Thich Nhat Hanh

Cesta k plnému vědomía uvedené do metody meditace v chůzi

Z anglického originálu Peace Is Every Step přeložil Otto Jeřábek.

Úvod anglického vydavatele

Když jsem se dnes ráno pomalu a pozorně procházel zeleným dubovým hájem, vyšlo na obzoru jasné oranžovo-rudé slunce. Okamžitě ve mně vyvolalo představu Indie, kde se loni naše skupina připojila k Thich Nhat Hanhovi a navštívila místa, kde svou nauku hlásal Budha. Při vycházce k jeskyni u Bódhgaji jsme se zastavili na jednom místě obklopeném rýžovými políčky a on tam přednesl tyto verše:

Každým krokem mír!Zářící rudé slunce je mé srdce,každý květ se se mnou směje.Jak krásnou, svěží zlení vše oplývá.Jak chladivě vane větřík.Každým krokem mírobrací nekonečnou stezku k radosti.

Tyto řádky shrnuji podstatu poselství Thich Nhat Hanha – tento mír není něco vnějšího, c co by bylo nutno usilovat a dospět k němu. Když žijeme pozorně, snáší se na nás každým krokem a každým dychem. Mír je obsažen v každém kroku, a když takto kráčíme, rozkvete nám při každém šlápnutí pod nohama květ. Ve skutečnosti se nás budou květiny usmívat a prát nám všechno dobré na naší cestě.

Setkal jsem se s Thich Nhat Hanhem v roce 1982, kdy se na pozvání zúčastnil konference Pocta životu v New Yorku. Byl jsem jedním z prvních amerických buddhistů, s nimiž se setkal, a překvapilo ho, že vypadám, oblékám se a do jisté míry i jednám jako novicové, které vychovával po dvacet let ve Vietnamu. Když ho můj učitel Richard Baker-roši napřesrok pozval k návštěvě našeho meditačního střediska v San Francisku, s potěšením přijal. A tak začala nová fáze života tohoto ušlechtilého mnicha, kterého Baker-roši označil jako „křížence mezi mrakem, hlemýžděm a těžkým strojem – skutečně zbožnou postavu“.

Thich Nhat Hanh se narodil ve středním Vietnamu v roce 1926 a v šestnácti letech se stal buddhistickým mnichem. Po šesti letech se podílel na založení pozdějšího střediska buddhistického učení ve Vietnamu, Buddhistického institutu An Quang.

Roku 1961 přišel Nhat Hanh do Spojených států, aby studoval a učil srovnávací náboženství na Kolumbijské univerzitě. Ale v roce 1963 jej mnišské kolegium ve Vietnamu telegraficky vyzvalo, aby se vrátil domů a připojil se k nim v úsilí zabránit válce, která se rozpoutala po pádu Diemova despotického režimu. Okamžitě se vrátil se pomáhal vést jedno z největších nenásilných hnutí odporu v tomto století, které bylo zcela založené na Gándhího zásadách.

V roce 1964 společně se skupinou univerzitních profesorů a studentů založil ve Vietnamu školu mládeže pro sociální služby nazvanou podle amerického tisku „malé mírové sbory“. Skupiny mladých lidí odcházely na venkov zakládat školy a zdravotnická zařízení a později se podílely na znovuvybudování vybombardovaných vesnic. V době pádu Sajgonu sdružovaly tyto sbory více než deset tisíc mnichů, mníšek a mladých sociálních pracovníků. Ve stejném roce pomáhal zakládat nakladatelství La Boi Press, které se později stalo nejvýznamnějším nakladatelstvím ve Vietnamu. Ve svých knihách i jako hlavní redaktor oficiální publikace Sjednocené buddhistické církve vola po usmíření válčících stran ve Vietnamu, a proto byly jeho spisy cenzurovány oběma nepřátelskými vládami.

V roce 1966 na žádost svých mnišských přátel přijal pozvání Bratrstva smíření a Cornellovy univerzity, aby přišel do Spojených států „popsat (nám‘ naděje a utrpení mlčenlivých mas vietnamského lidu“ (New Yorker, 25.6.1966‘. Seznam přednášek a soukromých setkání měl beznadějně plný a mluvil přesvědčivě ve prospěch příměří a dohodě o urovnání sporu. Na Martina Luthera Kinga mladšího tak způsobily Nhat Hanhovy mírové návrhy i on sám, že ho navrhl na Nobelovu cenu míru pro rok 1967. řekl, že nezná nikoho vhodnějšího pro Nobelovu cenu míru než tohoto ušlechtilého mnicha z Vietnamu. Hlavně vlivem Thich Nhat Hanha King vystoupil veřejně proti válce na tiskové konferenci s Thich Nhat Hanhem v Chicagu.

Když se Thomas Merton, známý katolický mnich a mystik, setkal s Thich Nhat Hanhem v klášteře Gethsemani poblíž Louisville v Kentucky, pravil svým studentům: „Právě způsob, jak otevírá dveře a vstupuje do místnosti, ukazuje jeho ducha. Je to pravý mnich.“ Merton napsal sej „Nhat Hanh je můj bratr“ jako naléhavou žádost za vyslyšení mírových návrhů Nhat Hanha a plně podpořil jeho mírové úsilí. Po důležitých rozhovorech se senátory Fullbrightem a Kennedym, ministrem obrany Mac Namarou a dalšími osobnostmi ve Washitonu odjel Thich Nhat Hanh do Evropy, kde se setkal s mnohými hlavami států a oficiálními představiteli katolické církve. Dvakrát navštívil papeže Pavla VI, kde usiloval o spolupráci katolické církve s buddhisty při podpoře úsilí o dosažení míru ve Vietnamu.

Roku 1969 na žádost Sjednocené buddhistické církve ve Vietnamu Thich Nhat Hanh zorganizoval buddhistickou mírovou delegaci na pařížské mírové rozhovory. Když byly v roce 1973 podepsány mírové dohody, bylo mu zamítnuto povolení k návratu do Vietnamu. Založil tedy malou komunitu asi sto mil jihozápadně od Paříže nazvanou „Sweet Potato“. V letech 1976-1977 organizoval Nhat Hanh záchranu lidí, připlouvajících ze Siamského zálivu, ale nepřátelský postoj vlád Thajska a Singapuru mu v další práci zabránil. Následujících pět let prožil v ústraní ve „Sweet Potato“ – meditoval, četl a psal poutavé knihy, poskytoval útulek a přijímal příležitostné návštěvníky.

V červnu 1982 Thich Nhat Hanh navštívil New York a rok později založil „Plum Village“, větší středisko u Bordeaux, obklopené vinicemi a pšeničnými, kukuřičným a slunečnicovými poli. Od roku 1983 odjížděl každým druhým rokem do Severní Ameriky, kde vedl útulky a pořádal přednášky o pozorném životě a sociální odpovědnosti, takže „uskutečňoval mír každým okamžikem života“.

Ačkoli Thich Nhat Hanh nemůže navštívit svou rodnou zemi, rukopisné kopie jeho knih jsou tam v neustálém oběhu. Jeho přítomnost je rovněž pociťována prostřednictvím jeho žáků a kolegů, kteří po celém světě věnují neutuchující úsilí zmírnění utrpení zoufale ubohého vietnamského lidu, tajně podporují hladovějící rodiny a účastní se podpory spisovatelů, umělců, mnichů a mnišek, kteří se starají o hmotnou a duchovní pomoc uprchlíkům v táborech v Thajsku, Malajsii a Hongkongu, jimž hrozí repatriace.

Teď, v roce 1990, je mu čtyřiašedesát a vypadá mladší o dvacet let. Thich Nhat Hanh se vynořil jako jeden z velkých učitelů dvacátého století. Uprostřed naší společnosti, která klade důraz na rychlost, výkonnost a úspěch, Thich Nhat Hanhova schopnost putovat klidně v míru a uvědomělosti a dar učit nás stejnému počínání vede k jeho nadšenému přijímání na Západě. Ačkoli jeho způsob vyjadřování je jednoduchý, jeho poselství odhaluje podstatu hlubokého porozumění skutečnosti, jež vychází z jeho meditací, buddhistické praxe a jeho práce po celém světě.

V jeho školících střediscích se učí vědomého dýchání – a uvědomění si každého dechu – a prostřednictvím tohoto dýchání pak vnímání všech projevů denního života. Meditace, jak říká, nepatří jen na meditační místo. Mýt pozorně nádobí je stejně posvátné jako pokorně se klanět a pálit kadidlo. Učí nás také, že se prostým úsměvem uvolují stovky svalů našeho těla – nazývá to „obličejovou jógou“ – a skutečně nedávné výzkumy ukázaly, že uvolněním obličejových svalů při pocitu radosti působíme na nervový systém, který je spojen s opravdovou radostí. Připomíná nám, že mír a štěstí jsou užitečné, dokážeme-li uklidnit své rozptýlené myšlení na tak dlouho, abychom se vrátili k přítomnému okamžiku a všimli si modrého nebe, dětského úsměvu či krásného východu slunce. „Jsme-li plni pohody a máme-li radost, můžeme se usmívat a každý z naší rodiny i širšího okolí může mít z našeho míru užitek.“

„Cesta k plnému vědomí“ je knihou o znameních. Ve shonu moderního života máme sklon ztrácet spojení s mírem, jenž je prospěšný v každém okamžiku. Thich Nhat Hanhova hluboká tvůrčí síla spočívá ve způsobilosti využít každé situace, která na nás doléhá a rozčiluje nás. Pro něho je zvonění telefonu signálem volajícím nás zpět k sobě samým. Špinavé talíře, červená světla či dopravní zácpa jsou duchovní přátelé na stezce pozornosti. Nejsilnější uspokojení, nejhlubší pocity štěstí a dokonalosti leží tak blízko jako další vědomý dech a okamžitě se můžem usmát.

„Cesta k plnému vědomí“ je výběrem Thich Nhat Snahových přednášek, jeho publikovaných i nepublikovaných prací a soukromých rozhovorů, uspořádaným úzkým okruhem přátel – Terezou Fitzgeraldovou, Michaelem Katzem, Jane Hirschfieldovou a mnou samotným -, kteří úzce spolupracovali s Tahy Nhat Hanhem (výslovnost θaj – vietnamské slovo pro učitele‘ a s Leslie Meredithovou, naší velmi pozornou a citlivou redaktorkou z nakladatelství Bantam. Patricia Curtnanová obstarala překrásnou pampelišku. Zvláštní díky patří i Marion Trippové, která napsala „Pampeliškovou báseň“.

Tato kniha je nejjasnějším a nejúplnějším poselstvím velikého bódhisattvy, jenž věnoval celý svůj život osvícení ostatních lidí. Thich Nhat Hanhovo učení je zároveň inspirací i praktickou pomůckou. Doufám, že tato kniha potěší čtenáře, stejně jako nás těší, že jsem ji pro vás zpřístupnili.

Arnold KotlerThenac, FrancieČervenec 1990

Část prvníDýchej! Jsi živý

Dvacet čtyři zbrusu nových hodin

Každé ráno, když se probudíme, máme dvacet čtyři zbrusu nových hodin k prožití. Jaký vzácný dar! Je v naší moci strávit těchto čtyřiadvacet hodin tak, aby nám i okolí přinesly pohodu, radost a štěstí.

Mír je přítomen teď a tady, přímo v nás a ve všem, co děláme a vidíme. Otázkou je, zda jsme, či nejsme s ním ve spojení. Nemusíme nikam daleko putovat, abychom viděli modré nebe. Nemusíme se opouštět naše město nebo sousedství, abychom se potěšili pohledem na krásné děťátko. I vzduch, který dýcháme, může být zdrojem naší radosti.

Můžeme se usmívat, dýchat, kráčet a jíst tak, že nám to dovoluje neztrácet spojení s prožitkem hojné radosti. Dokážeme se skvěle na život připravit, ale už hůř ho žijeme. Obětujeme deset let, abychom dosáhli vysokoškolské hodnosti, a jsme ochotni tvrdě pracovat, abychom získali určité postavené, auto, dům atd. ale jen stěží si uvědomujeme, že žijeme v přítomném okamžiku, jediném okamžiku, pro nějž stojí žít. Každé nadechnutí i každý krok může být naplněn dušením klidem, radostí a vyrovnaností. Musíme jenom být bdělí a žít přítomným okamžikem.

Tato knížka má byt výzvou k bdělosti, připomenutím, že štěstí je možné jedině v přítomném okamžiku. Samozřejmě že plánování budoucnosti k životu patří, ale i plánování se může uskutečnit jen v přítomném okamžiku, takto kniha je pozváním k návratu do přítomnosti a k nalezené míru a radosti. Nabízím některé své zkušenosti a mnoho návodů, které mohou být užitečné. Ale nečekejte, prosím, až na konec této knihy. Mír a radost jsou dostupné v každém okamžiku. Každým krokem je mír. Budeme putovat společně ruku v ruce. Bon voyage.

Pampeliška má můj úsměv

Když se usmívá dítě, když se usmívá dospělý, je to velmi důležité. Když se v našem denním životě dokážeme usmát, když dokážeme být šťastní a plni pohody, budeme z toho těžit nejen my, ale i všichni ostatní. Když skutečně víme, jak žít, jak lépe můžeme začít den než s úsměvem? Úsměv potvrzuje naše rozhodnutí žít v pohodě a radosti. Zdrojem pravého úsměvu je probuzená mysl.

Jak si po probuzení vzpomeneme na úsměv? Může vám ho připomenout třeba nějaká větvička, list, kresba či inspirující slova – znamení ve vašem okně nebo na stropu nad postelí, kterého si ho okamžitě všimnete. Jakmile si jednou osvojíme úsměv, nebudete potřebovat žádná znamení. Budete se usmívat, jakmile uslyšíte ptačí zpěv nebo patříte sluneční svit, pronikající vaším oknem. Úsměv vám pomůže čelit nastalému dni s laskavostí a pochopením.

Vidím-li někoho, jak se usmívá, vím okamžitě, že je pozorný. Kolik umělců vtělilo tento nádech úsměvu do nespočetných soch a kreseb? Jsem přesvědčen, že stejný úsměv se při práci usadil i na obličeji sochařů a malířů. Umíte si představit zlostného malíře, který vdechoval takový úsměv? Úsměv Mony Lisy je jen takový lehký náznak, ale i takový úsměv stačí uvolnit všechny svlay obličeji a zapudit starosti i únavu. Jen zárodek úsměvu na rtech oživuje vědomí a zázračně nás uklidňuje. Navrací nám mír, o němž jsme se domnívali, že jsme ho ztratili.

Náš úsměv přinese radost nám i celémeu okolí. I když věnujeme spoustu peněz na dary pro každého člena rodiny, nic z toho, co jsme koupili, jim nemůže poskytnout tolik radosti jako dar naší pozornosti a našeho úsměvu. A tento vzácný dar nic nestojí. Jeden přítel napsal na konci svého pobytu v Kalifornii tyto verše:

Ztratil jsem svůj úsměv,Ale netrap se,Má ho pampeliška.

Když ztratíte úsměv, ale jste schopni si uvědomit, že ho pro vás schovává pampeliška, není situace tak zlá, ještě jste natolik bdělí, že o tom úsměvu víte. Musíte jen jednou nebo dvakrát vědomě vdechnout a vydechnout a svůj úsměv získáte zpět. Pampeliška je jednám z vašich přátel. Věrně tady stojí a schovává vám úsměv.

Ve skutečnosti si všechno kolem vás podržuje váš úsměv. Není třeba se cítit opuštěni. Musíte se jen otevřít jistotě, jež je všude kolem vás i ve vás. Stejně jako ten přítel, který věděl, že pampeliška schovává jeho úsměv, můžete vědomě dýchat a úsměv se vám vrátí.

Vědomé dýchání

Je mnoho způsobů dýchání, které můžete použít, abyste se osvěžili a potěšili. Prvý způsob je velmi jednoduchý. Když vdechujete, říkejte si: „Vdechuje, vím, že vdechuji.“ Při výdechu: „Vydechuje, vím, že vydechuji.“ Nic víc. Uvědomujete si svůj vdech jako vdech a svůj výdech jako výdech. Není třeba přeříkávat si celou vetu, stačí jen dvě slova: „vdech“ a „výdech“. To vám pomůže připoutat mysl k dýchání. Váš dech se tak zklidní a naplní mírem a vaše mysl a tělo se rovněž zklidní a naplní mírem. To není těžké cvičení. Stačí několik minut a můžete těžit z  výsledků této meditace.

Vdechování a vydechování je velmi důležité a zároveň příjemné. Dýchání je spojením našeho vědomí s tělem. Někdy se naše mysl zabývá jednou věcí a tělo děla jinou; mysl a tělo nejsou v jednotě. Tím, že se soustředíme na dýchání, „vdechuji, vydechuji“, navracíme mysl k tělu a navracíme jim jednotu. Vědomé dýchání je důležité pojítko.

Pro mne je dýchání radostí, bez níž se nedokážu obejít. Každý den provádím vědomé dýchání a ve své malé meditační místnosti jsem krasopisně napsal tuto větu: „Dýchej, jsi živý.“ Právě dýchání a usmívání nám může přinášet veliké štěstí, protože když vědomě dýcháme, uvědomujeme si sami sebe a jsme přitahováni k životu v přítomném okamžiku.

Přítomný okamžik, nádherný okamžik

V naší uspěchané společnosti je občasné vědomé dýchání velkým bohatstvím. Vědomé dýchání můžeme provozovat, nejen když sedíme v meditační místnosti, ale i během práce v kanceláři, nebo doma, při řízení auta, nebo cestujeme-li autobusem, kdekoli a kdykoli během dne.

Je mnoho cvičení, která nám mohou pomoci k vědomému dýchání. Kromě jednoduchého „vdech“ a „výdech“ můžeme mlčky opakovat následující čtyři řádky, když vdechujeme a vydechujeme:

„Vdechuje, uklidňuji své tělo,vydechuje, usmíváme se,prodlévaje v přítomném okamžiku,poznávám, že to je báječný okamžik!“

„Vdechuje, uklidňuji své tělo.“ Vyslovení tohoto řádku je možno přirovnat k požití chladivého nápoje v horkém dnu – můžete cítit, jak se chlad rozlévá vaším tělem. Když vdechuji a říkám tato slova, pociťuji, jak dech uklidňuje mé tělo i mou mysl.

„Vydechuje, usmívám se.“ Poznáváte, že úsměv uklidňuje stovky svalů vašeho obličeje. Úsměv ve tváři znamená, že jsme pánem sebe sama.

„Prodlévaje v přítomném okamžiku.“ Když zde sedím, nemyslím na nic jiného. Sedím zde a přesně vím, kde jsem.

„Poznávám, že je to báječný okamžik.“ Je radostné sedět zde pokojně a uvolněně a vracet se k svému úsměvu, radosti a pravé přirozenosti. Přítomný okamžik je naší schůzkou se životem.

Nebudeme-li mírní a radostní právě nyní, kdy budeme prožívat mír a radost – zítra, pozítří? Co nám brání, abychom byli radostní právě teď? Když sledujeme své dýchání, můžeme prostě říci, „zklidnění, úsměv, přítomný okamžik, báječný okamžik“.

Toto cvičení není pouze pro začátečníky. Mnozí z nás, kteří prováděli meditaci a vědomé dýchání po čtyřicet nebo padesát let, pokračují stejným způsobem, poněvadž tento druh cvičení je tak důležitý a tak snadný.

Méně myšlení

Když pěstujeme vědomé dýchání, naše myšlení se zpomaluje a můžeme se oddat skutečnému klidu. Nejvíce času myslíme příliš mnoho a vědomé dýchání nám pomáhá ke klidu, k uvolnění a pokoji. Pomáhá nám zastavit přílišné myšlení a zbavit se posedlosti starostmi z minulosti a obavami z budoucnosti. Pomáhá nám spojit se se životem, který je báječný v přítomném okamžiku.

Myšlení je ovšem důležité, ale většina našeho myšlení je neužitečná. Vypadá to, jako by každý z nás měl v hlavě magnetofonovou pásku, která běží neustále dnem i nocí. Myslíme na různé věci a neumíme to zastavit. Magnetofon můžeme zastavit stisknutím knoflíku. Ale v myšlení nemáme žádný knoflík. Musíme myslit a starat se tolik, že nemůžeme spát. Když jdeme k lékaři pro prášky na spaní nebo pro sedativa, může se situace ještě zhoršit, protože si takovým spánkem doopravdy neodpočineme, a když pokračujeme v užívání těchto drog, můžeme se stát na nich závislými. Pokračujeme v životě plném napětí a prožíváme noční můry.

Podle metody vědomého dýchání, když vdechujeme a vydechujeme, slovy „vdech“ a „výdech“ zastavujeme myšlení – slova „vdech“ a „výdech“ mám pomáhají soustředit se na své dýchání. Když vydržíme vdechování a vydechování několik minut, budeme zcela osvěženi. Spojujeme sami se sebou a to nám pomáhá k vnímání krásy světa, který nás obklopuje v přítomném okamžiku. Minulost je pryč a budoucnost ještě není. Když se neobracíme k sobě samým v přítomném okamžiku, nemůžeme navázat spojení s životem.

Jsme-li ve spojení s osvěžujícími, míruplnými a ozdravnými prvky v našem nitru i kolem nás, naučíme se je opatrovat, chránit a pomáhat k jejich vzrůstu. Tyto míruplné vlastnosti jsou nám užitečné v každém okamžiku.

Pomoc k bdělosti v každém okamžiku

Jednoho chladného večera jsem se vrátil z procházky v horách a našel jsem všechny dveře i okna svého příbytku větrem pozotvírané. Když jsem odcházel, nezajistil jsem je a studený vítr pronikl do domu, pozotvíral okna, smetl všechny papíry z mého stoku a rozházel je po celé místnosti. Okamžitě jsem zavřel všechny dveře a okna, zapálil lampu, sebral papíry a pečlivě je uspořádal na stole. Potom jsem začal topit v krbu a brzy praskající polena dýchla teplo do místnosti-

Někdy v davu pociťujeme únavu, chlad a osamělost. Chtěli bychom se odebrat do samoty a opět se zahřát tak jako já, když jsem pozavíral okna a seděl u krbu chráněn před nepohodou a chladným větrem. Naše smysly jsou naše okna do světa a často jimi vítr fouká a rozrušuje naše nitro. Mnozí z nás nechávají takto okna stále otevřená a dovolují světským obrazům a zvukům, aby je napadaly v nitru a pronikaly jím; vystavují tak na pospas naše smutné a zmatené nitro. Nezjišťujete někdy, že sledujete hrozný televizní program a nejste schopni ho vypnout? Drsné zvuky a práskání výstřelů jsou rozrušující. Přesto nevstanete a nevypnete to. Proč se takto trápíme? Nechcete zavřít svá okna? Jste zastrašeni samotou – najdete prázdnotu a opuštěnosti, když se ocitněte tváří v tvář sám sobě?

