Náhled článků z ATM 2/2014
-
Upload
atm-online -
Category
Documents
-
view
1.210 -
download
1
description
Transcript of Náhled článků z ATM 2/2014
Český obranný průmysl2
Z hlediska potřeb radarového pokrytí
vzdušného prostoru ČR deklaruje AČR zájem
až o 10 radarů typu MADR (Mobile Air Defen-
ce Radar). Celkové náklady na jejich pořízení
se odhadují ve výši 3,5 miliardy Kč, což je
částka dostatečně motivační nejen pro české,
ale i pro světové výrobce působící v tomto
oboru. Dá se tedy očekávat tvrdý konkurenční
boj s politickými dopady. V zájmu bezpečnosti
ČR je, aby nakonec rozhodlo odborné posou-
zení nabízených řešení, včetně zvážení všech
ekonomických dopadů. Hrozba pocházející
ze vzdušného prostoru, a to i v asymetrické
podobě (např. zneužití uneseného civilního
letounu k útoku na strategické objekty), je
ve střednědobém horizontu pravděpodob-
nější a relevantnější než klasické konvenční
vojenské ohrožení.
Svou úlohu může sehrát i strategická
úvaha o využití schopností domácího prů-
myslu, kde existují fi rmy, které dokáží takový
radarový systém, jaký AČR poptává, vyrobit.
Navíc mají v oblasti radarové techniky neza-
nedbatelné exportní úspěchy a takovýto spo-
lečný projekt Ministerstvu obrany ČR (MO ČR)
ostatně již prezentovaly. Příslušné technologie
většiny klíčových subsystémů jsou v ČR zvlád-
nuty a buď jsou ověřeny realizovanými funkč-
ními vzory či prototypy, nebo se v řadě případů
používají v již vyráběných systémech. Jedná se
například o modulární polovodičový vysílač,
aktivní anténní řadu, kmitočtovou ústřednu
s výběrem nezarušených kanálů, monopulzní
měření azimutu a výšky, digitální přijímač a al-
goritmy zpracování signálu s adaptivní kom-
penzací postranních laloků (SLC).
MADR přes hraniceNa úrovni nejvyššího velení AČR a Ozbro-
jených sil SR se dokonce jedná o společném
česko-slovenském projektu radaru MADR,
na kterém by se podílely průmyslové podniky
z obou stran hranice. ČR a SR by mohly tento
projekt v souladu s právem EU realizovat jako
společnou strategickou akvizici, což by z něj
v případě těchto nových radarů učinilo nejvý-
znamnější projekt česko-slovenské obranné
spolupráce od vzniku obou samostatných
států. Vzhledem k důrazu na podporu zaměst-
nanosti, hospodářského růstu a domácího
průmyslu není toto řešení vůbec nepravdě-
podobné. V době napjatých státních rozpočtů
se všechny evropské země při strategických
akvizicích vojenského materiálu snaží, aby
vydané prostředky „zůstaly doma“ a částečně
se vrátily do ekonomiky formou daní, udrže-
ním, resp. vytvořením nových pracovních míst,
a to i z následného exportu. Reálné odhady
hovoří o tom, že českému státu by se formou
daní a odvodů zaměstnavatelů i zaměstnanců
podílejících se na projektu a úsporou nákladů
na zaměstnanost vrátily takřka dvě třetiny
částky, kterou by MO ČR na nákup vynaložilo.
Požadavky Armády ČRV roce 2012 byl experty AČR zpracován
požadavek na informace (Request For In-
formation – RFI), který byl zaslán domácím
i zahraničním výrobcům. Obsahoval defi nici
parametrů radaru i požadovaný termín dodá-
ní. V první etapě chce armáda nahradit pět ra-
darů P-37 stejným počtem nových „MADRů“.
První radar by měl být dodán v roce 2016,
zbývající čtyři v roce 2017. A jaké jsou tedy
klíčové požadavky české armády?
Prioritou je vysoká mobilita. Požaduje
se provedení ve formě kontejneru, který je
standardně přepravitelný lodí, po železnici,
nákladním letounem kategorie C-130 Hercu-
les nebo na automobilovém podvozku, který
je do AČR již zaveden (zde je logické předpo-
kládat použití podvozku na bázi vozidla Tatra
T-815). Doba rozvinutí radaru od okamžiku
příjezdu na stanoviště nesmí být delší než dvě
hodiny, samotný čas pro uvedení rozvinutého
radaru do provozu nesmí překročit pět minut.
