ETIKA VE ZDRAVOTNĚ - vspj.cz - VŠPJ/Etika ve zdravotně-sociální práci - Ivica... ·...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

ETIKA VE ZDRAVOTNĚ

SOCIÁLNÍ PRÁCI

STUDIJNÍ TEXT PRO KOMBONOVANOU FORMU STUDIA

Ivica Gulášová

2012

Katedra zdravotnických studií

- 2 -

Ivica Gulášová

ETIKA

1. vydání

Ivica Gulášová, 2012 ©

Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2010

Tisk Ediční oddělení VŠPJ, Tolstého 16, Jihlava

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani

redakční úpravou.

- 3 -

OBSAH:

1. Úvod do lékařské etiky a bioetiky. Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice. ...... 4

1.1. Lékařská etika a bioetika .............................................................................................. 4

1.2. Předmět etiky ............................................................................................................... 5

1.3. Bioetika ......................................................................................................................... 5

1.4. Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice .......................................................... 5

2. Základní etické teorie, etické kodexy, moderní liberální proudy. .................................... 8

2.1. Hedonismus .................................................................................................................. 8

2.2. Utilitarismus ................................................................................................................. 9

3. Etické principy ve zdravotnictví ...................................................................................... 11

3.1. Principy moderní lékařské etiky ................................................................................. 11

3.2. Etické normy ............................................................................................................... 12

3.3. Základní práva nemocných ......................................................................................... 13

4. Vztah –lékař, pacient, sestra, Dehumanizace medicíny ................................................. 15

4.1. Vztah lékař–pacient .................................................................................................... 15

4.2. Koluze ......................................................................................................................... 17

4.3. Přenos a protipřenos .................................................................................................. 17

4.4. Specifičnost situace .................................................................................................... 18

5. Smrt a umírání, přijetí diagnózy, pravda o diagnóze ...................................................... 20

5.1. Psychologické aspekty smrti a umírání ...................................................................... 20

5.1.1. Společnost smrt odmítá ................................................................................. 20

5.1.2. Smrt a umírání ................................................................................................ 21

- 4 -

1. ÚVOD DO LÉKAŘSKÉ ETIKY A BIOETIKY.

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

A HIPPOKRATOVSKÁ TRADICE.

Cíl:

Po prostudování kapitoly by měl být student schopen:

- objasnit pojem lékařská a zdravotnická etika

- popsat kořeny etiky jako vědy

- specifikovat strukturu etiky

- analyzovat odkaz hippokratovské tradice

Průvodce studiem:

Úvodní téma je Etika jako filozofická disciplína, která není uzavřená, ale

promítá se do mnoha systémů. Jeden ze systémů je systém zdravotnictví. Etika

zdravotníků vychází ze vztahu mezi člověkem pomáhajícím a člověkem trpícím, mezi

člověkem, který nejen uzdravuje, ale i pečuje v situacích bez veškeré naděje

na záchranu života. Zdravotnická etika je propojena s lékařskou etikou a není mezi

nimi větších rozdílů. Pro zdravotnickou etiku platí, že etika je úvahou a rozpravou

o tom, co je a není dobré.

Dalším tématem úvodní kapitoly je Hippokratova přísaha.

Prostudování této kapitoly zabere asi 2 hodny.

Klíčová slova:

Etika, mravnost, náboženství,

Hippokratovské tradice, historické kořeny

1.1. LÉKAŘSKÁ ETIKA A BIOETIKA

„Jako filozofická disciplína pochází etika od Aristotela. Ten rozlišuje v lidské

činnosti činnost teoretickou (poznání), praktickou (jednání) a tvořivou (dělání,

zhotovování). V etice jde o činnost praktickou.

Etika je praktická filozofie:

- jednání je tedy vlastní mít určitou hodnotu

- na základě této vlastnosti mluvíme o jednání morálním nebo

nemorálním, mravném či nemravném

Etika - odvozena od řeckého éthos (obvyklé místo bydlení, zvyk, mrav), od

latinského mos (obyčej, mrav) a od českého ,mrav‘. Z hlediska etymologického mají

tato.

V praktické filozofii není užívání slov - ,etický‘, ,morální‘ a ,mravný‘ jednotné“

- 5 -

1.2. PŘEDMĚT ETIKY

- rozdělen na dvě části:

normativní etika - přímý vztah ke kritériím a standardům správného

a špatného konání, otázky, zabývající se tím, co je dobré a co zlé, a otázky,

týkající se mravného chování obecně; poskytuje nám teorie o tom, co

bychom měli dělat

metaetika - zkoumá druhého stupně o podstatě etického pojednání samotného

Zdravotnická etika je etikou normativní; bez jasných závazných zásad a principů,

které nelze překračovat, si takovouto etiku představit nelze.

Lékařská etika stojí na tisíce let trvající tradici, kterou rozhodně nelze vymazat,

z jejích zdrojů lze naopak dosud bohatě čerpat i do budoucnosti

1.3. BIOETIKA

- termín poprvé použitý v názvu knihy amerického kancerologa V. R. Pottera,

- pojem je používán pro nový „obor“, zabývající se problémy souvisejícími

s celým „živým královstvím“

- byl definován jako „systematické studium lidského jednání v oblasti věd

o životě a v péči o zdraví. Toto jednání je pak zkoumáno ve světle morálních

hodnot a principů.“

- velmi často je však termín bioetika používán jako synonymum s etikou

lékařskou nebo „biomedicínskou“

Etika práv je teorií, podle které se nejprve určí práva nebo morální nároky

jednotlivců a potom hierarchie těchto práv. Výhodou uvedeného přístupu je respekt

k důležitosti mravních nároků jednotlivce.

