UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra bohemistiky

Magisterská diplomová práce

Valence sloves v českých a ruských publicistických textech

Valency of verbs in Czech and Russian publicistic texts

Veronika Hladná

Česká filologie

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní

všechny použité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 21. 8. 2012

………………………………………………….

Děkuji PhDr. Ondřeji Bláhovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce. Dále bych

ráda poděkovala prof. PhDr. Heleně Flídrové, CSc. za konzultace ruské části,

Bc. Martině Opálkové za kontrolu tabulek a Mgr. Pavle Vardžákové za korektury

a pomoc s anglickým textem. Poděkování patří také rodičům za podporu při studiu.

3

Obsah

Úvod……………………………………………………………………………………………………………………. 5

1 Kvantitativní lingvistika…………………………………………………………………………… 8

2 Publicistický styl………………………………………………………………………………………… 9

3 Verba.................................................................................................................. 11

3.1 Typy predikátů………………………………………………………………………………………. 11

4 Valence………………………………………………………………………………………………………... 13

4.1 Zrod valenční teorie………………………………………………………………………………. 13

4.2 Valenční pojetí v české lingvistice………………………………………………………….. 14

4.3 Aktanty a volná doplnění………………………………………………………………………. 16

5 Předmět (objekt)………………………………………………………………………………………. 18

6 Praktická část – metodologie práce…………………………………………………….. 20

7 Typy predikátů………………………………………………………………………………………….. 22

7.1 Predikát verbální…………………………………………………………………………………... 22

7.1.1 Výsledek analýzy……………………………………………………………………….. 24

7.2 Predikát verbonominální……………………………………………………………………….. 24

7.2.1 Problematika spony…………………………………………………………………... 25

7.2.2 Výsledek analýzy………………………………………………………………………… 27

7.3 Verba v jiné pozici než predikativní………..………………………………………………. 28

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení…………………………. 29

7.3.2 Výsledek analýzy………………………………………………………………………… 30

8 Valence……………………………………………………………………………………………………….... 32

9 Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb....………………………………. 36

9.1 Jednovalenční verba……………………………………………………………………………… 36

9.2 Dvojvalenční verba..……………………………………………………………………………… 37

10 Pády……………………………………………………………………………………………………………… 38

4

10.1 Genitiv………………………………………………………………………………………………….. 39

10.2 Dativ……………………………………………………………………………………………………… 42

10.3 Akuzativ………………………………………………………………………………………………… 44

10.4 Lokál……………………………………………………………………………………………………… 48

10.5 Instrumentál…………………………………………………………………………………………. 50

10.6 Pádová forma x……………………………………………………………………………………… 52

11 Neologismy…………………………………………………….…………………………………………… 53

11.1 Neologismy v češtině…………………………………………………………………………….. 54

11.2 Neologismy v ruštině…………………………………………………………………………….. 55

Závěr…………………………………………………………………………………………………………………… 58

Anotace……………………………………………………………………………………………………………… 62

Bibliografie……………………………………………………………………………………………………….. 63

Přílohy………………………………………………………………………………………………………………… 66

5

Úvod

Hlavním tématem mé magisterské diplomové práce je porovnávání valence

ruských a českých sloves. Pracovat budu pouze s texty publicistickými, jejichž jazyk je

na jedné straně kultivovaný, a může tedy sloužit jako reprezentativní vzorek jazyka

spisovného, na druhé straně pak dostatečně progresivní na to, aby se v něm

projevovaly aktuální vývojové tendence. Jako studentce bohemistiky, a bývalé

studentce rusistiky, je mi toto téma velmi blízké.

Cílem předložené práce je analýza publicistického textu o rozsahu 10 000

slovních tvarů, přičemž se předpokládá nalezení minimálně 1 000 sloves, a to

plnovýznamových i sponových. Uvedená čísla jsou pouze orientační, proto jsou možné

odchylky od původně zamýšleného záměru. Pro práci je rozhodující nalezení minimálně

1 000 sloves bez ohledu na počet slovních tvarů. Tak budu postupovat v případě obou

jazyků.

Původním záměrem, stanoveným před začátkem práce, bylo získání českých

publicistických textů z internetového archivu novin MF Dnes. Z praktických důvodů,

po domluvě s vedoucím práce, jsou však texty získávány z elektronické formy těchto

novin, a to z internetového odkazu www.iDnes.cz1. Obdobný postup bude také

aplikován na ruský publicistický text, který bude získán výhradně z internetového

archivu ruských novin Izvestija2.

Následně je pozornost věnována valenčnímu poli jednotlivých sloves

a vyhodnocení statistických dat. U zjištěných výsledků mě především zajímá, zda

se jedná o predikát verbální či verbonominální; kolik pozic je ve valenčním poli slovesa

obsazeno předmětem, tedy zda se jedná o verbum jednovalenční, dvojvalenční

či trojvalenční; zda se tato spojení vyskytují ve vazbě předložkové či prosté; pokouším

se dokázat nebo vyvrátit, zda je akuzativ typickým pádem předmětu apod. Pozornost

také věnuji krátké charakteristice jednotlivých pádů.

1 http://www.idnes.cz/ (platné ke dni 13. 8. 2012) 2 http://izvestia.ru/ (platné ke dni 13. 8. 2012)

http://www.idnes.cz/http://izvestia.ru/

6

Práce obsahuje dvě základní části. Teoretická část se věnuje především definici

klíčových pojmů, které se budou v práci objevovat. Zaměřím se na problematiku

publicistického stylu, nastíním jeho základní charakteristiku a objasním, proč byl

pro práci zvolen právě tento typ textu. Primárně však bude pozornost věnována

termínu valence. Jelikož je to v lingvistice poměrně nový termín, budu sledovat

historický vývoj tohoto pojmu. Věnovat se budu také klasifikaci sloves jak v jazyce

českém, tak v ruském. Na problematiku porovnání valence bude nahlíženo z pohledu

morfologického a syntaktického. Protože se klasifikace z hlediska morfologického

v obou jazycích značně liší, věnuji se některým problémům odděleně.

Následně pozornost zaměřím na valenční pole verba, přičemž mě zajímá pouze

valenční pozice předmětu ve větě. Proto je také v práci důležité vymezit si, co bude

za předmět považováno. Jelikož slovanské jazyky hojně využívají zájmena, jež ve větě

zastupují jména, budou v potaz brána právě ta zájmena, která ve větě jednoznačně

fungují jako předměty, což bude jasně vyplývat z kontextu. Předmětům vyjádřeným

vedlejší větou předmětnou rovněž věnuji pozornost, jelikož i v tomto případě si sloveso

zachovává svou valenci, kterou nelze pominout. Nejdůležitějším kritériem je tak

faktické obsazení předmětu ve větě. Objekt, který sice je z kontextu patrný, ale není

ve větě reálně vyjádřen, analýze nepodléhá.

Jelikož je v mnohých případech značně složité odlišit předmět od příslovečného

určení, opírám se ve své práci především o Valenční slovník českých sloves3

od M. Lopatkové. Zaznamenána jsou zde nejen jednotlivá verba, ale jsou také uvedeny

veškeré komponenty, jež na sebe sloveso váže. Ty jsou následně rozděleny podle své

syntaktické platnosti ve větě. V rozporu s valenčním slovníkem však slovní tvary,

na které je možné se zeptat pouze pádovými otázkami, považuji rovněž za předmět

(např. benefaktiv). Samotná definice předmětu je převzata z koncepce M. Grepla

a P. Karlíka4.

Pozornost je věnována především těm slovesům, která lze ze syntaktického

hlediska označit za predikát verbální či verbonominální. Verbonominální přísudek je

3 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008. 4 Grepl M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986.

7

do práce zařazen především z důvodu četného výskytu v jazyce ruském. Protože

se v práci zabývám pouze valencí slovesnou, nevěnuji pozornost přísudkům

nominálním ani neslovesným, které podléhají hlavně valenci nominální. Jelikož se

verba mohou vyskytovat také v pozici podmětu, přívlastku, předmětu či příslovečného

určení, jsou i verba v této větněčlenské pozici v práci zahrnuta.

Kritéria pro metodologii byla stanovena především z koncepce české lingvistiky

(zejména ze Skladby spisovné češtiny5, Mluvnice češtiny 26 a Mluvnice češtiny 37).

Přestože se od sebe oba jazyky značně liší, budou stanovené podmínky aplikovány také

na jazyk ruský, což bude mít za následek značné komplikace, se kterými bude nutné

se vypořádat.

Během své práce se budu především opírat o valenční slovníky obou jazyků,

které pro mě budou mít klíčový význam. V českém jazyce pracuji především

s Valenčním slovníkem českých sloves8. V závěru se také pokusím zhodnotit kvalitu této

práce.

Další část práce se věnuje analýze reprezentativního vzorku sloves ze slovníku

ruských neologismů v porovnání se slovníkem českým. Předpokládá se nalezení 100

neologismů slovesného původu v obou jazycích. Následně porovnávám výsledky

analýzy českého a ruského jazykového materiálu. Pokusím se také naznačit vývojové

tendence v obou jazycích.

