Emancipovaný muž

Emancipovaný muž 15. 11. 2011


Jako architekt, výtvarník, sklář, designér světové úrovně i jména je znám celkem dostatečně. Narodil se pár let po válce v Praze, poměrně brzo osiřel a v devatenácti se vydal do světa. Kromě architektury v Hamburku studoval i filozofii ve Stuttgartu. Ale jaká je jeho osobní filozofie? Naučil se umění žít? Bezpochyby inspiruje tím, čím je. Ale dokázal by to pojmenovat? „Chceš-li někoho změnit, změň nejprve sám sebe,“ praví jeho oblíbená buddhistická moudrost.

Hostem Před půlnocí je — jak sám o sobě říká — emancipovaný muž — Bořek Šípek.

Bořek Šípek architekt, designér

Jan Hanák


Vy uvádíte, že jste v 19 letech neemigroval, ale že jste se vydal do světa jinak, jak? Já jsem emigroval, ale neutekl. Působil jsem asi dva měsíce v truhlárně v Bavorsku, abych se naučil trochu německy a udělal si praxi. Po dvou měsících jsem napsal dopis zpět do Čech s tím, že mám možnost zde studovat a přeji si prodloužit svůj pobyt. Bylo mi sděleno, že to není možné. Neměl jsem tedy na vybranou.

Vy jste to vnímal tak, že člověk řemesla šel na zkušenou. Hloupý Honza do světa.

Neříkám, že hloupý. Takže tak jste to udělal? Já jsem nešel moc daleko. Zůstal jsem jen za hranicemi. Němčina byla jediná řeč, kterou jsem trochu ovládal. Netoužil jsem po tom, dostat se až do Ameriky. Možná jsem v 19 letech vycítil, že mám v sobě něco evropského. Vy jste docela brzy ztratil otce i matku, pak Vás vychovával člověk, který měl co dělat se sklem.

Byla to pro Vás podstatná inspirace? Určitě mi to něco dalo. Nikdy jsem si nemyslel, že ze mě bude sklářský výtvarník. Vždy jsem snil o tom být architekt. Za tím jsem si šel. Dělal jsem zde zkoušky na techniku, kam mě nevzali. Dostal jsem k tomu komentář, že to má i politické pozadí.

Nebyl jsem si jistý, jak by to zde vše dopadlo. Šel jsem si za architekturou. V roce 1982 jsem se jako cizinec poprvé mohl vrátit do Čech. Navštívil jsem pana Roubíčka. Dostal jsem se do sklárny a tam to vlastně začalo.

Pro Václava Havla jste také tvořil spoustu hradního inventáře? Myslím, že se o tom více mluvilo, než dělo.

Bavilo Vás dělat pro hrad, pro historicky nabité prostory? To je velká výzva. Člověk musí na jedné straně akceptovat celou historii. Přitom by měl zanechat stopy dnešní kultury. V dnešní době jsou památkáři dost silní a chrání. To je dobře, já je tím nechci napadat. Člověk s nimi


musí bojovat, aby mohl něco udělat. Architektura je tak trochu detektivka. Člověk musí vyhledávat, bourat hranice. Tohle vše na hradě bylo.

Znám spoustu dobrých památkářů ale také řadu těch, kteří rádi konzervují to, co se dochovalo dosud. Dále už chtějí, aby tam byla patina aj. Vstoupit jako nový architekt do tohoto prostoru vyžaduje určitě kus pokory? Pokoru na 100 %. Podívejme se na Plečníka. Co udělal on, to by za dnešních památkářů nebylo možné. Všichni jsme dnes rádi, že se to stalo. Je to otázka, jak daleko to může jít. Prohlásil jsem kdysi, že bych byl ochoten se zastat i toho, že zbouráme sv. Víta, když někdo přijde s něčím lepším. Což se asi nestane. Je to otázka kvality.

Vy jste zmínil sv. Víta. Ten sám vznikal staletí. I kameník, který přišel ke stavbě, musel vycházet z toho, co bylo předtím, a co na něj bude navazovat. Nemyslím si, že by to šlo podle jednoho plánu. To byla reakce na danou situaci.

Vaše objekty, které děláte ze skla, jsou rozevláté, až barokní. Je v tom Vaše inspirace? Já se neinspiruji v baroku formálně. Má formální inspirace je spíše etnická.

