SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODI ČE A ÚLOHA ANDRAGOGICKÉHO … · andragogické perspektivy. Cílem...

Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta

Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie

Mgr. Yvona Andělová

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE

A ÚLOHA ANDRAGOGICKÉHO

PORADENSTVÍ

Rigorózní práce

Olomouc 2014

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených

pramenů a literatury.

V Olomouci dne: ……………………….

Podpis……………………………………

Poděkování

Ráda bych poděkovala všem, kteří svými zkušenostmi a cennými radami přispěli

k napsání této rigorózní práce a od nichž jsem mohla čerpat nezbytnou tvůrčí

energii a podporu.

Anotace

Rigorózní práce se zabývá dysfunkční rodinou a následně syndromem zavrženého

rodiče. Na syndrom zavrženého rodiče je pohlíženo jako na jeden z fenoménů,

který vzniká v prostředí dysfunkční rodiny a úzce souvisí s jejím rozpadem. V rámci

proměn rodinného života, především po rozvodu manželství, popřípadě po rozchodu

partnerů pak může být syndrom zavrženého rodiče doprovodným jevem,

který ovlivňuje zásadním způsobem vztah rodičů ke svým dětem a naopak.

Dysfunkční rodina a rovněž vztahy vzniklé po rozpadu manželství jsou v textu

vymezeny ze systemické perspektivy. Nedílnou součástí textu je hledat účinné

formy pomoci rodičům - obětem syndromu zavrženého rodiče, především z úhlu

andragogické perspektivy. Cílem rigorózní práce je definovat syndrom zavrženého

rodiče jako jeden z jevů vznikající uvnitř dysfunkční rodiny a identifikovat možnosti

andragogické intervence, především pomáhajícího poradenství jako jedné z forem

pomoci rodičům - obětem syndromu zavrženého rodiče.

Klíčová slova: systemické přístupy, dysfunkční rodina, rozvod manželství - rozchod

partnerů, syndrom zavrženého rodiče, rodina jako sociální systém, andragogická

intervence, pomáhající poradenství.

Annotation

The doctoral thesis deals with dysfunctional family and parental alienation

syndrome. The parental alienation syndrome is in the doctoral thesis seen as one of

the phenomena that results in a dysfunctional family environment and is closely

related to its disintegration. Within the changes to family life, especially after divorce

or the breakup of partners, than parental alienation syndrome may be the

accompanying phenomenon that affects fundamentally the relationship of parents to

their children and vice versa. The dysfunctional family as well as the relationships

established after the collapse of marriage are defined in the text of the systemic

perspective. An integral part of the text is to find effective forms of assistance to

parents - victims of parental alienation syndrome, especially from the point of

andragogical perspective. The aim of this thesis is to define parental alienation

syndrome as one of the phenomena arising within dysfunctional families and identify

the opportunities of andragogical intervention, helping counseling primarily as a form

of assistance to parents-victims of parental alienation syndrome.

Key Words: Systemic approaches, Dysfunctional family, Divorce - breakup of

partners, Parental Alienation Syndrome, Family as a system - a social structure,

Andragogical intervention, Helping counseling.

6

OBSAH

ÚVOD………………………………….………………………………………..... 8

TEORETICKÁ ČÁST

1 Andragogické poradenství v systemické perspektiv ě a jeho

zdroje ………………………………………………………………………… 12

1.1 Obecné vymezení poradenství…………………….………………………….. 12

1.1.1 Významové roviny poradenství…………….……….…………………………. 14

1.2 Vymezení pomáhajícího poradenství ze systemické perspektivy ………… 16

1.2.1 Pomáhající poradenství jako součást systemické intervence………..……... 18

1.2.1.1 Systemické formy pomoci …. ………………............................................... 21

1.3 Pomáhající poradenství - andragogické poradenství………..……………….. 23

1.3.1 Pomáhající poradenství v kontextu akčního pole andragogiky

a andragogické intervence……………………………………………………… 24

2 Syndrom zavrženého rodi če……….……………………………………. 28

2.1 Definování syndromu zavrženého rodiče……............................................. 30

2.2 Úrovně a diagnostická kritéria syndromu zavrženého rodiče…………........ 32

2.3 Rozvodové „jedy“......…………………………………………………………… 39

2.3.1 Proces programování dítěte…………………………………………………… 41

2.3.1.1 Motivy matky k programování ………………............................................... 43

2.3.1.2 Motivy otce k programování..………………................................................. 44

3 Rodina - dysfunk ční rodina v systemické perspektiv ě ................... 48

3.1 Obecné vymezení rodiny………............……………………….............….... 48

3.1.1 Rodina a systemická perspektiva …………….……………………………… 50

3.2 Dysfunkční rodina jako systém …………………………………………….… 53

3.3 Dysfunkční rodina jako komunikační systém .………..…………………….. 57

3.3.1 Patologická komunikace v dysfunkční rodině ……………………………… 61

3.4 Dysfunkční rodina a domácí násilí……….. …………………………………. 63

4 VÝZKUMNÁ ČÁST ……………………………………………………………. 69

4.1 Stanovení výzkumné otázky………………………………….……………….. 69

4.2 Výběr metody…………………………………………………………………… 70

4.3 Struktura výzkumu……………….……………………………………............. 72

4.3.1 Výzkumný soubor ..…..………………………….......................................... 73

4.3.2 Etické dimenze výzkumu……………....…..…………………………............. 75

7

4.4 Analýza dat otevřeným kódováním ………………………………………….. 76

5 PŘÍPADOVÉ STUDIE …………………………………………….…………… 79

Případová studie č.1..….…..………………………………….……………….. 80



Případová studie č.4..……...………………………………….……………….. 98


DISKUSE………………………………………………………………………… 111

ZÁVĚR…………………………………………………………………………… 117

LITERATURA A ZDROJE …………….……………………………………..… 120

PŘÍLOHY………………………………….……………………………………… 126

8

ÚVOD

Věnováno budoucnosti našich dětí.

V rigorózní práci se zaměřuji na problematiku syndromu zavrženého rodiče

(ve zkratce též označované SZR). Ve výzkumné části textu identifikuji zdroje pomoci

rodiči - nositeli syndromu zavrženého rodiče. Důraz kladu na formy andragogické

intervence jako řešení komplexu problémů v rámci interakce mezi klientem

a andragogem.

Problematice syndromu zavrženého rodiče se věnuji bezmála deset let.

Předkládaná rigorózní práce vychází z mé bakalářské práce z roku 2006 na téma

Syndrom zavrženého rodiče a z magisterské diplomové práce Poradenství

dysfunkční rodině z roku 2010, obhájených na Katedře sociologie

a andragogiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Přínosem

rigorózní práce by mělo být nejen poskytnutí uceleného obrazu o dané

problematice, nýbrž, a to především, zjištění, jakých forem pomoci se dostává těm,

jichž se syndrom dotýká.

Celý text je zasazen do kontextu systemických modelů, které lze jedinci

při řešení jeho osobních problémů nabídnout. Navíc se v textu odráží postuláty

integrální andragogiky, proto se budu věnovat především formám pomoci rodiči-

oběti syndromu zavrženého rodiče. A činím tak i přesto, že ze systemických principů

vyplývá, že v rodině jako sociálním systému neexistují problémy izolovaně, ale jsou

neoddělitelnou součástí celého systému. Neboli okolo problému samotného

se vytváří systém, který je svojí strukturou a vytvořenými hranicemi odrazem

dynamiky systému jako celku včetně jeho patologií.

Z vlastní praxe a zkušeností odborníků, kteří pracují s rodinami a podílejí

se na řešení jejich (po)rozvodových sporů, se dá odvodit, že problematika syndromu

zavrženého rodiče není jevem novým. Spíš by se dalo říct, že je něčím, co zde

existuje řádku let, a pouze se tomuto jevu dal se zpožděním název. Zasloužila se

o to řádka autorit, původně především v USA, odkud se myšlenky o syndromu

zavrženého rodiče šířily dále. Jak však k dnešnímu dni vyplývá z již celkem

obsáhlých pramenů,1 ne vždy a ne všichni z řad odborníků na práci s rodinou jsou

k problematice vstřícní;2 občas vznikají polemiky, co si s jevem syndrom zavrženého

rodiče (z anglického originálu PAS – Parental Alienation Syndrome) jako takovým

1 Jedná se především o různé modifikace příspěvků autora jevu SZR a jeho diagnostických kritérií Gardnera. 2 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 29 - 31.

9

počít, jak ho klasifikovat, jak k němu přistoupit v praxi, a to jak v soudní a rozvodové

praxi, poradenské i terapeutické práci, praxi orgánů sociálně právní ochrany dětí

a dalších.

O to méně pak zúčastněné zajímá, zda nějakou pomoc potřebuje i zavržený

rodič. Spíš se razí cesta, že dítěti z rodin, kde se manželé rozvedli nebo partneři

rozešli, lze institucionálně pomoci a že k tomuto účelu existuje legislativa a praktické

nástroje. K rodiči se pak přistupuje dosti často v duchu tzv. mýtů3 o psychologické

institucionalizované pomoci.

Někdy je však zarážející, že potřeby zavrženého rodiče mohou přehlížet

i někteří pomáhající pracovníci, kteří o problematice syndromu zavrženého rodiče

prakticky mnoho neví, nebo naopak podceňují její zhoubnost pro celý rodinný

systém, potažmo i společnost. Častěji pracují jen s jednotlivými projevy SZR,

a to bez souvislosti na ostatní potřeby rozpadlé rodiny jako celku. Jedním z mých

cílů v tomto textu je prezentovat syndrom zavrženého rodiče jako fenomén, který má

hluboké kořeny v rodinné historii; jako jev, který není vytržen z kontextu rodiny,

tedy něco, co se objevilo a po čase opět zmizí bez následků.

Na syndrom zavrženého rodiče lze pohlížet z vícero úhlů pohledu. Mohu zmínit

potřeby dítěte, jejichž sycení je pro jeho úspěšnou socializaci jedince nezbytné.

Dalším z aktérů SZR je zavrhující (programující, manipulující - termíny v textu

vysvětluji) rodič. A je možné se ptát: Co vede jednoho z kdysi nerozlučných

a milujících se partnerů k tomu, že je s to za každou cenu druhého partnera fakticky

zlikvidovat a oddělit ho od vlastního dítěte?4

Dalším možným pohledem je tázat se: Co prožívá rodič, kterému je často „ze

dne na den“ zcizeno dítě (často navždy), které ho ještě před nedávnem vroucně

milovalo a nemohlo bez něho udělat ani krok? Jak je možné, že k něčemu takovému

může mezi blízkými osobami dojít?

V rigorózní práci se zaměřím na definování syndromu zavrženého rodiče,

pokusím se najít vysvětlení a popíši mechanismy, kterými k zavržení rodiče dochází,

s akcentem na prožitky zavrhovaného rodiče. Budu hledat formy intervence, které

3 Sullivan se zmiňuje především o negativních vlivech mýtů: „zdravého rozumu“, umění pomoci si sám, znalosti sama sebe a v neposlední řadě nezávislosti jedince na okolí jako brzdách profesionálního poradenského procesu. SULLIVAN, H. S. Psychiatrické interview. Praha: TRITON, 2006, s. 60 - 61, 237. 4 Pro dítě je v jistém smyslu méně traumatizují smrt rodiče než popouzení k zavrhování jednoho rodiče druhým. Platí to pro dítě, u něhož byly vytlačeny myšlenky na lásku a náklonnost a zaměněny za nenávist a odsouzení. Totéž platí i pro rodiče, který ztratil dítě a emocionální ztrátu nemá ošetřenu. Pro laiky tuto až neuvěřitelnou skutečnost popisuje též Gardner. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 29.

10

by byly využitelné při saturaci potřeb zavrženého rodiče a účinné vzhledem

k hloubce jeho duševního zranění.

Cílem rigorózní práce je definovat syndrom zavrženého rodiče jako jeden z jevů

vznikajících uvnitř dysfunkční rodiny a identifikovat možnosti andragogické

intervence, především pomáhajícího poradenství jako jedné z forem pomoci

rodičům - obětem syndromu zavrženého rodiče. K dosažení stanovených cílů je

v práci použito metod analýzy a syntézy dostupných zdrojů a analýzy a interpretace

případových studií.

Pro složitost fenomému zavrženého rodiče jsem navrhla základní členění

rigorózní práce na teoretickou část a její vyústění ve výzkumné části. Teoretická

část se sestává ze tří kapitol. V první kapitole obecně vymezuji systemické

(narativní)5 nástroje pomoci, které pak mohu v praktické části práce doporučit jako

formy intervence zavrženému rodiči, s cílem preferovat poradenství. Z mnoha

rozličných přístupů akcentuji zejména systemické modely, ačkoliv nezastírám,

že současný poradce pracuje především eklekticky, kdy poradce klientovi vybírá

ze širokého spektra možností tu nejvhodnější strategii a postup práce. Nezbytnou

součástí první kapitoly je popis poradenství v kontextu akčního pole andragogiky.

Druhá kapitola formuluje teoretická východiska syndromu zavrženého rodiče.

Zde pak zdůrazňuji, že se jedná o souhrn příznaků spojených s (po)rozvodovými

spory rodičů o dítě/děti. Z doposud dostupných zdrojů, rad a úvah odborníků

na syndrom zavrženého rodiče vymezuji základní pojmy, se kterými se v rámci

syndromu zavrženého rodiče pracuje. Jedná se kupříkladu o programování, tedy

proces probíhající v kontextu na eskalaci konfliktu, který mezi rodiči probíhá.

Nedílnou součástí kapitoly, zásadní pro následné vymezení formy intervence, je

vymezení symptomů a stupňů zavržení, které jsou pro popisovaný jev typické.

V rámci kapitoly se pokouším i o definování motivů, které k projevům procesu

zavržení rodiče vedou.

Třetí a poslední kapitola teoretické části textu se věnuje vymezení dysfunkční

rodiny s důrazem na systemickou perspektivu celého textu. Akcentuji zde především

proměnné hranice mezi subsystémy (mezi rodiči a dítětem) a patologickou

komunikaci. Čili pokouším se aplikovat poznatky druhé kapitoly do systemického

rámce. Závěrem kapitoly definuji násilí v rodině a jeho doprovodné jevy, k nimž

bezpochyby patří syndrom zavrženého rodiče.

5 Narativní modely vycházejí plně ze systemických postulátů, avšak teoretický konstrukt systému rodiny nahradily příběhem rodiny. ANDERSON, H. Postmodern social construction therapies. dostupné z: <htttp://socialconstructiontherapies.yolasite.com/postmodern-social-construction-therapies.php>[online], aktualizováno 28.9.2013.

11

V konceptuálně zeširoka pojaté výzkumné části rigorózní práce se zabývám

předmětným jevem textu – SZR v kontextu andragogické intervence. S oporou

v teoretické části zde identifikuji úlohu a možnosti andragogické intervence včetně

pomáhajícího poradenství.

Závěrečné resumé nad tématem je pak obsahem rozsáhlé diskuse

o problematice syndromu zavrženého rodiče, kladoucí důraz na andragogické

poradenství jako jednu z forem pomáhajícího poradenství dospělému jedinci

ve sledované oblasti.

12

1. ANDRAGOGICKÉ PORADENSTVÍ V SYSTEMICKÉ PERSPEKTIVĚ A JEHO ZDROJE

V úvodní kapitole rigorózní práce představím několik vzájemně propojených

témat, které by bylo možné shrnout do sousloví soudobé andragogické poradenství

a intervence.

Jedná se o trsy oblastí spojených s obecným vymezením poradenství, jeho

oborovou strukturaci dle zaměření podle širokého spektra lidských činností,6

do kterých poradenství zasahuje. V kapitole zmíním jeho vymezení-modalitu jako

pomáhající poradenství. Pro účely textu je pak nezbytné redukovat poradenství

na poradenskou činnost jen pro dospělé, čili definovat andragogické poradenství.

Zmíněná témata přinesou následující oddíly první kapitoly v pořadí, jak jsem

problémové okruhy výše vyjmenovala. V rámci první kapitoly o andragogickém

poradenství a intervenci problematiku poradenství vsadím do systemického

kontextu, který je pro celý tento text typický. Systemický akcent se prolíná

jak ve vymezení poradenských a intervenčních modelů a technik, včetně krizové

intervence, tak v definování soudobé rodiny, jež bude představena ve třetí kapitole

textu.

1.1 Obecné vymezení poradenství

Obecně a velice stručně mohu poradenství charakterizovat s oporou Hartla,7

a to jako profesionální vedení jedince s využitím psychologických poznatků.

Termín poradenství však v sobě obsahuje vícero významových konotací.

V období tradiční rodiny se předávaly tzv. rady z generace na generaci, vytvářela se

realita, a to vždy s cílem usnadnit jedinci cestu životem; vštípit mu vše, co již znaly

předchozí generace, nebo čemu se s větší či menší námahou musel naučit.

Institucionalizovanou pomoc, jak ji známe v dnešní podobě, nahrazovaly především

dvě instituce - rodina a církev. Proces vytváření reality je podrobně rozepsán

v Sociologii vědění a její autoři Berger s Luckmannem ho nazvali objektivací.8

6 Konsekvence syndromu zavrženého rodiče zasahují mimo pomáhající a poradenské rovněž do medicínské-psychiatrické, psychologické, právní a legislativní oblasti. [online] aktualizováno 10.10.2013. dostupné z: <http://www.iustin.cz/> 7 HARTL, P. Poradenství. In MATOUŠEK O. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 86. 8 V procesu objektivace nabývají externalizované produkty lidské činnosti objektivní povahu. Takto se vytváří objektivita, kterou vytvořil člověk a jíž v procesu primární socializace předává potomkům jako jediný možný svět. BERGER, P., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. 1. vyd. Brno, 1999, s. 62 - 64.

13

Jak dále v textu uvádím, postmoderně pojatá rodina se ve svém pojetí odlišuje svojí

strukturou i rolemi, které zastává. Úlohu „nápovědy“ tak namísto tradičních

poradenských institucí a poradce jedinci přebírá institucionalizované poradenství,

v podobě známé ze současnosti, což potvrzuje i Jonesová.9 Avšak cíl všech

pomáhajících institucí je totožný s těmi cíli, které preferovaly předešlé generace.

Poradenství je v obou případech považováno za nástroj podpory osobního rozvoje

jedince a představuje pomoc lidem, aby byli schopni samostatně zlepšovat svůj

život. Umožňuje jim rovněž definovat potřeby dle aktuální situace, ujasnit si své cíle

a nalézat prostředky realizace cílů.

Poradenství je jednou z možností, jak zvládnout tíživou životní situaci

i v případě, který popisuje rigorózní práce, tedy v situaci, kdy se jedinci, obvykle ne

jen vlastní vinou pod rukama rozpadá rodina jako celý rodinný systém

a on zůstává osamocen v izolaci. Poradenství, jak zdůrazňují Gjuričová a Kubička,10

dává možnost klientovi porozumět své situaci, nahlédnout na aktuální situaci naděje

i beznaděje a jeho roli v problému.

Definovat poradenství pouze s úvodní oporou v Hartlovi není ovšem dostatečné.

Především pak, jedná-li se o vymezení poradenství dospělým s akcentem

na problematiku syndromu zavrženého rodiče, jak si klade za cíl tento text. Předně

musím propojit dvě roviny poradenství, které se v rigorózní práci setkávají. Jsou jimi

poradenství a jeho redukce na úroveň dospělého klienta, tedy andragogické

poradenství, a souběžně s tím důraz na systemické zdroje.

Nedá se zjednodušeně tvrdit, tak jak to činí Hartlova definice, že poradenství

využívá pouze psychologických poznatků. Takové vymezení poradenství považuji

za neúplné. Jak vyplývá z dělení systemických modelů,11 systemické a současně

i narativní zdroje čerpají poznatky rovněž z filozofie, zejména etiky, kulturní

antropologie, sociologie, teorie systémů a dalších opěrných zdrojů, které vyplouvají

na povrch především s rozvojem postmoderního myšlení. Je tak namístě,

když využiji pro definování soudobého poradenství teze od Novosada12 a budu

tvrdit, že současné poradenství integruje teoretické poznatky mnoha vědních

disciplín, zabývajících se studiem člověka, a na jejich podkladě vytváří vlastní

koncepce. Takto definovaný akční prostor pro poradenství má již blízko k pojetí,

9 JONESOVÁ, E. Terapie rodinných systémů. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1996. 10 O porozumění situaci obecně hovoří Gjuričová s Kubičkou. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 225. 11 SCHLIPPE, A. von., SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 20; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 54 - 61. 12 NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. 2. vyd. Praha: Portál, 2006, s. 61.

14

které zastává integrální andragogika, tedy andragogika v tzv. olomouckém pojetí.13

Vymezení andragogického poradenství se blíže budu věnovat v následném textu

kapitoly.

Je tedy zřejmé, že většina poradenských teorií vychází nejen

z psychoterapeutických směrů v jejich historickém kontextu. Postupně se tak zrodily

specifické přístupy pro jedince, kteří se ocitli ve složité životní situaci. S ohledem

na to, jak se v poradenství profilovaly jednotlivé psychologické školy, se měnil navíc

akcent na direktivitu (nedirektivitu) poradce vůči klientovi a jeho rodině směrem

k autonomii klienta.

1.1.1 Významové roviny poradenství

Tato práce nepopisuje „čistou systemiku“, ačkoliv takové ambice by tento text

mohl mít. Praktická práce poradce s klientem nemusí totiž vycházet jen

ze systemických přístupů. V tomto kontextu si Skorunka všímá,14 že právě

v posledním desetiletí se sbližují zdroje rodinné terapie s psychoanalýzou

a psychodynamickými modely. Takto vzniklé modely práce vyhovují intervenci

s jedincem. Poradce tak při své práci využívá i jiné zdroje, prvky jiných přístupů -

pracuje eklekticky,15 jak je v posledních letech autory zdůrazňováno. Eklektické

poradenství se obvykle chápe jako kombinace metod bez ohledu na jejich teoretické

východisko, podle toho, co se prakticky orientovanému poradci zdá nejvhodnější.

Pro poradenství v jeho jakékoliv podobě či formě, poradenství vystavěné

na systemických zdrojích nevyjímaje, je typické vytvoření pracovního vztahu.

Gallessichová,16 podobně jako Gabura s Pružinskou,17 nebo Dryden18 charakterizují

poradenství v nejobecnějším významu slova jako vztah mezi poradcem a klientem,

který vznikl na základě požadavku klienta o vyřešení problému a který vyvstal

z jeho aktuální situace. Může se přitom jednat o rozličné problémy a otázky

z širokého spektra problémových oblastí lidské činnosti. S těmito oporami mohu

13 Pro andragogiku v olomouckém pojetí je typický integrální charakter, který není omezen podle Šimka jen na vzdělávací obsahy. ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky stále skryté. In Kurikulum andragogiky. ŠIMEK, D. Olomouc: VUP, 2003, s. 95; BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 163 - 164. 14 SKORUNKA, D. Kapitola Současné trendy a snahy o integraci. In VYBÍRAL, Z., ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 258 - 265. 15 BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 238; KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 4. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 109, 254; VYBÍRAL, Z.; Kapitola Integrace v psychoterapii. In VYBÍRAL, Z., ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 293. 16 GALLESSICH, J. The Profession and practise of consultation. 1. vyd. Jossey-Bass Inc. Publishers 350 Sansome Street, San Francisco, California 94104, 1982, s. 7. 17 GABURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: SLON, 1995, s. 13. 18 DRYDEN, W. Poradenství. Praha: Portál, 2008, s. 12.

15

bez obav přistoupit k transformaci poradenství do systemické roviny. Nejen že mi

pomohou označit za legitimní propojení poradenství s komunikativním

paradigmatem andragogiky, dovolí mi navíc pracovat se vztahem poradce - klient

jako s pracovním systémem (viz. dále kap. 1.2).

Komunikativní paradigma andragogiky se úzce váže na postmoderní diskuse,

jejichž cílem je rozvíjet a posilovat kapacity komunikativního jednání jedince.

Poradce v tomto pojetí andragogiky zaujímá víc než direktivní pozici, pozici

komunikátora a motivátora klienta. Nicméně, s odkazem na Šimka a Bartoňkovou,19

musím podotknout, že striktní zastávání pozic pouze na základě principů

komunikativního paradigmatu je v praxi složité, avšak velmi blízké principům

pomáhání od Ludewiga.

Z poznatků Gabury s Pružinskou,20 mohu přistoupit k rozlišení tzv. laického

poradenství (Novák21 laickou pomoc nazývá dokonce poradenstvím „kuchyňským“)

a odborného poradenství. V této práci se nacházím především na platformě

odborného poradenství. Avšak ani rozdělení odborného poradenství na poradenství

v oblasti práce, sociálních věcí a rodiny, potažmo pedagogicko–psychologické

poradenství v oblasti školství nebo poradenství ve zdravotnictví nevede ke konečné

redukci poradenství, potřebné pro tento text. Z tohoto úhlu pohledu se zdá být

dostatečné až Klimentovo22 definování pomáhajícího poradenství jako intervence

řešící narušenou psychickou, t ělesnou a sociální integritu jedince.

Právě poslední Klimentovu rovinu pomáhajícího poradenství považuji pro svůj

text za zásadní a budu z ní vycházet. Pomáhá mi odlišit laickou pomoc (širší rodiny,

přátel aj.), jak ji definuje Kliment,23 od institucionalizované pomoci. Musím však

podotknout, že problematikou laické pomoci se v této práci nezabývám, i když ji

považuji pro jedince, který je vystaven symptomům vedoucím k zavržení, rovněž

za prospěšnou.

Předchozí charakteristiky poradenství, které postupně vyúsťují a napomáhají

v definování předmětu rigorózní práce, tedy pomáhajícímu poradenství rodiči-oběti

syndromu zavrženého rodiče, shrnu s využitím a komentářem Drapely.24

19 BARTOŇKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Andragogika. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2002, s. 28. 20 GABURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: SLON, 1995, s. 27. 21 NOVÁK, T. Manželské a rodinné poradenství. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006, s. 41. 22 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 239. Kliment definuje též jiné poradenství jako pomoc při řešení instrumentálních úkolů, které pak zasahují jedince sekundárně. Jsou jimi např. pomoc právníka, finančního poradce aj. 23 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 238 - 239. 24 DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. 5. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 162.

16

Z tohoto oddílu práce vyplývá, že pro vymezení pomáhající poradenství jsou

primárně důležité jeho dvě roviny:

Za prvé je poradenství procesem preventivním.

V druhé rovině ho pak lze chápat jako nápravný proces.

Pro složitě provázanou problematiku syndromu zavrženého rodiče, jak ji popisuji

ve druhé kapitole textu, jsou důležité obě roviny pomáhajícího poradenství.

K dokázaní tohoto tvrzení by měla přispět třetí kapitola a především pak výzkumná

část této práce. Poradenský proces má v obou svých modalitách korektivní funkci.

Umožňuje klientovi prohloubit sebepoznání, jsou mu nabízeny informace,

prostřednictvím kterých může sám posoudit, v jak závažné situaci se nachází. Může

získat náhled na svůj problém25 a odhalit jeho příčiny (např. psychologického

a sociálního rázu), s „dopomocí“ poradce si lze osvojit kompetence k řešení

stávajících a předjímání budoucích problémů. V neposlední řadě má klient

na zvážení, zda využije poradcova delegování k návazným pomáhajícím institucím

a odborníkům, ukáže-li se, že jsou pro fungování jedince nezbytné.

1.2 Vymezení pomáhajícího poradenství ze systemické

perspektivy

Pomáhající poradenství jako forma pomoci je především spojeno s podmínkou,

že klient bude s to sám najít a přijmout institucionalizovanou pomoc. Mám-li pojímat

roli poradce systemicky, nemohu to činit minimálně bez stručného popisu kybernetiky

druhého řádu jako opěrného pilíře systemických přístupů. Neboli principy kybernetiky

jsou aplikovány samy na sebe. Podstatné pro pochopení systemického paradigmatu

je vymezení rozdílu mezi „pozorovanými“ a „pozorujícími“ systémy“.26 A navíc nelze

opomenout zásadní systemickou premisu, že poradce je rovněž součástí systému

pomoci a podobně jako klient má vliv na to, jak se bude poradenský proces vyvíjet

a kudy budou společně pomoc klientovi směřovat.27 Což je zásadní rozdíl

25 Existují argumenty, že lidé mají možnost volby, pokud jsou schopni vidět různé možnosti. Stejně tak lze rozvíjet porozumění pro změnu, představující potenciál pro odstranění symptomů a nepříjemných a bolestných pocitů. SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 200 - 203. 26 BUREŠ, V., ČECH, P. Systémové vědy a teorie. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 154 - 157. Toto pojetí systémových vazeb se stalo zásadní v období od 70. let minulého století, ve kterém se teorie zaměřovaly na pozorovatele pozorující okolní systémy. Vychází z něj celá řada systemických modelů, jak je strukturují například SCHLIPPE, A. von., SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 20, 39 a LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 21 - 22, 54 - 60. Roli pozorovatele v systemickém paradigmatu se blíže věnuje Ludewig. 27 To se odráží v typicky systemickém termínu ZAKÁZKA.

17

od systémových přístupů, které akcentovaly kybernetiku prvního řádu a interventa

stavěly mimo systém klienta.

Avšak co je pro kybernetiku druhého řádu navíc podstatné, je to, že považuje

klienta za rovnocenného - autonomního partnera se svými právy a kompetencemi

se aktivně podílet na změnách systému pomoci v systém řešení. Tato premisa, jak ji

zmiňuje i Balcar,28 má pak zásadní vliv na propojení systemického poradenství

s komunikativním paradigmatem andragogiky, jak ho zmiňuji v textu.

V systemickém paradigmatu se aktivita klienta promítá do tzv. definování

problému.29 Vyhledávání pomoci tak představuje konkrétní prvotní aktivity, kterými

jedinec směřuje k nápravě své aktuální situace. Systemické poradenství vychází

z logického postulátu, jak ho uvádí Ludewig,30 že má-li být klientovi poskytnuta

odborná pomoc, musí si o ni klient sám požádat. Vzhledem k tomu, že potřeby

jedince jsou v čase variabilní a reagují na jeho aktuální situaci, také intenzita,

se kterou jedinec pomoc vyhledává a posléze akceptuje rady poradce, tedy účastní

se poradenského procesu v celé jeho šíři, se případ od případu liší.

Podobně, jak se v textu zmiňuji, s oporou autority Ludewiga, i zde lze využít jeho

axiomy a tvrdit, že vyhledáním pomoci se ze systemického hlediska vytváří systém.

Jedná se o systém pomoci,31 tedy vztah, jehož součástí je sám poradce. Navíc zde

platí cirkulární kauzalita32 a výsledek společné intervence může ovlivnit jak postoj

a přístup poradce, tak i klienta. S odkazem na systemické zásady připomenu,

že v této perspektivě je za klienta33 považován nejen jedinec vyhledávající pomoc,

ale i celá jeho rodina, popřípadě subsystémy vzniklé po rozpadu rodiny.

Systemické přístupy jsou specifické v tom, že nepovažují klienta

ani pomáhajícího pracovníka za izolované entity. Plně vycházejí z Luhmannových

předpokladů, jak je autor strukturoval napříč svojí monografii.34 Dle autora jedinci

vytvářejí se svým okolím struktury, tedy systémy prostřednictvím vlastních

kognitivních a komunikačních aktivit. Jak jsem již výše zmínila, takové systémy

nepovažujeme jen jako jednosměrné, lineární, nýbrž zpětnovazebně provázané.

28 BALCAR, K. In PAYNE, J. a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, s. 164 - 167. 29 Pojem problém obecně označuje typy zátěžových situací, jež jsou pro člověka svou povahou nepříjemné, znepokojující či ohrožující. K jejich překonání je třeba reaktivovat disponibilní zdroje klienta. Neřešené a nevyřešené problémy způsobují řadu negativních důsledků. LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 78 - 81; PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha: GRADA, 2010, s. 50. 30 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 82. 31 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 82 - 83. 32 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 85 - 86. 33 KRATOCHVÍL, S. Manželská a párová terapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 11. Gurman a Kniskern definují v roli klienta nejen jedince, ale celý jeho rodinný systém. 34 LUHMANN, N. Sociální systémy. 1. vyd. Brno: CDK, 2006.

18

Pro sociální systémy je typické, že je charakterizuje určitá úroveň komunikace,

která k systému přináleží. To se týká rovněž poradenského systému, čili systému

pomoci.

Pomáhající systém spojuje smysl, který poradce a klient spolu vytvářejí. Mnohé

myšlenky, týkající se konstituce a fungování pomáhajícího systému, popisuje

Ludewig.35 S těmito nástroji autora tak mohu legitimizovat následující úvahy

a posléze dále v textu operovat - v rámci výzkumné části a interpretací konkrétních

případových studií.

Nutno ovšem doplnit, že než vznikne pomáhající systém, předchází mu „zrod“

tzv. klinického systému,36 který spojuje pracovníka nabízejícího pomoc s jedincem,

jenž pomoc vyhledává a který od pomoci, jak tvrdí například Balcar,37 očekává

nějaký hmatatelný výsledek. Pokud dojde ke shodě na společném tématu-zakázce,

klinický systém se přemění v systém pomoci.38 Zakázka klientovi nabízí

akceptovatelné řešení jeho problému a je zároveň oběma stranami označena

za proveditelnou.

Pro definování systémů pomoci se nabízí i další varianty, jak je stanovil

Ludewig, jejich rozšířenou alternativu nabídnul Úlehla.39 Pro mnohotvárnost

pomáhajících systémů je budu strukturovat s oporou v Ludewigovi na čtyři základní

kategorie. Podrobně je rozeberu s ohledem na definování cíle práce v dalším oddíle

této kapitoly.

1.2.1 Pomáhající poradenství jako součást systemické

intervence

Z postulátů především Ludewiga, ale také Úlehly by bylo možno systém pomoci

dále rozdělit podle míry direktivity poradce vůči klientovi a podle forem,

prostřednictvím kterých je klientovi pomáháno, což je pro pojetí této práce nezbytné.

V systemické praxi jsou rozlišovány formy pomáhání dle míry aktivity klienta

i poradce. Nebo-li podle úrovně aktivity a spolupodílení se obou stran na řešení

problému lze diferencovat mezi pomocí a péčí.40 Rozlišit pomoc od péče se dá

jednoduše - péče se poskytuje, o pomoc se žádá, a to na základě svobodného

rozhodnutí klienta, který pomáhající instituci oslovil. Výsledkem dojednání

35 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 82 - 85; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 98 - 100. 36 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 81. 37 BALCAR, K. In PAYNE, J. a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, s. 164. 38 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 65 - 66. 39 ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 33 - 35. 40 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 97.

19

proveditelné pomoci je stanovení zakázky,41 čili cíle, kterého by mohlo být reálně

(v rámci stanovené intervence) dosaženo.

Samotný akcent na aktivitu klienta při volbě cíle a cesty k němu jednoznačně

naznačuje, jaké role obě strany poradenského procesu zastávají. Poradenský

pomáhající systém se vytváří okolo vymezené zakázky. Problémový systém,

který se vytvořil poté, co si jedinec definoval problém, se tím přetváří na systém

pomoci. Analogicky k odlišení péče od pomoci v pojetí Ludewiga hovoří Úlehla

o dvou způsobech interakce mezi poradcem a klientem. V případě, že poradce

nabízí klientovi spolupráci, hovoříme o pomoci. Jestliže poradce přebírá za klienta

starost (svým způsobem jde o paralelu s Ludewigovou péčí), v Úlehlově pojetí se

jedná o kontrolu.42

Cílem tohoto textu je především identifikovat formy pomoci – intervence, které

by byly s to se podílet na řešení problému spojených se syndromem zavrženého

rodiče, jehož je klient obětí. Činím tak v souladu se zásadami komunikativního

paradigmatu andragogiky a s jejich postmoderním odklonem od sociotechnických

přístupů, které by se pro řešení problémové oblasti bezesporu také nabízely.

Rozbor péče, případně vesměs direktivních forem intervence stojí mimo řešení,

která tato rigorózní práce nabízí.

Motivy klienta bývají obecně zaměřeny na změny,43 které požaduje ve svém

životě dosáhnout, s důrazem na přání ještě něčeho navíc, čehož se mu nedostává,

v minimální míře pak na redukci trápení a bolesti, které mu zabraňuji optimálně

fungovat v každodenním životě. V textu se pokusím dokázat, že problematika

syndromu zavrženého rodiče je natolik variabilní a proměnná v čase, že formy

pomoci, o které jedinec žádá, mohou variovat mezi oběma póly tohoto kontinua.

V textu se zabývám intervencí ve prospěch zavrženého rodiče s důrazem

na využití pomáhajícího poradenství, jak vyplývá již z názvu práce.

Zde předpokládám, že pomoc poskytnutá poradcem je činěna výslovně na základě

klientova přání a je v interakci44 mezi poradcem a klientem směřována k rozvoji

vlastních možností klienta. Poradce nabízí klientovi především využití celé škály rad

a nápadů, jak zdůrazňuje například i Matoušek,45 popřípadě návodů a námětů

41 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1.vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 151 - 158; VYBÍRAL, Z., ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 68. 42 ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 10 - 13. 43 Ludewig rozpracoval základní typy pomoci ze systemické perspektivy v rámci svého dimenzionálního schématu. LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 96, 98. 44 Interakce je definována Watzlawickem jako série sdělení, které si jedinci mezi sebou vyměňují. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 53. 45 MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii? 2. vyd. Praha: PORTÁL, 1996, s. 105.

20

k řešení problémů. Klient je s to před navázáním kontaktu s poradcem posoudit,

že jeho možnosti, znalosti a dovednosti, které má, nestačí k tomu, aby problémy

ve své rodině vyřešil sám. Ve své práci dávám přednost systemickým modelům

poradenství, především pomáhajícímu poradenství jako pomoci v užším slova

smyslu.

Syndrom zavrženého rodiče bývá natolik provázaným komplexem problémů,

že nabídka „pouze radit“ mnohdy není dostačující. Především se jedná

o redukci bolesti ze ztráty dítěte46, kterou musí klient snášet, či o problémy spojené

s násilím v rodině a se širokou škálou manipulace ze strany zavrhujícího rodiče.

Zde se poradce dostává do situace, ve které je maximem dosažitelného zmírnění

duševní bolesti; může být klientovi oporou a poskytnout mu bezpečný prostor.47

Pomáhající poradenství se může prolínat s doprovázením, může být součástí

případové práce s klientem, nebo může být klientovi doporučeno, aby využil

odborníka z řad terapeutů.48 Sám klient si může být vědom toho, že jeho těžkosti

nelze radikálně v krátkodobém horizontu změnit49. Od pracovníka primárně

očekává, že s ním bude moci sdílet svoji bolest a podělí se o všechny útrapy,

které ho denně provázejí. Po rozpadu vlastní rodiny to bývá vyjma nejbližších přátel

často jen pomáhající pracovník, komu se dá s choulostivými tématy svěřit.

Nabízí se otázka, co je cílem systemicky vedeného poradenství a jaké možnosti

a řešení jeho metody klientovi poskytují? Odpovědí a současně shrnutím tohoto

krátkého, avšak dle mého názoru s ohledem na cíl práce dostačujícího exkurzu

do problematiky systemického poradenství by bylo tvrzení, podpořené též praxí

a zkušenostmi Matouška:50 výsledek pomoci variuje v závislosti na úrovni

komunikativních schopností a stupni zavržení, kterému je jedinec vystaven.

V neposlední řadě je důležitá nabídka pomoci51 a především její kvalita.52 Žádoucím

výsledkem by bylo minimálně podnícení změny, ke které klient sám v rámci

46 Otázka zpracovávání citové ztráty dítěte je předmětem podpůrné psychoterapie pro rodiče. Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, klinickou psycholožkou a systemickou terapeutkou ze dne 5.10.2013. 47 MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii? 2. vyd. Praha: PORTÁL, 1996, s. 105. 48 Přes někdy neostrou hranicí mezi poradenstvím a terapií, jak uvádějí např. Vybíral s Roubalem, lze tyto formy pomoci odlišit především hloubkou jejich zásahu, délkou intervence a odborností pracovníka. VYBÍRAL, Z., ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 68. 49 Změna je o to obtížnější, nachází-li se klient v akutním prožitku duševní krize. 50 MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii? 2. vyd. Praha: PORTÁL, 1996, s. 106. 51 Dotazníkovým šetřením z roku 2005 bylo zjištěno, že pouze pět procent respondentů by vyhledalo odbornou pomoc poradce zaměřenou na problém v oblasti rodinného života. HLOUŠKOVÁ, L. Kapitola 14. Poradenství ve vzdělávání dospělých. In RABUŠICOVÁ, M., RABUŠIC, L. Učíme se po celý život? 1.vyd. MU Brno: 2008, s. 306 - 308. 52 Jedná se o souhrn kompetencí poradce – v mém pojetí za ně považuji především osobnostní předpoklady, profesionální kritéria (škola, výcvik, praxe) a jejich „šití na míru“ danému klientovi. Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, klinickou psycholožkou a systemickou terapeutkou ze dne 5.10.2013.

21

intervence dospěl a která mu pomůže k náhledu na vlastní problém. V systemické

perspektivě není úroveň změny nikdy přesně předvídatelná. Je však zřejmé,

že odlišné cíle bude mít spolupráce poradce s klientem, čili zakázka v rámci

poradenství, a jiné možnosti proces provázení. Zvláštní kapitolou je pak dlouhodobá

terapeutická odborná pomoc.

1.2.1.1 Systemické formy pomoci

Napříč tímto textem akcentuji především pomoc s odklonem od péče (kontroly).

Systémy pomoci bych v kontextu Ludewigova dělení53 a s podporou Úlehlovy

strukturace forem pomáhání54 rozčlenila do čtyř kategorií intervencí. Pro všechny

typy opatření platí, že postupně seřazují nabídky pomoci ze strany poradce dle toho,

na jaké úrovni spolupráce, tj. osobnostních, emočních a mentálních dispozic se

klient nachází. Druhým kritériem je pak požadavek vyřešení problémů, s ohledem

na intenzitu trápení klienta a naléhavost problémů, se kterými se jedinec aktuálně

potýká. Pomoc lze poskytovat prostřednictvím návodů a poučení (vzdělávání55),

pomáhajícího poradenství, doprovázení a terapie.

Pro systémy pomoci podle Ludewigova konceptu systemické terapie,56

jako zdroje též pro andragogickou intervenci v pojetí Klimenta je typické,

že zohledňuje intervenci v rámci tří kritérií, kterými jsou: typ potřebnosti, typ

institucionálního opatření a délka intervence.

Návody a pou čení jsou andragogem nabízeny v situaci, ve které klient

potřebuje posílit své možnosti a především orientaci potřebnou pro řešení svého

problému. Pracovník je zde v roli toho, kdo může klientovi poskytnout žádoucí

vědomosti a rozšířit pole jeho kompetencí pro zvládnutí a ovládnutí požadovaných

úkolů, respektive mu pomoci vyřešit problémy vzniklé z aktuální situace. Tuto formu

pomoci nelze považovat za časově omezenou.

Pomáhající poradenství je podrobně zmíněno již v předchozím textu

v souvislosti s předmětem této práce. Forma poradenství připadá v úvahu jako typ

intervence, jestliže je klient s to definovat svoji situaci jako reálně zvládnutelnou

a sám pociťuje, že je nutné v jeho situaci něco pozměnit a odstranit překážky,

53 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 99 - 100; LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 83. 54 Úlehla akcentuje termín vzdělávání jako synonymum k Ludewigovým návodům a poučením. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 34. 55 Za analogii k Ludewigově úrovni návodů a poučení lze chápat Úlehlovo pojetí intervence prostřednictvím vzdělávání. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 33 - 35. 56 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 83; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 99 - 100.

22

které mu brání v běžném fungování. V rámci poradenského procesu dochází

na základě klientem definované zakázky k odblokování jeho reálných zdrojů, které

má pro vyřešení problémů k dispozici. Poradce v součinnosti s klientem podporuje

disponibilní klientovy struktury. Časový kontext pomáhajícího poradenství je vázán

na délku sjednané zakázky a obvykle je typický jedním, potažmo vícero společnými

setkáními s poradcem. Délka spolupráce obvykle nepřesahuje horizont týdnů

až měsíců.

Doprovázení nachází využití v situaci, která je pro klienta natolik komplikovaná,

že nelze změnit současný stav. Jedinec zde nepředpokládá, že jeho problém-

nesnáze je změnitelný, avšak chce mít vedle sebe někoho, s kým může svůj osud

sdílet. Cílem této modality intervence je ze strany pracovníka poskytnout klientovi

své naučené schopnosti a dovednosti se se složitými situacemi vyrovnat

a s trápením lépe zacházet. Tato forma pomoci bývá často klientovi nabízena

v krizových až traumatizujících situacích dlouhodobého charakteru. Povahou může

být doprovázení časově neomezené, často se jedná o trvalou pomoc klientovi

ze strany pracovníka.

Terapie. Spolupráce prostřednictvím této formy intervence přichází v úvahu

tehdy, když si klient přeje zbavit se svého utrpení. Terapie je spojena s klientovou

představou, že jeho problém je řešitelný. Intervence zde předpokládá určité

schopnosti klienta potíže řešit a aktivně s terapeutem spolupracovat. Klient je

ze strany terapeuta zplnomocňován, posilován a oceňován v rámci rozvíjení řešení.

Terapie je časově limitována (ohraničena) splněním konkrétního úkolu a jedná

se vesměs o dlouhodobou formu pomoci. Od předchozích tří forem intervence

se terapie liší rovněž kvalifikací, výcvikem a odborností pracovníka - andragoga.

K přehlednějšímu oddělení systémů pomoci, s akcentem na komunikativní

paradigma andragogiky, využiji podporu v dimenzionálním schématu od Ludewiga,57

které poslouží též pro snazší orientaci především ve výzkumné části tohoto textu.

V praxi je hranice mezi uvedenými čtyřmi formami pomoci neostrá a často se pomoc

prolíná napříč všemi kvadranty - systémy pomoci.

57 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 98.

23

CÍL SLUŽBY je klientem vyžádaný

rozší ření58

NÁVODY/ POMÁHAJÍCÍ

POUČENÍ PORADENSTVÍ

VZOREC SLUŽBY

Konvergence (struktur) Diference (struktur)

DOPROVÁZENÍ TERAPIE

redukce 59

1.3 Pomáhající poradenství - andragogické poradenství

K uvedení tohoto oddílu mohu opět využít Hartlova mínění,60 doplněného

o poznatky Klimenta61. Oba tvrdí, že bezmála v každé práci, při které dochází

ke kontaktu s jinými jedinci, můžeme hledat nějaké prvky pomáhajícího poradenství,

v Klimentově případě se jedná o intervenci ve prospěch dospělého. Nejinak je tomu

v poradenství dospělým, čili v rámci vztahů pomoci dospělému, které v souladu

s Klimentem nazývám andragogickým poradenstvím .

Je zřejmé, že poradenské služby lze poskytovat jak dětem62, tak dospělým.

S ohledem na systemické vazby by se nabízelo párové, popřípadě rodinné

poradenství. Je však otázkou, jak tomu bude v dysfunkčním systému s narušenou

komunikací a s poruchami v elementárních instrumentálních funkcích, které v textu

popisuji. Je pravděpodobné (a tato práce se to pokusí i dokázat), že k rodinné

(párové)63 konzultaci s poradcem nebudou přístupni všichni účastníci konfliktu.

58 Klient vyjadřuje přání něčeho navíc, co mu dosavadní problém neumožňuje. 59 Klient vyjadřuje přání něčeho méně (problému, bolesti, utrpení). 60 HARTL, P. Kapitola Poradenství. In MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 83 - 84. 61 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 239. 62 V případě dětí a dospívajících jde o výchovné působení s akcentem na kontrolu. Mým cílem je v této práci zvýraznit úroveň pomoci. KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 238. 63 Jak zmiňuje Mrkvicová, bylo by to zejména v úvodní fázi poradenství, kdy byl definován problém. Podobně s odkazem na Gaburu s Pružinskou platí tvrzení Mrkvicové, že párové, potažmo rodinné poradenství, vycházející ze synergického principu a cirkularity systému, má předpoklady k aktivní změně v systému. Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, klinickou psycholožkou

24

V případě syndromu zavrženého rodiče konflikt pramení z destruktivních

interakčních procesů. Toto je také můj argument, proč preferuji systemické přístupy,

jejichž účinek pro práci s jedincem má srovnatelnou hodnotu jako práce s rodinou

a párem, jak některé podobné patologické případy interpretují Gabura

s Pružinskou.64 Individuální forma poradenství má při řešení problematiky syndromu

zavrženého rodiče nezastupitelné místo, a to především u jeho těžších forem,

kdy bezesporu dochází k izolaci zavrženého rodiče jak od zavrhujícího

(programujícího) rodiče, tak od dítěte.

