IKS-SPORTY TLESN POSTI ŽENÝCHiks.upol.cz/wp-content/uploads/2014/02/Rybova_Sporty_TP.pdfIKS-SPORTY...

34
IKS-SPORTY TĚLESNĚ POSTIŽENÝCH 1. Kapitola Ikona1 Cíl: Cílem první kapitoly je uvést studenty do problematiky osob s tělesným postižením, seznámit je se základní speciálně pedagogickou terminologií a klasifikací pohybových vad. Studenti se seznámí s vybraným typem postižení a konkrétními specifickými potřebami těchto osob. 1 Okruh osob s tělesným postižením Pojem tělesné postižení je v odborné literatuře vymezen mnoha různými definicemi. Podle Vítkové (2004) je hlavním znakem osob s tělesným postižením celkové či částečné omezení hybnosti a to buď prvotní, což je způsobeno přímým postižením vlastního hybného ústrojí a postižením centrální či periferní nervové soustavy, nebo druhotné, kde je hybnost omezena i za předpokladu, že centrální a periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí jsou bez patologických změn. 1.1 Klasifikace pohybových vad v kontextu pohybových aktivit. Společným znakem osob s tělesným postižením je omezení jejich pohybu. Toto omezení však může mít různou podobu. V současnosti existuje mnoho různých klasifikací osob s tělesným postižením. Je nutné zmínit jak všeobecnou klasifikace a poté sportovně specifickou, které se podrobněji budeme věnovat v kapitole 4. 1.2 Ochrnutí po poranění míchy Nastává vlivem různých onemocnění, ale nejčastější příčinou je úraz páteře s následným poraněním míchy. Celkový stav postiženého jedince je závislý na míře (částečné či úplné) a na místě poškození míchy. Čím je mícha zasažena blíž ke krční míše, tím je stav závažnější (Pipeková, 1998). Nejčastější příčiny úrazů páteře jsou dle Wendscheho (2000) auto moto havárie (36%), pád z výšky (36%), chodci (16%), skoky do vody (6%), sportovní úrazy (3%) aj.

Transcript of IKS-SPORTY TLESN POSTI ŽENÝCHiks.upol.cz/wp-content/uploads/2014/02/Rybova_Sporty_TP.pdfIKS-SPORTY...

IKS-SPORTY TĚLESNĚ POSTIŽENÝCH

1. Kapitola

Ikona1

Cíl: Cílem první kapitoly je uvést studenty do problematiky osob s tělesným postižením,

seznámit je se základní speciálně pedagogickou terminologií a klasifikací pohybových vad.

Studenti se seznámí s vybraným typem postižení a konkrétními specifickými potřebami těchto

osob.

1 Okruh osob s tělesným postižením

Pojem tělesné postižení je v odborné literatuře vymezen mnoha různými definicemi. Podle

Vítkové (2004) je hlavním znakem osob s tělesným postižením celkové či částečné omezení

hybnosti a to buď prvotní, což je způsobeno přímým postižením vlastního hybného ústrojí a

postižením centrální či periferní nervové soustavy, nebo druhotné, kde je hybnost omezena i

za předpokladu, že centrální a periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí jsou bez

patologických změn.

1.1 Klasifikace pohybových vad v kontextu pohybových aktivit.

Společným znakem osob s tělesným postižením je omezení jejich pohybu. Toto omezení však

může mít různou podobu. V současnosti existuje mnoho různých klasifikací osob s tělesným

postižením. Je nutné zmínit jak všeobecnou klasifikace a poté sportovně specifickou, které se

podrobněji budeme věnovat v kapitole 4.

1.2 Ochrnutí po poranění míchy

Nastává vlivem různých onemocnění, ale nejčastější příčinou je úraz páteře s následným

poraněním míchy. Celkový stav postiženého jedince je závislý na míře (částečné či úplné) a

na místě poškození míchy. Čím je mícha zasažena blíž ke krční míše, tím je stav závažnější

(Pipeková, 1998). Nejčastější příčiny úrazů páteře jsou dle Wendscheho (2000) auto moto

havárie (36%), pád z výšky (36%), chodci (16%), skoky do vody (6%), sportovní úrazy (3%)

aj.

belka
Razítko

Poranění míchy s sebou přináší četné komplikace, které do značné míry ovlivňují kvalitu

života jedince, jeho celkovou prognózu při rehabilitaci, včetně jeho působení ve sportovních

aktivitách:

spasticita - v ochrnutých částech těla začínají objevovat záškuby, chvění a křeče,

nejčastěji vyvolané změnou polohy těla nebo dotykem. Spazmy je možno pozorovat v

místě pod poraněním míchy, kde nedošlo k poškození inervace – je proto schopná

převádět vzruchy z těla do míchy, ale protože tam je poškození, tyto vzruchy se již

nedostanou do mozku. Mícha na podnět odpoví posláním informace stejnou cestou

zpět do svalu a to způsobí svalový záškub.

kontraktury - vznikají v důsledku imobility ochrnutých částí těla. Nejčastěji postihují

tyto svaly: m. trapezius, m. pectoralis, mm. scaleni, m. biceps, m. quadriceps, m.

triceps surae.

dekubity / kožní defekty - Vznikají v důsledku imobility, nevhodného sedu na

vozíku, ale i nevhodné úpravy lůžka. Mají několik stádií a mohou vézt až k úplné

nekróze postižené tkáně. Dá se jim předcházet používáním speciálních kompenzačních

pomůcek, které je třeba používat od první fáze poranění míchy tzn. spinálního šoku až

po období, kdy je pacient plně stabilizován a odchází do domácího léčení. Dekubity se

řeší konzervativně – režimovými opatřeními, pravidelným odlehčováním nejvíce

namáhaných částí těla, používáním antidekubitních pomůcek nebo operačně –

snesením sedacích hrbolů, plastikou opakovaně postiženého místa.

uroinfekce - nejčastější komplikací u lidí s poškozením míchy. Jedinci po úraze ztrácí

pocit nucení na močení. Musí si proto osvojit jiný způsob, jak se vyprázdnit. Tito

pacienti jsou tedy často odkázáni na doživotní používání nejrůznějších

inkontinenčních pomůcek. Pro mnohé z nich je přijatelnější pravidelné vyprazdňování

močového měchýře pomocí katetrizace. Tento úkon je náročnější na zručnost pacienta

a samozřejmě i na hygienické požadavky.

Osteoporóza - kostní choroba, která se projevuje řídnutím kostní tkáně.

Obezita

Obrna dýchacích svalů - Poranění míchy v oblasti horní krční páteře, konkrétně

segmentu C3/, které vede k postižení bránice (jeden z hlavních expiračních svalů).

Termoregulace - Celkový stav poranění míchy může komplikovat porucha regulace

tělesné teploty. Teplota těla může být při vysokých lézích závislá na teplotě okolí.

Podněty pro praxi

Nadměrně nepřetěžovat horní končetiny.

Nedělat rychlé opakované pohyby, které zvyšují spasticitu. Při strečinku je ideální

poloha v leže, kdy se méně objevují svalové patologie.

Je třeba brát ohled na vyšší unavitelnost jedince - léky (Baclofen).

Vhodné pohybové aktivity pro osoby po poranění míchy

atletika

handbiky

plavání

lukostřelba

vozíčkářský basketbal

vozíčkářské rugby

tanec na vozíku

vozíčkářský tenis

lyžování na monoski

sledge hokej.

1.3 Dětská mozková obrna/infekční (Poliomyletis)

Patří mezi centrální postižení, které vzniká před narozením dítěte, při porodu nebo brzy po

něm. Typická je tělesná neobratnost, zejména v jemné motorice, nerovnoměrný vývoj,

zvýšená pohyblivost a neklid, nesoustředěnost, těkavost, nedokonalost vnímání a

nedostatečná představivost, impulzivní reakce, střídání nálad, opožděný vývoj řeči a vady řeči

(Pipeková, 1998). Šlapal (2007) uvádí, že nárůst nových případů DMO se zvyšuje především

vlivem negativního dopadu udržování vysoce rizikových těhotenství, zlepšením porodní a

novorozenecké péče, při které je možné zachránit i ty děti, které dříve neměly naději na

přežití. Výskyt případů DMO se pak ve vyspělých zemích odhaduje zhruba na 0,1 – 0,2%

populace.

Jednotlivé druhy DMO se od sebe liší rozsahem a stupněm závažnosti a dělí se na parézy

(částečné ochrnutí - diparéza, hemiparéza, kvadruparéza) a plegie (úplné ochrnutí - diplegie,

hemiplegie, kvadruplegie)“, uvádí Vítková (Pipeková, 1998).

I u jedinců s DMO se může individuálně objevovat celá řada problémů znesnadňující jeho

začlenění do pohybových aktivit:

spasticita – abnormální ztuhlostí a kontrakcí svalových skupin,

atetóza – nervová porucha hybnosti spočívající v neschopnosti udržet svaly v jedné

pozici. Projevuje se mimovolními, pomalými nepřetržitými pohyby „červovitými“,

ataxie – porucha hybnosti způsobená onemocněním nervového systému, např.

mozečku. Projevuje se nesouměrností pohybů a jejich špatnou koordinací.

nedobrovolné rytmické pohyby,

hypotonie – snížený svalový tonus,

dysfunkce svalů hlavy a trupu – může způsobit nepřirozenou posturu,

vyšší a časnější únavnost,

komunikace – v případě přítomnosti porucha řeči a mentálního postižení.

Podněty pro praxi

V oblasti rozvoje pohybových schopností se u jedinců s DMO doporučuje:

Rozvíjet vytrvalost, kardiovaskulární (aerobní) kapacitu, sílu i flexibilitu.

U vozíčkářů se doporučuje se 6-15 minutová jízda 2x týdně.

U ambulantních osob se doporučuje chůze o stejné délce a frekvenci.

Klást důraz na rozvoj flexibility pomocí strečinku před i po cvičení (Kudláček, 2008).

Doplňovat PA o zdravotní cvičení - protahování, relaxace musí být nedílnou součástí

PA.

Pracovat na svalové dysbalanci - zejm. svalovém tonu.

Úspěšnější budou spíše pohyby velkých svalových skupin (hrubá motorika).

Vhodné pohybové aktivity osob s DMO

boccia

atletika

fotbal

kuželky

plavání

zimní sporty

Klasifikační profily sportovců s DMO

Sportovce s DMO můžeme rozdělovat v kontextu PA rozdělovat dle funkčně sportovní

klasifikace (třídy CP-ISRA resp. Spastik Handicapu od nejtěžších forem CP 1 až po nejlehčí

formy CP 8).

1) FUNKČNÍ PROFIL – CP 1

Kvadruparetik: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a

chabou funkční silou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo

pomoc asistenta. Není schopen samostatného pohybu na vozíku.

2) FUNKČNÍ PROFIL – CP 2

Kvadruparetik: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a trupu. Oproti

CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík.

3) FUNKČNÍ PROFIL – CP 3

Kvadruparetik (těžký hemiparetik): Střední (asymetrická nebo symetrická) kvadruplegie

nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík. Sportovec má téměř úplnou

funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík samostatně pohánět.

4) FUNKČNÍ PROFIL – CP 4

Diparetik: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo

problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu.

5) FUNKČNÍ PROFIL – CP 5

Diparetik: střední postižení. Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační pomůcky, ale ne

nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může vést ke ztrátě

rovnováhy.

