NEPODDAJNI

Jana Soukupová

Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století

AneBnešLO tO JinAk

BrnO 2010

Kniha vychází s laskavou finanční podporou Nadace Veronica a statutárního města Brna a ve spolupráci s deníkem MF DNES, kde příběhy byly uveřejněny.

© Jana Soukupová, 2010© Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

ISBN: 978-80-7294-378-4

Děkuji přátelům z disentu za jejich vstřícnost a fotografie ze soukromých alb. Jiřímu Machourkovi pak zvlášť za zapůjčení archivu.

5

PředmluvaLukáš JeLínek

Opoziční Brno za časů normalizace

Brněnský disent od počátku vykazoval znaky speci-fické komunity. Souvisí to s historií města, urbanistic-kou strukturou i naturelem obyvatel. Zjednodušeně ře-čeno, stačí projít středem města, abyste nejen potkali řadu přátel, ale stačili si s nimi též od srdce vyměnit spoustu zásadních názorů. Nemluvě o mixu často vzná-šených charakteristik Brňanů, jako je sveřepost, snaha prorazit, nesvázanost konvencemi…Evangelický duchovní Jan Šimsa tvrdí, že Brno bylo poli-tičtější a zároveň vnitřně semknutější než Praha. Zatímco v hlavním městě šlo najít početné jednotlivé intelektuální proudy, které vedly diskusi především „uvnitř“, v méně lidnatém Brně museli debatovat všichni se všemi, což mělo spoustu předností. Takto se na jedné palubě ocitli i bývalí komunisté s antikomunisty.

Brněnské „pražské jaro“

Komunistickou stranu Československa obohatil v Brně v šedesátých letech výrazně progresivní proud. Kromě přirozené vzdálenosti od pražského ústředí využíval těsných vazeb na akademickou půdu. Do svého jed-nání tak dokázal zapracovávat reakce nastupující in-teligence i běžných občanů v terénu. Pro příklad stačí zmínit jména stranických tajemníků Martina Vaculíka,

6

Josefa Špačka a Alberta Černého. K nim je pak nutné přiřadit ještě reformátora z nejčipernějších, charisma-tického vysokoškolského učitele Jaroslava Šabatu.Brněnští reformní komunisté již na počátku roku 1968 důsledně požadovali, aby novou politiku dělali noví lidé. Oporu měli i ve známých předválečných komu-nistech Jarce Taussigové a Karlu Smitalovi, volajících už v lednu 1968 po mimořádném sjezdu strany. Ná-sledně se k tomuto stanovisku připojila i krajská kon-ference KSČ.V té době se Brňané neztratili ani při diskusích mimo KSČ. Milan Uhde a Jan Trefulka byli viditelní a slyši-telní ve spisovatelské obci, Jaroslav Mezník vedl vzru-šené polemiky mezi historiky, Jiří Müller a Michael Dymáček stáli v popředí studentského hnutí.O nové vlně můžeme hovořit v brněnské organizaci Československé strany socialistické. Ještě v listopadu 1968 si zvolila nezvykle aktivní, dynamické vedení. I po jeho následném sesazení dokázala politická komise městského výboru ČSS svolat shromáždění členů, jež se postavilo proti kolaborantské politice pražských špiček. Ztrátou členství v ČSS za svoji osobní statečnost zapla-tili například Josef Podsedník (první polistopadový br-něnský primátor) nebo Milan Šilhan (náměstek ministra zdravotnictví v Pithartově vládě).Porážka reformního hnutí bývá často dávána do sou-vislosti s vylučováním z KSČ a čistkami v podnicích, ústavech či na školách. Zároveň však podnítila akti-vity těch, kteří se svých ideálů nechtěli jen tak snadno vzdát. Pro Jaroslava Šabatu kupříkladu neexistovala volba mezi KSČ „tvrdou“ a „trochu liberalizující“. Tento obdivovatel Masarykova pojmu „demokratická samospráva“ patřil k těm, kteří nechtěli ustoupit od po-třeby nastolení demokratických mechanismů v socia-listické společnosti. Nebyli však naivní, uvědomovali si vážnost situace. Rozhodli se nestavět alternativu