1.4. HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA A HIPPOKRATOVSKÁ

TRADICE

Hippokratova přísaha:

„Přísahám při lékaři Apollonovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii a při všech bozích

a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého

úsudku tuto přísahu a smlouvu:

Budu považovat toho, který mě naučil tomuto umění, za rovnocenného svým rodičům

a budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním

o svůj díl; budu se dívat na jeho potomky tak jako na své bratry v mužské linii a budu

je učit tomuto umění – budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez

smluvní listiny; podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny ostatní vědomosti

se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili

přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným.

Budu aplikovat dietetická opatření pro dobro nemocných podle svých schopností

a podle svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou.

- 6 -

Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost

nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek.

V čistotě a v posvátnosti budu střežit svůj život a své umění.

Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch

těch, kteří se zabývají touto prací.

Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv

záměrné nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů, ať se ženami

nebo s muži, ať se svobodnými nebo s otroky.

Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení nebo dokonce mimo léčení v pohledu

na život lidí, to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro

sebe; vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.

Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat

ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi na všechny časy, které

přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým

údělem.“

V současné době se mnozí přiklánějí k tomu, že přísaha nebyla napsána samotným

Hippokratem, lékařem pocházejícím z řeckého ostrova Kos (460–370 př. Kr.),

a dohadují se i o datu jejího vzniku.

Léčení je v přísaze zmíněno ve třech rovinách – dietetické, farmakologické

a chirurgické, což opět odráží myšlení stoupenců tohoto filozofa.

Zatímco u nás, navzdory vší již uvedené neznalosti, má většina lidí představu, že

Hippokratova přísaha je čímsi posvátným a hodným následování, v etické literatuře,

především angloamerické, se dnes objevují hlasy kritizující některé aspekty přísahy

i tradice z ní vycházející.

Shrnutí: Etika jako filozofická disciplína, která není uzavřená, ale promítá se do mnoha

systémů. Jeden ze systémů je systém zdravotnictví. Etika zdravotníků vychází ze

vztahu mezi člověkem pomáhajícím a člověkem trpícím, mezi člověkem, který nejen

uzdravuje, ale i pečuje v situacích bez veškeré naděje na záchranu života.

Zdravotnická etika je propojena s lékařskou etikou a není mezi nimi větších rozdílů.

Pro zdravotnickou etiku platí, že etika je úvahou a rozpravou o tom, co je a není

dobré.

Zdroj literatury:

HAŠKOVCOVÁ, H.: Etický kodex sester,

HAŠKOVCOVÁ, H.: Jak učit a jak se naučit lékařskou etiku, IDVZP, Brno

HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika, Praha: Galén, 1997

HAŠKOVCOVÁ, H.: Práva pacientů. Havířov: Nakladatelství A. Krtilové, 1996

KUTNOHORSKÁ,J.: Etika v ošetřovatelství. Grada, 1.vyd.,2007,ISBN-13:978-80-

247-2069-2

MUNZAROVÁ, M.: Lékařský výzkum a etika., Grada, 1. vyd., 2005, ISBN-10: 80-

247-0924-4

MUNZAROVÁ, M.: Zdravotnická etika od A do Z., Grada, 2005, ISBN-10: 80-247-

1024-2

VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. Grada, 2007

VORLÍČEK, J. ADAM ,Z., POSPÍŠILOVÁ, Y. a kol. Paliativní medicína. Grada,

2004

Σ

- 7 -

TESTOVÉ OTÁZKY

1. Slovo ETIKA je odvozeno:

a) od řeckého slova éthos (obvyklé místo bydlení, zvyk, mrav)

b) od řeckého slova éthos (pravda, dohoda)

c) od latinského slovatikos

2. Normativní etika se zabývá:

a) hodnotí pravdu

b) tím, co je dobré a co zlé, otázky - týkající se mravného chování obecně

c) zkoumá druhý stupeň podstaty

3. Hippoktatova přísaha je:

a) přísaha skládaná lékaři, která obsahuje základní etické principy jejich

povolání

b) závěrečná zkouška lékařů

c) dnešní text se neliší od původního

- 8 -

2. ZÁKLADNÍ ETICKÉ TEORIE, ETICKÉ

KODEXY, MODERNÍ LIBERÁLNÍ PROUDY.

Cíl:


- definovat hedonismu a utilitarismus

- pojmenovat princip následků

- pojmenovat princip užitečnosti

- rozpoznat princip hedonismu

Průvodce studiem:

Téma se zabývá základními teoretickými teoriemi, etickými kodexy a moderními

liberálními proudy. Př.: epikureismus byl výsadou lidí žijících v příznivém prostředí

míru a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto

společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z jistého

hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní.