6) FUNKČNÍ PROFIL – CP 6

Sportovec s atetózou nebo ataxií – střední postižení: sportovec je schopen bipedální lokomoce

bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do této třídy

mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším postižením paží

než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři končetiny

funkční postižení. Sportovci třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním horních končetin

než sportovci třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin, zejména při běhu.

7) FUNKČNÍ PROFIL – CP 7

Hemiparetik: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce hemiparetiky. Sportovec

třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí bez pomocných

prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části končetiny.

Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla.

8) FUNKČNÍ PROFIL – CP 8 (velmi lehké postižení)

Do této třídy patří diparetici, hemiparetici a monoparetici s velmi lehkým postižením.

Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace

evidentní. To znamená, že musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné

pohyby a/nebo ataxie.

1.4 Amputace končetin

Amputaci lze definovat jako umělé odnětí končetiny od trupu. Příčinou jsou nejčastěji úrazy

(autonehody, poranění elektrickým proudem, výbušninou), cévní onemocnění (např.

Burgerova- Winiwarterova choroba, kdy vzniká akutní zánět žil a tepen, při kterém dochází k

postupující trombóze) zhoubné nádory na končetinách a infekce (Pipeková, 1998). Pohyb po

amputaci, provedené v různých místech, znamená pro jedince zvýšenou energetickou

náročnost. Smutný (2009) uvádí zvýšení spotřeby energie u částečné amputace chodidla o 10-

20%, u podkolenní amputace o 40-50%, jedná-li se však o bilaterální amputaci, zvýšení je o

60-100% a u stehenní amputace se jedná o 90-100% větší energetickou náročnost.

Podněty pro praxi

Velký vliv na zařazení jedince s amputací do pohybových aktivit je péče o pahýl. Jedinec by

měl formovat pahýl bandážováním, otužováním, koupelemi či fyzikální terapií. Při realizaci

pohybových aktivit se mohou objevovat následující komplikace:

Nežádoucí kontraktury (prevencí je správné polohování pahýlu a správná

rehabilitace).

Fantomovy bolesti, které vznikají někdy nesprávným ošetřením nervového pahýlu. Při

jejich výskytu je třeba pokusit se řešit problém spoluprací s psychologem, s centrem

bolesti, pokud obtíže trvají, je nutná operační revize.

Zlomeniny, které se mohou objevovat i v oblasti pahýlu. Léčení je dle typu a

lokalizace.

Výrazné problémy s udržením rovnováhy.

Infekce, jež jsou řešeny intenzivní ATB terapií, operační revizí se zavedením

proplachové laváže nebo reamputací podle příčiny mikrobiálního nálezu a celkového

stavu pacienta.

Vhodné pohybové aktivity osob s amputacemi

Plavání

Sledge hokej

Volejbal v sedě

Cyklistika

Basketbal

Zimní sporty aj.

Klasifikační profily sportovců s amputacemi

1. A1 Oboustranná nadkolenní (2AK)

2. A2 Jednostranná nadkolenní (1AK)

3. A3 Oboustranná podkolenní (2BK)

4. A4 Jednostranná podkolenní (1BK)

5. A5 Oboustranná nadloketní (2AE)

6. A6 Jednostranná nadloketní (1AE)

7. A7 Oboustranná podloketní (2BE)

8. A8 Jednostranná podloketní (1BE)

9. A9 Kombinace amputací HK a DK.

1.5 Rozštěpy páteře

Rozštěp páteře (Spina bifida) je jedna z nejrozšířenějších vrozených vad neurální trubice

(NTB). Sherrill (2004) ji označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení. U

nejtěžších případů je páteř poškozena po celé její délce, mícha i pleny vyhřezávají ven a

jedinci s tímto defektem nejsou schopni života (Renotiérová & Ludíková, 2004).

Jsou známy tři základní druhy rozštěpů páteře a to: a) meningokéle, při které dojde pouze k

výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a

c) spina bifida occulta. Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku.

Proto bychom se měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou

nepoškozené. Sherrill (2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkénko na kolečkách) a

sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro

vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které

potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné

části sportů na vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje (Kudláček & Ješina, 2008).

1.6 Progresivní svalová dystrofie

Svalová dystrofie a spinální svalová atrofie patří do široké skupiny nervosvalových

onemocnění. Tyto skupiny onemocnění mají podobný klinický průběh, avšak rozdílnou

příčinu. Obě tato onemocnění se projevují postupným úbytkem svalové síly, první projevy se

většinou objevují již v raném dětství, často je nejprve postiženo kořenové svalstvo a postupně

dochází k úplné imobilitě (Komárek, 2000). Rozlišujeme tyto typy svalových dystrofií:

Duchennova progresivní svalová dystrofie - Příčinou je chybný gen pro svalovou

bílkovinu dystrofin, který je zjednodušeně řečeno nutný pro život svalových buněk. U

nemocného s Duchennovou nemocí dystrofin zcela chybí. Děti s tímto typem svalové

dystrofie se rodí bez jakýchkoliv příznaků a vyvíjí se naprosto normálně. Během

několika let (často mezi 2. a 6. rokem) odumírají svalové vlákna a jsou nahrazovány

vazivem. Závažnou komplikací nemoci je postižení dýchacího systému. Postihuje

pouze muže.

Beckerova svalová dystrofie - příčinou je mutace genu na pohlavním chromozomu

X (proto postihuje i muže i ženy), která vede k tvorbě vadné bílkoviny (dystrofin) ve

svalových vláknech. Dá se říci, že jsou projevy Duchenneovy a Beckerovy svalové

dystrofie podobné. Beckerova svalová dystrofie je mírnější formou s pomalejším

průběhem a delším přežitím pacientů.

Autorka Sherrill (2004) zdůrazňuje nutnost, aby byli žáci s tímto typem tělesného postižení

zapojeni do hodin tělesné výchovy v co možná největší míře. Žáci by se pokud možno měli

seznámit s aktivitami, kterým se mohou věnovat i v pozdějších stádiích onemocnění (

lukostřelba, házení šipek, rybaření, kuželky, boccia aj.). Nedílnou součástí pohybového

programu u osob s dystrofií by měl být plavecký výcvik a cvičení ve vodě (hydroterapie),

které pomáhají udržet svaly pružné bez působení přímého tlaku. Vznášení těla ve vodě

pomáhá předcházet svalovému napětí a možnému zranění.

Fyzioterapeuté také zmiňují nutnost pravidelného protahování, které může prodloužit

schopnost chůze.Vzhledem k tomu, že je nejvíce přetěžována achillova šlacha, je nutné ji

denně protahovat.

Kontrolní otázky:

Ikona6a

Jmenujte základní známé příčiny a projevy ochrnutí po poranění míchy, DMO a

amputace končetin.

Vyberte si jeden konkrétní funkční profil sportovce s CP a určete vhodné pohybové

aktivity pro danou cílovou skupinu.

Stručně popište dvě nejčastější formy svalové dystrofie.

2. Kapitola

Ikona1

Cíl: Cílem kapitoly je seznámit studenta s principy klasifikace ve sportech osob s tělesným

postižením, objasnit význam sportu v životě osob s tělesným postižením a představit základní

dělení sportovně kompenzačních pomůcek.

2 Systém sportovní klasifikace

Klasifikace slouží k rozdělení sportovců do tříd, které jim umožní optimální úspěch a fair play

(výsledek nebude ovlivněn mírou a charakterem postižení, ale tím, jak sportovec natrénoval či

jak je talentovaný). Cílem klasifikace je poskytnout spravedlivý výchozí bod pro trénink a

soutěže a minimalizovat vliv zdravotního postižení na výsledek.

2.1 Typy klasifikačních přístupů

a) Medicínská – Dnes se medicínská klasifikace víceméně používá už jen k určení stupně

ztráty zraku či určení minimálního handicapu u sportovců s MP (kde je jediná kategorie,

daná jasnými kritérii, nezohledňující další případná tělesná postižení). Hlavním aspektem

je typ a velikost zdrav. postižení.

b) Funkční - je založená na anatomických principech, svalovém testování apod. je založena

na pozorování, kde expertní klasifikátoři analyzují funkční schopnosti ve specifických

sportovních dovednostech nebo hrách a rozdělují sportovce do tříd, jež jsou

standardizovány určitým předem definovaným profilem závodníka (např. třídy pro

sportovce s DMO, plavecké třídy...).

2.2 Klasifikační kodex (Classification Code)

Představuje soubor pravidel pro klasifikaci vydaný Mezinárodním Paralympijským Výborem

(IPC), který má koordinovat vývoj klasifikace tak, aby se co nejvíce přiblížila přesnému a

důvěryhodnému systému, který bude sportovně orientován. Stanovuje jednotný postup a

pravidla tak, aby zastřešující organizace jednaly v určitém souladu. Popisuje například

postupy získání třídy a statutu závodníka, problematiku protestů, minimálních handicapů atd.

2.3 Průběh klasifikace

Je specifická pro každý sport, na nějž dohlíží certifikovaní klasifikátoři. Klasifikace probíhá s

využitím celé řady protokolů, mezi které patří: hodnocení fyzických funkcí, hodnocení

techniky provedení a pozorování při tréninku i soutěžích. Mezi postupy využívané v procesu

klasifikace patří např.:

hodnocení lékařské dokumentace,

testování svalového tonu, rozsah kloubní pohyblivosti (např. rovnováhy),

pozorování specifických sportovních dovedností,

pozorování při tréninku a závodech.

Klasifikace je dlouhodobý proces. V průběhu závodní kariéry je sportovec průběžně testován,

a pokud dojde ke změně jeho zdravotního stavu, může být překlasifikován do jiné třídy.

2.4 Minimální handicap

Je vstupním kritériem do soutěží, přičemž pro každý sport bývá minimální postižení odlišné.

Příkladem ve sportu může být například volejbal, kde minimálním postižením je amputace

skrz nebo nad talokrurálním nebo zápěstním kloubem. Ve sledge hokeji je minimální

postižení definované amputací či ankylózou v kotníku, extenzí kolene nebo ankylózou kolene,

spasticitou či dyskoordinací odpovídající třídě CP7, či zkrácením jedné DK o 7 cm. U těchto

dvou sportu již další dělení do tříd. Ve sportu osob neslyšících je to ztráta dB na lepším uchu.

2.5 Klasifikační třída

U většiny sportů tvořena kombinací písmene a čísla (např. F36, S3, BC1…) nebo bodovou

hodnotou (1.0 bod, 2.0 body…). Status závodníka (resp. jeho sportovní třídy) definuje

aktuální stav této kategorie, dává informaci o tom, zda se sportovec po příjezdu na závody

musí podrobit klasifikačnímu hodnocení. N (new) - sportovec dosud neklasifikovaný

mezinárodním týmem.

Sportovec musí bát před závody otestován běžnými klasifikačními postupy a nadále je

sledován v průběhu soutěže jak klasifikátory, tak svými konkurenty. Jeho kategorie se může

měnit.

R (under review) - sportovec s proměnlivou klasifikací (s progresivním postižením).

C (P) (confirmed, permanent) - sportovec s potvrzenou „permanentní“ klasifikací.

