Spor o diletantismus a jeho podoba

v literatufie ãeské dekadence

E S T E T I K A / R O â N Í K X L I V

Diletantismus nebyl vždy hanou zavánějícím označením „neodbornosti“či „povrchnosti“. Dilettante byl původně milovníkem hudby, později člo-věkem se zálibou v mnohém, amateurem. Záliba v mnohém vyjadřuje pod-statné rysy jednoho z „diletantních“ postojů, a sice šíři zájmů vedenýchosobními libostmi a nelibostmi. Obojí může být předmětem chvály i ne-souhlasu. Šíře zájmů je chápána jako známka kultivovanosti i roztěkanénedoučenosti, řízení se zálibou jako podmínka výstavby individualityi subjektivismus nepřípustný pro každý vážný zájem. Tato dvojakost hod-nocení je dobře patrná třeba ze souvislostí, do nichž se dostává výraz „di-lettante“ v Rogetově tezauru: na jedné straně je kladen do blízkosti slov jako„sciolist“, „dabbler“, dokonce „charlatan“, diletant je ale také „man of taste“,„aesthete“ či „connoisseur“. Connoisseur zde není znalec ve smyslu „odbor-ník“, tj. někdo, kdo pracuje pro dobro svého oboru; znalectví je ve vztahuk diletantismu výhradně prostředkem povyšování vlastního života. Zna-lectví také nesmí individuum omezovat, nesmí být pěstováno na úkor vše-obecné kultivace.

Charlesi Baudelairovi, u nějž nalézáme jeden ze známých konceptů di-letantismu, bylo všeobecné vzdělání znakem „vyššího člověka“.1 Dokoncei být „umělcem“ mu někdy zavání omezeností, specializací – když chcev Constantinu Guysovi vylíčit ideál moderního tvůrce, mluví o něm spíšejako o „světaznalém člověku“ (homme du monde),2 kosmopolitovi, který ne-ní otrokem své palety a ke svým dílům chová „patricijské opovržení“.3

Jan Stanûk

str. / 85

1 Srov.: „Dandysme. – Qu’est-ce que l’homme supérieur? / Ce n’est pas un spécialis-te. / C’est l’homme de Loisir et d’Éducation générale.“ Baudelaire, Charles (2001).Journaux intimes. In Týž, Oeuvres completes I. Paris: Gallimard (Pléiade), s. 689.(O vztahu dandysmu a diletantismu ještě bude řeč.)

2 Baudelaire, Charles (1999). Le Peintre de la vie moderne. In Týž, Oeuvres completes II.Paris: Gallimard (Pléiade), s. 691.

3 Ibid., s. 690.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 85

V této souvislosti je příznačné, že aristokratický postoj k umění splývá vět-šinou právě s diletantismem chápaným coby neochota připisovat uměnípříliš významné místo ve světě. Pro Baudelaira je ovšem diletantismus sy-nonymem výlučného zaujetí krásou a jako takový představuje první pod-mínku každého pravého umění. Tento „Diletantismus“ měl zavést do lite-ratury Théophile Gautier: „Avec Mademoiselle de Maupin apparaissait dansla littérature le Dilettantisme qui, par son caractere exquis et superlatif,est toujours la meilleure preuve des facultés indispensables en art. Ce ro-man (…) avait surtout ce grand résultat d’établir définitivement la condi-tion génératrice des oeuvres d’art, c’est-a-dire l’amour exclusif du Beau,l’Idée fixe.“4 K této fixní ideji se u Gautiera druží dokonalé zvládnutí ře-mesla, zcela nezbytné pro to, aby se láska ke kráse vůbec mohla uplatnit.Diletantismus zde není v rozporu s „profesionalitou“ umělce – Gautier jeBaudelairovi un parfait homme de lettres.5 Je to ovšem diletantismus ve zna-mení služby kráse, zatímco pro fin de siecle by byl spíše ve znamení krásysloužící individuu. Z Gautierova portrétu nicméně vystupuje jedno urče-ní spojující text s pozdějšími popisy diletantismu. Jeho duch je „kosmo-politním zrcadlem krásy“ (un miroir cosmopolite de beauté),6 čímž se míníschopnost účinně odrážet a obhajovat krásu odlehlých epoch. Představalidské mysli jako nástroje soustřeďujícího a přetvářejícího reflexy nejrůz-nějších věků, názorů a životních způsobů už ukazuje k diletantismu bour-getovskému či wildovskému.

Ve francouzském prostředí konce 19. století se chápání diletantismupohybovalo od pochvalného promýšlení (Bourget) k jednoznačnémua rozhořčenému zavržení (Huysmans). Oba názory i jejich nositelé byliu nás dobře známi, jak Essais de psychologie contemporaine (1883), tak Certains(1889) s pasážemi o diletantismu byly čtenými, překládanými a citovaný-mi texty.

V Bourgetově pojetí je diletantismus „une disposition de l’esprit,tres intelligente a la fois et tres voluptueuse, qui nous incline tour a tourvers les formes diverses de la vie et nous conduit a nous pr heter a toutes ces

str. / 86

4 Baudelaire, Charles (1999). Théophile Gautier. In Týž, Oeuvres completes II. Paris:Gallimard (Pléiade), s. 111.

5 Ibid., s. 128.6 Ibid., s. 108.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 86

formes sans nous donner a aucune“.7 Jedná se o schopnost, nikoliv častou,opustit omezenost svého já a vmyslit se v jiné(ho), dokonce být na jistoudobu jiným, třeba časově vzdáleným. Pro případnou hrozbu pohlcení ji-ným jsme vybaveni pěstěným, požitkářským skepticismem dovolujícímono propůjčit se, ale neodevzdat. Bourget, který rád mluví o vlastnostech pozd-ních, příliš složitých civilizací, má za to, že v nich upadá moc tvořit (fa-culté de créer) a je nahrazována mocí chápat (faculté de comprendre). Diletan-tismus tedy chápe oprávněnost různých protikladných hledisek, což muzbraňuje cokoliv jednoduše tvrdit, zároveň však intelektu umožňuje mítpodíl na nekonečné plodnosti věcí (l’infinie fécondité des choses).8 Je určitouslabostí senzibility, která se neubrání chvění souladnému s množstvímvjemů a myšlenek, a také stavem duše odpovídajícím složitosti zestárléhosvěta: „considérez les moeurs et la société, l’ameublement et la conversati-on. Tout ici n’est-il pas multiple? Tout ne vous invite-t-il pas a faire de vot-re hame une mosaïque de sensations compliquées?“9 Neschopnost jistotyv tvrzení, neschopnost stát pevně za čímkoliv, malá vůle k činu, a konečněfrivolita, povrchní lehkovážnost – to jsou nebezpečí hrozící přehnanémudiletantismu. A je samozřejmé, že člověk musí být osobnost (jakou byl na-příklad Renan, na jehož příkladu Bourget svou teorii rozvádí), aby se podnánosem cizího neztratil. Jakkoliv se diletant vyznačuje mnohostrannostízájmů, vposledku se zajímá hlavně o sebe – diletantismus je sebepěstě-ním, propracováváním a vyzdvihováním vlastních sklonů: „M. Renan estla frappante preuve qu’en portant a leur plus haut degré ses sentiments lesplus intimes on devient le chef de file d’un grand nombre d’autres hom-mes. Pour acquérir une valeur typique, il faut hetre le plus individuel qu’ilest possible.“10

