Tony Iommi: Iron Man: My Journey through Heaven andHellwithBlackSabbath

Copyright©2011byTonyIommiTranslation©VítMalinovský,2021

ISBN978-80-7511-645-1ISBN978-80-7511-646-8(epub)ISBN978-80-7511-647-5(pdf)

TonyIommi

IronMan

MojecestasBlackSabbath

Z anglického originálu Iron Man: My Journey throughHeaven and Hell with Black Sabbath vydanéhonakladatelstvím Da Capo Press v roce 2012 v CambridgipřeložilVítMalinovskýRedakceKristýnaJelínkováOdpovědnýredaktorMichalHrubýSazbaaobálkaMiloslavKrátkýTiskTiskCentrumMoravanyVydalonakladatelstvíVolvoxGlobator,Bořivojova 99, Praha 3 – Žižkov, jako 70. svazek ediceEvokace,celkovějakosvou1216.publikaci

VydáníprvníPraha2021

Adresaknihkupectví:VolvoxGlobator,Štítného16,Praha3–Žižkov

www.volvox.cz

TjerkuLammersovi

VěnovánoMarii,méženěaspřízněnéduši.

MédceřiToni,jelikožjetounejlepšídcerou,jakousiotecmůžepřát.

Mýmzesnulýmrodičům,kteříměpřivedlinasvět.

ÚVODJAK CHUTNÁ HEAVY METAL

Psal se rok 1965, mně bylo tehdy sedmnáct a nastoupil jsem naposlednídendopráce.Poté,cojsemvpatnáctiopustilškolu,jsemdělal všechno možné. Tři nebo čtyři dny jsem pracoval jakoinstalatér,alepakjsemtozabalil.Dělaljsemaždoúmoru,vyráběljsem stahovací kroužky na gumové hadice, ale při tom si jedenodděláruce.Potomjsemdostalmístovhudebnímobchodě,protožejsembylkytarista ahrál smístnímikapelami, ale tamměobvinilizkrádeží.Jásamozřejměnicneukradl,alečert jevem–stejněměcelou tu dobu nechali akorát uklízet ve skladišti. Nakonec jsempracovaljakosvářečvjednéplechárněatehdynastalzásadnízlom:má nová kapela The Birds& The Beesměla vyrazit na turné poEvropě. Jen pro upřesnění, v tom důležitém okamžiku jsem ještěsTheBirds&TheBeesnevystupovalnaživo,jenjsemsezúčastnilkonkurzu poté, co má předchozí kapela Rockin’ Chevrolets dalapádlo doprovodnému kytaristovi a nato se rozpadla. Rockin’Chevrolets byla má první opravdová kapela. Nosili jsme oblekyz lamé a hráli staré rokenroly ve stylu Chucka Berryho a BuddyHollyho. V okolí rodného Birminghamu jsme se těšili obliběa pravidelně vystupovali. Dokonce i má první vážná známostMargareth Meredithová, sestra původního kytaristy, patřila dookruhutétoparty.Hraní s Rockin’ Chevrolets bylo fajn, ale evropské turné s The

Birds&TheBees,toužbylaprofesionálníliga.Atakjsemvpátek,v můj poslední den v roli svářeče, vyrazil domů na oběd a řeklmámě:„Jáužzpátkynepůjdu.Skončiljsemtam.“Ale máma byla proti: „Iommiové nikdy neutíkají od rozdělané

práce!Vrátíšseaodpracuješzbyteksměny!“Tak jsemšel.Vrátil jsemsezpátkydopráce.Na lincevedlemě

stávala ženská, která ohýbala kusy plechu na stroji, odkud šly ke

mněa já jesvařoval.Tehdyvšaknepřišladopráce,a takpostavilik jejímu stroji mě. Byl to ohromný ohraňovací lis s chatrnýmpedálem.Strčilijstedonějkusplechu,sešláplipedálaprásk!–dolůsespustilmasivnírazníkaohnulplech.Nikdypředtímjsemnaněmnepracoval,alevšechnošlodobřeaž

dookamžiku, kdy jsemna chvíli ztratil pozornost,možná jsem setrochuzasnilonadcházejícímevropskémturné.Vtompřišladěsivárána, razník dopadl na moji pravou ruku. Když jsem instinktivněškubl rukou zpátky, všiml jsem si, že mi ten proklatý lis sebralposledníčlánkyprostředníkuaprsteníku.Zpahýlůtrčelykosti.Pakužjsemjenkolemsebevidělsamoukrev.Odvezli mě do nemocnice, posadili v čekárně, ruku vložili do

nějakého váčku a zapomněli na mě. Měl jsem pocit, že určitěvykrvácím. Potom tam někdo přivezl konečky mých prstů (vkrabičceod sirek) adoktoři semi je snažili přišít zpátky.Byloužpozdě,stačilymezitímzčernat.Místotohomitedyvzalištěpykůžezpaží a implantovali je napahýlyprstů.Pořádně si s tímpohráli,abyzajistili,žeseštěpyujmou.Ataksezačalapsátnovákapitolarokenrolu.Někteří lidé tvrdí, že ztráta článků mých prstů má na svědomí

temný a tvrdý zvukBlack Sabbath, který se následně stal vzoremprovětšinupozdějšíheavymetalovétvorby.Hrátnakytarukonečkyamputovanýchprstůbyloopravdovépeklo,atakjsemmuselúplněpřepracovatsvůjstyl,abymihranínepůsobilotakovoubolest.Protozačali Black Sabbath bezpochyby znít jako žádná jiná kapelapředtím i potom. Ale že by heavy metal vznikl „díky“ mýmztracenýmprstům?Taktojeasitrochupřitaženézavlasy.Ale buď jak buď, ještě je spousta jiných věcí, o kterých budu

vyprávět.

1 JAK JSEM SE STAL VLČETEM

Na heavy metalu jsem pochopitelně nevyrůstal. V dětství jsemvlastně holdoval spíš zmrzlině –mí rodiče tou dobou bydleli nadzmrzlinářstvím mých prarodičů: Iommi’s Ices. Děda s babičkou,říkal jsem jim dědo a babi, přijeli z Itálie do Anglie za lepšímživobytím a otevřeli si zmrzlinářský krámek. Byl jako malátovárnička, ale na mě působil se všemi těmi nerezovými hrnci,vnichžsemíchalazmrzlina,obřímdojmem.Bylatonádhera.Mohljsem kdykoliv přijít a sám se obsloužit. Od té doby jsem nikdynemlsalnictakdobrého.Narodil jsem se 19. února 1948 v porodnici Heathfield Road,

kousek od centra Birminghamu jako jedináčekAnthonyho Frankaa SylvieMarie Iommiové, rozené Valentiové. Než jsem přišel nasvět,matkaužbyladvaměsícehospitalizovánaspreeklampsií–tobylo dost možná znamení věcí příštích. Narodila se v italskémPalermujakojednozetřídětívinařskérodiny.Babičkuzjejístranyjsemnikdynepoznal.Děda,tensevracívaldomůjednoutýdně,alekdyžjstemladí,sestarýmiještěrytoliknevysedáváte,atakjsemhonikdyanipořádněnepoznal.Dědazotcovystranybylveselýaštědrýchlapík,promístníděti

vždyckynašelpárdrobáků,akdyžjsemhopřišelnavštívit,pokaždémi dal půlkorunu. A také zmrzlinu. A salám. A špagety. Jistě sidokážete představit, jak rád jsem za ním chodil. Také byl velmizbožný. Pravidelně chodil do kostela a každý týden tam posílalkvětinyapodporu.BabiasipocházelazBrazílie,protožesetamnarodiltáta.Mělpět

bratrů a dvě sestry.Mírodiče byli katolíci, ale do kostela jsem jeviděljítsnadjenjednounebodvakrát.Jezvláštní,žetátanebyltakvěřící jako děda, a já budu v tomhle nejspíš právě po tátovi.Vkosteleměsotvakdoněkdyviděl.Anibychnevěděl,cotammámdělat.VBohateďsicevěřím,aledokostelaměnikdonedostane.

Rodiče podnikali v obchodě na Cardigan Street v italské čtvrtiBirminghamu, který dostali od dědy jako svatební dar. Děda mělkromě zmrzlinářství ještě pár dalších obchodů a také flotilumobilních stánků s občerstvením. Když dorazily do města,připravily se a začaly opékat brambory a kaštany, co zrovnanabízela sezóna. Děda byl také velmi zručný tesař a vyráběl sivlastnínábytek.Když mi bylo asi pět, přestěhovali jsme se ze zmrzlinového

království do domu na Bennetts Road v oblasti zvanéWashwoodHeath rozprostírající se v čtvrti Saltley, která je součástíBirming‐hamu.Mělijsmetammalýobývákseschodištěmvedoucímnahorudo ložnice.Jednazmýchprvníchvzpomínekz tohomístaseváženamámu, která kdyžmě snášela z těch strmých schodů, uklouzlaa jápokračovalvzduchemaždo tvrdéhopřistánínahlavu–nacotakéjiného,že.Tomiužnejspíštakézůstalo…Pořád jsem si hrál s cínovými vojáčky. Měl jsem jich celý

regiment,ktomupármalýchtankůadalšíchvěcí.Tátabyljakožtotesař často pryč, pracoval tehdy na stavbě dostihového závodištěCheltenhamRacecourse.Pokaždé, když sevrátil domů, přineslminějakéautíčkoneboněcopodobného,ataksemásbírkarozrůstala.Jakodítě jsembýval trochubojácný, a tak jsemsi vždyckybral