2.6 Klasifikátor

Je profesionál s příslušným osvědčením, který je oprávněn sportovce hodnotit. Většinou jsou

to lidé s medicínským vzděláním (= lékařští klasifikátoři) a nebo se sportovním vzděláním (=

techničtí klasifikátoři). Jsou jmenováni mezinárodní organizací handicapovaných sportovců,

která zároveň zajišťuje jejich vyškolení a bývají zapsáni do každoročně obnovovaného

registru kvalifikovaných klasifikátorů daného sportu. Existují tři statusy klasifikátora (od

nejnižšího po nejvyšší): žadatel,

národní klasifikátor, mezinárodní klasifikátor. V rámci mezinárodního klasifikátora se dále

rozlišují: učeň, klasifikátor 1. stupně, klasifikátor 2. stupně, a hlavní klasifikátor (Daďová,

2008).

2.7 Slučování kategorií

Dle Machové (in Kudláček, 2008) je důvodem ke slučování kategorií větší počet závodníků,

vyšší konkurence a atraktivita. V některých případech to v minulosti bylo kvůli malému počtu

závodníků prakticky nutností. Každoročně se koeficienty pro jednotlivé třídy aktualizují.

Koeficient slouží k vynásobení skutečného času / vzdálenosti a tím zisku přepočtených

hodnot, z nichž se určuje pořadí ve sloučené kategorii. A tak nemusí být sportovec s

nejlepším časem první, ale ve své třídě může překonat světový rekord. V atletice se

koeficienty většinou vypočítávají ze světového rekordu, posledního mistra světa, 1. a 2. místo

na posledních PH. Veškeré údaje se zprůměrují a vydělí se hodnotou 1000.

3 Význam sportu v životě osob s tělesným postižením

Zásadní a výchozí význam v komprehenzivní rehabilitaci osob s tělesným postižením (TP) má

léčebná rehabilitace, která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Je nesporné,

že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k

udržování optimální fyzické a psychické kondice. Ke zlepšení, respektive udržení fyzické

kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem a prostředků tělesné výchovy a sportu

modifikovaných s ohledem na pohyb na vozíku (Kábele, 1992).

Sportovní aktivity tedy posilují společenskou soudržnost a pomáhají vytvářet integrovanější

společnost. Po zdravotní stránce je sport pro osoby s tělesným postižením velmi přínosný.

Zvyšuje jejich kloubní rozsah a silovou úroveň, vyrovnává svalovou dysbalanci, snižuje

svalové kontrakce a kompenzuje jednostrannou zátěž organismu. Z psychologického

hlediska může být u osob s tělesným postižením sport jednou z náhradních a kompenzačních

činností, kde se mohou realizovat a kde dochází ke zvyšování jejich sebedůvěry, k získávání

samostatnosti a soběstačnosti. Sport může také napomoci se vyrovnat s následky úrazu,

pomáhá ovládat emoce a kompenzovat pocity méněcennosti. Důležitou roli zastávají

pohybové aktivity také v sociální oblasti – překonávání sociálních bariér, navazování nových

sociálních kontaktů a přátelství (Kábele, 1992).

4. Sportovně kompenzační pomůcky pro sportovce s TP

Nejčastěji užívanou pomůckou při sportování osob s TP je sportovní vozík. Rozlišujeme

vozíky elektrické a mechanické (Jonášková, 2004). Uživateli elektrických vozíků jsou

především osoby s těžším postižením (kvadruplegie, progresivní svalové onemocnění ap.).

Mechanické vozíky mohou být pasivní, každodenní aktivní, sportovní a vozíky pro jízdy (tzv.

formulky). Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Aktivní modely vozíků

jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do společnosti. Jsou

charakteristické svou nízkou hmotností (kolem 13–15 kg), lehkou ovladatelností, atraktivním

vzhledem a možností jejich složení (rozložení) pro přepravu autem (Kudláček & Ješina,

2008).

Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se

jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci

se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při využití

biomechanických zákonů. Pro každý sport existuje specifický vozík umožňující sportovcovi

snadnou manipulaci.

Tenisový vozík Basketbalový vozík

Vozík na rugby Florbalový vozík

Handbike (cyklistika) Formule (atletika – jízdy)

Kontrolní otázky:

Ikona6a

K jakému účelu slouží klasifikace sportovců s TP?

V čem podle Vás spočívají pozitiva a negativa klasifikování sportovců?.

Vysvětlete pojem minimální handicap

Specifikujte konstrukční specifika sportovních vozíků?

3. Kapitola

Ikona1

Cíl: Cílem této kapitoly je představit studentům stručnou historii paralympijského hnutí a

charakterizovat jednotlivé letní sporty, které se v současné době na paralympijských hrách

objevují.

5. Paralympijské hry

Historie sportu osob na vozíku můžeme sledovat již od roku 1948, kdy se uskutečnily první

slavné Stoke Mandevillské hry ve Velké Británii. S těmito hrami je spojeno jméno zakladatele

a propagátora sportu osob na vozíku ředitele rehabilitačního centra pro veterány sira Ludwiga

Guttmanna, který se snažil rozvíjet a prosazovat sport osob s tělesným postižením na všech

úrovních. Jeho myšlenka zorganizovat hry, které by měly paralelu olympijských her byla

zrealizována v roce 1960 v Římě.

Přehled PH Letní paralympijské hry Zimní paralympijské hry

1952 Stoke Mandeville, Velká Británie

1960 Řím, Itálie

1964 Tokio, Japonsko

1968 Tel Aviv, Izrael

1972 Heidelberg, Německo Örnsköldsvik, Švédsko

1976 Toronto, Kanada

1980 Arnheim, Nizozemsko Geilo, Norsko

1984 Stoke Mandeville, Velká Británie Innsbruck, Rakousko

1988 Soul, Korea Innsbruck, Rakousko

1992 Barcelona, Španělsko Tignes - Albertville, Francie

1994 Lillerhammer, Norsko

1996 Atlanta, USA

1998 Nagano, Japonsko

2000 Sydney, Austrálie

2002 Salt Lake City, USA

2004 Atény, Řecko

2006 Turín, Itálie

2008 Peking, Čína

2010 Vancouver, Kanada

2012 Londýn, Velká Británie

2014 Rusko, Soča

Termín Paralympic (Paralympijské) původně vycházel z termínu paraplegik a olympijské, ale

po zařazení sportovců s jinými postiženími a úzkou spoluprácí s olympijským hnutím se

význam přeměnil na paralelní (řecká předložka para) a olympijské pro zdůraznění společné

koexistence obou hnutí (Kudláček a kol. 2008).

Paralympijské hry jsou vrcholnou sportovní událostí pro sportovce ze čtyřech skupin různých

typů postižení:

10. sportovci s tělesným postižením, které mají 3 podskupiny (amputace, DMO, poranění

míchy),

11. sportovci se zrakovým postižením,

12. sportovci s mentálním postižením (na PH do roku 2000, kde došlo ke skandálu, po

kterém byli sportovci s mentálním postižením vyřazeni z PH. Po zpřísnění

klasifikačních kriterií mohli sportovci s MP opět startovat na PH v Londýně),

13. skupina Les Autres, které nespadá do žádné z kategorií (např. nanismus, roztroušená

skleróza, vrozené deformace končetin).

Počet sportovců startujících na PH každým rokem roste. Na počátku (PH 1960 v Říme) byl

počet sportovců cca 400, v současné době se PH účastní až na 4000 sportovců. Paralympijské

hry se konají vždy ve stejném roce ( do 3 týdnů po ukončení) jako hry olympijské.

5.1 Letní paralympijské sporty

Jedinci se zdravotním postižením se mohou zapojovat do obvyklých i speciálně orientovaných

sportovních organizacích. S určitými podpůrnými prostředky a za pomocí využití různých

sportovně kompenzačních pomůcek se mohou zapojit takřka do všech sportovních odvětví.

Následující kapitola se bude věnovat vrcholovým sportovním disciplínám, tj. těm, které se

konají v rámci letních a zimních PH. Celkový počet sportů PH je 23, přičemž 23 z nich

vychází ze sportů osob bez postižení a dva sporty jsou specifické pouze pro osoby se

zdravotním postižením: boccia a goalball. Pro sportovce s TP je určeno celkem 20 sportů,

které jsou uvedeny níže. Ke každému sportu lze rovněž shlédnout video z posledních

paralympijských her v Londýně (2012) a Vancouveru (2010).

5.1.1 Atletika

!!!Video 1!!!

Atletika již byla na programu prvních Letních paralympijských her v roce 1960 a v

současnosti v ní soutěží muži a ženy různých kategorií. Stejně jako na olympijských hrách i

na paralympijských je atletika nejpopulárnějším sportem a soutěží v ní největší počet

paralympioniků. Někteří sportovci soutěží na vozících, jiní s protézami. Sportovci soutěží ve

třídách rozdělených v disciplínách na základě funkční klasifikace, která se průběžně upravuje,

tak aby umožnila co největší zapojení sportovců. Atletika je pod IPC zastoupena jako

samostatný sport IPC athletics. IPC athletics zahrnuje 5 specifických skupin postižení:

zrakové, mentální, cerebral palsy (dětská mozková obrna – DMO), osoby s amputací nebo

vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo získané poškození míchy,

oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap vyžadující k pohybu vozík). V

atletice se jednotlivé skupiny dále dělí do soutěžních kategorií, které se díky bodovému

systému mohou slučovat. Toto rozdělení a bodové slučování zajišťuje rovné šance na vítězství

v rámci jednotlivých kategorií.

1) Jízdy

Jízdy jsou vozíčkářskou obdobou běhů. Jezdí se na speciálních vozících (formulích), které

musí být vyrobeny na míru. Závodní strategie na deląích tratích je obdobná jako při

cyklistických či automobilových závodech. Často vídáme taktické vyčkávání, samostatné

úniky či hromadné závěrečné spurty. Nezřídka dochází ke srážkám či pádům. Soutěžní

kategorie jsou následující: kvadruplegici - sk. T 51, T52, T53, paraplegici - sk. T54, T55.

Jízdy mohou probíhat buď na stadionu ve vzdálenostech: 100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1.500

m, 5.000 m, 10.000 m a nebo na silnici: 10.000 m, půlmaratón, maratón.

2) Vrhy a hody

Soutěží se ze speciálních vrhačských rámů-židlí (tzv. koz), nebo z klasických vozíků. Vrhací

rámy nejsou standardizovány. Každý sportovec si jej může přizpůsobit svým potřebám a

postižení. Jediné pravidlo je maximální výška sedačky 75 cm od země. Kategorizace

sportovců do tříd jsou: kvadruplegici - sk. F51 - F53, paraplegici - sk. F54 - F58. Soutěží se

ve 4 disciplínách přičemž první z nich je vrh koulí 2 kg – sk. F52 muži a ženy, 3 kg - sk. F53

muži a sk. F53 - F56 ženy, kg – sk. F54 - F57 muži a sk. F57 a F58 ženy, 5 kg – sk. F58

muži. Druhou disciplínou je hod oštěpem, který má hmotnost 600g – sk. F52 - F58 muži a

ženy. Disciplínou určenou výhradně pro kvadru je hod kuželkou -397 g - sk. F51 muži a ženy

(Hod libovolným způsobem. ). Další disciplínou je hod 1 kg diskem, sk. F51- F58.

3) Pětiboj

Vozíčkářský víceboj v sobě kombinuje dvě jízdy a všechny vrhačské disciplíny. Pořadí se

stanovuje pro kategorie kvadru a para podle tabulek diferencovaných pro každý stupeň

postižení. Kategorie sportovců jsou kvadruplegici – soutěží v disciplínách koule, oštěp (sk.

