n a k l a d a t e l s t v í

Nakladatelství VakátBrno 2012

GAUTE HEIVOLL

NEŽ SHOŘÍM

Kniha vychází s laskavou podporou nadace NORLA.This book has been published with the financial support of NORLA.

Copyright © Tiden Norsk Forlag, 2010Translation © Kateřina Krištůfková, 2012Cover © Saša Švolíková, 2012Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2012

ISBN 978-80-87317-15-0

Většina věcí je tak bezvýznamná.Pak ale něco ohromného vystoupána nebe jako žhnoucí mraka vše pohltí.Náhle se všechno změnía ty sám se změníš,a co mělo pro tebe před chvílí největší hodnotu,už neznamená nic.A odejdeš skrze popel všehomíraa sám jsi popel.

Pär Lagerkvist

7

Během mé návštěvy u Alfreda se vynořil jeden příběh. Zpočátku jsem si myslel, že nemá s požáry nic společného. Nikdy předtím jsem ten příběh neslyšel, je skrz naskrz srdcervoucí, ale zároveň plný..., hm. Jak bych to měl nazvat?

Lásky?Stalo se to před více než sto lety ve vesnici, kde jsem se narodil

a vyrostl. Jeden muž si tam vzal život tak, že se vyhodil do vzduchu. Bylo mu třicet pět let. Použil dynamit. Později se povídalo, že jeho matka sbírala po okolí kusy jeho těla do zástěry. O několik dní později, po krátkém obřadu, bylo vše, co z něj zbylo, uloženo do hrobu číslo třicet pět. Tolik hřbitovní kniha. V poznámce bylo připojeno duševně chorý.

Nevím, zda je to pravda. Přesto je to však pochopitelné. Jestliže nad tím člověk zapřemýšlí, začne to pomalu chápat. Nakonec mu to připadá jako jediná správná věc. Tohle přece člověk dělá. Nemá na výběr. Sbírá po okolí kusy do zástěry.

1.

11

I.

Pár minut po půlnoci v pondělí 5. června 1978 zhasla Johanna Vatneliová světlo v kuchyni a opatrně za sebou přivřela dveře. Ušla potřebné čtyři kroky chladnou chodbou, pootevřela dveře do komůrky na škvíru tak, aby proužek světla dopadl na šedou vlněnou deku, kterou se přikrý-vali, ačkoli bylo léto. Tam ve tmě spal Olav, její muž. Postála několik vteřin na prahu a naslouchala jeho těžkému oddychování, potom došla do maličké koupelny, kde jako obvykle pustila tiše vodu z kohoutku. Dlouho si v předklonu myla obličej. Uvnitř bylo chladno, stála bosá na koberečku a cítila pod nohama tvrdou podlahu. Na chviličku se zadívala sama sobě do očí. To běžně nedělávala. Maličko se nahnula dopředu a dlouze hleděla do svých černých zornic. Pak si upravila vlasy, natočila do sklenice studenou vodu a vypila ji. Nakonec si vzala čisté spodní kalhotky. Staré byly hodně zakrvácené. Složila je a dala do kbelíku s vodou, aby se přes noc odmáčely. Přetáhla si přes hlavu noční košili a v té chvíli ucítila bodnutí v břiše, to, které tam bylo vždycky přítomné, ale které se poslední dobou zhoršilo, zvlášť když se natahovala nebo zvedala něco těžkého. Jako nůž.

Než zhasla, uvolnila si zuby a vhodila je se šplouchnutím do skle-ničky s vodou stojící na poličce pod zrcadlem vedle Olavových zubů.

Vzápětí zaslechla automobil.V obývacím pokoji byla tma, ale okna zvláštně leskle a černě zářila,

jako by je zvenčí ze zahrady osvětlovalo slabé světlo. Došla klidně k oknu a vyhlédla ven. Na jihu vystoupal nad koruny stromů měsíc, viděla třešeň, která ještě kvetla, a kdyby nebylo té mlhy, dohlédla by až úplně dolů k jezeru Livannet na západě. Kolem domu projelo auto se

12

zhasnutými světly a pokračovalo pomalu po cestě směrem k Mæselu. Bylo celé černé nebo možná červené. To se nedalo poznat. Jelo dost pomalu, nakonec vykroužilo zatáčku a zmizelo. Stála u okna a čekala minutu, dvě, možná tři. Potom došla do komůrky.

