ONDŘEJ HANUS

STOLNÍ BÁSNĚ

JUVENILIE, MARGINÁLIE A PŘEBYTKY

(2002–2015)

1. JUVENILIE

(2002–2004)

DĚNÍ

sám sobě svědkem, svědkem děníjež svádí ďábly na modlení

a jímž blesk vodu žehná nocíma jímž čas slunci krade podzima jímž se vrací vše k svým hlínám

tím děním dny své pohasínám

DESAKRAČNÍ DISTICH

červené víno je z Kristovy žíly –kam v této úvaze dojdeme s bílým?

DNES DÁVNO DNŮM…

jak vzdálen jsem od dní i krbu…zlých síní chtěl jsem střežit sea ničeho zde… ani vrbumi nedá mělká měřice

jak dávno dnům kdy pevně stályv tvar jeden vrytí duchovébyl pramen sil pod stínem skálykde plazí se dnes sucho vén

jak dávno mně – jak dávno mnohým…my padli jsme a s námi slohya se slohy i složitost

dnes dávno dnům kdy jedny nohyvýsměchem stály řadě mohyl…dnes stojíme jen o žito

HARMONIKÁŘ

krvácející kruhozpěv neznalýchprstů sunoucích se po prstechzvukové právo starších

smrt hraje kopytem valčíkyposkoč si, obludo, na hroběvážím tě docela pro jinam

ó, cosi rušilo spirály

HOSPODA JE MŮJ VATIKÁN

má čisté ruce, prázdné dlaněnad sklenkou říká odevzdaně„já půjdu domů, a ty kam?“hospoda je můj Vatikán

cesta se kříží cestou domůdvanáctkrát stavím, nevím komuVerunka přišla, zamykámhospoda je můj Vatikán

vstávám a místo peřin – hlínakde byla rouška Verunčinavzdávám hold snovým praktikámhospoda je můj Vatikán

nekuřák, kouřím do výklenkumusím si nalít ještě sklenku„nový svět!“ až se zalykámhospoda je můj Vatikán

HUDBA SFÉR

lýtka jak tesanádo Písma!šíje jak krytáhudbou sfér!

... hlavně se z tohoneposer

HYB

v zívání trhlin zdál se kdo že?stál by tu nebýt konců stáníotřel by křídla do rohožepolíbil matku na pleš skrání

pohyb? jsou sloupy vděčny větru?prach oděru? chceš neznámýmpohybem nechat hořet větuv syntaxi víry před chrámy?

píšťalou dní tak oprýskaníšeptáme nadhudební přáníbýt hmatem v prstech Boží dlaně

být jícnem noci spolykanézíváním trhlin v píšťalepřes tvoje hrany, křišťále

KYTARA, BIČ A SAXOFON

v ústech slunečních poručníkůtřpytí se dýmka ze slonovinyjen co natáhnu tabákovou směsradosti zpěvu a bestiálních vraždjež vrazi páchají pro novinyzazní mi v uších trojí tónkytarabiča saxofon

ve tváři měsíčních záletníkůzáří tvé polibky na sametujen co natáhnu tabákovou směsvášně brilance a bestiálních vraždjež vrazi předvádí v kabaretuzazní mi v uších trojí tónkytarabiča saxofon

OŽRALÝ SONET

já nikam nejdu, dej mi rumaa podpal mi simtě cigároježiši, to zas bude sumajak když se ženil Figaro

já nikam nejdu, dej mi pivkoa taky kýbl, budu blejta co vy tady, krásná dívko?no, vy mně taky… já, a šmejd?

já nikam nejdu, pouštim jukeboxnechám si zahrát ejsíčkazahraj mi nahlas, vole, hudbozahoj mi moje bebíčka

kdy že se zvednout uráčim?nikdy, ty píčo čuráčí

PÍŠŤALA DNÍ

píšťala dní tak ohýkanánestojí za vzduch, prašná přáníbýt hmatem v prstech Boží rukyjsou jícnem noci spolykána

zvuk sedmi pastí v píšťalepřes tvoje hrany, křišťále

Satan jim sedí na oknějenž rýpal děti do týlasmrtka jež hubne barokněa gotikou je otylá

Satan jim sedí za týlemza okny sláva kantilén

STĚNĚ

sklem vydýchaných bublin měněntěžko mi soudit, zda tu zrádnouzvenkohru šeptat černé stěnětvarům a žárům, které zchladnou

UCTÍVÁNÍ KRVE

ke zlu je také třeba dobra!jak – když ne dobrem – zla se dobrat?jak – když ne zlem – si dobro vštípit?

vyhladit mramor když ne vrypy?kde jinde tát než v kupě sněhu?jak – když ne krví – uctít něhu?

I.

… o Léthé jen-li dál je pětihrdlem když k smrti mohu chroptět?

hrdlem krok ochrom!pod drn hrob tě!

hromy her v rážitrap trýzní by tvrdloa drhlo tvé hrdlo…

… hrd lyriklyr ryk-li ryl?

ale snad přeci… trochu ano –

o smrti nechť je zpíváváno

II.

ztluču-li ze sta píšťal flétnustaň se – co…?!

umřu?či vzlétnu?

nevím… a neznám…budu-listaň se! –kde zraky, uhnuly…

… nadělám díry do proutíprozatím rýmy prokroutím

2. PŘEBYTKY ZE „STÍNOHRADU“(2004–2008)

BARIKÁDY

mokro z hor a pod kamenykořen tlístrom se tichem (poraněný)opentlí

barikády tenčí hrázípropouštíjak skrz písek jejž Bůh házído pouští

HRANICE

podávat okem ruku přes sklo -(jak bych pnul strunu nad kudlou - - -)

hranici bytí zarudlouvším co se z písků nezalesklo

NESKONČENÉ MOCNOSTI(sonet v próze)

Přivázal k hřebíku trčícímu ze zdi i druhou ruku, která rostla z malého chlapce, a prsty objaltupý nožík, jímž jindy krájíval chléb a jablka.

Ponořil jej do měkké paže děťátka, jehož pláč mohly prozradit jen slzy, a tlačil tak dlouho,dokud kovem nenarazil na kost.

Takto téměř oddělil od tělíčka všechny končetiny, načež ulomil pravou nohu i s kostí a vložilji do vázy.

V ten okamžik odnikud přilétl malý komár, přistál muži na krkavici a naráz z něj vysálvšechnu krev.

POD TÍM

byla by ničím divotvornábez kutnyjá bych byl zcela nemít ornátnechutný

POTKÁNÍ

řinou se z břichů, zřídel něh,laviny bílých potkanů;kojili chtíče v jídelněhříchů zde u mě po ránu;

jak mladým vínem starý měchpukl den krví; potkaniřinou se z břichů, zřídel něhklečícím šeptám: pokání…

jak bych chtěl kleknout! Bože, sniž mitělo a já se postím s myšmipak prosím již jen o jedno:

spatříš-li v sobě moje dnodopřej mi po den pohanua já se zbavím potkanů

SÁDLO

nazvučen drápy přes pánevkladu si zápor k noháms ním maso kostmi přecpanéz namletého Boha

hořím si celý jako sádloškvařím se ohni k vůlihniju jak maso – aby sládlo –naostřete kůly

SE SNEM

můj hodinář je nejpřesnější v přesnémjen zevnitř otře hodinové skloten sedlý prach si ruče smete z klopoživí strojek, a my zesnem se snem

TEN ŽÁR

ten žár si ponech, ohni v dívčích očích,tvůj chlad je tím, co rozohňuje nás;ty, tělo, žhavost ponechej si pro čich;zrak roztaví jen nejkrutější mráz

těch ker, jež v moři do hlubin se nořía na dně, kde tak chladně mručí kostry,tam nejblíže jsou jádru Země nozdrytěch lebek šklebících se na svou kořist

tmo skrývání a neveřejná pnutímá kleci, kleci opentlená ničím,jež obcházím; sám sebou sebe zničím;dno stmívání a neředěná rtuti

vám prosvítám, vy mrzká síta mříží,jsa popliván, když prská víra kříži

TŘAS ŘAS(sonet v próze)

Tvé oči, má chiméro zraku, se noří do kalu, jejž zanechala plíseň rukou, a lepí se tak, ženeočistím je nikdy dosucha.

Kleč, až prorosteš v sebe a přijmeš věno ran, a teprve poté mi vyřiď pozdravení svých úst.