pod peřinu malou baterku, jak to ostatně dělá spousta dětí. Mádcerkadělá to samé.Tak jako jánikdyneusnulabez rozsvícenéhosvětlaatakéjsmemuselimítdveředoložnicestáleotevřené.Jakýotec,takovádcera.Jedním z důvodů, proč jsem si nechal narůst knír, byla příhoda,

kterásekdysiodehrálanaBennettsRoad.Jedenklukzesousedstvítam chytal veliké pavouky, a i když mi dneska už nevadí, tehdyjsemsnimiměldocelaproblém.ŘíkalosemuBobbyVotrapa,cožpronějbylojménojakvyšité.Jednoumězačalsjednímpavoukempronásledovat, já se podělal strachy a začal uhánět po škvárovémchodníku,dokudjsemseboupraštilozematuškvárusinezadřeldotváře a kolem rtů. Dodnes mám vidět jizvy. Děti mi začaly říkatZjizvenecajáztohomělpořádnýmindrák.K další jizvě jsem přišel zanedlouho po kauze pavouk při

ohňostroji, když někdovypálil rachejtli, kterámi vletěla přímodoobličeje.Tahlejizvapoletechzmizela,aletaprvnísešklebilacelé

mládí,dokudjinezakrylknír.Ještě když jsme bydleli naBennetts Road, tak jsem vstoupil do

vlčat.Vlčata jsouoddíly nejmladších skautů.Záměr byl v tom, žejsemchtěljezditnavýlety,alenašiměnechtělipouštět,protožeseoměbáli.Výletytakéněcostályarodičetenkrátdělalizaalmužnu.Tak jsem si navlékl uniformu vlčat: šortky, podkolenky, košili,čapkuakravatu.NěcojakomladšívydáníAnguseYounga.Sjizvamivtváři.

2 I TALSKÁ DOMÁCNOST

Nějaké ty šrámy si nosím i na duši.Vím, žemě táta nechtěl, byljsemzkrátka takovánehoda.Jednoumi tovnávaluzlostidokonceřekl:„Nikdyjsemtěnechtěl!“Častounáspanovaladivokánálada,rodičebývalivjednomkuse

vsobě.Kdyžjimoběmaujelynervy,nastalapraváitálie.Mámaseumělapořádněvytočitarozjetto.Vjelisidovlasůařezalisejakokoně.KdyžjsmeještěžilivBennettsRoad,pamatujisi,jakjednoumámavzala tátupohlavě flaškou a ten ji v sebeobraně rval ruku.Vypadalotoopravduškaredě,aledruhýdensespoluzasbavili,jakobysenicnestalo.Dostzvláštní.Vzpomínámsi,žesehádalitakésesousedyodvedle.Mámabyla

právě na dvorku, který byl od sousedů oddělen dřevěnýmplotem.Někdosivzalzřejmědoústnaširodinuamámutodostalodoráže.Podívaljsemsezoknaložniceauvidělji,jaksenahnulapřesplota vzala sousedku po hlavě koštětem. Pak se do toho vložil tátaanakonecisoused.Rozjelitakovoubitku,žetenplotvyvrátili.Natosezaděsivéhořevurozpoutalbojnablízko,zatímcojávšesledovalzoknavprvnímpatřeabulel.Ijátovždyckyschytal,kdyžjsemněcoprovedlšpatně.Báljsem

se proto cokoliv dělat, abych náhodou nedostal. Tak to ale tehdychodilo vmnoha rodinách, lidi se do sebe pouštěli a dostávali coproto. Na tom se nejspíš moc nezměnilo. V mládí jsem s tátounevycházel dobře. Říkal pořád: „Nedostaneš žádnej pořádnej flekjakotámhleten.Chcesestátúčetnímacovůbecchcešty?“Přikaždépříležitostiměshazovalamámasekněmurádapřidala:

„Buďsiseženepořádnýmísto,nebopoletí!“Proto jsem chtěl být úspěšný, chtěl jsem jim ukázat, čeho jsem

schopný.Jakjsemvyrůstalapřibývalomilet,nastalokamžik,kdyjsemse

rozhodl přestat všechny ty ústrky snášet. Jednou jsem se takhlerozvalovalnagaučiaotecsemichystaljednuvlepit.Chytiljsemhoza ruku a zastavil ho. Málem ho z toho kleplo a skoro plačtivě

vykřikl:„Tohlesikemnědovolovatnebudeš!“Bylotonepříjemné,aleodtédobyužnaměnevztáhlruku.Kdyžmibylodevětnebodeset,zemřelmiděda.Stonaldoma,byl

velmi nemocný a upadl do bezvědomí. Ležel v posteli a mýmúkolembylohlídat,jestliseneprobere.Seděljsemuněj,omývalmutvářaobčas se tampřišelpodívat i táta.Byl jsemu toho,kdyžsedědyzhostilsmrtelnýtřes.Vydalzesebechraplavýzvukaskonal.Bylomi smutno a zároveň jsempociťoval úzkost. Pozoroval jsemčleny rodiny, jak přicházejí a odcházejí, a zdálo se mi, že takénejsouvesvékůži.Odtédobyjsemvidělumíratještějednohonebodvalidi.Asipřed pětadvaceti lety jednu starou, vybraně oblékanouarozvážněmluvícídámu,kterábydlelapřesulici.PřezdívalijíBobulka,dokonceijejídcerajítakříkala.Cotýdenjsemseunístavovalaonaříkávala:„Takjo,dámesibrandy.“

Jednohodnesekemněpřiřítilajejídceraavolala:„Poběžknám,rychleknám!Honem!“Přiběhljsemtamauvidělstaroupanínapodlaze.Trochujsemji

nadzvedl,podepřelrukamaapřikázal:„Volejsanitku!“Dcera vyběhla z místnosti a v tom okamžiku mi stará paní

v náručí vydechla naposled. Průběh byl úplně stejný: chraplavýzvuka…konec.Vtuchvílijsemsivzpomnělnadědu.Zůstaljsemuní,dokudnepřijelapohotovost.Jejíparfémjsempak

cítil úplně všude. Od té doby jsem se s takovou vůní už nikdynesetkal.Navždymizůstalamispojenásdotekemsmrti.

3 CUKRÁRNA NA PARK LANE

Kdyžmibyloasideset,přestěhovalijsmesenaParkLanevAstonu.Aston byla příšerná, gangy prolezlá a drsná birminghamská čtvrť.Rodiče tam koupili cukrárnu, ale zanedlouho v ní začali prodávati ovoce a zeleninu, palivové dříví, konzervy a možné. O půlnocinámklepalilidinadveře:„Můžemsikoupitcigarety?“Vtakovémobchoděpraktickynikdynemátezavřeno.Vkrámubylovšechno, co lidipotřebovali, akromě toho se stal

i místem, kde se setkávali. Někteří věčně bloumali u vchoduavyměňovalisidrby:„Vidělijstetuatu,jaksenosívnovým…“A tak pořád dokola. Někdy ani vůbec nenakupovali, jen celé

hodinyklábosili.Mámastálazakasouaposlouchala.Obchod vedla máma, protože táta pracoval v Midlands County

Dairyanakládalmlékařskáauta,coždělaljednakproto,abyzajistilrodinný rozpočet, a jednak proto, že tam bylmezi svými. Pozdějikoupil další krámek ve Victoria Road, také v Astonu, a začalprodávatovoceazeleninu.Našim se v Astonu líbilo, mně ale ne. Krám jsem nenáviděl,

protože v něm bylo vlhko a zima. V patře byly jen dvě ložnice,vpřízemíobývák,kuchyněavenkunadvořezáchod.Nešlositampřivést kamarády, protože obývák sloužil zároveň jako skladiště –bylplnýfazolí,hrachuarůznýchplechovek.Takhlejsmesitamžili.Ze všech stran se na člověka valily podělané přepravky a dalšíkrámyvšehodruhu.Byli jsme v okolí první, kdo měl telefon. Tehdy to byl docela

luxus,alezáviselynaněmdodávkyzboží.Obvyklestávalnanějakékrabici,alekdyžjsmemělihodnězboží,taksenacházelněkdemeziním.„Kdejetelefon?“„Á,tadyhle.“Ten obývák byl děsněmalý.Měli jsme tam gauč, telku a za ní

všechnytyplechovkysfazolemi,ovocemavšímmožným.Atelefon.

Kdesi.Měljsemsvůjvlastnípokoj,alejendotédoby,nežjsemhomusel

začítsdíletsFrankiem.Byltojennájemník,alenašisekněmumělijako k vlastnímu. Přišlo mi hrozně divné, když se u nás objevilpoprvé a rodiče řekli: „Tak, tohle je tvůj novej…brácha. Frankiechcebejtněcojakotvůjbrácha.“Bylo to pořádně uhozené. Bylo mi, jako kdyby někdo přišel

avšechnomi sebral,protože semunašizačalivěnovatdalekovícnež mně, a já měl pořádnou zlost. Myslím, že mi tehdy bylojedenáctaFrankiemuasio třičtyřivíc.Měl jsemhočástečněrád,kdyžmikupovalrůznévěci,alezároveňjsemhonesnášel,protožejsemsesnímmuseldělito svůjpokoj.Bydlelunás řadu let.Alenakonecjsemhodostalpryčjá.Tenkrát mi mohlo být sedmnáct, ale o holkách jsem věděl

mnohemvícnežFrankie,kterýceloudobuvysedávaldoma.Kdyžza mnou jednou přišel na vystoupení, představil jsem ho jednéholce. Nečekal jsem, že mu tak učaruje, ale pořádně to s nímzamávalo.Konečněpotkalněkohojakoonaabyltotálněpaf…Tátaz tohomocradostneměl.Řekl:„Tahleženskásemivůbec

nelíbí!“Frankieuníalezačalbydlet,cožtátupořádněštvalo.Cítiljsemse

trochuvinen,žejsemtozpůsobil,kdyžjsemjespoluseznámil.Najednu stranu jsem měl radost, že půjde konečně z baráku, ale nadruhoumihobylolíto.Nakonec se k ní odstěhoval nadobro. Táta jeho odchod zřejmě

uspíšil,atakFrankieodešelvezlém.Odtédobysnašírodinounenívkontaktu.Zmizel.Užjsemhonikdyneviděl.

