Při cestách do jižních zemí Evropy nebona sever Afriky mohou naši lidé při trošeštěstí nalézt pro ně neznámou podivuhod-nou houbu, která se značně podobá nějakézasychající pečárce (žampionu), přičemžale po zaschnutí příliš nemění tvar. Je topečárkovec písečný, dosud zvaný Delileův(Gyrophragmium dunalii = G. delilei),jenž právě pro značnou podobnost s pečár-kami dostal výstižné jméno pečárkovec. Lzeho nalézt nejspíše na přímořských pobřež-ních písčinách a dunách s řídkou vegetací.Systematicky náleží mezi houby lupenaté(Agaricaceae), řád Agaricales; vzhledemk celkové stavbě plodnice byl dříve řazendo umělé skupiny hub břichatkovitých (Ga-steromycetes). Břichatky např. neodmršťujívýtrusy aktivně jako typické houby lupena-té a hřibovité — jejich výtrusy se uvolňujípasivně, mechanicky (rozpadem plodnic,jejich transportem větrem, dopadem kapekdeště apod.).

Plodnice pečárkovce písečného je klo-boukatá, 7,5–16 cm vysoká, s kloboukem2–4,7 cm širokým a 1–2 cm vysokým,vyhrblým až ploše sklenutým, na povrchuhladkým (jen někdy s řídkými přitisklýmišupinami), na středu zřídka trochu drsným,za čerstva světle hnědavým, za sucha okro-vým až šedookrovým. Dužnina se po pora-nění zbarvuje za čerstva do žluta. Lupenynaspodu klobouku jsou husté, často příčněspojované, tmavohnědé až černé. Třeň je7–15 cm dlouhý a 0,7–2,2 cm tlustý, upro-střed často rozšířený (ztlustlý), dole koře-nující, bílý nebo bělavý, dlouhými šupi-nami hrubě vláknitý, hluboce brázditý, sešupinami tvořícími nepravidelné prstenco-vité útvary, zcela nahoře rýhovaný, bezšupin, naspodu někdy s přitisklou bělavoupochvou, jindy je pochva zakrnělá. Voní pohořkých mandlích. Výtrusy jsou skoro kulo-vité, někdy poněkud nepravidelné, 5–7 µm

velké, hnědé, tlustostěnné, hladké, bezklíčního póru. Pečárkovec se k jídlu neho-dí, jedovatý však není.

Nedávná studie skupiny chemiků z Fran-cie, Švýcarska a Rakouska (Stijve a kol.2001) prokázala, že podobně jako u pečá-rek i u pečárkovce písečného se v jehoplodnicích koncentrují některé kovy, jakokobalt, kadmium, zinek a měď, ale takéorganické látky, jako jsou močovina a volnýtryptofan, což svědčí o příbuznosti pečá-rek a pečárkovce písečného. Naproti tomuale pečárkovec na rozdíl od pečárek neob-sahuje antibiotikum agaritin, který je hojnýu mnoha pečárek.

Pečárkovec písečný je rozšířen hlavněv oblasti Středozemí (Španělsko, Francievčetně Korsiky, Itálie včetně Sardinie a Sici-lie, Řecko na Peloponésu a ostrově Karpa-thos) a v nejjihovýchodnější části evropské-ho Ruska u Kaspického moře (Astrachaň),dále v oblasti Makaronésie (Kanárské ostro-vy — Graciosa a Tenerife), v severní Africe(Maroko, Alžírsko, Egypt), ale také v Asii(Izrael, Írán, Kazachstán, Turkmenistán,Mongolsko), v jižní Africe (severní Kap-sko), Severní Americe (Kalifornie, Mexi-ko) a v Jižní Americe (Argentina). Na vět-šině známých lokalit se však vyskytujenehojně až vzácně.

Pokud jde o ekologii, tato houba preferu-je nelesní lokality, jako jsou pobřežní písči-ny (duny) s nezapojeným bylinným poros-tem, polopouště atd. V. Zelený, který nalezla vyfotografoval pečárkovec písečný 26. 4.2003 na řeckém poloostrově Peloponés

(oblast Lakonia, zarůstající písečné dunypoblíž ústí řeky Evrotas jihovýchodně odLeimonas), tam zaznamenal tyto rostliny:pýrovník dunový (Elymus farctus), šáchorhlavatý (Cyperus capitatus), máčku pří-mořskou (Eryngium maritimum), jetelhvězdovitý (Trifolium stellatum), diviznulaločnatou (Verbascum sinuatum), šťovíkvolská hlava (Rumex bucephalophorus),štírovník pobřežní (Lotus cytisoides), tolicimořskou (Medicago marina), chřest pich-lavý (Asparagus acutifolius), hvozdíčekplevnatý (Petrorhagia glumacea), ka-mýšek obecný (Scirpoides holoschoenus)a pumpavu čapí (Erodium ciconium);opodál rostl keř řečíku lentiškového (Pista-cia lentiscus). Místo, kde byl pečárkovecpísečný nalezen, je chráněným územím.

Rod pečárkovec (Gyrophragmium) za-hrnuje nejméně tři druhy, z nichž pouzepečárkovec písečný (G. dunalii) má více-méně hladký povrch klobouku, zatímcodalší dva druhy ho mají odstále šupinatý.Pečárkovec G. texense je známý jen zeSeverní Ameriky (USA a Mexiko) a G. in-quinans byl bezpečně prokázán pouzez jižní Afriky a z Kuby; žádný z těchto dvoudruhů tedy neroste ve Středozemí ani v při-lehlých oblastech.

Na obdobných místech jako pečárkovecpísečný rostou i jiné břichatky, z nichž nej-podobnější je květka písečná (Montagnearadiosa), která však je štíhlejší, menší a jižod počátku s kloboukem tvořeným vlastnějen lupeny (nemá téměř dužninu); velmivzácně se vyskytuje i u nás. Další druhy bři-chatek nejsou příliš podobné (u nás ne-rostou), ale lze je najít na obdobných lo-kalitách jako pečárkovec písečný: je tobattarrovka suchomilná (Battarraea steve-nii), hlavatice šupinatá (Phellorinia hercu-lea), quéletovka podivná (Queletia mira-bilis), palečkovec Meyenův (Chlamydopusmeyenianus) a dřípenka rozeklaná (Schi-zostoma lacerum). Všechny jsou nehojnéaž velmi vzácné.

V případě nálezu některé z těchto hub bybylo dobré je sebrat, po usušení (pokudnejsou již zcela suché) opatrně zabalit dopapíru (stačí kus novin), přivézt domů a paks lístkem s uvedením místa nálezu, země,data sběru a jménem nálezce předat nějaké-mu mykologovi nebo do herbáře některéhomuzea (v Praze do Národního muzea, v Brnědo Moravského zemského muzea apod.),neboť takových hub je v našich herbáříchdoloženo velmi málo; přispějete tak k jejichlepšímu poznání a obohatíte herbáře!

Podivuhodná pískomilná houbapečárkovec písečný

František Kotlaba, Zdeněk PouzarAutoři věnují honorář Nadaci Živa

C M Y K

157živa 4/2004 www.cas.cz/ziva

Naleziště břichatky pečárkovce písečného (Gy-rophragmium delilei) na písečné duně s nezapo-jenou vegetací poblíž ústí řeky Evrotas jihový-chodně od Leimonas na Peloponésu v Řecku(vlevo) © Položivá plodnice pečárkovce písečné-ho z téže lokality (vpravo). Snímky V. Zeleného