Součástí diplomové práce je přiložené CD s uloženými texty a tabulkami

(českými i ruskými). Do tištěné podoby práce nejsou zařazeny z důvodu obrovského

množství materiálu. Pro přehlednost jsou však součástí textu tabulky s nejdůležitějšími

výsledky.

5 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986. 6 Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986. 7 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987. 8 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008.

8

1 Kvantitativní lingvistika

Jelikož je má práce zcela založena na vyhledávání určitých jevů a jejich

následném statistickém zpracování, nemohu se v práci obejít bez užití matematických

metod. Touto problematikou se zabývá především tzv. matematická lingvistika, která je

považována za pomezní disciplínu. Jako samostatný vědní obor se objevuje na přelomu

50. a 60. let 20. století, ačkoliv určité náznaky užití kvantitativních metod najdeme

v jazykovědě již dříve. V roce 1961 také vyšel první frekvenční slovník češtiny9.

Významný pokrok v rozvoji kvantitativní lingvistiky přinášejí možnosti korpusové

lingvistiky.

Matematická lingvistika „má dvě složky, kvantitativní a algebraickou.

Kvantitativní lingvistika kvantifikuje jevy a jejich vztahy v různých jazykových rovinách

a modeluje zjištěné vztahy v textu apod., využívá přitom metod kvantitativních,

statistiky, počtu pravděpodobnosti, matematické statistiky, teorie informace apod.“10

„Termín kvantitativní lingvistika je dnes už běžně užíván, ale setkáváme se také

s termínem lingvistika statistická, kterému někteří jazykovědci dávají přednost

s ohledem na převažující metodu.“11 Klíčovým pojmem této disciplíny je pojem

frekvence (četnost výskytu), který je také důležitým termínem celé práce. Ne všechny

jazykové jednotky mají totiž stejnou frekvenci. Lingvisté poukazují na potřebu připojit

„k poznatkům o podstatě a fungování jazyka, resp. jazykových jevů, s nimiž

se setkáváme v mluvnicích, údaje o četnosti jejich výskytu (tj. o jejich frekvenci), jak

se např. v textu opakují.“12

V českém prostředí se kvantitativní lingvistikou systematicky zabývá

M. Těšitelová. K dalším patří například L. Uhlířová, B. Trnka, J. Vachek, L. Hřebíček

či I. Nebeská.

9 Těšitelová, M. et al.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. SPN, Praha 1961. 10 Těšitelová, M. et al.: O češtině v číslech. Academia, Praha 1987, s. 7. 11 Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 248. 12 Těšitelová, M. et al.: O češtině v číslech. Academia, Praha 1987, s. 7.

9

2 Publicistický styl

„Publicistický styl je styl výrazně dynamický.“13 Používají ho především sdělovací

prostředky jako například tisk (noviny), internetová média (elektronická forma novin),

rozhlas či televize. Primárním cílem je informovat adresáta různého věku a vzdělání

o aktuálních událostech ve společnosti. Kromě funkce informativní má také významnou

funkci agitační, tj. snaží se adresáta sdělení o něčem přesvědčit. Tento styl je výrazně

dynamický, což znamená, že se rychle mění dle společenské situace. Celkový charakter

projevů je dán snahou rychle a výstižně informovat, proto musejí být srozumitelné

a jednoznačné, ačkoliv vznikají v krátké době a bez dlouhé přípravy. Ve většině případů

se jedná o projevy připravené a promyšlené. Má práce se opírá pouze o publicistické

texty (elektronická forma novin MF Dnes a archiv novin Izvestija), které užívají

neutrální spisovný jazyk bez citového zabarvení. Autor textu by se měl také vyvarovat

jakýchkoliv hodnotících výrazů. Různorodost obsahu i formy ovlivňuje především užití

jazykových prostředků. „Styl publicistický více než kterýkoli jiný funkční styl je v těsné

souvislosti s ostatními. Vstřebává do sebe jak prvky mluvených projevů

prostěsdělovacích […] i prvky stylu odborného […] i prvky stylu uměleckého,…“14

Prostředky užívané v publicistických textech se vyznačují hlavně dvěma rysy.

1) automatizace = „způsob vyjádření, který je pro daný komunikační cíl natolik

ustálený, že nebudí pozornost.“15 Slouží především k rychlé orientaci adresáta

a autorům usnadňuje formulaci textu.

2) aktualizace = „záměrná odchylka od standardního užívání jazyka. Pomocí

aktualizace se obrací pozornost na způsob vyjádření, pro příjemce je zdrojem

estetického prožitku, může však sloužit i hierarchizaci informace.“16 V prvé řadě

mají upoutat pozornost adresáta (např. dát něčemu zelenou). Pokud se spojení

ujme, stává se z něj spojení automatizované.

13 Čechová, M. et al.: Současná stylistika. NLN, Praha 2008, s. 246. 14 Čechová, M. et al.: Současná stylistika. NLN, Praha 2008, s. 248. 15 Bachmannová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 31. 16 Bachmannová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 31.

10

Zpravodajství je jedna ze základních novinářských činností. Zpravodajské útvary

musí mít především logickou výstavbu. Nejrozšířenější kompozicí je tzv. obrácená

pyramida, při níž na začátku stojí nejdůležitější údaje a směrem ke konci méně

podstatná, doplňující fakta. Základním útvarem publicistického stylu je zpráva, která

vždy přináší nové informace. Měla by být především aktuální, věcná, objektivní,

přesná, úplná, spolehlivá a citově neutrální. Důležitý je také titulek, který vystihuje

obsah textu a má přitáhnout pozornost čtenáře.

11

3 Verba

3. 1 Typy predikátů

Z hlediska syntaktického slouží sloveso nejčastěji jako prostředek pro vyjádření

predikativnosti, což je vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty. Sloveso pak

zastává ve větě nejčastěji pozici právě přísudku, který je v rámci věty nezávislým

větným členem.

Pro praktickou část je nutné stanovit kritéria, jež budou rozhodující při výběru

jednotlivých predikátů. Proto následuje podrobný popis dílčích typů přísudků podle

české koncepce17.

Za základní typ přísudku je považován predikát slovesný neboli verbální, který je

vždy vyjádřen tvarem plnovýznamového slovesa. Z pohledu sémantického je nutné

rozlišit přísudek syntetický, v němž predikát představuje sloveso samo (prší, pláče,

přišel), a analytický, který „se skládá z infinitivu významového slovesa a z určitého tvaru

slovesa fázového (začít, přestat, zůstat, arch. jal se zpívat) nebo ze základního slovesa

modálního (muset, moci, smět, chtít, mít18).“19

Kromě tohoto základního typu se často vyskytuje také přísudek

slovesně-jmenný (tzv. verbonominální). Už samotný název naznačuje, že se tento typ

predikátu skládá ze dvou složek, a to slovesné a jmenné. Slovesnou část tvoří

tzv. spona (neboli kopula), což je významově prázdné sloveso (být, stát se) v určitém

tvaru. „Spona je především nositelem aktualizačních kategorií větných a vyjadřuje

významový vztah mezi subjektem a predikativem jen velmi obecně.“20 V poslední době

se za sponu v jistém smyslu považuje i verbum mít (př. mít čas, mít dojem, mít pocit) 21.

Pokud se tedy sloveso vyskytuje v platnosti spony, nemá vlastní významový obsah a má

úlohu pouze gramatickou. Jmenná část může být vyjádřena adjektivem v nominativu

17 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 240-259. 18 Ve významu vlastnit něco nelze sloveso mít považovat za modální. 19 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 246. 20 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987, s. 23. 21 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 244.

12

(př. Petr je mladý, Věra je milá), substantivem v nominativu (př. Jana je kuřák) nebo

substantivem v instrumentálu (př. Otec je učitelem) či adverbiem (př. Byl vždy

při chuti). Po sponě stát se je substantivum a adjektivum vždy v instrumentálu (př. Jan

se stal učitelem). Tento analytický přísudek se považuje za jediný větný člen. Jelikož je

nositelem významu, a také „tvůrcem“ valenčního pole, ve většině případů jmenná část,

jsou tyto přísudky v práci sice vyznačeny, ale dále s nimi nepracuju.

Ojediněle se v češtině objevuje také přísudek jmenný beze spony, avšak

nejčastěji pouze jako součást přísloví, průpovědí nebo také jako titulek (př. Mladost

radost, Dobrá kniha – nejlepší přítel).

13

4 Valence

„Když sloveso označuje nějaký děj, tak zároveň předpovídá jeho

komplementární (subjektovou a objektovou) a suplementární (adverbiální) distribuci.

Tato schopnost slovesa předurčovat své sémantické okolí (distribuci) je projevem jemu

vlastní sémantické selektivnosti, kterou nazýváme valencí.“22

Pokud sloveso vytváří ve svém valenčním poli pozice, které jsou následně

obsazeny jednotlivými větnými členy, vzniká tak syntagmatická dvojice. V rámci

vzniklého páru je jedna část vždy dominantní, zatímco druhá se této dominantní části

podřizuje. Mezi oběma prvky se vždy vytváří vazba konstruovaná buď bez pomoci

předložky (tzv. bezpředložková), nebo s pomocí předložky. Právě prepozice představují

jazykové prostředky pomáhající vyjadřovat povahu vztahu mezi slovesem a jménem.

