JUDAISMUS

Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako „izraelitská víra“, „židovská víra“ nebo „Mojžíšská víra“. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). Teologie judaismu slouží jako základ jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.

Kdo je Žid Etnický Žid

Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem potlačení vlivu náboženství na společnost, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy; člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně, člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně. Po válce a založení státu Izrael v r. 1948 byl ustanoven Zákon o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.

Halachický židZatímco "etnickým Židem" je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva -

halachy - je možné se narodit i stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo: se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí

materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu např. u islámu) každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je

rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.

Pozn.:Gijur je konverze k judaismu. Člověk, který tímto způsobem přestoupil na židovskou víru, se nazývá ger (v ženském rodě gijoret). Archetypem konvertity je Abram (Abrahám), který společně s ženou Sárou přestoupil na víru v pravého Boha, opustil svůj dosavadní svět a následoval jej k službě a budoucímu zaslíbení.

Původ judaismu Biblické období

Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob - tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží Zákon - Tóra, což je moment, který je označován za "založení" židovského náboženství.

Vznik IzraeleSoučasný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly

někdy kolem 15. - 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. .Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) - lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.

MonoteismusEsencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha a

vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, byť hierarchicky „nižší“, je velmi překvapivá – judaismus v tomto ohledu nemá paralelu nikde jinde na světě. Tento fakt činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě.

Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kenaanských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), sjednoceny do kultu jediného Boha, které byly označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky "Pán").

Pozn.:Kanaán (někdy též Kenaan, Kenaán, Kanaan, Kenán, Kanán apod.) je jedno z označení pro území Předního východu, kde se dnes nalézají část Sýrie, Libanon, Palestina a Izrael.

Nástup ústní TóryČtení z Tóry bylo povýšeno na liturgický a posvátný akt, ke kterému bylo také přidáno

vykládání a studium daného textu – právě zde započíná fenomenální nástup ústního učení, jehož nositeli se stanou farizeové, kteří jako jediná skupina přežijí zánik starověkého judského státu v r. 70, a určí směr, kterým se judaismus bude ubírat následujících dva tisíce let.

Rabínské obdobíObdobí judaismu, který označujeme jako „rabínský judaismus“, začíná krátce po zničení

Chrámu v r. 70 a v podstatě trvá až dodnes. Rabíni byli příslušníci farizejského směru. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování - se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti. V této době pozdního starověku byl rovněž pevně ustanoven kalendář, svátky a veškeré rituály byly přizpůsobeny nastalé situaci, totiž aby mohly být vykonávány a řádně prováděny i bez Chrámu a vlastního státu, na jakémkoli místě, v jakékoli době.

Aby judaismus neustrnul a nezkostnatěl, byly výroky učenců postaveny na nižší úroveň, než výroky Bible. V principu je možné o výrocích a učení rabínů polemizovat a argumentovat, o výrocích

Bible nikoli. Toto je princip, který si judaismus, zvláště pak jeho ortodoxní a konzervativní forma, udržel dodnes.

Rozšíření

Od počátku letopočtu byli Židé donuceni se rozptýlit po celém světě. Žili v Babylónii, Alexandrii, Římě a po celém pobřeží Středozemního moře. V dějinách tohoto národa docházelo k častým pronásledováním. Tak se dostali do Německa, Anglie, východní Evropy. Také odsud byli často vypovídáni, a proto jim mnohdy nezbývalo než přestoupit na křesťanskou víru nebo se uchýlit do ghetta.

Pogromy na Židy, k nimž docházelo v Rusku, je přinutily k emigraci až do Spojených států. Židé, kteří přežili nacistické vyvražďování, se rozhodli vrátit do země svých otců. 14. května 1948 vznikl stát Izrael. Ti, kdo zůstali ve světě=diaspoře (rozptýlení), podporují Židy žijící v Izraeli finančními dary a jinými projevy solidarity. V Izraeli žije jedna šestina (3 milióny) celkového počtu Židů. Nejpočetnější židovská komunita je ve Spojených státech s 6 milióny Židů. V Evropě žije něco přes 4 milióny Židů. U nás v České Republice žije asi 7 tisíc židů.

Vztah judaismu k ostatním světovým náboženstvím

Z judaismu přímo vycházejí dvě největší světová náboženství, křesťanství a islám. Protože obě náboženství stejně jako judaismus označují za svého „prapůvodce“ Abrahama, jsou někdy tato náboženství označována jako abrahámovská.

