revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3 · U kamenného zvonu na Staroměst-ském náměstí, ... slava...

revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3

Posledního května minulého rokujsme zahajovali II. evropský astrolo-gický kongres v Praze. Den předtímbyly otevřeny na pěti místech oficiál-ní výstavy: v Obrazárně Pražskéhohradu, v Císařské konírně a Míčovně,v Letohrádku královny Anny a podHradem ve Valdštejnské jízdárně.Byla taková slavnostní, slunečnísobota a nádvoří i okolí Pražskéhohradu byla naplněna spoustou ná-vštěvníků.

Všem pořadatelům nejem těchtopěti výstav oficiálních, ale i řady akcípřidružených je nutné vyslovit podě-kování a obdiv, protože se souhrnněcelá akce setkala s až neočekávanouúčastí, zájmem i uznáním nejenomz úst našich, ale i četných návštěvníkůze zahraničí.

Člověku se zdá, že výstavy skonči-ly teprve nedávno, ale brzo tomu buderok, co se otevíraly. A to už je doba,která dovoluje ohlédnutí, a to i třebaponěkud kritické.

Ne všem pořadatelům se totiž odoficiální kritiky dostalo uznání mě-rou spravedlivou.

A přece tu byly akce dvě, které sesvou náplní i posláním těm oficiál-ním plně vyrovnaly. Mám na myslivýstavu „Opus magnum“ v doměU kamenného zvonu na Staroměst-ském náměstí, ale především právěII. evropský astrologický kongres,který jsem po slavnostním pozdravenívšech účastníků kolegou Radko To-bičíkem svou úvodní přednáškou za-hajoval.

To, že se několika nadšencům po-dařilo získat pochopení na patřičnýchmístech a třídenní kongres se mohlkonat ve Španělském sále a přilehlýchprostorách Pražského hradu považujiza zázrak. O světové úrovni referátůvýznamných cizích i našich účastníkůi o slovech jejich uznání se ještě nazávěr zvláš� a jmenovitě zmíním. Ne-zájem televize i tisku, nebylo-li to zá-

Vratislav Jan Žižka

Rudolf II. a Praha

Obr. 1: Fr. Hoogenberghe: Hradčany — mědirytina z roku 1595.

4 č. 23–24 K4 č. 23–24 K4 č. 23–24 K4 č. 23–24 K4 č. 23–24 KONSTELONSTELONSTELONSTELONSTELAAAAACECECECECE

měrné, nepochopím. A o některýchtiskových glosách raději pomlčím.

Dnes mi ale připadá ještě dale-ko těžší úloha než před jakou jsem bylpostaven toho zmiňovaného 31. květ-na. Podat co nejstručněji přehled vše-ho, o čem jsem tehdy půldruhé hodinymluvil a eventuálně ještě přidat něco,co se mi tam tehdy nevešlo.

Představte si tedy Španělský sál— později se jej totiž budu dovolávat —kromě barvy dřevěné podlahy, před-sednického stolu a řečnického pultupřevládá bílá a zlatá. Na sklopnýchsedadlech jemně barevná mozaikaúčastníků. Celý sál do hloubky výbor-ně ozvučen, všechny přenosné mikro-fony bezporuchově fungují. Sluchát-ka si můžete nastavit na angličtinu,češtinu, francouzštinu a němčinu.Můžete se s nimi ale volně pohybovat.Překládá se na znamenité úrovni. Tovše uvádím proto, že se k tomu krátcevrátím až se zmíním o ohlasech zahra-ničních, ale i našich účastníků. Taktedy naostro:

„Paní a pánové, vážení hosté,kolegyně a kolegové, vážení přátelé,

připadla mi sice čestná, ale dostitěžká úloha připravit první příspěvektohoto II. evropského astrologickéhokongresu. Je totiž skoro nemožné vy-volat v úzce vymezeném čase obrazrudolfínské Prahy a ještě postihnoutosobnost, která se na jejím utvářeníjistě nemalou měrou podílela.“ (Ažsem doslovně, dál už musím své poví-dání značně zredukovat.)

Je zajímavé, že vůně této renesanč-ní Prahy pro mnohé z nás dosud nevy-vanula. Když člověk v noci zahýbá ko-lem Staronové synagogy, někdy hopoleká jeho vlastní stín. Nesestoupilz její zaprášené půdy přece jenom Go-lem? A ani syrová pravda nevyhnalaz mysli četných návštěvníků Zlatéuličky touhu uvidět malým okénkemněkterého z Rudolfových alchymis-tů. Kdo z nás někdy nezatoužil po „ka-meni mudrců“, mnozí asi spíš — a to jemůj případ — po „elixíru života“.

Obr. 2. Fr. Hoogenberghe: Panorama Prahy z Letné (Dante na své pouti navštěvuje „ideálníměsto“) — mědirytina z roku 1595.


Jsem profesí sice malíř, absolventAkademie výtvarných umění v Prazea osmým rokem přednáším něco jakomoderní estetiku na Vysoké školeuměleckoprůmyslové v Praze. Aleabsolvoval jsem na vysokých ško-lách na dvacet semestrů — a to doplň-kově i na Technice a Univerzitě. Užpřed pětatřiceti lety jsem jako výtvar-ník dával dohromady s našimi přední-mi odborníky na jednotlivá obdobídosud nepřekonané „Dějiny Prahy“.Často se dnes cítím zavázán i sva-zován tím, že se o mně říká, že jsemjedním z našich posledních polyhis-torů.

Proto jsem asi dostal za úkolpředstavit účastníkům kongresu, a topředevším zahraničním hostům, ru-dolfínskou Prahu. Ale „rudolfínskáPraha“, to je abstraktum, a tak vlastněpatří mezi jevy. A jev by se dal možnápřirovnat k latentnímu obrazu na ex-ponovaném filmu a uvědomil jsem si,

že ten se musím pokusit nějakým způ-sobem vyvolat.