7

vůči nastupující normalizaci, ale pregnantně tepat chyby a slabiny moci, která se svými oponenty ne-měla nejmenší slitování.V listopadu 1970 se v Hlinsku na Českomoravské vr-chovině sešla asi desítka vyloučených funkcionářů KSČ z Prahy a Brna. Jaroslav Šabata na začátku roku 1971 zpracoval zápis z této a z dalších diskusí, jenž byl na ná-mět Milana Hübla pojmenován Malý akční program. Ačkoli název odkazoval k Akčnímu programu KSČ z roku 1968, nejednalo se o pokračování tehdejších dis-kusí a záměrů. Začátkem sedmdesátých let už šlo o ta-kový ideově-politický rámec opoziční aktivity, který by respektoval postoje, názory a stanoviska všech složek širokého úsilí o samosprávně demokratickou společ-nost. Původní text prošel několika revizemi a oponentu-rami. Významnou zásluhu na nich má Petr Wurm, jeden z intelektuálních vůdců brněnských socialistů a propa-gátor termínu „pluralitní socialismus“. S odpovědí při-šla státní moc v listopadu 1971: lidé z okruhu Malého akčního programu začali být zatýkáni a obviňováni z podvracení republiky.

Od občanských protestů ke strukturovanému disentu

Osmašedesátý rok, jeho svobodomyslná atmosféra a vzkříšená občanská společnost, se v 70. letech odra-zil ve formování opozičních aktivit a sepisování alter-nativních politických programů. Nepřevažovala snaha o konfrontaci, ale o dialog, o etablování opozice „v me-zích zákona“. Klíčovými událostmi první poloviny de-kády se tak staly korespondenční pokusy opozičních aktivistů.Již v květnu 1971 sepsali Jaroslav Šabata a Albert Černý otevřený dopis XIV. sjezdu KSČ. Dopis předsta-voval oponenturu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Napsán byl nikoli

8

v iluzi o povaze „sjezdu vítězů“, nýbrž z potřeby vy-hlásit opozici vůči němu a vůči všemu, co ze sjezdu „strany minulosti“ (termín Šabaty a Černého) v bu-doucnu vzejde.O dva roky později — inspirován nápadem Jana Te-saře navázat na K. H. Borovského „zákonným od-porem“ — naostřil Jaroslav Šabata tužku ve věznici na Borech. Obával se, aby chystaná návštěva tajemníka britských komunistů Johna Gollana v Praze nelegiti-mizovala normalizační režim a jeho přístup k oponen-tům. Adresoval proto otevřený dopis generálnímu ta-jemníkovi KSČ Gustávu Husákovi. Dotázal se ho, zda by nebylo pro stát a jeho pověst lepší, kdyby opozici (zvlášť když není „protisocialistická“) nepotlačoval, ale vzal ji v potaz jako partnera v dialogu. Kromě toho dopis demonstroval, že uvěznění představitelů opozice neznamená, že byli definitivně umlčeni, nebo že se do-konce vzdali, nýbrž že právě zásluhou věznění se opo-zice teprve plně ustavila. Dopis vzbudil zájem nejen v cizině, ale i doma: Šabata byl obviněn z poškozování zájmů republiky v zahraničí.Pro pořádek zmiňme ještě dvě další aktivity: snahu evangelických farářů hlásících se k „nové orientaci“, kteří se v roce 1974 neúspěšně pokusili získat na svoji stranu vedení všech oficiálních církví, a otevřený dopis Václava Havla Gustávu Husákovi z roku 1975.Vraťme se ale zpět do roku 1971. V listopadu se spo-jily všechny dosud aktivní okruhy občanského odporu proti normalizaci a prostřednictvím letáků šířily před-volební výzvu, aby lidé hlasovali podle svého svědomí nebo v souladu se zákonným právem nehlasovali vů-bec. Brnem otřásla tvrdá reakce ze strany režimu, který se rozhodl jejím prostřednictvím demonstrovat svoji sílu. Perzekuce se týkala jak rodících se vůdců disentu (Jiří Müller, Jaroslav Šabata), tak desítek zainteresova-ných mladých lidí.