Judaismus a křesťanstvíVztah judaismu a křesťanství prošel velmi komplikovaným vývojem. Křesťanství samo sebe

považuje za pokračovatele judaismu a Nový zákon za naplnění Starého zákona - Tanachu. Judaismus ale považuje křesťanství za náboženství, které odporuje Tóře a to z následujících důvodů:

Judaismus neuznává Ježíše jako Krista (Mesiáše) Judaismus neuznává božství Ježíše ani žádného jiného člověka Judaismus považuje trojiční dogma za projev polyteismu a tedy za neslučitelné s Tórou Z pohledu judaismu je učení Nového zákona v rozporu s učením Starého zákona Judaismus neuznává celou řadu učení, která jsou obvyklá v různých křesťanských církvích (dědičný hřích, predestinace, neposkvrněné početí, vtělení Boha do člověka, vykoupení světa skrze smrt Mesiáše apod.)

Judaismus a islámPodobně jako v případě křesťanství, i s islámem má judaismus velmi komplikovaný vztah.

Ačkoli se Mohamed považoval za nástupce Mojžíše i Ježíše a islám uznává starozákonní i novozákonní postavy za proroky a byli to právě Židé, u nichž Mohamed hledal oporu pro své učení, Mohamedův nárok na prohlášení se poslem Božím (rasúl l-lláh) byl Židy odmítnut a Židé (i křesťané) zdůrazňují rozpory mezi učením Koránu a Bible. Na rozdíl od křesťanství je ale islám považován Židy za plně monoteistické náboženství.

Důvody, proč se Židé nepřiklonili k islámu, jsou tyto:Judaismus neuznává Mohameda jako posla Božího a jeho proroctví jako autentické Korán není podle judaismu zjevené slovo Boží, neboť obsahuje učení, které je v rozporu s učení Tóry.

Mesiánští židéTito lidé většinou pocházejí z židovských rodin, avšak uvěřili v Ježíše jako Mesiáše a přijali učení,

obsažené v Novém zákoně. Zároveň zachovávají nebo se snaží zachovávat židovské tradice a zvyky, podobně jako některé křesťanské církve (např. Adventisté sedmého dne). Své kostely často zdobí jako synagogy, mají v nich aron ha-kodeš i svitky Tóry. Žádná z židovských denominací neuznává "mesiánské židy" za židy, ale považují je za křesťany. Dokonce ani stát Izrael nepřiznává „mesiánským židům“ právo návratu, neboť „každý žid, který se dobrovolně přihlásil k jinému náboženství, přestává být Židem.“

Vliv judaismu

Skrze křesťanství a islám judaismus nepřímo ovlivnil dvě a půl miliardy lidí na světě. Ve všedním životě existuje řada zdánlivě běžných věcí, které svůj původ čerpají z židovské a biblické kultury – například sedmidenní týden. Ačkoli se způsob slavení svátků a modliteb mezi křesťanstvím a islámem velmi liší, ani jedno z těchto náboženství nezapře společného předka – judaismus. Kostel a mešita jsou přímými následovníky synagogy, v církevní i islámské liturgii nacházíme řadu věcí převzatých z původní chrámové a posléze synagogální liturgie. Slova jako „amen“, „haleluja“ či „košer“ jsou běžně používána lidmi po celém světě a svůj původ mají právě v židovství. V českých zemích je třetina běžně užívaných „českých“ jmen hebrejského původu, stejně jako jméno pro šestý (v hebrejském kalendáři sedmý) den v týdnu – sobota.

Židovská bible a další svaté texty

Židé kladou velký důraz na studium svatých textů. Věří, že bůh projevuje svou vůli prostřednictvím událostí v historii a že jedině studiem mohou jednotlivci porozumět podstatě judaismu.

Židovská bible (Tanach) - má svou současnou podobu již od 6. st. př. n. l. Je rozdělena do tří částí – tóra, proroci a spisy.

Tóra – neboli pentateuch („pětidílná kniha“), obsahuje prvních pět knih – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Zaznamenávají zjevení, které bůh sdělil Mojžíšovi na hoře Sinaj, a ranou historii Izraelitů

Proroci – obsahuje historii osidlování zaslíbené země a knihy proroků (Izajáš, Ozeáš) Spisy – obsahují ostatní knihy od poezie, přes modlitby až po historii. Například Žalmy,

Přísloví, Jób, Rút, Písně písní, Letopisy a Ezdráš

K samotné bibli je ještě spousta komentářů, které ovšem slouží jen orientačně.

Mišna (opakování) – byla sepsána kolem 200 n. l., je to soubor, který definoval učení a právní systém. Kniha začíná modlitbou a dále je tozdělena do šesti oddílů: Zemědělství, Svátky, Ženy, Občanské právo, Obřady a Čistota

Další text je Jeruzalémský a Babylónský Talmud a jejich komentáře.

Směry uvnitř judaismu

Židovství není monolitní uskupení a standardně se rozděluje do množství skupin a odnoží.