Sledováním televizního programu otvíráme se světu a stáváme se jím. Jsme tím, co cítíme a vnímáme. Když se zlobíme, jsme zlobou. Když milujeme, jsme láskou. Když se díváme na

nasněžený vrchol hory, jsme horou. Můžeme být, čímkoli si přejeme, tak proč otevíráme svá okna špatným televizním programům senzacechtivých producentů v honbě za snadným ziskem, programům, které svírají naše srdce, napínají naše pěsti a nechávají nás vyčerpané? Kdo dovoluje, aby takové televizní programy byly vyráběny a sledovány mládeží? Je to naše vina! Jsme příliš nenároční, příliš ochotní sledovat vše, co je na obrazovce, příliš opuštění, líní nebo sklíčení, abychom si vytvořili vlastní život. Obracíme se k televizi, necháme ji spuštěnou a dovolíme někomu jinému, aby nás vedl, utvářel a rozvracel. Opouštějíce se takto, necháme svůj osud v rukou jiných lidí, kteří nejednají odpovědně. Musíme si být vědomi, které programy rozrušují náš nervový systém, naši mysl a nitro a které programy nám prospívají.

Je samozřejmé, že nemluvím jen o televizi. Všude kolem nás jsou lákadla, kterým jsme vystavováni sami i našimi přáteli. Kolikrát v jednom dni se tím dáme strhnout a rozrušit? Musíme být velmi bdělí, abychom ochránili svůj osud a svůj mír. Nemyslím, že máme uzavírat vždy všechna okna svého nitra, neboť jsou ve světě mnohé zázraky, které nazýváme „venku“. Můžeme svá okna otevřít těmto zázrakům a některé z nich pozorně sledovat. Když takto sedíme vedle jasného vodního proudu, nasloucháme krásné hudbě nebo sledujeme výborný fil, nemusíme se zcela ztrácet v proudu, hudbě nebo filmu. Dál si můžeme být vědomi sebe samých a svého dechu. V jasu pozornosti můžeme se vyhnout mnohým nebezpečím. Proud bude čistší, hudba harmoničtější a duch filmu jasnější.

Jako začátečníci v duchovní práci můžeme opustit město a projít se v přírodě, abychom usnadnili zavření oken svého nitra před děním, které je rozrušuje. V tišině lesa se můžeme uklidnit, znovu objevit svou lepší stránku a zotavit se, aniž bychom byli strháváni chaosem „vnějšího světa“. Svěží a tichý les nám pomůže zůstat bdělými, a když naše bdělost je upevněna a dokážeme ji udržovat bez kolísání, můžeme se vrátit do města a být tam méně rušeni. Ale často nemůžeme město opustit a musíme hledat prvky osvěžení a uklidnění, které by mohly ozdravit naše nitro ve víru denního života. Můžeme navštívit dobrého přítele, který nás může potěšit, nebo jít na procházku do parku a těšit se ze stromů a chladného vánku. Ale ať jsme ve městě, na venkově nebo v přírodě, musíme dbát na to, abychom pozorně vybíraly své okolí a podporovali svou bdělost v každém okamžiku.

Sedět kdekoli

Když se potřebujete uvolnit a vrátit se k sobě, není vám třeba utíkat domů do meditační místnosti nebo do meditačního střediska,aby jste se věnovali vědomému dýchání. Můžete dýchat, kdekoli právě sedíte, na židli v kanceláři nebo v automobilu. Když jste v nákupním středisku plném lidí, nebo stojíte v řade u pokladny, kdykoli cítíte vyčerpáni a potřebujete se vrátit k sobě,můžete provádět vědomé dýchání a usmívat se tam, kde právě stojíte.

Kdekoli jste, můžete vědomě dýchat. Všichni občas potřebujete vrátit se k sobě samým, abychom byli schopni čelit životním nesnázím. Můžeme to dělat v každé pozici - vestoje,vsedě,vleže nebo v chůzi. Můžete-li však sedět, je to poloha nejstabilnější.Jednou jsem čekal na Kennedyho letišti v New Yorku. Letadlo bylo zpožděno o čtyři hodiny a já jsem se pohodlně posadil se zkříženýma nohama čekárně. Svinul jsem svetr, použil jej jako polštářku a sedel jsem. Lidé se na mne zvědavě dívali, ale po chvíli toho nechali a já klidně sedel. Nebylo to žádné místo k odpočinku, v budově bylo plno lidí, takže jsem se pohodlně zahnízdil tam, kde jsem byl. Nemusíte meditovat"tak,nápadně, ale vědomé dýchání kdykoli a v každé poloze vám může pomoci zastavit se.

Meditace vsedě

Nejstabilnější poloha pro meditaci je sedět se zkříženýma nohama na polštáři. Vyberte si polštář, který je dost nacpaný aby vás udržeL ]Poloviční nebo úplná lotosová pozice jsou vynikající

pro stabilitu těla a mysli. Při sedění v lotosové poloze opatrně zkřižte nohy tak, že položíte na protilehlé stehno jednu nohu (pro poloviční polohu) nebo obě nohy (pro úplnou polohu) .Je-li lotosová poloha nesnadná, je dobré posadit se jen se zkříženýma nohama nebo v jakékoli pohodlné poloze. Záda mají být zpříma, oči polootevřené a ruce složené pohodlně do klína. Vyhovuje-li vám to lépe můžete se posadit na židli, s nohama kolmo k podlaze a rukama v klíne. Můžete též sedět na podlaze na zádech s nohama nataženýma mírně od sebe, s rukam položenýma podle těla a dlaněmi nejlépe obráceným vzhůru.

Jestliže vás při zkřížených nohách trnou nohy a začínají vás rušit, takže vaše soustředění je tím hroženo, je přípustné změnit polohu. Když to provedete pomalu a pozorně při sledování dechu a každého pohybu těla, neztratíte ani na okamžik soustředění. Je-li bolest silná, povstaňte, pomalu a pozorně kráčejte, a jste-li na to připraveni, opět se posaďte.V některých meditačních střediscích není účastníků při meditaci dovoleno hýbat se během doby sedění. Musejí často překonávat velké nepohodlí. Mne se to zdá nepřirozené. ]estliže některá část našeho těla je postižena bolestí, připomíná nám to něco a měli bychom to vyslyšet. Sedět v meditaci má za účel pěstovat mír a radostnost, nikoli překonávat napětí nebo trýznit tělo. Změna polohy nohou nebo malá meditační procházka neruší příliš ostatní a muže nám velmi pomoci.

Někdy můžeme použít meditaci jako ochranné útočiště před sebou a před životem jako králík skrývající se ve své noře. Když to uděláme, vyhneme se na chvíli některým problémům, ale když opustíme naši "noru", musíme být připraveni opět čelit tomu, před čím utíkáme. Když například provádíme meditaci velmi intenzivně, můžeme pociťovat jistý druh úlevy od vyčerpání tím, že odvracíme naši energii, aniž čelíme vzniklým nesnázím. Ale když se nám energie vrátí, naše problémy se vrátí také.

Musíme meditaci provádět jemně, ale nestále během denního života, aniž promarníme jedinou příležitost hlouběji pohlédnout do pravé povahy života včetně našich každodenních problémů. Prováděním tohoto způsobu meditace budeme v hlubokém spojení se životem.

Zvony bdělosti

Podle naší tradice užíváme kostelních zvonu, aby nám připomínaly, že se máme vrátit k přítomnému okamžiku. Vždy, když slyšíme zvon, přestaneme mluvit, zastavíme myšlení a vrátíme se k sobe. Vdechujeme,vydechujeme a usmíváme se. Ať děláme cokoli, na okamžik ustaneme a uvědomujeme se dýcháním. Někdy též přednášíme tyto verše:

Slyšte, slyšte.Tento nádherný zvuk zvonu vrací mne k mému pravému já.

Když vdechujeme,říkáme "slyšte,slyšte," a když vydechujeme, říkáme "tento podivuhodný zvuk vrací mne k mému pravému já".

Od té doby, kdy jsem se odebral na Západ, neslyšel jsem mnoho buddhistických chrámových zvonů. Ale na štěstí jsou kostelní zvony po celé Evropě. Nezdá se, že je jich tolik ve Spojených státech; myslím, že je to škoda. Kdykoli přednáším ve Švýcarsku, vždy používám kostelních zvonů,abych pěstoval bdělost. Když zvoní zvon, ustanu v řeči a všichni nasloucháme plnému zvuku zvonu. Velmi jsme si to oblíbili. (Myslím, že to je lepší než přednáška!) Když slyšíme zvon, můžeme si udělat přestávku a těšit se ze svého dýchání a všimnout si zázraku života, které jsou kolem nás - květin, dětí a krásných zvuků. Pokaždé, když se obracíme k sobe, nastanou příznivé podmínky, abychom se zabývali životem v přítomném okamžiku.

Jednou v Berkeley jsem navrhl profesorům i studentům Kalifornské univerzity, aby po každé, když zvoní zvon, udělali profesor i studenti přestávku k vědomému dýchání. Každý by si měl dopřát čas, aby se těšili ze svého žití. Neměli bychom byt ve stálém shonu, a chvatu po celý den. Musíme se naučit, skutečně se těšit ze zvuku našich, kostelních i školních zvonů. Zvonění je krásné,a muže nás duševně probudit.

Máte-li zvonek doma, můžete provádět dýchání a usmívání při jeho milém zvuku. Ale nesmíte nosit zvonek do kanceláře nebo do továrny. Můžete použít jakéhokoli zvuku, aby vám připomněl přestávku, vdechnout a vydechnout a potěšit se z přítomného okamžiku. Bzučák, který

se ozve, když zapomenete upevnit svůj ochranný pás v autě je zvonkem pozornosti. l to, co nezvučí, jako sluneční paprsky pronikající oknem je zvonem pozornosti, který nám pomůže připomínat návrat k sobě, dýchání, úsměvu a k plnému životu v přítomném okamžiku.

Koláčky z mládí

Když mi byly čtyři roky, matka mi nosila koláček pokaždé, když se vracívala z trhu. Vždycky jsem pak vyšel ven na dvorek a dal jsem si čas na jídlo, někdy půl nebo tři čtvrti hodiny na jeden koláček. Vzal jsem si malý kousek a díval se vzhůru na nebe. Pak jsem pohladil psa a vzal si další malý kousek. Radoval jsem se ze života, z oblohy, země a bambusového houští, kačky, psa a květin. Mohl jsem se tak chovat, protože jsem neměl žádné starosti. Nemyslel jsem na budoucnost, netrápila mne minulost. Žil jsem plně v přítomném okamžiku se svým koláčkem, psem, bambusovým houštím i kočkou a se vším.

Je možno jíst naše jídlo pomalu a radostně, jako jsem jedl koláček v dětství. Patrně máte dojem, že jste ztratili koláček svého mládí, přesto jsem si jist, že' je stále tam někde ve vašem nitru. Všechno je stále tam, a když si to opravdu přejete, můžete to nalézt. Když pozorně jíte, je,to důležitý způsob meditace. Můžeme jíst tak, že najdeme koláček svého mládí. Přítomný okamžik je plný radostí štěstí. Když budete pozorní, prožijete to.

Pomerančová meditace

Když vám nabídnu k vašemu potěšení čerstvě utržený pomeranč, myslím, že stupeň vašeho potěšení bude záležet na vaší pozornosti. Jste-li prost starostí a úzkosti, prožijete to lépe. Jste-li v zajetí zlosti nebo strachu, pomeranč nebude pro vás příliš skutečný.

Jednoho dne jsem nabídl několika dětem košík plný pomerančů. Košík koloval a každé dítě si vzalo jeden pomeranč a položilo si ho na dlaň. Všichni jsme se dívali na svůj pomeranč a já jsem děti vyzval, aby meditovaly o jeho vzniku. Viděly nejen pomeranč, ale i strom, kde vyrostl. Při malém podnětu měly představu květů ve slunečním svitu i v dešti. Pak viděly, jako květní lístky opadávají a objevuje se drobný zelený plod. Slunce a dni se střídaly a malý pomeranč rostl. Pak ho někdo očesal a pomeranč byl tady.Když to děti skončily, dostaly pokyn, aby pomeranč pomalu oloupaly, všimly si slupky a vůně pomeranče; pak ho zvedly k ústům a pozorně jedly s vědomím složení a chuti ovoce a tryskající šťávy.Takto jsme je pomalu jedli.Pokaždé,když sedíváš na pomeranč, dá ti podnět vidět hluboko do něho. V pomeranči můžeš spatřit celý vesmír. Když ho oloupáš a čichneš si,je to báječné. Můžeš si dopřát času k tomu, abys pomeranč jedl a byl opravdu šťasten.

Eucharistie

Praxe eucharistie je praxí bdělosti. Když Ježíš lámal chléb a sdílel ho se svými žáky, pravil: "Vezmete a jezte, je to mé tělo“. Věděl, že když jeho žáci pojedli sousto chleba pozorně, budou skutečně žít. V běžném živote možná jedli svůj chléb automaticky, takže chléb vůbec nebyl chlebem; byl to vzduch. V denním živote můžeme vidět lidi kolem nás,ale nejsme-li pozorní, jsou to jen fantomy, nikoli skuteční lidé, a sami jsme také jen vzduchem. Pozornost nám umožňuje, abychom se stali skutečnými. Jsme-li skutečnými osobami, vidíme kolem sebe skutečné lidi a jeto život se vší plností. Totéž platí při pojídání chleba, pomeranče a koláče.

Když dýcháme, když jsme pozorní, když soustředěně jíme svou potravu, život se stane skutečným v každém okamžiku. Pro mne je obřad eucharistie báječnou školou pozornosti.

Pozorně jíst

Před několika roky ptal jsem se dětí: „Co je smyslem jídla při snídani?“. Jeden chlapec odpověděl: "Nabyt síly pro denní práci"', jiný pravil: "Smyslem jídla při snídani je sama snídaně." Myslím, že druhé dítě to lépe vystihlo. Smyslem jídla je jídlo samo.

Je důležité pojídat jídlo pozorně. Vypneme televizi, odložíme noviny, věnujeme společně přípravě spolu a dokončení nutných prací pět nebo deset minut. V těchto několika minutách můžeme být velmi radostní.Když je jídlo na stole a všichni sedí, dýcháme třikrát: "Vdechuje, uklidňuji své tělo. Vydechuje, usmívám se." Můžeme se zcela zotavit po takovém trojím dechu. Pak se vzájemně na sebe podíváme jak dýcháme, abychom si byli vědomi sebe i ostatních u stolu. Není nám třeba dvou hodin, abychom viděli i ostatní. Když jsme skutečně soustředěni, stačí nám na pohled jedna či dvě vteřiny, abychom skutečně viděli. Myslím, že pro rodinu o pěti členech stačí pět nebo deset vteřin, aby provedli „dívání a vidění".

Po dýchání se usmíváme. Sedíme u stolu s ostatními a máme to štěstí, že si můžeme nabídnout opravdový úsměv plný míru a pochopení. Je to velmi snadné, ale málokdo to dělá. Pro mne je to velmi důležitá praxe. Díváme se na každého a usmíváme se na něho nebo na ni. Společně dýchat a usmívat se je velmi důležité. Když se lidé v domácnosti nemohou na sebe usmívat, je to velmi nebezpečná situace.

Po dýchání a usmívání díváme se na potravu tak, aby se pro nás stala skutečností. Jídlo nám odhaluje spojení se zemí. Každý kousek obsahuje život, slunce a země. Způsob a rozsah, kterým se nám potrava odhaluje, záleží na nás samých. Můžeme vidět a chutnat celý vesmír v kousku chleba! Pozorovat naši potravu několik vteřin před jídlem a pozorně jíst nám může přinést mnohé potěšení.

Příležitost sedě s rodinou a s přáteli a těšit se z jídla je něco vzácného, co nemá každý. Mnoho lidí na světě trpí hladem. Když držím misku rýže nebo kousek chleba, vím, že mám štěstí a mám soucit se všemi, komu se nedostává potravy a nemá ani rodinu ani přátele. To je opravdu hluboká praxe.Nemusíme chodit do kostela,abychom ji uskutečnili. Můžeme to provádět doma u stolu. Pozorné jídlo může být zdrojem soucitu a pochopení, které nás podnítí, abychom pomohli, něco udělat na pomoc hladovým a opuštěným.

Abyste podpořili pozornost při jídle, můžete občas jíst mlčky. Při prvním mlčenlivém jídle možná pocítíte jisté rozpaky, ale když si jednou zvyknete, zjistíte,že jídlo v tichu přináší hodně míru a radosti. Stejně jako před jídlem vypneme televizi, můžeme ustat v hovoru, abychom lépe užili potravy a přítomnosti jeden druhého.

Nedoporučuji tiché jídlo každý den. Rozhovoř se může stát vynikajícím nástrojem, jak být pospolu a pozorní, ale musíme rozlišit různé druhy rozhovorů. Některé předměty nás mohou rozdělit, například když mluvíme o nesnázích jiných lidí. Pečlivě připravené jídlo nebude mít žádnou hodnotu, když dovolíte, aby takový předmět dominoval nad potravou. Když mluvíme o věcech, které podporují naši radost z jídla a z toho, že jsme pohromadě, pěstujeme takový druh štěstí, který má nezbytně vzrůstat. Když tuto zkušenost porovnáme s rozhovorem o cizích nesnázích, poznáme, že vnímání kousku chleba v našich ústech je daleko hodnotnější. Přináší život a dělá život skutečným.

Při jídle bychom se tedy měli zdržet hovoru o námětech, které by mohly narušit naši radost z rodiny a potravy. Ale měli bychom říkat to, co posiluje radost a štěstí. Když kupříkladu je jídlo, které jste si oblíbil, můžete si všimnout, zda chutná i ostatním; jestli tomu tak u někoho není, můžete mu pomoci, aby ocenil skvělý pokrm, připravený s láskyplnou péčí. Když někdo myslí na něco jiného než na dobré jídlo na stole, jak ona nesnáze v kanceláři nebo s přáteli, ztratí přítomný okamžik a i to, co jí. Můžete říct: "Je to výborné, že?" aby jste ho odpoutal od myšlení a starostí a vrátil ho sem k přítomnosti, aby se potěšil vámi a s výborným jídlem. Stanete se bóddhisattvou, který pomáhá živým bytostem k osvícení. Zvláště děti jsou velice schopné naučit se pozornosti a připomínat druhým, aby dělali totéž.

Umývání nádobí

Podle mne se myšlenka, že mytí nádobí je nepříjemné, může vyskytnout jen tehdy, když to sami neděláme. Když jednou stojíte před dřezem s vykasanými rukávy a s rukama v teplé vodě, je to skutečně velmi zábavné. Rád se zabývám každým talířem a jsem si jasně vědom talíře, vody a každého pohybu rukou. Vím, že když pospíchám, abych snědl dřív moučník, je mytí nádobí neradostné a duševně bezcenné. To by bylo škoda, protože každá minuta, každá vteřina v živote je zázrak. Samy talíře a skutečnost, že je umývám, je zázrak!

Nemohu radostně mýt nádobí, když si to přeji rychle skončit, abych mohl sníst moučník, a stejně se nemohu těšit ze svého moučníku. S vidličkou v ruce budu myslet na to, co budu dělat potom, a složení a chuť moučníku se vytratí s potěšením, že ho jím. Budu vždycky puzen do budoucnosti, neschopen žít v přítomném okamžiku.

Každá myšlenka,každý čin se stávají posvátnými v záři vědomí.V tomto světle není hranic mezi posvátností a všedností. Přiznávám se, že mi mytí nádobí trvá trochu déle, ale žiji plně v každém okamžiku a jsem radostný. Mytí nádobí je zároveň prostředek i cíl, takže to neznamená jen mýt nádobí, aby bylo čisté, ale myjeme nádobí proto, abychom je myli, proto, abychom žili plně v každém okamžiku.

Meditace při chůzi

Meditace při chůzi může být velmi potěšující. jdeme pomalu sami nebo s přáteli podle možnosti v nějakém příjemném prostředí. Meditace při chůzi znamená, že máme potěšení z chůze - nikoli abychom někam došli, nýbrž pro chůzi samu. Účelem je být v přítomném okamžiku, být si vědomi každého našeho dechu a chůze, abychom se těšili z každého kroku. Proto se musíme zbavit všech starostí a strachu, nemyslet na budoucnost, nemyslet na minulost, být jen radostní v přítomném okamžiku. Můžeme si představit, že vedeme za ruku malé dítě. Procházíme se, kráčíme jako nejšťastnější lidé na zemi.

Ačkoli stále chodíme, naše chůze je obvykle spíš běh. Když takto chodíme, posilujeme na zemi úzkost a starost. Musíme kráčet tak,abychom na zemi upevňovali mír a jas. Můžeme to dělat všichni za předpokladu, že si to upřímně přejeme. Může to dělat každé dítě. Jestliže můžete udělat jeden takový krok, můžete udělat též dva, tři, čtyři a pět kroků. Jsme-li schopni udělat jeden krok v míru a štěstí, pracujeme pro věc míru a radosti pro celé lidstvo. Meditace při chůzi je báječná věc.

Když meditujeme při chůzi venku, kráčíme trochu pomaleji než normálně a přizpůsobíme své dýchání krokovému rytmu. Můžeme kupříkladu učinit tři kroky při vdechu a tři kroky při výdechu. Můžeme si říkat: "Tam, tam, tam, ven,ven,ven". "Tam" nám pomáhá vnímat dech. Kdykoli něco nazveme jménem, činíme to reálnějším, jako když vyslovíme jméno přítele.

Jestliže vašim plicím vyhovují čtyři kroky místo tří, dejte jim prosím čtyři kroky. Chtějí-li dva kroky,dejte jim dva kroky. Délka vašeho vdechu a výdechu nemusí být stejná. Kupříkladu, můžete učinit dva kroky při vdechu a čtyři kroky při výdechu. Cítíte-li se šťastní, mírní a radostní během chůze, děláte to správně.

Buďte si vědomi doteku svých nohou a země. Jdete tak, jako byste líbali zemi svýma nohama. Způsobili jsme zemi mnoho škodu. Nyní je na čase, kdy jí máme prokázat svou péči. Přinášíme povrchu země klid a mír a projevujeme jí svou péči. V tomto duchu kráčíme. Vidíme-li občas něco krásného, můžeme se zastavit a pohlédnout na to - ať je to strom, květina, nebo hrající si děti. Když sedíváme, pokračujeme v sledování dechu, abychom neztratili krásný květ a neupadli do svého myšlení. Když chceme pokračovat v chůzi, začneme znovu s dýcháním. Každý krok vytvoří chladivý vánek, osvěžující naše tělo a mysl. Každým krokem vyroste květina pod vašima nohama. Může se nám to podařit jedině tehdy, když nemyslíme na budoucnost ani na minulost, když víme, že život může být nalezen jedině v přítomném okamžiku.

Telefonická meditace

Telefon je velmi důležitý, ale můžeme jím též být tyranizováni. Jeho zvonění můžeme chápat jako vyrušení nebo mít pocit, že nás příliš mnoho hovoru zdržuje. Když mluvíme telefonem, můžeme zapomenout, že mrháme časem (a penězi). Mnohdy mluvíme o věcech, které nejsou důležité Kolikrát jsme obdrželi účet a jeho výše nás udivila?

Zvonění telefonu v nás vyvolává určité chvění a možná i pocit úzkosti: "Kdo to volá? Je to dobrá, nebo špatná zpráva?" Přesto nás nějaká síla pudí k telefonu a nemůžeme odolat. Jsme obětí svého telefonu.

