JASPERSÚvod do filosofieOIKOYMENHOIKOYMENH Edice OIKÚMENÉKARL JASPERSÚvod do filosofieDvanáct rozhlasových přednášekPRAHA 1996OIKOYMENH Edice Oikúmené Hennerova 223 150 00 PRAHA 5 Tato knihavychází za přispění INTER NATIONES, Bonn Die Herausgabe dieses Werkeswurde aus Mitteln vonINTER NATIONES, Bonn gefórdertCopyright © R. Piper & Co. Verlag, Míinchen 1953 Translation © Aleš Havlíček, 1996©OIKOYMENH, 1996 ISBN 80 86005- 05 -4 OBSAHI....................CO JE FILOSOFIE? 9Filosofie je předmětem sporů..........................................9Věda a filosofieFilosofie bez vědy..........................................................10Každý se považuje za kompetentního - otázky dětí - duševně nemocní běžné slovníobratyJak vyjádřit bytnost filosofie?.......................................12Význam slova „filosofie" - pokusy o definici filosofie: žádná definice není možná antickéformulace současné formulace Věčná filosofie.....13II....................PŮVOD FILOSOFIE 15Počátek a původ.............................................................15Tři původní motivy........................................................15Udiv - pochybnost - lidská situace Mezní situace.........16Nespolehlivost veškerého bytí světa. 17Zakoušení troskotání a stávání se sebou samým.............18 Tři původy akomunikace....................................................................19ni. objímajíc!..................................................................22Rozštěpení na subjekt a objekt . 23Objímající............................23Odlišné bytí všeho myšleného, dvojí rozštěpení 23Význam ujištění se objímajícím...........................................24Způsoby objímajícího....................................................24Smysl mystiky...............................................................25Metafyzika jakožto šifrové písmo.................................26Rozlomenost filosofického myšlení .27 Nihilismus aznovuzrození..................................................................28IV. MYŠLENKA BOHA 29Bible a řecká filosofie..........................................................29Filosof musí odpovědět.................................................30Čtyři odporující si základní, metodická tvrzení 30

Důkazy Boha.................................................................31Kosmologický, teleologický aexistenciální

Vědění Boha a svoboda.................................................32Vědomí Boha ve třech základních větách34 Víra a dívání se.......................................................................................36V..................................NEPODMÍNĚNÝ POŽADAVEK 38Historické příklady uměni umirat.................................38Nepodmíněný požadavek..............................................39Charakterizující vymezení nepodmíněného 40Není faktickým bytím, nýbrž je skrze reflexi v rozhodnutí - je ve víře a pro víru - je v časeDobro a zlo 42VI..............................ČLOVĚK 46Možnosti zkoumání a svoboda......................................46Svoboda a transcendence..............................................47Rekapitulující poznámka..............................................47Vedení..........................................................................48Všeobecně platný požadavek a dějinný nárok 50Vztah k transcendenci...................................................51Požadavky kněží a filosofie..........................................52Vil. SVĚT......................................................................53Realita, věda, obraz světa..............................................53Nevědění.......................................................................54Výklad...........................................................................55Jevová povaha bytí........................................................56Svět jakožto mizející bytí mezi Bohem a existencí 56Překračování světa připravenost k naslouchání řeči skrytého božství oproti harmonii bytí anihilistické rozervanosti základní věty viry a řeč Boha ve světě oddáni se světu a Bohu- mýtus transcendentních dějin světa VIII...............VÍRA A OSVÍCENSTVÍ 60 Pět základních vět víry a jejich popření 60Požadavky osvícenství....... 61Pravé a falešné osvícenství a boj proti osvícenství 62Jednotlivé námitky proti osvícenství 63 Smysl boje.....64Nezbytnost víry.............................................................65IX. DĚJINY LIDSTVA 67Význam dějin pro nás...................................................67Filosofie dějin. Schéma dějin světa. 68 Osová doba... .69Náš věk..........................................................................71Otázka po smyslu dějin.................................................72Jednota lidstva...............................................................73Překonání dějin.............................................................74X. NEZÁVISLOST FILOSOFUJÍCÍHO ČLOVĚKA 76 Ztráta nezávislosti..........................................................76Obraz nezávislosti pozdně antických filosofů 76Dvojznačnost nezávislosti.............................................77Hranice nezávislosti......................................................79Svět - transcendence - struktura lidského bytí Závěr: jak dnes můžeme vyjádřit nezávislost

.......................................................................................81XI...........FILOSOFICKÉ VEDENÍ ŽIVOTA 82

Život v objektivním řádu a život jednotlivce 82 Vyjití z temnoty, ztracenostia sebezapomenutosti 82 Meditace................................83Komunikace..................................................................84Plody zamyšlení............................................................85Základní naladění - experimenty - učit se žít a umírat Moc myšlení 85Zvrácenosti...................................................................87Cíl.................................................................................88XII...................DĚJINY FILOSOFIE 90Filosofie a církve. Studium filosofie90 Rozmanitostfilosofických osobností. 91 Celkový historický přehled.......................................................................................91Struktury dějin filosofie................................................94Otázka jednoty dějin filosofie - otázka počátku a jeho významu- otázka vývoje a pokroku ~ otázka hierarchie Význam dějin filosofie pro filosofování.......................................................................................96DODATEK............................99O studiu filosofie .......................100O filosofické četbě ......................101Koncepce dějin filosofie ...................102Texty..........................................................................104Velká díla ............................114Dílo Karla Jasperse ............... 116Poznámka překladatele ...................119CO JE FILOSOFIE?Co je filosofie a jakou má hodnotu, je předmětem sporů. Lidé od ní očekávají mimořádnápoučení, nebo ji lhostejně ponechávají stranou jako bezpředmětné myšlení. Hledí na ni buďs ostychem jako na důležité úsilí neobyčejných lidí, nebo jí pohrdají jako zbytečnýmhloubáním snílků. Považují ji za věc, která se týká každého, a proto musí být v základějednoduchá a srozumitelná, anebo za tak obtížnou, že je beznadějné se jí zabývat. To, covystupuje pod jménem filosofie, vskutku umožňuje tak protikladné soudy.

Pro člověka věřícího ve vědu je na filosofii nejhorší, že vůbec nepředkládá žádné obecněplatné výsledky, tedy něco, co je možno vědět, a tedy vlastnit. Zatímco vědecké disciplínyzískaly ve svých oborech nepopiratelně jisté a obecně uznané poznatky, filosofie toho přestisícileté úsilí nedosáhla.Nelze popřít, že ve filosofii neexistuje jednomyslnost definitivně poznaného. To, co je každýmuznáváno na základě nepopiratelných důvodů, se stává vědeckým poznáním a není již filosofií- vztahuje se to k zvláštní oblasti poznatelného.

Filosofické myšlení, na rozdíl od vědy, nemá ani charakter vzestupného procesu. Jsmejistě mnohem dále než řecký lékař Hippo- kratés, ale sotva můžeme říci, že jsme dále nežPlatón. Pouze v materiálu vědeckých poznatků, které Platón používal, jsme dále.V samotném filosofování jsme však sotva k němu dospěli.

To, že každá podoba filosofie, na rozdíl od vědy, postrádá

jednomyslné uznání všemi, spočívá přímo v její povaze. Způsob, kterým ve filosofiinabýváme jistoty, není vědecký, totiž stejný pro každé myšlení, nýbrž je to jakési ujištění, najehož zdaru je účastna celá lidská bytost. Zatímco vědecké poznatky se týkají jednotlivýchpředmětů, o nichž nemusí vůbec nikdo nic vědět, jde ve filosofiio celek bytí, které se týká člověka jakožto člověka, o pravdu, která tam, kde zazáří,uchopuje člověka podstatněji než jakékoli vědecké poznání.

Vypracování filosofie je ovšem spjato s vědeckými disciplínami: předpokládá je vnejpokročilejším stavu, jehož v daném století dosáhly. Ale její smysl má jiný původ. Před všívědou vystupuje tam, kde se lidé stávají bdělými.Tato filosofie bez védy vykazuje jisté pozoruhodné jevy:

Za prvé: Ve filosofických záležitostech se skoro každý považuje za kompetentního.Zatímco ve vědách se za podmínku porozumění považuje učení, vzdělání, metoda, ve filosofiisi každý nárokuje mít na ní účast a moci do ní mluvit. Naše vlastní lidské bytí, náš osud azkušenost jsou prý dostatečným předpokladem k filosofování.

Je třeba uznat oprávněnost požadavku, aby filosofie byla přístupná každému.Nejpropracovanější cesty filosofie, po kterých kráčejí odborníci ve filosofii, mají přecesvůj smysl jen tehdy, ústí-li do lidského bytí, které je určeno tím, jak je si jisto bytím asebou samým v něm.

Za druhé: Filosofické myšlení musí být vždy původní. Každý člověk je musíuskutečňovat sám.

Zvláštním rysem původního filosofování člověka jako takového jsou otázky dětí. Nezřídkaslyšíme z dětských úst něco, co se svým smyslem bezprostředně dotýká hloubi filosofování.Uvedu příklady:

Dítě se diví: „Stále se pokouším myslet, že jsem někdo jiný, a přece jsem to pořád já.“Tento chlapec, uvědomující si sebe sama, se dotýká původu vší jistoty, vědomí bytí. Žasnenad hádankou bytí Já, nad tím, co nelze pochopit z ničeho jiného.Atak stojí s otázkou před touto mezí.

Jiné dítě slyší příběh o stvoření: na počátku stvořil Bůh nebe a zemi..., a hned se ptá:„A copak bylo před tímto počátkem?1* Tento chlapec zakouší, že otázky vyvstávají donekonečna, že porozumění není možné zastavit, že pro ně není možná žádná posledníodpověď.

Jiné dítě si při procházce na lesní louce nechá vyprávět pohádkuo vílách, které tu v noci provádějí své reje... „Ale víly přece vůbec nejsou.A tak muvyprávíme o skutečných věcech, pozorujíce pohyb Slunce, objasňujeme otázku, zda sepohybuje Slunce, či zda se točí Země a uvádíme důvody pro kulatost Země a její pohybokolo osy...,Ach, to ale vůbec není pravda," praví děvčátko a dupe nohou, „Země přece stojípevně. Věřím jen tomu, co vidím." Na tojí odpovíme: „Pak nevěříš na Pánaboha, protože toho také

nemůžeš vidět- Děvče se zarazí a pak velmi rozhodně prohlásí:„Kdyby nebyl Bůh, pak bychom tu vůbec nebyli." Toto dítě bylo jato úžasem z pouhéhobytí: toto bytí tu není samo ze sebe. A pochopilo, že je rozdíl, týká-li se otázka předmětu vesvětě, nebo bytí a našeho bytí v celku.

Jiné děvčátko jde po schodech na návštěvu. Je si vědomo toho, jak se vše neustále mění,ubíhá a pomíjí, jako by nikdy nebylo. „Ale přece tu musí být něco trvalého... že nyní vyjdutyhle schody k tetě, to si chci uchovat v paměti." Údiv a hrůza z universální pomíjivosti amizení se bezmocně ohlíží po východisku.