9

Ve společnosti přesto vedle poptávky po politických svobodách sílila touha po poznání, informacích, kon-frontacích kultur či životních stylů. Každý svobodo-myslný jedinec si našel svoji parketu. Za příklad může sloužit Petr Cibulka, jenž vsadil na šíření hudby coby symbolu svobody a prostřednictvím inzerce distribu-oval nejlepší nahrávky světových undergroundových skupin.O zlom v opozičních aktivitách se postaral samotný ko-munistický režim, když ratifikoval dvě helsinské kon-vence o lidských právech (ve Sbírce zákonů byly v září 1976 publikovány pod číslem 120/76). Ratifikace kon-vencí se měla stát oficiální tečkou za restaurací předled-nových poměrů a čišelo z ní sebevědomé uspokojení re-žimu, že zbytky opozice, která se stavěla proti srpnové intervenci, byly spolehlivě zpacifikovány: Jaroslav Ša-bata se dokonce domnívá, že pokud ratifikace konvencí o lidských právech mířila k něčemu pozitivnímu, pak jen k tomu, že definitivním způsobem uzavřela poúno-rovou teroristickou éru a potvrdila vítězství Husákovy politické koncepce normalizace, která ve srovnání s ten-dencí represivní (zastávala ji nemalá část komunistic-kých špiček) působila „reformně“.Ladislav Hejdánek ještě téhož podzimu upozornil Jiřího Němce a Václava Havla na možnost, kterou pu-blikace ratifikovaných paktů dává, a to v rámci pozitiv-ního práva v duchu Havlíčka a Masaryka. Nastal čas Charty 77. Byla prosta úmyslu vytyčovat vlastní pro-gram politických či společenských reforem, ale chtěla vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s po-litickou a státní mocí, zejména tím, že mínila upozorňo-vat na konkrétní případy porušování lidských a občan-ských práv, připravovat jejich dokumentaci, předkládat obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv, působit jako prostředník v konfliktních situacích, které mohou bezpráví vyvolat, a podobně.

10

Zatímco historik Jaroslav Mezník pokládal prohlá-šení Charty 77 za dost umírněné, Jaroslav Šabata jím byl ohromen. S tak zralou situací nepočítal: očeká-val skromný odpich, který by umožnil veřejnou akci. Chartě se ale podařilo být jak nenásilným upozorněním režimu, že existují určitá pravidla, která se mezinárodně i v ústavě zavázal dodržovat, tak také se stát nosným pi-lířem opozice.Do Brna Chartu 77 dopravil Jiří Müller. Z výkonu trestu byl propuštěn 10. prosince 1976, o dva dny poz-ději v Praze navštívil Petra Uhla a již těsně po Váno-cích u sebe doma seznámil s textem Jaroslava Šabatu (ještě dva Brňané tou dobou od pražských přátel o do-kumentu věděli, Milan Uhde a Jan Trefulka). Rozdělili si další předpokládané zájemce o podpis (počítali s tím, že ne každý by měl k exkomunistovi Šabatovi důvěru) a začali je oslovovat. Během několika málo dní na sebe nabalili dvacítku signatářů. Většina z nich přistupovala k Chartě 77 jako k jednorázové akci a nepřikládala jí větší význam. Ačkoli se Charta 77 nestala masovou zá-ležitostí, odezvu našla v různých sociálních a profes-ních skupinách. Jistý šofér, pracující ve stejné továrně jako Jaroslav Mezník, tomuto příslušníkovi oné „první dvacítky“ spontánně pověděl, že komunisté text Prohlá-šení Charty 77 neotiskli, protože by ho pak podepsali všichni. Z dvacítky se brzy stala stovka a čelný komunistický funkcionář Alois Indra o Brně prohlásil, že v kontrare-voluci nehrálo druhé housle. Tomu odpovídaly i soudní procesy s chartisty různých věkových skupin (Petr Pospí-chal byl například zavřen už v osmnácti letech). Zajímavé proto je, že jediným Brňanem mezi mluvčími Charty 77 byl za celou dobu její existence (do roku 1989) jen Jaro-slav Šabata. Osloveni byli i další, leč odmítli: filozofka Božena Komárková například s odvoláním na vysoký věk, navíc jí připadalo nepraktické neustále pendlovat