F51 kuželka), 100 m, disk, 800 m Paraplegici- koule, oštěp, 200 m, disk,1.500 m.

5.1.2 Basketbal na vozíku

!!!Video 2!!!

Basketbal na vozíku vznikl po druhé světové válce v rehabilitačním ústavu ve Stoke

Mandeville pod vedením Dr. Ludwiga Gutmanna, který jej využíval k rehabilitaci válečných

veteránů. Sport se rychle rozvíjel a stal se oučástí Prvních paralympijských her v roce 1960 v

Římě.

Basketbal, který je jedním z nejpopulárnějších paralympijských sportů, je určen osobám s

tělesným postižením, které nemohou běhat, skákat či pilotovat. Basketbal na vozíku hrají

muži i ženy. Tým je sestaven z pěti hráčů, kteří mají přiděleny body (od 0,5 do 4,5) na

základě jejich funkčního potenciálu (míry postižení). Počet hráčských bodů na hřišti nesmí

překročit 14,5 bodu. Rozměry hřiště a košů jsou stejné jako u tradičního basketbalu.

Basketbal se hraje dle pravidel schválené IWBF ve spolupráci s basketbalovou federací

sportovců bez postižení FIBA. Rozdíly mezi basketbalem vozíčkářů a basketbalem intaktních

jsou minimální. Při rozskoku se hráč nesmí zdvihnout ze sedačky a po celou dobu hry není

dovoleno se nadzdvihnout z vozíku ve vztahu zachytit přihrávku nebo blokovat. Hráč se smí

pohybovat pomocí driblingu, přičemž míč má volně položený na klíně, v tomto případě může

kolo (kola) svého vozíku popohnat (zabrat) pouze dvakrát.

Historie basketbalu v ČR spadají do rehabilitačních centrech v Hrabyni a Kladrubech a v roce

1984 se začalo se systematickou přípravou sportovců ve vybraných týmech ČR. Od roku 1992

probíhá Národní liga basketbalu vozíčkářů. V současnosti jsou registrována družstva: SK

HOBIT Brno, SKV Frýdek-Místek a USK Meta Praha.

5.1.3 Boccia

!!!Video 3!!!

Boccia je sportovní disciplína patřící mezi cílové sporty. Boccia je určena pro sportovce s

poruchou hybnosti, především sportovce s dětskou mozkovou obrnou, která je na závodní

úrovni v ČR provozována pod hlavičkou České federace Spastic Handicap, o. s. (Kudláček et

al., 2007).

Pravidla boccii jsou podobná francouzské hře petanque, ke hře se však používají modré a

červené míčky z měkké kůže. Pro osoby, které mají vážné funkční omezení a je téměř

nemožné je do provádění většiny sportovních disciplin zahrnout, může boccia otevřít cestu ke

sportu, a to na všech úrovních. Od provádění pro zábavu a rekreaci přes závodní provozování

na různých výkonnostních úrovních. Hru hrají jednotlivci i družstva a existuje celkem sedm

hracích divizí. Boccia po hráčích požaduje společně fyzickou zdatnost, dovednostní a taktické

prvky.

Existuje celkem sedm herních divizí. Všechny divize mohou být hrány soutěžícími obojího

pohlaví. Tyto divize jsou:

BC1: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře potřebují asistenta.

BC2: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře asistenta nepotřebují.

BC3: Hráči, kteří nedokážou ohodit míč, proto potřebují speciální rampu, kterou

štelují s dopomocí asistenta. Ten stojí zády do kurtu tak, aby nemohl ovlivnit zápas.

BC4: Hráči, kteří nemají spastické ruce a tím i nepotřebují ke hře asistenta.

Ke hře je potřeba šest červených, šest modrých a jeden bílý míč, tzv. „jack“. Cílem hry je

umístit míčky své barvy co nejblíže bílému míči. Míče můžeme k cílovému míčku hodit

přímo, nebo k němu přiťuknout míček jiným míčkem, nebo přiťuknout cílový míček do

blízkosti svých míčků či odrazit soupeřův míček dále od cílového. Po skončení směny

(vyházení všech obdržených míčů oběma stranami) se sčítají všechny míčky, které jsou blíže

cílovému míčku než nejbližší míček soupeře. Za každý takový míč je jeden bod. Pokud jsou

dva nejbližší míčky ve stejné vzdálenosti od cílového míče, dostávají obě soupeřící strany po

bodu.

V soutěžích jednotlivců a družstev dvojic-párů se hrají vždy čtyři směny. V soutěži trojic-

týmů se hraje vždy šest směn. Hráči se střídají ve vhazování cílového míčku („jack“) na hrací

plochu v každé směně; hru začíná strana s červenými míčky (o tom, kdo bude mít červené

míčky, rozhodne los). V průběhu hry hází míčky ta strana, která má svůj nejbližší míč dále od

cílového míče než soupeř. Pokud je po odehrání zápasu stav nerozhodný, hraje se rozhodující

směna (tie-break).

Rozměry hracího pole jsou 12,5 m × 6 m, povrch musí být rovný a hladký, jako například

dlážděná nebo dřevěná či umělá podlaha v tělocvičně. Odhodové území je rozděleno do šesti

odhodových boxů. Čára ve tvaru písmene „V” označuje území, kde je v případě dopadu

„jacku“ hod neplatný. Středové „X” označuje polohu, kde je umístěn „jack“ po vyražení ven z

hracího pole.

5.1.4 Cyklistika

!!!Video 4!!!

Rychlost a vzrušení cyklistických disciplín je pro sportovce s postižením relativně novou

zkušenosti. Cyklistiku začali jako první provozovat nevidomý sportovci na tandemových

kolech, kteří se poprvé účastnili Paralympijských her v Soulu v roce 1988. V současnosti se

cyklistice věnují mimo nevidomých také sportovci s DMO, amputacemi či jinými tělesnými

postiženími v kategoriích dle funkční klasifikace. Podle funkčních možností sportovci

používají kola, speciální tříkolky, tandemy nebo handbiky (kola poháněná ručně).

Osoby s amputacemi (úplnou a nebo částečnou) alespoň jedné končetiny, přičemž chybí

alespoň jeden hlavní kloub, je považován za amputáře. Tímto je také stanoven limit

minimálního postižení, který je hlavním kritériem pro účast v soutěžích. Cyklistika amputářů

má dále své vlastní dělení podle druhu a rozsahu postižení, a to na jednotlivé závodní

kategorie:

LC1 - minimální poškození dolních končetin,

LC2 - postižena jedna noha, schopen šlapat oběma nohama,

LC3 - postižena nejméně jedna noha, schopnost šlapat pouze zdravou nohou,

LC4 - postižení obou nohou.

Handbike je speciálně zkonstruované sportovní náčiní, které k pohybu vpřed využívá síly

horních končetin. Kompenzuje fyzické postižení jedince a umožňuje mu zařadit se mezi

zdravou cyklistickou veřejnost. Odbourává psychické stresy a navozuje příjemné pocity z

dynamického pohybu.

Rozdělení do příslušných kategorií je založeno na pohlaví a stupni zdravotního postižení. V

rámci soutěží pořádaných EHF (European Handbike Federation) v roce 2010 oficiálně vznikla

kategorie do 23 let, která v celkovém rankingu zohledňuje i věk závodníků. Současná

klasifikace se řídí dle těchto kategorií:

HCA - kvadruplegici - paréza horních a dolních končetin

HCB - poškození obratle Th 4 - Th 10(11)

HCC - poškození obratle Th 11 - L5 nebo amputace dolních končetin

V roce 1969 byl založen Český svaz tělesně postižených sportovců, který pořádá mistrovství

České republiky a i další regionální soutěže. Pro mezinárodní cyklistické závody je

zastřešujícím orgánem Mezinárodní cyklistická unie, Union Cyclisme International ( UCI ). V

roce 2006 byli handicapovaní cyklisté přijati do Českého svazu cyklistiky.

Mezi české kluby a organizace řidící české ZP cyklisty patří ČSC, Česká asociace tělesně

postižených sportovců, Český paralympijský výbor. Mezi kluby patří Nutrend Specialized

Team, Černí koně paracycling Team, TJ cykloprag, DABA Povltavský sportovní klub,

Duratec, CK Bítovská, SK Handicapovaných cyklistů Praha, Handbike ČR, 1.CZP jižních

Čech.

5.1.5 Fotbal pro 7

!!!Video 5!!!

Byl zařazen na PH od roku 1978 a je otevřen pro jedince s DMO tříd CP5-CP8 (chodící).

Pravidla vychází z pravidel FIFA, ale najdeme zde modifikace jako: menší hřiště (75x55m),

vhazování pouze

jednou rukou, neplatí pravidlo o postavení mimo hru atd. Míč by měl mít průměr 68-70 cm a

hmotnost 410-450 g. Klasifikace spočívá ve vyvážené participaci hráčů z jednotlivých CP

tříd. Tým o 12 hráčích musí obsahovat alespoň jednoho hráče z třídy CP5 nebo CP6. Sedm

aktuálně hrajících fotbalistů (včetně brankáře) pak musí mít při hře vždy jednoho z hráčů z

nižší třídy. Pokud to není

možné, tým hraje v počtu 6 hráčů. Ne více než 2 hráči z třídy CP8 mohou hrát na hřišti ve

stejný okamžik. Hra trvá 60 minut, hraje se ve dvou poločasech po 30 min s 15minutovou

přestávkou.

5.1.6 Jachting

!!!Video 6!!!

Jachting byl poprvé zařazen na programu LPH jako ukázkový sport v roce 1996 v Atlantě.

Jako oficiální paralympijský sport byl zařazen v Sydney 2000. Klasifikační systém v

jachtingu je založen na čtyřech klíčových schopnostech: rovnováha, funkce ruky, mobilita a

zraková kontrola. Soutěže probíhají ve třech lodních třídách: jednomístné a trojmístné

plachetnice jsou otevřeny téměř všem skupinám postiženi, v dvojmístné plachetnici jsou

určeny sportovcům se závažným postižením. Jachting je řízen Mezinárodní nadací jachtingu

pro postižené (International Foundation for Disabled Sailing), kterou jako autoritu uznává

Mezinárodní federace jachtingu (International Sailing Federation).

5.1.7 Jezdectví

!!!Video 7!!!

Jezdectví je sport, kde spolu soutěží osoby s různými tělesným a zrakovým postižením.

Disciplíny jsou pořádány ve skupinách dle funkčního potenciálu (míry postižení). Jezdci

soutěží ve dvou disciplínách paradrezury: předepsaná jízda a volná jízda s hudbou. Soutěže

probíhají také v týmech třech či čtyřech jezdců. Na Paralympijských hrách byla paradrezura

poprvé zařazena v roce 1996 v Atlantě. V roce 2006 přešlo parajezdectví od Mezinárodního

paralympijského výboru pod Mezinárodní jezdeckou federaci – FEI (a tím i pod národní

jezdecké federace) a stalo se její osmou jezdeckou disciplínou. A FEI se tímto krokem stala

první mezinárodní federací, která řídí sport zdravých i handicapovaných. Jezdecký sport

handicapovaných je založen na přesvědčení, že handicap jezdce by pro něj neměl být zásadní

překážkou v jízdě na koni. Někteří handicapovaní jezdci (tak jako zdraví) mohou nalézt

naprosté uspokojení při běžné práci na jízdárně a občasných vyjížďkách do terénu, někteří

mají sportovní ambice a chtějí závodit. Záleží samozřejmě i na tom, která jezdecká disciplína

je láká, co jim jejich postižení umožňuje a v neposlední řadě na tom, u koho a kde mají

možnost jezdit. V parajezdectví je možné jezdit i soutěžit v disciplínách paravoltiž,

parawestern,paraskoky, paravozatajství a paradrezura. Pouze v posledních dvou uvedených

disciplínách se pořádají oficiální mezinárodní závody včetně ME a MS. A zatím jen

paradrezura je i paralympijskou disciplínou. Jezdci jsou v paradrezuře zařazeni podle svého

handicapu do jedné z pěti skupin.