Rozvinutí musí být zvládnutelné výlučně ob-
sluhou bez potřeby použití dalších pomoc-
ných zařízení, např. jeřábu.
Klíčovým požadavkem na jakýkoliv ra-
darový systém jsou však především jeho de-
tekční schopnosti, které jsou v RFI defi nované
pro cíl s radarovou odraznou plochou 1 m2.
Dálkový dosah radaru musí být dle zvoleného
režimu minimálně 250 km, resp. 100 km – tedy
pro přehledový režim (250 km), resp. pro re-
Bude náš vzdušný prostor chránit česko-slovenský radar?Armáda České republiky (AČR) dlouhodobě řeší otázku náhrady morálně i technicky zastaralých radiolokátorů protivzdušné obrany ruské výroby P-37 a P-19. Překonaný koncept 2D radaru v kombinaci se samostatným radiolokačním výškoměrem má být nahrazen moderním mobilním třídimenzionálním radarem středního dosahu. Armáda, s ohledem na jednotnost a budoucí logistické náklady, poptává řešení s takticko-technickými parametry, které jsou dosažitelné současnou technologií, ale které v celé šíři nesplňuje prakticky žádný z aktuálně vyráběných radarů. Tyto požadavky navíc zohledňují potřebu provozu radaru ve více módech pro radiotechnické vojsko (RTV) i protivzdušnou obranu (PVO). Zároveň refl ektují současný vývoj v oblasti prostředků vzdušného napadení s ohledem na detekci malorozměrných cílů, to vše při zabezpečení vysoké mobility radaru. Výše uvedené skutečnosti předurčují řešení tohoto radaru jako pokročilého, multimódového, softwarově defi novaného digitálního zařízení.
02_03_RETIA.indd 202_03_RETIA.indd 2 22.1.2014 10:05:0322.1.2014 10:05:03
Aktuální téma6
Myšlenka pořádání soutěže v doved-
nostech tankových osádek není úplně nová.
Poprvé se tzv. všearmádní soutěž tankových
osádek konala v roce 1986 v rámci Sovětské
armády. Zúčastnili se jí reprezentanti všech
vojenských okruhů a skupin vojsk. Vítězství
v prvním ročníku si tehdy odnesli tankisté
Moskevského vojenského okruhu. Jako druzí
se umístili reprezentanti Střední skupiny vojsk
Sovětské armády dislokované na území teh-
dejšího Československa a třetí místo zaujali
tankisté z Přikarpatského vojenského okruhu.
Tankové osádky tehdy soutěžily se stroji, jimiž
byly vyzbrojeny jejich mateřské útvary. Soutě-
že se tedy zúčastnily tanky T-55, T-62, T-64,
T-72 a T-80. Ačkoli v rámci ozbrojených sil
byla tato soutěž velmi prestižní, odehrávala
se bez jakékoli publicity. Probíhala až do po-
čátku 90. let minulého století, kdy bylo její
pořádání v důsledku nedostatku fi nančních
prostředků a všeobecného úpadku ozbroje-
ných sil zastaveno.
Současné Ozbrojené síly RF však na roz-
díl od bývalé Sovětské armády publicitu
z mnoha důvodů potřebují. RF v posledních
letech vynakládá na obranu značné fi nanč-
ní prostředky a její ozbrojené síly se proto
snaží prostřednictvím různých veřejných akcí
ukázat veřejnosti, že tyto prostředky nejsou
vynaložené zbytečně. Dalším důvodem je zvý-
šení přitažlivosti vojenské služby pro mládež
a potřeba získat nové zájemce pro vojenskou
službu na základě kontraktu. Ačkoli většinu
ruských ozbrojených sil i nadále tvoří vojáci
povinné základní služby, podíl profesionál-
ních vojáků sloužících po omezenou dobu
na základě kontraktu neustále roste. Velení
Ozbrojených sil RF totiž vkládá do postupné
profesionalizace velké naděje. V neposlední
řadě pak veřejné akce ruských ozbrojených sil
zvyšují jejich prestiž i na mezinárodní úrov-
ni, což následně zvyšuje váhu RF jako aktéra
mezinárodní politiky. Výše uvedené důvody
vedly Ministerstvo obrany RF k rozhodnutí
obnovit soutěž tankových osádek, a to pod
názvem „Tankový biatlon“. Volba tohoto
pojmenování není náhodná. Zatímco v kla-
sickém biatlonu je kombinován běh na lyžích
na stanovenou vzdálenost a střelba z malo-
rážné pušky na terč v různé vzdálenosti vleže
i ve stoje, v tankovém biatlonu se kombinu-
je jízda tankem na stanovenou vzdálenost
a střelba z jeho různých zbraní na různě vzdá-
lené cíle. Obnovené soutěži tankových osádek
byla samozřejmě věnována značná publicita
a veřejnosti bylo umožněno bezprostředně
sledovat její nejatraktivnější části. Jako místo
jejího konání byl vybrán vojenský výcvikový
prostor Alabino v Moskevské oblasti, který
jinak využívá ke svému výcviku 2. gardová
motostřelecká Tamanská divize. Ta patří mezi
elitní jednotky Ozbrojených sil RF a její obrně-
ná vozidla již tradičně zahajují defi lé vojenské
techniky během přehlídek na Rudém náměstí
v Moskvě. Před několika lety byla sice tato
divize v rámci reorganizace transformována
na brigádu, avšak současný ministr obrany RF
Sergej Šojgu ji svým rozkazem v zájmu zacho-
vání tradic zase obnovil.