„Nejraději bych vás před polednemvyvedl severní branou z Hradu a pakbychom se dali doprava Královskouzahradou kolem renesančních skvos-tů, Míčovny a Letohrádku královnyAnny. Tomu se ale také říká Belveder,a tak bychom se za ním opravdu dosta-li na jednu z nejkrásnějších vyhlídekna starou Prahu. Konečně zítra je ne-děle, tak si každý z vás může vyzkou-šet a zažít to, o čem tu dnes při promí-tání obrazových dokumentů asi buduhovořit. Pražsko si z těchto míst za-chovalo ráz i vůni minulých staletí.Podíváte-li se z tohoto místa, ležícíhonad Klárovem — dnes jej znáte spíšepod názvem stanice metra Malostran-ská — doprava na Pražský hrad, budetesi myslet, že se zastavil čas. Uvidíte jejtéměř ve stejné podobě, v jaké vám hotu představuji na starých dokumen-tech.

Obr. 3. Roelandt Savery: Pohled na Prahu – kresba kolem roku 1608.


Iluze však bude dokonalá až se ro-zezní pražské zvony. Většina z těchnejznamenitějších pochází už z časů,předcházejících období panování cí-saře. Stejně jako my je tedy mohl slý-chat a z těchto míst se dívat na svůjHrad.

Praha během staletí při požárechi krádežích o řadu zvonů přišla. Pře-devším při jejich „rekvírování“ bě-hem válek. Největší ztráty ale utrpělaza I. a II. války světové. Okupanti senestyděli rozlít na hlavně svých děla střelivo i zvon z konce 15. století,označený dvojitým „W“ krále Vladi-slava Jagelonského.

Řada zvonů, právě těch zvukověznamenitých, to všechno přečkala.Zmíním se tu o dvou největších, kte-ré dal odlít už Rudolfův děd Ferdi-nand I. Povolal k tomu puškařea zvonaře Tomáše Jaroše. A ten sesvými pomocníky ulil do roku 1549pro Svatovítskou katedrálu nádhernězdobeného obra Zikmunda, vážícího270 tehdejších pražských centýřů. Připřepočtu na dnešní jednotky je to 16a jedna osmina tuny zvonoviny. Nadtím, jak se mu to v hradním Jelenímpříkopu mohlo podařit lze jenom ob-divně zakroutit hlavou. O čtyři rokypozději odlili ještě pro chrám PannyMarie před Týnem stoosmicentýřo-vou Marii, vážící bezmála 6,5 tuny.A odlili i „Zpívající fontánu“ — až pů-jdete kolem Letohrádku královnyAnny, můžete si k ní, jako to dělávalcísař Rudolf, přiložit ucho a uslyšítechorál všech pražských zvonů dohro-mady, a to i ve chvílích, kdy na svýchzvonicích odpočívají.“

Dále mi šlo v mém vystoupenío to ukázat, že si Rudolf nevybralPrahu pro svůj císařský dvůr jen tak zrozmaru. Pro svou volbu měl zřejmědůvodů celou řadu. Praha byla měs-tem dobře opevněným a po tragic-kém požáru Malé Strany moderněvystavěným. Byla tehdy dvakrát vět-ší než Vídeň a ze strategických důvo-dů v bezpečné vzdálenosti od turec-kého ohrožení. Pražský hrad byljedním z největších hradů Evropya prakticky nedobytný. Nepřátelůmse jej podařilo vždy získat jenom zra-dou.

Toho všeho si Rudolf musel býtdobře vědom. Byl náruživým sběrate-lem a kdo by nechtěl mít své sbírkyvystavené na místě jak reprezentativ-ním, tak i bezpečném.

Když jsme tak ale začínali mít ru-dolfínskou Prahu málem před očima —promítání při přednášce hrálo svouroli — šlo mi o to připomenout, že je-den sebelepší Rudolf, i když třeba cí-sař, sám neměl na to, aby to všechnouskutečnil. Že jeho Praha musela mítřadu předstupňů, Prahu jagellonskoua Jiřího z Poděbrad, Prahu husitskéhovření a Prahu Lucemburků, Prahu Pře-myslovců a Slavníkovců — připomněljsem i nedávno slavené svatovojtěš-ské milénium.

Upozornil jsem na to, že pražskákotlina je na jihu uzavíraná keltskouZávistí, třetím nejrozsáhlejším op-pidem v Evropě. Osobně jsem seúčastnil zahájení mnohaletého ar-cheologického výzkumu. Obor jsemstudoval na Univerzitě u akademikaFilipa, považovaného na celém světě


za jednoho z předních teoretiků a pa-matuji si, jak na symposiu v roce 1964právě na Závisti překvapil své kolegy,ale získal i jejich souhlas se svýmsoudem, že Velká Praha je patrně nej-starším kontinuálně osídleným velko-městem na světě. Počínaje pa-leolitem!

Nedivte se mi, že jsem toto vševentiloval před světovým fórem, kon-gres byl sice „evropský“, ale zúčastni-la se jej i sličná kolegyně ze Spoje-ných států, o které ale ještě pozdějibude řeč.

Za Keltoslovany nás považují an-tropologové hodně dlouho. Také nasvětové mapě krevních skupin a pod-skupin, kterou zveřejnilo Unesco jevidět, že vlastně svým základem pat-říme k původním praevropanům. Zdáse, že padnou brzo i všechny roman-tické a obrozenecké výklady jménanašeho města. Že někdo „osekával,otesával práh“, podle „práhů“ na Vlta-vě anebo od „vypraženého“, požáremodlesněného místa.

