Komunitní sociální politika Prezentace k výuce sociální politiky
SOCIÁLNÍ POLITIKA - VŠPJ/Sociální... · Starost o společensky závislé, dezintegrované a...
Transcript of SOCIÁLNÍ POLITIKA - VŠPJ/Sociální... · Starost o společensky závislé, dezintegrované a...
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
-------------------------------------------------------------------------
Bakalářský studijní program: Zdravotně sociální péče
Studijní obor: Zdravotně sociální pracovník
SOCIÁLNÍ POLITIKA
STUDIJNÍ OPORA PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM
Ing. Věra Nečadová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
2013
Recenzovali: Ing. Alena Slavingerová
Ing. Jozef Labuda
Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.
Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.
Věra Nečadová, 2013
ISBN: 978-80-87035-84-9
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 4
1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ CHARAKTERISTIKA,
ORIENTACE A PRINCIPY ...................................................................................................... 7 1..SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PRÁCE ................................. 8 1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................ 11 1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY ......................................................... 14
2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA
VLÁDY .................................................................................................................................... 26 2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................................................ 27
2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU POLITIKOU ............................ 30 3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................................................... 37
3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................... 38 3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................ 41
4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY .............................................................. 48 4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................. 49 4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY ............................................................................. 57
5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE .............. 73
5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................ 74 5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU .......................................................... 76
5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ
POLITICE ............................................................................................................................ 83
5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU SPOLEČNOSTI ............... 86 6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA ......................................................................................... 94
6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY ................................................................... 96
6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI ......................................... 101 6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI .............................................................. 106
6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA ......................................................... 108 7. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE ZDRAVOTNÍ POLITIKOU ................... 117
7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ POLITIKY, VNITŘNÍ
VAZBY .............................................................................................................................. 118
7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM .................................... 119 7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE ...................................... 120 7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ ..................................... 122
8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA ....................................................................... 128
8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY ................... 129 8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO ROCE 1989 ..................... 134 8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ PODPORA STUDENTŮM . 144
8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ,
KTERÉ TOTO VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ .................................................................. 146 9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI S BYTOVOU POLITIKOU ......................... 152
9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA BYDLENÍ .............................. 153 9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A ROLE OBCÍ ............... 158
9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY DO ROKU 2020 ..... 162 10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA .......................................................................... 167
10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA .................................................................................................. 168 10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ....................................................... 169 10.3. LIDSKÁ PRÁVA ...................................................................................................... 170
Seznam použité literatury ...................................................................................................... 178 Vybrané zdroje dostupné z internetu ...................................................................................... 182 Právní předpisy ....................................................................................................................... 182
4
ÚVOD
Vážení a milí studenti,
předkládám vám studijní oporu, která se týká sociální politiky. Prostřednictvím
této studijní opory byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti
sociální politiky a jejího vývoje.
V současné době ve všech vyspělých zemích i v zemích, kde není tak vyspělý
společenský rozvoj, hraje velice významnou roli sociální politika. Sociální
politika se stává bez nadsázky neodmyslitelným základem uspořádání
společnosti. Sílící význam sociální politiky vůbec, a tedy sociálního aspektu, je
spojen s důrazem,který je v soudobých podmínkách vyspělých zemí kladen na
každého jedince, na jeho kvality jako rozhodující předpoklady prosperity
moderní společnosti i naplňování jejich cílů. Tato skutečnost se stává stále
zřejmější nejen ve vyspělých zemích, ale pociťují ji i země, které zatím úrovní
své vyspělosti se řadí k méně vyvinutým či dokonce zaostalým a které si stále
více dobře uvědomují, že klíčem jejich rozvoje jsou lidé vzdělaní a kultivovaní
a také spokojení. Možno říci, že i v České republice, která se řadí k vyspělým
zemím světa, si uvědomujeme významnost role lidského činitele ve
společenském rozvoji své země i když někdy politika vlády to vždy
nepotvrzuje. Nepochybné však je, že tato role člověka bude sílit, a že proto
bude nutné podporovat a rozvíjet i sociální politiku jako systém aktivit, které
k rozvoji a kultivaci daného lidského faktoru směřují.
Od sociální politiky v moderní společnosti se právem očekává, že poskytne
předpoklady,podmínky, impulsy a motivaci pro rozvoj každého jedince a tím
i pro prosperitu celé společnosti. Sociální politika je zaměřena k tomu, co
moderní teorie označuje jako „sociální kapitál“. Přitom zájem o sociálně
politická témata sílí, a to nejen mezi těmi, kteří se sociální politikou profesně
zabývají, ale i mezi odborníky různých odlišných profesních zájmů. Zájem
o sociální politiku sílí i ze strany laické veřejnosti, protože sociálně politická
opatření zasahují do života nás všech. Proto samozřejmě sílí i potřeba znalosti
tohoto oboru, protože propojenost sociálních souvislostí s téměř všemi
oblastmi života společnosti je a bude i v budoucnu trvalá.
Cílem této studijní opory je, abyste po její nastudování a zodpovězení
všech otázek dokázali:
- definovat sociální politiku, její podstatu a vyjádřit i základní charakteristiku
sociální politiky,
- charakterizovat jednotlivé typy sociální politiky, její funkce a nástroje,
jakož i účast státu v oblasti sociální politiky,
5
- pochopit význam vývoje sociální politiky a její důležitosti pro společnost,
- objasnit problematiku sociálního zabezpečení v sociálním systému
společnosti,
- rozebrat základní faktory sociálního zabezpečení, jakož i financování
systému důchodového zabezpečení,
- vysvětlit podstatu důchodového pojištění , penzijního pojištění, státní
sociální podpory,
- státní sociální pomoci,
- zohlednit opodstatnění politiky zaměstnanosti, rodinné politiky, bytové
politiky, vzdělávací politiky apod.,
- orientovat se v jednotlivých problémech týkající se sociální politiky
a zároveň se snažit také pochopit vývojové trendy v této oblasti.
Doporučení ke studiu
Studijní opora je rozdělena do kapitol, když každá kapitola sleduje vlastní téma
a toto je vždy v závěru stručně shrnuté.
Věnujte dostatek času na studium jednotlivých kapitol, jako orientační
doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru dvě až tři hodiny na každou
kapitolu. Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia
teorie i její zopakování,případně splnění dalších aktivit.
Doporučuji studovat předkládaný materiál důsledně, po jednotlivých
kapitolách, tak jak jsou řazeny za sebou a věřím, že vás potom i zaujme více
obsah kapitol a dostaví se zároveň předpokládaný výsledek.
Při vlastním studiu se snažte vše důkladně promýšlet, vytvářet si vlastní názor
a hledat vzájemné souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly
dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste pocit, že jsou náročné a složité, když
hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále ve studiu až budete mít
dojem, že jste danou část zcela zvládli.
Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte
žádnou kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě
záměrně takto řazeny za sebou.
Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po
prostudování kapitoly poctivě odpovědět. Až se vám do zdaří a budete sami se
sebou a svými výsledky spokojeni, pokročte ve studiu dále.
Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním
obsahem a pokud se vám to nepodaří, vraťte se ke studiu příslušné kapitoly
opětně. Pokud nebudete mít subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte
6
podle vašich představ nepokračujte dál ve studiu a soustřeďte se znovu na
stávající text.
V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte si své vlastní
postřehy,případně náměty, když toto vše potom můžete využít při dalším
studiu.
Byla bych velice ráda, aby předkládaná studijní opora, úvod které jste právě
dočetli až do samého závěru, byla pro vás odpovídajícím studijním zdrojem
informací, které nebudete využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole
polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem aktivním životě, například až se
jednou zapojíte do pracovního procesu.
Přeji vám při studiu této studijní opory dostatek energie a zároveň i chuti,
odvahy a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce.
Věra Nečadová
autorka
7
1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ
CHARAKTERISTIKA, ORIENTACE A PRINCIPY
Cíl:
Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudováním dokázali:
- charakterizovat sociální politiku, její podstatu a další základní pojmy,
- rozlišovat místo sociální politiky ve společenském systému ,
- rozebrat základní principy sociální politiky,
- popsat a vysvětlit princip sociální spravedlnosti,
- popsat a vysvětlit princip subsidiarity,
- popsat a vysvětlit princip participace.
Klíčová slova:
sociální politika, sociální péče, sociální práce, orientace sociální politiky, pojetí
sociální politiky, principy sociální politiky
Sociální politika se v moderním světě stala fenoménem velice frekventovaným
a navíc i velice kontroverzním a zpravidla i různě interpretovaným a značně
náročným na veřejné zdroje.
Průvodce studiem
Tato první kapitola dané studijní opory má za úkol především objasnit některé
základní pojmy spojené se sociální politikou, vymezit místo sociální politiky
ve společenském systému, když se zde seznámíte i s celkovým pojetím sociální
politiky v dnešní společnosti, jakož se základními principy sociální politiky,
jako je princip spravedlnosti,princip sociální solidarity, princip subsidiatity
a princip participace.
Předpokládám, vážení studenti, že hned od počátku studia tohoto materiálu
budete studovat s chutí a elánem, že nebudete podceňovat tuto úvodní kapitolu
a že si na prostudování této kapitoly vyčleníte asi šedesát – osmdesát minut.
Nepodceňujte nikdy úvodní části, kde se seznamujete se základními pojmy!
Je třeba jejich obsah dobře znát, neboť z nich budete v dalších kapitolách
vycházet.Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím
zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov, tj.
„pojmů k zapamatování“.
Studiu této kapitoly byste měli věnovat asi 60 až 80 minut.
8
Definovat pojmy „sociální politika“, „sociální péče“ a „sociální práce“ mnohdy
vyvolává řadu potíží .Používaná terminologie je totiž značně nejednotná
a historicky podmíněná.
Je spjata s vývojem institucí, které byly a v současnosti jsou jejich nositeli. Jednotlivé pojmy
výše uvedené představují nejen určité odborné disciplíny, ale zároveň konkrétní společenské
činnosti, odborné aktivity, které jsou vždy znovu určovány bezprostředními zkušenostmi
a konkrétní historickou situací společnosti v níž se uskutečňují.
Třeba také uvést, že v odborné literatuře a také i praxi se uvedené pojmy velice
často vzájemně zaměňují. Již sám pojem „sociální“ je chápán různě.Ve
třicátých letech minulého století byl zpravidla tento pojem chápán jako
„všeobecné označení vztažnosti ke společnosti, když tato vztažnost může mít
buď povahu teoretickou – tj. poznání, výzkum, studium, nebo praktickou – tj.
jednání, kterým je možno uskutečnit to, co by se mělo stát. Dále se v této
souvislosti hovořilo o tom, že „vztažnost ke společnosti“ tvoří obsah sociální
politiky, sociální péče a sociální práce.
V poslední třetině minulého století se v souvislosti s výše uvedeným pojmem
„sociální“ a jeho výkladem a chápáním, rozpracovaly závěry v tom smyslu,že
výše uvedené vysvětlení pojmu sociální má v jazyce českém nejméně dva
významy.
První význam odpovídá anglickému či francouzskému slovu „social“
a znamená společenský, tj. týkající se lidské společnosti.
Druhý význam je užší – označuje takové jevy, procesy, případy, problémy
nebo situace, které vyžadují nějaké konkrétní řešení.
Jinými slovy, sociální je tedy všechno, co přesahuje osobní referenční
systém – To je opak individuálního,jednak všechno,co vychází
z hodnotového hlediska na základě právních, morálních a společensky
relevantních norem .
1.SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ
PRÁCE
Sociální politika
Chtěla bych vyjít nejprve z pojmu „sociální politika“, který představuje
v systému společenské péče o člověka nadřazenou kategorii a z něhož přebírá
sociální práce své výchozí principy a čerpá oprávněnost své existence.
Sociální politika je součástí politiky každé vyspělé průmyslové společnosti.
Je ovlivněna nejen její ekonomickou situaci, ale i její filozofií, kulturou,
Základní pojmy
Pojem
,, sociální“
Sociální politika
9
společenskými tradicemi, morálními principy, normativními procesy
a zákonitostmi.
O sociální politice v užším slova smyslu se hovoří nejčastěji jako
o cílevědomé činnosti státu, organizací a institucí, usilující o vytváření
podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy a zajišťují předpoklady
pro harmonický vývoj jedinců, skupin i společenských celků.
Starost o společensky závislé, dezintegrované a jinak nesoběstačné občany byla u nás
v uplynulých stoletích předmětem zájmu širší rodiny, případně předmětem péče obcí nebo
charitativních organizací.Teprve rozvoj industrializace s následným vzrůstem sociálních
problémů nutí společnost k intervenci v záležitostech sociálního zabezpečení a péče o závislé
skupiny obyvatelstva. Uspokojování jejich potřeb se stává v demokratické společnosti postupně
celospolečenským problémem a dostává se do středu sociálně politických úvah.
Toto vše možno také chápat tak, že sociální politika zasahuje všude tam,
kde se člověk z objektivních důvodů dostává do neřešitelných situací, nebo
kde je společenská pomoc žádoucí. Sociální politika má směřovat
k rekonstrukci skutečně lidských vztahů, k vytváření podmínek, které
budou minimalizovat společenské příčiny individuálního neštěstí a také
budou usnadňovat rozvoj všech schopností a tvůrčích sil člověka.
Sociální politiku však je také možno chápat v širším pojetí, neboť stát
zajišťuje také prevenci desintegračních procesů, a to úpravou nejen pracovních,
ale i zdravotních a životních podmínek a přípravou lidí pro život. Proto také
například zdravotní politika, některé aspekty bytové politiky, kulturní a školské
politiky apod. jsou součástí širší sociální politiky státu.
Sociální péče
Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně uznávané sociální
potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.) a právě v tomto pojetí je
sociální péče součástí sociální politiky.
Současné formy sociální péče, tj. dávky a služby sociální péče, doplňují u nás
všeobecná sociálně politická opatření, formulovaná legislativními normami,
nebo nastupují u těch občanů, kteří nesplňují podmínky pro jejich přiznání.
Konečně mají i funkci stimulující, tj. přispět ke změně způsobu života,
k přizpůsobení se svému okolí, a k jejich integraci do společnosti.
Sociální péče chápe dnes společenské potřeby z hlediska zachování integrity
osobnosti člověka. Neomezuje se tedy jen na zásahy do hmotné oblasti, ale i do
oblastí dalších, jako je oblasti biologická, psychická, sociální a kulturní.
Sociální péče se též zaměřuje na potřeby občanů z hlediska prevence
nežádoucích vlivů, ohrožujících jejich zdárný rozvoj a smysluplný život.
Historický vývoj sociální péče dokládá značné změny v jejím pojetí , a to jak
v jejím rozsahu, tak hlavně ve způsobu a formách jejího poskytování.
Sociální politika
v užším pojetí
Sociální politika
v širším pojetí
Sociální péče
10
Rozsah a šíře forem sociální péče jsou podmíněny zejména ekonomickou
situací konkrétní společnosti a možnostmi jejich nositelů, tj. možnostmi
organizací a také institucí, které tuto sociální péči poskytují.
Sociální práce
Sociální práce, tedy její obsah a metody, se vyvíjela v jednotlivých zemích
podle specifických sociálních potřeb občanů v rámci sociální péče a sociální
politiky.To je také jednou z hlavních příčin různého nahlížení na obsah pojmu
sociální práce.
Sociální práce dle teoretiků tohoto oboru je považována za vědecky
fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami
zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě.
Možno tedy uvést, že sociální práce je činnost směřující jak
a) k odstranění nedostatků (represe), tak také
b) k předcházení vzniku nedostatků (prevence).
Nedostatkem je přitom chápáno to, co člověku chybí, co je důležité pro
normální život jedince, nebo společenské skupiny a vše, co je důležité pro
plnění určitých sociálních funkcí.
Někdy se také setkáváme s názorem, že sociální práce je zpravidla vždy individuální a že
usiluje o to, aby se podle individuálních poměrů a zvyklostí rozvíjela osobnost člověka tak, aby
člověk nalezl soulad mezi svým životem a zároveň prostředím, ve kterém se ocitl. Mnohdy se
zde ještě k tomuto dodává, že sociální práce má přetvořit sociální klienty opět v lidi, žijící
plným životem.
Sociální práce individuální ve své dokonalé formě má pečovat o změnu lidí
společensky nedokonalých, případně nějakým způsobem poznamenaných,
ovšem jen třeba dodat, že někdy nemůže dosáhnout tohoto konečného cíle
a musí se spokojit tím,že odstraňuje bezprostřední závady, které jsou velmi
naléhavé, avšak jejich odstraněním se trvalé nápravy zpravidla nedocílí,
případně ani nemůže docílit.
Za uvedení v tomto smyslu ještě stojí poznámka, že existuje Mezinárodní
federace sociálních pracovníků, která se zabývá sociální problematikou
a definuje sociální práci jako činnost, která předchází nebo upravuje problémy
jednak jednotlivců, skupin, případně komunit, když tyto vznikající z daných
potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je hlavně zlepšit
kvalitu života všech lidí, což naznačuje i fakt, že sociální práce by neměla jen
odpovídat na rychlé sociální změny a nové kvality sociálních potřeb a vztahů
tím, že se jim přizpůsobí praxe lidí pracujících v sociální oblasti,ale měla by
sama ovlivňovat uskutečňování vhodných sociálních změn.
Sociální práce
Mezinárodní
federace
sociálních
pracovníků
11
1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje k člověku,
k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho
osobnosti a kvality života.
Právě proto přísluší sociální politice zcela určité a významné místo v rámci
celého společenského systému.
Toto lze doložit několika příklady:
Sociální politika není izolovaný fenomén. Je vždy součástí určitého společenského celku a je
takto také vnímána. Společnost, jako určitý systém je uspořádána na základě více prvků,
zpravidla se v této souvislosti hovoří o dimenzích, případně sférách společenského rozvoje.
Patří sem sféra ekonomická, sociální, ekologická, vědeckotechnická, politická , kulturní apod.
K výše uvedeným skutečnostem je v této části třeba ještě dodat, že pro žádoucí a bezporuchový
vývoj každé společnosti je nezbytný odpovídající a vyvážený rozvoj všech sfér.
- realita vyspělých zemí i naše praxe dokazují, že sám proces výroby a rozvoj
společnosti je stále větší měrou závislý na rozvoji, kultivaci a aktivizaci lidského
činitele, když možno uvést, že v soudobém vyspělém světe má prostě člověk prioritu,
neboť představuje nejen cílovou orientaci veškerého společenského snažení, ale
současně i rozhodující předpoklad a nejperspektivnější prostředek dosahování
dynamického rozvoje společnosti,
- lidský faktor (tím tedy i sociální politika ) má důležité místo ve společnosti nejen z
hlediska produkčních schopností a potencí, ale i proto, že současně vždy v určité míře
přispívá a spolupodílí se na utváření morálního a názorového klimatu společnosti.
Sociální politika právě svou koncentrací na člověka může působit na hodnotové
orientace lidí, spoluvytvářet jejich názory, postoje, chování apod.
Sociální politika není tedy pouze souhrn určitých opatření, ale je
zároveň i politikou s výrazně , různými směry se vyvíjející, orientací.
Možno tedy konstatovat, že sociální politika v moderní společnosti je její
integrální součástí, koncentruje se k rozvoji sociální sféry a hledá
Průvodce studiem
Vážení studenti,
nyní jste se seznámili se základními pojmy, které se používají v oblasti sociální
politiky. Předpokládám, že tato část druhé kapitoly je pro mnohé z vás téměř
samozřejmá a jasná, neboť tyto pojmy hojně používáte a řada z vás je normálně
používá a i bez dlouhého studia, případně rozmýšlení, aby o nich mohla běžně
hovořit. Tato část druhé kapitoly jenom dokazuje skutečnost, že oblast sociální
politiky se dotýká každého z nás a že se s touto problematikou setkáváme
běžně v denním životě.
Následující text bude již výše uvedených pojmů zcela běžně užívat a bude se
zabývat otázkou, jak je orientována sociální politika, jaké místo má sociální
politika ve společenském systému a základními principy sociální politiky.
Orientace
sociální politiky
Sociální politika
moderní
společnosti
12
odpovědi na zcela specifické otázky, na které nereagují a neodpovídají
ostatní sféry života společnosti, případně politiky, které je usměrňují.
Tímto způsobem vstupuje sociální politika do života společnosti a je tedy
velice významným činitelem, který spoluvytváří její dynamický charakter.
Pojetí sociální politiky
Co vlastně je tedy sociální politika ?
Odpověď na tuto otázku rozhodně není jednoduchá. Pojem „sociální politika,
se kterým se setkáváme snad každý z nás v každodenním životě velice často, je
používán zcela běžně a s naprostou samozřejmostí,když se předpokládá, že je
mu jednoznačně rozuměno.
Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými
vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky
společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své
společenské okolí. Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí
zároveň vlastní i určité společné znaky.
Sociální realita však nesporně souvisí s vymezením sociální sféry, kterou
považujeme za relativně samostatnou, průřezovou, tedy za určitý systém
sociálních vztahů, sociálních podmínek a procesů, které se projevují
v obsahu a charakteru činností, v chování, v potřebách, v zájmech,
hodnotách a cílech sociálních subjektů. Koncentruje se k životním
podmínkám lidí , na rozvoj člověka, jeho bytostných a tvůrčích sil,
osobnosti a individuality. Ve vztahu k ostatním sférám společenského
vývoje má cílové zaměření.
Sociální politika je také často vymezována jako soubor aktivit, které
promyšleně a cílevědomě směřují ke zlepšení základních životních podmínek
obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečování
„sociálního bezpečí“ a také „sociální suverenity“ v rámci daných
hospodářských a politických možností dané země.
Sociální suverenitu a sociální bezpečí lze považovat za základní obecné
charakteristiky postavení člověka v životě, o něž vědomě či podvědomě usiluje
každý jedinec a v určité míře i celá společnost.
Zajišťuje vedení sociálně přijatelného a do budoucna otevřeného života,
podporuje aktivní postoje jedinců a stabilitu a prosperitu společnosti.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Sociální politika je vnímána jako aktivity vážící se bezprostředně
k životním podmínkám lidí.
----------------------------------------------------------------------------------------------
V České republice se někdy také hovoří v tomto smyslu o tzv.“resortní
sociální politice“, neboť jde o aktivity spadající do působnosti resortu
Ministerstva práce a sociálních věcí .
Sociální politika
Sociální realita
Sociální
suverenita
Resortní sociální
politika
13
Heterogenita sociální politiky je obecně používaný pojem a v podstatě
vyjadřuje obsahové a věcné členění sociální politiky jako takové.Velice často
jsou její opatření rozlišována podle toho, jaký přístup volí sama sociální
politika k řešení svých problémů.
Potom hovoříme o aktivní (perspektivní) sociální politice a
pasivní (retrospektivní) sociální politice.
Aktivní sociální politika přednostně usiluje o prevenci, tj. předchází vzniku
sociálních problémů přijímáním určitých sociálních opatření,když k prevenci
lze v zásadě dospět buď přijímáním systémových opatření, tj. změnami
a úpravami samotného sociálního systému a pravidel jeho fungování(tzv.
systémová sociální politika), nebo přijímáním opatření, kterými se předem
vytváří předpoklady pro účinné řešení možných následků sociálních problémů
tzv. intervencionistická sociální politika).
Pasivní sociální politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních
problémů a její charakter je vždy intervencionistický.
Níže uvedená tabulka ukazuje přehled oblastí sociální politiky ve vyspělých
demokraciích:
Oblast práce Sociální zabezpečení
Řízení a regulace trhu práce a řízení rozvoje
lidských zdrojů
Makroekonomická politika
Aktivní politika zaměstnanosti
Přímé sociální transfery
Sociální pojištění
Sociální podpora
Všeobecné uplatnění transferů
Regulace pracovních podmínek a standardů
Minimální mzda
Práva zaměstnanců
Pracovní doba a kvalita práce
Hranice odchodu do důchodu
Nepřímé sociální transfery
Úlevy na daních ze
sociálních důvodů
Různé daňové zatížení
Produkční dotace
(intervence do cen)
Vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
Rámec pro kolektivní vyjednávání
Demokracie na pracovišti a ve firmě
Sociální dialog a vyjednávání
3. Sociální služby
Školní vzdělání hrazené
a podporované ze státní
zdrojů
Zdravotní péče
Bytová politika
Sociální péče
Sociální diskriminace
Diskriminace z titulu pohlaví a rasy
Dělba práce mezi pohlavími
Ostatní formy diskriminace
Tab. 1 – Oblasti sociální politiky , zdroj OECD, rok 2011
Aktivní sociální
politika
Pasivní sociální
politika
14
1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politika směřuje k ovlivňování sociální reality. Přitom ale musí
respektovat určité základní principy, tj. myšlenkové postupy, vedoucí ideje,
které jsou pro ni určující, které jsou jí vlastní a které se v ní také více či méně
zřetelně promítají. Podle toho jsou potom také většinou posuzovány a
hodnoceny i konečné efekty sociální politiky.
Pro volbu a interpretaci těchto základních principů sociální politiky
a zároveň i myšlenkových postupů mají samozřejmě značný význam
- obecné filozofické myšlení a tzv.
- sociálně politické doktríny.
V evropském regionu se tradičně setkáváme s myšlenkami
konzervativního směru, s křesťanským sociálním učením
a demokratickým socializmem.
Sociálně politické doktríny
----------------------------------
Liberalismu s představuje myšlenkový koncept, který staví na osobní svobodě
a dále na individuální odpovědnosti. Sociální prospěch a blahobyt každého je
závislý především na něm samém, jeho výkonu, osobním nasazení a ochotě
nést rizika. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu
k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje tedy solidaritu státu a redistribuční
procesy.
Křesťanské sociální učení vychází z křesťanské filozofie, podle níž za
sociální situace není zodpovědný jen sám jedinec, ale v určité míře
i společenský systém, který postavení jedince předurčuje. Uznává osobní
svobodu, ale zdůrazňuje, že bez mravního závazku neexistuje a že určitý díl
odpovědnosti za sociální situaci ve společnosti padá i na mocné a bohaté.
Uznává nerovnost, ale ne každou považuje za spravedlivou.
Demokratický socializmus usiluje o zajištění důstojných životních podmínek
všem jedincům demokratickou cestou na základě pojetí určitých pravidel. Mezi
těmito pravidly je vždy převzetí značné míry sociální odpovědnosti za jedince
státem,silný veřejný sektor a rozsáhlé přerozdělování a solidarizmus. Je
v protikladu ke konzervativní doktríně, silně zdůrazňuje rovnost, a to nejen
v občanských právech, ale i v právech sociálních.
Výše uvedená učení velmi silně poznamenávají volbu principů, jejich vnímání
a také interpretaci i způsoby jejich uplatňování v sociální politice.
Sociálně
politické
doktríny
Liberalismus
Křesťanské
sociální učení
Demokratický
socialismus
15
Princip sociální spravedlnosti
Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně
je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována
za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou
hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik.
O spravedlnosti hovoříme jednak
- v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad) a jednak
- v sociálním smyslu.
Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti
rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady
(například vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce apod.) mezi jednotlivé
občany, případně sociální skupiny.
V oblasti sociální politiky jsou ale významné obě roviny spravedlnosti, protože zákonodárně
obecně neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně
spravedlivé. Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba
pracovat s ní v jakémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba
jednat a chovat se spravedlivě, když v této V této souvislosti je nutno uvést, že obecně
neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně spravedlivé.
Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba pracovat s ní v ja-
kémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba jednat a chovat
se spravedlivě.
Sociální spravedlnost či nespravedlnost a sociální nerovnosti s ní související, jejich rozsah
i charakter, jsou otázkami vážícími se k sociálnímu napětí nebo sociálnímu souladu (smíru) ve
a harmonie společnosti. Vyznačují se zpravidla vždy silným politickým nábojem, od nich závisí
stabilita společnosti , a tedy úspěšnost vládních politik. Proto sociální spravedlnost
a harmonie je zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování. Téměř každá
vláda i politická strana deklaruje, že společnost má být organizována, strukturována a řízena
na základě principu sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost a sociální nerovnosti jsou
pojmy, které vedle svého daného objektivního aspektu mají i velice silný normativní obsah.
Vždyť otázka „jak se rozděluje, kdo a co dostává, případně nedostává a za
co to dostává“ pochopitelně samozřejmě a okamžitě navozuje i otázku „co
by měl dostávat a proč“ tedy je zde určité normativní kritérium.
Průvodce studiem
Vážení studenti,
dospěli jste k okamžiku, kdy již máte nastudovánu řadu základních pojmů
i ostatních údajů z oblasti sociální politiky, takže po patřičném odpočinku od
studia, se můžete pustit do seznámení se ze základními principy sociální
politiky, tak jak jsou všeobecně uznávány, když musím uvést, že není
pravidlem, že první uvedený princip je nejvíce důležitý a ostatní důležité méně.
Pravidla sociální
spravedlnosti
Sociální
spravedlnost a
harmonie
16
A právě toto normativní kritérium znamená, že vnímání sociální
spravedlnosti a sociálních nerovností je vystaveno silnému vlivu
nejrozmanitějších vnějších vlivů – různých, často protichůdných ideologií,
dílčích politických, nebo čistě skupinových zájmů apod.
Sociální spravedlnost může být také někdy chápána velice subjektivně,
vzdáleně od objektivního chápání současných společenských podmínek, což by
mělo být vždy v souladu s myšlenkami humanizmu, dobra a prospěchu lidstva.
Toto vše potom může také někdy vést k celkové mystifikaci sociální
spravedlnosti, k nejrůznějším spekulacím s tímto pojmem souvisejícím, k různé
interpretaci a tím někdy i k celkové manipulaci veřejného mínění o těchto
zásadních, sociálně velice citlivých otázkách.
Proto zde uvádím skutečnost, že sociální spravedlnost je pojem relativní
a že k jeho řešení je třeba přistupovat zpravidla vždy z řady různých
hledisek a přihlížet tak k podstatě a charakteru velice rozmanitých
konkrétních sociálních situací, které mohou nastat a pochopitelně
v různých podobách i nastávají.
Možno obecně v tomto smyslu uvést, že se mnohdy uvádí v této v souvislosti
tři zásady sociální spravedlnosti:
- každému stejně, - každému podle jeho potřeb, - každému podle jeho
zásluh.
Každá z těchto zásad má něco do sebe, ovšem je také pravdou, že v praxi se
mnohdy stává, že důvody pro jednu ze zásad jsou často námitkami proti
druhým nebo je dokonce vyvracejí. Je třeba ale vždy brát v úvahu současné
společenské podmínky a současný život obyvatel,řešit konkrétní sociální
situace a volit takové zásady a také prostředky, které znamenají rozvoj,
prosperitu a prospěch celé , nebo alespoň většiny společnosti.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako
o kategorii absolutní a nelze tedy jednoznačně vymezit nějakou obecně platnou
definici. Proto je třeba odpověď na otázku, co je sociální spravedlnost a z čeho
vycházet, formulovat tak, , že je vždy nutno analyzovat a dekomponovat celou
konkrétně danou situaci.
V literatuře se nejčastěji uvádí určité teoretické klasifikace,které lze pro
posouzení sociální spravedlnosti dále ještě použít.Jedná se zpravidla o tato dílčí
hlediska, které někdy nazýváme jako možné principy pro posouzení sociální
spravedlnosti.
Jsou to:
a) princip výkonu a zásluhy,
b) princip souladu mezi vstupy a výstupy,
c) princip rovnosti,
Relativnost
sociální
spravedlnosti
Tři zásady
sociální
spravedlnosti
Možné principy
pro posouzení
sociální
spravedlnosti
17
d) princip rovných příležitostí,
e) princip sociální potřebnosti.
Přečtete-li si pozorně výše uvedená hlediska, zjistíte, že jsou protikladná.
Příklad
Podle hlediska ad a) jsou nerovnosti a rozdělování považovány za sociálně
spravedlivé, jestliže jsou založeny na vlastním výkonu a pracovní zásluze, ale
v případě ad c) je sociální spravedlnost spojena s nutností rozdělovat všem
stejně, v případě ad d) pak s nutností zajistit všem jen stejné příležitosti atd.
V každé sociální politice se uvedená hlediska nutně uplatňují v určité
kombinaci.
Aplikace a míra naplnění těchto dílčích principů v daném sociálním
systému závisí vždy na konkrétní sociální situaci, ve které se společnost
nachází.
Má-li sociální politika souhrnně jako celek účinně napomáhat ekonomickému
rozvoji a stimulovat jej, pak prostřednictvím jejich nástrojů a opatření musí být
posilováno výkonové hledisko ve vnímání sociální spravedlnosti.
Směřuje-li sociální politika spíše k cíli sociálního vyrovnání a harmonie,
pak je větší důraz kladen na rovnost.
Ve skutečnosti to však není tak zcela jednoznačné. Jsou obory sociální politiky,
které se například dnes ve vyspělých zemích pokládají za sociálně velmi
spravedlivé,má-li v něm převahu jen jeden z uvedených principů (například
princip rovných příležitostí ve vzdělávací politice) a v jiném oboru pak jiný
princip (například princip potřebnosti při řešení problému chudoby).
Sociální spravedlnost se nám tak jeví jako vhodná kombinace jejích
možných dílčích hledisek (principů) v různých oborech sociální politiky
s tím, že ve svém celku může směřovat k převaze určitého z nich.
Příklad
Jako příklad bych uvedla situaci v době našeho socialistického vývoje, kdy je
možno hovořit o modelu sociální spravedlnosti s dominantní rolí
rovnostářského principu.
Model „se tvářil“ jako sociálně spravedlivý, ale vlastně jeho podstata spočívala
ve skutečnosti v tom, že existovaly značné nerovnosti v podobě různých
odměn, privilegií, výhod za loajalitu k režimu, tresty a postihy pro skupinu
obyvatel v opozici apod.
Po roce 1990 dochází v naší společnosti k zásadní politické a společenské změně, uvedu
například proces transformace, ekonomickou i sociální reformu apod., když postupně se
vytvářel jiný model sociální spravedlnosti, ve kterém je záměrně posilován zásluhový princip.
18
Riziko ohrožení značné části populace chudobou a nutnost postarat se o ty, kteří se o sebe
postarat sami nemohou však současně zdůrazňuje i princip potřebnosti.
Takový model sociální spravedlnosti je typický pro vyspělé země s tržní
ekonomikou. Tento model je znám jako model „pevného dna a otevřeného
stropu“.
Můžeme tedy uvést, že sociální spravedlnost jako něco předem zcela jasně
definovaného prakticky neexistuje. Existují pouze naše určité úvahy
o sociální spravedlnosti, tj. úvahy o určitých skutečnostech případně činech,
které posuzujeme podle jejich případných následků – buď je považujeme nebo
nepovažujeme za sociálně spravedlivé.
Toto subjektivní hodnocení a vnímání sociální spravedlnosti a nerovností
je dáno především aktuální pozicí jedinců a skrývá v sobě vlastně dva
protichůdné aspekty, které nazýváme aspekty stabilizační a aspekty
destabilizační.
Stabilizační aspekt je vždy spojen s pozitivním hodnocením rozdílů
a nerovností, tj. jako rozdílů a nerovností spravedlivých, zatímco
destabilizační efekt s hodnocením opačným.
Průzkumy dokazují, že pozitivní hodnocení sociální spravedlnosti spíše chápou lidé s vyšším
vzděláním, s vyšším sociálním postavením (např. podnikatelé, vysokoškoláci), zatímco lidé
s nižším vzděláním (manuální pracovníci, část nezaměstnaných a také mnohdy příjemci
sociálních dávek ) budou spíše hodnotit sociální nerovnosti a rozdíly jako nespravedlivé.
Problém sociální spravedlnosti je problémem velice relativním a je třeba
na tento problém nahlížet z více hledisek,neboť představa o sociální
spravedlnosti v dané společnosti je vždy výsledkem různých dílčích,
subjektivních hodnocení a vnímání exitujících sociálních rozdílů
a nerovností.Vždy ale bude něčím, k čemu se společnost více či méně
přibližuje.
Daná společnost by však měla usilovat a také se chovat tak, aby co nejvíce
občanů dané společnosti mělo pocit dobrého a spokojeného života, ke
kterému mu daná společnost dává určitý prostor.
Princip sociální solidarity
Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především
s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců
a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální
spravedlnosti.
Stabilizační
aspekt
Sociální
spravedlnost
Sociální
solidarita
19
Základem tohoto výkladu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi
lidmi. Je výrazem toho, že člověk je sociální, tj. společenská bytost. Proto vždy
a za všech okolností je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé, je závislý
na soužití ve společnosti jako celku. Solidarita je výrazem lidského
porozumění a pospolitosti, vzájemné lidské soudržnosti a také z toho
vyplývající odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména
pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí
a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství.
Z hlediska toho, kdo solidaritu organizuje rozeznáváme potom
- solidaritu mezinárodní − jde především o aktivity světových organizací
jako jsou ES, WHO Rada Evropy, ILO apod.
- solidaritu celostátní − zde jde především o širší celospolečenskou
solidaritu organizovanou státem, například spoluúčast jedinců i kolektivů,
případně institucí na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky
významných aktivit jako je rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám,
sociálně slabým a nemohoucím občanům apod.,
- solidaritu místní případně regionální – v rámci určitých užších
sociálních skupin, například podniků,firem,obcí,církví, spolků, charit atd.
- solidaritu jednotlivců a rodin − vnitrorodinná solidarita.
Často také hovoříme o
solidaritě mezigenerační – například ekonomicky aktivního obyvatelstva s
obyvateli ekonomicky neaktivními,
solidaritě zdravých s nemocnými,
solidaritě zaměstnaných s nezaměstnanými,
solidaritě bezdětných občanů s rodinami s dětmi apod.
V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře realizuje
především pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Významná je však
a i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. často založená na filantropii
a uskutečňující se zpravidla mimo státní nedistributivní mechanizmus nebo jen
s jeho částečným využitím. Význam takovéto dobrovolné solidarity v sociální
politice je značný a se změnou rolí státu v sociální politice v současné době
stále roste.
Všeobecně se má za to, že sociální solidarita představuje neodmyslitelnou
součást sociální politiky a tak, jak je v moderní době chápána – tj. nejen jako
vzájemné porozumění a pomoc, ale i jako vzájemná odpovědnost, je
považována za významnou hybnou sílu nejen materiálního, ale i mravního
duchovního vývoje lidstva a za předpoklad pokroku. Vždy je však třeba
zvažovat míru,v níž je solidarita organizována státem – celospolečenská
solidarita –naplňována.
Druhy sociální
solidarity
Redistribuční a
transferová
politika státu
20
Je třeba mít na paměti jistou protikladnost mezi výkonností a rovností a dbát na
to, aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a jejich
odpovědnosti za vlastní životní podmínky.
Princip subsidiarity
Pojem subsidiarita je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená
poskytování pomoci. Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné,
pomoc poskytující) činnosti.
Princip subsidiarity je v moderních společnostech chápán jako princip spojující
osobní odpovědnost se solidaritou. Subsidiarita vychází z přístupu k člověku
jako k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi
atd., které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu – využívat
ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých. Přitom nutno
uvést, že tyto jedinečné vlastnosti musí být společností chráněny, kultivovány
a rozvíjeny, aby vše, co může jedinec na základě vynaložení vlastních sil učinit
pro své sociální bezpečí, také sám učinil. Společnost (stát) tuto zodpovědnost
z něj v žádném případě nesnímá. Žádoucí a také morální je, aby každý nejprve
pomohl sám sobě.
Tento princip však zároveň respektuje i fakt, že lidé nežijí v izolaci, neboť každý člověk je vždy
i součástí určitého celku. Lidé nutně vstupují do určitých, konkrétních vztahů a vazeb,stávají se
na sobě vzájemně závislými a vytvářejí určitá užší či širší společenství, jako například je
rodina,hospodářská a zájmová charitativní sdružení, kongregace, obce apod. Tato vzájemná
závislost, případně existence sepětí znamená, že lidé mají vůči sobě i vzájemnou odpovědnost,
že k sobě budou vzájemně solidární a že tedy i v těchto společenstvích nastoupí akt vzájemné
pomoci.
Princip subsidiarity zároveň zdůrazňuje význam a nutnost činnosti určitých
společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem, či lépe povinnost státu
takové aktivity podporovat.
Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě,
nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina.
Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami a teprve dostane-li se do velkých
obtíží, žádá o pomoc jiná společenství, když teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván
stát.Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci
vlastním přičiněním, a sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní pomoci a možnosti
vyčerpány. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že naplňování principu subsidiarity nemůže být
paušální a že se v praktické sociální politice musí uskutečňovat postupnými kroky.
Předpokládá jak určitou výchovu obyvatelstva k převzetí vlastní sebezodpovědnosti, tak
i reálnou sociální situaci, tj. prostor pro samostatné, vlastní zodpovědné sociální zázemí.
Proto každý stát vybídne občany k sebezodpovědnosti, k iniciativě
v pomoci a svépomoci, musí také stále ověřovat, jak dalece mohou
jednotlivci či skupiny v konkrétních jednotlivých případech reálně svou
Princip
subsidiarity
Subsidiarita
Subsidiarita a
rodina
21
sebezodpovědnost také převzít. Jde tedy o ochotu i o možnost odpovědnost
převzít.
Důraz, který je v současných sociálních politikách ve vyspělých zemích,
ale i u nás, kladen na tento princip, je nepochybně spojen s krizí tzv. silného
sociálního státu a se způsobem, jakým se v něm uplatňuje princip solidarity.
========================================================
V sociálních státech pomoc a podpora směřuje k občanu především od
státu.
=======================================================
Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto
divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným
pochopením.Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se
s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového
sociálního zákonodárství a že jeho uplatňování může vést k vážným sociálním
důsledkům.
Princip participace
V každé společnosti existuje značné množství individuálních i společenských
cílů, zájmů, vůlí, schopností, předpokladů a možností k určitým činnostem.
Touto skutečností je obecně v demokratických společnostech daná možnost
podílet se, participovat na společenském životě a tedy i na sociální politice.
Participace vede ke ztotožnění občanů se sociální politikou.
Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými
opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který
vede k jejich přijímání a realizaci. Jde v podstatě o to, aby lidé měli reálnou
možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (například
zdraví, zajištění v nemoci, zajištění ve stáří apod.).
Naplňování principu participace je postupným dlouhodobějším procesem,
který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako převážně objektu
sociální politiky, k člověku plnoprávnému, odpovědnému
a respektovanému subjektu.
Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření (převážně státu), ale
sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. To ale předpokládá, že
občané jsou dobře vzdělaní a informovaní, že si uvědomují svá práva i zodpovědnost zároveň,
že jsou dostatečně zralí a také vyspělí pro odpovědné sociální jednání a že stát je v tom
podpoří.
Princip participace se uplatňuje nejen v sociální politice, ale všeobecně a v současnosti
výrazněji než kdykoli dříve V rozhodování o sociálně politických problémech je ale zvlášť
významný, protože tyto jsou jednoznačně a přímo orientovány k člověku.
Množství
různých cílů
Participace
22
Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přímý přístup
k politickým rozhodnutím, narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů
a vylučuje různé kabinetní praktiky v rozhodování o sociálně politických
otázkách.
Vytváří se tak předpoklady pro přímou,participační demokracii.
Na tomto místě je nutno uvést, že mimo výše uvedených a rozebraných
jednotlivých principů se v oblasti sociální politiky pracuje i s celou řadou
dalších principů, a s jejich různými kombinacemi. Jedná se například
o následující principy:
- princip univerzality, - princip adekvátnosti,
- princip komplexnosti, - princip garance, aj.
Shrnutí
Společností rozumíme určitý ucelený systém, který je zpravidla
uspořádaný podle určitých kritérií a určitých prvků, které jsou pro danou
společnost v daném období charakteristické. Mezi těmito prvky má velmi
významné, a možno uvést přímo nezastupitelné, místo sociální
problematika a tedy i sociální politika, která má na tuto oblast velice
významný vliv.
Sociální politika vyplňuje právě tu „mezeru“, na kterou nenajdeme
odpovědi v ostatních sférách života společnosti,když sociální politika hledá
odpovědi na zcela specifické otázky, na než zpravidla ostatní sféry
společenského života nereagují a neodpovídají, případně na ně „neumí“
odpovědět.
Pojem „ sociální politika“ není v literatuře jednoznačně definován ,což má
své příčiny. Proto jsou uváděny různé definice, jejichž podstata se ovšem
obecně shodná. Vždy jde o „politiku“, případně přístup, orientovaný
k člověku, k jeho rozvoji, zdokonalování jeho životních podmínek apod.