4.1 Zrod valenční teorie

Pojem valence se v lingvistice objevuje od 50. let 20. století. Za průkopníka

valenční teorie je považován francouzský lingvista Lucien Tesnière, který jako první

rozpracoval teorii o syntaktické valenci. Ve své práci Éléments de Syntaxe structurale23

(1959), která je publikována posmrtně, Tesnière poukazuje na hierarchickou strukturu

věty: „Глагольный узел, который является центром предложения в большинстве

европейских языков...“24 Všechny další uzly, které na slovese závisejí, dále dělí na tzv.

aktanty (актанты = „это всегда существительные или их эквиваленты. И напротив,

именно существительные, как правило, всегда берут на себя в предложении роль

актантов.“25) a okolnostní určení (сирконстанты = „это всегда наречия (времени,

22 Vavrečka, M.: Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Computer Press, Brno 2007, s. 13. 23 Český překlad publikace zní Základy strukturální skladby. 24 Теньер, Л.: Основы структурного синтаксиса. Прогресс, Москва 1988, s. 117. (překlad: Slovesný

uzel, který představuje centrum věty ve většině slovanských jazyků….) 25 Теньер, Л.: Основы структурного синтаксиса. Прогресс, Москва 1988, s. 117. (překlad: jsou to

vždy substantiva nebo jejich ekvivalenty. A naopak právě substantiva zpravidla vždy přebírají ve větě roli

aktantů.)

14

места, способа и пр.) или их эквиваленты.“26). Tuto tezi lze doložit na příkladové

větě Včera jsem poslal dopis Karlovi27, kde slovesným uzlem je sloveso poslal jsem.

Konatelem děje je v tomto případě 1. aktant, tedy zájmeno já; jako přímý předmět zde

vystupuje 2. aktant - substantivum dopis a jako nepřímý předmět 3. aktant - tvar

Karlovi. Ve větě je také obsazena pozice okolnostního určení času, adverbium včera.

Na Tesnièrovu valenční teorii navázalo mnoho dalších lingvistů. Teorie byla

s postupem času rozpracována a věnovalo se jí stále více pozornosti. Díky dalšímu

promýšlení této otázky vznikají nejen přínosné studie zabývající se valencí samotnou,

ale především také valenční slovníky sloves různých jazyků. Právě práce na nových

slovnících je obzvlášť velmi náročná. Nelze utvořit skupiny sloves, které by teoreticky

fungovaly dle stejného principu a podle předem stanovených pravidel. S každým

verbem se musí pracovat samostatně, přičemž se zjišťuje jeho valenční potenciál.

4.2 Valenční pojetí v české lingvistice

Také česká lingvistika, která byla především díky snahám pražské školy mezi

ostatními lingvisty respektována, reagovala na tato tvrzení. Zatímco L. Tesnière

považuje za základní prvek věty sloveso28, které tak v hierarchizaci zaujímá dominantní

postavení, V. Šmilauer staví podmět a přísudek na stejnou úroveň: „Podmět a přísudek

jsou rovnocenné a navzájem se předpokládají; přísudek se nemůže myslit bez podmětu

a naopak.“29

Tesnièrova teorie však počítá pouze s valencí slovesnou. I v následujícím období

se pozornost věnuje především valenci verb. V poslední době se lingvisté soustředí

i na valenci jiných slovních druhů, která je označována jako neverbální (např.

26 Теньер, Л.: Основы структурного синтаксиса. Прогресс, Москва 1988, s. 118. (překlad: jsou to

vždy příslovce (času, místa, způsobu apod.) nebo jejich ekvivalenty.) 27 Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 296. 28 Теньер, Л.: Основы структурного синтаксиса. Прогресс, Москва 1988, s. 117. 29 Šmilauer, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1966, s. 53.

15

J. Novotný30, F. Čermák31). Mezi verbální a neverbální valencí je ovšem jeden zásadní

rozdíl. Zatímco valence verba vytváří větu, neverbální vytváří pouze rozvitý větný člen.

Nejedná se tak o valenci v pravém slova smyslu, ale pouze o valenční potenciál slova.

O valenčním potenciálu pak lze uvažovat u substantiv (především pak slovesných),

adjektiv i adverbií. Pokud uvažuji o valenci jako větotvorném prostředku, splňuje tyto

podmínky pouze valence slovesná, která je také chápána jako primární.

V českém prostředí nejvýrazněji rozpracoval valenční teorii F. Daneš, „který

zavádí pojem gramatického větného vzorce (GVV) a rozlišuje v něm pozice konstitutivní

a nekonstitutivní (rozvíjející).“32 Pozice, které jsou v rámci valenčního predikátu

obsazeny, zaznamenává základová větná struktura (ZVS). Zachycuje tedy ty pozice,

které musí být ve větě obsazeny, aby byla věta smysluplná a plnila svou funkci. Jedná

se o strukturu minimální využívající pro zápis symboly, jež zastupují slovní druhy.

Symbolickému zápisu pak říkáme gramatický větný vzorec. Na koncepci Danešově je

založena Mluvnice češtiny 333. „Z okruhu Danešovy školy vyrůstá tzv. modifikovaná

valenční teorie, která se pokouší z rozlišení intence (sémantické valence) jako

vlastnosti lexikálních jednotek (tedy jevu primárně patřícího do slovníku) a způsobu její

realizace ve větné struktuře najít pravidla licencování (syntaktických) valencí.“34

Valenční potenciál slovesa vytváří tzv. valenční pole, „které je plně rozvinuto

u slovesného predikátu v jeho finitních tvarech neimperativních v základním rodu

(aktivu).“35 Sloveso pak díky své valenci vytváří ve větné struktuře pozice, jež musí

či mohou být obsazeny. V prvním případě se jedná o tzv. pozice obligatorní, ty jsou

ve větné struktuře vždy povinně obsazeny. V případě, že by obligatorní pozice nebyla

obsazena, „by nevznikla gramaticky správná věta.“36 V druhém případě se jedná o tzv.

pozice potenciální, tedy nemusí být nutně obsazeny. „Větné členy obligatorní

30 Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické

fakulty v Ústí n. L., Ústí n. L. 1984. 31 Čermák, F.: Syntagmatika a paradigmatika českého slova. Nakladatelství Karolinum, Praha 2005. 32 Bachmannová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 517. 33 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987. 34 Bachmannová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 518. 35 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 25. 36 Daneš, F. et al.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981, s. 61.

16

i potenciální jsou členy konstitutivní, neboť konstituují základovou větnou strukturu.

Ty členy ve větě, které nenáleží do ZVS, jsou nekonstitutivní. Z hlediska přítomnosti

ve větě jsou to členy fakultativní […] vyjadřují se jimi jen možná sémantická doplnění,

tj. taková, která nenáležejí do intenčního pole daného slovesa.“37 Co se týče výše

popsané terminologie, objevuje se např. v publikacích: Větné vzorce v češtině38,

Mluvnice češtiny 339, v Nástinu syntaktického popisu češtiny40, Encyklopedickém

slovníku češtiny41 nebo ve Valenčním slovníku českých sloves42.

Z morfologického hlediska jsou mezi větnými členy, které zaujímají valenční

pozice, kategorie syntakticky vázané (určené predikátem) a kategorie proměnné

(syntakticky neurčené). Mluvnice češtiny 343 uvádí příkladovou větu Lvi se pustili

do ukořistěné antilopy, která je dle mého názoru velmi výstižná. Valenční pole

predikátu pustili se vytváří pozice vyžadující vazbu nominativ (lvi) a do + genitiv

(do antilopy). V tomto případě se tedy jedná o kategorii syntakticky vázanou. Kategorie

pádu ale také obsahuje kategorii čísla (lev/lvi), jež je syntakticky proměnná. Predikát

nevytváří pozici vyžadující singulár či plurál. Neznamená to však, že by kategorie čísla

byla vždy kategorií proměnnou. Rozhodnutí vždy záleží na celkovém kontextu

a především valenčním poli verba.

4.3 Aktanty a volná doplnění

Valenční pole, někdy zvané jako valenční rámec, je tvořeno aktanty („funkční

pozice některého z valenčních argumentů, zvl. verba“44) a volnými doplněními. Aktanty

37 Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické

fakulty v Ústí nad Labem, Ústí n. L. 1984, s. 46. 38 Daneš, F. et al.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981, s. 61. 39 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 25, 26. 40 Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické

fakulty v Ústí nad Labem, Ústí n. L. 1984, s. 46. 41 Bachmannová, J.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 517. 42 Lopatková, M.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 18, 19. 43 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 25. 44 Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2003,

s. 13.

17

mohou být obligatorní i fakultativní. Novější studie pracují také s termínem

kvazivalenční doplnění, „která jsou na hranici mezi aktanty a volnými doplněními. Jde

o doplnění rozvíjející relativně uzavřenou (sémanticky homogenní) třídu sloves, jsou

to doplnění rekční a dané doplnění nelze u jednoho řídícího slovesa opakovat.