Právě na tomto místě připojujiněco, o čem se pak hovořilo o pře-stávkách, panelových diskusích, alepředevším při večerním společnémposezení. Nerad přiznávám, že sesvým názorem narážím nejvíc vlast-ně jenom u nás. Kolegyně a kolegyz Francie, Dánska, Slovenska i Bul-harska můj výklad názvu našehoměsta, Praha, vůbec nepřekvapoval.A kolegům ze sousedního Německase dokonce líbil. Že totiž první slabi-ka „PRA“ upozorňuje na stáří místave smyslu PRA — STARÝ a druháslabika „HA“, často psaná i „GA“,

neznamená nic jiného než řecké„GEA“, tedy ZEMĚ. Právě němec-kým kolegům nepřipadala vůbec ná-silná souvislost mezi slovy: Urwalda prales, Urgrossvater a pradědeček,a tak ani mezi pojmenováním mís-ta PRAHA a slavnými a prasta-rými mezopotámskými městy URa URRUK. Tím jsem snad proble-matiku rudolfínské Prahy dostatečněpřiblížil, i když jsem si vědom, žejsem jí zůstal ve svém stručnémpředstavování mnoho dlužen.

Vybíráme si však místa, kde by-chom chtěli pobývat, něco vytvářet,žít, jenom podle potřeby a své libovů-le? Asi tomu tak docela není. Jsoupatrně i místa, která nás osloví, přitáh-nou a potom třeba už nepustí. Mys-lím, že to byl právě příklad císaře Ru-dolfa, jehož nativitou se budemezabývat. Jako astrologové.

Na kongresu jsem se přiznal, žejsem se k astrologii dostal dost poz-dě, po vysokoškolských studiích a vesnaze ji vyvrátit.

Až jsem byl jednou přiveden k le-gendě naší astrologie, panu Emanue-lu Šimandlovi. Na jeho tvrdou školua hvězdné oči se nedá zapomenout.Odnaučil mě říkat „náhodou“. „Ná-hoda spočívá v nedokonalosti našehopoznání.“ Naučil mě ctít, ale i oslo-vovat „genia loci“. Dostával jsemúkoly. Třeba proč máme v českémstátním znaku stříbrného lva v červe-ném poli? Proč má zlatou korunu,drápy i jazyk a dvojitý ocas? Že jsmepo prvních dvou králích byli vždyzase knížectvím, a že kníže má zedvou heraldických kovů právo jen na


lunární stříbro. Králové pak dostalilva opět se zlatou korunou a „zlatouzbrojí“, tedy se zlatými drápy i jazy-kem. Červené pole že zastupuje oh-ňový živel jehož je královský lev,vlastně zodiakální znamení Lva,vládcem. A dvojitý ocas, že navzdorytvrzení historiků připomíná čas aosudové otáčení oblohy ve smyslubiblického „já jsem alfa i omega“.

Emánek mě neustále pobízel stu-dovat, ale i prakticky řešit případy.Přiměl mě sehnat si kritické řecko-an-glické univerzitní vydání „Tetrabib-lu“ Claudia Ptolemaia, dřel se mnoučtení horoskopu, jak to ve svém díle„Astrologia Gallica“ vyžaduje Morinde Villefranche. Honil mě do muzeí iknihoven studovat staré astronomické

i astrologické spisy. Přiměl měnavštěvovat demonstrátorskýkurs na Štefánikově hvězdárněna Petříně.

Jeho specialitou byly direk-ce, které dnes „díky počí-tačům“ téměř nikdo neděláa neumí. Rád připomínal bib-lické „dávám vám jeden denza jeden rok“. Hieroglyfy, klí-nopis, hebrejštinu, arabštinui sanskrt luštil jako někdo kří-žovku. Malíře Ludvíka Kubuučil čínštinu, Vítězslavu Ne-zvalovi překládal Pabla Neru-du. Byl jazykovým fenomé-nem, ale nade vše milovalsvou češtinu.

Do případu Rudolf II. jsemse zakousl, jako kdybych mělEmánka Šimandla za zády.A tak jsem začal prohlížet jeho

publikované nativity a aplikovat na ně„Emánkovy skákačky“. Nějak to ne-sedělo. Mnohdy se mi zdálo, že autořido jeho horoskopu vecpávají něco, cotam ani nepatří. Rudolf II. se mi podlezveřejňovaného horoskopu nejevilani moc královský a císařský, ani ta-kovým sběratelem, ani jako neženatýmuž s tolika nemanželskými dětmi.Zdálo se mi, že by vypadal jinak a anivšechny jeho hodnosti, ani nemocimu nějak neseděly.

Vděčím kolegovi SvatoplukuSvobodovi — na kongresu bylo do-hodnuto, že se nebudeme titulovat —za údaj, který publikoval ve své za-jímavé knize „Praha astrologická“,vydané při příležitosti I. evropskéhoastrologického kongresu v roce 1994.

Obr. 4. Románský reliéf z Malostranské věže Juditinamostu. Kníže Vladislav II. dostává v roce 1156 králov-ský titul od císaře Fridricha Barbarossy – nákres nej-staršího pražského kamenného orloje.


Na straně 90 uvádí údaj, který mělobjevit vídeňský státní knihovníkWilhelm Knappich: Rudolf II., syncísaře Maxmiliána II. a jeho vlastnísestřenice Marie Španělské, dcery cí-saře Karla V., se narodil v pondělídne 18. července 1552 ve Vídni v de-vatenáct hodin místního času o slu-neční hodině. Přiznám se, že o tu„sluneční hodinu“ jsem hned při prv-ním čtení tohoto údaje zakopl. Pode-zření ve mně vzrostlo, když jsem

něco podobného našel u jeho úmrtí.Zemřel v sobotu dne 20. ledna 1612 v7 hodin ráno o měsíční hodině v Pra-ze.

Najednou mi přišlo vhod všechno,co jsem už dávno se svými přáteli,Emanuelem Šimandlem a Jindři-chem Šobem studoval nad fotogra-fiemi starých astronomických pří-strojů, které jsem sám pořídil.Vzpomněl jsem si především naastroláb, který dostal zemřelý pří-

Obr. 5. Běžně v literatuře uváděný horoskop císaře Rudolfa II. s vyznačenými Placidovýmidomy. (Placidus de Titis se narodil teprve v roce 1603.)


tel Zdeněk Horský dvakrát z Oxfordujako výpůjčku na výstavy do Prahy.Vloni na výstavě astronomických po-můcek v Letohrádku královny Annyneomluvitelně scházel. Je považovánza možná největší, má totiž přes 40cm v průměru, ale i za patrně nej-krásnější astroláb na světě. Myslí seastroláb přenosný. Vyrobil jej v roce1590 Erasmus Habermel, který bylod roku 1594 jmenován císařskýmvýrobcem astronomických přístrojů.Je vyroben z mědi a silně v ohni po-zlacen. Nikdy nezapomenu, jak jsemsi jej před užaslým Zdeňkem Hor-ským rozebíral a jednotlivé díly foto-grafoval.