SOCIÁLNÍ POLITIKA JE SOUČÁSTÍ POLITIKY KAŽDÉ VYSPĚLÉ
SPOLEČNOSTI. JE OVLIVNĚNA NEJEN JEJÍ EKONOMICKOU
SITUACÍ, ALE I JEJÍ FILOZOFIÍ, KULTUROU, SPOLEČENSKÝMI
TRADICEMI, MORÁLNÍMI PRINCIPY, NORMATIVNÍMI PROCESY
A ZÁKONITOSTMI.
Hovoříme o sociální politice v užším pojetí, tj. že sociální politiku chápeme
jako cílevědomou činnost státu, organizací a institucí, usilujících
o vytváření podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy
a zajišťují předpoklady pro harmonický vývoj jedinců, skupin
i společenských celků. Sociální politika v širším pojetí je potom chápána
Další principy
sociální politiky
23
tak, že stát zajišťuje také prevenci desintegračních procesů , a to úpravou
nejen pracovních, ale i zdravotních a životních podmínek a přípravu lidí
pro život.
V souvislosti se sociální politikou velice často hovoříme o sociální péči
a sociální práci. Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně
uznávané sociální potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.)
a právě v tomto pojetí je sociální péče součástí sociální politiky. Sociální
práce, je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která
speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na
profesionálním základě.
Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje
k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic,
k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. A právě proto přísluší sociální
politice zcela určitě významné a nezastupitelné místo v rámci celého
společenského systému.
Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými
vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky
společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své
společenské okolí.
Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí zároveň vlastní
i určité společné znaky.
V souvislosti se sociální politikou je nutno uvést i sociální principy. Jako
první bych uvedla princip sociální spravedlnosti.
Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně
je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována
za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou
hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik.
Dalším významným sociálním principem je princip sociální solidarity,
když sociální solidarita(vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí
především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků
jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje
sociální spravedlnosti.
Princip subsidiarity je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená
poskytování pomoci.Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné,
pomoc poskytující) činnosti.Subsidiarita vychází z přístupu k člověku jako
k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí,schopnostmi, dispozicemi atd.,
24
které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu– využívat ku
prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých.
Princip participace a jeho naplňování je postupným dlouhodobějším
procesem, který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako
převážně objektu sociální politiky, k člověku plnoprávnému,
odpovědnému a respektovanému subjektu.
Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přístup k politickým
rozhodnutím,narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vylučuje
různé kabinetní praktiky v rozhodovacích procesech o sociálně politických
otázkách.
Otázky
1) Charakterizujte problematiku sociální politiky.
2) Charakterizujte postavení sociální politiky ve společenském systému.
3) Popište různá možná pojetí sociální politiky.
4) Popište stručně sociální politiku v užším a širším slova smyslu.
5) Co rozumíte pod pojmem sociální péče a sociální práce.
6) Jak spolu souvisí sociální péče a sociální práce ?
7) Co rozumíte pod pojmem „orientace sociální politiky“ ?
8) Jak byste vysvětlili pojetí sociální politiky.
9) Co je to „aktivní sociální politika“ a „pasivní sociální politika“ ?
10) Charakterizujte pojem „perspektivní sociální politika“ a „retrospektivní
11) sociální politika“.
12) Jak spolu souvisí sociální politika a faktor času.
13) Jak byste popsali význam základních principů sociální politiky.
14) Jaké znáte sociálně politické doktríny ?
15) Charakterizujte „princip sociální spravedlnosti“ a „princip sociální
solidarity“.
16) Jaké znáte druhy sociální solidarity ?
17) Jak chápete „princip subsidiarity“ ? Co vlastně znamená pojem
“subsidiarita“ ?
18) Popište princip participace.
Pojmy k zapamatování
sociální politika, sociální práce, sociální péče, sociální realita
redistribuční a transferová politika státu
pasivní a aktivní sociální politika, perspektivní sociální politika
sociální stát, sociálně politické doktríny
sociální spravedlnost a harmonie, relativnost sociální spravedlnosti
25
princip sociální spravedlnosti, princip subsidiarity
sociální politika a křesťanské učení
sociální politika v užším pojení a v širším pojetí
princip sociální solidarity a její druhy, princip participace
orientace sociální politiky, sociální suverenita
sociální politika v moderní společnosti
retrospektivní sociální politika
oblasti sociální politiky
sociálně politické doktríny
sociální politika a liberalismus
sociální politika a křesťanské sociální učení
sociální politika a demokratický socializmus
Doporučená literatura
DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE
Praha,bOeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8
FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha:
Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-1253.
KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504.
ISBN 978-80-7357-276-1.
MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2007, s. 312.
ISBN 978-80-7367-331-4.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava,
Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
26
2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH
CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA VLÁDY
Cíl:
Kapitolu, kterou vám předkládám jsem nazvala cíle sociální politiky a jejich
charakter, když zde najdete i problematiku vzájemných vztahů mezi
hospodářskou politikou a politikou sociální. Až se podrobně seznámíte s touto
kapitolou, tak byste se měli umět orientovat v problematice:
- sociálně politických cílů a způsobu jejich tvorby, formulace a realizace,
- obecných cílů a jejich dekompozice,
- charakteru společenských jevů,
- hospodářské politiky vlády a její základní cíle,
- vazeb hospodářské a sociální politiky,
- sociálního státu a sociálních problémů.
Klíčová slova:
cíle sociální politiky, rozhodovací procesy, konfliktnost cílů, obecný cíl,
specifické cíle, hospodářská politika vlády, politika prorůstová, politika
stabilizační
Průvodce studiem
V této kapitole je soustředěna pozornost na cíle sociální politiky, ať už se jedná
o obecný cíl, případně zde najdete i dekompozici cílů, které je možno provádět
z různých hledisek. Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem
rozhodovacích procesů,se kterými se zde rovněž seznámíte. Poukazuji zde i na
konfliktnost procesu tvorby a realizace cílů,jakož i na pragmatizmus a cílovost
v tvorbě cílů.
Tato kapitola navazuje na kapitolu předcházející, rozšiřuje poznatky o sociální
politice a uvádím zde i problematiku vztahu občanů k cílům,které si klade
sociální politika.
Další část této kapitoly je věnována vzájemným vztahům mezi hospodářskou
politikou státu a sociální politikou, když důraz je především kladen na
skutečnost, že všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty
a podmíněny, když jsem právě věnovala velkou pozornost skutečnosti, že
souvislost vazeb mezi ekonomickou a sociální sférou, jako zcela odlišnými
a relativně samostatnými sférami, existuje a je velice významná.
Předpokládám, že na studium této kapitoly by vám mělo stačit asi tak necelých
70 minut.
27
2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politika je společenskou činností, která směřuje k ovlivňování
sociální reality. Jejím prostřednictvím jsou prosazovány určité sociálně
politické cíle, které můžeme charakterizovat jako normativní vymezení
chtěné budoucnosti, tj. vlastně budoucí podoby a charakteru sociální
politiky.
Pro tyto cíle je typické, že by měly:
sledovat zákonitosti společenského vývoje a být tedy stanovovány
v jeho intencích,
zobrazovat potenciály budoucího rozvoje, tedy možnosti, které
v latentní podobě mohou přivodit určité změny v sociální politice,
být v potřebné míře konkretizovány, například z hlediska času, for my,
způsobu řešení sociálních problémů, nákladovosti apod.
Charakter sociálně politických cílů a způsob jejich tvorby
Obecný cíl
V sociální politice jako v systému, který se vyznačuje značnou složitostí jde
nutně vždy o soustavu cílů, jimiž je naplňován cíl obecný, který lze
zformulovat jako zdokonalování životních podmínek lidí a rozvoj
osobnosti člověka.
Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných
podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem. Prosazení rovných
příležitostí znamená zejména:
- zajistit rovný přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, a to na
dostatečné kvalitní úrovni, která je přiměřená možnostem
celkových zdrojů,
- zajistit rovný přístup k pracovním příležitostem,
- zajistit možnost získat přiměřené bydlení,
- zajistit a garantovat dostatečný minimální příjem, který by
odpovídal lidsky důstojným podmínkám.
Toto vše je nutné přesně vymezit v jasně a zřetelně definovaných sociálních situacích.
Tento obecný cíl je s využitím základních principů sociální politiky
naplňován konkrétními opatřeními jednotlivých dílčích sociálních politik.
Platí proto, že obecný cíl:
- je dlouhodobý a má svá vývojová stadia, v jejichž průběhu se také
mění jeho kvalita
Cíle sociální
politiky
Základní cíl
sociální politiky
Obecný cíl
Charakteristika
obecného cíle
28
- neznamená v současné době nic nového, alespoň ne ve vyspělých
státech s demokratickým uspořádáním, když určité vývojové etapy
společnosti však zdůrazňují jeho jiné dimenze. V soudobém vyspělém
světě je například možno pozorovat, že při tvorbě cílů jsou vedle
hmotného standardu a konzumu, nebo úzce účelově chápané
kvalifikace zdůrazňovány takové hodnoty, jako je tvořivost, tolerance,
rovné příležitosti apod.
- lze včlenit do řady dalších dílčích cílů.
Na jednotlivé cíle lze pohlížet z různých úhlů pohledu.
Příklad:
- jestli uvedené cíle jsou opravdu přínosem k uspokojování hmotných potřeb,
ale nejen hmotných potřeb, nýbrž i potřeb duchovních, kulturních, potřeb
souvisejících se zdravím, zda a jak je zohledňováno jak působí tyto cíle na
celkovou tvorbu, porozumění a pochopení těchto cílů.
V sociálně politických cílech se výše uvedená hlediska pochopitelně vzájemně
propojují. Já se však o nich zmiňuji úmyslně jednotlivě a to především kvůli
pochopení charakteru sociálně politických cílů, a také proto, abych zdůraznila,
že cíle mají věcnou, konkrétní náplň a že mají zároveň také i určitou danou
orientaci. Právě toto je vždy nutné mít na zřeteli při volbě konkrétních
sociálních a politických opatření.
- velice důležité je také členění cílů podle oborů sociální politiky, čímž je
také naplňován cíl obecný. Tyto cíle reagují na problematiku zpravidla
specifických sociálních oblastí, jako je například zabezpečení seniorů,
zabezpečení chudších vrstev obyvatelstva , problematika bydlení, zdraví
apod.
- další opětně významné hledisko ohledně stanovených cílů sociální politiky
je problematika chronologie těchto cílů.
V cílech sociální politiky se jednak vždy odráží historie dané oblasti a společnosti (jedná se
o zvyklosti, chování obyvatel, které bylo a je obvyklé, mentalitu, mravní postoj obyvatelstva
ap.) a jednak cíle sociální politiky se také vždy týkají doby současné (je třeba například řešit
momentální tíživou situaci apod.) a zároveň i budoucnosti (očekává se, že bude růst
nezaměstnanost v souvislosti s nepříznivým ekonomickým vývojem apod.).
Možno konstatovat, že by mělo platit (a platí) , že cíle musí vyváženě
reagovat na současné aktuální potřeby, ale také i na ty potřeby, které lze
očekávat, že se objeví v budoucnosti.
29
______________________________________________
Tvorba cílů sociální politiky a jejich formulace
________________________________________
Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem rozhodování, při kterém
mají významnou úlohu dva procesy:
- znalost a hodnocení daného sociálního jevu nebo systému, tj . včetně
všech možných dostupných podmínek,předpokladů, nákladovosti atd.,
a
- krystalizace a harmonizace představ příslušných subjektů o užitečnosti
a prospěšnosti stavu daného sociálního jevu nebo systému
v budoucnosti.
Celý proces tvorby, formulace, vytyčování, případně vyhlašování i naplňování cílů je značně
konfliktní. To vyplývá z různých názorů a postojů, jak mezi jednotlivými subjekty sociální
politiky, tak i mezi jednotlivými objekty této politiky, a také z rozdílů mezi subjekty a objekty.
Dalším důvodem konfliktnosti je zpravidla rozdíl mezi cíli a prostředky, tj. zdroji, které jsou
v době rozhodování o cílech reálně k dispozici. Konfliktnost plyne i z vazeb sociální politiky na
její společenské okolí a z možných důsledků tohoto těsného vzájemného propojení.
Výsledný soubor cílů by měl být výsledkem podstatné shody všech zúčastněných objektů
a subjektů a měl by být konzistentní.
Na charakter i význam cílů v sociální politice se vyskytují nejrůznější názory, které jsou
pochopitelně značně rozdílné. Střetává se zde zpravidla vždy názor pragmatický s názorem,
který bere v úvahu především cílovost cílů sociální politiky.Ten, kdo formuluje cíle by měl ale
vždy vycházet z dané reality a jednotlivými dílčími kroky by se měl snažit zaměřit cíle tak, aby
se dosáhlo alespoň uspokojivého efektu.
V úvahu se musí také rozhodně brát způsob rozhodování, zda právě v tomto,
konkrétně daném případě je vhodnější více rozhodování operativního typu, či
by mělo být upřednostňováno rozhodování koncepčního typu.
Možno uvést,že rozhodování koncepčního typu je považováno z historického hlediska za
prvotní, ovšem pravdou je, že především rychlý společenský vývoj způsobil, že se postupně
rozvinul druhý typ rozhodování, tj. rozhodování operativního charakteru a tento ty
rozhodování v současné době převažuje ve vyspělých státech nejen v oblasti ekonomie
a politiky, ale také i v oblasti sociální.
Pokud jde o sociální politiku v České republice tak vše nasvědčuje tomu, že i zde začíná
převládat způsob koncepčního typu rozhodování, ovšem stále ještě existuje názor, že
uplatňování koncepčního řízení v sociální politice je u nás v České republice zatím
nedostatečné a mělo by být více uplatňováno.
Procesy při
tvorbě a
naplňování cílů
Způsoby
rozhodování
v sociální oblasti
30
Posuzování cílů
Důležitým aspektem posuzování cílů sociální politiky je vztah obyvatelstva
k těmto cílům a k sociální politice jako celku. Protože sociální politika je celou
svoji podstatou zaměřována na prospěch a k užitku lidí, je velice významné,
jaké názory občané na sociální politiku mají a jaké postoje k ní konkrétně
zaujímají a jak na ni reagují.Proto pro sociální politiku, její obsah,cíle a úkoly,
a zvláště pro sociální politiku státu , je velmi důležité jaké konkrétní postoje
a chování obyvatelstvo k ní zaujímá. Z tohoto hlediska možno také uvést jeden
z názorů, že sociální politika je v podstatě kombinace výdajů, kterým se lidé
snaží vyhnout, a podpor, kterých se lidé snaží zajistit co nejvíce pro sebe a své
blízké. Z toho vyplývá, že obyvatelstvo může státní sociální politiku považovat
za dobrou (přijatelnou, odpovídající) a podporovat ji, nebo se s ní
neztotožňovat a může dojít dokonce k různým formám nesouhlasu a protestu.
To je také jeden z důvodů, proč je pro sociální politiku, zejména státní sociální
politiku, tak důležitá kontrola nejen státními orgány a institucemi, ale i širokou
veřejností a různými nevládními organizacemi.
2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU
POLITIKOU
Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty a podmíněny.
Zvláštní pozornost, a to v teorii i praxi, je věnována souvislostem a vazbám
mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela odlišnými a relativně
samostatnými sférami.
Je třeba ale uvést, že hospodářská politika a sociální politika si jsou velice
blízké a že mezi nimi existují mnohdy velmi těsné vazby. Tyto vazby se
projevují jako velmi těsné zvláště v mimořádných situacích, v době změny
hospodářského systému, politického systému, v době změn hospodářských,
politických případně sociálních cílů apod.
Hovoříme-li o charakteru společenských jevů a problémů ve společnosti, je třeba zdůraznit, že
každý společenský jev má své aspekty hospodářské (ekonomické), má zároveň také i aspekty
sociální, ale v úvahu přichází mnohdy i aspekty další. Všechny tyto aspekty se vzájemně
prolínají a možno uvést, že vlastně neexistují problémy čistě hospodářské či aspekty zcela
sociální povahy .Vždy jde o problém, v němž ty či ony aspekty pouze převládají nad ostatními.
Totéž platí i tehdy, jde-li o hospodářsko-politická nebo případně sociálně politická opatření.
Příklad
Chceme-li přistoupit ke zkrácení pracovní doby v organizaci, musíme brát na
zřetel, že to bude mít souvislost s produktivitou práce, nákladovostí, úpravou
pracovního režimu, množstvím provedených výkonů apod., což spadá do
oblasti hospodářské politiky,ale zároveň se bude jednat i o aspekty sociální
Posuzování cílů
Vazby mezi
sociální politikou
a hospodářskou
politikou
31
politiky, například způsob trávení volného času, více času na péči o své zdraví
(třeba více denního sportu), více času pro rodinu a děti apod.
Příklad
Možno uvést problémy spojené třeba s pracovními silami. Pro hospodářskou
politiku je důležitý jejich počet, struktura, nároky na výkon apod. Pro oblast
sociální politiky pak např. přichází v úvahu kvalita pracovních podmínek,
ochrana zdraví při práci, zajištění pracovníků v případě nemoci, zajištění
v případě úrazu, nezaměstnanost a její výše apod.
Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se
hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin,
sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování
životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko-
politickými opatřeními, ale nejenom jimi. Existují totiž situace, kdy
zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko-
politickými prostředky (například péče o tělesně postižené, náhradní
rodinná péče apod.). Sociální politika má specifické poslání, které má své
kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako je
sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.
______________________
Hospodářská politika vlády
______________________
Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného
národního hospodářství. Možno uvést, že to jsou konkrétní pravidla
a jednotlivá opatření, kterými vláda - řídí, - reguluje, - případně
usměrňuje celý chod národního hospodářství dané země.
Hospodářská politika vlády se týká buď makroekonomických veličin
(státní podnikání,výdaje ze státního rozpočtu, velikost daní,operace
s nástroji monetární politiky, podpory v nezaměstnanosti, stimulace nebo
omezování dovozu a vývozu),nebo přímého ovlivňování makrosféry(dotace
podnikům,zvýhodněné odpisy, povolovací řízení při vývozu aj.).
Institucionální rámec pro regulaci a řízení ekonomiky vytvářejí právní
předpisy.
Důvodem pro uplatňování hospodářské politiky vlády je snaha o nápravu
nedokonale fungujícího trhu (tzv. tržní selhání) nebo naopak jeho
deformace s cílem přerozdělování prostředků. I státní moc však ve své
hospodářské politice selhává, když například dává přednost zájmům
státního aparátu před zájmy země, je pod vlivem různých nátlakových
Hospodářská
politika vlády
32
skupin nebo zahraničních subjektů, zejména však tehdy, když chybně volí
pravidla a opatření své politiky nebo je chybně provádí.
Základním cílem hospodářské politiky vlády je
- zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability)STABILIZAČNÍ
POLITIKA
- zajištění optimálního hospodářského růstu PRORŮSTOVÁ
POLITIKA
- řešení sociálních problémů SOCIÁLNÍ POLITIKA
Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů,
efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky na dlouhodobé
vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru
přerozdělování.
Hospodářská politika vlády v tržní ekonomice vychází z různých
teoretických koncepcí. Liší se v míře zasahování do ekonomiky, výběru
opatření a také v cílech. Realizuje se formou dílčích hospodářských
politik. Stěžejní místo zaujímá fiskální politika a centrální bankou
prováděná monetární politika, dále důchodová politika a zahraničně
obchodní politika.
Hospodářská politika i sociální politika mají sice mnoho společného, ale
nejsou shodné. Jde dvě autonomní politiky s relativní samostatností
a silnými vzájemně propojeným vazbami, tedy s velmi úzkým vzájemným
sepětím.
Tyto vazby lze vyjádřit následujícími body
pro kvalitní sociální politiku státu je nezbytná výkonnost ekonomiky, a tedy
i účinná hospodářská politika, protože jen ta směřuje k produkci zdrojů
v ekonomickém slova smyslu a tato je základem financování výkonů sociální
politiky.
Můžeme tedy uvést, že hospodářská politika zajišťuje tedy do značné míry
ekonomický základ rozvoje sociální politiky a rozšiřuje tak pole jejího
možného působení.
Je tedy zřejmé, že opatření sociální politiky prakticky nelze mimo rámec zdrojů
vytvářených ekonomikou a odvozeně i hospodářskou politikou státu realizovat.
A právě zdůraznění této úzké vazby staví sociální politiku ve vztahu
k hospodářské politice do pasivní role.
- Naopak budeme-li zkoumat vztah sociální politiky k politice hospodářské
dospějeme k názoru, že tento vztah můžeme chápat jak pozitivně, tak
i negativně. Sociální politika vlastně vytváří právní, věcné a také
Cíle hospodářské
politiky vlády
Vztahy mezi
hospodářskou a
sociální politikou
Vztah
hospodářské
k politice
sociální
Vztah sociální
politiky k politice
hospodářské
33
institucionální předpoklady a také podmínky pro hospodářský rozvoj země
a to především aktivizací a kultivací lidského potenciálu. Na druhé straně
však sama hospodářská politika nachází v oblasti sociální, tedy v politice
sociální nejrůznější zdroje a impulsy svého možného vývoje.
Úspěch hospodářské politiky závisí ve značné míře především i na tom, jaké
předpoklady a podmínky mají občané pro vlastní pracovní výkon, jak jsou
motivováni k odpovědné činnosti, jaký mají prostor a jaké mají možnosti pro
iniciativu, sebeuplatnění , seberealizaci apod. A právě tyto nejrůznější
podmínky není hospodářská politika státu zcela schopna zajistit, když právě
zde se otvírá prostor právě sociální politice,zejména jejím některým složkám
jako je oblast vzdělání, oblast zdravotnictví, oblast bydlení a oblasti další, které
jsou především zaměřeny na kultivaci lidského potenciálu a tím vlastně i na
kvalitu celkového faktoru ekonomického růstu.
Z toho vyplývá, že vlastně sociální politika je v současných podmínkách
i politikou růstu a že bez ní není ani sama hospodářská politika tak účinná, jak
bychom předpokládali.
Nehovoříme pouze o kladném vlivu vzdělání a kvalifikace na ekonomický růst,
ale i o tom, že ekonomická výkonnost a efektivnost je závislá na motivaci
subjektu k určité efektivní hospodářské činnosti.
Jinými slovy možno uvést, že růst a úspěšnost hospodářské politiky závisí
i na skutečnosti, jak vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika,
tedy v jakých podmínkách lidé žijí, bydlí, jak dlouho žijí a jaké jsou jejich
fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké
hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod.
- hospodářská politika však nalézá své impulsy a zdroje i v tzv.
pasivních složkách sociální politiky. Zde stimulační efekty sociálně
politických opatření vůči politice hospodářské sice nejsou tak zřejmé, ale
reálně existují.
Je třeba si uvědomit, že různými opatřeními sociální politiky – například
redistribucí příjmů ve prospěch sociálně slabých občanů (tělesně postižených,
neschopných, rodin s dětmi aj.) je řešena nejen konkrétní životní situace těchto
jedinců nebo sociálních skupin, ale současně je jimi podporován jak růst kupní
síly obyvatelstva a tím i agregátní poptávka, tak i politická stabilita ve
společnosti, což je obojí předpokladem úspěšné hospodářské politiky
Stručně řečeno, zdroje vynaložené na sociálně politická opatření se vrátí
v aktivních postojích obyvatelstva, v jejich důvěře a motivaci, v absenci
sociálních konfliktů a tím i v dlouhodobé efektivnosti.
Hospodářská a sociální politika se vzájemně podmiňují,stimulují, iniciují
ve všech vývojových etapách, ale intenzita vzájemné vazby je různě silná –
čím vyspělejší je společnost, tím je interakce těsnější.
Pasivní složky
sociální politiky
Intenzita
vzájemné vazby
34
Narůstající složitost v uspořádání lidské společnosti , měnící se rozsah a kvalita
ekonomických, sociálně kulturních, politických aj. procesů a jejich paralelní
průběh, skutečnost, že životní rytmus člověka se zrychluje a že je provázen
i negativními jevy, má za následek, že vztah hospodářské a sociální politiky
není jen akademickou otázkou, ale má dalekosáhlý praktický dopad pro
uspořádání každé společnosti. V podstatě jde o uspořádání ekonomického
a sociálního fenoménu, což je základní otázka všech politik. Někdy bývá
nesprávně interpretována tak, že se hledá priorita některého z nich.
Řešení vztahu mezi „ekonomickým a sociálním“, tedy i řešení vztahů obou
politik, může spočívat jedině v hledání optimálního poměru mezi oběma,
tj. v důrazu, který je s hledem na konkrétní situaci v dané době a společnosti
kladen na ekonomické nebo sociální stránky společenských jevů.
Hledání tohoto optima je klíčovým problémem hospodářských i sociálních
politik ve všech zemích. Zřetelně se toto potom odráží v jejich konceptech
a zvlášť explicitně pak v konceptu tzv. sociálního tržního hospodářství.
Shrnutí
Sociální politika je společenskou činností směřující k ovlivňování určité
reality. Prostřednictvím sociální politiky jsou prosazovány určité sociálně
politické cíle, což je vlastně určité normativní vymezení jakési „chtěné
budoucnosti“.
V souvislosti se sociální politikou hovoříme o určité soustavě cílů sociální
politiky, kterými je naplňován cíl obecný, když tento OBECNÝ CÍL LZE
CHARAKTERIZOVAT JAKO ZDOKONALOVÁNÍ ŽIVOTNÍCH
PODMÍNEK LIDÍ A ROZVOJ OSOBNOSTI ČLOVĚKA .
Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných
podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem.
Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty
a podmíněny. Zvláštní pozornost, a to jak v teorii i praxi, je věnována
souvislostem a vazbám mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela
odlišnými a relativně samostatnými sférami.
Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se
hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin,
sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování
životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko −
politickými opatřeními, ale nikoliv jenom jimi. Existují totiž situace, kdy
Optimální poměr
mezi sociální a
hospodářskou
politikou
35
zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko −
politickými prostředky (například péče o tělesně postižené,náhradní
rodinná péče, apod.). Sociální politika má zcela specifické poslání, které
má své kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako
je sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.
Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného
národního hospodářství. Možno říci, že to jsou konkrétní pravidla
a jednotlivá opatření, kterými vláda řídí, reguluje , případně usměrňuje
celý chod národního hospodářství dané země.
ZÁKLADNÍM CÍLEM HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY VLÁDY JE
ZABEZPEČENÍ HOSPODÁŘSKÉ ROVNOVÁHY, t.j. tzv.
STABILIZAČNÍ POLITIKA, dále ZAJIŠTĚNÍ OPTIMÁLNÍHO
HOSPODÁŘSKÉHO RŮSTU, tj. PRORŮSTOVÁ POLITIKA
a v neposlední řadě ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍCH PROBLÉMŮ, když potom
hovoříme o SOCÍÁLNÍ POLITICE.
Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů,
efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky a dlouhodobé
vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru
přerozdělování.
Růst úspěšnosti hospodářské politiky závisí také na skutečnosti, jak
vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika, tedy v jakých
podmínkách lidé žijí, pracují, jakého věku se dožívají a jaké jsou jejich
fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké
hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod.
HOSPODÁŘSKÁ A SOCIÁLNÍ POLITIKA SE VZÁJEMNĚ
PODMIŇUJÍ, STIMULUJÍ, INICIUJÍ VE VŠECH VÝVOJOVÝCH
ETAPÁCH, ALE INTENZITA VZÁJEMNÉ VAZBY JE RŮZNĚ SILNÁ
–ČÍM JE VYSPĚLEJŠÍ SPOLEČNOST, TÍM JE INTERAKCE
TĚSNĚJŠÍ.
Otázky
1) Čím jsou zvláštní sociálně politické cíle?
2) Jaký je obecný cíl sociální politiky ?
3) Čím je obecný cíl hlavně charakterizován ?
4) Co je především základním cílem sociální politiky?
5) Jak lze charakterizovat sociálně politické cíle?
6) Jak chápete rovné příležitosti v oblasti sociální politiky?
7) Jaké procesy probíhají při tvorbě a formulací cílů sociální politiky?
36
8) Jak je obvyklé posuzovat cíle v oblasti sociální politiky?
9) Jaké vazby existují mezi hospodářskou a sociální politikou a jak se tyto
vazby zpravidla projevují?
10) Jaká je definice hospodářské politiky vlády?
11) Vyjmenujte a stručně popište základní cíle hospodářské politiky vlády!
12) Jaký by měl být optimální poměr mezi sociální a hospodářskou
politikou?
Pojmy k zapamatování
obecný cíl sociální politiky a jeho charakteristika
základní cíl sociální politiky a jeho charakteristika
rovné příležitosti v oblasti sociální politiky
tvorba cílů sociální politiky všeobecně
formulace cílů v sociální politice
procesy při vlastní tvorbě cílů v oblasti sociální politiky
naplňování jednotlivých cílů v sociální oblasti
způsoby rozhodování v sociální politice
analýza jednotlivých cílů sociální politiky
hospodářská politika vlády
vazby mezi hospodářskou a sociální politikou státu
cíle hospodářské politiky vlády
prorůstává politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády
stabilizační politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády
sociální politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády
pasivní složky sociální politiky
intenzita vzájemných vazeb mezi hospodářskou a sociální politikou
Doporučená literatura
KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN
978-80-7357-276-1.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. 1. vyd. Jihlava: VŠPJ, 2009. Vysokoškolská
skripta, 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1.
VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky,
Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7
37
3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Cíl
V této kapitole s názvem Modely sociální politiky paradoxně začínám
vymezením objektů a subjektů sociální politiky, když nutno uvést, že pro
oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah a efekty
je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům.
Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se potom rozlišují i určité
modely,někdy se také uvádí místo pojmu „modely“, pojem „typy“sociální
politiky.
Po skončení studia této kapitoly byste měli pochopit a znát význam a úlohu
- všech objektů a subjektů sociální politiky,
- základních modelů sociální politiky,
- redistributivního modelu,
- výkonového modelu,
- reziduálního modelu,
- kombinací prvků jednotlivých modelů,
- modelu uplatňovaného v oblasti sociální politiky v České republice.
Klíčová slova:
objekty a subjekty sociální politiky, modely a jejich druhy, současný model v ČR,
redistributivní model, výkonový model, reziduální model
Průvodce studiem
Vážení studenti, předkládám vám kapitolu, kde bych vás velmi ráda
seznámila s problematikou modelů sociální politiky, když hned v úvodu
upozorňuji na skutečnost, že nepředpokládám, že budete tak zajímavý vědní
obor, jakým rozhodně sociální politika je, studovat pouze z tohoto textu,
proto uvádím, že v některé literatuře je mnohdy místo pojmu „model sociální
politiky“ uváděn pojem „typ sociální politiky“, případně pojem „typologie“
sociální politiky.
Toto sděluji na tomto místě také z toho důvodu, že v příloze tohoto mého
studijního materiálu je uveden Seznam použité literatury a právě i v této
použité literatuře se mnohdy s výše uvedenou skutečností můžete setkat Proto
považuji za vhodné vás na toto včas upozornit, aby nedocházelo ke
zbytečným pochybnostem.
Věřím, že pojetí této kapitoly bude pro vás zajímavé a bude se vám dobře
studovat. Předpokládám, že při vhodném studijním režimu vám toto studium
zabere cca 120 minut.
38
Modely sociálních politik vycházejí z různých myšlenkových konceptů, které
se aplikují při tvorbě četných a značně heterogenních sociálně politických
opatření. Smyslem typologií je postihnout základní a podstatné informace
plynoucí z akceptování toho kterého myšlenkového konceptu pro konkrétní
podobu sociální politiky a zejména pro její dopady a důsledky pro jednotlivce,
sociální skupiny i pro společnost jako celek a její dlouhodobé a úspěšné
fungování.Toto téma je velice obecné a vychází z určité teoretické abstrakce.
Nejdříve se zaměříme na vymezení objektů a subjektů sociální politiky, tj.
budeme se zabývat tím, kým má být iniciována a naplňována podstata sociální
politiky a ke komu mají opatření sociální politiky směřovat.
3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Objekty sociální politiky
Pod pojmem objekty sociální politiky rozumíme jednak všechny obyvatele
dané země, ať již jako jednotlivce, nebo určité sociální skupiny. Sociální
skupinu lze vymezit jako skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá
interakce, a tyto osoby i okolí si tuto skutečnost uvědomují.
Sociální skupina ke své existenci potřebuje:
- buď trvalý osobní kontakt mezi jejími členy. Jde o tzv. primární sociální
skupiny, když v sociální politice jsou jim i nejčastěji například rodiny nebo
domácnosti.
- nebo vědomí společných zájmů. Jde o sekundární sociální skupiny, které
jsou založeny například na společných potřebách, způsobu života, cílech
apod. Příkladem sekundární skupiny mohou být například nezaměstnaní,
chudí, důchodci apod.
Objekty sociální politiky jsou ti, kterým jsou opatření sociální politiky
určena, na něž jsou orientována.
Příklad
Konkrétní sociálně politická opatření v oblasti vzdělávání jsou určena pro
všechny (právo na vzdělání a rovný přístup ke vzdělání).
Jiná práva jsou směrována pouze pro některé sociální skupiny, či pouze pro
jednotlivce, třeba jsou určena rodinám s dětmi, nezaměstnaným, nemocným,
seniorům, apod.
Objekty sociální politiky jsou podle charakteru a účelu jednotlivých opatření různě
strukturovány -např. z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, příjmů, ekonomické aktivity apod.
Modely sociální
politiky
Objekty sociální
politiky
Primární
sociální skupiny
Sekundární
sociální skupiny
39
Mluvíme-li o objektech sociální politiky,, je třeba zdůraznit, že sociální politika je politikou,
která je výrazně a jednoznačně orientována antropocentricky. I když také směřuje k určitému
sociálnímu ladění celé společnosti, nelze přehlédnout, že tohoto cíle musí být dosahováno
primárně koncentrováním pozornosti k jedinci, k lidské osobnosti, jeho individualitě
a jedinečnosti.
Základem je tedy jedinec jako součást celku, se svými jedinečnými
vlastnostmi, schopnostmi, zájmy, potřebami, dispozicemi apod., jeho blaho
a prospěch a nikoli nějaký fiktivní a neurčitý kolektivní prospěch. Jedinec,
jeho nezadatelná základní práva, zejména práva na lidskou důstojnost a
svobodné rozvíjení osobnosti, jsou rozhodující.
Subjekty sociální politiky
Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti,
předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování
a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat.
I subjekty jsou různým způsobem strukturovány V obecné rovině je lze členit
na − státní , − a nestátní, případně – tržní - a netržní , tedy všechny ostatní.
K subjektům sociální politiky patří:
- stát a jeho orgány
Významná role v tomto směru patří parlamentu, který na základě zvoleného programu a
příslušné koncepce vytváří a schvaluje legislativní opatření, která mají rozhodující význam
pro sociální politiku i ostatních nestátních subjektů.
Vláda a správní orgány státu zodpovídají za uskutečňování konkrétní sociální politiky v
daném čase.Tyto orgány mají charakter jednak republikový, jednak územní případně
regionální. Např. ministerstvo práce a sociálních věcí, ústřední i územní orgány
sociálního zabezpečení, úřady práce apod.
- zaměstnavatelé a firmy,
Jsou povinni zabezpečovat opatření stanovená státem a jeho orgány. Tím ovšem jejich úloha
jako subjektu sociální politiky nekončí. Realita ekonomického a sociálního vývoje si vynutila
vedle opatření státu i další tzv. „dobrovolná“ sociálně politická opatření zaměstnavatelů,která
směřují ke svým zaměstnancům a která lze označit jako „firemní sociální služby“ nebo
„firemní sociální politiku“. Nutno uvést zajímavou informaci, že ve vyspělých zemích činí
výdaje na tato opatření podle odhadu cca tři až patnáct procent z přímých mezd a platů, což
rozhodně není zanedbatelný vliv.
- zaměstnavatelé, zaměstnanecké a odborové orgány.
např. nejrůznější komory zaměstnavatelů, zaměstnanecké, profesní komory a svazy,
odborové svazy a orgány, orgány tripartity apod. odborové orgány
- regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské
organizace a iniciativy
např. Výbor dobré vůle, Život 9O apod., dále různorodé dobročinné organizace, charitativní
organizace a instituce, když nutno podotknout, že jejich činnost byla u orgány a instituce,
nás významná již před druhou světovou válkou a po roce 1989 se opětně obnovuje.
Subjekty sociální
politiky
Stát a jeho
orgány
Zaměstnavatelé
a firmy
Zaměstnavatelé,
zaměstnanecké a
odborové orgány
40
- církve,
nejsou pouze institucemi pro konání bohoslužeb, ale otevírají se společnosti a mají
současně významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o handicapované obyvatelstvo,
v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní aj.
- občané, rodiny, domácnosti,
zde je přirozené široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro akt
vzájemné pomoci uplatňující se prakticky od počátku lidské existence.
V současné době stále ještě probíhá v řadě zejména postkomunistických
zemích včetně České republiky proces kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy
nestátních a zejména netržních subjektů (včetně jedince) v sociální politice.
Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých zemích
dosti obvyklá, ovšem u nás tato byla obnovena po změně politického
a hospodářského systému.
Rozhodně je nutné respektovat „občanskou společnost“, tj. společnost, která by
měla vyplňovat určité prostory mezi konkrétními životními podmínkami
člověka a různými státními činnostmi oblasti sociální politiky.
Přítomnost nestátních neziskových organizací je třeba podporovat a to z celé
řady nejrůznějších důvodů, když tyto dva jsou všeobecně považovány za
nejdůležitější a zcela zásadní:
- občané mají možnost (a měli by) vstupovat do oblasti sociální politiky,
když se prostřednictvím výše uvedených nestátních neziskových
organizací, případně institucí zasazují o určitá konkrétní řešení sociálních
problémů, případně se na řešení těchto problémů přímo podílejí (mnohdy
reagují docela i rychleji, výstižněji a s větší znalostí věci, než státní aparát),
- nestátní neziskové organizace, které vstupují co oblasti sociální politiky
částečně „omezují“ prostor pro aktivity státu v této oblasti,které jsou sice
hlavní, jak svým určením, tak i svým rozsahem,ale jsou také velice často
značně náročné na financování ze státního rozpočtu , když existence
neziskových nestátních organizací je zpravidla úspornější, progresivnější
a častokrát i daleko i účinnější ve srovnání se státními institucemi.
Soudobá sociální politika je ve vyspělých zemích založena na pluralitě subjektů. To je
opodstatněno skutečností, že v tak heterogenní oblasti jakou sociální politika je, lze jen od
četnosti (mnohosti) subjektů očekávat, že splní velice rozličná a specifická očekávání obyvatel.
Zásadou ale je, aby si subjekty v sociální politice vzájemně nepřekážely, ale aby naopak na
sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska efektů komplementární.
Základním problémem není ani tak otázka, které subjekty se mají v sociální politice angažovat,
neboť na ni do značné míry dává odpověď tradice. Je známo, že sociální politiky jsou hluboce
zakořeněny ve svém ideologickém prostředí a že jsou výrazně ovlivňovány minulým vývojem.
Daleko složitějším problémem je, jak se mají subjekty účastnit tvorby a realizace sociální
politiky a s jakými důsledky nejen pro sociální sféru, ale i pro ostatní sféry života společnosti.
Církve
Občané, rodiny,
domácnosti
Neziskové
nestátní
organizace
Soudobá sociální
politika
41
3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY
Pro oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah
a efekty je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům.
V dějinách teorie a praxe sociální, ale také i hospodářské politiky probíhal
a doposud probíhá spor o to, jakou úlohu koncepční i čistě praktickou má
v sociální politice stát, státní orgány a organizace a na druhé straně potom
ostatní subjekty.
Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité
modely, někdy také uvádíme pojem typy sociální politiky.
Zpravidla jsou uváděny tři klasické modely sociální politiky, které jsou
rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích OECD. Každý z těchto
modelů se řídí určitými pravidly a základními programy, které upřednostňuje
před ostatními názory.
Nyní bych ráda uvedla základní modely sociální politiky, které jsou
považovány za ideální modely,některé také uváděné jako modely vzorové
pro oblast sociální politiky.
Jejich charakteristika je následující:
a) Redistributivní model
Základem tohoto modelu je skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako
určitá sociální práva.
Tento model je někdy označován jako univerzalistický s dominantní rolí státu, někdy je také
označován jako model občanský. Orientuje se na univerzální poskytování dávek, tj. na celou
populaci, tedy případně na vymezené sociální skupiny – např. rodiny s dětmi apod., bez ohledu
na to, jaké jsou jejich individuální možnosti pokrýt potřeby. Je velice náročný na ekonomické
zdroje, vyžaduje proto značný rozsah redistribucí. V tomto modelu stát pokrývá značný prostor
sociální politiky a omezuje, někdy až ruší, aktivity nestátních subjektů. Tomuto typu sociální
politiky jsou blízké a nejčastěji se sem přiřazují země Skandinávie, ale i Dánsko, Holandsko i
některé další západoevropské země. Tento typ byl blízký i sociálním aktivitám bývalé ČSSR a
také bývalým zemím socialistického bloku východní Evropy. Tento model však nebyl založen na
demokratickém uspořádání společnosti, ale možno uvést, že mnohdy mohl být dokonce chápán
jako model částečně diskriminující určité jedince, případně celé skupiny občanů.
b) Výkonový model
Někdy je tento model v literatuře uváděn také jako model korporativního typu.
Hlavní myšlenkou tohoto typu je, že sociální potřeby mají být primárně
uspokojovány na základě výkonu a produktivity.
Tento typ sociální politiky zdůrazňuje význam pracovních zásluh pro uspokojování sociálních
potřeb lidí. Je založen na širší kooperaci občanů a nejčastěji také na aplikaci obligatorního
sociálního pojištění. Míra redistribuce je zde ve srovnání s prvním typem značně nižší, protože
významným zdrojem financování dávek jsou v tomto případě prostředky pojistných fondů. Stát
Tři klasické
modely sociální
politiky
Redistributivní
model
Výkonový
(korporativní)
model
42
při tomto modelu garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří
prostor pro působení nestátních subjektů, tj. privátního neziskového sektoru. Tomu to typu
sociální politiky se blíží sociální politika např. Rakouska, Francie i Německa.
c) Reziduální model
Reziduální model sociální politiky se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje
individuální odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních
potřeb.
Tento model sociální politiky je charakteristický tím, že spoléhá téměř výhradně na trh a jeho
instituce a dále potom na rodinu.Teprve v případech, kdy tyto subjekty selžou, přichází v úvahu
stát a jeho státní sociální politika. Odpovědnost státu za sociální situace občanů je ale
poměrně malá, možno uvést, že přímo minimální, dávky které poskytuje jsou relativně skromné
a jejich poskytování je podmíněno zjišťováním příjmů daného jedince. Pečovatelská funkce
státu (role státu) jako subjektu sociální politiky je potom vlastně ve výše uvedené pečovatelské
funkci potlačena, míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší.
Výše uvedenému modelu se nejvíce blíží USA a Japonsko a v poslední době se k tomuto
částečně přibližuje i sociální politika Velké Británie.
Výše uvedené typy sociálních politik a jejich stručná charakteristika
nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti nemohou tyto existovat v jednotlivých
zemích v této čisté modelové podobě.
Země, které uvádím jako příklady se spíše přibližují k určitému modelu.
Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem
nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů a nelze hovořit jen
o uplatňování některého z nich.
Příčiny spočívají především ve velmi rozmanitém charakteru sociální
politiky. Rozmanitost sociálně politických opatření si žádá rozdílnou míru
účasti státu i dalších subjektů na jejich řešení. Jinou měrou se stát bude
angažovat například v problémech souvisejících se zajišťováním životních
podmínek handicapovaných občanů a zcela jinak v otázkách např.
zabezpečení občanů ve stáří nebo třeba v zabezpečování rozvoje
vzdělanosti.
Sociální politika je značně živý systémem, který je jedna k dán určitými
historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod. a který jednak musí
reagovat také podle okamžitých potřeb a možností a rozhodně nemůže se
jen přísně držet charakteristiky jednotlivých výše uvedených modelů.
Jednotlivé výše uvedené modely sociální politiky je třeba vnímat jako jisté
návody, vzory, vedoucí k ujasnění předností, ale i nedostatků, které jsou
spojeny s jednotlivými modely, což rozhodně hraje významnou roli při
určování vhodného sociálního modelu.
Reziduální model
Kombinace
modelů sociální
politiky
43
Míra odlišnosti jednotlivých typů sociálních politik vyplývá z určité míry
sociálního chování každého jednotlivého státu. Když sledujeme současné
poměry v oblasti sociální politiky u moderních států, je možno konstatovat, že
každý stát se v oblasti sociální politiky snaží zaujmout určitou pozici.