Klíčová slova:

Hedonismus

Slast

Ataraxie

Epikuros

Utilitarismus

Kategorický imperativ

2.1. HEDONISMUS

(hedoné = slast, radost)

Lidské jednání je motivováno výlučně touhou získat slast a vyhnout se strasti

praxe je tedy motivována libostí a nelibostí

smysl praxe tedy záleží v kalkulu slasti a strasti

„Největší rozkoš, jakou nám život může nabídnout, je přiměřený přísun dopaminu do

nucleus accumbens

Rozum je instrumentalizován motivací libostí a nelibostí

Rozum dává

rady chytrosti - cíle, které zvolit, aby náš kalkul libostí a nelibostí

vyšel co nejpozitivněji

pravidla obratnosti - cestu, jak k libostem dospět

v lékařství má blízko k přístupu „anything goes“

kritika: člověk ale nevnímá ani tak setrvalý stav, jako spíše změnu stavu

v tomto kontextu přináší určité řešení Epikuros

tématu se týká celá kniha Kazatel

- 9 -

Epikuros - nejde ani tak o co nejvíce aktuálních prožitků slasti, jako

o trvající slast v klidu, tedy o pozitivně laděný život bez otřesů a obtíží

jedná se o život v ataraxii (tarasso = otřásat, znepokojovat)

ataraxie je tedy život ve stavu fyzického a psychického klidu,

tělesném zdraví a klidné harmonii vášní

radou chytrosti je pro Epikura spíše vsadit na ataraxii

Proto byl epikureismus výsadou lidí žijících v příznivém prostředí míru

a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto

společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z

jistého hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní.

2.2. UTILITARISMUS

jako kombinace čtyř principů:

- princip následků

- princip užitečnosti

- princip hedonismu

- sociální princip

a) princip následků - neexistuje žádné jednání, které by bylo správné nebo

nesprávné samo o sobě. Jedná se vždy o to, co jednání způsobuje

- „The end justifies the means“

- nezáleží na vnitřním postoji jednajícího

b) princip užitečnosti - kriteriem jednání je prospěšnost, uskutečnění dobra

o sobě

- morálně správné jednání je to, co způsobí co největší množství dobra

co největšímu počtu lidí

- „etická aritmetika“

- „malou škodu pro A lze akceptovat, stojí-li proti ní zřetelně

převažující slast pro B“

c) princip hedonismu - dobro o sobě je chápáno hedonisticky. Záleží

v uspokojování lidských potřeb a zájmů, ve slasti, v (hedonisticky chápaném)

štěstí. V čem štěstí záleží určuje každá osoba pro sebe. Hraní v kuželky je

právě tak dobré jako četba básní

d) sociální princip - jedná se o co možná největší štěstí co možná největšího

počtu lidí

- morálka nikdy nesmí být egoistická, musí brát v úvahu zájmy a přání

druhých lidí

- 10 -

Kategorický imperativ

jednej podle té maximy, o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným

zákonem

v říši cílů vidí člověk sám sebe ve vztahu k jiným rozumovým

bytostem jako jednoho mezi mnoha stejně důležitými lidmi, kteří si

zasluhují a prokazují úctu pouze na základě rozumu

jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého

druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek

Shrnutí: Téma se zabývá základními teoretickými teoriemi, etickými kodexy a moderními

liberálními proudy. Př.: epikureismus byl výsadou lidí žijících v příznivém prostředí

míru a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto

společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z jistého

hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní.

Zdroj literatury:





KUTNOHORSKÁ, J.: Etika v ošetřovatelství. Grada, 1.vyd.,2007,ISBN-13:978-80-

247-2069-2


247-0924-4


1024-2



2004

TESTOVÉ OTÁZKY

1. Slovo HEDONISMUS je odvozeno:

a) od řeckého slova „hedoné“ (last, radost)

b) od slova Héraklés

c) odvzenina latinského „hexos“(nutnost)

2. U principu následků:

a) nezáleží na vnitřním postoji jednajícího

b) velmi záleží na vnitřním postoji jednajícího

c) jedná se o princip solidarity

3. Morálka nikdy nesmí být egoistická, musí brát v úvahu zájmy a přání druhých lidí

– popis principu:

a) principu následků

b) sociálním principu

c) principu užitečnosti

Σ

- 11 -

3. ETICKÉ PRINCIPY VE ZDRAVOTNICTVÍ

Cíl:


- charakterizovat pojem etické principy

- objasnit základní práva pacientů - analyzovat etické normy ve zdravotnictví

Průvodce studiem:

Téma se zabývá znalostí etických principů a norem patří mezi základní

požadavky pro každého zdravotnického pracovníka. V rámci pomáhajících profesí

je žádoucí jejich analýza včetně jejich důsledného dodržování. Etické principy jsou

pro sestry závaznou normou, která by měla ovlivňovat v jejich profesionálním

chování jak k pacientům/klientům, tak ke kolegům a studentů.


Klíčová slova:

Etické principy,

Etické normy,

Práva pacientů

3.1. PRINCIPY MODERNÍ LÉKAŘSKÉ ETIKY

Základy lékařské etiky vycházejí z tradice hippokratovské:

Princip nepoškození (nonmaleficience) zakazuje ublížit, poškodit nebo

dokonce usmrtit jiné a jedy podporou známého nezabiješ.

Princip dobřečinění (beneficience) představuje pozitivní dimenzi neškození:

předcházet poškození, odstraňovat je a současně podporovat dobro, duševní

pohodu a veškerý prospěch nemocného, včetně pomoci při uskutečňování

jeho vlastních plánů.

Princip autonomie - respekt k autonomní - ke stavu nezávislého,

samostatného jednání v souladu se svými plány dle vlastního výběru, svých

vlastních preferencí. Vyzvedávání autonomie zrcadlí individualismus,

podporující tvůrčí schopnosti.

Princip spravedlnosti - má souvislost především s rozdělováním prostředků.

Mezi základní principy zdravotnické etiky je umožnit každému jedinci být bez

bolesti, utrpení a důstojně umírat. Bolest, utrpení a umírání – nutnost respektovat

člověka v jeho celosti.