4 ŠKOLA RANAŘŮ

Začal jsem chodit na Birchfield Road School, „moderní středníškolu“, jak se jí říkalo. Do této školy se nastupovalo asi v desetiletechavpatnáctiseodcházelo.Stálazhrubačtyřimíleodnašehodomuajezdiltamautobus,kterývšakbývalčastoplný.Atakéstálpenci,kteroujsemušetřil,kdyžjsemšelposvých.SvéhoprvníhokamarádaAlberta jsempotkal právě tam.A také

Ozzyho,kterýchodilorokníž.AlbertbydlelkousekodBirchfieldRoad. Pravidelně jsem k němu docházel na oběd a on zas občaspřišel k nám.Tak takhle vypadal celýmůj společenský život, venjsem totiž moc nechodil. Rodiče mě nepouštěli. Byli v tomhleohledu zásadoví a přehnaně úzkostliví. Také byli přesvědčeni, žejakmile vypadnu, bude hrozit nějaký malér: „Opovaž se udělatnějakejprůšvih!“Tak jsemvětšinu času trávil ve svémpokoji.Dodnesmi nevadí

býtsám.Samozřejměseráddostanumezilidi,alekdyžne,takmětonijaknetrápí.Rodičemělikobavámdůvod.Náškrámstálnaprotitřem,možná

čtyřem řadovým domům, vedle kterých se nacházel obrovskýprostor plný harampádí.Nevím, jestli homěla na svědomí bombazdruhésvětovéválky–možnátamstáldům,kterýnormálněstrhli,alemytomuříkali„vybombardovanýbaráky“.Srocovalysetamlidiz různých gangů. Když šel někdo kolem, mohli ho zbít, nebodokoncepobodat.Apokudtamchodilčasto,jakonapříkladjá,pakseocitlpřímonajejichhledáčku.Protojsemzačalcvičit,posilovatsčinkamiatak,abychsedokázalubránit.Začaljsemchoditnajudoakarateapozdějijsempřibralještěbox.Původnějsemstímzačalproto, abych se nestal jejich obětí, ve skutečnosti jsem ale chtělkonfrontaci.Ve škole jsme měli s Albertem dvoučlenný gang. Nosili jsme

koženébundysnápisem„TheCommanchies“nazádech.Atakjsmesi také říkali – Komančové. Vedení se nám pokoušelo ty bundyzakázat,alejánemělnasebenicjiného.Nežebychodmítalchodit

v něčem jiném, ale naši si zkrátka nemohli dovolit pořídit mipodělanouškolníuniformu.Měljsemjenjednydžínyatuhlebundu.JelikožjsemposilovalaAlbertbylurostlýchlapík,získalijsmeve

škole patřičný respekt. Nikdo si s námi nic nezačínal, protože sevědělo, že by dostal nakládačku.Dokonce i starší spolužáci se odnásdrželistranou.Našeškolabylakompletnězaloženanamazáctví.Mohlo tamdojít ikpobodání,a tak jsemssebouchvílinosilnůž.Nevyžíval jsem se v násilnostech, ale takhle to tam tehdy prostěchodilo. Když jsi nedal ránu jako první, tak jsi ji inkasoval sám.Protojsemsecelouškolusněkýmřezal.Blízké okolí našeho krámu kontrolovali členové astonského

gangu,kteříchtěli,abychseknimpřidal.Tehdymibylotakovýchdvanáct třináct. Párkrát jsem za nimi na tom jejich„vybombardovaném plácku“ byl, ale nakonec se žádnébratříčkovánínekonalo.Párznichunásvkrámutotižkradlo,ataksnimižádnépaktovánínepřipadalovúvahu.Jednou jsemjednohoznichnačapalpřikrádežiavyběhlzanímven,žehosejmu.Bydleljenpár barákůodnás.Vběhl domůa já začal bezmocněkopat dodveří,abychsezanímdostal.Takhlesenaněmuselo,pozlém.Nanicjinéhototižneslyšeli.Mohlisedoměkdykolivvpohoděpustit,aledíkytomu,žejsem

žilvjejichrajónu,nebylotakzle.Pořádmleliotom,jakseřežousesousedním gangem. A také jeho členové mě pokládali za součástastonskéhogangu.Jádonějsicenepatřil,alesvýmzpůsobemtotaknějakvypadalo.Opár letpozději jsemmuselcestoudopráceprocházet rajónem

toho druhého gangu.Většinou jsempotkával jednoho týpka, kterýbyl jejich bossem.Ráno byl neškodný, ale pozdě večer, kdyžmělkolem sebe celou partu, to už bylo úplně jiné kafe. Základemúspěchubylo se tudynepozorovaně proplížit ještě předtím, než sezačali houfovat.Připomínalo to tajnýpouliční závod. Jednou jsemnestihlutéctadostalnakládačku,jakzákonkáže.Buďsejimčlověkmuselpostavit,nebosnimipéct,alejásnimipéctnechtěl.Říkaljsemsi,žebychmohldělatněco,kdebychuplatnilbox;stát

setřebavyhazovačemvnočnímklubunebotakněco.Představovaljsem si, jak stojím na pódiu a pode mnou davy. Nevěděl jsempřesně,cotamdělám,aletušiljsemnějakýkontaktnísport,bojpřed

publikem. Nakonec když jsem to všechno zažil a viděl, jsem siuvědomil,žetovšechnobylysny.Bylyvšakohranínakytaru!Školamě nezajímala, čemuž odpovídaly takémé známky.Kdy‐

koliv si zavolali rodiče do školy, mámami pak vynadala: „To jeneskutečný!Děsahrůza!Cotamprobohaděláš?“Cosiomněučiteléaředitelmyslí,mibylouzadku,zajímalomě

jenconaši.Šíleli,kdyžjsemdělalproblémy.Dělalisihlavuztoho,cořeknoulidi.Jednapanípovídala…Vkrámutobylosamé:„Aužjsteslyšeli,cosestalotomuatomu?Představtesi,byliunichdomapolicajti…“Drbyazasejendrby.Lidénetušili,cosedějepředjejichvlastním

prahem,zatoodruhýchvědělinaprostovšechno.Jakmilemělněkdošpatnéznámky,hnedsiotomcvrlikalivrabcinastřeše.Ve škole nás s Albertem rozesadili, protože jsme spolu hrozně

zlobili.Buďjsmeponěkomněcoházeli,nahlassebavilinebojinakvyrušovali, a taknásučiteléčastovykazovali ze třídy.To jstepakmuseli stát na chodbě, dokud nezvonilo, a když nás vyhodilisAlbertemoba,každýmuseljinam.Někdyšelkolemředitel,akdyžsinásvšiml,dostalijsmerákoskou.Takénásmohlinechatpoškole,icelouhodinu,kteránámpřipadalajakověčnost.Ředitelnásbuďpřetáhlpřesruce,nebosinásohnulpřeskoleno

avyplatilrákoskounebopantoflem.Jedenučitelnásdokoncemlátilobřím kružítkem.Nejdřív se kontrolovalo, jestli jsme si nedali dogatíučebnici.Pakpřišlo„šestmlaskavejch“,tedyšestranrákoskou.A také jsme milostivě dostávali na výběr: „Tak kam to bude, nazadeknebopřesruce?“Jakmile učitelé takový trest vykonali, museli o tom provést

záznamdočernéknihy.Kdyžnászaspřiněčemchytili,podívalisedoknihyaříkali:„Vždyťtysdostalpředpouhýmidvěmadny!“Spoustu učitelů už si vůbec nepamatuji. PanLow učil hudebku.

Vlastnějsemseodnějnicnenaučil,protože„hudba“vpojetíškolyspočívala jen v hraní na zobcovou flétnu. To je všechno, co jsmetam dělali, hráli na tu podělanou píšťalu. A pak tam byl panWilliams, matikář. Zvláštní, že jsem si ho zapamatoval, protožematika byla jediný předmět, na kterém jsemnikdy pořádně nebyl.Nenáviděl jsem ji a při hodinách jsem se tak ostentativně užíralnudou,žeměpokaždévyrazil.Někdyjsemaninemuselnicprovést,

jenjsemvešeldotřídyaozvaloserázné„ven!“Docela na palici. Ale takhle to fakt bylo a tímto způsobem se

tenkrátřešiliproblémy.