Pokud Bourget v diletantismu vidí způsob kultivace individuality,Huysmansovi je příznakem jejího úpadku. Pro něj je diletant stádním „ob-divovatelem“ umění, namlouvajícím si ve své imbecilnosti, že mu rozumí,nebo kritikem, který zbaběle mluví o potřebě nevázat se k definitivním vý-

str. / 87

7 Bourget, Paul (1924). M. Ernest Renan. In Týž, Essais de psychologie contemporaine.Paris: Plon-Nourrit, sv. I., s. 55.

8 Ibid., s. 60.9 Ibid., s. 64.

10 Ibid., s. 63.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 87

rokům. Ona vychvalovaná šíře ducha a elasticita vkusu hotového spořádata pochvalovat si jakoukoliv uměleckou krmi, považovaná za známku jem-nosti, vybranosti, není ničím jiným než naprostým neporozuměním pod-statě opravdového vztahu k dílu a tvorbě vůbec, jež se nutně zakládá navášnivém přijímání a odmítání, nadšení a nenávisti. Diletantismus jezhoubný pro kritika („Vanter ou dénigrer les artistes morts; éviter de secompromettre, en parlant de ceux qui vivent; encenser en de sportulairesphrases les vaches a lait académiques des vieux prix; baladiner avec destheses soumises et des idées en carte; débiter, sous prétexte d’analyse, leslieux communs les plus fétides, dans une langue limoneuse, simulantsous l’obscurité des incidents la profondeur.“)11 i autora („fatalement,dans ces exces de pusillanimité, dans ces débauches de prudence, la lan-gue se débilite, coule, revient au style morne et plombé des Instituts, se li-quéfie dans le verbe humide de M. Renan; car l’on n’a pas de talent si l’onn’aime avec passion ou si l’on ne hait de mheme; l’enthousiasme et le mé-pris sont indispensables pour créer une oeuvre; le talent est aux sinceres etaux rageurs, non aux indifférents et aux l haches.“).12 To, proti čemu Huys-mans vlastně zvedá hlas, je umělecký provoz chápaný jako součást spole-čenského (a ovšem obchodního) života, kde je popocházení mezi obrazypříležitostí k drbům a především: takzvaný vybraný obdiv se vyznačuje ne-stranností, nepředpojatostí, což jsou zde, jak již řečeno, jen jiné výrazypro vlažnost a nevědomost. Jeho pověstný výrok o „promiskuitě v obdivu“(promiscuité dans l’admiration souží i des Esseintesa)13 nemíří v Certains anitak na masové provozování uměnímilovnosti jako na „otevřenost“, s níž siconnaisseurs sans préjugés staví v knihovně vedle sebe Flauberta a Ohneta.Diletant je Huysmansovi eklektikem bez názoru.

Hodnocení diletantismu se u českých dekadentů pohybuje mezi bour-getovským a huysmansovským pólem, mezi přijímáním a odsuzováním.Zmínil jsem egoismus diletantův: ne náhodou je jedním z pojmenovánípro uměleckou, subjektivní, egoistickou kritiku, již vyznávali někteří z okru-

str. / 88

11 Huysmans, Joris-Karl (1908). Du Dilettantisme. In Týž, Certains. Paris: Plon-Nourrit, s. 12.

12 Ibid., s. 13.13 Srov. Huysmans, Joris-Karl (1924). A Rebours. Paris: au Sans-Pareil, s. 101. (Promis-

kuita se tu ovšem vztahuje k prznění uměleckých děl pohledem mnohých.)

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 88

hu Moderní revue, tzv. kritika diletantní. Nacházíme-li u Jiřího Karáska zeLvovic obsáhlejší zmínky o diletantismu, je to vesměs v souvislosti s tímtokritickým druhem.14 „Plodně těkavý“, „intuitivně konkretní“ diletant jeopakem analytického, abstraktního „vědeckého“ kritika, není ani „mora-listní“, ani „dogmatický“, „žije zrovna tak, jako kterýkoli jiný umělec, svýmvášním a citům“.15 Diletantní kritik je onen „critic as artist“ Wildeova dia-logu, který je zase úzce spřízněn s tím, koho Pater v předmluvě k The Re-naissance nazývá „kritikem estetickým“ (aesthetic critic). Když Karásek praví,že diletantní kritika studuje výhradně dojmy vzbuzované dílem v duši vní-matelově a nezabývá se abstrakcemi, není to nic jiného než Paterovo:

What is this song or picture, this engaging personality presented inlife or in a book, to me? What effect does it really produce on me?(…) How is my nature modified by its presence, and under itsinfluence? The answers to these questions are the original facts withwhich the aesthetic critic has to do (…). And he who experiencesthese impressions strongly, and drives directly at the discriminationand analysis of them, has no need to trouble himself with theabstract question what beauty is in itself, or what its exact relation totruth or experience – metaphysical questions, as unprofitable asmetaphysical questions elsewhere.16

Paterovy Author’s Preface a Conclusion ze zmíněné knihy vyjadřují ostatněesenci estetického životního postoje. Výchova osobnosti se tu završuje vezdokonalení schopnosti senzibility prohloubeně a odstíněně zachycovatzvláštní či jedinečné libé vjemy. Nebezpečný dovětek vyřazený z druhéhovydání kvůli obavám autora ze způsobu, jímž by si mohli některé věty vy-ložit „mladí muži“, je oslavou otevřenosti vnímání, horlivosti pozorování,jež neustále číhá na nové formy, tóny, nálady, vášně, aby v nás zhustilo, po-sílilo bytí: hetre a l’affét de sensations… Je to postoj, který bude později pro-

str. / 89

14 Srov. Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Kritika diletantní; Anatole France, diletanta skeptik. In Týž, Chimérické výpravy. Praha: Aventinum, s. 160, 165. K pojmu dile-tantismu u Karáska srov. též Bednaříková, Hana (2000). Česká dekadence (Kontext –text – interpretace). Brno: CDK, s. 81.

15 Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Kritika diletantní; Anatole France, diletanta skeptik. In Týž, Chimérické výpravy. Praha: Aventinum, s. 160.

16 Pater, Walter (1961). Author’s Preface. In Týž, The Renaissance. London and Glasgow:Collins, s. 27n.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 89

mýšlen pod jménem diletantismu – i s jeho neochotou podřizovat se če-mukoliv, co by nás někde mohlo připravit o část zkušenosti, jen v něm ješ-tě není odtažitost prožitých vystřízlivění, je čistým nadšením nad mož-nostmi života, nebo lépe, nad možnostmi, jež se v jeho byť omezenémmateriálu nabízejí připravenému:

The service of philosophy, of speculative culture, towards thehuman spirit, is to rouse, to startle it to a life of constant and eagerobservation. (…) Not the fruit of experience, but experience itself,is the end. A counted number of pulses only is given to us ofa variegated, dramatic life. How may we see in them all that is to beseen in them by the finest senses? How shall we pass most swiftlyfrom point to point, and be present always at the focus where thegreatest number of vital forces unite in their purest energy?To burn always with this hard, gemlike flame, to maintain his ecstasy,is success in life. (…) While all melts under our feet, we may wellgrasp at any exquisite passion, or any contribution to knowledgethat seems by a lifted horizon to set the spirit free for a moment, orany stirring of the senses, strange dyes, strange colours, and curiousodours, or work of the artist’s hands, or the face of one’s friend. (…)What we have to do is to be for ever curiously testing new opinionsand courting new impressions, never acquiescing in a facileorthodoxy of Comte, or of Hegel, or of our own. (…) The theory oridea or system which requires of us the sacrifice of any part of thisexperience, in consideration of some interest into which we cannotenter, or some abstract theory we have not identified with ourselves,or of what is only conventional, has no real claim upon us.17