Jednotlivé sociální politiky se však odlišují především mírou a rozsahem a také
způsoby angažovanosti státu v sociální politice.
__________________________________________________________
Jaký model je uplatňován v oblasti sociální politiky v ČR ?
----------------------------------------------------------------------------
Sociální politika v každé konkrétní zemi se vyvíjí dle konkrétních
společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému
a dalších různých specifik určitých oblastí dané země. Stejný vývoj sociální
politiky byl i v České republice. V podstatě můžeme říci, že sociální systém
v každé konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních
charakteristik všech výše zmiňovaných modelů sociální politiky. To
samozřejmě platí i pro sociální politiku ČR.
Nemůžeme tedy sociální politiku ČR přiřadit jednoznačně jen k jednomu modelu sociální
politiky tak, jak je výše popsáno. Jisté ale je, že model sociální politiky ČR se utváří jak v
reakci na naši socialistickou minulost, tak v reakci na změny společenského systému po roce
1989.
Průvodce studiem
Vážení studenti, považuji za vhodné na tomto místě uvést několik zásadních
údajů o tom, jak vypadá sociální politika v České republice po Sametová
revoluci, respektive, jaký se uplatňuje „model sociální politiky“ u nás.
Domnívám se,že právě toto je to nejvhodnější místo, neboť právě teď jste se ve
studiu dopracovali k takovému teoretickému základu, kdy máte v živé paměti
jednotlivé popsané modely sociální politiky , a pokud ještě zcela odlišnosti
těchto modelů nechápete, tak se k předchozímu textu vraťte a teprve potom se
začněte zabývat následující statí.
K textu, který je níže uveden je třeba přistupovat s vědomím, že vývoj naši
mladé „posametorevoluční“ demokracie je opravdu z hlediska historického
velice krátký, proto také, pokud se týká modelu nejen sociální politiky, ale
i vlastně zcela nového „vykročení“ naší země na „novou“, lepší dráhu, která by
se měla především projevovat v mnoha aspektech, když namátkou uvádím
například spokojenost obyvatelstva s životní úrovní, s kvalitou života, kvalitou
celkové komunikace, lepšími pracovními příležitostmi, lepšími možnostmi
seberealizace jednotlivce, lepší a kvalitnější péčí o ty občany, kteří to
potřebují, apod.
Model sociální
politiky v ČR
44
Sociální politika období totalitního socialistického režimu byla založena na zcela jiných, velmi
odlišných podmínkách a předpokladech. Ať už to byly podmínky a předpoklady politického,
hospodářského , ale i , a to především, sociálního charakteru Sociální politika socialistického
státu se především vyznačovala tím, že byl kladen značný důraz na univerzální a poměrně
velmi rozsáhlé aktivity státu a na jeho monopolní postavení v oblasti sociální politiky.Velmi
význačným rysem této sociální politiky byl státní paternalismus a téměř zcela byly vyloučeny
ostatní, v úvahu připadající subjekty z oblasti sociální politiky.
Možno konstatovat, že model sociální politiky u nás byl modelem rovnostářským, velmi
náročným na ekonomické zdroje, který se opíral spíše o rozsáhlou redistribuci a občany spíše
vždy vybízel k pasivnímu chování. Tento model mohl mnohdy působit vůči určitým občanům,
případně sociálním skupinám i částečně represivně.Možno přímo částečně hovořit o nesvobodě
a potlačování určitých lidských práv.
Až Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla zásadní změny v celé naší společnosti.
Dochází k tzv. transformaci celé společnosti, zároveň se společnost rozděluje na různé skupiny,
rostou příjmové a majetkové nerovnosti, vznikají nové , dosud nepoznané, případně ne tolik se
projevující do této doby nejrůznější jevy, jako je například problematika chudoby,
bezdomovců, nezaměstnanost apod.
Toto vše vedlo samozřejmě i ke změnám v sociální oblasti. Tyto výše uvedené skutečnosti si
vyžadovaly podporovat především odpovědné sociální chování obyvatelstva, rychle, pečlivě
a důsledně řešit nově vznikající sociální problémy a zároveň se ze všech sil snažit o efektivní
vynakládání výdajů do sociální oblasti. A právě těmto požadavkům „starý, totalitní model“
nevyhovoval, a proto se po roce 1989 začal vytvářet zcela odlišný model sociální politiky
u nás..
Je třeba uvést, že zcela nová podoba naší sociální politiky v podmínkách tržního hospodářství
se vytvářela a vytváří postupně a již dnes a do budoucnosti i nadále v ní budou, stejně jako ve
světě , zastoupeny prvky všech uvedených sociálních modelů. Kolik prvků z toho kterého
modelu bude uvedeno, to závisí na celé řadě skutečností a na řadě nejrůznějších postojů
obyvatelstva, na názorech politických stran a na ekonomických možnostech.ČR, na
mezinárodních úmluvách a dohodách, na národních tradicích a zvyklostech. apod.
Nepříznivým jevem u nás je ale skutečnost, že pořád ještě přežívají, po minulém totalitním
režimu zděděné návyky a přežité názory, například jde o velmi hluboce zakořeněný sklon
spoléhat se v nepříznivých sociálních situacích na pomoc státu.
Jisté je, že systémová změna sociální politiky je spojena se zeslabením prvků redistributivního
typu,tj. omezením sociální velkorysosti státu při současném posílení prvků výkonových
a reziduálních, když rozhodně je snaha, aby opatření v oblasti sociální politiky byla úsporná
a zároveň i účinná. Pro tuto orientaci mluví nejen omezené ekonomické zdroje, včetně
nepříznivého stavu veřejných financí, ale i potřeba obnovit individuální odpovědnost za vlastní
osud a životní standard a podpořit tak aktivní postoje a motivaci k práci a výkonnosti a tím
vytvořit podmínky pro dlouhodobou prosperitu společnosti.
Shrnutí
Modely sociálních politik vycházejí z nejrůznějších konceptů, které se
aplikují při tvoření nejrůznějších a velice heterogenních sociálně
politických opatření.
Budoucí
předpokládaný
vývoj sociální
politiky
45
Smyslem tohoto všeho je postihnout základní a podstatné informace, které
plynou z vlastního přijetí určitého konceptu pro danou konkrétní podobu
sociální politiky a zejména potom pro její nejrůznější dopady a důsledky
pro jednotlivce, pro sociální skupiny i pro celou společnost jako celek
a také je třeba vzít v úvahu dlouhodobé a úspěšné fungování sociální
politiky.
V souvislosti s modely sociální politiky je třeba vymezit jednotlivé objekty
a subjekty sociální politiky, když pod pojmem objekty sociální politiky
rozumíme jednak všechny obyvatele dané země, ať již jednotlivce, nebo
určité sociální skupiny, když sociální skupinu chápeme jako určitou
skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá interakce, a tyto osoby i jejich
okolí si tuto důležitou skutečnost plně uvědomují.
OBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY JSOU VŠICHNI TI, KTERÝM JSOU
JEDNOTLIVÁ OPATŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY URČENA, NA NĚŽ
JSOU ORIENTOVÁNA.
Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnost,
předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování
a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat.
K subjektům sociální politiky především patří stát a jeho orgány,
zaměstnavatelé a firmy, zaměstnanecké a odborové orgány, regiony,
místní komunity, obce a jejich orgány a instituce, občanské organizace
a iniciativy. Dále sem řadíme další subjekty , jako jsou například církve,
občané, domácnosti a v neposlední řadě i rodiny.
V současné době stále ještě je v celé řadě zejména postkomunistických
zemí aktuální proces, kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy nestátních
a zejména netržních subjektů v sociální politice. Toto platí pochopitelně
i pro Českou republiku.
Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých
zemích dosti obvyklá,ovšem u nás tato byla obnovena až po změně
politického a hospodářského systému. Přítomnost nestátních neziskových
organizací je třeba podporovat a to z celé řady nejrůznějších důvodů, když
je třeba vzít především na zřetel skutečnost, že soudobá sociální politika je
ve vyspělých zemích založena především na pluralitě subjektů.
Zásadou ale je skutečnost, že je nutné mít tak nastavená pravidla sociální
politiky, aby si jednotlivé subjekty v oblasti sociální politiky vzájemně
46
nepřekážely, ale aby naopak a sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska
efektů komplementární.
Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité
modely sociální politiky. Zpravidla se uvádějí tři klasické modely sociální
politiky, které jsou rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích
OECD, když každý z těchto modelů se řídí určitými pravidly a základními
programy, které upřednostňuje před ostatními názory.
Základní modely sociální politiky, které jsou považovány za „ideální“
modely, někdy jsou také uváděny jako modely vzorové, jsou v podstatě tři.
Prvním modelem je MODEL REDISTRIBUČNÍ , jehož základem je
skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako určitá sociální práva.
Dalším modelem je MODEL VÝKONOVÝ, který je někdy také nazývám
modelem korporativního typu, když jeho hlavní myšlenkou je, že sociální
potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu
a produktivity. Třetím a posledním modelem sociální politiky je MODEL
REZIDUÁLNÍ, který se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje individuální
odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních potřeb.
Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem
nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů, nelze hovořit jen
o uplatňování některého z výše uvedených v jeho „čisté“ podobě.
Sociální politika je velice živým systémem, který je jednak předurčen
určitými historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod., a který
jednak musí také reagovat podle okamžitých potřeb a možností a nemůže
se jen zcela přesně držet určitého „čistého modelu“.
Sociální politika každé konkrétní země se vyvíjí dle konkrétních
společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému
a dalších různých specifik určitých oblastí dané země.Stejný vývoj sociální
politiky byl i v České republice. Můžeme uvést, že sociální systém v každé
konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních charakteristik všech
výše uvedených modelů sociální politiky. Toto samozřejmě platí i pro
sociální politiku České republiky.
Otázky
1) Co rozumíte pod pojmem „objekty sociální politiky“ ?
2) Objasněte charakteristiku sociální skupiny ?
3) Jak byste definovali „subjekty sociální politiky“
4) Jak jsou strukturovány subjekty sociální politiky ?
5) Vyjmenujte a stručně popište základní subjekty sociální politiky.
6) Vysvětlete význam neziskových nestátních organizací.
47
7) Vysvětlete pojem „model“ sociální politiky .
8) Jaké jsou základní modely sociální politiky ?
9) Popište stručně redistributivní model sociální politiky.
10) Popište stručně výkonový model sociální politiky.
11) Popište stručně reziduální model sociální politiky.
12) Jaký model sociální politiky je uplatňován v oblasti sociální politiky
v České republice ?
13) Jak lze charakterizovat budoucí předpokládaný vývoj sociální politiky
v ČR ?
14) Jak chápete sociálně politická opatření v rámci dané lokality ?
15) Co jsou to státní subjekty sociální politiky? Charakterizujte je.
Pojmy k zapamatování
modely sociální politiky
objekty sociální politiky, subjekty sociální politiky
státní subjekty sociální politiky
nestátní subjekty sociální politiky
nestátní subjekty sociální politiky tržního charakteru
nestátní subjekty sociální politiky netržního charakteru
neziskové nestátní organizace
klasické modely sociální politiky
redistributivní model sociální politiky
výkonový model sociální politiky
reziduální model sociální politiky
kombinace modelů sociální politiky
míra redistribuce v oblasti sociální politiky
sociální skupiny a jejich úloha v oblasti sociální politiky
stát a jeho orgány působící v oblasti sociální politiky
regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské
organizace a iniciativy a jejich role v oblasti sociální politiky
Doporučená literatura
KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504. ISBN
978-80-7357-276-1.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸
Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4
48
4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Cíl
V této kapitole se zabývám funkcemi sociální politiky, když nutno uvést, že
sociální politika má v rámci každé společnosti celou řadu nejrůznějších funkcí,
když je třeba brát v úvahu, že hlavním úkolem by mělo být vždy především
respektování a důsledné naplňování hlavní funkce sociální politiky.
Zároveň v této kapitole jsou uvedeny i nástroje sociální politiky, které
představují určitý systém, když tento systém se v čase vyvíjí, mění
a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům a dlouhodobým cílům sociální
politiky.
Nyní je takový trend, že je v oblasti sociální politiky kladen důraz především
na to, aby její nástroje, které se nejvíce používají, umožňovaly diferencované
a velmi adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací jedinců dané
společnosti,případně jednotlivých sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke
zneužívání výhod vyplývající z uplatňování nástrojů sociální politiky těmi,
kterým tyto výhody nejsou určeny.
Toto vše je předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná
a únosná z hlediska limitovaných finančních zdrojů. Právě tato skutečnost je
velice aktuální v souvislosti se stavem veřejných financí v České republice
a jejich velice nepříznivým vývojem, kterého jsme již několik posledních let
u nás svědky. Potom se velice často stává, že cíle, záměry , funkce a nástroje
sociální politiky, právě vzhledem ke stavu veřejných financí, musí být
přizpůsobovány stavu a velikosti státního rozpočtu dané země.
Cílem této kapitoly je také přiblížit i tuto související problematiku, kdy sociální
politika musí být „nastavena“ úměrnosti vývoje veřejných financí.
Domnívám se, že zde na tomto místě je nutné uvést, že funkce a nástroje
sociální politiky jsou v každé zemi velmi závislé na stavu státního rozpočtu,
tedy na tom, jaké státní rozpočty v dané zemi v jednotlivých letech převažují.
Zda hospodaření země – tedy státní závěrečný účet je přebytkový, schodkový
(deficitní) nebo vyrovnaný. V ČR jsou zpravidla státní rozpočty již
sestavovány jako deficitní, což není rozhodně dobře.
Až budete u konce studia této čtvrté kapitoly, tak byste měli znát
- základní funkce sociální politiky a vysvětlit jejich podstatu,
- charakteristiku rozdělovací, přerozdělovací (redistribuční) a ochranné
funkce sociální politiky,
49
- význam pojmu rozdělovací a přerozdělovací procesy,
- v čem spočívá podstata přerozdělovací funkce v moderních společnostech,
- prostřednictvím čeho se konkrétně uskutečňuje přerozdělovací funkce,
- nástroje přerozdělování,
- co je konkrétním výsledkem přerozdělovacího procesu v oblasti sociální
politiky,
- jaká má být míra přerozdělení,
- podstatu homogenizační, stimulační a preventivní funkce,
- nástroje sociální politiky a jejich význam,
- základní třídění nástrojů sociální politiky.
Klíčová slova:
ochranná funkce, přerozdělovací funkce, rozdělovací funkce, nástroje
rozdělování, funkce homogenizační, funkce stimulační, funkce preventivní,
nástroje sociální politiky
4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho
různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především
respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky. Je
Průvodce
Pátá kapitola se zaměřuje na funkce sociální politiky a nástroje sociální
politiky, když vychází především ze skutečnosti, že sociální politika vždy plnila
a bude plnit mnoho různých funkcí, když především by mělo být respektováno
důsledné naplňování hlavní,cílové funkce sociální politiky.
Je třeba si však uvědomit skutečnost, že funkce sociální politiky spolu
vzájemně souvisejí, působí na sebe a zároveň se také vztahují k nejrůznějším
objektům.
Další část této kapitoly bude věnována nástrojům sociální politiky, když tyto
představují určitý systém, který se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje a to
především vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.
Nyní je kladen především důraz na to, aby nástroje sociální politiky
umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací
konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání
výhod těmi, kterým nejsou přímo určeny.
Vážení studenti, předpokládám, že tato kapitola se vám bude hezky studovat,že
ji budete studovat se zájmem a chutí, když se domnívám, že studium vám
zabere cca 120 minut.
Funkce sociální
politiky
50
však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně
souvisejí, působí na sebe a zároveň také se zpravidla vztahují k velmi
různorodým objektům, jako například:
- k jedinci jako pracovní síle,
- k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze,
- k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu,
- k jedinci, který je nemocný,
- k jedinci, který je invalidní,
- k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod.
Funkce mohou mít a také mají na objekty svého působení velice
diferencovaný vliv.
Ve svém souhrnu se samozřejmě projevují i jistým vlivem globálním – tj.
působí na společnost jako celek
Možno konstatovat, že existují různé funkce sociální politiky. Kritéria pro
jejich klasifikaci mohou být různá.
V literatuře zpravidla není jednoznačně uváděna systemizace funkcí sociální
politiky, ovšem nejčastěji se uvádějí tyto základní funkce sociální politiky:
- ochranná, - rozdělovací a přerozdělovací, - homogenizační,
- stimulační, - preventivní.
Výše uvedené funkce vznikaly postupně a vyvíjí se s ohledem na čas a prostor dle skutečné
situace v jednotlivých teritoriích ( konkrétní situace v jednotlivých zemích). Z vývojového
pohledu lze poukázat na skutečnost, že některé funkce např. ochranná a rozdělovací, patří
k funkcím prvotním (základním), další pak k funkcím odvozeným (druhotným).
Jedním z velice nesnadných úkolů státu, jako významného subjektu sociální politiky je
harmonizace (slaďování, optimalizace) těchto funkcí v praktickém politickém dění. Různé
státy se k těmto úkolům staví různě, ovšem možno uvést, že sociální politika a její úroveň
vždy mají velkou vypovídací schopnost o celé dané společnosti.
Ochranná funkce
V rámci této funkce mám na mysli řešení již vzniklých sociálních událostí, kdy
jedinec či sociální skupina (například rodina) je znevýhodněna ve vztahu
k ostatním,ať již v ekonomickém nebo sociálním smyslu.
Jde vlastně o zmírnění nebo případné odstranění důsledků určitých sociálních
událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce (jako je nezaměstnanost,
škodlivé pracovní prostředí), nebo s životními událostmi (např. stáří, příjmová
situace vícepočetných rodin, nemoc, apod.).
Základní funkce
sociální politiky
Ochranná funkce
51
Jde o funkci historicky nejstarší, která tvoří tradiční a stabilní prvek sociální
politiky a kterou je třeba neustále posilovat.
Tato funkce je velmi významná, protože vyplývá jednak z humanitní snahy
společnosti , tzv. (exogenní ochranná funkce) a na druhé straně také vyplývá
z potřeby člověka jako jisté pracovní sily (endogenní ochranná funkce).
Rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce
Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně
nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je ve
značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště pak
sociální politiky státu.
Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické
činnosti a na společenském bohatství.
Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční)
funkce v zásadě řeší následující problémy:
1. Co rozdělovat ?
2. Jak to rozdělovat ?
3. Komu to rozdělovat?
4. Za co rozdělovat ?
5. Podle čeho rozdělovat. ?
S ohledem na výše uvedené se zpravidla hlavní pozornost zaměřuje již tradičně k příjmům, ke
mzdám a důchodům a jejich redistribuci. Toto je sice velice významné, ovšem tato funkce má
ještě i jiný rozměr, a to je rozdělování například životních příležitostí, životních šancí, ke
kterým v rámci sociální politiky také v nemalé míře dochází.
Rozdělovací funkcí je tedy třeba rozumět více než jen rozdělování
důchodů. Je to i účelné začleňování lidí do společnosti, je to i rozdělování
prostředků, podmínek a předpokladů sloužících ke zdokonalování jejich života
a osobnostnímu rozvoji. Rozdělovací a přerozdělovací funkce se uskutečňuje
pomocí nejrůznějších mechanismů, mechanismů, které mají pro společnost
rozmanité důsledky.
Jsou to zejména:
- tržní mechanismus respektující efektivnost a výkon a určující zejména
vztah člověka k práci,
- hlasovací proces, tj. rozdělování vyšší autoritou, zejména státem,
- vyjednávání (negociace) mezi sociálními partnery,
Rozdělovací a
přerozdělovací
funkce
52
- tradice a zvyklosti, tj. například solidarita v souvislosti s existencí
nestátních subjektů, dobročinnost, institut dědictví apod.,
- nelegitimní mechanismy, tj. např. podvod, násilí apod.
Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně spočívá v
jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co již jednou bylo
třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno trhem.
Přerozdělovací funkce se konkrétně uskutečňuje především prostřednictvím
daní a transferů.
Důchody z prvotního rozdělování jsou vlastně odměnou majitelům
výrobních faktorů za to, že tyto výrobní faktory byly
vynaloženy,a z mnoha dalších důvodů, jakými jsou například důvody
sociální, ekonomické, politické apod., musí být ve společnosti
přerozděleny.
K výše uvedené skutečnosti dochází především proto, že
- je potřeba zajistit kvalitní a důstojné podmínky života všem občanům, když nutno vzít
v úvahu, že ne všichni se podílejí na ekonomických činnostech. Jsou občané, kteří jsou
dlouhodobě nemocní, staří, invalidní, nezaměstnaní apod., ale je třeba zdůraznit, že
všichni se musí podílet na užití ekonomických hodnot.
- je třeba také zajistit všem občanům srovnatelné podmínky (rovné příležitosti). Každá
společnost je majetkově a důchodově založena prakticky na nerovnostech.Nutno ale
uvést, že v demokratickém zřízení není možné,aby se sociální původ obyvatel stal
překážkou jejich zařazení do společnosti. Je třeba všem poskytnout stejné zařazení se do
společnosti. Všichni by měli mít srovnatelné podmínky, stejnou „startovací čáru“,
stejnou možnost se svobodně rozhodnou, když stát by měl garantovat potřebný
minimální životní standard. Tohoto stavu se zpravidla dosahuje přidělením finančních
prostředků do vzdělání, do oblasti zdravotnictví, podporou rodin s nízkými příjmy apod.
- je nezbytné zabezpečení optimálního fungování společenského systému v souvislosti
s veřejnými statky, kterých je ve společnosti třeba (školství, správa, zdravotnictví,justice,
obrana státu, apod.).
- je nutné odstraňovat nedokonalosti konkurence , například monopolní postavení na
trhu a zabývat se všemi důsledky, které z toho plynou.
Procesem přerozdělování se zmírňuje celkové nerovné postavení obyvatel
v té míře, kterou společenské zřízení a následně společnost uznává za
žádoucí. Zde se právě velmi uplatňuje a projevuje síla určitých
společenských skupin, které usilují o zachování, případně zvýšení své části
podílu na celkovém objemu finančních prostředků.
Jde zde ale i o sociální charakter dané společnosti, jde zde o skutečnost,
jak jsou chápány a také jak jsou konkrétně naplňovány základní principy
sociální politiky dané společnosti, když zejména se jedná o
Přerozdělovací
funkce
v souvislosti
s daněmi a
transfery
Výsledky procesu
přerozdělování
53
- sociální spravedlnost (rovnost, zásluhovost),
- solidaritu a také
- subsidiaritu.
OTÁZKA NEROVNOSTI, PŘÍPADNĚ ROVNOSTI, JE JEDNOU
Z VELMI DŮLEŽITÝCH, PŘÍMO ZÁKLADNÍCH POLITICKÝCH
PROBLEMATIK STÁTU A STÁTNÍCH ORGÁNŮ.
Vždyť vláda, která je hlavním reprezentantem státní exekutivy, má mimo
jiných dalších činností, jako je například činnost legislativní , péče
o stabilitu společnosti, prorůstovou politiku apod., usilovat i o sociální
spravedlnost a to v takové míře, která odpovídá konkrétním současným
skutečný podmínkám dané země, když toto má také podporovat a snažit se
v odpovídající míře zajišťovat.
Vláda potom pochopitelně má také za úkol zabývat se takovými problémy jako je způsob
přerozdělování důchodů, jak provádět a v jakém rozsahu uskutečňovat celkovou
redistribuci příjmů, případně jaké konkrétní výsledky se vlastně od přerozdělování
očekávají.
Nástroje přerozdělování
Funkce přerozdělovací, o které je řeč, se konkrétní uskutečňuje především
prostřednictvím daní a transferů (jednostranná, nenávratná platba).
Právě výsledky tohoto přerozdělování se projevují v konkrétních životních
podmínkách obyvatel, když tento projev je v podstatě dvojího způsobu:
- jednak se jedná o podporu příjmů, důchodů, zvýšením jejich hotovostí,
- jednak se jedná o formu užívání bezúplatných nebo někdy určitých
dotovaných služeb, když tyto mohou zahrnovat i spotřebitelské dotace,
např. dotace na bydlení, dotace na dopravu apod.
K přerozdělovací funkci, která je předmětem této stati, se vztahuje několik
důležitých nástrojů, když jako hlavní nástroje jsou považovány
- státní rozpočet,
- veřejné rozpočty,
- soustavy pojištění (především obligatorního , tj. povinného).
Zároveň sem řadíme i řadu dalších institucí jako jsou třeba neziskové
organizace, nadace, církve apod.
Nástroje
přerozdělování
54
_______________________________________________________________
VÝSLEDKEM PŘEROZDĚLOVACÍHO PROCESU JE tzv. KONEČNÉ
ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ, KDYŽ PRO TOTO KONEČNÉ
ROZDĚLOVÁNÍ JE ZPRAVIDLA TYPICKÁ MENŠÍ NEROVNOST
NEŽ JE TOMU U ROZDĚLOVÁNÍ PRVOTNÍHO.
_______________________________________________________________
S tímto souvisí i jedna ze základních otázek a to je otázka, JAKÁ MÁ BÝT
MÍRA PŘEROZDĚLENÍ
Měla by se především upřednostňovat rovnost v přerozdělování nebo je naopak
vhodná určitá diferenciace, pokud se příjmů a majetku týká ? Možno
konstatovat, že v každé zemi a také v různých dobách existuje určitá
hodnota tzv. ještě přijatelné nerovnosti, tedy i míra určité redistribuce.
Úroveň této redistribuce je v různých zemích různá a je rozhodně závislá
na celé řadě nejrůznějších konkrétních podmínek, když musíme vzít
v úvahu například
- podmínky ekonomické vyspělosti země,
- podmínky sociální a obvyklé řešení sociálních problémů,
- podmínky demografické, apod.
Nutno uvést, že vždy však přichází v úvahu tyto dvě možnosti, když první je ta,
že PŘÍLIŠ VYSOKÁ MÍRA PŘEROZDĚLOVÁNÍ OSLABUJE
PODNĚTY K PRÁCI A TAKÉ K PODNIKÁNÍ , když pro některé občany
může být v době progresivního zdanění výhodnější spoléhat spíše na
sociální transfery, než na vlastní schopnosti a podnikatelské aktivity.
Podnikatelům může vysoké zdanění přinášet riziko potlačování jejich
aktivit a tím i potlačení jejich podnikatelské motivace.
Ta druhá možnost potom znamená, že se jedná o
PŘÍLIŠ NÍZKOU MÍRU PŘEROZDĚLOVÁNÍ, COŽ MŮŽE OSLABIT
STABILITU A CELKOVÉ ROZVOJOVÉ MOŽNOSTI SPOLEČNOSTI.
Příliš nízká míra přerozdělování mívá zpravidla nejrůznější důsledky, např. velmi nízký,
mnohdy přímo nedostatečný, rozvoj vzdělávacích systémů, velký výskyt nízko příjmových
skupin obyvatelstva, výskyt chudoby, sociální nepokoje, snížení agregátní poptávky apod.
Homogenizační funkce
Tato funkce je považována za poměrně novou funkci sociální politiky. Je velmi
úzce spojena s funkcí rozdělovací a přerozdělovací, neboť směřuje k „určitému
příjmovému vyrovnání“ tedy ke zmírňování sociálních rozdílů v životních
Konečné
rozdělení
Velikost míry
přerozdělení
Homogenizační
funkce
55
podmínkách jedinců a sociálních skupin a k odstraňování
neodůvodněných rozdílů.
Je tedy možno uvést, že jde v podstatě o dosahování určité stejnorodosti
a zároveň také srovnatelnosti základních životních potřeb.
Můžeme tedy konstatovat, že je to v podstatě určitý proces,ve kterém v dané
společnosti dochází postupně k určitému poskytování stejných příležitostí
vzdělávat se, pečovat o své zdraví, vyžívat se kulturně, sportovně apod. a to
vždy podle jednotlivých individuálních schopností a předpokladů, když tyto
předpoklady jsou základem jasně odůvodněných a přirozených rozdílů mezi
lidmi.
Nejvíce se homogenizační funkce projevuje např. v oblasti sociální pomoci
nízko příjmovým skupinám obyvatelstva jimž je tímto opatřením sociální
politiky dorovnávám jejich příjem do určité výše společensky uznaného
standardu.
Tímto potom dochází k vytváření jednotných předpokladů pro poměrně stejnorodé
uspokojování základních životních potřeb, tj. v přibližně stejném rozsahu a míře, nebo
například se může jednat o poskytování pomoci handicapovaným občanům, příslušníkům
různých národnostních skupin apod.
Stimulační funkce
Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat,
podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních
skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni.
Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného,
zamýšleného vývoje sociálních a ekonomických procesů, jevů a vztahů.
O stimulační funkci se také někdy hovoří jako o funkci produktivity. Mají
se potom zejména na mysli taková opatření sociální politiky, která svými
efekty ovlivňují přímo výkonnost pracovního potenciálu, jeho produktivitu (jde
zejména o opatření vzdělávací politiky), tak i ta opatření, která se nepřímo
promítají v celkovém „prospěchu“ společnosti, např. opatření politiky
zaměstnanosti, zdravotní politiky, jde také o rostoucí kupní sílu
zprostředkovanou z nemalé části vývojem sociálních příjmů obyvatelstva apod.
Možno konstatovat, že sociální politika výše uvedenými skutečnostmi velice podporuje
všeobecnou hospodářskou prosperitu a ekonomický vývoj země. Zároveň také velmi pozitivně
působí na lidský potenciál a to především svými nástroji zaměřenými např. do oblasti zdravotní
péče, oblasti vzdělanosti, oblasti kultury, oblasti vytváření pracovních podmínek, vytváření
podmínek pro celkové trávení volného času, úsilím o důstojné životní podmínky obyvatelstva
apod.
Simulační funkce
56
Svým stimulačním zaměřením,vytvářením záchranných sociálních sítí,
garantováním základních sociálních jistot, má sociální politika i významný
stabilizační efekt, když tlumí sociální neklid,zabraňuje nejrůznějším sociálním
nepokojům, které jsou zátěží jak pro veškerou hospodářskou činnost, tak pro
politickou stabilitu společnosti .
Preventivní funkce
Další neméně významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní.
V podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na životě
a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím jako je
například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod.
Tato preventivní funkce je také někdy nazývána funkcí profylaktickou.
Vyvinula se z původní omezené hygienické a také částečně bezpečnostní
prevence ve velmi rozsáhlou a značně důležitou sociální prevenci.
Největší význam preventivní funkce je v tom, že vlastně její snahou je
zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím
sociálním situacím vůbec docházelo. Tuto funkci mohou plnit všechny
obory sociální politiky.
Příklad
Zvlášť zřetelně pak preventivní funkci může plnit vzdělávací politika, která
poskytuje adekvátní vzdělání pro plnění pracovně profesních rolí, a dále třeba
možno uvést zdravotní politiku, která mimo jiné významné úkoly, by měla
klást důraz na preventivní zdravotní péči, aby nedocházelo k poškození zdraví,
aby občané „nehazardovali“ se svým zdravím,
aby dbali předcházení chorob,
aby sportovali, zdravě žili, zdravě se stravovali,
aby občané znali zrádnost nadměrného požívání
alkoholu, případně jiných návykových látek,
aby rodiče vedli své děti ke správnému životnímu
stylu apod.
Konkrétní náplní této funkce je skutečnost, že sociální politika musí svými
jednotlivými opatřeními směřovat k odstraňování příčin nejrůznějších
sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti.
PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT
VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY.
Stabilizační efekt
Preventivní
funkce
Význam
preventivní
funkce
57
Zvlášť zřetelně, jak bylo již výše uvedeno, tuto funkci plní zdravotní politika, Možno uvést, že
preventivní aspekt je zpravidla ve větší či menší míře obsažen i v ostatních sociálně politických
opatřeních a dalších nástrojích, které sociální politika používá (systém sociálního zabezpečení,
důchodový systém, apod.).
Význam preventivní funkce v současné době je neobyčejně silný a do
budoucna bude ještě na své síle a významu stoupat, neboť moderní
sociální politika se nesoustřeďuje pouze a jen na ochranu a pomoc
v nepříznivých sociálních podmínkách, ale především jde cestou
neustálého zdokonalování prevence, která je orientována na nejrůznější
sociální oblasti, ale zvláště na zvládání životního
stylu.
To, co jsem výše uvedla, předpokládá především velice rozsáhlou osvětovou
činnost a zároveň také rozvinutí poradenských služeb nejrůznějšího druhu,
které by dobře sloužily občanům.
Jedná se především o poradenství v oblasti právní, pro nezaměstnané, pro
volbu budoucího povolání, pro závislé na návykových látkách, v oblasti
psychologické, pro cizince , kteří žijí v dané zemi, pro nepřizpůsobivé občany,
pro mladistvé, kteří se ocitly v nepříznivých životních situacích a podmínkách,
pro seniory, apod.
4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY
Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí,
mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.
V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby
Průvodce
Vážení studenti, nyní jste se seznámili s první částí této kapitoly, která se
zaměřovala na funkce sociální politiky, když s funkcemi sociální politiky úzce
souvisí i nástroje sociální politiky, což je určitý systém, který je velice „živý“,
velmi rychle se vyvíjí, mění a měl by se i zkvalitňovat. Je dobré, přistoupit ke
studiu této druhé části páté kapitoly až tehdy, kdy už budete dobře obeznámeni
s první částí kapitoly a budete si umět dát do souvislosti jednotlivé zákonitosti.
Pokud se domníváte, že ještě nejste schopni vzájemně propojit tyto dvě části,
o kterých jsem výše pojednávala, tak vám radím, vraťte se opětně k části
zabývající se funkcemi sociální politiky a oceníte, že se vám potom bude
pracovat s následující statí, která se zabývá nástroji sociální politiky, daleko
snáze a lépe.
Sami potom v závěrečném finále studia uvidíte, že se vám to vyplatilo a
rozhodně se to i setká s celkovým úspěchem.
Sílící postavení
preventivní
funkce
Existenční
prevence
Nástroje sociální
politiky
58
její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních
sociálních situací konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby
nedocházelo ke zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je
předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná
z hlediska limitovaných finančních zdrojů.
Nástroje sociální politiky by měly respektovat její základní principy, naplňovat
funkční efekty a cíle sociální politiky.
Lze rozlišit nástroje různého řádu (významnosti) počínaje právním řádem
a v jeho rámci sociálně právní legislativou a konče nástroji bezprostředně
aplikačními, jako jsou sociální příjmy a služby, účelové půjčky, úlevy apod.
Významným nástrojem z hlediska časového horizontu je sociální doktrína
(vize) jako dlouhodobá směrnice pro praktickou sociální politiku a sociální
program jako nástroj sloužící k prosazování doktríny, k hledání cest jak
dosáhnout dlouhodobých cílů, jakými prostředky a jakými konkrétními kroky.
Třídění nástrojů sociální politiky
Jak jsem již výše uvedla, sociální politika je prováděna prostřednictvím
různých nástrojů, kterých je celá řada, jsou značně široké a velice rozmanité.
Na nástroje sociální politiky můžeme nahlížet z různých pohledů, ale nyní bych
zde chtěla uvést roztřídění nástrojů sociální politiky do jednotlivých skupin.
ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ
SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM
EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA.
V této souvislosti také hovoříme zpravidla o institucích sociální
politiky,o celkovém systému daní a nejrůznějších transferů, o sociálním
pojištění, o sociálních službách, ale také o nejrůznějších dobročinných a jiných
aktivitách, jako například jsou nadace a nadační fondy, charitativní organizace,
církve, apod.
V jistém slova smyslu lze také uvést,že nástrojem sociální politiky jsou
i sdělovací prostředky, neboť se velice silně podílejí na formování názorů
a postojů nejširší veřejnosti k sociální problematice. Patří sem i vzdělávací
aktivity, které by měly umožňovat občanům snazší vyhledávání pracovních
příležitostí, patří sem i všechny druhy poradenství apod.
Třídění nástrojů
sociální politiky
59
NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na
právní nástroje (nástroje právní povahy)
a
ekonomické nástroje , když dále sem ještě řadíme sociální dokumenty
a
nátlakové akce.
Nástroje právní povahy jsou právní normy, kam řadíme především tyto velmi
významné legislativní dokumenty:
- Ústavu České republiky,
- Listinu základních práv a svobod,
- zákony, týkající se sociální oblasti a oblastí s ní souvisejících, jako
například
- zákon o důchodovém pojištění,
- zákon o rodině,
- daňové zákony, apod.
- nařízení vlády ČR,
- vyhlášky ministerstev,
- vyhlášky ostatních ústředních orgánů státní správy,
- vyhlášky orgánů samosprávy,
- případně kolektivní smlouvy.
Nástroje ekonomické povahy jsou nejrůznější opatření, která jsou určena
k ovlivňování a hlavně přerozdělování disponibilních zdrojů (finančních,
lidských i věcných) a to tak, aby bylo dosaženo předem stanovených
základních cílů v oblasti sociální politiky.
Do ekonomických nástrojů se zpravidla řadí
- nástroje fiskální povahy - když se jedná především o transfery na straně
jedné a nejrůznější sociální úlevy nástroje na straně druhé.
(Tato forma nástrojů se zpravidla týká určitých sociálních skupin obyvatelstva, které jsou buď
z nejrůznějších důvodů preferovány, nebo na druhé straně si nemohou v dostatečné míře
poradit se sociálním problémem, případně sociální situací, do které se třeba, i ne vlastní
vinnou, dostaly.) Jsou to například: - mladiství, - studující, - rodiny s malými dětmi,- senioři, -
invalidní občané, - národnostní skupiny, apod.
- nástroje úvěrového charakteru se zpravidla vyznačují oblastí
poskytování zvýhodněných úvěrů různých druhů a nejrůznějších půjček,
které by měly působit a ovlivňovat rozhodování určitých sociálních skupin
v různých sociálních situacích , případně při nejrůznějších sociálních
událostech.
- nástroje spojené s cenovou politikou, které se zaměřují většinou na
vybrané statky a služby pro zájmové sociální skupiny obyvatelstva, když
Úvěrové nástroje
Fiskální nástroje
Ekonomické
nástroje
Existenční
prevence
Nástroje cenové
politiky
60
tyto sociální skupiny mohou být určitým způsobem zvýhodňovány,
případně i znevýhodňovány, je-li to v jejich prospěch, případně pro
prospěch celé společnosti, komunity, rodiny apod.
Sociální dokumenty jsou nejrůznější
koncepce (dlouhodobého, střednědobého, krátkodobého charakteru),
plány (dtto),
programy,
projekty, apod.,
když tyto dokumenty může vydávat přímo stát, různé příslušné organizace,
případně i nejrůznější instituce, které mají vztah k sociální politice státu.
Předmětem těchto dokumentů je především stanovení cílů sociální politiky a
zároveň také stanovení, jak těchto cílů dosáhnout.
Nátlakové akce se někdy užívají k prosazování zájmů některých sociálních
skupin.
Takovými akcemi mohou být například různé druhy stávek, petic apod.
Sociální doktrína
Sociální doktrínu je možno chápat také jako určitou vizi, když vždy by mělo
jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto nazvat
„dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro praktickou
sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale i v budoucnosti.
Každá doktrína by měla vymezovat dlouhodobou orientaci a to platí i o sociální doktríně. Ta
dlouhodobá orientace se předpokládá tak v rozmezí 15, 20 i více let. Smyslem sociálních
doktrín je v podstatě zabránit, případně omezit nejrůznější nepříznivé jevy a výkyvy v oblasti
sociální politiky a také částečně izolovat sociální politiky od nejrůznější druhů takových
opatření, která by byla pro danou oblast sociální politiky nepřijatelná.
Průvodce
Když vezmeme v úvahu jaké všechny informace jsem již o sociální politice
uvedla, tak nutno sdělit, že v souvislosti s cíli sociální politiky, funkcemi sociální
politiky a nástroji sociální politiky je rozhodně velmi významné hledisko času,
když nutno vzít v úvahu, že vše výše uvedené by mělo mít relativně dlouhodobý
a současně, je-li to možné a také vyhovující, aktuální význam.
Proto bych v závěru této kapitoly se chtěla ještě zabývat dvěma základními typy
nástrojů, jichž se především týká hledisko času a to je problematika sociální
doktríny a sociálního programu, který by měl být upřesněním doktríny pro kratší
časové období.
Sociální
dokumenty
Nátlakové akce
Sociální doktrína
61
Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se
měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který
se sociální politiky týká.
Je pochopitelné, že sociální doktríny by měly vycházet z teorie sociální
politiky, ovšem také se od sociální doktríny očekává určitá konkrétnost, když
jejím obsahem by především mělo být naznačení řešení zásadních otázek
sociální politiky, které jsou důležité v současnosti a budou muset být
řešeny i v budoucnosti.
SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ
PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností
jako jsou
- SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST , - SOLIDARITA,
- HUMANISMUS, - ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ,
apod.
Důležitost a potřebnost sociální doktríny je dána především tím, že problémy týkající se oblasti
sociální politiky jsou velice často dlouhodobého charakteru, proto je třeba mít do budoucnosti
určité představy o tom, jak se v dané lokalitě (státu, kraji, případně jinak vymezené oblasti)
budou řešit právě tyto dlouhodobě se vyskytující problémy.
V případě, že by takováto sociální doktrína neexistovala, při řešení možných vyvstalých
problémů by se potom postupovalo zpravidla méně uváženě, mnohdy chaoticky, což rozhodně
zvyšuje trvalé riziko určitého sociálního napětí ve společnosti.
V oblasti sociální politiky se velice často stává, že vyvstávají další a další nečekané problémy,
se kterými se musí stát vypořádat. Proto je velice dobré, když v rámci sociální doktríny je na
obdobné záležitosti pamatováno a v podstatě je dána určitá dlouhodobá představa jistých
cílových řešení.
Nyní bych velice ráda vymezila rozdíl mezi sociální doktrínou a sociálním
programem.
Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou
konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán
prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními
sociální programy.
PROGRAM MŮŽEME TEDY CHÁPAT JAKO URČITÝ NÁSTROJ
POMOCÍ KTERÉHO URČUJEME, JAK BYCHOM NEJLÉPE SPLNILI
DLOUHODOBÉ CÍLE, JAKÉ
- POUŽIJEME PROSTŘEDKY,
- - ZVOLÍME VAZBY,
- VYUŽIJEME KONKRÉTNÍ KROKY,
- UPLATNÍME ZPŮSOBY,
Sociální
program
Význam
sociálního
programu
62
neboť je jasné, že abychom dosáhli splnění určitých cílů, tak můžeme
použít různých možností. A právě v tomto ohledu má sociální program
v rámci sociální politiky velmi významné a nezastupitelné místo.
Velmi významným nástrojem sociální politiky je kolektivní vyjednávání.
Tento nástroj je zcela obvyklý a hojně využívaný ve vyspělých zemí, ovšem
v České republice se využívá až po roce 1989. Je to sice nástroj působící
v časově kratším horizontu, ovšem v oblasti sociální politiky je velmi
významný.
- Kolektivním vyjednáváním chápeme určité dosahování společných
postupů, když vlastně dochází k jednání o daných, mnohdy velmi
aktuálních, sociálních problémech mezi více partnery. Jde přímo o
základní formy komunikace mezi těmito partnery, když sociálními
partnery mohou být
- odborové svazy,
- zaměstnavatelé a
- stát.
V oblasti ekonomiky je potom obvyklé hovořit o tzv. tripartitě, když odborové svazy zpravidla hájí zájmů zaměstnanců (odborový svaz železničářů, odborový svaz zaměstnanců pracujících v potravinářském průmyslu, odborový svaz hutníků, apod.), zaměstnavatelé hájí své vlastní
zájmy a tohoto všeho se účastní i stát, tedy vláda, která v tomto kolektivním vyjednávání by
měla především mít na zřeteli skutečnost, aby jednotlivé požadavky odborů i zaměstnavatelů
byly co nejvíce v souladu s dlouhodobými cíli společnosti a toto vše bylo také v souladu
s danými konkrétními možnostmi výkonnosti ekonomiky dané země. Možno uvést, že toto vyjednávání není v podstatě nic jiného než střetávání se různých
názorů, které uplatňují zúčastněné strany a to zpravidla se uskutečňuje ještě dříve, než jsou
tyto závažné většinou sociálněekonomické problémy projednávány na úrovni vláda dané
země.
