informačníservis

fandomu8-9/2019

Comics salón – 365. bank 1Čtenářův průvodce po Interkomu 2Sex je jenom jiná forma čokolády 2Hvězdný bulvár 3Úspěchy Julie Novákové 7Češi do izolace, Slováci na Tahiti? 9Arzach / Hermetická garáž (Moebius) 11Metod Suchdolský: Rusové na Marsu 12Ondřej Neff: Něco je jinak (úryvek) 13Dystopický román Martina Juríka 15Poe a jeho dvě výročí i dvě sci-fi 16

Erika Johansenová: Osud Tearlingu 18Co jedl Jindřich, syn kováře? 24Časem s vědou – srpen 26O velkých činech vědy a techniky 26Příroda jinýma očima 27Třeštění letitého popularizátora 88 27Časem s vědou – září 28O velkých činech vědy a techniky 28Humboldtovi dědicové 29Třeštění letitého popularizátora 89 29Noční můry z temnot 30

DOGMA 31Výsledky súťaže Svet na tvoj obraz 32Hudba prvočísel 32

Comics salón – 365. bankUž 32. ročník medzinárodného festivalu popkultúry ComicsSalón – 365. bank sa uskutočnil cez víkend 20. – 22. 9. 2019,v Dome Kultúry Ružinov, v Bratislave.

V sobotu 21. septembra 2019 sa na výškových budováchrôznych miest sveta, ako New York, Tokio, Rím či Berlín, obja-vil symbol, ktorý poznajú mnohí priaznivci komiksov – svetel-ný kruh s netopierom v strede. Áno, bol to okrúhly 80. BatmanDay. Ak by sa do takejto akcie zapojila aj Bratislava, netopierby sa mohol nachádzať v znaku Comics Salónu, ktorý sa usku-točnil cez víkend. A všade by mohli byť plagáty s nápisom:„Batman príde na Comics Salón“. Maskovaný superhrdina sí-ce neprišiel, ale prišiel som ja a so mnou tisíce fanúšikovpopkultúry.

Pri pohľade na program som si zaželal, aby mal deň aspoň36 hodín. Nech stihnem všetko, čo ma zaujalo, a popritom samôžem venovať aj známym. Nakoniec som sa však museluskromniť so sobotňajším programom. V ňom sa pre mňa stalihlavnými „ťahákmi“ dva krsty kníh a besedy.

Pred DK Ružinov som prišiel krátko pred pol desiatou. Akominulý rok, privítal ma dlhý rad čakajúcich návštevníkov. Brá-ny conu sa otvorili o trištvrte na desať. Bohužiaľ, rad sa posú-val veľmi pomaly, dovnútra ste sa dostali skoro po hodine ča-kania.

Ako prvého som stretol Mira Švercela, autora poviedok,s ktorým sme si sadli na kávu. Po chvíli sa k nám pridal aj Jan-ko Iša. Spýtal som sa ho na pokračovanie jeho knihy Temnotaz Pressburgu. Čierny kráľ mal vyjsť túto jeseň, ale dozvedelsom sa, že vyjde až budúci rok.

Po krátkom rozhovore som sa šiel poobzerať, aké zmenynastali na cone tento rok. Tou prvou bola absencia vytlačené-ho programu, ktorý už tradične býval pri vstupe. Ten ste simohli pozrieť buď v mobilnej aplikácii, alebo kúpiť na infostán-ku. Vonku pribudla veľkoplošná obrazovka, rozšírila sa ponu-ka občerstvenia. Boli umiestnené aj nové smetné koše na trie-denie odpadu. Vo vnútri ste už tradične mohli nájsť stánkyMadmaxonshopu, Brlohu, Nekonečno.sk – obchod pre každo-denných hrdinov, vydavateľstiev Artis Omnis a Hydra. Nechý-bali ani stánky zamerané na anime, printy, plyšové hračky, fi-gúrky. Sci-fi salón, ktorý sa nachádzal po minulé roky na pr-vom poschodí Domu kultúry, sa tento rok presunul na vonkaj-šie priestranstvo.

Tri ročníky, dvadsaťpäť poviedok. To je krátke zhrnutie no-vej antológie s názvom Istrocon 5, ktorú na pravé poludnie po-krstilo vydavateľstvo Hydra. Zborník obsahuje to najlepšie zosúťaže Poviedka Istroconu, z rokov 2014 – 2016. Krst sauskutočnil v Sci-fi salóne, na pódiu sa okrem Kataríny Soyky aLenony Štiblaríkovej, ktoré stoja za vydaním nielen tejto knihy,objavili aj autori Anton Stiffel, Anna Olejárová, Janko Gálik, Mi-ro Švercel a Marián Kubicsko. Krstným otcom sa stal jedenz porotcov Poviedky Istroconu – Martin „Roger“ Králik. Tentozborník mal pôvodne vyjsť už v roku 2017. Druhou krstenouknihou sa stala knižočka od Lenony Štiblaríkovej – Táto kraji-na nie je pre slabých (nemýľte si ju s filmom Táto krajina nie jepre starých). Jej poviedka s tým istým názvom získala v roku2017 cenu OZ Fantázia pre najlepšiu fantasy poviedku. Tútoknihu pokrstil Anton Stiffel.

OBSAH

pokračování na str. 8

interkom 8-9/20192

Čtenářův průvodce poInterkomu

K obsahu tohoto číslaPočasí stojí za starou bačkoru, dobrý je každý důvod k pousmání, i kdyby šlo o

humor černý až pračerný, tak jsme vyčerpali zásobu odposlechnutých mouder skorodo dna. Dalším důvodem je to, že jsme v minulém čísle dovydali loupežnický komiks(Kristýno, ještě jednou děkujeme), a najednou je třeba zaplnit o čtyři strany více.

Když jsme před deseti roky tak hanebně zazdili výročí vydání Metoda Suchdol-ského Rusů na Martu, napravujeme to připomenutím letošního 110. výročí, o knizereferuje Jára Míkovec a opravdu extenzivně čerpáme z kapitoly knihy Něco je jinakOndřeje Neffa. Saša Pavelková nám poskytla reportáž Serjoži Serjožoviče o letošnímbratislavském setkání Comics salón – 365. bank. Pokud vás udivuje název akce,pak vězte, že poslední dvě slova představují jméno generálního sponzora.

V Bulváru se dovíte, jak jsme česali meruňky a jaké to je, když vám chodí knihypoštou, pozor nečtěte před spaním, bude se vám o tom zdát.

Nezklamal Ivan Adamovič a poskytl nám hned trojrecenzi současných českých aslovenských kontrafaktuálních próz. Nějak jsem loni přehlédl knihu 2084 Martina Ju-ríka, naštěstí ji recenzovala Katarína Soyka. Dagmar Heřtová nás provede po krajiněhry Kingdom Come a zhodnotí ji z kulinářského hlediska. Zdeněk Rampas

INFORMAČNÍ SERVISČESKOSLOVENSKÉHOFANDOMUčíslo 8-9/2019 (328)

Adresa redakceINTERKOMLetecká 6,161 00 Praha 6, ČR

e-mail: zrampas@gmail.comhttp://interkom.vecnost.cz

ŠéfredaktorZdeněk Rampas, MCL

Grafická redaktorkaKristýna Benediktová

Redakční kruhFranta Houdek a Michaela

Autoři tohoto číslaIvan Adamovič, Ivo Fencl,Filip Gotfrid, Jiří Grunt, DagmarHeřtová, Zuzana Hloušková,František Houdek, Jára Míkovec,Ondřej Neff, Saša Pavelková,Zdeněk Rampas, Serjoža Serjožovič,Katarína Soyka, Jiřina Vorlová

FotografieRichard Klíčník, Serjoža Serjožovič,Rastislav Weber

Sponzoři tohoto číslaJiří Doležal, Jiří Grunt,Jan Haberle, Pavel Kavánek,Daniela Kovářová

Vychází nepravidelně.Uzávěrka tohoto číslabyla dne 4. 10. 2019

ISSN 1212-9089Všechny články a recenze© INTERKOM

Sex je jenom jiná forma čokoládyMilovníci temných příběhů a fandové fantastiky vůbec, srdečně vás zveme na na

pražský křest knihy Vesmír s čokoládou od Jany Rečkové (in memoriam) a Jiřího Dluho-še, který se uskuteční 15. října od 19 hod v kavárně Dark Velvet (Dark Velvet Cafe bar,Husitská 677, Praha 3). Těšte se na úvodní divadelní skeč na téma Kosmologickéúčinky čokolády, po níž bude následovat samotný křest, jehož se ujmou kmotři Fran-tiška Vrbenská a Josef Pecinovský. Během ceremoniálu dojde na rituální čokoládo-vé občerstvení a následně i na drobný raut a autogramiádu za účasti Jiřího Dluhoše.Samotná kavárna Dark Velvet má velmi atraktivní interiér i nabídku specialit z menu,takže si tu určitě každý přijde na své. Přijďte si s námi udělat pěkný večer nad dob-rou knížkou!

Na setkání se těší Veselá partička z Nakladatelství FortnaZuzka, Honza, Martin, Dáša a Františka

O knize: Vesmír s čokoládou je nádherný sci-fi příběh o velmi zvláštních dětech seschopností měnit svět kolem sebe, z autorského šuplíku Jany Rečkové (in memori-am) a jejího syna Jiřího Dluhoše. Společně stvořili svět, kde platí jiné zákony fyziky a

kde se vše točí kolem tabulky čokolády. Svět,kde být desetiletým buclíkem či baculkou můžebýt výhra. Tajemná atmosféra na začátku knihymá své neopakovatelné kouzlo a okamžitě vásvtáhne do děje!

Kniha má formát B6, 500 stran, brožovanouvazbu a černobílé ilustrace uvnitř z pera mladič-ké kreslířky Lenky Kmoníčkové. Obálku ilustro-val Jaroslav Svoboda a pojal ji – jak jinak –s mírnou nadsázkou. Knihu je možné zakoupitna pultech knihkupectví nebo na našem e-shopus možností vybrat si velmi zajímavé bonusy(např. všechny 4 svazky antologie Žen s... za vý-razně nižší cenu, stylové záložky aj.). K prvnímsto objednávkám navíc přibalíme dárkovou čo-koládku! Bližší info na: https://efortna.cz/obchod/

…..........................................................................................................

interkom 8-9/2019 3

fandom

Hvězdný bulvárOdposlechnutoNa českém diskursu o Gretě je krásně vidět, proč máme

Zemana. Jedna část „inteligence“ je skeptická, druhá nadše-ná, nadšená obviní skeptickou ze zpátečnictví, skeptická nad-šenou z naivity, všichni se urazí a kolem roste řepka.

Petra Neomi

My Češi máme obrovské štěstí, že nemáme moře. Takhlek němu celý národ může jezdit na dovolenou, místo aby v létěpracoval v turistickém ruchu a vůbec si ho neužil.

V rámci prevence povodní se bude do řek v celé ČR přidá-vat ve stopovém množství výtažek z politiků ČSSD. Řeka sepak drží koryta za každou cenu.

Když jsou u nás tropy, může za to horký vzduch z Afriky,když je chladněji, může za to studený vzduch ze severu. Tou nás nikdy nemáme nějaký slušný český vzduch?

� � �

Parcon / BBCon (díl druhý)� 20. července – sobota: po snídani jsem málem stihnul pořadFrantiška Gaga Rok 2019: Fikcia vs. Realita. Ale než jsem pře-šel přes ulici od kolejí do univerzity Matyáše Bely, potkal jsemtolik přátel, že už vlastně bylo po přednášce.

Velmi příjemně překvapil pořad Pepy Vašáta: Cesty po sto-pách Karla Čapka, obsahoval opravdu hodně zajímavých po-drobností o místech spjatých se životem slavných bratří.

Míša pak stihla panel Hranice fantazie, kde Marek E. Pochaa Franta Kotleta mystifikovali přítomné tím, že se představilinaopak. Vzhledem k tomu, že jde o dva skoro neznámé skrom-né introverty, jim to nedalo moc práce� Já mezitím zašel nakřest knihy Pokrvní: Biely havran slo-venské autorky Valentíny Sedilekové.Krstnou knihy byla autorka fantasySilvia Zeumerová a krstným Valentí-nin kolega z projektu Chuť žiť RobertSlovák.

Pak jsme se zase sešli na povídáníZ čoho sa dá vyrobiť cosplay. Obapřednášející celou dobu vydrželiv odění Predátora a Hely. Pak jsme sepřesunuli na pořad Lívie Hlavačkové:Psychické poruchy v popkultúre. Pří-liš poruch a málo popkultury, na Fé-nixconech mi její přednášky přišlyšmrncovější.

A už tu byl Galavečer, opět v režiiLulu a Pagiho, šlo jim to skvěle, s vý-sledky jsme vás seznámili už v minu-lém čísle, tak jen zdůrazním, že Cenu

presidenta fandomu doslala Lulu Bocková, která za svůj klubrovněž převzala cenu Dráčik.

Tombolu jsem vynechal, už si musím šetřit nervy, a takjsem první část večera strávil s Pavolem Martinickým a zbytekve společnosti manželů Harmanových z Artis Omnis.

Parcon byl parádní, programu bylo přiměřeně, známýchspousta, Heňa si po letech vzala Lakatoše (LKT), Al Akša másyna Dáriuse s děvčetem, které mi také přišlo povědomé. CKČzdařilá, předávání cen mělo švih, škoda že na pódium vystoupiljen jeden Slovák (ještě navíc studující v Praze :-)

Jako připomínku BB Parconu v roce 1994 jsem nosil i jehostříbrnou placku, viz foto Parcoránů.� 21. července jsme po šesti hodinách pohodové jízdy, tento-krát přes Bratislavu, doma, potrestáme Doležalovy meruňkamia jdeme se vzpamatovávat.� 22. července vyhlašujeme meruňkovou pohotovost, běhemParconu jich dozrálo opravdu hodně, trochu nám od nich po-

mohl Honza Vaněk, jr. (přitom stihldoplnit a opravit pár hesel na Le-gii.info), Ivan Hranička a další přivo-laní přátelé a známí.� 23. července rozesílám pozvánku upříležitosti (čti pod záminkou) náv-štěvy francouzské bohemistky Eury-dice Antolin. V pátek 2. srpna se uKlímových koná překladatelský večí-rek (zájem o Francii vítán :-)� 24. července přijeli s meruňkamipomoci všichni čtyři Míkovcovi, ně-co jsme natrhali a pak si užívali pří-jemné odpoledne.� 25. července dnes jsme konečněna meruňkové frontě převzali inicia-tivu, sestra se synovcem jim ukázali,zač je toho loket, natrhali pro široképříbuzenstvo.

Poslední dva Parcoráni: Petr Konupčík a moje maličkost

bulvár

interkom 8-9/20194

� 26. července dopoledne se zastavila Bára z Poříčan s Viktor-kou, natrhaly si meruňky a pak jsme popovídali, bohužel jsemmusel na vyšetření do Motola a vrátil jsem se, právě když děv-čata odjížděla.

Trochu jsme se vzpamatovali a vyrazili za Sančou Fülle naJižní Město, potrestali jsme ji jak jinak než meruňkami, za kterése nám dostalo skvělého pohoštění.� 27. července si pro trochu meruněk přijel Míšin bratr, na stro-mě už jich je viditelně méně.Snad si tedy z toho zavařová-ní neuženeme smrt.� 29. července máme hracípondělí, opět s povinným od-nosem meruněk, Hana mákonečně prázdniny a pookří-vá zbavena malých upírů ajejich ďábelských rodičů. Do-razili i Sargo a Jára, kterýmusel hrát za oba, Sargo to-ho stále moc nenachodí.

Bidlo donesl exotické sý-ry, já se otáčel u grilu a krmilspolečnost steaky a grilova-nou cuketou. Filip upozorňu-je na blížící se Egonovy naro-zeniny a přichází s nápademkoupit mu sadu mincí s motivy z díla Julese Vernea. Míša hnedvyhledá nabídku, kde se dají pořídit.� 31. července podnikáme cestu do Kněževse k Fibigerovým,cestou se zastavíme v OC 6, kde končí výstava Jany Karlové,Míša si hned jeden její obraz koupila, a pak obdivujeme Evičku,jak povyrostla, a Evu, jak vše zvládá. Milan nám ukázal, načem zrovna pracuje, a také knihu o Gustavu Krumovi, zdá se,že Míša nedá pokoj, dokud ji nebude mít.� 1. srpna jedeme za Míšinou spolužačkou Danou, objevujemekouzlo přípravy steaků na aztécké pícce a možnost krmit ja-ponské ryby v zahradním jezírku invazními portugalskými sli-máky, to by je mohlo zastavit, jen mít dost jezírek.� 2. srpna se u Klímových pořádá večírek na počest francouz-ské bohemistky Eurydice Antolin. Tu přivedla překladatelkaMichala Marková, a dorazil i Richard Podaný, Radovan Zítkos chotí a spousta dalších vedle obvyklých podezřelých, jakojsou Honza Vaněk, jr., Viktor Janiš, Milena, Sargo, Bára...

Když jsme se ze zahrady přesunuli do knihovny, povídaljsem si s Eurydikou o fanzinech (ze střední školy si ještě pama-tovala cyklostyl), české literatuře, má ráda Stančíka, zvláštěMlýn na mumie, zajímá ji Pérák, musím pro ni někde sehnatstejnojmenný komiks Ondřeje Neffa. Když jsem se ptal namožnost občanské války ve Francii, dověděl jsem se, že se jí li-dé bojí už skoro dvacet let, ale zatím dobrý.� 6. srpna se u nás zastavují Petr Krejzek, Longin A. Wdowiak,fotograf Vladan a děvče z redakce, jméno mi vypadlo, a dělá-me rozhovor pro Ž(ivel). Žvaním asi tři hodiny, Vladan fotí, os-tatní popíjejí, prima odpoledne.� 7. srpna si Petr Krejzek přijel pro věci, které u nás LAW zapo-

menul, a já mu půjčil některé vzácnosti z dějin počátků fando-mu. Jsem na ten Živel zvědavý.� 8. srpna se scházíme u Regenta, je celkem málo obsazený,zato se ale ukázal David Pohribný, takže došlo na povídání ouměleckých učilištích, ani jsem netušil, že Dagmar chodila státmodelem sochařům na AVU. :-)� 9. srpna jedu pro Interkom, pak do Čáslavské a pak k Vla-dovi Ríšovi, pomoci mu s ohořelým počítačem, po několika

ztracených hodinách seukázalo, že problém bylv 98% zaplnění disku C.Vlastně tak ztracený tenčas nebyl, Vlado mi stačilvypovědět, jaké to je, kdyžje vyhořelý byt klasifikovánjako vybuchlá varna perviti-nu, jak si na základě tvrzenípraštěné sousedky umanu-la čacká česká policie, apak osm hodin zjišťovala,že tomu tak není.� 10. srpna slaví v baruNekropolis narozeniny PeťoPavelko, scifisté to zazdili,tak jsem brzy odešel, abyse Peťo mohl věnovat i os-

tatním a ne jen mně, který se z komunity trochu vymykal. Ales-poň že Dáreček blahopřál z Ostravy, odkud se řítil zpožděnýmvlakem. Večer pak Jarda Olša poslal poznámky k chystanéknize povídek Somtowa Sucharitkula. Už si musíme pospíšit,bude tu v září.� 11. srpna se s Milošem Uličným pokoušíme prodrat španěl-skou elektronickou byrokracií, nepodařilo se, ale třeba ještěpřijde nějaký ověřovací mail...� 12. srpna odjíždíme na krátkou dovolenou do Špindlu, Míšase chystá chodit po horách, já chci ochutnat tamní kulinářskéspeciality. Zhruba ve stejnou dobu, kdy se mi udělalo špatně, jizačala bolet noha. Ale nakonec, než začalo pršet, jsme zažilipár dnů, kdy se naše sny v redukované podobě skoro splnily.

Mezitím jsem přečetl Inferium od Romana Bureše, na něko-lika místech mě pobavilo, ale jinak nic moc, stejně jako ProjektGilgameš Štěpána Kučery, přestože jedno je dobrodružná stří-lečka a druhé spasitelská próza překypující humanismem. Ta-ké jsem skouknul 3. řadu Muže z Vysokého zámku a hlavněněkolik přednášek o matematice na YouTube, třeba Pátečníkyve Viničné. Ale Kubáček je nejlepší!

A v Dublinu nám mezitím probíhá od 15. do 19. srpna 77.Worldcon. Česko tam bude zastupovat Honza Vaněk, jr.� 21. srpna se šťastně vracíme z dovolené.� 22. srpna to jdeme ohlásit k Regentovi, je tam Franta Novot-ný a Jiřina (bohužel bez Mloků, Mirek jí je stále z Brna nepo-slal!!!). Všem jsem vyčinil, že zazdili Peťovy narozeniny.

A mezitím v Belfastu do 25. zuří Eurocon.� 23. srpna se opět s Milošem pokoušíme vyplnit španělskýformulář, až nyní jsem si všiml nenápadného řádku o chybě Ja-

DoLorean zjevně překonal 25 let a přivezl baner z doby, kde setomu tak ještě neříkalo.

interkom 8-9/2019

fandom

5

va apletu, pro kterou jsme se minule nedostali dál. Je posledníden žádosti o grant, pátek odpoledne, nikde už nikdo není, takto necháme na příští rok.� 24. srpna jedeme na setkání bývalých zaměstanců Apra kou-sek za ďábelské Pyšely. Cesta tam a večírek skvělé, ale návratby Stephen King nenapsal strašidelněji. Několik uzavřenýchodboček z dálnice a neaktualizovaná navigace způsobily motá-ní v kruhu, mnohonásobnédéjà vu, však to z hororůznáte.� 26. srpna odpoledne se za-stavili Longin a fotograf Vla-dan udělat ještě pár fotogra-fií. V podvečer pak začalohrací pondělí, první přijelhned z letiště Honza Vaněk,vracel se z Worldconu a Eu-roconu. Potkal tam JRRM adalší své oblíbené autory,con sám, nevím zda Euro čiWorld, mu ale přišel hodněamatérský, kam se hrabouna Chotěboř. Když doraziliostatní, dali jsme nejdříve šipky a pak jídlo, já to sledoval odgrilu, škoda, že ostatní mleli ptákoviny, mohlo se probrat i něcozajímavějšího, když tu byl Honza plný dojmů.

Pak jsme dali dvě kola Krycích jmen, já byl v týmu s Hon-zou Vaňkem, kdykoli jsem napovídal, tak jsme vyhráli, a na-opak, musíme to zkusit zopakovat za stejných podmínek...� 27. srpna čte ve Slovenském domě ze své knihy Ivo Fencl ajeho syn hraje (naprosto skvěle) své skladby na kytaru, takéjsem tam byl a docela dobrý večer.� 29. srpna se u nás cestou z letiště, kam vyprovázeli Luckus rodinou (vracejí se k protinožcům), zastavují Čápovi, domlou-váme posezení s Marcelem Grünem.

Večer posílám do tisku Sucharitkulův Den v Mallwordu.� 2. září a několik dalších dnů autorizuju rozhovor pro Živel,opravdu mluvím takhle hrozně a nedbale?, vždyť je to na za-střelení. Kdo neviděl přepis svého běžného projevu,neuvěří.� 4. září rozesílám pozvánku na křest zmíněné knihy.� 5. září a dopoledne znovu, chybělo tam datum.

U Regenta se poprvé objevil Peťo Pavelko, rozloučili jsmese s Františkem, odjíždí na Jadran, ani se mu tam moc nechce,raději by pracoval na nové knize Námořní války dvacátého sto-letí. Jiřině jsem konečně předal Dárečkův diplom za její hodno-cení soutěže o Stříbřitě lesklý halmochron.

Milan Fibiger popovídal o steampunkovém pikniku ve Stro-movce, trochu ho zklamalo, že se tam lidé přišli jen ukázat anic moc spolu nekomunikovali.� 6. září je konečně hotová autorizace textu, který jsem nažva-nil ani ne za čtyři hodiny…� 9. září máme schůzku v Čáslavské, zkrácenou, Filip můžejen do půl sedmé, Bidlo ho ale hodí k vlaku, takže OK.