11

mezi Brnem a Prahou. Tento důvod převážil také u Jaro-slava Mezníka. Brněnská opoziční komunita byla nadto zvyklá na své tempo, svůj styl práce.Pozoruhodná aktivita propukla uvnitř Charty 77 v zá-věru 70. let. Jiří Müller, Jaroslav Mezník a Rudolf Battěk zformovali skupinu takzvaných nezávislých socialistů. V Brně se k nim připojili mimo jiných Jan Šimsa a Albert Černý. Nezávislí socialisté se hodlali prezentovat jako levicová opozice komunistického re-žimu, která vychází jak z tuzemských tradic socialis-tického hnutí, tak z výrazného socialistického proudu, který měl odjakživa silnou pozici v zemích západní Evropy. Nejznámějším počinem nezávislých socialistů bylo prohlášení Sto let českého socialismu. S tímto ná-padem přišel u příležitosti stého výročí založení soci-ální demokracie u nás Jaroslav Mezník. První znění prohlášení představovalo přihlášení se k oněm sto le-tům, později autoři postupně vypichovali požadavky, jež provázely vznik socialistického hnutí před sto lety, a srovnávali je s aktuálním stavem režimu, který se také hlásil k socialistickým tradicím. Text tehdy podepsalo 24 osob včetně Václava Havla. Směrem do zahraničí se nezávislí socialisté zviditelnili korespondencí se Socia-listickou internacionálou.Když přistoupíme na zjednodušené dělení chartistů na konzervativce a levicové liberály (rozdíl sílil v prů-běhu 80. let), převažovala v moravské metropoli druhá skupina. Jako nejsilnější a nejčinorodější proudy se pak v rámci brněnského disentu ukázaly být exkomunis-tický, socialistický a evangelický. Za nimi pokulhávalo hnutí Obroda, jehož členové se z valné části domáhali změny formou komunikace s KSČ, nebo rozličné kato-lické skupiny. V souvislosti s posledně jmenovanými stojí za připo-menutí neoficiální, takzvaná Davídkova církev (mimo jiné tajně světící kněží; ovšem Davídek proslul již

12

v 60. letech přednáškami a semináři v Brně-Chrlicích) či petice za náboženské svobody (Augustin Navrátil). Petr Fiala a Jiří Hanuš, autoři knihy Skrytá církev, oceňují heterogenní síť tvořenou množstvím skupin i jednot-livců, kteří udržovali všechny důležité formy církev-ního života a vytvářeli prostor pro rozvíjení svobodné intelektuální aktivity nezávislé na komunistické ideolo-gii. Z vnitrocírkevního hlediska se uvnitř skryté církve objevovaly nové formy společenství, byly zde uplatňo-vány nové (obnovené) metody řízení církevní obce, hle-daly se a byly úspěšně nalézány nové formy pastorace atd. Davídkova skupina se cíleně snažila vyhýbat kon-taktům s disentem. K jeho příslušníkům měla výhrady, své aktivity považovala za prioritní, navíc se bála infil-trace ze strany Státní bezpečnosti. Nakonec se stejně neubránila, tlak zvenčí byl příliš silný.Jihomoravská Československá strana lidová (zejména pod vlivem Josefa Bartončíka) se vyhraňovala proti pražskému Žalmanovu vedení a požadovala například politiku nezávislou na KSČ. Další ze stran Národní fronty, Československá strana socialistická, se v Brně rozhýbávala pomaleji, ale také, přičemž významný po-díl na tom měla její tiskovina Svobodné slovo.V 80. letech se Jiří Müller (Milenou Šimsovou v do-pisech manželovi do vězení nazývaný „pan ředitel“) rozhodl soustředit na oblast samizdatu a vzdělávacích projektů a pomyslné žezlo mezi brněnskými signatáři Charty 77 předal Jaroslavu Šabatovi, který se mezitím přestal označovat za „komunistu v opozici“ a v roce 1981 po návratu z vězení začal propagovat „novodemo-kratickou orientaci“. Nová demokracie je podle Ša baty demokracie s odkrytým bokem: je vystavena otevře-nému náporu dravých ultrarestauračních sil se složi-tým sociálním zázemím. Tento svár na půdě liberální demokracie nelze zrušit žádným jednorázovým revo-lučním aktem, může být překonán jen ve světodějném