Podobně jako volná doplnění jsou však sémanticky distinktivní a typicky se nejedná

o doplnění obligatorní.“45 O kvazivalenčním doplnění lze uvažovat v případě slov,

jejichž sémantika vyjadřuje rozdíl, záměr či překážku.

Charakteristika aktantů:

1) „Aktor/konatel = levovalenční aktant, který je vymezen jako první aktant slovesa.

V zásadě je to doplnění v pozici syntaktického subjektu u aktivní konstrukce.

2) patient = pravovalenční aktant, který je vymezen jako druhý aktant slovesa.

V zásadě je to doplnění v pozici přímého (syntaktického) objektu u aktivní

konstrukce.

3) výsledek děje, efekt = pravovalenční aktant, který se uplatňuje u sloves se třemi

(a více) syntaktickými pozicemi. Jedná se zejména o doplnění obsazující třetí

syntaktickou pozici u sloves, která odpovídá jednak tzv. doplňku u sloves

neplnovýznamových, jednak jde o druhý věcný předmět sémanticky se blížící

výsledku děje.

4) adresát = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa typicky

vyjadřující roli příjemce děje. Jeho typickým rysem je životnost.

5) původ = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa vyjadřující roli

původu.“46

Co se týče volných doplnění, jedná se o doplnění doprovodu, účelu,

benefaktivu, příčiny, doplňku, kritéria, směru, míry, dědictví, místa, způsobu,

prostředku, náhrady, zřetele, substituce, času a závislou část frazému.

45 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 18. 46 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 19.

18

5 Předmět (objekt)

Pojetí předmětu jako větného členu se v koncepcích českých lingvistů liší.

Mnohdy se za objekt ve větě mylně považuje také tvar příslovečného určení. Mnohé

mluvnice rozlišení obou větných členů vůbec nevěnují pozornost. F. Kopečný47 pak

za předmět pokládá pouze pád čtvrtý, druhý (partitivní a záporový), v určitých

případech také pád sedmý (pád třetí a šestý je podle něj příslovečný). K této

problematice se vyjadřuje také V. Šmilauer. Ten navrhuje od rozlišování upustit

a předkládá termín „určení slovesa“48 pro oba větné členy. Sám ale uznává, že toto

řešení není ideální. Také J. Panevová poukazuje na fakt, že se jedná o otázku doposud

nedostatečně vyřešenou – „Zatímco mnozí badatelé se spokojili s tím, že předmět

doplňuje sloveso „vazebně“, kdežto příslovečné určení „nevazebně“, ukazuje se

u Šmilauera na to, že má smysl se ptát po nutnosti slovesného doplnění

i u příslovečného určení.“49

M. Dokulil rozlišuje předměty výlučné (slovesný děj se zaměřuje pouze na jeden

předmět) a sdružené (slovesný děj se zaměřuje na více předmětů). Také zdůrazňuje, že

je důležité „přihlížet k hierarchii a pořadí předmětů (přímý a nepřímý předmět, cílový

a necílový předmět). Kromě toho je třeba rozlišovat vlastní předmět děje (př. kopat

zem) od jeho výsledku (př. kopat jámu), zda má předmět vztah k nositeli děje (stavový

předmět), či zda vyjadřuje nebo doplňuje jeho obsah (obsahový předmět).“50

Ruské gramatiky přistupují k problému mnohem volněji. Za předmět

(дополнение) je pokládáno to, nač je možné se zeptat pádovými otázkami. V praxi

to znamená, že české příslovečné určení je mnohdy v ruské koncepci považováno

za předmět. Za příslovečná určení (обстоятельство) se v ruštině považují ty větné

členy, na které je možné zeptat se příslovci.

47 Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962, s. 212-229. 48 Šmilauer, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk, 5, 1955, s. 271. 49 Panevová, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. Naše řeč, 58, 1975, s. 61. 50 Dokulil, M.: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen. Naše řeč, 47, 1964, s.

101.

19

Pro definici termínu předmět jsem zvolila pojetí M. Grepla a P. Karlíka51. Tato

koncepce za předmět považuje výraz, „který je tvarově řízeným určením slovesa nebo

adjektiva.“52 Ve větě vždy zastává pozici podřízeného členu, jehož pádovou formu

určuje člen nadřazený. Ze sémantického hlediska objekt „vyjadřuje buď to, co je

výsledkem děje (př. psát dopis), nebo to, co je dějem přímo zasaženo (př. bít chlapce),

nebo k čemu děj přímo směřuje (př. radit chlapci).“53 Primárně je ve větě vyjádřen

substantivem (mimo nominativ), a to „buď v pádě prostém, nebo v pádě

předložkovém.“54 Pokud ve větě zastává funkci objektu jiný výraz než substantivum,

bývá často pádová forma indikována zájmenem to v příslušném pádě. Zájmeno to tedy

plní funkci pádového ukazatele. Jedná se především o případ vedlejších vět nebo

infinitivu.

V moderní lingvistice se za objekt považuje obsazená pravovalenční pozice

slovesa nebo adjektiva. Verba pak můžeme rozdělit podle toho, zda je u nich předmět

v pozici obligatorní (př. Zastřelil srnu) či potenciální/fakultativní (př. Dokoupilovi včera

zabíjeli prase). Předmět tedy nemusí být ve větě vždy vyjádřen, zvláště pak pokud

mluvčí nepovažuje jeho vyjádření za závažné (nebo je znám z kontextu).

U verb je základním tvarem předmětu akuzativ, což je u tranzitivních sloves tzv.

přímý předmět. Přechodná slovesa jsou charakteristická tím, že užijeme-li u takových

sloves místo aktiva pasivum, stává se objekt podmětem (př. Petr líbá Marii → Marie

je líbána Petrem). U jiných typů předmětů k těmto přechodům nedochází. Nejméně

je pak předmět zastoupen genitivem a instrumentálem. Tyto pády jsou primárně

považovány za příslovečné, proto jsou také, co se týče určování větných členů,

nejproblematičtější.

Při srovnání českého vyjádření předmětu s ruským je patrné, že je zde mnoho

rozdílů. Této problematice je věnována pozornost v praktické části, kde se snažím

poukázat na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích.

51 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989. 52 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. 53 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. 54 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 272.

20

6 Praktická část – metodologie práce

Stanoveným předpokladem bylo pro každý jazyk vyhledat text o rozsahu 10 000

slovních tvarů, který bude obsahovat přibližně 1 000 sloves. Závazným kritériem však

bylo dosáhnutí 1 000 verb bez ohledu na počet slovních tvarů. Vytyčený předpoklad

se prokázal jako splnitelný. V české části k nalezení 1 011 sloves postačilo 7 139

slovních tvarů, v ruské části bylo zapotřebí k získání 1 015 sloves 7 816 slovních tvarů.

Práce se zabývá pouze valencí slovesnou. Z toho důvodu se nezaměřuji

na jmenné přísudky typu Skvělé! Zajímavé!55, u kterých se jedná o tzv. valenci

nominální, což není předmětem mé práce. Pozornost věnuji veškerým typům verb,

tedy i slovesům v jiné než predikativní pozici. V práci jsou zahrnuty také predikáty

verbonominální, které obsahují verba sponová. Co se týče valence jednotlivých sloves,

zjišťovala jsem především množství a typy pozic, jež verba mohou vytvořit ve svém

valenčním poli. Avšak zajímám se pouze o ty pozice, které mohou být v rámci větného

vzorce obsazeny předměty.

Protože předmět může být, a často i je, vyjádřen vedlejší větou předmětnou,

podobné typy objektů jsou rovněž brány v potaz – v souladu s valenčními gramatikami

(např. Mluvnice češtiny 356 či Větné vzorce v češtině57). Nelze přehlédnou fakt,

že v případě nahrazení vedlejší věty větným členem má sloveso v obou případech tutéž

valenci (př. viděl, jak Petr odešel vs. viděl Petrův odchod). Vedlejší věty jsou v tabulce

zastoupeny zkratkou SENT (př. „Myslím, že je to okamžitý nápad ze včerejší noci

po několika lahvích těžkého francouzského vína,“ dodal Kalousek.; „Mohu potvrdit,

že takový dopis předsedovi vlády odešel,“ řekl mluvčí prezidenta Radim Ochvat.; Nečas

nechce komentovat, co řekl na uzavřeném jednání.; Když už víme přesně, kolik peněz

každý měsíc utratíme, je čas přemýšlet, kde vzít na to, aby nás zvýšení cen tolik

nebolelo.; „Полицейские заявили, что брат был сильно пьян и мог сам себе

нанести смертельные увечья,“ рассказывает «Известиям» Игорь Назаров.;

„Смерть была ужасной: мужчину изнасиловали каким-то предметом, все

55 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 259. 56 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 171. 57 Daneš, F. et al.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1981, s.42.