Zastávám postmodernismus. Inspiruji se hodně z cest. Dávám dohromady dojmy ze života. To samé je s barokem. Mě vždy baroko inspirovalo. V 80. letech jsem zakládal styl, kterému se začalo říkat „neobarok“. Tím důvodem nebyly barokní formy, ale barokní způsob života. Ten přišel po renesanci, která byla přísná. Bylo to zrcadlení nebeského života na zemi. A tam se nedalo se bavit. Najednou přišlo baroko. Lidé se přestali mýt, začali chlastat a milovat se, užívat života. To je vidět i ve stavebním stylu, vůči renesanci či gotice.

Dalo by se říci, že gotika mohla inspirovat k vzrůstu či lidské vznešenosti? Na osobu měla působit právě tím dojmem. Barokní středy měst jsou postaveny tak, že k chrámu se nejde přímou ulicí. Vždy se kličkuje, až se člověk najednou objeví před vchodem. Ke sv. Vítu také člověk projde průchodem, najednou má před sebou takovou dominantu.

Někdy je obtížné posuzovat gotiku, protože je těžké se potkat se stavbou, která je gotická se vším všudy. Byla buď poničená nebo přestavěná. Barokních staveb se dochovala spousta, a to ve formách, v nichž byly postaveny. Mě zaujala na baroku preciznost. Každý detail


stavby hraje s tím ostatním, co myslíte? Baroko poničilo hodně gotiky. Podívejme se na Pražský hrad. Dokonce Románský kostel má barokní průčelí. Tam si památkáři na nic nehráli.

Poničilo nebo rozvinulo? Myslel jsem odstranilo. Možná zanikly některé věci, kterých je škoda. Dnes to vidíme určitě jinýma očima. Nikdy jsem přesně nezkoumal, co zaniklo za baroka, jaké hodnoty byly zničeny.

Ono je obtížné přemýšlet o tom, co si mysleli lidé v baroku. Dobře lze vidět to, co postavili. Baroko není jednotná epocha, proměňuje se. Přece je tam převládající názor. Dnes je to jakoby všechno a nic. Jaká je filozofie dnešní doby podle Vás?

To kdybych věděl, tak bych byl úplně někde jinde. To hodnotí lidi vždy až s odstupem. Je to těžké formulovat. Vrátil bych se k tomu baroku. Na něm je krásné to, že to byl styl, který procházel všemi sociálními vrstvami. Máme krásné barokní vesnice v jižních Čechách. To je vše odvozené od velkého stylu, od zámků, krásných parků. Tohle se nám utnulo někdy na začátku 20. století, a to kvůli stylům, které začaly pracovat s matematikou, myšlením, které spodním třídám nebylo přístupné. Ty si začaly dělat to svoje. Dnes když vidíme podnikatelské vesničky, ty jsou právě dílem lidí, kteří nechápou, kam moderní architektura směřuje.

M. Rajniš tomu říká „šmoulí domečky“. Když jsem zmínil Rajniše. On tvoří stavby, které jsou nejen čisté, ale zároveň se tím snaží bojovat proti systému. On je takový bojovník. Martin Rajniš je jedním z našich nejlepších architektů.

Vy jste také architekt, a také hodně dobrý. Čeho si nejvíce ceníte jako architekt ve svém životě? To je těžké říct. Spíše bych to otočil. Myslím, že jsem nepostavil nic, čeho bych si necenil. Člověk by dnes stejné úkoly udělal jinak. To jako architekt musí, vždy to závisí na kontextu. V tom je problém některých


architektů. Pořád se snaží splnit své sny z dětství. Honí se za tím a ztrácí tím návaznost na aktuální kontext.

Jaký druh domů, které jste tvořil, je Vám nejbližší? Mám nejraději veřejné budovy, divadla, muzea, kde se sejdou lidé různých charakterů. Když člověk staví rodinný dům, je to takové, že se od člověka musí dozvědět vše, co potřebuje vědět. Pak je třeba s člověkem ještě manipulovat. Když je něco špatně a nefunkční, úlohou architekta by mělo být přimět člověka k pochopení.