Dřímáš v osidlech, s nimiž ses spolčila a jimž posluhuješ.

Třesou se ti víčka, jejichž řasy hoří a prohlašují tebe za kata a mě za hranici.

V PEKLE

hříšní už dávno nebe brázdíani já zrovna neklesámposlouchám vlastní slova za zdí:kéž bych byl chvíli v pekle, sám

VĚTŠÍ BOŽÍ

kéž bych byl větší boží počin...uměl bych klekat třeba spícímohl bych klamat oči otčinvěděl jak krájet zrakem svíci...

nejsem však počin... natož božísvíce smím krájet jenom nožineumím kleknout aniž klesnuzastrašen Sebou – menším ze snu

ZHROUCENÍ SONETU

Já. Nad ním všechno – s větší tíhou jambu.Pach slabých sloves. Drúza samohlásek,ne krystal slov. A také cítím hanbu,že k „samohlásek“ napadlo mě „lásek“.

Ó ano, láska… málem zapomněl bych:ta interjekce pudů… Teď jsem cynik,a ještě včera byl bych schopen střelby,jen kdybych v jejích očích trochu vynik…

Teď zapomněl jsem koncovkové „l“,čímž dal jsem gramatice na prdel.A sakra, špatné schéma rýmu, raple,

vždyť chtěl jsi hezký, shakespearovský couplet.A teď máš jenom další z mnoha tercet(to čtěte s „č“, jdu na rým!), špatný herče.

3. RODÁKŮM

(2008)

DLOUHÉ JSOU ROKY…

Dlouhé jsou roky, delší cesty,nejdelší jsou ty nazpátek.Malé jsou vísky. Mezi městykrčí se v záři památek.

A přece cesty do těch vsírodáka nejvíc potěší.

ZAPLŇ SE, PAMĚTI…

Zaplň se, paměti, vzpomeň si na všechnunáklonnost, se kterou domov tě uvítá.Všechno se vrátí zpět, když se vás nadechnu,vzpomínky: vesnička, tam dole ukrytá,dýchá a prokvétá přátelstvím, lidskostí.Vracím se s radostí, odcházím s lítostí.

Stačí se ale jen malinko nadechnouta hned si vzpomenu na všechno, na všechno…

UŽ VÍC NEŽ OSM STOLETÍ…

Už víc než osm stoletítu stojí naše vísky.Čím dále ten čas doletí,tím víc je domov blízký.

A za ten dlouhý, dlouhý čas,kdy řád se třískal o řád,zemřeli mnozí – ale v násžijí, a budou pořád.

UBÍHÁ ŽIVOT A ČAS STOJÍ…

Ubíhá život a čas stojí.Čas není jeden, čas je dvojí.Ten, který člověk měří žitím,a ten, co sítí nezachytí.

Zastav se, zastav, člověče,než ti čas sítí proteče.

TĚCH NENÍ MOC...

Těch není moc, co tudy by jen prošlia nikdy by se nevrátili zpět.Všechno, cos viděl, napořád je tvojea vzpomínky jsou nejkrásnější svět.

Nejkratší cesty znají právě ti,kdo vrací se, byť jenom pamětí.

KDYŽ VEČER…

Když večer ticho rozehrajea černá půda dýchá z kraje,hlas člověka svá křídla složía vzlétne anděl hlasů Božích.

Ten nikdy nespí, nikdy nesní.A s ním i svatý duch všech vesnic.

NEPŘIJDOU JINÉ DNY…

Nepřijdou jiné dny a noci,svět se jen málo otočí.Budeme, stejně nevysocí,hledět si z očí do očí.

Stejně svou pýchu i svou hanbuponeseme si na čelech.Stejně nám bude žehnat Pánbůhneměnným světlem v našich dnech.

Duch našich vesnic neumírá.To jenom my. Ne naše víra.

PÁN BŮH NÁM DOPŘEJ SPLYNOUT S KRAJEM...

Pán Bůh nám dopřej splynout s krajem!Vesničky budí noční kohout.Dokud své písně nedohrajem,zachovej nás tu, pod oblohou.

Tušené cesty zjevují se,cesty, co vedou kdovíkam.Vracím se po nich – nevracím se:jsem pořád tady. Odmykám.

A vlastně ani neodmykám,stačí jen dveře otevřít.Vítá mě domov, já ho vítáma náhle chápu, co je žít.

Josefe svatý, dej nám sílua lásku. Bez nich nedozrajemv zemi, jež bývá plná jílu.Pán Bůh nám dopřej splynout s krajem!

STROMY JAK TICHÉ KOSTELÍKY…

Stromy jak tiché kostelíkyvztahují větve vzhůru.A ptáci vzdávají svá díkyz listnatých krucht a kůrů.

A kdyby kostel měl být zbořen,je tady strom – a jeho kořen.

SLABECKÝ HŘBITŮVKU...

Pro pana Jana Lišku

Slabecký hřbitůvku, náruči zesnulých,všechny nás obejmeš, až k tobě přijdem.Tiše nás uložíš, přikryješ peřinou,utišíš, dovedeš k ostatním lidem.

S těmi, kdo v životě chybí nám nejvíce,znovu se potkáme, sejdem se s nimi.Znovu se probudí, kdo v Pánu usíná,zas vyjde slunce nad říšemi zimy.

U KŘÍŽKU...

ke křížku, ve stín odvěkýschoulil se větřík od řekyjak jindy pozdě, letos brzyvysouší mně i Kristu slzy

CESTOU K HOŘE TÁBOR...

Cestou k hoře Tábor často potkáte i stíny:není moci ve světě, co zhasila by světlo.Jednou Pán Bůh prosvítí i nejtemnější hlíny.A tak tam ty stíny kráčí, zemí nerozkvetlou.

Až tam půjdeš, zastav se a modli za květiny.Až tam půjdeš příště, potkáš sebe – a ne stíny.

NEMĚJICKÁ KAPLIČKO…

Nemějická kapličko, ty hlasatelko smrti,z tvého hrdla černě zvoní těžké pláče živých.Dokud ale zpíváš, třeba nejsmutnější noty,ještě všichni neodešli, tam, do říše snivých.

Nikdy, nikdy neutichne věčné zvonění,ale ten, kdo vzpomíná, smrt v život promění.

PROCHÁZÍM VSÍ...

Procházím vsí a pátrám ve dni,jestli nám nechá od cestyhlt světla pro noc, temnou, všední,jestli nám nechá pro hvězdy.

A jestli nechá, nevychladneto světlo v nás, až setmí se?Nebude zábst, co hřálo za dne?Nebude děsit letmý sen?

Až půjdeš vsí, stoč k slunci očia ono k tobě svoje stočí.Je starší, je tu od věků,

tak pozdrav ho a poděkuj.A světlo, kterým odpoví ti,bude ti v noci do snů svítit.

ZAPADÁ MÍRNÉ, LETNÍ SLUNCE…

Zapadá mírné, letní slunce.Žabí zpěv chválí měsíc v tůňce.Vždyť je co chválit! A ten měsícobjímá siluety vesnic.

Tiše si s nimi porozprávío Bohu, s nímž se potkává.K ránu prý, aby byly zdrávy.Jsou v žití místa bolavá.

Ránem se počne cyklus žití,k neudolání, k neubití,do nějž skrz mraky slunce svítí.

A jak den kráčí, tiše, plaše,v kápi má měsíc, který zašel.Vesnice žijí. I ty naše…

4. PŘEBYTKY Z „VÝJEVŮ“

(2006–2012)

ALEGORICKÝ VÝJEV

pecky své víry z třešní svobodplivu si z Božích větví do botandělé, listy zářijovépadají pod zem, páriové...

