Sociální struktura společnosti

1. K problematice sociální nerovnosti 2. pojem sociální struktury společnosti3. teorie sociální stratifikace a mobility 4.Třídní struktura společnosti a různá pojetí 5. Teorie společenského a symbolického prostoru

K problematice sociálních nerovností

K významným tématům sociologie patří problém rozdílů a nerovností mezi lidmi. Každý soubor lidí se v každém okamžiku vyznačuje nekonečným množstvím různých vlastností. Lidé se od sebe liší podle různých znaků. Jsou vždy tyto rozdíly stejně významné? Určitě ne.

Sociální nerovnosti jsou projevem

asymetrického sociálního vztahu. Je to rozdíl mezi lidmi, který je výsledkem různých okolností, jež ovlivňují přístup jednotlivce nebo celých skupin k materiálním a duchovním statkům společnosti, ovlivňují možnosti podílet se na jejich tvorbě a užívání. Je to nerovnost v přístupu k moci, ke vzdělání , nerovnost v osobní nebo skupinové prestiži.

Projevuje se v tom, že někdo na to má a někdo na to nemá.

Všechny pokusy nastolit sociální rovnost mezi lidmi skončily neúspěchem – přerozdělování podle potřeb, stejně jako různé morálně etické výzvy vedou k nastolení jen jiných nerovností. Nastolení rovnosti v jedné oblasti přináší nerovnosti v jiné oblasti.

Protože rovnost či nerovnost je vždy spojena se zájmy jednotlivců a skupin

je řešení těchto záležitostí vždy věcí organizace společnosti, politiky a moci. Každá lidská společnost je vždy nutně difernovaná podle sociální pozice jednotlivých lidí.Tuto diferenciaci lze sledovat ve formě sociální struktury společnosti.

Pojem sociální struktury společnosti

Patří mezi velmi frekventované pomy sociologie a jeho přesnější definování záleží na teoretických pohledech – paradigmatech na společnost a její vývoj jako určitého celku. V souvislosti s chápáním společnosti jako komplexního systému, lze v rámci tohoto systému identifikovat více struktur. Lze dokonce hovořit o pluralitě struktur.

Sociální struktura je jedním ze strukturálních prvků celé společnosti

vyjadřuje rozdíly, které existují mezi lidmi a skupinami v dané společnosti z hlediska jejich sociální pozice a sociálních vztahů. Pojem sociální struktura vyjadřuje spíše statickou stránku existence společnosti a proto sociální strukturu lze chápat jako jednu z forem její existence

Sociální struktura je produktem těch aktivit lidí, které se uskutečňují

hlavně v rámci základních životních procesů, výrobně ekonomických, mocenských a kulturních. Studium sociální struktury umožňuje pochopit jak tyto základní procesy, tak aktivitu jednotlivých sociálních skupin ve společnosti , tak společenskou dynamiku. Sociální struktura je rovněž sítí sociálních vztahů.

Sociální prostor je vymezován na základě dimenzí - faktorů.

Mezi nejvýznamnější dimenze a jejich struktury vyjadřující rozdíly či podobnost v pozicích, vztazích či způsobu života patří: 1) sociodemografická dimenze a struktura, vyjadřu- je rozdíly podle pohlaví, vku, vzdělání. 2. národností a etnická struktura 3.regionální struktura – venkov, město, územní celky, kontinenty4. odvětvová a profesní struktura 5. struktura podle způsobu života, využití volného času

6. struktura podle přístupu k moci

angažovanost či politická příslušnost 7. socioekonomická struktura podle vlastnictví , příjmu, vybavenosti domácnosti, životní úrovně Každá z těchto struktur je členěná do řady dílčích strukturálních pohledů.

Významnými faktory, kterými je možné vymezit sociální prostor

jsou ty, které usilují o vysvětlení stavu, příčin či souvislostí sociálních nerovností lidí ve společnosti.Jsou založeny na komplexnějším vyjádření diferencí mezi lidmi. Snaží se zahrnout jednotlivé dimenze struktury do souhrnného faktoru.

Takovými faktory jsou např. kapitál nebo výkon a povaha vykonávané práce

kvalifikace, vzdělání,podíl na moci, souhrnný, sociální, kulturní kapitál. Těmto faktorům odpoví-dají zpravidla určitá teoretická východiska.