Kdo by takové výroky sbíral, mohl by zpracovat bohatou dět- skou filosofii. Námitka, že toděti slyšely zprvu od rodičů či od jiných dospělých, pro tyto vážné otázky zjevně neplatí.Námitka, že tyto děti přece dále nefilosofují a že takové projevy by mohly být jen náhodné,přehlíží skutečnost, že děti jsou často geniální, dospíváním však genialitu ztrácejí. Jakobychom s postupujícími lety vstupovali do vězení konvencí a mínění, přetvářek a předsudků,kde ztrácíme dětskou upřímnost. Dítě je ještě vnímavé k obnovujícímu se životu, cítí a vidí aptá se na to, co mu pak brzy zmizí. Nechává zapadnout to, co se mu na okamžik zjevilo, a jepřekvapeno, když mu později dospělí vyprávějí, co říkalo a na co se ptalo.

Za třetí. Původní filosofování se projevuje jak u dětí, tak u duševně nemocných. Zdá se,jako by se někdy - zřídka - uvolnila pouta všeobecných zastření a promluvila dějící sepravda. Na počátku některých duševních nemocí nastávají otřesná metafyzická zjevení,která sice vesměs formou a jazykem nejsou taková, aby jejich sdělení získalo objektivnívýznam, ale jsou i opačné případy, jako básník Holderlin nebo malíř van Gogh. Kdo je tomuvšak přítomen, nemůže se ubránit dojmu, jako by se tu trhal příkrov, pod nímž obvyklevedeme svůj život. Mnoha zdravým lidem je při probouzení ze spánku známa také zkušenostneobvykle hlubokých významů, které se však při plném vědomí opět ztrácejí a nám takzůstává jen pocit něčeho neproniknutelného. Rčení, že děti a blázni říkají pravdu, máhluboký smysl. Ale tvůrčí původnost, jíž vděčíme za veliké filosofické myšlenky, se netýkátěchto případů, nýbrž jednotlivců, kteří se ve své nezaujatosti a nezávislosti vyskytnou jakovelcí duchové během tisíciletí jen v malém počtu.

Za čtvrté: Protože pro člověka je filosofie nezbytná, je přítomna vždy a všude naveřejnosti, v tradičních příslovích, v běžných filosofických obratech, v převládajícíchpřesvědčeních, jako např. v řeči osvícené vzdělanosti, v politických přesvědčeních,především však je tu od počátku dějin v mýtech. Filosofii nelze uniknout. Lze se jen ptát,zdaje to filosofie vědomá či nevědomá, dobrá nebo špatná, zmatená nebo jasná. Kdofilosofii odmítá, již filosofuje, aniž by si to uvědomoval.

Co je tedy filosofie, která se ohlašuje tak universálně a v

tak zvláštních podobách?Řecké slovo filosof {filosofos) je vytvořeno v protikladu k sofos. Znamená toho, kdo

miluje poznání (bytnost), na rozdíl od toho, který maje poznání, se nazval vědoucím. Tentosmysl slova přetrvává dodnes: hledání pravdy, a nikoli její vlastnění je bytností filosofie, ikdyž filosofie často upadá do dogmatismu, to jest do vědění, které lze převést do vět, dovědění definitivního, úplného a naučitelného. Filosofie znamená: být na cestě. Její otázkyjsou podstatnější než její odpovědi a každá odpověď se stává novou otázkou.

Toto být-na-cestě - osud člověka v čase - však v sobě skrývá možnost hlubokéhouspokojení, ba v nejvyšších okamžicích i dovršení. Toto dovršení nikdy nenastává v nějakémvypověditelném vědění, ve větách a vyznáních, nýbrž spočívá v dějinném uskutečněnílidského bytí, kterému se otevírá bytí samo. Dosáhnout toho v situaci, v níž se člověk právěnachází, je smyslem filosofování.

Být na cestě a hledat, anebo: nalézat klid a dovršení okamžiku - to nejsou žádné definicefilosofie. Filosofie není ničemu podřazena, ani nadřazena. Nelze ji odvodit z něčeho jiného.Každá filosofie definuje sebe samu svým uskutečňováním. Co je filosofie, o to se musíčlověk pokoušet. Filosofie je potom zároveň akt živoucího myšlení a jeho uvědomění(reflexe), nebo jednáni a jeho komentování. Teprve na základě vlastního pokusu můžemepoznat to, co nás ve světě potkává jakožto filosofie.

Můžeme uvést i jiné formulace smyslu filosofie. Žádná z nich však tento smyslnevyčerpává a neprokazuje se jako jediná.Starověk nás učí, že filosofie je (co do svého předmětu) poznáním věcí božských ilidských, poznáním jsoucna jakožto jsoucna. Dále je prý (co do svého cíle) učením oumírání, myšlenkovým úsilím po blaženosti, připodobněním božskému, a konečně jeprý (svým všezahrnujícím smyslem) věděním všech vědění, uměním všech umění, vědou vůbec, která nenízaměřena na nějakou dílčí oblast.

Dnes snad lze o filosofii hovořit v následujících formulacích; jejímsmyslem je:

spatřit původní skutečnost;uchopit skutečnost způsobem, jak se zaobírám sám sebou, myš- lením, vnitřním

jednáním; otevřít se šíři objímajícího;v láskyplném boji se odvážit komunikace od člověka k člověku, af je smysl

pravdy jakýkoliv;trpělivě a neúnavně udržovat rozum bdělým i před tím nejpodivnějším a

nejvíce se vzpírajícím.Filosofie koncentruje člověka tak, že se stává sám sebou tím, že má účast na

skutečnosti.Ačkoli filosofie může v podobě prostých a účinných myšlenek zasáhnout každéhočlověka, ba i dítě, je její vědomé vypracování nikdy nekončícím, v každé době seopakujícím úkolem, který se stále uskutečňuje jakožto přítomný celek - její vypracováníse objevuje v dílech velkých filosofů a zní

jako ozvěna u menších. Vědomí tohoto úkolu, ať už v jakékoli podobě, bude živé, dokudčlověk zůstane člověkem.

Nejen dnes je filosofie radikálně napadána a ve svém celku popírána jako zbytečná aškodlivá. K čemu tu vlastně je? Vždyť v nouzi neobstojí.

Církevně autoritativní způsob myšlení zavrhl samostatnou filosofii, neboť prý vzdalujeod Boha, svádí duši k světským věcem a kazí ji nicotnostmi. Politicko-totalitámí způsobmyšlení namítal, že filosofové dosud svět jen různě vykládali, ale že jde o to jej změnit. Obazpůsoby myšlení považovaly filosofii za nebezpečnou, neboť prý podkopává řád, podporujeducha nezávislosti, tímiducha buřičství a vzpoury, klame prý člověka a odvádí jej od jeho skutečného úkolu. Jakpřitažlivá síla zásvětí, osvětleného nám zjeveným Bohem, tak vše pro sebe vyžadující moctohoto bezbožného světa, obojí by chtělo přivodit konec filosofie.

K tomu ještě přistupuje požadavek každodenního zdravého lid- ského rozumu, totižjednoduché měřítko užitečnosti, před kterým filosofie selhává. Vypráví se, jak se Thalétovi,nejranějšímu z řeckých filosofů, vysmála služka, když jej viděla spadnout do studněpři pozorování hvězdného nebe. Proč hledá to nejvzdálenčjší, když je v nejbližším taknešikovný?

Filosofie se tedy má ospravedlnit. To je však nemožné.Nemůže se ospravedlnit něčím jiným, k čemu byla oprávněna na základě své užitečnosti.Může se obrátit pouze k silám, které každého člověka nutí vskutku filosofovat. Filosofie ví,že se ve světě oddává něčemu, co je věcí člověka jako takového, věcí prostou cíle, mimokaždou otázku po užitku a škodě, a ví, že tu bude dotud, dokud budou žít lidé. Síly filosofiinepřátelské jsou nuceny vymýšlet jim samým vlastní smysl a vytvářet účelově vázanémyšlenkové konstrukce, které jsou náhražkou filosofie, podmíněnou požadovanýmvýsledkem - jako např. marxismus, fašismus. Také tyto myšlenkové konstrukce dosudprokazují nevyhnutelnost filosofie pro člověka.Filosofie je tu stále.

Nemůže bojovat, osvědčovat se, ale může být sdílena. Neklade odpor tam, kde jezavrhována, netriumfuje, kde je jí nasloucháno. Žije v jednomyslnosti, která může v základulidství spojovat všechny se všemi.

Filosofie existuje ve velkém stylu a v systematické souvislosti dva a půl tisíce let naZápadě, v Číně a v Indii. Oslovuje nás tak velká tradice. Rozmanitost filosofování, rozporya vzájemně se vylučující nároky na pravdu nemohou zastínit, že v základu působí jakésiJedno, které nikdo nevlastní a kolem něhož stále krouží všechno vážné úsilí: věčná jednafilosofie, philosophia perennis. Na tento dějinný základ našeho myšlení jsme odkázáni,chceme-li s jasným vědomím a bytostně myslet.PŮVOD FILOSOFIE

Dějiny filosofie jako metodické myšlení mají svoje počátky před dvěma a půl tisíci lety, jakomytické myšlení však mnohem dříve.

Počátek je však něco jiného než původ. Počátek je historický a přináší pro ty, kteří poněm přicházejí, rostoucí množství předpokladů, podmíněných již vykonanou myšlenkovouprací.Původ je však vždy pramenem, z něhož přichází podnět k filosofování. Teprve tímtopodnětem se současná filosofie stává bytostnou, dřívější pochopenou.Původů je vícero. Z údivu plyne otázka a poznání, z pochybnostio poznaném kritické zkoumání a zřejmá jistota, z otřesu člověka a z vědomí jeho ztracenostiotázka po sobě samém. Věnujme se nejprve těmto třem motivům.

Za prvé: Platón říkal, že původem filosofie je údiv. Náš zrak nám umožňuje „hledět nahvězdy, Slunce a nebeskou klenbu". Tato podívaná nás „podněcuje ke zkoumání všehomíra.Z toho nám vzešla filosofie, nejcennější dar bohů, který propůjčili nám smrtel- níkům.“ AAristotelés praví: „Byl to úžas, co přivedl lidi k filosofování: podivovali se nejprvenezvyklým věcem, na které naráželi, pak postupovali ponenáhlu dále a ptali se na proměnyMěsíce, Slunce, souhvězdí a na vznik veškerenstva."

Žasnout znamená směřovat k poznání. V úžasu si uvědomuji své nevědění. Hledámvědění, pro samo vědění, nikoli „pro uspokojení pouhé potřeby".

Filosofovat znamená procitnout z vázanosti na životní potřeby. K procitnutí dochází,jestliže nepohlížíme na věci, nebe a svět účelově, jestliže se ptáme: co a odkud to všechnojest - jestliže odpovědi na otázky neslouží žádnému prospěchu, nýbrž jestliže samodotazování poskytuje uspokojení.