KOLEKTIVNÍ VYJEDNÁVÁNÍ SE VYZNAČUJE TÍM, ŽE MÁ
VĚTŠINOU PŘEDEVŠÍM PREVENTIVNÍ CHARAKTER A JEHO
HLAVNÍM ZÁMĚREM BY MĚLO BÝT, POKUD MOŽNO CO
NEJVÍCE PŘEDCHÁZET NEJRŮZNĚJŠÍM KONFLIKTNÍM
SITUACÍM A VEŠKERÉ PROBLÉMY ŘEŠIT, POKUD MOŽNO PŘED
TÍM, NEŽ SE STAČÍ PLNĚ ROZVINOUT.
Výsledkem kolektivního jednání jsou potom dokumenty, které se označují jako
kolektivní smlouvy (tripartitní smlouvy), když tyto smlouvy jsou velice
důležitým dokumentem a v souladu s dalšími obecně uznávanými
legislativními normami jsou významné zejména pro oblast
- zaměstnanosti,
- mzdové politiky, - pracovního prostředí,
- ochrany zdraví při práci, - sociálního zabezpečení , apod.
Kolektivní
vyjednávání
Kolektivní
smlouvy
63
Hovoříme-li o kolektivních smlouvách , tak je obvyklé dělit kolektivní
smlouvy na:
- generální dohody,
- kolektivní smlouvy vyššího typu,podnikové kolektivní smlouvy.
Předmětem hierarchicky nejvýše postavené generální dohody jsou především
vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů v rámci dané
hospodářské a sociální politiky. Generální dohoda zpravidla bývá podkladem a
také východiskem pro kolektivní smlouvy nižší úrovně.
Kolektivní smlouvy nižší úrovně jsou v podstatě dvě a to kolektivní smlouva
vyššího typu a podnikové kolektivní smlouvy.
Kolektivní smlouva vyššího typu se vyznačuje především tím, že je uzavírána
mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými svazy, když pochopitelně
vychází z obsahu generální dohody.
Podnikové kolektivní smlouvy, jsou v hierarchii kolektivních smluv na
nejnižší úrovni a jsou charakterizovány zpravidla skutečností, že jsou
uzavírány mezi odborovými orgány a zaměstnavateli pro konkrétně daný
podnik případně instituci.
Hovoříme-li obecně o kolektivním vyjednávání, tak nutno uvést skutečnost, že kolektivní
vyjednávání je velice významným nástrojem sociální politiky, když je třeba mít stále na zřeteli
otázku udržení sociálního smíru. Ve vyspělých zemích se kolektivní vyjednávání uplatňuje již
velice dlouho, má samozřejmě určité odlišnosti, především pokud jde o míru účasti státu
v tomto vyjednávání. V oblasti české sociální politiky se kolektivní vyjednávání uplatňuje
značně kratší dobu, ovšem přispívá rozhodně k tomu, že se daří udržovat sociální smír a také
jistou stabilitu ve společnosti.
Kolektivní vyjednávání je velice důležitým nástrojem pro některé oblasti ,ovšem je nutné
konstatovat, že pro některé oblasti (obory) sociální politiky není prostředkem nejvhodnějším.
Především bych uvedla oblast bydlení, vzdělávání, společenské pomoci rodinám s dětmi apod.
Kolektivní vyjednávání je však velice významné z hlediska krátkodobého
výhledu a krátkodobých záměrů sociální politiky.
Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru
Níže uvedené nástroje mají již zcela konkrétní aplikační charakter
a možno konstatovat, že se jedná zejména o tyto nástroje:
- sociální příjmy,
- sociální služby,
- věcné dávky,
- účelové půjčky,
- úlevy a výhody,
- ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto cen).
Generální
dohoda
Kolektivní
smlouva vyššího
typu
Podnikové
kolektivní
smlouvy
Rozdělení
nástrojů sociální
politiky
64
Sociální příjmy jsou vždy spojené s nejrůznějšími opatřeními sociální politiky
a v rámci nastaveného systému sociální politiky jsou vždy velice významným
nástrojem.
U nás v ČR sociální příjmy tvoří zejména dávky
- důchodového pojištění,
- nemocenského pojištění,
- státní sociální podpory,
- peněžité dávky sociální pomoci,
- podpora v nezaměstnanosti.
Sociální příjmy se vyznačují poměrně značně rychlým růstem a zároveň je
charakteristický i růst jejich podílu na do celkových peněžních příjmech.
V naší republice toto představuje cca 20 % všech příjmů, když v celkové
struktuře sociálních příjmů mají největší podíl
- -dávky důchodového pojištění, asi 73 % všech sociálních příjmů,
- potom hned následují dávky státní sociální podpory asi 13 %,
- -dávky nemocenského pojištění asi 8 %,
- peněžité dávky sociální pomoci asi 3 %
- a dávky v nezaměstnanosti asi 3 %.
Stanovení výše sociálních příjmů je značně složitý a mnohdy politicky velice
rozporuplný proces. Pro tento proces je však charakteristické, že odráží
základní principy sociální politiky daného státu, zejména skutečnost, jak bere v
úvahu dodržování sociální spravedlnosti, přerozdělovací procesy, zájmy
subjektů a objektů sociální politiky a v neposlední řadě i způsob řešení vztahu
mezi výkonem ekonomiky a sociální rovností.
Sociální služby zahrnují velké množství různých služeb. Všechny tyto služby
především mají za úkol uspokojovat specifické potřeby určitých skupin
populace. Nepatří sem pouze tradiční sociální služby, ale především služby
spojené s péčí o seniory, s péčí o zdravotně postižené občany, s péčí o sociálně
narušené občany apod.
Protože sociální služby jsou mimořádně významnou součástí aktivit státu,
samosprávy i nestátních subjektů, je třeba i v tomto textu jim věnovat
poněkud více prostoru. Vždyť podle úrovně sociálních služeb, jejich
kvality, dostupnosti, rozsahu , druhů služeb apod. je také, mimo jiné,
hodnocena vyspělost společnosti.
Nelze jinak než souhlasit s tím, že řešení problémů jednotlivců, rodin
a případně skupin občanů velmi ovlivňuje ve směru pozitivním sociální klima
celé společnosti. Sociální služby nejsou významné jen proto, že je potřebuje
Sociální příjmy
Sociální služby
Důležitost a
nezastupitelnost
sociálních služeb
65
mnoho lidí, ale i proto, že bez jejich působení by se nikoliv nevýznamná část
občanů nemohla podílet na všech stránkách života společnosti, bylo by tak
znemožněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by
k jejich sociálnímu vyloučení. Každému občanu, ať žije kdekoliv, musí být
umožněn přístup k celému spektru sociálních služeb, jak se postupně vytvořilo,
a to z hlediska finanční, ale i fyzické dostupnosti. Jinak řečeno, v každé lokalitě
by měly být občanům k dispozici všechny základní typy sociálních služeb
v některé ze svých forem. Ty představují potom komplex vzájemně
nezastupitelných aktivit, řešících individuální situace sociální a popřípadě
i hmotné nouze.
Velmi významné místo v tomto směru je vymezeno sociálnímu
poradenství.
SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ JAKO CELEK JE NUTNÉ CHÁPAT
JAKO SOCIÁLNÍ SLUŽBU OBČANOVI, KTERÝ SE DOSTÁVÁ DO
OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE NA STRANĚ JEDNÉ, popřípadě jako
sociální službu občanovi, který potřebuje získat pouze základní informace
o svých nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální ochrany
občana (pojištění, podpora, pomoc),
NEBO ZE SYSTÉMU ZAJIŠŤUJÍCÍM ZAMĚSTNANOST NA STRANĚ
DRUHÉ.
Takového základní informace mohou být poskytovány i o možnostech různých
poradenství v rámci jiných resortů, které s řešením konkrétní situace občana
souvisejí.
CÍLEM SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ PROTO MUSÍ BÝT ZCELA
KONKRÉTNÍ POMOC PŘI ŘEŠENÍ OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE,
a to buď přímo činností vedoucí k odstranění jejích příčin a důsledků,
popřípadě činnostmi vedoucími ke zmírnění jejího konkrétního dopadu na
občana, nebo nepřímo poskytnutím základních informací, umožňujících
v dané situaci se orientovat, pochopit stávající možnosti řešení obtížné
situace, popřípadě umožňující řešení obtížné sociální situace vlastním
přičiněním, vlastními silami nebo zprostředkováním potřebných
odborných poradenských služeb.
Dále má sociální poradenství umožnit každému občanovi, který není zcela
orientován v nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální
ochrany, přestože on sám, ani jeho rodina se v obtížné sociální situaci,
vyžadující některou z forem sociální pomoci nenachází, aby potřebné
informace získal, a to pokud možno co nejblíže svému bydlišti, pracoviště
nebo zařízení.
Podstata
sociálního
poradenství
66
SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ jako sociální služba v systému sociální
pomoci proto musí plnit z výše uvedených hledisek dva základní úkoly:
- zabezpečovat na jednotlivých úrovních státní správy a také
samosprávy prostřednictvím příslušných pracovníků plnou
informovanost o nárocích, které vyplývají pro občany z právních
norem upravujících systémy sociální ochrany občanů a zprostředkovat
v případě potřeba informace z jiných zdrojů i konkrétní pomoc ze
strany příslušných poradenských zařízení,
- pomáhat těm občanům, kteří se ocitli v obtížné sociální situaci
prostřednictvím odborných poradenských aktivit včetně příslušné
terapie (případné psychoterapie).
Tato dvě základní součásti sociálního poradenství proto většinou dělíme
na:
- základní sociální poradenství – spočívající v poskytování informací, které
zprostředkovávají pomoci,
a
- odborné sociální poradenství - zaměřené na konkrétní pomoc při
praktickém řešení obtížné sociální situace občana, tj. situace hmotné nebo
sociální nouze, popřípadě souběhu těchto dvou obtížných sociálních situací.
Na oblast sociálního poradenství lze nahlížet z mnoha hledisek, například
velmi často se setkáváme s dělením sociálních služeb podle formy poskytování
těchto služeb na pobytové, ambulantní, terénní a další.
Poslední dobou se velice rozšířily služby typu poradenství, když cílem těchto
služeb je především poskytovat programovou situační informaci nejrůznějšího
charakteru, například
- poradenství spojené s problematikou nezaměstnanosti,
- poradenství psychologické,
- poradenství předmanželské,
- poradenství kurativní,
- poradenství pro alkoholiky,
- poradenství pro toxikomany,
- poradenství v oblasti zadluženosti, úvěrů, úvěrové pasti,
- poradenství v oblasti správě závazků,
- poradenství s problémem hráčské vášně,
- poradenství s problémem závislosti na PC , apod.
Věcné dávky (někdy také nazýváme pojmem věcné plnění) jsou zpravidla
spojovány s ochranou zdraví, když se především jedná o léky a nejrůznější
zdravotní pomůcky jako jsou např. (invalidní vozíky, ochranné a jiné pomůcky,
nejrůznější protézy, francouzské hole, berle apod.) a dále všechny ochranné
pracovní pomůcky.
Úkoly sociálního
poradenství
Druhy
poradenství
Věcné dávky
67
Věcné dávky se však mnohdy uplatňují také v případě sociální pomoci. Jedná
se třeba o poskytnutí potravin, ošacení apod. konkrétním osobám, když toto
bývá využíváno zpravidla u těch osob a v těch situacích, kdy není jisté, že
peněžitá pomoc bude využita na ty účely, pro které byla poskytována.
Účelové půjčky jsou to nejrůznější půjčky, různým způsobem zvýhodněné,
které jsou především určeny k ovlivňování složitých sociálních situací,
případně dalších událostí, které se v lidském životě vyskytují a působí
negativně na jedince, případně skupinu, které tyto událostí se týkají.
Účelové půjčky mají především za úkol překlenout určité časové období mezi
vznikem okamžité potřeby finančních prostředků a zároveň současnými
možnostmi do jisté míry omezených finančních zdrojů, které se týkají
zpravidla předem vymezených situací.
Jako příklad účelových půjček je třeba na prvním místě uvést půjčky pro mladé
rodiny – novomanželské půjčky ,
půjčky podporující kvalitu bydlení,
půjčky určené na vzdělání.
Jedná se vždy o půjčky návratného charakteru, tím se odlišují od ostatních
sociálních nástrojů, když jejich „přínosný sociální efekt“ z hlediska občana,
případně rodiny je dán především výhodnějšími podmínkami pro jejich
poskytování a zároveň také jejich poměrně dobrou dostupností, splňuje-li
žadatel podmínky, které mu jsou předem dopředu dobře známy.
Výhody a nejrůznější druhy úlev jsou poskytovány jednotlivým skupinám
obyvatelstva, jedná se například o výhody a úlevy pro
- mladistvé,
- mladé rodiny,
- matky samoživitelky,
- seniory.
Výhody a řada dalších úlev rozhodně jsou významným nástrojem v oblasti
sociální politiky, protože přispívají ke zkvalitnění života těch skupin
obyvatelstva, kterých se právě tyto nástroje týkají.
Ceny regulované státem jsou rovněž určitým používaným nástrojem sociální
politiky, když možno konstatovat, že ceny spotřebního zboží a případně služeb,
resp. státní regulace těchto cen je sice v omezeném rozsahu používána i v tržní
ekonomice v souvislosti se sociální politikou, ale vyskytnou se situace, kdy je
třeba k tomuto nástroji sáhnout..Regulace cen státem byla především velmi
významným nástrojem sociální politiky v době socialistického zřízení v naší
Účelové půjčky
Výhody a úlevy
68
republice, kdy tento nástroj měl značný plošný efekt. V souvislosti s tržním
hospodářstvím se stává cena především ekonomickým nástrojem a v této
souvislosti je její význam pro sociální oblast poměrně omezen, ale není zcela
vyloučen. Jako příklad bych uvedla problematiku regulovaného nájemného,
doplatků na léky, apod.
V tržním hospodářství je typické, že v zájmu potřeb efektivnosti a výkonnosti
dané ekonomiky je význam ceny jako nástroje sociální politiky poměrně malý
a do budoucna by měl být ještě jeho význam zeslabován.
Shrnutí
Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho
různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především
respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky.
Je však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně
souvisejí, působí na sebe a zároveň také se vztahují k velmi různorodým
objektům, jako například:
k jedinci jako pracovní síle,
k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze,
k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu,
k jedinci, který je nemocný,
k jedinci, který je invalidní,
k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod.
Základní funkce sociální politiky jsou následující:
ochranná, rozdělovací a přerozdělovací, homogenizační, stimulační,
preventivní.
Ochranná funkce zmírňuje nebo případně odstraňuje důsledky určitých
sociálních událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce nebo
s určitými nepříjemnými životními událostmi.
Rozdělovací a přerozdělovací funkce je někdy také nazývána funkcí
redistribuční.
Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně
nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je
ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště
pak sociální politiky státu.
Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické
činnosti a na společenském bohatství.
69
Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční)
funkce v zásadě řeší následující problémy:
Co rozdělovat ? Jak to rozdělovat ?Komu to rozdělovat ?Za co
rozdělovat? Podle čeho rozdělovat. ?
Rozdělovací funkce je více než jen rozdělování důchodů.
Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně
spočívá v jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co
již jednou bylo třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno
trhem.
K přerozdělovací funkci se vztahuje několik důležitých nástrojů, když
jako hlavní nástroje jsou považovány státní rozpočet, veřejné rozpočty,
soustavy pojištění (především obligatorního (povinného).
Homogenizační funkce slouží ke zmírňování sociálních rozdílů v životních
podmínkách jedinců a sociálních skupin a k odstraňování
neodůvodněných rozdílů.
Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat,
podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních
skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni.
Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného,
zamýšleného vývoje sociálních a dalších ekonomických procesů, jevů
a vztahů.
O stimulační funkci se také někdy často hovoří jako o funkci produktivity. Velmi významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní. V
podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na
životě a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím
jako je například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod.
PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT
VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY.
Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí,
mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.
V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby
její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních
sociálních situací
konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke
zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je předpokladem toho,
aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná z hlediska
limitovaných finančních zdrojů.
70
ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ
SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM
EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA.
NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na
- PRÁVNÍ NÁSTROJE (nástroje právní povahy),
- EKONOMICKÉ NÁSTROJE, když dále sem ještě řadíme ,
- SOCIÁLNÍ DOKUMENTY,
- NÁTLAKOVÉ AKCE.
Sociální doktrínu zpravidla chápeme tak jako určitou vizi, když vždy by
mělo jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto
nazvat „dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro
praktickou sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale
i v budoucnosti.
Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se
měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který
se sociální politiky týká.
SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ
PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností
jako jsou:
- SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST ,
- SOLIDARITA,
- HUMANISMUS,
- ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ.
Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou
konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán
prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními
sociální programy.
Kolektivní vyjednávání se vyznačuje tím, že má většinou především
preventivní charakter a jeho hlavním záměrem by mělo být, pokud možno
co nejvíce předcházet konfliktům všeho druhu a veškeré problémy řešit,
je-li to možné před tím, než se stačí plně rozvinout.
Výsledkem kolektivního jednání jsou potom kolektivní smlouvy –
tripartitní dohody.
71
Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru jsou takové nástroje ,
které mají zcela konkrétní aplikační charakter a jedná se zpravidla o tyto
nástroje:
sociální příjmy, sociální služby, věcné dávky, účelové půjčky, úlevy
a výhody, ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto
cen).
Otázky
1) Vyjmenujte základní funkce sociální politiky a charakterizujte je?
2) V čem spočívá význam přerozdělovací funkce v moderní společnosti ?
3) Jak byste definovali proces přerozdělování ?
4) Jaké znáte nástroje přerozdělování ?
5) Co je výsledkem přerozdělovacího procesu ?
6) Proč se také někdy o stimulační funkci hovoří jako o funkci
produktivity ?
7) Co je základním nástrojem každé demokratické společnosti ?
8) Jaké je nejčastější členění nástrojů sociální politiky ?
9) Jaké znáte nástroje právní povahy ?
10) Jaké znáte nástroje ekonomické povahy ?
11) 11 ) Popište jak vypadají sociální dokumenty a jaké sociální dokumenty
znáte ?
12) Definujte pojem „sociální doktrína“.
13) Jaké hodnoty musí vždy především uznávat sociální doktrína ?
14) Co je to sociální program a jak se odlišuje od sociální doktríny ?
15) Jak byste charakterizovali kolektivní vyjednávání a čím se především
vyznačuje ?
16) Co je obvykle výsledkem kolektivního vyjednávání ?
17) Popište tripartitní smlouvu ?
18) Jak chápete pojem „sociální smír“ ?
19) S jakými záměry je především spojeno kolektivní vyjednávání ?
20) Jaké znáte nástroje sociální politiky aplikačního charakteru ?
21) Co patří v České republice do oblasti sociálních příjmů ?
22) Jak byste popsali sociální služby ?
23) Co rozumíte pod pojmem věcné dávky ?
24) Co to jsou účelové půjčky a k čemu a komu především jsou určeny ?
25) Jak chápete v oblasti sociální politiky pojem „výhody a nejrůznější
úlevy“, které jsou poskytovány jednotlivým skupinám obyvatelstva ?
26) Jak se v dnešní době uplatňuje nástroj „regulace cen státem“ , o co se
zpravidla jedná a jaký je jeho význam ?
72
Pojmy k zapamatování
základní funkce sociální politiky
ochranná, stimulační a preventivní funkce
rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce
homogenizační funkce
těžiště rozdělovací funkce, důchody z prvotního rozdělování
výsledky procesu přerozdělování
stimulační funkce jako funkce produktivity a stimulační efekt
stabilizační efekt v oblasti sociální politiky
sílící postavení preventivní funkce
základní nástroje sociální politiky a jejich třídění
právní nástroje sociální politiky
ekonomické nástroje sociální politiky
sociální dokumenty
nátlakové akce a jejich charakteristika
sociální politika a nástroje fiskální povahy
nástroje úvěrového charakteru
nástroje spojené s cenovou politikou
sociální dokumenty, sociální doktrína, sociální program
kolektivní vyjednávání, kolektivní smlouvy, tripartitní smlouvy
generální dohody
nástroje sociální politiky aplikačního charakteru
sociální politika a sociální příjmy
sociální politika a věcné dávky, účelové půjčky, úlevy a výhody
sociální politika současnosti a státní regulace cen
Doporučená literatura
KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN
978-80-7357-276-1.
HOLMAN, R. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-
7179-764-2.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸
Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4
73
5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ
POLITIKA EVROPSKÉ UNIE
Cíl:
Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s vývojem sociální politiky
a se sociální politikou v EU, když po prostudování by studenti měli :
- znát vývojové etapy sociální politiky,
- umět definovat problematiku sociální politiky v souvislosti s potřebami
člověka,
- popsat a vysvětlit podstatu potřeb člověka,
- částečně se orientovat v podstatě sociální politiky v zemích EU,
- částečně charakterizovat základní problémy a trendy ve vývoji budoucí
české sociální politiky,
- stručně umět pojmenovat pravděpodobné trendy ve vývoji sociální
politiky v novém tisíciletí.
Klíčová slova:
sociální politika v EU, etapy vývoje sociální politiky v EU, vývojové trendy
v oblasti sociální politiky v ČR i v EU, specifika sociální politiky u nás
i v některých zemích EU
Stav sociální politiky odpovídá vždy dané etapě, konkrétním vývojovým
záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo
aspiracím.
Člověk v sobě od pravěku chová potřebu sociálního bezpečí, která je
přirozenou vědomou i podvědomou vlastností lidského chování.
Průvodce studiem
Pátá kapitola s názvem Vývoj sociální politiky a sociální politika v EU je
kapitolou, kde se zabývám především problematikou teorie spojené se sociální
politikou. Předpokládám, že právě v rámci této kapitoly a jednotlivých statí zde
uvedených, by se studenti měli alespoň stručně seznámit s výše uvedenou
problematikou, když jenom tak se potom budou moci lépe orientovat
v aplikační části těchto skript, která bude věnována právě oblastem, ve kterých
se sociální politika zcela konkrétně projevuje.
Jsem přesvědčena, že se vám bude tato kapitola dobře studovat, že zde najedete
řadu zajímavých poznatků, které použijete rozhodně i v jiných předmětech,
které budete studovat, když celková doba studia této kapitoly vám zabere asi 70
minut.
74
Historický vývoj sociální politiky lze ale stručně přiblížit na základě určitých
zásadních směrů , které se v ní ve vyspělých zemích uplatnily. Vývoj sociální
politiky bývá zpravidla rozdělen do určitých vývojových etap.
5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY
Jedná se zpravidla o dvě etapy , a to v závislosti na tom, jakou roli v sociální
politice plnil právě v určitou konkrétní dobu stát.
Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o zárodky sociálně
politických aktivit, které jsou značně nahodilé a bývají zpravidla také omezené.
Spočívají téměř výlučně na nestátních subjektech a stát, tedy vládnoucí vrstvy,
se angažuje jen v krajních a pro něho poměrně nebezpečných situacích.
Druhá vývojová etapa je spojována vždy se vstupem státu do sociální oblasti
a s jeho značně rostoucí rolí. Jde o období, v němž ve vyspělých zemích
vzniká, rozvíjí se a zároveň také se začíná uplatňovat koncept tzv. sociálního
státu.
Tato druhá etapa probíhá v podstatě až do závěru 20. století, kdy i v sociální
oblasti dochází k potřebě určitého širšího, možno uvést tzv nadnárodního
vyjednávání a zároveň se v tomto období jedná také o určitou snahu
jednotlivých států hovořit a hledat nejvhodnější řešení různých sociálně
politických problémů, které občas bývají velice složité.
Hovoříme-li o vývoji sociální politiky, tak je zde rozhodně na místě uvést i
potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou.
Sociální politika a potřeby obyvatelstva
O potřebách obyvatelstva bych se zde nechtěla příliš šířit, protože tato
problematika je vysokoškolským studentům známa již ze středních (a jistě i ze
základních) škol.
Co je to potřeba? Definice potřeb, jak se potřeby dělí z různých pohledů, těch
známe celou řadu.
Já bych snad stručně uvedla, že POTŘEBA OBECNĚ JE POCIT
NEDOSTATKU, KTERÝ SI ČLOVĚK UVĚDOMUJE A SNAŽÍ SE JEJ
ODSTRANIT. Uspokojování potřeb se děje pomocí statků, případně služeb,
když můžeme uvést, že zatímco POTŘEBY JSOU NEOMEZENÉ (JEJICH
VELIKOST JE NEOMEZENÁ), TAK EKONOMICKÉ STATKY
A SLUŽBY JSOU LIMITOVÁNY (TEDY JSOU OMEZENÉ).
Můžeme tedy uvést, že potřeby mají stále vzrůstající tendenci , ovšem statky
a služby, jimiž potřeby uspokojujeme jsou omezené, například vyspělostí
ekonomiky daného státu, produktivitou práce, apod.
Etapy sociální
politiky
První etapa
Druhá etapa
Potřeby
obyvatelstva
Definice potřeby
Ukojování
potřeb
75
POTŘEBY DĚLÍME NA ZÁKLADNÍ − jídlo, ošacení, bydlení, apod.
POTŘEBY OSTATNÍ − jako například potřeba kulturního , sportovního
a podobného vyžití. Někdy také říkáme, že základní potřeby jsou potřebami
nezbytnými (nutnými k životu) a ostatní potřeby jsou potřebami zbytnými, bez
kterých se lze obejít (nebo alespoň obejít dočasně).
Nyní bych se již zaměřila na problematiku potřeb z hlediska sociální politiky.
Zde je možno uvést trochu odlišné členění potřeb a částečně odlišného pohledu
na potřeby obyvatelstva a zaměření potřeb obyvatelstva.
Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika vždy
zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci
- politiky zaměstnanosti,
- zdravotní politiky,
- rodinné politiky,
- bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna
- vzdělávací politika.
Maslowova pyramida potřeb
Zdroj: http.//www.skuhry.com/img/maslow.gif
Průvodce studiem
Vzhledem k tomu, že již v některých předchozích částech tohoto textu jsem
se této problematice již částečně věnovala, mnohdy i podrobněji, považuji za
vhodné v tomto případě se již k tomuto zde nevyjadřovat, když některé údaje
budou ještě uvedeny i v kapitolách následujících. Snad bych jen pro
zajímavost bych zde ještě obohatila text o známou Maslowovu pyramidu
potřeb.
76
5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU
Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před řadu
velmi závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů
,například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit
dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela
novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice
mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících desetiletích. Ty
musí členské země urychleně řešit a hledat přitom rovnováhu mezi zřetelně a
jasně vyjadřovanými požadavky obyvatelstva především na pokračující
vysokou úroveň sociálního zabezpečení a požadavky, aby se služby veřejnosti
staly daleko účinnějšími a braly ohled na rozpočtové poměry jednotlivých
zemí.
Na tyto velmi obsáhlé a mnohdy velmi závažné problémy začala EU již
v průběhu devadesátých let odpovídat a společně na tyto problémy reagovat,
snažit se je řešit a přijímat určitá opatření a stanoviska. Tak vzniklo v roce
1992 tzv. Doporučení Rady pro sbližování cílů a politiky sociálního
zabezpečení, které opětně potvrzovalo , že zodpovědnost za organizaci
a financování systémů sociálního zabezpečení je v rukou členských zemí.
Následně potom zahájila v roce 1995 rozsáhlou diskusi k výše uvedeným
problémům tzv. Evropská komise. Diskuse byla vedena pod heslem
„Budoucnosti sociálního zabezpečení“ a v roce 1997 předložila Evropská
komise svou zprávu s názvem „Modernizace a zlepšování sociálního
zabezpečení v EU“.
V této diskusi se částečně dosáhlo sjednocení názorů mezi členskými zeměmi
a institucemi EU v tom smyslu, že systémy sociálního zabezpečení, na základě
stále se měnící povahy evropské společnosti, musí být velice rychle
modernizovány, aby mohly i nadále hrát svou tradiční, nezastupitelnou a velmi
hodnotnou a důležitou roli v rámci tohoto systému.
Sociální politika Evropské unie je součástí tzv. prvního pilíře EU. Systémy
sociálního zabezpečení jsou v členských zemích EU značně různorodé.
Například severské státy si kladou značný důraz na vysokou odpovědnost státu
vůči jeho občanům, když třeba Velká Británie je zastáncem tzv. liberálního
modelu, který je založen na značné osobní odpovědnosti.
Možno uvést, že prioritou Evropské unie není sjednocovat tyto rozdílné
systémy, ale spíše podporovat cíle, jichž chtějí dosáhnout: vyšší zaměstnanost,
rovnější postavení mužů a žen na trhu práce, podpora vzdělávání, rozvoj
kvalifikace velké většiny pracovníků apod. Pro tyto účely byl vytvořen
Závažné
problémy
Reakce EU na
závažné
problémy
77
Evropský sociální fond (ESF), z něhož mohou členské státy čerpat finanční
prostředky na financování svých programů v sociální oblasti.
Trendy v budoucím vývoji evropské sociální politiky
Značně velké demografické, ekonomické a sociální změny, které se
uskutečnily v průběhu posledních 20 až 25 let v Evropské unii, měly závažné
důsledky pro všechny systémy sociální ochrany a budou nadále tyto systémy
ovlivňovat i sociální politiku. V současné době převážná převažují v evropské
sociální politice neoklasické koncepce. Je zde celá řada faktorů (stárnutí
populace, nezaměstnanost, potřeba změnit sociální politiku a to ve smyslu
účinné a efektivní sociální politiky aj.) a mění se také názory na roli státu
v oblasti sociální politiky jako štědrého poskytovatele sociální politiky. Začíná
posilovat názor, kdy stát měl zaujmout jiné postoje, do popředí vystupuje trend
tzv. post-welfare state, tj. státu, který je silný jako nositel zajišťující
hospodářskou politiku vlády, včetně samozřejmě i politiky sociální, která do
oblasti hospodářské politiky vlády patří, ovšem tento stát by měl garantovat
především jen minimální sociální ochranu občanům a snažit se podporovat
jejich samostatné a především zodpovědné sociální chování.
Systémy sociálního zabezpečení čelí v mnohých zemích řadě závažných
společenských problémů, například nutnosti rychle se přizpůsobit měnícímu
světu práce, novým strukturám rodiny a značným dramatickým
demografickým změnám v následujících desetiletích.
Přednostní význam v této souvislosti mají především tyto hlavní trendy:
- stárnutí lidské populace a to ve všech členských státech EU,
- stále více rostoucí účast žen na trhu práce ,
- a měnící se poměr ve vzájemném zastoupení obou pohlaví, když stále
ještě přetrvává dlouhodobá nezaměstnanost, zvláště mezi staršími
ročníky zaměstnanců, a trend směřující čím dál tím více
k předčasnému odchodu do důchodu, když zároveň roste počet
domácností, ve kterých není žádný člen zaměstnán, případně stále více
přibývá jednočlenných domácností.
Výše uvedené trendy probíhají v souvislosti s narůstající globalizací a stále
stoupající rychlosti technického pokroku, čehož následkem je rychlý nástup
strukturálních změn ekonomiky, což vystavilo podniky i zaměstnance většímu
tlaku na přizpůsobení se jejich chodu měnícím se tržním podmínkám a novým
metodám práce a snížilo tak schopnost vlády uplatňovat důsledně
hospodářskou politiku země a řídit hospodářský rozvoj. Zároveň tyto trendy
zvýšily význam zabezpečení finanční stability, a to přispělo i k omezení
určitého rozsahu vládních výpůjček a poměrně značnému snížení růstu
veřejných výdajů.
Hlavní trendy
78
Veřejná politika členských států EU je bezprostředně ovlivňována především
požadavkem na důslednou fiskální konsolidaci, což je obsaženo v tzv. Paktu
stability a růstu i je obsahem Základních směrnic pro hospodářskou politiku,
které tvoří rámec pro celkovou reformu veřejné politiky ve smyslu obecných
cílů, a to především pokud jde podporu zaměstnanosti a o tvorbu nových
pracovních míst.
Výše popsaná situace koncentrovala pozornost politiky jednotlivých států na
oblast sociální ochrany, která vždy představuje významnou složku celkových
výdajů státního rozpočtu.
Pokud se týká celkového stárnutí populace, tak v letech 1960 až 2005
průměrná délka života ve státech EU vzrostla o více než 8 let u mužů a o 7 let
u žen. V důsledku tohoto prodloužení života a snížení celkové porodnosti pod
hranici reprodukce, ke kterému zřetelně dochází ve všech členských státech,
bude v 21. století výrazný fenomén demografické stárnutí obyvatelstva nejen
zemí EU. Třeba uvést, že v roce 2000 míra závislosti poproduktivních osob
k produktivním osobám (tj. počet lidí ve věku 65 let a více dělený počtem lidí
ve věku 15 až 64 let) činila necelých 27 %, v budoucnu se počítá s jejím
zvýšením cca na 35 % ( tj. kolem roku 2020) a do budoucna se dokonce
uvažuje o více než 53 % , když tento předpoklad je pro rok cca 2050.
Je ale faktem, že mezi jednotlivými státy EU samozřejmě existují značné
rozdíly, ale je třeba rozhodně uvést, že úspěšnost jednotlivých ekonomik při
realizaci sociálních transferů, jež budou nezbytné pro zajištění důstojné životní
úrovně lidem ve věku od 65 a více let, závisí vždy na úspěchu zvyšování
podílu lidí v produktivním věku, kteří budou skutečně v aktivním pracovním
poměru, a tudíž na schopnosti těchto ekonomik vytvářet pracovní místa a tím
také zároveň zaručovat určitou prosperitu země, garantovat prosperitu.
Účast ženské populace na trhu práce je dalším z hlavních rysů sociálních změn
EU v posledních dvou desetiletích. Ženy tak přispěly velmi k téměř veškerému
rozšíření počtu pracovních míst ve všech oblastech zaměstnání, ke kterému
v tomto období ve všech členských zemích docházelo a stále ještě dochází.
Mnohé členské státy musí dodatečně rozšiřovat dostupnost zařízení péče
o nezletilé děti a zavádět nejrůznější mechanizmy podpory na pomoc
pracujícím ženám, které pečují o invalidní nebo starší členy rodiny. Projevuje
se také tendence žen v tom smyslu, že se jedná o trend k práci na zkrácenou
pracovní dobu případně k dočasnému zaměstnání.
Rodiny se mnohdy nemohou spolehnout na dostatečný příjem muže, proto je
třeba, aby ve většině zemí pracovaly i ženy – matky. Zároveň je třeba
podotknout, že cílem většiny států EU je zvyšovat míru zaměstnanosti starších
Stárnutí
populace
Účast žen na
trhu práce
79
pracovníků (Lisabonská strategie stanoví dosažení 50 % míry zaměstnanosti) a
zastavit tak dosavadní trend odchodů do předčasného důchodu u mužů a zvýšit
počet starších žen, které budou výdělečně činné, aby tak bylo dosaženo
zmírnění tlaků na systémy sociální ochrany.
Jak již bylo uvedeno, mění se velice rychle ve všech zemích EU struktura
domácností a růst těch domácností, ve kterých žádný člen není zaměstnán.
Možno konstatovat, že v EU se stále zvyšuje počet domácností, a to i přes
poměrně malý populační růst. Tento trend je patrný také i v ČR. Velice
vysokým tempem narůstá počet osaměle žijících lidí ve věku do 65 let, když
řada z těchto osob je mimo pracovní poměr. Tento pokles průměrné velikosti
domácností přináší potom zvyšující se poptávku po sociálních službách,
protože je stále obtížnější zajistit potřebnou péči a podporu uvnitř takové
rodiny samotné.
Tyto hlavní trendy vedly v minulosti především k rychlému růstu sociálních
výdajů.
Je zřejmé, že problémy musí členské země řešit a hledat přitom rovnováhu
mezi požadavky občanů na pokračující a stále se zvyšující vysokou úroveň
sociální ochrany a možnostmi zdrojů pro její provozování.
Významným faktorem je také modernizace a zlepšování sociálního
zabezpečení v EU.
Sociální zabezpečení by mělo být na základě měnící se povahy evropské
společnosti modernizováno, aby mohlo i nadále plnit svou tradiční hodnotnou
roli. Česká republika přijala celý rozsah závazků /acquis/ a obsah všech dohod,
příslibů a opatření, které členské státy společně uzavřely a přijaly, když tyto
dále společně rozvíjejí.
Program prohlubování spolupráce je založený na čtyřech klíčových
cílech:
zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,
zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,
podporovat sociální integraci,
zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.
Modernizace a
zlepšování
sociálního
zabezpečení
80
Nyní bych velice ráda poukázala ještě na níže uvedenou tabulku
odkazující na politiku Evropské unie, kde jsou celkem podrobně
rozepsány tři pilíře, když právě součástí prvního pilíře – Evropská
společenství je i problematika sociální politiky.
Politika Evropské unie – „Tři pilíře“
I. Evropská společenství II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika III. Policejní a justiční spolupráce
Společná
zemědělská
politika
Hospodářská a
měnová unie
Celní unie a
Společný trh
Společná
obchodní politika
Regionální a
strukturální
politika
Dopravní politika
Sociální politika
Schengenský
prostor
Občanství EU
Vědecko-
výzkumná
politika
Politika
hospodářské
soutěže
Ekologická
politika
Politika ochrany
spotřebitele
Vzdělání a
kultura
Společná
rybolovná
politika
Zahraniční politika:
Spolupráce v
zahraniční
politice
Dodržování míru
Volební
pozorovatelé
Lidská práva
Demokracie
Rozvojová pomoc
Bezpečnostní politika:
Evropská
bezpečnostní
politika
Evropské síly
rychlé reakce
Odzbrojování
Pašování drog a obchod se
zbraněmi
Obchod s lidmi
Terorismus
Zločiny proti dětem
Organizovaný zločin
Korupce
Zdroj: OECD, 2012
81
Program prohlubování spolupráce
Jak již bylo uvedeno, Program prohlubování spolupráce vychází z již výše
uvedených čtyř klíčových cílů, když někdy jsou tyto cíle uváděny jako „cíle
základní“.
Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést, že je
založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí
klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou:
- zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,
- zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,
- podporovat sociální integraci a
- zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.
Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah závazků
a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech příslušných opatření,
které členské státy společně uzavřely, případně v minulosti učinily a přijaly
a které dále společně doplňují a postupně, tak jak to vyžaduje konkrétní
skutečnost rozvíjejí. Ve vztahu k sociální ochraně to především znamená
převzetí jak všech závazných směrnic a nařízení, platných k okamžiku přijetí
tak společných principů nebo případně základních hodnot, které všechny
členské státy uznávají a prosazují při úkolu zajistit především takový stav, že
jejich systémy budou nasměrovány k řešení vznikajících problémů a k využití
nových příležitostí, které budou ku prospěchu všech zemí EU.
Porovnáme-li sociální politiku v České republice a Evropské unii tak
můžeme vyvodit tyto základní poznatky:
a) ve většině nejdůležitějších oblastí sociální ochrany lidí je Česká
republika ze systémového hlediska srovnatelná se systémem EU
a můžeme hrdě prohlásit, že Česká republika sleduje obdobné trendy
v oblasti sociální politiky jako většina ostatních zemí EU,
b) Česká republika ovšem poměrně značně zaostává za poměry
v Evropské unie zejména ve dvou nejdůležitějších oblastech.
Jedná se o
- tu oblast bytové politiky, která je stále zatím spíše jen souhrnem
jednotlivých opatření na straně nabídky a poptávky po bytech a
bytových objektech než uceleným a strategicky orientovaným
systémem,
- oblast školství, zejména pokud jde o všechny formy
vysokoškolského studia.
Program
prohlubování
spolupráce
Základní cíle
82
Velmi závažné jsou jednotlivé otázky pojetí a struktury vzdělávání, když
hlavním a velmi závažným problémem je především nedostatek finančních
zdrojů, které jsou zejména určeny pro rozvoj jednotlivých vysokých škol. Jde
o základní strategický nedostatek, který pokud nebude rychle řešen, povede
k velmi podstatnému zaostávání našeho sociálněekonomického systému
v příštích letech za vyspělou Evropou.
Problémy a trendy ve vývoji budoucí české sociální politiky
Sociální politika obecně patří k těm hlavním oblastem, k jejímž základním
rysům nesporně patří i určitá dlouhodobost, která je platná jak směrem, a to
jistě především, k budoucnosti, tj. k jejím účinkům a efektům, ale lze o ní
hovořit i ve směru k minulosti, to jsou určité zkušenosti a zároveň
i předpoklady jejího vývoje a celkové orientace vývoje sociální politiky. Proto
i v ČR na základě dosavadního průběhu vývoje naší sociální politiky a zároveň
pravděpodobnosti vývoje dalšího dění v oblasti sociální politiky je možné již
dnes vytvářet si určitou pravděpodobnou představu budoucí sociální politiky,
její podobu a charakter. Toto vše má především značný význam pro
formulování určitého předpokladu (vize), který je nezbytný, aby bylo zcela
jednoznačně stanoveno, jak se orientovat a kterým směrem se v oblasti sociální
politiky vydat.
Pravděpodobné trendy v sociální politice na počátku nového
tisíciletí
V současné době procházejí vyspělé země světa hlubokými změnami a tento
velice rozsáhlý proces změn se dotýká již dnes a ve stále větší míře se bude
dotýkat i naší společnosti. Jde o procesy, které se především zaměřují na
člověka, tedy na lidský faktor, staví jej do o centra pozornosti, snaží se o jeho
kultivaci a tudíž i o kultivaci celé sociální politiky.
Jde zejména o následující trendy:
Dynamičnost technologií a sociální důsledky
Globalizace a její sociální důsledky
Subjektivita a její sociální důsledky
Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna
Propojení ekonomických a sociálních plánů
Nedokončená sociální transformace
Sledování modelu aktivní společnosti
Všechny výše uvedené trendy se budou pochopitelně poměrně silně dotýkat
i sociální politiky naší republiky, když především dva základní problémy
Trendy sociální
politiky na
počátku 21.
století
Dva základní
problémy
sociální politiky
83
v příštích letech budou patřit k něm nejvýznamnějším v oblasti sociální
politiky České republiky.
Jde zejména o to
- co vše bude třeba, tj. jaké sociální aktivity by měla sociální politika
pokrývat, neboli jak by měla být vymezena a vnímána, aby komplexně
plnila všechny své nezastupitelné funkce,
a dále
- jak by měla být vnímána nezastupitelná a velmi důležitá role státu
v sociální politice a také skutečnost, jak by měl být chápán a jednotně
vysvětlován pojem „solidarita“.
5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A
ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ POLITICE
Je možno konstatovat, že od „sametové revoluce „ až d současné doby je
sociální politika stále ve značné míře pojímána a chápána především
v souvislost i se svými ochrannými funkcemi.
Často je ovšem také sociální politika zužována na problematiku systému
sociálního zabezpečení, ať již se jedná o problematiku sociálního zabezpečení
v širším, případně užším slova smyslu. Lze to také chápat tak, že toto pojetí
někdy staví oblast sociální politiky do určité pasivní role určitého „nástroje“,
který je určen zpravidla k nápravě nedostatků a především výkyvů
způsobených fungováním tržního hospodářství. Často se zaměřuje na řešení již
dávno vzniklých sociálních problémů, když nutno uvést, že sociální politika
reaguje až poté, co určitá sociální situace nastala. Je zde na místě konstatovat,
že výdaje na potřeby v oblasti sociální politiky jsou také někdy některými
„odborníky“ spíše chápány jako „něco“ co ve své podstatě nemístně zatěžuje
státní rozpočet.
Sociální politika přes jisté třeba omezené neoliberální prvky, jako je třeba
potřeba testování některých dávek, fungování nestátních zpravidla
neziskových organizací apod. nepřekračuje minulou tradicí vytvořený
spíše „ochranářský“ rámec. Sociální ochrana občanů a jejich zabezpečení
jsou sice velice významné, ale jde jen o jednu ze základních úloh sociální
politiky.
Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména
Ochranářský
rámec sociální
politiky
84
- široké vnímání sociální politiky ,
- vnímání sociální politiky současně i jak procesu kultivace člověka
a jeho proměny
a
- zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité,
nezastupitelné
funkce, tj. funkce aktivní,
funkce motivační
a
funkce stimulační.
Široké pojetí sociální politiky přispěje i ke zkvalitnění a kultivaci všech
postojů a morálních hodnot obyvatelstva a tím i k eticky přijatelnému
fungování tržní ekonomiky.
Úspěšněji potom bude moci sociální politika plnit roli „celospolečenské
prevence“ a předcházet a samozřejmě i následně řešit nežádoucí sociální
situace, jako je například nepříznivý jev nezaměstnanosti, chudoby apod.
