její

obsah ročně o 2 – 6 kg/ha.

Síra v rostlině: Rostliny přijímají síru kořeny ve formě aniontu SO42-. Její

asimilace je podobná asimilaci nitrátů. Příjem sulfátů je výrazně ovlivněn přítomností

aniontů v půdním roztoku. Zatímco nitráty působí stimulačně na její příjem, anionty

chloridové, fosfátové a selenátové působí inhibičně (Richter 2004). Sírany jsou hlavním

zdrojem síry pro rostlinu (Vaněk et al. 2002). Množství přijímaných síranů závisí na

jejich koncentraci v prostředí a je jen poměrně málo ovlivňováno ostatními ionty

v půdním roztoku i půdními vlastnostmi. Jen velice malé množství této živiny mohou

přijímat ve formě nízkomolekulárních organických látek, např. cysteinu a methionu.

Ke krytí potřeby síry mohou rostliny využívat i atmosférický oxid siřičitý. Při nízkých

koncentracích mohou tímto plynem nahrazovat síranové ionty (Zelený et Zelená 1996,

Vaněk et al. 2002). V pokusech, které probíhaly v klimaboxech, kde jediným zdrojem

síry byl oxid siřičitý, byla prokázána výrazná redukce výnosu v prostředí bez SO2. Oxid

siřičitý je absorbován stomaty a dále je distribuován dovnitř rostliny, kde může reagovat

a tvořit různé proteiny se sírou, aminokyseliny obsahující síru a sulfáty (Richter 2004).

Při malé koncentraci SO2 v ovzduší a nedostatku SO42- v půdě, je využití vyšší a působí

příznivě, ale od koncentrací 1,0 – 1,5 mg SO2 v 1 m3 působí již poškození rostlin.

Vzhledem k tomu, že k poškození rostlin přispívají i další složky emisí, které

se do ovzduší dostávají s SO2, může k poškození dojít i při podstatně nižší koncentraci

(Vaněk et al. 2002).

31

Odběr síry plodinami závisí na jejich schopnosti přijímat tuto živinu a

na produkci biomasy, proto se při vyšších výnosech a vyšší intenzitě pěstování odčerpá

z půd větší množství této živiny (Hlušek et al. 2001). Porost cukrovky resorbuje úrodou

50 t/ha bulev a 40 t/ha skrojků s půdy 45 kg/ha síry, z toho 15 kg bulvami a 30 kg

skrojky (Fecenko et al. 2001).

Síra má nezastupitelnou roli jak v primárním, tak i sekundárním metabolismu

rostlin. V rostlinných tkáních se vyskytuje převážně v organických vazbách. Kolem

90 % redukované síry je součástí dvou esenciálních sirných aminokyselin cysteinu a

methioninu, které jsou prekurzory mnoha sloučenin obsahujících síru (Zelený et Zelená

1996). Síra je v rostlinách poměrně dobře pohyblivá, je transportována hlavně

do mladých listů a meristémů. V rostlinách se hromadí ve formě síranu, který slouží

jako zásobní látka (Vaněk et al. 2002). Přijaté sírany musí být před utilizací redukovány

a teprve potom mohou být zabudovány do organických látek. U vyšších rostlin je

prvním stupněm při inkorporaci síry reakce H2SO4 s ATP (Richter 2004). Při této reakci

za účasti enzymu ATP-sulfátadenyltrasferazy reaguje sulfát s ATP za vzniku

adenosinfosfosulfátu (APS) a odštěpení pyrofosfátu. Vzniklý adenosinfosfosulfát je

výchozí látkou pro zabudování síry do organických sloučenin v rostlině (Vaněk et al.

2002). Reakce síranu tedy vyžaduje energii ve formě ATP. Redukční proces závisí opět

na fotosyntéze a energetickém metabolismu rostliny. Místem redukce jsou

pravděpodobně mitochondrie (Richter 2004). V současné době jsou známy dvě cesty

inkorporace síry do organických sloučenin – I. redukce síranu,

II. syntéza síranových esterů.

ad) I – Z adenosinfosfosulfátu se sulfátová skupina přenese na nosič (glutathion)

a váže se na SH-skupinu nosiče tak, že je vodík nahrazen sulfurylovou skupinou SO3H.

Za účasti feredoxinu je tato skupina dále redukována na SH-skupinu, která reaguje

s acetylserinem za vzniku cysteinu. Vznikající cystein je v rostlině první organickou

stabilní sloučeninou (Vaněk et al. 2002). Na obsahu cysteinu a cystinu závisí tvorba

některých biologicky aktivních látek. Síra ovlivňuje endogenní hladinu methioninu,

prekurzoru biosyntézy etylenu, který hraje významnou roli v regulaci růstových a

vývojových procesů rostlin (Zelený et Zelená 1996).

Bílkoviny obsahující methionin a cystein jsou nezastupitelnou součástí bílkovin,

jejichž vazby mají významnou úlohu ve struktuře bílkovin, kde vytvářejí často vnitro

nebo meziřetězcové disulfidové můstky (Vaněk et al. 2002).

32

ad) II. – Adenosinfosfosulfát je nejprve aktivován ATP. Uvolněná H3PO4

se váže na OH cukerné složky adeninu a vzniká fosfoadenosinfosfosulfát (PAPS). Tento

tzv. „aktivovaný síran“ se váže na organické sloučeniny hlavně lipidy, polysacharidy,

případně slouží k tvorbě glukosinolátů (Vaněk et al. 2002).

Při nedostatku síry se snižuje obsah aminokyselin obsahujících síru a zastavuje

se proteinová syntéza (Richter et al. 2004). Je snížena aktivita enzymů – výrazně např.

nitrátreduktásy (Vaněk et al. 2002), snižuje se syntéza dusíku do vysoko molekulárních

dusíkatých sloučenin, zpomaluje syntézu chlorofylu, a tím brzdí celkový růst rostlin

(Fecenko et Bališ 2002).

Typickým vizuálním projevem nedostatku síry na rostlinách je žloutnutí listů

které začíná od nejmladších listů a při trvalejším nedostatku síry přechází i na spodní

listy (Vaněk et al. 2002). Listové čepele jsou slabší, plocha listů je menší a habitus

rostliny je strnulý. Chloróza začíná vždy od okrajů listové čepele, přičemž tkáně okolo

žilnatiny zůstávají zelené, a to dokonce i při hlubokém nedostatku síry. Rozšiřování

chlorózy od okrajů listů je hlavním rozdílem mezi nedostatkem síry a dusíku nebo

hořčíku (Zelený et Zelená 1996).

Symptomy poškození rostlin z nadbytku oxidu siřičitého nejsou specifické a jsou

podobné těm, které působí zasolení, sucho a vysoké teploty. Akutní poškození

vysokými koncentracemi oxidu siřičitého se na rostlinách projevuje jako působení

kyseliny sírové. Při chronickém onemocnění listy žloutnou, dochází k vybělení tkání

mezi nervaturou v důsledku rozpadu chlorofylu a karotenu, mezižilní prostory vybělují

a listy opadávají (Bergmann 1992).

2.2.1.7 Mikroelementy

Charakteristickou zvláštností fyziologie těchto prvků je, že na jedné straně jsou

nenahraditelné z hlediska nároků rostlin, ale při vysokých koncentracích mohou

vykazovat toxický vliv na buňku a ovlivňovat kvalitu rostlinných produktů.

Porost cukrovky je náročný na mikroelementy. Úrodou 50 t/ha a 40 t/ha skrojků

odebere 1,9 kg Fe, 0,55 kg Mn, 0,19 kg Zn a 0,35 kg B na ha (Fecenko et Bališ 2002).

Dokázalo se, že stopové prvky zastávají nezastupitelné funkce v oxidoredukčních

procesech rostlin. Například aktivita dýchání rostlin přímo ovlivňuje zásobenost rostlin

manganem, zinkem, mědí a molybdenem. Mnoho z mikroelementů příznivě ovlivňují

průběh fotosyntézy a aktivně ovlivňuje tvorbu chlorofylu v jejich zelených částech.

33

Mají také stimulační účinek na růst rostlin (Kováčová 2005). Na rozdíl

od makroelementů, které působí v převážné míře jako stavební složky, mají

mikroelementy ve spojení s enzymatickými systémy úlohu katalytickou (Richter et al.

2004).

Symptomy nedostatku jsou nejdůležitější u dvou prvků – bóru a manganu

(Rybáček et al. 1985).

Bór je jedním z šesti nejvýznamnějších mikroelemntů v souboru rostlinných

živin. V řepařských půdách ČR nejde zpravidla o akutní nedostatek bóru, nýbrž o jeho

fyziologickou nedostupnost. Je dokázáno, že při nedostatku bóru dochází už před

projevením příznaků k ztrátám na výnosu a zhoršení kvality sklizených bulev

(Pulkrábek et al. 2005). Běžné symptomy nedostatku se projevují nejmarkantněji

zpomalením růstu vegetačního vrcholu. Mladé listy jsou zakrnělé, tlusté, se svinutými

okraji, tmavě zelené až šedozelené. S rostoucím nedostatkem bóru odumírá vrchol nebo

vrcholové listy a rostlina krní. Podle průběhu počasí vrcholové listy buď zasychají, nebo

za vlhka zahnívají. Uvedené příznaky se u cukrovky nazývají srdéčková hniloba.

Postihován je i vrchol bulvy a vlastní bulva, v niž se tvoří praskliny a dutiny s tmavými

nekrotickými místy. Cévní svazky na průřezu bulvy jsou tmavé.

Nedostatek bóru může být často vyvolán silným vápněním a zvýrazněn suchým

počasím. Faktorem zvyšujícím fyziologické poškození může být zařazení dalších plodin

náročných na bór do osevního postupu (mák, brukvovité plodiny, vojtěška).

Při uskladnění cukrovky je narušená hlava bulvy vstupní branou infekce

sekundárního poškození bakteriemi nebo houbami. V každém případě je snížena

skladovatelnost (malá pevnost pletiv, bulvy brzy hnijí) (Pulkrábek et Švachula 2003).

Deficit manganu se projevuje vertikálním postavením listů, způsobených téměř

vertikálním růstem řapíků. Čepele listů se kroutí dovnitř a mezi cévními svazky

se objevuje chloróza pokračující až téměř do vybělení pletiv. Později jsou nekrotické

skvrny na listech průsvitné a vypadávají, takže listy jsou děrované (Rybáček et al.

1985).

2.2.2 Hnojení organickými hnojivy

Organická hnojiva jsou většinou vyráběna přímo v zemědělském podniku. Jejich

složení a obsah živin z velké části je odrazem živného režimu půd dané oblasti a

způsobu ošetřování (Vaněk et al. 2002).

34

V organických hnojivech tvoří hlavní složku organické látky rostlinného nebo

živočišného původu (sacharidy, celulóza, hemicelulóza, lignin, aminokyseliny,

bílkoviny aj.), které nelze z pohledu udržení a zvyšování půdní úrodnosti nahradit

jinými látkami. Vedle těchto látek jsou v nich obsaženy makrobiogení (N, P, K, Ca, Mg,

S) a mikrobiogení prvky (B, Mn, Mo, Zn, Cu, Fe) (Richter et Kubát 2003).

Představují univerzální hnojiva, jejichž působení je většinou pozvolnější a

dlouhodobé. Půdy pravidelně hnojené organickými hnojivy jsou úrodnější, protože mají

lepší fyzikální vlastnosti, lépe přijímají vodu, lépe zadržují živiny, jsou odolnější

k výkyvům výměnné půdní reakce a umožňují vhodnější dávkování průmyslovými

hnojivy a lepší využití živin rostlinami (Vaněk et al. 2002). Dusík zabudovaný do

organických látek v půdě má minimální ztráty, pro potřebu plodin se mineralizuje a je

přijímán v lepším souladu s průběhem tvorby nadzemní biomasy než z minerálních

hnojiv (Neuberg et al. 1991).

Jejich hlavní význam spočívá ve vyrovnání bilance organických látek, ze kterých

vzniká humus, a je tak doplňována zásoba živin v půdě. Proto již dříve v systému

našeho zemědělství byla a nadále zůstávají organická hnojiva jedním z hlavních

výrobních prostředků, na kterých je závislá úrodnost našich půd.

Organické látky dodané do půdy jsou nenahraditelným článkem koloběhu látek

v přírodě i zemědělství a zajišťují i určitou návratnost živin, které odcházejí z koloběhu

exportem zemědělských produktů (Richter et Kubát 2003).

Cukrovka patří k plodinám, které velmi dobře na organické hnojení reagují a je

možno k ní aplikovat prakticky všechna statková i průmyslově vyráběná organická

hnojiva. Při aplikaci je ale třeba vycházet ze specifik jednotlivých druhů organických

hnojiv a přizpůsobit se jim tak, aby jejich hnojivé hodnoty bylo maximálně využito a

nedošlo přitom ke zhoršení půdních vlastností, případně následně poškození porostu

(Hřivna et al. 2003).

2.2.2.1 Chlévský hnůj

Směs výkalů, steliva, popřípadě zbytku krmiva, která opouští stáj se nazývá

chlévská mrva. Uzráním na hnojišti vzniká chlévský hnůj. Předěl mezi chlévským

hnojem a chlévskou mrvou není ostrý. Produkce chlévské mrvy, obsah sušiny,

organických látek a živin závisí na druhu zvířat, jejich stáří, krmení, způsobu ustájení a

zejména na druhu steliva (Balík 1993, Neuberg 1995).

35

Složení chlévského hnoje může být velmi variabilní. V průměru obsahuje

75 - 80 % vody, 20 – 25 % sušiny, z toho 16 – 18 % tvoří sušina organických látek.