21

внутренности были разорваны,“ рассказали «Известиям» врачи горбольницы

№ 18.; „Прокуратура Татарстана проведет проверку в республиканском МВД

и в районных отделах полиции условий содержания задержанных в изоляторах

временного содержания и КПЗ,“ сообщил «Известиям» официальный

представитель МВД Татарстана Равиль Вахитов.; Правозащитники Татарии

заяивли, что подобные ЧП уже происходили в республике.). Analýze rovněž

podléhají zájmena odkazující přímo na předmět a zastupující jeho pozici ve větě

(př. nezapomeňte na to, které (= peníze) dostáváte, brali bychom to; сообщила о том,

отомстить за то).

Veškeré číselné hodnoty vyjádřené procentuálně jsou zaokrouhleny na jedno

desetinné číslo. Pokud není uvedeno jinak, jsou výsledky vypočítány z celkového počtu

sloves (v češtině 1011, v ruštině 1015). Existují však příklady, kdy počítám pouze

s omezenou skupinou sloves (např. jednovalenčními). Na podobné případy je v textu

vždy upozorněno.

Pro přehlednost je součástí příslušných kapitol také tabulka, která má

především usnadnit orientaci v textu. Z důvodu velkého množství materiálu tabulky

obsahují pouze nejpodstatnější výsledky. Příklady k tabulkám jsou vždy doloženy

v dané kapitole. Ojedinělým výskytům v tomto případě nevěnuji pozornost.

22

7 Typy predikátů

U každého verba byl nejprve určen typ predikátu. Jelikož se zabývám pouze

valencí slovesnou, je možné uvažovat pouze o predikátu verbálním (př. odmítl,

nesouhlasí, jednaly; задержали, запустили, не смог рассмотреть), do jisté míry

také verbonominálním (př. je klíčové, je podstatná, nebylo by dobré; будет

рассмотрено, было перенесено, вынесено). Slovesa se zcela běžně vyskytují také

v pozici předmětu (př. snaží se vyrovnat, snaží se nasytit, nestačí živit; собирается

потратить, разрешают работать, помогут использовать), méně často pak

v pozici příslovečného určení (př. vyrazily protestovat, odcházejí pracovat; пойдут

служить, отправлять дослуживать, отправил учиться), přívlastku

(př. je možnost nastavit si, je čas přemýšlet; усилия встать, шансов выиграть,

право дополнить) a podmětu (př. je nutné udělat, není možné spojovat; будет

выгодно добавлять, предполагается внести изменения).

celkem sloves slovesný přísudek VN přísudek jiné58

český jazyk 1 011 848 (83,9 %) 126 (12,5 %) 37 (3,7 %)

ruský jazyk 1 015 782 (77 %) 164 (16,2 %) 69 (6,8 %)

7.1 Predikát verbální

Jedná se o základní typ přísudku, v rámci kterého plnovýznamová slovesa

ve formě verba finita vytváří valenční pole a dané předměty jsou vázány jejich rekcí

(př. ukrývají střely, luštili tajemství, četli Shakespeara; не теряет надежды, получили

разрешение, опровергли информацию). K tomuto typu predikátu se řadí také

přísudek slovesný složený, kdy se plnovýznamové sloveso pojí s verbem modálním

či fázovým (př. může ukrývat arzenál, mohlo by otřást rovnováhou, začaly by se soudit

o majetek; не стог рассмотреть, могут расторгнуть, хочет вернуться).

V odborné literatuře se často uvádí termín „analytický přísudek“. S tímto pojmem

58 Slovesa v jiné větněčlenské pozici než přísudkové.

23

pracuje především Mluvnice češtiny 359, v poznámce se k této problematice vyjadřuje

rovněž M. Grepl a P. Karlík60. Jedná se o lexikalizovaná spojení typu vzít

na vědomí, kdy se doporučuje jednotku syntakticky nerozkládat. Ze sémantického

hlediska se spojení považuje za jeden větný člen. S pojmem „analytický přísudek“

pracuji pouze tehdy, je-li význam srozumitelný výhradně v případě spojení těchto

jednotek (př. mají šanci, má platnost, má zájem; сделал укол, проведет проверку,

принесло извинения). Podobná lexikální spojení ponechávám ve funkci jednoho

větného členu (obzvláště v části ruské) a v návaznosti na M. Grepla je přiřazuji

k slovesně-jmennému přísudku. Tento typ predikátu je v tabulkách, přiložených na CD,

zvýrazněn červeně z důvodu rychlejší orientace v tabulce. Dále však se jmennou částí

pracuji jako s klasickým předmětem (př. возбудил дело = verbonominální přísudek,

ale дело zároveň předmět v akuzativu; mají šanci = verbonominální přísudek, ale

substantivum šanci zároveň vystupuje jako objekt v akuzativu). V českém jazyce

se jedná především o frekventované sloveso mít, které podobně jako verbum být

vystupuje nejen v roli plnovýznamové (př. nemá peníze, má tisíce), ale také sponové

(př. mít v úmyslu, mít nárok). Jeho význam je tedy mnohdy značně oslaben. Podle

M. Grepla a P. Karlíka61 určuji tato lexikalizovaná spojení jako přísudek verbonominální.

Slovníček podobných verbonominálních spojení uspořádal J. Gregor62. Ruská část

obsahuje dva díly - první abecedně řadí spojení podle sloves, druhý podle substantiv.

Česká pasáž zaznamenává pouze třídění podle verb. Sám autor si uvědomuje větší

význam ruské části, což dokazuje kompletní propracovanost materiálu. Zatímco

pro jazyk ruský má Gregorova práce značný význam, v češtině s ní nepracuji, jelikož

se přikláním k názoru M. Grepla, který s podobným typem verbonominálního přísudku

nepočítá (př. проведет проверку – provede kontrolu, cделал укол – píchnul injekci,

предъявили обвинения – vznesli obvinění). V češtině není výskyt těchto

lexikalizovaných spojení tak častý jako v jazyce ruském. Více bude k tomuto tématu

řečeno v kapitole 7.2 Predikát verbonominální.

59 Daneš, F. – Grepl, M.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 22-24, 190, 253, 535. 60 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 243. 61 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 244. 62 Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém

srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008.

24

Co se týče modálních sloves, pracuji s modalitou v užším (klasickém) smyslu.

Toto pojetí zahrnuje verba vyjadřující nutnost, možnost a záměr63. Nicméně existuje

skupina sloves, která sice mají rys modálnosti (př. snažit se, pokoušet se), avšak nelze je

považovat za verba primárně modální. Podobná slovesa je možné považovat

za modální pouze v případě širšího pojetí modálnosti. Vznikl by tak ale příliš široký

okruh verb, u nichž by bylo velmi složité stanovit jasná kritéria pro určení modality.

7.1.1 Výsledek analýzy

Z výsledků analýzy jednoznačně vyplývá dominantní postavení slovesného

predikátu pro oba jazyky. Potvrdilo se tak tvrzení všech mnou použitých gramatik.

Přestože byl u ruštiny očekáván nižší výskyt slovesného přísudku z důvodů vyšší

frekvence užití lexikalizovaných (verbonominálních) spojení, tento předpoklad

se neprokázal. Pokud vyjádřím výsledky procentuálně, v českém materiálu

se z celkového počtu 1 011 sloves celých 83,9 % (848) vyskytuje v pozici verbálního

predikátu (př. vydělával, odmítl, existuje, přiznala, ukončil, žilo, zastřelil, nevyjednaly

aj.). V ruském textu je výskyt jen nepatrně nižší – 77 % (782), př. уволили, вызвали,

госпитализировали, начали, говорит, возглавил, выехал, преодолевать aj.

Mohu tedy konstatovat, že z tohoto pohledu jsou si oba jazyky víceméně rovny.

Tato zjištění s valencí přímo nesouvisí. Do práce jsou však výsledky zařazeny

z důvodu orientačního přehledu frekvence jednotlivých predikátů v obou jazycích, což

by dle mého názoru mohlo být rovněž zajímavé.

7.2 Predikát verbonominální

Především zde bylo důležité vyrovnat se s přísudky typu подвергать анализу.

„Tato pojmenování bývají významově a funkčně ekvivalentní pojmenováním

jednoslovným, tedy souvztažným slovesům, s nimiž většinou (!) motivačně koexistují,

63 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 172-186.

25

neboť slovní základ tohoto slovesa bývá (!) totožný se slovním základem závislého

substantiva ve VNS, tzn. ve spojení typu řídící sloveso + závislé substantivum

(př. производить ремонт – ремонтировать).“64 V ruštině se mnohem častěji než

v češtině objevují tzv. ustálená „verbonominální spojení“65, což v praxi znamená,

že v češtině existují slovesa mající překladový ekvivalent pouze ve tvaru slovního

spojení (př. cenzurovat něco x подвергать цензуре что, naznačit x дать понять,

zaměstnat x принять на работу, zatknout x взять под стражу atd.). Tato

skutečnost však platí i obráceně, tedy slovní spojení vyskytující se v češtině má

v ruštině jen jednoslovný ekvivalent. Nejčastěji se podobná slovní spojení objevují

ve vazbě se slovesy dát (př. dát souhlas x согласиться), dělat (př. dělat výtržnosti

x безобразничать), mít (př. mít starost oč x беспокоиться о чëм), jít (př. jít

do likvidace x ликвидироваться) a přijít (př. přijít k rozumu x образумиться). Mnohá

ruská verba však mají překladový ekvivalent jak ve tvaru slovního spojení, tak i ve tvaru

jednoslovném (př. analyzovat něco x подвергнуть анализу x анализировать,

podepisovat něco x поставить подпись под чем x подписаться, vykonat

x привести в исполнение x исполнить, rozrušit někoho x привести в волнение кого

x взволновать atd.). Tato verbonominální spojení jsou v tabulce odlišena červeným

zvýrazněním jmenné části. Dále však s tímto spojením pracuji obdobně jako s přísudky

slovesnými. Prakticky to znamená, že jmenné části těchto přísudků jsou počítány

do valenčního pole sloves (podobně jako všechny předměty).

