V u - publication.fsv.cuni.czpublication.fsv.cuni.cz/attachments/155_Svoboda.pdf · Car m ěl od...

Teritoriální řada TER–027

Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University

Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

V u

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

NEZÁVISLOST JAKO ZAHRANIČNĚPOLITICKÝ PROBLÉM (DOPADY POLSKÉ OTÁZKY NA ZAHRANIČNÍ POLITIKU MIKULÁŠE I.) 2006 Karel Svoboda Teritoriální řada TER-027

Polská otázka 2 Karel Svoboda

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright Karel Svoboda 2006 ISSN 1801-5999


Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.)

KAREL SVOBODA, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract This paper examines the role of Polish question for Russian foreign policy in

the years 1830-1840 and its role in international relations. Polish Kingdom, part of the Russian Empire, had a unique place in the framework of Russian state since the Vienna Congress. Poland had its own army, parliament, budget However, all the advantages were opposed by emerging nationalism in Europe and also in Poland. The polish revolution was widely supported by european public in contrast with less anxious attitude of European governments..

Keywords: Poland, revolution, Russia, international relations

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ

(Karel Svoboda, IMS UK FSV, U Kříže 8, 158 00, Praha 5, telefon 251 080 306, fax 251 620 294, email [email protected])


Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.)

ÚVOD

Z ruského pohledu bylo již od sedmnáctého století Polsko hlavním soupeřem. Snaha o jeho rozdělení byla jedním z důvodů trojího dělení Polska. Od dvacátých let se stává Rusko stále výrazněji závislé na této otázce, respektive na jejím negativním působení. V rámci romantického hnutí šířícího se hlavně z Německa a následně z dalších zemí roste podpora stále výraznějšího veřejného mínění národům bojujícím za svůj vlastní stát, ať již Řekům, nebo, v neposlední řadě, Polákům. Národní elity se začaly upínat ke slavné minulosti a usilovat o obnovení historických státních útvarů v jejich největší rozloze. V případě Polska se projevilo toto cítění snahou zbavit se výsledků trojího dělení, a tedy obnovit stát v hranicích polsko-litevské unie, posílenou mýtem o záchraně Evropy před nebezpečím z východu. V Rusku se jako projev romantického hledání pranároda objevuje panslavismus.

Příspěvek se bude zabývat problémem rostoucího vlivu polské otázky na ruskou zahraniční politiku, ať již z hlediska politického, nebo ekonomického. Celkově se problém přirozeně pohyboval v kontextu evropské politiky. Tímto prostředím byly evropské revoluce roku 1830, stálým problémem byla otázka rozpadajícího se Turecka. Je proto nutné sledovat celý komplex těchto otázek v jejich vzájemné závislosti. Ústřední roli v polské problematice v třicátých letech hrálo listopadové povstání, které přitáhlo na určitou dobu i pozornost evropských vlád. Nicméně tento zájem byl brzy vystřídán řešením naléhavějších a z hlediska zájmů dotčených zemí i důležitějších otázek.

Velmi často užívaným pojmem bude „veřejné mínění“. To bylo determinováno dostupností informací široké čtenářské obci, i v nejrozvinutějších zemích zasahovalo pouze malou část obyvatelstva.


V Británii byl například průměrný náklad nejrozšířenějších novin okolo 7000 výtisků, v ostatních zemích ještě o něco méně. Z tohoto pohledu působí celkový náklad Custinova La Russie en 1839 ve výši 200 000 kusů jako zázrak.1

POSTAVENÍ POLSKA V RÁMCI STÁTU – EKONOMICKÉ VZTAHY

Polsko bylo jednou z priorit carské vlády, hlavně s ohledem na zajištění klidu v zemi. Obyvatelstvo Polska vzrostlo z 2,7 na 4 mil. obyvatel, Varšavy z 80 na 150 tisíc.2 Životní úroveň Poláků byla výrazně vyšší, než tomu bylo u samotných Rusů. V Polsku se také v rámci impéria začal rozvíjet textilní průmysl, do té doby prakticky neznámý.

Polsko mělo od roku 1815 naprosto výjimečné postavení v rámci celého impéria (snad až na Finsko). V letech 1821–1830 disponovalo finanční autonomií, mělo svého ministra financí (Drucki-Lubecki), právo jednat o zahraničních půjčkách (peníze z poslední půjčky z roku 1829 byly použity na financování povstání). Tyto zahraniční půjčky nepodléhaly schvalování ze strany ruského ministerstva financí, byly podepisovány carem. Jedním z významných faktů a zvýhodnění Polska byla celní unie, která byla jednoznačně nastavena ve prospěch Poláků. Polské výrobky při exportu na ruský trh platily pouze 1 procento cla, zatímco ruské výrobky platily 17 procent.3 Polsko mělo výhodný přístup nejen na ruské trhy pro své výrobky hlavně v oblasti textilnictví, ale také na trhy pruské. Na začátku roku 1830 byly vypořádány i sporné otázky týkající se vzájemných pohledávek. Jak Mikuláš neopomněl zdůraznit, šlo o vypořádání ve prospěch Poláků.4

Zlomem ve finančních vztazích Ruska s Polskem bylo povstání roku 1830. Po něm nastoupil zřetelný trend na omezování finanční autonomie. Polsko se tak dostalo plně pod kontrolu ruského ministerstva financí. O zahraničních půjčkách tak začal rozhodovat nikoli polský ministr financí jako doposud, ale ruský místodržící maršál Paskevič.

VÝCHOZÍ STAV

Po roce 1815 mělo Rusko relativně vysoký kredit v očích evropské veřejnosti. Alexandr byl považován za zachránce Evropy od nebezpečí Napoleonovy vlády. Navíc dal Polsku ústavu. Tato ústava, podepsaná ve Varšavě

1 Kniha byla poprvé vydána v roce 1843. 2 Bokovaja, V. M.; Filatova, N. M. (sest.) Vojna ženskimi glazami – Russkaja i poľskaja aristokratki o poľskom vosstanii 1830-1831 godov (Moskva, 2005 Novoje Litěraturnoje Obozrenije). 3 Grunwald, C. de. Tsar Nicholas I – The Life of an Absolute Monarch, (MacMillan New York 1955). s. 101. 4 Pravilova, Je. Finansy imperii: Děňgi i vlasť v politikě Rossii na nacionaľnych okrajinach, 1801–1917, (Moskva 2006, Novoje izdatěľstvo), s. 56–58.


v roce 1815, se naprosto vymykala ruskému kontextu. Polsko bylo spojeno s Ruskem personální unií a byla zachovávána jednota zahraniční politiky. Naopak Polské království mělo takové příznaky státnosti, jako byla armáda, vláda, polština byla oficiálním jazykem. Polsko získávalo i další práva, jako univerzitu atd. Celkově lze tedy říci, že tato ústava byla jednou z nejliberálnějších v Evropě, což Alexandrovi zajistilo popularitu. Na druhou stranu je nutné uvést, že liberálnost ústavy byla pouze formální, což bylo předmětem častých stížností Poláků. Hlavním objektem jejich stížností byl Konstantin Pavlovič, který programově ignoroval jejich práva a sejm nazýval „špatným vtipem“5, stejně jako Novosilcev, jehož funkce nebyla ústavou nijak určena, a přesto disponoval obrovskými pravomocemi. Car měl od velitele Třetího oddělení A. Ch. Benkendorfa poměrně přesné zprávy o poměrech panujících v Polsku, nicméně ani tak proti bratrovým výstřelkům nezasáhl.

Alexandr vládl ve výrazně jiné epoše, než následně Mikuláš. Kongresy dvacátých let byly posledními diplomatickými jednáními, na která mělo veřejné mínění pramalý vliv. Změněnou situaci lze pozorovat na příkladu Velké Británie, která se již od těchto jednání distancovala (což se ještě posílilo po roce 1832). Takové rozdělení sledujeme již od Opavského kongresu 1820, kdy došlo k rozchodu mezi konzervativními a liberálními mocnostmi.