Doporučuji vám, abyste plíště, když uslyšíte zvonit telefon, zůstali na místě, vědomě vdechli a vydechli, usmáli se a tiše pronesli: "Poslyš, poslyš, tento podivuhodný zvuk mne vrací k mému pravému já." Když telefon zazvoní podruhé, můžete verš opakovat a upevníte si tím úsměv. Když se usmíváte, svaly ve vašem obličeji se uvolnili a napětí rychle mizí. Můžete si dovolit takto použít dechu a úsměvu; obzvlášť když vám volající chce říci něco důležitého, jistě počkají alespoň na třetí zvonění. Když telefon zazvoní potřetí, cestou k aparátu stále dýchejte a usmívejte se s plnou sebevládou. Jste pánem sebe sama. Víte, že se usmíváte nejen kvůli sobe, ale i kvůli druhé osobě. Jste-li rozruše nebo máte vztek, volající bude ovlivněn vaším negativním stavem. Ale protože jste vědomě dýchali a usmívali se, stanete se pozornými, a když zvednete telefon, jaké potěšení je to pro volajícího! Před telefonickým hovorem můžete také třikrát vdechnout a vydechnout, když volíte číslo. Když slyšíte, že druhý telefon zvoní, víte, že váš přítel dýchá a usmívá se a zvedne sluchátko až při třetím zvonění. Tak si řeknete: "Když on dýchá, proč ne já?“ Dýcháte a on také. To je opravdu pěkné.

Nemusíte chodit do meditační místnosti kvůli této nádherné meditaci. Můžete to provádět v kanceláři i doma. Nevím, co si mají počít telefonisté v centrále, když zvoní najednou, několik telefonů. Spoléhám na vás, že pro ne najdete způsob, jak meditovat při telefonování. Ale my, co nejsme telefonisty, máme právo na tři dechy. Telefonická meditace může být dobrým lékem na stresy a depresi přináší jasné vědomí do každodenního života.

Meditace při jízdě

Před čtyřiceti roky jsem byl ve Vietnamu prvním mnichem, který jezdil na kole. Tehdy to nebylo považováno za příliš "mnišské". Ale dnes mniši jezdí na motocyklech a řídí auta.Musíme zachovat svou dosavadní praxi meditací a přizpůsobit se přitom poměrům ve světě, proto jsem napsal pár prostých slov, která si můžete říkat, než nastartujete auto. Doufám, že vám pomohou:

Než nastartuji,vím, kam pojedu.Vůz a já jsme jednotou.Když vůz jede rychle, já jedu rychle.

Někdy skutečně nejsme nuceni použít aura, ale protože se chceme vzdálit sami sobe, sedáme za volant. Víme, ,že v nás je jakési vakuum, a nechceme mu čelit. Nelíbí se nám, že jsme přetížení, ale jakmile máme volný čas, bojíme se být sami se sebou. Přejeme si uniknout. Zapneme televizi nebo se chopíme telefonu, čteme nějakou knihu, jděme někam s přítelem nebo sedneme do auta a jedeme pryč.

Naše civilizace nás učí jednat tímto způsobem a zásobuje nás spoustou věcí, které můžeme použít, abychom se nesetkali sami se sebou. Když si přeříkáme uvedené verše, než otočíme klíčkem v zapalování, mohou sloužit jako pochodeň a my možná poznáme, že nemusíme nikam

jezdit. Kamkoli jdeme, naše "já" je vždy s námi; nemůžeme uniknout. Takže by bylo lepší a prospěšnější opustit auto a meditovat při chůzi.

Statistika praví, že během několika minulých let byli dva miliony čtverečních mil lesních porostu zničeny kyselým deštěm a částečně i provozem aut. "Než nastartuji, vím, kam pojedu." To je závažná veta. Kam pojedeme? Ke své vlastní záhubě? Zahynou-li stromy, my také zahyneme. Je-li vámi zamýšlená cesta nutná, prosím, neváhejte a jeďte. Ale když zjistíte? že jízda není opravdu nutná, můžete odložit klíc od zapalování a místo toho jít na procházku po břehu řeky nebo do parku. Vrátíte se sami k sobě a znovu se spřátelíte se stromy.

"Vůz i já tvoříme jednotu." Máme dojem, že jsme pány a auto je jen naším nástrojem, ale není tomu tak. Když užíváme jakéhokoli nástroje nebo stroje, nastane proměna. Houslista se svými houslemi se jeví sympaticky. Člověk s puškou se naproti tomu stane velmi nebezpečným.Když jedeme autem, jsme to my a auto.

Řízení auta je každodenním zaměstnáním této společnosti. Nenavrhuji vám, abyste přestali řídit, pouze abyste to činili vědomě. Pokud řídíme, myslíme jen na cíl. Proto nás pokaždé rozladí červená na semaforu. Toto světlo je jakýsi nepřítel, který nám brání dosáhnout našeho cíle. Ale můžeme vidět červené světlo jako zvon zvoucí k pozornosti, jenž nám připomíná, že se máme vrátit k přítomnému okamžiku. Až příště spatříte červené světlo, usmějte se, prosím, a vraťte se k dýchání. "Vdechuje, uklidňuji se; vydechuje, usmívám se." Je to snadné přeměnit pocit rozladění v příjemný zážitek. Ačkoli je to stejné červené světlo, změní se, změní se v přítele, který nám připomíná, že můžeme žít jen v přítomném okamžiku.

Když jsem před několika lety byl v Montrealu, abych řídil jeden z útulků, přítel mne vezl přes město do hor. Pokaždé, když před námi zastavilo auto, všiml jsem si nápisu ,, Je me souviens“ na poznávací značce. Znamená to „Vzpomínám si“. Nevěděl jsem, co si chtěli vzpomínat, d svůj francouzský původ, avšak řekl jsem svému příteli, že mám pro něho dárek: "Po každé, když na aute spatříš tuto větu „Je me souviens“, připomeň si, že se máš věnovat, dýchání a usmívat se. Je to zvon bdělosti. Budeš mít hodně příležitostí k dýchání a úsměvu, když v Montrealu řídíš auto.

Potěšilo ho to a podělil se o tuto praxi s přáteli. Později, když mne navštívil ve Francii, mi řek, že je daleko nesnadnější praktikovat tohle v Paříži, protože tam nejsou štítky s výzvou „Je me souviens“. Řekl jsem: "Všude v Paříži jsou červená světla a značky „Stop". Proč jich nevyužit k cvičení?. Když se vrátil z Paříže do Montrealu, napsal mi pěkný dopis: "Thayi, velmi snadno jsem si zvykl na pařížskou praxi. Pokaždé, když přede mnou zastavilo auto, viděl jsem před sebou oči Buddhovy, jak na mne mrkají. Nezbylo niv jiného, než dýchat a usmívat se, lépe se na to nedalo reagovat. Prožíval jsem nádherné chvíle při jízdě autem po Paříži.

Až vás příště pohltí dopravní zácpa, nebojujte. Bojovat nemá smysl. Sedněte si pohodlně, usmívejte se sám pro sebe úsměvem soucitu a láskyplné dobroty. Těšte se z přítomného okamžiku dýcháním a úsměvem a potěšte ostatní lidi ve voze. Radost je tam, kde víte jak dýchat a usmívat se, protože radost může být v přítomném okamžiku nalezena vždy. Provádět meditaci znamená vracet se k přítomnému okamžiku, abyste objevili květinu, modré nebe a dítě. Štěstí je po ruce.

Zrušení přihrádek

Máme ve svých životech tolik příhradek. Jak můžeme meditaci přenést z meditační místnosti do kuchyně nebo do kanceláře? V meditační místnosti sedíme tiše a snažíme si uvědomovat každý dech. Jak může naše sedění ovlivnit všední život? Když vám doktor dá injekci, těží z toho nejen paže, ale i celé tělo. Když sedíte denně půl hodiny v meditaci, měla by vás tato doba ovlivnit po celých následujících čtyřiadvacet hodin a nejen na půlhodinu. Jeden úsměv, jeden dech by měl působit celý den, nikoli jen na tu chvíli Musíme odstranit přehradu mezi meditací a denním životem.

Když kráčíme po meditační místnosti, pečlivě sledujeme každý krok a jdeme pomalu. Ale když odjíždíme na letiště nebo jdeme do supermarketu, stanou se z nás zcela jiní lidé! Jdeme velmi rychle a méně pozorně. Jak můžeme praktikovat pozornost na letišti nebo v supermarketu? Mám přítelkyni, která dýchá mezi telefonními hovory a velice jí to pomáhá. Jiný přítel medituje mezi obchodními jednáními, když pozorně prochází mezi budovami v dolním Denveru. Kolemjdoucí se

na něho usmívají a jeho schůzky s obtížnými lidmi se často zvrátí, jsou příjemné a opravdu úspěšné.

Měli bychom být schopni přenést meditační praxi z odloučení v samotě do denního života. Měli bychom diskutovat, jak to uskutečnit. Provádíte dýchání před telefonováním? Usmíváte při krájení mrkve? Relaxujete po hodinách tvrdé práce? Jsou to praktické otázky. Když dokázat přenést meditační praxi do doby oběda, odpočinku nebo spánku, pronikne čase vašim denním životem a bude to mít také převratný vliv na společenské vztahy. Bdělost' může proniknout do dění v každodenním životě, do každé minuty a hodiny vašeho žití a nebude se již týkat něčeho vzdáleného.

Dýchání a kosení

Sekali jste někdy trávu kosou? Málo lidí to dnes umí. Asi před deseti lety jsem přinesl domů kosu a pokoušel se posedat trávu kolem domku. Trvalo mi to přes týden, než jsem vystihl správný způsob, jak ji používat. Jak držet kosu, jak stát a nastavit vhodný úhel k trávě, to vše je velmi důležité. Zjistil jsem, že když jsem sladil pohyby paží s rytmem svého dechu, nikam nespěchal a udržoval jasné vědomí o své činnosti, byl jsem schopen pracovat delší dobu. Když jsem to nedokázal, byl jsem unaven již za deset minut.Během minulých pěti let jsem se vyhýbal tomu, abych se vyčerpal tím, že ztratím kontrolu nad svým dechem. Musím pečovat o své tělo, zacházet s ním opatrně, jako to dělá hudebník se svým nástrojem. Zacházím se svým tělem nenásilně, neboť není pouze nástrojem něčeho. Samo je cílem. S kosou zacházíme stejným způsobem. Když kosím a kontroluji své dýchání, cítím, že kosa a já dýcháme stejným rytmem. Totéž platí i o mnoha jiných nástrojích.Jednoho dne jakýsi starší pán navštívil mého souseda a nabídl se, že mi ukáže, jak správně zacházet s kosou. Byl daleko zručnější než já, ale většinou měl stejnou polohu i pohyby těla. Překvapilo mne, že také přizpůsoboval své pohyby dýchání. Od té doby vždy, když vidím někoho kosit trávu, vím, že je pozorný.

Bez cíle

Na Západě myslíme především na cíl. Víme, kam chceme jít, a zaměříme se na to. Je to možná účelné, ale často zapomínáme na sebe a na potěšení z cesty. V buddhismu je jedno slovo, které znamená „stav bez cíle“. Smyl je takový, že se nezaměřujeme na nic, abychom se za tím honili, neboť vše je již zde, v našem nitru. Když meditujeme při chůzi, nesnažíme se někam dojít. Jen klidně a radostně kráčíme. Jsme-li zaujati myšlenkou na budoucnost, na to, co chceme uskutečnit, ztrácíme rytmus.

Totéž platí pro meditaci v sedě. Sedíme proto, abychom se těšili ze sedění; nesedíme proto, abychom něčeho dosáhli. To je velice důležité. Každý okamžik meditace v sedě přivádí nás zpět do vědomého žití a měli bychom sedět tak, aby nás celou dobu těšilo, že sedíme. Když jíme pomeranč, pijeme čaj nebo meditujeme v chůzi, máme to provádět tak, že nejsme zaměřeni na žádný cíl.

Často si říkáme: "Neseď jen tak, dělej něco!"Ale když jsme pozorní, zjistíme něco neobvyklého. Odhalíme, že by mohl být účelnější pravý opak: "Nedělej nic, seď tady!"Musíme se naučit občas se zastavit, abychom jasně viděli. Zpočátku "zastavit se" může vypadat jako druh odporu proti modernímu způsobu života, ale není tomu tak. Není to prostá reakce; je to způsob života. Přežití lidských tvorů záleží na naší schopnosti ustat v každodenním shonu. Máme více než 50 000 jaderných bomb, a presto nejsme schopní zastavit výrobu dalších."Zastavit"neznamená jen

zastavit všechno negativní, ale dovolit, aby nastalo pozitivní ozdravení. To je smysl naší praxe - nevyhýbat se životu, ale vyzkoušet a dokázat, že štěstí lze dosáhnout teď i budoucnosti.Základem štěstí je bdělost. Základní podmínkou štěstí je naše vědomí, že jsme šťastní. Nejsme-li si vědomi, že jsme šťastní, nejsme skutečně šťastní. Jestliže nás bolí zuby,víme, že když nás zuby nebolí, je to báječné. Ale když nás zuby nebolí, není to důvod být šťastný. Nemít bolest zubu je velmi příjemné. Je mnoho věcí, které nás mohou těšit, ale když nejsme pozorní, neoceníme to. Když jsme pozorní, dokážeme o ne pečovat a naučíme se je chránit.Velkou pozorností v přítomném.' okamžiku dobře zajišťujeme svou budoucnost. Pracovat pro budoucí mír znamená pracovat pro mír v přítomnosti.

Náš život je umělecké dílo

Při pobytu v jižní Kalifornii se mne zeptal jeden umělec: "Jak se mám dívat na květinu, abych z toho co nejvíce vytěžil pro své umění?" Pravil jsem: "Když se díváte na květinu tímto způsobem, nemůžete ses ní spojit. Vzdejte se svých záměrů a budete schopný být s květinou, aniž ji budete chtít nějak vytěžit nebo od ní něco získat." Odpověděl mi: "Když se setkám s nějakým přítelem, chci z toho mít nějaký užitek. "Ovšemže můžeme mít prospěch ze styku s přítelem, ale přítel znamená víc než zdroj prospěchu. Být s přítelem, aniž ho přímo či nepřímo žádáme o podporu, pomoc, nebo radu, je samo o sobe uměním.

Stalo se zvykem dívat se na věci se záměrem něco získat. Nazýváme to "pragmatismem" a říkáme, že pravda se vyplatí. Když meditujeme, abychom dosáhli pravdy, zdá se, že se nám to vyplatí. Při meditaci se zastavíme a jsme hluboce soustředěni. To jsme provedli proto, abychom si byli jasně vědomi sami sebe a světa. Jsme-li schopni se zastavit, začneme jasně vidět, a když jasně vidíme, jsme schopni pochopit. Mír a radost jsou plody tohoto procesu. Musíme zvládnout způsob, jak se zastavit, abychom skutečně byli sami s květinou nebo s přítelem.

Jak bychom mohli přenést prvky míru do naší společnosti, která je zvyklá mít ze všeho prospěch? Jak by mohl náš úsměv být pramenem radosti a ne pouze diplomatického manévru? Když se usmíváme pro sebe, nejde o diplomacii; je to důkaz toho, že jsme sami sebou, že máme úplnou vládou nad sebou. Umíme napsat báseň o tom, jak nelpět na cíli, jak se zastavit, jak prostě žít? Umíme to nějak namalovat? Vše, co děláme, je dílem malířského nebo básnického umění, děláme-li to pozorně. Pěstování salátu je báseň. Návštěva supermarketu může být obrazem.

Když se sami netrápíme, zda naše práce je, nebo není uměleckým dílem, když jednáme každým okamžikem se soustředěným klidem a pozorností, každá vteřina našeho života je uměleckým dílem. Dokonce i když nepíšeme ani nemalujeme, stále tvoříme. Vynikáme krásou, radostí a mírem a zkrášlujeme život mnohým lidem. Někdy je lépe neužívat slovo „umění“. Pokud jen budeme jednat s čistým srdcem a jasným vědomím, naše umění bude vzkvétat, aniž bychom o něm mluvili. Když víme, jak být mírem, shledáme, že umění je zvláštní cesta, jak sdílet naši pohodu. Umělecké vyjádření lze uplatnit různým způsobem, ale podstatné je bytí. Tak se musíme navrátit sami s sobě, a když máme radost a mír v sobě samých, naše umělecké dílo bude zcela přirozené a kladně ovlivní svět.

Naděje jako překážka

Naděje je důležitý stav, protože nám může pomoci snadněji překonat současné nesnáze.když věříme, že zítra bude lépe, budeme snášet dnešní trampoty. To je však maximum, čím nám naděje může prospět – usnadňuje nám překonat některé překážky. Avšak když se hlouběji zamyslíme nad povahou naděje, zjistíme cosi tragického. Když se přimkneme k naší budoucí naději, rozptýlíme svou energii a schopnosti, které nebudeme moci použít v přítomnosti.

Používáme naděje, protože věříme, že budoucí události dopadnou lépe, že dojdeme klidu nebo království božího. Naděje se tak stává v jistém smyslu překážkou. Když se můžete zbavit naděje, můžete se plně přenést do přítomného okamžiku a odhalit radost, která tu vždy je.

Osvícení, mír a radost nemohou být uskutečněny nikým jiným. Úspěch je v nás, a když budeme hluboko kopat v přítomném okamžiku, vytryskne silný pramen. Musíme se vrátit do přítomnosti, abychom skutečně žili. Když vědomě dýcháme, vracíme se k přítomnosti, v níž se vše děje.

Západní civilizace klade tak velikou váhu na naději, že obětuje přítomný okamžik. Naděje je pro budoucnost. Nemůže nám pomoci odhalit radost, mír a osvícení v přítomnosti. Mnohá náboženství jsou založena na pojmu naděje a toto učení o zdržení se naděje může vyvolat prudkou reakci. Ale tento šok může přinést něco důležitého. Neříkám, že nemáte mít naději, ale že sama naděje nestačí. Naděje může být vaší překážkou, a jestliže vložíte svou energii do naděje, nemůžete se plně vrátit do přítomnosti. Když převedete zpět svou sílu do jasného vědomí toho, co se děje v přítomném okamžiku, budete schopni proniknou do hlubin svého nitra a odhalit radost a mít přítomnosti nejen v sobě, ale i všude kolem vás.

A.J. Muste, vedoucí amerického mírového hnutí v polovině 20. století, který inspiroval miliony lidí, pravil: „Není cesty k míru, mír je cesta“. To znamená, že můžeme uskutečnit mír v přítomnosti svým pohledem, svým úsměvem, svými slovy a svými činy. Mírová práce není prostředkem. Každý krok by měl být mírem. Každý krok by měl být potěšením. Každý krok by měl být štěstím. Když se rozhodneme, můžeme to uskutečnit. Nepotřebujeme budoucnost. Můžeme se usmívat a relaxovat. Vše, co si přejme, je právě zde v tomto okamžiku.

Květinový vhled

V zenové společnosti je dobře známá povídka o květině. Jednou při shromáždění 1250 mnichů a mnišek Budha zvedl květinu. Delší dobu nic neříkal. Nikdo ze shromáždění nenarušil ticho. Zdálo se, že všichni usilovně přemýšlejí a snaží se pochopit smysl Budhova počínání. Náhle se Budha usmál. Usmál se, protože někdo ve shromáždění se usmál na něho a na květinu. Tento mnich se jmenoval Mahákašjapa. On jediný se usmál na Budhu a Budha úsměv opětoval a pravil: „Mám dar vhledu a ten jsem přenesl na Mahákašjapu.“ O tomto příběhu diskutovalo mnoho generací žáků zenua a lidé se dále snaží najít jeho smysl. Podle mne je smysl zcela prostý. Když někdo zdvihne květinu a ukáže nám, ji, přeje si, abychom ji viděli. Pokud začneme usilovně přemýšlet, květina nám unikne. Člověk, který nemyslel, byl prostě sám sebou, byl schopen vnímat hluboko ve svém nitru a usmál se.

To je životní problém. Když nejsme plně sami sebou v přítomném okamžiku, všechno nám uniká. Když spatříte usmívající se dítě a nejste skutečně přítomní – myslíte na budoucnost nebo minulost, nebo jste zaměstnán jinými problémy – pak pro vás dítě není skutečné. Být živ znamená vrátit se k sobě, aby se dítě jevilo jako pozoruhodná skutečnost. Pak můžete vidět jeho úsměv a můžete je obejmout.

Ocituji vám báseň svého přítele, který zemřel v osmadvaceti letech v Sajgonu asi před třiceti lety. Po jeho smrti se zachovalo mnoho jeho krásných básní a tato báseň mě překvapila. Má sice jen několik veršů, ale je velice krásná.

Když jsem pokojně stál u plotuUsmála jste se báječným úsměvem.Stojím mlčky a mé smysly jsou plnéZvuků vaší krásné písněBez začátku a bez konce.Hluboko jsem se k vám sklonil.

Zájmeno „vy“ patří jiřině. Jednoho rána, když míjel plot, pozorně se podíval na malou květinu, byl dojat tímto pohledem, zastavil se a napsal báseň.

Ty verše se mi velmi líbí. Možno předpokládat, že básník byl mystikem, protože způsob jeho pozorování a vidění je velmi hluboký. Byl to však obyčejný člověk jako každý z nás. Neznám původ

jeho schopnosti takto nazírat a vidět věci, ale to je přesně ta cesta, kterou se dobereme bdělosti. Musíme se stále snažit být ve spojení se skutečností a jasně si uvědomovat, jak pijeme čaj, jak jdeme, jak usedáme nebo rovnáme květiny. Tajemství úspěchu je opravdu být sám sebou; jste-li opravdu sám sebou, pak můžete pochopit život v přítomném okamžiku.

Místnost pro dýchání

Máme místnosti pro všechno – jídlo, spánek, sledování televize – ale nemáme místnosti pro pozornost. Doporučuji určit v našich domovech malou místnost a nazvat ji „místnost pro dýchání“, kde můžeme výt sami, cvičit se v dýchání a usmívat se alespoň ve chvílích nesnází. Tuto malou místnost je možno považovat za vyslanectví království míru. Nutno dbát na to, aby zde nenarušil prostředí hněv, křik či podobné projevy. Když dítě myslí, že bude okřikováno, může zde nalézt útočiště. Otec ani matky by již na ně neměli křičet, protože je v bezpečí na půdě vyslanectví. I rodiče někdy naleznou útočiště v této místnosti, kde se posadí, dýchají, usmívají se obnovují síly. Tak tato místnost bude sloužit celé rodině.

Doporučuji, aby tato místnost byla velmi prostě zařízena. Měl by tam výt zvonek pěkně znějící, několik meditačních polštářů nebo židlí a třeba i váza s květinami, aby nám připomněly krásy přírody. Vy nebo vaše děti mohou květiny pozorně a s úsměvem ošetřovat. Pokaždé, když cítíte, že jste jaksi rozladěn, víte, že nejlepší bude odebrat se do této místnosti, pomalu otevřít dveře, posadit se, jemně zazvonit – v mé zemi se říká „spustit“ zvonek nebo „zatřást“ zvonkem – a začít s dýcháním. Zvonek poslouží nejen osobě v této místnosti, ale i ostatním lidem v domě.