Za druhé: Jestliže jsem uspokojil svůj údiv a úžas poznáním jsoucího, ohlašuje se brzypochybnost. Poznatky se sice hromadí, ale před kritickým zkoumáním neobstojí nic jakojisté. Smyslovévjemy jsou podmíněny našimi smysly, které nás klamou - v žád- ném případě nejsou totožnés tím, co je samo o sobě mimo mne, nezávisle na mém vnímání. Formy našeho myšlení jsouformy našeho lidského rozumění; zaplétají se do neřešitelných rozporů. Tvrzení stojí protitvrzením. Filosofuji-li, chápu se pochybnosti, abych ji radikálně odstranil, a to buď tím, že jis radostí z negace vyvrátím pochybováním, které už vůbec nic nenechává v platnosti a samonedokáže učinit ani krok kupředu- nebo tím, že se ptám, kde je ta jistota, která se vymyká vší pochybnosti a odolává veškerépoctivé kritice.

Slavná věta „Myslím, tedy jsem" připadala Descartovi nepo- chybnou i tehdy, kdyžvšechno ostatní zpochybnil. I kdybych se zcela mýlil ve svém poznávání, aniž bych toprohlédl, nemohu se přece mýlit v tom, že jsem, když jsem ve svém myšlení klamán.

Pochybnost jakožto metodická pochybnost vede ke kritickému

přezkoumávání každého poznání. Bez radikální pochybnosti tak není pravdivéhofilosofování. Rozhodující však je, jak a kde se získá pevná půda skrze samu pochybnost.

A nyní za třetí: Pokud se při uskutečňování pochybnosti jakožto cesty k jistotě oddámpoznání předmětů ve světě, pak jsem u věcí, nemyslím na sebe, na své cile, štěstí, blaho. Přitakovém poznávání jsem v sebezapomenutí spíše spokojen.

Vše se proměňuje, uvědomuji-li si sebe sama ve své situaci.Stoik Epiktétos pravil: „Původ filosofie je v uvědomění si vlastní slabosti a bezmoci.“

Jak se však mohu vymanit z této bezmocné situace? Jeho odpověď zněla: tak, že to, co nenív mé moci, pokládám v jeho nutnosti za lhostejné, i když je to nezbytně nutné, a naopak to,co na mně záleží, totiž způsob a obsah mých představ, projasňuji a osvobozuji myšlením.Ujasněme si nyní naši lidskou situaci. V situacích jsme vždy. Situace se proměňují,příležitosti vyvstávají. Propaseme-li je, již se nevrátí. Sám mohu situaci měnit. Existujívšak situace, které se ve své bytnosti nemění, i když se mění jejich okamžité projevy ajejich uchvacující moc se zahaluje rouškou: musím umřít, musím trpět, musím bojovat,jsem vydán náhodě, nevyhnutelně se zaplétám do viny. Tyto základní situace našeho bytínazýváme mezní situace. Existují tedy situace, z nichž nemůžeme vystoupit, kterénemůžeme změnit.Uvědomit si je vedle údivu a pochybnosti tak znamená dosáhnout hlubšího původufilosofie. V pouhém bytí se těmto situacím často vyhýbáme tím, že před nimi zavíráme oči ažijeme, jako by nebyly. Zapomínáme, že musíme umřít, že jsme bytostně vinni a vydánivšanc náhodě. Máme pak co činit jen s konkrétními situacemi, které zvládáme ke svémuprospěchu a na něž ve světě reagujeme plánováním a obchodováním, jsouce hnáni zájmypouhého bytí. Na mezní situace tedy reagujeme buď tím, že si je zastíráme, nebo tím, že jeskutečně uchopíme v zoufalství a v opětném sebenalezení: stáváme se sami sebou v proměněsvého vědomí bytí.Ozřejměme si nyní naši lidskou situaci jiným způsobem, a to jako nespolehlivostveškerého bytí světa.

Náš sklon k neproblematičnosti pojímá svět jako bytí vůbec. Ve šťastných chvílích seradujeme ze své síly, bezmyšlenkovitě důvěřujeme, neznáme nic jiného než přítomnost. Vbolesti, v slabosti, v bezmoci si zoufáme. Když vše přestojíme a ještě žijeme, hned zasezapomínáme a necháme se vtáhnout do života ve štěstí.

Člověk se však takovými zkušenostmi stal chytřejším.Ohrožení jej nutí, aby se zabezpečil. Ovládnutí přírody a lidská pospolitost mají býtgaranty našeho života.

Člověk se zmocňuje přirody, aby mu sloužila; příroda se má stát spolehlivouprostřednictvím poznání a techniky.

V tomto panování nad přírodou zůstává však nevypočitatelnost a spolu s ní trvaléohrožení a nakonec totální ztroskotání: těžkou a namáhavou práci, stáří, nemoc a smrtnelze odstranit. Vše, co se stalo v ovládané přírodě

spolehlivým, je pouze určitou zvláštností v rámci totální nespolehlivosti.Člověk se spojuje ve společenství, aby tak omezil nekonečný boj všech proti všem a

vposled jej odstranil; ve vzájemné pomoci chce nalézt bezpečí.Ale i to má svou mez. Pouze ve státech, v kterých by se každý občan choval k jinému

tak, jak to vyžaduje absolutní solidarita, by mohly být zajištěny spravedlnost a svoboda vcelku. Neboť jen tehdy se ostatní postaví jako jeden muž proti tomu, děje-li se někomubezpráví. Ale tak tomu nikdy nebylo.Vždy je to pouze omezený okruh lidí nebo jen jednotlivci, kteří při sobě skutečněsetrvávají až do krajnosti a také v bezmoci. Žádný stát, církev anispolečnost nechrání absolutně. Taková ochrana byla krásnou iluzí pokojných časů, vnichž uvedená mez zůstala zastřena.

Proti celkové nespolehlivosti světa stojí však něco jiného: ve světě existuje něco, co jehodno víry, co budí důvěru, co je nosným základem: vlast a země - rodiče a předkové -sourozenci a přátelé - manželka. V mateřštině, ve víře, v díle myslitelů, básníků a umělcůexistuje dějinný základ tradice.Avšak ani tato celá tradice neposkytuje bezpečí, není na ni absolutní spolehnutí. Neboť to,co k nám v ní přistupuje, je pouze lidské dílo, nikde není ve světě bůh. Tradice zůstávázároveň vždy sporná. Člověk musí, pohlížeje na tradici, nacházet z vlastního původu, co jepro něho jistota, bytí, spolehlivost. V nespolehlivosti všeho bytí světa se však tyčí ukazatel.Zakazuje spokojit se se světem; poukazuje k něčemu jinému.Mezní situace - smrt, náhoda, vina a nespolehlivost světa - mi vyjevují ztroskotání. Co činímtváří v tvář tomuto absolutnímu troskotání, jehož nahlédnutí se nemohu při poctivém přístupuvyhnout?

Stoik radí, abychom se v rámci nezávislosti myšlení stáhli do naší vlastní svobody. Tonám však nestačí. Stoik se mýlil, protože neviděl dostatečně radikálně bezmoc člověka.Podcenil také závislost myšlení, které, samo o sobě prázdné, je odkázáno na to, co je mudané, a podcenil možnost šílenství. Protože tomuto myšlení chybí jakýkoli obsah,zanechává nás stoik bez naděje, v pouhé nezávislosti myšlení. Ponechává nás zoufalé,protože chybí jakýkoli spontánní pokus o vnitřní překonání, protože chybí jakékolinaplnění, kterým se v lásce obdarováváme a chybí nadějeplné očekávání možného.

Ale to, co stoik chce, je pravá filosofie. Původ v mezních situacích přináší základní podnětk tomu, abychom v troskotání získali cestu k bytí.

Pro člověka je rozhodující, jak troskotání zakouší: zda mu zůstává skryto a je jímnakonec pouze fakticky přemožen, anebo zda je dokáže vidět nezastřené a mít je přítomnéjako stálou mez svého bytí; zda se chápe fantastických řešení a uspokojení, či zda poctivěsetrvává v mlčení před nevysvětlitelným. To, jak člověk zakouší své troskotání,

zakládá to, čím se stane.V mezních situacích se ukazuje buď nicota, nebo je pociťováno to, co je navzdory

veškeré pomíjivosti bytí světa autentické. Dokonce i beznaděj svou skutečností, tj. tím, že je ve světě možná, ukazuje ven ze světa.

Jinak řečeno: člověk hledá vysvobození. To nabízejí velká, universální vykupitelskánáboženství. Jejich znakem je objektivní záruka pravdy a skutečného vykoupení. Jejich cestavede k obrácení jednotlivce. Toto filosofie dát nedokáže. A přece je veškeré filosofovánípřekonáváním světa, obdobou vykoupení.Shrnuto: původ filosofování spočívá v úžasu, v pochybnosti, ve vědomí ztracenosti.Filosofování začíná v každém případě otřesem, který člověka přemůže, a vycházejíc z tétozasaženosti hledá filosofování vždy nějaký cíl.

Platón a Aristotelés hledali z úžasu bytnost bytí. Descartes hledal ve věčné nejistotěnepochybnou jistotu. Stoikové hledali v utrpení života klid duše.Každá ze zasaženosti má svou pravdu, oděnou do dějinného hávu svých představ a své

řeči. Tím, že si je v průběhu dějin osvojujeme, pronikáme až k původům, které jsou v násještě přítomny.

Pronikání směřuje k spolehlivé půdě, k hloubce bytí, k zvěčnění.Ale žádný z těchto původů není pro nás asi tím nejpůvodnějším, nepodmíněným. To,

že se nám v úžasu zjevuje bytí, nám vyráží dech, ale zároveň nás to svádí k tomu,abychom se odvrátili od lidí a propadli čisté, okouzlující metafyzice. Nepopiratelnájistota má své pole působení jen tam, kde se ve světě orientujeme vědeckým názorem.Neotřesitelný postoj duše ve stoicismu považujeme jen za přechodný stav v tísni, zazáchranu před úplným zhroucením; sám postoj však zůstává bez obsahu a života.

Ony tři účinné motivy - úžas a poznání, pochybnost a jistota, ztracenost a sebenalezení- nevyčerpávají to, co nás v současném filosofování podněcuje.

V této době nejradikálnějšího dějinného obratu, neslýchaného úpadku a pouze temnětušených nadějí, jsou ony tři dosud uvedené motivy sice platné, ale ne dostačující. Jsoupodmíněny komunikací mezi lidmi.

Až dosud v dějinách existovala mezi lidmi ve stabilních společenstvích, v institucích a vobecném povědomí samozřejmá sounáležitost. 1 osamělý člověk byl ve své osamělosti jakoby„nesen“. Dnes je úpadek nejvíce pociťován v tom, že si lidé stále méně rozumějí, že se ksobě chovají lhostejně, že tu už není žádná věrnost a pospolitost, které jsou nezpochybnitelné a na které se lze spolehnout.

Dnes má pro nás rozhodující význam všeobecná situace, která tu fakticky vždy byla: žemohu i nemohu být s druhým zajedno v

pravdě; že moje víra, právě když jsem si sám sebou jist, naráží na jinou víru; že někde nahranici jako by zůstával stále jen boj bez naděje na svornost, končící podmaněním nebozničením; že poddajnost a pasivita vede ty, kteří ztratili víru, buď k slepému následovánínebo umíněnému vzdorování - to vše není ani nahodilé, ani nepodstatné.

Tak by tomu mohlo být, kdyby pro mne v izolaci existovala pravda, která by mi úplněstačila. Kdybych si byl sám o sobě v absolutní osamocenosti jist pravdou, tak ono utrpení znedostatečné komunikace a ono jedinečné uspokojení v pravé komunikaci by se násfilosoficky tolik nedotklo. Já však existuji jen s druhým, sám nejsem nic.