Pater si dobře uvědomoval, že jeho „grasp at any exquisite passion“ se du-chu s menší rozlišovací schopností může snadno proměnit v „grasp at anypassion“, zvlášť pokud se spolu s ostatními přitažlivými větami jeho učeníosamostatní od závislosti na celku, jak už se podobným výrokům stává.18

Právě sklouzávání do pouhého požitkářství, případně labužnictví je častýmpředmětem výtek vůči diletantismu. Když ovšem Paterovo Conclusion psa-né roku 1868, tedy ještě před eseji z The Renaissance, prohlašuje za cíl zku-

str. / 90

17 Pater, Walter (1961). Conclusion. In ibid., s. 222n.18 Výraz exquisite ve svém zasutějším významu připouští též překlad silný, intenziv-

ní, hodící se celkem ke zmínkám o „vital forces (…) in their purest energy“ atd.;vybraný však více vyhovuje celku textu.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 90

šenosti zkušenost samu, třeba to chápat jen ve smyslu: zkušenost tu neníproto, aby byla východiskem abstrakce. Obcování s krásným není samo-účelné, nekončí odezněním požitku, nýbrž je prostředkem k povýšenívlastního života, probíhá-li soustředěně, ve vědomém rozvíjení vlastníchschopností, neboť vnímavost je k oceňování „zvláštních, jedinečných dru-hů krásy“ nutno rafinovat. Napomáhat tomuto estetickému růstu je úko-lem kritika rozebírajícího a vysvětlujícího (sobě a ostatním) zvláštnostipůsobení uměleckých děl a osobností. V pojmu labužnictví je sice zahr-nuta vyběračnost a smysl pro neobvyklé – labužník se na rozdíl od požit-káře nevrhne na cokoliv slibného, ale vzruch se tu vyčerpává svým vychut-náním a jediný „postup“ senzibility spočívá v nabývání rozmazlenostikončící nezřídka všeobecným znechucením.

Labužnictví samozřejmě nemusí být chápáno pouze záporně. Karáseks ním diletantismus vícekrát spojuje, někdy coby odsudek („Jeho hlavnívada: pojímá život jako diletantní labužnictví.“),19 jinde k popisu toho, če-mu se obdivuje jeho melancholický princ snící si císaře Hadriána jako „la-bužníka a diletanta, jemuž svět a umění nesloužilo k ničemu jinému, nežokrašlovati jimi a zjemňovati pocity, aby dosáhl tím jednotlivec způsobi-losti žíti zároveň několik různých životů“.20 Princ Albert sám se oddáváhistorickým studiím „pro svou rozkoš diletanta“,21 rozumí se vzdálen ja-kémukoliv zájmu odbornému. Diletant v kladném slova smyslu je Karáskovitím, kdo dokáže „být v jiných (jiném) sám sebou“, někým, koho ArthurBreisky nazývá „ideálním eklektikem“. Hodí se na něj i vymezení Bourge-tovo: propůjčuje se mnoha životním formám, aniž by se oddal jediné –ovšem oddávaje se přitom svému hledání formy ideální, materiálu, z ně-hož by tuto pro sebe stvořil. Není tedy pouze znuděný nebo zvědavý anisi nazdařbůh neopatřuje nátěr rozličných znalostí, protože to vyžadujebon ton. Miloš Marten v rozboru Paterova románu Marius the Epicurean pí-še o Mariově „koncepci hedonismu, která široce otvírá ducha všem příli-

str. / 91

19 Karásek ze Lvovic, Jiří (1927b). Ludwig Jacobowski. In Týž, Umění jako kritika ži-vota. Praha: Aventinum, s. 49.

20 Karásek ze Lvovic, Jiří (1929). Legenda o melancholickém princi. In Týž, Láskyabsurdné. Praha: Aventinum, s. 96. (Část názvu příslušné kapitoly: Nero, čili dile-tantismus v zlu.)

21 Ibid., s. 91.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 91

vům života i poznání“, a hned dodává, že v ní netřeba vidět „pouhý dilet-tantismus, pouhou filosofickou a mravní nerozhodnost“.22 I zde je snahaobsáhnout co nejvíce forem života výrazem touhy duše, hledající to své –jen diletantismus je chápán jako bezcílné tápání.23 Arnošt Procházka se vesvém pojetí diletantismu někde blíží Huysmansovi – vidí v něm umělec-kou vlažnost, literaturu jako hobby: „Nikde ohnivý kvas, divoká nedočka-vost mládí, prudké a střemhlavé pádění za vytčeným cílem. Opačně, ne-smírně mnoho krotkosti, klidu, dobrého vychování a co nejhorší, takovýpronikavý výpad dilettantismu, literárního hračkářství, sportu poesií.“24

Obšírný portrét diletanta-labužníka máme v textu o D’Annunziově romá-nu Il Piacere:

Andrea Sperelli je diletant. Výhonek starobylého rodu, křehký, útlý,přecitlivělý, sklonný ke všem oddanostem a ke všem ničemnostem;psycholog a analytik, stále se pozorující a stále se pitvající; rozdvoje-ná bytost, jejíž obě půle navzájem se obelhávají, polou hrající samasobě úchvatnou komedii a polou jsoucí si divákem; falešný nadšenec,nepravý skeptik, ztřeštěný hýřil a zbožný umělec; takový konec dlouhékultury rodové a rasové, složitý a differenciovaný, kolísavý, chtějící, alenemohoucí, toužící, ale nerealisující, bez silné volní páteře; květ, vy-daný libovůlím všech závanů v hru, dlouho pěstěný a zušlechťovaný(…) pastva oku, cíl sám v sobě, bezúčelnost sama, bez možnosti plo-dů, konečnost, po níž nezbude ani zvuku. Jeho umění je kombinacízlomků, shrnutých z různých koutů, ze všech uměleckých krajů, kdetvůrčí duchové zanechali svých sledů, vpálených až do základů; nenív něm spontanně působící a rodící síly, pouze vykultivovaná schop-nost, větší a pohyblivější, prolínavější a pružnější mohoucnost. Ne-podává nových dokonalejších výtvorů, neodhaluje a nedobývá niče-ho, podává jen čerstvě seskupené záhonky z tajemných a zkříženýchkvětův anthurií a orchideí, zřizuje malá akvaria bájných rybek, poly-akanthův a rájovců, nalovených v nezměrných mořích stvořitelskéhoducha, působícího po věky. Zjemňuje a zušlechťuje, dusí ostré tóny

str. / 92

22 Marten, Miloš (1910a). Marius Epikurejec. Moderní revue, sv. 23, s. 572.23 Ne všude. Když Marten označuje Gustava Moreaua za „úžasného diletanta“, mí-

ní tím: ačkoliv není malířem velikým, jedním z absolutních, přesto dokázal zkří-žením nejrozličnějších vlivů dospět ke stylu vlastnímu, ke tvárné jednotě, v nížby vyjádřil svou posedlost krásným a hrůzným.

