44

Knihovny kapucínských klášterů v Čechácha na Moravě1

Matyáš Franciszek Bajger

ÁD MENŠÍCH BRATŘÍ KAPUCÍNŮ JE ZALOŽEN NA ŘEHOLI SVATÉHO FRANTIŠ- ka z Assisi (1182 – 1226) a postupně se formoval v Itálii na počátku

16. století jako důsledek snahy navrátit se k původním duchovním myšlen-kám a formě života zakladatele. Přes počáteční nezdary prvních řádovýchobnovitelů se Ludvíku Tenaglia z Fossombrone podařilo roku 1528 získat odpapeže Klimenta VII. bulu Religionis zelus, kterou byl nový řád bratří nosí-cích hrubý šat se špičatou kapucí ustanoven. Z „rodné“ Itálie se postupněšířil do celé Evropy, včetně Čech, kde se ovšem ke katolické církvi hlásilajen asi třetina obyvatel, ostatní byli politickými poměry přivedeni k protes-tantství. Tridentský koncil proto rozhodl oživit náboženský život ve středníEvropě vysláním dvou církevních řádů do této oblasti: jezuitů a kapucínů.O příchod druhých z nich usiloval již na samotném koncilu arcibiskup An-tonín Brus z Mohelnice. Úspěšný byl až jeho následovník Zbyněk Berkaz Dubé projednávající celou záležitost u papeže Klimenta VIII. Na generálníkapitule kapucínů roku 1599 v Římě bylo rozhodnuto poslat do Čech skupi-nu dvanácti bratří pocházejících především z benátské provincie. Do jejíhovedení byl ustanoven tehdy již zkušený misionář Vavřinec z Brindisi.

Během více než čtyřsetleté historie kapucínů vzniklo v českých a mo-ravských městech celkem 32 konventů.2 Některé existovaly či existují jenněkolik let, jiné přetrvaly celou tuto dobu, s vynucenou přestávkou v 2. po-lovině 20. století. Ve vrcholu svého rozkvětu, konkrétně roku 1766, mělačesko-moravská kapucínská provincie 809 řeholníků. Sekularizační vlnajosefinismu zrušila pět klášterů a čtyři hospice, řeholní domy měly stano-veny maximální dovolený počet řeholníků (tzv. numerus clausus), obvyklenižší než bylo množství jejich obyvatel v předchozích desetiletích, takžemnozí kněží odešli působit do farností. Počet kapucínů klesl do poloviny19. století na méně než 250. Od sklonku 19. století usilovali kapucíni o svéznovuoživení, pro získání nových řeholních povolání mezi dospívajícímichlapci vznikly při klášterech čtyři serafínské školy. Jistá omezení v čin-nosti řeholních domů přinesla druhá světová válka, podobně jako třeba už

1) Příspěvek vychází z autorovy rigorózní práce Česká františkánská knižní kultura :

knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí. Ostrava, Ostravská univer-zita 2008.

2) Brno, České Budějovice, Český Brod, Fulnek, Horšovský Týn, Chrudim, Jihlava,Kolín, Kyjov, Litoměřice, Mariánská u Jáchymova, Mělník, Mikulov, Mnichovo Hradiště,Most, Náměšť nad Oslavou, Olomouc, Opočno, Praha-Hradčany, Praha-Nové Město, Pros-tějov, Roudnice nad Labem, Rumburk, Sokolov, Sušice, Třebíč, Vyškov, Zákupy, Znojmo,Žatec. Ve 20. století vznikla ještě komunita v Liberci a Újezdě u Uničova. Celkem tedykapucíni sídlili, resp. sídlí v Čechách a na Moravě na 32 místech.

Ř

2004–2008

45

před staletími válka třicetiletá, ale teprve rok 1950 znamenal konec čin-nosti řádu. Po poledni 26. dubna došlo k obsazení klášterů a zatčení okolostovky bratří, kteří již násilný zásah tušili. Po půlnoci byli násilně převe-zeni do centralizačního kláštera v Broumově nebo přímo do internačníhotábora v Želivi. Jen nejstarší kněží byli ponecháni u svých kostelů. Řehol-níci měli být začleněni do běžné společnosti a vykonávali světská zaměst-nání, samozřejmě ta nejtěžší nebo nejpotupnější. Klášterní budovy zůstalyopuštěny. V Kolíně, Litoměřicích nebo Žatci byly do bývalých klášterůumístěny školy nebo internáty, v Brně depozitář muzea. Tyto domy na tombyly relativně lépe. Jiné převzala armáda (Roudnice, Zákupy) nebo slou-žily jako skladiště (Fulnek, Horšovský Týn, Sokolov). Armáda později bu-dovy opustila, některé z nich dále přecházely z majitele na majitele. Až navýjimky se marně hledalo jejich solidní využití, jak je tomu v některýchpřípadech dodnes. Téměř třetina se jich dostala do katastrofálního stavubez výraznější naděje na opravu, tři kláštery byly zbořeny (Liberec, Marián-ská u Jáchymova, Most). V totalitní době se řeholníci, byť roztroušeni pofarách a běžných zaměstnáních, tajně scházeli na několika různých mís-tech, aby nebyli státní bezpečností přistiženi. V roce 1990 se konečně mohlřád začít znovu probouzet. Nejprve byl zřízen noviciát ve zrušené fařev Újezdě u Uničova, poté další komunity na původních místech v Praze naHradčanech, v Brně, Olomouci, Sušici a u kostela sv. Josefa v Novém Měs-tě pražském.3

V každém řeholním domě existovala knihovna, v malých hospicíchdrobná, ve významnějších klášterech větší i se zajímavým vnitřním vyba-vením. U většiny dnes již neexistujících řeholních domů není snadné cha-rakterizovat knižní sbírky, neboť se nedochovaly vůbec nebo z nich exis-tuje jen část. Většina původních řeholních domů byla od svého zrušení zá-sadně přestavěna nebo zbořena, takže po místnosti knihovny nezůstala anistopa. Pátrání po kapucínských knihovnách je závislé především na ar-chivních pramenech, kronikách, inventářích, dochovaných svazkových ka-talozích. Nacházejí se zejména v Národním archivu v Praze, ale i v jiných

3) Více o vzniku kapucínského řádu viz Pacifik MATĚJKA, Prvopočátky kapucínskéhořádu, Praha, Institut františkánských studií 2002, 2. vyd. 2005, 88 s. O osudu kapucínův českých zemích pojednávají monografie Vavřinec RABAS, Řád kapucínský a jeho půso-bení v Čechách v 17. století, Praha 1937, 161 s.; Pacifik MATĚJKA, Ne mečem a měšcemale bezbranností lásky: 400 let kapucínů v Čechách a na Moravě. Velehrad, RefugiumVelehrad-Roma 1999, 117 s.; Milan M. BUBEN, Encyklopedie řádů a kongregací v čes-kých zemích, III. díl, I. svazek, Žebravé řády, Praha, Libri 2006, 471 s.; Dušan FOLTÝNa kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha, Libri 2005, 878 s.; LexiconCapuccinum : promptuarium historico-bibliographicum Ordinis Fratrum Minorum Capucci-norum (1525 – 1950), Romae, Bibliotheca Collegii Internationali s. Laurentii Brundusini,1951, 1868 s; Pacifik MATĚJKA, Seznam provinciálů, definitorů a ostatních představenýchsprávních jednotek kapucínského řádu s historickým sídlem v Praze (a Vídni), in: Paginaehistoriae 14, 2006, s. 259 – 343; Pacifik MATĚJKA, Seznamy představených kapucínskýchklášterů podřízených provincialátu v Praze, in: Paginae historiae 13, 2005, s. 140 – 269;Josef SVÁTEK, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, in:Sborník archivních prací 20, 1970, č. 2 (Zvláštní příloha), s. 505 – 599; Pavel VLČEK –Petr SOMMER – Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha, Libri 1998, 778 s.

Knihy a dějiny

46

archivech nebo v Provinční knihovně Provincie kapucínů v ČR v klášteřena pražských Hradčanech. Zajímavým a hodnotným zdrojem jsou i vlast-nické poznámky a různé přípisky v samých knihách.