Závěr Alexandrovy vlády se nesl ve znamení liberálních prohlášení kontrastujících s výrazně konzervativní politikou. Car se od vzpoury v Semjonovském pluku, kterou viděl v souvislosti s evropskými revolucemi, bál přímo panicky revolucí. Nijak mu v tomto strachu neulehčily ani výsledky vyšetřování tohoto incidentu, které spíše poukazovaly na špatné životní podmínky než na politické motivy. Strach z revolucí byl hybatelem zahraniční politiky posledních let jeho vlády. Alexandr nabízel armádu Rakousku a Francii k potlačení povstání v Itálii, což vyvolalo paniku v Paříži.6

Důležitým limitem pro aktivní zahraniční politiku byl špatný stav státních financí na konci Alexandrovy vlády. Ministr financí Je. F. Kankrin, stál v roce 1823, kdy nastoupil do úřadu, před závažným úkolem v uvedení této situace do pořádku. Car tak se svým ministrem sváděl debaty na téma možnosti, či nemožnosti vojenského zásahu v určité události, které se následně přenesly i na Mikuláše I. Nutno říci, že bez svého ministra financí by pravděpodobně oba bratři přivedli Rusko a pokladnu brzy na mizinu. Až pověstným je z tohoto pohledu Mikulášův nápad na vyslání 200 000 vojáků na potlačení povstání v papežském státě v roce 1832.7 Jen Kankrinovo vysvětlení stavu státních financí, zničených

5 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj, jego žizň i carstvovanie, (Sankt Peterburg: Suvorin, 1903, s. 277. 6 MacKenzie, D. Imperial Dreams, Harsh Realities, (Fort Worth, 1994), p 41. McNally R. T., The Origins of Russophoby in France: 1812–1830, American Slavic and East European Review,Vol. 17, No. 2, April 1958, s. 181. 7 Orlik, O. V. (ed.). Istorija vněšněj politiky Rossii. Pervaja polovina XIX. věka. (Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1995, s. 298.


polským povstáním, cholerou a neúrodou pomohlo zvrátit jindy pevné carovo rozhodnutí. I přes ministrovu obranu státních peněz ale například v roce 1835 činil deficit státního rozpočtu 2,5 mil. liber (při celkových výdajích 24 mil.)8

Mikuláš I. však nezdědil po svém bratru jen ministry, ale také spoustu neřešených problémů. Na mezinárodní úrovni to byly hlavně problémy kolem Turecka, vyhrocené spory s Persií, nenormální stav s ústavou v Polsku, který nevyhovoval ani Polákům, ani Rusům, na vnitrostátní úrovni velmi špatný stav státních financí, nevolnictví a jiné.

EVROPSKÉ REVOLUCE ROKU 1830

Za vlády Bourbonů choval Mikuláš I. k Francii naprosto neskrývané sympatie, Francii chápal jako svého spojence. Nicméně poslední kroky Karla X. považoval Mikuláš za nezákonné. Bylo pro něj nepřípustné, že Karel X. porušoval ústavu, na kterou sám přísahal. Jmenování generála Polignaca premiérem nebo následný pokus rozpustit parlament považoval za nešťastné kroky. Jak Mikuláš sám připomíná, několikrát krále varoval, neboť se silně obával nové vojenské vlády či republiky.9 Červencová revoluce ve Francii výrazně zhoršila vztahy mezi Francií a Ruskem. Během dvou dnů byl svržen legitimní panovník Karel X. (rezignoval 2. srpna) a na jeho místo nastolen král Ludvík Filip, čímž ztratil ruský car nejen ideového souputníka, ale hlavně spojence proti Velké Británii. Při rozhovoru s francouzským velvyslancem Bourgoingem, který mu dne 5/17. srpna 1830 přišel oficiálně podat zprávu o převzetí moci novou vládou Mikuláš formuloval svůj přístup k ní: „Uznávám pouze zákonné pořádky. Neuznám žádné jiné uspořádání než to, které u vás panovalo doposud. To považuji za jediné legitimní, neboť vychází ze zákonné královské moci.“10

8 Gleason, J. H. The Genesis of Rusophoby in Great Britain. (London: Oxford University Press,

1950), s. 168. 9 Sobstvennoručnaja zapiska Imperatora Nikolaja 1830 goda „Ma confession“. In Nikolaj I. i jego vremja, díl 1, (Moskva: Olma-press, 2000), p. 113. Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj, jego žizň i carstvovanie. (Sankt Peterburg: Suvorin, 1903), s. 288. 10 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj, jego žizň i carstvovanie. (Sankt Peterburg: Suvorin, 1903), s. 290. 11 Konkrétně šlo o vpuštění francouzských lodí označených trikolórou namísto bourbonské bílé do ruských přístavů. 12 Nesselrode-Ficquellmont 1/13. 10. 1830 citováno z: Tatiščev, N. N. Imperator Nikolai Pervyj i inostrannyje dvory. (Sankt Petěrburg) s. 145. 13 Přesněji řečeno, Dibič byl už dva dny v Berlíně, nicméně nebyl před uznáním Ludvíka Filipa přijat. Dibič zůstal v Berlíně až do jeho povolání k armádě proti Polsku. Sobstvennoručnaja zapiska Imperatora Nikolaja, s. 113.


Šlo sice o prvotní reakci, kterou se podařilo francouzskému velvyslanci díky jeho diplomatické obratnosti zmírnit,11 nicméně právě ta nám ukazuje na způsob Mikulášova myšlení. Avšak i přes takto odmítavé reakce vůči novému králi nebyly přerušeny diplomatické styky.

Ačkoli viděl Mikuláš ve francouzské revoluci hlavní zdroj problémů, souhlasil s obecnou zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí Francie. „Buďte si jistý, že panovník nikdy neužije jediný granát, neprolije kapku ruské krve, neužije jediné kopejky, aby napravil chyby, které se staly ve Francii.“12 Tento krok byl vynucen hlavně uznáním Ludvíka Filipa za krále nejprve v září Velkou Británií, následně i Pruskem a Rakouskem, nicméně všechny země pečlivě sledovaly kroky nové vlády. Mikuláš se tomu se snažil všemožně vyhnout misí pravděpodobně nejobratnějšího ruského diplomata A. F. Orlova do Vídně a I. I. Dibiče do Berlína. Než oba dva zvláštní emisaři dojeli do místa svého určení, byl Ludvík Filip oficiálně uznán. Mikuláš se o této „zradě“ svých spojenců vyjadřoval s velkým rozhořčením.13 Nakonec byl ale v lednu 1831 nucen Ludvíka Filipa uznat za krále, byť jej nikdy nepřijal za sobě rovného. Zároveň se ale francouzský král ocitl pod dohledem Berlína i Vídně.

Poněkud pružnější stanovisko v otázce přijetí nové reality byla ruská diplomacie. Nesselrode poměrně rychle akceptoval jeho kralování. Na schůzce v Karlových Varech v srpnu 1830 se shodl s Metternichem na principu nevměšování se do vnitřních záležitostí Francie, pokud ta nebude svoji revoluci vyvážet. Byť se Nesselrodemu podařilo Mikuláše přesvědčit o nevyhnutelnosti nástupu Ludvíka Filipa na trůn pro zachování monarchie, car se nikdy nesmířil s královským titulem pro vévodu z Orleánsu. Byl sice schopen akceptovat jeho přechodnou vládu, nicméně pouze jako regentskou za nezletilého Jindřicha vévodu z Bordeaux, v jehož prospěch Karel X. abdikoval. Tím, že přijal korunu z rukou revolucionářů, namísto aby se ujal pouze regentské funkce, se stal pro Mikuláše uzurpátorem.

Ani na vnitropolitické úrovni nebyla pozice Ludvíka Filipa nijak jednoduchá. Francie se od samého počátku potýkala s vážnými vnitřními problémy. Ty byly způsobeny nestálostí vlád a rozštěpením společnosti. Král nepronásledoval své odpůrce, a proto se vyvinuly tři proudy, z nichž jeden byl stoupencem sesazeného krále (legitimisté), druhý (progresivisté) požadoval vývoz revoluce za hranice a třetí (umírnění) považoval revoluci červencovými událostmi za ukončenou.