24 Procházka, Arnošt (1919). Mladí pražští Němci. In Týž, Diář literární a umělecký.Praha: Ludvík Bradáč, s. 196.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 92

a vyvolává polostínové nuance, destiluje a kvintessencuje, skládáa překládá arabesky a ornamenty. Chutná stejně i hrdou ženu, i buj-ného oře, i umělecké dílo. Potácí se od požitku k požitku, lože zamě-ňuje ložem, svatého umění jiným svatým, všady stane, nikde však ne-setrvá. Nemůže zůstati, jeho vlastní těžiště mu uniká, stále se klonía vlní.25

Nemoc (sebe)analýzy, choroba vůle, neschopnost činu, zjemnělost, pře-kultivovanost, neplodnost, eklekticismus, povrchnost a přelétavost. Vzor-ný popis diletanta coby úpadkového typu, produktu přestárlé kultury,popis postavy modelované d’Annunziem na předobrazu „dekadentníhodandyho“ des Esseintesa – ne náhodou se Procházkovo líčení Huysman-sova hrdiny s tím citovaným v lecčem shoduje.26 (Roberta de Montesquiou,jehož osobou se Huysmans při psaní inspiroval, nazývá ostatně „poeta--dilletant“.)27 Procházkovi je Sperelli ztělesněním vyčerpanosti „latinskérasy“, civilizace nahradivší plození kombinováním, kde se tvůrčí mohut-nosti rozplynuly v jemnostech prožitků, z nichž jeden každý, i ten nejtě-lesnější, musí, aby byl také požitkem, být prostupován ozvuky umělecké-ho, kde každé hnutí je zatěžováno nevyhnutelným zlozvykem rozboru,kde nic není prostě a bezprostředně, kde veškeré prožívání směřuje k vy-branosti a kde krása je jen záminkou k rozkoši (nikoliv například cestouk pravdě). Diletant, „jemný člověk“, jako protiklad tvůrce: tento huysman-sovský myšlenkový obrat se u Procházky opakuje,28 stejně jako se vracíspojení představy tvůrčí síly s osobou dobyvatele, barbara. Toto spojení je,jak známo, součástí ideového inventáře fin de siecle: má-li vzniknout nové,je třeba mu udělat místo hrubým rozmachem, jehož je schopen už jen ně-

str. / 93

25 Procházka, Arnošt (1916). Rozkoš a úpadek. In Týž, Rozhovory s knihami, obrazya lidmi. Praha: Fr. Borový, s. 29n.

26 Srov. Procházka, Arnošt (1912). Joris Karl Huysmans. In Týž, Francouzští autořia jiné studie. Praha: Moderní revue, s. 146n.

27 Ibid., s. 148.28 Srov. např.: „B. Knösl je z oněch jemných lidí, kteří vrozenými sklony jsou vede-

ni k poesii: první vzmach k výším, mající vzhled velikého příslibu do budouc-nosti, vyčerpá všecku jejich tvořivou mohutnost… pak produkují pomalu, jsouceohlasy sebe samých. Jest jich nyní několik v Čechách, objeví se vždy po dlouhémčase s malým darem, více méně dilettanti, někdy sladcí lidé a delikátní, – ale netvůrci.“ Procházka, Arnošt (1919). Bohuslav Knösl. In Týž, Diář literární a umělec-ký. Praha: Ludvík Bradáč, s. 96.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 93

kdo zvenčí, bílý barbar vnikající do říše v úpadku.29 Diletant se zde v mno-hém překrývá s dekadentem, stačí porovnat uvedené věty o Sperellim s pa-sáží z recenze Theerových Výprav k Já:

„Pozdě přišlý“ je tento básník. Jsa příliš raffinován, příliš citlivý, přílišútlý a enervovaný dědictvím a civilisací, ví, že není dobyvatelem, ženení mužem činu, že není z plemene starých španělských conquista-dorů, – je trpným dítětem dokonávajícího věku, podlomené vůle (…).Je to dekadent, – nazývám ho tak, ačkoli je toto jméno tak zdiskredi-továno, – je to „zvědavec“ citu a myšlenky, (…) je to hazardní hráč,jenž by obětoval celý svůj život za sensaci, která by otřásla třeba jenomjednou veškerou jeho bytostí (…), složitá osobnost a naprosto nespontanní v rozmarech a náladách, pociťující bolesti v radosti a štěstív neštěstí (…).30

Diletant jako dekadentní typ má některé rysy renanovského (bourgetov-ského) diletanta, ale do krajnosti, nezdravosti dovedené. Přesnost analýzyse mění v krutost, v nelítostnou odtažitost pohledu, náležité pochybyv ochromující nejistotu, rostoucí komplikovanost v rostoucí slabost, sna-ha vcítit se do všeho v neschopnost cítit cokoliv, touha okusit vše ve zne-chucení vším, mravní experimentování v mravní indiferenci atd. V tomtotypu, stejně módním jako kritizovaném, se soustředily duchovní rysy, je-jichž vyhrocená podoba ovládající myšlení byla „pokrokovými“, „zdravý-mi“ považována za neřest doby: skepse, pesimismus, nihilismus, cynis-mus, všudepřítomná ironie… Diletantismus se vskutku stává duchu tím,čím je smyslům libertinage,31 tedy, morálně přeloženo, zhýralost. KdyžBourget v předmluvě k románu Le Disciple (1889) kreslí portrét vyprahlos-ti a všehoschopnosti absolutního egoisty, je čtenáři jasné, že jeho duševní(a snad i faktická) zločinnost povstala z nezvládnutého diletantismu, byť tov textu výslovně neříká. Můžeme jen tušit, kdo je onen „maître trop élo-quent“, muž svůdných paradoxů, které málem svedly Bourgeta na scestí.Znamenal-li diletantismus systematickou libovolnost na poli uměleckém,literárním a ideovém, vlastně zahrávání si s tóny, obrazy a texty, je teď ně-

str. / 94

29 Obraz ze slavného (a vlivného) Verlainova sonetu Langueur (1883).30 Procházka, Arnošt (1919). Otakar Theer. In Týž, Diář literární a umělecký. Praha:

Ludvík Bradáč, s. 112n.31 Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres frandcaises: de Paul Bourget a Marcel

Proust. Paris: Armand Colin, s. 145.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 94

čím víc – přibral si zahrávání s lidmi, což přineslo škálu tolik žádaných no-vých senzací, především potěšení nadřazenosti a ovládání živého-žitého.Zde se diletantismus opět těsněji přimyká k dandysmu. Nuže Bourgetůvúpadkový – nepřiznaný – diletant, bezohledný „zvědavec citu a myšlen-ky“, který proměnil svého ducha v nástroj elegantní zvrhlosti (un outil deperversité élégante):

Le bien et le mal, la beauté et la laideur, le vice et la vertu lui paraissentdes objets de simple curiosité. L’ hame humaine tout entiere est, pourlui, un méchanisme savant et dont le démontage l’intéresse commeun objet d’expérience. Pour lui, rien n’est vrai, rien n’est faux, rienn’est moral, rien n’est immoral. C’est un égoïste subtil et raffiné donttoute l’ambition (…) consiste a „adorer son moi“, a le parer de sensationsnouvelles. Nous le connaissons trop bien, ce jeune homme-la; nousavons tous failli l’hetre, nous que les paradoxes d’un maître tropéloquent ont trop charmés (…).32

Za nejslavnější zpodobení takového bezohledného diletantismu se dá po-važovat Wildeův Dorian Gray, jenž ostatně také propadl paradoxům „pří-liš výmluvného mistra“. (Důležitým raným ozvukem Bourgetova RobertaGresloua u nás je hlavní postava vlivné Šaldovy povídky Analýza (1891).)33

