Kleopatra VII. v české kultu ře po roce 1918 · s jednoduchým názvem Kleopatra , která p...
Transcript of Kleopatra VII. v české kultu ře po roce 1918 · s jednoduchým názvem Kleopatra , která p...
Filozofická fakulta Univerzity Palackého
Katedra historie
Eva Kolářová
Kleopatra VII. v české kultuře po roce 1918
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Ivana Koucká
Olomouc 2009
1
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a
uvedla v ní veškeré prameny, literaturu i ostatní zdroje, které jsem použila.
V Olomouci, 17. dubna 2009
…………………………….
2
O B S A H
1. Úvod………………………………………………………………...… 4
2. Život Kleopatry VII…………………………………………............. 9
3. Dramata o Kleopatře……………………………………………..... 23
3. 1. Antonius a Kleopatra …………………………….........24
3. 2. Caesar a Kleopatra …………………………………... 27
3. 3. Caesar ………………………………….…………….... 30
3. 4. Vždy s úsměvem.............................................................. 35
4. Poslední egyptská královna v hudbě…………………………….... 36
4. 1. Muzikál divadla Broadway………………………...…. 36
4. 2. Muzikál L. Vetešky a E. Pospíšilové……..................... 41
4. 3. Píseň Kleopatra bratr ů Ebenů…………………….…. 44
5. Básně o královně králů...................................................................... 45
6. Zábavná literatura a čtení pro mládež…………………………..... 47
6. 1. Drahá zesnulá Kleopatra……………………………....47
6. 2. Ilustrovaná královna králů………………………….... 49
6. 3. Komiksová Kleopatra……………………………......... 50
6. 4. Kleopatra očima její služebné........................................ 53
6. 5. Kleopatra v Kytaře…………………………………..... 55
7. Historické romány.............................................................................. 56
7. 1. Henry Rider Haggard..................................................... 57
7 .2. Georg Ebers..................................................................... 59
7. 3. Otfried von Hanstein...................................................... 61
7. 4. Emil Ludwig.................................................................... 62
7. 5. Judith Tarr...................................................................... 63
7. 6. Vlasta Brtníková............................................................. 65
7. 7. Siegfried Obermeier....................................................... 66
7. 8. Margaret George.............................................................68
3
7. 9. Maria Regina Kaiserová.................................................70
7. 10. Colin Falconer............................................................... 72
7. 11. Jacqueline Dauxoisová................................................. 74
7. 12. Karen Essexová............................................................. 76
7. 13. Zobrazení Kleopatry VII. v historických románech..78
8. Filmové zpracování příběhu Kleopatry VII................................... 82
8. 1. První mluvená verze z roku 1934.................................. 82
8. 2. Nejslavnější ztvárnění z roku 1963................................88
8. 3. Dvojdílný film z roku 1999............................................ 94
8. 4. Hraný komiks................................................................ 101
9. Výtvarné umění................................................................................ 104
9. 1. Jan Zrzavý..................................................................... 105
9. 2. Vladimír Pechar............................................................ 109
10. Závěr…………………………………………................................ 112
11. Zusammenfassung.......................................................................... 116
12. Seznam použitých pramenů, literatury a internetových
stran......…..................................................................................... 117
13. Anotace ..........................................................................……......... 128
14. Obrazové a jiné přílohy………………………………………..... 129
4
1. Úvod
Téma svojí magisterské diplomové práce jsem si zvolila na základě zájmu
o starověké dějiny, a to jak o problematiku Egypta, tak i římské říše. Už v případě
bakalářské diplomové práce jsem nalezla téma, jež tyto doby určitým způsobem
propojilo. Kromě toho mě vždy na historii fascinovaly osudy velkých jedinců, kteří
svými skutky doslova tvořili dějiny a měnili jejich poklidný chod. Nešlo proto
přehlédnout postavu poslední egyptské královny, která se ve svém životě setkala
s takovými velkými Římany, jako byli Gaius Iulius Caesar, Marcus Antonius a nakonec
i Octavianus. Slavné osoby minulosti navíc budí pozornost celé řady umělců, a tak jsem
si usmyslela, že by mohlo být zajímavé zpracovat téma Kleopatry VII. z hlediska její
recepce v české kultuře. Jelikož se mi dané téma zalíbilo a tuto problematiku jsem ještě
zdaleka celou neobsáhla a nevyčerpala, rozhodla jsem se v ní pokračovat i v práci
magisterské.
Kleopatrou VII. končí posloupnost dynastie Ptolemaiovců, jejíž příslušníci vládli
v Egyptě po smrti Alexandra Velikého. V této dynastii se vyskytlo jméno Kleopatra
celkem sedmkrát, ale až jeho poslední držitelka se stala opravdu slavnou – stručnou
posloupnost Kleopater uvádím v příloze číslo 1 (na s. 131). Kleopatra VII. je také
mnohdy uváděna mezi několika dalšími panovnicemi této starověké říše, které dokázaly
vládnout nezávisle na svých mužských příbuzných – mám na mysli třeba Sebeknofru
nebo Hatšepsut.
Tento fakt není nijak náhodný. V Egyptě disponovaly ženy největší volností
ve vztahu k mužům ze všech starověkých zemí. Ženy nebyly zcela závislé na vůli mužů,
v mnoha ohledech jim byly rovnocennými partnerkami a vedly do jisté míry nezávislý
život. Mohly uzavírat různé druhy smluv či se obrátit na soud s žalobou.1 Při
dojednávání sňatku měl sice hlavní slovo otec nevěsty, ale při případných manželských
neshodách směly obě strany požádat o rozvod. Pokud žena nebyla nevěrná
(za cizoložství hrozila smrt upálením), získala zpět svůj původní majetek a třetinu
společně nabytého jmění.
Hlavní povinností ženy byla starost o domácnost a o potomky. Ženy však mohly
být zaměstnány například jako zpěvačky, tanečnice atd. Zastávaly také vyšší funkce
v chrámech. V tomto ohledu měly důležité postavení manželky faraónů. Není znám ani
jediný případ svobodného panovníka, což zajisté způsobila hlavně nutnost zplodit 1 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 58-59.
5
potomka. Avšak u některých náboženských úkonů byla vyžadována přítomnost celého
vladařského páru. Zdá se, že neexistovalo žádné úřední nařízení zakazující ženám
usednout na trůn. Naopak už ve druhé dynastii bylo uzákoněno, že na egyptský trůn smí
nastoupit i žena.2
Z jednadvaceti let vlády poslední egyptské panovnice se do dnešních dnů
nedochovalo příliš mnoho hmotných památek.3 Část Alexandrie, v níž stál královský
palác, se propadla po ničivém zemětřesení v první polovině čtrnáctého století do moře.
Podmořským archeologům se dodnes zcela nepodařilo všechny tyto pozůstatky
prozkoumat. Snad nejvíce se dochovaly různé královské nápisy. Existuje však jen
několik soch, reliéfů a mincí, o nichž se historikové domnívají, že zpodobňují
Kleopatru VII. Rysy a kontury Kleopatřina obličeje jsou však většinou nezřetelné či jen
schematické. Proto se musíme při zkoumání podoby a také celého života Kleopatry
opřít – ostatně jako vždy při historickém výzkumu - o písemné prameny.
Moje práce se skládá ze dvou hlavních částí. První z nich je curriculum vitae
Kleopatry VII. Tuto kapitolu považuji za výchozí bod svého bádání. Snažím
se v ní zachytit všechny důležité události týkající se Kleopatřina bytí a zároveň
se pokouším zaujmout osobní stanovisko k několika diskutabilním momentům jejího
života i konání.
Druhá část práce se pokouší zmapovat veškerá umělecká díla věnující se postavě
poslední egyptské panovnice, která jsou dostupná české společnosti po roce 1918.
Nejedná se jen o díla, jež vytvořili čeští umělci, ale i o umělecké výtvory vzniklé
v zahraničí, které jsou v České republice dodnes populární – jsou tu opětovně uváděna
na jevištích, vydávána i vysílána v televizích. Zajímá mě, do jaké míry se v těchto
dílech odráží doba jejich vzniku či jak moc do nich jednotliví autoři promítli soudobé
události a reálie.
Přitom se snažím analyzovat jejich historickou věrohodnost, neboť si myslím,
že veřejnost by měla mít možnost srovnání historické reality s uměleckou fantazií.
Ztotožňuji se totiž s tvrzením M. Bártlové - jestliže veřejnost poznává historii
především z produktů populární kultury, mohou tato přehlížená díla mnohdy získat
nečekaný vliv, a historikům nezbývá, než se věnovat jejich objasňování.4 Navíc
mě k tomuto průzkumu vedla i vlastní zvědavost. Zajímalo mě, jak hodně si umělci
2 Tyldesley, Joyce: Dcery bohyně Isis. Ostrava 1999, s.187. 3 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s.254-255. 4 Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s.7.
6
přetvořili historickou realitu „k obrazu svému“. Nepopírám, že každý má právo
na vlastní imaginaci, ale ta by nikdy neměla překročit jistou hranici. Historik má podle
mého mínění neoddiskutovatelnou povinnost, nedopustit překrucování historických
faktů a zabránit neopatrné manipulaci s doklady o minulosti, což se mnohdy při
umělecké tvorbě stane.
Z předchozího textu tak jasně vyplývá, že práce vychází z dvojího typu pramenů.
Ke zpracování Kleopatřina životopisu jsem použila historické práce starověkých autorů,
ačkoliv málokterý spisovatel byl přímo Kleopatřiným současníkem. Nejvíce citovaným
autorem ve spojitosti se životem Kleopatry VII. je Plútarchos se svým dílem Životopisy
slavných Řeků a Římanů, neboť obsahují curriculum vitae obou královniných milenců.5
Zmínky o egyptské panovnici lze nalézt i v dílech Josepha Flavia, Gaia Suetonia
Tranquilla, Appiána, Gaia Iulia Caesara, Diona Cassia a několika dalších. Tyto antické
prameny jsem se také snažila využít, pokud jsou dostupné v českém překladu.
Monografií pojednávajících o Kleopatřině životě a smrti existuje celá řada,
výrazně se však od sebe odlišují stupněm odbornosti. Dovoluji si konstatovat,
že v češtině dosud nevyšla žádná monografie o životě této poslední egyptské královny,
kterou by bylo možné považovat za vyloženě odbornou publikaci. Výchozím bodem pro
mě byla tři životopisná díla o poslední egyptské panovnici. Kniha A. Krawczuka
s jednoduchým názvem Kleopatra, která přehledně podává její život. Jelikož tato práce
byla vydána již dříve, neobsahuje některé novější poznatky, jež jsem nalezla v díle
M. Granta Kleopatra - královna egyptská a také v publikaci od P. Southern Kleopatra.
Dále jsem použila práce M. Fosse, J. Soukupa, J. Rašína a J. Brambacha, které bych
označila za díla vyznačující se mnohem výraznějšími popularizujícími tendencemi než
výše zmíněné. O Kleopatře pojednávají i jiní autoři v dílech zaměřených na úlohu ženy
v dějinách či postavení žen v Egyptě (například dílo J. V. Prášek Ženy antické
či J. Tyldeslay Dcery bohyně Isis). Přínosem pro mě také byly knihy o C. I. Caesarovi
od Ch. Meiera, S. Utčenka či P. Southern.
Prostudovala jsem i řadu článků uveřejněných v novinách a časopisech, které
pojednávají o postavě poslední egyptské královny, avšak jejich úroveň je různorodá.
Za opravdu přínosné považuji příspěvky J. Pečírkové, J. V. Práška a J. Dobiáše.
Jmenovaní autoři se soustavně dějinami starověku zabývají či zabývali. Celá řada
článků z různých novin a z časopisů (například History revue, Nová Akropolis, 100 + 1
5 Prameny a literatura, na které zde odkazuji, jsou uvedeny v úplných citacích v závěru práce – v kapitole seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran.
7
zahraničních zajímavostí) mi spíše sloužila jako doklad neustálého zájmu o tuto postavu
a historik snad ani nemůže očekávat, že v nich nalezne nějaké nové informace.
Pramennou základnou ke druhé části mé práce byla řada uměleckých děl,
reprezentujících různé literární žánry a rozmanité typy médií. Taktéž literatura, již jsem
použila jako teoretický základ, který mi měl usnadnit rozbor těchto uměleckých
výtvorů, byla velmi rozmanitá – například L. Varcl a kol. Antika a česká kultura, Pop
History editorky M. Bártlové, Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... editorky
J. Kepartové či Film a dějiny editora P. Kopala.
Z různých literárních žánrů jsem ve své magisterské diplomové práci použila
celkem čtyři dramata, a to Antonius a Kleopatra od W. Shakespeara, Caesar
a Kleopatra od G. B. Shawa a Caesar a Vždy s úsměvem od dvojice českých autorů
J. Voskovce a J. Wericha. Jak jsem při svém bádání zjistila, všechny hry - kromě
posledně jmenované - se dodnes objevují na jevištích divadel v celé České republice.
Seznam jejich premiér uskutečněných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od roku 1918
tvoří součást práce (přílohy číslo 2 až 4 na s. 132-138). Vypracovala jsem jej na základě
informací získaných v Divadelním ústavu Praha, v Divadelním oddělení Národního
muzea v Praze a v archívu Moravského divadla v Olomouci. Na základě studia řady
kritik, recenzí a programů některých her jsem se snažila vypozorovat nějaký posun mezi
jednotlivými inscenacemi. Přínosem pro mě byly i předmluvy k vydání těchto dramat.
Kapitola zábavná literatura a čtení pro mládež pojednává o knihách
M. Simpsonové, F. MacDonald, Z. Adly, A. Gerasové a také o komiksu R. Goscinnyho.
Další částí magisterské diplomové práce je analýza dvou muzikálů a jedné písně bratří
Ebenů. Při jejich rozboru jsem využila i programy, které k daným inscenacím vyšly.
V případě muzikálu Divadla Broadway jsem se snažila využít i publikované kritiky
a recenze. (K muzikálu L. Vetešky a E. Pospíšilové se obdobné články nedochovaly.)
Krátce pojednávám i o čtyřech básních českých autorů.
Dále jsem do magisterské diplomové práce začlenila kapitolu o historických
románech od dvanácti různých autorů (V. Brtníková, J. Dauxoisová, K. Essexová,
C. Falconer, M. George, H. R. Haggard, O. von Hanstein, G. Ebers, M. R. Kaiserová,
E. Ludwig, S. Obermeier a J. Tarr). Pohled na tato díla mi pomohla utvořit kniha
B. Dokoupila Český historický román 1945-1965.
Další kapitola mojí práce je věnována čtyřem filmům, v nichž se objevila postava
poslední egyptské panovnice. Jedná se o historické filmy s názvem Kleopatra z let
1934, 1963 i 1999 a také o dílo Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, které vychází
8
z komiksové předlohy, ale je natočeno s živými herci. K jejich pochopení mi byly velmi
nápomocny knihy D. Wenzel Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild
für orientalische Kultur a J. Solomon The Ancient Word in the Cinema. Poslední oddíl
je věnován výtvarnému dílu J. Zrzavého a V. Pechara, mezi jejichž uměleckými výtvory
nalezneme i díla s námětem Kleopatry VII. Zorientovat se v díle J. Zrzavého mi
umožnila práce K. Srpa a J. Orlíkové Jan Zrzavý i vlastní malířovy texty.
Při zpracování tématu jsem musela vyřešit problém transkripce cizích jmen osob
a názvů různých zahraničních měst a lokalit do českého jazyka. Jednotlivé publikace
se totiž velmi rozcházejí ve způsobu jejich psaní. Proto jsem se rozhodla sjednotit
pravopis podle několika encyklopedických příruček. Jedná se o práce Encyklopedie
starověkého Egypta a Slovník antické kultury.
Dalším problémem pro mě byly chronologické údaje. Jednotlivé knihy
se v datacích obdivuhodně shodují (pokud nastala nějaká výjimka, tak ji uvádím
v příslušné poznámce pod čarou), ale nikde nelze dohledat, podle kterého kalendáře
se daní autoři řídí. Nejsem tedy schopna uvést, jestli se jedná o data vycházející z tehdy
v Egyptě používaného kalendáře, nebo římského kalendáře před reformou nařízenou
C. I. Caesarem, či se již jedná přímo o juliánský kalendář. Nabízí se i ta možnost,
že data byla převedena na dnes užívaný kalendář gregoriánský.
9
2. Život Kleopatry VII.
Kleopatra VII. se narodila roku 69 př. n. l. jako dcera tehdejšího vládce Egypta
Ptolemaia XII. Auléta.6 Tento muž měl podle M. Granta šest dětí. Nejstarší z nich byly
Kleopatra VI. Tryfaené a Bereníké IV. Pak se narodila Kleopatra VII. panující v letech
51 až 30 př. n. l. Dalším potomkem se stala opět dcera, a to Arsinoé IV., která přišla na
svět někdy mezi lety 68 až 65 př. n. l. Jako poslední se narodili v letech 61 a 59 př. n. l.
dva chlapci – pojmenovaní tradičním jménem této dynastie – Ptolemaios XIII.
a Ptolemaios XIV.7
Aulétés nebyl ve své zemi oblíbený. Roku 59 př. n. l. se zavázal zaplatit Caesarovi
sumu šesti tisíc talentů za to, že ho senát a lid římský definitivně uzná jako egyptského
krále8 a také jako spojence a přítele římského lidu. Splácení tohoto dluhu mělo vést
k vypsání nových daní, což lid pobouřilo. Další věcí, kterou mu jeho poddaní vyčítali,
byl fakt, že nepomohl svému bratrovi na Kypru. Řím totiž tento ostrov zabral pod
záminkou, že podporuje piráty a zdejší vládce obviňovaný z nejrůznějších zločinů
spáchal sebevraždu.9 Tato událost nakonec v roce 58 př. n. l. vyvrcholila vzpourou
v Alexandrii a následným útěkem krále. Někteří historici si myslí, že král vzal s sebou
i svoji dceru Kleopatru VII.10
Ptolemaios XII. Aulétés se vydal do Říma, kde si chtěl pro sebe získat podporu.
Zde však zůstal asi dva roky a výrazně se zadlužil. V jeho nepřítomnosti byla
ustanovena za vládkyni v Egyptě nejprve jeho nejstarší dcera Kleopatra VI. Tryfaené, 6 Celý jeho skutečný titul zní Ptolemaios XII. Theos Filopátór Filadelfos Neos Dionýsos (Bůh, Milující otce, Milující sestru, Nový Dionýsos). Je však více znám pod přídomkem, který mu dal lid kvůli jeho zálibě, a to Aulétés (Pištec, Flétnista). Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 35. 7 S tímto výčtem potomků se neshoduje Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 46, který se o existenci Kleopatry VI. Tryfaené nezmiňuje, a rovněž Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 40-41, o ní pochybuje a nabízí hypotézu, že Kleopatra V. Tryfaené a Kleopatra VI. Tryfaené jsou jedna a tatáž osoba. Obdobně píše i Foss, Michael: Hledání Kleopatry. Praha 1999, s. 44. 8 Aulétés nastoupil na trůn po tragických událostech roku 80 př. n. l. Jeho otec Ptolemaios XI. Alexandr II. nastoupil na trůn v témže roce, poté co se dle přání římského diktátora Sully oženil s mnohem starší královnou Bereníkou. Avšak již po devatenácti dnech manželství nechal svou choť zavraždit. Tento čin se mu ale stal osudným, neboť ho rozlícený alexandrijský lid ihned poté zabil. Vlády v Egyptě se tak chopil jeho starší nemanželský syn Ptolemaios XII., zatímco mladší obdržel Kypr. Od té doby se však neustále objevovaly zprávy zpochybňující legitimnost tohoto panovníka. Ptolemaios XI. údajně při svém nástupu na trůn napsal závěť, v níž odkázal Egypt Římu. Świderková, Anna: Sedm Kleopater. Praha 1987, s. 193-195. 9 Appiános: Krize římské republiky. Burian, Jan – Mouchová, Bohumila (překl.). Praha 1989, s. 109. Dále uvádím jen citace obvyklé u antických pramenů – Appiános, Krize římské republiky, II., 23 tvrdí, že Ptolemaiovi měl být ostrov odebrán proto, že pirátům zaplatil příliš malé výkupné za zajatého Clodia. 10 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 121-122.
10
jež ale krátce nato zemřela.11 Na královnu byla povýšena jeho druhá dcera Bereníké IV.
Ta se velmi brzy provdala za jednoho Seleukovce neznámého jména. Nedlouho
po svatbě ho však dala zabít kvůli jeho hrubým způsobům. Jejím druhým manželem
se stal Archeláos, údajně nelegitimní syn Mithradáta IV. z Pontu.
Ptolemaiovi XII. Aulétovi nakonec pomohl Aulus Gabinius, správce Sýrie
a stoupenec Gnaea Pompeia Magna. Za jeho služby však musel Aulétés štědře zaplatit.
S jeho vojskem, v němž byl i Marcus Antonius, bez obtíží vpochodoval do Egypta.
Poté, co Archeláos padl, se místní odpor nadobro rozpadl. Znovunastolený král
Ptolemaios XII. nechal svou dceru Bereníké IV. popravit.
Pravděpodobně koncem května roku 51 př. n. l. Ptolemaios XII. Aulétés zemřel.
Podle datace některých listin se zdá, že v posledních měsících, nejpozději od března,
byla jeho spoluvládkyní Kleopatra VII.12 Za své nástupce označil ve své poslední vůli
bývalý král Ptolemaia XIII. a o osm let starší Kleopatru VII. Oba sourozenci měli
vládnout společně - jako manželé. Za dosud nezletilého chlapce měla vládní záležitosti
řídit tříčlenná regentská rada, v jejímž čele stál eunuch Pothinos, vojenství měl řídit
Achillás. Záhy se však vztahy mezi Kleopatrou a poručnickou vládou jejího bratra
začaly přiostřovat. Zřejmě již v roce 50 př. n. l. odchází královna do Horního Egypta,
o rok později je zbavena trůnu a v roce 48 př. n. l. prchá dokonce za hranice země
do dnešní Sýrie.13 Jiný sled událostí nabízí J. Brambach. Podle jeho tvrzení byla
Kleopatra v roce 49 př. n. l. ještě přítomna v Alexandrii. Setkala se zde s Gneem
Pompeiem mladším (údajně se prý spolu velice sblížili), který žádal pomoc pro svého
otce, jenž bojoval v občanské válce proti Caesarovi. Kleopatra mu poslala šedesát lodí
s obilím a pět set vojáků, tzv. gabiniovců, kteří zůstali v Egyptě od dob tažení Aula
Gabinia. Obyvatelé Egypta však v té době trpěli hladem, a tak proti své královně
povstali. Kleopatra tedy musela uprchnout.14
V září roku 48 př. n. l. se schylovalo k válce mezi Kleopatrou VII.
a Ptolemaiem XIII. K rozhodujícímu střetu mělo dojít v Pelúsiu na východní hranici
Egypta. V této chvíli se propojily dějiny Egypta a Říma. Do Pelúsia připlul 29. září
Pompeius, jenž byl v bitvě u Farsalu Caesarem poražen a doufal v Ptolemaiovu pomoc.
11 Viz poznámka č. 7 o pochybnostech o existenci této osoby. Autoři, kteří její život popírají, uvádějí jako vládkyni po odchodu Ptolemaia XII. Bereníké IV. 12 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 55. 13 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 69. 14 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 55-56. Taktéž i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s. 92.
11
Ten se však rozhodl nechat ho zavraždit, aby Caesar, až přijde a nalezne svého
protivníka mrtvého, neměl důvod v zemi na Nilu zůstat. Ptolemaios také doufal,
že se činem Caesarovi zavděčí a získá si jeho přízeň.15
Čtyři dny po Pompeiově vraždě připlul do Alexandrie Gaius Iulius Caesar.
Na uvítání mu byla doručena uťatá Pompeiova hlava a jeho pečetní prsten. Jenže
očekávání, že Caesar ihned odpluje, se nenaplnilo. Caesar chtěl v Egyptě získat peníze
a také dohlédnout na plnění závěti Ptolemaia XII., podle které měli Ptolemaios XIII.
s Kleopatrou VII. vládnout společně. Vyřkl přání, aby oba sourozenci složili zbraně
a přednesli mu svůj spor. Podle J. V. Práška prý již před příchodem do hlavního města
egyptského státu s Kleopatrou učinil nějakou – blíže však nespecifikovanou - dohodu
v Sýrii.16
Ptolemaios XIII. se sice do čtrnácti dnů k Caesarovi skutečně dostavil, ale své
vojsko zanechal v pohotovosti u Pelúsia pod
Achilláovým velením. Kleopatra dorazila
do Alexandrie potají, jak líčí Plútarchos: „Ona si vzala
s sebou jediného z přátel, Apollodóra Sicilského,
vstoupila na malý člun, a když už se stmívalo, přistála
u královského paláce v Alexandrii. Poněvadž bylo
nemožné, aby jinak zůstala nepozorována, vlezla
do lůžkového vaku, natáhla se v něm, Apollodóros vak
ovázal řemením a vnesl dveřmi k Caesarovi.“17
Na Caesara jistě zapůsobila smělost dívky, její oslnivý intelekt, velké znalosti
a vědomosti. Měla melodický hlas a ovládala několik jazyků. Bohužel se do dnešních
dnů nedochoval žádný její podobě věrný portrét. Naprostá většina umělců líčí Kleopatru
jako nádhernou ženu, ale dnešní historikové tento fakt vyvrací: „Kleopatra nebyla
krásná podle dnešních měřítek. Měla malý, kulatý obličej se špičatou bradou, orlím
nosem a úzkými rty ... podle dřívějších výzkumů britského muzea prý Kleopatra měřila
150 cm, měla celulitidu a křivé zuby.“18
I starověcí historikové kladou větší důraz na její vystupování než na její vzhled.
Například Plútarchos popisuje královnu takto: „Byla totiž, jak se vypráví, její krása
sama o sobě nikoli tak naprosto neporovnatelná nebo taková, aby uvedla v úžas ty, kteří 15 Appiános, Krize římské republiky, II., 84. 16 Prášek, Justin Václav: Kleopatra. Zlatá Praha, 1894, s. 152. 17 Plútarchos, Gaius Caesar, 49. 18 Hůlková, Kateřina: Kleopatra byla ošklivá. Lidové noviny, 15. 2. 2007, s. 10.
Obr. 1: Mince s portrétem Kleopatry VII.
12
ji spatřili, ale ve styku s ní tkvěla neodolatelná přitažlivost, a její sličnost spolu
se svůdností projevující se při hovoru a s jemným chováním, jež ji při zábavě jaksi
obklopovalo, to budilo v nitru vzrušující dojem. Dokonce i v jejím hlase bylo mnoho
lahody, když mluvila, a poněvadž dovedla svým jazykem – jakoby mnohostrunným
nástrojem – pohybovat lehce v kterékoli řeči, jen docela zřídka rozmlouvala s cizinci
skrze tlumočníka, většinou ovšem sama osobně odpovídala, Aithiopům, Troglodytům,
Židům, Arabům, Syrům, Médům, Parthům.“ 19 Neměli bychom také zapomínat na to,
že Kleopatře bylo jednadvacet let a Caesarovi dvaapadesát, když se setkali. Přesto
se mezi nimi ihned rozhořel milostný románek.
Caesar se nakonec rozhodl obnovit soužití sourozenců i jejich společnou vládu.
Navíc Ptolemaiovcům vrátil Kypr, jenž se však stal samostatným královstvím pod
vládou mladších sourozenců, tedy Arsinoé IV. a Ptolemaia XIV. Mír v zemi byl však
jen zdánlivou záležitostí. V listopadu roku 48 př. n. l. se Achilláova armáda přesunula
do Alexandrie, kde začala obléhat královský palác. Vypukla alexandrijská válka. Boj
se odehrával jak na souši, tak na moři v alexandrijském přístavu. Caesar během jedné
bitvy nařídil, aby byly zapáleny všechny zajaté lodě. Oheň se však rozšířil na nábřeží
i do samotného města. Při požáru bylo údajně zničeno i obrovské množství knih,
uložených ve slavné alexandrijské knihovně.20
Během války uprchla z paláce Arsinoé IV. a spolu s eunuchem Ganymédem
se přidala k Achilláově armádě, kde tak vypukly spory o vedení. Do nich chtěl výrazně
promluvit i Pothinos, ale jeho spojení s nepřítelem Caesar prokoukl a nechal
ho popravit. Achillás nakonec podlehl v boji o moc Ganymédovi a byl zavražděn.
Caesar pak udělal zdánlivě nečekaný tah, když propustil z domácího vězení v paláci
Ptolemaia XIII. a nechal ho přejít na nepřátelskou stranu. Sám však k této události
ve svých zápiscích dodává: „Ačkoliv měl Caesar dobře vyzkoušeno, že je to národ lstivý,
který vždy něco jiného myslí a něco jiného předstírá, přece se rozhodl, že by bylo
užitečné vyhovět jejich žádosti, neboť jestliže tou dohodou mínili skutečně to, oč žádali,
pak mohl věřit, že mu propuštěný král zachová věrnost; pakliže však chtěli dostat krále
19 Plútarchos, Antonius, 27, 2. 20 S tímto tvrzením uváděným v řadě mnou prostudovaných titulů se rozchází M. Grant, který píše, že shořely pouze knihy, jež čekaly na transport do knihovny či za moře. Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 87. Také Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 42 zničení knihovny popírá.
13
jen proto, aby válku vedl král, což spíše odpovídalo jejich povaze, byl přesvědčen, že je
slavnější a čestnější, bude-li válčit s králem než s houfem tuláků a zběhlých otroků.“21
Počátkem března roku 47 př. n. l. se k egyptským východním hranicím začaly
blížit Ceasarovy posily. K rozhodující bitvě došlo dne 27. března 47 př. n. l. nedaleko
jezera Mareótis. Caesar s naprostou převahou zvítězil. Během boje unikl
Ptolemaios XIII. k Nilu, kde utonul. Jeho tělo nechal Caesar vyhledat a vystavit
na veřejnosti, aby předešel fámám o jeho přežití.22 Arsinoé IV. byla zajata a převezena
do Říma. Novým manželem a spoluvládcem Kleopatry VII. se stal její dvanáctiletý
mladší bratr Ptolemaios XIV. Pod jejich společnou vládu přešel i Kypr.
Caesar zůstal v Egyptě ještě dva měsíce po ukončení války a společně
s Kleopatrou se vydal na plavbu proti proudu Nilu. Na břehu moře nechala královna
na jeho počest postavit Caesareum. Koncem června Caesar svoji milenku opustil
a odešel do Sýrie. V Egyptě zanechal tři legie pod vedením Ruffia. Krátce po jeho
odchodu dne 23. července roku 47 př. n. l. se Kleopatře narodil syn, kterého
pojmenovala Ptolemaios XV. Caesar. Obyvatelé Alexandrie ho posměšně nazývali
Kaisarión (malý Caesar). O jeho otci vedou badatelé do dnešních dnů spory, ale
nakonec prakticky každý z nich dojde k závěru, že nic nebrání tomu, aby byl za otce
považován Caesar.23 Myslím si, že Caesar by nedovolil královně pojmenovat
Kaisarióna svým jménem, kdyby to nebyl jeho syn.
Od září pobýval imperátor24 v Itálii a postupně uspořádal na počest svých vítězství
čtyři triumfy. Při druhém z nich byla v procesí zajatců vedena i Arsinoé IV., která však
nebyla po skončení oslav popravena, jak bývalo zvykem, ale mohla odcestovat do Malé
Asie, kde našla azyl v Artemidině chrámu v Efesu.
Krátce poté přijela do Říma i Kleopatra, doprovázená Ptolemaiem XIV. a svým
synem Kaisariónem. Pohostinně byla ubytována v Caesarově vlastním sídle za Tiberem.
Během návštěvy byla potvrzena smlouva o spojenectví a přátelství mezi Egyptem
a Římem. Ve městě budila její přítomnost velký rozruch. Lidé ji neměli rádi, tvrdili o ní,
že pomotala imperátorovi hlavu, a ten chce učinit z Alexandrie nové hlavní město
veliké říše.25 Caesar nepopřel, že je otcem dítěte, které neslo jeho jméno, a prokazoval
královně velikou úctu. Chtěl ji prý dokonce učinit svou zákonitou manželkou a kvůli
21 Caesar, O válce alexandrijské, 24. 22 Southern, Pat: Julius Cäsar. Essen 2001, S. 172. 23 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 88-92. 24 Tento titul původně označoval úředníka se svrchovanou mocí vojenskou. Později v době konce římské republiky byl takto nazýván vojevůdce, který dobyl významného vítězství. 25 Meier, Christian: Caesar. Berlin 1982, S. 566.
14
tomu připravoval zákon umožňující polygamii.26 Do chrámu bohyně Venuše Genetrix
na Caesarově foru nechal dokonce umístit její pozlacenou sochu.27
Od konce roku 46 do září 45 př. n. l. byl však Caesar v Hispánii a Kleopatra
možná využila jeho nepřítomnost ke krátké návštěvě Egypta, jak píše E. Gruen.28
Dne 15. února 44 př. n. l. o svátku Luperkálií byla Caesarovi udělena doživotní
diktatura. Opilý Antonius se dle Plútarchova a Appiánova líčení pokusil nasadit
Caesarovi na hlavu královský diadém, ale ten ho odmítl.29 Někteří Římané se přesto
obávali Caesarovy touhy po moci a vše vyvrcholilo dne 15. března 44 př. n. l. jeho
zavražděním. Dva dny po této události přečetl Marcus Antonius Caesarovu závěť.
Hlavním dědicem se stal Gaius Octavius.30 O Kleopatře a jejím synu nebylo
v testamentu ani slovo.31 Není se čemu divit, tehdejší římské právo nedovolovalo
cizincům dědit. Caesar podle mého názoru nikdy nedopustil, aby jeho vztah
s Kleopatrou překročil jisté hranice a aby tak došlo k upřednostňování zájmů
Egypťanky před zájmy Říma. Kleopatra VII. nemohla udělat nic jiného, než
se neprodleně vrátit do Egypta. Cicero ve svých dopisech naznačuje, že během plavby
potratila.32
Na papyru ze dne 26. července 44 př. n. l. se naposledy vyskytuje jméno jejího
manžela a bratra Ptolemaia XIV. Nedlouho po tomto datu musel zemřít. Ve starověku
se tvrdilo, že ho Kleopatra otrávila,33 a ani dnes nevidí historici žádný důvod, proč by
tomu neměli věřit.34 Novým spoluvládcem učinila svého syna Ptolemaia XV. Caesara.
V zemi ji čekalo mnoho práce, neboť Nil po dva roky za sebou nevystoupil
do požadované výše a v zemi hrozil hlad. Panovnice dala mezi obyvatelstvo rozdělit
obilí z královských sýpek a zavedla spravedlivější daňový systém.
26 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 115 a také Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s. 293. 27 Appiános, Krize římské republiky, II., 102. 28 Gruen, Erich: Cleopatra in Rome – Facts and Fantasies. In: Braund, David – Gill, Christopher Gill (ed.): Myth, History and Culture in Republican Rome. University of Exeter Press 2003, p. 269-270. 29 Plútarchos, Gaius Caesar, 61, 2 a také Appiános, Krize římské republiky, II, 109. 30 Jméno Gaius Octavius bylo užíváno do převzetí dědictví v roce 44 př. n. l. Pak zněl celý oficiální titul Gaius Iulius Gai Filius Caesar, běžně se však užívalo do roku 27 př. n. l. jméno Octavianus, které mu však nikdy oficiálně nepříslušelo. 31 Podle Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 173-174 byl tento fakt důsledkem toho, že jejich vzájemné city ochladly a rozešli se. 32 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 109-110. 33 Flavius, O starobylosti Židů, 2, 4, 57. 34 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 121. Taktéž Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 111-112.
15
Kleopatra vždy chápala, že se musí nějak vyrovnat s mocnými Římany, aby
zachránila svou zemi a uchovala ji i pro své potomky. Proto bylo nutné zareagovat včas
na vývoj událostí v římském státě.
V roce 43 př. n. l. byl uzavřen nový triumvirát, složený z Marka Antonia, z Marka
Aemilia Lepida a z Octaviana. Kleopatra shromáždila velké vojenské loďstvo, které
mělo triumvirům pomoci potrestat Caesarovy vrahy. V létě roku 42 př. n. l. se vydala
v jeho čele na cestu, ale flotilu poničila silná bouře a sama královna onemocněla.
Po porážce Caesarových vrahů zůstal Antonius v Řecku. Ke Kleopatře poslal
Quinta Delia s výzvou, aby se panovnice k němu osobně dostavila a vysvětlila, proč
se během právě ukončené války chovala tak pasivně. Podle Plútarcha se Kleopatra
na setkání s triumvirem dokonale připravila: „…plula proti řece Kydnu v člunu, jenž měl
pozlacenou kormu, rozpjaté plachty byly z nachové látky a vesla s postříbřenými
rukojeťmi se zdvíhala do taktu hudby provozované šalmajemi a kitharami. A ona sama
spočívala pod zlatotkaným baldachýnem, jsouc vyzdobena jako Afrodíté na malbách,
a chlapci vystrojení jako Eróti na malbách stáli po obou stranách a ovívali ji. Rovněž
služky, vynikající krásou, měly ústroj Néréoven a Charitek a stály jednak u kormidel,
jednak u lanoví. A podivuhodná vůně z četných pálených vonných koření plnila
břehy.“ 35
Následovala řada královských hostin, při nichž královna všechny hosty, a hlavně
Antonia, oslnila bohatstvím. Čtyřicetiletý Marcus Antonius rychle podlehl kouzlu
a nápadům osmadvacetileté Kleopatry VII. Za slib materiální pomoci v připravované
válce proti Parthům Antonius ochotně splnil Kleopatřina přání. Dle Appiána se nadále
dělo to: „Co si zamanula Kleopatra, aniž se rozlišovalo, zda jde o záležitosti morálně
únosné a spravedlivé.“36 Na Antoniův rozkaz byla Arsinoé IV. vyhnána z efeské
svatyně a popravena. Občané Ardu museli vydat člověka, který se vydával za údajně
neutonulého Ptolemaia XIII., a ten byl také popraven. Po vyřízení všech politických
záležitostí se oba milenci rozloučili. Kleopatra se vrátila do Alexandrie a Antonius
se odebral do syrských měst.
Již na podzim roku 41 př. n. l. však přijel Antonius za Kleopatrou do Alexandrie
a strávil zde celou zimu. Na jeho počest se konala řada večírků a slavností a Antonius
35 Plútarchos, Antonius, 26. 36 Appiános, Krize římské republiky, V., 9.
16
neváhal ani na okamžik vychutnávat si život plnými doušky.37 Do dnešních dnů
se badatelé neshodli, jak velký vliv měla panovnice na budoucí chování a rozhodování
Antonia. Prý v ní přežíval Caesarův sen o světovládě a k jeho uskutečnění chtěla využít
právě Antonia. Zdá se však, že její vliv nemohl být až tak veliký, jak naznačují
starověcí autoři.38 Vždyť již na jaře roku 40 př. n. l. Antonius kvůli vážným důvodům
Egypt opustil, přestože Kleopatra byla těhotná. Jen několik měsíců po jeho odjezdu
porodila dvojčata, chlapce Alexandra a holčičku Kleopatru. Podle mého názoru
neovládala královna svého milence od počátku tak, jak někteří autoři tvrdí,39 neboť
Antonius stále ještě jednal podle svého nejlepšího politického a vojenského
přesvědčení.
Antonius se v Athénách setkal s manželkou Fulvií, která ho informovala,
že se spolu s jeho bratrem Luciem Antoniem postavili Octavianovi, ale byli poraženi
a museli uprchnout na Východ. Antonius ji zahrnul řadou výčitek a spěchal do Itálie.
Fulvia nedlouho poté v Sikyonu zemřela a dle Appiana: „Antonius tuto ránu nesl těžce,
neboť cítil svou vinu na Fulviině smrti.“40 V říjnu téhož roku uzavřel Antonius
s Octavianem v Brundisiu dohodu. Rozdělili si sféry vlivu v říši. Octavianus ovládal
Západ, Antonius Východ (hranicí bylo město Skodari) a Lepidus dostal severní Afriku.
Právo verbovat vojáky v Itálii měli všichni tři. Smlouva byla zpečetěna sňatkem
Antonia s krásnou Octavií, sestrou Octaviana. Novomanželé pobývali následující dva
roky většinou v Athénách a společně zplodili dvě dcery nazvané Antonie. V roce
37 př. n. l. se Antonius setkal s Octavianem v Tarentu a společně se dohodli
na prodloužení triumvirátu o pět let.
Na podzim téhož roku se plavil Antonius z Apeninského poloostrova na východ
a už na ostrově Korkýra (Korfu) žádal Octavii, aby se vrátila do Říma. Byla těhotná
a připravované válečné tažení by ji mohlo zbytečně vystavit přílišné námaze. Sotva však
doplul do Sýrie, poslal pro Kleopatru VII. Chtěl, aby za ním přišla do Antiochie.
Oficiálním důvodem setkání měla být pomoc Egypta v nadcházejícím tažení proti
Parthům.
Kleopatra s sebou vzala oba Antoniovy potomky. Když se setkali, zdvihl Antonius
děti do výšky, což podle římských zvyklostí znamenalo, že je oficiálně uznal za své.
37 Naopak Appiános, Krize římské republiky, V., 11 píše, že Antonius žil a vystupoval jako soukromá osoba, nosil řecké oblečení a vycházel pouze do chrámů, gymnasií či kroužku vzdělanců. 38 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 181-187. 39 Např. Grössingová, Sigrid-Maria: Ženy mu byly osudem - Kleopatra a Marcus Antonius. In: Silné ženy slabí muži. Praha 1996, s. 22. 40 Appiános, Krize římské republiky, V., 59.
17
Tehdy patrně dostali sourozenci své přídomky – chlapec byl nazván Alexandrem
Héliem (Slunce) a děvče Kleopatrou Seléné (Měsíc). Královna tehdy také obdržela řadu
území. Dostala velkou část Levanty, s výjimkou měst Tyr a Sidón, stát Itúrea (rozkládal
se na dnešní hranici Libanon – Sýrie), dále Decapolis (svaz deseti měst v Jordánsku)
a Kilíkii (jihovýchodní pobřeží Malé Asie). Byla jí také potvrzena vláda nad Kyprem
a částí Kréty. Tyto územní dary se snaží historici různě odůvodnit. Jedni uvádějí, že je
Kleopatra obdržela hlavně jako zdroj dřeva potřebného k výrobě lodí,41 druzí uvažují
o možnosti svatebního daru.42
V roce 36 př. n. l. uskutečnil Antonius již dlouho odkládané tažení proti Parthům.
Jeho velká armáda se však na pochod vydala až v polovině května, což byla na počátek
rozsáhlé vojenské operace již pokročilá roční doba. Kleopatra ho doprovodila
až k Eufratu. Celé tažení nakonec skončilo katastrofální porážkou. Do začátku příštího
roku čekal Antonius na Kleopatru v lokalitě Leuca Coma, kam připlula se zásobami
a penězi pro zbytek jeho armády. Důvodem jejího pozdního příjezdu byl porod
Antoniova třetího dítěte, které bylo pojmenováno Ptolemaios Filadelfos. Společně pak
odpluli do Alexandrie.
V polovině roku 35 př. n. l. byl Antonius už zase v Sýrii a připravoval nové tažení
proti Parthům. Z Athén dostal zprávu od Octavie. Přivážela sedmdesát lodí a dva tisíce
vycvičených vojáků se zásobami. Podle Plútarcha se začala Kleopatra chovat podivně.
„Tvářila se tedy, že je do Antonia zamilována, a skrovnou potravou mořila své tělo.
Když se k ní blížil, zračilo se v jejím pohledu vytržení, když odcházel, nyvost
a sklíčenost. Zařizovala to tak, aby ji často spatřil slzet, a tu ona rychle slzu stírala
a skrývala, jako by chtěla, aby o tom nevěděl.“ 43 Nakonec dosáhla královna svého.
Antonius se s Octavií nesešel a poslal jí pouze dopis s žádostí, aby mu poslala vybavení
a sama se vrátila zpět do Říma.
Na jaře roku 34 př. n. l. doprovodila Kleopatra opět Antonia k Eufratu. Pak
se vydala na zpáteční cestu do Egypta. Cestou se zastavila v několika městech a také
se v Judeji setkala s Héródem, se kterým se dohodla, že bude místo ní spravovat území
41 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 152. 42 Soukup, Josef: Kleopatra – egyptská královna králů. Zlín 1997, s. 160. Uvažuje se také o možnosti, že se sňatek uskutečnil v pozdějších letech, viz: Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 140. 43 Plútarchos, Antonius, 53, 2.
18
kolem Jericha, odvádět jí daně a posílat balšám. Podle Josepha Flavia se prý snažila
vládce Judeje svést.44
Na podzim téhož roku se Antonius šťastně vrátil do Alexandrie. Na počest jeho
vítězství nad Arménií se konal triumfální pochod městem podle římského vzoru.
O několik dní později se v Alexandrii konala další slavnost. Antonius vyhlásil,
že Kleopatra VII. bude užívat titul Královna králů a společně s Ptolemaiem XV.
Caesarem bude vládnout v Egyptě a na Kypru. Oficiálně také potvrdil, že Kaisarión
je potomkem Gaia Iulia Caesara.45 Zároveň obdržel Alexander Hélios Arménii, Médii
a Parthskou říši – přitom některá území Antonius ještě ani nedobyl - a Ptolemaios
Filadelfos dostal državy v Sýrii a Kilíkii. Kleopatře Seléné byla svěřena Kyrénaika
a Libye. Kolem jednotlivých územních darů, v tomto roce i dříve, však panují mezi
historiky dodnes neshody.46
Pro Řím bylo nepředstavitelné, aby byla jeho území udílena cizím vládcům.