– Olave, zašeptala. – Olave.Žádná odpověď, spal tvrdě jako obvykle. Pospíšila si zpátky

do obývacího pokoje, narazila do opěradla křesla, až ji zabolelo ve stehně, a když došla k oknu, stihla právě zahlédnout, jak se tmavý vůz vrací. Vyjel ze zatáčky a pokračoval pomalu podél zdi obývacího pokoje. Musel se otočit vzadu u domu Knutsenových, jenže tam teď nikdo není, včera večer odjeli zpátky do města, sama je viděla odjíž-dět. Slyšela zvenčí křupání pneumatik. Tiché vrčení motoru. Zvuk rádia. Pak auto úplně zastavilo. Zaslechla, jak se otevřely dveře, po-tom ticho. Srdce jí poskočilo do krku. Vrátila se znovu do komůr-ky, rozsvítila a zatřásla mužem. Tentokrát se vzbudil, avšak než se zvedl, uslyšeli oba hlasitou ránu a cinkot skla v kuchyni. Už když vyšla do chodby, ucítila pronikavý odér benzinu. Rozrazila dveře do kuchyně a tam ji uvítala zeď z plamenů. Celá místnost hořela. Muselo se to odehrát v několika vteřinách. Podlaha, stěny, strop, pla-meny je olizovaly a skučely jako velké raněné zvíře. Stála ve dveřích naprosto ochromená. V hloubi skučení rozpoznala – přestože ho nikdy předtím neslyšela – zvuk pukajícího skla. Stála tam, dokud žár nezačal být příliš silný. Jako by se jí obličej uvolnil a někdo jí ho stáhl z čela a přes oči, tváře, nos, ústa.

V té chvíli ho zahlédla. Netrvalo to déle než dvě, možná tři vteřiny. Stál za oknem jako černý stín, na druhé straně plamenného moře. Jako by tam přimrzl. A totéž ona. Pak se odtrhl a zmizel.

Chodba už byla plná kouře, pronikal sem stěnou z kuchyně a hro-madil se pod stropem jako hustá mlha. Našla po hmatu telefon, zvedla sluchátko a vytočila číslo Ingemanna ze Skinnsnesu, číslo, které si po událostech posledních dnů napsala na papírek černou fixou. Pře-

13

mýšlela, co řekne, přitom prstem roztáčela číselník. Tady je Johanna Vatneliová. Náš dům hoří.

Telefon byl hluchý.Ve stejném okamžiku došlo ke zkratu na elektrickém vedení, ze

skříňky s pojistkami se ozvala rána, ze zásuvky u zrcadla vyšlehly jiskry, světlo zhaslo a všechno se ponořilo do absolutní tmy. Popadla Olava za ruku a museli dotápat chodbou ke vchodovým dveřím. Chladivý noční vzduch byl ihned vcucnut dovnitř a požár se také okamžitě ještě víc rozhořel; zaslechli několik tupých úderů a vzápětí zahučení, jak si plameny prorazily cestu stropem do podkroví a vmžiku začaly olizovat zvnitřku podkrovní okna.