Komunikace nikoli mezi rozumem a rozumem, mezi duchem a duchem, nýbržmezi existencí a existencí užívá všech neosobních obsahů a platností pouze jakožtoprostředku.Ospravedlňování a útoky nejsou pak prostředky k získání moci, nýbrž k přiblížení sejednoho k druhému. Boj je veden láskyplně a každý v něm druhému odevzdává všechny svézbraně. Jistota autentického bytí je pouze v té komunikaci, v níž spolu stojí svoboda sesvobodou proti sobě upřímně, v níž veškeré zacházení s druhým je pouze předstupněm,avšak v tom rozhodujícím se vždy vzájemně požaduje jít otázkami ke kořenům věci. Teprvev komunikaci se uskutečňuje každá jiná pravda, jenom v ní jsem sám sebou, nejen tím, žepouze žiji, nýbrž že žiji plně. Bůh se ukazuje jen nepřímo, a nikoli bez lásky Člověka kčlověku; nepopiratelná jistota je částečná a relativní, podřizená celku; stoicismus se stáváprázdným a strnulým postojem.

Základní filosofický postoj, jehož myšlenkové zpracování vám zde podávám, má svékořeny v tom, jak se člověka dotýká nedostatek komunikace, v pronikání k autentickékomunikaci a v možnosti láskyplného boje, který v hloubi spojuje jedno bytí sebou s druhým.

Takovéto filosofování má zároveň své kořeny v oněch třech filosofických zasaženostech,které jsou všechny podmíněny svým významem pro komunikaci člověka s člověkem, ať jdeo přátele, Či nepřátele.

A tedy: původ filosofie je sice v žasnutí, v pochybnosti, v zakoušení mezních situací, alevposled, vše toto v sobě obsahujíc, je ve vůli k autentické komunikaci. To se již od počátkuprojevuje tím, že veškerá filosofie tíhne ke sdělení, vyslovení se, vyslyšení, a také tím, žejejí bytností je sama sdělitelnost, která je neoddělitelná od pravého bytí.

Teprve v komunikaci se dosahuje cíle filosofie, v němž je konec konců založen smyslkaždého cíle: niterné osvojení bytí, prosvětlení lásky, dovršování klidu.OBJÍMAJÍCÍDnešní přednášku bych chtěl věnovat jedné základní filosofické myšlence, která patří mezinejobtížnější. Nelze se jí vyhnout, protože zakládá autenticky filosofické myšlení. Musí býtsrozumitelná

i v nejjednodušší formě, třebaže její vypracování je záležitostí velmispletitou. Pokusím se vám ji naznačit.

Filosofie počala otázkou: Co je to, co jest? - existují totiž rozličná jsoucna, věci ve světě,podoby živé a neživé, nekonečná mno- hosl všeho, co přichází a zase mizí. Co je všakautentické bytí, tj. bytí, které vše drží pohromadě, které je základem všeho, z kterého vše, cojest, vzchází?

Odpovědi jsou různé. Památnou, prastarou odpovědí nejstaršího filosofa je odpověďThaletova: všechno je voda, vše je z vody. Následovaly pak po řadě odpovědi, že všechno jev základě oheň nebo vzduch nebo něco neurčitého, nebo materie, či atomy, nebo: život,který je prvním bytím, a všechno neživé je jen jeho odpadem, anebo: duch, pro nějž věcijsou jevy, jeho představy, vytvářené jím takřka jako sen. Tak vidíme velkou řadu názorů nasvět, které dostaly označení materialismus (vše je hmota a přírodně-mecha- nické dění),spiritualismus (všechno je duch), hylozoismus (vesmír je materie oživená duchem) atd. Vevšech případech byla odpověď na otázku, co je vlastně bytí, dána poukazem na nějakéjsoucno, vyskytující se ve světě, které prý má ten zvláštní charakter, že je z něho všechnoostatní.

Která odpověď je však ta pravá? V tisíciletém boji se žádné škole nepodařilo zdůvodnit svéstanovisko jako to pravé. Každé je totiž pravdivé jakožto názor a způsob zkoumání, který učíněco ve světě uvidět. Každé se však stává chybným, považuje-li se za jediné a chce-Ii vše, cojest, vysvětlit ze svého základního pojetí.

Čím to je? Všem uvedeným názorům je společné jedno: chápou bytí jako něco, co vůčimně stojí jako předmět, na nějž jsem jako na míněný, vůči mně stojící objekt zaměřen.Tento prafenoménnašeho vědomého bytí je nám tak samozřejmý, že sotva cítíme jeho hádankovitost, neboť sena něj vůbec nedotazujeme. To, co myslíme, o ěem mluvíme, je vždy něco jiného než my, jetím, na co jsme my, subjekt, zaměřeni jako na něco proti nám stojícího, jako na objekt.Činíme-li sebe sama předmětem svého myšlení, stáváme se sami jakoby druhými a zároveňjsme opět zde jako myslící Já, které myslí sebe sama, ale samo nemůže být přiměřeněmyšleno jako objekt, neboť je vždy předpokladem pro to, aby se něco mohlo objektem stát.Tento základní stav našeho myslícího bytí nazýváme rozštěpením na subjekt a objekt. Vtomto rozštěpení jsme stále, když bdíme a jsme při vědomí. Ať se v myšlení otáčíme aobracíme jak chceme, jsme vždy v tomto rozštěpení zaměřeni na něco předmětného, a jejedno, zda je tim předmětem realita, kterou vnímáme smysly, či myšlené ideální předměty,jako čísla a obrazce, anebo fantazijní obsah či dokonce imaginace něčeho nemožného. Před-měty jakožto obsahy našeho vědomí jsou tu proti nám vždy jako vnější nebo vnitřní.Neexistuje - řečeno se Schopenhauerem - objekt bez subjektu a subjekt bez objektu.Jaký je smysl tohoto v každém okamžiku existujícího tajemství

rozštěpení na subjekt a objekt? Zřejmě ten, že bytí jakožto celek nemůže být ani objekt,ani subjekt, nýbrž musí být„objímajícf\ které se v tomto rozštěpení vyjevuje.

Bytí vůbec nemůže být zřejmě předmětem (objektem). Vše, co se mi zpředmětňuje,přistupuje ke mně z objímajícího, a já jakožto subjekt z něho vystupuji. Předmět je určitébytí pro Já. Objímající zůstává pro mé vědomí temné. Jasným se stává jen skrze předmětya je tím jasnější, čím více si předměty uvědomuji a čím jsou zřejmější. Samo objímající senestává předmětem, nýbrž vyjevuje se v rozštěpení na Já a předmět.Zůstává pozadím, z něhož je v průběhu jevení neomezeně prosvětlováno, alestále zůstává objímajícím.Každé myšlení s sebou nese ještě další rozštěpení. Každý předmět, je-li zřetelně myšlen, jejakožto určitý předmět vždy ve vztahu k jiným předmětům. Určitost znamená odlišení jednohopředmětu od druhého. Dokonce myslím-li bytí vůbec, myslím jako protiklad ,nic\

A tak každý předmět, každý obsah myšlení, každý objekt podléhá dvojímurozštěpení. Za prvé je ve vztahu ke mně, myslícímusubjektu, za druhé ve vztahu k jiným předmětům. Jako obsah myšlení nemůže být nikdy vším,celkem bytí, bytím samým. Co je myšleno, vypadává z objímajícího. Je vždy něčím zvláštním,co stojí právě tak proti Já jako proti ostatním předmětům.

Objímající je tedy to, co se vždy jen ohlašuje, je-li myšleno. Samo se nám nikdyneukazuje, nýbrž všechno ostatní se nám ukazuje v něm.Co tedy představuje ujištění?

Uvedená myšlenka, měřeno naším obyčejným zdravým rozumem, kterým se řídímeve vztahu k věcem, je nepřirozená. Naše myšlení, zaměřené na praktické záležitosti vesvětě, se vzpírá.

Základní operace, jíž se myšlenkově povznášíme nad všechno myšlené, není snad taksložitá, ale přesto dost nezvyklá. Je to tím, že není poznáním nějakého nového předmětu,který lze pak uchopit, nýbrž že chce s pomocí myšlení změnit naše vědomí bytí.

Poněvadž nám ono myšlení neukazuje žádný nový předmět, je pro nás ve smysluběžného poznání světa prázdné. Svou formou však otvírá nekonečné možnosti zjevováníjsoucna pro nás a zároveň nechává zprůhlednět vše jsoucí. Proměňuje nám smysl před-mětnosti tím, že v nás probouzí schopnost zaslechnout v jevu to, co opravdu jest.Pokusme se ještě jiným způsobem osvětlit objímající.

Filosofovat o objímajícím by znamenalo proniknout do samého bytí. To se může dít jennepřímo. Neboť tím, že promlouváme, myslíme předmětně. Předmětným myšlením musímezískat poukazy vedoucí k nepředmětnosti objímajícího.

Jako příklad může sloužit to, čím jsme se právě zabývali: rozštěpení na subjekt aobjekt, v němž stále prodléváme a které nejsme s to vidět zvnějšku, zpředmětňujemenepřiměřeně

tím, že o něm vypovídáme. Rozštěpení je totiž vztahem věcí ve světě, věcí, které proti mněstojí jako objekty. Tento vztah se stává příměrem vyjadřujícím to, co vůbec není viditelné, cosamo nikdy není předmětné.

O tomto rozštěpení na subjekt a objekt se ujišťujeme tím, že je dál obrazně myslímejako rozštěpení několikerého významu, a to na základě toho, co je nám původně přítomné.Rozštěpem je původně různé podle toho, zda jsem zaměřen jakožto rozvažovánínapředměty, nebo jakožto živé bytí na své okolí, či jakožto existence k Bohu.

Jakožto rozvažování stojíme proti uchopitelným věcem a - po- kud se to daří - máme onich nepopiratelné, všeobecně platné poznání, jako o daných předmětech.

Jakožto živých bytostí, bytujících ve svém osvětí, se nás v něm týká to, co je názorněsmyslově zakoušeno v zážitku a stává se skutečným jako přítomně dané, jež jenepřevoditelné na jakékoli všeobecné vědění.

Jakožto existence jsme ve vztahu k Bohu - k transcendenci a to skrze řeč věcí, která jenechává stát se šifrou nebo symbolem. Ani naše rozvažování, ani naše vitální smyslovostneuchopuje skutečnost tohoto „být šifrou". Předmětné bytí Boha je skutečností jen pro násjakožto existenci a náleží mu zcela jiná dimenze než empiricky reálným, průkazněmyslitelným, smysly afikujícím předmětům.

Objímající, chceme-li se jím ujistit, se tak ihned člení do více způsobů bytí objímajícího, atak se toto členění stalo vodítkem právě tří způsobů rozštěpení na subjekt a objekt; jde jednako rozvažování jakožto vědomí vůbec, jímž jsme všichni identičtí, za druhé o živé bytí, které zkaždého činí zvláštní individualitu, za třetí o existenci, jíž jsme autenticky sami sebou ve svédějinnosti.