A nad údajem narození i úmrtí cí-saře Rudolfa jsem si vybavil právě tuhodinu sluneční a měsíční, protožejsem si právě na zadní desce tohotoastrolábu tabulku planetárních vládcůhodin v jednotlivých dnech týdnenejen dlouho prohlížel, ale i detailněofotografoval.

Nebudu tu líčit historii vzniku ast-rolábu a jeho užívání, ale připomenuto, co jsem na své kongresové před-nášce k „případu Rudolf“ provedl.Promítl jsem totiž reprodukci dvounákresů částí astrolábu ze spisu, kterýbyl jednak návodem jak jej vyrobit,ale i jak jej užívat. A připomenuljsem, že autor pojednání žil v Angliiuž v letech 1340—1400. Pak jsemteprve dodal, že ho většina poslu-chačů dobře zná, ale spíše jako spiso-vatele a že je to autor „Canterbur-ských povídek“ Geoffrey Chaucer.Přiznávám, že to v sále mírně zahuče-lo. Že ale v Londýně seděla vedlesvého manžela krále Richarda II. natrůně královna Anna, legendární„The good Queen Ann“, dcera naše-ho císaře a krále Karla IV. a že semožná její zásluhou dostal opis toho-to díla do Prahy a v Praze se začalkonstruovat na věži Staroměstskéradnice orloj. A upozornil jsem, žekamenná zvěrná výzdoba právě ko-

Obr. 6. Planetární vládcové hodin. Detail rytiny na zadní straně astrolábu od Erasma Habermelaz roku 1590 – zlacená mě�.


lem tohoto efektního a obdivovanéhoastrolábu je ještě parléřovská!

Proč toto všechno připomínám.Planetární tabulka na astrolábu Eras-ma Habermela a pražský orloj sehrálytotiž při sestavování nového horosko-pu Rudolfa II. klíčovou roli. Historic-kou zprávu o Staroměstském orlojimáme z roku 1410, a to se už mluvío jeho opravě.

Můžeme se ale pražského orlojea čtení času na něm dovolávat v době,o kterou nám jde? V jakém stavu byljeho astroláb, ty i mnohým dnešnímdivákům nesrozumitelné a trochu ta-jemně působící kruhy?

Asi si umíte představit mou radost,když jsem našel zprávu, že jej Ru-dolfův děd Ferdinand I. po dlouhédobě, kdy byl mimo provoz, nechalopravit. A to právě v roce 1552, tedy vroce Rudolfova narození. Není možnévyslovit domněnku, že to bylo z rado-sti nad tím, že se mu narodil vnuk, vkterém tušil jednou svého nástupce?

Zde je nutné připomenout, žev Evropě se v té době užívalo dvo-jího určování času. „Německé“ dě-lilo den bez ohledu na roční období na12 hodin denních a 12 hodin nočních.Od toho se ale zásadně odlišovalo čte-ní „české“, někdy se mu říkalo „be-nátské“ nebo „italské“. Bylo to čtení,ke kterému bylo zapotřebí bu� astro-lábu nebo právě orloje. Stupnice obouastronomických přístrojů užívala takzvané „polární projekce“ výhodné přijejich konstruování, protože všechnypotřebné křivky se promítaly bu� jakokružnice, nebo přímky. Obě se od sebeodlišovaly jen tím, že jednou bylo uži-

to projekce z pólu severního, nebo uorlojů názornější projekce z pólu již-ního.

Při orlojovém odečítání času každýden končil západem Slunce na míst-ním horizontu. Ten bylo možno sta-novit právě na astrolábu pražskéhoorloje. Důležitou roli tu hrál největšíkruh na jeho obvodu, tak zvaný „čtyři-advacetník“.

O jeho starobylosti svědčí arabskéčíslice psané ještě gotickým způso-bem. Nejvíce je to patrné na čtyřkách.Čtyřiadvacetník kdysi musel orlojníkposouvat ručně. Nahoru a dolů podletabulek západů Slunce v jednotlivýchročních obdobích. Čtyřiadvacítkamusela být nastavena tak, aby na nizlatou ručičkou ukázala rafie nesoucíposuvné Slunce, pohybující se povnitřním kruhu ekliptiky, a to ve chví-li jeho průchodu přes vyznačenou zá-padní linii horizontu. Západem Slun-ce, tedy po uplynutí čtyřiadvacátéhodiny, starý den končil a nový začí-nal.

Je dobré si připomenout, že podletehdejšího názoru měla každá denníhodina svého vládce. Bylo jich sedm ave stejném pořadí se pravidelně opa-kovali. Dvě „světla“ — Slunce a Luna,a pět planet: Mars, Merkur, Jupiter,Venuše a Saturn.