13

procesu, který bude mít zcela jinou povahu a křivku, než se domnívala tradiční levice. Novodemokraticky orientované síly vycházejí ze zkušeností totalitních re-žimů dvacátého století a sázejí na co největší otevřenost politického systému.Zdaleka ne všichni spolubojovníci souhlasili s Šabato-vým pohledem na smysl a poslání samotné Charty 77. Jak se tehdy nechal slyšet, osou zápasu o lidská práva v našich podmínkách je úsilí o obnovu občanských práv a demokratických politických svobod a toto úsilí je třeba rozvíjet jako úsilí o obnovu politické demokracie se všemi jejími klasickými atributy. Zejména reformním komunistům se pak nezamlouval Šabatův návrh rozví-jet Chartu 77 jako trvalé nezávislé občanské hnutí, jako permanentní demokratickou iniciativu, která se nebude vyhýbat žádné životně důležité otázce, tedy ani otáz-kám politickým.Jiří Müller a Jaroslav Šabata byli a jsou výrazně odlišní: jeden tichý, nenápadný konspirátor, druhý vizionář a vášnivý debatér. Pro brněnský disent ovšem byli ne-zastupitelní. Dokládá to i historka z roku 1989, kdy se na Müllera obrátila Státní bezpečnost s nabídkou dia-logu. Účastnit se jej mohli i jeho „přátelé“, leč s výjim-kou Jaroslava Šabaty. Opozičníci se poradili a odpo-věděli: Dialog jen za Šabatovy účasti a pouze na půdě politických orgánů. Nic z toho přirozeně nebylo, potvr-dilo se tím, že Státní bezpečnosti šlo jen o vražení klínu mezi brněnské disidenty.V polovině 80. let se Jaroslav Šabata stal jedním z au-torů manifestu Demokracie pro všechny a hybatelů Hnutí za občanskou svobodu (výčet brněnských signa-tářů by byl pestrý a objevila by se v něm jména char-tistů i nechartistů — namátkou Pavel Barša, Albert Černý, Martin Dohnal, Milan Jelínek, Božena Komár-ková, Jaroslav Mezník, Zdeněk Rotrekl, Dušan Slávik, Jan Šabata, Jan Šimsa, Milan Uhde, Jitka Uhdeová,

14

Václav Umlauf a další). Šabata se ale zabýval také té-maty česko-německých vztahů, středoevropské spolu-práce a mezinárodní bezpečnosti. V roce 1983 napří-klad oslovil evropské mírové hnutí výzvou k Evropě samosprávné dovnitř i navenek. V roce 1985 pak stál Šabata u vzniku Pražské výzvy, jež na úvahy o společné evropské budoucnosti navázala. Do opozičních struktur ale přicházeli také noví lidé. Ať již aktivní ve známém Výboru na obranu nespraved-livě stíhaných nebo ve spíše lokálním Výboru na ob-hajobu Petra Cibulky. V roce 1988 se v Brně, pře-devším zásluhou Hany Holcnerové (tehdy stavební inženýrky na mateřské dovolené) a Vladimíra Vysko-čila (studenta medicíny), zviditelnilo Nezávislé mírové sdružení. Na jižní Moravě získalo přes padesát členů. Vedle vydávání bulletinu či pořádání recesistických akcí se dokonce pokoušelo o kontakty s městským vý-borem Národní fronty, oficiální městskou mírovou ra-dou nebo Českým svazem ochránců přírody. Se jmény Hany Holcnerové a Petra Pospíchala se pojí rovněž br-něnský kontakt Východoevropské informační agentury. Hana poskytla svoji adresu také petiční akci Několik vět v roce 1989. Ačkoli již „ledy tály“, někteří aktivisté spojení s Několika větami (Jaroslav Popelka, Jaroslav Ludvík) se ocitli tváří v tvář brněnské odnoži komunis-tické justice.Na úrovni města a regionu byly rovněž zaznamenatelné akce Společnosti přátel USA (Stanislav Devátý, Pavel Jungman, Petr Bartoš) či Polsko-československé soli-darity (Petr Pospíchal). Svébytnou brněnskou kulturní scénu nepředstavovali jen zakázaní a omezovaní spisovatelé (Milan Uhde, Pavel Švanda, Jan Trefulka, Ivan Kříž, Oldřich Miku-lášek, Jan Skácel a další) nebo hudební skupiny (napří-klad Z kopce), ale také divadla (Divadlo na provázku, HaDivadlo — Hanácké divadlo, ještě dříve Tak-tak,

