Josef Jedlička

BRNO 2010

KDE ŽIVOT NÁŠ JE V PŮLI SE SVOU POUTÍ /

KREV NENÍ VODA

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města PrahyVychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

Editors and commentary © Emil a Marie Lukešovi, 2010© Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN 978-80-7294-368-5

Ediční příprava a komentář Emil a Marie LukešoviVědecká redakce Jiří Holý

KDE ŽIVOT NÁŠ JE V PŮLI SE SVOU POUTÍ

PANU WILDOVI

7

I /

ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem. Začínávali dětstvím — co už však od těch dob zasypali hromadných hrobů! Jaké strašné břemeno bedlivé věrnosti nám za ta léta přibylo, s jakým úsilím je vzpíráme, abychom ještě dnes a snad ještě zítra byli s to své naděje a lásky!

Ale já píšu knihu: Kdesi uprostřed života je okamžik, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou. Neboť se stane, že ta dívka, naděje naše až k samému zrození a vzpomínka k ho-dince poslední, se vdá a porodí dítě. Jen jedenkrát jste ji políbili v dešti na rohu ulice, když ještě voněly ty heroické bezy. To dítě je ovšem chlapec. A podobá se vám, podobá se vám! — jako by vám z oka vypadl. A stane se, že před vašima očima zabijou bás-níka a unavený něžný policajt přinese domů dětem nedopsa-nou stránku složenou na nebepeklo. A stane se pak, že jednou mladičké šičky, ta líbezná, rytmická torza panen, v přesčasech zalátají tenounkou nití rudý prapor revoluce. A to je ten oka-mžik. Bývá to před svítáním, a odtud je konec s lyrikou.

LYRIKA TOTIŽ — jak známo — se od epiky liší tím, že ne-vypravuje příběhy: příběhy jsou skryty. Ale i tenkrát dávno jsem

8

tomu povoloval jen jako neřesti, v těch prvých létech po Únoru, obitých dřevěným šalováním — dokud ještě spala… Člověka potom bolí hlava a je mu nanic, ale je to na celý život, nikdy ne-mít svou první lásku. Lyriku tedy už nelze. Podstatou lyriky je dekanonizace témat, tedy bezradnost. Řekne se svoboda! Ale kdo, kdo nám nás dosvědčí, až budeme jednou dočista a defi-nitivně sami?!

Pokud pak jde o metodu, metodou prózy je retardace, me-todou lyriky významový zvrat. Tak muži retardují a ženy chtějí být co nejrychleji hotovy. Ale právě že je svobody málo. Toto, co žijeme, je svět mužů, metodologický i významový kontext prózy, znovu a znovu do omrzení ustavovaný trapnými digre-semi. Ovšem. Ženy se vyučily zámečníky a strojvůdci, a tak ni-kdo nepíše prózu z libovůle. Nikdo neví, jak všechno dopad-ne. A prózu lze skončit kdekoliv: „Takže, natáhnuv ruku, chytil jsem komornou zrovna za…“ A konec. Anebo smrt.

ZAČNU TEDY svým obležením. Na silnici, která vede od Sta-linových závodů k litvínovskému Koldomu, je po každých dvou stech metrech vyryto do betonu datum. Za starými jatkami asi uprostřed neomítnuté cihlové osady, kterou postavili za války francouzští zajatci, setřeno deštěm a vyleptáno žíravým popíl-kem fabrik a povrchových dolů, je datum 18. II. 1948. O kou-sek výš, ve směru budoucnosti, je do betonu vytlačeno několik bosých dětských stop.

Dávno předtím, než nás tu zajali v typových rodinných domcích, se rozprostírala dál už jen lada rozrytá trychtýři po bombách s několika osamělými boudami z černých mokvají-cích prken, zapomenuté březové remízky, ostnatý drát, pou-ťové růže zabarvující trávu dorůžova a domodra — a v těch místech, kde stojí dnes má knihovna, měl pelech divoký králík.