5.1.8 Lukostřelba

!!!Video 8!!!

Lukostřelba patří mezi nejstarší Olympijské sporty. Handicapovaní sportovci se tímto sportem

také zabývají a lukostřelba je významným Paralympijským sportem (již od prvních

paralympijských her). Zároveň je jedním z mála sportů, v kterém mohou spolu soupeřit

rovnocenně postižení s nepostiženými sportovci. Pravidla lukostřelby handicapovaných jsou v

podstatě stejná jako u nepostižených - řídí se podle pravidel mezinárodní lukostřelecké

organizace FITA. Lukostřelba je určena pro všechny typy tělesného postižením (úrazy páteře,

spastici, amputace, míšní léze, DMO, les autres další). Soutěží se celkem ve třech funkčních

třídách (ARST – stojící, ARW1 a 2 – vozíčkáři + třída Open) dle funkční klasifikace (CP 1-

CP 8) a soutěže zahrnují jednotlivce a týmy na vozíku i ve stoje. Střílí se na kruhové terče s

10 bodovanými zónami – soustřednými kruhy na určené vzdálenosti. Lukostřelci využívají

kladkové i reflexní luky. Osoby s kvadruplegií používají tzv. mechanický vypouštěč tětivy,

díky je vypouštění šípu jednodušší.

Dle velikosti postižení může být použit vozík, sedačka, podpěry, popruhy, či např.

mechanické pomůcky k vypuštění šípu (v případě postižení prstů obou rukou). Vozík

jakéhokoli typu může být použit při dosažení minimálního postižení 50 bodů na DK a/nebo

trupu. Sedačku jakéhokoli typu lze užít při minimálním postižení 38 bodů na DK a/nebo

trupu. Žádná část vozíku/sedačky nesmí při střelbě poskytovat oporu paži s lukem, vozík ani

sedačka nesmí vyčnívat z lukostřeleckého „boxu“. Žádná část zádové opěrky nesmí

přesahovat dopředu více než do poloviny trupu z bočního pohledu. Nejvyšší bod vozíku musí

být alespoň 110 mm pod podpažní jamkou (u sedačky je to 220 mm). Luk

nesmí být při vypouštění šípu v kontaktu s vozíkem/sedačkou. Sportovci z tříd ARW1 a

ARST-C mohou mít asistenta.

5.1.9 Plavání

!!!Video 9!!!

Obdobně jako při Olympijských hrách plavci soutěží ve volném stylu, prsou, motýlku, znaku

a polohovém závodě. Soutěže probíhají dle mírně upravených pravidel mezinárodní plavecké

federace (International Swimming Federation - FINA): možnost startu bez využití

startovacích bloků (protetické ani ortopedické pomůcky nejsou povoleny).

Plavecká klasifikace je specifická tím, že spojuje závodníky s různými druhy postižení (př.

paraplegii, osoby s DMO, amputacemi apod.). Existuje 10 plaveckých tříd pro sportovce s TP.

Systém je ještě složitější, neboť sportovci mohou být zařazení do různých tříd pro volný

způsob, prsa či polohovací závod, ale zatím se spokojíme se základním popisem charakteristik

jednotlivých tříd.

Existují tři typy tříd, ve kterých plavci závodí: S, SB a SM třídy. S třída zahrnuje tyto

plavecké způsoby: volný způsob, znak, motýlek. SB třída zahrnuje plavecký způsob prsa

(odlišné třídy vzhledem k jinému bodování HK a DK, při tomto plaveckém způsobu je větší

propulse z dolních končetin a proto je bodové skóre pro DK větší než v ostatních třídách). SM

třída je pro polohový závod jednotlivců. SM třída = (3xS + 1xSB )/4. Při počítání SM třídy se

musí zvážit všechny tři S způsoby.

Plavání na rekreační úrovni se v ČR vyučuje dle dvou základních postupů: metodické řady

KONTAKTU bB a Halliwickovi metody.

Halliwickova metoda klade důraz na systematický postup pomocí deseti bodů. Nemají se

používat plavecké pomůcky a metoda předpokládá jednoho instruktora na jednoho plavce.

Psychické přivykání, uvolnění, různé způsoby rotací a rozvíjení základních plaveckých

způsobů jsou hlavními činnostmi při výuce. Jako první plavecký způsob se využívá většinou

znak.

5.1.10 Rugby na vozíku

!!!Video 10!!!

Rugby je intenzivní kontaktní sport pro muže i ženy primárně s kvadruplegií. Rugby se hraje

na hřišti s rozměry hřiště na basketbal. Quad rugby hrají dvě mužstva o čtyřech hráčích.

Účelem hry je vniknout s míčem do soupeřova bodovacího prostoru. Družstvo se skládá ze 12

hráčů a jednoho trenéra, který může být zároveň jedním z hráčů. Hráči jsou podle klasifikace

bodově ohodnoceni následujícím způsobem: 1a = 1 bod, 1b = 2 body, 1c = 3 body. Bodový

součet hráčů na hřišti nesmí v žádném případě překročit 8 bodů.

Quad rugby se hraje na čtyři osmiminutové čtvrtiny čistého času. V quad rugby se hraje

míčem rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na klíně. Kromě toho jej lze

přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním atd. Je však zakázáno hrát úmyslně nohama, což se

kvalifikuje jako přestupek, který má za následek ztrátu míče. Za driblink se považuje odbití

míče směrem k zemi. Jestliže hráč drží míč 10 sekund a v tomto časovém limitu nedribloval,

jedná se o přestupek, který je také trestán ztrátou míče.

Za každou dosaženou branku získává družstvo jeden bod. Branky je dosaženo, jestliže hráč,

který má míč v držení, přejede alespoň dvěma koly vozíku čáru ohraničující bodovaný

prostor.

V utkání vítězí to družstvo, které po skončení čtvrté části hry získalo více bodů. Jestliže je

stav utkání po čtvrté části hry nerozhodný, tak se prodlužuje až do konečného rozhodnutí.

Pravidla quad rugby neznají nerozhodný výsledek.

5.1.11 Šerm na vozíku

!!!Video 11!!!

Diváky na první pohled upoutá fakt, že šermíři soutěží na vozících, které jsou připevněny k

podlaze. Tento fakt však neomezuje pohyb jejich trupu a sport má tak srovnatelnou rychlost a

dynamiku se šermem osob bez postižení. Soutěže mužů a žen s amputacemi, poškozením

míchy i DMO probíhají u jednotlivců i týmů (3 šermíři) v následujících disciplínách: fleret,

kord (muži a ženy) a šavle (muži).

Podle rozsahu omezení hybnosti dolních končetin se sportovci dělí do tří kategorií : A, B, C.

Do kategorie A spadají sportovci s nejlehčím omezením, do kategorie C s nejtěžším, kteří si

často váží zbraně k ruce.

5.1.12 Sportovní střelba

!!!Video 12!!!

Soutěží se účastní muži i ženy ve dvou kategoriích dle míry postižení a střílí se série ran na

statické terče z pušek a pistolí do terčů vzdálených 10, 25 a 50 metrů ze vzduchových a

malorážkových zbraní se střílí v rámci soutěží jednotlivců i týmů.

Pravidla ISSF jsou stejná příp. pro vozíčkáře modifikovaná tak, aby vozíčkáři mohli např.

střílet tzv. třípolohový standard z pušky, který nepostižení střílí leže, kleče, stoje, což je

upraveno tak, že mají na invalidním vozíku pro modifikovanou polohu leže připevněn

specielní stolek aby se mohli opírat oběma lokty a použít řemen, pro polohu kleče je povolena

pouze opěrka lokte o průměru 100 mm a poloha „stoje“ se střílí bez jakékoliv opory ve

skupině SH1. Pokud projeví zájem o sportovní střelbu i těžce tělesně postižený, který jen

částečně ovládá horní končetiny, je mu po zdravotní klasifikaci a zařazení do skupiny SH2,

povolen pomocník k nabíjení a unifikovaný stojan pro opěru pušky

Sportovci s různým typem postižení soutěží v kategorii stojících a sedících. Naši sportovci se

účastní domácích závodů včetně mistrovství ČR a závodů mezinárodních včetně Mistrovství

Evropy a světa. Ve světě se tomuto sportu věnuje již 51 zemí.

5.1.13 Stolní tenis

!!!Video 13!!!

Stolní tenis patří ke sportům s nejstarší tradicí. Z hlediska účasti sportovců je na 4. místě. Je

součástí paralympijského programu od Říma (1960). Soutěží v něm sportovci všech druhů

(tělesného) postižení, stojící i vozíčkáři. Pro tento sport existuje 11 klasifikačních tříd. Testuje

se zejména rozsah pohybu, svalová síla, lokomoční omezení, rovnováha na vozíku a

schopnost udržet raketu.

Třídy TT1 - TT5 jsou určeny pro vozíčkáře, třídy TT6 – TT10 pro stojící sportovce. Nyní má

hráč v TT1 (vozíčkář - kvadrupegik) největší tělesné postižení a hráč v třídě TT10 (stojící)

pouze minimální tělesný handicap. Třída TT11 je určená pro sportovce s mentálním

postižením (v současnosti na PH soutěží).

Tento sport se řídí pravidly ITTF s drobnými modifikacemi ve vozíčkářských třídách (týká se

např. „servisu“, dotyku herní plochy volnou rukou, zmenšení herního území a vozíku –

připoutání popruhy atd.). U kvadruplegiků se raketa váže k ruce.

5.1.14 Tenis na vozíku

!!!Video 14!!!

Tenis na vozíku se historicky hned na počátku zapojil i do paralympijského hnutí.

Vznik tenisu na vozíku u nás je spojen se sportovním klubem Ligy za práva vozíčkářů – SK

HOBIT Brno. V roce 1995 působilo v jeho řadách několik prvních nadšenců tohoto sportu,

kteří se v témže roce odtrhli a založili autonomní Český tenisový svaz vozíčkářů (ČTSV). To

je dodnes občanské sdružení s vlastní právní subjektivitou, které se nesmazatelně zapsalo do

povědomí domácích příznivců vozíčkářského tenisu i do povědomí mezinárodní tenisové

asociace ITF. Od roku 1995 je ČTSV členem IWTA (dnes přímo ITF – sekce IWTA) za

Českou republiku a kolektivním členem Českého tenisového svazu.