15

Ochotnický kroužek, Divadlo U stolu ad.). V roce 1988 spustilo HaDivadlo s Divadlem na provázku pro-jekt „publicistického divadla“ Rozrazil se zřejmou am-bicí podílet se na změně společenských a politických poměrů. Další událostí byl mezinárodní cestující diva-delní projekt s názvem Mir Caravane, který se konal od května do září 1989 a Divadlo na provázku jej rea-lizovalo s osmi alternativními evropskými skupinami. Festival byl zahájen v Moskvě a poté cestoval přes Leningrad, Varšavu, Prahu, Západní Berlín, Kodaň, Ba-silej, Lausanne a Blois až do Paříže. Při třídenní praž-ské zastávce na počátku července, která se stala histo-ricky prvním mezinárodním festivalem alternativních divadel v hlavním městě, západní skupiny, inspirovány zvláštním dopisem chartistů a dalších představitelů ne-závislých iniciativ adresovaným všem divadlům Mir Caravanu, vyslovily za bouřlivého souhlasu diváků so-lidaritu s českými perzekvovanými umělci. Z uměleckých osobností, které se pohybovaly v nezá-vislých strukturách, zmiňme vedle dramaturga, režiséra a herce Petra Oslzlého herečku Evu Vidlařovou a herce Františka Derflera (jeden z prvních signatářů Charty 77 v Brně, pořadatel bytového divadla, vydavatel samiz-datové edice Studnice). Pro státní orgány bylo šoku-jícím zjištěním také to, kolik podpisů získali mezi br-něnskými divadelníky iniciátoři petice proti věznění Václava Havla v roce 1989: 16 z Divadla bratří Mrš-tíků, 9 z divadla Radost, 8 z HaDivadla, 7 z činohry Státního divadla, po jednom ze Satirického divadla Ve-černí Brno a z Divadla na provázku.Různými seizmologickými vlnami procházelo i brněn-ské studentské hnutí. Za „problémové“ byly režimem pokládány časopisy Fórum (na filozofické fakultě) a Re-vue 88 (její jedno řádné a další příležitostná čísla, mo-tivovaná cílem nebojácně prosazovat pravdu tam, kde byla dosud maskována lží, se uchytila na drtivé většině

16

brněnských vysokých škol a při dvou stech výtiscích měla tisíce čtenářů). Ve školním roce 1988/89 se zvi-ditelnila studentská fóra. Na jednom z nich, v dubnu 1989 v Brně, vyzval Jiří Voráč ke zřízení nezávislé or-ganizace studentské samosprávy (Studentského svazu), která by byla paralelní strukturou Socialistického svazu mládeže.

necenzurované informace, svobodné diskuse

Obdivuhodným způsobem brněnský disent v 70. a 80. letech zareagoval na absenci otevřené kultury a svo-bodných informací. Prvním opěrným bodem byl sa-mizdat. Vedle Milana Jelínka, činného napříč Mora-vou a Slezskem, je spojen zejména se jménem Jiřího Müllera. V druhé půli 70. let v domácích podmín-kách vázal a vydával texty pražských autorů. V dal-ších letech se už spoléhal na pomoc počítačů (o pro-gramy v češtině a řešení dalších technických oříšků se zasloužil Jiří Zlatuška). V roce 1985 stál u vzniku edice Prameny s cílem překonat informační, ale ze-jména kulturní mezeru, výjimečné tím, že stála vý-hradně na překladech cizojazyčných textů z oborů humanitních (E. Schrödinger: Duch a hmota, K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé, Bída his-toricismu, A. de Tocqueville: Demokracie v Americe, R. Aron: Esej o svobodách, Demokracie a totalitaris-mus, H. Arendtová: O revoluci, R. Scruton: Slovník po-litického myšlení aj.) i přírodovědných (A. Einstein, V. E. Frankl, J. Monod, K. Lorenz ad.). Významným pomocníkem nejen při vydávání edice Prameny byla britská Nadace Jana Husa.Jeden z Müllerových spolupracovníků, Václav Umlauf, se zasloužil také o rozvoj katolického disentu. Ve spo-lupráci se Zdeňkem Rotreklem například usiloval o vydávání Katolických rozhledů Augustina Navrátila