Výběr tankových osádek pro účast v tan-
kovém biatlonu proběhl v rámci ruských
ozbrojených sil ve dvou kolech v červnu
a červenci 2013. V prvním kole uskutečně-
ném na úrovni tankových a motostřeleckých
brigád bylo v každém ze čtyř vojenských
okruhů Ozbrojených sil RF vybráno 12 nejlep-
ších osádek, které se spolu utkaly v druhém
kole. Tři nejlepší z každého okruhu pak byly
vyslány do Alabina změřit síly s osádkami
dalších okruhů. Zatímco během prvních dvou
kol osádky používaly vlastní tanky, během
vyvrcholení soutěže v Alabinu jim byly dány
k dispozici nové tanky T-72B. Ačkoli tento typ
nepatří k nejmodernějším, jeho volba měla
dvě výhody. Za prvé, použití stejného tanku
umožnilo objektivněji porovnat schopnosti
osádek (nikdo nebyl zvýhodněn lepším vyba-
vením svého typu). Za druhé pak tento tank
usnadnil účast zahraničních osádek ze států
bývalého Sovětského svazu, které tento typ
znají a tak si nemusely s sebou vézt vlastní
stroje. Pro účast v prvním ročníku tankové-
ho biatlonu obdržely pozvánky pouze státy
sdružené ve Společenství nezávislých států
(volné sdružení bývalých svazových republik
Sovětského svazu s výjimkou pobaltských stá-
Tankový biatlon s českou účastí
V srpnu loňského roku proběhl ve vojenském výcvikovém prostoru Alabino v Moskevské oblasti Ruské federace (RF)první ročník soutěže tankových osádek s mezinárodní účastí nazvané „Tankový biatlon“. Spolu s tankisty Ozbrojených sil RF se soutěže zúčastnili také zástupci Kazachstánu, Běloruska a Arménie. Nadcházející druhý ročník, který se uskuteční počátkem srpna tohoto roku, by měl mít mnohem reprezentativnější účast. Na základě pozvání od ministra obrany RF Sergeje Šojgu totiž svou účast přislíbilo i několik států NATO včetně České republiky. Osádky našich tanků T-72M4 CZ tak budou mít poprvé možnost změřit síly s nejlepšími tanky světa.
06_07_TANK.indd 606_07_TANK.indd 6 21.1.2014 13:43:5521.1.2014 13:43:55
2|2014 19way a závěrečné fi nále se odehraje v letoš-
ním prosinci).
Pestrý „robotický peloton“ DRC
Virtuálního kola DRC se zúčastnilo na 26
týmů z osmi různých zemí. V jeho průběhu
měly prokázat schopnost v reálném čase řídit
virtuálního robota v simulovaném, trojroz-
měrném světě. Na základě výsledků bylo vy-
bráno 16 nejlepších týmů, jež se kvalifi kovaly
do dalšího – tentokrát již reálného – kola.
V něm se střetlo šest hlavních účastníků
s vlastním hardwarem – tedy robotem vyvi-
nutým ve vlastní režii – v celkem osmi „zá-
chranářských“ disciplínách. V úvodu musely
přihlášené soutěžní stroje nastoupit do přista-
veného vozidla Polaris Ranger XP 900 EPS,
s jeho pomocí bez kolize projet překážkovou
dráhou, zastavit, vystoupit a nakonec opustit
inkriminovaný prostor. Následující disciplína
spočívala v překonání různých nerovných po-
vrchů, které měly představovat trosky zříce-
ných budov. Třetí úkol představovalo zdolání
zhruba 2,4 m vysokého žebříkového schodiště.