Dejme tomu, že je váš manžel rozrušen. Od té doby, co počal s praxí dýchání, ví, že je nejlépe jít do meditační místnosti, posadit se a začít. Vy jste si nevšimla, kam šel; čistila jste v kuchyni mrkev. Ale vy také trpíte, protože došlo k manželské neshodě. Krájíte mrkev prudčeji než obvykle, protože se energie z rozladění přenesla do pohybu. Náhle zaslechnete zvonek a uvědomíte si, co máte dělat. Přestanete krájet, vdechnete a vydechnete. Cítíte se lépe a náhle se můžete usmát při pomýšlení na manžela, který ví, jak si počínat, když ho přepadne zlost. Sedí teď v meditační místnosti, dýchá a usmívá se. Je to výborné; málo lidí si tak počíná. Náhle se ozve pocit usmíření a cítíte se mnohem lépe. Po trojím dechu počnete opět krájet mrkev, ale tentokrát docela jinak.

Vaše holčička, která byla svědkem scény, tušila, že se možná strhne nějaká bouře. Uchýlila se do dětského pokoje, zavřela dveře a tiše čekala. Ale místo bouře se ozval zvonek a ona pochopila, co se stalo. Cítí takovou úlevu, že chce ukázat svému otci, jak to oceňuje. Tiše jde do meditační místnosti, otevře dveře, potichu vejde a posadí se vedle něho, aby mu projevila svou podporu. To mu velmi pomáhá. Již byl připraven odejít – nyní se může usmívat -, ale protože jeho dceruška tam sedí, chce znovu zazvonit, aby také vědomě dýchala.

V kuchyni uslyšíte druhé zvonění a víte, že krájení mrkve není v tomto okamžiku to nejvhodnější. Položíte tedy nůž a odejdete do meditační místnosti. Manžel zaslechl, že se dveře otevírají a že přicházíte. A ačkoli mu je dobře, kvůli vašemu příchodu zůstane dále sedět a zazvoní pro vaše dýchání. To je krásná scéna. Jste-li velmi bohatí, můžete si koupit drahocenný obraz třeba od van Gogha a pověsit jej v obývacím pokoji. Ale nebude tak krásný jako ona scéna v meditační místnosti. Dosažení míru a usmíření je důležitou životní událostí a vrcholným dílem lidské činnosti.

Znám rodiny, kde děti jdou po snídaní do meditační místnosti, usednou a dýchají „tam-ven-jedna“, „tam-ven-dva“, „tam-ven-tři“ až do deseti a teprve pak jdou do školy. Nechce*li se vašemu dítěti vdechovat desetkrát, stačí třeba třikrát. Začít den tímto způsobem je pěkné a užitečné pro celou rodinu. Když jste pozorní ráno a snažíte se udržet bdělost po celý den, budete schopni přijít na sklonku dne domů s úsměvem, což dokazuje, že ještě udržujete jasné vědomí.

Myslím, že každá domácnost by měla mít meditační místnost. Jednoduchá praxe, jako je vědomé dýchání a usmívání, je velmi důležitá. Může změnit celou naši civilizaci.

Pokračování cesty bdělosti

Kráčeli jsme v bdělosti, učili jsme se uvědomělému dýchání a usmívání doma, v práci a během celého dne. Hovořili jsme o pozorném jídle, mytí nádobí, řízení auta, telefonování a také žnutí trávy kosou. Bdělost je základem radostného života.

Ale co si máme počít s obtížnými pocity? Jak bychom se měli zachovat, pociťujeme-li zlost, nenávist, výčitky svědomí nebo smutek? Je mnoho způsobů, jež jsem se naučil a mnoho jsem jich objevil během minulých čtyřiceti let při práci s takovýmito duševními stavy. Budeme společně pokračovat v našem putování a pokusíme se některé z nich uskutečnit?

Část druháProměna a ozdravění

Řeka pocitů

Pocity jsou velmi důležité při zaměření našeho myšlení a celé naší činnosti. V našem nitru je řeka pocitů, v níž každá kapka vody představuje jiný pocit, a existence každého pocitu záleží na všech ostatních. Když sedíme na břehu této řeky, pozorujeme, jak se každý pocit vynoří, pluje a mizí.

Jsou tři druhy pocitů – příjemné, nepříjemné a neutrální. Máme-li nepříjemný pocit, možná se ho chceme zbavit. Ale je dlaško účinnější vrátit se ke našemu vědomého dýchání a jen ho pozorovat, mlčky si zjistit jeho povahu: „Vdechuje, poznávám, že mám nepříjemný pocit. Vydechuje, poznávám, že mám nepříjemný pocit.“ Nazvat pocit jménem, jako „zlost“, „starost“, „potěšení“ nebo „radost“, nám pomáhá jasně rozeznat jej hlouběji.

Můžeme použít našeho dýchání, abychom své pocity vedli v patrnosti a přijali je za své. Když je naše dýchání klidné a lehké – což je přirozený výsledek vědomého dýchání – naše tělo se pomalu stane klidným a lehkým a naše pocity také. Bedlivé pozorování je založeno na principu „neduality“: náš pocit není od nás oddělen nebo způsoben něčím vnějším; náš pocit jsme my sami a v okamžiku jeho působení jsme tímto pocitem. Nejsme v něm ponořeni, ani jím ovládáni, ani jej neodvrhujeme. Náš postoj nelpění na našem pocitu ani na jeho odmítnutí je neutrální, nezúčastněný postoj, důležitá část meditační praxe.

Čelíme-li našim nepříjemným pocitům s péčí, bedlivostí a pasivní rezistencí, můžeme je proměnit v jistý druh energie, která je zdravá a schopná nás posílit. Pozorování našich nepříjemných pocitů nám může mnohé vysvětlit a poskytnout nám vhled a pochopení sebe sama i společnosti.

Proti chirurgii

Západní medicína klade důraz na chirurgii. Lékaři chtějí odstranit nežádoucí věci. Jsou-li nějaké tělesné potíže, radí příliš často, abychom se dali operovat. Podle stejného principu se postupuje v psychoterapii. Terapeut nám chce pomoci tím, že odstraní vše nežádoucí a zachová jen to, co je prospěšné. Ale toho, co zůstane, možná není příliš mnoho. Když se pokoušíme zbavit se všeho, co nechceme, odmítáme možná většinu sama sebe.

Místo abychom takto nakládali s částmi sebe sama, měli bychom se naučit umění proměny. Můžeme například přetransformovat svůj hněv v něco prospěšného, jako je pochopení. Nepotřebujeme chirurgii, abychom se zbavili hněvu. Když se rozhněváme nad svým hněvem, máme současně dva hněvy. Musíme to jen bedlivě a s pochopením pozorovat. Když o svůj hněv pečujeme, aniž se snažíme ho vyhnat, promění se sám. To je usmiřování. Jsme-li klidní, můžeme se se svým hněvem usmířit. Stejným způsobem můžeme nakládat s depresí, úzkostí a strachem nebo s jakýmkoli dalším nepříjemným pocitem.

Proměna pocitů

Prvním krokem při zacházení s pocity je rozeznat každý pocit při jeho vzniku. Pomůže nám přitom pozornost. Při strachu kupříkladu použijte svou pozornost, sledujte jej a poznejte, že je to strach. Uvědomíte si, že strach se vynořuje z vašeho nitra a pozornost též. Oba existují vedle sebe ve vašem nitru, nebojují spolu, ale pečují jeden o druhého.

Druhým krokem je ztotožnit se s pocitem. Nejlépe je neříkat:“ Jdi pryč, strachu, nemám tě rád, ty nejsi mé já“. Daleko účinnější je prohodit: „Nazdar strachu, jak se ti dnes daří?“ Pak můžete vybídnout dvě stránky svého já, pozornost a strach, aby si přátelsky potřásly rukama a sjednotily se. Takové počínání se může zdát podivné, ale protože víte, že jste pánem v domě, nemusíte se bát. Pokud je zde pozornost, může na strach dohlédnout. Základní podmínkou je podporovat pozornost vědomým dýcháním, aby se udržela živá a jasná. Ačkoli zpočátku vaše pozornost není příliš silná, když ji budete živit, posílíte ji. Pokud je zde pozornost, neutopíte se ve svém strachu. Ve skutečnosti začínáte s jeho přeměnou ve chvíli, kdy se zrodí vaše bdělost.

Třetím krokem je utišení pocitu. Když pozornost převzala péči o váš strach, začnete jej uklidňovat. „Vdechuje, uklidňuji činnost těla a mysli“. Utišujete svůj pocit jen tím, že se jím zabýváte. Jako matka něžně uklidňuje v náručí své plačící dítě. Působením mateřské lásky se dítě uklidní a přestane křičet. Vaše pozornost zrozená v hlubinách vašeho vědomí je matkou, která se bude bdít nad vaším utrpením. Matka držící své dítě se sním ztotožňuje. Kdyby myslela na jiné věci, dítě by se neuklidnilo. Matka musí všechno odložit a dítě pochovat. Proto se nevyhýbejte svému pocitu. Neříkejte mu: „Nejsi důležitý, jsi jenom pocit.“ Přistupte a ztotožněte se sním. Můžete říci: „Vydechuje, uklidňuji svůj strach.“

Čtvrtým krokem k uklidnění pocitu je nevšímat si ho. Právě díky svému klidu cítíte se dobře i uprostřed strachu a víte, že váš strach nepřeroste v pocit, který vás pohltí. Nyní, když víte, že jste schopen svůj strach ovládat, je již oslaben na minimum a je méně nepříjemný. Nyní se můžete na něj usmívat a ponechat mu volný průběh, ale ještě nepřestávejte. Uklidňování a uvolňování jsou pouze léky na takové příznaky. Nyní máte možnost jít hlouběji a zabývat se proměnou zdroje svého strachu.

Pátým krokem je proniknout hlouběji do nitra. Pohlédnete hlouběji na své dítě – na svůj strach -, abyste zjistili, kde se stala chyba, přestože dítě již přestalo křičet a strach zmizel. Nemůžete se neustále zabývat svým dítětem, proto se na ně musíte důkladněji podívat, jaká příčina způsobila nežádoucí stav. Tím přijdete na prostředek, který vám pomůže pocit přeměnit. Zjistíte třeba. Že má víc příčin, vnitřních i vnějších. Když je něco kolem dítěte v nepořádku, když zvládnete situaci jemně a s láskou, bude se cítit lépe. Když se na dítě důkladně podíváte, zjistíte příčiny jeho křiku a poznáte, co dělat a co nedělat, abyste ten pocit proměnili a osvobodili se.

To je proces podobný psychoterapii. Spolu s pacientem zjišťuje terapeut příčiny utrpení. Často dokáže odhalit příčinu trápení ve způsobu, jak pacient vidí věci, jaké představy má sám o sobě, o své úrovni a o světě. Terapeut zkoumá tato hlediska a předsudky spolu s pacientem a oba se snaží ho osvobodit z jistého druhu vězení, do něhož se uzavřel. Pacientovo úsilí je rozhodující. Učitel má způsobit zrod učitele ve svém žákovi a terapeut má dát vzniknout terapeutovi u svého pacienta. Pacientův „vnitřní terapeut“ pak může trvale velmi účinně působit.

Terapeut nejedná se svým pacientem tak, že mu jednoduše poskytne jiné názory. Snaží se mu pomoci, aby viděl, jaké názory a předsudky vedly k jeho utrpění. Mnozí pacienti snaží zbavit se svých bolestných citů, ale nechtějí se zbavit svých názorů a předsudků, které jsou pravými původci jejich pocitů. Tak terapeut a pacient musí spolupracovat, aby pacient dokázal vidět věci v pravém světle. Totéž platí, když používáme pozornosti k proměně svých pocitů, jakmile pocit poznáme, ztotožníme se sním, utišíme ho a uvolníme se, musíme hlouběji prohlédnout na jeho příčiny, které jsou často založeny na nepřesném pozorování. Jakmile zjistíme příčinu a povahu našich pocitů, počnou se samy proměňovat.

Pozorování zlosti

Hněv je nepříjemný pocit. Je jako planoucí oheň, který stravuje naši sebekontrolu a způsobuje, že říkáme a děláme věci, jichž později litujeme. Je-li někdo zlostný, můžeme jasně vidět, že pobývá v pekle. Zlost a nenávist jsou kameny, z nich je vybudováno peklo. Nitro bez

hněvu je svěží, chladné a zdravé. Nepřítomnost hněvu je základem skutečné radosti, základem lásky a soucitu.

Když už je hněv pod kontrolou pozornosti, okamžitě počne ztrácet něco ze své destruktivní povahy. Můžeme si říci: „Vdechuje, vím, že jsem hněvivý. Vydechuje, vím, že jsem svým hněvem.“ Když sledujeme blíže své dýchání, zatímco pozorně sledujeme svůj hněv, nemůže již mít nadvládu nad naším vědomím.

Můžeme se obrátit na naši bdělost, aby se stala společníkem našeho hněvu. Pozornost náš hněv nepotlačuje ani nevyhání, jen ho sleduje. To je velmi důležitá vlastnost. Pozornost není soudcem. To je spíš sestra, která s láskou a péčí hlídá a podporuje svou mladší sestru. Můžeme se soustředit na své dýchání, abychom udrželi pozornost a plně se poznali.

Cloumá-li s námi zlost, nejsme zpravidla ochotní podívat se sami na sebe. Myslíme na osobu, která nás rozzlobila, myslíme na její odporné vlastnosti – hrubost, nečestnost, krutost, zlomyslnost atd.. čím více na ni myslíme, nasloucháme jí nebo se na ní díváme, tím více plane náš hněv. Její nečestnost a nenávist jsou možná skutečné, předstírané nebo přehnané, ale opravdovým jádrem problému je sama zlost a my se musíme vrátit a podívat se především na své nitro. Nejlépe je nepozorovat ani neposlouchat osobu, o níž se domníváme, že je příčinou našeho hněvu. Jako hasič musí nejprve hasit plameny vodou a nemařit čas hledáním toho, kdo dům zapálil. „Vdechuje, vím že jsem rozezlený. Vydechuje, vím, že musím energicky pečovat o svou zlost.“ Tak se vyhneme myšlence na druhou osobu a vyhneme se tomu, abychom cokoli dělali nebo říkali, dokud trvá naše zlost. Jestliže se zcela věnujeme sledování svého hněvu, nemůžeme způsobit škodu, jíž bychom později litovali.

Jsme-li rozezlený, jsme sami zlobou. Potlačovat nebo vyhnat ji znamená potlačit nebo vyhnat naše já. Máme-li radost, jsme radostí. Máme-li zlost, jsme zlostní. Když v nás povstane zlost, můžeme si uvědomit, že zlost je energie a přijmout ji, abychom ji proměnili v jiný druh energie. Máme-li hromadu kompostu s organickými látkami, které se rozkládají a zapáchají, víme, že odpad lze proměnit v krásné květiny. Nejprve můžeme vidět kompost a květinu jako něco protikladného, ale když se podíváme hlouběji, vidíme,ž e květiny existují již v kompostu a kompost existuje v květinách. Trvá to jen několik týdnů, než se květina rozloží. Dobrý zahradník se podívá na svůj kompost a může ho vidět a nepociťovat pohoršení nebo rozladění. Místo toho ohodnotí rozkládající se hmotu, aniž je nějak zaujat. Stačí několik měsíců, aby kompost umožnil vzrůst květin. Je třeba zaujmout neduální postoj zahradníka, když pohlížíme na náš hněv. Nemusíme se lekat ani jej zavrhovat. Víme, že zlost může být nějakým druhem kompostu a že skrývá sílu ke zrození něčeho krásného. Potřebujeme zlost stejně, jako zahradník potřebuje kompost. Když víme, jak se máme postavit hněvu, prožíváme již trocha míru a radosti. Postupně můžeme zlost zcela proměnit v mír, lásku a pochopení.

Tlučení do polštáře

Projevit hněv není nejlepší způsob, jak s ním zacházet. Tím, že mu popustíme uzdu, ho můžeme opakovat a posilovat v hlubinách našeho nitra. Vyjádřit hněv vůči osobě, na níž se zlobíme, může přinést velkou škodu.

Někteří z nás možná dají přednost tomu, že jdou do svého pokoje, zavřou se a tlučou do polštáře. Říkáme tomu „potýkat se se svým hněvem“. Ale já myslím, že vůbec nedojde k střetu s polštářem. Když se skutečně střetneme s polštářem, víme, k čemu polštář je, a nechceme ho tlouci. Přesto si tímto způsobem dočasně pomáháme, poněvadž tlučením do polštáře vydáváme spoustu energie a po chvíli jsme vyčerpáni a cítíme se lépe. Ale základy našeho hněvu nejsou dotčeny, a když vyjdeme ven a pojíme výživnou potravu, naše energie se obnoví. Když jsou semena našeho hněvu zalévána, hněv se znovu zrodí a musíme znovu tlouci do polštáře.

Tlučení do polštáře může způsobit jistou úlevu, která však není trvalá. Abychom dosáhli skutečné proměny, musíme zasáhnout kořeny našeho hněvu – hluboko se podívat na jeho příčiny. Neučiníme-li to, semena našeho hněvu znovu vyrostou. Když žijeme pozorně, zaséváme nová, zdravá, silná semena, a ta se postarají o náš hněv a mohou ho proměnit, aniž je o to žádáme.

Naše pozornost se postará o všechno, jako se sluneční svit postará o rostliny. Nezdá se, že by sluneční svit něco dělal, jenom svítí na rostliny, ale tím proměňuje vše. Mák se uzavírá pokaždé,

když se setmí, ale když slunce vyjde, během jedné nebo dvou hodin se otevře. Slunce vniká do květu a v určitém okamžiku nemohou květiny odporovat a musí se podřídit. Stejně když pozornost je stále v činnosti, provede jistý druh transformace květů našeho hněvu, otevře je a ukáže nám jejich pravou povahu. Když pochopíme podstatu, kořeny našeho hněvu, budeme od něho osvobozeni.

Meditace v chůzi při hněvu

Když se člověka zmocní hněv, může si vyjít na procházku a při chůzi meditovat. Na čerstvém vzduchu nám velmi pomohou zelené stromy a rostliny. Můžeme to provádět takto:

Vdechuje, vím, že je zde hněv.Vydechuje, vím, že hněv jsem já.Vdechuje, vím, že hněv je nepříjemný.Vydechuje, vím že tento pocit pomine.Vdechuje, jsem klidný.Vydechuje, jsem dost silný ke zvládnutí hněvu.

Abychom zmírnili nepříjemný pocit, způsobený hněvem, nasadíme plnou sílu citu a mysli při meditaci v chůzi ve spojení dechu s kroky za plného uvědomění kontaktu chodidel a země. Když jdeme, opakujeme tato slova a čekáme, až se dostatečně uklidníme, abychom se mohli přímo podívat na hněv. Do té doby si můžeme dopřát dýchání, chůze a krás našeho okolí. Po chvíli hněv přejde a budeme se cítit posilněni. Pak můžeme začít s přímým pozorováním hněvu a pokoušet se ho pochopit.

Vaření brambor

Díky poučnému jasu našeho vědomí začneme po důkladném pozorování vidět základní příčiny našeho hněvu. Meditace nám pomáhá k hlubšímu pohledu do věcí, abychom zjistili jejich povahu. Podíváme-li se na svůj hněv, můžeme spatřit jeho kořeny jako nedorozumění, neohrabanost, nespravedlnost, mrzutost nebo předsudky. Tyto kořeny se mohou vyskytovat v našem nitru i u osoby, který hrála při podněcování našeho hněvu hlavní roli. Pozorně se díváme tak, abychom byli schopni vidět a pochopit. Vidění a pochopení jsou základem osvobození, které s sebou přináší lásku a soucit. Metoda pozorného hledání, jehož účelem je vidět a pochopit základy hněvu, má trvalé účinky.

Syrové brambory jíst nemůžeme, ale nezahodíme je jen proto, že jsou syrové. Víme, že je lze uvařit. Dáme je do hrnce s vodou, přiklopíme a postavíme na oheň. Oheň je pozornost, vědomé dýchání a zaměření se na náš hněv. Poklička symbolizuje soustředění, protože brání teplu, aby neuniklo z hrnce. Když provádíme vdechování a vydechování a pozorujeme svůj hněv, je třeba se soustředit, aby naše počínání mělo účinek. Proto se vystříháme jakéhokoli rozptýlení a zaměříme se na problém. Jdeme-li do přírody mezi stromy a květiny, naše úsilí je snadnější.

Jakmile postavíme hrnec na oheň, nastane změna. Voda se začne ohřívat. Po deseti minutách se vaří, ale oheň musíme udržet dále, abychom uvařili brambory. Když jsme si jasně vědomi našeho dýchání a našeho hněvu, nastává již proměna. Po půl hodině odklopíme pokličku a pozorujeme změnu. Poznáme, že nyní již můžeme brambory jíst. Hněv se proměnil v jiný druh energie – v pochopení a soucit.

Kořeny hněvu

Hněv vzniká z nedostatku pochopení sebe sama příčin, uložených hluboko v bytosti či vyplývajících z okamžitého podnětu, které s sebou přinášejí tento neblahý stav. Hněv je též založen na žádostivosti, pýše, rozčilení a podezírání. Prvotní příčiny našeho hněvu jsou v nás samých. Naše okolí a ostatní lidé jsou méně významní. Docela dobře se smíříme s obrovskými škodami způsobenými přírodními pohromami, jako jsou zemětřesení nebo záplavy. Ale když škodu způsobí jiný člověk, nejsme příliš trpěliví. Víme, že zemětřesení a povodně mají své příčiny, ale měli bychom si uvědomit, že člověk, který podnítil náš hněv, má také hluboké a bezprostřední důvody k tomu, co způsobil.

Člověk, který nás slovně hrubě napadá, byl třeba stejným způsobem osloven den předtím, nebo ho takhle v dětství okřikoval jeho otec alkoholik. Když poznáme a pochopíme tyto příčiny, můžeme začít s likvidaci našeho hněvu. Neříkám tím, že když nás někdo hrubě napadne, by neměl být potrestán nebo ukázněn. Ale důležitější je, abychom se starali o špatnou setbu v nás. Takže když někdo potřebuje pomoc nebo napravení, učiníme tak ze soucitu, ne s hněvem nebo jako odplatu. Když se snažíme pochopit utrpení jiného člověka bez postranních úmyslů, měli bychom jednat tak, aby mu to pomohlo překonat utrpení a zmatek, a to pomůže každému.

Vnitřní útvary

Jsou výrazy v buddhistické psychologii, které lze přeložit jako „vnitřní útvary“, „vzdušné zámky“ nebo “ komplexy“. Když něco smyslově vnímáme, záleží na tom, jak si to uvědomíme, a může to výt příčinou komplexu. Když nás někdo nepěkně osloví a my pochopím příčnu a jeho slova si nevezmeme k srdci, nebudeme se cítit dotčeni a žádný komplex nevznikne. Ale když nepochopíme, proč nás někdo takhle napadl, a dotkne se nás to, utvoří se u nás komplex. Nedostatek jasného pochopení je základem každého komplexu.