Bourget vlastenecky radí mládeži, aby nepodléhala myšlenkám – jakkolivjsou přitažlivé a slavnými jmény zdobené – oslabujícím schopnost milovata chtít. Řadí se tak ke kritikům, kteří v roztěkaném, poživačném „žonglo-vání s idejemi“ a podobných nešvarech viděli hrozbu pro zdraví, života-schopnost elity země či pro jednotu národního charakteru. V tomtosmyslu odsuzoval diletantismus Masaryk (Naše nynější krize, 1895), k jehožodsudku se připojil např. F. X. Šalda, zabývající se patrně nejobšírněji po-jmem diletantismu právě při dotyčné Masarykově knize.34 Jak naznačeno,náleží k oněm nešvarům i pesimismus, zejména jeho národní odrůda, ježměla být nemocí rodící se z hypertrofovaného ducha analýzy a vědomí Vel-ké Prohry: ve Francii například z porážky roku 1871, u nás z pocitu vše-obecné „poroby“. Názory Dykova doktora Hilaria (Konec Hackenschmidův),

str. / 95

32 Bourget, Paul (1932). Le Disciple. Paris: Nelson, s. 8n.33 Všímá si toho např. Karel Teige. Viz Teige, Karel (1994). F. X. Šalda a devadesátá

léta. In Týž, Osvobozování života a poezie. Praha: Aurora, s. 306. Srov. též Šalda, F. X.(1949). Analýza. In Týž, Život ironický a jiné povídky. Praha: Melantrich.

34 Viz Šalda, F. X. (1950). Těžká kniha. In Týž, Kritické projevy 2. Praha: Melantrich.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 95

karikovaného představitele racionálního pokrokářství, masarykovsky uvá-dějí rozčarovaný diletantismus a zmíněné jeho doprovodné jevy do sou-vislosti s úpadkem osobní i národní energie – postava Kopulenta, o kteréHilarius mluví, je zas šablonou vlastní skepsí zlomeného, činu neschop-ného člověka:

Toť to, co charakterisuje značnou část mladé naší intelligence: on ne-má ničeho, pro co by žil a chtěl by pro něco žíti. Nedovede se při-poutati k žádnému centru. Ptá se: „Proč žiji?“ Odpoví dnes tak, zítrajinak, potom opačně pozítří. A na konec řekne: „Není vlastně záhod-no žít.“ Toť odpověď všech, kteří odpovědi nenalezli. Obyčejně ne-trpí se příliš tím stavem; jinak u něho. Není dost egoistou, aby ho tonemučilo; není dost nekritickým, aby nepovrhoval svým diletantis-mem. Má jakýs umělecký sen o životě, ale provésti ho nedovede.35

Na Hackenschmidovi dobře vidíme, jak pocity bezmocnosti a nechuti kevšemu ústí v pózu cynické povýšenosti nebo v ironii zvláštního druhu, jižKarásek při Dykovi pojmenovává jako plod myšlenkové nejistoty36 a přiHlaváčkovi takto: „útočiště všech lidí nebojovných, poražených životem,slabých a zklamaných (…) plod chorobné citlivosti, nemocné vůle“.37 Bez-cílnost a nerozhodnost maří vývoj v životě i umění: Karáskovi se diletan-tismus příležitostně stává rovněž příznakem neurčitosti (nebo nepřítom-nosti) přesvědčení poškozující osobnost, proti níž se staví mladá kritickágenerace let devadesátých38 – používání pojmu diletant má u něj úcty-hodný rozptyl: „diletantní“ může být jak vášnivě vyhraněný kritik, tak člo-

str. / 96

35 Dyk, Viktor (1904). Konec Hackenschmidův. Praha: J. Otto, s. 253. Bourgetovskésouvislosti Dykova románu popisuje Karel Krejčí. Srov. Krejčí, Karel (1975).Bourgetův „Žák“ a Hackenschmid. In Týž, Česká literatura a kulturní proudy evrop-ské. Praha: Československý spisovatel, s. 358–378.

36 Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Viktor Dyk. In Týž, Impresionisté a ironikové. Praha:Aventinum, s. 85.

37 Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Karel Hlaváček. In ibid., s. 68.38 Srov.: „Duté a pompésní hromadění barev a slov se jí protivilo stejně, jako ne-

rozhodnost myšlenková a stilová, diletantismus v životě a v umění. Viděla vevšem tom stagnaci nebezpečnou vývoji. Ohlásila boj pitoresknnosti i diletantis-mu, verbalismu stejně, jako umělecké pasivitě předchozí generace. Akcentovalazase určitost přesvědčení a odvahu být sebou samým.“ Karásek ze Lvovic, Jiří(1926). Mladá česká kritika (F. X. Šalda, F. V. Krejčí, Arnošt Procházka). In ibid.,s. 14.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 96

věk bez názoru. Časté je (nejen u Karáska) i užití slova v dnes obvyklémsmyslu, k nesouhlasnému označení neodbornosti, neumětelství, ne-umě-lectví: „racionální ovládání schopností činí umělce. Kdo vedle umělec-kých partií je schopen napsat partie nevkusu, má blíže k diletantovi.“39

Diletantismus vede k vykořenění duchovnímu, ale i fyzickému. Uspo-kojovat (pře)kultivovanou senzibilitu je stále obtížnější, žízeň po novýcha nových vjemech si žádá zvýšené úsilí vynalézavosti nebo časté změnyprostředí: diletant bývá kosmopolita pohybující se ve všech velkých měs-tech starého kontinentu, která mají co nabídnout.40

Poussé tres loin, l’esprit d’analyse aboutit presque toujours au dilet-tantisme. (…) Qui a la puissance d’analyser, recherche et provoque lesoccasions d’analyser, multiplie les expériences, se prhete aux émotions,complique ses plaisirs, raffine ses tristesses; manege sentimental qui,peu a peu, transforme l’analyseur en dilettante. Ce dilettantisme revhetdes formes diverses suivant les caracteres et les époques. Une formesinon tout a fait neuve, au moins tres renouvelée, est celle qui résultede l’habituelle fréquentation des pays étrangers.41

Viděli jsme, že pro Bourgeta je diletantismus sebepěstěním; kosmopoli-tismus pak představuje jeho zvláštní formu, způsob, jak duchu analýzyopatřovat dostatek potravy k rozkládání. Stendhal, na jehož příkladu ten-to proces popisuje, ze svého bludného života dokázal těžit, neboť jehozvědavost byla zvědavostí filozofickou: žil jej systematicky, byl cestujícímpsychologem, ne zahalečem bojujícím s nudou. (Byl ostatně – jako milov-ník italské hudby – také dilettante v původním slova smyslu.) Proti postavěspolečenské, diletantu-snobovi, který cestuje, aby byl na výši toho, co je envogue, a zůstává na povrchu zakoušeného, hotov kdykoliv následovat ji-nam vedoucí módní závan – otevřenost nejrůznějším dojmům tu opět ne-znamená bohatství, nýbrž chudobu ducha42 – stojí diletant-hledač, vybru-

str. / 97

39 Karásek ze Lvovic, Jiří (1927c). Růžena Svobodová. In Týž, Tvůrcové a epigoni. Pra-ha: Aventinum, s. 75.

40 Srov. Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres frandcaises: de Paul Bourgeta Marcel Proust. Paris: Armand Colin, s. 146n.

41 Bourget, Paul (1924). Stendhal (Henri Beyle). In Týž, Essais de psychologie contem-poraine (Tome I). Paris: Plon-Nourrit, s. 308.