Jednotně šedě natřené hřbety kapucínských knih s titulem a signa-turou v malovaných bordurách původem z hradčanského kláštera,nyní Provinční knihovna kapucínů Praha-Hradčany. (foto autor)

Abychom popsali, jak vlastně vypadá knihovna kapucínů, je nutno senejdříve zmínit o charakteru tohoto církevního řádu. Mottem jeho vznikubyl návrat k chudobě. Hlavním úsilím bratří je asketický duchovní životv co nejužším spojení s Bohem, hlavně prostřednictvím modlitby a rozjí-mání. Na rozdíl od starých mnišských řádů nevlastnili kapucíni žádnýmajetek. Jejich materiální existence byla závislá na pomoci z okolí. Ideálníbylo, pokud se jim podařilo v blízkosti konventu nalézt vstřícného dobro-dince, který se zavázal dávat pravidelně řeholníkům určitý obnos naturá-lií, jako jsou potraviny, dřevo, případně finanční výpomoc. Takovým mece-nášem byl často majitel místního panství. Závazek vyživovat klášter pře-cházel dědičně na potomky, často již od samotné stavby konventu. V ně-kterých případech se ale kapucíni museli spolehnout na nejisté a nepravi-delné almužny od měšťanů nebo nižší šlechty.

Kapucíni přišli do Čech především jako misionáři, jejich úkolem bylosloužit prostému lidu. Služba spočívala v slavení bohoslužeb, ale takév kázáních, zpovědní činnosti a pořádání různých lidových projevů zbož-nosti jako např. poutí. Z toho vychází i obsah a vybavení jejich knihoven.Až na výjimky nebyly nijak bohatě zdobené či honosné, stejně jako celýzbytek kláštera. Jejich účel byl praktický: poskytovat informace pro conejlepší život s Bohem a službu lidem. Knihovna byla nejčastěji uloženav nějaké cele nebo jiné místnosti, která nebyla účelově postavena pro ulo-žení knih. Jen ve větších klášterech s několika desítkami řeholníků se set-káváme se speciálně vybudovanými prostorami, pokud se ovšem nalezldobrodinec, který takovou stavbu uhradil.

2004–2008

47

Již první nařízení řádu kapucínů z roku 1530 předpisují, aby bratřiměli na každém svém působišti malou knihovnu s Písmem svatým a dal-šími zbožnými knihami.4 Toto ustanovení zůstalo v různých formulacícha drobných obměnách v řádových konstitucích dodnes a bylo doplňovánoo další pravidla týkající se četby, půjčování, nákupu nebo vyřazování knih.Generální kapitula v roce 1733 schválila, že v každém konventu má býtustanoven knihovník jmenovaný provinciálem nebo místním představe-ným. Jeho úkolem bylo knihovnu udržovat, poskytovat knihy ostatnímřeholníkům, zapisovat jejich výpůjčky, případně povolit přístup k fondulidem mimo řád.5 Mnoho dalších rozhodnutí kapitul a dopisů generálníhoministra bratry vybízelo a vybízí k rozvoji knihoven, jejich udržovánía řádnému zpracování. Prvotní nařízení sv. Františka z Assisi, který vesvé Nepotvrzené řeholi zakazuje svým bratřím vlastnit knihy, mimo těchurčených pro duchovní, zejm. liturgickou službu, zcela ztratilo svůj vý-znam.6 Kniha jako taková zásadně změnila od doby sv. Františka, od po-čátku 13. století, své postavení ve společnosti i materiální hodnotu. Ze-jména v 2. polovině 19. století si i sami bratři začali mimo společné kon-ventní fondy budovat své vlastní knihovničky. Knihy, jež měli v užívání,označovali jen vlastním jménem, někdy i razítkem.

Tvář kapucínských knihoven

Nezbytným předpokladem pro existenci knihovny je akvizice, získáváníknih. Kapucíni k tomu měli několik možností. Největší soubory knih se doklášterů dostávaly odkazem, poslední vůlí dobrodinců. Podle vlastnickýchpřípisků lze i dnes mnohé z nich identifikovat, navíc jsou tyto výraznějšídary zapsány v různých kronikách. Nejčastějšími dárci byli kněží, včetněděkanů, působící ve stejném městě jako kapucíni nebo v jeho blízkosti.Osobně se znali a kněží si byli vědomi, že ukládají svůj majetek do dobrýchrukou. Navíc kapucíni často ve svém okolí pomáhali v pastorační službě,zejména kázáním. Knihy odkázané poslední vůlí bývaly i projevem vděč-nosti. Dalším zdrojem darů byla šlechta, rovněž zpravidla místní, kterákapucíny osobně znala. Její dary nebyly tak časté, ale zato bohatší. Typic-kým příkladem v Čechách byl dar fundátora kláštera v Rumburku Fran-tiška Eusebia z Pöttingu. Pro jím odkázané knihy měla být vybudována

4) Konstituce neboli nařízení nebo též stanovy z Albaciny (Costituzioni di Albacina,

Ordinazioni di Albacina), přesně „Costituzioni delli Frati Minori detti della vita heremiti-ca“. Viz Bullarium Ordinis FF. Minorum S.P. Francisci Capucinorum ... Tomus 1. Romae,typis Joannis Zempel Austriaci, 1740.

5) Promptuarium historico-bibliographicum Ordinis Fratrum Minorum Capuccino-rum (1525 –1950). Romae, Bibliotheca Collegii Internationali s. Laurentii Brundisini1951, sloupec 221.

6) Nepotvrzená řehole sv. Františka z Assisi, 3, 7 – 9. Naposledy česky publikováno in:Spisy sv. Františka a svaté Kláry. Velehrad, Ottobre 12, 2001. Zde užitý překlad „knihynutné pro modlitbu breviáře“ je však ve srovnání s orig. „libros tantum necessarios ad im-plendum eorum ofcium possint habere“ poněkud zužující. Srov. Carlo PAOLAZZI, I fratiMinori e i libri, in: Archivum Franciscanum Historicum, 2004, vol. 97, n. 1/2, s. 3 – 60.

Knihy a dějiny

48

samostatná místnost, mnohem větší než běžná knihovna konventní. Chru-dimská knihovna zase byla v roce 1719 obohacena o dar hraběte FrantiškaThuna, štědrého mecenáše místního kláštera. Klášteru v Mnichově Hra-dišti odkázala hraběnka Markéta z Valdštejna svou knihovnu v roce1728.7 Na náklady této šlechtičny, pro svou štědrost k řádu přezdívané„Máti kapucínů“, byla nově postavena a poté udržována i knihovna hrad-čanská.8 Odkazy přicházely i z měšťanské vrstvy, čítaly však obvykle jenpár nebo několik desítek kusů. Rovněž jen několik knih obvykle obsaho-valy dary předané kapucínům dobrodincem ještě za jeho života.

Díky darům se do kapucínských knihoven dostaly i tisky ze 16. století,inkunábule a v některých případech i pozdně středověké rukopisy, přesto-že první bratři zavítali do Čech až roku 1599. Knih z 16. století není v ka-pucínských fondech nijak málo, v naší zemi tvoří v současné době necelýchdeset procent starých tisků. Počty prvotisků se ve středních a větších kláš-terech pohybovaly okolo několika desítek kusů.9

Další variantou, jak knihy získat, byl jejich nákup. Ve zmíněné Nepo-tvrzené řeholi je sice bratřím zakázáno přijímat jakékoli peníze, dokoncei na nákup knih.10 Ekonomika společnosti, úloha peněz i cena knih se všakod 13. století výrazně změnily. Peníze byly kapucínům darovány i ve vět-ším množství, zpravidla šlechtou, a bývaly přímo určeny pro rozšířenía další udržování knihovny. Další peníze získali bratři z drobných almu-žen. Nákup ale neprobíhal nepřetržitě. Bylo potřeba, aby v klášteře pobý-val nějaký osvícený řeholník, obvykle kazatel, lektor teologie nebo kate-cheta, který se pořizování knih ujal. Nákup se nemohl obejít bez schválenípředstaveného, a tak není divu, že jej nečastěji prováděli právě kvardiánia superioři konventů. Za dary se museli řeholníci nějak odvděčit, nejčas-tější formou bylo odsloužení mší za donátora. V pramenech se setkávámese šesti až deseti bohoslužbami za jeden foliový svazek. V jiných případechse měl každý bratr – čtenář za dobrodince pomodlit, například Otčenáš.11

Mezi jednotlivými řeholními domy fungovala výměna knih, a to přesto,že v některých dobách k tomu bylo zapotřebí souhlasu provinciála. V jed-nom klášteře tak získali darem knihy v jiném domě nepotřebné. Jinde sezase rozvíjela kazatelská nebo jiná pastorační činnost, či v konventu začalpůsobit nějaký osvícený kněz a bylo třeba shromáždit literaturu odjinud.