Tenkrát jsme ještě chodili po Praze a zpívali tiše do noci sta-rou ruskou revoluční písničku, tu, kterou prý si hvízdal Lenin opřen o parapet otevřeného okna onoho mlhavého listopado-vého rána v přetiché generální pauze před výstřelem Aurory. Někdo ji předělal na nové poměry a zpívala se s refrénem Li di-ce–Most–Litvínov…

9

Brigády Svazu mládeže začaly stavět ty domky, a vystavěly je dost špatně. Zdi se většinou nestýkají v pravém úhlu a bylo obtížné postavit skříně a postele, když jsme se sem nastěhovali jednoho listopadového dne — v té osudové důslednosti, kte-rá člověka nakonec vždycky přesvědčí, že žádné slovo a žádné jméno nelze vzít nadarmo.

Stavělo se ve spěchu. Nebyl čas.Recitovali jsme zamlklým láníkům a půlláníkům Majakov-

ského v hospodách se slabým pivem a většina dívek přišla to léto o své smutné válečné panenství — neboť daleko, daleko v budoucnosti bylo zklamání a hoře, a kalná svítání se teprve nepozorovatelně začala sbírat v tenoučkou nitku prvního še-divého vlasu.

Ani dveře nedoléhaly a často se samovolně otevřely a tlume-ně bouchaly v průvanu. Dodnes zní za větrných dnů tím bou-cháním celá čtvrť, je to organický zvuk jako příboj anebo hučení lesa. Krajina dosud nepřivykla městu. Před pár léty bylo hned za domkem bukové mlází a stačilo odskočit od plotny a za pár minut se mezi kabely a plecháči a kostrami dětských kočárků nasbíralo hub do polévky. Za nás už tomu tak nebylo, protože podhoubí zadupaly děti a lesní půdu zavezli humusem, když poslední bitva byla vybojována a konečně bylo povoleno založit si zahrádku.

ZPOČÁTKU MĚLI NA MYSLI jakousi jednotnou parkovou úpravu terénu kolem bloků. Tenkrát ještě většina lidí nepoci-ťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým rea-lismem, tenkrát, když se stavělo toto sídliště, jsme ještě všichni věřili v Rilka a ve volnou lásku.

Zakázali tedy jakékoliv individuální zásahy. Náhle a ne oče-ká va ně se objevovaly kontroly a přísně stíhaly každého, kdo po-rušil veřejný ráz prostranství. Zůstalo tu však mnoho rozbitých cihel, prken, kabelů, drátěného pletiva, a vítr, který vane, kam chce, zasil maně tu astru, tu měsíček, takže hned od počátku vznikala nejistota, co vlastně je a co není samovolný zásah. Muži s páskami na rukávech postávali v tupé bez radnosti nad ojedi-nělými trsy fialového orlíčku a mlčky se prodírali křovinami

10

černého bezu — plni úzkosti, zda se přece jen nezpronevěřují věci dělnické třídy.

Přesto se dlouho nikdo neodvažoval. Jen za temných bez-hvězdných nocí se plížili před dům s dětskými lopatičkami, a ohlížejíce se na všechny strany, zděšeni vzdáleným huláká-ním opilců a řevem pářících se koček, sázeli do vlhkých koutů pod zděnými teráskami ředkvičky, petržel a pažitku. Děti to ovšem roznesly a často se o tomto porušení kázně a kolektiv-ního cítění diskutovalo na plenárních schůzích místních orga-nizací strany.

V rámci boje proti formalismu, ostatně snad i proto, že tak velela ekonomická nutnost, vytyčili pomocí kolíků nízké drátě-né ploty a vymezili tak nepravidelné čtyřúhelníky, příslušející jako zahrádka ke každému domku.

Nastalo období navážení úrodné prsti. Půda byla suchá a ka-menitá, rozrytá buldozery, a sotva se na ní uchytil i netřesk. Vo-zili tedy hlínu dva tři kilometry v kbelících a koších na dětských kočárcích. Náš soused prý navezl na suchopár sedm set šestatři-cet vozíků lesní prsti. Nalezl si svůj kemp v dolíku, kde mívaly doupě lišky. Půda tam byla těžká, čpavkovitá, neboť v ní zetlely mrtvolky zaječích mláďat a myší a zlatě pernatých ptáků a snad i člověka, který tu padl na útěku. Dodnes vynese občas zběsilý růst pivoněk na světlo křehké bílé kůstky.

Tak se všichni zabydleli, obrostli a zkošatěli, tak jsme se při-stěhovali do obleženého města.