42 Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres frandcaises: de Paul Bourget a MarcelProust. Paris: Armand Colin, s. 146n.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 97

šující skrze zmnožování zkušenosti fasety svého bytí. Nepečuje předevšímo svůj odraz v jiných, ale díky úsilí, jež na sebe vynakládá, je přitažlivý sa-mozřejmě.

Hrdiny imaginárních portrétů a nejdůležitějších kritických podobizenArthura Breiského jsou vesměs takoví zušlechťovatelé vlastního (duševní-ho) života. Když však označuje Stendhala za „ideálního diletanta“, mátím, zdá se, na mysli jen to, že nebyl umělcem, básníkem ani filozofem, alemužem duchaplným (homme d’esprit) vyznačujícím se především jemnostíanalytickou, zatímco ke tvorbě, ke stylizování je potřeba mohutností syn-tetických.43 Diletantní je prostě mimoumělecké. Převaha analýzy je nicméněčasto zmiňovaným znakem diletantismu (viz například poslední citaciz Bourgeta nebo Procházkův odstavec o Sperellim) – v tomto smyslu seBreisky přece blíží jeho širším definicím. Význam „bourgetovský“ diletan-tismu nepřikládal: místo vyšších diletantů u něj máme „ideální eklektiky“.Breiského Wilde o sobě říká: „Zavrhovati katolicismus, jak učinil Goethe,jaké to ochuzení sama sebe! Býti katolíkem a pohanem současně, jaké toobohacení života a imaginace!“,44 což není nic jiného než diletování v ide-jích, propůjčování se různým životním formám. Podobně další „ideálníeklektik“, Nero, je diletantem střiženým v čisté fin de siecle fazoně:

Dekrepitní potomek starého, rozvětveného rodu Caesarů, v němž vy-šlehly temné, exotické pudy, s otrávenou, rozkládající se krví geniál-ních maniaků v žilách (…), s nadprůměrnou fantazií, se senzibilitouchorobně zjemnělou a s duší úpadkové citlivosti všech dědičně zatí-žených byl rozeným umělcem. Jeho duši trýznily neustále bezejmen-né nostalgie, přesycenost životem, jež byla u něho přesyceností rasy,vzněcovala jeho fantazii pro všechno umělé, supernaturální, proesence, jež by skytaly dojmů života v nádherných podobách. Jeho ra-finované nervy vyžadovaly kromobyčejných senzací.45

Ve studii o Barresovi rozebírá Breisky jeho pojetí egoismu, kde štěstí spo-čívá v exaltovaném otevírání duše co největšímu počtu vjemů, to znamená

str. / 98

43 Breisky, Arthur (1996). Stendhal – analytik lásky. In Týž, Střepy zrcadel. Praha:Thyrsus, s. 114. Srov. též dopis A. Procházkovi z 8. 12. 1908 (Breisky, Arthur(1997a). V království chimér. Praha: Thyrsus, s. 270n.)

44 Breisky, Arthur (1997b). Oscar Wilde. In Týž, Triumf zla, Dvě novely. Praha: Thyrsus,s. 102.

45 Breisky, Arthur (1997b). Esej o Neronovi. In ibid., s. 32.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 98

také v opatřování si co největšího množství materiálu k analýze. (Nezmi-ňuje už diletantní rysy tohoto egoismu, který si vjemy množil mimo jinépřijímáním protichůdných hledisek na tutéž věc, jejich násobením v so-bě.)46 Barresův egoismus odmítající cizí vlivy je mu egoismem „primiti-visty“ – „moderní egoismus“ je totiž spjat s eklekticismem, tj. řízenýmpropůjčováním se vlivům. Vzor moderního egoisty v kritice najdemeu Breiského vtělený do osoby Jamese Hunekera. Huneker, kritický kos-mopolita, „lovec kouzelných dojmů“, „citizen of the world v nejlepším slovasmyslu“, rozprávějící na různých místech světa s tvůrci, kteří jej zajímají,„habitué všech uměleckých domén“,47 jehož synestetické senzibilitě jedno-tlivá umění svými účinky splývají, je líčen jako dokonalý diletantní typ:„sleduje (…) intence ryze umělecké, je kritikem dojmovým a bezprincipněreflektivním, to jest soudí umění jen mírou senzace, jíž působilo na jehoživot, ať již citový nebo myšlenkový“.48 (Huneker sám užívá označení di-lettante například pro Stendhala; pojem se mu rozšiřuje i na estétství desEsseintesovo, když jej prohlašuje za „sultry dilettantism“.)49 Skeptický po-zorovatel, sžíravý ironik chladného rozumu, u nějž se neúprosnost analy-tická spojuje s mocí stylové syntézy. I když v některých svých studiích opa-kuje známé věci, říká je nově, osobitě, nezaměnitelně – a o to v umění jde.Breisky na Hunekerovi obdivoval schopnost výstižné, v nejlepších přípa-dech obrazné zkratky spájející nasbíraná fakta (na něž si jako „Američan“potrpěl) v živý, prohloubený obraz sledované osobnosti, činící tak ovšems povzneseností, odstupem „superiorního ducha“, který se nikdy a nikdenezapomene. Huneker je uměleckým zasvěcencem: také proto, že mohl,jak jsem už naznačil a jak Breisky často zdůrazňuje, studovat mnohá dílatakříkajíc u zdroje, v prostředí, ovzduší jejich vzniku, sledovat inscenaceher v zemích, kde byly napsány, obohacovat své poznání stykem s autory,četbou nepřístupných dokumentů atd. (Je úsměvné sledovat, jak se Breis-ky sám při Hunekerovi blýská náznakem uměleckého „kosmopolitismu“:„Měl jsem příležitost poznati Cézanna v bohatém výběru v Drážďanech,

str. / 99

46 Srov. Barres, Maurice (1889). Un homme libre. Paris: Perrin, s. 2n.47 Breisky, Arthur (1996). James Huneker. In Týž, Střepy zrcadel. Praha: Thyrsus, s. 43n.48 Ibid., s. 44n.49 Huneker, James (1925). A Sentimental Education: Henry Beyle – Stendhal. In

Týž, Egoists: A Book of Supermen. New York: Charles Scribner’s Sons, s. 5, 38.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 99

a shledávám (…).“50 Věta o to nápadnější, že jinak v kritikách první osobyneužívá.) V jeho Hunekerovi vidíme znalce na slovo vzatého, ale nikolivučence, specialistu, spíše neobyčejně erudovaného amateura, „duševníhodobrodruha“, který nepíše dějiny umění, ale historii svých zájmů – ne-podřizuje se požadavkům úplnosti, systematičnosti a objektivity, zůstáva-je bezpečně vzdálen intelektuálním nádeníkům a spisovatelům příruček.Breisky si uvědomoval, že přijímat literaturu jako povolání je v rozporus pózou egoisty, jemuž velí pouze rozmary vlastní senzibility; literárnížurnalista je povinován referovat o všem možném, romanopisec plní den-ní penzum stránek, překladatel bere převody lhostejných mu autorů atd.Svoji vyhraněnost si také dost možná zachoval jen díky skutečnosti, že muliteratura zůstala přivýdělkem. Když ve studii o Franzi Bleiovi říká, že ten-to není „dosti egoistou, aby nepovažoval literatury za povolání“,51 jednáse o stylizaci (literárního) dandyho: ve skutečnosti Breisky od útlého mlá-dí netoužil po ničem víc, než aby se mu literatura povoláním mohla stát.