Když uplatňujeme plné vědomí, budeme schopni poznat vnitřní útvary při jejich vzniku a najdeme způsob, jak se proměnit. Manželka kupříkladu slyší svého manžela, jak se ve společnosti vychloubá, a cítí, jak se v nitru utváří komplex nedostatku úcty k němu. Když o tom mluví se svým manželem, může dojít k vzájemnému pochopení a její komplex se snadno rozplyne. Vnitřním útvarům nutno věnovat naši plnou pozornost, jakmile se projeví, dokud jsou ještě slabé a lze je snadno rozplést.

Když neuděláme nic proti komplexům, dokud se tvoří, vzrostou, zesílí a upevní se. Když rozumně uvažujeme, víme, že negativní pocity jako hněv, strach a lítost jsou pro nás i společnost nepřijatelné, a snažíme se je potlačit, vyhnat je z dosahu vědomí a zapomenout na ně. Protože se chceme vyhnout utrpení, snažíme se bránit tím, že popíráme existenci těchto negativních pocitů, a máme dojem, že v nás je mír. Ale naše vnitřní útvary stále hledají cestu k svému projevu jako nepříjemné obrazy, pocity, myšlenky, slova nebo chování.

Způsob, jak zacházet s vnitřními útvary, je především nalézt cestu k jejich uvědomění. Při vědomém dýchání si tím můžeme zjednat přístup k některým našim komplexům. Jsme-li jasně vědomi svých obrazů, pocitů, myšlenek, slov i chování, můžeme si položit otázku: Proč mi bylo nepříjemné, když jsem ho slyšel jak to říká? Proč jsem mu to řekl? Proč neustále myslím na svoji matku, když vidím tu ženu? Proč se mi nelíbila tato postava ve filmu? Koho jsem kdysi nenáviděl, protože se jí podobá? Takové sebezpytování může postupně vynést vnitřní útvary zahrabané v říši našeho podvědomí.

Když jsem při meditaci vsedě zavřeli dveře i okna smyslového vnímání, vnitřní útvary zahrabané v našem nitru se někdy odhalí jako obrazy, pocity nebo myšlenky. Můžeme postřehnout úzkost, strach a nepříjemné stavy, jejichž příčiny nechápeme. Zaměříme tedy na ně pronikavý pohled naší pozorností a jsem připraveni spatřit tyto obrazy, pocity a myšlenky s veškerou jejich složitostí. Třeba narazíme na tak otřasné věci, že nás to zbaví našeho klidu, radosti a pohody, a nebudeme se možná už chtít tím zabývat. Budeme chtít obrátit svou pozornost k jinému předmětu a úplně přerušit meditaci; snad pocítíme ospalost nebo si řekneme, že budeme raději meditovat jindy. V psychologii se to nazývá odporem. Bojíme se uvést na světlo pocity bolesti, které jsou v nás zasuté, protože by nás trápily. Ale když jsem po určitou dobu pravidelně vědomě dýchali a

usmívali se, vyvinuli jsme schopnost tiše sedět a klidně pozorovat svá duševní hnutí. Když nepřerušíme vědomí dýchání a usmívání, můžeme říci: „Ahoj, strachu, už jsi tu zase?“.

Jsou lidé, kteří meditují vsedě několik hodin denně, ale nikdy se skutečně nepostaví tváří v tvář svým pocitům. Někteří z nich říkají, že pocity nejsou důležité a že dávají přednost metafyzickému bádání. Netvrdím, že tyto předměty meditace nejsou důležité, ale když nedáme přednost našim životním problémům, není naše meditace příliš hodnotná a nepomůže nám.

Když víme, jak žít v každém okamžiku a jasným vědomím, poznáme, co se děje s našimi pocity a vnímáním v přítomném okamžiku a nedovolíme, aby se tvořily komplexy nebo se pevně usadily v našem vědomí. A když umíme pozorovat své pocity, můžeme nalézt kořeny dlouhodobých vnitřních útvar a proměnit i ty, jež časem velmi zesílily.

Společný život

Když s někým žijme, měli bychom si vzájemně pomáhat k udržení pohody a radosti tím, že podpoříme proměnu vnitřních komplexů, které polesný život přináší. Při vzájemném pochopení a laskavé domluvně můžeme si vzájemně velmi pomoci. Štěstí není individuální záležitost. Když nás druh není šťastný, nebudeme šťastní ani my. K proměně komplexů našeho druha můžeme rovněž pomoci přenosem naší radosti. Žena může přispět k utvoření komplexu svého manžela a manžel se může stejným způsobem zachovat vůči ženě, a když v tom pokračují, jejich štěstí je jednoho dne dne opustí. Proto jakmile se utvoří komplex, měla by příklad žena poznat, že nastala komplikace. Neměla by to přehlednout, měla by to pozorně sledovat a s pomocí manžela to proměnit. Může říci: „Drahý, myslím, že bychom si měli pohovořit. Vidím, jak mezi námi vzrůstá napětí.“ Dokud je vzájemný vztah klidný a není zakalen vzájemnými neshodami, je snadno to vyřešit.

Základní příčinou každého vnitřního konfliktu je nedostatečné pochopení. Zjistíme-li neporozumění v době utváření komplexu, můžeme to snadněji vyřešit. K pozornému sledování komplexu musíme hlouběji proniknout do nitra, abychom spatřili jeho povahu a příčiny. Důležitým důsledkem takového hlubšího vhledu je rozuzlení komplexu.

Takovost

V buddhismu je slova „takovost“ užíváno ve smyslu „základ nebo zvláštní povaha věci nebo osoby, jejich skutečné podstaty“. Každý člověk má svou takovost. Když chceme s někým žít v míru a radosti, musíme se podívat na jeho takovost. Když ji jednou spatříme a pochopíme ji, nemusí dojít k neshodám. Můžeme žít v klidu a štěstí.

Když přivedeme zemní plyn do svého domova pro vytápění a vaření, známe takovost plynu. Víme, že plyn je nebezpečný – může nás i zabít, když nejsme pozorní. Ale víme také, že potřebujeme plyn k vaření, proto ho neváháme přivést do našeho bytu. Totéž platí o elektrickém proudu. Mohli bychom být zasaženi při zkratu vedení, když však budeme pozorní, pomůže nám, a protože známe takovost elektrického proudu, nevzniknou problémy. S člověkem je to podobné. Nepoznáme-li takovost člověka, mohou vzniknout nesnáze. Známe-li ji však, můžeme spolu žít harmonicky a být si vzájemně prospěšní. Klíčem je znalost takovosti člověka. Neočekáváme, že člověk bud vždy andělem. Stejně musíme pochopit i špatné stránky jeho povahy.

Pohled na tvou ruku

Jeden z mých přátel je umělec. Před čtyřiceti roky při jeho odchodu z Vietnamu ho matka vzala za ruku a řekla: „Pokaždé, když mne budeš postrádat, podívej se na svou ruku a okamžitě mne spatříš.“ Jak výstižná byla tato prostá a upřímná slova!

Po léta se přítel díval mnohokrát na svou ruku. Přítomnost jeho matky není dána jen rodinným vztahem. Její duch, naděje a život jsou též v něm. Když se dívá na svou ruku, spatří tisíce generací před sebou a tisíce generací po sobě. Může je vidět na evolučním kmeni rozvětvujícím se podle osy času, ale i v síti vzájemných vztahů. Vyprávěl mi, že se nikdy necítil osamělý.

Když mne loni v létě navštívila moje neteř, nabídl jsem jí: „Podívej se na svou ruku“ jako předmět meditace. Řekl jsem jí, že všechno každá škeble, každý lísteček, každý motýlek je vidět v ejjí ruce.

Rodiče

Když myslím na svoji matku, nemohu její obraz oddělit od pojmu lásky, protože láska byla její přirozenou součástí v laskavých a měkkých tónech jejího hlasu. V den, kdy jsem matku ztratil, zapsal jsem ve svém denníku: „Právě se přihodila největší tragédie mého života.“ I když jsem jako dospělý žil daleko od ní, její ztráta ve mně vyvolala poct, že jsem opuštěný jako malý sirotek.

Vím, že mnozí moji přátelé na Západě nemají stejný pocit vůči svým rodičům. Slyšel jsem o mnoha případech rodičů, kteří zacházeli se svými dětmi tak, že v nich zaseli semena utrpení. Přesto věřím, že tito rodiče nechtěli sít taková semena. Nechtěli, aby jejich děti utrpěly. Možná že dostávali taková semena od svých rodičů. Existuje posloupnost v předávání těchto semen a jejich otcové a matky snad dostali tato semen od prarodičů. Většina z nás je obětí života, v němž jsme příliš rozptýlení, takže jedině způsob pozorného žití v meditaci může zastavit toto utrpení a přenos těchto nedostatků na naše děti a vnuky. Tento koloběh můžeme přerušit tím, že nedovolíme, aby byl takový druh semen utrpení přenášen na naše děti, přátele a ostatní lidi.

Jeden čtrnáctiletý chlapec mi v Plum Village vyprávěl svůj příběh. Když mu bylo jedenáct, velmi se zlobil na svého otce. Pokaždé, když upadl a zranil se, na něho jeho otec křičel. Chlapec se zapřisáhl, že až vyroste, nebude takový. Ale minulý rok si jeho malá sestřička hrála s ostatními dětmi, spadla z houpačky a odřela si koleno. Krvácela a její bratr se velmi rozzlobil. Chtěl ji okřiknout: „Taková hloupost! Proč jsi to udělala?“ ale zdržel se. Protože prováděl vědomé dýchání, dokázal rozpoznat svůj hněv a nedal se jím strhnout.

Starší chlapec se o svou sestru dobře postaral, vymyl a zavázal ránu a pak pomalu odešel a vědomě dýchal, aby proměnil svůj hněv. Náhle mu došlo, že jednal úplně stejně jako jeho otec. Řekl mi: „Zjistil jsem, že kdybych nevěnoval pozornost svému hněvu, byl bych ho přenesl na své děti.“ Současně objevil i něco jiného. Viděl, že se jeho otec stal obětí stejně jako on sám. Semena hněvu jeho otce byla asi přenesena od prarodičů. Byl to pozoruhodný pohled čtrnáctiletého chlapce, ale mohl to zjistit, poněvadž byl bdělý. „Vidím, že musím pokračovat v této praxi, abych proměnil svůj hněv v něco lepšího.“ A po několika měsících jeho hněv zmizel. Pak byl schopen přenést plody své praxe též na svého otce, a řekl mu, že se na něho často hněval, ale nyní že pochopil. A přál si, aby jeho otec také věnoval vědomému dýchání, aby tak proměnil svá semena hněvu. Zpravidla myslíme, že rodiče mají obstarat výchovu svých dětí, ale někdy se může stát, že děti mohou přispět k poučení svých rodičů a pomoci jim se změnit.

Pozorujeme-li své rodiče s pochopení, spatříme často, že jsou jen oběťmi, které nikdy neměly příležitost praktikovat bdělost. Proto nemohli proměnit své utrpení. Ale když na ně přihlížíme s pochopením, můžeme jim dodat klid, radost a odpuštění. Když je hlouběji pozorujeme, objevíme, že není vždy možné ignorovat společnou identitu.

Po každé, když se koupeme nebo sprchujeme a pohlížíme na své tělo, vidíme, že je to dar od našich předků, rodičů a prarodičů. Když umýváme každou část těla, můžeme uvažovat o podstatě těla a života ptát se sami sebe: „Komu patří toto tělo? Od koho jsem je přijal? Co mi kdo daroval?“ při této úvaze zjistíme, že v tom hrají svou roli tři elementy – dárce, dar a obdarovaný. Dárci jsou naši rodiče, jsme pokračováním svých rodičů a svých předků. Darem je samo naše tělo. Příjemcem jsme my sami. Když o tom začneme uvažovat, vidíme, že dárce, dar i obdarovaný jsou

totožní, všichni jsou přítomni v našem těle. Když se hloubej ponoříme do přítomnosti, spatříme, že jsou v nás přítomni všichni naši předkové i budoucí generace. Z tohoto hlediska poznáme co dělat, a co nedělat – pro sebe samé, své předky, naše děti a jejich děti.

Živení zdravých semen

Vědomí existuje na dvou úrovních – v semenech a v jejich materializaci. Předpokládejme, že máme semena hněvu. Za příznivých podmínek se semena promění v energii, kterou nazýváme hněv. Je žhavá a působí nám spoustu starostí. Je pro nás velmi nesnadné být šťastni v okamžiku, kdy se projevují semena hněvu.

Jakmile semena dostanou příležitost se projevit, vytvářejí další semena téhož druhu. Když máme pět minut zlost, vytvářejí se další semena hněvu a během těchto pěti minut se ukládají v našem podvědomí. Proto musíme pečlivě volit způsob života a pocity, které projevujeme. Když se usmívám, vzešla semena úsměvu a radosti. Pokud se projevují, jsou zasazována nová semena radosti a úsměvu. Ale když jsem se neusmál několik let, tato semena zeslábnou a možná, že už se nikdy neusměju.

V nás je uloženo mnoho druhů semen, dobrých i špatných. Některá byla přenesena od našich rodičů, předků a naší společnosti. V malém zrnku kukuřice jsou zkušenosti minulých generací, znalost jak vyklíčit, utvářet klíčky, listy a kukuřičné palice. Naše tělo a vědomí také obsahují znalosti přenesené předchozími generacemi. Naši předkové a rodiče nám dali semena míru, radosti, potěšení stejně jako semena utrpení, hněvu atd.

Pokaždé když pěstujeme bdělost, zaséváme zdravá semena a posilujeme stávající zdravou setnu. Zdravá semena působí jako protiklady. Když do našeho krevního oběhu vstoupí virus, obklopí ho protilátkami, postarají se o něj a promění jej. Totéž platí i pro psychická semena. Když zasadíme zdravá, houževnatá a posilující semena, sama zvládnou negativní setbu i bez našeho přičinění. Abychom uspěli, musíme vypěstovat dostatečnou zásobu posilujících semen.

V osadě, kde jsem bydlel, nás opustil velmi blízký přítel, Francouz, který nám velmi pomáhal při založení naší Plum Village. Postihl ho srdeční infarkt a ještě v noci zemřel,. Ráno jsem se dozvěděli o jeho skonu. Byl to milý a laskavý člověk a při každém sebekratším setkání rozséval mnoho radosti. Cítili jsem, on sám byl radostí a mírem. Ráno při zprávě o jeho skonu jsem velice litovali, že jsme s ním nestrávili více času.

Tu noc jsem nemohl usnout. Ztráta takového přítele byla příliš bolestná. Ale měl jsem příští den přednášku a potřeboval jsem se vyspat, proto jsem se věnoval dýchání. Byla chladná zimní noc, ležel jsem na posteli a pozoroval krásné stromy před svou poustevnou. Před několika roky jsem zasadil tři nádherné cedry z Himálaje. Stromy byly již veliké a během meditace v chůzi jsem se občas zastavil a potěšil se pohledem na ně při vědomém dýchání. Jsem si jist, že cedry vždy odpovídaly na můj obdivný pohled. Tak sem ležel v posteli, vdechoval a vydechoval a vnímal cedry svůj i svůj dech. Cítil jsem se daleko lépe, ale přesto jsem nemohl usnout. Nakonec jsem si představil obraz roztomilé vietnamské holčičky jménem Malý Bambus. Přišla do Plum Village jako dvouletá a byla tak milá, že ji každý chtěl chovat, a když ji máte v náručí, cítíte se svěže a báječně. Přivolal jsem si tedy její obraz do vědomí, dýchal jsem a usmíval se na něj. Za několik minut jsem zdravě usnul.

Každý člověk potřebuje mít zásobu krásných, zdravých semen, dostatečně silných, aby nám pomohla v obtížných situacích. Někdy se totiž stává, že nápor bolesti v nás je tak silný, že ani pohled na krásnou květinu nás nepovzbudí. V tomto okamžiku je nám jasné, že potřebujeme pomoc. Máte-li velmi blízkou přítelkyni, která vám rozumí, a víte, že i když sedíte vedle ní mlčky, budete se cítit lépe, můžete vyvolat její obraz v mysli a „ve dvou“ můžete „společně dýchat“. To může být velkou oporou v obtížných situacích.

Ale když jste svou přítelkyni dlouho neviděli, její obraz může být ve vašem vědomí příliš slabý, aby se dal snadno vyvolat. Víte-li, že ona je jediným člověkem, který vám může pomoci znovu získat rovnováhu, nezbývá než koupit jízdenku a vydat se za ní, takže bude s vámi nikoli jako semeno, ale jako živý člověk.

Vyhledáte ji, musíte předem vědět, jak dobře využit dobu pobytu s ní, protože jeho doba je omezena. Když tam přijedete, posaďte se blízko k ní a okamžitě pocítíte úlevu. Protože víte, že se

brzy musíte vrátit, snažte se využít příležitosti k dokonalé bdělosti v každém drahocenném okamžiku pbytu. Vaše přítelkyně vám může pomoci k obnovení rovnováhy, ale to nestačí. Vy sám musíte v sobě nalézt sílu, abyste se cítil dobře, i když budete znovu sám. Proto musíte být bdělý, ať s ní sedíte, nebo se procházíte. Ale když využijete svého pobytu jen k dočasné úlevě, semena jejího obrazu neposílíte tak, aby vás podpořila, až se vrátíte domů. Musíme být bdělý trvale, abychom v sobě zasadili zdravá, posilující semena. Když je potom potřebujeme, postarají se o nás.

Co není špatné?

Často se ptáme, co je špatné. Když si tak počínáme, vyzýváme nepříjemná semena strasti, aby vzešla a projevila se. Cítíme zlobu, utrpení a sklíčenost a tvoříme semena tomu odpovídající. Byli bychom daleko šťastnější, kdybychom se pokusili zůstat ve spojení se zdravými, radostnými semeny v nás i kolem nás. Měli bychom se naučit ptát, co není špatné, a vést to stále v patrnosti. Ve světě i v nás je tolik prvků, pocitů, dojmů a uvědomění, které jsou zdravé, osvěžující a hojivé. Když se uzavíráme a pobýváme ve vězení svých starostí , nespojíme se s těmito ozdravnými prvky.

Život je plný zázraků, jako jsou modré nebe, sluneční svit či očka dítěte. I naše vědomé dýchání může být velmi povzbuzující. Posiluji se dýcháním každý den. Ale mnozí ocení přednosti dýchání, až když mají astma nebo ucpaný nos. Není třeba čekat, až onemocníme, abychom se radovali z dýchání. Uvědomění si drahocenných prvků radosti je samo o sobě prací bdělosti. Takové prvky jsou v v nás i všude kolem nás. V každém okamžiku našeho života se z nich můžeme radovat. Při takovém způsobu jednání semena radosti , míru a štěstí se v nás usadí a zesílí. Tajemství radosti je radost sama. . ať jsme kdekoli, můžeme se těšit ze slunečních paprsků, přítomnosti druhých a zázrakem svého dýchání. Nemusíme kvůli tomu nikam putovat. Můžeme si to dopřát hned.

Hanět nikdy nepomáhá

Když zasadíte salát a on dobře neroste, nekladete mu to za vinu. Hledáte důvody, proč se mu nedaří. Možná, že potřebuje hnojivo, nebo víc vody, nebo méně slunečního svitu. Nikdy to nevyčítáte salátu. Přesto, když máme problémy s přáteli či rodinou, viníme druhé. Ale když víme, jak o ně pečovat, budou dobře prospívat stejně jako salát. Vyčítat něco někomu nemůže mít kladný účinek stejně jako přesvědčovat někoho dobrými důvody a důkazy. To je moje zkušenost. Nevyčítat, nerozumovat, nehádat se, stačí jen pochopit. Když porozumíte a projevíte pochopení, můžete milovat a poměry se změní.

Jednou jsem měl v Paříži přednášku o tom, jak obviňovat salát. Když jsem po přednášce prováděl meditaci v chůzi a míjel jsem roh budovy, zaslechl jsem malou osmiletou holčičku, ak říká matce: „Mami, nezapomeň mě zalévat, jsem tvůj salát.“ Velmi mě potěšilo, že pochopila jádro mé přednášky. Pak jsem uslyšel, jak matka odpovídá: „Ano, dceruško, i já jsem tvůj salát. Tak mě, prosím, nezapomeň taky zalít.“ Matka a dcera to pochopily společně a bylo to moc pěkné.

Pochopení

Pochopení a láska nejsou dva pojmy, ale jeden. Předpokládejme, že se váš syn jednoho dne probudí a zjistí, že již je příliš pozdě. Rozhodne se vzbudit mladší sestru, aby měla dost času nasnídat se před odchodem do školy. Jenže ona je mrzutá a místo, aby poděkovala, vybafne:

„Nežvaň, nech mě“ a kopne ho. Asi dostane vztek a bude si myslet, že ji vzbudil a proč za to ještě kopla. Chce jít do kuchyně a říci vám to nebo jí to vrátit.

Ale tu si uvědomí, že sestra v noci velice kašlala a že nejspíš musí být nemocná. Možná, že se tak nepěkně chová, protože je nastydlá. Okamžitě pochopí situaci a už se vůbec nezlobí. Když pochopíte, nemůžete se ubránit tomu, abyste miloval. Nemůžete se zlobit. Chcete-li porozumět, musíte se na všechna stvoření dívat očima plnýma soucitu. Když chápete, nemůžete se ubránit tomu, abyste miloval. Když milujete, je pro vás samozřejmě, že musíte zmírňovat lidské utrpení.

Skutečná láska

Musíme dokonale pochopit člověka, kterého chceme milovat. Když naše láska znamená jen někoho ovládat a vlastnit, není to láska. Když myslíme jen na sebe, na vlastní potřeby a ignorujeme potřeby druhých, není to láska. Musíme se zadívat hluboko, abychom viděli a pochopili potřeby, naděje a utrpení toho, koho milujeme. To je základ skutečné lásky. Nemůžete nemilovat jiného člověka, když ho důkladně pochopíte.

Občas si přisedněte blíž k tomu, koho milujete, uchopme ho za ruku a zeptejte se: „Drahoušku, rozumím ti dost? Nepůsobím ti utrpení? Prosím, řekni mi, abych se mohl naučit tě skutečně milovat. Nechci ti působit utrpení, a když to nechtěně udělám, řekni mi to, prosím, abych tě mohl lépe milovat a abys byla šťastná.“ Když to říkáte opravdu od srdce, váš protějšek se může rozplakat. To je dobré znamení, protože se otevřely dveře porozumění a všechno bude opět možné.

Možná že váš otec nemá dost času a dost odvahy, aby se takto zeptal svého syna. Pak se láska mezi nimi nemůže zcela naplnit. Musíme nalézt odvahu a ptát se, protože když to neuděláme, tím víc můžeme ublížit těm, se snažíme milovat. K opravdové lásce je třeba mít pochopení. Ten, koho máme rádi, jistě bude mít z pochopení prospěch.

Meditace o soucitu

Láska je stav, který přináší mír, potěšení a radost tomu, koho milujeme. Soucit je stav, který odstraňuje utrpení bližního. Všichni máme semena lásky a soucitu uložena v nitru a můžeme rozvinout tyto skvělé a obdivuhodné prameny energie. Můžeme pěstovat nezištnou lásku, která neočekává žádnou odměnu, a proto nevede k úzkosti a starostem.