Večer konečně rozesílám výzvu k upisování na Egona, ne-chtěli jsme nikoho nechat stranou, aby nám pak nevyčetl, že

jsme mu nedali šanci udělat Egonovi radost, i když mince projistotu koupilo vedení klubu hned ze svého.� 10. září se na Spořilově v Balounově restauraci u Břízy schá-zíme s Marcelem Grünem. Už dost špatně chodí, tak jej DaliborČáp přivezl až k podniku. Konečně se nám podařilo, aby mohlpřijít i Filip Gotfrid s Hankou. Marcel mi přišel přes přestáléproblémy s ledvinami veselejší než minule. Popovídali jsme o

dávných zážitcích ve frontěpřed Ponrepem a pak i bě-hem promítání. Napadlo mě,že když nás tehdy Marceloslovoval „Dámy a pánové“,bylo to stejně odvážné, jakokdyž to někdo použije dnesna progresivním západě.� 12. září křtíme knihu Denv Mallwordu. Dorazili jsmedo restaurace s Jardou Ol-šou o něco dříve, takže jsmese včas dověděli, že tam ni-kdo o ničem neví. Naštěstíbyl salónek volný a ochotnáposádka vše rychle napravi-

la. O něco dříve dorazil i jeden z překladatelů knihy Richard Po-daný, takže si s námi za to, že zadarmo poskytl překlad, mohlužít i ty nervy :-)

Pak pánové z Česko-thajské společnosti dovedli MistraSomtowa a Jarda se velmi zdařile ujal moderování besedy.Snad to Honza Vaněk, Vilma (té zážitek kazil atak alergie),Pavlíkovi a naše skorosnacha Dagmar ocenili.

Do Mistrova koncertu zbývala víc jak hodina času, tak jsmese stihli mihnout na malé recepci s thajskou velvyslankynía pak jsme se už jen s Honzou Vaňkem zúčastnili koncertuv HAMU. Kvůli zmatkům okolo distribuce lístků jsme pro sebeměli celou řadu.

Z projevů před koncertem jsem se dověděl, že jsem vydalprvní knihu thajského autora v Česku, Slovensku a bezpochy-by i Českoslovenku.� 13. září pracuju na knize Lexikon opomíjených autorů a užse scházejí peníze na dárek pro Egona.� 16. září synáček objednal nějaké knihy a nechal je poslat nanaši adresu.

Večer mi Eva Hauserová pro web Karla Dvořáka fanzi-ny.4fan.cz poslala info o stránkách, kde vystavila svůj fanzin Di-voká Sarkkah a dala si práci i s úvodem, který Karlovi ostatnílenoši píší jen pod nátlakem.

Wild Shaarkah byl můj osobní fanzin, vzniklý z čiré fasci-nace novou možností, která se otevřela po listopadu 1989 –přístupem ke xeroxu v copycentrech. Najednou jsem si mohlatvořit, co jsem chtěla, vydávat to v malém nákladu tuším ko-lem deseti kusů a rozesílat to známým. Psala jsem v angličti-ně, protože tehdy nebyl internet a fanzin bylo možné rozesílatdo dalších zemí a udržovat tak kontakty, zatímco své českétextíky jsem mohla uplatňovat v existujících českých fanzi-nech.

interkom 8-9/2019

bulvár

6

Tématika „Divoké Šárky“ se toči-la kolem feminismu ve sci-fi, biopun-ku, uplatňovala jsem tu dojmy z co-nů, recenze přečtených knih, pole-miky i své vlastní kresbičky… Pro-jekt pak zahynul asi po dvou letechna úbytě, protože jsem stále bojova-la s nedostatkem času a bylo promě čím dál těžší nacházet pro nějdostatek energie a nadšení.� 17. září po půlnoci odesílám rej-střík ke Gaimanově knize Postřehy zposlední řady, v textu doporučujuzaměnit slovo sjezd na con :-) a ránonás vzbudila zásilkovka Geis, přivez-la knihy z Albatrosu.� 18. září ráno nás vzbudila zásilkovka PPL, přivezla knihyod Dobrovského.

Dodpoledne mi zavolal Láďa Szalay, také má problémys ledvinami jako Marcel Grün, pak jdu na oběd s Honzou Poláč-kem, přehodil na mě už zmíněný Lexikon, píše to zjevně nadše-nec s obrovskou znalostí faktů, od běžné literární teorie se to li-ší tím, že se autor odvažuje hodnotit spisovatele nejen po lite-rární, ale i lidské, tj. morální a charakterové stránce.� 19. září nás kupodivu nikdo nevzbudil, asi proto, že Knihcen-trum využívá službu České pošty Balík do ruky. Hledám protove schránce lísteček, že nás pošta nezastihla doma. (Ne že by-chom v domě stále nebyli alespoň tři.) Zdá se, že Balík do rukyuž dnes neznamená ani lístek ve schránce, jen na internetu by-lo ve sledování zásilky uvedeno, že balík už je na naší poště.

Večer je u Regenta docela zima, a protože Vláďa Wagnernedorazil a Peťovi Pavelkovi jsem to zapoměl připomenout, br-zy jsme to zabalili, takže Edita, když v půl deváté dorazila, ne-našla tam ani nejotrlejší spiťáry a notáře.� 20. září nás zase nikdo nevzbudil, musím zjistit, přes kohoposílá knihy Grada... A v Bratislavě začíná Comics salón.� 21. září v rámci akce Zažít město jinak navštěvujeme fyzi-kální ústav na Ořechovce, původně palác Cukrovarnické spo-lečnosti. Potom jsem vyrazil na Koniášcon, kde jsem pokecal

se Silverem a Vladem Ríšou. Mílu Lince jsem nezastihl a do-konce tam nebyl ani můj oblíbený steampunkový bufet (děvča-ta prý dospěla a mají jiné zájmy). Tak mě hlad vyhnal domů.� 23. září se ve schránce objevilo upozornění, že máme napoště balíček, ano, ten vyzvednutý před čtyřmi dny.

Večer v RUR se dovídám, že ve středu je KJV. Egon mělproblém s rozesíláním mailu, takže mi nedorazil. Také se doví-dáme, že Egonova oslava bude v sobotu, ale nikdo neví kde.To mě ale nezkruší, protože rozesílám Vilmino pozvání na ne-dělní dopoledne. Vilma v něm dlouze rozebírá, komu co dluží ajak to v neděli dá do pořádu, ve skutečnosti jsme ale jejímidlužníky my všichni. Navíc zde v neděli bude i Karolina Franco-vá, která má v sobotu nějakou korejskou hudební aktivitu.� 25. září se scházíme v MATu na schůzce KJV, bohužel Mar-tin Corn nemohl přijít (pracovní povinnosti), tak se přednáškyujala Hana Nájemníková v podobě doplňku ke svému minulé-mu vystoupení na téma Vývoj pohledu na sex z hlediska spole-čenského vývoje a příslušného náboženství.� 27. září z Žiliny dorazila antologie Čas hrdinov II. Začal jsempovídkami od známých autorů, Lenona, Soyka, Jožo Girovský,a nezklamaly. Uvidíme co ostatní.� 28. září Michaela zarezervovala komentovanou prohlídkuministerstva obrany (v bývalé kadetce kousek od Pražského

hradu). Podle fotografií na stěnách odhaduju, žeministrů za posledních 30 let bylo víc než za před-chozích 70 let Československa.

Trochu se to protáhlo, takže jsme do Klánovicnejeli s většinou slavících autobusem, který zajistilMartin Corn, ale vydali se tam vlakem. Tím pádemjsme dorazili až po nakrájení úžasného dortu zpo-dobňujícího Nautila, ne tedy přímo toho verneov-ského, ale jako fantastického hlavonožce. Vlastněv Klánovicích bychom byli ještě včas, ale od ná-draží to bylo k Babiččině besedě 20 minut chůze.

Martin Corn vybral velmi pěknou restauraci azajistil parádní občerstvení, Richard Klíčník nako-nec sehnal všechny čtyři mince s vernovskými mo-tivy a dokonce vtipně nahradil již nesehnatelnoukrabičku pro celou sadu.

interkom 8-9/2019

fandom

7

� 29. září se nám podařilo už okolo půl jedenácté dorazit naKlímovské matiné. Zpozdilejší byl už jen Honza Vaněk s Líboua pak Jolana s Česlavou, Ludmila má kašel. Míkovcovi, Karoli-na Francová, Bára, Sanča, Viktor Janiš a Milena už si užívaliVilminy a Martinovy pohostinnosti, Martin jako obvykle u grilu,tentokrát v tričku ozdobeném jeho citáty TO JE TĚŽKÁ VĚC JÁ HOTAM NEPOSÍLAL, které mu vyrobily dcery.

Mezi dámami vzbudila zájem kniha Móda za železnou opo-nou, zvláště Sanča emotivně zavzpomínala na časy, kdy si ženyšily samy a doplňky sháněly v Řempu, tedy ona asi v Rempu.Naopak pro výběr Hacknutá čeština 2.0 jsme asi příliš málo nainternetu (12 hodin denně zjevně nestačí) nebo jsme už staří.Sargo ocenila Den v Mallwordu a Karolina neznala kosteleckoupárkovou poezii od Agrozpěvu, tak jsem jí ji věnoval.

Všiml jsem si, že když se v ženském hloučku začaly probí-rat děti, u pánů byla hlavním tématem vosa kutilka.

Přítomní právníci Milena a Jára mi pomohli se smlouvou navydání velké knihy o Koreji…

Odcházeli jsme nakonec jen chvíli předtím, než na jiné po-dobné akce k Vilmě a Martinovi přicházíme. Možná se to pro-táhlo i proto, že nám synkův blahopřejný telefonát připomenul,že dnes slaví Michaela svátek.

National Foundation Day� 2. října slaví Korejci svůj Národní den, vyrážíme tedy se San-čou do Hiltonu. Jako vždy, když se mám na dohodnutém místěsejít se ženou (naprosto každou), nebylo to jednoduché. Prvnívýlez z metra je v rekonstrukci, vyšlapu tedy opačným, a tenvede na částečně uzavřenou ulici, překlopýtám staveništěmk Muzeu hlavního města Prahy a Sanču nikde nevidím. To bylaale moje chyba, přecenil jsem svou schopnost vidět za roh. Vy-dáme se pasáží k hlavnímu vchodu do hotelu, a dojdeme k ně-mu současně s kolonou asi třicetivozového doprovodu V4, kte-rá zde zřejmě nocovala. Po několika minutách nás ochrankapustila dál, ale jen k bočnímu vchodu, naštěstí to ambasádaměla ošéfované a asistentka nás protáhla jinudy. Pak už šlovše tím nejlepším, tedy korejským, způsobem. V šatně jsmenechali tašku s knihami a zavařeninou, v dostatečně kulturněobohacené zemi by se na mě už dávno vrhla tajná služba kvůlipodezřelé gelové hmotě, chvála bohu žijeme v xenofobním bu-ranově, takže za chvíli procházíme se sklenkou šampaňskéhouž dost plným sálem (Hilton Grand Ballroom). Asi se proláklo,že p. velvyslanec Moon odjíždí a hodně lidí se s ním přišlo roz-loučit. Jak jsme se pak dověděli od Jardy Olši, jr., bude nyní zá-stupcem korejského velvyslance v USA, tedy zjevně povýšil:-). Rozlúčku moderovala Mária Binderová, hymny opět zapělioperní pěvci za doprovodu komorního kvarteta, chvilku se řeč-nilo a následovala světelná show. Umělec nových technologiínějakým laserem kreslil na speciálním „světlo zpožďujícím“plátně obrazy z dějin Koreje. Mám dojem, že epizoda Gangnamstyle patřila k těm nejdelším.

Následovala rychlá ochutnávka korejských specialit, pokteré jsme začali hledat známé, což do doby, než nahloučeníhostů okolo dobrot porušilo izotropní (rovnoměrnou) hustotu li-dí v sále, nebylo možné. Nejprve jsme narazili na šéfa českých

hráčů Go (korejsky ovšem Paduku), pak na Jardu Olšu, kterýhledal velvyslance, poradil jsem mu, ať raději hledá Máriu, vel-vyslanec pak nebude daleko, pak jsme potkali Františku Vr-benskou s manželem, Ivanu Bozděchovou, jako vždy prováze-nou Michalem Ajvazem, a pak i Máriu. Za chvíli se objevil i Jar-da s dárkem pro velvyslance. Probrali jsme něco o knize, kvůlikteré se asi Jára Míkovec nevyspal, já pak ochutnal brokolico-vý krém, skoro tak dobrý jako u Vilmy, a začali jsme se shánětpo sladké tečce, ale ta nikde, dokud nám Františka neprozradi-la, že ta se podává v předsálí. Hostí pomalu ubývalo, přidal sek nám Jarda, který celou dobu pilně kuloároval, takže už měldocela hlad a žízeň, zavedl jsem ho k pultíku, kde ještě zůstalotrochu (tak deset porcí) rýže a ve vedlejším ohřívači o něcoméně skvostného gulášku Stroganoff, a tak jsem jej zachránilpro budoucnost propagace české SF.

A pak jsme se vydali domů, na Muzeu jsem se se Sančourozloučil a já asi následkem odkrvení mozku, všechnu krevzjevně využíval plný žaludek, chvíli jel opačným metrem. Alei tak jsem byl před desátou doma.� 3. října mi Saša Pavelková poslala reportáž z Comics Saló-nu, takže Interkom je skoro kompletní, jen ho udělat :-)� 4. října jsem místo posezení U Regenta dokončoval toto čís-lo Interkomu, ale mám za to, že mě více než důstojně zastoupi-la Michaela. Mezitím v prostorách letenské vodárenské věžeprobíhá setkání s Yensem Wahlgrenem, švédským autoremknihy Stopařův průvodce po galaxii jazyků. Ale podle prvníchkomentářů jsem o mnoho nepřišel. Zdeněk Rampas

Odposlechnuto / RetrovtipyDotaz na rádio Jerevan: Může komsomolec kritizovat práci

ústředního výboru?Odpověď: Může, ale je škoda mladého života.

Co nám zbylo z Gottwalda?Gott – Walda už utekl...

Úspěchy Julie Novákové

................................................................................

................................................................................

interkom 8-9/2019

Comics Salón

8

Meno Natalia Tena nie je fanúšikom Harryho Pottera, Ga-me of Thrones a najnovšie aj Star Wars neznáme. Táto hereč-ka, ktorú preslávila úloha aurorky Nymphadory Tonksovej, sastala hlavným hosťom tohtoročného Comics Salónu –365. Bank. Na Slovensko zavítala so svojím priateľom Samoma agentom. V sobotu a nedeľu sa s ňou konala beseda, ktorábola z Veľkej sály streamovaná na veľkoplošnú obrazovkupred DK. Účastníci tejto besedy sa jej pýtali nielen na HarryhoPottera, ale zaujímala ich aj jej nová úloha v seriáli Star Wars:The Mandalorian.

O štrnástej hodine som sa presunul doFantasy salónu, kde sa konal ďalší z krs-tov knižných noviniek. Vydavateľstvo Ar-tis Omnis prinieslo pokračovanie antológiez roku 2012 s názvom Čas hrdinov II – no-vá slovenská fantasy. Žiadna z trinástichpoviedok v nej ešte nebola nikdy publiko-vaná a boli napísané práve pre túto knihu.Tento krst moderoval Dado Nagy, nechý-bali zástupcovia vydavateľstva AndreaHarmanová a Ivan Harman, zostavovateliaantológie Martin Králik a Alexandra Pavel-ková. Na krst dorazili úplne všetci autoripoviedok: Juraj Červenák, Alexandra Pa-velková, Lenona Štiblaríková, Katarína So-yka, Lívia Hlavačková, Ján Gálik, Jozef Gi-rovský, Marja Holecyová, Anna Olejárová,Ivana Molnárová-Dubcová, Robert Hric,Zdeno Jašek a Monika Kandriková. Každýz nich si v krátkosti predstavil svoju poviedku. Príležitosť pris-pieť do tejto zbierky dostali nielen ostrieľaní, ale aj noví autori,ktorí pravidelne prispievajú do súťaží ako Martinus Cena Fan-tázie či Ohnivé pero. Obálku tejto knihy vytvoril Michal Ivan.Ako prezradil vydavateľ Ivan Harman, v novembri Michalovi

vyjde vo vydavateľstve Artis Omnis artbooks názvom Beštie a bojovníci. Krstným otcomantológie sa stal známy moderátor Dado Na-gy a pokrstil ju medovinou. Nasledovala pod-pisová akcia, ktorá sa časovo vyrovnala tej,ktorú absolvovala Natalia Tena. Trvala hodi-nu a pol.

Dal som si neskorý obed a kávu a šiel sapoprechádzať po budove. Niektoré stánkypredajcov sa zmenšili, iné zostali rovnakoveľké. Rozšírila sa „ulička umelcov“, keďžetento rok sa organizátori rozhodli pozvaťdvadsať profesionálnych cosplayerov. A nie-len to, tento rok Comics salón hostil finále me-dzinárodnej cosplay súťaže InternationalCosplay Champions Cup, ktoré prebehlov nedeľu popoludní. Trojčlenná porota roz-hodla o víťazovi, ktorým sa stala MargaretCosplay & art z Poľska. Druhé miesto obsadi-la Shayola Artwork z Maďarska, na treťomskončil Belfik_cosplay z Českej republiky.

Ale späť k sobotnému programu. Po rozhovore s priateľmisom znova navštívil Sci-fi salón. Na pódiu už boli Anton Stiffel azástupkyňa vydavateľstva Hydra, Katarína Soyka. Beseda satýkala pripravovanej reedície Stiffelovej zbierky poviedok Za-budnutý vesmír, ktorá vyšla v roku 2015. Novovydaná knihavznikla s podporou Fondu na podporu umenia, má obsahovaťvyše 600 strán. Pribudne do nej päť či šesť nových poviedok,farebné strany, ilustrácie, ktoré robil Jakub Šimjak. Pokrstenáby mala byť na knižnom veľtrhu Bibliotéka, ktorý za uskutoční

v dňoch 7. – 10. 11. 2019 v priestoroch vý-staviska Incheba. Spolu s ňou by mali byť po-krstené aj knihy Hlas draka a Táto krajina nieje pre slabých.

Menší update: Na Biblitéke by mala byťpokrstená aj novinka Svet je plný démo-nov od Marka E. Pochu.

Pomaly sa blížil večer a väčšina účastní-kov sa zhromaždila vo Veľkej sále, kde prebi-ehala tombola, ktorá bola – ako vždy – boha-tá. Alebo ste si mohli ísť pozrieť predstavenieComedy Dungeonu či ísť posedieť do baru aprehodiť pár zo známymi.

O Comics Salóne – 365. Bank by sa dalopísať veľmi veľa. Ak by boli mojou „srdcov-kou“ cosplayeri, mohol by som tam celý ví-kend fotiť ich cosplaye. Najlepšou maskoupodľa môjho názoru bol Bumblebee, ktorý siprišiel dať podpísať aj Čas hrdinov II. Aleboby som mohol obdivovať tvorbu profesionál-

nych cosplayerov. Alebo sadnúť do Veľkej sály a pozerať fil-mové novinky. Alebo hrať stolové hry. Alebo, alebo, alebo…tých možností ako prežiť con je veľmi veľa. Organizátori vždyprinesú dačo nové. Nechám sa prekvapiť, čo si pripravianabudúce. Serjoža Serjožovič / Fandom.sk

Křest knihy Čas hrdinov II.

�

interkom 8-9/2019

recenze

9

Češi do izolace, Slováci na Tahiti? Rományhrající s historií hru na „kdyby“

Co kdyby Juraj Jánošík jezdil na parním stroji, Česko se před druhou svě-tovou válkou uzavřelo do totalitní neutrality a Maďaři by vyhnali Slováky doTichomoří? Trojice knih klade zábavnou cestou neobvyklé otázky.

Historici prý nemají rádi slovo „kdyby“. Historie prý nezná roz-cestí. Jiní naopak hru na „co kdyby to dopadlo jinak“ rádi hrají.Historickou imaginaci vnímají jako vitální zdroj přemýšlení naddějinami. Dokladem je třeba sborník Co kdyby to dopadlo jinak(Dokořán, 2007), číslo časopisu Soudobédějiny 2008/2, sborník Virtuální dějiny(Dokořán, 2001) sestavený Niallem Fer-gusonem či práce světoznámého teoreti-ka fikčních světů, literárního historika Lu-bomíra Doležela.

V nedávné době vyšly tři tituly, kterése věnují této hře beletristickou formou.Zajímavým experimentem je sbírka poví-dek Verschluss „napsaná“ zapomenutýmspisovatelem Karlem Drexlerem. Ve sku-tečnosti jde o spoluautorství tří spisovate-lů Davida Šenka, Davla Obluka a DaliboraVáchy. První dva se dosud pohybovaliv oblasti fantastiky, poslední jmenovanýdo ní vstoupil zatím jedním titulem a zby-tek jeho tvorby se věnuje československéhistorii. Koncepce tedy trochu připomeneromán Železný sen od Normana Spinrada,který se uvnitř tváří jako román od AdolfaHitlera z alternativního světa, v němž Hit-ler kanalizoval své mocenské touhy v náležitě rasistické lite-rární tvorbě a stal se spisovatelem fantasy.

Preventivní odsunV čem jsou dějiny v knize Verschluss jinak, to se čtenář do-

zvídá postupně, z různých narážek. „Objevené“ povídky KarlaDrexlera zachycují různá období paralelních dějin našeho státuzhruba od 40. do 60. let minulého století. Co je jinak? Masarykv roce 1927 rezignoval na prezidentství, novou hlavou státu jezvolen Bohumil Němec a k moci se dostane izolacionistickáklika vedená Rudolfem Beranem. Odsun Němců (ale i jinýchstátních příslušníků) tedy neproběhne po druhé světové válce,jak to známe z naší dějinné linie, ale ještě před ní, v průběhu30. let. Zároveň je vybudována tzv. Beranova linie – soustavabetonových pevností podél hranic, která umožní Čechům pro-žít válku jako dobře opevněná, nestranná země, do níž se Něm-ci neodvážili vpadnout.

„Nalezené a rekonstruované“ povídky by nemohly vyjít tis-kem před pádem Beranovy doktríny v roce 1968, protože pří-liš přesně popisovaly tehdejší dobu. Česko se na celá desetiletístalo jakousi podivnou, zmrtvělou totalitou, „zapáchající kon-zervou“. Izolace sice mohla zachránit pár životů, ale společ-nost trvale poškodila. Odsun způsobil v celé společnosti vlny

depresí a vnitřního prázdna, pro které se ujal termín „xenodep-rivace“. Mnichovské trauma jsme nepotřebovali, vyrobili jsmesi vlastní.

Prvním dvěma povídkám z knihy příliš nesvědčí, že auto-rům nestačí samotný fantaskní rámec, ale přidávají do nich dal-ší fantastické či nadpřirozené motivy. Například schopnost za-palovat předměty na dálku působením orgasmu dvojice prota-gonistů v lehkonohé povídce Stíny nad Mnichovem popisující

ovšem ne zrovna úsměvné téma zakoře-ňování fašismu v Německu. Superhrdin-ský motiv zůstal nevyužit jako pouhýozvláštňující prvek.

V povídce Král komiků dojde k neprav-děpodobnému setkání komika Vlasty Bu-riana s autorem sci-fi románů J. M. Tros-kou, který se dal k odboji proti totalitní Be-ranově vládě. V povídce se objeví Lída Ba-arová v roli agentky a v doslovu pak infor-mace, že se patrně podílela na smrti Jo-sepha Goebbelse, což vedlo k porážce Ně-mecka v Malé velké válce.