Poté měli roboti odblokovat otevřené dveře,
tedy odstranit celkem deset různých předmětů
představujících zával, a projít jimi. Dalším úko-
lem se stalo otevření běžného otočného typu
dveří, a to jak tahem, tak tlakem. Poté museli
roboti za pomoci akumulátorové vrtačky vyříz-
nout požadovaný trojúhelníkový tvar ze sádro-
kartonové desky o tloušťce přibližně 12,5 mm.
Předposlední disciplínou bylo uzavření tří
ventilů (jednoho kulového a dvou sedlových)
o různých velikostech. Závěrečným úkolem se
stalo rozvinutí požární hadice a její připojení
(přišroubování) k hydrantu.
Prvním účastníkem druhého soutěžního
kola se stal tým Tartan Rescue z Národního
střediska robotického inženýrství (National
Robotics Engineering Center neboli NREC),
které je součástí Carnegie Mellon Universi-
ty z amerického Pittsburghu. Ten se zapojil
do DRC se svým humanoidním robotem
CHIMP (Carnegie Mellon University Highly
Intelligent Mobile Platform), jenž využívá
na rozdíl od svých soupeřů ke zlepšení vlastní
rovnováhy i pásy. Udržování vzpřímené polo-
hy pomocí statické namísto dynamické stabi-
lity by mělo mj. snížit nároky na vývoj složi-
tého řídicího systému. CHIMP (což je zároveň
dvojsmysl odkazující na jeho obratnost, neboť
„chimp“ znamená v anglickém jazyce „šim-
panz“) je vysoký 160,5 cm, jeho hmotnost je
přes 180 kg a rozpětí paží zhruba 300 cm.
Další univerzitní tým, tentokrát pod ve-
dením fi ladelfské Drexel University, přihlásil
do DRC svého dvounohého robota využívající-
ho otevřené architektury a nazvaného HUBO
(složenina slov „HUmanoid“ a „roBOt“).
Kromě akademiků z Drexelu se na přípravě
HUBO podílely vědecké kapacity z takových
renomovaných institucí, jako jsou Columbia
University, University of Delaware, Georgia
Institute of Technology, Indiana Universi-
ty, Ohio State University, Purdue University,
Swarthmore College a Worcester Polytechnic
Institute, a z jediného neamerického zástupce
– Korejského vyššího vědeckého a technolo-
gického institutu (v anglickém jazyce zná-
mého pod zkratkou KAIST – Korea Advanced
Institute of Science and Technology). Výška
HUBO je 140 cm, hmotnost 60 kg a rozpětí
paží 204 cm.
Následující soutěžící – Laboratoř prou-
dového pohonu (Jet Propulsion Laboratory,
zkráceně JPL), působící na California Institu-
te of Technology – je vědeckým pracovištěm
Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku
(National Aeronautics and Space Administra-
tion, NASA), jež se podílelo např. na takových
projektech, jakými byl vývoj dvojice „mar-
sovských“ robotických vozítek Spirit a Opor-
tunity či průzkumné sondy Cassini. Do práce
tohoto týmu se ovšem zapojily i další dvě
známé vysoké školy ze „západního pobřeží“
– Stanford University a University of Califor-
nia. V rámci DRC se snaží prosadit prostřed-
nictvím svého primáty inspirovaného robota
nazvaného RoboSimian, který se vyznačuje
zavalitým, kulovitým tvarem těla a čtyřmi uni-
verzálními končetinami sloužícími jak k pohy-
bu, tak k manipulaci s předměty. RoboSimian
je (ve vzpřímené pozici na dvou končetinách)
164 cm vysoký, váží (včetně baterií) 108 kg
a při rozpažení dosahuje hodnoty 221 cm.
Zajímavostí je, že NASA v soutěži fi guruje
hned dvakrát. Jeho dalším zástupcem se stal
tým Johnsonova vesmírného střediska (ofi ciál-
ně pojmenovaného Lyndon B. Johnson Space
Center) a jeho „umělý záchranář“ Valkyrie.
Při jeho konstrukci bylo využito poznatků
získaných v rámci vývoje „robotického astro-
nauta“ Robonaut 2 (též označovaného pros-
tě jako R2) připravovaného ve spolupráci se
strojírenským gigantem General Motors a fi r-
mou Oceaneering Space Systems. Tento an-
tropomorf byl navržen specifi cky jako budoucí
možná náhrada (nebo spíše doplněk) lidských
posádek kosmických plavidel a vesmírných
stanic, předurčený k plnění zvlášť nebezpeč-
ných nebo zdlouhavých a monotónních čin-
❚ RoboSimian kalifornské JPL je dalším „želízkem v ohni“ fi nancovaným agenturou NASA. ❚ HUBO z fi ladelfské Drexel University při manipulaci s ventilem
❚ Robot Valkyrie, postavený na bázi Robonauta 2 připravovaného pro práci v otevřeném kosmickém prostoru, v rámci DRC zklamal.