V době polského povstání byl u moci Laffitův kabinet se Sébastianim jako ministrem zahraničí (kabinet začal vládnout 2. listopadu 1830 a rezignoval 13. března 1831). Tato vláda sice navrhla mezinárodní účast na polsko-ruském konfliktu, ale počínala si velmi opatrně. V březnu, po bitvě u Grochowa (13./25.února) kontaktovala Metternicha s výzvou ke garanci polských práv zakotvených ve Vídeňských dohodách. Několikrát dokonce nabízela zprostředkování konfliktu, naposledy 20. června 1831, ale po Palmerstonově odmítnutí se už do situace nijak nesnažila zasahovat.14 Po vypuknutí listopadového

14 Taňšina, N. P. Poľskij vopros i rossijsko-francuzskije otnošenija (1830–1840). Voprosy Istorii


povstání se emigranti pokusili dokonce vyslat delegaci k ministru zahraničí Sébastianimu, ale ten se k otevřené podpoře polských povstalců stavěl velmi zdrženlivě, stejně dopadly i další pokusy o kontaktování francouzské vlády, a to i ze strany vyslanců z Polska. O nástupu Pérrierovy vlády (13. března 1831 – 11. dubna 1832) se dá říci, že ruským představitelům udělala radost. V souladu s královou pozicí se vláda odmítala vměšovat do polské problematiky a ohrožovat tak již tak velmi problematické postavení na mezinárodní scéně.

Francouzský král byl nucen lavírovat mezi dvěma zájmy, na jedné straně veřejným míněním a na druhé straně francouzskou pozicí v Evropě. Domácí veřejné mínění jej jednoznačně tlačilo k pomoci polským povstalcům. Z francouzského parlamentu zaznívaly rozličné projekty na vojenskou pomoc Polákům. Tyto projekty předpokládaly buď zamezení průchodu úžinami, nebo přímou vojenskou pomoc za využití litevských přístavů, popřípadě Černého moře. Nejhlasitějším stoupencem těchto plánů byl markýz de Lafayette, popřípadě Francois Maugin.15 Taková pomoc by ale neodbytně vedla k reakci minimálně ze strany Rakouska a pravděpodobně také Pruska. Oba tyto státy byly přímo zainteresovány na co nejrychlejším uklidnění situace, navíc i ony sledovaly pozorně každý krok francouzské vlády. S velkou nelibostí sledovaly okolní státy činnost emigrantských kruhů, z jejichž podpory byla obviňována Francie. Například pruský generál Mülfling prohlásil: „Vliv Francie na veřejné mínění ohledně Polska je tak neuvěřitelně velký, že v Itálii, Maďarsku, celém Německu a dokonce i u nás v Prusku nazývají Poláky národem hodným díků, nešťastným a poníženým. Veškeré pokusy čestných lidí nasměrovat nálady správným způsobem jen vzbuzují další reakce.“16

Evropské deníky byly v drtivé většině zaměřeny propolsky, ať již byly považovány za konzervativní nebo za liberální. Rozdíly panovaly pouze v jejich argumentaci. Konzervativní noviny tak zdůrazňovaly boj katolíků proti schizmatickému carovi, liberálové boj za svobodu, napoleonisté boj proti ruskému nebezpečí. Ruský velvyslanec si následně stěžoval, že nemohl pro četnost polské propagandy publikovat vlastní zprávy ani v nejkonzervativnějších novinách.17

9/2005, s. 89. 15 Taňšina, N. P. Poľskij vopros… s. 89. Na jeho plány reaguje také Čaadajev ve svých poznámkách pod názvem „Něskoľko slov o poľskom voprose“ (viz níže). 16 Mülfling-Neythardt, 20. 9. 1831, RGVIA, Kanceljaria voennogo ministerstva, Fond 1, No 1, delo 3928, s. 3. 17 Dutkiewicz, J. Francja a Polska w 1831 r. (Lodž: Lódzikie Tow. Naukowe, 1950), s. 147. 18 Citováno z: Brown, M. The Comité Franco-Polonais and the French Reaction to the Polish Uprising of November 1830. The English Historical Review, 1978, vol. 93, no. 369, s.780–2. 19 Brown, M. The Comité Franco-Polonais … s. 778. 20 Více o původu tohoto podvrhu viz Resis, A. Russophobia and the “Testament” of Peter the Great 1812–1980. Slavic Review, 1985, vol. 4, no. 4, s. 686. 21Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj… s. 376.


Jeden ze členů Polského národního komitétu shrnul základní ideje slovy: „Jde o věc vlasti proti cizímu jhu, jde o věc svobody proti despotismu, jde o věc národa proti jeho utlačovatelům.“18 Rusko se sice snažilo čelit takovému náporu na veřejné mínění vlivem na některé noviny, jako byl list „La Presse“ ovšem bez většího úspěchu. Jedním z mála deníků zdrženlivých ve svém propolském nadšení byl britský Morning Post.

POLSKÁ EMIGRACE

Důležitou roli ve vytváření veřejného mínění v Evropě měla polská emigrace. Ta přirozeně zaujímala vůči Rusku otevřeně negativní postoj. Prakticky ihned po roce 1815 se začali emigranti usazovat v Paříži. Až do listopadové revoluce a hlavně její porážce tvořili pouze malou skupinu, nicméně i tak nepřehlédnutelnou. Jejich vůdčími postavami byli Leonard Chodzko, Michael Podczaszyński a Theodor Morawski. Tato skupina se zabývala vydáváním prací na polská témata, propagací polské kultury a vědy. Celkově bylo jejich záměrem, i díky politickým článkům popisujícím projevy perzekuce Poláků, povzbudit francouzské publikum k bojovnější náladě vůči Rusku. Často také zdůrazňovali roli Poláků na Napoleonových taženích.19 Pravděpodobně nejdůležitější činností polských emigrantů bylo vydávání knih a časopisů, které by v náležitém světle ukazovaly na polský problém. Oblíbeným byl v tomto ohledu také údajný „testament“ Petra Velikého, tedy plán na ovládnutí celého světa během několika generací. Leonard Chodzko, který ve svých Dějinách Polska tento „plán“ proslavil, postavil tomuto plánu samostatné Polsko jako hráz proti „východním hordám“.20

Hlavní nápor emigrantů nastal ale po porážce listopadového povstání. Zatímco řadoví vojáci nejčastěji zůstávali v oblastech přiléhajících k samotnému Polsku, příslušníci aristokracie volili vzdálenější oblasti. Nejčastější destinací se stala jednoznačně Francie, následovaná s citelným odstupem Velkou Británií, Belgií a Spojenými státy, nicméně jejich stopy můžeme sledovat prakticky po celém světě.21

Polským emigrantům se podařilo na svoji stranu získat vlivné osobnosti, jakými byli vydavatelé vlivných listů National a Revue Encyclopedique, stejně jako osob všeobecně vážených – markýze de Lafayetta, či Viktora Huga, v Británii některé poslance parlamentu, ve Spojených státech amerických za jejich věc bojoval spisovatel James F. Cooper. Tito lidé dodali polské věci na publicitě, a tedy i na váze, zvláště Lafayette byl v jejich podpoře velmi aktivní. Vznikala samozřejmě také první dílka zobrazující Poláky jako zachránce před ruskými hordami. Dalším krokem bylo založení Polského národního komitétu v lednu 1831, který se staral o aktivity spojené prozatím s jednotlivci, jako byla propagace a informační kampaň, nově také výběr příspěvků a to, co bychom dnes nazvali lobbováním.


Tak se pokusili apelovat na poslance, aby podpořili půjčku Polákům v srpnu 1831. Lafayette vyzýval několikrát k důslednějšímu podpoření polské věci. Komisi se podařilo nasbírat přibližně 400 000 franků, z nichž 100 000 bylo poukázáno na nákup zbraní, pomoc emigrantům a jiné. Naproti tomu se nedařilo najímat dostatečné množství dobrovolníků z důvodů nejistoty ohledně výsledku války .22

Francouzská vláda sama nebyla příliš nadšená z činnosti polských komitétů v zemi. Rusko požadovalo zásah proti jejich propagandistické kampani, avšak i ostatní státy sdílely nevoli ohledně jejich akcí. Koncem roku 1832 tak byl uzavřen Polský národní komitét a jeho vedoucím bylo přikázáno odjet z Francie. V červnu 1833 byli vyzváni k odjezdu další představitelé emigrantů, v srpnu Chodzko a Lellewel. Tato politika byla ale poměrně nedůsledná, stejně tak zůstávali ve Francii lidé jako Mickiewicz atd.