SOUSED JAKO BDĚLÁ přední hlídka pracuje celé dny na za-hrádce, takže, jak se zdá, v létě téměř nespí. Potkávám ho v půl sedmé ráno, když se vrací z noční směny.

— Dobrou noc, řeknu, jak je tu zvykem, zatímco odkládá aktovku na lavičku pod zkomoleným stromem a tápavě protrh-ne tu a tam výhonek plevele.

— Dobrou noc! odpoví obezřele a já klopím zrak, aby mě ne-přistihl, že vím, jak v nenávratnu, k uzoufání v nenávratnu růž-ný den vyvstav nad temné hory májový plní dol. A když odejdu, zasní se a dlouho upřeně hledí na malou skalku a na záhonky kedlubnů a cibule.

11

Vracím-li se odpoledne, je v plné práci. Přesazuje útlé rost-linky z pařeniště, které zhotovil vlastní rukou za pomoci svého zesnulého švagra, a na sklonku dne zalévá hadicí s úzkostlivou přesností kaligrafa. Má tichý hlas a kultivovaně krutou dikci. — Petrklíčů, praví, — neboli primulí máme mnoho druhů. Člo-věk by to ani neřekl. Tak například primuli průhonickou, primul-ku jarní, která má, jak vidíte, okvětní lístky růžově vroubkované, primuli zakrslou, primuli letní, fialovou…, cožpak o to, o tom by se dalo povídat, to už je taková záliba. Někdo zase zajde spíš na skleničku. Člověk, pravda, má pořád nějakou prácičku, ale těch pár jahod přijde chlapci vždycky k chuti.

Naše zahrádka leží ladem.— Máte tam na rýč černozemi, říká mi občas s pohledem,

před nímž nelze nic utajit.Byl policajtem už za republiky. Nemám rád policajty, nerad

žiju pod policejním dohledem.— Takové my už znali, řekl policajt jednou večer, zapaluje

si půlku cigarety v dlouhé višňové špičce. — Panenky! Ale my, orgány, jsme si s nimi už uměli poradit. Měli jsme takový docela malý prostředeček, šídlo jsme říkali, tadyhle v rukávu. A šly. Hned šly, pane, jako beránci. Byly to kolikrát věci — jak poví-dám, román. Román, pane, ale ne takový, jako se píše. A vyme-ziv poetiku, pokračoval: — To jsme jednou s kolegou, nějakým Husárkem, však víš, maminko, takový fešák!, to jsme jednou prováděli zákrok v takovém — zákoutíčku… Vpadli jsme tam, pěkně ráz, dva. No co, láhve, kartičky — a jedna z těch pane-nek, že ne a ne. A že nepůjde. Kousala. Škrabala, potvůrka. Tak jsme ji trochu, jak se říká, poučili a vzali ji, tak jak byla. V Evině rouše, že. Jenom ty střevíčky na nohou. To bylo ten rok, jak byly ty mrazy a pomrzlo všechno stromoví. Celá nám zbělela, než jsme ji dovedli na strážnici.

Pak zhaslo světlo. Často zhasínají. Policajt seděl a kouřil, byl shovívavý k světu, protože léto se chýlilo k podzimu a cibulky krokusů, hyacintů a tulipánů už byly uloženy v sklepě. Ze Sibiře začínal vát studený vítr čpící dehtem a kouřem kradmých ohňů. A pořád ještě stáli muži v koncentračních táborech při noční

12

prověrce… Naslouchali jsme s napětím tlumenému bouchání dveří a mlčeli. Pak jsem šel domů a sám a potmě snědl svou stu-denou večeři rukama, protože svíčky byly vyprodány a od Vánoc už uplynuly tři čtvrti roku.

V DEVĚT SE ROZZVONÍ budíky. Vstávají na noční směnu. Děti už většinou spí. Vracejí se ženy z obchodů a jídelen. Ve dve-řích se letmo políbí s mužem. Voní potem, uhelným prachem a sirovodíkem.

Sedím s roztaženými lepkavými prsty, na něž usedají přezi-mující mouchy, a přemýšlím, že ve sklepě je uhlí sotva na týden. Za zdí hraje kdosi na starý křaplavý gramofon Čajkovského 1812. Vtom se náhle otevřou dveře a vejde žena ve svatebních šatech mé matky, na prsou má kytičku parmských fialek, síťové rukavice a botky z bělostné kůže. V levé vztažené ruce drží mod-rý porcelánový svícen a nažloutlé svíčky v něm jí se škvířivým praskotem ožehují uvolněnou rusou kadeř.