5 ZE ST ÍNU NA VÝSLUN Í

Tátaijehobratřihrálinatahacíharmoniku,bylidocelamuzikantskárodina. Já naopak ze všeho nejvíc toužil po bicí soupravě.Neměljsem ji ale kam dát a navíc bych do ní asi těžko mohl mydlitvbaráku,atakpředemnoustálajednoduchávolba–akordeon,nebonic.Bylomi tak deset, když jsemna něj začal hrát.Dodnesmámfotku,jakstojímnadvorkuistímproklatýmakordeonem.Doma jsme měli gramofon nebo přesněji „rádio-gramofon“,

soupravu sestávající z gramofonu, rádia a dvou reproduktorů a jáměl ještěmalý tranzistorák.Byl jsemskoropořádvesvémpokoji,acojsemmělasitakdělatjinéhonežposlouchatmuziku?Sebratsea jít do obýváku jsem nemohl, protože jsme reálně žádný neměli.Tak jsemposlouchalstaniceTop20neboRadioLuxembourg,kdehráli moji oblíbenou hudbu. Posadil jsem se ve svém pokojíkuaposlouchalztranzistorákuskvěléinstrumentálníkytarovékapely,jakotřebaShadows.Díkytomujsemtakézatoužilpokytaře.Mocsemilíbiljejízvuk,byltoúžasnýnástrojaužjsemměljasno–to,cofaktchci,jehrátnakytaru.Nakonecmijimámakoupila.Vtomhlesměru byla bezvadná, tvrdě pracovala a dokázala našetřit. Jakolevákjsemměltehdydostomezenývýběr:„Levorukákytara?Cotojakoje?“V katalogu jsem si vyhlédl elektrickou kytaru Watkins Rapier.

Stála kolem 20 liber a máma ji koupila na týdenní splátky. Můjlevoruký Watkins měl dva snímače, pár malých chromovýchpřepínačůatakékněmubylzesilovačWatkinsWestminster.Sebraljsemodnašehogramofonujedenreprákapřipojilsihokzesilovači,cožnebyloúplněšťastnéřešení.Alemocnatomnezáleželo,našisitenkrátmuzikustejněvůbecnepouštěli.Na tuhle první soupravičku jsem tehdy hrál ve svém kutlochu.

PoslouchaljsemTop20ačekal,ažbudouhrátShadows,abychsijemohlnahrátpřesmikrofonnacívkovýmagnetofonapodlepáskysepakučit.Pozdějijsemdostaljejichdesku,pouštělsijipořáddokolaa učil se z ní všechny písně. k Shadows jsem se často rád vracel,

protožemám rád riffy amelodie.Vždycky jsem se snažil hrát nakytaru melodicky, protože na melodii stojí celá muzika. Tenhlepřístup mám od svých úplných začátků. Pořád se ho držím a jepevnousoučástíméskladatelskémetodiky.Líbili se mi i Beatles, ale Shadows a Cliff Richard vycházeli

daleko víc z rokenrolu než oni, a tak mi byli bližší. Samozřejmějsemměl rád iElvise,alene tak jakoCliffaaShadows,protože tibylimá krevní skupina.Cliff byl vAnglii slavnější nežElvis a otomtomožnátaktrochubylo.PárkrátjsemsesCliffemsetkal,alenikdyjsemmuneřekl:„Hele,jábejvaltvůjvelkejfanda.“Po škole jsem si vždycky zalezl nahoru do pokojíku a několik

hodin jsem hrál na kytaru.Opravdu jsem na ní dřel, jak jsem jenmohl, alekapely,kterébynámklepalynadveře,abychsnimi šelhrát, nikde. Proto byl také můj první hudební podnik spojenýs Albertem. Chtěl se ujmout zpěvu a já dostal na starost hudebnístránkuprojektu.Neumělvůbeczpívat,alebylpřesvědčen,žeumí.Jejichdomovbylluxusní–mělidvaobývacípokoje.Nakvartýrovalijsmesedotohopředního,jásesvýmzesilovačemakytarou,AlbertsezpěvemaodvedleseneustáleozývalzlostnýkřikAlbertovaotce:„Přestaňteužstímbordelem!Nemůžetejítněkamjinam?“Umělijsmejenjedinoupíseň,‚Jezabel‘odFrankiehoLainea.Bylo

námtakdvanácttřináct,kdyžAlbertvyřvával:„Ifeverthedevilwasborn,withoutapairofhorns,itwasyou,Jezebel,itwasyou.“Taktakhletocelézačalo.Později jsem se dal dohromady s jedním pianistou a jeho

bubeníkem. Byli o dost starší než já a nabídli mi, abych bych sis nimi zahrál vmístní hospodě.Tehdy jsem ještě neuměl pořádněhrát,aleonibylipřesvědčeni,žejsemborec.Zahrál jsemsisnimijenpárkrát.Byl jsempřitomhrozněnervózní,alekonečněseněcozačalodít.„Panečku,hraní!Avhospodě!“Ještěminebyloanitolik,abychsměldohospody,apřestoužjsem

tamodehrálsváprvnívystoupení.Ron a JoanWoodwardovi bydleli nedaleko našeho krámu. Ron

k nám často chodíval a skoro každý večer si s tátou povídaliavykuřovali.Trávilunásvícčasuneždomaa tak trochuseznějstal další adoptovaný syn.Byl o nějakýchdesetmožnápatnáct let

staršínežjá,alerychlejsmeseskamarádili.Přemluviljsemho,abysikoupilbaskytaru.Začalsenaniučit,adokoncejsmeodehrálipármalých vystoupení. Každý se ptal: „Hele, není von už tak trochustarej?“Ajáodvětil:„Jetomůjkámošachcevtýkapelehrát.“Taktofungovalo–tvůjkamarádbymělbýtivtvékapele.„Aumíhrát?“„Neumí,alejetomůjkámoš!“V kapele jsme měli ještě doprovodného kytaristu a bubeníka.

Zkoušelijsmeobvykletřikráttýdněvmládežnickémklubu,cožbylaparáda.Odpidlikání v pokojíku ažpo živéhraní se spoluhráči, tobylúžasnýpokrok.DoprovodnýkytaristaNigelbylprotivnýfouňa.Jednou při zpívání dostal pecku proudem od neuzemněnéhomikrofonu,svíjelsenapodlazeaužívalsipořádnýelektrickýšok.Protožehonikdonemělrád,řeklijsmesi–dobřemutak.Nakonecjsme ho ale odpojili, a tak přežil. V důsledku toho byl pak jakovyměněný,jakobyhošokzměnilklepšímu.Nevydrželalevkapeledlouho,stejnějakoostatní.Nemohl jsemsedočkat,ažvypadnuzeškoly.Neměl jsemškolu

rádamyslím,žeaniučitelénemělirádimě.Žácizeškolyodcházeliv patnácti, pokud se tam ještě nepřipravovali na vysokou. Patnáctlet,cožznamenalopryčodtamtud.Ipromě.Bylatoobrovskáúleva.Začaljsemsihledatpráciaještěvícjsemsezačalvěnovatkytaře.Jak jsem se pořád zdokonaloval, byl jsem mnohem lepší než

takovýRonWoodward,atakjsemzačalhrátsdalšíkapelouzvanouRockin’Chevrolets,kterou jsempovažovalzahodnědobrou.Byloto kolem roku 1964 a mně bylo asi šestnáct. Přišli mi vyloženěprofesionální.UměliperfektnězahrátpísněodShadows,aprotožebyli o pár let starší než já, uměli také pořádně rozpálit rokenrol.Nikdy jsemnebylvelký fandamuzikantů typuChuckBerry,GeneVincent nebo Buddy Holly, ale teď jsem jim začal přicházet nachuť.Zpěvák Neil Morris byl z kapely nejstarší. Pak tam byl basák

Dave Whaddley, bubeník Pat Pegg a doprovodný kytarista AlanMeredith. Tehdy jsem se seznámil sAlanovou sestrouMargareth,adokoncejsmespoluplánovalisvatbu.NášvztahpřetrvaldélenežChevrolets.

Užsianinepamatuji, jakjsemsesnimidaldohromady.Nejspíšjsem četl nějaký inzerát ve výloze hudebního obchodu. Takhle tochodilo,buďjstesemotalikolemhudebninnebojstesešlikouknoutnajinoukapelu,atakjstepoznávalinovélidi.Našimseméhranípohospodáchskapeloumocnelíbilo.Dokonce

jsemmuselbýtdourčitéhodinydoma,alebrzyvyměkli,mimojinéiproto,žejsemdomůzačalnositnějaképeníze.Rockin’Chevroletsmi situaci doma dále usnadnili tím, že se setkali s mojí mámou.Přišliknámdokrámuamámajimpřipravilasendvičeseslaninou.TotéžproběhlozapárletisBlackSabbath–pokaždéseptala,jestlibynechtěliněcokjídlu.Pokaždé.Tobylamojematka.Rockin’Chevroletszačalimítnapilno.Nosilijsmeoblekyzlamé,

ve kterých jsme hráli všechna vystoupení.Neměl jsem sice na to,abychmohlutrácetzaobleky,alevtomhlejsemnemohltrhatpartu.O víkendech jsme hráli po hospodách. Jedna z nich stála v jednéšpatné čtvrti Birminghamu a pokaždé, když jsme tam hráli, se toservalo.Vlastně jsme jimk těmbitkámakorátvytvářeli zvukovoukulisu. Také jsme příležitostně hrávali na svatbách, a jednoudokoncevjednomuhozenémspolečenskémklubuprodvakrátstaršípublikum,kterépořádnespokojeněremcalo:„Hrajetetaknahlas!“Jak se nám začalo dařit, potřeboval jsem už lepší kytaru.Burns

bylo jedno zmála nástrojářství, které vyrábělo kytary pro leváky,a tak jsemsikoupilmodelBurnsTrisonic.Mělana soběpřepínačjakéhosi„trisonickéhozvuku“,aleaťužtoměloznamenatcokoliv,hrál jsem na ni jen do doby, než jsem sehnal levoruký FenderStratocaster.A také jsemsipořídilzesilovačSelmersvestavěnýmechem.Rockin’ Chevrolets se rozpadli poté, co Alan Meredith dostal

pádlo.Mojídalší zásadníkapeloubyliTheBirds&TheBees.Šeljsem k nim na konkurz a vyhrál ho.Byli to profesionálové, častohráli,adokoncemělipředsebouturnépoEvropě.Rozhodljsemsejít do toho naplno, skončit v zaměstnání a stát semuzikantem naplný úvazek. Tehdy jsem pracoval v jedné továrně jako svářeč.V pátek ráno jsem tam nastoupil na svou poslední šichtu a připolední přestávce jsemdomamáměu oběda oznámil, že už se naodpolednísměnunevrátím.Onavšak trvalana tom,abych tamšelasvépracovnípovinnostipoctivědokončil.