Koncem roku 33 př. n. l. mělo vypršet druhé období triumvirátu a o jeho dalším
prodloužení nikdo neuvažoval. Octavianus s Antoniem se navzájem obviňovali
z nejrůznějších zločinů. Octavianus se dokonce zmocnil závěti, kterou Antonius
zanechal u vestálek v Římě, a zveřejnil některé šokující informace. Antonius žádal, aby
jeho tělo po smrti, ať už k ní dojde kdekoliv, bylo přeneseno na Forum Romanum a pak
pohřbeno v Alexandrii vedle hrobky Kleopatry. Znovu prohlašoval, že Kaisarión
je synem Caesara. Dále následovaly ještě četné odkazy ve prospěch jeho
a Kleopatřiných dětí.47
V roce 32 př. n. l. proběhl oficiální rozvod Antonia s Octavií. Antonius prý vyslal
do Říma své lidi, aby jeho bývalou manželku vyhodili z jeho domu. Navzdory této
události, když Octavie odcházela, vzala s sebou i děti, které Antonius zplodil
s předchozí manželkou Fulvií, aby se o ně starala.48
Přípravy na válku běžely záhy na obou stranách na plno. Koncem roku 32 př. n. l.
zbavil Octavianus Antonia postavení triumvira a všech oficiálních pravomocí.
44 Jiný sled událostí uvádí Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 142-144, který zastává názor, že k setkání Kleopatry s Héródem došlo již v roce 36 př. n. l. 45 Antonius prý několikrát ujišťoval římský senát, že Caesar uznal chlapce za svého, a uváděl dokonce několik svědků tohoto činu. Suetonius, Božský Julius, 52. 46 Více Dobiáš, Josef: Druhé darování Antoniovo Kleopatře r. 34. Listy filologické, roč. 49, 1922, s. 183-193. 47 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 204-205 uvažuje o tom, že Octavianus mohl část testamentu padělat. 48 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 153.
19
Na Martově poli byl vykonán slavnostní akt vyhlášení války49 – ne proti Antoniovi - ale
výhradně proti Kleopatře VII., která prý Antonia omámila a využívá ho k egyptské
expanzi.
Zimu na přelomu let 32 a 31 př. n. l. strávil milostný pár v Patrách. V březnu
31 př. n. l. obsadil Octavianus Antoniovu námořní základnu v Methoné a Agrippa začal
ohrožovat i ostatní pobřežní pevnosti v držení Antonia a hlavně narušovat dodávky
potravin z Egypta. Octavianus obsadil Korkýru a rychle postupoval po souši i po moři
k jihu.
Než se Antonius a Kleopatra stačili pořádně zorientovat, ocitli se s celou flotilou
a vojskem v obklíčení v Ambrakijském zálivu. Antonius vybudoval postavení na jižním
mysu u Apollónova chrámu v Aktiu a soupeř na severní straně. Obě armády oddělovalo
jen kilometr široké ústí zálivu.
Agrippovy lehké galéry blokovaly Antoniovo loďstvo zakotvené v zálivu
a zároveň znemožňovaly zásobování z moře, což vedlo k nedostatku jídla. V táboře
se šířila malárie i průjmy a navíc přibývalo případů dezerce. Množily se i stížnosti
na Kleopatřinu přítomnost v táboře. Hlavní velitel pozemních sil Canidius Crassus
nabádal Antonia k uskutečnění rozhodného pozemního střetnutí, ale Kleopatra chtěla,
aby se rozhodlo na moři. Její vliv na milence byl v té chvíli patrně veliký, neboť
Antonius nakonec jejímu přání vyhověl, navzdory tomu, že jeho zkušenosti z námořních
bitev byly minimální.
K rozhodnému střetnutí došlo 2. září roku 31 př. n. l. u Aktia.50 Během bitvy
proplula Kleopatřina eskadra šedesáti lodí středem válečné vřavy a vyrazila směrem
na jih na otevřené moře. Když to Antonius uviděl, přestoupil ze své vlajkové lodi
na menší a vyrazil za ní. Kleopatřina loď zastavila a přijala ho na palubu. Pak společně
vyrazili k mysu Tainaron (Taenarum). Tuto událost se nikdy nepodařilo zcela objasnit.
Jedni tvrdí, že celou akci tak naplánoval Antonius,51 což se mi zdá poněkud podivné,
protože velký vojevůdce, jakým Antonius bezesporu byl, by těžko plánoval rozhodné
střetnutí tak, že z něho prostě uprchne a nechá vojsko svému osudu. Proto se kloním
k druhému tvrzení. Kleopatra reagovala na vývoj událostí spontánně a prchala pod
49 S tímto tvrzením nesouhlasí Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 264, který píše, že k vyhlášení války došlo na podzim roku 42 př. n. l. 50 Foss, Michael: Hledání Kleopatry. Praha 1999, s. 128 datuje tuto událost na den 1. září 31 př. n. l. Chybnou dataci uvádí ve svém článku i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s. 94, kde je uveden rok 30 př. n. l. 51 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 222.
20
vlivem hysterického zděšení a Antonius za ní uháněl, protože byl do ní bezhlavě
zamilovaný.52 Obával se, že svoji lásku již nikdy neuvidí.
Antoniovo loďstvo, jež zůstalo na místě střetu, bojovalo až do večera.53 Vzdalo
se teprve, když na něj dal Octavianus metat oheň a začal foukat silný vítr. Podle jedné
verze Antoniovi vojáci na pevnině odmítali ještě sedm následujících dní všechny
Octavianovy nabídky, aby se vzdali a přešli na jeho stranu. Stále doufali, že se k nim
jejich vůdce vrátí. Podlehli teprve poté, co prchl i jejich velitel Canidius Crassus.54
Podle jiného líčení událostí se pozemní armáda pod vedením Crassa vydala směrem
k Makedonii, ale poté co ji dostihl oddíl vyslaný Octavianem, se zastavila a začala
vyjednávat o podmínkách kapitulace, kterou nakonec přijala. Crassus a ostatní
důstojníci, které opustili jejich muži, tajně utekli v noci za Antoniem. Octavianus pak
zachránil čest vojáků, když rozšířil mýtus, že statečně bojovali, dokud je jejich velitel
nezradil a neopustil je.55 Druhý sled událostí mi připadá méně věrohodný, neboť jsem
v žádné knize nenalezla informace o tom, že by se Crassus ještě někdy objevil
v blízkosti Antonia.
Celé tři dny po bitvě u Aktia seděl prý dle Plútarcha Antonius na přídi a tupě zíral
před sebe.56 Prchající milenecký pár se zastavil v městě Paraitonion (u hranic Egypta).
Kleopatra zde však na rozdíl od Antonia nezůstala a pokračovala v plavbě do své země.
Obávala se, že zpráva o výsledku bitvy povede k povstání. Aby zakryla pravý stav věcí,
ozdobila vítězně své lodě. Přesto skutečný výsledek střetnutí zburcoval její protivníky
a ona musela zabezpečit klid v zemi popravami.
Antonius připlul do Egypta o něco později. Nenastěhoval se však do královského
paláce, ale do osamělého domu na hrázi. Přicházející zprávy byly čím dál horší. Řada
jeho bývalých spojenců přešla na Octavianovu stranu. Antonius propadal stále většímu
zoufalství a pomýšlel i na sebevraždu. Kleopatra naopak stále ještě doufala a snažila
se zachránit, co se dalo. Zabývala se prý myšlenkou, že uprchne s dětmi do Indie, ale
lodě, které nechala přepravit k Rudému moři, byly zničeny. Uspořádala obrovskou
oslavu na počest dospělosti Kaisarióna a také Antoniova nejstaršího syna z manželství
s Fulvií Antylla.
52 Rašín, Jaromír: Kleopatra. Praha 1928, s. 10-11 a také Soukup, Josef: Kleopatra – egyptská královna králů. Zlín 1997, s. 190. 53 Pouze Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 253 tvrdí, že ke kapitulaci došlo až následující ráno. 54 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 156. 55 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 223. 56 Plútarchos, Antonius, 67, 3.
21
Oba milenci začali pomocí poslů vyjednávat s Octavianem o své budoucnosti.
Kleopatra posílala nákladné dary, dokonce i královské insignie, a žádala, aby byl
egyptský trůn zachován pro její děti. Antonius sliboval, že dožije svůj život v soukromí.
Octavianus si dary ponechával a podle popisu Plútarcha „…nepřipustil stran Antonia
žádné vyjednávání, ale Kleopatře odpověděl, že se jí dostane všelijakých ohledů,
odstraní-li nebo vypudí Antonia.“57
Octavianovo vojsko v roce 30 př. n. l. začínalo obkličovat Egypt. Antonius
se mu se zbytkem svých věrných pokusil vzdorovat, ale byl poražen. V červenci vkročil
Octavianus od východu do Egypta, rychle zdolal Pelúsion a na konci měsíce již byl
u Alexandrie. Antonius se snažil zorganizovat obranu. Zaútočil na vojsko utábořené
poblíž hipodromu a donutil ho k útěku. Antonius také vyzval Octaviana na souboj, ale
ten mu pouze vzkázal, že existuje řada jiných způsobů, jak se zabít.
Následující den, 1. srpna roku 30 př. n. l., se Antonius odhodlal k poslední bitvě.
Vyslal své lodě proti římské flotile, ale ty bez boje přešly na protivníkovu stranu.
On se zbytkem své pěchoty a jízdy čekal na souši, ale i tito zbylí vojáci ho opustili.
Všude bylo slyšet výkřiky, že ho Kleopatra zradila.
Královna mezitím s dvěma služebnými utekla do hrobky, kterou si nechala
vybudovat. Antoniovi poslala vzkaz, že spáchala sebevraždu. Antonius uvěřil,
že je mrtvá, a nařídil svému sluhovi Érotovi, aby ho zabil. Jenže Éros usmrtil dýkou
pouze sám sebe. Tak Antonius vytáhl svůj meč a nalehl na něj. K umírajícímu
vojevůdci přišel další Kleopatřin poddaný, aby mu sdělil, že královna stále žije.
Smrtelně zraněn byl dopraven do Kleopatřiny hrobky, kde vydechl naposledy.
Ke dveřím mauzolea přišli Octavianovi lidé a začali s královnou vyjednávat.
Všimli si však okna, kterým byl Antonius dopraven dovnitř, a vlezli tam také. Kleopatra
zpozorovala jejich přítomnost, až když už byli u ní. Snažila se ještě vytáhnout dýku
a spáchat sebevraždu, ale to se jí nepodařilo. Ocitla se v zajetí Římanů.
Kleopatře bylo dovoleno uspořádat Antoniův pohřeb. Na výraz velkého smutku
si prý rozškrábala obličej a prsa a v důsledku toho onemocněla. Odmítala přijímat
potravu, ale když jí bylo vyhrožováno, že Octavianus zabije její děti, jestliže nezačne
jíst, nechala toho. Za nějaký čas ji navštívil i samotný Octavianus. Ale nic konkrétního
se od něho o svém osudu nedověděla. Pak za ní ale přišel Publius Cornelius Dolabella
a informoval ji, že Octavianus brzy odjede do Říma a ona a její děti budou odvezeny
57 Plútarchos, Antonius, 73.
22
také. Objeví se prý v jeho triumfálním pochodu. Podle mínění některých historiků
to doopravdy Octavianus učinit nechtěl a Dolabellu za královnou poslal proto, aby
jí poskytl důvod k ukončení života, v čemž se jí ve skutečnosti ani nesnažil zabránit.58
Dne 12. srpna roku 30 př. n. l. navštívila královna naposledy Antoniův hrob. Pak
si nechala připravit lázeň a vybraně posnídala. Zároveň poslala Octavianovi dopis, který
obsahoval prosbu, aby byla pohřbena vedle Antonia. Octavianus poslal do paláce své
muže a ti ji našli ležící v královských šatech mrtvou.59
Na způsobu, jakým Kleopatra VII. zemřela, se neshodli ani starověcí historikové,
ani ti současní. Nejznámější je varianta, kterou nabízí Plútarchos. Kleopatra si podle
jeho líčení nechala přinést jedovatého hada v košíku s fíky a nechala se jím uštknout.
Sám autor ale tvrdí, že pravdu nikdo nezná. Prý u sebe královna nosila ve vlasech dutou
jehlici s jedem.60 Jinou možnost nabízí Galénos, který tvrdí, že se Kleopatra sama
kousla a do rány si nalila hadí jed. Strabón váhal mezi jedem hada a otrávenou mastí.61
Sám Octavianus zřejmě uvěřil verzi, že Kleopatra umřela na následky uštknutí, protože
při triumfu byl nesen její obraz s hadem, jenž jí visel na paži.62 Proti kousnutí hadem
namítají G. Klein a N. Dürring, že jediný had by nedokázal zabít zároveň královnu i její
dvě služebné Iras a Charmion (byly spolu s královnou nalezeny mrtvé), protože had
vstříkne veškeré své zásoby jedu při prvním kousnutí.63
Ptolemaia XV. Caesara poslala Kleopatra do Indie, ale cestou byl svým
průvodcem přemluven, aby se vrátil. Tvrdili mu, že Octavianus mu předá vládu nad
Egyptem. Nakonec byl však na Octavianův příkaz popraven. Mladší Kleopatřini
potomci byli odvezeni do Říma, kde kráčeli jako zajatci při triumfu. Potom se o jejich
výchovu starala Octavie, sestra Octaviana. Ostatky Kleopatry VII. byly uloženy
do hrobky vedle Antonia.64 Její smrtí končí tři sta let vlády Ptolemaiovců v Egyptě
a zároveň i nezávislost tři tisíce let staré faraónské říše. Egypt se stal součástí římské
říše.
58 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003, s. 301-303 a také Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 236. 59 Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 272 píše, že Kleopatra VII. zemřela až v posledních srpnových dnech roku 30 př. n. l. 60 Plútarchos, Antonius, 86. 61 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 237. 62 Tamtéž, s. 238. 63 Klein, Günter – Dürring, Norbert: Kleopatra – poslední úsměv faraonů. In: Huf, Hans-Christian: Sfinga – záhady historie 1. Praha 1997, s. 139. 64 Hrobka do dnešních dnů nebyla nalezena, neboť v první polovině 14. století postihlo Alexandrii zemětřesení, které zapříčinilo propad části města do moře. Podmořské výzkumy dávají naději, že hrobka bude nalezena. Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 154.
23
3. Dramata o Kleopatře
Kleopatra VII. vystupuje jako jedna z hlavních postav ve dvou světově proslulých
hrách – jedná se o drama Williama Shakespeara a George Bernarda Shawa. Postava
poslední egyptské královny však posloužila jako inspirace i ryze českým autorům
divadelních her – mám tím na mysli pány Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Všechny hry, kromě díla Vždy s úsměvem, se do dnešních dnů opakovaně objevují
na prknech různých divadel v České republice a pevně věřím, že i v jiných státech světa.
Seznam premiér jednotlivých představení odehraných na prknech českých, moravských
a slezských divadel od roku 1918 jsem sestavila z informací získaných v Divadelním
ústavu Praha a v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze – viz přílohy číslo 2-4
na s. 132-138.
Domnívám se však, že jednotlivá umělecká ztvárnění se můžou od sebe místy
odlišovat, a proto jsem k jejich zhodnocení použila knižně publikovanou verzi her,
přestože jsem při svém studiu zhlédla i záznam představení hry Antonius a Kleopatra
pořízeného v Národním divadle v Praze dne 12. června roku 1999. Videozáznam
představení jsem si prohlédla dne 28. března roku 2007 ve videotéce Divadelního
ústavu Praha.
Dále jsem pro svoji práci využila i řadu recenzí a kritik týkajících se jednotlivých
představení. Tyto novinové a časopisové články shromažďuje výstřižková služba
Divadelního ústavu, avšak u většiny z nich není uvedena strana, na níž byl příspěvek
otištěn. Z tohoto důvodu je většina bibliografických údajů použitých materiálů bohužel
neúplná.
Zároveň jsem se také snažila vypátrat nějaké bližší informace ke dvěma
inscenacím hry Caesar uváděným v Olomouci v letech 1964 a 1992. Bohužel
se z daných představení příliš věcí nedochovalo. Scénáře se ztratily a audiovizuální
záznamy se v té době ještě nepořizovaly. Prohlédla jsem si pouze řadu fotografií,
programy těchto inscenací a několik novinových článků (opět bohužel s neúplnými
bibliografickými záznamy).
24
3. 1. Antonius a Kleopatra
Divadelní hra W. Shakespeara nazvaná Antonius a Kleopatra se v Čechách od
roku 1918 dočkala celkem dvanácti premiér - 1) Divadlo na Vinohradech , 6. 11. 191765
2) Horácké divadlo Jihlava, 29. 1. 1947
3) Slezské divadlo Z. Nejedlého Opava, 11. 10 1956
4) Divadlo F. X. Šaldy Liberec, 21. 10. 1961
5) Divadelní ústav Hradec Králové, 14. 1. 1967
6) Národní divadlo Praha, 3. 3. 1967
7) Státní divadlo Brno, 17. 12. 1971
8) Divadlo pracujících Gotwaldov, 2. a 3. 3. 1974
9) Divadlo F. X. Šaldy Liberec, 16. 4. 1978
10) Středočeské divadlo Kladno, 5. 2. 1999
11) Národní divadlo Praha, 12. 6. 1999
12) Městské divadlo Zlín, 22. 9. 2001
Na tomto místě opět uvádím pouze stručný výčet. Bližší informace zmiňuji
v příloze číslo 2 (na s. 132-134).
Hra mě velice překvapila svojí historickou věrohodností. Děj začíná
pravděpodobně v roce 40 př. n. l. a končí smrtí Kleopatry. V podstatě se dá říci, že autor
se držel při popisu událostí líčení starověkého historika Plútarcha. Jediné, při čem
popustil hranice své představivosti, jsou charaktery jednotlivých postav a jejich
chování.
Královna zde vystupuje jako krásná žena, jež dokázala omámit skvělého římského
vojevůdce. „Věk na ni nemůže, zvyk neotupí bezmeznou její rozmanitost. Jiné, když sytí,
přecpou. Ona činí lačným, když nejvíc činí dost. I ohavnosti jí sluší tak, že mravokárné
kněžstvo jí žehná, když se spouští.“66 Je vypočítavá a snaží se k sobě svého milence
co nejvíce připoutat, ale přitom ho velmi vroucně miluje. Když je Antonius pryč,
neustále na něho vzpomíná. Velmi ji raní zpráva o jeho novém sňatku s Octavií,
přestože ji posel informuje o nevalné kráse novomanželky. Samotná Octavie nepůsobí
v příběhu nijak výrazně. Ochotně se podvolí přání bratra a provdá se. Do poslední
chvíle se snaží oba triumviry spřátelit, aby v římské říši nedošlo opět k válce. Sama
neví, komu má stranit víc: „Mám srdce rozdělené mezi dva přátele nepřátele.“67
65 Hra byla na programu divadla i v roce 1918, proto je zahrnuta do seznamu. 66 Shakespeare, William: Antonius a Kleopatra. In: Antická dramata. Praha 1983, s. 144. 67 Tamtéž, s. 179.
25
Marcus Antonius se během pobytu v Egyptě plně oddává životu v přepychu, užívá
si hojnosti jídla a pití. Naprosto ignoruje dění v římské říši. K návratu do domoviny ho
donutí až velmi znepokojivé zprávy. Věří však, že jeho štěstí a blaho leží v Egyptě.
Manželství s Octavií bere jen jako příležitost, jak utvrdit mír s Octavianem.
Antonius je nerozhodný a snadno se nechá ovládat lidmi ve svém okolí – nejvíce
však samotnou Kleopatrou. Slepě ji následuje, když prchá z bitvy u Aktia, a dává
jí za vinu svou hanbu: „Vědělas až příliš, že za šlachy mé srdce přivázáno je k tvému
kormidlu a že mě strhneš v úplavu za sebou. Svou strašnou moc nade mnou znalas, a že
pokyneš-li, se bohům vzepřu … Vědělas dobře, jak docela jsem tvůj a že můj meč,
trnoucí láskou, v jakékoli věci jí bude poslušen.“68 Jeho důvěra a láska k egyptské
královně není úplně bezmezná. Sotva se u ní objeví zdvořilý Octavianův posel, hned
se v něm zdvíhá vlna žárlivosti a podezřívá svou milenku z nevěry. Když dezertuje
zbytek vojska v Alexandrii, obviní královnu, že ho zradila: „Jsem zrazen! Ó, ta duše
falešná, ta strašná vědma, jež mrknutím mě válčit vysílala i strhovala zpět, ta, jejíž
ňadra byla můj diadém, mých cílů cíl, jak pravá cikánka mě v liché sudé odřela
na kost.“69 Královna se rozhněvaného Antonia bojí a jako reakci na jeho obvinění
mu posílá zprávu o své smrti.
Octavianus se pak dozvídá o Antoniově sebevraždě a uznává, že jeho protivník
byl jedním z velkých mužů Říma: „Antoniův konec je víc než jeden osud. Půlka světa
v tom jméně tkvěla.“70 S Kleopatrou se setkává také a neustále ji ujišťuje, že s ní bude
jednat jen podle nejlepších úmyslů. Dolabella však královně řekne, že má být vedena při
římském triumfu jako zajatkyně. Kleopatra se pak nechá uštknout jedovatými hady –
jedním do prsu a druhým do paže. Octavianus se nakonec projeví jako velkomyslný
vládce: „Se svým Antoniem tu budiž pohřbena! Slavnější pár hrob žádný neobemkne
…Nejsou menší v svém žalném údělu než sláva toho, kdo do žalu je uvrh.“71
Z téměř všech recenzí a kritik vyplývá, že tato hra je považována za jednu
z nejtěžších, co se týče divadelního provedení Shakespearových dramat. Důvodů
je hned několik „...toto nejrozměrnější Shakespearovo drama je zapotřebí krátit.“72 Při
snaze zahrát dílo v nezkrácené podobě jeho délka dosahuje i šesti hodin. Dalším
problémem je náročnost a obsáhlost samotného textu, který musí být vyslovován
68 Tamtéž, s. 189-190. 69 Tamtéž, s. 217. 70 Tamtéž, s. 230-231. 71 Tamtéž, s. 248-249. 72 Lukeš, Milan: Nový Shakespearovský překlad. Divadelní noviny, 8. 11. 1961.
26
se správnou dikcí a dostatečně srozumitelně. Nejednou si recenzenti stěžují, že hra byla
předvedena se „.... zdeformovanou dikcí, která hned se mění v sípavost, hned
nepřirozeně a proti zákonům češtiny nesprávně prodlužuje konečné slabiky, ba místy –
zejména v prvních scénách – upadá do nesrozumitelnosti.“73
Hlavním problémem se však jeví to, že „... nároky na titulní party jsou veliké
a nesnadno splnitelné.“74 Vždyť v případě Kleopatry je třeba ztvárnit postavu, která je:
„... vášnivě vznětlivá v lásce, zranitelná v čekání, lstivá v úskocích, panovnicky důstojná
na trůně, žensky bezbranná v prohře, lidsky prostá v bolesti, královsky nedotknutelná
ve smrti.“75 V každém divadle se vždy nepodaří najít ideální herečku, která by toto
všechno zvládla. Jednotliví režiséři se také občas pokusí o větší zásahy do textu
a promění tak (možná i nechtěně) charaktery hlavních postav. Proto se Kleopatra
v divadle v Hradci Králové v roce 1967 zdála více živá, vášnivější a výbušnější než byla
v roce 1956 v Opavě, kde se egyptská královna jevila jako nepříjemná žena plytkého
typu.76 Výkyvy v pojetí charakteru hlavní hrdinky však dle mého výzkumu nijak
nesouvisí s dobou uvedení dané hry na scénu.
Jak jsem již uvedla výše, prohlédla jsem si během svého studia i záznam inscenace
hry Antonius a Kleopatra77 (pořízený v Národním divadle roku 1999). V tomto
představení hrál Antonia Boris Rösner, Kleopatru Eva Salzmannová a Octaviana Pavel
Kříž. (Přesnější rozpis obsazených rolí je také součástí přílohy 2 na s. 133-134.)
Představení se téměř shodovalo s mnou použitou knižní verzí hry W. Shakespeara,
jenom se jednalo o modernější překlad a zkrácenou verzi textu. Novější prvky pronikly
v této inscenaci i do kostýmů jednotlivých postav, neboť Římané vystupují běžně
v civilních oděvech naší doby, zatímco Egypťané v historicky stylizovaných kostýmech.
Ani s tvorbou jednotlivých rekvizit se autoři zřejmě příliš nezatěžovali. Na scéně není
většinou téměř nic a pokud se něco objeví, jedná se o novodobé věci. Na jevišti je tak
k vidění například moderní slunečník, sklenky se šampaňským či proutěné židle. Zřejmě
proto se hra setkala s rozporuplným ohlasem kritiků a diváků.78
73 Shakespearova tragédie Antonius a Kleopatra v Brně. Lidová demokracie, 8. 1. 1972. 74 Tamtéž. 75 Královské nebezpečí W. Shakespeara. Rovnost, 12. 3. 1974. 76 Antonius a Kleopatra v Opavě. Lidová demokracie, 17. 10. 1956. 77 Shakespeare, William: Kleopatra, [videozáznam divadelního představení Kleopatra režiséra Rajmonda, Ivana ze dne 12. 6. 1999]. Národní divadlo Praha. 78 Např. Hořínek, Zdeněk: V Národním divadle ničí Kleopatra válečníka Antonia. Lidové noviny, 14. 6. 1999, s. 11, nebo Hrdinová, Radmila: Tragický Antonius a smyslná Kleopatra v současném světě. Právo, 14. 6. 1999, s. 13.
27
Myslím, že tuto divadelní hru lze považovat za historicky nejvěrohodnější
umělecké zpracování ze všech - byť pojednává jen o části života poslední egyptské
královny. Plútarchův vliv na toto dílo W. Shakespeara je totiž hodně znatelný.
3. 2. Caesar a Kleopatra
Hra G. B. Shawa Caesar a Kleopatra se v Čechách od roku 1918 dočkala celkem
jedenácti premiér – 1) Národní divadlo Praha, 10. 3. 191779
2) Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň, 19. 4. 191780
3) Národní divadlo Praha, 9. 10. 1925
4) Staré divadlo na Veveří Brno, 7. 3. 1928
5) Divadlo na Vinohradech Praha, 27. 4. 1936
6) Státní divadlo Brno, 21. 12. 1956
7) Kulturní dům Mladá Boleslav, 8. 1. 1957
8) Divadlo československé armády Praha, 17. 12. 1965
9) Východočeské divadlo Pardubice, 12. 3. 1966
10) Divadlo bratří Mrštíků Brno, 30. 6. 1984
11) Horácké divadlo Jihlava, 5. 10. 1996
Zde je jen jejich stručný výčet, ale bližší informace uvádím na konci své práce
v příloze číslo 3 (na s. 134-136).
Hra zachycuje události z let 48 a 47 př. n. l. Gaius Iulius Caesar pronásleduje
Pompeia a přichází do Egypta. Na hranicích se však náhodně setkává s Kleopatrou,
kterou z Alexandrie vyhnal její bratr Ptolemaios XIII. se svým poručníkem Pothinem.
Při prvním setkání působí Kleopatra jako vystrašené dítě – vždyť je jí také pouhých
šestnáct let. Bojí se setkání s Římany, protože si myslí, že ji chtějí sníst: „Římané mají
všichni dlouhé nosy a sloní kly a vzadu ocásky. Sedm rukou mají a v každé sto šípů.
A živí se lidským masem.“81 Věří ve svůj božský původ a sní o době své dospělosti, kdy
bude moci dělat jen to, co sama bude chtít. Chce se zbavit svého mladšího bratra, jehož
nenávidí. Jako každé zpupné dítě touží mít vše, a to nejraději hned.
Caesar v příběhu vystupuje jako pyšný a domýšlivý muž, věřící ve svou
výjimečnost. Sám o sobě praví: „Neuzřel jsem muže sobě příbuzného, - nikoho, kdo
by doved ve dne konat mé činy a v noci myslit mé myšlenky. V trpasličím světě lidské
79 Hra byla na programu i v roce 1918, proto je uvedena v seznamu. 80 Hra byla na programu i v roce 1918, proto je uvedena v seznamu. 81 Shaw, George Bernard: Caesar a Kleopatra. In: Hry I. Praha 1956, s. 312.
28
společnosti vynikám nade všechny.“82 Caesar je nepřekonatelným vojenským stratégem,
který si v žádném případě nepotrpí na přepych. Jediné, co ho dokáže oblomit, jsou
oslnivé ženy, které ho přes jeho stáří nenechávají chladným. Na Kleopatru se však ani
v nejmenším nedívá jako na objekt své touhy či lásky. Neustále ji nabádá a radí jí, jak
se má správně chovat, aby působila jako pravá královna. Musí z ní vyzařovat pýcha,
odvaha, vznešenost a krása.
Spolu s Kleopatrou přijíždí Caesar do Alexandrie. Při jednání s Pothinem chce
dosáhnout zaplacení dluhu, ke kterému se zavázal Ptolemaios XII. během svého pobytu
v Římě. Náhradou za požadované peníze nabízí urovnání sporu o egyptský trůn. Podle
něho mají mladí manželé vládnout společně. Poručníci Ptolemaia XIII. s tím však
nesouhlasí, a tak následně vypuká válka. Během střetů vzplane i slavná alexandrijská
knihovna. Caesar se však k této události staví naprosto lhostejně a cynicky. Podle něj
je knihovna pouhou „hromádkou ovčích koží, popsaných hloupostmi“.83 Egyptskému
vojsku dovolí hasit požár jen proto, aby získal čas na obsazení ostrova Faru.
Kleopatra se během bojů snaží dostat z paláce k majáku, kde pobývá Caesar. Stráž
ji však nechce pustit. Proto se ukryje do koberce a nechá se převézt Apollodorem
Sicilským. I zde tedy autor nezapomněl využít slavnou scénu. Caesar je jejím nápadem
pobaven, ale přesto nezapomíná na svoji ošemetnou situaci. Pro něho jsou vždy
na prvním místě jeho povinnosti a závazky, a proto Kleopatře říká: „Tvá hlava mi není
posvátnější než jediný prst prostého vojína, který stojí při mně a důvěřuje mi.“84 Chce
lehkovážnou královnu poslat zpět do paláce, ale na to je již pozdě. Egyptské vojsko
začíná útočit, a tak musejí všichni ostrov opustit a doplavat ke svým lodím.
Další události se odehrávají o pět měsíců déle, tj. v březnu roku 47 př. n. l.
Kleopatřin charakter se změnil. Stává se z ní dospělá žena, která se snaží pevnou rukou
moudře vládnout svým služebníkům. Už chápe, že nezáleží pouze na tom, co se jí líbí
a co ne. Činí opatření, jež jsou nutná. Pokouší se ve svých rozhodnutích napodobit
Caesara, který stále brání palác před obležením. Jejich vzájemný vztah stále nepřerostl
v nějaký vřelejší cit. Dal by se spíše charakterizovat jako vztah mezi učitelem a žákem.
Kleopatra totiž miluje Marka Antonia, kterého si pamatuje z doby, kdy přišel s vojskem
na pomoc jejímu otci. Kleopatra vlastně jen čeká na to, až Caesar z Egypta odejde,
zanechá jí královskou korunu a ona bude moci bezmezně vládnout. Tento fakt Pothinos
82 Tamtéž, s. 308. 83 Tamtéž, s. 341. 84 Tamtéž, s. 365.
29
sdělí Caesarovi. Kleopatra však neunese toto nařčení – byť pravdivé - a nechá Pothina
zavraždit.
Caesar však Kleopatře nikdy nevěřil a dozví se celou pravdu. Za tento čin
královnou pohrdá a považuje ho za nedůstojný. Pomstou podle něj nelze ospravedlnit
vraždu. Odmítá nadále řešit bezvýchodnou situaci v zemi, kterou Pothinova smrt ještě
umocnila.
Chuť do boje mu však vrátí zpráva o blížících se posilách. Při následném střetnutí
utone v řece Ptolemaios XIII. Caesar pak ustanoví pro egyptskou provincii nového
místodržitele. Není jím Kleopatra VII., ale jeho přítel Rufius. Kleopatra je kvůli tomuto
rozhodnutí rozzlobená, ale dokáže ji uklidnit pouhý slib, že jí Caesar pošle z Říma
Marka Antonia. Přeci jenom v ní stále zůstalo něco dětinského.
Z recenzí a kritik, které jsem měla možnost prostudovat, mě nejvíce zaujaly
články vztahující se k inscenaci z roku 1956 v Brně. Kritici poukazují na fakt, že ve hře
došlo k záměrnému „... zdůraznění analogie římské invase a okupace Egypta
s Shawovou současností, t. j. dobou, kdy Anglie dosáhla vrcholu koloniálního panství
i s přímou soudobou agresí proti Egyptu.“85 Je zajímavé, že se dramaturgie tehdejšího
brněnského divadla rozhodla takto vyjádřit k soudobým problémům na Blízkém
východě a zároveň to svědčí o faktu, že díla s historickým námětem nejsou definitivně
„mrtva“ a lze v nich hledat určité paralely s dobou jejich vzniku i s dobou jejich
opětovného uvedení na jevištní prkna. Pozdější představení se již více držela původního
textu G. B. Shawa, a to s jedinou výjimkou poslední inscenace této hry v Jihlavě v roce
1996, kde režisér trochu nešetrně vložil Caesarovi do úst slova poselství hry: „Bude
snad vražda ve jménu cti a pravdy donekonečna plodit vraždu až do konce
historie ...?“86
Tuto divadelní hru velmi oceňuji za neobvyklý pohled na celý vztah Caesara
a Kleopatry. Nejde zde jako v mnoha jiných uměleckých ztvárněních života poslední
egyptské panovnice o velkou lásku. Jedná se spíše o obdiv mladé dívenky
ke stárnoucímu učiteli, který se jí snaží poradit a připravit na budoucí královskou úlohu
v jejím životě.
G. B. Shaw zřejmě napsal hru Caesar a Kleopatra v tomto duchu schválně. Autor
sám sebe považoval za lepšího dramatika než byl W. Shakespeare, jenž mu připadal
příliš romantický. Mezi jeho oblíbené kratochvíle patřilo dobírání si lidí, kteří
85 Srna, Zdeněk: G. B. Shaw v kapesním vydání. 8. 1. 1957. 86 Varhaník, Jiří: Točna a kolo dějin v Caesarovi. Jihlavské listy, 29. 10. 1996.
30
zbožňovali tvorbu slavného dramatika přelomu šestnáctého a sedmnáctého století.87 Hru
tedy do jisté míry koncipoval jako parodii tragédie Antonius a Kleopatra, zaměřenou
proti idealizujícímu pojetí „lásky až za hrob“.
3. 3. Caesar
Divadelní hra Caesar dvojice autorů J. Voskovec a J. Werich se v Čechách
od svého vzniku v roce 1932 dočkala celkem třinácti premiér, což podle mě svědčí o její
stálé oblíbenosti u diváků - 1) Osvobozené divadlo Praha, 8. 3. 1932
2) Divadlo Satiry Praha, listopad 1955
3) Východočeské divadlo Pardubice, 14. 1. 1956
4) Divadlo Český Těšín, 17. 2. 1962
5) Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc, 28. 10. 1964
6) Krušnohorské divadlo v Teplicích, 31. 10. 1964
7) Divadlo Jaroslava Průchy Kladno-Mladá Boleslav, 7. 5. 1967
8) Večerní Brno, 4. 6. 1970
9) Státní divadlo Brno, 16. 10. 1987
10) Horácké divadlo Jihlava, 13. 12. 1989
11) Státní divadlo Ostrava, 21. 4. 1990
12) Moravské divadlo Olomouc, 14. 6. 1992
13) Státní divadlo Ostrava, 16. 4. 1994
Bližší informace o jednotlivých hrách uvádím v příloze číslo 4 (na s. 136-138).
Skoro celý děj hry se odehrává v Římě ve dnech 13. a 14. března roku 44 př. n. l.
Pouze u posledních dvou obrazů dochází k časovému posunu. Čtenář či divák se tak
ocitá v hlavním městě Itálie téměř o dva tisíce let později - tedy v roce 1932, kdy
samotná hra vznikla.
Kleopatra v březnu roku 44 př. n. l. pobývá v Římě a plně si užívá zdejšího
prostředí. Je líčena jako krásná a rozšafná žena, která si udělala milence skoro
z každého muže, jenž se objevil v jejích dveřích – Osiridova velekněze Ratata,
centuriona Muscula a také Marka Antonia. Oficiálně je však milenkou jediného muže -
Gaia Iulia Caesara. Sama ale tvrdí, že všechny její styky s jednotlivými muži „jsou rázu
výlučně politického“.88 Královna vystupuje velmi sebevědomě a pohotově reaguje
87 Tetauer, Frank a Vančura, Zdeněk: George Bernard Shaw. In: George Bernard Shaw: Hry I. Praha 1956, s. 20. 88 Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s. 193 a 195.
31
na jakoukoli nastalou situaci. Např. když Caesar objeví u ní ve skříni Antonia, neváhá
panovnice ani na okamžik a ihned tvrdí, že o daném muži nic nevěděla a že to musí být
milenec její služky.
Římský lid Kleopatru nenávidí, protože věří, že navádí Caesara, aby se stal
králem. Podle jejího vzoru prý Caesar touží po královských, a dokonce i božských
poctách. Proto za královnou přijde Cicero a Brutus a nabízejí jí „slušnou provizi,“ když
z Říma odjede. Podle nich totiž nesmí dojít k tomu, aby byla královna vyhnána násilím,
protože Řím potřebuje obilí z Egypta. Nakonec tedy dojednají s Kleopatrou obchod,
který zaručí nejen odchod panovnice z města, ale i nemalý zisk plynoucí do jejich
kapsy.
Antonius je podle mého mínění nejrozporuplnější postavou této hry. Caesar
je jeho sokem v lásce i kariéře. Antonius mu závidí jeho slávu a úspěch, nemá ho rád
a občas se mu i tajně vysmívá. Na veřejnosti však neustále vystupuje jako jeho přítel
a nikdy neváhá vzdát svému „vzoru“ poctu. Velmi ho mrzí, že se nestihl zúčastnit
Caesarova triumfu. Podle mínění Antonia nepřináší žádný užitek nenávist a úmyslné
škození Caesarovi, lepší je tajně si myslet svoje a hrát si na Caesarova přítele.89
Caesar vystupuje v příběhu jako muž s největší mocí v Římě, jenž si nechává říkat
božský. Je okouzlen sám sebou a svou mocí. Jeho životním snem je zaručit světový mír,
ale k jeho uskutečnění potřebuje velkou armádu.90 Chová se velmi naivně a důvěřivě ke
všem ve svém okolí, takže ani v nejmenším netuší, že ho Kleopatra neustále podvádí a
že se na něho chystá léčka.
Jako první vystoupí s nápadem zbavit se Caesara velekněz Ratata. Podle jeho
plánu měl Caesara v lázni sežrat lev, ale lest není úspěšná. Caesarovy moci se však
obává i římský senát a někteří jeho členové zastávají názor: „Ani násilí nesmí
se vyhýbati ten, jenž ozdoben občanskými ctnostmi má čest spravovati Republiku.“91 Ani
druhý pokus zabít Caesara večer v chrámu nevyjde. Cicero, Brutus a dokonce
i Antonius se tedy nakonec shodnou na tom, že Caesara ubodají k smrti následující ráno
15. března roku 44 př. n. l. v senátu. O tom, že tento plán byl úspěšný, se divák (nebo
čtenář) dozví z vyprávění průvodce na Foru Romanu v roce 1932.
U této hry je zajímavé, že v ději dochází k časovému posunu téměř o celá dvě
tisíciletí. Odpověď na to, proč tomu tak je, nalezneme v politickém podtextu této hry
89 Tamtéž, s. 192. 90 Tamtéž, s. 222. 91 Tamtéž, s. 200.
32
i několika dalších, které nezapomenutelné autorské a herecké duo V+W ztvárnilo. Další
věc, kterou nesmíme při studiu tohoto díla zanedbat, jsou historické události dvacátých
a třicátých let dvacátého století.
Caesar je první politickou a částečně již i protifašistickou hrou dvojice autorů
V+W. Toto dílo znamená obrat v dosavadní linii Osvobozeného divadla a je první
z řady her (následovaly např. Osel a stín či Kat a blázen), ve kterých se autoři snaží
humorem a ostrou politickou satirou otevřeně poukazovat na problémy týkající se osudu
země, národa a v podstatě i celé Evropy a světa. Zároveň je zde dosti výrazně
vyjadřováno odhodlání autorů stát na straně boje proti fašistickým hrozbám.92 I autoři
jednotlivých článků o tomto divadelním představení si všimli, že: „útok zesiluje“93
a obdivují obdivuhodnou aktuálnost a přímost hry.94
Ve hře Caesar poukazují oba autoři na slabost demokracie, která nedokáže
zabránit jednotlivcům uzurpovat moc do svých rukou. Např. můžeme v textu objevit
narážky na Společnost národů.95 Autoři zároveň zařadili do hry řadu ostrých satirických
narážek na nedemokratičnost demokracie. Velmi patrné jsou tyto rysy během jednání
římského senátu, a to především v řeči Antonia: „Pak nezbývá, má-li totiž senát být
očištěn a jednotný, než aby zlořády a korupce byly důkladně vyšetřeny. A proto navrhuji
zřízení vyšetřujícího výboru, který by vyšetřil osobní poměry Caesarovy … a poměry
všech senátorů! … A jelikož je to poprvé, co senát tuto instituci zřizuje, musí být tento
vyšetřující výbor pod kontrolou užší vyšetřovací komise, kterou by dirigoval zvláštní
vyšetřující komitét, pod přísným dozorem zvláštního vyšetřujícího komisaře, kterého
určí vláda, v našem případě senát, to jest vyšetřovaný, takže se nic nevyšetří.“96
Hra zachycuje období konce římské republiky. Caesar se fakticky stal před svou
smrtí diktátorem, ale senát a skrz něj i lid se postarali o to, aby byl zlikvidován. Podle
mě přenášejí autoři děj hry do roku 1932 proto, aby zdůraznili, že v jejich současnosti
je Evropa také ohrožována různými diktátory. V textu totiž nalezneme řadu narážek
na Itálii, kde ve třicátých letech dvacátého století vládl fašistický diktátor Mussolini –
„V hlavě občas Evropě zabliká monarchie nebo republika, přitom na pravou nohu
92 Rybák, Josef: O Osvobozeném divadle V&W. In: Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Hry. Praha 1980, s. 14. 93 Královská činohra. Československé divadlo, 1932, č. 9, s. 147. 94 Nová hra osvobozených. Venkov, 10. 3. 1932, s. 6. 95 Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s. 222. 96 Tamtéž, s. 220-221.
33
naříká, že jí bota není dost veliká.“ 97 Nechybí zde ani narážky na Hitlera: „Teď na ni
(myšleno na Evropu) bere Hitler, jenže ona ho nechce.“98
To, že celá hra je bezprostředně svázána s dobou třicátých let dvacátého století,
se stalo problémem pro její uvedení na scénu v pozdějších letech. Jako první
se o znovuuvedení pokusil režisér Miloš Nedbal v roce 1955 v Divadle Satiry. Text
však značně upravil sám Jan Werich. Napsal úplně nové předscény, které hru opětovně
zaktualizovaly, vyloučil z ní všechny narážky, jimž by publikum v polovině padesátých
let dvacátého století nerozumělo, a nahradil je jinými. Tato inscenace se dočkala
kladných ohlasů i při hostování v Bratislavě.99
U pozdějších inscenací se však již tak geniální autoři obvykle nenašli. Většina
dalších pokusů o úpravu původního textu se setkala s kritikou recenzentů i diváků.
Například v případě inscenace Krušnohorského divadla v Teplicích z roku 1964
se v novinách dočteme: „Chyběl tu jednotný styl, jak text dotáhnout, leckde chyběla
i tvůrčí fantazie, odvaha opustit buď přízemní vyjadřování postavy nebo osvědčené
klišátko.“100 Také Pavlína Janská v roce 1987 na adresu Státního divadla Brno podotkla:
„... některé nové zásahy do textu však nepovažuji za plně funkční a opodstatněné.“101
Tomuto trendu se nevyhnulo ani Olomoucké představení z roku 1992: „V prvních
výstupech bylo možno rozpoznat snahu o netradičnost, ta však byla záhy vyrušena
podbízivostí a nudnou plytkostí. Snaze herců
o parodii chyběla peprnost, hravost; narážky
na politiku i manželství zůstaly otřelé.
V hereckém projevu se stala z představení
estráda, v taneční složce spartakiáda
a ve zpěvech sklouzlo inscenování k bodré
dechovce.“102 Jediné pozitivní ohlasy zazněly
na adresu Státního divadla v Ostravě v roce
1994. Režisér Pavel Dostál si dovedl „...
vystřelit z naší minulosti i současnosti, aniž
jmenoval či ranil, dokázal vždy vyvolat jen
97 Tamtéž, s. 286. 98 Tamtéž, s. 284. 99 Werich v PKO. Pravda, 21. 9. 1957. 100 Beránek, Jindřich: Ave Caesar? Průboj, 29. 11. 1964. 101 Janská, Pavlína: V+W v operetě? Rovnost, 5. 11. 1987. 102 Vetešková, Michaela: Nový estrádní program v Moravském divadle. Metropolitní telegraf, 5. 12. 1992.