7) Annales PP. Capucinorum Provinciae Bohemiae ..., sv. 18, 1729, s. 153 –154. Pro-

vinční knihovna kapucínů Praha-Hradčany. Viz též Bohumír LIFKA, Valdštejnskáknihovna ze zámku v Doksech, in: Vědecké informace ČSAV, 1968, Suplement č. 2, s. 38 – 40.

8) Annales PP. Capucinorum Provinciae Bohemiae ..., sv. 16, 1720, s. 28, nebo Historiadomestica Conventus Hradschinensis. Tomus I., s. 311, 313. Provinční knihovna kapucínůPraha-Hradčany.

9) Odhad podle z větší části dochovaných fondů v kapucínských knihovnách v Prazea Brně.

10) Nepotvrzená řehole sv. Františka z Assisi, 8, 3.

11) Srov. Státní oblastní archiv (SOA) Zámrsk, Kapucíni Opočno, č. 3, kniha 1., s. 93nebo Katalog olomoucké knihovny po r. 1839. Zemský archiv (ZA) Opava, depozitář Olo-mouc, Kapucíni Olomouc, 31.

2004–2008

49

K přesunům docházelo i po různých katastrofách, jako tomu bylo napří-klad v roce 1847 v Třebíči, kdy shořel celý klášter i s knihovnou.12 Zdrojemheretické literatury bývaly konfiskované sbírky protestantů.

Rozbor obsahového složení knihoven nám umožňuje lépe poznat životkapucínů.13 Jak již bylo řečeno, charakter sbírek odpovídá tomu, co jeo těchto řeholnících známo z jiných pramenů. Největší část, asi 17 procent,tvoří kázání, jejich koncepty a homilie. Hlásání víry bylo skutečně nedíl-nou součástí kapucínských aktivit. Kamkoli přišli, nejprve tam kázali. Bylto nejúčinnější způsob, jak podporovat katolickou zbožnost skomírající podvlivem protestantismu nebo prosté lidské světskosti. Relativně velkémnožství této literatury je v češtině, i když kněžím nedělalo problémy stu-dovat a používat texty latinské. Na většině svých působišť kapucíni kázalisoučasně i německy, v některých městech s velkým podílem německy ho-vořícího lidu nebylo třeba českých kázání vůbec. Kromě přehledné litera-tury obsahující homilie roztříděné podle liturgického kalendáře sbírali ka-pucíni i samostatně vydávaná několikastránková kázání pronesená přirůzných významných církevních i světských příležitostech. Takovýchtodrobných tisků najdeme v jednom svazku i 43. Jejich autory byli také ka-pucíni samotní.14 Obrovské množství jich bylo například vydáno při svato-řečení Jana Nepomuckého roku 1729 nebo jako upomínka této události.15

Druhou největší skupinou je literatura pro rozvoj duchovního života,správný vztah k Bohu a životu, přijímání dobra a zla, dobrý přístup k mod-litbě a jiným projevům zbožnosti (cca 8 %). Přibližně do počátku 19. stoletíbyla tato duchovní literatura určena pouze pro kněze a Bohu zasvěcenéosoby. Teprve později se objevují spisy i pro lid. Zvláštní skupinu v této ob-lasti tvořily drobné knížečky šestnácterkového formátu, ne větší než 10 cm.Řeholníci je měli k dispozici ve svých celách nebo je nosili s sebou a použí-vali pro soukromé rozjímání. Typickým příkladem bylo kapesní vydáníŘehole a Závěti svatého Františka, na něž navazovala napomenutí k ře-holním ctnostem a různé modlitby před a po mši, k zemřelým, pro dobrousmrt nebo texty pro požehnání.16 Z ruky člena české provincie, konkrétněKryštofa Lehmanna z Lužic, dlouholetého novicmistra, pochází o něco vět-

12) Čeněk SAMEŠ, Několik dat z historie kapucínského kláštera v Třebíči. Třebíč,

Klášter OO. kapucínů 1935. 30 s.

13) Obsahová analýza byla provedena podle elektronického katalogu brněnskéknihovny a vybraného vzorku sbírek Provinční knihovny na pražských Hradčanech podlekatalogizace v dubnu 2003.

14) Z kapucínských autorů tištěných kázání známe ze 17. století Crescencia z Prahy,Karla z Vratislavi a Theodorika Burga. V 18. století vyšly tiskem promluvy Atanášez Prahy, Josefa z Bíliny, Maxmiliána Hanáka nebo Aquilina z Jihlavy. Zmíněný konvolutje uložen ve Staré knihovně brněnského kapucínského kláštera, sign. 02F73.

15) Viz například Kristina KALLERT, Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibli-ografie pražských svatojánských arcibratrských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce,in: Knihy a dějiny 9/10, 2002 – 2003, s. 5 – 89.

16) Regula et Testamentum Seraphici Patris nostri S. Francisci et quicunque hanc re-gulam secuti fuerint, pax super illos, & misericordis & super Israël Dei ... Pragae, typisArchi-Episcopal. apud Jacobum Schweiger 1765.

Knihy a dějiny

50

ší svazeček „Rozjímající kapucín“ vydaný roku 1708 v Nyse.17 Vycházeje zesvých přednášek o asketickém životě, popisuje v první části jak se správněmodlit a meditovat, v druhé části pak v jednotlivých bodech nabízí tématak rozjímání pro různé části dne a oblasti víry. K poznávání díla serafín-ského učitele svatého Bonaventury sloužil výběr z jeho díla zpracovanýfrancouzským františkánem F. Pothronem, vydaný roku 1738 v Praze.18

Tyto knížečky se v provinční kapucínské knihovně na pražských Hradča-nech dodnes zachovaly ve velkém množství exemplářů.

Aby mohli kněží učit lidi správnému životu, potřebovali morální teolo-gii, které rovněž nebylo v kapucínských knižních fondech málo (4,5 %),a díla katechetická. Nezbytností pro každý klášter a kostel byly liturgickéknihy: misály, breviáře, modlitby hodinek. Uloženy byly v sakristii, kaplinebo kostelním chóru, tedy na místě, kde sloužily, což je v některých i po-znamenáno. Většina byla ale i opatřena knihovní signaturou, zřejmě kvůlievidenci majetku. Kláštery měly vlastní filozofická a teologická studia,takže musely být k dispozici učebnice i jiná obecná díla scholastiky nebofilozofie. Drobné i obsáhlejší teologické teze z pražské a olomoucké univer-zity jsou často svázány dohromady v jednom konvolutu. Pro dobré zvlád-nutí kazatelské činnosti se klerici učili rétorice.

Všimněme si nyní několika obsahových specifik v kapucínskýchknihovnách. Prvotním posláním kapucínů v Čechách bylo potlačování ne-katolických projevů křesťanství. Kromě děl protireformačních, kritizujícíchbludy luteranismu, kalvinismu a dalších, kapucínům dobře posloužilyi samotné knihy heretických autorů, jejichž tisk a vlastnění byly zakázané.Vlastnit tuto literaturu z Indexu zakázaných knih, tzv. libri prohibiti, ne-bylo nijak snadné. Nicméně pro kapucíny, stejně jako i pro další řády ob-novující v naší zemi katolictví, byly skoro nutností. Kapitula česko--rakouské kapucínské provincie v roce 1652 přímo vybízela k jejich ucho-vávání: „v knihovnách ať jsou na uzavřeném místě heretické knihy sloužícíkazatelům.“19 Takovéto doporučení ovšem k povolení vlastnit zakázanéknihy nestačilo. Svolení museli dávat kardinálové Generální kongregacesvaté inkvizice v Římě. Platilo vždy jen asi 7 až 10 let a poté muselo býtobnoveno. Několik se jich dochovalo z 2. poloviny 17. století, ale vydávánabyla i později.20 V roce 1752 dal papež Benedikt XIV. kapucínskému gene-rálnímu ministrovi koncesi vlastnit tyto knihy v celém řádu. PovoleníKongregace sv. inkvizice tím ale neskončila, ještě v roce 1754 obdržel čes-ký provinciál Serafín Melcher z Glucholaz svolení přibližně stejného obsa-

17) CHRISTOPHORUS LUSATIUS, OFMCap., Capucinus meditans. Seu via regia tu-

tissima ac rectissima nec non commoda, facilis, summopere utilis, appriméque necessariamethodus ac modus meditandi ... Nysae, typis Josephi Schlögel 1708.