Vypravěčsky nejsevřenější povídkousbírky je Opušťák, kterým se dle vnitřníchronologie dostáváme někam k 60. le-tům. Také sem je dodán další fantastickýprvek – geneticky vyšlechtění obří psi,kteří pomáhají pohraničníkům hlídat státníhranice, a jsou navíc myslí propojeni sesvým psovodem. Povídka s nádechem ho-

roru připomene reálné hrůzy spojené s ostrahou českosloven-ských hranic, kde zahynuly desítky nevinných lidí. Syrová au-tentičnost povídky vede k myšlence, že do ní autor vpravilvlastní zkušenosti s vojnou.

Jánošík pod parouKuriozitou je i druhá kniha z alternativního dějinného prou-

du: Juraj Jánošík proti Dračímu řádu napsaná jistým Svetozá-rem Olovrantem. Jméno autora je pseudonym a text byl údajněpřeložen ze slovenštiny, kde také kniha vyšla nejprve, brzy ná-sledovalo vydání české.

Text na obalu vyzývá čtenáře, aby zapomněl na žánrsteampunk a ponořil se do „parokoka“, éry parních strojů zavlády královny Marie Terezie. Představte si rakousko-uherskékrálovství 18. století, které se liší v tom, že v něm lidé běžněvyužívají kempeleny – příruční parní stroje vynalezené Johan-nem Wolfgangem von Kempelenem. V ději se tyto stroje vy-skytují zejména ve službách armády – jako svérázné dopravníprostředky připomínající trochu dnešní segwaye a potom jakopohon zbraní – například z valašky udělají parní valašku s ně-kolika čepelemi a účinkem motorové pily.

Juraj Jánošík je zde za hrdinu bez bázně a hany, navíc ne-obyčejně vzdělaného. Proti své vůli se stane pobočníkem uher-

interkom 8-9/2019

recenze

10

ského palatina Juraje Turzy. Zjistí, že proti celému mocnářstvíkuje nekalé pikle hraběnka Alžběta Nádašdyová, rozená Bát-horyová. V převleku za dvorního kuchaře se vetře na její dvůra postupně společně s Turzem odhalují zákulisí nebezpečnéhoDračího řádu. Při tom holdují vínu, sexu a občas krvavým jat-kám, pakliže je zapotřebí aktivovat parní valašku.

Na rozdíl od autorů Verschlussu se„Olovrant“ nepokouší o žádné hlubší úva-hy, vše se odehrává na rovině nezávaznéhříčky, jejímž hlavním účelem je pobavitčtenáře. Děj spěje kupředu hladce, ale přesmnožství zvratů nevyvolává skutečné na-pětí, spíše se zdá, že byl šit horkou jehlou,bůhví, zda ne dokonce parní. Lze tušit, žev plánu jsou další díly, pokud tento prvnínebude komerční propadák, což bychommu nepřáli.

Kdo je autorem? Všechny indicie uka-zují jedním směrem – k českému spisova-teli, který je znám zálibou v popisu exotic-kého jídla, erotiky a také v jisté porci snob-ství, kdy jsou vyzdvihovány předmětyvzácné a jedinečné.

Ve srovnání s díly publikovanými podjeho vlastním jménem je sice tato kniha prostší duchem, aledetaily jej, zdá se, prozrazují. Pokud to je tak a text byl nejprvepřeložen do slovenštiny, aby mohl být vydáván za slovenskýoriginál, pořád je to docela povedený literární šprým zasluhují-cí uznání.

Zánik SlovenskaA pak tu je dílo zcela zaručeně slovenské, vydané k pří-

ležitosti výročí tragické smrti politika Milana Rastislava Štefá-nika. Jde o román Michala Hvoreckého Tahiti s podtitulem Utó-pia. Česky zatím nevyšel. Představte si, že po konci první svě-tové války se neobjevil žádný T. G. Masaryk a netrval na vzni-ku společného československého státu. Naopak uherští politi-ci velmi obratně mezinárodnímu společen-ství vysvětlili, že Slováci jsou vlastně jen ta-kovou specifickou odrůdou Uhrů. Neštěstíbylo dokonáno.

Maďaři se projeví jako ultranacionalisté(zde je zjevné pomrkávání na současnýstav) a začnou slovenskou identitu vyhlazo-vat. Přejmenují místní názvy, zakážoupoužívat úředně jazyk, a dokonce začnouSlováky vyloženě ze země vyhánět. Štefá-nik, kterému se nepodařilo existenci samos-tatného Slovenska obhájit, tedy alespoň do-mluví s francouzskou vládou, že se Slovácimohou usadit na Tahiti. Tyto ostrovy totiždobře zná ze svých pobytů při astronomic-kých pozorováních. Jestli vám to zní blázni-vě, pak ano, vždyť jsme také na půdě uto-pického románu.

Velká část slovenského národa, zejména vzdělané vrstvy,zahájí masivní pochod pěšky Evropou k přístavišti, kde je če-kají lodě. Strastiplné putování nepřátelským rozpadlýmRakouskem-Uherskem zabírá podstatnou část knihy a evokujeněkolik jiných historických kontextů: exodus Židů z Egypta,putování československých legií přes Rusko či vyhnání Něm-

ců ze Sudet. Mise se nakonec vydaří. Slová-ci založí na Tahiti kolonii a začnou se mísits domorodci.

Toto prolínání kultur patří k nejzajíma-vějším a nejoriginálnějším pasážím knihy.Se směsí tragiky a grotesky Hvorecký popi-suje, jak si slovenští kolonisté osvojovali ta-hitské tetování, a i když zpočátku bylyžádané motivy Tater či dvojitého kříže, na-konec raději přešli k tahitským motivům,protože ty měli tamní tatéři přece jen lépev ruce. Očarovaní mládenci objevovalikouzlo sexuálně rozvolněných Tahiťanek,což vedlo k novým generacím smíšenýchdětí často se slovenskými jmény. Když Slo-váky postihla ničivá povodeň, rádi sáhli podomorodých rituálech na utišení zmučenéduše.

Velmi podobný motiv měl také litevský černobílý film NovéLitevsko promítaný na letošním filmovém festivalu v KarlovýchVarech. Vypráví o profesorovi geografie, který se v roce1939 pokouší přesvědčit politiky, že by Litevcům bylo bezpeč-něji na nějakém tropickém ostrově než v kleštích mezi Pol-skem a Ruskem a vlastně i Německem. Geopolitiku vnímá jakoosmózu – když je někde území s malou hustotou obyvatela vedle něj území s velkou hustotou obyvatel, prázdné územíbude do sebe nutně vtahovat migranty, třeba i v podobě nepřá-telské armády.

Jako správný utopický román je kniha Tahiti románem ko-lektivním. Vesměs se zde popisují dramata lidských množin,na jedince tu jaksi nezbývá místo. Že to jde na úkor čtenářova

komfortu a požitku ze čtení, je nasnadě.Přijde vám, že čtete kroniku, nikoliv belet-rii. Jedinci jsou tu vlastně jen dva. SamotnýŠtefánik, který ovšem celou knihou pro-chází jako černá skříňka, do níž nevidíte.Netušíte, jaké jsou jeho pocity, pohnutky,co to je vlastně za člověka, ačkoliv na nějje soustředěna velká část děje.

A pak je to jeho pravnučka, historičkaz Tahiti, která napsala kontroverzní románo alternativních dějinách, ve kterém Slová-ci zůstali jako samostatný stát, za což si odstále totalitnějšího Uherska vysloužila ne-návist. V akademické obci zneuznaná,podniká alespoň cestu po bývalém Sloven-sku a zjišťuje, že slovenský jazyk zde prak-ticky zanikl, mluví jím jen posledních pár li-dí. Na slovenskou kulturu zbylo jen pár po-

interkom 8-9/2019

recenze

11

Arzach / Hermetická garáž (Moebius)Nestává se často, aby se mi do ruky dostal čerstvě vydaný ko-miks. Budiž díky p. presidentovi, který zapůjčil mé pí manželcespojené vydání dvou slavných prací p. Moebia.

Rovnou říkám, že dnešní post beru opravdu jen jako poz-námku do deníčku, že jsem tutoknihu přečetl. Jen těžko bych sepokoušel nějak recenzně popa-sovat s evidentně přelomovouprací žánru, v němž se vůbec ne-orientuji.

Nádherná kniha má jako do-slov krátkou studii Muž, kterýzpůsobil revoluci v komiksu (odp. Daniela Pizzoliho), která na pří-kladech konkrétních panelů vy-světluje mistrovství autora.

V 70. letech vycházel ve Fran-cii časopis specializovaný na sci-fikomiks s názvem Métal hurlant.P. Moebius v něm publikoval svéinovativní práce: v r. 1975 Arzacha v l. 1976–1979 Hermetickougaráž.

Skupina tvůrců, do níž náleželi p. Moebius, vycházela z kulturní-ho převratu roku 1968 a vůbecz let šedesátých.

První příběh s názvem Arzach je už na první pohled úžasnýtím, že je kompletně beze slov. P. Moebius měl dokonale zvlád-nuté řemeslo – a to ještě v době před digitalizací, takže nemělk dispozici možnost kopírovat jednoduše třeba pozadí jednotli-vých panelů a upravovat je.

Němý komiks Arzach se mi četl (vlastně spíš prohlížel) vý-borně a bavil mě. Velkou část příběhu jsem myslím pochopil,ale finální vyvrcholení na první ani druhé prohlížení zatím ne.

Druhou polovinu knihy tvoří seriál Hermetická garáž, což jeabsurdní a prý improvizovaný akčnísci-fi metapříběh, který v sobě zahr-nuje různé konvenční motivy žánru,které jsou však poskládány dostisvévolně. Vzdáleně (... velice vzdá-leně...) mi ta metoda připomnělatřeba poctu žánru krváku v Krva-vém románu p. Váchala.

Zatímco první komiks Arzachmě okouzlil a kdykoliv bych si hoprohlédl rád znovu, u Hermetickégaráže si nejsem tak jist.

Závěr laboratorních prací: tatodvojkniha mě skutečně zaujala. Jejíčetba vyžaduje plné soustředění nagrafickou stránku věci, která mávážné umělecké ambice, a součas-ně přemýšlení nad tajemným příbě-hem.

První věta knihy (přichází na str.46 :-) ): Harzach.

Poslední věta: A to je jen několikz mnoha důvodů, které z Arzacha

a Hermetické garáže činí nepopiratelná mistrovská díla devá-tého umění.

Goodreads: 93 % (ze 3 hodnocení)Databáze knih: 91 % (ze 7 hodnocení)

Jára Míkovec

OdposlechnutoPraotec Čech se svým lidem vylezl na Gaussovu křivku

a řekl: „Zůstaneme tady.“

Co je (skoro dokonalým) opakem kolotoče?Přeci hranostaj.

Mami, tobě nevadí, že ti hraje televize a rádio zároveň?Ne. Já si stejně čtu…

Mistr na stavbě názorně vysvětluje princip časoprostoru:„Budete kopat odsud až do pátku.“

Je skvělý, když tě živí to, co miluješ. Například tvá žena.

…plochost charakterů tu získává nový rozměr.Vlask / Legie.info / komentář knihy Inkvizitor

[Konzervativní strany] budou ve stále větší menšině.Jiří Pehe

koutně udržovaných památek. Proto se ráda vrací domů, narodné Tahiti.

Knihy Verschluss a Tahiti využívají jedné výhody, kterou al-ternativní dějiny mají. Ukazují nesamozřejmost dění, tenkouhranici mezi vzestupem a pádem. Historické „co kdyby“ sloužík přemýšlení o nás samotných. Jak by se můj život odvíjel,kdyby byl vystaven totalitě jiného druhu? Byl bych schopný jivůbec jako totalitu identifikovat? A nechybělo málo, aby náš čisousední stát prostě – přestaly existovat? Jak bychom se jakoČeši zachovali, kdybychom projednou nebyli oním otloukán-kem dějin, ale aktivní hybnou silou? Jakou roli hraje pro národúzemí, na kterém se nachází?

Díky podobným otazníkům jsou alternativní (či modernějikontrafaktuální) dějiny tak oblíbené. Ivan Adamovič

Karel Drexler: Verschluss, Fantastická Epocha, 2018. 184 s.Svetozár Olovrant: Juraj Jánošík proti Dračímu řádu, přeložilRichard Klíčník, Argo, 2019. 172 s.Michal Hvorecký: Tahiti, Marenčin PT, 2019. 156 s.

Tento text vyšel původně v Deníku N.

.....................................................................................................................................................................

�

interkom 8-9/2019

recenze

12

Metod Suchdolský: Rusové na MarsuPři posledním večírku mi p. president půjčil starou českousci-fi Rusové na Marsu. Takové texty nemohou zůstat bez zá-pisu na blogýsku.

P. Metod Suchdolský byl pseudonymem p. Metoda Neča-se, učitele matematiky a fyziky – v roce 1909, kdy vyšli Ruso-vé na Martu, konkrétně učil na reálce v Olomouci.

Jestli mi něco z dnešního pohledu připadá jako skutečnésci-fi, tak že učitel matematiky z Olomouce vydává svůj sci-firomán v Telči. Nechci podceňovat učitele matematiky z Olo-mouce, a už vůbec ne město Telč, avšak mám pocit, že tatoněkdejší vrstva naší kultury je pro nás užjen těžko představitelnou fantazií.

O knize samotné těžko napíšu něco jiné-ho, než co napsal p. Neff v legendárnímpřehledu vývoje české sci-fi Něco je jinak.

Zajímavá je historie druhého vydání Ru-sů na Martu, které jsem četl. Zachovalý ori-ginál původní knihy Rusové na Martu (z ro-ku 1909 nebo 19010) nalezl slavný p.Ludvík Souček a tato kuriozita ho zaujala.V Něco je jinak se píše, že p. Souček spo-lečně s p. Václavem Kajdošem román v ja-zykové úpravě vydal v r. 1970, a sice vedvojknize pod názvem Únos na Mars spo-lečně s povídkou p. Roberta Heinleina Dvoj-ník, která má též marsovský motiv.

Rusové na Marsu byli v tomto novémvydání přepsáni do moderního jazyka. Ja-ko autor jazykové úpravy je uveden p. Otakar Blanda*.

Celkově je četba Rusů na Marsu většinou utrpením, pro-tože autor neměl talent. Jedinou výhodou je její starobylost, zčehož plyne samozřejmě nejlepší čtenářská zábava – starépředstavy o budoucnosti.

P. Suchdolský si představoval budoucnost tak, že příznivciaktuální německé Energiewende by zaplesali: všude nadbytekelektřiny z obnovitelných zdrojů, její decentralizovaná akumu-lace a distribuce ve sdílené ekonomice.

Díky tomu se vlastně teprve stalo XX. století stoletím elek-třiny. Motocykly a auta neohlušovaly ulice měst kanonádou,nýbrž potichoučku klouzaly po rovných dlažkách. Každýsnadno proměnil své kolo v motocykl připevněním bedničkyasi 1 dm3 velké. Na místě starých benzinových čerpadel seteď stavěly ve všech větších hostincích nabíjecí stanice, kde sii cyklista mohl za nepatrný poplatek dát svou bedničku--akumulátor nabít.

[…] A ještě něco uspíšilo zavedení hliníku: nadbytek elek-trického proudu. Kdejaký vodopád poháněl elektrickou cen-trálu.

Když člověk přečká různé suchopárné výklady, tak odmě-nou mu pak jsou už jen občasné (celkem asi dvě) zábavné ne-mravné pasáže.

[…] usmála se Marťanka, „[…] i my spolu můžeme navzá-jem rozmlouvat prostřednictvím elektrických vln, aniž nás

omezuje vzdálenost. Používáme k tomu – na rozdíl od vás –svého přirozeného orgánu, jenž vám připomíná »vlasy«.Ovšem naše »vlasy« jsou pouze přijímačem elektrických vln.Vysílač máme tady,“ ukázala si na prsa.

Tvar prsů Marťanek byl tak svůdný, že kuchař výpravy senezdržel a dovolil si k vedle sedící Marťance jistou neslušnost.Mužstvo učené výklady málo zajímaly, chtělo se bavit posvém a kuchařův kousek vycházel z obecné nálady. Proto hotaké provázel hlučný smích pobaveného mužstva. […]

Nezpůsobný kuchařův kousek vzbudil všeobecnou zvěda-vost po vnitřním zařízení tohoto ústrojíMarťanů. Jedna z nich proto rozhrnulajemný šat na prsou a podala vysvětlení:Na místě bradavek byly kuličky, konduk-tory, z nichž jeden se akumulátorem (jejžprávě tvořil prs) nabíjel na vysoký kladnýpotenciál, druhý pak současně na zápor-ný. Od jednoho prsu k druhému vedlo po-dél těla něco, co ze všeho nejvíc připomí-nalo řetěz od jízdního kola. To byla dráha,po níž během vysílání probíhal výboj.

Ukázka dokládá vizionářský motiv ko-lektivního vědomí Marťanů, kteří jsou spo-lu nepřetržitě bezdrátově propojeni.

Dále pak na ukázce vidíme jeden literár-ní prostředek v knize, a sice postavu„mužstva“. Na Marsu vystupují jako jedincitři vzdělaní muži (dva Rusové, ředitel obser-

vatoře Kyrill Kyrillovič Maslov a adjunkt hvězdárny Vladimír Osi-povič Porfyrov, a s nimi český inženýr Holub), kteří se ucházejí očtvrtou individualizovanou postavu – o Anežku Michajlovnu Fe-dorovou. Ostatní skupina cestovatelů vstupuje do děje jako ko-lektivní protagonista „mužstvo“. Mužstvo je pasivní a přízemníčinitel; je používáno zejména jako záminka k sáhodlouhému vy-světlování. Též Marťané nejsou příliš individualizováni – celkemlogicky s ohledem na uvedené kolektivní vědomí.

Zápletka románu se naplní v pozoruhodné pasáži o svateb-ní noci pí Anežky Michaljovny a p. Vladimíra Osipoviče, kteroucitoval ve své studii už p. Neff:

Neméně se z dítěte těšili Marťané. Byla to pro ně příležitostnahlédnout do nejhlubších tajů lidského života. Jejich tajněukryté stroje zaznamenávaly každé hnutí v Porfyrovově rodinědo nejmenších podrobností. A nejen stroje, i Marťané sami.Porfyrov vždycky něco tušil a častokrát se pozorně rozhlížel,nepohybuje-li se nablízku Marťan. Ale nemohl vědět, že jehoostražitost je marná a zbytečná, neboť byt mladých novo-manželů byl neustále pln Marťanů, o jejichž přítomnost nemělis Anežkou zdání! Stůl, postel, židle a vůbec cokoli ze zařízenímladé domácnosti mohl být a častokrát také byl Marťan!Ovšem přizpůsobený k svému poslání. Marťané pronikli dotajných prostorů nábytku, nebo lépe nábytek byl vlastně umě-lým tělem Marťanů, které skrývalo snímače a záznamové pří-stroje, Marťany ovládané a řízené. Tím obyvatelstvo Marsu

interkom 8-9/2019

recenze

13

Ondřej Neff: Něco je jinak (úryvek)Jiné ražby je dílo Metoda Suchdolského Rusové na Martu, vy-dané Emilem Šolcem v Telči roku 1909. Podruhé vyšla tatopráce společně s Dvojníkem amerického spisovatele RobertaHeinleina pod společným názvem Únos na Mars v Orbisu roku1970 v soudobé jazykové úpravě. Jde o ryzí dílo vědeckofan-tastické, bez jakékoli znešvařující příměsi nedovolených fabu-lačních prvků, které kazí práce Arbesovy z hlediska žánrovéčistoty a první povídkovou sbírku Hlouchovu. Jak uvidíme poz-ději, záhady (nebo snad mlhy, abychom zůstali v souladu s ná-zvem této stati) halí postavu autora díla, nikoli spis sám.

Děj se odehrává někdy ve dvacátémstoletí, rozhodně však v budoucnosti. Je tověk elektrický, jak praví autor, neboť vše-obecně je „používáno akumulatorů, a tojak akumulatorů zdokonalených o výkon-nosti 100kráte větší než byly staré olově-né. (…) Každý obrátil své kolo snadnov motocykl připevněním bedničky asi1 dm3 velké. Na místě starých stanic ben-zínových byly tu stanice pro nabíjení aku-mulatorů ve všech větších hostincích, kdesi i cyklista za nepatrný poplatek mohlsvou bedničku dáti nabiti“.

V této souvislosti autor popisuje velko-letadlo „Kola“ o stroji výkonném1000 koňských sil. Letadlo bylo 200 mdlouhé a 40 m široké a postavili ho z „tvr-

zeného aluminia“. Nosnost mělo 20 tun a přes Atlantik přeletě-lo za 10 hodin. To vše byla čísla pro Suchdolského fantastická.

Drama začíná na carské observatoři na vrcholku Pick--Kaufmannově v pohoří Trans-alai-tag na pomezí Pamíru a ob-lasti Fergana. Ředitel pulkovské observatoře Kyrill KyrillovičMaslov, adjunkt hvězdárny Vladimír Osipovič Porfyrov a tech-nický správce, český inženýr Holub, jsou uneseni posádkoumartovského kosmického korábu i s observatoří, a dokoncei špičkou hory. Marťané únos neprovedou ani ze zlé vůle, aniz vědecké zvědavosti, nýbrž z existenční nutnosti: nedovedou

se totiž pohlavně rozmnožovat a rádi bytomuto způsobu reprodukce přišli nakloub. Za tím účelem již dříve unesli jedenexemplář pozemské ženy a nyní přivážejík výběru partnera. Netuší, že ona žena jeAnežka Michajlovna Fedorová, Porfyrovo-va víc než dobrá známá: je to jeho tajnáláska. V průběhu děje se Porfyrov doznáke své lásce, je vyslyšen, dojde k sňatkua v dalších důsledcích i ke kýžené „fyzic-ké reprodukci“, neboť v biologicky ne-zbytné lhůtě se manželům narodil synekKyrill.

Kostra příběhu je prostinká, až na sa-mém kraji slaboduchosti. Labužník vědec-kofantastického žánru si zato pochutnána astronautických a marťanských reá-liích románu.

Bylo řečeno, že Suchdolského Marťané se nedokáží roz-množovat. Jejich rasa, o milión let starší člověka, už eliminova-la tělesnou schránku a soustředila se na orgán myšlení, mo-zek. Ke svému mozku Marťané dovedou připojit orgány rozma-nité dovednosti i tvaru. Nejpohodlnější je jim tvar koule, na rod-né planetě se radostně valí značnou rychlostí a dovedou i létat.Dobře chápou, že lidskému oku je tvar jejich hostitelského tělanezvyklý. Aby své nedobrovolné hosty z Pick-Kaufmannova vr-cholu nepoplašili, navlékli na své mozky umělá těla lidskéhotvaru. Už to samo o sobě je pozoruhodná myšlenka, která seobjevila ve světové sci-fi mnohem později (v silné básnické po-době ji známe z Bradburyho Marťanské kroniky). Proto byl Po-rfyrov pošetilý, když se při svatební noci rozhlížel, není-li někdepoblíž nemístně zvědavý Marťan:

„Stůl, postel, židle a jiné důležité součásti nábytku, to všebyli Marťané! Ovšem přizpůsobeni k zvláštnímu svému pozoro-vacímu poslání. Byli vlastně vloženi do tajných prostorů nábyt-ku, ne snad ti v lidské podobě, nýbrž přirození; umělým tělembyl nábytek sám a v jednotlivých částech jeho ukryty zapiso-vací a zachycující přístroje, jež onen Marťan řídil. A tak obyva-telstvo Martu ukojilo svou zvědavost, jak nový člověk je stvo-řen.“

Marťané arciť nespadli jen tak z martovského nebe. Jimikončí dlouhá evoluce, již Suchdolský líčí od prapočátku plane-ty. Na několika stránkách rozvíjí pozoruhodně pokrokovou teo-

ukojilo svou zvědavost; tajemství stvoření nového člověka užpro ně nebylo tajemstvím.