Vy jste jako student vytvářel zajímavý projekt, který se týkal toho, jak navrhnout nevěstinec. Po studiu architektury a filozofie jsem se dostal k tomu, že je důležité to, jak člověk architekturu vnímá, jak ji cítí. Nemluvím o myšlení. Je to o tom, že vidím schody a vím, zda jimi budu kráčet, nebo poběžím. To je pocit, který nejde z mozku. Začal jsem se tím zabývat. Tím jsem se dostal k tématu já říkám bordelu. To je budova, kde se setkávají dva protiklady. Na jedné straně žena, která tam pracuje. Snaží se mít co největší odstup k zákazníkovi. Na druhé straně zákazník, který se snaží být ženě nejblíže. To se odehrává v jednom prostoru. Jak udělat ten prostor, aby se oba cítili dobře? Při studiích jsem měl

výborného profesora, který říkal: „Až jednou navrhneš díru, kterou projde kočka, ale neprojde myš, tak víš, jak se dělá architektura.“ Toto je podobná tématika.

To se nacházíme na jedné straně spektra společenských jevů i budov. Na druhé straně mohu vidět sakrální stavbu. Napadlo Vás někdy se pustit do něčeho takového? Nikdy jsem po tom netoužil. Já jsem přesvědčený ateista. Když už půjdu k nějaké církvi, tak ne ke katolismu. Když jsme byli u nevěstinců, tak do konce 18. století byla jediným vlastníkem nevěstinců katolická církev.

To asi není tak úplně pravda? Takhle jsem se to dočetl. To je něco, co se myslím nedá odpouštět. Nevím, jestli bych se do takové stavby pustil.

Vy nemáte rád katolickou církev. Sakrální prostor ale nemusí být jenom katolický kostel. Vnímáte nějaký životní přesah, vyjma toho viditelného světa kolem nás? Asi vnímám. Jestli se mě budete ptát dále jak, tak to bude dost těžké vysvětlovat.

To chápu. Vaše buddhistické heslo, které jsem zmiňoval na začátku, je krokem k přesahu, ne? Já nejsem sám buddhista. Nejsem natolik znalý buddhismu. Strávil jsem


jen dost času v Asii, hlavně v Thajsku. To je spíš myšlení, názor na život, než víra. Při studiu filozofie jsem se zabýval M. Foucaultem. On říkal, že: „Nikdo nemůže poznat svět, pokud není schopen otočit oči o 170 stupňů do sebe.“ To je to samé. Kde je hranice toho, že o někom můžeme říci, že je blázen? Kdo to určuje? To je velmi zajímavé téma. Lze to přenést do otázky tolerance.

Chápu to dobře, že role bláznů v této společnosti je o něčem víc, než tolerance? Je to o tom, že jejich vstup do tohoto světa je důležitý? Zní to možná nadlidsky. Ale vezměme to třeba v konkrétní obci, kde obecní blázen byl jako prorok a určitý typ démona.

Vy jste také uvedl, že se označujete za emancipovaného muže. Co to pro Vás znamená? Emancipace je takový ženský problém. Já jsem proti těm ženským emancipačním spolkům, které bojují za práva žen. Je to zbytečné, je to o ničem. Žena a muž se musejí tolerovat a naučit se spolu žít. Já jsem emancipovaný muž a chci mít vedle sebe emancipované ženy.

Já jsem zapátral do emancipace etymologicky. Je to starý latinský princip, který znamená „držet v područí“. Byl to akt, kdy otec

dával do područí svého syna do služeb jiného domu. A remancipace byl způsob, jak se z tohoto područí dostat ven. Hraje to i Vás podobný význam? Také jsem etymologii studoval. Tohle beru jako narážku na emancipační boje.

Nyní se nacházíme v Brně. Vy zde máte výstavu v Muzeu města Brna. Co tam vystavujete? Je tam hlavně sklo, nábytek. Jsem šťastný, že výstava zde je. Do prostoru jsem vstoupil poprvé, když se měla výstava instalovat. Naposledy jsem byl na Špilberku v 17 letech. Je to tam úžasné. Jsou to prostory, které možná mají tu sakralitu, o které jste mluvil. Mé věci tam docela dobře zapadají.

Na výstavu je možné se podívat až do konce roku, každý den. Díky Vám za návštěvu a za rozhovor. Mým dnešním hostem byl Bořek Šípek. Dobrou noc.


Skryté titulky: P. Kinclová Česká televize, 2011

Emancipovaný muž

Documents

Transcript of Emancipovaný muž