Účinná sociální i hospodářská politika bude především vyžadovat, aby se
dlouhodobě a perspektivě dařilo sjednotit hodnoty jak ekonomické, tak i etické,
když v úvahu je nutné rozhodně vzít i otázku výkonnosti a solidarity.
Domnívám se, že vyváženost výkonnosti a solidarity umožní promítat
nejen ekonomické výsledky do zlepšování a především rozvíjení životních
podmínek občanů. Proto pro budoucí sociální politiku zůstává jedním ze
základních problémů otázka pohledu na roli státu v sociální politice a na
problém solidarity.
Pokud se týká role státu v sociální politice je určitým způsobem limitováno
a platí, že politická situace v jednotlivých státech a také vedení státu by
měly v oblasti sociální politiky usilovat především o naplňování
konkrétních základních cílů, které primárně a svou podstatou jsou
sociální a sledují určitou vizi ekonomicky prosperující a zároveň i sociálně
spravedlivé, tj. eticky přijatelné společnosti.
Toto vše předpokládá zásadní dvě věci:
- jednak určitou politickou kulturu a morální odpovědnost politických
subjektů,
a
- jednak určitou dlouhodobější vizi konkrétní společnosti.
Role státu
v oblasti sociální
politiky
85
Obecně platí, že stát by neměl zabezpečovat takové sociální aktivity, které
mohou být stejným způsobem nebo mnohdy i daleko kvalitněji,
pohotověji, účinněji apod. zabezpečovány nestátními subjekty.
Solidarita v sociální politice
Na podstatě solidarity se v budoucnosti mnoho nezmění, stále bude a také
zůstane základní hodnotou, jejíž uplatňování vede k sociální soudržnosti
společnosti, k prevenci sociálních konfliktů a k zajištění lidsky důstojného
života všem občanům. Nutně poroste solidarita různých nestátních
subjektů uskutečňující se převážně mimo pomoc státu, případně jen
s omezenou podporou oficiálního státního mechanizmu.
Celospolečenskou solidaritu třeba pro budoucnost vnímat nejen jako
vzájemné porozumění a současně i pomoc, ale současně i jako značně
velkou odpovědnost.
Solidarita totiž není jen záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů získávají,
ale je zároveň a především i záležitostí těch, kdož do těchto fondů
přispívají.
Do budoucna se problémy jeví zejména tam, kde je solidarita zabezpečována
pomocí oficiálního redistributivního systému a transferových plateb, jako je
například daňový systém, systém sociálního pojištění apod. V obou případech
tvorba finančních zdrojů pro sociální účely spočívá především na ekonomicky
aktivním obyvatelstvu.
Při známé nepříznivé demografické situaci, při možném nárůstu
nezaměstnanosti a při aspiraci sociální politiky poskytnout všem stejné
rozhodovací šance bude toto zatížení značné a může a patrně i bude vyvolávat
růst sociálního napětí. Toto vše může nastat proto, že v sobě nese i rizika
možného útlumu ekonomické aktivity a zároveň i motivace, proto se jeví, že
bude pravděpodobně nutné:
- posílit solidaritu směřující k aktivizaci lidí – tj . na přerozdělování ve
prospěch vzdělávacího sektoru je třeba nahlížet jako na investici do
lidského kapitálu, který se v budoucnu stane nejdůležitějším zdrojem
tvorby bohatství společnosti.
Investice do vzdělání i do tvorby pracovních míst se vyznačují vysokou mírou
návratnosti, znamenají posílení preventivní funkce sociální politiky a kromě
svých možných produkčních efektů (tvorba HDP) mohou přispět k řešení řady
tíživých sociálních problémů, zejména chudoby a nezaměstnanosti.
přehodnotit mezigenerační solidaritu, kdy se bude dbát na nutný posun
odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na samotné občany. Státem
garantované penze budou pravděpodobně muset být poskytovány
Podstata pojmu
solidarita
Celospolečenská
solidarita
86
v omezenější míře a jen těm nejvíce potřebným, kteří se z objektivních
důvodů, například nemoc, invalidita apod. nemohli zabezpečit pro stáří
vlastními silami, tj. zejména cestou pojištění a úspor.
- omezit pečovatelskou solidaritu státu, která se stává neúnosným břemenem
pro plátce a samozřejmě zvyšuje i sociální výdaje stát.
Je třeba rozhodně řešit otázku, zda chceme, aby stát značnou část
břemene našich povinností vzal na sebe a zajistil, aby nikdo netrpěl za své
vlastní chyby, lenost, neuspořádaný rodinný život, poškozování vlastního
zdraví atd a nestyděl se být závislý na státních dávkách a parazitoval na
pracovitosti ostatních nebo zda by bylo lépe, aby každý byl odpovědný za
sebe, svou rodinu, byl hrdý na svou nezávislost, aby žil ve společnosti,
která mu nabídne možnost pracovat či zaměstnávat druhé, aby žil ve
společnosti, kde normální je žít v rodině, pečovat o děti a kde odpovědí na
sociální problémy nejsou jen státní dávky a péče, ale také dobrovolná
iniciativa jedinců i různých sociálních uskupení.
Vždyť smyslem není zbavit lidi podpor, dávek, služeb atd., ale zabezpečit,
aby tyto byly prostřednictvím celospolečenské solidarity poskytovány jen
těm nejpotřebnějším, a to tím nejúčinnějším způsobem a v míře, která
nezeslabí jejich motivaci tíživé sociální situace překonávat.
5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU
SPOLEČNOSTI
Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek
k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor
institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se
uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků
sociálních událostí.
Průvodce studiem
Vážení studenti,
dovolte mi,abych tuto kapitolu doplnila ještě některými údaji z oblasti
sociálního zabezpečení v sociálním systému společnosti a některými údaji
z oblasti zvláště ožehavé a to je problematika financování důchodového
systému, tedy jde o tzv. důchodovou reformu, když tohoto problému se na
tomto místě studijní opory dotknu jen okrajově, neboť zatím stále není
vyjasněna celá řada zásadních otázek, které jsou stále ještě předmětem diskuze.
Sociální
zabezpečení
87
Hlavními sociálními událostmi jsou zejména:
- stáří,
- invalidita
- smrt rodinného příslušníka,
- narození dítěte,
- těhotenství,
- nemoc,
- úraz
- a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.
Sociálnímu zabezpečení se přikládá v různých zemích různý obsah, když se
vždy liší charakterem, formou, cíli i náplní a vymezením okruhu sociálních
událostí. Zatímco sociální zabezpečení v užším pojetí se často omezuje jen
například pouze na důchodové zabezpečení a sociální služby, když v širším
pojetí je možno zahrnovat do sociálního zabezpečení další sociální oblasti, jako
je například
- -péče o zdraví (a to jak léčebná, tak i preventivní),
- zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy,
- zabezpečení matek v případě těhotenství a mateřství,
- pomoc při výchově dětí v rodině,
- zabezpečení při invaliditě,
- zabezpečení ve stáří,
- zabezpečení rodinných příslušníků a pozůstalých,
- zabezpečení v nezaměstnanosti, apod.
V tomto smyslu se často také hovoří o systému tzv. sociální ochrany.
Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve
smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující
občanům (a za určitých podmínek i cizincům)
radu – poradenství,
ochranu – prevenci,
materiální plnění,
peněžní plnění – dávky,
služby a azyl – ústavní péči,
k uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných.
Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí:
1) sociální pojištění,
2) státní sociální podporu,
a
3) sociální pomoc.
Toto třídění podle právní povahy zabezpečení je důležité pro definování
povahy nároku občana na sociální dávky a služby.
Hlavní sociální
události
Nynější pojetí
sociálního
zabezpečení
Tři typy
sociálních
institucí
88
Financování systému důchodového zabezpečení
Důchodové zabezpečení je velmi závažným problémem řady zemí a je třeba,
aby se jednotlivé státy s tímto co nejdříve vypořádaly. Proto již v minulosti
v řadě zemí proběhla, případně v současné době probíhá nebo bude probíhat
důchodová reforma. Z hlediska demografického vývoje se populace ve
vyspělých státech dostává do velice složité situace, lidé se dožívají stále
vyššího věku, což je rozhodně dobře, ovšem je třeba se vypořádat se
skutečností, že stoupají výdaje na výplaty důchodů, a protože porodnost
(natalita) je poměrně nízká, není výjimkou situace, kdy je poměrně menší
množství aktivního obyvatelstva připadajícího na množství obyvatelstva
pobírajícího důchody. Nastává zde tedy potom zásadní problém, že mnohdy se
nedostává prostředků na výplatu důchodů v takovém množství, jakého by bylo
zapotřebí, když zanedbatelná není ani ta skutečnost, že v některých zemích je
životní úroveň seniorů opravdu značně nižší, než ostatního obyvatelstva, což
jistě není dobře a není to ani dobrá vizitka státu, když se neumí dostatečně
postarat o ty občany, kteří již v minulosti vytvářeli hodnoty pro společnost
a nyní předpokládají, že tato společnost je za celoživotní práci náležitě ocení
a zajistí jim klidný a spokojený život a zároveň i odpovídající životní úroveň,
která pro ně byla obvyklá v době jejich aktivní pracovní činnosti, případně byla
přiměřená a ne ponižující a nedůstojná.
Základní systémy důchodového zabezpečení (pojištění) mohou být
financovány buď
1. ze státního rozpočtu,
nebo
2. na základě pojištění.
Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového pojištění:
1) průběžné financování,
ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků
v tomto období vybraných,
2) kapitálový systém,
který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je
po určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky.
V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné
financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do stále
problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace.
V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním
z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě
Financování
důchodového
zabezpečení
Průběžné
financování
Kapitálový
systém
89
existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování, názory
o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné.
V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše dávek,
zejména důchodů.
V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí:
- jednosložková konstrukce,
kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání (tedy
pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod
stanoven jako jednotná dávka.
- dvousložková konstrukce,
v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité
minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena
a) z výše výdělků
a
b) doby zaměstnání (pojištění).
Shrnutí
Stav sociální politiky vždy odpovídá dané etapě, konkrétním vývojovým
záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo
aspiracím.
Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o určité náznaky
sociálně politických aktivit, když tyto aktivity jsou nahodilé a poměrně
i omezené. Zpravidla spočívají téměř výlučně na nestátních organizacích
a stát se angažuje jen v těch nejkrizovějších situacích.
Druhá vývojová etapa je spojována se vstupem států do sociálních oblastí
a s jeho rostoucí rolí. Toto je vždy zpravidla takové období, kdy ve
vyspělých zemích vznikḠrozvíjí se a také modifikuje tzv. koncepce
sociálního státu.
Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika
vždy zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci
- politiky zaměstnanosti,
- zdravotní politiky,
- rodinné politiky,
- bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna
- vzdělávací politika.
Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před
řadu závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů,
například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit
Jednosložková
konstrukce
Typy
důchodových
konstrukcí
Dvousložková
konstrukce
90
dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela
novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice
mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících
desetiletích.
Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést,
že je založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí
klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou:
- zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,
- zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,
- podporovat sociální integraci a
- zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.
Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah
závazků a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech
příslušných opatření, které členské státy společně uzavřely, případně
v minulosti učinily a přijaly a které dále společně doplňují a postupně, tak
jak to vyžaduje konkrétní skutečnost, rozvíjejí.
Jde zejména o následující trendy:
1) Dynamičnost technologií a sociální důsledky
2) Globalizace a její sociální důsledky
3) Subjektivita a její sociální důsledky
4) Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna
5) Propojení ekonomických a sociálních plánů
6) Nedokončená sociální transformace
7) Sledování modelu aktivní společnosti
Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména
- široké vnímání sociální politiky ,
- vnímání sociální politiky současně i jako procesu kultivace člověka
a jeho proměny
a
- zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité a
nezastupitelné funkce, tj. funkce aktivní,
funkce motivační,
a
funkce stimulační.
Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek
k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor
institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se
uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků
sociálních událostí
Hlavními sociálními událostmi jsou zejména:
stáří, invalidita, smrt rodinného příslušníka, narození dítěte, těhotenství,
nemoc, úraz a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.
91
Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve
smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující
občanům (a za určitých podmínek i cizincům)
- radu – poradenství,
- ochranu – prevenci,
- materiální plnění,
- peněžní plnění – dávky,
- služby a azyl – ústavní péči,
K uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných.
Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí:
1) sociální pojištění,
2) státní sociální podporu,
3) sociální pomoc.
Základní systémy důchodového zabezpečení (pojištění) mohou být
financovány buď ze státního rozpočtu nebo na základě pojištění.
Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového
pojištění:
- průběžné financování,
ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků v
tomto období vybraných,
- kapitálový systém,
který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je po
určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky.
V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné
financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do
stále problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace.
V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním
z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě
existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování,
názory o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné.
V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše
dávek, zejména důchodů.
V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí:
- jednosložková konstrukce,
kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání(tedy
pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod
stanoven jako jednotná dávka.
- dvousložková konstrukce,
v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité
minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena
a) z výše výdělků, případně
b) doby zaměstnání (pojištění).
92
Otázky
1) Jaké znáte etapy ve vývoji sociální politiky ? Stručně je popište.
2) Charakterizujte potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou?
3) Co rozumíte pod pojmem „potřeba“
4) Popište Maslowovu pyramidu potřeb. Co je na ní zajímavé ?
5) Jakým hlavním problémům musí čelit systémy sociálního zabezpečení
v rámci zemí EU ?
6) Co je to Program prohlubování spolupráce mezi zeměmi EU a jaké má
tento program cíle ?
7) Co patří k základním rysům sociální politiky a její koncepce ?
8) Jak je vnímána sociální politika budoucnosti a co pro ni musí rozhodně
platit ?
9) Jak se promítá do sociální politiky vyváženost výkonnosti a solidarity ?
10) Jakou roli v rámci sociální politiky by měl plnit stát ?
11) Jak lze vnímat celospolečenskou solidaritu v budoucnosti?
12) Do jaké míry by se měl stát angažovat v sociální politice budoucnosti ?
13) Stručně charakterizujte sociální zabezpečení jako součást sociální
politiky.
14) Jaké hlavní sociální události znáte.? Stručně je popište.
15) Vyjádřete podstatu sociálního zabezpečení v užším pojetí a v širším
pojetí ?
16) Jak je v současné době chápáno sociální zabezpečení ve smyslu
souhrnného označení pro všechny sociální instituce ?
17) Jakým způsobem mohou být financovány základní systémy
důchodového zabezpečení ?
18) Co v podstatě znamená pojem „průběžné financování systému
důchodového pojištění“ ?
19) Definujte podstatu kapitálového systému financování důchodového
pojištění ?
20) Proč je reforma financování důchodového zabezpečení v České
republice, podobně jako ve všech vyspělých státech nevyhnutelná ?
21) Jaké znáte uplatňované typy základních důchodových konstrukcí ?
Stručně je popište .
Pojmy k zapamatování
etapy vývoje sociální politiky
koncept sociálního státu
potřeby obyvatelstva a sociální politika
Maslowova pyramida potřeb
93
EU a sociální politika, systémy sociálního zabezpečení členských
zemí EU
společné aktivity EU v rámci sociální politiky
modernizace systémů sociálního zabezpečení
Program prohlubování spolupráce mezi členskými zeměmi EU
klíčové cíle modernizace systému sociálního zabezpečení
trendy ve vývoji sociální politiky na počátku nového tisíciletí
obsahové zaměření sociální politiky, ochranářský rámec sociální
politiky
sociální politika jako proces kultivace člověka
sociální politika a „celospolečenské preference“
vyváženost výkonnosti a solidarity, role státu v oblasti sociální
politiky
sociální politika v souvislosti se stáními orgány a nestátními
subjekty
mezigenerační solidarita a celospolečenská solidarita
sociální zabezpečení v sociálním systému společnosti
základní systémy důchodového zabezpečení
financování systémů důchodového pojištění
reforma financování důchodového zabezpečení
důchodové konstrukce
základní nástroje sociální pomoci
sociální služby a jejich význam
obsah sociálních služeb
příspěvek na péči – nová dávka
význam příspěvku na péči
dávky sociální péče
Doporučená literatura
BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing
s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1.
KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN
978-80-7357-276-1.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178-
560-1
94
6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA
Cíl:
Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s problematikou státní
sociální podpory, když v textu bude vysvětlena podstata státní sociální podpory
a její formy, jednotlivé dávky státní sociální podpory a jejich význam, základní
pojmy s těmito dávkami související, jakož i nástroje sociální pomoci, sociální
služby a dávky sociální péče.
Po prostudování této kapitoly by studenti měli umět
- vysvětlit význam a podstatu státní sociální podpory,
- orientovat se v jednotlivých dávkách státní sociální podpory,
- objasnit pojmy jako například: životní minimum,
existenční minimum,
sociální minimum,
- charakterizovat pojem „započitatelné příjmy“,
- popsat základní nástroje sociální pomoci a sociální služby,
- vyjádřit podstatu dávek sociální péče.
Klíčová slova:
státní sociální podpora, dávky státní sociální podpory, životní minimum,
existenční minimum, sociální minimum, sociální pomoc, sociální služby,
sociální péče
Průvodce studiem
Vážení studenti,
nyní budete seznámeni s kapitolou, která je první ukázkou toho, kde a
v jakých oblastech můžeme hledat uplatnění sociální politiky. Státní sociální
podpora je oblastí velmi zajímavou, velmi potřebnou a také velmi hojně
diskutovanou. Vždyť každý z nás někdy se můžeme dostat do situace, kdy
budeme žádat o některý druh státní sociální podpory. Mimo jiné důvody, i
proto je dobré se v této problematice umět orientovat. Předpokládám, že vás
tato kapitola zaujme, když k jejímu prostudování budete potřebovat asi 90
minut. Vycházím z předpokladu, že již budete mít dobře naučené
předcházející kapitoly, neboť jen tak můžete dobře porozumět této kapitole a
všem dalším, které se budou zabývat dalšími oblastmi, kde se sociální politika
uplatňuje. Máte-li pocit, že teoretické základy nemáte zcela dobře zvládnuté,
rozhodně je vhodné se k předchozím kapitolám vrátit a znalosti si doplnit,
případně upřesnit, zopakovat si základní pojmy, zodpovědět přiložené otázky,
apod..
95
Podstata státní sociální podpory a jednotlivé druhy dávek
Systém státní sociální podpory (SSP) upravuje zákon č. 117/1995 Sb.
o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované
osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a občané
Evropské unie, kterých se týká Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se za
trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení
k pobytu.
Do doby 365 dnů na území ČR se nezapočítává doba, kdy je osoba žadatelem
o udělení azylu ubytovaným v pobytovém středisku Ministerstva vnitra.
Rodina je podle státní sociální podpory soužití rodičů a nezaopatřený.,
o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.
Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované
osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a také občané
Evropské unie, kterých se týká tzv. Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se
za trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení
k pobytu dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje
systém SSP dítě po skončení povinné školní docházky a dále, pokud se
připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však
do 26 let věku.
U příspěvku na bydlení se podmínka společné domácnosti nevyžaduje,
posuzované jsou všechny osoby, které mají v bytě hlášený trvalý pobyt.
Při posuzování nároků na dávky SSP se bere v úvahu příjem rodiny,
u některých dávek i velikost majetku žadatele.
V závislosti na výši příjmu rodiny se poskytuje přídavek na dítě a příspěvek na
bydlení. Naopak u ostatních dávek jako jsou dávky pěstounské péče,
rodičovský příspěvek, porodné a pohřebné se nezkoumá výše příjmu rodiny.
Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně určení
hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum.
Příjmy rozhodné pro nárok na dávky SSP zahrnují příjmy ze závislé
činnosti, příjmy z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti,
dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu
v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci včetně obdobných příjmů
z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají příjmy po odpočtu pojistného
na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného
na veřejné zdravotní pojištění a po odpočtu daně z příjmu.
Nárok na výplatu dávek zaniká uplynutím 3 měsíců ode dne, za který
dávky náleží.U jednorázových dávek (porodné, pohřebné, příspěvek při
Legislativa
související se
státní sociální
podporou
Nárok na dávky
SSP
Příjmy rozhodné
pro nárok na
dávky SSP
96
převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla) zaniká nárok
uplynutím jednoho roku od vzniku nároku na dávku SSP.
6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY
Mezi dávky SSP patří následující:
Přídavek na dítě
Jedná se o základní, dlouhodobou dávku, poskytovanou rodinám s dětmi, která
jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí.
Nárok na tuto dávku má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž příjem je
nižší než 2,4 násobek částky životního minima. Pro nárok na dávku se posuzuje
příjem za předchozí kalendářní rok, za příjem je považován i rodičovský
příspěvek. Náleží-li tato dávka zletilému nezaopatřenému dítěti, tak se potom
vyplácí tomuto dítěti, není-li stanoveno jinak.
Přídavek je vyplácen ve třech měsíčních výších podle věku
nezaopatřeného dítěte:
Věk Částka
Do 6 let 500 Kč
Od 6 do 15 let 610 Kč
Od 15 do 26 let 700 Kč
Zdroj: www.mpsv.cz
Rodičovský příspěvek
Na rodičovský příspěvek má nárok rodič, který po celý kalendářní měsíc
osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině.
Rodičovský příspěvek navazuje na peněžitou pomoc v mateřství, začíná se
vyplácet po skončení čerpání peněžité pomoci v mateřství. Kdyby rodiči
nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, vyplácí se rodičovský
příspěvek již od narození dítěte. Celková vyplácená výše rodičovského
příspěvku je 220 000 Kč rozdělená do měsíčních částek. Vyplácí se nejdéle do
4 let věku nejmladšího dítěte.
Výše rodičovského příspěvku (případně vznik nároku) se odvozuje z výše
denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství.
Maximální možná měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na
denní vyměřovací základ: pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího
základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše
Přídavek na dítě
Rodičovský
příspěvek
97
7 600 Kč, pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje
částku 7 600 Kč, je výše předmětného rodičovského příspěvku omezena touto
částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500
Kč měsíčně. Z toho vyplývá, že minimální doba pro pobírání rodičovského
příspěvku je (220 000 Kč / 11 500 Kč) měsíců, tedy 20 měsíců (poslední měsíc
je vyplacena již jen částka 1 500 Kč). Pokud ani jednomu z rodičů dítěte nelze
uvedený vyměřovací základ stanovit, vyplácí se jim rodičovský příspěvek v
pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. Měsíce věku dítěte
a následně ve výši 3 800 Kč až do 4 let věku dítěte.
Příspěvek na bydlení
Příspěvek na bydlení pomáhá ke krytí nákladů spojených s bydlením
rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. V případě této dávky se posuzuje
příjem rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Do příjmu spadá také přídavek
na dítě a rodičovský příspěvek.
Na tuto dávku má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který má v bytě uveden
trvalý pobyt, pokud jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu
rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města
Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině
a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není
vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.
Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů
pro daný počet osob v nich trvale bydlících, když výše částek normativních
nákladů na bydlení .
Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění
poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních bytů a bytů
vlastníků jde o srovnatelné náklady. U všech bytů jde ještě o náklady za
energii, vodné, stočné, odpady a vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se
hodnotí průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.
Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení
(normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu
a koeficientu 0,30 (v Praze to je 0,35).
Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíce v období
posledních 10 kalendářních let. Toto omezení neplatí pro domácnosti
sestávající výlučně z osob starších 70 let a pro osoby se zdravotním
postižením, které bydlí v pro ně postavených nebo upravených bytech Lhůta 84
měsíce se začíná počítat od 1. 1. 2012.
Příspěvek na
bydlení
Náklady bydlení
98
Normativní náklady na bydlení pro družstevní byty a byty vlastníků
platné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně
Počet osob v
rodině Počet obyvatel obce
Praha nad 100 tis.
obyvatel
50 000 - 99 999
obyvatel
10 000 - 49
999
obyvatel
do 9 999
obyvatel
1 4 396 4 396 4 396 4 396 4 396
2 6 557 6 557 6 557 6 557 6 557
3 9 131 9 131 9 131 9 131 9 131
4 a více 11 615 11 615 11 615 11 615 11 615
Zdroj: MPSV ČR, 2013
Dávky pěstounské péče
Tyto dávky mají za úkol finančně podpořit náhradní rodinnou péči, když
poslední právní úprava těchto dávek byla provedena k l. l. 2013. Pěstounská
péče je poskytována osobou, která je pěstounem nebo poručníkem, když tato
osoba byla stanovena dítěti do doby dosažení zletilosti.
Do těchto dávek patří – příspěvek na úhradu potřeb dítěte, - příspěvek při
ukončení pěstounské péče, - odměna pěstouna, - příspěvek při převzetí
dítěte, - příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla.
Normativní náklady na bydlení pro nájemní byty platné od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně
Počet osob v
rodině
Počet obyvatel obce
Praha nad 100 tis.
obyvatel
50 000 - 99 999
obyvatel
10 000 - 49
999
obyvatel
do 9 999
obyvatel
1 7 489 5 964 5 687 4 858 4 665
2 10 750 8 663 8 284 7 150 6 886
3 14 637 11 908 11 412 9 929 9 584
4 a více 18 307 15 017 14 419 12 631 12 221
Dávky
pěstounské péče
99
Příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte
má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Nárok je zachován
i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do 26 roku jeho věku, jde-li
o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které
trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do
dosažení jeho zletilosti osobou pečující.
Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc:
a) 4 500 Kč pro dítě ve věku do 6 let,
b) 5 550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let,
c) 6 350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let,
d) 6 600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let.
Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné
fyzické osoby, činí příspěvek na úhradu potřeb dítěte:
Dítě ve věku
Dítě ve
stupni
závislosti I
(lehká
závislost)
Kč
Dítě ve stupni
závislosti II
(středně těžká
závislost)
Kč
Dítě ve
stupni
závislosti III
(těžká
závislost)
Kč
Dítě ve
stupni
závislosti
IV
(úplná
závislost)
Kč
Do 6 let 4 650 5 550 5 900 6 400
6 – 12 let 5 650 6 800 7 250 7 850
12 – 18 let 6 450 7 800 8 300 8 700
18 – 26 let 6 750 8 100 8 600 9 000
Zdroj: MPSV ČR, 2013
Příspěvek při ukončení pěstounské péče
Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla
ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této
osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výše jednorázového příspěvku činí
25 000 Kč.
Odměna pěstouna
Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci (osoba
pečující i po dosažení zletilosti dítěte, pokud má dítě nárok na příspěvek na
Příspěvek na
úhradu potřeb
dítěte
Odměna
pěstouna
100
úhradu potřeb dítěte). Pokud jsou oba manželé osobou pečující nebo osobou
v evidenci, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich.
Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc:
a. 8 000 Kč, je-li pečováno o jedno dítě,
b. 12 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti,
c. 20 000 Kč,
1. je-li pečováno alespoň o 3 děti,
2. je-li pečováno alespoň o 1 dítě, které je osobou závislou na
pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost)
nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná
závislost),
3. jde-li o osobu v evidenci, a to i v případě, že nepečuje o žádné
dítě, nebo
d. 24 000 Kč, pečuje-li pěstoun alespoň o 1 dítě, které mu bylo svěřeno na
přechodnou dobu, a toto dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické
osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká
závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost).
Za každé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna zvyšuje
vždy o 4 000 Kč.
Příspěvek při převzetí dítěte
Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě
do pěstounské péče.
Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde-li o dítě ve věku:
a. do 6 let, 8 000 Kč,
b. od 6 let do 12 let, 9 000 Kč,
c. od 12 let do 18 let, 10 000 Kč.
Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla
Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3
děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně
zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu
pěstouna. Výše příspěvku na zakoupení motorového vozidla činí 70 %
pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy,
nejvýše však 100 000 Kč. Podmínkou dále je, že osoba pečující nesmí
motorové vozidlo používat k výdělečné činnosti.
Příspěvek na
zakoupení
motorového
vozidla
Příspěvek při
převzetí dítěte
101
Porodné
V roce 2012 zvažovala vláda úplné zrušení porodného. Plánovalo se sloučení
porodného a rodičovského příspěvku, takže samostatná dávky porodné mělo
přestat existovat. Ke zrušené této sociální dávky nakonec ale nedošlo.
I základní podmínky zůstaly stejné. O porodné tedy mohou žádat ty rodiny,
kterým se narodí dítě a současně jejich příjmy (za předcházející čtvrtletí)
nepřesáhnou 2,4 násobek životního minima. Nárok na porodné má dvoučlenná
rodina, pokud čisté příjmy obou manželů nepřesáhly částku 18 504 Kč. Je-li
matka samoživitelka, pak její čistý příjem nesmí přesáhnout 11 712 Kč
měsíčně.
Jako příjem se počítá nejenom příjem ze zaměstnání (nebo z podnikání), ale
patří sem i podpora v nezaměstnanosti, důchody (vdovským, sirotčí, invalidní,
starobní) a různé sociální dávky. Dokládají se příjmy za předchozí kalendářní
čtvrtletí (před narozením dítěte / dětí). Dokládají se příjmy obou rodičů.
Pokud splňujete podmínky, pro přiznání nároku na porodné, bude vám náležet
následující částka:
při narození 1 dítěte je porodné ve výši 13.000 Kč,
při narození 2 a více dětí současně je porodné ve výši 19 500 Kč.
Pohřebné
Touto dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu;
částka je pevně stanovená ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se nebere
v úvahu. Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému
dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte. Podmínkou je,
že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území
6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI
Jedním ze základních cílů sociální pomoci je zabránit propadu občana
do trvalé sociální závislosti. Jedná se o pomoc, která vede k dosažení
způsobilosti k soběstačnému životu ve společnosti. Sociální pomoc je
určena k zabezpečení základních životních potřeb osob v situaci
absolutního nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních
situacích, kdy osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny
zabezpečovat svoje základní životní potřeby.
porodné
Pohřebné
Sociální pomoc
102
Systém sociální pomoci řeší situace, kdy:
jsou ohrožena práva občana,
se občan nachází v hmotné nouzi,
je občan v sociální nouzi a není schopen zabezpečit
svoje potřeby vlastními silami,
mu tyto situace hrozí.
Životní minimum
Rozumíme tím soubor statků a služeb, který umožňuje domácnosti nebo
jednotlivci uspokojovat jejich potřeby v míře uznané společností v dané
etapě za minimálně nezbytné. Životní minimum je nejčastěji definováno jako
práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním, nemohou žít způsobem
minimálně přijatelným v daném státě.
Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a
sociální.
Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž
uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční
minimum lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu
na osobu.
Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na
minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny
životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3
průměrného čistého příjmu.
Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání
systému a zefektivnit vyplácení dávek.
Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima
vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení
je zajištěno na základě zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě zákona č. 111/2006
Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním doplatku na bydlení.
Částky životního minima se liší podle toho, zda je občan posuzován samostatně
nebo spolu se společně posuzovanými osobami, podle pořadí osob, zda jde o
nezaopatřené dítě atd.
Životní minimum
Existenční
minimum
Sociální
minimum
103
Životní minimum je zákonem stanovená hranice minimálního příjmu.
Životní minimum tedy představuje příjem jednotlivce nebo rodiny, který
se považuje za minimální nutný k úhradě základních životních potřeb.
Pokud jsou skutečné příjmy nižší, může vznikat nárok na výplatu různých
sociálních dávek (pomoc ve hmotné nouzi apod.).
Životní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb.,
o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Částky
životního a existenčního minima platné od 1. 1. 2012 jsou stanoveny nařízením
vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního
minima. K poslednímu zvýšení životního minima došlo v roce 2012. Vzhledem
k tomu že pak už nebyly splněny valorizační podmínky, životní minimum se
v roce 2013 nijak nemění. K dalšímu zvýšení může dojít případně až zase od
začátku roku 2014.
Jaká je výše životního minima a jeho výpočet
Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši 3410 Kč.
Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku 2200 Kč.
Životní minimum rodiny pak závisí na počtu členů rodiny. Jako rodina se
v tomto případě započítávají všichni členové společné domácnosti. To
znamená, že pokud v jednom bytě bydlí více dospělých, jsou pro výpočet
životního minima počítáni všichni. Pokud naopak například některé z dětí již
nežije s rodiči ve společné domácnosti, nezapočítává se.
Životní minimum a hmotná nouze
Pokud vaše skutečné příjmy jsou nižší než životní minimum , jedná se o stav
doplatek na bydlení a další jednorázové sociální dávky. Všechny příjmy ze
zaměstnání nebo z podnikání. Příjmy z prodeje nemovitostí, částky vyplacené
pojišťovnou, podpora v nezaměstnanosti, daňový bonus hmotné nouze. Jako
příjmy se v tomto případě započítávají: příspěvek na bydlení,, odměny za
darování krve a různé další příspěvky.V případě že jsou tyto příjmy nižší než
životní minimum, je možné žádat o dvě sociální dávky pro pomoc ve hmotné
nouzi. Jedná se o příspěvek na živobytí (tzv. doplatek do životního minima)
a doplatek na bydlení (pozor, jedná se o jinou sociální dávku než příspěvek na
bydlení). Pro lidi ve hmotné nouzi je také určena jednorázová okamžitá
finanční pomoc
104
Jaké jsou v roce 2013 částky životního minima v Kč za měsíc:
pro jednotlivce 3 410
pro první osobu
v domácnosti
3 140
pro druhou a další osobu
v domácnosti, která není
nezaopatřeným
dítětem+):
2 830
pro nezaopatřené dítě ve
věku: do 6 let
1 740
nezaopatřené dítě 6 až
15 let
2 140
nezaopatřené dítě 15 až
26 let
2 450
Životní minimum domácnosti tvoří součet všech částek životního minima
jednotlivých členů domácnosti.
Definice nezaopatřeného dítěte - zákon o státní sociální podpoře, definuje
nezaopatřené dítě jako dítě do skončení povinné školní docházky, a poté,
nejdéle však do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí
povolání.
Základní nástroje sociální pomoci
Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní
ochrana, sociální prevence, sociální služby, dávky sociální péče.
Poradenství
Jde o výměnu informací mezi tím, kdo radí (poradce) a tím, kdo rady přijímá
(klient). Úkolem poradenství je poskytnou t pomoc při řešení obtížných
sociálních situací občanů, do nichž se oni sami dostávají.
Poradenství obsahuje:
součást preventivní (směřuje k odstraňování příčin či nepříznivých
podmínek),
součást nápravnou (snaží se o řešení problémů jednotlivce i jeho
rodiny).
Poradenství
105
Sociálně-právní ochrana
Sociálně-právní ochrana se poskytuje nezletilým dětem a občanům, kteří
nemají způsobilost k právním úkonům a občanům, kteří své zájmy a zákonem
chráněná odměna práva nejsou schopni vlastními silami uplatňovat.
Sociální prevence
Sociální prevence je soubor aktivit ovlivňujících proces socializace a sociální
integrace, které jsou zaměřeny na změnu značně nepříznivých sociálních
podmínek vedoucích ke vzniku a šíření sociálně-patologických jevů.
Cílem sociální prevence je:
zabránit vzniku příčin negativních společenských
jevů,
zamezit šíření sociálně-patologických jevů do
dosud nezasažené společnosti.
Dále sociální prevence slouží k ochraně společnosti před sociálně-
patologickými jevy, tzn. před kriminalitou, toxikomanií, xenofobií, rasizmem a
násilím.
Sociální služby
Do této oblasti patří především:
domovy důchodců,
penziony pro důchodce,
ústavy sociální péče pro dospělé a případně i pro mládež,
pečovatelská služba.
V souvislosti s financováním sociálních služeb byla v minulosti zavedena nová
dávka příspěvek na péči. Tato dávka nahradila dávku zvýšení důchodu pro
bezmocnost.
Jedná se o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem
předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek na
péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je jim
pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb. Jedná se
o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě závislé na pomoci
druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.Příspěvek na
péči je sociální dávka určená pro lidi, kteří jsou z důvodu svého zdravotního
stavu odkázání na pomoc jiné osoby. Tato sociální dávka náleží tomu, kdo
potřebuje péči (tedy ne tomu kdo tuto péči poskytuje).
Sociálně-právní
ochrana
Sociální
prevence
Sociální služby
106
Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti:
stupeň I (lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18 roků)
stupeň II (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč nad
18 roků)
stupeň III (těžká závislost) do 18 roků = 9000 Kč (8 000 Kč nad 18
roků)
stupeň IV (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18
roků)
Pokud je rozhodný příjem rodiny (okruhu společně posuzovaných osob nižší
než dvojnásobek životního minima, pak může být příspěvek na péči zvýšen až
od 2000 Kč měsíčně. U dětí ve věku 4 – 7 roků, které spadají do III, nebo IV
stupně závislosti se příspěvek na péči navyšuje automaticky bez ohledu na
příjem rodiny.
6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI
Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny) jsou nižší než
zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum jednotlivce je v roce
2013 3410 Kč. Pokud žije více lidí ve společné domácnosti, pak se pro
posouzení hmotné nouze počítá životní minimum všech těchto osob. Abyste
měli nárok na dávky hmotné nouze, musí být vaše příjmy nižší než výše
uvedené životní minimum. Za příjem se v tomto případě považuje nejenom
příjem ze zaměstnání nebo podnikání, ale i různé sociální dávky (např.
rodičovský příspěvek) nebo další příjmy. Počítají se i jednorázové příjmy
(prodej domu nebo bytu, výplata pojistky od pojišťovny při živelné katastrofě,
daňové přeplatky, odměna za darování krve nebo třeba podpora
v nezaměstnanosti). Platí také, že příjmy ze zaměstnání (mzda, nemocenská) se
započítávají do příjmu jen do výše 70% (resp. 80% u podpory
v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci. Pokud je součet příjmů všech
členů rodiny (společně posuzovaných osob) nižší než společné životní
minimum, vzniká nárok na sociální dávky.
Dávky hmotné nouze v roce 2013
V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné nouzi:
příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima)
doplatek na bydlení
jednorázová okamžitá finanční pomoc
Dávky hmotné
nouze
107
Příspěvek na živobytí
Nárok na příspěvek na živobytí mají všichni, jejichž příjmy jsou nižší než
životní minimum. Aby sociální dávka byla přiznána, je také nutné, aby byla
projevena snaha svůj příjem zvýšit (tj. hledat si vhodné zaměstnaní, prodat
majetek, pokud nějaký existuje, uplatnění nároků (např. výživné) apod.). Pokud
žadatel o dávky hmotné nouze neprojevuje dostatečný zájem o zvýšení svého
příjmu, mohou mu být přiznány dávky jen do výše existenčního minima.
Doplatek na bydlení
Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka
určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti,
jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp.
existenční minimum).Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy by
vám po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstala pouze částka na
živobytí. Doplatek na bydlení také předpokládá, že je vám vyplácen příspěvek
na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo
je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob)
je nižší než životní minimum. Nárok na doplatek na bydlení také získává pouze
ten, kdo zároveň získá příspěvek na živobytí. V oprávněných případech je
možné doplatek získat i bez nároku na příspěvek na živobytí. Tedy za
předpokladu že příjem žadatele (resp. všech společně posuzovaných osob)
nepřesáhl 1.3 násobku životního minima.
Mimořádná okamžitá finanční pomoc
Mimořádná okamžitá pomoc je jednou z dávek poskytovaných v rámci
systému sociálních dávek pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na mimořádnou
okamžitou pomoc ale mají i další lidé. Zákon připouští několik různých situací,
ve kterých můžete mít nárok na mimořádnou okamžitou pomoc.
Nárok na tuto sociální dávku můžete mít v následujících případech
- při hrozící újmě na zdraví
Nárok na jednorázovou sociální dávku mohou mít ti, kterým by při
neposkytnutí mimořádné finanční podpory hrozila újma na zdraví. To může být
případ osoby ve hmotné nouzi (bez dostatečných příjmů) která nutně potřebuje
zakoupení nějakých léků. Protože řešení jiných forem sociální podpory může
zabrat nějakou dobu a mohla by hrozit újma na zdraví, může být v tomto
případě poskytnuta okamžitá jednorázová pomoc.
Příspěvek na
živobytí
Doplatek na
bydlení
Mimořádná
okamžitá
finanční pomoc
108
- při hrozícím sociálním vyloučení
Toto se může týkat například osob, které jsou propuštěny z výkonu trestu bez
jakýchkoliv finančních prostředků. V takovémto případě může být poskytnuta
jednorázová sociální částka až 1000 Kč, která slouží na úhradu základních
životních potřeb během prvních pár dní. V praxi se pak nemusí nutně jednat
pouze o finanční částku v hotovosti, ale pomoc může být poskytnuta i ve formě
poukázek na nákup potravin nebo hygienických potřeb.
- při ztrátě dokladů
V tomto případě může být mimořádná finanční pomoc poskytnuta i lidem, kteří
se běžně nenacházejí ve hmotné nouzi. Například při ztrátě dokladů, kdy osoba
nemá jinou možnost jak uhradit nutné poplatky pro vystavení dokladů,
duplikátů nebo na úhradu noclehu. Výše této podpory se odvíjí od konkrétní
situace a prokazatelně vynaložených nákladů.
- při živelné katastrofě
Na tento typ sociální podpory od státu mají nárok všichni ti, které postihla
nějaká živelná katastrofa (povodeň, požár apod.). Pokud lidé nejsou schopni
vzniklou situaci vyřešit sami, může jim stát poskytnout mimořádnou pomoc
(výše je pak závislá na vzniklé škodě a prokazatelných nákladech).
6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA
S potěšením lze konstatovat, že je velice potěšující a pro občana příznivé, když
existuje sociální politika, která je zde pro občana a občan má oprávněný pocit,
že v případě, že se dostane do nepříznivé životní situace, tak má určitou jistotu,
že je tu stát a jeho sociální politika, která občana zabezpečí. Ať to nazýváme
podporou, pomocí, či jinak, je to v podstatě v rámci práva sociálního
zabezpečení státem organizovaná určitá solidarita mezi občany sloužící
k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Je tvořena systémem
určitých dávek učených občanům a především rodinám s nezaopatřenými
dětmi. Vůbec v tomto případě není na škodu, že většina těchto dávek má
obligatorní charakter.
Pokud se týká systému státní sociální podpory tak tento byl v zaveden zákonem
č. 117/1995 Sb. a zohledňuje v podstatě tři základní přístupy:
životní úroveň má vycházet především z pracovních příjmů,
dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující
pomocí řešení sociální situace,
109
musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených
případech i adresnosti.
Část pro zájemce
Průvodce studiem Vážení studenti,
dovolte mi, abych na tomto místě uvedla pouze pro zájemce, kteří si chtějí
udělat alespoň částečný přehled o stavu životní úrovně v ČR, jak vypadá
situace v souvislosti s některými ekonomickými ukazateli týkající se příjmu
občanů. Jsem přesvědčena, že níže uvedené údaje vám rozšíří, případně oživí
a zaktualizují údaje, o kterých jste jistě v minulosti v souvislosti se studiem
některých předmětů rozhodně slyšeli, a že se nad těmito uvedenými údaji
zamyslíte a to především v souvislosti s pojmem „životní úroveň“ a možná
přidáte i pohled v souvislosti s dalším pojmem především z oblasti sociální
politiky a to je pojem „kvalita života“.
Cílem státu je, aby prostřednictvím sociální pomoci zabránil propadu občana
do trvalé sociální závislosti. Je to však pomoc, která vede k dosažení
způsobilosti toho, aby občan byl soběstačný k životu ve společnosti. Sociální
pomoc je určena především k zabezpečení základních životních potřeb osob
v situaci nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních situacích, kdy
osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny zabezpečovat svoje
základní životní potřeby.
Životní minimum
Životní minimum je to práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním,
nemohou žít způsobem minimálně přijatelným v daném státě.
Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a sociální.
Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž
uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum
lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu.
Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na
minimální přijatelné úrovni a s minimálním náklady všechny životní potřeby.
Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3 průměrného čistého
příjmu. Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je
zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní
právní úprava je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na
všechny zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu
založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Životní minimum
110
Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši 3410 Kč.
Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku 2200 Kč.
Minimální mzda
Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel
povinen zaplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní právní úprava
je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na všechny
zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu založeném
dohodami o pracích konaných
mimo pracovní poměr.
Minimální mzda se od srpna 2013 zvyšuje o Kč 500,-, tedy z Kč 8 000,-
měsíčně na Kč 8 500,-. Základní hodinová sazba se zvyšuje z Kč 48,10 na
Kč 50,60.
Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 1996 – 2004
1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
Minimálníí
mzda
Kč/m
2500 2500 2650 3250 4000 5000 5700 6200 6700
Kč/h 13,60 13,60 14,80 18,00 22,30 30,00 33,90 36,90 39,60
Zdroj: MPSV ČR, 2013
Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 2005 - 2013
2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Minimální
mzda
Kč/m 7185 7570/7955 8000 8000 8000 8000 8000 8000 8 000/8500
Kč/m 42,50 44,70/48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10/50,60
Pozn. Minimální mzda se na 8500 Kč zvyšuje od srpna 2013.