Chlévský hnůj průměrně obsahuje 0,4 – 0,5 % N, 0,15 – 0,25 % P2O5, 0,6 – 0,7 % K2O.

Rostlinné živiny se v chlévském hnoji nacházejí v organické i minerální formě. Dusík je

přítomen ze 70 % v organické formě, 29 % činí N – NH4 a 1 % N – NO3. Organický

podíl hnoje je asi z 85 – 90 % ve formě polorozložené, ale nehumifikované organické

hmoty. Zbytek tvoří humusové látky.

Nejvhodnější je použití chlévského hnoje v dávkce 30 – 40 t na ha (Hlušek

2004). Mnoha pokusy bylo dokázáno, že dávky vyšší než 40 t na ha již nezvyšují výnos

ani kvalitu bulev, takže je účelnější hnojit menšími dávkami a častěji. Důležité je

použítí hnoje dobře vyzrálého (Vaněk et al. 2002).

Při aplikaci vyšších dávek hnoje je lepší hnojit hnojem k předplodině cukrovky,

než k cukrovce samotné. Vysoké dávky hnoje vedou vždy k luxusnímu příjmu

jak dusíku, tak draslíku a výsledkem je snížená hodnota cukernatosti, vysoká hodnota

α-aminodusíku a draslíku v bulvě. Toto má dopad na technologické zpracování

v cukrovaru a v případě výkupu cukrovky podle PCM (procento cukru v melase) snižuje

realizační cenu cukrovky pro pěstitele.

Technika hnojení chlévským hnojem spočívá v jeho stejnoměrném rozmetání

na strniště nebo na podmítku a zapravení mělkou orbou nejlépe v termínu

od 15.8. - 15.9., nejpozději do konce září s pozdější hlubokou přeorávkou. Aplikace

chlévského hnoje v pozdějších termínech způsobuje snížení cukernatosti a zvýšení

hodnoty α-aminodusíku z důvodu zpožděné mineralizace organických látek a

pozdějšího uvolňování dusíku (Hřivna et al. 2003).

2.2.2.2 Kejda

Kejda je částečně prokvašená směs pevných a tekutých výkalů hospodářských

zvířat zředěná vodou. Důležitým kvalitativním znakem kejdy je obsah sušiny. U kejdy

skotu a prasat je žádoucí obsah sušiny od 7,5 do 15 %, u drůbeže od 15 do 20 %.

Organické látky tvoří asi 70 až 80 % sušiny.

Živiny obsažené v kejdě jsou pro rostliny snadno přístupné, 50 – 60 % dusíku je

ve formě amoniakální. Fosfor, draslík a hořčík jsou vázány převážně v labilních

sloučeninách a jsou pro rostliny přijatelné (Hlušek 2004).

Použití kejdy v pěstitelských technologiích u cukrovky je možné, i když není

tak obvyklé. Kejda má srovnatelný hnojivý účinek s chlévským hnojem nebo N, P, K

36

minerálními hnojivy a intenzita mikrobiální činnosti půdy po společné aplikaci kejdy

se slámou nebo zeleným hnojením je daleko vyšší než po hnojení hnojem (Hřivna et al.

2003).

Hnojení kejdou je potřeba řešit tak, aby byla do 24 hodin po aplikaci zapravena

do půdy orbou (Rybáček et al. 1985). Po aplikaci kejdy dochází velmi rychle k rozvoji

mikrobiální činnosti v půdě, a proto je nezbytné ji kombinovat se zaorávkou slámy tak,

aby měly mikroorganismy dostatek uhlíkatých skeletů potřebných pro jejich

metabolismus a nedocházelo k rozkladu stabilních organických látek v půdě. Používají

se dávky do 50 m3 při sušině min. 5-7 %. Čím vyšší je sušina kejdy, tím nižší dávka

se používá. Větší dávky snižují cukernatost. Aplikace kejdy s nižší sušinou (pod 5 %)

působí negativně na strukturu půdy, způsobuje rozplavování půdních částic. Vzhledem

k tomu, že kejda obsahuje značné množství látek stimulační povahy (heteroauxiny),

musíme počítat s větším výskytem plevelů v porostech cukrovky (Hřivna et al. 2003).

2.2.2.3 Zaorávka slámy

Zaorávku slámy lze z výživářského hlediska doporučit zejména v případě,

když máme nedostatek statkových hnojiv. O efektivnosti tohoto opatření rozhodují

především úroveň rozdrcení a rozprostření slámy po pozemku, kvalita zapravení orbou

a přihnojení dusíkem k podpoře rozkladu slámy (Vaněk et al. 2002).

Hnojení slámou je i při hnojení cukrovky velmi aktuální. Sláma má vysoký

obsah organických látek, které jsou velmi cenné pro tvorbu stabilních organických látek

v půdě, tj. humusu.

Pro dobrý rozklad slámy musíme upravit poměr C : N. Zde můžeme použít

kejdu, močůvku nebo hnojůvku. Pokud nemáme tekutá stájová hnojiva k dispozici,

využijeme dusíkatá minerální hnojiva. Vhodná je také aplikace melasových výpalků

(např. Betaliq). Pro optimální průběh mineralizace je nutné aplikovat cca 8-12 kg

dusíku na každou tunu zaorávané slámy. Vzhledem k tomu, že se při hnojení slámou

imobilizuje také značné množství síry, není na závadu aplikovat dusíkatá hnojiva

se sírou (Hřivna et al. 2003).

2.2.2.4 Zelené hnojení

Zelené hnojení je univerzálním hnojivem, kterým lze nahradit chlévský hnůj

(až z 50 %) a dodat do půdy značné množství snadno rozložitelných organických látek

37

(Richter et Římovský 1996). Zelené hnojení se používá samostatně nebo v kombinaci

s hnojem, kejdou, močůvkou i slámou (Vaněk et al. 2002).

Je vhodné ho provádět u podniků se specializací pouze na rostlinnou výrobu a

na pozemcích s vysokým zastoupením obilovin v osevním sledu. Příznivě se uplatňuje

také na půdách s nižší úrodností.

Zelené hnojení zajišťujeme zpravidla podsevem do krycí plodiny nebo formou

strništní plodiny. Smyslem zeleného hnojení k cukrovce je navrácení snadno

rozložitelné organické hmoty do půdy, omezeno je rovněž vyplavování živin z půdního

horizontu a snižuje se také zaplevelení pozemku. K vhodným meziplodinám

pro řepařské půdy patří:

- podsevy v obilninách - jetel plazivý ve směsce s travinami, např. jílek mnohokvětý,

- luskoviny a jejich směsky s jílkem - bob, vikev, hrách, peluška, lupina,

- svazenka vratičolistá - velmi vhodná tam, kde nemůžeme pěstovat brukvovité rostliny

kvůli výskytu háďátka řepného, má také částečně antinematodní účinek (nutný vysoký

výsevek),

- brukvovité rostliny - pouze na půdách, kde není výskyt háďátka, neboť ho podporují

v rozmnožování. Pokud se háďátko v půdě vyskytuje, lze použít antinematodní odrůdy

ředkve olejné a hořčice bílé.

Tyto plodiny snižují výskyt háďátka řepného, nutný je však časný výsev

v červenci až srpnu. V současnosti se objevují i nové antinematodní plodiny jako je

například speciální odrůda koukolu polního (Hřivna et al. 2003).

2.2.3 Hnojení minerálními hnojivy

Minerální hnojiva jsou nezbytným doplňkem organických hnojiv v intenzivní

rostlinné produkci. Je prokázáno, že sebelepším hospodařením s organickými hnojivy

nelze dosahovat dlouhodobě stálých a s ostatními zeměmi Evropy srovnatelných

výnosů.

Minerální hnojiva jsou nezbytnou součástí zvyšování zemědělské výroby

v zemědělsky vyspělých zemích. Při aplikaci těchto hnojiv musíme respektovat správné

zásady jejich použití, aby se nestala zdrojem ohrožení životního prostředí. Intenzivní

rostlinnou výrobu nelze provádět bez minerálních hnojiv, pokud nechceme v půdě

zvyšovat zápornou bilanci živin, a tím snižovat půdní úrodnost (Richter et Hlušek

1996).

38

Vyznačují se vyšším obsahem živin (odtud také název koncentrovaná), obsahují

jednu nebo více živin. Jsou vyráběna z přírodních surovin (fosfáty, draselné minerály,

vápence) a zdrojem dusíku je přímo syntéza amoniaku z dusíku a vodíku (Vaněk et al.

2002).

Minerální hnojiva nejsou jen přímým a pouhým dodavatelem živin

pro zemědělské plodiny. Jejich funkce v zemědělské výrobě je širší, protože působí

pozitivně přímo na výživu a výnos hnojené plodiny, dále na výživu a výnos následných

plodin zvýšením obsahu přístupných živin v půdě. Kromě toho jsou jejich kladné

účinky také nepřímé, protože ovlivňují ostatní faktory půdní úrodnosti a zpětně působí

zvýšením výroby statkových hnojiv, protože vyšší sklizně umožňují rozvoj živočišné

výroby.

Správně použitá minerální hnojiva se neprojeví jen zvýšením výnosů, ale

i dobrou jakostí a větší trvanlivostí produktů při skladování, lepší sklízitelností porostů,

vyšší odolností plodin proti chorobám a škůdcům i nepříznivým povětrnostním vlivům

(např. suchu) a lepší ochranou životního prostředí (silnější prokořenění půdního profilu)

(Richter 2004).

Z chemického hlediska jsou minerální hnojiva jednoduché chemické sloučeniny

(soli) nebo jejich směsi a jen výjimečně se používají složité (vysokomolekulární)

sloučeniny. Obsahují látky (anionty, kationty) ovlivňující půdní reakci (pH), obsahují

další doprovodné látky, které rozhodují o možnostech jejich použití v praxi (chloridy,

sírany) a obsahují i některé mikrobiogení prvky, které jsou nezbytné pro výživu rostlin

(Richter et Hlušek 1996).

2.2.3.1 Hnojení dusíkem

Hnojení dusíkem je na rozdíl od ostatních živin vždy cíleno k rostlině. I když

se na výnosu významně podílí půdní dusík, je přímé dusíkaté hnojení plodiny

významným faktorem výše i stability výnosu a kvality produkce (Vaněk et al. 2002).

Dusík, jak již bylo uvedeno výše, hraje ve výživě cukrovky významnou úlohu.

Na jedné straně podmiňuje výnos, avšak na straně druhé může negativně ovlivnit jeho

kvalitu. Pro výživu rostlin dusíkem je u cukrovky nutné zajistit minimálně nezbytné

množství dusíku pro vytvoření dostatečné listové plochy od počátku vegetace, aby

po této fázi následovalo období jeho minimálního příjmu, které příznivě působí na růst

bulev a jejich cukernatost (Hřivna et al. 2003).

39

Složitost optimalizace dávky dusíku je závislá na přístupnosti zdrojů dusíku a

ty závisí na teplotě, vlhkosti a provzdušněnosti půdy, předplodině, organickém hnojení,

meziplodinách apod. Z toho lze odvodit, že jak potřeba dusíku u cukrovky, tak jeho

mobilizace pro výživu rostlin se mění (Hřivna et al. 2003).

V případě, že nemáme k dispozici aktuální informace o obsahu anorganického

dusíku v půdě, dělíme celkovou dávku na dvě a více části. U cukrovky se dělí celková

dávka následovně: 1/2 dávky před setím a v případě potřeby zbylou část dávky

do konce května (Bujnovský et Ložek 1996).

U základního hnojení před setím je vhodné aplikovat dávku do 60 kg na ha

(asi polovinu celkové dávky N), nejlépe v síranu amonném nebo v močovině, popřípadě

v DAM 390. Je zapotřebí dodržet alespoň týdenní odstup hnojení a setí a aplikovaná

hnojiva zapravit do půdy, aby se předešlo ztrátám dusíku a možnému negativnímu

ovlivnění vzcházivosti semen cukrovky. Na sušších stanovištích je možno použít

i v tomto období ledek amonný s vápencem (LAV) .

Přihnojení během vegetace se uskutečňuje co nejdříve v LAV, nejpozději

do konce května. Většinou se aplikuje zbývající část dusíku. Dělení dávky na více

dílčích se ukázalo jako neekonomické a většinou nepřineslo pozitivní účinky.

Pokud se z časových důvodů nestačí uskutečnit základní hnojení před setím, je

možné hnojit po vzejití cukrovky a dále druhé přihnojení realizovat nejpozději do konce

května v LAV (Vaněk et al. 2002).

2.2.3.2 Hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem

Při hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem uplatňujeme zásadu, že se hnojí

půda. Hnojením bychom měli vytvořit a udržovat vyhovující obsah přijatelných živin,

zajišťující přiměřený a stabilní výnos. Dávky jsou určovány podle zásoby živin v půdě a

výnosové úrovně (Vaněk et al. 2002).

Množství dostupného fosforu závisí na půdních a klimatických podmínkách.

Z těchto příčin se uvádějí různé údaje o vlivu fosforečných hnojiv na úrodu a kvalitu

cukrové řepy (Baumgärtel 1999).

Při stanovení dávky fosforu vycházíme ze zásoby přístupného fosforu

stanoveného metodou Mehlich III. Vhodnější je stanovit dávku fosforu pomocí bilanční

metody, kdy vyjdeme z normativu spotřeby fosforu na 1 tunu produkce cukrovky včetně

chrástu. Tento normativ počítá se spotřebou 0,7 kg P.t-1. Zde platí zásada, že jestliže se

nachází obsah přístupného fosforu v půdě v oblasti velmi vysoké, hnojení fosforem

40

můžeme vypustit, pokud je obsah vysoký, můžeme vypočítanou dávku krátit o cca 50 %

nebo ji úplně vypustit. Naopak je-li zásoba nízká, doporučujeme dávku zvýšit alespoň

o 25 %.