Obr. 2: Z. Vaškovová a A. Svoboda v roli Kleopatry a Caesara na scéně Moravského divadla v roce 1992.
34
laskavý smích. Přitom divák vidí, že mu jde o konflikt mezi samovládou a občanskou
společností lidí rovných práv, zazní tu i ozvěna ekonomické podmíněnosti každé
svobody.“103
U většiny her se nenašli ani nadaní herci, kteří by dokázali dostatečně
improvizovat a nahradit ústřední duo komiků Werich a Voskovec (později v padesátých
letech Horníček). Jedinou výjimkou snad byla inscenace Olomouckého divadla v roce
1964, kdy „... Stanislav Regal a Josef Bourek jako Terentius Bulva a Titus Papullus
vyšli sice ze svých slavných vzorů, ale nespokojili se jen s kopírováním. Vnesli
do interpretace těchto postav několik osobitých prvků, živě rozehráli slovní vtip
a obracejí satirické ostří textu do hlediště.“104
Z historického hlediska je hra Caesar v podstatě založena na skutečnosti.
Kleopatra opravdu ve zmíněném čase pobývala v Římě, ubytovaná ve ville
C. I. Caesara, ale jen těžko se dá uvěřit tomu, že by již v té době vedla milostný život
s Antoniem nebo dokonce s jinými Římany. Caesar však rozhodně neslavil triumf
v době, kdy královna žila v Římě, a už vůbec ne dne 13. března roku 44 př. n. l.
Zajímavé jsou okolnosti spiknutí proti Caesarovi. Onen úspěšný atentát ze dne
15. března roku 44 př. n. l. skutečně nebyl prvním připravovaným spolčením proti
Caesarovi. První údaje o spiknutí proti němu sahají už do roku 46 př. n. l.
a s podobnými myšlenkami si skutečně zahrával i Cicero. V roce 45 př. n. l. měl
v úmyslu zabít Caesara Gaius Trebonius, který se dokonce snažil zapojit do plánu
i Marka Antonia, jenž ho však odmítl.105
Zmíněné historické události svědčí o tom, že autoři divadelní hry mohli opravdu
vycházet z reality, zvláště proto, že oba autoři měli velmi dobré humanitní vzdělání.
Oba znali klasické antické autory, což dokazují „trošku“ upravené latinské citáty a rčení
– jako například Caesarovo vyprávění o tom, jak to bylo v Galii: „To máš tak, Galie
celá se dělí na tři části, z nichž jednu obývají Belgové, druhou Aquitáni …“106
Voskovec s Werichem velmi rádi parodovali své školské znalosti a vědomosti o antické
historii, což se projevilo i v dalších jejich hrách jako například Nebe na zemi,
Panoptikum či Pěst na oko aneb Caesarovo finále. V jejich dílech jsou využity
103 Cinger, František: Dostálův úspěch s Caesarem. Rudé právo, 22. 4. 1994, s. 7. 104 Jedlička, Jaromír: K premiéře Caesara v Novém divadle. 10. 11. 1964. 105 Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s. 295-296. 106 Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955, s. 206.
35
i znalosti latiny – např. Caesar do „dálkomluviče“ hovoří takto: „Halo, halare, halavi,
halatum …“107
Autoři her Osvobozeného divadla nevyužívali ve svých dílech pouze historické
události a postavy antického starověku. Oba také pilně studovali divadelní tradice, a tak
jistě není náhodné, že se jejich hry podobají staré antické komedii. „V obou totiž
nalezneme lehce načrtnuté postavy bez hlubšího psychologického propracování, lehce
vedený děj, fantastické prostředí, střídání dialogů s písněmi, místa, kdy se ze scény
hovoří adresně přímo k divákovi. … a samozřejmě tu nalezneme i ostrou satiru osobní,
společenskou, literární a politickou, která je … bez znalosti prostředí a společnosti
té doby téměř nesrozumitelná.“108
3. 4. Vždy s úsměvem
Postava Kleopatry VII. se objevila i v další z her autorského dua Voskovec
a Werich. Konkrétně se jedná o skeč nazvaný Osvobozená ponorka, který je součástí
hry Vždy s úsměvem. Toto dílo zažilo svoji premiéru dne 15. ledna roku 1935
na prknech Osvobozeného divadla v Praze. V pozdějších letech se hra svého
obnoveného uvedení před publikem nedočkala, protože se její text dochoval jen
částečně. Známe znění sotva poloviny obrazů, z některých máme k dispozici pouze
útržky, a proto nelze vyložit celkový obsah.
Vzhledem k tématu mojí magisterské diplomové práce je pro mě důležitý osmý
obraz, který se odehrává, jak napovídá jeho výše zmíněný název, v ponorce. Kleopatra
si zde našla opět nového milence a společně plánují, jak nechají zabít diktátora plavidla
Marka Antonia lvem. Ten je však předběhne a zavraždí se sám.
Autoři v tomto skeči vlastně parodují své vlastní výstupy z dříve napsaných her
Caesar a Osel a stín. Opět zde nalezneme satirické zkazky odkazující na středoškolské
znalosti nabyté při hodinách dějepisu a také narážky na události třicátých let dvacátého
století.
107 Tamtéž. 108 Varcl, Ladislav a kol.: Antika a česká kultura. Praha 1978, s. 380-381.
36
4. Poslední egyptská královna v hudbě
Život královny Kleopatry posloužil jako námět i dvěma českým muzikálům, které
napsali různí autoři třináct let po sobě. Oba příběhy mají různé pojetí. Zatímco ten starší
upadl v zapomnění, ten novější se těší stálému diváckému zájmu. Do kapitoly jsem
zařadila také jednu píseň bratrů Ebenů, kterou jsem objevila během zpracovávání této
práce.
4. 1. Muzikál divadla Broadway
Původní český muzikál Kleopatra producentů Oldřicha Lichtenberga, Michala
Davida a Jána Kováčika měl světovou premiéru v Praze dne 22. února 2002, a dokonce
se dočkal i obnovené premiéry dne 28. září 2006, která svědčí o stálém diváckém
zájmu. Hudbu složil Michal David a režii řídil Filip Renč. Námět,
scénář a libreto vytvořili Zdeněk Borovec, Lucie Stropnická
a Lou Fanánek Hagen. Režisér se v rozhovoru s novináři svěřil,
že inspiraci nehledal ani v Shakespearovi, ani ve
slavném filmu Kleopatra z roku 1963, ale v knize Paměti
Kleopatry.109 Já jsem muzikál viděla dne 13. října 2006 v divadle
Broadway, avšak žádné stopy po původní inspiraci v podobě
historického románu M. George jsem nezpozorovala.
V hlavní roli egyptské královny vystoupila Radka Fišarová,
Caesara ztvárnil Martin Pošta a Marka Antonia hrál Zbyněk Fric. Úplné herecké
obsazení i všechny spolutvůrce uvádím v příloze 5 (na s. 138-139).
Po shlédnutí představení jsem byla dost překvapená, kolik chyb a historických
nepřesností muzikál obsahuje. Později jsem ale začala o všem více uvažovat. Autoři se
snažili do poměrně krátkého časového úseku – přibližně dvou hodin – nacpat celý
životní příběh poslední egyptské panovnice. Museli tudíž logicky vypustit několik
historických postav i dospívání královny. Proto se v příběhu objevuje pouze jeden
Kleopatřin sourozenec, a to Ptolemaios XIII., a také vladařka během celého příběhu
povila jen jedno dítě, a to Kaisarióna. V muzikálu vystupují postavy dvou bohů,
egyptské Isidy a římského Iova, urychlující děj, neboť informují diváky o událostech,
které by jen těžko zpěváci na jevišti ztvárnili – jedná se např. o bitvu u Aktia. Ve
109 Jeníková, Eva: Muzikál Kleopatra, oddych, ale i pláč. Pražské slovo, 2001, č. 226, s. 1.
Obr. 3: Kleopatra.
37
vyprávění těchto bohů, které napsali Lou Fanánek Hagen a Filip Renč, se ale vyskytuje
několik omylů. Ptolemaios XIII. rozhodně nebyl popraven spolu s Pothinem a také
Fulvia, Antoniova manželka, nebyla popravena za vzpouru proti Octavianovi.
Proto, aby příběh mohl být sehrán, si autoři také museli vybrat některou z verzí,
které se nabízejí v případě sporných historických otázek. Mám na mysli hlavně
Kleopatřinu smrt, kde autoři logicky zvolili nejrozšířenější verzi, tedy uštknutí
jedovatým hadem. V tom vidím hlavní odlišnost od jakékoli psané publikace, kde
spisovatelé mohou vždy uvést řadu variant.
Domnívám se, že autoři si dali velmi záležet při tvorbě kulis, jež podle
mě skutečně odpovídají dobovým reáliím. Oblečení jednotlivých postav většinou
odpovídá době, do níž je děj umístěn, ale např. některé šaty, v nichž se královna během
představení objeví na pódiu, jsou podle mě až příliš barevně výrazné - navíc často
doplněné šperky, které občas až moc zdůrazňují, že egyptská panovnice oplývala
skutečně velkým bohatstvím. Mám ale výhrady k filmové projekci, kterou
je muzikálové představení místy prokládáno. Když jsou promítány obrázky, které mají
představovat Řím, objeví se na plátně i budova Kolosea, která však v době konce
římské republiky ještě nebyla postavena. Musím ale uznat, že promítaný film má jen
navozovat atmosféru a připomínat stará antická místa. Pro ilustraci bylo Koloseum
vybráno zřejmě proto, že je jednou z nejslavnějších a také nejznámějších staveb v Římě.
Děj muzikálu začíná roku 48 př. n. l. příjezdem Caesara do Alexandrie, kde
je uvítán osobně Ptolemaiem XIII., který mu slavnostně předává uťatou Pompeiovu
hlavu. Už tady se autoři dopustili chyby, neboť Ptolemaios XIII. se v té době stále ještě
nacházel na východní hranici Egypta v Pelúsiu. Dále je divákům představena Kleopatra
VII., nacházející se v exilu za hranicí Egypta a toužící po setkání s Caesarem. Doufá,
že by ji mohl dosadit zpět na trůn, o který ji připravil nezletilý bratr Ptolemaios XIII.,
vedený regentem Pothinem. Její touha po moci je motivována především snahou
vybudovat z Egypta silný a suverénní stát: „Chci Egypt pozvednout a vyrvat z římských
pout, své zemi úrodné snad jednou svobodné chci vrátit majestát a královnou se stát.“110
Proto se nechá zabalená v koberci dopravit před Caesara. Ten ihned objeví řadu
Kleopatřiných vlastností: „Pleť jako plyš, pěkně zaoblená…hrdá i sčetlá … S hravostí
šelem, teď klameš mě tělem“ 111 a do mladé a velmi půvabné dívky se zamiluje. Muzikál
110 Chci královnou se stát [píseň]. In: David, Michal: Kleopatra – původní český muzikál, [hudební CD]. Praha, EMI Czech Republic, p2002. 111 Vykutálená [píseň]. In: Tamtéž.
38
tedy podporuje snad nejčastěji rozšiřovaný mýtus o královně, a to její krásu. Caesar
je však představen jako velmi rozvážný muž. Přemýšlí, proč mu Kleopatra padla tak
rychle k nohám: „Byl to pouhý rozmar nebo plán, otevřít mi náruč dokořán?“112 Snaží
se kouzlu Kleopatry odolat: „Zachovám si chladný soud, líp mi bude bez tvých pout,
právo vládnout, rozhodnout, mám já, a vím, o co Ti jde, abych Tě dosadil na trůn.“113
Přesto však Caesar udělá, co si Kleopatra přeje, a učiní z ní opět královnu po boku
Ptolemaia XIII.
S vývojem událostí však nejsou spokojeni Ptolemaios ani Pothinus: „Proč
Ptolemaios je sestřin stín, vždyť víc než dcera bývá syn, sestřičce kus trůnu však není
dost.“114 Rozpoutají válku proti Caesarovi, který statečně bojuje pro blaho své milé,
přestože ho neustále sžírají jisté pochybnosti: „Pothinus zrádce a krysa všech krys, drží
se trůnu, jak obtížný hmyz, přísahám, že za to skoná, nebo snad zradila ona (myšlena
Kleopatra).“115 Caesar však alexandrijskou válku vyhraje a nechá Pothina i
s Ptolemaiem XIII. popravit. Poté se společně s Kleopatrou vydá na plavbu proti proudu
Nilu. Během cesty se oddávají lásce a společně plánují skvělou budoucnost pro sebe a
své dítě. Ještě za přítomnosti Caesara v Egyptě se totiž královně narodí syn Kaisarión.
„Lásku Tvou a zemi mít, co víc, bych si jen přál, po Tvém boku Římu v čele stát, pánem
světa být, královnu svou mít …dál než Alexandr Veliký, může náš syn být, stále vzhůru
jít.“116 Dle autorů tedy Caesar nepřemýšlí o tom, co na jeho plány řeknou římští občané,
a naprosto ignoruje jejich zájmy. Řídí se pouze svým srdcem a nikoliv rozumem. Jak už
jsem dříve uvedla, pro tohoto římského státníka však byl typický přesně opačný
povahový rys.
Pak odjíždějí oba milenci do Říma. V muzikálu je naznačeno, že Kleopatřina
přítomnost v hlavním městě nebyla zpočátku společností přijímána zrovna nejlépe:
„Já od Římanů smích i slýchám“.117 Jen o pár veršů dál však postava Kleopatry zpívá:
„Leskem svým je ohromím, hrot zášti tak odlomím,“118 což naznačuje, že královna
si dokázala získat římské občany na svou stranu. Avšak sborový zpěv senátorů: „Teď
královnou jsi nám a hold Ti vzdává Řím, už vjíždíš před senát, Tvá krása s bohatstvím
112 Zamilovaný Caesar [píseň]. In: Tamtéž. 113 Tamtéž. 114 Za to se platí [píseň]. In: Tamtéž. 115 Pod tvými ochrannými křídli [píseň]. In: Tamtéž. 116 Když v deltě svítá [píseň]. In: Tamtéž. 117 Teď královnou jsem já [píseň]. In: Tamtéž. 118 Tamtéž.
39
je v Římě vším,“ 119 považuji za naprosto přehnaný. Události v Římě však velmi brzy
naberou rychlý spád. Caesar je v senátu ubodán k smrti. Kleopatra odplouvá zpět do své
země a v této scéně se také naposledy objevuje postava Kaisarióna. Přestože
už mu v oné době musely být téměř dva roky, je stále představován jako nemluvně
v plenkách. O dalších osudech Caesarova syna se divák nedozví vůbec nic.
Příběh pokračuje v Egyptě, kam připlouvá Marcus Antonius, který společně
s Octavianem porazil Caesarovy vrahy. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Kleopatra
připlula za Antoniem do Tarsu. Antonius se brzy do královny zamiluje a stejně tak
i do života v přepychu. Postupně mu však začínají city přerůstat přes hlavu: „Já chci po
tvém boku spát, do říše tvého srdce pád, je víc než bych si troufal dříve říct.“120
Kleopatra vystupuje od počátku v tomto vztahu jako dominantní osoba. Přesto ji ještě
v této chvíli dokáže Antonius opustit, když se dozví, že jeho manželka Fulvie byla
popravena za vzpouru proti Octavianovi.
Antonius se v Římě udobří s Octavianem a dokonce se ožení s jeho sestrou
Octavií. Té je v příběhu přisouzena role oddané Římanky, která se snaží pomoci svému
bratru, což jasně vyplývá z následujícího rozhovoru: „Odpověz mi sestro má, tak jaký je
tvůj muž – víš, já nejsem neskromná, heslo mé je vlasti služ – jeho další plány musím
znát a dobrý pozor dát.“121 Jejím úkolem je odhalit co možná nejvíce z Antoniových
plánů, ale její soužití s manželem zřejmě nebylo snadné: „Stejně se mnou nechce spát,
pokud nepropil svůj den.“122 Octavianus nakonec umožní Antoniovi odejít zpět
za Kleopatrou: „Zase zpátky já mu Egypt dám, tam s ním záměr mám.“123 Oba
sourozenci obhajují své jednání heslem: „Dělám, co chtěl Řím“ 124 – staví se tedy jasně
do role ochránců římských zájmů.
Antonius není Kleopatrou přivítán vůbec přátelsky, dalo by se říci,
že je i ponižován: „Padni na kolena, já nejsem volena, cti královský majestát.“125
Královna za svoji náklonnost požaduje vybraná území: „Hleď tato území stanou
se pouze mým majetkem svrchovaným.“126 Antonius je ochoten učinit cokoliv, aby
získal zpět svou lásku: „Půdu já rád ti dám, též se ti omlouvám za sňatek, který chtěl
119 Tamtéž. 120 Já ti přísahám [píseň]. In: Tamtéž. 121 Máme svůj Řím [píseň]. In: Tamtéž. 122 Tamtéž. 123 Tamtéž. 124 Tamtéž. 125 Smlouva s Římem [píseň]. In: Tamtéž. 126 Tamtéž.
40
Řím“127 a pokouší se o obhajobu: „Musel jsem si vzít Octavii, abych utužil
triumvirát.“128 Přesto se na něho sypou další výčitky: „ Nemáš snad vůli svou, lidem
co blízko jsou, vyhovíš ve všem a rád“ 129 a je nucen plnit další požadavky: „Odčiníš
hanbu mou, jen ať to ví celý Řím.“130 Antonius celkem ochotně všemu vyhoví: „Sám
si tě vezmu rád, slibuji na stokrát, miluji tě teď to vím,“131 čímž nakonec Kleopatru
získá na svou stranu.
Milenecký pár se pak střetne s Octavianem v bitvě u Aktia, ale prohraje. Antonius
propadá melancholii a smutku: „Z výšky orlů k zemi pád prožívat mám, před bojem
já zůstávám sám a sám. Mít tak štěstí už bych dávno Římu vlád.“132 Krátce na to spáchá
osamělý Antonius sebevraždu, když nalehne na svůj meč. Jeho poslední myšlenky však
patřily jeho velké lásce: „Má lásko hrdá, že tě rád mám přísahám.“133 Kleopatra nežije
o mnoho déle. Aniž by se setkala s Octavianem, se nechá uštknout jedovatým hadem,
čímž končí její život i celý muzikál. I v poslední chvíli však královna věří v budoucnost
celého Egypta pod vládou svého syna: „Ty jsi syn, jenž bude král.“134
Musím také uvést, že diváci se mohou o skutečném životě Kleopatry VII.
dozvědět něco víc, pokud si zakoupí program muzikálu a přečtou si tzv. synopsi.135 Ale
i zde jsem objevila řadu nepřesností a polopravd. Ptolemaios XII. neměl jen dvě dcery –
Arsinoé a Kleopatru. Kleopatře nebylo dvacet let, když se setkala s Caesarem,
a neodjela spolu s ním do Říma, neboť připlula o něco později než samotný imperátor.
Také mi není nic známo o tom, že by Marcus Antonius navrhl v senátu, aby Caesar
získal korunu římských králů.136 Podle textu uvedeného v programu byl Caesar osudné
ráno dne 15. března roku 44 př. n. l. přesvědčen Octavianem, aby šel do senátu.
Triumvirát se dle autorů skládal pouze ze dvou osob – Antonia a Octaviana. Obstojně je
zde zachycen jen konec života Antonia a Kleopatry. Líčení se velmi podobá
Plútarchovu popisu. I zde však úplně chybí jakékoliv informace o všech Kleopatřiných
dětech.
127 Tamtéž. 128 Tamtéž. 129 Tamtéž. 130 Tamtéž. 131 Tamtéž. 132 Síla vůle Bohů [píseň]. In: Tamtéž. 133 Tamtéž. 134 Velká píseň o Nilu [píseň]. In: Tamtéž. 135 Kleopatra – původní český muzikál (program divadla Broadway). Praha 2006, s. 5. Jedná se o tentýž text, který byl uveden již v programu z roku 2002. 136 Toto usnesení se měl pokusit prosadit dne 15. 3. roku 44 př. n. l. Aurelius Cotta, protože podle věštby v Sibylliných knihách, mohl Parthy porazit jedině král. Caesar totiž právě v této době plánoval tažení proti Parthům. Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s. 297.
41
Myslím si, že samotný děj muzikálu je celkem obstojný, ale mnou provedený
rozbor jednotlivých zpívaných textů odhaluje řadu dílčích nedostatků. Uznávám,
že bylo v rámci zkrácení nutné zjednodušení příběhu a vynechání některých
historických postav. Nenacházím však nejmenší důvod k tomu, proč se o osudech
některých jednajících osob rozšiřují nepravdy – myslím tím např. konec Ptolemaia XIII.
či Fulvie. Nejvíce mi asi vadí chyby v synopsi programu, které jsou podle mne naprosto
zbytečné. Jejich možnou příčenou může být fakt, že při přípravě muzikálu zřejmě
nedošlo ke konzultaci s nějakým odborníkem na danou problematiku. O nikom
takovém, kdo by tuto funkci vykonával, jsem nenalezla sebemenší zmínku.
4. 2. Muzikál Kleopatra L. Vetešky a E. Pospíšilové
Tato podkapitola pojednává o muzikálu Kleopatra, který složil skladatel Lubomír
Veteška a libreto k němu napsala Eva Pospíšilová. Představení mělo premiéru dne
7. října roku 1989 pod vedením režiséra Petra Klotze v divadle J. K. Tyla v Plzni. Bližší
informace k představení uvádím v příloze 6. Nepodařilo se mi vypátrat žádný záznam
tohoto muzikálu, a proto při jeho hodnocení vycházím pouze z jeho tištěné podoby,
která byla uveřejněna v roce 1990.
Příběh zachycuje události po smrti Caesara. Situace v zemi na Nilu je napjatá,
protože nikdo neví, jak se zachovají tři noví římští triumvirové ve vztahu k Egyptu.
Navíc panují neshody mezi královnou Kleopatrou a její mladší sestrou Arsinoé, jež žije
spolu s ní v paláci. Ve skutečnosti se obě sestry po smrti Caesara vůbec neviděly, neboť
Arsinoé pobývala až do své smrti v roce 41 př. n. l. v chrámu v Efesu.
Kleopatra je v příběhu zachycena jako krásná a velmi kultivovaná žena, znalá
umění a několika jazyků. Na každém kroku z ní čiší hrdost na svojí zemi a lid, jemuž
podle práva vládne. Naproti tomu Arsinoé je rozmazlenou pyšnou dívkou, která
neustále závidí starší sestře krásu a touží po uchopení moci v Egyptě: „V tvém stínu dál
už nechci žít … Chci trůn, chci chuť slávy znát.“137 Panovnice však doufá v usmíření
se svou příbuznou: „ … každá křivda přebolí. I tvůj a můj spor, jak útesy hor čas
moudrý ohladí.“138
Do událostí v Alexandrii zasáhne příjezd Antonia. Tento triumvir je v příběhu
líčen jako přímočarý, ctižádostivý a velmi mladý voják – dokonce má být o devět let
mladší než sama královna. Ve skutečnosti však bylo Antoniovi čtyřicet let a Kleopatře
137 Veteška, Lubomír – Pospíšilová, Eva: Kleopatra – muzikál. Praha 1990, s. 14 a 15. 138 Tamtéž, s. 16.
42
dvacet osm, když se poprvé setkali v Tarsu. Od prvního okamžiku se Říman do pěkné
královny zamiluje: „Kdyby krása měla své území, byla bys mocnou královnou.“139
Kleopatra nejdříve váhá, zda opětovat tento vřelý cit: „Mám vzít ten dar, anebo
zavrhnout, když zázrak stal se skutkem, a on má mne rád,“140 ale nakonec se rozhodne
lásku opětovat, protože si myslí, že tak pomůže své zemi: „Země má, ta kvést může dál,
budu-li královnou, on - můj král.“141
Vývoj událostí se však nelíbí Arsinoé, která vyčítá sestře řadu věcí: „Ty jsi
samozvanec na egyptském trůnu. Tys odmítla bratra jako muže a spoluvládce. Porušila
jsi zákony naší země – to ti Egypt neodpustí. Tys odvedla Caesarovu pozornost od věcí
státu – to ti zase neodpustí Řím.“142 Aby se mohla večer s Antoniem o samotě setkat
a pomluvit svou sestru, podplatí dokonce jeho dva osobní strážce. Její lest se však
nezdaří, protože triumvir spal v Kleopatřině pokoji.
Po několik týdnů láska milenců sílí, což Arsinoé velmi rozhořčeně pozoruje.
Nakonec se rozhodne informovat o všem římský lid: „Všem přátelům i příbuzným
zprávu dám. Té radosti, až uslyší uši Říma, jak legát jejich nejvyšší vládu třímá: náš
vítěz nad světem je lásky pážetem.“143 Antonius proto navrhne Kleopatře, že Arsinoé
nechá svými lidmi zabít: „Mé lodi jsou rychlejší než její. Potopit tu její skořápku nebude
mým lidem zatěžko.“144 To se také dle jeho rozkazu stane. Pak dostává Antonius dopis
z Říma, kde prý zuří nepokoje, a rychle odplouvá.
Kleopatra čeká blíže neurčenou dobu na návrat svého milence a zároveň zvažuje,
co se v Římě stalo: „Fulvia je mrtva – to muselo přijít … Tvá nová žena, Octavia –
ó, to byl moudrý čin. Ten sňatek ukonejší senát na potřebnou dobu – zdá se, že jsi
učenlivý žák, můj milý … Vrátíš se! Já to vím – a nebudu tě vítat výčitkou.“145 Zde bych
chtěla upozornit, že zatímco na počátku příběhu byl Antonius pouhý voják schopný
vítězit jen na bojištích, od Kleopatry se dle autorů naučil vítězit i v diplomatických
soubojích, neboť sňatek s Octavií byl velice moudrý čin.
Antonius připlouvá do Egypta a oznamuje královně králů – tak je Kleopatra
nyní nazývána, i když není uvedena žádná příčina - „Má země je rozpolcena a plna
139 Tamtéž, s. 20. 140 Tamtéž, s. 23. 141 Tamtéž, s. 24. 142 Tamtéž, s. 25. 143 Tamtéž, s. 37. 144 Tamtéž, s. 38. 145 Tamtéž, s. 43.
43
nepokoje. Já ztrácím důvěru Říma.“146 Kleopatra se ho pokouší uklidnit: „Avšak
získáváš důvěru Egypta – nazývají tě zde svým pánem.“147 Za Antoniem tajně přichází
další člen triumvirátu, Octavianus, který se mu snaží dobře poradit: „Přivádí mne
povinnost – a snad i někdejší přátelství, ale zdržím se jen krátce. Řím je pobouřen,
Antonie! Území, která jsi daroval svým levobočkům, musíš vrátit do správy našeho
státu. Jsi přece Říman, Antonie.“148 Zde se teprve posluchač (či čtenář) dozvídá,
že Antonius zplodil s Kleopatrou potomky a že jim dokonce věnoval některá území.
Octavianus dále chybně uvádí: „Jsi pověřen správou Egypta jen proto, že je římskou
provincií.“149 Egypt se totiž ve skutečnosti stal římskou provincií až po smrti Kleopatry
v roce 30 př. n. l. Antonius se snaží hájit: „Mám snad své děti vyhnat do pouště, aby
měli římští výběrčí o zlaťák více?“ 150 Tím ale jen Octaviana rozzlobí: „Varoval jsem tě,
Antonie. Římské legie jsou na cestě do Egypta. Draze zaplatíš za svou zradu!“151
Octavianus potom naštvaně Alexandrii opustí.
Mezi Egyptem a Římem se pak rozhoří válka. Nilská zem je v bitvě u Aktia
poražena a Marcus Antonius je zajat. Kleopatra ve vojenském táboře píše dopis
Octavianovi, kde prosí o život svého milence: „To jen já jsem hodna pout, on nesmí
zahynout. Já přijmu trest i nejvyšší, kéž láska má jej chrání. Jej trůnem svým ráda
vykoupím. Pro něj vzdávám se všeho, i jeho se vzdám, když vím, že on sám tím ukrátí
svůj trest. Chci pomstu Říma nést jen já.“152 Na to je již pozdě. Bývalí Antoniovi osobní
strážci, nyní ve službách Octaviana, přinášejí zprávu o smrti svého dřívějšího pána.
Kleopatra se postupně loučí se všemi blízkými a každému dává z košíku květ:
„Já k bojům vítězným vás chtěla vést. Náš Egypt líbezný měl růst a kvést. V prachu cest
teď svých věrných řad bědný a bezmocný vidím stát.“153 Nakonec sáhne do košíku
naposledy a vytáhne hada, kterého si ovine kolem levé paže. Uštknuta umírá.
Muzikál se snaží zachytit události odehrávající se během posledních čtrnácti let
Kleopatřina života. Mezi hlavní postavy je však zahrnuta i Arsinoé, která se s Antoniem
ani Kleopatrou v této době nemohla setkat. Události jsou líčeny poměrně dost zkresleně,
více než v muzikálu divadla Broadway. Pozitivní rys vidím v charakteristice Antonia,
který není líčen jako člověk naprosto závislý na vůli královny. U Kleopatry se autoři 146 Tamtéž, s. 46. 147 Tamtéž. 148 Tamtéž, s. 49. 149 Tamtéž. 150 Tamtéž. 151 Tamtéž. 152 Tamtéž, s. 55. 153 Tamtéž, s. 59.
44
snažili vyzdvihnout intelekt na úkor krásy – aspoň je to tak uvedeno v krátké předmluvě
- ale tento záměr se podle mého názoru nepodařilo uskutečnit.
4. 3. Píseň Kleopatra bratrů Ebenů
Postavou poslední egyptské královny se v písni Kleopatra obsažené na albu Malé
písně do tmy – poprvé vydané v Čechách v roce 1982 - nechali inspirovat i bratři
Ebenové. V textu panovnici neustále oslovují a varují ji před Římany: „Dej si pozor
na orlice, ne ty v oblacích … Dej si pozor na vojáky, zvlášť ty bez meče.“154 Nejvíce
ji ale vybízejí k ostražitosti před Gaiem Iuliem Caesarem: „Řekl ti, že má tě rád?
Věncem z vavřínu kryje lysinu.“155 Zde musím podotknout, že autoři textu patrně velmi
dobře věděli o tom, že Caesar velmi brzy ztratil téměř všechny vlasy, a tak byl rád, když
mu bylo povoleno nosit na veřejnosti na hlavě věnec. Autoři dále také naznačují, jak
panovnice ve svých třiceti devíti letech ukončila svůj život: „Výstřihy jsou pro polibky
a ne pro hady. Na to jsi snad trochu mladá ležet ve kryptě.“156 I tito čeští autoři
si ze všech možných způsobů konce života Kleopatry, o němž starověcí autoři
uvažovali, vybrali ten nejznámější.
V písni se jméno poslední egyptské panovnice objevuje několikrát, čímž je tato
velká postava historie posluchačům neustále připomínána.
154 Kleopatra [píseň]. In: Bratři Ebenové: Malé písně do tmy, [hudební CD]. Praha, Bonton Music, p1982, 1984, p1996. 155 Tamtéž. 156 Tamtéž.
45
5. Básně o královně králů
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se v českém prostředí vyskytlo
několik slavných básníků, kteří čerpali inspiraci pro své verše v dějinách starověku.
V antice hledali ztělesnění svých názorů, snů a idejí. Patřili mezi ně například Julius
Zeyer, Josef Svatopluk Machar a mnoho dalších. Báseň o životě poslední egyptské
královny napsal Jaroslava Vrchlický, který do své sbírky Poslední sonety samotáře
zařadil verše s názvem Kleopatra. Sbírka byla opakovaně vydána v Praze v letech 1895,
1896 a 1912. Stejnojmennou báseň napsal i Karel Hlaváček někdy mezi lety 1892-1898,
avšak svého vydání se dočkala v Praze až v roce 1930.
Nejvíce zmínek o egyptské panovnici nalezneme v díle Jiřího Karáska ze Lvovic,
který ve svých verších vztahujících se k antice vždy kladl důraz na subjektivní prožitek
tohoto dějinného období. Záměrně si vybíral z antiky jen určitá témata, především
postavy z historie a mytologie, do nichž si mohl promítat své sny, názory a životní
pocity.157 Jeho tvorba o antice se dá rozdělit do dvou období. V prvním z nich (jedná
se především o sbírky Sodoma a Sexus necans) představuje umělec antiku jako dobu
plnou vášní i smyslů, dekadentně divokou i umdlenou zároveň.158 V druhém období
tvorby (začíná dílem Endymion) převládá tichý a prostý smutek ze samoty a marnosti
lidského údělu. V těchto dílech dominuje meditace a reflexe.159
Pro moji diplomovou práci je důležité, že Jiří Karásek ze Lvovic napsal báseň
s titulem Kleopatra, zařazenou do sbírky Ostrov vyhnanců, publikovanou opakovaně
v Praze v letech 1912, 1922, 2000 a 2005. Dále napsal báseň Antická kamej s podobou
Kleopatřinou, která je součástí sbírky Písně tulákovy o životě a smrti vydané v Praze
roku 1930. V těchto básních se do jisté míry oba autorovy přístupy k antice mísí. Život
Kleopatry byl totiž naplněn vášní a hlubokými city k Antoniovi, ale před koncem svého
bytí už jen bilancuje nad svým osudem.
Podle mého názoru si jsou všechny výše uvedené básně velmi podobné a lze
v nich nalézt několik shodných rysů. Jsou to verše loučení se životem a týkají se tedy
konce královnina bytí na tomto světě. Zároveň se však jedná o milostnou lyriku
prodchnutou věčnou láskou k Marku Antoniovi, jehož jméno nechybí ani v jedné
z básní. Milostný vztah i společný osud Kleopatry a Antonia snad nejlépe vystihují
verše J. Karáska za Lvovic:
157 Varcl, Ladislav a kol.: Antika a česká kultura. Praha 1978, s. 367-368. 158 Tamtéž, s. 365. 159 Tamtéž, s. 366.
46
„Ať po staletí nad námi se vznáší
Legendy sláva v chimérském letu,
Že Osud zničil nás, ne lásku naši!“160
Velmi mě však překvapilo, že ani v jedné básni není, byť třeba jen pouhým
náznakem, zmíněn Gaius Iulius Caesar. Napadá mě, že snad všichni tři výše zmínění
autoři nepovažovali tuto část Kleopatřina života za významnou. Lze také uvažovat o
tom, že vztah mezi královnou a Caesarem chápali jako pouhou epizodu. Nebrali ho jako
silné milostné pouto hodné opěvování. Možná jsou tyto moje úvahy zcela mylné a
Caesar není v uvedených dílech jmenován jen proto, že se spisovatelé soustředili pouze
na konec života egyptské vladařky.
160 Karásek ze Lvovic, Jiří: Antická kamej s podobou Kleopatřinou. In: Písně tulákovy o životě a smrti. Praha 1930, s. 38.
47
6. Zábavná literatura a čtení pro mládež
Kapitola pojednává celkem o pěti publikacích, které jsou svým obsahem a zároveň
i provedením určeny především k pobavení dospívajícího čtenáře. Pevně však věřím
tomu, že jejich prostudování již přineslo radostné chvíle i nejednomu dospělému jedinci
stejně tak jako mně.
5. 1. Drahá zesnulá Kleopatra
Jedná se o knihu Kleopatra a její kobra napsanou Margaret Simpsonovou, jež byla
v českém jazyce opakovaně vydána v Praze v roce 2002 a 2004.161 Publikace je součástí
ediční řady Drazí zesnulí, v níž vyšla díla pojednávající například o Jindřichu VIII.
či Marii Stuartovně, a podobá se svým provedením edici Děsivé dějiny. Je doprovázena
řadou veselých ilustrací, vyhotovených Philipem Reevem, které však příliš neodpovídají
starověkým reáliím. Jejich účelem je spíše zdůraznit komické situace.
Kniha se snaží seznámit čtenáře humornou formou s životem egyptské královny.
K popsání dávných událostí jsou použity například fiktivní římské noviny Centurion
nebo Kleopatřin tajný deník. Nejedná se však o pokus, jak čtenáře zmást či záměrně
klamat. V díle je jasně uvedeno, že by to tak mohlo vypadat, kdyby si Klea – takto
důvěrně je Kleopatra VII. v knize nazývána
– psala deník162 či kdyby tehdy existovaly
noviny.163 Tento způsob, jak probudit
především mezi dospívající mládeží zájem o
historii, je podle mého názoru skvělým
nápadem. Čtenář se seznámí se základními
informacemi o dané osobě a možná se
v něm i probudí touha dozvědět se o
161 V originále byla kniha vydána v roce 2000 v Londýně. 162 Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s. 25. 163 Tamtéž, s. 66. Je třeba však uvést, že ve starověkém Římě v roce 59 př. n. l. začal Caesar s vydáváním denních událostí, tj. acta diurna a zpráv o zasedání senátu, tj. acta senatus (senátní protokoly). Obojí noviny se udržely téměř po celou císařskou dobu, avšak téměř nic se z nich nezachovalo. Můžeme si o nich učinit představu pouze z různých zmínek u autorů, kteří z nich čerpali ( např. Tacitus). Acta diurna přinášela zprávy o rodinných událostech na císařském dvoře i ve význačných rodinách, o cestách vysokých státních úředníků, o veřejných stavbách, o hrách, rozdílení obilí a peněz římskému obyvatelstvu apod. Acta senatus obsahovala mimo jiné zprávy o výsledcích válečných taženích, které posílali císařové z bojišť. Tůma, Radek: Slovník některých latinských a řeckých pojmů. [online]. 2. 4. 2007 [cit 8. 2. 2007]. Dostupné na: http://rim.me.cz/seznamy/pojmy.php
Obr. 4: Názory na Kleopatru.
48
problematice něco víc, což by následně mělo směřovat jeho kroky k odbornějším
publikacím. Je to způsob, jak psát o dějinách tak, aby to bylo lákavé i pro laické čtenáře.
Hned v úvodu nalezneme zdůvodnění, proč byla královna zařazena mezi „drahé
zesnulé“. Na obrázku je zachyceno, co si o poslední egyptské královně vyprávějí lidé již
od okamžiku její smrti. První postava, zřejmě římské ženy, vyjadřuje názor, který
o ní měli snad všichni Římané. Druhá osoba se zmiňuje o způsobu, jakým Kleopatra
opustila tento svět, ačkoliv to dodnes není plně objasněno. Třetí postava zastupuje celou
řadu umělců, kteří se nechali inspirovat jejím životem a vytvořili tak ve svých dílech
několik mýtů a polopravd. Jedním z nich je i krásná postava královny. Už na začátku
se tedy objevuje několik omylů. Proto jsem ke knize přistupovala z řadou předsudků
a o její historické věrohodnosti jsem neměla valné mínění. O to víc jsem byla
překvapena po jejím přečtení.
Tato publikace na svých dalších stránkách uvedené historické nepřesnosti vyvrací.
Jako první popírá krásu Kleopatry, čemuž odpovídá i její karikatura. Píše
se zde: „Na pohled nebyla nic moc, ale zato byla děsně chytrá.“164
O událostech, na nichž se do dnešních dnů neshodli ani historikové, se
autorka vyjadřuje slovy: „To nikdo neví“ 165 nebo „To vlastně nikdo
netuší.“166 Jedná se především o to, kde byla Kleopatra, když byl její otec
Ptolemaios XII. v Římě, a samozřejmě i o její smrt.
V úvodní kapitole, nazvané předci Kleopatry, jsou dokonce stručně
shrnuty dějiny země, i když dynastie Ptolemaiovců je líčena poněkud
svérázně. Téměř neustále mezi sebou jednotliví příbuzní uzavírali sňatky a potomkům
dávali většinou stejná jména, což způsobovalo v rodině velký zmatek. Navíc se mezi
sebou pořád vraždili. Zachycené údaje
jsou v podstatě pravdivé, jenom je autorka
uvádí zvláštní formou, což považuji
za jeden z hlavních rysů této knihy.
Avšak v díle jsem nalezla i několik
nesrovnalostí. Dle M. Simpsonové
Kleopatra očekávala po smrti Caesara, že
164 Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s. 5. 165 Tamtéž, s. 46. 166 Tamtéž, s. 186.
Obr. 5: Kleopatra.
Obr. 6: Rodinné vztahy mezi Ptolemaiovci.
49
její syn bude uveden v závěti a získá část dědictví, a skutečné znění testamentu ji velmi
zklamalo.167 Nevěrohodný se mi jeví i sled událostí před Antoniovou sebevraždou.
Antonius se se zbytkem svých vojáků odhodlal k poslední bitvě proti Octavianovi, ale
jeho muži ho opustili. Antonius obviňoval ze zrady Kleopatru, zuřil a chtěl ji roztrhat
na kusy. Proto mu Kleopatra poslala vzkaz, že je mrtvá.168
Celkově se však kniha dá podle mého názoru považovat za historicky věrohodnou.
Obsahuje i řadu detailů ze života egyptské panovnice. Autorka uvádí, že Kleopatra měla
celkem pět sourozenců. Tedy nezapomíná ani na nejstarší dceru Ptolemaia XII.
Kleopatru Tryfaené, která je opomíjena i v řadě mnou prostudovaných článků
popisujících život poslední egyptské královny.169 V knize je také zmíněna řada autorů,
kteří o Kleopatře psali – např. Cicero, Horatius, William Shakespeare.170 Na několika
místech je dokonce citován Plútarchos, ačkoliv zde chybí bližší odkaz na konkrétní spis
a stranu. Podle jeho popisu je také líčeno rozhodné střetnutí u Aktia i smrt Kleopatry.171
5. 2. Ilustrovaná královna králů
Tuto knihu nazvanou Kleopatra – královna králů napsala Fiona MacDonald
a ilustroval ji Chris Molan. V českém jazyce byla vydána v Praze v roce 2002.172 Jedná
se o obrazovou publikaci, která má čtenáře zaujmout především četnými vyobrazeními.
Text je v díle užit jen v minimální míře, obvykle jen jako komentář jednotlivých
ilustrací, ale i přesto jsem v něm nalezla řadu nedostatků.
První nesrovnalosti jsem objevila kolem postavy Kleopatry
VI. Tryfaené. Autorka ji sice v publikaci uvádí, ne však jako
královnu v době nepřítomnosti Ptolemaia XII. v Egyptě v letech
58 – 55 př. n. l. Panovnicí se tehdy prý stala Bereníké IV. Její
starší sestra Kleopatra VI. v dané době záhadně zemřela, možná
byla zavražděna svojí sestrou.173 F. MacDonald se také hlásí
k myšlence, že když Kleopatra VII. v roce 48. př. n. l. opustila
Egypt, vzala s sebou i svojí mladší sestru Arsinoé IV.174
167 Tamtéž, s. 107. 168 Tamtéž, s. 180. 169 Např. Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s. 91-94. 170 Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s. 72-73. 171 Tamtéž, s. 168 a 185. 172 V originále byla kniha vydána v roce 2001 v New Yorku. 173 MacDonald, Fiona: Kleopatra – královna králů. Praha 2002, s. 8. 174 Tamtéž, s. 16.
Obr. 7: Kleopatřiny sestry
– Bereníké, Kleopatra Tryfaené
a Arsinoé.
50
Gaius Iulius Caesar nebyl ubodán k smrti po zasedání senátu v roce 44 př. n. l., jak
je v publikaci uvedeno,175 ale ještě v jeho průběhu. I u událostí týkajících se druhého
Kleopatřina milence se autorka dopustila několika
chyb. Antonius neopustil Kleopatru na začátku roku
41 př. n. l.,176 ale o rok později. A také jejich odloučení
nebylo tak dlouhé, jak tvrdí. Antonius se nesetkal
s královnou v Egyptě až po katastrofální porážce od
Parthů v roce 36 př. n. l,177 ale ještě před tažením.
Autorka považuje útěk Kleopatry z bitvy u Aktia za moudré rozhodnutí a domnívá
se, že to tak možná i bylo předem naplánováno. Zvláštní je i uvedený důvod
Kleopatřiny sebevraždy: „Nemohla déle žít, když Egyptu vládli cizinci.“ 178 Jak zemřela,
se dle autorky neví, ale nejoblíbenější se stala pověst o kousnutí brejlovcem.179
Ilustrátor Chris Molan zobrazil oblečení většiny Egypťanek v řeckém stylu (často
se jedná o peplos), což odpovídá skutečnosti, protože v Ptolemaiovské době začal být
tradiční egyptský oděv vytlačován právě oblečením z Řecka.180 Kniha obsahuje také
řadu novodobých vyobrazení, která odkazují na pozdější zpodobnění Kleopatry na
obrazech či ve filmech.
Podle mého názoru je tato kniha méně historicky věrohodná než publikace
M. Simpsonové a obsahuje také méně informací o životě Kleopatry VII. i o dějinách
Egypta.
5. 3. Komiksová Kleopatra
Postava Kleopatry VII. se objevila i v jednom ze slavných komiksových příběhů
o Asterixovi. Text šestého dílu, tentokrát nazvaný Asterix a Kleopatra, napsal René
Goscinny a kresby zhotovil Albert Uderzo - stejně jako u předchozích dobrodružství
nebojácných Galů. Komiks byl opakovaně vydán v Praze v letech 1993, 2004 a 2008,181
přičemž překladatelkou českého vydání byla Edda Němcová.