Teorie sociální stratifikace a mobility

Vychází z vertikálního uspořádání společnosti podle osy „nahoře“ a „dole“. Konstatuje se, že „ti nahoře“ jsou jak materiálně, tak kulturně bohatí a jejich bohatství je z větší části založeno na zásluhovosti, na výkonu. Při posuzování zásluhovosti je třeba brít v úvahu i dědičství majetku, příležitostí apod.

Teorie sociální stratifikace se hodnocením příčin faktu existence

rozdílů v sociální pozici nezabývá. Spíše jen zjišťu-je její souvislosti a konstatuje změny. Klíčovým pojmem je sociální status, který vyjadřuje sociální pozici jednotlivce v definovaném sociálním prostoru, ke vztahu k jiným lidem.

Rozlišuje se sociální status připsaný (vrozený), který je dán nezávisle

na jedinci, člověk se s ním rodí (rasa, národ, rod) a status získaný, dosažený vlastním úsilím. Pozice jednotlivce vyjádřené na základě objektiv-ních ukazatelů znamenají objektivní sociální status,nebo subjektivní pocit příslušnosti – subjektivní sociální status.

Název stratifikace je převzat z geologie ,kde jsou tímto slovem

označovány vrstvy hornin uložené vertikálně nad sebou. V rámci teorie sociální stratifikce je pak sociální prostor tvořen horní, střední a dolní vrstvou.(straty) Příslušnost do jednotlivých vrstev sociální pozice- je dána úrovní příslušné dimenze.Dimenze, které jsou brány v úvahu jsou: vzdělání, příjem, složitost vykonávané práce, podíl na řízení, životní styl, prestiž vykonávaného povolání.

K posouzení stavu sociální diferenciace se používá pojem

souhrnný sociální status. Je konstruován z dílčích sociálních statusů,jako syntetické vyjádření sociální pozice jednotlivce pomocí určených dimenzí. Teorie sociální stratifikace vznikla v USA a dobře odpovídá potřebám politického řízení společnosti založených na demokratickém principu a tržní ekonomice.

Teorie sociální stratifikace předpokládá, že lidé

s určitým sociálním statusem si osvojili příslušné hodnoty a sociální role, které odpovídají jejich pozici. Významnou vrstvou jsou nejpočetnější střední vrstvy, které orientují svoje jednání na zachování stability a aktivního společenského jednání. U nás byl první stratifikační výzkum uskutečněný v roce 1967-68.

Souhrnný, někdy vícedimenzionální

sociální status jednotlivce je zjišťován poměrně složitou procedurou na základě: nejvyššího vzdělání, tzv. složitosti práce, postavení v řízení, individuálního příjmu a životního stylu. Hodnoty těchto pěti dimenzí určují statusovou úroveň jednotlivce nebo skupiny. Pokud jsou dimenze v souladu hovoříme o konzistenci statusu.Existuje-li rozpor, pak jde o inkonzistentní status.

Ze srovnání souhrnného sociálního statusu v letech 1984, 1993 a 1999

je možné pozorovat početní růst středních vrstev. Z původně početné základny v dolních vrstvách se značná část přesunula do středních vrstev.Tím se změnili tvar rozdělení z původní hrušky na spíše oválné uspořádání typické pro vyspělé společnosti.

1984 1999 ● 1,2 x● 6,9 x● 13,6 xx● 24,1 xxxxx● 35,8 xxxxxx● 18,4 xxx

● 5,5 x● 10,5 x x● 18,3 xxx● 30,0 xxxxxx● 27,1 xxxxx● 8,6 xx

Sociální mobilita

Součástí stratifikačních teorií je i teorie sociální mobility osvětlující, jak a proč dochází k tomu , že lidé během svého života , nebo ve srovnání s předky mění svůj sociální status. Socilní mobilitou tedy rozumíme pohyb lidí mezi jednotlivými vrstvami sociální struktury společnosti.

Rozlišujeme mobilitu

a) horizontální – dochází ke změně dílčího sociálního statusu, ale ne ke změně vrstvy. Horizontální mobilita je zpravidla spojená s migrací, přechodem na jiné zaměstnání apod. b) vertikální – znamená pohyb mezi vrstvami. Jde o významnou změnu, která znamená zlepšení – vzes-tupná- nebo zhoršení sociální pozice – sestupná ve vztahu k jiným lidem.