17

z Brna. Druhý dech chytil katolický samizdat na Mo-ravě v druhé polovině 80. let po schůzkách v Luha-čovicích a Mutěnicích. Luboš Pospíšil stál za časopi-sem Velehrad, ústřední postavou titulu Společenství byl Radomír Malý.Historický samizdat je svázán především s Prahou. Pře-sto tamní autoři v čele s Milanem Otáhalem nabídli spo-lupráci i Jaroslavu Mezníkovi. Ten pak spolu s Janem Šimsou vydal v Brně dva sborníky nazvané Pojetí čes-kých dějin.Ze samizdatových časopiseckých titulů jmenujme ještě na kulturu zaměřený Host (Dušan Skála, Jana Sou-kupová), „obrodářský“ Impuls (Zdeněk Přikryl), stu-dentskou Revue 88, kulturně-politickou revue To nebo informační bulletin Nezávislého mírového sdružení.K samizdatu lze zařadit i nahrávky undergroundových kapel, které pořizoval a šířil (zejména ve spolupráci s Mikolášem Chadimou) Petr Cibulka. Ten tvrdí, že underground a alternativní scéna představovaly určitou přípravu na samostatné myšlení, samostatné jednání a že byly jakousi školou samosprávy, i když zatím je-nom v umělecké oblasti.Zásluhou Jiřího Müllera v 80. letech zesílil proud zahra-niční literatury dovážené do Československa. Z Velké Británie zasílal publikace Jan Kavan. Do Brna se tak ve speciálně upravených vozech dostávaly dokumenty, studijní materiály i beletrie.Od poloviny 70. let sílila intenzita debatních klubů na kulturní, filozofická a politická témata. Populární byly přednášky o literatuře, které pořádal Milan Uhde. Jan Tesař organizoval oblíbený salón u Anny Koutné, kulturní večery u Jana Šimsy pomáhal zajišťovat Jiří Müller. Jan Šimsa byl přitom proslulý propojováním různých prostředí — o zajímavé debaty či kulturní akce usiloval i v Prosetíně, Svratouchu či Vyskytné na čes-komoravské hranici. S jeho jménem se pojí také snaha

18

o dialog křesťanů s marxisty (jde rovněž o oblíbené téma Jaroslava Šabaty) či evangelíků s katolíky. Začal s ním již v 60. letech a volně se přelil i do normalizač-ního období.Brněnským unikátem byly diskuse u filozofky Boženy Komárkové. Tato autorka prací jako Lidská práva ve fi-lozofii devatenáctého století či Evangelium a sekula-rizovaný svět představovala autoritu pro příslušníky brněnského disentu napříč generacemi a politickým přesvědčením. Úspěšný byl nápad Jiřího Müllera schá-zet se nad konkrétními texty Boženy Komárkové: be-sedovali o nich nejen opoziční aktivisté, ale i lidé ze „šedé zóny“ (hloubaví lidé na rozhraní mezi oficiál-ními strukturami a disentem), společenští vědci, příro-dovědci i technici. K nejzajímavějším tématům debat patřil pokrok, funkce inteligence a nejrůznější polohy života ve srovnání minulosti a současnosti.Na schůzky u Boženy Komárkové navázal v roce 1983 tzv. M-klub (podle různých výkladů „Mezníkův“, „mo-ravský“ či „masarykovský“). Iniciátoři, Jaroslav Mez-ník, Jiří Müller a Jaroslav Šabata, volili pro debaty i té-mata zdánlivě překvapivá: ekologie, stav toků, dopravní obchvat Brna, vliv komputerů na společenské změny aj. Právě tím se později podařilo zformovat zajímavou síť občanských aktivistů, která v letech 1989 a 1990 vý-razně ovlivnila atmosféru ve městě.Pražské kolegy trumfli brněnští aktivisté (Jaroslav Mez-ník, Jan Šimsa, Josef Podsedník, Dušan Slávik, Milan Jelínek, Vladimír Ptáček) také ustavením Masarykov-ské společnosti v roce 1987. Tato společnost stála mj. za jednou z masových akcí: v roce 1988 uspořádala podpisovou akci za vrácení názvu Masarykovy ulice. Petice měla efekt nulový, cenné však bylo sesbírání jmen 990 signatářů.Ani „zahradní slavnosti“ u Václava Čermáka a Pavla Vydráře (tehdy inženýrů Povodí Moravy a Dyje) nebyly