Překvapilo mě tedy, že technicky nadřazená rasa Marťanůse musela proměnit přímo v novomanželskou postel, aby od-halila tajemství lidského rozmnožování. Ale zas chápu, že jakostředoškolský učitel matematiky a fyziky se člověk nějakpotřebuje odreagovat.

A je pravda, že tímto názorným příkladem uvedl autor dohry opět dosti vizionářský koncept i dnes populárního body--hackingu, tj. technického vylepšování lidského těla.

Kniha je zajímavou kuriozitou, ale opravdu ji nemohu dopo-ručit ke čtení. Lepší je přečíst si příslušnou pasáž v Něco je ji-nak u p. Neffa.

První věta knihy: V únoru promluvil v petrohradské akade-mii věd ředitel pulkovské hvězdárny Kyrill Kyrillovič Maslov.

Poslední věta: Bláznovství a pověsti prohlašuje za historic-ké a světoborné fakty, ale když se někdy někomu přihodí něcoopravdu epochálního, přikrývá to hned pláštěm milosrden-ství, vydává velké věci za bezvýznamné maličkosti nebo seprostě nelítostně směje… Jára Míkovec

Legie: 82 % (ze 13 hodnocení). Databáze knih: 81 % (ze 14hodnocení). Goodreads: 60 % (ze 3 hodnocení)

* jeho syn později také zabrousil do SF https://www.legie.in-fo/autor/523-robert-blanda (pozn. red.)

................................................................................

�

interkom 8-9/2019

recenze

14

rii o vývoji živé hmoty z neživé, z uhlíku, kyslíku, vodíku a dusí-ku pod vlivem rozmanitých chemických a fyzikálních vlivů.Anorganické látky se slučovaly a dlouhodobým vývojem nabý-valy reakčních schopností. „Dopadaly-li na takový shluk kupř.silné paprsky elektrické, tepelné nebo světelné,“ píše Suchdol-ský, „ty ony shluky, jež neměly té vlastnosti, že reakčními po-hyby mohly uniknout, přirozeně zanikaly ohněm, silnými jis-krami elektrickými apod. Jen ty, které měly takové vlastnosti,že reakčními pohyby se vzdalovaly, ty obstály a zůstaly nasvětě.“

Stručně líčí vznik rostlinstva a živočišstva, popisuje rozvoj„dělby práce“ jednotlivých částí protoorganismů, a tím i vznikorgánů, až se soustředil na „jednoho tvora, u něhož se vyvíjelaneobyčejně tzv. duševní síla, tj. dovednost využitkovat sil pří-rodních. Byl podoben našim pavoukům; ale byli to pavouciohromní. Měli tři páry noh. Na zadních čtyřech stáli, přednímidvěma se chápali předmětů — měnily se v ruce.“

V dalších částech přehledně prochází prehistorií i historiíMarťanů, kteří po miliónech let dozráli k technické suverenitě,ale genetické starobě a jsou odsouzeni k zániku, pokud příkladVladimíra Osipoviče a Anežky Michajlovny neposlouží k něče-mu lepšímu než pouhému „ukojení zvědavosti“ Marťanů.

V otázkách fyzikálních zastával Suchdolský tradiční názo-ry. Na stránkách jeho knihy se dočteme o teorii „mezihvězdné-ho éteru“ a jako zvláštní lahůdku autor uvádí názory svého hr-diny Porfyrova, podle něhož „zemská atmosféra sahá do neko-nečna, zřeďujíc se ovšem dle řady geometricky sestupné, kte-rá nikdy neklesne k nule“. Shodně se vzdělanci své doby si au-tor váží elektřiny a jejích praktických možností, avšak její fyzi-kální podstata je mu nejasná. Zajímá ho zejména princip přita-hování a odpuzování. Na této technické bázi se Marťané pohy-bují kosmickým prostorem, ale také domácím planetárnímovzduším: na povrchu Marsu jsou rozestaveny sloupy elektric-ky nabité a Marťané létají od jednoho ke druhému. Pokud chtě-jí změnit směr, přepólují se a přitáhne je jiný sloup. Podobnéhoprincipu použije po třiceti letech ve svých románech J. M. Tros-ka, ačkoli není potvrzeno, že Suchdolského práci znal.

K nejzajímavějším vědeckofantastickým prvkům Suchdol-ského práce patří kolektivní vědomí obyvatel Marsu. Dorozu-mívají se spolu telepaticky, a protože si čtou vzájemně myšlen-ky, nemají před sebou žádné tajemství. Dovedou, jak se ukáza-lo, působit i na psychiku lidskou. Tím předběhl Suchdolský vý-voj žánru o mnoho desítek let. Integrované vědomí marťansképopulace vede k pozoruhodné „psychické demokracii“. NaMarsu „musí k rozhodnutí přispět každý svým myšlením.A myšlenky těch, kterých je nejvíc, utlumí odlišná mínění a uj-mou se v nich samých. Avšak i myšlenka menšiny, neb i jed-notlivců může opanovati vůli ostatních, je-li silná na základěpřesvědčení o pravdě, a myšlenky ostatních o tomtéž předmě-tě nejisté, nerozhodné“.

Metod Suchdolský a jeho vědeckofantastický román upad-li do zapomenutí, pokud i v jejich době se o ně někdo zajímal.Teprve Ludvík Souček objevil jeden exemplář jako knižní ku-riozitu a spolu s Václavem Kajdošem vydali text ve zmíněnémnovotisku v roce 1970. Jazyková úprava, žel, setřela část pů-

vabu Suchdolského práce, ačkoli byla provedena citlivě, bezrušivých zásahů do děje. V krátké informaci o Suchdolskémna vnitřní straně obalu knihy nejmenovaný pisatel vyslovujedomněnku, že zřejmě jde o pseudonym, a jako datum prvníhovydání uvádí rok 1910. Nyní, díky kolektivnímu bádání fanouš-ků sci-fi, je možno dodat první podrobnosti. Autor Rusů naMartu se jmenoval Metod Nečas a narodil se 29. 6. 1878v Petrovicích u Rázce. Zemřel 29. 11. 1948 v Brně. Byl středo-školským profesorem a učil v Brně matematiku a fyziku.U pražského Šolce a Šimáčka vydal dobrodružný román Trojíboj, opět z ruského prostředí, bez vědeckofantastických prv-ků. Svým slavjanofilským názorům dal volný průchod ještě poletech, když v roce 1946 vydal u K. Jelínka v Blansku populár-ně vědecký spis My před dvěma tisíci lety, podepsaný jmé-nem Metod Nečas. Dokazuje v něm, že Markomani a Kvádovébyli zakuklení Slované a že Germáni původně nežili na českémúzemí. Ondřej Neff

OdposlechnutoSvé nejlepší myšlenky by myslitelé neměli pouštět z ruky,

jinak se jich jako obvykle chopí nadšenci, kteří je dovedouk příšerným koncům.

Nejostřejší konkurenční boj zuří mezi těmi, kteří věří ve svéposlání vylepšovat svět, a těmi, podle nichž je každá změnak horšímu.

Čím je společnost rozumnější, tím šílenější názory si musíambiciózní intelektuál vypěstovat, aby si ho vůbec všimli.

Pro chytré lidi je inteligence normálka, ale my přihlouplejšípociťujeme každý její záblesk jako zázrak.

Viktor ŠlajchrtIdyla

Do kapsy občankua taky korun pár,mobil, kreditku, powerbanku,repelent, krém na opalování,kondomy, antihistaminikaa kapky do očí,uprostřed přírodypřijímat ticha dar

Mohsova stupnice tvrdosti10 – diamant9 – korund8 – topaz

7 – křemen6 – živec5 – apatit4 – fluorit

3 – vápenec2 – sádrovec1 – mastek

0 – Hamáček

................................................................................

interkom 8-9/2019

recenze

15

Dystopický román Martina Juríka 2084Hlavnou témou knihy je hrozná budúcnosť nielen pre našu kra-jinu, ale aj pre celú Európu. Je to sugestívne napísaná kniha,ktorú by sme mohli smelo radiť k vrcholom modernej sloven-skej fantastiky. Predstavuje však zároveň to najhrôzostrašnej-šie, čo môžete z literárnej produkcie posledných rokov prečí-tať. Preto som v rámci sebazáchovy audržania vlastnej duševnej integrity z textuodfiltrovala to, čo ma zaujíma najviac: Príbeho láske. Stratenej v nezdravom prostredí,kde každý každého podozrieva, udáva, ne-návidí a bojí sa. Pre porovnávanie s kulto-vým Orwellovým dielom 1984 sú tu onakvej-ší filozofi, ktorí sa na spoločné znaky týchtokníh určite zamerajú. Ja sa pozriem na ro-mán svojím ženským okom, ktoré počas čí-tania poriadne slzilo.

Zabudnite na našu dobrú Európu, kde sikaždý môže robiť a myslieť, čo sa mu za-chce. Kde nie sú prísne pravidlá a sloboda sakladie nadovšetko ad absurdum. Nefunkčnýsystém prílišnej tolerancie sa zrútil. Premýš-ľam, či sa všetky vyspelé civilizácie musiazakaždým zrútiť pre svoju prejemnelosť, uvoľnenosť mravov amorálky. Nikomu sa nechce nič brániť so zbraňou v ruke.Každý si myslí, že pohoda, lahoda a veget bude naveky.

Autor nám predkladá temnú budúcnosť. Európske štáty po-hltí islamský kalifát, zachránia sa len krajiny V4, ktorých od-mietavé postoje voči prisťahovalcom poznáme. Hektická dobaich však naženie do náručia fašizmu. Vojenské zriadenia fun-gujú-nefungujú, prenasledujú vlastných občanov. Z knihy nie jeúplne zrejmé, či za diktátorským režimom a biedou stála ne-vhodná ideológia, alebo príčinou hospodárskeho úpadku bolamasívna slnečná erupcia v roku 2033, ktorá vyradila elektroni-ku a navždy pochovala internet. Je totiž celkom jasné, že takáudalosť by skutočne zničila nejeden vládny systém. Je potomotázne, či by iné spoločenské zriadenie bolo úspešnejšie aústretovejšie k občanom, než aké nám nastoľuje autor v snahepoukázať na nevhodnosť danej ideológie.

Na fašistickom Slovensku žije aj jeden z dvoch hlavnýchpredstaviteľov knihy, Chris – nemecký Slovák. Mňa ale oveľaviac zaujal Ali, žijúci v Rakke. Ali je konvertita, intelektuál, zub-ný laborant. Pokúša sa prežiť v krajine zmietanej islamskousvojvôľou. Je mladý a túži zažiť aj niečo iné než strach a nási-lie. Hľadá lásku. V pomýlenom svete, kde ženy sú len materiálna uspokojenie sexuálnych chúťok a reprodukčných povinnos-tí, sa pravoverný muž najľahšie dostane k otrokyni. Neustálesom si ju nazývala hetéra, lebo jej meno mi neutkvelo v pamäti.Chudák Ali si myslel, že keď si denne so ženou užíva sex, už jeto láska. Ona si však plnila iba svoju povinnosť. Lebo keby si juneplnila… To, čo by sa s ňou stalo, je čítanie len pre silnejšiepovahy. V knihe nechýba mučenie, popravy, ktoré môžete vi-dieť trebárs cestou z práce a vôbec, kdekoľvek a kedykoľvekna námestiach. Lebo je dobré udržiavať si moc nad verej-

nosťou strachom. A je hrozné ostať kresťanom, nosiť znak, akokedysi nosievali židia.

Vráťme sa však k príbehu. Ali sa neskôr skutočne zaľúbi doženských očí. Pretože jedine tie zahliadne v háboch, ktoré ma-jú chrániť jemné citlivé mysle pravoverných chlapov pred žena-

mi a znemožniť tým hrozným nehanebnýmstvoreniam, aby dráždili zraky mužov svojouzmyselnosťou. Tie oči Aliho nadchnú premyšlienku, že existuje aj iný, lepší Korán. ŽeKorán len neznalci zle chápu. Verí, že islammôže byť láskavý. Za túto vieru, hoci jemunejde ani tak o vieru, ako o lásku k žene, Alipodniká strastiplnú cestu za hlavou cirkvi.Snívaj svoj sen, Ali! Verím, že tam, kam si sadostal, sa môžu splniť všetky tvoje sny. Tem-né časy láske nežičia, ale nemôžu ju úplne za-hubiť. Politika je vecou mužov. Len málo žienbaží po moci, lebo tie nemajú v povahe nieko-ho alebo niečoho sa zmocňovať. Bolo bystrašné, keby sa zmocňovanie a násilie stalorealitou našich dní.

Kniha 2084 je výborná, skoro dokonalá.Charaktery postáv sú vykreslené tak živo, že ich chápete, cítites nimi, vidíte ich pred očami. Konajú logicky aj vo svojej nelo-gickosti, lebo všetci sme ľudia a ľudia sú omylní. Jediná posta-va, ktorej konanie a pozadie jej skutkov nedávalo zmysel, bolruský agent. Možno je dnes moderné brojiť proti Rusom, zastarého režimu sme mali ich glorifikovania dosť. Ibaže o čo to-muto agentovi skutočne išlo? Naozaj bol ochotný takto skon-čiť? A prečo vlastne? Rusi sú rovnakí ľudia ako my. Ich kona-nie a chúťky by mali mať rovnaké východiskové body ako na-še – teda bohatstvo, moc, lásku, rodinu… Čokoľvek robíme, ro-bíme s nejakým cieľom: pre niečo alebo pre niekoho. No po-hnútky ruského agenta sa nevyjasnia, jediné, čo od začiatkuviete, že táto postava nič dobrého neprinesie.

Bojím sa akéhokoľvek extrémizmu. Zatemňuje ľuďom mo-zog a pripravuje ich o šťastie, pokoj a lásku. Dúfam, že sa Mar-tin Jurík mýli. Že ani v roku 2033, a ani skôr, nenastane takástrašná slnečná erupcia s takýmito následkami.

Katarína SoykaMartin Jurík: 2084, Marenčin PT, 2018, 416 str.

OdposlechnutoEvropa není vojenskou velmocí, je ekonomickou velmocí.

Když přijme celou zelenou, environmentalistickou agendu (zá-kaz uhlíkové ekonomiky, pryč s jadernou energií atd.), spácháekonomickou sebevraždu a stane se muzeem, které budou nav-štěvovat bohatí Číňané a fotit nádherné gotické katedrály, barok-ní kostely, renesanční paláce, klasicistní i secesní budovy. Adnešní mladí, potom už šedovlasí důchodci bez dětí a bez vnou-čat, budou sedět na lavičkách u břehů Temže, Seiny, Rýna, Tibe-ry či Sprévy, hledět za zvuků muezzinů do jejich temných vod amarně přemýšlet: „Kde se stala chyba?“ Roman Joch

................................................................................

interkom 8-9/2019

recenze

16

Poe a jeho dvě výročí i dvě sci-fi(* 19. 1. 1809, † 7. 10. 1849)

Psát v Čechách monografii o Poeovi (1809–1849) není zby-tečné, odvážné však ano.

Proč spíše nějakou monografii nepřeložit, že? A napříkladroku 1987 vydali pánové Thomas a Jackson zevrubný spisThe Poe Long. A Documentary Life of Edgar Allan Poe –1809–1949, kde jdou v básníkových životních stopách takřkaden po dni.

Ale Petr Krul má nešťastného básníka natolik rád, že po-dobně neuvažoval, psal a vlastní monografii Havran se zlome-ným křídlem doplnil podtitulem Edgar Allan Poe na konci živo-ta podle událostí, okolností, svědectví blízkých osob, dopisů,posledních povídek a veršů. Zdánlivě se tudíž zaměřuje pouzena výseč klasikova žití, avšak při četbě vbrzku odhalíme, žeani zdaleka nesleduje jen poslední a nejtragičtější roky. Ale tyhlavně. Až do roku 1835 je toho ostatně o Poeovi známo mini-mum.

Krul toužil co nejdůvěrněji pochopit podstatu, povahu a du-ši básníka a pro srovnání s jeho knihou lze zmínit leda Holubo-vu chronologii Edgarova života z kdysi neprodejné publikacePoe aneb Údolí neklidu (1972) a snad i chronologii JurajeVojtka na konci svazku Zlatý skarabeus. Príhody ArthurtaGordona Pyma, který vyšel slovensky roku 1984.

Krul uvádí svou publikaci vysvětlivkou Jak se potkat s Po-em a následuje pět částí alias „knih“ s tituly Kniha Virginie,Kniha Baltimore, Kniha Griswold, Kniha Poe a Kniha posled-ních básní. Nu, a na předposlední straně svazku nechybí ro-dokmen Poeova rodu, na jehož počátku stojí revoluční generálDavid Poe (1748-1818).

Život a pozdní dílo jsou poté jádrem publikace a připomeň-me zde postřeh, dle něhož je básníkův tragický osud i důka-zem jistého barbarství doby, neboť jen o málo vyšší honorářeby stačily, aby žil důstojně a snad ani nezemřel. Právě vyššíodměny si nicméně nedokázal vydobýt a jeho rodina tak žilačasto o žebrácké holi. Při vší chudobě navíc býval vystaven ténejnepřátelštější kritice, jaké kdy kterýkoli americký autor če-lil, a také po jeho smrti a až do roku 1910 neustávaly pokusynevpustit jej do „Dvorany slávy“ významných Američanů.

Nelíbilo se na něm totiž ledacos a postava zastírala vlastnídílo. Svým stínem. Jak asi víte, budoucí choť poznal jako sed-miletou holčičku, přičemž byl o třináct roků starší. Vzali se,když jí bylo třináct, a manželství nebylo podle všeho nikdy„konzumováno“, abych zde použil regulérní odborný termín.Když pak Virginia v pětadvaceti podlehla souchotinám, bylapanna.

Mnoha nemocem včetně tyfu podléhala však okolo básní-ka přehršle dalších osob, a jak bylo tenkrát normální, mnohéodcházely mladé.

Edgar Allan Poe zanechal studia na West Pointu, čímž ztra-til otčímovu podporu, ale jednal podle vlastního plánu a srdce av srpnu 1829 se přistěhoval do richmondské rodiny paní Ma-rie Clemmové (1790-1871), což byla jeho teta i budoucí tchý-

ně. Virginia se jí narodila roku 1822 a je přitom zvláštní, že jejístarší sestra téhož jména zesnula jen deset dní před Virgini-ným narozením.

Plynula léta, Poe psal a po šesti takových letech došlok další klíčové události, kdy osud takříkajíc najíždí na výhybku.A na jakou? Edgarův a Virginiin bratranec Neilson Poe(1809–1884), který se poté po většinu života živit jako práv-ník, se rozhodl sestřenky „ujmout“.

Co víc, poskytl by jí vzdělání. Ale Edgar Poe tomu zabránil,a to až hystericky, a s Virginií se oženil.

Vlastně ani nevíme, jak vypadala, neboť její jediný portrétvznikl až nad mrtvolou. Symptomatická krev na jejích rtech seprý prvně objevila v jejích dvaceti, když zpívala, ale žila ještěpět roků. Je přitom zajímavé sledovat, co přesně Poe tvořil vletech před „zjevením“ oné krve... a co pak.

Další výhybkou se stala výzva Poeova kamaráda, lékaře aplodného básníka Thomase Chiverse (1809-1858). Tomu mu-ži patřily celé plantáže s otroky, a když zdrcený Poe pohřbil Vir-ginii, vyzval jej, aby se přestěhoval k němu do Louisville. V do-chovaném dopise (celkem máme na 800 dopisů, které Poe na-psal či obdržel) mu přitom Chivers slibuje, že „o něj bude dosmrti postaráno“. Co víc, závěrem přidává věru pozoruhodnouvětu: „Jestliže je na světě nějaká naprostá záhada, jste to vy –ta nejzáhadnější.“

Dobrá nabídka, nemyslíte? Asi jako – popravdě řečeno –nebyla od věci ani ta někdejší Neilsonova nabídka Virginii.Zpětně jsme chytří a vnímáme ony výhybky, jenže žije se rych-le a jen jednou. Vždy netrefíme. A Poe? Odmítl nabídku hodné-ho otrokáře! Zůstal u tchýně.

Po roky pak obcházela redakce a zlomeně v nich vykláda-la, že je synovec nemocen. Se slzami v očích přitom orodovalaza vydání jeho děl.

Poslední vztah měl k rodině továrníka Richmonda. Sestáva-la mj. z Nancy Richmondové (1820-1898) a její pětileté dceryCaroline. Už po třech krátkých návštěvách si Poe vsugeroval,že jej právě tito „milí lidé“ zachrání. Ale možná není divu! BratrNancy Richmondové byl ředitelem místní školy a Poea jasno-zřivě vnímal jako celebritu. I když opět i jako záhadu.

Později napsal: „Pan Poe u nás strávil něco víc než týden ajá se obával, abych nepřišel o prospěch z jeho originálníchmyšlenek, které mu neustále plynuly ze rtů, když jsem trávilkaždou volnou chvíli v jeho přítomnosti. Kdyby mi tak dal PánBůh jen tisícinu jeho gigantického intelektu. Někteří lidé jsouvelcí navzdory sobě. Nemohou si pomoci být jiní než odlišní, apan Poe, zdá se, byl ten typ. A připadal mi jako naprosto sinevědomý své mimořádné duševní síly.“

11. ledna 1849 píše Poe vdané Nancy: „Nemusím ti říkat,jaký kámen spadl z mého srdce, když se zrušilo moje zasnou-bení s paní Whitmanovou. Napiš mi aspoň řádek, začíná se mifinančně dařit a věřím, že brzy budeme venku z nesnází. Aninevíš, jak jsem pilný. Rozhodl jsem se být bohatý – triumfovat;

interkom 8-9/2019

recenze

17

už kvůli tobě. Dej pusu za mě milé Sáře – že jí brzy napíšu (Sá-ra byla sestra Nancy Richmondové. Pozn. IF) – a napiš mi ně-co o bratrovi – jel do Richmondu? Kdybych mu tak mohl s ně-čím pomoci. Pozdravuj ode mě malou Caddy, pana Richmondaa svého pana otce. A teď nashle, moje drahá sestro Annie!“

Říkal jí totiž „sestro Annie“. Za deset dní, 21. ledna, se v do-pise z New Yorku chlubí energií a produktivitou, načež končí:„Naše matka ti posílá sto políbení (padesát pro Sarah) a brzynapíše. Pusu malé Caddy za mě, pozdrav panu Richmondovi avšem. Poslední dva týdny mám tíživé bolesti hlavy.“ Jenžeživot je krutý. Právě tou dobou byl u rodiny pomluven a Rich-mond mu – zřejmě – zakázal jezdil k nim do Lowellu. Ani vícenechtěl, aby Poe psal jeho ženě. Přesto jí Edgar dál píše a tvrdí,že chtěl rodinu původně jen požádat, aby dočasně ubytovalajeho matku. Dne 23. března 1849 pak Nancy posílá slavnoubáseň For Annie. Píše také o tom, jak rád by zažaloval ty, kteříjej pomluvili. O co se jednalo v oné pomluvě? Nevíme. Jehotchýně a teta totiž dopisy zničila.

Tou dobou krachovala většina časopisů, do kterých psal,ale přesto pokračuje v dopise s optimismem. Píše: „Nepochyb-ně přičítáš moji špatnou náladu těmto událostem, ale tak to ne-ní. A není v silách jakýchkoli pozemských okolností, aby mědeprimovaly. Můj smutek je nevypočitatelný, jsem plný tem-ných předzvěstí. Nic mě netěší, ani neuklidní. Můj život se zdázmarněný, budoucnost vypadá jako černý papír. Ale já pokra-čuji v zápase naděje proti naději.“

5. května 1949 nato píše Aničce o depresi, ze které všaknedělá žádnou „nemoc“, a pokračuje o strachu, že už ji nespat-ří. Richmondovu rodinu nicméně zachytil v pozoruhodné povíd-ce Landorova chata.