APOKALYPTICKÝ VÝJEV

ne jako zloděj v noci, jako žena za dnepřišel ten den, jak žena oplodněná strojemsvět má už příliš očí, takže nedějí se žádnézázraky, Bůh je klonován, průkazně ztrojen

andělé s polnicemi troubí zřejmě hymnupečetě někdo pro jistotu ukrad, takéBabylon padl, jenže sotvakdo si všimnula Šelma? odešla se krmit vlčím mákem

všechno je všemu k smíchu, všechno, i smích sámpřízraky transcendovali a jsou z nich lidéstojíš tu v středu toho vředu, vyhnisána k záchodu své hlavy tiše instaluješ bidet

ne jako žena za dne, jako dokonalý robotpřiběhl soudný den a nazvracel nám do bot

BEZEJMENNÝ VÝJEV

„Zvuk slov je ve střehu –barbarská vojska na hranicích smyslu.“ – Robert Duncan, Píseň stráže na hranicích

„Smysl je větší než naše břicha a pohlavní orgány.“ – Karel Sádlo, z kázání

odpouštím všemu, co jsem zapomnělpohrdám vším, co zapomenutajemství, prosím, bez všech nápověda víru bezejmennou

je svátek Trojjediných, bejbypo sedmi kopretinách je z dne monolitsněd jsem tři křížem pořezané chlebya chci tvé jméno něžně komolit

jsou slova, která cosi ozřejmíta slyšet nechci – zvuk má stálost rosysem s tichem! s tíhou podzemí!

sem s láskou, co se neobnosí!budu tě číst a přečtu si tě celoucelou tvou duši, dvojjediné tělo

BEZPODMÍNEČNÝ VÝJEV

přede vším, co je bez podmínekstojí zeď, kterou nepřelezemjsi navrch mák a vespod mlýnekstálosti, hlavo s mrtvým fezem(s perlami? střapcem? nepodstatné)

povrch je tele, které zlátne

BLÍŽENECKÝ VÝJEV 2

je v tobě příliš krve pro jednohojsi příliš ženou pro jednoho mužeblíženci bohů umřou na nemnohostsvět je jim navždy něco dlužen

ČASOPROSTOROVÝ VÝJEV

tvá tvář je čas, tvá láska krychlováchci dohnat rychlovrak a musím zrychlovatkoleje míří do opačných hlubinsnad výhybkami prostor nezahubím

HUDEBNÍ VÝJEV

kdyby tak bez tónů! třísky by hlučelyšum by se rozlínal patry a jazykypřejímka netěsní, cukr spí o solikdyby tak bez tónů! beze vší muziky

kdyby tak bez tónů! nejasné konturyhráli by nad tvary sonáty hřebíkůbez tepla shořely siravé zápalkykdyby tak bez tónů! beze vší muziky

kdyby tak bez tónů! třísky by šumělyzvuk bychom přidali teprve na konciale že není, že zrušili metrikunejde nám zasmát se – beze vší muziky –

CHOROBNÝ VÝJEV

vidíš se? už si prosakuješ zvnitřkuven, vylekaný jako koroptvejen místo výstřelů se bojíš zítřkůaž bude všechno – včetně chorob – tvé

JARNÍ VÝJEV

dům, krovy z krve, zdi – jen stínydo vřeských oken vítr vrhánáznaky smrti s šílenstvími –než kohout třikrát zakokrhá

postava třikrát probuzenábojí se zaznít v rytmu sluncepak dlaně něhy sklouznou k struncea náhle vstane z hrobu Žena

májově máchá melodiev potoce slov a čirých zněnía náhle ví: jsem ta, co žije

otáčí hlavu, ví, co změní –dům opraven, a šeptá: věř mina dveřích nápis Já jsem dveřmi

JINÝ VÝJEV

přez dřevot chrám, a jidlím hordek chlímulím boudrem hlez, když vlašíš po ruhlínus duršoty věstů šlímou pondry pretina tralvy sékní, chrustě pobřehlí mu

KLOPÝTAVÝ VÝJEV

tak krokolomný jsi nebyl dodnesneuděláš pět stop, aniž bys klopýtaby si tě čert neodneskdyž takhle fušuješ mu do kopyt

srovnej svůj krok a odhoď postupněsám sebe, sebe samého a sebe sámodkročíš od Já k My, a v tobě – nebesa! –porostou místo samorostů pně

KVĚTINOVÝ VÝJEV

jednotkou návaznosti budiž byzantémkolozpěv končení se tluče o cykly

v kruzích, kam úsečky a přímky proniklysuší se svazek fialových chryzantém

MĚSÍČNÍ VÝJEV

tiše, již vyšel, posel plyšeproplouvá moučnou oblohuandělé tmy ho chtějí slyšetprosvítils výše temné říšepověz nám něco o Bohuusmál se, něco šept a zticha napsal tento heptastich

MINIMALISTICKÝ VÝJEV

šestdníléztk ní

v rázhnedzaszpět

nicvíc –mám

se:sámjsem

MODRÝ VÝJEV

stav, kdy obyčejné modro z tem-né oblohy je jako modlit-ba – významům snadno odrostemkdyž není forem, do kterých se odlít

NEPŘENOSNÝ VÝJEV

závazek slov je nepřenosnýdo doby cele po Kristuzdvihne-li hlavu, vzepřen o sníhvstávaje prostře mokrý stůl

četností řídnem, chybí hranyz (tragiky prostých) moralitjsme jako slova, vybíránido němé frašky Mor a lid

NESKUTEČNÝ VÝJEV

skutečnost, bitá deskripcínechala nápis na vratech:„nejsem“ – a pak i se skřipcizmizela… vše je v návratech

OBRAZOVÝ VÝJEV

Chiricův stařec kráčí odjinuda potřebuje zbrusu staré sluncevždyť kráčí tak, že vrací hodinua obnovuje: nová buňka v buňce

ti mladí mužští milenci, jimž stojí v dáliúplně jiné slunce nad účesyse umyjí, až půjdou za útesyaby si o tom starém čistí povídali

toho dne pojdou milióny stínůi tak všech dvanáct přijde na večeřiposlední všem, kterým je za hostinu

vidíš tu rybu? právě čeříkaluže, které protékají do dunChiricův chlapec shromažďuje vodu

OPILECKÝ VÝJEV

jen kyti-kytičky maj rádi vodutho lidi-liďčky maj rádi vodkusvje-světje krásnej jenje v ňm modzhodůmá-málo královn a honě spodků

ulice pomně srašidelně khoukájadybych v zoo uchrad vopicilehám si, stávám, skleněná – co? louka?andělé... deštík... vozy... kropicí?

PLAMENNÝ VÝJEV

je ve mně zhasnuto, už věk se srdcím potměa nehřeji, kde mám, kde srocují se k leduto tělo, jež je mnou, na rozpálené plotnětou duší, v níž jsi ty, rozsálat nedovedu

však řekni slovo a mé tělo bude uzdravenojsem hotov vyšlehnout a můj žár rozehrátzvonkohru mrazu, ono trpné věnopro které má nás přeuboze rád

(kdo, nenaznačím ani zájmenem)je ve mně zhasnuto? jsem tušit plamenem!

PRAVDIVÝ VÝJEV

jen v lichých chvílích pliv mi do tvářepravdo, v těch sudých jednej soudnějak den, já vím čím vším tě dotvářetk obrazu svému nebo aspoň pod něj

PREPAROVANÉ VÝJEVY

přímluvy, jáhen do rýžovazastavitstáta pokřižovat

modlitby, Matěj s mešnímpochodemvchoda k třešním

***

není třeba k nězepovolávat kněze?k nepocitu bahnaprosím, aspoň jáhna!

***

že pak už nic – to hyzdí koncejinak to není špatný koncept

PŘÍRODNÍ VÝJEV

nadzvednout přírodě sukni:zasněžené pole, černé rámy úvratí

kroniky, uzliny času a dějes diagnózou lymfomu

prostor neuchován, pohyb nezapočatstrnulá bříška dětí beze jmen

poslední cokolibřík zalitý v jantarovém rampouchuk větší slávě Jazyka

cokoli jsi, přírododokážu zapomenout slovem ve zlomku věčnosti

ROMANTICKÝ VÝJEV

když oči vln se klíží pod odlivemproplují tišší plavci naposledpradávnou vodou podmáčený světvzdouvaný hloubkou, do které my plivem

ŘÍČNÍ VÝJEV

projdi své řeky, protečou těke kostem, kterým schází přístupjediná zbude suchá, v koutětvých očí, které hledí k Místu

ŠÍLENÝ VÝJEV

srpen je nejšílenější měsícpolárka tepe jako klín večerní ženyden se mění v její orgasmusdlouhý, horký, vlhký a beze svědků

pak předstupuje před šelmykteré očekávají tanec

už klidně, odkrveně se spouští do rytmických propadlišťkdyž skončí, lvi mají hlada láká je kvas farizeů

vrhají se na plody prokletého fíkovníkucpou se očima z hlavy na stříbrném podnosea zlatými selaty

pijí vodu z Kánya chlemtají víno s myrhou

slečna Havishamová zaučuje Estellu

VOSKOVÝ VÝJEV

nad tavícím se parafínemnaplním sedm karaf vínempečeti zla, ten lid si Pane porobjim nikdo nikdy nezahoří pro hrob

ZÁCHRANNÝ VÝJEV

Dílem jsi tvořen refrény a rýmy,dílem jsi chodec kamsi do předpeklí,kde končí sémantika. Mezi svými

jsi tichý. Ještě tišší před cizími.Zakrýváš lehce psychotický neklid„dílem“, jsi tvořen refrény. A rýmy,

to nářadí pro sémantický výmyk?Ts. Psali lepší. Stejně se jich zřekli.Kde končí? Sémantika – mezi svými

to můžu říct – jim tahá držky z hlínya z louží. Utopenče smyslu, leklýmdílem jsi tvořen. Refrény a rýmy –

záchranná vesta? Gesta? Zachrání mičest? Půdu pod nohama? Než jste řekli„kde?!“, končí sémantika mezí. Svými

brázdami otáčím se za ozimy.Dílem jsi s těmi, kteří nepoklekli,dílem jsi tvořen refrény a rýmy.Kde končí sémantika? Mezi svými.