Bolest je běžnou záležitostí života. Již Cicero konstatoval „mortalis nemo est,quem

non attingat dolor morbusque“ (smrtelný není ten, jehož se nedotkla bolest a nemoc.

Veškeré lékařské systémy v každé kultuře měly a mají za základ a důvod svého

vzniku tlumení bolesti.

- 12 -

Sám Hippokrates pojímal medicínu především jako odstraňování utrpení nemocných

a mírnění prudkosti jejich chorob. Bolest je nejčastěji považována za zdroj utrpení.

Utrpení je specifickým stavem velkých těžkostí, způsobených ztrátou integrity,

neporušenosti, soudržnosti nebo celosti osoby, anebo hrozbou, která povede

ke zrušení integrity člověka. Utrpení trvá tak dlouho, dokud integrita není

zrestaurována nebo dokud hrozba nepomine.

3.2. ETICKÉ NORMY

Etické principy jsou zakotveny v etických normách – přijatých Mezinárodní radou

sester. Tyto normy jsou závazné pro ošetřovatelství.

Norma č. 1

Sestra si váží jedince jako jedinečné lidské bytosti s jeho hodnotou a důstojností bez

ohledu na pohlaví, etnickou skupinu, rasu, kulturu, náboženství nebo ekonomické

postavení.

Norma č. 2

Sestra pomáhá jednotlivcům, rodinám i jiným skupinám a také společenstvím

dosahovat a udržovat optimální zdraví. (zjišťuje ošetřovatelskou anamnézu, potřeby,

reakce, kulturní orientaci)

Norma č. 3

Sestra podporuje prostředí bez nebezpečí, aby bylo možné dosáhnout vysoké úrovně celkové spokojenosti, zdraví, resp. uzdravení z nemoci.

Norma č. 4

Sestra využívá vědecké poznatky jako základ pro rozhodování v ošetřovatelské praxi.

Norma č. 5

Sestra vykonává vhodné zákroky a léčebné úkony, aby ulehčila přežití období

nemoci, zotavení z onemocnění, nebo přispěla k důstojnému umírání.

Norma č. 6

Sestra hodnotí účinnost poskytnuté péče na základě subjektivního a objektivního

stavu pacienta a výsledků ošetřovatelského procesu.

Norma č. 7

Sestra pomáhá klientům dosahovat a udržovat si rovnováhu mezi potřebami

osobního růstu a optimálními funkcemi.

Norma č. 8

Sestra odhaluje změny zdravotního stavu a odchylky od optimálního vývoje.

Norma č. 9

Sestra je povinna soustavně se vzdělávat, zvyšovat svoji profesionální úroveň a přispívat k profesionálnímu růstu jiných.

- 13 -

3.3. ZÁKLADNÍ PRÁVA NEMOCNÝCH

Jde o rozšíření lidských práv do oblasti zdravotnické. První formulace se objevily

v sedmdesátých letech minulého století. V České republice „Práva pacientů“

vstoupila v platnost v roce 1992 a to zejména díky nestorce lékařské etiky Heleně Haškovcové.

Česká verze etického kodexu Práva nemocných byla koncipována na základě vzorových práv pacientů, která zveřejnil Americký svaz občanských svobod v roce

1985. Při vytváření definitivní verze práv pacientů bylo přihlíženo ke specifice

kulturních a etických norem v České republice. Tato verze byla vyhlášena CEK MZ

ČR jako platná dne 25. 2. 1992:

PRÁVA PACIENTŮ 1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou

s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.

2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho

ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož

i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takového

způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných

důvodů.

3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před

zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu

zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má

být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem

spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje

informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo.

4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být

současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.

5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný

právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy

na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace vyšetření a léčba jsou

věcí důvěrnou a musejí být prováděny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou

na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních

zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.

6. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby

jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna

i v případech počítačového zpracování.

7. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným

způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající

povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému

ústavu, případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění

a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které přitom

- 14 -

existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve

schválit.

8. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou.

Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinacích, v jakých ordinačních

hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že

nemocnice určí postup.

Shrnutí: Téma se zabývá znalostí etických principů a norem patří mezi základní požadavky

pro každého zdravotnického pracovníka. V rámci pomáhajících profesí je žádoucí

jejich analýza včetně jejich důsledného dodržování. Etické principy jsou pro sestry

závaznou normou, která by měla ovlivňovat v jejich profesionálním chování jak

k pacientům/klientům, tak ke kolegům a studentů.

Zdroj literatury:






247-2069-2


247-0924-4


1024-2



2004

TESTOVÉ OTÁZKY

1. Princip spravedlnosti představuje:

a) má souvislost především s rozdělováním prostředků

b) má souvislost s právnickým postavením

c) nic není správně

2. Princip dobřečinění představuje:

a) předcházet poškození, odstraňovat je a podporovat dobro a veškerý prospěch

pac.

b) samostatného jednání v souladu se svými plány dle vlastního výběru

c) zakazuje ublížit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné

3. Právo pacienta odmítnout léčbu a má být informován o dalším postupu:

a) pacient nemá právo odmítnout léčbu

b) pacient může kdykoliv odmítnout léčbu

c) nic není správně

Σ

- 15 -

4. VZTAH –LÉKAŘ, PACIENT, SESTRA,

DEHUMANIZACE MEDICÍNY

Cíl:


- charakterizovat pojem koluze

- charakterizovat vztah lékař a pacient - popsat očekávání lékaře

- popsat očekávání pacienta

Průvodce studiem:

Téma se zabývá etickým vztahem mezi pacientem a lékařem. Vztah mezi

pacientem a lékařem je do značné míry určován vzájemným očekáváním a tím,

do jaké míry jsou tato očekávání naplňována oběma stranami této interakční dyády.