Okolnosti jeho smrti dne 7. října jsou i nejsou zcela známy astačí snad říci, že se dál váhá mezi čtyřmi až pěti možnými pří-činami, a to včetně cukrovky, souchotin a vztekliny (kterávšak byla posléze takřka vyloučena).

Nancy Richmondová se pak dožila také úmrtí manžela, na-čež oficiálně přijala jméno Annie, aby se ztotožnila s hrdinkouPoeovy básně! Její dcera Caroline ji za to odsoudila a jednalose podle ní o zhanobení památky pana Richmonda.

Petr Krul nás ve své knize ovšem seznamuje také s obsa-hem posledních šesti Poeových próz, a to těch, které již vypro-dukoval po smrti Virginie. Jde o díla Věci budoucí (příběh seodehrává v roce 2848), Von Kempelen a jeho objev, X-Ing AParagraph, Skokan, Landorova chata a Maják. Poslední prózamá formu zápisků strážce majáku, zůstala nedokončena a vy-šla teprve ve 20. letech 20. století. Právě Petr Krul přitom poří-dil první český překlad onoho torza a umístil jej na závěr KnihyVirginie.

Celkem Poe vytvořil na sedmdesát povídek, ale Krul se za-měřuje na interpretaci dvou jeho sci-fi. Mellonta Tauta (Věcibudoucí) předvádí balón daleké budoucnosti vyrobený z mle-tých žížal potažených kaučukem a spatříme dvacetipatrovémrakodrapy, dálniční a telegrafní síť, jejíž kabely vedou pomořské hladině, a lodě poháněné magnetickými turbínami. VEvropě řádí epidemie moru, v Africe občanská válka, nicméněobé je chápáno co pozitivum, které jen umenší „velikost

Masy“. A jak se zdá, v budoucnosti bude podle Poea demokra-cie dobrá leda pro psy.

„Hanebně selže,“ píše – a „chlapík jménem Chátra nastolídespocii“. Ale také on zemře, když se vyčerpá vlastní energií.Přitom Poe využívá myšlenek ze své starší eseje Eureka a vy-smívá se různým praktikám v Americe jeho dní.

A příběh o Kempelenovi?Je reakcí na zlatou kalifornskou horečku z roku 1848, nic-

méně titulní vynálezce umí zlato vyrobit z olova, do něhož COSIvmísí. Pointa? Kdyby byl objev, který cenu olova zvedneo 200 %, zveřejněn o půl roku dříve, ulevil by zlatokopypřecpané Kalifornii.

Do oddílu Kniha posledních básní zařadil Petr Krul vedleanglických originálů i své překlady sedmi skladeb z finální éryPoeova života a jmenují se v jeho překladech Mé matce, Eldo-rado, Zvony, Ulalume, Sen ve snu, Aničce a Annabel Lee.

A ostatní verše těch krušných časů? Ty má Krul pouze za„památníčkové“ recyklace děl starších.

Poe po sobě celkem zanechal něco přes sto básní a také46 esejů a okolo tří set fejetonů a článků, z nichž Krul pro oddílKniha Poe vybral více než desítku, a to texty Dlažba v NewYorku, Slova a sny, Omnibus, Divadelní krysy, Drožky, Hono-ráře, Jak diskutovat, Jak neplatit americké autory, Otázka me-zinárodního copyrightu, Anastatický tisk a Srdce na dlani.

PhDr. Petr Krul pracoval dříve ve vydavatelství Economia aroku 2015 vyslal mezi čtenáře vlastní překlad Havrana s ilus-tracemi Jiřího Slívy. Také okomentoval Vězeňskou baladuz Readingu Oscara Wilda, jejíž nový překlad sám pořídil(2013), a jako první převedl do češtiny Muže, který miloval os-trovy (2011) z pera Davida Herberta Lawrence.

A Krulův Poe? Má minimálně tři tváře. Tvář génia, tvář věč-ného osmnáctiletého studenta a konečně smutný obličej mu-že, kterého nikdo neumí opravdově milovat.

A zda to byla vše náhoda? Snad, ale oblíbené slovo tohotobásníka bylo OKOLNOSTI. Ivo Fecl

Ukázka z Poeova článku v Krulově překladu:Běžně slýcháme, že takové a takové myšlenky jsou za hra-

nicemi slov! Nevěřím, že jakákoli myšlenka, je-li to vůbec myš-lenka, je mimo dosah jazyka. Spíš mě napadá, že když se vevyjadřování projeví nesnáz, je to v intelektu, v nedostatečnostirozvahy nebo metody. Co se mě týče, nikdy mě nenapadlamyšlenka, kterou bych nemohl vyjádřit slovy dokonce ještězřetelněji, než když jsem na ni připadl – jak už jsem uvedl, myš-lenka dostane formu až při úsilí o vyjádření. Existuje ovšemdruh představ mimořádně jemných, delikátních, které nejsoumyšlenkami a u kterých jsem zatím nenašel žádnou možnost,jak připojit výraz. Používám slovo představy, protože prostěmusím použít nějaké slovo. Uvědomuji si tyto „představy“ jenna hranici spánku, ale s plným vědomím, že jsem při vědomí.Pro dokonalou myšlenku je potřeba trvání času. Dívám se navize, když vznikají, s uctivou bázní, není v tom nic z průměr-ných zážitků. Je to, jako by pět smyslů bylo nahrazeno pětimiliardami jiných smyslů zbavených smrtelnosti.

Dokončení na straně 23�

interkom 8-9/2019

studie

18

Erika Johansenová: Osud Tearlingu (dokončení)Specifické závěry: Autorská svévole a etické obtíže

Důležitější než tyto výtky, jakkoliv snad oprávněné, mi přijdeněco jiného. Hodnota příběhu obyčejně nevyplývá z jeho do-slovné realističnosti. Zvláště ve fantastickém příběhu přiznej-me autorce právo na vizi, která nemusí být ani praktická anistřízlivá. Potíž je spíše v tom, že Erika Johansenová po celoudobu nabízí vlastně jen jeden prostředek, jak se k ideálu, kterýpředkládá, dostat. K její utopii se jde cestou reflektované zku-šenosti, neboli výchovy. A jedna z věcí, které mi na Tearlin-gu imponovaly, bylo, jak opakovaně a věrohodně usvědčovalideál nápravy společnosti prostřednictvím dobré vůle a osvíce-né výchovy z nefunkčnosti. Jediný prostředek, kterého si cení-me a který by mohl vést k úspěšnému cíli, k němu dojít schop-ný není. Autorka si svoji pozici nikterak neusnadňuje, a to nászase přivádí k jedinému prvku, který je oproti našemu světunějak odlišný, takže skýtá nějakou naději – a to je magie. Jaktedy přesně byla použita?

V normálním příběhu by magie fungovala jako neutrálníkvalita, mohla by stejným způsobem sloužit k dobrému i zlé-mu, věci zlepšovat jako zhoršovat. Možná by mohlo být ne-moudré se s ní zaplétat, protože ve výsledku vede častěji k vý-sledkům špatným, ale alespoň v principu by její hodnocení zá-viselo na způsobu použití. Tušíme, že zde tomu tak není. Autor-ka totiž svoje postavy umístila do nespravedlivé, nesymetric-ké situace, kdy zhoršení poměrů je magické povahy, ale jejichzlepšení takové být nemůže. Ne proto, že by to vyplývaloz podstaty jejího světa, ale proto, že to autorka jednoduše ne-povolí. To, že byl příběh zvnějšku zmanipulován, lze snad utajitpřed hlavní hrdinkou, ale před čtenářem se autorka samausvědčuje, a to jak věcně, na úrovni událostí, tak eticky, naúrovni jejich vyznění.

Do bezvýchodné situace vženou hlavní hrdinku magickébytosti, které nedokáže žádným způsobem porazit. Na začát-ku knihy se objevily jako čistě hororový prvek zápletky, aleukázalo se, že i když vznikají působením magie, z nevysvětle-ných důvodů jsou následně proti magickému působení zcelaimunní. Protože fyzicky přemoci se dají jen s krajními obtížemi,hlavní hrdinka nakonec neobjeví způsob, jak před nimi a tím,co představují, svět zachránit. Rozhodne se proto jakýmsi způ-sobem změnit realitu jako takovou. Aby podobnou věc mohlaudělat, musí v jednu chvíli ovšem přesně stejnou bytost magic-ky porazit – a autorka se této peripetii čestně nevyhýbá, pro-tože jinak by jí v zápletce zůstal volný koneček. A hrdince se tokupodivu podaří. Jenže obě situace se věcně nijak neliší: v prv-ním případě nedokáže hrdinka žádným způsobem vyhrát, pro-tože takový výsledek se autorce nehodí, zatímco v druhém pří-padě s tím nemá sebemenší potíž, a to jen proto, že její úspěchvede k výsledku, který si autorka přeje. To pravděpodobně ne-ní náhodné přehlédnutí, protože podobné chyby se v knize pří-liš neobjevují, takže se mi nezdá, že by se jedna měla objevitv samotném vrcholu celého cyklu, jehož kompozice je dlouhoa pečlivě připravována. Mnohem spíše je to chvíle, kdy autor-ka vědomě použije falešnou kartu a doufá, že si toho v hodně

vypjatém okamžiku nevšimneme. Nebo je to přinejmenšímchvíle, kdy její zbožné přání převáží nad respektem k reáliímpříběhu, ale každopádně si zde značně ulehčila situaci.

Není bez zajímavosti, že jde už o druhé místo, které vlastněnedává smysl. Jeden z prvků, na kterých stála kompozice dru-hého dílu, souvisel s fungováním magických kamenů, kteréhlavní hrdinka předala své protivnici výměnou za několik letmíru pro svoje království. Kameny ovšem v rukách zlé králov-ny nefungovaly, aniž by na základě dosavadních informací by-lo zřejmé, proč tomu tak je. Zhruba ve chvíli, kdy se definitivnězmění atmosféra třetí knihy, nám autorka poskytne vysvětlení,které je při zpětném pohledu zcela nesmyslné. Pak poměrněneústrojným způsobem ukončí život hrdinčiny protivnice a zač-ne příběh odvíjet nečekaným směrem. Skoro se zdá, jako byautorka původně plánovala výstavbu příběhu jinak, ale někdemezi druhým a třetím dílem radikálně změnila názor. Jestli to-mu tak bylo, podařilo se jí většinu prvků poskládat do nové po-doby zápletky celkem úspěšně, ale domyslet do důsledkůzměny, které si vyžádá převrácení funkce, kterou má v příběhumagie, už nedokázala. Nejasný proto zůstává i způsob, jakýmse jeden magický kámen dostal od hlavního antagonisty dovlastnictví královské linie, odkud jej získala hlavní hrdinka.Kdyby se celý příběh nakonec odvinul smysluplně, síla celkuby podobné drobné nejasnosti zahladila, protože autorka jeskutečně velmi nadaná vypravěčka. Ovšem systémové potížes fungováním magie mají sklon zdůrazňovat i nedomyšlenostpodobných drobností v zápletce. Ať už však byla genezepříběhu jakákoliv, zde jsme se definitivně dostali na místo,které je dramaticky a následně i věcně rozporné.

Šance, že otevřený rozpor v konzistenci literárního světapřehlédneme, je ovšem slušná, protože těsně předtím došlopatrně k nejvíce překvapivé události celého příběhu. Hlavní hr-dinka se poprvé dopustila v nejužším možném smyslu slovavraždy. Poprvé zabila někoho, koho bezprostředními okolnost-mi nucena zabít nebyla a kdo byl podle všech obvyklých měří-tek osobně zcela nevinný. Jistě, víme, že pro vzdálenější bu-doucnost světa dotyčný představoval nebezpečí, i když jenproto, že vládl magií, přičemž autorka se domnívá, že magie jepříliš nebezpečná, což je ale pro obvinění končící trestem smrtipoměrně chabý základ. Sám se ovšem nijak neprovinil a nedo-stane na výběr. Hlavní hrdinka se ho nepokusí přesvědčit, abyodešel, nemá možnost vzít si život sám, dokonce ani nemůžeschválit rozhodnutí, které ona udělá. Přinejmenším pro to po-slední je v knize přímo připravený prostor, ale autorka nám ne-poskytne sebemenší náznak, že by k tomu došlo. Jistě, mohlok tomu dojít a můžeme se domýšlet, že k tomu došlo, ale pro-tože snad ve všech ostatních případech hraje autorka otevře-ně, takže vždycky spolehlivě víme, co a proč postavy dělají,musíme situaci vyložit tak, že k žádnému takovému schválenínedošlo. Pro vyšší dobro byl cílevědomě zavražděn nevinnýčlověk, přesně tohle se stane – a Erika Johansenová tento činschvaluje.

Tyto pro knihu jinak poměrně netypické obtíže jakoby

interkom 8-9/2019 19

studie

svědčily, že jsme na místě, kde se děje něco podivného. Nako-nec nejde jen o přehlédnutí ve výstavbě zápletky, které by jistěšlo s vhodným vysvětlením napravit, nejde dokonce anio vraždu jednoho nevinného, kterou by možná šlo pečlivějiodůvodnit. Potíž je v tom, že během celé knihy se hodně argu-mentuje realismem: náš svět je zavržen ne proto, v jak špat-ném stavu se nachází, ale proto, jak iracionálně na jeho stavreagujeme. Protože naše myšlení neodpovídalo skutečnosti,sami jsme se odsoudili. I když autorka nemusí hodnotit příčinyproblémů stejně jako čtenář, étos celého cyklu je od prvopo-čátku založen na tom, že úcta k mechanis-mům skutečnosti je podstatou pravdy. Ta-kové pravdy, která vede k dobru jednotli-vých lidí i společnosti jako celku, což je,myslím, východisko pro většinu čtenářůpřijatelné; a dneska stejně aktuální jakokdykoliv jindy. Jak ovšem autorka na bu-doucnost lidí, kvůli kterým jsme vázánipovinností respektovat realitu, pohlíží?

Jediné dilema, které hlavní hrdinka ře-ší, spočívá v neodhadnutelnosti budouc-nosti. Není jisté, že nová budoucnost, kte-rou otvírá, bude lepší než ta, od které seodvrací. Jenže důsledkem změny, kterouvyvolá v minulosti, je nejenom změna bu-doucnosti, ale i změna přítomnosti. Zatím-co dílčí nerespektování skutečnosti jev knize pranýřováno, její úplné zničení jepřípustné. Utrpení velkého množství lidínás svojí naléhavostí přivede k zoufalýmčinům, ale jejich hromadné zabití nechámebez jakéhokoliv komentáře. Neříká se mi to lehce, ale to je čin,který dnes nazýváme genocida. I v této eticky vyhrocené situa-ci však Erika Johansenová neztrácí integritu a čestně svým pří-během přiznává to, co se dnes odváží říct jen málokdo: při-pustíme-li v případě jednotlivců euthanasii, nutně skončímetak, že nakonec schválíme genocidu. Nedokázala-li autorkasnést očima hlavní hrdinky pohled na utrpení několika jednot-livců, kterým dopřála smrt z milosti, o to méně dokázala snéstpohled na utrpení dlouhé, jakoby nekončící řady jednotlivců,které plošně vymazala z existence. Jistě, otázka morální odpo-vědnosti za zaniklé budoucnosti je v časových smyčkách zá-ležitost složitá, ale my vše vidíme z pohledu hlavní hrdinky,která lidi, kteří později zaniknou, nejdříve poznala jako skuteč-ně existující. Ať už je právní status časových větví, kterémohou zpětně neexistovat, jakýkoliv, autorka lehkomyslnědělá něco, co je při bližším pohledu strašlivé.

Stojí za povšimnutí, že tím, co dohnalo hlavní hrdinkuk vraždě, ve skutečnosti nebyla velikost zla, které je v příběhuzosobněno magií. Příčinou byla morální volba, na kterou mělahlavní hrdinka právo a která jí byla upřena. Když si vybírá, dojaké chvíle v minulosti se má vrátit, defilují jí před očima různéklíčové události. Autorka ji ovšem zaslepí, protože vidí pouzeskutečnosti, kterými může vývoj změnit věcně. Vtělí se tedy dojedné z postav, jejímž očima předtím sledovala minulost, a pro-

tože nevidí jiné východisko, dopustí se vraždy. Kdyby ovšemsměla nahlédnout, že podstata celého problému není primárněvěcná, nýbrž etická, stejně tak by se mohla vtělit do jiné posta-vy, s kterou sdílela část života a která by Williama Teara jistědokázala pohnout, aby v záležitosti svého prvního syna volil ji-nak. Z hlediska fantasy příběhu by stále šlo o řešení, které nenízvlášť uspokojivé, protože znevažuje události, které se již sta-ly. Ale šlo by o vyústění, které by pro nás bylo neskonale přija-telnější, protože by „špatnou“ budoucnost založenou na chyb-ném morálním rozhodnutí nahradila „dobrou“ budoucností od-

víjející se od rozhodnutí správného. Tako-vý závěr lze – oproti stavu, kdy se autorkasnaží následky špatného činu kompenzo-vat činem ještě o mnoho horším – alespoňnějak dramaticky obhájit. Bylo by to stáleřešení, které spadá do řádu našeho světa,ale alespoň by ukazovalo, jak se s případ-ným věcným ústupem od moderního k při-rozenému musí současně proměňovati naše morální cítění, což by vůbec nebylomálo.

Hlavní hrdinka volí v neudržitelném po-stavení mezi možnostmi s neznámými ná-sledky – jednu z možností si vybrala a ne-ní úplně snadné ji odsoudit, protože bylavmanipulována do situace, jejíž falešnostšlo zevnitř patrně jen obtížně prohlédnout.Hlavním problémem proto není její děsivávolba, problematické je, jak autorka ná-sledně tuto událost interpretuje. Ať už hle-díme na vraždu jediného nevinného, kte-

rou provedla hlavní hrdinka vlastníma rukama, nebo přemýšlí-me o masovém vyvraždění desítek tisíc lidí, jejichž dobrem pů-vodně ospravedlňovala svoje jednání, cítíme hluboké rozpaky.Nikoliv nutně proto, že by byl následný politický řád, který má-me považovat za legitimní, založen na smrti nevinných lidí.Obávám se, že to je i v našem světě poměrně běžné, jen nás odpodobných událostí dělí milosrdné zapomnění a následně bu-dované zakladatelské mýty. Jenže na zapomnění se kniha spo-lehnout nemůže, protože čtenáři vidí celou historii najednou,a o zahlazení kniha nijak neusiluje, protože to autorčina ne-úprosnost neuznává. V tom spočívá podstata problému a neníto problém zdaleka jen morální. Máme hluboké zábrany vědo-mě a otevřeně schválit podobné jednání – dobro postavené nakrvi nevinného – jako neproblematické. Dějiny naší kulturysahající až k antické tragédii a ještě dále nás varují, že krvavávina člověka nakonec tak či onak dožene a že některé nespra-vedlnosti jsou do nebe volající.

Obecné závěry: Důsledky utilitární etikyExistují určité mechanismy, jakými se lidská společenství s vi-nou, která je příliš velká, dokáží vypořádat. V řeckém světě serozlícené Erínye, jež nemilosrdně pronásledovaly Orestéa, kte-rý zabil vlastní matku, mění v usmířené Eumenidy. V křesťan-ské kultuře se dokonce nespravedlivě zabitý Ježíš jako Boží

interkom 8-9/2019

studie

20

syn stává spasitelem lidí, což je zvlášť podivný paradox, pro-tože to největší dobro má být založeno na smrti toho nejméněvinného. Aby bylo něco podobného možné, musí ale být splně-ny tři podmínky. Metafyzická vina je vykoupena obětí, která jepřinášena celým společenstvím, je schválena vnější či vyššímocí a je zacílena na obnovení spravedlnosti. V řecké tradici jeto bohyně Athéna (vyšší moc), která Eumenidám přiřkne poctyvykonávané v posvátném háji v Kolónu (oběť) a následně dáváměstu Athény, kde se Orestés ukryl, institut porotního soudujako prostředek, jak do budoucna racionálně řešit provinění,která byla pro archaické cítění bezvýchodná (spravedlnost).V křesťanském pojetí je to přímo transcen-dentní Bůh (vnější činitel), který složitýmzpůsobem propojí smrt svého syna s pravi-delným symbolickými zdáváním se částiúrody (oběť), aby lidé dosáhli podílu navěčném životě, což bude bohatě kompen-zovat újmy, které zažívají na tomto světě(spravedlnost). Navzdory shodným prv-kům také vidíme, že jde o strategie odlišné.Řekové vinu řeší v přirozené oblasti tím, žeji z člověka snímá kolektiv, který je k tétofunkci zmocněn božstvy a v kterém se hro-zivost provinění rozpouští. Podmínkou je,aby byl provinilý jednotlivec kolektivempřijat jako Orestés, je tedy na vůli společen-ství závislý. Křesťané usmíření viny pone-chávají v osobní rovině, ale přesouvají hodo nadpřirozené oblasti, kde ho řeší pokáníjednotlivce přímo vůči božstvu, které žád-ného hříšníka neodmítá. Podmínkou je, abyjedinec patřil ke kolektivu stejně věřících, ale na vůli společen-ství nezávisí.

Můžeme posoudit, do jaké míry podmínky naplňuje OsudTearlingu, který nepřejímá ani jeden ze zmíněných postu-pů. Vnější arbitr chybí úplně, mírou věcí je zde člověk sám.Vyšší moc není přítomna ani žádným zástupným způsobem,například ve vnější podobě nějakého proroctví nebo vnitřní po-době osobního svědomí. Mechanismem, který oddělí viníkaa jeho čin, je utilitárnost. Oběť je přítomna jen jako osobní oběť,společenství se zde neúčastní ani trpně ani aktivně. V moderníterminologii společenství nejenže není subjektem dějin, neníani jejich objektem, protože to původní společenství zcela zani-ká a nové vzniká bez jakékoliv návaznosti. Může to být důsle-dek etické utilitárnosti, protože ta je „objektivní“, tedy ne--lidská, tedy se společenství lidí netýká. Spravedlnost nemázajistit usmíření minulého zla, nýbrž garantovat budoucí dobro.To by mohlo souviset s tím, že kolektiv zde nemá žádnou funk-ci, tudíž na něj zpětně nejsou brány žádné ohledy, a opět by pří-činou byla utilitárnost. Vzájemné vztahy mezi prvky lze ovšemvykládat i jinými směry: má-li být pro kolektiv plodem spravedl-nosti štěstí, nemůže přinášet žádnou oběť, která je tak vyhra-zena pouze jedinci, ani záviset na žádném jiném mechanismu,než je účelnost. Ať už na vše hledíme z libovolné perspektivy,ukazuje se, že chybí zakotvení nejen nadpřirozeně metafyzic-

ké, ale i přirozeně zásvětné: svět Tearlingu nemá žádný pře-sah. Co nám řešení Eriky Johansenové říká v naší kulturnítradici o etickém a dramatickém vyznění jejího díla?

Předně se ukazuje, že hodnoty v Tearlingu nejsou vůbec žád-ným způsobem založeny morálně. Jde o poměrně překvapivézjištění; a nejen proto, že o morálce a její povaze se v kniháchhodně mluvilo. Magie se v Tearlingu projevovala ještě jednímzpůsobem, o kterém zatím nebyla řeč. Poté, co se neuznaný Te-arův syn dopustí krvavého převratu, který rozvrátí celou zema její budoucnost, jedna z postav ho prokleje. Archaická předsta-va, že určitá porušení řádu jsou tak závažná, že na ně sama sku-

tečnost reaguje neočekávaným trestem,který se také vymyká běžnému řádu věcí, jes morálním étosem klasické fantasy dobřeslučitelná a vlastně už nepotřebuje žádnédalší ospravedlnění. Potíž nastává až vechvíli, kdy autorka magii pasuje jen do rolenebezpečné technologie. V tu chvíli prokletínení mimořádnou morální sankcí, kterou sesvět brání před kumulativním efektem zla.Není ani, bráno v opačném gardu, krajní si-lou padlého člověka, který v okamžiku smrtipřenáší část svého subjektivního zla jakoobjektivní skutečnost do světa. V technic-kém pojetí magie se prokletí stává jen své-volným použitím moci. Jenže ve světě Tear-lingu si svoji roli morální zábrany zachová-vá, i když už k tomu není žádný důvod. Je todalší svědectví toho, jak autorka v určitéchvíli svévolně změnila názor a jak pevně seopírá o předpoklady, které následně popře.