18) François POTHRON, OFM, Bonaventura selectus seu regularis disciplinae & per-fectionis praxis ... Pragae, typis Joannis Julii Gerzabek, 1738.

19) Ordinationes Provinciales et Generales. Rukopis v Provinční knihovně kapucínů,Praha-Hradčany.

20) Povolení držet a číst zakázané knihy z let 1658, 1668, 1675 a 1681. Národní archivv Praze, Řád kapucínů, listiny 36, 43, 48, 62.

2004–2008

51

hu jako jeho předchůdci před necelými sto lety.21 Zkušeným bratrům bylodovoleno držet a číst zakázané knihy, zvláště bibli v národním jazyce,s výjimkou astrologie a několika titulů doslovně jmenovaných. Společněs tím získávali právo rozhřešovat a přijímat zpět do církve kacíře, kteří sesvého kacířství zřeknou. Libri prohibiti musely být uloženy zvlášť a podzámkem, jak to stanovila provinční kapitula už v roce 1614: „knihy zaká-zané nebo ,nejisté‘ ať jsou uloženy někam do skříně odděleně od ostatníchknih, aby je nikdo bez povolení nemohl přijímat k poslechu nebo číst.“22

Uzamykatelné skříně určené pro libri prohibiti lze i dnes dobře rozeznatv mobiliáři hradčanské i brněnské knihovny. Klíč vlastnil představenýkláštera, později knihovník. Přístup k heretické literatuře měli jen „zku-šení kněží“, obvykle kazatelé nebo zpovědníci. Ve výjimečných případechbyl dovolen přístup i kněžím mimo kapucínský řád, v žádném případěvšak klerikům nebo laikům uvnitř řádu nebo mimo něj. Při porušení ja-kýchkoli pravidel měly být knihy spáleny.

Relativně velké množství protestantské literatury zastoupené v kapu-cínských knihovnách (např. kompletních souborných vydání Martina Lu-thera) někdy vyvolává dojem, že kapucíni patřili mezi knihomily a libriprohibiti na rozdíl od jiných nepálili, nýbrž je uchovávali. Že tomu tak ne-bylo, dosvědčuje činnost Bonaventury z Köllnu, prvního kapucínského ka-zatele ve Fulneku. Kromě toho, že věroučně obrátil řadu nekatolíků, pro-slul uspořádáním velkého pamětihodného pálení neužitečných a heretic-kých knih. Na jeho popud přinášely 1. května 1623 děti novopečenýchkonvertitů kacířské knihy ze svých domů i odjinud. Po dvou přistupovalyk ohni a do něj tyto knihy házely. Následujícího dne byla na radnici nale-zena knihovna J. A. Komenského a jakmile se o tom děti dověděly, potkal jistejný osud. Snad i pro tuto svou horlivost byl Bonaventura převeden doOlomouce, pak do Brna a zbaven postu kazatele. Pro svou oblíbenost se alepozději vrátil do Fulneku a působil v něm dále.23 Vlastnit heretickou lite-raturu bylo pro kapucíny nezbytné pro boj s kacířstvím, všeobecná touhapo uchovávání knih prohlášených za nepravdivé a zlé nebyla v kapucín-ském řádu prokázána. Boj kapucínů s protestantstvím neskončil v 18. sto-

21) Bullarium Ordinis FF. Minorum S.P. Francisci Capucinorum. Continuationis to-

mus 1., totius operis tomus 8. Oeniponte, Wagner 1883, s. 217 – 218.

22) Ordinationes Provinciales et Generales, viz pozn. 19.

23) Annales PP. Capucinorum Provinciae Bohemiae ..., sv. 2, 1623, viz pozn. 7. MichalTEJČEK, Brněnští kapucíni v 17. a 18. století. Diplomová práce. Brno, Filozofická fa-kulta Masarykovy univerzity 2003, s. 83 – 84. Komenský na tuto událost vzpomíná vesvém díle Historie o těžkých protivenstvích církve české: „Jiní na ryňku v koších (jakov Fulneku) vynésti, jiní (jako v Žatci a v Trutnově) fůrami z města za zdi vyvésti, jiník šibenici aneb stinadlům (jako v Hradci) je [tj. knihy] shromážditi kázali, a hranici uděla-vše a oheň podloživše pálili.“ (Kapitola 105. Dostupné na http://www.citanka.cz/komensky/perztoc.html [cit. 5. 4. 2005].) Vzpomínky Komenského na svou vlastní knihovnu viz Ru-dolf ELIÁŠ, Světlo v temnotách, Místek, L. Bílek 1946, s. 366. Další doklady o veřejnémpálení knih kapucíny máme z Českých Budějovic. Více viz autorův příspěvek Jak františ-kánské řády nakládaly s církevně zakázanými knihami, in: Problematika historickýcha vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2008, Olomouc, Vědecká knihovna2009 (v tisku).

Knihy a dějiny

52

letí. V jejich brněnské knihovně se dochovala řada tisků z 19. století snaží-cích se obhájit katolické vyznání. Nejsou již určeny jen pro kazatele a jinékněze, ale autoři je adresovali i laickým věřícím křesťanům, jejich argu-menty jsou přizpůsobeny lidové víře. Reagovat bylo potřeba i na nové vlnyodporu proti katolické církvi spojované se světskou mocí, jakou byla počát-kem 20. století i snaha „pryč od Rakouska, pryč od Říma“, dále se rozvíjejí-cí po ustanovení Československého státu.24

Z kapucínských letopisů se dovídáme o zajímavé potyčce mezi kapu-cínským řádem a proslulým jezuitským paličem knih Antonínem Koniá-šem. V roce 1732 zabavil v jednom z kapucínských klášterů knihu kapucí-na Martina z Kochemu Velká štěpná zahrada, oblíbené dílo podporujícílidovou zbožnost a modlitbu. Jeho popularitu dosvědčují desítky vydání, jenv češtině byla v 18. století v různých variantách vytištěna 29krát (dle Kni-hopisu).25 Koniáš však usoudil, že je potřeba dílo na mnoha místech opra-vit. Věc oznámil kapucínskému provinciálovi Luciánovi Hlaváčkovi z Pra-hy, který se však rozhněval a přikázal Koniášovi, aby takto už nikdyv budoucnu neusuzoval. Koniáš se proto obrátil na svého jezuitského pro-vinciála Seidla. Ten ovšem svého řeholníka přísně pokáral a kapucínské-mu představenému Luciánovi nabídl omluvu a smír.26 Koniášovi zde jistěnešlo o likvidování díla Velká štěpná zahrada. Úkolem církevní cenzurynebylo jen ničit literaturu označenou za nepravdivou, ale především opra-vovat větší či menších chyby, a to rovněž v dílech katolických autorů. Doindexu zakázaných knih vytvořeného roku 1753 z nařízení papeže Bene-dikta XIV. se například dostala i příručka pro zpovědníky od kapucínaBernarda z Bologny. Později tento manuál vyšel ještě několikrát s drob-nými úpravami textu.27 Kapucíni usilovali o to, aby rozdávali lidem nejenzdraví duchovní, ale i tělesné; některé jejich bylinné přípravky se stalyproslulými. Pro znalost rostlin potřebovali herbáře, pro přípravu léků dílachemická, samotnému léčení se učili i z knih anatomických. K vlastněnítěchto knih napomínala provinční kapitula v Linci v červnu 1642: „Ať jev našich klášterech vlastněna kniha, v níž jsou zaznamenány všechny po-znatky lékařství a farmacie, aby se kterýkoli bratr mohl dovědět z medicí-ny vše, co kdy bylo sepsáno.“28 Nejlepší anatomickou pomůcku měli kapu-

24) Srov. Jaroslav ŠEBEK, Katolicismus na křižovatce, in: Proglas 9, 1998, č. 4, s. 28 – 31. Nebo nověji týž autor: Vznikající Československo upřednostňovalo reformní církve, in:Katolický týdeník 2005, č. 44, s. 7.