Fosforečná hnojiva aplikujeme zpravidla na podzim na strniště a následně je

zapravujeme orbou do celého profilu. Jarní hnojení není příliš vhodné, protože zbytečně

utužujeme půdu (tvorba kolejí), hnojivo se dostává mělce pod povrch. Takto aplikované

hnojivo nemá z pohledu využitelnosti fosforu v daném roce, tj. pro cukrovku, větší

význam.

Pokud chceme provést hnojení fosforem v předjarním období, pak je vhodné

ho spojit při setí s hnojením „pod patu", kdy se dostává bezprostředně do kořenové zóny

a může být rostlinami cukrovky využito. V tomto případě je nejvhodnějším hnojivem

NP - roztok, případně Amofos.

Účinnost fosforečných hnojiv se zvyšuje kombinací s každým organickým

hnojením (vazba na organické látky), neboť se omezují ztráty fosforu zvrháváním

na nepřístupné vazby s vápníkem, případně s železem a hliníkem. Pokud jsme statková

hnojiva aplikovali, musíme provést od vypočítané potřeby odpočet (Hřivna et al. 2003).

Draselná minerální hnojiva se vyznačují poměrně vysokým obsahem draslíku.

Pocházejí z přírodních solí (jsou proto doporučovány i pro ekologické zemědělství) a

neobsahují žádné škodliviny: jsou tudíž neškodné nejen pro člověka a zvířata, ale i půdu

a vodní zdroje. Draslík se u jednotlivých hnojiv vyskytuje ve formě chloridové nebo

síranové (s různým podílem doprovodných živin – hořčíku, síry, chlóru či sodíku)

(Baierová et Ledvinková 2001).

Cukrovka má vysoké nároky na draslík, dovede však využívat i méně přijatelné

formy draslíku z půdy. Pro hnojení draslíkem je možno využít chloridových hnojiv

s nižším obsahem draslíku (je jimi dodáván i sodík), případně při současně nižším

obsahu hořčíku v půdě draselných hnojiv s Mg (Kamex, Korn kali a Pentakali).

Dávka draslíku se řídí jeho obsahem v půdě, pouze při častějším pěstování

cukrovky, případně při vyšším zastoupením rostlin odčerpávajících hodně draslíku

se hnojení úměrně zvýší (Vaněk et al. 2002).

Aplikaci draselných hnojiv provádíme zpravidla na podzim na strniště

se zapravením orbou. Jarní hnojení je nevhodné, stejně jako při aplikaci hnojiv

fosforečných, tvoří se koleje a může být negativně ovlivněno vzcházení cukrovky.

Pokud jsme nestihli podzimní aplikaci draselných hnojiv, musíme ji provést v předjaří

41

s určitým předstihem (3-4 týdny) před setím cukrovky se současným zapravením

do půdy. To platí především pro draselnou sůl (Hřivna et al. 2003).

Při hnojení cukrovky hořčíkem vycházíme ze současné nepříliš velké nabídky

vysoce obsažných hořečnatých hnojiv. Na půdách s velkým deficitem hořčíku i vápníku

aplikujeme vápenatá hnojiva s obsahem hořčíku (dolomitický vápenec a dolomit). Tato

hnojiva je vhodné s ohledem na jejich rozpustnost aplikovat při podzimním hnojení.

Na suchých stanovištích a půdách s dobrou sorpční schopností můžeme aplikovat

i lehce rozpustná hnojiva.

Na středně těžkých a hlavně na lehčích písčitohlinitých půdách je vhodnější

aplikovat lehce rozpustné formy hořčíku až na jaře.

Vzhledem k cenám kieseritu a hořké soli se prakticky hořčíkem hnojí pouze

při vápnění dolomitickým vápencem, a to ještě velmi málo nebo se dodává hořčík

formou mimokořenové výživy, což je nedostačující a vede k úbytku přístupného

hořčíku v půdě (Hřivna et al. 2003).

2.2.3.3 Vápnění

Při stanovení dávky vápenatého hnojiva by jednorázová dávka vyjádřená v CaO

neměla překročit l,4 tuny u písčitohlinitých půd (PH) a 2,1 tun u hlinitých až jílovitých

půd. Pokud vychází potřeba vápnění vyšší než je přípustná maximální dávka,

doporučenou dávku je nutné rozdělit a aplikovat ji během 2-3 let. Vápnění je třeba

provést zásadně na podzim se zapravením do hluboké orby. Lepší než k cukrovce je

vápnit předplodinu (Hřivna et al. 2003).

Dávky vápenatých hnojiv se určí podle výměnné reakce půdy a půdního druhu

(Vaněk et al. 2002).

2.2.3.4 Hnojení sírou

V ČR patřila cukrovka k plodinám, kterým běžně postačovaly depozice síry

ve srážkách, a proto se hnojení sírou zanedbávalo a do celkové bilance živin potřebných

pro tvorbu výnosu se často síra vůbec nezapočítávala. Po odsíření se jediným zdrojem

síry stal většinou hnůj a občas síran amonný aplikovaný v podzimním období

na zaorávanou slámu. V západoevropských intenzívně řepařících zemích je přitom

hnojení sírou naprosto běžné a je součástí základního hnojení cukrovky. I když i tam je

o hnojení touto živinou poměrně málo informací.

42

Doporučenými hnojivy se sírou pro podzimní aplikaci jsou např. Pregips H,

případně hnojiva GSH NPK, která jsou různého složení a různého obsahu síry.

Doporučenými hnojivy se sírou a dusíkem pro jarní aplikaci jsou - Ledek

amonný se síranem vápenatým (LAS 27-4, LAS 27-6), DASA (26-13), což je dusičnan

a síran amonný, Síran amonný granulovaný (volný není příliš vhodný vzhledem

k nerovnoměrné aplikaci hnojiva), Lovosan (24-3), popř. Hydrosulfan (24 - 6) (Hřivna

et al. 2003).

Vedle klasických minerálních hnojiv obsahujících síranové ionty se dnes

do popředí zájmu dostává také elementární síra (80 – 90 % S), a to jak samotná tak jako

součást vícesložkových hnojiv.

Elementární síra je ideální pozvolně působící hnojivo. Je nerozpustná ve vodě a

před příjmem a utilizací v rostlině je nutná její oxidace na vodorozpustný síran. Podle

WEIRA (cit. BLAIR , 2002) může být elementární síra, sulfidy a některé další

anorganické sloučeniny v půdě oxidovány ryze chemickými procesy, ovšem tato

přeměna je obvykle velmi pomalá, a tím méně významná.

Zpřístupňování elementární síry rostlinám je především biologický proces.

Oxidace se odehrává buď bezbarvými sirnými bakteriemi (v půdě rod Thiobacillus,

v bahně rody Beggiatoa, Thiotrix, Thiospirillum, Thiophysa) anebo anaerobně

fotosyntetizujícími purpurovými nebo zelenými sirnými bakteriemi (čeleď

Thiorhodaceae, Chlorobacteraceae). Podle výzkumů KROLA A KOBUSE (1992)

se na oxidaci elementární síry podílí kromě bakterií také aktinomycety a houby.

2.2.3.5 Hnojení bórem

Dávka bóru se obvykle pohybuje mezi 1- 2 kg/ha. Používá tetraboritan sodný

(znám jako borax s obsahem asi 11 % (aplikuje se asi 10 – 15 kg na ha), případně

technická kyselina boritá (obsahuje asi 15 % B). Jsou vyráběna i speciální hnojiva

s bórem např. Veborit (10 % B) a Solubor, či základní hnojiva obohacená o bór

(Pulkrábek et al. 2005).

V poslední době se k eliminaci nedostatku bóru osvědčují listová hnojiva

aplikovaná preventivně nebo cíleně. Aplikace je často spojována s herbicidním nebo

jiným pesticidním ošetřením cukrovky (Pačuta et al. 2004).

43

2.2.4 Mimokořenová výživa

Cukrovka je plodinou, která je velmi náročná na živiny. Převážná část je

přijímána kořenovým systémem. Přesto v období nepříznivých povětrnostních

podmínek, při deficitu zvláště mikroelementů můžeme prostřednictvím mimokořenové

výživy výživný stav rostlin pozitivně ovlivnit.

Rychlost průniku živin je ovlivněna vzdušnou vlhkostí, hydroskopičností a

rozpustností použitých solí ve vodě. Uplatnění vhodných smáčedel pak může rychlost

průniku živin rovněž významně urychlit. Efektivnost uplatnění jednotlivých živin

při mimokořenové výživě je pak dána stavem porostu, a mohutností jeho listové plochy,

koncentrací dané živiny a množstvím aplikovaného postřiku na hektar. Při aplikaci je

nutné zhodnotit také momentální průběh povětrnosti, rychlost zasychání postřiku

na listech, stav kutikuly, která může být z důvodu povětrnosti (srážky) různě vyvinutá.

Rostliny trpící deficitem živin přijímají aplikované živiny rychleji než rostliny, jejichž

výživný stav je dobrý (Hřivna et al. 2003).

Pro mimokořenovou aplikaci, vzhledem k dobré rozpustnosti ve vodě je vhodný

ke hnojení bórem jak borax, tak i Solubor (roztok o koncentraci 0,2 – 0,5 %) (Pulkrábek

et al. 2005).

2.3 Technologická jakost a požadavky na cukrovku

Technologická jakost cukrovky je dána souhrnem vlastností a faktorů,

které významně ovlivňují její zpracovatelnost a výtěžnost bílého zboží (Pelikán et

Sáková 2001). Pojem technologická jakosti se neustále dopřesňuje, takže je

v současnosti chápán jako souhrn znaků zahrnující mechanické, biologické, fyzikálně

chemické a chemické vlastnosti řepné bulvy. Patří sem biologické vlastnosti, jako je

tvar a velikost bulvy, množství kořínků, počet a charakter cévních svazků, zdravotní

stav, odolnost vůči skladovacím chorobám, z mechanických pak struktura bulvy,

pevnost a odpor k řezání, turgor, barva, vlastnosti buněčné šťávy a další vlastnosti

(Pelikán et al. 1999, Pelikán et Sáková 2001). Hlavní význam pak mají analytické

hodnoty tj. digesce, rozpustný popel, škodlivý dusík a také např. obsah invertu. Tyto

faktory pak slouží jako hlavní kritéria pro výpočet dalších ukazatelů jakosti, které přímo

charakterizují vlastnosti a cukrovarskou hodnotu produktu (Pelikán et al. 1999).

44

Jedním z nejdůležitějších kritérií je digesce (Dg) – hmotnostní % sacharózy,

stanovené polarimetricky, je hlavním kritériem technologické hodnoty bulvy. Pojmem

digesce se označuje cukernatost suroviny, tj. řepy a sladkých či vyloužených řízků,

zatímco pod pojmem polarizace (P) se rozumí obsah sacharózy v cukrovarských

meziproduktech a finálních produktech (Pelikán et Sáková 2001). Obsah necukrů v řepě

je charakterizován množstvím rozpustného popela, obsahem škodlivého dusíku,

případně obsahem invertu u cukrovky namrzlé a alterované.

Množství rozpustného popela se u jakostní řepy pohybuje pod úrovní 0,5 %.

Jedná se o popeloviny, které se nedají při čištění řepné šťávy odstranit a působí

melasotvorně.

Škodlivý dusík (alfa-aminodusík) je tvořen dusíkatými látkami, které projdou do lehké

šťávy a působí melasotvorně. Jedná se o všechen dusík řepy po odečtení dusíku bílkovin

a dusíku amoniaku a části dusíku amidů, jež se uvolňuje při saturaci (Pelikán et al.

1999).

Invertní cukr vzniká rozkladem sacharózy a tvoří jej redukující cukry glukóza a

fruktóza, které se varem za vysokých teplot rozkládají, rozkladné produkty zvyšují

zabarvení šťáv a působí melasotvorně (Pelikán et Sáková 2001).

Výše uvedená kritéria významně ovlivňuje zpracovatelnost cukrovky. Ta je

charakterizována obecně používanými vztahy zavedenými Šanderou a Drachovskou.

Za základní je považován B faktor, který udává výtěžnost bílého cukru a udává

ji jako produkci rafinády v % na hmotnost cukrové řepy.

Obdobně lze vypočítat také produkci melasy s 50 % polarizací na hmotnost

zpracované řepy. Jedná se o M faktor, který vychází z obsahu rozpustného popela

stanoveného v řepné bulvě.

Z předcházejících hodnot se pak vypočítá MB faktor, který vyjadřuje poměr

výroby melasy ku bílému zboží v % a je rozhodujícím kritériem pro posouzení

technologické jakosti a způsobilosti cukrovky pro sklizeň a zpracování. Čím je B faktor

vyšší a M a MB faktor nižší, tím je cukrovka jako surovina pro získání cukru

kvalitnější. Hodnota MB faktoru může být výrazně ovlivněna nejenom vyzrálostí

cukrovky, ale také jejím typem a hloubkou seříznutí.

Výtěžnost sacharózy je závislá na čistotě řepné šťávy, která se vyjadřuje tzv.

kvocientem čistoty. Čím je vyšší, tím lze předpokládat vyšší výtěžnost sacharózy

(Pelikán et al. 1999).