Takjsemjiposlechladoprácesevrátil.Krátcenatosezhroutilcelýmůjsvět.

6 A PROČ M I NEUDĚLÁTE JENOM PRST?

Jakužjsemřekl,byltomůjposlednídenvpráci.Dělalatamženská,kteráohýbalakusyplechunastrojiajájepaksvařoval.Tendenalenepřišla do práce, a takmě postavili k jejímu stroji, protože jinakbych tammohlakorát takstáts rukamavkapsách.Nikdy jsemnatom stroji nedělal a ani s ním neuměl zacházet. Byl to velkýohraňovacílissovládacímpedálem.Stačilodonějstrčitkusplechu,sešlápnoutpedáladolůsesrachotemspustilrazník,kterýtenplechohnul.Ráno vše probíhalo v pohodě. Když jsem se po obědě vrátil,

sešlápl jsem pedál a razník mi přistál přímo na pravé ruce.Instinktivně jsemvyškubl rukuzpátky, ale článkydvouprstůbylypryč.Zkustesinapřímitprstynaruceapropojitvrcholyukazovákua malíku přímkou: na ní končily pahýly mých dvou prostředníchprstů a trčely znichkosti.Všudekrev.Nemohl jsem tomuuvěřit.Byljsemvtakovémšoku,žejsemaninecítilbolest.Odvezli mě do nemocnice a místo toho, aby mi nějak zastavili

krvácení, dali mi ruku do nějakého vaku. Ten byl brzy plný,azatímcojsemsedovolávalpomoci,mysleljsem,ževykrvácím.Zanedlouhoněkdodošpitáluvkrabičceodsirekpřivezlscházející

konečky prstů. Byly celé zčernalé a rozdrcené, takže je nebylomožné přišít zpátky. Nakonec mi odebrali z paže kožní štěpyapřiložili je nakonce zraněnýchprstů.Nehtybylyúplně servané.Vzalitedyštěpzvousuavložilinamístojednohoznehtů,abymohlrůst,přetáhlihokožnímštěpemabyloto.Pakjsemjenseděldomajakotělobezduše.Říkaljsemsi,takaje

to,jekonecsevším!Přestaljsemvěřitveštěstí.Zrovnakdyžjsemsedostaldoskvělékapely, tak jsemsemuselposlednídenvprácinadosmrti zmrzačit. Párkrát mě přišel navštívit ředitel plechárny,starší,proplešatělýchlapíksknírkem,jmenovalseBrian.Viděl,jakseutápímvbeznaději,atakmijednohodnepřineslEPdeskuařekl:„Pusťsito.“Jáodvětil:„Natohlejáteďnemámanipomyšlení.“

Poslechhudbyproměvtomokamžikufaktickynebyltím,počembychtoužil.Brianpokračoval:„Mělbysistoposlechnoutajátiktomuřeknu

průpovídku.Tenhleklukhrajenakytarujenomdvěmaprstama.“Byl to velký, cikánský, jazzový kytarista Django Reinhardt

narozenývBelgii.Hrálskvěle,počertechskvěle!Řekljsemsi,žekdyžtodokážeon,takjátaky.Brianabylúžasnýaprozřetelný,žemitudeskupřinesl.Můjpříběhbyseasinebýtněhovyvíjeljinak.Jakmilejsemzačaltumuzikuposlouchat,rozhodljsemse,žemístochytánílelkůzačnuněcodělat.Nazraněnýchprstechjsemmělještěobvazy,aleužjsemsesnažil

hrátukazovákemamalíkem.Kdyžužčlověkdosáhlurčitéúrovně,tak bylo nesmírně frustrující vracet se zpátky na začátek. Asi bybývalonejjednoduššíkytaruobrátitanaučitsehrátjakopravák.Přáljsemsi,abychmohlvrátitčas,alepakjsemsiřekl,žehrajijenpárlet, a tak to bude trvat zase jenpár let, než se naučímhrát tímhlezpůsobem.Alepakmitopřišlopřílišdlouhé,atakjsemsenakonecrozhodl, že budu i nadále hrát jako levák. Počítal jsem i s oběmazraněnými prsty, přestože mi doktor radil: „Nejlepší bude, kdyžmuziku pověsíš úplně na hřebík, věř mi. Najdi si nějakou jinoupráci.“Začal jsem uvažovat, že přece určitě existuje něco, co můžu

udělat.Kdyžjsemnějakouchvílipřemýšlel,napadlomě,žebychsimohl

vyrobitnějakéhlavičky,kterébysedělynazraněnýchprstech.Vzaljsem plastovou nádobku od mycího prostředku, roztavil ji,vytvaroval do kuličky a počkal, až vychladne. Pak jsem do nípáječkoudělalotvor,dokudminesedělnaprst.Dalšíúpravytvarujsem provedl nožem a pak jsem to hodiny brousil smirkovýmpapírem, až vznikl jakýsi náprstek.Nasadil jsem ho na jeden prsta zkusil jím zahrát na kytaru, ale nebylo to vůbec ono. Plastsklouzával po struně, kterou jsem kvůli bolesti sotva dokázalstisknout. Snažil jsem se proto najít něco, co by se přes náprstekpřetáhlo.Zkusiljsemkouseklátky,aletensepochopitelněroztrhal.Ani další druhy látek nedopadly lépe. Pak jsem našel svou staroukoženou bundu a kousek z ní vyřízl. Byla to stará kůže, pěkněhouževnatá. Upravil jsem ten kousek do tvaru tak, aby sedl na

náprstek a přilepil ho. Nechal jsem lepidlo zaschnout a upravenýnáprstek vyzkoušel. A světe div se, najednou jsem zas dokázalstisknout struny! Trochu jsem tu kůži obrušoval, ale pak jsem jimusel třením o nějaký drsný povrch naleštit do hladka, abychnemuselstrunytisknout taksilně.Muselo tobýt takakorát,abysedalopostrunáchsnadnoposouvatatisknoutjekhmatníku.Bolestbylacítitipřihřesnáprstkem.Nakonciméhoprsteníkuje

vidětmalinkýhrbolek,podkterým jehnedkost.Musímbýtpořádopatrný,protožekdyžnáprstekvypadnea jásilněpřitlačímstrunu,kůženakonciprstusemůžeroztrhnout.Prvnínáprstky,kteréjsemsivyráběl,vypadávalyvjednomkuse,cožpakbylvždyckymalér–některýzbedňákůseplazilpopódiuaklel:„Dohajzlu,kamsezaspoděl?“Než jdu na pódium, prsty s náprstky si omotám chirurgickou

páskuapakzakápnuvteřinovýmlepidlemapřitlačím.Nakoncidnetozasemusímdostatodsebe.Prstýnky jsemztratil jenpárkrát.Běhemturnés těmiproklatými

věcičkamižijipraktickynepřetržitě.Nosímjestálessebou.Vozímssebounáhradníset,stejnějakomůjtechnik.Odbavení při bezpečnostních kontrolách je další kapitola.

Prstýnkymámvkrabičce,akdyžmiprojíždějízavazadlo,ptajíse:„Á,copaktotumáme?Drogy?“Apakpřijdepřekvapení,jednáseonáprstky.Několikrátjsemto

muselcelníkůmvysvětlovat.Oniřekli:„Hustý!“Sundávánínáprstkůjeotravnávěc.V nemocnici mi teď zhotovují náprstek na prsteník. Ve

skutečnostimi ale vytvářejí úplně celou ruku, i když všechno, copotřebuji,jsoujenčlánkytěchdvouprstů,okteréjsempřišel.Zeptaljsemse:„Pročmineudělátejenomsamotnýprst?“„Pronásjejednoduššíudělatcelouruku.“Takžesiasidokážetepředstavit,cosebudehonitvhlavěpopeláři,

až najde v popelnici ruku. Náprstky, které jsem si z té protézyodřízl,vypadajíjakoopravdovéprstyažnato,ženaprsteníkunenížádná kůže, ale hrát se s tím takhle dá.Někdy jsou přílišměkké,a tak je nechám zatvrdnout na vzduchu nebo je jemně potřuvteřinovým lepidlem, aby byly na dotyk tak akorát. V opačnémpřípadějetřeníostrunypřílišvelké.Jetonekonečnýproces.