Postatou lásky a soucitu je pochopení, schopnost poznat psychické, hmotné a fyzické příčiny utrpení bližních, dostat se „pod kůži“ druhým lidem. Musíme vniknout hluboko do jejich těla, pocit a duševních pochodů, a stát se tak svědky jejich utrpení. Povrchní pozorování neškoleného člověka nestačí odhalit jejich utrpení. Musíme se ztotožnit s předmětem našeho pozorování. Když se dotkneme utrpení druhého člověka, zrodí se v nás soucit. Soucit znamená doslova „trpět s někým“.

Počneme v naší meditaci vyhledávat někoho, kdo je podroben hmotnému nebo fyzickému strádání, je slabý a lehce onemocní, sítí se ubohý nebo utlačovaný nebo nemá žádnou ochranu. Tento druh utrpení lze snadno poznat. Později se můžeme zdokonalit v poznání jemnějších druhů utrpení. Někdy se nezdá, že druhý člověk trpí, můžeme však pozorovat, že má starosti, které zanechaly skryté stopy. Trpí tak i lidé, kteří mají dostatečné hmotné zabezpečení. V soucitné meditaci pronikáme hluboko do tohoto člověka, sedíme při tom a máme s tím člověkem úzký kontakt. Musíme tomu věnovat dosti času, abychom skutečně pronikli do jeho utrpení. Pokračujeme v pozorování tak dlouho, až vyvstane soucit a pronikne nás.

Když takto hluboko pronikáme, naše meditace vyústí v nějakou činnost. Neřekneme jenom: „Velice ho miluji,“ ale místo toho: „Chci něco udělat, aby trpěl méně.“ Stav soucitu je skutečný, když účinně pomáhá odstranit utrpení bližního. Musíme najít cesty jak projevit a posilovat svůj soucit. Když se setkáme s jinými lidmi, naše myšlenky a skutky by měly vyjadřovat náš soucit, i

když ten člověk dělá a říká věci pro nás stěží přijatelné. Počínáme si takto až poznáme, že náš láskyplný vztah není závislý na tom, zda je ta osoba pomilování hodná. Teprve potom můžeme zjistit, že náš soucit je pevný a věrohodný. My sami se budeme cítit lépe a lidé, kteří byli předmětem naší meditace, z toho případně také budou mít prospěch. Jejich utrpení se bude pomalu vytrácet a jejich život se postupně upraví a následkem našeho soucitu se stane snesitelnějším.

Můžeme též meditovat o utrpení těch, kdo nám způsobili utrpení. Každý, kdo způsobil naše utrpení, nepochybně trpí též. Musíme jen vědomě dýchat a ostře sledovat chybně trpí též. Musíme jen vědomě dýchat a ostře sledovat a přirozeně spatříme jeho utrpení. Část jeho potíží a starostí vznikla neobratností jeho rodičů, když byl ještě malý. Ale i jeho rodiče byli oběťmi prarodičů; utrpení bylo přenášeno z generace na generaci a teď se v něm znovu zrodilo. Když to zjistíme, nebudeme mu nic vyčítat, i když nám způsobil utrpení, protože víme, že on sám je také obětí. Proniknou do hloubky znamená pochopit. Když jednou pochopíme příčinu jeho špatných skutků, zmizí vlastní hořkost vůči němu a budeme se snažit, aby trpěl méně. Budeme se cítit skvěle a lehce a dokážeme se usmívat. Nemusíme volat jiné osoby, aby zprostředkovaly usmíření. Při hlubším vhledu se usmíříme sami se sebou a tento problém pro nás přestane existovat. Dříve či později pozná i ten člověk náš postoj vůči němu a bude s námi sdílet svěží proud lásky, který přirozeně tryská z našeho srdce.

Meditace o lásce

Stav lásky přináší nám i ostatním mír, potěšení a radost. Hluboký vhled je prvek, který vyživuje pochopení a soucit a láska jsou jeho nejkrásnějšími květy. Když se nacházíme ve stavu lásky k někomu, kdo byl předmětem našeho pozorného vhledu, musíme ho navštívit, aby nebyl jen naší představou, ale stal se pramenem síly, která ve světě skutečně působí.

Meditace o lásce neznamená jen sedět v tichu a představovat si, že naše láska bude šířit prostorem jako zvukové vlny nebo světlo. Zvuk a světlo mnohou proniknout všude, láska a soucit rovněž. Ale pokud je naše láska pouhou představou, nemá ve skutečnosti žádný účinek. Ve shonu denního života a při styku s lidmi poznáme, zda skutečně udržujeme stav lásky a jak je odolný. Je-li láska opravdová, je zřejmá v denním životě, ve způsobu našeho jednání s lidmi a se světem.

Zdroj lásky je uložen hluboko v našem nitru a my můžeme dát ostatním lidem hodně štěstí. Slovo, skutek nebo myšlenka mohou zmírnit utrpení lidí a přinést jim radost. Slovo může přinést úlevu a zasít důvěru, zbavit pochybnost, zabránit omylu, usmířit roztržku nebo nalézt východisko. Čin může někomu zachránit život nebo přispět k využití vzácné příležitosti. Stejně může působit i myšlenka, protože myšlenky vždy vedou k slovům a k činům. Máme-li v srdci lásku, každá myšlenky, slovo i skutek mohou způsobit zázrak. Protože pochopení je pravým základem lásky, sova a činy podnícené naší láskou jsou vždy prospěšné.

Meditace o objetí

Objímání je krásny západní zvyk a my z Východu bychom k němu rádi přispěli praxí vědomého dýchání. Máte-li v náručí dítě nebo objímáte matku, manžela či přítele a vdechnete a vydechnete třikrát, bude vaše radost desetinásobná.

Jste-li rozptýleni a myslíte na jiné věci, vaše objetí se rozptýlí též, nejde příliš do hloubky a nemůže se z něho příliš těšit. Když objímáte dítě, přítele nebo manželku, doporučuji vám, abyste předtím vědomě vdechli a vydechli a vrátili se do přítomného okamžiku. Jakmile je držíte v náručí, dýchejte vědomě třikrát a objetí bude pro vás větším potěšením než kdykoli předtím.

Prováděli jsme meditace o objetí v jednom středisku pro psychoterapeuty v Coloradu. Když se jeden z účastníků vrátil domů do Filadelfie, objal svou manželku na letišti jako nikdy předtím. Jeho žena proto navštívila naše příští setkání v Chicagu.

Naučit se takovému uklidňujícímu objetí zabere trochu času. Když pociťujete vnitřní prázdnotu, neměl byste plácat svého přítele do zádech, zatím co ho objímáte, abyste tím dokázal,

že jste opravdu tady. Stačí vědomě dýchat a zcela se tím duševně probudit, takže v tom okamžiku jste oba skutečně přítomni. Může to být jeden z nejlepších okamžiků vašeho života.

Předpokládejme, že za vámi přijde vaše dcerka, ale vy nejste skutečně duševně přítomen – myslíte na minulost nebo si děláte starosti s budoucností,, nebo vás svírají úzkost či strach. Ačkoli dítě stojí před vámi, pro vás neexistuje. Je jako přízrak a vy také. Chcete-li být skutečně s  ní, musíte se vrátit do přítomného okamžiku. Když budete vědomě dýchat, sjednotíte tělo a vědomé a proměníte se opět ve skutečného člověka a vaše dcera též. Bude opravdu zde a tu se vrátí možnost setkání se životem v přítomném okamžiku. Když ji držíte v náručí a vědomě dýcháte, oceníte přítomnost milovaného dítěte a to je život.

Investování do přátel

I když máme hromadu peněz v bance, můžeme snadno zemřít duševním utrpením. Lepším zajištěním proto je, když investujeme do přátel., když je proměníme ve skutečné přátele, když budujeme společenství přátel. Budeme mít někoho, o koho se můžeme opřít, kam se můžeme obrátit v obtížné situaci.

Můžeme vstoupit do osvěžujícího, ozdravného prostředí v našem nitru i v okolí díky laskavé podpoře svých bližních. Jsme-li členy dobrého společenství přátel, dosáhli jsme velkého štěstí. K vybudování dobrého společenství se musíme především sami proměnit v dobrého člena společnosti. Potom můžeme jít k jinému členu a pomoci mu, aby se stal dobrým členem. Tak vytvoříme síť přátel. Můžeme považovat přátele a jejich společnost za investice, za naše největší bohatství. Mohou nás potěšit a pomoci nám ve zlých časech a podílet se na našem štěstí a radosti.

Štěstí žít s vnoučaty

Jistě víte, že starší lidé jsou smutní, když nemohou žít se svými dětmi a vnuky. To je jedna z věcí na Západě, která se mi nelíbí. V mé vlastní mají starší lidé právo žít s mladými. Právě dědečkové a babičky vyprávějí dětem pohádky. Když zestárnou, jejich pokožka je chladná a vrásčitá a rádi objímají své vnuky, kteří vyzařuje teplo a radost ze života. Když lidé zastárnou, je jejich největší radostí držet potomky v náručí. Doufají v to neustále, a když se doslechnou, že jejich dcera nebo snacha je těhotná, jsou velmi šťastní. V dnešní době jsou starší lidé nuceni odejít do útulku, kde žijí jen se staršími lidmi. Jeden jednou týdně přijímají krátkou návštěvu a potom jsou ještě smutnější. Musíme najít způsob, jak by mladí lidé žili společně se starými. Všechny by nás to jistě obšťastnilo.

Společenství bdělého života

Založení dobrého společenství je potěšením a radostí dnešního života. V Plum Village jsou děti středem pozornosti. Všichni dospělí jsou odpovědni za to, že jsou děti spokojené, protože víme, že když jsou děti spokojení, jsou snadno spokojeni i dospělí.

Když jsem byl dítětem, rodiny byly větší. Rodiče, bratranci, sestřenice, strýcové a tetičky, prarodiče a děti žili všichni společně. Domy byly obklopeny stromy, kde jsme mohli pověsit houpačku a společně se scházet. Tehdy lidé neměli tolik problémů jako dnes. Nyní jsou naše rodiny velmi malé, jen otec, matka a jedno či dvě děti. Když rodiče mají problém, pociťuje to celá rodina. I když děti jdou do koupelny, aby tomu unikly, cítí nepříjemné prostředí. Někdy dospívají se semeny utrpení a nejsou nikdy skutečně šťastné. Dříve když matka s otcem měli problémy, děti

mohly uniknout návštěvou u tety, strýce nebo jiných členů rodiny. Vždy měli někoho, kdo by je ohlídal, a prostředí nebylo tak hrozivé.

Myslím, že společenství bdělého života, kde můžeme navštívit síť „tetiček, strýčků a bratranců“, nám může pomoci nahradit dřívější velké rodiny. Každý z nás potřebuje „patřit k takovému prostředí, kde každý rys krajiny, zvuk zvonů a dokonce i vhled stavení připomíná návrat k bdělosti“. Představuji si, že budou zřízena střediska, kde by bylo možné ubytovat jednotlivce i rodiny a učit je praxi vědomého života.

Lidé, kteří by tam bydleli, by měli vyřazovat klid a bdělost, plody žití v pozornosti. Budou jako krásné stromy a návštěvníci rádi přijdou a posadí se v jejich stínu. A když nebudou moci přijít, stačí, když na to pomyslí a usmějí se a budou mít sami též pocit míru a štěstí.

Můžeme také proměnit svou rodinu a domácnost ve společnost, která uskutečňuje harmonii a bdělost. Společně můžeme vědomě dýchat a usmívat se, společně sedět a popíjet čaj v bdělosti. Máme-li zvonek, je též součástí společnosti, stejně jako mnoho dalších věcí, které nám pomáhají při cvičení bdělosti jako vzduch při dýchání. Žijeme-li u praku nebo na břehu řeky, můžeme tam meditovat v chůzi. Každá taková činnost nám pomáhá založit doma založit společenství. Občas můžeme pozvat přátele, aby se k nám připojili. Uskutečňování bdělosti je mnohem snazší ve společnosti.

Bdělost jako služba

Když jsem byl ve Vietnamu, mnoha našich vesnic bylo bombardováno. Spolu s klášterními bratry a sestrami jsem musel rozhodnout, co dál. Měli bychom pokračovat v klášterním životě, nebo opustit meditaci a pomáhat lidu, který trpěl bombardováním? Po pečlivé úvaze jsme se rozhodli splnit oboje – jít a pomáhat lidem tak, abychom svou činnost prostoupili jasným uvědoměním. Nazvali jsme to angažovaným buddhismem. Bdělost musí být spojena se službou. Jakmile vidíme, musíme i jednat. K jakému užitku by jinak bylo vidění?

Musíme si uvědomit skutečné problémy světa. Potom s bdělostí poznáme, co máme, nebo nemáme dělat, abychom účinně pomohli. Když jsme neustále bdělí při vědomém dýchání a neopomeneme se usmívat ani v obtížných situacích, budou z našeho počínání mít prospěch mnozí lidé, zvířata i rostliny. Hladíte matku zemi, vždy když se jí dotýkají vaše nohy? Sázíte semena radosti a míru? Snažím se právě toto dělat při každém svém kroku a vím, že naše matka země je velice vnímavá. Každým krokem mír. Budeme pokračovat v našem putování?

Část třetíKaždým krokem mír

Společné bytí

Jste-li básník, jasně vidíte plující mraky na tomto listu papíru. Bez mraků by nebylo deště; bez deště nemohou růst stromy; bez stromů nemůžeme vyrábět papír. Mraky jsou důležité pro existenci papíru. Kdyby nebylo mraků, ani papír by neexistoval. Tak můžeme říci, že mrak a papír mají „spolubytí“. „Spolubytí“ nenajdeme ve slovníku, ale když spojíme předponu „spolu“ se slovesem „být“, máme nové sloveso „spolubýt“.

Při hlubší úvaze v tomto kusu papíru v něm můžeme patřit i sluneční svit. Bez slunečního svitu nemůže růst les. Nic nemůže růst bez slunečního svitu. A tak vidíme, že tento list papíru obsahuje i sluneční svit. Papír s sluneční svit mají společné bytí. A pozorujeme-li dále, můžeme vidět dřevorubce, jak poráží strom a odváží ho na pilu, aby se stal papírem. A spatříme pšenici. Víme, že dřevorubec nemůže žít bez svého denního chleby, a tak pšenice, která se stala chlebem, je rovněž obsažena v tomto kusu papíru. Dřevorubcovi rodiče jsou tam také. Když se díváme takto, vidíme, že bez všech těchto věcí by nemohl existovat tento kus papíru.

Uvažujeme-li ještě hlouběji, můžeme spatřit i sami sebe v tomto listu papíru. To není těžké, protože když se díváme na list papíru, je součástí vnímání. Vaše uvědomění je v něm a moje také, tam můžeme říci, že vše je zde v tomto listu papíru. Nemůžeme vynechat žádnou věc, která by tu nebyla – čas, prostor, zemi, déšť, nerosty pod zemí, slunce, mraky, řeku, teplo. Všechno spoluexistuje s tímto kusem papíru. Proto by slovo „spolubytí“ mělo být ve slovníku. „být“ je spolu-být. Nemůžeme pouze být sami pro sebe. Musíme spolu-být se vším ostatním. Tento list papíru existuje, protože existuje všechno ostatní.

Předpokládejme, že vrátíme jednotlivé složky jejich pramenům. Předpokládejme, že vrátíme sluneční svit slunci. Myslíte, že by mohl existovat tento list papíru? Ne, bez slunečního svitu by nemohlo nic existovat. A když vrátíme dřevorubce jeho matce, nemohl by být ani tento list papíru. Ve skutečnosti tento papír sestává z „nepraporových“ prvků. A když vrátíme tyto „nepapírové“ složky jejich pramenům, nemůže být vůbec žádný papír. Bez nepapírových prvků, jako je vědomí, dřevorubec, sluneční svit a další, nevznikne žádný papír. Nechť jakkoli tenký tento papír, je v něm obsaženo vše, co existuje ve vesmíru.

Květiny a hnůj

Pokálené, nebo nedotčené, špinavé, nebo čisté. To jsou pojmy, které tvoříme v naší mysli. Krásná růže, kterou jsme právě utrhli a dali do vázy, je čistá. Nádherně voní a je tak svěží. Hnojiště je protiklad. Hrozně páchne a je plné hnívajících látek.

Ale to je pouze povrchní pohled. Podíváme-li se hlouběji, spatříme, že za pět až šest dní se růže stane součástí ostatního odpadu. Nemusíme čekat pět dní, abychom to viděli. Podíváme-li se na růži hlouběji, můžeme to vidět hned. A podíváme-li se na hnojiště, uvidíme, že za pár měsíců se jeho obsah může proměnit v čerstvou zeleninu a dokonce i v růži. Jste-li dobrým zahradníkem, můžete vidět při pohledu na růži hnůj a při pohledu na hnůj růži. Růže a hnůj mají společné bytí. Bez růže nemůžeme mít hnůj a bez hnoje nemůžeme mít růži. Vzájemně se velmi potřebují. Podíváme-li se hlouběji na pojmy rozkladu a neposkvrněnosti, vracíme se k poznatku vzájemně závislého bytí.

V městě Manily je mnoho mladých prostitutek. Některým je teprve čtrnáct nebo patnáct let. Jsou velmi nešťastné. Nechtěly být prostitutkami, ale jejich rodiny jsou chudé a tyto mladé dívky přišly do města hledat nějaké zaměstnání jako pouliční prodavačky, aby vydělaly peníze a poslaly je svým rodinám. Ale to se vyskytuje nejen v Manile, ale i v Ho Či Minově Městě ve Vietnamu, v New Yorku a v Paříži. Stačí několik týdnů pobytu ve městě a chytrý člověk dokáže přesvědčit poddajné děvče, aby pro něho pracovalo a vydělávalo možná stokrát víc, než by mohlo získat jako pouliční prodavačka. Poněvadž je tak mladá a neví mnoho o životě, přijme nabídku a satane

s prostitutkou. Od té doby si odnáší pocit, že je nečistá, poskvrněná a to jí působí velké utrpení. Když se podívá na jiné mladé dívky z dobrých rodin, pěkně oblečené, vyvstane v ní tísnivý pocit poskvrněnosti, který se stane jejím peklem.

Avšak kdyby se mohla podívat na sebe a své životní podmínky, viděla by, že její způsob života je takový, protože jiní lidé jsou takoví, jací jsou. Jak by mohla dívka z dobré rodiny být hrdá? Protože způsob života dobré rodiny je takový, jaký je, prostitutka musí žít jako prostitutka. Nikdo z nás nemá čisté ruce. Nikdo z nás se nemůže dovolávat toho, že za to není odpovědný. Způsob života dívky z Manily je takový, protože jsme takoví. Z hlediska způsobu života mladé prostitutky se díváme na způsob života všech „neprostitutek“. A když se díváme na způsob života neprostitutek, vidíme prostitutku. Každý jev pomáhá vytvářet ostatní.

Pohleďme na bohatství a chudobu. Bohatá společnost a strádající společnost mají společné bytí. Svět jedné společnosti vzniká z chudoby té druhé. „Toto je takové, protože ono je onaké.“ Blahobyt odvisí od prvků ne-blahobytu a chudoba odvisí od prvků ne-chudoby. Je to úplně stejné jako u listu papíru. Proto musíme dbát na to, abychom se nedostali do zajetí svého vlastního pojetí věci. Skutečnost je taková, že jedno závisí na druhém. Nemůžeme existovat izolovaně, ale jen ve společenství s ostatními. Jsme zodpovědní za všechno, co se kolem nás děje.

Mladé děvče se může zbavit svého utrpení pohledem na vzájemnou souvislost bytí. Jedině tehdy dokáže pochopit, že nese břemeno celého světa. Co jiného bychom jí mohli nabídnout? Podíváme-li se důkladněji na sebe, uvidíme též ji a budeme sdílet její bolest celého světa. Teprve tehdy můžeme začít s opravdovou pomocí.

Úvaha o míru

Kdyby se země stala naším tělem, pocítily bychom utrpení na mnoha místech. Válka, útlak politický a ekonomický, hladomor a znečistěné ovzduší pustoší a ničí v mnoha oblastech. Každého dne děti osleplé podvýživou marně tápou rukama po troše potravy v hromadách odpadků. Dospělí pomalu umírají ve vězeních, protože se pokoušeli bránit násilí. Život v řekách postupně odumírá a vzduch se stává stále méně dýchatelným. Ačkoli dvě supervelmoci se pomalu sbližují, mají dostatek jaderných bomb, aby tucetkrát zničily celou zemi.

Mnozí lidé jsou si vědomi utrpení světa; jejich srdce naplňuje soucit. Vědí, co je nutné udělat, a snaží se změnit stav věcí tím, že se uplatní v politice, v sociální sféře a v ochraně prostředí. Avšak po období intenzivního zasazení ztrácejí naději, pokud postrádají sílu potřebnou k překonání překážek. Skutečná síle není v moci, penězích nebo ve zbraních, ale v hlubokém vnitřním míru.

Uplatňováním bdělosti v každém okamžiku denního života můžeme pěstovat svůj vnitřní mír. S jasným vědomím, odhodláním a trpělivostí – plody meditace – můžeme být činorodí a stát se nástroji míru. Viděl jsem tento mír v různém náboženském a kulturním prostředí u lidí, kteří obětovali svůj čas a energii k ochraně slabých, v boji za sociální spravedlnost, při postupném odstraňování rozdílů mezi bohatými a chudými, v boji proti závodům ve zbrojení, v boji proti diskriminaci a zalíváním stromů lásky a pochopení po celém světě.

Sjednocení

Chceme-li něco pochopit, nemůžeme stát mimo a jen to pozorovat. Musíme se do problému hluboko ponořit a stát se jeho součástí, abychom to opravdu pochopili. Chceme-li někoho pochopit, musíme cítit jeho pocity, musíme prožívat jeho utrpení a těšit se jeho radostí. Rozumět něčemu

znamená chopit se toho a sjednotit se s tím. Není jiné cesty k pochopení něčeho. V buddhismu nazýváme tento druh pochopení „nedualitou“, sjednocením.

Před patnácti lety jsem vypomáhal výboru pomoci pro sirotky, kteří byli oběťmi války ve Vietnamu. Sociální pracovníci z Vietnamu zasílali žádosti s malým obrázkem dítěte na rohu formuláře s uvedením jména, věku a životních podmínek sirotka. Mým úkolem bylo přeložit žádost z vietnamštiny do francouzštiny, aby se našel sponzor a dítěti se dostalo potravy, školních potřeb a náhradního rodinného prostředí u tety, strýce či prarodičů. Potom francouzský výbor mohl poslat peníze rodinným příslušníkům jako finanční výpomoc k péči dítě.

Každý den jsem pomáhal překládat asi třicet žádostí. Dělal jsem to tak, že jsem si prohlédl obrázek dítěte. Nečetl jsem žádost, pouze jsem si prohlížel snímek dítěte. Zpravidla po třiceti nebo čtyřiceti vteřinách jsem se sjednotil s dítětem. Potom jsem se chopil pera a přeložil žádost. Dodatečně jsem zjistil, že kdo přeložil žádost, jsem nebyl já; bylo to dítě ve mně, a já jsem se s ním ztotožnil. Pohled na tvář dítěte způsobil, že jsem byl inspirován, stal jsem se dítětem a dítě se stalo mnou a společně jsme překládali. Je to zcela přirozené. Není třeba věnovat se dlouhé meditaci k získání této schopnosti. Stačí pohled umožňující vlastnímu já ztotožnit se s dítětem a dítěti ztotožnit se s vámi.