45

Množství bílého cukru, které se získá rafinací surového cukru, vyjadřuje

Rendement (Rd). Charakterizuje jeho rafinérskou a obchodní hodnotu.

Alkalita v cukrovarnictví se vyjadřuje v % CaO, častěji i v hodnotách pH.

Sledování a dodržování správné alkality šťáv i cukernatých produktů je nezbytné, neboť

při poklesu alkality na neutrální nebo kyselou reakci dochází při vyšších teplotách

k rozkladu sacharózy a tím ke ztrátám cukru (Pelikán et Sáková 2001).

Hodnocení cukrovky se provádí podle ČSN 46 2110 – cukrovka, která je

od 1. 3. 1992 nezávazná.

Dodávaná cukrovka musí být zdravá, způsobilá k průmyslovému zpracování

na cukr, s cukernatostí nejméně 14 %. Kořen má být kulovitý, hladký, bez postraních

kořínků, hmotnost bulvy nemá klesnout pod 100 g. Dužina nesmí být dřevnatá,

nepřiměřeně vyschlá a nesmí vykazovat patogenické změny dřeně po namrznutí.

Podíl minerálních nečistot se podle půdního druhu může pohybovat maximálně

v rozmezí 15 – 25 %. Podíl rostlinných příměsí je povolen do 2 % z toho volný chrást a

plevele max. 0,5 %. Podíl bulev neseříznutých a vysokoseříznutých nesmí překročit

5 %, mechanicky poškozených 25 % a bulev namrzlých nejvíce 2 %.

Za nezpůsobilou ke zpracování se považuje cukrovka, u níž je obsah nečistot,

příměsí, neseříznutých a vysokoseříznutých a mechanicky poškozených bulev vyšší

než dvojnásobek uvedených hodnot (Kučerová 2000).

46

3 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST

3.1 Cíl práce

Cílem práce bylo formou vegetačního nádobového pokusu posoudit reakci

cukrovky na aplikaci různých hnojiv obsahující síru (elementární síra, síran amonný,

sádrovec, elementární síra foliárně), a to na základě chemických rozborů rostlinné

hmoty během vegetace a po sklizni a prostřednictvím sledování výnosu a kvalitativních

parametrů bulev cukrovky.

3.2 Metodika a materiál

3.2.1 Metodika nádobového pokusu

Problematika výživy cukrovky různými formami síry byla řešena v roce 2005

formou nádobového pokusu ve vegetační hale v Ústavu agrochemie a výživy rostlin

v areálu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Tato lokalita, Brno –

Černá Pole (49° 12´ 37´´ s. š., 16° 36´ 57´´ v. d.), je charakterizována nadmořskou

výškou 230 m n. m., průměrnou roční teplotou 8,4 °C, průměrnými ročními srážkami

531 mm/rok a průměrným slunečním svitem 1860 hod/rok. Jedná se o klimatický region

A3 – tedy teplý, mírně suchý, s mírnou zimou.

Graf 2 Průběh průměrných denních teplot v roce 2005

-15

-10

-5

0

5

10

15

20

25

30

1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 1.10 1.11 1.12

dlouhodobý normál 1961-1990 průběh denních teplot 2005

Jednoletý nádobový pokus byl založen v 5 variantách, přičemž každá varianta

měla čtyři opakování. Schéma nádobového pokusu:

1 varianta – kontrola (nehnojeno sírou)

2 varianta – elementární síra

47

3 varianta – síran amonný

4 varianta – pregips H (sádrovec)

5 varianta – elementární síra aplikovaná foliárně

Dne 24. 3. 2005 byl přesypán obsah Mitscherlichových nádob (6 kg),

kde v předchozích dvou letech byla pěstována pšenice jarní (2003) a hořčice bílá (2004)

se stejnými variantami hnojení, do větších vegetačních nádob na 30 kg zeminy. Středně

těžká zemina použitá na dovážení zbývajících 24 kg pocházela ze Žabčic u Brna a její

agrochemické vlastnosti uvádí tabulka č. 1.

Tab. 1 Agrochemické vlastnosti zeminy před vysetím cukrovky

mg.kg-1 Var. č.

schéma pH/ CaCl2 P K Ca Mg Svodorozp.

1 Kontrola 7,46 123 199 2753 172 31

2 Elementární síra 7,44 123 199 2749 175 73

3 Síran amonný 7,41 123 199 2744 175 85

4 Sádrovec 7,47 123 198 2777 171 92

5 Elementární síra

foliárně 7,46 122 201 2852 188 28

Obsah fosforu byl zde roven 123 mg/kg, což podle vyhlášky MZe č. 275/1998

Sb. odpovídá na tomto druhu půdy obsahu vysokému. Obsah draslíku v půdě od 131 do

200 mg/kg je charakterizován jako vyhovující. Podobně je tomu i u hořčíku, u kterého

se za vyhovující obsah považují hodnoty od 131 do 200 mg/kg.

Před setím byly aplikovány první dávky hnojiv na jednotlivé varianty a

zapraveny cca 5 cm pod povrch. Hnojilo se sírou a dusíkem. Při hnojení sírou

se vycházelo z dávky 30 kg na ha. Použitím trojnásobné dávky a přepočtem přes plochu

nádoby byla zjištěna dávka 1,5 g síry na nádobu. Dávky jednotlivých hnojiv se potom

odvíjely od procentického zastoupení síry v hnojivech. Dávkování těchto hnojiv

vystihuje tabulka č. 2.

U hnojení dusíkem se vycházelo z dávky 250 kg dusíku na ha. Tato dávka však

byla rozdělena na dvě stejné části, z níž jedna se aplikovala před setím a druhá ve stádiu

šestého listu. Vypočtená dávka na jednu nádobu činila 2,3 g dusíku, která byla

aplikována v dusičnanu amonném (34 % N). Jednotlivé vypočtené dávky dusíku na

varianty vystihuje tabulka č. 3.

48

Tab. 2 Jednotlivé vypočtené dávky hnojiv na varianty

Dávka hnojiva (živiny) Var. č. schéma Sirná hnojiva

(g/nádoba) DA

(g/nádoba) N (g/nádoba) S (g/nádoba)

1 Kontrola - 6,76 2,3 -

2 Elementární síra

1,5 6,76 2,3 1,5

3 Síran amonný 6,25 2,91 1,31 + 0,99 1,5

4 Sádrovec 10,7 6,76 2,3 1,5

5 Elementární síra foliárně - 6,76 2,3 -

* SA obsahuje ještě navíc 21 % N, což dělá v přepočtu 1,31 g N.

Po nahnojení, tj. 21. 4. 2005, byl proveden výsev cukrovky. Byla použita odrůda

Compact. Vysévalo se do tří hnízd rozmístěných v trojúhelníku a jednoho hnízda

záložního umístěného ve středu nádoby. Vycházelo se při tom ze vzdálenosti rostlin

při přímém setí 18 – 19 cm v řádku.

Obr. 1 Rozmístění hnízd cukrovky v nádobě

49

Obr. 2 Porost cukrovky ve fázi 8. listu

Obr. 3 Pokus s cukrovkou před sklizní

50

Obr. 4 Sklizená cukrovka připravená na další zpracování

Během pokusu, byla cukrovka dvakrát vyjednocena, a to koncem května,

ve vegetační fázi šestého až osmého listu, kdy se ponechaly pouze čtyři rostliny

na jednu nádobu a dva týdny po prvním odebrání rostlin, kdy se v nádobě ponechaly

pouze dvě krajní rostliny. Listy a bulvy se zvlášť od sebe usušily, zjistila se hmotnost

sušiny a rostlinná hmota byla podrobena chemickému rozboru na obsahy N, P, K, Ca,

Mg a S v sušině.

Aplikace mikronizované elementární síry na variantu č. 5 se během pokusu

provedla dvakrát, a to 27. 6. 2005 a 1. 8. 2005. Dávka jak v červnu, tak v srpnu

se rovnala 10 kg na ha (dle doporučení výrobce). Při přepočtu na listovou plochu čtyř

nádob v této variantě (1,2 m2), činila dávka 1,12 g mikronizované elementární síry,

aplikované spolu se 120 ml vody.

Porost cukrovky byl celkem dvakrát chemicky ošetřen. Dne 25. července

se aplikoval insekticid Sumithion a 5. 9. 2005 po rozvoji padlí fungicid Ridomil Gold

MZ 68 WP, ale pouze na varianty neošetřených elementární sírou na list. Na variantě

číslo pět nebyl výskyt padlí pozorován.

Sklizeň pokusu se uskutečnila 5. října 2005. Bulvy se ručně vyjmuly z nádoby,

omyly se, zvážily celé rostliny a pak každá bulva zvlášť. Poté se bulvy rozpůlily.

Polovina byla využita ke kvalitativní analýze a zbývající část stejně jako chrást

se vysušila a podrobila se po homogenizaci analýze na obsah N, P, K, Ca, Mg a S.

51

Z kvalitativních parametrů byla stanovena digesce, obsah popela, obsah

alfa-aminodusíku a hodnota B faktoru, M faktoru a MB faktoru.

Výnos a kvalitativní parametry byly vyhodnoceny statisticky metodou analýzy

variace a průkaznost rozdílů mezi variantami byla testována LSD testem.

3.2.2 Použité hnojivo, osiva a pesticidy

Compact je odrůdou typu NC s dobrým zdravotním stavem. Je to diploidní

hybrid povelený v roce 2001. Má kuželový kořen, s mělkou, rovnou křenovou rýhou a

hladkým povrchem. Listy mají polovzpřímené až vzpřímené postavení, jsou středně

až sytě zelené barvy, typické je drobné a mírně zvlněné vroubkování okrajů listů.

Compact je jako universální odrůda určen pro intenzivní pěstování cukrovky ve všech

řepařských oblastech. S ohledem na užitkový typ a odolnost ke komplexu listových

chorob je doporučován pro středně pozdní až pozdní až pozdní termíny sklizně.

Pro pozdní termíny sklizně je však doporučována fungicidní ochrana proti listovým

chorobám.

Graf 3 Charakteristika odrůdy Compact: dle SZRO 2003

relativn ě %

103,4

100,7

104,2

100,7

104,2

102,2

98 99 100 101 102 103 104 105

výnos kořene

digesce

výnos cukru

výtěžnost

výnos rafinády

index

100 % = průměr 39 odrůd zkoušených v pokusech

Elementární síra obsahuje 99,8 % S. Kromě hnojivých účinků působí také

fungicidně, ale může snižovat hodnotu půdní reakce. Elementární síra (ES) je ve vodě

nerozpustná a nemůže být vstřebávána ani listy, ani kořeny. Než jsou ji schopny rostliny

přijímat, musí být nejprve oxidována na sulfáty.

Síran amonný (SA) obsahuje 21 % N a 24 % S. Nejčastěji je ve formě bílých až

našedlých krystalků. SA se v půdě poměrně rychle rozpouští v půdní vodě. Značná část

NH4+ iontů přechází do sorpčního půdního komplexu, a tím se snižuje jeho pohyblivost

a možnost vyplavení v humidnějších podmínkách. SA je fyziologicky i chemicky kyselé

hnojivo, má největší ekvivalent kyselosti ze všech používaných hnojiv. V půdě podléhá

52

nitrifikaci, ta je však oproti ostatním hnojivům pomalejší, takže je velmi vhodný

k základnímu hnojení. Při soustavném používání SA je nutno okyselující účinek

neutralizovat pravidelným vápněním (Vaněk et al. 2002).

Pregips H je hnojivo určené pro základní hnojení sírou a vápníkem

zemědělských plodin ve všech půdních a klimatických podmínkách. Obsah síranové

síry zvyšuje v půdě podíl síry vodorozpustné (nasycený roztok obsahuje 2,6 g CaSO4 .

2H2O na litr), která je pro rostliny nepostradatelným prvkem.

Lze ho doporučit především k hnojení olejnin, plodin náročných na síru,

obilovin, jetelovin a ke hnojení zelenin zvlášť košťálovin.

Orin basis S je to dispergovatelný mikrogranulát elementární síry a bentonitu

tvořící suspenzi, obsahuje 80 % elementární síry.

Sumithion je postřikový insekticidní přípravek ve formě emulgovatelného

koncentrátu k hubení savých a žravých škůdců na rostlinách a k hubení obtížného

hmyzu a přenašečů chorob. Působí na hmyz kontaktně jako respirační a požerový jed

s mimořádně rychlým působením tzv. knock–down efektem. Účinná látka proniká

do pletiv všech částí rostlin, takže působí i na škůdce žijící skrytým způsobem života.

Ridomil gold MZ 68 WP je kombinovaný přípravek obsahující dvě účinné

látky (metalaxil M a mancozeb) s fungicidním účinkem. Kombinací obou účinných

látek je zajištěna ochrana zvenčí i zevnitř. Metalaxil M – je látka která je velmi rychle

přijímána zelenými částmi rostlin (do 30 minut), a transportována do listů, kde inhibuje

růst a rozmnožování patogeních hub. Mancozeb vytváří na povrchu rostliny ochranný

film inhibující klíčení spór.

3.2.3 Použité analytické metody

Stanovení výměnné půdní reakce

Výměnná půdní reakce se stanoví ve výluhu 0,01 M roztoku CaCl2. Vápenaté

ionty (Ca2+), protože jsou v přebytku, vymění H+ ionty sorbované na koloidní komplex,

ty přejdou do roztoku a jejich celkovou aktivitu změříme potenciometricky skleněnou

elektrodou proti referentní elektrodě kalomelové (Zbíral 2002).

Stanovení obsahu přistupných živin P, K, Mg a Ca v půdě

Rozbor půdy na obsah přístupných živin byl proveden metodou Mehlich III.