V původním rozvrhu příběhu tedy prolití nevinné krve hlasi-tě volalo po spravedlnosti, zatímco v jeho následné interpretacije stejný čin příčinou záchrany celého světa. Jistě však nepře-kvapí, že nejde o žádnou parafrázi na křesťanský paradox spá-sy skrze smrt nevinného. Zde podobná událost znamená jentolik, že hodnota věcí i lidí je čistě utilitární. Idealistický princip,že dobré činy vedou k dobrým následkům, je na konci knihyvyhraněn až do pragmatické podoby, že jen účel světí pros-tředky. Na postoj, že nevyhovuje-li skutečnost ideji, je třebazměnit skutečnost, jsme – ve střední Evropě asi více než jinde– po experimentech s nacismem a komunismem citliví. Chtěli-libychom přesto najít nějaké východisko, snad by šlo uznat, žepotíž a tragika tohoto principu spočívá v tom, že skutečnosttakto radikálním způsobem změnit nejde. Ve světě, který námautorka předložila, to ovšem možné je. Umožňuje jiná povahaskutečnosti takto radikální proměnu etického názoru? Je vy-hlazení civilizace, které si nikdo nebude pamatovat, přípustné,bude-li civilizace, která ji nahradí, „šťastnější“ a „spravedlivěj-ší“? Až se vkrádá podezření, zda to bylo opravdu záměrempředložit takto vyhraněné otázky; zda náhodou nejde spíš o ná-sledek určité nezkušenosti dané věkem autorky. Autorka námzde totiž zcela nečekaně předkládá vizi utopie v její původní –syrové a nelítostné – podobě, kterou naše historické zkušenos-ti už dávno zostudily.

interkom 8-9/2019 21

studie

Na úplně posledních stránkách Osudu Tearlingu jakoby serozhodla zareagovat i na tento děsivý stín na svojí knize –a snad poprvé svoji autorskou integritu ztratí. Původní a novýTearling od sebe dělí několik století naprosto odlišného vývoje,ale hlavní hrdinka stejně potká řadu postav, které jsou vzhle-dem i povahou zcela stejné v obou světech. Pro ni to předsta-vuje osobní tragédii, protože její někdejší přátelé ji nepoznávají.Pro nás by to však podle autorky mělo být uklidnění, že nic takstrašného se ve skutečnosti nestalo, když vyhlazení lidé dáležijí, byť jiné životy. Kdyby to byla pravda, kdyby se „svět“ změ-nil, ale „lidé“ zůstali zachováni, značně by to relativizovalo dří-ve vznesené obvinění z genocidy. Zde se ovšem musím ohra-dit, protože to, co nám autorka předkládá, je přelud, vidina bezjakéhokoliv vztahu ke skutečnosti. S určitými obtížemi si do-káži představit fantasy, která by byla založena na metafyzicetak silné, že by snad podobnou stabilitu duší napříč fyzickyzcela odlišnými situacemi dokázala zajistit. Ale autorka ve svéknize principy, na kterých je fantasy založena, zcela záměrněpopřela a jakoukoliv metafyziku výslovně odmítla. Nemůže seproto žádným způsobem dovolávat útěchy, kterou snad mů-žou poskytnout. Představa stability osob napříč paralelními dě-jinami je ve světě, kam nás autorka vzala, prázdné klišé, kou-zelnický trik, který má maskovat pravou povahu nominalistic-kého pojetí skutečnosti. Kde neexistuje princip, který byumožňoval nezměnitelnou identitu, neexistuje identita vůbec.Jediné, o co se pak lze opřít, je plynulost vývoje – v malých ča-sových úsecích jsme schopni rozeznávat podobnosti, kterénám umožňují předstírat, že cosi jako identita existuje. Jenžeprávě změna vývoje byla tím, o co nakonec šlo, takže existenciidentity není možné ani obvyklým způsobem předstírat. Mimo-chodem, podobné úlevy se v novém Tearlingu dostane i ná-boženství, které je v něm stále přítomno, byť redukované najakousi neduživou soukromou charitu – ale to je představa,která věcně žádné potíže nepřináší.

Co tato morální katastrofa znamená pro dramatické vyzně-ní příběhu? Jistě, autorka zašla příliš daleko, jak už se tou avantgardních politických projektů pravidelně stává. Nechcipopření základních etických principů naší civilizace zlehčovat.Když jsem si v doslovu od někoho s podobnými názory, jakomá autorka, přečetl výzvu: „pojďme všichni tvořit lepší svět“,doslova mě zamrazilo – budu mít jako člověk s odlišnými názo-ry v lepším světě právo na život nebo budu obětován pro vyššídobro? Ale nemuselo by to ještě nevyhnutelně znamenat, žena chybné etice spočívá špatný příběh. Málokdo by se napří-klad Pána prstenů odvážil pokládat za nedostatečný příběh,jakkoliv morálně problematické může být Tolkienovo pojetískřetů. Na ty se ve Středozemi aplikuje princip kolektivní raso-vé viny, i když se podle veškeré naší zkušenosti musí jednato bytosti s rozumem a svobodnou vůlí, takže by měli mít právona individuální spravedlnost. Přesto musí být zabíjeni bez otá-zek a bez pochybností – protože jakákoliv snaha chápat skřetyjako svéprávné jedince vede k naprostému dramatickému roz-vratu příběhu. Doslovně vzato je Tolkienův svět založen nachybné teologii, která nutně vede k falešné etice. Jenže přestojde o příběh nejen dramaticky neobyčejně silný, ale rovněž

i morálně neobvykle hluboký. Tolkienovi se podařilo některéz ústavních prvků našeho světa změnit, a to nejenom tak, že je-ho svět zůstal konzistentní, ale dokonce tak, že je nás v našemsvětě nadále schopný oslovit a zasáhnout v nevídané míře.Proč se domnívám, že zatímco Tolkienova změna představujeve fantastické literatuře přípustnou možnost, změna ErikyJohansenové podle mne vybočuje z mezí a zcela selhává, kdyžvěcný rozdíl mezi nimi není zase tak veliký?

Souvisí to s přesvědčením, že příběhy mají – stejně jakoumění obecně – vlastní autonomii. Jejich hodnota se nedá re-dukovat na zábavu, pravdu, užitečnost, krásu, prostě na žád-nou jinou hodnotu a dokonce ani nějaký komplex jiných hod-not. Dobré příběhy jsou ty, které se dramaticky osvědčují, a nicdalšího už za tím není. A protože mají svou autonomii, nemusípřitom nutně vycházet z předpokladů, které jsou „správné“z hlediska nějaké jiné oblasti, byť je to oblast tak důležitá a žár-livá, jako je etika. Příběhy, které si lidé vyprávějí, jsou navíc tro-chu jako lidé samotní. Mají společné základní prvky, ale přestonetvoří konvergentní ideál: nevedou k jednotě, ale k rozrůzně-nosti. Na příbězích, stejně jako na lidech, si ceníme toho, čímse odlišují, ne toho, co mají stejného (proto jsou ostatně všech-ny strukturalistické teorie o příbězích o tolik nudnější než příbě-hy samotné). A podobně jako se zdá, že zkušenost s člově-kem, který je z našeho vnitřního pohledu cizí, je tím, co nássamotné nejvíce obohacuje, tak se i domníváme, že zkušenostz odlišných světů, které ustavují příběhy, je nějak relevantníi v našem světě.

Tolkienova metoda je přijatelná proto, že vytváří novou kate-gorii zla, kterou v našem světě nemáme. Dokonce si o ní myslí-me, že nejspíš ani nemůže existovat; a lidi, kteří se chovají, jakoby existovalo, odsuzujeme. Ale pořád je to omezené zlo, kterédokonce ani v zásadě nepřekračuje hranice toho, s čím jsmeosudem povoláni vypořádávat se v našem světě. Jinak řečeno,Tolkienova změna je s naším chápáním autonomie umění zcelav souladu, ničím ji nenarušuje. To, že je teologie jeho světa přís-ně vzato nepravdivá, může paradoxně být dokonce jeho vý-znamnou předností. Rozšiřuje nevídaným způsobem hranice na-ší obrazotvornosti, čímž vytváří svět, jehož specifičnost – mimojiného – zvlášť obdivujeme. Ostatně, Tolkien sám v některýchdopisech uznává, že jeho příběhy jsou založeny na „špatných“předpokladech, ale ani jako poctivý katolík z nich neustoupí, pro-tože dokáže poznat, že vedou k dobrým příběhům. (Tolkienovyzměny etiky vlastně vedou od pravdivého středu opačným smě-rem než v Tearlingu. Tolkienovo zlo je přemrštěně realistické, totearlingské přemrštěně nominalistické.)

Avšak autorka Tearlingu postupuje jinak. Její zlo je zcelarealistické, genocida se v našem světě bohužel vyskytuje po-měrně běžně. To, co odlišuje jeho hodnocení, je autorčin názor,že neexistence je přijatelnější stav než utrpení. Kdyby zůstalapouze u této změny, možná by se nám její příběh nemusel líbit,ale pravděpodobně by také nevybočila z široké oblasti, ve kte-ré se příběhy realizují. Jenže ona považuje utrpení – přinejmen-ším to sociálními příčinami vyvolané utrpení – za problém takveliký, že je prostě nepřijatelné, a to nepodmíněně. Tvrdí, žestojíme-li tváří v tvář nebezpečí, že vznikne utrpení podobné to-

interkom 8-9/2019

studie

22

mu, které nám ve své knize předvedla, je nutné vyhlásit cosi ja-ko dramatický výjimečný stav, tedy obvyklé právo příběhu,aby se řídil jen svou vlastní logikou, omezit. Její kniha je takpodřízena jiné, konkrétně pedagogické hodnotě. Změna, jižautorka udělá, je nepřijatelná proto, že popírá autonomii, kte-rou příběhům přiznáváme.

Zbývá snad už jen otázka, proč se autorčino chápání utrpe-ní v kontextu zla tak radikálně odlišuje. O odpověď se nebudupokoušet, protože tím bychom se dostalido oblasti, pro kterou text knihy neposky-tuje žádnou oporu. Nicméně tím, čemu sesnaží vyhnout, je tyranie, protože násled-kem tyranie je příliš mnoho zla. Potud seshodneme. Já se ovšem domnívám, že anityranie není jakési nejvyšší zlo, protoženeruší naději. Existují-li jiné oblasti, kterési v principu zachovávají autonomii, takdokonce i když někdo jednu oblast doko-nale ovládne – jako třeba tyranie politiku–, nemá vyhráno, protože se v ní nikdy ne-dokáže dostatečně zabezpečit. Konečně,i příběh Tearlingu nám pád jedné tyranie,která se zdála být neotřesitelná, ukazuje.Když autorka, vedena snahou tyranii jed-nou provždy zabránit, ruší autonomii os-tatních oblastí, zdroj naděje nám bere. Tvr-dila, že příliš riskujeme, ale sama riskujemnohonásobně více: kdyby její řešení sel-halo, selže navždy. Ostatně, i v příběhu Te-arlingu dokázala existující tyranii odstranit pouze tak, že po-užila zdroje z oblastí, které si následně používat zakázala. Roz-díl mezi námi se tak dá alespoň popsat: ona považuje za nej-větší nebezpečí tyranie zlo, které působí, kdežto já považuji zanejvětší nebezpečí tyranie totalitu, kterou hrozí. Jakýmsi limi-tem zla je v naší kultuře peklo. A máloco je peklu vzdálenějšínež lidová představa zmatených čertů – peklo je dokonaleúčelně zorganizovaná totalita. Od utopie se po formální stráncevlastně moc neliší, stačí vyměnit cíl. Proto mi závěrečná vizeblahovolné totality dobra, kterou v Tearlingu zažijeme, připadájako fiasko. Je-li skutečnost podřízena jedinému principu,z podstaty věci nemůže trvat dlouho, než se z benevolentnítotality stane totalita efektivní.

ZhodnoceníKdybychom se na celou záležitost podívali ne z hlediska „logi-ky“, ale z hlediska „psychologie“ příběhu, šlo by říct, že EriceJohansenové se nás – jako čtenáře – nepodařilo přesvědčit, žemáme stát na její straně. Nepodaří se jí obhájit vlastní východi-ska. Dává přednost moderní autonomní etice, ale dokoncei kdybychom s ní my sami souhlasili, vypráví pohádkově za-ložený příběh, a ty prostě fungují mnohem lépe s etikou starou,která je svázána řadou dnes již přežilých omezení. Snaží senám ukázat, co znamená být doopravdy dospělý, ale všechnyjejí postavy dospělost jen napodobují, protože to, co nechápu,odsoudí, místo aby to pochopily, a to, co vidí zneužité, zavrh-

nou, místo aby to použily správně. Usilovně hledá společnost,z které by šlo vyloučit konflikt, protože se domnívá, že konfliktje příčinou zla, jenže ve skutečnosti je zlo příčinou konfliktu,takže si neuvědomuje, že nás nijak nechrání, když nám bereto, proč má smysl žít. Problém nespočívá tom, že některé tra-diční hodnoty příběhu, člověka a světa odmítá. Potíž je v tom,že nám místo nich na oplátku nabízí příliš málo. Svůj zápaso čtenáře tak autorka prohrává na úrovni dramatické, protože

chceme lepší příběh, než jaký nám vyprá-ví; na úrovni etické, protože chceme býtlepší lidé, než po nás požaduje; i na úrovniontologické, protože chceme lepší svět,než který nám nabízí.

K tomu, abychom její dílo jako čtenářiposoudili jako nedostatečné, by stačilo užjen to, že v závěru nedokáže naplnit poten-ciál, který nám v úvodu předvedla. To seobčas stává a každý z nás by si vzpomnělna řadu knih, u kterých autoři nakonec ne-dokázali dostát svému dramatickému zá-vazku. Autorka Tearlingu však zajde ještěo stupeň dál, když nám předvádí, že bytento potenciál naplnit dokázala, ale žepodle ní a jejích názorů naplněn být nesmí.To není nedokonalost, to je lež, a proto jejejí kniha ne nedostatečná, ale špatná.Když takto otevřeně popře autonomii své-ho příběhu, není divu, že její příběh zarea-guje tím, že prakticky ihned zkolabuje.

Tento zápisek ukazuje, že může být poměrně náročné vysvět-lit, z jakých důvodů a jakými prostředky se tak stane. Ale mámza to, že každý, kdo má s příběhy alespoň nějakou zkušenost,bude po dočtení závěrečného dílu zklamaný. Neboli intuitivněpozná, že takhle to celé být nemělo, i když třeba nebudeschopný přesně vysvětlit proč. Kladné ocenění Tearlingu na-konec může být jedině ideologické: líbí se mi, protože potvrzu-je hodnoty, které uznávám. To také ukazuje, proč jsem vesvém rozboru musel tolik pozornosti věnovat politice. Kdybykniha byla napsaná jako tradiční fantasy, tedy obecněji jakoklasický román, představovaly by politické názory a zápletkyv ní obsažené pouze jednu z řady složek, které přispívají k cel-kové plastičnosti představovaného světa. Nebylo by třeba vě-novat jim soustředěnou pozornost, vlastně by záviselo jen načtenáři, jak moc ho zrovna tato složka příběhu zajímá (nebonezajímá). Tím, že autorka použila knihu k předání příliš jedno-značného poselství, ovšem politický rozměr knihy získal ne-úměrně na významu.

Možná ještě stojí za zmínku, že kniha by umožňovala i růz-ně odlišné výklady. Moje hodnocení je poměrně přísné, alesnažil jsem se nepodsouvat autorce záměry, které v knize sa-ma nějak nevyjádřila. Volnější výklady by snad umožňovalyhodnocení méně neúprosná. Kdybychom knihu brali méněvážně, umožňovala by například výklad více alegorický. Zdáse, že naše dějiny se nevyvíjejí lineárně. Po obdobích, kterávnímáme jako vrcholy, následují dlouhé fáze pomalé stagnace,

interkom 8-9/2019 23

studie

které je těžké překonat jinak než úspěšným zvládnutím nějakékrize. Čin hlavní hrdinky by šlo vykládat jako obraz takovéhonutného resetu dějin. Následný šťastný stav společnosti bypak byl jen symbolickým vyjádřením dočasného oddechu. Os-tatně, klenoty obsahující magii leží v muzeu a je možné, že sejich nějaký potomek hlavní hrdinky bude časem opět nucen uj-mout – oproti mému výkladu je zde dramatická budoucnostsvěta otevřená. Možná je interpretace novopohanská: oběťhlavní hrdinky i krev, kterou prolije, odkazují na starobyloupředstavu cyklicky přinášených lidských obětí, které mají za-chovat existenční status společenství v nejistém světě. Pře-kvapivá krutost knihy tak získává dávné historické ospravedl-nění. Prostor by kniha poskytovala i pro výklady psychologizu-jící: řada prvků v příběhu ukazuje, že autorka má nevyřešený,a to hodně nevyřešený, vztah s matkou, což by etickouzávažnost knihy také podstatně snížilo.

Naopak více věcný a angažovaný výklad by umožňoval tře-ba pozitivní feministickou interpretaci. Snaha zakladatele Tear-lingu vybudovat nový svět by právem selhala, protože se odpředchozích dějin pouze odpoutal, aniž by je podrobil dostateč-né kritice. Model kooperace rovnoprávných jedinců ve společ-nosti fakticky nedokázal oprostit od patriarchálních prvků, kte-ré jsou zde symbolizovány magií dostupnou pouze pro někte-ré. Hlavní hrdinka tuto iluzi postupně prohlédne a odmítne zá-vazky, které na ni klade minulost, jako neoprávněné. Radikálnítransformace skutečnosti, kterou jsem morálně odsoudil, bytak byla přijatelná, protože ve feministické interpretaci tradiční„mužská“ etika, kterou jsem v tomto zápisku používal, by bylanahrazena její novou „ženskou“ podobou. Liší se od ní podo-bným způsobem, jakým se liší etika Královny úlu v Cardověcyklu Enderova hra. Jestliže se změnila realita – nebo dokoncejen moje vnímání reality –, závazky vůči její předchozí podoběpozbývají platnosti. Proto hlavní hrdinku nelze obvinit aniz vraždy ani z genocidy. Jsou to činy, kterých se sice dopustila,ale v minulosti, která už není relevantní. Hodnota jejích činůnení dána žádnou neměnnou etikou, je určována pouze aktuál-ně platnou interpretací skutečnosti.

Osobně se ale domnívám, že podobné výklady, jakkolivjsou zajímavé nebo inspirativní, už příliš vybočují z toho, jak jávnímám příběhy, protože narušují jejich autonomii. U předcho-zích knih jsem hodnocení formuloval v termínech investičnístrategie, takže je výsledkem naší čtenářské investice do Tear-linguzisk nebo ztráta? Osobně se domnívám, že jsme prodělali,a to hodně. Patříte-li k lidem, kteří na literatuře oceňují, že námbez příkras ukazuje bídu naší existence, možná oceníte, jak dů-myslně se podobný přístup podařilo vpašovat do fantasy propuberťáky, což by jim mohlo pomoci zabránit, aby si o světědělali nějaké iluze. Já ovšem vyprávění výborného příběhu, je-hož cílem ovšem je vyléčit nás z víry v příběhy, považuji za zby-tečnou krutost. Patříte-li k lidem, kteří stále touží po spravedli-vém životě na tomto světě, možná budete cenu, kterou hlavníhrdinka zaplatila, považovat za přijatelnou. Já však mám pode-zření, že možná uzavřela smlouvu s ďáblem, když obětovalasvoji existenci i existenci jiných jen výměnou za dávku slabýchnarkotik. Jaký je tedy můj závěr? Jsem smutný, jak zbytečně

byl osud jednoho světa zmařen a jak marná byla v rukáchEriky Johansenové oběť všech, kdo za něj bojovali.

Jiří GruntDěkuji Daniele Binderové za cenné připomínky k původní ver-zi textu.

Z Poeova dopisu (8. července 1843):Povzbuzuje mě, jak chci vynikat nad hlupáky prostě proto,

že nesnáším, aby si mysleli, že oni vyniknou nade mnou. Jinaknemám žádné ambice. Vnímám marnost toho, o čem lidi žvaní:marnost dočasného lidského života. Pořád žiju sněním o bu-doucnosti. Nevěřím v lidskou dokonalost.

Manželka Virginie napsala Poeovi:Každou cestou chci s tebou jít,drahý, svůj život ti svěřím,jen dej mi domek, kde budeme žít,ukrytý mezi starými keři.Daleko od světa plného hříchu,kde jazyků zlých klevety znějí,pro lásku bude tam místo v tichu,lásku, jež nemocné plíce hojí.Ach, klidné chvíle budeme trávit,nemuset světu se napospas vydat –těm, kdo znají jen závist,před hlučným veselím světa se skrývat,v blaženém míru budeme bývat.(Poeovou manželkou bylo napsáno na svatého Valentina

1846, přičemž v anglickém originále tvoří první písmena řád-ků jméno Edgar Allan Poe.)

Článek vznikl nad prací Petra Krula Havran se zlomeným kříd-lem. Radix. Praha 2017. 196 stran

OdposlechnutoMálokdo je nadšený, když ho někdo jiný účinným způso-

bem zesměšní. V těch možná odcházejících strašných časechpatřilo k dobrému tónu v takové situaci zmobilizovat svoje po-krytectví, škrobeně se uchechtnout a říct něco ve smyslu „Tose povedlo, to oceňuju, mám totiž velmi vyvinutý smysl pro hu-mor a žádnou legraci nezkazím“ a jít se pak vyvztekat do míst,kde na člověka nebude vidět. Pokroková strategie, jak se sezesměšněním vyrovnat, je jaksi upřímnější: Ze mě si nikdo dě-lat legraci nebude! Kdo zesměšňuje mě, zesměšňuje všechnytrpící tohoto světa a všechno, co je na něm dobré a posvátné,smát se mně je smích nad tím nejlepším z lidství, a proto z prin-cipu nelidské. Vysmíváš-li se mně, směješ se s Hitlerem.

Člověku se po tom pokrytectví hned zastesklo.Ondřej Štindl, Týdeník Echo #36/19

Nechoď, Vašku, s Andrejem na led. Lucie Sulovskáo budoucnosti Trikolóry

První povinností vlády je chránit lidi, nikoliv řídit jejich životy.Ronald Reagan

................................................................................

................................................................................

interkom 8-9/201924

chronoscop

Co jedl Jindřich, syn kováře? Má cestastředověkým Posázavím, doslova a do písmene

Přenesla jsem se do středověku, na začátek 15. století, zrovnado období před husitskými bouřemi, kdy Zikmund, liška ryša-vá, využil situace a chtěl získat vládu nad českými zeměmi.Ocitla jsem se ve Skalici roku 1403, Zikmundovi Kumáni ji vy-plenili a obyvatelstvo povraždili.

Naštěstí pro mne se všechno odehrávalo v asi nejpopulár-nější české počítačové hře Kingdom Come: Deliverance. Hrynehraju, ale občas jsem něco postřehla na obrazovce, kdyžjsem synovi během hry doplňovala energii.

Co nelze vynechatByla jsem na mé přání pouče-

na, že když vojsko plenilo Skalici,hlavní postava hry Jindřich, synkováře, stačila utéct. Jeho dalšípříběhy moc neznám, snad jenom,že konec byl dobrý, Jindřich se vy-pracoval, zažil pády i vzestupy, na-učil se bojovat, byl dokonce mni-chem, osobním strážcem a hlavněpři tom všem jedl. Překvapilo mě,že tvůrci hry na takový detail neza-pomněli, dokonce je jídlo a tzv. „le-vel pití“ jednou z rozhodujícíchpodmínek, aby mladý Jindřichvšechno přežil. Postavám pomá-hala i medovina a pivo, ale energienabytá z alkoholu zase vyprchala

dokonce pod původní hodnotu. Také mě zaujalo, do jakých po-drobností tvůrci hry, Warhorse Studios, v oblasti gastronomiezašli.