SNIVÝ VÝJEV

svraštěno, jak jen proklestí simáje čas cestu k sklivci?za stěnou s mákem – rokle s tisy(tma je část trestu, snivci)

PODIVNEJ VÝJEV

podivnej svět? no, jinej už nám nedajmožná že tobě... anděla si namluvpolib ho tam, co se mu křídla zvedaja zaplať číslo hospodskýho šramlu

SLOVESNÝ VÝJEV

cepenětpodobat se stalaktitůmvědomí tepe (měďdo rytin mýtů)

především nepršet(to jest být)pádem se předsazuje šeďrámy chudnou o řezby

nepadatto slovo zapomenoutfrázi neslovesnou, jmennou

ne potok – sadne slámu – ovesa kontemplovat slavný pohřeb sloves

ROZLUČKOVÝ VÝJEV

čím jsem tu začal, tím tu taky skončímsonetem zavřu cyklus vlastních slintůhovno se stane, žádnej zvláštní počinakorát kdosi hodí kamsi flintu

nebudu línej, ujebnu tě, cestosám si tě určim, ne ty mě, ty couroó, nebude to žádný velký gestoucourám sonet rýmovanou vzpourou

the end! fin! ende! konec! kaněc filma!loučí se s váma sotva známá firmaloučí se hovnem ubalenym v sonet

což nemusí vám zrovna dvakrát vonět...jdu do prdele! ech, vždyť si to dlužímjak víte kdo si zdola čuchnu k růžím

PRVNÍ VÝJEV

výtrusy krásy z bedly větnedovolí než zbedlivětpřikročit k světu prostincejak hladový k dveřím hostince

PRŮHLEDNÝ VÝJEV

slova se zavřou v truhle dníz větví se stane doposudbudete, děje, průhlední(topoly místo toposů –)

PROSEBNÝ VÝJEV

do octa zejí naztevřené jambyje Mě až kam, jsem průchozí jak ambit

ó nech nás před Samými nezahanbitmy, bude-li kdy, odříkáme Zdrávas

ó Kriste železný, koroduj za nás

RYTMICKÝ VÝJEV

nehtíky daktylů ti zlámuaž rozhodneš se zarýt mi jedo tepen tělní arytmiea kosit žíly jako slámu

do krve vniká rýmemjed s něžným synonymem

TANEČNÍ VÝJEV

vidíš ji? tančí, zdá se jistá?zítra se k smrti ukulhá!ta sloka kterés, paséistapro vyšší tóny ukul hávz tepané řeči která váznejen co se dotkne zvuku… blázne!

TUCTOVÝ VÝJEV

do tuctů svážu zvuky, přijdeš rozplétataž budu utišen, mou palisádu slov?je z hrubých kmenů, rovná, tvrdá jako mlat

jednotkou chůze budiž stopa; neobnovhiáty těl a duší, vpády do samotzastavím sám, a nyní pozorujme nov

Helikon sonantů, z nějž pijí fonémyvelbloudi smyslu s dvěma hrby (duch a zem)za čepobytí lidstva, které oněmí

a vlastní mlčení mu bude důkazemže slovo potřebuje zvuk jak kráva frakdo tuctů vážu zvuky, přijdeš? puká zem

UŠNÍ VÝJEV

jak interpretuje se kladivem?přepříkře třeskně vlásečničně úzcekovadliny se máčí v chladivémzvukoví kvapícím po ušní kůstce

VĚROLOMNÝ VÝJEV

těch slov, co doba donosila(modlitba, láska, okr, vích…)zakrněl jazyk, prokrvího transplantace monosylab?

kmenové buňky? Bůh je čtenářuž otevírá knihy, jenže nemábrýle, a člověk? uječenávěta, co má vždy stejné réma?

příbuznost s mrtvými až děsípřed spaním Jan a miráž… (kde jsi?!)kdybych měl ke své víře šém

můj problém by byl vyřešenje na hliněných nohou, Golema já jen civím, chodím kolem…

5. OTAVA RIMA

(2009)

1

sdílíš mnou praděj, vězí nestojíceveřváno v sutě, potombytí třepídanosti písku, dlouhé město-jícenzánocím váže povolené střepyz nás, kteří chvíme strojem přestrojit sev tu, jež je Jím, a skrze ně se přepítpřibelhavšími k vodě hradním stínemOtavo, proude osmistěnné sínějsa nutně vězen vším, kdo chápe něčím míněn?

2

křest slova pro slovo, kde v pravdě tonese pro pravdu, had biřmování mědíve vzduvech strachu okřehuje tónemzde tanec v tanci patickými břehyzde puká atom vedví a zde fonémprotéká v nedobytné stínosněhyvěk po tvých březích, v písku roztéká sematka tvých smyslů, eroduješ krásejsi rytmem kořenný, kde přečkáš výlov zásev?

3

věc: uhájit si tvar, kde zámot přástevbeztvaré šíře, svíce, lymfy bytísvrab pryskyřic, kde vpropadené plástvesmyslu se bortí v hlučný infinitivkde behemoti z písní o propastechvzdávají (délně hraničíce s mýtyo ješteřištích v černém stínomlýně)hold neupředpohodlnitelštiněvěc: uhájit si tvar, kde ždímot sémů v mlýně

4

od druhých břehů cítíš masné hnitípod předpjatostí kolemjdoucích jistotbroděním vpřed a sbohem davům líticmechanik krve přerušuje hvizdotpísek je drcen do skel potombytíza vorem vor mi vplouváš do snů, Místomožná že ty bys, bytí, ale já sena žádném bych či byste v nikdém časenečekám shnilý v kolemjdoucím lidském mase

5

zárodek všeho, proptáváš se k smrtcevoda, jak kvete, pučí k tvaru vřetenOtava nespí, už je vzhůru srdceupřena v proud mé vláhy, prodýchnětehrtanem zánocí! jsa dlanně škrcennetečnou vodou píseckého Léthéjazýček vln se prolizuje línědnem, proptáván svou nocí a v ní vklíněnzárodek všeho hodlá vyrýžovat v hlíně

6

jsi prvním dnem a hnedle druhý příchodve stehnech dodoutnává dřevo křečestah řeky druhých břehů řeže břichochceš zaznít cele, ne být zpola řečenpo cestě k tvaru zrna slýcháš tichostOtavy, kterou obcházel jsi v klečepro tichost zrn jsi odhlučněnost zaselchléb zvučíš nožem, chystáš rozřezat sejej v páteř řeky, v druhý příchod, v báseň

7

oproti zdem čas nerozloží étosv hlubinkách ticha těkotavost dýcháčím stál jsi loni rozprostřu tě letosmluví mí vítr z bezčasého břichapo mnoho nocí slýcháš drobnoletosthrát v kostky o zátiší pro kulichak onucím lásky přistupuješ bosýolovem podbit čekáš, kdo tě zkosíoproti zdem čas nerozloží étos kosy

8

propleten s kruhem, v jedno s ním, dech kolatisíckrát vplývá do totožné řekyměníš se tyfem růstu, cele, zpolaaž nejsi ničím, drásá to jak skřekykdyž v kole zvuku lámeš semikólachceš zlomit tvar a dospět k smyslu, zvolatjsem! tady stojím, vědoucí a bosýjsi obutý a prázdný, boříš, kosíšjsi rozkladný, tvůj archisémém padá z osy