Léčení válečných ran

Kdyby Spojené státy neprosazovaly představu o jednotném Vietnamu, nedošlo by k takovému zničení obou zemí. Válka dál škodí oběma. Američanů, i Vietnamcům. Budeme-li dost pozorní, můžeme se poučit z války ve Vietnamu.

Minulý rok byl uspořádán podivuhodný zájezd amerických veteránů z vietnamské války. Byl to obtížný návrat, protože mnozí z nás se nemohli oprostit od pocitu bolesti. Jeden důstojník mi vyprávěl, že ve Vietnamu ztratil v jedné bitvě za den 470 lidí a s touto myšlenkou žil více než patnáct let. Jiný vykládal o zlobě a nenávisti, s níž usmrtil děti v jedné vesnici. Od té doby ztratil klid. Potom již nebyl schopen sedět sám v místnosti s dětmi. Je mnoho druhů utrpení, jež nám brání být ve společnosti s lidmi, kteří netrpí.

Musíme si vzájemně pomáhat osobním stykem. Jeden voják mi vyprávěl, že na tomto zájezdu poprvé po patnácti letech snášel dobře společnost. Po patnácti let nebyl schopen snadno pozřít pevnou stravu. Byl schopen pít jedině ovocné šťávy a jíst ovoce. Nemohl se stýkat s lidmi a žil v úplné samotě. Ale nyní po třech či čtyřech dnech se začal otevírat a hovořit s lidmi. Musíte projevit velké laskavé pochopení, abyste takovému člověku pomohli obnovit styk se světem. Během zájezdu jsme se též věnovali vědomému dýchání s úsměvem a vzájemnému povzbuzování k dobrému duševnímu stavu, též k pozorování stromů a modrého nebe nad námi.

Při mlčenlivé snídání jsme jedli vědomě tak, jako jsem jedl koláčky v dětství. Také jsme se věnovali uplatnění jasného vědomí při každém kroku v doteku se zemí, vědomě jsme dýchali, abychom byli v doteku se vzduchem, a hluboce snímali svůj čaj, abychom byli s čajem opravdu spojeni. Společně jsme uplatňovali jasné vědomí při sedění, dýchání a při procházkách a snažili jsme se nabýt poučení ze své zkušenosti ve Vietnamu. Tito veteráni mohou svému národu sdělit poučení o tom jak se vypořádat s problémy, jež se mohou vyskytnout, s problémy, jež se nemusí lišit od těch vietnamských. Měli bychom se poučit se svého strádání.

Měli bychom udržovat myšlenku společného bytí – patříme vzájemně jeden k druhému+ nemůžeme rozřezat realitu na kusy. Dobrý stav jednoho je dobrým stavem druhého, proto musíme usilovat společně. Jedna i druhá strana jsou naše, neexistuje špatná strana. Veteráni mají zkušenost, která jim osvětluje kořeny války a cestu k míru.

Slunce – mé srdce

Víme, že když naše srdce přestane tlouci, běh života se zastaví, a tak velice pečujeme o své srdce. Přesto nevěnujeme dost času poznání, že i jiné věci mimo našeho těla jsou podstatnou podmínkou našeho žití. Pohleďme na mohutné světlo, které nazýváme sluncem. Kdyby přestalo zářit, zastavil by se běh našeho života, takže slunce je naším druhým srdcem, srdcem existujícím

mimo našeho tělo. Toto nesmírné „srdce“ dává všemu živému na světě teplo potřebné k životu. Rostliny žijí dík slunci. Jejich listy přijímají sluneční energii spolu s kyslíkem uhličitým ze vzduchu a tvoří tak potravu pro stromy, rostliny a plankton. Díky rostlinám můžeme i my i ostatní živočichové žít. My všichni – lidé, zvířata i rostliny – přímo či nepřímo těžíme ze slunce. Nemůžeme popsat celou působnost slunce, působnost velikého srdce mimo naše tělo.

Naše tělo není omezeno jen tím, co skrývá pod pokožkou, je to daleko víc. Jde třeba o vrstvu pokrývající naši zemi; kdyby atmosféra jen na okamžik zmizela, život by skončil. Není nic ve vesmíru, co by s námi úzce nesouviselo, od škeble v hlubinách moře k pohybu galaxie vzdálené miliony světelných let. Walt Whitman pravil: „Věřím, že stéblo trávy nemá menší význam než hvězdy putující po obloze…“ Tato slova nejsou filozofování. Pocházejí z hloubi jeho nitra. Pravil: „Jsem jako vesmír, obsahuji vše.“

Pronikavý vhled

Musíme se podívat hlouběji na věci, abychom pochopili. Když se plavec dokáže těšit z čistého proudu řeky, měl by též být schopen stát se řekou. Jednoho dne během mého prvního pobytu ve Spojených státech jsem obědval s několika přáteli v Bostonské univerzitě a naskytl se mi pohled na řeku Charles River. Již dlouho jsem žil daleko od domova, a když jsem uviděl řeku, zdála se mi velice krásná. Opustil jsem tedy své přátele a šel jsem k řece, abych v ní opláchl obličej a smočil nohy tak, jako jsem do dělávali u nás doma. Když jsem se vrátil, jeden z profesorů pravil: „Je to velmi nebezpečné. Vy jste v té řece vypláchl ústa?“ když jsem přitakal, odpověděl: „Měl byste navštívit lékaře a dát se ošetřit.“

Úplně mě to šokovalo, nevěděl jsem, že zdejší řeky jsou tak znečištěné. Některé toky nazývány „mrtvými řekami“. U nás doma byly také řeky občas znečištěné bahnem, ale ne chemickými odpadem. Kdosi mi vyprávěl, že řeka Rýn v Německu obsahuje takové množství chemických látek, že je v této vodě možno vyvolávat fotografie. Chceme-li dál těšit z našich řek – zaplavat si v nich, procházet se po březích a dokonce pít jejich vodu – musíme se s nimi ztotožnit. Musíme meditovat o bytí řeky, abychom sami mohli prožit její bolesti a naděje. Nemůžeme-li pozorovat řeky, hory, vzduch, zvířata i ostatní lidi z jejich vlastní perspektivy, řeky zemřou a my ztratíme možnost uskutečnit mír.

Jste-li horolezcem nebo někým, kdo má potěšení z krajiny nebo ze zeleného lesa, víte, že lesy jsou našimi plícemi, existujícími mimo naše tělo, stejně jako slunce je naším srdcem mimi naše tělo. Přesto jsme dovolili, aby dva miliony čtverečních mil lesa zničil kyselý déšť, a sami jsme zničili část ozonové vrstvy, která upravuje působení množství slunečních paprsků. Jsme zajatci svého omezeného já, soustředěného jen na pohodlí tohoto malého já, zatím co ničíme své široké já. Měli bychom být s to být svým pravým já. To znamená, že bychom měli být schopni stát se řekou, lesem, sluncem a ozonovou vrstvou. Musíme to udělat, abychom to pochopili a abychom si zachovali naději do budoucna.

Umění vědomého života

Příroda je naše matky. Protože se od ní vzdalujeme, onemocníme. Někteří z nás žijí v krabicích zvaných činžovní domy velmi vysoko nad zemí. Kolem nás je jen cement, kov a tvrdé věci jim podobné. Nemáme možnost dotknout se svýma rukama země. Salát již nepěstujeme. Jelikož jsme tak vzdáleni od matky země, onemocníme. Musíme proto občas vyjít a pobývat v přírodě. Je to velmi důležité. My i naše děti bychom se měli přibližovat k matce zemi. V mnohých městech ani nevidíme růst stromy – zelená barva zcela zmizela našemu pohledu.

Jednoho dne jsem si představil město, kde zbyl jediný strom. Byl ještě krásný, ale velmi osamělý, obklopený budovami ves středu města. Mnozí lidé onemocněli a většina doktorů si neuměla s jejich nemocí poradit. Ale jeden velmi dobrý lékař znal příčinu nemoci a každému

pacientovi předepsal: „Každý den jeďte autobusem do středu města a dívejte se na strom. Když se k němu přiblížíte, dýchejte vědomě patnáct minut, dívejte se na zelené listí a čichejte jeho vůni. Když to budete takto dělat, za několik týdnů se budete cítit daleko lépe.“

Zdraví lidí se zlepšilo, ale brzy spěchalo ke stromu tolik lidí, že stáli v řadě na míle daleko. Jistě víte, že lidé našeho století nejsou příliš trpěliví, takže když tři nebo čtyři hodiny čekali, než se přiblížili ke stromu, začali se bouřit. Uspořádali demonstraci s požadavkem, aby každý mohl pobýt u stromu nejvýše pět minut, což ovšem zkrátilo čas potřebný k uzdravení. Brzy byl čas dále omezen na jednu minutu a možnost uzdravit se vzala za své.

Mohli bychom se velmi brzy v takové situaci ocitnou, protože nejsme dostatečně bdělí. Musíme si navyknout uvědomovat si vše, co děláme, chceme-li zachránit naši matku zemi, nás a ovšem naše děti, když se například podíváme na naše hnojiště, můžeme si představit salát, okurky, rajčata i květiny. Když tam hodíme banánovou slupku, víme, že se velmi brzy promění na zeleninu nebo květiny. To je pravá meditační praxe.

Když hodíme plastický obal na hnojiště, víme, že na rozdíl od banánové slupky bude trvat velmi dlouho, než z něho bude moci vyrůst květiny. „Když odhazuji plastický pytlík na hnojiště, vím, že odhazuji plastický pytlík na hnojiště.“ Už taková pozornost nám pomáhá ochránit zemi, tvořit mír a ochraňovat život v přítomnosti i v budoucnosti. Jsme-li pozorní, docela přirozeně se budeme snažit používat méně plastikových pytlíků. Je to čin pro mír, základ mírové činnosti.

Když hodíme na hnojiště plenku pro jednoho použití, víme, že to bude trvat čtyři sta let nebo déle, než z ní vyroste květina. Když víme, že tento druh plen nevede k míru, poohlédneme se po jiných způsobech péče o své děťátko. Praxí vědomého dýchání a pozorování těla, pocitů, vědomé a předmětů mysli uskutečňujeme mír v přítomnosti. To znamená být bdělý.

Nukleární odpad je nejhorší druh odpadu. Potřebuje 250 000 let, aby se stal květinou. Čtyřicet z padesáti amerických států je zamořeno nukleárním odpadem. Děláme ze země nevhodné místo pro život náš i budoucích generací. Prožíváme-li přítomnost vědomě, poznáme, co máme a co nemáme dělat, a budeme se snažit jednat tak, aby to přispívalo míru.

Povzbuzování bdělosti

Když usedneme ke stolu a pohlédneme na talíř vonné a chutné potravy, můžeme povzbudit svou bdělost vědomím trpkého strádání hladovějících lidí. Každý den umírá čtyřicet tisíc dětí následkem hladu nebo podvýživy. Každý den! Taková představa námi otřese pokaždé, když se o tom dozvíme. Při pohledu na své jídlo můžeme vidět matku zemi, zemědělské dělníky a tragédii hladu a podvýživy.

Lidé v Severní Americe a v Evropě si zvykli pojídat obilí a jinou potravu dovezenou ze zemí třetího světa jako kávu z Kolumbie, čokoládu z Ghany nebo vonnou rýži z Thajska. Musíme si uvědomit, že děti v těchto zemích s výjimkou bohatých rodin nikdy ani nespatří takovou vybranou potravu. Jedí podřadné jídlo, zatímco vybrané produkty jdou na vývoz, aby přinesly cizí měnu. Jsou i takoví rodiče, kteří z nedostatku prostředků k výživě svých dětí rozhodnou prodat je, aby se staly služebníky v rodinách, které mají dostatek jídla.

Před každým jídlem můžeme s bdělostí sepnout ruce a vzpomenout na děti, kteří nemají dost potravy. Tak se můžeme udržovat ve vědomí našeho dobrého osudu a možná že jednoho dne najdeme příležitost k účasti na pomoci při změně nespravedlivého systému, který na světě existuje. V mnoha uprchlických rodinách před každým jídlem jedno z dětí pozdvihne svou misku rýže a řekne asi toto: „Máme dnes na stole mnohou vybranou potravu. Jsem vděčný, že mohu být zde se svou rodinou, a s potěšením přijímám tento vzácný pokrm. Vím, že je mnoho méně šťastných dětí, které velmi hladovějí.“ Uprchlík třeba ví, že většina thajských dětí nikdy nespatří vybraný druh rýže vyrostlé v Thajsku, kterou právě jí. Je nesnadné vysvětlit dětem „rozvinutých zemí“, že všechny děti na světě nemají takovou vybranou a výživnou stravu. Prosté vědomí této skutečnosti může nám pomoci překonat mnohá naše psychické strádání. Případně nám naše úvaha ukáže, jak pomáhat těm, kdo tak nutně naši pomoc potřebují.

Zdvořilý dopis vašim poslancům

V mírových hnutích je mnoho hněvu, zklamání a nepochopení. Lidé v mírových hnutích dovedou psát velmi dobré protestní dopisy, ale zdvořilý dopis napsat nedovedou. Měli bychom se naučit psát dopisy do sněmovny a prezidentovi, které by si adresáti chtěli přečíst, a ne je odhodit. Způsob vyjadřování, pochopení situace a druh užitých výrazů by neměly pobuřovat. Prezident je člověk jako každý jiný.

Může se mírové hnutí vyjadřovat laskavými slovy ukazujícími cestu k míru? Myslím, že to závisí na tom, zda lidé v mírovém hnutí umějí „být mírem“. Protože bez stavu míru nemůžeme nijak k míru prospět. Neumíme-li se usmívat, nemůžeme nikoho učit úsměvu. Nejsme-li plni pohody, nemůžeme přispět mírovému hnutí.

Doufám, že můžeme mírovému hnutí nabídnout novu náplň. Mírové hnutí je často naplněno zlobou a nenávistí a neplná proto úlohu, která se od něho očekává. Je nutno vytvořit novu cestu, abychom mohli uskutečnit mír. Proto je pro nás tak důležitá praxe bdělosti, abychom se naučili dívat se, vidět a pochopit. Bylo by pro nás dobré, kdybychom dokázali přispět naším nedualistickým pohledem na věci mírového hnutí. To samo o sobě by vyhladilo nenávist a agresivitu. Mírová práce znamená především stát se mírem. Spoléháme jeden na druhého. Naše dti spoléhají na nás, že jim zajistíme budoucnost.

Občanství

Jako občané máme velkou odpovědnost. Náš denní život, způsob, jak pijeme a co jíme, je určován světovou politickou situací. Každého dne děláme věci a jsme věcmi, jež souvisejí s mírem. Jsme-li si jasně vědomi svého způsobu života, způsobu upotřebení věcí, způsobu pohledu na situaci, budeme vědět, jak přispět k míru právě v tom okamžiku, který prožíváme. Myslíme, že naše vláda může realizovat politiku podle svého přání, ale tato možnost závisí na našem denním životě. Když jim umožníme změnu politického rozhodování, provedou to. Ale nyní to ještě není možné.

Možná si myslíte, že kdybyste se ujal vlády a získal moc, mohl byste dělat cokoli podle svého přání, ale to není možné. Kdybyste se stal prezidentem, musel byste se vypořádat s tvrdou skutečností, že byste pravděpodobně dělal téměř přesně totéž, co činí nyní prezident, snad trochu lépe nebo o něco hůř.

Meditace znamená podívat se na věci hlouběji a zjistit, jak můžeme změnit sebe a naše poměry. Proměnit poměry znamená též proměnit naše nitro. Proměnit naše nitro rovněž znamená proměnit poměry, protože poměry jsou stav nitra a stav nitra jsou poměry. Je nutno se probudit. Povaha bomb, povaha nespravedlnosti a povaha našeho vlastního bytí jsou totožné.

Až my sami začneme žít odpovědněji, můžeme žádat naše odpovědné činitele, aby se tomu přizpůsobili. Musíme je povzbudit, aby přestali znečišťovat naše prostředí a naše svědomí. Měli bychom pomoci určit jim poradce, kteří sdílejí náš názor na mír tak, aby se mohli obrátit k těmto lidem o radu a podporu. Bude nutno prokázat jistý stupeň odpovědnosti, abychom podpořili vedoucí politické činitele, zvláště když před volbami přesvědčují voliče. Máme příležitost sdělit jim mnoho důležitých věcí, místo abychom vyhledávali politiky jen podle tok, jak vypadají v televizi a později byli zklamáni nedostatkem jejich bdělosti.

Když píšeme články nebo pořádáme rozhovory, které vyjadřují naše přesvědčení, že vedoucí političtí činitelé by měli být podporováni těmi, kdo jsou bdělí, kdo mají hluboký smysl pro klid a mír i jasnou představu to tom, jaký by měl být svět, počneme s výběrem činitel, kteří nám mohou pomoci pohnout okolnosti směrem k míru. Francouzská vláda vynaložila jisté úsilí v tomto směru tím, že do funkce ministrů byli jmenováni někteří ekologové a humanisté jako Bernard Cushman, který pomáhal při záchraně lidí plavících se v Siamském zálivu. Takový postoj je dobrým znamením.

Ekologie vědomí

Potřebujeme harmonii, potřebujeme mír. Mír je založen na úctě k životu. Musíme si vážit života lidí, ale musíme brát ohled i na život zvířat, rostlin i nerostů. I skály mohou být živé. Skála může též být zničena. Země také. Znečistění vody a vzduchu ohrožuje naše zdraví, ale směřuje rovněž ke zničení nerostů. Jak hospodaříme v zemědělství a jak zacházíme s odpadem, to všechno vzájemně souvisí.

Ekologie by měla jít do hloubky. Nejen do hloubky, ale měla by být univerzální, protože k ní patří i znečištění našeho vědomí. Tak například televize znečišťuje nitro naše i našich potomků. Televize zasévá semena krutosti a strachu do našich dětí a znečišťuje jejich vědomí, stejně jako když ničíme naše okolí chemikáliemi, porážením stromů a znečišťováním vody. Musíme zachovávat ekologii vědomí, nebo se tato krutost a bezohlednost rozlije do mnohých jiných oblastí života.

Kořeny války

Když jsem v roce 1966 v USA propagoval příměří ve válce ve Vietnamu, jeden mladý Američan, příslušník mírového hnutí, povstal během mé přednášky a zvolal: „Nejlépe uděláte, když půjdete domů a porazíte americké agresory. Vy nemáte být tady. Vaše přítomnost zde je naprosto bezúčelná.“

On a mnozí Američané si přáli mír, ale mír takový, že dojde k porážce jedné strany, aby se utišili jejich hněv. Protože volali po příměří a neuspěli, rozzlobili se a nakonec nebyli schopni přijmout jiné řešení než porážku vlastní země. Ale my Vietnamci, kteří jsme utrpěli při bombardování, jsme byli realističtější. Chtěli jsme mír. Nestarali jsme se, kdo vyhraje a kdo prohraje. Přáli jsme si jen, aby na nás přestaly padat bomby. Ale mnozí lidé z mírového hnutí podporovali našemu návrhu na okamžité příměří. Nikdo nás nedokázal pochopit.

Takže když jsem slyšel mladíka volajícího „Jděte domů a porazte americké agresory“, několikrát jsem zhluboka vydechl, abych se povzbudil, a řekl jsem: „Pane, zdá se mi, že mnohé kořeny války jsou ve vaší zemi. Proto jsem sem přišel. Jedním z kořenů je váš způsob pohledu na svět. Obě strany jsou oběťmi špatné politiky, která věří v násilí při řešení problémů. Nepřeji si, aby umírali Vietnamci, ale nepřeji si ani, aby umírali Američané.“

Kořeny války jsou ve způsobu našeho denního života, ve způsobu, jak budujeme náš průmysl, jak utváříme naši společnost a jak užíváme zboží. Musíme se hlouběji podívat na poměry a spatříme kořeny války. Nemůžeme jen hanět jednu nebo druhou stranu. Musíme se povznést nad snahu stavět se na tu či onu stranu.

Během sporu potřebujeme lidi, kteří jsou schopni pochopit utrpení všech stran. Kdyby například určitý počet lidí v jižní Africe jít ke každé straně, pochopit její utrpení a sdělit to ostatním, velmi by to pomohlo. Je třeba získat spojení. Je třeba vzájemně se dorozumívat.

Především je třeba uskutečňovat pasivní resistenci, abychom neužívali násilí. Když se pak vyskytne obtížná situace, musíme zasáhnout a vyřešit ji. Tak se musí řešit problémy v rodině i ve společnosti.

Jako listy máme mnoho vazeb

Jednoho podzimního dne jsem v parku pozoroval pěkný malý list srdcovitého tvaru. Měl téměř červenou barvu a sotva visel na větvi, připraven k pádu. Byl jsem tam dlouho a položil jsem mu spoustu otázek. Dospěl jsem k tomu, že list je matkou stromu. Zpravidla si myslíme, že strom

je matkou a listy jsou dětmi, ale když jsem pohlédl na list, viděl jsem, že list je také matkou stromu. Míza, již kořeny čerpají, je jen voda a nerostné látky, které nestačí vyživit strom. Strom dodává mízu listům a listy promění neúplnou mízu v nasycenou spolu se sluncem a plynnou látkou a vracejí pak mízu stromu zpět jako potravu. Proto je list také matkou stromu. Protože list je spojen se stromem stonkem, lze snadno vidět, jak strom a listí spolupracují.

My sami nemáme již stonek spojující nás s matkou, ale když jsme byli v jejím lůnu, měli jsme dosti dlouhý stonek, pupeční šňůru. Kyslík a výživa, které jsme potřebovali, přicházely k nám touto vazbou. Když však jsme se jednoho dne narodili, byla pupeční šňůra odříznutá a přijali jsme iluzi, že jsme odvislí. To však není pravda. Dlouhou dobu pokračoval vztah k naší matce a máme též mnohé jiné matky. Země je naše matka. Máme noho vazeb poutajících nás k naší matce zemi. Máme vazby spojující nás s mraky. Kdyby nebyly mraky, neměli bychom žádnou vodu k pití. Tělo je složeno aspoň se sedmdesáti procent vody a vazba mezi námi a mraky skutečně existuje. Totéž platí pro řeku, les, dřevorubce a zemědělce. Existují statisíce pout spojujících nás s celým vesmírem, které nám pomáhají a umožňují nám existovat. Vidíte též pouto mezi vámi a mnou? Nejste-li tady, nejsem tu ani já. To je jisté. Jestli to dosud nechápete, podívejte se hlouběji a jsem si jist, že to uvidíte.

Ptal jsem se listu, zda má obavy z toho, že je podzim a ostatní listí opadává. List mi odpověděl: „Ne. Copak jsem během celého jara a léta nežil naplno? Tvrdě jsem pracoval, abych pomohl při výživě stromu, a nyní jsem již ze sebe stromu mnoho odevzdal. Nejsem omezen na tuto podobu. Jsem také celým stromem, a když se vracím k půdě, budu pokračovat ve výživě stromu. Tak se vůbec nebojím. Když opustím tuto větev a poletím dolů, zamávám stromu a řeknu mu, že ho velmi brzy spatřím znovu.“

Toho dne foukal vítr a po chvíli jsem viděl, jak list opustil větev a plul k zemi v radostném tanci, protože cestou dolů se již viděl znovu na stromě. Bylo to tak radostné. Sklonil jsem se při poznání, že se mohu mnohému přiučit od tohoto listu.