Jediným prudkým a líbezným pohybem, trochu překotným, neboť jí po něm zůstalo na hrdle červené škrábnutí, rozevře své šaty a z jemných valencienských krajek vyklouznou její snědá ňadra.

— Přivezli jsme vám uhlí, řekne a pokyne mi, abych ji ná-sledoval.

— Ještě je týden do výplaty, řeknu.— Nevadí, mon cher! A svým teplým, modře žilkovaným

ňadrem se přitiskne k mé tváři. — To uhlí jde ovšem na účet chudáka hraběte de Lérouville.

Jdu tedy před dům a poslední drobné nasypu do učerně-né dlaně starého vozky: — Pozor, příteli, ať nepošpiníte dámě šaty! Uhlí je složeno před domem — krásný velký ořech vy-soké výhřevnosti. Žena v svatebních šatech z roku 1924 polo-ží na vrchol hromady onu kytičku fialek a odchází. Odchází: — Adieu! A jak se ještě ohlédne, z kožešin mrazivě zasvítí její bílé hrdlo. Marseillaisa zatím zanikla v dunění zvonů Blago-věščenského chrámu. A pak už je jen ticho, svištící prázdnota, do níž nezaléhá ani nejvzdálenější vzpomínka na potlesk ono-ho koncertu Pražského jara kdysi v osmačtyřicátém, na němž

13

mi jeden z dávných přátel půjčil necenzurovaný výtisk Státu a revoluce. Pak hrál Páleníček Appassionátu.

Dveře se otevřely samy od sebe. Jsem napjat, jako kdybych měl být v příštím okamžiku definitivně přistižen. A dál se valí temný proud fabriční branou, megafony hrají do pochodu, pí-chačky zvoní, nad odpařovací věží svítí rudá hvězda a vedlejší branou tiše projíždějí šedivé autobusy s vězni. Všichni se pro-bouzíme do beztvaré noci se zoufalou a zarytou odvahou, jako by už nikdy nemělo nastat svítání. Třída začíná směnu.

JÁ NEVYTVÁŘÍM ten kontext. Píšu encyklopedii, vydávám svědectví, skrývaje se před pátravým zrakem policajta, na očích světa, v prvním patře tohoto mizerně postaveného domku, kte-rý lze odemknout kterýmkoliv klíčem. Dávno už přece nejde o to svět vykládat, to jediné, oč v tomto okamžiku běží, je osud. Jsem, který jsem — a vás, jenom vás si mohu vzít za svědky: muži, kteří houpáte vůz na spojce v kopci, vás, po pás obna-žení, kteří s pokřikem zasypáváte plynové potrubí, vás, ženy s babskými břichy, které čekáte od pěti ráno ve frontě na maso, vás, hladoví, bití a týraní, kteří chrlíte poslední kapky krve na plesnivou podlahu betonových bunkrů, vás, opilí chvástalové, kteří jste si tykali s Frištenským, vás, technici, vyučení ještě ve Škodovce a u Siemense, kteří odpracujete Brandenburský kon-cert za jednu normohodinu — vás, muži, s nimiž jednou, jak se zdá, ať už tak nebo tak, půjdu bok po boku na bodák.

Ale kdo dnes rozsoudí, čí je to vina, že jsme se všichni navzá-jem opustili, kdo nás to uřkl, že sedíce proti sobě nad sklenicí piva, odzíráme si jak nedoslýchaví navzájem ze rtů ta ztracená slova bratrství a solidarity? Ke kterým počátkům, předcháze-jícím jiné počátky, se musíme vrátit, abychom byli s to znovu nalézt společný srozumitelný kód pro jitřní mlhu a poražený strom, pro náhlé poklesnutí ptačího letu a pro mlčení ve tmě plné kulichů a sýčků?