Vypracování takového ujištění nelze podat ve stručnosti.Musí stačit, řekneme-li, že objímající, myšleno jakožto bytí samo, se nazývá transcendence(Bůh) a svět, a myšleno jakožto to, co jsme my sami, se nazývá: pouhé bytí, vědomí vůbec,duch a existence.Jestliže jsme naší základní filosofickou operací uvolnili pouta, která nás vážou k objektůmsamým jakožto domnělému bytí, pak rozumíme smyslu mystiky. Po tisíciletí vyslovovalifilosofové v Číně, Indii a na Západě něco, co je všude a ve všech dobách stejné, i kdyžzpůsobem sdělení různé: člověk je s to překročit rozštěpení na subjekt a objekt a dospět kjejich úplnému sjednocení tak, že mizí veškerá předmětnost a zaniká Já. Tu se pak otvíráautentické bytí a při procitnutí zanechává po sobě vědomí nejhlubšího, nevyčerpatelnéhosmyslu. Pro toho však, kdo to zakusil, je ono sjednocení autentickým procitnutím, a naopakprocitnutí k vědomí v rozštěpení na subjekt a objekt je pro něj spánkem. Plótinos, největší zezápadních mystických filosofů, píše:

„Často když procitám z dřímoty těla k sobě samému, patřím na

neobyčejnou krásu: pak věřím nejpevněji ve svou přináležitost k lepšímu a vyššímu světu,mocně v sobě zažívám nejnádhemější život a splývám v jedno s božstvem." (Enn. IV,8,1,1)

Nelze pochybovat o mystických zkušenostech, ale ani o tom, že v řeči, jíž se každýmystik chce sdělit, to bytostné není vyslovitelné. Mystik se noří do objímajícího. Co lzevyslovit, vstupuje do rozštěpení na subjekt a objekt, a do nekonečna pokračujícíprojasňování ve vědomí nikdy nedosahuje plnosti onoho původu. Mluvit však dokážeme jeno tom, co nabývá předmětné podoby. Ostatní je nesdělitelné. Tím, že stojí v pozadí oněchfilosofických myšlenek, které nazýváme spekulativní, tvoří jejich obsah a význam.Na základě našeho filosofického ujištěni se objímajicím rozumíme lépe i velkým naukám obytí a metafyzikám celých tisíciletí: o ohni, hmotě, duchu, o světovém dění atd. Ony se totižve skutečnosti nevyčerpávaly předmětným věděním, za jaké byly považovány a jakožtokteré byly veskrze mylné, nýbrž staly se šifrovým písmem bytí, které filosofové vypracovaliz přítomnosti objímajícího k objasnění sebe sama a bytí - a které jakožto autentické bytí byloihned chybně považováno za určité bytí objektu.

Nalézáme-li se ve světě jevů, uvědomujeme si, že samo bytí nemůžeme považovat zacelek jevů ani ve stále zužujícím se předmětu, ani v horizontu našeho vždy ohraničenéhosvěta, nýbrž toliko v objímajícím, které je nad všemi předměty a horizonty, nadrozštěpením na subjekt a objekt.

Jestliže jsme si základní filosofickou operací niterně osvojili objímající, pak se napočátku uvedené metafyziky spolu se všemi domnělými poznatky o bytí hroutí, pokudpovažují nějaké, byť sebevětší a základní jsoucno ve světě za samo bytí. Tyto metafyzikyjsou však pro nás jedinou možnou řečí, pronikáme-li za všechno jsoucí v předmětech, vmyšlenkových útvarech, v horizontech světa, pronikáme-li nad všechny jevy, abychomspatřili samo bytí.

Neboť tohoto cíle nedosahujeme tím, že opouštíme svět, nanejvýš snad cestou nesdělitelnémystiky. Pouze ve zřetelném, předmětném vědění může naše vědomí zůstat jasné. Jen vtakovém vědění může vědomí v zakoušení svých mezí, skrze to, co je na této mezi znatelné,nabýt svého obsahu. I když myšlením přesahujeme,zůstáváme vždy zároveň uvnitř. I když jev prohlédáme, zůstáváme v jehozajetí.

Skrze metafyziku nasloucháme transcendenci jakožto objímají- cí. Tuto metafyzikuchápeme jako šifrové písmo.

Její smysl však míjíme, propadáme-li nezávaznému estetickému požitku z těchtomyšlenek. Neboť jejich obsah se nám ukáže jen tehdy, slyšíme-li v šifře skutečnost. A slyšímejen ze skutečnosti své existence, nikoli z pouhého rozvažování, která se naopak domnívá, že tunení vidět vůbec žádný smysl.

A už vůbec nesmíme šifru (symbol) skutečnosti považovat za hmatatelnou realitu jakověci, které uchopujeme, s nimiž

manipulujeme a které konzumujeme. Považovat objekt jako takový za autentické bytí jepodstatou každé dogmatiky, a považovat symboly jako materiální tělesnost za reálné jepředevším podstatou pověry. Neboť pověra je upoutání k objektu, víra zakotvení vobjímajícím.A nyní poslední metodologický důsledek v souvislosti s ujištěním se objímajícím: je jímvědomí rozlomenosti našeho filosofického myšlení.

Myslíme-li filosoficky vypracované objímající, přece opět zpředmětňujeme to, co svoubytností předmětem není. Proto je třeba k řečenému přistupovat stále s výhradou a rušit v němpředmětný obsah, abychom si tak niterně osvojili objímající, které není výsledkem zkoumáníjakožto nyní vyslovitelný obsah, nýbrž postojem našeho vědomí. Nikoli moje vědění, nýbržmoje vědomí sebe sama se proměňuje.

To je však základní rys veškerého autentického filosofování.V prostředí předmětně určeného myšlení a pouze v něm nastává vzlet člověka doobjímajícího. Právě tento vzlet způsobuje, že si uvědomujeme, že naše pouhé bytí jezaloženo v bytí samém, že odtud vzchází základní naladěni, smysl, který vede náš život akonání. Zbavuje nás pout určitého myšlení ne snad tím, že se ho vzdává, nýbrž že jestupňuje až do krajnosti. Nechává všeobecné filosofické myšlení otevřené jeho uskutečněnív naší přítomnosti.

Že je bytí pro nás, je podmínkou toho, aby se bytí v rozštěpení na subjekt a objektzpřítomňovalo skrze zkušenost také pro duši. Odtud prámem také naše potřeba jasnosti. Vše,co je pouze temně přítomné, má být uchopeno v předmětné podobě a z bytnosti naplňujícího se Já. Samo bytí, i to, co je základem všeho, i to, co je nepodmíněné, chce býtviděno v předmětné podobě, třebaže se ve formě, která je jakožto předmětná nepřiměřená,opět rozpadá a nechává tak za sebou ěistý jas přítomnosti objímajícího.Teprve tím, že si uvědomujeme rozštěpeni na subjekt a objekt jakožto základni skutečnostjak našeho myslícího bytí, tak také objímajícího, které se v něm zpřítomňuje, stáváme sesvobodnými k filosofování.

Taková myšlenka nás vyvažuje z každého jsoucna. Nutí nás, abychom se vrátili ze slepéuličky zkostnatění. Určitým způsobem nás proměňuje. Je to myšlenka, jež nás jakoby obrací.

Pro člověka, který nachází svou oporu v absolutnosti věcí a v teorii poznání, které jezaloženo na předmětnosti, znamená ztráta toho všeho nihilismus. Nic z toho, co se stáváurčeným, a tími konečným skrze promluvu a předmětnost, nemůže si činit výlučný nárok na to,aby bylo skutečností a pravdou.

Naše filosofické myšlení prochází tímto nihilismem, který nás však spíše osvobozujek autentickému bytí. Filosofickým znovuzrozením naší bytnosti roste omezený smysl ahodnota všech konečných věcí, stává se jistou nevyhnutelnost cesty

skrze tyto věci a současně je získáván základ, z něhož je teprve možné s těmito věcmisvobodně zacházet.

Pád z pevných, avšak klamných jistot se stává vznášením - co se zdálo propasti, stává seprostorem svobody , zdánlivá nicota se proměňuje v to, z čeho k nám promlouvá autentickébytí.MYŠLENKA BOHANaše západní pojetí Boha má dva dějinné kořeny: bibli a řeckou filosofii.

Když Jeremiáš viděl zánik všeho, oě po celý dlouhý život usiloval, když jeho zeměa jeho lid byli ztraceni, když se navíc v Egyptěi poslední zbytky jeho lidu zřekly víry v Jahveho a obětovaly Isidě a když si jehoučedník Baruch zoufal: „Do zemdlení vzdychám, a odpočinutí nenalézám.odpověděl mu:„Toto praví Hospodin: Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celoututo zemi! A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj!“ (Jr 45,3-5)

V takové situaci tato slova znamenají: Bůh jest a to stačí.Otázkou tu není, zda je „nesmrtelnost"; v popředí není ani otázka, zda Bůh „odpouští".Nejde již vůbec o člověka: jeho vlastní vůle stejně jako jeho starost o vlastní blaženost avěčnost zašly. Není už také možné, aby svět jakožto celek měl v sobě završitelný smysl aaby v nějaké podobě trval věčně; neboť vseje stvořeno Bohem z ničeho a vše je v jehorukou.Ztratíme-li vše, zůstává nám jediné: Bůh jest. Jestliže se určitý život ve světě, důvěřujícítaké Božímu vedení, pokusí o to nejlepší, a přesto ztroskotá, zůstává přece jedna nesmírnáskutečnost: Bůh jest. Teprve když se člověk zcela vzdá sebe sama a svých cílů, může se mutato skutečnost ukázat jako jediná. Neukáže se však předem, abstraktně, nýbrž jen při našemponoření do bytí světa, a ukáže se až na jeho hranici.

Jeremiášova slova jsou trpká. Nejsou už svázána s vůlí po dějinném působení ve světě,která celoživotně předcházela a na konci teprve tento smysl umožňuje. Tato slova prostě, bezfantasie promlouvají a obsahují nevyzpytatelnou pravdu právě proto, že se vzdávají jakéhokoliobsahu ve výpovědi a každého zajištění ve světě.

Jinak, a přece shodně znějí výroky řecké filosofie.Xenofanés zvěstoval kolem roku 500 př. Kr.: vládne jen jediný bůh, který se

smrtelníkům nepodobá ani vzhledem, ani myšlením. Platón myslel boha - nazývá jejDobrem - jakožto původ veškerého poznání. Poznatelné je ve světle boha nejen poznáváno,nýbrž dostává od něho i bytí, i jsoucnost, ačkoli není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nadjsoucnost důstojností a mocí. (Rep. 509b)

Řečtí filosofové pochopili, že větší počet bohů je pouze zachovávanou tradicí, veskutečnosti je jen jeden. Boha nevidíme očima, nikomu se nepodobá, nelze jej poznat zžádného vyobrazení.

Bůh je chápán jako světový rozum či zákon, nebo jako osud a

prozřetelnost, či jako stavitel světa.U řeckých myslitelů jde o boha myšleného, nikoli živoucího, jako je tomu u Jeremiáše.