Vyjmenovávám je v tomto pořadíproto, abychom si je mohli najít nareprodukované astrolábové tabulcejako vládce první hodiny dní, jejichžjména tak vlastně určovaly. Nevímekdo a kdy je podle jejich „rychlostí“napsal na hroty sedmicípé hvězdyv pořadí Luna, Merkur, Venuše, Slun-


Obr. 7. Astroláb pražského orloje nakreslený v postavení, splňujícím všechny časové údajenarození Rudolfa II. Tato rekonstrukce nečekaně umožnila rozřešení vleklého sporu historikůo autorství i době vzniku orloje. Na astrologickém kongresu jsem upozornil, že již za vládykrálovny Anny (1382—1394), dcery našeho císaře Karla IV., manželky Richarda II., v dobějejího pobytu v Londýně zveřejnil v roce 1391 Geoffrey Chaucer, známější jako autor Canter-burských povídek, spis o konstrukci a užívání astrolábu. Jeho opis se mohl v té době dostat doPrahy a pomáhat při konstruování našeho orloje. Parléřovská plastická výzdoba kolem astrolá-bu, ale i nalezené písemné záznamy, umožnily dr. Macháčkovi a dr. Horskému přisoudit autor-ství Janu Šindelovi a Mikuláši z Kadaně. A že mohl na radniční věži jít nejméně od roku 1410.Neznalost astrologie jim ale znemožnila rozpoznat, že zlaté kružnice alhidady ukazují na otáče-jící se ekliptice hroty domů Regiomontanových (Johannes Müller – Regiomontanus, 1438—1476). A tak zřejmě dalším spoluautorem orloje je i Jan Růže, legendární mistr Hanuš, který vroce 1490 nahradil starý astroláb, ukazující domy Campanovy (Giovanni Campani, 1233—1296)astrolábem modernějším.


ce, Mars, Jupiter a Saturn a vládceprvní hodiny dní, kterým daly jménov pořadí, jak je dosud užíváme, dostalcestováním po vnitřních spojnicíchhrotů této hvězdy.

Aby to bylo názornější začnemeLunou, abychom nakonec dostalisluneční neděli, kdy podle bible postvoření světa pámbu odpočíval!Luna tedy předznamenává „dies lu-nae“, naše pondělí — po vnitřní spojni-ci se pak od Luny dostaneme k Marsu,tedy v týdnu musí následovat „diesmartis“, naše úterý. Pokračujeme kMerkurovi, „dies mercuri“, středa, aanalogicky dál „dies iovis“, čtvrtek,„dies veneris“, pátek, „dies saturni“,sobota a „dies solis“, neděle. Češtinase s latinským pojmenováním úplněrozešla. Třeba Francouzům by byltento výklad asi srozumitelnější.

Vra�me se ale k problematiceodvozování nového nativitního ho-roskopu i horoskopu úmrtí císařeRudolfa II., kdy se snažíme splnitvšechny časové údaje, které k těmtoudálostem máme k dispozici.

K tomu jsme si vypočítali kdy veVídni zapadalo Slunce v předvečerdne Rudolfova narození, tedy 17. čer-vence 1552 podle juliánského kalen-dáře. Vyšlo nám 19 hodin 38 minutmístního času. Podle astrolábové ta-bulky ale snadno zjistíme, že by se bylmusel narodit až v hodině Venuše, ato bychom museli planetární vládcezahajovat první hodinou od půlnoci.To se při astrolábovém nebo orlojověodečítaném času nedělalo. Jestliževšak vyjdeme z toho, že den 17. čer-vence 1552 končil ve Vídni na astro-

lábu nebo orloji čtyřiadvacátou hodi-nou ve vypočtených 19 hodin 38 mi-nut západem Slunce, pak by se jeho19. hodina sluneční odehrávala mezi13. hodinou 38. minutou a 14. hodi-nou 38. minutou místního času.A horoskop jsme si namalovali právěna vrcholení této devatenácté slunečníhodiny pondělní!

Vyšla nám nativita naprosto odliš-ná, než jaká se běžně dosud uváděla,a tu jsme podrobili zkoumání ještěpřed kongresovou přednáškou.

Předpokládám, že ji podrobí kriticei čtenáři tohoto mého sepsané-ho příspěvku. Myslím si totiž, že senajde řada těch, kteří se nemohliúčastnit loňské panelové diskuse, kte-rá se po mém vystoupení ve Špa-nělském sále Pražského hradu roz-poutala. A při společném večernímposezení především autorů nejenomvšech sobotních, ale i připravovanýchnedělních a pondělních vystoupeníi vybraných odborníků a hostů astro-logií se zabývajících, kdy se debato-valo až do půlnoci.

Našli se sice oponenti, ale byliv menšině. „Nový Rudolf“ připadalzastáncům víc jako král i císař seSluncem a Jupiterem v intercepto-vaném znamení Lva v devátém do-mě. Panovník se zaujetím pro Čechy,ale možná až jimi zajatý. Upozorňu-ji, že mezi Sluncem a Jupiterem jetéměř na poloviční vzdálenosti „citli-vý bod Prahy“, který můj učitel, panŠimandl z mnoha případů a událostístanovil na 8o a upřesňoval až na 8o13´Lva.


Záhadnost Rudolfovu podtrhujejeho ascendent ve Štíru, s klasic-kým vládcem Marsem v sedmémdomě, ve znamení Blíženců. Toumožňovalo rozvinutí Rudolfovýchjazykových znalostí. Je pochopitelné,že ovládal svou rodnou vídenštinu,ale mateřským jazykem i výchovou

se mu stala španělština. Uměl ale ilatinsky a řecky, dovedl se domluvitse svými holandskými malíři i ho-landskou císařskou kapelou.

Zřejmě uměl znamenitě italsky. Sesvou italskou milenkou Stradovou,jejíž otec byl správcem jedinečnýchhradních sbírek, toho asi namluvili

Obr. 8: Nová nativita císaře Rudolfa II. vypočtená pro Vídeň (16oE23´, 48oN13´) s hroty domůpodle Regiomontana. K interceptovanému znamení Lva v IX. domě dochází při použití systémudomů dr. Waltera Kocha. Hrot jeho III. a IX. domu jsem čárkovaně doplnil.


dost, když spolu vydrželi třicet leta měli šest nemanželských dětí.I světově proslulá švýcarskofran-couzská astroložka, paní ElizabethTeissierová, dlouholetá poradkyněprezidenta Mitterranda, měla zato,že podle starého horoskopu se měl cí-sař Rudolf dokonce spíše dvakrát„královsky“ oženit. Podle nového jevidět, proč to neudělal.

Ještě na jednu okolnost bych aleneměl zapomenout. Velmi inteligent-ní i vzdělaný císař se naučil i dobřečesky. Známe dokonce i jméno jehoučitele.