18_20_DARPA.indd 1918_20_DARPA.indd 19 20.1.2014 14:39:0620.1.2014 14:39:06
Pozemní technika26
Nejznámější ruská vojenská vyprošťova-
cí vozidla bezpochyby reprezentují typy série
BREM, které jsou speciálními deriváty tanků,
bojových vozidel pěchoty nebo obrněných
transportérů. Jejich posláním je zpravidla vy-
prošťování, tažení či základní opravy právě
těch typů techniky, na jejichž bázi jsou posta-
veny. Ale v případě poruchy, havárie či jiného
poškození vojenských osobních nebo náklad-
ních automobilů by zřejmě bylo neekonomické
nasazovat obrněnce řady BREM, a tudíž exis-
tuje spektrum různě výkonných vyprošťova-
cích automobilů, které nabízejí vybavení pro
zacházení s takřka všemi kolovými vozidly.
Dědictví po Sovětském svazu
Historie současných ruských vyprošťova-
cích automobilů se začala psát roku 1985,
kdy byl do služby v Sovětské armádě zaveden
prostředek KET-L (koljosnyj evakuacionnyj
ťagač, ljogkij) čili TK-6B. Využíval šasi náklad-
ního vozu Ural-4320 a hlavním nástrojem
byl mohutný tažný komplex s polojeřábovým
ramenem, jehož naviják vyvinul sílu asi 15 t,
zatímco v podvěsu se dalo táhnout vozi-
dlo s váhou do 10 t. O rok později se přidal
prostředek KT-L (koljosnyj ťagač, ljogkij) čili
TK-6A, zkonstruovaný na stejném podvozku,
ale s odlišným konstrukčním řešením vy-
prošťovacího systému. Na voze se nacházela
modifi kovaná valníková ložná plocha (popř.
vybavená i plachtou) a na zádi byla mon-
Moderní ruské vyprošťovací automobilyVyprošťovací vozidla tvoří vysoce významnou, přestože nepříliš nápadnou položku ve výzbroji moderních armád. Řadou typů disponují i ozbrojené síly Ruské federace, které zdědily značné množství techniky tohoto druhu z éry Sovětského svazu, ale v současnosti již provozují i modernizované vyprošťovací automobily na nových podvozcích.
❚ Lehký vyprošťovací automobil KET-L na novém podvozku Ural-5323. Na titulní fotografi i je střední vyprošťovací a opravárenský vůz REM-KS na šasi BAZ-6910-02.
26_29_RUSKO.indd 2626_29_RUSKO.indd 26 20.1.2014 14:46:0120.1.2014 14:46:01
Letecká technika36
Nadzvukový víceúčelový bojový letoun
Mitsubishi F-2 vznikl na základě programu
FS-X japonského ministerstva obrany, který
byl zahájen již v roce 1985. Japonské letectvo
tehdy hledalo především náhradu za své stro-
je F-1. Zvažovala se sice i možnost pořízení
některého z již vyráběných zahraničních typů,
nakonec se ale země vydala svou vlastní ces-
tou. Jedním z cílů totiž byl také technologický
pokrok domácího leteckého průmyslu, a tak
byla vývojem nového letounu nakonec pově-
řena japonská společnost Mitsubishi Heavy
Industries.
Ta ostatně již licenčně vyráběla japon-
skou verzi amerického stroje F-15J/EJ, a tak
byl předpoklad, že zvládne i nový typ, který
měl ve výzbroji japonského letectva právě
stroje F-15J/DJ doplňovat. Proti nim měl být
zároveň levnější z hlediska jak pořizova-
cí ceny, tak i provozních nákladů. Ve snaze
o snížení nákladů na vývoj ale nakonec Ja-
ponci přece jen přistoupili k určitému kom-
promisu a místo zcela nové koncepce zvolili
jako základ svého nového stroje osvědčený
americký letoun F-16 Fighting Falcon. Po více
než dvouletých složitých jednáních pak uza-
vřeli v roce 1990 dohodu o spolupráci s jejich
výrobcem, společností Lockheed Martin.