Princip: Zemina se vyluhuje extrakčním roztokem Mehlich III, který obsahuje

0,2 mol.l -1 kyseliny octové, 0,015 mol.l-1 NH4F, 0,013 mol.l-1 HNO3, 0,25 mol.l-1

53

NH4NO3 a 0,001 mol.l-1 EDTA. Fosfor se stanovuje spektrofotometricky a draslík,

vápník a hořčík atomovou absorbční spektrofotometrií (Zbíral 2002).

Stanovení obsahu vodorozpustné síry v půdě

Výluh půdy pro stanovení síry byl připraven extrakcí s vodou v poměru 1:5 a

16 hod. třepán na rotační třepačce při teplotě 20-25 °C. Po extrakci byla suspenze

filtrována přes Büchnerovu nálevku. Síra v extraktu byla stanovena metodou ICP-OES

(Zbíral 2002).

Stanovení obsahu dusíku v rostlinné hmotě

Obsah stanoven Kjeldahlovou metodou na automatickém přístroji, Kjeltec Auto

1030 Analyzer od firmy Tecator (Zbíral et al. 2005).

Stanovení obsahu P, K, Ca, Mg v rostlinné hmotě

Vzorky z rostlinné hmoty byly nejprve mineralizovány na mokré cestě směsí

H2SO4 a peroxidu vodíku. V získaném mineralizátu byl obsah P stanoven

kolorimetricky vanadičnanovou metodou a obsah K, Ca, Mg metodou atomové

absorpční spektrofotometrie (Zbíral et al. 2005).

Stanovení obsahu síry v rostlinné hmotě

Pro stanovení S byla rostlinná hmota mineralizována kyselinou dusičnou a

peroxidem vodíku. Vlastní stanovení obsahu bylo provedeno metodou emisní optické

spektrofotometre v indukčně vázaném plazmatu (Zbíral et al. 2005).

Stanovení obsahu popela

Po odvážení řepné kaše a přidání destilované vody se směs protřepala v kovové

baňce a vložila do vodní lázně. V ochlazeném filtrátu se konduktometricky zjistilo

procento popela (Kučerová 2000).

Stanovení obsahu alfa-aminodusíku

Obsah alfaaminodusíku byl stanoven kolorimetricky (Kučerová 2000).

Stanovení obsahu cukru digescí

Po vyloužení vodou a po vyčiření se určil obsah sacharózy polarimetricky.

(Kučerová 2000).

54

3.3 Výsledky

V jednoletém nádobovém pokusu byl sledován vliv aplikace různých forem síry

na výnos a kvalitu cukrovky. Výnosy bulev, chrástu, % digesce, popela, obsah

alfa-aminodusíku, dále B faktor, M faktor a MB faktor byly hodnoceny jednofaktorovou

analýzou variace.

3.3.1 Výživný stav porostu během vegetace

Z výsledků můžeme vyčíst že největší koncentrace síry v chrástu cukrovky ve

stádiu šestého listu byla u varianty nehnojené sírou. Ale naproti tomu byla v bulvách

koncentrace tohoto prvku u všech variant vyšší než u kontroly. Nejvyšší koncentrace

dusíku jak v chrástu, tak v bulvách byly zaznamenány u rostlin hnojených síranem

amonným a Pregipsem H. U těchto rostlin se také zvýšila koncentrace hořčíku

v bulvách. Varianty číslo dvě a čtyři vykazovaly nejvyšší obsah vápníku v bulvách.

Nejvyšší obsah fosforu a draslíku v bulvě byl zjištěn u varianty číslo pět. U chrástu

měly největší koncentraci těchto prvků rostliny varianty číslo tři.

Tab. 3 Chemické složení chrástu ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

% v sušině varianta

schéma

hmotnost sušiny 1

rostliny (g) N P K Ca Mg S 1 kontrola 0,720 4,35 0,63 2,48 0,81 1 0,3 2 el. síra 0,691 4,35 0,6 2,58 0,79 0,99 0,28 3 SA 0,697 4,49 0,64 2,61 0,81 1,01 0,26 4 Pregips H 0,656 4,5 0,61 2,46 0,82 0,97 0,3 5 el. síra na list 0,778 4,38 0,61 2,46 0,87 1,11 0,27

Tab. 4 Chemické složení bulvy ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

% v sušině varianta

schéma

hmotnost sušiny 1

rostliny (g) N P K Ca Mg S

1 kontrola 0,720 2,27 0,49 4 0,38 0,35 0,15 2 el. síra 0,691 2,24 0,46 4 0,4 0,34 0,16 3 SA 0,697 2,29 0,5 3,9 0,35 0,35 0,16 4 Pregips H 0,656 2,29 0,47 4 0,4 0,35 0,17 5 el. síra na list 0,778 2,25 0,51 4,16 0,33 0,34 0,15

Nejvyšší hmotnost sušiny jedné rostliny v gramech byla zaznamenána u rostlin

hnojených elementární sírou na list. Nutno ale poznamenat, že v této době tato varianta

55

ještě sírou hnojena nebyla a zemina této varianty obsahovala nejmenší množství

vodorozpustné síry.

Tab. 5 Odběr živin chrástem cukrovky ve fázi 6 listu (31. 5.2005)

mg v sušině 1 rosltiny varianta

schéma N P K Ca Mg S

1 kontrola 3,13 0,45 1,78 0,59 0,72 0,22 2 el. síra 3 0,41 1,78 0,55 0,69 0,19 3 SA 3,13 0,45 1,82 0,56 0,71 0,18 4 Pregips H 2,95 0,4 1,61 0,53 0,64 0,32 5 el. síra na list 3,41 0,47 1,91 0,61 0,86 0,21

Tab. 6 Odběr živin bulvami cukrovky ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

mg v sušině 1 rostliny varianta

schéma N P K Ca Mg S

1 kontrola 1,63 0,35 2,89 0,26 0,25 0,1 2 el. síra 1,55 0,32 2,76 0,27 0,23 0,11 3 SA 1,5 0,35 2,7 0,25 0,24 0,11 4 Pregips H 1,5 0,31 2,64 0,26 0,23 0,11 5 el. síra na list 1,77 0,39 3,24 0,26 0,26 0,12

Po přepočtení absolutních hodnot koncentrací živin na jejich odběry rostlinami

cukrovky (tab. 5 a 6) bylo ve fázi vegetace šestého listu možné pozorovat nejvyšší

odběry téměř všech prvků variantou číslo pět a to jak chrástem, tak bulvou. Ostatní

varianty hnojené sírou vykazovaly spíše omezení příjmu všech prvků oproti kontrole.

Anebo byly shodné s kontrolou. Výjimku zde tvoří síran amonný, který vykazoval větší

odběr draslíku v chrástu oproti kontrole, a Pregips H, u kterého byl zaznamenán největší

odběr síry chrástem.

Tab. 7 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

mg v sušině 1 rostliny varianta N P K Ca Mg S

1 4,77 0,81 4,67 0,85 0,97 0,32 2 4,55 0,73 4,55 0,82 0,92 0,3 3 4,73 0,79 4,51 0,81 0,95 0,29 4 4,46 0,71 4,26 0,8 0,87 0,43 5 5,18 087 5,15 0,87 1,13 0,32

Odběry živin celými rostlinami ve fázi šestého listu charakterizuje graf č. 5.

56

Graf 4 Odběry živin 1 rostlinou celkem (chrást + bulvy) ve fázi 6. listu.

0

1

2

3

4

5

6

mg

kontrola el. S SA Pregips el. S / list

N P K Ca Mg S

Ve fázi osmého listu byly největší koncentrace živin v chrástu zjištěny

u varianty hnojené sádrovcem a síranem amonným. Hladiny hořčíku a síry byly u všech

variant téměř totožné. Varianty s elementární sírou a elementární sírou na list

obsahovaly nejnižší koncentraci fosforu a vápníku. Varianta s elementární sírou na list

vykazovala také nejnižší koncentraci dusíku.

Tab. 8 Chemické složení bulev cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6. 2005)

% v sušině varianta

schéma

hmotnost sušiny 1

rostliny (g) N P K Ca Mg S

1 kontrola 0,701 1,86 0,32 1,22 0,34 0,22 0,12 2 el. síra 0,994 1,94 0,3 1,22 0,3 0,23 0,12 3 SA 0,633 1,96 0,32 1,24 0,38 0,21 0,12 4 Pregips H 0,843 1,97 0,33 1,33 0,37 0,21 0,12 5 el. síra na list 1,503 1,81 0,289 1,22 0,3 0,19 0,11

Tab. 9 Chemické složení chrástu cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6. 2005)

% v sušině varianta

schéma

hmotnost sušiny 1

rostliny (g) N P K Ca Mg S

1 kontrola 6,235 4,20 0,43 2,41 0,85 1,09 0,27 2 el. síra 7,689 4,01 0,39 2,26 0,87 1,12 0,28 3 SA 5,684 4,12 0,42 2,12 0,87 1,11 0,28 4 Pregips H 7,664 3,97 0,42 1,52 0,91 1,05 0,3 5 el. síra na list 6,784 3,93 0,38 2,53 0,89 1,14 0,3

57

U bulev se zjistila největší koncentrace dusíku, fosforu a draslíku u kontroly,

s výjimkou elementární síry na list, která u draslíku vykazovala největší koncentraci

draslíku, vápníku, hořčíku a síry. Naproti tomu měla kontrola nejnižší zastoupení

vápníku ze všech variant.

Nejvyšší hmotnosti sušiny chrástu dosáhly varianty číslo dvě a čtyři, naopak

nejhůře na tom byla varianta se síranem amonným.

Nejvyšší hmotnost sušiny bulev byla zjištěna u varianty číslo pět a nejmenší

hmotnost vykazovala opět varianta hnojená síranem amonným.

Tab. 10 Odběry živin bulvami cukrovky ve fázi 8. list (16. 6. 2006)

mg v sušině 1 rostliny varianta schéma

N P K Ca Mg S 1 kontrola 1,30 0,22 0,86 0,24 0,15 0,08 2 el. S 1,93 0,29 1,22 0,29 0,22 0,12 3 SA 1,24 0,2 0,78 0,24 0,13 0,08 4 Pregips H 1,66 0,28 1,12 0,31 0,17 0,10 5 el. síra na list 2,72 0,43 1,83 0,44 0,28 0,16

Tab. 11 Odběry živin chrástem cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6. 2006)

mg v sušině 1 rostliny varianta schéma N P K Ca Mg S

1 kontrola 26,19 2,65 37,48 5,28 6,78 1,70 2 el. S 30,87 3,03 43,28 6,68 8,62 2,18 3 SA 23,39 2,38 29,96 4,92 6,29 1,61 4 Pregips H 30,41 3,23 38,79 6,98 8,08 2,27 5 el. síra na list 26,64 2,56 42,73 6,05 7,7 2,02

Po přepočtení absolutních hodnot koncentrací živin na jejich odběry rostlinami

cukrovky (tab. 10 a 11) bylo ve vegetační fázi osmého listu možné pozorovat nejvyšší

odběry živin u bulev i chrástu oproti kontrole, u všech variant ve všech prvcích kromě

varianty číslo tři, která ze všech sledovaných vykazovala nejnižší příjem všech prvků

s výjimkou vápníku a síry, kde u chrástu byl příjem těchto živin shodný s kontrolou.

Naproti tomu varianta číslo pět odebrala nejvyšší množství všech živin u bulev.

U chrástu vykazovaly nejvyšší odběry živin rostliny hnojené sádrovcem kromě draslíku,

kde ho předčila varianta číslo dva a pět, a hořčíku, jehož největší množství odebrala

varianta hnojená elementární sírou.

58

Tab. 12 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 8. listu (průměr za variantu)

mg v sušině 1 rostliny varianta schéma hmotnost sušiny 1

rostliny (g) N P K Ca Mg S

1 kontrola 6,936 27,5 2,87 38,34 5,52 6,94 1,79 2 elem. S 8,683 32,79 3,32 44,5 6,97 8,84 2,29 3 SA 6,317 24,63 2,58 30,74 5,16 6,42 1,69 4 Pregips H 8,507 32,07 3,5 39,91 7,29 8,25 2,37 5 el. síra na list 8,287 29,37 3 44,56 6,49 7,98 2,17

Odběry živin celými rostlinami charakterizuje graf č. 6

Graf 5 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 8. listu

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

mg

kontrola el. S SA Pregips h El. S / list

N P K Ca Mg S

U chrástu byly zjištěny největší koncentrace síry u varianty s aplikací

elementární síry do půdy. Jinak se koncentrace tohoto prvku v chrástu mezi variantami

příliš nelišily. Kontrola vykazovala největší koncentraci dusíku, a nejmenší obsahy

vápníku a hořčíku.

Tab.13 Chemické složení chrástu cukrovky v době sklizně

% v sušině varianta schéma hmotnost sušiny 1

rostliny (g) P K Ca Mg N S

1 kontrola 217 0,19 3,7 1,59 1,19 1,88 0,5

2 el.S 193 0,2 3,81 1,71 1,22 1,67 0,53

3 SA 221 0,22 3,26 1,63 1,21 1,87 0,5

4 Pregips H 212 0,18 3,49 1,75 1,19 1,82 0,49

5 el. síra na list 235 0,19 3,63 1,78 1,35 1,76 0,51

59

Rostliny hnojené elementární sírou na list vykazovaly největší koncentraci

vápníku a hořčíku v chrástu. Draslík byl nejvíce obsažen ve variantě číslo dvě a

nejméně u varianty číslo tři, která ale vykazovala nejvyšší koncentraci fosforu.