Tenkrát dávno, v době nevinnosti a naděje, jsem bydlel v Pra-ze u dvou sester, z nichž tu mladší jsem si pak po létech vzal za ženu. Domnívala se tenkrát ještě, že směr tramvaje se řídí oním litinovým kolem s klikou, což byl zřejmý důkaz toho, jak lyrikou

14

mimoděk zbavujeme svět potenciální zázračnosti. V malém bytě bylo neustále plno lidí, kteří přicházeli a odcházeli, kdy je napadlo, protože klíč byl trvale pod rohožkou. To byly cigarety ještě na lístky a kouřili jsme jednu kolem stolu. Vajgly se cpaly do dutinek. Do bílého dne jsme diskutovali kolem sklápěcího šicího stroje o mezitřídách a o podílu práce na polidštění opi-ce. Také o sexuálních otázkách a monogamii. Na přednášky jsme chodili, pokud nezačínaly příliš brzo, a před zkouškami jsme se zavírali v koupelně. Peníze, pokud jsme nějaké měli, jsme dávali do společné pokladny, takže jsme se mohli občas opíjet ovocným vínem za 46 Kčs staré měny. Někdy jsme pili čistý líh s grapefruitovou šťávou: líh opatřovaly medičky, šťávu dodala UNRRA.

Dvojice se chodily líbat do předsíně. A pak někdy pozdě k ránu, když ve dvorech začínali řvát kosi, jsme zněžnělí úna-vou a nevyslovitelnou a sladkou jistotou spravedlivého boží-ho království zpívali proti slepé skvrnité zdi protějšího domu Inter nacionálu. Ve vedlejším bytě bydlel mlékař se ženou. Byli to tiší, skromní a ohleduplní lidé. Drobná černooká paní byla tenkrát těhotná a občas si k nám chodila pro aspirin. K disku-sím o Bertrandu Russellovi mimoděk přispívala tím, že dív-kám ukazovala modrou dětskou výbavičku. Ale pak jednou pozdě v noci porodila holčičku, zatímco jsem střílel z okna do protější zdi belgickou devítkou, která zbyla v bytě po Němcích.

Se zbrojními pasy se to tenkrát nebralo nijak přísně, přesto-že zbraně v rukou lidu vytvářely napětí.

ZAČÁTEK ÚNORA BYL teplý a nadmíru příznivý tomu, aby člověk potkal mezi ohradami bílého koně s nohama černýma, zbrocenýma hladinou podzimního jezera, anebo spatřil mezi břízkami Riegrových sadů zmítajícího se Ikara. Lidé s roze-pjatými zimníky stáli dlouho přes půlnoc před Melantrichem a přeli se a hádali a diskutovali. Na noc jsme otevírali okna a vzduch příjemně chladil na nahém těle.

V těch dnech plivl kdosi na sklo vývěsní skříňky KSČ, kousek nad vinohradskou tržnicí. Agitprop místní organizace plivnutí orámoval modrou sklenářskou tužkou a připsal k tomu velkými

15

písmeny: Tak bojují nepřátelé národa a dělnické třídy! Bylo nám jasné, že se musí něco stát, že doba dozrála. Ostatně — byli jsme mládí světa.

Chodil k nám tenkrát Čestmír J., který vystudoval medicínu a dnes prý pracuje v Bohnicích; Miloš P., blondýn německého vzezření a německé spořádanosti — měl ostatně i jméno němec-ké —, který už tenkrát leccos věděl o jaderné fyzice a reléových počítačích; Dáša H., velmi krásná a velmi smutná architektka, kterou jsem pak po létech potkal s modrými plány žuder, korint-ských hlavic a byzantských sloupořadí; Vít Č., o němž tenkrát nikdo nevěděl, že se stane konfidentem; a Honza, jemný a skvě-lý, osobnost tak průzračná, že hrubým zrakem ji nelze ani po-střehnout, a jeho bratr, chlapec, jemuž bylo určeno, aby posléze svědčil Balzakovi, a Slávek M., ten, který mi půjčil ono necenzu-rované vydání Lenina a který dosáhnuv gradu doktora filozofie zdědil po svém otci pojízdné auto, a Milan a jakýsi Kuňa a Eva a Irena a Božka a Fíma a Hanka a Soňa a ještě asi deset jiných, jejichž jména a tváře zvolna zapomínám…

V bytě bydlela ještě podnájemnice a občas i jakýsi medik K. Podnájemnice, bývalá jeptiška, která utekla z noviciátu, se vra-cela domů kolem jedenácté, napustila si vanu horké vody a roz-pařená, s vlasy v růžové síťce, stenografovala jako cvičení krátké články z Tvorby.