9

po řece Otavě, po kvintesenciplynutí kráčíš složen do atomůrovnáš své kroky s nemluvnými žencirituál chůze k mělké hrůze domůchceš být, být, být… a potom na moment jsia víš! ten závan zvěčníš půlí lomuv předtuše stromů, v kontemplaci osikkončíš svou chůzi, přestáváš být kdosipo řece Otavě, po kvintesenci rosy

10

jsa nutně vězen vším, kdo chápe něčím míněn?jsa rytmem kořenný, kdo přečká výlov zásev?věc: uhájit si tvar, kde ždímot sémů v mlýněnečekat shnilý v kolemjdoucím lidském masezárodek všehomíra vyrýžovat v hlíněneb páteř řeky, druhý příchod, báseňoproti zdem čas nerozloží, étos kosyje rozkladný, tvůj archisémém padá z osypo řece Otavě, po kvintesenci rosy

6. NELEGIE

(2009)

Každý si vytváří svou vlastní nesmrtelnost,svůj vlastní mýtus proti umírání.Vždyť není možné umřít, dokud mluvím, dokudsi přivlastňuji to, co není mé.A mé není nic méně nežli řeč. Je snadna světě větší útěchy? Ten velký metafyzik,nesmrtelný ve vlastní smrtelnosti, poznal,jak chutná věčnost v samém středu ničeho.Smrt (stejně jako láska) přežívájen v okouzlení. Noví andělé, ne muži s esencíženy, ti praví, noví anděléjsou v nesmrtelnosti. Vždyť není možné umřít,dokud si říkám, že si ještě říkám.

Slovo mi spadlo do úst: Země nebudezničena. Všichni apokalyptici,s Henochem Snivcem v čele, měli pravdu:konec se blíží. Jenže konec není koncema žádný anděl není hrozný. Ani tenzapomenutý, který věděl o potopě.Koťata, to jsou andělé. Jen věčně živív podstatě určení. Vždyť skrze něhuvšechno je stvořeno, a není anděla,který by neměl klín. A není člověka,který by neměl klín. A není Boha,který by do nich nebyl vklíněn.

Udiven, stojím před poznáním, za nímti, které jsem měl za nedotknutelné,jsou dotýkáni dnem. Tak hnusná dna,tak hnusné apokryfy Ráje, hnusná služebnostúčelům. Copak není člověkudát se jen sobě samému? Ve smyslu štěstínení ty. Štěstí nezná druhého, protožejím je. Vždyť není třeba znát, čím jsme.Znát, zlaté tele rozumu. Ta hnusná služebnostúčelům. Milovat je neznat, milovat je být.Vstoupit, až není druhého. Až k nepoznáníbýt jedním, dvojjediným, všejediným.Udiven, stojím za poznáním, před nímzbytečné apokryfy světa. Padlí ať vstanou,vždyť druhý příchod vyplnil se prvníma dno je čisté. Dno je dnem, a noc také.

Od daru k zásluze a zpátky stejnou cestou, po nížse dochází až k zasvěcení ledu. Tažnéúvratě přesýpají smysly v uchopení.Tím pohybem jsi zlákán. Chceš se účastnit,jako bys ani nebyl pozorovatelem,tím odsouzencem k času. A tak zvedáš pohled,přehlížíš plynutí a překračuješ prostor.A to je zásluha. Pak záchvěv z orných polía kdosi klečí, v nich, a sám. To vidíš sebea v sobě každého. Když povstáváte,jsou ledy zasvěceny. Vše je modlitbou.A to je dar. Od daru k zásluzea zpátky stejnou cestou. A čas už není.

Zátiší, místa za tichem, se plní sonátoupro klarinet, když končí bílé noci. Světlo,přepodstatnělí andělé, se podámátožným rukám. Zavoní to dlaní.Přervané nitě snů si vpleteš do vlasůjak kvítek šáronský, lilii v dolinách.Bude-li voda, promění se v tóny,bude-li sedmihlasí, kdosi sestoupía vydá svědectví o neztracené hudbě.Zlámané paprsky si složíš do vlasů.Jsou jistá světla, je jich povšimnuto,která se nesmí lámat po dopadu.Ta světla, světla bílých nocí, plnízátiší, místa za tichem, když křišťálovésonáty pro klarinet preludují věčnost.

Pak zaříkáváš oheň, stíny na hladinách,každá z nich vykazuje jiný stupeň šedi.Vždycky jsem podvědomě stranil ohni,asi že také dýchá, že je živý, že mivás tolik připomíná, meče archandělů.Ohni, ty pohane a soudce krve, nejsikřtěn ani vodou, ani Duchem Svatým,tvé volání se nerozléhá pouští,a přece, zachvátíš-li keř či člověka,kdokoli z moudrých propůjčí ti těloa popelem se změní v jiný stupeňšedi. Tak oheň převrátí a propneskutečnost v dojem zaslechnutého,když těsně nad hranicí vnímatelnaozve se zaříkání vzešlé ze dna:šeď spálena, a nad hladiny vyvstalz paprsků hmoty poskládaný krystal.

Smrt, ta nejnespravedlivější, obrůstámečíky, kolem její hlavy poletujívážky, na klíně chová nenarozené.Viděl jsem, jak si do řas vplétá žílyvyrvané z bezmocných a nepokojných,jak hoduje, jak chlemtá supí krev.Viděl jsem, jak se její břicho plníprázdnotou, takže nikdy není sytá,prázdnotou člověka, když sklápí hlavu.Viděl jsem její ruce, byly krásné,pod nehty měla zlato, v dlaních vodu,zápěstí ovinutá hedvábím.Seděla v trávě, obklopená hmyzem,vlasy jí oblétaly vážky, chodidlají obrůstaly mečíky. Pak vstala.Popošla k potoku a k němu poklekla.Sepjala ruce, krásné ruce Smrti,takže se voda, kterou měla v dlaních, vylilado vody, kterou svírá v dlaních země.

7. STROJOPISY

(2011–2013)

KRÁLÍČE

běží mi naprotiod jiných k nerozeznání, králíčeschová se za mou vzpomínku na zabijačkykvičící prase, polomrtvé hrůzou

a z druhé strany polomrtvé hřebemožralý řezník plní střeva, huba mu teče krví„to sádlo na menší kouskykdo to pak má vypejkat kurva“

běží mi naprotitráva se rozestupujejako blbé moře

a prasekvičetnepřestane

ŽIVÝ SEN O MRTVÉ BABIČCE

vezli ji v autěpřinucenou, tohle by nikdoneměl zažít, natožpakona

„tohle jsem udělala, v tomhlevás poslechnu, alety mandle mě jist nenuťte, tyjá jíst nebudu“

na každý sense voda vaří

DVOUMETROVÝ

chtěl jsem tě ubít, praštit, přepratměřil jsi ale dva metrya já nedosáhl, navícjsem jako vždy nedokázal

praštit do masatolik rudé v bělmechstejně se budu dál probouzetubrečený jako malá kurva

rakovina spánku

ZPACKANÉ HRDINSTVÍ

„neboj seochráním Tě“směrem k malé holce

břinklo to neschopnostíale zájmeno bylo slyšitelněverzálkou

SHRNUTÍ

ve spánku jsem napsal dramajako vždy jsem snu přiřadilklíčové slovoabych si ho ráno vybavil

zapomenuté snypostinory narativůhromadí se za krkemjaké květiny vám pak mám nosit?

chtěl bych vás políbita milovat se s vámii to k tomu patřívšechno, co řeknete, sem patří

klobása…

08. MARGINÁLIE, NEPUBLIKOVANÉ TEXTY ATEXTY PUBLIKOVANÉ ČASOPISECKY

(2009–2015)

PF 2009

Za sudý lichý rok. A sudy za líchy.Sekty si zvracením čistí svá hrdlaod bublin, kterými plníme kalichy.Jsme celí naměkko. Játra nám ztvrdla.

Až se to převalí, něco se nestane.A vlastně vůbec nic. Mělo by? Sotva.Možná že Satanáš stane se křesťanema půjde o slova. Jenže ne o tvá.