Cesta do PosázavíNakonec vše dopadlo tak, že mne syn přesvědčil a vyrazili

jsme na cestu směr Posázaví, kde děj hry probíhá. Jedná se opouhých 16 kilometrů čtverečních. Cestu po hlavních místechhry jsem spojila s putováním za gastronomií, jak jinak, i kdyžvýsledkem bylo zklamání.

Začala jsem ve Stříbrné Skalici, kde se otvírá i příběh, alehrad na svém místě nestál. Stojí tam kostel sv. Jana Nepomuc-kého a zrovna mu opravují střechu. Byl uzavřený a nikde aniživáčka. Přesunula jsem se o kousek dál ke kostelíku sv. Jaku-ba. Krásná stavba a současnost ho moc nezměnila. Jenom ne-citlivé zásahy „údržby“ mě dost nazlobily a nechápavě jsemkroutila hlavou, jak se v našem století může něco podobnéhostát.

Přesně podle itinerářeKaždý můj krok, každé sešlápnutí plynu a zaparkování bylo

přesně podle detailního plánu cesty, který vypracoval syn. Dal-ší cesta vedla na Sázavu a opět jsem se musela pousmát, jakje o trochu více než 600 let krátká doba. Kostel byl také zrovnapod lešením, ale věž jižní lodě z červeného pískovce mě dosta-la. Absolvovala jsem prohlídku kláštera, ta byla díky průvodcipoutavá, pak jsem se přesunula do kostela sv. Martina. Přístupbyl zabedněn a já toho docela litovala, ale najednou se z oknaLidové školy umění ozval hlas a navigoval nás dovnitř jinýmvchodem. Dobří lidé ještě žijí…

Kostel je krásný, okolí udržované, v minulosti rozpadlá már-nice je dokonale opravená a uvnitř má dokonce instalaci věnu-jící se místním rodákům, jako třeba Jiřímu Voskovcovi.

interkom 8-9/2019

chronoscop

25

Čas ovšem spěchal stejně jako já, a tak jsem jen zahlédlatrosky hradu Talmberk, kostel Nanebevzetí Panny Mariev Úžicích, zabloudila jsem i do Ratají na zámek a nedaleký hradPirkštejn. Jak jinak, hrad byl opět zavřený a za těžkými vratyna nádvoří si soukromá společnost užívala při sešlosti popíjenípiva a pojídání chlebíčků. Tady se dobrá duše jako u kostelasv. Martina nenašla.

Jaký byl gurmánský středověkI tady platí: Jak pro koho. Zcela jistě byl rozdíl mezi stravou

běžných lidí a měšťanů, a jinak se hodovalo na královskémdvoře. Takoví lvi, které choval Václav IV. ve lvinci na místědnešního Obecního domu v Praze, dostávali čerstvé maso ténejlepší kvality každý den, což si mnohdy nemohli dovolit animěšťané. Nakonec z přílišného pojídání masa trpěla šlechtadnou…

Lid musel pracovat od časného rána, oběd se tehdy podá-val okolo 10. hodiny a večeře podle ročního období okolo 16.až 18. hodiny. Většinou šlo o krajíc chleba, polévku střídanoukaší, sýr, jablko, maso jenom příležitostně.

Jinak i tady byl položen základ české kuchyně. Nosné pročeskou středověkou kuchyni byly luštěniny, kde převládalhrách. Kaše se vařila jahelná, ovesná, pohanková a také kru-pičná. Mimochodem kroupy patřily také k pilířům naší kuchy-ně. Maso se jedlo stejné jako dnes, tedy hovězí, vepřové, zvěři-

na a drůbež. Musím dodat, že nejčastěji bylo dochucovánořeřichou a šalvějí.

Bohatší vrstvy si dopřávaly hostiny, kde se podávaly různédruhy masa, zvěřina nechyběla nikdy, ale v nabídce bylo i sko-pové a telecí maso. Mezi běžnou drůbeží se objevil i páv a z rybpstruzi, štiky, candáti, ale nechyběli ani raci, šneci a ústřice.

A co jedl Jindřich, syn kovářeV samotné hře se bez jídla neobešel. Občas lovil pro pan-

stvo zajíce. Neoprávněné lovení bylo přísně trestáno. Jinak jena hře zajímavé, že kam Jindřich „vtrhl“, vždy našel na ohništibublající guláš nebo horkou polévku. Chleba bylo také dost aobčas našel v látkovém ubrousku zabalený sýr. Čas od časuse při svých dobrodružstvích najedl i pořádného masa. Mezimnichy v klášteře, kam se vloudil, nesměl při jídle, což bylavětšinou kaše, promluvit, neboť to bylo zakázané, a měl se i přijídle věnovat myšlenkám na Boha. Vzhledem k tomu, že poslá-ním hry nebylo se nacpat až k prasknutí, je milé, že tvůrci připředstavení života v českém středověku nezapomněli ani najídlo, které odpovídalo realitě.

Pila se voda, pilo se pivo, medovina i víno.

A co já a mé zážitkyMusím konstatovat, že jsem se místy také dopracovala až

do středověku. V Sázavě jsem se sice slušně najedla v moder-ním novém podniku Kozlovna, i když byl postaven na divnémmístě, ale je nový a funkční. Obsluha velmi dobrá a jídlo chut-né. Denně mají nové menu a nabídka nealko nápojů a piva ješiroká.

Otřesně na mne zapůsobila obec Rataje. Kdysi jistě výletnímísto pro půlku Prahy dostalo časem zabrat a nedovedu po-soudit, co hůře se na nabídce restaurací podepsalo, jestli dobapředsametová, nebo ta pozdější. Zavřené hotely, penzionya restaurace nabízené k prodeji působí stísňujícím dojmem.Vcelku hezky upravená restaurace na zámku obsluhou a sta-vem také nevypadá bůhvíjak radostně. Ani pár pivních lavic nanádvoří coby rádoby zahrádka bez obsluhy to nemohla zachrá-nit, spíše naopak.

Suma sumárum z jednodenní zkušenosti zacílené na gastromusím konstatovat, že Jindřich měl na tomto kousku Posázavíasi více možností k občerstvení než já při výpravě za ním po600 letech.

Podotýkám, že jsem byla motorizována, možná že vodácina břehu klidné Sázavy nacházeli víc restauračních příležitostí,tam jsem bohužel nezabloudila a ukazatele mne nenavedly.

Závěrem jen potvrzuji, že Posázaví je krásnou oblastí s nád-hernou přírodou, díky hře Kingdom Come: Deliverance i velmipopulární, a pevně věřím, že časem zde získáme i další zážitky– gastronomické. Dagmar Heřtová

Odposlechnuto1919: Postav dům, zploď syna, zasaď strom.2019: Postav kryt, neměj děti, zasaď deset tisíc stromů.

Zevloun

................................................................................

interkom 8-9/201926

chronoscop

Časem s vědou – srpenO velkých činech vědy a techniky

Nositelé nových idejí nikdy neměli na růžích ustláno; přesto senevzdali a někdy se nakonec i dočkali. Jako hrdina dnešnívzpomínky.

William Smith se narodil 23. března 1769 v rodině kováře nastředoanglickém venkově. V devíti mu otec zemřel a vychovalho strýc.

V kraji se jako závaží odedávna používaly zvláštní plochékameny, okrouhlé nebo pětiboké, hladké nebo vroubkované.Vážily kolem 22 uncí (600 gramů) a vzhledem nápadně připo-mínaly ulity mořských ježků. Jenže kde ti by se tu vzali, sto še-desát kilometrů od moře, tři sta metrů nad jeho úrovní? Navíczkamenělí? Ty otázky malému Billovi ne a ne jít z hlavy.

Ve škole si vedl dobře, ale na uni-verzitu byl chudý. Jelikož ho bavilageometrie, stal se zeměměřičem. Ja-ko takový mimo jiné zkoumal lomy adoly a navrhoval směr těžby včetněodvodnění. A tak jednoho letníhodne 1792 poprvé sestoupil do šach-ty. (Tehdy byly hluboké stovky met-rů a fáralo se do nich v otevřenémkoši na rumpálu poháněném koňmi.)Tam poprvé uviděl střídající se vrst-vy hornin. V jeho deníku se objevujeslovo strata, latinsky „vrstvy“; od tédoby se jím oháněl tak často, že semu začalo říkat „Strata Smith“. A za-se otázky – proč jsou vrstvy nepravi-delné a proměnlivé? Existuje v jejich rozložení nějaká zákoni-tost? Od té doby s kladívkem a lahvičkou kyseliny projezdila prochodil celou Anglii. (Rozklepnutí horniny ukáže pod lupoučerstvý lom i zrnitost, reakce s kyselinou zase naznačí základ-ní chemické složení.)

V pětadvaceti se stal šéfem stavby kanálu na dopravu uhlído přímořského střediska Bathu. (Jeden kůň vlekoucí člunutáhl až 80x víc než ve voze.)

Kanál dal Stratovi živobytí, ale především mu nabídl šanciobnažit pořádný kus krajiny. (Ideálně by vrstvy hornin pod po-vrchem měly pravidelně pokrývat Zemi jako slupky cibule. Vli-vem tektoniky a moří se ale všelijak prohýbají, mísí, ztrácejía objevují, přecházejí jedna v druhou. To je vidět i na tzv. vý-chozech, místech, kde vrstva vystupuje na povrch, třeba v po-době skály. Častěji ovšem bývá překryta zvětralou pokrývkouhlíny.)

Během průzkumů se Strata setkával s případy, kdy v různěhlubokých vrstvách nacházel úplně stejné horniny. Lišily sev jediném – obsahovaly jiné fosilie. Usoudil tedy, že každá vrs-tva obsahuje zkameněliny organismů své doby, tedy že vrstvyobsahující stejné zkameněliny jsou stejně staré. A vzhledemk tomu, že mladší (vyšší) vrstvy obsahují fosilie pokročilejšíchorganismů, napovídá to i cosi o vývoji života.

V červnu 1799 Strata sepisuje podrobný soupis hornin a vrs-

tev kolem Bathu, včetně jejich tloušťky, sklonu i obsaženýchzkamenělin. Jenže – jak tyto vertikální údaje znázornit plošně,obrazem? Nakonec se rozhodl přiřadit výchozu každé horninyurčitou barvu. A hned v létě 1799 dokončil první lokální geolo-gickou mapu na světě. Zachycovala výchozy tří hlavních hor-nin v Bathu a nejbližším okolí.

To už fungoval na volné noze. V tu dobu ho ještě neprosla-vily znalosti hornin a fosilií, ale něco jiného. Pro kanál je totižpodstatné, aby se v něm udržela voda, protože ta se musí prac-ně přivádět. A Strata vždy neomylně vedl „své“ kanály nad ne-propustnými vrstvami…

Dařilo se mu dobře, a tak si vedle kanceláře pořídil na hypo-téku usedlost u Bathu a posléze si

najal reprezentativní dům v Lon-dýně. Tam ho také navštívila de-legace novorozené Geologickéspolečnosti v Londýně v čele s je-jím pozdějším předsedou GeorgeGreenoughem, aby si prohlédlasbírky a seznámila se s jeho pra-cí.

Prvního srpna 1815 Strata Smithvydal u zavedeného kartografasvůj Nárys vrstev Anglie a Wale-su, první národní geologickoumapu na světě. Měřila cca 2,5 x 2

metry a ve skutečně odbornýchkruzích vyvolala senzaci. Zato jinde

– mrtvo… V tu dobu už se totiž vědělo, že Geologická společ-nost, instituce teoreticky povolanější než nějaký osamělý nad-šenec, chystá podobnou mapu… Vyšla v květnu 1820 a prodá-vala se pod cenou. (Později se ukázalo, že bohatý a vlivný Gre-enough si pokoutně opatřil kopie Stratových prací a mapu muv podstatě ukradl.)

Nakonec Strata skončil na jedenáct týdnů v jednom z lon-dýnských vězení pro dlužníky. Propustili ho 31. srpna 1819 aještě téhož dne spolu s psychicky nemocnou manželkou a osi-řelým synovcem (ten se po letech stane profesorem geologiena Oxfordu) odjel bez penny v kapse na venkov, aby se tamprotloukal tím, co uměl nejlíp, měřením země. Při svém kočo-vání si oblíbil přímořské Scarborough (ano, Scarborough Fair)v severovýchodní Anglii, poněvadž tam „si každý velmi rád po-vídá o geologii“…

Ironií osudu hned 1. září 1819 vychází druhý díl jeho Novéhogeologického atlasu Anglie a Walesu, pokročilejší a uživatel-sky přívětivější než předchozí celoplachta (díl první vyšel 1. led-na 1819, poslední šestý v roce 1824).

Zmoudřelá Geologická společnost mu pak roku 1831 uděli-la svoji první Wollastonovu medaili a vymohla u krále rentu.

Během léta 1839 první anglický geolog William „Strata“Smith při pobytu u přítele nastydl, chytil zápal plic a 28. srpna1839 v Northamptonu zemřel. František Houdek

interkom 8-9/2019

chronoscop

27

Příroda jinýma očimaTřeštění letitého popularizátora 88

V roce 1804 se Alexander Humboldt vrátil z pětileté cesty poJižní Americe. V následujícím půlstoletí o ní vydal řadu nádher-ných i zajímavých knih, ve kterých v podstatě objevil pro lidikouzlo divoké přírody. (Humboldtovi se budeme věnovat příštíměsíc.)

Henry David Thoreau vystudoval na Harvardu jazyky, namístonabízející se kariéry lva salonů však dal přednost samotě asoukromí. Silně ovlivněn Humboldtem, symbolicky na Den ne-závislosti (4. července) 1845 se uchýlil k jezeru Walden vestáte Massachusetts, kde si postavil srub a šestadvacet měsí-ců žil v souladu s přírodou – farmařil, chodil na dlouhatánsképrocházky a především pozoroval a přemýšlel.(Zcela izolován ovšem nebyl, příležitostnědocházel do nedalekého městečka.) Podlesvědectví přátel ho příroda přijala za vlast-ního; po rukou mu pobíhaly myšky, na ra-mena usedaly vrány, hadi se mu ovíjelikolem nohou.

Pobyt u jezera popsal ve své nejznáměj-ší knize Walden aneb život v lesích, kterávyšla 9. srpna 1854. Toto žánrově těžko za-řaditelné dílo o vztahu člověka a přírodyv proměnách lidského života a ročních dobfascinuje hloubkou stejně jako až naivníopravdovostí.

Pro sebe jsem si jeho odkaz zhustil dotří bodů:

1. Hledání smyslu života začíná jehozjednodušením.

2. Pobyt v přírodě činí člověka lepším.3. „Vyšší pravdy“ vyvstávají prostřednic-

tvím přírody.„Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám tak-

zvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhod-ně brání zušlechtění lidstva. Pokud jde o přepych a pohodlí, tinejmoudřejší žili ještě prostěji a skromněji než lidé chudí… Toplatí i o novodobějších reformátorech a dobrodincích člověčen-stva. Jen ten může být nestranným a moudrým pozorovatelemlidského života, kdo jej nazírá z nejpříhodnějšího postavení,z postavení, které bychom mohli nazvat dobrovolnou chudo-bou.“ Ano, nejvíc mě fascinuje jeho vize dobrovolné chudoby,v moderní podobě dobrovolné skromnosti. S tím rozdílem žeThoreau skrze ni mířil k duchovnímu růstu, kdežto my jí zkouší-me bojovat za udržitelný život. S thoreauovskou „filosofickou“chudobou se existence lidstva prodlouží automaticky, ale conaopak? Přinese dobrovolná skromnost pro přežití takézušlechtění? Těžko říct, na dobrovolnou skromnost v potřeb-ném rozsahu se totiž nikdy nezmůžeme. (Zafungovat bude mu-set skromnost vynucená, a ta rozhodně nepovznáší.)

„Urozený divoch“ Henry David Thoreau zemřel ani ne pěta-čtyřicetiletý v roce 1862 na tuberkulózu.

Takřka přesně deset let po Waldenu, v průběhu července

1864, vyšla jiná převratná kniha: Man and Nature. Pokud Tho-reau popsal divokou přírodu jako očistnou a povznášející (vdobě, kdy ji drtivá většina považovala za obtížnou a nebezpeč-nou), pak druhý dnešní autor ji vnímal jako ohroženou a strá-dající, s fatálními důsledky pro člověka.

George Perkins Marsh vystudoval práva, hovořil dvaceti jazy-ky. Od roku 1849 působil jako americký velvyslanec v Istan-bulu, potom v Itálii. Přitom procestoval západní Středomoří,hlavně Egypt, kde si tento velký ctitel Humboldtova díla popr-vé všiml, jak tamější stará civilizace změnila krajinu, jak v níoploštila živou přírodu. V okolí Jeruzaléma zase viděl stará te-

rasová pole, tisíce let obdělávaná, nyní pustáa opuštěná. A došel k závěru, že „vytrvalérolnictví stovek generací“ proměnilo tutočást země ve „vyčerpanou a opotřebova-nou“.

Doma ve Vermontu se potom na dů-věrně známou krajinu díval novýma oči-ma. Zatímco Amerika se k pýše všechbouřlivě technicky rozvíjela a zemědělstvíse začalo podobat průmyslu, on spatřoval„zmrzačenou podobu přírody, do které jidostal lidský pokrok“.

Když v rybnících, řekách, jezerech mi-zely ryby, Marsh vysvětlil, proč: Intenziv-ní rybolov, znečištění z průmyslu a země-dělské velkovýroby, hráze znemožňujícírybám migraci proti proudu, piliny ucpá-vající žábry. Vinou zavlažování slábly vel-ké toky, půda kolem ztrácela úrodnost.

To doprovodil rozsáhlými statistikami zahr-nujícími i náklady na dopravu zboží.

Kniha Man and Nature obsahuje řadu příkladů. Napříkladfarmáři, kteří ve velkém stříleli ptáky, aby ochránili úrodu, sepotom museli potýkat s hejny hmyzu, který neměl kdo lovit…Produkty Země byly plýtvány, protože divoký dobytek byl za-bíjen jen pro kůži, pštrosi kvůli peří, sloni kvůli klům, velrybypro olej.

„Nikdy nemůžeme vědět, jak velké vlny způsobíme v rov-nováze přírody, když hodíme i ten sebemenší oblázek do oceá-nu organického života…“

Člověk jako by zapomněl, že Země mu nebyla darována kespotřebě, a pokud nezmění své chování, pak planeta dospějedo stadia „uštvaného povrchu, klimatického excesu… možnái vymření lidské rasy“. To vše psal v době platnosti aristotelov-ského názoru, že příroda je tu pro člověka a její nejžádoucnějšíforma je pole či sad…

První environmentalista George Perkins Marsh zemřel jed-naosmdesátiletý roku 1882. Poselství jeho knihy po různýchperipetiích přece doputovalo k těm několika málo mocným imoudrým zároveň, a ti se pak zasloužili o rozvoj formálníochrany přírody, nejen v Americe. František Houdek

interkom 8-9/201928

chronoscop

Časem s vědou – záříO velkých činech vědy a techniky

Před dvěma staletími byl druhým nejznámějším Evropanem poNapoleonovi. K jeho odkazu se hlásili vládci, učenci i umělci:pruský král Friedrich Wilhelm III. ho považoval za „největšíhomuže od dob Potopy“, Thomas Jefferson ho nazval „jednímz největších klenotů své doby“; Charles Darwin se přiznal, že bezněj by se nenalodil na Beagle ani by nenapsal Původ druhů.

Goethe podle něj vytvořil postavu Fausta.Alexander Humboldt (narozen 14. září 1769

v Berlíně) začal pracovat jako báňskýinženýr. Po smrti matky v roce 1796 se dí-ky dědictví mohl věnovat soukromému vý-zkumu přírody. Do světa se vydal „za boha-tostí života v celé jeho šíři“ s cílem „zkou-mat, jak jsou spolu všechny síly přírodypropleteny“ a skrze to „poznat věčnou har-monii přírody“.

V červnu 1799 třicetiletý Humboldt a je-ho o čtyři roky mladší tajemník a kolega Ai-mé Bonpland odplouvají do Jižní Ameriky.

Jeden ze zeměpisných historiků to shr-nul jedním dechem: „Vodu a zemi, oblohu,hory, mraky, sníh a déšť, malá a velká zvířa-ta, lidi i podnebí, to vše Humboldt v těchtopěti letech den za dnem bez ohledu na nemoca nebezpečí pozoroval a popisoval; srovnával nazákladě svého širokého vzdělání a příslovečné paměti své do-jmy a pozorování s dojmy a pozorováními dřívějších badatelův jiných dílech světa, činil závěry, souhrny, domněnky a zjedná-val důkazy – krátce každý okamžik této cesty zasazoval a zařa-zoval jako kámen ke kameni do vědomostí a znalostí lidí, stano-vil úkoly a ukázal na problémy pro celá příští desítiletí.“

Pomineme-li různé strázně a nebezpečenství od přírody (ha-věť, šelmy, horečky, průjmy, zemětřesení, přiotrávení jedem ku-rare) i od lidí (nejméně jednou byli považováni za špióny), pakasi největší jednorázový fyzický výkon podali v červnu 1802 přivýstupu na Chimborazzo (považované tehdy za nejvyšší horusvěta): „Začalo nám nyní všem postupně být špatně. Nutkání kezvracení se pojilo s mdlobou a bylo daleko obtížnější než potížes dechem. Také nám krvácely dásně a rty. Rovněž oční spojivkau všech naběhla krví…“ Bohužel cestu vzhůru, kterou zvolili, vevýšce kolem 5900 metrů (nějakých 400 metrů pod vrcholem)uzavřela nepřekročitelná rokle…

Po návratu Humboldt zůstal přes dvacet let v Paříži, kde vy-dal své hlavní „francouzské“ dílo Cesta do rovníkových oblastíNového kontinentu vykonaná v letech 1799-1804 Alexan-drem von Humboldtem a Aimé Bonplandem.

Cesta vycházela v letech 1805-29 a sestávala z volné série34 více či méně výpravných svazků (tane mi cyklus Podivu-hodné cesty Julesa Vernea, který se k Humboldtovi hrdě hlá-sil). Autor se na ní téměř zruinoval, zato mu vynesla čestný ti-tul „vědecký objevitel Ameriky“. Jeho fakty nabité, přitom bar-vité a sugestivní knihy byly tak žádané, že zájemci podpláceli

knihkupce i tiskaře, aby se na ně dostaly už v prvním vydání!To všechno v době, kdy drtivé většině lidí byla divoká přírodaukradená nebo ji dokonce považovali za odpudivou a pře-kážející pokroku…

Z obsahu jen namátkou: popsal 3600 nových druhů rostlina astronomicky zaměřil 2800 míst. Lokalizoval magnetický

rovník, vynalezl izotermy, objevil elektrického úhoře či vý-tečnou hnojivost guana… Stal se průkopníkem či rov-

nou zakladatelem řady přírodních věd od fyzickégeografie a biogeografie až třeba po klimatologii,

jmenuje se po něm bezpočet přírodních jevůi útvarů. Nicméně nejzásadnější je změna,

kterou vyvolal v pohledu na přírodu jakohustou pavučinu vzájemně vyladěných

vztahů, od pouští k oceánům, od mikro-organismů k rozsáhlým porostům.

V roce 1827 ho Friedrich WilhelmIII. povolal do Berlína jako královské-ho komořího a osobního vědeckéhorádce. Hned v zimě téhož roku tamHumboldt zahájil sérii přednášek, kte-ré týden co týden vyslechlo 1200 lidívčetně krále a korunního prince.