Zde bývá také zdroj mnoha vzájemných komunikačních a postojových

nedorozumění.


Klíčová slova:

Vztah lékař pacient

Očekávání lékaře

Očekávání pacienta

Akceptace – přijetí, uznání

4.1. VZTAH LÉKAŘ–PACIENT

Vztah mezi pacientem a lékařem je do značné míry určován vzájemným očekáváním

a tím, do jaké míry jsou tato očekávání naplňována oběma stranami této interakční

dyády. Zde bývá také zdroj mnoha vzájemných komunikačních a postojových

nedorozumění.

Pacient od lékaře očekává: - zvýšený zájem o svoji osobu a především, že mu bude rychle pomoženo

tím, že lékař jeho symptomy rychle zmírní a posléze odstraní

- počítá s lékařským tajemstvím, a proto je ochoten svěřit lékaři vše, o čem

se domnívá, že souvisí s jeho nemocí

- dále očekává podporu ze strany lékaře, že ho bude o všem důležitém

informovat a že se na lékaře může opravdu plně spolehnout

- zde je třeba upozornit, že na základě běžné praxe a zkušenosti mnoho

pacientů nevěří, že by je lékař informoval o velmi špatné prognóze a spíše

očekávají nějaký druh „milosrdné lži“, což spolupráci velmi komplikuje

- čím více se cítí být nemocen, tím je pacient více pacientem a tím

ochotněji se podřizuje a plní lékařova doporučení a nařízení. Lékař je pro

pacienta člověkem, jehož si váží a zároveň se ho i obává.

- 16 -

Úcta a obavy jsou i reálné, protože lidé jsou v případě vážného zdravotního stavu

na lékaři závislí a vydáni „na jeho milost a nemilost“.

Lékař od pacienta očekává: - podřídivost a vděčnost, a že se jeho zdravotní stav bude rychle lepšit až

do úzdravy

- v případě vleklých a „neúspěšných“ léčeb bývá lékař frustrován a může

mít ne zcela uvědomovanou tendenci pacienta vnitřně odmítat

a eventuálně hledat „chybu“ v malé spolupráci pacienta, případně jeho

rodiny, může je neprávem obviňovat apod

- lékař počítá, že s ním nemocný plně spolupracuje, což je jeden

z největších omylů, jichž se dopouští, neboť běžný pacient skutečně

spolehlivě spolupracuje tehdy, jestliže se cítí být pacientem

- při subjektivním zlepšení jeho zdravotního stavu musíme pacienta

neustále ke spolupráci motivovat, protože jinak přestává naše pokyny

dodržovat.

Uvádí se, že 30–50 % pacientů léčených ambulantně doporučení a medikaci

nedodržuje. Zkušenost ukazuje, že ženy spolupracují lépe než muži, stejně tak děti

jsou v tomto směru spolehlivější než dospívající.

Lékař od pacienta očekává, že mu sdělí pravdivě všechny vyžádané informace,

včetně informací důvěrného rázu (duševní a pohlavní onemocnění apod.), a že se

nechá vyšetřit i v nejintimnějších oblastech. Dále má lékař tendenci považovat za

samozřejmost, že nemocný strpí narušování vlastní tělesné integrity, bolestivé

i zraňující manipulace, jež „statečně vydrží“, stejně jako že se podrobí úkonům, které

jsou nebo mohou být pro něho nebezpečné (např. rentgenové vyšetření, jaterní

punkce).

Vzájemný vztah mezi pacientem a lékařem je utvářen i jejich případným osobním

svérázem. Lékař i pacient mohou být úzkostní, depresivní, mohou mít sklon

k podezíravosti, pedantství apod. Lidé obdobných vlastností (stejně jako zájmů) se

zpravidla navzájem lépe chápou, rozumějí si, jsou si blízcí a sympatičtí. Na druhé

straně člověka někdy přitahuje pravý opak – tedy to, čemu nerozumí. Proto lékaři

mohou v praxi subjektivně upřednostňovat nemocné se shodnými osobnostními

charakteristikami (např. pokud jde o zmíněnou úzkostnost a depresivnost), nebo

naopak pacienty komplementární (např. pedanty přitahuje impulzivnost a naopak).

Předchozí tendence však může mít pro pacienta negativní dopad. Například

depresivně laděný lékař snadno podcení depresi u svého pacienta, neboť díky své

osobnosti ji považuje za něco obvyklého, normálního, a „nevidí“ ji.

Každý z nás máme svoji „osobní rovnici“, jež nás ovlivňuje v osobním i pracovním

životě – a promítá se i do vztahu k nemocnému. Je velmi žádoucí, aby lékař sebe

dobře znal i ve smyslu svých „slepých skvrn“ a „skotomů“ při posuzování druhých

lidí. Tento požadavek, tedy sebepoznání, zvláště vynikne v souvislosti

s následujícími vlivy, jež spoluurčují vztah mezi pacientem a lékařem. Jsou to

koluze, přenos a protipřenos.