Zdroj: MPSV
Minimální mzda
111
Průměrná mzda
Ve 3. čtvrtletí 2013 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda na
přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 24 836 Kč,
což je o 322 Kč (1,3 %) více než ve stejném období roku 2012. Spotřebitelské
ceny se zvýšily za uvedené období o 1,2 %, reálně tak došlo k nárůstu mzdy
o 0,1 %. Objem mezd vzrostl o 0,1 %, počet zaměstnanců poklesl o 1,2 %.
Zajímavá je skutečnost, že dvě třetiny obyvatelstva ČR tuto průměrnou hrubou
měsíční mzdu nepobírá. Průměrná hrubá měsíční mzda zahrnuje i příplatky za
přesčas, odměny či náhradu mzdy. I údaje uváděné ČSÚ uvádějí, že zhruba dvě
třetiny zaměstnanců mají mzdu nižší, než je celostátní průměr.
Medián mezd, tedy hodnota "prostředního zaměstnance", podle předběžných
údajů vzrostl na 22 247 korun, tedy meziročně o 1,8 procenta (v nominálním
vyjádření bez započtení inflace).
Medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed mzdového
rozdělení. To znamená, že polovina hodnot mezd je nižší a druhá polovina je
vyšší než medián. Zjednodušeně řečeno tak ukazuje "skutečný průměr",
nezvýšený extrémně vysokými (nebo extrémně nízkými) méně častými
hodnotami.
U mužů činil mzdový medián za loňský rok Kč 23 865,- , u žen Kč 20 271-.
Výše hrubé mzdy je jistě pro každého zaměstnance důležitý údaj, mnohem
důležitější určitě pro všechny zaměstnance je, jak vysoká finanční částka
skončí každý měsíc na jejich bankovním účtu - čistá mzda. Průměrná výše
čisté mzdy (tj. hrubá mzda po odpočtu daně z příjmů a povinných státních
odvodů - sociálního a zdravotního pojištění) má při mezinárodním porovnání
lepší vypovídací schopnost nežli samotná průměrná hrubá mzda, neboť míra
zdanění je v jednotlivých evropských zemích značně rozdílná. Evropané jsou
kvalifikovaní, vzdělaní a inovativní zaměstnanci, proto jsou jejich průměrné
mzdy nejvyšší na světě. Současně je však v Evropě vyšší zdanění práce a ceny
zboží či služeb jsou vyšší než v ostatních vyspělých státech zemích světa.
Průměrná hrubá mzda
Nejvyšší průměrná hrubá mzda za rok je v Dánsku (43 968 euro), Německu
(41 074 euro), Velké Británii (40 988 euro) a Lucembursku (40 500 euro).
Nejnižší mzdy jsou potom v Pobaltských zemích. Při zohlednění cen zboží
a služeb jsou z EU „nejbohatší“ občané Lucemburska, Rakouska a Velké
Británie. Občané ve střední a východní Evropě mají mzdy mnohonásobně nižší
než občané v západoevropských zemí, protože je zde však levněji, nejsou
Průměrná mzda
Průměrná hrubá
mzda
112
rozdíly až tak závratné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejnižší zdanění
práce z členských zemí EU je v Irsku, nejvyšší v Belgii. Po odečtení daňové
povinnosti zjistíme, že nejvyšší průměrná čistá mzda je v Lucembursku.
U svobodného a bezdětného občana činí průměrná čistá mzda 25 195 euro za
rok. Následuje Velká Británie (23 474 euro), Irsko (23 020 euro) a Dánsko
(22 871 euro). Nejnižší průměrná čistá mzda je v Pobaltských zemích
− Estonsku (3 366 euro), Litvě (2 489 euro) a Lotyšsku (2 163 euro). Ze všech
východoevropských členských zemí EU je právě v ČR průměrná čistá mzda
nejvyšší, dosahuje 5 098 euro za rok.
Zdroj: MPSV ČR, 2013
Shrnutí
Systém státní sociální podpory upravuje příslušná legislativa, když se
jedná o velice důležitý systém, který je předmětem mnoha odborných
i laických debat.
Rodina je podle systému SSP soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve
společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje systém SSP dítě po
skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí
povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku.
113
Při posuzování nároků na dávky státní sociální podpory se velice podrobně
zkoumá situace v rodině, příjmy v konkrétní rodině apod. Pro každou dávku
státní sociální podpory jsou zákonem stanoveny přesné podmínky, za kterých
je možno dávku žadateli přiznat.
Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně urče ní
hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum.
Mezi dávky státní sociální podpory patří:
- přídavek na dítě,
- příspěvek na bydlení,
- rodičovský příspěvek,
- dávky pěstounské péče,
- příspěvek na úhradu potřeb dítěte,
- odměna pěstouna,
- příspěvek při převzetí dítěte,
- příspěvek při ukončení pěstounské péče,
- příspěvek na zakoupení motorového vozidla,
- porodné,
- pohřebné.
Pokud se týká životního minima tak je nutno uvést, že se rozlišují dvě
hladiny životního minima a to existenční minimum a sociální minimum.
Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž
uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum
lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu.
Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na
minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny
životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba dvou třetin
průměrného čistého příjmu.
Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním
a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání
systému a zefektivnit vyplácení dávek.
Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima
vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení
je zajištěno na základě zákona č. 117/1995 Sb.,o státní sociální podpoře,
poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě příslušné legislativy,
tj. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním
doplatku na bydlení.
Měsíční částka životního minima jednotlivce činí 3 410,- Kč.
Měsíční částka existenčního minima jednotlivce činí Kč 2 200,- Kč.
114
Částky životního minima v roce 2013 za měsíc:
pro jednotlivce 3 410
pro první osobu v domácnosti 3 140
pro druhou a další osobu
v domácnosti, která není
nezaopatřeným dítětem+):
2 830
pro nezaopatřené dítě ve
věku: do 6 let
1 740
nezaopatřené dítě 6 až 15 let 2 140
nezaopatřené dítě 15 až 26 let 2 450
Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní
ochrana, sociální prevence, sociální služby a dávky sociální péče.
Velmi významné jsou sociální služby, kam řadíme především všechny
druhy domovů pro seniory(domovy důchodců, penziony pro seniory
apod.), ústav sociální péče pro dospělé i pro mládež a pečovatelskou
službu.
Velmi významná je skutečnost, že v souvislosti s financováním sociálních
služeb byla zavedena nová dávka – příspěvek na péči. Příspěvek na péči
nahrazuje dosavadní dávky zvýšení důchodu pro bezmocnost. Jedná se
o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem
předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek
na péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je
jim pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb.
Jedná se o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě
závislé na pomoci druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého
zdravotního stavu.
Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti:
stupeň I (lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18
roků),
stupeň II (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč
nad 18 roků),
stupeň III ( těžká závislost) do 18 roků = 9 000 Kč ( 8 000 Kč nad 18
roků), (pro nezletilé osoby 9 000 Kč),
stupeň IV (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18
roků).
115
Do této části studijní opory patří také ještě problematika sociálních dávek ve
hmotné nouzi. Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny)
jsou nižší než zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum
jednotlivce je v roce 2013 3410 Kč. Aby nastal nárok na dávky hmotné nouze,
musí být příjmy nižší než životní minimum.
V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné
nouzi:
příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima),
doplatek na bydlení,
jednorázová okamžitá finanční pomoc.
Otázky
1) Co rozumíte pod pojmem státní sociální podpora ?
2) Vyjmenujte a stručně popište jednotlivé dávky státní sociální podpory ?
3) Jaký význam má v souvislosti se státní sociální podporou životní
minimum ?
4) Co to jsou „rozhodné příjmy“ pro nárok na jednotlivé dávky státní
sociální podpory ?
5) V čem spočívá podstata pěstounské péče ?
6) Jaký je podstatný rozdíl mezi existenčním a sociálním minimem ?
7) Jaké jsou základní nástroje sociální pomoci ?
8) Charakterizujte pojem „započitatelné příjmy“.
9) Co to jsou sociální služby a co se mezi tyto služby počítá ?
10) Jaké příjmy jsou zahrnuty do „příjmů rozhodných pro přiznání nároku
na dávky státní sociální podpory“ ?
11) Kdy zaniká, a za jakých podmínek, nárok na výplatu dávek státní
sociální podpory ?
12) Co rozumíte pod pojmem „příspěvek na péči“, na koho se vztahuje a
k čemu především slouží ?
13) Popište stručně sociální dávky ve hmotné nouzi a uveďte pro koho jsou
tyto dávky především určeny?
Pojmy k zapamatování
státní sociální podpora
příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory
116
zánik nároku na výplatu dávek státní sociální podpory
přídavek na dítě
příspěvek na bydlení
rodičovský příspěvek
dávky pěstounské péče
příspěvek na úhradu potřeb dítěte
odměna pěstouna
příspěvek na převzetí dítěte
příspěvek na zakoupení motorového vozidla
porodné
pohřebné
sociální pomoc
systém sociální pomoci
životní minimum
existenční minimum
sociální minimum
základní nástroje sociální pomoci
sociální služby a jejich význam
obsah sociálních služeb
příspěvek na péči a jeho význam
sociální dávky ve hmotné nouzi
Doporučená literatura
BŘESKÁ, Naděžda a Eva BURDOVÁ. Státní sociálnípodpora 2012. Olomouc:
ANAG, 2012, s. 224. ISBN 978-80-7263-739-3.
FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha:
Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-125-3.
KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN
978-80-7357-276-1.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská
skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-82-
87035-50-4
117
7.SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE
ZDRAVOTNÍ POLITIKOU
Cíl:
Cílem této kapitoly je seznámit studenty se složitou problematiku v oblasti
zdravotnictví a poukázat na nelehkou situaci, pokud se sociální politiky
v oblasti zdravotnictví týká. Zdravotnictví ve spojitosti se sociální politikou je
„tvrdým oříškem“ pro vyspělé státy světa s dobře fungující ekonomikou, když
celá řada zemí se již v minulosti snažila o zaujímání nejrůznějších postojů ke
složité otázce zdravotnictví a působení sociální politiky v souvislosti se
zdravotnictvím. Ani České republice se tento problém nevyhnul a je o to
složitější, že stav našich veřejných financí je velmi neuspokojivý, což sebou
nese celou řadu negativních průvodních jevů.
Po prostudování této kapitoly by studenti měli znát
- charakteristiku a základní předpoklady zdravotní politiky,
- cíle zdravotní politiky, vnitřní vazby v oblasti zdravotní politiky,
- stručně popsat transformaci zdravotnictví od roku 1990,
- úlohu státu v souvislosti se zdravotnictvím, zdravotní systém,
- jakým způsobem je garantováno právo na zdraví,
- podstatu zdravotního pojištění, které je zdrojem financování
zdravotnictví a základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění,
- kompetence zdravotních pojišťoven.
Klíčová slova:
charakteristika, předpoklady, vazby a cíle zdravotní politiky, zdravotní systém,
právo na zdraví, zdravotní pojištění, zdravotní pojišťovny a jejich kompetence
Průvodce studiem Vážení studenti,
velice dlouho jsem váhala, zda tuto velmi složitou problematiku vložit do této
opory, či nikoli. Potom jsem došla k závěru, že skutečnost je prostě taková,
že jde o velmi složitou oblast, ale že i mladí lidé navštěvují různá
zdravotnická zařízení, mají celou řadu přátel, kteří jsou třeba zdravotníky,
případně lékaři. Snad na žádném ministerském postu v porevolučním vývoji
se nevystřídalo tolik ministrů, jako tomu bylo patrně ve „velmi horkém“
ministerském křesle na Ministerstvu zdravotnictví. „Horké křeslo ministra
zdravotnictví“ zbavilo již nejednoho ministra zdravotnictví, ať už byl
z levicové, či pravicové strany, iluzí o tom, že ministerstvo se zdárně
vypořádá se závažnými problémy, kterých je ve zdravotnictví více než dost.
Předpokládám, že se vám bude tako kapitola dobře studovat, když se
domnívám, že studium vám zabere asi 60 -70 minut.
118
7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ
POLITIKY, VNITŘNÍ VAZBY
Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých států.
Zahrnuje aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví, ale také aktivity ve
směru ochrany a podpory zdraví, ve směru zamezení nemoci. Míra skutečného
efektu zdravotní politiky je dána nejen politickými zájmy a zájmy samotných
občanů, ale i schopností společného systému tyto zájmy vyvolávat a současně
vytvářet podmínky k jejich efektivní realizaci. Ve vyspělých zemích vstupuje
stát do systému zdravotní péče různými regulacemi. Tato úloha státu v systému
zdravotní péče je odvozována od nedostatečného trhu. V tržních ekonomikách
vystupuje zdravotní péče jako statek, který se poskytuje na tržním základě nebo
netržní formou, případně polotržní formou.
Předpoklady zdravotní politiky
Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří:
- existence hospodářské a sociální politiky státu,
- stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů.
Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně
rozvoje společnosti:
- existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní
politiku a to v dimenzích dané strategie,
- stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní
politiky jako celku.
Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví.
Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je
jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví
v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů
jednotlivých osob.
Vnitřní vazby zdravotní politiky - jsou provázány s reprodukčním procesem jako celkem a to napříč
politickými, ekonomickým a sociálními determinanty.
Na vazby zdravotního pojištění a jeho vývojové společnosti je nutno
přijmout:
1. priority hodnot, které zajistí cíl jednak úspor a jednak kvalitu života ,
2. přijmout politická a ekonomická opatření, která zajistí adekvátní činnosti
kompetentních orgánů , když tato opatření musí být zaměřena na aktivní
účast právních subjektů i fyzických jedinců, taková opatření , která budou
respektovat ekologická opatření, zdravý způsob života, tato opatření musí
Zdravotní
politika jako
součást sociální
politiky
Předpoklady
zdravotní
politiky
Vnitřní vazby
zdravotní
politiky
119
současně zajistit přiměřenou životní úroveň a ekonomické zdroje pro
realizaci zdravotní politiky,
3. soustavu, která bude schopna plnit zadané úkoly v součinnosti všech
společenských složek souběžně, tj., že zdravotní politika musí být
koncipována celospolečensky.
7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM
V České republice je zdravotnictví transformováno od roku 1990 s cílem
vybudovat liberální a efektivně fungující systém založený na právech občanů
k přístupu ke zdravotní péči. Dostupnost zdravotní péče je garantována
státem a financována z fondu všeobecného zdravotního pojištění na principu
povinné solidarity. Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických
zařízeních ve vlastnictví státu, obcí, fyzických a právnických osob.
Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou
Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom,
že stát
1. legalizuje povinnou solidaritu,
2. legalizuje lékovou politiku,
3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů
a zdravotního pojištění.
Zdravotní systém v ČR
Zdravotní péči rozdělujeme
1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení
na:
- -ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých
ordinacích. Je to základní článek preventivní péče.
- -ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována,
jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta.
2) Dle specializace na:
- -primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při
zachování svobodné volby lékaře,
- -sekundární- zahrnuje péči praktických lékařů o dospělé, děti a dorost,
základní gynekologickou a stomatologickou péči,
Zdravotní
politika v ČR a
zdravotní systém
Úloha státu
v souvislosti se
zdravotní
politikou
Dělení zdravotní
péče
120
- terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí
transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod.
3) Dle financování na:
- péče plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná,
- péče částečně hrazená z veřejného zdravotního pojištění a částečně
s finanční spoluúčastí,
- péče nehrazená.
4) Dle hlediska práva na :
standardní péči − je v určité době a na určitém území obvyklá, je
uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná.
nadstandardní péči − při které se pacientovi poskytují na jeho přání
výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích
a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi, osobami
apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť sjednaným
připojištěním.
potřebnou péči − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž jsou
splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence vedlejších
účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného výsledku.
garantovanou péči − je část potřebné péče, která je v dané společnosti
a v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné
nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.
7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE
V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu deklarovanou
jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského růstu země. Proto je
právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem.Zajištění zdravotní péče je
především povinností státu vůči občanům a je chápáno všeobecně jako
společenský úkol, který jasně formuluje zdravotně politické cíle a současně
jasně formuluje finanční zdroje. Vláda má povinnost vytvářet veřejné instituce,
které mají v referátu zprávu zdravotnictví.
Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou
s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. Pacient má právo znát jméno
Právo na zdraví
121
lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat
soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se
stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv.
kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před
zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu
zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení
má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným
postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud
pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na s seznámení
s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.
Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být
současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. V průběhu
ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na
to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho
soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou
a musí být provedeny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření
přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních,
pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby
jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být
zajištěna i v případech počítačového zpracování. Pacient má právo očekávat, že
nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět
pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze
onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu,
případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění
a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při
tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad
nejprve schválit.
Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou
kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních
hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo
očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat
v informacích o tom, jaká bude jeho další péče. Pacient má právo na podrobné
a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu
postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou
k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv,
a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen
o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. Nemocný v závěru
života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho
přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. Pacient má právo
Právo na
odbornou
zdravotnickou
péči
Garance
zdravotní péče
122
a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí
(tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat
odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.
Garance zdravotní péče
Garantovat zdrav. péči – to je především úloha státu a znamená zejména zajistit
dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek:
a) místní dostupnost,
b) hlediska časové dostupnosti
c) finanční dostupnost.
Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní
péče, toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech:
a) vzdělávání zdravotních pracovníků,
b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování
a distribuci léků),
c) dohled nad čistotou vod, nezávadnosti potravin a navazujících
hygienických služeb.
Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy, když
k hlavním činnostem těchto orgánů patří:
a) negarantovaný systém – je založen na přímých platbách za poskytnutou
zdravotní péči, tento systém plní opačnou funkci vůči státu, tj, že stát
poskytuje zdravotní péči pouze některým skupinám obyvatel,
b) garantovaný systém – je založen na centralizovaném financování
centrálních prostředků, když stanovené zdroje jsou rozděleny do těchto
skupin
- formou daní,
- formou zákonného pojištění,
- formou bodového hodnocení,
- individuálními účty
7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ
V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu
solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby
s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které trvalý pobyt na území
ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem na území ČR.
Dostupnost
zdravotní péče
Kvalita zdravotní
péče
Model veřejného
pojištění
123
Prostředky na financování zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu
jako fond všeobecného zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou
zdravotní pojišťovnou.
Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má vymezeny
následující kompetence:
spravovat fond všeobecného zdravotního pojištění,
financovat na základě smluv lékařů služby zdravotnických zařízení,
kontrolovat množství, druh a účelnost výkonů,
posuzovat zdravotní způsobilost k práci.
Základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění
Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou především:
- volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona,
- neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného,
- čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez
ohledu na rozpočtové omezení,
- vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči a její vazby na národohospodářské
ukazatele a veličiny.
Shrnutí
Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých
států. Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří:
- existence hospodářské a sociální politiky státu,
- stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů.
Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně
rozvoje společnosti:
- existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní
politiku a to v dimenzích dané strategie,
- stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní
politiky jako celku.
Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví.
Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je
jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví
v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů
jednotlivých osob.
Vnitřní vazby zdravotní politiky jsou provázány s reprodukčním
procesem jako celkem a to napříč politickými, ekonomickým a sociálními
determinanty.
Všeobecná
zdravotní
pojišťovna
Základní
vlastnosti
veřejného
zdravotního
pojištění
124
Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom,
že stát
1. legalizuje povinnou solidaritu,
2. legalizuje lékovou politiku,
3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů
zdravotního pojištění.
Zdravotní péči rozdělujeme
1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení
na:
- Ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých
ordinacích. Je to základní článek preventivní péče.
- Ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována,
jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta.
2) Dle specializace na:
- primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při
zachování svobodné volby lékaře.
- sekundární − zahrnuje péči praktických lékařů pro dospělé, děti a
dorost, základní gynekologickou a stomatologickou péči.
- terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí
transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod.
3) Dle financování na:
- péči plně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná,
- péči částečně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a částečně
s finanční spoluúčastí,
- péči nehrazenou.
4) Dle hlediska práva na :
- standardní péče − je v určité době a na určitém území obvyklá, je
uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná.
- nadstandardní péče − při které se pacientovi poskytují na jeho přání
výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích
a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi,
osobami apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť
sjednaným připojištěním.
- potřebná péče − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž
jsou splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence
vedlejších účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného
výsledku.
- garantovaná péče − je část potřebné péče, která je v dané společnosti a
v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné
nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.
125
V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu
deklarovanou jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského
růstu země. Proto je právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem.
Garantovat zdravotní péči je především úlohou státu a znamená zejména
zajistit dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek:
a) místní dostupnost,
b) hlediska časové dostupnosti,
c) finanční dostupnost.
Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní
péče, když toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech:
a) vzdělávání zdravotních pracovníků,
b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování a distribuci
léků),
c) dohled na čistotou vod, nezávadností potravin a navazujících
hygienických služeb.
Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy.
V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází
z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro
všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které
trvalý pobyt na území ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány
u zaměstnavatele se sídlem na území ČR. Prostředky na financování
zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu jako fond všeobecného
zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou zdravotní
pojišťovnou.
Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má
vymezeny následující kompetence:
spravuje fond všeobecného zdravotního pojištění,
financuje na základě smluv služby lékařů a služby zdravotnických
zařízení,
kontroluje množství, druh a účelnost výkonů,
posuzuje zdravotní způsobilost k práci.
Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou následující:
- volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona,
- neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného,
- čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez
ohledu na rozpočtové omezení,
- vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči její vazby na
národohospodářské ukazatele a veličiny.
126
Otázky
1) Charakterizujte zdravotní politiku ? Co pod tímto pojmem rozumíte?
2) Jaké aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví znáte ?
3) Jaké jsou předpoklady a cíle zdravotní politiky ?
4) Jaké jsou vnitřní vazby zdravotní politiky ?
5) Stručně popište zdravotní politiku v České republice.
6) Jaká je úloha státu v rámci zdravotní politiky?
7) Jak byste popsali zdravotní systém v ČR ?
8) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle místa poskytování a způsobu
financování zdravotnických zařízení ?
9) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle specializace ?
10) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle financování ?
11) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle hlediska práva ?
12) Co rozumíte pod pojmem „právo na zdraví“ a „garance zdravotní péče“
.
13) Popište dostupnost zdravotní péče a jak stát zajišťuje kvalitu zdravotní
péče?
14) Jaký je rozdíl mezi garantovaným a negarantovaným systémem
zdravotní péče ?
15) Jak vypadá „model veřejného pojištění“ který je zaveden v České
republice?
16) Z jakých principů především vychází „model veřejného pojištění“ ?
17) Kde jsou uloženy finanční prostředky na financování zdravotnictví ?
18) Jaké kompetence má Všeobecná zdravotní pojišťovna ? Vyjmenujte ty
základní kompetence.
19) Čím se vyznačují základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění ?
Pojmy k zapamatování
charakter zdravotní politiky
efekt zdravotní politiky
míra skutečného efektu zdravotní politiky
předpoklady zdravotní politiky
cíle zdravotní politiky
vnitřní vazby zdravotní politiky
zdravotní politika České republice
zdravotní péče
ambulantní péče
ústavní péče
primární, sekundární a terciální péče
péče plně hrazená, péče částečně hrazená, péče nehrazená
127
standardní péče, nadstandardní péče
potřebná péče
garantovaná péče
právo na zdraví
garance zdravotní péče
kvalita zdravotní péče
dostupnost zdravotní péče
zdravotní pojištění jako zdroj financování
model veřejného pojištění
vlastnosti veřejného zdravotního pojištění
čerpání zdravotní péče
příjmy a výdaje na zdravotní péči
zdravotní pojištění a princip solidarity a dělení rizika
vzdělávání zdravotních pracovníků
kontrola léčiv
Doporučená literatura
KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN
978-80-7357-276-1.
NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká
škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská
skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-82-
87035-50-4
Zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách
Zákon č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a jeho novelizace
Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
128
8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA
Cíl:
Cílem kapitoly zabývající se aplikací sociální politiky v oblasti vzdělávání je,
aby studenti po prostudování této kapitoly uměli
- charakterizovat vzdělávání jako výsledek dvou vzájemně souvisejících
procesů, a to výchovy a vzdělávání,
- stručně popsat vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989,
- definovat obsah, cíle a principy vzdělávací politiky
- vyjmenovat stupně vzdělávací soustavy,
- objasnit metody financování školství,
- pochopit význam finanční podpory studentům,
- nastínit typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání.
Klíčová slova:
výchova, vzdělávání, výchovně vzdělávací soustava, obsah, cíle, principy
a funkce vzdělávací soustavy, financování školství, instituce vzdělávání
Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které
vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem
dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání.
Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným
působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální a charakterové
vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité způsoby a normy
Průvodce studiem Vážení studenti,
kapitola, kterou vám předkládám je věnována vzdělávání a sociální politice,
když předpokládám, že toto zákonitě musí zajímat každého studenta, neboť se
to právě každého studenta bezprostředně týká.
Vycházím z toho, že řada věcí je vám známa, řadu věcí tušíte, ale přesto
věřím, že i v této kapitole poznáte i další nové skutečností, které vám rozšíří
vaše znalosti. Problematika školství je oblastí, která vyvolává celou řadu
odborných i laických diskusí a to hned z mnoha důvodů. Ať už se jedná o
kvalitu vzdělávání, financování školství, demografické problémy zasahující i
do této oblasti apod.
Dle mého názoru, studium této kapitoly by vám mělo zabrat asi tak 80 minut.
Pojem výchova a
pojem vzdělávání
129
chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro rozvíjení a kultivaci
lidských i společenských kvalit každého člověka a předurčuje všeobecně lidské
a morální kvality celé populace.
Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž jedinec
získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu jejich nabývání.
Tyto poznatky mají jednak instrumentální povahu, to je, že mají specifické
funkční určení (například poznatky nutné k určitému výkonu povolání lékaře,
právníka, atd.), jednak kultivační povahu, to znamená poznatky obohacující
člověka věděním, poznáním a jeho všeobecnou kultivaci.
Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu, je
jen Vlastností člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet). Vzdělání je
klasickým příkladem netržního zboží. V určitých konkrétních historických
podmínkách každé země je vždy rozhodující objem celkového vzdělání (rozsah
vzdělání ve vztahu k dané populaci), jeho struktura vertikální (stupně, úrovně
vzdělání) i horizontální (oborové zaměření vzdělání) a pochopitelně kvalita
tohoto vzdělání a jeho obsah. Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a
změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské
osobnosti a kvality života. Bez vzdělání se neobejde žádný člověk žijící
v rozvinuté hospodářské a kulturně založené zemi.
8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ
SOUSTAVY
Vzdělávací politika je úzce spojena se sociální politikou. Někdy je dokonce
chápána jako součást sociální politiky, když možno konstatovat, že sociální
politika a vzdělávací politika mají dokonce některé části společné.
Nejdůležitější úlohu ve vzdělávací politice sehrává stát , ovšem stát ale není
jediným faktorem, který se podílí na vzdělávací politice, když vzdělání
nepřináší užitek pouze společnosti, ale i jedinci samotnému.
Obsah vzdělávací politiky
Na obsah pojmu vzdělávací politika můžeme pohlížet z mnoha pohledů, když
já bych zde uvedla, že obecně se jedná o souhrn určitých pravidel, norem
a nástrojů, které řídí a ovlivňují jednání institucí a všech těch subjektů, které
působí v oblasti vzdělávání.
Především se jedná o principy, priority a metody rozhodování vztahující
se k uplatňování společenského vlivu na vzdělávání, když toto rozhodování
zahrnuje strategické záměry rozvoje vzdělávání, legislativní rámec
Vzdělávání
Vzdělání
Obsah
vzdělávací
politiky
130
činnosti vzdělávacích subjektů, způsob financování, vymezování
vzdělávacích cílů a obsahů, stimulování a ovlivňování činnosti
vzdělávacích subjektů a způsob jejich kontroly.
Vzdělávací politika by měla zajišťovat základní směry vývoje školství a tyto
směry, tato linie by se měla dlouhodobě dodržovat a měla by se na ní shodnout
politická garnitura napříč všemi politickými stranami.
Vzdělávací politika by proto měla být jakýmsi výsledkem dohody, která
by vymezovala základní postoje ke vzdělávání a k výchově, když toto vše
by bylo aplikování při řešení praktických problémů školské politiky.
Rozhodně je v tomto směru žádoucí, aby vzdělávací politika vyjadřovala
stanoviska a názory celé veřejnosti.
Cíle vzdělávací politiky
Cílem vzdělávací politiky je především zabezpečit rozvoj duchovní a znalostní
člověka a zajištění rozvoje morálně hodnotové orientace a to nejen z hlediska
požadavků, kladených v současnosti, ale i z hlediska požadavků, o kterých se
předpokládá, že budou kladeny na člověka v budoucnosti.
Možno konstatovat, že v minulosti, ale i v současnosti se buduje společnost,
která je založená na znalostech, z čehož vyplývá, že nejdůležitější sociální
povinností vzdělávací politiky nejen u nás, ale i ve všech vyspělých zemích
světa, je zajišťovat člověku nástroje k tomu, aby se stal vzdělanou osobností
a po celý život touto vzdělanou osobností také zůstal.
Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací soustava by měla mít tyto
základní rysy:
- poskytovat všeobecnou gramotnost,
- za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, ale celá společnost,
jakož i rodina, instituce, organizace neziskového sektoru, zájmové
organizace¸ veřejné sdělovací prostředky apod.
- vzdělání by měl být umožněno a mělo by se orientovat na získávání jednak
znalostí, ale zároveň také na získání dovedností.
- žáci a studenti by měli být motivováni k učení a měla by se v nich
podporovat touhu po soustavném vzdělávání,
- za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, nýbrž celá
společnost,
Cíle vzdělávací
politiky
131
Základní principy vzdělávací politiky
Vzdělávací politika vychází ze základních principů. Mezi základní principy
většiny současných vzdělávacích politik vyspělých států můžeme zařadit:
a) princip celoživotního vzdělávání: V naší společnosti rychle roste poptávka
po vzdělání. Potřeba soustavného vzdělávání je opodstatněna také rychlým
vývojem věd.. Ze vzdělávání se pak stává celoživotní proces.
b) princip rovných šancí v přístupu ke vzdělání: V chartě lidských práv je
ukotveno právo na vzdělání a rovné šance v přístupu ke vzdělání. Každý by
měl mít možnost dostupnosti vzdělání. Problémem někdy je, jak toto právo
zabezpečit. V oblasti vzdělávací politiky jsou přijímána různá opatření,
jako například studijní podpory, půjčky apod.
c) princip individualizace a diferenciace ve vzdělání: Princip vychází
z původního poslání školy, kterým má být individuální vzdělávání, když
nutno vzít v úvahu, že každý člověk je jiný, má jiné schopnosti, vlohy, jiný
inteligenční potenciál apod. Není tedy možné, že by všem studenům
vyhovovala stejná forma, případně metoda vzdělávání.
d) Princip internacionalizace ve vzdělávání: Podstata tohoto principu
znamená, že vzdělání chápeme jako nadnárodní, když v rámci
nadnárodního vzdělávání existují nejrůznější evropské vzdělávací instituce,
výměnné programy a různé další studijní aktivity
Mimo výše uvedených principů existují i další, které se v oblasti vzdělávacího
procesu někdy uplatňuji, jako například nepřikládání tak velkého významu
encyklopedičnosti, případně snaha o všeobecnou a všestrannou vzdělanost.
Funkce vzdělávací politiky
Vzdělávací politika plní celou řadu funkcí. Já jsem pro tuto studijní oporu
vybrala především ty, o kterých se domnívám, že jsou nejdůležitější. Zároveň
uvádím u jednotlivých funkcí i jejich obsah. Jedná se o následující funkce:
Výchovná funkce - formování osobnostních a charakterových vlastností
člověka.
Vzdělávací funkce - získání a osvojení soustavy poznatků a dovedností.
Socializační funkce - začleňování žáků a studentů do společnosti
a jejich rozvíjení jako společenských bytostí.
Kvalifikační funkce - získání odborných znalostí a dovedností
nezbytných k dosažení způsobilosti k výkonu určitého povolání,
funkce.
Integrační funkce - vytváření postojů a dovedností umožňujících
sociální interakce.
Základní
principy
vzdělávací
politiky
Funkce
vzdělávací
politiky
132
Selektivní funkce - oceňuje schopnosti a dovednosti jednotlivců, tím
jim umožňuje studovat určitou školu a následně vykonávat určitou
profesi.
Ochranná a kontrolní funkce - kontrola a dozor nezletilých.
Inovativní funkce a tvorba nových poznatků.
Kulturní funkce - poznání kulturních tradic.
Tělovýchovná a zdravotní funkce - zajištění fyzického rozvoje, podpora
zdravotní aktivity.
Poradenská funkce - poskytování informací (např. o dalším studiu).
Zabezpečovací funkce - zahrnuje ekonomické, organizační
a administrativní činnosti.
V souvislosti se vzdělávací politikou je obvyklé rozlišovat vzdělávací
politiku jako praktickou činnost a vzdělávací politiku jako vědní obor.
Tyto dvě pojetí vzdělávací politiky se občas překrývají a vzájemně podmiňují
a některé závěry vzdělávací politiky jsou potom podkladem pro vlastní
uplatňování v praxi. Díváme-li se na vzdělávací politika jako na praktickou
činnost, tak musíme konstatovat, že tato se zabývá čistě reálnou tvorbou
politiky a následně se zabývá takovými otázkami, které se týkají například
způsobu a míry financování, rozhodování ministerstev nebo tvorby základních
dokumentů. Vzdělávací politika jako vědní obor již účelově zkoumá,
prověřuje a analyzuje konkrétní činnosti, např. jakým způsobem praktická
vzdělávací politika probíhá apod..
Významným charakteristickým znakem vzdělávací politiky je
interdisciplinárnost, což představuje fakt, že k tomu, aby mohla být
vzdělávací politika kvalitně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných vědních
oborů, jako například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání,
pedagogiky, politologie a dalších.
Jak je již výše uvedeno, významným a také charakteristickým znakem
vzdělávací politiky je její interdisciplinárnost. K tomu, aby mohla být
vzdělávací politika zodpovědně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných
vědních oborů jako je například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání,
pedagogiky ale i politologie.
Vzdělávací politika má obdobně jako některé další vědy obdobného charakteru
stránku jednak normativní a jednak analytickou.
V rámci normativní stránky je vzdělávací politika zaměřena na tvorbu
politiky, prosazování veřejného zájmu, když tento se týká oblasti výchovy a
vzdělávání.
Analytická stránka se potom zabývá analýzami vzdělávacích procesů, subjektů
a jejich zájmů a také některými rozbory vzdělávací soustavy v širším
společenském kontextu.
133
Přehled ke vzdělávací politice České republiky
VZDĚLÁVACÍ POLITIKA
Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání,
které vzdělání ve společnosti plní.
VZDĚLÁNÍ
jako fenomén je výsledkem dvou vzájemně souvisejících procesů: výchovy
a vzdělávání.
Výchova Vzdělávání
= formativní proces, v němž jsou
záměrným působením utvářeny
osobnostní vlastnosti jedince, jeho
morální a charakterové vlastnosti
= proces, v němž převažuje informativní
aspekt a v němž jedinec získává
a osvojuje si soustavu poznatků
a dovedností i metodu jejich nabývání
Vzdělání je výsledkem obou výše uvedených procesů – nemá hmotnou podstatu, je
jen vlastností člověka, nebo charakteristikou dané populace. Je to typický příklad
netržního zboží.
Kvalifikace (odborná kompetence) je schopnost vykonávat určitou práci, resp.
souhrn schopností, které jsou v určité době pro výkon určitých povolání
vyžadovány. Kvalifikace je relativní kategorií – nároky na kvalifikaci se v čase
mění.
Komparace dvou kategorií:
vzdělání kvalifikace
je oproti kvalifikaci širším pojmem
a daleko přesahuje potřeby trhu práce;
je i sociálně-kulturní hodnotou samo
o sobě; proto také nelze rozvoj
vzdělanosti podřizovat výlučně jen trhu
práce a vzdělávací politiku zaměňovat
za politiku sloužící jen přípravě
kvalifikovaných pracovníků.
(či odborná kompetence) se váže
k výkonu profese, je spíše ekonomickou
kategorií a vedle určitého vzdělání je
tvořena i mimovzdělanostními prvky
(např. délka praxe, zručnost, schopnost
řídit aj.).
Význam a funkce vzdělání ve společnosti:
Vzdělání není jenom jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale
má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života.
Vzdělání je významnou strategickou komponentou, bez níž se neobejde žádný
zdravý hospodářský život a všeobecně kulturní rozvoj žádné civilizované země.
Preventivní funkce – se spojuje s významem vzdělání pro profesní uplatnění
a výkon dalších společenských rolí.
Nápravná funkce – vzdělání je jako určitý korektiv („lék“) na již existující
problémy (např. akcent na ekologické vzdělání až v situaci ekologického ohrožení).
Socializační funkce – vliv vzdělání na formování člověka jako společenské bytosti.
Ekonomická funkce – je spojena s teorií o znalostech jako výrobního faktoru.
Sociálně-kulturní funkce – lze ji charakterizovat jako složitou a velmi pestrou
škálu vztahů a vazeb mezi rozvojem vzdělání a řadou „mimoekonomických“ oblastí
134
života společnosti.
Další možné funkce: kvalifikační, profesionalizační, produktivní či ekonomické.
Základní principy (myšlenkové koncepty) vzdělávací politiky:
a) Princip celoživotního vzdělávání (resp. učení)
- celoživotní učení
- odklon od encyklopedických znalostí a důraz na práci s informacemi
- počáteční a další vzdělávání
- formy učení: formální, neformální a informační učení
- motivace k učení
- vzdělání vede k vyšší kvalitě života
- zájem EU o vzdělávání (Memorandum o celoživotním učení – 2000)
b) Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání
- vzdělávací šance dostupná všem
- využití šance v souladu s individuálními vlohami, intelektem, pílí aj. jedince
- docílení velice rozmanitých vzdělávacích výsledků (efektů)
c) Princip individualizace a diferenciace ve vzdělání
- poslání školy – individuální vzdělávání (vzdělávací proces je třeba
přizpůsobit vzdělávaným)
- odstranit uniformitu a necitlivost k různým schopnostem a možnostem lidí
- nalézt, zmobilizovat a kultivovat co nejvíce lidí s přirozenými vlohami
a rozmanitými dispozicemi, aby žádné individuální schopnosti a nadání
nezůstaly ladem
d) Princip internacionalizace ve vzdělávání
- vzdělání je připisován nadnárodní význam
- umožňuje přispět ke zvládání nadnárodního multikulturního soužití
- význam evropských vzdělávacích institucí
e) Další dílčí pricipy: ústup od encyklopedičnosti, posílení všeobecnosti v obsazích
vzdělání, integrace školní a mimoškolní výchovy a vzdělávání, participace
sociálních partnerů ve výchovně-vzdělávacím procesu (žák, učitel, rodina, obec,
vládní orgány, zaměstnavatelé, církev aj.).
Zdroj: www.sos-ub.cz/dokument/sk_manag/2_x1.doc
8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO
ROCE 1989
Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu
k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon 561/2004
Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá kniha).
Podstatné změny, které ovlivnily kompetence ministerstva, se uskutečnily po
roce 1989 i v oblasti řízení školství. Dne 13. prosince 1990 přijala Česká
národní rada zákon 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství.
Vývoj vzdělávací
soustavy po roce
1989
135
Přijatým zákonem bylo zavedeno odvětvové řízení školství. Podle § 2 tohoto
zákona samosprávu ve školství vykonává obec a nově zřízené školské úřady.
Přijetím tohoto zákona tak učitelé přestali být zaměstnanci ministerstva vnitra
(resp. školských odborů úřadů státní správy). Přijetí zákona mělo dopad i na
organizační strukturu ministerstva školství – bylo vytvořeno pracoviště pro
řízení škol na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Olomouci. O dvanáct let
později, v souvislosti s reformou státní správy však bylo odvětvové řízení
školství zákonem č. 284/2002 Sb. zrušeno a správa škol přešla na obecní
a krajské úřady. Významným zákonem pro fungování českého školství byl
zákon České národní rady 474/1992 Sb., na jehož základě přecházela
působnost v profesní přípravě učňů z ministerstva školství na nově zřízené
ministerstvo hospodářství. V současné době je působnost ministerstva
upravena zákonem České národní rady, kde se hovoří o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy ČR.
Hlavní změny po roce 1989 byly:
Vznikly nové školy včetně soukromých a církevních. Došlo
k ukončení monopolu státu na poskytování vzdělávacích služeb.
Kvalita vzdělávání je značně závislá na disponibilních finančních
prostředcích. Proto byla vypracována nová pravidla financování
celého školství.
Bylo umožněno získat státním školám tzv. právní subjektivitu.
Došlo k intenzifikaci rozvoje celoživotního vzdělávání
Tyto uvedené skutečnosti přispěly k tomu, že se v České republice rozšířila
struktura poskytovaných vzdělávacích služeb, dále došlo k rozmachu možnosti
volby způsobu vzdělání i volba jednotlivých typů škol. Můžeme říci, že
poptávka ve školství v oblasti množství i variant je značně uspokojena.
V oblasti kvality tomu tak není a ani v budoucnu nikdy nemůže být.
Značnou změnou do budoucna v oblasti školství je i jeho nové pojetí , které už
není založené na osvojování co největšího objemu faktů. Bílá kniha,1 udává, že
podstatnou úlohou školy bude tedy poskytnout především systematickou
a vyváženou strukturu základních pojmů a vztahů, které umožní zařazovat dané
informace do smysluplného kontextu veškerého vědění i posléze životní praxe.
Žákům a studentům by tyto změny měly především přinést možnost naučit se
pracovat s informacemi, třídit je a posléze aplikovat, nikoliv jen pouze
hromadit a postupně zapomínat. S tím také souvisejí i dovednosti v praktických
životních situacích, přijímaní odpovědností za své chování, dovednost umět
jednat, apod. 1 „Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (tzv. Bílá kniha) byla schválena na
zasedání vlády ČR dne 7. února 2001. Stal se základním dokumentem vymezujícím cíle státní vzdělávací politiky.“ (Rektořík, J., a kolektiv, 2007, s. 130)
Hlavní změny
136
Stupně vzdělávací soustavy
Předškolní výchova
Dle institucionálního hlediska je předškolní vzdělávání organizováno v
mateřských školách a zahrnuje především děti od tří do šesti let. Předškolní
vzdělávání není ze zákona povinné. I když tyto mateřské školy mají v České
republice značnou tradici, neboť je zde značný vliv vysoké zaměstnanosti žen,
kterou se vyznačuje česká ekonomika a to už od roku 1948. Zájem o mateřské
školy po roce 1989 se pouze na čas snížil, avšak poté opět došlo k nárůstu
poptávky. Vliv transformací zasáhl také stranu nabídky, a to i nepříznivě, kdy
většina podniků, do té doby zřizovatelů MŠ se dostala do potíží
z ekonomického hlediska a předškolní mateřské školy se začaly hromadně
rušit. Tento důsledek způsobil v některých regionech nedostatek míst a rostoucí
počet nevyřízených žádostí o tato místa pro děti trvá dodnes.
Základní školství
Hlavním znakem všech základních škol je poskytovat žákům základní vzdělání
v základním rozsahu, a to tak, že má naučit žáky takovým dovednostem, aby
byly schopny získat poznatky a především prakticky využívat své postoje
i názory. Základní vzdělání je v naší zemi jedinou vzdělávací etapou, kterou se
musí povinně ze zákona účastnit každé dítě a která je základem pro celoživotní
učení u celé populace. Základní škola má v současné době 9 ročníků a základní
vzdělání se dělí na první a druhý stupeň. První stupeň je tvořen prvním až
pátým ročníkem a druhý stupeň šestým až devátým ročníkem.
V posledních letech počet základních škol klesá, neboť tento stav souvisí
s demografickým poklesem a optimalizací sítí škol. Základní školy jsou
zřizovány obcemi, soukromé a církevní školy zaujímají velmi malý podíl (v
roce 2004/2005 byl jejich stav na základních školách pouze 1,4%
a navštěvovalo je pouze 0,8% žáků).