7.2.1 Problematika spony

Dalším problémem je pojetí spony v obou jazycích. „Sponových sloves je

v ruštině větší množství než v češtině (to je dáno patrně snahou po kompenzaci

neužívání spony быть v prézentu). Sponová slovesa se chápou šíře než v naší

tradici.“66 Pro oba jazyky je společná přítomnost spony být, jejíž výskyt je v obou

64 Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém

srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008, s. 29. 65 Pojem užívaný Janem Gregorem v práci Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém

stylu (v rusko-českém srovnávacím plánu). 66 Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 18.

26

jazycích nejčastější. Verbum být také v obou gramatikách vystupuje jako spona

a zároveň jako plnovýznamové sloveso ve významu existovat. Kromě toho může v obou

případech jako spona vystupovat i sloveso mít.

Ruština používá jako sponu hojně též slovesa являться + 7. pád,

представлять (собой) + 4. pád či есть (суть), která se překládají pomocí verba být.

Kromě toho má ruština také řadu tzv. polosponových sloves s různými významovými

odstíny, např. стать, считаться, казаться, остаться apod. Určit hranici mezi

sponovými a polosponovými slovesy není jednoduché a dodnes neexistuje

jednoznačná koncepce. Obvykle se za sponová považují synonyma slovesa быть

a za polosponová verba s vlastním významovým odstínem, ale sémanticky

nesoběstačná.

Zatímco ruština důsledně rozlišuje verba sponová a polosponová, pro češtinu

radí F. Kopečný67 zavést pojmy vlastní spona (za kterou považuje sloveso být, stát se

a zdát se) a sponová slovesa ostatní. Za sponová je pak možné považovat i jiná slovesa

plnějšího významu (př. zdá se milý, jeví se zajímavým, cítí se šťastným), kdy lze

slovesnou část predikátu nahradit vlastní sponou být.

Pro ruštinu je také charakteristické vynechání spony – věty typu Он веселый,

Он врач, Он без денег představují „v dnešní spisovné ruštině větné schema

normálních, běžných sdělení, a to aktuálních i obecně platných neaktuálních (ta však

jsou v menšině).“68 Takový přísudek je označován jako typ s nulovou sponou.

Vynechání spony je pro ruštinu tak běžné, že přítomnost slovesa есть je naopak

chápána jako odchylka od normy. Často je také spona nahrazována pomlčkou (př. Моя

сестра – врач). Důležité je však odlišovat nulovou sponu a nulové plnovýznamové

быть (př. Отец дома). Nulové spony či nulová plnovýznamová slovesa jsou v tabulce

vyznačena v závorkách.

V češtině nulová spona neexistuje, i když by se to mohlo zdát u vět typu

Mladost – radost. V podobných případech však spona nikdy nebyla. Jedná se

67 Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962, s. 175. 68 Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 95.

27

o „pokračování starého ide. typu věty čistě nominální, která existovala patrně

i v praslovanštině vedle věty sponové.“69

Z hlediska jazykové typologie je právě užívání spony a bezesponovosti

v indikativu prézentu závažným rozdílem mezi ruštinou a češtinou. „Jednoznačně

příznivý je sponě pochopitelně IT70. FT71 se svým volným slovosledem je zde

nesoběstačný a izolační řešení pomocí slovesné spony jakožto flexivního tvaru, který

signalizuje predikaci a umožňuje predikační kongruenci, je zde výhodné podobně jako

užívání pomocného slovesa v préteritu a kondicionálu. Neužívání, ev. vypouštění

pomocného elementu, jakým je spona, v préz. jakožto bezpříznakovém času odpovídá

charakteru AT72 s jeho ekonomickým využíváním prostředků, zvláště když je tu

možnost gramatikalizace pořádku slov. Bezesponovost v R73 je tedy rysem

aglutinačním.“74

Jak jsem již naznačovala v úvodu, teoretické podklady pro práci jsou stanoveny

především z koncepcí české lingvistiky. Z tohoto důvodu pro všechny typy ruského

přísudku se sponou (polosponou, nulovou sponou apod.) používám český pojem

– predikát verbonominální.

7.2.2 Výsledek analýzy

Verbonominální predikát se v textech vyskytuje poměrně často, nicméně

ve srovnání s přísudkem slovesným je výskyt nižší. Nutno podotknout, že při analýze

jsem se nesetkala s textem, který by neobsahoval žádný příklad tohoto typu. Četnost

užití slovesně-jmenných přísudků závisí především na jazykovém stylu autora.

69 Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 99. 70 IT = izolační typ 71 FT = flexivní typ 72 AT = aglutinační typ 73 R = ruština 74 Popela, J.: K porovnávací typologické charakteristice současné ruštiny a češtiny. Československá

rusistika 33, 1988, s. 54.

28

Do výsledků jsou započítána také lexikalizovaná spojení. V češtině tento typ

představuje pouze vazba mít + substantivum, kterou M. Grepl75 řadí

k verbonominálním predikátům (př. máte přehled, mají nárok, měly v úmyslu).

V ruském jazyce se však lexikalizovaná spojení objevují mnohem častěji, proto také

v podobné pozici vystupuje daleko větší počet sloves (přibližně kolem sta – př. сделал

укол, возбудил дело, принесло извинения, ведут переговоры). Z důvodu slovesné

valence však dále s takovým typem predikátu pracuji stejně jako s přísudkem

slovesným, tj. u slovesné části predikátu určuji stejné kategorie jako

u plnovýznamových verb a jmennou část při další analýze považuji za předmět. Jelikož

zde valence nemizí, musím jí též věnovat pozornost.

V českém textu se slovesně-jmenný přísudek objevil celkem 126krát, což

představuje přibližně 12,5 % (př. je partnerem, bude klíčové, je podstatná, jsou cílem,

stala se patentem). Osobně jsem předpokládala vyšší výskyt tohoto typu predikátu

v ruské části, ale tento předpoklad se z výsledků nepotvrdil. Vyskytuje se sice zcela

běžně, avšak frekvence výskytu není o moc vyšší než v textu českém. Z celkového počtu

1 015 sloves je pouhých 164 ve funkci verbonominálního přísudku (př. уволены, был

пьян, была ужасной, считаются подозреваемыми, был отстранен). To činí

pouhých 16,2 %. Mírný nárůst oproti češtině je sice patrný, ovšem z hlediska celkového

počtu verb je spíše zanedbatelný (jedná se o necelá 4 %). Pravděpodobně je tento

rozdíl způsoben častějším výskytem lexikalizovaných spojení.

7.3 Verba v jiné pozici než predikativní

Slovesa nemusí ve větě nutně obsazovat pouze pozici přísudku (př. zastřelil

zástupce, vytáhl zbraň, vykonával funkci, nese riziko, spekulovala o obětech; передал

задержанного, признал вину, установить видеокамеры, сообщила о том,

сфальсифицировал протокол), což se v práci prokázalo. Nejhojněji se objevují

v pozici předmětu (př. stihl se schovat, nestačí živit, zabránila vrhnout se; собирались

изнасиловать, приказал установить, заставять проводить), dále také v pozici

75 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 244.

29

podmětu (př. bude stačit omezit, napadlo sloučit, je potřeba seznámit se;

предполагается внести изменения, планируется заменять, будет выгодно

добавлять), přívlastku (př. je možnost nastavit si, je čas přemýšlet; направил

обращение взять, поличим право дополнить, подали жалобу признать)

a příslovečného určení (př. vyrazily protestovat, odcházejí pracovat, nepřišli se podívat;

призвала поддержать, отправлять дослуживать, отправил учиться). Vyskytují

se ve formě infinitivu, u kterého je nemožné určit pádovou formu. Jelikož patří

do valenčního pole slovesného přísudku, jsou zařazeny k ostatním předmětům, ale bez

pádového zařazení. To je pak nahrazeno grafémem x. Nelze přehlédnout fakt, že

i verba v pozici jiné než přísudkové mají svou valenci, která je také brána v potaz.

V tabulce je pak v kolonce přísudek zmíněna jejich odlišná větněčlenská platnost.