Polská emigrace nebyla jednotná. Kolem A. Czartoryského, který předtím zastával jednu z vedoucích pozicí v revoluční vládě, se soustředili hlavně aristokraté a konzervativní část emigrace. Ti založili v dubnu 1832 „Literární společnost“, v roce 1833 „Svaz národní jednoty“ a v roce 1837 „Společnost třetího května“.23 Czartoryski měl největší vliv na rozhodování na nejvyšší úrovni v zahraničí, nicméně ani jemu se nepodařilo přimět francouzskou či britskou vládu k aktivní podpoře povstalců, nejlépe v podobě vojenské intervence. V pozdější době soustředil kolem svého paláce „hotelu Lambert“ právě konzervativní opozici.

OSTATNÍ EVROPSKÉ REVOLUCE 1830

Velmi často zmiňovaným je Mikulášův vztah k různým zřízením. Například ve slavné Custinově knize La Rusie en 1839, se dočítáme něco z carových názorů. Ty byly naprosto nejednotné, nelze v žádném případě tvrdit, že by měl velký odpor vůči republice, dokonce i konstituční monarchie mu nebyla proti mysli, byť šlo v jeho případě pouze o akceptaci Anglie.24 Zásadním problémem ale byla možnost revoluční přeměny. Tu Mikuláš striktně odmítal, z tohoto hlediska byl přísný evolucionista.

Zatímco francouzskou revoluci přijal Mikuláš I. v relativním klidu, neboť vinu za ni dával samotnému králi, jinak tomu bylo v belgických událostech. Car citlivě reagoval na situaci, kdy se Ludvík Filip angažoval v tamních procesech. Pro Mikuláše se jednalo o jasné potvrzení jeho teze o agresivitě nové francouzské politiky. Z hlediska francouzského krále ovšem situace také nebyla zcela jednoduchá – jeho váda doposud nebyla uznána, a proto se snažil jednat spíše opatrně. Nejdůležitějším úkolem francouzské diplomacie bylo odstranění izolace,

22 Brown, M. The Comité Franco-Polonais… s. 774. 23 Taňšina, N. P. Poľskij vopros… s. 92. 24 Kjustin, A. de. Rossia v 1839 gode. (Moskva: Terra, 2000), s. 260–275. 25 Brown, M. The Comité Franco-Polonais… s. 775.


do které se po červencové, a hlavně poté po belgické revoluci země dostala. Stejný cíl sledovali Francouzi v průběhu jednání o belgické otázce v Londýně 1831 a 1832. Mikulášova nervozita se ještě zvýšila podzimními událostmi v Prusku, kvůli kterým car nařídil pohotovost vojsk na západní hranici říše. Francie reagovala 1. prosince opatřeními na zvýšení počtu vojáků asi na 500 000 mužů.25 Prakticky nikdo nepochyboval o budoucí válce s Ruskem, dokonce byla vnímána jako možnost navrátit Francii její slávu pošlapanou Vídeňskými smlouvami. Podobně jako Rusko reagovalo i Rakousko a Prusko.26

V případě belgické revoluce v srpnu 1830 Mikuláš hodlal bezpodmínečně zasáhnout. Takovou akci cítil jako povinnost, neboť o ni požádal holandský král. Nicméně zásah měl silné odpůrce jak na mezinárodní scéně (pruský král 27.8./8.9. vyjádřil Dibi čovi svoje pochyby o smysluplnosti vojenského zásahu), tak i na domácí (Konstantin Pavlovič, Nesselrode, Kankrin). Rusko by pravděpodobně nezískalo dostatečnou podporu, neboť ostatní mocnosti volily spíše diplomatická řešení. Prusko sice soustředilo svoje armády na Rýnu, důvodem ale byla spíše obrana tohoto území, než plánování pochodu proti Francii, který považovalo za riskantní podnik. Z vnitřních důvodů to hlavně byla probíhající epidemie cholery, špatná úroda a také celkové náklady na válku, které by byly pro již tak dost zadluženou carskou pokladnu nepříjemným břemenem.

POLSKÉ POVSTÁNÍ

Z hlediska Mikuláše I. byl začátek povstání 29. listopadu 1830 nepříjemným překvapením, byť již v době zasedání Sejmu cítil nepřátelskou náladu panující v zemi.27 Car se až příliš spoléhal na svého bratra Konstantina, kterého nikdy nepřestal považovat za „přirozeného“ cara. Konstantin, který se domníval, že si získal přízeň Poláků, po celé období následující po červencové revoluci ve Francii ujišťoval Mikuláše o loajalitě polských poddaných.28 Po vypuknutí povstání dosti dlouhou dobu interpretoval celou záležitost jako akci několika studentů, a ačkoli disponoval silami dostatečnými k potlačení nepokojů, nechal je rozhořet do všeobecného povstání.

Doslova nezměrným se dá nazvat carovo rozčarování ze zprávy, kterou v noci ze 7. na 8. prosince obdržel přes Berlín. Vzpouru Poláků považoval, podobně jako drtivá většina Rusů, za jednoznačnou zradu. Z ruského pohledu nebylo Polsko nikdy tak dobře spravováno, jako za carské vlády, a proto nedokázali toto povstání ani pochopit.29 Nejméně byl přijatelný polský požadavek na obnovení státu v územním rozsahu z roku 1772. Car dokonce v první chvíli uvažoval o „nehodnosti Polska být součástí ruského impéria.“ To neznamenalo

26 Kinjapina, N. S. Vněšnaja politika Nikolaja I. Novaja i novějšaja istorija, 2001/1,2, 11. května, dostupné z http://vivovoco.rsl.ru/vv/papers/history/palk_out.htm#25. 27 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj, jego žizň i carstvovanie. (Sankt Peterburg: Suvorin, 1903), s. 278. 28 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj… s. 300. 29 Vojna ženskými glazami… P. 5.


udělení svobody Polákům, jako spíše předání polských území pod nadvládu spojenců.30 Tento plán se ale samozřejmě nikdy neuskutečnil.

Car poměrně dlouho vyzýval svými provoláními k podřízení se zákonné moci. Po Mikulášově detronizaci 13/25. ledna 1831 bylo ale jasné, že dojde k vojenskému střetu. Ruské síly byly výrazně vyšší než polské (zhruba 180 000 vojáků ku 80 000),31 car tedy očekával a také požadoval rychlé vítězství. Dibič sice se svými armádami v únoru zvítězil u Grochowa a v květnu u Ostrolenky, ale nedokázal proměnit vítězství v definitivní porážku Poláků. Vlekoucí se boje byly velkou nepříjemností pro carskou vládu. V jejím zájmu bylo, co nejrychleji kampaň ukončit, jenže výsledky se nedostavovaly z důvodu nepřipravenosti vojsk, cholery, polské taktiky. Generálova váhavost vedla cara až k jeho odvolání, kterého se ale Dibič nedožil. Na jeho místo nastoupil maršál Paskevič. Ten musel díky povstání v Litvě dokonce cestovat přes Prusko. Nicméně hlavní úkol, tedy dobytí Varšavy, se mu v srpnu (26.8./8.9.) podařilo.