Poradenství, o kterém v tomto textu pojednávám, se zabývá problémy vzniklými

ve vztazích v dysfunkční rodině, potažmo v rodině po rozvodu manželství,65

čili v rámci sociálních interakcí v systému rodiny, popřípadě u subsystémů

navzájem.

1.3.1 Pomáhající poradenství v kontextu

akčního pole andragogiky a andragogické intervence

Následujícím textem se jakoby vracím k počátku úvodní kapitoly, kdy jsem

s podporou autorit vymezila poradenství jako širokou oblast činností v rámci lidských

aktivit, směřujících k pomoci jeden druhému. Návrat k úvodu je však jen zdánlivý.

Cílem tohoto oddílu je vysvětlit vztah mezi andragogikou / andragogickou

intervencí / andragogickým - pomáhajícím poradenstvím, jak toto poradenství

definuje Kliment. Tyto pojmy mají nepřehlédnutelný spojovník: jedná se o soubor

provázaných aktivit směřujících k poskytnutí pomoci, tj. návodům a poučením,

poradenství a doprovázení včetně terapie, čili k uschopňování klienta tyto informace

transformovat do komplexu praktických dovedností. Takto pojatá intervence

napomáhá jedinci v orientaci v konkrétní problematice. Dostává se mu přitom

i podpory a může být usměrňován nově získané použít v praxi.

K naplnění výše stanoveného dílčího cíle v této kapitole využiji definování

předmětu andragogiky, jak ho vymezují Šimek s Bartoňkovou.66 Za předmět

andragogiky lze považovat:

a systemickou terapeutkou ze dne 5.10.2013; GABURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 88. 64 GABURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 88 - 90. 65 Ačkoli se partnerský systém rozvodem rozpadá, zaniká, rodičovský systém trvá nadále. Rodič navždy zůstane pro své dítě rodičem. Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, klinickou psycholožkou a systemickou terapeutkou ze dne 5.10. 2013; Bakalář k tomu dodává, že dítě má vždy dva rodiče, i přesto že druhého rodiče nikdy nepoznalo. BAKALÁŘ, E. Průvodce rozvodem. Praha: NLN, 1996, s. 20, 129. 66 BARTOŇKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Andragogika. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2002, s. 12 - 21; BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 174 - 180.

25

• mobilizaci lidského kapitálu (v prostředí sociální změny), které Šimek

považuje jako nejobecnější, zahrnující změny ve společnosti na rozhraní

mezi industrialismem a postindustrialismem. Lidský kapitál67 je tvořen

kapitálem kulturním a sociálním a dá se pokládat za určitý stupeň kvality

příslušníků určité společnosti.

• orientaci člověka v kritických uzlech jeho životní dráhy či při problémovém

průběhu jeho životní dráhy. Andragogika se zde více zaměřuje k individuu

a na rozdíl od expertně koncipovaného psychologického přístupu je

reflektován především jedinec a jeho problém. Takto definovaný předmět

akcentovaný k jedinci v rámci psychoterapeutického a socioterapeutického

vztahu je důležitý pro zařazení andragogické intervence do akčního pole

andragogiky;

• animaci dospělého člověka, jako oduševňování a nikdy nekončící humanizaci

člověka vztaženou na enkulturaci, socializaci a resocializaci a edukaci;

• individuální a sociální souvislosti změn syntetického statusu, jež vychází

z postavení jedince ve společenské struktuře dané jeho statusem.

Pro mnohotvárnost termínu status je zde použita kategorie syntetického

statusu jako souhrnu propojených ukazatelů, mezi které Šimek a Bartoňková

řadí:

- objektivní charakteristiku profese,

- prestiž této profese,

- dosaženou kvalifikaci a stupeň vzdělání,

- vliv a moc, kterou jedinec disponuje,

- příjmy, kterých dosahuje,

- životní způsob, který je pro něj charakteristický.

• Poslední předmětnou oblast vymezuje Bartoňková jako vyrovnávání se

dospělého jedince se sociálními institucemi. Tímto způsobem definovaný

předmět Andragogiky vychází z Gehlenova pojetí člověka jako bytosti

nedostatku.68

• Široce pojatou andragogiku podle Šimka a Bartoňkové je nutno pro úplnost

doplnit o její předmět v užším slova smyslu, kterým je učící se dospělý,

včetně sociálních souvislostí tohoto učení.69

Z vymezení předmětu integrální andragogiky vyplývá, že akční pole jejího

67 PALÁN, Z. Výkladový slovník lidské zdroje. 1. vyd. Praha: Academia, 2002, s. 113; ARMSTRONG, M. Řízení lidských zdrojů. Praha: Grada, 2002, s. 72 - 76. 68 BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 178 - 180. 69 BENEŠ, M. Andragogika filozofie - věda. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2001, s. 57.

26

olomouckého pojetí, jak se jím zabývají Bartoňková s Šimkem 70 a Jochmann,71 je

široké a v rámci jeho transdisciplinarity mohu roli poradenství, obdobně

jako Beneš,72 spatřovat v každé andragogické činnosti. Vyjma vzdělávání,

jako andragogiky pojímané v užším slova smyslu, má poradenství své místo,

ve shodě s Bartoňkovou také v rámci edukace.

Nezastupitelná role poradenství je pak znát v celém akčním prostoru nazvaném

péče,73 vycházejícím především z psychologizujícího pojetí andragogiky. O tom

konec konců svědčí i zaměření tohoto textu, který pojednává o pomáhajícím

poradenství jedinci v kritických uzlech jeho životní dráhy.

V souvislosti s výše uvedeným mohu tvrdit, že je to právě transdisciplinární

přístup, který ve snaze o integraci náhledů na problém prostřednictvím optik více

věd umožňuje v konečném důsledku určit i rámcovou provázanost dílčích složek

navrženého postupu pomoci jedinci.

Olomoucké pojetí andragogiky poskytuje vhodné zázemí a prostor

pro modelování rozličných podob intervenčních aktivit, napříč rozsáhle definovaným

předmětem andragogiky. S jeho pomocí mohu, s oporou Klimenta,74 tvrdit,

že andragogické působení na dospělého člověka nemusí probíhat jen formou

poradenství a že ho lze rozšířit na všechny systémy pomoci, jak byly definovány

v oddíle 1.2.1 na základě axiómů Ludewiga. Principiálně zde jde o aktivní hledání

a přijetí pomoci klientem.

Andragogickou intervenci pak mohu definovat s využitím Ludewigových

postulátů75 jako jakoukoliv formu pomoci dospělému jedinci, s cílem mu napomoci

pochopit podstatu jeho problému nebo mu poskytnout pomoc, popřípadě nabídnout

alternativy řešení jeho nesnází.

Vzhledem k tomu, že potřeby jedince nejsou stabilní veličinou, nýbrž jsou

variující v čase, také tendence vyhledávat rady, včetně institucionalizované pomoci

70 BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 211 - 214; BARTOŇKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Andragogika. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2002, s. 12 - 23. 71JOCHMANN, V. Výchova dospělých - andragogika. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. 1/1992. 72 BENEŠ, M. Úvod do andragogiky. Praha: Katedra andragogiky a personálního řízení. FF UK, 1997, s. 111 - 112. 73 V Jochmannově pojetí pojem péče chápu v širším slova smyslu jako vytváření podmínek pro výchovu jedince, tzn. jeho seberealizaci a výkon sociálních funkcí. V tomto případě se nejedná o analogii s termínem péče, jak ho využívá Ludewig. JOCHMANN, V. Výchova dospělých - andragogika. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. 1/1992. 74 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 238. 75 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 86 - 88, 98 - 100; LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 82 - 83.

27

jsou dynamizující a mění se. To platí veskrze jak pro andragogikou intervenci,

tak i o pomáhajícím poradenství dospělým, s důrazem na problematiku dysfunkční

rodiny. Jak uvedu především ve výzkumné části této práce, požadavky a nároky

na vnější pomoc ze strany jedince - zavrženého rodiče jsou natolik proměnlivé,

že z toho vyplývá celý široký komplex činností a aktivit nejen poradce, ale i dalších

pomáhajících profesí.

Shrnutí kapitoly

První kapitola byla strukturována s cílem definovat andragogického poradenství.

Z množství poradenských směrů a modelů, které současná terapie a poradenství

pro rodinu dávají k dispozici, jsem především vyšla ze systemických modelů

a zásad kybernetiky druhého řádu. Jako opora mi zde posloužily především principy

Ludewiga, který je zpracovával v posledním desetiletí minulého století. Z průniku

Ludewigových a Úlehlových myšlenek lze vyvodit, že systemické modely pomoci

(pomáhající systémy) se dají rozčlenit dle míry direktivity do čtyř kategorií

intervence, tedy od návodů-poučení až po terapii.

Pro tuto práci je rozhodující formou pomoci pomáhající poradenství. Poradenské

činnosti byly odlišeny od formy péče. Z mnou definované platformy andragogické

intervence vyplývá, že pomáhající poradenství hraje nezanedbatelnou úlohu

při řešení problému, a to s akcentem na aktivitu na straně klienta, tak jak ji vymezuje

komunikativní paradigma andragogiky.

Aktivita klienta se v systemických přístupech odráží ve vytvoření zakázky jako

přání klienta něco na sobě změnit; přetvořit problémový systém v systém pomoci,

resp. systém řešení. Ludewigovy postuláty mi poslouží i nadále, a to především

při identifikování rozličných forem pomoci obětem syndromu zavrženého rodiče

s akcentem na pomáhající poradenství. Budu se jimi podrobněji zabývat

ve výzkumné části rigorózní práce.

Nezbytnou součástí první kapitoly bylo umístění pomáhajícího poradenství

do kontextu akčního pole andragogiky. Z posledního oddílu první kapitoly vyplývá,

že formy poradenství nelze omezovat pouze na oblast pomoci, ale prolínají se

jak do edukativní a vzdělávací činnosti, tak do funkcionální roviny76 andragogiky.

76 Oblasti, do kterých zasahuje andragogika, by bylo možno odvodit také z předmětu andragogiky v jejím širším pojetí, jak s ním pracují Šimek a Bartoňková. BARTOŇKOVÁ, H., ŠIMEK, D. Andragogika. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2002, s. 12 - 23; BARTOŇKOVÁ H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vyd. FF UK Praha: 2004, s. 174 - 180.

28

2. SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE

Druhá kapitola textu seznamuje se syndromem zavrženého rodiče (ve zkratce

SZR a v překladu z angl. originálu PAS, Parental Alienation Syndrome). Samotný

proces SZR, ve kterém dochází k odtržení dítěte od jednoho z rodičů, často

toho rodiče, který byl dítětem po celá léta bezmezně milován a brán jako jeho vzor,

působí až absurdně. V dítěti je vypěstována chorobná nenávist vůči druhému rodiči,

je zmanipulováno do té míry, že rodiče považuje za nebezpečného, bez jakéhokoli

rozumného opodstatnění.77 Hrozí tu, že rodič a dítě vztah po několikaleté přestávce

již nikdy neobnoví. V tomto Gardnerově78 postulátu se nabízí analogie s tvrzeními

Kanelové79 o ztrátě způsobené smrtí blízké osoby. Pro rodiče absence milovaného

dítěte vyvolává silné emoční reakce, nabourává pocit jeho vlastní identity a integrity,

narušuje vztahy s jinými lidmi a jeho přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa.

V obecné rovině se dá souhlasit s Bakalářem,80 že mnoho rozvádějících

se rodičů se na porozvodovém uspořádání nakonec dohodne, buďto s pomocí

právníků, mediace,81 či se dvojice dohodnou samy. V případě předrozvodových

rizikových situací a sporných rozvodů82 však může být relativně snadno nastartován

mechanismus83 vedoucí k zavržení jednoho z rodičů, tak jak jej v této práci popisuji.

Ve druhé kapitole nejprve definuji syndrom zavrženého rodiče. Poté bude

následovat vymezení a popis jevů, a to seřazených v souvislostech ve vztahu

k jednotlivým projevům syndromu zavrženého rodiče. Protože vycházím ve velké

míře ze zdrojů od původních autorů (viz níže), bude k popisu jevu SZR použito

také jejich terminologie (ne zcela neutrální), kupříkladu rozvodové jedy, zlovolné

motivy, popouzení, programování a další. Fenomén se však pokusím popsat

tak, aby bylo zřejmé, že syndrom zavrženého rodiče má primární zdroje

v dysfunkční rodině. To je koneckonců jeden z cílů, který si tato práce klade.

77 V důsledku přetrvávající nenávisti vůči rodiči jsou výrazně ohroženy jak vztahy dítěte s ostatními lidmi, tak vlastní psychická pohoda, a to i do budoucna (vč. dospělosti). GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 29. 78 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 28. 79 KANEL, K. A guide to Crisis Intervention. Fullerton, Brooks/Cole, 2003, s. 147 - 152. 80 BAKALÁ Ř, E. Průvodce rozvodem. Praha: NLN, 1996, s. 161. 81 Osobní konzultace s Mgr. Evou Zakouřilovou, rodinnou mediátorkou ze dne 22.10.2013; HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: GRADA, 2011, s. 189 - 199. 82 Sporný rozvod označuje zákon o rodině pro případy manželského rozvratu, kdy si jeden z manželů rozvod nepřeje a rozvod by mu mohl způsobit závažnou újmu. Proti stojí rychlá varianta rozvodu (rozvod nesporný). Zákon č. 91/1998 Sb., o rodině, v platném znění; BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie - Aplikovaná psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 209. 83 Pokud dítě zavrhne rodiče bez vlivu favorizovaného rodiče, nejedná se o syndrom zavrženého rodiče. WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 52.

29

Pátrala jsem po indiciích,84 za jakých okolností může docházet k tomuto

paradoxnímu jevu, jakým je bezdůvodné zavržení jednoho z rodičů. Hledala jsem

i souvislosti a oporu napříč systemickými zdroji a ptala se i sama sebe,

jaký mechanismus může způsobit, že je dítě svolné k odloučení od jednoho

z rodičů? Částečnou odpověď mi přinesla Mrkvicová, s jejímiž poznatky se dá tvrdit,

že dítě si je natolik jisto svojí vazbou se zavrženým rodičem a láskou tohoto rodiče

k němu (jedná se spíš o podvědomý proces), že podlehne laciným manipulacím85

ze strany druhého, zavrhujícího rodiče. Spoléhá se na to, že o náklonnost ze strany

rodiče, proti kterému je manipulováno, nemůže za žádných okolností přijít. Dítě

se syndromem zavrženého rodiče se podřizuje zavrhujícímu jedinci nikoli z lásky,

nýbrž ze strachu ze zavržení a ztráty jeho lásky.

Složitost jevu, stejně tak samotný text této práce, jsou natolik komplikované,

že využívám doporučení Gardnera,86 že není vhodné, aby se s ním v celé jeho šíři

a bez znalosti kontextu celé problematiky seznamovali postižení rodiče přímo,

bez odborné edukace andragogem. Hloubání v takto složité problematice by mohlo

ještě zhoršit jejich stávající situaci. Zde ovšem spatřuji úlohu andragogiky,

a to v provázení, vysvětlování, edukaci a delegaci zavrženého rodiče k jiným

vhodným odborníkům, instrumentální pomoc nevyjímaje. Tímto směrem bude

i orientována výzkumná část této práce, která se bude výlučně zaměřovat

na hledání forem pomoci zavrženému rodiči.

Syndrom zavrženého rodiče je jev, který vzniká prvotně v kontextu soudního

sporu o dítě87. V českých podmínkách se objevil v roce 1996, 11 let poté, co jej

pojmenoval jeho autor, americký dětský psychiatr Richard Gardner. Právě v USA

se již v 70. letech minulého století mezi odborníky šířila myšlenka, že určité druhy

rodinných obtíží souvisí s příznaky poruch duševního zdraví u jednotlivých členů

84 a to jak v literatuře, tak s odborníky zabývajícími se problematikou dysfunkčních rodin včetně SZR. GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996; WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003; osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou ze dne 5.10.2013; osobní konzultace s Mgr. Evou Zakouřilovou ze dne 22.10.2013; osobní konzultace s Mgr. Lubošem Smékalem ze dne 30.10.2013. 85 Za manipulaci považuji v souladu s Paulíkem uplatňování méně transparentních a též méně regulérních vlivů, zaměřených nejen na vědomou a racionální mysl jedince (především dítěte), ale i další stránky lidské bytosti. Společným znakem všech manipulativních taktik rodiče je určitý stupeň záludnosti a více či méně skryté porušování rodinných pravidel. Tím se stává manipulátor pro oběť obtížněji identifikovatelný a méně předvídatelný. PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha: GRADA, 2010, s. 92. 86 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 30 - 31. 87 Výskyt syndromu zavrženého rodiče je podle odborníků patrný v případě vleklých sporů o opatrovnictví. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27.

30

rodiny.88 Není sporu o tom, že SZR je pro rodinný systém a jeho členy závažným

a zřejmě rozšířeným jevem a že jej můžeme bezesporu považovat za společenský

problém.

Ačkoli ke konceptualizaci jevu dojde posléze v rámci této rozsáhlé kapitoly,

v jejím úvodu se dá zjednodušeně říci, že syndrom zavrženého rodiče vzniká,

když jeden rodič proti druhému vyvíjí bezdůvodnou kampaň s cílem zdiskreditovat

ho v očích dítěte a násilně jej od něj citově odpoutat.

2.1 Definování syndromu zavrženého rodiče

O syndromu zavrženého rodiče píší především Gardner, Warshak a Bakalář,

avšak o tomto jevu lze zaznamenat další příspěvky autorů89 z Velké Británie,

Izraele, Německa, Austrálie a Rakouska. Proto z poznatků těchto autorů ponejvíce

čerpám. Samotné označení syndromu vyvolává mnohé a dlouholeté polemiky mezi

odbornou veřejností.90 Přináší negativní konotace především pro rodiče, který zde

bývá označován jako zavržený. Pokud bych však měla dodržet přesný překlad

termínu The Parental Alienation Syndrom z angličtiny, jako vhodnější by ovšem

připadl termín odcizený rodič. Dle mého soudu však název odcizený91 dostatečně

nevypovídá o skutečné povaze jevu. V případě syndromu zavrženého rodiče jde

v podstatě o snahu zavrhujícího rodiče92 toho druhého zcela vymazat z mysli

88 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 6. 89 HOBS, T., GOTTLIEB, D. S., LEITNER, W., KÜNNETH, A., BERNS, S. S. In GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 81 - 130; MISSLIWETZ, J., FÜRDANK-HELL, H., SCHLEGER, A. Schwarzbuch Familienrecht. Bindere, Jugendwohlfahrt und Familienpolitik Österreichs, kapitola 3.2. Wien. April 2013, s. 198 - 259. 90 Rozpory o závažnost jevu panuje v řadách orgánů a institucí, podílejících se na řešení sporů o dítě (jde o orgány sociálně právní ochrany dětí – OSPOD, soudní znalce, rozvodové obhájce, odborníky na duševní zdraví – jako jsou psychiatři, psychologové, terapeuti, poradci, mediátoři aj.). Může jim při tom i nahrávat fakt, že Syndrom zavrženého rodiče není dosud oficiálně považován za psychickou poruchu a není tak zařazen do Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) DSM-5, ani do aktuální podoby Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů MKN-10 s platností od 1.1.2013.To však neznamená, že tento jev neexistuje. Kromě termínu Syndrom zavrženého rodiče se rovněž můžeme setkat i s pojmem Syndrom zavržení rodiče. Pre-order DSM-5 and DSM Collection [online] aktualizováno 20.10.2013, dostupné z: <http://www.appi.org> BAKALÁ Ř, E. O zavrhovaném názvu syndromu zavrženého rodiče (SZR) [online] aktualizováno 16.9.2013, dostupné z: <http://www.iustin.cz/art.asp?art=332 > z 16.9.2013 91 Odcizený se dle Bakaláře spíše hodí na rodiče, který je fyzicky či mentálně vzdálený (kupř. pobytem mimo domov či jinak „odpojený“). BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče v soudní znalecké praxi. [online] aktualizováno 16.9.2013, dostupné z: <http://www.iustin.cz/files/syndrom13.pdf> 92 Termíny zavrhující rodič, manipulující rodič, programující rodič, objevující se v textech mnou uvedených autorů, využívám v této práci jako synonyma.

31

společného dítěte, vyloučit ze společného života. Slovy Bakaláře,93 zavrhujícímu

rodiči nejde „jen“ o odcizení, přeje si emoční zavržení, které je významově více než

odcizení a ve vztazích je „jistější“. Já se proto v celém textu přidržím názvu syndrom

zavrženého rodiče.

Pro definování termínu syndrom zavrženého rodiče použiji průniku několika

definic, tak jak byly svými autory formulovány během vývoje syndromu zavrženého

rodiče. Vyznačují se těmito společnými znaky:94

• Dojde k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu

- tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k nekompromisnímu

zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného.

• Probíhá bezdůvodná kampaň očerňování rodiče, za účelem snížení

hodnoty rodiče v očích dítěte;95 kampaň, jenž nemá ospravedlnění

a vyplývá z kombinace programování (vymývání mozku)96 rodičovskou

indoktrinací a vlastním přispěním dítěte a vede k ponížení rodiče,

proti němuž je namířena.

• U dítěte dojde k odklonu od jeho dosavadních zkušeností s oběma rodiči

a vytvoří se u něj jakási šablona "černo-bílého" vidění vlastních rodičů -

jeden rodič (popouzející) je ideální a bez chyb a druhý (zavržený) je

naopak zlý, bez jakýchkoliv kladných vlastností".

Syndrom zavrženého rodiče z pohledu systemického přístupu je primárně

definován souborem příznaků u dítěte a jeho citového zneužití zavrhujícím rodičem,

jak uvádí též Gardner.97 Čili není veden pouze snahou zavrhujícího rodiče syndrom

navodit. V této premise se odráží systemická vazba dítěte a zavrhujícího rodiče

na rodinný systém, především pak na zavrhovaného rodiče.98 Jinak řečeno, snahy

zavrhujícího rodiče mohou nabývat proměnlivé intenzity, avšak záleží především

na dítěti samotném,99 zda invektivy zavrhujícího rodiče přijme za své (tím, že je

93 BAKALÁ Ř, E. Syndrom zavržení rodiče v soudní a znalecké praxi. [online] aktualizováno 16.9.2013, dostupné z: <http://www.iustin.cz/files/syndrom13.pdf> 94 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 5 - 6; GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27 - 28; GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 12 - 13, 23. 95 BAKALÁ Ř, E. Průvodce rozvodem. Praha: NLN, 1996, s. 133. 96 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 31 - 32. 97 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27. 98 Systemické vazby v dysfunkční rodině budou blíže vysvětleny ve třetí kapitole. 99 Gardner tento fakt potvrzuje. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 28 - 29.

32

rovněž tematizuje), nebo je odmítne. Gardner, podobně jako Warshak100 mají

zkušenosti, že v mnoha případech jde o neutuchající snahy zavrhujícího rodiče

nalomit vazby ke svému partnerovi.

K celistvému vymezení problému však považuji za nutné připomenout také

Matějčkovo a Dytrychovo, potažmo Warshakovo další stanovisko,101 že negativní

postoj k zavrhovanému rodiči nevzniká až v době rozvodu, ale může být důsledkem

postojů z minulosti,102 kdy rodina žila pohromadě. Projevy zavržení jednoho z rodičů

probíhají „prakticky“ (pokud pominu striktně vazby v systému rodiny) bez jeho

zavinění a jsou definovány jako soubor příznaků u dítěte.

Warshak103 navíc upozorňuje, že zavržení může být někdy zaměňováno

za občasné, dočasné až krátkodobé odmítání a nepřátelství ze strany dětí, které se

vyskytuje v průběhu rozvodu, v jistých situacích a je namířeno proti oběma rodičům,

přičemž láska a náklonnost k nim jsou zachovány.

Stěžejní v problematice zavržení se zdají být i osobnostní predispozice

zavrhujícího rodiče (potažmo dítěte) a formy řešení, kterými se zavrhovaný rodič

staví k danému jevu.104 Nezbytné je však dále vymezit kritéria, podle kterých lze

posuzovat závažnost jevu a motivy, kterými je zavrhující rodič veden při manipulaci

dítěte. Bude tak učiněno v dalších oddílech druhé kapitoly.

2.2 Úrovně a diagnostická kritéria syndromu zavrženého rodiče

Pro následující vymezení jevu-syndromu zavrženého rodiče využiji Gardnerovo

dělení do osmi primárních symptomů, rozlišených do tří stupňů intenzity, a to mírné,

střední a těžké, tj. dle závislosti na rozsahu a hloubky odcizení. Výčet symptomů,

určujících syndrom zavrženého rodiče, zpracovaný do tabulky dále v textu, rozšiřují

další čtyři diagnostická kritéria, zaměřující se na chování a typy vztahů.105 Většina

zde uvedených primárních symptomů, případně všechny jsou přítomné u dětí,

které trpí střední a těžkou formou syndromu zavrženého rodiče. Vylučujícím kritériem

pro určení syndromu zavrženého rodiče, jak již bylo v předchozím textu uvedeno, je

100 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 55 - 57. 101 MATĚJČEK, Z. DYTRYCH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR, 1994, s. 147. 102 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 92. 103 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 95 - 97. 104 Bezmoc rodiče, který prožívá nekonečnou frustraci, násobí nemožnost anebo neschopnost se opřít o přátele či příbuzné, kteří sami nechtějí přijít o svá vnoučata nebo se stát terčem programátora. 105 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 7 - 8; BAKALÁ Ř, E. Rozvodová tematika a moderní psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 47 - 48.

33

oprávněné zavržení rodiče.106 A zopakuji ještě to, co již uvádím v úvodu této kapitoly,

že pro značnou variabilitu v odolnosti dětí vůči manipulaci ze strany rodičů, je určení

úrovně syndromu zavrženého rodiče definováno v závislosti na chování dítěte,

ne na stupni indoktrinace, které je dítě vystaveno.

Pro stanovení potřebné intervence ze strany poradce, popřípadě delegování

klienta-oběti zavrženého rodiče k jiné pomáhající institucionální pomoci, je nezbytné

zmínit, že každý ze tří typů – stupňů zavržení vyžaduje jiný intervenční přístup

(avšak také odlišné právnické postupy). A aby byla léčba úspěšná, je důležité

včasné a správné rozpoznání úrovně zavržení.

Mezi základní symptomatické projevy syndromu zavrženého rodiče, s odkazem

výše na Gardnera107 řadím:

106 Zavržení, které vychází výlučně z dítěte a významně se na něm nepodílí žádný z rodičů, je nejméně častý způsob zavržení rodiče, v tomto textu se touto modifikací SZR primárně nezabývám. WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 91. 107 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 7 - 8; BAKALÁ Ř, E. Rozvodová tematika a moderní psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 47 - 48; GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 15 - 30.

34

Diagnostická kritéria - primární symptomy

Stupn ě intenzity Symptomatické

projevy mírný střední těžký

1. Kampaň za degradaci rodi če minimální mírná až zřetelná velmi intenzivní,

velké šíře

2. Slabé, neodůvodn ěné či absurdní zdůvodňování

minimální přítomné četné absurdní racionalizace

3. Nepřítomnost ambivalence

normální ambivalence

žádná ambivalence

žádná ambivalence

4. Fenomén nezávislého názoru

pravidelně nepřítomný přítomný přítomný

5. Reflexivní podpora programujícího rodi če v rodi čovském konfliktu

minimální přítomná přítomná

6. Nepřítomnost pocitu viny normální pocit viny

žádný nebo minimální pocit

viny žádný pocit viny

7. Vypůjčené scéná ře minimální přítomné přítomné

8. Rozšířené nepřátelství na členy p ůvodní rodiny zavrženého rodi če

minimální přítomné širokých rozměrů, často fanatické

Typy chování a vztah ů

Stupn ě intenzity Symptomatické

projevy mírný střední těžký

Přechodné t ěžkosti v dob ě styku

pravidelně nepřítomné střední

velmi velké, případně styk není

vůbec možný

Chování b ěhem styku dobré

periodicky antagonistické a

provokativní

žádný styk, nebo destruktivní a

trvale provokativní chování během

návštěvy Citová vazba k programujícímu rodi či

intenzivní, zdravá intenzivní, mírně

až středně patologická

intenzivní, těžce patologická, často paranoidní vazba

Citová vazba k zavrženému rodi či před jeho zavržením

intenzivní, zdravá či minimálně patologická



35

V následujícím komentáři se pokusím podrobněji vysvětlit význam dělení stupňů

a kritérií zavržení včetně typů chování a vztahů. Toto dělení bude důležité

především pro výzkumnou část této práce. Žádné jednotlivé dítě obvykle nevykazuje

všechny projevy zavržení, jak je Gardner uvádí. S využitím postulátů Gardnera,

doplněných o poznámky dalších autorit, budu analyzovat předložené případové

studie, z nich pak stanovím daný stupeň zavržení pro každou jednotlivý případ

a v něm obsažené symptomatické projevy. Tyto závěry budou pro mě východiskem

pro výzkumnou část textu, kde se pokusím identifikovat formy andragogické

intervence a stanovit vhodné způsoby pomoci zavrženému rodiči.

1. Kampaň za degradaci. Shazování zavrženého rodiče zahrnuje projevy

nenávisti dítěte vůči nenáviděnému rodiči, k němuž mělo před rozvodem/

rozchodem rodičů něžné a láskyplné city a které najednou potlačuje

a na nic si nevzpomíná, je bez pocitů viny a studu. Dochází k tzv. štěpení, kdy

vlastní vnitřní napětí dítě dělí mezi hodného a dokonalého rodiče

a nenáviděného zlého rodiče. Projekce agresivních impulsů dítěte slouží

jako obranný mechanismus, který je přiživován programujícím rodičem. Dítě

si vytvoří své vlastní scénáře pro odmítnutí druhého rodiče. Lásku projevuje dítě

k rodiči, který je zrovna přítomen, a nenávist vůči nepřítomnému.

2. Slabé, neod ůvodn ěné racionalizace odsuzování. Důvody nenávisti

vůči zavrženému rodiči jsou obvykle iracionální a dítě na ně poskytuje obvykle

směšná vysvětlení. Dle Gardnera tak jde nejen o výsledek programování

rodičem, ale i o aktivní projev dítěte. Zavržený rodič tak udělá vždycky všechno

špatně.

3. Nedostatek ambivalence je další symptom syndromu zavrženého rodiče.

Nenáviděný rodič je viděn pouze černo-bíle. Warshak tuto polarizaci příznačně

nazývá svatí a hříšníci.108 Dítě udává jeho samé špatné vlastnosti rodiče,

na kladný povahový rys si nevzpomíná. Na „milovaného rodiče“ ovšem pěje

samou chválu. Pro intervenci ve prospěch zavrženého rodiče je důležitý

poznatek Gardnera, reflektující „bezvýchodnost“ postavení zavrženého rodiče.109

Zavrhovaní rodiče se ocitají v situaci, ve které nemohou „vyhrát“. Ať se snaží

o styk s dítětem sebevíce, nebo na opačné straně rezignují na navázání vztahu

s dítětem, vždy jím budou kritizováni za špatný postup.

108 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 74 - 75. 109 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 324.

36

4. Fenomén nezávislého myslitele. V dítěti je pěstována vize, že jeho

rozhodnutí zavrhnout jednoho z rodičů je jeho vlastní volbou. Zavrhující rodič

nemá na tomto jeho rozhodnutí jakoby vliv. Autor110 k tomu uvádí zajímavou

poznámku, že zavrhování a odmítání není uloženo v genetické výbavě dítěte,

a tudíž je vyvoláno vlivy prostředí, osobou, která je schopna odcizení vyvolat,

tj. rodičem dítěte. Warshak111 ještě dodává, že aby dítě nezavrhlo rodiče, jsou

důležité povahové vlastnosti dítěte a reakce zavrženého rodiče na rozvodové

jedy. Pojem rozvodové jedy bude vysvětlen v následujícím oddíle druhé kapitoly

textu.

5. Reflexivní podpora programujícího rodi če v rodi čovském konfliktu.

Podpora milovaného rodiče se děje ze strany dítěte reflexivně. To se projevuje

v nadmíru silném zastávání se zavrhujícího, čili tzv. „spřízněného rodiče“. Blíže

to cituje z praxe Gardner,112 který tvrdí, že pokud měl možnost hovořit

pohromadě s celou rodinou, bylo to právě dítě, které reflexivně a intenzivně

podporovalo názor programujícího rodiče a to dokonce takovým způsobem,

že ani sám zavrhující rodič nebyl s to své tvrzení proti partnerovi podat

tak razantně, jak to udělalo jím podporované dítě.

6. Nepřítomnost viny přes krutost a využívání zavrženého rodi če.

Ze strany manipulujícího rodiče je vytvářena představa, že zavržený rodič nemá

city a ani si je od dítěte nezaslouží. Dítě tak nepociťuje pocit viny za své

nepřátelské chování, spočívající v nezájmu o zavrženého rodiče. Nezajímají

ho projevy lásky a zájem zavrženého rodiče o něj, jak zdůrazňuje Warshak,113

nebere žádný ohled na jeho city. Dítě žije v představě, že zavržený rodič musí

„platit“ za příkoří, které rodině způsobil. Zavržení a izolaci dítě považuje za dobrý

trest a je v tomto názoru podporováno zavrhujícím rodičem. Pocit viny tak může

být především u dětí starších pěti let vytěsněn z vědomí, nebo přeměněn

do úzkostí.114

7. Přítomnost vyp ůjčených scéná řů. Podstatou tohoto symptomu je to, že dítě

užívá fráze a obraty dospělého člověka, které zaslechlo u manipulujícího rodiče

a reprodukuje je. Nejzřetelněji to poznáme, když slova dítěte nápadně vybočují

110 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 15 - 30. 111 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 54. 112 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 25. 113 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 85. 114 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 224 - 226.

37

z jeho normálního slovníku.115 Napodobováním řeči dospělých dítě nepřímo

dokazuje, že je jím manipulováno. Po určité době programování dítě již neví,

co je a co není pravda, a uvěří, že zavržený rodič je hodný jeho odmítání. Na jím

vznesená obvinění nenachází konkrétní podklady a uspokojivé odpovědi.

8. Rozšíření nep řátelství na p řátele nebo rozsáhlou rodiny zavrženého

rodi če. V dítěti je programujícím rodičem vypěstována nenávist, kterou

si zaslouží celá rodina zavrženého rodiče,116 včetně prarodičů, nového partnera

a dalších.117 V projevech dochází k odmítání dárků a jakéhokoli kontaktu

s příbuznými, bez ohledu na předchozí dobré vztahy. Netrpí při tom spolu

s manipulujícím rodičem žádným pocitem viny. Příbuzným zavrženého rodiče

zbývá buďto ustoupit a odcizit se, anebo bojovat za svá práva, obzvláště jde-li

o prarodiče. Nadto si dovolím k tomuto symptomu doplnit, že prarodiče neumí

tento problém racionálně ani dostupnými prostředky zpracovat, což se může

odrazit v jejich somatických obtížích. Prarodiče se dokonce nemusí ani dočkat

pozitivních změn ve vztahu mezi zavrženým (pra)rodičem a dítětem.

Diagnostická kritéria pro stanovení primárních symptomů rozšířil Gardner o čtyři

kategorie typického chování a vztahů, kterými se vztah rodičů a děti v rámci SZR

vyznačuje:118

1. Přechodné t ěžkosti v dob ě styku mezi dítětem a zavrženým rodičem

se při mírném stupni zavržení vyskytují nepravidelně. Napříč středním

stupněm směrem k těžkému stupni zavržení mohou být vztahy až natolik

narušeny, že kontakt rodiče a odcizeného dítěte prakticky není možný.

2. Chování b ěhem styku nevykazuje během mírného stupně zavržení

hmatatelné anomálie, dítě je schopno druhého rodiče při návštěvě

akceptovat. Avšak na kontinuu mezi středním a těžkým stupněm zavržení

dochází pravidelně ze strany dítěte k projevům nepřátelství k zavrženému

rodiči, mnohdy až nenávisti; provokace ze strany dítěte jsou zde běžným

jevem. Při těžkém stupni zavržení, pokud je styk vůbec možný, je chování

odcizeného dítěte směřováno k destrukci vztahu, z chování dítěte je patrné,

115 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 75; GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 270 - 280. 116 MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál, 1994, s. 88 - 89. 117 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 77; GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 27 - 28. 118 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 7 - 8.

38

že je „předsunutá jednotka“ zavrhujícího rodiče. Samotný vztah

se kvalitativně změní a stává se méně důležitým; nejde již o obvyklý vztah

rodič-dítě, nýbrž z dětí se stanou hosté, z rodičů hostitelé, kteří mají dítě

bavit, nikoli vychovávat.

3. Citová vazba k programujícímu rodi či – pouto se zavrhujícím rodičem je

v mírném stupni zdravé, ve středním stupni pevné až mírně narušené.

Ze strachu ze zavrženého rodiče a ztráty jeho lásky je vazba dítěte na tohoto

rodiče v případě těžkého stupně zavržení výrazně narušená až paranoidní.

V této charakteristice je typické, že děti jsou v konfliktech rodičů velmi

snadno zneužitelné a je snadné pro zavrhujícího rodiče získat dítě do koalice

proti zavrženému rodiči.

4. Citová vazba k zavrženému rodi či před jeho zavržením. Pro všechny tři

stupně zavržení je typické, že vazba k zavrženému rodiči před eskalací

konfliktu SZR byla vesměs intenzivní a zdravá, patologie ve vztazích

se vyskytovaly pouze výjimečně (epizodicky). Z úrovně vztahů mezi dítětem

a zavrženým rodičem se téměř nikdy nedalo predikovat, že se jejich vztah

může během relativně krátkého času diametrálně změnit k otevřenému

nepřátelství až k nenávisti.

Hlavní, nežádoucí důsledky syndromu zavrženého rodiče jsou vnímány

a sumarizovány Bakalářem.119 Lze k němu dodat, že pro účely stanoveného cíle

textu a definování syndromu zavrženého rodiče jako součásti dysfunkční rodiny

navíc dostatečně. Především se tu jedná o ztráty vazeb zavrženého rodiče

na dítě,120 u kterého je zabrzděn a zdeformován nejen emocionální, nýbrž také

psychosociální vývoj. Navíc Röhr121 potvrzuje, že takto emocionálně zneužívané

dítě se ocitá v roli náhradního partnera zavrhujícího rodiče, čímž je silně poškozen

cit dítěte pro vlastní hodnotu. Je potlačeno utváření identity dítěte, jeho sebedůvěra

a sebeláska, dochází ke zdeformování jeho osobnosti a ke vzniku „falešného já“,

což si dítě obvykle nese s sebou až do dospělosti.

Vedle ztrát subsystému rodičů k sobě navzájem a subsystému dítěte

vs. zavrženého rodiče dítě přichází o výchovné a vzdělávací působení zavrženého

rodiče a jeho vzory. Manipulací ze strany zavrhujícího rodiče dochází k uvolňování

neodůvodněné nenávisti vůči zavrženému rodiči, současně za slabé či žádné

119 BAKALÁ Ř, E. Průvodce otcovstvím. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 112 - 114. 120 vztažmo k vytvoření hranic mezi novými subsystémy. V rodině, vykazující příznaky SZR, bývá zřetelná existence koalic(e) jako pokusů spojit se proti zavrženému členu rodiny. 121 RÖHR, H. P. Cesty z úzkosti a deprese. 1. vyd. Praha: Portál, 2012, s. 102 - 104.

39

argumentace a úplné absence pocitů viny, čemuž musí zavržený rodič s obtížemi

čelit. Dítěti chybí potřebný vzor122 k převzetí jeho sexuální identity a role, ale i model

civilizované domluvy v případě obtíží či konfliktů. Syndromem zavrženého rodiče

může dojít ke snížení autority ke všem dospělým, zavrženého rodiče a prarodiče

z jeho strany nevyjímaje.

Za stěžejní však pro tento text považuji skutečnost, že celá situace procesu

zavržení je pro zavrženého rodiče a jeho okolí od samotného začátku těžko

pochopitelná, vyvolává v zavrženém rodiči ambivalentní pocity, spojené často

i s pocitem viny, stavy duševní krize nevyjímaje. Pro danou situaci tento rodič není

vybaven mechanismy, které by mu dovolovaly problém adaptivně řešit. Navíc je

vystaven do situace, kdy musí svým nejbližším a přátelům vysvětlovat něco, čemu

sám těžko porozuměl.

2.3 Rozvodové „ jedy“

K cílené intervenci ve prospěch zavrhovaného rodiče“ je však potřebné

definovat procesy a mechanismy, jimiž syndrom zavrženého rodiče vzniká, způsoby

a úroveň manipulace, které je celý systém rodičů s dítětem vystaven. Úkol pro tento

oddíl textu je stanovit, čemu čelí jak dítě, tak především zavrhovaný rodič a celý

systém, ve kterém je do role jeho izolovaného článku vystavován zavrhovaný rodič.

Warshak123 používá pro jakýkoliv zásah zavrhujícího rodiče, směřující k destrukci

rodinného systému a k vytvoření izolovaných subsystémů termínu rozvodové jedy,

kterého se přidržím i v tomto textu.

Rozvodové jedy jako formy manipulace mohu vymezit do tří souhrnných

kategorií, jak je nabízí Warshak ve stejnojmenném knižním titulu.124 Prostřednictvím

jedů manipulující rodič (ve stadiu rozvodu či po něm) sám zraňuje dítě. Jsou jimi

pomluvy, ostrá kritika a napadání a programování dítěte (pojem podrobněji vysvětluji

v následující kapitole 2.3.1). Destruktivní kritika z úst zavrhujícího rodiče na adresu

bývalého partnera tak zanechává v psychice dítěte tzv. citovou poušť, která se

se zvýšenou intenzitou manipulace prohlubuje.125

122 Zejména když dívka „přichází“ o vzory matky a syn se nemůže identifikovat se vzory otce. V dospělosti pak platí, že pro nový vztah (partnerství, manželství) chybí důležitá vodítka, jak se má chovat muž k partnerce či žena k partnerovi. MATĚJČEK, Z. DYTRYCH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: MZ ČR, 1994, s. 137 - 138. 123 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 41- 49. 124 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 125 Obdobou rozvodových jedů je proces popouzení, typický pro období rodičovských sporů o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů nebo o stanovení styku s dítětem a v průběhu rozvodového řízení u soudu, jak ho popisují Bakalář a Trnka. BAKALÁŘ, E. Průvodce rozvodem. Praha: NLN, 1996, s. 133; TRNKA, V. Děti a rozvody. Praha: Avicenum, 1974, s. 128 - 129.

40

Pomluvy či občasné výčitky považuje Warshak126 za mírnější formu

rozvodových jedů. Za pomluvami stojí neovladatelná potřeba rodiče toho druhého

ponížit, a to i v přítomnosti dětí. „Dítě, které se identifikuje s oběma rodiči,

pomlouvání druhého rodiče bere jako útok na svou osobu. Je to ponížení té části

jeho Já, která se s „očerňovaným“ rodičem ztotožňuje.“ Pomluvy ubíjejí v dítěti jeho

spontánní náklonnost a dítě potlačuje chování k jednomu rodiči tím, že druhého

zklame nebo nebude loajální. Pomluvy však mohou mít i trvalé následky, jde-li

o ostrou kritiku a manipulující rodič nekompenzuje slova tím, že se omluví, odvolá je

či vysvětlí. Pomluvy ve své silnější formě přecházejí do stadia rozvinutého

programování.

Do druhé kategorie patří ostrá kritika a napadání ze strany zavrhujícího rodiče.

Warshak127 si všímá, že tyto formy jedů mají charakter trvalé a zlomyslné kritiky.

Ačkoliv dítě neumí odolávat nelítostnému kritizování, nelíbí se mu jednání rodičů,

a samo to nemůže změnit. Dokáže se však i s touto formou manipulace vyrovnat

a udržet si tak pozitivní vztah k oběma rodičům. Starší dítě někdy zavrhovaného

rodiče obhajuje. Jak pomluvy, tak neoprávněná kritika ovšem dítěti neprospívají.

Nejničivější účinky přináší třetí skupina rozvodových jedů - programování

dítěte. Nenávist a urážky k dříve milovanému rodiči nevznikají ze dne na den.

Někteří autoři128 přirovnávají programování v myšlení dítěte k praktikám různých

sekt (brainwashing) či jednání s válečnými zajatci. Z dětského myšlení se takto

vytrácí citová vazba k objektu programování a dítě odmítá „jeho“ jakékoli projevy

náklonnosti a lásky.

Zavržení a syndrom zavrženého rodiče jsou především výsledkem destruktivní

manipulace, pomluv, iracionální kritiky a programování. Rodinný (partnerský)

neproblémový systém je rozbit, vznikly dva systémy s vesměs (operačně)

neproniknutelnými hranicemi a dochází k izolaci zavrženého rodiče.129 Funkční

vztah dítě - rodič je zaměněn za vztah dysfunkční. V dítěti byl vypěstován

antagonistický vztah k zavrženému rodiči. Jak potvrzuje Warshak,130 potřeby dítěte

mít se zavrženým rodičem dobrý a láskyplný vztah byly potlačeny. Podle Gardnera

jdou mechanismy syndromu zavrženého rodiče tak daleko, že může dojít

126 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 41 - 45. 127 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy, 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 45 - 48. 128 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 37 - 42; WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy, 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 48 - 49; BAKALÁŘ, E. Rozvodová tematika a moderní psychologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s. 41. 129 V systemické konceptualizaci vznikají dva systémy. Jeden neproblémový, který tvoří zavrhující rodič a dítě (ten je vymezen jako „ideál“) a druhý problémový, kde je zavrhující dítě a zavržený rodič. Posledně jmenovaný systém má zaniknout vytěsněním zavrženého rodiče. 130 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy, 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 53.

41

k atypickým případům,131 kdy programování může vzniknout i dávno před rozvodem,

dokonce v době narození dítěte.

Nejen Warshak, ale i Gardner132si všímají, že pomlouvající a manipulující rodič

nepovažuje své chování za destruktivní, nepřemýšlí o tom a mnohdy ani není

schopen si uvědomit ve své zaslepenosti a touze ublížit zavrženému rodiči, že svým

chováním ovlivňuje vlastní děti.133 Cílevědomě ponižuje partnera a není

s to kontrolovat své výbuchy vzteku. Je-li dítě v takovém dysfunkčním systému

rodiny (resp. v rozvodovém stadiu) používáno v rozvodových (porozvodových)

sporech jako „zbraň“ v rukou zavrhujícího rodiče proti zavrženému, ztrácí svou

dětskou pozici a je tlačeno starat se o potřeby svých rodičů, namísto aby se ono

obracelo na rodiče o radu či pomoc. Právě v tomto období je totiž více než kdy jindy

dítěti dlouhodobě vštěpován jedním rodičem odpor a kritika proti druhému rodiči.

Dítě je přitom manipulováno do pozice a role, které mu z hlediska jeho věku

nepřísluší.

2.3.1 Proces programování dítěte

Proces programování dítěte byl mnou uveden jako třetí, nejzávažnější skupina

rozvodových jedů. Proto se mu budu nyní věnovat podrobněji. Programování

zavrhujícím rodičem však probíhá ruku v ruce s pomluvami, ostrou kritikou

a napadáním, které se podílejí na rozvoji syndromu zavrženého rodiče.