Medik K. sedal celé dny u gramofonu. Měli jsme ovšem jen pár desek: Rue de la Gaîté od Nezvala a Buriana, Old Man River, nazpívanou Paulem Robesonem, Sentimental Journey, která tenkrát ještě nevzbuzovala asociace na Viktora Šklovské-ho, Kanavu, Ravelovo Bolero, neúplnou třetí větu Mozartova koncertu d moll a židovskou modlitbu El mulle rachamim, kte-rou nazpíval jakýsi bulharský nebo rumunský kantor Katz, je-diný, který se zachránil přímo z plynové komory. Medik, pokud nespal, seděl mlčky u gramofonu, a zatímco jsme se přeli, pře-cházeli po malém pokoji a tloukli rukama do šicího stroje, který nám sloužil za stůl, přehrával si tu zoufalou židovskou mod-litbu, která na jednom místě přechází v orientální diskantové úpění. Když deska dohrála, velmi zvolna natáhl stroj, vyměnil

16

jehlu, popotáhl z cigarety tři šluky, které mu příslušely, a pustil desku znovu od začátku.

Toho dne, kdy litvínovské dítě zanechalo své stopy v beto-nu silnice, přinesly noviny zprávu o demisi vlády. Ochladilo se a začal padat vlhký sníh. Vyšli jsme do ulic a chodili po Praze vzpřímeni s rudými hvězdičkami na klopách.

Na patetických schodech Rudolfina seděla zimomřivě v leh-kém jarním kabátku mladá dívka a skládala vlaštovku. Ve velké posluchárně Filozofické fakulty nafackoval jeden sociální de-mokrat malému oplzlému národnímu socialistovi, který i na přednáškách o Husserlových Logických zkoumáních mluvil v diskusi zastřeně o svých pohlavních problémech.

Pak asi o dva dny později nás svolali do Slovanského domu na vysokoškolský výbor strany. Oznámili nám, že je třeba být v pohotovosti. Mluvilo se o generální stávce a kontrolovaly se legitimace. Mladý redaktor Rudého práva stál v pozadí velkého nízkého sálu na židli a mluvil s ramenem vystrčeným do pub-lika. Měl na sobě neseprané montérky. Někdo mi tam tenkrát vypravoval, že jeden mladý básník se dožadoval vstupu do Čes-koslovenského rozhlasu, odkud chtěl všemu lidu přednést svou báseň Recitujeme smrt — což mu vymluvili jednak zásadně, jednak proto, že ráčkoval.

Domů jsme přišli velmi pozdě. Medik K. si přehrával El mul-le rachamim a na gauči vedle něho seděl jakýsi Joska, horník z Mostu, který se ucházel o mou budoucí švagrovou. Zřejmě ji velmi miloval, neboť vypravoval, jak jezdí na motorce a spí s ote-vřeným nožem pod hlavou. Oznámili jsme mu, že zítra pravdě-podobně začne revoluce.

— Opravdu? řekl a plácl mě po rameni: — Já se s tebou vsa-dím, ty študente, že nesjedeš po schodech ani s motokolem. A já mám dékávu, pětistovku. Vrchovou!

Byli jsme jím nadšeni a já to nadšení sdílel, neboť už sama fyzická přítomnost skutečného představitele dělnické třídy byla v těchto těžkých dnech povzbuzující. Ochotně a rád jsem ulehl na improvizovaném lůžku z gaučových polštářů. V noci pak ohlásil rozhlas, že zítra bude mluvit Gottwald na Staroměst-

17

ském náměstí. Usnul jsem, když ještě Joska se švagrovou hovo-řili vykloněni z okna a kouřili jednu cigaretu. Mluvili o šachtách a povrchových dolech tady na severu, kde se spolu seznámili, o Mostu a Růžodolu, o Komořanech a Ervěnicích, o místech mého osudu, který jsem dosud neprohlédal, o gigantických na-kladačích, které trčí nad pustým pohořím násypek, nad umělou krajinou mého života, nad tou vše pozvolna pohlcující prapů-vodní anebo definitivně ukončenou tváří světa.

KOLEM FABRIKY a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých koncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrá-tili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodin-né bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzarizaci pohlavních chorob. Mno-ho brigádníků se tu oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů.