Úspěch ho inspiroval k sepsání myš-lenkově nejzávažnějšího spisu Kosmos:

Nástin popisu fyzického světa. Právě tomu pak až do smrtiv květnu 1859 tento starý mládenec věnoval svůj zbylý čas.

Pentalogie Kosmos (původně se měla jmenovat Gaia, ně-mecky Gäa) vycházela v letech 1845-62 (poslední část po-smrtně). Prvního dílu německého vydání se během několikaměsíců prodalo 20 000 výtisků! Všechny díly se průběžně pře-kládaly do řady jazyků, takže už v roce 1851 sám jejich autorodhadl, že jich ve světě existuje nějakých 80 000 svazků!

Kosmos byl jiný než všechny předchozí knihy o přírodě.Humboldt vzal své čtenáře na pouť od hvězd na Zemi, od povr-chu do nitra Země. Pojednával o kometách, Mléčné dráze, slu-neční soustavě, zemském magnetismu, sopkách, sněžné čářehor. Psal o migraci lidstva, o rostlinách, zvířatech, mikrobech.

Nejdůležitější částí Kosmu byl téměř stostránkový úvods obrazem světa, který pulzuje zjevným i neviditelným životema kde příroda je živoucím celkem úzce propojených organismůa prostředí.

Pro nás je lichotivé, že když v roce 1830 tento světoběžníknavštívil spolu s pruským králem Čechy a vystoupil s ním naMilešovku v Českém středohoří, výhled z této hory prohlásil zatřetí nejkrásnější na světě. František Houdek

OdposlechnutoKomentář pod článkem: Praha hledá vhodné místo, které

by pojmenovala po Karlu Gottovi.

Myslím, že je opět na čase přejmenovat Zlín na Gottwaldov.

................................................................................

interkom 8-9/2019

chronoscop

29

Humboldtovi dědicovéTřeštění letitého popularizátora 89

Když Alexander Humboldt v roce 1859 téměř devadesátiletýzemřel, bylo biologu Ernstu Haeckelovi pětadvacet. Sedm letnato mu vyšla dvojbichle Všeobecná morfologie organismů,kde, inspirován Humboldtovou úpornou snahou postihnoutvzájemné souvislosti v přírodě, vytvořil nový přírodovědnýobor ekologii (oikos je řecky „domácnost“), kterou definovaljako „nauku o vztazích mezi organismem a jeho prostředím“.Od té doby ekologie stále důrazněji dokazuje, jak složité tytovztahy jsou i jak obtížné je do nich beztrestně zasahovat. Proč?Nejúčinnější udržitelnou formu práce na Zemitotiž vykonává živá síla. Tu příroda stačí ob-novovat a její odpad absorbovat, přičemžse dokáže vyrovnat i s občasným běsně-ním sil neživých. Všechny umělé procesyjsou méně účinné a špinavější, a to tímvíc, čím dál od spontánních biologickýchdějů probíhají.

Potom člověk začal chtít víc, nežli muv režimu spontánní přírodní rovnováhynáleželo. Některé děje oslabil a jiné zesí-lil, některé organismy masivně hubil, jinéve velkém pěstoval či choval. Čerpal pří-rodní zdroje nad míru jejich obnovitelnos-ti, chrlil odpady nad míru jejich vstřeba-telnosti. A tím se dál a dál vzdaloval odoptimálně vyladěné přirozené rovnováhyv naději, že ustaví rovnováhu novou, prosebe výhodnější. Jenže takhle to v příroděnefunguje, tam jakákoli umělá kompenzace vy-volané lability je vposledku méně účinná až kontraproduktivní.

Ekologie nás dovádí ke krajnímu názoru, že už samotnývýskyt „rozumu“ v biosféře je prvek rušivý, nebezpečný,zhoubný. Proto každá civilizace založená na přírodním výběru(boji, sobectví) je odsouzena k zániku, otázkou pouze zůstává,jak brzy a v jaké podobě k němu dojde. Úkolem vědy jednoubude, jak ono odcházení učinit co nejsnesitelnějším.

Když Ernst Haeckel 8. srpna 1919 v německé Jeně zemřel,James Lovelock (narozen 26. července 1919 v anglickém Letch-worthu) se ještě tulil k matčinu prsu.

Vystudoval chemii a v 60. letech vyvíjel pro NASA indikáto-ry života na Marsu. Přitom uvažoval asi takto: Zemská atmo-sféra trvale obsahuje plyny, které spolu ochotně reagují (napří-klad kyslík a metan na oxid uhličitý a vodu) a časem by tedyměly vymizet. Ledaže by tyto plyny něco neustále průběžnědoplňovalo… Kyslík na Zemi produkují rostliny, metan zaseživočichové. Naopak na Marsu kyslík ani metan nejsou. Jakoby tu všechny možné reakce složek atmosféry dávno proběh-ly…

Závěr: Analýzou atmosféry planety lze zjistit přítomnostživota. A ze složení atmosféry Marsu vyplývá, že na něm žád-ný život není.

Zároveň si ale uvědomil, jak napsal, „že život zemskou at-

mosféru nejenom vytvořil, ale možná také reguluje – udržuje jive stálém složení a na úrovni příznivé pro organismy“. Takvznikla představa Země jako superorganismu schopného ak-tivně ovlivňovat své prostředí a vyvíjet se i jako celek. Love-lock ji na radu přítele spisovatele nazval Gaia, podle starořec-ké bohyně Země.

(Pokud tedy Humboldt vytušil hlubokou provázanost pří-rodních dějů, což přivedlo Haeckela k vytvoření ekologie, pakLovelock postihl, že ekologie sahá dál a že Země dokáže svůj

život „bránit“.)Hypotézu o Zemi coby autoregulačním

systému, který se chová jako živý, Love-lock představil roku 1969 na vědeckémsetkání v Princetonu. Následně se sezná-mil s americkou mikrobioložkou Lynn Mar-gulisovou, která jeho hypotézu biologickyvyfutrovala.

U vědců však Gaia propadla. Jednakpro nedarwinovskou schopnost života při-způsobovat si prostředí, jednak pro sámnázev, který evokoval představu (Loveloc-kem zcela nezamýšlenou), že Země je ja-kousi bytostí schopnou záměrné péčeo sebe samu (či dokonce schopnou nástrestat či odměňovat). Tak či onak, Gaia jeužitečné podobenství, vždyť kdo z nás do-

káže přistupovat stejně ke koni a k trakto-ru?

A teď z jiného konce. Představme si dva orga-nismy z různých koutů vesmíru. Pokud je začneme srovnávat,mohou nastat dva základní příklady: Buď ty dva životy budoumít společný biochemický základ, například uhlíkový. Potomse nabízí rozlišení planetárních životů přídavným jménem po-dobně jako u binomické nomenklatury, pro život na Zemi třebabios terrestris. Může se ale klidně stát, že „cizí“ život sice fun-guje na uhlíku (tedy bios carbonensis), ale s jinou biochemií,třeba s jinou sestavou dalších biogenních prvků nebo jinou se-stavou i počtem bází v nukleových kyselinách a tím pádem s ji-nými aminokyselinami v bílkovinách. V tom případě by se náštyp života dal podle hlavních biogenních prvků označit bios ter-restris carbonensis CHONP nebo podle čtyř bází v DNA biosterrestris carbonensis ATCG. Gaia by pak byla vrcholem živo-ta typu bios terrestris (carbonensis CHONP, modo ATCG).

Ale co když cizí život nestojí na uhlíku? Asi nejvíc se nabízíuhlíku podobný křemík, čemuž by odpovídal název bios silici-ensis.

Podobné úvahy lze samozřejmě rozvíjet dál (přítomnost in-teligence apod.). Kdoví, čím vším by nás vzdálené životypřekvapily!

26. července James Lovelock oslavil sté narozeniny. Lid-stvo jako celek mu žádný hezký dárek nepřichystalo…

František Houdek

interkom 8-9/201930

film

Noční můry z temnotZatímco dospělý se obvykle bojí o svůj příjem, běžné dvanácti-leté dítě to má jinak. Ví to řada autorů knih i filmů, kteří vytěžujíten potenciál. Vedle slavného R. L. Stina (*1943) to byl i méněslavný Alvin Schwartz (1927-1992), původce sady populár-ních hororů Scary Stories to Tell in the Dark, které v poslednídekádě tisíciletí „trhaly“ výpůjční rekordy amerických kniho-ven. Stejnojmenný dětský snímek vstupuje do českých multi-kin teprve v srpnu 2019 pod titulem Noční můry z temnot anelze jej zatracovat jen proto, že místy děsí. Naopak chvalmestrašidelnost a jistý přesah. Ten ovšem je patrně trochu vypo-čítavý: příběh se odehrává roku 1968, atakuje Richarda Nixo-na jako falešného hráče a sleduje verbování chlapců do viet-

namské války. K tomu dodejme jen jediné: chce-li tu někdomermomocí vidět metaforu, má ji mít, ale podle mého názorujde pouze o lacinou berličku, zbytečný přídavek a marný pokuszastřít, že film chce jen a pouze strašit. Jak už řečeno, to stra-šení mu ostatně jde, a zapracoval tu také osvědčený produ-cent a režisér Guillermo del Toro (Faunův labyrint), což je znát.

Asi nejlepší na scénáři Dana a Kevina Hagemanových všakje ďábelská gradace. Dostává se nám tak postupně pěti stup-ňů hrůzy, kterou píše magická kniha skrz jednu zakletou dá-mu. A hrůzy vlastně fungují coby krajně zjednodušené kruhyDantova pekla.

Začne to hnijícím strašákem uprostřed kukuřice, který senechá mlátit jenom dočasně, aby poté ožil, setřásl mouchy aprvního z nešťastných hrdinů dohonil a učinil sám sebou. Zdejen maně připomenu dávné zklamání Stephena Kinga tváří vtvář filmové adaptaci jeho povídky Děti z kukuřice.

Proč bulil? Zatímco lány plodiny ve fantazii čtenáře skuteč-ně působily hrůzně, před kamerou kukuřice frapantně zklama-la. Vypadala vesele. Jenže to ještě Stephen King nemohl tušit,nakolik magicky nafilmuje kukuřičné tunely v tomto filmurežisér André Ovredal. Spolu s chlapcem se v nich opravdu bo-jíme a to ještě netušíme, že čtyři děsivější události nás čekají.

Ta druhá sice vyzní až banálně, nicméně natočena je opětbezkonkurenčně. Báli jste se také jako děti černé tlamy podpostelí? Nuže, zde tou mordou můžete být spolu s hrdinouopravdu pohlceni a taženi, zatímco zarýváte nehty do podlahy.Ale k třetímu kruhu pekel.

Náleží do trochu jiné kategorie. Náhle nejsme atakováni anitak hrůzou jako spíš hnusem. Hrdince se na tváři vyvrbí „beďar“a posléze i chloupek uprostřed toho kazu krásy. Lze si hnedvzpomenout na horor Moucha, avšak děvče se netransformujev hmyz, neboť se stane cosi horšího. Otvorem tváře počne tee-nagerka chrlit pavoučky. Následuje atak monstra, které původ-ně hledalo jen svůj prst a které se umí rozkládat a skládat jako v

pohádce. Ale to nejhorší nás pořádčeká, zaútočí to přímo uprostřed ne-mocnice a jmenuje se to Rudý pokoj.Chlapec je uvězněn krvavým laby-rintem chodeb a odporná, byť usmí-vající se bytost se k němu zvolnablíží, a to současně ze všech existují-cích stran. Až jej nakonec s tímtéžúsměvem vstřebá. Prozraďme užjen, že nakonec vše v podstatě dob-ře dopadne, prokletá ženština je os-vobozena díky odvaze a schopnos-tem hlavní hrdinky-literátky a dokon-ce se naznačuje, že také pobití hrdi-nové budou mít v potenciálněmožném druhém dílu naději na ná-vrat do tohoto světa.

Noční můry z temnot byly nato-čeny na přelomu loňského léta a

podzimu v kanadském Torontu, ale je o ryze americký produkt,který si nedělá ambice na jakékoli vyšší umění. Ke své škoděnedokázal vytvořit nové monstrum typu Freddyho z Nočníchmůr Jilmové ulice, avšak baví, děti skutečně postraší a mno-hého dospělého také. Film navíc nepředvádí jakékoli explicitnínásilí a již takřka třicet let mrtvý autor předlohy by s ním byl pa-trně spokojen: o digitálních tricích a možnostech si za svéhoživota mohl nechat leda zdát. Tak by měl radost. Jeho vize jsouztvárněny a holčičky si zakrývají oči a vstávají ze sedadel.

Střezte se knih, které vás budou samy číst!Střezte se vlastních nejniternějších představ i třeba jen dáv-

ných historek, které jste zaslechli u táboráku. Střezte se všaki vlastní otupělé okoralosti, která by knihu z podobného filmuzahodila či spálila navzdory tomu, že je ta kniha nezničitelná.

Ivo FenclNoční můry z temnot (Scary Stories to Tell in the Dark). RežieAndré Ovredal. Scénář Dan a Kevin Hagemanovi. Hudba Mar-co Beltrami a Anna Drubičová. USA 2019. 107 minut

OdposlechnutoPokládám na pás víno, čokoládu a papírové kapesníky.Pokladní prohodí: Žiletky máme napravo… Vlčice

................................................................................

interkom 8-9/2019 31

SF film

DOGMASMRTELNÉ STROJE – nakonec nemají s knihou nic moc společné-ho a jsou hloupé, trapně hloupé, taky trapně opsané ze StarWars, a úplně nejtrapněji se v nich Británie kaje za své imperiál-ní období. Ale pokud stejně jako já trváte na tom, že prostěchcete vidět obří pojízdná města honící se za obří hudby po vel-kém plátně, pak vám to ten film splní. A když odejdete v půlce,ušetříte si nervy a trochu iluzí.

SPIDER-MAN: DALEKO OD DOMOVA – je Spider-Man pro nové tisícile-tí (téměř) tak, jak by měl vypadat. Petr Parker je sice stále cu-cák, ale už ne takový, aby vás rozčiloval, a navíc se od toho od-víjí řada dobrých vtípků. Nejdůležitější ale je, že část filmu seodehrává v Praze! Jen se obávám, že budou-li tyto filmy takrychle a tak nezvratně likvidovat zasloužilé Parkerovy protivní-ky, brzo jim dojdou...

SPIDER-MAN: PARALELNÍ SVĚTY – vznikly proto, aby mohl býtSpider-Manem úplně každý: černoch, holka, černobílý Bogar-to-detektiv, japonský robot i prase. Hnusná, trhaná a rozostře-ná animace jako 3D bez brýlí. Jednoduchý příběh se dvěmadobrýma fórama nedává odpověď na otázku, proč je zapotřebítolik Spider-Manů na zvládnutí jediného Kingpina, který většinučasu stejně jen postává kolem. Nebo jsem to měl zkouknoutsjetej…?

TRHLINA – má rozhodně své nedostatky: podobá se Blair Witch,podepsala se na ní změna formátu z televizní minisérie na kino-film, i nějaké další by se našly, ale funguje! Asi se při sledovánínebudete (úplně) bát, ale taky vám nebude trapně za tvůrce anise nebudete nudit, což se mi u novodobé česko-slovenské ki-nematografie už dlouho nestalo. A je fajn vědět, že v našemrelativně dostupném okolí se taky ztrácejí lidi.

ÚNIKOVÁ HRA – inspirace Kostkou v tom nepříliš dobrém tónu jenepopiratelná, ani smrti si tu pořádně nevychutnáte, ale z pod-staty únikových místností, ve kterých se zabíjejí lidi, to je horo-rově zábavné. Chvíli počkám, než se podívám znovu, ale paktak učiním rád. A doufám, fakt doufám, že je to začátek série,která dopadne lépe než pokračování Kostky nebo poslední dílyOčisty. Nakročeno k tomu má.

X-MEN: DARK PHOENIX – je bezkonkurenčně nejhloupější ze všechx-menských a snad i komiksových filmů vůbec. Blbost roku.Scénář je toporný, dialogy neskutečně trapné, herecké výkonyrovněž a postavy šustí křídovým papírem jako nikdy. Je to takstrašné, že nemá vůbec smysl to hlouběji rozebírat!

VENOM – do Daleko od domova nejlepší Spider-Man posledníchlet, asi proto, že je bez Spider-Mana. Svižné, příjemné pokouká-ní, až na to, že titulní příšera je tu za klaďase. Filip Gotfrid

NABARVENÉ PTÁČE – Zhruba po hodině etnografických orgií si člo-věk oddychne, když narazí konečně na civilizované lidi: němec-ké vojáky! První z nich, postarší voják Hans, se také poprvé za-chová k chlapci milosrdně: nechá ho jít. Jenže jak zpívá FrankZapa: Torture never stops... Jiří Peňás, Týdeník Echo #39

AD ASTRA doporučuji sledovat se staženým zvukem. Divák sicepřijde o prostorové ruchy a hudbu Maxe Richtera, po projekcisi ale může pořád myslet, že viděl dobrý, možná mimořádnýfilm. [...] Slova v Grayově filmu banalizují jeho silné obrazy, dě-lají z něj fantasticky ilustrovanou powerpointovou prezentacina téma jak se stát citlivějším mužem v pěti krocích. To jsmese toho zase dozvěděli... Ondřej Štindl, Týdeník Echo #39

OdposlechnutoŽena: „Nezapomeň vyzvednout děti ze školy.“Já: „Vždyť je sobota, obě jsou nahoře v pokojích.“Žena: „Je pátek a máme tři děti.“ (@david8hughes)

Oddávající: „Vážení snoubenci, dohodli jste se tedy na spo-lečném příjmení Novák – Nováková?“

„Tak to ne. Já se chci jmenovat bez OVÁ“„Jak si přejete. Tedy Novák – Nk.“

Kam se ztratila ta dřív obvyklá elementární slušnost, že dív-ku vždy doprovázela její hezčí kamarádka?

Prý je 63 pohlaví. Proč to nemůže být 64, aby to aspoň by-la mocnina dvou? Komu by to co udělalo?

Lidstvo se opravdu posouvá kupředu, ženy už napříkladdosáhly úplné rovnoprávnosti. Usuzuji tak z toho, že debatuohledně příkonu a výkonu vysavačů vedou výhradně muži.

Byli by polští katoličtí fanatici stále proti potratům, i kdybyvěděli, že to dítě bude homosexuál?

Z motivačního hesla „Buď sám sebou“ zatím zvládám prv-ní dvě třetiny. Chrochtadlo

Zednická legenda praví, že v neděli ráno jsou panelákovézdi měkčí.

Význam kreativity v herním průmyslu se obecně přeceňu-je. Martin Klíma

Může existovat čisté přátelství mezi mužem a ženou? Jsempřesvědčen, že ano. Tedy pokud je normální, že na sebe kama-rádi občas myslí ve sprše.

Porno vzbuzuje nerealistické představy, že můžete dát libo-volné holce na ulici deset táců a můžete si s ní dělat, co chcete.Prosím vás, to je dopředu domluvený – ta cena je úplně ab-surdní, slečna pak mimo kameru půlku samozřejmě vrátí.

................................................................................

Výsledky súťaže Svetna tvoj obraz 2019

V sobotu 20. júla 2019 boli v rámci Galavečera na festivaleBBcon a Parcon 2019 slávnostne vyhlásené výsledky súťažeSvet na tvoj obraz 2019 a prítomným finalistom boli odovzda-né ceny a diplomy.

Ôsmy ročník súťaže Svet na tvoj obraz 2019 pre amatér-skych výtvarníkov sme vyhlásili vo februári tohto roku. Teraz,po polroku prijímania, vyhodnocovania, zverejňovania sú-ťažných prác a hlasovania za najlepšiu z nich poznáme víťazovjednotlivých kategórií i celkového víťaza súťaže.

Súťažiaci zápolili v kategóriách:Science fiction, Fantasy, KomiksToho roku boli kategórie do počtu prác vyrovnané a to isté

platí aj o kvalite zaslanýchsúťažných prác. Účasť súťa-žiacich bola v roku 2019nižšia, čo sa dá pričítať navrub najmä posunutému dá-tumu uzávierky. Väčšina sú-ťažiacich aj ich hodnotiteliaale pristupovali k vlastným icudzím prácam s konštruktív-nou kritikou a najmä s po-chvalami. A znova si ich vše-tci zaslúžili. Bolo skutočneveľmi ťažké vybrať iba štyrinajlepšie súťažné práce.

Nižšia účasť bola v tomtoročníku aj medzi hlasujúcimi. Tak ako už býva pri verejnomhlasovaní zvykom, časť z nich nerešpektovala podmienky hla-sovania o víťazovi súťaže Svet na tvoj obraz, t. j. hlasovali me-nej ako za štyri súťažné práce, resp. nevyplnili regulérne hlaso-vací formulár. Preto časť hlasov skončilo diskvalifikáciou, čo jena škodu, pretože svojim favoritom takto fanúšikovia nepo-mohli a sami seba ukrátili o možnosť zúčastniť sa žrebovania ocenu pre jedného z hlasujúcich. Postupne sa však vykryštali-zovali víťazi jednotlivých kategórií.

Aj tento rok sme využili kombinovaný spôsob hodnotenia,čiže čitatelia sa pomocou verejného hlasovania stali piatymporotcom. Body od čitateľov sa na konci hlasovania zrátali aurčili poradie, podľa ktorého sa obrázkom pridelili porotcovskébody od 1 do 21 (súťažných obrázkov bolo 21). Teda obrázoks najväčším počtom hlasov od čitateľov dostal 21 bodov, dru-hý obrázok 20 až po posledný, ktorý dostal 1 bod. Tieto bodysa potom prirátali k bodom od odbornej poroty v zložení: vý-tvarník Vlado Križan, komiksový kritik Peter Šufliarsky, grafikRastislav Weber a gestorka súťaže Alexandra Pavelková. Sú-hrnný počet bodov rozhodol o víťazoch jednotlivých kategórií.Ten, kto získal úplne najvyšší počet bodov, sa zároveň stávaabsolútnym víťazom súťaže za rok 2019.

A výsledky sú takéto:Prvé miesto v celkovom hodnotení v tomto ročníku získava

Vangarrett so súťažnou prácou Burial at sea, a tým sa stáva abso-lútnym víťazom súťaže Svet na tvoj obraz 2019. Zároveň takVangarrett vyhráva kategóriu Fantasy. Za svoje absolútnevíťazstvo získava odmenu 40 eur a diplom.

Víťazi v jednotlivých kategóriách:Kategória Fantasy:

1. Vangarrett: Burial at sea2. Alex Dawn: Drakameň (Horou spútaný, strážcom byť prekliaty)3. Veronika Hosťovecká: Amanita

Kategória Science fiction1. Michal Nagy: Mesto v oblakoch2. Ladislav Dlhý: New Pressburg3. Veronika Hosťovecká: Kozmická fazuľa

Kategória Komiks1. Ladislav Dlhý: Muž vo výťahu2. Galibalix a Jana Sanetríková: Our New Home3. Pentakonter: Koniec cesty Saša Pavelková

NON FICTIONMarcus Dusautoy

Hudba prvočíselDvě století Riemannovy hypotézy

Prvočísla jsou záhadná stvoření, na jejich vlastnostech je vysta-věna celá matematika a jejich nevyzpytatelné chování vyvádíz míry již desítky generací. V roce 1859 vyslovil slavný matema-tik Bernhard Riemann tvrzení, které s prvočísly zdánlivě vůbec

nesouvisí, během let se všakukázalo, že by mohlo být projejich pochopení klíčové. Kni-ha Hudba prvočísel se věnujehistorii Riemannovy hypoté-zy a pokusů o její řešení; při-tom jakoby mimochodemprobere historii moderní teo-rie čísel a její dopady, stranounezůstanou ani filozofickéotázky mezí našeho poznání.Argo / Dokořán, Praha2019, přeložili M. Rokytaa L. Pick, 368 str., 498 Kč

................................................................................