Že byl náruživým sběratelemv nepředstavitelné zájmové šíři,o tom svědčí znamení Střelce na hro-tu druhého domu a právě ten králov-ský Jupiter ve Lvu v domě devátém.A sbíral nejenom drahocennosti, stří-bro, zlato, šperky a umělecká dílaze všech možných žánrů a z celéhosvěta, ale i osobnosti. Nejen pro oká-zalost! Všechno muselo být prvořadékvality. Nedal se ošidit, protože mělcit. Nedivme se, Venuše v Raku v os-mém domě. Dalo by se říci, že sbíral izajímavé osobnosti dokonce tak, abyje měl nablízku, když jich bylo zapo-třebí. Venuše v Raku v osmém domě,ale je i vládkyní hrotu domu jedenác-tého, ležícího ve Vahách. Že tam máUrana, o tom tehdy nemohl vědět, alemožná, že to dovedl vycítit a pak, mělkolem sebe opravdu veličiny, kterédnes ani neumíme úplně pochopit.Těžko můžeme vědět, co mohli doká-zat takoví Tycho de Brahe, JohannesKepler anebo třeba dnes v Anglii

teprve náležitě doceňovaný poradceslavné Alžběty I., John Dee!

Do Prahy přijížděli navštěvovatRudolfa opravdu znamenití lidé. Nahradě v jeho blízkosti třeba delší dobupobýval a psal i Giordano Bruno.

Panovník měl nejenom svůj cí-sařský mlýn, královský pivovar, alena Jenerálce v Šárce i svou cihelnu.O tom všem svědčí druhý dům jehonativity a postavení vládce jeho hrotu.V cihelně ale zrovna tehdy vykopaliobrovské mamutí kly. Rudolf se třemitělesy v Raku a jeho vládkyní Lunoudokonce na letním obratníku byl tra-dicionalista a všeho staréhoi prastarého si vážil. Proto dal kly naHradě vystavit hned vedle těch nej-nádhernějších uměleckých děl. Třebaobrazů slavného italského malíře Ra-faela Santiho měl na padesát. Ale žád-né padělky.

V Praze ale v té době ještě byly dra-hocenné sbírky z období minulých. Aspousta vzácností, které Rudolfa ob-zvláště zajímaly. Astronomické po-můcky a přístroje, které jsou dnes vesbírkách v Kůzách (Cues). Užíval jejiž Přemysl Otakar II. a dostal je tehdyod svého bratrance Alfonse Kastilské-ho. Měl tu nádherně iluminovaný ast-ronomický atlas s pěti připojenými„knihami o užívání drahých kamenů“.Původně patrně z osobní knihovny cí-saře Karla IV. Byly tu tehdy ještě ast-ronomické a astrologické knihy čes-kých králů a pro krále Václava IVbohatě iluminovaný Ptolemaiův „Tet-rabiblos“, v ničem si krásou nezadají-cí s dnes už světově proslulou Václa-vovou biblí zdobenou často průhledně


oděnými lazebnicemi — dnes vše vesbírkách v cizině.

Císař Rudolf ještě potkával tehdydosud nepoškozený „kamenný orloj“,románský reliéf na věži někdejšíhoJuditina mostu. Olomoucký profe-sor Rudolf Chadraba už téměř předdvaceti lety podpořil mou domněnku,že se jedná opravdu o orloj připomín-kou, že jeho obdobu viděl v Řezně.Císař mohl tehdy ještě chodit přesKamenný, dnes Karlův, most od MaléStrany jako „křížovou cestu“. Co vol-ný pilíř, to jedno zastavení, na dva-náctém ukřižování. Tak nám podobumostu zachytil na svém drobném lep-tu ještě Václav Hollar.

A na líci mostecké věže, postavenéna ostrůvku při staroměstském břehu— na její straně obrácené směremk Hradu ještě obdivoval dosud Švé-dy nerozstřílenou Parléřovu výzdobu.S dominující Pannou Marií v náručí sJežíškem, stojící na půlměsícia obklopenou září. Říkávalo se jí

v této podobě „Panna oděná Slun-cem“. Císař Rudolf jako obdivovatelčíselných mantik a milovník tajemna— měl přece znamení Štíra na ascen-dentu — mohl tehdy ještě znát podiv-nou vzestupnou a sestupnou řadu li-chých číslovek znamenající, že v roce1357 v 5 hodin 31 minut místníhočasu (ne jak bývá všemi autory mylněuváděno devátého sedmý), ale sedmé-ho devátý. Toho dne právě v tomtočase, kdy Karel IV. prováděl slavnost-ní poklep na základní kámen nové-ho mostu, vycházelo právě na praž-ském horizontu Slunce ve znameníPanny a dokonce v konjunkci s Venu-ší a Marsem. Tedy opravdu pannaoděná Sluncem a na poledníku Měsíc.

Už v této době jsme pro Evropuzřejmě znamenali mnoho a není divu,že se k nám spolu s průvodem vysla-ným do Prahy pro českou princeznuElišku Zhořeleckou rádi v roce 1408podívali i legendární vlámští malířiHubert a Jan Eyckové. Ital Vasari je

Obr. 9: Václav Hollar: Pražský most — lept z jeho Alba amoenissimae aliquot locorum effigies,vydaného v Kolíně nad Rýnem v roce 1635. Podle kresby před rokem 1627, kdy musel emi-grovat z Čech.

revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 17revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 17revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 17revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 17revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 17O

br. 1

0: J

an v

an E

yck:

Mad

ona

kanc

léře

Rol

ina

— L

ouvr

e, P

aříž

. Výř

ez m

alby

z r

oku

1435

s p

ortr

étem

obo

u br

atří

při

pom

ína-

jícím

jejic

h ná

vště

vu P

rahy

v r

oce

1408

.


považoval za vynálezce olejomalby.Z politických důvodů se však museloposelstvo v Praze poněkud pozdržet,takže mohli mít možnost se přiučiti návštěvou dílny pokračovatelů Mis-tra třeboňského. Prahu jako patrněnejstarší městskou vedutu nám pakzvěčnili v pozadí obrazu „Madonykancléře Rolina“, dnes chloubypařížského Louvru. Na „svaté Bar-boře“, vystavené v Antverpách námzase v pozadí zachytili podobudosud nepobořeného Vyšehradu.A zdá se, že se mohli s druhou ženoukrále Václava IV., původem Holan-�ankou Žofií, účastnit kázání MistraJana Husa v Betlémské kapli. Svědčío tom jeho portrét teprve v minulém

roce objevený na nejslavnějším eyc-kovském obraze, Gentském oltáři.