Podomácku vyrobené náprstky se časem opotřebují, ale tyz posledních let docela drží; sedře se jenom kožený potah.Jednotlivénáprstkyvydržíasiměsíc,možnápůlku turnéa jakmilezačínámcítitopotřebení,musímprovéstcelývýrobníprocesznovu.Používám pořád tu samou kůži z bundy, s níž jsem začal předčtyřiceti lety. Užmi jímoc nezbývá, ale na pár letmi snad ještěvystačí.Jetoprimitivní,alefunční.Buďseprocespovede,nebosestím

musíteprátadělatnatom.Jsoustímmrakypráce.Výrobajejednavěcahranakytarudruhá.Přihranívprstýncíchnemátecit.Anavícty citlivé konečky amputovaných prstů. Prostě je potřeba se s tímvypořádattak,abytopracovaloprovás.Můjkytarovýzvukvycházíčástečněztoho,jakjsemseučilhrát

dvěma zdravými prsty, ukazovákem a malíkem. Stisknu akorda provedu na něm vibrato. Zraněné prsty používám většinou přisólování.Strunytahámukazovákemanaučiljsemsetoimalíkem,alezbylýmiprstydokážuhrátjenčástečně.Předtounehodoujsemmalíkemnehrálvůbec,alepakjsemsetomuselnaučit.Přestoženahraní používám náprstky, jsem tak omezen, že některé akordynezahrajivůbec.Tam,kdejsemdřívhrálplnéakordy,užnemohu,ataktokompenzujiplnějšímzvukem.KdyžzahrajinapříkladakordE,naéčkunatřetístruněnasadímvibrato,atakdosáhnuplnýzvuk,jakokdybychmělkdispozicivšechnyzdravéprsty.Taksevyvinulstyl vyhovující mým fyzickým omezením. Je sice hodněnekonvenční,alefungujebezvadně.

7 KAR IÉRA , KTERÁ VISELA NA DOSTTENKÉ STRUNĚ

Odténehodyjsemsimuselvšechnoznovuapořádněpromyslet,odnáprstků až po samotný způsob hraní. Nemůžu vzít do rukyjakoukolivkytaruazačíthrát;musímítsprávnéstrunysesprávnoutloušťkou. S tímvším jsemměl potíže od samého začátku.Tehdybyloještěhorší,ženebyližádnívýrobci,kteříbydělaliextratenkéstruny,ježbymivyhovovaly,atakjsemsimuselporaditjinak.Tehdy jsem měl ještě Fender Stratocaster. Mnohokrát jsem ho

rozebral, abych ho mohl co nejlépe seřídit, pilováním jsem snížilpražceanastaviloptimálnívýškudohmatu.Na rozdílodostatníchhráčů,kteřímajívšechnyprstyvpořádku,jsemnemělcitvtom,jaksilněmámstrunytisknout.Měljsemsnahusvíratjesilně,jinakmiodskakovaly. Potřeboval jsem mimořádně tenké struny, protožesilnéjsemnedokázaltahat.Nejtenčí struny, jaké se tehdy prodávaly, byly jedenáctky nebo

dvanáctky.Itynaměbylypřílišsilné,alepřesněnatakovésehrálopodle populární kytarové školy Play in a Day kytarového lektoraBertaWeedona.Hrálnaněkaždý.Dostalijstejedinýtypstrunatyměly tuto tloušťku.Byl jsem první, kdo přišel s nápadem vyráběttenčí struny, protože jsem zjistil, že by se s nimi hrálo snadněji.Tvrdé struny mi v případě sklouznutí náprstku mohly protrhnoutkůži.Takéjsemnaněnemělvprstechdostvelkousíluahranínaněmi působilo bolest. V krámech s hudebninami říkali: „Tenčínedostanete.Jsoujentyhle.“Ajánato:„Dobře,aexistujívůbecnějakýjiný,tenčístruny?“„Ne.Jenomstrunynabendžo.“„Takmijednydejte.“Natáhljsemnakytarudvěnejtenčíbendžovéstruny,havysokée,

anaostatnípozicejsempakmohlpoužíttenčístrunyaulehčitsitakhraní.TímjsemsezbavilnejtlustšístrunyEanajejímístonatáhlA.Fungovalo to!Znouzesezrodilmůjvynález– tenkásadavzniklákombinacíbendžovýchakytarovýchstrun.

Ladění kytary bylo posloupností pokusů a omylů. Když jsempodladilstrunuAnatónE,mělatendencidrnčetopražce.Uměnímbylokytarunejentaktonaladit,alepaknaniještěhrát.Ponějakémčase,kdyžužkapelavydalaprvníalbumazačalosejí

dařit, jsemnavštívilpárvýrobcůstrunapokoušel se jepřesvědčit,aby začali vyrábět sady tenčích strun. Jejich uvažování bylomimořádněkonzervativní:„Blázníte?Tonemůžefungovat!Takovýstrunybynikdyneladily!“Jásevšaknedal:„Aleblbost, ladily!Sámtovímnejlíp,protože

natakovýhraju!“Trvalivšaknasvém:„Vždyťbyjelidinekupovali!Cobytakasi

snimadělali?“Názory všech těch výrobců byly v tak dokonalé shodě, až jsem

sám začal uvažovat, že by je možná fakt nikdo nechtěl, že jsemmožná jediný, kdo po nich touží, protože jenommně usnadní hrua umožní tahat struny. Nakonec však zástupce společnosti PicatoStringszWalesuprohlásil:„Dobrá,vyrobímeje.“To se psal rok 1970 nebo snad 1971. Vyrobili mi první sadu

tenkýchstrun.Hráloseminaněskvěle,mělydobrýzvukadlouháléta jsem je používal. Tenké struny se staly módním trendem,kytaristépocelémsvětěnanězačalihrátanajejichvýrobusepaksamozřejměvrhlivšichnivýrobci.Dodnessevšaknajdoulidé,kteřítvrdí:„Plnejzvukznichalenevymáčkneš.“Dokonce jsem spolupracoval s producenty, kteří mi říkali, že

potřebujitvrdšístruny,abychmělpořádněhutnýzvuk.Má odpověď na tato moudra je prostá: „Nikdy jsem na tlustý

strunynehrálazvukmámjakokráva!“

8 SETKÁN Í S BILLEM WARDEM A THEREST

Po tom úrazu trvalo nejmíň šest měsíců, než ustoupily nejhoršíbolesti a než jsem se začal dávat dohromady.Cítil jsem se nesvůjapořádjsemschovávalzraněnouruku.Tosaméshraním–nesnášeljsem,kdyžsenaměněkdodíval.„Comášsprstama?“Později jsem zaslechl i názor, že je to cool. V NewYorku byl

jedenučitelkytary,kterýžákůmukazoval,jakhrátmojevěci.Takéměl pár vyrobených náprstků a třebaže měl prsty v pořádku, bylpřesvědčený,žepomáhajípřihraní.Khranískapeloujsemsevrátilpoté,cojsemsesetkalsBillem

Wardem.HrálskapelouTheRestajednouzamnoupřišelsceloukapelou do krámu. Pokoušeli se mě přesvědčit, abych s nimi šelhrát, zatímco dovnitř přicházeli lidé nakupovat. Řekl jsem jim:„Dobrý,taktozkusíme.“Znělifaktprofesionálně,protožemělidvazesilovačeVoxAC30.

Takéjáhoměl,akdyžčlověkuviděl třiACtřicítkya třiFendery,muselsipomyslet:„Hrome,tomusíbejtmazeckapela!“Psal se rok1966nebo1967.Hráli jsmevesloženíBillWardna

bicí, Vic Radford na kytaru a Michael Pountney na baskytaru.ZpěvákChrisSmithpřišelažpozději,protoževzačátcíchTheRestzpívalBillašlomutodobře.Tehdy jsme měli hluboko do kapsy. Bill obcházel kluby

ahospodyasbíralpolámanépaličkypojinýchbubenících.Nemohlsidovolitkupovatnové,a takhrál těmirozsekanými.VicRadfordměl také jeden prst pryč. Myslím, že strčil prostředník do dveříabyloponěm.To,ženemělprst,mi taknějakpomáhalo,protožejsemnikdynepotkalnikohosestejnýmhendikepem.Řekljsemsi–hustý, dva a ve stejný kapele! Dokonce vyzkoušel i jeden můjnáprstek, ale s nimi se musí opravdu dlouho pracovat, abyfungovaly,jakmají.Jetojakojinýsvět,naprostojinýstylhraní,přikterémmusíte změnit všechna dosud platná pravidla, což jsem já

udělal.Jásežádnýchpravidelnedržel,vytvořiljsemsisvávlastní.Měli jsme spoustu převzatých věcí: něco od Shadows, něco od

Beatles a snad i od Stounů, víceméně to, co hráli na Top 20.Kdybychomnehrálipopík,takbynásnikdenechtěli.TheRestbyladocelaoblíbenákapelaajejíjménopomaluzačínalodostávatzvuk,ikdyžjenlokálně.HrálijsmevespolečenskémklubuMidlandRedClubuumístěnémvevozovněMidlandRedBusDepot.Chodilitamvšichni,kdovokolípracovali,akaždýtýdentamhrálaživámuzika.Vystupovalijsmeobvyklepotýdnunastřídačkusdruhoukapelou,v téhrál JohnBonham.Neohřál sevnívšakmocdlouho,protožehrál takhrozněnahlas,žemudalipadáka.Pakse tamukázal ještěs další kapelou, ale zakrátko se ho také oni ze stejného důvoduzbavili. Měl přepravku na bicí se jmény kapel, s kterými hrálavšechnabylapřeškrtaná.Tajménasepostupnězmenšovala,abysemutamvšechnavešla.Tobyloještěpředtím,nežmělykapelyzvukovésystémyanežse

bicíozvučovaly.Johnhráljenakusticky.Řezaldotohoneskutečnousilou.Hrálpekelněnahlas!Rockin’Chevrolets seuždávno rozpadli, ale stále tubyla sestra