Rozmarnost, leckdy frivolita: zde se diletant, estetický egoista, setkávás dandym, neboť i jemu jde o plnost vlastního života a být rozmarný zna-mená o nic se neochuzovat; umět být a moci si dovolit být rozmarný jerovněž znakem nezávislé (duchovně i hmotně) existence. Jediný způsob,jak se dandy může zabývat uměním, je diletování, nesoustavnost zájmů,prozrazující mimo jiné, že mu nejde o zaměstnání. Soustavnost, systema-tičnost jsou pro specialisty, učence, pro pedanty (les cuistres), tedy pro lidi,s nimiž nechce nic mít, přičemž důsledný pohled společenského dandy-ho mezi pedanty zahrnuje i muže pera. „Who wants to be consistent? Thedullard and the doctrinaire, the tedious people“,52 říká Wildeův dilettan-te Vivian. Diletantismus se pro fin de siecle stává znakem vytříbené osob-nosti, která se neváže k jednomu uměleckému druhu, je schopna jich ob-sáhnout vícero, a to nejen pochopením a hodnocením, ale případněi tvůrčími činy; vůbec znakem duše tak mnohotvaré, že dovede být – jakoideální rezonanční nástroj – práva mnohotvárnosti skutečného. Diletová-ní v určitém oboru nám mimo jiné přináší znalosti sloužící k jemnějšímu,

str. / 100

50 Breisky, Arthur (1996). James Huneker. In Týž, Střepy zrcadel. Praha: Thyrsus, s. 45.51 Breisky, Arthur (1996). Franz Blei. In ibid., s. 155.52 Wilde, Oscar (2003). The Decay of Lying. In Týž, Complete Works of Oscar Wilde.

Glasgow: Harper Collins, s. 1072.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 100

větší požitek přinášejícímu a zároveň přísnějšímu ocenění výkonu těch,kdo se mu plně věnují. Tak dokázal vidět výhody diletantismu Nietzsche:„Staří“ dovedli být uznalí k náročnosti dlouhé periody řečníkovy, neboťsami četli nahlas a věta jim byla především fyziologickým, dechovým cel-kem – „Diese Alten waren ja insgesammt in der Rede selbst Dilettanten,folglich Kenner, folglich Kritiker, – damit trieben sie ihre Redner zumÄussersten; in gleicher Weise, wie im vorigen Jahrhundert, als alle Itali-äner und Italiänerinnen zu singen verstanden, bei ihnen das Gesangs-Vir-tuosenthum (und damit auch die Kunst der Melodik) auf die Höhekam.“53 Všeobecné diletování může jak vidno dokonce pozvednout obec-nou úroveň umění.

Dandy i diletant nastavují společnosti tvář zahaleče. Odmítáním jaké-hokoliv určitého úkolu se brání specializaci, neboť ta nepřeje všeobecné-mu rozvoji kultury osobnosti, brání se nízké štvanosti zaměstnaného.Vznešené lento nebo jeho iluze jsou jim nadevše: vlastnost Benjaminova fl ha-neura protestujícího proti lidské přičinlivosti (Betriebsamkeit).54 Takové ži-votní tempo ovšem vyžaduje co nejvíce volného času a ten zas peníze – to-to dilema vystihuje jeden zápis z Mon coeur mis a nu: „C’est par le loisir quej’ai, en partie, grandi. / À mon grand detriment; car le loisir, sans fortune,augmente les dettes, les avanies résultant des dettes. / Mais a mon grandprofit, relativement a la sensibilité, a la méditation, et a la faculté du dan-dysme et du dilettantisme.“55 Dostatek volného času jistě nepatří k výsa-dám nemajetného literáta, který těžko bude zcela prost oné plebejské při-činlivosti, zvláště pokud smí být umělcem až po úředních hodinách,v době, již musí věnovat psaní a studiu. Z literatury, byť pěstované z lásky

str. / 101

53 Nietzsche, Friedrich (1999). Jenseits von Gut und Böse. München/Berlin–NewYork: DTV/de Gruyter, s. 190.

54 „Auf dem Boulevard bringt er seine müßigen Stunden zu, die er als einen Teilseiner Arbeitszeit vor den Leuten ausstelt. (…) Müßig geht er als eine Persön-lichkeit; so protestiert er gegen die Arbeitsteilung, die die Leute zu Spezialistenmacht. Ebenso protestiert er gegen deren Betriebsamkeit.“ Benjamin, Walter(1991). Das Paris des Second Empire bei Baudelaire. In Týž, Gesammelte Schriften:Abhandlungen. Frankfurt am Main: Suhrkamp Taschenbuch Verlag, Bd. I/2, s. 530,556.

55 Baudelaire, Charles (2001). Journaux intimes. In Týž, Oeuvres completes I. Paris:Gallimard (Pléiade), s. 697.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 101

ke kráse, se stává moyen de parvenir, prostředek vyniknutí; upnutí k vlastní-mu umělectví – náhražce aristokratičnosti – prozrazuje příliš mnohoo poměrech autora.

Dandysmus se s diletantismem setkává také v pohrávání si s „hodnota-mi mas“. Diletant tak může činit z filozofující záliby, v zájmu množenísenzací atd.; u dandyho se přidávají zájmy provokace, strhávání pozornos-ti, potřeby překvapovat. Do jaké míry se dandy s diletantem kryjí, je samo-zřejmě otázkou rozličných pojetí obou typů. Například Michel Lemaire,vnímající dandyho v zásadě jako umělce, jemuž je materiálem vlastníosobnost, a zdůrazňující jeho upnutí k představě (realizace) krásy, jej odskeptického, přelétavého, vždy pouze přihlížejícího diletanta jasně oddělu-je;56 pro Gustava Koehlera je zas diletant v každém dandym obsažen: dile-tantismus se stává obvyklým předstupněm dandysmu, předstupněm, kte-rý ovšem přerostou jen někteří.57 Pokud dandysmus obecně chápeme jakozaložený na sebeovládání, soustředěnosti a uzavřenosti (neproniknutel-nosti), může se diletantismus se svou roztěkaností a otevřeností zdát naprvní pohled něčím přímo mu protikladným. Při bližším zkoumání zjistí-me, že ona otevřenost, skrývá-li v sobě vůli nenechat se ničím trvale zasáh-nout, je jen druhem sebeovládání, druhem neproniknutelnosti.

Podle Georga Simmela má každá doba svůj „centrální pojem“ (Zentral-begriff), který dominuje filozofickému výkladu skutečnosti. Pro konec

str. / 102

56 Srov.: „cet ancrage dans la beauté constitue le point de divergence principal ent-re le dandy et le dilettante: en tout le dilettante se veut un «amateur», il regardele monde avec un scepticisme amusé et saute, comme un papillon, d’un spectaclea un autre; le dandy croît en la beauté, ne se contente pas de l’apprécier, mais ten-te de la réaliser.“ Lemaire, Michel (1978). Le Dandysme de Baudelaire a Mallarmé.Montréal/Paris: Les Presses de l’Université de Montréal/Klincksieck, s. 78.