Vzájemné spojení všech

Miliony lidí sledují sporty. Když se rádi díváte na fotbal nebo baseball, jste zpravidla přívržencem jednoho mužstva a ztotožňujete se s ním. Možná že i trochu kopnete nebo mávnete, abyste pomohl míči dále. Můžete sledovat hru zklamaně nebo s nadšení,. Pokud někomu nestraníte, chybí i zábava. Ve válce jsme rovněž přívrženci jedné strany, zpravidla té slabší. Z tohoto pocitu se zrodila mírová hnutí. Zlobíme se, křičíme, ale zřídka se nad všechno povzneseme, abychom pohlédli na spor jako matka, která sleduje, jak se její dvě děti perou. Snaží se jedině, aby se usmířily.

„Při vzájemném sporu kuřata od téže kvočky barví své tváře.“ To je známé vietnamské přísloví. Zbarvit si vlastní tvář znamená odcizit se vlastním bratřím a sestrám. Můžeme napadnout jiného, jedině když je to cizinec. Snaha o skutečné usmíření vznikne, jen když pohlížíme na protivníka se soucitem, a to je možné jedině tehdy, když jasně chápeme povahu vzájemné závislosti a vzájemného spojení všech bytostí.

Je štěstí setkat se v životě s člověkem, jehož láska zahrnuje i zvířata a rostliny. Možná že se setkáme i s lidmi, kteří ačkoli žijí v blahobytu, chápou, že miliony lidí na zemi trpí hladem, nemocemi a útlakem, a hledají cesty jak trpícím pomoci. Nemohou zapomenout na lidi utlačované, dokonce i když jsou sami vystaveni různým tlakům. Tito lidé do jisté míry pochopili podstatu života, v němž jedno závisí na druhém. Vědí, že přežití nerozvinutých zemí nemůže být odděleno od přežití blahobytných, technicky vyspělých zemí. Chudoba a útlak jsou základem válek. V současnosti každá válka zasáhne všechny státy. Osud jednoho státu je svázán s osudem všech ostatních.

Chtějí kuřata jedné kvočky odstranit barvu ze svých tváří, aby se poznala jako bratři a sestry? Jediný způsob jak zažehnat nebezpečí tohoto nepřátelství, je takto jednat a říci ostatním: „Jsem vaším bratrem. Jsem vaší sestrou. Jsme všichni lidského rodu a život je jen jediný.“

Usmíření

Co máme dělat, když jsme ublížili lidem a oni nás teď považují za své nepřátele? Tito lidé mohou být v naši rodině, v naší společnosti nebo v jiné zemi. Myslím, že odpověď znáte. Je k tomu třeba maličkost. První věc je nalézt čas k tomu, abychom jim řekli: „Lituji, že jsem vám ublížil svou nevědomostí, svou nepozorností a neobratností. Pokusím se ze všech sil se změnit. Neodvažuji se vám říci více.“ Někdy nemáme v úmyslu ublížit, ale protože nejsme dost pozorní nebo dovední, přece jen ublížíme. Je důležité být pozorný v našem běžném životě, mluvit tak, abychom se nikoho nedotkli.

Dále je nutno řídit se lepší častí naší bytosti, abychom přispěli k naší proměně. Je to jediný způsob, jak ukázat to, o čem byla řeč. Když jste plný života a milý, druhý člověk to brzy pozná. Když se najde příležitost, že se s ním setkáte, přiblížíte se k němu jako svěží vánek a on okamžitě pozná, že jste úplně jiný. Nemusíte nic říkat. Když vás takto spatří, pochopí vás a odpustí vám. To se nazývá „mluvit životem, a ne jen slovy“.

Když začnete pozorovat, že váš nepřítel trpí, je to začátek hlubšího vhledu. Vyvstane-li ve vás přání, aby ustalo utrpení jiného člověka, je to známkou pravé lásky. Buďte však patrní. Někdy si možní připadáte silnější, než ve skutečnosti jste. Abyste ověřili svou sílu, zkuste jít za tím člověkem, mluvte s ním a poslouchejte ho a okamžitě odhalíte, zda jde o skutečnou lásku či soucit. Jestliže jen meditujete o nějakém abstraktním pojmu, jako jsou pochopení a láska, může to být jen vaše představ, a ne pravé pochopení a pravá láska.

Usmíření neznamená, že je to souhlas s neupřímností a krutostí. Usmíření je proti jakékoli formě sobeckého uplatnění bez ohledu na strany. Mnozí z nás nadržují jedné straně při každém střetu či sportu. Rozlišujeme, co je správné a co špatné, částečně podle vlastního úsudku, částečně podle toho, co se doslechneme. K činu je potřeba mít vnitřní pohnutku, ale nestačí jenom oprávněné a zákonné rozhořčení. Naše společnost nepostrádá lidi ochotné zasáhnout. Co potřebujeme, jsou lidé schopní lásky, aniž někomu straní, takže jsou schopni poznat celou skutečnost.

Musíme pokračovat v bdělosti a snaze o usmíření, dokud neuvidíme tělíčka dětí, tolik podobných těm naším, tělíčka potažená kůží v Ugandě a Etiopii, abychom byli schopni hlad a utrpení všech bytostí považovat za naše vlastní utrpení. Pak jsme uskutečnili usmíření a pravou lásku. Potom můžeme pohlížet na všechny bytosti se soucitem a můžeme se pustit do opravdové práce zaměřené na odstranění utrpení.

Oslovení pravým jménem

V osadě Plum Village, kde ve Franci žiji, dostáváme každý týden stovky dopisů z uprchlických táborů v Singapuru, Malajsii, Indonésii, Thajsku a na Filipínách. Je velmi bolestné je číst, ale musíme je číst, abychom neztratili spojení. Usilujeme všemožně, abychom pomohli, ale utrpení je nesmírné, takže někdy ztrácíme odvahu. Dozvídáme se, že polovina lidí plavících se v člunech zemře na moři. Jen ti druzí se dostanou na břehy jihovýchodní Asie a ani tehdy nejsou zachráněni.

Je mnoho mladých děvčat ve člunech, které unesou piráti. Přestože se Spojené národy a mnohé země snaží pomoci thajské vládě v potlačování tohoto druhu pirátství, piráti uprchlíky stále sužují. Jednoho dne jsme obdrželi dopis o osudu děvčátka z malého člunu, které bylo uneseno mořskými piráty. Bylo jí teprve dvanáct, skočila do vln oceánu a utopila se.

Když se něco takového dozvíte, rozhořčíte se na piráty, a tak se samozřejmě postavíte na stranu děvčete. Podíváte-li se na věc hlouběji, pochopíte vše jinak. Ze stanoviska děvčátka je to snadné. Máte se chopit pušky a zastřelit pirát. Ale nesmíte to učinit. Při meditaci jsem viděl, že kdybych se narodil ve vesnici piráta a rostl za stejných podmínek jako on, je velmi pravděpodobné,

že se stanu pirátem. Viděl jsem, že mnoho dětí se rodí v Siamském zálivu, po stovkách každý den, a když vychovatelé. Sociální pracovníci a jiní nezmění tuto situaci, za dvacet let se mnozí u nich stanou piráty. To je nepochybné. Kdybychom se vy nebo já dnes narodil v těchto rybářských vesnicích, stali bychom se pravděpodobně během dvaceti pěti let rovněž piráty. Když se chopíte pušky a zastřelíte toho pírat, zasáhnete nás všechny, protože všichni jsme do jisté míry odpovědní za takový stav věcí.

Po dlouhé meditaci jsem napsal báseň. Vystupuji v ní tři osoby: dvanáctileté děvče, pirát a já. Dokážeme se podívat na ně a na sebe a poznat se v některém z nich? Název básně zní „Oslov mne, prosím, mým pravým jménem“, protože mám tolik jmen. Když uslyším kterékoli jméno, musím říci: „Ano“.

Neříkej, že odjedu zítra,protože přijdu ještě dnes.

Podívej se pozorněji: přicházím každou vteřinu,abych byl pupencem na jarní větví,abych byl malým ptáčkem ještě se slabými křídly,který se učí zpívat ve svém novém hnízdě,abych byl housenkou uvnitř květu,abych byl drahokamem skrytým v kameni.

Přicházím, abych se smál a křičel,abych se bál a doufal.Tlukot mého srdce je zrození asmrt všeho, co žije.

Jsem šídlo proměňující se na hladině řeky ajsem pták, který na jaře přichází, aby se nasytil šídlem.

Jsem žába radostně plující na čistém rybnícea jsem had, který se tiše přiblíží a polyká žábu.

Jsem dítě v Ugandu, vyhublé na kost a kůži,moje údy jsou tak tenké jako bambusové hůlkya jsem obchodníkem se zbraněmi, prodávám smrtonosné zbraně do Ugandy.

Jsem dvanáctileté děvče plující na malém člunu,které se vrhá do vln oceánu, když bylo uneseno pirátema jsem pirát, moje srdce není schopné se pohnout a milovat.

Jsem členem politbyra a vládnu velkou mocía jsem člověk, který musí splatit „dluh krve“ svému lidu,pomalu umírajícímu v táboře nucených prací.

Má radost je jako hřejivé jaro,které umožní rozkvést květinám za všech životních podmínek.Má bolest je jako řeka slzí plnící čtyři oceány.

Prosím, oslov mne mým pravým jménem tak,abych mohl slyšet současně svůj hlas i smích,abych mohl vidět jednotu své radosti i svého utrpení.

Prosím, oslov mne mým pravým jménem,abych se mohl probudita dveře mého srdce se mohly otevřítdveře soucitu.

Utrpení – zdroj soucitu

Během posledních třiceti let jsme se zabývali ve Vietnamu „angažovaným buddhismem“. V době války jsme nemohli jen sedět v meditaci. Museli jsme prakticky uplatňovat bdělost všude a zvláště tam, kde bylo největší utrpení.

Když jsme se zabývali tímto druhem utrpení, shledali jsme, že za války se sami můžeme zbavit některého utrpení, které jsme prožívali u vědomí, že naše životy nejsou příliš smysluplné nebo užitečné. Když se shledáte s různými druhy nesnází, jimž jsme čelili během války, zjistíte, že můžete být zdrojem soucitu a velké pomoci mnohým trpícím lidem. V tom velkém utrpení pociťujete jistý druh úlevy a radosti, protože víte, že jste nástrojem soucitu. Pochopením velkého soucitu a pocitem soucitu stanete se šťastným člověkem, i když je váš život velmi tvrdý.

Během poslední zimy jsem ve společnosti přátel navštívil uprchlický tábor v Hongkongu a stali jsme svědky mnohého strádání. Byly tam děti ze člunů ve věku jeden až dva roky, které během plavby ztratily otce i matku a měly být poslány zpět do své země, protože byly označeny jako nezákonní přistěhovalci. Když se shledáte s takovým trpkým osudem, poznáte, že utrpení přátel v Evropě a Americe je nepatrné.

Pokaždé, když se vrátíme s takovou zkušeností, zjistíme, že Paříž není příliš skutečná. Způsob života lidí zde žijících a skutečnost utrpení lidí v jiných částech světa jsou tak rozdílné. Kladl jsem si otázku, jak mohou lidé žít za takových podmínek? Ale když pobýváte v Paříži deset let a nejste s tím v kontaktu, připadá vám to zcela normální.

Meditace je místo vnitřního kontaktu. Často nemáte možnost jít na místa utrpení. Usedněte pokojně na meditační polštář a můžete vidět vše. Můžete vše vidět a můžete si být vědom všeho, co se děje na světě. Kromě tohoto způsobu poznávání vzrůstá přirozeně soucit a pochopení; můžete zůstat ve své vlastní zemi a věnovat se sociální činnosti.

Činná láska

Během našeho společného putování jsem uvedl mnoho praktických příkladů, jak si udržet bdělost, jak vědět, co se děje v našem nitru a bezprostředním okolí. Nyní, když budeme putovat širým světem, mohou nám pomoci a ochránit nás další pokyny. Někteří členové našeho společenství se řídili ještě následujícími zásadami a myslím, že i vy byste je mohli shledat užitečnými při řešení problémů současného života. Nazýváme je 14 předpisů Řádu vzájemných vztahů:

1. Neuctívej žádnou doktrínu, teorii nebo ideologii ani se nezavazuj k jejich plnění. Všechny myšlenkové systémy jsou řízeny názory; nejsou absolutně pravdivé.

2. Nemysli si, že tvé současné poznání je neměnné a že je absolutní pravdou.. Střež se úzkoprsosti a vázanosti současným názorem. Nauč se neodvislosti od názorů a posazuj ji, abys byl otevřen přijímání jiných hledisek. Pravda je spojena se životem a nikoli se znalostí názorů. Během života buď připraven přijmout poučení, pozorně sleduj a chápej skutečnosti okolního světa.

3. Nenuť lidi včetně dětí jakýmikoli prostředky, aby přijali tvé názory, neuplatňuj autoritu, hrozbu, peníze, propagaci nebo dokonce výchovu. Přesto pomáhej ostatním lidem soucitným rozhovorem vzdát se fanatismu a úzkoprsosti.

4. Nevyhýbej se styku s utrpením a nezavírej oči před utrpením. Neztrať vědomí existence utrpení v živote světa. Hledej všemi prostředky cestu k těm, kdo trpí, a to i osobním stykem, návštěvou, obrazy a zvukem. Takovými prostředky podněcuj sebe i ostatní k vědomí utrpení ve světě.

5. nehromaď bohatství, když miliony lidí hladoví. Střež se volit za svůj životní cíl slávu, zisk, blahobyt nebo smyslové potěšení. Žij prostě, šetři časem, energií a hmotnými prostředky pro ty, kteří jsou v nouzi.

6. Nebuď zlostný ani nechovej k nikomu nenávist. Nauč se do těchto vlastností proniknout a proměňovat je, dokud jsou v latentním stavu vědomí. Jakmile hněv nebo nenávist vzrostou, obrať pozornost na dýchání, abys spatřil a pochopil povahu své zloby a povahu lidí, kteří ji způsobili.

7. Nenech se unést rozptýlením ani vlivem společnosti. Vědomě dýchej, aby ses navrátil k tomu, co se děje v přítomném okamžiku. Pěstuj věci podivuhodné, povzbuzující a ozdravné jak v sobě, tak i ve svém okolí. Zasévej ve svém nitru semena radosti, míru a pochopení, abys usnadnil proměnu v hlubinách svého vědomí.

8. Vyhýbej se slovům, která by mohla způsobit roztržku nebo nesvár ve společnosti. Udělej vše pro usmíření a urovnání každého sporu, ať je sebemenší.

9. Neříkej nevěrohodné věci z osobních pohnutek nebo abys učinil dojem. Nedávej svou řeči podnět k rozkolu a nenávisti. Nerozšiřuj novinky, o jejichž věrohodnosti ses nepřesvědčil. Nekritizuj a neodsuzuj věci, jejich pravdivosti si nejsi jist. Mluv vždy povzbudivě a věrohodně. Neváhej mluvit o případech nespravedlnosti, i když tím ohrožuješ svou vlastní bezpečnost.

10. Neužívej náboženské společnosti k vlastnímu prospěchu nebo zisku nebo k přeměně na politickou společnost. Náboženské společenství by mělo zaujímat jasné stanovisko k útlaku a nespravedlnosti a usilovat o změnu poměru bez zasahování do politických sporů.

11. Nesetrvávej v povolání, které škodí lidem a přírodě. Neúčastni se podniků, které zbavují lidi možnosti se uživit. Vyber si povolání, jež přispívá k uskutečňování tvého ideálu soucitu.

12. Nezabíjej! Nedopustí, aby to činili druzí. Hledej jakýkoli dostupný prostředek, který ochrání lidský život a odvrátí válku.

13. Nepřivlastňuj si nic, co je vlastnictvím druhých. Važ si vlastnictví druhých lidí a braň lidem, aby se obohacovali z utrpení druhých lidí a jiných bytostí.

14. Netrýzni své tělo! Nauč se zacházet s ním šetrně. Nepovažuj své tělo za pouhý nástroj. Uchovávej sovu životní energii k uskutečnění své duchovní cesty. Pohlavní uspokojování by se nemělo dít bez lásky a vzájemného souhlasu. Při sexuálním vztahu si buď vědom možného budoucího utrpení, jež můžeš způsobit. Abys zachoval spokojenost druhých, měj ohled na právo a souhlas druhých. Buď si plně vědom odpovědnosti za to, že přivedeš na svět nové životy, uvažuj o světě, do něhož přivádíš nové bytosti.

Řeka

Kdysi byla jedna krásná řeka a hledala svou cestu mezi horami, lesy a loukami. Zpočátku byla skotačivou bystřinou, potůčkem stále tančícím a zpívajícím, když spěchala dolů do údolí. Tehdy byla velmi mladá, a když se dostala na rovinu, zpomalila svůj běh. Uvažovala o tom, jak poputuje k moři. Jak rostla, byla krásná, když se ladně vinula mezi vrchy a loukami.

Jednoho dne spatřila nad sebou mraky. Mraky všech druhů, barev a tvarů. Neměla nyní nic jiného na práci než se honit za mraky. Chtěla vlastnit jeden mrak a mít ho jen pro sebe. Ale mraky rychle pluly po nebi a neustále měnily svůj tvar. Někdy vypadaly jako plášť, jindy měly podobu koně. Pro neustálost mraků řeka velice trpěla. Její radost, její potěšení bylo honit se za mraky, za jedním, za druhým a její život se proměnil v zoufalství, hněv a nenávist.

Pak se jednoho dne zvedl velký vítr a odvál všechny mraky z oblohy. Nebe bylo zcela pusté. Řeka si myslela, že život nemá cenu, protože zmizely mraky, za nimiž se chtěla honit. Přála si zemřít: „Když nejsou mraky, proč bych měla žít?“ ale jak by se řeka mohla zbavit života?

Té noci poprvé stalo, že se obrátila sama k sobě. Viděla, že se dlouho honila za něčím mimo sebe, že se sama nikdy neviděla. Tu noc poprvé zaslechla své vlastní volání, zvuky vody narážející na břehy. Protože dovedla poslouchat svůj vlastní hlas, objevila něco velmi důležitého.

Zjistila, že to, co hledala, bylo v ní samé. Shledala, že mraky nejsou nic jiného než voda. Mraky se rodí z vody a do vody se opět navracejí. A shledala, že ona sama je také vodou.

Příštího dne, když slunce plulo po nebi, si všimla něčeho krásného. Poprvé se podívala na modré nebe. Nikdy předtím se to nestalo. Zaujímaly ji len mraky a nikdy jí pohled na nebe, které je domovem všech mraků. Mraky jsou pomíjející, ale nebe je stálé. Uvědomila si, že nesmírné nebe je v jejím nitru od samého počátku. Toto hluboké poznání přineslo jí mír a radost. Když viděla nesmírné, báječné modré nebe, poznala, že se mír a radost v jí již nikdy nevytratí.

To odpoledne se mraky vrátily, ale tentokrát si již nepřála získat některý z nich. Mohla vidět krásu každého z nich a byla schopna všechny je přivítat. Když ji některý mrak míjel, mávala mu radostně a mile s laskavou vlídností. Viděla, že mraky mají stejnou podstatu jako ona sama. Nemusela volit mezi mraky a sebou samou. Mír a harmonie vládly mezi ní a mraky.

Toho večera se stalo něco pozoruhodného. Když se na hladině zrcadlila večerní obloha, zjevil se jí obraz úplňku – krásný, kulatý jako klenot, zrozený v ní samé. Nikdy neočekávala, že by mohla spatřit takový krásný zjev. O tom je nádherná čínská báseň: „Jasný, krásný měsíc putuje na rozlehlém, nesmírném nebi. Když proud vědomí všech žijících bytostí se osvobodí, tento obraz krásného měsíce bude zářit v každém z nás.“

Takové bylo vědomí řeky v tomto okamžiku. Přijala obraz krásného měsíce do svého srdce a voda, mraky a měsíc se vzájemně uchopily za ruce a volně meditovaly při pomalé pouti k moři.

Již nezbývá nic, co bychom mohli dodat. Můžeme se vrátit sami k sobě, radovat se z dýchání, úsměvu, sami ze sebe a z krásného okolí.

Vstup do dvacátého prvého století

V této době velmi často slyšíme slovo „politika“. Zdá se, že politika je spojována s každým problémem. Slyšel jsem, že rozvinuté země uvažují o politice odpadů, aby posílaly své odpady ve velkých lodích do třetího světa.

Myslím, že bychom měli přijmout politiku, jíž bychom se sami vypořádali se svými starostmi. Nechceme se jimi zabývat, ale měli bychom najít způsob, jak se vypořádat se svými problémy pro dobro vlastní i ostatních. Bylo mnoho utrpení ve dvacátém století: dvě světové války, koncentrační tábory v Evropě, vyhlazovací pole v Kambodži, uprchlíci z Vietnamu, Střední Ameriky i odjinud, prchající ze svých zemí bez vyhlídky na místo, kde by se mohli usadit. Musíme dojednat také tuto politiku lidského odpadu. Musíme využit utrpení dvacátého století jako kompost, abychom společně přispěli k vypěstování květů dvacátého prvního století.

Když vidíme fotografie a plánovití krutosti nacistů, plynové komory a hromadné hroby, jsme zděšeni. Můžeme říci: „Já jsem to neudělal, to oni.“ Ale kdybychom tam byli, možná že bychom jednali stejně, neboť bychom byli příliš zbabělí, abychom tomu zabránili, jak se to stalo mnohým lidem. Musíme to všechno uložit do kompostu, abychom zúrodnili půdu. V Německu těchto dnů trpí mládež představou, že jsou nějak odpovědni za to utrpení. Je důležité, že tito mladí lidé a generace odpovědná za válku počínají obnovovat a spolu vytvářet cestu bdělosti, takže jejich děti v příští generaci se mohou vystříhat opakování stejných nepravostí. Květ tolerance, kdy vidíme a oceňujeme kulturní odlišnost, je jeden z květů, který se pěstuje pro děti dvacátého prvého století. Jiným květem je pravda o utrpení – bylo tolik zbytečného utrpení v našem století. Budeme-li mít dobrou vůli ke spolupráci a k společnému poučení, můžeme všichni těžit z chyb naší doby a naplněni soucitem a pochopením můžeme příštímu století nabídnout krásnou zahradu a jasnou cestu.

Vezmi za ruku své dítě a pozvi je ven sednout si na palouk. Oba tam můžete pozorovat zelenou trávu, rostoucí květiny a nebe nad hlavou. Společné dýchání a společný úsměv – to je mírová výchova. Umíme-li ocenit krásu, nemusíme hledat nic jiného. Mír je žádoucí v každém okamžiku, v každém dechu a v každém dechu.

Bylo mi potěšením s vámi takto putovat. Doufám, že i vy jste měli stejné potěšení. Znovu se uvidíme.