Programování považuji ze kontinuum vyvěrající z osobnosti - konstituce zavrhujícího

rodiče. Jak je v pramenech zabývajících se syndromem zavrženého rodiče

uváděno, rozhodující jsou některé systémové vazby. Především za ně považuji

vazbu rodičů na svoji původní rodinu, ze které vzešli, čili sociální dědictví

(transgenerační vlivy),134 osobnostní parametry obou rodičů (jejich uspokojení

131 Šlo o situaci při porodu, kdy se manžel klientky R. Gardnera chtěl zúčastnit porodu svého dítěte i přes nesouhlas jeho matky. Žena tuto situaci vnímala jako „soukromou“ věc a bezohlednost k potřebám matky a dítěte ze strany muže. Možným faktorem zde je kompetence, či spíše nekompetence otce. GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 65 - 66. 132 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 114; GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 301. 133 Pro mnoho rodičů děti mohou představovat nejvhodnější způsob, jak prožít to, co oni sami v životě naopak neprožili. Jsou-li zklamáni vlastním vztahem a zaneprázdněni snahou naplnit své vlastní potřeby, nejsou s to adekvátně validovat potřeby svých dětí. Tak sytí své nenaplněné potřeby, ačkoliv „cena“ za jejich počínání je v systému rodiny příliš vysoká. SATIR, V. Společná terapie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 62. 134 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 93; RÖHR, H. P. Cesty z úzkosti a deprese. 1. vyd. Praha: Portál, 2012, s. 102 - 104; RUPPERT, F. Trauma a rodinné konstelace, duševní štěpení a jejich léčba. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 53. Mimo přenosy vzorců chování dochází napříč generacemi též k přenosům traumatických zkušeností.

42

potřeb z dětství), vazbu obou rodičů na vlastní dítě135 a situační faktory původního

rodinného systému (před rozvodem, rozpadem vztahu), vlastní osobnostní

předpoklady136 a systémové vztahy jak uvnitř systému samotného, tak vztažmo

k okolí rodinného systému.

V rámci programování dítěte jde o vědomý proces, ve kterém se manipulující

rodič snaží v důsledku programování odcizit dítě druhému rodiči s pomocí změny

jeho myšlení, za přispění dítěte nebo dané situace. Rozlišení na vědomé

a nevědomé programování (vymývání mozku) je z vícero tezí mnou uváděných

autorů významné pro stanovení míry zodpovědnosti a určení dalšího postupu

z hlediska soudního opatření a psychiatrické léčby. V jejich názorech panuje shoda,

že při „přetahování se“ o dítě snadněji uspěje ten rodič, který má k dítěti silné

psychické pouto, což by potvrzovala také Bowlbyho137 teorie.

Autoři se shodují v názoru, že matka i otec jsou vedeni k programování

jak charakteristickými motivy a taktikami, které mají společné, tak že existují

mechanismy, které jsou typické jen pro matku nebo jen pro otce. Mechanismy

programování představím v oddílu věnovanému motivům. Ze systemického pohledu

lze však tvrdit, že jejich dopad na dítě je obdobný, ať se jedná o otce, nebo matku,

a vede k pozvolné destrukci vztahů rodiče k dítěti.

Gardner138 si všímá, že rodiče jsou velmi vynalézaví v programujících taktikách.

Jsou vedeni cílem, aby dítě uvěřilo jejich tvrzení a posílili si tím vlastní pozici.

S podporou tvrzení Gardnera139 mohu prokázat, že pasivita v nebránění

se poškozujícím sdělením a destruktivnímu jednání programující strany postupně

nahrává zavržení a odcizení druhého rodiče.

Předpokladem, avšak i cílem programování140 je izolace dítěte od druhého

rodiče. Částečná nebo úplná izolace způsobuje jednak závislost na programujícím

rodiči, ale zabraňuje i v kontaktu s druhými lidmi, kteří by se jinak bránili pomluvám

a napadání ze strany manipulujícího rodiče. Vyvrcholením izolace podle

Warshaka141 bývá zákaz styku s rodičem, který je terčem zavržení,

ale často i s příbuznými a známými z jeho strany. K programování ze strany matky

135 BOWLBY, J. Child care and the growth of love. 2. vyd. Harmondsworth: Penguin, 1967, s. 59 - 68. 136 Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou ze dne 5.10.2013. 137 BOWLBY, J. Child care and the growth of love. 2. vyd. Harmondsworth: Penguin, 1967, s. 59 - 68. 138 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 34; GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd., 2006, s. 21 - 28. 139 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 53, 324. 140 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 167 - 168. 141 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 168 - 169.

43

pak může docházet již od narození dítěte, kdy je otec cíleně považován

za nekompetentní a nebezpečnou osobu, někdy i nežádoucí.142

2.3.1.1 Motivy matky k programování

Z tvrzení, která uvádí Gardner,143 mohu v této části kapitoly shrnout několik

základních oblastí potřeb, které vedou matku k programování jako motivačnímu

úsilí. Na první místo řadím primární psychické pouto144 k dítěti a snahu udržet si dítě

a jeho náklonnost především jen pro sebe. Mateřský instinkt často „zaslepuje“

jednání matek v boji o dítě. Posedlost láskou k dítěti zastírá její nepřátelství

a nenávist. Matky se spoléhají a žijí mnohdy v iluzi, že jedině ony jsou pro dítě

nejdůležitějšími.

Další skupina motivů matky je vedená jejími neuspokojenými (nenaplněnými)

potřebami z vlastního dětství. Jakoukoliv vlastní neuspokojenou potřebu promítá

matka do své závislosti na dítěti a péči o něj.145 Současně pak její přehnaná

starostlivost a vazba na dítě slouží matce ke kompenzaci ztráty vlastního pocitu

sebevědomí a k posílení jejího ega. Protože jsou matky po ukončení vztahu častěji

opouštěny a nemají poté s dítětem tolik příležitostí, jak začít nový život s novým

partnerem, dochází v rámci naplnění této potřeby k vybíjení si zlosti na dítěti,

souběžně se snahou připravit otce (dítěte) o vlastní dítě. Posedlost

matky nepřiměřenou láskou k dítěti je úzce spojena s motivem zlosti k bývalému

partnerovi. Láskou k dítěti tak matka zastírá vědomě či nevědomě nepřátelství

a nenávist k ex-partnerovi.

Motivem k programování rovněž může být znovuprožitek deprivace či traumatu

z vlastního dětství matky v podobě domácího násilí (kdy byla v dětství sama

například týrána, zneužívána apod.).146 Vlastní dítě se tímto matka snaží jakkoli

ochránit před podobným osudem. Warshak147 takové důvody postupného

programování nevylučuje a citovou deprivaci či trauma považuje za reálný důvod

k programování. Přehnaný hněv matky pak způsobuje falešné obvinění ex-partnera

z týrání dítěte a sama matka si přitom ani nemusí být ani plně vědoma příčin svého

jednání.

142 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 65. 143 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 60 - 69. 144 Soudní spor je pro matku ohrožující a mohl by toto jeho pouto s rodičem narušit, pozměnit či přetrhnout. 145 SATIR, V. Společná terapie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 62; GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 68. 146 VIZINOVÁ, D., PREISS, M. Psychické trauma a jeho terapie. (PTSD). 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s. 29. 147 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy, 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 136 - 137.

44

Zlost a hněv coby třetí skupina motivů matky je živena ekonomickými rozdíly

mezi bývalými partnery. Frustrace z finančních potíží se pak snáze přemění

ve vztek a pozvolna směřuje k programování. Zlost148 slouží matce nadto

k potlačení posledních zbytků lásky k bývalému partnerovi a k faktickému rozpadu

systému rodič - rodič - dítě a k vytváření systémově „neprodyšných“ hranic mezi

novými subsystémy.

Spojitost lze spatřovat také mezi zlostí a mechanismem projekce,149

prostřednictvím které matka přisuzuje otci lživé tendence,150 kterými tak zastírá

nepřátelské pocity vůči němu a touhu pomstít se. Syndrom zavrženého rodiče

provází často ze strany matky velký výskyt falešných obvinění otce, a to jak

vědomých a úmyslných nebo nevědomých. Fantazie jako projev přetrvávající lásky

často vyústí dle mínění Gardnera 151 v paranoiu matky.

2.3.1.2 Motivy otce k programování

Gardnerovy152 zkušenosti jsou nezbytné i pro vymezení zdrojů motivace

programujícího otce. Ještě počátkem 90. let minulého století se otec považoval

za programátora v asi v necelých deseti procentech.153 Aktuální poměr programující

otec vs. matka se ve Spojených státech v posledních letech změnil a v souvislosti

s šířícím se povědomím o SZR přibylo více programujících otců. V současnosti je

poměr programujících otců a matek zhruba shodný.154

V následujících odstavcích se pokusím opět seřadit motivy a nenaplněné

potřeby otce podle preferencí, které jsou motivům ze strany otce přikládány.

Obecně platí, že otec je motivován především udržením primárního psychického

pouta k dítěti, popřípadě k jeho získání do péče. Postavení otců u soudu je stále

oslabenější, přestože výhradní péče již není jednostrannou záležitostí matek.

Podjatost soudu při falešném obvinění někdy zapříčiní, že otcové děti programují.

148 Mezi další činitele vedoucí k programování Gardner řadí také zlost z nevydařeného dětství, nemoci, závislosti, smrti rodiče. Rozvod a soudní pře okolo rozvodu mohou zlost uvolnit a umožnit vznik a udržení syndromu zavrženého rodiče, což platí ovšem i pro programování ze strany otce. GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 60 - 61, 69. 149 Matka se tak chrání a snaží se ovlivnit pro ni nežádoucí vlivy vztahu otec - dítě. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, s. 223 - 226. 150 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 225 - 227. 151 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 64 - 65; GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 104 - 123. 152 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 71 - 76. 153 GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 37. 154 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 410.

45

Kampaň otců ve shazování bývá sice déletrvající, ovšem jejím výsledkem je úplné

odcizení dítěte od matky.

Oproti mechanismu projekce u matky, která není u otců tak významná, řadím

na první místo postavení otce jako hlavy rodiny, spojené s mužem jako symbolem

moci a síly. Pro dítě je otec silnější osoba, bez ohledu na jeho pouto k matce, a tato

premisa platí především pro chlapce. Při konfliktu rodičů jsou děti ochotny přidat

se na stranu otce a podvolit se jeho manipulacím. Roli v tom mohou hrát i otcovy

peníze a zázemí, které dětem poskytuje, popřípadě slibuje.

Jak někteří otcové tvrdí, výchova dětí není pro ně žádná práce a dřina. Přitom

bývá častějším jevem, že matka jako primární vychovatelka mnohdy dětem obětuje

nejen kariéru, ale i své nedokončené vzdělání, což je voda na mlýn „chytřejším“

a „vzdělanějším“ otcům. Zmanipulované dítě pak opakuje lži o zpochybňování

významu role matky. Působit na „chlapství“ dětí se daří v rodinách se syny.

Soustavná a vědomá snaha přetáhnout děti na svou stranu se může otci zdařit,

neboť podle Gardnera155 je pouto dítěte k matce sice silnější než k otci a vydrží

déle, avšak snese taky jen omezenou míru ovlivňování. Programování otci pak vede

k naprostému odcizení matky od dítěte. V principu se jedná o reagování opakem.

Aby se otcové zbavili pocitu vlastní rodičovské neadekvátnosti, protože neměli

na dítě pro jeho výchovu v minulosti tolik času, směřují vztahy mezi dítětem a jeho

matkou k postupné izolaci. Takto si sami sobě dokazují, že jsou lepšími rodiči.

Někteří otcové svým dětem (stejně tomu však bývá i naopak) nedovolují

po rozvodu (rozchodu partnerství) telefonický kontakt s jejich matkami. Takový

zákaz volat matce jen prohlubuje stupeň odloučení dětí od matky a hrubě narušuje

vztah mezi dítětem a jeho matkou.

Navíc často platí, což Gardner také potvrzuje,156 že pokud byl otec primárním

pečovatelem v ranném dětství dítěte nebo se jím stal později v důsledku

několikaletého programování, podaří se mu snáze přerušit psychické pouto mezi

matkou a dítětem a dostat dítě na svou stranu. Poddajnost, manipulovatelnost

a touha dítěte podřídit se autoritě rodičů jsou faktory, které hrají pro toho rodiče,

kdo byl primárním vychovatelem nebo úspěšně překonal silnější pouta.

Motiv zlosti k ex-partnerovi může nabývat podobně jako u žen vícero podob.

Ačkoliv muži mohou situaci rozchodu lépe zvládat než ženy, i oni někdy zatouží

po pomstě a programováním připraví matku o jejich děti. Gardner157 řadí

155 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče, 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 53. 156 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 48 - 49. 157 GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 71. Mezi programující taktiky patří i historky o pohlavním zneužívání dítěte přítelem matky (u programujících matek bývá za zneuživatele obvykle označován jejich vlastní otec).

46

ke zdrojům zlosti u muže především ztrátu vlastní sebeúcty a novou známost jeho

bývalé partnerky.

V neposlední řadě může hrát roli v procesu programování dítěte otcova nová

známost-vztah. Pokud nová partnerka cítí rivalitu vůči biologické matce dítěte, vědomě

či nevědomě, pak ochotně napomáhá potřebě otce programovat vlastní dítě.

Shrnutí kapitoly

Druhá kapitola vymezuje syndrom zavrženého rodiče a zabývá se polemikami

autorů nad terminologií k jevu.

SZR byl prvotně zformulován v USA R. A. Gardnerem, poté se jím zabývali

i v dalších zemích světa. V českých podmínkách začal být sledován o 11 let později

než v USA, zásluhou E. Bakaláře. Doposud jako celek však není klasifikován

jako duševní onemocnění; nenachází se v Diagnostickém a statistickém manuálu

duševních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) DSM-5,

ani v aktuální podobě158 Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených

zdravotních problémů MKN-10.

Projevy SZR jsou úzce spjaty s rozvodem (rozchodem) rodičů a sporným

uspořádáním péče o dítě (děti). Jev je vymezen typickým souborem příznaků

u dítěte. Rovněž většina dostupných materiálů se zabývá saturací potřeb tohoto

dítěte, avšak málokterý z nich dostatečně zohledňuje závažnou situaci, do které se

vlivem programování dítěte dostal zavržený rodič, což je však jedním z cílů tohoto

textu.

Důležitým kritériem pro stanovení SZR je, že zavržený rodič je ten, který

ke svému zavržení nezavdal svým jednáním příčinu (např. týráním či zanedbáváním

dítěte).159 Naopak jde o rodiče, který měl před zavržením s dítětem láskyplný vztah,

často se jednalo o hlubší vztah než s programujícím (zavrhujícím) rodičem.

Odcizení dítěte, ke kterému dochází, je pro zavrženého rodiče překvapujícím

a šokujícím faktem. Vyvolává u něj značný diskomfort, směřující až k prožitku

duševní krize. Pro toto dění nemá adekvátní a racionální vysvětlení, které hledá

a nenachází ve svém okolí, často ani v rámci institucionalizované pomoci.

Programující rodič jedná většinou vědomě a úmyslně. Samotné dítě hraje

především roli nástroje programujícího rodiče proti zavrhovanému. Ke vzniku

syndromu přispívají situační faktory, vyplývající z rozvodové situace.

V práci sleduji osm určujících primárních příznaků SZR a čtyři kritéria, 158 v poslední novelizované verzi k 1.1.2013. 159 Odpor dítěte k rodiči je pak oprávněný a nenávist nelze vysvětlovat syndromem zavrženého rodiče. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27, 53.

47

zohledňující chování a vztahy dítěte k oběma rodičům. Z jejich členění do tří stupňů

intenzity vychází následná intervence (terapeutická či právní160).

V kapitole jsem definovala procesy a mechanismy, kterými dochází k SZR.

Jejich autor Warshak je nazývá rozvodovými jedy a třídí je do tří kategorií dle jejich

závažnosti a podílu na SZR. Jsou jimi: pomluvy, ostrá kritika a napadání

a nejzávažnější z nich programování. Příčiny, které vedou otce a matky

k rozvodovým jedům, potažmo ke vzniku SZR, strukturuji v posledních dvou

oddílech kapitoly, kde diferencuji motivy matky a otce.

Přehled jednotlivých symptomů, vymezený Gardnerem, považuji za důležitý

pro naplnění obou cílů rigorózní práce. Jak stanovení projevů spojených se SZR,

v návaznosti na projevy dysfunkční rodiny před rozvodem (rozchodem) rodičů,

tak pro detekci jevu, v mnou uvedených případových studiích ve výzkumné části

práce.

160 Aktuální praxe při práci - léčbě SZR v USA dokazuje, že zde mají značně navrch právní postupy před terapeutickými, potažmo poradenskými. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 415.

48

3. RODINA – DYSFUNKČNÍ RODINA V SYSTEMICKÉ

PERSPEKTIVĚ

Ve třetí kapitole se zabývám rodinou. Směrem k cíli tohoto textu budu za rodinu

shodně označovat manželství s dětmi a dlouhotrvající partnerství s dětmi. Nový

pohled na rodinu jako systém, na komunikaci jejích členů – prvků ve vzájemné

interakci v průběhu času (mezi sebou uvnitř systému či vně s okolím) přinesly

od poloviny minulého století rodinná terapie a především počínaje 80. lety minulého

století systemické přístupy.

Kapitolu jsem rozdělila na čtyři částí. V oddíle 3.1 definuji rodinu nejprve obecně.

Těžiště celé kapitoly představují následující oddíly - druhý a třetí, které vymezují

dysfunkční rodinu ze systemického úhlu pohledu, a to jak výčtem funkcí, které rodina

nenaplňuje, tak s akcentem na hranice v systému rodiny a komunikaci. Dysfunkční

rodinný systém se od funkční rodiny liší především hranicemi mezi subsystémy.

Některé prvky rodinného systému uzavírají mezi sebou dysfunkční koalice, přičemž

tím jiné prvky vystavují do izolace. Navíc se dysfunkční rodina vyznačuje narušenou

komunikací, jež často vede až k patologii systému. V kapitole nelze opomenout ani

projevy domácího násilí, které zejména v modalitě psychického násilí bývají

doprovodným jevem dysfunkčních rodin, směřujících k projevům syndromu

zavrženého rodiče. Domácímu násilí bude věnován poslední oddíl třetí kapitoly.

3.1 Obecné vymezení rodiny

Rodinu je možno vnímat z odlišných úhlů pohledu a její jednotné definice by

vzhledem k různosti zdrojů pravděpodobně nebylo možné dosáhnout. Obvyklá je

konotace rodiny jako heterosexuálního páru obou rodičů s dětmi.161 S odkazem

na tvrzení a poukazy autorit,162 považuji pro tento text pojmy rodina a nesezdaná

161 V souladu s Gardnerem se v této práci zabývám především sezdanými páry a vznikem SZR v kontextu sporů o porozvodovou péči o dítě/děti. Systemicky by k jevu SZR mohlo ovšem dojít i v případě nesezdaných párů, ať už homosexuálních či heterosexuálních, které mají ve společné péči dítě. V rámci systemického paradigmatu se mechanismy fungování partnerského vztahu neliší v závislosti na sexuální orientaci partnerské dvojice; navzdory rozdílnosti v genderovém uspořádání fungují gay a lesbické párové vztahy v mnoha ohledech jako partnerství heterosexuální. BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie – Aplikovaná psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 47. 162 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 22; SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, s. 28 - 30; MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánované péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 13. Matoušek chápe rodinu jako soužití dospělých lidí opačného i stejného pohlaví, ať už jde o legalizované či nelegalizované vztahy mezi dospělými a dětmi či samotnými dětmi, nebo jen o soužití jednoho dospělého s dítětem (dětmi); JONESOVÁ, E. Terapie rodinných systémů. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1996, s. 20, 62.

49

soužití s dítětem (dětmi) za synonyma a tak k nim přistupuji i ve svém výkladu.

Podobně partnerskou dyádu163 jako základní vztažný subsystém rodiny budu

označovat termínem partneři (bez ohledu na skutečnost, zda jde o manželství

či nesedané soužití). Co je však nutno respektovat, je skutečnost, že na každou

rodinu lze nahlížet jako na svébytný originál, který se v mnoha aspektech odlišuje

od rodin ostatních. A jako s takovým je třeba v poradenství i pracovat.

S použitím Kramerovy definice rodiny, jak ji uvádí Sobotková,164 mohu rodinu

definovat jako skupinu lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím

očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Její členové jsou často

(ale ne nutně) vázaní hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo

společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoliv mezi

blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emociální vazby,

může být užíván pojem rodina, i když jde např. o nesezdaný pár, o náhradní rodinu

atd. Což platí bezezbytku i pro tuto práci. Budu-li se dále zmiňovat a uváděla-li jsem

pojem rodiny ve svém textu, mám stále na mysli, že počet nesezdaných párů165

s dětmi je relativně vysoký.

V nejobecnějším pojetí, s odkazem na Kramerovu definici, lze rodinu považovat

za svazek, jehož základní funkcí je v rámci svých možností a hranic naplňovat

potřeby svých členů. Velký význam v uznání manželství a rodiny znamenalo

především období poloviny minulého století, kdy po druhé světové válce nastal

sňatkový boom a slavný „baby boom“, jež byly dílem mladých rodičů žijících zcela

odlišným způsobem než jejich rodiče, i když v novém, nepředvídatelném světě,

v mnohdy špatných finančních i bytových podmínkách.

Od 60. let minulého století je patrná i hluboká změna hodnot a společenské

morálky. Sullerotová a další autoři hovoří o rozvolnění či přímo ztrátě hodnot,

či orientaci k hodnotám, nebo o absenci morálky. Nastal individualismus,

rovnoprávnost a autonomie žen aj. Základní jednotkou současné společnosti tak už

není rodina, ale jednotlivec, který se stává „právním subjektem“. Je to důsledek

industrializace, urbanizace, spotřeby a masové kultury. Rozšířením volných soužití

se nesnížila míra rozvodovosti, snížila se naopak odolnost manželství; u volného

163 NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, s. 177. 164 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 22. 165 SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, s. 50 - 54. Sullerotová hovoří od poloviny minulého století o nové stupnici hodnot, ve které má dvojice přednost před rodinou a sexuální pouto před poutem rodové posloupnosti (odloučený biologický rodič už „není“ členem rodiny). Do role otce pak vstupuje partnerčin milenec, náhradní otec, který přišel do rodiny po rozvodu. Za rodinu je považována taktéž skupina žijících společně kolem jednoho nebo více dětí, bez ohledu na to, s kým jsou příbuzné. Dvojice si nezvolily volné soužití kvůli tomu, že by nechtěly děti. Zřejmě určitý vliv na takovém rozhodnutí mohly mít rozličné přídavky, výhody a úlevy přiznávané svobodným matkám v některých zemích, včetně České republiky.

50

soužití je vysledována větší míra rozchodů než u sezdaných.166

Mezi autoritami167 panuje shoda, že v postmoderní společnosti, jak současnou

epochu nazývá kupříkladu Lyotard,168 jsou zpochybněny tradiční modely rodiny

s jejich jasnými vodítky a typickými vzorci pro rodiny a rodinná soužití. Je však

nezpochybnitelné, že vliv původní rodiny na jedince zůstává zásadní a bývá

i častým vodítkem pro zavrhující rodiče.

V podpoře názorů několika autorů169 bych mohla zdůraznit význam osobního

uspokojení a osobních zájmů jedince v současnosti a poukázat na fakt, že partneři

spolu žijí, popřípadě se berou na základě citové náklonnosti. Odpadne-li

však spokojenost a pocit štěstí, pár to řeší odchodem a rozchodem. Není s to

překonávat vývojové krize, které vzájemné soužití zákonitě přináší.

3.1.1 Rodina a systemická perspektiva

Přístup k modelu rodiny, jak ho v rigorózní práci studuji a preferuji, se liší úhlem

pohledu na symptomy jedince, pracovní-poradenské (terapeutické) postupy

a na dysfunkce. Systémový (resp. systemický) přístup170 chápe rodinu

jako systém171 či specifický sociální systém. Sociální systém si lze představit

coby strukturovaný celek složený z prvků (částí) ve vzájemné interakci (komunikaci),

čili interakční systém, jak ho popisuje Ludewig.172 Pro vysvětlení fungování rodiny

166 MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánované péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 68. Nesezdaná soužití partneři nevyhledávají za účelem uspokojení základních životních potřeb, ale ke trávení aspoň části volného času - je tudíž pro ně příjemnější nebo aspoň přijatelné. 167 HALEY, J. Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 40 - 41; GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 12. 168 LYOTARD, J. F. O postmodernismu. 1. vyd. Praha: Filosofia, 1993, s. 97 - 98. 169 PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2000, s. 130 - 131; MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánované péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 66, 70. 170 SCHLIPPE, A. von; SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 20 - 21, 37 - 38. Slovo systemický v sobě obsahuje především odkaz na teorii systémů, ať se jedná o kterýkoliv z modelů, které se v rámci systemické perspektivy za posledních 40 let etablovaly jako metody pomoci klientům. Jak tvrdí Schlippe se Schweitzerem, systemická terapie, potažmo poradenství jako celek neexistuje. Vždy si spíš vybíráme ten který model, který považujeme pro daného klienta a řešení jeho problému za adekvátní. (viz. též dále v této subkapitole). 171 Pojem „systém“ byl převzat z kybernetiky. Systémový přístup je způsob myšlení (systémové či síťové myšlení), řešení problému a způsob jednání. Aplikací tohoto přístupu při práci s rodinou je v centru pozornosti nejen jedinec, ale především rodina v kontextu všech svých vztahů. Nutno dodat, že termín systém v kontextu rodinného systému je pouze teoretickým konstruktem, pokoušejícím se vymezit vztahy a vazby v rodině. 172 Rovněž subsystém poradce - klient (oběť SZR) je ukotven Ludewigovými postuláty, vycházejícími z kybernetiky 2. řádu jako interakční systém. LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 32 - 33.

51

jako systému mohu odkázat také na tvrzení Bobka a Penišky,173 doplněné

o další zásady komunikační teorie Watzlawicka.174

Rodinu jako systém lze rozčlenit na subsystémy,175 které se vyznačují hranicemi

mezi sebou navzájem a rovněž hranicemi, které celý systém oddělují od okolí.

Symetrie chování definuje vztah, kalibruje hranice systému. Členění rodiny

na subsystémy vymezují jedince navzájem a oddělují manželský subsystém

od subsystému dětí, mužských členů či ženských členů. Pro celou rodinu a její

stabilitu je nejdůležitější rodičovský systém (partnerská dyáda). Partnerský

subsystém (resp. funkční partnerská koalice) hraje ústřední roli ve všech vývojových

cyklech rodiny. Pro funkční rodinu platí jasná pravidla, která staví subsystém rodičů

nad subsystém dětí. Má-li být rodina funkční, jak dokládá též Matoušek,176 hranice

mezi subsystémy musí být jasné a za jasných podmínek překročitelné. V dysfunkční

rodině je však tomu jinak, jak uvádím dále v textu.

Vzhledem k předmětu práce je ze systemického pojetí v prvé řadě důležité

vymezení hranic mezi subsystémy, jež vznikají v rámci patologie rodinného

systému, formulované Minuchinem,177 potažmo Ludewigem.178 Podle autorů je

rodina souborem neviditelných funkčních požadavků, s definovanými hranicemi,

které spolu řídí způsob, jakým členové rodinného systému interagují, což konečně

dokazují i tvrzení Schlippeho a Schweitzera.179 Minuchin180 k problematice hranic

uvádí, že hranice mohou být rigidní (příliš pevné, strnulé), jasné (a všemi

akceptované), difúzní či slabé. Plaňava si k tomu navíc všímá,181 že propustnost

hranic mezi subsystémy v rodině a mezi rodinou a okolím se děje v závislosti

na typu rodinného systému či vývojové fázi, situaci konkrétní rodiny a především

s ohledem na stupeň patologie, která v systému s příznaky syndromu zavrženého

rodiče převládá.

173 BOBEK, M; PENIŠKA, P. Práce s lidmi. 1. vyd. Brno: NC Publishing, 2008, s. 76 - 77. 174 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 31, 33 - 34, 48. 175 Každý systém je nucen pro udržení své stability vytvářet od určitého stupně komplexity vnitřně oddělené subsystémy. SCHLIPPE, A.von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 42 - 43. 176 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 83. 177 GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 26. 178 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 36. 179 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 44. 180 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 34; SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 42 - 44. 181 PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2000, s. 47.

52

Pro funkční rodinu by byla optimální střední míra otevřenosti.182 Rodinné

dysfunkce, typické pro dezorganizované rodiny, však charakterizuje extrémní

otevřenost. Na opačném pólu kontinua se nachází určitý stupeň uzavřenosti,

vesměs vedoucí až k izolovanosti jednotlivých členů rodiny. Izolovanost prvků rodiny

může být způsobená jak vyhraněnou osobností rodičů (především ve smyslu

introverze), tak výskytem psychiatrických obtíží u rodičů nebo jiných členů rodiny,

popřípadě dalšími motivy, jak je vyjmenovává Sobotková.183

Odbočím-li následujícími pár větami k tématu poradenství rodiči-oběti syndromu

zavrženého rodiče, mohu shrnout pár zásadních myšlenek:

Ze systemické perspektivy se poradce jako kooperující partner stává součástí

systému. Což je po výše uvedené Batesonově a Ludewigově prvním postulátu

o vzniku problémového systému další důležitá premisa,184 zásadně ovlivňující

pohled na poradenský proces.

Poradce jako kooperující partner se svými pozorováními a „závěry“ zde však

nezastává pozici experta, nýbrž při stanovení zakázky zasahuje v rámci komunikace

spíš nedirektivně do problémového systému. Poradce svou přítomností v systému

napomáhá k hledání nových možností řešit (redefinovat) problémy a napomáhá mu

tím k tzv. změně druhého řádu. Postavení poradce však nepovažuji za jednoznačně

nedirektivní, což je kupříkladu zřejmé z krizové intervence jako jedné z modalit

pomáhajícího poradenství. Jeho pozici budu v rámci šířeji pojaté intervence spíš

směřovat k oběti syndromu zavrženého rodiče, v postavení v proměnlivých rolích,

jak to zdůrazňují Ludewig185 a v tuzemských podmínkách i Úlehla.186

V systemickém poradenství je rodinný systém vnímán jako systém uzavřený

(operacionálně uzavřený),187 do něhož není možné vnášet žádné informace. Nikdy

dopředu totiž nelze předpokládat, jak systém intervenci zpracuje a jak na ni

zareaguje. Je však možné, což vidím pro tento text jako zásadní, redefinovat

problémy, „přenálepkovat” symptomy, objevovat nové významy188 a kontexty.

182 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 43 - 44. K charakteristikám takové rodiny patří flexibilita v rozdělení rolí, moci a pravidel. PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2000, s. 41. 183 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 33. 184 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 82. 185 LUDEWIG, K. Systemická terapie. Praha: Pallata, 1994, s. 91 - 95. 186 V Úlehlově pojetí se jedná o pomáhání v širokém spektru od tzv. pomoci ke kontrole. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 22 - 37 187 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 50; ŠUBRT, J. a kol. Postparsonovské teorie sociálních systémů. Kapitola: K Luhmannově koncepci diferenciace sociálního systému. 1. vyd. Praha: UK, Nakladatelství Karolinum, 2007, s. 136 - 137. 188 Významy jsou konstruovány v sociálních situacích v určitém kontextu. Termín význam lze chápat v systemickém pojetí jako subjektivní výklad určitých jevů. Výzmany leckdy nevyplývají na povrh jednoznačně a jejich význam často vzniká v rámci souvislostí. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 36 - 37, 76 - 78, 88 - 100.

53

3.2 Dysfunkční rodina jako systém

„Co je dysfunkční rodina?“ Odpověď na tuto otázku by mohla zjednodušeně znít,

že pro odlišení funkční rodiny189 od nefunkční nelze udělat pouhý sumář plní

vs. neplní funkce a matematickým součtem dojít k závěru. Což by však pro tento text

nebyla dostačující opora.

Na vznik dysfunkcí v rodině může mít vliv řada faktorů, z nichž bych především

zmínila přenos neuspokojených potřeb z dětství, přenos neadaptivních vzorců

chování, netolerance mezi členy rodiny, individualismus a tradiční genderové

vzorce.190 Modely partnerského chování se přenášejí z původní rodiny, kdy konfliktní

vztah k rodiči opačného pohlaví se může negativně odrazit v chování mezi partnery,

a partneři nejsou s to nefunkční chování korigovat.191

Na tomto místě se pokusím čtenáře dovést hlouběji k problematice syndromu

zavrženého rodiče, a to přes vymezení dysfunkční rodiny. Využiji přitom především

podporu systemických zdrojů,192 tak jak byly strukturovány počínaje druhou

polovinou minulého století. Zhruba po dalších třiceti letech své existence, po roce

1980, se do popředí dostává nový pojem kybernetika druhého řádu neboli

„kybernetika kybernetiky,“ směřující k tzv. systemickým přístupům. K hlavním

představitelům systemického pojetí patří Milánská škola (Postmilánská škola),193

v USA de Shazer, v Německu Ludewig a v Anglii Jonesová.

Pro poradenství (včetně krizové intervence) s rodičem-obětí syndromu

zavrženého rodiče a pro práci s rodinou je stěžejní Batesonova premisa,194

považující rodinu za uzavřený autonomní systém schopný samoregulace.

Takto pojímaný sociální systém systemické přístupy nepovažují jen jako skupinu

prvků svázaných vazbami, schopnou dosažení homeostázy, nýbrž jako systém

schopný reorganizace svých struktur směrem k dosažení optima, kterého mohou

jednotlivé prvky za dané konstelace dosáhnout.

189 Funkčnost rodiny je vhodné posuzovat s ohledem na více kritérií, jak to činí například Smutková. SMUTKOVÁ, L. Sociální práce s rodinou. 1. vyd. Hr. Králové: Gaudeamus, 2007, s. 22 - 23. 190 V případě SZR dochází k absenci předávání genderových vzorců opačného (zavrženého) rodiče. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie: Systemické a narativní přístupy. 1. vyd. Praha: Grada, 2003, s. 56 -57. 191 MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánované péče. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 68. 192 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 20; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 54 - 60. 193 Koncem 70. let minulého století se oddělily Selvini-Palazzoli a Prata od Boscola a Cecchina. SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 21 - 22, 26. 194 GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 1. vyd. Praha: Grada, 2003, s. 77 - 82.

54

V systemické rovině je vhodné vnímat jevy v dysfunkční rodině jako nelineárně

provázané.195 Nezajímá nás příčina a následek jevů samotných, ale pracujeme

s projevy utrpení, s možnostmi, tj. s mentální, emoční a osobnostní výbavou klienta.

Dysfunkce přítomné v rozpadajícím se rodinném systému generují problémový

systém. Čili v plné míře zde platí Goolishianův axiom, který rozpracoval Ludewig,

že problémový systém vzniká až s definováním problému a především okolo tohoto

problému.196

V rigorózní práci vycházím z Ludewigovy premisy,197 ve které autor tvrdí,

že problémy ve vztahu lze chápat jako něco, co je řešitelné a odstranitelné

či změnitelné. Rodinný (živý) systém je přitom popisován jako uzavřený (nelze jej

zvnějšku řídit a ovlivňovat).

Ze systemického úhlu pohledu jsou pro konstituci a stav rodinného systému

důležité postuláty Watzlawicka s kolektivem.198 Shrnu-li je, patří k nim stupeň

uspořádanosti systému, hranice mezi prvky v systému, vztahy v systému, vztahové

vzorce, úroveň interakcí199 a úroveň procesů, vedoucí k jakékoliv změně v systému

V opozici k tomuto tvrzení stojí procesy, jež směřují k rigidnímu svázání systému

a jeho izolaci od okolí. Těmito mechanismy může rodinný systém naplňovat v různé

míře své funkce200 na kontinuu od funkčnosti po nefunkčnost systému, čili ke stavu,

ve kterém systém přestává plnit své základní úkoly, jež se od svazku partnerů

s dětmi očekávají. V tomto případě Dunovský201 hovoří o afunkčním rodinném

systému.

Někde mezi krajními póly od funkčnosti k nefunkčnosti rodiny se nachází

jak rodina problémová, u které jsou sice patrné poruchy v některých funkcích

195Pro rodinný systém to znamená, že jakýkoliv manželský či partnerský pár je systémem charakteristickým svojí strukturou, ve kterém chování každého jedince ovlivňuje každou další osobu a je pak samo pod vlivem všech ostatních. Ve výše zmíněném poznání a v popsání principu zpětné vazby (feedbacku), s nahrazením lineární řady cirkulárním systémem přinesla kybernetika zásadní změnu. 196 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 78. 197 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 78 - 79. 198 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 30 - 44. 199Interakce v rodině, vyvěrající z rodinných nebo naučených vzorců chování, lze považovat za podstatu fungování rodinného systému. Nezáleží na množství a závažnosti problémů, které rodina musí řešit, ale více na reakcích jejích členů a rozsahu, v jakém jsou s to tyto problémy řešit. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 24 - 25. 200Výrost rozlišuje funkce rodiny: biologickou (reprodukční), emocionální, ekonomickou (materiální, zabezpečovací) a výchovnou (socializační), z nichž posledně jmenovaná představuje nejdůležitější funkci, a to výchovu dětí (nové generace). VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 1998, s. 326. 201 DUNOVSKÝ, J. Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. Praha: MPSV, 1986, s. 38.

55

(takový rodinný systém je však s to vlastními silami či s pomocí okolí se s problémy

zakrátko vyrovnat), tak rodina dysfunkční.202

Pro dysfunkční rodinu je především typické, že:203

� popírá nebo neřeší problémy;

� chybí v ní intimita a její členové si nedokáží být blízcí;204

� s odkazem na komunikativní paradigma a postuláty Watzlawicka205 v ní

panuje nejasná (resp. narušená) komunikace;

� má nezřetelná pravidla;

� nejasné hranice mezi subsystémy;

� osobní identita členů rodiny je potlačována na úkor rodinné identity,206

v případě syndromu zavrženého rodiče ve prospěch falešné saturace identity

zavrhujícího rodiče;

� některý z jejích členů obvykle bývá označen za problematického (coby

obětní beránek, vesměs bez vlastního přičínění);207

� dysfunkční rodinný systém je dezorganizovaný, popřípadě fakticky rozpadlý;

� zřetelně se zde vyskytuje sociální patologie, včetně násilí.

Nejasné hranice v dysfunkčním rodinném systému vznikají postupně, jakoby se

konstituovaly krok za krokem, souběžně s projevy programováním dítěte,

od mírnější formy po závažnější formy manipulace. Jedince, který má

tzv. nakročeno k manipulaci, nelze od prvopočátku obviňovat z toho, že má

v úmyslu systém prakticky rozložit a vystavět neprodyšné hranice, jež by oddělovaly

jeho a dítě (děti) od partnera. Avšak samotné programování dítěte, typické

pro střední a těžké případy SZR, je již cíleným procesem vedoucím k rozpadu

rodiny a totální izolaci zavrženého rodiče.

Patologické rodičovské a partnerské vzory jsou v rozpadajících se rodinách

(popřípadě již ve fakticky neexistujících rodinách po rozvodu) přenášeny na děti

a ty jsou nuceny činit rozhodnutí, jež jsou nad jejich síly nebo jim nepřísluší.

202 V textech některých autorů a manuálech pomáhajících institucí se někdy hovoří také o rodině mnohoproblémové. Byť je výčet dysfunkcí v mnohoproblémové rodině velmi podobný s tím, jak autoři definují dysfunkční rodinu, v tomto textu se přidržím, s odkazem na autority uvedené napříč textem termínu dysfunkční rodina. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: PORTÁL, 2005, s. 75 -77. 203 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1.vyd. Praha: Portál, 2001, s. 33, 41, 70; MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd.. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 83 - 84; HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 504. 204 JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 242. 205 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2.vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 73 - 109. Narušené komunikaci se obsáhle věnuje Watzlawick a kolektiv. 206 DUNOVSKÝ, J. Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. Praha: MPSV, 1986, s. 38. 207 HARTL,P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 504.

56

Dochází k poruše v komunikaci systému. Schlippe a Schweitzer,208 využívající

názorů Stierlina, potažmo Haleyeho hovoří o parentalizaci, respektive

o „perverzních trojúhelnících“ nebo rigidních triádách, čili subsystémech, ve kterých

jeden z rodičů utváří nepřiměřené spojenectví s dítětem, často opačného pohlaví.209

Takovým způsobem dochází k emocionálnímu zneužívání dítěte, které se stává

obětí a předmětem vykořisťování ze strany zavrhujícího rodiče. Jak tvrdí Röhr,210

chce-li si rodič udržet závislostní vztah, často celoživotní, vytváří v dítěti pocity viny,

pokud by neplnilo přání v intencích zavrhujícího rodiče vůči zavrženému. Dítě

se coby substituční postava v rozpadlém systému rodiny má zaplnit uvolněné místo

za bývalého partnera, tj. být zavrhujícímu rodiči k dispozici, akceptovat přílišné

tělesné sblížení, utěšovat a pečovat. Je velmi pravděpodobné, že obdobně mohou

lásku a náklonnost hledat i další generace. Ze systemických postulátů platí,

že určité typické způsoby chování se předávají z generace na generaci,

v dysfunkčních rodinách platí opak, že se rodiče snaží brát od dětí to, co sami

nedostali od svých rodičů (a nemohli dostat).

S odkazem na Colorosovou211 platí tvrzení, že rodinné hranice jsou v takovém

systému natolik nejasné a volné, že skoro přestanou existovat. Matoušek k tomu

argumentuje,212 že takové znejasnění hranic vede ke stavu, ve kterém všichni mluví

do všeho, avšak nic se nerozhodne a nikdo není za nic zodpovědný. Rodiče trpící

nedostatkem vědomí své vlastní identity, nejsou s to zachovat tzv. „pořádnou

rodinu“. Rodinný systém, sestávající se z rodičovského subsytému a subsystému

dětí, se rozpadá, dochází k restrukturaci hranic mezi subsystémy. Vznikají

dysfunkční koalice typu zavrhující rodič - zmanipulované dítě/děti podporující

zavržení jednoho z rodičů.

K příznakům dysfunkční rodiny, jak je strukturovali Sobotková a Matoušek, je

ještě nutno doplnit poznatek od Janosikové,213 že v případech rodinné patologie

jsou dysfunkce provázané s násilím, především psychickým. Avšak další formy

násilí zde nejsou vyloučeny a bývají častými doprovodnými projevy syndromu

zavrženého rodiče.

208 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 39, 43. 209 Hranice v dysfunkčních rodinách jsou nejasné až chaotické nebo se prolínají. Porušení generačních hranic je pak hlavním symptomem vážných rodinných dysfunkcí, typických pro rodiny se syndromem zavrženého rodiče. PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. 1. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2000, s. 79; SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 34 - 35. 210 RÖHR, H. P. Cesty z úzkosti a deprese. 1. vyd. Praha: Portál, 2012, s. 98, 102 - 108. 211 COLOROSOVÁ, B. Krizové situace v rodině. 1.vyd. Praha: Ikar, 2008, s. 174, 195. 212 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 83. 213 JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 242.

57

3.3 Dysfunkční rodina jako komunikační systém

K vysvětlení systemické základny, kterou v celé této práci bezesporu zastávám,

zbývá vysvětlit vazbu dysfunkční rodiny a narušené komunikace, která v tomto

patologickém systému, respektive mezi koalicemi probíhá.

Jak partnerský pár, tak jejich děti se vzájemně ovlivňují svým chováním.

Základní manifestací funkčního sociálního systému je dosažení stability tak,

aby nový stav vyhovoval v mezích možností celému systému. V rodině platí

především princip celosti komplementarity,214 kdy nejde o prostou sumaci jejích

jednotlivých částí. Rodinu vnímáme jako celek, s dynamikou procesů uvnitř

systému, kde, jak už bylo řečeno, probíhají neustálé změny, na něž systém jako

celek i jeho části reagují. Nezáleží na rodinném uspořádání, ale na vyspělosti členů

rodiny, jejich vyrovnanosti a schopnostech optimálně fungovat. Fungující rodiny,

na rozdíl od dysfunkčních, se vyznačují tím, že za každých okolností udržují stabilitu

svých individualit, samostatnost svých členů a jejich sounáležitost s celkem.

Rodina je komunikačním,215 zpětnovazebním systémem. Systemičtí autoři216

jsou ve shodě, že rodině se dá porozumět pouze v kontextu interakcí členů,

ze kterých se rodina sestává, tj. prvky uvnitř systému identifikujeme dle jejich

komunikačního chování, nikoli dle jejich intrapsychických vlastností. V dysfunkční

rodině bezezbytku platí rovněž Watzlawickův axiom217 tvrdící, že komunikační

vzorce jako nositelé sdělení, byť patologických, si tzv. žijí po svém vzniku téměř

vlastním životem a jedinci bývají proti nim bezbranní. Pokud se v rámci

manipulací218 zavrhujícího rodiče obrací komunikace ve vztahu zavrhující rodič - dítě

jednoznačně proti zavrženému rodiči (patologie systému přeroste za únosnou

mez), zavržený rodič proti tomu těžko hledá adekvátní obranu.

Pro hlubší ukotvení fenoménu syndromu zavrženého rodiče do systemického

rámce využiji několika Luhmannových tvrzení, tak jak je strukturoval Ludewig.219

Především, že se každý prvek v systému rodiny váže prostřednictvím vztahu

na další prvky, což platí rovněž o prvcích subsystémů, které se nově vytvářejí

214 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 37. 215 I v případě, že spolu členové nekomunikují, platí Watzlawickův teoretický postulát, že v systému nelze nekomunikovat. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 53 - 54, 73 - 74. 216 S oporou autorů dodávám, že komunikace se neobejde bez života a vědomí jedince. SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 53; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 34; JONESOVÁ, E. Terapie rodinných systémů. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1996, s. 23 - 24. 217 WATZLAWICK,P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 49. 218 Manipulaci vymezuji s oporou v Paulíkovi v kap. 2.1. 219 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 35 - 36.

58

po rozpadu rodiny.220 V poradenství (a všeobecně v širším slova smyslu

v intervenci jako celku) nás příliš nezajímají příčiny a prvotní zdroje, které vedly

k patologii v rodině. 221 A stává se, že je také nelze dohledat při sebevětší snaze.

Zaměřujeme se především na úroveň komunikace a významů, které jedinci dějům

a chování aktuálně připisují, a na přijatelné řešení samotného problému.

Vztahy mezi subsystémy jsou charakteristické svými interakcemi a úrovní

komunikace, včetně pravidel,222 které uvnitř systémů panují a jež jsou

pro dysfunkční rodiny typické (včetně hranic, které mezi sebou subsystémy

vytvářejí).223 Komunikace je základním předpokladem trvání a fungování sociálního

systému.

V souladu s Ludewigem, popřípadě Watzlavickem224 mohu definovat dysfunkční

systém rodiny prostřednictvím jakékoliv i krátce trvající interakce, pokud se zakládá

na komunikaci.

Ve funkční rodině je často přisuzován zvláštní význam vymezení hranice

rodičovského subsystému v kontextu rodiny jako celku.225 Avšak z definování

systému se syndromem zavrženého rodiče je patrné, že se mění akcent

na subsystém zavrhující rodič s dítětem vs. zavržený rodič. Vymezení hranice mezi

těmito subsystémy je zde nejasné, s tendencí postupně absolutně oddělit

subsystém se zavrženým rodičem neproniknutelnými hranicemi. Toto však má

za následek, že dítě je vtahováno do rozhodovacího procesu, který mu nepřísluší

řešit a je nad jeho síly. Objevují se pak symptomy naznačující poruchy

v komunikačním procesu.

220 Ačkoliv vazba partnerů mezi sebou po rozvodu v mnoha případech téměř neexistuje (vyjma např. „vazeb“, interakcí v rámci některé z forem násilí, např. stalkingu), rodiče jsou systemicky spojeni přes dítě, (třebaže v případě SZR často dochází k úplné izolaci dítěte od zavrženého rodiče), popřípadě přes prarodiče. Takto je zachována principiálně premisa, že úroveň prvek/vztah je předpokladem existence sociálního systému. LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 34. 221 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 22. 222 SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 45. 223 Prostředí rodinného systému je tvořeno všemi objekty, jejichž změna vlastností se odráží na systému, a opačně zde patří také objekty, které jsou pod vlivem systému rodiny. Rodina jako jakýkoliv jiný sociální systém se vytváří komunikací. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 123 - 124; LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 67. 224 LUDEWIG, K. Systemická terapie. Praha: Pallata, 1994, s. 67, 69, 73; WATZLAWICK, P., BEVALESOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s. 2010, s. 121 - 122. 225 Podobně o tom hovoří také Schlippe se Schweitzerem, včetně změn, které se dějí v dysfunkčním systému. SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 42.