Nejvyšší hmotnost chrástu jedné rostliny byla zjištěna u varianty číslo pět a

nejmenší u rostlin hnojených síranem amonným.

Tab. 14 Chemické složení bulvy cukrovky v době sklizně

% v sušině varianta schéma hmotnost bulvy 1 rostliny (g)

N P K Ca Mg S

1 kontrola 577 0,85 0,13 0,65 0,2 0,13 0,06

2 el.S 530 0,79 0,14 0,65 0,19 0,09 0,06

3 SA 547 0,81 0,14 0,61 0,2 0,09 0,05

4 Pregips H 574 0,80 0,13 0,66 0,2 0,1 0,05

5 el.síra na list 636 0,82 0,13 0,67 0,17 0,1 0,05 V chemickém složení bulev vykazovala kontrola nejvyšší obsah dusíku,

vápníku, hořčíku a společně s variantou číslo dvě i síry. Obsahy fosforu a síry a vápníku

se u jednotlivých variant od sebe příliš neodlišovaly. Nejmenší koncentrace dusíku byla

zjištěna u varianty číslo dvě a mezi jednotlivými variantami hnojenými sírou kolísal jen

minimálně.

Nejvyšší hmotnost bulev byla zjištěna u rostlin hnojených elementární sírou na

list a naopak nejnižší u varianty hnojené elementární sírou do půdy.

Obsah síry v listech byl až desetkrát větší než v bulvách.

3.3.2 Kvantitativní parametry cukrovky

Výnos bulev

Hmotnosti bulev se pohybovali v rozmezí mezi 490 až 940 gramy. Ve výnosu

bulev nebyly zaznamenány statisticky průkazné rozdíly mezi jednotlivými variantami.

Tab. 15 Analýza variance výnosu bulev cukrovky

s. v.

SČ

PČ

F

P

Varianta 4 0,029718 0,007429 1,485 NS Chyba 14 0,070025 0,005002 Celkem 18 0,099743

60

Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný

(P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999).

Tab. 16 Průměrné výnosy bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných LSD testem

kontrola el.S SA Pregips H el.S / list

Hmotnost bulev (g) 577 a 530 a 529 a 574 a 644 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost

Přesto je z grafu č. 7 zřejmé, že nejvyšších výnosů bylo dosaženo u varianty

hnojené elementární sírou na list.

Graf 6 Hodnoty výnosů bulev (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list400

450

500

550

600

650

700

750

hmot

nost

bul

ev g

/ ro

stlin

u

Výnos chrástu

Také u výnosu chrástu nebyly zaznamenány statisticky průkazné rozdíly mezi

jednotlivými variantami. Přesto i zde lze z grafu vysledovat určitou variabilitu

ve výnosech chrástu.

61

Tab. 17 Analýza variance výnosu chrástu cukrovky

s. v. SČ PČ P Varianta 4 0,001118 0,000279 0,2225 NS Chyba 14 0,017585 0,001256 Celkem 18 0,018703

Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný (P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999).

Tab. 18 Průměrné výnosy chrástu cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných LSD testem

kontrola el.S SA Pregips H el.S / list

Hmotnost chrástu (g) 217 a 217 a 227 a 212 a 234 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost.

Graf 7 Hodnoty výnosů chrástu (metoda nejmenších čtverců P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list160

170

180

190

200

210

220

230

240

250

260

270

280

290

hmot

nost

chr

ástu

g /

rost

linu

62

3.3.3 Kvalitativní parametry cukrovky

Digesce (Dg) – hmotnostní procento sacharózy, stanovené polarimetricky, je hlavním

kritériem technologické hodnoty cukrovky. Pojmem digesce se označuje cukernatost

suroviny, tj. řepy a sladkých či vyloužených řízků (Pelikán et Sáková 2001).

Tab. 19 Analýza variace digesce u cukrovky

s. v. SČ PČ F P

Varianta 4 9,293 2,323 1,136 NS Chyba 14 28,627 2,045 Celkem 18 37,920

Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný (P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999).

Tab. 20 Průměrné digesce bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných LSD testem

kontrola el.S SA Pregips H el.S / list

Digesce 16,85 a 17,65 a 16,45 a 17,85 a 18,47 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost.

Přestože u digesce nebyly prokázány žádné průkazné statistické rozdíly mezi

jednotlivými variantami, je nutné poznamenat, že se digesce zvedla u všech variant

hnojených sírou kromě varianty se síranem amonným. Největší digesce byla

zaznamenána opět při aplikaci elementární síry na list.

63

Graf 8 Dosažené hodnoty digesce (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list

14

15

16

17

18

19

20

21

dige

sce

%

Obsah popela

Při statistickém zhodnocení obsahu popelovin v bulvách cukrovky lze pozorovat

poměrně vyrovnané hodnoty bez statisticky průkazných rozdílů.

Tab. 21 Analýza variace obsahu popela u cukrovky

s. v. SČ PČ F P

Varianta 4 0,001551 0,000388 1,012 NS Chyba 14 0,005366 0,000383 Celkem 18 0,006917

Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný (P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999). Tab. 22 Průměrné obsahy popela bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných

LSD testem

kontrola el.S SA Pregips H el.S / list

Obsah popela (%) 0,29 a 0,29 a 0,3 a 0,3 a 0,31 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost.

64

Obsah popelovin byl velmi nízký, což je z pohledu ztrát při výrobě a produkce

melasy nutné hodnotit jako velmi příznivý jev. Rozdíly v obsahu popelovin jsou

zanedbatelné.

Graf 9 Dosažené hodnoty obsahu popela (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list0,25

0,26

0,27

0,28

0,29

0,30

0,31

0,32

0,33

0,34

pope

l %

Obsah alfa-aminodusíku

Obsah alfa-aminodusíku byl stanoven kolorimetricky a je zde vidět, že síra

aplikovaná v různých typech hnojiv pozitivně jeho obsah v bulvě snižovala.

Tab. 23 Analýza variace obsahu alfa-aminodusíku u cukrovky

s. v. SČ PČ F P

Varianta 4 452,33 113,08 3,450 * Chyba 14 458,85 32,78 Celkem 18 911,18

Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný (P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999).

65

Tab. 24 Průměrné obsahy alfa-aminodusíku v bulvách cukrovky a průkaznost jejich

rozdílů zjištěných LSD testem

kontrola el.S SA Pregips H

el.S / list

Obsah alfaaminodusíku mg/100g 63,75 b 56,25 ab

60,63 b 57,5 a 48,33 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost.

U varianty s aplikací elementární síry na list byla koncentrace alfaaminodusíku

prokazatelně nižší než u varianty číslo dvě a jedna.

Graf 10 Dosažené hodnoty obsahu alfa-aminodusíku (metoda nejmenších čtverců,

P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list

varianta

35

40

45

50

55

60

65

70

75

alfa

amin

odus

ík m

g/10

0g

B a M faktor

B faktor udává výtěžnost finálního produktu, tj. bílého cukru v % na hmotnost

řepy na základě stanovené digesce a obsahu popela. Udávají se zde ztráty – (obvykle

0,8 – 1,2).

M faktor udává výrobu melasy s 50 % polarizací v % na hmotnost řepy podle

obsahu rozpustného popela v řepě.

Čím je B faktor vyšší a M faktor nižší, tím je cukrovka jako surovina pro

získávání cukru kvalitnější (Pelikán et Sáková 2001).

66

I u B a M faktoru nebyl dokázán statisticky průkazný rozdíl mezi variantami.

Ale i zde se projevil vyšší B faktor u variant hnojenými sírou s výjimkou síranu

amonného, u kterého byl B faktor nejnižší. Nejnižší hodnota M faktoru byla zjištěna

u kontroly. Ostatní varianty hnojené sírou vykazovaly tuto hodnotu vyšší. Nejvyšší

hodnoty M faktoru nabyly rostliny hnojené Pregipsem H.

Graf 11 Dosažené hodnoty B a M faktoru

13

13,5

14

14,5

15

15,5

16

16,5

kontrola el. S SA pregips H el.S / list

B fa

ktor

%

2,152,22,252,32,352,42,452,52,55

M fa

ktor

%

B faktor M faktor

MB faktor

MB faktor vyjadřuje poměr výroby melasy k výrobě bílého zboží v %, je

kritériem pro posouzení technologické zralosti cukrovky. Čím je MB faktor nižší, tím je

cukrovka jako surovina pro získávání cukru kvalitnější (Pelikán et Sáková 2001).

Tab. 25 Analýza variace MB faktoru u cukrovky

s. v. SČ PČ F P

Varianta 4 9,930 2,483 0,780 NS

Chyba 14 44,556 3,183

Celkem 18 54,486 Kde: SČ – součet čtverců, PČ – průměrný čtverec, F – testové kritérium, P – průkaznost vlivu faktoru, s. v. – stupně volnosti.

Vliv faktoru: NS – nevýznamný, * - významný (P ≥ 0,95), ** - vysoce významný (P ≥ 0,99), *** velmi vysoce významný (P ≥ 0,999).

67

Tab. 26 MB faktory cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných LSD testem

kontrola el.S SA pregips H el.S / list

MB faktor 15,78 a 15,32 a 17,06 a 16,25 a 14,96 a

Rozdílná písmenka znamenají statisticky významnou odlišnost.

Mezi vypočtenými MB faktory u variant nebyl také statistiky průkazný rozdíl

dokázán. Nejnižšího faktoru dosáhla cukrovka hnojená elementární sírou na list a

elementární sírou do půdy. Ostatní varianty hnojené sírou vykazovaly vyšší hodnoty

MB faktoru než kontrola v čele se síranem amonným.

Graf 12 Dosažené hodnoty MB faktoru (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

kontrola el.S SA pregips H el.S / list12

13

14

15

16

17

18

19

20

MB

fakt

or %

3.3.4 Poměr N:S Obsah dusíku v chrástu se v průběhu vegetace postupně snižoval. Pohyboval

se v rozmezí od 4,5 % ve fázi šestého listu až do 1,67 % při sklizni. V bulvách se obsah

dusíku pohyboval v rozmezí od 2,29 % ve stádiu šestého listu, 4,2 % ve stádiu osmého

listu, až do 0,79 % v sušině při sklizni.

Obsah síry v chrástu během vegetace kolísal od 0,3 % ve fázi šestého listu,

0,1 % ve fázi osmého listu, do 0,49 % při sklizni. Bulvy obsahovaly tento prvek

v koncentraci od 0,17 % ve fázi šestého listu do 0,05 % při sklizni.

Z tabulek č. 27 a 28 můžeme vypozorovat, že poměr N : S v chrástu během

vegetace kolísal a v době sklizně se rapidně snížil. Největší pokles byl zaznamenán u

68

varianty s aplikací elementární síry do půdy. Hodnoty poměru N : S v bulvách jak

během vegetace tak i při sklizni zůstaly více méně nepozměněny.

Tab. 27 Zjištěné poměry N : S v chrástu cukrovky

fáze 6 listu fáze 8 listu sklizeň

kontrola 14,5 : 1 15,5 : 1 3,5 : 1

el. síra 16 : 1 14 : 1 3 : 1

SA 17 : 1 14,5 : 1 4 : 1

Pregips H 15 : 1 13,5 : 1 3,5 : 1

el. síra na list 16,5 : 1 13 : 1 3,5 : 1

Tab. 28 Zjištěné poměry N : S v bulvách cukrovky

fáze 6 listu fáze 8 listu sklizeň

kontrola 15,5 : 1 15,5 : 1 14 : 1

el. síra 14 : 1 16 : 1 13 : 1

14,5 : 1 16,5 : 1 16 : 1 SA

Pregips H 14 : 1 16,5 : 1 16 : 1

el. síra na list 15 : 1 16,5 : 1 16,5 : 1

3.3.5 Změna chemizmu půdy po sklizni

Obsah vodorozpustné síry se po sklizni snížil u variant s aplikací elementární

síry. Konkrétně při aplikaci elementární síry do půdy se snížil obsah o 37 % a při

aplikaci elementární síry do půdy o 12,6 %. Nejvíce se koncentrace síry zvedla

po aplikaci síranu amonného o 15,2 %, dále u kontroly o 11,6 % a u Pregipsu H

o 5,4 %.

Výměnná půdní reakce u kontroly stagnovala. U sádrovce se navýšila o 0,22.

Aplikace síranu amonného a elementární síry všeobecně, mělo za následek snížení

výměnné půdní reakce o ± 0,2.

Aplikace síry ve všech podobách měla také za následek snížení obsahu fosforu,

draslíku, vápníku a hořčíku oproti kontrole. Nejvíce se však kontrole blížila varianta

s elementární sírou aplikovanou do půdy.

69

Tab. 29 Agrochemické vlastnosti půdy po sklizni

mg/kg varianta pH P K Ca Mg S

kontrola 7,44 96,3 106,3 2 842 97,1 36

el.S 7,28 93,4 100,1 2 535 93,9 46

SA 7,21 86,8 84,1 2 438 85,6 98

pregips H 7,25 87,7 82,4 2 443 80,7 97

el.S / list 7,37 82,9 84 2 446 88,5 24

Graf 13 Obsahy síry v zemině před setím a po sklizni

0

20

40

60

80

100

120

kontrola el.S SA pregips H el. S / list

mg/

kg

před setím v doběv sklizně

3.4 Diskuze

Z výsledků vyplývá, že aplikace síry v pokusech ve vegetační hale v roce 2005

významně zvýšila kvalitu co se týče redukce alfa-aminodusíkových koncentrací.