Ve vztahu ke generační dimenzi pak rozlišujeme

a) intragenerační (vnitrogenerační) mobilitu, kde jde o změnu pozice jednotlivce během jeho života.b) intergenerační (mezigenerační) mobilita , která se vztahuje ke změnám pozice vůči generaci otců, dědů apod. Změna sociální pozice je nejsilnější v revolučníh a porevolučních dobách, kdy do změn vstupují politické a mocenské faktory.

V podmínkách stabilizovaných společností dochází k mobilitě

která je nejvíce ovlivněna výkonem, individulním úsilím, vzděláním. V soudobých společnostech je vzdělání dlouhodobě nejsilnější faktor změny. Sestupná mobilita je způsobena jednak nedostatkem práce (nezaviněná sestupná mobilita) nebo neadekvátní kvalifikací.

Prostřednictvím intergeneračních mobilitních změn lze sledovat

zda případně nakolik je daná společnost otevřená a dynamická, či zda zde platí nějaká organizační či jiná omezení.

Subjektivní sociální mobilita

Kromě objektivních ukazatel lze rovněž sledovat, jak jsou tyto individuální změny sociální pozice vnímány a hodnoceny zúčastněnými lidmi. Subjektivní sociální mobilita je v sociologických výzkumech zjišťována prostřednictvím sebezařazení na určitém žebříčku sestaveném podle skupin, které jsou nahoře, ve středu a dole. Subjektivní a objektivní vyjádření mobility se často liší.

Třídní struktura společnosti

Pojem třída je nejen v sociologii používána ve více významech. a) Třídou rozumíme určitý soubor jednotek urče-ných na základě definované vlastnosti, znaku. V tomtosmyslu jde o skupiny lidí rozdělených podle vzdělání, povolání apod.b) V sociologii je běžnější chápat pod pojmem třída skupinu lidí, která je určena na základě více společných znaků. Jako celek se spíše přibližuje k sociální pospolitosti.

Třídy podle ekonomického statusu

V současné sociologii se používá klasifikace označovaná EGP. Začáteční písmena autoru této klasifikace: Erikson, Goldthope, Portocarero.Sociálně třídní zařazení je určeno na základě ekonomického statusu a povahy pracovní smlouvy.Je důležité zda osoba je v pozici zaměstnance, zaměstnavatele nebo OSVČ. Typ pracovní smlouvy se rozlišuje podle autonomie a způsobu odměny.

Podle tohoto přístupu se rozlišuje 10 tříd sociálního postavení ekonomicky aktivních

1. Vyšší odborníci – vysocí státní úředníci, ředitelé velkých podniků2. nižší odborníci -nižší střední úředníci, ředitelé menších podniků3. rutinní nemanuální pracovníci 4. drobní vlastníci, živnostníci, řemeslníci se zaměst nanci5.drobní vlastníci, živnostníci, řemeslníci bez zaměstnanců 6. Technici, mistři7. Kvalifikovan dělnící

8. zaučení a nekvalifikovaní dělníci(mimo zemědělství)

9. Zemědělští dělníci a a další manuální pracovníci v primárním sektoru 10.soukromí zemědělci, ostatní samostatní v primárním sektoru.

Pojetí třídy u Marxe

Teorie společenských tříd je založena na předpok-ladu, že rozdíly mezi lidmi a třídami zavisí na tom , jaké místo zaujímají v systému společenské práce, jaký je jejich vztah k výrobním prostředkům a jakou pozici zaujímají v dělbě práce.Ústřední význam má vlastnický vztah – vlastnící, nevlastníci- vyznačují se zásadním rozporem v zájmech. Identita tříd se vymezuje vůči druhé v podobě třídního vědomí a ideologie. Třídní vztah má podobu konfliktu.

Pojetí tříd u Maxe Webera

Významným kritikem Marxe a Engelse je německý sociolog Max Weber, který respektuje objektivní determinaci příslušnosti lidí do určité třídy, ale zdůrazňuje význam dalších ekonomických a osobních hledisek. Vedle vlastnictví hrají význam-nou roli kvalifikace, dovednosti a výkon. Weber rozlišuje několik druhů tříd: vlastnické, výdělečné, sociální.