25) Elektronická verze Knihopisu dostupná na http://felix.ics.cas.cz/clavius/. O díleMartina z Kochemu viz Jan KVAPIL, Ze zahrádky do zahrady, aneb, Od Hortulu animaek Štěpné zahradě Martina z Kochemu : utváření modlitební knihy barokního typu. Ústínad Labem, Univerzita J. E. Purkyně 2001.

26) Annales PP. Capucinorum Provinciae Bohemiae ..., sv. 18, 1732, s. 337, rukopis,Provinční knihovna kapucínů v klášteře Praha-Hradčany.

27) BERNARDUS A BONONIA OFMCap., Manuale confessariorum Ordinis Capucci-norum. Vydáno v letech 1737, 1738, 1740, 1752, 1771 a 1832. Zmínka o zápisu do indexuv exempláři v Staré knihovně brněnských kapucínů, sign. 21A77 (vydání z Benátekz roku 1737).

28) Ordinationes Provinciales et Generales, rukopis, Provinční knihovna Praha--Hradčany.

2004–2008

53

cíni instalovánu v brněnské knihovně – samotnou lidskou kostru. Oborověpříbuzné herbářům byly praktické knihy popisující péči o zahrady a sady.Co nejvíce potravin se totiž kapucíni snažili vypěstovat si sami, k čemužjim sloužily rozlehlé zahrady.

Jiným posláním kapucínů byly misie, i do Čech již přišli z Itálie jakomisionáři. Šíření pravé víry v Boha na cestách se věnovali i později, pro-slulé jsou zejména české misie do Ruska. K tomu jim mohla posloužit lite-ratura zeměpisná. Tyto knihy, zpravidla foliového formátu, nebyly pro svémapové i další obrazové přílohy nijak laciné a kapucíni si je zřejmě neku-povali. Získávali je hlavně darem a vhod jim přišly i při cestování mezijednotlivými kláštery v dalších evropských zemích. Tím však, že si řehol-níci velkou část knih nepořizovali sami, nýbrž je dostávali darem, nemohlivždy zcela ovlivnit jejich obsah. Tak se do klášterních knihoven dostávalai z našeho pohledu nečekaná témata jako třeba libreta oper. Ve fondechbyly ukládány rukopisné knihy. Obvykle se jednalo o kroniky nebo pamět-ní knihy kláštera popisující často i události v jeho okolí, liturgické textynebo různá kázání. Zejména kratší díla si řeholníci sami opisovali.S postupným zlevňováním papíru a knižní vazby počet rukopisů z perasamotných kapucínských bratří patrně narůstal, bohužel se jich ale přílišnedochovalo, neboť sloužily především samotným autorům a později půso-bily jako bezcenné nebo byly nahrazeny tištěnými exempláři. Samozřej-mostí byla literatura nějak se dotýkající kapucínského řádu, ať už z hle-diska spirituality, práva, liturgie, dějin nebo významných osobností.

Knihovna bývá definována jako utříděný soubor dokumentů, což vyža-duje jejich soupis – katalog. V některých českých kapucínských domechbyly sepisovány už v prvních desetiletích po jejich založení, přestože neob-sahovaly více než několik desítek titulů. Až do konce 19. věku zpracovávalikapucínští knihovníci katalogy svazkové, počátkem 20. století vzniklyv některých konventech katalogy lístkové. Společně se zpracovávánímknih bylo zapotřebí zavést i určitý systém jejich uspořádání. Snad ve všechevropských kapucínských knihovnách se v průběhu 17. století ujal do urči-té míry jednotný systém třídění a tedy i signatur. Knihy byl rozděleny do21 až 23 oborů zastoupených písmeny. Tento třídící systém nebyl jednotný,tatáž písmena zastupovala v jednotlivých knihovnách různé obory. Snadjen A znamenalo vždy Bible a B buď její výklady nebo spisy církevních ot-ců. Knihy byly označeny tímto písmenem, za nímž následovalo arabskéčíslo, které určovalo pořadí, v jakém byly v příslušném oddílu uloženy.29

V úvodu katalogu pražské hradčanské knihovny z roku 1782 se dochovaloněkolik instrukcí všeobecně se týkajících metod katalogizace:30

29) Rukopisné svazkové katalogy kapucínských knihoven se dochovaly v Provinční

knihovně kapucínů v Praze, Moravské zemské knihovně v Brně, dále v SOA Mělník(Klášter kapucínů v Mělníku, č. 7) nebo SOA Litoměřice (Kapucíni Most, č. 7).

30) Uložen v Provinční kapucínské knihovně.

Knihy a dějiny

54

1. Všechny knihy v knihovně jsou uspořádány podle záznamů v katalogu,podle své třídy a čísla.

2. V katalogu ať je jasně a srozumitelně uveden autor, název, místo a rok,kdy byla kniha vydána. V závěru mají být tři rejstříky: I. autorskýpodle křestního jména (neboť mnozí autoři příjmení nemají), II. autor-ský podle příjmení a III. věcný rejstřík podle jednotlivých hesel.

3. Přírůstky ať jsou připisovány na konec a rejstříky doplňovány, aby ne-vznikl chaos.

4. U knih, které jsou uloženy v celách, ať je to řádně poznamenáno v ka-talogu, aby je knihovník mohl snadno nalézt. Dále pro každou celu, kdejsou knihy, má být [vyhotoven] na samostatném listě jejich seznam, abybyl přehled a mohly být snadno přemisťovány z místnosti do místnosti.

Tato pravidla představovala spíše ideál než realitu. Většina katalogů po-strádá rejstříky, pozdější přírůstky byly doplňovány jen asi v polovině pří-padů a dopisování skončilo o pár desítek let dříve, než byl zpracován sou-pis nový. Běžně chybí rok vydání, uvedení místa tisku je spíše výjimečné.Velmi záleželo na tom, zda byla knihovna svěřena kapucínovi znalémua orientujícímu se v knižním fondu nebo někomu jinému. U jednotlivýchkonventů známe takovéto zanícené knihovníky, někteří ovlivnili i fondyv dalších klášterech. Například podrobná pravidla pro zpracovávání knihvčetně pravidel pro tvorbu lístkových katalogů vytvořil v polovině 19. sto-letí Albín (Ferdinand) Ehrlich. Jeho návod měl být rozeslán k užívání dovšech kapucínských rezidencí.31 V téže době působil na Hradčanech knihov-ník Gotthard Tesař. Stopy jeho knihovnické činnosti jsou patrné v různýchkapucínských konventech v Čechách. Nejspíš on byl iniciátorem a sámtvůrcem nového systému signatur, který zcela opustil oborové řazení. Syn-taxe jeho signatur se skládala z písmen, římských a arabských čísel, ježoznačovaly skříň, eventuelně místnost, polici a pořadí svazku v ní.

Dalším společným znakem všech kapucínských knihoven jsou šedě na-třené hřbety svazků. Nákladné převazby knih do jednotných vazeb ze stej-ného materiálu a podobným dekorem si kapucíni nemohli a jistě ani ne-chtěli dovolit, proto pro sjednocení vzhledu svých sbírek použili šedou ole-jovou barvu, kterou byly hřbety knih natírány přibližně do konce 18. stole-tí. Na šedý nátěr řeholníci napsali černou barvou titul knihy ve zkrácené,občas zkomolené verzi, někdy společně se jménem autora, a dále signaturu(písmeno s číslem). Větší knihovny měly hřbety knih barevně zdobeny lin-kami s rozvilinami a kartušemi. Každá knihovna měla svůj zdobený styl,a tak lze dodnes často na první pohled rozeznat, kam která kniha původněpatřila. Zcela odlišnou úpravu měly zakázané knihy, nebyly mnohdy vůbecšedě natřeny. Svědčí to o jejich speciálním uložení a odlišných pravidlechpro manipulaci s nimi.

Nejen v současnosti zažívají čtenáři problém, že jim knihovna neníschopna poskytnout v potřebné chvíli žádanou literaturu, kterou by nejra-ději měli dlouhodobě u sebe. Vzdělaným kněžím, zejména kazatelům a lek-

31) Čtyřstránkové instrukce přiloženy do katalogu litoměřické knihovny z r. 1734.SOA Litoměřice, Kapucíni Litoměřice, č. 4.