Jan van Eyck nám zachytil v jino-tajích na svých obrazech řadu výjevůz našich pohnutých dějin, ale to budetématem jiné studie. Uvádím to tuproto, že ještě v době císaře Rudolfabylo mnohé z toho v obecném pově-domí, především mezi špičkami náro-da. Ty po prohrané bitvě na Bílé hořevšak bu� přišly o hlavu nebo muselyemigrovat. A tak se časem zapomně-lo, že císař Karel IV. koncipoval svouPrahu jako „nový Řím“ a svým pod-daným chtěl připravit sice skromné,ale přece jenom boží království už zdena zemi. Evropští malíři se zřejmědlouho dívali na Prahu jako na městozaslíbené, na něco jako předobraz ne-beského Jeruzaléma. Je to vidět i naobrazech slavného Petera Brueghelast., který v Praze na mnoha místechkreslil, aby nám ji pak jako ideálníměsto namaloval v pravém rohu své-ho rozměrného plátna „Senoseč“. ARudolf II. zřejmě záměrně požádalholandského kreslíře Roelandta Save-ryho, aby mu znovu zachytil Prahu zmíst, odkud ji už téměř před dvěmasty lety obdivovali bratři Eyckové aJan ji později namaloval.

O výjimečnosti císařovy osobnostise můžete přesvědčit, začtete-li se dojeho nativity. Ale svědčí o ní i jináokolnost. Na připomenutí jeho zájmůi doby jeho panování pojmenováváJohannes Kepler po jeho smrti in me-moriam své nové astronomické tabul-ky „Rudolfínské...“.

Obr. 11: Rudolf II. Portrétní kresba, když byljako třiadvacetiletý korunován v Praze na čes-kého krále. Kresbu pořídil jako archivní doku-ment události Giusseppe Arcimboldo.


Myslím, že ale největší ohlas vy-volal můj — v našem oboru ne zcelaběžný — pokus. Prověřit Rudolfův ho-roskop z poněkud jiného úhlu.

Telefonicky jsem požádal o kon-zultaci člověka, který se císaře doslo-va dotýkal. Totiž proslulého MUDr.Emanuela Vlčka, který zkoumalpozůstatky řady našich panovníkůa významných osob. Bylo pondělía já se přiznal, že mám o Rudolfovi II.

a Praze přednášet v sobotu. A předvýznamným plénem a na Pražskémhradě. Ale ne jako historik, ale jakoastrolog!

Mile mě překvapil. Nezavěsil a anihru nezkazil. Směl jsem se ptát.

Podle nativity císař patrně nebylvelký. „Tak 165 cm — maximálně 167.Mohl byste si vyhledat mou nálezo-vou zprávu, kterou jsem tehdy publi-koval ve Vesmíru.“

Obr. 12. Diagram úmrtí císaře Rudolfa II. Odchází v Praze v sedmé hodině, po pátečním západuSlunce, které vládne Luna, jak se můžeme přesvědčit na Habermellově tabulce planetárníchvládců, málo před půlnocí na sobotu, 20. ledna 1612.


Soudě i podle dvou profilovýchArcimboldových kreseb z Rudolfovypražské korunovace na českého krále,kdy mu bylo třiadvacet let, byl spíšeintelektuál astenického typu? Kostraspíše slabší, dlouhé kosti nohou tro-chu prohnuté?

„Celá kostra byla subtilnější, žád-ný rytíř! Skoro měl člověk dojem, žemá před sebou pozůstatky ženy. Mocmi připomínal svou sestru Eleonoru.“(Na jeho vystaveném portrétu z mládíbyla patrna i jeho značná podobnost smatkou.)

Zuby mohly být špatné. „Ano,i když v dolní čelisti měl všechny.Zato v horní zbyl jen jeden špičák. Přijídle mu to muselo dělat potíže.“

Pane doktore, říká se Španělský sálpodle toho, že v něm dostal řád zlaté-ho rouna ze Španělska. A moc si tohovážil. Adrian de Vries ho musel vy-modelovat s řádem na krku. Ale čítá-váme o něm, že měl i „španělskounemoc“.

„Následky syfilitidy jsme našlipodle patologických změn na všechkostech. Patro v ústech měl skoro zni-čené.“

A co plíce? Třikrát obsazený Raka v osmém domě? „Ty měl zřejmě na-dranc!“ Malignita? Ne — tuberkulózav nejpokročilejším stadiu. Jsou i zá-znamy, že čas od času trpíval chrle-ním krve, až měl kolem sebe stěnyčervené. Žebra měl zevnitř doslovarozežraná.“

A v jakém stavu se vám celkovějevily jeho pozůstatky vůbec? „Až tov člověku vyvolávalo dojem, že měl

být vlastně delší dobu života neschop-ný — jestli to včas dopíšete, měl bystemi to dát přečíst, abyste tam neudělalnějakou botu.“

Poděkoval jsem a zavěsil. Aledlouho se mi pak ještě honily hlavoumyšlenky, jak to tehdy opravdu bylos tím elixírem života? Víme, že elixírproti moru dostal už od Tychona deBrahe, který ale o možnosti namíchá-ní dalšího elixíru, zvaného „perlovátinktura“ v dopise uvažoval. A ještěněkdy kolem roku 1604 měl dostat„práškový elixír“ od Arabů...?