Představoval jsem si ten požár tolikrát. Plameny jako by čekaly na tenhle okamžik, na tuhle noc, tyhle minuty. Chtěly ven do tmy, šlehat k nebi, zářit, osvobodit se. A krátce nato se skutečně osvobodily. Prasklo několik okenních tabulek současně, sklo zařinčelo a plameny byly volné, šlehaly ven a vzhůru do vzduchu a brzy zahalily celou zahradu žlutým, neskutečným světlem. Požár nemohl nikdo popsat, protože kromě Olava a Johanny tam nikdo nebyl, ale já jsem si všechno představoval. Představoval jsem si, jak se nejbližší stromy v tomhle světle posunuly ještě blíž, jak se jako by sebraly a mlčky a nepozorovaně klouzaly do středu zahrady. Představoval jsem si, jak Johanna musela dotáhnout Olava po těch pěti schůdcích dolů, do vysoké trávy, pod starou třešeň, která tam stála jako zkamenělá, s kmenem porostlým tlustým šedým mechem, dál zahradou a až na cestu, kde cítila, že jsou v bezpečí. Tam zůstali stát a zírali na dům, ve kterém bydleli od roku 1950. Nepromluvili ani slovo, nebylo co říkat. Asi po minutě nebo dvou se Johanna přesto odtrhla, zatímco Olav tam dál stál jen v noční košili. V mihotavé záři se podobal dítěti. Ústa měl pootevřená a rty se mu nepatrně pohybovaly, jako by se snažil formulovat nee-xistující slova. Johanna pospíchala zahradou zpátky, kolem ovocných keřů a jabloní, které teprve před několika dny rozkvetly. Na trávě ležela

14

rosa a Johanna si zmáčela spodní lem košile a nohy až ke kotníkům. Když došla na schody, ucítila z kuchyně a celého podkroví obráceného k východu mocný, vlnící se žár.

Potom vešla dovnitř.Z chodby část kouře vyvanula, takže byly vidět jak dveře do kuchyně,

stále ještě zavřené, tak dokořán otevřené dveře do obývacího pokoje. Opatrně popošla o pár kroků. Kolem ní to dunělo a praskalo ze všech stran, ale ona měla namířeno po schodech nahoru. V podbřišku ji s každým krokem píchalo. Nůž se vytahoval a zase zasouval. Chytila se zábradlí a postupně se přitahovala, dokud nestála na podestě před podkrovními pokoji. Otevřela dveře místnosti, která bývala Kåreho pokojem a kde bylo všechno jako dřív. Jeho postel tam stála bílá a ustla-ná, tak jako po celé ty roky od jeho smrti. Byla tam i jeho skříň, židle, o kterou si opíral berle, fotografie dvou dětí hrajících si u vodopádu a anděl Boží vznášející se nad nimi, všechno tam bylo. I její kabelka, ta, v níž byly tři tisíce korun. Ležela v nejhořejší zásuvce v komodě, která byla ještě stále plná Kåreho šatů, a ve chvíli, kdy jí zrak padl na jednu z jeho starých košil – byla to ta natržená na prsou –, ucítila, že už nemá sílu vrátit se dolů. Jako by najednou všechno vzdala, jen při pohledu na tu košili. Upustila kabelku, ta pleskla o podlahu, a klidně se posadila na postel. Cítila pod sebou pera z matrace a pokojné, vlídné vrzání. Kouř pronikal vzhůru prasklinami v podlaze, shlukoval se a stoupal ke stropu. Jako by se jí přímo před očima pomalu zhmotňovala tichá kouřová postava. Získávala paže, ruce, nohy a nejasný obličej. Johanna sklonila hlavu a pronesla tichou modlitbu bez začátku i bez konce, jen větičku či dvě, rty se jí přitom pohybovaly. Najednou se jí však hned za zády ozvala hlasitá a pronikavá rána a to stačilo, aby zapomněla na všechno ostatní, vstala a začala couvat ven. Už byla zase při sobě, kouřová postava zmizela, místo toho byla místnost plná mlhy a nedalo se tu dýchat. Rychle popadla kabelku a vyšla do podkrovní chodby. Pospíšila si dolů po schodech a vstoupila do husté kyselé kouřové opony,