To souhlasí s Bellem (1995), který dokázal, že když obsah síry je nedostatečný,

objevuje se zvýšení neproteinových součástí, jako jsou amidy, což snižuje kvalitu šťáv a

díky tomu extrakci bílého cukru. Oproti kontrole se obsah alfa-aminodusíku nejvíce

snížil u varianty s aplikací elementární síry na list a to o 24,2 %, dále u elementární síry

aplikované do půdy o 11,8 %, u sádrovce o 9,8 %, a u síranu amonného se tato hodnota

oproti kontrole snížila o 4,9 %.

Dalším pozitivním jevem, na kterém se aplikace hnojiv se sírou podílely je

zvýšení hmotnostního procenta sacharózy, tedy digesci. Digesce se oproti kontrole

70

u všech variant kromě varianty se síranem amonným navýšila. A to u rostlin hnojených

elementární sírou na list o 9,6 %. Druhé nejvyšší navýšení se zjistilo u varianty hnojené

sádrovcem o 5,9 %, a po něm u elementární síry aplikované do půdy o 4,7 %. Naopak

síran amonný vykazoval pokles digesce o 2,3 % oproti kontrole.

Přestože FECENKO et BALIŠ (2002) uvádí ve svém pokusu pozitivní vliv

u aplikace síry do půdy na výnos bulev, v pokusech konaných v roce 2005 pod záštitou

MZLU v Brně měla aplikace síry na výnos bulev spíše depresivní účinek kromě

u rostlin hnojených elementární sírou na list, kde se výnosy zvýšily o 11,6 % oproti

kontrole. U ostatních variant se výnosy bulev snížily o 8,1 % u elementární síry

aplikované do půdy, o 8,3 % u síranu amonného a o 0,5 % u sádrovce.

Pokud dáme digesci do kontextu s výnosem, zjistíme, že výnosy bulev

se u všech variant hnojených sírou kromě varianty číslo pět snížily, ale za to digesce

se po aplikaci síry u většiny variant navýšila. Toto navýšení však procentuelně bylo

nižší než snížení výnosů bulev.

Graf 14 Výnos bulev a digesce u cukrovky

15

15,516

16,5

17

17,518

18,5

19

kontrola el.S SA pregips Hel.S / list

%

0

100

200

300

400

500

600

700

gram

y

digesce hmotnost bulev

Poměr N : S se v chrástu cukrovky pohyboval v rozmezí od 17 : 1 ve fázi

šestého listu po 3 : 1 v době sklizně. V bulvách se tento poměr pohyboval v rozmezí

od 16,5 do 13 : 1. HANEKLAUS (1998) považuje za optimální poměr 13,5 : 1.

THOMAS et al. (2002) při pokusu se sírou na cukrovce dospěly k závěru,

že aplikace síry způsobila významný (P ≥ 0,95) pokles poměru N : S, na pozemcích kde

koncentrace síry v zemině byla na úrovni 3,7 až 4,1 mg/kg. Na pozemcích s vyšším

obsahem síry (14,8 až 42,4 mg/kg) se však tento poměr příliš nezměnil. Hřivna et al.

71

(2004) považuje za poměrně nízký obsah vodorozpustné síry v půdě 10 – 15 mg/kg.

V našem pokusu konaném v roce 2005 byl obsah vodorozpustné síry u kontroly roven

31 mg/kg, což by podle THOMASE et al. (2002) byl obsah vysoký. Tudíž se nemůžeme

divit, že poměr N : S se u variant s aplikací hnojiv se sírou oproti kontrole ve většině

případů nezmenšil a jestli tak jen minimálně.

Podle HŘIVNY et al. (2004) síra významně podporuje utilizaci dusíku, jejíž

příznivý průběh je ovlivněn právě poměrem N : S. Na základě poměru N : S HŘIVNA

et al. (2004) předpokládá, že zatímco je část dusíku translokován z listů do kořene,

obsah síry v listech zůstává stabilní. Poměr N : S se v listech v průběhu vegetace zužuje

a v kořenech je tento trend opačný. V pokusech s cukrovkou ve vegetační hale pod

záštitou MZLU v Brně se u listů tato skutečnost potvrdila, ale u bulev nabíral poměr

N : S podobných hodnot jak během vegetace, tak i při sklizni.

Při sledování působení jednotlivých forem síry na růst a kvalitu cukrovky bylo

nejlepších výsledků dosaženo u varianty s aplikací elementární síry na list. Tato varianta

nejenže vykazovala nejvyšší výnosy bulev a nejvyšší digesci, obsahovala také

jednoznačně nejnižší množství alfa-aminodusíku, a měla nejnižší MB faktor. Oproti

kontrole, variantě s elementární sírou do půdy a se síranem amonným, obsahovala

o něco málo větší množství popelovin, ale i tato hodnota je v porovnání s průměrem

velice nízká, neboť podle VUKOVA (cit. Rybáček et al. 1985) se hodnota průměru

pohybuje kolem 0,5 % s rozptylem 0,1 a variačním koeficientem ± 20 %.

Varianta s aplikací elementární síry na list jako jediná odolala invazi padlí

(Erysiphe betae) na listech, která vypukla při teplém počasí v září po srpnových deštích.

Potvrdil se zde fakt, že pokud je elementární síra aplikována na list, mohou být

suspendované nebo vázané produkty použity jako fungicidy a nebo jako hnojivo

(Boswell et Friesen, 1993).

Přestože KAZDA et al. (2003) uvádí že Erysiphe betae je poměrně častá, ale

méně významná choroba, která však může zvyšovat ztráty způsobené virovou

žloutenkou (ta však u žádné varianty zjištěna nebyla), mohl být fakt, že rostliny varianty

pět, které touto chorobou napadené nebyly, jednou z příčin, že právě tato varianta

vykazovala ve většině případů nejlepší kvalitativní i kvantitativní parametry.

72

Obr. 5 Varianta s aplikací elementární síry na list – rozvoj padlí zde neproběhl

Obr. 6 Detail zdravé rostliny varianty s aplikací elementární síry na list

73

Obr. 7 Rostliny napadené padlím (Erysiphe betae)

Obr. 7 Detail listu cukrovky napadeného padlím

Naopak nejhůře dopadla varianta číslo tři s aplikací síranu amonného. Hnojení

tímto hnojivem mělo za příčinu nejnižší výnos bulev, a nejhorší vlastnosti kvalitativních

znaků jako je digesce a MB faktor.

Na druhé straně zde byl oproti kontrole snížen obsah alfa-aminodusíku. Tento

obsah byl ale největší v porovnání s ostatními variantami hnojenými sírou. Síran

amonný zanechal největší množství síry v půdě a nejvíce se všech variant ji okyselil.

Toto snížení pH nebylo příliš výrazné.

74

Síran amonný se jeví jako nejméně vhodný ze všech variant pro hnojení

cukrovky. Aplikaci síranu amonného k základnímu hnojení cukrovky nedoporučují ani

RICHTER et HLUŠEK (1996), kteří uvádějí, že při základním hnojení snižuje klíčivost

rostlin a vede k mezerovitosti porostu.

Aplikace elementární síry do půdy měla za následek, podobně jako síran

amonný, snížení výnosů bulev oproti kontrole. Ale na druhé straně je nutné konstatovat,

že se oproti kontrole zlepšily kvalitativní parametry jako je digesce, obsah alfa-

aminodusíku a MB faktor. Rostliny této varianty nedosahovaly však takové kvality jako

rostliny, kde se aplikovala elementární síra na list.

Tato varianta byla hned po variantě číslo pět také nejméně napadena Erysiphe

betae. Můžeme z toho usuzovat, že i elementární síra aplikovaná do půdy může

vykazovat fungicidní účinky.

Pregips H se v pokusu jevil jako druhé nejlepší hnojivo ze sledovaných variant.

Aplikace tohoto hnojiva měla sice za následek největší procento popela, ale toto

navýšení bylo minimální (viz výše). Tato varianta oproti rostlinám s elementární sírou

do půdy obsahovala sice o něco více alfa-aminodusíku, a měla vyšší MB faktor, ale

za to vykazovala poměrně vyšší výnos a lepší procento digesce.

V tomto pokusu nebyly prokázány statisticky významné rozdíly mezi variantami

kromě obsahu alfa-aminodusíku. Mohlo to být způsobeno i tím že každá varianta

obsahovala v konečném stádiu jen osm rostlin, takže výsledky byly i uvnitř variant

velice variabilní. Proto aby se statistické rozdíly prokázaly bylo by potřeba podrobit

analýze mnohem více rostlin z každé varianty, a tím by se výsledky uvnitř variant

pravděpodobně více či méně ustálily. Z tohoto důvodu by bylo vhodné podobné pokusy

provádět v polních podmínkách, kde by o počty jedinců potřebných pro analýzu nebyla

nouze a výsledky by vyšli určitě vystižněji a přesněji.

75

4 ZÁVĚR

V pokusech s cukrovkou konaných v roce 2005 ve vegetační hale pod záštitou

Mendelovy zemědělské a lesnické university v Brně bylo dosaženo těchto výsledků:

- Nejlépe, co se týká výnosů a kvality bulev, vyšla v pokusech varianta s aplikací

elementární síry na list. Nejenže ve většině případů vykazovala nejlepší

kvalitativní i kvantitativní parametry, ale ještě navíc rostliny této varianty

vykazovaly nejlepší zdravotní stav

- Druhým hnojivem, co vykazoval taky většinu lepších výsledků než kontrola byl

Pregips H. Oproti kontrole se zde snížil obsah alfa-aminodusíku, MB faktor a

navýšila se digesce. Hmotnost bulev při sklizni se od kontroly lišila jen nepatrně.

- Aplikace elementární síry do půdy vylepšila sice většinu kvalitativních

vlastností, ale na druhou stranu musíme konstatovat, že se snížila hmotnost

bulev nejvíce ze všech variant.

- Síran amonný se projevil jako absolutně nevhodné hnojivo pro hnojení

cukrovky. Kromě toho že příznivě působil na snížení obsahu alfa-aminodusíku

(ale jen oproti kontrole), a obsahu popela (byly zde napatrné rozdíly mezi

variantami), zhoršily se u rostlin hnojených tímto hnojivem všechny kvalitativní

i kvantitativní parametry oproti všem variantám.

Aplikace síry měla ve všech případech za následek snížení obsahu alfa-

aminodusíku v bulvách cukrovky.

Nejvíce vodorozpustné síry v půdě po ukončení pokusu zanechal síran amonný,

a Pregips H. Naopak aplikace elementární síry a to jak do půdy tak na list měla za

následek snížení vodorozpustné síry v půdě.

76

5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. BAIER, J., BUKVAJ, M., BÁRTA, V., BAIEROVÁ V. (1996): Význam hořčíku

pro výživu rostlin, zvířat a člověka – studijní zpráva. Ústav zemědělských a

potravinářských informací, Praha, 54 s.

2. BAIEROVÁ, V., LEDVINKKOVÁ, D. (2001): Hlavní zásady hnojení draslíkem.

In: Hnojením k zajištění výnosů plodin a kvality produkce. Sborník z mezinárodní

konference (2001). Výzkumný ústav rostlinné výroby, Praha – Ruzyně, s.129-130.

3. BALÍK, J. (1993): Základy výživy rosltin. Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR

v Praze, 36 s.

4. BARROW, N. J. (1961): Studies on mineralization of sulphur from soil organic

matter. Aust. J. Agric. Res., 12, s. 306-319.

5. BAUMGÄRTEL, G. (1999): P und K- Düngung überdenken. Zuckerrübe 48, č. 4, s.

196.

6. BELL, C., JONES, J., FRANKLIN. J., MILFORD. G., LEIGH, R., (1995): Sulphate

supply and its effects on sap quality during growth in sugar beet storage roots. Z.

Pflanzenerna. Bodenk. 158 (l), 93-95.

7. BERGMANN, W. (1992): Nutritional disorders of plants. Jena, Gustav Fischer

Verlag, 741 s.

8. BLAIR, G. J. et al.(1993): Sulfur soil testing. In: ZELENÝ, F., ZELENÁ, E. (1996):

Síra a její potřeba pro výživu rostlin – studijní zpráva. Ústav zemědělských

a potravinářských informací, Praha, 43 s.

9. BLAIR, G. J. (2002): Sulphur fertilisers: a global perspective. The International

Fertiliser Society, York, 36 p.

10. BOSWELL, C. C., FRIESEN, D. K(1993): Elemental sulfur fertilizers and their use

on crops and pastures. Fertilizer Research 35, 127 – 149 s.

11. BUJNOVSKÝ, R., LOŽEK, O. (1996):Zásady výpočtu dávok hnojív a ich

aplikácie. Výskumný ústav pôdnej úrodnosti – Bratislava, 56 s.

12. FECENKO, J. a kol. (2001): Problematika potreby hnojív s obsahom síry. Sborník

ze 7. mezinárodní konference, Praha, s. 70-75.

13. FECENKO, J., BALIŠ, P. (2002): Síra v interakcii s bórom zvyšuje úrodu a kvalitu

cukrovej repy. Agrochémia , č. 3, s 13-15.

77

14. FECENKO, J., LOŽEK, O. (2000): Výživa hnojenie polných plodin. SPU Nitra a

Duslo a.s. Šala, 452 s.

15. FLOHROVÁ, A. (1996): Důsledky nedostatečného hnojení – studijní zpráva. Ústav

zemědělských a potravinářských informací, Praha, 48 s.

16. FRENEY, J. R. (1961): Some observations on the nature of organic sulphur

compounds in soils. In: ZELENÝ, F., ZELENÁ, E. (1996): Síra a její potřeba pro

výživu rostlin – studijní zpráva. Ústav zemědělských a potravinářských informací,

Praha, 43 s.