Letos, u příležitosti výročí Února, byly vyplaceny horníkům prémie. Rudé prapory plihly v plískanici jako tenkrát a pod oka-pem už deset let rezl křivák horníka Josky, který prý se posléze oženil s dcerou slovenského vinopalníka.

Horník František Pomykal si koupil za prémii elektrickou pračku. Před elektrou byla fronta, ale dostali ji. Vezli ji v té plískanici domů na dětském žebřiňáčku, muž vpředu a žena s dětmi tlačily. Vyjevené děti v rozčilení přirazily vozík ke zdi a pračka se odřela.

— To nic, řekl Pomykal, — zejtra to přetřu, děti jsou děti. Bude jako nová. Hlavní věc je stroj. Nemám pračku pro parádu. A stroj jde, jako když hraje, tomu já zase rozumím.

Jeho soused Josef Sviták jim pomohl s pračkou do baráku, zatímco Pomykalovy děti vyplazovaly jazyk na děti sousedů a pokřikovaly: — Heč! Heč! My máme novou perotu!

Sousedka zpohlavkovala své děti, které němě, tupě a bez-mocně přihlížely, a řekla: — Je to ňáký vodřený!

— A člověk má přece jen někdy v životě štěstí! řekla Pomy-kalová, když stroj instalovali do kouta vedle kamen. — Bylo nás dobře šedesát na jedenáct praček.

18

Bylo však třeba prodloužit šňůru a upravit kontakt. Několi-krát vyrazili pojistky, ale konečně se pračka rozběhla. Stáli nad ní v němém úžasu.

Pomykal sedě na bobku znovu a znovu zapínal a vypínal stroj. Sviták odvrácen k oknu naslouchal.

— Já bych řekl, že tluče! poznamenal.— A to se teda mejlíš, řekl Pomykal, — jde jako hodiny. Nic-

méně poodstoupil a soustředěně naklonil hlavu. Venku pleskaly rudé prapory o žerdě. — Přece poznám, jestli pračka tluče! řekl po chvíli.

— No když myslíš, řekl Sviták a bez pozdravu odešel.Pomykalovi ten večer skoro ani nejedli a spouštěli a vypínali

stroj málem až do půlnoci. Otec občas vstal a protáhl si zdřevě-nělé nohy. Obě nejmenší děti usnuly na podlaze.

Pomykal ráno odešel na směnu. Sviták měl odpolední, ale protože tu noc špatně spal, ještě za tmy se oblékl a usedl ke stolu s lokty podepřenými a s cigaretou mezi prsty.

Žena, sotva se probudila, řekla z peřin: — Taháš jednu za druhou. Od rána do večera.

Sviták mlčel a ponuře se díval do prázdného kouta vedle sporáku.

Svitáková po chvíli se vzdycháním a úpěním vstala, zapnula rádio a ještě v noční košili šla natočit vodu do prádelního hrnce. „To jsem já, já svoboda mladá, v červený květ rozkvetlá,“ zpíval Rudolf Cortés a Svitáková od vodovodu: — Podívej se, Pomy-kal! křičela, neboť tekoucí voda řinčela o plech. — Podívej, Po-mykal! Ten je nekuřák!

— Pomykal, řekl tiše, — hele, Pomykal mi může akorát…— Protože je to pravda, řekla žena nelogicky a postavila

hrnec na plotnu. Veliká vodnatá ňadra se jí válela pod zamok-řenou košilí po svislém břiše.

Muž pomalu zamáčkl cigaretu a odvrátil se k oknu, za nímž v prvním ranním šeru poletovaly chuchvalce vlhkého sněhu: — Na čtvrtý svážný u vrátku je nová strojnice, řekl nenávist-ně, — ta je, sakra, tvrdá jako uhel.

19

— Každej, slyšíš, každej už má dneska perotu! Zhroutila se na židli a dala se do pláče. — Jak uhel! štkala. — Každej, abys věděl, každá cikánka!

— Neřvi, řekl Sviták, zapnul si rukávy u košile, prošel před-síňkou a bez zaklepání vstoupil k sousedům.

Pomykalová ohřívala v teplé vodě kojeneckou láhev s mlé-kem.

— Neumíte pozdravit, řekla dětem, které se kupily kolem pračky, neboť majetek ji zušlechtil.