- 17 -

4.2. KOLUZE

Z lat. colludere, tj. hrát si spolu, znamená, že lidé mívají tendenci v meziosobní sféře

navazovat zvláštním způsobem komplementární a těsné vztahy, jež se stávají jejich

„osudem“. Komplementarita, potřeba „určitého typu“, je neuvědomovaná a něčím,

co jedince motivuje, vztahově předurčuje a přitahuje. Je to jeho základní „vztahový

program“ s cílem udržení duševní rovnováhy.

Koluze např. souvisí s již dříve zmíněným syndromem pomahačů a syndromem

vyhoření. Lidé aktivně závislí mají nutkavou potřebu se o druhé starat a „obětovat

se“, čili vyhledávají a naopak přitahují jedince, kteří jsou pasivně závislí a rádi

nechávají druhé, aby se o ně starali. Kromě toho lidé aktivně závislí mohou být

snadno zneužívání těmi, kdo tuto jejich tendenci vycítí.

Lze si představit i vztahovou situaci, kdy je lékaři vlastní výrazná snaha se

prosazovat, určovat, prostě ovládat, a tuto tendenci projevuje i tam, kde překračuje

svoji kompetenci – např. radí zcela subjektivně lidem v otázkách jejich osobního

života a vyžaduje poslušnost, což může některým pacientům komplementárně

vyhovovat. Ztrácejí však odpovědnost za vlastní život, neboť nechávají o sobě

rozhodovat (a rádi) někoho jiného. Jestliže se však takový lékař setká s pacientem,

který tuto jeho tendenci nepřijme, může mezi nimi vzniknout napětí, případně

konflikt, jenž zhorší péči lékaře o pacienta a naruší pracovní společenství.

Tento neuvědomovaný sklon má pravděpodobně původ v dětství, kde se vytvářejí

naše základní způsoby sociálního reagování a očekávání. Přenáší se, byť různě

složitě, až do dospělosti. Dostáváme se tím k problematice přenosu a protipřenosu.

4.3. PŘENOS A PROTIPŘENOS

Oba tyto pojmy jsou původně psychoanalytickými termíny k vyjádření vlivu

dětských vztahů a zkušeností k subjektivně významným osobám (zvláště rodičům

a sourozencům) na chování člověka v dospělosti, na které je „přenáší“ – proto

přenos. Pro přenos ze strany lékaře na pacienta se vžil název protipřenos. Podobně

jako u koluze, jde o postoje a způsoby chování – ale i prožívání a myšlení –, jež jsou

iracionální povahy, nápadné a běžně nesrozumitelné.

Mladá lékařka se velmi dobře po všech stránkách stará o starší pacientku, která je jí

na jedné straně vděčná, na straně druhé „dětsky vzdorovitá“, což může souviset

s tím, že přes věkový rozdíl na ni přenáší svůj ambivalentní vztah k již zesnulé matce,

která pro ni byla autoritou, stejně jako lékařka. Přenos vůbec usnadňuje situace

vážněji nemocného, kdy dochází lehce alespoň po určitou dobu k regresi, tedy

k prožívání, chování a myšlení pacienta, jež jsou vývojově mladší. Kdyby lékařka

reagovala protipřenosem, mohla by např. vzhledem k pacientce prožívat pocity viny

a sebe hodnotit jako „špatnou“, pokud ve vlastním dětství častěji prožívala totéž

ve vztahu ke své matce.

Rozeznáváme tři základní typy přenosu (protipřenosu): a) pozitivní – projevuje se myšlením, prožíváním a chováním, kde výrazně

převažuje sympatie, láskyplná náklonnost a radost;

b) negativní – v myšlení, prožívání a chování je přítomen hněv, nepřátelství,

zklamání, strach a podezíravost;

- 18 -

c) ambivalentní – v myšlení, prožívání a projevu člověka se současně projevují

výše zmíněné kvality v pozitivní i negativní formě.

Netřeba zdůrazňovat, že tyto fenomény mohou vztah mezi lékařem a nemocným

velmi komplikovat, pokud s nimi, stejně jako s jejich možným projevem u ostatních

lidí, lékař není dobře obeznámen.

4.4. SPECIFIČNOST SITUACE

Interakce mezi nemocným a lékařem probíhá ve zvláštní situaci, která obsahuje celou

řadu proměnných, které tento vztah dotvářejí, zabarvují a někdy i podstatně určují.

Jsou to okolnosti týkající se např. věkové kategorie pacientů (dětské oddělení,

dorostové oddělení, geriatrie apod.), ale i oboru a typu onemocnění. Pacienti se

často „předem“ bojí chirurga, že jim způsobí bolest, onkolog vyvolá obavy ze

strastiplného umírání a bezmocnosti, návštěva venerologa, obdobně jako psychiatra

je mnohými chápána jako ostuda. Tyto pacientské postoje mají někdy ráz předsudků,

rozhodně vztah k lékaři poznamenávají a nutno si tuto skutečnost uvědomovat.

V meziosobních vztazích, tedy i ve vztahu mezi pacientem a lékařem, se projevuje

velmi důležitá lidská potřeba a tendence, a to touha po akceptaci (přijetí) a uznání.

U pacienta, který bývá znejistěn a zpravidla prožívá úzkostné obavy a strach, se

proto aktualizuje potřeba bezpečí a jistoty, kterou ve vztahu očekává a hledá.

U lékaře je to naopak snaha po potvrzení profesionální zdatnosti, což souvisí

s vytvářením a upevňováním jeho identity a sebevědomí.

Vztah mezi lékařem a pacientem není něčím jednou provždy daným, nýbrž se vyvíjí.

Velmi přitom záleží na vzájemné komunikaci mezi oběma stranami.