Tenis na vozíku je dynamický a divácky atraktivní sport, jehož pravidla se téměř neliší od

tenisu stojících. Hraje se na standardních tenisových dvorcích. Oproti klasickému tenisu může

míč odskočit na soupeřově polovině dvakrát (tzv. dvojdopad), a to jednou do dvorce a

podruhé i mimo něj. Vozík je součást těla hráče, a proto platí, že dotknul-li se míč vozíku

nebo vozík sítě, znamená to ztrátu bodu. Hráč, který se při hře zvedá ze sedačky, je také

potrestán ztrátou bodu. Utkání se hrají na dva vítězné sety do šesti gamů a k vítězství je třeba

dosáhnout rozdílu dvou her. Při stavu 6:6 se hraje zkrácená hra (tie-break) na sedm vítězných

míčů. Soutěže se dělí do tří turnajových skupin: Super Series (odpovídá turnajům Grand

Slam), ITF 1- 3 a ITF Futures (ATP-tour), celkem ročně cca 160 turnajů na světě.

Tenis na vozíku nerozlišuje typy tělesného postižení, takže se jedná o sport vhodný pro

paraplegiky, hráče s částečnou lézí páteře i amputáře, kteří hrají společně v jedné kategorii.

Pouze kvadruplegici mají svoji divizi.

Pokud dojde k vzájemnému zápasu mezi tenistou na vozíčku a chodícím hráčem, platí pro

tenistu vozíčkáře závazná pravidla pro tenis na vozíku a pro hráče chodícího závazná pravidla

tenisu chodících. Z toho vyplývá, že chodící hráč musí odehrát míč maximálně po prvním

dopadu, kdežto vozíčkář maximálně po dopadu druhém.

Největší hvězdou na domácím poli je určitě Miroslav Brychta, který v loňském roce figuroval

dokonce na 8. místě světového žebříčku ve dvouhře a ve čtyřhře dokázal získat v roce 2001

titul neoficiálního mistra světa, když s rakouským Martinem Legnerem vyhráli turnaj Doubles

Masters. Národní dvojkou je od roku 1998 Michal Stefanu (v současnosti hráč čtvrté světové

desítky), jinak vynikající stolní tenista na vozíku.

5.1.15 Veslování

!!!Video 15!!!

Veslování je nejmladším paralympijským sportem. Aplikované veslování je určeno

sportovcům s tělesným postižením, kteří splňují podmínku minimálního postižení. Veslování

je specifické využitím sportovních kompenzačních pomůcek (úprav), které umožňují zapojení

veslařů s různou mírou postižení. Sportovci s TP jsou klasifikováni do 3 kategorií dle míry

postižení: LTA (dle anglického legs, trunks, arms) – sportovci s funkčními dolními

končetinami, trupem i horními končetinami. Sportovci této kategorie používají posuvnou

sedačku. TA (Trunks and Arms) - Sportovci s funkčním trupem a horními končetinami, proto

neužívají posuvnou sedačku. AS (Arms and Shoulders) – bez funkčního trupu, proto

nevyužívají posuvnou sedačku.

5.1.16 Volejbal v sedě

!!!Video 16!!!

Volejbal vsedě je součástí paralympijského programu od roku 1980 (až do roku 2000 byl na

PH rovněž zařazen volejbal stojících). Sitting volejbal obecně mohou hrát hráči, kteří

nemohou stát. Je tedy zejména vhodný pro sportovce s amputací DK – protézy totiž nejsou

potřeba. Hrát ale mohou i např. jedinci s DMO, parézou, kratší či znehybněnou končetinou

atd.

Soutěže probíhají v kategoriích mužů a žen (6 hráčů v týmu), kteří splní podmínku

minimálního postižení. Hraje se na menším hřišti a podmínkou je, aby pánev hráčů byla po

celou dobu v dotyku s podlahou. Protože se hraje na menším hřišti s nižší sítí je hra výrazně

rychlejší než u tradičního volejbalu.

Rozdělení do tříd není, přestože se jedná o týmový sport, kde bychom předpokládali alespoň

bodové vyrovnání mužstev. Hodnotí se pouze minimální postižení: amputace skrz nebo nad

talokrurálním nebo zápěstním kloubem (pokud to není opticky jasné, je nutno provést RTG).

5.1.17 Vzpírání

!!!Video 17!!!

Vzpírání je z hlediska zdravotního i etického poměrně kontroverzní sport. Závodníci při něm

musí zvednout činku k hrudi, držet ji bez hnutí a pak ji vytlačit vzhůru v délce paží s

uzamčeným (nataženým) loktem. Modifikace vzpírání vozíčkářů spočívají především v těchto

odlišnostech: všichni soutěžící musí být schopni plně extendovat paže s ne více než 20-

stupňovou ztrátou plné extenze kteréhokoli lokte, amputáři mohou vzpírat s protézou a

sportovci mohou být připevněni k lavici pásem (kdekoli na DK mezi kotníkem a kyčlemi).

Bench press je jediná disciplína s deseti různými váhovými kategoriemi. Vzpírání je otevřeno

pro jedince s tělesným postižením, např.: paraplegie, DMO, amputacemi DK, zkrácenými DK

apod., kteří splňují kritérium minimálního postižení, stanovené jejich zastřešující organizací.

Vzpěrači s postižením HK mohou být diskvalifikováni v případě, že klasifikátor uzná vzpírání

u tohoto sportovce nebezpečným. Soutěží se bez ohledu na postižení v „open“ třídách, daných

hmotností sportovců (nikoli postižením). U amputářů se hmotnost přepočítává – přidává se

hmotnost tak, aby celkově byla taková jako byla původní.

Kontrolní otázky:

Ikona6a

Jmenujte všechny letní paralympijské sporty

Jmenujte atletickou disciplínu, která je primárně určená pro kvadruplegiky?

Jaký kolektivní sport mohou hrát pouze hráči s kvadruplegií?

Uveďte rozdíly v pravidlech volejbalu stojících (bez postižení) a sedících?

Stručně popište pravidla Bocii? Pro koho je tento sport určen?

5. Kapitola

Ikona6a

Cíl: Cílem této kapitoly je navázat na kapitolu obsahující výčet letních paralympijských

sportů a zaměřit se na zimní sporty PH (s akcentem na sjezdové lyžování) a netradiční sporty,

které se v současnosti na PH neobjevují.

5. Paralympijské hry - pokračování

5.2 Zimní paralympijské sporty

!!!Video 18!!!

Zimní sport osob s postižením se po II. světové válce rozvíjel pomaleji než letní sporty. V

roce

1984 se uskutečnil první lyžařský kurz trojstopého lyžování pro osoby s amputacemi dolních

končetin. V roce 1970 se konaly první mezinárodní závody lyžování postižených a v roce

1974 bylo ve Francii zorganizováno první MS v klasickém i sjezdovém lyžování. První zimní

paralympijské hry se konaly v roce 1976 ve švédském městě Ornskoldsviku. Závodili zde

lyžaři s amputacemi a zrakovým postižením v klasickém i sjezdovém lyžování a v

rychlobruslení na speciálních saních. Rychlobruslení se v současné době na PH neobjevuje.

Nejnovějším přidaným sportem je curling vozíčkářů.

5.2.1 Běžecké lyžování

Běžecké lyžování osob s tělesným postižením není vzhledem k vysoké fyzické náročnosti v

České republice významně rozšířeno. V současnosti však výrazně přibývá strojově

upravovaných tras, což může má pozitivní dopad právě na běžecké lyžování osob s TP. Při

běžeckém lyžovaní vozíčkářů je využíváno sportovně kompenzační pomůcky zvané sitski.

Běžecké lyžování je řízeno Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou

komisí pro běžecké lyžování) a řídí se pravidly (s mírnými modifikacemi) Mezinárodní

lyžařské federace (International Ski Federation - FIS).

Dalším sportem kombinující běh na lyžích a střelbu z malorážné pušky je biatlon. Biatlonový

závod u je dlouhý 7,5 km se dvěma střelbami na terč po 2,5 km. Závodníci střílejí na terč

vzdálený 10 metrů a za každou střelu mimo terč je sportovec penalizován přičtením času.

5.2.2 Curling vozíčkářů

!!!Video 19!!!

Curling vozíčkářů je poměrně mladým sportem. Vyhrazen je sportovcům s jasným postižením

dolních končetin např. poranění míchy, spasticita, roztroušená skleróza, amputace obou

končetin, apod., kteří potřebují vozík ke každodennímu použití. Družstva hrají dle

modifikovaných pravidel světové federace curlingu. Každý tým se skládá ze 4 hráčů, z nichž

alespoň jeden musí být opačného pohlaví. Při soutěžích vozíčkářů není povoleno metení a

hráči mohou k vypouštění kamene používat tzv. tyč. Hráči na vozíku se během odhozu nesmí

dotknout ledu.

Ligu curlingu vozíčkářů hrají týmy České federace Spastic Handicap, jeden tým České

asociace tělesně handicapovaných sportovců, tým Polska a Slovenska. Jediná specializovaná

curlingová hala v zemi se nachází v pražských Roztylech.

5.2.3 Sjezdové lyžování

První zmínky o lyžování osob s TP jsou zaznamenány ze šedesátých let v Norsku, Finsku,

Švédsku, Rakousku, Itálii, kdy sport osob se zdravotním postižením nabýval na síle a

vážnosti. První typy monoski byly vyrobeny na konci 70. letech v Německu. Historie

lyžování osob s TP u nás není příliš dlouhá. Vůbec poprvé se veřejnost s monoski setkala v

roce 1988 ve Špindlerově Mlýně, kde probíhalo Mistrovství republiky osob s TP, kterého se

rovněž účastnili reprezentanti z Německa a Rakouska. Prvními průkopníky lyžování na

monoski byla Fakulta tělesné kultury v Olomouci a Fakulta sportovních studií v Praze

(Halamičková,).

Lyžování osob s tělesným postižením se řídí mezinárodními pravidly mezinárodního

paralympijského výboru (IPC) a na profesionální úrovni jej členíme na lyžování stojících a

sedících. Soutěže jsou otevřeny mužům i ženám s tělesným postižením jako je dětská

mozková obrna (DMO), amputace, míšní léze atd. Ve skupině stojících mohou soutěžit osoby

s amputacemi horních i dolních končetin. Sjezdové lyžování jedinců s amputací horních

končetin nevyžaduje zvláštní úpravu a proto lze při výuce postupovat obdobně, jako při výuce

osob bez postižení. Lyžování osob s amputací jedné dolní končetiny (tzv. „trojstopé lyžování)

bývá mnohdy náročné a je závislé na délce pahýlu a intenzity užívání protéz. V závislosti na

stabilitě se využívá tzv. stabilizátorů (francouzské hole zakončené krátkou lyží) nebo lze

aplikovat různé pomocné techniky a prostředky pro zabezpečení stability. Lidé z těžší formou

tělesného postižení, kteří při běžné mobilitě používají vozík a nemají výrazné omezení

hybnosti horní poloviny těla, lyžují pomocí sportovně kompenzační pomůcky nazývané

monoski, biski, či dualski.

Monoski lze charakterizovat jako speciální sedačku připevněnou běžným vázáním na jednu

lyži. Je určena především pro osoby s postižením DK, konkrétně pro paraplegiky, osoby s

DMO, svalovou dystrofií či amputacemi (po oboustranné amputaci DK, či jedné DK, u osob

kteří nechtějí nebo nemohou zatěžovat jejich „zdravou“ DK). Konstrukce monoski je složena

ze tří základních částí- nosné konstrukce, sedačky (skelet, skořepina) a lyže.

Klasifikace závodníků s tělesným postižením jsou buď „stojící“ (třídy LW1, LW2, LW3,

LW4, LW5/7, LW6/8, LW9/1, LW9/2) nebo „sedící“ (třídy LW10, LW11, LW12/1,

LW12/2). Označení „LW“ je zkratkou „locomotor winter“. Pokud se slučují kategorie při

malém počtu závodníků, používá se přepočtový koeficient. Výchozím bodem pro určení třídy

jsou výsledky funkčních svalových testů a pozorování sportovců při tréninku a závodech.