První ze čtyř prototypů označený jako
XF-2A vzlétl 7. října 1995. A přestože se
na první pohled nový letoun značně podobá
svému vzoru F-16, ve skutečnosti jde o jiný
typ. Aerodynamická koncepce zůstala zacho-
vána, ovšem tvary i rozměry draku jsou po-
změněné. Například rozpětí křídla se zvětšilo
o 1,33 m na celkových 11,13 m, díky čemuž
se zvětšila i celková plocha křídla z 27,87 m2
na 34,84 m2 a přispívá tak k lepší obratnos-
ti stroje. Došlo rovněž k prodloužení přední
a střední části trupu, což umožnilo instalaci
objemnějších palivových nádrží a význam-
né prodloužení doletu, který byl s ohledem
na rozsáhlé území Japonska jedním z klíčo-
vých požadavků.
Také velká část vnitřních systémů letounu
F-2 se od F-16 odlišuje, neboť pochází od ja-
ponských výrobců. Týká se to i proudového
motoru, který vyrábí společnost Ishikawaji-
ma Harima Industries, i když v tomto přípa-
dě jde o licenční výrobu amerického motoru
F110-GE-129 o maximálním tahu 137,7 kN.
Japonského původu jsou rovněž kompletní
avionika a zbraňový systém. Jeho základem
je moderní radiolokátor J/APG-1 s aktivním
elektronickým vychylováním paprsku AESA
(Active Electronically Scanned Array) od spo-
Japonsko F-2 potřebuje
Krátce před koncem roku 2013 oznámila společnost Lockheed Martin, že dodala do Japonska první z nově vyrobených zadních partií a dalších součástek na opravu bojových letounů F-2 poškozených při ničivé vlně tsunami v roce 2011. Fakt, že se japonské letectvo pokouší zprovoznit co nejvíce poškozených strojů, jasně dokazuje, jak je pro něj typ F-2 důležitý. Již nyní se navíc připravuje i poměrně výrazná modernizace.
vvtt
❚ Letoun F-2 s podvěšeným prototypem střely XASM-3 a protiletadlovou AAM-3 (na konci křídla)
36_37_F2.indd 3636_37_F2.indd 36 21.1.2014 13:45:4521.1.2014 13:45:45
Letecká technika42
K jednomu z posledních a nejdůležitěj-
ších kroků vedoucích k prodeji přebytečných
letounů L-159 ALCA došlo 2. ledna 2014, kdy
prodej na svém zasedání schválila vláda Čes-
ké republiky. Finální podoba smlouvy nebyla
v době vzniku tohoto článku ještě dojednána,
přesto lze ale zmínit její základní rámec. Až
28 strojů (24 v kompletním a čtyři v nekom-
pletním stavu), jež jsou dlouhodobě usklad-
něny v prostorách jejich výrobce Aero Vodo-
chody, by měla odkoupit americká společnost
Draken International. Jejich celková cena bude
činit 21,72 až 25,8 milionu USD, a to v závis-
losti na reálném technickém stavu letounů,
který se ukáže až při důkladných prohlídkách
po odkonzervování. Nový zájemce by měl
údajně koupit nejprve 14 strojů (12 komplet-
ních a dva na náhradní díly) s tím, že na dal-
ších 14 bude mít dohodnutou opci. Po jejich
zprovoznění, které bude plně hrazeno jejich no-
vým majitelem a na němž se bude podílet také
Aero Vodochody, začnou Alky působit z mateř-
ské základny společnosti Draken International,
která se nachází na fl oridském letišti Lakeland
Linder Regional Airport. Ocitnou se tam v počet-
né fl otile neméně zajímavých strojů.
Draken International je velice mladou
společností, podle všeho má ale silné zázemí.
Za jejím vznikem totiž stojí Jared Isaacman, je-
den z nejúspěšnějších amerických podnikatelů.
Ten již ve svých 16 letech v roce 1999 založil
společnost UBC (United Bank Card), která se
během několika roků vypracovala mezi největ-
ší americké fi rmy věnující se zpracování karet-
ních platebních transakcí a správě obchodních
bankovních účtů určených pro příjem plateb
uskutečněných pomocí platebních a kreditních
karet. Jared Isaacman za tento počin získal
řadu prestižních podnikatelských ocenění.