59

Watzlawick226 k tomuto tématu dodává, že chování každého jedince uvnitř

systému odráží celistvost systému, vztahuje se k chování všech ostatních a je

na celku závislé. Byť po rozvodu manželství nebo po rozpadu partnerského svazku

s dítětem svazek mezi partnery de jure neexistuje, systémové vazby vztažmo

k dítěti de facto nikdy nezanikají.227 Projevy syndromu zavrženého rodiče v období

po rozvodu manželství tuto systemickou skutečnost více než jen potvrzují. Vazba

(pokus o izolaci) v „trojúhelníku“ zavrhující partner (rodič) / dítě // zavržený rodič228

(odcizený rodič) je toho důkazem.

Z výroků Ludewiga229 se dá vyvodit, že rodina jako sociální systém včetně svých

subsystémů konstituuje své hranice pomocí struktur očekávání, které si

ve vzájemné komunikaci potvrzuje a upevňuje. Manipulace a programování

zavrhujícího rodiče ohrožuje časovou stabilitu systému,230 který směřuje ve svém

výsledku k transformaci původních subsystémů, změně jeho charakteristik231

a následně k rozpadu na úrovni partnerství / rodina, čili společného soužití všech.

Převedeno do úrovně teorie konfliktu, jak ji popisuje Plamínek,232 lze tvrdit, že

restrukturací subsystémů v rodině a rozpadem partnerského vztahu, včetně projevů

syndromu zavrženého rodiče, trpí především jak dítě, tak zavržený rodič. Zavržený

rodič, který měl původně co do činění s interpersonálním233 konfliktem, často

přecházejícím do stadia duševní krize,234 se s jeho řešením postupně dostává

do situace, kdy musí hledat odpovědi na to, „co já sám se sebou udělám, jak se

se situací vyrovnám?“ Jinak řečeno, potýká se s vlastním fungováním a vyrovnává

se s tzv. konfliktem intrapersonálním.235 Trvání vztahového konfliktu a jeho

periodické přerůstání v krizi přitom může trvat celé roky.

226 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 136. 227 Mrkvicová tuto skutečnost dokládá na základě postulátů systemické terapie a poradenství. Osobní konzultace s klinickou psycholožkou a lektorkou systemických konstelací PhDr. Ludmilou Mrkvicovou ze dne 4.10.2013 228 Pozn.: Tzv. rozvodový „psychický úraz“ v podobě traumatu může dobíhat u zavrženého rodiče až po dobu 7 let od faktického rozdělení subsystému zavrhující rodič-odcizené dítě od subsystému zavržený rodič. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1.vyd. Praha: PORTÁL, 2005, s. 65. 229 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1.vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 68. 230 Dochází tím k přeměně rolí, hodnot a témat, která původně rodinu jako systém spojovala. Děje se tak především ve věcné, nejen abstraktní úrovni. LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 68. 231 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 33. 232 PLAMÍNEK, J. Konflikty a vyjednávání. 3. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 15. 233 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 19 - 20. 234 PLAMÍNEK, J. Konflikty a vyjednávání. 3. vyd. Praha: Grada, 2012, s.15.; KLIMPL, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. 1. vyd. Praha: Grada, 1998, s. 28 - 29. 235 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 19.

60

O něco hlouběji rozvedeno, pokud má oběť naučený způsob (ne)řešení,

pasivitu,236 konflikt přerůstá napříč vývojovými stadii do podoby, ve které už může

být na adaptivní řešení a dosažení stability systému pozdě. Oběť je natolik

vyčerpána, že rezignuje na pro ni relativně dobré řešení a hledání pomoci pro obtíž

systému a dává nakonec přednost saturaci svých základních potřeb. Navíc

Gardner237 ještě uvádí, že pasivním postojem chce zavržený rodič zabránit hrozbě

odvetných opatření, či je nechce vyprovokovat. Napomáhá tím však dítěti,

aby pasivitu vnímalo jako ospravedlnění pokračujícího očerňování. S podporou

autora tuto myšlenku ještě rozšiřuji a potvrzuji, že zavržený rodič dostatečně nehájil

svá práva, nebyl dostatečně angažován.

Z pohledu systemické reflexe současně padá vina a částečná odpovědnost

za rozvoj procesu syndromu na zavrženého rodiče. Navíc, s oporou v Bandurovi,

kterého cituje Janosiková238, tvrdím, že vidí-li dítě pasivitu zavrženého rodiče, stává

se pro dítě agresivní zavrhující (programující) rodič vzorem, ať se jedná o kteroukoli

formu násilí v rodině. Dítě se přitom identifikuje s rodičem a učí nápodobou všemu,

co si lze vůči zavrhovanému rodiči dovolit. Dochází i k posunu hranic mezi

subsystémy (směrem ke zvyšující nepropustnosti hranic mezi subsystémy dítě

vs. zavržený rodič).239

Zmíněná fakta doplňují mozaiku pramenů předložených v dosavadním textu.

K vymezení konfliktu mám ještě dovětek. Především v rodině, kde převládají

symptomy vedoucí k zavržení rodiče, je patrné, že střety mezi partnery mají kromě

přímých a žádoucích dopadů i dopady vedlejší a nechtěné. Takové efekty se mohou

řetězit a posilovat nebo oslabovat přes zpětné vazby, jak potvrzují Prorok a Lisa.240

U komplikovaných sociálních systémů, což rodina bezezbytku je, nelze jednoznačně

předpovídat jejich vývoj, což platí i o konfliktech, které jsou průvodním jevem

zavržení.

Konkretizací principů popisovaných Prorokem a Lisou241 na dysfunkční rodinu

mohu tvrdit, že sociální konflikty vzniklé z jednotlivých symptomů vedou k narušení

komunikačních vazeb mezi užší rodinou a prarodiči, popřípadě ve svých důsledcích

i s okolím rodinného systému.

236 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 23. 237 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 342 - 343. 238 JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 299. 239 Cílem intervenčního procesu je návrat pocitu viny u dítěte zpět do středu kontinua, k přiměřené, zdravé vyváženosti systému a k přijetí zodpovědnosti za své chování. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 241. 240 PROROK, V., LISA, A. Teorie a praxe řešení politických konfliktů. 1.vyd. Praha: Grada, 2011, s. 24. 241 PROROK, V., LISA, A. Teorie a praxe řešení politických konfliktů. 1.vyd. Praha: Grada, 2011, s. 41.

61

3.3.1 Patologická komunikace v dysfunkční rodině

Z toho, co jsem doposud uvedla v rigorózní práci, není sporu, že v rodině

směřující k syndromu zavrženého rodiče je narušená komunikace. Cílem této

obsahově stručné subkapitoly je prozkoumat patologie v komunikaci, ke kterým

dochází v narušeném systému dysfunkční rodiny.

Účelem komunikace v funkčním systému, jak se jí podrobně věnuje Watzlawick

s kolektivem,242 je předávat si v rámci interakce mezi prvky systému určitá sdělení

s cílem naplnění určitého pragmatického kalkulu všech stran interakce. Každá

funkční (nenarušená) komunikace předpokládá jaksi „automaticky“ respektování

a udržování vztahů a vazeb mezi prvky systému. Takovému vztahu lze porozumět

z kontextu, ve kterém komunikace probíhá.

Dysfukční rodiny obecně vykazují rigidnější komunikační vzorce, než je tomu

u rodin funkčních. Odráží se to jak v konfůzi obsahových a vztahových aspektů

komunikace, tak v názorových rozdílech, které sytí konflikty mezi partnery, potažmo

pak v dalších formách patologické komunikace,243 jak je zevrubně rozpracoval

Watzlawick s kolektivem.

Nezdravé vztahy v dysfunkční rodině jsou charakterizovány neustálým bojem

o obsah (definování - povahu) vztahu a tím potlačují obsahový aspekt komunikace.

Lze tvrdit, že v dysfunkčním systému je méně prostoru na věcnou debatu

nad problémy, které jsou neřešeny a odsouvány. Shrnuto, vztahové otázky244 jsou

řešeny především jednostranně, zatímco slaďování očekávání partnerů navzájem

ustupuje do pozadí. V dysfunkčním systému se tak hromadí více problémů, které

časem vytváří stěží řešitelná ohniska konfliktních situací.

Pro zavrhujícího rodiče bývá typický celý soubor poruch v komunikaci,

se kterými se jak primárně dítě, tak následně i zavrhovaný rodič nesnadno

vyrovnává a hledá na ně adekvátní reakce. S oporou týmu z Palo Alta zmíním

především následující signifikantní skupiny poruch, které považuji za typické

v komunikaci zavrhujícího rodiče s jeho okolím a mohly by více přiblížit motivy,

jež vedou tohoto rodiče k programování dítěte.

242 WATZLAWICK, P., BEVALESOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2010, s. 44, 54 - 55, 243 WATZLAWICK, P., BEVALESOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2010, s. 75 - 76, 78, 80 - 81, 85 - 87. 244 Vztahové otázky definují povahu daného vztahu - tj. role a pozice jednotlivých členů systému (potvrzují jejich sebedefinice) a jejich hranice, určují pravidla „povoleného chování“ a vazby mezi prvky a subsystémy v konkrétním systému. SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 44 - 45; WATZLAWICK, P., BEVALESOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2010, s. 85 - 86, 254.

62

Jedná se o následující poruchy:

Zavrhující rodič využívá víceznačnosti jazyka,245 která mu umožňuje dementovat

některá tvrzení, je-li na ně negativní reakce protějšku. Významy vyplývající z jeho

komunikace mohou být v krajním případě natolik rozdílné, že vedou k jejich

neslučitelnosti.

Další poruchou v komunikaci je vyhýbání se komunikaci, a to především

o tématech, která jsou neslučitelná s jeho představami o sobě sama a o rodině.

V partnerské dyádě pak vyhrocení konfliktu v rámci syndromu zavrženého rodiče

směřuje ke stále častějším únikům manipulujícího rodiče z komunikace,

což zobecňuje i Plamínek.246 Vyhýbá se „nepříjemným tématům“, otázkám, které

přímo souvisí s poruchami v rodině a s jeho vztahem k partnerovi a dítěti. Zavrhující

rodič tím dává nepřímo najevo, že mezi ním a nejbližším okolím není něco

v pořádku.

Pohled okolí na jedince je přinejmenším stejně důležitý jako posuzování sebe

sama, což obsáhle dokumentuje rovněž Watzlawick s kolektivem.247 Z postulátů

Gardnera248 vyplývá, že minimální počet zavrhujících rodičů získá náhled na svůj

problém. Obvykle se jedná o tendence jedince své chování racionalizovat.

Prvořadým cílem zavrhujícího rodiče je dosažení potvrzení vlastní identity,

sebeobrazu249 od jeho okolí. Avšak způsob, kterým toho chce zavrhující rodič docílit,

narušuje stabilitu rodinného systému a vede pozvolna k jeho destrukci. O každém

jedinci všeobecně platí, že naplnění uvedené premisy je prvořadý účel každé

komunikace250 a o manipulujícím jedinci to platí dvojnásob. Partner od protějšku

očekává, že jím bude permanentně potvrzován, jako ten kým je, v případech

spojených se syndromem zavrženého rodiče dokonce jako ten, kterým si přeje

být.251

245 Watzlawick s kolektivem v tomto případě mluví o popírání komunikace. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 74. Zavrhující rodič si tak nechává zadní vrátka pro případ, že by manipulované dítě nebo zavržený rodič měli proti jeho výroku jednoznačné protiargumenty. 246 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 75 - 78; PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 27. 247 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 86 - 87, 91. 248 GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 240, 301. 249 NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, s. 66 - 72. 250 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 86. 251 NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1999, s. 66 - 70.

63

Nedostává-li se zavrhujícímu rodiči potvrzení od okolí, dochází tedy k jeho

odmítání, nebo dokonce ke znehodnocování sebedefinice jeho Já.252 Hledá pak

substituční osobu, která je s to mu tuto potřebu naplnit, a to alespoň v míře

minimálního uznání. Dochází pak k užší vazbě na dítě jako další nejbližší osoby

v řadě, která je schopna alespoň částečně potřeby tohoto rodiče naplňovat.

V opozici však stojí vztah druhého rodiče k dítěti a jejich vzájemné vazby. Platí

i obecně,253 že pokud nedojde ke stabilizaci systému, snaha zavrhujícího rodiče

o redefinici vztahů v systému ve svůj prospěch povede ke krizi a k pozvolnému

rozpadu systému.

Jak v této kapitole popisuji, v rodinách, ve kterých je stupeň patologie

zanedbatelný nebo nízký, dítě chová k oběma rodičům přibližně stejný vztah

bez anomálií; dítě je s to manipulaci a pokusům o své programování odolat a úsilí

zavrhovat druhého rodiče odmítnout.254

3.4 Dysfunkční rodina a domácí násilí

Pro pokud možno úplné vymezení syndromu zavrženého rodiče a jeho vztahu

k dysfunkční rodině je v tomto textu nezbytné definovat pojem násilí. Mám zde

na mysli násilí v rodině,255 především pak směrem k cíli práce násilí na zavrženém

rodiči, ať už je jím matka nebo otec.

Násilí je obecně definováno jako využívání převahy (i fyzické) k vykonávání

bezpráví vůči jiné osobě, popř. více osobám. Rozumí se jím patologický způsob

interakce jedince s okolím; co do způsobu páchání je rozlišováno násilí v podobě

agrese (verbální, fyzické), manipulace (neagresivní „ohlupování“, násilí

z „podřízené“ pozice), popř. kombinace obou typů.256

Dysfunkční rodinný systém postupně ve svém vývoji graduje a může nabývat

vícero ze svých patologických podob, včetně násilí. Pokud není nalezeno věcné

252 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 86 - 87. 253 WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. 2. vyd. Brno: Newton Books, a.s., 2011, s. 134 - 136, 154. 254 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy, 1. vyd. Praha: Triton, 2003, s. 45 - 48. 255 Všeobecně panuje shoda, že nezanedbatelným projevem SZR je v dlouhodobém horizontu násilí na dítěti, jako nástroji programujícího rodiče. Syndrom zavrženého rodiče je některými dětskými psychiatry a psychology považován za jednu z forem psychického týrání dítěte. DUNOVSKÝ, J, DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. a kol. Týrané zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995, s. 27; GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 78; JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 265 - 266. 256 K takto definovanému násilí jsem využila psychologického vymezení od Špatenkové a Spurného. Jejich definování se liší od jiných, obecnějších pojetí násilí jako sociálního fenoménu, popř. z hlediska kriminologického přístupu. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2004, s. 103; SPURNÝ, J. Psychologie násilí. 1. vyd. Praha: EUROUNION, s.r.o, 1996, s. 7 - 8.

64

řešení problémů, podporujících vznik syndromu zavrženého rodiče, konflikty mezi

partnery a zavrženým rodičem vs. dítětem přerůstají do stadia otevřeného konfliktu.

Odtud pak, jak potvrzuje také Plamínek,257 je jen krok k řešení širokého spektra

problémů násilným způsobem. Ve vztahu k vymezení syndromu zavrženého rodiče

se jedná především o období, ve kterém dochází k faktickému rozpadu

partnerského (rodinného) systému a k soudnímu (do)řešení péče o dítě,

popř. majetkových práv obou stran sporu.258

Mohu uvést, že jakákoliv forma násilí v rodině nebo v partnerském svazku má

podobu uzavřeného kruhu. Začíná většinou mírnějšími projevy a nenápadně již

dlouhou dobu před rozpadem vztahu a končí eskalací protrahujících konfliktů

spojenou s rozvodem. Násilí v rodině je založeno, jak dokazuje Lucká,259

na skutečnosti, že jedna zúčastěná strana je v pozici bezmoci, zatímco druhá strana

mocí disponuje260 a zneužívá ji, což v této obsahově rozsáhlé kapitole bezezbytku

dokazuji. Ve své psychické a emocionální podobě násilník u oběti vyvolává pocity

viny; jak specifikuje blíže Baštecká,261 ze strany agresora dochází k ponižování,

vyhrožování oběti a k její stálé kritice, zahanbování či ignorování.

V návaznosti na traumatickou událost se následně odvíjí stresové situace,

které představují pro zavrženého rodiče mnohdy podstatně závažnější problém

než samotný akt násilí. Kanelová262 se v souvislosti s domácím násilím domnívá,

že narůstajícím násilím poškozený jedinec o jednotlivých událostech opakovaně

přemýšlí, vtírají se mu znovu a znovu do mysli, vč. nasedajících psychických obtíží.

Děje se tak řadu měsíců (až roků) po rozpadu vztahu a odstěhování partnerů

jednoho od druhého.

Autority263 se shodují v následujícím vymezení domácí násilí:

• Na rozdíl od většiny ostatních forem násilí oběti domácího násilí znají

velmi dobře pachatele. Navíc s ním sdílejí nebo sdílely mnoho společného,

257 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 18. 258 Nedá se paušalizovat, za jak dlouho k soudnímu rozhodnutí dojde (především v případech rozvodu manželství). V případech, kdy jeden z partnerů vědomě prodlužuje celý proces, může jít o měsíce až roky. 259LUCKÁ, Y., KOBRLE, L. Kapitola: Problematika týraných a zneužívaných lidí. In VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 459. 260 JONESOVÁ, E. Terapie rodinných systémů. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1996, s. 130 - 135. 261 BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie - Aplikovaná psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 64. 262 KANEL, K. A guide to Crisis Intervention. Fullerton, Brooks/Cole, 2003, s. 205 - 206. 263 OŠANCOVÁ, R. Kapitola: Specifika krizové intervence u domácího násilí. In VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 476 - 477; ČÍRTKOVÁ, L. Kapitola psychologie oběti In ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 51 - 62; KANEL, K. A guide to Crisis Intervention. Fullerton, Brooks/Cole, 2003, s. 219.

65

v případě předrozvodového řízení též domácnost, sociální okolí, hmotné

statky, apod.

• Intimní vztahy blokují ochotu oběti domácího násilí oznamovat

a spolupracovat s policií a soudy a hledat institucionalizovanou pomoc

mimo okruh širší rodiny nebo přátel, neboli je tendence skrývat tuto formu

násilí před společenskou kontrolou.

• Pro opakovanost a dlouhodobost lze nazvat domácí násilí také násilím

na pokračování, což platí beze zbytku také pro syndrom zavrženého

rodiče. V případě jednorázového aktu násilí, byť s vážnými důsledky

pro oběť, ještě nelze hovořit o domácím násilí.

• Eskalace, tendence ke stupňování intenzity a četnosti násilí, od útoků

vedených proti lidské důstojnosti, přes pokusy oběť sociálně izolovat,

vedouci k přímému fyzickému násilí. Doplňujícím projevem násilí je

nezájem o názor protistrany. V partnerských i v postpartnerských vztazích

bývá často navíc přítomna chronická žárlivost, především, pokud si

ex-partner již našel nového partnera. Čili opět jsou zřejmé analogie

s příznaky typickými pro syndrom zavrženého rodiče.

• Jasné a nezaměnitelné role aktérů – násilná osoba vs. osoba ohrožená.

Pro domácí násilí je typické, že k němu dochází mezi osobami ve vztahu,

ve kterém jsou jasně vymezené role. Jedna osoba je vždy jakkoliv týrána

a druhá ubližuje, tedy je osobou násilnou.

V kontextu vymezení domácího násilí a syndromu zavrženého rodiče se dá jev

SZR považovat za zvláštní typ domácího násilí, kdy agresor (v tomto pojetí

programující rodič) získává na svoji stranu proti partnerovi pomocníka v osobě

společného potomka.

Propojením symptomů domácího násilí s dominantními příznaky domácího násilí

vůči partnerovi se pro výzkumnou část nabízí identifikovat využití krizové intervence

jako jedné z forem andragogické intervence. Krizová intervence je vhodná zejména

v situacích, ve kterých nemá zavržený rodič pro řešení problému spojených

se svým zavržením potřebné copingové strategie.264 Rady a pomoc žádané

po sociálním okolí se míjejí účinkem.

264 S odkazem na Caplana a jeho teorii krizi autorka definuje sedm charakteristických skupin způsobů, jak se vyrovnat s nastalými krizovými situacemi, s názvem copingové strategie. KANEL, K. A guide to Crisis Intervention. Fullerton, Brooks/Cole, 2003, s. 10 - 11.

66

Souhrn kapitoly

Cílem třetí kapitoly bylo vymezení rodiny jako sociálního systému, s akcentem

na jeho dysfunkce včetně domácího násilí. Celá kapitola byla strukturována tak, aby

posloužila jako dostatečný argumentační zdroj pro potvrzení předpokladu rigorózní

práce, že rodinné patologie vedou k syndromu zavrženého rodiče.265

Rodina byla v této kapitole definována jako sociální systém se všemi atributy,

které sociálnímu systému přísluší, včetně vztahů mezi jejími prvky i subsystémy,

proměnlivých hranic a patologické (narušené) komunikace.

Výše uvedená zjištění jsou pro mě východiskem pro výzkumnou část textu,

pro identifikaci a stanovení vhodných forem pomoci oběti syndromu zavrženého

rodiče, mezi které, jak dokazuje druhá a především třetí kapitola, by mohlo patřit

rovněž pomáhající poradenství.

Teoretická část - shrnutí

V závěru teoretické části zmíním, jak zpracované téma zapadá do kontextu

současného zájmu andragogiky, s akcentem na její psychologizující pojetí

a systemické paradigma. Současně upozorním na úskalí, která spočívají v propojení

dysfunkcí s tématem SZR včetně aktuálních trendů, prostřednictvím kterých

se s problematikou SZR pracuje.

V první kapitole jsem definovala andragogické poradenství jako jednu z forem

pomoci dospělému jedinci s důrazem na systemické zdroje. Vycházela jsme přitom

z předpokladu, že pod pojem poradenství lze zařadit vícero významových okruhů.

Avšak pro naplnění části cíle bylo nutné se věnovat především poradenství, které se

uskutečňuje ve prospěch dospělého klienta. S využitím zdrojů od Klimenta,

Ludewiga a Úlehly jsem mohla redukovat poradenství v širším slova smyslu (v jeho

obecném pojetí) do roviny pomáhajícího poradenství a odlišit formy péče od modalit

pomáhání klientovi a tak propojit principy komunikativního paradigmatu andragogiky

s konceptem obecné systemické terapie od Ludewiga. V první kapitole se mi

podařilo vymezit bezezbytku poradenství jako formu intervence, při které je klient

považován za rovnoprávného a kompetentního jedince, který je s to s přispěním

poradce řešit své problémy.

Ve druhé kapitole jsem přistoupila k analýze dostupných zdrojů syndromu

zavrženého rodiče, jak se od osmdesátých let minulého století začaly etablovat

265 Zavrženého rodiče nazývám podobně jako Gardner ve svých novějších pramenech OBĚTÍ SYNDROMU ZAVRŽENÉHO RODI ČE, bez ohledu na to, zda se jedná o ženu či muže. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 45, 320.

67

především zásluhou R. A. Gardnera v USA. Během shromažďování podkladů

pro zpracovávání tohoto oddílu textu jsem se musela vyrovnat s faktem, že během

posledních deseti let, po které se věnuji problematice syndromu zavrženého rodiče,

obohatily strukturu poznatků o tomto jevu další Gardnerovi následovníci. Spíše

k negativům však patří fakt, že existují i prameny, které bagatelizují poznatky

a především zkušenosti zavržených rodičů. Navíc jev SZR není jako celek zahrnut

v žádné klasifikaci nemocí a poruch, byť takové ambice mu Gardner před svou smrtí

předpovídal. V kapitole jsem se pokusila nejen provést výčet základních

charakteristik syndromu zavrženého rodiče a čtyřech typů chování a vztahů uvnitř

rodiny s příznaky SZR, nýbrž je pokud možno okomentovat tak, aby s jejich pomocí

bylo možné identifikovat jev prostřednictvím případových studiích ve výzkumné části

rigorózní práce.

Účelem třetí kapitoly bylo navázat na předchozí oddíl textu a hledat indicie,

které by potvrdily můj předpoklad, že syndrom zavrženého rodiče je přímým

důsledkem chování dysfunkční rodiny.266 Avšak jak postupně ze zdrojů vyplynulo,

a musela jsem se s tímto faktem vyrovnat, pro termín rodiny existuje v dnešní době

řada vžitých „synonym“. Hovoříme-li tedy o rodině, máme na mysli i jiné formy

partnerského soužití. Avšak s oporou v systemickém paradigmatu jsem v kapitole

potvrdila, že pro vznik dysfunkcí v systému rodičů a dětí není podstatné, o jakou

formu soužití se jedná, nýbrž primárními předpoklady jsou osobnostní charakteristiky

rodičů včetně transgeneračního přesahu.

V kapitole jsem využila systemických principů, ze kterých v textu vycházím,

a to především z:

� vymezení proměnlivých patologických hranic měnících se subsystémů;

� narušených forem komunikace, které, jak mezi bývalými partnery,

tak v subsystémech děti / zavrhující rodič / zavržený rodič panují;

� akcentu převahy individualismu nad rovnoměrným dáváním a braním

typickým pro funkční subsystémy.

Ze spojení poznatků, které jsem shromáždila ve druhé a pak ve třetí kapitole,

lze tvrdit, že soubor příznaků SZR a dysfunkcí rodiny včetně násilí v rodině vykazuje

řadu paralel. Pokud bývají některé dysfunkce rodiny před jejím rozpadem více

skryté, při eskalaci syndromu zavrženého rodiče jsou patologické vzorce subsystémů

jasně čitelné a pozorovatelné. Neboli tvrzení z části cíle tohoto textu je možno

považovat za potvrzené - syndrom zavrženého rodiče je jedním z jevů, který má svůj

původ uvnitř dysfunkční rodiny.

266 Přesah a znaky dysfunkcí rodiny budou zřejmé i v případových studiích uvedených ve výzkumné části textu. Jejich přehledová tabulka a porovnání s příznaky SZR se nachází v příloze na straně 150.

68

Zavrhující rodič neskrývá, že ke svému kořistnému sycení vlastního ega

potřebuje prostředníka a neváhá pro to zneužívat své vlastní dítě. „Programátor“

tak nečiní pouze ve vztahu ke svému bývalému partnerovi, ale i k dítěti, které je jeho

počínáním ve svém vývoji rovněž nevratně poškozeno, jedná-li se zejména o děti

mladšího věku (předškolního). Neboli formami násilí je postižen nejen zavržený

rodič, ale v svém důsledku též dítě.

69

4. VÝZKUMNÁ ČÁST

Úkolem výzkumu provedeného v rámci rigorózní práce bylo skrze případy

porozumět tomu, jakým způsobem je v praxi zacházeno s problematikou

zavrženého rodiče. Cílem výzkumu bylo identifikovat roli andragogické intervence,

především pomáhajícího poradenství při pomoci rodiči-oběti syndromu zavrženého

rodiče. Vzhledem k výzkumnému záměru jsem využila kvalitativního výzkumu,

vycházejícího z fenomenologické perspektivy a interpretativního paradigmatu.267

Povaha tématu a jeho choulostivost, včetně poskytnutých dat mě přivedly k využití

designu případové studie,268 v jejímž rámci jsem provedla obsahovou analýzu

a interpretaci textů. Případová studie jako jedna z metod použitelných

pro kvalitativní výzkum je typická pro oblast psychologizujícího paradigmatu

andragogiky (včetně poradenství, respektive sociální práce).

Pro legitimizaci metody případové studie a její úlohy jsem při naplnění cíle

výzkumu vycházela z opory citovaných autorit.269

4.1 Stanovení výzkumné otázky

Specifické výzkumné otázky, korespondující s cílem práce, vycházely

z požadavků, jak je vymezili Švaříček a Šeďová,270 a byly následující:

� Jak a v jakém kontextu se projevoval syndrom zavrženého rodiče

ve vybraných případech popsaných pomáhajícím pracovníkem?

� Jaké zkušenosti (na úrovni prožívání) rodiče byly pomáhajícím pracovníkem

zaznamenány?

� Jaké zdroje pomoci zavržení rodiče vyhledávali a na koho se obraceli?

� S jakou zakázkou zavržení rodiče oslovili pomáhající pracoviště?

� Jaká pomoc byla pomáhajícími pracovišti poskytnuta (resp. neposkytnuta)?

267 Zdroje kvalitativního výzkumu jsou širší a vyznačují se přesahem za hranice fenomenologie v Schützově pojetí, přes Bergerovu a Luckmannovu sociologií vědění k sociologickým přístupům interpretativního paradigmatu. Nicméně fenomenologie a symbolický interakcionismus jsou pro kvalitativní výzkum typické. Podrobněji se o zdrojích kvalitativního výzkumu zmiňuje Hendl. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 72 - 100. 268 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 83. 269 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 112 -114; ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 97 - 99; MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 100 - 103; MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 97. 270 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 70.

70

� Jaký podíl na řešení problémů zavrženého rodiče mělo pomáhající

andragogické poradenství?

� Jak, popřípadě v jaké vazbě na SZR se projevovaly rodinné dysfunkce?

Z takto definovaných specifických otázek byla s podporou v Hendlovi271

formulována základní výzkumná otázka, definující hlavní cestu výzkumu

a výzkumný problém:

Jaké možnosti pomoci poskytuje andragogická intervence, především pomáhající

poradenství obětem syndromu zavrženého rodiče?

4.2 Výběr metody

Na postup výzkumu by mohlo být nahlíženo jako na smíšený výzkum, jak se jím

zabývá Hendl.272 Abych zajistila relevantní výběr studií, aplikovala jsem pro volbu

případů teoretického zakotvení v diagnostice SZR od Gardnera. Avšak následně

jsem použila kvalitativní výzkum pro shromažďování dat nutných k identifikaci

andragogické intervence v kontextu dysfunkční rodiny se SZR.

Při výběru metody jsem vycházela, opírajíce se o tvrzení od Hendla

a Miovského,273 z argumentu, že pouze prostřednictvím případové studie se dá

adekvátně porozumět situacím sociálního života v jejich interpretačním

významovém rámci, což bezezbytku naplňuje téma tohoto výzkumu, kterým je

andragogická intervence ve prospěch rodiči - oběti SZR.

Předmětem výzkumu byly v mém případě ohraničené rodinné systémy s určitými

sociálními hranicemi. Uvedené případy se zabývaly historií konkrétních systémů.

Systemický přístup, 274 využívaný v tomto textu, zachytil proměnné v jejich interakci

mezi sebou, v rámci komplexního prostředí, s akcentem na provázanost všech

prvků a procesů. Mnou zvolený postup sice nevedl ke zcela jasné definici závislostí

mezi prvky systémů, ale vyjasnil, jak se problémové systémy, resp. systémy pomoci

měnily v čase a ve vztahu na vnitřní a vnější proměnné.

271 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum - nakladatelství UK, 1997, s. 35. 272 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 60. 273 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 112; MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 95. 274 Například podrobně popisovaný Schlippem a Schweitzerem. SCHLIPPE von, A., SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006.

71

Ve zkoumaných případech275 jsem sledovala proces andragogické intervence se

zavrženým rodičem, tak jak byl zaznamenán zdrojovým pracovištěm – z perspektivy

pomáhajícího pracoviště a v dokumentech vytvořených pracovníkem spolu

s klientem. Zaměřila jsem se na vše, co bylo zdrojovým pracovištěm

zdokumentováno: na informace, chování a prožívání klienta a především pak

na samotný proces intervence s klientem; co z reality klienta bylo zdrojem

do materiálů zahrnuto, co jím bylo zdůrazněno, avšak i to, co bylo ignorováno

a potlačeno.

Definovaným případem mého výzkumu byl proces andragogické intervence

vycházející z konceptu systemické terapie od Ludewiga.276

Zajímalo mě, jak byl proces zavržení a prožívání klienta v kontextu andragogické

pomoci popsán a o jaké intervenci byly pořízeny záznamy. S odkazem na postuláty

Ludewiga277 jsem vycházela z propojení procesů zavržení a intervence jako

vzájemně propojených systémů. Docílila jsem tím, že procesy sledování, popisování

a vysvětlování případů, jak je popisuje Miovský,278 byly zkoumány ve vzájemných

souvislostech, což přispělo k přesnějším a do hloubky jdoucím výsledkům.

Výzkumná orientace byla směřována s vazbou na mnou užitý zdroj

na pochopení významů a kontextů každého případu – co se s jevem dělalo a jak se

se zavrženým rodičem pracovalo a proč mnou sledovaní zavržení rodiče skončili

v rámci andragogické intervence až u terapeuta. V rámci všech případů jsem

zkoumala charakteristiky popisovaných osob, odlišení pravidelností od jedinečnosti

každého příběhu, jak postup definují Švaříček a Šedová.279 Neboli tento způsob mi

umožnil hledat a odhalovat sémantické vztahy mezi získanými daty.

Jednotlivé případy jsem sledovala s cílem porozumět danému jevu coby

sociálnímu systému v jeho jedinečnosti a komplexitě, jak to navrhuje kupříkladu

Hendl.280 Volba metody případové studie vycházela v souladu se Straussem

275 Případem v kontextu kvalitativního výzkumu se rozumí objekt výzkumného zájmu; případ je definován jako fenomén-integrovaný systém, který se objevuje v určité vymezené hranici. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 97 - 98; MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 94. 276 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 98. 277 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 98 - 100. 278 MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 94. 279 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1.vyd. Praha: Portál, 2007, s. 99. 280 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 105.

72

a Corbinovou281 ze samotné podstaty zkoumaného jevu - andragogického

poradenství v kontextu s problematikou syndromu zavrženého rodiče.

Případová studie byla zvolena s oporou v autorech282 především proto, že:

• byl předpoklad, že výsledky mého výzkumu mohou být popisnější a snadněji

srozumitelné širšímu spektru čtenářů, mohou je číst i odborníci, jejichž

specializace se přímo tématu nedotýkají, respektive se s ním setkávají jen

okrajově. V jednotlivých případech byly zachyceny unikátní vlastnosti, faktory

a okolnosti zkoumaných problémů, které by nebyly prostřednictvím ostatních

přístupů dosažitelné a mohly by být pro své jedinečné vlastnosti klíčem

k porozumění celé situace;

• výsledky mých případů byly pevně zakotveny v realitě, uváděla jsem fakta

a poznatky, tak jak byly interpretovány v dokumentech;

• výsledky případových studií mohou být zdrojem porozumění a vhledů

do případů SZR, popřípadě situací, které mají stejné či velmi podobné

vlastnosti jako mnou zkoumané případy, ačkoli se nejedná vždy o SZR

(viz. případová studie č. 3);

• v rámci případových studií jsem zkoumala případy, ve kterých jsem neměla

nad jednotlivými proměnnými téměř žádnou kontrolu.

4.3 Struktura výzkumu

Výzkum jsem rozčlenila na následující etapy: identifikace problému, formulace

výzkumné otázky, příprava výzkumu, sběr dat a jejich vyhodnocování. Z tohoto

postupu od Hendla,283 jenž byl mnou využit, by se mohlo na první pohled zdát,

že se jednalo čistě o lineární proces, kde se jednotlivé jeho fáze vzájemně prolínaly

(hovoříme zde o iterativní heuristice). Nutno však podotknout, že výzkumná metoda

případové studie byla opakujícím se procesem, ve kterém jsem se jako výzkumník

pohybovala po celou dobu mezi jeho šesti fázemi, jak to dobře vystihuje následující

Yinův graf.

281 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení podané ruce, Albert, 1999, s. 11 - 12. 282 Švaříček a Šeďová využívají především poznatků od Nisbeta a Watta. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 111 - 112. 283 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum - nakladatelství UK, 1997, s. 34.

73

Yinův graf:284

Příprava na sběr dat

Plán Projekt Sběr dat

Publikace výsledků Analýza

4.3.1 Výzkumný soubor

Pro svůj výzkum jsem zvolila pět případových studií, s cílem naplnit všechny

čtyři formy pomoci, jak je definuje Ludewig ve svém konceptu obecné systemické

terapie.285 Argumentaci výběru uvádím dále na straně 74 tohoto oddílu.

Data byla sbírána s ohledem na kritéria, která specifikuje Hendl.286 Případové

studie byly reflexí specifických forem pomoci,287 a to: návodů a poučení, poradenství,

doprovázení, terapie. Sběr dat byl zaměřen z možného - dostupného výběru,

v dimenzích strukturace Miovského,288 na základní zdroje, kterými byly zápisy

z terapie, znalecké posudky a jiné dostupné úřední záznamy, získané

od pomáhajícího pracoviště. Využila jsem opakovanou možnost dotázat se

terapeuta a pro upřesnění jednotlivých případů, jsem získala data a reference

o případech od terapeuta, které jsem si zaznamenala ve formě poznámek.

V mnou uvedených případových studiích jsem se pokusila v maximální možné

míře naplnit požadavky Yina na dobrou případovou studii, které uvádí Hendl.289

Případové studie byly sestaveny s cílem přiblížit, pokud možno detailně, každý

popisovaný případ s akcentem na poskytnutou andragogickou intervenci,

na terapeutem zaznamenané prožitky klienta a na specifika případu.

284 YIN, R. Case study research: design and methods. L. A. 4. vyd. Sage Publication, 2009, s. 10. 285 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 98. 286 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 113 - 115, 127. 287 LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 99. 288 MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 97. 289 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 115.

74

Ke čtyřem případovým studím, zabývajících se problematikou andragogické

intervence v kontextu SZR byla vybrána jako antityp290 případová studie, ve které

klient opakovaně označoval sám sebe za zavrženého rodiče, nicméně žádný

ze symptomů SZR nebyl zdrojem doložen. Přínos tohoto případu pro sycení vzorku

spatřuji v tom, že reflektuje průběh opakované nenaplněné zakázky klienta,

a to i po její redefinici pomáhajícími pracovišti. Protichůdný případ se sice nezabývá

SZR, jeho uvedení však umožňuje lépe porozumět jevu SZR a též tomu, jak se

se syndromem pracuje.

Případové studie byly sestaveny s jednotnou strukturou a závěrečným

komentářem, s důrazem na nápadité a přiléhavé vyjadřování a svébytnou strukturu

textu.

Případy, které jsem zpracovala, byly vybrány cíleně v souladu s postuláty

Hendla.291 Pro účely případových studií jsem oslovila čtyři pomáhající pracoviště.

Data pro případové studie mi umožnilo získat pouze jediné nestátní nezdravotnické

zařízení. Bylo jím pracoviště terapeuta, jehož činnost se týká práce s dětmi

i dospělými. Byly mi poskytnuty pouze ty případy, ve kterých požádal o pomoc

toto pracoviště klient-rodič sám.292 Navíc s oporou ve Švaříčkovi a Šeďové293 se

jednalo pouze o případy, které měly vztah k cíli této práce. Struktura výběru případů

vycházela z definic autorů, jak je uvádím v oddíle 2.1 a 2.2 tohoto textu a jež mají

minimálně jednu z následujících vlastností. Zajímaly mě případy rodin:294

� ve kterých probíhal sporný rozvod, jak termín definuji s oporou Gardnera

v teoretické části;

� kde nastaly komplikace v rámci porozvodové péče o dítě/děti;

� kde jeden z rodičů nebyl již delší dobu v kontaktu s vlastním dítětem nebo

kontakty rodiče s dětmi byly komplikované, kontaktu s dítětem bylo tomuto

rodiči bráněno.

290 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 236 - 237; ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 104. 291 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vyd. Praha: Karolinum - nakladatelství UK, 1997, s. 45 - 46, 68; HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 108. 292 Systemické poradenství je především spojeno s podmínkou, že klient je sám s to najít a přijmout institucionalizovanou pomoc - viz kapitola 1.2. 293 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 103. 294 Výskyt a eskalace projevů syndromu zavrženého rodiče je patrný v případě vleklých sporů o opatrovnictví. GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27; GARDNER, A. R., SAUBER. S. R., LORANDOS, D. The International Handbook of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas publisher, Ltd. 2006, s. 5 - 6; GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: TRITON, 2010, s. 27 - 28; GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vyd. Praha: MPSV, 1996, s. 12 - 13.

75

K daným případovým studiím jsem přistoupila jako výzkumník z pozice aktivního

sociálního pracovníka a krizového interventa, s absolvovaným akreditovaným

výcvikem a šestiletou praxí. Problematikou rodiny, především ze systemické

perspektivy se zabývám v rámci absolvovaných systemických seminářů

a samostudia devět roků.

Skladba případových studií byla jednotná. Jelikož se jednalo o mně zcela

neznámé případy, na kterých terapeut již neparticipuje, při analýze a interpretaci

případových studií jsem se opírala pouze o dostupný textový materiál, který byl

ke konkrétním případům sesbírán a popsán. Proto jsem byla odkázána pouze

na informace, popř. údaje od mnou kontaktovaného zdrojového pracoviště.

4.3.2 Etické dimenze výzkumu

Etické dimenze tohoto výzkumu vycházely z principů etických standardů, jak je

specifikují Švaříček, Šeďová a Hendl.295 Neuváděla jsem žádná data, která by

umožňovala blíže identifikovat účastníky výzkumu. V každém z případů výzkumné

části tohoto textu byla identita osob, jejichž případy byly v textu uváděny, důsledně

pozměněna s ohledem jak na citlivost zvoleného tématu, tak dodržení zákonných

ustanovení, aby nemohlo dojít ke spojení s konkrétními osobami.296 Byly vynechány

i další osobní údaje, které by mohly vést k odhalení jejich nositelů. Stejně tak bylo

v textu anonymizováno pracoviště,297 které poskytlo data pro mnou uváděné

případy.

K výzkumným účelům - zpracování případových studií mi byla poskytnuta data

jen těch klientů, kteří již nenavštěvují zařízení, čili se jedná o historii případů.

Realizace rozšíření příběhů jednotlivých klientů o další data formou rozhovorů

s klienty nebyla možná,298 podobně ani užití dalších metod kvalitativního výzkumu.

295 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 43 - 49; HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 155. 296 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění 297 Údaje získané pro případové studie byly použity pro vědeckou činnost v souladu s § 100 odst. 4 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. 298 S odkazem na tvrzení McQuala musím poukázat na nevýhodu při analýze případových studií oproti výzkumu s živými subjekty v tom, že při práci s dokumentacemi či zápisy nelze vždy dohledat potřebná doplňující data – tyto dokumenty jsou zvány „nereaktivní“; výzkumník se aktivně nepodílí na jejich vzniku, vstupní data jsou již předem dána. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 99.

76

4.4 Analýza dat otevřeným kódováním

Analytická fáze výzkumu byla úzce spojena se sběrem dat, které se vzájemně

kombinovaly. Analýza dokumentů měla přímou vazbu na výzkumný cíl a definované

výzkumné otázky, jak byly definovány v úvodu výzkumné části. Prostřednictvím

analýzy dostal každý případ smysl, souvislosti zkoumaného případu se staly

zřetelnějšími.

Prvním krokem analýzy bylo pečlivé roztřídění dat a jejich redukce (jako spojené

procesy) s cílem oddělit ty údaje, které nebyly v přímé souvislosti s předmětem

výzkumu. Při redukci dat jsem však dbala na to, jak připomíná Hendl,299 aby se

s některým údajem nevytratil kontext případu. Poté následovala vlastní

interpretace,300 která vedla k popisu zkoumané oblasti (jevu).

Při analýze všech pěti případových studii jsem využila techniku otevřeného

kódování, jak ji popsali Strauss a Corbinová, potažmo Švaříček a Šeďová.301

V rámci této analytické techniky, byly údaje z jednotlivých případových studií

rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem, tak aby sloužily účelu

textu. To se odrazilo v komentářích k jednotlivým případům a v diskuzi.

Kategoriální systémy a vlastní kategorie byly vytvářeny v přímé vazbě

na výzkumné otázky a na indikátory, které se v případových studiích vyskytly.

Kategoriální systémy identifikující SZR byly vytvořeny předem, ostatní skupiny

kategorií reflektovaly strukturu případů.

Data z kategorií byla pro jednotlivé případové studie strukturována

do následujících systémů kategorií podle pořadových čísel:

1.zavržený rodič;

2.děti, které se příznaky SZR k rodiči vyznačují;

3.identifikace komplikací v rámci péče o dítě;

4.symptomatické projevy SZR (vč. subkategorií k identifikaci příznaků SZR 4.1 -

4.12);

5.délka trvání konfliktní situace zavrženého rodiče;

6.prožitky situace zavrženým rodičem;

299 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 207. 300 V opoře autorů považuji analýzu (včetně syntézy) za proces fragmentace dat a jejich seskupování do využitelných celků. Interpretaci vnímám jako systematický rozbor toho, co kategorizovaná data a nalezené souvislosti pro předmět mého bádání znamenají. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 244. 301 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení podané ruce, Albert, 1999, s. 40, 42. Mimo to Strauss a Corbinová ještě rozlišují axiální a selektivní kódování. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 211 - 222.

77

7.zdroje pomoci zavrženému rodiči (vč. subkategorií k identifikaci skupin zdrojů

pomoci 7.1 - 7.3);

8.definice zakázky zavrženého rodiče pro pomáhající pracoviště;

9.systémy pomoci (včetně subkategorií k identifikaci systémů pomoci

na pomáhající, instrumentální a delegování k návazné pomoci 9.1 - 9.3);

10.identifikace andragogického poradenství.

Během výzkumu vyvstala potřeba rozšíření o kategorie definované v systémech

kategorií:

11.role rodiče;

12.rodinné dysfunkce; u případové studie č.3 pak o skupinu kategorií pod názvy:

vztah matky k otci dítěte, kde bylo využito označení 1.;

13.reakce klienta na andragogickou pomoc.

Při kódování jsem postupovala následovně:

• údaje byly rozebrány na samostatné části - jednotky (slova, sekvence slov,

věty a odstavce, svázané společným významem);

• každé takto vzniklé samostatné části byl přidělen kód302 (logicky vyplývající

označení nebo jméno, popř. odborný termín). Některé kódy byly totožné

s výrazy, jež byly v případových studiích opakovaně používány (tzv. in vivo

kódy303);

• porovnáním byly zjištěny podrobnosti a rozdíly;

• byly zkoumány vlastní i cizí domněnky o jevu;

• kódy byly kategorizovány, tj. setříděny podle pojmů společných určitému

jevu do jednotlivých kategorií (viz. výše), jak jsou specifikovány v tabulkách

v příloze rigorózní práce zvlášť pro každou případovou studii a to včetně

výňatků z analyzovaných textů. Takto vytvořené kategorie sloužily v této fázi

analýzy jako provizorní.304

• Kódování se vztahovalo nejen na to, co bylo v případových studiích vyřčeno,

ale také to, co bylo zamlčeno.

• Revidování kódů - při zjištění, že informace, jevy a sekvence výpovědí se

opakovaly (respektive se vyskytly skupiny kódů, které významově doplňují

302 Při volbě kódu kladu důraz na to, aby byl název volen výstižně a dostatečně odlišoval kódy od sebe navzájem. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 212. 303 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 215. 304 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení podané ruce, Albert, 1999, s. 45; ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 221.

78

text o další data), jsem se k původním kódům navracela a revidovala jejich

použití, přejmenovala je dle potřeby.305

• Záznamy kategorií - jednotlivé kategorie byly podrobně zaznamenány

a v logickém pořadí i seřazeny. Souhrn kategoriálních systémů a Soupis

kódů přehledně sumarizuje všechny případové studie a je umístěn v závěru

příloh na stranách 148 -149.

Pro kódování a redukci dat získaných z případových studií jsem využila

kategoriální systémy, jak o nich například pojednává Hendl.306 Kategoriální systémy

byly navrženy v podobě popisného systému kategorií pro systematickou klasifikaci

a roztřídění dat, při čemž jsem vycházela z nashromážděných dat. S jejich pomocí

jsem upořádala datový materiál tak, že byl přiřazen k různým nadpisům. Abych

mohla s kategoriálními systémy pracovat, definovala jsem je tak, aby šlo provést

jednoznačně rozhodnutí o přiřazení do kategorií.