Střední školství
Střední školy se v ČR uskutečňují ve třech stále relativně oddělených typech
škol: všeobecné na gymnáziích, odborně technické, ekonomické, zemědělské,
umělecké, apod. převážně na středních odborných školách a učňovské na
středních odborných učilištích.
Střední školství zasáhly značné změny, které se týkají struktury vzdělávacího
stupně. Střední školy se začaly přizpůsobovat poptávce jak v počtu přijímaných
Předškolní
výchova
Základní školství
Střední školství
137
studentů, tak v zaměření a v oborech studia. Vznikly nové typy středních škol
a ze strany soukromých zřizovatelů je o oblast středního školství značný zájem.
Vyšší odborné školy, tzv. VOŠ
Ke vzniku vyšších odborných škol došlo jako experimentální typ
pomaturitního vzdělání v letech 1992 do roku 1996, který rozšiřoval velké
množství nabízených služeb. Od roku 1995 jde o samostatný vzdělávací
stupeň, který se stává z tříletého studia pouze v denní formě včetně odborné
praxe, které je ukončeno absolutoriem. Nejvíce se tento typ studia osvědčil v
zemích (Kanada, Nizozemí, Belgie, Velká Británie).
Vysoké školy
Vysoké školy se řídí podle zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách
v platném znění, který stanovuje, že se jedná o vrcholné vzdělávací, vědecké
nebo umělecké instituce. Tyto instituce mají právo poskytovat vysokoškolské
vzdělání a také udělovat svým absolventům akademické tituly. Aspirantura
byla nahrazena doktorským studiem, jehož poskytování je opět v pravomoci
vysokých škol. Vysoké školy se také podílejí na celoživotním vzdělávání. Od
roku 1990 došlo k změnám, kdy nejvýznamnější je vznik nových regionálních
univerzit a fakult a pokračující rozvoj soukromých VŠ, jejichž vzniku umožnil
zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Počty studujících na všech typech
vysokých škol se značně zvyšuje.
Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy
celoživotního vzdělávání. Typy studijních programů (stupně vysokoškolského
vzdělávání) jsou bakalářský, magisterský a doktorský. Uskutečňované formy
studia mohou být: prezenční, distanční a případně kombinovaná forma studia.
Vysoká škola je právnickou osobou s vlastním majetkem, na jehož pohyb
(včetně pohybu majetku) dohlíží správní rada vysoké školy.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR má na starost rozdělování
finančních prostředků ze státního rozpočtu jednotlivým vysokým školám,
jenž dále také kontroluje využití těchto prostředků. Dotace pro veřejné
vysoké školy jsou podle zákona rozdělovány na uskutečňování
akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání
a s nimi spojenou tvůrčí činnost a na rozvoj veřejné vysoké školy.
Pro stanovené množství poskytnutých dotací je rozhodující:
dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy,
dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové,
umělecké a další tvůrčí činnosti,
typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů
a programů celoživotního vzdělávání,
dále počet studentů,
Vyšší odborné
školy
Vysoké školy
138
dosažené výsledky ve vzdělávací, vědecké a další tvůrčí činnosti.
Členění vysokých škol:
1.Podle typu studia:
Univerzitní: uskutečňuje magisterské a doktorské studijní programy
a s tímto souvisí i vědecká a výzkumná, vývojová,umělecká a případně
další VŠ tvůrčí činnost. Může uskutečňovat také bakalářské studijní
programy.
Neuniverzitní: uskutečňuje bakalářské studijní programy a v souvislosti
s tím i výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost.
Tento typ neuniverzitních vysokých škol se nečlení na fakulty.
2. Podle kritéria vlastnictví :
veřejné,
soukromé,
státní (policejní a vojenské).
Na vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí
činnosti vysokých škol se mohou podílet i jiné právnické osoby, ale nikdo
kromě vysoké školy nemůže dle zákona přiznávat akademické tituly, konat
habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické
insignie a konat akademické obřady. Akademickou obec vysoké školy tvoří
akademičtí pracovníci a studenti. Administrativní a techničtí pracovníci vysoké
školy nejsou součástí akademické obce vysoké školy.
Veřejná vysoká škola
Orgány veřejné vysoké školy:
Akademický senát
Rektor stojí v čele veřejné vysoké školy, za kterou jedná a rozhoduje ve
věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak.
Vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole
akademická rada projednává dlouhodobý záměr, schvaluje studijní
programy, pokud jejich schválení nepatří do působnosti vědecké rady
nebo umělecké fakulty a vykonává působnost v řízení ke jmenování
profesorem v habilitačním řízení.
Disciplinární komise má v pravomoci projednávat disciplinární
přestupky studentů veřejné vysoké školy.
Správní rada veřejné vysoké školy má nejméně devět členů, jejich
počet musí být vždy dělitelný třemi. Členy rady po projednání
Členění vysokých
škol
VŠ podle typu
studia
Veřejná vysoká
škola
VŠ podle kritéria
vlastnictví
139
s rektorem jmenuje a odvolává ministr tak, aby v ní byli přiměřeně
zastoupeni představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní
správy. Členové správní rady nemohou být zaměstnanci dané veřejné
vysoké školy. Jejich činnost se týká obecného zájmu, vysoká škola jim
pouze poskytuje cestovní náhrady a ministerstvo jim může poskytnout
i odměnu.
Kvestor řídí hospodaření a vnitřní správu veřejné vysoké školy
a vystupuje jejím jménem v rozsahu stanoveném opatřením rektora.
Kvestora smí jmenovat a odvolávat pouze rektor.
Formy studia na vysoké škole
Studium na vysoké škole může probíhat v několika formách. Záleží na vašich
prioritách a také možnostech nebo na konkrétní nabídce dané vysoké školy.
Prezenční studium
Pro tuto formu se dříve se používal název denní studium. Výuka zde může
probíhat kterýkoliv všední den, dopoledne i odpoledne a její převážná část je
organizována formou přednášek, cvičení, seminářů, kurzů, praxí, laboratorních
prací a dalších forem. Během výuky je student v přímém kontaktu s učitelem
a své poznatky získává přímo.
Distanční studium
Jedná se o multimediální formu řízeného studia, v němž jsou vyučující
a konzultanti v průběhu vzdělávání trvale nebo převážně odděleni od
vzdělávaných. Studium on-line je moderním stupněm distančního vzdělávání.
Nabízí možnost studovat v libovolném čase na libovolném místě. Přitom
internet slouží pro výměnu studijních materiálů a spojení studenta s příslušným
lektorem. Dnes je zpravidla nahrazováno studiem v kombinované formě.
Kombinované studium
Dříve používaný název je dálkové studium. Kombinované studium poskytuje
efektivní kombinaci distanční a prezenční formy výuky, která vedle řízeného
samostudia přináší studentům přímý kontakt s vyučujícími (kombinuje prvky
prezenčního a distančního studia).
Soukromá vysoká škola
Soukromé vysoké školy jsou právnické osoby se sídlem v ČR. Tyto soukromé
školy mají pravomoc působit jako soukromá škola jen tehdy , pokud jim přímo
ministerstvo udělilo státní statut. Ministerstvo může vydat státní souhlas také
před zápisem právnické osoby do obchodního rejstříku, a to na základě
Formy studia na
VŠ
Prezenční
studium
Distanční
studium
Soukromá
vysoká škola
140
písemné žádosti zřizovatelů nebo zakladatelů za předpokladu, že je zřejmé, že
tato právnická osoba byla zřízena případně založena. Povinností této právnické
osoby je předložit ministerstvu výpis z rejstříku trestu a to vždy ve lhůtě do 15
dnů od doručení příslušného dokladu o zápisu do rejstříku a státní souhlas
nabývá účinnosti až vznikem právnické osoby. Soukromá vysoká škola je vždy
povinna zajistit finance pro vzdělávací a vědeckou či výzkumnou, vývojovou,
uměleckou a také další tvůrčí činnost. Naopak ministerstvo může poskytnout
této škole, která působí jako obecně prospěšná společnost i dotaci na zřízení
akreditovaných studijních programů a programů na celoživotní vzdělávání.
Státní vojenské a policejní vysoké školy
V České republice jsou pouze dvě státní vysoké školy, a to Vojenská vysoká
škola a Policejní vysoká škola. Státní vojenská vysoká škola – Univerzita
obrany vzdělává odborníky pro ozbrojené síly. Mohou na ní také studovat i ti,
kteří nejsou vojáci v zaměstnaneckém či služebním poměru. Policejní vysoká
škola − Policejní akademie vzdělává naopak odborníky, pro Policii České
republiky. Zde můžou také studovat studenti, kteří nejsou příslušníci Policie
ČR. Vojenská vysoká škola je organizační složkou státu, tj. Ministerstva
obrany ČR, je financovaná ze státního rozpočtu z kapitoly ministerstva obrany
a Policejní vysoká škola je taktéž organizační složkou státu financovaná
naopak z kapitoly Ministerstva vnitra.
Distanční vzdělání (DiV)
Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou vyučující
(konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Forma výuky je
většinou vedena za pomocí distančních komunikačních prostředků, kterými lze
prezentovat učivo. Zejména se jedná o tištěné materiály, telefony, CD nosiče,
faxy, e-maily, internet, atd. Hlavním objektem procesu je studující a hlavním
subjektem je vzdělávací instituce – nikoliv učitel. Tento systém je možno
použít pro každý druh vzdělávání a jeho účastníkem může být každý člověk od
věku 18 let.
Průvodce studiem Vážení studenti,
v této části skript bych vás ráda ještě alespoň částečně seznámila
s problematikou distančního vzdělávání, dále s velmi aktuálním celoživotním
vzděláváním a částečně nastínila činnost Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy, jako ústředního orgánu státní správy.
Státní vojenské a
policejní školy
Distanční
vzdělávání
141
Toto distanční vzdělávání umožňuje získání nových vědomostí pro ty, kteří se
nemohli účastnit prezenční formy studia z mnoha důvodů (např. osobních,
zdravotních, finančních, aj.) a mají zájem o samostatné studium. Jeho hlavním
cílem je zajistit rozšíření nabídky vzdělávacích možností v rámci celoživotního
vzdělávání.
Celoživotní vzdělávání
Programy celoživotního vzdělávání může vysoká škola provozovat bezplatně
nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných studijních programů, především
zaměřené na výkon povolání nebo zájmově. Tito účastníci celoživotního
vzdělávání nejsou studenty dle zákona o vysokých školách. Účastníci
celoživotního vzdělávání musí být obeznámení s vnitřními předpisy vysoké
školy, do kterých také spadá osvědčení o absolvování školy, které vydá
účastníkům příslušná škola. Úspěšným absolventům může vysoká škola uznat
kredity v rámci akreditovaných programů, které získali v programu
celoživotního vzdělávání až do výše 60 procent kreditů k řádnému ukončení
studia.
Každým dnem se svět kolem nás mění a každým dnem jsme vystaveni novým
nárokům jak v osobním, tak profesním životě. Celoživotní vzdělávání
(v podstatě učení se) poskytuje šanci naučit se na nejrůznější změny změněné
podmínky kolem nás reagovat a poskytuje člověku možnost vzdělávat se
v různých stádiích svého rozvoje až do úrovně svých možností v souladu
s vlastními zájmy, úkoly a potřebami. Celoživotní učení je chápáno vlastně
jako nepřetržitý proces vzdělávání, který dává možnost učit se v tradičních
vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému dané země, případně
i mimo tento systém, když mnohdy jde vlastně o rozmanité a četné přechody
mezi vzděláváním a zaměstnáním, což umožňuje získávat stejné kvalifikace
a kompetence různými cestami a kdykoli během života .Vzdělávací systémy
v podobě vzdělávací soustavy vytváří potom podmínky pro toto pojetí
celoživotního učení, vytváří i nezbytné základy pro formu celoživotního
vzdělávání.
Možno tedy konstatovat, že celoživotní učení je tedy komplexním procesem,
který se skládá z organizovaného a někdy i neorganizovaného získávání
poznatků a dovedností, které splňují požadavky určitého stupně vzdělání.
Tímto je dáno, že tato charakteristika v sobě v podstatě zahrnuje nejen určitou
dosaženou rostoucí úroveň vzdělání, ale také stálý zájem, schopnost, ale
mnohdy i „připravenost“ k získávání nových znalostí , vědomostí a dovedností
prakticky v průběhu celého lidského života.
Celoživotní
vzdělávání
142
SCHÉMA VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY
Zdroj: www. MŠMT
143
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho působnost
MŠMT (Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy) patří mezi ústřední
orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády ČR. Působnost Ministerstva
vymezuje legislativa, kde se hovoří o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánech státní správy ČR v aktuálním znění.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dle legislativy vykonává řadu
činností, když bych uvedla následující:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je ústředním orgánem
státní Činnosti MŠMT
správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední
školy
a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně
mezinárodní
spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti,
mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci
státu.
Koordinuje činnost ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy
a profesních komor v oblasti systému uznávání odborné kvalifikace
podle zvláštního zákona a v oblasti získávání kvalifikací v systému
dalšího vzdělávání rovněž podle zvláštního právního předpisu.
Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy je podřízena Česká školní
inspekce.
Ve své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními
vlády.
Zkoumá společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzuje
dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek,
zpracovává koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních
otázek, které předkládá vládě České republiky.
Pečuje o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České
republiky:
- připravuje návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se
působnosti MŠMT,
připravuje podstatné návrhy, jejichž danou přípravu mu uložila vláda
ČR; −dbá o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle
zákonů potřebná opatření k nápravě,
Zpracovává a v rozsahu nezbytném pro plnění vlastních úkolů také
využívá informace z ostatních ministerstev a dalších orgánů státní
správy.
Ministerstvo
školství, mládeže
a tělovýchovy
Činnosti MŠMT
144
8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ
PODPORA STUDENTŮM
Školství je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního
rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí.
Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na
mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil v r. 1992:
z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování: byly
stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy neinvestičních
výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo. Normativně je vždy
financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší část je
financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně.
MŠMT ze svého rozpočtu zabezpečuje financování jednotlivých školských
úseků. Největší objem finančních prostředků směřuje do oblasti regionálního
školství. V rámci tohoto úseku jsou poskytovány finanční prostředky na tzv.
přímé náklady na vzdělávání pro školy a školská zařízení zřizované obcemi a
svazky obcí a kraji, neinvestiční dotace soukromému a církevnímu školství a
plně je zabezpečeno financování přímo řízených organizací.
Druhou nejvýznamnější položkou rozpočtu jsou výdaje na dotace pro vysoké
školství. MŠMT je dále poskytovatelem účelových a institucionálních
prostředků na výzkum a vývoj.
MŠMT též finančně podporuje činnost v oblasti mládeže, tělovýchovy
a sportovní reprezentace.
V rámci koncepce Státní informační politiky ve vzdělávání MŠMT financuje
realizaci schválených projektů.
Od roku 2004 se MŠMT zapojilo do projektů společných programů České
republiky a Evropské unie. Jedná se o rozvojové programy spolufinancované
z Evropského sociálního fondu v oblasti Operačního programu Rozvoj
lidských zdrojů.
V oblasti financování ministerstvo odpovídá za uplatňování státní finanční
politiky v odvětví školství:
stanovuje základní principy financování škol a školských zařízeni
z prostředků státního rozpočtu;
předkládá podklady pro sestavení návrhu státního rozpočtu (pro resort
školství a určuje jeho základní členění: objem prostředků určených pro
tzv. regionální školství, tj. pro školy zřizované kraji a obcemi), pro
vysoké školy, vědu, mládež, sport a další položky;
stanovuje závažné zásady pro příděl finančních prostředků, a to jak
přímo z centra, tak zásady, podle nichž provádějí přidělování krajské
Metody
financování
školství
145
úřady a zásady, podle nichž podklady pro základní školy zpracovávají
obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti;
přiděluje přímo prostředky institucím, které zřizuje, dále církevním
školám, veřejným vysokým školám a v menší míře i soukromým
vysokým školám;
přiděluje prostředky krajům na instituce, které zřizují kraje a na školy
jiných zřizovatelů, a to prostřednictvím každoročně stanovovaných
republikových normativů na úhradu tzv. přímých vzdělávacích nákladů
a školských služeb;
rozepisuje a přiděluje finanční prostředky nad stanovený rozsah školám
a školským zařízením všech zřizovatelů, pokud v nich probíhá pokusné
ověřování nových forem a metod práce a prostředky na rozvojové
programy vyhlášené ministerstvem;
stanovuje zákonem podmínky poskytování dotací soukromým školám
a školským zařízením;
každoročně zveřejňuje pravidla pro poskytování dotací veřejným
i soukromým vysokým školám;
kontroluje využití přidělených prostředků.
Finanční toky jsou ve školství spravovaném kraji a obcemi (tj. ve školách od
preprimárních až po sekundární, k nimž se po správní stránce řadí i vyšší
odborné školy – ty všechny jsou upraveny školským zákonem), ve vysokém
školství a v dalším vzdělávání odlišné.
Finanční podpora studentům
Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak z rozpočtu
Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy.
Sociální dávku (přídavek na dítě) mohou získat žáci a studenti do věku 26 let
bez ohledu na typ školy v závislosti na finanční situaci rodiny.
Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu
pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí
zdravotní pojištění stát.
Nepřímou finanční podporu získávají též rodiče studentů do 26 let věku, kdy
jim jsou na základě skutečnosti, že jejich syn/dcera se soustavně připravují na
budoucí povolání, poskytovány daňové úlevy.
Vysokoškolské a vyšší odborné vzdělávání upravují odlišně zákony a vyhlášky.
Studentům jsou též poskytovány slevy na dopravu.
Dávky poskytované studentům
Obecně má nárok na dávky pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované
osoby, které jsou hlášeny k trvalému pobytu na území České republiky,
Finanční
podpora
studentům
Dávky
poskytované
studentům
146
a občané Evropské unie. Kromě přídavků na děti a sirotčího důchodu může
za daných okolností student dosáhnout i na další dávky od státu. Podporou
může být příspěvek na bydlení. Náleží rodinám a jednotlivcům s nízkými
příjmy. Podmínkou je být vlastník případně nájemce bytu a mít tam současně
i trvalé bydliště. Poslední formou dávek, které může student získat při
studiu, se týká dětí (studentů), které jsou v pěstounské péči a i po jejím
skončení. Nejdéle však do 26 roku.
8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ
PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ, KTERÉ TOTO
VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ
Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány
vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství
a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány legislativou,
veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli a občany samými.
Další vzdělávání se uskutečňuje v těchto oblastech:
v oblasti všeobecného vzdělávání pro nepatrnou menšinu těch, kteří ho
nenabyli v počátečním vzdělávání, v přípravných kursech k přijímacím
zkouškám na střední a vysoké školy a v jazykovém vzdělávání;
v oblasti dalšího odborného vzdělávání a přípravy. Zde může jít
o získání, rozšíření či doplnění kvalifikace nebo o rekvalifikaci, která je
nejčastěji opatřením v případě nezaměstnanosti. V určených povoláních
(např. v oblasti medicíny a v řadě technických profesí) je povinností
pracovníků aktualizovat své vědomosti a dovednosti a ve stanovených
intervalech absolvovat jejich přezkušování předepsané zvláštními
právními normami;
v oblasti občanského/zájmového vzdělávání, které uspokojuje zájmy
občanů např. v oblasti politiky, dějin, kultury apod.
Další vzdělávání a odbornou přípravu zajišťují školy včetně škol vysokých,
zaměstnavatelé, orgány veřejné správy a samosprávy a jejich vzdělávací
instituce, nestátní neziskové organizace včetně profesních a komerční
organizace. Dosud se rozlišovalo vzdělávání vedoucí k dokladu o dosaženém
stupni vzdělání, které poskytovaly školy, a to v případě u dospělých zpravidla
v nějaké formě s reprodukovanou prezentací , a vzdělávání, které k uznávaném
stupni nevedlo- to poskytovaly zpočátku neškolské instituce, později i školy.
Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání
základní školy;
střední školy a vyšší odborné školy;
jazykové školy;
základní umělecké školy;
vysoké školy;
Další odborné
vzdělánání
Typy
vzdělávacích
institucí
147
firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy), které
poskytují vzdělávání především pro své zaměstnance, a to buď
prostřednictvím vlastních vzdělávacích institucí či vlastních lektorů,
nebo (převážně) nákupem tohoto vzdělávání u specializovaných
institucí (škol, neziskových či komerčních organizací), popř. zajištěním
externích lektorů;
neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve,
odbory, profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea,
galerie, knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako
obecně prospěšné společnosti;
komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti
vzdělávání dospělých působit i školy.
Obecně nelze typ instituce spojovat s orientací na určitý obor. Výjimku
představují školy, které v dalším vzdělávání zpravidla setrvávají u svého
oborového profilu, a odvětvové či profesní instituce.
Zvláštním případem jsou instituce poskytující rekvalifikační vzdělávání. Podle
zákona o zaměstnanosti může rekvalifikaci provádět pouze zařízení
s akreditovaným vzdělávacím programem, škola v rámci oboru vzdělání, který
má zapsaný v rejstříku škol a školských zařízení, vysoka škola s akreditovaným
studijním programem podle zvláštního právního předpisu nebo zařízení se
vzdělávacím programem podle zvláštního právního předpisu. Tento typ
vzdělávání mohou též poskytovat ke vzdělávání určené útvary zaměstnavatelů.
Shrnutí
Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které
vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem
dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání.
Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným
působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální
a charakterové vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité
způsoby a normy chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro
rozvíjení a kultivaci lidských i společenských kvalit každého člověka
a předurčuje všeobecně lidské a morální kvality celé populace.
Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž
jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu
jejich nabývání.
148
Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu,
je jen vlastnosti člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet).
Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly,
ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života. Bez
vzdělání se neobejde žádný člověk žijící v rozvinuté hospodářské
a kulturně založené zemi.
Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu
k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon
561/2004 Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá
kniha).
Stupně vzdělávací soustavy jsou následující:
- předškolní výchova,
- základní školství,
- střední školství,
- vyšší odborné školy, tzv. VOŠ,
- vysoké školy, které se dále člení
1) podle typu studia na univerzitní a neuniverzitní,
2) podle kritéria vlastnictví na veřejné, soukromé a státní (např.
školy policejní a vojenské)
Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou
vyučující (konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných.
Forma výuky je většinou vedena za pomocí distančních komunikačních
prostředků, kterými lze prezentovat učivo.
Celoživotní vzdělávání a programy celoživotního vzdělávání může vysoká
škola provozovat bezplatně nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných
studijních programů, především zaměřené na výkon povolání nebo
zájmově.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy patří mezi ústřední orgány
státní správy, když v jeho čele stojí člen vlády. Řídí rezort školství a jeho
působnost je vymezena legislativou.
Pokud se týká metod financování školství, tak lze uvést, že školství
je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního
rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí.
Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na
mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil
v r. 1992: z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování:
byly stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy
149
neinvestičních výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo.
Normativně je financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší
část je financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně.
Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak
z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu
pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí
zdravotní pojištění stát.
Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány
vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství
a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány
legislativou, veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli
a občany samými.
Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání jsou následující:
základní školy;
střední školy a vyšší odborné školy;
jazykové školy;
základní umělecké školy;
vysoké školy;
firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy),
neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve,
odbory,
profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea, galerie,
knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako obecně
prospěšné společnosti;
komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti
vzdělávání dospělých působit i školy.
Otázky
1) Vysvětlete pojem „výchova“, „vzdělávání“ a „vzdělání“ .
2) Popište stručně vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989.
3) Jak byste charakterizovali Národní program rozvoje vzdělávání ve
školství ?
4) Jak byste vysvětlili skutečnost, že po roce 1989 bylo zavedeno
odvětvové řízení školství ?
150
5) Vyjmenujte a stručně popište hlavní změny v oblasti školství po roce
1989.
6) Jaké znáte stupně vzdělávací soustavy? Stručně je popište.
7) Jak členíme vysoké školy podle typu studia ?
8) Jak členíme vysoké školy podle kritéria vlastnictví?
9) Jaké jsou orgány veřejné vysoké školy ?
10) Jak byste charakterizovali soukromou vysokou školu ?
11) Jak byste charakterizovali státní vojenské a státní policejní školy ?
12) Co rozumíte pod pojmem „distanční vzdělávání“ a co je jeho podstatou
?
13) Vysvětlete pojem „celoživotní vzdělávání“ a jaký je jeho význam ?
14) Jaké činnosti vykonává Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ?
15) Jaké jsou úkoly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti
finanční politiky ve školství ?
16) Jak je financováno školství ?
17) Popište jaká existuje finanční podpora studentům .
18) Co rozumíte pod pojmem „další odborné vzdělávání a příprava“ a co je
jeho obsahem ?
19) V jakých oblastech se zpravidla uskutečňuje další vzdělávání ?
20) Jaké znáte typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání ?
Pojmy k zapamatování
výchova, vzdělávání, vzdělání
Národní program rozvoje vzdělávání ve školství
Bílá kniha
odvětvově řízené školství
hlavní změny v oblasti školství po roce 1989
stupně vzdělávací soustavy
předškolní výchova, základní školství
střední školství, vyšší odborné školy (VOŠ)
vysoké školy a jejich rozdělení
veřejné vysoké školy, orgány veřejné vysoké školy
soukromé vysoké školy
státní vojenské a policejní vysoké školy
distanční vzdělávání, celoživotní vzdělávání
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho činnost
metody financování školství
regionální školství
základní principy financování vysokých škol
finanční podpora studentům
dalšího odborného vzdělávání , jeho podstata, příprava a význam
oblasti, kde se uskutečňuje další vzdělávání a instituce, které jej
poskytují
151
Doporučená literatura
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení
ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:
<http://www.msmt.cz/uploads/Zalezitosti_EU/strategie_2007_CZ_web_jednos
tr.... ISBN 978-80-254-2218-2.
KALOUS, Jaroslav. Teorie vzdělávací politiky. Praha : Ústav pro informace ve
vzdělávání, 1997. 96 s. ISBN 8021102470.
Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :
Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1260-7.
Vybrané problémy vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :
Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1262-3.
152
9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI
S BYTOVOU POLITIKOU
Cíl:
Bydlení je jedna ze základní potřeb člověka. Kvalita bydlení, styl bydlení
a řada dalších aspektů určuje i (mimo jiné) kvalitu života a životní úroveň
rodin. Proto je také význam spojitosti bytové politiky a sociální politiky velmi
významný.
Po prostudování této kapitoly by studenti měli
- umět vymezit a charakterizovat problematiku bydlení a bytové
výstavby,
- být schopni vyjmenovat a stručně popsat některé teoretické modely
bytových systémů,
- pochopit problematiku sociálních aspektů bytové politiky a nastínit
zásadní konstrukční změny s tím související,
- znát význam příspěvku na bydlení a mít částečně přehled o nákladech
na bydlení,
- umět vyjmenovat další nástroje bytové politiky v souvislosti se sociální
politikou,
- stručně popsat koncepci bytové politiky a současnou situaci,
- být obeznámeni s politikou státu a rolí obcí v oblasti bytové politiky,
- dobře znát stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení.
Klíčová slova:
modely bytových systémů, sociální aspekty v bydlení, funkce státu v bytové
politice, sociální bydlení, programy státní podpory bydlení, nástroje bytové
politiky
Průvodce studiem Vážení studenti,
jistě nepochybujete o tom, že spojení bytové politiky a sociální politiky,
respektive skutečnost, jak dalece sociální politika zasahuje a může
v kladném slova smyslu ovlivňovat bytovou politiku, je velmi zásadní
a důležité. Proto také jsem se snažila v této kapitole nastínit mnoho
nejrůznějších aspektů, které by mohly přicházet v úvahu, ovšem pravdou je,
že angažovanost sociální politiky je velmi závislá na vyspělosti ekonomiky
konkrétního státu a na tom, jak vypadá státní rozpočet z hlediska velikosti
příjmů a výdajů. Pokud bude tak neutěšený stav veřejných financí v naší
republice jaký je dosud, tak se bude muset velice zodpovědně rozhodovat
o tom, do kterých oblastí bytové politiky především mohou tyto finanční
prostředky plynout. Protože bydlení se týká každého z nás, a já se domnívám,
že mladých lidí , kteří budou v budoucnu zakládat rodiny , ještě více než těch
ostatních, tak věřím tomu, že se vám bude tato kapitola studovat dobře, když
na její studium budete potřebovat asi 90 minut.
153
9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA
BYDLENÍ
Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti
sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí, partnerských
vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti ekonomického vývoje
než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit.
Nová bytová výstavba může působit jako hnací motor hospodářského růstu,
čímž ovlivňuje úroveň zaměstnanosti v sezónních obdobích. Bydlení má
charakter dlouhodobých investic, tudíž je ovlivnitelné inflací, úrokovými
mírami a ekonomickou nestabilitou. Na druhou stranu může zvyšovat
zadluženost státu v souvislosti s hypoteční krizí, což negativně působí na
společnost, ale také to záleží na kritériích bank, jestli žadatelům půjčku
poskytnou či nikoliv.
Dosažení uspokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti
obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností,
kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních mechanismů.
To, že si člověk začne stavět dům nebo si pořídí byt na určitém místě ho už
částečně zavazuje, že v tomto prostředí bude uspokojovat svoje potřeby a plnit
svoje závazky na dlouhou dobu a třeba i po několik generací.
Jedná se o systém poptávkově orientovaných podpor, nabídkově orientovaných
iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu, které jsou nutné k optimální
alokaci bytů svou specifičností, umístěním, pořizovacími náklady, životností
a potřebou společnosti. Součástí bytové politiky by také mohla
být např. strategie trvale udržitelného rozvoje a vstup ekologického aspektu.
Podpora poptávky a nabídky by měla být zaměřena na ovlivňování výstavby a
údržby bytového fondu, na nájemní politiku a nájemní vztahy a sociální cíle
v oblasti bydlení. Kořenem takové politiky je trh s byty, který je doplněn
optimem státních podpor takového rozsahu, který nákladnou potřebu bydlení
učiní dostupnou i pro nižší sociální vrstvu obyvatel.
Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí, neziskových
organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších, které využívají
podpor a ostatních veřejných zdrojů.
Teoretické modely bytových systémů
Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je
upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři základní
systémy.
Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru
odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení, kdy každá domácnost si
zajišťuje bydlení podle svých finančních možností. Rizikem tohoto systému je
vysoká míra nerovnosti v přístupu k bydlení a příjmové rozdíly obyvatel.
Bydlení a bytová
politika
Modely bytových
systémů
154
Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip
spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích,
komunitách i státu. Finanční náročnost bydlení je v tomto modelu určitým
způsobem korigována. Smyslem systému je prvotně využít soukromých
prostředků jedince, ale zároveň usnadnit přístup k bydlení v případech, kdy
jedinci nejsou schopni čelit finanční náročnosti, za jasně daných podmínek, kde
je pomoc poskytována. Problém systému však přetrvává ve vysoké náročnosti
na veřejné rozpočty.
Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém
chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno
především z veřejných zdrojů. Stát vstupuje nejen jako zabezpečovatel
výstavby levných bytů, ale i jako nositel částečných provozních nákladů
a nákladů na údržbu. Problém tohoto systému je ve velmi vysoké finanční
náročnosti a potřebě velké tolerance ze strany daňových plátců. Tento systém
se však z dlouhodobého hlediska stal ekonomicky neefektivním
a neudržitelným.
Sociální aspekty bytové politiky
V oblasti bytové politiky došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou
transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat vlastnický
sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného a družstevního bydlení.
Bez ohledu na to v rámci svých kompetencí ministerstvo práce a sociálních
věcí již od roku 1989 přijímalo řadu různých opatření, která měla napomáhat
domácnostem finančně zvládat změnu proporcí v jejich vydáních. Docházelo
totiž postupně k takovým změnám cenových relací v důsledku cenové
liberalizace, které vedly k významnému nárůstu výdajů domácností
souvisejících s bydlením. Zatímco v roce 1990 vydával v průměru jeden člen
zaměstnanecké domácnosti na bydlení vč. vody a energií 9,3 % (domácnosti
důchodců 12,7 %) ze svých celkových výdajů, v roce 2007 již tento podíl činil
15,5 % a o čtyři roky později již domácnosti v ČR vydávaly na bydlení kolem
20%. Stát tedy prostřednictvím různých sociálních intervencí začal pomáhat
občanům, kteří se při zajišťování standardního bydlení nemohou obejít bez
jeho pomoci.Je bezesporu zajímavá informace, že domácnosti v bohatších
zemích vydávají více finančních prostředků na bydlení a méně na
potraviny. Bohatství domácností se liší zejména podle bohatství země, kde
rodina žije. V ČR je největším výdajem finanční položka na bydlení pro téměř
40 % domácností. V případě Nizozemí činí podíl domácností s největšími
výdaji na bydlení dokonce 65 %. Naopak v Thajsku, Indii a Číně se tento podíl
pohybuje kolem 15 %, vit graf – Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje
domácností.Princip a cíl bytové politiky státu spočívá zejména ve vytváření
vhodného právního, institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity
všech aktérů na trhu s byty. Stát by neměl překážet ekonomickému fungování trhu s byty; zároveň však musí činit podpůrné
kroky zacílené na ty skupiny domácností, které se samy o své bydlení na trhu postarat
nemohou.
Koncepce bytové politiky schválena vládou představuje pro jednotlivé
resorty závazný strategický dokument, v němž jsou stanoveny základní
směry vývoje i konkrétní cíle v oblasti bydlení.
Bytová politika
155
Z hlediska aktérů na trhu s byty jsou cíle bytové politiky zejména tyto:
fungování trhu s byty včetně odpovídající právní úpravy pro vlastnické,
nájemní i družstevní bydlení a včetně vymahatelnosti práva; součástí
tohoto cíle je i odstranění cenových a právních deformací v segmentu
nájemního bydlení,
zvyšování finanční dostupnosti bydlení pro domácnosti, včetně
sociálních dávek v oblasti bydlení kompenzujících celkové výdaje na
bydlení domácností s nižšími příjmy,
zvyšování nabídky bydlení, a to i prostřednictvím podpory nové
výstavby včetně výstavby bytů se sociálním určením,
zvyšování kvality bydlení, včetně podpory vlastníků při správě, údržbě,
opravách a modernizaci jejich bytového fondu,
průběžný monitoring trhu s byty i monitoring účinnosti a efektivity
jednotlivých podpůrných nástrojů a jejich korekce,
aplikace nediskriminačních pravidel společného trhu Evropské unie
včetně podmínek hospodářské soutěže a slučitelnosti veřejných podpor
s komunitárním právem.
Uvedené cíle jsou konkrétně naplňovány právními předpisy (občanský zákoník
obsahující informace o nájmu z bytu, zákon o jednostranném zvyšování
nájemného, zákon o vlastnictví bytů, zákon o podpoře výstavby družstevních
bytů apod.) a dále pomocí podpůrných nástrojů v oblasti bydlení. Jedná se
o programy financované ze státního rozpočtu prostřednictvím Ministerstva pro
místní rozvoj ČR a o podpory financované z prostředků Státního fondu rozvoje
bydlení na základě jednotlivých nařízení vlády, obsahujících podmínky
a rozsah jednotlivých forem podpory.
Obr. č.2: Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje domácnosti
Zdroj: Tisková zpráva ING Bank 2011
156
Zásadní konstrukční změny v bytové politice
I když se pravidelně každoročně životní minimum v jeho obou složkách
valorizovalo, a to diferencovaně podle skutečného nárůstu cen jeho
jednotlivých položek, nejen postupná regionální diferenciace nákladů na
bydlení v důsledku změn forem cenové regulace (přechod z limitních cen na
věcně usměrňované, resp. tržní) vedla k tomu, že ministerstvo práce
a sociálních věcí přistoupilo k zásadním konstrukčním změnám určujícím
pomoc státu občanům (domácnostem) v oblasti bydlení. Změnou konstrukce
životního minima od 1. 1. 2007 byla vyloučena ze životního minima ta jeho
část, která vymezovala výši nákladů k zajištění nezbytných nákladů na bydlení
a pravidla pro sociální ochranu v této oblasti a pro zohledňování skutečných
nákladů na bydlení byla nahrazena novými dvěma dávkami, a to příspěvkem na
bydlení ze systému dávek státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze
systému pomoci v hmotné nouzi.
Nově konstruovaný příspěvek na bydlení vychází ze zásady, že každá osoba či
domácnost může na bydlení vynaložit určitou část svých příjmů. Za sociálně
únosné se považuje, aby osoba či domácnost vynakládala na náklady spojené
s bydlením 30 %, v Praze 35 % svých příjmů. Podmínky pro příspěvek na
bydlení jsou konstruovány tak, aby nedošlo u sociálně slabších skupin osob ke
ztrátě bydlení, ale zároveň aby motivovaly uživatele bytů zajistit si příjem
vlastní prací, a tím i bydlení na odpovídající úrovni.
Doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi znamená individuální
řešení, které vedle příjmů domácnosti reaguje také na místní reálné náklady na
bydlení. O doplatku na bydlení rozhodují pověřené obce (příp. úřady
jednotlivých městských částí). Obec může v případě potřeby nabídnout osobám
v hmotné nouzi méně nákladné bydlení. Rovněž lze využít při řešení bydlení
osob s nedostatečnými příjmy požadavek na zvýšení jejich příjmu jejich účastí
na práci organizované obcí, a to především v těch situacích, kdy obec nemá
k dispozici méně nákladné formy bydlení.
Příspěvek na bydlení
Stručně řešeno platí, že nárok na příspěvek na bydlení je tehdy, pokud na
úhradu bydlení připadá minimálně 30% příjmů domácnosti(v Praze se pak
jedná minimálně o 35% příjmy). Současně ale platí, že těchto 30% nesmí být
menších, než jsou zákonem stanovené náklady na bydlení. Tedy, pokud si
občan s příjmem 30 tisíc korun pořídí bydlení ve vile, kde bude platit nájem za
20.000 korun, stát mu moc nepomůže. Velmi důležitou podmínkou pro
schválení příspěvku na bydlení je to, že v bytě/domě musí mít žadatel zřízený
trvalý pobyt.
Výpočet této sociální dávky (přídavky na bydlení) je trochu složitější než
u jiných dávek. Při výpočtu hraje roli několik různých proměnných.
Rozhodující je životní minimum rodiny (nebo jednotlivce) a dále pak vládnou
stanovené normativní náklady na bydlení. Životní minimum jednotlivce v roce
2014 je 3410 Kč. Normativní náklady na bydlení v roce 2014 určuje nařízení
vlády č. 482/2012 Sb. Vyhláška rozlišuje bydlení v nájemním bytě a bydlení
Konstrukční
změny v bytové
politice
Příspěvek na
bydlení
157
v osobním vlastnictví nebo v družstevním bytě. Dále hraje roli velikost města,
ve kterém občan bydlí.
Doplatek na bydlení
Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka
určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti,
jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp.
existenční minimum). Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy po
zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstane pouze částka na živobytí.
Doplatek na bydlení také předpokládá, že je také současně vyplácen příspěvek
na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo
je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob)
je nižší než životní minimum.
Výpočet této částky je podobný jako u příspěvku na bydlení. Nárok na
doplatek na bydlení také získává pouze ten, kdo zároveň získá příspěvek na
živobytí. V oprávněných případech je možné doplatek získat i bez nároku na
příspěvek na živobytí. Tedy za předpokladu že příjem žadatele (resp. všech
společně posuzovaných osob) nepřesáhl 1.3 násobku životního minima.
V oprávněných případech může být tato sociální dávky hmotné nouze přiznána
i lidem, kteří využívají jinou formu bydlení než nájem (tj. například ubytování
na ubytovně).Nárok na doplatek na bydlení má také nezletilé nezaopatřené dítě,
které žije v náhradní rodinné péči nebo je v zaopatřovacím ústavu.
(K příspěvku na bydlení a k doplatku na bydlení více údajů v šesté
kapitole této opory.)
Další nástroje bytové politiky
Základním nástrojem bytové politiky realizované Ministerstvem pro místní
rozvoj (MMR)v rámci kompetencí daných zákonem je investiční podpora.
Bytová politika na místní úrovni spadá do samostatné působnosti obcí.
Naplnění obecně formulované povinnosti pečovat o potřeby bydlení občanů je
ponecháno na rozhodnutí orgánů obce. MMR reaguje na poptávku obcí
v rozsahu rozpočtových možností. Ze strany MMR a SFRB (státní fond rozvoje
bydlení) bylo v uplynulých letech vynaloženo maximální úsilí ke stimulaci
aktivit obcí v oblasti posílení nabídky nájemních bytů pro sociální bydlení.
V současné době MMR společně s Ministerstvem práce a sociálních věcí
připravuje komplexní řešení tzv. politiky sociálního bydlení. Formální
podoba těchto nástrojů bude zpracována následně.
Jak tedy zákon definuje sociální bydlení? Jaký byt, bytový či rodinný dům
lze ještě považovat za sociální bydlení? Ano, pokud se rozhoduje občan např.
pro stavbu rodinného domu a chce využít možnosti uplatnění snížené sazby
daně z přidané hodnoty, potom musí splnit určitá kritéria. Ty se týkají
maximální podlahové plochy. Rodinným domem pro sociální bydlení se
rozumí rodinný dům, jehož celková podlahová plocha nepřesáhne 350 m2.
Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových ploch všech místností
rodinného domu.
Doplatek na
bydlení
Investiční
podpora
Byt pro sociální
bydlení
158
Bytem pro sociální bydlení se rozumí byt, jehož celková podlahová plocha
nepřesáhne 120 m2. Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových
ploch všech místností bytu, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu,
s výjimkou podílu na společných částech domu. Bytovým domem pro
sociální bydlení se rozumí bytový dům, v němž nejsou jiné byty než byty pro
sociální bydlení. Toto jsou kritéria, která stanovuje zákon o dani z přidané
hodnoty pro sociální bydlení od roku 2008.
9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A
ROLE OBCÍ
Ve většině zemí schvalují vlády tzv. Koncepci bytové politiky, když názvy
mohou být rozličné, obsah však podobný. Ne jinak je tomu i u nás. Oblast
bydlení přitom je považována za důležitou součást životní úrovně a celkové
kvality života obyvatel. S vědomím důležitosti bydlení jsou v tomto
dokumentu v naší republice stanoveny základní směry vývoje a konkrétní cíle
v oblasti bydlení.
Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá
v evropských zemích − právo na bydlení není chápáno jako nárokové
a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření
takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí
odpovídající bydlení.
Materiál se vypořádává s novými faktory, které vyplývají z našeho členství
v Evropské unii, zejména v souvislosti s dodržováním principu nežádoucí
veřejné podpory. Koncepce obsahuje úvod, současný stav v oblasti bydlení
a dále střednědobou koncepci do roku 2015 a krátkodobý realizační program
pro jednotlivá období .
Průvodce studiem Vážení studenti,
protože předpokládám, že tato problematika vás opravdu zajímá, snažila jsem
se obohatit celou tuto kapitolu řadou aktuálních statistických údajů, které
jsem především čerpala z různých údajů Českého statistického úřadu, když
předpokládám, že si budete umět lépe představit, jaká situace v této oblasti
u nás opravdu nyní je. Také si myslím, že se pro vás toto studium stane
zajímavějším, i když musím uvést, že uvedené údaje jsou opravdu pouze
zařazeny informativně pro dokreslení celé , velmi složité situace, především
v souvislosti s velice neutěšeným stavem našich veřejných financí.
Současný stav v oblasti bydlení
Podle „definitivních výsledků “sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011“
zahrnoval bytový fond ČR celkem 4 756 572 bytů, z toho bylo 4 104 635
obydlených bytů, z nichž 35,8 % v rodinných domech a 55 % v bytových
domech.
Koncepce
bydlení
159
Z obydlených bytů bylo 55,9 % (2 294 250) užíváno jejich vlastníky či
vlastníky domů, 22,4% (920 405) užívali nájemníci. Byty družstevní, které se
svým charakterem blíží bydlení vlastnickému, užívané domácnostmi členů
družstev, představovaly k datu sčítání 18,3 % z obydlených bytů v ČR.
Dalších 3,4 % obydlených bytů bylo užíváno např. blízkými osobami vlastníků
(tzv. jiné bezplatné užívání bytů).
Bytová výstavba se v roce 2012 i v roce 2013 nacházela v útlumu. Počty
zahájených bytů klesají již pátým rokem, největší propady lze pozorovat
v kategorii bytových domů. U dokončených bytů došlo po výrazném poklesu
v roce 2011 k mírnému nárůstu.
Politika státu a role obcí v oblasti bytové politiky
V oblasti bytové politiky došlo v uplynulých letech k odstranění většiny prvků
administrativně přídělového přístupu a byly vytvořeny nástroje zaměřené na
podporu nové výstavby.