Děj se odehrává v roce 50 př. n. l. a hlavní zápletkou je sázka Gaia Iulia Caesara
s egyptskou královnou Kleopatrou VII. o to, že Egypťané vybudují do tří měsíců
175 Tamtéž, s. 25. 176 Tamtéž, s. 32. 177 Tamtéž, s. 34. 178 Tamtéž, s. 42. 179 Tamtéž, s. 43. 180 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 83. 181 V originále byl komiks vydán v roce 1965 v Paříži.
Obr. 8: Umírající Kleopatra.
51
nádherný palác. K sázce vyprovokovalo panovnici Caesarovo tvrzení, že nilský národ
je v úpadku a je vhodný jen k tomu, aby žil v závislosti na Římu.
Kleopatra pověřila stavbou architekta Neuminise. Pokud uspěje,
zahrne ho zlatem, a pokud ne, dá ho hodit krokodýlům. Neuminis
požádal o pomoc galského druida Panoramixe, který přicestoval
spolu s Asterixem a Obelixem do Egypta. Pomocí kouzelného
nápoje se jim podařilo překonat všechny překážky a postavit palác
v termínu, čímž Kleopatra vyhrála uzavřenou sázku.
Kleopatra je v příběhu líčena jako pyšná královna hrdá na svoji
zemi a lid,182 se sklony k hysterii. Je velmi mlsná a vybíravá, co se jídla a pití týče.
„Malá večeře“ se dle jejího přání skládá z tří set „prostých chodů“ a účastní se jí čtyřicet
tanečníků a osmdesát hudebníků.183 Její oblíbenou svačinkou jsou perly rozpuštěné
v octu.184 Tato legenda se váže ke královninu pobytu v Tarsu roku 41 př. n. l., kdy
údajně na jedné hostině vhodila obrovskou perlu do číše s vínem, a poté, co se
rozpustila, celý obsah vypila. Vládkyni egyptské říše považoval autor také za velmi
rozmařilou a často ji nechal nazývat královnou královen,185 což mi připomíná titul,
který jí udělil Marcus Antonius v roce 34 př. n. l. – královna králů. Kleopatra měla dle
autora příšernou povahu, vůbec se s ní nedalo diskutovat. Když je donucena přiznat, že
byla nespravedlivá, tvrdí, že příčinou jejího omylu byl někdo jiný.186 Stěžuje si na
výtvarné schopnosti svých malířů: „... už toho mám dost vidět se stále jen z profilu...
nemohl bys mi někdy udělat poloprofil.“187 Všechny postavy vystupující v knize se
shodují, že největší královninou předností je její pěkný nos.188 Zde se zřejmě jedná o
narážku na slavný citát Blaise Pascala: „Tvář vesmíru by vypadala jinak, kdyby nos
Kleopatry býval byl kratší.“189 Kleopatřin dlouhý nos totiž podtrhoval její krásu, které
nemohl nikdo z mužů odolat. Zároveň asi autor také chtěl poukázat na přesvědčení
Egypťanů, že nos je sídlem života.190
Zvláštní pozornost si dle mého názoru zaslouží vztah mezi Kleopatrou
a Caesarem, vylíčený autorem podle mě naprosto odlišně, než se v minulosti odehrál.
182 Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 2004, s. 5. 183 Tamtéž, s. 28. 184 Tamtéž, s. 11. 185 Např. tamtéž, s. 28, 47. 186 Tamtéž, s. 32. 187 Tamtéž, s. 30. 188 Např. tamtéž, s. 5, 29, 48. 189 Polišenský, Josef: O velkých ženách starověku. Dějiny a současnost, 1966, č. 4, s. 13. 190 Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s. 127.
Obr. 9: Kleopatra.
52
Královna v příběhu vystupuje jako velmi dominantní žena, která zaujímá v mileneckém
vztahu vůdčí roli. Caesar se totiž pokusil pomocí svého vojska zničit rozestavěný palác,
ale egyptská vládkyně mu v tom zabránila.191 Dokázala ovlivňovat jeho plány a měnit
jeho rozhodnutí. Římský imperátor je panovnici oddán celým svým srdcem a dalo by
se říci, že je jí i poddán. Caesar uznal svoji porážku v sázce a doprovodil ji slovy:
„Kořím se Ti jako tvá kořist.“192 Caesar oslovuje Kleopatru často velmi důvěrně:
„Má královno“ 193 nebo: „Má nejkrásnější ze všech královen.“194
K tomuto komiksu může člověk přistupovat jako k naprosto smyšlenému příběhu,
ale také v něm může hledat odkazy na dávno žijící postavy a jejich dobu. „Svět komiksu
a jeho vlastních zákonů se střetává s historickou realitou antického světa, s moderními
prvky a navíc s jazykovým prostředím té které země, do jejíhož jazyka je příběh
překládán.“195 Reálie se projevují jak v grafické složce (například prostředí, oblečení),
tak ve složce jazykové. Koncovky jmen se řídí příslušností nositelů k jednotlivým
starověkým národům: galská jména končí na –ix, egyptská na –is a latinská na –us.
K nim jsou přidávány základy jmen, které se vztahují k vlastnosti či povolání dané
osoby (jméno náčelníka Majestatix či architekt Neuminis).196
V komiksu nalezneme i řadu klasických citátů – například
Caesar několikrát paroduje sám sebe.197 Součástí příběhu však
jsou i odkazy na dobu vzniku tohoto díla. Například u Sfingy
se nacházejí řady stánků, v nichž domorodí obchodníci
prodávají suvenýry, a trůn, na němž Kleopatra přijíždí
zkontrolovat průběh stavby paláce, očividně odkazuje k filmu
Kleopatra režiséra J. L. Mankiewicze z roku 1963.198
Autorovým záměrem rozhodně nebylo poučit čtenáře
o historii, ale pobavit ho (což se mu bezesporu velmi podařilo). Vždyť se děj odehrává
v roce 50 př. n. l., tedy dva roky před tím, než se Kleopatra s Caesarem poprvé setkali.
Přesto si myslím, že je tento příběh mezi lidmi stále velmi oblíbený a alespoň připomíná
191 Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 2004, s. 37-44. 192 Tamtéž, s. 46. 193 Tamtéž, s. 5. 194 Tamtéž, s. 46. 195 Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s. 122. 196 Jacková, Magda: Asterix – prolínání moderního a antického světa v komiksu. In: Pomezí Čech a Moravy. Litomyšl 2000, č. 4, s. 161-162. 197 Jacková, Magdaléna: Malý velký Kelt. In: Bártlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003, s. 129-130. 198 Bližší informace v kapitole filmové zpracování příběhu Kleopatry VII.
Obr. 10: Trůn Kleopatry dle filmu
z roku 1963.
53
osoby, které skutečně žily před více jak dvěma tisíci lety. Tuto moji domněnku
potvrzuje fakt, že komiks se v roce 1968 a 2002 dočkal i své filmové podoby.199
5. 4. Kleopatra očima její služebné
Další knihou určenou mladým čtenářům je Kleopatra spisovatelky Adéle
Gerasové. Dílo bylo v českém jazyce vydáno v Bratislavě v roce 2007200 a je bohatě
doprovázeno ilustracemi M. P. Robertsona, kterému se však nepodařilo správně zachytit
všechny starověké reálie. Například nábytek v domě Kleopatry nese výrazné novodobé
rysy.
Příběh poslední egyptské panovnice je zde trochu netradičně líčen očima Nefret,
mladé desetileté služebnice, která v roce 41 př. n. l. nastupuje do služby
ke Kleopatře VII. Nefret si vede deník,
ačkoliv je pouhou dívkou z nižších vrstev.
Ve starověkém Egyptě se naučilo psát jen
velmi málo dívek i z vyšších vrstev, což
dokazují dnešní výzkumy.201 Tuto
dovednost prý získala od svého přítele
a budoucího manžela Ramiho, syna
palácového písaře, který jí věnoval
i papyrové svitky.
Nefret se na úvod chlubí vším,
co o svojí královně ví. Kleopatra prý: „Není na první pohled krásná. Díky silnému
osobnímu kouzlu si však každý, kdo se s ní potká, hned pomyslí, že je to ta nejkrásnější
osoba, kterou kdy viděl. Její úsměv i hlas jsou půvabné. Je velmi chytrá a mluví devíti
jazyky.“202 Autorka se tedy při popisu panovnice drží celkem přesně popisu samotného
Plútarcha. Obyvatelé Egypta však věří, že: „Kleopatra má zvláštní kouzlo, které
každého muže přiměje k tomu, aby ji miloval.“203
Nefret ve svém deníku stručně líčí, jak Kleopatra po smrti svého otce dosedla
spolu s Ptolemaiem XIII. na trůn, avšak jejich spoluvláda nebyla ideální. Po zavraždění
Pompeia přišel do Egypta Caesar, královna se k němu nechala dopravit v koberci
199 Bližší informace v kapitole filmové zpracování příběhu Kleopatry VII. 200 V originále byla kniha vydána v roce 2007 v New Yorku a Bostonu. 201 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 35. 202 Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007, s. 10. 203 Tamtéž, s. 14.
Obr. 11: Kleopatra a její služebná.
54
a ihned si získala jeho srdce. Ptolemaios XIII. byl pak za nedlouho, jak líčí autorka
prostřednictvím Nefret, nalezen utopený v Nilu, možná v důsledku spiknutí obou
milenců.204 O alexandrijské válce se kniha totiž vůbec nezmiňuje, a tak došlo
k vytvoření nových příčin smrti mladého panovníka. Plodem společné lásky Kleopatry
a Caesara se stal Ptolemaios Caesar, o kterém si prý královna myslela, že až dospěje,
bude moci vládnout Egyptu i celé římské říši. Události však nabraly jiný směr, poté
co byl Caesar během Kleopatřina pobytu v Římě zavražděn. Po návratu do Egypta navíc
zemřel i Ptolemaios XIV., královnin manžel a zároveň bratr, který byl možná
otráven.205 O jiných sourozencích v knize žádné zmínky nenalezneme.
Nefret se jako služebná účastnila Kleopatřiny výpravy do Tarsu, kde královna
ohromila Marka Antonia. Ani zde nechybí příběh o tom, jak panovnice vypila spolu
s vínem i perlovou náušnici.206 Antonius pak doprovodil Kleopatru do Egypta, kde
si užívali společné lásky. Antonius se však musel vrátit do Říma, což královnu velice
rozzlobilo a dokázala ji uklidnit až zpráva o smrti Antoniovy manželky Fulvie.
Na zprávu o následném sňatku s Octavií, však královna reaguje naprosto odlišně,
protože chápe, že se jedná o pouhý „sňatek z rozumu“. Kleopatra krátce poté porodila
dvojčata. Touto událostí končí Nefretin deník, protože služebná královnu opouští kvůli
svému nadcházejícímu sňatku.
Autorka A. Gerasová však příběh Kleopatry dokončila sama. Antonius
se do Egypta, dle jejího popisu, vrátil po čtyřech letech a s královnou se oženil. Oktávie
si proto na svého manžela stěžovala u svého bratra Octaviana, a ten vyhlásil Egyptu
válku.207 Příčinou další občanské války v Římě se tak dle autorčina popisu stala stížnost
uražené manželky. Ve skutečnosti se Octavie snad nejvíc ze všech zainteresovaných
osob snažila nadcházející válku do poslední chvíle odvrátit. Z rozhodující bitvy u Aktia
prý Kleopatra utekla, protože viděla, že jsou Antoniovy jednotky poraženy. Poslední
chvíle života obou milenců jsou líčeny opět dle Plútarchova popisu. Příčinou úmrtí byla
dvě píchnutí na předloktí, o kterých se ihned rozšířila fáma, že jsou následkem uštknutí
brejlovcem. I tato autorka se tedy přiklonila k nejrozšířenější verzi konce života
Kleopaty VII.
Největší přínos knihy však vidím až v její poslední části, která se snaží mladým
čtenářům přiblížit svět starověkého Egypta. Autorka se zde však nedokázala vyvarovat
204 Tamtéž, s. 16. 205 Tamtéž, s. 21. 206 Tamtéž, s. 29. 207 Tamtéž, s. 42.
55
několika omylů i nepřesností a navíc je zde poněkud nelogicky umístěna i kapitolka
o římské armádě. Mezi případnými nesrovnalostmi mohu například uvést, že všechny
ženy v dynastii Ptolemaiovců se nejmenovaly Kleopatra, velmi časté byly i Bereníké
a Arsinoé. Děti v Egyptě také nenosily do deseti let vlasy stažené do culíku, jak uvádí
A. Gerasová.208 Typické byly vlasy ostříhané nakrátko a pouze za pravým uchem
ponechaná dlouhá splývající kadeř.209 Snad vinou špatného překladu je jeden
ze symbolů egyptského boha Osirida, s nimž je zobrazován, pojmenován cep,210
na místo důtek. Nejvíce nesrovnalostí však obsahuje popis mumifikace.211 Vnitřní
orgány nebyly z těla vyjmuty všechny. Srdce, jako údajné sídlo duše, nesmělo být
odstraněno. Rovněž plátno, do kterého se mrtvola zabalovala, bylo napuštěno
pryskyřicí, nikoli lepidlem.212
5. 5. Kleopatra v kytaře
Myslím si, že bych se v této části mojí práce měla zmínit i o knize Zdeňka Adly
Kleopatra v kytaře, která byla vydána v Praze v roce 1967. Jedná se o detektivní román
určený dospívající mládeži.
Přestože v titulu publikace je zmíněno jméno poslední egyptské panovnice, tato
postava v příběhu vůbec nevystupuje. Autor si pouze vypůjčil jméno slavné královny
a použil ho k pojmenování vzácného náhrdelníku, který se ztratí ze zlatnické prodejny
a nakonec je objeven uvnitř kytary.
208 Tamtéž, s. 50. 209 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 25. 210 Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007, s. 58. 211 Tamtéž, s. 59. 212 Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 259-263.
56
7. Historické romány
Historický román zaujímá důležité místo v literatuře. Jeho počátky jsou spojovány
s Waltrem Scottem, skotským autorem přelomu 18. a 19. století. V Čechách patří mezi
první autory tohoto žánru například Zikmund Winter či Václav Beneš Třebízský. Český
teoretik historického románu Blahoslav Dokoupil však upozorňuje na fakt, že tento
literární žánr nelze jasně definovat. V podstatě se jedná o: „... každé dílo románového
rozsahu, jehož děj se odehrává v dostatečně vzdálené minulosti.“213 Citovaný autor
se také pokouší tato literární díla třídit dle témat a podle vzájemného poměru
historických faktů a autorské fikce.214 Z daných hledisek se v mnou rozebírané skupině
románů vyskytují pouze romány individua, které jsou dokumentárního215,
projekčního216 či přechodného217 typu.
Celkem jsem prostudovala romány od dvanácti různých autorů zaměřených
na osudy poslední egyptské královny. Snažila jsem se zjistit alespoň základní údaje
o jednotlivých autorech, protože považuji za důležité vědět, zda se někdy zabývali
historií i z profesionálního hlediska, či nikoli. Tyto informace jsem získala buď
z přebalů jednotlivých knih nebo z internetových stránek o nich.
Myslím, že je zbytečné v této kapitole nějak obsáhle převyprávět vždy celý děj
daného historického románu. Budu se spíše snažit pouze naznačit průběh zachycených
událostí a zdůraznit především ta fakta, která nějakým odlišných způsobem vysvětlují
zásadní události vážící se k životu Kleopatry VII. Mám tím na mysli například spory
o smrt královniných sourozenců, setkání s Caesarem a později Antoniem, bitvu u Aktia,
sebevraždu Antonia a Kleopatry.
Rozhodla jsem se, že se zaměřím především na charakteristiku historických
postav, které se v románech vyskytují. V popředí mého zájmu samozřejmě stojí
především poslední egyptská královna a její dva římští milenci. Domnívám se totiž,
že charakteristika těchto postav by se mohla měnit v závislosti na době vzniku daného
213 Dokoupil, Blahoslav: Český historický román 1945-1965. Praha 1987, s. 15. 214 Tamtéž, s. 19 a 29-33. 215 U románu dokumentárního typu jsou východiskem uměleckého zobrazení historická fakta. Fikce se uplatňuje jen jako pomocný nebo doplňkový prvek, který faktografický materiál sceluje či zaplňuje mezery v dostupných informacích. Tamtéž, s. 29. 216 V románu projekčního typu je východiskem autora fikce a fakta slouží v podstatě jen k dokreslení dobového pozadí. Bývá zde patrný vztah autora k aktuální problematice jeho doby. Tamtéž, s. 30. 217 V románech přechodného typu se podrobná historická dokumentace spojuje s epickými postupy, jako jsou romantická i sentimentální fabulační schémata a dobrodružné zápletky, nebo s výraznějším zaměřením na psychologické prokreslení modernizovaně pojatých postav. Tamtéž, s. 33.
57
románu. A tím se dostávám k dalšímu problému, kterým je řazení rozebíraných děl
za sebou. Jejich posloupnost jsem určila na základě vzniku románu, od nejstaršího
po nejmladší. V případě překladových děl, kterých je naprostá většina, jsem se držela
data vydání originálu, neboť k vydání v České republice většinou došlo se značným
zpožděním, což je i důvod, proč jsem do kapitoly zahrnula i díla vzniklá v zahraničí
před rokem 1918.
7. 1. Henry Rider Haggard
Henry Rider Haggard se narodil ve Velké Británii v roce 1856 a zemřel v roce
1925. Pocházel z venkovské šlechtické rodiny a stále toužil prožívat různá
dobrodružství. Snad proto odcestoval jako osobní sekretář do jižní Afriky. Potom,
co napsal svoji první knihu Doly krále Šalamouna,218 se proslavil a nadále se věnoval
knižní tvorbě.219 V roce 1888 vyšel v New Yorku i román Cleopatra - Being an Account
of the Fall and Vengeance of Harmachis, the Royal Egyptian, as Set Forth by His Own
Hand. Ten byl v České republice opakovaně vydáván v Praze v letech 1899, 1920 a
1930 pod názvem Kleopatra – vylíčení pádu a pomsty Harmachise, Egypťana rodu
královského, jak je vypsal vlastní rukou. Autor napsal i řadu dalších románů
odehrávajících se v dějinách starověku.
V předmluvě svého díla autor upozorňuje, že se pokouší co nejpravděpodobněji
zodpovědět sporné otázky ohledně života a smrti Kleopatry VII.220 K tomu musím
dodat, že pravděpodobnost líčení H. R. Haggarda považuji za velmi malou, protože celý
děj vypravuje zhrzený Harmachis,221 egyptský vlastenec pocházející z královské krve.
Ten se stal knězem a dlouho po jeho smrti byly v rakvi, kam byl zaživa pohřben,
nalezeny tři svitky papyru vyprávějící jeho příběh. Jedná se tedy o hlavní postavu
románu, která se střetává s Kleopatrou, avšak ne s jejím milencem Markem Antoniem,
který se v příběhu objevuje pouze jako vedlejší nedůležitá postava, a proto ho nelze
charakterizovat.
218 V originále byla kniha vydána v Londýně a New Yorku v roce 1885. U nás vyšla v Praze v letech 1924, 1961,1987 a dále 1994 v Dašicích v Čechách a 2007 ve Frýdku-Místku. 219 Henry Rider Haggard. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit. 19.11. 2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/H._Rider_Haggard 220 Haggard, Henry Rider: Kleopatra – vylíčení pádu a pomsty Harmachise, Egypťana rodu královského, jak je vypsal vlastní rukou. Praha 1920, s. 7. 221 Harmachis je řecké označení Velké sfingy v Gíze, pokládané za místní formu boha Hora. Verner, Miroslav a kol.: Encyklopedie starověkého Egypta. Praha 2007, s. 197.
58
Harmachis byl synem kněze a už při jeho narození byla vyslovena věštba,
že se má stát faraonem místo nenáviděné dynastie makedonských Ptolemaiovců.
V tomto duchu byl také vychováván, aby mohl jednoho dne nastoupit na trůn
a osvobodit celou zemi z područí cizinců. Nakonec je tajně korunován kněžími
v Horním Egyptě na panovníka a vyslán do Alexandrie, aby se chopil moci. Přichází
v době, kdy noví triumvirové bojují ve východních provinciích římské říše
s Caesarovými vrahy.
Harmachisovi má pomoci Charmion, Kleopatřina důvěrnice, aby získal důvěru
dvora, našel další spojence a nakonec odstranil samotnou královnu. Panovnice však
vykládá Harmachisovi, jak lituje, že ji obyvatelé Egypta nenávidí a že chce udržet zemi
samostatnou a ne ji zaprodat Římu, jak si o ní všichni myslí. Harmachis se tak nakonec
do královny zamiluje, což mu nemůže odpustit Charmion, která prozradí jeho původní
poslání.
Kleopatra je nadále líčena jako velmi proradná žena, která Harmachise, jemuž
se nepodařilo splnit svůj úkol, stále využívá a obluzuje ho různými sliby. Královna z něj
nakonec vymámí i informaci o tom, kde najít poklad faraonů, který smí být vyzvednut
pouze v případě potřeby ochránit zemi. Královnina touha po bohatství jí pomůže
překonat strach z prokletí, jež jí hrozí, pokud použije poklad neoprávněně. Panovnice
však nepoužije získané bohatství na obranu země před Římem, jak slibovala, ale
k marnivému koloběhu hostin, kterými v Tarsu okouzlí Marka Antonia.
Harmachis teprve tehdy pochopí, jak byl zneužit a utíká od dvora. Změní svoji
identitu a stane se uznávaným lékařem a mudrcem jménem Olympos, kterého lidé
žádají o pomoc. Jeho věhlas je tak veliký, že ho začne prosit o radu i Kleopatra.
Harmachis se tak dočká okamžiku, kdy se může panovnici pomstít. Ochotně poskytuje
královně rady ohledně války s Octavianem, avšak tak, aby Kleopatře co nejvíce uškodil.
Nakonec Harmachis využije svoji čarovnou moc, aby královně v bitvě u Aktia vnukl
myšlenku na okamžitý útěk, protože jinak bude zničena.
Harmachis škodí královně až do úplného konce, kdy ho ona sama požádá, aby
ji namíchal jed. Těsně před smrtí Harmachis odhalí svoji skutečnou totožnost
a vychutná si svoji pomstu, avšak zároveň ví, že královnu navzdory tomu všemu
nedokázal přestat milovat. Po uskutečnění pomsty odchází Harmachis ke kněžím
v Horním Egyptě, kde se přizná ke svým skutkům, a ti ho odsoudí k pohřbu za živa.
59
7. 2. Georg Ebers
V roce 1997 byl v Českém Tešíně vydán historický román s názvem Kleopatra,
jehož autorem je Georg Ebers. Bylo to třetí vydání tohoto díla, protože kniha byla
publikována v Praze již v roce 1913 a 1924. V originále, tedy v němčině, vyšla kniha
ve Stuttgartě v roce 1893.
Samotný autor se v předmluvě knihy přiznává, že se rozhodl psát o nešťastné
poslední egyptské královně, aby ukázal, že i pohanský starověk znal pravou lásku, která
se projevuje tak, že spolu milenci chtějí být jak v životě, tak v okamžiku smrti, a do
konce i potom. Dále G. Ebers píše, že před započetím vlastní tvorby, se řadu let věnoval
studiu různých pramenů vypovídajících o Kleopatře. Jmenovitě uvádí historiky
Plútarcha a Diona Cassia. Autor chtěl představit pravou osobnost panovnice
a co nejpravdivěji vylí čit kulturu dané doby,222 což se mu dle mého názoru podařilo
vyplnit.
Ke splnění tohoto cíle měl autor skvělé předpoklady. G. Ebers žil v letech 1837
až 1898. Studoval právní vědu, orientální jazyky, archeologii a egyptologii. Podnikl dvě
cesty do Egypta a při druhé z nich objevil v Luxoru lékařský papyrus pocházející z doby
1500 let př. n. l., jenž dodnes nese jeho jméno.223 Později se věnoval popularizaci dějin
nilské země a napsal řadu románů – například Uarda224 či Dcera královská.225 Jeho
znalosti historické problematiky dané doby jsou patrné například v bohatém
poznámkovém aparátu románu Kleopatra, kde autor vysvětluje řadu odborných termínů
a jmen řeckých i egyptských bohů.
Děj knihy je soustředěn do posledního roku Kleopatřina života a odehrává
se výhradně v Alexandrii. Konkrétně začíná rokem 31 př. n. l., kdy panovnice pobývá
mimo samotný Egypt, protože se po boku Marka Antonia účastní války proti
Octavianovi, a končí smrtí královny. Z toho vyplývá, že samotná postava Kleopatry
se v knize objevuje až téměř v polovině příběhu, kdy se vrátí z prohrané bitvy u Aktia
do hlavního města.
První část vyprávění se zaměřuje především na řadu postav, které znají panovnici
již léta. Jako například její vozataj Archibios či obě komorné a zároveň nejdůvěrnější
222 Ebers, Georg: Kleopatra. Český Těšín 1997, s. 5-7. 223 Georg Ebers. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit. 17.11. 2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Georg_Ebers 224 Originál vyšel v Leipzigu a ve Stuttgartu v roce 1877. U nás byla kniha publikována v Praze v letech 1880, 1930, 1932 a v Českém Těšíně v roce 1997. 225 Originál vyšel ve Stuttgartu v roce 1864. U nás byla kniha publikována v Praze v letech 1881, 1882, 1883, 1927 a v Rokycanech v roce 1912.
60
přítelkyně Iras a Charmion. Ti všichni postupně zasahují do osudů ústředního
mileneckého páru Diona a Bariny, protože se do této ženy bláznivě zamiloval
i Kleopatřin syn Kaisarión.
Kleopatra už od dětství toužila vždy a ve všem vyniknout. Tato ctižádostivost
vedla občas panovnici k hrůzným činům. Také chtěla milovat a být milována. Samotní
Egypťané považují Kleopatru za manželku Antonia, ale Římané v ní vidí jen zlodějku,
která uloupila srdce manžela ctnostné Octavie.226 Právě Kleopatřina nejistota v lásce
se stala konečnou příčinou porážky v rozhodující bitvě. Kleopatra měla před bitvou
pocit, že se na ní příliš projevuje stáří, a proto už ji Antonius nemiluje. Navíc věděla,
že vojáci si nepřáli její přítomnost ve vojenském táboře, a tak uvažovala o tom,
že se vrátí do Egypta. Toužila po vlastních dětech, které tam musela zanechat. Královna
však chtěla odplout, až když bude jasné, že vyhráli. Ale bitva byla příliš nepřehledná.
Myslela si, že tento vytoužený okamžik již nastal a rozhodla se k předem vytčenému
činu. Avšak všechny její lodi ji ihned následovaly, stejně jako samotný Antonius.
Kleopatra ale nevěřila, že ho za ní táhla láska, protože: „Pravá láska neochromuje,
ta naopak zdvojnásobuje všechno, co je na muži ryzího … ona nesráží v prach ten
skvělý obraz hrdiny, kypícího smělostí. Láska nedonutila poloboha, aby sledoval stopy
prchající ženy.“227 Panovnice věří, že příčinou Antoniova útěku je kouzelný pohár,
ze kterého mu dávala pít a tím ho k sobě připoutala.
Postava Antonia disponuje několika přednostmi, ale zároveň má i několik slabin.
Rád se nechával považovat za nejvelkomyslnějšího marnotratníka na světě.228 Chybí mu
ráznost a rozhodnost, kterou měl Gaius Iulius Caesar. Po bitvě u Aktia upadl
v naprostou lhostejnost. Ke konečnému odporu proti Octavianovi se vzchopí jenom
proto, aby mohl zemřít se ctí.
Kleopatra v celém příběhu působí poněkud nejistě a nerozhodně. I během
závěrečných bojů o Alexandrii stále tajně v koutku duše doufá, že Antonius nakonec
zvítězí. Ze strachu však prchla do své hrobky, a z toho vznikly falešné pověsti o její
smrti. Na to Antonius zareagoval vlastní snahou vzít si život. Nakonec však umírá
v náručí královny.
Navzdory předchozím obavám panovnice o to, že zestárla a ztratila svoji bývalou
krásu, během setkání s Octavianem cítí, že se mu stále líbí. Uvědomuje si, že by
226 Ebers, Georg: Kleopatra. Český Těšín 1997, s. 90. 227 Tamtéž, s. 218. 228 Tamtéž, s. 83.
61
se od ní nechal svést, ale ona to nechce udělat, protože nedokáže předstírat lásku. Raději
volí smrt prostřednictvím uštknutí kobrou. Její dvě oddané služky a přítelkyně umírají
s ní, po vpíchnutí jedu.
7. 3. Otfried von Hanstein
Otfried von Hanstein se narodil roku 1869 v Bonnu a zemřel roku 1959. Dlouhá
léta působil jako herec a později ředitel činoherního divadla. Později se však rozhodl
stát se spisovatelem. K literární tvorbě ho vedl jeho velký koníček, a to cestování.
Inspirován návštěvou mnoha exotických zemí napsal řadu románů z tohoto prostředí.229
Jeho nejznámějším dílem se však stal román inspirovaný pobytem v Egyptě s názvem
Kleopatra, který v originále vyšel v Berlíně v roce 1928. Českého vydání se kniha
dočkala v Praze v roce 1929 a opakovaně i v roce 1995.
Kniha začíná návratem Ptolemaia XII. do Egypta za pomoci Říma. Král nechává
uškrtit svoji dceru Bereníké, protože si uzurpovala trůn pro sebe. Obě zbývající sestry
mají na danou událost odlišný názor. Kleopatra svoji příbuznou lituje a pláče nad jejím
osudem, zatímco Arsinoé se vidí o krůček blíže k vlastnímu převzetí vlády. Tento
odlišný přístup je předzvěstí pozdějšího střetnutí obou sester o vládu v Egyptě. Děj pak
sleduje postupné upevňování moci Kleopatry v zemi, nejdříve za pomoci Gaia Iulia
Caesara a později Marka Antonia. Během rozhodující bitvy u Aktia Kleopatra omdlí
a její služka Charmion vydává pokyn odplout, protože se bojí o život své paní.230 Příběh
končí dobrovolnou smrtí Kleopatry VII. pomocí kousnutí hadem, zatímco obě služebné
zůstávají na živu.
Postava Kleopatry VII. je v knize vylíčena jako klidně uvažující žena, která touží
po lásce muže, ke kterému by mohla vzhlížet jako k bohu. Působí cudně, ale zároveň
smyslně. Čiší z ní moudrost, vznešenost a ušlechtilost. Je pravým opakem své sestry
Arsinoé, která se chová téměř jako prostitutka a jejíž bídný život končí smrtí
z vyčerpání krátce po účasti v triumfálním průvodu Římem. Ve svém prvním milenci,
Caesarovi, vidí poslední egyptská panovnice hrdinu, zrozeného k tomu, aby poroučel
světu.231 Až mnohem později během své návštěvy v Římě si uvědomí, že Caesar je již
starý a občas se chová pošetile. Po jeho smrti dokonce ani nepláče, protože na něm
229 Informace převzaty z přebalu knihy Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995. 230 Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995, s. 252-253. 231 Tamtéž, s. 107-112.
62
milovala jeho sílu a odvahu jít za snem světové říše. A právě nevyplněním této
představy ji zklamal.
Caesar opravdu v skrytu duše touží po neomezené moci, jakou kdysi měl
Alexandr Veliký. Navenek však působí chladně a vypočítavě, ale dokáže být
i neskutečně bláhový. V Kleopatře spatřuje: „… zosobnění veškeré krásy a génia, který
sestoupil z nebe, aby jej vedl.“232 Je nadšen, že mu panovnice porodila syna, který
se stane králem Egypta, protože v tom vidí symbolické dobytí nilské země Římem. Jeho
radost vrcholí tím, že slibuje matce svého dítěte sňatek. Podle některých badatelů
Caesar opravdu ke konci života uvažoval o uzavření dalšího sňatku.233
Marcus Antonius je nezkrotným mužem překypujícím silou, kterému však chybí
státnické schopnosti. Stal se diplomaticky neškoleným dobyvatelem, jenž nestačil duchu
bystré Kleopatry.234 Po vítězném arménském tažení si bere Kleopatru za manželku,
po té co se rozvedl s Octavií. Během bouřlivých událostí jedná příliš šlechetně, a proto
také nakonec podlehne bezcitnému a sobeckému Octavianovi.
7. 4. Emil Ludwig
Emil Ludwig žil v letech 1881 až 1948. Pocházel z Polska, ale během života
se přestěhoval do Švýcarska a USA. Studoval práva, ale později zkoušel psát a pracoval
jako žurnalista. Stal se autorem mnoha slavných životopisných románů například
o Goethovi, o Napoleonovi či o Bismarckovi.235 V roce 1937 vyšlo v New Yorku a
Amsterodamu jeho dílo o Kleopatře. Tento román vyšel v českém jazyce v Praze v roce
1939.
Příběh začíná v době, kdy je Kleopatře VII. jedenáct let. Už tehdy přemýšlí, jak
se zbavit starší sestry, aby mohla nastoupit na trůn, a jak využít k vzestupu země
římskou říši. K této své myšlence se vrací i o několik let později, když do Egypta
přichází C. I. Caesar. Kleopatra je velmi sebevědomá a věří, že imperátor nepřišel do
její země jen kvůli vyplacení dluhů. Caesar je velkým znalcem žen a královna věří, že
její pověst je taková, že Caesar nemohl odolat a přišel za ní. Do královny se ihned
zamiluje nejen kvůli jejímu vzhledu, ale i její odvaze, vynalézavosti a smělosti. Jeho
232 Tamtéž, s. 118. 233 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 115 a také Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981, s. 293. 234 Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995, s. 205. 235 Emil Ludwig. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit. 17.11. 2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Ludwig
63
city jsou tak silné, že v Egyptě zůstane do té doby, než se narodí syn, kterého zplodili.
Ve skutečnosti Caesar Egypt opustil dříve, než přišel jeho potomek na svět.236
V Římě se chování obou hlavních protagonistů proměňuje. Kleopatra zpyšněla
a Římany opovrhuje. Je pevně přesvědčena o svém sňatku s Caesarem, a proto nechá
Ptolemaia XIII. odstranit. Caesarova troufalost taktéž narůstá, myslí, že si může dělat,
co chce. Avšak všechny plány překazí Caesarova vražda.
Dalším Římanem, s nímž se Kleopatra rozhodne spojit svoje síly, je Marcus
Antonius. Ten byl vždy skvělým vojenským důstojníkem, avšak jen podřízeným.
Na zastávaní nejvyššího postu není Antonius stavěný. Chybí mu trpělivost
a chladnokrevnost. U ničeho nedokáže udržet správnou míru.
U Aktia Kleopatra konečně pochopí, že s Antoniem po boku nikdy nedosáhne
toho, po čem toužila. Pokud bitva skončí Octavianovým vítězstvím, budou oba ztraceni.
Když vyhrají oni, vrátí se Antonius do Říma, ale ne jako král, ale jako obnovitel staré
republiky. Kleopatra doufá, že útěkem z bitvy se vyhne oběma pro ni nevýhodných
variantám. Antonius však prchá s ní a oba čeká nevyhnutelná smrt.
Autor už dříve napsal řadu spíše životopisných než historických románů a ani toto
dílo nijak nevybočuje z jeho způsobu tvorby. Na řadě míst je do textu vložena citace
antických autorů, kteří se o životě Kleopatry VII. ve svých dílech zmiňovali. Nalezneme
zde především četné úryvky z Plútarcha. E. Ludwig se tak snaží svoji občasnou dějovou
fabulaci co nejvíce podložit historickými fakty.
7. 5. Judith Tarr
Román nazvaný Trůn bohyně Isis, který napsala Judith Tarr, vyšel v České
republice opakovaně v Ostravě v letech 1997, 2002 a 2005. V originále byla kniha
vydána v New Yorku v roce 1994. Autorka se narodila roku 1955 a vystudovala fakultu
středověkých studií na univerzitách v Yale i v Cambridge. V současné době se věnuje
literární činnosti. Kromě historických románů tvoří i žánr fantasy. Mezi její další díla
patří například romány Sloup ohně237 z doby vlády Amenhotepa IV. a Pán dvou zemí238
o Alexandru Velikém.239
J. Tarr v doslovu své knihy uvádí, že prostudovala řadu starověkých pramenů
i sekundární literatury, před tím než přistoupila k samostatné tvorbě. Z antických autorů
236 Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 49. 237 V originále vyšlo v New Yorku v roce 1995. U nás publikováno v Ostravě v roce 1997. 238 V originále vyšlo v New Yorku v roce 1993. U nás publikováno v Ostravě v roce 1998. 239 Informace převzaty z přebalu knihy Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997.
64
J. Tarr jmenuje Suetonia a Plútarcha. Z novodobých badatelů se zmiňuje o M. Grantovi,
L. Hughesové-Hallettové,240 J. M. Carterovi241 a snaží se stručně vyjmenovat události
a tvrzení, která jsou založena na skutečnosti, a naopak vymyšlená.242 Román obsahuje
vysvětlivky různých pojmů a jmen a také slovníček zeměpisných i mythologických
pojmů. Bohužel snahy autorky o to, aby kniha vypadala co možná nejdůvěryhodněji,
kazí český překlad Kláry Pavukové. Například psát jméno egyptského boha mrtvých ve
tvaru „Ozíris“, mi přijde naprosto otřesné.
Kniha začíná roku 41 př. n. l., kdy Kleopatra v Alexandrii vzpomíná na Gaia Iulia
Caesara, kterému stále nemůže odpustit jeho smrt, kvůli níž neuskutečnil plán
o rozsáhlé říši. Na jeho adresu poznamenává: „Moudří muži žijí, aby dokončili,
co začali. Umírají jen hlupáci.“243 Následující vyprávění se však soustředí na jejího
druhého milence Marka Antonia a jejich společný osud. Celou knihou je pak provázejí
jejich přátelé a později manželé Dione, kněžka a zároveň hlas bohyně Isidy, a Lucius
Servilius, římský augur.244
Kleopatřin obličej rozhodně neoplývá neskonalou krásou, ale královna tento svůj
nedostatek dokáže plně nahradit vznešeným vystupováním a uhrančivostí. Miluje
rozhovory s moudrými a učenými muži. Plně si uvědomuje, že Egypt Řím potřebuje,
a proto se rozhodne pro cestu do Tarsu za Antoniem. Vždy se snaží vystupovat klidně,
nikdy nezapomíná na svoje povinnosti a plně se soustředí na jejich vykonání.
Za žádných okolností nepřeruší práci před jejím dokončením. Jediný okamžik, kdy
úplně vypadne ze své královské role, nastane ve chvíli, kdy se dozví o sňatku Antonia
s Octavií. Panovnice prudce zaútočí na posla, jenž tuto zprávu doručil, a pak se dokonce
uchýlí k magii a čárům, aby na Octavii i Antonia seslala zlé duchy a různé fúrie. V tom
jí však zabrání její přítelkyně Dione a přesvědčí ji o nesmyslnosti takového činu.
Marcus Antonius je chvástal, který se rád otočí za každou sukní. Není moc
vychytralý ani tak duchaplný, jako býval Caesar. Chybí mu oslnivost a velikost ducha
slavného Alexandra, ale i přesto se ho snaží při vojenském tažení do Parthie napodobit.
Vždy se pokouší všechny své povinnosti a rozhodnutí odsunout co nejvíce, ale když
240 Cleopatra: Histories, Dreams and Distortions. New York a London 1990. 241 The Battle of Actium. New York a London 1970. 242 Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997, s. 442-444. 243 Tamtéž, s. 27. 244 Augur byl kněz, který věštil z letu ptáků.
65
už musí jednat, tak přímo a jasně. Je přesvědčen o tom, že on ovládá Kleopatru
a ne naopak, a také o tom, že všechno co dělá, činí pro dobro Říma.245
Kleopatra i Antonius vystupují příliš sebevědomě a domýšlivě. Až v okamžiku,
kdy se ocitnou obklíčeni u Aktia, si uvědomí svoji chybu. Proto jejich jedinou snahou
v rozhodující bitvě není vyhrát, ale pouze se probít pryč a odplout zpět do bohatého
Egypta. Antonius však následně ztrácí své odhodlání a propadá zádumčivosti. Královna
však stále věří ve vítězství, a to za jakoukoli cenu: „I kdybych musela Oktaviána pustit,
do své postele.“246 Po smrti Antonia ve svém náručí se však rozhodne také pro smrt.
Aniž by se setkala s Octavianem, nechá se ve své hrobce uštknout hadem, kterého tam
již měla přichystaného pro všechny případy.
7. 6. Vlasta Brtníková
Kniha Velká královna české autorky Vlasty Brtníkové vyšla v Praze v roce 1995
a 2000. Je to doposud jediné dílo, které napsala tato majitelka nakladatelství a zároveň
viceprezidentka Festivalu spisovatelů Praha.247
Román začíná v době, kdy se Kleopatra VII. stává spoluvladařkou svého otce
Ptolemaia XII. Cítí se velmi nejistě i nerozhodně, ale zároveň je plna očekávání, jak
svoji úlohu zvládne. Na pochybnosti však není čas. Otec brzy umírá a ona se dostává
do střetu s poručníky svého bratra. Velmi nebezpečný soupeř se skrývá v její sestře
Arsinoé, která je drzá, sebevědomá a velmi výřečná. Zvláštní je, že Kleopatra má sestru
ráda a později za každou cenu trvá na tom, aby zůstala na živu.
Kleopatra však více než na správu země myslí na muže, protože stejně jako každá
mladá dívka touží po někom, koho by mohla milovat a kdo by jí zároveň tento cit
oplácel. Nechce, aby jejím milencem byl nějaký obyčejný sluha či poddaný. O sobě
si totiž myslí, že je víc než obyčejný smrtelník, a tak potřebuje i neobyčejného partnera.
Takového člověka nalezne v Gnaeovi Pompeiovi mladším, synu Caesarova protivníka.
S ním prožívá první romantickou lásku. Po jeho odchodu však rázem z milostného
opojení vystřízliví. Její protivníci a sourozenci jí usilují o život. Ve skutečnosti není
245 Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997, s. 271-272. 246 Tamtéž, s. 398. 247 Festival spisovatelů Praha spojí čínskou literaturu s amerických undegroundem. In: Zpravodajský portál Novinky. cz [online]. 14. 3. 2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na: http://www.novinky.cz/kultura/163852-festival-spisovatelu-praha-spoji-cinskou-literaturu-s-americkych-undegroundem.html
66
jisté, zda se Kleopatra s Pompeiem mladším setkala, či ne. O jejich milostných pletkách
se zmiňují jen někteří autoři.248
Dalším, kdo naplní její touhu po lásce, je Gaius Iulius Caesar. Nebojácný
a odvážný, avšak vůči ostatním také poněkud povýšený a vychloubačný. Člověk, který
vždy promýšlí víc věcí najednou, protože je cílevědomý a neústupný. Jedná rozhodně
a obětavě. Na Kleopatře obdivuje, že si ví se vším rady a umí se jasně rozhodnout. Rád
s ní rozmlouvá a pozoruje její bystré uvažování. Kleopatra plánuje založení veliké
světové říše a doufá, že tyto její představy dovede do úplného zdaru její syn. Caesar
však věří, že tyto touhy naplní sám, a tím se vyrovná legendárnímu Alexandrovi
Velikému. Ale všechno zhatí Caesarova vražda.
Kleopatřiny plány má pomoci naplnit další Říman - Marcus Antonius. Avšak ten
jedná příliš lehkomyslně a důvěřivě s každým, kdo se vyskytne v jeho blízkosti. Jeho
prokletím je nerozhodnost. Často volí obojaká řešení, která mu umožní v budoucnu
znovu změnit volbu. Rozhazuje peníze za svoje povyražení a jedná nespolehlivě.
Kleopatra neustále přemýšlí, co dělat či jak se zachovat pro dobro dětí, Egypta
i jí samotné. Nakonec v domnění, že udělá nejlépe, když nechá Antonia samotného, aby
vedl boj, jak uzná sám za vhodné, odplouvá od Aktia. Avšak její milenec prchnul za ní,
aniž by zvážil důsledky svého činu, které nakonec vedou k sebevraždě jich obou.
7. 7. Siegfried Obermeier
V roce 1998 vyšla v Praze kniha Siegfrieda Obermeiera Kleopatra – ve znamení
hada. V originále vyšlo dílo v Mnichově a v Bernu v roce 1996. Autor se narodil v roce
1936 v Mnichově. Po studiích na gymnáziu začal pracovat v rozhlasu. Později
se věnoval psaní románů, jejichž inspiraci čerpal z četných cest do zahraničí.249 Mezi
jeho díla patří například Achnaton – Ve znamení slunce250 či Caligula – hrozivý bůh.251
Hlavní postavou a zároveň fiktivním autorem knihy je Olympos, který byl třicet
let po smrti královny Kleopatry VII. pověřen Octavianem sepsáním svých vzpomínek.
Ve svém spisu často naznačuje, že jen on píše pravdu a zároveň tvrdí, že jiní autoři,
kteří tyto události popsali, se mýlí. Olympos se poprvé setkal s panovnicí na jihu Egypta
v době, kdy ještě vládla společně se svým bratrem Ptolemaiem XIII., a osvědčil se jako 248 Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka, Praha 2003, s. 55-56. Taktéž i Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra, Nový Orient, 1996, č. 3, s. 92. 249 Siegfied Obermeier [online]. [cit. 3.12. 2008]. Dostupné na: http://www.siegfried-obermeier.de/ 250 V originále vyšlo v Bernu v roce 1998. U nás publikováno v Praze v letech 2002 a 2005. 251 V originále vyšlo v Reiberku u Hamburku v roce 1993. U nás publikováno v Praze v letech 1996 a 2003.