2004–2008

55

torům teologie nebo filozofie, bylo proto povoleno udržovat si určité množ-ství literatury u sebe, ve své cele. V takovýchto svazcích najdeme peremzápisek se jménem, často jen řeholním bez místa původu nebo příjmení,doplněný o poznámku, že je kniha užívána pro vlastní potřebu. Takto lzei dnes některé významnější z těchto kapucínů identifikovat. „Své knihov-ny“ si také přenášeli z konventu do konventu, kam byli zrovna přiřazenik působení. K vlastní potřebě používali řeholníci zejména modlitební kni-hy, breviáře, někdy i misály a kromě toho díla kazatelská nebo homiletic-ká, katechetická, s kněžskými instrukcemi nebo univerzitními tezemi. Po-známky v knihách se nevztahují jen ke konkrétní osobě čtenáře. V někte-rých případech je svazek určen neadresně pro novice, jindy má být uloženv refektáři pro četbu při jídle a setkáních nebo v sakristii u liturgickýchtextů nebo homilií.

Množství knih ukládaných mimo prostory knihovny ovšem postupněnarůstalo a mnohá díla se tím stala nedohledatelná. Ze setkání definitoriav čele s provinciálem Václavem Pfefferem ze Strakonic v září 1737 v Olo-mouci proto vzešla statuta přísně regulující pohyb a uložení knih. Lekto-rům a kazatelům byla potvrzena možnost mít u sebe přiměřené množstvíliteratury. Kvardián a jím pověřený knihovník měli dohlížet, aby titovzdělaní kněží o své knihy pečovali a v případě, že je využívají jen v malémíře, vrátili zpět do knižních regálů. Jakékoli vynášení svazků mimo pro-story knihovny podléhalo svolení kvardiána, který nemůže připustit, abyvšechny „dobré knihy“ byly odneseny do cel nebo v nich trvale ukládány.Knihovník všechny výpůjčky evidoval v samostatném soupise. Vynášeníbylo zakázané u knih, jejichž fyzický stav byl bídný a hrozilo další poško-zení.32

Kapucínské knihovny byly zřízeny, vybaveny a udržovány pro potřebyřeholníků. Jelikož se v nich ale nacházela hodnotná literatura, toužili popřístupu i lidé z okolí klášterů, zejména z řad duchovenstva. Kapucínštíkněží udržovali kontakt s jinými duchovními správci a jistě si vyměňovalizkušenosti o jim známých nebo vlastněných dílech. Zkušenosti s výpůjč-kami mimo kláštery byly pravděpodobně dosti špatné, anebo se výpůjčkymimo řád ukázaly jako nežádoucí z jiného důvodu. Každopádně řádovékonstituce z 29. července 1638 schválené papežem Urbanem VIII. vyžado-valy svolení provinciála pro vypůjčení knihy mimo kapucínský řád, podtrestem exkomunikace. Konstituce z července 1656 potvrzené AlexandremVII. pravidlo zmírnily. Stačilo povolení místního představeného s výjimkoutzv. „nebezpečných případů“, kdy snad hrozilo nebezpečí ztráty. Povoleníkvardiána nebo superiora konventu mohlo být snadno získatelné, zvláštěkdyž se s ním žadatel o půjčení osobně znal. Od generální kapituly v roce1733 už stačil jen souhlas knihovníka.33 V jaké míře však takové půjčovánískutečně probíhalo a jak fungovalo, zatím nevíme, nejspíš se kromě ofici-álních předpisů řídilo také místními podmínkami a osobními vztahys ostatními duchovními ve městě či jeho okolí jakožto potenciálními čtenáři.

32) Statuta Provincialia pro bibliothecis nostris ordinate conservandis. Výpis z naří-zení definitoria 16. 9. 1737 v Olomouci. Národní archiv v Praze, Řád kapucínů, 72.

33) Promptuarium historico-bibliographicum ..., op. cit. v pozn. č. 5, sloupec 221– 222.

Knihy a dějiny

56

Historický vývoj kapucínských knihoven v českých zemích

Samotné počátky jednotlivých knižních fondů začínaly obvykle tak, že siněkolik řeholníků poslaných k osídlení nové rezidence vzalo s sebou prosvou duchovní práci i život nějakou literaturu. Určité množství knih sis sebou dovezli jistě i kapucíni posílaní z ciziny do Čech a Moravy na pře-lomu 16. a 17. století, aby se v nové zemi usídlili a založili v ní řeholní do-my. První kapucínskou aktivitou v novém působišti bylo patrně vždy ká-zání, a tak si kazatelé přicházející z již existujících konventů přiváželis sebou nezbytná homiletická díla i další knihy modlitebního charakterupro vlastní potřebu. Vývoj knihoven v jednotlivých řeholních domech bylpak už dosti specifický. Záleželo na tom, zda se jednalo o veliký klášternebo jen malý hospic s několika řeholníky, zda se nalezl dobrodinec věnu-jící nebo odkazující větší objem svých knih, případně darující peníze projejich nákup. Již po několika letech od usídlení se v novém městě vlastnilikapucíni zpravidla několik desítek knih. Během následujících desetiletí sejejich objem rozrostl na řádově stovky u malých hospiců a tisíce svazkůu klášterů obývaných několika desítkami řeholníků. Kromě donátorů zále-želo i na představených, zda usilovali o rozvoj svých knižních sbírek a je-jich řádné umístění, nebo se více orientovali jiným směrem.

Podobný osud jako i jiné klášterní knihovy potkal kapucíny za církev-ních reforem Josefa II. Císař navázal na postup své matky Marie Terezie,která se rozhodla sepsat veškerý majetek řeholních řádů, aby získala lepšíkontrolu nad jejich fungováním (zejm. dvorský dekret z 15. 11. 1768).34 Sesamotnou likvidací řádů a kongregací začal Josef II. v roce 1781. Vydalpostupně čtyři dekrety, jimiž jejich činnost zásadním způsobem omezil,a v listopadu nařídil zrušit všechny církevní instituce nezapojené do pasto-rační služby. Knihovnám v likvidovaných klášterech byla přitom věnovánazvláštní péče. Už od ledna 1782 komisaři Dvorské duchovní komise pově-řené přebíráním řeholního majetku dostávali instrukce, aby knihám, ru-kopisům a archiváliím věnovali zvláštní pozornost. Úkolem komisařů bylozajistit katalogy nebo při jejich nenalezení fondy sepisovat, zejména abynedošlo k jejich rozptýlení, jako tomu bylo u jezuitského řádu zrušenéhoještě za Marie Terezie roku 1773.

Samotné přebírání konfiskovaných knihoven probíhalo jinak v Če-chách a jinak na Moravě. Dvorským dekretem z 20. května 1782 bylo zem-skému guberniu nařízeno převézt všechny knihy ze zrušených klášterův Čechách do univerzitní knihovny v Praze, záležitostí byla pověřenaDvorská duchovní komise. Další dekret ze září ovšem ještě ustanovil před-nostní právo výběru dvorské knihovně ve Vídni. Nalezené katalogy nebovytvořené soupisy měly být nejprve posílány do Vídně, kde si mohli vybratžádanou literaturu. Přebírání konfiskovaných knih se ujal univerzitníknihovník, strahovský premonstrát Karel Rafael Ungar. Přímo v klášteře

34) Dagmar BLAŽKOVÁ, Klášterní knihovny v západních Čechách (diplomová práce).

Praha, Filozofická fakulta UK 1993. Dekret publikován in: Thomas Ignaz von PÖCK,Supplementum codicis Austriaci oder chronologische Sammlung aller vom 20. Oktober1740 bis letzten Dezember 1770 erlassenen Generalien ... Wien, Trattner 1777.

2004–2008

57

učinil předběžnou prohlídku a vyčlenil bezcenná díla, dále prodávanáv koších na makulaturu (koš menších za 1 zlatý, větších za 1 zlatý a 30krejcarů). Při předávání katalogů si počínal celkem obratně, takže nako-nec se ve Vídni mnoho českých knih neocitlo a hodnotná díla zůstalav Praze. V souvislosti s knihovnami kapucínů známe jeden Ungarův dopis,adresovaný hradčanskému kvardiánovi. Žádá o katalog, podle něhož bymohl fond převzít. Dále oznamuje, že kněží budou dotázáni, jaké knihypotřebují ke své činnosti a ty jim budou ponechány. Do kláštera se hodládostavit 23. července, aby předal kvardiánovi příkaz gubernia z 23. června1786 a knihovnu převzal (což se však neuskutečnilo).35 V Čechách bylyzrušeny tyto kapucínské kláštery i s knihovnami: České Budějovice, ČeskýBrod, Mnichovo Hradiště a Praha-Nové Město.