Smysl u obou je však týž. Západní theologie a filosofie, které vycházejí z těchto dvoukořenů, se v nekonečných obměnách zamýšlejí' nad tím, že a co Bůh jest.Zdá se, že současní filosofové se rádi vyhýbají otázce, zda Bůh je.O jeho byti ani nic netvrdí, ani je však nepopírají. Ale kdo filosofuje, musí vysvětlovat. Je-li Bůh zpochybněn, musí dát filosof odpověď, jinak se nedostane ze skeptické filosofie, vníž se vůbec nic netvrdí, ani nic nepopírá. Anebo se omezí na předmětné vědění, tj. navědecké poznání, a tak přestává filosofovat současně s tvrzením: co nelze vědět, o tom semá mlčet. (L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, par. 7)Otázku Boha postupně vyložíme na základě odporujících si tezí:

Theologická teze zní: o Bohu můžeme vědět jen proto, že se zjevoval od proroků až kJežíšovi. Bez zjevení by Bůh nebyl pro člověka skutečností. Bůh není přístupný v myšlení,nýbrž v poslušnosti víry.

Avšak už dávno před světem biblického zjevení a mimo něj existovala jistota oskutečnosti božstva. V křesťanském západním světě si byli mnozí lidé jisti Bohem, anižměli záruku v uskutečněném zjevení.

Proti theologické tezi stojí dávná teze filosofická: o Bohu víme proto, že jeho byti lzedokázat. Od starověku nashromážděné důkazy Boha jsou toho velkolepým dokladem.

Jsou-li však důkazy Boha pojímány jako vědecky nepopiratelné ve smyslu matematikynebo empirických věd, pak jsou chybné.Nepopiratelnou platnost těchto důkazů nejradikálněji vyvrátil Kant.

Poté následovalo obrácení teze: vyvrácení všech důkazů Boha znamená, že žádný Bůhnení.

Tento závěr je chybný. Neboť právě tak, jako nelze dokázat, že Bůh jest, nelze rovněždokázat, že není. Důkazy a jejich vyvracení pouze ukazují: dokázaný Bůh by nebyl žádnýmBohem, nýbrž pouze věcí ve světě.

Zdá se, že proti domnělým důkazům i vyvracením bytí Boha je pravdou toto: takzvanédůkazy Boha nejsou původně vůbec žádný- mi důkazy, nýbrž cestami myslícího sebeujištění.Během tisíciletí formulované a v obměnách se opakující důkazy Boha mají ve skutečnostijiný smysl než důkazy vědecké. Jsou sebeujištěním myšlení ve zkušenosti vzepětí člověka kBohu.Lze jít cestami myšlení, které nás vedou až k mezím, kde se ve skoku stává vědomí Bohapřirozenou přítomností.Podívejme se na několik příkladů:

Nejstarší důkaz se nazývá kosmologický. Z kosmu (řecký výraz pro svět) se vyvozujeBůh: z příčinnosti dění světa se vyvozuje poslední příčina, z pohybu příčina pohybu, znahodilosti jednotlivého nutnost celku.

Je-li tento typ vyvozování míněn jako vyvozování nějaké věci z jiné věci, např. druhéstrany Měsíce, kterou nikdy nevidíme, z nám přivrácené strany, pak je neplatný. Takovétozávěry můžeme činit jen v případě věcí ve světě. Svět jako celek není předmět, neboť v němvždy už jsme a nikdy jej jako celek nemáme proti sobě. A proto nelze ze světa jakožto celkučinit závěr o něčem jiném než o světě.

Ale myšlenka tohoto závěru proměňuje svůj smysl, neplatí-li již závěr jako důkaz. Vpodobenství vyvození jednoho z druhého pak probouzí vědomí o tajemství, které spočívá vtom, že svět a my v něm vůbec jsme. Připusťme myšlenku, že by také mohlo nebýt nic, apoložme si spolu se Schellingem otázku: Proč je vůbec něco a ne nic? - pak jistota bytí je vtom, že sice na otázku po jeho základu nedostaneme žádnou odpověď, ale jsme vedeni kobjímajícímu, které co do své bytnosti zcela jest a nemůže nebýt a skrze které je pak všeostatní.

Svět byl sice považován za věčný a za příčinu sebe sama, a tudíž za identický sBohem. Ale tak tomu není:

Vše, co je ve světě krásné, účelné, uspořádané a v řádu určité dokonalosti - vše, co vbezprostředním nazírání přírody zakoušíme s dojetím a s nevyčerpatelnou plností, to všenelze pochopit z nějakého veskrze poznatelného bytí světa, např. z hmoty. Účelovost živýchbytostí, krása přírody ve všech jejích podobách, řád světa vůbec se stávají s dalšímpokrokem faktického poznávání stále tajemnější.

Vyvozujeme-li nyní Boha jakožto dobrotivého božského stvoři- tele z uvedeného bytí,ihned proti tomu vyvstává vše, co je ve světě ošklivé, zmatené, neuspořádané. Tomuodpovídají základní naladění, v kterých je svět nehostinný, cizí, hrůzný, strašný. Tedy se zdá,že dovozovat ďábla je právě tak oprávněné jako dovozovat Boha. Tajemství transcendencetím nemizí, naopak se prohlubuje.

Rozhodující je však to, co nazýváme nezavršitelností světa.Svět nemá konec, nýbrž se neustále proměňuje - naše poznání světa nemůže býtuzavřeno -, svět nelze pochopit z něho samého.

Všechny tyto takzvané důkazy nejenže nedokazují bytí Boha, nýbrž navíc svádějí ktomu, abychom z Boha učinili světskou realitu, na kterou takříkajíc narážíme na hranicisvěta jako na jakýsi druhý svět. Takové důkazy potom zatemňují myšlenku Boha.

Jsou však tím účinnější, čím rozhodněji vedou skrze konkrétní jevy světa až k nicotě anezavršitelnosti. Dodávají pak jakoby potřebný odstup, abychom se ve světě nespokojili sesvětem jako s jediným bytím.

A tak se stále znovu a znovu ukazuje: Bůh není předmět vědění, jeho odkrytí nelzevynutit. Bůh také není předmět smyslové zkušenosti. Je neviditelný, nelze jej spatřit, lze vněj jen věřit.

Odkud se však bere tato víra? Nemá původ v rámci zkušenosti světa, nýbrž ve svoboděčlověka. Člověk, který si skutečně

uvědomuje svoji svobodu, získává zároveň jistotu o Bohu. Svoboda a Bůh jsouneoddělitelní. Proč?

Jsem si jist: ve své svobodě nejsem skrze sebe sama, nýbrž jsem si v ní darován, neboťsi mohu scházet a nedokážu si své svobodné bytí vynutit. Tehdy, jsem-li autenticky sámsebou, jsem si jist, že tak nejsem skrze sebe sama. Nejvyšší svoboda se ve svobodě odsvěta chápe zároveň jako nejhlubší svázanost s transcendencí.

Svobodné bytí nazýváme v případě ělověka také existencí. Bo- hem jsem si jist vrozhodnosti, jíž existuji. Bůh je jistý nikoli jako obsah vědění, nýbrž jakožto přítomnost proexistenci.

Zahmuje-li v sobě jistota svobody jistotu bytí Boha, pak tujeisouvislost mezi popřením svobody a popřením Boha. Nezakou- ším-Ii zázrak svéhovlastního bytí, nepotřebuji ani žádný vztah k Bohu, spokojím se s pouhým bytímpřírody, bohů a démonů.

Na druhé straně existuje souvislost mezi trváním na svobodě bez Boha a zbožštěnímělověka. Jde pak o zdánlivou svobodu libovůle, která se mylně považuje za absolutněsamostatné ,já chci“. Spoléhám přitom na vlastní sílu onoho „tak tomu chci“ a na vzdornoumožnost smrti. Ale takový sebeklam, že já sám jsem pouze skrze sebe sama, mění svobodu vbezradnost prázdného bytí. Divoká vůle obsažená v sebeprosazení se obrací v zoufalství, vněmž splývá to, o čem mluví Kierkegaard: zoufalé chtění být sám sebou, a zoufalé chtěnínebýt sám sebou.

Bůh je pro mne v té míře, nakolik se ve svobodě skutečně stávám sám sebou. Není tedyjakožto obsah vědění, nýbrž pouze jako to, co se stává zjevným existenci.

Ale projasnit naši existenci jakožto svobodu neznamená dokázat jen bytí Boha, nýbržjen jakoby ukázat místo, kde je možná jeho jistota.

V žádném důkazu Boha nemůže myšlení, pokud by mělo přinést nepopiratelnou jistotu,dosáhnout svého cíle. Ztroskotávání myšlení však za sebou nezanechává pouhé nic.Odkazuje na to, co vzchází v objímajícím vědomí Boha - nevyčerpatelném a stálezpochybňujícím.To, že nelze Boha ve světě uchopit, zároveň znamená, že si člověk nesmí nechat vzít svousvobodu ve prospěch ve světě se vyskytujících samozřejmostí, autorit, mocí, že je spíšeodpovědný sám za sebe, a že před touto odpovědností nesmí utéct tím, že se - zdánlivěsvobodně - zřekne svobody. On sám má být původem toho, jak se rozhoduje a jak nalézácestu. Kant proto říká: neproniknutelná moudrost je hodna obdivu jak v tom, co nám dává,tak v tom, co nám upírá. Neboť kdyby nám ustavičně ve svém majestátu stála před očima,kdyby jednoznačně promlouvala ve světě jako nepopiratelná autorita, pak bychom se staliloutkami její vůle. Ona nás však chtěla svobodné.Namísto nedosažitelného vědění o Bohu, filosofujíce se

ujišťujeme objímajícím Božím vědomím.„Bůh jesť‘, v této větě je rozhodující ta skutečnost, na kterou věta poukazuje. Tato

skutečnost není pojata v pouhém myšlení této věty; takové myšlení zanechává spíšeprázdnotu. Pro rozvažování a smyslovou zkušenost není v této větě vůbec nic. To, co seve větě míní autenticky, je jako autentická skutečnost pociťováno teprve vtranscendování, ve vykročení skrze realitu nad ni samu. Proto je vrchol a smysl našehoživota teprve tam, kde nabýváme jistotyo autentické skutečnosti, to jest o Bohu.

Tato skutečnost je existenci přístupná v původnosti jejího vztahu k Bohu. Původnostvíry v Boha tak zapovídá každé zprostředkování. Víra v Boha, jejíž nějaký určitý obsah jekaždému sdělitelný a která v dějinné skutečnosti zprostředkovává Boha pro všechnystejně, není již skutečná.Naopak v každé dějinné situaci se uskutečňuje bezprostřední, žádného prostředníkanepotřebující, nezávislý vztah jednotlivce k Bohu.

Tato dějinná situace, kterou lze vyslovit a předvést, není v této podobě absolutní pravdoupro všechny, a přece je ve svém původu nepodmíněně pravdivá.

Čím Bůh skutečně je, tím musí být absolutně a nesmi být jen v jednom z dějinnýchprojevů své řeči, v řeči Člověka. Je-li Bůh, tak musí být pro člověka jakožto jednotlivcebezprostředně a bez oklik zakusitelný.

Pokud skutečnost Boha a bezprostřednost dějinného vztahu k Bohu vylučují všeobecněplatné poznání Boha, tak je třeba, aby na místo poznání nastoupil náš postoj k Bohu. Odnepaměti je Bůh myšlen v podobách nitrosvětského bytí, až po osobu analogickou člověku.A přece je každá taková představa zároveň jakoby závojem. Bůh není nic, co bychom kdymohli uvidět.