67
skvělý lékař, když jednomu z jejich dvořanů zachránil nohu před amputací. Další
shledání se odehrálo o několik let později v Alexandrii. V té době už v zemi pobýval
Gaius Iulius Caesar. Olympos byl jmenován dvorním a osobním lékařem královny.
Z tohoto postu pak sleduje další osudy panovnice a doprovází ji i na jejich zahraničních
cestách. Postupně se z nich stávají přátelé a během zpáteční cesty z Říma se Olympos
dokonce nechá královnou přemluvit a otráví jejího bratra Ptolemaia XIV. Děje se tak
v zájmu Egypta, protože jinak by hrozila nová vlna povstání a snad i další válka.
Vzhledem k tomu, kdy se stal Olympos součástí egyptského panovnického dvora,
věnuje lékař jen málo pozornosti Caesarovi. Bližší charakteristika této postavy je možná
pouze na základě popisu událostí v Římě během Kleopatřiny oficiální návštěvy.
Smyšlení lidu v té době je však silně poznamenáno nelibostí z jeho vztahu s egyptskou
královnou. Nižší vrstvy společnosti v Caesarovi, trpícím záchvaty epilepsie, vidí svého
miláčka, protože pohrdá senátem. Vyšší vrstvy ho však kritizují. Podle nich se přestává
ovládat, ztrácí dřívější přehled o událostech a cit pro umírněnost. Existují obavy,
že Caesar chce skrze Kaisarióna, k němuž se přihlásil jako otec, založit novou
královskou dynastii. Diktátor na všechna varování nijak nereaguje a tváří
se bezstarostně, což nakonec vede až k jeho zavraždění během zasedání senátu.
I samotná Kleopatra přijímala všechna varování ohledně postavení Caesara
v Římě lehkomyslně a nevěřila jim. Zprávu o Caesarově smrti přijímá chladně a věcně
uvažuje, co je potřeba udělat dál. Pevně a neotřesitelně věří, že jí bohové pomůžou
správně rozhodnout, ke komu se v nastalé situaci přidat – zda k Marku Antoniovi,
či k Octavianovi. Během svého života se královna vždy řídí jedním pravidlem: „Pro své
přátele udělám všechno na světě, stejně jako udělám všechno, naprosto všechno, abych
zničila své nepřátele.“252 Je přesvědčena, že muži jsou na světě proto, aby sloužili
ženám, a to jak v politice, tak i v rodině a v posteli.253 Dává si dobrý pozor, aby před
svým okolím skryla většinu svých pocitů.
Marcus Antonius rád vtipkuje a pořádá hostiny, během nichž vypije spousty vína.
Není namyšlený a je naprosto oddaný svým vojákům, o čemž svědčí fakt, že řeší
každou jejich stížnost osobně. Ani sebeodvážnější žert udělaný na jeho adresu
mu nezkazí dobrou náladu. Občas se však chová ješitně a chce být tím největším,
nejlepším a nejchytřejším ze všech.254 Postupně se také mění jeho vztah ke Kleopatře.
252 Obermeier, Siegfried: Kleopatra – ve znamení hada. Praha 1998, s. 95. 253 Tamtéž, s. 135. 254 Tamtéž, s. 147.
68
Stává se z něj „v ěrný pes“, jehož oči jsou naplněné láskou, důvěrou a odevzdaností.
Po vítězství v Arménii posílá Octavii rozvodový dopis a během tichého soukromého
obřadu uzavírá manželství s egyptskou královnou.
Postupně si osvojuje monarchistické manýry. Každý veřejný majetek ve Východní
říši považuje za svůj a nakládá s ním dle vlastní libosti. Během válečných událostí však
vystupují na povrch i jeho nedostatky. Většinou jedná dost neopatrně a důvěřivě. Ještě
před osudnou bitvou u Aktia říká, že si nepřeje Oktavianův pád a raději by spolu s ním
vládl římské říši. Sám by rozhodoval o zahraničních záležitostech a kolegu by nechal
jednat v Římě se senátem.255 Lituje, že nechal události dojít tak daleko. Kleopatra
nechce opustit vojsko, protože se bojí, že kdyby nechala náladového Antonia bez
dozoru, tak by se mohl s Octavianem domluvit na míru a ji i Egypt dohodě obětovat.
Ještě před bitvou posílá panovnice Olympa do svatyně Nekromanteion, aby zde
promluvil s duchem velikého Caesara a zeptal se ho, jak se dá nadcházející válka
vyhrát. Odpověď zněla: „Ať zdar, nebo pohroma, záchrana je na moři.“256 Kleopatra
tedy vymyslela plán, který Antonius převzal za vlastní. Veliké egyptské lodě si měly
vynutit průjezd Octavianovým obklíčením u Aktia a zamířit do Egypta, kde se připraví
na rozhodující bitvu. Královna věří, že ztratila pouze jednu bitvu, celou válku však
zdaleka ještě ne. Podniká všechno možné, aby zachránila trůn i samotnou dynastii.
Antonius ale už nevěří v budoucnost, nedělá nic a pouze si stěžuje na nevděk všech
bývalých přátel, kteří ho nyní opustili. Po informaci o zradě dalších lidí se dokonce
pokouší otrávit.
Nakonec však Antonius sebere poslední síly a snaží se o obranu Alexandrie.
Všechno už je však ztraceno a příběh končí smrtí obou milenců dle tradičního líčení
Plútarcha. Kleopatra se nechala uštknout hadem a její věrné služebné se otrávily
arsenikem. Lékař Olympos byl společně s Kleopatřinými potomky veden v triumfálním
pochodu Římem, avšak nakonec byl samotným Octavianem omilostněn a byla mu
zařízena lékařská ordinace.
7. 8. Margaret George
Americká autorka Margaret George se narodila v roce 1943 a léta se živí jako
profesionální spisovatelka. Mezi její slavné romány patří například díla
255 Tamtéž, s. 293. 256 Tamtéž, s. 307.
69
o Jindřichovi VIII. či o Maří Magdaléně, které však u nás ještě nebyly publikovány.257
V České republice ve Frýdku-Místku vyšel zatím pouze její dvojdílný román Paměti
Kleopatry, a to v roce 1999. V originále vyšly v New Yorku v roce 1997. Autorka
na knize usilovně pracovala několik let. Kvůli věrohodnosti románu strávila mnoho
času v Egyptě a v muzeích v Římě, v Izraeli a v Anglii.258 V roce 1999 se román dočkal
i své filmové podoby, o tom však čtenář nalezne bližší informace v kapitole
pojednávající o filmech.
Příběh je líčením samotné Kleopatry VII., jak ho napsala během posledního roku
svého života na deset papyrových svitků. Musím podotknout, že vlastní memoáry
egyptští panovníci obvykle nepsali. Na začátku zachycuje Kleopatra vzpomínky
z dětství na jednotlivé členy rodiny. Snad nejvíce prostoru věnuje nevlastní sestře
Arsinoé, která už od útlého mládí vynikala svojí lstivostí a podvodností. Chovala
se často arogantně a věřila, že jí její krása dává neobyčejnou moc.
Přestože Kleopatra VII. je až třetím dítětem svého otce, tajně doufá, že jednoho
dne usedne na trůn. Ovšem nikdy by se nedopustila takového činu jako její starší sestry,
které během otcova pobytu v zahraničí samy uzurpovaly vládu, za což musely později
nést následky. Pro Kleopatru toto období znamenalo dobu plnou obav o vlastní život,
ale zároveň si uvědomila, že žena může Egyptu vládnout sama bez manžela, o což
se pokusí po smrti svého otce.
Do Kleopatřina života výrazně zasáhne Gaius Iulius Caesar, který vždy tajemně
a obratně skrývá všechny své plány a myšlenky, ačkoliv má pokaždé do nejmenšího
detailu vše promyšleno. Nade všechno na světě miluje rychlost, bohatství a odvahu.
Touží dokončit výboje slavného Alexandra Velikého, dobýt Parthii a Indii. Ke svým
nepřátelům se chová nanejvýš shovívavě, ale zároveň od nich očekává vděčnost.
Na Kleopatře obdivuje Caesar její chytrost, vynalézavost a horlivost, s jakou
se vrhá za svými přáními. Zároveň také věří, že společně tvoří ideální pár. Caesar chce
stvořit novou dědičnou říši, jež vznikne spojením Egypta s Parthií, kterou dobije. Tam
by mohl jednoho dne vládnout Kaisarión.259 Avšak královna s tím nesouhlasí. Stačí
jí silný, nezávislý Egypt, kde budou obyvatelé žít v míru. Stejně kriticky se panovnice
dívá na řadu poct, které Caesar získává od senátu, což se nakonec ukáže jako
oprávněné, když dojde k Caesarově zavraždění.
257 Informace převzaty z přebalu knihy George, Margaret: Paměti Kleopatry I. Frýdek-Místek 1999. 258 Janouch, Roman: Pravda o Kleopatře? Projděme její paměti! Haló noviny, 2003, č. 11, s. 9. 259 George, Margaret: Paměti Kleopatry I. Frýdek-Místek 1999, s. 345.
70
Kleopatřino setkání s dalším mocným Římanem Markem Antoniem, tvoří předěl
mezi dvěma díly rozsáhlého románu, ale také změnu v jejím uvažování. Královna
chápe, že pokud bude v budoucnu nadále chtít udržet nilskou zem nezávislou a předat
ji svému synu Kaisariónovi, bude si muset toto právo vybojovat. Časem však postřehne,
že Antonius, kterého si k tomuto úkolu vybrala, má své chyby. Je příliš ochotný a rád
se nechá vést každou silnou osobností ve své blízkosti. Narozdíl od jiných románů však
v tomto díle Antonius drží své požitkářství na uzdě a netráví většinu volného času
ve vinném opojení. Chová se střídměji a rozumněji. Nepropadá po prohře v parthském
tažení zoufalství. Ale i přesto dlouho odmítá Kleopatřiny nabídky, aby se pokusil
převzít vládu nad světem. Příliš dlouho mu trvá, než pozná, že Octavianus nemíní
dodržet žádnou ze smluv, kterou spolu uzavřeli.
Vzhledem ke své nekonečné loajalitě k Římu v žádném případě nechce udělat
v nadcházející válce první krok, čímž přijde o všechny výhody, které z počátku měl.
Moc dlouho čeká, jaké kroky podnikne jeho protivník, než sám něco udělá. To nakonec
vede k uvěznění celého vojska v zálivu u Aktia, odkud se po dlouhé době strávené
v obklíčení pouze snaží ve zbídačeném stavu uprchnout, namísto rozhodujícího boje
o vítězství.
Antonius nehledá útěchu v pohárech vína jako v jiných románech, ale v prosté
samotě a odloučení od lidí. Nakonec se dokáže vzchopit k závěrečné obraně Alexandrie,
ale na vše je již pozdě. Poslední zbytky vojska ho opouštějí a on hledá důstojnou smrt
na hrotě svého meče. Obdobně i Kleopatře nezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu
pomocí kobry. O závěrečné líčení osudu jejich dětí se postaral věrný lékař Olympos,
který vše zapsal na poslední papyrový svitek.
V závěrečné autorské poznámce se spisovatelka snaží stručně shrnout, které
události líčila na základě dochovaných informací obsažených v dílech Suetonia,
Plútarcha a Dia Cassia a u kterých výrazně popustila hranice své fantazie.
7. 9. Maria Regina Kaiserová
Maria Regina Kaiserová se narodila v roce 1952 v Trevíru. Vystudovala dějiny
starověku a klasickou archeologii ve Frankfurtu. Několik let se věnovala výzkumným
pracím, ale později začala psát knihy.260 V Bratislavě v roce 2006 vyšel v českém
260 Informace převzaty z přebalu knihy Kaiserová, Maria Regina: Arsinoé – královna Egypta. Bratislava 2006.
71
jazyce její historický román Arsinoé – královna Egypta, který byl v originále vydán
v Mnichově a ve Vídni v roce 1998.
Celý příběh vypráví Arsinoé, která žije na pobřeží Hispánie. Vzpomíná na své
mládí, kdy byla chytrá a sebevědomá, plná soucitu i něžnosti k lidem a zvířatům.
Už jako dítě se naučila ovládat a patřičně chovat na veřejnosti. Není však ctižádostivá
jako starší a zároveň nevlastní sestra Kleopatra VII., kterou nenávidí. Naopak velmi
dobře vychází se svými dvěma bratry Ptolemaii i s nemanželskou dcerou svého otce
Baryllis.
Z Kleopatry čiší vrozená autorita a šarm, i když není tak krásná jako Arsinoé.
Postrádá také laskavost svojí setry a naopak se chová tvrdě a nemilosrdně ke všem
ve svém okolí. Ptolemaios XIII. dospívá v jejím stínu, získává sebevědomí a nakonec
pošle svoji sestru a zároveň manželku do vyhnanství. Nejraději by se oženil
s Baryllidou, ale to nechce připustit jejich vychovatel eunuch Ganymédes, rovněž syn
Ptolemaia XII.
Do událostí však zasáhne příchod Gaia Iulia Caesara, který působí velmi
inteligentně a pozorně, ale také arogantně. Autorka o něm tvrdí, že jeho příchod
do Egypta byl zapříčiněn dluhy, které ho tížily a které potřeboval splatit. Caesar
na počátku vůbec nepochopil situaci v Egyptě a naprosto podcenil zdejší nebezpečí. Oči
mu otevře až Kleopatra VII., jež se k němu nechá tajně dopravit. Na pokus o atentát
Caesar reaguje tak prudce, že dokonce Ptolemaia XIII. zbičuje.
Během alexandrijské války uprchne Arsinoé s Ganymédem z paláce a vdá
se za vůdce egyptské armády Achilláa, kterého prohlásí za nového faraona. Doufají,
že jednou pro vždy vyženou ze země Římany a budou dobrotivě vládnout Egyptu, který
rozšíří o další africká území. Caesar se však rozhodne propustit z paláce Baryllis
a později i Ptolemaia XIII. Egypt má náhle dva krále, a proto nechá Ganymédes
Achilláa zabít. Caesar nakonec v alexandrijské válce vítězí, avšak tělo údajně utonulého
Ptolemaia XIII. se nikdy nenajde. Ve skutečnosti nechal Caesar utonulé tělo mladého
panovníka najít a vystavit, aby předešel pochybnostem o jeho přežití.261
Arsinoé a Baryllis jsou vedeny v Caesarově triumfu ulicemi Říma. Po jeho
skončení však imperátor rozhodne, že budou obývat jeho malý dům v ústraní, a dokonce
přinutí Arsinoé, aby se stala jeho milenkou. Caesar si totiž nechává otevřená zadní
vrátka pro případ, že by nebylo nadále možné udržet Kleopatru VII. na egyptském
261 Southern, Pat: Julius Cäsar. Essen 2001, S. 172.
72
trůně. Pak by jako staronovou královnu dosadil Arsinoé, kterou Alexandrie zbožňuje.
Arsinoé dokonce porodí Caesarovi syna Afrahata. Caesar totiž: „Bažil po následnících
a kochal se představami, že dobude celý svět krví a spermatem.“262 Tato tvrzení je nutná
považovat za naprosté fabulace autorky. Caesar mohl jen stěží doufat v to, že jeho
potomci obsadí celý svět, když během svého života zplodil pouze dceru Iulii
a pravděpodobně ještě syna Kaisarióna.
Ze strachu z Kleopatry, která neočekávaně připlula do Říma, raději odchází
Arsinoé se svými nejbližšími do Efesu. V ústraní Artemidina chrámu plánuje pokus
o návrat do Alexandrie spolu s Ptolemaiem XIII., který se objevil v městě Ardu. Avšak
Kleopatra dokázala na svoji stranu získat dalšího velkého Římana, a to Marka Antonia,
který jí slíbí, že její sestru Arsinoé i Ptolemaia XIII. jednou provždy sprovodí ze světa.
Antonius pověří splněním úkolu svého nevlastního sourozence Metella, který úkol
přijme. Avšak proto, že se zamiloval do Arsinoé, místo ní zavraždí Baryllis. Arsinoé
s Metellem pak žijí jako prostí občané v Sýrii a později v Hispánii.
Autorka doplnila román chronologickou tabulkou, slovníčkem cizích pojmů a také
rodokmenem osob, které se v jejím díle vyskytují. Šikovně zde však označila, které
postavy jsou skutečné historické osobnosti a které jsou smyšlené.
S postavami poslední egyptské královny, C. I. Caesara i Marca Antonia se čtenáři
mohou setkat i v dalším románu této autorky. Jedná se o dílo Bereníké – dcera
Kleopatry, které bylo v originále vydáno v Bergisch Gladbachu v roce 2004 a v českém
jazyce byla kniha publikována o tři roky později v Bratislavě. Avšak mnou sledované
osoby se tu vyskytují jen okrajově v několika úvodních kapitolách, aby dokreslily mládí
Bereníké, která se narodila krátce po smrti Caesara.
7. 10. Colin Falconer
Colin Falconer se narodil v roce 1953 v Londýně. Později se přestěhoval
do Austrálie a pracoval jako žurnalista. Často cestoval a sbíral materiály pro svá díla.
Nyní se plně věnuje románové tvorbě. Mezi jeho díla patří například román o dobytí
Mexika či publikace o ruské šlechtičně ve 20. století.263 V New Yorku vyšel v roce
2000 jeho historický román o Kleopatře VII. nazvaný When We Were Goods, který
vyšel v Praze v letech 2003 a 2008 s titulem Soumrak bohů.
262 Kaiserová, Maria Regina: Arsinoé – královna Egypta. Bratislava 2006, s. 207. 263 Colin Falconer. In: Fantastic Fiction [online]. 2009 [cit. 22. 1. 2009]. Dostupné na: http://www.fantasticfiction.co.uk/f/colin-falconer/
73
Příběh začíná v roce 51 př. n. l., kdy umírá Ptolemaios XII. a na trůn nastupuje
jeho dcera Kleopatra VII. Chápe, že si nebude moci dopřát ani chvíli oddechu, protože
kolem číhá spousta lidí, kteří chtějí moc pro sebe. Je příliš mladá a bez zkušeností, ale
inteligentní. Po té co je vyhnána z paláce, vidí svoji jedinou šanci ve spojení s mocným
Římanem. Gaius Iulius Caesar se prý velmi zajímá o ženy, a tak mladá krásná královna
doufá, že ho dokáže zaujmout svým vzhledem i panenstvím. Využije svůj důvtip
a vymyslí fintu s kobercem, jenž ji umožní nepozorovaný návrat do paláce. Avšak malá
chybička se vloudila. Z nedostatku vzduchu Kleopatra zavinutá v koberci ztratí vědomí
a Caesar ji musí křísit.
Z římského imperátora čiší na každém kroku ohromná autorita, ale zároveň
vzbuzuje v lidech důvěru. Díky své moci si dělá, co chce, a nikdo mu v tom nemůže
zabránit. Tvrdí, že: „Nic takového jako spravedlnost neexistuje. Je jen moc a způsob, jak
ji použijeme.“264 Avšak těžko se proniká pod jeho důstojnou masku, kterou neodkládá
ani v soukromí. Kleopatře se zdá, že se svým plánem vzbudit v tomto muži lásku
a omotat si ho kolem prstu neuspěje. Proto se rozhoduje mít s ním dítě, a tím si ho
k sobě připoutat.
Teprve potom, co se oba milenci opět setkají v Římě, poodkrývá Caesar roušku
svých skutečných citů a úmyslů. Poznal, že Egypt je téměř nevyčerpatelný zdroj peněz,
a mohl by ho využít ke zbudování celosvětové říše, jejímž králem by byl on a po něm
by ji zdědil Kaisarión. Avšak cesta k tomuto jejich společnému cíli není snadná.
Na Kleopatru jako ženu v čele státu se Římané dívají opovržlivě. Zastávají názor, že:
„Žena je paličaté stvoření, kterému nesmí být dopřána sebemenší svoboda, protože
by ji okamžitě zneužila k nevázanostem a k páchání nepravostí.“265 Vytvoření
celosvětové říše nakonec zabrání Caesarova vražda. Zajímavé je, že po něm zbyly dvě
závěti. První testament činí hlavním dědicem Octaviana, ale druhý Kaisarióna. Tu však
Marcus Antonius potají zničí.
V pozvání do Tarsu vidí Kleopatra skvělou příležitost, jak se vrátit do hry o moc
nad celým Středomořím. Avšak Antonius se se svou inteligencí nemůže s Caesarem
měřit. Všechny jeho úmysly a plány mu koukají z očí. Kdykoliv má příležitost, chová
se jako nedospělý chlapec milující bezstarostný život a nevázané radovánky. Bojí
se odpovědnosti a rozhodování.
264 Falconer, Colin: Soumrak bohů. Praha 2003, s. 51. 265 Tamtéž, s. 129.
74
Kleopatra se do něj bezmezně zamiluje a snaží se ho získat pro svůj sen světové
říše. Antonius však nevidí, že mu sláva leží na dosah ruky. Nechce pochopit, že jeho
pravým nepřítelem je Řím a ne Parthie. Až do poslední chvíle se snaží být věrný
a loajální vůči Octaviánovi a jejich dohodám, což vede k neustálým ústupkům
a oddalování střetu, takže se ocitne v obklíčení u Aktia. Zde se rozhodne umožnit
Kleopatře návrat do Egypta a sám v bitvě buď zahyne, nebo se zbytkem lodí napadne
Řím. Avšak střetnutí se vyvíjí katastrofálně a on se upne k myšlence, že pokud přežije
velitel, je možné bojovat dál a zvítězit později. Proto uprchne. V Alexandrii pak oba
milenci páchají sebevraždu „dle známého scénáře Plútarcha“.
7. 11. Jacqueline Dauxoisová
Román Cléopâtre autorky Jacqueline Dauxoisové vyšel v originále v Paříži
v roce 2000. V České republice se kniha dočkala svého vydání v Praze o čtyři roky
později pod názvem Kleopatra. J. Dauxoisová je autorkou mnoha románů
a autobiografií. Její pozornost se soustředí především na osudy významných žen
historie. Napsala knihy pojednávající o královně ze Sáby, o Nefertiti či o Messalině.266
Autorka zachytila život poslední egyptské panovnice stručně od mládí až po její
smrt. Kleopatra během svého dospívání sleduje, jak je její otec Ptolemaios XII. nucen
kvůli vzpouře uprchnout ze země. Na trůn usedá jeho manželka, kterou krátce po smrti
vystřídá její dcera Bereníké. S tou udržuje Kleopatra velmi přátelský vztah, což jí otec
po návratu do země vyčítá. Popravu Bereníké pak obhajuje tím, že ho zradila a navíc
je to v jejich rodině běžné, zabíjet příbuzné. Kleopatře prorokuje: „Jednoho dne necháš
odstranit své bratry. Jestli zaváháš, otráví oni tebe.“267 Otec však vidí, že jeho dcera
je velmi bystrá a učiní ji svou spoluvládkyní.
Naprosto odlišný je vztah Kleopatry s její další sestrou Arsinoé. Mladší sestra
ji nenávidí a chce ji odstranit, aby sama mohla usednout se svým bratrem Ptolemaiem
XIII. na trůn. Nakonec dokáže o svém plánu přesvědčit i Ptolemaia XIII. Společně
plánují vraždu Kleopatry, která jako královna podle nich naprosto špatně vede
zahraniční politiku země. Oba si myslí, že Egypt je mnohem silnější než Řím. Kleopatra
však včas z paláce uteče.
Gaius Julius Caesar má pověst nejmocnějšího a nejnedůvěryhodnějšího muže.
Je o něm známo, že věří jen síle a násilí si plete s právem. Jeho armáda rozsévá smrt
266 Informace převzaty z přebalu knihy Dauxoisová, Jacqueline: Kleopatra. Praha 2004. 267 Dauxoisová, Jacqueline: Kleopatra. Praha 2004, s. 32.
75
a on přitom tvrdí, že přináší svobodu a mír. Umí jen přivlastňovat a ničit.268 Právě kvůli
této pověsti Kleopatra Caesara nenávidí a zprvu s ním vyjednává o svém návratu na trůn
pouze pomocí poslů. Kvůli zdlouhavému jednání se však nakonec do paláce dostaví
sama a imperátora ihned okouzlí její krása. Její nenávist k Caesarovi se však jen velmi
pomalu během dlouhých měsíců alexandrijské války mění v přátelství a nakonec
v lásku.
Caesar propadá milostnému citu naprosto bezhlavě. Ani po skončení války nechce
Kleopatru opustit. V Římě pak na ni netrpělivě čeká a teprve za její přítomnosti slaví
své čtyři triumfy. Oba jsou ve městě milováni a celý Řím jim leží u nohou.269 Až časem
se v lidech začne probouzet závist, která nakonec ústí v Caesarovo zavraždění.
Po návratu do země se opět objevuje postava Arsinoé, která uprchla z Efesu zpět
do Alexandrie a pokouší se o převrat. Její pokus se však nezdařil a končí ve vězení,
odkud po letech putuje na popraviště. Během hladomoru, který zemi sužuje
po nedostatečných záplavách, umírá poslední Kleopatřin sourozenec Ptolemaios XIV.
Další Říman, kterého královna ihned okouzlí, je Marcus Antonius. Na rozdíl
od Caesara nepůsobí tento voják jako geniální myslitel. Spíše se jedná o člověka, jenž
miluje život a dokáže si ho užívat plnými doušky, a to hlavně v noci během četných
hostin a nekonečných pitek. Často jedná naprosto spontánně – např. od Octavie
po čtyřech letech strávených v Římě utekl, aniž by se s ní rozloučil.270 Při návratu
ke Kleopatře pláče, ihned ji žádá o ruku a jako zásnubní dar jí věnuje rozsáhlá území.
Antonius se snadno nechá ovlivnit lidmi ze svého okolí a nedrží se tak svých původních
rozhodnutí. Občas také propadá zoufalství a slabosti. Během událostí chce dokonce
třikrát spáchat sebevraždu. Poprvé po porážce v Parthii, podruhé po událostech u Aktia,
odkud naprosto bezhlavě uprchl poté, co viděl odplouvat Kleopatru. Až poslední pokus
o sebevraždu skutečně vykoná. Před závěrečným bojem v Alexandrii ho opustí všichni
vojáci a Antonius obviní královnu, že je to její vinou, a dokonce ji napadne. Kleopatra
pak prchá do své hrobky, což si jeden důstojník vyloží jako definitivní konec panovnice
a šíří zprávu o její smrti. Bývalý triumvir pak nalehne na meč. Kleopatra ho následuje
do říše mrtvých poté, co se nechá uštknout hadem. Knihu uzavírá stručná zpráva
o osudu Kleopatřiných dětí.
268 Tamtéž, s. 63. 269 Tamtéž, s. 102. 270 Tamtéž, s. 149.
76
7. 12. Karen Essexová
Karen Essexová pochází z New Orleans, vystudovala Goddard College a nyní žije
v Los Angeles. Jedná se o mnoha cenami ověnčenou autorku, novinářku
a scenáristku.271 Její románovou prvotinou se stal dvoudílný román o poslední egyptské
panovnici vydaný v originále v New Yorku v letech 2001 a 2002. V České republice byl
první díl vydán v Praze v roce 2004 pod názvem Kleopatra a druhý díl s titulem
Královna králů v Praze v roce 2005. Další velmi ceněnou publikací autorky je kniha
Leonardovy labutě.272
První část dvoudílného románu zachycuje mládí Kleopatry VII. a soustředí
se na vztahy v rodině Ptolemaiovců. Po smrti manželky Ptolemaia XII. nastupuje
na místo královy manželky Kleopatřina nejstarší nevlastní sestra Kleopatra VI.
Tryfaené, která má skvělé vztahy s Bereníké. Obě dvě však nenávidí Kleopatru, která
je bystřejší a kterou má otec nejraději. Kleopatra VII. si velmi brzy začne uvědomovat,
že je jen otázkou času, kdy začne Tryfaené intrikovat ve prospěch vlastních potomků –
Arsinoé IV. a Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV. Necítí se v paláci bezpečně, a proto
v okamžiku, kdy vypukne v Alexandrii povstání, přesvědčí otce, aby ji vzal s sebou
do Říma.
Kleopatra vždy viděla v Římanech skvělé hrdiny, ale po osobním setkání
je zděšena jejich způsoby, nenasytnou žravostí a touhou po moci. Přesto chápe, že nemá
cenu Římu odporovat, protože je silnější než její země. Souhlasí s tvrzením svého otce,
že: „Mocný Řím nás bude vždy ohrožovat. A my musíme tu bestii ošálit.“273 Nakonec
si dokážou koupit vojsko, které jim pomůže v návratu do Egypta. Tam mezitím
Tryfaené zemřela a trůnu se chopila Bereníké. Za tuto zradu je následně popravena.
Kleopatra VII. usedá na trůn spolu se svým otcem. Učí se nedávat hned najevo
všechno, co si myslí, a skrývat svoji případnou nejistotu a slabost. Ptolemaios XII. však
brzy umírá a Kleopatra musí svádět každodenní boj s Pothinem, rádcem svého mladého
manžela a zároveň bratra Ptolemaia XIII. To vše navíc z povzdálí pozoruje Arsinoé,
která čeká na svoji příležitost. Kleopatra je nucena z paláce uprchnout do Horního
Egypta a záhy až za hranice země. Zde netrpělivě přijímá zprávy o zavraždění Pompeia
a příchodu Gaia Iulia Caesara do Alexandrie. Vidí jedinou možnost, dostat se k němu
a svést ho.
271 Informace převzaty z přebalu knihy Essexová, Karen: Kleopatra. Praha 2004. 272 V originále vyšlo v New Yorku v roce 2006. U nás publikováno v Praze v roce 2007. 273 Essexová, Karen: Kleopatra. Praha 2004, s. 112.
77
Druhý díl románu přímo navazuje na první. Kleopatra v sobě našla rozhodnost
a sílu. Nechala se dopravit za Caesarem schovaná v koberci. Poznává v něm
velkorysého, ale poněkud marnivého muže, který věří, že svými vítězstvími v různých
částech světa uvádí do praxe harmonii světa. Záhy pozná, že imperátor vždy přísně
odděluje milostný vztah od politiky. S Kleopatrou jedná jako s přemoudřelým dítětem.
Nehodlá jí v ničem ustoupit, pokud její přání a ambice nejsou v souladu s jeho vlastními
úmysly. Caesara nudí neměnnost lidské přirozenosti a jediné, co ho dokáže rozptýlit,
je Kleopatra.274 Proto jí pomůže zpět na trůn.
Kleopatra později odcestovala do Říma sama bez svého nového spoluvládce
Ptolemaia XIV. To se však ukázalo jako chybný krok. Musela se na čas do Egypta vrátit
a nechat Ptolemaia XIV. odstranit, aby zabránila dalšímu povstání. Ve skutečnosti
Kleopatra během Caesarovy nepřítomnosti opravdu Řím na čas opustila a pobývala
nějakou dobu v Egyptě. Příčinou však rozhodně nebyly intriky jejího bratra, protože ten
ji na státní návštěvě doprovázel.275
Během opětovného pobytu v Římě Kleopatra pozoruje, jak si Caesar myslí, že ví
o vládnutí úplně všechno. Věří, že své nepřátele dokáže porazit laskavostí
a milosrdenstvím. Jak osudově se v této věci mýlil, dokáže až jeho zavraždění v senátu.
Kleopatra musí začít budovat svoji budoucnost znovu od nuly, ale ví, že vždy se bude
řídit svým heslem: „Dám přednost smrti před životem zbaveným důstojnosti. Raději
smrt než ponížení. Raději zemřít, než se doprošovat Říma.“276
Novou příležitost k pozvednutí Egypta vidí Kleopatra v osobě Marka Antonia. Její
láska k němu se však zdá být mnohem silnější, než bývaly její city k Caesarovi. Bojí
se, že se do něho zamilovala tak silně, že nad sebou ztratí kontrolu a přestane uvažovat
jasně. Kleopatra mu dokáže odpustit i sňatek s Octavií, protože v hloubi duše ví,
že by se zachovala stejně. Antonius budí v každém člověku důvěru a užívá si radostí
života plnými doušky.
U Aktia se Antonius rozhodl pro námořní bitvu z toho důvodu, že Kleopatra měla
na jedné ze svých lodí egyptský poklad, který tam nemohl zůstat. Plán byl takový,
že Antonius napadne nepřátelská plavidla, čímž umožní královně odplout, a pak ji bude
následovat. Při opětovném setkání dokonce konstatují, že ze střetnutí vyvázli lépe, než
274 Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s. 44. 275 Více o pobytu Kleopatry v Římě najde čtenář v Gruen, Erich: Cleopatra in Rome – Facts and Fantasies. In: Braund, David – Gill, Christopher (ed.): Myth, History and Culture in Republican Rome. University of Exeter Press 2003, p. 257-273. 276 Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s. 317.
78
čekali.277 Po obdržení zprávy o tom, že pozemní vojsko přešlo na stranu Octaviana,
však Antonius propadá apatii.
Tragický konec je nevyhnutelný. Antonius umírá vlastní rukou a žádá Kleopatru,
aby vyjednávala pro dobro svých dětí. Octavianus se s ní však bojí setkat, aby
ho neočarovala jako ostatní velké Římany. V podstatě neví, co si s ní počít. Nakonec
dochází k rozhodnutí, že musí zemřít. Schválně ji nechá doručit zprávu o tom, že bude
vedena v jeho triumfu, ale královna mu nevěří. Její odhodlání žít změní až zpráva
o smrti Kaisarióna. Doufá, že svou smrtí zachrání své tři zbývající děti a nechává
se uštknout kobrou.
Dílo je doplněno krátkým slovníčkem historických pojmů, chronologií událostí
a Ptolemaiovským rodokmenem. Autorka navíc v dovětku knihy uvádí, že svým
příběhem chtěla napravit historii, která byla k Antoniovi a Kleopatře po dva tisíce let
velice nelaskavá. Dějiny totiž píší vždy vítězové a Octavianus nechal zničit díla řady
svých kritiků a zachoval jen spisy svých příznivců, v jejichž očích se egyptská královna
zdá zvrhlá, vypočítavě ambiciózní a amorální. Octavianus tak podle K. Essexové
projektoval vlastní negativní stránky povahy do své protivnice. Avšak v zápětí
na obranu pozdějšího prvního císaře dodává, že s jejími a Antoniovými dětmi zacházel
vlídně.278 K tomu však musím dodat, že ne všechny dochované texty starověkých autorů
se o Octavianovi vyjadřují kladně a o Kleopatře a Antoniovi záporně – například
Appiános se vyjadřuje k postavě prvního římského císaře dost kriticky.
7. 13. Zobrazení Kleopatry VII. v historických románech
Souhlasím s Blahoslavem Dokoupilem, že: „Nelze chápat historickou konkrétnost
krátkozrace jako věrnost jednotlivým izolovaným faktům, datům a kvantitativním
údajům … Podstatou historické konkrétnosti však není hodnověrnost jednotlivých
faktických údajů, nýbrž pravdivé zobrazení podstaty popisované doby, její společenské
struktury a vztahů mezi sociálními skupinami v jejím rámci.“279 Musím konstatovat,
že většina autorů, na které jsem se soustředila, dokázala toto konstatování ve svých
dílech naplnit. Možná jim k tomu dopomohlo studium starověkých autorů, kteří
se o Kleopatře VII. ve svých dílech zmiňují. Vždyť řada z uvedených autorů se k tomu
277 Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004, s. 294. 278 Tamtéž, s. 351. 279 Dokoupil, Blahoslav: Český historický román 1945-1965. Praha 1987, s. 26-27.
79
v předmluvě či doslovu svých románů přiznává. Velkou skupinu autorů přivedla k psaní
románu o poslední egyptské královně návštěva země na Nilu.
Snad nejlépe se podařilo zachytit prostředí starověké Alexandrie G. Ebersovi,
nepochybně z důvodu jeho studií i vlastního výzkumu v Egyptě. Naopak J. Tarr, i když
vystudovala historii, popouští při popisu starověkého Egypta příliš uzdu svojí fantazie.
Magie a vyvolávání duchů je podle ní v této zemi na denním pořádku a rovněž popis
místností královského paláce v Alexandrii mi velmi připomínal kabinety kuriozit
na Pražském hradě v době Rudolfa II.
Poměrně málo prostoru věnují zachycení dané doby a prostředí O. von Hanstein,
J. Dauxoisová a V. Brtníková. Když už se k něčemu takovému tito autoři odhodlají,
je výsledek často k pláči. V díle J. Dauxoisové jsou například odznakem panovnické
moci „bič a motyka“. Je však možné, že takovéto excesy lze v případě cizojazyčných
románů přičíst na vrub překladatelům. (V případě díla J. Dauxoisové se jedná
o Alexandru Fraisovou.)
Vliv doby vzniku na příběh Kleopatry VII. je nejvíce vidět v případě díla
H. R. Haggarda. Devatenácté století bylo nasyceno vlnou zdvíhajícího se nacionalismu,
a tak není divu, že egyptská královna je v podání tohoto autora líčena jako proradná
cizinka na trůně, který měl patřit rodákovi z Egypta. Otázku vlastenectví však můžeme
pozorovat i u jiných autorů. Například v díle C. Falconera a M. George najdeme
starověké zastánce Kleopatry jako skvělé královny především v Horním Egyptě. Tyto
obyvatele si totiž panovnice dokázala získat svým zájmem o dobu velkých faraonů
a také znalostí egyptštiny. Naopak smíšené obyvatelstvo Alexandrie, kde žije mnoho
Řeků a Židů, se chová proradně. Podle hesla, kam vítr, tam plášť se klidně při první
příležitosti přidá na stranu Arsinoé.
Problematiku vlastenectví a oddanosti k rodné zemi můžeme pozorovat
i v charakteristice postavy Marka Antonia. U řady autorů mnou prostudovaných románů
můžeme sledovat vnitřní zápas probíhající v duši Antonia. Tento muž jednoduše
odkládá římskou tógu i zvyky a přizpůsobuje se životu východních provincií, avšak
ve svém nitru stále touží po uznání a slávě v Římě. Jeho loajalita a věrnost k dohodám
uzavřeným s Octavianem jsou v podání mnoha autorů (S. Obermeier, M. George,
C. Falconer) hlavní příčinou jeho zkázy a prohry v boji o nadvládu nad světem.
Antonius nechce v žádném případě zahájit válku jako první z toho důvodu, že by se tak
definitivně otočil ke své vlasti zády.
80
Co se týče zachycení charakteru jednotlivých postav, byla pro mě četba románů
do jisté míry zklamáním. Očekávaná proměna hlavních hrdinů není v těchto dílech příliš
patrná. Možnou příčinu vidím v tom, že většina knih vznikla až během posledních
dvaceti pěti let. Předchozí desetiletí byla na vznik těchto románů poměrně skoupá,
a to je jedním z důvodů, proč zde figurují i dvě díla napsaná již v devatenáctém století.
O tom, že jsou všechny tyto knihy do dnes stále čtenářsky populární, svědčí jejich
znovu vydávání.
Většina autorů se až podivuhodně shoduje v líčení základních charakterových
vlastností hlavních postav. Kleopatra VII. v průběhu života nabývá jistoty a rozhodnosti
– pouze u G. Eberse je tomu právě naopak. Důvod této odlišnosti lze podle mého názoru
vidět ve skutečnosti, že autor popisuje až poslední rok královnina života. Panovnici
však nikdy nechybí inteligence, důvtip, odhodlání a statečnost. Pouze H. R. Haggard
a M. R. Kaiserová ji vykreslují jako zápornou postavu, proradnou, lstivou, tvrdou
a nemilosrdnou, ale to vše jen z důvodu, že si jako hlavního hrdinu zvolili někoho
jiného. Většina autorů také popisuje královnu jako krásnou a okouzlující ženu.
Spisovatelé se však rozcházejí v líčení rodinných vztahů mezi Kleopatrou a jejími
sourozenci. Zatím co v jednom románu je vztah Bereníké a Kleopatry přátelský
(J. Dauxoisová), v jiném díle si jdou sestry nemilosrdně po krku (K. Essexová). Stejně
tak jednou umírá Ptolemaios XIV. (M. George) přirozenou smrtí a v jiné knize
je na příkaz své starší sestry zavražděn (K. Essexová či S. Obermeier).
Gaius Iulius Caesar je nebojácným, chytrým a odvážným vojákem. Většinou
dokonale maskuje své pocity, úmysly a plány na světovládu. Před koncem života však
podniká kroky, které se k jeho povaze státníka nehodí. Prostor pro negativní vlastnosti
tohoto imperátora využili snad jen S. Obermeier a M. R. Kaiserová, u kterých se Caesar
občas přestává ovládat, jedná impulsivně a příliš dává najevo svoji touhu po světovládě.
Marcus Antonius je podle většiny spisovatelů marnotratný pijan a nenapravitelný
zhýralec – snad jen M. George mu trochu těchto vlastností ubírá. Plnými doušky
si užívá radosti života. Je neschopný nést odpovědnost a jasně se rozhodovat. Snadno
podléhá vlivu silných osobností, protože je příliš důvěřivý.
Poměrně zajímavé je, v čem vidí jednotliví autoři příčinu porážky v rozhodující
bitvě u Aktia. Zde je jasný rozdíl mezi staršími historickými romány a těmi novějšími.
V první skupině (H. R. Haggart, G. Ebers a O. von Hanstein) je královnino odplutí
a následný útěk Antonia přičítán na vrub nějakému kouzlu či cizímu rozhodnutí.
Naopak v novějších knihách se vždy jedná o naplánovanou taktiku. Buď k tomuto
81
rozhodnutí dospěla královna sama, nebo ve shodě se svým milencem. Nikdy však nejde
o spontánní zbabělý útěk vystrašené panovnice, to by bylo pro hrdinku historických
románů příliš ubohé a nedůstojné pro takovou silnou ženu, jakou byla poslední egyptská
královna.
K postavení ženy ve společnosti najdeme snad nejvíce narážek u C. Falconera.
Tento fakt však podle mého názoru nelze přičíst ani době vzniku románu, ani
té skutečnosti, že jeho autorem je muž. Poukazuje na to, že římská společnost nebyla
v otázce postavení ženy v době prvního století př. n. l. zdaleka tak svobodomyslná jako
Egypt. Většina senátorů nesnese, že Kleopatra VII. vystupuje jako samostatně myslící
a uvažující bytost, která navíc své myšlenky vyjadřuje nahlas. Jak v díle C. Falconera,
tak i u M. George pronese Octavianus během slavnostního vyhlášení války Kleopatře
VII. prakticky tutéž větu: „Žádné ženě nesmíme dovolit, aby se stavěla na roveň
mužům.“280 V řadě románů najdeme před bitvou u Aktia narážky jednotlivých generálů
na to, že Antonius zachází s egyptskou královnou jako se sobě rovnou bytostí, což
je pro ně naprosto nepochopitelné a zároveň i neodpustitelné. Snad nejvíce „feminismu“
se objevuje v díle S. Obermeiera, kde Kleopatra říká, že muži by měli ženám ve všem
sloužit.
V této souvislosti bych se také měla zmínit o návštěvě Kleopatry v Meroé281
u tamější královny, jak je popsána u M. George. Egyptská panovnice se ocitla ve světě,
kde byla naprosto běžná neúcta k mužům, kteří byli v podstatě považováni „za méně
cenné“. Od své hostitelky dostala nabídku, aby společně vytvořili obří africké
království, v němž budou hrát vůdčí úlohu ženy, a budou tak konkurovat římskému
světu na severu. Kleopatře připadal tento návrh lákavý, ale nedokázala takovému
smělému plánu uvěřit. Větší šanci na udržení samostatnosti své země viděla ve spojení
s mocnými muži v římské říši.
Zároveň lze v tomto příběhu vidět paralelu k dějinám druhé poloviny dvacátého
století, kdy byl svět rozdělen na demokratický Západ a komunistický Východ. V tomto
případě by se jednalo o opačné rozdělení světa na Jih, kde by dominovaly ženy, a Sever,
kde by vůdčí úlohu hráli muži. Myšlenky na obří africké království se také objevily
u M. R. Kaiserové, kde o takové říši uvažuje Arsinoé spolu s Achillem.
280 Falconer, Colin: Soumrak bohů. Brno 2003, s. 351 a George, Margaret: Paměti Kleopatry II. Český Těšín 1999, s. 314. 281 Hlavní město núbijského státu.
82
8. Filmové zpracování příběhu Kleopatry VII.
Pro filmové tvůrce se příběh Kleopatry VII. stal jedním z věčných témat. O tomto
konstatování svědčí fakt, že se od roku 1918 do roku 2007 postava poslední egyptské
královny objevila na plátně téměř osmdesátkrát.282 Jedná se o různé celovečerní filmy,
dokumenty či jen epizodní příběhy v určitých seriálových sériích a také škála žánrů
je nanejvýš rozmanitá. V seznamu nalezneme řadu historických filmů, dramat, komedií,
kreslených příběhů i pornofilmů.
Já jsem do své práce zařadila tři historické filmy a jeden hraný komiksový příběh
Asterixe. Tato díla se totiž dočkala největšího diváckého ohlasu a dodnes je možné
shlédnout tyto filmové výtvory na televizních obrazovkách českých stanic, anebo
je zakoupit na různých DVD či video nosičích.