57 Srov.: „es ist (…) klar, daß sich die Eigenschaften des Dilettanten mit denen desDandy decken. Nur hat sich der Wille zur Macht des Dandy beim Dilettanten soverdünnt in einen Willen zum « Alles erleben ohne beeinflußt zu werden », daßder Dilettant eher ätherisch wirkt neben dem Dandy. Doch ob dieses vornehmsteZurückhalten des Dilettanten kräftiger Wille oder impotentes Nichtanderskön-nen ist, müßte in jedem Einzelfall peinlich erschlossen werden. Ist es Stärke, sosteht dieser Dilettant entschieden auf einer der perfektesten Stufen des Dandys-mus. Man kann also sagen, daß jeder Dandy Dilettant ist, nicht aber auch jederDilettant ein Dandy.“ Koehler, Gustav (1911). Der Dandysmus im franzözischen Ro-man des XIX. Jahrhunderts. Halle a. S.: Niemeyer, s. 68.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 102

19. a začátek 20. století měl být tímto pojmem pojem „život“, jehož nástupse ohlašuje již u Schopenhauera a Nietzscheho.58 Spory kolem diletan-tismu tomuto názoru nahrávají, neboť nejsou ničím jiným než výrazemsoustředění na život – diletantismus jednou život obohacuje a posiluje,potom zas ochuzuje a ochromuje. Kladně chápaný diletantismus má blíz-ko k dalšímu nejasnému dobově oblíbenému konceptu, a sice k „uměníživota“. Ideální diletant je člověk kultivovaný v nejobecnějším slova smys-lu, člověk, u nějž nedošlo k rozpojení touhy po vědění a požadavků živo-ta.59 Takové rozpojení je příznačné pro „učence“, „pedanty“, tedy – jakjsme viděli – právě typy, proti kterým se diletant vymezuje. Umění životazde znamená asi tolik co umění pravé vzdělanosti, to jest vzdělanosti při-vtělené, vždy schopné sloužit vedení vlastního žití užitečného ostatnímsvou příkladností. Pravzorem ovládnutého moderního diletantismu se takjeví Michel de Montaigne, muž, který dokázal sloučit důslednou rozmar-nost s účinným směřováním k životní jednotě.

str. / 103

58 Srov. Simmel, Georg (1918). Der Konflikt der Kultur. München und Leipzig:Duncker & Humblot.

59 Toto rozpojení kritizuje Nietzsche v raných textech jako jeden z hlavních symp-tomů upadlosti své doby. Srov. např. Nietzsche, Friedrich (1980). Schopenhauerals Erzieher. In Týž, Die Geburt der Tragödie, Unzeitgemäße Betrachtungen I–IV, Nach-gelassene Schriften 1870–1873. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter,s. 350n.

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 103

Prameny:

E S T E T I K A / R O â N Í K X L I V

Barres, Maurice (1889). Un homme libre. Paris: Perrin.Baudelaire, Charles (1999). Oeuvres completes II. Paris: Gallimard (Pléiade).Baudelaire, Charles (2001). Oeuvres completes I. Paris: Gallimard (Pléiade).Bourget, Paul (1924). Essais de psychologie contemporaine (Tome I). Paris: Plon-Nourrit.Bourget, Paul (1932). Le Disciple. Paris: Nelson.Breisky, Arthur (1996). Střepy zrcadel: Eseje a kritiky. Praha: Thyrsus.Breisky, Arthur (1997a). V království chimér. Praha: Thyrsus.Breisky, Arthur (1997b). Triumf zla, Dvě novely. Praha: Thyrsus.Dyk, Viktor (1904). Konec Hackenschmidův. Praha: J. Otto.Huneker, James (1925). Egoists: A Book of Supermen. New York: Charles Scribner’s

Sons.Huysmans, Joris-Karl (1908). Certains. Paris: Plon-Nourrit.Huysmans, Joris-Karl (1924). A Rebours. Paris: au Sans-Pareil.Karásek ze Lvovic, Jiří (1926). Impresionisté a ironikové. Praha: Aventinum.Karásek ze Lvovic, Jiří (1927a). Chimérické výpravy. Praha: Aventinum.Karásek ze Lvovic, Jiří (1927b). Umění jako kritika života. Praha: Aventinum.Karásek ze Lvovic, Jiří (1927c). Tvůrcové a epigoni. Praha: Aventinum.Karásek ze Lvovic, Jiří (1929). Lásky absurdné. Praha: Aventinum.Marten, Miloš (1910a). Marius Epikurejec. Moderní revue, sv. 23, s. 566–577.Marten, Miloš (1910b). Kniha silných. Praha: K. Neumannová.Nietzsche, Friedrich (1980). Die Geburt der Tragödie, Unzeitgemäße Betrachtungen I–IV,

Nachgelassene Schriften 1870–1873. München/Berlin–New York: DTV/de Gruyter.Nietzsche, Friedrich (1999). Jenseits von Gut und Böse. München/Berlin–New York:

DTV/de Gruyter.Pater, Walter (1961). The Renaissance. London and Glasgow: Collins.Procházka, Arnošt (1912). Francouzští autoři a jiné studie. Praha: Moderní revue.Procházka, Arnošt (1916). Rozhovory s knihami, obrazy a lidmi. Praha: Fr. Borový.Procházka, Arnošt (1919). Diář literární a umělecký. Praha: Ludvík Bradáč.Šalda, F. X. (1949). Život ironický a jiné povídky. Praha: Melantrich.Šalda, F. X. (1950). Kritické projevy 2. Praha: Melantrich.Wilde, Oscar (2003). Complete Works of Oscar Wilde. Glasgow: HarperCollins.

str. / 104

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 104

Seznam literatury:

E S T E T I K A / R O â N Í K X L I V

Bednaříková, Hana (2000). Česká dekadence. Brno: CDK.Benjamin, Walter (1991). Gesammelte Schriften: Abhandlungen. Frankfurt am Main:

Suhrkamp Taschenbuch Verlag, Bd. I/2.Carassus, Émilien (1966). Le Snobisme et les lettres fran dcaises: de Paul Bourget a Marcel

Proust. Paris: Armand Colin.Koehler, Gustav (1911). Der Dandysmus im franzözischen Roman des XIX. Jahrhunderts.

Halle a. S.: Niemeyer.Krejčí, Karel (1975). Česká literatura a kulturní proudy evropské. Praha: Českosloven-

ský spisovatel.Lemaire, Michel (1978). Le Dandysme de Baudelaire a Mallarmé. Montréal/Paris: Les

Presses de l’Université de Montréal/Klincksieck.Simmel, Georg (1918). Der Konflikt der Kultur. München und Leipzig: Duncker &

Humblot.Teige, Karel (1994). Osvobozování života a poezie. Praha: Aurora.

The Controversy over Dilettantism and

Its Reflection in Czech Decadent Literature

E S T E T I K A / R O â N Í K X L I V

The article concentrates on a key concept of the Fin de Siecle in Europe – namely,“dilettantism” and its connection with Czech Decadent literature. Dilettantism, asexplained by Paul Bourget in his essay on Ernest Renan (1883), is characterized bythe individual’s refusal to forego any possible experience by adhering to a setmode of (intellectual) life. In dilettantism there are many pitfalls: the dilettantemay be the perfect embodiment of the “Decadent” type with his Willenskrankheit,hypertrophied (self-)analysis, over-refinement, hyper-aestheticism, eclecticism, and

Jan Stanûk

str. / 105

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 105

sterility. Arnošt Procházka (1869–1925), for instance, applies the term “dilettante”to Andrea Sperelli (the hero of Dilettantism), modelled on Huysmans’s DesEsseintes. The controversies over Dilettantism appear here as an expression of anexclusive concern with “life”, a concept that was a cornerstone of philosophicaldebate of the period.

str. / 106

zlom 1-228 30.11.2007 7:38 Stránka 106