Knihy z likvidovaných klášterů na Moravě se měly ocitnout v Lycejníknihovně v Olomouci, opět s přednostním výběrem Vídně. Přebíránímknihoven byl pověřen Jan Alois Hanke z Hankenštejna. Knihovní fondyosobně zrevidoval, v letech 1784 – 86 mu postupně prošly rukama i knihov-ny kapucínů v Jihlavě, Kyjově, Náměšti nad Oslavou, Mikulově, Prostějo-vě a Vyškově. Knihy vždy rozdělil do dvou skupin: na typografické staro-žitnosti, prvotisky, rukopisy a na tzv. Wust (smetí, změť). Wust, který ob-vykle zahrnoval asi 90 procent všech knih, byl prodáván v aukcích přímov místě kláštera nebo v nějakém okolním městě.36

Úpadek kapucínského řádu způsobený josefínskými reformami seprojevil také v knihovnách. Devět konventů bylo zrušeno a činnost ostat-ních omezena. Na druhou stranu znamenalo 19. století díky rozvoji prů-myslu zásadní změny v knižní kultuře. Knihy výrazně zlevnily, narostlojejich množství, a tak se kapucínské knihovny v nezrušených klášterechrozrůstaly dále. Kniha přestala být vzácností, nebylo žádným problémemsi potřebnou aktuální literaturu zakoupit. Počet zakoupených knih výraz-ně převýšil množství děl získaných darem nebo odkazem, k darování vět-ších knižních celků již téměř nedocházelo. Tato situace trvala až do20. století, kdy se i v kapucínských klášterech projevují nové pokrokyknihovnické praxe, jakou byla přesně stanovená pravidla pro popis doku-mentů a tvorbu katalogů nebo zavádění věcného desetinného třídění v ji-ných evropských zemích. Při konventech byla udržována společenstvísvětského III. řádu sv. Františka, jež si sama začala budovat své knihov-ničky, označené vlastními razítky nebo rukopisnými vpisky perem. Vlastníknižní sbírky měly i čtyři zřízené serafínské školy. Jaké ztráty způsobilav kapucínských knihovnách druhá světová válka nevíme, vždyť například

35) Opis Ungarova dopisu v Annales PP. Capucinorum ..., rukopis, Provinční knihov-

na kapucínů v klášteře Praha-Hradčany, sv. 23, 1786, s. 182.

36) Seznam knihoven přebíraných J. Hankem z Hankenštejna, včetně jejich stručnécharakteristiky, velikosti, hodnoty a obsahového složení fondu i poznámky o aukci vizAnton SCHUBERT, Die ehemaligen Bibliotheken der von Kaiser Josef II. aufgehobenenMönchsklöster in Mähren und Schlesien, sowie Exjesuiten zu Teschen und Troppau. In:Zentralblatt für Bibliothekswesen 17, 1900, s. 321– 336, 401– 423, 449 – 468. V archivuVědecké knihovny v Olomouci (uložen v Zemském archivu, pobočka Olomouc) se docho-valo několik průvodních dopisů k soupisům knih, samotné soupisy však nikoliv.

Knihy a dějiny

58

řeholní domy v Olomouci a na Hradčanech musely být na pár let opuštěnya byly užívány pro světské účely. V Sudetech přiřazených přímo k Německéříši se ocitlo deset kapucínských konventů. Z obavy před možnou škodou,způsobenou válečnými boji, byly některé vzácné knihy z klášterů v obsa-zeném území převezeny na Hradčany, do ústředního domu provincie.

Zásadní ránu přinesl církevním řádům až rok 1950, konkrétně dvě vl-ny jejich likvidace v průběhu dubna. Už v tomto měsíci začala jednánío osudu klášterních knihoven, která se protáhla až do léta. Na poraděStátního úřadu pro věci církevní (SÚC) bylo 21. dubna rozhodnuto o zá-kladním postupu: nejvzácnější knihy převést na Strahov, ostatní díla při-dělit vědeckým knihovnám v jednotlivých krajích. Tři dny staré rozhodnutíumístit všechny staré tisky na Strahov bylo tím zrušeno. V následujícíchměsících sestavil SÚC několik odborných zajišťovacích komisí, složenýchze specialistů v oblasti výtvarného umění a knihovnictví, které procházelykláštery, aby v nich zjistily umístění knihoven, jejich rozsah a obsah, pří-tomnost cennějších předmětů. Jak dokazují některé zprávy týkající se ka-pucínských knihoven, setkávaly se již tyto komise se špatným stavem. Pe-četě na dveřích byly přetrhány, klíče, které měly uschovat národní výbory,byly v úplně jiných rukou. Rozsah ztrát, pokud byly, ovšem určit nešlo. Nevždy byly nalezeny původní katalogy, ale především pro podrobné revizenebyl čas.

Při studiu událostí z této doby narážíme na veliký rozpor mezi oficiál-ními prameny a skutečností zachycenou osobními svědectvími. K prvnískupině patří například několik Zpráv o svozu klášterních knihoven zpra-covaných v letech 1951– 2, zpravidla Františkem Horákem z Národníknihovny pověřeným dozorem nad svozem fondů.37 Srovnáním s bezpro-střednějšími dokumenty, dopisy a stížnostmi týkajícími se kapucínskýchklášterů,38 zjišťujeme jejich nepřesnost. Údaje o velikosti knižních fondůjsou v oficiálních zprávách často podhodnoceny, ať už celkově nebo co setýče počtu rukopisů či starých tisků. Nenalezneme zde téměř žádnouzmínku o nějakých problémech, F. Horák se v nich zmiňuje o „alespoň čás-tečném odčinění starých hříchů vandalismu, které byly zodpovědným čini-telům vytýkány při rušení klášterů v době josefínské“, nebo jinde: „státnístudijní knihovny se ujaly s plným pochopením a potřebnou energií tohotoneočekávaného úkolu [...] a provedly jej v nejkratších lhůtách a celkem bezzávad“. Různá osobní svědectví však hovoří o nešetrném zacházení s kni-hami, házením na hromadu, šlapáním po nich. Volné, nesvázané listy bylyautomaticky považovány za materiál do sběru. Vědecké knihovny nebylypřipraveny na takový nenadálý nový příliv knih. Knižní sbírky byly převá-ženy z místa na místo zcela bez dozoru, v některých případech je noví na-byvatelé řeholních domů vystěhovali ven, kde byly volně přístupné.39

37) Zpráva F. Horáka z 30. 6. 1952, zpracovaná jako dokument Státní knihovny, č.j.

175/1952, je mj. uložena v Národním archivu Praha, Státní úřad pro věci církevní, č. 56,kde se nachází i řada jiných pramenů k popisované problematice.

38) Národní archiv Praha, Státní úřad pro věci církevní, č. 109, složky Brno, Most,Sokolov, Zákupy.

39) Tamtéž.

2004–2008

59

Instrukce SÚC nařizující inventarizaci a sepsání fondů byly sotva kdedodržovány. Přestože podle schválených svozových pravidel měly knihypřipadnout krajským vědeckým knihovnám s přednostním právem výběrupro knihovnu SÚC, bylo různým místním, okresním i krajským organiza-cím umožněno získat si části fondů nebo i sbírky jako celky. Takto získaloz rozhodnutí Náboženského fondu pověřeného správou církevního majetkuz 14. září 1950 kapucínskou knihovnu v Třebíči místní muzeum.40 Podobněi sušickou knihovnu obdrželo sušické muzeum nebo kapucínský fondz Roudnice nad Labem připadl muzeu v Litoměřicích. V některých přípa-dech si místní i jiné instituce vybraly jen část, jejich pracovníci vyčleňovaliz nezajištěných prostor vhodnou literaturu bez souhlasu příslušných vě-deckých knihoven. Staré tisky a rukopisy se většinou podařilo zachovat,byť různě ztracené nebo později prodané do zahraničí.41 Podle nepodepsa-né zprávy bylo přibližně 50 procent z celkového objemu knih považovánoza bezcenné a převezeno do sběrných surovin.42

Církevní řády nepřestaly být de facto vlastníky svých řeholních domů,záznamy v pozemkových knihách nebyly přepsány. Knihovny získala Ná-boženská matice, která je smlouvami z let 1954 – 55 převedla na zřizova-tele jednotlivých knihoven nebo muzeí.43 Péče vědeckých knihoven o novépřírůstky byla různá. V Universitní knihovně v Brně se podařilo zachovatkapucínské fondy z Brna a Znojma jako celky i je z větší části zpracovat.44

V Olomouci byly všechny sbírky smíchány dohromady, takže sice jednotlivádíla zůstala zachována, ale rozbitím původních fondů jejich historická hod-nota klesla. Památník národního písemnictví a Národní (dříve Státní)knihovna, kde skončily klášterní knihovny z Čech, uložily svezené knihy dosvých skladů v Klementinu a na Strahově a zejména do depozitářů v Pos-toloprtech, Nučicích a Kladrubech. Především v depozitářích byly uloženyve zcela nevyhovujících podmínkách. V českých a moravských kapucínskýchknihovnách se v roce 1950 nacházelo asi 120 tisíc svazků. Toto číslo je třeba

40) Tamtéž.