REAKCE EVROPSKÝCH VLÁD NA POVSTÁNÍ

Mezi vládami evropských zemí bylo povstání přijato jen s malým nadšením. Jako jeden z prvních zareagoval pruský král Fridrich Vilém III. Toho zbavilo povstání tlaku ze strany Ruska na akci proti Belgii, která by v jeho zemi, již tak prodchnuté revolučními náladami, byla jen stěží populární. Poněkud jízlivě se tak do Petrohradu ptal, jestli opravdu dostane 160 000 mužů ke společné akci, jak mu Mikuláš sliboval.32

Rakousko poskytovalo Rusku pomoc v průběhu povstání, ale na represivních opatřeních se podílet nehodlalo. Posílilo svoje kontingenty v Haliči, vjezd do Polska byl možný pouze na zvláštní povolení ruského velvyslance ve Vídni. Na jednu stranu vydávalo polské zajatce v obrovských počtech, na druhou odmítlo zatknout a předat Rusku hlavní iniciátory povstání. Nejtypičtějším příkladem v tomto ohledu byl francouzský generál Ramorino, který po pádu Varšavy utekl do Haliče, kde se 5./17. srpna 1831 vzdal rakouským úřadům. Ty jej i přes několikeré ruské urgence odmítly vydat, což bylo carem vnímáno jako porušení všech dohod. Podobně jako Rakousko se zachovalo také Prusko, které uzavřelo své hranice, nepropouštělo pře ně ani dobrovolníky (takto byl vrácen například Mickiewicz), ani peníze či zboží.33

Živý zájem o průběh povstání projevovaly pruské noviny, které, jak si car stěžoval,

30 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj… s. 348. 31 Jiné prameny uvádějí čísla 120 000 ku 60 000. Zde použito pouze vyjádření poměru. 32 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj… s. 324. 33 Mikuláš-Dibič, 8. ledna 1831, citováno z: Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1884/1, vol. 41, no. 1, s. 106.


byly informované lépe než on sám.34 Oba státy více než shovívavě hleděly na občasné překročení hranic ruskými armádami při pronásledování Poláků. Metternich dostával podrobné zprávy přímo z bojiště od rakouského pozorovatele u ruského štábu.35

Reakce Velké Británie byla spíše neutrální. Anglie v této době řešila především svoje vlastní problémy spojené s parlamentními reformami a odstoupením Wellingtonovy vlády 16. listopadu 1830, stejně tak pro ni byl mnohem důležitější problém Irska.36 Jeho toryové byli výrazně poraženi nejdříve ve volbách a následně v parlamentu právě v otázce reforem. I z pohledu mezinárodního byly pro Anglii důležitější jak červencová revoluce ve Francii, tak i srpnová v Belgii. Celkově ale nejdůležitější pro ně byla otázka řeckého povstání, která se přímo dotýkala jejich obchodních cest do Indie. Pro Rusko byla změna kabinetu nepříjemná, protože Wellington jako oponent změn a odpůrce červencové revoluce mohl být Mikulášovi alespoň ideovým spojencem, což se nedalo čekat od Greyova kabinetu.

V politické rovině bylo největším rozdílem mezi oběma státy výklad Vídeňských smluv. Razantní ministr zahraniční Palmerston vyznával poměrně striktní chápání smluv z Vídně 21. 4/3. 5 1815, podle kterého byla Polsku dána ústava. Alexandr přijal tuto ústavu pro sebe i své potomky. Na základě této ústavy pak mělo mít Polsko svůj parlament a autonomii. Pokud konkretizoval takto pojem „konstituce“ stává se tím závazný. Problémem této pozice, na který upozorňoval Heytesbury, byla nejednoznačnost Vídeňských smluv. Ty sice mluvily o „konstituci“ nicméně, nijak ji nedefinovaly. Celá ujednání jsou velmi vágní a obecná, nelze z nich vyvozovat závěry o konkrétní formě uspořádání. Alexandr sice zvolil konkrétní zřízení, nicméně nelze ani v nejmenším toto zřízení považovat za zakotvené smlouvami.

Z korespondence mezi britským poslem v Petrohradě Heytesburym a ministrem zahraniční Palmerstonem vyplývá rozdílný přístup obou mužů. Palmerston, obviňovaný v samotné Británii z toho, že „místo toho, aby chladil vášně jednotlivců a sledoval nálady ve společnosti, které vyvěrají z rozmrzelosti národa, ještě sypal sůl do ran a provokoval, namísto aby tlumil tuto rozmrzelost.“37 Netajil se svými sympatiemi k Polákům, na druhou stranu ale od začátku uznával ruské právo povstání potlačit.38 Právní základy, na kterých by měla mít Británie právo se zajímat o průběh povstání i uspořádání Polska po něm, dávaly Britům Vídeňská ujednání. Ta pro Polsko, podobně jako jeho ústava, zakotvovala připojení

34 Mikuláš-Dibič, 17. února/1. března 1831, citováno z: Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1885, vol. 46, no. 5, s. 283. 35 Mikuláš-Dibič, 27. ledna/8. února 1831, citováno z: Imperator Nikolaj Pavlovič i jego vremja. Russkaja starina, 1875, vol. 13, s 152. 36 Carská vláda poměrně pečlivě monitorovala nálady v západní Evropě: Mikuláš I.-Dibič, 4./16. února 1831 citováno v: Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske Nikolaja I. s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1884, vol. 43, no. 9, s. 531. 37 Peel, Robert, duben 1828, citováno z: Crawley, C. W:, Anglo-Russian Relations 1815–1840. Cambridge Historical Journal, 1929, vol. 3, no.1, s. 51. 38 Webster, C. The Foreign Policy of Palmerston. (London: G Bell&Sons, 1951) s. 182.


k Rusku na základě autonomie.39 Heytesbury nicméně dostal instrukci postupovat s nejvyšší opatrností tak, aby Rusko nepodráždil. Šlo tedy spíše o projevy směrované k britské veřejnosti než reálně prosazovanou politiku.

Ruské vítězství přišlo pro britskou vládu v nejvyšší čas. Vzhledem k tlaku veřejného mínění již nebylo možné udržet dosavadní politiku tiché spolupráce s Ruskem, a proto Palmerston pád Varšavy uvítal, neboť jej zbavoval jednoho problému. I poté však zůstalo veřejné mínění velmi nepřátelské vůči Rusku, což způsobovalo komplikace.40

VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ – BEZPROSTŘEDNÍ REAKCE NA POVSTÁNÍ

Počátky obav z Ruska a jeho moci se ovšem začaly objevovat už v období po roce 1812. Jako jeden z příkladů si můžeme uvést knihu Des progrés de la puissance russe, kde se objevuje údajný testament Petra Velikého. Po této knize následovala celá řada publikací, popisujících Rusy jako východní barbary.41 Zvláště ve Francii, kde byla ještě živá propaganda polského vévodství jako hráze proti Rusům, padaly tyto poznámky na úrodnou půdu.42

Francouzské publikum sledovalo zprávy z Varšavy velmi živě již od 10. prosince, kdy se dostaly do Paříže první zprávy o povstání.43 Emoce ještě zvýšil generál Dibič, mezitím jmenovaný polským gubernátorem, svými výroky, kterými sliboval, že potrestáni budou viníci a nevinní budou ušetřeni, jak jen to bude možné.44 Tento výrok se samozřejmě dostal i k zahraničním příjemcům a sloužil jako další důkaz ruské krutosti. Staly se až do pádu Varšavy dominantními událostmi ve francouzském tisku. Ruská vláda si byla velmi dobře vědoma mezinárodního rozměru a situaci, jak vyplývá z hlášení jejího velvyslance Pozzo di Borgo, velmi detailně sledovala.45 Stejně tak po dobytí Varšavy dne 7/19 září 1831 nastaly v Paříži rozsáhlé čtyřdenní nepokoje.46 Ty se staly pro Mikuláše potvrzením jeho úvah o spojenectví Francie a polských povstalců.

39 Palmerston-Heytesbury 22. 3. 1831, No 3, in Correspondence… 40 Webster, C. The Foreign Policy… s. 182. 41 McNally, R. T. The Origins of Russophoby in France: 1812–1830. American Slavic and East European Review, 1958, vol. 17, no. 2, s. 173. 42 Brown, M. The Comité Franco-Polonais and the French Reaction to the Polish Uprising of November 1830. The English Historical Review, 1978, vol. 93, no. 369, s. 778. 43 Dutkiewicz, J. Francja a Polska w 1831 r. (Lodž: , Lódzikie Tow. Naukowe, 1950), s. 11–31. 44 Tarle, s. 35. 45 Pozzo di Borgo-Paskevič 9/22. října 1831, AVPRI, F. 333 (Namestnik carstva Polskogo), op. 576, god 1831, delo 1390. l. 3. 46Brown, M. The Comité Franco-Polonais and the French Reaction to the Polish Uprising of November 1830. The English Historical Review, 1978, vol. 93, no. 369, s. 774.