Shrnutí: Téma se zabývá etickým vztahem mezi pacientem a lékařem. Vztah mezi pacientem

a lékařem je do značné míry určován vzájemným očekáváním a tím, do jaké míry

jsou tato očekávání naplňována oběma stranami této interakční dyády. Zde bývá také

zdroj mnoha vzájemných komunikačních a postojových nedorozumění.

Zdroj literatury:






247-2069-2


247-0924-4

MUNZAROVÁ, M.: Zdravotnická etika od A do Z.,Grada, 2005, ISBN-10: 80-247-

1024-2



2004

Σ

- 19 -

TESTOVÉ OTÁZKY

1. Lékař od pacienta očekává: /vyberte nesprávné tvrzení/

a) při subjektivním zlepšení jeho zdravotního stavu musíme pacienta neustále ke

spolupráci motivovat,

b) podřídivost a vděčnost, a že se jeho zdravotní stav bude rychle lepšit až do

úzdravy

c) oddanou poslušnost, že bude plnit veškerá přání lékaře

2. Pacient od lékaře očekává:

a) s vyhověním všem požadavkům – na léky, PN apod.

b) počítá s lékařským tajemstvím, a proto je ochoten svěřit lékaři vše, o čem se

domnívá, že souvisí s jeho nemocí

c) kamarádskostí

3. Pacienti se často „předem“ bojí lékaře:

a) že ji způsobí bolest

b) že je neošetří

c) že je nepochopí

- 20 -

5. SMRT A UMÍRÁNÍ, PŘIJETÍ DIAGNÓZY,

PRAVDA O DIAGNÓZE

Cíl:


- charakterizovat pojem umírání a smrt

- charakterizovat ráze sdělení závažné diagnózy - popsat fáze smutku

Průvodce studiem:

Osobní konfrontace s vlastní smrtí závisí na mnoha psychologických

i společenských faktorech, proto i o smrti platí, že ji každý prožívá individuálně.

Hodnotový systém každého člověka bude do značné míry určovat i jeho postoj

k otázce smrti. Sdělení onkologické diagnózy znamená pro nemocného vždy zásadní

zlom a změnu v jeho životě. Je-li tato léčba neúspěšná, potom je pacientovi sdělena

nepříznivá diagnóza, je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné a vhodné.


Klíčová slova:

Smrt, umírání

Smutek

Fáze smutku

Závažná diagnóza

5.1. PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY SMRTI A UMÍRÁNÍ

Lidská smrt je součástí lidského života. Proto i o ní platí, že jí člověk prožívá

specifickým způsobem. Pro každého je smrt velice osobní otázkou, na kterou nemůže

odpovědět nikdo jiný, než on sám.

Osobní konfrontace s vlastní smrtí závisí na mnoha psychologických i společenských

faktorech, proto i o smrti platí, že ji každý prožívá individuálně. Hodnotový systém

každého člověka bude do značné míry určovat i jeho postoj k otázce smrti. Je

pravděpodobné, že jedinec, který klade důraz na hodnoty, které s jeho smrtí

pominou, se bude smrti obávat více a bude vlastní konfrontaci se smrtí prožívat

neklidněji, než člověk, který má pocit naplněného života a jistoty v základních

vztazích, ze kterých může čerpat i v posledních okamžicích svého života a které

pravděpodobně přetrvají i po jeho smrti.

5.1.1. Společnost smrt odmítá

Stáří a smrt nepatří v západní společnosti mezi vyhledávaná témata. Společenským

ideálem je ekonomicky produktivní člověk plný energie a mladého vzezření.

Pod tlakem omlazujících kosmetických přípravků se jen málokdo odváží stárnout bez

obav. Společnost téma smrti vytěsňuje, protože pro ni smrt znamená ohrožení.

- 21 -

Nemocný člověk, jeho blízcí i lékaři se bojí o smrti otevřeně mluvit. Pro medicínu

znamená smrt selhání vědy a péče o nemocného, všem zúčastněným pak setkání se

smrtí připomene fakt vlastní smrtelnosti. Těžce nemocní bývají v mnoha případech

izolováni stranou, na rozdíl od náhlých tragických úmrtí, která u člověka zároveň

budí hrůzu a fascinují ho. Smrt znamená pro současnou společnost strach z neznáma,

Přestala být součástí a běžnou zkušeností lidského života. Nejistota života a jistota

smrti, které prožíval člověk v minulosti, jsou podle některých autorů vystřídány

jistotou života a nejistotou smrti. Současná věda zajišťuje člověku perspektivní náplň

jeho života. S jistotou a komfortem pozemského života se ovšem vytrácí perspektiva

života po smrti. Je obtížné mluvit autenticky o smrti anebo umírajícímu pomáhat

vyrovnat se se smrtí. Obojí dokáže jenom člověk, který se sám se svou vlastní

smrtelností vyrovnal.

5.1.2. Smrt a umírání

Musíme být připraveni:

ovládat své city a strach ze smrti (jak své vlastní, tak pacientovy)

zajistit nemocnému pohodu

rozpoznat známky blížící se smrti

umět si poradit, když přijde konec

Sdělení závažné diagnózy:

sdělit lékař nebo psycholog po důkladném poznání pacienta

je lepší nemocnému říci skutečný stav nebo ne?