Náš pravý postoj k Bohu došel svého nejhlubšího vyjádření v těchto biblických slovech:Neučiníš sobě obrazu ani podobenství. Tato slova kdysi znamenala: neviditelnost Boha

zapovídá uctívat jej v obrazech, idolech, řezbách. Tento jasný zákaz se prohloubil až natolik,že Bůh je nejen neviditelný, nýbrž také nepředstavitelný a nemyslitelný. Žádné podobenstvímu není přiměřené a žádné se nesmí dosadit na jeho místo. Všechna podobenství bezvýjimky jsou mýty, a jakožto takové mají smysl jen ve vytrácejícím se charakteru pouhéhopodobenství, avšak jsou-li považována za realitu sainého Boha, stávají se pověrou.

Protože každý názor jakožto obraz v ukazování skrývá, je blízkost Boha nej radikálnějiv nepřítomnosti obrazu. Tento oprávněný požadavek Starého zákona není dokonce ani veStarém zákoně naplněn: jako obraz zůstala osoba Boha, jeho hněv a jeho láska, jehosoudcovská autorita a jeho milost. Požadavek splnit nelze. Ve spekulativním myšlení bytíParmenida a Platóna, v indickém myšlení atman-brahmanu i v čínském tao docházelo sicek pokusům uchopit to nad-osobní, ryze skutečné

Boha v jeho neuchopitelnosti bez obrazu, ale žádná z těchto myšlenek nebyla s to ve svémuskutečnění dosáhnout svého cíle. Člověk vždy myslí a nazírá v obrazech. Pokud se však zfilosofického myšlení názor a předmět téměř vytrácejí, zůstane možná nakonec jen zcela tichévědomí, které se však svým působením může stát základem života.

I po projasnění veškerého zbožštění přírody, všeho jen démonického, estetickéhoa pověrečného, všeho specificky numinózního, sc přesto v médiu rozumu nejhlubšítajemství nevytratilo.

Okolo tichého vědomí na konci filosofie je třeba zřejmě kroužit.Je to mlčení před bytím. Řeč umlká před tím, co se nám ztrácí, jakmile se to

stává předmětem.Tohoto základu lze dosáhnout pouze překračováním všeho myš- leného. Základ sám je

nepřekročitelný. Před ním nastupuje pokora a vyhasínají všechny tužby.Je v něm útočiště, a přesto nikoli místo. Je v něm klid, který nás může nést

neustálým neklidem naší cesty světem.V něm se myšlení musí rozplynout do jasnosti. Kde již není otázka, není ani odpověd.

V překračování veškerého dotazování a odpovídání, jež je filosofováním vystupňováno dokrajnosti, dospíváme k tichu bytí.

Na jiném místě bible se praví:Nesmíš mít jiného Boha mimo mne. Toto přikázání nejprve zna- menalo zavržení cizích

bohů. Poté bylo prohloubeno v jednodu- chou, ale nevyčerpatelnou myšlenku: jest jen jedenBůh. Život člověka, který věří v jednoho, jediného Boha, je oproti životu s mnoha bohypostaven na radikálně novou půdu. Teprve koncen- trace na Jedno dává rozhodnutí existenceskutečný základ.Nekonečné bohatství je konec konců rozptýlenost; nádherné věci postrádají nepodmíněnost,chybí-li základ v Jednom. Trvalým problémemčlověka jak současného, tak před tisíci lety je, zda člověk získá Jedno za základ svéhoživota.

Třetí biblická věta zní:Děj se vůle tvá. Tento základní postoj k Bohu znamená: sklonit se před

neuchopitelným v důvěře, že je nad lidské chápání, nikoli pod ním. „Tvé myšlenkynejsou našimi myšlenkami, tvé cesty nejsou našimi cestami."

Důvěra v tomto základním vztahu umožňuje objímající pocit díků a zároveňmlčenlivou a neosobní lásku.

Člověk stojí před božstvím jakožto skrytým Bohem a může i to nejhroznější přijímat jakorozhodnutí tohoto Boha s tím, že ví, že jakékoli konkrétní vyjádření tohoto rozhodnutí je jižpojato a vysloveno člověkem, a tudíž je chybné.

Shrnuto: Náš postoj k Bohu je možný jen na základě požadavků: „Žádné vyobrazení apodobenství" - „Jeden Bůh“ - v oddanosti: „Děj se vůle tvá“.Myslet Boha znamená projasnit víru. Věřit však neznamená dívat se. Víra setrvává v odstupu av otázce. Žít z víry neznamená

opírat se o kalkulující vědění, nýbrž žít tak, že se odvážíme věřit, že Bůh je.Věřit v Boha znamená žít z něčeho, co žádným způsobem není ve světě, vyjma

mnohoznačnou řeč jevů, kterou nazýváme šiframi nebo symboly transcendence.Bůh víry je Bůh vzdálený, skrytý, nedokazatelný.A tak musím nejen poznat, že o Bohu nic nevím, nýbrž dokonce že ani nevím, zda věřím.

Víra není žádné vlastnictví. Nezahr- nuje žádnou jistotu vědění, nýbrž jen jistotu vkaždodennosti života.

Věřící tak žije v stálé mnohoznačnosti objektivního, v stálé připravenosti k naslouchání.Je poddajný v oddanosti slyšenému a zároveň nepodléhá svodům. Ač se zdá slabý, je silný, jeotevřen v rozhodnosti svého skutečného života.

Myslet Boha je zároveň příkladem veškerého bytostného filosofování: nepřináší jistotuvědění, dává však autentickému svébytí volný prostor pro jeho rozhodování; klade veškerouváhu na lásku ve světě, na čtení šifrového písma transcendence a na šíři toho, co se otvírá vmyšlení.Proto je vše, co je filosoficky řečeno, skrovné. Neboť vyžaduje završení zvlastního bytí naslouchajícího.Filosofie nedává, může jen probouzet - může pak pomáhat upo- mínat, upevňovat auchovávat.Každý v ní rozumí tomu, co vlastně už věděl. NEPODMÍNĚNÝPOŽADAVEKNepodmíněná jednání se dějí v lásce, v boji, při službě velkým úkolům. Pro nepodmíněnostje charakteristické, že lidské jednání je založeno na něčem, vzhledem k čemu je životjakožto celek podmíněný a není tím posledním.

V uskutečňování nepodmíněného se naše bytí stává jakoby ma- teriálem ideje, lásky,věrnosti. Je vtaženo do věčného smyslu, jakoby pohlceno; není ponecháno rozmarůmpouhého žití. Teprve v mezních, výjimečných situacích může nasazení, které vychází znepodmíněného, vést i ke ztrátě bytí a k přijetí nevyhnutelné smrti, zatímco podmíněné chcepředevším za všech okolností a za každou cenu zůstat a žít.Lidé nasazovali své životy například v solidárním boji za společné bytí ve světě. Solidaritajakožto nepodmíněnost byla nadřazena jí podmíněnému životu.

Původně se to odehrávalo ve společenství důvěry, poté však často pod vliveminspirujícího příkazu věřené autority, takže se víra v tuto autoritu stala zdrojemnepodmíněného. Taková víra vysvobozovala z nejistoty, ulehčovala vlastní rozhodování. Vtakovéto nepodmíněnosti byla však skryta tajná podmínka, totiž úspěch autority. Věřícíchtěl žít skrze svou poslušnost. Poté co již autorita jakožto moc přestala mít úspěch a potéco se vytratila také víra v autoritu, nastala zničující prázdnota.

Záchranou z této prázdnoty pak může být jen nárok kladený na člověka jakožtojednotlivce, aby ve svobodě získal to, co je auten ticky bytí a co je základ jeho rozhodování.

V dějinách se touto cestou vydávali jednotlivci, nasazující své životy, protože byliposlušní nepodmíněného požadavku: zachovávali věrnost tam, kde by nevěrnost všechnozničila, kde by byl v nevěrnosti zachráněný život otráven, kde by tato zrada věčného bytízanechala nešťastné, už jen přetrvávající bytí.

Nejryzejší podobou je asi Sokrates. V jasu svého rozumu žil z objímajícího nevědění akráčel svou cestou, aniž by se dal svést či vyrušit takovými vášněmi, jako jsou rozhořčenost,nenávist, neústupnost; neudělal žádný ústupek, nevyužil ani možnosti k útěku a zemřel sklidnou myslí, setrvav ve své víře.

Existovali mučedníci nejčistší mravní síly ve věrnosti své víře, jako např. ThomasMorus. Mnohé jiné případy jsou již sporné. Zemřít totiž pro něco, abychom to dosvědčili,vnáší do umírání účelovost a tím i nečistotu. Když mučedníci byli dokonce hnáni touhouzemřít, třebas v domnělém následování Krista, pak puzením k smrti, které nezřídkazahalovalo duši hysterickými viděními, nečistota vzrůstala.

Vzácné jsou postavy filosofu, kteří sami, aniž bytostně náleželi k nějakému společenstvívíry, stáli před Bohem a naplňovali tezi: filosofovat znamená učit se umírat. Seneca, který poléta očekával rozsudek smrti, překonal své obezřelé snahy o záchranu tím, že se nakonec,když Nero požadoval jeho smrt, nevzdal sám sebe ani nedůstojnými činy, ani ztrátou duševnírovnováhy. Boěthius zemřel nevinen smrtí, k níž jej odsoudil barbar: zemřel, filosofuje sjasným vědomím, obrácen k autentickému bytí. Giordano Bruno překonal své pochybovánía částečné ústupky a dospěl k vrcholnému rozhodnutí neochvějně a nikoli účelově vytrvat ažna hranici.

Seneca, Boěthius, Bruno jsou stejně jako my lidmi se svými slabostmi a selháními.Získali však sami sebe. Proto jsou také našimi skutečnými průvodci. Naopak svati jsou přecejen postavami, které pro nás mohou existovat jen v Šeru nebo v ireálném světle mytickýchnázorů, a neobstojí před realistickým pohledem. Nepod- míněnost, jíž byli lidé jakožto lidéschopni, nás doopravdy povzbuzuje, zatímco vše imaginární slouží jen neplodnémupovznesení.Na těchto historických příkladech jsme si připomněli, jak byli lidé s to umírat. Pokusme senyní ozřejmit bytnost nepodmíněného požadavku.

Na otázku: Co mám dělat? se mi dostává odpovědi tím, že jsou mi oznámeny konečnécíle a prostředky k jejich dosažení. Je třeba si obstarat obživu, a to vyžaduje práci. S lidmi vespolečenství musíme vycházet: návod mi dávají pravidla životní moudrosti. Cil tak vždypodmiňuje použití odpovídajících prostředků.

Důvodem, proč tyto cíle platí, však může být za prvé samozřejmý existenční zájem,např. prospěch. Pouhé bytí jako takové však není konečným cílem, neboť je tu ještě otázka:Jaké bytí? - a také otázka: K čemu?

Anebo může být důvod v autoritě, jíž mám být poslušen na rozkaz někoho cizího, kdoříká: „Já to tak chci“, nebo „Tak to stojí psáno". Uvedená autorita však zůstává nedotázanou,a tudíž nestvrzenou.