Mladý podnikatel se ovšem nevěnu-
je pouze bankovnímu sektoru, ale také své
velké vášni – létání. Jeho soukromá fl otila
dnes zahrnuje několik letounů různých ka-
tegorií: od cvičných vrtulových, přes bizjety
až po proudové T-33 či L-39. Právě v českém
Draken International Největší soukromé letectvo
Zpráva o možném prodeji nadbytečných bojových letounů L-159 ALCA z výzbroje Vzdušných sil AČR se na přelomu roku objevila takřka ve všech českých médiích. Na rozdíl od jiných v minulosti avizovaných kontraktů se jejich novým provozovatelem nemá stát žádné vojenské letectvo, ale mladá ambiciózní společnost ze Spojených států. Firma Draken International je již dnes největším soukromým uživatelem proudových bojových strojů.jj
42_44_DRAKEN.indd 4242_44_DRAKEN.indd 42 20.1.2014 14:55:0020.1.2014 14:55:00
652|2014
věží s celkovou hmotností 5250 kg, které chrá-
nil 70 mm tlustý pancíř zakoupený ve Francii
a odolávající zásahu granátu do ráže 127mm
nebo 250 kg letecké pumy. Pro jejich auto-
matické nabíjení se částečně využívala ener-
gie zákluzu doplněná elektrickým pohonem,
nabíjet se ale dalo rovněž ručně, což ovšem
znamenalo snížení kadence.
Vždy tři tyto pobřežní kanony tvořily
baterii, která se obvykle zapouštěla do skal-
ního podloží s komplexem podzemních pro-
stor propojujícím navzájem všechny tři věže,
v nichž nalézala bezpečný úkryt jak osádka,
tak i veškerá potřebná infrastruktura. Střelivo
v jednotné podobě (palebný průměr pro kaž-
dý kanon tvořilo 320 průbojných granátů pro
palbu na námořní cíle a 280 tříštivo-trhavých
granátů proti pěchotě) se z podzemního skla-
diště pod palebným postavením dopravovalo
k dělům elektrickým paternosterovým doprav-
níkem a po sklopení munice do vodorovné po-
lohy jej obsluha zatlačovala do hlavně pomocí
pružinového nabijáku. Na povrch tak z každé
baterie vystupovaly pouze samotné dělostře-
lecké věže, pečlivě maskované plastovými
kryty imitujícími skaliska, a kromě nich ještě
radarová stanice a pozorovatelna s periskopy
i dálkoměry. Postupem času se tento dělostře-
lecký systém ještě dále zdokonaloval, když
baterie dostávaly také laserové zaměřovače,
infradalekohledy a televizní kamery pracující
i při ztížených povětrnostních podmínkách.
První pobřežní baterie vyzbrojená těmi-
to otočnými věžemi se 7,5cm kanony byla
ve Švédsku dokončena již roku 1962, načež se
zde postupně do roku 1975 instalovalo celkem
30 třídělových baterií 7,5cm kanonů vz. 1957.
Norsko sice původně uvažovalo o nákupu
56 těchto věžových kompletů, ale kvůli znač-
ným fi nančním nákladům jich nakonec zakou-
pilo pouze 16 kusů. Ty pak postupně vytvořily
pobřežní baterie Rauøy (tři věže), Bolærne (tři
věže), Visterøy (dvě věže), Skjellanger (dvě
věže), Breiviknes (tři věže) a Arøybukt (tři věže).
Na rozdíl od Švédska, které všechny
pobřežní baterie tohoto systému vyřadilo ze
služby již v průběhu 90. let minulého století,
se v Norsku uvedené pobřežní kanony užívaly
až do roku 2005.
Norsko ale do své pobřežní výzbroje pře-
vzalo i další švédský 12cm pobřežní kanon
d/62 vz. 1970, instalovaný opět v otočné
pancéřové věži a známý pod zkratkou ERSTA
(ERSättning för Tungt Artilleri = následná ge-
nerace těžkého dělostřelectva). Vývoj tohoto
zbraňového systému započal již v 60. letech
minulého století poté, co švédské velení od-
stoupilo od zavedení původně předpoklá-
daného raketového protilodního komplexu,
pravděpodobně z důvodu vyzrazení jeho
hlavních parametrů sovětské rozvědce.