15

která ji štípala po celém obličeji. Pochopila, že v komůrce teď doutná všechno jejich oblečení a brzy vzplane. Hrdlo se jí sevřelo, cítila, že se jí chce zvracet, před očima se jí zatmívalo, avšak věděla přesně, kudy má jít, aby se dostala ke dveřím. Poslední metry šátrala poslepu, ale protože tudy šla už tolikrát, našla dveře jako nic, a jakmile vyšla ven na schody, jako by ji žár šťouchl do zad a postrčil ji několik metrů dál od domu. Nabrala do plic svěží, čistý noční vzduch a klesla na kolena. Představoval jsem si ji, jak klečí v trávě a světlo kolem ní se zatím mění ze žluté v téměř bílou, oranžovou a takřka červenou. Klečela tam s obličejem obráceným do trávy několik vteřin a pomalu přicházela k sobě. Nakonec se s námahou postavila, ale nikde teď nebylo vidět Olava ani nikoho jiného. Spěchala strání k sousednímu domu, k tomu, který byl nyní plně ozářen požárem. Ani nestihla zaklepat, soused už se vyřítil na schody. Byl to Odd Syvertsen. Světlo ho probudilo. Popadla ho za ruku, pevně ho sevřela nebo se o něj spíš opřela, aby neupadla. Dokázala jen šeptat, avšak Odd slyšel každé slovo.

– Nemůžu najít Olava.Odd Syvertsen běžel nejdřív dovnitř k telefonu, Johanna zatím

chvátala po stráni dolů a opět na cestu. Nyní už stál celý dům v pla-menech. Ozývaly se další a další hlasité praskavé rány a rozléhaly se nad jezerem Livannet i kopci ležícími západně. Znělo to, jako by se trhalo samo nebe. Plameny se podobaly velkým divokým ptákům splé-tajícím se kolem sebe, přes sebe, do sebe, chtěly se od sebe odtrhnout, ale nedokázaly to. Požár během několika minut zesílil a zmohutněl. Přesto panovalo všude kolem ní podivné ticho. Představoval jsem si to. Dům, který v noci hoří. První minuty, než dorazí lidé. Všude kolem vládne ticho. Je tu jen požár. Dům tam stojí sám a nikdo ho nemůže zachránit. Je ponechán napospas sobě a své vlastní zkáze. Nebe jako by nasává plameny a kouř, odkudsi zdaleka se ozývá praskání a rány. Je to děsivé, je to strašlivé a je to k nepochopení.

A je to téměř krásné.

16

Johanna zavolala Olava. Nejprve jednou, potom podruhé, pak počtvrté. Najednou bylo nepříjemné slyšet svůj vlastní hlas spo-lečně se zvukem plamenů. Stromy jako by se ještě více přiblížily k domu. Natahovaly své větve. Zvědavé, vyděšené. Oběhla kolnu, bolest se jí přitom zakusovala do podbřišku. Připadalo jí, jako by se jí tam dole udělala ve velkém vředu díra a z ní teple vytékala krev. Olav stál mezi domem a stodolou, jako omámený tím jasným svět-lem. Noční košile se mu třepotala kolem těla, ačkoli nevál ani vá-nek a on se vůbec nehýbal. Johanna přišla blíž a všimla si, že vítr vychází jako zlověstný dech ze samotného požáru, dech, který je současně ledový i palčivě horký. Odtáhla Olava pryč, došli zpátky na cestu a tam se k sobě tiskli, Odd Syvertsen mezitím sbíhal ze stráně. Postavil se pak vedle obou stařečků, udýchaný a rozrušený. Pokusil se je odvést od toho mohutného žáru, ale nepodařilo se mu to. Chtěli tam stát a dívat se, jak jejich dům hoří. Nikdo nedokázal promluvit. Olav byl jako zkamenělý, noční košile mu přitom do-dávala měkkost, bílá látka se mu chladivě vlnila na ramenou a po-dél obou paží. Obličeje měli světlé, jasné, čisté, jako by z nich stáří zmizelo. Najednou oheň zachvátil starou třešeň před kuchyňským oknem. Tu, co vždycky tak časně kvetla, tu, na kterou Kåre s obli-bou lezl. Koncem léta bývala obsypána plody, vyprávěli mi, největší a nejsladší visely vždycky na koncích větví. Teď vmžiku vzplanula. Oheň přeskočil mezi květy a větvemi a se zvláštním praskáním už hořela celá koruna. Vzápětí se ozval vysoký hlas, ale nedalo se určit, zda patří Johanně, nebo Olavovi: Ježíši Kriste. Ježíši Kriste.