8. 1. První mluvená verze z roku 1934
První zvukový film zpracovávající téma Kleopatry VII. měl světovou premiéru
dne 5. 10. roku 1934283 a o rok později se mu podařilo získat Oskara za kameru. Pod
americkým filmem je podepsán režisér Cecil B. DeMille a produkční firma Paramount
Pictures. Filmové zpracování nevychází z žádné konkrétní předlohy, ale odráží se v něm
údaje starověkých autorů i tehdejší znalosti historiků.284 Do hlavní role byla obsazena
tehdy známá herečka Claudette Colbert. Caesara ztvárnil Warren William a roli Antonia
sehrál neznámý Henry Wilcoxon. Film jsem shlédla jako videozáznam slovenské
televize STV. Bohužel na videokazetě chybí údaj o tom, kdy byl pořízen.
Film začíná krátkým textem, který upozorňuje na to, že v roce 48 př. n. l. obrátil
dobyvatel poloviny světa Iulius Caesar svůj ambiciózní pohled směrem k Egyptu, kde
spolu Ptolemaios a Kleopatra bojovali o nejbohatší trůn světa. Je jasné, že se filmaři
snažili uvést osobnost Caesara co nejokázaleji, a proto je označen za dobyvatele
poloviny světa. Navíc z textu vyplývá, že Caesar přišel do země na Nilu, aby se zmocnil
282 Seznam filmů, ve kterých se objevila postava Kleopatry VII., je obsažen v knize Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 301-368 či na internetových stránkách Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site [online]. 2009 [cit. 22. 2. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\ 283 Datum české premiéry se mi nepodařilo dohledat. 284 V roce 1930 byla v Zürichu vydána kniha Oskara von Wertheimera Kleopatra, z níž údajně autoři scénáře hodně čerpali. Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 199.
83
zdejšího bohatství, ale ve skutečnosti sem pouze sledoval svého uprchnuvšího
protivníka z bitvy u Farsalu, Gnaea Pompeia Magna.
V první scéně filmu vidíme vcházet do zpustošeného pokoje služebné, které
zjišťují, že královna je pryč. Následný střih přenese diváka na poušť, kam Pothinos
odváží na voze spoutanou Kleopatru a jejího sluhu Apollodora. Doporučuje jim,
ať odejdou do Sýrie. Pokud se královna pokusí o návrat, zemře. Pothinos se také
zmiňuje, že brzy bude jednat s Caesarem, ale panovnici tato zmínka vůbec nezajímá.
Jediné, co ji v ten okamžik trápí, je pocit hladu. Kleopatra je tedy na úvod filmu
představena jako bezmocná spoutaná osoba s naivním nedospělým chováním.285 Vůbec
se nejedná o nějakou inteligentní krasavici, jak je vnímána nejčastěji. Kleopatra navíc
podle historiků opustila Alexandrii pravděpodobně již v roce 50 př. n. l. a nejprve
pobývala v Horním Egyptě.286 Až později se odebrala do zahraničí. Zvláštní je,
že v tomto filmu zaujímá roli královnina nejbližšího rádce Apollodoros. Zřejmě se jedná
o téhož muže, kterého zmiňuje Plútarchos ve svém životopise Caesara.287 Pocházel
ze Sicílie a Kleopatru přinesl v koberci zpět do paláce v Alexandrii.
Další scéna se odehrává v Ptolemaiovském paláci, kde Caesar jedná s Pothinem
o tom, za jakých okolností uzná Ptolemaia za výlučného krále Egypta pod správou
Říma. Smlouva už je téměř uzavřena, když je do místnosti přinesen koberec, ze kterého
se vykutálí Kleopatra. Caesar to nepovažuje za nějaký odvážný čin, ale pouze za dobrý
vtip. Nevěnuje královně žádnou pozornost, protože má práci. Nechce, aby ho rušila
a posílá ji pryč. Kleopatra se opět chová spíše jako dítě než dospělá žena. Hraje
si s modelem zbraně a zvídavě okukuje galského vojáka. Nakonec jí Apollodoros
poradí, ať se zmíní o Indii. Caesar ihned zpozorní. Kleopatra vidí, že Caesar jeví
ohromný zájem o tuto zemi a její pohádkové bohatství. Schválně však rozhovor
o daleké zemi odkládá až na dobu večeře. Caesar přikáže, aby Kleopatru hlídala jeho
garda, protože jinak by se nemusela večera dožít. Podle mého názoru se Caesar nikdy
o Indii nezajímal, jeho dobyvačné touhy přitahovala spíše Parthie. Avšak tato země
se zřejmě zdála tvůrcům filmu příliš neznámá.
Při večerním setkání se Kleopatra snaží uchvátit Caesara svým vzhledem. Tvrdí
Caesarovi, že ho miluje a nabízí mu sňatek. Pokouší se ho přesvědčit o tom, že by bylo
lepší dohodnout se s ní než s jejím bratrem Ptolemaiem. Caesara však boj o egyptský
285 Tamtéž, s. 212. 286 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 33 a také Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 69. 287 Plútarchos, Gaius Caesar, 49.
84
trůn vůbec nezajímá, raději by slyšel něco o Indii. Královnu začne brát vážně až po tom,
co Kleopatra zabije oštěpem Pothina, který se schovával za závěsy. Ve skutečnosti
zemřel Pothinos až za několik měsíců během alexandrijské války,288 kterou však tvůrci
filmu z děje úplně vynechali. Caesar se nakonec dohodne na dodávkách obilí
s Kleopatrou, kterou ustanoví samostatnou panovnicí na místo jejího bratra. Navíc
se rozhodne zůstat v Egyptě delší dobu, než původně plánoval. Kleopatra však sama
Egyptu nikdy nevládla. Vždy měla po svém boku alespoň symbolického manžela
a zároveň spoluvládce. Nejprve to byli její bratři Ptolemaios XIII. a Ptolemaios XIV.
a pak její syn Kaisarión, o jehož existenci film mlčí.
Děj filmu se pak přenáší do Říma, kde se v domě Calpurnie odehrává večírek.
Hlavním námětem hovoru je Caesarův pobyt v Egyptě a jeho vztah s tamější královnou,
o kterém vědí všichni, kromě Caesarovy manželky. Někteří senátoři se začínají obávat,
že Caesar chce být králem. Vcelku poklidný chod večera naruší příchod Marka Antonia,
který ihned přitahuje pozornost všech dam. Oznamuje, že Caesar se vrací do Říma.
Zajímavé je, že z hovoru vyplývá, že Antonius je ženatý s Octavií. Jejich sňatek se však
uskutečnil až v roce 40 př. n. l. a zpečetil tak smlouvu z Brundisia.289
Následující scéna ukazuje Caesarův triumfální příchod do Říma. V jeho průvodu
je nesena i Kleopatra na trůnu. Tato událost má pravděpodobně ukazovat římský
triumfální průvod, který povoloval vítěznému imperátorovi senát na návrh tribunů lidu
či samotného vojska. Caesar slavil takovéto triumfy po svém návratu čtyři, ale byly
to pečlivě připravované akce a rozhodně nijak nesouvisely s jeho návratem do města.
Kromě toho je úplně nemožné, aby byla součástí triumfu i egyptská královna. Jediní
cizinci, kteří v průvodu kráčeli, byli nepřátelští zajatci.
Další obraz ukazuje senátory v lázních, kteří diskutují o Caesarovi a jeho údajných
plánech. Prý se chce nechat rozvést s Calpurnií a oženit se s Kleopatrou. Také si touží
v senátu vynutit jmenování císařem, což je naprostý výmysl. V době končící republiky
se spíše uvažovalo o návratu ke království než o nějakém novém státním zřízení.
Před místností senátu mluví Antonius s Caesarem a vyčítá mu jeho vztah
k egyptské královně. Kleopatra mu přeci nemůže pomoci dobýt Indii. Navíc se zdá,
že ženami opovrhuje a nenávidí je. Tvrdí, že nedokážou myslet a bojovat a jsou
pouhými hračkami v rukou mužů.290 Tyto výroky odrážejí převládající názor římské
288 Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 88. 289 Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, s. 98. 290 Kleopatra (Cleopatra), USA [film]. DeMille, Cecil B. [režisér], Paramount Pictures, 1934, 00:28:05.
85
společnosti prvního století př. n. l., kdy ženám bylo vyhrazeno především místo v domě
a neměly se starat o státnické záležitosti. Antonius však vidí, že se Caesar takovými
radami nemíní řídit a odchází. Přibíhá Calpurnia a přemlouvá manžela, aby do senátu
nechodil, protože měla zlý sen. Tato scéna je velmi známá z Plútarcha.291
Další scény se střídají v rychlém sledu. Kleopatra obklopená spoustou služek
vybírá nové šaty. Zastavuje se u ní Caesar, který má namířeno do senátu. Oba se těší na
to, že se z nich brzy stane císařský pár. Mezitím se spiklenci připravují vykonat svůj
plán. Jakmile Caesar vstoupí do senátu, vrhnou se na něho a zabijí jej. V Římě
propukají nepokoje. Posel přináší zprávu o událostech královně. Apollodoros ji ihned
doporučuje, aby z Říma odjela, ale Kleopatra nechce. Cítí se zdrcena. Nakonec však
musí uznat, že její rádce má pravdu, a také přijme jeho tvrzení, že Caesar ji nikdy
skutečně nemiloval, ale pouze toužil po bohatství, k němuž mu mohla pomoci.
Antonius a Octavianus se pak se senátory domlouvají, jak potrestají Caesarovy
vrahy. Antonius také slibuje, že se pomstí i proradné Egypťance. Vyzývá ji ke shledání
na tržišti v Tarsu, kde ji podle plánu zajme, a pak ji přivede v řetězech do Říma.
Antonia královna během svého pobytu v Římě vůbec neokouzlila, jak to bývá
zachyceno v řadě jiných děl. Naopak Antonius budí dojem, že královnu dokonce
nenávidí. Filmaři následně vypustili z děje všechny události z let 44 až 41 př. n. l.
Antonius nevrle a nedočkavě čeká na tržišti v Tarsu na příchod Kleopatry, která
však nechce opustit svou loď. Nakonec se Antonius vydá na egyptské plavidlo sám.
Chová se rozzlobeně a panovačně. Kleopatra přiznává, že měla v plánu ho svést, ale
vidí, že s ním nic nepohne. Přesto před ním nechá rozehrát okouzlující scény jako
například tanec žen kolem býka či mořské panny vytažené z moře a nabízející lastury
plné klenotů. Antonia přes jeho původní zatvrzelost vše zaujme a postupně podléhá
kouzlu. Zůstává na lodi a společně odplouvají do Egypta.
Další scéna se odehrává v Římě, kde Octavianus obviňuje Antonia ze zrady.
Sliboval pomstu a pokoření královny a místo toho s ní žije již dva měsíce v Alexandrii.
Vyhlašuje válku, ve které Egypt zničí. Film dělá dojem, že k vyhlášení války došlo
krátce po setkání Antonia s Kleopatrou, avšak ve skutečnosti mezi těmito událostmi
uplynulo devět let.292 Mezitím Antonius uspořádal dvě válečná tažení, a dokonce
se i vrátil do Říma.
291 Plútarchos, Gaius Caesar, 63. 292 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 155.
86
Do Alexandrie přijel z Říma Héródés. Ke Kleopatře se chová jako důvěrný přítel.
Vyřizuje jí vzkaz od Octaviana, že by se rád stal přítelem Egypta, pokud by Antonius
zemřel. Stejnou informaci sdělí i Antoniovi, který dostane záchvat smíchu. Kleopatra
by ho přeci nikdy nezradila. Avšak pak přistihne královnu při zkoušení účinnosti jedů
na trestancích a znejistí. Apollodoros totiž přesvědčil královnu, že odstranění Antonia
by bylo v zájmu její země nejlepší. Kleopatra pak opravdu Antonia zkouší otrávit, ale
na poslední chvíli si to rozmyslí. Přišla totiž zpráva o vyhlášení války Římem
a Antonius ihned začal sebevědomě udílet rozkazy vojsku. Kleopatra uvěří, že tak
rozhodný muž může Egypt zachránit. O Kleopatřiných pokusech s různými jedy
se zmiňuje řada děl,293 ale vždy jsou odůvodněny vlastními plány panovnice
na sebevraždu, nikoliv snahou ušetřit Antonia bolesti.
Enobarbus oznamuje Antoniovi, svému vrchnímu veliteli, že všichni jeho
generálové spolu s vojskem odmítají bojovat proti svým krajanům a přešli na stranu
Octaviana. Nabádá Antonia k vraždě Kleopatry, ale ten to odmítá. Narychlo vyzbrojí
egyptskou armádu a pouští se do války se svým protivníkem. Následuje řada scén
ukazující pochodující vojáky, válečné vozy jedoucí po poušti, jednotlivá bojová
střetnutí na souši i na moři. Zajímavostí je, že tyto bojové scény použil režisér DeMille
již ve svém dřívějším filmu, který natočil o jedenáct let dříve.294
Antonius nakonec přišel o všechny bojeschopné muže a snaží se s Octavianem
vyjednávat z hradeb ptolemaiovského paláce. Za své snahy však sklízí pouze posměch
nepřátel. Nakonec ho opouští i královna, která vychází ven skrze padací most. Antonius
si myslí, že ho opustila i poslední spřízněná duše a vráží si do hrudi meč. Kleopatra
však šla za Octavianem jenom proto, aby se pokusila vyjednat pro Antonia milost. Ten
však návrh odmítl. Královna se vrací zpět do paláce. Doufá, že s Antoniem uprchne
do Horního Egypta, avšak on umírá. Kleopatra usedá na královský trůn a nechává
se uštknout malinkým hadem, který jen velmi stěží připomíná kobru. (Filmové triky
nebyly ve třicátých letech na takové úrovni jako dnes.) Ve skutečnosti se Antonius před
svou smrtí v Alexandrii s Octavianem osobně neviděl a vyjednával s ním pouze pomocí
poslů. Ani Kleopatra nežádala o milost pro svého milého osobně.295 Neuvažovala
293 Na množství těchto zmínek odkazuje Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 237 a 238. 294 Jednalo se o film: The Ten Commandments, USA [film]. DeMille, Cecil B. [režisér], Paramount Pictures, 1923. Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 198. 295 Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005, s. 272 píše, že Kleopatra VII. zemřela až v posledních srpnových dnech roku 30 př. n. l.
87
o útěku na jih, ale existují domněnky, že plánovala spíše cestu do Indie. Celá závěrečná
sekvence se také neměla odehrávat v paláci, ale v královnině hrobce.
Tvůrci filmu se snažili, aby prostředí i použité rekvizity dělaly dojem starověkého
Egypta či případně Říma, avšak příliš se to nepovedlo. V řadě scén se nevyvarovali
použití novodobých rekvizit. Například v triumfálním průvodu jsou k vidění muži
troubící na lesní rohy, Kleopatra nalévá Antoniovi v Alexandrii víno z vysoké skleněné
lahve a už vůbec jsem nepochopila, proč Antonius chodí do společnosti s dvěma
dogami na vodítku.
Celkový charakter Kleopatry v tomto filmu je dost nejednotný. Na začátku filmu
se jedná o bláhovou dětskou postavičku, kterou příliš netrápí vlastní bezmocnost. Ale
později získává moc a její důstojnost nabývá na síle. Zároveň zde však nalezneme
i předobraz americké ženy počátku třicátých let dvacátého století. Kleopatra je vtipná,
srší osobitým humorem a dokáže upoutat pozornost společnosti. Jedná se o moderní
ženu, která udělala Hollywoodu tak velkou reklamu, že spousty žen začaly nosit
obdobné oblečení jako jejich filmová hrdinka.296
Řada kostýmů Kleopatry se totiž klidně dala nosit na večírky pořádané
ve třicátých letech dvacátého století - například dlouhé bílé
šaty zdobené perlami, které měla královna na sobě v Tarsu.
Diváci podléhali iluzi, že móda starověkého Egypta a Říma
se podobá večerním šatům oblékaným v roce 1934.297
Množství oblečení je ušito z lesklých látek zdobených
výšivkami. Občas však převládla starověká iluze a pak jsou
k vidění kostýmy zdobené pavími péry či zlatem. Za vrchol
nedokonalosti považuji scénu odehrávající se v římských
lázních. V popředí se sice nacházejí senátoři v tunikách,
avšak v pozadí si můžeme všimnout žen v plavkách třicátých
let.
Ani make-up neodpovídá starověku. Na Kleopatře si pozorný divák může
povšimnout líčení ve stylu doby vzniku filmu. „Úzké, zvýrazněné obočí, těžká maskara
296 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 215. 297 Tamtéž, S. 216.
Obr. 12: Claudette Colbert jako Kleopatra
vítající Antonia v Tarsu.
88
na řasách, tmavá rtěnka, aby zdůraznila plné kulaté rty.“298 I účesy královniných služek
jsou zcela současné a navíc se mezi nimi vyskytují i blondýny.
8. 2. Nejslavnější ztvárnění z roku 1963
Vznik filmového zpracování příběhu poslední egyptské královny z roku 1963
provázela řada zvláštních okolností. Později se však stal tento film snad nejslavnějším
zpracováním a byl oceněn čtyřmi Oskary.299 Produkce Twentieth Century Fox chtěla
původně natočit pouze remake němého filmu z roku 1917 s rozpočtem dva miliony
dolarů. Zamýšleným režisérem se měl stát Rouben Mamoulian, do role Caesara měl být
obsazen Peter Finsch a Antonia měl ztvárnit Stephen Boyd. Do hlavní role Kleopatry
byla po zdlouhavém rozhodování vybrána Elizabeth Taylorová, protože nedávno
vyhrála Oskara a její slavné jméno mělo probudit větší zájem diváků.300 Avšak natáčení
od počátku provázely značné obtíže. Hlavní představitelka onemocněla a náklady
mnohonásobně převyšovaly původní rozpočet. Vše vyvrcholilo tím, že režisér dal
výpověď a smlouvy ukončili i oba hlavní mužští představitelé.301
Novým režisérem se stal Joseph Leo Mankiewicz, který ihned nechal předělat
scénář do úplně nové podoby. Do role Caesara byl nově obsazen Rex Harrison
a Antonia měl hrát Richard Burton. Režisér zamýšlel natočit dvoudílný film o celkové
délce sedm a půl hodiny. Avšak natáčení se stále více prodlužovalo a náklady
nezadržitelně rostly. Konečná suma přesáhla neuvěřitelných čtyřicet čtyři milionů
dolarů302 a Kleopatra se tak stala nejdražším filmem vzniklým do té doby. Nesestříhaný
natáčecí materiál měl neuvěřitelnou délku devadesát šest hodin.303 Mankiewicz byl však
produkcí nakonec donucen film zkrátit. Při světové premiéře dne 12. 6. roku 1963304
měl film délku 264 minut, ale během následujících dvou týdnů byl zkrácen ještě víc,
298 Tři tváře Kleopatry. Telegraf, 24. 4. 1992, s. 16. 299 Na udílení Oskarů v roce 1964 získal film ocenění v kategoriích kamera, výprava, kostýmy a speciální vizuální efekty. Nepodařilo se mu proměnit dalších pět nominací v kategoriích nejlepší film, herec v hlavní roli, střih, hudba a zvuk. 300 Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 67. 301 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 217. 302 Tamtéž, S. 218, ale Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 67 píše, že náklady přesáhly 30 milionů dolarů. 303 Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 67. 304 Datum české premiéry tohoto filmu se mi nepodařilo nalézt, ale z mého pátrání jasně vyplývá, že ani do konce roku 1963, ani v následujícím roce nebyl film v tehdejším Československu na plátnech kin uveden. (V Sovětském svazu, pod jehož vlivem v té době naše země byla, byl film uveden až v únoru roku 1978!)
89
na 243 minut.305 Tuto verzi filmu jsem si prohlédla i já na DVD nosiči, kde jsou
zachyceny oba díly filmu odvysílané dne 17. 12. a 24. 12. roku 2006 na televizní stanici
Čt 2.
Elizabeth Taylorová byla od počátku zahrnována kritikou. Údajně se na roli
egyptské královny vůbec nehodila, protože byla moc vysoká. Navíc z této postavy měla
čišet odvaha a inteligence, což se herečce nepodařilo ztvárnit. Chyběl jí zápal a autorita
pro tuto roli. Druhá část filmu byla navíc kritiky všeobecně považována za slabší,306 což
údajně způsobil milostný vztah, který se mezi E. Taylorovou a R. Burtonem rozhořel.
Oba herci začali vést zhýralý život a práci na filmu
zanedbávali. Kritici obviňovali E. Taylorovou, že její život na
„vysoké noze“ prohlubuje celkové náklady filmu a hlavně
způsobuje zpoždění během natáčení.307
V novinovém článku z roku 1992 jsem nalezla zprávu,
že pro E. Taylorovou bylo navrženo a ušito celkem šedesát
pět kostýmů z bavlny
a poloprůhledných látek, většinou
s výrazným výstřihem ve tvaru
písmene V a zdůrazněným pasem.308 Já osobně jsem ve čtyř
hodinovém filmu napočítala přes třicet různých modelů,
v kterých se Kleopatra objevila. Mnoho z nich připomíná dobové
oblečení šestého desetiletí dvacátého století. „Také její make-up
byl typický pro módu 60. let a tento styl zpětně urychlil rozvoj trendu přehnaného líčení
očí, typického pro druhou polovinu tohoto desetiletí. Za zmínku stojí, že rty Taylorové
neodrážely zářivou barvu henny, kterou používaly kdysi dávno ženy v Egyptě, nýbrž byly
namalovány tlumenými tóny, jaké se nosily v době natáčení filmu.“309 Spolu se sto
dvaceti pěti kusy šperků a třiceti parukami se náklady na garderobu hlavní
představitelky vyšplhaly na více než sto třicet tisíc dolarů.310
Tento dvojdílný film je na rozdíl od předchozího zpracování historicky mnohem
věrohodnější. První scéna se odehrává u Farsalu, kde Caesar právě zvítězil nad
305 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 218. 306 Tamtéž, S. 219. 307 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 69. 308 Tři tváře Kleopatry. Telegraf, 24. 4. 1992, s. 16. 309 Tamtéž. 310 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 70.
Obr. 14: Výrazný způsob líčení očí.
Obr. 13: Elizabeth Taylorová jako
Kleopatra.
90
Pompeiovou armádou, ale jeho protivník mu uprchl do Egypta. Caesar se ho rozhodne
pronásledovat. Během čtyř hodin filmu je na různých místech využit vypravěč, který
divákovi rychle objasní situaci v jiném státě, kam se děj přesunul, či shrnuje události,
které se odehrály v letech, jež filmaři přeskočili. Divák se tak rychle a bez problémů
zorientuje v boji, který probíhá v zemi na Nilu mezi Kleopatrou a Ptolemaiem XIII.
Caesar se po příjezdu do Alexandrie představuje jako velmi moudrý diplomat,
který se vyzná v místních poměrech a za každou cenu se chce vyhnout přímému střetu.
Kleopatra jej svým tajným návratem do paláce zaujme, ale moc neví, co od mladé
královny čekat. Od svého pobočníka si nechává předčítat zprávu, která charakterizuje
Kleopatru jako mimořádně inteligentní a bystrou ženu, která však: „… k dosažení svých
cílů používá mučení, travičství a též své milostné nadání.“311 Kleopatra opravdu působí
velmi rozumně a navíc je vidět, že je plně informována o veškerém dění. Během celého
filmu je doprovázena stejně jako ve zpracování z roku 1934 Apollodorem. D. Wenzel
však uvádí, že ze scén, které byly později z filmu vystřiženy, jasně vyplývá,
že Apollodoros byl královnin milenec.312 Ve zkrácené verzi jsem však nic takového
nepozorovala, jejich vztah bych charakterizovala spíše jako přátelství mezi rádcem
a jeho učednicí.
Alexandrijská válka je ve filmu zachycena poměrně věrohodně a bez nějakých
velkých historických prohřešků. Z děje je jenom vynechána postava Arsinoé
a Ptolemaia XIV. Kleopatra s Caesarem se postupně sbližují, rozhodně je ale nelze
považovat za milence již od první
noci, kdy se Kleopatra vrátila
do paláce. Společně začínají uvažovat
o novém uspořádání světa a o vzniku
jedné všeobjímající říše. „Ze změti
válečných tažení jeden svět
a z jednoho světa jeden národ, jeden
lid na zemi žijící v míru.“313 Tato slova
se však více hodí do rétoriky studené
311 Kleopatra – část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [režisér], Twentieth Century Fox, 1963, 00:25:09 312 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 221. 313 Kleopatra – část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [reřisér], Twentieth Century Fox, 1963, 00:59:08
Obr. 15: Příjezd Kleopatry do Říma.
91
války probíhající v době vzniku filmu mezi USA a SSSR, než k vyjádření touhy
Kleopatry a Caesara oživit dávný Alexandrův sen. Královna navíc čeká syna a Caesar
na její přání odkládá návrat do Říma. Dokonce se účastní mystického věštebného
obřadu, který má poodhalit budoucnost jejich potomka. Zajímavé je, že scéna, během
níž Caesar zvedne Kaisarióna za země a uzná ho tím za svého, se odehraje ještě
v Alexandrii za přítomnosti jeho vojenských velitelů. Ve většině uměleckých děl se tato
událost váže až ke Kleopatřině pobytu v Římě a autoři se tímto skutkem odehrávajícím
se za přítomnosti mnoha Římanů snaží podtrhnout královninu svéhlavost.
Po dvou letech odloučení se oba milenci setkávají znovu, a to v Římě.
Monumentální scéna zobrazující příjezd egyptské královny skrze
repliku Konstantinova oblouku je snad nejznámějším vyobrazením
z celého filmu. Nic na tom nemění fakt, že zmiňovaná
pamětihodnost v době končící římské republiky ve městě ještě vůbec
nestála. Množství kouřových efektů, rozmanitých tanečníků a obří
trůn ve tvaru sfingy tažený dvěma řadami otroků skýtá opravdu
neskutečnou podívanou. O nákladnosti této scény svědčí fakt, že jen
dvaceti čtyř karátovým zlatem vyšívané šaty, které má královna na
sobě, stály šest a půl tisíce dolarů.314
Caesar v rodné zemi podléhá svým vrtochům. Za každou cenu chce být provolán
imperátorem a také bohem. Když už to vypadá, že se senátoři odhodlají jmenovat
ho alespoň králem impéria, avšak mimo Itálii, je nespokojen. Na naléhání Marka
Antonia a Kleopatry se však nakonec odhodlá tuto poctu přijmout. Tomuto aktu ale
zabrání jeho vražda, kterou Kleopatra sleduje v ohni, během věštby. Královnino spojení
s bohy je na několika místech filmu značně patrné. Je představena jako žena silně věřící
bohům, která v krizové situaci hledá pomoc ve svatyni Isidy a věštbách nejvyšší
kněžky.
První díl je zakončen odjezdem Kleopatry zpět do Egypta. Loučí se s ní Antonius,
který ji jen nerad nechává odplout. Slibuje jí, že bude v senátu obhajovat práva
Kaisarióna, a žádá o svolení v budoucnu navštívit Alexandrii. Filmaři tedy nenechávají
diváka na pochybách, jak se bude děj v dalším díle vyvíjet.
Druhou část filmu opět uvádí vypravěč, který vysvětluje, jak Antonius
s Octavianem potrestali Caesarovy vrahy. Antonius pak zůstal ve východní části
314 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 70.
Obr. 16: Zlatem vyšívané šaty.
92
římského impéria. Zoufale potřebuje peníze a zásoby pro svoje vojska. Oboje
by mu mohla poskytnout egyptská královna, ale je příliš hrdý na to, aby k ní přišel
s žádostí o pomoc. Nakonec posílá do země na Nilu posla, který královnu přesvědčí,
aby připlula do Tarsu. Oproti realitě filmaři vymysleli úplně novou příčinu Kleopatřiny
cesty na východ. Ve skutečnosti chtěl Antonius od panovnice slyšet, proč
mu nepomohla v předcházející válce proti Brutovi a Cassiovi.315
Kleopatřin příjezd do Tarsu se podle mého názoru jen stěží blíží monumentálnímu
vstupu do Říma. Připlouvající královnina loď je sice z velké části zlatá a má nachové
plachty,316 ale samotná Kleopatra, jež měla vypadat jako Afrodíté, zůstala daleko
za očekáváním. Hostina na počest Antonia vypadá okázale. Všechny nádoby jsou zlaté
a připravené jídlo nabývá neuvěřitelných tvarů. Avšak Antonius si všechnu tuto
okázalost neužívá. Chová se velmi podrážděně a příliš pije. Vadí mu, že Kleopatra stále
nezapomněla na Caesara, a dává to okatě najevo, protože už více nechce žít ve stínu
mrtvého velikána. Uklidnění mu přinese až noc strávená v objetí Kleopatry.
Antonius si užívá egyptské pohostinnosti a všemožně se vyhýbá návratu do Říma,
kde by měl řešit vzniklé potíže. Avšak nakonec odjet musí. Octavianus se na jeho návrat
náležitě připravil. Doufá, že se mu podaří oženit Antonia s Octavií a tím ho udržet
z dosahu Kleopatry. Antonius na jeho návrh přistoupí. Královna se samozřejmě o této
události dozví a je z ní naprosto zdrcena. V návalu zoufalství a vzteku ničí Antoniovo
oblečení i různé vybavení svého paláce. Filmaři nepřiřkli Kleopatře charakter klidně
uvažující ženy, která by pochopila, že učiněné kroky byly vykonány z politických
důvodů. Naopak, Kleopatra je zachycena jako žena podléhající svým citům a vášním.
Nejvíce tyto vlastnosti vystupují na povrch poté, co se Antonius opět pokorně vrací do
Egypta žádat o zásoby. Kleopatra je neústupná a tvrdá. Nechce Antoniovi odpustit jeho
chybu a všemožně ho ponižuje. Při audienci ho dokonce donutí, aby před ní poklekl.
Kleopatra se uklidní až potom, co Antonius slíbí vyhovět všem jejím požadavkům.
Mezitím šíří Octavianus v Římě různé pomluvy o Antoniovi, ale s bojem stále
vyčkává, až ho k němu vyzve senát a lid, aby si případně proti sobě nepoštval veřejné
mínění. Definitivní rozhodnutí o válce uspíší zveřejněním Antoniovy poslední vůle.
Právě v okamžiku, kdy se chystá vyhlásit Kleopatře a Antoniovi válku, se v davu objeví
Sósigenés, královnin důvěrník, který se měl pokusit situaci v Římě uklidnit. Octavianus
315 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 121. Taktéž Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003, s. 129. 316 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 70 a 72.
93
však po něm mrští oštěp, kterým se chystal učinit slavnostní akt vyhlášení spravedlivé
války a zabije ho. Tato scéna je z historického hlediska úplně absurdní a navíc předvádí
Octaviana jako prostého vraha na místo vychytralého politika.317
Vypravěč velmi rychle přenese děj až k rozhodné bitvě u Aktia. Antonius trvá na
námořní bitvě, během níž se bezhlavě a nesmyslně snaží pronásledovat Octavianovu
vlajkovou loď, na níž však její velitel není. Antonius se nakonec octne v obklíčení
a všichni si myslí, že je mrtev. Kleopatra se tedy rozhodne odplout. Antonius to ale vidí
a vydává se za ní. Na palubě královniny lodi se s ním odmítají bavit všichni jeho bývalí
společníci a panovnice mu nechá odebrat meč, aby neudělal ještě větší hloupost.
Antonius upadá do melancholie, ze které ho vytrhne až hádka s Kleopatrou provázená
dokonce i fackami.
Závěr příběhu je líčen tradičně po vzoru Plútarcha. Ve scéně, kdy se královna
loučí se svým synem, je bohužel Kaisarión hrán dítětem ve věku asi osmi let, přestože
v té době měl být již dvakrát starší. Filmaři se dopustili chyby i v titulatuře Octaviana.
Během vyjednávání ho Kleopatra osloví jako Augusta,318 přestože tento titul mu byl
přiřčen až o několik let později. Kromě smrti obou hlavních protagonistů, umírají i obě
královniny služebné Iras a Charmion, a také její věrný služebník Apollodoros.
D. Wenzel ve svém díle píše, že vynecháním scén, které byl nucen režisér
vystřihnout, se zjednodušil pohled na postavu Kleopatry VII. Královna klade větší důraz
na své city a nechává se unášet vášněmi. Její politické smýšlení je zatlačeno do pozadí.
Navíc se na původním charakteru panovnice v nezkrácené verzi díla odrážela mnohem
znatelněji doba vzniku filmu. Zatímco po druhé světové válce se ideální žena zdržovala
co nejvíce doma a byla vzornou matkou, na počátku šedesátých let už byla situace jiná.
Ženy se stávaly více samostatné a získávaly větší sebevědomí. Mnoho z nich
vystudovalo vysokou školu a budovalo úspěšnou kariéru. Také Kleopatra se snaží
vystupovat jako samostatně rozhodující žena, která chce uhájit právo na egyptský trůn.
Své zemi dokáže úspěšně vládnout a podporovat její prosperitu. Její role matky poněkud
ustupuje do pozadí. Stejně jako ženy na počátku šestého desetiletí dvacátého století
si i panovnice užívá sexuální svobody.319
317 Tamtéž, s. 72. 318 Kleopatra – část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo [reřisér], Twentieth Century Fox, 1963, 01:29:55 319 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 241.
94
8. 3. Dvojdílný film z roku 1999
Dvojdílný německo-americký film Kleopatra režiséra France Roddama
a produkční firmy Hallmark Entertainment spatřil světlo světa dne 23. 5. roku 1999. Byl
vyráběn jako televizní minisérie, a proto nebyl uváděn v kinech. Já jsem ho zhlédla
z videokazety, na níž bohužel chybí údaje o tom, kdy byl film vysílán v televizi.
Na scénáři se podílela dvojice autorů Stephen Harrigan a Anton Diether a údajně čerpali
z románové předlohy s názvem Paměti Kleopatry autorky Margaret George.320 Ovšem
je nutné podotknout, že film se od svojí předlohy značně liší. Ve filmu se řada událostí
odehraje odlišně než v románu a poměrně často se zde vyskytují i úplně nové,
vymyšlené scény, které patrně měly za účel udělat děj akčnější a dramatičtější.
To se však dle mého názoru ne vždy povedlo. Navíc si neodpovídají ani charaktery
hlavních postav, protože se chovají naprosto odlišně než v „údajné“ předloze.
Už během natáčení bylo do filmu vkládáno velké očekávání a mluvilo se o něm
jen v samých superlativech. Filmoví tvůrci tvrdili, že uprostřed marocké pouště
vytvořili jedno z největších natáčecích center.321 Ovšem
jejich snaha zřejmě přišla v niveč. Alexandrie se dle
představy filmových tvůrců nacházela uprostřed pouště,
ačkoliv ve skutečnosti leží v deltě Nilu a přiléhá k ní
jezero. Ptolemaiovský královský palác měl patrně
připomínat chrám starého Egypta, ale ani to se nezdařilo.
Odborník na starověk Michael Pfrommer dokonce
hodnotí výsledek jako: „schlicht von grotesker Sinnlosigkeit“.322
Centrum Říma představují dva mramorové chrámy v rohu téměř
stále pustého náměstí. Patrně se mělo jednat o forum Romanum.
Ani s dalšími místy si tvůrci hlavu příliš nelámali – například
Tarsos nebylo potřeba tvořit vůbec. Marcus Antonius totiž vyhlíží
příjezd Kleopatry ze stanu. Ve spojitosti s tímto filmem zaznívala
nakonec v různých kritikách a recenzích hodnocení, která jej
označila za romantický nesmysl či komerčně bezduchý
romanticko-vojenský mišmaš.323
320 Tamtéž, S. 120. 321 Tamtéž. 322 Prostý groteskní nesmysl. Tamtéž, S. 262. 323 Solomon, Jon: The Ancient Word in the Cinema. New Haven a London 2001, p. 27 a 78.
Obr. 18: Leonor Varela jako Kleopatra.
Obr. 17: Ptolemaiovský palác.
95
Hlavní postavu Kleopatry VII. ztvárnila téměř neznámá herečka Leonor Varela
z Chile, jejíž výběr byl však vcelku chválen vzhledem k její snědší pleti, která vypadá
středomořsky. Hereckou úrovní ji však předčili její partneři. V roli C. I. Caesara
se představil Timothy Dalton a Marka Antonia ztvárnil Billy Zane.
Do samotného děje filmu má diváky uvést stručný úvodní text, avšak už v něm
se vyskytuje řada omylů. Egypt rozhodně nebyl ve dvacátém roce Kleopatřina života
součástí Říma a Gaius Iulius Caesar nepřišel do této země jenom kvůli tomu, aby pro
Římany vymohl dlužnou částku. První scény ukazují příchod Caesara s jeho vojskem
do královského paláce v Alexandrii. Imperátor se chová naprosto pohrdavě k tamějším
vládcům, panovačně, směle a nemilosrdně. Vůbec nic neukazuje na Caesarovu
pověstnou shovívavost a uvážlivé rozhodování zachycené ve dříve jmenovaném
románu.
Kleopatra se poprvé objeví na plátně v tajemné scéně za průsvitnými závěsy
ve svém vyhnaneckém ležení někde na neurčitém místě v poušti, kde se vyptává
nevěstky na umění lásky a milování. Krátce na to je dopravena v koberci k Caesarovi
a divák může královnu konečně vidět v plné kráse. Ihned vytahuje všechny své trumfy –
ladné pohyby, svůdný pohled. Filmaři představují panovnici jako velmi krásnou ženu
a snaží se co nejvíce podtrhnout její sexuální přitažlivost.
Další Kleopatřiny vlastnosti odhalí až následující ráno, kdy se královna po noci
strávené s Caesarem setkává se svými dvěma sourozenci a Pothinem. Obě sestry
se spolu začnou ihned hašteřivě hádat a kdyby je Caesar neumlčel, tak by se snad
i popraly. Kleopatra se velmi těžce vyrovnává i s tím, že Caesar oznámí její sňatek
s bratrem. Caesar ji nakonec okřikne slovy: „Nauč se být královnou. Nauč se takticky
myslet.“324 Kleopatra totiž působí trochu dětinsky.
Události pak naberou rychlý spád. Panovačná a nelítostná Arsinoé s Ptolemaiem
XIII. prchají z paláce, připojují se k egyptskému vojsku a následně útočí. Boj
se odehrává na nádvoří královského sídla a někteří útočníci dokonce proniknou až
do jeho chodeb, kde jen o vlásek unikne smrti samotná Kleopatra. Římané vítězí
a Arsinoé s Ptolemaiem XIII. jsou pronásledováni po poušti. Rádoby napínavá
a dobrodružná honička na vozech tažených koňmi končí obklíčením Arsinoé
324 Kleopatra – část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:19:30.
96
a nešťastnou smrtí jejího bratra, který spadl z vozu a hlavou se udeřil o kámen.
Ve skutečnosti však utonul v Nilu.325
Kleopatra si osud svých sourozenců vyslechne při činnosti vzdáleně připomínající
cvičení jógy. Zřejmě jí to mělo dodat klidu a rozvahy, ale ve skutečnosti zuří a Caesara
obviní, že si chce Arsinoé nechat v záloze a později ji využít proti ní. V noci se pak
potají vydá do vězení, kde se se sestrou opět pohádá a nechá ji zabít. I toto si tvůrci
filmu úplně vymysleli, neboť Arsinoé byla vedena v triumfálním průvodu Římem326
a zemřela až za několik let v Efesu.327
Všechny tyto události se podle mě odehrály příliš rychle. Při sledování jsem měla
dojem, že Caesar první den přišel do Alexandrie, další vyhrál bitvu a třetí den
už si užívá odpočinek při plavbě po Nilu. A přitom by stačilo oddělovat jednotlivé
scény časovými údaji, které by naznačily chod dějin, anebo jako ve zpracování z roku
1963 použít vypravěče. Pro všechny postavy je navíc charakteristické, že jednají bez
rozvahy a uměřenosti. Impulsivní a neočekávané jednání osob je možná záměrné.
Filmaři asi chtěli tímto způsobem udržet diváky napjaté a předvést řadu překvapivých
momentů.
Během plavby na jih si Caesar s Kleopatrou užívají svoji zamilovanost. Občas
však mluví o budoucnosti a zde vychází najevo Kleopatřiny nevědomosti
a neinformovanost. Divák má pocit, že Egypt se rozvíjel v naprosté izolaci a vůbec
se nezajímal o to, co se děje v okolním světě. I přes tento fakt Kleopatra nabízí
imperátorovi spojení jejich říší. I samotný Caesar odhalí svoje plány: „Jsem odhodlán
dobýt a ovládnout svět. Na místo trosek soch po sobě zanechám nový světový pořádek,
jenž změní současnost a ovlivní chod příštích dějin.“328
Po návratu vyslechne Caesar naléhavé zprávy z Říma a rozhodne se pro okamžitý
návrat. Kleopatra nechce, aby odešel, a dokonce mu vyhrožuje, ale nakonec pochopí,
že jeho rozhodnutí již nemůže změnit, a tak mu ani neřekne o dítěti, které čeká. Caesar
nechává v Alexandrii tři legie pod vedením Ruffia s příkazem: „Střež Kleopatru jako
oko v hlavě. Nikdo jí nesmí uškodit a ona nesmí škodit Římu.“ 329 Imperátor tedy svojí
milence příliš nevěří.
325 Caesar, O válce alexandrijské, 31. 326 Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 53. 327 Tamtéž, S. 84 a 86. 328 Kleopatra – část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:43:40. 329 Tamtéž, 00:45:52.
97
Následující scéna se odehrává v Římě, konkrétně sledujeme zasedání senátu.
Jednotliví urození pánové se zde hádají a slovně napadají. Hlavním tématem
je samozřejmě Caesar a jeho pobyt v Egyptě. Na jeho obranu vystupují nejhlasitěji
Marcus Antonius a také mladý Octavianus. Zde musím podotknout, že tvůrcům zřejmě
nepřišlo na mysl, že Octavianovi v té době bylo teprve 16 let a sotva oblékl togu
virilis330 a rozhodně tedy nemohl v senátu zastávat vůdčí úlohu. Vzájemné rozepře
ukončí až neočekávaný návrat Caesara.
Děj se však opět rychle vrací do Alexandrie. Sledujeme Kleopatřin způsob vlády.
Zdá se, že královna o problémy poddaných vůbec nejeví zájem. Všechny její rozsudky
znějí stejně: „Popravte ho“. Její pozornost dokáže upoutat až důrazné upozornění na to,
že Římané odvážejí ze země velké množství obilí a zbytek pečlivě střeží, ačkoliv lid
v zemi hladoví. Panovnice se vydává do davu a zde sama rozdává obilí ze sýpky.
Teprve se začíná učit, o co všechno se jako královna musí postarat a jak si získat přízeň
lidu pro sebe i svého čerstvě narozeného syna. Filmaři úplně pominuli fakt,
že Kleopatra se ještě za vlády svého otce stala spoluvládkyní331 a již léta se zajímala
o chod celé země a učila se ji řídit.
Následuje Kleopatřina návštěva Říma, kam původně odmítla odjet, protože
oficiální pozvánku, kterou obdržela, Caesar ani vlastnoručně nepodepsal. Ani scéna
Caesarova triumfu nad Egyptem nepůsobí nijak úchvatně. Imperátor má stejné vojenské
oblečení jako v předchozích scénách, namísto nachové togy a tuniky palmaty,332 které
triumfátoři při této příležitosti skutečně oblékali. Přímo na hlavě mu spočívá věnec,
v ruce drží pouze otěže koní, které táhnou jeho triumfátorský vůz. Správně by měl
v jedné ruce svírat žezlo s orlem a v druhé vavřínovou ratolest. Kleopatra navíc neunese
posměšné vulgární nadávky na její adresu a opouští tribunu. Jako odvetu přinese
na večírek svého syna a položí ho Caesarovi k nohám. V jeho tváři se střídá údiv nad
její odvahou, vztek nad tím, co si dovolila udělat, i obrovská nerozhodnost trvající
nekonečně dlouho. I tuto podle mě nejnapínavější scénu filmu však dokázali tvůrci
zkazit tím, že netrpělivá královna, místo tichého čekání, Caesara popohání slovy: „Tak
už ho sakra zvedni“. Imperátor nakonec vůli panovnice vyhoví, dítě zvedne a řekne:
„Je to můj syn.“333 Oproti starověké realitě je celá událost značně přehnaná.
330 Mužská toga. 331 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 55. 332 Tunika vyšívaná zlatem. 333 Kleopatra – část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 01:11:56.
98
Během Kleopatřina pobytu v Římě je více pozornosti věnováno dvěma
Caesarovým vzdáleným příbuzným. Octavianus je osloven spiklenci, aby se přidal
na jejich stranu. On však Caesara zradit odmítá, leč ostatním v činu bránit nemíní.
Navíc tlačí na svého strýce, aby se Kaisarióna zbavil a pravděpodobně stojí i v pozadí
útoku na toto dítě. Naopak Marcus Antonius se stává ochráncem královny a zabrání
pokusu Kaisarióna zabít. Jen pro úplnost dodávám, že se o ničem takovém starověké
prameny vůbec nezmiňují.334
Vztah královny a Caesara není příliš šťastný. Nedokážou najít společný
kompromis, ve kterém by každý z nich obětoval něco ze svých plánů. Caesar chce
dobýt Parthii, ale Kleopatra podmiňuje poskytnutí pomoci zapuzením Calpurnie
a učiněním Kaisarióna dědicem. Oba se hádají a Caesar doporučuje panovnici, aby
se vrátila do své země.
První díl filmu vrcholí vraždou Caesara. Děje se tak na schodech před vstupem
do senátu. Přijde mi poněkud komické, že této události si zpočátku nikdo nevšímá
a všeobecný povyk spustí až příchod Antonia, který nad mrtvým tělem přítele hlasitě
lká.