Jednotlivé kroky analýzy kvalitativních dat následovaly za sebou chronologicky

a byly mezi sebou vzájemně provázány. Zjednodušeně mohu mnou prováděnou

analýzu kvalitativních dat znázornit schématem od Milese a Hubermana:307

Jak je z Milesova a Hubermanova grafu zřejmé, potvrzuje to i Hendl,308 redukce

dat a podobně i zobrazení dat se děje spojitě v rámci analýzy. Jednotlivé kroky

tak nebylo možné izolovat jako samostatně oddělené procedury probíhající během

analýzy dat. Data byla seřazována a zobrazována prostřednictvím tabulek,

s využitím barevného odlišení, které tak více přiblížilo jejich strukturu.

305 V návratu ke kódům a jejich revidování se odráží cirkulární povaha kvalitativního výzkumu. Častým jevem při analýze textu bývá, že se tentýž jev pojmenovává jednotlivými synonymními výrazy. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 216, 220. 306 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 211. 307 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 207. 308 HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 207.

zobrazení dat sběr dat

redukce dat vytváření závěrů.

79

5. PŘÍPADOVÉ STUDIE

Případové studie a jejich komentáře byly sestaveny jednotně podle schématu:

� seznámení s klientem a jeho rodinou;

� zakázka klienta, se kterou kontaktoval zdrojové pracoviště;

� pracovní proces, který se odehrával ve zdrojovém pracovišti;

� závěry terapeuta;

� komentáře k případové studii:

- přítomnost/nepřítomnost jevu - SZR ;

- dysfunkce v rodině;

- andragogická intervence;

- pomáhající poradenství. Případová studie č.1 byla rozšířena

o komentář Andragogická opatření.

Syndrom zavrženého rodiče byl v případových studiích identifikován podle

symtomatických projevů a kritérií zavržení včetně typů chování a vztahu, jak byl

popsán s oporou v Gardnerovi v kapitole 2.2 rigorózní práce.

Andragogická intervence byla vymezena jako jakákoli institucionalizovaná

pomoc dospělému; pro tuto práci jsem ji zredukovala na formy pomoci podle

Ludewigova konceptu systemické terapie, uvedeného v první kapitole rigorózní

práce (oddíl 1.2.1.1).

Pomáhající poradenství jsem v tomto textu definovala s oporou autority

Klimenta309 jako intervenci řešící narušenou psychickou, tělesnou a sociální integritu

jedince. S odkazem na Klimentova tvrzení se navíc jedná o vztah pomoci, ve kterém

klient definuje svůj problém a vyhledává pomoc, kterou je v budoucnu ochoten

i přijmout.

309 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 239.

80

Případová studie č.1

Seznámení s klientem, rodinou:

Matka Anna je učitelka, otec Antonín je kazatel církve, mají spolu dva

dospívající syny.

Matka žila s otcem dětí, který byl kazatel církve, devět let. Výchova a péče o děti

spočívala výhradně na matce Anně. Otec Antonín se především věnoval svým

pracovním, tedy kazatelským povinnostem. Muž byl ve vztahu dominantní; matku

dětí neustále kritizoval, a to i před malými syny, rozhodoval o chodu domácnosti,

životě rodiny, o volném čase, určoval věci.

Když byl jeden syn v první a druhý ve třetí třídě, bylo jim 6 a 8 let, došlo

k situaci, kdy byl otec opět pracovně mimo domov. Děti velmi zlobily a matka je

potrestala tím, že staršího syna, dle jejího sdělení, za jeho zlobení lehce plácla

po zádech. Syn pak šel na balkon a nechtěl se vrátit, říkal, že byl uražený. Druhý

den popsal situaci otci. Otec nařkl matku, že je oba týrala.

Otec řešil situaci radikálně, odjel s dětmi do jiného kraje, kde měl možnost díky

své víře najít ubytování. Navštívil psycholožku v místě bydliště, která děti vyšetřila

a napsala otci pro soud sdělení, ve kterém bylo uvedeno, že se jedná o matkou

týrané děti. Psycholožka tak učinila, aniž by vůbec s matkou hovořila, neměla od ní

k tomu žádné informace. S takto vystaveným potvrzením nato otec argumentoval

u soudu, se žádostí o svěření dětí předběžným opatřením do své péče, což se

i stalo.

Od té doby se matka snažila o kontakt s dětmi. Otec se s nimi mezitím několikrát

stěhoval. Matka, která už v té době pracovala, změnila místo, změnila bydliště,

tak aby byla blízko svým synům. Poté se otec opět s dětmi stěhoval a znovu změnil

dětem i trvalé bydliště.

Matka neustále usilovala o děti. Žádala o pomoc FOD,310 aby ji alespoň

zkontaktovali s dětmi. Žádala soud o úpravu styku se syny. Soud však respektoval

původní rozhodnutí, které se opíralo o to, co původně napsala otci psycholožka.

Otec tohoto využil a dokonce na matku podal trestní oznámení pro týrání dětí,

kterému musela následně čelit. Celá situace byla komplikována tím, že pokud se

otec domníval, že už by mohlo dojít k úpravě styku dětí s matkou, tak se s nimi opět

přestěhoval a změnil jim trvalé bydliště do jiného kraje. 310 FOD – Fond ohrožených děti. Fond ohrožených dětí se jako občanské sdružení zaměřuje především na pomoc týraným, zanedbávaným, zneužívaným opuštěným nebo jinak sociálně ohroženým dětem, s působností na celém území České republiky. Ustavující schůze Členského shromáždění se konala dne 23.6.1990, registrace stanov byla provedena Ministerstvem vnitra ČR dne 2.4.1990; http://www.fod.cz/. Dál v textu používána pouze zkratka FOD.

81

Matka vyhledala psychologa, docházela na terapii, opakovaně hledala pomoc

u FODu a u OSPODu,311 situace matky však byla stále velmi obtížná.

Zakázka:

Matka se obrátila na terapeutické zařízení, odkud čerpám data v době, kdy

neměla i přes snahu FODu s dětmi žádný kontakt více jak dva roky. Její zakázkou

bylo pomoci navázat kontakt se svými syny. Především vlivem ztráty dětí se ocitla

v situaci, kdy sama potřebovala odbornou psychologickou, následně i psychiatrickou

pomoc. Matka nebyla s to porozumět své situaci a to především z toho důvodu,

že do doby náhlého odchodu partnera s jejich oběma syny ze společné domácnosti

se o děti a domácnost řádně starala, oproti tomu otec dětí preferoval své zájmy

a potřeby. Nyní se matka nacházela v obrácené roli, kdy jí bylo absolutně bráněno

ve styku s dětmi, a otec byl tím, kdo je dostal do výhradní péče.

Vlivem nesčetných aktivit matky o kontakt s dětmi po třech letech její snahy

soud nařídil znalecký posudek, který měl můj zdroj poté k dispozici.

Ve znaleckém posudku bylo konstatováno, že děti o matce hovořily pouze

s despektem, aniž k tomu uváděly nějaký racionální důvod. Jak však bylo

objektivními zprávami z původního bydliště dětí OSPODem zjištěno a doloženo,

matka se vždy o oba syny velmi pečlivě starala a péči zajišťovala výhradně ona,

zatím co se otec angažoval pouze ve své církvi.

Matka docházela pravidelně k psychologovi na terapii, hledala však i jinou

pomoc. Potřebovala pomoc nejednoho terapeuta. Byla by pro ni významná i další

neformální podpora.

Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že děti se s matkou odmítají stýkat

a styk s dětmi není možno jinak ošetřit než v chráněném prostředí na FODu, což se

také stalo. Během kontaktů matky se syny na půdě FODu však děti vinily matku,

že se kvůli ní musí neustále stěhovat, že je pořád obtěžuje, když je chce vidět.

Ve výpovědích synů se opakovaně objevily fráze, často užívané jejich otcem

(„Matka se o nás vůbec nestarala.“ „Bezdůvodně nás bila.“). Otec argumentoval

tím, že se u dětí objevily neurotické projevy. Dle výpovědi pracovnice FODu,

kterou si znalec vyžádal, všechny projevy však ukazovaly na to, že otec staví matku

do negativného světla a sebe staví do role, kdo všechno vyřeší a kdo všechno sám

311 OSPOD – Orgán sociálně právní ochrany dětí. Rolí orgánu sociálně-právní ochrany dětí je nejčastěji péče o děti a mládež. OSPOD hájí zájmy dítěte. Jako kolizní opatrovník zastupuje dítě u soudu. Jedná se kupř. o řízení, v nichž se rozhoduje o nezletilých dětech, např. jaké bude výživné, komu bude dítě svěřeno do péče, jak bude upraven styk dítěte s rodičem. Zájmy rodičů v těchto řízeních mohou být rozdílné, a proto soud musí vždy ustanovit dítěti opatrovníka. Rodiče jsou povinni s OSPODem spolupracovat. OSPOD je povinen poskytnout soudu údaje pro občanské soudní řízení. Dál v textu používána pouze zkratka OSPOD.

82

zvládne. Podařilo se mu u synů vytěsnit všechny kladné vzpomínky na matku, zcela

přerušit pouto k matce.

Děti odmítly rezolutně na FOD docházet, aby se tam setkávaly s matkou, navíc

otec děti ke kontaktu s jejich matkou nemotivoval, naopak všude matku devalvoval.

Otec byl posilován ve „své pravdě“ členy své církve, kterým kázal, i svou původní

rodinou, přestože všechny objektivní zprávy dokazovaly, že se matka o děti předtím

výborně starala. Dokonce bylo dostatek i těch, kteří otce obdivovali za to, že je

schopen sám zvládat péči o syny.

Pracovní proces:

Matka byla v terapii 2,5 roku, zpočátku docházela 1x týdně, poté pravidelně

co šest týdnů. Byla úzkostná, zmatená, bezmocná, depresivního ladění. Vinila se,

že nedovedla zabránit tomu, že není s dětmi v kontaktu. Ve svých výpovědích se

opakovaně vracela k událostem, pro které nenacházela vysvětlení a způsoby řešení

a které ji rozdělily s dětmi. Sytila naději, že se vše urovná a že synové se k ní vrátí,

jak prohlédnou manipulaci otce.

Závěry terapeuta:

Paní Anna vždy spolupracovala, respektovala terapeuta, nicméně výsledek

terapie byl ten, že matka se cítila alespoň být slyšena. Dle terapeuta zde došlo

k tomu, že byly naplněny symptomy ukazující na SZR. Děti už samy kontakt

s matkou odmítají a v současnosti už není možné styk s matkou upravit.312

Paní Anna se dostala do situace, kdy bude vyžadovat trvalou péči terapeuta

a ještě další podporu, nejlépe i jiných odborníků, s cílem provázet a získat strategie

zvládání své složité situace. Klientka zůstává nadále v terapii, v rámci jiného

pracoviště. Nemá žádné další partnerské vztahy. Její psychický stav se natolik

zhoršil, že pro deprese a sebevražedné tendence musela vyhledat psychiatra

a trvale užívá medikaci.

Komentá ř k případové studii:

Z dostupných dat, která byla pomáhajícím zařízením poskytnuta, bylo zjištěno,

že vztah mezi matkou a otcem dvou dětí, trvající devět let, byl nevyvážený.

Dle sdělení, která byla k dispozici, byla matka výrazně v submisivní pozici, zatímco

otec synů byl v rodině v dominantním postavení. Nelze jednoznačně tvrdit, jaký byl

vztah otce k dětem před konfliktem, který systém rodiny rozdělil na systém matky

a systém otce s dětmi. Pozice matky k dětem však byla jednoznačně pozitivní.

312 Systém matka děti prakticky neexistuje; vykazuje již takové dysfunkce a těžký stupeň zavržení, že i případný styk matky s dětmi by nebyl pro matku přínosem, nic by neřešil.

83

Z otcovy pracovní zaneprázdněnosti lze pouze usuzovat, že s dětmi netrávil tolik

času jako jejich matka, která pečovala o děti a zajišťovala chod rodiny.

Přítomnost SZR

Z uvedených dat byla identifikována přítomnost SZR ve většině znaků

(viz. kódovací tabulka v příloze textu), a to s převahou těžkého stupně zavržení.

Z dat nebyla zjištěna možnost či absence kontaktů původní rodiny matky s dětmi

(vnuky, apod.). Není sice doloženo, jakým způsobem byl řešen de jure vztah mezi

partnery, leč izolace matky a konflikt vyplývající z uspořádání vztahů rodičů k dětem

jsou z dostupných dat nezpochybnitelné. Lze tedy jednoznačně tvrdit, že tato

případová studie se zabývá bezvýhradně problematikou syndromu zavrženého

rodiče. V pozici zavrženého rodiče se zde nachází matka a to vůči oběma synům,

kterým bylo v době, kdy odešli s otcem ze společného domova šest a osm let.

Vyjma kontaktu na Fondu ohrožených dětí, synové s matkou zcela přerušili kontakt,

a to za výrazného přispění jejich otce.

Dysfunkce v rodině

Identifikátory, které by jednoznačně poukazovaly na výrazné dysfunkce

před rozpadem rodinného systému, nejsou z dostupných dat zřejmé. Dá se však

tvrdit, že po eskalaci konfliktu a absolutní izolaci matky od synů vlivem chování

a jednání otce byla přítomna řada dysfunkcí, jak je definuji v teoretické části tohoto

textu.313 Komunikace napříč mezi členy rodiny prakticky neexistovala, otec vše činil

s cílem vystavět vůči matce neproniknutelné hranice a jednou pro vždy izolovat děti

od matky. Problémy s dětmi rodiče společně neřešili, otec se naopak snažil, aby děti

s matkou nekomunikovaly. Definovaná pravidla chování byla otcem strukturována

tak, aby směřovala k zavržení matky.

Andragogická intervence

Veškerá intervence, která mohla sloužit ku prospěchu matky, se už od počátku

konfliktu (po jeho eskalaci) obracela proti ní samotné. Z uvedených dat se dá

identifikovat pochybení osob a institucí činných v prvopočátku kauzy. Především tím

bylo vystavení neobjektivního potvrzení psycholožkou otci, které soud bezvýhradně

použil k předběžnému opatření a svěření dětí do péče otce.

Jelikož se klientce nedostalo žádoucí pomoci, obrátila se na terapeuta. Jak je

zřejmé, nebyl to jediný odborník, a to nejen pro časté stěhování matky za dětmi.

Z informací mého zdrojového pracoviště, v době, kdy vzalo toto pracoviště do své

péče paní Annu, byl její duševní stav natolik vážný, že během řádky měsíců trvající

313 SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1.vyd. Praha: Portál, 2001, s. 33, 41; MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 83 - 84; HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 504.

84

terapie bylo dosaženo maximálně toho, že se mohla se svými závažnými trápeními

pracovníkovi svěřit, bez znatelného progresu a zlepšení jejího duševního stavu.

Naopak musela být klientka doporučena k návazné léčbě u psychiatra a k medikaci,

a to především z důvodu jejích suicidálních sklonů a depresivního ladění.

Vzhledem k věku synů, stupni zavržení, okolnostem případu a délce odloučení

matky od dětí se nedá předpokládat, že by mohl nastat zlom v jejich vzájemných

vztazích. Úprava péče o styku děti prakticky nepřipadá v úvahu.

Pomáhající poradenství

Role pomáhajícího poradenství nebyla v tomto případě identifikována.

Andragogická opatření

Vzhledem k možnostem, které se v rámci andragogické intervence nabízejí, bylo

možné přijmout následující andragogická opatření:

Bylo na zvážení, zda by v uvedeném případě bylo vhodnější, kdyby paní Anna

byla ve svém počínání průběžně vedena poradcem (případová práce s klientem -

case managament314). Principem případové práce je zaměření se na případ jako

celek a určení posloupností intervencí, tak aby za sebou následovaly v logickém

sledu a směřovaly klientku od řešení stěžejních problémů k saturaci jejích potřeb

pro normální fungování. V sociální práci jako modalitě andragogiky je případová

práce s klientem často uplatňovaným přístupem. Většina jedinců, kteří se dostanou

do tíživé situace, se sice pokouší řešit komplex svých problémů svépomocně,

leč jim chybí dostatečná orientace a aktuální nabídka možností, které mohou využít,

což je prioritním posláním case-managera. Případová práce vychází

ze systemických postulátů, tj. sebeurčení, jedinečnosti a kompetencí jedince

podniknout kroky k řešení problému.

Cílem profesionální pomoci kromě orientace v problému měla být u paní Anny

nápomoc, jež by směřovala k revizi rozhodnutí soudu o svěření dětí do péče otci.

Další možnosti by skýtalo odborné poradenství (manželské, popř. rodinné)315

či rodinná mediace,316 vedoucí k nápravě vztahů mezi matkou a otcem dětí,

popř. dětmi. V počátcích rozvoje syndromu by takováto forma intervence byla více

314 Podrobně popisují principy případové práce Havránková a Matoušek. HAVRÁNKOVÁ, O. Případová práce In MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 67 - 81; MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 14. 315 Rozlišujeme rodinné poradenství od manželského tak, že objektem rodinného poradenství je celá rodina včetně dětí, zatímco manželské poradenství řeší problémy ve vztahu mezi partnery. KRATOCHVÍL, S. Manželská a párová terapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 11 - 13. 316 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 149 - 150; HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: GRADA, 2011, s. 191 - 196. Manželské konflikty vyplývající ze soužití v páru řeší též rodinná (rozvodová) mediace.

85

prospěšná a reálná. K dispozici nejsou žádná data, která by tyto iniciativy

pomáhajících pracovišť doložila.

Pro paní Annu by se rovněž nabízela intervence ve formě saturace a provázení

jejími aktuálními problémy, kupř. krizovým pracovištěm, jak prezenčním,

tak poskytnutím distanční krizové intervence.317 Taková pomoc by klienta

orientovala ve vzniklé situaci, pomáhala mu hledat vhodné strategie řešení celého

komplexu problémů souvisejícího s rozpadem jeho rodiny a se zpracováním faktické

ztráty dětí.

Ztráta kontaktů s dětmi přináší zavrženému rodiči nesmírnou bolest a žal. Bývá

přirovnávána k truchlení, s tím rozdílem, že prožitek ztráty dítěte je dlouhodobější

a komplikovanější. Jak popisuje řadu obdobných situací Warshak,318 dítě může žít

někde poblíž, takřka „za rohem“, ale pro rodiče je nedostupné, jakoby žilo na „jiné

planetě“. Nepřítomnost jasného a neodvratného konce319 drží rodiče v předpeklí –

jsou zničeni žalem a nejsou schopni truchlení ukončit. Důležité je pro rodiče ztrátu

oplakat stejně, jako kdyby dítě zemřelo. Soucitné posluchače při svém zármutku

spíše nenalezne, tudíž bude vyžadovat větší pomoc a podporu andragoga. Leč

nutno v souladu s Havránkovou320 potvrdit, že práce s jedincem, který utrpěl

bytostnou ztrátu, je hodně těžká. Pracovník by rád pomohl, leckdy víc než je

možno, a setkání s klientem může prožívat jako setkání s bezmocí.

Proces zpracování ztráty321 není jednobarevný, spíš se zde jedná o drama,

na jehož konci může, ale nemusí být přijetí ztráty či smíření se s ní. Ztráta dětí může

u klientky z této případové studie způsobit větší citlivost vůči všem budoucím

ztrátám a vést ke snaze jim zabránit. Způsob, jakým bude Anna uspořádávat svou

zkušenost a jaký jí dá význam, může napovědět způsob jejího fungování

v budoucnu.

317 Termín distanční krizová intervence definuje Špatenková jako zásah andragoga prostřednictvím telefonu, popřípadě využití e-mailu, chatu. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2004, s. 23 - 25. 318 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 360. 319 Podobně jak tomu bývá u smrti blízkých osob. 320 HAVRÁNKOVÁ, O. Téma smrti a umírání. In VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 307. 321 Tématu ztráty se blíže věnují například Gjuričová s Kubičkou, kteří zmiňují přechodový rituál van Gennepa jako proces, kterým se člověk odděluje od statutu, který už pro něj není k dispozici, a končí přijetím nového. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 217.

86



Matka Barbora je lékařka, otec Bedřich je hudebník. Mají spolu dítě – dceru,

která žije ve společné domácnosti se svým otcem a jeho původní rodinou.

Do tří let dítěte žili rodiče ve společné domácnosti, v jednom domě spolu

s bratrem pana Bedřicha a jeho rodiči. Rodina byla specifická tím, že žila na malém

městě, měla dům za vysokou zdí, kde byla uzavřena. Ve městě platila za zvláštní,

ale vše ve městečku ovlivňující. Rodiny se všichni báli a vyhýbali se jí. V době,

kdy rodiče žili spolu, podmínky rodinného života mladé rodině určovali rodiče

Bedřicha. Na tomto tvrzení se jak otec Bedřich, tak matka Barbora shodovali.

Bedřichovi rodiče zasahovali výrazně do chodu rodiny, určovali kupř. kdy se má

malovat, kdy se má uklízet atd.

Ve dvou letech věku dítěte Barbory a Bedřicha zemřel dědeček nezletilé. Vůdčí

roli za zemřelého převzal starší bratr pana Bedřicha. Matka dítěte, dle jejího sdělení,

žádala opakovaně Bedřicha, aby bydleli někde jinde, aby mohli být samostatní.

On to však kategoricky odmítal.

Když jednou Bedřich služebně odcestoval do zahraničí, matka mu předtím

sdělila, že pojede s dcerou ke svým rodičům na druhý konec republiky, což i učinila.

Bedřich se za Barborou a dcerou po návratu z ciziny zastavil. Matka ho znovu

naléhavě prosila, aby změnil svůj názor a aby žili kdekoli jinde, jen ne ve stejném

domě jako jeho původní rodina. Bedřich odjel s tím, že tuto alternativu zváží.

Následně, když po několika týdnech přijel za dcerou, sdělil jim, že pojedou

společně na výlet – jeli do lesa. Uprostřed lesa Bedřich požádal manželku, ať se jde

podívat, kudy vede cesta ven z lesa. Jak se manželka vzdálila hledat cestu, nasedl

do auta a s dítětem odjel. Tehdy měla dcera necelé 4 roky. Otec dítěte odjel

i s kabelkou matky, tedy se všemi jejími doklady, které své ženě nikdy nevrátil.

Od té doby matka dceru, vyjma znaleckého vyšetření, nikdy neviděla.

Matka žádala o pomoc všechny možné instituce (OSPOD, FOD, soud, policii).

Z iniciativy matky byl předběžným opatřením soudu upraven styk s dítětem, leč

nikdy nebyl realizován, jelikož otec a jeho rodina matku Barboru do domu nikdy

nevpustili. Navíc rodina bránila vstupu do domu i sociální pracovnici a soudnímu

vykonavateli, kteří měli zprostředkovat matce styk s dítětem.

Zakázka:

Matka vyhledala pomoc zařízení, odkud čerpám data, v době, kdy už tři roky

neviděla svou dceru, a to ani přes snahu blíže nespecifikovaných institucí. Svou

87

situaci popisovala jako pro ni naprosto bezvýchodnou. Její zakázkou bylo navázat

jakýkoli kontakt s dcerou, alespoň ji vidět.

Zdroj měl k dispozici znalecký posudek: Pro účely znaleckého šetření se

dostavila celá rodina včetně nezletilé. Otec Bedřich přišel se všemi svými

příbuznými, matka Barbora sama. Dítě mělo v době znaleckého zkoumání sedm let.

Bylo to naposled, co matka svou dceru viděla.

Ze znaleckého posudku vyplývá, že otec Bedřich ani jeho rodina před dcerou

nešetřili výrazy hany na adresu její matky, kdykoliv to bylo možné. Postupně tak

v děvčeti pěstovali nenávist k vlastní matce. Pokud se dcera k matce nějak

vyjadřovala, bylo to vždy s despektem a s akcentem na její negativní povahové rysy.

Zdůrazňovala, že je moc ráda, že s nimi matka nežije. Během šetření dítě o matce

hovořilo vágně, říkalo, že: „Ona je zlá a je zlá, protože je zlá, a my se na ni zlobíme,

protože je zlá.“ V zápise znalce je poznamenáno, že: žádný konkrétní zážitek si dítě

nepamatovalo, přestože před 4. rokem věku, kdy s otcem od matky odjeli, by nějaký

zážitek mohlo mít. Dle názoru znalce tento čin lze hodnotit jako únos dítěte.

Nezletilá byla informována o tom, že matka má o ni zájem. K tomu nezletilá

řekla: „To bych radši z okna vyskočila, než bych se na matku podívala.“

Nezletilá u znaleckého vyšetření ještě prozradila, že: „Když přijdou ti z úřadu

(rozuměno OSPOD nebo soudní vykonavatelé), tak se s tatínkem schováme

za velké krabice na půdě.“ Smála se a sdělovala, že: „Neotevřeme nikdy nikomu,

ani policajtům.“

Otec nezletilé hodnotil své chování jako zcela normální, slovy: „Dcera přeci vidí,

kdo se o ni zajímá, a kdo na ni kašle.“

Z dalších zjištění znalce a OSPODu vyplynulo, že:

� dítě nechodilo ani do školy, mělo individuální vzdělávání, aby nenastala

situace, že by dítě mohla matka alespoň uvidět;

� v případě volnočasových aktivit, když nezletilá vycházela z domu, byla vždy

doprovázena minimálně dvěma dospělými osobami, výjimečně jednou

dospělou osobou;

� Bedřichova rodina trávila dovolenou například na Islandu,

neboť nepředpokládala, že by tam matka byla schopna přicestovat.

Pracovní proces:

Paní Barbora byla v terapii zdrojového pomáhající zařízení od 7 let věku své

dcery. Jednalo se o starší matku, která už neuzavřela žádné další manželství,

ani nežila v žádném dalším vztahu. Po celou dobu několikaletého terapeutického

kontaktu usilovala o to, aby měla alespoň minimální kontakt s dcerou. Ačkoli soudní

88

spis narůstal, pozitivní výsledek pro matku, tedy to, že by měla možnost setkat se

s dítětem, se nikdy nedostavil. Naopak Bedřichova rodina si na matku neustále

stěžovala, že je obtěžuje.

Matka potřebovala podporu, možnost ventilace svých pocitů. Sama sebe vinila,

že se do takové situace dostala, že neměla na otce dítěte naléhat, aby odešli

z rodinného domu. Převládaly u ní pocity viny a beznaděje nad ztrátou dcery. Žena

trpěla úzkostí322 z odloučení od dítěte, která se chronifikovala. Hledala smysl svého

života, prožívala existenciální krizi.323 Faktická ztráta dcery v ní vyvolávala komplex

negativních emocí, se kterými se těžko vyrovnávala. Pro svou situaci marně hledala

ve svém okolí pomoc a odpovědi. Dostatečnou oporou jí nebyli ani její rodiče, žijící

na opačném konci ČR, se kterými jejich vnučka na popud svého otce přerušila

jakékoli kontakty. Během terapeutického procesu posléze pochopila, že ji dítě zcela

zavrhlo a že se nedomůže žádné pomoci. Permanentní psychická zátěž se u paní

Barbory projevovala častými neurovegetativními potížemi.

Závěry terapeuta:

Paní Barbora dlouhodobě potřebovala podporu terapeuta, navíc byla nucena

vyhledat i pomoc psychiatra a užívala medikaci. Její situace a duševní a zdravotní

stav však bude potřebovat doživotní podporu odborníků. Dítě matku zcela zavrhlo

vlivem rodiny otce a otce dítěte, aniž by matka sama cokoli zavinila. S ohledem

na to, že rodina žije na malém městě a sociální okolí se rodině vždy spíše vyhýbalo,

má Barbora ztíženou i neformální podporu od svého okolí.

Současnost:

Ačkoli Barbora zdrojové pomáhající pracoviště aktuálně nevyhledává, z jemu

dostupných informací vyplývá, že nezletilá v současnosti navštěvuje gymnázium.

Rovněž otec žádný další vztah nenavázal. Zavržení matky bude mít ve svých

důsledcích jednoznačně negativní dopad na psychiku její dcery, neboť se nenaučí

respektovat autority rodičů, nemá vzory ani v partnerství,324 nebude respektovat

ani autority obecně.


Z dat, která byla pro účely případové studie poskytnuta, bylo zjištěno,

že manželství mezi paní Barborou a panem Bedřichem bylo charakteristické

322 Tématiku úzkostí ve vztahu k prožitku duševní krize (zátěžové situace) zevrubně popisuje například Janosiková. JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 47. 323 Existencionální problematiku blíže zpracovává též Ruppert. RUPPERT. F. Trauma a rodinné konstelace, duševní štěpení a jejich léčba. 1. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 53 - 54. 324 Lacková ve svém příspěvku vztažmo k dysfunkčním rodinám uvádí, že jejich členové nejsou schopni vytvářet to, co sami nezažili. PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha: GRADA, 2010, s. 112.

89

absencí intimity mezi partnery. Vlivem společného bydliště s původní rodinou pana

Bedřicha včetně jeho staršího bratra a jejich neustálého zasahování byly hranice

systému-dyády Bedřicha s Barborou od ostatních systémů - širší rodiny nejasné,

s tendencí podřizovat vše rodičům pana Bedřicha, poté jeho bratrovi. Z takto

konstituovaných hranic systémů přímo vyplývaly též nejasné role Barbory

a Bedřicha. Pan Bedřich nebyl s to vymezit se především vůči vlivu svého otce,

neměl náhled na tuto potřebu. Potřeby své manželky nerespektoval a nepovažoval

je za zásadní. V celém domě měl zásadní rozhodovací právo Bedřichův otec a jeho

žena, Bedřichova matka, které v rozhodovací pravomoci následoval i bratr a též

rozhodoval o všem i vůči osobě paní Barbory. Nejasné hranice v systému širší

rodiny vedly k situaci, kdy pan Bedřich s paní Barborou a jejich dcerou nevytvořili

fakticky svůj rodinný systém, což postupně vedlo k potlačování jejich vlastní identity

na úkor „rodinného řádu“ původní rodiny pana Bedřicha.

Paní Barbora chovala ke svému manželovi důvěru a rovněž očekávala, že se

postupem času od rodiny pana Bedřicha budou separovat a žít vlastním životem.

Během nepřítomností svého manžela se v mezích možností pokoušela i zachovat

určitou autonomii vůči prarodičům, byť to nebylo snadné, a jak její tchán, tak

i tchýně si uzurpovali právo do jejího počínání zasahovat, často ani neskrývali

své pocity vůči ní a dávali Barboře najevo, že ona je v jejich domě více hostem, než

součástí širší rodiny.

Přítomnost SZR

Z uvedených dat, především ze znaleckého posudku a informací od mého

zdrojového pracoviště vyplynulo, že byla jednoznačně identifikována přítomnost

SZR, a to především ve stupni těžkého zavržení. V pozici zavrženého rodiče se zde

nachází matka a to vůči své dceři, se kterou byla v kontaktu naposledy ve 4 letech

jejího věku (vyjma setkání pro účely znaleckého posudku). Zavrženi byli rovněž

prarodiče ze strany matky, kteří žili v době incidentu spouštějícího SZR na opačném

konci ČR.

Dysfunkce v rodině325

Z dostupných údajů je zjevné, že rodina pana Bedřicha, jeho manželky a dcery

naplňovala již v době své existence v domě rodičů pana Bedřicha znaky typické

pro dysfunkční rodinu. Rodinný systém byl dezorganizovaný (myšleno tím systém

širší rodiny). Společné a každodenní problémy Bedřicha a Barbory se neřešily

325 Dysfunkce v rodině definuji s odkazem na Sobotkovou, Matouška a Hartla s Hartlovou v teoretické části práce v kapitole 3. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, s. 33, 41; MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 83 - 84; HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, s. 504.

90

v rámci jejich systému, ale staly se předmětem rozhodovacího procesu především

pro Bedřichova otce, později jeho staršího bratra. Intimita mezi partnery byla

potlačována na úkor intimity širší rodiny. Pravidla pro vztah Bedřicha s Barborou

a jejich dcery byla vytvářena mimo tento systém a byla určována despoticky,

především otcem Bedřicha, tj. co mohou a nemohou konat. Byl zde zřejmý výskyt

sociální patologie, především ve formě psychického týrání, což paní Barbora

zažívala prakticky po celou dobu, kdy v domě společně s dcerou a s manželem

pobývala.

Problematiku nejasných až rozvolněných hranic uvnitř systému rodiny jsem

zmínila výše. Nutno navíc dodat, že širší rodina jako celek byla izolována od svého

okolí v místě bydliště nejen fakticky zdí domu, nýbrž také svým vystupováním

a chováním vůči okolí, jež se jich obávalo. Lidé se jim vyhýbali a mluvili o nich

s despektem. Tato skutečnost se pak odrazila i vůči paní Barboře, která, ač lékařka,

měla mimo svoji práci problémy navázat se svým okolím bližší vztahy, které by jí

pomohly překonávat i vzniklé problémy a krize.


Paní Barbora byla s to na počátku konfliktu, kdy jí bylo prakticky uneseno dítě,

se ve své situaci částečně orientovat. Od eskalace konfliktu mezi matkou a otcem

dítěte byla paní Barbora schopna definovat svůj problém, vyhledala pomoc

a požádala o rady jak na OSPODu, FODu. Byla též orientována sociální pracovnicí

v situaci a možnostech, které se v rámci jejího bydliště nabízely. Ve stadiu, kdy byla

klientka ještě schopna reagovat na četné invektivy a „rány osudu“, byla s to přebírat

odpovědnost za své činy a dělat taková rozhodnutí, která z jejího pohledu měla být

úspěšná.

Především za pomocí správních orgánů a soudu dosáhla ve své kauze

rozhodnutí o předběžném opatření o styku dcery s matkou. Následovala pak dlouhá

řada neúspěšných pokusů ze strany orgánů a institucí (soudu policie, FOD,

OSPOD) jakýkoliv styk s dcerou zrealizovat.

Veškerá marná snaha o setkání s dcerou však postupně přispívala k větší

odevzdanosti klientky a spíš k nepochopení celé absurdní situace. Barbora musela

navíc čelit nejen zpracování a vyrovnávání se se svojí nesnadnou situací; přibývaly

„protiútoky“ ze strany tehdy již jejího ex-manžela (manželství bylo rozhodnutím

soudu rozvedeno, přesný datum není znám), a to jak různé intenzity, tak druhů atak

(dezinformacemi přes vlivné známé, kolegy, lékaře a další).

91

Paní Barbora tak po čase vyhledala terapeutickou pomoc a opakovaně využila

forem krizové intervence326 a to zejména tehdy, když byla opakovaně objektem

útoků svého bývalého partnera. Jako jedinec v krizi cítila ohrožení své identity

a kompetencí327 utvářet svůj vlastní život. U klientky byla narušena její stabilita mezi

subjektivním významem problému a možnostmi zvládání, které sama měla

k dispozici. Reagovala na to více či méně úzkostí, která ji ochromovala. Zaběhnuté

strategie zvládání problémů tak nefungovaly. Akutní problémy Barbory se navíc

dostaly do souvislosti s problémy, které měla již dříve. U klientky se objevovaly

tendence k sebeobviňování za odloučení od dcery. Krizová intervence zmírnila její

úzkost a došlo k obnovení schopnosti u klientky řešit problematické situace.

Během několikaletého terapeutického vztahu s pomáhajícím pracovníkem,

včetně návštěv psychiatra (a medikace), matka rozpoznala, že boj o kontakt

s dcerou je marný, leč samotná skutečnost ztráty328 dcery zanechala na Barboře

znatelné stopy jak psychické, tak somatické. V souladu s tvrzením terapeuta je

matka tímto poznamenána natrvalo a její stavy mohou nabývat jen lepší nebo horší

podoby. S odloučením od dcery se v podstatě nevyrovná nikdy. Navíc paní Barboře

zemřeli i oba rodiče.

Současná pomoc Barboře spočívá více v rovině terapeutické a psychiatrické

a ve stabilizaci jejího zdravotního stavu. Vhodnou formou pomoci je doprovázení,

jak ho popisují například Ludewig, Úlehla nebo Baštecká.329 Doprovázení jako

systém profesionální pomoci a práce s intrapsychickou realitou klienta umožňuje

andragogovi poskytovat klientce podporu a zázemí a setrvávat s ní v situaci, která je

pro ni neřešitelná. Barbora si je vědoma, že její situace a odloučení od dcery jsou

s největší pravděpodobností nezměnitelné. Forma doprovázení jí pomůže

326 Krizová intervence v souladu s Bašteckou a Kastovou spadá do souboru poradenských metod a je pro ni typická větší míra direktivity ze strany poradce. BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie – Aplikovaná psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 256; KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, s. 15 - 20. 327 Armstrong chápe pojem kompetence ve smyslu schopností jedince zvládat zátěže, tj. je souhrnem způsobu chování, odpovídajících aktuálním požadavkům okolí. PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vyd. Praha: GRADA, 2010, s. 113 - 114. 328 Odloučení od dcery prožívala Barbora jako náročnou životní situaci. Pokus o smíření se se ztrátou dítěte, který je nevratný (iverzibilní), se projevoval v jejím emocionálním a depresivním ladění – vyvolával v ní komplex negativní emocí. Depresivitu klientky umocňovala ztráta dcery coby milované osoby. Na tuto ztrátu navíc nasedala i ztráta bezpečí, vyvolaná především opakovanými ataky ze strany expartnera a jeho rodiny. Tématikou ztráty a jejího zpracování se obšírně zabývají mimo jiné Špatenková a Křivohlavý, z jejichž zdrojů též čerpám. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2004, s. 55 - 58. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat depresi. 3. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 112 - 113. 329 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 83; ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 2005, s. 33; BAŠTECKÁ, B. a kol. Krizová psychologie v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2003, s. 350 - 351.

92

překonávat a snášet její úzkostné stavy,330 vedoucí k opakovaným prožitkům

duševní krize. S odklonem od komunikativního paradigmatu je v procesu

doprovázení více zřejmá aktivní a direktivní úloha andragoga, ve snaze pomoci

klientce zlepšit sociální fungování a schopnost vypořádat se s problémy. Zakázka je

v tomto případě časově neohraničená.

Pomáhající poradenství (doprovázení)

Konkrétní intervence formou pomáhajícího poradenství nebyla zdrojem

zaznamenána.

330 Úzkostné stavy u klientky úzce souvisely s prožitky duševní krize, která se odrážela nejen na jejím psychickém stavu, ale byla i důvodem jejích zdravotních problémů. Její úzkost provázela dezintegrace a změna sebepojetí a sebehodnocení. S prožitkem úzkosti docházelo k narušení používání zaběhnutých strategií, kterým klientka důvěřovala, jak tyto změny v duševním a tělesném prožívání definuje Kastová. KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, s. 15 - 19.

93



Otec Dalibor je podnikatel, matka Dana je administrativní pracovnice ve firmě,

společně mají dceru, která je v péči matky. V současnosti jsou rozvedeni, paní Dana

žije ve druhém manželství.

Dalibor s Danou vstoupili do manželství, když muži bylo 20 let a partnerce o dva

roky méně. Do necelého roku od sňatku se manželům narodila dcera. Pan Dalibor

však měl neustále pocit, že jako muž a otec rodiny ještě nic nedokázal a nemůže

plnohodnotně rodinu zabezpečit. Vše směřoval především ke svým aktivitám a péče

o rodinu tak ležela z větší části na paní Daně. Dalibor se věnoval sám sobě a chtěl,

jak tvrdil, něčeho dosáhnout a především vydělat hodně peněz, aby mohl rodinu

zabezpečit.

Jeho osobní aktivity a nespokojenost sám se sebou zapříčinily, že pracovně

vycestoval do zahraničí. V tu dobu měla dcera Dalibora a Dany jeden rok věku.

Za celou dobu jeho pobytu v cizině o něm rodina doma nic nevěděla.

Po roce se Dalibor vrátil pracovně do Čech, avšak mimo bydliště manželky

a dcery a domáhal se kontaktu s dcerou. Matka Dana kontaktům dcery s jejím

otcem nebránila a umožňovala setkání.

Po několika kontaktech s dcerou Dalibor opět vycestoval do zahraničí. Tentokrát

na delší dobu - do ČR se vrátil až po třech letech. O tomto návratu matka nic

nevěděla, zjistila to náhodně. Sám se totiž kontaktů s dcerou už nedomáhal. Jak

později otec uvedl, v letech, které trávil mimo domov a rodinu, začal budovat kariéru

a neměl na kontakty s dcerou ani manželkou čas.

Manželství Dany a Dalibora bylo z iniciativy partnerky rozvedeno po pěti letech,

dítě zůstalo i nadále v péči matky.

Když bylo nezletilé sedm let a chodila do druhé třídy ZŠ, otec navázal s matkou

dítěte kontakt. Jak sám uvádí, měl dostatek peněz a dle jeho tvrzení i více času,

na to, aby mohl nezletilé poskytnout vše, co by si ona mohla přát.

Matka aktivitám pana Dalibora nebránila a měla snahu nezletilou opět připravit

na kontakty s vlastním otcem, přestože ho nezletilá prakticky vůbec neznala,

jak vyplývá již z výše uvedeného. V té době již žila Dana ve druhém manželství,

se svým druhým manželem měla syna, kterému byly v té době necelé dva roky.

Ačkoliv Dana kontaktům dcery se svým otcem nijak nemínila zamezit, nebyla

vůbec nakloněna přání Dalibora strávit hned první celý víkend s dcerou o samotě.

Pokusila se Daliborovi vysvětlit, že se jedná o kontakt po velmi dlouhé době a ona

94

sama preferuje postupnou adaptaci. Navrhla otci krátký kontakt, kterému by byla

ona přítomna. Dalibor však trval na svém a pokusil se o dosažení svého.

Protože Dalibor u Dany se svým návrhem o delší nepřetržité kontakty s dcerou

neuspěl, podal žádost u soudu o úpravu styku v tzv. běžném rozsahu, tj. od pátku

do neděle 1-krát za 14 dní. Soud však nařídil zkoumání znaleckým posudkem, proti

čemuž se Dalibor cítil velmi dotčen. Sám se dožadoval podpory své představy péče

o dceru u rodinného poradce, kterého opakovaně navštívil. O ošetření svého vztahu

s dítětem požádal rovněž u FODu a též OSPODu.

Zakázka:

Pracoviště, ze kterého čerpám data, navštívil Dalibor jako další v řadě. Na dotaz

odborníka, proč vyhledal jeho pomoc, tvrdil: „Domnívám se, že dcera je matkou

ovlivňována proti mně.“ Cílem, se kterým Dalibor kontaktoval toto pracoviště, bylo,

(podobně jako u předešlých pomáhajících institucí) stvrzení jeho vlastní vize

o vztahu s dcerou: Jednak chtěl potvrdit, že je dcera proti němu matkou

manipulována a za druhé docílit opory pro styk s dcerou dle vlastních představ.

Klient byl poučen, co může od spolupráce s terapeutem očekávat, a zda je jeho

zakázka proveditelná. Zakázka reflektovala jak zdroje klienta, tak možnosti

terapeuta. Terapeutem byl veden pomáhající proces směrem k přeformulování

problému ve smyslu pomoci adekvátní stavu a možnostem klienta. Zakázka tak byla

během pracovního procesu ze strany terapeuta pozměněna s tím,331 že se akcent

změnil s cílem dosáhnout u klienta náhledu na skutečnou realitu, jeho podíl

na současné situaci a na posílení pozitivních kroků směrem k navázání vztahů

s jeho dcerou.

Pracovní proces:

Dalibor navštívil terapeuta dvakrát. Při prvním sezení mu byl dán prostor

na popis celé situace a ventilaci vlastních prožitků, jak sám tvrdil „křivd“, které

na něm byly spáchány. V jeho tvrzeních však zaznívala především obhajoba

vlastních pracovních aktivit a potřeb, kdy se podrobněji pokusil vylíčit své úspěchy

v cizině. Na otázky, proč během svého dlouhého pobytu a návratu z ciziny do ČR

nekontaktoval rodinu, odpovídal spíš vyhýbavě a vše zdůvodňoval vlastní

zaneprázdněností.

Při dalším sezení byla vzájemná spolupráce směřována terapeutem k tomu,

aby klient přijal to, že vzhledem k jeho přístupu se jeho vztah k dceři nemohl vyvíjet

jinak, zejména proto, že sám dítě opustil ve velmi útlém věku a nevznikla tak mezi

331 Reformulace problému a úprava zakázky vychází z principů definování poradenského procesu Ludewigem. LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 89 - 90.

95

ním a dcerou citová vazba, obvyklá pro funkční vztah a rodinný systém. K tomuto

náhledu na situaci však u klienta nedošlo, on naopak argumentoval, že se v jeho

případě jedná o odcizení dcery a on sám je zavrženým rodičem (jak sám sebe

nazval).

Otec byl s terapií naprosto nespokojen a podle informací, které jsou k dispozici,

vyhledal ještě dalšího terapeuta. Klient nebyl ochoten přijmout verzi svého příběhu,

jak byla během setkání s terapeutem rozpracována. Ačkoliv bylo zřejmé, že všichni

odborníci, které oslovil, dospěli ke stejným závěrům. Dalibor byl nicméně i nadále

přesvědčen o své pravdě, že se jedná v jeho případě o syndrom zavržení rodiče.

Závěry terapeuta:

Dalibor během setkání spolupracoval, zejména při prvním setkání,

kdy respektoval terapeuta s iluzorní vidinou, že jeho představy dostanou slyšení.

Postupně však jeho iniciativa opadala a na třetí setkání se již nedostavil. Jak tvrdil,

doposud nežije v další partnerském vztahu a drtivá většina času patří jeho

pracovním aktivitám a cestám do zahraničí. I přesto však cítí vůči své osobě křivdu,

ačkoliv v jeho případě nebyly shledány žádné signály, které by naznačovaly, že by

bylo paní Danou vůči jeho osobě manipulováno s dcerou.


Tato případová studie byla vybrána jako antityp. Byť klient napříč pomáhajícími

pracovišti deklaroval, že mu bylo odcizeno dítě, symptomy ze strany dítěte ani

jakákoliv manipulace dítěte matkou nebyly zjištěny. Navíc slouží tento případ

pro demonstraci nenaplněné zakázky.

Jak vyplývá z údajů, které byly pro tuto případovou studii k dispozici, se po dobu

trvání manželství Dalibora a Dany o společnou dceru starala především matka. Otec

byl zaneprázdněn svými pracovními aktivitami. Otec rodinu opustil ve věku jednoho

roku dítěte. Výchova dcery tak spočívala výhradně na matce. Navíc po svém

druhém návratu do ČR Dalibor se svojí rodinou již nepobýval a kontakty nenavázal.

Matka proto požádala soud o úpravu péče o dítě a o rozvod manželství, které bylo

pro jeho nefunkčnost místně příslušným soudem rozvedeno.

Přítomnost SZR

Z dat poskytnutých zdrojovým pracovištěm nelze usuzovat, že by počínání

matky směřovalo k některému ze symptomů SZR. Z důvodů především na straně

otce ho dcera prakticky nezná. Byť ve věku 7 let byla dcera schopna vlastního

úsudku, neprojevovala vůči otci žádnou zášť, nejsou známy žádné negativní

odsudky. Podobně ze strany matky Dany nebyl otec dceři líčen v negativním světle,

ani nebyla u dítěte pěstována jakákoli nenávist vůči osobě otce, ba naopak se

96

matka vždy pokoušela vyhovět otci a umožnit mu kontakt s dcerou. Přítomnost SZR

tedy nebyla prokázána. Ve shodě s Bakalářem332 lze v tomto případě hovořit

o modalitě odcizení, což není totéž, co zavržení, a to z důvodu, že byl otec

po většinu útlého věku dítěte fyzicky i emočně mimo domov.

Dysfunkce v rodině

Rodina jako celek spolu žila necelé dva roky od svatby Dalibora a Dany, z toho

necelý rok se společnou dcerou. Nelze jednoznačně tvrdit, jak se v tomto období

partneři podíleli na chodu společné domácnosti.

Po odchodu Dalibora do ciziny nebyly kontakty mezi ním a rodinou zaznamenány

mimo sporadických návštěv po jeho prvním návratu z ciziny. Otec upřednostňoval

své osobní a profesní záležitosti před potřebami rodiny, komunikace tu neprobíhala.

Rodina se prakticky rozpadla na systém otce a systém matky s dcerou.

Tyto skutečnosti vedly posléze i k rozvodu manželství.