PF. Pár facek. Pět vteřin pět fistulí.Pak všechno pozvracet v pijáckém vzteku.Noc nic moc. Pochyby. Bude nám v Kristu

Buď hodný, osude. Shoď z nás tu deku.PF. Dar pro Čechy od Chotka z Chotkova.Pro štěstí sonety' těžší než podkova.

PŘÍSLOVEČNĚ URČENÝ SONET

přijeli k nám až z jižní Moravy místapředvčírem, když jsme křtili stodolu časuudatně zlézala se hora vín způsobua mocně mlátilo se do stolů míry

jeli sem vlakem, měli vláčné údy prostředku, nástroje(však ohledně těch údů pomlčím) zřetelekdyž rozpadly se v prach i pivní sudy výsledku dějechtěli jsme víno dělat z vody, jenže čím? původu

byli jsme osvíceni Duchem Sťatým! původce dějepro jeho dobrotu nám víno bude dáno příčinyavšak ne v noci, potmě, teprv ráno průvodních okolností

až půjdem k snídani, pár z nás snad zatím účelu(i přes opici) dojde pro veltlíny – přípustkypři dobré vůli vytlučem klín klíny! podmínky

***

Cudná i necudná, to podle slunce.Anebo měsíce? To asi spíš.Zubama vyrejvám zářezy v šunce,v bůčku i v panence. Vyjím ti spíž.

Vlasy jak z Beardslyho, od hlavy k pohlaví –konečný sblížení duší a těl?Než si je zaplete, něžně ji pohladím.Potom to nepůjde (i kdybych chtěl…).

PODLE KRCHOVSKÉHO

Procházím pokojem oděný v šarlat.Jsem králem temnoty! Ve dlaních třímámnamísto jablka jeden pár varlat,namísto žezla úd stojící zpříma.

POKOJ 217

tady prý stíny hrají na schovávanoua kdo sem vcházíocitá se za hranicí dualityproto ať se připraví –krása vyvolává stracha máš-li krásu v erbupak tě herold poznáa blason bude neúprosně konkrétní

španělský štít svisle rozpolcenývpravo bílýa vlevo červený

průhledy do cizích dušívyžadují podpěryprotože hranici dualitynelze překročit tak snadnojako se překračuje krása

BRANICKÁI. NA BENDOVĚ POLI

z oken si koukáme do oken, naprotistará paní vleče manželado vany, má černou skvrnu pod okema nejspíš i zlomený hlas aobratel

Braník je plný opilců, bláznů, bezdomovců ašeříků, kdy to hodláte dodělat?křičí na chlapa, chlapneslyší a jako by žral žížalu, krmí setlustou cigaretou

je tady zapomenutý antikvariát, paníco má všechno na světě, úplněvšechno, vážně, úplně, úplně všechnonormálního člověka aby tadypohledal, a najednou jim všem tykáš

ten nápis otřískal čas, ale nutkání mítvšechno řádně pojmenováno zvítězilo, nápisvrátili, NA BENDOVĚ POLI, stojí tamhrdě, asi pět metrů nadzhaslou lucernou reliéfního havíře

neustále tu houkají sirény a alarmy, aležádní sýčci, a proč by taky?na Braníku se zásadně neumírá, jen kradea dva kocouři koukají z okna a majíz nás všech nejvíc rozumu

II. STARÁ CESTA

nikam vás nedovede, natožpakk sobě samému, to je jenhloupá věta, kterou si vymysleli básníci, abyměli důvod chlastat a podvádět a naoko setrápit, jako že to tajemství odhalí, zveršují, zveřejní

není to k přečtení, není tok zapsání, není to k opentlení anik přečmárání, je to jen život, prostýjako sponové sloveso, jakonechvástavé přirovnání

nahoru je světlo, dolů už tma, zábradlínás neudrží, neseme příliš těžkábřemena minulosti, jenže

snadná pomoc při bolavé paměti:zábradlí netřeba a zem nás unese

když mi tvůj bratr řekl o rorýsech, přišlomi to jako krásná metafora, bohužel už nevímčeho, ale není pochyb o tom, že něčeho znepokojivěpovědomého, takový ten pocit, jako když uvidíšhřbet, který znáš z domácí knihovny už od dětství

III. MEZIVRŠÍ

žádné vrchy tam nejsou, ale zato jsoudva, a mezi nimi je prázdno, ale zatodokonale oslovené, jenžeco se slovem, kterémuje rozumět? zmizí mezi zuby

a někde tam bude vinohrad, protožedvě ulice ho mají v názvu, Poda Nad ním, ale na Braníku sestejně pije jenom paměť, spoustupaměti, pámbu by se v ní utopil

jenže je třeba přestat chlastat, přestatsi típat cigára o čelo, přestatvyskakovat z jedoucích aut, přestatsi vypíjet z hlavy strach, přestats přestáváním a konečně přestat

IV. BRANICKÉ SKÁLY

když se dáš od bordelu Starou cestounahoru, vlezeš Branickým skalámna záda, pak projdi lesem, nejlíp vetmě, protože pod stromy tam rostestrach, a postav se čelem k Vltavě

jednou z těch skal skočím, ale možná ne, topodle toho, jestli se mi bude chtít umřít, jenžeto mně se poslední dobou aninechce, možná se tam půjdemejen osahávat a koukat na tramvaje

V. BRANICKÁ

dlouhá jak tejden, řekla bys a mělabys pravdu, jak tejden, kdy sečlověk rozloučí se sebelítostípodívá se na sebe do papíru a velmi opatrně seusměje

K MARŠŮM PRO MLÍKO

Dojdi k Maršům.Z domu kolem babičky, Chaloupků, Michalců, ke kapličce, kam Jindra chodí zvonit

umíráček, chválabohu nevidím žádné parte, přes náves, od Ziků k Hladkým cesta k Brance,vpravo opodál rybník, kolem klubovny, Valentů, vlevo hospoda a paní Vošahlíková, co chodíobčas za babičkou, kolem hospody a do kopce, kolem Lhoteckých a Jarošů až k Maršům.

Dojdi k Maršům.Brána zavřena, syn nepřijel, vejdu brankou, vlevo zahrádka, ne jako ta naše, známá a

přístupná, ale tajemná, zavřená, chladně zelená, vpravo bouda ze starého sudu s vyříznutýmdnem, od ní vede řetěz, na něm trvale uvázaný pes, vrhne se mým směrem, začne štěkat, aleřetěz ho strhne nazpět, ale už o mně vědí, už okřikují psa, a dej pokoj, furt, už mi jdou otevřít,už jsem v bezpečí, už se mi nebudou zalévat oči slzami, už nebudu chtít psa odvazovat, už sinebudu říkat co kdyby řetěz povolil, už stojí na zápraží, ne vepředu, ale vzadu, blíž kravám.

Dojdi k Maršům pro mlíko.Rozlámaná dlažba, ale je sucho, nenabírám bláto, dobrý den, dobréj, podávám baňky,

strejda Maršů bere kýbl s mlíkem, tak co, Ondro, co holky, nezlobí tě, sundává poklop zkýblu, nezlobí, rovná baňky na lavičku, podrž mi to, prosimtě, ještě zahlédne mouchu v mlíku,vyndá ji, nalévá, a to je taková krása jako vodopád, ale jestli je vodopád krása, to já nevím,nikdy jsem žádný neviděl, co je to, leží to pod vrbou a funí to, přemýšlím, vybaví se mivodník pod vrbou, ale stydím se to říct, nevím, stará Vrbová, zasměju se, nerozumím, jakbych mohl, já dítě, a už mám obě baňky plné, tak se měj hezky, Ondro, pozdravuj doma,vezmu baňky, nashledanou, pes teď po levé straně, už neštěká, už nemá na koho, brankou, adomů půjdu jinudy.