Druhá část začíná veřejným pohřbem Caesara a dojemným proslovem Antonia.
Tomu přihlíží v davu Kleopatra, která dokonce přinesla i svého syna. Pokládám
za velmi nepravděpodobné, že by královna jednala takto nezodpovědně a vystavila své
dítě takovému nebezpečí.
Následují scény zachycující konec života hlavních strůjců Caesarova zavraždění.
Zatímco Antonius poráží Cassia v čestné bitvě, po níž naléhá tento spiklenec na meč,
Octavianus nechal zbaběle zavraždit Bruta v lázních a ještě mu usekl hlavu, kterou
se chlubí. Tvůrci jednoznačně uplatňují černobílý princip charakteristiky hlavních
hrdinů a představují je jako naprosto odlišné osobnosti. Brutus ve skutečnosti také
ukončil svůj život vlastní rukou poté, co byl ve druhé bitvě u Filipp poražen
Antoniem.335 Zpráva o tom, že Octavianus nechal useknout Brutovi hlavu a poslal
ji do Říma, vychází ze Suetonia.336
Kleopatra mezitím buduje v Egyptě silnou námořní flotilu a sama od sebe
se rozhodne navštívit Antonia v Tarsu. Z monumentálního ve všech pramenech
vykresleného převleku svůdné Afrodíté zbylo jen málo. Loď i Kleopatřin oděv je pouze
334 Viz seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran –oddíl antická literární díla. 335 Appiános, Občanské války IV, 125-131. 336 Suetonius, Božský Augustus, 13.
99
zlatý. Královna nového triumvira svádí a uplácí bednou zlaťáků. Antonius působí
nedočkavě a chlípně. Na konci večera už situaci neunese a vybuchne vzteky nad tím,
proč ho Kleopatra tak dráždí. Královna mu představí plán jejich společné vlády nad
nově vytvořenou celosvětovou říší, kterou později zdědí Kaisarión. Musí učinit jen
jediné, porazit Octaviana. Antonius však nemá na nic takového ani pomyšlení. Oba
se na sebe vrhnou jako „lité saně“ a ponoří se do víru vášní.
Kleopatra na Antonia tlačí, aby zrušil své spojenectví s Octavianem, a chce, aby
s ní jel do Egypta. Triumvir však vše jednoznačně odmítá: „Nepůjdu proti své vlasti“.337
I zde tedy vidíme stejný motiv jako u řady historických románů o Kleopatře VII. –
vlastenectví a oddanost rodné zemi. Oba hlavní protagonisté se rozcházejí a putují
do své domoviny.
Antonius se v Římě setkává s Octavianem a rozdělují si mezi sebe jednotlivé
provincie – on získává Východ a jeho partner Západ. Octavianus navíc nabízí Antoniovi
ruku své sestry a jako svatební dar mu slíbí všechny galské legie, což Antonius přijme.
Tyto události odpovídají roku 40 př. n. l., kdy došlo k uzavření smlouvy v Brundisiu,
avšak úplně zde chybí třetí účastník Lepidus, který obdržel Afriku.338
Kleopatra na tyto zprávy reaguje hysterickým pláčem i směsicí smutku a zuřivosti.
Zřejmě už Egypt nelpěl v takové izolaci a zprávy o tom, co se děje, pravidelně
přicházely do Alexandrie. Zlepšit náladu jí má společný výlet s Kaisariónem na jih
země. Pak se však filmaři vrátili k původní vizi neinformovanosti Egypta. Po návratu
do svého paláce dostane královna záchvat strachu, protože si myslí, že připlouvající
římská loď znamená útok nepřátel. Ve skutečnosti připlouval Antonius: „Nepřicházím
Egypt dobýt, ale vzdát se jeho kouzlu.“339 Krátce na to učiní Antonius slavnostní
prohlášení, v němž se zřekne své římské manželky, oznámí sňatek s Kleopatrou a jako
dar jí věnuje syrskou provincii. Těžko říct, proč filmaři přetvořili všechny územní dary
v tento jeden nesmyslný.
Jako reakce na tuto scénu se ocitáme opět v Římě, kde Octavianus vyhlašuje
spravedlivou válku proti Antoniovi a Kleopatře. Ve skutečnosti padlo při tomto
prohlášení jen jméno egyptské královny.340 Kdyby totiž Octavianus vyhlásil válku
i svému římskému sokovi, jednalo by se o válku občanskou, a nikoliv o bellum iustum.
337 Kleopatra – část II. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:20:20. 338 Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000, S. 98. 339 Kleopatra – část II. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér], Hallmark Entertainment, 1999, 00:31:05. 340 Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973, s. 155.
100
Octavianus se následně ocitá v Galii, kde násilně přebírá vedení nad legiemi, které
doposud patřily jeho protivníkovi.
Poté, co obdrží Antonius informace o těchto událostech, rozhodne se pod vlivem
Kleopatry k válce. Avšak ihned v následující scéně se ocitáme v obklíčení u Aktia, kde
dochází k rozhodujícímu střetnutí. Antonius vede boj po stránce taktiky naprosto špatně.
Jeho loď se dostává do obklíčení a on sám padá do moře. Všichni si myslí, že zemřel.
Volnou cestu na otevřené moře si musí vybojovat i Kleopatra, která se chopí meče
a zapojuje se do bitvy na palubě. Činnost naprosto nedůstojná ženě jejího postavení.
Kleopatra se vrací do Alexandrie, kde nechá oslavovat údajné vítězství. Nečekaně
však připlouvá Antonius a nemůže takovému podvodu uvěřit. Zdrcený událostmi
odchází na pláž, kde se oddává vinnému opojení. Propadá zoufalství a chce spáchat
sebevraždu. V tom mu však královna zabrání a probudí v něm odhodlání do nové bitvy.
Před Alexandrií v naprosté poušti se odehrává poslední střetnutí mezi Octavianem
a Antoniem. Musím podotknout, že v boji jsou využívány i válečné vozy tažené koňmi,
které však v době prvního století př. n. l. byly používány jako bojové prostředky snad
pouze v Británii.341 Antonius nemůže při střetnutí odolat obrovské přesile a je zraněn.
Mezitím se Kleopatra loučí se svým synem. Člověk se opět nemůže ubránit pocitu,
že všechny události proběhly ve velmi rychlém sledu. Tento fakt podporuje i to,
že Kaisariónovi mělo v té době být již šestnáct let, avšak ve filmu je znázorněn jako asi
sedmiletý chlapec, kterého matka bez problému nosí v náručí. Filmaři se dopustili stejné
chyby jako v roce 1963.
Kleopatra pak odchází do své hrobky, kam je dopraven i umírající Antonius.
Po jeho smrti je do hrobky vpuštěn i Octavianus, který před královnou netají, že si ji
chce odvést do Říma, kde má kráčet v jeho triumfu. Kleopatře však dovoluje, aby
nejdříve pohřbila svého manžela. Královna využívá
příležitosti a nechává se uštknout kobrou.
I do tohoto filmu otiskla své stopy doba, ve které dílo
vznikalo. Kleopatřina povaha totiž odpovídá moderní ženě
devadesátých let. Jedná se o rozhodnou, energickou
a činorodou postavu, která ani na okamžik neváhá být
umíněná a chovat se vzpurně. V žádném případě nechce být
pouhým „přívěškem muže“ a například zavražděním své
341 Tůma, Radek: Hodnocení filmů - Kleopatra (USA 1999) [online]. [cit. 25..2. 2009] Dostupné na: http://rim.me.cz/jine/filmy.php
Obr. 19: Novodobě nalíčená Kleopatra.
101
sestry plně dokazuje, že je schopna vlastních rozhodnutí a činů.342 Také make-up plně
odpovídá konci dvacátého století. Nenajdeme zde ani náznak charakteristického líčení
očí typického pro starověký Egypt, kterým bylo protažení oka do mandlového tvaru.343
Snaha napodobit starověkou kulturu je patrná jen ve stylu oblečení a šperků. Jejich
podoba není vyloženě špatná, ačkoli většinou kombinuje prvky Egypta, Řecka, Říma a
dalších východních států dohromady.
8. 4. Hraný komiks
Dne 7. 6. roku 2002 měla ve Francii premiéru první filmová verze komiksu
o Asterixovi s živými herci,344 pod kterou je podepsána produkční firma Miramax
Films. Role režiséra a scénáristy se ujal Alan Chabat, který zároveň ve filmu ztvárnil
roli Gaia Iulia Caesara. Do role Kleopatry byla obsazena Monica Belucci, italská
herečka a modelka. Asterixe hraje Christian Clavier a Obelixe Gérard Depardieu.
V České republice měl tento film premiéru dne 13. 6. roku 2002. Já jsem ho viděla na
DVD, kde je zachycen záznam filmu vysílaného stanicí Nova dne 12. 4. roku 2004.
Děj filmu je prakticky shodný
s komiksovou předlohou Reného Goscinnyho,
jen občas došlo k menším úpravám, které daly
více prostoru některým postavám. Menší
změny nastaly i u některých jmen – například
v českém tištěném vydání komiksu se hlavní
hrdina jmenoval Neuminis, ale ve filmu je tento architekt nazýván Numerobis. Filmaři
se však hlavně rozhodli pro novou vizuální stránku. Nesnažili se o pouhé převedení
původních kreseb Alberta Uderza na plátno. Dílo bylo natáčeno v maltských vodách,
pařížských studiích i marockých exteriérech. Jen na výstavbě faraonského paláce
pracovalo pět set dělníků po dobu třech měsíců.345 Výsledkem je jakási směsice
historické reality s komiksovými prvky, která však na plátně vypadá famózně. Na tom
všem má zřejmě lví podíl obrovský finanční náklad padesáti milionů Euro vložený
342 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 283-284. 343 Kybalová, Ludmila: Dějiny odívání – starověk. Praha 1998, s. 65. 344 Již dříve bylo na plátno uvedeno sedm kreslených filmů, v nichž byl Asterix hlavní postavou. Příběh, v němž navštěvuje Egypt a setkává se s Kleopatrou, se dočkal filmové podoby již tři roky po svém vzniku: Asterix a Kleopatra (Astérix et Cléopâtre), Francie a Belgie [film]. Goscinny, René – Payant, Lee - Uderzo, Albert [režiséři], Leblanc, Raymond [producent], 1968. 345 Lederer, Jakub: Asterix a Obelix se vracejí. Večerník Praha, 11. 6. 2002, s. 19.
Obr. 20: Palác faraona.
102
do výroby filmu, který zajistil dílu pozici nejdražšího francouzského filmu346- do doby
jeho vzniku.
Také kostýmy neodpovídají původním komiksovým obrázkům. Filmaři se opět
nechali částečně inspirovat historií, kterou však propojili s vlastní fantazií. Kleopatru
tak můžeme spatřit v řadě šatů, které jsou
v horní části těla co nejtěsnější, aby
zdůraznily krásnou postavu herečky,
ale v dolní polovině se rozšiřují a jsou
dokonce vyztuženy obručemi. Tvůrci
vyrobili přes pět tisíc sandálů
a spotřebovali jedenáct kilometrů látky na výrobu dvou a půl tisíce kostýmů
pro komparsisty v davových scénách.347 Musím uznat, že filmaři si dali záležet
i na takových detailech, jako jsou šperky. Například koruna, kterou má panovnice
na hlavě, nabývá podoby různých bizardních tvarů.
K velkému posunu došlo ve způsobu použití humorných prvků. Film Mise
Kleopatra „zcela ignoruje důraz na kontinuitu a smysluplnost příběhu a všechny síly
koncentruje do maximalizování ulítlosti samoúčelných epizodních grotesek.“348 Podstata
filmu totiž spočívá ve vrstvení různých vtípků za sebou, často bez nějakého vnitřního
smyslu či logiky, s jediným cílem, a to pobavit diváka. Situační humor se opírá
především o kombinaci historické reality se současnými prvky.349 Například dělníci
na stavbě v egyptských kostýmech napojení kouzelným druidským lektvarem sborově
tančí na moderní hit Jamese Browna I Feel Good. Promluva vůdkyně dělníků je zase
rušena signálem mobilního telefonu. Komické vyznění filmu také podtrhují různé slovní
hříčky. Jedná se například o hraní si se jmény (osel Kanabis či generál Antivirus)
či o absurdní projevy (nesmyslná mluva architekta Numerobise, řeč ke „stávkujícím
soudruhům“), které mi dost připomínají nezapomenutelný humor pánů Voskovce
a Wericha. Velkou zásluhu na tomto skvělém vyznění má zajisté brilantní dabing.350
Divák by také měl ocenit, že čeští překladatelé se snažili ve filmu zanechat originální
latinské citáty a také pokus o egyptštinu, jak tomu bylo v původním kresleném komiksu.
346 Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für orientalische Kultur. Remscheid 2005, S. 121. 347 Lederer, Jakub: Asterix a Obelix se vracejí. Večerník Praha, 11. 6. 2002, s. 19. 348 Pomothy, Martin: Asterix a Obelix: Mise Kleopatra. Cinema, 2002, č. 6, s. 78. 349 Lederer, Jakub: Asterix, Obelix, Kleopatra a komediální mišmaš. Večerník Praha, 14. 6. 2002, s. 19. 350 Tamtéž.
Obr. 21: Kleopatra a Caesar.
103
Narozdíl od původní psané předlohy ve filmu najdeme odkazy na novější
vynálezy či jiné filmy. Zatímco pánové R. Goscinny a A. Uderzo odkazovali na slavný
film Kleopatra z roku 1963, nově nalezneme na plátně odkazy na Hvězdné války
či bojové scény po vzoru čínských tvůrců. Myslím, že nejvýstižněji okomentoval tento
film kritik Hubert Mařík, když napsal, že se jedná v podstatě o filmový unikát,
ve kterém je režijně všelijak pospojována přehlídka legračních výstupů a skečů. „Prostě
televizní estráda za obrovské peníze, ve výpravných kulisách a se špičkovými
francouzskými hereckými hvězdami.“351
351 Mařík, Hubert: Asterix jako dekadentní estráda. Lidové noviny, 13. 6. 2002, s. 21.
104
9. Kleopatra VII. ve výtvarném umění
Postava poslední egyptské panovnice budí pozornost výtvarných umělců po celém
světě již několik staletí. Najdeme mezi nimi řadu
jmen jako například sira Lawrence Alma-
Tademu, který v roce 1883 namaloval obraz
Antonius a Kleopatra, Giovanniho Battistu
Tiepola, jehož fresku Hostina Kleopatry z let
1743 až 1744 můžeme vidět v Benátkách
v Palazzo Labia, Johanna Lissa, jenž je autorem
obrazu Smrt Kleopatry z let 1622 až 1624, Hanse
Makarta, který namaloval obrazů s námětem Kleopatry dokonce několik, a mnoho
dalších umělců.
Bez váhaní však můžeme konstatovat, že každá epocha ukazovala královnu tak,
jak to zrovna předepisovala současná móda. „Ve středověku to byla hradní dáma
se dvěma hady v rukou – jako
mínójská kněžka. Jindy byla podle
barokního vkusu oblečena
do nádherných, bohatě zdobených
šatů s obrovskou perlou ve špičkách
prstů. Jindy lascivně ležící jako nahá
odalistka a v období fin de siécle jako
překrásné mrtvé tělo.“352 Zajímavé je,
že na
jejích
vyobrazeních nelze nalézt žádný charakteristický rys,
který by odkazoval na skutečný vzhled Kleopatry VII.
Jediným společných prvkem různých uměleckých
ztvárnění je fakt, že královna je zachycena v situacích,
které jsou z jejího života nejznámější. Jedná se především
o okamžik smrti, kdy se nechá uštknout kobrou, o setkání
352 Klein, Günter – Dürring, Norbert: Kleopatra – poslední úsměv faraonů. In: Huf, Hans-Christian: Sfinga – záhady historie 1. Praha 1997, s. 101.
Obr. 22: Lawrence Alma-Tadema, Antonius a Kleopatra, 1883. Olej
na plátně - 65,4 x 92,1 cm.
Obr. 23: Giovanni Battista Tiepolo, Hostina Kleopatry, 1743 – 1744. Olej na plátně - 249 x
346 cm.
Obr. 24: Johann Liss, Smrt Kleopatry, 1622 -1624. Olej na plátně - 97,5 x 85,5 cm.
105
s Antoniem či o hostinu v Tarsu, na níž Kleopatra rozpouští perlu ve víně.
Pojetí dvou českých umělců, kteří se v průběhu dvacátého století věnovali tématu
Kleopatry VII., je do určité míry výjimkou oproti ostatním ztvárněním. Jan Zrzavý viděl
v egyptské královně především erotický symbol, a tak ji také maloval. Vůbec
se nesoustředil na nějaký konkrétní okamžik jejího života, ale pouze na ni samotnou.
Vladimír Pechar vytvořil Kleopatřin portrét, a tudíž se také nezabýval nějakou
konkrétní situací. Jeho díla navíc vycházejí z hlubokého zájmu o starověký Egypt, a tak
nejde jen o pouhé vymyšlené ztvárnění jako například v dobách raného novověku.
9. 1. Jan Zrzavý
Jan Zrzavý se narodil v roce 1890 a zemřel v roce 1977. Po neúspěšných pokusech
o studia na několika školách se rozhodl pro dráhu malíře. Jeho tvorba vykazuje známky
řady uměleckých směrů jako například symbolismu, expresionismu či kubismu, ale
nedá se jednoznačně přiřadit k žádnému z nich. Malíř sám přiznává, že jeho tvorbu
ovlivnilo množství světových i českých tvůrců.353 Mezi
nimi můžeme jmenovat především Raffaela Santiho,
Leonarda da Vinciho, Josefa Váchala a Bohumila
Kubištu.
Celý průběh tvorby Jana Zrzavého lze rozdělit
do několika různých období. Různorodost námětů jeho
děl je obrovská - od autoportrétů, portrétů, mýtů
a symbolických motivů ve figurálních kompozicích,
náboženských témat, samotných zátiší až po grafiku.
Během svého života se také věnoval ilustrování knih -
například vytvořil kresby pro Máj Karla Hynka Máchy,
pro Kytici Karla Jaromíra Erbena či pro Dům u tonoucí hvězdy Julia Zeyera - a také
spolupracoval s Národním divadlem na přípravě scén řady oper. Avšak jedním
ze společných znaků děl Jana Zrzavého je setrvávání u jednoho motivu, na kterém
mnohdy pracoval několik desetiletí, stále ho měnil a vylepšoval. Pro stejný námět
používal různé barvy a vytvářel své obrazy v různých velikostech. A právě jedním
takovým opakujícím se námětem byla postava Kleopatry VII. (Dalším jeho velkým
tématem byla například krajina či motiv smrti.)
353 Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s. 75-76.
Obr. 25: Kleopatra I, 1912. Inkoust na papíru – 11,2 x
8 cm.
106
Jan Zrzavý se o postavu Kleopatry zřejmě dost zajímal. V jeho pozůstalosti
se nalezly poznámky z blíže neurčitých přednášek věnovaných této velké ženě dějin.
„Kleopatra je tolik ženskou, že je až muž? Ne muži ji, ona je má za kořist, ona
je znásilňuje … Je bázlivá i dravá, ale ne odvážná. Její chlípnost je sobecká …
Kleopatra je líná, hloupá, ale lstivá … krutá a sentimentální … Kleopatra nezná neřesti,
než svou nekonečnou chlípnost … Kleopatra ničí muže svou trpností … Kleopatra je zlo
hmotné …“ 354 Zrzavý se však těmito poznatky plně neřídil, protože zobrazil královnu
především jako erotickou bytost. Viděl v ní ideál ženství a dovedl její zobrazení jako
přitažlivé ženy do úplné krajnosti. Zrušil detaily i oblečení a soustředil se jen
na vyzývavost jejího vlastního těla. 355
Zrzavý vidí v panovnici vzor smyslné ženy, nikoliv
oběť. Zatímco Kleopatra I je ještě poněkud narativní,
Kleopatra II je již souhrnem symbolických představ. Jedná
se o eroticky vyhraněný obraz. „Zjevná smyslnost
Kleopatry dostala skrytější gesto, naznačené v sevřené
dlani její levé ruky, napodobující vaginu.“356 Zajímavostí
je, že na
přípravném
nedokončeném
obraze z roku 1919 je toto gesto zdůrazněno
žlutým pozadím, ale na výsledném obraze již
znatelně ustoupilo do pozadí.
V letech 1911 –1912 začal Zrzavý
pracovat na obraze Kleopatra I, na kterém
vidíme nahou ženu s dlouhými rozpuštěnými
vlasy, jež drží v jedné ruce pohár a ve druhé
květinu a sedí na lenošce. Interiér, ve kterém
žena sedí, je z velké části červený –
dominuje červený baldachýn - a vzadu
se odkrývá průhled na řady pyramid, nad
nimiž září slunce. Všechny tyto barevné
354 Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 215. 355 Tamtéž, s. 215. 356 Tamtéž, s. 211.
Obr. 26: Nedokončená Kleopatra II, 1919. Olej a
zlato na křídovém podkladu – 77,5 x 66,5 cm.
Obr. 27: Kleopatra I, 1912-1942 (1940). Olej a zlato na plátně – 46 x 35 cm.
107
prvky jsou však dokonale patrné až na výsledném obraze z roku 1942.357
Z roku 1919 pochází uhlová kresba Kleopatry, kterou malíř v roce 1923 upravil
do olejové verze – výsledné dílo je obvykle označováno jako
Malá Kleopatra z důvodu ne příliš rozměrné velikosti plátna.
Počátky obrazu Kleopatra II spadají do let 1907 – 1909,
ale závěrečné provedení bylo završeno po mnohaletém procesu
až v roce 1957.358 V letech 1943 - 1947359 navíc Zrzavý
nakreslil ještě uhlovou verzi Kleopatry II na plátno. V roce
1946 se malíř vrátil k tomuto tématu dalšími dvěma menšími
skicami o rozměrech 21 x 18 cm. První skica je malovaná
temperou na lepence a na druhé je kromě tempery použito
i zlacení. Zároveň si Zrzavý nakreslil uhlem na papír celou závěrečnou kompozici
ve výsledné velikosti.
Ačkoliv obrazy Kleopatra I
a Kleopatra II znázorňují tutéž
osobu a malíř na nich pracoval
téměř současně, liší se od sebe
především pojetím těla.
Z Kleopatry II zmizela většina
podrobností. „Když jsem v roce
1918 pracoval na kresbě Kleopatry,
stanovil jsem si zásadu, kterou
dodržuji do dnes: figura musí mít
hlavu, ruce, nohy, žádné velké
zvláštnosti.“360 Obrazu dominuje
červená postava Kleopatry napůl
ležící a napůl sedící na lůžku
překrytém bohatě řaseným
přehozem. V levé části se nachází
veliká amfora stojící na podstavci. V pozadí se vlní vodní hladina, pravděpodobně
357 Podle dřívější datace vznikl výsledný obraz Kleopatry I v roce 1940. 358 Podle dřívější datace byl obraz dokončován v letech 1947 – 1953, ale podle nové datace tomu tak bylo v letech 1942 - 1957. Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 215. 359 Podle pozdější autorovy datace 1940 –1946. Tamtéž, s. 216. 360 Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s. 87.
Obr. 28: Kleopatra II, 1919. Uhel na papíru -
78 x 65,5 cm.
Obr. 29: Kleopatra II (výsledná verze), 1912-1957, tempera a zlato, plátno na překližce, 202 x 181 cm.
108
zobrazující řeku Nil, a dále pruh země, na němž stojí dvě pyramidy a z něhož vyrůstají
dvě pětilisté palmy. Celou scenérii ozařuje měsíc v úplňku. „Zlato měsíce dává zřetelný
významný akcent zlatu lože jako trůnu bytosti personifikující v sobě síly, jejichž zdroj
je opět nadzemský. Obdobný význam dává zlato palmám, které už svým
naddimenzovaným měřítkem mají opět symbolizovat směřování kamsi vzhůru ... Tělo
Kleopatry je nejprve fixováno v siluetě, v jakési sugestivní vlnkovité runě; výsledný
dojem není však barevná plocha, ale barevně světelné záření – zvláštní intenzitou tu
korálová červeň převyšuje i lesk zlata ... Toto tělo, jakoby organicky spájející trojí zorný
úhel (zleva, zepředu, zprava), sugeruje zvláštní kinetický dojem, doznívající v bohaté
skladbě záhybů přehozu a zároveň kontrastující s nehybností pozadí.“361
Kresba Kleopatry II se stala v malířově tvorbě důležitým mezníkem, který
přehodnotil jeho dosavadní pojetí zobrazení. Jan Zrzavý na Kleopatře II propojil dvě
protichůdné výtvarné zkušenosti. Snažil se totiž využít barvy jako konstrukčního
prostředku ve výstavbě obrazu. „… šerosvit, to jsem dost studoval u Leonarda, ale teď
jsem do něj najednou vsadil čistou barvu. To je případ Kleopatry. Krajina je celá
v šerosvitu pracovaná a figura Kleopatry je úplně plastická konkrétní věc, čistá barva,
ostré obrysy. Působí to naléhavěji, a je v tom obraze hodně pohybu, ačkoliv se tam nic
nehýbe. Sama Kleopatra je vypracována ze dvou pohledů v jednom, jako aztécké
sochy.“362 Hlavním účelem použití techniky Leonardova šerosvitu na tomto obraze
je vystupňování plastického a prostorového účinku objektu.
Pro Zrzavého navíc měla každá barva svoji funkci a význam: „Chce vyjádřiti
bolest a radost, štěstí a zoufalství, lásku a hněv, úzkost a hrůzu. Může to opět učiniti
barvou, neboť barva jest souvztažná i s city a duševními stavy člověkovými ... Podle
tohoto zákona souvztažnosti může umělec dáti barvou žíti předmětům zobrazeným
hrůzou nebo radostí nebo oživiti bytosti svého obrazu vášněmi, city a duševními stavy
vlastními.“363 O symbolice barev, které Zrzavý použil, pojednává také Luděk Novák:
„Purpurová, jak víme, symbolizuje umělci život, zelená smrt. Život je majestátní
a krásný, ale spočívá na trůnu smrti. Draperie je modelována příznačně zelenou
na zlatém základě. Víme-li, že v malířství odedávna symbolizuje nekonečný prostor,
naplněný světlem, máme tu naznačenou i složitou filosofii tohoto obrazu.“364
361 Lamač, Miroslav: Symbol v obrazech Jana Zrzavého. In: Srp, Karel: Jan Zrzavý - o něm a s ním. Praha 2003, s. 425. 362 Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971, s. 76. 363 Zrzavý, Jan: Barva. In: Srp, Karel: Jan Zrzavý - o něm a s ním. Praha 2003, s. 44 a 46. 364 Novák, Luděk: Barevná výstavba obrazů Jana Zrzavého. In: Tamtéž, s. 443.
109
Zajímavé také je srovnání použitých barev s jejich symbolikou ve starověkém
Egyptě. „Bílá označovala světlo, svítání, nádheru i radost; žluť zlato, tělo bohů
a věčnost; světlá žluť pleť žen; hnědočervená pleť mužů; červená krev, život, ale i zlo
a násilí; zelená vodu, tyrkys mládí a svěžost; modrá nebeskou klenbu, vlasy bohů a lapis
lazuli; černá půdu Černé země, úrodnost, bohatství a posmrtný život.“365 Podle tohoto
„staroegyptského klíče“ by se lidé na Kleopatru museli dívat jako na ztělesnění života,
které však v sobě ukrývá násilí a zlo, což v podstatě odpovídá vyznění u J. Zrzavého.
O tom, že se na obou obrazech jedná o královnu z Ptolemaiovské dynastie, svědčí
pyramidy v pozadí obou děl. Malíř se však nesnažil zachytit pouze starověké motivy.
Zatímco pyramidy v pozadí odkazují k Egyptu, tělo panovnice je jakýmsi propojením
klasicistního a archaizujícího zobrazení a drapérie souvisí spíše se středověkem, neboť
svým pojetím připomínají deskovou malbu.366
Když jsem viděla Zrzavého obrazy znázorňující postavu poslední egyptské
panovnice poprvé, napadlo mě, že malíř dokonale znal vědecké studie popisují vzhled
královny. Kleopatřin obličej se totiž vyznačoval orlím nosem a špičatou bradou, přesně
jako na obrazech tohoto umělce. Avšak poté, co jsem se začala o tvorbu Zrzavého více
zajímat, jsem zjistila, že tyto rysy má řada jím ztvárněných postav. „Ze Zrzavého
drobných studií k vlastnímu tělu Kleopatry II vyplývá, že sjednocovala dva figurální
typy, jednak sedící ženy opírající se o kolena, ze které převzal nohy, jednak ležící ženy
podpírající své tělo rukama, z níž přijal část od pasu nahoru.“367
9. 2. Vladimír Pechar
Vladimír Pechar se narodil v roce 1931 a dodnes se věnuje malířství, grafice
a drobné grafice exlibris. Zajímá se také o hudbu, dramatické umění a historii. Během
svého života vytvořil několik různých cyklů - například knížata a králové zemí Koruny
české, postavy slovanské mytologie či portréty hrdinů Shakespearových dramat.
Pro moji práci je však nejdůležitější jeho soukromé studium egyptologie, jehož počátky
sahají do roku 1952. Malíř tento svůj zájem prohloubil třemi cestami do Egypta, odkud
si přivezl množství studijního materiálu. Dále navštívil i významné egyptské sbírky
v evropských muzeích v Louvru, v Berlíně, ve Vatikánských muzeích a v několika
dalších. Po dobu deseti let chodil do knihoven Orientálního i Egyptského ústavu
365 Strouhal, Evžen: život starých Egypťanů. Londýn 1994, s. 164. 366 Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 211. 367 Tamtéž, s. 214-215.
110
Univerzity Karlovy a také do Náprstkova muzea. Studoval především
literaturu o staroegyptském umění a pořizoval si řadu výpisků i kreseb,
jak o něm píše Evžen Strouhal.368
Tento zájem o zemi na Nilu vyústil v rozsáhlou kolekci
malířských, grafických a reliéfních děl. Jeho výtvory byly v České
republice několikrát vystavovány.369 Pecharův přínos pro popularizaci
starověkého Egypta hodnotí i Ladislav Bareš, současný ředitel
Českého egyptologického ústavu FF UK: „Ve své práci šťastným
způsobem spojuje svébytné, o bohatou představivost se opírající vidění
světa s pozorností k detailu, vycházející z vlastního
nezprostředkovaného, dlouholetého studia původních pramenů. Jeho
dílo tak svědčí o hluboce prožitém pochopení a vnímání staroegyptského vidění světa,
ale i o neokázalé úctě k výtvarnému odkazu starého Egypta a pokoře před ním.“370
V. Pechar namaloval padesát velkých olejových
strukturálních pláten (tzv. omítek), které vytvářejí
z dvojrozměrného obrazu vrstevnatý nízký reliéf s hrou
světel a stínů. Jejich námětem jsou významné osobnosti
dějin Egypta, mezi nimiž nalezneme řadu faraónů,
velmožů a také významných žen. Jednou z nich
je i poslední egyptská panovnice Kleopatra VII. Její rysy
se vyznačují typickým
Ptolemaiovským orlím nosem
a ostrou vystouplou bradou.
Dále udělal Vladimír Pechar
více než sto tepaných reliéfů
z hladkých lesklých plechů
s tématikou staroegyptských božstev a náboženských symbolů.
Tato technika umožnila umělci vytvořil jemně cizelované detaily
postav, jejich atributů a symbolů. Z rukou Vladimíra Pechara
368 Katalog k výstavě Vladimír Pechar: Starověký Egypt v galerii Svět v Mladé Boleslavi. Mladá Boleslav 1997, s. 1. 369 Soupis výstav Vladimíra Pechara je obsažen v textových přílohách magisterské diplomové práce Radka Podhorného České výstavnictví o starém Egyptě po roce 1945 obhájené na Katedře historie UP v roce 2008. 370 Bareš, Ladislav: Starověký Egypt. In: Vladimír Pechar [online]. Březen 2009 [cit 26. 3. 2009]. Dostupné na: http://www.volny.cz/vlad.pechar/
Obr. 30: Bohyně Eset, 1970-1975.
Tepaný plech, 50 x 30 cm.
Obr. 32: Bohyně Maat a Neit, 1970 -1975, grafika, 50 x
30 cm.
Obr. 31: Kleopatra, 70. léta 20. st. Olejová strukturáž,
100 x 70 cm.
111
pochází i množství černobílých a barevných grafik. I v oblasti exlibris vytvořil řadu
listů s motivy staroegyptské kultury.371
371 Katalog k výstavě Vladimír Pechar: Starověký Egypt v galerii Svět v Mladé Boleslavi. Mladá Boleslav 1997, s. 1 a 2.
112
10. Závěr
Na předcházejících stranách magisterské diplomové práce jsem se zabývala
životem poslední egyptské královny Kleopatry VII. a jeho zobrazením v uměleckých
dílech dostupných v České republice po roce 1918. V poslední době počet těchto
uměleckých děl neustále narůstá. Tento fakt souvisí i s rozvojem masových médií.
Neuvěřitelný růst napříč celým dvacátým stoletím zaznamenala filmová produkce.
Rozvoj techniky během posledních dvaceti let umožnil neomezenou a téměř
nekontrolovatelnou distribuci nových i starších filmů s postavou egyptské panovnice do
celého světa. V posledních letech se v České republice hodně rozvíjí například
muzikálová produkce a stoupá i počet nově vydávaných historických románů. Velký
nárůst lze pozorovat i na trhu s knihami, které jsou určeny dětem a dospívající mládeži.
Taktéž dramata jsou opětovně předváděna na jevištích různých divadel. To vše svědčí
o stálém zájmu české a respektive i světové veřejnosti o neobyčejný příběh této slavné
ženy minulosti.
Dovoluji si tvrdit, že život Kleopatry VII. k uměleckému zpracování přímo sám
vybízí. Je plný zvratů a nečekaných událostí. Odehrává se v neklidné době konce římské
republiky a končí více jak tři tisíce let starou nezávislost Egypta. Kleopatra se stala
nejmocnějším člověkem na území kolem řeky Nilu, přestože na svět nepřišla jako
prvorozená. Měla totiž dvě starší sestry (Kleopatru VI. Tryfaené a Bereníké IV.)
a dokonce i dva bratry (Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV.). Ti sice byli mladší, ale podle
tehdejších zvyklostí měl vládnout po smrti otce starší z nich, byť zpočátku třeba jen pod
dohledem regentské rady. Přes tuto počáteční nepřízeň osudu dokázala Kleopatra VII.
usednout na trůn a navíc se rozhodla v plném rozsahu obnovit slávu a samostatnost
Egypta, na který si již několik let „brousila zuby“ rozpínavá římská říše. Královna
se pokusila udržet nezávislost svojí země pomocí osobního kontaktu s nejmocnějšími
muži Říma. Nejdříve to byl Gaius Iulius Caesar, s nímž pravděpodobně zplodila syna.
Nedlouho po jeho smrti navázala milenecký vztah s Markem Antoniem a opět přivedla
na svět další potomky. Kleopatra s Antoniem však nedokázala porazit Octaviana
a z rozhodující bitvy dokonce společně uprchli. Antonius nakonec zemřel v královnině
náručí. Kleopatřin život uzavřela, po nezdařeném vyjednávání s Octavianem,
sebevražda. Panovnici se nepodařilo korunovat úspěchem svojí snahu o nezávislost
země, protože po její smrti v roce 30 př. n. l. se Egypt stal součástí římské říše.
113
Podle mého názoru je velmi obtížné vyslovovat soudy o jakémkoliv uměleckém
díle. Je však fascinující vidět, jak postavy z dávné minulosti ožívají v dnešní době -
například na prknech divadel po celé České republice, na plátnech kin či na stránkách
obrazových publikací. Smyslem uměleckých děl není přesné zachycení všech událostí
tak, jak se skutečně odehrály. Tuto funkci totiž plní odborné historické publikace.
Umělecká díla s historickou tématikou naopak nabízejí autorovi dostatek prostoru
k tvůrčí práci a k vlastní imaginaci, ale ve výsledku seznámí široké spektrum diváků,
posluchačů a čtenářů s celkovou atmosférou a mentalitou doby, v níž se děj odehrává.
Do jisté míry jsou sice informace zkreslené autorem, ale základní fakta souhlasí
s historickou realitou.
Myslím si, že historici by se měli neustále pokoušet komentovat laické veřejnosti
předkládaná umělecká díla, která interpretují dějiny, a přispět tak k důvěryhodnějšímu
pohledu na minulost. V dnešní době, kdy se masmédia, různé populární a obrazové
publikace podílí na vytváření historického povědomí lidí opravdu velkou měrou, není
možné, aby historik tato umělecká díla ignoroval.
Z předchozího bádání jasně vyplynulo, že někteří autoři mnou prostudovaných
uměleckých děl se věnují jen části života poslední egyptské královny. Většina z nich
soustředí svoji pozornost na milostné vztahy egyptské královny. Buď se jedná o lásku
k C. I. Caesarovi, nebo k M. Antoniovi (v případě, že se umělci rozhodnou zachytit
příběh obou, dojde často k rozdělení díla na dvě části). Výjimkou z tohoto stereotypu je
jen hra G. B. Shawa, kde je Caesar představen jako stárnoucí učitel mladičké Kleopatry,
která se teprve musí naučit, jak správně vládnout. Jen příležitostně věnuje některý
umělec pozornost i událostem před rokem 48 př. n. l. Vzájemné boje v Ptolemaiovské
rodině většině autorů zřejmě nepřipadají zajímavé.
Překvapilo mě, jak málo se autoři věnují sporným bodům života Kleopatry VII.
Očekávala jsem, že v uvedených uměleckých dílech naleznu různé příčiny toho, proč
se Kleopatra rozhodla uprchnout z bitvy u Aktia. Avšak v řadě děl, která se zabývají
touto částí královnina života, žádný důvod není uveden. Někteří autoři se omezili na
pouhé konstatování toho, že Kleopatra začala bitevní vřavu opouštět a Antonius ji slepě
následoval. Snad nejvíce jsem v tomto směru očekávala od historických románů. Avšak
i zde jednoznačně převažuje tvrzení, že útěk byl naplánovanou taktikou. Výjimkou jsou
jen tři nejstarší romány (H. R. Haggart, G. Ebers a O. von Hanstein).
Snad nejčastějším omylem uváděným ve spojitosti s Kleopatrou VII.
je neodolatelná přitažlivost připisovaná její oslnivé kráse. Pravděpodobně nejvíce
114
se tento prohřešek projevuje ve filmových zpracováních tématu poslední egyptské
královny, kde hlavní hrdinku vždy ztvárňuje krasavice tehdejší doby. Velmi málo
pozornosti je věnováno potomkům poslední egyptské královny. Ve většině uměleckých
děl, s výjimkou historických románů, jsou děti Kleopatry a M. Antonia úplně
opomíjeny. Jediným potomkem, kterému občas umělci věnují pozornost, je Kaisarión.
Jeho osoba však obvykle stárne dvakrát pomaleji, než by měla, a tak je na konci
Kleopatřina života starý jen osm let namísto skutečných šestnácti.
Nejzajímavější na uměleckých výtvorech je fakt, že každé zachycení historické
epochy je většinou podmíněno dobou, v níž došlo k její realizaci. Velmi dobře lze toto
tvrzení doložit na historických filmech, které jsem ve své práci rozebírala. Kleopatřin
charakter, její vystupování a chování neodpovídá starověku, ale době třicátých,
šedesátých a devadesátých let dvacátého století, v níž tyto filmy vznikaly. Stejně tak
se proměňuje i vzhled a oblečení hlavní hrdinky.
Náznaky problematiky postavení ženy ve společnosti můžeme najít v historických
románech. Konkrétně se jedná o díla C. Falconera, M. George a S. Obermeiera. Jedná
se však o ojedinělé případy, kde se s touto problematikou alespoň okrajově setkáváme.
Podle mého názoru to ale nijak nesouvisí s konkrétním datem vydání těchto knih. Ve
dvacátém století byl v Evropě dokončen proces emancipace žen, který jim přinesl
neomezený přístup ke vzdělání, politická práva, mravní a právní rovnost v rodině. Ženy
v důsledku druhé světové války získaly přístup ke všem povoláním a oborům lidské
činnosti. Avšak vliv těchto událostí na tvorbu autorů nelze odvodit.
Obdobně v týchž románech (C. Falconera, M. George a S. Obermeiera) a navíc
i u H. R. Haggarda nalezneme určité projevy vlastenectví (především u postavy
M. Antonia). Pouze u posledně jmenovaného se zcela jistě jedná o přímý vliv doby,
neboť jeho román o Kleopatře vznikl ještě v devatenáctém století, které bylo
prodchnuto vlnou nacionalismu. U děl, jež vyšla až během posledních patnácti let, nelze
podle mého názoru ovlivnění dobou vzniku prokázat.
Nejvíce je však patrný dobový odraz v dramatech J. Voskovce a J. Wericha. Jejich
hra Caesar je přímo spojena s historickými události dvacátých a třicátých let dvacátého
století v Evropě. Autoři se plně staví na stranu demokracie a hlasitě varují před hrozbou
fašismu.
Že i v případě jednotlivých divadelních ztvárnění může dojít ke změnám, které
jsou podmíněny dobou opětovného uvedení na jeviště, dokládá inscenace hry Caesar a
Kleopatra G. B. Shawa v Brně v roce 1956, kde došlo ke zdůraznění paralel mezi
115
snahou připojit Egypt k římské říši ve starověku, okupací této země Brity na konci
devatenáctého století a událostmi v tomtéž regionu v padesátých letech dvacátého
století.
Další zajímavostí je vzájemné ovlivňování jednotlivých uměleckých produktů
navzájem. Například odkazy na film Kleopatra z roku 1963 najdeme o dva roky později
v komiksu R. Goscinnyho, který se dočkal své vlastní filmové podoby s živými herci
v roce 2002. G. B Shaw přistoupil k psaní dramatu Caesar a Kleopatra kvůli tomu, aby
dokázal, že jeho předchůdce W. Shakespeare nebyl lepším autorem než on sám.
Historický román M. George se stal námětem pro film z roku 1999 a inspiroval
i F. Renče při tvorbě muzikálu Kleopatra.
Nezbývá mi než konstatovat, že postava Kleopatry VII. již po staletí přitahuje
značnou pozornost mnohých autorů uměleckých děl. Jejich výtvory dodnes neupadly
v zapomnění a těší se stálému diváckému i čtenářskému zájmu. Jsem ráda, že i nadále
vznikají nové práce pojednávající o poslední egyptské královně.
116
11. Zusammenfassung
Diese Magisterarbeit unter Namen „Kleopatra VII. in der tschechischen Kultur
nach 1918“ besteht aus zwei Hauptteilen.
Der erste Teil der Arbeit wird dem Leben von Kleopatra VII. gewidmet. Das
Kapitel ist der Ausgangspunkt dieser Forschung. Ich habe mich bemőht, alle wichtige
Ereignisse Kleopatra´s Lebens darzustellen, und gleichzeitig eine subjektive Stellung zu
einigen, heute noch stark diskutierten Momente ihres Lebens und ihrer Tätigkeit, zu
nehmen. Die Ausgangsliteratur, die ich benutzt habe, bildeten vor allem die
Geschichtswerke der antiken Autoren, die Fach- und Lehrbőcher und Artikeln, die in
den unterschiedlichsten Zeitschriften und Zeitungen veröffentlicht wurden..
Der zweite Teil meiner Arbeit analysiert die geschichtliche Glaubwőrdigkeit der
őber Kleopatra behandelten Kunstwerke, die im Milieau der tschechischen Gesellschaft
nach 1918 erreichbar waren. Es handelt sich um vier Dramen, zwei Musicals, ein Lied
von Brüder Eben und vier Gedichte. Ein Teil der Arbeit widmet die Aufmerksamkeit
auch fünf Publikationen, die für die jungen Leser bestimmt sind. Dazu gehört auch ein
historischer Roman von zwılf verschiedenen Autoren, vier Filme und Bilder von zwei
tschechischen Künstlern.
Aus meiner Forschung ergibt sich, dass einige Verfasser der von mir untersuchten
Kunstwerke nur einem Teil von Kleopatra´s Leben ihre Aufmerksamkeit schenken. Die
Mehrheit der Autoren interessiert sich hauptsächlich főr die Liebesbeziehungen der
ägyptischen Kınigin, unabhängig davon, ob es sich um die Beziehung zwischen
Königin und Caesar, oder Marcus Antonius handelt.
Es ist überraschend, wie wenig sich die Autoren mit den Streitpunkten Kleopatra´s
Lebens beschäftigen. Zu den häufigsten im Zusammenhang mit Kleopatra angefőhrten
Irrtőmern gehört zum Beispiel die unwiderstehliche Anziehungskraft ihr
zugeschriebener Schınheit.
Zu den anderen Ergebnissen der Arbeit gehört auch die Feststellung, dass
eigentlich fast alle Kunstwerke von der Zeit der Entstehung geprägt sind, was man
hauptsächlich am Beispiel der untersuchten Filme beobachten kann. Sehr stark
beeinflussen sich auch die Kunstwerke miteinander.
117
12. Seznam použitých pramenů, literatury a internetových stran
PRAMENY
1) Antická literární díla
Appiános: Krize římské republiky. Burian, Jan – Mouchová, Bohumila (překl.). Praha
1989.
Caesar, Gaius Iulius: O válce alexandrijské. Husová, Marie (překl.). In: Válečné paměti.
Praha 1972, s. 443-490.