Britské veřejné mínění ještě rozčeřilo vydání dokumentů nalezených při listopadovém povstání v roce 1830 ve Varšavě. Dokumenty, které kromě jiného obsahovaly i Novosilcovem připravovaný projekt celoruské ústavy. Takto atraktivní dokumenty byly samozřejmě polskými povstalci vydány (18/30. července 1831) a rozšířeny i do zahraničí. Car, stejně jako Paskevič, to považoval za velmi nepříjemnou komplikaci a snažil se vydání zabránit.47

Byť byli občané liberálních mocností nakloněni povstalcům, nijak se to neodrazilo na finanční pomoci. Představitelé povstalců jednali prakticky po celou dobu o poskytnutí úvěru na jejich činnost, nicméně pokaždé neúspěšně. Důvodem byla nedůvěra v úspěch povstání, kterou se nepodařilo překonat ani potenciálně vysokými výnosy.

Zatímco ale v západní Evropě veřejné mínění bylo jednoznačně nakloněno Polákům, v Rusku tomu bylo přesně naopak. Z již zmíněných důvodů (polské výsady, spojenectví Poláků s Napoleonem, navíc jedním z požadavků bylo i obnovení polského státu v hranicích před rokem 1772, tedy přičlenění tzv. západních krajů), byli Poláci výrazně neoblíbení. Stejně tak ruské publikum negativně reagovalo na jakoukoli kritiku ze zahraniční. Nejznámější podobnou reakcí na kritiky ruské politiky vůči Polsku je Puškinovo Klevetnikam Rossii (srpen-září 1831) a Čaadajevo Něskoľko slov o poľskom voprose (konec 1831 – začátek 1832)48. V nich oba vyjadřují silný odpor vůči zahraničnímu vměšování do tohoto vnitroruského, popřípadě mezislovanského problému. Čaadajev pak ještě dodává svoji verzi výkladu polsko-ruských dějin založenou na téměř panslavistické teorii, nicméně zcela v duchu oficiální doktríny o zlých polských utlačovatelích ruskojazyčného obyvatelstva.

TŘICÁTÁ LÉTA

Nová francouzská vláda byla pod bedlivou kontrolou ze strany Velké Británie i ostatních mocností. Po odstoupení Wellingtonovy vlády v listopadu 1831 byla situace pro Francii výrazně výhodnější. Ozývaly se sice radikální hlasy prosazující ofenzivní válku za osvobození národů východní Evropy, ale ty byly nesmírně rychle umlčeny jako nejlepší cesta do záhuby. Vláda Ludvíka Filipa si byla plně vědoma toho, že její pozice je vůči ostatním mocnostem výrazně inferiorní. Proto se Talleyrand snažil o dosáhnutí trvalé koalice s Velkou Británií, hlavně na základě společného zájmu omezení postupu Ruska na Blízkém východě. Naproti tomu francouzští liberálové zdůrazňovali spíše ideovou jednotu a společný zájem na podpoře liberálních hnutí v Evropě. Shoda mezi francouzskými liberály a

47 Šilder, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj… s. 391. 48Puškin, A. S. Kleventikam Rossii, 10. května 2006, dostupné z http://www.yabloko.ru/Themes/History/push-1.html. Čaadajev P. Ja. Něskoľko slov o poľskom voprose, 10. května 2006, dostupné z http://www.yabloko.ru/Themes/History/Chaadaev_articles.html.


pragmatiky v osobě krále a Talleyranda tedy panovala ohledně cíle, zatímco motivy měli každý jiné. Díky konsensu tak mohli Francouzi nabídnout Britům v prosinci 1833 obrannou koalici. Ta byla ovšem Palmerstonem odmítnuta. Britský ministr zahraničí zcela v duchu tradic své země odmítal trvalé koalice a dával spíše přednost dohodám o konkrétních případech, jako například uspořádání Španělska a Portugalska.

Po ztroskotání koalice s Velkou Británií a rezignaci de Broglie jako ministra zahraničí v dubnu 1834, se Francie pokoušela sblížit i s jinými mocnostmi.49 Ludvík Filip zachovával svoji opatrnou politiku, navíc se bál přílišné závislosti na jediném spojenci, tedy Velké Británii. Tím byla, i přes obdobné zájmy v Portugalsku a Španělsku, omezena možnost spojení do pevnějšího svazku. Talleyrand vinil Británii z přehnané podpory liberálním hnutím50, což by mohlo vyprovokovat konflikt s východními velmocemi. Možnost koordinovaného postupu obou mocností ve Španělsku a Portugalsku tak byla neustále podkopávána. Oba státy sledovaly polské události jen jako vedlejší děje.

Prakticky až do 7. června 1832, kdy byl přijat Reform Bill, který výrazně rozšiřoval voličskou základnu, byla Velká Británie efektivně paralyzována ve svých zahraničněpolitických operacích. Země nebyla schopná vybřednout z hluboké politické krize, jedna vláda střídala druhou a s nimi se také radikálně měnila zahraniční politika. V roce 1832 byl na post britského velvyslance v Rusku nominován Stratford Canning, což carem nebylo uvítáno s velkým nadšením. Caning byl výrazně protiruský, a nijak toto své přesvědčení neskrýval. Z toho důvodu car dlouho blokoval jeho přijetí. V listopadu 1834 rezignoval Melbournův kabinet a na místo Palmerstona nastoupil Wellington. To mimo jiné znamenalo, že v Londýně získali navrch příznivci těsnějšího sblížení s východními mocnostmi a se spíše frankofobními názory. Jedním z projevů pokusu o toto sblížení bylo jmenování lorda Londonderryho na post velvyslance v Petrohradě v roce 1835. To bylo vnímáno ve Francii s nelibostí, v Petrohradě s nadšením. Na změnu důležitosti obou států pro carskou zahraniční politiku i na růst sporných otázek ukazuje v roce 1835 jmenování Pozzo di Borga velvyslancem ve Velké Británii. Potvrzením tendencí ke zlepšování vztahů mezi Ruskem a Velkou Británií byl v roce 1836 nástup na post velvyslance velkého přítele Ruska, lorda Durhama. Ten byl spolu se známým britským stoupencem volného trhu Richardem Cobdenem prakticky jediným obhájcem Ruska. Cobden ve své nepříliš nápaditě nazvané knize Rusko z roku 1836 předkládal některé argumenty proti obavám z dobytí Turecka Ruskem. Nicméně tato kniha zůstala prakticky jediná.51

49 Bullen, R. France and the Problem… s. 367. 50 Bullen, R. France and the Problem…, s. 373. 51 Crawley, C. W. Anglo-Russian Relations… s. 48.


I když bylo veřejné mínění v Británii, stejně jako ve Francii rozbouřené publikací Mikulášovy „Varšavské řeči“ (pronesená v říjnu 1835, v západní Evropě publikována v Journal des Débats v listopadu téhož roku), ve které „slíbil“ Polákům srovnání města se zemí v případě nepokojů, na vládní politice se to nijak neodrazilo.

Důležitým aspektem mezinárodních vztahů jsou přirozeně vztahy na úrovni ekonomické. Velká Británie byla největším ruským obchodním partnerem, celkový ruský vývoz dosahoval v letech 1831–1835 asi 9 mil. liber, z čehož na Velkou Británii připadala asi jedna polovina, Rusko naopak zastávalo až pátou pozici, když jeho podíl na celkovém britském obchodu činil přibližně 18 procent, ve francouzském to byl zhruba 30 procent.52 Nicméně závažné bylo ruské dominantní postavení v určitých komoditách, hlavně materiálech pro textilnictví (len, konopí). Stejně tak byla Velká Británie jedním z hlavních věřitelů Ruska. Jen v letech 1820–1832 si vydalo Rusko pět emisí dluhopisů s celkovým objemem 165 mld. rublů. Rusko-britský obchod měl v této době již sestupnou tendenci. Velká Británie posilovala hlavně obchodní styky s koloniemi, které do určité míry vyráběly stejné komodity jako Rusko, navíc Rusko uplatňovalo protekcionistickou celní politiku. To vše zhoršovalo vztahy mezi oběma zeměmi.