Klientovi se nedostávalo v jeho názorech slyšení, které by mu potvrzovaly jeho

předpoklady subjektivní vize. Proto se obrátil na vícero pomáhajících institucí,

ovšem jejich závěry se mu nelíbily. Během absolvovaných intervencí měl dostatek

prostoru, ve kterém se mohl bez obav svěřit se svojí verzí rodinného příběhu.

Andragogická intervence klientovi byla realizována prakticky napříč všemi čtyřmi

systémy pomoci. Byla směřována k podpoře klientových vlastních zdrojů, leč vlivem

jeho odlišných názorů od pomáhajících pracovníků žádnou pomoc nepřijímal

a neparticipoval na poradenském procesu jako celku. Ze strany pomáhajících

nebylo možné jít v rámci kompetencí (terapeuta a dalších pomáhajících pracovníků)

dále, byť se dá spekulovat, zda by větší míra direktivity, jak to činí některé jiné

poradenské přístupy vůči klientovi, nebyla na místě.

Tato případová studie je příkladem nenaplněné zakázky,333 jak zmiňuji již výše,

a to jak v případě pomáhání ze strany poradce, tak i terapeutů a pracovníků FODu

a OSPODu.

332 V termínu - vymezení „odcizení“ se shodují jak Bakalář, tak Mrkvicová, která pracuje mj. s problematikou SZR. BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče v soudní a znalecké praxi. [online] aktualizováno 16.9.2013, dostupné z: <http://www.iustin.cz/files/syndrom13.pdf>; Osobní konzultace s PhDr. Ludmilou Mrkvicovou, klinickou psycholožkou a systemickou terapeutkou ze dne 16.2.2014. 333 V tomto případě se naplnila další Klimentova premisa, že pokud klient na spolupráci s poradcem plně neparticipuje a nevkládá do definování problému a hledání řešení, co je v jeho silách, má poradenský proces tendenci navracet klienta zpět k obvyklým způsobům fungování, což se v tomto případě plně potvrdilo. KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 238.

97


Otec dítěte navštívil se svojí zakázkou rodinného poradce, čili by schopen

vyhledat sám institucionalizovanou poradenskou pomoc. Role poradce

zde spočívala především ve facilitaci klientových potřeb a v pokusu o vysvětlení

jeho skutečné situace. Nicméně, podobně jako u výše zmíněných forem pomoci

nebyl otec s to přijmout skutečnost takovou, jaká je, a na pomoc u poradce

rezignoval.

98



Otec Evžen je lékař-chirurg, matka Eva je lékařkou-pedopsychiatrem, mají

společně 2 dcery.

V případové studii se jedna o rodinu, kde byli oba partneři lékaři. Otec chirurg

ve své pracovní pozici, jak uvádí, trávil na klinice hodně času, aby finančně

zabezpečil rodinu. Častá nepřítomnost otce doma byla také důvodem toho,

že matka Eva se cítila nespokojená. Tvrdila, že se Evžen nevěnuje jí a především

dětem. Zejména mu vyčítala jeho domácí absence během mateřské dovolené.

Fungování rodiny bylo ovlivněno Evinými rodiči, především matkou,

také lékařkou, která často domácnost dcery navštěvovala a svými radami

zasahovala do života rodiny Evy a Evžena. Výjimkou nebyly ani invektivy vůči

Evženovým pracovním aktivitám ze strany Eviny matky, která plnila v Evženově

domě „záškodnickou funkci, “ jak vliv matky klient sám popsal.

Z dostupných dat bylo zjištěno, že typické pro tuto rodinu bylo, že v rodině Evy

nebyly uznány role a významy mužů, a lze tvrdit, že tomu tak bylo minimálně po tři

generace.334 Snahou dominantních žen bylo muže z rodiny jakkoliv vytěsnit, muži nebyli

respektováni, jako by vůbec neexistovali. Chod rodiny byl vždy určován ženami.

Situace mezi manžely eskalovala v otevřený konflikt, když Eva spolu s matkou,

babičkou dětí, během manželovy nepřítomnosti jednoho dne vyměnily zámek

u bytu. Otec se po příchodu z kliniky nemohl do bytu dostat a ani na své naléhání

nebyl do bytu vpuštěn. Své osobní věci nalezl v kufru přede dveřmi. Do bytu

a za dětmi se už nikdy nedostal.

V reakci na vzniklou situaci otec Evžen začal podnikat běžné kroky. Nejprve se

opakovaně domáhal u matky kontaktu s dětmi. Eva ho nato nařkla ze stalkingu.335

Po neúspěšných pokusech o setkání s dětmi Evžen navštívil sociální pracovnici

pro základní orientaci ve smyslu poučení, co lze v jeho situaci činit. O pomoc

následně požádal soud, přesto mu nebylo umožněno, aby měl jakýkoli kontakt

s dětmi. Děti byly hlídány babičkou a dědečkem, kdykoli se matka od nich vzdálila.

334 Z opory v autoritách, lze potvrdit, že vazby mezi generacemi přesahují horizont původních rodin, někdy je tomu až hluboko do minulosti. Každá rodina, pokud je rodinou v psychologickém smyslu, udržuje dominantní vazby a svoje tradice, které jsou pro rodinu typické, čili vybírá si pro sebe to významné. Týká se to i předsudků a rodinných patologií, jak je zřejmé v tomto případě. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, s. 63 - 64. 335Ve viktimologickém smyslu je stalking definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost. ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 115.

99

Absurditu celé věci, jeho izolaci od dcer a chování manželky nedovedl jak Evžen

sám, tak nikdo z jeho známých, kteří ho podporovali, pochopit. Evžen nečekal,

že jeho milované dcerky jsou schopny znenadání takového odporu a pohrdání jím,

zejména ta prvorozená.

Otec stále usiloval o setkání s dětmi. Jeho četné snahy o kontakt s dětmi trvaly

bezúspěšně 6 měsíců. Matka se jednou rozhodla o „dílčí ústupek“ a Evženovi

vzkázala, že může děti vidět, pokud se dostaví ke stadionu, odkud dcery půjdou

z tréninku.

Když otec přišel na určené místo a viděl děti vycházet ze stadionu, šel jim vstříc

s taškou dárků. Do cesty se mu postavil tchán a řekl mu, že se k dětem nesmí přiblížit.

V té chvíli otec situaci emočně nezvládl a tchánovi dal facku. Okolo jdoucí lidé Evžena

znali, neboť platil za známého a uznávaného lékaře. Mezi pacienty byl velmi oblíben

a byl zcela bezkonfliktní. Proto kolemjdoucí incidentu zabránili tím, že vstoupili mezi oba

muže. Tato událost byla pro Evu důvodem k tomu, že otec byl nazván agresorem

a psychopatem. Její tvrzení měl rovněž podpořit znalecký posudek.

Z tohoto incidentu byl Evžen byl naprosto zoufalý. Byl si vědom, že se do této

situace dostal proto, že byl ve značném emočním přetlaku z toho, že neměl

možnost vidět své děti déle než půl roku.

Z psychologického vyšetření při znaleckém zkoumání nebyla prokázána

Evženova agresivita a impulzivita. Ba naopak, znalecký posudek se přiklonil

k tvrzení, ze Evžen skutečně jednal pouze v přetlaku, pod vlivem nadměrné

psychické zátěže a nedořešeného vztahu s dětmi během posledních měsíců.

Nicméně bylo psychologem zjištěno, že děti otce zcela zavrhly: dcera, která

navštěvovala první třídu, čili ve věku 6,5 roku, sdělila, že „by se musela pozvracet,

kdyby se měla na tatínka jenom podívat. Že od něj nechce žádné dárky a že ho

nechce ani vidět.“ Negativní odsudky měla i čtyřletá dcera, byť nebyla s to je

formulovat v tak nenávistném tónu, jako její starší sestra.

Z výpovědí Evžena i ze znaleckého posudku vyplývá, že děti nebyly naprosto

korigovány žádnou blízkou dospělou osobou v tom, jak na otce nahlížejí. Naopak

postoje dcer byly dlouhodobě upevňovány postoji zejména matky a babičky,

které neustále negativně o otci hovořily, s cílem degradovat jeho jakoukoli autoritu

a význam pro rodinu a je samotné, ze strany jak matky, tak rodičů. Byly naplněny

všechny znaky SZR. Matkou bylo argumentováno, že otec je agresor, což nebylo

psychologickým vyšetřením potvrzeno. Otec se dostal do konfliktní situace, jak bylo

výše uvedeno, z důvodu, že mu bylo bráněno vidět děti.

Matkou a prarodiči nebyla respektována a dodržována soudní rozhodnutí a děti

tak i nadále neměly s otcem žádný kontakt.

100

Zakázka:

Klient vyhledal terapii ve zdrojovém pracovišti přibližně rok po uvedeném

incidentu. Věřil, že lze najít řešení a že naváže s dcerami pravidelný kontakt, tedy

bude mít láskyplné a bezproblémové vztahy, jako když byl doma s rodinou. Svoji

situaci považoval za změnitelnou. Do terapie přišel s několika vizemi, jak by toho

bylo možno dosáhnout. Leč chtěl především pomoci se strukturací své situace

a lepší orientaci v ní. Stále v něm však byly zbytkové prožitky incidentu před

stadionem a měl obavy, aby v budoucnu nereagoval v afektu na rodinu své

manželky podobně. S terapeutem se shodli na skutečnosti, že jedním z možných

řešení konfliktu by bylo vyzvat matku ke spolupráci.

Pracovní proces:

Na terapii docházel klient dlouhodobě a pravidelně dle domluvených termínů.

Typické pro něho bylo, že především z počátku spolupráce s terapeutem usiloval

o zlepšení komunikace (resp. nějaké navázání) s rodinou. Doporučení odborníků

a jeho vize o setkání s manželkou a společné řešení konfliktu bylo podpořeno

soudně nařízenou mediací, a to na dobu tří měsíců.

Současně s klientovými návštěvami terapeuta tak probíhala i soudně nařízená

mediace.336 Ačkoliv se klient pokoušel o jakékoliv ústupky a činil manželce, dle jeho

tvrzení, proveditelné návrhy, setkával se z její strany pouze s odmítavým postojem.

Paní Eva sice docházela na mediaci, avšak neměla žádný zájem o spolupráci

a setrvávala na svých postojích, účast z její strany byla ryze formální. Nebyla

přístupná žádnému řešení, které by umožnilo Evženovi se stýkat s dcerami, k žádné

dohodě mezi rodiči tedy nedošlo.

Po ukončení mediace se Evžen postupně smiřoval se svojí situací, přesto stále

věřil, že kontakt s dcerami bude jednou možný. Že až budou dcery starší, tak s ním

přece jen nějaký kontakt navážou.

Během jednotlivých sezení s terapeutem byly zpracovávány jeho úzkostné stavy

a pocity ze samoty a odloučení, které na něj nasedaly zejména tehdy, pokud nebyl

v práci a měl čas o všem přemýšlet, nebo když viděl okolo sebe spokojené rodiny

s dětmi. Trápila jej nekompetentnost a snížené sebevědomí, které v něm vyvolala

manželka, když jej mimo jiné pouze využívala na peníze. Říkal o tom, že „se cítil

jako osel na peníze.“ Jeho pracovní vytíženost mu nyní dávala možnost se více

seberealizovat a alespoň částečně vytěsnit odloučení od dcer ve prospěch svých

336 Jde o rodinnou mediaci, resp. tzv. mediaci zákonnou (povinnou), jejímž cílem má být dosáhnutí dohody mezi rodiči na porozvodové péči o děti zejména ve sporných rozvodech. Dalšími formami mediace a mediací obecně se jako první český autor u nás zabýval Plamínek. PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 34, 59 - 60.

101

aktivit, třeba prohloubením specializace. Terapeut směřoval spolupráci narativním

směrem.337 Klientovi napomáhal při zpracovávání invektiv manželky a její rodiny

jako něčeho, co není jeho problémem, ale je výtvorem jeho rodinného okolí;

vystavět nový klientův příběh na pozitivech klienta a jeho osobnostních

přednostech.

Závěry terapeuta:

Kauza pana Evžena je typickým případem, ve kterém bude klient potřebovat

dlouhodobou pomoc a to nejen formou terapie, ale též s využitím poradenství jako

doposud. Kontakty s poradcem mu pomohou směrovat a zpracovávat jeho prožitky

spojené s rozpadem rodiny a separace od dětí. Opět zde byly naplněny znaky

syndromu zavržení a ty byly podporovány dlouhodobě rodinou.


V uvedeném případu bylo otci bráněno v jakémkoliv styku s jeho dvěma

dcerami, k rozvodu manželství v období, které měl terapeut doloženo, nedošlo.

Jak lze dovodit z přístupných dat, zavržený otec byl bezkonfliktním člověkem,

který požíval vážnosti okolí vyjma své rodiny. Jak otec, tak matka byli lékaři, kteří

značnou část dne trávili v zaměstnání. Po narození dcer pak převážná část péče

spočívala na matce, poněvadž otec navýšil své pracovní úvazky, aby mohl lépe

zabezpečit rodinu. Dětem se věnoval v rámci svých možností a bez obtíží.

O kontaktech ze strany rodičů Evžena není z uvedených údajů nic známo, nicméně

rodiče manželky Evy, zejména její matka, do chodu rodiny své dcery zasahovali

výrazně.

Přítomnost SZR

Z předložených dat byla identifikována přítomnost SZR ve většině znaků.

U obou dcer byl identifikován shodný počet symptomů středního a těžkého stupně

zavržení. Děti byly permanentně ze strany matky popuzovány proti otci, který jim byl

líčen jako agresor, který se stará jen o sebe a péči o dcery úplně zanedbává, a to

i finančně. V tomto výroku byly dcery utvrzovány i častými invektivami ze strany

prarodičů (rodičů matky). Dcery tak nabyly přesvědčení, především starší z nich,

že je otec nebezpečný a musí za křivdy, které jim způsobil, pykat a že není hoden,

aby se s ním stýkaly. Warshak se zabývá i předpokladem, který sdílí s některými

odborníky,338 že mladší děti jsou méně náchylné manipulaci, i když to praxe přímo

nepotvrzuje.

337 Narativní terapie v pojetí Whitea a Epstona a pokračovatelů klade důraz na příběh klienta a v jeho převyprávění směrem k externalizaci problému jako něčeho, co klientovi bytostně nepatří. 338 WARSHAK, R. A. Rozvodové jedy. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003, s. 57.

102

Z údajů, které byly poskytnuty, nevyplývá, zda docházelo ke kontaktům dětí

s rodiči otce (čili prarodiči ze strany otce). Syndrom zavrženého rodiče však lze bez

výhrad potvrdit. Zavrženým rodičem je otec.

Dysfunkce v rodině

Obecně platí, že funkčním rodinám velmi záleží na prospěchu sebe samých

a především svých dětí. Efektivně spolu komunikují, řeší v rámci svých systémů

běžné i výjimečné problémy, přiměřeně emočně reagují a určují meze dovoleného

chování.

Ze všech dostupných dat k této případové studii lze v opozici k funkční rodině

vyvodit, že rodina byla ve vícero ohledech dysfunkční. Řádka problémů, které

vyvstaly, si Eva s Evženem neřešili sami, ale do jejich systému zasahovala

především ženina matka. Evžen se pak často ani o problémech, které za jeho

nepřítomnosti vznikly, nedozvěděI.

Komunikace napříč širší rodinou z této případové studie byla nejasná, taktéž

hranice systémů v rodině nebyly zřejmé a čitelné, s tendencí oddělit pana Evžena

od původní rodiny Evy. Matka s dcerou vytvořila koalici proti jejímu manželovi,

rodinný systém byl dezorganizovaný, systém manželů (partnerská dyáda Evžena

a Evy) prakticky neexistoval.

Dysfunkce v rodině - transgenerační vlivy

Pro pravidla rodiny, týkající se pohlaví, genderových rolí a rodových rolí platí,

jak stvrzuje Satirová,339 že jsou velmi dynamickou sílou, a to jak podporující rodinné

funkce, tak v opačném případě i dysfunkce. Rodiče se chovají podle toho, co se

sami naučili a co znají. Rodinná pravidla jsou určující pro to, co členové rodiny

mohou a nemohou dělat. V rodině matky tak bylo předáváno hodnotové vodítko

včetně pozměněných ženských rolí, které nazývá Reiss rodinným kodexem.340

Většinové genderové vzorce předepisují ženám být něžnými, mužům pak silnými.

V rodině Evy tomu bylo právě naopak a lze se pouze domnívat, zda by byla situace

v rozložení hranic systému jiná, kdyby rodinné pravidlo bylo v tomto případě odlišné.


V této případové studii klient sám aktivně vyhledával vnější zdroje pomoci,

a to jak institucionální, tak se mohl opřít o podporu kolegů z kliniky či širokého

sociálního okolí. První andragogickou intervenci poskytla Evženovi sociální

pracovnice. Od ní získal základní orientaci ve smyslu poučení a reflexe možnosti,

co činit ve své situaci. Následovalo soudní jednání, týkající se péče o děti,

339 SATIROVÁ, V., BANMEN, J., GREBEROVÁ, J., GOMORIOVÁ, M. Model růstu – Za hranice rodinné terapie. 1. vyd. Brno: Cesta, 2005, s. 234 - 236. 340 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vyd. Praha: SLON, 2003, s. 66.

103

které však zkomplikovala událost s tchánem. Nicméně padlo rozhodnutí upravující

styk s dětmi, které však nikdy nebylo realizováno. Věci nepomohla ani soudně

nařízená mediace.

Rodinná mediace v tomto případě měla vyřešit konflikt v komunikaci

a dosáhnout dohody o kontaktech s dětmi, výhodné pro všechny zúčastněné strany.

Avšak z důvodu neakceptování jakéhokoli návrhu otce matkou došlo k vyhrocení

krize.341 Konflikt eskaloval, resp. dostal se do stavu, který doposud negativně

ovlivňuje strany sporu.

Ve sledu těchto událostí se klient obrátil na terapeuta. Během jejich

dlouhodobého kontaktu byly ve společné práci řešeny aktuální problémy a občasné

úzkosti, které se objevovaly při vzpomínkách na dcery a očekávání, že se situace

obrátí k lepšímu. Terapeut se neomezil pouze na standardizované strategie.

Dlouhodobá terapie inklinovala spíše k převyprávění jeho příběhu,342 který ho trápil.

Terapie směřovala k poznání a doporučení klientovi rozhodnout se,

zda nepřerušit iniciativy v navázání kontaktu s dětmi. Terapeutická intervence

vycházela z předpokladu, že rodič by neměl skončit ve hněvu a hořkosti, ale „měl by

si dovolit“ dál žít vlastní život. Existuje teoretická předpověď, že děti svůj hněvivý

postoj třeba nakonec opustí a pouto s rodičem obnoví, že přijdou jednou na to,

že byly naprogramovány. Rozhodnout se, zda přerušit kontakty s dětmi či odložit

snahu, kdy skončit „nečestný a nerovný boj o děti“,343 je umění a vyžaduje hodně

síly. Nicméně je to signál i pro děti, že rodič ve svém úsilí už nebude pokračovat.


V této případové studii je zřejmá nejasná hranice pomáhání formou terapie

a poradenství. Klient byl podporován a provázen v obtížné situaci. V jednotlivých

terapeutických sezeních byl následně zplnomocňován k tomu, aby si sám dokázal

pomoci. Terapeut mu pomáhal zmírnit jeho trápení, zplnomocňoval a posiloval

klienta v rozvoji osobnosti a strukturaci problému. Terapie prohloubila klientovy

znalosti o problematice zavržení, posilovala ho a vybavila kompetencemi pro řešení

341 Čím byl Evžen více motivovaný k mediaci, tím víc se Eva stavěla do odporu. Vědomě i nevědomě se bránila změně původních způsobů chování a vztahů. Důvodem mohla být ztráta její pozice, strach z morálního hodnocení či obava ze ztráty moci a absolutního ovládání dětí. Holá spojuje odpor klienta k mediaci s obrannými mechanismy, kterými se brání adaptivnímu řešení problému. HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: GRADA, 2011, s. 94. 342 Převyprávění příběhu společně s externalizací problému tvoří základy narativní terapie v pojetí Whitea a Epstona, resp. Freedmanové a Combse z konce 90. let minulého století. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. 1. vyd. Praha: Grada, 2003, s. 24. 343 Osobní konzultace s Marií Jílkovou, sociální pracovnicí OSPOD Olomouc, ze dne 22.11.2013.

104

jeho situace, tj. odpoutat se od problémového systému rodiny, žít přítomností.344

Jinak řečeno vracet se k minulosti pouze tehdy, když by klientovi minulé zkušenosti

mohly pomoci, nikoli mu znepříjemňovat přítomnost, potažmo budoucnost.

V předmětné případové studii se prolínalo poradenství s terapií, jak je strukturuje

Ludewig.

344 Ve shodě s Plamínkem směřuje akcent k současnému sebeprožívání k dosažení vlastní stability jedince a jeho uvolnění od celkového napětí, které během krizových až traumatizujících situacích klient prožíval. PLAMÍNEK, J. Sebepoznání, sebeřízení a stres. 3. vyd. Praha: GRADA, 2013, s. 170.

105



Otec Michal 56 let, matka Martina, dvě děti ve věku 8 a 11 let žijí u matky.

O úpravě styku dětí s rodiči není dosud pravomocně rozhodnuto.

Manželé Michal a Martina jsou v současné době v rozvodovém řízení. Soud

o svěření dětí do péče rodičů dosud probíhá.

Michal v mládí emigroval, žil v zahraničí a pracovně se zde velmi vypracoval

a byl úspěšný. Z prvního manželství, rovněž s Češkou, nemá společné děti.

Po patnáctiletém manželství se s partnerkou rozvedli. Po rozvodu se vrátil do České

republiky, kde měl matku. Jeho matka už byla stará, proto se chtěl o ni postarat.

Začal stavět dům, do něhož se po jeho dokončení přestěhoval spolu s matkou.

Matka po dvou letech zemřela a Michal zůstal sám. Ne však nadlouho, zakrátko

se seznámil se současnou ženou Martinou. Byla dosud svobodná a o pět let mladší,

než Michal. S Martinou pak odjeli do země, kde předtím Michal žil. Zde se i vzali.

Po sňatku se jim narodily dvě děti. Do věku čtyř let staršího syna a roční dcery

rodina žila v zahraničí. Potom si matka přála vrátit se domů do ČR.

Otec byl už natolik finančně zajištěn, že již nemusel pracovat. Matka pracovat

ale chtěla a začala, tak si vyměnili role a o děti se začal běžně starat otec: denně je

vozil do školy, chystal dětem snídaně, svačiny, staral se o jejich volný čas. Celý

chod domácnosti zabezpečoval a hlavně financoval. Martina péči a rodinné

záležitosti zcela přenechala na Michalovi, který byl nejen spolehlivý, ale i velmi

pečlivý a dětmi milovaný otec.

Manželé však společně mnoho času netrávili, jejich zájmy a koníčky vždy byly

odlišné. Po návratu domů do ČR Martina už pracovala a večery pravidelně trávila

nad papíry pro firmu a řešila pracovní záležitosti. Byla natolik zaneprázdněna,

že jako rodina spolu netrávili víkendy ani dovolenou, její firma měla přednost. Svým

dětem se Martina a Michal věnovali každý zvlášť. Chvíle, kdy by byla celá rodina

pohromadě, se vyskytovaly výjimečně.

Michal nebyl spokojen s poměry v ČR. Uvažoval i o tom, že dům, který dostavěl,

je pro rodinu velký, že ho prodají a koupí si menší. Martina nesdílela přání svého

manžela. Byť se v jejich komunikaci stále častěji objevovaly názorové rozpory,

Martina svoji nespokojenost Michalovi nedávala verbálně najevo.

Michal jednou vycestoval do země, kde předtím dlouze pracoval a pobýval,

odkud pobíral důchod, aby si zařídil potřebné k finančním dávkám. Za měsíc se měl

vrátit domů. S dětmi byl po tu dobu v denním kontaktu přes skype, podobně

i s manželkou.

106

V době Michalovy nepřítomnosti v ČR Martina realizovala svůj plán, který ovšem

při svých kontaktech s Michalem nezmínila, ani nenaznačila, a jejich dům prodala.

To přimělo překvapeného Michala k rychlému návratu.

Michal přijel domů nečekaně a ještě před domem dětem předal dárky. Když se

přiblížil k ženě, aby ji pozdravil, žena začala před očima dětí a sousedů na ulici

hystericky řvát, že ji chce zabít. Pak utekla i s dětmi na policii, kde do protokolu

nahlásila, že ji manžel chtěl uškrtit.

Martina na policii na Michala podala trestní oznámení, uvedla přitom, že jde

o život jí i dětem. Otec dětí byl nato zadržen a umístěn na dva dny v cele

předběžného zadržení. Michal celou situaci popsal tak, jak se skutečně udála. Řekl,

že se s Martinou chtěl přivítat obvyklým způsobem, když předal dárky dětem.

Rozhodně že ji žádným způsobem nenapadl.

Po incidentu Martina s dětmi navštívila psychiatra. V jeho zprávě bylo uvedeno,

že děti jsou ve stresu. Matka neustále opakovala, že: „Mně a dětem chce otec něco

udělat.“ Na základě uvedených událostí dostaly děti dlouhodobě policejní ochranu

a otci byl s dětmi soudně zakázán styk. Proběhlo trestní řízení, protože manželka

opakovaně tvrdila, že jí usiloval o život. Otec se cítil velmi neprávem trestán.

Než vstoupil v platnost zákaz kontaktu Michala s dětmi, navštívil otec syna a dceru

dvakrát ve škole.

Dle sdělení OSPODu děti sociální pracovnici opakovaně tvrdily, že: „Tatínka se

bojíme, mohl by nás zabít, říkala to maminka.“ Děti byly následně umístěny

do psychiatrické léčebny se souhlasem matky a s tím, že jsou vystresované. Otec

se domáhal informací u odborných lékařů (kupříkladu pediatra), tak i v léčebně.

U odborných lékařů slyšen nebyl, v léčebně však informace dostal, ale děti s ním

do kontaktu vstoupit nechtěly. Tím se prohlubovala Michalova deprese.

Zakázka:

Na dotaz, proč Michal terapeutku vyhledal, sdělil, že: „Se svými dětmi nemám

řádný kontakt, matka je ode mě odtrhla a ony jí uvěřily všechny lži o mně.“

Na vysvětlenou, jak k situaci vlastně došlo, řekl, že šlo o obvyklé přivítání se, kdy

ženu chytl za krk a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil. A doplnil, že se cítil velmi

neprávem trestán a chtěl urychleně celou situaci s pomocí terapeuta vyřešit, protože

při žádostech o pomoc na OSPODu a FODu neuspěl.

Muž přišel do zdrojového pracoviště v době, kdy neměl již několik měsíců

možnost se s dětmi vůbec stýkat. V ČR dlouhodobě nežil, ale perfektně se

vyjadřoval v mateřském jazyce. Obtížně se však orientoval v institucích, kam se

může obrátit.

107

Pracovní proces:

Při prvním sezení s terapeutem byl Michal agitovaný, tj. depresivně laděný,

neklidný. Měl pocit, že nikde není slyšen. Klient potřeboval podporu, protože se

doposud především setkával s tím, že všichni negativně hodnotili jeho velmi

naléhavé, až impulsivní chování. Michal potřeboval být slyšen, být podporován,

aby mohl alespoň částečně akceptovat pocit křivdy, který vnímal vůči veškerým

institucím, které opakovaně navštěvoval. Byl naléhavý, okolí hodnotilo jeho kontakty

a jeho komunikaci jako nepřiléhavou až za obtěžující.

Při psychologickém vyšetření se uvolnil, byl schopen detailně popisovat dřívější

život. Částečně se zklidnil ve své agitovanosti, nicméně deprese neodeznívala,

neustále plakal.

K terapii Michal přinesl fotografie dětí, ukazoval, že se s ním děti před zákazem

styku kontaktovaly, byly v dobré pohodě a nebyl ve styku žádný problém. Po zákazu

styku se však s dětmi dlouhodobě neviděl. Protože ho děti absolutně odmítaly,

alespoň se chodíval zdálky dívat na jejich tréninky. Avšak starší syn vždy, když otce

uviděl, opakovaně sám přivolal policii, aby jej vykázali. Začaly se projevovat typické

symptomy, které bývají nazývány SZR.

Tato situace ještě zhoršila Michalovu depresivitu a úzkost. Mimo prezenční

setkání s terapeutem měl Michal potřebu i telefonického kontaktu s terapeutem;

když se cítil v napětí, potřeboval situaci okamžitě řešit. Částečně se zklidnil, až se

ve věci plně zorientoval. Zjistil a především pochopil, že v ČR se řeší podobné

situace podstatně jinak a „komplikovaněji“ než v cizině, kde dlouhá léta žil. Pochopit

tuto skutečnost bylo pro klienta obtížné. Vzhledem k jeho osobnostním

predispozicím a zvykům očekával ve všech věcech jasno, přesné a rychlé

rozhodování a hlavně přijetí druhými. Všechny souvislosti s odloučením

a manipulace s dětmi tak byly pro Michala velmi traumatizující.

Návštěvy u terapeuta Michalovi dopomohly k tomu, že získal částečný náhled

na svoji situaci a uznal, že s doposud platným zákazem styku s dětmi mnoho

nezmůže a že je nutno dodržovat nastavená pravidla. Následovalo soudní jednání,

které vedlo po složitém dokazování ke zrušení zákazu styku a Michal se tak mohl

s dětmi setkávat na FODu ve velmi malém rozsahu a za přítomnosti jeho

pracovníka. Matka však s institucemi dále nespolupracovala a vyvolávala jenom

konflikty. Omezený kontakt s dětmi a ostrá manipulace ze strany Martiny byly

nejčastějšími tématy, které klient společně s terapeutem nejvíce probíral.

Následně se otec mohl s dětmi stýkat na půdě školy, tedy ještě na neutrálnějším

prostředí. Byl klidnější, když měl alespoň nějaký kontakt s dětmi. Avšak průběžně

108

potřeboval neustálou poradenskou podporu, krizovou intervenci a pomoc všech

zúčastněných institucí. Pokud nebyl ve styku s terapeutem a nepoužil telefonický

kontakt s ním, využil telefonickou pomoc linek důvěry.

Závěry terapeuta:

Souběhem událostí se klient dostal do velmi obtížné situace. V podstatě se

svým problémem obcházel veškeré dostupné pomáhající instituce, a to i přesto,

že se cítil být neslyšen, a namísto pomoci se setkával s kritikou na svoji adresu.

Vlivem déletrvající terapie byl Michal schopen korigovat své jednání. I když

věděl, že matka děti vůči němu jednoznačně negativně nastavila a ve svých

manipulacích pokračuje, pozitivně přijal, že děti jsou schopny s ním být v kontaktu,

ač v časově krátkých úsecích, i když "říkávaly, že víc si nezaslouží, že musely kvůli

němu do blázince.“

Děti však nereagovaly přiměřeně dané situaci a začaly se u nich projevovat

typické projevy, které bývají nazývány syndromem zavrženého rodiče. Terapeut

vyjádřil obavy, že se klientovi děti zcela odcizí.

Klient i do budoucna bude potřebovat terapeutickou podporu, zejména poradce,

který mu může pomoci jak s orientací a pomocí v konkrétních problémech, tak mu

bude dávat podporu v jeho těžké situaci. Ideální pro tohoto klienta je telefonická

pomoc, pokud se bude moci s poradcem (interventem) kdykoli telefonicky spojit.

Současnost:

Zdrojové terapeutické pracoviště, které už není v kontaktu s klientem, vzájemná

jejich spolupráce byla ukončena, má informace, že se Michalovi podařilo svými

iniciativami dosáhnout toho, že soud uznal za oprávněný jeho požadavek a návrh

na střídavou péči o děti. Bylo tak rozhodnuto v dosud nepravomocném rozhodnutí,

proti kterému se Martina odvolala, a ve věci bude rozhodovat odvolací krajský soud.


Případová studie seznamuje čtenáře s rodinou, která delší dobu pobývala

v cizině. Matka dětí se po návratu do ČR začala intenzivně věnovat pracovním

záležitostem a péče o děti a zabezpečení domácnosti spočívalo především na otci

dětí, se kterým měly děti vynikající vztahy. Během pobytu klienta v cizině však jeho

manželka využila jeho nepřítomností a vyjma prodeje společného domu se rozhodla

u syna i mladší dcery k radikální kampani proti otci.

Přítomnost SZR

Veškeré počínání matky směřovalo k zavržení otce ze strany dětí. Kampaň

za degradaci otce ze strany matky stupňovala. Její argumenty, kterými před dětmi

109

vysvětlovala otcovu izolaci, byly neodvodněné až absurdní. Děti matka

manipulovala do stavu, kdy bezmyšlenkovitě otce odsuzovaly a vzhledem ke svému

věku používaly i nepřiměřenou rétoriku (vyjadřování), což bylo zřejmé především

u dcery, které bylo v době konfliktu 8 let. S převahou symptomů těžkého stupně dle

Gardnera se v této případové studii jedná o syndrom zavrženého rodiče.

Dysfunkce v rodině

Dysfunkce v rodině se dostaly ze své latentní podoby na povrch po eskalaci

konfliktní situace, výskyt rodinné patologie byl zřejmý. Manželé z důvodů pracovní

vytíženosti manželky žili tzv. vedle sebe. Paní Martina naplňovala především své

osobní a pracovní potřeby. Problémy rodiny, jak z případové studie vyplynulo, se

společně manžely neřešily. Komunikace byla narušena, ze strany matky byly

pokusy s otcem nekomunikovat. Osobní identita otce byla potlačována ve prospěch

matky. Partnerská dyáda prakticky neexistovala. Manipulací ze strany matky došlo

k situaci, že otec byl dětmi odmítán a jejich vztah nabyl konfliktní podoby.


Tato případová studie je příkladem nenaplněných zakázek klienta ze strany

prvotních institucí, které klient navštívil. Na vině však nebyly jen tyto instituce, nýbrž

i klient sám a to jak svým naléhavým chováním, tak z důvodu, že ani jedna ze stran

kontaktu nedokázala správně rozlišit pravou podstatu problému. Velký vliv

na neuskutečněné zakázky měl nevybíravý a agresivní styl jednání manželky klienta

Martiny, jejímž tvrzením pomáhající pracovníci a instituce uvěřili.

Andragogická intervence byla klientovi poskytnuta celou řadu institucí,

v podstatě všech, které byly v místě bydliště k dispozici. Klient potřeboval veškerou

pomoc. Vzhledem k povaze případu a naléhavosti klienta a osobnosti klienta byly

některé terapeutické kontakty ze strany terapeuta více direktivní, bylo to především

v případě krizové pomoci.


Formy pomáhajícího poradenství ve prospěch klienta se prolínaly v rámci

pomoci ze strany všech institucí, se kterými přišel klient do kontaktu. Z dat vyplývá,

že ve většině případů nebyl ze strany klienta navázán s pomáhajícími pracovníky

potřebný pracovní vztah, který je předpokladem pro naplnění zakázky. Podle

informací, které poskytnul klient zdrojovému pracovišti, tomu tak bylo především

po eskalaci konfliktu mezi manžely a vyostření situace. Klient nebyl s to pochopit,

že byl pomáhajícími také on chápán jako zdroj problémů, ačkoliv celá situace,

jež vyústila v otevřený konflikt mezi manžely, potažmo otcem a dětmi, byla

především v režii jeho manželky. Svoji roli v konfliktech klienta s pomáhajícími

institucemi sehrál rovněž fakt, že v cizině, kde pobýval, byl přístup v podobných

110

případech jak ze strany pomáhajících institucí, tak orgánů činných v obdobných

záležitostech odlišný, s cílem saturovat bezodkladně potřeby klienta.

Klientovi byla opakovaně poskytnuta krizová intervence, a to jak v prezenční

formě u terapeuta, tak telefonická krizová intervence345 prostřednictvím linek důvěry.

Krizová intervence pomohla řešit aktuální krizový stav klienta, jehož osobnost

a psychické funkce nebyly příliš narušeny. Došlo k posílení jeho schopnosti řešit

náročné situace a jeho duševní stav se vrátil na předkrizovou úroveň. Pro řešení

svých obtíží byl schopen využít své dříve vyzkoušené strategie, i v terapii

či prostřednictvím linek důvěry nově získané postupy.

Obnovení psychického stavu, v němž se klient nacházel před propuknutím krize,

bylo možné považovat za splnění minimálního cíle krizové intervence. Cíle krizové

intervence reflektovaly časovou omezenost a dočasnost tohoto typu pomoci.

Krizová intervence trvala po dobu klientova krizového stavu. Znovunalezení

psychické stability pak bylo (a dodnes je) cílem dlouhodobé terapeutické

a poradenské spolupráce.

Po počátečních komplikacích a rozladění klienta došlo během všech

absolvovaných intervencí ke klientově částečné stabilizaci. Institucionální pomoc

však Michal bude potřebovat i nadále. A to jak formou pomáhání v rámci jeho

duševní saturace, tak i jiných poradců, například právníka. Doposud nejsou

vyřešeny majetkové vztahy, manželé nejsou rozvedeni. Paní Martina není přístupná

k žádné komunikaci se svým manželem, snaží se veškeré jeho aktivity bojkotovat.346

V této případové studii se s odkazem na Klimentova tvrzení347 potvrdily teze,

že cíle poradenského procesu mohou být naplněny pouze v případě, že andragog

nabídne klientovi přiměřenou pomoc a to bez předsudku vůči klientovi a klient je s to

tuto pomoc akceptovat a přijmout. Neboli rovněž vztahy pomoci jako jedny

z procesů sociální interakce, na kterých jsou vybudovány systemické přístupy,

předpokládají, že obě strany komunikace budou mít na procesu zájem a nebudou je

blokovat.

345 Vodáčková definuje telefonickou krizovou pomoc je soubor metod a technik krizové práce s klientem, založený na jednorázovém nebo opakovaném telefonickém kontaktu s pracovištěm, které se deklaruje jako pracoviště telefonické krizové intervence. Takový kontakt je nevázaný, pod kontrolou ho má klient - může kontakt kdykoli svobodně přerušit. Poskytovatelem telefonické krizové intervence jsou zpravidla linky důvěry. VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 57. 346 Nutno dodat, že doposud velmi úspěšně. Jak se v jednom setkání Michal od dětí dozvěděl, dům byl prodán za 6 mil. Kč a matka prohlásila, že „2 mil. Kč „mu“ postačí a že víc nedostane“. 347 KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního oboru andragogika. In ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003, s. 237 - 239.

111

DISKUSE

Cílem výzkumné části rigorózní práce bylo identifikovat možnosti andragogické

intervence rodiči-nositeli SZR s akcentem na pomáhající poradenství, jak ho

s oporou v autoritě Klimenta definuji v teoretické části tohoto textu.

K realizaci cíle rigorózní práce byl vybrán design případové studie a její analýza.

Byly zpracovány údaje z pěti případových studií, pro něž data poskytlo jedno

pomáhající nestátní terapeutické zařízení. Ve výzkumné části textu byly

představeny skutečné případy a příběhy rodičů, jak se udály, a to v kontextu se

soudobým teoretickým poznáním a zkušenostmi autorit a zdrojů spojených

s problematikou syndromu zavrženého rodiče, které cituji v teoretické části textu.

Syndrom zavrženého rodiče byl uchopen do rámce systemického paradigmatu,

s důrazem na pomoc zavrženému rodiči.

Vybrané případy měly několik společných rysů, které sehrály zásadní roli

při jejich výběru. Jednalo se vždy o případy rodin, ve kterých nebyl jeden rodič delší

dobu v kontaktu se svým dítětem (dětmi), popřípadě byl jeho kontakt s dětmi

výrazně omezen. V uvedených případových studiích se na intervenci s rodičem

podílelo vždy zdrojové terapeutické pracoviště. V době poskytnutí údajů pro účely

rigorózní práce již byla ze strany pomáhajícího pracovníka s daným rodičem

ukončena spolupráce.

Syndrom zavrženého rodiče

K analýze všech pěti případů jsem přistoupila obdobným způsobem. V první fázi

analýzy bylo stanoveno, zda se v daném případě objevují symptomy syndromu

zavrženého rodiče. Pro tuto fázi zpracování textu bylo použito jednotných kritérií

a byly vymezeny kategoriální systémy tak, jak jsou v textu definovány podle

Gardnera. Ve čtyřech případech se jednalo o zavržení rodičů. Z těchto případových

studií vyplynulo, že k zavržení významně přispěly dysfunkce v rodině, definované

ve shodě literaturou, byť impuls (spouštěč) byl ve všech čtyřech předložených

případech dán epizodicky v době před rozvodem. Pouze v jedné případové studii se

nejednalo o zavržení (nýbrž o odcizení) rodiče.

Následky zavržení byly pro zavržené rodiče z uvedených případových studií

fatální. Svůj původ měly bezesporu v dysfunkcích, které byly v případech

dominantní a doprovázely partnery a jejich rodiny již dlouho před eskalací konfliktu

v zavržení jednoho z rodičů. Je předpoklad, že zavržení ovlivní postiženého rodiče

na celý život. Podobný účinek pak může mít nevybíravá manipulace a programování

112

ze strany zavrhujícího rodiče na děti, na jejich budoucí vztahy s ostatními i jejich

vlastní psychickou pohodu.

Třebaže případy byly vybírány na základě jednotlivých kriterií s cílem pokrýt

všechny čtyři kvadranty pomoci (případy byly typově odlišné), nemohou zdaleka

obsáhnout širokou plejádu podob zavržení, která je autory a praktiky popisována.

V mnou předložených případových studiích se neobjevují případy, kdy je dítě

ve střídavé péči či ve formě běžného styku a kde bychom nejspíše našli vícero

příkladů patologického chování dítěte vůči zavrženému rodiči (v rámci komunikace,

vzorců chování a nenávistných projevů).

Uvedené případové studie jsou analogií s poznatky, které jsem uvedla

v teoretické části, především s oporou v Gardnerovi, Warshakovi a Bakalářovi,

a vztahují se ke střednímu a těžkému stupni zavržení.

Ve čtyřech případových studiích se symptomy SZR lze najít následující společné

znaky, které ve svých monografiích a dalších textech opakovaně zmiňuje také

Gardner:

- Kampaň za degradaci zavrženého rodiče je vedena ze strany programujícího

rodiče náhle, jakýmikoliv prostředky, které by tvrdě zdiskreditovaly partnera.

Pokud jsem v teoretické části uvedla, že si programující rodič nevybírá

způsoby, jak totálně izolovat partnera od dětí, uvedené případové studie jsou

toho příkladem.

- Pro zavrženého rodiče znamenal proces izolace od dětí, především jeho

začátek nepochopitelný zvrat, se kterým se prakticky nikdy nevyrovnal.

Jednalo se o obrat ze dne na den, který vyvolal v rodiči prožitek duševní

krize, pro kterou nenachází potřebné vyrovnávací (copingové) strategie.

Z případů vyplývá, že analogie ztráty blízkého příbuzného - jeho smrt

a náhlé odloučení od milovaných dětí není nadsazená a v důsledcích vede

až k psychiatrických diagnózám.

- Lze tvrdit, že zavržený rodič hledal pomoc napříč všemi systémy pomoci

a institucemi, které měl k dispozici, leč nebyl vždy vyslyšen. Dá se

polemizovat nad tvrzeními, zda je to dáno:

- absurditou jevu-SZR;

- kompetencemi a odbornou erudicí pomáhajících pracovníků a jejich

znalostmi rodinných patologií či nezkušeností s jevem SZR;

- složitostí jevu samotného a jeho přijetím jako celku v soudní či

rozvodové praxi, v poradenské a terapeutické práci či praxi OSPODu;

- osobností programujícího rodiče a jeho enormní snahou izolovat

partnera od dětí;

113

- osobností zavrženého rodiče a jeho schopnostmi jev SZR jednak

pochopit, mít v rezervoáru tolik sil, aby se programování ubránil a byl

s to ostré a nevybíravé manipulace partnera odrazit, popřípadě smířit

se s odloučením od dětí.

Andragogická intervence - shrnutí a navržená opatření

Sběr dat a strukturace případových studií včetně jejich interpretace byly

koncipovány tak, aby v co největší míře bylo možné vystihnout, jakým způsobem

a kým byla zavrženému rodiči poskytnuta institucionální pomoc, s důrazem

na andragogickou intervenci a pomáhající poradenství. Napříč této snaze nelze

ve všech případech tvrdit, jakou formou pomoci bylo zavrženému rodiči pomáháno.

Nicméně se potvrdilo, že bylo využito všech forem pomoci, jak je nabízí koncept

systemické terapie od Ludewiga, s jehož oporou jsem vymezila andragogickou

intervenci. Avšak je zřejmé, že vzájemný přesah mezi čtyřmi základními formami

pomoci lze mnohdy jen stěží identifikovat (mnohdy se prolínají).

Základní proměnné, jež mají vliv na průběh každého případu (intervenci)

a které bylo možné v jednotlivých případech zaznamenat, jsou následující:

• individuální charakteristiky (odlišnosti) jednotlivých zavržených rodičů;

• neformální podpora zavrženému rodiči ze strany jeho sociálního okolí;

• kontext rodinného systému, ve kterém vznikal syndrom zavrženého rodiče;

• individuální rozdílnosti v osobnostech manipulujících rodičů;

• negativní vliv širší rodiny.

V prezentovaných případech bylo prvotním cílem andragogické intervence

udržet zavrženého rodiče „v realitě“348 a nasměrovat klienta k tomu, aby si ve svých

snahách o obnovení kontaktu s dětmi, v situaci plné emocí a manipulace a křivd

ještě více „neuškodil“,349 tedy aby se jeho aktivity nestaly jemu samotnému

kontraproduktivní. Intervence by měla nahradit hodnotící soudy pochopením

a vyslyšením; vcítit se do klientovy situace a aktuálního chování zavrženého rodiče.

Vedle tohoto primárního cíle se podařilo zjistit, že pomoc variovala případ

od případu, a to ve vztahu k:

• fázi zavržení a času, tj. kdy zavržený rodič oslovil pomáhající pracoviště;

• délce absence kontaktů zavrženého rodiče s dítětem/dětmi;

• povaze a kompetencím pomáhajícího pracoviště;

• přístupu a intenzitě pomoci konkrétního pomáhajícího pracoviště;

348Konzultace s Mgr. L. Smékalem, psychologem, manželským a rodinným terapeutem ze dne 16.10.2013. 349Příkladem tohoto poznatku je pátá případová studie, kdy nadměrná agitovanost a naléhavost otce se nesetkala s pochopením pomáhajících pracovníků.

114

• vymahatelnosti přijatých opatření;

• osobnostním predispozicím a emočnímu ladění zavrženého rodiče;

• intenzitě a formě nátlaku ze strany dětí a zavrhujícího rodiče (včetně jeho

širší rodiny), kterým byl zavržený rodič vystaven.

Ačkoliv mým cílem bylo shromáždit data s přesahem do všech forem zavržení

a modalit pomoci, dominantní pro všechny případy zavržení bylo, že se vztahovaly

k dlouhodobým a těžším formám SZR. Navíc, vyjma zdrojového terapeutického

pracoviště, mi ostatní oslovená zařízení data neposkytla, respektive nebyla

s to poskytnout relevantní údaje, které by byly dostatečnými zdroji pro mnou vedený

výzkum. Na tomto výzkumu se odrazila i skutečnost, že jsem neměla možnost

s klienty z případových studií hovořit osobně. Pak by bylo možno více upřesnit

a specifikovat jednotlivé formy pomoci, které klienti absolvovali. Nicméně od mnou

osloveného terapeutického zdrojového pracoviště jsem získala natolik dostatečné

informace a data, a to ve zhutněné podobě, že jsem byla s to reflektovat

každý případ klienta základními vstupními údaji počínaje, závěry terapeuta

a jeho doporučeními konče. Ve dvou případech (druhá a pátá případová studie)

pak byla zdrojem dodatečně poskytnuta informace o tom, v jakém stadiu se tyto

dané případy nacházejí nyní, čili zde byla reflektována i současnost případu klienta.

Dá se tvrdit, že povahou každého případu bylo dáno, že se klienti

po dlouhodobém konfliktním a traumatickém průběhu svého příběhu dostali

až k terapeutovi, čili preferovanou formou pomoci byla terapie. Avšak z dat vyplývá,

že předtím se pokoušeli kontaktovat i další pomáhající instituce (OSPOD, FOD

i jiné, blíže nespecifikované), popř. soud a policii, kde hledali pomoc, radu a oporu

ve své situaci (problému).