Sviták praštil dveřmi: — To si myslím, řekl, — to by se vám hodilo, zařval, — cpát si pupek z mozolů dělnický třídy!

Odstrčil Pomykalovou a dvěma dlouhými kroky přistoupil k pračce.

— Neblázněte, Svitáku! vykřikla Pomykalová, ale Sviták už vytrhl kontakt ze zdi a jedním kopnutím pračku povalil. Děti se mu s křikem svalily pod nohy a Pomykalová přiskočila a roztrh-la mu na zádech košili.

— Když řeknu, že tluče, řval Sviták a dupal po pračce, — tak taky, himlhergot, tluče!

Pomykalová kousala a škrabala, ale Sviták ji uhodil do hlavy a s pohrabáčem v ruce sípěl: — Všechno to zmlátím na jednu hromadu! Mě bude někdo učit, mě bude někdo učit, jestli mo-tor tluče!

Jeho žena, přivolána hlukem, vešla v květovaném županu, zrovna když se Pomykalovi váleli po zemi v tratolišti krve a Svi-ták bil pohrabáčem do beztvarého krytu pračky. I ostatní sou-sedi se začali sbíhat.

— Jo, řekla žena s kojencem na ruce, — já vždycky říkám, že žádnej strom neroste až do nebe.

— Já teda nejsem proti tomu, dát ženský občas pár facek, ale stroj je teda stroj! poznamenal starší muž a odvrátil se.

Svitáková cílevědomě strhla ze zdi fotografii, na níž stála ve skupince mladých děvčat vedle Pomykalové, když ještě za svo-bodna společně cvičily na akademii rudých odborů, a převrhla hrnec na plotně.

20

— Hele, voháňka! řekla žena z protějšího baráku. — No pro-sím, voháňka! Kde to ty lidi seženou. Já voháňku neviděla dobře půldruhýho roku.

— Kolik dáte, paní! ušklíbl se uhrovitý výrostek — a všichni se dali do smíchu, zatímco Svitáková strhla ubrus a šlapala po peřinách, takže jednotlivá pírka začala zvolna kroužit vzduchem.

Konečně dva muži odtrhli Svitáka od pračky. — Materiál stej-ně stojí za starou belu! řekl jeden z nich a potají strčil do kapsy kotvu od elektromotoru. Jiný soused mezitím zavolal na zdravot-nické středisko, protože tu byli zranění a protože většinou vola-jí doktora, když už si sami nevědí rady. Sanitkou přijela mladá lékařka, ještě když pírka poletovala ve vzduchu, ošetřila tržné rány a napsala několik lékařských vysvědčení o poškození na těle.

ROZEDNILO SE a z pouličních tlampačů začali vysílat po-řad k výročí únorového vítězství. Jako by člověk za každým příš-tím rohem měl padnout na tisícihlavé shromáždění, jako by se minulost k nerozeznání mísila s přítomností v tísnivé illusion du déjà-vu. Pršelo jako tenkrát, ale v pusté ulici bouchali pope-láři popelnicemi.

Mluvil Gottwald, byla to deska s jeho projevem na Staro-městském náměstí. Jeho hlas se co chvíli ztrácel ve stoupají-cím křiku obrovského davu. Naslouchal jsem pozorně, abych rozeznal minulost svého vlastního hlasu, ale naslouchal jsem marně, neboť formy jásání nebyly ještě vytříbeny a křičeli jsme většinou neartikulovaně.

Stáli jsme před Kinského palácem prostovlasí, s rukama v kapsách. A z Celetné a z Kaprovky a od Malého rynku se valil na náměstí temný dav: Kolbenka a Českomoravská a Ringho-ferovka a žižkovská kapslovna a rozpačití muži s aktovkami i kurovitě plaší čtyřicátníci s budoucností okresních školních inspektorů na čele. Na opršelý Husův pomník se vyšplhalo ně-kolik dívek v národních krojích podle úporného zvyku ještě z pětačtyřicátého. Za velkými okny pojišťovny se svítilo a bylo vidět shrbené muže a ženy, jak neúnavně ťukají do psacích a po-čítacích strojů. Hostinský vedle Štorcha postavil do průjezdu před výčep prostřený stůl a prodával čaj a horké párky.