O horoskopu Rudolfova úmrtíjenom stručně. Dotýkáme se tu pro-cesu, který nelze vypočítat ani plněpochopit. Ale máme-li shodně splnitto, co jsme se snažili dodržet při sesta-vování horoskopu zrození, aby byladodržena i „hodina měsíční“, odchá-zel před půlnocí na sobotu, 20. ledna1612 v Praze, opravdu v hodině vládyMěsíce!

Královského titulu se necelý rokpředtím ve prospěch svého bratraMatyáše vzdal, ale odchází jako císařa z hlediska své doby patrně zasvěce-nec.

A co na závěr? Světově známý hu-manista Arnold Keyserling sice svounedělní účast odřekl, aby pak ponděl-ní let do Švédska v Praze přerušil akongres svým nenapodobitelně mi-lým vystoupením obohatil. AlexanderRuperti, který má mezi našimi astro-logy řadu přátel byl nejenom prostře-dím, ale i úrovní kongresu nadšen.Paní Maurice Charvetová z Lyonu ří-kala, že je až dojatá pozorností všech


účastníků. Opravdový mistr svéhooboru, Claude Weisse z Zürichu bylpřekvapen úrovní příspěvků i znalost-mi našich astrologů. Kolegyně zeŠvýcar prohlásila, že by se snad Prahaměla výhledově stát centrem studia, atak se vlastně vrátit do pozice, kterouzřejmě kdysi zastávala. Vedle mnev pondělí sedící Bulhar, vracející sez cesty po světě — právě přiletělz Madridu — mi několikrát opakoval,že takto na něho působící sál nikde ne-potkal, a že přitlumená světla lustrůvytvářejí snad až hvězdné prostředí. A

pěkná Američanka Lynn Koinerováze Silver Spring — její vystoupeníbylo mimochodem velmi přínosné —mi v sobotu večer po společenské par-ty zastoupila cestu a prohlásila: „Jávám závidím, že jste příslušníkem ná-roda s takovou tradicí.“

Za pomoc při výpočtech děkuji PetruRastokinovi a Růženě Nejezchlebové.

Autorský dovětek:

K opakované diskusi nad starým a novým horo-skopem Rudolfa II. upozorňuji ty, kteří se nemohliúčastnit loňského kongresu, že už během panelovédiskuse po mém vystoupení obhájci toho staréhovětšinu našich i zahraničních odborníků nepřesvěd-čili. Je na vás, ke kterému se přikloníte.

S otázkou kladení základního kamene novéhopražského mostu v roce 1357 (pojmenování Karlůvdostal z podnětu Karla Havlíčka Borovského teprvev roce 1848), je to složitější.

Autoři publikovaných diagramů vycházejíshodně z údaje 9. července 1357 v 5hod. 31min.místního času. Dovolávají se Františka Palackého aneuvádějí, že čas je „dítětem“ Zdeňka Horského, ikdyž zřejmě správně doplněným. Výsledky své prá-ce zveřejnil ve sborníku „Staletá Praha IX“ roku1979 i se svou vzestupnou a sestupnou řadou čísel:1.3.5.7.9.7.5.3.1. Jediný uvádí, že vychází i z práceFerd. Tadry z roku 1893, publikované ve VěstníkuKrál. č. spol. nauk.

Hlavní podněty našel ve znamenité knize prof.Rudolfa Chadraby Staroměstská mostecká věža triumfální symbolika v umění Karla IV. z ro-ku 1971 a dovedně je spojil s mým objevem „gotic-ké laterny magiky“, u jejíhož zrodu byli právě Ka-rel IV. a jeho stavitel Petr Parléř.

Při letním slunovratovém západu pozorovanémz brány této mostecké věže projde Slunce napředlucernou hlavní věže Svatovítské katedrály, dotknese jí nad hrobem sv. Václava, zapadne nad místemoltáře sv. Víta a definitivně v zoubku za korunovač-ní kaplí Všech svatých.

Chadraba cituje i z obou stran shodně čitelnýnápis, latinský, který měl kdysi chránit bránu Říma.Oboustrannost zřejmě připomínala funkci brány.Tento nápis údajně byl i na mostecké věži, ale i navěži Novoměstské radnice, kde také arch. Josef Hý-zler celkem nedávno zazděnou bránu našel. Totoleoninské dvouverší přivedlo zřejmě Horského nanápad doplnit Palackého údaj 1357 9. 7. o 5:31!

Všichni ale oslyšeli Chadrabovu myšlenku, žepři pohledu směrem na „svatovítský západ“ vidímtaké jeho symbolické zaznamenání na plastické vý-zdobě věže. Proto i původní výzdoba západníhoprůčelí, zničená při jejím dobývání Švédy, s „Pan-nou oděnou sluncem“ měla napovědět, aby ji člo-věk hledal na východě!

Nyní ale až nečekané rozuzlení: Karel IV. jakočíselný mantik využil zřejmě data obě. 9. 7. v 5:31pro založení mostu jistě při jeho začátku na MaléStraně, závažnější datum 7. 9. opět v 5:31 pro polo-žení základního kamene věže. Podle tradice způso-bu čtení oboustranně shodných číselných řad. Tak1.2.3.4.3.2.1, řada užitá králem Václavem I., zastu-puje datum 21. 3. 1234, kdy bere celý František podsvou ochranu. 1.2.5.2.5.2.1 datum 21. 5. 1252, kdyse sv. Anežka účastní položení základního kameneke stavbě kostela sv. Ducha, tehdy ještě u Juditinamostu, ale prakticky v sousedství pozdější Staro-městské mostecké věže.

Na závěr cituji překlad zmiňovaného latinskéhodvouverší: „Poznamenej si, poznač, Říme (KarelIV. někdy mluvíval o Praze jako o novém Římu),marně se mne dotýkáš a po mně toužíš, pohyby(myšleno na nebi i na zemi) tobě přijde láska.“

revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3 · U kamenného zvonu na Staroměst-ském náměstí, ... slava...

Documents

Transcript of revue ASTROLOGICKÉ SPOLEČNOSTI 3 · U kamenného zvonu na Staroměst-ském náměstí, ... slava...