Konflikt mezi Poláky a Rusy samozřejmě nebyl pouze otázkou národnostní, ale také náboženskou. Polská církev se poměrně jednoznačně postavila za povstalce, čehož si byl Mikuláš I. vědom. Proto byla pro něj důležitá podpora nového papeže Řehoře XVI. Nešlo přirozeně ani tak o nějakou lásku, kterou by měl papež zvolený v únoru 1831 k osobě ruského cara cítit, ale o připomenutí Polákům jejich povinností vůči zákonnému panovníkovi. Papež se tak ocitl v dvojím ohni, protože stejně tak i polští katolíci hledali pro svoji věc podporu. Sám trpěl značným odporem vůči revolucím. Navrhl sice omezené breve Impensa caritas, ale ta cara nijak neuspokojila, a ani ji nepublikoval.53 I po pádu Varšavy nepřestal Mikuláš skrze svého nepříliš obratného velvyslance Gagarina a také skrze Metternicha požadovat od papeže jasnou výzvu k polským biskupům požadující jejich bezvýhradnou poslušnost. Metternich, který měl přitom u papeže dostatečnou autoritu díky potlačení povstání v papežském státě v roce 1831, použil v apelu na Řehoře XVI. jako argumentu Organického statutu, který v 5. článku první části potvrzoval svobodu náboženského vyznání.54 Tento dokument byl nicméně zaměřen spíše na uklidnění západní veřejnosti a jeho poměrně mírný tón neodpovídal úplně realitě.

Přitom celková atmosféra v Římě i v církvi byla jednoznačně nakloněna Polákům jako souvěrcům.55 Papež tedy zvolil poměrně neutrální formulaci své výzvy Cum primum ze dne 9. června 1832 založenou na požadavku poslušnosti

52 Webster, C. The Foreign Policy of Palmerston, (London: G Bell&Sons, 1951), s. 180. Gleason, J. H. The

Genesis of Rusophoby in Great Britain, (London: Oxford University Press, 1950), s. 169. 53 Reinerman, A. Metternich, Pope Gregory XVI and Poland 1831–1842. The Catholic Historical Review, 2000, 86, 4, Proquest Religion, s. 605. 54 Manifest o novom porjadke upravljenija i obrazovanija carstva Poľskogo, 10. května 2006, dostupné z http://www.hrono.ru/dokum/polon1832.html. 55 Reinerman, A. Metternich, Pope Gregory XVI and Poland… s 608.


vůči zákonnému panovníkovi a výzvě katolickým kněžím k vyvarování se zásahů do politiky, nicméně nijak neodsoudil polské povstání jako takové. Ačkoli bylo jeho breve vnímáno jako zrada polské věci, ve skutečnosti se lze domnívat, že zamýšleným efektem bylo spíše uklidnění Mikuláše I., neboť bylo vydáno v době, kdy Varšava již byla dobyta. Po zprávách o nuceném přesídlování, dekatolizaci a jiných opatřeních byl papež velmi nepříjemně překvapen a upadl do depresí.56 Následná korespondence mezi carem, papežem a Metternichem ohledně záležitostí polských kněží nemohla nic změnit na jejich situaci. Mikuláš byl plně pánem situace v této oblasti a přímluvy jeho spojenců v Mnichově Hradišti v září 1833 či z následného setkání v roce 1835 neměly na situaci žádný vliv.57 V Mnichově Hradišti bylo v září 1833 podepsáno hned několik dohod, které měly zamezit šíření a vzniku revolucí. Z našeho pohledu jsou nejdůležitější dohody ze 7/19. září, které se týkaly Polska. Ty svěřovaly odpovědnost za klid na tomto území do rukou ruského cara, stanovovaly povinnost partnerských stran vydávat politické zločince. Prusko, Rakousko a Rusko také podepsaly dohodu, která vyzývala holandského krále k dalším ústupkům vůči Belgii, což lze jednoznačně interpretovat jako ústupek Francii a Británii. Ruský car se tak byl nucen vzdát svého striktního legitimismu ve prospěch uklidnění situace v Evropě a získání volné ruky pro konání v Polsku. Papež se poté úplně proti carovi obrátil a dokonce začal přijímat i polské emigranty z kruhů kolem A. Czartoryského. Naprostý rozchod mezi carem a katolickou církví nastal připojením uniatů k pravoslavné církvi v roce v roce 1839. Po této době se stal Mikuláš největším nepřítelem katolické církve.

ZÁVĚR

Pokud by Poláci chtěli vybrat co nejhorší moment pro své povstání, těžko mohli zvolit lépe. Prakticky všichni potenciální partneři polských povstalců řešili své vnitřní problémy, většinou se potýkali i s problémy na mezinárodní úrovni. Anglie musela řešit neklid v Irsku a navíc byla zmítána neustálými změnami vlády zaviněnými reformami volebních zákonů, Francie byla rozdělena červencovou revolucí. Ze zahraničněpolitických faktorů jakoukoli pomoc vylučovala její špatná pozice. Oba státy také daleko více zajímaly problémy kolem Belgie, Turecka a Egypta, Portugalska a Španělska. Polská otázka tak nebyla ani autonomním tématem mezistátních jednání (o čemž svědčí i přehledy ministerstva zahraničních věcí za dotčené roky), ani nejzásadnější. Byla vnímána jako součást širšího kontextu. V boji o přízeň evropského čtenáře tak jednoznačně vyhrávaly protiruské nálady nad opačnými.

Rusko bylo již od napoleonských válek obviňováno z agresivních úmyslů. Třicátá léta výrazně posílily tyto názory. Význam polské otázky v této kampani byl

56 Reinerman, A. Metternich, Pope Gregory XVI and Poland… s 613. 57 Kinjapina, N. S. Vněšnaja politika Nikolaja I., Novaja i novějšaja istorija, 2001/1,2, 11. května, dostupné z http://vivovoco.rsl.ru/vv/papers/history/palk_out.htm#25.


přímo zásadní, hlavně z hlediska západoevropské veřejnosti. Pro samotnou ruskou politiku byl jeho dosah jen velmi omezený. Z hlediska obhájců Polska totiž nešlo vzhledem k jeho výrazně změněnému statutu o potlačení povstání, ale o dobytí dalších území, čímž se jen posílily negativní názory na Rusko.

Ačkoli představitelé polské emigrace ve spolupráci se svými zahraničními spojenci vyzývali k uznání Polska jako samostatného státu, ani Francie, ani Velká Británie k tomuto kroku z racionálních důvodů nepřistoupily. Z hlediska obou bylo zachování korektních vztahů s Ruskem důležitější. Jediným státem, u kterého byla ruská zahraniční politika plně závislá na řešení polské otázky, byl papežský stát. Jak vidíme například z Palmerstonovy korespondence s britským velvyslancem Heytesburym, byla často prohlášení směřována spíše pro veřejnost, zatímco reálná politika se ubírala jiným směrem. Nicméně ani carská politika nebyla nezávislá na veřejném mínění, samozřejmě v jiných rozměrech, daných velikostí obce čtenářů novin.


LITERATURA

Archivní fondy AVPRI (Archiv vněšněj politiky Rossiiskoj imperii), F. 333, Naměstnik carstva

Polskogo, opis 576, dělo 1365.

Fond 333, (Naměstnik carstva poľskogo), rok 1831-1842, op. 576, delo 1367.

AVPRI, F. 133, Kanceljarija ministěrstva inostrannych děl, opis 469, dělo 97, god 1830.

AVPRI, F. 137, Otčety Ministerstva inostrannych děl Rossii, op. 475, dělo 1-3, 1830-1833.

RGVIA (Rossijskij gosudarstvennyj vojenno-istoričeskij archiv), Kanceljaria voennogo ministerstva, Fond 1, No 1, delo 3928.