AlanaMeredithaMargareth.ByljsemhodněžárlivýaneustáleMargarethchránil.Jednoujsme

někdehráli sTheResta já sivšiml, jak jiněkdootravuje.Položiljsemkytaru, seskočil zpódiaa rovnouza tím týpkem. Jednu jsemmunatankovalapakjsemsevrátilapokračovalvhraní.Prostějsemsestímnepáral…Jindy jsme se zase procházeli Astonem a já si šel odskočit,

zatímcoMargarethnaměčekalavenku.Když jsemsevrátil, stálakolem ní banda chuligánů, kteří na ni doráželi. Začal jsem vidětrudě. Nastoupil jsem k chlapíkovi, který stál nejblíž, chytil hoanatáhlmu ji.Ostatní naštěstí vzali roha.Tehdy jsem tovětšinouřešil takhle. Pokaždé někde nějaká bitka. Teď už jsem konečněvychladl.MůjvztahsMargarethpřežildokonceiTheRest.Tiserozpadli

poté,cosebaskytaristaoženilanechalmuzikuplavat.TheRestbylakrátkáepizoda,kapela,která svéhočasuodváděladobrouprácipohospodách. Jen málo se ví, že se jádro téhle party stalo součástí

kapelyMythology…V době, kdy vznikali Black Sabbath, jsem začal chodit

sMargaretinoumladšísestrouLindou.Bylodostzvláštníchoditdotoho samého domu, ale za někým jiným. Zatímco já seděl v autěa čekal na Lindu, v jiném autě přijel klučina, aby vyzvedlMargareth.S Lindou jsme se přestali stýkat, když jsem poprvé vyrazil na

evropskéturné.Ponávratujsemjířekl,žesechcirozejít,protožemiEvropaotevřelaočiaukázalaúplně jinýživot,než jaký jsemznaldříve,kdyžjsemtrčelvBirminghamu.

9 BEZCÍLNÝ BĚH PO PRACOVNÍCHŠTACÍCH

Po ukončení školy se ode mě očekávalo, že se zapojím dopracovního procesu. První práci jsem sehnal přes jednoho tátovaznámého,kterývlastnilinstalatérskoufirmu.Práceseodehrávalanastaveništi,aprotožesebojímvýšek,anijsemsetamneohřál.Další „převratná“ štacemézaměstnaneckékariérypředstavovala

úmornou práci na výrobě stahovacích kroužků na gumové hadice.Jednaloseoúkolovku,takžejsemsivydělalpodletoho,kolikkusůjsemvyrobil.Hroznějsemsipřitomoddělalruceapakjsemsiřekl–vždyťjásnimapřecemusímhrát!Atakjsemiodtamtudvypadljakonamydlenýblesk.Potom jsemdostal flek ve velkémhudebním obchoděYardley’s

v centru města, kde se scházeli všichni muzikanti. Zaměstnancimuseli umět hrát, aby zákazníkům mohli předvést, jak nástrojeapříslušenstvífungují.Řekljsemsi,žetobychpřesněmohldělat:„Takhletakytarahrajeatakovejhlezvukznídostanete.“Místo toho jsem však měl za úkol vyndávat všechny ty věci

zvýlohy–vyčistitbicísoupravuadátjizpátky,vyčistitkytaryadátje zpátky.Tak jsem si řekl, počkat, a kdy si jako budumoct takysednoutazahrátsi?Paktamdošlokekrádežím,aprotožejsembylnový,padlopodezřenínamě.Vyšetřovaliměapodezřenímizůstalonakrku,dokudnedopadlipachatele.Štvalomě,jaksemnoujednaliažemipřidělilijennádenickoupráci,aštvalomě,copřihodilo.Takjsemtotamzasezabalilašelhledatnovoupráci.Tyhle odchody z krátkodobých zaměstnání se však nesetkávaly

svelkýmpochopenímumýchrodičů.Cočasnaměudeřili:„Kdyužsi najdeš nějakou pořádnou práci místo toho tvýho brnkání nakytaru?“PoodchoduzYardley’s jsemzačaldělat svářečev téplechárně,

kdejsempřišeloprsty.PovyléčeníjsemdostalmístoufirmyB&DTypewriters.Prošeljsemřidičskýmškolenímavyfasovaldodávku.Museljsemnositoblekaopravovatrozbitépsacístrojeuzákazníků.

Když jsem nějaký spravoval, všude se válely šroub-ky: kdepak jejenom šroubek odtud a kde odtamtud, bože, to snad ne, tyšroubečky,copatřísematámhle!Ale měl jsem tu práci docela rád, protože jsem při ní potkával

zástupy holek. Zatímco jsem jim opravoval psací stroje, nemohlypracovatazačalynaměmluvit,ajápakneměljinoumožnost,nežse s nimi začít vybavovat, což se však trošku obrátilo proti mně,protožetyholkyzačalyvolatknámdokancelářeastěžovatsi,žesejimstrojzaserozbil.Šéfpaknaměvždyckyvyjel:„Vždyťstambylpředpárdnama,jámyslel,žestoopravil!“„Taky,žejo!“„Dobrý,alechtěj,abystampřijel,protožejimzasněconefunguje.

Takseseberajeďtam!“Namístějsemzjistil,žesestrojemnicnení,aletyholkysiprostě

myslely,žekdyžjsemsesnimiposledněbavil,budusesnimichtítbavit zas. Docela sranda. Té práce jsem nakonec nechal, protožejsemmělčímdálvíckoncertůsTheRest,častojsemchodilpozděaužtotakprostědálfungovatnemohlo.Potomjsemužnikdydožádnéprácenenastoupil.

1 0 JAK TŘ I ANDĚLÉ ZACHRÁNILI HEAVYMETAL

Jakmile jsemudělal řidičák, koupil jsem si sporťákamodelMGB.Bylo mi asi osmnáct devatenáct, pracoval jsem a přispíval nadomácnost.Mámanechtěla, abych si ho pořizoval, protože takováautaměpřivádějídovaru.Atakyjsemvněmmělvážnounehodu.Totakhle jedupovíceproudovésilniciapředjíždímnějakéauto.

Kouknuseavidímzavolantemholku.Avtom…prásk!Museljsempřes něco přejet, protože mi odešly dvě gumy, a tak jsem sekatapultoval z vozovky.Zatímco se auto řítilo do skupiny stromů,spatřiljsemjakásikřídla,jaksesnášejídolů.Cosipamatuji,všeseodehrávalo v pomalém sledu. Zní to šíleně, ale viděl jsem třipostavy,jednuvlevoadvěvpravo,kterévypadalyjakoandělé.Řekljsemsi,hochu,máštospočítaný.Narazil jsem do stromu, auto se převrátilo a já upadl do

bezvědomí.Kdyžjsemzaspřišelksobě,ucítiljsembenzinavhlavěmiblesklo–teďtakkurvaještěvyletětdovzduchu!Byltokabrioleta neměl ochranný rám, ale protože jsem přistál na měkké zemi,podařilo se mi vysoukat se ven. Byl to pořádný karambol, alenakonec jsem se dobelhal k silnici. Měl jsem otřes mozkuanevzpomínal jsemsi,cosestalo.Nabralměnějakýkluka jáhoúpěnlivěprosil:„Neříkejnicmejmrodičům,nicjimneříkej!“Další věc, na kterou si pamatuji, byla máma běsnící u mého

nemocničního lůžka: „Ty zmetku bláznivej, taková děsná kravina!Toautosisnikdynemělkupovat!“Dohajzlustím!Každý,kdoto,cozautazbylo,viděl,říkal:„Mohlsbejtmrtvej!“

Vrakmi přitáhla domůodtahovka.Když homámauviděla, začalaznovabrečet.Itiservisáci,kteřívrakpřivezli,septali:„Jaksesjenztohoprobůhdostalven?“Ajánato:„Tonevím.“Mohljsembýtmrtvý,aleodnesljsemtojensotřesemmozku.Byl

jsem,pravda,takytrochupotlučený,alenicvážného.

Stálevidímtytřipostavy,bylyjakoživé.Pomysleljsemsi,Ježíšina nebi, byl jsem spasen. Spasen z nějakého důvodu – mýmposláním je ještě tuněcovykonat.Někdobymohlpodotknout, žetím posláním bylo vynalézt heavy metal. Jak vznešený úkol! Tiandělésipři téhaváriimuselipovzdechnout:„Ou,něcosenámtusere!“Chvílimi trvalo, než jsem zase usedl za volant.Musel jsem ale

řídit kapelní dodávku, a tak jsem neměl moc času si to pořádněpřebrat.Apočasejsemsipořídildalšíhosporťáka.Užalenikdynekoukámpoholkách,kdyžpředjíždím.