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení

Předmětu byla věnována celá kapitola výše – 4 Předmět (objekt). V této části

poukážu na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích. Pro jednoznačné odlišení

předmětu a příslovečného určení je nutné stanovit kritéria, kterými se budu

při klasifikaci řídit. Ani v tomto případě nelze hovořit o jednotné koncepci, naopak je

zde situace značně problematická. Pojetí jednotlivých lingvistů mají pro určování

odlišné parametry. Z tohoto důvodu se také množství příslovečných určení

v gramatikách liší (př. Mluvnice češtiny 376, Skladba spisovné češtiny77, Valenční slovník

českých sloves78, Novočeská skladba79, Základy české skladby80 aj.). Značné komplikace

nastávají při srovnání obou jazyků.

Pro svou práci jsem zvolila koncepci Valenčního slovníku českých sloves81, podle

které jednotlivé typy příslovečných určení (př. příslovečné určení doprovodu, účelu,

příčiny, kritéria, směru, míry, místa, způsobu, prostředku, zřetele, času aj.)

76 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 75-125. 77 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 296-327. 78 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 20-21. 79 Šmilauer, V.: Novočeská skladba. SPN, Praha 1966, 254-334. 80 Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962, s. 229-254. 81 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008.

30

a samotných předmětů (př. patient, adresát) určuji. Abych mohla výzkum vůbec

uskutečnit, musela jsem pravidla české lingvistické provenience přizpůsobit ruskému

jazyku, což v praxi znamená popření ruských syntaktických pravidel. Především bylo

nutné vytvořit pro ruštinu (podle českého vzoru) neznámá příslovečná určení a naopak

zúžit tradiční pojetí předmětu (př. шить из льна – v ruské tradici by byl větný člen len

chápán jako předmět v genitivu, v češtině je však řazen mezi příslovečná určení

původu; пришел с министром – v češtině patří mezi příslovečná určení doprovodu,

v ruštině chápán jako předmět; podle nové vyhlášky – v češtině určeno jako příslovečné

určení kritéria, v ruštině opět předmět).

7.3.2 Výsledek analýzy

V českých textech se v pozici jiné než přísudkové (slovesné či verbonominální)

vyskytuje sloveso pouze ve třiceti sedmi pozicích, což představuje 3,7 %. Nejnižší výskyt

vykazuje přívlastek. V celém textovém materiálu jsem zaznamenala jen dva příklady

přívlastku, tedy pouhých 0,2 % (př. je možnost nastavit si, je čas přemýšlet). V pozici

podmětu je verbum obsazeno čtrnáctkrát (1,4 %), př. je nutné udělat, není možné

spojovat, je potřeba seznámit se; a v pozici příslovečného určení82 pak čtyřikrát, tedy

pouhých 0,4 % (př. odcházejí pracovat, nepřišli se podívat, vyrazily protestovat).

Nejčastěji se slovesa objevují ve funkci předmětu, a to sedmnáctkrát (1,7 %), př. odmítl

spojovat, navrhl obžalovat, snaží se nasytit. Ve všech případech se však jedná

o hodnoty spíše zanedbatelné.

V ruské části se v jiné než přísudkové pozici objevuje téměř jednou tak vysoký

počet verb – šedesát devět (6,8 %). Výraznější je pak počet sloves ve větněčlenské

pozici předmětu představující čtyřicet devět výskytů (4,8 %), př. предлагаем

ликвидировать, предложил дать, думаете побороть, отказались уточнить,

просят не идти. Zanedbatelné jsou pak výsledky součtu verb v dalších pozicích

– příslovečné určení pětkrát (0,5 %), př. призвала поддержать, выезжала копать,

пойдут служить, отправлять дослуживать; přívlastek sedmkrát (0,7 %),

82 Z důvodu nízkého výskytu se dále nezabývám typem jednotlivých příslovečných určení.

31

př. право дополнить, направил обращение взять, подали жалобу признать,

с просьбой взять a podmět osmkrát (0,8 %), př. планируется отбирать,

планируется опробовать, не удалось спасти, предполагается внести

изменения.

předmět podmět přívlastek příslovečné určení

český jazyk 17 (1,7 %) 14 (1,4 %) 2 (0,2 %) 4 (0,4 %)

ruský jazyk 49 (4,8 %) 8 (0,8 %) 7 (0,7 %) 5 (0,5 %)

32

8 Valence

Jednotlivá verba mají v každém jazyce odlišný valenční potenciál a vytvářejí jiný

počet pozic. Existují i slovesa, jež nevytvářejí pozici žádnou. Pokud se nebudu zajímat

o pozice obsazené podmětem, lze verba rozdělit následovně: 1) bezvalenční (př. prší,

stmívá se, spát); 2) jednovalenční (př. namalovat, pečovat); 3) dvojvalenční

(př. spojovat, předat).

Verba ve většině případů mají několik odlišných vazeb. V různém kontextu

se tak mění jejich význam. Například sloveso odpovídat vykazuje minimálně tři odlišné

vazby nesoucí tři odlišné významy: „(a) odpovídat na něco = „dát odpověď“

(Neodpověděl mi na otázku); (b) odpovídat za něco = „být za něco odpovědný“ (Rodiče

odpovídají za děti); (c) odpovídat něčemu = „být ve shodě s něčím“ (Výsledek

neodpovídá vynaloženému úsilí).“83 Zároveň však u jednoho konkrétního slovesa

může určitá vazba nést několik odlišných významů. To lze doložit na příkladovém verbu

mazlit se. První význam znamená projev lásky, druhý označuje zdlouhavou péči o něco

a poslední význam poukazuje na příliš shovívavé jednání. S těmito možnostmi počítá

také Valenční slovník českých sloves84, který verba popisuje komplexně ve všech

možných významech a vazbách.

Ne všechna verba s nulovou valencí jsou představiteli tzv. sloves bezvalenčních

(podobná situace nastává také u jednovalenčních a dvojvalenčních sloves). Dané

výsledky vycházejí ze získaného materiálu, tedy záleží pouze na konkrétním kontextu

a na pozici, která je ze všech reálně možných obsazena. Mnohá z těchto verb mají

schopnost vázat na sebe předměty, ty však nejsou ve větě fakticky obsazeny. S čistě

bezvalenčním verbem typu sněží, prší jsem se v žádném textu nesetkala. Termín

bezvalenční (či s nulovou valencí) je v práci ve většině případů použit pro verba, u nichž

žádná z potenciálně možných pozic není fakticky obsazena předmětem. Nevyjádření

předmětu ve větě má vždy nějaký konkrétní důvod:

83 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. ISV, Praha 1999, s. 55. 84 Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008.

33

1) Mluvčí nepovažuje slovní pojmenování předmětu za závažné; př. Co děláš?

– Čtu (detektivku) x Co čteš? – (Čtu) detektivku;

2) předpoklad, že předmět je znám z kontextu či situace; př. nápis Nekrmit na kleci

se lvy logicky znamená nekrmit lvy;

3) „rozumí-li se předmětem jen určitý druh z třídy objektů, jehož se děj vyjádřený

slovesem může týkat, a to ten, který je s významem slovesa automaticky vázán,

tedy nezávisle na kontextu a situaci“85; př. Karel píchnul znamená píchnul

pneumatiku;

4) „rozumí-li se předmětem libovolný objekt, jehož se děj vyjádřený slovesem může

týkat. Slovesa v těchto větách často vyjadřují schopnost nebo zvyk konatele

vykonat určitý děj“86; př. Zvířata koušou znamená, že mají schopnost kousnout

kohokoliv.

Ke slovesům jednovalenčním (případně dvojvalenčním) jsou započítána také

slovesa, která si svůj valenční potenciál jednoznačně zachovávají, avšak pozice

předmětu je zastoupena celou větou, nikoliv pouze větným členem. Jako příklad

je možné uvést uvozovací sloveso říci, které se v textu vyskytuje jako „jednovalenční“

(př. „Nebylo dost Brazilců, tak jsme byli vděční za Haiťany,“ říká Ana Terezinha

Carvalho z firmy zabývající se komunálním odpadem.; „To je luxus, který si v současné

rozpočtové situaci nemůžeme dovolit,“ říká šéf ČSSD Bohuslav Sobotka.; „Ani nechci

vědět, kolik hodin jsme na tom strávili,“ říká dvaadvacetiletý člen týmu Nick Yarosh.;

„Мягко говоря, после его отставки «тройка» перестала быть образцовым

учреждением,“ говорит Цыбульский.; „Это абсолютно правильное

и корректное действие со стороны адвокатов. Все, что происходит в деле экс-

премьера, не имеет ничего общего с нормальным правосудием. Если

генеральный прокурор Украины говорит о состоянии здоровья моей

подзащитной, что мы должны делать? Он же не врач. Поэтому и была подана

жалоба,“ сказал адвокат Тимошенко Сергей Власенко.; „Моя бывшая супруга

85 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55. 86 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55.

34

рассказала, что деньги заплачены, дом построен, а помещение не отдано.