Ultraortodoxní judaismus - CharedimUltraortodoxní judaismus je z teologického hlediská nejkonzervativnější směr ortodoxního

judaismu a judaismu jako takového. Hranici mezi ortodoxním a ultraortodoxním judaismem lze vymezit podle přístupu k modernímu světu – ultraortodoxní jsou pak ti Židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, někdy i k sionismu (jakožto světskému státu Izrael) apod.

Ortodoxní judaismusOrtodoxní judaismus je proud judaismu, který v současnosti zastává zhruba 20 - 30% židů na

světě. Tento termín se objevil začátkem 20. století, když se od judaismu začaly odštěpovat volněji smýšlející skupiny, ze kterých později vzešel reformní, liberální a konzervativní judaismus. Název „ortodoxní“ pochází z řečtiny a od orthos - správný, a doxa - sláva.

Konzervativní judaismus - MasortiKonzervativní judaismus je vedle ortodoxního a reformního judaismu jedním z hlavních

proudů současného judaismu. Masorti judaismus vznikl v první polovině 19. století v Americe. Jedná se o kompromis mezi ortodoxním judaismem a reformním judaismem. Jeho vznik je spojený se jménem Zachariáše Frankela. Jedná se o směr, který vznikl v USA. Tento směr si uchovává pevné vazby k tradičnímu studiu a zbožnosti, avšak uznává i historický vývoj judaismu. Klade důraz hlavně na hebrejský jazyk a původní společnou kulturu židů v diaspoře. Nejvíce konzervativních židů žije v USA (cca 1,5 milionu).

Reformní judaismusReformní judaismus, ve Velké Británii známý zase jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 18. století v Německu. Za jeho zakladatele je považován Abrahama Geigera, obyvatele Frankfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín.

Svátky

V průběhu roku židé uctívají svátky radosti, období smutku, období rozjímání a období tance a štěstí.

Sabat - den odpočinku, svatý den, nejdůležitější židovský svátek, daný Desaterem. Slaví se od pátečního do sobotního soumraku. V tento den se nesmí vykonávat žádná práce ani cestovat či provádět obchodní transakce.To poskytuje volný čas na modlitby, zpívání, procházky, jídlo, studium a zábavu. Je to svátek, při němž se schází přátelé a celá rodina pohromadě. V pátek večer je společná večeře a v sobotu ráno bohoslužba v synagoze.

Roš ha-šana – důležitá novoroční slavnost, poté 10 dní vzpomínání na všechny špatné skutky, optimismus do nového roku

Jom kipur – nejvyšší žid. svátek. Den smíření po 10 dnech pokání. 25 hodin půst, den prožit v modlitbách, umožňuje začít nový rok s čistým štítem; bílá roucha v synagogách (jako andělé)

Roš chodeš – nový měsíc, novoluní

Pascha - (pesach) = židovské velikonoce, svátek nekvašených chlebů Šavu'ot - svátek týdnů, někdy nazývaný též „letnice“, svátek obdržení Tóry na hoře Sinaj

Sukot – svátek sklizně a stánků, připomenutí života v poušti (rodiny si na ulici rozbalí stánky a tam jí), roční cyklus čtení z tóry končí a začíná se zas Genesis (svátek Simchat tóra)

Purim – připomíná události z knihy Ester (záchrana židů), židé přispívají chudým, aby i oni mohly slavit

Chanuka – osmidenní svátek, zapalují se postupně svíčky, oslava znovuvysvěcení chrámu v Jeruzalémě (potom, co Juda Makabejský s bojovníky vyhnal Syřany). Může fungovat jako křesťanská forma Vánoc (radostný svátek pro děti)

Tu bi-švat – počátek vegetačního cyklu v Izraeli

Sedm týdnů mezi pesach a svátkem šavu´ot je doba smutku, kdy se vzpomíná na morové rány a smrt žáků rabiho Akivy. Nekonají se žádné svatby ani oslavy. Na Lag b´Omer mor na jeden den polevil, takže smuteční omezení se přerušuje.

Dále jsou ještě menší svátky: Tiš'a be-Av (výročí zničení obou jeruzalémských chrámů), Jom ha-Šo'a (výročí bitvy ve varšavském ghettu), Jom ha-Atsmaoet (den nezávislosti Izraele), Jom Jerušalajim (výročí sjednocení Jeruzaléma).

Obřady

Brit mila – slavnostní smlouva o obřízce – židovští chlapci jsou obřezáni 8. den po narození a dostávají hebrejské jméno

Pidjon ha-ben – měsíc po narození – vykoupení prvorozeného syna (jen v ortodoxních rodinách)

Bar micva – chlapci ve 13 a děvčata ve 12 letech jsou považovány za dospělé, pokud slavnostně odříkají bar micva (požehnání nad tórou při sobotní bohoslužbě)

Ketuba – svatební smlouva (podrobně rozepsány povinnosti ženicha a stanoveny alimenty v případě rozvodu)

Kadiš jatom – modlitba oslavující boha – odříkávána ve výroční den smrti někoho blízkého. Kadiš za rodiče trvá 11 měsíců a za příbuzné 30 dní.