Vyjma třetí případové studie (forma pomoci - rodinný poradce), která byla

vybrána jako antityp, bylo přímé pomáhající poradenství identifikováno u případové

studie č.4 a u pátého případu, tedy ve dvou ze čtyř případů zavržení rodiče. Nižší

úroveň direktivity a jasně definovaná a naplňovaná zakázka byla klientovi

ku prospěchu ve fázi zklidnění a pochopení vlastní situace. Dále v rámci mnou

uvedených případů byla opakovaně identifikována forma krizové intervence

(jak prezenční, tak telefonická), kterou jsem v souladu s autoritami zařadila mezi

formy pomáhajícího poradenství. Jednalo se o druhou a pátou případovou studii.

Ostatní případy neměly tak ostrou hranici mezi formami pomoci, která by umožnila

odlišit je navzájem. Lze polemizovat i o formě intervence sociálních pracovníků

OSPODu a pracovníků FODu, nicméně z povahy a poslání těchto institucí lze

115

vyvodit, že určitá pomoc ve prospěch zavrženého rodiče zde byla učiněna, ačkoliv

primárním cílem těchto institucí je saturovat potřeby dítěte.

Na příkladech třetí a páté případové studie pak dokládám přímou vazbu

andragogické intervence, vycházející ze systemických postulátů, na aktivitu klienta

a relevantní přístup ze strany pomáhajích institucí. Oba případy se však v původu

nenaplnění zakázky liší. Ve třetí případové studii klient opakovaně rezignoval

na zakázku a měnil pomáhající instituce z důvodu, že se subjektivně cítil ukřivděn

a chyběl mu náhled na problém. V páté případové studii byl klient agitovaný350

a „obtížný“ pro pomáhající pracovníky. Pod emočním vlivem situace nebyl s to

navázat s pomáhajícími pracovníky opakovaně pracovní vztah, který by umožnil

alespoň zčásti naplnit jeho zakázku. To se pak podařilo až terapeutovi, který klienta

doprovázel napříč všemi formami pomoci.

Prezentované případové studie naznačily, že vhodnou pomocí může být

případová práce s rodičem (case-management), spočívající v navržení vhodných

postupů intervence, chronologicky seřazených podle naléhavosti případu, které by

zmírnily dopad masivní manipulace ze strany zavrhujícího rodiče, ztlumily pocity

viny zavrženého rodiče za danou situaci a nastavily vhodný způsob obrany proti

programujícímu rodiči a invektivám zmanipulovaných dětí. Andragog-casemanager

tak může pomoci zavrženému rodiči mobilizovat síly správným směrem a delegovat

rodiče k návazné účinné pomoci, popřípadě péči. Více se o možnostech případové

práce zmiňuji v andragogických opatřeních ve vazbě na první případovou studii.

Nezanedbatelnou roli při řešení prvotního nárazu syndromu zavrženého rodiče

spatřuji v již výše zmíněné krizové intervenci. Tato forma pomoci pomáhá

stabilizovat krizí zatíženého rodiče (grounding-ukotvení351), pomáhá mu v prvotní

orientaci v problému. Coby praktikující krizový intervent vidím význam krizové

intervence v doporučení vhodné návazné pomoci. Role krizového interventa se

v tomto rámcově často prolíná s případovou prací, byť časový rozsah obou forem

pomoci se odlišuje.

Samotné pomáhající poradenství, které bylo cílem vyhledat, nazíráno prizmatem

systemických přístupů, představuje významnou pomoc zavrženému rodiči,

350 S odkazem na tvrzení Čírtkové a konzultaci s Mrkvicovou (ze dne 20.1.2014) lze chování klienta posuzovat též v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů. Klient by tak měl být chápán a respektován jako zvlášť zranitelná oběť, což ve svém důsledku znamená, že se nachází „ve změněném stavu,“ je mimořádně zraněn a nelze jej objektivně vyšetřit-posoudit jeho osobnost. Měl by proto být chráněn a podporován. Chová se přiměřeně nepřiměřené situaci. 351 Jak názorně uvádí Lucká, potažmo Baštecká, pomáháme klientovi v této těžké situaci doslova najít „pevnou půdu pod nohama“, kdy není s to využívat k odstranění krize vlastních sil. LUCKÁ, Y., KOBRLE, L. Kapitola Srážka s překážkou In VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, s. 367; BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie – Aplikovaná psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009, s. 256.

116

a to zejména v době po stabilizaci rodiče, kdy poradce může správně směřovat

aktivity. Při řešení klientova problému lze využít jeho potenciálu a vlastních

osobnostních možností. Takovou formu pomoci považuji rovněž jako časově

neomezenou, byť je vázána na sjednávání konkrétní zakázky. Dlouhodobou formou

andragogické intervence může být i narativně vedené poradenství.352

Pro krátkodobou formou pomoci je pak vhodné využití modelu Krátké terapie

orientované na řešení.353

Z uvedených případů (středního a těžkého stupně zavržení) lze odvodit,

že pokud by zavržený rodič obdržel zavčas adekvátní pomoc ve formě poradenství,

došlo by ke strukturaci trsů jeho problémů a ke stanovení kroků směřujících

k vyřešení jeho nesnadné situace. A to především ve smyslu saturace potřeb

zavrženého rodiče, jeho stabilizace a náhledu na problém. Což považuji v rámci

možností andragogického poradenství za minimální cíl. Šance na nápravu

a na intervenci pro celou rodinu by tak mohly být větší.

Za optimální stav lze považovat situaci, kdy se všechny čtyři formy pomoci, jak je

definuji s oporou Ludewiga, budou nacházet v rovnováze, tj. budou využívány

rovnoměrně. Nemuselo tak dojít k tomu, jak vyplynulo z předložených případových

studií, že převažovala terapie.

V rodinné terapii, především pak v poradenství s vazbou na systemické zdroje,

by se nabízela též intervence se zavrhujícím rodičem. Jak však bylo v teoretické

části této práce zmíněno a ve výzkumné práci i doloženo, spolupráce s oběma rodiči

je v případě problematiky zavrženého rodiče velmi obtížná. Veškerá intervence

se proto vesměs soustřeďuje na práci se zavrženým rodičem. Párová, resp. rodinná

intervence není možná bez motivace programujícího rodiče ke změně

a jeho náhledu na vlastní psychické problémy. Tyto podmínky však podle autorů

u zavrhujícího rodiče v drtivé většině případů chybí. Metaforicky lze tvrdit,

že sebeláska a motiv pomsty zavrhujícího natolik pohltily, že prakticky udělá vše,

aby ze svého života odstranil bývalého partnera, a neváhá k tomu využít

ani společných dětí. Podobně tomu bylo i ve všech mnou uvedených případových

studiích, kde byl přítomen SZR.

352 Narativní přístup vznikl z myšlenek a praxe M. Whitea, Ch. Whiteové a D. Epstona a má další následovníky. Podrobně se o něm zmiňují Gjuričová s Kubičkou, původní verzi narativního přístupu obohatili Freedmanová s Combsem. GJURIČOVÁ, Š., KUBIČKA, J. Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy. 2. vyd. Praha: Grada, 2009; FREEDMAN, J., COMBS, G. Narativní psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009; WHITE,M., EPSTON, D. The Narrative aproaches. http://www.narrativetherapycentre.com/index_files/Page378.htm, aktualizováno 20.1.2014; 353 SCHLIPPE, A. von., SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 1. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 27; DE SHAZER, S., DOLAN, Y. Zázračná otázka. Krátká terapie zaměřená na řešení. 1. vyd. Praha: PORTÁL, 2011.

117

ZÁVĚR

V závěru se pokusím shrnout některé základní teze detailně pojednané

v teoretické části a komentáře k jednotlivým případovým studiím. Využiji poznatky,

které jsem nabyla při zpracování tématu a podělím se o zkušenosti, jež mají

se syndromem zavrženého rodiče pomáhající pracoviště, které jsem oslovila.

Téma rigorózní práce je zpracováno jako andragogická studie. V rámci

komunikativního paradigmatu se zde prolíná transdisciplinarita andragogiky. V textu

využívám poznatků napříč vícero disciplínami počínaje psychologií, sociální

psychologií, sociologií s akcentem na sociologii rodiny, s přesahem do viktimologie

a do oblasti sociální patologie. Je zde zřejmý i filozofický a antropologický akcent.

Pro absurdnost zmíněné oblasti rodinné patologie bylo nezbytné rozdělit celou

rigorózní práci do dvou částí. Vymezení pouze teoretického ukotvení problematiky

andragogické intervence a syndromu zavrženého rodiče by bylo nedostačující.

Navíc celou předmětnou oblast zastřešuje systemické pojetí, které je typické

pro současnou andragogickou intervenci, především pak pomáhající poradenství,

jak se mu věnuje v olomouckém pojetí andragogiky Kliment.

Byť je SZR publikován i medializován, chybí jeho zakotvení v mezinárodních

seznamech diagnóz. To je také obecně příčinou, že v případech, týkajících se

opatrovnických sporů a rozvodů, není k syndromu zavrženého rodiče jako příčině

programování dítěte jedním z rodičů přihlíženo vůbec, nebo jsou zohledněny pouze

jeho fragmenty v podobě některých diagnostikovatelných symptomů.

V rigorózní práci jsem potvrdila, že syndrom zavrženého rodiče vzniká uvnitř

dysfunkční rodiny. A učinila jsem tak nejen v teoretické části textu, ale i v rámci

případových studií. Správná a včasná identifikace SZR ovlivňuje celý rodinný

systém, resp. dává alespoň možnost zachování vazby dítě / zavržený rodič. V rámci

případových studií jsem popsala následky, které má syndrom zavrženého rodiče

na jeho „oběti“, především jak dalece může programování zasáhnout „zavrženého“

rodiče a jeho psychiku. Jak v předloženém textu uvádím, syndrom zavrženého

rodiče přináší celý komplex potíží, které však lze řešit, a to prostřednictvím forem

andragogické intervence, které rodič může a měl by využít.

Syndrom zavrženého rodiče byl v rigorózní práci představen jako jeden

z projevů domácího násilí, především psychického násilí. A nemohu jinak,

než zopakovat své tvrzení, že projevy syndromu zavrženého rodiče považuji

za domácí násilí na pokračování s tím, že k psychické devastaci bývalého partnera

a jeho traumatizaci využívá programující rodič ve snaze prezentovat svoji převahu

vlastní děti.

118

Vzhledem k počtu popsaných případů nelze vyvozovat žádné obecně platné

závěry. Osobně se domnívám, že i při větším počtu vzorků (zkoumaných případů)

by bylo obtížné stanovit konkrétní závěry, a to především s ohledem

na choulostivost tématu a omezený počet rodičů, kteří jsou s to se se svým

problémem někomu svěřit. Prožívání rodičů-obětí syndromu zavrženého rodiče je

ryze individuální a dá se tvrdit, že je závislé na osobnostních charakteristikách

každého jedince a hloubce dysfunkcí, kterými jeho rodina procházela před jeho

zavržením a odloučením (odchodem) od dětí a bývalého partnera.

Nutno však dodat, že k povaze a zaměření zdrojového pracoviště, od něhož

mi byly poskytnuty podklady pro uvedené případové studie ke studijním účelům,

jsem mohla prezentovat čtyři případy, ve kterých se děti nacházely převážně

v těžkém stupni zavržení. Avšak existuje velké množství rozvádějících se rodin,

kde symptomy vedoucí k zavržení nabývají i mírného až středního stupně zavržení.

Výběr případů byl veden rovněž s cílem poukázat na fakt, že samotné

diagnostické uchopení syndromu zavrženého rodiče nemusí být dostačující

a že pozornost je třeba věnovat i subjektivním prožitkům klienta a psychosociálním

souvislostem jeho případu, s ohledem na příznivý a maximálně možný výsledek

spolupráce klienta s andragogem. Mělo by se tak dít ze strany pomáhajících institucí

především v době, kdy je celý mechanismus zavržení v zárodku a kdy je ještě

možná účinnější intervence. Vzrůstá tak šance, že do těžkého stupně zavržení

nemusí SZR přerůst.

Bezesporu lze předpokládat, že každý ze zavržených rodičů si svůj hluboký

prožitek nezaviněné a násilné ztráty kontaktu se svým dítětem ponese po celý svůj

život. Text může být inspirativní pro řadu pomáhajících profesí - sociálními

pracovníky na OSPODu počínaje, mediátory, poradci a terapeuty konče

a především i pro jejich klienty. Aby k rozluce dětí a druhého rodiče v rámci

porozvodových řízeních pokud možno nedošlo, je mimo ochranu dětí významná

prevence tzv. syndromu zavrženého rodiče v podobě poradensko-terapeutického

zásahu interventa.

V tomto textu jsou uplatněny plně systemické postuláty. Každá práce,

byť s jedním rodičem, může být zúročena i pro dítě, i když se tak spíš děje

až po mnoha letech, a to především tehdy, pokud dojde k radikálním změnám

v životě dítěte. Pak může dítě chtít samo porozumět tomu, proč nemělo kontakt

s jedním z rodičů. Klíčovou roli v opětovném navázání vztahů může v dospělosti

dítěte sehrát partner a jeho rodiče, např. vztah vnuk vs. zavržený prarodič.

Z analýzy mnou uvedených jednotlivých případů lze vyvodit, že symptomy SZR

a především masivní manipulace a programování ze strany zavrhujícího rodiče jsou

119

přítomny vždy. A s tímto poznatkem by měl přistupovat v rámci andragogické

intervence ke klientovi i andragog. Měl by vést intervenci napříč systémy pomoci

tak, aby bylo možno klienta v co největší míře ochránit před ataky bývalého

partnera a zmanipulovaných dětí. Jakákoliv intervence včetně poradenství by měla

směřovat k tomu, aby byl zavržený rodič s to i bez dětí a rozpadlé rodiny v mezích

normality fungovat, neboli mu bylo dovoleno „žít“.

Aby syndrom zavrženého rodiče nerozděloval rodiče od jejich dětí, je třeba

k němu zaujmout patřičné stanovisko, i přes zdlouhavou (a mnohdy neobjektivní)

mašinérii soudních znalců a někdy i soudců, vedoucí třeba až k odnětí dítěte z péče

programujícího rodiče. Se syndromem zavrženého rodiče se v institucích

dostatečně nepracuje, když rodič dítěte/dětí se střední až těžkou formou SZR končí

v terapii. Situace si vyžaduje především zasvěcenost a spolupráci všech

kompetentních a relevantních stran: poradce, psychologa - terapeuta, soudního

znalce, soudce, sociálního pracovníka a jistěže i rodičů.

120

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ:

• ARMSTRONG, M. Řízení lidských zdrojů. Praha: Grada, 2002, s. 72 - 76. ISBN

80-247-0469-2.

• BAKALÁŘ, E; DYTRYCH, Z. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné.

Praha: NLN, 1996. ISBN 80-7106-157-3.

• BAKALÁŘ, E. Rozvodová tematika a moderní psychologie. 1. vydání. Praha:

Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1089-2.

• BALCAR, K. In PAYNE, J. a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vydání. Praha: Triton,

2005, s. 164 - 167. ISBN 80-7254-657-0.

• BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. 1. vydání Katedra

andragogiky a personálního řízení, UK v Praze, FF 2004. ISBN 80-86284-46-1.

• BARTOŇKOVÁ, H.; ŠIMEK, D. Andragogika. 1. vydání. Olomouc: VUP, 2002.

ISBN 80-244-0394-3.

• BAŠTECKÁ, B. a kol. Krizová psychologie v praxi. 1. vydání. Praha: Portál,

2003, s. 350 - 351. ISBN 80-7178-735-3.

• BAŠTECKÁ B. a kol. Psychologická encyklopedie – Aplikovaná psychologie.

1. vydání. Praha: Portál, 2009, s. 47, 64, 209 - 210, 256. ISBN 978-80-7367-

470-0.

• BERGER, P. L.; LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. 1. vydání. Brno:

CDK, 1999. Přeložil J. Svoboda z The Social Construction of Reality. ISBN 80-

85959-46-1.

• BENEŠ, M. Úvod do andragogiky. Praha: Katedra andragogiky a personálního

řízení FF UK, 1997, s. 38 - 39. ISBN 80 - 7184-381-4.

• BENEŠ, M. Andragogika : základní pojmy, přehled hlavních směrů, organizace

vzdělávání dospělých, cílové skupiny, význam pro profesi, praktické příklady.

1. vydání. Praha: Grada, 2008, s. 14 - 18. ISBN 978-80-247-2580-2.

• BOBEK, M; PENIŠKA, P. Práce s lidmi. 1. vydání. Brno: NC Publishing, 2008.

ISBN 978-80-903858-2-5.

• BOWLBY, J. Child care and the growth of love. 2. vydání. Harmondsworth:

Penguin, 1967, s. 59 - 68.

• BUREŠ, V.; ČECH, P. Systémové vědy a teorie. 1. vydání. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2008, s. 154 - 157. ISBN 978-80-7041-155-1.

• COLOROSOVÁ, B. Krizové situace v rodině. 1. vydání. Praha: Ikar, 2008. ISBN

978-80-249-1027-7.

121

• ČÍRTKOVÁ, L.; VITOUŠOVÁ, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných

činů. 1. vydání. Praha: Grada, 2007, s. 115. ISBN 978-80-247-2014-2.

• DE SHAZER, S.; DOLAN, Y. Zázračná otázka. Krátká terapie zaměřená

na řešení. 1. vydání. Praha: PORTÁL, 2011. Přel. O. Fafejta z More than

Miracles. ISBN 978-80-262-0007-9.

• DISMAN, J. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vydání. Praha: UK Praha,

nakladatelství Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0139-7.

• DRAPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-

7367-505-8.

• DRYDEN, W. Poradenství. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-371-0.

• DUNOVSKÝ, J. Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. Praha: MPSV, 1986.

• FREEDMAN, J.; COMBS, G. Narativní psychoterapie. 1. vydání. Praha: Portál,

2009. Přel. z Narrative therapy. ISBN 978-80-7367-549-3.

• GABURA, J.; PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vydání. Praha:

Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85850-10-9.

• GALLESSICH, J. The Profession and Practice of Consultation.350 Sansome

Street, San Francisco, California 94104. First title, 1982. ISBN 0-87589-527-1.

• GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. 1. vydání. Praha: MPSV, 1996.

ISBN 80-85529-22-X.

• GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavrženého

rodiče. 1. vydání. Praha: TRITON, 2010. ISBN-978-80-7387-365-3.

• GARDNER, A. R.; SAUBER. S. R.; LORANDOS, D. The International Handbook

of Parental Alienation Syndrome. Springfield, Illinois: Charles C. Thomas

publisher, Ltd, 2006. ISBN 0-398-07647-2.

• GJURIČOVÁ, Š.; KUBIČKA, J. Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy.

1. vydání. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0415-3.

• GJURIČOVÁ, Š.; KUBIČKA, J. Rodinná terapie: Systemické a narativní přístupy.

2. vydání. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2390-7.

• HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vydání. Praha:

Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5.

• HELLER, D. Stručné dějiny kvalitativního výzkumu v psychologii. In ČERMÁK, I.,

MIOVSKÝ, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí.

Sborník z konference. Brno: Psychologický ústav AV ČR. Sdružení SCAN, 2002,

s. 36. ISBN 80-86620-03-4.

• HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. 1. vydání. Praha: Karolinum -

nakladatelství UK, 1997. ISBN 80-7184-549-3.

122

• HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 1. vydání. Praha:

Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2.

• HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní Metody a aplikace. 2. aktualizované

vydání. Praha: Portál, 2008. ISBN 80-7367-485-4.

• HLOUŠKOVÁ, L. Kapitola 14. Poradenství ve vzdělávání dospělých.

In RABUŠICOVÁ, M. Učíme se po celý život? 1. vydání. MU Brno: 2008, s. 300 -

308. ISBN 978-80-210-4779-2.

• HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: GRADA, 2011. ISBN 978-

80-247-3134-6.

• JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers

International, 1994. ISBN 0-534-54794-X.

• JOCHMANN, V. Výchova dospělých - andragogika. In Acta Universitatis

Palackianae Olomucensis. 1/1992.

• JONESOVÁ, E. Terapie rodinných systémů. 1. vydání. Hradec Králové:

Konfrontace, 1996. ISBN 80-901773-6-0.

• KANEL, K. A guide to Crisis Intervention. Fullerton, Brooks / Cole, 2003. ISBN 0-

534-54794-X.

• KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Přel. J. Vašková. 1. vydání. Praha:

Portál, 2000. Přel. z Der schopferische Sprung. Dusseldorf: Walter Verlag AG,

Solothurn, 1987. ISBN 80-7178-365-X.

• KLIMENT, P. Disertační práce: Poradenský proces v sociální práci, UPOL

katedra Andragogiky a sociologie. 1999.

• KLIMENT, P. Poradenský proces jako součást formálního curricula studijního

oboru andragogika. In: ŠIMEK. D. Kurikulum andragogiky. Olomouc: VUP, 2003.

ISBN 80-244-0638-1.

• KRATOCHVÍL, S. Manželská a párová terapie. 1. vydání. Praha: Portál, 2009.

ISBN 978-80-7367-646-9.

• KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 4. vydání. Praha: Portál, ISBN 80-

7178-657-8.

• KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat depresi. 3. vydání. Praha: Grada, 2013. s. 112 –

113. ISBN 978-80-247-4774-3.

• LUDEWIG, K. Systemická terapie. Praha: Pallata, 1994. Přel. V. Strnad

ze Systemische Therapie: Grundlagen klinischer Theorie und Praxis. ISBN 80-

901710-0-1.

123

• LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vydání. Praha: Grada, 2011. Přel.

J. Bílková ze Einführung in die theoretischen Grundlagen der systemische

Therapie. ISBN 9787-80-247-3521-4.

• LUHMANN, N. Sociální systémy. 1. vydání. Brno: CDK, 2006. Přel. P. Váňa ze

Soziale Systeme. Grundiss einer allgemaienen Theorie. ISBN 80-7325-100-0.

• LYOTARD, J. F. O postmodernismu. 1. vydání. Praha: Filosofia, 1993. s. 97 -

98. ISBN 80-7007-047-1.

• MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní, náhradní. Praha: Portál, 1994. ISBN

80-85282-83-6.

• MATĚJČEK, Z.; DYTRYCH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: MZ ČR, 1994. ISBN

70-85824-06-X.

• MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vydání. Praha:


• MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. vydání. Praha:


• MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii? 2. vydání. Praha: PORTÁL, 1996,

s. 105. ISBN 80-7178-314-5.

• MATOUŠEK, O.; PAZLAROVÁ H. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny

v kontextu plánované péče. 1. vydání. Praha: PORTÁL, 2010. ISBN 978-80-

7367-8.

• MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vydání. Praha: PORTÁL, 2005.

ISBN 80-7367-002-X.

• MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: PORTÁL,

2003. ISBN 80-7178-548-2.

• MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

1. vydání. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1362-4.

• NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. 1. vydání. Praha: Academia, 1999.

ISBN 80-247-0068-9.

• NOVÁK, T. Manželské a rodinné poradenství. 1. vydání. Praha: Grada, 2006.

ISBN 80-247-1316-0.

• PALÁN, Z. Výkladový slovník lidské zdroje 1. vydání. Praha: Academia, 2002.

ISBN 80-200-0950-7.

• PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1. vydání. Praha: GRADA, 2010.

ISBN 978-80-247-2959-6.

• PLAMÍNEK, J. Konflikty a vyjednávání. 3. vydání. Praha: Grada, 2012. ISBN

978-80-247-4485-8.

124

• PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vydání.Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-5031-6.

• PLAMÍNEK, J. Sebepoznání, sebeřízení a stres. 3. vydání. Praha: GRADA,

2013, s. 170. ISBN 978-80-247-4751-4.

• PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny. 1. vydání. Brno: DOPLNĚK, 2000. ISBN 80-

7239-039-2.

• PROROK, V.; LISA, A. Teorie a praxe řešení politických konfliktů. 1. vydání.

Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3027-1.

• RÖHR, H. P. Cesty z úzkosti a deprese. 1. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 98,

102 - 108. Přel. P. Babka z Vom Glück sich selbst zu lieben. ISBN 978-80-262-

0073-4.

• RUPPERT, F. Trauma a rodinné konstelace, duševní štěpení a jejich léčba.

1. vydání. Praha: Portál, 2008. Přel. P. Babka z Seelische Spaltung und innere

Heilung. Stuttgart: Klett-Cotta 2007. ISBN 978-80-7367-367-3.

• SATIR, V. Společná terapie rodiny. 1. vydání. Praha: Portál, 2007. Přel. M.

Černý z Conjoin family therapy. ISBN 978-80-7367-303-1.

• SATIROVÁ, V.; BANMEN, J.; GREBEROVÁ, J.; GOMORIOVÁ, M. Model růstu

– Za hranice rodinné terapie. 1.vydání. Brno: Cesta, 2005, s. 234 - 236. Přel. M.

Černý z The Satir Model Family Therapy and Beyond. ISBN 80-7295-071-1.

• SCHLIPPE, A. von.; SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství.

5. vydání. Brno: Cesta. 1998. ISBN 80-7295-082-7.

• SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitatívny výzkum. Bratislava: Ikar, 2005, s. 115.

Přel. z Doing Qualitative Research, A practical Handbook (Sage Publicationm

London, 2003) Martin Štulrajter. ISBN 80-551-0904-4.

• SMUTKOVÁ, L. Sociální práce s rodinou. 1. vydání. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2007. ISBN 978-80-7041-069-1.

• SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vydání. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-

7178-559-8.

• STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, 1991. ISBN 80-246-0139-7.

• STRAUSS, A.; CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení

podané ruce, Albert, 1999, s. 10. Přel. z Basic of Qualitative Research. Newbury

Park, California, přel. J. Ježek, 1990. ISBN 80-85834-560-X.

• SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1998. ISBN

807184-647-3.

• SULLIVAN, H. S. Psychiatrické interview. Praha: TRITON, 2006, s. 60 - 61,

237. Přel. R. Ryšlavá. ISBN 80-7254-604-X.

125

• ŠIMEK, D. Kurikulum andragogiky stále skryté. In ŠIMEK, D. Kurikulum

andragogiky. Olomouc: VUP, 2003.

• ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. 1. vydání. Praha: Grada, 2004.

ISBN 80- 247-0586-9.

• ŠUBRT, J. a kol. Postparsonovské teorie sociálních systémů. 1. vydání. Praha: UK,

Nakladatelství Karolinum, 2007. ISBN: 978-80-246-1368-0.

• ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.

1. vydání. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0.

• TRNKA, V. Děti a rozvody. Praha: Avicenum, 1974, s. 128 - 129.

• ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 2. vydání. Praha: SLON, 2005. ISBN 80-86429-36-9.

• VIZINOVÁ, D.; PREISS, M. Psychické trauma a jeho terapie. (PTSD). 1. vydání.

Praha: Portál, 1999, s. 29. ISBN 80-7178-284-X.

• VYBÍRAL, Z.; ROUBAL, J. Současná psychoterapie. 1. vydání. Praha: Portál,

2010. ISBN 978-80-7367-682-7.

• VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 1. vydání. Praha: Portál, 2002.

ISBN 80-7178-696-9.

• WARSHAK, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. 1. vydání. Praha: Portál,

1996. ISBN 80-7178-089-8.

• WATZLAWICK, P.; BAVELASOVÁ, J. B.; JACKSON, D. D. Pragmatika lidské

komunikace. 1. vydání. Hradec-Králové: Konfrontace, 1999. Přel. B. Zídková

a Z. Vybíral z Pragmatics of Human Communication a z Menschliche

Kommunikation. ISBN 80-86088-04-9.

• WATZLAWICK, P.; BAVELASOVÁ, J. B.; JACKSON, D. D. Pragmatika lidské

komunikace. 2. vydání. Brno: Newton Books, a. s., 2011. Přel. B. Janečková

a Z. Vybíral z Pragmatics of Human Communication a z Menschliche

Kommunikation. ISBN 978-80-87325-00-1.

• WHITE,M., EPSTON, D. The Narrative aproaches.

http://www.narrativetherapycentre.com/index_files/Page378.htm, aktualizováno

26.4.2011.

• YIN, R. Case study Research. Design and Metods. London: 4. vydání. Sage

Publication, 2009, s.10. ISBN 978-1-4129-60099-1.

• Zákon č. 91/1998 Sb., o rodině, v platném znění.

• Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění.

• Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.

• Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů

(zákon o obětech trestných činů).

126

Příloha - analýza případové studie č.1


Matka Anna je učitelka, otec Antonín je kazatel církve, mají spolu dva

dospívající syny.

Matka žila s otcem dětí, který byl kazatel církve, devět let. Výchova a péče o děti

spočívala výhradně na matce Anně. Otec Antonín se především věnoval svým

pracovním, tedy kazatelským povinnostem. Muž byl ve vztahu dominantní; matku

dětí neustále kritizoval, (12) a to i před malými syny, rozhodoval o chodu

domácnosti, životě rodiny, o volném čase, určoval věci. (12)

Když byl jeden syn v první a druhý ve třetí třídě, bylo jim 6 a 8 let, došlo

k situaci, kdy byl otec opět pracovně mimo domov. Děti velmi zlobily a matka je

potrestala tím, že staršího syna, dle jejího sdělení, za jeho zlobení lehce plácla

po zádech. Syn pak šel na balkon a nechtěl se vrátit, říkal, že byl uražený. Druhý

den popsal situaci otci. Otec nařkl matku, že je oba týrala. (12)

Otec řešil situaci radikálně, odjel s dětmi (12) do jiného kraje, kde měl možnost

díky své víře najít ubytování. Navštívil psycholožku v místě bydliště, která děti

vyšetřila a napsala otci pro soud sdělení, ve kterém bylo uvedeno, že se jedná

o matkou týrané děti. (12),(7.3) Psycholožka tak učinila, aniž by vůbec s matkou

hovořila, neměla od ní k tomu žádné informace. (7.3) S takto vystaveným potvrzením

nato otec argumentoval u soudu, se žádostí o svěření dětí předběžným opatřením

do své péče, což se i stalo. (3.1),(12)

Od té doby matka usiluje o kontakt s dětmi. (1),(3.2) Otec se s nimi mezitím

několikrát stěhoval. Matka, která už v té době pracovala, změnila místo, změnila

bydliště, tak aby byla blízko svým synům. Poté se otec opět s dětmi stěhoval pryč

a znovu změnil dětem i trvalé bydliště. (12)

Matka neustále usilovala o děti. (1), Žádala o pomoc FOD (7.2), aby ji alespoň

zkontaktovali s dětmi. Žádala soud (7.2) o úpravu styku se syny. Soud však

respektoval původní rozhodnutí, které se opíralo o to, co původně napsala otci

psycholožka. Otec tohoto využil a dokonce na matku podal trestní oznámení

pro týrání dětí, (12) kterému musela následně čelit. Celá situace byla komplikována

tím, že pokud se otec domníval, že už by mohlo dojít k úpravě styku dětí s matkou,

tak se s nimi opět přestěhoval a změnil jim trvalé bydliště do jiného kraje. (12)

Matka vyhledala psychologa, (7.2) docházela na terapii, (9.1) opakovaně hledala

pomoc u FODu a u OSPODu, (7.2),(9) situace matky však byla stále velmi obtížná.

127

Zakázka:

Matka se obrátila na terapeutické zařízení, odkud čerpám data, v době,

kdy neměla i přes snahu FODu (7.2),(9) s dětmi žádný kontakt více jak dva

roky.(1),(3.2),(5) Její zakázkou bylo pomoci navázat kontakt se svými syny. (8)

Především, vlivem ztráty dětí, se ocitla v situaci, kdy sama potřebovala odbornou

psychologickou, následně i psychiatrickou pomoc. Matka nebyla s to porozumět své

situaci, (8) a to především z toho důvodu, že do doby náhlého odchodu partnera

s jejich oběma syny ze společné domácnosti se o děti a domácnost řádně starala,

(11) oproti tomu otec dětí preferoval své zájmy a potřeby. (12) Nyní se matka ocitá

v obrácené roli, kdy je jí absolutně bráněno ve styku s dětmi (3.2),(12) a otec byl

tím, kdo je dostal do výhradní péče.

Vlivem nesčetných aktivit matky o kontakt s dětmi po třech letech (5) její snahy

soud (7.2) nařídil znalecký posudek, který měl můj zdroj poté k dispozici.

Ve znaleckém posudku bylo konstatováno, že obě děti o matce hovořily pouze

s despektem aniž k tomu uváděly nějaký racionální důvod. (2),(4.2),(12) Jak však

bylo objektivními zprávami z původního bydliště dětí OSPODem zjištěno

a doloženo, matka se vždy o oba syny velmi pečlivě starala a péči zajišťovala

výhradně ona, (11) zatím co se otec angažoval pouze ve své církvi. (12)

Matka docházela pravidelně k psychologovi (7.2) na terapii, (9.1) hledala však

i jinou pomoc. (9) Potřebovala pomoc nejednoho terapeuta. Byla by pro ni významná

i neformální podpora. (7.1)

Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že děti (2) se s matkou odmítají stýkat

(1), (4.9,10),(12) a styk s dětmi není možno jinak ošetřit než v chráněném prostředí

na FODu, což se také stalo. (3.2) Během kontaktů matky se syny na půdě FODu

(3.2),(7.2) však děti vinily matku, (4.6) že se kvůli ní musí neustále stěhovat, že je

pořád obtěžuje, když je chce vidět. (4.3),(12) Ve výpovědích synů se opakovaně

objevily fráze, často užívané jejich otcem (4.7) („Matka se o nás vůbec nestarala.“

„Bezdůvodně nás bila.“) Otec argumentoval tím, že se u dětí objevily neurotické

projevy. Dle výpovědi pracovnice FODu, (7.2) kterou si znalec (7.2) vyžádal,

ale všechny projevy ukazovaly na to, že otec staví matku do negativného světla

a sebe staví do role, kdo všechno vyřeší a kdo všechno sám zvládne. (12) Podařilo

se mu u synů vytěsnit všechny kladné vzpomínky (4.1,3),(12) na matku, zcela

přerušit pouto k matce. (12)

Děti (2) odmítly rezolutně na FOD docházet, aby se tam setkávaly s matkou, (1),

(4.9,10) navíc otec děti ke kontaktu s jejich matkou nemotivoval, (4.9) naopak všude

matku devalvoval. (12) Otec byl posilován ve „své pravdě“ členy své církve,

kterým kázal, i svou původní rodinou, přestože všechny objektivní zprávy

128

dokazovaly, že se matka o děti předtím výborně starala. Dokonce bylo dostatek

i těch, kteří otce obdivovali za to, že je schopen sám zvládat péči o syny.

Pracovní proces:

Matka byla v terapii (9.1) zdrojového zařízení 2,5 roku, zpočátku docházela

1krát týdně, poté pravidelně co šest týdnů. Byla úzkostná, zmatená, bezmocná,

depresivního ladění. (6) Vinila se, (6) že nedovedla zabránit tomu, že není s dětmi

v kontaktu. Ve svých výpovědích se opakovaně vracela k událostem, pro které

nenacházela vysvětlení a způsoby řešení (6) a které ji rozdělily s dětmi. Sytila

naději, (6) že se vše urovná a že synové se k ní vrátí, jak prohlédnou manipulaci

otce.

Závěry terapeuta:

Paní Anna vždy spolupracovala, respektovala terapeuta, (7.2) nicméně výsledek

terapie (9.1) byl ten, že matka se cítila alespoň být slyšena. Dle terapeuta zde došlo

k tomu, že byly naplněny symptomy ukazující na SZR. (4) Děti (2) už samy kontakt

s matkou odmítají a v současnosti už není možné styk s matkou upravit.354 (1),

(3.1,2),(4.1,9,10)

Paní Anna se dostala do situace, ve které vyžaduje trvalou péči terapeuta (7.2)

a ještě další podporu, (9.1) nejlépe i jiných odborníků, (7.2) s cílem provázet

a získat strategie zvládání (9.1) své složité situace. Klientka zůstává nadále

v terapii, (9.1) v rámci jiného pracoviště. Nemá žádné další partnerské vztahy. Její

psychický stav se natolik zhoršil, že pro deprese a sebevražedné tendence (6)

musela vyhledat psychiatra (7.2) a trvale užívá medikaci. (9.3)

354 Systém matka děti prakticky neexistuje; vykazuje již takové dysfunkce a těžký stupeň zavržení, že i případný styk matky s dětmi by nebyl pro matku přínosem, nic by neřešil.

129

Případová studie č.1 Kategorie a soupis kódů

(identifikace SZR dle diagnostických kritérií Gardnera, viz. kapitola 2.2) 1. zavržená matka 2. 2 děti , které se obě vůči zavrženému rodiči (matce) negativně vymezují.

3. Identifikovány : 3.1Komplikace v rámci pé če o dít ě / děti; 3.2Zavržený rodi č nebyl již delší dobu v kontaktu s vlastním dít ětem.

Stupně intenzity 4. Symptomatické projevy SZR: mírný střední těžký

4.1Kampaň za degradaci rodiče velmi

intenzivní, velké ší ře

4.2Slabé, neodůvodněné či absurdní zdůvodňování

přítomné

4.3Nepřítomnost ambivalence žádná

ambivalence 4.4Fenomén nezávislého názoru přítomný 4.5Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodičovském konfliktu

přítomná

4.6Nepřítomnost pocitu viny žádný pocit

viny 4.7Vypůjčené scénáře přítomné

4.8Rozšířené nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče

4.9Přechodné těžkosti v době styku styk není

vůbec možný

4.10Chování během styku

žádný styk

4.11Citová vazba k programujícímu rodiči

intenzivní, mírn ě až středně

patologická

4.12Citová vazba k zavrženému rodiči před jeho zavržením

intenzivní, zdravá

5. Délka trvání konfliktní situace zavrženého rodiče – dlouhodobý, p řesná délka nezjišt ěna

6. Prožitky situace zavrženým rodičem: zmatek, beznad ěj, fyzické a duševní vy čerpání - zdravotní problémy, depresivní ladění, úzkostnost, pocity viny, prožitky duševní krize , suicidální tendence.

7.

Zdroje pomoci zavrženému rodiči: 7.1Neformální pomoc – nezjištěno; 7.2Institucionální pomoc – OSPOD, FOD, terapeut, psycholog, psychiatr, znal ec, soud, další nespecif. odborníci; 7.3Intervence v neprospěch klienta – sdělení psycholožky

8. Definice zakázky zavrženého rodiče pro pomáhající pracoviště: kontakt s d ětmi , porozum ění vlastní situaci.

9.

Systémy pomoci : 9. Přítomna nespecifikovaná pomoc (u FOD, OSPOD, „jiná pomoc“); 9.1Pomáhající – doprovázení, podpora; terapie; 9.2 Instrumentální - právní, finanční, jiné – nezjištěno; 9.3Delegování k návazné pomoci - lékařská pomoc (psychiatrická)

10. Podíl andragogického poradenství – neidentifikován 11. Role rodi če (matky): o spole čnou domácnost a d ěti se matka starala řádně

12.

Rodinné dysfunkce: otec preferoval své zájmy a pot řeby, neoprávn ěná kritika matky, obvin ění matky z týrání, brán ění ve styku, otec odjel s d ětmi od matky, předběžné opat ření, manipulace, žádná komunikace, izolace, úmyslné stěhování, popouzení d ětí proti matce, despekt d ětí vůči matce

130

Příloha – analýza případové studie č.2


Matka Barbora je lékařka, otec Bedřich je hudebník. Mají spolu 1 dítě – dceru,

která žije ve společné domácnosti se svým otcem a jeho původní rodinou.

Do tří let dítěte žili rodiče ve společné domácnosti, v jednom domě spolu

s bratrem pana Bedřicha a jeho rodiči. Rodina byla specifická tím, že žila na malém

městě, měla dům za vysokou zdí, kde byla uzavřena. (12) Ve městě platila

za zvláštní, ale vše ve městečku ovlivňující. Rodiny se všichni báli a vyhýbali se jí.

V době, kdy rodiče žili spolu, podmínky rodinného života mladé rodině určovali

rodiče Bedřicha. (12) Na tomto tvrzení se jak otec Bedřich, tak matka Barbora

shodovali. Bedřichovi rodiče zasahovali výrazně do chodu rodiny, určovali kupř.

kdy se má malovat, kdy se má uklízet atd. (12)

Ve dvou letech věku dítěte Barbory a Bedřicha zemřel dědeček nezletilé. Vůdčí

roli za zemřelého převzal starší bratr pana Bedřicha. (12) Matka dítěte, dle jejího

sdělení, žádala opakovaně Bedřicha, aby bydleli někde jinde, aby mohli být

samostatní. On to však kategoricky odmítal. (12)

Když jednou Bedřich služebně odcestoval do zahraničí, matka mu předtím

sdělila, že pojede s dcerou ke svým rodičům na druhý konec republiky, což i učinila.

Bedřich se za Barborou a dcerou po návratu z ciziny zastavil. Matka ho znovu

naléhavě prosila, aby změnil svůj názor a aby žili kdekoli jinde, jen ne ve stejném

domě jako jeho původní rodina. Bedřich odjel s tím, že tuto alternativu zváží.

Následně, když po několika týdnech přijel za dcerou, sdělil jim, že pojedou

společně na výlet – jeli do lesa. Uprostřed lesa Bedřich požádal manželku, ať se jde

podívat, kudy vede cesta ven z lesa. Jak se manželka vzdálila hledat cestu, nasedl

do auta a s dítětem odjel. Tehdy měla dcera necelé 4 roky. Otec dítěte odjel

i s kabelkou matky, tedy se všemi jejími doklady, které své ženě nikdy nevrátil.

Od té doby matka dceru, vyjma znaleckého vyšetření, nikdy neviděla. (3.2),(12)

Matka žádala o pomoc (9) všechny možné instituce (OSPOD, FOD, soud,

policii). (7.2)

Z iniciativy matky byl předběžným opatřením soudu upraven styk s dítětem,

(3.1),(4.12),(9.2) leč nikdy nebyl realizován, jelikož otec a jeho rodina matku Barboru

do domu nikdy nevpustili. (12) Navíc rodina bránila vstupu do domu i sociální

pracovnici a soudnímu vykonavateli, kteří měli zprostředkovat matce styk s dítětem.

131

Zakázka:

Matka vyhledala pomoc (9) terapeutické zařízení, (7.2) odkud čerpám data,

v době, kdy už tři roky neviděla svou dceru, (3.2),(4.9),(5),(12) a to ani přes snahu

blíže nespecifikovaných institucí. Svou situaci popisovala jako pro ni naprosto

bezvýchodnou. (6) Její zakázkou bylo navázat jakýkoli kontakt s dcerou, alespoň ji

vidět. (8),(12)

Zdroj měl k dispozici znalecký posudek:

Pro účely znaleckého šetření se dostavila celá rodina včetně nezletilé. Otec Bedřich

přišel se všemi svými příbuznými, matka Barbora sama. Dítě mělo v době znaleckého

zkoumání sedm let. Bylo to naposled, (3.2),(4.9),(5) co matka svou dceru viděla. (12)

Ze znaleckého posudku vyplývá, že otec Bedřich ani jeho rodina před dcerou

nešetřili výrazy hany na adresu její matky, kdykoliv to bylo možné. (12) Postupně tak

v děvčeti pěstovali nenávist k vlastní matce. (4.1) Pokud se dcera k matce nějak

vyjadřovala, bylo to vždy s despektem a s akcentem na její negativní povahové rysy.

(4.1,7) Zdůrazňovala, že je moc ráda, že s nimi matka nežije. (4.4) Během šetření

dítě o matce hovořilo vágně, říkalo, že: „Ona je zlá a je zlá, protože je zlá, a my se

na ni zlobíme, protože je zlá.“ (4.2,4) V zápise znalce je poznamenáno, že: žádný

konkrétní zážitek si dítě nepamatovalo, (4.3) přestože před 4. rokem věku,

kdy s otcem od matky odjeli, by nějaký zážitek mohlo mít. Dle názoru znalce tento

čin lze hodnotit jako únos dítěte. (1),(2),(12) – celý odstavec

Nezletilá byla informována o tom, že matka má o ni zájem. (11) K tomu nezletilá

řekla: „To bych radši z okna vyskočila, než bych se na matku podívala.“ (4.1,9,10),(1

– celý odstavec),(12)

Nezletilá u znaleckého vyšetření ještě prozradila, že: „Když přijdou ti z úřadu

(rozuměno OSPOD nebo soudní vykonavatelé), tak se s tatínkem schováme (4.11)

za velké krabice na půdě.“ Smála se a sdělovala, že: „Neotevřeme nikdy nikomu,

ani policajtům.“ (4.5,9,10),(12)

Otec nezletilé hodnotil své chování jako zcela normální, slovy: „Dcera přeci vidí,

kdo se o ni zajímá, a kdo na ni kašle.“ (1 – celý odstavec),(12)

Z dalších zjištění znalce a OSPODu (7.2) vyplynulo, že:

� dítě nechodilo ani do školy, mělo individuální vzdělávání, aby nenastala

situace, že by dítě mohla matka alespoň uvidět; (4.9,10),(12)

� v případě volnočasových aktivit, když nezletilá vycházela z domu, byla vždy

doprovázena minimálně dvěma dospělými osobami, výjimečně jednou

dospělou osobou;

� Bedřichova rodina trávila dovolenou například na Islandu,

neboť nepředpokládala, že by tam matka byla schopna přicestovat. (4.9,10)

132

Pracovní proces:

Paní Barbora byla v terapii (9.1) našeho pomáhající zařízení od 7 let věku své

dcery. Jednalo se o starší matku, která už neuzavřela žádné další manželství,

ani nežila v žádném dalším vztahu. Po celou dobu několikaletého terapeutického

kontaktu (9.1) usilovala o to, aby měla alespoň minimální kontakt s dcerou. Ačkoli

soudní spis narůstal, pozitivní výsledek pro matku, tedy to, že by měla možnost

setkat se s dítětem, se nikdy nedostavil. (3.2),(4.9,10),(12) Naopak Bedřichova rodina

si na matku neustále stěžovala, že je obtěžuje. (4.3),(12)

Matka potřebovala podporu, možnost ventilace svých pocitů. (9.1) Sama sebe

vinila, (6) že se do takové situace dostala, že neměla na otce dítěte naléhat,

aby odešli z rodinného domu. Převládaly u ní pocity viny a beznaděje (6) nad

ztrátou dcery. Žena trpěla úzkostí355 z odloučení od dítěte, která se chronifikovala.

(6) Hledala smysl svého života, prožívala existenciální krizi. (6) Faktická ztráta dcery

v ní vyvolávala komplex negativních emocí, (6) se kterými se těžko vyrovnávala.

Pro svou situaci marně hledala ve svém okolí pomoc, (7.1) porozumění a odpovědi.

Dostatečnou oporou jí nebyli ani její rodiče, žijící na opačném konci ČR, se kterými

jejich vnučka na popud svého otce přerušila jakékoli kontakty. (4.8),(12) Během

terapeutického procesu posléze pochopila, že ji dítě zcela zavrhlo (4),(12) a že se

nedomůže žádné pomoci. Permanentní psychická zátěž se u paní Barbory

projevovala častými neurovegetativními potížemi. (6)

Závěry terapeuta:

Paní Barbora dlouhodobě potřebovala podporu terapeuta, (9.1) navíc byla nucena

vyhledat i pomoc psychiatra (7.2) a užívala medikaci. (9.3) Její situace a duševní

a zdravotní stav však bude potřebovat doživotní podporu odborníků. (9) Dítě matku

zcela zavrhlo (1),(2),(12) vlivem rodiny otce a otce dítěte, aniž by matka sama cokoli

zavinila. (11) S ohledem na to, že rodina žije na malém městě a sociální okolí se

rodině vždy spíše vyhýbalo, má Barbora ztíženou i neformální podporu od svého

okolí. (7.1)

Současnost:

Ačkoli Barbora zdrojové pomáhající pracoviště aktuálně nevyhledává, z jemu

dostupných informací vyplývá, že nezletilá v současnosti navštěvuje gymnázium.