Právní rámec bydlení je poměrně složitý, roztříštěný a v některých případech zastaralý. Situaci
komplikuje také absence některých právních norem, obtížná vymahatelnost práva a nízké
právní vědomí lidí.
V obecním nájemním bydlení je možnost naplňování záměrů státu ztěžována také nevyjasněnou
rolí obcí v oblasti bydlení. Obce mají v současné době dvojí roli. Jednak mají s péčí řádného
hospodáře maximalizovat výnos ze svého majetku tak, aby se účinně naplňovala příjmová
stránka obecního rozpočtu, a jednak mají obce za úkol pečovat o rozvoj podmínek pro své
občany, včetně podmínek bydlení. Hledání rovnováhy mezi hlediskem péče řádného hospodáře a hlediskem sociálně zaměřeného
nakládání s obecním bytovým fondem není jasně vymezeno, a tak obce více nebo méně
upřednostňují jedno z obou hledisek. Koncepce počítá s tím, že konečnou roli v řešení
sociálních problémů je třeba svěřit obci, která může reagovat na lokální poměry na bytovém
trhu a vytvořit jim pro to potřebné podmínky.
K řešení těchto sociálních problémů by měl v budoucnosti přispět nejen sociálně zacílený
bytový fond, ale také různá úsporná ubytovací zařízení, která mohou přispět k odstranění
akutních problémů.
Právní nástroje
Pokud jde o základní rámec právních nástrojů pro zajištění bydlení, pak
koncepce počítá s tím, že:
pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje
hypotéčního financování vlastnického bydlení,
pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově
koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za
podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),
pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor
neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových
bytových společností (legislativní proces probíhá, zatím není
dokončen),
pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena
výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se
speciálním určením a stávající nájemní byty obce.
Politika státu a
role obcí
v oblasti bytové
politiky
Právní nástroje
160
Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení
Následující programy ukazují na možné formy podpor financované ze státního
rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem na možnosti státního
rozpočtu.
Program „Podpora rozvoje bydlení“
podpora regenerace panelových sídlišť podle nařízení vlády č. 494/2000
Sb., o podmínkách poskytování dotací ze státního rozpočtu na
podporu regenerace panelových sídlišť,
podpora výstavby nájemních bytů,
podpora výstavby nájemních bytů na venkově,
podpora výstavby technické infrastruktury pro následnou výstavbu
bytových a rodinných domů,
podpora výstavby podporovaných bytů (Chráněný byt, Byt na půl cesty,
Vstupní byt),
podpora oprav vad panelové bytové výstavby,
podpora vztahující se k zateplování objektů .
Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení
podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby podle
nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje
bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově
vymezené osoby,
program „Panel“ podle nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků
Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých
bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo
regenerace panelových domů.
Podpory poskytované jinými resorty
podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření,
příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
podpora vlastníků při zateplování objektů.
Působnost v oblasti bytové politiky
Ministerstvo pro místní rozvoj je na základě zákona č. 2/1969 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, „ústředním orgánem státní správy ve věcech politiky
bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů
a nebytových prostor“. Na základě tohoto zákona ministerstvo pro místní
rozvoj „koordinuje činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy při zabezpečování politiky bydlení, včetně koordinace financování
těchto činností ". Ministerstvo pro místní rozvoj má podle kompetenčního
zákona rovněž koordinační roli.
Nástroje
v oblasti bydlení
Program
,,Podpora
rozvoje bydlení“
Podpora
Státního fondu
rozvoje bydlení
Podpory od
jiných resortů
161
Státní fond rozvoje bydlení je na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním
fondu rozvoje bydlení, ve znění pozdějších předpisů, právnickou osobou
v působnosti MMR, která byla zřízena za účelem poskytování podpory
bydlení v souladu s vládou schválenou koncepcí bytové politiky.
Bydlení podporují prostřednictvím svých programů i další resorty. Jedná se o:
Ministerstvo financí (stavební spoření, daňové úlevy),
ministerstvo životního prostředí (Zelená úsporám),
ministerstvo práce a sociálních věcí (sociální dávky na bydlení, příspěvek na
bezbariérovou úpravu bytu, příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového
bytu),
ministerstvo vnitra (zabezpečení integrace azylantů).
Nutno uvést, že nástroje pro koordinaci poskytování jednotlivých typů
podpor, jejich analýzu a vyhodnocení jejich dopadů byly doposud
nedostatečné.
Intenzita bytové výstavby
= počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel ročně
Z hlediska porovnání intenzitního ukazatele vynikají mezi obcemi
s nejrozsáhlejší bytovou výstavbou pochopitelně obce menší velikosti.
Intenzita bytové výstavby sledovaná v letech 1997 až 2012 znázorňuje obr.č.1
počet dokončených bytů na 1000 obyvatel středního stavu průměrně ročně
podle obcí.
Obr. č.1: Intenzita bytové výstavby na 1000 obyvatel
Zdroj: http://denik.obce.cz
2
2 http://denik.obce.cz/go/clanek.asp?id=6416678
Intenzita bytové
výstavby
162
9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ
POLITIKY DO ROKU 2020
Sociální bydlení
Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má
splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji
za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt .
Sociální bydlení však potřebují především všichni ti lidé, kteří nemají domov.
Čím dál více seniorů nemá dostatek prostředků na zajištění důstojného bydlení.
Bez domova jsou i všichni lidé žijící v ústavech. Praxe rušení ústavů ukazuje,
že když se lidem, o které se dosud v ústavech pečovalo kolektivně, dá domov
a individuální podpora, zvládají své nemoci, postižení či situace mnohdy
daleko lépe. Sociální bydlení potřebují i takové rodiny, které nemohou kvůli
diskriminaci bydlet (za pro ně přijatelnou cenu) v bytech, ale jsou nuceny
přežívat za lichvářské peníze, např. na ubytovnách v naprosto nevyhovujících
podmínkách.
Sociální bydlení zvyšuje samostatnost nájemníků. Protože pracuje
s jednotlivci, tak jim poskytuje právě tu konkrétní podporu a péči, kterou
potřebují. Proto je také v konečném výsledku levnější, než kolektivní pobytové
formy péče a nejrůznějšího dohledu, jako jsou nejrůznější ústavy, nemocnice,
ubytovny, domovy či věznice. Sociální bydlení rozhodně nespěje a nikdy by
nemělo spět k tomu, aby se stát staral o co největší počet lidí, kteří pak
nebudou mít zodpovědnost sami za sebe. K tomuto cíli směřuje daleko spíše
určitá podpora kolektivních forem bydlení, ze kterých je čím dál složitější se
normálně přirozeně začlenit do samostatného života a do společnosti.
Proto je velice nutné, aby byl přijat zákon o sociálním bydlení, jelikož žádná
jakákoliv jiná úprava sociálního bydlení není schopna takto jednoznačně
a dlouhodobě garantovat zapojení všech v úvahu připadajících subjektů do
řešení situací konkrétních lidí, ohrožených nedostatečným bydlením. Garantem
práva na bydlení by měl být právě proto stát, když toto právo na bydlení
v sociálních bytech by měl realizovat prostřednictvím jednak obcí, ale
i prostřednictvím samosprávných celků.
Je však třeba stále mít na zřeteli, že sociální bydlení je komplexní souhrn
nejrůznějších nástrojů poskytujících pomoc domácnostem, které si bydlení
nejsou schopny zajistit samy, když důstojné bydlení je přece základním
lidským právem, jež by nemělo být za žádných okolností nikomu upíráno nebo
podmiňováno. Sociální bydlení musí poskytovat vždy dostatečnou právní
jistotu a to tak, aby vyhovovalo nároku na bezpečný a dlouhodobý domov.
Rozhodně by nemělo přispívat k tomu, aby tato forma bydlení byla určitými
skupinami občanů využívána, ale mělo by umožňovat především udržování
sociálního kontaktu nezatíženého místem, na kterém se nachází.
V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem
práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního
bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by měl
Sociální bydlení
163
být předložen vládě. Projednávána by měla být jednak formální podoba
navrhovaných nástrojů a také vhodná metodika, ale i v úvahu připadající
příslušné novely právních předpisů apod. Analytická část „komplexního řešení
sociálního bydlení“, obsahuje mimo jiné i skutečnost, že je třeba stávající
neutěšenou a velmi palčivou situací se rychle zabývat, přehodnotit stávající
nástroje sociální a bytové politiky ve vztahu k osobám nejen bez obydlí, ale
i k těm, které jsou ohroženy jeho ztrátou či užívají nevhodné obydlí. Je nutno
urychleně se zabývat takovými situacemi, ve kterých se tyto osoby v současné
době ocitají mimo dosah účinné pomoci. Návrhová část „komplexního řešení
sociálního bydlení“, by měla obsahovat především kvalitně zpracovaný soubor
nástrojů a opatření zaměřených na pokrytí všech zatím známých a v úvahu
připadajících situací v oblasti sociálního bydlení.
Koncepce bytové výstavby v ČR do roku 2020
Současný stav v oblasti státní bytové politiky, nesvědčí o tom, že se jedná
o systematický přístup k problematice bydlení, což by měla napravit chystaná
nová koncepce státní bytové politiky, která by měla být fundovaným
dokumentem, jež přináší ucelené řešení a zohledňuje vývoj pro oblast bydlení
a to až do roku 2020.
Koncepci připravil Státní fond rozvoje bydlení ve spolupráci s ministerstvem
pro místní rozvoj a se zástupci profesních svazů a organizací. Nyní je na vládě,
aby koncepci posoudila. V České republice neexistuje politika bydlení,
pokud politiku bydlení chápeme jako dlouhodobý výhled. Existují jen
jednotlivé aktuální nástroje podpory bydlení. Takový je tedy názor odborné
veřejnosti na to, co se v současné době děje v ČR v oblasti bytové politiky.
Některé z chystaných změn v oblasti bytové politiky
1. Vyváženější míra podpory vlastnického a nájemního bydlení
a podpora bydlení skupinám obyvatel ohrožených sociálním
vyloučením.
2. Rozšíření nabídky bytů odpovídajících potřebám osob se
zdravotním postižením.
3. Snižování energetické náročnosti bydlení.
4. Státní pomoc při řešení bytové situace obětí živelních pohrom.
5. Zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020.
6. využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení.
7. Snižování investičního dluhu.
8. Zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních oblastí.
Shrnutí
Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti
sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí,
Koncepce bytové
výstavby
164
partnerských vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti
ekonomického vývoje než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit.
Dosažení spokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti
obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností,
kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních
mechanismů.
Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí,
neziskových organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších,
které využívají podpor a ostatních veřejných zdrojů.
Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je
upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři
základní systémy.
Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru
odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení.
Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip
spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích,
komunitách i státu.
Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém
chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno
především z veřejných zdrojů.
V bytové politice došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou
transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat
vlastnický sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného
a družstevního bydlení.
Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá
v evropských zemích - právo na bydlení není chápáno jako nárokové
a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření
takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí
odpovídající bydlení.
Pokud se týká základního rámce právních nástrojů pro zajištění bydlení,
tak sem lze zařadit následující
pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje
hypotéčního financování vlastnického bydlení,
pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově
koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za
podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),
pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor
neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových
bytových společností (legislativní proces probíhá),
pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena
výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se
speciálním určením a stávající nájemní byty obce.
Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení ukazují programy, kde jsou
uvedeny možné formy podpor financované ze státního rozpočtu
165
Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem nemožnosti státního
rozpočtu. Jedná se o následující programy:
1) Program „Podpora rozvoje bydlení“
2) Podpora hypotečních úvěrů
3) Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení
Podpory poskytované jinými resorty
podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním
spoření,
příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře,
dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
podpora vlastníků při zateplování objektů
Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu,
která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k
pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni
získat vhodný byt .
Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má
splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo
prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt.
V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem
práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního
bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by
měl být předložen vládě.
Současný stav v oblasti státní bytové politiky je neuspokojivý, když toto by
měla napravit chystaná nová koncepce státní bytové politiky, která by
měla být fundovaným dokumentem, jež přináší ucelené řešení a
zohledňuje vývoj pro oblast bydlení a to až do roku 2020.Některé z
chystaných změn v oblasti bytové politiky: − vyváženější míra podpory
vlastnického a nájemního bydlení a podpora bydlení skupinám obyvatel
ohrožených sociálním vyloučením, − rozšíření nabídky bytů
odpovídajících potřebám osob se zdravotním postižením, − snižování
energetické náročnosti bydlení, − státní pomoc při řešení bytové situace
obětí živelních pohrom, − zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020¸−
využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení,− snižování
investičního dluhu, − zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních
oblastí.
Otázky
1) Co rozumíte pod pojmem bydlení, bytová výstavba a bytová politika ?
2) Jaké jsou teoretické modely bytových systémů ?
3) Jaké zásadní změny nastaly v oblasti bytové politiky po roce 1989 ?
4) Vysvětlete podstatu příspěvku na bydlení.
5) Jak byste charakterizovali pojem „náklady na bydlení.
6) Co to jsou „normativní náklady na bydlení“ ?
7) Vyjmenujte některé další nástroje bytové politiky.
166
8) Co je hlavním problémem současné bytové politiky ?
9) Jaké znáte právní nástroje pro zajištění bydlení ?
10) Charakterizujte pojem „obecní nájemní sektor“ .
11) Vyjmenujte a stručně popište stávající podpůrné nástroje v oblasti
bydlení .
12) Uveďte typy jednotlivých podpor, které jsou financovány ze Státního
fondu rozvoje bydlení.
13) Jaké jsou další podpory bydlení, které jsou poskytovány jinými resorty
?
14) Co rozumíte pod pojmem „nepřímé formy podpory bydlení „ ?
15) Vysvětlete pojem „sociální bydlení“ a co je jeho podstatou ?
16) Jak vypadá připravovaná Nová koncepce bytové politiky do roku 2020
?
Pojmy k zapamatování
bydlení a bytová výstavba
teoretické modely bytových systémů
liberální systém, korporativní systém, univerzalistický systém
změny v bytové politice po roce 1989
zásadní konstrukční změny bytové politiky
příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, náklady na bydlení
normativní náklady na bydlení
nástroje bytové politiky a koncepce bytové politiky
hlavní problém současné bytové politiky
bytová politika a politika státu
bytová politika a role obcí
bytová politika a problematika státního rozpočtu
právní nástroje bytové politiky
obecní nájemní sektor, obecní bytový fond a jeho využívání
stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení
program „Podpora rozvoje bydlení „
podpora hypotečních úvěrů a význam této podpory
druhy podpor financované ze Státního fondu rozvoje bydlení
podpory poskytované jinými rezorty
nepřímé formy podpory
Doporučená literatura
LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice
a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287
s. ISBN 80-86429-12-1.
LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí
na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR). 1.
vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000.
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská
skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-82-
87035-50-4
167
10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA
Cíl:
Cílem této poslední kapitoly je poukázat na sociální a lidská práva, která
vymezují určité sociální záruky, které souvisí se stupněm lidské důstojnosti
a nepochybně jsou velice důležité v souvislosti se sociální politikou a kvalitou
života člověka.
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni
- vysvětlit pojem sociální práva a lidská práva,
- vyjmenovat, která práva patří do oblasti sociálních práv a která do
oblasti lidských práv,
- stručně popsat obsah některých sociálních práv a některých lidských
práv,
- pochopit podstatu a významnost sociálních práv a lidských práv,
- charakterizovat podstatu Listiny základních práv a svobod a její význam.
Klíčová slova:
sociální práva, lidská práva, Listina základních práv a svobod, důstojnost
lidské existence, Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská sociální charta
Průvodce studiem Vážení studenti,
tato závěrečná část studijní opory je věnována problematice sociálního práva
a zároveň i problematice lidských práv, když rozhodně jste už i v jiných
předmětech byli seznámeni s tím, jak velmi významná tato oblast je, když
respektování a dodržování těchto práv má značný vliv na kvalitu života
občanů dané společnosti, což se samozřejmě odráží i ve vyspělosti celé
společnosti a zároveň s tím souvisejícího i celého jejího potencionálu. Věřím,
že budete studiu této kapitoly věnovat dostatečnou pozornost, že vás její obsah
zaujme a zároveň i přiměje k přemýšlení, když na studium této kapitoly
budete potřebovat cca 60 minut.
168
10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA
Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí
určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme
liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen ochrana
osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní životní
styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude „v mezích dovoleného“,
neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt
Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch
součástí lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské
existence. Tato práva jsou obsažena v článcích 22 – 25 Všeobecné deklarace
lidských práv a zakotvena jsou v dalším významném dokumentu -
Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Možno
konstatovat, že jsou předmětem sociálního zabezpečení, které poskytuje stát.
Mezi základní sociální práva patří:
právo na práci a na náležitou přípravu na povolání
- tj. možnost zvolit si svobodně zaměstnání za přijatelných pracovních podmínek a
za přiměřenou odměnu a zároveň i právo na přípravu na povolání.
- patří sem také právo získat práci v mezích společenských možností, nepodaří-li se
to, tak mít možnost peněžité podpory v nezaměstnanosti.
právo na uspokojivé pracovní podmínky
- patří sem právu na - mzdu, která je spravedlivá, zajišťuje prostředky pro důstojný
život a je stejná za práci stejné hodnoty, když by neměla existovat jakákoliv
diskriminace (např. podle pohlaví, etnického původu apod.),
- bezpečné a nezávadné pracovní podmínky,
- stanovit podmínky k profesnímu růstu v zaměstnání a zároveň určit i kritéria,
- zajistit také odpočinek, úměrnou pracovní dobu a pravidelnou dovolenou.
právo na životní úroveň
- jedná se o zabránění nedostatku potravin, odvrácení hrozby chudoby, snažit se o
zlepšení podmínek výroby, zlepšení využívání dostupných zdrojů , zajištění i
ostatních potřeb, jako je přiměřená lékařská péče a pomoc, dostatek zboží pro
uspokojování potřeb obyvatelstva apod.
právo na rodinu
- Rodina je přirozená a základní jednotka společnosti. V tomto smyslu jsou státy
zavázány zajistit především ochranu a pomoc rodině – založení rodiny, péči o
Existence
sociálních práv
Podstata
sociálních práv
169
výchovu nezletilých dětí, ochranu matkám při péči o nezletilé děti, ochranu a
případnou pomoc všem dětem a mládeži, např. před diskriminací, sociálním
vykořisťováním, prací dětí apod.
právo na sociální zabezpečení
- jako např. státní sociální podpora - státem organizovaná solidarita
mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Jsou to
státní dávky učené především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Tyto dávky mají
obligatorní charakter a některé jsou testované, jiné netestované.
U nás v ČR jsou dávky státní sociální podpory dané zákonem č. 117/1995 Sb. o státní
sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, když jsou především zohledňovány tři
základní přístupy:
- životní úroveň má vždy vycházet především z pracovních příjmů,
- dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující pomocí
řešení sociální situace,
- musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených
případech i adresnosti.
právo na sdružování
- spočívá v tom, že občané mají právo pokojně se shromažďovat. Výkon tohoto
práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a
svobod, k výměně informací, ale i různých názorů a také k účasti na řešení
veřejných a jiných společných záležitostí, když jde o vyjádření určitých postojů
a stanovisek.
10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
Zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod
Obsah
Úvod
Hlava I. Čl. 1 − 4 Obecná ustanovení
Hlava II. Čl. 5 − 23 Lidská práva a základní svobody
Hlava III. Čl. 24 − 25 Práva národnostních a etnických menšin
Hlava IV. Čl. 26 − 35 Hospodářská, sociální a kulturní práva
Hlava V. Čl. 36 − 40 Právo na soudní a jinou právní ochranu
Hlava VI. Čl. 41 − 44 Ustanovení společná
Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku
České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto
dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody, které
jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou domáhat
každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním občanstvím. Nutno
Listina
základních práv
a svobod
170
uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů právního státu, když pro
všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná,
nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci.
Předlohou pro Listinu a zároveň i určitým východiskem byla především Všeobecná deklarace
lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966),
Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropská konvence
o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropská sociální charta, ale také
z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867. Listina byla u nás
přijata ještě v době federálního Československa, kdy byl v platnosti ústavní zákonem č.
23/1991 Sb., který měl Listině zajišťovat tzv. nadústavní charakter.
Po Sametové revoluci byla Listina opětně u nás vyhlášena formou zvláštního
usnesení tehdejšího Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. – viz. Příloha
č. 1 studijní opory, a od roku 1993 je Listina základních práv a svobod součástí
ústavního pořádku ČR. Má přednost před individuálními zákony – její
práva jsou nezadatelná, nezrušitelná a nepromlčitelná.
10.3. LIDSKÁ PRÁVA
Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena na
principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý
člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být
člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené
důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost
prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská
práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je
takové právo, které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.
Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní práva,
když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva, která jsou
dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu. Možno
tedy konstatovat, že sem nepatří zejména práva politická. Lidská práva bývají
zaručena ústavou, proto se pro ně často užívá též označení ústavní práva. Tato
práva jsou tedy garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních
práv a svobod na straně jedné, ale také řadou mezinárodních závazků České
republiky, na straně druhé.
Mezinárodní ochrana
Vzhledem k tomu, že lidská práva nejčastěji porušují státy, má zvláštní význam
mezinárodní ochrana lidských práv.
Lidská práva
Mezinárodní
ochrana
171
Mezinárodní úmluvy se dělí − na všeobecné, např. Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, a − zvláštní (partikulární), např. Úmluvu
proti mučení nebo Úmluvu o právech dítěte.
Mezinárodní organizace
Zcela nejvýznamnější mezinárodní organizací na ochranu lidských práv je
OSN a její Mezinárodní organizace práce. V Evropě má zvláštní význam
Rada Evropy. EU lidským právům dlouho zvláštní pozornost nevěnovala,
ale to se však změnilo.
Mezinárodní úmluvy
Především bych chtěla zmínit
- Všeobecnou deklaraci lidských práv z 10. prosince 1948. Její charakter je
poměrně rozporuplný. Dlouho byla považována za pouhé nezávazné soft law,
nyní se jí však přiznává závaznost mezinárodního obyčeje.
- Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod ze 4. listopadu
1950, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. Je úmluvou Rady Evropy a aplikuje jí
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku .
- Evropská sociální charta z 18. října 1961, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. Je
úmluvou Rady Evropy.
- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z 19. prosince
1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.
- Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z
19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.
- Revidovaná evropská sociální charta. Je úmluvou Rady Evropy.
Dělení lidských práv
Lidská práva dělíme zpravidla na práva:
- občanská – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce,
právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda
svědomí.
Mezinárodní
organizace
Mezinárodní
úmluvy
172
- politická – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda
shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a
tajné.
- sociální – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory,
zákaz práce dětí.
- ekologická – právo na zdravé životní prostředí.
První dvě generace jsou regulovány mezinárodní paktem o občanských
a politických právech, druhé dvě mezinárodním paktem o hospodářských,
sociálních a kulturních právech.
Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Jako
například:
osobní svoboda, svoboda pohybu,
svoboda myšlení, svoboda svědomí,
svoboda náboženského vyznání, svoboda vědeckého bádání,
svoboda umělecké tvorby, svoboda projevu,
svoboda shromažďovací, svoboda spolčovací,
svoboda koaliční.
Soudní ochrana základních práv
Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak
specializovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud¸ když
vlastnímu výkladu základních práv se věnuje značně rozsáhlá judikatura
Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl i to, že porušení základních práv musí
poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku.
Absolutní a relativní lidská práva
U lidských práv se užívá přívlastku absolutní a relativní ve zcela jiném smyslu
než u samotných subjektivních práv.
Soudní ochrana
základních práv
173
Absolutní lidská práva nelze omezit zákonem, neposuzují se v souvislosti
s dalšími lidskými právy (vyjma absolutních) a nelze připustit, aby byla
jakkoliv zpochybňována např. v zájmu národní bezpečnosti. V případě, že
dojde ke konfliktu dvou lidských práv, z nichž jedno je absolutní, musí toto
právo vždy dostat jednoznačně přednost.
Příkladem absolutního lidského práva je právo na život.
Relativní (kvalifikovaná) lidská práva si konkurují. Je možné omezit je
v případech, kdy to Listina nebo Úmluva připouští, a to zákonem. Pokud se
stane, že se taková lidská práva dostanou do konfliktu, je třeba rozhodnout na
základě principu proporcionality. V tomto případě potom přednost dostává to
právo, které chrání vyšší hodnotu, avšak s minimálním nutným omezením práv
ostatních, tak aby mezi konfliktními právy byla zachována úměrnost –
proporcionalita.
Příkladem relativního lidského práva je svoboda projevu.
Záruky základních sociálních práv a lidských práv a svobod jsou jedním ze
základů, na kterých by měl být v současné době vybudován moderní stát.
Jedním z velmi důležitých a hlavních principů, na kterých je demokratický
právní stát založen, je především kvalifikovaná koncepce garance základních
práv a svobod. Procesní prostředky ochrany těchto práv se potom stávají
určitým měřítkem úrovně stavu demokracie ve státě. Všechny v úvahu
připadající záruky ochrany lidských práv a svobod poskytují potom jedinci
jistotu, že v případě státem uznaného základního práva a svobody, bude mít
tento možnost se bránit a to všemi legálními prostředky, které mu stát, který
garantuje tato práva, poskytl.
Shrnutí
Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí
určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme
liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen
ochrana osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj
vlastní životní styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude
Absolutní lidská
práva
Relativní lidská
práva
174
„v mezích dovoleného“, neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt.
Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch součástí
lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské existence.
Mezi základní sociální práva patří:
právo na práci a na náležitou přípravu na povolání,
právo na uspokojivé pracovní podmínky,
právo na životní úroveň,
právo na rodinu,
právo na sociální zabezpečení,
právo na sdružování.
Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku
České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto
dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody,
které jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou
domáhat každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním
občanstvím. Nutno uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů
právního státu, když pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou
nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod
ochranou soudní moci.
Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena
na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva
má každý člověk.. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této
přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je takové právo, které je
ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.
Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní
práva, když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva,
která jsou dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného
státu.
Lidská práva dělíme zpravidla na práva:
− občanská − politická − sociální – ekologická.
Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Potom
máme tzv. osobní svobodu, svobodu pohybu, svobodu myšlení, svobodu
175
svědomí, svobodu náboženského vyznání, svobodu vědeckého bádání,
svobodu umělecké tvorby, svobodu projevu, svobodu shromažďovací,
svobodu spolčovací, svobodu koaliční.
Otázky
1) Definujte pojem „sociální práva“ .
2) Co patří mezi základní sociální práva ?
3) Vysvětlete význam Listiny základních práv a svobod. Stručně ji
popište.
4) Co jsou to lidská práva ?
5) Jak zpravidla dělíme lidská práva ?
6) Jaký je rozdíl mezi sociálními a lidskými právy ?
7) Jaká je soudní ochrana základních práv ?
8) Co jsou to absolutní a relativní lidská práva ? Jaký je mezi nimi rozdíl ?
9) Jak jsou zabezpečeny záruky základních lidských práv a svobod ?
10) V čem spočívá podstata mezinárodní ochrany lidských práv ?
11) Jaké znáte Mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy ?
12) Jaké jsou nejvýznamnější mezinárodní organizace na ochranu lidských
práv ?
13) Co je podstatou existence a uznání sociálních práv ?
Pojmy k zapamatování
sociální práva
lidská práva
Listina základních práv a svobod
absolutní lidská práva
relativní lidská práva
soudní ochrana základních práv
mezinárodní ochrana lidských práv
176
organizace na ochranu lidských práv
záruky základních lidských práv a svobod
mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy
práva občanská, politická, sociální a ekologická
svobody a jednotlivé druhy svobod
Doporučená literatura
TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd.
Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-
7179-831-2
HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika:
judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven
a uspořádán podle
stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201-417-X
ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova
v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in
human rihgts; vol. 1.
ISBN 978-80-87146-77-4
ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod;
Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon,
Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava:
Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7
177
Závěrečný průvodce studiem
Vážení a milí studenti,
prostudovali jste poslední 6. kapitolu této první části studijní opory, ve
kterých jsem se zabývala sociální politikou. Předpokládám, že jste také
odpověděli na všechny otázky, které jsem za každou kapitolou uvedla,
když věřím, že jste si zároveň i zopakovali vše podstatné.
Pokud je tomu tak, není co dodat, pouze ocenit vaše úsilí a snahu.
Předložený text by vám měl poskytnout základy sociální politiky, když
první část skript je věnována především teorii sociální politiky, ve druhé
části, která bude následovat později, se potom budu zabývat aplikací
sociální politiky v některých oblastech, neboli tam budu poukazovat na
to , kde všude se můžete se sociální politikou setkat.
Byla bych velice ráda, kdyby předložený text ve vás vzbudil zájem o
další studium sociální politiky, neboť se domnívám, že základy sociální
politiky by měl znát každý nejen vysokoškolsky, ale i středoškolsky
vzdělaný člověk. Vždyť člověk by si měl uvědomit, že i on sám se může
někdy dostat do velice složité životní situace, kterou on sám, případně
ani s pomocí své rodiny a blízkých nebude moci zvládnout a potom bude
třeba hledat pomoc u státu. Je dobré znát, jak se v takové situaci
zachovat a také znát, jaké stát má možnosti pomoci v tíživých životních
situacích svým občanům.
Myslím si také, že je rozhodně dobré, když lidé mají sociální cítění, jsou
nakloněni pomoci tam, kde je to potřeba, pomoci a pochopit člověka,
který pomoc potřebuje a umět podat pomocnou roku v pravý čas.
Ať využijete vědomosti získané studiem tohoto materiálu jakkoliv, přeji
vám, aby bylo vaše vystupování a uplatňování získaných znalostí vždy
profesionální a efektivní. Abyste uměli dobře zúročit vše, co jste studiem
tohoto odborného materiálu získali.
Pokud vás předložený text alespoň částečně zaujal a nestudovali jste jej
pouze z donucení, ale trochu i se zájmem, tak je to pro mne
zadostiučinění, že jsem tento text nepsala zbytečně. Pokud se budete
k tomuto textu vracet ,budu tím velice potěšena.
Vážení studenti, jestliže budete tato vysokoškolská skripta studovat s
takovým nadšením s jakým já jsem je pro vás připravovala, tak budete
jistě v prokazování znalostí úspěšní a také budete sami se sebou a svým
výkonem spokojeni.
Přeji vám hodně štěstí při studiu, ve vaší práci i v osobním životě.
Vaše autorka
178
Seznam použité literatury
KREBS, V. a kol. Sociální politika, ASPI, a.s. Praha, 2005, ISBN 80-7357-
050-3
DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE Praha,.
Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8
VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky,
Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7
PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného
sektoru. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-521-0521-5
PEKOVÁ, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. Praha: ASPI 2006, ISBN
80-651-0352-3
IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-
0976-8
VANČUROVÁ, A., KLAZAR,S. Sociální a zdravotní pojištění - úvod do
problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-246-0685-6
HEYNE, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha, Oeconomica, 2004,ISBN
80-561-0854-7
BRDEK, M., JÍROVÁ, H. Sociální politika v zemích EU a ČR, Praha, Kodex
Bohemia, 1998, ISBN 80-512-0962-4
BRDEK, M., JÍROVÁ, H., KREBS, V. Trendy v evropské sociální politice,
Praha, ASPI Publishing 2002, ISBN 80- 7752-045- 5
POTUČEK, M. a kol. Křižovatky české sociální reformy, Praha, Sociologické
nakladatelství 1999, ISBN 80-451-0456-5
POMAHAČ, R., VIDLÁKOVÁ, O., Veřejná správa, Praha, C.H. Beck, 2002,
ISBN 80-7179-748-0
HAMERNÍKOVÁ, B. Financování ve veřejném a neziskovém sektoru. Praha:
Eurolex Bohemia 2000, ISBN 80-541-2341-7
REKTOŘÍK, J. Organizace neziskového sektoru – základy ekonomiky, teorie
a řízení.
Praha: EKOPRESS 2001. ISBN 80-86119-41-6
HAVLÁSEK, D., SKŘÍDLOVSKÁ, E. a kol.Veřejný sektor, Ostrava, VŠB-
TU, 2002, ISBN 80-7242- 457-O
BRUNA, M. Veřejná správa, Institut pro místní správu, Praha, 2004
179
PEKOVÁ, J.. Veřejné finance. ASPI, Praha, 2005, ISBN 80-522-0891-3
MILLER, H.T. Postmodern Public Polici. Albany,NY: State University of New
York Press, 2002
SCHUPPERT. G.F. Verwaltungswissenschaft, Baden-Baden, Nomos, 2000
SPICER, M. Public Administration and the State: a postmodern perspektive.
Tuscaloosa, University of Alabama Press, 2001
IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-0976-
8
HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Praha: 1994., Eurolex, ISBN 80-224-
0564-7
HAMERNÍKOVÁ, B., KUBÁTOVÁ, K. Veřejné finance. Praha:EUROLEX
BOHEMIA 1996, ISBN 80-245-0614-4
HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky
a příklady, Praha: VŠE 1997.
NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. Jihlava : Vysoká škola polytechnická,
2009. 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1.
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava,
Vysoká škola polytechnická, 2010, 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8
NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská
skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-82-
87035-50-4
PŘIB J.: Kdy do důchodu a za kolik. 10.vydání, Praha, GRADA Publishing,
a.s., 2009, ISNB 978-80-2805-6
BUCHANAN, J., M. Veřejné finance v demokratickém systému,
Brno,Komputer Press, 1998, ISBN 80-5124-721-3
BUCHANAN, J., M. Politika očima ekonoma, Praha, Liberální institut, 2002
DVOŘÁK , P., Dluhový problém a morální hazard, Acta Oeconomicaq
Pragensia, Č. l/1998, Praha, VŠE, 1998
VOSTATEK, J., Sociální a soukromé pojištění, Praha, CODEX Bohemia,
1996
WEDENFELD, W., WESSELS, W.: Evropská unie A do Z, Praha, 1999
ISBN 80-2156-412-4
SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNPL, Praha,
1958
180
ŠÍMA, J. (ed.): ROGER DOUGLAS – tvůrce nejúspěšnější hospodářské
reformy XX. století, LI, Praha, 1999
DUBEN, R.: Teorie sociální politiky, VŠE Praha, 1993, ISBN 80-2123-847-6
TOMEŠ, I a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Všehrd, Praha 1993
TOMEŠ, I. : Das Sozialrecht der Tschechischer Republik im Wandel.
Zeischrift fur aulandisches ud internationales Arbeits- und Sozialrecht,
Heidelberg 1995
DLOUHÝ, J.: Životní minimum, Socioklub, Praha 1997
HOLANOVÁ, E.: Je minimální mzda ochrana před chudobou, nebo je
hrozbou růstu nezaměstnanosti, Sociální politika, 1999, č. 1,k str. 8-9
BAŠTÝŘ,I. a kol.: Způsoby určování životního minima a jeho uplatňování
v sociální politice v zahraničí a v České republice, Oficiální hranice chudoby
v zahraničí a v České republice, Srovnávací studie VÚPSV, Praha 1996
BREJCHA, A. ŠANTRŮČEK, V.: Právo důchodového pojištění, Lince, Praha
1998
ŠULC, J.: Penzijní připojištění, ANAG, Praha 2004,ISBN 80-246-4512- 56
VALENTOVÁ, B.: Sociální aspekty bydlení, MMR ČR, Praha 1999
VAVREČKOVÁ, J., MICHALIČKA, L,, SEVEROVÁ, S.: Postavení
domácností s minimálními příjmy a jejich sociální ochrana. Studie
k ochranným funkcím životního Minima, VÚPSV, Praha 1999
LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice
a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287
s. ISBN 80-86429-12-1.
Social housing in Europe 2000 :international workshop Prague, october 6th-
7th 2000. Edited by Martin Lux. Praha: Institute of sociology, 2001. 89 s.
ISBN 80-85950-90-1.
LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí
na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR).
1. vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000.
KING, Peter. A social philosophy of housing. Burlington, VT, USA: Ashgate,
2003. x, 108 p. ISBN 0-7546-1458-1.
PESTOFF, V., A.: Reforming social Services in Central Eastern Europe and
eleven Nation Overview, CRYF, Krakow, 2001
STYGLITZ, Joseph, E.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada, 2001
181
BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing
s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1.
PŘIB, J.; VOŘÍŠEK, V. Důchodové předpisy s komentářem. 4. vyd. Olomouc:
ANAG, 2005. ISBN 80-7263-281-7.
FIALOVÁ, H.; FIALA, J. Malý slovník ekonomiky s výkladem pojmů v češtině
a angličtině. Praha: A Plus, 2006. ISBN 80-902514-8-X.
TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178-
560-1.
BRDEK, Miroslav, VYCHLOVÁ, Helena. Evropská vzdělávací politika :
programy, principy a cíle. Praha : Aspi publishing s.r.o., 2004.s. 24. ISBN 80-
86395-96-0.
KALOUS, Jaroslav. Teorie vzdělávací politiky. Praha : Ústav pro informace ve
vzdělávání, 1997. 96 s. ISBN 80-211-0247-0.
Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :
Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1260-7.
Vybrané problémy vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :
Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1262-3.
KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2013.
xvi, 191 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-474-2
MATLÁK, Ján a kol. Právo sociálneho zabezpečenia. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 383 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-
7380-212-7
TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd.
Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-
7179-831-2
HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika:
judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven
a uspořádán podle stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201-
417-X
ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova
v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in
human rihgts; vol. 1. ISBN 978-80-87146-77-4
ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod;
Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon,
Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava:
Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7
182
Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. [Praha]: C.H. Beck,
2012. XXVII, 1660 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-365-3
SMEKAL, Hubert. Lidská práva v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2010. 288 s. Monografie; sv. 28.
ISBN 978-80-210-5045-7
MAN, Vlastislav a SCHELLE, Karel. Základy ústavního práva. 5., dopl.
a aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 250 s. Právo. ISBN 978-80-
7418-151-1
VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2., aktualiz.
A dopl. vyd. Praha: ASPI, 2009. 456 s. ISBN 978-80-7357-407-9
Vybrané zdroje dostupné z internetu
www. finance.cz/duchody-a-
www.apfer.cz., stránky Asociace penzijních fondů ČR
portal.mpsv.cz., Portál služeb zaměstnanosti
www.cssz.cz.,sekce OSVČ,důchodové pojištění,nemocenské pojištění
www.mpsv.cz., sekce Rodina a Sociální problematika¨
www.mmr.cz., sekce Koncepce bytové politiky
www. msmt.cz
www. czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr-od roku 1989
Návrh hlavních principů pokračování reformy důchodového systému, matriál
projednávaný vládou ČR, dostupné na www.mpsv.cz, MPSV 2007¨ Populační
vývoj České republiky v jednotlivých letech 2000 – 2008, ČSÚ
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení
ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:
<http://www.msmt.cz/uploads/Zalezitosti_EU/strategie_2007_CZ_web_jednos
tr... ISBN 978-80-254-2218-2.
Právní předpisy
Ústava České republiky – zákon č. 1/1993 Sb.,
Listina základních práv a svobod – zákon č. 2/1993 Sb.,
Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním ve znění pozdějších předpisů,
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
Zákon č. 349/1999 Sb., o úřadu veřejného ochránce práv,
183
Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších
předpisů,
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a dalších
změnách, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 111/ 2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon , ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství , ve znění
pozdějších předpisů
Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
Nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje
bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově
vymezené osoby,
Nařízení vlády č. 97/2002 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje
formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou bytu osobami
mladšími 36 let, ve znění nařízení
vlády č. 665/2004 Sb.,
Nařízení vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje
bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo
pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let,
Nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje
bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým
a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace panelových
domů.
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
184
Příloha č. 1
USNESENÍ
předsednictva České národní rady
ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení
LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
jako součásti ústavního pořádku České republiky.
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
Předsednictvo České národní rady se usneslo takto:
Předsednictvo České národní rady vyhlašuje LISTINU
ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást
ústavního pořádku České republiky.
Uhde v.r.
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD
Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady,
uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona,
navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich
národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší
vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech
svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení,
připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na
Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi
státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:
Hlava první
Obecná ustanovení
Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou
nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii,
ani na náboženské vyznání.
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá.
Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,
víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,
příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování
tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv
a svobod.
Článek 4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při
zachování základních práv a svobod.
(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních
práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které
splňují stanovené podmínky.
185
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich
podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena.
Hlava druhá
Lidská práva a základní svobody
Oddíl první
Základní lidská práva a svobody
Článek 5 Každý je způsobilý mít práva.
Článek 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.
(2) Nikdo nesmí být zbaven života.
(3) Trest smrti se nepřipouští.
(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti
s jednáním, které podle zákona není trestné.
Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech
stanovených zákonem.
(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
nebo trestu.
Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví
zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
(3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech
stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení,
vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce
musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji
propustit na svobodu.
(4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba
musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí
vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě
rozhodnutí soudu.
(6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní
zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,
který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Článek 9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:
a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám
vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,
b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,
c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného
nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,
d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a
chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného
života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo
jiným zneužíváním údajů o své osobě.
186
Článek 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje
národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených
právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví
občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se
zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a
životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Článek 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm
bydlí.
(2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný
příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v
demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a
svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti,
mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné
správy.
Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již
uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů
a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem,
telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Článek 14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má
právo svobodně je opustit.
(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost
státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na
vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní
Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.
(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit
své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
(3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho
svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně
s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo
zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány,
ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních
orgánech.
(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod
druhých.
Oddíl druhý
Politická práva
187
Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným
způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na
hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat
informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Článek 18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý
právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi,
návrhy a stížnostmi.
(2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu.
(3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.
Článek 19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.
(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu
veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však
nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.
Článek 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve
spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
(2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.
(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je
v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti
a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.
(4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou
svých zástupců.
(2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená
zákonem.
(3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu
volebního práva stanoví zákon.
(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.
Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a
ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.
Článek 23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád
lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a
účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Hlava třetí
Práva národnostních a etnických menšin
Článek 24Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na
újmu.
Článek 25 (1) Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména
právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a
přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích.
Podrobnosti stanoví zákon.
188
(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených
zákonem zaručuje též
a) právo na vzdělání v jejich jazyku,
b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku,
c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.
Hlava čtvrtá
Hospodářská, sociální a kulturní práva
Článek 26 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a
provozovat jinou hospodářskou činnost.
(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo
nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky
stanoví zákon.
(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.
Článek 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a
sociálních zájmů.
(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je
nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.
(3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských
a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.
(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší
soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.
Článek 28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.
Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při
práci a na zvláštní pracovní podmínky.
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních
vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci,
jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na
bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Článek 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je
zaručena.
(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající
pracovní podmínky.
(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.
(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a
péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti
jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
(6) Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 33 (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
189
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle
schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených
zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.
(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.
Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.
(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.
Článek 35 (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních
zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní
zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Hlava pátá
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se
obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného
státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Článek 37 (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě
nebo osobě blízké.
(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány
veřejné správy, a to od počátku řízení.
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být
vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na
právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Článek 40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud
pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se
mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle
zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má
obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo
zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků
v souladu se zákonem.
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Hlava šestá
190
Ustanovení společná
Článek 41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je
možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
(2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže
z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům
národních rad.
Článek 42 (1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské
Federativní Republiky.
(2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních
svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.
(3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li
o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.
Článek 43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za
uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se
základními lidskými právy a svobodami.
Článek 44 Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost
a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve
funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů
a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud
souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro
ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.
191
Příloha č. 2 ke studijní opoře
Vysvětlivky k používaným symbolům
Cíle
Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich
prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po
nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete
schopni používat.
Průvodce studiem
Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,
předkládá důležité informace ke studiu a vložený
průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném
k efektivnímu studiu.
Část pro zájemce
Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje
o možnosti jeho prohloubení.
Shrnutí kapitoly
Klíčové body pro opakování a signalizace
k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.
Testy a otázky
Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali
si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste
splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim
maximální pozornost!
Pojmy k zapamatování
Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné
termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se
k nim po prostudování následujících kapitol, jen
opakováním je fixujete v paměti.
Úkoly k zamyšlení
Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a
dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často
bývá součástí zkoušky.
Příklad
Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací
pro rozvedení poznatků na dalších praktických
aplikacích.
Literatura
Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro
doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých
studiem opory.
Σ