Dojdi k Maršům pro mlíko.Upíjím z mlíka, od Maršů zahnu doprava, kolem Hybšů a dolů, jakoby na Kozína, ale

tak daleko nepůjdu, kus vpředu napravo Krejčova louže, a velké rozhodování, cestou vlevo, taje rozbitá, ale dobrodružnější, nebo vpravo, kde je krásná tráva a stromy, jdu oběma cestaminaráz, a pak zadem kolem Malých, potok vpravo, jsou v něm zbytky našich hrází, nejlepšístavěli kluci Lišků, pak kolem té vyhořelé chalupy, k Liškům, vlevo teta Malejch, pozdravy,pak brankou k babičce, přelít mlíko z baňky do hrnce, pak z vrat, jdu zase domů, opatrněkoukám do škarp, jestli tam neleží přejetá koťata, neleží, jsou živá, všechna koťata na světějsou živá a já nemusím plakat, jsou na seně a na zápraží a za domem a na zahradě a na hřišti av kůlně a na stromě a v náručí, a hlavně na seně, všechna koťata jsou na seně a jsou živá a jáje všechny naučím pít, a děda nikdy neumře a babička nikdy neumře a já nikdy neodjedu ateta z Bojenic nikdy neumře a strejda Štěpán nám bude vždycky klepat kosu a já buduvždycky chodit k Maršům pro mlíko a strejda Maršů nikdy neumře a já nikdy neumřu, dokudbudu chodit k Maršům pro to mlíko, co jsem ho teď přinesl domů a co se na něm do ránaudělá smetana, a pak to mlíko dávat koťatům prstem na jazyk, hlavně těm, co nechtějí pít ajsou moc malá, a tak je naučím pít to mlíko od Maršů a kočka si je pak odnese, ale to nevadí,protože je stejně najdeme a vymazlíme a budeme jim dávat to mlíko od Maršů.

RYBNÍK

Já vím, že ten rybník šel přehodit, přebruslit, přeplavat, ale nejde ho přežít.Je to dokonale ošklivý, špinavý, hranatý, malý rybník. Jednou v zimě na něj vlezla

srnka, led se pod ní prolomil, zapadla do hnědé vody, umrzla a ven zůstala trčet jen jednanoha, a tu objal led, ale sníh nepokryl. A tak, když druhý den šly děti bruslit, viděly tam tunohu trčet z ledu, a některý z milosrdných tatínků vzal pytel a tu nohu přikryl, a ona tamnajednou nebyla a děti bruslily kolem a o tom srnčím hrobu nevěděly.

Jednou jsem do něj spadl oblečený, a to vám je taková tíha, když vám šaty nasáknouvodou, že celé to dětské tělo myslí, že už nezestárne, ale pak se najednou vynoříte a jdete přescelou vesnici, za vámi dlouhá mokrá čára, a díkybohu za ni.

U toho rybníku je ohniště a kolem něj lavičky. To je místo mých četných zasvěcení ačarodějnic a mrouskání koček, které zní jako řev nemluvňat, a kuňkání žab a holotropníhodýchání, po kterém se prý může umřít, a hlavně tmy a hvězd, srpnových nocí, můj ty svatý, tysrpnové noci u rybníka, nikdo je nespočte, nikdo je nepopíše, nikdo je nepřežije.

BOUŠKOVÁ

říkala tomu vitrhizverkna zápraží stála, kozu za zády, pole v zátylkukonec větřila, stará bábajak kotě zachránila, nikdo neví

hluchla, slepla, dospávalado kostela nechodila, tělo nepřijímalauž by Krista nezkouslajak plela, nikdo neví

syna porodila, muže pohřbilakrálíky zabíjela, vejce sbíralaříkala tomu vitrhizverk

šedla, do očí se dralav rukách se tisklaze zápraží zmizela

MAMINKY

krásným mladým maminkám je zasvěcena Letnánejkrásněji rozkvétají vždycky kolem květnakdyž s kočárkem v rukou jedou slalom mezi hovnytehdy něha jímá mě a úžas nevýslovný

ONE FOR SORROW

šel jsem Stromovkou…

no počkej, počkejco tim jako chceš kurva říctlyrickej subjekte?že máš prachy?že seš ňákej hipster?že máš děti a psakdyž si vykračuješ po Letný?že seš vole ňákej plejbojco chodí bosa způsobuje kolemjdoucím dámámvlhkosta újmy na osrdí?leda nasrat!seš vole kreténkvartální alkáčnemáš buldočkaco by ti chrochtal na klíněnemáš nicseš vole plešatá píčažereš bagety z Žabkychčiješ na Václavákužrádlo nosíš v igelitkáchteče ti toty vole všechno ti to tečedostaneš rakovinuprotože seš kreténmáš v hajzlu kolenoa všichni by tě asi měli litovatco?napíšeš vo toma voni vo tom budou mluvitale ne zas tak mocpáč vlastně nikoho dovopravdy nezajímášvona je zajímá ta literární cenalaureáti sou zaměnitelnýudálostto je vonoudálostó kdepakčeská poezie je na tom skvělejelikož může používat „ó“ale hlavněmáme tu ty mladýa i když my sami nejsme starýtak tu sou ty mladývždycky tu sou ty mladý

a my je musíme mít rádipáč nechceme bejt zabitý otcovéjenže z nás všech se stanou otcovéi z matek se stanou otcovéa všechny nás zabijouvšichni se zabijouvšichni se zabijemvšechny nás spálej ve Strašnicícha ty seš pořád stejnej dementtohle má bejtten únik vod sonetuvo kterym pořád plácáš?ses posral?co takhle se radši podřezat na hajzluco?vono by to nebylo tak těžkýžíla neni zákonabys jí nemoh porušitne?tak to seš čurákseš fakt totální čuráklyrickej subjekte!no do prdele, jak je to možnýa proč todle vlastně píšeš?jak řiká tátavoči vydloubatdo rukou nasratpámbu ti to z držky vyražmožná se teď někdo zasmála to si vo sobě asi myslíšže seš ty píčo Něcožes vynalez rovnák na vohejbákco?jenže seš hovno!seš takhle malinkatý hovno!… co žes to řikal?

aleže jsem viděl strakujednu

ŘÍKAČKA PRO KOČKU

Jeden kocour zrzavýjel kočárem vrzavým.Není divu, že mu vrže.Včera s ním spad do nádrže.

Jedna kočka trojbarevnáhledá, kde je móda levná.Kvůli srsti totiž musíode všeho mít tři kusy.

Jeden kocour mourovatýudělal si kožich z vaty.Aby prý měl šance vyšší,když ve sněhu loví myši.

ÓPÉČKOJitce

u nás se při přípitku říkáočíčka!kdežto u vásoči, pičo!

a to je tenzásadní rozdílmezi jižními Čechamia Slezskem

PĚT NEJHLEDANĚJŠÍCH SLOVNA SERVERU RYMY.CZ

se slovem tebe rýmuje se jebese slovem láska rýmuje praskáse slovem srdce rýmuje se mrdcese slovem noc rýmuje se močse slovem hovno by se mělo šetřit

KOUŘIT

nenechte mě kouřit vestojerozklepou se mi nohypraskne mi v koleniupadnu na hubuzavolaj na mě policajtyjá se s nima servudostanu flastrpudu bručetv base mi rozmrdaj prdeljá je podřežuuteču z basyzdrhnu do Amerikynajdou mě z imigračníhojá se s nima servujednoho zabijudostanu trest smrti…prostě –nenechte mě kouřit vestoje

ZKURVENÝ VRŠOVICE

ty Vršovice jsou celý sovětskýse na to podívejPetrohradská, Moskevská, Taškentská…támhle v těch panelácíchtam byli ubytovaný sovětský vojácia pak z toho udělali normální bytydělali to narychlovšechno tam je cejtittam když někdo připálí gulášto je cejtit po celym barákua v neděli, ty vole, se ani neptej…zkurvený Vršovice

já už tři hodiny jedu do Kobylisvšude samý výlukyjá to nepřečtua stejnak tomu nerozumima skončila sem tadyno jak je todle možnýkdyž jedu do Kobylis?zkurvený Vršovice

pane, prosím vás, kde to sem?Bohemians, zastávkaa to je kde?ve Vršovicíchježiš, a kde sou Vršovice?no, to je Praha 10, mezi Vinohradama a Strašnicemaa je tady ňákej orientační bod?no, tady ten fotbalovej stadión, třebaježiš, ale fotbal, dyť to já starý nevysvětlimzkurvený Vršovice

MASO TŘÍ BAREV aneb LIBERÁL

takhle to dopadá, když píšeš sonety!– to já ne! – to ty ne? – to ne já! – to ne ty?kdo tedy duší svou poručí větrům?– drž hubu, chlastej a nenaruš metrum

nekecej a puč mi fénvysuším si plešBei Dir war es immer schön!berete karty? – jenom cash

kdo z vás tu slintá na kompárnua v Riegráčích se v tomhle parnupeče jak husa na rožni?

takhle to dopadá, když píšeš sonety!zejtra vstáváš brzo, dopij, padejstůl v Liberálu stal se kvádrem nárožním

COLOURS OF OSTRAVA 2014

přizabili tu Hrůzu, ale na to jebemradši mi vyprávěj, jak na toi-toikách vlonisis musel vytřít prdel nakrájenym chlebemneb hajzlák vyžral chlápek, co si ho tam honil

pak po frňáky plný toho jejich pivapudem se řádně vykravit na Seasick Steveaa já se vyhulim a ty se někam ztratíša já se vyhulim a ty se zase vrátíš

a potom nakouknem do Poetický scénydostanem pálenku od Nemčekovy ženya Delong řádně zapotí se při svým čtení

na Kunzeho prej bude „překundíno“nemaj tu panáky, tak dáme na ex víno… ach, Ostravo, ty přenádherná špíno!