Flavius, Josephus: O starobylosti Židů (Odpověď Apiónovi). Dostálová, Růžena
(překl.). Praha 1998.
Plútarchos: Antonius. In: Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Hartman, Antonín –
Mertlík, Rudolf – Stiebitz, Ferdinand (překl.). Praha 1967, s. 617-676.
Plútarchos: Gaius Caesar. In: Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Hartman, Antonín
– Mertlík, Rudolf – Stiebitz, Ferdinand (překl.). Praha 1967, s. 369-417.
Suetonius Tranquillus, Gaius: Božský Augustus. Ryba, Bohumil (překl.). In: Životopisy
dvanácti císařů. Praha 1966, s. 63-124.
Suetonius Tranquillus, Gaius: Božský Július. Ryba, Bohumil (překl.). In: Životopisy
dvanácti císařů. Praha 1966, s. 19-62.
2) Tištěné verze dramat a muzikálů
Shakespeare, William: Antonius a Kleopatra. In: Antická dramata. Praha 1983,
s. 107-249.
Shaw, George Bernard: Caesar a Kleopatra. In: Hry I. Praha 1956, s. 295-406.
Veteška, Lubomír – Pospíšilová, Eva: Kleopatra – muzikál. Praha 1990.
Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Caesar. In: Hry Osvobozeného divadla II. Praha 1955,
s. 185-290.
Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Vždy s úsměvem. In: Fata Morgana a jiné hry. Praha
1967, s. 161-226.
3) Shlédnutá představení dramat a muzikálů
David, Michal: Kleopatra – původní český muzikál, [představení divadla Broadway],
Praha, cit. 13. 10. 2006.
118
Shakespeare, William: Kleopatra, [videozáznam divadelního představení Kleopatra
režiséra Rajmonda, Ivana ze dne 12. 6. 1999]. Národní divadlo Praha.
4) Tištěné programy muzikálů a divadelních her
Antonius a Kleopatra (program Divadla F. X. Šaldy v Liberci). Liberec 1961.
Antonius a Kleopatra (program Divadla F. X. Šaldy v Liberci). Liberec 1978.
Caesar a Kleopatra (program Státního divadla v Brně). Brno 1956.
Caesar a Kleopatra (program Východočeského divadla Pardubice). Pardubice 1966.
Caesar (program Divadla Oldřicha Stibora Olomouc). Olomouc 1964.
Caesar (program Krušnohorského divadla Teplice). Teplice 1964.
Caesar (program Moravského divadla Olomouc). Olomouc 1992.
Caesar (program Státního divadla v Brně). Brno 1987.
Kleopatra – původní český muzikál (program divadla Broadway). Praha 2002.
Kleopatra – původní český muzikál (program divadla Broadway). Praha 2006.
Veteška, Lubomír – Pospíšilová, Eva: Kleopatra – muzikál (program divadla J. K. Tyla
v Plzni). Plzeň 1989.
5) Hudba
David, Michal: Kleopatra – původní český muzikál, [hudební CD]. Praha, EMI Czech
Republic, p2002.
Kleopatra, [píseň]. In: Bratři Ebenové: Malé písně do tmy, [hudební CD]. Praha, Bonton
Music, p1982, 1984, p1996.
6) Katalogy k výstavám
Katalog k výstavě Vladimír Pechar: Starověký Egypt v galerii Svět v Mladé Boleslavi.
Mladá Boleslav 1997.
Katalog k výstavě Vladimír Pechar: Staroegyptská mytologie a symbolika v muzeu
Vyškovska. Vyškov 2005.
7) Komiksy a publikace pro mládež
Adla, Zdeněk: Kleopatra v kytaře. Praha 1967.
Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007.
Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 2004.
MacDonald, Fiona: Kleopatra – královna králů. Praha 2002.
119
Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002.
8) Básně
Hlaváček, Karel: Kleopatra. In: Básně (sv. II). Praha 1930, s. 97-99.
Karásek ze Lvovic, Jiří: Antická kamej s podobou Kleopatřinou. In: Písně tulákovy o
životě a smrti. Praha 1930, s. 38.
Karásek ze Lvovic, Jiří: Kleopatra. In: Ostrov vyhnanců. Praha 1912, s. 21-22.
Vrchlický, Jaroslav: Kleopatra. In: Poslední sonety samotáře. Praha 1895, s. 29.
9) Historické romány
Brtníková, Vlasta: Velká královna. Praha 1995.
Dauxoisová, Jacqueline: Kleopatra. Praha 2004.
Essexová, Karen: Kleopatra. Praha 2004.
Essexová, Karen: Královna králů. Praha 2004.
Falconer, Colin: Soumrak bohů. Praha 2003.
George, Margaret: Paměti Kleopatry I. Frýdek-Místek 1999.
George, Margaret: Paměti Kleopatry II. Frýdek-Místek 1999.
Haggard, Henry Rider: Kleopatra – vylíčení pádu a pomsty Harmachise, Egypťana rodu
královského, jak je vypsal vlastní rukou. Praha 1920.
Hanstein, Otfried von: Kleopatra. Praha 1995.
Ebers, Georg: Kleopatra. Český Těšín 1997.
Kaiserová, Maria Regina: Arsinoé – královna Egypta. Bratislava 2006.
Kaiserová, Maria Regina: Beréníké – dcera Kleopatry. Bratislava 2007.
Ludwig, Emil: Kleopatra. Praha 1939.
Obermeier, Siegfried: Kleopatra – ve znamení hada. Praha 1998.
Tarr, Judith: Trůn bohyně Isis. Ostrava 1997.
10) Filmy
Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, (Astérix & Obélix: Mission Cléopâtre), Francie a
Německo [film]. Chabat, Alan [reřisér], Miramax Films, 2002.
Kleopatra (Cleopatra), USA [film]. DeMille, Cecil B. [režisér], Paramount Pictures,
1934.
Kleopatra – část I. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér],
Hallmark Entertainment, 1999.
120
Kleopatra – část I. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo
[reřisér], Twentieth Century Fox, 1963.
Kleopatra – část II. (Cleopatra), Německo a USA [film]. Roddam, Franc [reřisér],
Hallmark Entertainment, 1999.
Kleopatra – část II. (Cleopatra), USA a Velká Británie [film]. Mankiewicz, Joseph Leo
[reřisér], Twentieth Century Fox, 1963.
LITERATURA
1) Monografie
Bartlová, Milena (ed.): Pop History. Praha 2003.
Bocková, Gisela: Ženy v evropských dějinách od středověku do současnosti. Praha
2007.
Brambach, Joachim: Kleopatra - vládkyně a milenka. Praha 2003.
Dokoupil, Blahoslav: Český historický román 1945-1965. Praha 1987.
Foss, Michael: Hledání Kleopatry. Praha 1999.
Grant, Michael: Kleopatra - královna egyptská. Praha 2003.
Groh, Fr. – Jiráni, O. – Salač, A.: Doba Augustova. Praha 1933.
Jacq, Christian: Egypt velkých faraonů. Praha 2002.
Jacq, Christian: Egypťanky. Praha 2000.
Kepartová, Jana (ed.): Antika? Zajděte do kina, přečtěte román … Praha 2006.
Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha 2005.
Krawczuk, Alexander: Kleopatra. Praha 1973.
Kybalová, Ludmila: Dějiny odívání – starověk. Praha 1998.
Manley, Bill: Sedmdesát záhad starověkého Egypta. Praha 2004.
Meier, Christian: Caesar. Berlin 1982.
Navrátilová, Hana: Egypt v české kultuře přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Praha 2001.
Podhorný, Radek: České výstavnictví o starém Egyptě po roce 1945. Olomouc 2008.
(Magisterská diplomová práce.)
Prášek, Justin Václav: Ženy antické. Praha 1905.
Rašín, Jaromír: Kleopatra. Praha 1928.
121
Said, Edward W.: Orientalismus – západní koncepce orientu. Praha a Litomyšl 2008.
Shaw, Ian: Dějiny starověkého Egypta. Praha 2003.
Solomon, Jon: The Ancient World in the Cinema. New Haven a London 2001.
Soukup, Josef: Kleopatra – egyptská královna králů. Zlín 1997.
Southern, Pat: Julius Cäesar. Essen 2001.
Southern, Pat: Kleopatra. Erfurt 2000.
Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003.
Strouhal, Evžen: Život starých Egypťanů. Londýn 1994.
Świderková, Anna: Sedm Kleopater. Praha 1987.
Tyldesley, Joyce: Dcery bohyně Isis. Ostrava 1999.
Vachala, Břetislav: Staří Egypťané. Praha 2001.
Vandenberg, Philipp: Caesar a Kleopatra. Frýdek-Místek 2005.
Utčenko, Sergej: Iulius Caesar. Bratislava 1981.
Varcl, Ladislav a kol.: Antika a česká kultura. Praha 1978.
Vilímková, Milada: Egyptské klenotnictví. Praha 1969.
Vymazalová, Hana (ed.): Pražské egyptské studie. (Staroegyptské královny – jejich
život a doba.) Praha 2005.
Wenzel, Diana: Kleopatra im Film – eine Königin Ägyptens als Sinnbild für
orientalische Kultur. Remscheid 2005.
Zrzavý, Jan: Vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971.
2) Články a zprávy z časopisů a novin
Bauer, Jan: Kleopatra zničila nejmocnější Římany! History revue, 2008, č. 5, s. 23-26.
Beránek, Jaroslav: Kleopatřino město. Země světa, 2004, č. 12, s. 44-45.
Beránek, Jaroslav: Kleopatra – od historie k mýtu. Hospodářské noviny (příloha
Víkend), 20. 4. 2001, s. 7.
Dobiáš, Josef: Druhé darování Antoniovo Kleopatře r. 34. Listy filologické, roč. 49,
1922, s. 183-193.
Hurytová, Ivana: Kleopatra. Nová Akropolis, 2003, s. 36-43.
Hůlková, Kateřina: Kleopatra byla ošklivá. Lidové noviny, 15. 2. 2007, s. 10.
Kleopatra. 100 + 1 zahraničních zajímavostí, 2000, č. 22, s. 6-8.
Kučera, Jan P.: Kleopatra. Reflex, 2002, č. 9, s. 64-67.
Neznámá Arsinoe. 100 + 1 zahraničních zajímavostí, 1999, č. 1, s. 8-10.
Pečírková, Jana: Krásná Kleopatra. Nový Orient, 1996, č. 3, s. 91-94.
122
Polišenský, Josef: O velkých ženách starověku. Dějiny a současnost, 1966, č. 4,
s. 13-17.
Po stopách Kleopatry. 100 + 1 zahraničních zajímavostí, 1998, č. 4, s. 12-14.
Prášek, Justin Václav: Kleopatra. Zlatá Praha, 1894, s. 138-139, 152, 163, 187-188.
Rybář, Jan: Mince dokazuje, že Kleopatra nebyla krasavice. MF Dnes, 15. 2. 2007,
č. 39, s. A6.
3) Předmluvy, kapitoly a příspěvky z publikací a sborníků
Blaschek, Angela: Kleopatra als Famme fatale bei Hans Makart. In: Holaubek, Johanna
– Navrátilová, Hana – Oerter, Wolf B.: Ägypten und Österreich II. Praha 2006,
S. 31-40.
Grössingová, Sigrid-Maria: Ženy mu byly osudem - Kleopatra a Marcus Antonius. In:
Silné ženy slabí muži. Praha 1996, s. 7-33.
Gruen, Erich: Cleopatra in Rome – Facts and Fantasies. In: Braund, David – Gill,
Christopher(ed.): Myth, History and Culture in Republican Rome. University of
Exeter Press 2003, p. 257-273.
Jacková, Magda: Asterix – prolínání moderního a antického světa v komiksu. Pomezí
Čech a Moravy. Litomyšl 2000, č. 4, s. 153-178.
Klein, Günter – Dürring, Norbert: Kleopatra – poslední úsměv faraonů. In: Huf, Hans-
Christian: Sfinga – záhady historie 1. Praha 1997, s. 98-145.
Lamač, Miroslav: Symbol v obrazech Jana Zrzavého. In: Srp, Karel (ed.): Jan Zrzavý –
o něm a s ním. Praha 2003, s. 416-433.
Novák, Luděk: Barevná výstavba obrazů Jana Zrzavého. In: Srp, Karel (ed.): Jan
Zrzavý –o něm a s ním. Praha 2003, s. 433-453.
Rybák, Josef: O Osvobozeném divadle V&W. In: Voskovec, Jiří – Werich, Jan: Hry.
Praha 1980, s. 11-16.
Tetauer, Frank a Vančura, Zdeněk: George Bernard Shaw. In: George Bernard Shaw:
Hry I. Praha 1956, s. 7-29.
Turner, Eric: Ptolemaic Egypt. In: The Cambridge Ancient History. Vol. 7, P. 1.
Cambridge 1984, p. 118-174.
Wieber, Anja: Hauptsache Helden? Zwischen Eskapismus und Identifikation – Zur
Funktionalisierung der Antike im aktuellen Film. In: Korenjak, Martin:
Pontes II. – Antike im Film. Innsbruck, Wien, München a Bozen 2002, S. 13-25.
123
Zrzavý, Jan: Barva. In: Srp, Karel (ed.): Jan Zrzavý - o něm a s ním. Praha 2003,
s. 41-46.
4) Kritiky a recenze
Antonius a Kleopatra. Mladá fronta, 3. 2. 1972.
Antonius a Kleopatra v novém pohledu. Lidová demokracie, 3. 8. 1978.
Antonius a Kleopatra v Opavě. Lidová demokracie, 17. 10. 1956.
Beránek, Jindřich: Ave Caesar? Průboj, 29. 11. 1964.
Bobeš, Bohumil: Inscenace poněkud problematická. Směr, 21. 1. 1972.
Caesar ve Večerním Brně. Lidová demokracie, 10. 6. 1970.
Caesar v Těšínském divadle. Svobodné slovo, 21. 12. 1961.
Cejpek, Václav: Caesar a Kleopatra. Rovnost, 2. 7. 1984.
Cinger, František: Dostálův úspěch s Caesarem. Rudé právo, 22. 4. 1994, s. 7.
Císař, Jan: Výpravná tragédie. Rudé právo, 10. 3. 1967.
Cziviš, Jan: V Kladně se hrál Shakespearův Antonius a Kleopatra. Lidové noviny,
12. 2. 1999.
Čech, Vladimír: Shakespeare – Antonius a Kleopatra. Brněnský večerník, 21. 12. 1971,
s. 2.
Člověk a dějiny. Zemědělské noviny, 1. 4. 1967.
Doležel, Pavel: Dostal Shaw šanci? Brněnský večerník, 2. 7. 1984.
Erml, Richard: Antonius a Kleopatra. Reflex 1999, č. 25, s. 53.
Fikrlová, Olga: Antonius a Kleopatra se zmítají v mocenských bojích a končí tragicky.
Kladenský deník, 10. 2. 1999.
Hejzlar, Tomáš: Kleopatra překvapila seriózností. Právo, 2002, č. 47, s. 9.
Historie Caesara a Kleopatry očima G. B. Shawa. Lidová demokracie, 23. 12. 1965.
Horanského Antonius a Kleopatra. Tvorba, 25. 10. 1978.
Horácké divadlo znovu do Prahy. Rudé právo, 16. 2. 1947.
Hořínek, Zdeněk: V Národním divadle ničí Kleopatra válečníka Antonia. Lidové
noviny, 14. 6. 1999, s. 11.
Hrdinová, Radmila: Tragický Antonius a smyslná Kleopatra v současném světě. Právo,
14. 6. 1999, s. 13.
Improvisace. Právo lidu, 11. 10. 1925, s. 9.
Janouch, Roman: Pravda o Kleopatře? Projděme její paměti! Haló noviny 2003, č. 11,
s. 9.
124
Janská, Pavlína: V+W v operetě? Rovnost, 5. 11. 1987.
Jaroš, S.: Úctyhodný pokus o Antonia a Kleopatru. Lidová demokracie, 4. 11. 1961.
Jedlička, Jaromír: K premiéře Caesara v Novém divadle. 10. 11. 1964.
Jeníková, Eva: Muzikál Kleopatra, oddych, ale i pláč. Pražské slovo, 2001, č. 226,
s. 1 a 24.
Jeníková, Eva: V Antoniovi a Kleopatře patří budoucnost vypočítavému kariéristovi.
Slovo, 23. 6. 1999, s. 13.
Kerbr, Jan: Neodhalené tajemství osudové vášně. Týden, 28. 6. 1999, s. 55.
Královská činohra. Československé divadlo, 1932, č. 9, s. 147.
Královské nebezpečí W. Shakespeara. Rovnost, 12. 3. 1974.
Kuchyňka, Zdeněk: Soubor čeká opět srovnání s první scénou. MF Dnes, 10. 2. 1999.
Křivinková, Eva: Brněnský večerník, 19. 10. 1987.
Kříž, Jiří P.: Z časů posledního triumvirátu. Divadelní noviny, březen 1999.
Láska – nepřítel moci. Naše pravda, 8. 3. 1974.
Lederer, Jakub: Asterix, Obelix, Kleopatra a komediální mišmaš. Večerník Praha,
14. 6. 2002, s. 19.
Lederer, Jakub: Asterix a Obelix se vracejí. Večerník Praha, 11. 6. 2002, s. 19.
Lukeš, Milan: Nový Shakespearovský překlad. Divadelní noviny, 8. 11. 1961.
Lukeš, Milan: Poprvé v Národním divadle – Antonius a Kleopatra. Divadelní noviny,
22. 4. 1967.
Mařík, Hubert: Asterix jako dekadentní estráda. Lidové noviny, 13. 6. 2002, s. 21.
Městské divadlo vinohradské... Lumír, 1918, č. 1, s. 44-45.
Müller, Vladimír: Ve jménu Kleopatry. Lidová demokracie, 21. 8. 1966.
Nepeřil, V.: Světapán v županu. Mladá fronta, 9. 1. 1957.
Nová hra osvobozených. Venkov, 10. 3. 1932, s. 6.
Omyl opavského divadla. Zemědělské noviny, 23. 10. 1956.
Oživená antika v komedii G. B. Shawa. Svobodné slovo, 12. 1. 1957.
Pazourek, Vladimír: Svobodné slovo, 18. 6. 1970.
Pomothy, Martin: Asterix a Obelix: Mise Kleopatra. Cinema, 2002, č. 6, s. 76-79.
Premiéra Caesara. Svoboda, 15. 4. 1994, s. 17.
Prchalová, Radka: Antonius a Kleopatra je letos poslední premiérou činohry Národního
divadla. MF Dnes, 12. 6. 1999, s. 4.
Průša, Petr: Tři hodiny dějin. Pochodeň, 31. 3. 1966.
Průša, Petr: Ze života vznešených osob starověku. Pochodeň, 18. 1. 1967.
125
Příběh Caesara a Kleopatry od zítřka v HDJ. Jihlavské listy, 4. 10. 1996.
Příležitost téměř využitá. Lidová demokracie, 12. 1. 1957.
Reissner, Martin: Kleopatra něžná i tvrdá. Ústecký deník, 26. 9. 2001, s. 27.
Reslová, Marie: Oko snad potěší, srdcem nepohne. MF Dnes, 15. 6. 1999, s. 16.
Rozhovory přes staletí. Svobodné slovo, 21. 12. 1965.
Satira z konzervy. Mladá fronta, 25. 6. 1970.
Shakespearova tragédie Antonius a Kleopatra v Brně. Lidová demokracie, 8. 1. 1972.
Shawův César a Kleopatra znovu na Národním divadle nastudován. Venkov,
11. 10. 1925, s. 2-3.
Sokol, František: Antonius a Kleopatra. 5. 11. 1961.
Srna, Zdeněk: G. B. Shaw v kapesním vydání. 8. 1. 1957.
Srna, Zdeněk: Rozpaky nad Caesarem. Práce, 15. 7. 1970.
Srna, Zdeněk: Shakespearovo tragické dilema. Práce, 14. 1. 1972.
Stránská, Alena: Antonius a Kleopatra. Divadelní noviny, 22. 2. 1967.
Stránská, Alena: Na okraj divadelního týdne. Svobodné slovo, 18. 3. 1967.
Suchomelová, Jaroslava: Drama lásky a moci. Lidové noviny, 12. 10. 2001, s. 21.
Suchomelová, Jaroslava: Ježek minus V + W. Zemědělské noviny, 13. 11. 1987.
Svoboda, J.: Poprvé v Národním divadle. Obrana lidu, 8. 4. 1967.
Škopová, Jana: Caesar a Kleopatra aktuální. Rovnost, 7. 10. 1996.
Šmeralová, Eva: Antonius a Kleopatra na kladenské scéně. Haló noviny, 16. 2. 1999.
Štětinová, Dagmar: Kleopatra nemá čas. Svobodné slovo. 6. 3. 1966.
Tomsa, Jaroslav: Zdařilá premiéra v Divadle F. X. Šaldy v Liberci – Antonius a
Kleopatra. Vpřed, 27. 10. 1961.
Tři tváře Kleopatry. Telegraf, 24. 4. 1992, s. 16.
Urbanová, Alena: Shakespeare znovu prověřuje. Kulturní tvorba, 9. 3. 1967.
Varhaník, Jiří: Točna a kolo dějin v Caesarovi. Jihlavské listy, 29. 10. 1996.
Vetešková, Michaela: Nový estrádní program v Moravském divadle. Metropolitní
telegraf, 5. 12. 1992.
Werich v PKO. Pravda, 21. 9. 1957.
Z brněnské činohry. Venkov, 11. 3. 1928, s. 7.
5) Encyklopedie, slovníky a slovníková hesla
Encyklopedie antiky. Praha 1973.
Lexikon der Ägyptologie (Band III.) Wiesbaden 1980, s. 452-454. (Heslo Kleopatra.)
126
Slovník antické kultury. Praha 1974.
Verner, Miroslav – Bareš, Ladislav – Vachala, Břetislav: Encyklopedie starověkého
Egypta. Praha 2007.
Verner, Miroslav – Bareš, Ladislav – Vachala, Břetislav: Ilustrovaná encyklopedie
starého Egypta. Praha 1997.
Zamarovský, Vojtěch: Bohové a králové starého Egypta. Praha 1979.
INTERNETOVÉ STRANY
Ägyptologie-community [online]. 19. 5. 2005 [cit. 19. 1. 2007]. Dostupné na :
http://www.aegyptologie.com/
Bareš, Ladislav: Starověký Egypt. In: Vladimír Pechar [online]. Březen 2009
[cit 26. 3. 2009]. Dostupné na: http://www.volny.cz/vlad.pechar/
Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site [online]. 2009
[cit. 22. 2. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Colin Falconer. In: Fantastic Fiction [online]. 2009 [cit. 22. 1. 2009]. Dostupné na:
http://www.fantasticfiction.co.uk/f/colin-falconer/
Divadelní ústav [online]. 2001 [cit. 7. 2. 2007]. Dostupné na: http://www.divadelni-
ustav.cz/
Divadelní, literární, audiovizuální agentura [online]. 2004 [cit. 7. 2. 2007] Dostupné na:
http://www.dilia.cz/
Emil Ludwig. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit. 17.11.
2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Emil_Ludwig
Festival spisovatelů Praha spojí čínskou literaturu s amerických undegroundem. In:
Zpravodajský portál Novinky. cz [online]. 14. 3. 2009 [cit. 18. 3. 2009].
Dostupné na: http://www.novinky.cz/kultura/163852-festival-spisovatelu-praha-
spoji-cinskou-literaturu-s-americkych-undegroundem.html
Georg Ebers. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit. 17.11.
2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Georg_Ebers
Henry Rider Haggard. In: Wikipedia. The Free Encyclopedia [online]. 28. 9. 2008 [cit.
19.11. 2008]. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/H._Rider_Haggard
127
Kleopatra byla afrického původu. In: Zpravodajský portál Novinky. cz [online]. 17. 3.
2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na: http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-
a-stredni-vychod/164012-kleopatra-byla-africkeho-puvodu.html
Kleopatra VII. [online]. 8. 1. 2007 [cit. 6. 2. 2007]. Dostupné na:
http://de.wikipedia.org/wiki/Kleopatra_VII.
Siegfied Obermeier [online]. [cit. 3.12. 2008]. Dostupné na: http://www.siegfried-
obermeier.de/
Tůma, Radek: Hodnocení filmů - Kleopatra (USA 1999) [online]. [cit. 25..2. 2009]
Dostupné na: http://rim.me.cz/jine/filmy.php
Tůma, Radek: Slovník některých latinských a řeckých pojmů [online]. 2. 4. 2007
[cit. 8. 2. 2007]. Dostupné na: http://rim.me.cz/seznamy/pojmy.php
128
13. Anotace
Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta
Katedra historie
Bc. Eva Kolářová
Kleopatra VII. v české kultuře po roce 1918
Vedoucí práce: PhDr. Ivana Koucká Počet znaků: 307 297 Počet příloh: 31 obrázků + 6 textových příloh Počet titulů použitých pramenů, literatury a internetových stran: 67, 149, 15
(celkem 231) Klí čová slova: Kleopatra VII. Gaius Iulius Caesar Marcus Antonius Hudba Muzikály Komiks Publikace pro mládež Básně Dramata Historické romány Filmy Výtvarné umění Charakteristika magisterské diplomové práce:
Magisterská diplomová práce pojednává o Kleopatře VII. a její recepci v uměleckých dílech dostupných v české kultuře po roce 1918. Postavu poslední egyptské panovnice nalezneme v dramatech, muzikálech, hudbě, básních, zábavné literatuře, historických románech, filmech a výtvarném umění. Práce zkoumá historickou věrohodnost těchto uměleckých děl a také vliv doby na tuto tvorbu.
129
14. Obrazové a jiné přílohy
A) Seznam použitých obrázků
Obr. 1: Kleopatra byla afrického původu. In: Zpravodajský portál Novinky. cz
[online]. 17. 3. 2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na:
http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/164012-kleopatra-
byla-africkeho-puvodu.html
Obr. 2: Fotografie z archivu Moravského divadla Olomouc ze 14. 6. 1992.
Obr. 3: Kleopatra – původní český muzikál (program divadla Broadway), Praha
2002, s. 2.
Obr. 4: Simpsonová, Margaret: Kleopatra a její kobra. Praha 2002, s. 5.
Obr. 5: Tamtéž, s. 93.
Obr. 6: Tamtéž, s. 22.
Obr. 7: MacDonald, Fiona: Kleopatra – královna králů. Praha 2002, s. 8.
Obr. 8: Tamtéž, s. 43.
Obr. 9: Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 1995, s. 5.
Obr. 10: Goscinny, René: Asterix a Kleopatra. Praha 1995, s. 27.
Obr. 11: Gerasová, Adéle: Kleopatra. Bratislava 2007, s. 23.
Obr. 12: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 13: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 14: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 18. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 15: All Photos from Cleopatra. In: The Internet Movie Database [online].
1990-2009 [cit. 22. 3. 2009] Dostupné na:
http://uk.imdb.com/title/tt0056937/mediaindex
Obr. 16: MacDonald, Fiona: Kleopatra – královna králů. Praha 2002, s. 24.
Obr. 17: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 22. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 18: Databáze sms.cz [online]. 2009 [cit. 27. 3. 2009]. Dostupné na:
http://www.sms.cz/film/kleopatra-1999
130
Obr. 19: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 22. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 20: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 22. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 21: Cleopatra films. In: Berg, Hans van den: The Ancient Egypt film site
[online]. 2009 [cit. 22. 3. 2009]. Dostupné na: www.wepwawet.nl\films\
Obr. 22: MacDonald, Fiona: Kleopatra – královna králů. Praha 2002, s. 47.
Obr. 23: Kren, Emil – Marx, Daniel: Web Gallery of Art [online]. 2009
[cit. 25. 3. 2009]Dostupné na: http://www.wga.hu/frames-
e.html?/html/t/tiepolo/gianbatt/3_1740s/04banque.html
Obr. 24: Kren, Emil – Marx, Daniel: Web Gallery of Art [online]. 2009
[cit. 25. 3. 2009]Dostupné na: http://www.wga.hu/frames-
e.html?/html/l/liss/cleopatr.html
Obr. 25: Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 211.
Obr. 26: Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 213.
Obr. 27: Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 212.
Obr. 28: Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 214.
Obr. 29: Srp, Karel - Orlíková, Jana: Jan Zrzavý. Praha 2003, s. 329.
Obr. 30: Vladimír Pechar – malíř, grafik, ilustrátor [online]. Březen 2009 [cit 26. 3.
2009]. Dostupné na: http://www.volny.cz/vlad.pechar/
Obr. 31: Jacq, Christian: Egypt velkých faraonů. Praha 2002, s. 302.
Obr. 32. Vladimír Pechar – malíř, grafik, ilustrátor [online]. Březen 2009 [cit 26. 3.
2009]. Dostupné na: http://www.volny.cz/vlad.pechar/
131
B) Ostatní přílohy
Příloha číslo 1 (Stručná posloupnost Kleopater)372 Kleopatra I.: byla dcerou syrského krále Antiocha III. a manželkou Ptolemaia V.
Epifana (204-180 př. n. l.), po jehož smrti vládla deset let jako poručnice svého
nezletilého syna Ptolemaia VI. Filométóra (180-145 př. n. l.), kterého pak oženila
podle egyptských zvyklostí se svou dcerou – Kleopatrou II.
Kleopatra II.: se však později provdala za svého mladšího bratra Ptolemaia VIII.
Euergeta II. (145-116 př. n. l.). Ten ji ale roku 130 př. n. l. vyhnal a oženil se se
svou neteří Kleopatrou III. Brzy poté byl však obyvateli Alexandrie vyhnán a na
trůn byla opět povolána Kleopatra II., která pak vládla tři roky. Panovala do roku
127 př. n. l., kdy se s pomocí Římanů vrátil do země Ptolemaios VIII., který pak
roku 116 př. n. l. zemřel.
Kleopatra III.: si v roce 116 př. n. l. vymohla poručnictví nad svým synem Ptolemaiem
IX. Sótérem II. Vládla mu pevnou rukou, a přestože ji ve všem poslouchal,
vypověděla ho roku 108 př. n. l. na Kypr. Na trůn pak dosadila svého mladšího syna
Ptolemaia X. Alexandra I. (108-88 př. n. l.), jenž těžce snášel její poručnictví a
nakonec ji roku 101 př. n. l. zabil.
Kleopatra IV.: byla dcerou Kleopatry III. a Ptolemaia VIII. Stala se manželkou
Ptolemaia IX. Sótéra II., který se s ní však na nátlak matky musel zase rozvést.
Kleopatra IV. pak zůstala nějaký čas na Kypru a později se rozhodla provdat se za
Antiocha IX. Kyzičana. V Antiochii však byla, po porážce svého nového manžela,
zavražděna.
Kleopatra V. Tryfaené: Byla sestrou a od roku 79 př. n. l. i manželkou Ptolemaia XII.
Auléta. Více určitých informací o ní nemáme. Vědci se prozatím ani neshodli, zda
byla matkou všech šesti potomků Ptolemaia XII.
Kleopatra VI. Tryfaené: Pravděpodobně byla dcerou Ptolemaia XII. a zemřela kolem
roku 55 př. n. l.373
372 Informace jsou převzaty z knih: Zamarovský, Vojtěch: Bohové a králové starého Egypta, Praha 1979 a Świderková, Anna: Sedm Kleopater, Praha 1987. 373 Více informací o sporech o tuto osobu naleznete v kapitole Život Kleopatry VII.
132
Příloha číslo 2 (Seznam premiér hry Antonius a Kleopatra od W. Shakespeara na prknech českých, moravských a slezských divadel od roku 1918.)
Divadlo: Divadlo na Vinohradech Praha Premiéra: 6. 11. 1917374
Autoři: Sládek, Josef Václav překladatel Hilar, K. H. úprava Hilar, K H. režie Hrska, A. V. výprava Nedbal, K. hudba
Divadlo: Horácké divadlo Jihlava Premiéra: 29. 1. 1947 Autoři: Sládek, Josef Václav překladatel Strejček, Jan režisér Synek, Vladimír výprava Mrkos, Zbyněk hudba Divadlo: Slezské divadlo Z. Nejedlého Opava Premiéra: 11. 10. 1956 Autoři: Bok, Tomáš režisér Dudič, Karel výprava Konečná, Jarmila kostýmní výtvarnice Divadlo: Divadlo F. X. Šaldy Liberec Premiéra: 21. 10. 1961 Autoři: Saudek, Erik Adolf překladatel Glanc, Ivan režisér Sládek, Jan výprava Divadlo: Divadelní ústav Hradec Králové Premiéra: 14. 1. 1967 Autoři: Bahník, František režisér Zmrzlý, Karel výprava Divadlo: Národní divadlo Praha Premiéra: 3. 3. 1967 Autoři: Pleskot, Jaromír režisér Šimáček, Oldřich výprava Turek, František kostýmní výtvarník Divadlo: Státní divadlo Brno Premiéra: 17. 12. 1971 Autoři: Pleskot, Jaromír překladatel Pleskot, Jaromír úprava Pleskot, Jaromír režisér Kyzlink, Václav asistent režie Šimáček, Oldřich scénický výtvarník
374 Hra byla na programu divadla i v roce 1918, proto je zahrnuta do seznamu.
133
Turek, František kostýmní výtvarník Fischer, Jan F. hudba Ogoun, Luboš pohybová spolupráce Vavroš, Jaromír dramaturg Divadlo: Divadlo pracujících Gotwaldov Premiéra: 2. a 3. 3. 1974 Autoři: Hojda, Alois režisér Vychodil, Ladislav výprava Jelínek, Josef kostýmní výtvarník Divadlo: Divadlo F. X. Šaldy Liberec Premiéra: 16. 4. 1978 Autoři: Horanský, Miloš režisér Malina, Jaroslav scénický výtvarník Anýžová, Helena kostýmní výtvarnice Divadlo: Středočeské divadlo Kladno Premiéra: 5. 2. 1999 Autoři: Lukeš, Milan překladatel
Horanský, Miloš úprava Horanský, Miloš režisér Lexová, Irena dramaturg Gédéonová, Milica scénický výtvarník Horanský, Miloš scénický výtvarník Gédéonová, Milica kostýmní výtvarník Zamazal, Václav hudba Uherek, Milan texty písní Pospíšil, Miloš korepetitor
Divadlo: Národní divadlo Praha Premiéra: 12. 6. 1999 Autoři: Hilský, Martin překladatel
Rajmont, Ivan úprava Kudláčková, Johana úprava Rajmont, Ivan režisér Ciller, Jozef scénický výtvarník Preková, Jana kostýmní výtvarník Jelínek, Miki hudba Kudláčková, Johana dramaturg Hančil, Jan dramaturg
Obsazení: Triumvirové Rösner, Boris Marcus Antonius Kříž, Pavel Octavius Caesar Mrkvička, Ladislav Lepidus Salzmannová, Eva Kleopatra, královna Egypta Medvecká, Taťána Octavia, Caesarova sestra Stoupenci Antonia Štěpnička, Jiří Enobarbus Udatný, Vilém Eros
134
Vlasák, Jan Ventidius Vlček, Oldřich Scarus Stoupenci Caesara Preiss, Martin Maecenas Motloch, Petr Agrippa Hána, Jiří Thidias Vinklář, Josef Dolabella Lukavský, Radovan Proculeius Vzbouřenci proti triumvirům Pavelka, Ondřej Sextus Pompeius Novotný, Jan Menas Kleopatřina družina Králová, Sabina Charmian Urbancová, Kateřina Iras Stärz, Rudolf Alexas Matějček, Vladimír Diomedes Stehlík, Milan Klaun Kavan, Ondřej Mardian Košata, Zdeněk Seleukus Hofmann, Martin Posel Dvořák, Miroslav Strážný
Divadlo: Městské divadlo Zlín Premiéra: 22. 9. 2001 Autoři: Hilský, Martin překladatel
Balaďa, Ivan úprava Kafková, Jana úprava Balaďa, Ivan režisér Malina, Jaroslav scénický výtvarník Hafsahl, Mona kostýmní výtvarnice Jírek, Rudolf výtvarná spolupráce Hromádka, Petr hudba Basák, Karel pohybová spolupráce
Kafková, Jana dramaturg Příloha číslo 3 (Seznam premiér hry Caesar a Kleopatra od G. B. Shawa na prknech českých, moravských a slezských divadel od roku 1918)
Divadlo: Národní divadlo Praha Premiéra: 10. 3. 1917375 Autoři: Mušek, Karel překladatel Mušek, Karel režie Štapfer, Karel scéna Divadlo: Divadlo J. K. Tyla Plzeň Premiéra: 19. 4. 1917376
375 Hra byla na programu divadla i v roce 1918, proto je zahrnuta do seznamu. 376 Hra byla na programu divadla i v roce 1918, proto je zahrnuta do seznamu.
135
Autoři: Mušek, Karel překladatel Počepický, J. režisér Divadlo: Národní divadlo Praha Premiéra: 9. 10. 1925 Autoři: Mušek, Karel překladatel Vydra, Václav st. režie Gottlieb, Josef Matěj scéna Divadlo: Staré divadlo na Veveří Brno Premiéra: 7. 3. 1928 Autoři: Vančura, Zdeněk překladatel Walter, Rudolf režisér Tureček, Bohumil výprava Divadlo: Divadlo na Vinohradech Praha Premiéra: 27. 4. 1936 Autoři: Mušek, Karel překladatel Vančura, Zdeněk překladatel Salzer, F. režisér Zelenka, F. výprava Ponc, M. hudba Divadlo: Státní divadlo Brno Premiéra: 21. 12. 1956 Autoři: Podhorský, Aleš režisér Tomek, Miloš výprava Hanáková, Naděžda kostýmní výtvarnice Divadlo: Kulturní d ům Mladá Boleslav Premiéra: 8. 1. 1957 Autoři: Vyskočil, Zdeněk J. režisér Vyskočil, Zdeněk J. výprava Divadlo: Divadlo československé armády Praha Premiéra: 17. 12. 1965 Autoři: Lukeš, Milan překladatel Lukeš, Milan úprava Štěpánek, František režisér Kolář, Zbyněk scénický výtvarník Wenig, Adolf kostýmní výtvarník Simon, Ladislav hudba Divadlo: Východočeské divadlo Pardubice Premiéra: 12. 3. 1966 Autoři: Mihule, Richard režisér Fiala, Jiří výprava Divadlo: Divadlo bratří Mrštík ů Brno Premiéra: 30. 6. 1984
136
Autoři: Lukeš, Milan překladatel Lukeš, Milan úprava Rímský, Pavel režisér Zmrzlý, Karel scénický výtvarník Asmusová, Kateřina kostýmní výtvarnice Štědroň, Miloš hudba Boria, Petr choreograf Peňáz, Lumír asistent režie Divadlo: Horácké divadlo Jihlava Premiéra: 5. 10.1996 Autoři: Lukeš, Milan překladatel Lukeš, Milan úprava Brynda, Karel režisér Kališ, Miloň scénický výtvarník Kypta, Tomáš kostýmní výtvarník Šrubař, Lubomír hudební spolupráce Volf, Vladimír dramaturg
Příloha číslo 4 (Seznam premiér hry Caesar od dvojice autorů J. Voskovec a J. Werich na prknech českých, moravských a slezských divadel od roku 1932.)
Divadlo: Osvobozené divadlo Praha Premiéra: 8. 3. 1932
Autoři: Honzl, Jindřich režisér Ježek, Jaroslav hudba Jenčík, Joe choreografie Zelenka, František výprava a kostýmy
Divadlo: Divadlo satiry Praha Premiéra: listopad 1955
Autoři: Nedbal, Miloš režisér Trnka, Jiří výprava Werich, Jan úprava
Divadlo: Východočeské divadlo Pardubice Premiéra: 14. 1. 1956
Autoři: Bittl, Zdeněk režisér Vopršal, Jiří výprava Ježek, Jaroslav hudba Lautner, Jaroslav dramaturg Motyčková, Olga choreografie
Divadlo: Divadlo Český Těšín Premiéra: 17. 2. 1962
Autoři: Bittl, Zdeněk režisér Cejnar, Wladimír výprava
137
Divadlo: Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc Premiéra: 28. 10. 1964
Autoři: Regal, Stanislav režisér Čada, Jiří choreograf Ditrich, Miloš scénický výtvarník Zajíčková, Dáša kostýmy Werich, Jan úprava Karásek, Jiří dramaturg
Divadlo: Krušnohorské divadlo v Teplicích Premiéra: 31. 10. 1964
Autoři: Janeček, Miroslav režisér Trinner, Rudolf dramaturg Sedláček, Jan scénický výtvarník Brüh choreografie
Divadlo: Divadlo Jaroslava Průchy Kladno-Mladá Boleslav Premiéra: 7. 5. 1967
Autoři: Fréhar, Jiří reřisér Diviš, Petr scénický výtvarník
Divadlo: Večerní Brno Premiéra: 4. 6. 1970
Autoři: Horan, Jaroslav režisér Pantůček, Vlastimil úprava Zezula, Milan scénický výtvarník Hanáková, N. kostýmy
Divadlo: Státní divadlo Brno Premiéra: 16. 10. 1987 Druh aut. zpr.:377 opereta Autoři: Zacharník, František úprava
Zacharník, František režisér Brych, Jaromír asistent režie Karásek, Jiří dirigent Vobejda, Alois výprava Kartousová, Vladimíra choreografka Mrázková, Marie pohybová spolupráce Skoták, Emil sbormistr
Divadlo: Horácké divadlo Jihlava Premiéra: 13. 12. 1989 Autoři: Junášek, Michael režisér
Boška, Jindřich výprava Cón, Karel hudební úprava Slabý, Zdeněk hudební nastudování Riegel, Karel pohybová spolupráce
377 Pokud není druh autorského zpracování uveden, tak se jedná o činohru.
138
Volf, Vladimír dramaturgická spolupráce Divadlo: Státní divadlo Ostrava Premiéra: 21. 4. 1990 Autoři: Boubelík, Zdenek režisér
Milfajt, Jaroslav scénický výtvarník Zapletalová, Eliška kostýmní výtvarnice Lichý, Norbert hudební nastudování Boubelík, Zdenek choreograf Knížátko, Ladislav dramaturg
Divadlo: Moravské divadlo Olomouc Premiéra: 14. 6. 1992 Druh aut. zpr.: opereta Autoři: Zacharník, František úprava
Vraštil, Jaroslav hudební úprava Presser, Maxmilián hudební úprava Zacharník, František režisér Víšek, Martin scénický výtvarník Pánková, Alena kostýmní výtvarnice Kyselák, Jiří choreograf
Vraštil, Jaroslav hudební nastudování Divadlo: Státní divadlo Ostrava Premiéra: 16. 4. 1994 Druh aut. zpr.: opereta Autoři: Dostál, Pavel režisér
Školout, Marcel asistent režie Škarohlíd, Petr dirigent Šrámek, Vladimír scénický výtvarník Švecová, Růžena kostýmní výtvarnice Koníček, Josef choreograf Kubenka, Josef sbormistr Millerová, Květa korepetitor Dostál, Pavel dramaturg
Příloha číslo 5 (Úplný seznam autorů muzikálu Kleopatra divadla Broadway a herecké obsazení ze dne 13. 10. 2006)
Producenti: David, Michal – Lichtenberg, Oldřich – Kováčik, Jan Hudba: David, Michal Námět, scénář a libreto: Borovec, Zdeněk – Stropnická, Lucie – Hagen, Lou
Fanánek Texty Bohů: Hagen, Lou Fanánek – Renč, Filip Režie: Renč, Filip Asistent režie: Popová - Fialová, Alexandra Choreografie: Beran, Ladislav Šermy: Nůsek, Petr A.R.G.O. Scéna: Hollý, Marek
139
Kostými: Kocman, Jan Výtvarník projektu: Zhouf, Martin Sound design: Nováček, Luboš – Václavek, Dan Hlasový poradce: Klezla, Eduard Light design: Volek, Petr „Panki“ – Pink Panther Zvukový mix: Fletcher, Tom Vedoucí produkce: Sekaninová, Lída Šéf jevištní techniky: Mikuška, Jan – Cízl, Karel Filmová projekce muzikálu Scénář a režie: Renč, Filip Rež. komp. obr. a střih: Mattlach, Jan Výtvarník animací: Zhouf, Martin Digitální animace: Gaisler, Tomáš – Zajíček, Jaroslav Kamera: Šec, Martin Produkce: Bezděk, Šimon Produkce: PROILLUSION Postprodukce: MAT STUDIO a FOCUS TV Obsazení Kleopatra Fišarová, Radka Fulvia Konečná, Alice Octavie Trvalcová, Zdenka Isis Schneiderová, Sylva Caesar Pošta, Martin Marcus Antonius Fric, Zbyněk Octavianus Josef, Bohouš Rufius Bastien, Alan Apollodoros Semelka, Lešek Ptolemaios Vágner, Josef Pothinus Skala, Martin Jupiter Brabec, Vladimír Had Skrčenská, Jovanka
Příloha číslo 6 (Muzikál Kleopatra L. Vetešky a E. Pospíšilové)
Divadlo: Divadlo J. K. Tyla Plzeň Premiéra: 7. 10. 1989 Druh aut. zpr.: muzikál Autoři: Veteška, Lubomír skladatel
Pospíšilová, Eva libreto Klotz, Petr režisér Nepor, Jiří asistent režie Kantořík, Pavel dirigent Varvařovský, Milan scénický výtvarník Hávová, Dana kostýmní výtvarnice Koníček, Josef choreograf Klement, Karel asistent choreografie Žalud, Jiří asistent choreografie Buďárek, Jaroslav sbormistr Kreuzmannová, Radka hudební spolupráce