Rovněž otec žádný další vztah nenavázal. Zavržení matky (4) bude mít ve svých

důsledcích jednoznačně negativní dopad na psychiku její dcery, neboť se nenaučí

respektovat autority rodičů, nemá vzory ani v partnerství, nebude respektovat

ani autority obecně. 355 JANOSIK, E. H. Crisis Counseling. London: Jones a Bartlett Publishers International, 1994, s. 47.

133


(identifikace SZR dle diagnostických kritérií Gardnera, viz. kapitola 2.2) 1. Zavržená matka 2. 1 dítě, které se vůči zavrženému rodiči (matce) negativně vymezuje.

3. Identifikovány : 3.1Komplikace v rámci pé če o dít ě; 3.2Zavržený rodi č – matka nebyla již delší dobu v kontaktu s dcerou.





četné

absurdní racionalizace



přítomná


viny 4.7Vypůjčené scénáře přítomné 4.8Rozšířené nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče

přítomné


vůbec možný 4.10Chování během styku žádný styk 4.11Citová vazba k programujícímu rodiči




5. Délka trvání konfliktní situace zavrženého rodiče – dlouhodobý - zjišt ěno minimáln ě 3 roky, trvá doposud

6. Prožitky situace zavrženým rodičem: bezvýchodná situace, pocity viny, duševní krize, negativní emoce, chronická úzkost, zdravotní (neurovegetativní) problémy

7.

Systémy pomoci zavrženému rodiči: 7.1Neformální pomoc – distance okolí od klientky z historie, ztížená nefo rmální pomoc; 7.2Institucionální pomoc – OSPOD, FOD, soud, policie, terapeut, psychiatr

8. Definice zakázky zavrženého rodiče pro pomáhající pracoviště: Mít jakýkoliv kontakt s dcerou, alespo ň ji vid ět.

9.

Forma pomoci : 9. Přítomna nespecifikovaná pomoc (u FODu, OSPODu) 9.1Pomáhající – terapie, krizová intervence, doprovázení, podpora; 9.2Instrumentální – rozhodnutí správního orgánu (p ředběžné opat ření); 9.3Delegování k návazné pomoci - lékařská pomoc (psychiatrická)

10. Podíl andragogického poradenství – neidentifikován 11. Role rodi če (matky): matka deklarovala opakovn ě zájem o setkání s dcerou

12.

Rodinné dysfunkce: rodina byla uzav řená, chod rodiny ur čovali prarodi če a starší bratr, neoprávn ěná kritika matky-obvi ňování, brán ění ve styku, manipulace, popouzení proti matce, han ění a degradace matky, žádná komunikace, absolutní izolace matky trvající doposud

134



Otec Dalibor je podnikatel, matka Dana je administrativní pracovnice ve firmě,

společně mají dceru, která je v péči matky. V současnosti jsou rozvedeni, paní Dana

žije ve druhém manželství.

Dalibor s Danou vstoupili do manželství, když mu bylo 20 let a partnerce o dva

roky méně. Do necelého roku od sňatku se manželům narodila dcera. Pan Dalibor

však měl neustál pocit, že jako muž a otec rodiny ještě nic nedokázal (6) a nemůže

plnohodnotně rodinu zabezpečit. (6) Vše směřoval především ke svým aktivitám (12)

a péče o rodinu tak ležela z větší části na paní Daně. (11) Dalibor se věnoval sám

sobě (12) a chtěl, jak tvrdil, něčeho dosáhnout a především vydělat hodně peněz,

aby mohl rodinu zabezpečit.

Jeho osobní aktivity a nespokojenost sám se sebou (6) zapříčinily, že pracovně

vycestoval do zahraničí. V tu dobu měla dcera. Dalibora a Dany jeden rok věku.

Za celou dobu jeho pobytu v cizině o něm rodina doma nic nevěděla. (12)

Po roce se Dalibor vrátil pracovně do Čech, avšak mimo bydliště manželky

a dcery a domáhal se kontaktu s dcerou. (2),(3.2) Matka Dana kontaktům dcery

s jejím otcem nebránila a umožňovala setkání. (1)

Po několika kontaktech s dcerou Dalibor opět vycestoval do zahraničí. Tentokrát

na delší dobu - do ČR se vrátil až po třech letech. (3.2) O tomto návratu matka nic

nevěděla, (12) zjistila to náhodně od kamarádů Dalibora. Sám se totiž kontaktů

s dcerou už nedomáhal. (3.2),(12) Jak později otec uvedl, v letech, které trávil mimo

domov a rodinu začal budovat kariéru a neměl na kontakty s dcerou ani manželkou

čas.

Manželství Dany a Dalibora bylo z iniciativy partnerky rozvedeno po pěti letech,

dítě zůstalo i nadále v péči matky. (11)

Když bylo nezletilé sedm let a chodila do druhé třídy ZŠ, otec navázal s matkou

dítěte kontakt. Jak sám uvádí, měl dostatek peněz a dle jeho tvrzení i více času

na to, aby mohl nezletilé poskytnout vše, co by si ona mohla přát.

Matka aktivitám pana Dalibora nebránila a měla snahu nezletilou opět připravit

na kontakty s vlastním otcem, přestože ho nezletilá prakticky vůbec neznala, (1)

jak vyplývá již z výše uvedeného. V té době již žila Dana ve druhém manželství,

se svým druhým manželem měla syna, kterému byly v té době necelé dva roky.

Ačkoliv Dana kontaktům dcery se svým otcem nijak nemínila zamezit, (1) nebyla

nakloněna přání Dalibora strávit hned první celý víkend s dcerou o samotě. Pokusila

135

se Daliborovi vysvětlit, že se jedná o kontakt po velmi dlouhé době a ona sama

preferuje postupnou adaptaci. (1) Navrhla otci krátký kontakt, kterému by byla ona

přítomna. (1) Dalibor však trval na svém a pokusil se o dosažení svého. (6)

Protože Dalibor u Dany se svým návrhem o delší nepřetržité kontakty s dcerou

neuspěl, podal žádost u soudu o úpravu styku (7.2) v tzv. běžném rozsahu,

tj. od pátku do neděle 1krát za 14 dní. Soud však nařídil zkoumání znaleckým

posudkem, proti čemuž se Dalibor cítil velmi dotčen. (6),(13) Sám se dožadoval

podpory (9) své představy péče o dceru u rodinného poradce, (9.1),(7.2),(10) kterého

opakovaně navštívil. O ošetření svého vztahu s dítětem (9) požádal rovněž FOD

a též OSPOD. (7.2)

Zakázka:

Pracoviště, ze kterého čerpám data, navštívil Dalibor jako další v řadě. Na dotaz

odborníka, proč vyhledal jeho pomoc, tvrdil: „Domnívám se, že dcera je matkou

ovlivňována proti mně.“ (6) Cílem, se kterým Dalibor kontaktoval toto pracoviště,

bylo, (podobně jako u předešlých pomáhajících institucí) stvrzení jeho vlastní vize

o vztahu s dcerou: Jednak chtěl potvrdit, že je dcera proti němu matkou

manipulována a za druhé mínil docílit opory pro styk s dcerou dle vlastních

představ. (8)

Klient byl poučen, co může od spolupráce s terapeutem (7.2) očekávat a zda je

jeho zakázka proveditelná. Zakázka reflektovala jak zdroje klienta, tak možnosti

terapeuta. Terapeutem (7.2) byl veden pomáhající proces (9.1) směrem

k přeformulování problému356 ve smyslu možností pomoci. Zakázka tak byla během

pracovního procesu ze strany terapeuta pozměněna (8) s tím,357 že se akcent

změnil, s cílem dosáhnout u klienta náhledu na skutečnou realitu,(8) jeho podíl

na současné situaci, a na posílení pozitivních kroků směrem k navázání vztahů

s jeho dcerou.

Pracovní proces:

Dalibor navštívil terapeuta (9.1),(7.2) dvakrát. Při prvním sezení mu byl dán

prostor na popis celé situace a ventilaci vlastních prožitků, (9) jak sám tvrdil „křivd“,

(6) které na něm byly spáchány. V jeho tvrzeních však zaznívala především

obhajoba vlastních pracovních aktivit a potřeb, kdy se podrobněji pokusil vylíčit své

úspěchy v cizině. Na otázky, proč během svého dlouhého pobytu a návratu z ciziny

356 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 81, 89. 357 LUDEWIG, K. Systemická terapie. 1. vyd. Praha: PALLATA, 1994, s. 90.

136

do ČR nekontaktoval rodinu, odpovídal spíš vyhýbavě a vše zdůvodňoval vlastní

zaneprázdněností.

Při dalším sezení byla vzájemná spolupráce směřována terapeutem k tomu,

aby klient přijal to, že vzhledem k jeho přístupu se jeho vztah k dceři nemohl vyvíjet

jinak, zejména proto, že sám dítě opustil ve velmi útlém věku a nevznikla tak mezi

ním a dcerou citová vazba, obvyklá pro funkční rodinný systém. K tomuto náhledu

na situaci však u klienta nedošlo (13) a naopak argumentoval, že se v jeho případě

jedná o odcizení dcery a on sám je zavrženým rodičem (jak sám sebe nazval). (6)

Otec byl s terapií naprosto nespokojen (6),(13) a podle informací, které jsou

k dispozici, vyhledal ještě dalšího terapeuta. Klient nebyl ochoten přijmout verzi

svého příběhu, jak byla během setkání s terapeutem rozpracována. Ačkoliv bylo

zřejmé, že všichni odborníci, které oslovil, dospěli ke stejným závěrům. (1) Dalibor

byl nicméně i nadále přesvědčen, že se jedná v jeho případě o syndrom zavržení

rodiče. (6)

Závěry terapeuta:

Dalibor během setkání spolupracoval, zejména při prvním setkání,

kdy respektoval terapeuta s iluzorní vidinou, že jeho představy dostanou slyšení.

Postupně však jeho iniciativa opadala a na třetí setkání se již nedostavil. Jak tvrdil,

doposud nežije v další partnerském vztahu a drtivá většina času patří jeho

pracovním aktivitám a cestám do zahraničí. I přesto však cítí vůči své osobě křivdu,

(6),(13) ačkoliv v jeho případě nebyly shledány žádné signály, které by naznačovaly,

že by bylo paní Danou vůči jeho osobě manipulováno s dcerou. (1)

137


(identifikace SZR dle diagnostických kritérií Gardnera, viz. kapitola 2.2)

1. Vztah matky k otci dít ěte:matka otci nebránila, navrhovala postupný kontak t a adaptaci (bez úsp ěchu); nejedná se o zavržení – nejsou žádné signály

2. 1 dítě, které se vůči rodiči (otci bez kontaktu) negativně nevymezuje.

3.

Identifikovány : 3.1Komplikace v rámci péče o dítě / děti: nezjištěno; 3.2Rodič- otec není delší dobu v kontaktu s dcerou – od jed noho roku dít ěte, kontakt ů se domáhal st řídavě


4.1Kampaň za degradaci rodiče 4.2Slabé, neodůvodněné či absurdní zdůvodňování 4.3Nepřítomnost ambivalence 4.4Fenomén nezávislého názoru 4.5Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodičovském konfliktu 4.6Nepřítomnost pocitu viny 4.7Vypůjčené scénáře 4.8Rozšířené nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče 4.9Přechodné těžkosti v době styku 4.10Chování během styku 4.11Citová vazba k programujícímu rodiči


nezjišt ěny

5. Konfliktní situace rodi če - otce v ůči dce ři - nezjištěna

6.

Prožitky situace rodičem - otcem: sebest řednost, nespokojenost , křivda rozlad ění, nespravedlnost, In vivo kód - „Domnívám se, že dcera je matkou ovliv ňována proti mn ě.“ „Jsem zavržený rodi č.“

7.

Zdroje pomoci rodiči - otci: 7.1Neformální pomoc – v případové studii neuvedeny; 7.2Institucionální pomoc: soud, poradce, OSPOD, FOD, terapeut (opakovaně více terapeutů)

8. Definice zakázky rodiče-otce pro pomáhající pracoviště: kontakt s dcerou; reformulace ze strany andragoga – náhled na realitu .

9.

Systémy pomoci : 9. Přítomna nespecifikovaná pomoc (u FOD, OSPOD); 9.1Pomáhající – poradenství, terapie; 9.2 Instrumentální - právní, finanční, jiné – soud; 9.3Delegování k návazné pomoci - nezjištěno

10. Podíl andragogického poradenství – rodinný poradce 11. Role rodi če (matky): pé či o rodinu a dceru zajiš ťovala p ředevším matka 12. Dysfunkce rodiny: kontakt ů se otec nedomáhal, byl dlouhodob ě mimo rodinu.

13. Reakce klienta na andragogickou pomoc: rozlad ěn, naprosto nespokojen, k řivda, neměl náhled na svoji situaci.

138



Otec Evžen je lékař-chirurg, matka Eva je lékařkou-pedopsychiatrem, mají

společně 2 dcery.

V případové studii se jedna o rodinu, kde byli oba partneři lékaři. Otec chirurg

ve své pracovní pozici, jak uvádí, trávil na klinice hodně času, aby finančně

zabezpečil rodinu. Častá nepřítomnost otce doma byla také důvodem toho,

že matka Eva se cítila nespokojená. Tvrdila, že se Evžen nevěnuje jí a především

dětem. Zejména mu vyčítala jeho domácí absence během mateřské dovolené.

Fungování rodiny bylo ovlivněno Evinými rodiči, především matkou, také

lékařkou, která často domácnost dcery navštěvovala a svými radami zasahovala

do života rodiny Evy a Evžena. (12) Výjimkou nebyly ani invektivy vůči Evženovým

pracovním aktivitám ze strany Eviny matky, která plnila v Evženově domě

„záškodnickou funkci,“ (12) jak vliv matky klient sám popsal.

Z dostupných dat bylo zjištěno, že typické pro tuto rodinu bylo, že v rodině Evy

nebyly uznány role a významy mužů, a lze tvrdit, že tomu tak bylo minimálně po tři

generace. Snahou dominantních žen bylo muže z rodiny jakkoliv vytěsnit, muži

nebyli respektováni, jako by vůbec neexistovali. Chod rodiny byl vždy určován

ženami. (celý odstavec 12)

Situace mezi manžely eskalovala v otevřený konflikt, když Eva spolu s matkou,

babičkou dětí, během manželovy nepřítomnosti jednoho dne vyměnily zámek

u bytu. Otec se po příchodu z kliniky nemohl do bytu dostat a ani na své naléhání

nebyl do bytu vpuštěn. (12) Své osobní věci nalezl v kufru přede dveřmi. Do bytu

a za dětmi se už nikdy nedostal. (12)

V reakci na vzniklou situaci otec Evžen začal podnikat běžné kroky. Nejprve se

opakovaně domáhal u matky kontaktu s dětmi. Eva ho nato nařkla ze

stalkingu.358(12)

Po neúspěšných pokusech o setkání s dětmi Evžen navštívil sociální pracovnici.

pro základní orientaci ve smyslu poučení (9.1), co lze v jeho situaci činit. (7.2)

O pomoc (9) následně požádal soud, (7.2) přesto mu nebylo umožněno, aby měl

jakýkoli kontakt s dětmi. (12) Děti byly hlídány babičkou a dědečkem, kdykoli se

matka od nich vzdálila.

358V kriminologickém smyslu je stalking definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost. ČÍRTKOVÁ, L.; VITOUŠOVÁ, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 115.

139

Absurditu celé věci, jeho izolaci od dcer a chování manželky nedovedl jak Evžen

sám, tak nikdo z jeho známých, kteří ho podporovali, (7.1) pochopit. Klient nečekal, že

jeho milované dcerky jsou schopny znenadání takového odporu a pohrdání jím,

zejména ta prvorozená. (12)

Otec stále usiloval o setkání s dětmi. (1), Jeho četné snahy o kontakt s dětmi

trvaly bezúspěšně 6 měsíců. (3.2),(5),(12) Matka se jednou rozhodla o „dílčí ústupek“

a Evženovi vzkázala, že může děti „vidět“, (12) pokud se dostaví ke stadionu,

odkud dcery půjdou z tréninku.

Když otec přišel na určené místo a viděl děti vycházet ze stadionu, šel jim vstříc

s taškou dárků. Do cesty se mu postavil tchán a řekl mu, že se k dětem nesmí

přiblížit. V té chvíli otec situaci emočně nezvládl a tchánovi dal facku. Okolo jdoucí

lidé Evžena znali, neboť platil za známého a uznávaného lékaře. Mezi pacienty byl

velmi oblíben a byl zcela bezkonfliktní. Proto kolemjdoucí incidentu zabránili tím,

že vstoupili mezi oba muže. Tato událost byla pro Evu důvodem

k tomu, že otec byl nazván agresorem a psychopatem. (12) Její tvrzení měl rovněž

podpořit znalecký posudek.

Z tohoto incidentu byl Evžen byl naprosto zoufalý. (6) Byl si vědom, že se do této

situace dostal proto, že byl ve značném emočním přetlaku (6) z toho, že neměl

možnost vidět své děti (3.2) déle než půl roku. (5)

Z psychologického vyšetření při znaleckém zkoumání nebyla prokázána

Evženova agresivita a impulzivita. Ba naopak, znalecký posudek se přiklonil

k tvrzení, ze Evžen skutečně jednal pouze v přetlaku, pod vlivem nadměrné

psychické zátěže a nedořešeného vztahu s dětmi během posledních měsíců.

Nicméně bylo psychologem zjištěno, že děti otce zcela zavrhly: (4) dcera, která

navštěvovala první třídu, čili ve věku 6,5 roku, sdělila, že „by se musela pozvracet,

kdyby se měla na tatínka jenom podívat. (1),(2),(4.1,3,9,10),(12), Že od něj nechce

žádné dárky a že ho nechce ani vidět.“ (4.1,3) Negativní odsudky měla i čtyřletá

dcera, (2),(4.2),(12) byť nebyla s to je formulovat v tak nenávistném tónu, jako její

starší sestra.

Z výpovědí Evžena i ze znaleckého posudku vyplývá, že děti nebyly naprosto

korigovány žádnou blízkou dospělou osobou v tom, jak na otce nahlížejí. (12)

Naopak postoje dcer byly dlouhodobě upevňovány postoji zejména matky a babičky,

které neustále negativně o otci hovořily, (12),s cílem degradovat jeho jakoukoli

autoritu a význam pro rodinu a je samotné.(2),(4.1),(12) Byly naplněny všechny

znaky SZR ze strany jak matky, tak rodičů. (4) Matkou bylo argumentováno, že otec

je agresor, což nebylo psychologickým vyšetřením potvrzeno.(12), Otec se dostal

140

do konfliktní situace, jak bylo výše uvedeno, z důvodu, že mu bylo bráněno vidět

děti. (1),(4.9),(12)

Matkou a prarodiči nebyla respektována a dodržována soudní rozhodnutí a děti

tak i nadále neměly s otcem žádný kontakt. (1),(3.2),(4.9),(5),(12)

Zakázka:

Klient vyhledal terapii, (7.2),(9.1) ve zdrojovém pracovišti přibližně rok

po uvedeném incidentu. Věřil, že lze najít řešení a že naváže s dcerami pravidelný

kontakt (1),(2),(8), tedy bude mít láskyplné a bezproblémové vztahy, (11) jako když

byl doma s rodinou. (4.12) Svoji situaci považoval za změnitelnou. (6) Do terapie

přišel (9.1) s několika vizemi, jak by toho bylo možno dosáhnout. Leč chtěl

především pomoci se strukturací své situace a lepší orientaci v ní. (8) Stále v něm

však byly zbytkové prožitky incidentu (6) před stadionem a měl obavy, (6)

aby v budoucnu nereagoval v afektu na rodinu své manželky podobně.

S terapeutem se shodli na skutečnosti, že jedním z možných řešení konfliktu by bylo

vyzvat matku ke spolupráci. (11)

Pracovní proces:

Na terapii docházel klient dlouhodobě (9.1) a pravidelně dle domluvených

termínů. Typické pro něho bylo, že především z počátku spolupráce s terapeutem

usiloval o zlepšení komunikace (resp. nějaké navázání) s rodinou. (3.2) Doporučení

odborníků a jeho vize o setkání s manželkou a společné řešení konfliktu bylo

podpořeno soudně nařízenou mediací, (9.1) a to na dobu tří měsíců.

Současně s klientovými návštěvami probíhala i soudně nařízená mediace.359

(7.2),(9.1) Ačkoliv se klient pokoušel o jakékoliv ústupky a činil manželce, (11)

dle jeho tvrzení, proveditelné návrhy, setkával se z její strany pouze s odmítavým

postojem. (12) Paní Eva sice docházela na mediaci, avšak neměla žádný zájem

o spolupráci a setrvávala na svých postojích, účast z její strany byla ryze formální.

(12) Nebyla přístupná žádnému řešení, které by umožnilo Evženovi se stýkat

s dcerami, k žádné dohodě mezi rodiči tedy nedošlo. (12)

Po ukončení mediace se Evžen postupně smiřoval se svojí situací, přesto stále

věřil, že kontakt s dcerami bude jednou možný. (2) Že až budou dcery starší, tak

s ním přece jen nějaký kontakt navážou. (1-odstavec),

Během jednotlivých sezení (9.1) byly zpracovávány jeho úzkostné stavy a pocity

ze samoty a odloučení, (6) které na něj nasedaly zejména tehdy, pokud nebyl

v práci a měl čas o všem přemýšlet, nebo když viděl okolo sebe spokojené rodiny

359 PLAMÍNEK, J. Mediace. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 33, 56.

141

s dětmi. Trápila jej nekompetentnost a snížené sebevědomí, (6) které v něm

vyvolala manželka, když jej mimo jiné pouze využívala na peníze. Říkal o tom,

že: „Cítil jsem se jako osel na peníze.“ (6) Jeho pracovní vytíženost mu nyní dávala

možnost se více seberealizovat a alespoň částečně vytěsnit odloučení od dcer

(2),(6) ve prospěch svých aktivit, třeba prohloubením specializace. Terapeut

směřoval spolupráci narativním směrem.360 (9.1) Klientovi napomáhal

při zpracovávání invektiv manželky a její rodiny jako něčeho, co není jeho

problémem, ale je výtvorem jeho rodinného okolí; vystavět nový klientův příběh

na pozitivech klienta a jeho osobnostních přednostech.

Závěry terapeuta:

Terapie s panem Evženem je typickým případem, ve kterém bude klient i nadále

potřebovat dlouhodobou pomoc a to nejen formou terapie, (9.1) ale též s využitím

poradenství (9.1) jako doposud. (10) Kontakty s poradcem (9.1),(10) mu pomohou

směrovat a zpracovávat jeho prožitky spojené s rozpadem rodiny a separace

od dětí. (12) Opět zde byly naplněny všechny znaky syndromu zavržení (4) a ty byly

podporovány dlouhodobě rodinou. (3),(5)

360 Narativní terapie v pojetí Whitea a Epstona a pokračovatelů klade důraz na příběh klienta a v jeho převyprávění směrem k externalizaci problémů jako něčeho, co klientovi bytostně nepatří.

142


(identifikace SZR dle diagnostických kritérií Gardnera, viz. kapitola 2.2) 1. Zavržený otec

2. 2 děti , které se obě vůči zavrženému rodiči (otci) negativně vymezují (především starší dcera).

3. Identifikovány : 3.1Komplikace v rámci pé če o dít ě / děti; 3.2Zavržený rodi č nebyl již delší dobu v kontaktu s vlastním dít ětem.





přítomné


ambivalence 4.4Fenomén nezávislého názoru 4.5Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodičovském konfliktu


viny 4.7Vypůjčené scénáře 4.8Rozšířené nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče


vůbec možný 4.10Chování během styku žádný styk 4.11Citová vazba k programujícímu rodiči



5. Délka trvání konfliktní situace zavrženého rodiče – dlouhodobý – trvá doposud, přesná délka nezjišt ěna

6.

Prožitky situace zavrženým rodičem: naprostá zoufalost, emo ční přetlak, zbytkové prožitky incidentu, obavy, úzkostné stavy a pocity ze samoty a odlou čení, nekompetentnost a snížené sebev ědomí, vyt ěsnění stavu odlou čení pracovními aktivitami; in vivo kód – „Cítil jsem se jako osel na peníze“.

7. Zdroje pomoci zavrženému rodiči: 7.1Neformální pomoc – podpora sociálního okolí 7.2Institucionální pomoc – terapeut, sociální pracovník, soud, mediátor

8. Definice zakázky zavrženého rodiče pro pomáhající pracoviště: kontakt s d ětmi; pomoc se strukturací své situace a lepší orientaci v ní.

9.

Systémy pomoci : 9. Přítomna nespecifikovaná pomoc; 9.1Pomáhající – návody a pou čení, mediace, poradenství, terapie; 9.2 Instrumentální - právní, finanční, jiné - soud; 9.3Delegování k návazné pomoci - poradenství

10. Podíl andragogického poradenství – identifikován

11. Role rodi če (otce) – láskyplné a bezproblémové vztahy s d ětmi p řed zavržením, pokusy otce řešit konflikt jakýmkoliv zp ůsobem

12.

Rodinné dysfunkce: zásahy do domácnosti prarodi či, nemožnost kontakt ů s dětmi, na řčení ze stalkingu, negativní a nenávistné odsudky ze strany d ětí, invektivy matky a prarodi čů vůči otci - degradace významu a autority otce d ětí, rozpad rodiny a separace od d ětí, odmítavé postoje matky k řešení konfliktu

143



Otec Michal 56 let, matka Martina, dvě děti ve věku 8 a 11 let žijí u matky.

O úpravě styku dětí s rodiči není dosud pravomocně rozhodnuto.

Manželé Michal a Martina jsou v současné době v rozvodovém řízení. (12)

Soud o svěření dětí do péče rodičů dosud probíhá.

Michal v mládí emigroval, žil v zahraničí a pracovně se zde velmi vypracoval

a byl úspěšný. Z prvního manželství, rovněž s Češkou, nemá společné děti.

Po patnáctiletém manželství se s partnerkou rozvedli. Po rozvodu se vrátil do České

republiky, kde měl maminku. Jeho matka už byla stará, proto se chtěl o ni postarat.

Začal stavět dům, do něhož se po jeho dokončení přestěhoval spolu s matkou.

Matka po dvou letech zemřela a Michal zůstal sám. Ne však nadlouho, zakrátko

se seznámil se současnou ženou Martinou. Byla dosud svobodná a o pět let mladší,

než Michal. S Martinou pak odjeli do země, kde předtím Michal žil. Zde se i vzali.

Po sňatku se jim narodily dvě děti. Do věku čtyř let staršího syna a roční dcery

rodina žila v zahraničí. Potom si matka přála vrátit se domů do ČR.

Otec byl už natolik finančně zajištěn, že již nemusel pracovat. Matka pracovat

ale chtěla a začala, tak si vyměnili role a o děti se začal běžně starat otec: denně je

vozil do školy, chystal dětem snídaně, svačiny, staral se o jejich volný čas. Celý

chod domácnosti zabezpečoval a hlavně financoval. (11) Martina péči a rodinné

záležitosti zcela přenechala na Michalovi, který byl nejen spolehlivý, ale i velmi

pečlivý a dětmi milovaný otec. (4.12),(11)

Manželé však společně mnoho času netrávili, jejich zájmy a koníčky vždy byly

odlišné. Po návratu domů do ČR, Martina už pracovala a večery pravidelně trávila

nad papíry pro firmu a řešila pracovní záležitosti. Byla natolik zaneprázdněna,

že jako rodina spolu netrávili víkendy ani dovolenou, její firma měla přednost. Svým

dětem se Martina a Michal věnovali každý zvlášť. Chvíle, kdy by byla celá rodina

pohromadě, se vyskytovaly výjimečně. (12)

Michal nebyl spokojen s poměry v ČR. Uvažoval i o tom, že dům, který dostavěl,

je pro rodinu velký, že ho prodají a koupí si menší. Martina nesdílela přání svého

manžela. Byť se v jejich komunikaci stále častěji objevovaly názorové rozpory,

Martina svoji nespokojenost Michalovi nedávala verbálně najevo.

Michal jednou vycestoval do země, kde předtím dlouze pracoval a pobýval,

odkud pobíral důchod, aby si zařídil potřebné k finančním dávkám. Za měsíc se měl

144

vrátit domů. S dětmi byl po tu dobu v denním kontaktu přes skype, podobně

i s manželkou.

V době Michalovy nepřítomnosti v ČR Martina realizovala svůj plán, který ovšem

při svých kontaktech s Michalem nezmínila, ani nenaznačila, a jejich dům prodala.

To přimělo překvapeného Michala k rychlému návratu. (12-celý odstavec)

Michal přijel domů nečekaně a ještě před domem dětem předal dárky. Když se

přiblížil k ženě, aby ji pozdravil, žena začala před očima dětí a sousedů na ulici

hystericky řvát, že ji chce zabít. Pak utekla i s dětmi na policii, kde do protokolu

nahlásila, že ji manžel chtěl uškrtit. (12)

Martina na policii na Michala podala trestní oznámení, uvedla přitom, že jde

o život jí i dětem. Otec dětí byl nato zadržen a umístěn na dva dny v cele

předběžného zadržení. Michal celou situaci popsal tak, jak se skutečně udála. Řekl,

že se s Martinou chtěl přivítat obvyklým způsobem, když co předal dárky dětem.

Rozhodně že ji žádným způsobem nenapadl. (12-celý odstavec)

Po incidentu Martina s dětmi navštívila psychiatra. V jeho zprávě bylo uvedeno,

že děti jsou ve stresu. Matka neustále opakovala, že: „Mně a dětem chce otec něco

udělat.“ Na základě uvedených událostí dostaly děti dlouhodobě policejní ochranu

a otci byl s dětmi soudně zakázán styk. (3.1,2),(5) Proběhlo trestní řízení, protože

manželka opakovaně tvrdila, že jí usiloval o život. (12) Otec se cítil velmi neprávem

trestán. (6) Než vstoupil v platnost zákaz kontaktu Michala s dětmi, navštívil otec

syna a dceru dvakrát ve škole.

Dle sdělení OSPODu děti sociální pracovnici opakovaně tvrdily, že: „Tatínka se

bojíme, mohl by nás zabít, říkala to maminka.“ (4.1,7) Děti byly následně umístěny

do psychiatrické léčebny se souhlasem matky a s tím, že jsou vystresované. Otec

se domáhal informací u odborných lékařů (kupříkladu pediatra), (7.2) tak i v léčebně.

(7.2) U odborných lékařů slyšen nebyl, v léčebně však informace dostal, (9) ale děti

s ním do kontaktu vstoupit nechtěly. (2),(3.2),(4.1,9),(12) Tím se prohlubovala

Michalova deprese. (6)

Zakázka:

Na dotaz, proč Michal terapeuta vyhledal, sdělil, že: „Se svými dětmi nemám

řádný kontakt, (3.2) matka je ode mě odtrhla a ony jí uvěřily všechny lži o mně.“ (1),

(2),(8),(12) Na vysvětlenou, jak k situaci vlastně došlo, řekl, že šlo o obvyklé

přivítání se, kdy ženu chytl za krk a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil. A doplnil, že se

cítil velmi neprávem trestán (6) a chtěl urychleně celou situaci s pomocí terapeuta

(7.2) vyřešit, protože při žádostech o pomoc na OSPODu a FODu neuspěl. (7.3)

145

Muž přišel do zdrojového pracoviště v době, kdy neměl již několik měsíců

možnost se s dětmi vůbec stýkat. (1),(2),(3.2),(4.9),(5),(8),(12) V ČR dlouhodobě nežil,

ale perfektně se vyjadřoval v mateřském jazyce. Obtížně se však orientoval

v institucích, kam se může obrátit. (8)

Pracovní proces:

Při prvním sezení (9.1) s terapeutem (7.2) byl Michal agitovaný, tj. depresivně

laděný, neklidný. (6) Měl pocit, že nikde není slyšen. (6) Klient potřeboval podporu,

(9.1) protože se doposud především setkával s tím, že všichni negativně hodnotili

jeho velmi naléhavé, až impulsivní chování. Michal potřeboval být slyšen, být

podporován, (9.1) aby mohl alespoň částečně akceptovat pocit křivdy, který vnímal

vůči veškerým institucím, (6) které opakovaně navštěvoval. Byl naléhavý, okolí

hodnotilo jeho kontakty a jeho komunikaci jako nepřiléhavou, až za obtěžující.

Při psychologickém vyšetření se uvolnil, byl schopen detailně popisovat dřívější

život. Částečně se zklidnil ve své agitovanosti, nicméně deprese neodeznívala, (6)

neustále plakal.

K terapii přinesl Michal fotografie dětí, ukazoval, že se s ním děti před zákazem

styku kontaktovaly, byly v dobré pohodě a nebyl ve styku žádný problém. (11)

Po zákazu styku se však s dětmi dlouhodobě neviděl. (3.1,2),(5),(12) Protože ho děti

absolutně odmítaly, (2),(4.1,10) alespoň se chodíval zdálky dívat na jejich tréninky.

Avšak starší syn vždy, když otce uviděl, opakovaně sám přivolal policii, aby jej

vykázali. (1),(2),(4.1,4,9,10),(12) Začaly se projevovat typické symptomy, které bývají

nazývány SZR. (4)

Tato situace ještě zhoršila Michalovu depresivitu a úzkost. (6) Mimo prezenční

setkání s terapeutem (9.1) měl Michal potřebu i telefonického kontaktu s terapeutem;

(9.1) když se cítil v napětí, (6) potřeboval situaci okamžitě řešit. Částečně se zklidnil,

až se ve věci plně zorientoval. Zjistil a především pochopil, že v ČR se řeší

podobné situace podstatně jinak a „komplikovaněji“ než v cizině, kde dlouhá léta žil.

Pochopit tuto skutečnost bylo pro klienta obtížné. Vzhledem k jeho osobnostním

predispozicím a zvykům očekával ve všech věcech jasno, přesné a rychlé

rozhodování a hlavně přijetí druhými. Všechny souvislosti s odloučením

a manipulace s dětmi (12) tak byly pro Michala velmi traumatizující. (6)

Návštěvy u terapeuta (9.1) Michalovi dopomohly k tomu, že získal částečný

náhled na svoji situaci a uznal, že s doposud platným zákazem styku s dětmi (12)

mnoho nezmůže a že je nutno dodržovat nastavená pravidla. Následovalo soudní

jednání, (7.2) které vedlo po složitém dokazování ke zrušení zákazu styku a Michal

se tak mohl s dětmi setkávat na FODu (7.2) ve velmi malém rozsahu (4.9),(5)

146

a za přítomnosti jeho pracovníka. Matka Martina však dál pokračovala

v programování dětí a ve svém nenávistném jednání vůči Michalovi. (1),(12)

S institucemi matka dále nespolupracovala a vyvolávala jenom konflikty. Omezený

kontakt s dětmi (5) a ostrá manipulace ze strany Martiny (12) byly nejčastějšími

tématy, které klient společně s terapeutem nejvíce probíral. (7.2)

Následně se otec mohl s dětmi stýkat na půdě školy, tedy ještě na neutrálnějším

prostředí. (3.2),(5) Byl klidnější, když měl alespoň nějaký kontakt s dětmi. (6)

Avšak průběžně potřeboval neustálou poradenskou podporu, (9.1),(10) krizovou

intervenci a pomoc všech zúčastněných institucí. (9.1) Pokud nebyl ve styku

s terapeutem a nepoužil telefonický kontakt s ním, využil telefonickou pomoc (9.1)

linek důvěry. (7.2)

Závěry terapeuta:

Souběhem událostí se klient dostal do velmi obtížné situace. V podstatě se

svým problémem obcházel veškeré dostupné pomáhající instituce, a to i přesto,

že se cítil být neslyšen a namísto pomoci se setkával s kritikou na svoji adresu.(7.3)

Vlivem déletrvající terapie byl Michal schopen korigovat své jednání.

I když věděl, že matka děti vůči němu jednoznačně negativně nastavila (2)

a ve svých manipulacích pokračuje, (12), pozitivně přijal, že děti jsou schopny s ním

být v kontaktu, ač v časově krátkých úsecích, (3.2),(5) i když "říkávaly, že víc si

nezaslouží, že musely kvůli němu do blázince.“ (4.4,6,9),(12)

Děti však nereagovaly přiměřeně dané situaci a začaly se u nich projevovat

typické projevy, které bývají nazývány syndromem zavrženého rodiče. (1),(2),(12)

Terapeut vyjádřil obavy, že se klientovi děti zcela odcizí.

Klient i do budoucna bude potřebovat terapeutickou podporu, zejména poradce,

(9.1),(10) který mu může pomoci jak s orientací a pomocí (9) v konkrétních

problémech, tak mu bude dávat podporu (9) v jeho těžké situaci. Ideální pro tohoto

klienta je telefonická pomoc, pokud se bude moci s poradcem (interventem) kdykoli

telefonicky spojit. (9.1)

Současnost:

Zdrojové pracoviště, které už není v kontaktu s klientem, vzájemná jejich

spolupráce byla ukončena, má informace, že se Michalovi podařilo svými

iniciativami dosáhnout toho, že soud uznal (7.2) za oprávněný jeho požadavek

a návrh na střídavou péči o děti. (5) Bylo tak rozhodnuto v dosud nepravomocném

rozhodnutí, (3.1),(12) proti kterému se Martina odvolala, a ve věci bude rozhodovat

odvolací krajský soud.

147


(identifikace SZR dle diagnostických kritérií Gardnera, viz. kapitola 2.2) 1. Zavržený otec 2. 2 děti , které se obě vůči zavrženému rodiči (otci) negativně vymezují

3. Identifikovány : 3.1Komplikace v rámci pé če o dít ě / děti; 3.2Zavržený rodi č - má s dětmi omezený styk


4.1Kampaň za degradaci rodiče velmi intenzivní, velké ší ře




4.6Nepřítomnost pocitu viny žádný pocit viny 4.7Vypůjčené scénáře přítomné 4.8Rozšířené nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče

4.9Přechodné těžkosti v době styku velké,pravidelný styk není možný

4.10Chování během styku

periodicky antagonistické a provokativní

4.11Citová vazba k programujícímu rodiči



5. Délka trvání konfliktní situace zavrženého rodiče – konfliktní situace nadále trvá, původn ě soudn ě zakázán styk, sou časnost - omezený styk, st řídává péče, dosud pravomocn ě nepotvrzena

6. Prožitky situace zavrženým rodičem: neprávem trestán, pocity k řivdy, není slyšen, depresivní, neklidný, traumatizující pocity, úzkost , neklid, nap ětí, klidn ější jen při nějakém kontaktu s d ětmi

7.

Zdroje pomoci zavrženému rodiči: 7.1Neformální pomoc - nezjištěno 7.2Institucionální pomoc – FOD, OSPOD, psychiatr.lé čebna , terapeut, sociální pracovník, linka d ůvěry, soud; 7.3Intervence v neprospěch klienta – FOD, OSPOD

8. Definice zakázky zavrženého rodiče pro pomáhající pracoviště: kontakt s d ětmi; pomoci se strukturací své situace a lepší orientace v institucionální pomoci.

9.

Systémy pomoci : 9. Přítomna nespecifikovaná pomoc; 9.1Pomáhající – podpora, poradenství, terapie, telefonická krizová intervence; 9.2 Instrumentální - právní, finanční, jiné - nezjištěno 9.3Delegování k návazné pomoci - terapie, poradenství (formou telefonické pomoci)

10. Podíl andragogického poradenství - identifikován

11. Role rodi če (otce) – zajiš ťoval chod domácnosti, d ětmi milovaný otec, před zákazem styku s d ětmi bezproblémový vztah.

12.

Rodinné dysfunkce: kontakty s d ětmi – absenci, zákaz styku, pozd ěji kontakty minimální; na řčení z napadení, trestní oznámení, 2denní vazba, neo právn ěná kampaň proti manželovi, manipulace a programování d ětí proti otci, otec opakovan ě vykázán policií na popud syna, indentifikován SZR, nenávist d ětí vůči otci, ignorace jakéhokoliv smírného řešení ze strany matky

148

Příloha: Kategoriální systémy a Soupis kód ů – SOUHRN

Kategoriální systémy Případová studie č.1 Případová studie č.2 Případová studie č.3 Případová studie č.4 Případová studie č.5

1. Zavržený rodi č (dále jen ZR): matka matka otec otec

2. Děti, kterými byl rodič zavržen: dvě (obě) děti jedno (jediné) dít ě zavržení neidentifikováno

dvě (obě) děti dv ě (obě) děti

3. Identifikovány:

matka delší dobu bez kontaktu s dětmi, komplikace v rámci péče o děti

matka delší dobu bez kontaktu s dcerou, komplikace v rámci péče o dítě

otec není delší dobu v kontaktu s dcerou (od jednoho roku dítěte), kontaktů se otec domáhal střídavě

otec delší dobu bez kontaktu s dětmi, komplikace v rámci péče o děti

omezený styk otce s dětmi, komplikace v rámci péče o děti

4. Symptomatické projevy SZR ve stupni:

4.1 Kampaň za degradaci ZR těžkém t ěžkém těžkém t ěžkém 4.2 Slabé a neodůvodněné zdůvodňování středním t ěžkém středním 4.3 Nepřítomnost ambivalence těžkém t ěžkém těžkém t ěžkém 4.4 Fenomén nezávislého názoru těžkém t ěžkém těžkém 4.5 Reflexivní podpora programujícího rodiče těžkém t ěžkém 4.6 Nepřítomnost pocitu viny těžkém t ěžkém těžkém t ěžkém 4.7 Vypůjčené scénáře středním t ěžkém středním 4.8 Rozšířené nepřátelství na rodinu ZR středním 4.9 Přechodné těžkosti v době styku těžkém t ěžkém těžkém t ěžkém 4.10 Chování během styku těžkém t ěžkém těžkém st ředním 4.11 Citová vazba k programujícímu rodiči středním zdravá a intenzivní 4.12 Citová vazba k ZR před zavržením zdravá a intenzivní zdravá a intenzivní

zavržení neidentifikováno

zdravá a intenzivní zdravá a intenzivní

5. Délka trvání konfliktní situace ZR dlouhodobé dlouhodobé, zjišt ěno minimáln ě 3 roky

konfliktní situace dcery v ůči otci nezjišt ěna dlouhodobé

konfliktní situace nadále trvá, původně styk s dětmi zakázán, současnost - omezený styk, střídává péče dosud nepravomocná

6. Prožitky situace ZR:

zmatek, beznaděj, fyzické a duševní vyčerpání - zdravotní problémy, depresivní ladění, úzkostnost, pocity viny, prožitky duševní krize, suicidální tendence

bezvýchodná situace, pocity viny, duševní krize, negativní emoce, chronická úzkost, zdravotní (neuroveget.) problémy

otec se domníval, že byl dcerou zavržen, sebestřednost, nespokojenost, křivda rozladění, nespravedlnost

naprostá zoufalost, emoční přetlak, zbytkové prožitky incidentu, obavy, úzkostné stavy a pocity ze samoty a odloučení, nekompetentnost a snížené sebevědomí, vytěsňování bolesti pracovními aktivitami

neprávem trestán, pocity křivdy, není slyšen, depresivní, neklidný, traumatizující pocity, úzkost, neklid, napětí, klidnější jen při krátkodobém kontaktu s dětmi

149

Příloha: Kategoriální systémy a Soupis kód ů – SOUHRN

Kategoriální systémy Případová studie č.1 Případová studie č.2 Případová studie č.3 Případová studie č.4 Případová studie č.5 7. Zdroje pomoci ZR: 7.1 Neformální pomoc nezjišt ěna ztížena nezjišt ěna zjišt ěna nezjišt ěna

7.2 Institucionální pomoc

OSPOD, FOD, terapeut, psycholog, psychiatr, znalec, soud

OSPOD, FOD, soud, policie, terapeut, psychiatr

soud, poradce, OSPOD, FOD, terapeut (více terapeutů)

terapeut, sociální pracovník, soud, mediátor

FOD, OSPOD, psychiatr. léčebna, terapeut, sociální pracovník, linka důvěry, soud

7.3 Intervence v neprospěch klienta psycholog nezjišt ěna nezjišt ěna nezjišt ěna OSPOD, FOD

8. Definice zakázky ZR:

kontakt s dětmi, porozumění vlastní situaci

jakýkoliv kontakt s dcerou, alespoň ji vidět

kontakt s dcerou; reformulace ze strany andragoga – náhled na realitu

kontakt s dětmi; pomoc se strukturací své situace a lepší orientaci v ní

kontakt s dětmi; pomoci se strukturací své situace, lepší orientace v institucionální pomoci

9. Systémy pomoci :

9.1 Pomáhající

terapie, doprovázení, podpora, OSPOD, FOD - blíže nespecifikovaná

terapie, krizová intervence, doprovázení, podpora, OSPOD, FOD - blíže nespecifikovaná

poradenství, terapie, OSPOD, FOD - blíže nespecifikovaná

návody a poučení, terapie, mediace, poradenství, blíže nespecifikovaná

podpora, poradenství, terapie, telefonická krizová intervence, blíže nespecifikovaná

9.2 Instrumentální nezjišt ěno rozhodnutí soudu (předběžné opatření) soud soud nezjišt ěno

9.3 Delegování k návazné pomoci lékařské (psychiatrické) lékařské (psychiatrické) poradenství terapeutické, poradenství (formy telefonické pomoci)

10. Podíl andragogického poradenství nezjišt ěn nezjišt ěn identifikován identifikován identifikován

11. Role ZR: *(ZR vyjma PS č.3)

matka se o společnou domácnost a děti starala řádně

matka deklarovala opakovně zájem o setkání s dcerou

* péči o rodinu a dceru zajišťovala především matka

láskyplné a bezproblémové vztahy otce s dětmi před zavržením, pokusy otce řešit konflikt jakýmkoliv způsobem

otec zajišťoval chod domácnosti, dětmi milovaný otec, před zákazem styku s dětmi bezproblémový vztah

12. Rodinné dysfunkce: zaznamenány zaznamenány zaznamenány zaznamenány zaznamenány

13. Negativní reakce klienta na institucionální pomoc: nezjišt ěna nezjišt ěna

rozladěn, naprosto nespokojen, křivda, bez náhledu na svoji situaci

nezjišt ěna nezjišt ěna

150

Příloha:

Znaky dysfunkční rodiny v porovnání s příznaky syndromu

zavrženého rodiče:

CHARAKTERISTIKA PROJEVU V DYSFUNKČNÍ RODINĚ

VE VZTAZÍCH SE SZR

spole čné řešení problému problémy se popírají, popřípadě neřeší

problémy se zásadně neřeší

intimita mezi partnery téměř neexistuje nerespektování partnera

formy komunikace narušená komunikace

narušená komunikace, ze strany zavrhujícího

rodiče pokusy nekomunikovat

definovaná pravidla (chování) nezřetelná (nečitelná) obcházení pravidel ze

strany zavrhujícího rodiče

hranice mezi subsystémy na kontinuu

od nejasných až po rigidní

nejasné, s cílem izolovat subsystémy

ze strany zavrženého rodiče

osobní identita potlačována na úkor celku rodiny

jednoznačně potlačována ve

prospěch zavrhujícího rodiče

rodinný systém dezorganizovaný, popřípadě rozpadlý

partnerská dyáda jako subsystém zanikla, na teritoriu bývalé rodiny

se konstituují nové systémy 361

výskyt sociální patologie (v četně násilí) latentní až viditelné formy soc. patologie

zřejmý

361 Vazba rodič - dítě je nezrušitelná a každý z rodičů navždy zůstane rodičem. S oporou Luhmannova pojetí autopoietického systému a Ludewigových postulátů lze v poradenství pracovat s variantami problémových systémů. ŠUBRT, J. a kol. Postparsonovské teorie sociálních systémů. Kapitola: K Luhmannově koncepci diferenciace sociálního systému. 1.vyd. Praha: UK, Nakladatelství Karolinum, 2007, s. 136; SCHLIPPE, A. von, SCHWEITZER, J. Systemická terapie a poradenství. 5. vyd. Brno: Cesta, 2006, s. 49 - 51; LUDEWIG, K. Základy systemické terapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 75 - 80.

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODI ČE A ÚLOHA ANDRAGOGICKÉHO … · andragogické perspektivy. Cílem...

Documents

Transcript of SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODI ČE A ÚLOHA ANDRAGOGICKÉHO … · andragogické perspektivy. Cílem...