PF 2015

už dopíjíme tenhle ročníka zbude po něm nablitoa zbudou po něm znělky nočnía prázdné konce kapitol

už dopili jsme tenhle ročníka flašku hoďme za hlavua snad se nám pak nerozskočíjak rým za touhle oktávou

už dopili jsme, co jsme mělioslepli jsme a oněmělia z výšky padli na tlamu

zaplatit, panstvo, dolitovatuž vržou vrata od hřbitovatenhle rok zdechnul... sláva mu

UNGELT

v Ungeltu v irskym baru chlastámKilkenny, Guinness, Kilbegganpadnu, když padne jedenáctákdyž začnu blít, jsem vyveden

v tom přijde ke mně černá vílaa povídá mi hrubým hlasem:– vykouřim ti ho za tři kila!– stravenky bereš? tiše ptám se

chviličku váhá a pak mizífurt ještě v proudu první mízyjdu neukojen na Florenc

zdrcen tím němým záporemdoma si potom sundám trenkya udělám se do stravenky

KRÁLOVNA MOKRÉHO KRÁLOVSTVÍ

Kdo sní o piss hrátkáchJana splní vše více než vrchovatě.Fantaziím se nekladou meze,já osobně kromě pohledu na močící kundičkumiluji i její vůni a chuť.Její piss chutná,rozlévá se všude kde je to možné,rád olizuji její prsty namočené tou božskou vlhkostí.

používá ona madam nějaký prášky na odvodnění,aby stihla pochcat víc kunšaftůnebo přirozeně jen víc pijea lije se to s ní samo?

představa jak nořím s kamarádkoua Janička mě zalévá svým nevysychajícím proudemstojí za představu.Pro infomá teď kamarádku,která dělá i kaviár a vomit,což je pro skutečné fajnšmekry.

Pro milovníky pissu je jen jediná královna…Jana dokáže cokoliv, zážitky s ní překonávají fantazii.Její šampanské je té nejvyšší kvality,pak už zbývá jen nenasytně hltat a polykat.Je voňavá, čisťoučká a maximálně vstřícná.A také nádherně bezedná.To nejsou prázdné řeči, ale nádherná, vlhká pravda.Díky Jani, že mohu pod Tebou ležet a polykat Tvůj voňavý piss.Díky za vzrušující doplňování kávy,která tím nabývá puncu jedinečnosti.

Prostě se na tebe jen vychčije,ty se u toho můžeš vyhonita na stůl jí pak krásně a s úsměvem položíš 1x 1.000,- kč.Prostě náádhera.Tak jsem jí slušně poslal do prdele,pustil jsem si péčko,vyhonil jsem si ho a ušetřil jsem 1.000,- kč.Ale nány, který chtěj chlapa jen pochcat za těžký prachy,bych nejraději nakopal do řiti.

ČOČKA

hýčkám si tvou čočku, jednorázovouvypadá jak šupina ze světle modré rybynetrefilas do košea teď je mojelepkavý suvenýr oka

když ses ráno probudilazarůstající čočka ti obarvila bělmoa navícjá jak nemám brýletak neslyším

vezmu tě na něco násilnéhojak jeden ze šuplíků v šatní skříni –a zejtrařekne někdo jinýzejtra budeme mít líny

NÁDRAŽÍ HOLEŠOVICE (1/2)

1šedý kocour mě posadil na černého geparda a zachránil mě tak před hadem ve skleníku

první verš rozhodneholešovickým podchodem zpátky do Matkyvzduchotěsný spánek vyprávění plodí zarudlé mikronarativyvěc je ekfrází esence a esence je ekfrází Bohatoto je poslední uplatnění hmotya láhev vodky je matčin prsnevědomí je močopudné jako šťovíkloukou neslyšně běží smečka šedých kocourůpevné pohledy a tlamy pootevřené v očekávánívšechno je trochu menší než se zdásyntax byla definitivně prohlášena za urážku na jazycea sen je to jediné co nelze ironizovattakže lebku ti čistě proráží vhodně zvolený rampoucha ty šetříš dechem někdo jiný ho bude potřebovatjenže to nezjistíš dokud to nezjistíš

2na zemi je potopa někteří lidé zemřou jiní se promění v ryby a další zase v anděly

ze všech sluncí má smysl jen to březnovépřipomíná řitní otvor nebo kedlubenz cigarety mají smysl jen první tři šlukyna holešovickém nádraží kusovky po čtyřech korunáchzase jsem dítěa vraždím drůbež a motýlyzase dospíváma masturbuji nad reklamou na podprsenkyna zadní straně časopisu Vlasta nebo Květy nebo kdovízatímco ostatní s napětím sledují co ze mě vyrostesedneš si doprostřed a závory začnou hořet přítelilehneš si a začneš hořet sámpod sebou černou kůži a za hlavou stín Matkyproč jsi měla dřív tatínka než mějak tuhle zradu přechlastat

3všude okolo je moře trampolín skáču na nich a nemůžu se zastavit

toto je únik nikoli pátránítoto je otvor vedoucí k prvním dveřímpředběžná pitva vsazená kladivem do jazykakdo bude loupat omítku toho sežere můrakdo si sáhne do rozkroku pozná strašlivou absencipředstavuju si vás nahou paní doktorkonakreslím kolem vás kruhjsem sběratel chybných úkonůprobourat závoru je nemožnéukázkový výsek ze zapomenutého masashoda přísudku s prdelímířící prst začíná spojovat nesouvislé bodydlaň se mění v tučnou řeznickou vagínuchlebem ji neucpeš masem ji zadávíštoto je pátrání nikoli únik

4tělo je vrstva mojí mysli a ta je slupkou mé duše

neboj maminko on jí dorosteproč jí řežete do ucha a pojď se koukat na Večerníčekpaměť začíná tam kde končí obraznostze strachu se nevylížeš z úzkosti se nevylžešco si schováš do kapsy to najdeš pod polštářemnaložený v bažině jako skrčencový utopenectvým novým přítelem je obří díra v chodidlesem patří cokoli a tak vám nosím sny jako květinykrajiny které jsem nikdy nevidělženy kterých jsem se nikdy nedotklženy které si mě kus urvalya teď si dorůstej ty zasranej malej potrateúzkost je díraúzkost je trvalkaúzkost je neochočená kočka

5hraji nějakou hru přede mnou stojí tři postavy prostřední se představí jako smrt

chtělo to naříznoutmělo se to prokopnoutmuselo se to nastřihnoutaby se vyvalilo a smrděloto vrásčité nemluvně pamětiaby se strčilo pod nůža rozneslo na příslušné cizí stolymaminko mělas mě potratitco já teď tady teprve dnes doopravdy dítětemvšechno je trochu větší než se zdáchtělo to zaříznoutmělo se to vyrvatmuselo se to jednoumuselo se to dvakrátmuselo se to třikrát narodit

NÁŠ AKTUÁLNÍ SVĚT JE ZCELA V POŘÁDKU

MHD jezdí zhruba přesněa v červnu pořád zrajou třesněděcka jsou svině, víme všichnizavři tu hubu hajzle! ztichni!

mobilní síť je stabilnějšía jsme tu samí slušný Češimaturujeme vostošestprekariát nám dělá čest

a máme rádi uprchlíkya celozrnný rohlíkytak díky díky díky

tak díky díky díkytak díky díky díkyvy kurvy zasraný

ŘÍČNÍ TROCHEJ

vzpomínka na říční trochej(Kublov, Dvorce, Přístaviště)a dál se zas hovnem kochej

Bůh je langue a anděl paroleoba potkáš někdy příštěteď chce prachy bezďák Karol