Říkání pravdy – podle Kübler-Rossové – prožívání smutku:

Jednotlivá stádia smutku:

prožívá pacient po té, co se dozvěděl od lékaře skutečnost o svém stavu nebo ji zjistil

sám

1. stádium – ŠOK

přichází, když si nemocný uvědomí, že zemře

je to střet s velmi tvrdou realitou

často doprovázený bouřlivými emocemi, vztekem, pláčem

2. stádium – NEGACE

člověk se brání traumatizující skutečnosti popíráním

doprovázeno vyřčenými i nevyřčenými myšlenkami typu: to přece není

možné, všichni se musí mýlit, já přece nemohu být tak vážně nemocen…

3. stádium – DEPRESE

stádium zatrpklosti, deprese, u některých opět hněvu a vzteku

- 22 -

nemocný klade sám sobě i ostatním otázky: proč zrovna já mám zemřít, proč

ne ti mnohem zbytečnější…

pacienti, kteří reagují depresí jsou v tomto stádiu ohroženi možným suicidem

4. stádium – SMLOUVÁNÍ

nemocný sice přijal fakt, že jeho život možná skončí dříve, než si

představoval, ale snaží se o oddálení: kdybych se tak dožil dceřiny promoce,

narození vnoučat…

5. stádium – VYROVNÁNÍ

přijetí faktu blízké smrti bez negativních emocí

nejde o negaci a trpké odevzdání se osudu, nýbrž o aktivní smíření

s ukončením života

nemocný, který klidně přijímá fakt svého konce, je schopen ještě dokončit

plánovanou práci

Sdělení závažné diagnózy

Sdělení onkologické diagnózy znamená pro nemocného vždy zásadní zlom a změnu

v jeho životě.

Následuje operace, ozařování, chemoterapie.....

Je-li léčba úspěšná, člověk se vrací do normálního života a žije dále svůj

život, často bez jakýchkoli omezení.

Je-li tato léčba neúspěšná, potom je pacientovi sdělena nepříznivá diagnóza, je-li to

s ohledem na jeho zdravotní stav možné a vhodné. Diagnóza se nesděluje, pokud si

to pacient nepřeje, nebo má-li navíc psychiatrické onemocnění, nebo pokud měl

v minulosti psychotické problémy. V praxi se často používá "milosrdné lži", ne vždy

je pacientovi sdělena pravda o jeho nemoci a další prognóze. O sdělování diagnózy -

pravdy by měl vždy rozhodnout pacient, zda ji chce znát nebo ne.

Zásady pro sdělování onkologické diagnózy:

diagnózu sděluje nemocnému vždy pouze lékař

diagnóza by se měla sdělit pokud možno vždy, je-li to s ohledem na

zdravotní stav pacienta možné, vhodné a pokud si to sám pacient přeje

je nutné poskytnout nemocnému informace o podstatě nemoci, ale

rozdílně co do obsahu a způsobu podání, seznámit nemocného

s léčebnými postupy ještě před zahájením další léčby

o diagnóze informuje vždy lékař, pacient si ale může určit, kdo má být při

sdělování diagnózy přítomen (rodina, přátelé, lékař, sestra, psycholog),

informace je nutné podávat opakovaně, jednorázový rozhovor nikdy

nestačí

- 23 -

lékař podává informaci nejprve pacientovi, potom podle jeho přání rodině,

nebo jiným určeným lidem, nemocný sám rozhoduje, koho a do jaké míry

informovat

je nutné zdůraznit nemocnému všechny možnosti léčby, neslibovat však

vyléčení

je žádoucí trpělivě odpovídat na otázky, obavy, sdílené pocity ze strany

pacienta a jeho blízkých, věnovat dostatečný čas naznačeným, ale

nevyřčeným dotazům

informace o prognóze se mají podávat uvážlivě, pouze na přímý dotaz

pacienta, je zcela nevhodné sdělovat jakékoli datum (nejde-li o několik

dní, nelze žádné datum s jistotou nikdy určit)

lékař musí ujistit pacienta o odhodlání vést léčbu v celém průběhu nemoci

a řešit vzniklé potíže

snažit se dobrým přístupem probouzet a udržovat u nemocného realistické

naděje a očekávání

Shrnutí:

Osobní konfrontace s vlastní smrtí závisí na mnoha psychologických i společenských

faktorech, proto i o smrti platí, že ji každý prožívá individuálně. Hodnotový systém

každého člověka bude do značné míry určovat i jeho postoj k otázce smrti. Sdělení

onkologické diagnózy znamená pro nemocného vždy zásadní zlom a změnu v jeho

životě. Je-li tato léčba neúspěšná, potom je pacientovi sdělena nepříznivá diagnóza,

je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné a vhodné.

Zdroj literatury:






247-2069-2


247-0924-4


1024-2



2004

Σ

- 24 -

TESTOVÉ OTÁZKY

1. Stádium vyrovnání je charakterizováno: /vyberte nesprávnou odpověď/

a) vyrovnání tělesného a duševního stavu

b) přijetí faktu blízké smrti bez negativních emocí

c) nejde o negaci a trpké odevzdání se osudu, nýbrž o aktivní smíření

s ukončením života

2. Fáze smutku vysvětlil a popsal:

a) Kübler-Rossová

b) Maslow

c) Petrov

3. Závažnou diagnózu sděluje:

a) lékař

b) sestra

c) fyzioterapeut nebo rodina

- 25 -

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ

ETIKA VE ZDRAVOTNĚ - vspj.cz - VŠPJ/Etika ve zdravotně-sociální práci - Ivica... ·...

Documents

Transcript of ETIKA VE ZDRAVOTNĚ - vspj.cz - VŠPJ/Etika ve zdravotně-sociální práci - Ivica... ·...