Vlastnické třídy zaujímají monopolní postavení na trhu prodeje

určitých hodnot. Disponují finančními prostředky. Do vlastnických tříd patří tak věřitelé, tak dlužníci. Všichni, kteří se vyznačují různými druhy příjmů, půjček a ztrát. Výdělečné třídy- podnikatelé, kteří mají přístup k šancím tržního zhodnocení zboží, služeb nebo nějakého výkonu. Jde o obchodníky, průmyslníky, podnikatelé, bankéře, svobodná povolání.Patří sem i vysoce kvalifikovaní dělníci vydělávající na svých chopnostech.

Sociální třídy jsou chápány jako skupiny lidí určené mobilitními šancemi.

Ty jsou u dělnické třídy, maloburžoazie, inteligence apod. rozdílné. Weber odvozuje svůj pohled na třídy především z tržního prostředí. Třídní postavení lidí není nic jiného než tržní postavení. Na rozdíl od Marxe to není postavení ve výrobím procesu, ale zhodnocovací proces, tedy trh. Ten určuje pozice lidí v sociálně třídní struktuře.

Teorie společenského a symbolického prostoru

Jejím hlavním protagonistou je francouzský socio-log Pierre Bourdieu (1930-2002), který zdůrazňuje že sociální skutečnost je vztahová. To znamená, že pojem společenská třída nikdy nemůže být zkoumán sám o sobě, ale vždy jen ve vztahu k třídám a jiným pojmům.

Sociální prostor je zde vymezován na základě dvou principů diferenciace

Těmi jsou ekonomický a kulturní kapitál. Sociální prostor lze zobrazit dvěma na sebe kolmými osami. Jedna vyjadřuje kontinuum souhrnného kapitálu, tj. všech kapitálů, které hrají nějaký význam pro jednotlivce. Jde o ekonomický, sociální, kulturní kapitál. Druhou osu tvoří poměr mezi kulturním a ekono-mickým kapitálem.

Jde spíše o znázornění úvahy o možných seskupeních lidí , jež se

od sebe liší především rozdílným způsobem života a sociální ,ekonomickou a kulturní vybaveností. Tato prostředí se navzájem částečně prostupují. Rovněž vyjadřují určité napětí, které reálně existuje ve vztazích a způsobu života lidí ve společnosti.

Bourdieu dokresluje schéma charakteristikou habitu chování.

Např. pro podnikatele jsou vevolném čase charakte-ristické vodní sporty, jízda na koni, hony, pije se šampanské, politicky jsou orientováni prvicově. Společenské třídy podle tohoto autora neexistují, existuje jen společenský prostor. Je to prostor různých diferencí.

K moderním konceptům výkladu sociální struktury

Globalizace přináší „rozostřování“ sociálních vztahů mezi velkými sociálními celky. Na tyto skutečnosti reaguje tradiční stratifikační teorie jen s velkými obtížemi. Proto se objevují se kritické názory. Zejména německý sociolog Niklas Luhman. Konstatuje, že soudobá postmoderní společnost se vyznačuje důrazem na funkční stránky. Sociální diferenciace je nahrazena diferenciací funkční.

Moderní společnost je podle něj diferencovaná funkcionálně.

Soudobá společnost je tvořena funkcionálními systémy. Tím rozumí systém ekonomický, politiku, právo, vědu. Ty dnes tvoří relativně samostatné celky.Roste složitost těchto celků a v důsledku toho ztrácí společnost schopnost zachovat vlastní integra-ci. Ta byla v předchozích etapách založena na domi-nantní roli nějaké oblasti, většinou politiky nebo náboženství.

Sociální systémy tedy již netvoří vyšší systémově vázaný celek.

Každý z těchto celků funguje sám paralelně vedle sebe a snaží se řešit své potřeby a sleduje svůj cíl. Všechny části sociální struktury a všechny oblasti společenského života fungují jako samostatné systémy, a tak ovšem vznikají i problémy a rozpory. Ty si řeší každý sám.

Důraz na funkční aspekt sociálních celků ve společnosti a důraz na jejich samostatnost

neznamená ovšem, že neexistuje jiná sociální dife-renciace, nebo že ve společnosti neexistují síly mající zájem o vytvoření hierarchické společenské organizace. V tomto smyslu je koncepce kritizována.