Я позвонил Гляделкину. Он сослался на техническую накладку и обещал срочно

разобраться. Потом из прессы я узнал, что против меня возбуждено уголовное

дело из-за того помещения,“ рассказывает Рябинин.), i dvojvalenční (př. „Není

to žádná šokující zpráva, ale lidé ji srovnávají s tím, co znají z utajovaných dokumentů,“

řekl The Washington Post anonymní zdroj z ministerstva obrany.; „Záleží na tom,

co ve smlouvě nakonec bude, a to se mění každou hodinu. Nechci se pouštět

do žádných siláckých výroků. Ve hře je samozřejmě i alternativa, že pro nás budou

podmínky nepřijatelné a ke smlouvě se nepřidáme,“ řekl LN.; „Nebudu sedět ve vládě,

která povede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace. Je naším

bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích, která nás silně

ovlivňují,“ řekl Schwarzenberg Lidovým novinám.; „Сегодня утром меня вызвали

на беседу к следователю, и там был начальник УМВД по Казани Рустем

Кадыров, который принес мне соболезнования и извинился,“ рассказал

«Известиям» брат погибшего Игорь Назаров.; „Полицейские заявили, что брат

был сильно пьян и мог сам себе нанести смертельные увечья,“ рассказывает

«Известиям» Игорь Назаров.; „Смерть была ужасной: мужчину изнасиловали

каким-то предметом, все внутренности были разорваны,“ рассказали

«Известиям» врачи горбольницы № 18.). V podobných pozicích se často vyskytují

také verba dodat, napsat, potvrdit, uvést; написать, сообщить; объяснять,

считать, признать apod.

V češtině jsou nejpočetněji zastoupena jednovalenční verba (zastřelil zástupce,

vytáhl zbraň, vykonával funkci, přemohla střelce, spekulovala o obětech, posčítejte

peníze, budeme muset zapojit paměť). Celkem se v textu vyskytuje 548 sloves (54,2 %)

tohoto typu. Méně často se v textu objevují slovesa s nulovou valencí (př. skončilo,

zamířil, uhnul, schoval se, zamknul se, patří, pracuje, existuje), která na sebe neváží

žádný předmět (nebo není skutečně ve větě přítomen). Četnost výskytu představuje

číslo 370 (36,6 %). Znatelný rozdíl je pak ve frekvenci užití dvojvalenčních sloves

(př. neplatil za ně pojištění, odsoudil ho k vězení, usnadní vám práci, omezit někomu

výdaje, dohodl se na tom s církvemi, spojovat dohodu se slučováním, určuje si počty).

35

Ve srovnání se dvěma výše popsanými valencemi je pokles znatelný. V celém textu

jsem zaznamenala pouze devadesát tři výskytů, což znamená přibližně 9,2 %.

V ruském materiálu převládá výskyt verb jednovalenčních – 556 (54,8 %),

př. уволили руководство, пытали задержанного, матерился на прохожих,

пожаловался на боли, объявили голодовку, отбирают телефоны. Nižší je

frekvence užití sloves s nulovou rekcí – 371 (36,6 %), př. извинились, уверяют,

скончался, отправили, не сломался, выехал. Nejméně často se pak objevují slovesa

dvojvalenční – osmdesát osm (8,7 %), př. мог нанести себе увечья, хотели

повесить преступление на него, составили рапорт на него, сообщили нам

о волнениях, пришлось сшивать врачам органы.

bezvalenční jednovalenční dvojvalenční

český jazyk 370 (36,6 %) 548 (54,2 %) 93 (9,2 %)

ruský jazyk 371 (36,6 %) 556 (54,8 %) 88 (8,7 %)

36

9 Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb

9.1 Jednovalenční verba

Pro oba jazyky je příznačný četný výskyt bezpředložkové vazby. Z celkového

počtu jednovalenčních verb se v češtině objevuje plných 419 (76,5 %) objektů v přímé

vazbě (př. nevyjednaly změnu, týká se církve, nelíbí se VV, bude hradit mzdy, obává

se toho, očekáváme splnění). Primární postavení má přitom akuzativní vazba – 371

(67,7 %), př. odmítl výhrady, nechce měnit dohodu, označil podobu, chceme dodržet

smlouvu, nevyjednaly nic.

V ruštině je také dominantní postavení předmětu v bezpředložkové vazbě

(př. может быть жертв, рассказал Известиям, не стоит задачи,

препятствуют работе, достигнуть работе), což při výskytu 556 jednovalenčních

sloves znamená postavení 416 (74,8 %) z nich v přímé vazbě. Z toho se 371 (66,7 %)

předmětů vyskytuje v akuzativu (př. проводить допросы, установят видеокамеры,

сфальсифицировал протокол, признал вину, будет рассматривать).

Přítomnost předložkové vazby je rovněž běžná. Také v tomto případě dominuje

v češtině zcela jednoznačně akuzativ. Při výskytu 117 (21,4 %) předložkových vazeb

se čtyřicet šest sloves váže s objekty ve čtvrtém pádě (př. nedošlo na ten, utrácíte

za co, zaměřte se na výdaje, nezapomeňte na to, soudit se o majetek), což činí 39,3 %.

Stejné je to také v ruštině, kde se předložková vazba vyskytuje devadesát

čtyřikrát (16,9 %), př. вступает в стадию, уповать на Всевышнего, верят

в перемены, давить на власть, приходится на долю. Jednotlivým pádovým

formám bude větší pozornost věnována v příslušné části práce (kapitola 10 Pády).

V této kapitole jsou výsledky počítány pouze ze součtu jednovalenčních sloves

(kromě tabulky). Podobně budu postupovat také v rámci verb dvojvalenčních.

V tabulce je znázorněn součet všech vyskytujících se kombinací jednovalenčních

a dvojvalenčních vazeb, přičemž B označuje vazbu bezpředložkovou (př. spustil rozkol,

nepodepíše smlouvu, vysvětlil stanovisko, neupřesnil postoj; поздравить

37

ее, получает обезболивающие, подвергается пыткам, отправили запрос),

P vazbu předložkovou (př. připojí se k unii, nechci se pouštět do výroků, má začít platit

pro Česko a země, záleží na tom; верят в перемены, происходит в деле, говорит

о состоянии, нуждается в поддержке), B - B kombinaci dvou bezpředložkových

vazeb (př. nasypala si houbu, zprostředkovává lékařům kontakt, může si vydělat korun,

zabránila davu vrhnout se; отправить ей письма, обязана доставить адресату

послания, дать партии бонус, предлагаем избирателю списка), B - P

bezpředložkové (př. informovali jsme úřad o tom, stýskalo se tomu po matce, chtěli

bychom holky do péče, spojovat dohodu se slučováním; нет шансов у дочери,

рассказал Известиям об этом, обратил внимание на это, вызвал аллергию

у лидера) a předložkové vazby a P - P (př. bavit se s námi o tom, na kterém se dohodly

s církvemi, dohodl se s církvemi na tom; договорились с Гляделкиным о покупке)

spojení dvou předložkových vazeb (dvojvalenční viz níže).

B P B - B B - P P - P

český jazyk 419 (41,4 %) 117 (11,6 %) 60 (5,9 %) 28 (2,8 %) 3 (0,3 %)

ruský jazyk 416 (41 %) 94 (9,3 %) 52 (5,1 %) 29 (2,9 %) 1 (0,1 %)

9.2 Dvojvalenční verba

U dvojvalenčních vazeb je situace komplikovanější. Dochází zde k různým

kombinacím jednotlivých pádů a předložek, přičemž jejich frekvence není příliš vysoká.

Výjimku tvoří pouze vazba dativ + akuzativ (B - B) vyskytující se v českém textu padesát

čtyřikrát (58,1 %), př. udělejte si inventuru, udělat si pořádek, zapište si částky, usnadní

vám práci, natáhnout si data. V ruském textu je to také nejčastější vazba

dvojvalenčních sloves (př. выделяют странам деньги, предлагает им защиту,

дать партии бонус, предлагаем избирателю списка, придется пройти

им курсы). Objevuje se celkem padesát dvakrát (59,1 %). Ostatní vazby jsou vzhledem

k množství materiálu zanedbatelné, proto jim zde nevěnuji pozornost (jedná se spíše

o ojedinělé výskyty). Podrobněji budou jednotlivé kombinace probrány v kapitole

10 Pády.

38

10 Pády

Mimo mou pozornost stojí nominativ jako základní tvar skloňovaného jména.

Jedná se o pád syntaktický, který primárně vyjadřuje podmět. Podobně je na tom také

vokativ sloužící především jako oslovení (označuje adresáta projevu). Ze syntaktického

hlediska nemá vokativ platnost žádného větného členu. Nutno podotknout, že pátý

pád se používá pouze v češtině. V ruštině fakticky neexistuje a funkci vokativu

zastupuje nominativ. Jelikož oba pády mají společnou syntaktickou nezávislost,

nemohou podléhat analýze.

Primární funkce pádu jsou tvořeny lingvistickým systémem, sekundární funkce

pak samotným kontextem. Kuryłowicz87 se snaží tento rozdíl dokázat na příkladu

akuzativu. Primární, tedy syntaktickou, funkcí akuzativu je funkce přímého předmětu.

Koncovka je zde znakem syntaktické podřízenosti jména slovesu, nemá však žádnou

sémantickou platnost. Při užití akuzativu označujícího směr se však jedná o sekundární

funkci a řídící sloveso zde již má konkrétní sémantickou hodnotu. V této souvislos