17. FRENEY, J. R. (1967): Sulfur – containing organics. In A. D. McLaren, G. H.

Petersen, Soil Biochemistry, New York, N. Y., s. 229 – 259.

18. GRZEBISZ, W., BARLOG, P., SZCZEPANIAK, W. (2005): Účinná strategie

hnojení cukrovky dusíkem. Listy cukrovarnické a řepařské 121, č. 4, s. 126-129.

ISSN 1210-3306

19. HLUŠEK, J. (2004): Hnojiva statková. In: Ryant P. et al. (2005): Multimediální

učební text z výživy rostlin. [on line], MZLU v Brně. Dostupné na

http://www.af.mendelu.cz/ustav/221/multitexty/html/hnojiva/a_index_hnojiva.htm

20. HLUŠEK, J., RICHTER, R., SMATANOVÁ, M. (2001): Výživa a hnojení zelenin

sírou. Sborník KAVR, ČZU Praha, s. 56 - 62

21. HŘIVNA, L., BOROVIČKA, K., BITTNER, V. (2004): Cukrovka – výživa a

výnos, kvalita produkce. Úroda 53, č. 4, s. 46-49.

22. HŘIVNA, L., BOROVIČKA, K., BÍZIK, J., VEVERKA, K., BITTNER, V. (2003):

Komplexní výživa cukrovky. Danisco, 68 s.

23. HUBÁČEK, J. (1988): Chemie pro VŠZ. Státní zemědělské nakladatelství, Praha,

768 s.

24. CHOCHOLA, J., KONEČNÝ, I., HAMÁČEK, V., (1992): Pěstování cukrovky.

Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství - Praha, 111 s.

25. JOZEFYOVÁ, L., URBAN, J. (2004): Hnojení cukrovky dusíkem a metody

optimalizace. Úroda 52, č. 3, s. 50-51.

26. JŮZL, M., PULKRÁBEK, J., DIVIŠ, J., (2000): Rostlinná výroba III – okopaniny.

MZLU Brno, 222 s.

27. KIRCHMANN, H., PICHLMAYER, F., GERZABEK, M. H. (1996): Sulfur balance

and sulfur-34-abundance in a long-term fertiliser experiment. Soil Sei. Soc. Amer.

J., 59, s. 174 -178.

78

28. KOSTELANSKÝ, F. a kol. (2004): Obecná produkce rostlinná. MZLU v Brně,

212 s.

29. KOVÁČOVÁ, M. (2003): Účinok fosforečného a draselného hnojenia na úrodu a

kvalitu cukrovej repy. Listy cukrovarnické a řepařské 119, č. 9-10, s. 240-242.

30. KRISTEK, A., ANTUNOVIĆ, M., BRKIĆ, S., KANISEK, J. (2003): Vliv hnojení

bórem a hořčíkem na list na výnosové prvky u cukrovky. Listy cukrovarnické a

řepařské 119, č. 4 s. 106-108.

31. KROL, M. – KOBUS, J. (1992): Oxidation of elemental and organic (cysteine)

sulphur by barley rhizosphere microorganisms. Pamietnik Pulawski., No. 101, 109-

122.

32. KUČEROVÁ, J. (2000): Technologie sacharidů – návody do cvičení. MZLU

v Brně, 152 s.

33. MACHÁČEK, V., TRÁVNÍK, K., RICHTER, R., HLUŠEK, J. (2001): Změny

obsahu labilních forem fosforu při různé intenzitě hnojení. In: Hnojením k zajištění

výnosů plodin a kvality produkce. Sborník z mezinárodní konference (2001).

Výzkumný ústav rostlinné výroby, Praha – Ruzyně, s. 149-150.

34. MALEŘ, J. (1994): Zpracování okopanin. Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR

v Praze, 35 s.

35. NEUBERG, J. (1995): Výživa a hnojení plodin – metodika. Ústav zemědělských a

potravinářských informací, Praha, 64 s.

36. NEUBERG, J., HROZINKOVÁ, A., ČERVENÁ, H. (1991): Potřeba využití

základních živin v zemědělské výrobě ČR. Studie VTR. Ústav vědeckých informací

pro zemědělství, Praha, 112 s.

37. PAČUTA, V., ČERNÝ, I., FECKOVÁ, J., POSPÍŠIL, R., KARABÍNOVÁ, M.,

ORŠULOVÁ, J. (2004): Kvantita a kvalita produkcie cukrovej repy v závislosti na

ročníku, odrodě a foliárnej výžive. Listy cukrovarnické a řepařské 120, č. 3,

s. 93 - 96.

38. PELIKÁN, M., HŘIVNA, L., HUMPOLA, J. (1999): Technologie sacharidů.

MZLU v Brně, 152 s.

39. PELIKÁN, M., SÁKOVÁ, L. (2001): Jakost a zpracování rostlinných produktů.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 156 s.

40. PILAŘ, M. (2003): Deficit síry a možnosti jejího řešení. Úroda, č.1, str. 20.

41. PULKRÁBEK, J., ŠROLLER, J. (1993): Základy pěstování cukrovky. Institut

výchovy a vzdělávání MZe ČR - Praha, 62 s.

79

42. PULKRÁBEK, J., URBAN, J., JOZEFYOVÁ, L.( 2005): Bór by neměl být deficitní

živinou cukrovky. Listy cukrovarnické a řepařské, č. 9-10, s. 264-267.

43. PULKRÁBEK, J., ŠVACHULA, V. (2003): Bór by neměl být deficitní živinou

cukrovky. Úroda, č. 1, str. 25.

44. RICHTER, R. (1996): Půdní úrodnost. Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR

v Praze, 34 s.

45. RICHTER, R (2003): Výživa a hnojení cukrovky – doplňkový text. In: Ryant, P. et

al. (2005): Multimediální učební texty z výživy a hnojení polních plodin. [on line],

MZLU v Brně. Dostpné na

http://www.af.mendelu.cz/ustav/221/multitexty_2/html/okopaniny/

a_index_okopniny. htm

46. RICHTER, R. (2004): Biogení prvky. In. Ryant P. et al. (2005): Multimediální

učební text z výživy rostlin. [on line], MZLU v Brně. Dostupné na http:

//www.af.mendelu.cz/ustav/221/multitexty/html/biogenni_prvky/a_index_biogen.ht

m

47. RICHTER, R., HLUŠEK, J. (1996):Průmyslová hnojiva, jejich vlastnosti a použití.

Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR v Praze, 50 s.

48. RICHTER, R., KUBÁT, J. (2003): Organická hnojiva, jejich výroba a použití.

Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 56 s.

49. RICHTER, R., ŘÍMOVSKÝ, K. (1996): Organická hnojiva, jejich výroba a použití.

Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR v Praze, 39 s.

50. RYBÁČEK, V. (1985): Cukrovka. Státní zemědělské nakladatelství – Praha, 467 s.

51. SKLÁDAL, V. et al. (1967): Sladovnický ječmen. Státní zemědělské nakladatelství,

Praha, 321s.

52. SYLVIA, D. M., FUHRMANN, J. J., HARTEL, P. G., ZUBERER, D. A. (1999):

Principles and Applikations of Soil mikrobiology. Prentice-Hall International

Limited, New Persey, s 346 – 368.

53. TABATABAI, M. A. (1982): Sulfur. Methods of Soil Analisis, Part 2nd Ed.

Madison, wisconsin, American Society of Agronomy, s.501-538

54. THOMAS, S. G., HOCKING, T. J., BILSBORROW, P. E. (2003): Effect of sulphur

fertilization on the growth and metabolism of sugar beet grown on soils of differing

sulphur status. Field Crops Research 83, University of Wolverhampton, 223 – 235.

55. TISDALE, S., NELSON, W. (1975): Soil Fertility and Fertilizers, Collier

Macmillan, London.

80

56. TLUSTOŠ, P., PAVLÍKOVÁ, D., BALÍK, J., SZÁKOVÁ, J. (2001): Koloběh síry

v půdě a v prostředí. In Sborník referátů, Racionální použití hnojiv zaměřené na

problematiku síry v rostlinné výrobě, ČZU Praha, s. 27 - 34

57. URBAN, J., PULKRÁBEK, J., JOZEFYOVÁ, L. (2003): Rezervy ve výživě a

ochraně cukrovky. Úroda, č. 12, s. 1-3.

58. VANĚK, V., BALÍK, J., TLUSTOŠ, P. (2002): Výživa a hnojení polních a

zahradních plodin. ČZU Praha, 132 s.

59. VUKOV, K. (1972): Physik und chemie der Zuckerrübe. In: RYBÁČEK, V. (1985):

Cukrovka. Státní zemědělské nakladatelství – Praha, 467 s.

60. WU, J., O´DONNELL, A. G., SYERS, J. K. (1993): Microbial growth and sulphur

immobilisation following the incorporation of plant residues into soil. Soil Biology

and Biochemistry, č. 25 s. 1363 - 1370

61. ZBÍRAL, J. et al. (2005): Jednotné pracovní postupy. Analýza rostlinného

materiálu. SKZÚZ Brno, 87 s.

62. ZBÍRAL, J.(2002): Analýza půd I. UKZUZ Brno, 197 s.

62. ZELENÝ, F., ZELENÁ, E. (1996): Síra a její potřeba pro výživu rostlin – studijní

zpráva. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha, 43 s.

63. ZIMOLKA, J. (2005): Speciální produkce rostlinná – rostlinná výroba (polní a

zahradní plodiny, základy pícninářství). MZLU Brno, 245 s.

81

Seznam tabulek:

Tab. 1 Agrochemické vlastnosti zeminy před vysetím cukrovky

Tab. 2 Jednotlivé vypočtené dávky hnojiv na varianty

Tab. 3 Chemické složení chrástu ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

Tab. 4 Chemické složení bulvy ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

Tab. 5 Odběr živin chrástem cukrovky ve fázi 6 listu (31. 5.2005)

Tab. 6 Odběr živin bulvami cukrovky ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

Tab. 7 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 6 listu (31. 5. 2005)

Tab. 8 Chemické složení bulev cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6. 2005)

Tab. 9 Chemické složení chrástu cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6. 2005)

Tab. 10 Odběry živin bulvami cukrovky ve fázi 8. list (16. 6.2006)

Tab. 11 Odběry živin chrástem cukrovky ve fázi 8. listu (16. 6.2006)

Tab. 12 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 8. listu (průměr za variantu)

Tab. 13 Chemické složení chrástu cukrovky v době sklizně

Tab. 14 Chemické složení bulvy cukrovky v době sklizně

Tab. 15 Analýza variance výnosu bulev cukrovky

Tab. 16 Průměrné výnosy bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných

LSD testem

Tab. 17 Analýza variance výnosu chrástu cukrovky

Tab.18 Průměrné výnosy chrástu cukrovky a průkaznost jejich rozdílů

zjištěných LSD testem

Tab. 19 Analýza variace digesce u cukrovky

Tab. 20 Průměrné digesce bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů zjištěných

LSD testem

Tab. 21 Analýza variace obsahu popela u cukrovky

Tab. 22 Průměrné obsahy popela bulev cukrovky a průkaznost jejich rozdílů

zjištěných LSD testem

Tab. 23 Analýza variace obsahu alfa-aminodusíku u cukrovky

Tab. 24 Průměrné obsahy alfa-aminodusíku v bulvách cukrovky a průkaznost a

jejich rozdílů zjištěných LSD testem

Tab. 25 Analýza variace MB faktoru u cukrovky

Tab. 26 MB faktor cukrovky a průkaznost jeho rozdílů zjištěných LSD testem

82

Tab. 27 zjištěné poměry N : S v chrástu cukrovky

Tab. 28 Zjištěné poměry N : S v bulvách cukrovky

Tab. 29 Agrochemické vlastnosti půdy po sklizni

83

Seznam grafů:

Graf 1 Vývoj celkových emisí SO2 ze stacionárních zdrojů (REZZO 1-3) po roce 1985

Graf 2 Průběh průměrných denních teplot v roce 2005

Graf 3 Charakteristika odrůdy Compact: dle SZRO 2003

Graf 4 Odběry živin 1 rostlinou celkem (chrást + bulvy) ve fázi 6. listu.

Graf 5 Odběr živin 1 rostlinou celkem ve fázi 8. listu

Graf 6 Hodnoty výnosú bulev (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

Graf 7 Hodnoty výnosů chrástu (metoda nejmenších čtverců P ≥ 0,95)

Graf 8 Dosažené hodnoty digesce (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

Graf 9 Dosažené hodnoty obsahu popela (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

Graf 10 Dosažené hodnoty obsahu alfa-aminodusíku (met. nejmenších čtverců,

P ≥ 0,95)

Graf 11 Dosažené hodnoty B a M faktoru

Graf 12 Dosažené hodnoty MB faktoru (metoda nejmenších čtverců, P ≥ 0,95)

Graf 13 Obsahy síry v zemině před setím a po sklizni

Graf 14 Výnos bulev a digesce u cukrovky

84

Seznam obrázků:

Obr. 1 Rozmístění hnízd cukrovky v nádobě

Obr. 2 porost cukrovky ve fázi 8. listu

Obr. 3 Pokus s cukrovkou před sklizní

Obr. 4 Sklizená cukrovka připravená na další zpracování

Obr. 5 Varianta s aplikací elementární síry na list – rozvoj padlí zde neproběhl

Obr. 6 Detail zdravé rostliny varianty s aplikací elementární síry na list

Obr. 7 Rostliny napadené padlím (Erysiphe betae)

Obr. 7 Detail listu cukrovky napadeného padlím