41) Jaroslav VOBR, Klášterní knihovny ve státní správě 1950 –1990, in: Duha 5, 1991,č. 1, s. 2 – 9.

42) Tato zpráva je uložena v Národním archivu Praha, Státní úřad pro věci církevní,č. 109. Přibližně tomuto číslu odpovídá i poměr zachycené velikosti fondu v roce 1950a množství knih dohledané ve státních knihovnách pro účel restitucí.

43) Národní archiv Praha, Státní úřad pro věci církevní, č. 56, 108, 109.

44) J. VOBR, Klášterní knihovny ..., op. cit. v pozn. č. 41. Viz též Vladislav DOKOUPIL,Soupis prvotisků z fondu Universitní knihovny v Brně, Praha, SPN 1970, 407 s.; VladislavDOKOUPIL, Soupisy prvotisků, spravovaných Universitní knihovnou v Brně, sv. 5: Kláš-terní knihovna kapucínů v Brně, Brno, Universitní knihovna 1956, 21 s.; Vladislav DO-KOUPIL, Soupisy prvotisků, spravovaných Universitní knihovnou v Brně, sv. 7: Klášterníknihovna dominikánů ve Znojmě a klášterní knihovna kapucínů ve Znojmě, Brno, Uni-versitní knihovna 1957, 33 s.; Vladislav DOKOUPIL – Jaroslav VOBR, Soupisy tisků16. století z fondů Universitní knihovny v Brně, sv. 1: Klášterní knihovna kapucínův Brně, Brno, Universitní knihovna 1955, 181 s.; Vladislav DOKOUPIL – Jaroslav VOBR,Soupisy tisků 16. století z fondů Universitní knihovny v Brně, sv. 7: Tisky 16. stoletíz knihoven dominikánů a kapucínů ve Znojmě, křižovníků na Hradišti u Znojma a piaris-tů v Mikulově, Brno, Universitní knihovna 1972, 312 s. Skenované katalogy celých kniž-ních fondů viz http://katalog.mzk.cz/katalog/STT/.

Knihy a dějiny

60

vnímat orientačně a zcela určitě není přesné. U některých knihoven nemá-me údaje vůbec, jinde zase jen čísla týkající se starých tisků.

Společně s právem na nemovitý majetek dle zákonů č. 298/1990 Sb.a 238/1991 Sb. získal v 90. letech kapucínský řád i právo na knižní sbírkyz opětovně nabytých řeholních domů. Pouze Brno a Sušice však mohly býtvráceny jako celky, ostatní fondy byly v depozitářích rozptýleny mezi jinésvozy. S výjimkou dvou výše jmenovaných jsou všechny nyní shromážděnya uloženy v Provinční knihovně v konventu u P. Marie Andělské na praž-ských Hradčanech. Těchto přibližně třicet tisíc svazků starých tisků bylopostupně roztříděno podle původní provenience jednotlivých kapucínskýchřeholních domů a od roku 1995 je nově zpracováváno. Brněnská historickáknihovna, dochovaná snad jen s minimálními ztrátami během 20. století,je dnes uložena ve svém původním mobiliáři z 2. poloviny 18. století v ka-pucínském klášteře. Sušická knihovna je součástí expozice Muzea Šumavytamtéž a knižní fond z Roudnice nad Labem mohou návštěvníci shlédnoutv Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou.

2004–2008

61

Přehled kapucínských klášterůa velikost jejich historických knihoven

Založení nebopříchod do města Zrušení konventu Velikost fondu při

zrušení (počet svazků)45

Brno 1604 195046 min. 7 50047

České Budějovice 1614 1788 1 663Český Brod 1728 1786 max. 1 000?48

Fulnek 1622 1950 3 200Horšovský Týn 1651 1950 3 500Chrudim 1654 1948 min. 2 500Jihlava 1628 cca 1785 2 548Kolín 1661 1950 cca 4 – 5 00049

Kyjov 1710 1784 951Liberec 1911 1950 2 800Litoměřice 1627 1950 5 000Mariánská u Jáchymova 1754 1950 5 000Mělník 1750 1950 3 000Mikulov 1611 1784 2 698Mnichovo Hradiště 1690 1785 cca 2 – 3 00050

Most 1616 1950 cca 5 000Náměšť nad Oslavou 1761 1784 106Olomouc 1613 195051 16 000Opočno 1674 1950 6 000Praha-Hradčany 1599 195052 26 – 27 000Praha-Nové Město cca 1630 195053 1 800Prostějov 1756 1786 500Roudnice nad Labem 1615 1950 3 000Rumburk cca 1685 1950 4 330Sokolov 1664 1950 5 – 6 000Sušice 1643 1950 5 000Třebíč 1687 1950 cca 3 00054

Vyškov 1616 cca 1785 855Zákupy 1679 1950 4 000Znojmo 1625 1950 3 27555

Žatec 1675 1950 2 500

45) V některých případech se prameny uložené ve fondu SÚC (Národní archiv Praha),

provinčním archivu kapucínů (tamtéž) nebo archivních fondech jednotlivých konventůrozcházejí. V takovém případě je uvedeno vyšší číslo.

46) V 90. letech 20. století činnost konventu opět obnovena.47) Údaj se vztahuje ke starým tiskům, počet novějších knih není znám.48) Údaj neznám, počet odhadnut podle srovnání s jinými konventy.49) Údaj neznám, počet odhadnut podle srovnání s jinými konventy.50) Odhadnuto dle srovnání s jinými konventy. Dle neúplného katalogu z roku 1754

asi 2 000 svazků (viz B. LIFKA, Valdštenská knihovna ..., op. cit. v pozn. č. 7, s. 38 – 39).51) V 90. letech 20. století činnost konventu opět obnovena.52) V 90. letech 20. století činnost konventu opět obnovena.53) V 90. letech 20. století činnost konventu opět obnovena.54) Z toho asi 1 500 starých tisků.55) Zejména starých tisků.

Knihy a dějiny

62

Resumé

Libraries of Capuchin Convents in the Czech landsMatyáš Franciszek Bajger

The Order of Friars Minor Capuchin has been active for more than 400years in the Czech lands. During this period, 32 convents or lesser hospi-ces were established. Each of them had their own library, that was usuallyset up first by friars who brought with them the necessary liturgical andsermonic books. The main acquisition source for Capuchin libraries weregifts and bequests, mostly from church dignitaries who were working closeto the convent, or local aristocracy. The less opulent gifts came fromtownsfolk favourable to them. Concerning the content, the biggest part ofthe collection consists of various sermons and homilies. These verified thatthe friars’ kept busy by bringing people back to the Catholic faith as wellas strengthening the existing faith of their congregations. It is importantto mention the medical literature, as the Capuchins cared for the health ofpoor people especially. A special group of books are the banned books. Inorder to read them, it was necessary to get special permission and onlya limited number of people were allowed to use them. For this reasonthey were stored in special lockable boxes. The rooms of the Capuchin li-braries were as impressive as among monk monasteries. The book collecti-ons were usually deposited in common cells. The convents in Brno and inPrague – Hradčany have very interesting interiors, which were decoratedand have been preserved up to today. The story of Capuchin libraries du-ring Joseph II’s ecclesiastical reforms as well as during communism wassimilar to other clerical orders. During the 90’s a part of the collectionswere given back to the friar while some collections, or their more valuableparts, were deposited in public libraries or museums.

Translated by Markéta Tomanová