Testy zahrnují funkci HK (síla, koordinace a rozsah pohybu), rovnováhu v sedu (předklon,

záklon, rotace se zvednutýma rukama, naklánění testovací podložky a vychylování závodníka,

předklon pro míč a zvedání míče). Rozdělení do kategorií je provedeno tak, aby mohli

soutěžit společně tělesně postižení z organizací IWAS a CP-ISRA.

5.2.4 Sledge hokej

Kořeny sledge hokeje lze nalézt ve švédském Stockholmu, kde počátkem 60. let vznikly v

místním rehabilitačním centrum 1. sáně „sledge“. V roce 1969 se uskutečnilo první mezistátní

utkání mezi týmy Norska a Švédska. V 80. letech se postupně přidávaly i další země jako

např. Velká Británie a Kanada. V roce 1994 se sledge hokej poprvé v historii představil na

zimních paralympijských hrách v norském Lillehammeru. Do České republiky vstoupil sledge

hokej na prahu 21. století a během krátké doby si získal oblibu desítekosob s tělesným

postižením. Na podporu českého sledge hokeje vznikla v roce 2004 Česká sledge hokejová

asociace řídící chod české ligy a české státní reprezentace. V současné době je v sledge

hokejové lize celkem 8 týmů. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o poměrně "mladý" sport,

dosahuje naše reprezentace řady mezinárodních úspěchů.

Sledge hokej je řízen Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí

pro lední hokej) a řídí se mírně modifikovanými pravidly ledního hokeje (International Ice

Hockey Federation - IIHF). Je určen osobám s různým omezením hybnosti dolních končetin

(osoby s míšní lézí, amputacemi, DMO, rozštěpem páteře atd.). Aby hráč mohl hrát v

utkáních dle pravidel IPC (Mezinárodní paralympijský výbor) musí splňovat podmínku

minimálního postižení, což je v tomto případě může být amputace dolní končetiny, paréza,

ankylosa v kotníku (nepohyblivost způsobená srůstem kostí) a nebo zkrácení dolní končetiny

minimálně o 7 cm. Pravidla sledge hokeje se zásadním způsobem neliší od hokeje „stojících“.

Dle pravidel České sledge hokejové ligy může být v týmu na jeden zápas nominováno 5 hráčů

bez postižení, přičemž při utkání mohou být na ledě v jednu chvíli pouze dva hráči. Ti musí

být označeni barevnými proužky na přilbách.

Hokej se hraje na speciálně upravených sáních „sledge“, do nichž jsou hráči upoutáni pomocí

různých pásů, a nebo pomocí lepící pásky. Každý sedák sledge by měl mít měkkou podložku

tak, aby nedocházelo k přílišnému tlaku na tkáň v hýžďové oblasti. Zvláště pak u paraplegiků,

u kterých hrozí nebezpečí vzniku dekubitů, je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Pohyb po

ledové ploše je umožněn pomocí dvou hokejek, které mají na jednom konci bodce a na

druhém čepel. Výstroj hráčů sledge hokeje je obdobná standardní výstroji hráčů ledního

hokeje s tím, že hráči mají povinnost používat chránič hrdla a obličejové masky. Technika ve

sledge hokeji je do značné míry ovlivněna pohybovými schopnostmi (silovými,

vytrvalostními a rychlostními schopnostmi) hráče.

6. Výběr sportů neparalympijských

6.1 Bowling (Kuželky)

Kuželky osob s tělesným postižením se hrají podle pravidel Českého kuželkářského svazu,

avšak povoluje se jim řada odchylek a výjimek od normálních pravidel, která určují chování

závodníka a způsob hry. Hráči kategorie těžkého postižení podle zdravotního stavu odhazují z

místa bez následného dokročení vpřed, ze stoje, z kleku, ze sedu či opěrné pomůcky. Hráči

kategorie lehkého postižení mohou hrát po způsobu zdravých s rozběhem, byť zkráceným. V

kuželkářském sportu tělesně postižených závodí jednotlivci, dvojice a vícečlenná družstva

sestavená z hráčů lehce postižených a zvlášť těžce postižených. Soutěž se hraje převážně na

dvou sousedících drahách, tj. 1-2 a 3-4, hraje se převážně na 100 hodů, přípustný je však i jiný

počet hodů.

6.2 EWH (florbal na elektrických vozících)

Hokej na elektrickém vozíku je mladým sportem. V polovině sedmdesátých let se v

Nizozemsku na některých Mytyl školách vyskytla snaha vyhovět potřebám většinou těžce

tělesně postižených mladých lidí, kteří se chtěli věnovat sportu. Vzhledem k omezením těchto

mladých lidí byla vybrána hra, při které se používá hokejka z lehkého materiálu. U lidí,

jejichž funkce ruky nedovoluje ovládat hokejku, je tato hokejka připevněna na vozík. Později

byla v Arnhemu pro tuto skupinu hráčů vyvinuta vlastní hokejka: T-hokejka. Protože se při

hře používá hokejka, bylo pro hru vymyšleno jméno hokej na elektrickém vozíku.

V České republice v současné době hrají aktivně čtyři sportovní kluby sdružené v České

federace Electric Wheelchair Hockey o. s. Do Česka se tento atraktivní sport dostal

prostřednictvím členů SK Akáda Janské Lázně, (Petra Aliny a Vojty Kapčuka), kteří se

zúčastnili v roce 2002 mezinárodní konference pořádané v Nizozemí. Tým Janských Lázní,

dnes nazývaný Tigers Janské Lázně, vznikl v roce 2002. Druhý klub EWSC LITA SPORT

Praha byl založen díky iniciativě Michala Prágra v roce 2003 a třetí družstvo se přidalo v

lednu 2007 a jsou to REJNOCI ze Zlína. V roce 2009 vznikl čtvrtý klub Cavaliers Praha.

6.3 Florbal na vozíku

Florbal vozíčkářů je atraktivní, technická a především kolektivní hra, která umožňuje

převážně mladým handicapovaným lidem plné začlenění do hráčského kolektivu a následně i

do společnosti. Florbal vozíčkářů je ojedinělý tím, že hráčská družstva mohou být smíšená;

společně mohou hrát muži i ženy. Florbal vozíčkářů je také vhodným doplňkovým sportem

pro mnoho paralympijských sportovců.

Hra florbal je založena na stejném principu jako všechny sporty. Podat dokonalý výkon,

získat větší počet bodů - gólů a porazit soupeřův tým. Florbal je kolektivním sportem, ale

záleží na výkonu každého jednotlivce, aby mohlo uspět celé družstvo. Hraje se na branky

(góly). Vítězství je výsledkem více dílčích činností — rychlá reakce, umění manipulace s

míčkem, taktické myšlení, atd. Ve florbalu vozíčkářů hrají proti sobě dvě družstva, vítězí to,

které nastřílí více branek, čímž se florbal řadí mezi hry brankové. Hraje systémem pět hráčů v

poli a brankář. Hrací plocha má rozměry 40 m x 20 m (délka x šířka ). Hrací čas je třikrát

dvacet minut.

V současnosti je do české florbalové ligy na vozíku zapojeno cca 6 týmů: BASSET Most,

FBC REMEDECIUM ABAK Ostrava, KAMAT TEAM - SK AKÁDA Janské Lázně, SKH

METEOR Plzeň, SKV ComAp TEAM Praha, Bulldogs Brno.

6.4 Orientační závod vozíčkářů

Trail orienteering je sport, jehož podstatou je čtení a interpretace mapy v přírodě. Tato

disciplína byla vyvinuta, aby nabídla všem, i lidem s omezenou hybností, šanci účastnit se

smysluplných orientačních závodů. Na každé kontrole je více lampionů a soutěžící musí

poznat správný lampion definovaný středem kolečka na mapě a popisem. Protože se tak děje

v určité vzdálenosti od kontroly (na rozhodovacím stanovišti), jak zdraví, tak postižení

sportovci mají stejnou šanci. Schopnost správně identifikovat danou kontrolu neklade na

účastníky žádné zvláštní fyzické nároky, což umožňuje i lidem s omezenou hybností

rovnoprávně soutěžit. Závodník se během svého výkonu pohybuje vlastními silami nebo

pomocí asistenčních pomůcek (mechanický vozík, elektrický vozík, berle, asistent). Čas

absolvování závodu není rozhodující, výsledek je primárně dán součtem bodů za správně

určené kontroly.

6.5 Polybat

Sportovní aktivita vzniklá modifikací stolního tenisu. Je určena pro osoby s velmi těžkým

tělesným postižením. Hraje se na upraveném tenisovém stole bez síťky, po stranách jsou

umístěny zábrany, od nichž se míček odráží. Hráči hrají s placatou, obdélníkovou pálkou,

kterou posílají míček na soupeřovu stranu, tak aby ho soupeř nezvládl odvrátit zpět.

Bodování polybatu je stejné jako u klasického stolního tenisu. Pokud míček spadne na

soupeřově straně, přičítá se automaticky bod.

6.6 Triatlon, duatlon vozíčkářů

Oba tyto sporty vycházejí z klasického triatlonu (plavání, cyklistika, běh) a duatlonu

(cyklistika a běh), ovšem s tím rozdílem že závodníci soutěží používají buď umělé protézy

končetin, a v případě vozíčkářů upravené formulky a handbiky na cyklistiku. Úctyhodné je, že

několik tělesně postižených sportovců se každoročně účastní i nejtěžšího triatlonového

závodu světa Ironman, který je pořádán na Havaji.

6.7 Tanec na vozíku

První mezinárodní závody v tanci vozíčkářů se konaly ve Švédsku, světový šampionát byl v

Japonsku v roce 1998. Od té doby je tanec vozíčkářů sportem zastřešovaným IPC. Taneční

pár tvoří dvojice muže a ženy, z nichž jeden je vozíčkář (jedná se o tzv. „kombi styl“). Ten

pak musí splňovat kritérium minimálního postižení (např. amputace v kotníku, u paréz ztráta

10 bodů svalové síly na obou DK, z hlediska kloubní pohyblivosti ankylóza kotníku/ kolene,

defekt v extenzi kolene alespoň 30 stupňů, u spastiků odpovídá minimálnímu handicapu třída

CP7, dalším minimálním handicapem je např. zkrácení DK o 7 cm). Pohybové postižení musí

být permanentní, zřejmé a jednoduše rozpoznatelné a zároveň znemožňovat normální chůzi a

tedy i tanec. U horní části těla vozíčkáře se předpokládá normální funkce (jakékoli postižení

horní části těla neovlivňuje požadavek na minimální handicap dolní části těla), stojící partner

rovněž nemá vliv na klasifikace.

Kontrolní otázky:

Ikona6a

Popište sportovně kompenzační pomůcku monoski.

Uveďte minimální postižení potřebné pro sledge hokej.

Mohou se do hry sledge hokeje zapojit také hráči bez postižení?

Popište hru Polybat. Pro koho je hra určena?

6. Kapitola

Ikona6a

Cíl: Cílem poslední kapitoly je studentům představit základní strukturu organizací věnující se

sportu osob se zdravotním postižením včetně organizací působící na regionální úrovni.

Součástí kapitoly je rovněž stručný medailonek úspěšných českých paralympijských

reprezentant.