Představoval jsem si to všechno. Byl to osmý požár, bylo krátce po půl jedné v noci 5. června 1978.

Potom přijelo hasičské auto.Siréna byla slyšet až na planině Fjeldsgårdsletta nebo možná ještě

dál, snad až úplně nahoře u modlitebny v Brandsvollu, třeba zaslechli jekot alarmu i ve Skinnsnesu? Není to nepředstavitelné vzhledem

17

k tomu, že byl slyšet až ke kostelu. Hasičský vůz ovšem slyšeli stejně, siréna stoupala, světlo majáčku bylo světlejší, ostřejší a brzy mohli tušit modrou záři míhající se kolem staré pískové slévárny na jednom konci Livannet, kolem jatek, benzinky a fary s balkonem, kolem staré školní budovy v Kilenu a Kaddebergova obchodu, než zmírnil rychlost v kopci k Vatneliovým.

Hasičské auto zastavilo, vyskočil z něj mladý muž a přiřítil se k nim.– Jsou uvnitř lidi? vykřikl.– Dostali se ven, odpověděl Odd Syvertsen, ale muž jako by to

neslyšel.Doběhl zpátky k hasičskému autu a uvolnil několik kotoučů hadic,

náhodně je rozhodil, takže se kousek kutálely po cestě jako kola a tam zůstaly ležet. Otevřel několik posuvných dveří, vyhodil na zem pár sekyr a hasičskou helmu, která se na štěrku rozkolébala. Pak tam chviličku postál s rukama svěšenýma podél těla a hleděl na plameny. Několik vteřin stál vedle Olava, Johanny a Odda Syvertsena, a tak tam pospolu pozorovali to nepochopitelné dění.

Vzápětí dorazily značnou rychlostí další čtyři vozy. Všechny zastavily kousek za hasičským autem, světla zhasla a přiběhli čtyři černě odění muži.

– Možná jsou uvnitř lidi, vykřikl mladík. Měl na sobě tenkou bílou košili, která se mu na vyzáblém trupu třepotala. Připojil dvě hadice k silnému vodnímu čerpadlu v přední části hasičského automobilu, další dva muži připraveni čekali, až začne proudit voda. Právě v tu chvíli to v plamenech bouchlo tak hlasitě, že se celá země otřásla a všichni přítomní se schoulili, jako by je do břicha zasáhla kulka. Někdo se rozesmál, nebylo vidět kdo, a ve stejné chvíli Odd Syvertsen objal jak Olava, tak Johannu a láskyplně, ale důrazně je postrkoval pryč, vedl je s sebou vzhůru po stráni ke svému domu. Tentokrát ho následovali beze slova. Dostal je dovnitř a vytočil číslo Knuta Karlsena. Knut i jeho žena okamžitě přijeli, probudila je už siréna a to mocné

18

ohnivé moře, a během následujících hodin bylo rozhodnuto, že Olav a Johanna budou ubytováni v suterénu domu Karlsenových, dokud se situace neuklidní.

Ohnivé moře se dmulo na nebi, avšak Olav a Johanna je neviděli. Světlo se měnilo od bílé po rezavě červenou, pak téměř fialovou a oranžovou. Byl to pohled. Jak se zhroutila konstrukce domu, vyletěl praskající déšť jisker, několik vteřin se beztížně třepotal, potom zhasl a zmizel. Listí na stromech se zkroutilo. Divocí ptáci byli pryč, konečně se od sebe odtrhli. Dům teď hořel tiše, vysokými svislými plameny. Přijely další vozy. Lidé vystupovali, nechávali dveře aut otevřené, při-tahovali si bundy blíž k tělu a pomalu se blížili k požáru. Mezi nimi byl i můj otec. Představoval jsem si ho, jak přijel v modrém datsunu, jak zastavil opodál a vystoupil stejně jako ostatní, nikdy jsem si však nedokázal pořádně představit jeho obličej. Byl tam, vím, že byl tu noc u hořícího domu Olava a Johanny, ale nevím, co si myslel ani s kým mluvil, a nedokážu si představit jeho obličej.