Všechny takové požadavky jsou podmíněné, neboť mne činí závislým na něčem jiném,na cílech pouhého bytí nebo na autoritě. Naopak nepodmíněné požadavky mají svůj původve mně samém. Podmíněné požadavky vystupují vůči mně jako konkrétní určenost, jíž semohu vnějšně přidržovat. Nepodmíněné požadavky vycházejí ze mne; niterně mne nesoutím, co ve mně samém nejsem jen já sám.

Nepodmíněný požadavek ke mně přistupuje jako požadavek mého autentického bytívznášený na mé pouhé bytí. Niterně si sebe osvojuji jakožto toho, kterým já sám jsem,protože jím mám být. Toto niterné osvojení je na počátku temné, na konci méhonepodmíněného jednání jasné. Uskuteční-li se niterné osvojení v nepodmíněném, pak vjistotě smyslu bytí ustává veškeré tázání - i když během času tázání znovu záhy vyvstává ave změněné situaci musí být jistota vždy znovu získána.

Toto nepodmíněné předchází veškeré účelovosti jakožto to, co účely klade. Nepodmíněnétedy není chtěným, nýbrž tím, z čeho chtění vychází.

Nepodmíněné jako základ jednání tak není záležitostí poznání, nýbrž je obsahem víry.Pokud poznávám důvody a cíle svého jednání, zůstávám v konečném a podmíněném.Teprve tam, kde žiji z něčeho, co už není předmětně zdůvodnitelné, žiji z nepodmíněného.Smysl nepodmíněnosti opíšeme několika charakterizujícími vě- tami:

Za prvé: Nepodmíněnost není pouhé faktické bytí, nýbrž z ne- uchopitelné hloubky reflexíse projasňující rozhodnutí, s nímž jsem já sám totožný. Co to znamená?

Nepodmíněnost je účast na věčném, na bytí. Proto z ní vyrůstá absolutní spolehlivost avěrnost. Není tu přirozeně, sama od sebe,nýbrž skrze ono rozhodnutí. Rozhodnutí je pouze skrze projasně- nost, jež vzniká reflexí.Vyjádřeno psychologicky, nepodmíněnost nespočívá v okamžitém stavu člověka. I přesobrovskou energii svého okamžitého působení toto faktické bytí náhle ochabuje, ukazuje sejako zapomnětlivé a nespolehlivé.Nepodmíněnost nespočívá ani ve vrozeném charakteru, neboť ten se může proměňovat veznovuzrození. Nespočívá ani v tom, co se v mýtu nazývá démon člověka, neboť ten jenevěrný. Všechny druhy náruživosti, vůle pouhého bytí, prosazování se, ač velmi mocné,nejsou v žádném okamžiku ještě nepodmíněné, nýbrž podmíněné, a proto pomíjivé.

Nepodmíněnost jest tedy teprve v rozhodnutí existence, které prošlo reflexí. To znamená:nepodmíněnost není z faktického bytí, nýbrž ze svobody, a to takové, která nemůže vůbecjinak, nikoli v důsledku přírodních zákonů, nýbrž ze svého transcendentního základu.

Nepodmíněné rozhoduje, na čem vposled spočívá život člověka, zda má váhu, nebo zda jenicotný. Nepodmíněné je skryté, pouze v krajním případě řídí běh života němýmrozhodnutím, nelze je nikdy přímo dokázat, ačkoli ve skutečnosti stále nese život z existencea lze je donekonečna projasňovat.

Tak jako vysoko sahající stromy mají hluboko kořeny, tak také ten, kdo je celečlověkem, je hluboko zakořeněn v nepodmíněném; ostatní je jen křoví, které lze vytrhávat apřesazovat, rovnat a hromadným pěstováním do nekonečna udržovat. Přesto je totopřirovnání nepřiměřené, neboť základ v nepodmíněném se neuchopuje stupňováním, nýbržskokem do jiné dimenze.

Za druhé: Druhá věta charakterizující nepodmíněné zní: Nepodmíněnost je skutečnápouze ve víře, z níž se uskutečňuje, a pro víru, která ji vidí.

Nepodmíněné není možné dokázat, ani ukázat jako bytí ve svě- tě - historické důkazyjsou jen poukazy. To, co víme, je vždy něco podmíněného. To, čím jsme v nepodmíněnémnaplněni, z hlediska dokazatelnosti jako by nebylo. Prokázaná nepodmíněnost je jako takovájen velké násilí, fanatismus, zbabělost či šílenství. Na otázku, zda existuje autentickánepodmíněnost, obecně převládá ve světě skeptický názor.

Například: zda existuje láska ve smyslu nepodmíněného, zako- řeněná ve věčnémzákladu, a nikoli pouhá lidská náklonnost a vášeň, zvyk a smluvní věrnost, je nejisté. To, že by byla v láskyplném boji možná autentickákomunikace, lze popřít. To, co lze ukázat, právě proto není nepodmíněné.

Za třetí: Třetí věta praví: Nepodmíněné je v čase nečasové.Nepodmíněnost člověka mu není daná jako jeho pouhé bytí. Roste v něm s časem.

Teprve tehdy, když se člověk přemůže a vydá se cestou tam, kde se nepodmíněné rozhodnutístává neochvějným, přichází nepodmíněnost k sobě. Naproti tomu od počátku daná konečnáplatnost, abstraktní neotřesitelnost duše a to, co pouze trvá, nedovolují, aby se člověk jakohodnověrný ve své nepodmí- něnosti projevil.

Nepodmíněnost je i časově zjevná ve zkušenosti mezních situací a v nebezpečínevěrnosti sobě samému.

Samo nepodmíněné se nestává veskrze časovým. Tam, kde jest, je zároveň napříč času.Tam, kde je získáno, je přece původní jakožto věčnost bytnosti v každém novém okamžiku,jako znovu- zrození, které se má stále znovu a znovu opakovat. Proto: kde se zdá, že časovývývoj směřuje k vlastnění, tam může být vše v jediném okamžiku zmařeno. Tam, kde senaopak zdá, že člověka jakožto pouhé faktické bytí zatěžuje minulost nesčetnýmipodmínkami až ke zničení, může člověk přesto v každém okamžiku začít jakoby od začátku,pokud si v tomto okamžiku niterně osvojí nepodmíněné.Těmito úvahami jsme sice smysl nepodmíněnosti obkroužili, ale nepostihli v jeho obsahu. Tense ukazuje teprve v protikladu dobra a zla.

V nepodmíněném se uskutečňuje volba. Rozhodnutí se stalo substancí člověka. Zvolit to,co při rozhodování mezi dobrem a zlem považoval za dobré.

Dobro a zlo se rozlišuje na třech úrovních.Za prvé: Za zlé je považováno bezprostřední a bezmezné oddání se náchylnostem a

smyslovým podnětům, rozkoši a štěstí tohoto světa, oddání se pouhému bytí jako takovému,zkrátka: zlý je lidský život, který zůstává v podmíněném - a tudíž uplývá jako život zvířat, sezdarem či nezdarem, v neklidu proměn - a který nerozhodujeme.

Naproti tomu dobrý je život, který sice nezavrhuje ono štěstí pouhého bytí, alepodmiňuje je tím, co je morálně platné. Totomorálně platné se chápe jako obecný zákon morálně správného jednání. Tato platnost jeto nepodmíněné.

Za druhé: Oproti pouhé slabosti, podléhající náchylnostem, se za opravdu zlé považujeteprve zvrácenost (jak ji chápal Kant), spočívající v tom, že dobré činím jen tehdy, když mito neškodí nebo když mne to téměř nic nestojí, abstraktně řečeno: nepodmíněné morálníhopožadavku je sice chtěno, avšak je v poslušnosti zákonům dobra sledováno jen natolik,nakolik to nebrání nerušenému uspokojování smyslových potřeb štěstí; pouze za tétopodmínky chci být dobrý, nikoli nepodmíněně.Tato zdánlivá dobrota je takříkajíc přepychem lepších časů, v nichž si mohu dovolit býtdobrý.V případě konfliktu mezi morálním požadavkem a zájmem pouhého bytí jsem podlevelikosti tohoto zájmu možná ochoten, aniž bych to přiznal, ke každému hanebnému činu.Abych sám neze- mřel, zabíjím na rozkaz. V důsledku příznivé situace, kdy jsem ušetřenkonfliktů, se nechám klamat o svém zlu.

Naproti tomu dobré znamená vymanění se z tohoto obrácení vztahu podmíněnosti,které spočívá v podrobení nepodmíněného podmínkám štěstí pouhého bytí, a tedy návratk autentické nepod- míněnosti. Je to proměna z neustálého sebeklamu a nečistoty motivůve vážnost nepodmíněného.

Za třetí: Za zlé platí teprve vůle ke zlému, to jest vůle k ničení jako takovému, pud ktrýznění, krutosti, ničení, níhilistická vůle kazit vše, co je a co má hodnotu. Dobré je protitomu nepodmíněné, které je láskou a tím i vůlí ke skutečnosti.

Srovnejme nyni tyto tři úrovně:Na první z nich je vztah dobra a zla vztahem morálnim: jde o ovládnutí bezprostředních

popudů vůlí, která se podřizuje mravním zákonům. Řečeno spolu s Kantem: povinnost je tu vprotikladu k náchylnosti.

Na druhé úrovni jde o vztah etický: o upřímnost motivů.Čistota nepodmíněného stojí proti nečistotě v obrácení vztahu podmíněnosti, v němž senepodmíněné fakticky stává závislým na podmíněném.

Na třetí úrovni jde o vztah metafyzický: o povahu motivů.Láska stojí proti nenávisti. Láska vede k bytí, nenávist k

nebytí. Láska roste ze vztahu k transcendenci, nenávist se od transcendence odtrhuje auzavírá do egoismu. Působením lásky je tiché budovánísvěta, nenávist je hlučná katastrofa, která umrtvuje bytí v pouhé bytí, ba pouhé bytí ničí.

Vždy se ukazuje nějaká alternativa, a tedy požadavek rozhod- nout se. Člověk může chtítjen jedno, nebo druhé, chce-li skutečně být. Buď je poslušen náchylnosti nebo povinnosti,buď setrvává v obrácení nebo v čistotě svých motivů, buď žije z nenávisti nebo z lásky.Rozhodnutí se však může vyhnout.Namísto toho, abychom se rozhodli, kolísáme a potácíme se životem, spojujeme jedno sdruhým, a dokonce to považujeme za nutný rozpor. Již tato nerozhodnost je sama o sobě zlá.Člověk procitá teprve tehdy, když rozlišuje dobro a zlo. Stává se sám sebou, je-li ve svémjednání rozhodnut, kam chce jít. My všichni se musíme stále nanovo získávat znerozhodnosti. Tak málo jsme s to završit se v dobrém, že dokonce síla našich náchylností,které nás v našem bytí strhávají, je nezbytná k projasnění povinnosti; že i tehdy, kdyžskutečně milujeme, se nedokážeme vyhnout nenávisti k tomu, co milované ohrožuje; žeprávě potom upadáme do nečistého obracení, považu- jeme-li své motivy s jistotou za čisté.

Rozhodnutí na každé z uvedených tří úrovní má svůj vlastní charakter. Z morálníhohlediska chce člověk myšlením odův