Prameny vydané BOKOVAJA, V. M.; FILATOVA, N. M. (eds.). Vojna ženskimi glazami –

Russkaja i poľskaja aristokratki o poľskom vosstanii 1830–1831 godov. Moskva: Novoje Litěraturnoje Obozrenije, 2005.

Correspondence with the Government of Russia respecting the Affairs of Poland 1831–1832. (Presented to the House of Commons by Command of Her Majesty, in Pursuance of their Adress of July 2, 1861, London.

PUŠKIN, A. S. Kleventikam Rossii. 10. května 2006, dostupné z http://www.yabloko.ru/Themes/History/push-1.html.

ČAADAJEV, P. Ja. Něskoľko slov o poľskom voprose. 10. května 2006, dostupné z http://www.yabloko.ru/Themes/History/Chaadaev_articles.html.

TARASOVA, B. (ed.). Nikolaj I. i jego vremja. Moskva: Olma-press, 2000.

KJUSTIN, A. de. Rossia v 1839 gode. Moskva: Terra, 2000.

Manifest o novom porjadke upravljenija i obrazovanija carstva Poľskogo. 10. května 2006, dostupné z http://www.hrono.ru/dokum/polon1832.html.

Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1884/1, t. 41, no. 1, s. 99–122.

Imperator Nikolaj Pavlovič i jego vremja. Russkaja starina, 1875, vol. 13, s. 135–162.

Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske Nikolaja I. s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1884, vol. 43, no. 9, s. 529–544.

Vojna s poľskimi mjatěžnikami v perepiske s grafom Dibičem-Zabalkanskim. Russkaja starina, 1885, vol. 46, no. 5, s. 281–308.


Monografie DUTKIEWICZ, J. Francja a Polska w 1831 r. Lodž: Lódzikie Tow. Naukowe,

1950.

GERŠENZON, M. Nikolaj pervyj i jego epocha. Moskva: Zacharov, 2001.

GLEASON, J. H. The Genesis of Rusophoby in Great Britain. London: Oxford University Press, 1950.

GRUNWALD, C. de. Tsar Nicholas I – The Life of an Absolute Monarch. New York: MacMillan, 1955.

HAXTHAUSEN, A. von. The Russian Empire, Its People, Resources and Institutions. London: Frank Cass&Co., 1968.

CHOREV, V. A. (ed.). Poljaki I russkie v glazach drug druga. Moskva: Indrik, 2000.

KINJAPINA, N. S. Vněšnaja politika Rossii pěrvoj poloviny XIX. věka. Moskva: 1974.

LESLIE, R. F. Polish Politics and the Revolution of November 1830. London: London University, 1956.

LINCOLN, W. B. Nicholas I. Emperor and Autocrat of all Russias. London: Penguin, 1978.

MAC KENZIE, D. Imperial Dreams, Harsh Realities. Fort Worth, 1994.

ORLIK, O. V. (ed.). Istorija vněšněj politiky Rossii. Pervaja polovina XIX. věka. Moskva: Meždunarodnyje otnošenija, 1995.

PRAVILOVA, Je. Finansy imperii: Děňgi i vlasť v politikě Rossii na nacionaľnych okrajinach, 1801–1917. Moskva: Novoje izdatěľstvo, 2006.

SEMANOV, S. N. Alexandr II: Istoriya tsarya-osvoboditelya, ego otsa i ego syna. Moskva: 2003.

ŠILDER, N. K. Imperator Nikolaj Pěrvyj, jego žizň i carstvovanie. Sankt Petěrburg: Suvorin, 1903.

TATIŠČEV, N. N. Imperator Nikolai Pervyj i inostrannyje dvory. Sankt Petěrburg: 1886.

VYSKOČKOV, N. Nikolaj I. Moskva: Molodaja gvardija, 2003.

VYSKOČKOV, L. V. Nikolaj Pervyj: Čelověk i gosuda´r. Sankt Petěrburg: Izdatělstvo Sankt Petěrburgskogo Univeristěta, 2001.

WEBSTER, C. The Foreign Policy of Palmerston. London: G. Bell&Sons, 1951.


Články BROWN, M. The Comité Franco-Polonais and the French Reaction to the Polish

Uprising of November 1830. The English Historical Review, 1978, vol. 93, no. 369, s. 774–793.

BULLEN, R. France and the Problem of Intervence in Spain 1834–1836. The Historical Journal, 1977, 20, 2, s. 363–393.

CRAWLEY, C. W. Anglo-Russian Relations 1815–1840. Cambridge Historical Journal, 1929, vol. 3, no.1, 47–73.

CURTISS, J. S. The Army of Nicholas I: Its Role and Character. The American Historical Review, 1958, vol. 63, no. 4, s. 880–889.

KINJAPINA, N. S. Vněšnaja politika Nikolaja I. Novaja i novějšaja istorija, 2001/1, 2, 11. května, dostupné z http://vivovoco.rsl.ru/vv/papers/history/palk_out.htm#25.

MCNALLY, R. T. The Origins of Russophoby in France: 1812–1830. American Slavic and East European Review, 1958, vol. 17, no. 2, s. 173–189.

RESIS, A. Russophobia and the “Testament” of Peter the Great 1812–1980. Slavic Review, 1985, vol. 4, no. 4, s. 681–693.

RIASANOVSKI, N. V. Some Comments on the Role of the Intelligentsia in the Reign of Nicholas I of Russia 1825-1855. The Slavic and East European Journal, 1957, vol. 1, no. 3, s. 163–176.

REINERMAN, A. Metternich, Pope Gregory XVI and Poland 1831–1842. The Catholic Historical Review, 2000, 86, 4, Proquest Religion, s. 603–619.

TAŇŠINA, N. P. Poľskii vopros i rossijsko-francuzskije otnošenija (1830–1840). Voprosy Istorii 2005, č. 9/, s.85–94.


PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 2006

001 Konrád, O. Obnova rakouských univerzit 1945–1955 002 Kozák, K. Dreams of Independence: Mexico faces the U.S. 003 Kubát, M. Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 004 Vykoukal, J. Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a politika 005 Weiss, T. Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO 006 Anděl, P. Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve 007 Filipová, L. Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945– 1948) 008 Kunská, Z. Španielsko – demokratizácia a decentralizácia 009 Horák, S. (Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) 010 Látal, J. Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako

ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů 011 Korytová, Š. Diaspora and its ties to the Homeland: The Case of Czech and

Americans in the U.S. during the World War I. 012 Perottino, M. Francouzská levice a decentralizace 013 Raková, S. Zárodky ideje nezávislosti a americkém koloniálním myšlení 18.století 014 Bartovic, V. Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti 015 Králová, K. Řecko-německé vztahy po pádu železné opony 016 Kolenovská, D. Sovětská vědecká interpretace Západu 1917–1947 017 Raška, F. The Council of free Czechoslovakia 1949–1956 018 Šlosarčík, I. Europeizace české veřejné správy: Česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? 019 Hořejšová, T. Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování autonomie, či nezávislost? 020 Kopicová, M. Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci

021 Fojtek, V. Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se Bonnu vůči Washingtonu 022 Kunštát, M. Katolicismus mezi univerzalismem, partikularismem a autonomií 023 Pešek, J. Německé univerzity 1945/46 a 1989/90: těžká a neochotná

cesta k akademické autonomii 024 Litera, B. Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislosti v euroasijském prostoru


025 Šír, J. Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky Turkmenistánu 026 Laubeová, L. Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě Kalinová, M. 21.století


NEZÁVISLOST JAKO ZAHRANIČNĚPOLITICKÝ PROBLÉM (DOPADY POLSKÉ OTÁZKY NA ZAHRANIČNÍ POLITIKU MIKULÁŠE I.) Karel Svoboda

Edice PSSS Teritoriální řada TER-027 Redakční rada

Ota Konrád Zuzana Kasáková

Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal

Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel

FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt

[email protected]

V u - publication.fsv.cuni.czpublication.fsv.cuni.cz/attachments/155_Svoboda.pdf · Car m ěl od...

Documents

Transcript of V u - publication.fsv.cuni.czpublication.fsv.cuni.cz/attachments/155_Svoboda.pdf · Car m ěl od...