Zahradu postupně pokrýval popel, velké kusy se dlouho třepotaly ve vzduchu, než se snesly přes stromy a klesly na zaparkovaná auta, tiché jako sníh. Ozvalo se nastartování motorky, na níž zmizeli dva mladíci. Jeden měl helmu, druhý ne.

Nedalo se dělat nic. Dům Olava a Johanny Vatneliových vyhořel do základů.

Nakonec zůstal stát jen komín. Už se skoro rozednilo a většina aut byla pryč. Nad zahradou a mezi nejbližšími stromy se jen vznášel kouř jako slabá průhledná mlha. Ti dva v suterénu u Knuta Karlsena neměli jiné oblečení než noční prádlo. A kabelku. A v ní tedy ležely tři tisíce korun.

Ve čtyři hodiny už bylo natolik světlo, že ptáci začali zpívat. Byl to silný a zvláštní zpěv, čilý jásot, mísící se se zvukem vodních čerpadel, která ještě stále vrčela a běžela. Bylo zapotřebí hodně vody a hadice

19

byly rozmotané po neschůdné stráni dolů k Livannet, odkud se voda čerpala do výšky třiceti metrů.

Po spáleništi kroužili tři novináři a několik fotografů. Hovořili nej-prve s místním policejním náčelníkem Knutem Kolandem, potom vyšli vzhůru do stráně a zaklepali na dveře v suterénu. Podařilo se jim promluvit si s Johannou, Olav ležel uvnitř na divanu přikrytý plédem, zíral upřeně do stropu a dlel v jiném světě. Johanna odpo-vídala klidně a vyrovnaně na všechny otázky, pokaždé říkala totéž. Pomalu, aby měli dost času si to zaznamenat. Pak ji vyfotografovali. Několik snímků z různých úhlů, ale jak ve Fædrelandsvennen a Sørlan-det, tak i v Lindesnes byly téhož dne otištěny jen fotografie ukazující její zoufalý obličej. Měla spálené obočí, saze na tváři a na čele šrám a podobala se těm, kdo přežili zával v dole.

Jinak byla klidná.Když všichni odešli, pomyslela na zuby ležící na poličce pod zrca-

dlem ve skleničce vedle Olavových zubů, ale vtom si vzpomněla, že už neexistuje žádná polička pod zrcadlem ani žádná sklenička nebo zuby, ani její, ani Olavovy zuby už neexistují. Představoval jsem si to, ten podivuhodně jasný, mrazivý okamžik, kdy jí došlo, že přišla úplně o všechno, dokonce i o vlastní zuby, a teprve tehdy se jí začaly po tváři tiše řinout slzy.

II.

Už odmala jsem slýchával ten příběh o požárech. Zpočátku mi ho vyprávěli rodiče, ale až když jsem byl starší a slýchal jsem ho od jiných, došlo mi, že je všechno vážně pravda. Po dlouhá období byl ten pří-běh naprosto nepřítomný, ale pak se bez jediné změny znovu objevil během hovoru, v novinovém článku nebo prostě v mém vědomí.

20

Provázel mě třicet let, aniž jsem přesně věděl, co se stalo nebo o co v něm vlastně šlo. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě sedával na zadním sedadle modrého datsunu mířícího k babičce a dědečkovi do Heivollu a cestou jsme míjeli dům, kde žhář bydlel. Ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem, mi připadalo, jako bych cítil závan něčeho cizího a lákavého, a hned nato jsme jeli okolo Sløgedalova domu, Sløgedal byl skladatel a chrámový varhaník v Kristiansandu, a to pak otec obvykle ukazoval na starý mostek, ten, co se nehodil k nové stodole, kterou tam postavili. Tady hořelo, když jsme tě křtili, povídal, a nejspíš tak se přihodilo, že jsem si nějakým způsobem spojil ony požáry se svou osobou.

Nevěděl jsem toho tolik, a proto mě nikdy ani nenapadlo, že bych měl o těch požárech psát. Bylo to příliš velké, příliš rozsáhlé a příliš blízké.