7. Organizace řídící sport osob s tělesným postižením

7.1 Mezinárodní paralympijský výbor

Řídicím světovým orgánem paralympijského hnutí je Mezinárodní paralympijský výbor

(IPC). Pořádá letní a zimní paralympijské hry a je mezinárodní federací devíti sportů, pro

které koordinuje a dohlíží na mistrovství světa a další soutěže. Výbor založený v roce 1989 je

mezinárodní neziskovou organizací založenou a provozovanou 162 národními

paralympijskými výbory z pěti oblastí a čtyř mezinárodních sportovních federací (viz.

Tabulka) zaměřených na konkrétní typ postižení. Ústředí a vedení výboru je v německém

Bonnu.

ROK VZNIKU NÁZEV ZAMĚŘENÍ

1978 CP – ISRA – Cerebral Palsy – Jedinci s centrální poruchou

International Sports and Recreation

Association

hybnosti (DMO)

1980 IBSA – International Blind Sports

Association

ZP

1986 INAS – FID – International Sports

Federation for Persóns with Mental

Handicap

MP

2004 IWAS – International Wheelchair and

Amputee Sports Federation (vznikla

spojením ISOD a ISMWFS)

vozíčkáři

7.2 Český paralympijský výbor

Byl založen v roce 1994 a jeho hlavním posláním rozvíjet myšlenky paralympismu v České

republice, podílet se na zajišťování přípravy sportovců na vrcholné světové soutěže a

zabezpečovat důstojnou reprezentaci České republiky na letních i zimních Deaflympijských a

Paralympijských hrách. V současné době zastřešuje 18 tisíc sportovců v šesti sportovních

svazech:

ČATHS - Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců - převážně vady získané,

zejména poúrazové stavy,

ČFSH - Česká federace Spastic Handicap o. s. – sportovci s cerebrální parézou (DMO)

ČSMPS - Český svaz mentálně postižených sportovců ,

ČSNS - Český svaz neslyšících sportovců,

ČSZPS - Český svaz zrakově postižených sportovců,

ČSVPS - Český svaz vnitřně postižených sportovců – civilizační choroby, kardio,

diabetes aj.

7.3 Příklady organizací působících v oblasti sportu v ČR

Organizace působící v oblasti sportu osob s tělesným postižením mohou být děleny z hlediska

typu organizovanosti. Podle typu postižení (př. Svaz muskulárních dystrofiků), dále to mohou

být sporty zdravotně postižených, které jsou sdruženy pod sportem osob bez postižení (př.

sledge hokej) a organizace stojící samostatně (OSAV- občanské sdružení atletiky vozíčkářů).

Existují organizace primárně zaměřené na sport osob se zdravotním postižením (SKV –

sportovní kluby vozíčkářů) a organizace mající sport pouze jako doplňkovou aktivitu

(Centrum Paraple).

Svaz tělesně postižených v České republice, o.s.

Je nestátní neziskovou organizací s celostátní působností, jejímž základním cílem je

všestranně podporovat a hájit specifické potřeby a zájmy svých členů a dalších tělesně

postižených občanů bez ohledu na rozsah jejich postižení.

Asociace muskulárních dystrofiků

Reprezentuje specifické zájmy a potřeby svých členů, pořádá rehabilitačně výchovné kurzy,

tuzemské i zahraniční ozdravné pobyty, semináře, šachové turnaje atd., spolupracuje se

zdravotnickými institucemi a se zahraničními asociacemi obdobného charakteru, které dnes

existují ve většině zemí světa jako významná součást v boji proti nervosvalovým chorobám a

jejich následkům. Poskytuje též sociálně právní a jinou pomoc svým členům.

ParaCENTRUM Fenix

Sdružuje imobilní občany po úrazu páteře s poraněním míchy či jiným získaným poškozením

míchy a jejich příznivce. Poskytuje sociální služby: sociální poradenství, osobní asistenci a

sociálně aktivizační služby. Svou činností vytváří podmínky pro posilování kvalitního,

nezávislého, zdravého a aktivního života, dosažení rovnosti práv, možností a příležitostí ve

společnosti pro občany se získaným poškozením míchy.

Centrum Paraple

Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit

fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do

svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění.

Sportovní klub vozíčkářů Praha (SKV Praha) a Frýdek Místek

Občanské sdružení, které od svého založení v roce 1991 napomáhá lidem ochrnutým po

poranění míchy získat a udržovat si optimální fyzickou i psychickou kondici prostřednictvím

sportovních aktivit. Sport umožňuje lidem, kteří se pohybují pomocí vozíku, aktivně využívat

volný čas, navazovat nová přátelství, je velkým pomocníkem při cestě zpět k plnohodnotnému

životu, pomáhá bourat bariéry.

TJ Léčebna Košumberk

Sdružuje zájemce o sportovní, turistickou a tělovýchovnou činnost. Registruje cca 1000 členů

po celé ČR, tedy handicapovaných sportovců, jejich rodinných příslušníku, přátel,

pomocníků, trenérů a bývalých a současných pacientů Hamzovy léčebny v Luži.

8. Medailonky vybraných sportovců

Čeští handicapovaní sportovci patří mezi absolutní světovou špičku, na paralympijských

hrách v Athénách v roce 1996 vybojovali šestnáct zlatých, osm stříbrných a sedm bronzových

medailí. Na paralympiádě v Pekingu v roce 2008 dokázali čeští sportovci vybojovat celkem

27 medailí, šest zlatých, tři stříbrné a 18 bronzových. Na PH v Londýně získali čeští sportovci

celkem 11 medailí, nejúspěšnějším závodníkem byl cyklista Jiří Ježek s jednou zlatou a

jednou stříbrnou.

Jiří Ježek

Sportovec s jednostrannou amputací je jedním z nejúspěšnějších hendikepovaných sportovců

České republiky a řadí se také mezi nejuznávanější paralympijské sportovce světa. Svým

profesionálním přístupem změnil tvář cyklistiky hendikepovaných a přes deset let neustále

zvyšuje výkonnostní úroveň tohoto sportu. Jeho hlavní disciplínou je silniční cyklistika

(silniční závod, časovka), Dráhová cyklistika (stíhací závod jedn., 1km ps,). Největší úspěchy

jsou kromě mistrovství světa převážně vítězství na PH v Sydney, Aténách, Pekingu i

Londýně.

Eva Kacanu

Eva Kacanu je sportovkyně s paraplegií obou dolních končetin. Rekreačně začala atletiku

provozovat v roce 1999. O dva roky později se na základě svých výkonů dostala do

reprezentace České republiky. Její hlavní disciplinou je vrh koulí a hod oštěpem. Její osobní

rekordy jsou současně světovými rekordy. Eva je paralympijská vítězka (Peking), mistryně

světa, mistryně Evropy a mnohonásobná přebornice ČR.

Martin Kovář

Sportovec s paraplegií reprezentující ČR v plaveckých disciplínách. Poprvé reprezentoval ČR

na ME v roce 1995 a o rok později na Letních paralympijských hrách v Atlantě, kde v téže

disciplíně obsadil 6. místo. Znakařským vrcholem byla pro Martina Kováře letní

paralympiáda 2000 v Sydney, kde na padesátce získal zlatou medaili ve světovém rekordu,

kterou doplnil o bronz z trati 100 m volný způsob. Zúčastnil se také letních paralympijských

her 2004 v Athénách, kde se ziskem tří zlatých medailí z tratí 50, 100 a 200 m volný způsob

(pokaždé se světovým rekordem) stal nejúspěšnějším českým sportovcem. Po hrách ukončil

sportovní kariéru. V letech 2003 a 2004 se stal Paralympionikem roku.

Lenka Kuncová

Paraplegička která se od roku 1995 věnuje kromě jiných sportů převážně lukostřelbě. O rok

později se začala intenzivněji věnovat i sjezdovému lyžování. Lenka se od tohoto roku

postupně propracovávala na žebříčku výš a výš, až to dotáhla v obou disciplínách k

mistrovskému titulu a reprezentaci. Největším úspěchem je reprezentace ČR na PH v

Aténách, dosáhla výborných úspěchů na mistrovství světa i Evropy v lukostřelbě, včetně tří

stříbrných medailí v soutěži družstev. V zimě reprezentuje na monoski, ve kterém je

držitelkou mistrovského titulu.

Zdeněk Krupička

Zdeněk Kupička se narodil bez vyvinutých dolních končetin. Od roku 2002 se aktivně věnuje

především kolektivním sportům, především pak sledge hokeji a florbalu na vozíku. Mezi jeho

největší úspěchy patří reprezentace ve sledge hokeji, především pak účast na PH ve

Vancouveru kdy si s týmem přivezl 5. Místo. Nejdřív byl u začátku florbalu vozíčkářů, pak

pomáhal zakládat sparťanský sledge hokejový tým. Zdeněk Krupička byl kapitánem v

Tatranu Střešovice, se kterým hned v první sezoně v roce 2003 vyhrál titul mistra republiky

ve florbale, a aktuálně vede pražskou Spartu, se kterou dosáhl na stejný úspěch v sezoně

2005/2006 a 2006/2007 v české sledge hokejové lize.

Ve světovém měřítku je vhodné zmínit především sportovce s postižením, kteří se v

minulosti propracovali až k účasti na olympijských hrách:

Oscar Pistorius – oboustranná amputace – běžecké disciplíny – běh na 100m, 200m a

400m.

Natalia Partyka – amputace pravého předloktí – stolní tenis.

Natalie du Toit – amputace dolní končetiny – plavání.

Paola Fantato – poliomyeletická forma obrny – lukostřelba.

Kontrolní otázky:

Ikona6a

Jmenujte mezinárodní federace které jsou zaštítěny MPV.

Jmenujte sportovní svazy které jsou zastřešeny ČPV.

Jaké jsou základní činnost MPV?

Které české organizace se úzce profilují na sport osob s postižením?

Referenční seznam

Ikona7

Daďová, K.(2008). Klasifikace pro výkonnostní sport zdravotně postižených. Praha :

Karolinum.

Jonášková, V. (2004). Protetické pomůcky osob s poruchou mobility. In Renotiérová, M.,

Ludíková, L. Speciální pedagogika. 2. vyd. Olomouc. UP.

Kábele, F. (1992). Sport vozíčkářů. 1. vyd. Praha: Olympia.

Komárek, V. (2000). Dětská neurologie. Praha: Galén.

Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné

výchovy. Olomouc: UP v Olomouci.

Kudláček, M., Ješina, O., Machová, I., & Válek, J. (2007). Aplikované pohybové aktivity pro

osoby s tělesným postižením. Olomouc: UP v Olomouci.

Pipeková, J. (1998). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido.

Renotiérová, M., Ludíková, L. (2004). Speciální pedagogika. 2. Vydání. Olomouc: UP.

Sherrill, C. (2004). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and

lifespan. (6th ed.). Dubuque, IA: Brown & Benchman.

Smutný, M. (2009). Informace pro pacienty po amputaci končetiny. Praha: Federace

ortopedických protetiků technických oborů.

Šlapal, R. (2007). Vývojová neurologie pro speciální pedagogy. Brno: Paido.

Vítková, M. (2004). Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. Brno:

Paido.

Wendsche, P. (2000). Poranění páteře a míchy. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků

ve zdravotnictví.

Jonášková, V., Muller, V., Valenta, M. Speciální pedagogika II. Olomouc: UP.

belka
Razítko