1 1 TRAMPOTY A PATÁLIE NA SEVERU

Když se The Rest rozpadli, dostal jsem nabídku hrát s kapelouMythology. Působila v Carlisle,městě asi se 70 000 obyvateli nahranicíchseSkotskem,nějakétřiapůlhodinyjízdyzBirminghamu.Jeli jsme tam společně s Chrisem Smithem, protože potřebovalii zpěváka. Kapela se ve skutečnosti zúžila pouze na NeilaMarshalla, baskytaristu a kapelníka, a na bubeníka, který zakrátkoodešel.Vzpomněl jsemsi, sláva,vždyť jápřece jednohobubeníkaznám!A tak se přidal i BillWard.Většina bývalých TheRest setehdypřemístila doCarlisle a stala se z níMythology. Přesun takbylpronás logickýkrok.VBirminghamujsmehráli jenomezeně,aleMythologybylavmístěsvéhopůsobištěvyhlášenáamělapořádkdehrát.Předtím jsem nikdy nevytáhl paty z podělaného Birminghamu,

kde jsem žil s rodiči. Přestěhovat se a žít v Carlisle se zbytkemkapelybylapromězásadníživotnízměna.Nikohojsemtamneznal,a takbyloskvělémítusebeChriseapozději iBilla.Bydleli jsmev Compton House, což byl velký činžák rozdělený na jednotlivébyty.Vhornímpatřejsmeměliobývákakuchyňkuadolesdílenouložnici.Bydlela zde také domácí s dcerou, ale to ještě nebyli všichni

místní obyvatelé. Jednou jsme si chtěli nechat dovézt rybus hranolky a počítali jsme, kolik porcímáme objednat: „Pro tebe,protebe,protebe…“Napočítali jsmealeojednuvíc,nežnásbylo,protožesetuještě

nachomýtlnějakýmalýkluk,atakjsmehozahrnulidopočtu.ŘekljsemBillovi:„Počkej,vidělsho?“„Joviděl.Malýhokluka.“Nonazdar, tojetedyzáhada!Nebylovůbecjasné,cosetudělo.

Takjsemoznámildomácí:„Znítobláznivě,alemámepocit,žejsmenahořevidělinějakýhomalýhokluka.“Onanato:„Takovejchvosumdevětlet?“„Asitak.“

„Jó,taktenvtomhlebarákupředmnohaletyumřel.“Byla si tím naprosto jistá. Zemřel právě tady a neměl vůbec

hezkousmrt.Anebyljediný.Takéjsmetuvidělimalouholku.Tasetuzřejměutopilavevaně…Nebylotozrovnapovzbuzující.Odevšadnanásdoráželiduchové,

kvíleli,akdybytonebylyjenmaléděti,asibychomsibylinadělalidogatí.Muselijsmesidávatdobrýpozor,cojsmevdomědělali,mámna

myslirandála takovévěci.Párkrát jsmesenametli lacinýmvínemadostalipodleočekáváníčočku.Atakéjsmesinesmělivoditnabytholky.Zažádnoucenu, tahat si semženský?Anináhodou!TehdymibylodvacetaNeilovičtyřiadvacet.Měldůvodnositnosnahoru,hrával totiž s duem Peter & Gordon. Neil už dříve vedl kapelymnohemzvučnějšíchjmennežbyliTheRestaMythology,kteráalebyla zcela v jeho stylu. Hráli jsme víc kytarovek než dřív, hodněbluesovek se spoustou sól. Díky tomu jsem měl možnost začítopravdu hrát a učit se stavět sóla. A s popularitou kapely rostlasoučasněitamá.Lidemselíbilo,jakhraji.MythologymělavýbornoumanažerkuMonikuLyntonovou,která

pro nás dělala mraky práce a pochopitelně také v jednom kuseříkala:„Mělibystehrátvícpopáč,vždyťvíte.“Zkoušeli jsme v obýváku, jen tak potichu, abychom dali věci

dohromady.Většinousejednaloopřevzatévěci.Buďjsmejetrochunatáhli nebo upravili, aby do nich šlo napasovat sólo. Jeden denjsmezkoušelidomaanadruhýdenvečeružjsmetohrálinaživo.Takéjsmemělipárrockovýchabluesovýchdesek.Jednuznich,

DaysofFuturePassedodMoodyBluesjsmepouštělipořáddokola,ikdyžjsmeznídorepertoárunezařadilinic.ApakjsmemělideskuSupernaturalFairyTalesodskupinyArt.JejízpěvákMikeHarrisonse později proslavil u Spooky Tooth. A samozřejmě jsme naplejlistuměli i pár popových věcímimo tenhle žánr, protože bylyžádanéalidijechtělislyšet.V Carlisle jsme hráli na například na radnici, což byl jeden

z baráků s děsivou akustikou a klubem Cosmo připomínajícímobrovskoutančírnu,atakévhoteluGlobenaMainStreet,kdejsmepozději hráli také s Black Sabbath. Hráli jsme dvakrát až třikráttýdně–nejenvCarlisle,cestovalijsmeidoGlasgow,Edinburghu,

New-castlu a do všech těch menších prdelí mezi tím. Tamějšípublikum bývalo často dost opruz. Dokázali se nadrat jako Skotiapaktozačalo:„UmíteněcovodStounů?DejtetamňákýStouny!“Celou dobu se tam rvali, to bylo celé jejich večerní povyražení.

Vzduchem létaly flašky akdybystepřestali hrát, rozsekali byvámvšechnovybavenínapadrť.Prostějstemuselipořádhrát.Jednoco,alehrát.BylotojakozfilmuBluesBrothers,kdemuzikantimuseliuskakovatpřitéskleněnékanonádě.Servaliseúplněvšichni,ažtoněkdypůsobilokomicky.Zatýdenbylizpátky,klábosilispolu,jakobysenechumelilo,apaksetozasnejednouzvrhloazačalonanovo.Bylo šílené pozorovat, jak se všichni spolu řežou, jak holky ječíajdoutvrdědosebe.Jakmile jsmevypadli z domova,mohli jsme si dělat, co se nám

zlíbilo,a taky jsmemohlivypadat, jak jsmechtěli.Nechal jsemsinarůst dlouhé vlasy a bylo to skvěle ujeté. Lidi z násměli trochuvítr,protoženikdo jiný takovévlasy tehdynenosil.Také jsemmělkoženou bundu, v níž jsem v podstatě žil, byl jsem na ni pyšnýa nosil ji všude. Bill Ward byl v tomhle směru ještě dál: nosilneustále jediné triko a chodil v něm i spát. Bill byl smradlavýdobytekadodnessemocnezměnil.LétajsmemuříkaliSmraďoch.Dokonce jsme si pořídili plynové masky a jakmile se objevil,nasadilijsmesije.ABillnato:„Srandičky,srandičky…!“A tenhle žertík se taky jednou obrátil proti nám, když nás

v Hartlepoolu zastavila policejní hlídka. Všimli si masek v zadníčástiautaamyslelisi,žejedemenanějakouvykrádačku.Zatklinásaodvedlinapolicejnístanici.Tapředstava,žebysetohleodehrálonaParkLane–lidibysiotomještědlouhálétavyprávěli.VCarlisle jsemsipoprvézakouřilhašiš.Pořádněmě toshodilo,

skorodoparanoie.Pomysleljsemsi,panebože,nejsemsijistý, žesemitohlelíbí.Alenaprostojistýjsemsitím,žeseminelíbilo,kamnástonakonecdovedlo.AsitřikrátunásbyljedendealeraNeilsiod něj kupoval trošku hašiše. Jednoho dne ten kluk, bydlelmimoměsto, přišel zas a jestli si u násmůže nechat kufřík, žemá ještěnějaképochůzkypookolí.Souhlasilijsmeapakužjsmehoneviděli.Druhýdenkolemsedméránoseozvalarána.Policejníkomando

vyrazilodveřeavtrhloknámdopokoje.Našli tenkufříknacpaný

drogami.Bylijsmevšoku:„Tonenínaše!“Zavřeli nás a následovalo peklo.Měl jsem neskutečně nahnáno.

Achne,cojensiteďpomyslímámastátou?Bylo to vlastně poprvé, co jsem něco takového „vlastnil“, a asi

potřetí, co jsem to kouřil. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že tenkufříknenínáš.Toonisamozřejmědobřevěděli,protožetohoklukasledovali a to je také dovedlo k našemu baráku. Kluka zašili, alepořád trvali na tom, že nás obviní společně s ním: „Jestlinevyklopítevšechno,covíte…taktohlebudemmusetpovažovatzavaševlastnictví,jistěrozumíte!“Hráli tonanásdobřeavyděsilinásksmrti.Drželinásodděleně

akladlivšemstejnéotázky.Horečnějsmepřemýšleliaříkalisi,coužasivypadlozostatních?Zoufalásituace.Rozneslose tovevšechnovinách,protože tobyl trhák:„Kapela

zadržená kvůli drogám.“ Byla z toho celonárodní událostasamozřejměsedonesladoBirminghamuakmýmrodičům.Jakobychslyšelsousedy:„Iommiovýchkluklítávdrogách!“Volal jsem mámě, která na mě byla totálně naštvaná, brečela,

kvílelaařvalanamě:„Sešhanbacelýnašírodiny!“SeržantCarltonbylpolicista,kterýnászatýkal.Naštěstímubrzy

došlo, že nejsme ti protřelí kriminálníci, po kterých jdou. Pomohlnámseztohodostat.SkandálsdrogamibylhlavnídůvodrozpaduMythology.Obtížně

se pak už hledaly kšefty, a tak jsme se s Billem vrátili doBirminghamu.Museljsemzasebydletdomasnašima,cožbylosicenepříjemné,aleneměljsemkamjít.SBillemjsmetospolutáhlidál.Chtělijsmezaložitnovoukapelu,

atakjsmesezačalipoohlížetponějakémzpěvákovi.Zašlijsmedohudebníhoobchoduanašliinzerát:„OzzyZighledákapelu,vlastníaparátmám.“ŘekljsemBillovi:„ZnámjednohoOzzyho,aletonebudeon.“Zajeli jsme na uvedenou adresu a zaklepali na dveře. Otevřela

námjehomatkaamysezeptali:„JeOzzydoma?“Odpověděla:„Je,chviličku.“Otočilaseazavolala:„Johne,máštunávštěvu.“Kdyžvstoupildodveří,šeptljsemBillovi:„Hele,takjetovon,co