Ten příběh byl jako stín, dokud jsem se nerozhodl ho zapsat. Stalo se to náhle, v létě roku 2009, poté, co jsem se přestěhoval zpátky domů.

Stalo se tohle:Několik týdnů předtím, v dubnu, jsem seděl sám na půdě staré školy

v Lauvslandsmoenu a přehraboval se v bedničce se starými učebnicemi, zažloutlými sešity a papíry nejrůznějšího druhu. Pamatuji si tu půdu ze svých vlastních školních dob jako velice neuspořádanou a plnou krámů. Občas jsme se tady nahoře schovávali, bylo to v hodinách pracovního vyučování, které probíhalo dole ve sklepě, tehdy jsme se vyplížili po schodech až nahoru, kolem hudebny a po posledním černočerném schodišti, a seděli jsme tiše jako pěny na vymrzlé půdě a čekali, až někdo zjistí, že jsme pryč.

Knihy byly studené a drsné a moje prsty zanechávaly na zvlhlých papírech otisky. Možná tu ty knihy ležely dvacet třicet let. Po chvíli jsem narazil na svazeček černobílých fotografií zabalených do igeli-tu a s nejasným pocitem očekávání jsem si začal všechny ty snímky prohlížet. Okamžitě jsem poznal obličeje, avšak nedokázal jsem je hned zařadit. Většina z nich byly děti, ale občas se objevila i skupin-

21

ka dospělých. Pomalu mi docházelo, že ony fotografie jsou z mých vlastních školních let. Byly na nich děti, s nimiž jsem chodil do třídy, některé starší, jiné trochu mladší, snímky ze školního dvora nebo ze tříd, a bylo tu několik mých učitelů z tehdejší doby. A také tu byla fotografie chlapce, jak stojí na pódiu a zpívá. Byl čerstvě ostříhaný, na sobě měl pletený svetr a zpod něj mu u krku vykukovala košile. Zřejmě šlo o vánoční besídku, protože v pozadí byl vidět ozdobený vánoční stromek a vánoční řetězy. Chlapec tam byl ve společnosti několika dětí a všechny držely v ruce hořící svíčku. Trvalo to možná čtyři pět vteřin. Vtom náhle:

Vždyť jsem to já.A právě tehdy, při pohledu na toho chlapce, který tam nic netuše

zpíval, to celé začalo. Viděl jsem sám sebe, zíral jsem několik vteřin do svého vlastního obličeje, aniž bych měl ponětí, o koho jde. Dá se to těžko vysvětlit, ale velice silně mě to zasáhlo. Jako bych chápal i nechápal, že jsem to já. A že je to totéž. Nevím. Jenže právě tehdy se jako jakési prodloužení tohoto pohledu znovu vynořil ten příběh o požárech. Právě ta fotografie mě samotného s tenkým klidným plamínkem, který jako by mi stoupal z ruky, způsobila, že mi onoho letního večera začátkem června bylo jasné, že se musím pokusit sepsat příběh požárů. Bylo to jako zhluboka se nadechnout.

A pak.

III.

Když začátkem května 1978 poprvé doma ve Finslandu hořelo, nebyly mi ještě ani dva měsíce. Několik dní po porodu přišel můj otec mě a mou matku vyzvednout do porodnice, která se nacházela v Králově ulici v Kristiansandu. Byl jsem uložen do tmavě modré cestovní tašky

Gaute Heivoll

NEŽ SHOŘÍM

Z norského originálu Før jeg brenner ned,vydaného nakladatelstvím Tiden Norsk Forlag v Oslu roku 2010,

přeložila Kateřina Krištůfková.Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.Odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Sazba Dan Šlosar.Vytiskla tiskárna Ekon, a. s., Jihlava.Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2012 jako svou 22. publikaci.

První vydání.256 stran.

www.vakat.czKnihy nakladatelství Vakát

distribuuje KOSMAS,objednat si je lze také v internetovém obchodě

www.kosmas.cz, nebo na internetových stránkách nakladatelství.