❚ 12cm pobřežní kanon vz. 1970 ERSTA
❚ Podzemní stanoviště řízení palby 12cm pobřežního kanonu vz. 1970 ERSTA
❚ Průřez dělostřeleckým postavením 12cm pobřežního kanonu vz. 1870 ERSTA
62_67_NORSKO.indd 6562_67_NORSKO.indd 65 20.1.2014 14:05:2020.1.2014 14:05:20
Historie 68
Připomeňme, že podle dokumentu z 9. červ-
na 1956 byl do nomenklatury státního plánu
na rok 1957 původně zařazen vývoj auto-
matizované baterie 57mm protiletadlových
kanonů s kadencí 160 výstřelů za minutu, se
zásobníky na 40 nábojů a dálkovým ovládá-
ním zbraní. Baterie byla určena k obraně vojsk
a důležitých objektů za podmínek konfl iktu
oboustranně vedeného pomocí atomových
zbraní. Zbraně měly disponovat možností ve-
dení střelby proti tankům a přímou i nepřímou
palbou na pozemní cíle. Baterii mělo vytvářet
šest nebo osm kanonů s tachymetrickým za-
měřovačem ZR 10, ústředním zaměřovačem
AÚZ, stereoskopickým periskopickým 2m dál-
koměrem a v budoucnu ještě se zdvojeným
radiolokačním dálkoměrem. Baterie měla být
dále kompletována s licenčním střeleckým
radiolokátorem SON 9a, eventuálně s jiným
střeleckým radiolokátorem z dovozu. V pří-
padě potřeby automatického navádění zbraní
na cíl měl být použit v Polsku vyvíjený radio-
lokátor ŻURAW. Baterie měla být dále doplně-
na zařízením pro určení výšky cíle a plynulou
registrací dráhy letu (úkol SCHODY). Ovládání
zbraní v baterii by obsluha prováděla dálkově
pomocí ovládacího panelu, který by se nachá-
zel v krytu, neboť se tehdy počítalo s obou-
stranným vedením jaderného konfl iktu. Pří-
prava ke střelbě byla nařízena do šesti minut
od vyhlášení poplachu.
Automatizovaná baterie měla tvořit výzbroj
protiletadlových oddílů střeleckých, mechanizo-
vaných a tankových divizí, malorážových pluků
protiletadlových dělostřeleckých divizí a samo-
statných baterií v rámci pluků protiletadlového
dělostřelectva PVOS. Potřeba byla kalkulována
na 40 osmidělových baterií a 115 baterií šesti-
dělových, tj. 1010 kusů kanonů.
Zlepšená baterie 57mm PLK čs.
Výkresy 57mm protiletadlového kano-
nu se zásobníkem na 40 nábojů, který byl
označován jako R 12, lze datovat minimálně
do roku 1955 a neúspěšné zkoušky zásobníku
probíhaly v roce 1956. Navíc vedení vývojo-
vého podniku Konštrukta Trenčín nebylo zcela
přesvědčeno o naléhavosti úkolu, a tak byl
do státního plánu na rok 1957 posléze zařazen
pouze úkol „Zlepšená baterie 57mm PLK čs.“.
Šlo o úkol s krycím označením POKROK.
Mělo se jednat o úpravu sériového provedení
dosavadního 57mm protiletadlového kanonu
čs., který byl továrně veden jako R 10. Zlepše-
ný kanon byl nyní označován jako R 10Z (též
ve tvaru R 10 Z).
V zadávacích podmínkách bylo požado-
váno zlepšení spolehlivosti dosavadní zbraně
a úprava kanonu na zásobování ze zásobníků
o kapacitě 15 nábojů. Dále měla být zvětšena
plošina nabíječe a zbraň doplněna o dálkové
ovládání. Použití silového řízení pro dálkové
ovládání zbraní mělo umožnit snížení počtu čle-
nů obsluhy pouze na nabíječe u každého děla.
Zbytek vojáků by se tak mohl nacházet v krytu,
čímž se měla rozšířit možnost využití zbraně
v podmínkách oboustranného použití jaderných
zbraní. V této souvislosti je nutné připomenout,
že v téže době byl rovněž řešen úkol na vývoj
jednoduchého vrátku pro snazší vytažení děla
z úkrytu s krycím označením RUMPÁL.
V minulém čísle ATM byly naznačeny snahy o zvýšení technických parametrů československého 57mm protiletadlového kanonu R 10. V letech 1956–1957 se určitá vylepšení skutečně podařilo realizovat v rámci úkolu POKROK. Úkol v podstatě splnil zadání, ale jak uvidíme v tomto krátkém příspěvku, zlepšená zbraň nebyla přijata do výzbroje.
❚ Umístění pohotovostní zásoby 12 nábojů v držácích na plošině spodní lafety
Úkol POKROK
❚ Sklopená plošina usnadnila obsluhu zbraně.
Zlepšený 57mm protiletadlový kanon R 10Z
68_69_DUBANEK.indd 6868_69_DUBANEK.indd 68 20.1.2014 14:06:4920.1.2014 14:06:49