Symboly židovství Talit a tfilin

Tyto předměty se dnes nosí pouze při modlitbě, ačkoli zbožní židé chodí o svátcích v talitech i po ulicích a někteří běhěm všedního dne nosí tfilin až do odpoledních hodin.

Talit je modlitební šál, který používají židé při modlitběTfilin jsou modlitební řemínky a jeden z nejstarších znaků judaismu. Jsou tvořeny dvěma malými černými krabičkami (batim), ve kterých jsou čtyři malé pergamenové svitky s pasážemi z Tóry. Každá z krabiček (bajit, dosl. dům) je upevněna na dlouhém černém koženém řemínku, kterými se jedna připevňuje na ruku a druhá na hlavu, doprostřed čela v místech, kde začínají růst vlasy. Tfilin nosí muži k ranní modlitbě, eventuelně je mohou nosit i během odpolední modlitby Mincha.

KipaSlovo kipa znamená totéž co kopule nebo klenba, užívá se ho kromě jiného i pro kopuli nař.

Dómu či pro označení nebeské klenby. Kromě jiného se tak také nazývá pokrývka hlavy, kterou věřící židé nosí. V Izraeli samotném je kipa ukázkou pro rozlišení mezi věřícím a sekulárním židem. Kipy (hebr. pl. kipot) mohou mít různé tvary, velikosti, barvy a mohou být vyrobeny z různého materiálu. Kipa slouží jak pokrývka hlavy – podle rabínů nemusí skutečně zbožný člověk ujít větší vzdálenost než deset loktů s nepokrytou hlavou. Řada neortodoxních halachických autorit zastává názor, že člověk by měl mít pokrytou hlavu minimálně v těchto případech:* když se nachází v synagoze

* při modlitbě a studiu svatých textů * při jídle * při návštěvě hřbitova

Kipa, přestože je jedním ze symbolů židovství, nemá v žádném případě status sakrálního předmětu, může být bez problémů nahrazena čepicí, šátkem či kloboukem nebo jakoukoli jinou pokrývkou hlavy. Kipa je také známá pod výrazem z jidiš „jarmulka“, což je slovo pravděpodobně slovanského původu.

MenoraSedmiramenný svícen, nazývaný menora (od kořene ner, světlo či lampa) je skutečným

symbolem židovství, a to již od starověku. Menora byla umístěna v Chrámu a nepřetržitě hořela věčným světlem (ner tamid). Jako menora bývá někdy nazýván i osmiramenný (resp. devítiramenný) svícen používaný při svátku Chanuka, nicméně tento svícen se dnes nazývá Chanukia. Menora je v současnosti společně s dalším symbolem Izraele, olivovou ratolestí, ve znaku Státu Izrael.

Davidova hvězdaHexagram, zvaný též Davidova hvězda nebo Davidův štít (Magen David) je tvořen dvěma

propletenými rovnostrannými trojúhelníky. Tento symbol je často považován za oficiální symbol židovství. Pravda je ta, že ve starověku byl používán pouze jako dekorativní symbol (stejnou výzdobu ze šesticípých hvězd můžeme najít i v řadě středověkých mešit nebo i kostelů) a poprvé byl jako symbol označující židovskou komunitu použit v Praze ve 14. století. Ani poté se jako symbol judaismu příliš neujal a jako takový je brán až od 19. století, kdy Židé hledali jednoduchý symbol, který by se mohl stát emblémem jejich náboženství, podobně jako je tomu u křesťanů kříž nebo u muslimů půlměsíc. Volba padla na hexagram, který byl již od středověku ztotožňován s Davidem

případně s jeho synem Šalamounem, ačkoli prokazatelně nemá ani s jedním z nich nic společného. Davidův štít si na svůj prapor zvolilo i sionistické hnutí, a tento se stal později vlajkou Státu Izrael.

Ostatní pojmy

Košer jídlo – přikázání v bibly – nejez krev, nevař kůzle v mléce jeho matky, nejez vodní živočichy s ulitou nebo krunýřem, nejez dravé ptáky, jez jen maso ze zvířat s rozdělenými kopyty, která přežvykují

Šchita – metoda porážky - přeříznutí krční artérie ostrým nožem -> odstranění max množství krve

Synagoga – dům shromažďování, dům modliteb, dům studia

Zdroje:

kniha Světová náboženství http://www.iencyklopedie.cz/judaismus/

http://www.svetova-nabozenstvi.cz/judaismus/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus#.C5.BDidovsk.C3.A9_sv.C3.A1tky

...